Archiv rubriky: Veřejná správa

 

 

 

„Je-li člověk vybaven
ideály a chápe, že právo je usilování a přibližování se k naplnění ideje
spravedlnosti jako neukončeného procesu, pak by o iluze neměl přijít, neboť by
žádné mít neměl.“ JUDr. Jaroslav Brož

 

 

 

Práce
advokáta je bezesporu pestrá na lidské příběhy. Pan doktor Brož je ale ohledně
vyprávění historek spíše skoupý. Je to právní etika či morální kodex? Ano,
právě advokát zná nejlépe jak vaše, tak své možnosti a více než kdokoliv jiný
velmi zvažuje, co řekne. Sice jsme nezískali peprné historky, zato jsme mohli
v našem rozhovoru nahlédnout pod pokličku a zjistit mnohé o profesi
advokáta i o naší justici.

 

Čím
vás nejvíce přitahovala práva v době, kdy jste je šel studovat?

V roce 1968 jsem
maturoval a zásadní vliv na mé rozhodnutí měly události „Pražského jara 1968“,
do kterých se promítala potřeba a naděje celého národa na zlidštění společenských
poměrů. Právo se přímo nabízelo.

 

Určitě
jste tehdy měl o své práci určité představy. V čem jste během praxe přišel
o iluze?

Změna společenských
poměrů po „bratrské pomoci spřátelených armád“ po 21. 8. 1968 mne neodradila.
Impuls „jara“ byl příliš velký a nastolenou normalizaci jsem vnitřně nepřijal a
její důsledky jsem si uvědomoval postupně. Na nově zřízenou právnickou fakultu
jsem nastoupil v r. 1969 a na akademické půdě tehdy přednášela taková
právnická esa jako prof. Vladimír Kubeš, autor prvorepublikové ústavy, prof.
Hynek Bulín, prof. Jiří Cvetler, pedagogové slavné prvorepublikové právnické
fakulty, jež měla evropský zvuk a proslavila se tzv. ryzí naukou právní. Prvním
děkanem byl mladý prof. Vladimír Klokočka, který přednášel ústavní právo a
který se zásadním způsobem podílel na tvorbě ústavy po r. 1989 a posléze působil jako
ústavní soudce. Vstup do světa práva pod vedením takových osobností mne přivedl
k životnímu přesvědčení, že právo je krásná vědní disciplína s obrovským
potenciálem profesního naplnění, ve kterém sehrávají ústřední roli interakce
člověka a společnosti. V další profesní kariéře jsem měl velké štěstí,
neboť jsem počátkem sedmdesátých let potkal člověka, který nejenom mně, ale i
manželce zásadním způsobem ovlivnil život a naše nazírání na právo, neboť
nešlo o nikoho jiného než o prof. Vladimíra Čermáka, po r. 1989 rovněž
ústavního soudce, zakladatele politologie na Masarykově univerzitě v Brně,
autora pětisvazkového díla „Otázka demokracie“.

Je-li člověk vybaven
ideály a chápe, že právo je usilování a přibližování se k naplnění ideje
spravedlnosti jako neukončeného procesu, pak by o iluze neměl přijít, neboť by
žádné mít neměl.

 

Pokud
vím, nevybral jste si žádnou konkrétní specializaci, ať již trestní právo, nebo
občanské právo. Není to pro vás složitější, věnovat se všem právním oblastem?

Právo je svým způsobem
interdisciplinární obor. Specializace právníkovi může sice práci usnadnit, ale
také způsobit, že má „klapky na očích“. Francouzský politolog Marcuse používá
termín „l´homme unidimensionnel – jednorozměrný člověk“. Jsem přesvědčen, že složitější
případy lze řešit pouze v širším záběru, ve kterém je určující hodnotové
nazírání na právo s jeho aplikací a interpretací v ústavní dimenzi.

 

Je
těžké se jako právník u nás uplatnit?

Právo je z titulu své
povahy natolik široký vědní obor, že nabízí velké uplatnění. Co není ve
společnosti regulováno? Spíše jde o to, aby si každý našel tu svou parketu a
nevykonával kupříkladu funkci soudce, když se na to nehodí, resp. ho to
nenaplňuje. Pak takový výkon povolání nepřináší ani osobní prospěch a radost,
ani prospěch společenský.

 

Doporučujete
v případě této profese zahraniční zkušenosti?

„Jít do světa na
zkušenou“ platilo a stále bude platit. Vzhledem k tomu, že je Česká
republika státem Evropské unie, pak jakákoliv stáž v zahraničí je
významným přínosem nejen pro jazykovou vybavenost, ale i pro vybavenost
profesní.

 

Jaký
je rozdíl mezi právníkem a advokátem?

Advokát je právníkem,
který podle zákona o advokacii složil advokátní zkoušky, kterým předchází
zákonem stanovená praxe a je oprávněn vykonávat advokacii, jejímž předmětem je
poskytovat právní služby, kterými se rozumí zastupování v řízení před
soudy a jinými orgány, obhajoba v trestních věcech a další formy právní
pomoci, jsou-li vykonávány soustavně a za úplatu. Základním atributem advokáta
je jeho nezávislost při poskytování právních služeb. Je vázán toliko právními
předpisy a v jejich mezích příkazy klienta. Jde – jak se říká – o svobodné
povolání.

 

Můžete
mi potvrdit, zda je e-mail jako dokument možné použít u soudu jako důkaz? Na
toto jsem měla sporné odpovědi právě od právníků.

Rovněž e-mailová zpráva
může být soudem přijata jako právně relevantní důkaz. Obecně řečeno, v duchu
zákona (občanského soudního řádu) za důkaz mohou sloužit všechny prostředky,
z nichž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek,
zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské, exekutorské
a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků.

 

 

V jakých
oblastech se právníci nejčastěji dostávají mezi sebou do sporu, případně si
oponují?

Nejčastěji ve sporném
řízení, jsou-li strany sporu zastoupeny advokáty, příp. obecným zmocněncem,
je-li právník.

 

Setkal
jste se někdy ve vaší praxi s důkazem ve formě DNA? Případně, jaké jsou vaše
zkušenosti?

Expertiza DNA je běžným
prostředkem v trestním právu, ale i v civilním sporu při určování
otcovství.

 

Můžete
si dovolit odmítnout klienta zastupovat? Kolikrát se to ve vaší praxi stalo a
na základě čeho jste odmítl?

Důvodů odmítnutí může
být vícero. Je jím kupříkladu pracovní vytíženost. Advokát může v průběhu
právního zastoupení vypovědět plnou moc klientovi, kupříkladu pro ztrátu
důvěry.

 

Jsou
naopak kauzy, do kterých se právníci takříkajíc „nehrnuli“, ale pro vás naopak
byly výzvou?

 

V podstatě každá
kauza by měla být pro advokáta výzvou, neboť klient volbou advokáta mu projevuje
důvěru a ta by měla být pro advokáta zavazující. Samozřejmě, význam kauzy,
úspěch ve věci posiluje postavení advokáta v soutěžním prostředí. Otázka,
kdo je víc potřebný, se odvíjí od osobnosti advokáta a jeho profesní filozofie
výkonu advokacie.

 

Existují
kauzy, které jste prohrál, ale přitom se necítil být poražený?

Ano, takovými kauzami
byly třeba nároky klientů z titulu regulovaného nájemného, kdy obecné soudy
nerespektovaly nález Ústavního soudu a teprve po letech se „ledy hnuly“. Od
samého počátku jsem byl přesvědčený, že postoj České republiky, jakož i závěry
obecných soudů jsou neudržitelné. Obecně lze říct, že prohráváte tehdy, pokud
pro věc neuděláte maximum. Ani prohraná kauza nemusí být tedy prohranou.

 

Stává
se vám, že ve vaší praxi s klientem navážete i osobnější vztah a zůstanete
přáteli?

Pokud s klienty
vedete spor dvacet let a vzájemně o sobě nezapochybujete v testu pádů a
vzepětí, jež kauzu provázejí, pak k osobnějšímu vztahu není daleko.
Konkrétně mám na mysli kauzu bývalých studentů architektury VUT Brno, která je
stále nedořešená a je ostudou české justice.

 

Platí
u nás, že právníci jsou v tom konzervativním smyslu slova „rodinní“?

Pokud je právní služba
založena na důvěře, pak platí i postavení „rodinného“ právníka, tak jako
lékaře. Týká se to samozřejmě i jiných disciplín.

 

Jaké
jsou klíčové vlastnosti pro člověka, který se rozhodne právní praxi věnovat?
Jaké vlastnosti by mu neměly chybět?

Úcta k právům
jednotlivce, prostě jakási „člověčina“. Samozřejmě odvaha, vytrvalost. Neměla
by to být rozhodně ambivalentnost.

 

 

V jakém
směru soudíte, že v právní oblasti Česká republika udělala za poslední
dobu největší pokrok?

Pokud jde o
zákonodárnou aktivitu, tak nadělala víc škody než užitku. Tisíce předpisů jsou
nepřehledné. Pokud jde o profilující zákony, pak čekáme na rekodifikaci občanského
zákoníku, občanský soudní řád je příliš formalistický a neplatí to jenom pro
něj. Přemíra procesních pravidel nepomáhá nalézání práva, je spíše překážkou. Při
posuzování soudního rozhodování sehrál klíčovou roli v pozitivním slova
smyslu Ústavní soud, bez jehož nálezů si neumím představit spravedlivé
vypořádání se s minulostí v oblasti restitucí a nejenom v tomto
směru. Prosadil a prosazuje materiální pojetí práva, proti krajnímu pozitivismu
a formalismu a ve světle jeho rozhodovací praxe je finálním cílem výkon
spravedlnosti. Toto je žel mnohým soudcům obecných soudů ještě meta na hony
vzdálená.

 

V
čem shledáváte v rámci práva konkrétní rezervy či dokonce velké díry?

Kromě shora uvedených
výhrad přehršle předpisů, přílišného formalismu, vidím především rezervy
v přístupu soudců k rozhodovací činnosti. Nevýrazné je rovněž
stavovské postavení soudců, státních zástupců. S právem rovněž souvisí i
absence zákona o státní službě, jež by garantoval nezávislost státních úředníků
a menší míru zkorumpovatelnosti.

 

Funguje
to tak, že se soudci a právníci spolu setkávají ke konzultacím či k jiným
poradám, nebo se to naopak nesmí?

Na to jsou různé
názory, někdy až hloupé. Myslím si, že setkávání je vždy užitečné a jeho
profesionalita může být garantována jenom morální integritou jedince. Stavovské
předpisy upravující etický kodex nemohou být všelékem.

 

Víte
o nějakém právním omylu, ke kterému v naší justici došlo, a nebyl dosud
napraven?

K omylům se
justice moc nehlásí. Proces s Miladou Horákovou by se měl promítat
v rámci výuky na právnických fakultách. Jsou to příliš vážné věci,
přesahující rozměr tohoto článku.

 

Pamatujete
kauzu, která vám připadala spíše komická, a mohl byste o ní povyprávět?

To je spíše otázka pro JUDr.
Jahelku. Jistě mi to kolega promine, má větší smyslu pro humor než já.

 

Jsou
obvyklé i procesy právník vs. právník?

I právníci se mezi sebou
soudí jako jiní občané.

 

Když
srovnám možnosti klasického chirurga a plastického chirurga, především mezi
nimi bude hlavní rozdíl ve výši jejich odměn. Je tomu tak u právníků podobně?

Odměna za právní službu
je upravena právním předpisem, tzv. tarifem a v zásadě jde o tzv. odměnu
smluvní a mimosmluvní. Zjednodušeně řečeno, odměna odvisí od hodnoty sporu,
složitosti věci a do smluvní odměny se promítá i renomé advokáta.

 

Jak
si mají poradit lidé, kteří se dostanou do problémové situace a právníka si
nemohou dovolit?

Každý má právo na
soudní ochranu, což znamená, že může být občanu advokát i ustanoven, aby se mu
dostalo náležité ochrany jeho práv a oprávněných zájmů.

 

Jaký
je váš názor na problematiku střídavé péče o dítě, která je poslední dobou
velmi diskutovaná?

Jsem konzervativní, se
střídavou péčí bych to moc nepřeháněl. Musí být šita na míru. Jinak nezletilci
pak nevědí, čí jsou, kde je jejich domov a je to na úkor jejich
sebeidentifikace. Soud by měl volit individuální přístup a být účinným
korelátem mnohdy nedomyšleného postoje rodičů.

 

Ve
spojitosti s nedávnou vraždou spisovatelky Simony Monyové je velmi
diskutované téma domácího násilí. Jaké jsou vaše zkušenosti s touto
problematikou a v čem myslíte, že je základní problém, že se domácí násilí
vyhrotí až do brutální vraždy?

Domácí násilí je temnou
stránkou manželské intimity, neboť neznamená nic, než elementární lidské,
partnerské selhání a asi není nic nového, neboť je výrazem zla, se kterým každý
ve větší či menší míře soupeří. Je proto dobře, že se o tomto problému mluví a
že se postiženým dostává i právní ochrany. Předpokládám, že
z procentuálního hlediska je více domácího násilí ze strany mužů a na
jejich adresu platí, že je to jejich obrovská hanba.

 

Co
se týká vražd, jak se vlastně pracuje po právní stránce s fakty, jako jsou
nepříčetnost, nesvéprávnost? Vrah může zabíjet pod vlivem drog, v opilosti…

V případě vražd,
ale i v jiných případech se provádí celá řada znaleckých zkoumání, jak si
to věc vyžaduje. Většinou se tyto důkazy provádějí z úřední povinnosti, ze
strany advokáta jde spíše o kontrolu kvality posudků a jejich správného
nasměrování.

 

Jakými
vyšetřeními a posudky prochází takový zločinec, než je postaven k soudu?

Zcela obligátně je
prováděn znalecký posudek z oboru psychologie, psychiatrie a dalších,
podle toho o jaký případ jde, resp. co je třeba prokazovat pomocí odborných
znalostí, kterými orgány činné v trestním řízení nedisponují.

 

Co
se týká soudu, soudí soudce a odsuzuje porota? Jak přesně funguje postup
soudce, než vysloví rozsudek?

Zákon vymezuje věci
tzv. senátní a pro samosoudce. V druhém stupni – odvolací soudy rozhodují
senáty složené ze tří soudců profesionálů, obdobně je tomu na Nejvyšším soudu.
Pro účely sjednocování judikatury pak na Nejvyšším soudu zasedají i tzv. velké
senáty, nejméně v počtu devíti soudců. Rovněž na Ústavním soudu zasedají
tříčlenné senáty anebo potom plénum, které sestává ze všech patnácti soudců
Ústavního soudu.

 

Kdo
jsou lidé tvořící porotu?

Zákon upravuje rovněž
podmínky, kdy rozhoduje tříčlenný senát sestávající ze soudce profesionála a
přísedících soudců, kterým se říká „soudci z lidu“, jež jsou jmenováni
z řad bezúhonných občanů předsedou krajského soudu.

 

Jakého
charakteru jsou spory, které se nejdéle „vlečou“?

Spory se mohou „vléct“
pro jejich skutkovou náročnost, ale také proto, že není soudce dostatečně
připravený a že proces řádně neřídí.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: archiv

Kontaktní údaje:

Publisher: magazín Best of

 

 

„Podle
mých životních zkušeností se domnívám, že odvaha a odhodlanost jsou vlastnosti,
které mohou být měřítkem úspěchu. Je k tomu ale potřebná i jistá dávka
pokory. Na to spousta lidí zapomíná“. Denisa
Kapitančiková

 

 

Denisa
Kapitančiková, tisková mluvčí Městské policie Brno, je krásná a navíc chytrá a
úspěšná žena, která vystudovala psychologii, ale osud ji nakonec zavál docela
jinam. Když jsem ji požádala o rozhovor, byla milá a ochotná. Spolupracovat
s ní je opravdu příjemné. Bude-li u policie více takových lidí, nemusí to
být s naší republikou zase až tak špatné.

Foto: Zbyněk Maděryč

Deniso,
do povědomí veřejnosti jste poprvé vstoupila coby finalistka Miss ČR v roce
1991, což byl tuším rok, kdy tuto soutěž vyhrála Michaela Maláčová, která také
pochází z Brna. Pamatujete si na ni?

Ano, pamatuji, už tehdy byla
profík. Vůbec mě pak nepřekvapilo, že v životě uspěla a že se jí daří.

 

Tehdy
byla jediná soutěž Miss, a ne jako dnes, kdy se volí Miss kdeco. Na druhou
stranu, dnes mají účastnice v Miss mnohem více šancí uspět díky médiím a
vlivu, který jim medializace přináší. Pociťujete to také?

Samozřejmě máte naprostou
pravdu, dnes mají dívky díky médiím mnohem více šancí a možností uspět a
realizovat své sny. I když je konkurence dost velká, a mnohdy dochází skoro až
k devalvaci soutěží krásy, myslím si, že skutečně odhodlané a odvážné
dívky se stejně prosadí.

 

Jsou
odvaha a odhodlanost měřítkem úspěchu? Skoro mi přijde, že ano.

Podle mých životních
zkušeností se domnívám, že tyto dvě vlastnosti k úspěchu asi určitě patří.
Myslím si ovšem, že je k tomu potřebná i jistá dávka pokory. A na to
spousta lidí zapomíná.

Máte
pravdu, pokora, to je dnes již slovo takřka neznámé…

Nějakou
dobu jsem vás vídala moderovat odpolední zprávy na televizi Nova.
Myslíte, že na
to měla vliv vaše účast v soutěži Miss?

O mé účasti v soutěži Miss
v televizi Nova nikdo nevěděl, tam jsem prošla sítem konkursu na
moderátory zpravodajství a můj naprosto upřímný názor je, že by to stejně
nikoho z kolegů příliš nezajímalo. Všichni se orientovali jen na
zpravodajskou práci. A tehdy by možná právě naopak tato informace o soutěži
Miss měla spíše negativní nádech. U tehdejšího šéfa zpravodajství rozhodovaly o
kandidátech na moderátory jejich profesní schopnosti – zkušenosti s mikrofonem
a před kamerou, kvalitní verbální projev a určitá schopnost improvizace při
živém vysílání. Je pro mě ovšem jistým paradoxem, že dnes je trendem obsazovat
do zpravodajských relací právě účastnice soutěží krásy. Ale časy se zkrátka
mění. Asi to tak má být.

 

Jaká
byla spolupráce s Karlem Voříškem, který je dnes jednou z největších
moderátorských hvězd a stálic televize Nova? Neříkáte si, že jste třeba mohla
být na místě Markéty Fialové?

S Karlem se
spolupracovalo skutečně nesmírně dobře, byl vždycky velmi příjemný, kamarádský
a neustále s dobrou náladou. Měla jsem ho vážně moc ráda a dost často si
na něj vzpomenu. Nedávno mě po jednom známém pozdravoval a to mě potěšilo, že
na mě nezapomněl.

Co se týče Markéty, tak si
myslím, že je nyní ve vysílání jeho nejlepší partnerkou. Hodí se k sobě a
evidentně si padli do noty. O tom, jaké by to bylo, kdyby… o tom raději
nepřemýšlím, je to tak lepší.

 

Televize
Nova prý s vámi měla velké plány, měla jste s Karlem tvořit
moderátorskou dvojici večerních zpráv, pak vás „vyšoupla“ Nicol Lenertová… Jak
na toto období vzpomínáte?

Na některé okamžiky se
snažím nemyslet, stejně už s nimi nic neudělám. Samozřejmě mě to mrzí, ale
už je to pryč. Třeba jsou taková období prospěšná k tomu, aby jedince
posouvala dál. Lhala bych, kdybych neřekla, že tyto chvíle nepatřily k mým
zklamáním, protože jsem se opravdu snažila na sobě profesně pracovat a pak se
dostavil jiný efekt. Ale to je život, jsou mnohem horší věci, co mohou člověka
potkat.

 

Jak
jste poznala svého současného manžela Borka Kapitančika?

S mým mužem jsem se
seznámila v jedné restauraci. On dodává, že na cestě k očnímu lékaři.
Neznal mě stejně jako já jeho. Nejlepší na celém setkání bylo to, že on zapřel
svou profesi moderátora v rádiu a já mlžila o sobě, v době, kdy jsem
dělala módní přehlídky a fotila reklamy.

 

Je
pro vás institut manželství důležitý?

Ano, je to pro mě důležité,
byť se to mnohým zdá již přežité.

 

Co
děti? Jak jsou vlastně staré a co dělají? Byla jste dlouho na mateřské
dovolené?

Mám dva syny (holky prostě
„neumíme“), staršímu Ondřejovi už je 17, mladší Davídek oslavil 10. narozeniny.
Ondra studuje na gymnáziu a Davča chodí na základku. Na mateřské jsem byla
s Ondrou 3 roky, ale u mladšího syna jsem nastoupila do práce, když mu
bylo teprve dva a půl roku, protože si mě vyžádal ředitel Městské policie Brno.
Mateřskou jsem měla opravdu ráda, bylo to určité období normálně nenormálního
klidu oproti zpravodajské hektičnosti.

 

Jste
přísná maminka, nebo spíše benevolentní, něco ve stylu americké výchovy, tedy
nezasahovat příliš do svobody dítěte?

Jsem kombinací rozmazlovací
maminky, která je ale velmi flexibilní – jak říká můj muž.

 

Co
mě ale překvapilo, vy jste vystudovala psychologii? Proč jste se tedy rozhodla
zrovna pro obor policejní mluvčí? Mohla jste dnes sedět v útulné pracovně
a promlouvat s klienty. Myslíte, že byste byla dobrá psycholožka?

Ano, vystudovala jsem
psychologii na Masarykově univerzitě v Brně. Tato profese mě dost
zajímala, ale osud mě pak vlivem nejrůznějších okolností prostě zavál jinam.
Pokud se to tedy vůbec dá, soudit samu sebe, domnívám se, že podle toho, jak
jsem v životě odhadla situace, mohla by mi možná tato profese sedět a
třeba bych v ní i uspěla.

 

 

Ale
určitě vám znalosti z oboru mohou pomoci ve vaší současné profesi – na postu
mluvčí brněnských strážníků jste téměř deset let. Je to tak? Musela jste někdy
použít „psychologii v praxi“?

Rozhodně mi znalosti
z psychologie v mé profesi mnohokrát pomohly, protože se novinářům daly
některé věci lépe vysvětlit. Jinak znalosti z psychologie se opravdu hodí
a to jak v běžném životě, tak i v profesi.

 

Jste
vlastně na druhé straně barikády, nicméně vaše novinářská praxe vám dává
možnost pochopit myšlení a chování novinářů, je to tak? Stále vás to baví?

Máte pravdu, že zkušenosti
z novinářské praxe jsou v mé práci neocenitelné. Vím, že novináři
potřebují informace rychle a bez průtahů, s pozdějším doplňujícím
komentářem. A to v kterémkoliv čase. Je to prostě tak a i když mě to někdy
zmáhá, zcela to chápu. Moje práce je naprosto propojená s médii a fakt mě
to ještě pořád baví.

 

Kdy
jste se nejvíce bála?

Byly momenty, kdy jsem
se vážně necítila zrovna příjemně. Jednalo se většinou o vypjaté situace,
kdy jsem byla přímo na místě v době opatření, které městská policie
prováděla. Jako třeba riziková fotbalová utkání anebo nejrůznější demonstrace.

 

Jaké
fyzické a psychické vlastnosti musí mít žena zaměstnaná u policie?

Dle standardních požadavků
musí každý uchazeč o práci strážníka – ať je to muž či žena – absolvovat
fyzické přijímací testy a absolvovat jednou ročně fyzické přezkoušení (kliky,
shyby, sebeobrana). A dále musí každý projít psychotesty. Teprve pak je přijat.
Co se týče vlastností, tak by rozhodně neměly chybět vlastnosti jako odolnost
vůči zátěži a stresu, slušnost, nepodléhat emocím, nenechat se při vypjatých
situacích rozhodit, atd.

 

Musela
jste před nástupem k policii prodělat nějaký speciální výcvik? Vím, že můj
otec, který je v armádě, si musí jednou za čas „zaběhat, zastřílet…“
prostě projít různými testy svých schopností. Jste i vy takhle „zkoušená“?

Ano, prošla jsem si jako
každý strážník školením k získání tzv. licencí, které probíhají formou
zkoušky před komisí Ministerstva vnitra, kde se musí prokázat znalost řady
zákonů týkajících se práce strážníka (Přestupkový zákon, Zákon o obecní
policii, Trestní zákon, atd.). Kromě toho je povinností znát
všechny vyhlášky a nařízení Magistrátu města Brna. Jak už jsem
uvedla, absolvovala jsem licence, které jsou pro vykonávání profese strážníka
nutné, a tudíž jsem byla stejně jako všichni ostatní kolegové v kurzu, kde
jsem se účastnila všeho. Kromě naučení se všech potřebných zákonů a vyhlášek to
byla také střelecká příprava a tělesná příprava. Tam jsem se učila spolu
s kolegy zvládnutí taktiky zákroku a znalostem používání donucovacích prostředků,
tj. hmatů a chvatů sebeobrany. A také musím, stejně jako ostatní strážníci, zkoušky
na obnovení licencí každé tři roky opakovat před komisí Ministerstva vnitra. Dále
musím pravidelně absolvovat tělesnou přípravu.

 

Setkáváte
se i s jinými tiskovými mluvčími. V čem je vaše práce podobná a
v čem si myslíte, že je odlišná od jiných mluvčích?

Ano, setkávám se s ostatními
kolegy, a to jak při samotné práci, tak i neformálně. Když se například stane
nějaký případ, dost často se pak přímo na místě sejdou k poskytování rozhovorů
právě ty složky, jejichž zaměstnanci u případu zasahovali, například hasiči,
policisté a záchranka. Má práce je podobná práci těch, kteří musí být
v pohotovosti takřka stále, což jsou kolegové ze záchranných složek. A to
je něco jiného, než jak to třeba mají mluvčí jiných institucí.

 

Popište
mi váš běžný pracovní den…

Můj běžný pracovní den
začíná pravidelným archivováním všech mediálních výstupů o činnosti městské
policie a také zpracováváním a archivací televizních reportáží. Den pak
pokračuje vyhledáváním informací z tzv. svodek městské policie, kde
nacházím zajímavé případy, které se staly, a posléze z nich vytvářím
tiskové zprávy. Součástí běžného pracovního dne jsou pravidelné i nepravidelné
vstupy do vysílání rádií a rozhovory a vyjádření pro televizní reportáže. Do
toho ještě odpovídám na nejrůznější telefonické dotazy píšících novinářů (na
proběhlé případy, na vyhlášky, na aktuální dění) a také na e-maily
s dotazy ze strany veřejnosti. Připravuji texty pro zpravodaje a další
periodika. V případě, že se během dne cokoliv stane, vyjedu do terénu a
zjišťuji další podrobnosti, případně vydávám aktuální info.

 

Jste
u policie už dlouho, nejsou pro vás některé úkony už rutina?

Některé činnosti jsou
samozřejmě běžnou rutinou, ať už je to vytváření tiskových zpráv, či živé
vstupy do rádií nebo televizní rozhovory a vyjádření. Co mě ale stále udržuje
ve střehu, bývají živá televizní vysílání, kam chodím např. jako host, protože
si tak snažím tříbit pohotové reakce a rychlé uvažování. Jinak je ale každý den
jiný, takže mě velmi baví, když se něco děje a vyrážím do terénu. Žádný den tak
není stejný a za tu dobu, co tuto práci dělám, se ani jeden den nepodobal
jinému.

 

V čem je práce mluvčí pro vás zajímavá, inspirující? 

Zajímavá je
právě v tom, že se jednak stále mění a já se pořád musím orientovat
v nejrůznější problematice. Zároveň mám široké pole působnosti jak práci
strážníků medializovat a to mě baví. Kromě toho jsem se několikrát mohla dostat
do míst, kam bych se jinak asi nikdy nedostala, anebo jsem potkala velmi
zajímavé osobnosti. I když mám každý pracovní den určité pevné body, které
musím dodržet, tak inspirující je právě to, že nevím, jak se dál bude můj den vyvíjet
a tudíž tak mohu zapojit svou kreativitu.

 

Myslíte,
že lze propojit šarm a krásu s inteligencí a příjemným vystupováním? U vás
se mi zdá, že ano.

Tak to jste mě „dostala“! Jsou
opravdu ženy, u kterých se spojí jak vzhled, tak i inteligence a vystupování, a
já to velmi oceňuji… a myslím, že rozhodně nejen já.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková

Produkce: Michaela Lejsková

Foto: Zbyněk Maděryč www.maderyc.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

„Slova hýbají, příklady táhnou,
říkali již staří Římané, a je to pravda.“  RNDr. Petr Duchoň

 

 

 

 

 

Není to náhoda, že vám v rubrice Business představujeme bývalého
poslance Evropského parlamentu RNDr. Petra Duchoně. Právě prostředí podnikání
je dráhou, kterou se rozhodl vydat. Jaké jsou vize tohoto reprezentativního
politika, vášnivého sportovce a dnes už také milujícího dědečka? Co ze svých
zkušeností a znalostí by si přál předat naší společnosti? Pojďte s námi
posedět u otázek a odpovědí, jež vám dají nahlédnout do nitra muže, pro kterého
jsou činy více než slova a rodina je základním pilířem.

 

Pět let jste působil v Bruselu jako europoslanec, letos
v červenci vám mandát europoslance vypršel. Jaké jsou vaše plány?
Zůstanete dál v politice?

Po pěti letech cestování, zejména
do Bruselu a Štrasburku, jsem se vrátil do Brna. Nyní se rozhoduji, čemu se
budu věnovat nadále. V politice jsem strávil více než patnáct let. Je
jasné, že ke svému původnímu povolání – fyzice, se po tak dlouhé době vrátit
nemohu. Proto jsem se stal živnostníkem v oboru poradenství. Zvažuji i další
možnosti, z nichž některé by znamenaly další politické angažmá.

 

V jaké oblasti jste se rozhodl podnikat?

Snažím se nabízet své služby
v oborech, které souvisejí s mou praxí v EP, tj. doprava,
energetika, euroatlantické vztahy a také komunikace.

 

Na co kladete v podnikání důraz?

Podnikání lze ve sportovní
terminologii přirovnat k víceboji. Není vám nic platné, jste-li dobří
v jedné disciplíně a přitom zanedbáváte ty ostatní. Proto kladu
v podnikání důraz na celkovou solidnost.

 

Které tři věci byste ve vašem podnikání označil za klíčové?

Za podstatné považuji dodržení jednou
daného slova. Tato zásada vede člověka k tomu, aby se slovy zacházel
s náležitou opatrností. Je totiž velmi snadné vyslovit závazek. Daleko
těžší je jeho splnění. Dalším důležitým faktorem v podnikání je systematické
budování dobrého jména. Ukazuje se, že dobré jméno bývá nezanedbatelnou částí
majetku firmy. Proto se z dlouhodobého hlediska vyplácí jej chránit a také
do něj investovat. Za třetí klíčovou věc bych označil zásadu malý zisk a velký
obrat. Maximalizovat zisk za každou cenu nepovažuji za rozumné.

 

Jak vnímáte současné období recese?

Je to těžká doba. Říkám to nerad,
ale obávám se, že bude ještě hůř. Recese dolehne plnou silou teprve příští rok.
Neznamená to však, že bychom měli ztrácet hlavu. Pesimismus je tím nejhorším
receptem na současné problémy. V Bostonu jsem se před lety podivoval tomu,
když městská rada nechala polepit reklamní plochy sloganem: „Optimismus je
tvoje zbraň!“ Dnes uznávám, že v tom sloganu je velký kus pravdy.

 

Jaká je vlastně v Jihomoravském kraji podpora malého a středního
podnikání?

Sousloví – podpora podnikání ze
strany veřejné správy – je vždy trochu podezřelé. Za prvé, jedná-li se o
finanční podporu, je třeba mít na paměti, že veřejná správa disponuje penězi,
které byly nejprve z podnikatelské sféry staženy ve formě daní a poplatků.
Vzápětí je část těchto peněz veřejnou správou spotřebována na vlastní provoz.
Teprve to, co zbude, může být veřejnou správou vydáno na podporu podnikání. Největším
úskalím veřejné správy je určit, co podporovat a co ne. Často to dopadá tak, že
jsou veřejné prostředky vynaloženy naprosto neefektivně. O tom svědčí celá řada
zpráv ať už Evropského účetního dvora, nebo Nejvyššího kontrolního úřadu České
republiky. Pokud je mi známo, Jihomoravský
kraj si v oblasti podpory malého a středního podnikání vede, ve srovnání
s jinými kraji, velmi dobře.

 

Víte o nějakých akcích, nejen projektech, kde se podnikatel může
dozvědět o podpoře a možnostech malého a středního podnikání v Jihomoravském
kraji?

V tomto směru doporučuji jako
odrazový můstek portál Jihomoravského kraje: www.kr-jihomoravsky.cz.

 

Mohou se studenti brněnských fakult těšit na vaše přenášky?

Rád bych učil na vysoké škole.
V tomto semestru jsem měl dvě přednášky. Není vyloučeno, že v příštím
semestru budu přednášet pravidelně.

V České republice existuje Vládní výbor pro slaďování rodinného a
profesního života. Jak se toto daří realizovat v praxi vám?

Já sám za sebe mám pocit, že se mi daří
skloubit profesní i rodinný život velmi dobře. Nejsem si však jist, zda by to
má paní hodnotila stejně.

 

Jakou roli ve vašem podnikání zastává vaše žena? Je pro vás zároveň
i jakýmsi konzultantem? A dáte na její názor?

Ano, moje paní se mnou konzultuje
všechny kroky, dokonce ještě dříve, než mě napadnou. Částečně je to dáno tím,
že je středoškolská profesorka, a proto je zvyklá uplatňovat svoji autoritu
v každé situaci.

 

Jak myslíte, že si stojí ženy v podnikání ve srovnání s muži?

Jsem přesvědčen o tom, že u nás si ženy
v podnikání stojí – ve srovnání se světem – velmi dobře a bude se to ještě
zlepšovat. Usuzuji tak z toho, že mezi studenty vysokých škol stále narůstá
procento žen a již dnes je významně vyšší, než procento mužů. Moderní
společnost usnadňuje plnění rodičovských povinností, a tak mám dojem, že se
budeme se ženami v řídících funkcích setkávat stále častěji.

 

Co vy a image? Na čem si zakládáte?

Nemám žádný vzor. Otázkou, jakou
chci mít image, jsem se nikdy nezabýval. Jestli image mám, pak jen čistě
náhodou, protože mi ji někdo přišpendlil. Několikrát jsem totiž zaslechl, že
k mé image patří chodit s taškou. Jenomže já s ní chodím,
protože ji potřebuji. Mám v ní věci, které se mi nevejdou do kapes.
Rozhodně ji nenosím kvůli image. Na image nemám ani v tašce místo. A na
čem si zakládám? Mám rád čisto, zejména v autě. A zakládám si na svých
lyžích. To je asi tak všechno, na čem si zakládám.

 

Obecně by muži na tak vysokých pozicích, které jste zastával, měli být
současně příkladem a inspirací společnosti. Na jakém příkladu společnosti si
zakládáte sám u sebe a co se snažíte veřejnosti jaksi vštěpit, vlít do žil?

Slova hýbají, příklady táhnou,
říkali již staří Římané, a je to pravda. Jestli jsem svými slovy něčím pohnul,
anebo svým příkladem někoho nebo něco popotáhnul, musí posoudit jiní. Ambici
vštípit něco společnosti jsem však nikdy neměl. Vštěpovat něco společnosti by
mi připadalo poněkud neskromné, a to již vůbec nehovořím o vlévání do žil.

 

Obleky si vybíráte sám, nebo je v tomto směru vaším rádcem manželka?

Obleky mi vybírá manželka. Neradí mi,
hned rozhoduje, protože sama nejlépe ví, co se mi líbí a z čeho budu mít,
až to časem pochopím, největší radost.

 

Je o vás známo, že jste nadšený sportovec. Zúčastníte se výhledově, ať
již aktivně či pasivně, nějaké sportovní události?

Nejbližší sportovní událost, které
se zúčastním jako hráč, (basketbalový zápas studentů proti absolventům gymnázia
Vídeňská) se bude konat 17. prosince v 10.00 hodin v hale Moravské Slavie.
Mimochodem, zmíněnou halu jsem pomáhal brigádnicky stavět.

 

Povíte nám, jak si užíváte svoji roli dědečka?

Být dědečkem mě baví. Máme
dvouletou Aničku. Je neuvěřitelně chytrá. Nedávno jsem jí ukazoval a také
komentoval obrázkovou knížku s fotografiemi z pralesa. Tvrdil jsem
jí, že na jedné z fotografií je prasátko. Malá Anička – poučena vyprávěním
svých rodičů – se s mým výkladem nespokojila. Nechtěla mi však dát najevo,
že se mýlím, a tak mě jen jemně opravila. „To je asi kapybara, dědo,“ řekla.
Měla pravdu. Nebylo to prasátko, ale skutečně kapybara. Fakt, že dvouleté dítě
použije správně slovo asi a kapybara mě fascinuje. To jsem já ve
dvou letech rozhodně nedokázal. Vidím to jako další důkaz toho, že 21. století
bude patřit ženám.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Petr Šebl

Oblečení: CEREMONI Brno

Doplňky: Bisaku Brno

Poděkování: rektorát VUT Brno

Publisher: Profashion 11/2009

 

RNDr. Petr Duchoň, narozen 6. září 1956 v Brně.

Podnikatel, český politik a bývalý poslanec Evropského parlamentu (za
ODS). Vystudoval fyziku na Masarykově univerzitě v Brně. Absolvoval
postgraduální studium vakuové techniky na ČVUT v Praze a studijní pobyt na
Ruprecht-Karls-Universität v německém Heidelbergu. V letech 1981–1990
pracoval jako výzkumný pracovník v Tesle Brno. V první polovině 90. let působil
jako vědecký pracovník v Ústavu přístrojové techniky. Politickou kariéru začal
roku 1992 jako místostarosta městské části Brno-Bystrc. V letech 1998–2004
zastával post primátora města Brna. V roce 2004 byl za ODS zvolen do Evropského
parlamentu. Je ženatý, má syna Petra a dceru Janu.

Focení proběhlo ve zrenovované a zmodernizované budově rektorátu VUT.
Budova byla nově otevřena 8. listopadu 1999 při příležitosti 100. výročí
založení této školy (1899). Citlivá a rozsáhlá rekonstrukce budovy a
nejbližšího okolí nenarušila její historickou a uměleckou hodnotu. Průčelí
stavby je zařazeno do evidence státního seznamu kulturních památek, neboť
fasáda představuje jednu z nejvýznamnějších brněnských novobarokních
architektur. Autorem schodiště, na kterém focení probíhalo, je vynikající česká
architektka Eva Jiřičná.