Profesní magazín

Šermu se věnuje od dětství a má k tomu všechny předpoklady. Jeho otec, Jiří Beran st., je bývalým úspěšným českým kordistou, v současné době trenérem. Jiří Beran ml. se postupně vypracoval z juniorského do seniorského reprezentačního družstva šermířů a stejně jako jeho otec se věnuje šermování kordem. Je mnohonásobným mistrem České republiky, jako junior vybojoval stříbro na mistrovství Evropy, v roce 2007 vyhrál v Buenos Aires Světový pohár. I díky němu zvítězilo družstvo českých kordistů v roce 2017 na Světovém poháru v Kanadě. V roce 2016 se zúčastnil OH v brazilském Riu de Janeiru. Za férové gesto na olympijském turnaji, kde opravil rozhodčího ve svůj neprospěch, získal od Českého klubu fair play v roce 2016 hlavní cenu.

foto: archiv Jiřího Berana ml.

S klackem v ruce šermuje snad každý kluk. Patřil i k vašim dětským hrám?

Právě že ne. Táta nás od útlého dětství bral s sebou na turnaje, kde závodil. Máma fandila a my se sestrou jsme jí dělali doprovod už jako batolata, vždycky nás někdo ohlídal. Díky tomu jsem měl v sobě pevně zakořeněné, že šerm je disciplína, styl, elegance… Svět šermu jsem hltal i ve filmu. Tři mušketýři byli kromě táty mým velkým vzorem a vařečka ani klacky mi k tomu nějak neseděly.

Klub SC Praha, jehož jste členem, vznikl v roce 1991, tenkrát vám bylo 9 let…

Klub založil táta se svým kamarádem, když skončil s aktivní činností. Já, moje sestra, děti jeho kamaráda a pár našich spolužáků jsme byli prvními členy. Oddíl funguje dodnes, je jedním z nejúspěšnějších šermířských klubů v České republice a má kolem 180 členů. Zkoušel jsem různé sporty, táta mě nijak nenutil, ale šerm mne začal bavit víc a víc, a tak jsem zůstal u rodinné tradice.

foto: Honza Nebřanský

Co je nejdůležitějším předpokladem k tomu, aby měl člověk ve vašem sportu dobré výsledky?

Musí chtít a najít v sobě sílu jít do toho naplno. Sebevětší talent bez tréninku nemůže uspět, snad jen v úplných počátcích v dětství. Je třeba určité všestrannosti, koordinace pohybů. Nesmí se dlouho přemýšlet, pohyby musejí být reflexní a rychlé. V určitých situacích se používají instinkty a pohybová schémata, a to se prostě musí nacvičit. Zajímavé je, že někteří lidé se projeví teprve s nasazením šermířské masky – bez ní to pohybově není nic moc, a najednou se objeví dravost, chuť, bojovnost.

A jak to bylo u vás, byl jste úspěšný od samého začátku?

Své první turnaje jsem nevyhrával, úspěchy přišly až po čase, a tak to bylo asi správné. Dával jsem si postupné cíle a jejich zdolávání a stanovení dalších met pro mě bylo tou nejlepší motivací a hodně mi pomohlo. Když jsem se dostal do juniorské reprezentace, šerm mě „chytil“ naplno. Sport a cestování, poznávání světa, to bylo senzační spojení.

foto: archiv Jiřího Berana ml.

Co vás na cestě k vrcholu bolelo nejvíc? Která část těla dostává u šermířů nejvíc zabrat?

Šerm je trochu jednostranný sport, je třeba doplňkově protahovat, relaxovat. Zásahy občas bolí, ale s tím se musí počítat. Máme plastové chrániče, které většinu zásahů eliminují, modřiny k našemu sportu patří. Nejčastěji bývají namožená zápěstí či lokty, klasické jsou zraněné kotníky, protože stojíme bokem, pohyby nohou jsou jiné než běžně, ale vážná zranění se šermu vyhýbají. Tělo se opotřebovává, to je jasné, ale tak je to u všech sportů. Pro mě osobně bylo asi nejobtížnější vyrovnat se s tím, že mi můj sport zabírá velmi mnoho času. Jsem společenský člověk a chybělo mi, že se nemohu setkávat se svými kamarády tak často, jak bych si přál. Vyřešil jsem to tak, že akce, na které jsme s kamarády jezdili – voda, hory – jsem začal sám organizovat, aby proběhly v době, kdy mám volno a mohu se jich zúčastnit.

Které disciplíny v šermu existují? A která je ta „vaše“?

V šermu jsou tři disciplíny: kord, fleret a šavle, všechny jsou olympijskými disciplínami. Dříve se daly provozovat dohromady, dnes, s nastupující specializací, se trénují zvlášť. Od začátku jsem kordista, po tátovi. Náš oddíl byl pouze kordový, ale rozšiřujeme se do dalšího šermířského odvětví, letos rozbíháme poprvé i šavlovou školu. Já jako kordista bych na větších závodech určitě v jiném šermířském odvětví nemohl výrazně uspět, do špičky bych se nedostal – natolik je technika odlišná.

foto: archiv Jiřího Berana ml.

Často bývá pro sportovce obtížným obdobím přechod od juniorů k seniorům. Bylo tomu tak i u vás?

Překlenul jsem to docela dobře i díky tomu, že se mi ještě jako juniorovi podařilo dostat se do seniorské reprezentace. Od svazu je prozíravé, že dává v seniorské reprezentaci šanci nadějným juniorům, kteří tím získávají jak motivaci, tak cenné zkušenosti. V prvních turnajích mezi seniory jsem se cítil skvěle. Neměl jsem co ztratit, nesvazovala mě „povinnost“ uspět. A navíc, soupeři mě ještě neznali, což byla velká výhoda. Jakmile mě trochu „přečetli“ a připravili se na mě, přišlo období, kdy jsem musel trochu měnit styl, aby se opět podařily dobré výsledky a já mohl znovu soupeře překvapit něčím novým.

Vaším trenérem je váš otec. Je to výhoda?

S tátou jsem vždycky výborně vycházel a je tomu tak dodnes. Horší to bylo pro něj, přestože byl objektivní a spravedlivý ke všem, musel čelit narážkám, že mi nadržuje a prosazuje mě. Tenkrát to ale bylo tak, že bylo na každém z rodičů, aby svému dítěti pomohl: zaplatil mu cestu, podporoval ho, dovezl ho… Rodiče do mě i do sestry investovali mnoho času i peněz, snažili jsme se odvděčit se jim svými výkony. Když mi bylo kolem 15 let, měl jsem spoustu zájmů a šermu bylo trochu moc, stále jsme si o šermu povídali – na tréninku, doma… Občas to utínala máma, která změnila téma, ale většinou to moc dlouho nevydrželo. (smích) S odstupem času jsem ale rád, že jsme spoustu věcí okolo šermu rozebírali. Dnes už bydlím jinde, ale když se sejdeme, téma je zase jasné…

foto: archiv Jiřího Berana ml.

V čem vám tatínkovy metody vyhovují?

Táta neustále sleduje, jak se vyvíjí šerm ve světě, což je hodně důležité. Tréninky nejsou stereotypní a já mám pocit, že se i po tolika letech stále vyvíjím. V určitém období jsem měl kromě táty ještě druhého trenéra. Byl jsem otevřený jeho metodám, přístupný radám. Vždycky jsem si to vyzkoušel a převzal to, co mi vyhovovalo.

Vzpomenete na nějakou krizi, kdy jste chtěl všeho nechat?

Taková chvíle nikdy nenastala, ale nejhorší okamžiky jsem prožil rok před olympiádou, když jsem si na MS utrhl meniskus. Nevěděl jsem, co bude dál, říkal jsem si, že to je možná definitivní konec mé závodní kariéry a bylo mi moc těžko. Vrátil jsem se, posílilo mě to v tom, že i kdybych teď musel skončit, vím, že to mohlo přijít už tenkrát a tohle vše je navíc.

Bylo obtížné kvalifikovat se na olympiádu, vždyť jste u nás nejlepší?

Byl to můj nejsilnější emocionální zážitek, největší okamžiky štěstí. To, že jsem uspěl v kvalifikaci a mohl do Ria jet, byl můj splněný sen, nemohl jsem tomu uvěřit. Turnaj se konal v Praze, každý ze států vyslal toho nejlepšího a jet mohl jen vítěz. Diváci mě hnali kupředu, domácí prostředí mi opravdu pomohlo. Svůj poslední zápas, který rozhodl o mém vítězství, dodnes nejsem schopen sledovat ani na videu. Když si na to vzpomenu, ještě teď se mi rozbuší srdce.

foto: Honza Nebřanský

Jaký nejsilnější zážitek jste si z Ria odvezl?

Byl jsem na olympiádě poprvé a bylo to nádherné. Nejvíc mě překvapilo a nadchlo, jak čeští sportovci, na rozdíl od mnoha ostatních, drželi pohromadě. Sedávali jsme u jednoho stolu, neskutečně si fandili, povzbuzovali se. Byli jsme opravdu tým, to jsem ještě nikdy nezažil. Získal jsem tam mnoho přátel, i když se moc nevídáme, protože časové možnosti vrcholových sportovců jsou velmi omezené.

Jak často se při zápase spletou rozhodčí?

Časté to není, ale stává se to. Už několik let máme ale videorozhodčího, takže u sporných okamžiků je možné znovu se podívat, a dost často se to i dělá. Chyby rozhodčího v mém zápase na olympiádě si nikdo nevšiml. Přiznal mi bod, který jsem si nezasloužil, takže jsem ho opravil. Zápas jsem prohrál, soupeř měl více štěstí. Vedl jsem, on zariskoval a zvrátil vedení na svou stranu. Měl jsem být aktivnější, ale to člověk vidí až zpětně. Byla to pro mě velká zkušenost. Za mé upozornění rozhodčímu mi soupeř i jeho trenér poděkovali – v duchu našeho sportu, v duchu fair play.

foto: archiv Jiřího Berana ml.

Co potřebujete k tomu, abyste podal vrcholný výkon?

Dobře se vyspat, ale to se nedá moc ovlivnit. Někdy spánek ovlivní časový posun, jindy myšlenky, které vám nedají spát. Ale já nemám rád, když si někdo dává omluvenku dopředu. Vymlouvat se, že jsem se nevyspal, že mě tohle bolí, tohle mi nesedí – to nedělám. Vždycky bojuju, jako bych byl v největší pohodě a nic nevzdávám. Porazit se dá každý a prohrát se dá také s každým, je to sport. Když prohraju, vždycky je pro mě důležité najít a pojmenovat chybu, kterou jsem udělal. Mám-li čisté svědomí, že jsem udělal, co jsem mohl a soupeř byl prostě lepší, uklidní mě to.

Bál jste se někdy svých soupeřů?

To ani ne, ale atmosféra závodů mi dříve naháněla strach. Bál jsem se neúspěchu a trvalo mi dlouho, než jsem si srovnal v hlavě, že je to „jen“ sport, že nejde o život. Abych se posunul dál, sám jsem vyhledal sportovního psychologa, který mi pomohl především v tom, že mi po roční spolupráci potvrdil, že k závodům přistupuji správně. Koncentrace, psychická odolnost, emoce – vše musí být v rovnováze. Dnes už jsem schopen si říct, že jsou i důležitější věci, než je šerm.

foto: Honza Nebřanský

Jak jsme na tom v šermu v porovnání se světem?

Čím dál lépe. Patřívali jsme k těm méně úspěšným, nikdo z nás neměl tolik respektu, to už se změnilo. Vždyť náš letošní historický úspěch – bronzová medaile z ME v soutěži družstev – znamená, že svět už s námi musí počítat. Potřebovali bychom zlepšit vzdělávání trenérů, ale naštěstí díky technologiím (videu, internetu), se dá mnohé doučit a najít, pokud člověk chce.

Co byste vzkázal rodičům, kteří uvažují o tom, dát svého potomka na šerm? Co mu to přinese?

Šerm je krásný, gentlemanský sport s velkým smyslem pro fair play. Rozvíjí pohyb, intelekt, děti tu najdou kamarády. Já ještě děti nemám, ale očekávám. (smích) Budeme mít holčičku, ale i děvčata šermují. Určitě budu rád, když se mé děti jednou budou věnovat sportu, ale nutit je samozřejmě nebudu. Takový přístup měli i moji rodiče, vedli nás nenásilně, svým příkladem.

foto: archiv Jiřího Berana ml.

Máte obavu z toho, že až jednou skončíte s šermováním, bude se vám stýskat?

Myslím, že stýskat se mi nebude, protože v klubu určitě zůstanu – je to už taková rodinná tradice. Zatím o tom ale moc nepřemýšlím, na konec kariéry nemyslím. Vždyť na OH bylo nejstaršímu šermíři 44 let a dostal se až do finále, takže mám ještě čas… (smích) S manželkou máme společný ateliér – ona je bytovou architektkou, já jsem vystudovaný stavař – nemusím se tedy bát, že bych se neuživil, a to mi dodává klid.

V roce 2016 jste za své čestné upozornění rozhodčímu získal hlavní cenu Českého klubu fair play. Máte vy sám nějaký vzor, sportovce, kterého uznáváte a berete si z něj příklad?

Rodiče mě vždy vedli tak, abych pravidla fair play dodržoval. Čestné chování je pro mě běžnou součástí života. Upozornit rozhodčího, že jsem dostal bod neprávem, mi přišlo zcela samozřejmé a mediální ohlas na můj čin mě trochu zaskočil. Člověkem, kterého jsem celý život obdivoval a obdivuji stále je můj otec – svým přístupem ke sportu i k životu vůbec.

Děkuji za rozhovor.

Text: Eva Procházková

Foto: archiv Jiřího Berana ml.

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Kolik startérek dostihů je v naší zemi? Startérka Velké pardubické SOŇA FROŇKOVÁ odpovídá, že nezná žádnou jinou. Žena, která je ředitelkou Střední školy dostihového sportu a jezdectví, se učila u legendárního startéra Jiřího Šindlera a koně do nejnáročnějšího překážkového dostihu pustila už sedmkrát, poprvé v roce 2004. A mimo Velkou pardubickou už odstartovala několik desítek, či spíše stovek rovinových i překážkových dostihů.

Jak jste se vůbec k profesi startérky dostala?

Na začátku je asi celoživotní láska ke koním, už od malé holčičky. Pak následovala zemědělská škola, vysoká zemědělka a praxe v Chuchli. Po zjištění, že talent na ježdění, váhu ani fyziognomii nemám, jsem chtěla být koním prospěšná jinak. Začala jsem pracovat jako rozhodčí, byla jsem na váze, v cíli, pak jsem začala dělat pomocného startéra. Později jsem začala startovat ve Velké Chuchli klusáky a cvaláky. Zaučoval mě pan Šindler a pak, když už to bylo špatné s panem Samšiňákem, jsem se dostala do Pardubic.

(Pozn. redakce: Startér Jiří Šindler odstartoval 33 ročníků Velké pardubické; Miroslav Samšiňák po něm převzal štafetu – Velkou pardubickou startoval pětkrát.)

Kolikrát jste startovala Velkou pardubickou?

Přesně nevím, musím to dohledat. Ale asi šestkrát, sedmkrát … pan Šindler si vedl přesné záznamy, já bohužel ne.

Poslouchají vás jezdci na startu? Tam už asi vládnou emoce…

Vládnou. Je tam vzrušivá atmosféra, ale poslouchají. Je pravda, že občas někdo vypustí nějakou poznámku, ale to je v té chvíli i pochopitelné. Navíc já to málokdy slyším. Když už nějakou poznámku upustí, je to tak, abych to neslyšela, někde za rohem. Jsem na jezdce slušná a oni jsou slušní ke mně. Je tam vzájemný respekt.

Kolik je žen startérek v naší zemi?

Neznám žádnou jinou.

Můžete laikům vysvětlit, co se na startu děje, jak to všechno probíhá?

Ono to začíná už dlouho před startem. Půl hodiny před ním už kontroluji jezdce ve vážnici, sháním je, aby se včas dostavili do vážnice na shromaždiště jezdců, kontroluju jejich dresy a čapky. Deset minut před startem dostihu odvádím jezdce do paddocku, kde také kontroluju koně – jestli jsou tam všichni, jestli mají správně nasedlané číslo, jestli mají podkovy, jestli mají zaváděcí řemínek v případě rovin nebo jestli mají stínidla uvedená v dostihovém programu atd. Při tom mi pomáhá pomocný startér. Následně dávám pokyn jezdcům nasednout, pouštím je do zkušebního cvalu a na zkušební skok, případně je řadím na slavnostní přehlídku. Samozřejmě pak musím dávat pozor, jestli jezdci a koně řádně absolvují zkušební skok nebo zkušební cval. Po příjezdu na start si zase koně a jezdce převezmu, přepočítám, jestli jsou všichni a jestli jsou v pořádku. Na pokyn komise už je pak start v mé pravomoci, kdy zvednu červený praporek. Musím si koně na startu seřadit. Každý kůň má ale svá specifika – některý je tempař a musí jít zepředu, jiný se musí schovat za ostatními. Jezdci už většinou mají před startem domluveno, kdo bude fírovat a kdo půjde za koňmi. Nicméně na mně je, aby odstartovali podle dostihového řádu. Aby měli všichni stejnou možnost odstartovat, aby byli všichni po směru startu a nebyli mezi nimi významné rozdíly.

Občas jsme slyšeli, že kůň nebyl v moci startéra… co to znamená?

Znamená to, že kůň neabsolvoval zkušební skok nebo že jezdec spadl při zkušebním cvalu. To je ten okamžik, kdy přijdu na start a překontroluji si koně a jezdce. Ale od letošního roku je změna dostihového řádu. Kůň v moci startéra byl kvůli sázkám zrušen, dnes buď odstartoval, nebo nedostartoval. Už se tedy neříká, že byl nebo nebyl v moci startéra.

U rovinových dostihů koně startují z boxů, u překážkových jen mávnete praporkem?

Podle pravidel na tzv. áčkových závodištích, což jsou právě Pardubice, má být použita startovací guma a startovací praporek. Osobně používám startovací gumu a praporek vždy. Na „céčkových“ závodištích někteří startéři gumu nepoužívají. Rovinové dostihy se pak na „áčkových“ a „béčkových“ závodištích startují z boxů, na „céčkových“ jen praporkem.

Startovací guma je optická zábrana natažená přes dráhu v místě startu. Dokud není guma puštěná, koně nemůžou odstartovat. Startér ji pouští současně s mávnutím praporku a zvoláním „Start“ a to je teprve signál, že bylo odstartováno. A ještě jedna zajímavost – v Japonsku i překážkové dostihy startují z boxů.

Učíte i ve škole v Chuchli, mnozí z jezdců jsou vašimi bývalými žáky…

….řekla bych, že 80% na rovinách a 50% na překážkách…

Promítá se ten vztah i na dráze? Respektují vás třeba více než ostatní?

Obecně nemám problém s respektem. Je fakt, že našim absolventům, které jsem učila, ve většině případů tykám a oni na mě volají třeba mistrová, ale nemám problém s tím, že by byl rozdíl v přístupu mezi absolventy a neabsolventy naší školy.

Jaké to je, startovat Velkou pardubickou?

Startovat Velkou pardubickou, vrchol překážkové sezony, je prestižní záležitost a myslím, že každý startér chce u toho být.

Nahrála jste mi na otázku, jestli je rozdíl startovat Velkou pardubickou a v uvozovkách „obyčejný“ dostih?

Je to slavnost. Je to vzrušení, emoce. Ale jinak je to dostih jako každý jiný. Ještě před dvěma lety bych vám s klidem řekla, že je to naopak bez problémů. Jenže pak v roce 2014 na startu převážily emoce a jezdci odskočili před pokynem startéra. A musela jsem start Velké pardubické vracet.

V jakém případě tedy můžete start vrátit?

Pokud není odstartováno v souladu s dostihovým řádem, tzn. že koně nemají stejnou možnost odstartovat. Třeba, že je kůň otočen, nebo dojde k nějaké kolizi na startu nebo někdo prostě „ulil“ start. A to je právě ten nedávný případ.

V letošním roce by Soňa Froňková měla koně do Velké pardubické pustit znovu. Na pomyslné startovní čáře bude muset porovnat patnáct koní a jezdců. Přejme jí, aby se vše obešlo bez potíží a „ulitých“ startů…

Vytvořeno ve spolupráci s Dostihovým spolkem Pardubice

Foto: Martin Langer