Profesní magazín – 4. stránka – Další web používající WordPress

Jakub Vágner – rybář

Ve třetím ročníku studia hry na kontrabas na Pražské konzervatoři se rozhodl vyměnit hudební nástroje za udice a nástrahy. Od té doby se z Jakuba Vágnera stal světoznámý rybář, který procestoval i odlehlé části naší planety. Je držitelem několika světových rekordů v lovu sladkovodních ryb. Propaguje také myšlenku „Chyť a pusť“. „Lidé si samozřejmě mohou od vody odnést ryby. Měli by je ale spotřebovat beze zbytku, jako to dělají minoritní kultury,“ říká.

foto: Robert Vano

Pocházíte z hudební rodiny, sám jste dokonce studoval konzervatoř. Jak jste se dostal k rybaření?

Jak se říká v hudební branži – jako slepý k houslím. Sám vlastně nedokážu říct, kde se to ve mně vzalo. Ale když sáhnu do historie, tak jako první vzpomínku z dětství si vybavuji pohled na vodu a na ryby. Moje rodina byla historicky spjatá s vodou, rybami a rybnikařením, protože můj táta pochází z rodu Vodňanských, předci maminky zase ladili rybníky v jižních Čechách. Ale rodiče mě k rybám nevedli. Takže si myslím, že rybářem se člověk asi rodí.

Chodil jste jako malý na ryby?

Jasně. Když jsem byl dítě, bydleli jsme v Průhonickém parku, takže jsem chodil na Botič a na zámecké rybníky, kde jsem prožíval veškeré mimoškolní aktivity.

Vzpomenete si na svůj první úlovek?

Byl to desetikilový kapr, který byl v té době pomalu stejně velký jako já. Chytil jsem ho právě v Průhonickém parku na pytlačku, což si ještě starší generace pamatují – takové cívky s vlascem, na kterých byla vyobrazená hlava s otevřenou tlamou štiky. Tak na to klubíčko vlasce a na kus rohlíku na hladině, jak se říká mezi rybáři „na mlaskačku“, jsem tam pod jednou vrbou s romským pytlákem, který byl můj první učitel, ulovil kapra. A určitě patří k nejzásadnějším úlovkům mé kariéry, protože nastartoval mou vášeň pro ryby a pro přírodu.

foto: Robert Vano

Vaší první velkou cestou za hranice pak byla Austrálie…

Ano, odjel jsem tam, když jsem opustil konzervatoř. Byl to pro mě velký rozhodující životní milník, protože jsem se tam musel naučit starat sám o sebe. Neměl jsem tam za zády rodiče, musel jsem si vše rozhodnout sám a sám sobě se zodpovídat za své činy. Považuji to za velkou zkoušku dospělosti. Musel jsem si třeba sám vydělávat na živobytí, takže jsem na začátku pracoval v italské restauraci jako umývač nádobí.

Co následovalo poté?

Seznámil jsem se s Rexem Huntem, který byl v té době v Austrálii velkou hvězdou. Něco jako po něm Steve Irwin. Hunt měl svou televizní show na Discovery Channel a byl to první člověk v historii, který dal na televizních obrazovkách rybě pusu a pustil ji. Díky němu vznikla celá myšlenka „Chyť a pusť“. Spřátelil jsem se s ním a byl to on, kdo mě motivoval do následujícího života, abych dělal to, co dnes dělám. Abych se vydal na mou životní cestu za snem.

Motivoval vás Rex Hunt třeba k natáčení televizních pořadů o rybách?

Určitě byl jednou z hlavních motivací. Spíše to ale byl můj rybářský táta, který mi vysvětlil, že pokud chci uspět v tomto odvětví, tak musím rybaření dostat na obrazovku televize. Říkal, že to budu mít určitě těžší než on, protože Australané mají oceán a tradice sportovního rybolovu na moři je větší.

A měl jste to těžké?

Ano. Rybaření bylo sice mezi lidmi populární, ale média to považovala za okrajovou záležitost. Když někdo chytal ryby, oblékal se do maskáčů, aby ho nikdo u řeky neviděl. Nebyl to trendy sport jako dnes, kdy rybaří čím dál více nejenom mužů, ale i žen a dětí. Když jsem se vrátil do České republiky, tak lidé, co se živili rybami, vylovovali vánoční kapry nebo prodávali vybavení v rybářských potřebách. Neexistoval ale nikdo, kdo by se živil chytáním ryb. Bylo to zajímavé tím, že jsem si svou profesi vykopal a stvořil.

foto: Robert Vano

Jak v televizi reagovali na váš nápad s pořadem o rybaření?

Pamatuji si, že jsem hrozně dlouho usiloval o schůzku. Na ní mi pak řekli, jestli pořadem o rybách myslím, jak se pojede kolem Vltavy, a pod Karlovým mostem se natočí lidé s nahozenými pruty, kteří mrznou, za šest hodin nic nechytí a jedou domů. Nevěřili, že to bude někoho bavit. Říkal jsem jim, že přesně to chci natáčet, ale může to být i adrenalinové. Jde o úžasný čas strávený v přírodě. Není to jen o chytání ryb, ale i o tom, že rybář musí o přírodě jako celku vědět hrozně moc. Jenže to byla doba, kdy lidé byli přírodě mnohem blíže. Počítače toho moc neuměly a mobilní telefony mělo pár lidí. Odcizení od přírody nebylo tak velké. Kvůli tomu se mě ptali, proč by se měl dělat pořad o rybách nebo přírodě, když to přece každý zná.

Myslíte si, že kdybyste pořad navrhl nyní, prosadil byste ho do vysílání jednodušeji?

Asi ano. Dnes totiž mnoho lidí po přírodě prahne, ale nemá ji, protože všichni jsou časově zaneprázdnění, nic nestíhají, stále něco řeší a na přírodu nemají tolik času jako před patnácti nebo dvaceti lety. Myslím si proto, že kvůli tomu lidé potřebují tyto zážitky aspoň zprostředkovaně přes druhé osoby.

Díky natáčení pořadů jste procestoval velkou část světa. Kde se vám líbilo nejvíce?

Díky České televizi, National Geographic nebo Discovery Channel jsem opravdu navštívil místa, kde se mi tajil dech z nádherných i brutálních okamžiků, které jsem zažil. Většinou totiž cestuji do odlehlých míst. Snažím se jezdit do koutů světa, kde nenarazím na lidi, nebo jen na minoritní kultury a různé zajímavé kmeny. Je ale velmi těžké říct, kde se mi líbilo nejvíc. Každé místo je totiž něčím unikátní nebo nebezpečné. Nemůžu říct, že by bylo místo na světě, kam bych se nechtěl vrátit.

foto: Robert Vano

Pokud byste jedno místo přece jen musel říct…

Tak vždy odpovím, že Česká republika, protože ji miluji, dýchal bych za ni i za Čechy. Pracovně by pro mě bylo jednodušší žít v zahraničí, i profesně bych byl mnohem dál, ale nemám důvod se stěhovat. Česká republika je totiž můj domov a miluji to tady. Z těch exotických destinací pak miluji Amazonii, ve které jsem strávil tři a půl roku života.

Rád navštěvujete odlehlá místa. Nebojíte se, že by se mohlo něco stát?

V okamžiku, kdy do těchto míst jedete, musíte počítat s tím, že se něco může stát. Když to řeknu natvrdo, tak existuje šance, že se nevrátíte. Kdo tam jede s tím, že se nic stát nemůže, bude to právě ten, komu se něco přihodí. Nemá totiž k prostředí respekt. Ten je přitom společně s pokorou na těchto cestách strašně důležitý. Prostředí i kultura jsou pro vás cizí, nedokážete se do nich pořádně zařadit, splynout s nimi. Obrovský otazník je i náboženství. To vše je živé prostředí, ve kterém není úplně jednoduché se vždy správně orientovat a malé vybočení může vést k velkému problému.

Setkáváte se tedy s potížemi?

Problémy se dějí na každé expedici. Ale čím více cestujeme, tím více poznáváme jednotlivé kultury a prostředí a jejich specifika. Se svým štábem už jsem schopný na to mnohem lépe reagovat. Je to opět teorie versus praxe. Můžete přečíst sto knih a vidět sto dokumentů, získat si na internetu veškeré informace. Ale pak tam jedete a zjistíte, že je to v mnoha případech zcela jinak. Saháte si na živé prostředí a to vám dá nejvíce.

Je tedy asi i důležité mít kolem sebe spolehlivé lidi…

Už mnoho let točím se stejným štábem, protože jsme naprosto sehraní. Přátelíme se, kluci jsou loajální a zažili jsme na expedicích dobré i zlé. Moc tedy nechci točit s jinými lidmi, i když jsem to občas dělal, pokud jsem musel. Ale na cesty se nemůže vydat jen tak někdo. To, že je někdo špičkový kameraman, neznamená, že ustojí prostředí, že je dobrý člověk. A to, že je dobrý člověk a nebude mu vadit prostředí, neznamená, že to zvládne dobře natočit. Musí se tedy protnout spousta věcí. Člověk musí být výborný nejen profesně, ale i lidsky a nesmí to dělat jen pro peníze. Kdyby to dělal jen pro ně, bude to na práci hrozně vidět. Tak jako mě baví rybaření a příroda, tak tito kluci milují přírodu úplně stejně. Jen místo rybářského prutu drží kameru nebo mikrofon. Ale cíl máme společný. Natočit nádherný dokument, který udělá radost lidem.

foto: Robert Vano

Mluvil jste o tom, že jsou lidé nyní od přírody odcizení. Chcete ji nějak znovu přiblížit mladším generacím?

Momentálně je mou největší ambicí věnovat se mládeži. Loni jsem pro Českou televizi natáčel s jedenáctiletou Aničkou a desetiletým Lvíčkem čtrnáctidílný seriál pro děti S Jakubem v přírodě. Když jsme s ním začínali, nevěděli jsme, jestli nás to bude bavit a naplňovat. Říkal jsem klukům, abychom to zkusili. Dnes se všichni shodneme na tom, že je to to nejlepší, co jsme kdy mohli dělat.

Proč?

Protože pořad má obrovský dopad na děti a první série měla zásah napříč celou škálou věkových kategorií. Samotné nás to neskutečně překvapilo a pochopili jsme, že je to cesta, kterou chceme jít. Děti jsou totiž budoucností nejenom rybaření, ale celé přírody a České republiky. Vrhli jsme se do toho po hlavě a momentálně produkujeme další čtrnáctidílnou sérii, což si moc užíváme.

Chystáte kromě toho i další projekty?

Ano, točíme dva velké projekty, nicméně o nich teď nemůžu mluvit. Myslím si ale, že se diváci mají na co těšit.

foto: Robert Vano

Zmínil jste se o myšlence „Chyť a pusť“. V čem spočívá?

V tom, že na ryby nenahlížíme jen jako na kus masa. Naše civilizace se neustále vyvíjí. Už tady neběháme v kožešinách, nestavíme pasti na zvířata… Jednoduše proto, že je zde na každém rohu supermarket, na každém druhém čerpací stanice. Když chceme něco k jídlu, máme to hned. Máme tak život snazší, svým způsobem kvalitnější, ač si tedy nejsem jistý, zda i co se týče štěstí kvalitnější. Když je ale něčeho přebytek, někde musí být nedostatek. A ten je většinou na úkor přírody, kdy porušujeme tenkou rovnováhu. Stejné je to v rybolovu. Před dvaceti lety jsme chytali na bambusové pruty. A dnes, když přijdu do rybářských potřeb, tak pomalu nevím, na co se vše používá. Máme kevlary a nanokarbony, vše je bytelnější, dokonalejší, kvalitnější, hezčí, funkčnější… Už to ale není padesát na padesát v boji rybáře s rybou.

Jak to?

Protože kromě vybavení máme i mnohem více zkušeností, technických znalostí a vědomostí o životě a lovu ryb. A právě šanci padesát na padesát jim vrací myšlenka „Chyť a pusť“. Neříkám, že si od vody nemůžeme odnést rybu. Je to ale o tom, abychom si jednou za čas odnesli rybu, kterou skutečně sníme a užijeme si ji. Každý má právo na to dát si rodinnou večeři z úlovků. Ale nemělo by to být tak, že uvažujeme, kolik stála povolenka, benzín na cestu, krmení a vybavení a na základě toho si vypočítáme, kolik kilo ryb musíme chytit, aby se nám to vrátilo. To je špatně.

Vy někdy ulovíte rybu třeba na rodinnou večeři?

Naprostou většinu ryb pouštím. Je to dané i tím, že se zaměřuji na velké ryby, které je zcela zbytečné usmrtit. Když chce někdo ryby jíst, měl by lovit ty menší, které spotřebuje beze zbytků, jak to dělají některé minoritní kultury. Ty když vezmou život zvířeti, tak to udělají smysluplně a s respektem a úctou k tomu zvířeti. Není tam žádné plýtvání. Já párkrát za rok chytím candáta, protože je moje rodina miluje. Kdybychom ale zneužívali technologie a znalosti, které máme, proti rybám, za chvíli by ve vodě nic nezbylo a další generace by nám moc nepoděkovaly.

foto: Robert Vano

Zůstaňme ještě u chytání ryb. Jste držitelem několika světových rekordů v lovu sladkovodních ryb…

Ano, mám světový rekord v kategorii All-tackle. Získal jsem ho za nejdelší sladkovodní rybu chycenou na prut z těch, co jsme dokázali změřit. Byl to amazonský druh, který se nazývá Arapaima Gigas. Musím ale říct, že už to pro mě dávno není o tom, že bych se honil jen za rekordy. Dříve jsem to tak měl, říkal jsem si, že chci být nejlepší a chytat ty největší ryby. Ale dozrál jsem a dnes je to pro mě spíše o tom, že si užívám prostředí. Předtím jsem měl úzkou trubku, na jejímž konci jsem viděl velkou rybu. Okolí jsem vnímal jen okrajově.

A jak to máte nyní?

Dnes když ráno vstanu a jdu na ryby a po cestě uvidím krásnou scenérii nebo nějaké jiné zvíře, tak se zastavím a užívám si to. Nevadí mi, že mi plyne čas na úkor rybaření. Samozřejmě když přijde obrovská ryba, tak mi to nevadí, to bych lhal, ale už to není má hlavní motivace. Pokud se to stane a myslím si, že by to mohl být světový rekord, tak rybu změřím a zvážím. Ale už ani ne kvůli sobě jako kvůli tomu, abych vůbec zmapoval, jakých rozměrů ryby, o kterých vím, že v příštím století už pravděpodobně nebudou existovat, mohou dosáhnout.

Děkuji za rozhovor.

Text: David Zouhar

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

BVV www.bvv.cz

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz

Le Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková a Dita Brančíková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

foto: Robert Vano

Mgr. Alena Pokorná, Ph.D. – lektorka na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity Brno

Sportu se věnuje od raného dětství, od r. 2008 pracuje jako lektorka v Centru univerzitního sportu MU FSpS Brno. Kromě své práce při teoretické a praktické výuce studentů má i mnoho mimoškolních sportovních aktivit – je například trenérkou sportovního aerobiku, lektorkou fitness, trenérkou krasojízdy, stolního tenisu, ale i aktivní členkou mezinárodní sportovní organizace SCA International Sport and Culture Association se sídlem v Kodani. V rámci vědecké práce se zajímá o ženy s nadváhou a obezitou a také o onkologické pacientky po léčbě rakoviny prsu. Je autorkou mnoha odborných publikací o různých pohybových aktivitách.

Podporovali vás rodiče ve vašem zájmu o sport?

Narodila jsem se do sportovní rodiny a jsem za to vděčná. Rodiče mě vedli k všestrannosti, cvičila jsem v Sokole, chodila na tréninky atletiky a do oddílu stolního tenisu, kde byl můj otec trenérem. V létě jsme trávili aktivní rodinné dovolené na kolech, v zimě na lyžích. Naše rodina je stále v pohybu, žijeme sportem.

Nastoupila jste do sportovní třídy jak na ZŠ, tak na gymnáziu. Měla jste ambice uspět ve vrcholovém sportu?

Na základní škole jsem chodila do sportovní třídy, zaměřené na atletiku. Milovala jsem běh, zejména na 800 a 1500m, ale když jsem kvůli zranění běhat nemohla, klidně jsem závodila ve vrhu koulí či oštěpu. A protože se má sestra stala hlavní trenérkou stolního tenisu ve Středisku vrcholového sportu v Pardubicích, nastoupila jsem tam do gymnázia. Pod sestřiným vedením jsem získala svůj nejcennější zlatý kov na juniorském mistrovství ČR a stala se nedílnou součástí Extraligového týmu žen TJ Lokomotiva Pardubice. Spolu se sestrou jsem rok před maturitou přestoupila do superligového a extraligového týmu TTC Esox Brno. Tam jsem také odmaturovala a seznámila se s partou gymnastů, kteří mi ukázali směr fitness, který mě uchvátil.

Takže jste pokračovala tímto směrem?

Ano, studovala jsem na Pedagogické fakultě v Brně obor tělesná výchova a speciální pedagogika, těšila jsem se, že budu moci někoho motivovat k pohybu a pomohu mu objevit krásy cvičení a zároveň sama pokračovat ve sportu. Dařilo se mi probouzet na svých komerčních lekcích u cvičenek aerobiku zájem a nadšení, a to mi dělalo velkou radost.

Proč bychom se měli věnovat cvičení?

Tělo je stvořeno k pohybu, a aby byl člověk v pohodě a harmonii, měl by se hýbat. Vůbec nejdůležitější je určitě role rodiny, její pozitivní vztah k pohybovým aktivitám. Nejde o výkonnost, ale o prožitek, aktivní trávení volného času. Velkou motivací je i škola, nadšený učitel tělocviku, který by měl být dětem vzorem.

Zúčastnila jste se několika zahraničních stáží, jaké zkušenosti jste si z nich přinesla?

V rámci svého doktorandského studia jsem absolvovala semestrální pobyt na gymnastické škole v dánském Viborgu. Nadchlo mě neskutečné nasazení, disciplína a otevřenost k různým aktivitám dánských studentů, jejich smysl pro fair play – to vše mě hodně ovlivnilo v mé pedagogické profesi. Pracují tam i na charakterových vlastnostech studenta, důležitá je také metodika: umět zaujmout, pobavit. Neskutečnou atmosféru jsem zažila na světových gymnastických festivalech v Alicante a v Lipsku. Přesvědčila jsem se, že pohyb a sport jsou úžasnou cestou jak v komunikaci mezi lidmi, tak v poznávání i hledání svých vlastních možností a hranic.

Jako lektorka na MU pracujete se studenty. Je v průběhu let jejich připravenost stejná, nebo přicházejí lidé méně pohybově vybavení?

V rámci povinné nebo volitelné tělesné výchovy mají naši studenti širokou nabídku pohybových aktivit od míčových her, fitness cvičebních programů, outdoorových aktivit apod. Pokud ale byly hodiny tělocviku na střední škole jednotvárné, nebo chyběl učitel, který by je dokázal „rozpohybovat“, přicházejí studenti s negativním vztahem k pohybovým aktivitám. Úkolem nás, lektorů, je zaujmout a naučit je udržovat pohybový aparát v optimálním stavu jak pro běžné každodenní aktivity, tak pro adaptaci organizmu na zátěžové situace. Pro zvládnutí zápočtových požadavků na naší fakultě nezáleží tolik na pohybových předpokladech, důležité je nasazení, disciplína, osobnost.

Spolu s kolegy jste autorkou šesti odborných publikací, které se věnují problematice žen po léčbě rakoviny prsu. Proč jste zvolila právě toto téma a co pro ty ženy můžete udělat, jak jim můžete pomoci?

Je to téma stále aktuální. Já sama s ním mám osobní zkušenost, má sestra tomuto onemocnění podlehla ve svých 43 letech. Často jsem navštěvovala onkologické pracoviště a následně podstoupila oboustrannou mastektomii. Moje poslední odborná publikace navazuje na projekt, jehož cílem bylo v rámci spolupráce s Masarykovým onkologickým ústavem podpořit aktivní návrat onkologických pacientek po rakovině prsu zpět do plnohodnotného života. Publikace je vhodnou inspirací a motivací, jak se cítit lépe, jak se dostat do lepší tělesné kondice a zlepšit kvalitu svého života.

Který sport vás baví nejvíc a kolik času mu věnujete?

Na fakultě se věnuji jako garant především fitness a v této oblasti mě nejvíc baví intervalové kondiční tréninky na zvýšení tělesné kondice, spinning a funkční trénink. Jsem moc ráda, že u nás v rámci celouniverzitní TV probíhá i výuka stolního tenisu a je vyhledávanou sportovní aktivitou. Většinou cvičím tři lekce denně, takže jsem v tréninku jako vrcholový sportovec, zároveň mě velmi baví různorodost, protože každý den jsou lekce jiné. A když se někdy ke konci semestru stává, že už jsem z pohybu unavená, sedávám k sepisování metodických publikací a nasávám energii, kterou mi dodává má rodina. V rámci svého aktivního odpočinku hledám harmonii v přírodě a józe, která mi dává možnost zastavit se, zamyslet se nad svými prioritami a povinnostmi, vnímat sama sebe.

Mezi tématy, jimiž se zabýváte, je i hormonální jóga. Co přesně znamená a jak může pomoci?

Jde o cvičební program, jehož cílem je zejména harmonizace hormonální rovnováhy v lidském těle. Je určena ženám ke zmírnění některých potíží v období menopauzy, či předčasné menopauzy, bolestivého menstruačního cyklu a také u některých příčin ženské neplodnosti. Může přinést zlepšení v případě padání vlasů, lámavých nehtů, suché pleti, akné.

Pořádáte kurzy bodystylingu, spinningu, Movida fitness, rollpilates, Bossa cvičení, TRX cvičení a mnoho dalších. Pro leckteré lidi to jsou pojmy, pod kterými si nedokážou nic moc představit. Mají tato cvičení něco společného?

Jedná se zejména o fitness cvičební programy, jejichž cílem je zvyšovat tělesnou kondici, zlepšovat držení těla a správnou postavu. Upevňují zdraví a rozvíjejí sílu. Funkční a intervalové tréninky jsou momentálně v popředí evropského fitness, jsou jednou z nejoblíbenějších forem skupinového cvičení. Zahrnují maximální zapojení různých svalových skupin, funkční trénink je velmi efektivní a přináší atraktivní výsledky za krátkou dobu.

Který z vašich předmětů je mezi studenty nejoblíbenější?

Mezi studenty patří k nejvyhledávanějším předmět Wellness FIT program. Pořádáme ho pravidelně v Luhačovicích, je třídenní. Nabízíme zde cvičební programy, které vedou k harmonizaci tělesné i duševní činnosti, k podpoře zdravého životního stylu, zvýšení motivace k pravidelným pohybovým aktivitám. Zahrnuje čtyři cvičební jednotky denně dle širokého výběru. Celý pobytový program je doplněn kulturně vzdělávací prohlídkou lázeňského města a ochutnávkou léčebných pramenů. Studenti oceňují především možnost vyzkoušet si nové cvičební programy, posílení sociálních vazeb i psychické kondice.

Zájem o sport vyplňuje i váš volný čas. Jak zvládáte spojit svou lásku ke sportu, své sportovní aktivity, s péčí o rodinu?

Celá rodina včetně našich dětí žije sportem. Vedeme je především k všestrannosti, ale již se specializují dle svého zájmu. Víkendy trávíme na hřišti nebo v tělocvičně a domů chodíme jen přespat, ale nikomu z nás to nevadí.

Tématem vaší doktorandské práce bylo sledování žen s nadváhou. Boj s hubnutím mnohé ženy velmi rychle vzdávají. Co byste jim poradila?

Důležité je najít si někoho, kdo vám věří, kdo vás podpoří. Potom odhodlání, disciplína a trpělivost, změna chování a přístupu ke stravování. Nevzdávat se hned, jakmile se rychle nedostavují úspěchy. Už to, že člověk o svém problému přemýšlí, je prvním krokem k nápravě.

Jak se k novým cvičebním metodám dostáváte?

Bez systematického vzdělávání bych se ve své profesi neobešla. Sport a fitness se stále vyvíjí, nové trendy je nutné sledovat. Pravidelně se účastním mezinárodních kongresů a workshopů, kde se snažím zachytit a aktivně si vyzkoušet novinky v oboru, metodiku, setkávám se se špičkovými lektory a získávám novou energii do cvičení. Získané zkušenosti potom aplikuji v rámci kondičních tréninků u různých sportovních odvětví tak, aby se co nejvíce rozvíjely pohybové dovednosti a výkonnost.

Zažila jste nějakou úsměvnou historku jako externí lektorka v brněnském hotelu International?

Pobavila mě historka s jedním hotelovým hostem z Indie. Měl zájem o osobní individuální trénink a říkal, že přijíždí do hotelu v 16:30. Nabízela jsem mu termín v 17 hodin, jenže on mě požádal až o termín v 19 hodin, protože nejdřív musela přijít na řadu siesta, káva a meditace. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak se já sama zbytečně honím… Z tréninku byl nadšený a jako projev uznání mi políbil boty…

Jaké sportovní aktivity byste doporučila lidem, kteří svou pracovní dobu tráví vsedě, u počítačů?

Minimálně 4x týdně 30 minut aerobních aktivit a 2x týdně posilovací nebo protahovací lekce v rozsahu 60 minut. Ale už jenom vědomé myšlenky o pohybové aktivitě mají svůj podstatný význam na organismus…

Ruku v ruce s cvičením by měly asi jít i zdravá výživa a zdravý životní styl. Jste sama na sebe přísná při jejich dodržování?

Zdravý životní styl a cvičení by měly patřit k důležitým součástem našeho života a pro mě jsou to součásti nepostradatelné. Jsem v podstatě zásadový člověk, zdravá výživa k mému životu patří. Zásadou je pravidelnost a kvalita jídla na úkor kvantity. Společná setkání s přáteli nebo rodinou u oběda nebo večeře jsou příjemnou relaxací.

Co byste vzkázala lidem, kteří se pohybu vyhýbají?

Pohyb je skvělá antistresová terapie a endorfiny, které se při cvičení uvolňují, vám zlepší náladu a udělají váš život krásnějším. Mým mottem, se kterým pravidelně své studenty seznamuji, je: Být sexy znamená být FIT.

Děkuji za rozhovor.

Text: Eva Procházková

Foto: archiv
Korektura textu: Vladana Hallová

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Ing. Alexandra Fričová, MBA – obchodní ředitelka PHYRIS, ALMAF Beauty s.r.o., majitelka

Alexandra Fričová pochází ze Slovenska, konkrétně z Banské Bystrice. V Praze žije od roku 2007. V té době pracovala v marketingovém oddělení kosmetické společnosti ještě jako zaměstnanec. V roce 2012 přišla nabídka z Německa zastupovat kosmetickou značku PHYRIS na českém trhu, kde je také její ambasadorkou. Má vysokoškolské vzdělání s nadstavbovým studiem management obchodu v Evropském vzdělávacím institutu – podnikatelské škole CEMI, ukončené závěrečnou zkouškou s titulem MBA.

foto: Lenka Hatašová

Jak se u vás rozvíjela úvaha o profesním uplatnění?

Jako každý student i já hledala práci, kde bych si přivydělala trochu peněz nejen na studia, ale i na oblečení a kosmetiku. Všechno vzniklo zcela náhodou – reagovala jsem na nabídku práce v inzerátu. Pozici obchodního zástupce pro kosmetiku PHYRIS na Slovensku jsem vyhrála a tím snad vše odstartovala. Bohužel vzhledem k mé blbosti a mladické nerozvážnosti jsem o vysněnou práci přišla, každopádně v oboru kosmetiky jsem zůstala. Věděla jsem, že se chci učit od nejlepších a měla jsem štěstí na seriózní nabídky a vždy skvělé vedení. Následně jsme pracovala nejen v kosmetické, ale i ve farmaceutické firmě. To vše jsem zúročila ve své vlastní firmě.

Čím vás oslovuje prostředí kosmetiky?

Kosmetický obor, řekněme si to na rovinu, nepatří do těžkého segmentu. Spíš jde o práci velice čistou, příjemnou a potkávám samé skvělé lidi. Kosmetika mi je jako ženě blízká. Za těch 16 let co jsem v oboru, jsem mnohokrát měla možnost přesvědčit se o skvělých účincích kosmetiky PHYRIS.

foto: Lenka Hatašová

Kdy jste se rozhodla plně pustit do podnikání a co jste k tomu potřebovala?

I vzhledem k tomu, že se mé podnikatelské zkušenosti datují od založení první s.r.o. z roku 2002, vůbec se to nedá nazvat podnikáním. Myslím, že jsem se 5–6 let jen tak plácala. (smích) Prošla jsem si prvními nástrahami, finančními problémy i neseriózními obchodními partnery, první mateřskou dovolenou. Až v roce 2010 jsem se do toho obula naplno. V roce 2012 vznikla druhá ALMAF Beauty s.r.o. již v České republice, která se výlučně věnuje kosmetické značce PHYRIS a veškerému servisu s ní spojenému. Výhodou u mě byly zkušenosti, obchodní duch a vztah ke kosmetice. Nezbytná byla podpora partnera a celé rodiny.

S jakými neočekávanými zkušenostmi jste se setkala, jak vás podnikání rozvinulo profesně a lidsky?

S odstupem času bych asi jako první uvedla mé neekonomické pohledy na společnost, účetní zapracování a kontrolu nad vlastním účetnictvím. Hodně jsem se kvůli vlastní nevědomosti spoléhala pouze na zaúčtování položek od účetní, ale již nesledovala, kde a jak byly zaúčtované. Dnes nad tím kroutím hlavou. Naštěstí jsem se včas vzpamatovala a v současné době si komunikaci s finančním oddělením hlídám jako pes.

foto: Lenka Hatašová

V jakém období vstoupil do firmy i váš manžel?

Udělala jsem nejlepší rozhodnutí svého života a požádala svého partnera, aby do firmy v roce 2012 vstoupil i on a převzal hospodaření ve firmě. Fantazie – mé podnikatelské vize a kreativita se tak mohly rozvinout naplno a jsou dobře hlídané! Stále se máme vzájemně co učit. Ze začátku pomáhal externě a převzal naše IT oddělení. Od srpna 2016 je součástí týmu a vedení společnosti na plný úvazek a svého původního zaměstnání zcela zanechal.

Jak si nyní stojí kosmetický obor obecně?

Kosmetický obor hodně profesně vzrostl, dokonce už i u nás v České a Slovenské republice. 70 % kosmetiček je zároveň i majitelkami svých salonu. To se hodně pozitivně odrazilo na kvalitě služeb a jejich zájmu o další vzdělávání. Zajímá je nejen designové zpracování salonu a nákup dekorací, ale konečně i ekonomika a kvalita jejich služeb.

Které novinky jste si sama zamilovala?

Z posledních kosmetických procedur miluji techniku SKIN RESULTS, právě od PHYRIS, na bázi ovocných kyselin. Okamžitě omladí pleť, poskytne AHA peeling a jednoduše řečeno – sbohem vráskám již při prvním sezení bez stresování a začervenání pleti.

Jakou podle vás hraje tento obor roli celkově ve společnosti?

Řekněme si to otevřeně, bez kosmetiky by naše společnost jistě přežila. Vypadali bychom pravděpodobně trochu hůř, ale přežili bychom. O to víc potřebujeme svému klientovi poskytnout 100% servis, a musíme mít sebevědomí vysvětlit mu, že nás potřebuje a bude vypadat líp, když mu doporučíme i péči na doma.

foto: Lenka Hatašová

Jaké z inovací v oboru máte ráda a o jaké sama usilujete?

V první řadě je to vzbudit chuť kosmetiček vzdělávat se ve svém oboru, dále naučit kosmetičky mít jasný podnikatelský plán a podnikat korektně se vším všudy a ovládat své řemeslo. Velice ráda podporuji školy s oborem kosmetička. Na druhou stranu bych se ale moc ráda více angažovala v oblasti zpřísnění podmínek pro získání možností rekvalifikací pro jakýkoliv kosmetický salon, respektive důkladně prověřovala i kvalitu v praxi. V České republice je to až hrůza, kolik podvodníků nabízí legálně možnost rekvalifikace v oboru kosmetiky. Ty holky nic neumějí a již po 2–3 měsících začnou podnikat. Ale chápu, že ve statistikách o snižování nezaměstnanosti to vypadá dobře. Samozřejmě všechna čest výjimkám, centrům, která poskytují rekvalifikační kurzy tak, jak mají, a nehledají v tom jenom rychlý finanční efekt. Tady jde o řemeslo, vzdělání a praxe je tudíž nezbytná.

V čem jste konzervativnější a dáte na osvědčené?

V tomhle jsem jako jing a jang. V práci a v obchodování neuvěřitelně rychle reaguji na změny, pozitivně na stresy a nepohodu. V pozici vůdce se cítím dobře. Ale doma jsem si našla polohu submisivní a jsem konzerva jako vyšitá, ve všem! U mě to nějak vnitřně souvisí s pocitem jistoty. Teď mě napadlo, že o posledních Vánocích jsem špatně pochopila svého muže, že možná udělá vánoční salát jinak, než jsme zvyklí víc jak 30 let. Ta představa zkažených Vánoc byla hodně silná. Naštěstí to se mnou umí a co vám budu povídat – salát i s novou recepturou byl vynikající.

Na co ženy podle vás nejvíce dají, když se rozhodují pro správnou péči a ošetření?

Záleží, ve kterém segmentu nakupují. Jestli to jsou samoobslužné obchody, nebo zda uvítají radu odborníka. Kdybych vybírala kosmetiku pro sebe, jednoznačně bych volila poradenství s kosmetičkou. Poradkyně si udělá čas, provede mi diagnostiku mé pleti, obratem vyzkouší, co má pleť potřebuje. Poradí mi vhodnou péči domů a poskytne mi ve svém salonu odborné ošetření. Kosmetika už dávno není pouze nekonečné mačkání a mastné masáže do zrudnutí pleti. Jestli to vaše kosmetička stále ještě takhle dělá, vyměňte ji. V trabantu dnes už také nikdo nejezdí. (úsměv)

Jaké PR je podle vašich zkušeností ve vašem oboru nejúčinnější a nejpřínosnější?

Na první místo bych jednoznačně umístila doporučení z úst do úst, výsledky práce a účinků kosmetiky PHYRIS, fotodokumentaci před a po ošetření s PHYRIS kosmetikou. Rozhovor v médiích s regionálním nebo státním dosahem, lidé chtějí vidět výsledky a pracovat s úspěšnými.

Které jsou naopak méně efektivní, ale nutné, podmíněné?

Tištěné reklamy bez koncepce, slevové portály, prodej přes e-shop ve vlastním kosmetickém salonu přinášejí pouze velkou investici. Patrně je nevyhnutelné mít v dnešní době webovou prezentaci svého salonu klidně i v malém rozsahu, ale rozhodně bych neinvestovala do prodeje přes e-shop. Kosmetika je vztahová záležitost, a jestli již salon svou klientelu má, nepotřebuje na prodej produktů e-shop. Prodej je mizivý a nikdy nepokryje náklady pořízení e-shopu. Ano, spíš bych dámy inspirovala, ať si na e-shop dají své služby. Tam to totiž v budoucnu spěje. Objednat si kosmetičku přes e-shop, jako jídlo (omlouvám se za přirovnání). Klient se následně rozhodne, jestli přijede k ní do salonu, nebo zda si ji pozve domů. Samozřejmě služba THE HOME je dražší.

foto: Lenka Hatašová

Co soudíte o slevových portálech? Nemáte dojem, že kazí ceny trhu více, než poslouží marketingu v pozitivním smyslu?

Slevové portály neodsuzuji, dokonce je sama ráda využívám, hlavně pro dovolené a ubytovací zařízení. Každopádně na zviditelnění nějaké kosmetické služby mohou posloužit salonu i v pozitivním měřítku. Nemůžeme však očekávat zisk. Slevový portál a prezentace služby si můžou dovolit ekonomicky silné salony s jasným podnikatelským záměrem. Paradoxem je, že právě ty silnější salony těchto služeb využívají minimálně. Proč asi?

Studují klientky složení produktů, nebo si myslíte, že jsou více ovlivněny obchodní značkou?

Každopádně klientky složení produktů sledují, stejně jako původ značky a následně i její sílu, která spočívá v servisu. Já se pohybuji v prostředí profesionální kosmetiky, kde se složení hodně hlídá již od výroby. Mohu vřele doporučit kosmetiku PHYRIS, kde se v laboratořích testují dokonce i jednotlivé účinné látky ještě před tím, než začne samotná výroba konkrétního krému. Všechny výrobky jsou následně vyráběny pod přísným dohledem, který se například používá ve farmacii. Bezpečnost je u kosmetiky PHYRIS na prvním místě.

Jaké přednosti má PHYRIS co se týká složení?

Všechny PHYRIS pleťové produkty obsahují účinné látky pouze rostlinného původu. Spolu s moderními technologiemi nabízí velice kvalitní produkt s vysokou dávkou účinné látky v normách povolených pro kosmetiku. Unikátní 3fázová péče poskytuje výsledky, které můžete vidět a cítit okamžitě a trvale. To znamená, že doporučuji ženě použít: 1. Čistící produkt, následně fázi. 2. Aktivaci pleti SOMI, což je srdce PHYRIS. Až pak následně 3. Pleťovou péči, kde si můžete vybrat z 9 produktových linií dle stavu pleti.

foto: Lenka Hatašová

Která ocenění značky u nás a ve světě můžete zmínit?

PHYRIS kosmetika byla již mnohokrát oceněná za své příznivé účinky na pleť nejen v Německu, ale také u nás. Jednoznačně si stále drží prvenství v hydratační linii, kde produkt Hyaluron Sensation Cream nebo sérum obsazují první příčky v kategorii klasická pleťová péče. Tento rok do skupiny vítězů přibyl peeling Skin Results, který je nosným produktem pro zlepšení problematické pleti. Ceny každoročně uděluje BEAUTY FORUM Mnichov, což je hodně sledovaná akce. V České republice patří mezi TOP 10 nejlepších produktů hned dva z rodiny PHYRIS a to Luxesse Essentiel oční set a famózní pleťová séra Time Release. Cena se uděluje každým rokem organizátorem kosmetické výstavy Expo Beauty pod dohledem sdružení PROKOS (sdružení dovozců a prodejců kosmetiky).

Kdo patří k vašim největším konkurentům?

V celosvětovém žebříčku je postavení kosmetiky PHYRIS vždy na prvních příčkách společně s kosmetikou Babor a Sothys. Nemůžu říct, že je v České a Slovenské republice vnímám jako konkurenci. Každá značka má své cíle a společně přinášíme klientům kvalitní produkty se skvělým servisem.

V čem máme podle vašeho názoru ještě co dohánět oproti službám v zemích, kde je kosmetika ověnčena slávou a uznáním, jako je třeba Francie?

Kosmetické služby u nás jsou na velice dobré úrovni, myslím, že v mnohém jsme jim vzorem my. V porovnání s jinými zeměmi u nás kosmetický obor kvete. Dnes je trend zaměřit kosmetické ošetření nejen na relaxaci, ale i na výsledky. Tady se však stále řeší cena za práci, která je nízká, nebo lépe řečeno, nedoceněná. Použiji velice jednoduchý příklad. Nedaří se mi v podnikání, tak místo toho, abych se zamyslela, proč a co můžu změnit nebo zlepšit sama na sebe, v prvním kroku snížím cenu. Nebo bez rozmyslu nakoupím nové zboží, službu, kterou mají v salonu vedle. V mylném domnění, že klienti za mnou začnou chodit a vyhledávat mě. Vůbec ne, celé špatně! Když něco nefunguje, nebude to chtít klient ani ve slevě. Jestli věřím v samu sebe, ovládám svou práci, umím se prodat a své služby nabídnout, úspěch se dostaví velice rychle. Častokrát chybí v kosmetických salonech čas na konzultaci a poradenství domácí péče. Stydíme se nabídnout víc, v chybném domnění, že klient u nás utratí hodně peněz a pak už se neobjedná na ošetření. Ale kdo má pak klientovi poradit co a jak používat doma? Čeká to od nás spontánně, není to nic trapného. Kosmetické ošetření je jenom milý bonbónek a profesionálnější úkon pro klienta, o kterého pečujeme.

foto: Lenka Hatašová

Dokážete na první pohled poznat na ženě jak se o sebe stará podle stavu její pleti? Jak se vám odhad osvědčil v praxi?

Ženu, která o svoji pleť pečuje, poznám nejen já, ale hlavně její okolí. Správně a včas zvolená péče dokáže zázraky. Mladou a svěží pleť jsme dostali do daru každá. Jak bude vypadat po čtyřicítce, záleží jenom na nás!

V sortimentu máte také dekorativní kosmetiku. Jaký je její příběh?

PHYRIS kosmetika patří do německého koncernu Grandel Group, která má v portfoliu i dekorativní kosmetiku Arabesque a výživové doplňky Grandel. Dekorativní kosmetika Arabesque je v České republice již déle než 16 let díky svému distributorovi, se kterým spolupracujeme od dubna 2016. Zatím se s produkty seznamujeme, ale musím říct, že sama jako žena jsem moc spokojena. Mezi favority patří jednoznačně Arabesque make-upy, které nejen hezky tónují a kryjí nedostatky, ale o pleť i pečují. Nová řasenka Angel Wings dělá andělské řasy s WOW efektem. Všechny produkty jsou k dostání ve PHYRIS kosmetických salonech.

Podnikání je nejen byznys, ale také životní styl. Jakým způsobem se realizujete jako člověk ve společnosti? Které akce vás zajímají či které navštěvujete?

Co se týče podnikatelského prostředí, patřím spíš do kruhu přátel „paní Columbové“, málo lidí mě zná, nebo mě vidělo na živo. Je to především z důvodu aktuální etapy našeho života – máme malé děti a večer vyrážím velice ojediněle. Ráda se však vzdělávám nejen v oboru a též navštěvuji ženské podnikatelské kluby. Ráda jezdím na krátké zahraniční služební cesty. Tam dobíjím baterky a inspiruji se prostředím a příběhy jiných lidí. Moc se také těším na Česko-Slovenský ples v únoru v pražském Obecním domě. Je to taková moje vysněná akce.

foto: Lenka Hatašová

Co byste poradila svému mladšímu, začátečnickému já?

Jít za svým snem! Nebát se udělat rozhodnutí a vzít zodpovědnost za svůj život do vlastních rukou. Když mi to kapitál nedovoluje, je možné začít v menším rozsahu. Nikdy však nepolevit v kvalitě svých služeb.

Podařilo se vám skloubit práci a péči o rodinu. Jaké důležité činitele k tomu žena potřebuje, aby toto zvládla s úspěchem?

Jeje, tak tohle je otázka spíš pro mou rodinu. (úsměv) Patřím mezi ženy, které měly při výběru partnera štěstí. Plně podporuje myšlenku našeho podnikání a váží si přesčasů, které do podnikání přináším. Je pravda, že s příchodem dětí se práci věnuji již méně, ale o to efektivněji. Jsem organizačně a komunikačně hodně dobře vybavená a rozumím se své práci. Jak říká můj muž, jsem spíš plánovač a vizionář společnosti. Neřeším banality a snažím se vždy úkol vyřešit a dotáhnout ke zdárnému cíli. Hodně vděčím za pomoc a odvedenou práci mým skvělým kolegům v týmu ALMAF. Každopádně rodinným pokladem je momentálně babička, která mi pomáhá s naším miminkem v době, když pracujeme oba, nebo když mám schůzku s obchodními partnery. Víkendy se pro nás staly ryze volnočasovou aktivitou, kdy trávíme čas všichni spolu a užíváme si to.

Děkuji za rozhovor.

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci:

ALMAF Beauty s.r.o. www.almaf.cz

Produkty Phyris: www.phyris-kosmetika.cz/cz/produkty

Korektura textu. Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

foto: Lenka Hatašová

Prof. MUDr. Jan Mareš, Ph.D. – neurolog

Profesor Mareš působí jako lékař, zástupce přednosty Neurologické kliniky Fakultní nemocnice Olomouc, odborný garant Unie Roska. O neurologii se začal zajímat už jako student medicíny, a když jeho velmi blízká osoba onemocněla roztroušenou sklerózou, o jeho budoucí specializaci bylo rozhodnuto. Dnes je vedoucím Centra pro diagnostiku a léčbu demyelinizačních onemocnění v Olomouci. Pracuje se studenty, předává zkušenosti nové generaci lékařů, věnuje se výzkumu v oblasti analýz mozkomíšního moku, podílí se na klinickém výzkumu nových léčiv. Jeho životním snem je definitivní vyřešení otázky příčiny a léčby autoimunitních onemocnění včetně roztroušené sklerózy, ale ví, že je to ještě velké téma budoucnosti.

foto: SOLEN, s.r.o.

Byl některý z vašich učitelů vaším vzorem?

Profesor Urbánek, vynikající odborník, po absolutoriu jsem u něj získal místo asistenta. Byl mým učitelem, odbornou i morální autoritou a šéfem v jedné osobě. Vedl mě v oblasti léčby a výzkumu roztroušené sklerózy, díky jeho vlivu jsem mohl stážovat na předních mezinárodních pracovištích, např. v Grazu či Düsseldorfu. Kladl mi vždy na srdce citlivý přístup v komunikaci s pacienty, ve výzkumné části mi vštípil nutnost úzké specializace. V 90. letech vznikala Centra pro diagnostiku a léčbu demyelinizačních onemocnění, pan profesor inicioval to olomoucké. Dnes jich je v republice celkem 15.

Na neurologické klinice v Olomouci Centrum vedete vy, podařilo se vám ho rozšířit, zmodernizovat…

Ano, i díky podpoře sdružení olomoucké Rosky (tedy sdružení na pomoc pacientům s roztroušenou sklerózou) a také díky vedení nemocnice. Vybudovali jsme nové prostory, zázemí máme v Neurologické klinice, která disponuje jak standardními lůžky, tak lůžky s možností monitorizace, a také stacionářem. Jsou to velmi moderní prostory, ve srovnatelném režimu a rozsahu funguje ještě centrum ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze.

Jste odborným garantem Unie Roska, jaký je váš úkol v tomto pacientském sdružení?

Byl jsem osloven vedením Unie Roska ČR, abych pomohl hájit zájmy nemocných, kterým bylo toto závažné onemocnění, zatím nevyléčitelné, diagnostikováno. Rád jsem nabídku přijal. Je to pro mne závazek, důvěry si velmi vážím, stejně jako ocenění, které jsem obdržel v rámci Světového dne RS. Snažím se podporovat aktivity sdružení, informovat veřejnost, případně politiky či zdravotní pojišťovny o potřebách a problémech pacientů s RS. Pomáhám s organizací společných akcí a přednášek, které zajišťuji.

foto: Unie Roska

Má pro vás, jako lékaře, taková spolupráce nějaké výhody?

Určitě, například zpětnou vazbu. Dozvídám se, jak pacienti vnímají námi poskytovanou péči, je to pro mne inspirací, jak se o ně starat lépe a komplexněji. Naše setkání jsou méně formální než „u doktora“. Snažím se být pacientům oporou nejen jako lékař, ale v rámci Unie Roska především i jako člověk, který jim naslouchá a rozumí jejich potřebám. Společně diskutujeme nad tématy přednášek o roztroušené skleróze, a tím navzájem poznáváme svá stanoviska.

Přibývá pacientů s RS, má na to vliv dnešní uspěchaná doba?

Určitě máme více nemocných než třeba před dvaceti lety, v současné době jich evidujeme přibližně 11 tisíc. Vedeme ale diskuze, zda je to způsobeno kvalitnější diagnostikou, nebo opravdu zevním prostředím. RS patří k tzv. civilizačním nemocem, které spolu s genetickými dispozicemi mohou nastartovat i vnější faktory – prodělané infekce, kouření, nedostatek vitamínu D, tedy např. slunečního svitu, ale i stresy, způsobené např. velkou intelektuální zátěží, šokem v souvislosti s nějakou událostí v rodině, v partnerských vztazích apod. Nejohroženější a nejpočetnější skupinou jsou mladé ženy, zpravidla mezi 20. a 30. rokem života, často usilovně intelektuálně pracující.

V čem – samozřejmě zjednodušeně – nemoc spočívá a jak se léčí?

Přesnou příčinu zatím neznáme. Dochází k nežádoucí aktivaci buněk imunitního systému a k tvorbě protilátek namířených proti vlastním strukturám obalů nervových vláken mozku a míchy. Zánět těchto obalů způsobuje jejich ztrátu a zároveň přerušení centrálních nervových vláken a zánik nervových buněk a jejich výběžků – tzv. axonů. V současné době veškeré moderní dostupné biologické léky působí na potlačení zánětu, přetržené axony zatím zachránit nedokážeme. Zabývá se tím ale řada vědeckých výzkumů, proto věřím, že v budoucnu bude nalezeno řešení.

foto: archiv

Jakými příznaky se roztroušená skleróza projevuje?

U každého pacienta je to trochu jiné, proto při diagnostice spolupracujeme s mnoha odborníky, aby se nemoc jednoznačně určila. Je to důležité, protože včasná diagnóza může léčbu velmi příznivě ovlivnit. Typickými příznaky bývá slabost a brnění končetin, potíže s močením, únava, rozmazané vidění… Komplexním laboratorním vyšetřením u nás vyloučíme ostatní možné příčiny – jiná zánětlivá onemocnění nervové soustavy, revmatické onemocnění s postižením centrálního nervového systému, embolizace při srdečních chorobách a možné nádorové či metabolické onemocnění.

Co může včasná diagnóza zachránit?

Stručně řečeno – nervové buňky a jejich axony. Léčba je nejúčinnější v co nejranějším stadiu, má daleko lepší efekt. Asi z poloviny ztrátu buněk způsobuje zánět. Pokud se nám ho tedy včas a účinně podaří potlačit, zachráníme mnoho vlastní nervové tkáně.

Jak se taková diagnóza pacientům sděluje?

Takový krok vyžaduje značnou zkušenost v komunikaci a velmi individuální přístup. Jsou pacienti, kteří jsou o nemoci velmi dobře informováni, ale i takoví, kteří o ní nevědí vůbec nic. Přistupuji k tomu s vědomím, že neznáme aktivitu a průběh nemoci u konkrétního pacienta, a současně máme k dispozici již moderní účinné léky k potlačení nemoci. Nesmíme tedy vzít pacientovi naději na mírnější průběh nemoci, ale ani zlehčovat závažnost situace. Je třeba ukázat směr, kterým se léčba bude ubírat, nejen prostřednictvím léků, ale i dalším způsobem života, změnou životního stylu, životosprávy.

Vidina invalidního vozíku musí být asi velmi stresující…

Že každý nemocný s RS končí na invalidním vozíku, je naštěstí pouhý mýtus. Dříve to byl osud velkého počtu pacientů, dnes je to spíše výjimka. V poslední době jsem invalidní vozík předepisoval opravdu párkrát, a to až po mnoha letech trvání nemoci a spíše jako podpůrný prostředek. V pozdějších stadiích nemoci přicházejí různé komplikace – je třeba pečovat o dýchací cesty, záněty močových cest, předcházet různým infekcím, ale nemoc zásadně nezkracuje délku života, to jen opravdu v raritních případech.

foto: archiv

Jak důležitá je v takových případech pomoc rodiny? A znamená nemoc pro pacienty finanční zátěž?

Opora v rodině je velmi důležitá, řekl bych, že zásadní. Člověk by měl vědět, že v tom není sám, že má milující rodinu, která ho podrží. Je to velká životní zkouška a mám velkou radost, když vidím, že většina obstojí. Rodina se semkne, u mladších lidí rodiče, u dalších partneři. Přicházejí s nimi, pečují o ně. Finanční zátěž spočívá v řadě aspektů. I když kolem 70 % biologicky léčených pacientů nadále pracuje, musí své výkony omezit, někteří pobírají částečný invalidní důchod, s tím souvisí menší příjem. K tomu se přidávají náklady na léky a různé rekondiční či lázeňské pobyty. V tomto je velmi nápomocna Roska, která se snaží pomoci prostřednictvím sponzorů a různých příspěvků.

Uchylují se pacienti i k nějakým alternativním způsobům léčby a může jim pomoci?

Lidé se stále více zajímají o alternativní způsoby jako doplnění farmakologické léčby a já tento způsob považuji za moudrý. Jde o různé diety, změny životního stylu, např. eliminace zátěžových situací včetně stresu, setkávání s duchovní autoritou, psychologem apod. Jako lék k potlačování bolesti může působit i léčebné konopí, jeho potenciál budoucnost ještě ukáže. To všechno může stupňovat efekt léčby a mít pozitivní vliv na pohodu pacienta. A naopak – i ve zdravé populaci jsou lidé, kteří ztrácejí smysl života. Mnohé léky, které podáváme nemocným RS, zvyšují únavu a mohou mít vliv i na zvýšený výskyt deprese. Takové sklony nesmíme u našich pacientů podcenit a včas jim podat pomocnou ruku.

foto: archiv

V čem nejvíce Roska pacientům pomáhá?

Unie Roska je nejstarší a největší organizace sdružující pacienty s RS. Poskytuje svým členům zázemí zkušeností na poli boje s touto závažnou nemocí, a to prakticky ve všech rovinách života. Konzultace s odborníky, ale i praktické rady, jak překonávat nejrůznější obtíže s nemocí spojené. Já sám považuji za velmi důležité, že je to platforma setkávání nemocných mezi sebou, vyměňování zkušeností, popovídání, ale i nejrůznějších společenských aktivit.

Roska se snaží o rozšíření povědomí veřejnosti o této závažné nemoci. Proč?

Pacienti s RS jsou součástí naší společnosti, která by je měla přijmout, respektovat, přirozeně jim umět poskytnout pomoc, pokud to potřebují – to jsou znaky vyspělé společnosti. Nemocní mohou mít problémy s řečí, s motorikou, a nepatřičné projevy neznalých lidí je velmi zraňují. Předsudky pramenící z neznalosti vždy představují bariéru. Proto je tak významná úloha pacientských organizací a nadací, které ukazují realistický pohled na toto onemocnění a na vše, co s ním souvisí. Společnost by mohla být vstřícnější k pacientům, kteří pracují, třeba i tím, že jim umožní individuální režim práce, vytvoří přívětivější pracovní prostředí apod.

foto: archiv

Co vás při vaší práci nejvíc trápí?

Asi jako všude, nedostatek peněz. Limity, které nám nastavuje SÚKL, zdravotní pojišťovny. Neustále poukazujeme, snažíme se upozorňovat, přinášet data o ekonomické prospěšnosti účinné léčby. Lékaři mají často svázané ruce úhradovými kritérii, která efektivní léčbu omezují. Nejlevnější pacient je „zdravý“ pacient, kdo jiný by měl rozhodovat o podávání léků než kvalifikovaný lékař s mnohaletou praxí. Co nejvíce a nejdéle účinná biologická léčba je možná o něco dražší, ale přináší významné úspory v sociální oblasti. Chtěli bychom léčit své pacienty plně v souladu s nejnovějšími poznatky a nejmodernějšími léky. Jsme si jisti, že se to společnosti vyplatí.

Jaké je vaše největší přání spojené s nemocí RS?

Každý pracovní den mi přináší radosti i starosti, asi jako každému. Radosti, když se nemoc u pacienta stabilizuje, nebo se vývoj jeho onemocnění zlepšuje, když vidím zájem pacientů o spolupráci, jejich statečný boj s nemocí. I když se někdy dočasně nemoc zhoršuje, snažíme se optimisticky hledět do budoucna, zachovávat si nadhled a neztrácet naději. Mým velkým přáním je, aby další generace biologických léků dokázaly stabilizovat nemoc ještě účinněji než dosud. A to úplně největší? Abych mohl být jednou u toho, až se nemoc zcela podaří vyléčit, kéž by to bylo co nejdříve.

Děkuji za rozhovor.

Text: Eva Procházková

Foto: archiv

Unie Roska www.roska.eu

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Petr Krajča – šéf motocyklové divize BMW Motorrad

Charismatický člověk, který se vám dívá přímo do očí a ve chvíli, kdy hovoří o motorkách, vidíte v jeho pohledu silnou jiskru. Otec čtrnáctileté dcery, motorkář nadšenec i BMW Motorrad manažer. Během krátké doby se mu podařila řada obchodních úspěchů, byl u prvního uvedení elektromobilů na trh i u prodeje flotily motorek pro českou policii. Svoji práci miluje a dává jí srdce, ale ten pravý pocit svobody má až ve chvíli, kdy sám usedá na mašinu. To je Petr Krajča.

foto: Tino Kratochvil

Jak jste se dostal k práci obchodního ředitele BMW Motorrad?

Dlouhou dobu jsme pracoval u BMW, dá se říci, že letos již pro značku pracuji 11 let, dříve to bylo na straně aut. Začínal jsem v oddělení aftersales, zde jsem vystřídal několik pozic a posléze jsem přešel na BMWi, tedy elektromobily, a měl jsem na starosti uvedení elektromobilů BMWina trh. Byla to určitě velice zajímavá práce, zejména ze začátku, protože jsme uváděli úplně nový produkt, který zde neměl žádnou historii. Následně se u nás vyskytla příležitost v oddělení motorek. Motorky byly vždy mým koníčkem, motorku jsem měl již dříve, v posledních letech to byla značka BMW. Pracovat s motorkami byl tedy takový můj „dream job“ a jakmile se tato příležitost vyskytla, chopil jsem se jí.

Když to byl váš koníček, pamatujete si ještě na dobu, kdy jste na motorku usedl vůbec poprvé?

Určitě si to pamatuji, poprvé jsem usedl v nějakých dvanácti letech a byl to jako u většiny lidí mé generace Pionýr.

Co jste tehdy vnímal jako výhodu?

Je to svoboda pohybu a to platí dodneška. Kdykoliv si na motorku sednu, tak cítím neuvěřitelný pocit svobody a souladu s přírodou.

Když se motorky v roce 2016 staly i vaší pracovní náplní, neubralo vám to na osobním zájmu o ně?

Myslím, že právě naopak. Díky této práci jsem měl možnost dostat se k lidem, kteří se kolem motorek pohybují, ať už jsou to závodníci, instruktoři v motoškolách, motorističtí novináři a to mi určitě přineslo něco nového, co jsem předtím z pozice motorkáře neznal.

Přinesla vám nová práce i nová přátelství?

Ano. Všichni lidé v této branži, se kterými jsem měl možnost se doposavad setkat, mají k motorkám vztah a to nás spojuje. Jejich práce není čistě o byznysu jako ve většině jiných odvětvích, ale primárně o jejich zálibě v motorkách. Cítíte z nich to nadšení a radost a to mě na této práci nejvíce baví.

Kolik času věnujete práci?

Mnoho lidí si mojí práci příliš idealizuje a představuje si jen vyjížďky se zákazníky, účast na různých moto eventech, srazech a výstavách. Realita je ale trochu jiná. Přestože se tomu bráním, velkou část mé práce zabírá administrativa. Jsme malý tým, který musí neustále zajišťovat podporou našim dealerům a práce je neustále hodně.

foto: Tino Kratochvil

Sám za sebe, máte nějakou oblíbenou motorku?

Oblíbených motorek mám spoustu. V poslední době se stále častěji vracím k historii, kdy motorky nebyly zdaleka tak dokonalé jako dnes a mnohdy jízda na nich nebyla žádný zážitek, spíše naopak, ale přesto jsou pro mě něčím fascinující. Naopak současné motorky díky své technice nabízejí neuvěřitelný požitek z jízdy a mnoho z nich má svůj osobitý styl. Mohl bych vyjmenovat celou řadu motorek, které považuji za legendy. Pokud bych měl tedy vybrat jen jednu? Jelikož rád cestuji tak je to R 1200 GS.

Když byste cestoval, bylo by to raději ve skupině s přáteli nebo jste vlk samotář?

Za samotáře se nepovažuji a pokud se nejedu projet jen kolem „komínu“, jezdím s přáteli, se kterými je cestování zábavnější. Před lety jsem byl na dovolené sám a takováto dovolená má pak samozřejmě jiné rozměry. Jakmile jede člověk sám, má větší tendence se stýkat s místními obyvateli a přiblíží se více jejich životu a kultuře.

Vzpomenete si na nějakou destinaci, kde se vám opravdu líbilo?

Destinací, kde se mi líbilo, je více. Co bylo pro mne asi nejzajímavější byla moje první cesta do Rumunska, kdy jsme se bez jakýchkoliv zkušeností s jízdou v terénu pustil do off roadu a to nám přineslo spoustu zajímavých zážitků.

Máte nějaký vzor v branži?

Jmen by byla spousta, nerad bych vyzvedl jediné, jsou to závodníci nebo instruktoři v autoškolách, kteří učí nové jezdce a napomáhají bezpečnosti, což považuji velmi důležité.

Setkal jste se někdy při jízdě s nebezpečím?

S tím se setkáváte na silnicích každý den, ale z mého úhlu pohledu se motorkářská veřejnost za posledních 10-15 let hodně změnila. Je více disciplinovaná a už málokdy se dnes setkáte s nebezpečnými manévry, které zde motorkáři před lety předváděli.

foto: Tino Kratochvil

Vraťme se teď k vaší práci. Máte přímý kontakt se zákazníky nebo vám to vaše pozice moc neumožní?

Na denní bázi s klienty do přímého styku nepřicházím. Většinou se potkáváme u příležitosti různých eventů nebo na vyjížďkách na motorce. Při těchto setkáních čerpám od klientů zpětnou vazbu, která je pro mou práci důležitá.

Kdy máte radost z dobrého obchodu?

U motorek je každý obchod radost. Auto si kupujete, protože ho potřebujete. Motorku si kupujete, protože jí chcete. A o tom to celé je. Naší největší satisfakcí je, když naši zákazníci mají z motorky a z jízdy na ní radost.

Jak funguje váš servis, jste oporou pro klienty?

Věřím, že ano, od doby kdy jsem v pozici Motorrad manažera se na servis hodně zaměřuji. V posledních letech se nám prodejně velmi dařilo a nyní je důležité, abychom byli dobře připraveni se o všechny zákazníky postarat.

Dá se říci kolik motorek se rámcově prodá za sezonu?

V loňském roce jsme prodali 789 motorek BMW.

Kdo u vás nejčastěji nakupuje? Stane se, že lidé přecení síly a koupí si silnou motorku, protože na ni mají finance, ale nejsou na ni svými schopnostmi připraveni?

Samozřejmě se to někdy stává, ale vnímám zde obrovský rozdíl v porovnání s minulostí. Dnes je obrovský zájem o motoškoly a to je dobře, když motorkáři sami cítí, že je potřeba se dále zdokonalovat a učit a nepovažují se za „všehoschopné“ řidiče. Zkrátka se učí být lepším řidičem.

foto: Tino Kratochvil

Řada vašich motorek slouží Policii České republiky, jak jsou s nimi spokojeni?

Policie je s našimi motorkami velmi spokojená. Je to i proto, že jsme jedna z mála značek, která přímo z výrobního závodu dodává policejní speciály, se kterými máme dlouholeté zkušenosti, takže nabízíme opravdu to nejlepší, co je dnes k dispozici.

Vrátím se nyní k cestování. Když byste si mohl vybrat, bez ohledu na čas a finance, kterou destinaci si rád projedete na motorce?

Takových destinací je bezpočet, nicméně na mém seznamu, kam bych se určitě chtěl dostat, je Kazachstán a Afrika. Afrika bohužel v současné době není moc bezpečná díky politické situaci, ale věřím, že se to časem změní a budu mít možnost se do Afriky podívat a celou si ji na motorce projet. To je takový můj dlouhodobý sen.

Pocítil jste někdy při jízdě mimořádný strach, že už to není pod kontrolou?

Takovou situaci jsem už zažil a naštěstí dopadla dobře. Tyto situace napomáhají k tomu, že člověka vrátí zpátky do reality a vezmou mu pocit falešné sebedůvěry.

Jaké další koníčky kromě motorek máte, co vás baví?

Určitě je to sport. V zimě lyžování a v létě se chci vrátit k jízdě na kole, kterou jsem díky motorce hodně upozadil.

Co si myslíte o ženách na motorkách?

Je dobře, že tam ženy jsou, určitě tomu motorkářství dodávají zase jiný rozměr. Řada žen jsou velmi dobré řidičky. Myslím si, že na rozdíl od mužů jezdí ženy s větším rozmyslem. Mnohokrát jsem se setkal s ženami i na okruhu. Culík mizící v dáli dokáže mužské ego pořádně potrápit.

Zanedlouho bude svátkem motorkářů i motorkářek veletrh Motosalon v Brně. Zde jistě nebudete chybět s expozicí, na co byste rád návštěvníky pozval?

Zajímavých exponátů zde bude spousta, co bych rád „vypíchnul“ budou nová střední GSa, a sice BMW F750 GS a BMW F850 GS. Osmsetpadesátka je motorka navržená s pro jízdu v terénu a sedmsetpadesátka je orientovaná na jezdce, kteří budou jezdit více po silnicích. Díky nízkému posezu je to motorka vhodná i pro ženy. Další velice zajímavou novinkou je elektroskútr, na který nepotřebujete řidičské opravnění na motorku, stačí řidičské oprávnění B – tím se výrazně rozšíří okruh zákazníků.

foto: Tino Kratochvil

Jakou vy osobně vidíte budoucnost v elektromobilech a elektromotorkách? Myslíte si, že je to krok správný směrem?

Bezesporu to budoucnost je, jediná otázka je jak rychle se to stane.

Jakou máte filosofii jako manažer? Obchody se vám dařily v loňském roce dobře, co ze svého „já“ do toho vnášíte?

Děkuji, rok jsme měli opravdu velmi úspěšný. Nabízíme skvělé produkty a k nim je potřeba zákazníkům nabídnout i odpovídající služby. Chceme být více otevření, vstřícnější a přátelštější. To od nás naši zákazníci očekávají.

Jeden z patronů Motosalonu, Jan Révai, jezdí na motocyklu BMW, na jakém?

Honza Révai má BMW R 1150 GS, se kterým je nyní v Jižní Americe na Vandrácích.

Co by podle vás měl vědět člověk, který chce mít motorku?

Měl by vědět, proč chce jezdit. Odpověď je pro radost a svobodu.

Proč si myslíte, že jdou klienti právě za vaší značkou? Jaký styl nyní „frčí“?

Bezpochyby proto, že děláme velmi dobré stroje a máme celou řadu modelů, takže pro každého jezdce, ať už má jakýkoliv styl, máme tu správnou motorku k dispozici. Trendy se dost mění, v devadesátých letech frčeli silné sportovní motorky, pak se to postupně přesouvalo k motorkám cestovním, dnes je zase velmi populární styl retro motorek. U nás je to nejrychleji rostoucí segment a myslím, že bude populární mnoho dalších let díky širokým možnostem individualizace motorek. To je to, co dnes zákazníci hledají. Nechtějí mít tuctovou motorku, jako má jejich soused v garáži, chtějí se odlišovat, vyjadřovat tím svůj styl.

foto: Tino Kratochvil

Jaká je věková hranice vašich zákazníků?

Obecně naši zákazníci už jsou starší a vyspělejší, nicméně od loňského roku máme v nabídce i maloobjemové motocykly, které jsou cenově dostupné také mladší generaci. Věřím, že tuto generaci oslovíme a získáme mnoho mladých zákazníků a že tato mladá generace zase začne jezdit. Od našich dealerů často slýcháváme, že u mladých lidí zájem o motorky značně upadá. Doba sociálních sítí s sebou přinesla změnu životního stylu. Outdoorové aktivity se přesouvají do virtuálních.

Ano. Ve virtuálním světě se ani nepotřebují setkávat osobně. Vrátím se nyní k veletrhu, kde setkání face to face probíhá, myslíte si, že v této době má přímý kontakt se zákazníkem význam?

Bezesporu ano. Tímto bych rád čtenáře pozval na veletrh MOTOSALON v Brně a budu se těšit na osobní setkání.

Děkuji za rozhovor.

Text: Michaela Zachová

Foto. Tino Kratochvil

Vytvořeno ve spolupráci:

BVV www.bvv.cz

Poděkování za poskytnuté prostory:

Merlot d’Or www.merlot.cz

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-1-2018.html

Produkce: Dita Brančíková

Publisher. Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Petr Chromčák – dirigent, šéfdirigent České komorní filharmonie Praha

Vystudoval dirigování na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, získal stipendium na Internationale Bachakademie ve Stuttgartu. V průběhu kariéry spolupracoval s mnoha orchestry zvučných jmen, nastudoval na tři desítky oper, účastnil se prestižních hudebních festivalů u nás i v zahraničí. Lákají ho i multižánrové projekty, v nichž se spojuje pop, rock nebo jazz s klasickým symfonickým tělesem, s nimiž sklízí u diváků a posluchačů velké úspěchy. Spolupracuje s Českou televizí i Českým rozhlasem. V roce 2013 za svůj přínos evropské kultuře získal Evropskou cenu za uměleckou a kulturní činnost, kterou uděluje Evropská unie umění, a v roce 2015 byl za zásluhy o propagaci hudby ve světě oceněn Cenou za mír Fondem podpory, rozvoje a propagace myšlenek míru.

foto: Alexandr Onishenko

Prozradíte něco o svém hudebním zázemí?

Moji rodiče pocházejí z velmi chudých poměrů a já jsem široko daleko jediný profesionální hudebník. Oba ale rádi poslouchali po večerech klasickou hudbu, a jakmile zazněly první tóny, už jsem prý utíkal pro vařečku, abych mohl dirigovat do rytmu. Maminka mi už v „prenatálním stádiu“ zpívávala árie z Rusalky, proto snad patří tato opera k mým nejoblíbenějším. Táta si přál, abych se stal jako on knězem, maminka ze mě chtěla mít zubaře. Ale můj hudební talent, který jsem dostal od Boha, je přiměl dopřát mi hudební vzdělání. Když mi bylo šest let, koupili mi klavír.

Proč jste studia dirigování upřednostnil před hudebním nástrojem?

Moje cesta za vytouženým snem, tedy studiem hry na varhany, byla komplikovaná. Jako syn kazatele Církve bratrské jsem neměl šanci přihlásit se na umělecký obor, takže jsem po gymnáziu zvolil Vysoké učení technické v Brně, obor lékařské přístroje. Ale už v průběhu studia jsem jako zpěvák uspěl v konkurzu do Brněnského akademického sboru. Tenkrát tam dirigovali Lubomír Mátl, nejlepší sbormistr v republice, a Petr Altrichter, který proslul později jako šéfdirigent Filharmonie Brno. Úplně mě fascinovali, rozhodl jsem se, že budu dirigentem. Stal jsem se sbormistrem Mužského pěveckého sboru Kyjov, v jehož repertoáru byly především lidové písně, a postupně jsem s ním nacvičil i náročnější skladby Janáčka či Förstera.

Vzpomenete na svůj první koncert, který jste oddirigoval?

Na to se nedá zapomenout. V roce 1977 jsem uspořádal vánoční koncert, Rybovu mši v jednom husitském kostele v Kyjově. Pozval jsem své přátele a známé hudebníky a byl to velký úspěch. Jako vystudovaný inženýr jsem poté vyhrál konkurz na 2. sbormistra Vojenského uměleckého souboru v Táboře, a odtud už vedla moje cesta na Janáčkovu akademii múzických umění, obor dirigování. Ale ani na varhany, na které jsem hrával u nás v modlitebně, jsem nikdy nezanevřel.

Co musí dirigent umět navíc proti hráči na hudební nástroj, aby mohl obstát?

Každého hráče, který svůj nástroj rozezvučí do krásné podoby, si nesmírně vážím. Dirigent musí rozumět problematice všech nástrojů, aby nevyžadoval něco neuskutečnitelného. Určitě by měl být dobrým psychologem a rozpoznat nejvhodnější postup při práci s konkrétním orchestrem. Velmi důležitá je přirozená autorita a hlavně pevný interpretační názor získaný hlubokou znalostí partitury.

foto: Alexandr Onishenko

Jaká skladba je pro dirigenta vrcholem?

Pro mne je pomyslným vrcholem každá nadcházející skladba či koncert. Nemluvím ale o obtížnosti, ta je jen „o hlavě“.

Zkoušíte si doma dirigovat nanečisto? Jak dlouho vám trvá seznámit se s novou skladbou?

Jako začátečník jsem si doma opravdu dirigoval. Dnes už mám gesta tak zažitá, že na ně nemusím myslet a „jde to samo“, to je stejné jako třeba při řízení auta. Studium nové skladby závisí na její délce: studium opery kolem tří týdnů, symfonie týden, předehry den. Většinou skladbu studuji dopředu a pak se k ní vracím, protože pokaždé nacházím nové věci, které jsem předtím neviděl.

Dirigenta mají lidé spojeného s určitým vnějším vzhledem, s oblečením. Vystoupil jste někdy v něčem extravagantním?

Koncerty klasické hudby mám vždy spojené s frakem, a to je pro mě neměnné, ať už diriguji v Berlíně nebo v Kotěhůlkách. Vnímám to jako úctu k autorům i k divákům, nelíbí se mi, když dirigent vystupuje jen v černé košili či obleku. Jiné je to, když diriguji různá spojení klasické hudby s rockem, popem, jazzem. Když jsem dirigoval v Obecním domě v Praze Rockquiem na motivy Mozartova Requiem, sehnal jsem si takovou košili, jakou nosil Mozart.

Vaše společná vystoupení s rockovými kapelami nebo třeba jazzový repertoár v podání symfonického orchestru mohou být za trochu extravagantní považována. Co vás na tom nejvíc baví a jak reaguje publikum?

Jsem moc rád, že se tato spojení uskutečňují a dochází k propojení a přibližování těchto stylů. Vždyť přece existuje jen dobrá a špatná hudba, ať je to jakýkoliv žánr. Po 20 letech dirigování klasické hudby je to pro mne fantastické odreagování, například Rockquiem, Elvis Presley na Hawaii, Barbra Streisand, Ella Fitzgerald, či KEKS slaví 35 let. Mohu se úplně „odvázat“ a publikum to miluje.

Klasická hudba a populární hudba. Proč je spojení těchto žánrů málo běžné a proč vy se o to pokoušíte?

V průběhu života se mi dostalo do rukou několik LP desek či CD zachycujících spojení nejlepších hudebních skupin s filharmoniemi, byl to ohromný zážitek. Nevymyslel jsem to, ale bavilo mě to a jsem rád, že jsem si to mohl zkusit. A navíc je to krásná nenásilná forma, jak přibližovat mladým lidem klasickou hudbu, když škola, bohužel, v tomto směru totálně zklamala.

foto: Richard Palkovic

Míváte před vystoupením trému?

Na začátku kariéry je nervózní každý dirigent, ale postupem času tréma ustupuje. Vzpomínám, jak jsem jako student 2. ročníku JAMU poprvé předstoupil před 80členný orchestr. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat, kam se dřív koukat, na co se zaměřit. Chce to čas. Dnes se na každý koncert těším a užívám si ho, jak to jen jde. I kdyby mi bylo sebehůř, na pódiu nikdo nepozná, že jsem nemocný. Jsem v tu chvíli v jiném světě, úplně „mimo“. Kdybych to mohl vyjádřit sportovní terminologií – jsem v euforii. Jediný malér, který může dirigenta potkat, je „prošvihnout“ představení. To je potom hodně drahé, naštěstí se mi to nikdy nestalo.

Vaším současným domovským orchestrem je Česká komorní filharmonie Praha, mimořádně úspěšná i v zahraničí, především v Německu. Co je největší předností vašeho souboru?

Česká komorní filharmonie Praha je zvláštní už svým nástrojovým obsazením, které se liší od klasických obsazení. Přestože jde o komorní obsazení, troufáme si hrát skladby, určené pro velký orchestr, samozřejmě v úpravách šitých „na míru“. Pod mým vedením jsme natočili pro anglickou firmu ALTO tři CD se skladbami autorů 18. století, které jsem našel v hudebních archivech. Uvedli jsme je i na obnovené premiéře na koncertech.

Máte v paměti nějaké své mimořádně úspěšné vystoupení?

Před několika lety mi v neděli večer volal ředitel Jihočeské komorní filharmonie, že jim onemocněl dirigent a právě začínají zkoušky na čtvrteční koncert ve Vídni, složený ze skladeb soudobých rakouských skladatelů. Prosil mě, zda bych se dirigování takhle narychlo ujal. Jednalo se o flétnové koncerty, doprovázené špičkovými flétnisty z Rakouska, mimo jiné účinkoval i sólo flétnista Vídeňských filharmoniků. Nabídku jsem přijal, koncert dopadl výborně. Největší poctou pro mě byla gratulace sólistů, kteří za mnou po koncertě přišli.

Získal jste mnohá ocenění – který umělecký počin máte ve svém pomyslném osobním žebříčku nejvýš?

Snad bych mohl vypíchnout pozvání dirigovat turné po Německu a Belgii se skladbou Carmina Burana, kterého se mi dostalo před 18 lety. Od té doby každoročně dokážu svým pojetím této skladby vyprodat takové sály, jako je sál Berlínské filharmonie, Hamburské filharmonie či Bozar v Bruselu.

foto: Martin Synek

Řídil jste mnoho hudebních těles, může si dirigent stoupnout před neznámý orchestr a dirigovat?

Za těch 30 let praxe mohu s čistým svědomím říci, že orchestr během deseti minut pozná, kdo před ním stojí a platí to i naopak. Když vás pozvou hostovat k cizímu orchestru, máte většinou tak dvě až tři zkoušky na nastudování koncertu. Podle mne je práce dirigenta z 80 % záležitostí psychologie a zbytek záležitostí techniky. Vždycky se snažím orchestr inspirovat, jít na jeho maximum. Jeden můj profesor říkával, že mám dar vytáhnout z nich i to, co v nich není…

Může naopak špatný dirigent pokazit vystoupení výbornému orchestru?

Nemůže, protože výborný orchestr si špatného dirigenta nevšímá…

Měl jste nějaké vzory? A naopak, pomohl jste vy sám některým začínajícím dirigentům?

Mým vzorem byli vždy Leonard Bernstein a Herbert von Karajan. Jejich nahrávky jsem denně poslouchal, byli mi velkou inspirací. Když jsem žil v Českých Budějovicích a stal se šéfdirigentem budějovické opery, učil jsem zároveň na zdejší konzervatoři. Mimo jiné jsem pomohl vychovat dva výborné žáky – Davida Švece a Martina Pešíka, oba se v současné době výborně prosazují a já z toho mám velkou radost.

Vracíte se někdy do míst svého dětství, do Kyjova?

Vracím se tam rád, po Kyjově se mi často zasteskne. I když už tam nikdo z mé rodiny nežije, mám tam spoustu přátel a spolužáků. V roce 2017 jsem dostal Cenu starosty města Kyjova a ke svým 60. narozeninám oddirigoval Mou vlast. Mnoho pamětníků ještě vzpomíná, jak jsem coby mladíček vedl zdejší Mužský pěvecký sbor, zvou mě na koncerty, „hýčkají“ si mě. V Kyjově se cítím „jako doma“.

archiv Moravske filharmonie

Procestoval jste celý svět. Existuje země, kde jste ještě nedirigoval, a dirigovat byste chtěl?

Měl jsem naplánované koncertní turné po Latinské Americe, bohužel kvůli politické situaci v některých zemích (Argentina, Peru), z toho nakonec sešlo. Mrzí mě to, ale zatím to nevzdávám, třeba k tomu ještě dojde.

Máte i nějaké nehudební koníčky, kterým se věnujete? Jste praktický člověk, nebo je hudba celým vaším životem?

I díky tomu, že jsem původně vystudoval technickou školu, dokázal jsem si v bytě či na chatě udělat kompletní elektrorozvody. Táta mě naučil používat kladívko, sekyru, cirkulárku, hoblovku i míchačku. Protože jsem se několikrát stěhoval, předělával byty i zveleboval chaty, moc se mi to v životě hodilo. Mezi mé koníčky patří živý kůň, kterého jsem koupil mladší dceři a na kterém si rád zajezdím, sjezdové lyžování a tenis.

Děkuji za rozhovor.

Text: Eva Procházková

Foto: archiv

Korektura textu: Vladana Hallová

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Pepa Sršeň Šiler – kaskadér, streetfighter a motocyklista

Patron brněnského veletrhu MOTOSALON, držitel mnoha světových rekordů, s image rebela, který umí kaskadérské kousky na motorce, ale žárovku si nezapojí. I když rád dělá vše po svém, drží se rady své mámy, Dělej věci pořádně. Díky tomu dosáhl mnoha úspěchů, šel za svým snem a dnes má fungující motoškolu s kurzy vyprodanými na rok dopředu. Lidi učí pokoře a úctě – ke dvěma kolům, k sobě i ostatním.

foto: Tino Kratochvil

Byl u vašich začátků nějaký kamarád, parta nebo jste byl sólista?

Začínal jsem sám, pak se mnou jezdil kamarád Petr Hofman, ten se bohužel před čtyřmi lety zabil při nehodě ne svojí vinou. Další kluk, se kterým jsem začínal, je Petr Jandovský a ten mi dodnes dělá instruktora v motoškole, zůstali jsme spolu celou dobu.

Řekněte mi svůj pocit z prvních kaskadérských vystoupení, vnímal jste diváky?

Vnímal jsem je, ale nedokázal jsem pracovat s lidmi, kteří show sledovali. Ze začátku byly moje show hodně sparťanské. Až postupem času, dejme tomu během jednoho roku, na předělaných motorkách, jsem se naučil lidi vnímat. Pracovat s nimi a vtáhnout je do děje show. Jsem tak trochu kašpárek, takže jsem začal lidi i vozit a moje show se stávaly populární, protože diváci věděli, že se budou i bavit.

Jak vznikla přezdívka Sršeň?

To mi bylo třináct a měli jsme chalupu na Šumavě kousek od Sušice v zapadlé vísce a s kamarádem jsme dostali od jednoho souseda Pionýra. Tak jsme ho dali dohromady, a protože byl oprýskaný, chtěli jsme ho nabarvit. Ve stodole jsme našli po dědovi jen černou a žlutou barvu, takže byl černožlutej. Nebrzdil a my na něm jezdili v kristuskách na zábavy a říkali jsme mu Sršeň. Od té doby už se to se mnou táhne.

Kdy se staly motorky naplno vaším životem? Měl jste i nějakou normální práci?

Mám střední školu, jsem elektromechanik s maturitou, ale neumím dodneška zapojit žárovku. Od útlého věku jsem sportoval, dělal jsem atletiku i vrcholově a už na střední škole jsme měli dvoufázové tréninky a na školu se moc nedbalo. V běhu jsem byl nominovaný na juniorskou reprezentaci a škola šla stranou. Po škole byla vojna a po vojně mě bavilo točit se kolem aut a motorek. Dostal jsem tenkrát nabídku od táty mojí přítelkyně, že mě naučí být autolakýrníkem. Tam jsem se mohl vyřádit a zkoušet různé věci, pracoval jsem v oboru asi pět let. Dostal jsem se až na úroveň mistra na lakovně u jedné velké firmy v Klatovech. Tehdy přišel přelom a já jsem si řekl, že se budu živit ježděním na motorce. Všichni mě měli za blázna, jen moje máma, která mě znala, řekla: „Dobře, já ti s tím pomůžu, ale dělej to pořádně.“ Nikdo jiný mi tehdy nevěřil.

foto: Tino Kratochvil

Podporuje vás máma doteď?

Teď mě podporuje spíše psychicky a mentálně, finančně to byly opravdu jen ty začátky. Nebylo to jednoduché, začal jsem jezdit show první dva roky zadarmo, potom za nějaký honorář, do toho jsem chodil na brigády, doma stříkal auta. První roky jsem se plácal, než byly show placené tak, aby alespoň pokryly náklady a něco vydělaly.

Byl ve vašem životě nějaký zlom?

Měl jsem hodně těžkou bouračku na motorce, kdy mě -ne mojí vinou – čelně srazilo auto. Čirou náhodou byl mým spolujezdcem kamarád Petr Jandovský, který se mnou dělal spolukaskadéra na vystoupení. Byli jsme hodně rozlámaní, ale sešroubovali nás a dali nějakým způsobem dohromady. Po sedmi dnech jsem utekl z nemocnice, když jsem zjistil, že mám alespoň jednu nohu zdravou. Z pojistky jsem si během pár týdnů koupil jinou motorku a mezitím, když jsem ještě nemohl pořádně chodit, jsem si na ní vozil berle na zádech. Přes zimu jsem motorku dal dohromady a přesně rok a dva měsíce po nehodě jsem na ní zajel ve Vlářích na letišti sedm světových rychlostních rekordů. A to bylo zlomové. V pracovním životě mě to posunulo a vystřelilo někam úplně jinam.

foto: Tino Kratochvil

To jsou rekordy na zadním kole?

Na zadním kole, na předním kole, na zadním kole se spolujezdkyní, některé z nich platí dodnes. Byl to pro mne zlom. Jsem vychovaný tak, že nechci jít za někým a říkat: „Hele já jsem Sršeň a jezdím nějaký závody nebo kaskadéřinu.“ Dovolil jsem si jít a oslovit nějaké lidi až po tom, co jsem měl v ruce světové rekordy. Než ale budu dělat nějakému produktu reklamu, ověřím si, jestli je správný nebo dobrý. Mým prvním partnerem byly motooděvy Psí Hubík Libora Hubíka, který mě podporuje dodneška, dnes už to není obchodní partner ale kamarád, šije mi kombinézy a popruhy pro motoškolu. Tehdy jsem za ním přišel s tím, že potřebuji kvalitní oblečení, protože jsem jel světové rekordy v kombinéze z koženky, která byla navíc černozelená a přestříkaná na černou. Tak začala naše spolupráce. Další partner byla firma s brzdovými destičkami, přidali se další a začalo se o mě mluvit, přicházely pozvánky na opravdu velké show. Do toho se v ČR jelo dvakrát mistrovství světa ve stunt ridingu, tam se mi první rok podařilo být osmý ve světě (nebo šestý, už nevím), vyhrál jsem české kolo, byl jsem nejlepší z Čechů a zajel jsem tam světový rekord. V profesním životě to byl pro mně nejlepší okamžik. My Češi jsme divný národ, tady se úspěch neodpouští. Najednou přijeli lidi ze zahraničí, Kevin Carmichael, který jezdil pro Triumph, dále Brazilci, Portugalci. Zavřeli závodní plochu a chtěli vidět, jestli pojedu na předním kole a jak mi to půjde – ujel jsem tehdy asi 300 metrů. Kevin Carmichael za mnou po tomto tréninku přišel, vzal si ode mně můj plakát (měl jsem jich vyrobených jen asi 30 ks) a nechal si ho ode mně podepsat a strčil si ho za přední sklo kamionu Triumph. Já jsem tam byl rozpadlým autem, ale bylo to pro mně velké zadostiučinění, že když něco dokážu, umí to někdo ocenit. V té době jsem učil Michaela Pfeiffera, který jezdil dlouho pro BMW, jezdit po předním kole. Na to rád vzpomínám.

Stálo vás to i nějaké oběti? Rodina, přítelkyně…

A víte, že ne? Paradoxně to přichází až teď. Kaskadéřinou jsem žil a žiju tím dodneška. Doba se hodně změnila, jsem už starý pardál, ale pořád žiju pro motorky. Vyvinulo se to v to, že mám dobré jméno a živí mě to. Celou dobu to bylo o náhodách – potkal jsem správné lidi, umím komunikovat a nechovám se v byznyse jako „hajzl“. Po světových rekordech přišlo pozvání, abych jezdil MOTO GP v Brně, byl jsem jediný nezávodník, který se dostal na trať. Jezdil jsem tam show před 200 000 lidmi. Tehdy se mi na bundu podepsal Rossi, to byl úžasný zážitek. Začal jsem jezdit velké show pro velké firmy, ale postupem času mě to přestávalo naplňovat. Bavilo mně víc jezdit pro sebe, tak trochu rebelie, v provozu. Tou dobou přišel Ondra Louka, závodník okruhu, který už bohužel není mezi námi. Viděl mne závodit a nabídl mi práci instruktora v motoškole na brněnském okruhu. Toho jsem se chytl a začalo mne to strašně bavit. Jsem ze sportovní a učitelské rodiny – oba rodiče jsou pedagogové, máma je psycholog a táta učil. To mi hodně pomohlo, kaskadéřina šla trochu do ústraní a já jsem začal učit. Ve svých šestatřiceti už nechci dělat lidem opičku, už jsem si své zažil. Začal jsem dělat motoškoly, ale během roku a půl se stala Ondrovi při testování bohužel nezaviněná nehoda. Brněnský okruh mi tehdy nabídl, abych vedl motoškoly místo něj.

foto: Tino Kratochvil

Tedy další zlomový bod…

Učil jsem lidi na okruhu, ale nenapadlo mne tehdy, že bych mohl učit lidi dál. Občas jsem někomu radil i při jízdě na silnici, ale zlomový moment přišel až před deseti, osmi lety. Tehdy za mnou přišel kluk, se kterým jsme jezdili závody endurance na okruhu a nebyl tehdy úplně dobrý jezdec. Vzal jsem ho párkrát na silnici a jemu se to strašně líbilo. Zase jedna obrovská náhoda. Je to velmi vzdělaný člověk, má obrovskou IT firmu a po pár dnech mne vzal na večeři a navrhl mi, ať si udělám motoškolu vlastní. Nemyslel tím na okruhu, ale na silnici. Řekl mi, že prošel kurzy v Německu, Rakousku a já mu za čtyři dny vysvětlil to, co se učil čtyři roky. Nabídl mi, že když udělám koncepci motoškoly a když ho naučím jezdit, postaví mi kompletní webové stránky s rezervačním systémem, což pro mne tehdy byla španělská vesnice. Vytvořil jsem tedy koncepci, vzal jsem si k sobě instruktora Petra Jandovského a zařídil jsem si věci tak, abych mohl kombinovat motoškolu na uzavřené ploše i v reálném provozu.

Kdo se k vám jezdí učit?

Ke mně jezdí lidi, co už mají svoji motorku, svůj řidičák, moje motoškola je pro ně něco jako maturita. První rok jsem nechal natisknout malé letáky, nikdy jsem do velké reklamy nešel. Michal mi tehdy říkal, že když to budu dělat dobře, budu mít motoškolu rok dopředu obsazenou. Nevěřil jsem tomu. První rok jsme měli pár lidí do kurzu, lidé byli skeptičtí, ale každý kdo kurzem prošel, ho doporučil dalšímu. Koncem roku jsme měli posledních pět kurzů plných a tak jsem přibral třetího instruktora. Motoškola se dále rozvíjela a i já jsem se učil, abych mohl výuku zlepšovat. Poslední čtyři roky máme skutečně vyprodáno na rok dopředu. Mám profesionální tým, jsme čtyři instruktoři a jsem rád, že lidi jezdí do motoškoly, protože je kvalitně učíme – ne jen za jménem Sršeň. Dostal jsem se k testování motorek na Primě, k tomu že mne podporují velké firmy, několik let už výborně funguju s Triumphem ČR, dovozci motorek mne oslovují a dávají nám do motoškoly silné motorky k otestování – vše se prolíná s marketingem a reklamou a funguje to opravdu výborně. Jediné na co narážím je to, že lidé v Čechách závidí, když je člověk mediálně známý. Na to si nezvyknu. Nikdy jsem to nechtěl, vždycky jsem byl osloven. Poslední dobou se snažím trošku brzdit, protože volného času mám hodně málo a nechci o něj přijít.

foto: Tino Kratochvil

Je těžké učit lidi? Máte mezi žáky i ženy?

Učit lidi je hodně náročná práce, je ze mně tři čtvrtě psycholog, aniž bych vystudoval školu. Ano, učí se ke mně jezdit i ženské a paradoxně je s nimi náročnější práce, protože bývají ješitnější.

Kdyby se chtěl člověk stát motorkářem, co by měl mít?

Hlavně by to měl mít srovnané „mezi ušima“. Motorkář není člověk, který jede na motorce. Motorkářů je strašně málo. Já se bavím ježděním na motorce a podle mne je motorkář ten, kdo tomu podřídil celý svůj život. Každý člověk, který leze na motorku, by měl potlačit svoje ego, mít úctu a pokoru, nejenom k sobě, ale i k ostatním. Bylo by nám všem líp.

Máte nějaký vzkaz pro veletrh MOTOSALON?

Motosalonu bych přál, aby měl pořád tu návštěvnost, co má, a aby si udržel svoji úroveň. Měl jsem možnost být na výstavách v Miláně či v Mnichově a veletrh v Praze i v Brně je na hodně vysoké mezinárodní úrovni. Přál bych si, aby se mu dařilo dále a aby na něm lidé měli stále možnost sledovat novinky.

Děkuji za rozhovor.

Text: redakce

Foto: Tino Kratochvil

Vytvořeno ve spolupráci s BBV www.bbv.cz

Oblečení, doplňky a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Foceno v prostorách Merlot d’Or www.merlot.cz

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-1-2018.html

Produkce: Dita Brančková, Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Veronika Hankocyová – profesionální motocyklová závodnice

Krásná, vysoká, skromná i odvážná. Taková je Veronika Hankocyová. Sluší jí kombinéza i večerní šaty a když s vámi promlouvá, čiší z ní vyrovnanost a vášeň pro věc. Kdyby nepropadla závodění na motorce, byla by z ní profesionální hasička nebo velitelka pluku. Místo vysoké školy chtěla opravovat motorky, ale rodičům se její nápad nelíbil. Dnes jí rodina drží palce, ať na okruhu nebo na ostrově Man, kde jí čeká možná i nejtěžší závod světa. Zazářila také v dokumentu BBC Road Riders a s přítelem Michalem Dokoupilem už více než deset let tvoří jeden tým. Tým, pro který je rychlost a nebezpečná náročná trať výzvou, nikoli obavou.

foto: Tino Kratochvil

Jela jste velké závody v Irsku jako jedna z mála žen. Kdy jste se rozhodla, že usednete na „dvě kola“?

Přesně ani nevím odkud to vzešlo, protože žádné motorkáře v rodině nemáme, mám dva bratry a jeden z nich nemá ani řidičák. Zhruba od deseti let se mi moc líbily motorky a říkala jsem si, že bych na nich chtěla umět jezdit. Vždycky jsem byla soutěživá, typický beran, chtěla jsem být lepší než kluci. Přidala jsem se do spolku dobrovolných hasičů a tam všichni kluci jezdili na Jawách a na starých motorkách, uměli si je opravovat a mně se to vážně líbilo a chtěla jsem to umět taky. Tedy zhruba od svých deseti, dvanácti let jsem si šla za tím, že budu mít svoji motorku. Tu první jsem si pořídila úplně tajně v šestnácti letech.

A mechanicky vám to šlo, byla jste zručná?

Právě že mi to šlo a technika mě vůbec vždycky hodně zajímala a bavila. Maturovala jsem z chemie a bavila mě fyzika, tudíž mi technická stránka byla blízká. Opravdu mě to bavilo -umět to opravit, když něco nefunguje a rozumět tomu. Hlavně ve věku patnáct šestnáct let jsem z toho měla takový ten dobrý pocit zadostiučinění, že něco podobného umím.

Jaká byla podpora u kluků, kamarádů, fandili vám?

Kluci mi strašně moc fandili, právě kamarádi ze sboru dobrovolných hasičů mě naučili jezdit na motorce. Ani jsem ještě z motorky nedosáhla na zem, takže mě učili v takové slepé ulici, kde mě poslali a řekli, že musím zvládnout se sama otočit, protože tam nebude nikdo, kdo by mě podržel. Musela jsem vyjet, otočila jsem se a na konci mě chytali.

foto: Tino Kratochvil

Kam směřovala vaše škola nebo vaše zaměstnání, byly v tom motorky?

Chodila jsem na víceleté gymnázium, v té době jsem propadla motorkám a zároveň se otvíral obor mechanik jednostopých vozidel. Doma jsem říkala, že bych to chtěla zkusit, což vůbec neprošlo. Přece z gymnázia, kde jsem se učila francouzštinu a angličtinu, nepůjdu dělat mechanika. Prý až dokončím gymnázium, bych to mohla jít studovat jako další střední školu. Takže jsem dostudovala gymnázium a pak přišla otázka kam dál. Stále mne bavily motorky, ale zároveň jsem stále chtěla být velký hasič, takže jsem chtěla jít na fakultu bezpečnostního inženýrství do Ostravy. Jelikož rodiče neměli dostatek financí na to, abych studovala v Ostravě, tak jsem si měla vybrat nějakou vysokou školu v Brně. Nakonec jsem si vybrala studium chemie na Masarykově univerzitě, ale potom mě to trochu mrzelo, že jsem nestudovala na mechanika a tato moje „kariéra“ šla poněkud stranou, i když jsem si paradoxně začala jako mechanik přivydělávat.

To bylo po vysoké škole?

Vysokou školu jsem nedokončila, protože jsem měla úraz a ležela jsem dlouho v nemocnici. Návrat byl těžší, takže jsem dokončila dva roky a šla jsem rovnou do práce, jak jinak než k motorkám.

Kdy jste vyjela na motorce na váš první závod?

To už hodně dlouho, v roce 2005. Tehdy mi pomohla parta motorkářů, závodníků jako je Saša Vysloužil a Martin Veselý. Měla jsem svou starou motorku z roku 1977 – Suzuki, která spadala do určité kategorie veteránských závodů a oni to jezdili a nabídli mi, že bych s nimi mohla jet závody. Říkala jsem, že jsem nikdy žádné závody na okruhu nejela, neměla jsem to vyzkoušené. Ale moje bojovnost vyhrála a řekla jsem, když to zvládnou oni, tak to zvládnu taky. Takže jsme vyrazili, vyřídili mi jednorázovou licenci, se vším mi pomohli – s odvozem motorky, s přípravou, aby splňovala technické parametry. Přijeli jsme na závody, na Slovensko, byl první trénink a hned v prvním kole jsem spadla, asi v pátém kole znovu na tom stejném místě, naštěstí se mi nic nestalo. V tu chvíli mi ale spadl hřebínek a řekla jsem si, že to nebude žádná legrace. Do závodů jsem nastupovala s tím, že jsem před tím běžela asi desetkrát na toaletu, ale zároveň mě závodění chytlo a zjistila jsem, že to je přesně ten adrenalin a ta parta kolem, kterou potřebuji.

A jak se změnil váš život po tomto prvním závodě?

Byl to takový paradox, protože tohle byl roadracingový závod mezi domy, po silnici. Tím, že jsem z Brna, jsem měla blízko k brněnskému okruhu. Ježdění na okruhu je finančně náročné, nicméně jsem měla příležitost jet amatérský Czech Endurance Cup, který se v té době rozjížděl, šlo o šestihodinové a čtyřhodinové závody. Na těchto závodech jsem poznala svého současného přítele, jsme spolu už 11 let. Živit dva závodníky je finančně náročné, takže ta první vlaštovka v roce 2005 zase odlétla a já jsem sedla zpátky na motorku až v roce 2010. Ale celých pět let jsem si za tím pořád šla a podporovala jsem Michala.

V čem byl start v roce 2010 jiný?

Michal už závodil dlouho, měl svou závodnickou kariéru. Snažila jsem se ho podporovat a v té době jsem ještě pracovala pro televizi – pro pořad 102 oktanů, jako moderátorka, takže jsem k závodům pořád měla blízko, i když z druhé pozice. S mikrofonem v ruce, s kamerou, ale pořád jsem byla strašně naštvaná, že nejsem v kombinéze, že nepatřím mezi závodníky. Takže jsem si říkala, že je na čase, abych s tím něco udělala. V té době jsme poznala svého dalšího kamaráda, který jezdil 125ccm, byl to Martin Turna. Ten mi říkal, že není problém se svézt na jeho 125, vzala jsem to jako výzvu, takže jsem řekla: jasný, jdeme do toho. Tak jsem v roce 2010 jela svůj první závod na Slovensku na dvoutaktní 125, se kterou jsem neměla vůbec zkušenost. Bylo to úplně nové řazení a nové zacházení s motorkou. Nicméně závod se povedl, všichni mě chválili. Řekla jsem si, že to je ta cesta, kterou chci jít, motorku jsem si od něj koupila za 30.000 a začala jsem závodit. Samozřejmě na motorce bylo hodně práce a spousta dalších investic, ale pomáhal mi Michal i celá parta. Kamarádka mi začala dělat mechanika, takže jsme spolu jezdily po závodech, byly jsme taková rarita, že i kdybych dojížděla poslední, tak se na nás chodili všichni dívat jako na výkladní skříň.

Dávají si motorkáři nějakou přezdívku nebo jméno pro motorku?

Té úplně první jsem nijak neříkala. Nedávám motorkám jména. Ale moje první 125 se jmenovala Papouch, z toho důvodu, že na ní byla každá kapota použita z jiné motorky, a byla strašně barevná – měla žlutej pás, červenej, stříbrnej, zelenej.

foto: Tino Kratochvil

Co si myslíte, že by vás oslovilo, kdyby se nepodařily motorky? Máte ještě nějaký koníček?

Asi bych zůstala u hasičů nebo jsem chtěla jít na vojenskou školu. Vždycky jsem chtěla dělat něco, co je společensky uznávané. Často jsem k těmto lidem vzhlížela a chtěla jsem být ve společnosti přínosná.

Maminka vám fandí, musela jste se někdy obhajovat?

Rodiče asi tušili, že jsem si v šestnácti koupila motorku, ale neodvážila jsem se jim to říct, až v 18 letech jsem jim to poprvé naservírovala. V roce 2006 jsem je pozvala na okruhové závody. Nemohli najít brněnský okruh, já už stála na startu a najednou jsem viděla, jak přibíhá celá moje rodina, máma slzy jako hrachy a celá nervózní, ale závod se povedl a viděla jsem, jak je na mně pyšná. Táta má o mě pořád strach, fandí, ale moc to neprojevuje a je na něm vidět, že trpí.

Jaký byl v Irsku váš nejsilnější pocit?

Úplně na začátku to byl fakt, že vůbec můžu startovat. Bylo to pro mě úplně nepředstavitelné, jelikož tam kromě Michala nikdo nejezdil. Vím, jak tam jsou velmi náročné tratě, je to neporovnatelné s tratěmi u nás. Mají takový zvláštní přístup, například nechají na silnici kravské lejno, nikdo to neuklidí. U nás se velmi dbá na úklid tratě, takže už jenom to, že jsem tam startovala byl pocit zadostiučinění, že jsem něco dokázala. Pak jsem občas nějaký závod vyhrála, což vygradovalo v roce 2016, kdy jsem dojela v Top Ten na Ulster Grand Prix, což je nejrychlejší závod na světě. Když jsem dojela mezi tou špičkou, už všichni říkali, že to je fakt super a já najednou pocítila, že to nedělám špatně a to byl úžasný pocit.

Cítila jste se někdy blízko smrti?

Samozřejmě že se bojím a dostala jsem se do pár takových situací. Zároveň jsem ale dostala pár rad jako například, když si myslíš, že už nemůžeš zatočit, tak zatoč. Nikdy nedělej to, že zůstaneš na brzdách. Já mám naštěstí takovou vlastnost, že zachovávám chladnou hlavu v průšvihových situacích. Zaplať pánbůh se mi zatím nějaký větší průšvih nestal a doufám, že nikdy nestane.

Máte strach o přítele?

Stále zachovávám chladnou hlavu. Jednou jsme spolu jeli závod a on měl nehodu, když jsem projížděla okolo, viděla jsem, že zvedá hlavu a ruku, takže jsem v klidu zajela do depa. V momentě, kdy všichni panikaří, já zachovávám klid a panikařím až potom.

foto: Tino Kratochvil

Je čas na nějaké doplňkové sporty?

Ano, hlavně v rámci tréninku, který je obrovsky fyzicky náročný. Pokud totiž není někdo fyzicky zkušený, stačí třeba jen 15 minut jízdy na okruhu a člověk je úplně splavený a zničený. Trénujeme jízdou na kole, chodíme do posilovny a cvičíme stabilizační cviky. Musíte mít sílu v nohách, sílu ve středu těla i sílu v rukách, hlavně v předloktí.

Kolik váží vaše motorky?

Od 170 do 210 kilogramů. V těch rychlostech s nimi člověk musí opravdu hodně fyzicky pracovat.

Jak ovlivňuje tréninky počasí?

Jezdí se na vodě i na suchu, případně může být i něco mezi. Na všechny tři varianty jsou speciální gumy. Jsou gumy na sucho, pak jsou intermedia, ale ty se moc nepoužívají, když trochu zamrholí, používáme mokré gumy, takže záleží na tom, jaká je vyhlídka na počasí. Ale stejně musíte mít dobrý cit na brzdu a na plyn a vědět, co si ještě můžete dovolit. Mě strašně baví jezdit na vodě, i když to všichni nenávidí, ale pro mě je to výzva. Zjistila jsem, že zajíždím hodně podobné časy jak na vodě, tak na suchu, takže je vidět, že mám obrovské rezervy, které bych mohla ještě popustit při jízdě na suchu – ale asi jsem ještě nedospěla k tomu, abych to tam dokázala takzvaně „poslat“.

foto: Tino Kratochvil

Jaká jste žena v domácnosti?

Vařím, uklízím. Dříve mě to nebavilo, ale když se mi potom párkrát něco podařilo, tak mě to baví. Když už jsem se konečně naučila taková ta klasická jídla jako omáčky apod., tak je jíst nesmíme. Nesmíme nabírat, takže na koprovku se smetanou si musíme nechat zajít chuť. Ale snažím se tyto jídla vytvářet alespoň v nějaké zdravější variantě.

Máte nějaký volný čas?

V létě ne, volný čas máme spíše v zimě, kdy bychom se rádi věnovali zimním sportům, ale raději spíše šetříme peníze a síly. Co nestihneme na domě udělat přes léto, tak se snažíme dokončit v zimě.

Kdybyste s motorkou mohla cestovat bez ohledu na finance, kam byste se podívala, pokud byste si chtěla užít klid a kam byste vyjela za adrenalinem?

Určitě bych se vydala na nějakou cestu, která by byla výzvou. Zvolila bych nějaké cestovní Enduro a vyrazila bych na nějakou dálku. Nebo bych jela do Ameriky na ROUTE 66, na tu bych si pořídila nějakého choppera.

Máte nějakou oblíbenou značku motorky?

Začínala jsem na Suzuki a většinou to na čem začínáte zůstane oblíbené. Takže jsem tuto značku dlouho preferovala, a měla jsem i přezdívku Suzuki. Dnes už to tolik neřeším a mám ráda všechny značky. Více se zaměřuju na ty japonské, co dělají motorky do závodů. Teď mám Yamahu, dlouho jsem závodila na Kawasaki a je mi to celkem jedno, hlavně že to funguje.

foto: Tino Kratochvil

Co se týče zaměstnání, děláte obchodního zástupce v drogerii?

12 let jsem prodávala motorky a k drogerii jsem se dostala úplně náhodou, pan majitel pan Novák (Novak International), který žije v Anglii a je naším dlouholetým sponzorem, mi tu práci nabídl. Jsem tam krátce a s prací se seznamuju, ale jsem ráda, že si po dlouhé době mohu zkusit něco nového. Protože, když jsem motorky prodávala a koukala jsem na ně celý den, tak jsem neměla chuť si už na ně sednout. Jinak už druhým rokem dělám instruktora pro nováčky hlavně na brněnském okruhu.

Jaká je kolem vás parta, třeba kamarádi z dětství?

Tím, že jsem se odstěhovala do Prahy, tak díky sociálním sítím se někteří staří přátele navrátili a napíšeme si, ale nemáme se prostor potkávat. Nicméně ze závodů mám pár skalních přátel, kdy už začínáme druhé desetiletí. Ale moc pravých přátel v depu nemám, asi tak pět lidí.

A co kultura?

Chodíváme do divadla, máme kamaráda v divadle Na zábradlí, který nás občas pozve. Na kino vůbec není čas. Baví mě památky a chodit do muzea, spíše tedy zajdeme do technického muzea. Mám ráda hrady a zámky a takové to cestování po památkách. Ráda chodím a objevuji.

foto: Tino Kratochvil

Váš tým se jmenuje INDIRacing?

Tým jsme já a Michal (Indi), takže se založení datuje do r. 2007, kdy jsme spolu začali závodit. My dva jsme jezdci, potom máme mechanika a mechaničku a dalšími členy jsou třeba fotografové.

Co je cílem Veroniky?

Tvrdím, že jsem pořád začátečník a nic neumím, ale už to asi úplně pravda nebude. Hodně mě baví předávat zkušenosti úplným začátečníkům. Byla bych ráda, kdybych v předávání zkušeností mohla pokračovat, protože jednou musíte se závoděním přestat, to není sport, který můžete dělat do nekonečna. Je mi 32 let.

Co by měl mít motorkář za vlastnosti?

Musíte umět výborně předvídat, nespoléhat se na to, že budou ostatní vědět, co mají dělat. Stále musíte předvídat dění na silnici, protože nikdy nevíte, co ostatní udělají. Musíte se pořád soustředit. Musíte fyzicky motorku zvládat. Znám spoustu lidí, kteří strašně chtěli jezdit na motorce, ale mají problém s tím všechno zkoordinovat a může z toho vzniknout třeba nějaká nehoda.

Co říkáte na Motosalon, chcete mu něco popřát?

Je to jediná výstava, kterou tady v Čechách uznávám a moc se na něj těším a těším se do Brna, protože je to moje rodné město. Těším se, že se tam potkáme s fanoušky, že tam odprezentujeme naše motorky na stánku YACCO, že se tam potkám s kamarády i s rodinou. Je to taková první akce, která nám odstartovává sezonu.

Děkuji za rozhovor.

Text: redakce

Foto: Tino Kratochvil

Vytvořeno ve spolupráci s BBV www.bbv.cz

Foceno v prostorách Merlot d’Or www.merlot.cz

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-1-2018.html

Produkce: Dita Brančková, Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Michal Fric – Marketing manager ve společnosti Harley-Davidson

Do jeho kompetencí patří veškerý marketing a PR společnosti Harley-Davidson Motor Company pro střední a východní Evropu. Pod jeho vedení tak spadá marketing v osmi státech – Česku, Slovensku, Maďarsku, Polsku, baltských státech a na Ukrajině. Stará se tedy o veškerou komunikaci jak směrem ven, tedy k zákazníkům, odborné veřejnosti a novinářům, tak směrem dovnitř k dealerům. Motorkami žije i ve svém osobním životě, a to již od studentských let.

foto: Tino Kratochvil

Vnímáte nějaké marketingové trendy, které se týkají motoristického průmyslu? Co funguje a co naopak ne?

Dá se říci, že moto průmysl kopíruje to, co se děje všude ve světě. Vidíme, že nejvíce trpí deníky, které jsou pro nás téměř mrtvé médium. Někteří lidé předpovídali podobný scénář i magazínům, ale to se nestalo. A upřímně já jsem s tím ani nepočítal, protože něco jiného je číst si zprávy z deníku, něco jiného je číst z internetu a něco jiného je číst z pěkného křídového papíru. Tam jsou informace doplněny o krásné fotky a ten zážitek je pro čtenáře mnohem lepší. Vliv může mít i čas. Čtení magazínů věnuje zpravidla většina lidí více času než běžnému dennímu tisku. Pokud bych to měl ze svého shrnout, tak deníky jsou na tom nyní bohužel špatně, magazíny jsou na tom lépe, ale i tam je pokles. Naopak je vidět jasný strmý nárůst internetu a sociálních médií.

Jak tedy oslovuje svou cílovou skupinu Harley-Davidson?

Volíme variantu mezi magazíny, moto magazíny, internetem a sociálními médii. Využíváme Facebook i Instagram. Někdy využíváme i rádia. Naopak třeba televize nevyužíváme vůbec, protože se jedná o hodně drahé médium. Samostatnou kapitolou jsou pak eventy pro naše zákazníky, jako například Harley on Tour.

Kdo je typický český zákazník Harley-Davidson?

Je relativně těžké na tuto otázku odpovědět. Zákazníkem je totiž kdokoliv, kdo si chce splnit sen. Musím říct, že jsou to lidé převážně nad 30 let. A většinou se jedná o muže. Dáno to může být i tím, že hodně lidí stále vnímá motorku jako něco nebezpečného a může zde být určitá bariéra. Co se týče statusu či lokace, kde bydlí, tak jsou to lidé z velkých i malých měst. Může to být klidně řezník, zedník nebo třeba lékař, právník, podnikatel.

Zmínil jste sociální sítě, které zažívají v posledních letech obrovský boom. Pracujete s nimi aktivně?

Ano, musíme. A Harley má obrovskou výhodu v tom, že se jedná o „love brand“. Nemusíme budovat něco úplně od píky. Naše povědomí o značce je v Česku i ve světě opravdu vysoké, blíží se k 99 procentům. Komunikujeme tak, jak to od nás fanoušci očekávají a zároveň tak, abychom přilákali nové mladší zákazníky.

Čím to je, že si Harley-Davidson vybudoval takovou silnou fanouškovskou základnu?

Naše značka má silný příběh. Založili ji čtyři kluci – tři bratři Davidsonové a jejich kamarád Harley. Tehdy vzniklo něco, co by se dalo nazvat určitým poutem. Celé to vzniklo vlastně celkem jednoduše. Mladým klukům se nechtělo chodit na ryby pěšky, a tak si postavili motorové kolo. A to byl začátek Harley-Davidson. Značka měla i několikrát namále. Paradoxně díky první a druhé světové válce se postavila na nohy, protože dodávala motocykly pro americkou armádu. Vojáci si pak přivezli motocykly domů a značka se od té doby těší velkému zájmu. Raritou je i to, že dodnes pracují ve firmě rodinní příslušníci a potomci rodiny Davidson.

Takže ten osobní přístup hodnotíte jako hodně důležitý?

Určitě. Nejvíce to vidím na našich eventech a akcích. Když je tam někdo z rodiny Davidson, ať už Karen Davidson, Bill Davidson nebo Willie G. Davidson, tak se ihned stane středem pozornosti. Každý se s nimi chce vyfotit nebo si nechat podepsat tričko. Určitě tedy funguje vysoká sounáležitost. Jsme ikonickou značkou, a když se k tomu připojí i ikonické osobnosti, tak ten zážitek je pro zákazníky o to větší.

foto: Tino Kratochvil

Jezdí tyto osobnosti i do České republiky?

Jistě. Vloni jsme měli na Prague Harley Days Karen Davidson. Letos slavíme 115. výročí a Karen se sem chystá znovu. Možná dorazí i její bratr Bill Davidson.

Pořádáte často akce pro fanoušky?

Ano, akce pro zákazníky jsou jednou z našich marketingových disciplín. Koupí motorky to nekončí, ale začíná. Naši jezdci často a rádi pořádají různá setkání. Naše společnost jim to umožňuje díky klubům, takzvaným chapterům, které pořádají různé vyjížďky a výlety po Evropě i po celém světě. My jako společnost pro ně pořádáme akce, abychom přilákali co nejvíce zákazníků, ale samozřejmě nejenom je. Je to otevřená akce i pro majitele „ne-harleyů“. Je to o tom, že tam lidé přijdou, popovídají o motorkách a udělají si hezký víkend.

Máte přehled o tom, kolik je řádově v Česku harleyářů?

Registrovaných motocyklů je okolo deseti tisíc.

Liší se nějak požadavky českých zákazníků od těch zahraničních?

Pokud mohu mluvit za náš region, tak u nás v Čechách jde vidět obrovská motocyklová kultura. Zajímavostí je třeba i to, že nejstarší stále fungující klub není z Ameriky, ale z České republiky. Je to přímo ten pražský, který funguje již od roku 1928. Na motorkách u nás jezdí spoustu lidí. V porovnání třeba s Polskem, které je čtyřnásobně větší než Česká republika, by se čekalo, že tam Harley-Davidson prodá čtyřnásobek motorek. Není to pravda, neprodá se tam ani dvojnásobek. Z toho jde vidět, že lidé u nás milují motocykly, mají rádi naši značku. S tím souvisí i to, že si motocykly různě upravují. Každý náš zákazník se chce odlišit, takže nepotkáte na silnici identický Harley-Davidson. Vždycky je motorka nějak upravená či odlišená.

Probíhá komunikace i s ostatními divizemi, například s tou americkou?

Určitě. My jsme vlastně globální brand, ale s lokálním přístupem k zákazníkům. To znamená, že se potkáváme docela často a samozřejmě denně probíhá i e-mailová komunikace. Připravují se globální záležitosti pro Evropu s tím, že každý region si je pak podle potřeby upraví. U nás je kupní síla samozřejmě trochu jiná než v západní Evropě.

foto: Tino Kratochvil

Vy sám jste aktivním motorkářem. Od kdy na motorce jezdíte?

Na motorce jsem jezdil ještě před tím, než jsem nastoupil do Harley-Davidson. Řidičák na motorku jsem si udělal v době, když jsem byl na vysoké škole. Pak jsem si samozřejmě musel koupit hned motorku. Pár let jsem odjezdil, potom přišla rodina, takže motorka šla trochu stranou.

Kdy jste motorkám naplno podlehl?

To vám řeknu úplně přesně. Do Harley-Davidson jsem nastoupil v červenci 2010. V srpnu samého roku jsem si v Americe prošel nejen naše ústředí, ale i muzeum a potkal jsem tam Billa Davidsona. V tu chvíli jsem si říkal, co už můžu mít více ve spojení s touto značkou. Byl jsem rád, že pracuji pro ikonickou značku a hned po měsíci jsem potkal naši ikonu. Tehdy mě to zcela pohltilo.

Jezdí někdo z vaší rodiny?

Svezu své děti, když chtějí. A chtějí docela často, takže se jim to asi už hodně líbí. Když se ujišťuji, že je vše v pořádku, tak vždycky vidím úsměv na tváři. To jsem viděl jak u mých dětí, tak u mé manželky.

Nemá o vás manželka strach?

Já myslím, že mi věří, když řídím. Už jsem ve věku, kdy se člověk trochu zklidní. Snažím se dávat pozor a myslet za druhé, aby se nestalo, že když pojedu po hlavní silnici, tak mě někdo srazí z vedlejší silnice.

Kdybyste si měl vybrat, jestli jezdíte raději sám nebo se spolujezdcem, co by to bylo?

Určitě sám. Člověk si to více užije a víc si dovolí, protože má jinak těžiště. Motorka se tím pádem chová více předvídatelně. Není nic horšího, než když vás začne méně zkušený spolujezdec srovnávat a vyvažovat v zatáčce.

Myslíte, že vám vaše aktivní zkušenosti s motorkou pomáhají i při vaší práci?

Stoprocentně. Myslím, že kdybych nepoužíval naše produkty, tak bych mohl jen těžko předávat informace třeba novinářům a těžko bych se mohl bavit se zákazníky. Aktivně se podílím na našich akcích tím, že s nimi komunikuji. Fungujeme jako tým, který jim půjčuje naše testovací motorky. Myslím si, že pokud chcete někoho zapalovat, musíte sám hořet. Bez toho to nejde.

Cestujete na motorce?

Ano, jedním z benefitů mé práce je i to, že mohu cestovat na motorce. Pořádáme různé akce pro novináře po celém světě. Teď jsem byl třeba na Tenerife, kde jsme představovali náš nový model Sport Glide. Novináři měli možnost vyzkoušet si naše stroje a doprovázím je u toho přímo já.

Jakou zemi byste doporučil motorkářům pro cestování?

Já osobně mám hrozně rád Čechy. Ačkoliv u nás není úplně ideální povrch vozovek, tak mohu doporučit cesty třeba kolem Sázavy nebo kdekoliv, kde se to trochu vlní. Asi můj nejlepší zážitek byl ale v jižní Africe. Ta kombinace oceánu a hor byla perfektní.

foto: Tino Kratochvil

Motorkář v Africe? Není to spíše rarita?

Vůbec ne. Třeba v okolí Kapského města je to naprosto běžné. Máme tam dokonce i dealera, který má i půjčovnu. Jezdí tam hodně turistů z celého světa, takže je nejlepší si tam půjčit motorku a udělat si hezký výlet na pobřeží.

Jakou motorku byste doporučil pro cestovatele? Co by měla splňovat?

Určitě bych doporučil jeden z našich touringů, což je vlastně ultimativní komfort na cestách. Máte tam pohodlí, navigaci i hudbu, což je skvělá věc na našich motorkách. Mají i kufry vhodné na delší cesty. Spolujezdec má pohodlné křeslo, takže s některým z těchto modelů můžete ráno vyrazit a ještě v ten samý den dojet k moři, aniž by vás z toho třeba bolela záda.

Jsou nějaké technologické trendy v moto průmyslu? Kam se posouvají současné motocykly?

Kvůli evropské legislativě jsou velmi tvrdé emisní limity. Některé stroje jsme kvůli Euro3 museli vyřadit z naší produkce, ale to se týká téměř všech motocyklových společností. Ten trend je tedy určitě směrem ke snižování emisí, což není vždy ideální pro naše zákazníky. No a pak je to určitě otázka bezpečnosti. Každá motorka musí mít ABS, to znamená, že to jde tím směrem, aby jezdec měl co největší bezpečí a kontrolu nad motorkou.

Co třeba motorkářské vybavení? Soustředí se Harley-Davidson i na tento segment?

Ano, oblečení a doplňky jsou důležitou částí našeho businessu. Výhodou je to, že oblečení je funkční nejen pro jezdecké účely, ale i pro ty společenské. Z motorky se tak klidně můžete hned vydat do dobré restaurace a neuděláte žádnou ostudu. Kdo si u nás koupí motorku, tak pak musí mít ideálně hned i bundu, tričko nebo košili. Je to taková povinnost. Díky tomu, že lidé cestují po celém světě, tak když někoho potkáte v tričku Harley-Davidson, hned se s ním dáte do řeči.

foto: Tino Kratochvil

Máte vy sám nějaké motorky?

Budu upřímný, měl jsem jen jednu motorku a tu jsem prodal. Moje pozice však vyžaduje i to, že se musím o motorky starat, takže mám na starosti každý rok minimálně šest nových modelů. Nevyplatí se mi tedy kupovat vlastní. Navíc bych si musel koupit minimálně tři, protože každá je vhodná na něco jiného. Ale tím, že se starám o nové modely, tak si mohu užívat tohoto benefitu si ji kdykoliv vzít a jet na ní z práce domů.

Jezdíte na motosrazy?

Dříve jsem nejezdil, protože jsem v té době měl z toho možná trochu obavy. Měl jsem strach, že tam nebudu vítaný, protože jsem jezdil na konkurenční značce. Dnes už ale vím, že ten strach byl úplně zbytečný. Kdysi jsem se zúčastnil spanilé jízdy Harley-Davidson a dnes již jezdím primárně pracovně. Komunikuji s našimi zákazníky a snažím se zjistit jejich potřeby a naslouchat jejich připomínkám.

Je ještě nějaká destinace, kam byste se rád podíval na motorce?

Láká mě hodně jižní Amerika, takže bych se tam určitě rád podíval. Kdyby to bylo s motorkou a ještě navíc s tou naší, tak by to byla nejlepší možná kombinace.

Je i ve Spojených státech tak silná fanouškovská základna jako tady?

Ano, obrovská. Jednou jsem se tam na jedné akci bavil s kolegou novinářem z Maďarska. Popisoval mi svou cestu na nejjižnější cíp Ameriky a říkal, že snad 90 % všech motorek, které potkal, byly od Harley-Davidson. Ta základna je tam tedy opravdu silná.

Každoročně jezdíte i na Motosalon. Jaké chystáte novinky, které představíte?

Chystáme ukázat horké novinky, která ještě nebyly živě v Čechách představeny – modely Iron 1200 a Forty-Eight Special. Ukážeme i upravené modely Battle of the Kings, což je soutěž dealerů o přestavbu našich motocyklů. A bude tam i dalších 19 motocyklů, které byly představeny vloni v srpnu. Návštěvník tak uvidí pohromadě opravdu ty nejnovější modely. Bude tam navíc i naše „garáž“, kde ukážeme i naše oblečení a doplňky.

Co ženy a motorky? Setkal jste se se ženami-zákaznicemi?

Setkal a musím říct, že jim to na motorkách ohromně sluší. Když ženy jezdí kvůli tomu, že je to baví, a ne kvůli svým partnerům, tak jsem za to strašně rád. I my se snažíme ženy na motorky přilákat a některé jsou určeny primárně jim.

Dalo by se říci, že motorkář má vlastní životní styl?

Ano, je to tak. Může být lákavý i fakt, že pro spoustu lidí je to takový útěk z reality. Můžete mít těžký den v práci nebo doma. Pak si sednete na motorku a za hodinku máte naprosto vyčištěnou hlavu a přijdete jako nový člověk. Opravdu je to o tom, že si člověk udělá chvíli sám pro sebe.

Na co se mohou fanoušci těšit?

Rád bych zmínil oslavy 115. výročí Harley-Davidson Motor Company, které se uskuteční v Praze v červenci. Je to celkem unikátní akce, protože dostat ji sem nebylo jen tak. Tyto oslavy výročí totiž proběhnou po celém světě jen dvě. Samozřejmě ta první je v Milwaukee, což je sídlo Harley-Davidson. Druhé místo je právě Praha. Očekáváme příjezd zhruba 100 000 lidí z celého světa. Jsou zde zájemci z Austrálie, Mexika nebo Indie. Takže určitě bych rád všechny na tuto akci od 5. do 8. července pozval.

Děkuji za rozhovor.

Text: Michal Svoboda

Foto: Tino Kratochvil

Vytvořeno ve spolupráci: BVV www.bvv.cz

Foceno v prostorách Merlot d’Or www.merlot.cz

Produkce: Dita Brančíková a Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Backstage 1/2018

Backstage fotografie – produkce profesního magazínu Best of realizovaná 30. ledna 2018

Profesní magazín Best of

Focené osobnosti:

Petr Krajča – šéf motocyklové divize BMW

Michal Fric – šéf marketingu pro střední a východní Evropu

Veronika Hankocyová – závodnice, motorkářka

Pavla Loučková – majitelka tanečního studia MagicFreeGroup

Josef Šiler/Pepa Sršeň – učitel motoškoly

Produkční tým:

Fotograf: Tino Kratochvíl

Make up: Pavel Kortan

Styling: Eva Jurášová

Redakce: Michal Svoboda a Michaela Zachová

Produkce: Dita brančíková a Michaela Lejsková

Backstage: Tino Kratochvíl

Vytvořeno ve spolupráci:

BANDI Oblečení, doplňky a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

BVV www.bvv.cz

Prostory Merlot d’Or www.merlot.cz