Profesní magazín

Na mateřské dovolené přemýšlela, jakou práci zvolit, aby mohla pracovní dobu skloubit s péčí o děti. Rozhodla se, že zkusí to, co umí nejlépe: péct koláče. Nechyběla jí chuť a odvaha, a dnes jsou její tradiční české koláče a další výrobky vyhledávanou lahůdkou v blízkém okolí. Přestože zatím nemá provozovnu a peče jen na objednávku, několikrát už se stala finalistkou krajského kola soutěže Živnostník roku. Jak ale sama říká, největším oceněním jsou pro ni zákazníci, kteří se vracejí.

Co všechno musí člověku projít hlavou, když se rozhodne „rozjet“ podnikání?

Přemýšlela jsem hlavně nad tím, jestli je to dobrý nápad. Musela jsem zvažovat, jestli to zvládnu, jestli mám vše předem vyzkoušené. Rodina mi moc nevěřila, ale já jsem věděla, že koláče umím, takže jsem zas tak moc neriskovala. Lidem mé koláče chutnají, to jsem měla v okruhu mých známých a přátel ověřené.

Začínala jste doma, v kuchyni?

Přesně tak, v naší domácí troubě. Máme ji stále a jsem šťastná, že pořád funguje. Všude po kuchyni se válely plechy, nakonec už toho bylo tolik, že to doma nešlo. Když byly děti ještě hodně malé, nikde se nebatolily a jen seděly v křesílku, dalo se to zvládnout, když ale začaly „zkoumat okolí“, bylo to horší. Máme sice na troubě sklo, které nepálí, ale i tak – nebylo jednoduché zároveň je hlídat a věnovat se práci. Využívala jsem každé chvilky, když spaly. Dnes už jsou ve škole a ve školce, takže je to fajn.

Kdo vás nejvíc podporoval, radil vám?

Doma jsem moc podpory nenašla, všichni mi to rozmlouvali. Že bude obtížné hledat si odbyt, že nikdy nebudu mít jistotu. Ale já jsem střelec, když se pro něco rozhodnu, vím, že to bude fungovat, nebojím se. Myslím, že za čtyři roky jsem ušla kus cesty a nehodlám ji opustit. Nejvíc mi pomohla má starší sestra. Dokázala mě odradit, když měla pocit, že se ženu do problému, a já na ni vždycky dala. Donutila mě alespoň se zastavit a promyslet si to, abych neudělala nějakou zásadní chybu. Sestra není pekařka a dokonce ani nebydlí blízko, byl to takový pohled zvenčí, který člověk určitě potřebuje. Povídaly jsme si především po telefonu.

Šlo od počátku všechno hladce?

Péct umím a baví mě to, v tom problém nebyl. Ale ty starosti okolo – management, objednávky, dodavatelé. Musela jsem se naučit vše skloubit, nenakupovat víc surovin, než potřebuju, vše si správně spočítat a hlavně si hlídat čas a dobře si rozvrhnout práci. Zpočátku jsem se pořád honila, nestíhala jsem. Potřebovala jsem získat praxi v tom, jak si „rozplánovat“ den.

Ve vašem pekařství je možné objednat výrobky sladké i slané, co je vaším „top“ výrobkem, čím se odlišujete od konkurence?

Nejžádanější jsou tzv. dvojctihodné koláče, které mají dvojí náplň, a malé vázané koláčky. Ale nejdůležitější odlišností je myslím to, že své výrobky peču z poctivých domácích surovin. Mléko a tvaroh z farmy, žádné náhražky z pytlíků, máslo je opravdu máslo, nakupuji na lokálních trzích. Své vázané koláčky, na které se specializuji, jsem dva roky trénovala, takže vím, že není tvaroh jako tvaroh a na koláčích je to znát.

Jak vypadají vázané koláčky, asi každý ví, ale co jsou to dvojctihodné koláče?

Jsou to koláče s průměrem 5–6 cm, uprostřed je tvarohová náplň s rozinkou a rumem, na vrchu povidla, celé je to posypané žmolenkou. Každý má pro ně jiný název. Já mám recept od maminky a odjakživa jsme jim doma říkali takto. Ale jedna ze spokojených zákaznic v nich poznala tzv. moravské koláče, které se pekly u nich doma. Takže je možné, že by se pro ně našly ještě i jiné krajové názvy. Dvojctihodné znamená s dvojí náplní. Jsou to typické posvícenské koláče.

Máte své vlastní recepty, nebo hledáte v knihách, časopisech?

Nejraději peču malé vázané koláčky, jsou sice pracné, ale hezké. Máme na ně rodinný recept, tajný, nikomu ho neprozradím. Na ostatní pečení vyhledávám recepty z knih, od známých apod., ale samozřejmě si je vždycky vyzkouším a případně upravím. Na dvojctihodné koláče už jsem zahlédla i recept na internetu.

Za svou práci jste získala mnohá ocenění, vaše pečivo lidem chutná – co je pro vás největší radostí a motivací?

Když se zákazníci vracejí a funguje zpětná vazba. Nejlepší je to na trzích, kde je čas si s lidmi popovídat, jsou sdílní, a to je pro mne velmi příjemné. Když mi jedna paní řekla, že bych se svými koláči uspěla i u nich na Moravě, bylo to jako pohlazení, ocenění. Mou opravdu první velkou zakázkou byly svatební koláče do Bavorska. Pekla jsem 10 kg maličkých koláčů a paní si pro ně po třech dnech přišla. Byl to velký fofr – upéct, zabalit. Ale její důvěra pozvedla tenkrát mé sebevědomí.

Žijete v malé obci za Prahou, neměla jste strach, zda najdete zákazníky?

Neměla. Snažím se směrovat své zboží do Prahy – upeču a dovezu, nebo si zájemci sami zakázku vyzvednou. Čím více se zvětšují objednávky, tím méně času mi zbývá na rozvoz, takže jsem raději, když si zákazníci přijedou. Z blízkého okolí je objednávek méně, město je opravdu lepší. Ale myslím, že až se mi podaří vedle provozovny otevřít i prodejnu, bude to zase lepší a lidé si k nám cestu najdou.

A co administrativní práce, které k podnikání patří?

S nimi už je horší. Nechávám je v koutku, a když se papíry nahrnou a hrozí, že mě zavalí, sednu si k nim a prostě je musím zvládnout, patří to k mé práci, i když samozřejmě lépe je mi u trouby. Se zákazníky se snažím udržovat kontakt prostřednictvím mailů, časté odbíhání k telefonu mě zdržuje od práce.

Prezentujete se jako pekárna s ruční výrobou. Vám stroje vůbec nepomáhají?

Pomáhají mi pouze zadělávat těsto, vše ostatní dělám opravdu ručně. Když někdo namítá, že není jeden koláč jako druhý, je to pro mě spíš ocenění. Lidský přístup, kus duše v každém koláčku, nikoliv neosobní strojová výroba. Nevýhodou je časová náročnost, stroj by udělal za stejnou dobu dvakrát tolik výrobků. Ale k poctivým domácím produktům se lidé začínají vracet – zájem o ně je čím dál větší. Ruční výrobu si chci určitě zachovat. Suroviny si „osahám“, vím, jak voní… Zadělávám sice v robotu, ale někdy si vezmu zadělávací mísu a vařečku – prostě chci vidět, jak těsto kyne, jak bublá.

Mluvila jste o tom, jak jsou důležité kvalitní suroviny. Jak jste hledala své dodavatele a ty správné suroviny?

Ochutnávala jsem, porovnávala. Nejvíc práce mi dalo najít správnou mouku. Každá je trochu jiná, jinak saje. Trvalo mi dlouho, než jsem našla tu pravou. Velmi důležité je máslo, naštěstí to, které jsem znala z dětství, značka i kvalita, stále funguje a já se mohu spolehnout. Mléko a tvaroh mám od farmářů, vajíčka bohužel musím kupovat v obchodě, protože farmáři na ně nemají atestace. Nesmím je použít, a to je škoda.

Jak zvládáte nápor zájmu třeba o vánočních svátcích?

Vánoční cukroví, to je mazec. Lidé se vracejí k domácímu cukroví, jenže nemají čas si ho sami upéct, a tak se obracejí na nás. Skoro bych řekla, že je to pro mne „vrchol sezóny“. Mou specialitou jsou banánky plněné marmeládou a polévané čokoládou – rodinný recept. Nejvíc peču vanilkových rohlíčků a včelí úlky, to je u nás v Čechách klasika. Začínala jsem s 30 kg, vloni jsem pekla 100 kg, ale to už bylo „na hraně“. Víc už bych určitě nezvládla, i když jsem si na to našla pomocnice. Doma na míse jsme měli to cukroví, které zbylo. Já sama jsem pak nejméně dva měsíce nechtěla nic sladkého už ani vidět.

Vzpomínáte na své úplné začátky s nostalgií?

Já jsem vlastně pořád ještě na začátku. Dokud nebudu mít prodejnu, dokud nebudu mít pec… Postupuju pomalu, podle svých finančních možností. Zpočátku jsem byla naivní v tom, že jsem nedokázala odhadnout práci, kterou zvládnu. Přijímala jsem objednávky a pak byla zděšená, že to nezvládnu. Dnes už to dokážu odhadnout a naučila jsem se i odmítat zakázky. Hlídám si, abych měla čas věnovat se dětem, to je pro mne nejdůležitější.

Jezdíte na kurzy, zdokonalujete se?

Možná je to troufalé, ale myslím si, že péct umím, v tom se zdokonalovat nepotřebuju. Navštěvuji ale kurzy, které mi pomáhají zvládat management, účetnictví, vedení firmy, jednání se zákazníky. Na kurzech je skvělé i to, že se tam navážou kontakty, navzájem si pomáháme svými zkušenostmi, mnohdy tam získám i nové zakázky na různé rauty.

Pečete nejlépe z celé rodiny?

To ne, nejlépe to uměla babička, a maminčiny koláče jsou také skvělé, ale teď už je doháním. Zpočátku mamka ochutnávala a tu a tam mi něco poradila, dnes už spíše jen chválí a pomáhá mi s hlídáním dětí. Váhala jsem, když mi to všichni doma rozmlouvali. Ale chtěla jsem získat samostatnost, řídit si svou práci, rozhodovat se sama za sebe. Organizovat si pracovní a volný čas, kdy mohu být s dětmi. Spánek doháním o víkendech, kdy mi s péčí o děti pomáhá manžel, protože v týdnu vstávám velmi brzy ráno. Zůstala jsem a jsem spokojená.

Jak se těšíte na novou provozovnu?

Už vím přesně, jak to tam bude vypadat. V hlavě mám vše rozmyšlené, teď zařizuji, běhám po úřadech. Zakázková výroba je nárazová a má svá úskalí, ale když otevřeme prodejnu, bude režim pečení pravidelný, a díky zákazníkům, kteří budou přicházet, se povědomí o výrobcích lépe rozšíří. Bude to prostě lepší. A také budu moci přijmout nějaké zaměstnance, těším se na to.

Dokážete odhadnout, kolik koláčů už jste upekla?

Řekla bych tak 6–7 tisíc. Díky tomu, že nepeču každý den, tak to zvládám, jinak by mě to asi zmohlo. Občas si od sladkých koláčů odpočinu a peču slané: tyčinky, koláčky… Člověk nemusí pořád vonět jen vanilkou, ale třeba i kmínem a majoránkou.

O slastech a strastech podnikání píšete i pravidelné blogy. Je to proto, abyste si „ulevila“, nebo abyste pomohla eventuálním následovníkům?

Teď už moc pravidelné nejsou, nemám tolik času. Ale máte pravdu, píšu to spíš jako inspiraci pro ostatní. Já sama získávám zkušenosti od druhých, tak se to snažím takto vracet. Je to pro mne i odpočinek. Nejvíc se ale soustředím na přímý kontakt s lidmi. Při zakázkové výrobě zákazníky moc nepotkávám, takže si to vynahrazuji na různých trzích. Úžasné bývají třeba Berounské hrnčířské trhy, v rámci nich se koná i tzv. Koláčofest, letos byl ve znamení Chodska. Pro mě je to i velká inspirace, vidět co pečou ostatní, jak to pečou. Vždycky se tam těším. Krásné trhy bývají i na pražské Náplavce.

V čem jsou podle vás drobní podnikatelé lepší než velké potravinářské řetězce, jimž cenami nemohou konkurovat?

Obrovské pekárny s velkým množstvím pracovníků nemohou docílit takové chutě jako malá pekařství, kde se každý koláček ručně tvaruje a dbá se na perfektní kvalitu surovin, všechno je nádherně voňavé. Myslím, že kvalitou rozhodně konkurovat můžeme. Lidé to určitě ocení a postupně si nás najdou.

Děkuji za rozhovor.

Text: Eva Procházková

Projekt na hit hitu sběr financí na troubu.,

https://www.hithit.com/cs/project/3629/pec-pro-kolacove-dobroty

Oficiální web: www.kolacky-kolace-praha.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Zásadní zlom v kariéře zaznamenal díky seznámení s majitelem společnosti Merlot d´Or, Zlatkem Míčkou, který mu nabídl místo sommeliera v prestižní vinotéce Passage. Zprvu to bral spíše jako odrazový můstek pro svůj další rozvoj, nakonec ale zůstal. Dnes v této vinotéce, která má největší portfolio francouzských vín u nás, pracuje jako head sommelier a event manager. „Víno mě obohacuje, dává mi smysl, patří do mého života,“ říká Petr Sláma.

foto: Tino Kratochvil

Ovlivnila vás ve výběru povolání rodina, nebo to bylo pouze vaše rozhodnutí?

Karlovy Vary, kde jsem se narodil, jsou baštou číšníků. Byli jimi i můj děda i táta. Od malička jsem vyrůstal „v hospodě“ – v Interhotelu Central, kde táta pracoval. Jako malý jsem tam jezdíval na vysavači a pletl se všem pod nohama. Po vystudování gymnázia byla moje další cesta jasná. Vrátil jsem se k tátovi „do učení“, chtěl jsem si vyzkoušet, co jsem od něj znal.

Co všechno vás naučil?

Získal jsem od něj všechny potřebné základy a mnoho navíc. Učil mě umět odhadnout podle hodinek či bot zákazníka, co si asi objedná k pití, učil mě perfektně servírovat. Byl pedant a jeho vedení byla dobrá škola. Co umím, umím díky němu. Táta byl vinárník a já se jím stal také.

Jaké byly vaše začátky?

Do Karlových Varů přijíždějí zahraniční klienti z celého světa. Musel jsem se naučit plnit jejich požadavky. Především se s nimi domluvit, což znamenalo z každé řeči alespoň trošku. Ale hlavně znát vína, namíchat koktejl, uvařit správnou kávu, aby byli spokojení a vraceli se k nám. Po čase jsem šel dál, do hotelu Embassy. Jeho restaurace byla známa vynikající nabídkou prvotřídních vín i vyhlášenou kuchyní. Tady pro mě nastal další dril. Učil jsem se, jak vína otevírat, jak je servírovat. Když hosty zajímaly odrůdy, bylo třeba jim kvalifikovaně odpovědět. Začal jsem studovat v knihách, jezdit na kurzy, definitivně jsem se rozhodl, že se budu věnovat vínu. V roce 2000 jsem přišel do Prahy.

Sommelierů tenkrát asi moc nebylo…

Bylo nás pár. Seznámil jsem se s panem Míčkou, který mi nabídl místo, a od té doby jsem tady. Dnes už je sommelierů daleko více, učí se od nás starších v různých kurzech, předáváme jim své zkušenosti. Téměř každá restaurace má dnes svého sommeliera, ale jen v těch nejlepších podnicích, jako je třeba ten náš, se může opravdu specializovat jen na víno a věnovat se mu. Někde je to tak, že zároveň pracuje i jako číšník, roznáší jídla, nebo také uklízí.

Vy předáváte mladým své zkušenosti, kdo pomohl ve vašich začátcích ve vinotéce vám?

Hodně jsem studoval z knih, teorii jsem se učil sám, v praxi si mě „vzal do parády“ pan Míčka, sám skvělý sommelier. Začal pořádat degustace, kde jsem si mohl všechno prohlédnout, ochutnat, zapsat. To byly neocenitelné zkušenosti. Díval jsem se, jak se to dělá, okukoval jsem jeho styl a snažil se ho napodobit. Díky němu jsem mohl mnohokrát vycestovat do Francie a poznat místa, odkud vína v naší vinotéce pocházejí.

foto: Tino Kratochvil

Jaké máte vzpomínky ze své první cesty na francouzské vinice?

Při studijních výjezdech jsem musel předegustovat třeba 400 vín za týden. První, druhý rok jsem vůbec nevěděl, o co jde, všechno mi splývalo, neměl jsem z čeho čerpat a úplně jsem se v těch vínech ztrácel. Ale pak se mi to v hlavě poskládalo, seřadilo, začal jsem rozpoznávat a najednou jsem věděl, že to půjde. Takhle je to u začínajících vždycky, ta fáze postupného poznávání je důležitá, nedá se vynechat. Všechno potřebuje svůj čas.

Proč jsou výjezdy za vínem do zahraničí tak důležité?

Vidět lahev a nevidět krajinu, to je jen polovina celkového dojmu. Ale v konkrétním místě se vám všechno spojí dohromady. Cítíte půdu, vůni krajiny, regionu a to je komplexní dojem, který se vám navždy zapíše do paměti. Dodnes při svých výjezdech získávám další a další podněty, nacházím stále nová vína, která překvapí, což je nádherný bonus, ale když chuť nesplní vaše očekávání, dostaví se i zklamání.

foto: Tino Kratochvil

Dnes sám pořádáte degustace ve vaší vinotéce…

Jsou vyhlášené, vyhledávané především poučenými klienty. Musím se na ně velmi pečlivě připravovat. Nejen že hosté ochutnají skvělá vína, ale musí dostat i perfektní a podrobné informace o všem, co je zajímá. Čím více informací, tím jsou spokojenější. Jak vypadá krajina, historie jednotlivých vinařství, jaké je složení vína, proč má takovou chuť a takovou barvu, vůni… Jako sommelier se musím vyznat i v gastronomii, mít přehled o doutnících, čokoládě…

Francouzská vína jsou symbolem tradic, trvalou zárukou nejvyšší kvality, hodnot, na které se sází už po staletí. Je vůbec možné u nich ještě přijít s něčím novým?

Jsou věci, které jsou opravdu dané. Nezmění se historie, odrůdy, rozlohy vinic, pozemek nejde přenést jinam. Ale s vínem se pracuje úplně jinými technologiemi než dříve, mění se způsoby prodeje, uskladnění – to všechno má významný vliv na chuť vína. Nejvýznamnější vinařství udávají směr vývoje, takový „módní trend“. A protože francouzská vína mají staleté tradice, jsou proti ostatním významně vpředu. Je pravda, že ne na každé francouzské vinici je vše ideální. Ale jsou tam špičkové regiony, a s těmi my spolupracujeme.

Poznáte při degustaci, že víno pochází z Francie?

Docela určitě. Má určitou eleganci a noblesu, při ochutnání je to definovatelné. Když má nějaký region hodně sluníčka, víno je plné, mocné na první ochutnání, ale chybí mu takový dozvuk. Kdežto francouzská vína mají plnost, ale zároveň také další eleganci, něco víc do sebe. Pro mě jsou francouzská vína jedničkou, ale rád se napiju i jiných vín, abych je dokázal odlišit, udělat si přehled.

V Passage pracujete na pozici head sommelier a event manager. Co ty pojmy znamenají, co si pod nimi představit?

V naší vinotéce je sommelierů několik, takže jeden je „ten hlavní“ – to jsem já. Mým úkolem je udávat směr, vybírat, které víno je v dobrém rozpoložení a navrhnout jeho nabídku a prodej. Myšlenka, filozofie prodeje, to je na mně. A protože tu máme nádherný střešní apartmán s terasou, z níž je jedinečná vyhlídka na Pražský hrad a kde se pořádají degustace a různé soukromé akce, jsem i event manager. Tedy ten, kdo zajistí „na klíč“ uspořádání akce: jídlo, pití, program, kalkulaci. Jsem zárukou pro zákazníky, že všechno proběhne v naprostém pořádku.

foto: Tino Kratochvil

Mají sommelieři své soutěže a pokud ano, zúčastňujete se jich?

Soutěže zaštiťuje Světová organizace sommelierů. Tenkrát, před patnácti lety, na světové soutěže téměř nikdo od nás nejezdil, postupně jsme se začali dotahovat. V domácích soutěžích o francouzských vínech, např. v soutěži o Burgundský hrozen, jsem několikrát uspěl. V současné době je u nás asi nejprestižnější Bohemia Trophée, zaměřená na česká vína. Ale jsou i další, je to taková liga, kde se sčítají body, a na konci ročníku se vyhlašuje vítěz. Zúčastňují se ti mladší, kteří soutěže objíždějí, já spíše sleduju, kdo jde dopředu, kdo umí prodávat vína…

Je potřeba se před takovou soutěží speciálně připravit, nebo stačí znalosti a zkušenosti z praxe?

To určitě nestačí, je třeba se speciálně připravovat, „šprtat“ jako ve škole. Součástí soutěže je test s padesáti otázkami – musíte znát názvy, regiony, další součástí je degustace a praktické znalosti – přelévání vína, tzv. dekantování, servírování vín apod. Jednoduché to rozhodně není.

Jaké chyby nejčastěji dělají začínající sommelieři, na co je především upozorňujete?

Záleží na tom, jak vážně svou práci berou, jestli mají opravdový zájem, nebo chtějí jen tak proplouvat, a to já velmi rychle poznám. Pokud mají pocit, že už všechno umějí, nechtějí dál studovat, opovrhují teorií, nemohou se posunout kupředu. Snažím se v nich probudit vztah k vínu, lásku a nadšení, bez toho nikdo nemůže být dobrým sommelierem. Je to hlavně trénink, umět probudit schopnost uchovávat v sobě chutě, pamatovat si je. A pak ta teorie: proč mi to chutná či nechutná.

foto: Tino Kratochvil

Uspěl jste i v soutěži sekání sektů, sabrage…

Je to tradiční soutěž na Moravě, ale tak docela mi nevyhovuje. Jsem stará škola, potřebuji dělat věci s noblesou. Což sekání hrdla sektů šavlí určitě je – je to elegance, historie, to se mi líbí. Ale když se pak dělají s vínem „blbosti“ – seká se rukou, nohou, botou, což je podle mě znevažování práce vinařů a nemám to rád. Hostům zde v Passage na požádání nebo jako slavnostní entrée sabrage dělávám.

Jaká bývá atmosféra při degustacích starých ročníků vín, které tu pořádáte? Neklepou se vám třeba ruce, když otevíráte velmi cenné lahve?

Takové degustace jsou určené především poučeným klientům, nezkušený člověk drahá archivní vína neocení. Mou největší zodpovědností je, aby víno bylo v pořádku. Za jeho kvalitu samozřejmě nemohu, ale pocitově to může narušit degustaci, kterou připravuju. To očekávání mám v sobě – otevírání je adrenalin – jak se to otevře, jaká bude chuť. Je to adrenalin i pro přítomné hosty, velké očekávání. Chtějí vědět, vidět a cítit, jak víno stárne, zda je opravdu jemné, sametové, vyzrálé. Špatné otevření lze napravit, víno s vadou se musí vylít…

Jaké nejstarší ročníky vín mohou hosté v Passage ochutnat?

Máme tu francouzská vína od ročníku 1906. Jsou velmi vzácná, protože už je obtížné taková vína sehnat. Hledá se, kde jsou k mání. Nacházejí se v různých pozůstalostech, sklepích, a pokud o ně majitelé nemají zájem, nabízejí se v aukcích, nebo je vykupují specializovaní obchodníci, kteří nám je prodávají. Musejí to ale být prověření obchodníci, kterým lze důvěřovat. To je ale obchodní záležitost, které se věnuje pan majitel, my musíme vědět, co s vínem dál, jak se o ně starat.

foto: Tino Kratochvil

Významnou událostí firmy Merlot d´Or je Audience Grand Cru Classé Bordeaux, degustace Velkých vín z Bordeaux. Jak se vy sám na ní podílíte?

Tahle velmi prestižní akce probíhá každoročně na Pražském hradě, příprava i organizace je pro nás náročná. Obsluhujeme jako sommelieři ve Španělském sále a jsme při degustacích, kde se ročník hodnotí. Je to báječná možnost získávání zkušeností, protože jsou tam všechna vína z ročníku vedle sebe. Můžete si je krásně seřadit: které je lepší, které hůře postavené… Ve svém věku už si vybírám jen takové „bonbonky“, už nezvládnu degustovat všechno. Umím si udělat obrázek po deseti degustacích, dříve, s menšími zkušenostmi, to muselo být i padesát vín.

Co je na vaší práci nejobtížnější?

Nevím, co bych odpověděl. Moje práce je pro mě koníčkem, kterému rád věnuji hodně času. Pořád musím studovat, i když je to pro mě čím dál obtížnější a musím se někdy i nutit. Dnes už se mohu ale spoléhat i na svou intuici. Jak bych ustrnul, dál už by to nešlo. Vína se vyvíjejí, proto se musím vyvíjet i já.

Kdy si nejraději otevřete lahev vína?

Večer, když se doma všichni sejdeme. Děti jsou malé, ale rodinných posezení se zúčastňují také. Postupně je chceme učit, jak se s vínem zachází, chtěl bych, aby věděli, co jedí, co pijí a proč to tak je. To je základ, který jim můžeme předat. Jestli jsem také sběratel? Tu a tam si víno koupím a schovám, ale jen decentně, nikoliv ve velkém, nejsem obchodník. Mám schované ročníky vín, kdy se narodily mé děti, jednou, možná, při jejich významném životním jubileu, je otevřeme. A když budou zlobit, vypiju je sám…

Děkuji za rozhovor.

Text: Eva Procházková

Foto: Tino Kratochvil

Vytvořeno ve spolupráci s Merlot d’Or www.merlot.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz