Archiv rubriky: Veřejná správa

Ačkoliv
stále ještě navštěvuje věznice, kde aktivně působil jako
vězeňský kaplan, je Bohuslav Zámečník nyní již rok penzistou.
V našem rozhovoru zavzpomínal na svoji životní cestu a na
práci, kterou si zvolil. Existují profese, v nichž nelze
lidský faktor ničím nahradit. Jednou z nich je právě práce
vězeňského kaplana, který přináší lidem pochopení, naději,
schopnost rozlišovat a pomáhá jim postavit se k životu čelem. A
jak to chodí v praxi? O tom už více v našem rozhovoru.

Může
se duchovní rozhodnout sám, že bude sloužit jako vězeňský
kaplan?

Aby
se stal duchovní vězeňským kaplanem, musí splňovat několik
podmínek. V první řadě musí být přesvědčen o tom, že
tuto práci chce vykonávat. Dále jí musí předcházet minimálně
dvouletá dobrovolnická praxe v duchovenské práci. Už k té
dobrovolnické práci musí být doporučení církve, kterou dotyčný
reprezentuje. Musí absolvovat nástupní kurz a pod vedením tzv.
„kmotra“ (což bývá kaplan nebo starší kolega) minimálně
dva roky pracuje v organizaci VDP (Vězeňská duchovenská péče
– nevládní, nadkonfesijní občanské sdružení, které sdružuje
dobrovolníky v této službě).

Pokud
chce dále pokračovat jako kaplan, musí splnit další požadavky.
Plné vysokoškolské vzdělání teologického zaměření, vyslání
domovskou církví, doporučení Výkonného výboru VDP a tím
nejdůležitějším je přijetí do pracovního poměru danou
věznicí. Vězeňský kaplan se stává zaměstnancem Vězeňské
služby České republiky a vztahují se na něj všechna práva a
povinnosti zaměstnance VSČR (buď na plný, nebo na nějaký
částečný úvazek). Pokud absolvuje všechna vyšetření,
prohlídky, testy a projde přijímacím řízením, může být
zařazen do organizace VDS (Vězeňská duchovenská služba
sdružující kaplany „profesionály“).

Ve
kterých věznicích jste působil?

Působil
jsem ve věznicích Plzeň-Bory, Praha-Pankrác, Praha-Ruzyně a
Valdice.

 

Vnímáte
odlišnosti v různých zařízeních?

Samozřejmě,
jednak je to dáno typem věznice – skupinou (dohled, dozor,
ostraha a zvýšená ostraha) a potom věznicí samotnou (stavebním
provedením). Z toho také vyplývá, že v každé věznici
je jiný vnitřní řád.

 

Byl
jste jako duchovní ve věznici nějak zvýhodněn ve srovnání
s jinými návštěvníky?

Jako
duchovní-dobrovolník téměř ne. Musel jsem čekat při vstupu do
věznice na někoho, kdo mě vyzvedne a dovede na určené místo,
kde jsem se setkával s odsouzenými k individuálním
rozhovorům, nebo k práci ve skupině. Jako kaplan jsem měl volný
pohyb po věznici a byl jsem brán jako každý zaměstnanec se všemi
právy i povinnostmi.

 

Nakolik
byly vaše přítomnost a vaše služby ze strany vězňů přijímány
kladně?

Měl
jsem pocit, že byly přijímány veskrze kladně. Pro ty odsouzené,
kteří měli zájem o setkávání s kaplanem, to mělo význam
a ti, kteří tomu „nefandili“, ani nepřicházeli.

 

Jak
vlastně vypadá popis běžné práce vězeňského kaplana?

Není
to práce vyloženě duchovenská ve smyslu vysluhování bohoslužeb,
svátostí, zpovědí apod. Jedná se o individuální i skupinovou
práci širšího záběru. Od osobních rozhovorů ke skupinovým
diskuzím na témata všedního života, víry, uvědomění si viny
a potřeby odpuštění, nápravy. Mnozí kolegové nabízeli jakousi
nástavbu ve formě výuky jazyků, hry na hudební nástroje a další
zájmovou činnost.

 

Jaké
znalosti a dovednosti se vám kromě ekumenického vzdělání
v rámci vaší práce ve věznici osvědčily?

Nejvíce
se mi osvědčila škola života. Lidský přístup a dělat to, o
čem mluvím.

 

Jaké
jsou vaše vlastní pocity z lidí, kteří si odpykávají
tresty za opravdu vážné zločiny? Myslíte, že jim člověk jako
vy může vůbec nějak pomoci, že to dokážou přijmout?

Každý
člověk, ať má sebevětší trest (včetně doživotí), má svůj
vnitřní život a nějaké „zranitelné“ místo. Je potřeba
vést odsouzeného k tomu, aby pochopil svoji vinu. Každý se
brání a chce být nevinný. Poznání viny přivádí člověka
k touze po odpuštění. A pokud takový člověk pochopí, že
mu může být odpuštěno, může získat vnitřní svobodu. A
takové odpuštění je na rovině víry. Jako lidé nedokážeme
odpouštět.

 

K jakým
případům či situacím jste byl nejčastěji volán?

Málokdy
jsem byl volán přímo k případům, obvykle jsem si zval
klienty k sobě na pohovory. Ale v několika případech
jsem byl zavolán, abych odsouzenému „domluvil“.

 

Setkával
jste se jen s vybranými vězni, nebo jste měl kontakt se
všemi?

Pouze
s těmi, kteří o to měli zájem. Mezi téměř 1 200
odsouzenými si musíte najít skupinu, se kterou systematicky
pracujete.

 

Probíhají
taková setkávání spíše soukromě, nebo také hromadně? V čem
a za jakých okolností se to případně odlišuje?

Já
osobně jsem se snažil, aby to vycházelo tak půl na půl.

 

Věznice Ruzyně

 

Věnoval
jste se při této práci ještě nějaké další činnosti?

Byl
jsem duchovním, kazatelem a měl jsem tři sbory (farnosti), což mi
zabíralo veškerý čas. Ve věznici jsem nabízel pouze
duchovenskou službu.

 

Jaká
je ideální doba, po jakou lze tuto práci vykonávat, aby si
duchovní udržel zdravý odstup?

Měl
jsem kolegy, kteří nastoupili krátce poté, co tato služba byla
povolena. Tedy v letech 1990–91. Sám jsem začínal v roce
1991, ale kaplanskou službu jsem vykonával sedm let. Nevím, jaká
by byla ideální doba, když vím, že armádní kaplani mají dvě
období po čtyřech letech. V každém případě by byla
ideální supervize, která zatím nefunguje tak, aby byla pro
kaplany přínosem. Někteří svou službu ukončili a často se
diskutovalo o syndromu vyhoření.

 

Jaký
musí být duchovní, aby mohl pracovat právě ve věznicích?

Je
pravda, že ne všichni mohou takovou službu vykonávat. Těch
pohledů by bylo více. Ale v zásadě tuto práci může
zastávat v podstatě každý, komu záleží na člověku.

 

Co
považujete za největší úskalí této profese?

Zatím
ne úplné pochopení toho, že kaplanská služba má v celkovém
programu VSČR své nezastupitelné místo.

 

Pokud
docházíte i v důchodu stále do věznice, v jakých
případech se tomu tak děje?

Mám
doporučení od Výkonného výboru Vězeňské duchovenské péče
(VV VDP) ke vstupu do zařízení v Horním Slavkově a
Kynšperku. Zatím jsem neměl možnost do těchto zařízení
vstupovat pravidelně kvůli mým dalším povinnostem v duchovenské
práci na sborech.

 

Jaký
dopad má na vězně vaše přítomnost ve věznici?

Přítomnost
vězeňského kaplana v zařízení musí být pravidelnou a
dlouhodobější záležitostí. Nárazové akce nemají valného
významu. Pokud je možnost s odsouzenými pracovat, je možné
pozorovat určité změny v jejich chování, přístupu
k životu, k ostatním spoluodsouzeným a také
k personálu.

 

Stalo
se vám, že vás některý z odsouzených po propuštění
kontaktoval?

Ano,
několikrát. A s některými jsem v dalším kontaktu
osobním nebo písemném. Také s některými rodinami.

 

Máte
přehled o tom, kolik lidí tuto profesi u nás v České
republice vykonává?

Pokud
se nemýlím, tak ve 25 věznicích je 36 kaplanů (z devíti
církví) a dobrovolníků více než 200.

 

V čem
se domníváte, že by se mohly zlepšit podmínky pro práci
vězeňských kaplanů do budoucna?

Snad
v tom, aby se jednotliví kaplani stali součástí užšího
vedení věznice (jako poradci) a byli vtaženi do každodenního
pracovního procesu. Je to ale problematické v tom, že většina
kaplanů je zaměstnána jen na nějaký částečný úvazek. Já
osobně jsem zažil vždycky vstřícný postoj vedení věznice vůči
mé osobě, i když svět vězeňství a oblast duchovenské práce
jsou opravdu dva póly stojící jakoby proti sobě.

 

Zasahovala
vám tato práce také do soukromí? Umíte oddělit pracovní a
osobní život?

Vždycky
jsem se snažil tyto oblasti od sebe nějak oddělit, ale to zkrátka
nejde. Nedovedu si představit duchovního, který má zájem o
člověka jen v rámci jakýchsi úředních hodin. Duchovní se
snaží člověka nasměrovat na novou cestu životem a to nejde bez
osobní angažovanosti. Jak dalece to uplatnit, to záleží na
každém osobně. U nás v rodině byli někteří propuštění
z výkonu trestu na návštěvě a někteří dokonce i
přespali. Snažil jsem se je pro začátek nasměrovat a pomoci jim
se zařadit. Byl to tedy určitý zásah do soukromí, ale zatím se
mi nikdy nestalo, že by to dotyčný zneužil, nebo že bychom
z toho měli nějakou fyzickou nebo psychickou újmu.

 

Za
čím ze své praxe se nejčastěji a nejraději ohlížíte?

Mám
například radost z toho, že jsem se setkal 250 km od věznice
Valdice s člověkem, který se ke mně hlásil, představil mi
svou životní partnerku a dítě a řekl mi, že rád vzpomíná na
naše společně prožité chvíle. A že se rozhodl žít jiný
život. Našel si práci, bydlení, stará se o rodinu a nechce se
„tam“ vrátit. Mám také radost z toho, že jsem našel ve
vězení několik bratrů ve víře. Přijali život křesťana a
snaží se podle toho žít i své životy. Vzpomínám na všechny
pracovníky Vězeňské správy ČR, kteří nenuceně projevovali
své lidství a svoje lidské postoje.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text:
Michaela Lejsková

Foto: archiv B. Zámečníka

publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Lidé se často dopouštějí té chyby, že spustí na operátora vodopád slov, přičemž jej zahltí i tím, co v dané chvíli není důležité.“ prap. Bc. Eva Librcajtová 

 

 

 

 

Snad každý z nás alespoň jednou
v životě využil služeb tísňové linky, tedy rychlé záchranné pomoci, na
kterou lidé hlásí povětšinou nešťastné události. Bohužel, i tato telefonní
čísla podléhají zvůli slabomyslných jedinců, kteří mají tendenci čas od času je
zneužívat. Operátorem tedy nemůže být nikdo jiný, než psychicky a odborně
perfektně připravený jedinec. Do zákulisí této profese jsme nahlédli
v Kladně, kde je jedním z operačních techniků Eva Librcajtová, která
nám svoji, dovolím si dodat, mimořádně náročnou a zodpovědnou profesi ochotně a s laskavým přístupem představila.

 

Jak se připravujete
do práce, jaké jsou na vás kladeny požadavky a kolik času tam obvykle trávíte?

Do práce se připravuji asi jako většina pracujících,
snažím se jít poslední den volna včas spát. Náš pracovní cyklus tvoří dvě denní
služby, dvě noční – délka každé směny je 12 hodin – a pak čtyři dny volna. Pro
výkon operátora tísňové linky musíme splňovat náročné zdravotní, psychické,
fyzické a odborné požadavky. A musíme prokázat také aktivní znalost cizího
světového jazyka.

 

Kolik lidí
obsluhuje tísňovou linku ve dne a kolik v noci? Je počet hlášených případů
odlišný s ohledem na denní dobu?

Počet aktivních operátorů, kteří přijímají tísňové
volání, je určený velikostí kraje, potažmo počtem obyvatel, a každý kraj má své
telefonní centrum tísňového volání 112 (TCTV 12), které je obvykle součástí krajského
operačního a informačního střediska (KOPIS) Hasičského záchranného sboru daného
kraje. Já sloužím na KOPISu HZS Středočeského kraje v Kladně. Zde jsou na
směně minimálně čtyři operátoři linky 112, početnost obsazení ve dne a
v noci není nijak rozdílné.

 

Jakou oblast
obsluhujete a jak probíhá případné předání hlášené události na konkrétní složky
Integrovaného záchranného sboru?

TCTV 112 Středočeského kraje přijímá tísňové hovory na
číslo 112 a
150, zpravidla z území Středočeského kraje. Pokud volající potřebuje pomoc
Zdravotnické záchranné služby nebo Policie ČR, operátor si do datové věty
zaznamená adresu, kam bude pomoc směřována, základní informace o tom, co se
volajícímu stalo, a předá je, spolu s datovou větou, hlasem na operační
středisko dané složky Integrovaného záchranného sboru.

 

V jakém
případě doporučujete volat právě tísňovou linku 112?

Vytočení jednotného čísla tísňového volání 112
doporučuji v případě události určené k řešení více složkám Integrovaného
záchranného sboru. Typickým případem jsou dopravní nehody, kde často kooperuje Hasičský
záchranný sbor, Zdravotnická záchranná služba i Policie ČR. V tomto
případě odpadá sdělování podrobností o události každé složce Integrovaného
záchranného sboru. Operátor TCTV tyto údaje zaznamená v jeden okamžik a
předá na všechny dotčené složky, případně přepojí volajícího na dispečink Zdravotnické
záchranné služby pro poskytnutí asistence po telefonu. Volání na linku 112 také
volajícímu umožní nahlásit událost v některém ze světových jazyků.

 

Jsou
k tomu určeny nějaké zvláštní linky, nebo platí i pro vás ty oficiální?

Pro přepojování hovorů na Zdravotnickou záchrannou
službu a Policii ČR máme své interní linky zadané v technologii našeho
systému a operátor tísňové linky vytáčí a následně přepojuje hovor přes
počítačový program.

 

Kdo je váš
přímý nadřízený a které situace si vyžadují jeho osobní přítomnost?

Operátoři tísňové linky 112 pracují pod služebním zařazením
„operační technik“. V našem kraji s nimi na každé směně slouží dva
operační důstojníci, kteří zajišťují operační řízení. Pomáhají operátorům při
příjmu složitějších událostí a rozhodují o vyslání jednotek požární ochrany
k událostem, k jejichž řešení jsou kompetentní hasiči. Případně
koordinují povolání ostatních složek Integrovaného záchranného systému.

 

Na kterou linku
vám lidé volají a z kterých jsou obvykle přepojováni? Co všechno dokážete
o volajícím zjistit?

Odbavujeme hovory osob, které vytočí linku 112 a 150, přepojováni
odjinud zpravidla nejsou. Většina hovorů přichází z mobilních telefonů na
linku 112 (průměrně je 10 % hovorů na linku 150 a 90 % hovorů na linku
112). Díky technologii tísňového volání, kterou máme k dispozici, vidíme
telefonní číslo volajícího, v mapové podpoře se nám zobrazuje přibližná
oblast volání, odkud je hovor uskutečňován, vidíme, jakého má volající
poskytovatele telekomunikačních služeb, tedy operátora, a zda vytočil číslo 112
nebo 150 – obě čísla jsou směřována do jednoho systému TCTV. Pokud volající
použije pevnou linku, máme k dispozici adresu a jméno vlastníka tohoto
přístroje, popřípadě adresu veřejného telefonního automatu.

 

Jak by se
člověk hlásící nějaký problém či nehodu měl správně hlásit do telefonu
dispečerovi tísňové linky?

Doporučuji následující postup: operátorovi se
představit, říci město odkud volá, nebo kam je potřeba vyslat pomoc – mnohdy to
není totožné, a základní popis události, tedy co se stalo. Zbytek obstará
operátor sám cílenými dotazy.

 

V čem lidé
při volání na tísňové linky často chybují?

Lidé se často dopouštějí té chyby, že spustí na
operátora vodopád slov, přičemž jej zahltí i tím, co v dané chvíli není důležité. Typicky problematickým hovorem je,
když se někomu stane nehoda v lokalitě, kde to nezná, a nepamatuje si
poslední obec, kterou projel. Někdy lidé nevědí, že je důležité, pokud hlásí
událost na dálnici či rychlostní komunikaci, znát kilometr a směr, na kterém se
nachází. Je dobré si uvědomit, že hasiči přijedou po téže dálnici, a aby mohli
účinně a co nejdříve zasahovat, musí najet ve správném směru a na správném
nájezdu. K přesnému určení místa události nám v současné době
napomáhají například GPS souřadnice, označení železničních přejezdů nebo
například v Praze jsou číslované lampy veřejného osvětlení šestimístným
číslem na kovovém štítku každého sloupu. Volající by také měl mít na paměti, že
hovor ukončuje operátor ve chvíli, kdy zná všechny potřebné informace, a neměl
by v průběhu hovoru telefon položit. 

 

Jsou to
statisticky většinou požáry, nebo jiné události?

Požáry tvoří dlouhodobě přibližně 20 % událostí, které
hasiči řeší. Dalších 20 % jsou dopravní nehody. Největší podíl na našich
zásazích mají tzv. technické havárie. Jde například o odstraňování překážek z komunikací, čerpání vody, odstraňování
nebezpečných stavů, případně o spolupráci s dalšími složkami IZS.

 

Jakým
způsobem vyhodnocujete, že se jedná o planý poplach?

K rozpoznání planých poplachů nám pomáhá naše
technologie, která zobrazuje lokalitu volajícího. Pokud je například volající
v telefonní budce na Kladně a hlásí požár v Rakovníku, operátor zváží
možnost planého poplachu, ale událost vytěžuje standardním způsobem. Mnohé
„plaňáky“ jejich oznamovatelé nedotáhnou do konce, prozradí je smích, a když se
jich operátor zeptá, zda je to vymyšlená událost, telefon položí. Velký podíl
na statistice planých poplachů mají také poplachy, které jsou automaticky
hlášeny systémy elektronické požární signalizace z mnoha objektů, které
jsou na hasiče napojeny.

 

Setkáváte se
s úmyslným zneužíváním tísňové linky? Kolik takových volání procentuálně
zaznamenáváte a kdo obvykle linku zneužívá?

Denně se operátoři ve všech střediscích potýkají
s velkým množstvím případů tzv. zlomyslných volání. Nejčastěji je
realizují děti a mládež, a co je alarmující – činí tak opakovaně. Jedná se o
prozvánění, hru s mobilním telefonem, nebo i cílené vulgární urážení
operátorek a operátorů. Zlomyslných hovorů zaznamenáváme přibližně 93 %,
pouhých 7 % hovorů směřovaných na tísňové linky 112 a 150 vede k dalšímu
řešení složkami IZS. Tyto hovory považuji za extrémně obtěžující, a ačkoliv se
to nezdá, pro operátory jsou velkým zdrojem stresu – útočí na jejich
soustředěnost, která je velmi potřebná pro důsledné odbavování skutečných
hovorů.

 

Dokážete
tzv. zneuživatele tísňové linky identifikovat a případně stíhat? Jaký postih mu
může za zneužití hrozit?

Každý telefonní přístroj je určen svým telefonním
číslem, popřípadě výrobním číslem, tzv. IMEI. Na základě této informace můžeme
prostřednictvím mobilního operátora mobilní telefon pro tísňové volání na
určitý čas zablokovat. K tomuto dochází v případě, kdy jsme si jisti,
že osoba volá bezdůvodně, opakovaně i navzdory upozornění na možnost blokace. Dlouhodobým
trendem je osoby, které hlásí tzv. plané poplachy, stíhat. Dle zákona č.
127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, který byl v roce 2010
významně novelizován, je možno takovýto telefon zablokovat pro veškeré volání a
ve správním řízení, které je spojeno s jeho odblokováním, hrozí majiteli
finanční sankce až 200.000 Kč. Tato možnost však není kvůli technickým
problémům, které ovšem nejsou na straně Hasičského záchranného sboru, zatím
bohužel realizována.

 

Vzpomenete
si na nějaký případ, který vyžadoval vaši stálou přítomnost na telefonní lince
do úplného příjezdu jednotky?

Vzpomínám si na hovor, kdy byla žena uvězněna
v bytě v panelovém domě a v bytě pod ní hořelo. Z důvodu
silného zakouření chodby nebylo vhodné, aby byt okamžitě opustila, a paní
nevěděla, co má dělat. Snažila jsem se jí uklidnit, radila jsem jí, aby prostor
pod dveřmi utěsnila nějakou látkou a čekala v místnosti, která je nejdál
od chodby. Paní se špatně dýchalo a z dané situace byla velmi rozrušená.
Hasiči byli naštěstí na místě velmi rychle a ihned začali provádět odvětrávání. Málokdo si uvědomuje, že kouř je na každém
požáru to nejnebezpečnější a že mnohem víc lidí při požárech zemře
v důsledku intoxikace zplodinami hoření, než-li uhoří.

 

S jakou
linkou si vás lidé pletou?

Nejčastěji se volající domnívá, že volá na operátora.
V případě, kdy má váš mobilní telefon nějaký technický problém, nebo
v něm není vložena SIM karta, může se vám objevit na displeji hláška
„volat tísňové volání“ nebo „SOS“ a tuto informaci lidé chápou tak, že to tak
opravdu mají udělat. Pravdou je to, že jim v tu chvíli jejich přístroj
umožňuje právě pouze tento druh hovoru. Proto všem, kdo tuto hlášku na telefonu
špatně pochopí, vysvětlujeme, že se dovolali na linku tísňového volání, že
můžeme poskytnout pomoc vysláním jednotek Integrovaného záchranného systému,
tedy Hasičského záchranného sboru, Zdravotnickou záchrannou službu, Policii ČR,
nikoliv však poradit, jak odstranit poruchu na telefonním přístroji. Ojediněle
se volající také dotazují na přesný čas, nebo se domnívají, že volají na
informace o telefonních číslech.

 

Řekla byste,
že požáry jsou v některém ročním období častější? Jaká bývá nejčastěji
příčina?

Toto by byla perfektní otázka pro vyšetřovatele
požárů. Já ze svého pohledu mohu podle svých zkušeností říci, že nejvíce požárů
je na jaře, kdy lidé vypalují travní porosty i přesto, že je to zákonem zakázané,
nebo se jiným nevhodným způsobem chovají ve volné přírodě. Na podzim se zase
projeví začátek topné sezóny, který odhalí, jak se lidé starají o své domovy,
především o komínová tělesa. Každá roční doba ale přináší své specifické
události.

 

Koho dalšího
k požárům ještě voláte, nebo komu jste povinni tuto situaci hlásit?

O každém požáru informujeme Policii ČR. Všemi požáry
se zabývá vyšetřovatel požárů, příslušník HZS ČR, který zkoumá např. příčinu
vzniku požáru, výši škody či uchráněné hodnoty na majetku. Celkem často u
požárů spolupracujeme také se Zdravotnickou záchrannou službou. O závažnějších
požárech také informujeme tzv. řídicí důstojníky, kteří zpravidla vyjíždějí na
místo zásahu. Dále může být k požáru dle potřeby přizvána např. skupina
z chemické laboratoře, starosta obce či místní technické služby.

 

Jakou
technologií je zajišťováno volání na tísňovou linku 112? Jaké má výhody?

Jde o důmyslný systém s názvem telefonní centrum
tísňového volání 112 (TCTV 112). Nad celým systémem nepřetržitě bdí dohledové
centrum. Stěžejním přínosem systému tísňového volání je propojení složek Integrovaného
záchranného systému, skutečnost, že všechny složky dostanou informaci o
události ve stejný okamžik a mohou ji ihned začít řešit. Dále například
propojení všech TCTV v republice, které umožňuje již zmíněné přelivy
hovorů. Díky tomu se volajícímu nestane, že by se nedovolal, nebo snad na lince
čekal, až operátor hovor přijme. Aplikace také obsahuje databázi všech obcí,
řek, silnic a jiných objektů, podle kterých se dá přesně určit místo události.
Operátor tísňové linky obsluhuje program TCTV Manažer, který mu na třech
monitorech poskytuje možnost vyplnit jakýsi formulář o události, přitom
vyhledat místo události na mapě, porovnat jej s oblastí, ze které je
hovor uskutečňován, a dále sledovat ostatní informace důležité k přijímání a řešení událostí.

 

Zažila jste
někdy situaci, kdy bylo nutné povolat příslušníky z jejich volna?
V jakých situacích dochází k tomu, že obsazení směny nestačí?

Tuto situaci jsem zažila třikrát a pokaždé bylo
příčinou velké množství mimořádných událostí způsobené náhlou a silnou změnou
počasí. Typickým příkladem byl orkán Kyrill na začátku roku 2007. Při takovéto
situaci volá velký počet obyvatel a hlásí například popadané stromy na
komunikaci, výpadky elektrického proudu nebo dopravní nehody. Aby tyto hovory
byly plynule odbavovány a informace z nich pocházející dále řešeny,
povolávají se z jejich volna příslušníci, kteří se mohou v co
nejkratší době dostavit do služby. Každá takováto situace vyžaduje mimořádné
pracovní nasazení, každý operátor odbavuje jeden hovor za druhým, sotva odešle
událost k řešení, už hovoří s dalším oznamovatelem, operační
středisko dokonale připomíná včelí úl.

 

V jakém
případě se jedná o placený zásah, jak často k tomu dochází? O jaké částky
se jedná?

O placený zásah se jedná v případě, kdy není
ohrožen ničí život a zdraví, nehrozí nebezpečí z prodlení, případně
nedochází k ohrožení životního prostředí. O tom, zda se jedná o placený
zásah, rozhoduje velitel zásahu a osobu, která jednotku přivolala, nebo je
v nějakém právním vztahu k události, poučí o dalším postupu a ceně za
provedený zásah. Tato částka závisí na druhu vyslané techniky, dojezdové
vzdálenosti a počtu zasahujících hasičů. Jedná se o částky v řádech
tisíců. Ceny těchto zásahů jsou záměrně vyšší, než za které jsou schopny tyto
práce provádět soukromé firmy. Je to z toho důvodu, aby např. hasičské
plošiny nebyly využívány k neakutním aktivitám.

 

Dokážete vyhodnotit,
koho na místo události vyšlete, nebo se o tom s někým radíte? Co případně
to vyhodnocuje operační důstojník?

Zjednodušeně lze říci, že základním dokumentem
k řešení událostí je tzv. poplachový plán, ve kterém je určeno, které
jednotky pojedou ke konkrétní události v dané obci, na dané dálnici či
rychlostní komunikaci. Z tohoto dokumentu vycházíme, nesmíme ale také
opomíjet skutečnosti, které se průběžně mění, např. předurčená jednotka už
někde zasahuje, a tak musíme k zásahu poslat jinou, která dorazí na místo co
nejdříve a se správným vybavením. O tomto rozhoduje operační důstojník.

 

Vybavují se
vám situace, kdy hasiči musí nutně suplovat i jinou profesi, například
zdravotníky? Jsou školeni a připraveni i na takové případy?

Ano, u dopravních nehod se jedná o tzv. předlékařskou
první pomoc, tu hasiči poskytují zraněným osobám v případě, že jsou na
místě události dříve než Zdravotnická záchranná služba. První pomoc je jedním
z předmětů jak základního kurzu, který absolvuje každý nový hasič, tak
součástí dalšího vzdělávání, které probíhá soustavně během trvání služebního
poměru. Dále hasiči podle potřeby suplují např. výtahové firmy, instalatéry,
zámečníky, ale je důležité si uvědomit, že tyto činnosti provádí výhradně
v případě nebezpečí z prodlení.

 

Když jedou
na místo nehody všechny složky Integrovaného záchranného sboru, jaký je postup?
Jsou nějaká psaná či nepsaná pravidla, která se musí dodržovat?

V tomto případě se jedná o tzv. zásah IZS, složky
spolu kooperují prostřednictvím svých operačních středisek. Operační středisko,
které se o události dozví jako první, informuje další dotčená operační
střediska. Policie a záchranná služba toto vyrozumění provádí telefonicky, hasičský
sbor využívá výhodu systému TCTV 112 a událost může dalším dotčeným složkám
oznámit formou datové věty. Dále můžeme volajícího přepojit hlasem, což se
nejvíce využívá u dopravních nehod, kdy oznamovatel ještě poskytne záchranné službě další
informace z místa události a získá od dispečera zdravotníků pokyny, jak
dále postupovat při první pomoci. Tyto postupy jsou upravené zákonem i
vyhláškou Ministerstva vnitra.

 

Jak dlouho
se archivují záznamy z tísňových linek, vyžádá si je někdo v případě potřeby
na přezkoumání?

Každý hovor na tísňovou linku 112 a 150 (dále i na 155
a 158) je nahrávaný, a pokud z něj vyplyne i událost pro složky IZS, je
v elektronické podobě dohledatelný formulář o události – dříve zmíněná
datová věta.  K dispozici jsou všechny
hovory od roku 2004, kdy byla tísňová linka 112 u nás zprovozněna. Tyto záznamy
si nejčastěji vyžádá Policie z důvodu šetření ve věci trestné činnosti
nebo státní zástupce pro potřeby soudního řízení.

 

Pro jaký typ
člověka je podle vás práce, kterou vykonáváte, a v jakém směru by si lidé
neměli dělat iluze?

Domnívám se, že správný operátor by měl být hlavně
psychicky odolný, komunikativní a rozhodný člověk. Po stránce osobnostní by mu neměla chybět obětavost, empatie a orientace na pomoc lidem. Pokud by člověk hledal práci s nadstandardním
příjmem, byl by zřejmě zklamán.

 

Dokáže vás
ještě stále něco „rozhodit“?

Samozřejmě, že ano. Nejvíce mě může vykolejit lidská
bezohlednost a v některých případech až krutost. Rozčílí mě, když dojde
k okradení člověka s epileptickým záchvatem, nebo obecně laxní
přístup lidí k člověku, který se ocitl v tísni. Také nemám ráda, když
oznamovatel při nahlašování křičí slova typu „rychle, rychle, dělejte, honem
atd.“ Věřte tomu, že svou práci odvádíme nejzodpovědněji, jak to je jen možné,
a není ani v našem zájmu, aby to trvalo déle, než je potřeba.
V dobrém slova smyslu mě rozhodí, když mi volající upřímně poděkuje za
pomoc a můj přístup.

 

Ovlivňuje
vaše profese nějak váš soukromý život, ať už negativně či pozitivně?

Myslím, že významně. Z hlediska mé pracovní
náplně musím říct, že v soukromém životě strašně nerada telefonuji. Když
už s někým hovořím, přistihnu se mnohdy, že se přátelský telefonát zvrhne
v mnou řízený a strukturovaný rozhovor. (úsměv) Kvůli nočním směnám jsem omezila noční společenský život a
jsem nejšťastnější, když mám volno a mohu v noci spát doma ve své posteli.

Svou rodinu a přátele pravidelně nabádám k větší
opatrnosti, ať se jedná o řízení auta, či rozdělávání ohně, mnohdy se mi ale
spíš trochu smějí. Také jsem dost alergická na to, když vidím malé dítě
s mobilem v ruce. Myslím, že tyto situace mě budou bít do očí až do
konce života. V dobrém slova smyslu mě moje zaměstnání naučilo si vše
zařídit, přemýšlet dopředu, doptat se na vše, co potřebuji, nenechat se odbýt.

 

Děkuji za
rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Make up a vlasy: Lenka Walderová

Korektura textu: Květa Strnadová

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Tato profese nabádá k určité jemné opatrnosti, která se může přenášet i do soukromí.“ Revizor Dopravního podniku hlavního města Prahy

 

 

 

 

 

Předem,
než představím profesi revizora, avizuji, že s ohledem na nutnost zachovat
respondenta kvůli jeho práci v anonymitě, zveřejníme v rozhovoru jen
ilustrační fotografie. Práce, o které má určitou představu každý z nás, je
zajímavé znát také z pohledu kontrolujícího zaměstnance dopravního podniku.
Pro některé cestující zvláště obávaného společníka v dopravních
prostředcích hlavního města Prahy.

 

Pro
náš rozhovor jsme akceptovali, že nezveřejníme vaši fotografii. Co ještě
podnikáte za kroky v rámci udržení co nejmenší pravděpodobnosti, že vás
někdo opakovaně pozná? Probíhá i nějaké cílené maskování?

Kromě sdělovacích prostředků cílené maskování
neprobíhá.

 

Co
většinou vede revizory k volbě tohoto povolání?

Pokud
opomineme fakt, že každého motivuje něco jiného, důležitým prvkem může být
lukrativní mzdové ohodnocení, které je přibližně 35 000 korun měsíčně.
Podstatným motivačním prvkem je i práce ve velké organizaci s budoucností,
jakou DPP určitě je.

 

Jaké
jsou podle vás pro tuto práci vhodné předpoklady?

Každý
uchazeč o tuto pozici prochází vstupním pohovorem za účasti psychologa. Vybraní
uchazeči musí poté projít psychologickým vyšetřením. Během pracovního poměru
jsou organizována psychologická školení se zaměřením na zvládání stresu, na
předcházení problémům a řešení konfliktních situací atd. Výběrovým řízením
projde až 400 zájemců o tuto profesi. S tím, že do kurzu je vybráno pouze
25 až 30 uchazečů, tudíž kritéria výběru jsou velmi náročná a důkladná. Kurz je
měsíční a je ukončen závěrečnou písemnou zkouškou.

 

Jak často
k takovým náborům dochází?

Práce
přepravního kontrolora je psychicky i fyzicky velmi náročnou činností a
přirozeně zde dochází k určité fluktuaci pracovníků. Dle potřeby jsou proto
organizovány přibližně jednou ročně nábory a výběr nových revizorů. V současné
době je v zaměstnaneckém poměru 159 přepravních kontrolorů

 

Komu
byste výběr takového povolání vůbec nedoporučoval?

Jednoznačně
těm, kteří nedovedou jednat s lidmi, kteří nedovedou ovládat své emoce,
kterým nevyhovuje nepřetržitá služba, kterým chybí asertivita. Zároveň musím
dodat, že i těm, kteří nedovedou prohrávat, protože i o tom je mnohdy práce
revizorů.

 

Jak
vypadá školení na revizora a co se musíte naučit, než začnete práci vykonávat?

Školení
připomíná školní léta, uchazeči se na měsíc znovu vrátí do lavic. Naučit se
musí všemu, co je potřeba. Tarif Pražské integrované dopravy, zákony, přepravní
řád, provozní předpisy, základy linkového vedení dopravně obsluhovaného území a
tak dále.

 

V jakém
poměru je teorie a praxe?

Praxe, zejména z hlediska pracovního
prostředí je pro absolventy poněkud jiná, zpravidla nečekají od zákazníků tolik
agresivity, lží a hrubostí. Co se týče teorie, tak tu všechnu v praxi využijí –
neučíme je nic zbytečně.

 

Máte
přehled, kolik revizorů na Prahu je v hlavním pracovním poměru a kolik
externistů? Kdo jsou lidé, kteří pracují na plný úvazek? Pracují pro DPP nějací
externisté, –revizoři-brigádníci?

V hlavním pracovní poměru je
v současné době 159 zaměstnanců, externě žádný.

 

Jak
ze svého pohledu hodnotíte úroveň a dostupnost dopravních prostředků po hlavním
městě?

Bez nadsázky – je perfektní, a to ve srovnání
s jinými městy. Podle analýzy německého autoklubu ADAC skončil Dopravní
podnik hlavního města Prahy na 3. místě v Evropě. Myslím, že tuto
skutečnost potvrdí každý cizinec, který si Pražskou integrovanou dopravu vyzkoušel.

 

Kdo
jsou lidé, které kontrolujete primárně?

Kontrolujeme všechny bez rozdílu. Nicméně
děti do 6 let, resp. do 10 let a důchodci nad 70 let mají PID zdarma, tudíž
tato věková skupina je co do kontrol nejmenší. Statistiky ukazují, že nejvíce
černých pasažérů je ve věku od 19 do 30 let.

 

Kontroluje
někdo kontrolora? Jakým způsobem je vyhodnocována vaše práce?

Kromě důsledné kontroly samotnou veřejností
také vnitřními kontrolními orgány, ale především vedením pracoviště, které má
přímo na starosti tuto kontrolu.

 

Které
hromadné prostředky a místa patří v Praze k těm nejvíce
kontrolovaným?

Kontroly jsou prováděny rovnoměrně po celém
dopravně obsluhovaném území, i když veřejnost tvrdí, že nejvíce revizorů je v
metru. To je subjektivní dojem, protože i za relativně krátkou dobu, kdy provádějí
kontrolu v metru, jsou na rozdíl třeba od tramvají viděni všemi
procházejícími cestujícími.

 

Jaká
základní pravidla revizor musí při práci dodržovat? Je pro vaši práci určen
nějaký fungující systém, nebo máte volnou ruku v tom, které hromadné
prostředky zrovna zkontrolujete?

Revizor je povinen dodržovat harmonogram směn
a pracovištěm určené dopravní prostředky, což zdůrazňujeme. Dodržování kontroly
v určených dopravních prostředcích je přísně kontrolováno. Práce je
rozdělována tak, aby nikoho nezvýhodňovala a naopak.

 

Jaké
procento žen tuhle práci vykonává?

Přibližně 10 %.

 

Máte
nějakou pravidelnou, stálou pracovní dobu? Kdy je frekvence kontrol největší?

Revizoři pracují na třísměnný provoz – ráno,
odpoledne a v noci. Ve všední dny je v terénu každý den průběžně asi 100
revizorů, o víkendech přibližně 60 revizorů.

 

Je
nějaký den, ve kterém cestující nepodléhají kontrolám platných jízdních
dokladů? S čím jsou takové výjimky spojené?

Při veškerých výjimečných situacích (jako například
při zničující povodni v hlavním městě v roce 2002) mohli cestující po
určitou dobu jezdit v Praze zdarma a revizoři v provozu fungovali
jako kvalifikovaní informátoři PID.

 

Musí
probíhat kontrola jízdného vždy ve větším počtu revizorů, nebo může revizor kontrolovat
jen sám?

Tato záležitost je stanovena rozpisem služeb
a je to ryze interní záležitost. Přesto se z bezpečnostních a třeba i „důkazních“
důvodů snažíme, aby kontrolu revizor sám neprováděl.

 

Kolik
průměrně za jediný den přistihnete černých pasažérů? Jsou to obvykle podobní
lidé?

Přibližně 8 až 10. Statistika udává, že
ve více než 50 % jsou to cestující od 19 do 30 let.

 

Co
byste řekl na revizory, jsou soudní, nebo dávají pokuty za každou cenu, ačkoliv
pasažér úmyslně na černo nejede?

Ve velké většině jsou soudní, a to i
v případech, když se k nim cestující zrovna vhodně nechová. Posoudit,
zda se jedná o úmysl, nebo ne, je někdy velmi obtížné, přesto mnohdy cestující tolerance
využívají.

 

Sledujete
s nástupem elektronických jízdenek nějaké výhody a případné nevýhody při
výkonu své práce?

Bavíme-li se o elektronických jízdenkách jako
takových, je to samozřejmě obrovská výhoda. Pro revizory se však mírně snižuje
produktivita práce – zkontrolují méně cestujících.

 

Nastávají
jistě situace, kdy si cestující jízdenku koupí, a než mu přijde potvrzení
formou SMS, nastoupí. Doručenku dostane, ale shodou okolností je vyzván
k předložení dokladu ještě dříve. Vy jste oprávněn dát mu pokutu. Přesto,
chápáno lidsky, on fakticky neměl v úmyslu jet na černo. Jak tolerantní
jste v takových případech?

V praxi se obtížně pozná,
kdo úmyslně odeslal požadavek na SMS jízdenku až po započaté přepravní kontrole a kdo nastoupí
ještě s nepřijatou jízdenkou. Revizor řeší jednotlivé případy individuálně,
i když pravidla jsou jasná – „Cestující smí nastoupit do vozidla nebo vstoupit
do přepravního prostoru pouze s již přijatou platnou SMS jízdenkou.“ Jiná
situace nastane, když v mobilních sítích jednotlivých operátorů vzniknou
výpadky a chyby při potvrzování požadavku. Pro cestujícího však nedoručení
zpětné zprávy nepředstavuje nikterak závažné nebezpečí, protože o zaslaných
požadavcích je vedena evidence a lze ji zpětně dohledat. Při případné přepravní
kontrole je pak důležité kontrolorovi klidně vysvětlit vzniklou situaci a
kontrolor by měl platnost SMS jízdenky dle sděleného telefonního čísla ověřit.
Pokud kontrolor platnost SMS jízdenky ověřit nedokáže, nemá jinou možnost než
provést zápis a uložit přirážku. V takovém případě je pak nejlepším
řešením s kontrolorem se nedohadovat a podat na pracovišti přepravní kontroly
osobně nebo písemně námitku proti uložené přirážce. Při prověřování takové
námitky dokážeme nahlížet do databáze operátora, zjistíme přesně čas odeslání
požadavku a případnou neoprávněně uloženou přirážku stornujeme.

 

Poznáte,
kdy se cestující lidskost revizorů snaží zneužít?

Pozná se to někdy obtížně. Stačí se jen podívat
na internet, kolik je tam „lidských“ návodů, jak přelstít revizora. Návodů, jak
okrást ty, kteří si za službu poctivě zaplatili, jak okrást všechny daňové
poplatníky.

 

S jakou
nejabsurdnější výmluvou na nechtěnou jízdu na černo jste se setkal?

„Z viny Dopravního podniku si nemohu koupit jízdenku
na každé stanici a zastávce, tudíž jedu na černo a vy hrubým způsobem manipulujete
s mojí osobou a nedáváte mi výběr svobodného rozhodnutí, čímž porušujete
hned několik článků Listiny základních práv a svobod.“ (úsměv)

 

Na
co se černí pasažéři nejčastěji vymlouvají?

Vymlouvají se úplně na všechno, nejčastěji „je
to výjimečně, zapomněl jsem, jsem vystresovaný, nikdy na černo nejezdím, nemohu
jízdenku momentálně najít, na zastávce nebyl automat na jízdenky,
v televizi říkali, že nemáte na nic právo, právě se mně rozbil mobil“. A
mnoho dalších.

 

Dokážete
si v případě, že nemáte k ruce doklady, nějak ověřit, zda osobní
údaje, které černý pasažér uvádí, jsou pravdivé?

Pouze prostřednictvím policie.

 

Jaké
máte zkušenosti s turisty, kteří se snaží orientovat v MHD a
podmínkách jejího využití?

Je velký rozdíl, ze které části světa turista
pochází. Vzhledem k tomu, že odbavovací systém je v Praze velmi podobný jako v
jiných evropských velkoměstech, by to pro turistu, který má snahu za služby
zaplatit, neměl být velký problém. Navíc je o způsobu odbavení dostatečný
informační systém. Problém může nastat jen v ceně a volby jízdenky, která
nemusí být vzhledem k tarifu vždy pro cizince srozumitelná.

 

Setkáváte
se s tím, že jezdí na černo spíše jednotlivci, nebo i skupinky lidí, ať už
jde o turisty nebo místní?

Není v tom rozdíl.

 

Tolerujete
třeba v rámci minut propadlý lístek, na což například může mít vliv
dopravní situace?

Samozřejmě.

 

Jak
vypadá takový typický černý pasažér a co ho obyčejně prozradí? Převažují mezi
nimi více ženy nebo muži?

Specifikaci podle vaší otázky si raději necháme
pro sebe, nechceme dávat nepoctivým zákazníkům návod, jak typické příznaky v
budoucnu odstranit. Ženy – muži, je to tak 50 na 50. Statistika se v tomto
směru ale nevede.

 

Jak
obecně hodnotíte, že se dá v podmínkách využívání MHD orientovat a co
v tomto směru napomohlo výrazně usnadnit orientaci?

Orientování se v PID hodnotím jako velmi
dobré, k čemuž dopomáhá celkový informační systém.

 

Vnímáte,
že se lidé této profesi věnují spíše krátkodobě, nebo dlouhodobě? Jak dlouho
tuto práci dělá některý z revizorů služebně nejdéle?

Je to různé, někdo vydrží do prvního
konfliktu s cestujícím, někdo mnoho let. V současné době je na
kontrole ojedinělý rekordman – 37 let.

 

Mají
revizoři povoleno nebo doporučeno chodit nějak ozbrojeni pro svoji ochranu
v případě napadení? V jakém procentu dochází k takovým
problémům?

Ne, v žádném případě. Bohužel, i když se
počet napadení revizorů rok od roku snižuje, přesto dochází v průměru  ke
zhruba 50 napadením za rok. Profese přepravní kontroly měla, má a bude mít vždy
konfrontační ráz, to je prostě dáno touto profesí.

 

Bohužel po roce 1989 výrazně vzrostl odpor
proti autoritám, kontrole, hlavně jako zkreslený výklad demokratického chování.
Jiří Guth-Jarkovský o přepravní kontrole napsal, že „…to není úřad sympatický,
ale byl by zbytečný, kdyby bylo možno se vším všudy spolehnouti se na poctivost
bližního. A pokud toho nebude, musíme se s ním spřáteliti, byť by i
poctivci nebyl vhod – jen nepoctivec musí míti před ním obavu.“

 

Dokážete
odhadnout problematické situace?

Většinou ano, ale stává se, že k napadení
dojde naprosto nečekaně. Žádná příručka ani školení není v tomto směru
stoprocentní.

 

Naučila
vás tato práce nějakému zvláštnímu přístupu k lidem či k odhadu na
lidi, který se vám promítá i do soukromí?

Nevím. Pravdou ale je, že spolehnout se na
první dojem při komunikaci s neznámou osobou se vším všudy nemusí být vždy
to pravé ořechové. Právě naopak. Tato profese nabádá k určité jemné
opatrnosti, která se může přenášet i do soukromí, i když si stokrát přikazujete,
že budete soukromí od práce striktně oddělovat. Myslím, že se to úplně nedá.
Snažím se, aby problémové situace, které je nutné v rámci mého povolání
řešit, byly bez emocí, ať už jednám s kýmkoliv. Mnohá rozhodnutí je lepší
nechat uležet, až emoce vyprchají a převládne konstruktivní jednání a názor.
Tato pravidla, která se snažím dodržovat v zaměstnání, určitě ovlivňují i mé
soukromí.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: archiv DPP

Vytvořeno ve spolupráci s DPP www.dpp.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

 

 

 

„Pokud chceme změnit své okolí, musíme začít u sebe.“ Zbigniew Czendlik

 

 

 

 

Když se řekne Lanškroun, lidem se vybaví on. Narodil se v Polsku, ale už přes dvacet let žije v Čechách. Zbigniew Czendlik je oblíbeným knězem nejen díky své mediální popularitě, ale i pro svoji otevřenost. S noblesou ukazuje, že lze ctít křesťanské tradice i poslání kněze a přitom nebýt upjatým a vážným představitelem církve, jak si mnozí představují. Jeho humor prolíná i následujícími řádky. Je škoda jediného, že rozhovor nemohl být napsán ve znění jeho roztomilé češtiny.

 

Na jedněch nejmenovaných stránkách se u vašeho profilu píše: „rád se dobře obléká“. Do jaké míry si potrpíte na módu?

Ano, na módu si potrpím. Vysvětlím vám to. Věřím totiž, že v těle je duše, která je nesmrtelná. A aby se ta duše cítila v mém těle dobře, musím o něj pečovat. Proto se oblékám tak, abych se cítil dobře, a díky tomu se cítí dobře i moje duše.

 

Je pravda, že nenosíte kolárek?

Na tuto otázku vždy odpovídám z legrace „co to je“?. Přiznám se, že nemám rád uniformitu, a kolárek jako symbol určité jednotvárnosti ji pro mě asi představuje. Když přišli zatknout Ježíše do Getsemanské zahrady, kde byl se svými učedníky, nebyl mezi ostatními k rozeznání. Nijak nevybočoval. Prozradil ho až Jidáš, který ho políbil a tím ukázal, koho mají zatknout. Já také nechci vyčnívat z řady, proto se oblékám stejně jako většina lidí.

 

Kolik máte liturgických rouch a při jakých příležitostech je oblékáte?

Ornáty (pozn. Redakce: liturgická roucha) mohou být různých barev, které se střídají při jednotlivých příležitostech v roce. Nejčastěji se obléká zelená barva, která je symbolem naděje. Barva bílá znamená čistotu či nevinnost a nosí se při mších v době velikonoční nebo vánoční. Fialový ornát se obléká v době adventní a postní, protože tento odstín je symbolem odříkání, a také se nosí při pohřbech, stejně jako černá barva. Červená, barva krve, se oblékne, když vzpomínáme na mučedníky. Na mimořádné okamžiky volíme zlatou. Existuje i růžová, symbol radosti, kterou lze využít dvakrát v roce během postní a adventní doby. Přiznám se, že tento ornát nemám, protože mi připadá zbytečné investovat do něčeho, co obléknu dvakrát v roce. (smích)

 

Dostává nový farář nové ornáty, nebo je dědí po svém předchůdci?

Ano, dědí je, protože se vlastně jedná o služební oděv a je to věc, která patří do vybavení kostela. Vzpomínám si, jak moji farníci měli jednou nápad, že mi koupí nový ornát. Tenkrát jsem jim řekl, že je to nesmysl. Je to jakoby policajtovi kupovali uniformu. (smích)

 

A jak to vypadá, když se kněží střídají na faře. Probíhá nějaký speciální obřad?

Nic zvláštního se neděje. Nový farář, kterého může uvést biskup, dostane jmenovací dekret a původní kněz odjíždí.

 

 

Kdo se kromě vás ještě stará o kostel a faru?

Naštěstí mám své dvě pastorační asistentky, které mi pomáhají, a také hospodářského správce. Na chodu se podílejí i dobrovolníci, kdy si každý z nich vybere určitou činnost, kterou pak vykonává. Tito lidé jsou pro farnost mnohem důležitější než farář samotný. Kněz může odjet, ale oni zde zůstávají, protože tady bydlí a o farnost se starají dále.

 

Vy už budete v Lanškrouně dvacet let…

S nadsázkou říkám, že dvacet let kazím lidi v Lanškrouně. (smích)

 

Můžete i vy sám rozhodnout o tom, kde budete působit?

Mohl bych říci panu biskupovi, kdyby se mi někde nelíbilo, nebo bych chtěl odejít z osobních důvodů, ať mě přemístí. Může ale přijít i on sám, že mě potřebuje jinde. Já mohu poté diskutovat, ale protože jsem byl vychován k poslušnosti, měl bych poslechnout. Musím ale říci, že mám v Lanškrouně vytvořené už takové zázemí, že bych odtamtud nerad odcházel.

 

V České republice je hodně polských kněží. Co je vede k tomu zakotvit zrovna zde, mimo svoji rodnou zem?

Většinou jsme zde na žádost českých biskupů, protože českých kněží je málo. I já jsem přišel do České republiky z tohoto důvodu. Polských kněží je zde asi 250, což je asi deset procent kněží v Čechách.

 

O Češích se říká, že jsou to převážně ateisté. Máte zkušenosti s tím, že za vámi přijde člověk, který přizná, že je nevěřící, ale v daném momentě potřebuje duchovní podporu?

Mám poměrně časté zkušenosti. Myslím si, že je to dané tím, že jsem vnímán spíše jako duchovní osoba než jako kněz. Lidé díky tomu mají pocit, že se mnou mohou řešit různé problémy, a přiznávám, že těch žádostí je opravdu hodně. Někteří chtějí peníze, dokonce se mi stalo, že mi jedna maminka psala, jestli neznám nějakou slušnou dívku, která by se hodila k jejímu synovi. (smích) Takže těch proseb je opravdu hodně a přiznám se, že už bohužel nestačím na všechny odpovídat.

 

 

 

Na stránkách vaší farnosti mě zaujal citát: „Pro ty, kteří se narodili do ateismu, je to víra jako každá jiná.“ Dokážete popsat, k čemu se upírají nevěřící lidé? 

Myslím si, že neexistují nevěřící lidé. Přeci jsou ti, kteří v Boha věří, a pak jsou zde ti, kteří věří, že Bůh není. Víra je něco, co má každý člověk v sobě. Někdo ji dokáže definovat, třeba skrze katolickou víru, a jiní toto jen neumí pojmenovat. To ale neznamená, že tu víru člověk v sobě nemá. Dokonce i ateismus je forma víry, protože i tito lidé přeci řeší existenci Boha.

 

Více než dvacet let jste knězem. Ze zkušeností vím, že když se mně někdo svěří se svým problémem, určitou tíhu přenese i na mě. Jak se s tímto vyrovnáváte vy, když k vám ke zpovědi za ta léta muselo přijít daleko více lidí?

Někdy je to složité, jsem empatický člověk, ale zároveň jsem i takový, že nežiji minulostí. Prožívám jen ten okamžik. Myslím si, že Bůh má gumu, kterou mi problémy z hlavy „vyzmizíkuje“ a ty mě pak dále už nezatěžují. Zkuste si jen představit, jak emočně rozdílné obřady mohu za den vykonat. Ráno mohu mít křtiny, pak svatbu a poté pohřeb. Vše se odehrává v jiném emočním rozpoložení a já to musím zvládnout. Pravda je, že někdy jsem unavený, ale to přejde. Stačí, když si lehnu a relaxuji.

 

Z čeho se lidé dnes nejvíce zpovídají a liší se to například od doby před deseti či dvaceti lety?

Abych pravdu řekl, toto nepozoruji a přiznám se, že slovo zpovídání nemám rád. Zní to, jako když na sebe jdete jen něco prozradit a máte pocit, že zpovědí se vše srovná. Raději volím svátost smíření. Podle mého bychom se měli zpovídat hlavně sami před sebou, ale na to v dnešní době zapomínáme. Manžel by se měl zpovídat před ženou, děti před rodiči anebo i kolega kolegovi z práce. A ne jít jen ke zpovědi a myslet, že vše se takto srovná.

 

Faráři také mohou absolvovat svátost smíření?

Pochopitelně také. Je to totiž i psychoterapie. Nastavím si zrcadlo a je tu ještě někdo, kdo mi s tím pomáhá.

 

A jak často vy sám tuto psychoterapii absolvujete?

Moc často ne.

 

Jak funguje zpovědní tajemství? Je opravdu absolutně neporušitelné?

Ano, skutečně je. Pokud ho někdo poruší, je to jeden z nejtěžších hříchů. Za porušení církevního tajemství pak hrozí velké církevní tresty. Dokonce i kněz, který se ožení, je nadále vázán církevním tajemstvím a nesmí prozradit to, co se dříve dozvěděl.

 

Může se ale stát, že se někdo svěřuje ze závažného činu?

Abych pravdu řekl, myslím si, že toto je spíše jen fikce. Takoví lidé do kostela asi moc nechodí. Pokud by ale k něčemu takovému došlo, kněz by měl dotyčnou osobu přivést k tomu, aby se přiznala a vzala odpovědnost za sebe a za to, co udělala.

 

Může farář zpověď v nějakém případě utnout, nebo si ji musí vyslechnout do konce?

Může ji přerušit. I mně se to stalo. My lidé totiž máme tendenci vidět chyby druhých, ale ty své ne. Chceme měnit okolí, ale sebe nikoli. Proto je někdy zapotřebí některým říci, že musí začít u sebe. Když budou měnit sebe, pak se změní i jejich okolí.

 

Velmi populárními obřady jsou křty. Existují nějaká pravidla nebo požadavky pro ty, kteří ke křtu jdou nebo přivádějí své děti?

Dbám na to, aby ti, kteří ke křtu přijdou, věděli o samotném obřadu alespoň základy. Jsem ale liberální a nedělám problémy, pokud se někdo rozhodne pro tento krok. Myslím si, že je hezké, když se lidé chtějí přihlásit k něčemu, v čem vyrůstali naši rodiče a prarodiče. Křtem se hlásíte ke kultuře, v níž vyrůstala celá naše pokolení. A právě i to je ten důvod, abych křest rodičům neodmítl.

 

Jaký máte názor na to, když někdo chce křest pouze proto, že jde o tradici, ale sám nábožensky založený není?

Už jsem zmínil, že jsem poměrně liberální. Zároveň ale v takovém případě kladu důraz na roli kmotra. Někdy říkám „pokud si s Bohem nerozumíte, tak si najděte kmotra, který si s ním občas volá.“ (smích) Myslím, že je důležité, aby ono dítě v křesťanském prostředí alespoň trochu vyrůstalo.

 

Nezanedbatelnými obřady jsou i svatby. Má církev nějaká striktní pravidla, podle kterých se tyto obřady konají a budoucí manželé je nemohou změnit?

V mém případě je důležité, aby alespoň jeden byl pokřtěný katolík, a oba dva musí být svobodní. Existují i výjimky, ale jedná se o složitější případy. Co se týká té svobody, lidé si ji někdy vysvětlují jinak. Stalo se mi, že jsem psal žádost a budoucí ženich mi řekl, že je svobodný. Poté se ale ukázalo, že je rozvedený. Vysvětlil jsem mu, že se může cítit svobodný, ale formálně je rozvedený. Naštěstí jeho první svatba byla civilní, takže mohl proběhnout církevní sňatek.

 

Jak jsou na tom lidé se znalostí církevních představitelů? Vědí, jak koho oslovit?

Oslovování je spíše důležitější na vyšších místech, například na biskupství. Pokud někdo, když přijde na faru, neřekne veledůstojný pane, tak se nic neděje.

 

Podívejme se na hostie a mešní víno, které se podávají při svátostech. Odkud se k vám dostávají? A z jakých surovin se hostie pečou?

Vše se kupuje. Hostie pro nás připravují řeholní sestry z Bílé Vody a jedná se o nekvašený chléb, takže se připravuje z mouky, vody… Ale na podrobnosti byste se musela zeptat sestřiček. Co se týká vína, tak se používá jakékoli čisté víno. Mešní víno je totiž obřadně čisté, takže by mělo splňovat určité normy, které církev stanovuje. Já jej nakupuji v blízkém obchůdku, ne vždy ale v obchodech najdete pravé mešní víno. Někdy nápoj výrobci takto pojmenují jen z důvodu marketingu.

 

Jste známá osobnost. Má vaše okolí z církve pocit, že vaší popularitou pomáháte i šíření křesťanství?

Jsem vnímán různě. Někdo má pocit, že image církve kazím, jiní jsou rádi. Toto platí v církvi i mezi běžnými lidmi. Jsou tací, kteří, když slyší mé jméno, dostanou vyrážku a na druhou stranu jiní mě až příliš zbožňují. Je to různé. Já sám ale chci být farářem, a ne si hrát na faráře. Hlavně ale chci být přirozeným člověkem a až pak knězem.

 

Nejen Evropa se potýká s problematikou míšení různých náboženských skupin. Jak se na toto díváte vy?

Mám jednu zkušenost. Kdysi jsem byl v Malajsii, kde jsem poznal multikulturní prostředí. Zde žili vedle sebe buddhisté, hinduisté i křesťané a bylo úžasné, jak tam takhle umí žít spolu. Je to určité bohatství, a jak říká Erazim Kohák, je to jako jarní louka, která je zajímavá svojí pestrostí. U nás je ale problém, že někdy jsme papežštější než papež a kazíme práci bohu, ať je to Alláh nebo Pán Bůh. Proto někdy vznikají zbytečné konflikty.

 

Trošku se dotknu politiky. Ve spoustě zemí mají tradici strany, které v názvu mají slovo křesťanská. Cítíte ale vy sám opravdu pevnou spojitost mezi vírou a politickým seskupením?

Myslím si, že to není špatné, protože ono slovo křesťanské se tak objevuje veřejnosti více na očích, a je tak určitou součástí společenského života. Pokud se podívám na některé poměry… Já sám jsem už některým vytkl, že se sice oslovují bratře a sestro, ale s úctou se k sobě nechovají. Na to bychom se ale měli ptát spíše těch některých lidí, kteří se k sobě leckdy nekřesťansky nechovají.

 

Nestýská se vám po Polsku? Jak často tam jezdíte?

Jezdím tam zhruba jednou za měsíc nebo za dva. Naštěstí to mám kousek, ale nestýská se mi. Asi je to tím, že jsem se narodil trochu jako kosmopolita, a kam přijedu, tam se snažím přizpůsobit danému prostředí.

 

A myslíte si, že se do Polska někdy vrátíte?

Pokud mě budou Češi mít dost a vezmou mě na kolečko, kdy mě odvezou zpátky do Polska, tak pak ano.(smích)

 

Je nějaký výrazný rozdíl mezi věřícími v Polsku a věřícími v Čechách, potažmo bohoslužbami?

Bohoslužby jsou všude stejné. I když budete v Jižní Americe, liturgie bude stejná, jen v jiné řeči. Poláci ale na rozdíl od Čechů mají víru více jako součást společenského života. V Čechách je víra vnímána tak, že se řeší jen v kostelech a mimo se o ní už nemluví.

 

Říká se, že dnešní doba je uspěchaná a lidé touží po kariérním vzestupu. Jaké to je u farářů? Mají nějaké cíle?

Samozřejmě se nabízí být papežem. Já sám ale tyto ambice nemám. Vytyčil jsem si jiné cíle. Přál bych si, až budu na konci, aby o mně lidé řekli, že jsem byl slušný, velkorysý a poctivý muž.

 

Přeci jen, netoužíte zkusit život ve Vatikánu, třeba jen v blízkosti papeže?

Vůbec ne. Myslím si, že bychom oba trpěli. On se mnou a já s ním. (smích) Nejlépe mi je na faře v Lanškrouně.

 

Dostal jste se někdy do situace, kdy jste měl chuť něco udělat, ale vzhledem k vašemu postavení by to nebylo vhodné?

Často se to stává. Přemýšlím totiž nad tím, co bych neměl říkat. Mám rád humor a dokonce tvrdím, že i Bůh má smysl pro humor, když jsem farář. Občas některé věci zlehčuji, ale nedělám si legraci z posvátných věcí, k těm mám respekt. Občas si dělám legraci z toho, jak si Boha představujeme a z našeho pojetí víry. Někdy si ale musím dávat pozor, aby si můj humor někdo špatně nevyložil.

 

Prý máte přezdívku Zibi. Co znamená, jak jste k ní přišel?

Dříve jsem hrál fotbal a odtud ta přezdívka je. Vznikla podle Zbigniewa Bonieka, což byl úspěšný polský fotbalista.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Erika Čelikovská

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz  

Vytvořeno ve spolupráci s hotelem ARIA www.ariahotel.net

Produkce a make up: Michaela Lejsková

Korektura textu: Květa Strnadová

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-10-2012.html

Produkce: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Protějšek můžeme
urazit i tím, jak dbáme o svůj zevnějšek či jak sedíme, jak držíme tělo a co
děláme s rukama.“ Eliška Hašková Coolidge

 

 

 

 

 

Valnou část profesního
rozhovor s učitelkou etikety paní Eliškou Haškovou Coolidge jsme směřovali
k jejímu novému, zcela unikátnímu projektu, jehož spuštění bylo
naplánováno na září 2012. Firmy či fyzické osoby si mohou samy vybrat školu,
kterou by podpořily v tom, aby se v ní zavedla etická výchova. Tyto
školy budou následně propojeny s příslušnou firmou či osobou, která jim
toto umožní. Výuka umožní dětem školního věku získat důležitou průpravu do
života.

 

 O jaké možnosti pro děti se aktuálně zasazujete
v rámci svých možností?

Dětem jsem se věnovala delší dobu v rámci kurzů pro
děti. V poslední době vznikl zcela nový projekt ADOPTUJTE ŠKOLU – pro etickou výchovu našich dětí a důvěru v naší
společnosti, který organizuje Americká obchodní komora, Ministerstvo
školství, mládeže a tělovýchovy a obecně prospěšná společnost Etická výchova.

 

Na co konkrétně se u
dětí tento projekt zaměřuje?

Etická výchova je zaměřena na budování slušného morálního
chování žáků ve spolupráci s rodiči a učiteli. Není to strohý předmět. Je
to způsob výuky a vzájemné podpory mezi rodiči, učiteli a dětmi.

 

Jak probíhá naopak standardní
výuka v rámci vašich kurzů a pro jak staré děti je určená?

Ve snaze dát dětem to, co rodiče sami neměli, jim občas
zapomínají dávat to, co měli. V hotelu Mandarin v Praze dělám kurzy
pro děti od šesti do dvanácti let. Pomáhám jim osvojit si základy společenské
etikety a pochopit, že jde o ohleduplnost k druhým, která jim přinese
dobré přátele a trvalý životní úspěch. Bavíme se o spravedlnosti, poctivosti,
moudrosti, duševní i fyzické síle. Jejich sebedůvěra a lepší postřeh pro
vnímání okolí se zlepšují vědomostmi i hodnotami, o kterých diskutujeme.

 

Vnímáte rozdíl
v práci s dětmi, jsou-li přítomni během výuky jejich rodiče a jsou-li
samy?

Ano, rodiče, kteří se zúčastní, pak v dětech mohou
naučené dovednosti upevňovat a pomáhat jim rozvíjet jejich potenciál. Mimo jiné
jsou pro děti rodiče úžasným příkladem.

 

Zažila jste nějaký
neobvyklý případ v oblasti klasifikace ve školách, nad kterým jste se
pozastavila?

Jedna malá holčička přišla s tím, že dostala jedničku
za svůj úkol. Později v něm našla malou chybičku, a protože je vychovaná
k čestnému chování, šla o tom paní učitelce říct. Ta škrtla jedničku a
napsala dvojku. Tak jak chcete, aby dítě bylo poctivé, když v tom není
podporováno? Holčička si zasloužila pochvalu za to, že upozornila na chybu,
která ji mohla stát lepší známku, a učitelka mohla poukázat na to, že chyby
dělají i dospělí, ale lze se k nim přiznat, ponaučit se a snažit se je
neopakovat.

 

Jak vy sama vzpomínáte na své dětství vs.
školní výuka v rámci množství zkušeností, které jste získala během
emigrace? (Pozn.redakce: E.H.C. v roce
1949 emigrovala s matkou a tříletým bratrem do Německa a následně do
Francie. O rok později se stěhovala za svým otcem do Ameriky.)

Srovnávat rozdíly ve školách nemohu, protože jsem v ČR
absolvovala pouze první stupeň. Každopádně ať už jde o jakoukoliv školu, jsem
přesvědčená, že nejlepší je vyučovat děti příkladem. A to je to, co jsem
vždycky měla také já – plnou podporu rodičů a prarodičů a dobrý příklad. Na mě
nikdy nebyla zdvižena ruka a já ji nikdy na vlastní dceru nezdvihla. Vždycky mi
bylo zdůrazněno, že to, co mám v hlavě a v srdci, je to podstatné –
to, co mi nikdy nikdo nemůže vzít.

 

Jak hodnotíte své možnosti
získat si přátele ve Spojených státech a jak u nás v ČR?

Pokud máte ty stejné hodnoty, je to všude stejné. Pokud
narazíte na lidi, kteří uznávají tytéž hodnoty, navázání přátelství bývá
většinou trvalé. Američané jsou v tomto transparentnější – ale i zde v
Česku jsem našla dobré přátele.

 

Narážela jste či
narážíte na jakousi jazykovou problematiku, myšleno z pohledu etikety?

Český jazyk stejně jako anglický má svá pravidla. Mimochodem
angličtina, kterou zde slyším, mě někdy doslova děsí. Ale pojďme si to ukázat
na Českém jazyce. Abyste mi rozuměla, i lidé na pozicích, kde jsou více sledovaní
veřejností, nakládají s češtinou necitlivě. „Měli bysme“ místo „měli
bychom“, „voni“ na místo „oni“. Když jsem přijela do USA a učila se, tatínek
trval na tom, aby mě naučili používat a vyslovovat slova správně, tak jak je to
v dobré společnosti standardní. Pozorovala jsem lidi okolo sebe. Nezáleží
jen na celkovém vzhledu, ale především na vystupování. S tím se člověk
nenarodí.

 

Která životní etapa
vám nejvíce „vyskakuje“ před očima, chcete-li si vzpomenout na něco opravdu
krásného z vašeho dětství?

Ve svých myšlenkách se často vracím do časů prožitých
s babičkou, která můj život velmi ovlivnila. Vracím se do časů, kdy mě
brávala s sebou do kavárny k Bergerovi na kávu – tedy mě na čokoládu a
dorty. (smích) Návštěvy kláštera, kam
jsme za války nosily mouku a cukr jeptiškám, poutě na Šumavě, vyjížďky
v kočáru a v sáňkách tažených koňmi, to je z času mého úplného
dětství. Pak jsem začala nový a jiný život v zahraničí, žádné kočáry a
krásné domy, jen jeden malý byt, ale pořád tam byla láska a dobrý příklad.
Láska a dobrý příklad dávají dítěti sílu do života.

 

Vnímala jste jako
malé dítě, že s vámi bylo jednáno spíše jako s dítětem, nebo jako
s dospělým?

Od malička jsem vnímala, že jsem brána jako rovnoprávný člen
rodiny, dá se říci jako dospělý, ačkoliv jsem byla dítě. Není to špatně,
nepřišla jsem o dětství, naopak s tím byla spojená větší sebedůvěra,
jistota a zodpovědnost.

 

Kdo nebo co vás ve
vašem rozhodování, jak naložit se svým životem, nejvíce ovlivnilo?

Bez pochyby babička. Byla to žena, která věděla, kým je, kam
patří a co chce. K ní se nejvíce vrací mé myšlenky a dá se říci, že jsme
si dost podobné – ač často cítím, že jsem její povahy, síly a dobra ještě
nedosáhla.

 

Jakým způsobem
probíhala volba vašeho vlastního stylu, vkusu? Zkoušíte ráda i nové věci?

V tomto směru jsem spíše konzervativní. Našla jsem si
svůj vlastní styl. Ovšem, že jsem v tomto byla ovlivněná lidmi, mezi
kterými jsem se pohybovala. Styl a vkus je něco, co si člověk buduje během
života. To se koupit nedá. Mít svůj styl pro mě v praxi znamená také to,
že jsem za pět minut oblečená. (smích)
Každopádně i přes svůj vlastní styl musí člověk umět být přizpůsobivý
okolnostem. Něco jiného je chování, tím myslím etiketu, tedy ohleduplnost. Ta by
měla být stejná, ať už jste na fotbalovém zápase, nebo na audienci u prezidenta
– to je to, co máte v sobě, nikoliv na sobě. U mladých lidí je
pochopitelné, že hledají, tedy střídají, inovují, zkouší, ale aby se to stalo
životní obsesí, k tomu by to směřovat nemělo.

 

Dáváte lidem najevo,
když si všimnete chyb?

Osobně lidi neopravuji. Pokud se mě ptají, doporučím jim,
jak to dělat správně. Jen tohle mohu, pokud mi znalostí a dovedností bylo
dopřáno a někdo jiný má zájem je ode mě získat. U nás se po revoluci mnohé
změnilo, ale přesto mnohdy lidé znalosti společenské etikety podceňují.

 

Kde vnímáte časté
chyby?

Je celosvětově známo, že máme jen jednu šanci na první
dojem. Málo si to uvědomujeme. Přitom patříme k jedněm z nejvíce
inteligentních a kreativních národů. Tak maličká zemička a tolik našich lidí se
zasloužilo o tak obrovské úspěchy po celém světě. A tohle je věc, ve které naši
lidé často klopýtají, obzvláště díky těm 40 uzavřeným létům bez svobody.

 

O čem především
vypovídá náš zevnějšek?

Jedná se o reflexi toho, co je uvnitř člověka, a je dobré
být si toho vědom. Například bankéř v černé košili s bílou kravatou si
nikdy nezíská důvěru klienta, protože tento styl asociuje Chicago roku 1920. Takhle se oblékali gangsteři. Žádný světový bankéř si na sebe
nevezme do obleku černou košili s kravatou. Ta není o otevřenosti a
transparentnosti. Podvědomě telegrafuje nedůvěru.

 

A
co otázka trendu v případě černé košile?

Vše má svá pravidla. Ostatně život je celý
o pravidlech. Móda může „frčet“, jak chce, trendy mohou být úchvatné, ale princ
Charles si nikdy nevezme černou košili. (úsměv)
Musíte si rozhodnout, kým chcete být a kam se jak obléknout a upravit.

 

Jakých
znaků konkrétně u mužů si můžeme všímat a vědět, co znamenají?

Například neoholená tvář znamená, že muž
něco skrývá. To jsou poznatky, které jsem nevymyslela já, jsou to výsledky
celosvětových průzkumů a jsou v povědomí lidí, kteří jsou znalí. Spousta
takových faktorů hraje roli ve výběru lidí na různé posty. Protějšek můžeme
urazit i tím, jak dbáme o svůj zevnějšek či jak sedíme, jak držíme tělo a co
děláme s rukama. A jakmile druhou stranu urazíme, horko těžko s ní
budeme mít úspěšnou komunikaci. Kde není důvěra a takt, tam nejsou „kolečka“,
která by dala „stroj“ do pohybu.

 

Setkáváte
se s tím, že lidé se jinak chovají doma a jinak ve společnosti?

Určité společenské způsoby nejsou a
nemohou být strojené. Při rautu na večírku se nechováme jinak než doma. Můj
manžel si nikdy nesundal sako, když se mnou zasedal ke stolu. Sako samo o sobě
není důležité. Důležité je to, co tím telegrafujeme tomu druhému – respekt.
Rodinný stůl je místo, u kterého se členové setkávají, je místem komunikace,
sdělování našich starostí i radostí. Pokud ke společnému stolování přistupujeme
„lážo plážo“, jídlo jíme nevhodným a neohleduplným způsobem, jak mají děti mít
od nás životní vzor a kulturu stolování?

 

Bez ohledu na jakékoliv třídní
rozdíly, co by měl každý u stolu perfektně ovládat?

Držení příboru, to považuji bez rozdílů za
úplný základ! Ovšem ani nemluvím o používání párátek u stolu, která by měla být umístěna v blízkosti zrcadla na toaletě, a tam by také mělo proběhnout jejich užití. Nikoliv u stolu.

 

Jakých věcí si coby
držitel pozvánky na společenskou událost na pozvánce všímáte, jaké informace
jako host od pořadatele vyžadujete? Jak hodnotíte způsob a formu pozvánky, když
ji obdržíte?

Pokud dostanu pozvánku tištěnou, prohlížím si kvalitu
papíru, vnímám, zda je tam tisk, či rytina. Všímám si základních údajů o místě,
čase a dress codu. Případně přiloženého programu. Pozvánka je reflexe toho, kdo
zve. Pokud jde o formální pozvánku, ta by měla být vždy na kvalitním bílém či
smetanovém papíře.

 

Jak byste v roli
pořadatele reagovala, pokud byste svému hostovi pozvánku s úplnými
informacemi dala, ale on je nějakým způsobem nedodržel. Přišel by pozdě, nebo
by se nevhodně oblékl…

Příště bych jej už nepozvala. Pokud sám neumí respektovat
hostitele, nemá smysl a ani není povinností ho znovu pozvat. Každá organizace,
firma či instituce má svá pravidla. Pokud do ní chceme patřit a přijmeme v ní
pozvání, měli bychom akceptovat, jaká ta pravidla jsou, a přizpůsobit se.

 

Jaký způsob byste
doporučila těm lidem, kteří mají zájem zlepšit se v oblasti diplomacie?

Doporučila bych jim v tomto ohledu stále si všímat
okolí a vzdělávat se, v praxi i teorii. A toto nabízím ve svých kurzech.

 

Co považujete za klíč
k lepšímu jednání s lidmi?

Dodržet slovo. Být důvěryhodným, zodpovědným a ohleduplným
člověkem, na kterého se dá spolehnout.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Foceno v hotelu Alchymist
Grand Hotel and Spa, Praha www.alchymisthotel.com

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

Stručný životopis

Narodila se 26. března 1941 v Praze v rodině významného českého bankéře
Josefa Haška.
Často pobývala na Šumavě u babičky a první třídu navštěvovala ve Štěpanicích.
V roce 1949 emigrovala s matkou a tříletým bratrem do Německa a následně do Francie.
Otec byl po převzetí moci komunisty přinucen zůstat v Americe a v roce 1950 po rozvodu svých rodičů za ním Eliška odjela sama.
Vystudovala s vyznamenáním Georgetown University School of Foreign Service (1963).
Kariéru
začala v Bílém domě, kde pracovala jako zvláštní asistentka pěti
amerických prezidentů. Založila a řídila Kancelář prezidentských zpráv,
jejímž úkolem je zajišťovat styk s veřejností.
Po osmnácti letech
přešla na ministerstvo zahraničních věcí USA, kde pracovala mimo jiné
jako náměstkyně šéfa protokolu Spojených států a jako alternující
zástupce velvyslance v Organizaci amerických států.
Od roku 1991 do Čech často cestovala a v roce 1998 se do rodné země vrátila trvale.
Dnes
má trvalé bydliště v Kundraticích na Klatovsku, kde má milé vzpomínky
na své prarodiče a chce zde zúročit veškeré své dosavadní zkušenosti
a znalosti ve prospěch lidí a kraje.
Je viceprezidentkou Gastro Žofín
Group, prostřednictvím kterého pomáhá s organizací významných
společenských a státních akcí. V Paláci Žofín rovněž probíhají přednášky
na téma etiketa a společenské chování.
Prostřednictvím své agentury
Coolidge Consulting Services napomáhá společenským i podnikatelským
kontaktům mezi Českou republikou a USA a poskytuje poradenství nejen
v otázkách protokolu, etikety, personalistiky a public relations, ale
i v oblasti gastronomie a turistiky.
Eliška Hašková Coolidge má již
dlouholetou praxi ve vedení kurzů etikety nejenom pro diplomatickou
akademii a státní správu, ale i pro manažery společností.
V roce 2003
získala od primátora Prahy, rektora Karlovy Univerzity, ministra
zahraničních věcí a Senátu PČR ocenění Významná Češka v zahraničí.
O svém životě napsala v loňském roce knihu Pět amerických prezidentů, česká babička a já, která je již ve čtvrtém vydání.
Má dceru Alexandru (27), která stejně jako její matka hovoří pěti světovými jazyky.
Ve volném čase ráda chodí na procházky po Šumavě, cvičí aerobik, jezdí na koních či běžkách. Vášnivě sleduje politiku.
Věnuje se charitě v nadaci Plaváček, která podporuje talentované děti v dětských domovech.
Je členkou představenstva Klubu mecenášů Národního divadla TRIGA.
Působí aktivně v Americké obchodní komoře v Praze.
Je členkou správní rady AIPES, která se specializuje na kurzy vzdělávání pro mladé lidi z Východní Evropy.
Je mnohaletou členkou Československé společnosti pro vědu a umění (SVU).
Kandiduje do Senátu jako nezávislá kandidátka za ODS na Klatovsku a Domažlicku.

 

Projekt ASET http://www.amcham.cz/about-amcham/news/detail/463/

 

 

 

 

„Občas bych si přál, stihnout hned několik životů za jeden“. Tomáš
Sedláček

 

 

 

 

 

Tomáš Sedláček je hlavní makroekonomický
stratég ČSOB. Působil jako poradce prezidenta Václava Havla a v letech 2004–2005
jako poradce ministra financí. Přednáší filozofii a ekonomii, dějiny
ekonomických teorií a aktuality na FSV UK a hostuje na dalších univerzitách. Je
stipendistou Yale University. V roce 2009 se stal členem Národní
ekonomické rady vlády NERV, kde je garantem pro veřejné finance. V březnu 2011 se stal členem správní rady Nadačního fondu proti korupci. Je
ženatý, má syna Kristiána. Ze všeho
nejraději jezdí na kole a lyžuje.

 

Vystudoval jste s vyznamenáním teoretickou ekonomii na Fakultě
sociálních věd UK, kdy jste začal koketovat s filozofií? Pamatuji si, že
vaše mediální začátky byly více spojené s ekonomií.

Při ekonomii jsem si bokem studoval
a četl filozofii a theologii. Byl jsem tenkrát dva roky studentem IZV, dnes již
Fakulty humanitních studií, nedělal jsem to pro titul, ale proto, že jsem si v
rámci toho studia mohl chodit na libovolné přednášky filozofie na vynikající profesory
– Jana Sokola, Fundu, Milana Machovce, Erazima Koháka, Zdeňka Hofmana, Tomáše
Halíka, Zdeňka Neubauera, na judaismus, umělecký překlad a další. Tenkrát jsem
to bral jako koníček, který mne fascinoval, vůbec jsem netušil, že se to
později tak propojí s mou profesí. Také mne vždy fascinovala teoretická fyzika,
zejména relativita a kvantum, stejně jako dějiny vědy a mytologie. Nakonec se
ukazuje, že ekonomii lze spojit i s literaturou a filmem a tím se mi splnil
nečekaný sen. Dnes se většina mých úvah, přednášek a publikací věnuje právě
spojování těchto témat s aktuálním vývojem dnešního dění na poli ekonomie a
hospodářské politiky.

 

Když jsem si o vás vyhledávala informace a zjistila jsem, čím vším se
zabýváte, tak si říkám, zda je vůbec v silách jednoho člověka tohle
všechno stihnout. Neexistují dva Tomášové Sedláčkové?

Občas bych si to přál, stihnout
hned několik životů za jeden. Mám štěstí, že mne práce baví a tak mne dobíjí a
nevyčerpává. Jinak by to asi nešlo. Také tím, jak je záběr celkem široký,
napadají mne věci, i když se nevěnuji přímo oboru. Takže když se třeba dívám na
filmy, odpočívám a zároveň u toho vlastně pracuju. (úsměv)

 

Můžete mi popsat váš běžný pracovní den, od probuzení až po dobu, kdy
večer zmožen prací, usínáte…

Běžný pracovní den, běžný pracovní
den, když já právě moc běžných pracovních dnů naštěstí nemám, jednou se mi to
stalo, když jsem pracoval mezi svátky na Hradě, že jsem měl dva běžné pracovní
dny za sebou, dodnes na to s hrůzou vzpomínám!

 

Ale přece jen…

Takže, vstávám často relativně
brzy, to dělám maily, čtu knihy a noviny a občas píšu, pak se svět probudí a já
většinou doprovázím syna do školky, když mohu.

Pak bývají přednášky, debaty,
články – pro ČSOB a jiné, hodně cestování, psaní a čtení, nebo jednání. Podvečer
bývám se synem a večer pak rád chodím s kamarády do malostranských hospůdek a
večery jsou pak už jen odpočinek. Jó, jednu pravidelnost přeci jen mám, každou
středu píšu sloupek do Hospodářských novin, co pak, už asi 4 roky, vychází ve
čtvrtek.

 

Jak už jste zmínil, pracujete pro ČSOB jako makroekonomicky stratég, co
si mám pod tímto názvem představit?

Každá větší finanční instituce mívá
člověka, který je spíše pro veřejnost než pro vnitřek banky. Chodím na
konference, debatuji jak dál s Evropou a eurem, co naše západní civilizace, jak
se vypořádat se závislostí na dluhu atd. Prostě témata, která dnes zajímají
velikou část lidí. Včetně našich klientů a zákazníků.

 

Před několika lety jsem četla na internetu jednu z vašich teorií o
životním standardu, kde jste se po vzoru Římanů rozhodl stravovat jednou denně.
Jak to vlastně všechno skončilo? Stále hladovíte? (úsměv)

Ne, to byl takový pokus, nikoli
ovšem po vzoru Římanů, tenkrát mne to celkem bavilo, je neuvěřitelné, kolik
času člověk najednou má, když se přestane zajímat o jídlo.

 

A navážu tím na vaši knihu s názvem Ekonomie dobra a zla, která se stala bestsellerem. Další počin se
má jmenovat Druhá derivace touhy,
název je trošku tajemný, o čem bude?

Knihu mám teď ve formě poznámek asi
na 90 stran. Počítám, že ji budu psát v létě – zatím to vypadá tak, že tato
kniha vyjde zároveň v němčině. Mezitím jsme s Romanem Chlupatým vydali
počáteční knížku dialogů se zajímavými mysliteli, která se jmenuje Soumrak homo economicus. Druhá derivace
touhy by měla být zas takovým hlubším zamyšlením, nad filozofií, mýtem a
ekonomií. Kniha mne náramně baví, ale zároveň se jí trošičku bojím, no,
uvidíme.

 

První knihou jste vyvolal emoce, jaké reakce vás jako autora nejvíce
zasáhly?

Mne nejvíce překvapilo, že lidi
kniha bavila, původně jsem si myslel, že to bude pro pár intelektuálů, ale
kniha si dost nečekaně našla cestu k mnohem širšímu publiku. I proto je její
druhá verze upravená tak, aby byla takovémuto publiku nakloněnější. Jinak
kritika byla vesměs pozitivní, a já jsem rád, že vyvolává debatu u nás i v cizině.

 

Zažil jste někdy, díky svému působení na veřejnosti, nějaké nepříjemné
okamžiky?

Ani ne. Občas mi chybí soukromí,
teď si ho hlídám pozorněji.

 

Přednášíte i na školách, jací jsou dnešní studenti, třeba
v porovnání s vašimi studijními léty?

Jsou méně zakřiknutí, více vědí, co
chtějí, jsou též kapku praktičtější, než jsme byli my. Stále mi ale přijde, že
nejsou zvyklí diskutovat, dle mého soudu nepíší ani neargumentují dost
kriticky, to je ale i chyba středních škol, zejména gymnázií, že mnoho studentů
nedokáže napsat kritickou esej. Též zanedbáváme rétoriku. Ve srovnání se
zahraničními studenty se mi též zdá, že méně čtou. Ale nejsou znudění, jsou
hladoví a mají většinou jiskru v oku, jsou zvídaví.

 

Jako kantor jste tedy vesměs spokojený…

Obecně řečeno mám z mých studentů
povětšinou radost, nechávají se vést. A jako kantor mám největší radost, když
naučím studenty něco, co předtím neuměli; třeba zprvu zakřiknutého studenta,
který je pak na konci semestru argumenty schopen zvítězit nad svými spolužáky. Nebo když některého z mých studentů něco tak zaujme, že napíše vynikající esej,
která se dá publikovat. 

 

Jak snášíte kritiku?

Tak to vyzkoušejte! (úsměv) Celkem v pohodě myslím, zejména
když je oprávněná, což bývá. To pak člověka posune dál. Jsme tu od toho, abychom
se učili od sebe navzájem.

 

V dnešní době se Česká republika dělí na euroskeptiky a eurooptimisty.
Vezměme toto téma z jeho podstaty – myslíte si, že Češi při konání
referenda v roce 2004 spíše chtěli ekonomickou unii (volný pohyb zboží,
osob, služeb…), nebo chtěli politickou evropskou vládu? Není současná, zejména
politická integrace mylnou interpretací toho, co Češi při vstupu do EU
očekávali?

Ne, už při
referendu jsme hlasovali i o euru – a už tenkrát se Evropa chtěla dále a více propojovat
– včetně rozšíření o Českou republiku. Pro nás to byl krok snad ve všech
směrech velice výhodný. Je to asi jako kdyby USA nebo Japonsko řešil krizi tím,
že se rozpadnou na jednotlivé státy nebo regiony.

 

Viceguvernér ČNB Mojmír Hampl při popisu obchodních vztahů mezi ČR a
Německem řekl: „S Bavorskem jsme provázání více, než je Bavorsko provázáno
s některými jinými zeměmi samotného Německa.“ Je vidět, že navzdory tomu,
že nejsme v „Euro-klubu“ a navzdory faktu, že se nehrneme do integrace, šlape
obchod s eurozónou dobře. Není strach z údajné samoty tak trošku chiméra?
Co konkrétně znamená, že zůstaneme sami?

Jenže s Německem jsme provázáni
proto, že jsme v EU a že se to i dávno před vstupem čekalo. Nezávislá měna je
jen bariérou, již i Švýcarsko fixovalo svůj kurz pevně na euro. Dánsko to tak
má už léta.

 

V nedávné debatě na ČT jsem slyšela zajímavé přirovnání ekonoma Pavla Kohouta:
„Máme bombu v místnosti, okolo sedí 27 amatérských pyrotechniků se šroubovákem
a snaží se bombu zneškodnit…“ Mluvil o evropských lídrech a jejich řešení
evropské krize. Věříte, že současní lídři Evropy vědí, co dělají?

Z toho mám skoro pocit, že on je
jediný v Evropě, kdo ví, co s tím. Pokud si vzpomínám, tak politici, nikoli
ekonomové, jsou voleni demokraticky, aby tyto věci řešili. A tato věc je mnohem
složitější než jen z pohledu ekonoma – ani ekonomové se neshodnou, co s tím. Ani
já s ním, ani NERV a už vůbec ne 27 ekonomů ze všech zemí EU.

 

Nepodepsali jsme pakt rozpočtové odpovědnosti. Španělsko ho podepsalo a
krátce po podpisu ohlásilo, že kritéria tento rok nesplní. Nesplní je ani
Řecko. Proč je podle vás vhodné držet se této smlouvy, když to zatím vypadá, že
z ní bude další, více státy porušený cár papíru?

To, že je z ní car papíru, je škoda.Byla tu naděje, že na sobě začneme makat dřív, než nastane řecký, nebo maďarský
scénář pro nás pro všechny. A to mimochodem nemá s eurem nic společného, jak je
vidět z příkladu Maďarska nebo Islandu.

 

I vy zastáváte názor, že EU je jednotícím celkem, jakousi pojistkou na
mír mezi evropskými státy. Nicméně evropské mentality jsou rozdílné, mají
rozdílný přístup k práci. Příklad Řecka, Španělska a dalších jižních zemí
ukazuje, že i v rámci eurozóny může životní úroveň strmě klesnout a
nezaměstnanost naopak růst. Už nyní Řekové napadají Němce, že mohou za jejich
problémy. Je-li integrace podle vás prospěšná, kde se stala chyba?

Okrajem: a to by bylo lepší,
kdybychom měli všichni stejnou mentalitu? To, že někde úroveň života roste či
klesá se děje i mezi přáteli nebo v rámci státu. Jde o to, že přátelé si v
krajních situacích pomáhají a ano, je to krutá krize, není jen evropská, ale i
americká a zasáhla vlastně celou naší západní civilizaci. Jen my se z toho máme
chuť rozpadat. Pokud přežijeme toto, přežijeme v míru už vše. Pokud se z toho
teď rozsypeme, už se dohromady pěkně dlouho nedáme. Zvažte, která alternativa
je lepší. Mimochodem, napadání Němců Řeky je pochopitelně nefér. Zbytek Evropy
se jim snaží pomoct.

 

Napsal jste: Řekové jsou napřed,
nikoli pozadu. Řekové, stejně jako za dob antických, jsou před námi. Oni pouze
zbankrotovali o nějaké desetiletí dříve, než Itálie, Španělsko, ale i my a
dokonce i Německo. Proč se tedy s tímto spolkem máme sbližovat, když
společná politika dluhů celý spolek táhne ke dnu?

To nás netáhne EU, ale my sami, EU
se jen tuto tendenci snaží omezovat.

 

Jak byste chtěl, aby si Češi za 20, 50, 100 let připomínali Tomáše
Sedláčka? Uznávaný filozof? Ekonom? Cyklista v kvádru?

Tak to necháme na nich. (úsměv)

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno v Bastion Restaurant
Prague www.bastion-prague.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

„Každý pracovní den primátora je trošku odlišný, takže nelze
v tomto ohledu úplně paušalizovat. Každopádně většinou nepracuji méně než dvanáct
hodin denně.“ Bc. Roman Onderka, MBA

 

 

 

 

Dle historických
záznamů býval primátor nazýván purkmistrem a staral se především o hospodářské
záležitosti města. Dnešní primátor, v tomto případě brněnský, má svých
úkolů mnohem více. Ze svého úřadu spravuje nejen hospodaření města, ale zaštiťuje
mnoho formálních aktivit a na jeho bedra padá také politická odpovědnost. Jak
se mu po pěti letech v úřadu dnes daří? O jakých pokrocích může pohovořit? A jak
si vůbec stojí statutární město Brno, město v srdci Evropy, v čele
s primátorem Romanem Onderkou?

 

Pane primátore, do své
funkce jste byl zvolen již podruhé. Myslíte si, že jsou čtyři roky funkčního
období pro práci primátora optimální?

Já bych přirovnal práci primátora k takovému pomyslnému
architektovi městského rozvoje a rozkvětu. A tady je třeba vzít v úvahu,
že všechny rozvojové projekty jsou vždycky během na dlouhou trať: zahrnují fázi
přípravnou, projektovou, je nutné zajistit financování, potřebná povolení od
úřadů a teprve poté následuje fáze realizační. V tomto smyslu není
čtyřleté období pro primátora příliš dlouhou dobou k naplnění strategií,
vizí a plánů – může za sebou jistě nechat „kus“ práce, ne vždy ale časově
zvládne dotáhnout do zdárného konce vše podle svých představ.

 

Kolikrát může být ten
stejný primátor do své funkce zvolen znovu?

Funkční období primátora je čtyřleté a ptáte-li se, kolikrát
může být jednotlivec do této funkce zvolen, pak neomezeně.

 

Kdo primátora volí a
jaké podmínky musí kandidát splňovat?

Primátor je volen zpravidla po komunálních volbách na
ustavujícím zasedání zastupitelstva města. Jedinou podmínkou je, aby sám
kandidát byl členem zastupitelstva. Většinou to bývá lídr vítězné politické
strany, nebo strany, která je schopna vytvořit s ostatními politickými
subjekty v zastupitelstvu většinovou, životaschopnou koalici.

 

Je podmínkou, aby byl
primátor politicky aktivní, nebo může být i politicky neangažovaný?

Kandidát na primátora nemusí být samozřejmě v žádné
politické straně, nemusí být politicky činný, ale solitérní postavení znamená
vždy těžší pozici. Nicméně takový člověk musí být přinejmenším veřejně aktivní,
aby se dostal do povědomí lidí a získal jejich podporu.

 

Jak velký okruh lidí,
potřebný k vaší činnosti, máte okolo sebe?

V tomto případě je nutné odlišit spolupracovníky na
úrovni politické a organizační. Co se týče každodenního chodu mé kanceláře na
Magistrátu města Brna, pak k mým nejbližším spolupracovníkům patří určitě
nejvyšší vedení magistrátu, tedy tajemník, náměstci primátora a dále můj
sekretariát. Včetně řidičů se jedná řádově o patnáct lidí.

 

Kolik tak hodin denně
pracujete vzhledem k aktivitám, kterým jste přítomen, úřadu a činnostem ve
městě Brně?

Každý pracovní den primátora je trošku odlišný, takže nelze
v tomto ohledu úplně paušalizovat. Každopádně většinou nepracuji méně než dvanáct
hodin denně. V průběhu pracovního dne a někdy až do večerních hodin
absolvuji různá jednání, schůzky a oficiální reprezentativní program primátora.
Teprve ve večerních či nočních hodinách mám poté čas věnovat se administrativě
a studiu potřebných dokumentů.

 

O
kterých věcech může primátor rozhodovat ze své pozice sám a která rozhodnutí
jsou vázána na členy městské rady?

Výčet mých práv a
povinností by byl poměrně dlouhý, proto uvedu jen některé. Například svolávám a řídím schůze Rady města Brna a zasedání
Zastupitelstva města Brna, spolu s prvním náměstkem nebo jiným radním
podepisuji obecně závazné vyhlášky města, nařízení města a usnesení
Zastupitelstva města Brna a Rady města Brna, mohu pozastavit výkon usnesení
Rady města Brna, mám-li za to, že je nesprávné – věc pak předložím k rozhodnutí
nejbližšímu zasedání Zastupitelstva města Brna, jmenuji a odvolávám se
souhlasem ředitele Krajského úřadu tajemníka Magistrátu města Brna, řídím
Městskou policii Brno apod.

 

Jak
je tomu se získáním vaší záštity? 

Jednou z mých výsad
jako nejvyššího představitele města je například také poskytování záštity
zvláště důležitým společenským, kulturním, vzdělávacím, sportovním a dalším
všeobecně prospěšným akcím, které výrazně přispívají k šíření dobrého jména
města i ke spokojenosti jeho obyvatel a návštěvníků. Sám ale pečlivě a přísně
posuzuji, kdy, čemu a komu záštitu udělím. Vždy jsou to však akce, jež považuji
za přínosné pro společnost i pro město a jeho obyvatele a jejichž organizátorů
si vážím.

 

Existuje nějaký projekt, který jste toužil ve své
funkci prosadit, ale byl jste přehlasován a projekt se neuskutečnil?

Za pět let mého fungování v křesle primátora  existuje jedna taková záležitost, jednalo se o
zvýšení daně z nemovitosti. Rád bych ale znovu zdůraznil, že být
primátorem města neznamená vnucovat ostatním svou vlastní vůli, ale pracovat
s nimi pokud možno v co největší shodě ve prospěch města a jeho
obyvatel. Jinými slovy – jako Brňák tělem i duší mohu snít o spoustě krásných
projektů, které by našemu městu prospěly, jako člen vedení města však musím být
realista.

 

O kterých projektech, které se realizovaly vaším
přičiněním, byste se mohl zmínit jako o absolutně klíčových?

Za pět let, kdy jsem primátorem, se toho v Brně – a samozřejmě nejenom
mým přičiněním, neboť vždy jde o kolektivní rozhodnutí – vybudovalo poměrně
dost. Stačí zmínit projekty v poslední době dokončené a dokončované.
Úspěšně se nám podařilo opravit historické centrum města – s pomocí
evropských fondů jsme opravili Husovu ulici, Běhounskou, Moravské náměstí a ve
dvou etapách také Joštovu ulici. Ulice a náměstí Brna ozdobilo několik nových
uměleckých děl, z nichž největší ohlas nepochybně vzbudil časostroj na
náměstí Svobody. Zpřístupnili jsme brněnské podzemí, podpořili výstavbu
bohunického univerzitního kampusu, brněnskou hvězdárnu jsme přestavěli na
nejmodernější přírodovědné exploratorium ve střední Evropě, finišuje
rekonstrukce světoznámé vily Tugendhat. Obzvláště hrdý jsem pak na to, že
Evropská komise přiřkla Brnu dotaci ve výši 5,2 miliardy korun na vybudování
Středoevropského technologického institutu CEITEC, který je prvním finálně
schváleným projektem centra vědecké excelence v České republice. A tak
bych mohl pokračovat ještě dlouho.

 

O jaké kulturní akce je Brno v posledních letech bohatší?

Kulturní scénu ve městě obohatily nové festivaly jako Mezinárodní festival Janáček
Brno, Divadelní svět Brno či Sochy v ulicích a přilákaly do moravské
metropole stovky nadšených diváků.

 

Na primátora se lidé obracejí s mnoha žádostmi nejrůznějšího
charakteru. S jakými se setkáváte?

Mám neustále na paměti, že konám velmi prestižní a současně i velmi
zavazující veřejnou službu. Proto se snažím všechny, kdo se na mě obrátí,
vyslechnout, a pokud je to v mých silách a možnostech a samozřejmě
v souladu se zájmy města, také jim vyhovět. Smutné jsou například případy,
kdy mě občané, kteří se ocitli v hmotné nouzi, žádají o práci či o peníze.
Zde mi nezbývá, než je odkázat na příslušný sociální odbor. Výše jsem již
zmiňoval žádosti o záštitu primátora, žádán jsem také o to, abych občany oddal.
Děti si píší o mou fotografii s podpisem, což je milé. Velmi příjemné jsou
dopisy, kde mi Brňané vyjadřují podporu, píší, že mají město rádi, posílají
básně o Brně, fotografie či umělecká díla inspirovaná Brnem.

 

A jsou i takové, které vám připadají absurdní a
komické?

Najdou se i tací, kteří vymyslí pro Brno nějaký „zlepšovák“ a pošlou mi jej
k posouzení. A zde se dostáváme k oné komické stránce věci. Nedávno
mi jeden brněnský vynálezce zaslal prototyp svého „sběrače na psí exkrementy“.
Poděkoval jsem mu a jeho nabídku jsem postoupil starostům všech
brněnských městských částí, aby ji zvážili a rozhodli se, zda ji využijí.
Dodávám, že Brňané, kteří vědí, že i drobný čin ve prospěch města je víc než
pouhé plané řečnění, mi byli vždy sympatičtí.

 

Při
jaké příležitosti jste naposledy použil primátorské insignie?

Jako staronový
primátor města Brna jsem primátorský řetěz znovu přijal z rukou tajemníka
Magistrátu města Brna Ing. Pavla Loutockého na ustavujícím zasedání
Zastupitelstva města Brna 11. listopadu 2010, kdy jsem byl do této funkce zvolen
podruhé. Poté jsem primátorský řetěz použil 25. ledna 2011, když jsem třinácti
výjimečným osobnostem, které se svou prací zasloužily o povznesení města Brna,
při slavnostním ceremoniálu na Nové radnici uděloval Ceny města Brna pro rok
2010. Počínaje rokem 1993 se tyto ceny udělují každoročně .

 

V jakém směru se město Brno nejsilněji rozvíjí v aktuální
době?

Aktuálně se ve městě Brně děje
spousta aktivit do mnoha směrů a proto nelze zmínit pouze jednu. Například již
za pár měsíců se v Brně podaří otevřít severozápadní část Velkého městského
okruhu spolu s Královopolskými/Dobrovského tunely, které významně ulehčí
centru města od automobilů. Velmi významné projekty v Brně jsou ICRC –
Mezinárodní
centrum klinického výzkumu (International Clinical Research Center) a CEITEC – Středoevropský technologický institut (Central
European Institute of Technology). Centrum ICRC, které vyrůstá v areálu
Fakultní nemocnice u sv. Anny, mimo jiné spolupracuje s americkou prestižní
klinikou Mayo Clinic. Stavební práce započaly v říjnu 2007 a vyžádají
si téměř tři miliardy korun. Projekt CEITEC vznikl především proto, aby
vhodnými mechanismy napomohl současnému základnímu a aplikačnímu výzkumu
lokalizovanému v Jihomoravském kraji dosáhnout špičkové úrovně. Přispěje
ke koncentraci vědecko-výzkumných kapacit v České republice
a současně upevní vazbu české vědy na zahraniční instituce
a podniky.

 

Pohlédneme-li na Brno z hlediska
možností vysokoškolských studií, jež široce nabízí, jakou poslední realizací
v rámci rozvoje v tomto směru se může Brno pochlubit?

Brno je
dnes také významné univerzitní město, které se od října 2010 pyšní moderním
univerzitním kampusem v Bohunicích. Jedná se o rozlehlý komplex moderních
budov určený studentům a pracovníkům lékařských a přírodovědeckých
oborů Masarykovy univerzity pro účely vzdělávání a výzkumu. Město Brno si
je vědomo velkého potenciálu téměř 90 tisíc vysokoškolských studentů, kteří zde
v průběhu školního roku studují a žijí.

 

Kde obecně vidíte, že jsou v rozvoji stále ještě velké rezervy?

Velkou rezervou pro město Brno
v rozvoji je především neustálé oddalování zásadního projektu Europoint
Brno. Moravská metropole je důležitou dopravní křižovatkou a odsun vlakového
nádraží by výrazně pomohl městu Brnu v dopravní dostupnosti. Ovšem za
rezervami v rozvoji čehokoli stojí zpravidla kromě jiného nedostatek
finančních prostředků.

 

Jak si aktuálně stojí projekt stavby fotbalového stadionu za Lužánkami?

Projekt je již hotov, pravda chybějí
také peníze, ale v současné chvíli je největším problémem spor, který vede
statutární město Brno se společností Czech City a. s. o dopravní komunikace
v této lokalitě. Oba dva subjekty proti sobě podaly žalobu ohledně
vlastnictví těchto komunikací a do doby soudního rozhodnutí není možné
jakoukoli stavbu či rekonstrukci na pozemcích zahájit. Ale věřte mi, že jsem na
brněnský fotbal nezanevřel ani nezapomněl. Jsem stále přesvědčen o tom, že se
fotbal jednou za Lužánky vrátí a doufám, že rovněž i legendární výsledky.

 

Vím, že jste velký sportovní fanoušek! Brněnská hokejová Kometa je
velmi úspěšná, ale FC Zbrojovka Brno, fotbalový klub, který měl také vaši velkou podporu,
spadl do druhé ligy. Jaký je váš pohled na tuto statistiku? Kde myslíte, že
jsou příčiny těchto následků?

FC Zbrojovka Brno se
v posledních letech bohužel opravdu potýká s horší formou. Já jsem
fotbalista-nadšenec a mohu se jen domnívat, kde je jádro problému. Nejsem
trenér, abych řekl: vy tři málo běháte, vy dva se dejte psychicky do pořádku a
zbytek na sobě musí pořádně „zamakat“. Může být mnoho důvodů k výsledkům,
jaké tento tým podává, ale rozhodně nechci spekulovat. Přeji si ale, stejně
jako každý Brňan, aby se konečně brněnský fotbal důstojně pozvedl.

 

Fotbalový a hokejový klub nejsou jedinými výraznými sportovními kluby
v Brně. Bezpochyby se můžete pochlubit i skvělými výkony basketbalistek. Existují
v Brně ještě nějaké další dominantní sportovní aktivity?

Brněnské basketbalistky jsou jedním
z nejlepších týmů, které v Brně máme a jsme na ně náležitě hrdí.
V našem městě je ale spousta vynikajících sportovních celků i sportovních
jednotlivců z mnoha odvětví. Přes baseball, volejbal, plavání, motocyklový
sport, cyklistiku, gymnastiku, atletiku a další. Nerad bych někoho vyzdvihl, či
někoho opomněl oproti ostatním, proto nechme výčet beze jmen jednotlivců i
jednotlivých týmů. Město Brno se snaží podporovat všechny své sportovce,
bohužel městský rozpočet není tak naditý jak bychom si přáli.

 

Vzpomenete si na některé vzácné hosty, o které jste ve své funkci
v Brně pečoval?

Setkání bylo mnoho a většina byla příjemných.
Vyberu jen ty, které mi nejvíce utkvěly v paměti. V květnu 2007, hned
v prvním roce svého působení v roli primátora druhého největšího
města České republiky, jsem měl tu čest uvítat v Brně prezidenty zemí střední a
jihovýchodní Evropy. Na tomto summitu jsem měl možnost potřást si poprvé – a
bohužel naposledy – rukou s tehdejším polským prezidentem Lechem
Kaczyńským, který loni na jaře zahynul při leteckém neštěstí. Velkou radost
jsem měl také z návštěvy kosmonautů a astronautů z mnoha zemí světa.
Poprvé k nám zavítali na podzim 2009, aby v Brně propagovali
kosmonautiku a oficiálně zahájili přestavbu zdejší hvězdárny. Pak se kosmonauti
do Brna „slétli“ i v roce 2010
a letos jsem k nám osobně pozval astronauta Andrewa Feustela, který dětem předal plyšového Krtka
– postavičku, vyrobenou v Brně, kterou si vzal s sebou do vesmíru při
historicky poslední misi raketoplánu Endeavour. Ovšem nejvíce si vážím setkání
s papežem Benediktem XVI., který zavítal do Brna v září 2009.

 

Jaký zvláštní zážitek jste si ze zahraničních cest přivezl vy sám?

Hluboký zážitek jsem si přivezl například
z Paříže. V souvislosti s udílením čestného občanství města Brna
pro rok 2009 jsem dostal šanci potkat se se světově proslulým spisovatelem
Milanem Kunderou, se kterým mě pojí od té doby velké přátelství.

 

Jaká zvláštní opatření patří k zajištění bezpečnosti významných
hostů?

Město Brno při významných akcích,
jakou byla například návštěva papeže Benedikta XVI. v září 2009,
spolupracuje na zajištění bezpečnosti hostů a veřejnosti s Městskou
policií Brno a Policií ČR. Osobnosti pak většinou ještě doprovází jejich
vlastní ochranka.

 

Kam nejčastěji zvete své hosty na jídlo?

Ne vždy je to v mé režii, ale
pokud si mohu vybrat, volím restaurace s reprezentativním interiérem a
kvalitním menu. To jsou nezbytné atributy, které host mnohdy mezinárodního
významu a zkušeností očekává. Kromě toho rád přidávám něco navíc – například možnost
ochutnat českou kuchyni, což řada zahraničních návštěvníků ocení.

 

Slyšela jsem, že dárky, které dostávají státní představitelé, zůstávají
majetkem státu. Jak je tomu u primátora?

Záleží na povaze dárku – knihy si
se zájmem prohlédnu nebo pročtu a mám je k dispozici v knihovně ve
své kanceláři. Psací potřeby také využívám. Pokud se nejedná o dary osobního
charakteru, slouží k výzdobě Nové radnice – ve vitrínách si mohou
návštěvníci prohlédnout ozdobné talíře, plakety, poháry či pamětní mince, které
městu Brnu věnovala jeho partnerská města.

 

Jaké dárky volíte nejraději vy sám?

Záleží samozřejmě na příležitosti a
konkrétním člověku. Pro své hosty nejraději vybírám knihy a umělecká (především
sochařská) díla, oboje považuji za trvalou hodnotu. V soukromí mnohdy
volím láhev dobrého vína, které pak často s obdarovaným i vypijeme, ale
jako primátor rád daruji něco, co přetrvá. Možná si obdarovaný po čase už
nevzpomene, kdo mu ono dílo věnoval, ale hlavní je, že jej i po delší době
tento dar ponouká k přemýšlení nebo jej jednoduše těší.

 

Jaké zahraniční cesty ve své profesi musíte absolvovat?

Přijímám kupříkladu pozvání
primátorů měst ze sousedních zemí či z partnerských měst. Při jednáních
s protějšky třeba z Vídně či Bratislavy probíráme možnosti další
spolupráce měst, rozvoj středoevropského regionu CENTROPE, zkušenosti
s velkými dopravními projekty a podobně. Jezdím do ciziny také
představovat turistické a kulturní atrakce města Brna na veletrhy a tiskové
konference o cestovním ruchu. A každoročně se účastním světového veletrhu
nemovitostí a investičních příležitostí MIPIM, který je pro Brno
v mezinárodním kontextu opravdu zásadní. Na tomto veletrhu je možné představit
město Brno jak globálním investorům a developerům, tak i zástupcům jiných měst
jako moderní město, středoevropské centrum vědy, vzdělávání a inovací, které
nabízí obyvatelům i podnikatelům mnoho příležitostí.

 

Máte v zahraničí také nějaké netradiční povinnosti spojené
s vaší funkcí primátora?

Zatímco na veletrhu MIPIM jde o
budoucnost města, v Bruselu, kam jezdím od roku 2009 na jednu speciální
akci, jde o budoucnost konkrétních lidí. Tou speciální akcí je vítání občánků
narozených v zahraničí. Tyto děti jsou zapsány ve zvláštní matrice vedené
městem Brnem, proto se příležitost popřát jim vše dobré do dalšího života
naskytla mně. A já ji každým rokem s radostí využívám.

 

Setkáváte se někdy s vašimi předchůdci? Jak hodnotíte či
srovnáváte jejich práci?

Vždy se snažím dívat spíše dopředu.
Se svými předchůdci, tedy exprimátory, se ale setkávám poměrně často, a to jak
u příležitosti společenských akcí, tak i v rámci pracovních povinností.
Řada z nich totiž i nadále působí ve veřejných funkcích.

 

Mohou se s vámi lidé sejít osobně? Máte pro setkávání s veřejností
vyhrazený čas?

Setkávání s občany jsou při
této funkci samozřejmostí. Vždyť zpětná vazba je důležitá pro další kroky a
směrování města. Scházím se s občany u příležitosti různých událostí či akcí,
výjimečné nejsou ani schůzky individuální. Speciálně vyhrazený čas pro tyto
schůzky nemám a je pravda, že můj pracovní diář je zpravidla na týdny dopředu
již obsazen, ale vždy je možné priority změnit dle potřeby.

 

Kde v Brně to máte nejvíce rád a proč právě tam?

Záleží vždy na události či okamžiku.
Ve volném čase mám rád procházky historickým centrem města a možnost posedět na
letní terase, s pejskem zase rád vyrážím třeba do Tyršova sadu nebo do
Lužánek. Svou jedinečnou atmosférou mě vždy láká jak překrásné Mahenovo
divadlo, tak Janáčkova opera či Městské divadlo Brno. A pokud mi čas jen trochu
dovolí, snažím se být u každého domácího utkání hokejové Komety. Lákadlem jsou
ale i další sportovní události. Brno, jako své rodné město, mám rád ve všech
jeho podobách a možnostech života.

 

Jakou radu byste dal svému následovníkovi, až na něj přijde řada?

Tak tuhle odpověď si nechám jen pro
svého následovníka. Až přijde ten správný čas.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Zbyněk Maděryč www.maderyc.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

„Prosadit přes ignoranci
odpovědných politiků a úředníků něco zásadního, co by bylo v zájmu
zlepšení služeb, je téměř nemožné.“ Tomio Okamura

 

 

 

 

S Tomiem
Okamurou jsme se sešli v krásném hotelu Radisson Blu Alcron v Praze, odkud
to má do své cestovní kanceláře MIKI TRAVEL na Národní třídě coby kamenem
dohodil. Ve slušivý oblecích od firmy BANDI VAMOS Tomia Okamuru pro náš
rozhovor fotil Robert Vano. Tématem našeho rozhovoru byl cestovní ruch a
statistiky s ním spojené, zkušenosti s mediálními výstupy a zkušenosti
s novináři. Tomio Okamura se rozhodně nebojí píchnout do vosího hnízda,
diskutovat pomyslný kámen, který tlačí v botě nejen jeho, ale mnohé
z nás, kdo se v České republice pokoušíme důstojně podnikat.

 

Jako majitel cestovní
kanceláře nabízíte své služby zahraničním, především japonským, čínským a
dalším asijským turistům. Jaké služby může u vás využívat český
klient?

Českým klientům služby
v podstatě nenabízíme. Máme jen několik českých klientů, kteří k nám
přišli na doporučení, není jich mnoho, ale dělají milionové obraty.

 

Myslíte
přímo firmy, či fyzické osoby?

Myslím fyzické osoby.
Klienty, kteří mají velké nároky na své požadavky.

 

Jak
si mohu představit takové velké nároky?

Není to nic
nového, jedná se o spolehlivost, přesnost, slušnost, přátelskost. Pro moji cestovní
kancelář není nic nemožné, klient je na prvním místě. Proto nám klienti volají
i o víkendech, prostě když si vzpomenou. My jejich požadavky rádi přijmeme a
zajedeme za nimi.

 

Jaká
jsou nejčastější přání zahraničních turistů v rámci návštěvy České republiky?

Ono se špatně říká, co
je nejčastější, protože struktura zájezdů je taková, že si klienti koupí
balíčky (ubytování, stravování, průvodce, vstupy do objektů, kulturní
představení) a Česká republika je v rámci jednoho zájezdu jednou
z několika navštívených evropských zemí. Co se týče zahraničních turistů,
nejsme cestovní kancelář, která by přímo prodávala lidem zájezdy. Struktura
businessu je trošku jiná. Jsme velkoobchod s evropským cestovním ruchem,
který je postavený na tom, že asijské a americké cestovky nemusí zařizovat
služby přímo, jelikož je to pro ně daleko a nemohly by garantovat kvalitu, ale
objednají si služby ode mě. Jejich záležitostí je tvorba zájezdů a práce
s jednotlivým klientem. Mými klienty jsou pak tyto cestovní kanceláře.

 

Kolik
lidí ročně přivezete do České republiky?

Je to okolo osmdesáti
tisíc klientů ročně.

 

Jaké
máte za dobu svého podnikání zkušenosti se službami v oblasti cestovního
ruchu konkrétně u nás, v České republice?

V České republice,
hlavně po revoluci, bylo nutné velmi pečlivé proškolení dodavatelů, aby vše
odpovídalo japonskému standardu. Každý chtěl hodně peněz za málo muziky.
Chování a služby neodpovídaly a to se řešilo celé roky, až se těm lidem muselo
sáhnout na peníze. Což zafungovalo a služby se zlepšily. S vybranými službami
cestovního ruchu již tolik problémy nemáme, horší je to s taxikáři,
směnárnami a kapesními zloději.

 

Jak
přistupujete k lidem, kteří vás zklamou, se kterými nejste spokojený?

Český způsob je, že
pokud někdo není s někým v práci spokojený, nahradí ho někým jiným.
Japonský způsob je konzervativnější a ten volím já. Zkouším se se zaměstnanci
či dodavateli nejprve i opakovaně domluvit, a pokud to nejde, tak teprve poté je
měním.

 

Jaká
úskalí vidíte vy osobně ve své práci?

Nevidím téměř žádná
úskalí, protože mám velké štěstí, že mojí klientelou jsou národy, které jsou
obrovské. V České republice je málo Čechů, kteří by ovládali dobře
japonštinu a čínštinu a zároveň by byli talentovanými podnikateli, kteří by
současně chtěli podnikat v cestovním ruchu. Jediné úskalí, které vidím,
jsou teroristické útoky, nebo výbuch sopky. A jediné, co mi dělá problémy, když
nemohou moji klienti létat, nebo se létat bojí. Zkrátka problémy, které nemohu
ovlivnit.

 

Jaké
klienty obvykle přivážíte do Evropy na poznávací pobyty?

Jsou to většinou ženy,
nebo starší páry, protože muži ve středním věku musí pracovat. Japonští muži na
dovolenou příliš nejezdí kvůli pracovnímu vytížení.

 

Existuje
nějaká nabídka, kterou jste dělal pro japonské turisty, která se vám třeba vůbec
neosvědčila?

Japonci jsou jiní
v tom, že nemají zájem o hluboký historický výklad, protože je jim evropská
kultura v podstatě cizí, mají docela jinou mentalitu a kulturu. Například
židovská historie jim vůbec nic neříká, o Romské problematice také nic nevědí,
jelikož tyto národy v Japonsku nežijí… Neláká je chodit se dívat do pražského
Židovského města. A nešli tam, ani když jsem jim dával vstupné zadarmo
v rámci toho, abych propagoval nějaká nová turistická místa.

 

Co
je tedy pro japonského turistu největším lákadlem?

Rozhodně je to především
Praha. V České republice není jiné město, které nabízí skutečně komplexní
nabídku, řekl bych, západního standardu společensko kulturního vyžití. Jedna
ulice v Karlových Varech to skutečně suplovat nemůže. Když se procházíte večer
po centru Českého Krumlova, je tam úplně mrtvo, žádný život, a ubytování je tam
jednou dražší než v hlavním městě. Pokud jsou tu statisticky turisté v
průměru tři noci, tak jen minimum z nich je ochotno si zaplatit jednou
tolik za ubytování v Krumlově místo toho, aby byli v Praze.

 

Jaké
jsou statistiky návštěvnosti Prahy a dalších českých měst v číslech?

V minulém roce
navštívilo Českou republiku 6,3 milionů zahraničních turistů, z čehož 65 %
pouze Prahu. 85 % klientů jsou „individuálové“, tedy nejezdí přes cestovky.
Takže se rozhodují sami, kam pojedou.

 

Nepreferujete
jako poloviční Moravák třeba tuto oblast právě kvůli její kultuře, vinařství a
mnohým jiným lákadlům?

Nemohu je tam vozit,
protože o to zájem ze strany japonských turistů není. Každý rok se snažím
nabízet nové destinace. Třeba letos Kroměříž. V nabídce jsme měli také
Lednici a Valtice, ale nemělo to valný úspěch, turisté chtěli být raději o den
déle v Praze či Vídni. Úplně můžu bohužel vynechat Telč. Přenocování
z hlediska historie je zajímavé, pokud vás ta historie zajímá. Pak ovšem
vyvstane otázka, co večer? Jaký si udělat program, když tam není žádná nabídka?

 

Podařil
se vám v rámci vašeho působení v Asociaci českých cestovních
kanceláří a agentur (AČCKA) nějaký významný posun v tom, abychom mohli turistům
u nás nabídnout lepší podmínky?

Prosadit přes ignoranci
odpovědných politiků a úředníků něco zásadního, co by bylo v zájmu
zlepšení služeb, je téměř nemožné. Dílčí úspěchy ale jsou, to ano.
V letošním roce jsem s Českou národní bankou a Magistrátem hlavního města
Prahy připravil novelu devizového zákona, ve které by mělo být řešeno klamavé
jednání směnáren, s čímž se hodně potýkáme. Usiloval jsem několik let o
to, aby se to podařilo. Zákon o taxislužbě, na jehož tvorbě jsem se také
podílel, už podruhé vláda shodila bezdůvodně ze stolu.

 

Co
považujete za největší problematiku, která narušuje, nebo může narušovat klidný
pobyt cizinců na území České republiky?

Jednoznačně jsou to kapsáři,
směnárníci a taxikáři. To jsou stále dokola největší problémy. S touto
problematikou se potýkáme ustavičně a to proto, že ji nikdo z politiků za
dvacet let nebyl schopen efektivně legislativně vyřešit.

 

Jaké
pokroky za osm let vašeho působení v AČCKA vidíte a oceňujete?

Jsou to spíše výsledky
výjezdového cestovního ruchu. Tam jsme zaznamenali velký posun ohledně práv
spotřebitelů. Podařilo se nám vytvořit místo – naši asociaci, kam se lidé
z celé České republiky mohou obracet o rady a pomoc. Vytvořili jsme místo,
které spojuje klienty s médii a naopak. Asociace, kterou nikdo neznal, se
stala kvalitním informačním zázemím. Díky tomu, že se z naší asociace
stalo známé sdružení, obracejí se na nás tisíce klientů, politici nás začali
více reflektovat a to nám usnadňuje za naše klienty „kopat“.

 

Jste
člověk, který je s médii v každodenním kontaktu, máte mnoho
zkušeností. Můžete mi tedy sám za sebe říci, zda skutečně dochází
k přesnému citování ze strany všech médií?

Moje zkušenosti
s médii jsou kladné. V tomto směru s nimi nemám žádné problémy.
Za ty roky jsem také pochopil jednu důležitou věc. Pokud chci, aby výsledek byl
optimální, musím umět já sám správně formulovat své myšlenky a správně
nastavovat tu PR situaci tak, aby tok myšlenek byl takový, jaký si představuji.
Spoléhat se jen na interpretaci novináře je chyba, protože novinář řeší každý
den jiné téma a není odborníkem pouze na dané téma. Myslím si, že je velmi
důležité podat a vysvětlit novináři informace tak, aby to bylo pochopitelné a i
ten mediální výstup byl tak optimální. Na novináře se svádí kde co, ale úvodní chyba,
pakliže je člověk nespokojený se svým mediálním výstupem, je podle mého názoru právě
v respondentovi. Tedy v tom, že neumí informaci novináři správně podat.

 

Žádné
bulvární zkušenosti?

Byla jakási snaha mě bulvarizovat,
ale to jsou drobnosti, které se v tisících mediálních výstupů naprosto
ztrácejí. Druhá věc je, že bulváru k tomu nedávám příležitost, aby měl o
čem psát. S médii jsem absolutně spokojený. Určitou nespokojenost jsem měl
dřív, před šesti, osmi lety, dokud jsem nepochopil, že chyba byla ve mně, jelikož
jsem nebyl dostatečně dobře připravený a profesionální.

 

Radíte
se, případně využíváte služeb profesionálního koučingu?

Ve své firmě mám PR
poradce, který je také spoluautorem i mé první knihy Český sen. My spolu ale již dávno neřešíme komunikaci s médii. To
jsme řešili před těmi zhruba sedmi lety. Nyní se soustřeďujeme na jiné,
sofistikovanější úkoly.

 

Proč
jste se rozhodl psát své blogy na portál iDNES.cz?

Co se týká blogů, tak
důvod je ten, že nejsem spokojený se situací v České republice. Dětství i
podnikání mě naučily, že pokud nejsem s něčím spokojený, mám to otevřeně
pojmenovat, jít k věci a navrhnout řešení. Takže jsem se rozhodl, že
nebudu mlčet a se svými celospolečenskými názory půjdu do volného a otevřeného
ringu.

 

Necítíte,
že takové otevřené projevy mohou být někomu i nepohodlné?

Samozřejmě bych se mohl
schovávat, abych si nekazil svojí image, nebo se případně nestal někomu
nepohodlným. Nepovažuji se ale za člověka s „plastickým charakterem“, to
není můj styl. Píšu své názory a návrhy řešení. Píšu přesně to, co si myslím,
nelavíruji. Zajímavá je tzv. karma blogu, což je volné a necenzurované
hodnocení blogu čtenáři. Těší mě, že jsem za celý rok blogerem s nejvyšší
karmou na serveru iDNES.cz a že moje blogy mají velmi vysokou čtenost
dosahující někdy i přes sto tisíc čtenářů, což odpovídá čtenosti celostátního
periodika. Ověřil jsem si, že většina lidí to cítí jako já a pálí je stejné
problémy.

 

Dostáváte
ze strany politiků impulzy na některé své otevřené postoje?

Ano, vrcholní politici
mi říkají, že moje blogy také čtou. Mnoho z nich již četlo i moji knihu Umění vládnout. Mile mě překvapilo, že mé
názory lidi zajímají.

 

V čem se odlišuje vaše druhá kniha Umění vládnout od vaší první publikace Český sen?

Český sen je můj životní příběh
– od seznámení rodičů až po současnost. Je tam popsaná moje cesta a peripetie,
které ji provázely, včetně mých podnikatelských či mediálních začátků. Umění vládnout je o něčem úplně jiném.
Je to moje konkrétní vize, konkrétní návod, co by podle mého názoru bylo potřeba
udělat ve všech oblastech našeho každodenního života, abychom naši zemi dostali
na evropskou, nebo nejlépe na světovou špičku.

 

Kam si přejete, aby kniha čtenáře nasměrovala?

Cílem je
zaktivizovat nás všechny, abychom se všichni více začali zajímat o naši zemi a
byli více aktivní. Jenom pasivně nenadávali, nestěžovali si. Nebyli lhostejní.
Jinak se tato země opravdu stane zemí jen těch „nahoře“.

 

Jaké máte poznatky z vašich autogramiád, na nichž se setkáváte
s veřejností? Co s vámi lidé nejčastěji diskutují?

Nejvíce diskutují
celospolečensky palčivá témata, ptají se mě na moje návrhy řešení. A také mě
vyzývají ke vstupu do politiky.

 

Stále ještě neuvažujete o vstupu do politiky? Za jakých okolností byste o tom vůbec uvažoval?
Na obě otázky mám jednu odpověď: Toto téma není teď pro mě na pořadu dne, i když se nad ním musím zamýšlet, jelikož mne k tomuto kroku neustále vyzývá mnoho lidí.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text a produkce:
Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení: BANDI VAMOS www.bandi.cz

Foceno v hotelu
Radisson Blu Alcron v Praze www.alcron.cz

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Naší úlohou není dokumentovat výtvarnou tvorbu, na ta
díla hledíme jako na dokument oné doby.“ Michal Lukeš

 

 

 

 

Ještě před třicítkou se dostal na jedno
z nejvýznamnějších míst na české kulturně-vědecké scéně. Příští rok to
bude deset let, co byl Michal Lukeš jmenován generálním ředitelem Národního
muzea v Praze. Teď ho čeká zřejmě nejnáročnější úkol jeho dosavadní kariéry –
dohlédnout na rozsáhlou rekonstrukci historické budovy muzea na Václavském
náměstí. Nejde jen o úpravy interiérů, ale také o vytvoření nového modelu
expozic. Muzeum se prý jimi bude snažit mimo jiné vychovávat Čechy k větší
úctě ke kulturnímu dědictví. Podle Michala Lukeše se mají co učit…

 

Všiml jsem si, že jste už dlouho neměl čas na svůj
internetový blog. Co vás tolik zaměstnává?

To máte pravdu, poslední příspěvek je starý asi dva
roky. V té době se mi narodilo dítě, a tak se snažím víc volného času
věnovat rodině. Na svoji soukromou kreativní činnost bohužel moc času nemám.
Navíc je to i o nějakém myšlenkovém potenciálu a o času na odpočinek, pokud
chci napsat něco smysluplného. Ne že bych neměl co napsat. Těch několik
posledních let bylo ale poměrně hektických. Právě finišujeme s přípravami rekonstrukce
historické budovy muzea, předtím jsme připravovali rekonstrukci Národního
památníku na Vítkově. Do toho přicházejí samozřejmě další běžné záležitosti,
kterým se při řízení muzea musím věnovat.

 

Rekonstrukce bude stát čtyři miliardy korun. To jsou
na české poměry pro kulturu neuvěřitelné peníze. Jak se vám je podařilo sehnat?

Je to dlouhá geneze. Po rekonstrukci se volá několik
desítek let. Od roku 2002, kdy jsem nastoupil do funkce, to byla jedna
z priorit. Nejen proto, že chceme mít nové muzeum. Ta budova je na poměry
muzea přelomu 19. a 20. století postavena dobře, dnešním požadavkům ale
nevyhovuje. Přesto je ale hlavním důvodem rekonstrukce to, že je budova
v havarijním stavu. V polovině května slaví 120 let a nikdy nebyla
opravována, spíš poškozována raziči metra, vojáky či dopravou v okolí.
Proto jsem rád, že dnes nikdo nezpochybňuje, že je ta oprava nutná.

 

Nutná a náročná. Bude trvat několik let. Co
návštěvníkům po oněch pěti letech přinese?

Plánujeme například zastřešení obou dvoran, což
rozšíří komunikační prostory pro veřejnost. Rádi bychom také zpřístupnili
kopuli, odkud je úžasný výhled na Prahu. Musíme však respektovat, že je to národní
kulturní památka. Nemůžeme do ní výrazně zasahovat. Máme obrovskou výhodu
v sousední budově Federálního shromáždění, kterou jsme získali. Propojením
dosáhneme zhruba dvojnásobného výstavního prostoru a právě díky možnosti
využití tohoto domu se nemusíme zabývat výraznými dispozičními změnami
historické budovy.

 

Což zřejmě usnadnilo debaty s památkáři…

Nenarazili jsme na žádný odpor. Když jsme stáli před
vědeckou radou Národního památkového ústavu, kde jsou na jedné straně docela
konzervativní památkáři a na druhé straně ultramoderní architekti, objevoval se
tam názor, že by se ta budova měla jen zakonzervovat, ale i názor takový, že by
se měla zbourat fontána před vstupem do muzea a vytvořit tam nový prvek. My
jsme k tomu jako muzejníci přistoupili spíše konzervativně a myslím, že se
nám podařilo najít dobrou cestu. Architekt se musel pohybovat v půdorysu architekta
Schulze, vlastně ho oprášit. Z devadesáti procent do toho nechceme příliš
zasahovat, jen zapojit moderní provozy.

 

Co to přesně znamená?

Například tato budova má pouze dva výtahy, jeden
historický a jeden v prostoru mezi schody. Víme, že tady musíme mít další
výtahy, takže jsme museli hledat světlíky, do kterých by bylo možné výtahy
nainstalovat, protože nemůžeme jen tak bourat stropy.

 

Inspirovali jste se při přípravách na rekonstrukci
v zahraničí?

Co se týká zastřešování nádvoří, neobjevujeme žádnou
Ameriku. Podobně to řešili v Paříži či ve Vídni. Tam jsme se inspirovali
hodně. Co se týká podzemních prostor, které spojí historickou budovu a bývalé
Federální shromáždění, podobný princip byl uplatněn například při opravách
Národního divadla v 80. letech.

 

Když si vybavíte muzea v okolních zemích, jakému
z nich by se podle vás mělo Národní muzeum podobat?

Asi žádnému. My zase tak úplně nekopírujeme. České
Národní muzeum je unikátní díky oné multioborovosti, zastoupení přírodních i
historických sbírek. Historická budova je nejpodobnější budovám, ve kterých
sídlí Kunsthistorisches Museum a Naturhistorisches Museum ve Vídni. Já bych si
přál, aby Národní muzeum bylo lepší než tyto vídeňské stánky. Američané umějí
dělat show, byznys, umějí udělat muzea návštěvnicky příjemná, Němci jsou
precizní a umějí zacházet s technologiemi, Britové mají obrovskou tradici.
My se snažíme si z každé té zkušenosti něco vzít. České muzejnictví je ale
trochu specifické, Praha je trochu specifická. Nejde to úplně srovnávat. Velká
muzea v koloniálních zemích mnohdy navíc vznikala za dost jiných podmínek.
Sbírky vznikaly často během různých mírových i nemírových misí, což u nás
nehrozilo.

 

Národní muzeum nemá žádné oddělení, které by se
věnovalo výtvarnému umění. Přesto se ale ve svém programu této oblasti
nevyhýbá. Jaká jsou pro to pravidla?

Naší úlohou není dokumentovat výtvarnou tvorbu, na ta
díla hledíme jako na dokumenty oné doby. Máme například ohromnou portrétovou
sbírku. Je ale velmi odkloněna od pohledu klasické galerie. Nevznikla tak, že
by dokumentovala trendy výtvarného umění, ale dokumentovala tváře na obrazech.
To je dáno tím, že v době, kdy nebyla fotografie, se lidé běžně nechávali
portrétovat a ty obrazy pak běžně končily v muzeu. Umění bereme jako
součást prezentovaných témat. Například v oblasti tělesné výchovy a sportu
máme spoustu uměleckých děl s tím spojených. Pak je také otázka, kde je hranice
umění a kde toho běžného sbírkového předmětu.

 

Spolupracujete v této oblasti například
s Národní galerií?

Ano, spolupracujeme průběžně. Národní galerii bereme
jako sesterskou instituci. A uvidíme, jak se spolupráce vyvine s novým
ředitelem.

 

O řediteli Národní galerie se v poslední době
hodně mluví…

Myslím, že tohle jmenování je spíše mediálně nafouklá
záležitost kolem profesora Knížáka, více či méně zasloužená nebo nezasloužená.
To už je spíš takový kolorit. Pan profesor Knížák je typ člověka, kterého
spousta lidí obdivuje a spousta nenávidí a z toho potom vzniká celá ta
situace.

 

Jaké jsou tedy podle vás skutečné zásadní problémy
české kultury?

Myslím, že skutečným problémem české kultury je její
nedofinancovanost. Chybí peníze na významné kulturní projekty. Já nad financemi
většinou nepláču, ale jejich nedostatek jako jeden z hlavních problémů
vnímám. Pokud se tady vytvoří dobré podmínky, nejen finanční, ale i
celospolečenské, tak kultura je v podstatě živý mechanismus a měla by si
poradit sama.

 

Váží si Češi své kultury, svého kulturního dědictví?

Myslím, že ne. Nechci být k Čechům tak úplně
kritický, když to ale vztáhnu k historii, máme tady jeden zásadní problém.
Ne jestli si něčeho váží nebo neváží. Mnohdy ani nevědí, čeho si mají vážit.

 

Čím je to podle vás způsobeno?

Vezměme si třeba Němce. Oni pořád hledají, jak se
s čím v historii vyrovnáváme. Já myslím, že tady není problém, že by
měli Češi z něčeho trauma, ale oni si ani neuvědomují, že by to trauma mít
měli. A pak se s tím tedy nepotřebují vyrovnávat. U nás je zásadní problém
– nechci říkat nevzdělanost – ale dejme tomu neznalost některých základních
věcí. Dělali jsme si u historických výstav průzkum u středoškoláků před
maturitou. Osm z deseti dětí neví, kdo byl první československý prezident.
Pletou si Gottwalda s Masarykem, řeknou vám, že to byl Václav Havel.
Souvisí to i s vnímáním kultury. Historie a kultura jsou úzce propojeny.
Umělecké styly byly závislé na hospodářské a politické podpoře, kontaktu se
zahraničím. Když nemáte ty souvislosti, nevíte, čeho si máte vážit. Zkuste se
někoho zeptat, jak šly za sebou umělecké styly. Vsadím se, že se nikdo netrefí.
Základní a střední školství tady nefunguje, jak by mělo.

 

Není to i úkolem Národního muzea? Vzdělávat
v podobných směrech, doplňovat souvislosti…

Ano, muzeum by nejen mělo čekat, až lidé přijdou, ale
mělo by se snažit je k sobě nalákat, aby je vzděláním k něčemu
nabudilo a vysvětlilo jim, proč si čeho mají vážit. To si myslím, že je jednou
z hlavních rolí Národního muzea. V tom se třeba neshoduji s panem
profesorem Knížákem. On například tvrdí, že je Národní muzeum příliš podbízivé.
Že by se to mělo dělat tak, že by lidé měli přijít a poznat sami, co je
kvalitní. Nemůžu posuzovat metodiku Národní galerie, my se ale snažíme ve
výstavních plánech reflektovat témata, která nemají působit podbízivě, ale
aktuálně, aby o ně lidé měli zájem. Takže ne podbízet se, ale vycházet vstříc.

 

Jak důležitá je vlastně pro muzeum vašeho typu
návštěvnost?

Návštěvnost je důležité číslo. Nemůže se jí
přizpůsobovat úplně všechno, každé muzeum je ale zřízeno pro veřejnost a
muzeum, do kterého lidé nechodí, je muzeum mrtvé. Obzvlášť muzeum našeho typu.
Zhruba ze čtvrtiny si financujeme provoz z vlastních příjmů, především
tedy ze vstupného. Pak je ta návštěvnost velmi důležitý faktor.

 

Jaký máte porekonstrukční plán návštěvnosti?

Zatím se pohybujeme kolem půl milionu lidí ročně.
Kdyby to byl po rekonstrukci milion, byli bychom velmi spokojení. To je i
hraničí hodnota, aby to ty prostory vůbec vydržely.

 

Jak dlouho se dá vlastně takový kolos, jakým je
Národní muzeum, kočírovat?

To uvidíme. Já jsem se do té funkce dostal v poměrně
útlém věku. Zatím ho kočíruju. Ono je teď v ohromném progresu. Půlku
z těch deseti let jsme se snažili dát muzeu novou tvář a ta se teď po
rekonstrukci ukáže. Muzeum pořád přináší nové výzvy.

 

Chtěl byste tedy jako ředitel připravovat i program
k oslavám 200. výročí Národního muzea v roce 2018?

Když jsem tomu věnoval tolik energie a tolik úsilí,
chtěl bych ty věci nějak dotáhnout. Chceme, aby muzeum na to výročí bylo super
nové. A jsem chlap a jsem ješitný, takže bych byl rád, abych u toho byl.

 

Text: Lukáš Sapík

Foto: Martin Kámen