Archiv rubriky: Veřejná správa

Pevnost Dobrošov ve východních Čechách měla být páteří obrany severní hranice Československa v závěru 30. let 20. století. Na Evropu tehdy padl stín nacizmu a fašizmu. Demokratické Československo se rozhodlo reagovat na rozpínavost a agresivní mocenské plány ze strany hitlerovského Německa. Pevnost Dobrošov je tak nejen zajímavou ukázkou pevnostního stavitelství, ale i svědectvím o snaze našich předků bránit demokratické Československo.

Od roku 1968 je v pevnosti expozice československého opevnění. Současným správcem národní kulturní památky pevnost Dobrošov je Richard Švanda (29), rodák z Benešova u Prahy.

Komu vlastně patří národní kulturní památka pevnost Dobrošov?

Od roku 1995 je pevnost Dobrošov národní kulturní památkou. Od roku 2015 je pevnost Dobrošov ve vlastnictví Královéhradeckého kraje. Původně ale byla v majetku Armády ČR. Když došlo k majetkovému vypořádání mezi Armádou ČR a Královéhradeckým krajem, očekává se, že se podaří na další renovaci pevnosti a revitalizaci pevnostního areálu získat i prostředky ze zdrojů Evropské unie. V ideálním případě se uvažuje, že by byla pevnost do tří let komplexně revitalizována. Znamená to, že by zde vznikl nový návštěvnický areál, zrenovovalo by se podzemí. Pevnost by se tak uvedla nejen do stavu, v jakém byla v roce 1938, ale plánuje se i částečné dosažení vzhledu, jaký by získala, pokud by byla dokončena v letech 1940–1941.

Zkusme se nyní podívat na pevnost řečí čísel a faktů. Přemístit za tak krátkou dobu to obrovské množství zeminy, vyhloubit podzemní chodby, to musel být, i vzhledem k úrovni tehdejších stavebních technologií, titánský úkol…

Staveniště pevnosti bylo na výměře dvaceti hektarů. Plánovala se zde stavba sedmi železobetonových bunkrů s podzemními chodbami v délce dva a půl kilometru. Mělo se jednat o dva pěchotní sruby, dva dělostřelecké sruby, dělostřeleckou otočnou věž, minometnou otočnou věž a vchodový objekt. Stavební firma najala na výstavbu 1 000 dělníků, kteří se střídali po osmi hodinách. Pracovalo se tedy na tři směny. Práce byla rozplánovaná na dva roky, ale pracovalo se nakonec jen jediný rok. A za ten jeden rok dělníci přemístili 50 000 kubických metrů materiálu a jen v podzemí položili 5 000 kubíků železobetonu. Na Dobrošově bylo samozřejmě použito železobetonu mnohem větší množství, protože do toho nepočítáme povrchové železobetonové bunkry. Tím největším povrchovým bunkrem je zde dělostřelecký srub Zelený, což je třetí největší bunkr v České republice. Tento bunkr má v sobě uloženo na 5 500 kubíků železobetonu.

foto: Mirek Brát a archiv Richarda Švandy

Co se s pevností Dobrošov dělo po okupaci Československa německou armádou?

V období okupace pevnost sloužila v roce 1943 například jako polygon pro testování německých zbraní. Němečtí propagandisté zde již v roce 1940 točili film o dobývání francouzské Maginotovy linie. Smutný osud potkal lehké objekty opevnění, které němečtí ženisté likvidovali odpálením trhaviny.

foto: Mirek Brát a archiv Richarda Švandy

Jaká životní cesta vás přivedla ke správcování národní kulturní památky pevnost Dobrošov? Předpokládám, že základy lásky k bunkrologii se formují již v dětství.

Přesně tak. Když vyrůstáte v prostředí, kde je takových bunkrů československého předválečného opevnění hodně na relativně malém prostoru, tak se asi nevyhnete tomu, abyste už jako kluk ty bunkry nepoznal a nesnažil se je prozkoumat. Navíc jsme měli souseda, čilého turistu, který nás často bral na vycházky v okolí Dobrošova. Bunkry mě začaly zajímat asi už ve věku devíti let. Od patnácti let jsem začal v pevnosti Dobrošov pracovat jako průvodce.

Můžete popsat běžný den v pevnosti Dobrošov v návštěvnické sezóně?

Již před otevřením pevnosti zde většinou čeká 30–40 návštěvníků a těší se na prohlídku. Je tedy důležité všechno otevřít, odemknout, připravit průvodce. Proběhne prodej vstupenek a první návštěvníci mohou jít na prohlídku pevnosti. Návštěvnická sezóna na Dobrošově trvá od 1. dubna do 30. října. Ročně navštíví Dobrošov nějakých 25 000 návštěvníků. Skupiny chodí na prohlídku v půlhodinových či hodinových intervalech. Nikdy neposíláme návštěvníky do pevnosti samotné, vždy se jedná o prohlídky s průvodcem. Po prohlídkách se musíme opravdu pečlivě přesvědčit, že nějaký zbloudilý turista nezůstal v podzemí.

Jak dlouhá je prohlídková trasa a jsou ještě nějaké rezervy? Mám tím na mysli zatím nepřístupné prostory apod.

V současné době je oficiální prohlídková trasa v podzemí dlouhá 750 metrů. Spojuje dva povrchové bunkry – Zelený a Můstek. Ještě máme asi 150 metrů podzemních chodeb zpřístupněných pod srubem Jeřáb. Tam se ale dostanou návštěvníci jen o letních prázdninách nebo v konkrétních dnech během roku. Ale samozřejmě je stále možnost někam ty prohlídkové okruhy v podzemí protáhnout, protože, jak jsem již řekl, na Dobrošově bylo vybudováno dva a půl kilometrů podzemních chodeb a sálů. Do budoucna tak počítáme, že se prohlídková trasa prodlouží ještě o nějakých 350 metrů.

Dobrošov láká nejen turisty z tuzemska, ale i ze zahraničí. Vedete si přesnou statistiku, ze kterých zemí lidé do pevnosti Dobrošov přijíždějí?

Přesná statistika, co se týká národnostního složení návštěvníků, se nevede. Ale to spektrum návštěvníků je opravdu velmi pestré. Měli jsme zde návštěvníky i z afrických zemí, nechyběli samozřejmě ani japonští turisté. Převaha zahraničních návštěvníků k nám na Dobrošov však přijíždí z Polska, Nizozemí či Německa.

o turistech z Německa. Jsou při kontaktu s expozicemi pevnosti nějak ovlivněni celým historickým kontextem, kdy opevnění na Dobrošově měla bránit Československo před německou Třetí říší?

Pravda je, že mladá generace německých turistů podobné otázky už příliš neřeší. Je to pro ně klasická prohlídka historické stavby. A starší němečtí turisté? U nich jsem mohl pozorovat poněkud jiné pocity. Možná jsou trochu rozpačitější a při prohlídce se poněkud podobají již zmíněným japonským turistům – nedávají svoje emoce příliš najevo. Ale je vidět, že za tou mlčenlivou maskou nějaké pocity plynou. Samozřejmě že celý pevnostní systém byl budován na obranu před tehdejším Německem ovládaným nacisty, čehož si němečtí turisté jsou vědomi.

Pro prohlídku Dobrošova v letním období je velmi typický drastický rozdíl mezi teplotou v podzemních chodbách a teplotou na povrchu. Nezpůsobuje to návštěvníkům problémy?

Všechny návštěvníky na ten velký rozdíl teplot upozorňujeme s tím, aby vzali v potaz svůj zdravotní stav. Jednou u nás opravdu došlo k tragické události, neboť nám zde během prohlídky zemřel návštěvník. Byl to starší pán, který podcenil svůj zdravotní stav a při vycházení z pevnosti dostal zástavu srdce. Rozdíl teplot v podzemí pevnosti a na povrchu měl pro něho fatální následky.

Dobrošovské podzemí je známé i jako zimoviště netopýrů. Jaké je soužití s těmito létajícími savci?

Zatím je soužití s netopýry docela bezproblémové. Myslím si ale, že problém s netopýry nastane možná při plánované renovaci pevnosti. Máme zde nyní okolo šesti set netopýrů deseti různých druhů. Každý rok je pravidelně sčítáme, jejich počet se navyšuje a zřejmě se jim v pevnosti líbí.

foto: Mirek Brát a archiv Richarda Švandy

Rozsáhlý dobrošovský pevnostní systém lákal vždy nejen jako specifické výletní místo, ale neušel ani pozornosti filmařů jako atraktivní filmová lokace, mám pravdu?

V roce 1979 se v prostorách pevnosti natáčel maďarský film Pevnost. Dobrošovské povrchové bunkry se objevily i ve scénách filmu režiséra Otakara Vávry Dny zrady z roku 1973. A konečně bych neměl zapomenout na film Člověk proti zkáze z roku 1989, kde hlavní roli spisovatele Karla Čapka ztvárnil herec Josef Abrhám. Právě před dělostřeleckým srubem Zelený se prochází Karel Čapek a hovoří s Herbertem Georgem Wellsem o znepokojivé politické situaci v Evropě. Nyní už není ze strany filmařů takový zájem, jaký Dobrošov zaznamenával například ještě v devadesátých letech minulého století. Dál sem přijíždějí filmové štáby. Nejedná se však o natáčení hraných snímků, ale dokumentárních pořadů.

Dobrošov, to není jen předválečná pevnost, ale i stejnojmenná obec ležící nedaleko. Jak obyvatelé Dobrošova koexistují s aktivitami v pevnostním areálu?

Každá událost v pevnosti je obyvateli Dobrošova vnímána jinak. Pokud jsou to akce, které se odbývají během dne, nemají s tím většinou žádný problém. Odlišnou reakci však vzbuzují hudební akce v areálu. Měli jsme tady například i koncert rockové kapely do půl třetí ráno, tam už problém s reakcemi od zdejších starousedlíků opravdu byl.

Jakým směrem by se měla vyvíjet prezentace národní kulturní památky pevnost Dobrošov v dalším období?

Pokud se podíváme na trendy prezentace Dobrošova v minulosti, tak se celá věc odbývala v kontextu myšlenky, že by celá pevnost měla zůstat v tom stavu, v jakém ji opustili dělníci v roce 1938. V současné době však na samotných návštěvnících pevnosti vidíme, že klasická prohlídka s odborným výkladem již pro ně není příliš atraktivní. Snažíme se o více interaktivní prohlídky. Návštěvníci se mohou vydat na prohlídku v plné polní, děti si na hlavu mohou nasadit prvorepublikovou armádní přilbu. Návštěvníci mohou v pevnosti zažít poplach, projet se na povrchu dobovým nákladním vozidlem apod. Dnešní doba už nepřeje statickým expozicím s cedulkami hlásajícími: Nedotýkat se! Naopak, lidé se chtějí věcí dotýkat, vyzkoušet si manipulaci s nimi. Chtějí se aktivně zapojit do dění v rámci prohlídkového okruhu. Nejen vědět, o čem to tehdy bylo, ale poznat na vlastní kůži, jaké to tehdy bylo.

V blízkém i vzdálenějším okolí Dobrošova jsou další objekty československého předválečného opevnění. Jaký je jejich osud?

Pevnosti v okolí ještě stále patří Ministerstvu obrany ČR. Ale ministerstvo s nimi nemá žádné plány a armáda obecně se ráda a celkem ochotně prvorepublikových pevností zbavuje. Zbaví se tak i povinnosti tyto stavby udržovat. O některé objekty mají zájem konkrétní kluby vojenské historie apod. Co se týká nějaké bližší spolupráce s těmito spolky vojenské historie, je to zatím taková nemastná, neslaná kooperace. Tendence ke spolupráci a společné prezentaci všech objektů československého předválečného opevnění se objevily již v minulosti, ale prakticky se to zatím moc nedaří. Věřím ale, že se to v dalších letech zlepší.

Jednu otázku má na rtech jistě řada návštěvníků, kteří do dobrošovského areálu zavítají. Ta otázka zní: Mělo se Československo v roce 1938 vojensky bránit? Jaká je vaše soukromá odpověď na tuto složitou otázku?

Někteří kolegové z branže mě asi nebudou mít rádi, ale já zastávám myšlenku, že to bylo dobře, jak to dopadlo v roce 1938. Vycházím z toho, co o pevnostech vím, a také beru v potaz celkový kontext oné nelehké a pro tehdejší Československo velmi složité doby.

Děkuji za rozhovor

 

Text: Mirek Brát

Foto: Mirek Brát a archiv Richarda Švandy

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Mirek Brát

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Od roku 1999 obléká Eva Prachařová uniformu příslušnice Policie České republiky. Pracuje nyní v hodnosti poručice jako policejní mluvčí v Královéhradeckém kraji a je zároveň i policejní preventistkou. Zajišťuje komunikaci s veřejností prostřednictvím médií tištěných, obrazových i elektronických. V oblasti policejní prevence se zaměřuje na širokou skupinu osob – od dětí až po seniory.

foto: archiv Evy Prachařové

Z jaké pracovní pozice jste přišla do služby u Policie ČR?

Moje pracovní minulost, před nástupem do řad policie, se odbývala ve sféře komunikace a práce s lidmi. Pracovala jsme také v tehdejší Československé televizi. A impuls, který mě přivedl k policii? Byla to tak trochu náhoda a šťastná shoda okolností. Setkala jsem se s policisty a ti mi sdělili, že se u nich uvolnilo místo na pozici tiskové mluvčí. A jestli bych prý o toto profesní uplatnění neměla zájem. A já měla.

Jak je v současnosti rajonizováno působení policejních mluvčích? Který region je vlastně vaším působištěm?

V současnosti je působení policejních mluvčích členěno po krajích, dříve to bylo po okresech. Znamená to, že spadám pod Královéhradecký kraj, ale mým působištěm je Náchodsko. V případě potřeby se samozřejmě s kolegy zastupujeme v rámci celého kraje.

Znamená to, že se zejména věnujete komunikaci případů, které se staly na území náchodského regionu nebo k němu mají zřejmý vztah?

Ano, komunikuji s médii především případy, které mají vztah k náchodskému regionu. Pokud mají tyto případy dosah na území celého kraje, potom si je obvykle komunikuje již krajská tisková mluvčí.

Musí umět policejní mluvčí totéž, co normální policistka?

Samozřejmě, jako policistka musím zvládat zacházení se zbraní, absolvovala jsem výcvik v sebeobraně, abych v případě potřeby mohla působit i jako normální policistka, nejen tedy jen jako někdo, kdo komunikuje s médii. Pokud já jako policistka uvidím nějaké protiprávní jednání ve svém okolí, je mojí povinností zakročit, prohlásit se za policistu a jednat.

Po vstupu do řad Policie ČR vás tedy neminuly všechny standardní procedury?

Nejprve jsem musela projít obvyklým výběrovým řízením, kterým prochází každý zájemce o práci v řadách Policie České republiky. Byly to psychologické testy, testy fyzické zdatnosti a pochopitelně i zdravotní prohlídka.

Policie ČR, to je oproti civilní profesi přece jen jiný svět…

Nové pro mě určitě bylo celé policejní prostředí. Většina mých kolegů a kolegyň na stejné pozici jako já přicházela pracovat jako policejní mluvčí ze základních útvarů, to znamená, že měli za sebou již celou policejní praxi i nezbytnou rutinu. A to já jsem neměla. Musela jsem se to velmi rychle naučit, abych netápala v policejní terminologii. A nešlo jen o terminologii, ale de facto o celý proces policejní práce.

Existuje v policejní práci i nějaký profesní žargon?

Zvláštních výrazů, které zaznívají v souvislosti s policejní prací, je nespočet a někdy v sobě mají i prvky humoru. Ostatně, posuďte sám. Například už od mého nástupu k policii se mi zdá velmi zábavné, že když někdo něco provede, tady se tomu říká nápad trestné činnosti. Pod slovem nápad si obvykle představíte nějakou ideu, a ne vykradený byt. Nebo když se bavíme mezi sebou o loupežném přepadení, tak mluvíme o elpíčku. Tak si zkracujeme toto slovní spojení prostřednictvím počátečních písmen L a P. Když někdo vnikne do něčího obydlí a poruší tak domovní svobodu, tak říkáme, že je to porušovačka.

Pokud existuje nějaké desatero práce policejních mluvčích, co je v rámci něho prioritou?

Policejní mluvčí by měli mít vždy na paměti pravdivost podávaných informací. Na veřejnost by se neměla dostat žádná dezinformace či nepravda. A informace by měly být vždy podávány s ohledem na probíhající policejní vyšetřování. Pokud bychom hned na začátku sdělili veřejnosti všechny informace, mohlo by se stát, že by pachatel nemohl být odsouzen, protože by ta přemíra informací zmařila nejen probíhající policejní vyšetřování, ale i následné dokazování u soudu a spravedlivý proces. Toto je v kompetenci policejních mluvčích. Musíme vždy úzce spolupracovat s vyšetřovatelem, který má konkrétní případ na starosti, protože on rozhoduje o tom, které informace se mohou dostat na veřejnost a které určitě ne.

foto: archiv Evy Prachařové

Jaké máte vztahy s novinářskou obcí?

Obecně mám s novináři velmi dobré vztahy. Je to ostatně v popisu mé práce – budovat a stále zkvalitňovat takové vztahy, a byla bych sama proti sobě, pokud bych s novináři válčila. Jistě, v každé práci se vyskytnou situace, kdy nepanuje úplná shoda, ale jsou to spíše výjimky. Existuje mezi námi vzájemný respekt, protože i novináři, s nimiž spolupracujeme, chápou specifika naší práce a rozumějí tomu, že nemůžeme všechny informace ke konkrétnímu případu uvolnit.

Objevujete se často i na televizní obrazovce. Poznávají vás lidé třeba na ulici, v obchodě?

To je zajímavá otázka… A víte, že ani ne. Je to určitě dané uniformou, ve které se na obrazovce objevuji. Někdy se mi stane, když jsem v civilu, že lidé viditelně v paměti pátrají, odkud mě znají, ale stejně si na konec nedokážou vybavit odkud.

Jak vypadá váš běžný pracovní den a jak vypadá váš mimořádný pracovní den?

Každé ráno prostuduji, co se za posledních dvacet čtyři hodin v regionu stalo. Máme společnou telefonickou konferenci, do které se připojují všichni vedoucí obvodních oddělení Policie ČR v regionu. V rámci této konference se probere celková situace. Už v rámci této konference si udělám obrázek, jaký bude můj den, zda to bude běžný pracovní den, nebo zda bude mimořádný. Mimořádná situace, když uvedu příklad, je vážná dopravní nehoda, loupežné přepadení banky či pád letadla. Potom už nestíhám brát telefony a v běhu se převlékám do uniformy. A jedu na místo nehody (události), protože je mi jasné, že tato zpráva je mediálně zajímavá a je vždy nejlepší, když jsem osobně přímo na místě. Získám přehled o situaci, mohu pak lépe s novináři komunikovat. A novináři vědí – a přímo vidí – na koho se mohou s požadavky o informace obracet. Moji kolegové ze specializovaných složek tak mohou nerušeně dělat svoji práci a nemusí se ještě zaměřovat na to, zda jim náhodou nějaký novinář v dobré víře nechodí tam, kam nemá, neničí stopy atd.

Nejste jen policejní mluvčí, jste i preventistka. Co si mají lidé pod termínem policejní prevence představit?

Policejní prevence – to je velice široký pojem. Nabízí se zde obrovské pole působnosti v oblasti předcházení trestné činnosti a zahrnuje pestré spektrum lidí – od dětí z mateřských školek až po seniory. Pod pojem policejní prevence patří bezpečné chování, prevence v dopravě, základy trestní odpovědnosti, bezpečné používání elektronických médií a sociálních sítí atd. Policejní prevence zahrnuje všechno to, co policie obsáhne ve své činnosti. Někdy s úsměvem říkám, že policejní preventista je odborník na celou policejní práci.

Policejní prevence určitě i ubírá práci policii ve smyslu, že prevence předchází represi…

Možná ubírá práci, ale já věřím, že i učí veřejnost lépe spolupracovat s policií. Stává se například, že při dopravních nehodách nebo tragických událostech umí děti poskytnout první pomoc lépe než dospělé osoby. Zvládnou také adekvátně přivolat na místo policii, popsat efektivně situaci zasahujícím záchranářům, nepodlehnout panice. A takové chování je v mnoha případech právě výsledkem systematické práce v oblasti prevence.

Jak se vám, jako ženě, působí v převážně mužském kolektivu? Je to výhoda či nevýhoda být ženou v řadách Policie ČR?

Máte pravdu, že stále je ve stavu Policie ČR převážná většina mužů, i když ani ženy v uniformě nejsou určitě žádnou výjimkou. Mně osobně se v mužském kolektivu pracuje výborně, protože spolupráce s muži je v mnoha případech jasná a přehledná. Pokud už se kvůli něčemu nepohodneme, tak si to vyříkáme a víc se k tomu nevracíme.

Jsou nějaké obecně rozšířené omyly vztažené na práci policejních tiskových mluvčích či obecně Policie ČR?

Poměrně často jsme slyšela, že policejní mluvčí říkají jen to, co jim sdělí nadřízení. Musím zdůraznit, že policejní mluvčí si všechny informace dohledá sám, ověří si jejich pravdivost, zkonzultuje je s kompetentní osobou, v jejíž gesci je konkrétní vyšetřování… Vůbec to ale neznamená, že pouze deklamujeme cizí slova. Ostatně, pokud bude chtít můj nadřízený říci něco sám za sebe, obvykle bude mluvit sám a nebude mě k tomu potřebovat.

A mylné představy veřejnosti o práci Policie ČR?

Je to kardinálně chybný úsudek, tentokráte o práci celé policie, se kterým se občas setkávám zejména v rámci již zmiňovaných přednášek na téma policejní prevence. Lidé nám tam říkají, že policie někoho za něco zavírá a pak ho zase pouští. A já vždy trpělivě vysvětluji, že policie nikoho nezavírá ani nepouští, pouze předchází trestné činnosti, vyšetřuje trestnou činnost, dopadne pachatele této trestné činnosti, shromáždí důkazy a tím její základní poslání končí. Vše ostatní je v kompetenci státního zástupce, který připraví obžalobu a pošle pachatele před soud. Teprve ten rozhoduje, jestli bude někdo odsouzen či nikoli. V kompetenci policie je samozřejmě také trestat, ale jedná se o tresty za spáchané přestupky, například o pokutu uloženou v blokovém řízení, nebo o vyřešení protiprávního jednání domluvou.

Spolupracovala jste v rámci řešení nějakého úkolu s policejními tiskovými mluvčími ze zahraničí?

Setkala jsme se s tiskovými policejními mluvčími z Polska a spolupráce s nimi byla výborná. Několikrát jsme pracovali na společných projektech. Řekla bych, že jejich práce je zaměřena stejně jako ta naše.

Zazněla někdy z vašeho nejbližšího okolí, z rodiny, nějaká kritika, že jste si zvolila kariéru policistky?

Nikdo z rodiny mě od práce policejní mluvčí neodrazoval. (úsměv) Byly dokonce i časy, kdy se děti maminkou-policistkou i trochu chlubily.

Spolupracujete především s novináři, kteří jsou v oblasti práce s informacemi profesionálové. Nové technologie však umožnily, že na předávání informací participuje ve velkém i laická veřejnost. Mám na mysli sociální sítě. Jak hodnotíte kvalitu informací, které si zde lidé předávají, které zde sdílejí?

Někdy jsou informace na sociálních sítích poněkud přehnané a u lidí vyvolávají paniku. Mám teď na mysli veřejností hodně sledované téma obtěžování dětí údajnými pedofily. Taková informace se šíří po sociálních sítích rychlostí blesku. My na to reagujeme vždy oficiální cestou a snažíme se nějakou nepodloženou paniku racionalizovat a uklidnit. Policie chápe sociální sítě spíše jako privátní zónu a nijak se v nich neangažuje. Policie také nemá žádný oficiální profil na sociálních sítích. V prostředí internetu se prezentujeme formou klasického webu. Interakce s veřejností na sociálních sítích by byla velmi obtížná co do míry korekce, reakce atd. Na sociálních sítích hrozí příliš velké zkreslení při předávání informací a jejich proměna do podoby dezinformací. A policie by měla být vždy zdrojem pouze důvěryhodných a ověřených informací. Tím ovšem neříkám, že sami policisté se na sociálních sítích nemohou prezentovat. Je to ale vždy jejich osobní prezentace. Já jako tisková mluvčí ctím oficiální danou formu a nastavený způsob komunikace s veřejností, proto všechny informace zveřejňuji pouze prostřednictvím již zmíněného oficiálního webu www.policie.cz, kde se mohou všichni informovat o tom, co se děje a jakým způsobem v případu policie postupuje.

Ve kterých případech z vaší praxe je spolupráce s médii nejsložitější?

Prostřednictvím médií velmi často žádáme veřejnost o spolupráci při pátrání po ztracených dětech či seniorech. To často bývají velmi složité případy, které žádají opravdu citlivé uchopení informací. I když máme možná podezření, že se tomu člověku mohlo stát něco špatného a chceme o tom informovat prostřednictvím médií, musíme to udělat tak, abychom zároveň nevyvolali paniku mezi příbuznými. Když se vrátím k tématu dopravních nehod, stalo se, že média informovala o nějaké tragické dopravní nehodě a jejich důsledcích dříve, než se stačili dozvědět příbuzní, že někdo z jejich blízkých při této nehodě zahynul. V tomto směru žádáme média o shovívavost a citlivý přístup, protože v těchto konkrétních případech je rychlost předávání a sdělování informací spíše na škodu a nikomu neprospěje.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Mirek Brát

Foto: archiv Evy Prachařové

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Mirek Brát

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Původní profesní zaměření Oldřicha Lomeckého je technického charakteru. Absolvent elektroniky ČVUT působil jako elektronický konstruktér a ředitel obchodní divize v Tesle, následně jako ředitel několika dalších společností zaměřených na zahraniční klientelu a také jako ředitel Tyršova domu. Tyto své dosavadní zkušenosti nyní zúročuje v pozici starosty městské části Praha 1. Ta mu během jeho funkční období doslova vzkvétá pod rukama a není tedy divu, že úspěšně obhájil dvě volební období po sobě. Otec dvou dětí se ve svém volném čase rád prochází po „svém teritoriu“, hovoří s lidmi, zajímá se o jejich názory a nezapomíná také na dobré sousedské vztahy s okolními městskými částmi. S oblibou se věnuje tenisu.

Ve své funkci starosty městské části Praha 1 jste již pátým rokem, tedy druhé volební období. Co bylo prvotním popudem se o tuto pozici vůbec zajímat?

Ke kandidatuře v komunálních volbách mne přemluvili mí přátelé, kteří zakládali v Praze 1 regionální sdružení politické strany TOP 09. Tehdy jsem nepředpokládal, že bych mohl být starostou – mým cílem bylo uspět ve volbách a „provětrat“ zatuchlé poměry na radnici Prahy 1. Že toto „provětrání“ bylo nanejvýš žádoucí, potvrdily v roce 2010 výsledky komunálních voleb. TOP 09 v nich v Praze 1 jasně zvítězila a já jsem byl nejen lídrem jedné z politických stran, ale díky skvělému volebnímu výsledku náhle také vážným kandidátem na starostu.

Z čeho jste tehdy měl obavy a co s odstupem času hodnotíte zcela jiným způsobem?

Vzhledem k mým dlouholetým zkušenostem ve vedení České obce sokolské a řízení Tyršova domu jsem neměl obavy manažerského rázu. Spíše jsem si říkal, nakolik bude náročné dojednávat politické kompromisy. Nemáme většinový volební systém, jednobarevná koalice je v Praze 1 utopií, a tak je vždy nutné, aby se na koaliční spolupráci domluvilo více subjektů. Takže jsem byl najednou „hozen do vody“ – vody zákulisních dohod, něčeho jiného, co se říká na veřejnosti a co v zákulisí apod. Naučit se orientovat v těchto politických machinacích byl docela obtížný oříšek. Dnes už mě v tomto směru nic nepřekvapí, i když jsem si na onu obojakost politiky stále ještě nezvykl.

Které věci patří k záležitostem, na které jste po letech zkušeností ve své funkci změnil názor a přístup k dosažení kýženého výsledku?

Odpověď na tuto otázku trochu souvisí s předchozí. Nejprve jsem kolegům z ostatních politických stran hodně věřil, posléze se jim pokoušel věřit, načež nyní už nějaký ten pátek vím, že co není takzvaně na papíře, neplatí. To je politika a najde se v ní jen málo lidí, jimž můžete důvěřovat jako například kolegům z vedení nějaké firmy.

V jakém směru považujete své dosažené vzdělání za užitečné v současné funkci a proč jste zvolil právě tento směr?

Od dětství jsem byl veden k exaktnímu myšlení, takže studium technického oboru na vysoké škole tak nějak samozřejmě vyplynulo z kontextu. Nechci své vzdělání vyzdvihovat nad jiné, ale myslím si, že každý politik by měl mít vysokoškolské vzdělání. Pokud se dnes na manažerské – neřku-li řídící – funkci v jakékoli větší výrobní či obchodní společnosti neobejdete bez vysoké školy, je podivné, že v politice tohle neplatí. Samozřejmě chápu, že to nelze nařídit, ale dovoluji si to nadhodit jako téma k zamyšlení pro voliče třeba při onom proslulém „kroužkování“ na volebních lístcích.

foto: Robert Vano

Věnujete se, či máte v úmyslu se věnovat se, nějakému dalšímu vzdělávání?

To je tedy opravdu otázka na tělo! Pochopitelně se kontinuálně učím cizí jazyky, nicméně co se týká dalšího uceleného vzdělávání, pravděpodobně se do něj po hlavě již nepoženu.

Jakým způsobem jste proměnil zkušenosti ze svých předchozích funkcí? Jaké zásady vám přinesly do života?

Obrovskou měrou mne ovlivnilo působení v České obci sokolské – své manažerské funkce v ní jsem již zmínil. Dodnes jsem místopředsedou Sokola a sokolská etika mne provází vlastně po celý život.

foto: archiv MČP1

Jak velký tým vás obklopuje a nakolik rozhodujete o tom, kdo budou vaši spolupracovníci?

Můj tým se nijak nevymyká tomu, co je obvyklé v podobných funkcích. Mám dvoučlenný sekretariát, který je součástí kanceláře starosty, což je jeden z odborů radnice Prahy 1. V něm pracuje více lidí, ale opakuji, že jde o víceméně standardní model ve většině radnic. Spolupracovníky si nevybírám; samozřejmě, že mezi mnou a například asistentkou musí být jakási základní pracovní souznění – podotýkám, že pouze pracovní! –, nicméně není to tak, že bych si asistentku odněkud sám přivedl. Podobně to platí třeba pro řidiče – toho jsem „zdědil“ po svých předchůdcích a neměl jsem důvod ho měnit jen kvůli tomu, že jsem se stal novým starostou.

Které záležitosti patří čistě do kompetence starosty Prahy 1, a o kterých nemůže rozhodovat sám?

Možná vás svou odpovědí překvapím, ale já nemohu rozhodovat vlastně o ničem sám. Veškerá rozhodnutí jsou kolektivní – příslušná usnesení musí schválit Rada městské části Praha 1 a většinu z nich posléze i Zastupitelstvo městské části Praha 1. To je obvyklý omyl mnoha lidí, kteří se domnívají, že starosta má pravomoci jako nějaký gubernátor v matičce Rusi.

Kdo jsou zastupitelé a jakým způsobem jsou voleni do svých funkcí a na jak dlouhou dobu?

Zastupitelé jsou – jak vyplývá už ze samotného názvu – volení zástupci, tedy reprezentanti konkrétních politických subjektů, které kandidovaly ve volbách. Jejich počet závisí na počtu trvale hlášených obyvatel v daném územním celku. Zastupitelé jsou voleni na čtyřleté funkční období.

Jak často se scházíte a co jsou hlavní témata diskuzí?

Zastupitelé městské části Praha 1 se scházejí na společném jednání zpravidla jednou měsíčně. Projednávají veškerou agendu spojenou s životem v Praze 1, a to včetně interpelací jednotlivých občanů apod.

Můžete porovnat činnost zastupitelstva a starosty s ostatními městskými obvody? Kde vnímáte významnější rozdíly ve způsobu vedení městských částí?

Na takovou otázku nemohu odpovědět jinak, než že nemohu hodnotit praxi v jiných městských částech, neboť v nich nežiji, ani profesně a politicky nepůsobím. Obecně však mohu říct, že rozdíl spočívá nikoli ve struktuře agendy, nýbrž pouze v jejím množství.

Bez kterých zásadních vlastností se každý starosta neobejde? Které povahové rysy jsou pro tuto funkci předností?

Jestli ode mne chcete slyšet odpověď ve smyslu, že jsem člověkem bez chyb, tak to ani náhodou. A moje povahové rysy by asi měli hodnotit jiní, ne já sám.

foto: Robert Vano

Které oficiality patří k pravidelným, jak se na ně připravujete, případně odíváte, a které na území městské části Praha 1 patří spíše k výjimečným?

Praha 1 je unikátní tím, že jakkoli je v porovnání s ostatními městskými částmi malá, svým významem – nejen jako historické centrum, ale také koncentrací státních institucí včetně úřadu prezidenta republiky – je dalece přesahuje. Jako starosta jsem zván na množství akcí, kdy řada z nich v sobě překrývá oficiální a společenský charakter. Většinou tedy chodím v obleku. Co se týká přípravy, samozřejmě každá akce má svůj itinerář, z něhož vycházím.

Jak dobře jste před vstupem do funkce znal městskou část Prahu 1 a o jaké zásadní skutečnosti se vaše obzory rozšířily během let?

Naši městskou část znám velmi dobře, dokonce bych řekl, že detailně, poněvadž zde od narození žiji a v drtivé většině času také pracuji. Po nástupu do vedení Prahy 1 jsem proto nezaznamenal nové, pronikavé poznatky. Nicméně hlouběji jsem pronikl například do procesu územního plánování, což je na první pohled fádní pojem, za nímž se však skrývá naše budoucnost.

Které části považujete osobně za zvláště hodné pozornosti a kde třeba i rád trávíte svůj volný čas?

Mám rád celou Prahu 1, jelikož všude je něco, co stojí za to. Jsem ale Malostraňák tělem i duší, což se odráží v těch nejniternějších preferencích. Malá Strana, Kampa, Hradčany – to je má srdeční záležitost!

foto: archiv MČP1

Které společenské aktivity patří mezi ty, jež městská část Praha 1 pořádá pro občany a jaký je jejich smysl?

Těch aktivit je celá řada. Sousedská pospolitost je v Praze 1 skutečným pojmem a občanské spolky v naší městské části mají po celý rok napilno. Městská část některé akce sama pořádá – například oblíbená sousedská setkání –, mnoho jich pak podporuje finančně a spoluorganizátorsky. Smyslem těchto akcí je utužení vzájemných vztahů a uchování tradic ve víru velkoměsta.

Lze vás vidět na celé řadě kulturních a společenských akcí, takže máte hodně možností hovořit s občany. Jaké postřehy máte z těchto situací?

Jak jsem již řekl, jsem součástí Prahy 1 nejen jako starosta, ale také jako její patriot, takže spoustu místních osobně znám. Když přijdu někam na akci, řada lidí se ke mně hlásí. Častokrát se stane, že si vyslechnu i konkrétní připomínky, tudíž se z těchto akcí tak trochu stávají i neformální „setkání se starostou“.

U komunikace bych ráda zůstala, přesněji u nahlédnutí do způsobu komunikace, kterou musí muž ve vaší pozici volit. Kdo jsou lidé, se kterými kontakt vyžaduje striktně formální postup a kde naopak, i s ohledem na společenské postavení, je vhodnější spíše neformální postup?

Neformální postup nebo spíše přístup je vhodný právě při již zmíněných společenských akcích. Pokud však například pokládám věnec při pietním aktu s premiérem, nebylo by vhodné, kdybych mu vykládal třeba o tom, že jsme minule na candrbálu měli jako první cenu v tombole pečené sele.

Které situace ze své pozice považujete za velké komunikační výzvy?

Výzvou – ačkoli postupem času naštěstí stále menší – je pro mne každý veřejný projev v angličtině. Nejsem žádný spíkr, ale jelikož cizím jazykům věnuji poměrně dost času a energie, výsledky se dostavují, z čehož mám pochopitelně velkou radost.

Kterých problematik se městská část Praha 1 za posledních pět let zbavila a kterým výzvám aktuálně čelí?

Máme za sebou – přestože ještě ne definitivně – arbitráž ohledně půdních vestaveb v Praze 1. Vedení městské části v čele se mnou tuto kauzu dostalo do vínku od předchozích politických reprezentací a až teprve nám se podařilo otočit kormidlem tohoto zapeklitého případu správným směrem. Aktuálně se potýkáme především s pouličním hlukem – takzvaným buskingem – a také s vozítky segway. Jde o jevy, které výrazně komplikují každodenní život obyvatel Prahy 1, nicméně oba snad spějí ke zdárnému řešení.

Co vám naopak dělá častou radost v rámci činnosti městské části a které projekty se ve výsledku velmi osvědčily?

Radost a uspokojení mi přináší každý projekt či aktivita, díky nimž je život obyvatel Prahy 1 spokojenější. V tomto směru si zaslouží aplaus Středisko sociálních služeb Praha 1, které nejenže poskytuje svým klientům primární péči, ale jež pro ně také připravuje pestré volnočasové vyžití. Namátkou bych připomněl bezplatné výlety pro seniory za krásami naší vlasti. Tento projekt je skutečnou lahůdkou v oblasti sociální péče a Prahou 1 se inspirují i ostatní městské části.

Znáte způsob, jak přimět občany, aby se o politiku zajímali, vzali více v potaz vliv politiky na jejich životy?

Musíme rozlišovat mezi občanskou angažovaností a členstvím v politické straně. V naší zemi má politika natolik pejorativní charakter, že je mnohými považována za jakousi pobočku pekla a slušní, charakterní lidé s ní – kromě voleb – nechtějí mít nic společného. Když si vezmete sousední Rakousko, tak tam je běžné, že do politiky se aktivně zapojují staří i mladí, a to v mnohem, ale opravdu mnohem větším měřítku než u nás. Kdyby to takhle fungovalo i v České republice, padla by obvyklá praxe – zejména u starých, tradičních stran – kdy několik kamarádů vstoupí do místní stranické buňky, tu pak ovládnou, načež mají zvolení téměř jisté. Na radnici pak sedí třeba i pět volebních období za sebou s jediným cílem: pohodlně si žít. To je naprosto otřesné, ovšem bez mnohem větší angažovanosti lidí v politice se to nezmění.

Že „čas vždy ukáže“, platí zejména pro starosty. Na co z práce, kterou máte za sebou, jste zejména hrdý?

Jsem spokojen zejména s tím, že Praha 1 hospodaří od nástupu TOP 09 do vedení městské části a radnice Prahy 1 vyrovnaně a bez dluhů.

Jakým způsobem si trénujete svoji koncentraci?

Koncentraci netrénuji, jelikož jsem zvyklý se koncentrovat přirozeně, na základě svých profesních zkušeností. Vím, že existují metody cíleného nácviku koncentrace, ale zatím jsem nepocítil potřebu je hlouběji zkoumat.

Jaký je podle vás nejlepší způsob, jak dosáhnout svých cílů?

Klíčové je nejen stanovení vlastních cílů, ale také konkrétních kroků včetně časového rozvrhu. Pak už zbývá jen „maličkost“ – do puntíku vše splnit!

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

MgA. Veronika Blažková – tisková mluvčí

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz 

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz 

Le Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Již druhé funkční období je Jan Birke (*1969) starostou východočeského Náchoda. Zároveň zasedá v poslanecké lavici parlamentu České republiky. Svůj profesní čas rozděluje mezi komunální a velkou parlamentní politiku. V politice není žádným nováčkem. V minulosti působil, mimo jiné, i jako šéf kanceláře předsedy vlády. Odzkoušel si i pozici top manažera v byznysu v rámci obchodních styků mezi Českou republikou a Čínou. Jan Birke je ženatý, otec dvou dospívajících dcer.

 

Jak se člověk dostane na post starosty okresního města?

V České republice neexistuje přímá volba starostů. Mechanismus vedoucí ke starostenské židli je uspět v komunálních volbách a stát se zastupitelem. Starosty, místostarosty, členy městské rady pak volí nové městské zastupitelstvo, které vzešlo z komunálních voleb.

 

Předpokládám, že rozhodnutí zastupitelstva zvolit konkrétní osobu starostou není nahodilou volbou. 

Máte pravdu. Okamžitě po volbách probíhají jednání mezi subjekty, které budou mít zastoupení v novém zastupitelstvu. Cílem je vytvořit většinovou koalici, která bude mít rozhodující vliv v zastupitelstvu. Tato koalice si definuje i složení vedení města, pozice starosty, místostarosty či místostarostů. Přichází i s návrhem na konkrétní složení městské rady a obsazení funkcí předsedů finančního a kontrolního výboru, které podléhají zastupitelstvu. S těmito návrhy přichází pak koalice na první jednání zastupitelstva. Hlasuje ovšem celé zastupitelstvo. A na zastupitelstvu mohou zaznít i jiné návrhy na obsazení pozic ve vedení města, než se kterými na jednání přišla nová koalice.

 

Co se děje v případě, když takové návrhy zazní? 

Koalice má početní převahu a předpokládá se, že dokáže vlastní návrhy prosadit při hlasování. Je to o počtech hlasů. Mluvím-li o koalici vzešlé z voleb, neznamená to, že by vítězem voleb nemohl být pouze jediný subjekt, který získal nadpoloviční většinu hlasů. Nemusí dokonce získat ani nadpoloviční většinu, ale může být například i těsnou menšinou v zastupitelstvu a prosazovat svůj program s podporou jiných subjektů, se kterými však nevytvoří koalici. Systém komunální politiky je v něčem podobný i systémům a mechanismům ve velké, parlamentní politice. Identické však tyto mechanismy určitě nejsou. Co se týká zákonných norem, tak místní samosprávy se řídí zákonem o obcích. To je pro nás základní kodifikace, která určuje fungování samospráv.

 

O co vlastně v komunální politice jde? 

To je trefná otázka. Já bych to určitě vztáhnul k tomu adjektivu komunální. Vzniklo jistě od slova komuna, což lze definovat jako skupinu lidí žijící v nějaké komunitě, společenství. A v komunální politice jde o obecný prospěch tohoto společenství. A tato politika je hodně konkrétní, pragmatická. Neobjevíte v ní tak jasné rysy politického boje a soupeření, které charakterizují například parlamentní politiku. Uvedu s nadsázkou příklad: Když chcete opravit ten či onen chodník ve městě, nemusíte to určitě stavět jako politickou otázku. Levici i pravici jde o totéž – aby neměla v případě deště na rozpadajícím se chodníku bláto na botách.

 

Ale i v komunálních volbách mezi sebou soupeří kandidátky zavedených politických stran. 

Ano, ale mnohem více zde voliči dávají důraz na konkrétní osobnosti kandidátky. Náchod má něco přes dvacet tisíc obyvatel, lidé se tady znají, někdy si i doslova vidí do talíře. Také způsob volební kampaně je jiný, je více osobní, personifikovaný s konkrétními jmény. V komunální politice neutváříte zahraniční politiku, neplánujete výdaje na obranu, neformulujete zásadní zákony. Pracujete pro komunitu, které jste sám součástí. V tom je komunální politika ryzí a maximálně konkrétní.

 

Přesto má i místní samospráva řadu autonomních pravomocí? 

Určitě. Když už jsem hovořil o tom, že neurčujeme výdaje na obranu, musím i uvést, že máme vlastní ozbrojenou složku a to městskou policii. Můžeme vydat a také v Náchodě vydáváme vyhlášky, které jsou regulativy některých aktivit probíhajících v katastru města. Jedná se například o vyhlášky upravující konzumaci alkoholu na veřejných prostranstvích, regulující činnost heren a kasin atd. Na straně druhé si občané stále pletou pojmy samospráva a státní správa. To jsou dvě rozdílné věci. A samospráva nemůže a nesmí ovlivňovat státní správu. Příkladem jsou různá povolení ke stavbám. (úsměv) Lidé si občas pletou samosprávu s městskou republikou, jaké byly v antickém Řecku. Městské zastupitelstvo i městská rada mohou hodně, ale opravdu nemohou všechno. A vždycky musíme striktně dodržovat zákony!

 

Můžete popsat rozdíly mezi kompetencemi městského zastupitelstva a městské rady?

Základní kompetence upravuje již zmíněný zákon o obcích, který říká, že obec řídí městské zastupitelstvo. To je však velká skupina osob, která se schází, například v Náchodě, přibližně každé dva měsíce. To jsou řádná plánovaná zastupitelstva, která mohou být doplněna o další zasedání, pokud si to situace vyžádá. Frekvence těchto zasedání je však příliš nízká, aby bylo možno město efektivně řídit. Proto je tu městská rada.

 

Ta se schází v kratších intervalech než městské zastupitelstvo? 

U nás v Náchodě se schůze rady konají každých 14 dní. Samozřejmě že lze kdykoli opět svolat mimořádnou schůzi rady. Je to stejné jako u městského zastupitelstva. Rada má v některých oblastech samostatnou gesci k rozhodování, v jiných případech připravuje podklady pro jednání zastupitelstva a vybaví konkrétní bod na jednání zastupitelstva doporučením, zda by měl být zastupitelstvem schválen či nikoli. Frekvence jednání městské rady již umožňuje flexibilní řízení města.

 

Čím se při jednání městské rady a městského zastupitelstva řídíte? 

Mandát každého zastupitele je osobním mandátem, který získal ve volbách od voličů. Rozhoduje se tak podle vlastního vědomí a svědomí. A samozřejmě, jak jsem již říkal, zásadní je dodržování zákonů.

 

Lidé namítnou, že pro politiky, komunální či centrální, zákony příliš neplatí. Něco ve smyslu, že všichni jsme si rovni, ale někdo je rovnější. 

Takový negativismus a snižování lidí, kteří se angažují v komunální politice, mě dokáže rozpálit do běla. V každém stádu jsou černé ovce a média na ně rozmáchlým gestem ráda ukážou. Ale realita je trochu jiná. Angažovat se v komunální politice znamená především entuziasmus, zájem o svoje okolí, ochotu věnovat svůj soukromý čas věcem veřejným. A zákon pohlíží na zastupitele s větší přísností než na běžné občany.

 

I zastupitelé však dostávají za svoji práci plat, není-liž pravda? 

Nehovořil bych o platu, ale spíše o odměně, náhradě za čas. Konkrétně v případě Náchoda pracují jako uvolnění zastupitelé za plat pouze dva zastupitelé, starosta a místostarosta. Ostatní dostávají odměnu jako neuvolnění zastupitelé, mají svoje civilní profese. Když uvážím, kolik musí na jednotlivá zasedání městské rady či městského zastupitelstva nastudovat materiálů, je to opravdu symbolická odměna. Navíc na ně čeká práce v komisích rady či výborech zastupitelstva. A uznání od okolí? S vděčností za práci zastupitele je to složité, s tím musí každý, kdo se rozhodne vstoupit do komunální politiky, počítat.

 

V jakém vztahu jsou městské zastupitelstvo a městský úřad? 

Městské zastupitelstvo je složeno z osob, které získaly mandát ve volbách. Městský úřad je suma úředníků a dalších zaměstnanců města. V čele úřadu stojí tajemník, v případě Náchoda je to tajemnice. Přiznám se, že mně se více než označení tajemník líbí slovní spojení ředitel města, které se užívá v jiných zemích. Městský úřad se skládá z jednotlivých odborů a oddělení. Městský úřad poskytuje úřední servis pro občany ve všech základních oblastech.

 

Kromě funkce starosty Náchoda jste i členem Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Jak se vám daří skloubit obě pozice?

Šel jsem do parlamentních voleb jako starosta a byl jsem znovu zvolen starostou již jako poslanec. Tento fakt mě přesvědčil o tom, že voliči jsou schopni přijmout skutečnost, že jedinec může zároveň zastávat obě tyto funkce, ačkoli mediální atmosféra kolem této problematiky je jiná. Pro mě jsou však nejdůležitější voliči. Snažím se tedy, aby funkce starosty i pozice v parlamentu měly pozitivní synergický efekt. Jsem přítomen u legislativního procesu a mohu pomáhat profilovat zákony, aby samosprávám pomáhaly, nikoli, aby jim život ztěžovaly.

 

O co mohou zkušenosti starostů obohatit poslance? 

Snažím se do parlamentních lavic přinést i normální selský rozum, protože parlamentní politika je jiná než ta komunální. Pracovat současně jako starosta a poslanec je pochopitelně náročné časově i jinak. Ale taková náročnost vás i osobně změní a přiznám, že ta hektičnost na vás může působit i jako droga. Je to náročný pracovní styl, ale potkáte zároveň i množství zajímavých inspirativních lidí, můžete tvořit, měnit. Žijete naplno.

 

Co na to říká rodina? 

Tuto otázku byste měl spíše směrovat na moji ženu a na moje dvě dospívající dcery. Nemají to se mnou určitě jednoduché. Snažím se, abych s rodinou trávil veškerý volný čas, přesněji řečeno veškerý nevelký volný čas. Rodina je moje pevné zázemí, místo pro regeneraci sil. Přeladit se do soukromého módu není vždy snadné. Manželka mi občas žertem naznačuje, že už jsem doma a neřídím zrovna nějakou schůzi.

 

Ale v práci schůze řídíte určitě často? 

Ano. Předsedám jednání městské rady, řídím jednání městského zastupitelstva, vedu porady s pracovníky radnice. Někdy to jsou i bouřlivé schůze, ale když respektujete několik základních pravidel, dá se všechno zvládnout.

 

Jaká jsou to pravidla? 

Především hlídám obecnou slušnost, zdvořilost a korektnost jednání. Netoleruji žádné hrubé výrazy, žádné skákání do řeči druhému. Zároveň si vyhrazuji právo omluvit se, že něčemu nerozumím, že něco nevím. Když někdo něco kritizuje, měl by přijít i s konkrétním návrhem na nápravu kritizovaného stavu.

 

Kdy vám práce starosty dělá největší radost? 

Kromě běžné operativy, schůzí, sestavování rozpočtu a dalších věcí všedního dne jsou v každém městě dny sváteční. Když společně s občany rozsvěcujeme vánoční stromek, když se podaří nějaká důležitá investice – takové chvíle si opravdu vychutnávám, dávají mi pocit velkého zadostiučinění i štěstí.

 

Ve kterých tématech je práce starosty především starost?

V systémových problémech. Opět si nebudu stěžovat na operativu všedního dne, na náhlou sněhovou nadílku nebo příchod chladných dnů v době, kdy otevíráme městské koupaliště. Trápí mě systémové věci, kdy stát hodně pravomocí i povinností převádí na místní samosprávy a naopak, kdy stát nedává dostatečné pravomoci samosprávám v oblastech, kde by to bylo užitečné. Nechtěl bych to ale příliš konkretizovat, protože to by bylo téma na samostatný rozhovor.

 

Jak vypadá běžný pracovní den starosty Náchoda? 

Jak jsem již říkal, jsem uvolněný zastupitel, starostování je pro mě každodenní práce, která však nezačíná ráno a nekončí večer. Jsem starostou 24 hodin denně. A nemám teď na mysli fakt, že jsem hlavou krizového řízení ve městě pro případ nějaké mimořádné události. Spíše jde o nekonečnou operativu činností souvisejících s chodem města, které je jako živý organismus. A když s tímto organismem není něco v pořádku, nevoláte lékaře, ale starostu. Napadlo moc sněhu, někdo poničil sloupek na náměstí, v ulici za rohem vyhrávala do noci hlasitá hudba? Kdo za to může a kdo by to měl řešit? Starosta! Naštěstí mám kolem sebe efektivní tým lidí, na který se můžu spolehnout.

 

Takže se o stížnosti občanů podělíte s vaším týmem?

Ne tak docela. Hromosvodem pro malé i velké starosti města je pořád většinou starosta. Ale nechci si stěžovat, jsem v komunální politice už dlouho, přijal jsem její specifická pravidla a jsem od přírody optimista, který se ráno do práce těší, protože, ať už je starostování jakékoli, není to nikdy nuda a stereotyp. Dopoledne úřadujete, máte porady s vedoucími odborů či oddělení. Potom vyrazíte na kontrolu nějaké investiční akce, která ve městě probíhá. Odpoledne vás čeká zasedání městské rady, potom večer splníte ceremoniální úlohu starosty města na nějaké společenské akci. A víkend? Svatební obřady, večer oslava výročí místních hasičů. Každý den je jiný, naplněný až po okraj kontakty s lidmi. A to mě baví. Jsem srdcař, snažím se jít do všeho naplno, být stále otevřený novým dojmům a výzvám.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Mirek Brát

Foto: archiv Jana Birkeho

Oficiální stránky: www.janbirke.cz

Vytvořeno ve spolupráci s městem Náchod www.mestonachod.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Sport, advokátní
kancelář a politika. To jsou tři hlavní oblasti, kterými žije Monika Krobová
Hášová. I když se sportu přestala vrcholově věnovat a na té nejvyšší příčce u
ní na dlouhou dobu stanulo právo, nakonec se k němu díky politice zase
vrátila a usiluje o to, aby v Praze byli spokojenější všichni, kdo se rádi
pohybují na dvou kolech s vlastním pohonem.

 

Kde se ve vás vzal
nápad začít se věnovat právu?

Rodinná
tradice. Sice mě ještě lákala medicína, ale mým snem byla vždy advokacie.

 

Jak těžké pro vás
bylo studium na právnické fakultě? Přece jen jste měla i spoustu jiných zájmů…

Studovala
jsem na Karlově univerzitě v Praze a současně vrcholově sportovala jako
sportovní potápěčka. Měla jsem každý den hodně nabitý program, ale když se
chce, vše se zvládne.

 

Pracujete jako
samostatná advokátka. V čem je to podle vás lepší oproti větší právnické
firmě?

Vyzkoušela
jsem obojí, ale mám ráda nezávislost a svobodu rozhodování. Nyní si sama
vybírám klienty a organizuji čas, je to prima.

 

Ve vašich stopách
jde i váš syn, neuvažujete o spolupráci?

Starší
syn si zvolil obor zcela sám, jako studenti založili IT firmu, která se
progresivně rozvíjí. Má před sebou poslední státnici a chtěl by se věnovat
právě IT právu, což má velkou budoucnost. Naši spolupráci zvažujeme.

 

Mění se nějak
potíže či dotazy, s nimiž se na vás lidé obracejí?

Každý
klient má své specifické problémy a ty s ním vždy individuálně řeším.

 

Naplnila práce
v advokátní sféře vaše představy, které jste o ní zpočátku měla?

Práce
advokátky určitě mé představy naplnila, mám ráda různorodou a smysluplnou
činnost, jsem opravdu moc spokojená.

 

Co vám tedy tato
práce dává především?

My
advokáti máme za úkol pomáhat lidem podobně jako lékaři. Pokud můj klient
nezůstane někým jiným poškozen a napomohu spravedlivé aplikaci práva, cítím
obrovské uspokojení.

foto: Robert Vano

 

Jak tedy vypadá
vaše příprava na jednotlivé případy?

Nejdůležitější
je komunikace s klientem a důkladná příprava klienta na jednání před
soudem. Musím také nastudovat judikaturu a související právní předpisy. Nemalou
důležitost má i jednání s protistranou.

 

Odmítáte občas
některé případy?

Ano,
odmítám. Klienty si vybírám a peníze nejsou hlavním kritériem. Pokud někdo žádá
nemožné, protiprávní a nefér jednání, tak se určitě nedohodneme.

 

Na který váš případ
jste nejvíce pyšná?

Zachránila
jsem klientovi, nemajetnému, ale pracovitému hasiči třicet milionů
z restitucí, o které ho chtěli připravit protřelí a všehoschopní lichváři.
Byl to velký boj, nátlak, výhrůžky… Vše se nakonec povedlo a z toho mám
radost.

 

Myslíte, že je
v České republice obecně dobrá síť kvalitních advokátů?

Je
nás víc, než je reálně potřeba. Možná to někoho překvapí, ale kvalitních a
férových advokátů je opravdu hodně.

 

Jaké největší chyby
se podle vás může advokát dopustit?

Chyba
je dávat klientovi plané naděje a soudit se jen pro své palmáre. 

 

Tušíte už dopředu,
jak bude který proces probíhat?

Po
téměř třiceti letech praxe tuším, ale rozhodnutí našich soudů jsou často
nevyzpytatelná…

 

Dělala jste poradkyni
pro filmy Kajínek a Kvaska. Jak jste se k této
spolupráci dostala?

Můj
manžel je hudebník Daniel Krob, a tak s umělci – dá se říci – pluji na
jedné vlně. Je jich hodně i mezi mými klienty. Ráda také pomáhám radami ve
scénářích, kde se objevuje právní prostředí. Scénárista Marek Dobeš, Petr Jákl
i manželé Landovi byli úžasní.

 

Jak taková
spolupráce probíhá?

Nejprve
si přečtu celý scénář a pak řešíme konkrétní situace, kde se vyskytuje právní
jednání tak, aby bylo realistické a odpovídalo obvyklým postupům. Je to tvůrčí
práce, která mě opravdu moc baví.

 

Dříve jste se
intenzivně věnovala sportu, jak už bylo zmíněno, co vás vedlo k tomu
nepokračovat v této oblasti?

Tak
tomu není. Naopak, sama sportuji téměř denně – fitko, plavání, golf, zumba,
step… I po vstupu do politiky jsem se intenzivně zapojila v mnoha komisích
a do výboru pro podporu sportu v Praze.

 

Dala vám sportovní
kariéra i něco do kariéry právnické?

Myslím,
že každému aktivnímu sportovci dá sport strašně moc – pevnou vůli, smysl pro
férové jednání, jakýsi nadhled… S lidmi aktivními ve sportu se mi lépe
jedná i v právnické praxi a politice.

 

A k té se
právě dostáváme. V roce 2010 jste aktivně vstoupila do politiky, co vás
k tomu vedlo?

Synové
odrostli a já chtěla svůj volný čas věnovat něčemu smysluplnému, protože téměř
nikdo není s politiky v naší zemi spokojen. Řekla jsem si, že aktivně
pomohu nějaké změně…

 

Co pro vás bylo při
vstupu do politiky největším překvapením.

Byla
to rivalita uvnitř každé strany. To, že největší politický nepřítel nesedí
v opozici, ale vedle vás.

 

Změnil se tedy váš
názor na politickou scénu poté, co jste se stala její součástí?

Ano,
změnil. Pochopila jsem, co štve občana a voliče na politicích… Většině
z nich jde o vlastní prospěch, nehlasují pro dobro věci, ale dělají si
naschvály, intrikují. Ty slušné politiky časem to nezdravé prostředí semele
nebo odradí.

 

Vnímáte nějak i
rozdíly mezi muži a ženami v politice?

Nejsem
feministka, ale ženám v politice strašně fandím. Z mé čtyřleté
zkušenosti vnímám ženu jako praktického pracanta, který chce věc vyřešit rychle
a hospodárně, jako se to děje v běžném rodinném životě. Muži bojují hlavně
o své funkce mezi sebou, což je v konečné fázi destruktivní.

 

Z jakého
důvodu jste zvolila právě stranu TOP 09?

Ikonou
pro mne byl pan kníže Karel Schwarzenberg. Zkušenost mi říká, že vrcholný
politik by neměl být závislý na penězích, motivace má být opravdu blaho národa,
proto tato volba.

 

Paradoxně jste se
tak vrátila ke sportu, protože prosazujete zdravý životní styl a pohyb. Jaký
vnímáte přístup veřejnosti k této oblasti?

Veřejnost
bych rozdělila do tří kategorií. Zaprvé jsou to ti, co sport od dětství
odmítají a sportovat nikdy nebudou. Zadruhé lidé, co mají sportovního ducha, za
každých okolností si na sport vyčlení čas i finanční prostředky a učí sportovat
i své děti. Třetí a poslední kategorií jsou lidé, kteří musí hodně šetřit,
sport nepovažují za důležitý. Ale pokud by dostali příležitost i finanční benefit,
tak sportovat budou. Tady vidím obrovský potenciál.

 

Co pro vás sport
jako takový znamená?

Jakýkoli
sport jednoduše prospívá tělu i duši…

 

Hodně se snažíte
prosazovat zejména bikesharing, jak v této oblasti postupujete?

V
březnu 2014 jsme připravili studii proveditelnosti, která je zveřejněna na
portálu Prahy. Já mám osobní cíl v tomto volebním období projekt
v Praze realizovat.

 

Jaké zatím slavíte
úspěchy?

Nyní
spolupracuji s panem radním pro dopravu Petrem Dolínkem a připravujeme vše
k výběrovému řízení. Myslím, že současná koalice je projektu nakloněna a
podpoří ho.

 

S jakými
reakcemi ze strany veřejnosti se setkáváte?

Máme
facebookovou stránku www.facebook,com/bikesharingvpraze
, kde je více než deset tisíc fanoušků. Reakce jsou z devadesáti pěti
procent velice příznivé.

 

Proč je podle vás
tento přístup k cyklistice v Praze důležitý?

Bikesharing
– česky sdílení kol – znamená, že kola budou uživatelům k dispozici na
jednotlivých stanicích, kdy na jedné stanici si kolo půjčí a v místě
dojezdu ho zase vrátí do stojanu. Klient neřeší parkování kola, jeho servis a
umístění v bytě… Ve světových metropolích je vyzkoušeno, že je to rychlé a
praktické. Jde o doplněk dopravy ve městě, síť musí být smysluplně propojená a
dostatečně velká.

 

Jak je tedy běžný
systém i v zahraničí?

Systém
sdílení kol funguje v zahraničí v šesti stech padesáti městech. Jen
právě u nás v Praze zatím bohužel ne.

 

Nebojíte se
krádeží?

Každé
kolo bude mít čip, který bude identifikovat jeho polohu, kola budou naprosto
specifická…

 

Co podle vás
Pražáky od kol odrazuje?

Lidé
se bojí kolize s auty, nechtějí kličkovat, necítí se bezpečně.

 

Je tedy právě toto
pro vás zatím největší překážkou?

Částečně
ano. Například omezená možnost změnit infrastrukturu ve prospěch cyklistů
zejména v centru města… Úzké uličky se prostě nafouknout nedají a cyklisté
nemohou být preferováni na úkor chodců, kterých je většina. To je stálý
problém, který bude potřebovat čas a hodně vzájemné ohleduplnosti.

 

Jak často jezdíte
vy sama na kole?

Jezdím
v létě na krátké vzdálenosti po Praze.

 

Jak vůbec vypadá
celý proces snahy o prosazení takového projektu?

Realizace
projektu bude politické rozhodnutí, proto nejprve je třeba diskutovat se
zastupiteli v Praze a získat souhlas většiny. Pak následuje studie
proveditelnosti – tu již máme, dále výběrové řízení, snaha vyčlenit finanční
prostředky, případně získat sponzory.

 

Jak se podle vás
cyklostezky v Praze v poslední době proměnily?

Snažili
jsme se zejména o účelné a hospodárné projekty, už se nestaví nejdražší
cyklostezky v Evropě, jak dříve rádi psali novináři.

 

Kromě toho byste
také do budoucna ráda zkvalitnila oblast zdravotnictví. V čem jsou podle
vás největší mezery?

Vnímám
velký rozdíl v kvalitě lékařské péče krajských měst a na okresech. Jako
advokát ve svých kauzách bojuji za práva poškozených pacientů, je jich hodně.
Chybuje každý, tedy i lékaři, ale pacient či jeho příbuzní by měli být po právu
odškodněni. To se ovšem děje velmi zřídka, i když škody hradí pojišťovny.

 

Chtěla byste se
také více zaměřit na týrané ženy a matky samoživitelky. V jakém smyslu?

Hodně
takových žen zastupuji, musím konstatovat, že týrané ženy a matky přicházejí
pozdě. Často excesy partnerů odpouštějí a tolerují, to je fatální chyba. Můj
manžel Daniel Krob je častým interpretem charitativních koncertů společnosti
PROFEM, která těmto ženám ve všech směrech pomáhá. Základem je vyhledat pomoc
včas. Za téměř třicet let právní praxe jsem se ovšem také setkala s mnoha
psychicky týranými muži…

 

Co považujete za
svůj dosud největší kariérní úspěch?

Pokud
zastupuji neprávem obžalovaného klienta a je zproštěn viny, z toho mám
vždy velikou radost, takových rozsudků byly desítky.

 

Kolik hodin denně
se práci věnujete?

V průměru
je to deset až dvanáct hodin.

 

V jakém smyslu
vás vaše práce dokáže po tolika hodinách nejvíc odměnit?

Pokud
moji klienti odcházejí spokojeni a rádi se vracejí, pak moje práce dává smysl.

 

Jak relaxujete a
nabíráte síly?

Relaxuji
sportem a často chodím do divadla a na koncerty.

 

Co je pro vás
v životě nejdůležitější?

Zdraví
a pohoda všech mých blízkých. A moc bych si přála, aby se lidé na celé planetě
a na všech úrovních dokázali dohodnout.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text:
Petra Kuncová

Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz

Designhotel
Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

Hotel
Grandior Prague www.hotel-grandior.cz

LE
Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura
textu: Vladana Hallová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Jan Souček se narodil
v roce 1974 v Brně, absolvoval brněnskou právnickou fakultu a svou mediální
dráhu odstartoval v roce 1994 jako reportér Televizních novin TV NOVA. V
uplynulých dvaceti letech prošel řadou výkonných i manažerských pozic v
elektronických médiích i v komerční sféře komunikačních agentur. V Televizním
studiu Brno působil mimo jiné v letech 2007–2012 jako šéfdramaturg zábavné
tvorby a moderátor Dobrého rána. Při svém zvolení ředitelem ČT Brno slíbil
například užší spolupráci s vysokými školami a místními renomovanými kulturními
institucemi, posilování aktivit v oblasti divadelní a hudební tvorby či tvorby
pro děti a mládež. Jedním z jeho hlavních úkolů na pozici ředitele by měla
být také výstavba nového televizního studia v Brně-Líšni za necelých tři sta milionů korun. O
tom, jaké to je, šéfovat tak velkému „podniku“, jsme si povídali s panem ředitelem
jedno dopoledne přímo v jeho ředitelské kanceláři.

foto: Tino Kratochvil

Odkud pocházíte a jak
jste prožil své mládí?

Narodil jsem se v červnu 1974 v Brně. Když mi bylo šest let,
přestěhovali jsme se do Strážnice na jižní Moravě, kde tatínek působil ve
vědeckém ústavu jako etnograf. V roce 1986 jsme se vrátili zpět do Brna a
já pak nastoupil na gymnázium Elgartova. To byla taková naše rodinná tradice, chodili
tam i dědeček s babičkou, tatínek, teta, bratranci. Když jsem se rozhodoval
co dál, trochu jsem se bál, že bych nemusel zvládnout talentovky na žurnalistiku
v Praze na Fakultě sociálních věd, takže jsem se nakonec přihlásil na Právnickou
fakultu Masarykovy univerzity a vystudoval ji. Ale k žurnalistice mne to
táhlo dál. V roce 1994 jsem při studiu nějaký čas působil v začínající první
soukromé televizi v Česku a pak jsem byl u vzniku Rádia Krokodýl. Po
absolvování fakulty jsem si říkal, že bych se měl právem živit, tak jsem dva
roky pracoval v advokátní kanceláři. Odtamtud jsem se vrátil do médií a
branži jsem už zůstal věrný. Pracoval jsem pro Český rozhlas a Českou televizi,
kde jsem až doteď.

 

V červnu jste se
stal ředitelem brněnského studia ČT, proč jste se o toto místo ucházel? Zdáte
se mi na takovou funkci poměrně mladý.
To je velmi relativní, ve vysokých manažerských i ministerských funkcích se
už dnes běžně objevují mladí lidé po třicítce, nebo i před třicítkou. Třeba
ředitel Národního muzea Michal Lukeš. Winston Churchill se stal poprvé
ministrem v čtyřiatřiceti. Stát se ředitelem brněnského studia ČT ve
čtyřiceti není myslím předčasné. Začal jsem mediální dráhu už před 20 lety,
považuji to za přirozený vývoj. 

 

Z jaké pozice jste
nastoupil na post ředitele ČT Brno?
V době, kdy jsem se přihlásil do výběrového řízení na post ředitele
brněnského studia České televize, jsem nebyl už dva roky jejím zaměstnancem.
Působil jsem ale v ČT externě jako dramaturg některých pořadů a moderátor Dobrého rána a také jsem pracoval v
Českém rozhlase jako editor zpravodajství. Před tím jsem ale byl šéfdramaturgem
Centra zábavné tvorby TS Brno. Je logické, že jsem chtěl všechny tyto
zkušenosti maximálně zúročit. Ve chvíli, kdy chcete věci dělat lépe, musíte mít
možnost věci měnit. A tuhle možnost logicky poskytuje vedoucí pozice.

 

A co chcete měnit,
jaké máte cíle?
V instituci, jako je ČT, není možné dělat revoluci a tím ji destabilizovat
jen proto, že si některé věci představujete jinak. Já se snažím hledat taková
řešení, aby se věci postupně měnily a přitom to negativně neovlivnilo to
základní, co televize dělat má. To znamená vyrábět a vysílat pořady. Zahájil
jsem proces otevření brněnského studia vůči okolí. V prvé řadě vůči
vysokým školám tím, že jsme rozjeli rozsáhlý stážistický program, který by měl
studentům nabídnout nové možnosti. Důležitou změnou je to, že se nejedná jen o studenty
žurnalistiky, kteří v redakci zpravodajství stážovali doposud, ale o studenty
napříč různými studijními obory. Poptáváme grafiky, techniky, ekonomy,
právníky, produkční… Sešel jsem se s rektory vysokých škol v Brně a ve
Zlíně, vytipovali jsme portfolio stážistických pozic a oni poté
s dokonalou znalostí studijních oborů na svých školách distribuují naše nabídky.
To se rozběhlo na přelomu srpna a září. První kolo máme za sebou a uchazečů
byly desítky.

 

Podle čeho si
stážisty vybíráte?
Podle typu oboru, jejich zájmů a především podle jejich entuziazmu, tedy co
svému studiu a profesi dávají, jestli jsou schopni dát něco víc, než čas
odsezený na přednáškách a seminářích. Ti, kteří se osvědčí a nechybí jim
nadšení, s námi mohou spolupracovat i po ukončení stáže.

 

Jak dále se otevírá brněnské studio
veřejnosti?
Druhou částí mé strategie je otevřená komunikace o tom, jaké jsou záměry
studia, co zrovna v televizi probíhá. Nemám co tajit a nebráním se
komunikaci, přijímám rád pozvání k účasti na veřejných diskusích na toto
téma. Byl bych rád, kdyby se brněnská televize stala sebevědomým a zodpovědným
partnerem velkých projektů, které zde v regionu fungují. Ať už externích,
ke kterým se přidáme, nebo budeme takové projekty sami vytvářet. 

 

Máte volnou ruku, dává
vám Praha prostor?
Česká televize je samozřejmě jen jedna, takže s kolegy z Prahy
konzultujeme a vybíráme společně projekty, dáváme na stůl argumenty proč ano a
proč ne. Takže to není způsob nějakého absolutistického rozhodování, nemám
pocit, že by se nám nedařilo týmově prosazovat věci, na kterých máme společný zájem. 

 

Plánujete nějaké
další projekty?
Vytvořil jsem konzultační panel, kterému říkáme Regionální fórum. Má 10 členů a
jsou to špičkoví profesionálové z Jihomoravského kraje a ze Zlínska napříč
různými oblastmi – od zdravotnictví přes vědu, školství až po kulturu. S nimi
bych chtěl diskutovat a získávat tak zpětnou vazbu, jak brněnské televizní
studio působí. Rád bych jim nabídl také komunikaci o jejich projektech, do
kterých by televize mohla vstoupit a stát se jejich partnerem. Dále jsem zahájil pravidelnou a
otevřenou komunikaci s kreativními producenty, kteří působí na půdě
brněnského televizního studia, které je de facto servisní organizací pro jejich
práci. Na jejich kreativitě a na jejich šikovnosti závisí, co se v Brně
bude v budoucnu vyrábět. Jaké typy pořadů, v jakém objemu, jestli náš
výrobní úkol poroste, nebo bude klesat. Já se s nimi znám, jsou to lidé, kteří televizním
studiem prošli a byli jsme kolegové. Snažím se s nimi intenzivně a
pravidelně diskutovat o tom, na jakých projektech pracují. Nic jim nepřikazuji
a nezakazuji, ale jsem rád, že se neformálně dostáváme k tomu, co by
studio mohlo dělat, nebo jak by studio mohlo přispět ke kreativní tvorbě České
televize.

 

V čem je vaše
pozice jiná, když porovnáte vaše dřívější zaměstnání?

Ředitelská pozice v brněnském televizním studiu je jednoznačně
manažerská pozice. Nejsem zodpovědný jen za dramaturgii nebo moderaci nějakého
pořadu. Brněnský ředitel televize je zodpovědný za dramaturgii, za produkci, za
techniku, za zpravodajství, za to, že postavíme nové televizní studio
v Líšni, za to, že zde topíme, že nám jezdí auta, za to, že správně
účtujeme a že si vydiskutujeme adekvátní rozpočet. Zkrátka šíře těch kompetencí
je mnohem větší než u šéfdramaturga zábavné tvorby. 

 

Proč si myslíte, že je
projekt nového studia v Líšni nezbytný? Není to krok zpět, když opustíte
centrum města?
Z mnoha důvodů to není krok zpět. Když se podíváte, kde ve světě vznikají
moderní televizní komplexy, už to dávno není v centrech měst. Navíc kapacity
našich budov v centru nikdy nevyhovovaly. Ti, kteří si pamatují
Československou televizi v 80. letech, vědí, že sídlila na třídě Kapitána
Jaroše. Nyní je administrativa, produkce a dramaturgie na Běhounské, na
Jezuitské pak máme techniku a studia. Žádná z těchto budov ale nebyla
stavěna pro televizi, a tak bylo nutné je průběžně adaptovat na provoz
televizního studia. V budově na Běhounské bývala banka, budova Typosu byla
bytovým domem, podzemní prostory, které využíváme jako studia a maskérny, bývaly
tančírnou, zpravodajské studio vinárnou. Navíc byly tyto budovy postaveny v první
třetině 20. století, jsou technologicky z hlediska infrastruktury za
hranicí životnosti. I kdybychom nestavěli novou budovu, tak bychom museli obě
budovy kompletně zrekonstruovat a stálo by to stamiliony, a stejně bychom
nedosáhli toho komfortu, který nám poskytne budova postavená speciálně pro naše
účely. Kromě toho bychom se dostali do základních provozních problémů, protože
bychom se museli na dobu rekonstrukce někam vystěhovat. Navíc v centru
města už nikdy nebudeme mít dostatek parkovacích míst. To vše jsou důvody,
které jednoznačně ukazují, že stavba studia mimo historické centrum je
nezbytností. A nový areál nám umožní rozvíjet se do budoucna. 

 

Jaký je areál nyní a
jaký by měl být po dostavbě?
Jsou to všechno budovy bývalého generálního ředitelství Zetoru. My jsme dvě
budovy zbourali, jedna budova tam zůstává a my k tomu nyní dostavíme nový
komplex. Zůstane tam i volná plocha, kdyby se v budoucnu ukázalo, že
budeme mít dostatek využití pro filmovací halu.

Kdy bude areál hotov?
Stavební část má být hotová 14 měsíců od zahájení stavby, tj. v únoru
2016. Potom nastane čas na montáže technologií a stěhování. Samo stěhování bude
trvat několik měsíců. Předpokládám, že někdy na přelomu léta a podzimu 2016 už
bychom vysílali z Líšně.

 

Co je přínosem pro
televizní diváky?
Konkrétně třeba pro produkci televizní zábavy to znamená studio navíc, ale umožní
to i rozvoj dalších typů pořadů, které budeme schopni v novém studiu
vyrábět. Kromě toho nyní diskutujeme i o dalších projektech, které bychom mohli
realizovat díky novému areálu, takže v rámci televizní tvorby bychom si sáhli i
na pořady, které nyní nejsme schopni realizovat. Ale zatím nemůžu mluvit
konkrétně. 

 

Jaká je podle vás
úloha regionálních studií?
Těch úloh je několik. Myslím, že je třeba mít další epicentra, do kterých
by se soustředili kreativní lidé mimo metropoli. Není to tak, že by se
kreativní lidé rodili jen v Praze, nebo že by všichni toužili žít
v Praze. Jeden novinář se mě podezíravě ptal: „Proč studio v Brně?“ Já jsem mu odpověděl, že se stejně tak
může ptát: „Proč bychom měli mít
právnickou, lékařskou či filozofickou fakultu, když už jsou v Praze?
Nestačí nám jedno město?“. Já si myslím, že nestačí. Kreativních lidí i v televizních
profesích je celá řada i mimo hlavní město. Působení mimo hlavní město lidem
dává jiný druh inspirace pro kreativní tvorbu. Takže regionální studia ČT jsou
podle mě ta další epicentra pro soustředění šikovných, talentovaných a
kreativních lidí mimo metropoli. Jenom v Brně sídlí šest veřejných
vysokých škol, které produkují profesionály různých oborů. Studio je mimo jiné
signálem vůči veřejnosti, že veřejnoprávní televize chce dávat uplatnění těmto
lidem i mimo metropoli. Spousta lidí si dokáže představit, že by se působení
veřejnoprávní televize mimo Prahu zúžilo jen na zpravodajské pokrytí. Myslím,
že to není cesta. Existence regionálních studií jiných veřejnoprávních médií i
mimo ČR – ve Velké Británii, v Německu, v Rakousku, v Itálii – ukazuje,
že televizní tvorba v regionech nad rámec zpravodajského pokrytí, má svůj
velký smysl. 

 

Kde jsou u nás regionální
studia?
Česká televize má regionální studia jen v Ostravě a v Brně. V ostatních
místech po celé republice působí zpravodajské redakce. Kromě zpravodajství
vznikají ve studiích v Brně a Ostravě dokumenty, zábavné pořady, hudební
pořady, dramatická tvorba, pořady pro děti. To je právě ta nadstavba nad
zpravodajstvím.  

 

Spousta šikovných
lidí utíká do Prahy, a to nejen v divadelní tvorbě, ale i v oblasti
médií…
Nahráváte mi, právě toto jsem řešil v ředitelském projektu. To je mimo
jiné důvod, proč jsem chtěl, aby se televize otevřela vysokým školám. Aby
absolventi oborů, které nás zajímají, v ČT viděli perspektivu uplatnění.
Kromě toho chci, aby lidé měli možnost si více a pravidelně sáhnout na
špičkovou televizní práci. Například ve zpravodajství, kde stále posilujeme
podíl tzv. kontinuálů na ČT24, což
znamená, že celý blok vysílání je odbavovaný z Brna, jsou zde natočeny
reportáže, je to editorsky sestaveno, moderováno. Realizovaly se např. při
návštěvě prezidenta republiky, výbuchu muničního skladu ve Vrběticích, paralyzování
Brna ledovkou. Někdy je to 2x týdně, někdy i 2x denně.

Nejvíce je však vidět asi redakce zpravodajství.
Nepochybně, pokrývá největší časový prostor, navíc má tu výhodu, že je to
přesně lokalizováno, ať jde o Brno, Znojmo, Velkou Bíteš. U pořadů je to naopak
nevýhoda, protože tam divák ani netuší, že pořad vznikl v brněnském studiu
ČT. V Brně vznikají 2–3 televizní filmy ročně. Například v prosinci 2014
ČT vysílala v premiéře film Osmy.
Je to film, který vznikl zde v Brně podle scénáře Marka Epsteina v režii
Jirky Stracha. Tento film vyhrál v Berlíně nejprestižnější evropskou televizní
cenu „Evropské televizní drama 2014“ a vznikl v brněnském televizním
studiu. To je přece něco úžasného, že lidé, kteří tady dělají dramatickou
tvorbu, jsou schopni vytvořit nejlepší evropské televizní drama roku
v evropské konkurenci! Tomu, kdo tam nebyl, se těžko vysvětluje, v jak
obrovské konkurenci jsme vyhráli. Byly tam seriály a filmy z dílny BBC,
byli tam Němci, Dánové, Finové, Francouzi.  

 

Objevily se tam i
nějaké známé filmy?
Tam nemůže být nic známého, protože to jsou letošní premiéry, což český
divák znát nebude. Byl tam třeba úžasný televizní film o vyšetřování příčin
havárie amerického raketoplánu Challenger nebo seriál Honourable Woman. Rozpočtově to jsou neporovnatelné záležitosti.
Zatímco film v českých podmínkách stojí zhruba 13 milionů korun, tak tam
byly stamilionové projekty.  

 

Jaké máte další
úspěšné pořady v porovnání třeba s Četnickými humoreskami?
My toho produkujeme spoustu, všichni se usmívají, ale dennodenně se na to
dívají – AZ Kvíz, to je kolem 600
tisíc diváků u obrazovek každý den. To je televizní perpetuum mobile, které nám
všichni závidí. Funguje už 17 let. Taková televizní soutěž nemá v Česku
obdoby. Vysíláme 10x měsíčně dvou a půl hodinové Dobré ráno pro celou republiku. Vyrábíme zábavné pořady, letos se
bude vysílat šest pokračování pořadu Zpívá
cela rodina. Kdybych měl sáhnout do nedávné minulosti, vyráběli jsme tady
mimořádné úspěšné cykly jako byli Krotitelé
dluhů nebo Po stopách hvězd.
Vyráběli jsme čtyři sezóny reality show Den
D. To byl formát z žánru factual entertainment, který dodnes nemá
konkurenci. Natáčely se tady celé řady dokumentů. S dokumentem K oblakům vzhlížíme jsme loni vyhráli
na jihlavském festivalu cenu za Nejlepší český dokument roku, minulý víkend se
stal vítězem Cen české filmové kritiky. Kromě toho po dlouhých letech tento
dokument reprezentoval ČT v soutěžní části Karlovarského festivalu, byl
nominovaný i do Chicaga. Vznikl zde dokument Hvězdy za železnou oponou. O Vánocích měl premiéru dokument o charitativním
projektu Maria a Maria.

Chystáte opět
tradiční vánoční pohádku?
Budeme letos točit vánoční pohádku pro příští Vánoce v režii Milana Šteindlera.
 

 

Co udělat divácky
velmi úspěšné pohádky jako byly S čerty
nejsou žerty nebo Ať žijí duchové?
Jestli bude dílo takhle úspěšné, se předem nikdy neví. Když čtete scénář,
máte z toho nějaký pocit. Cítíte, jestli ta látka je silná, nebo není. Ale
jestli se z toho stane legenda, to nevědí ani mistři oboru. Králové svého
řemesla, jako je Václav Vorlíček, přiznávají, že je šťastná souhra okolností,
když ty věci do sebe zapadnou jako klíč do zámku a potom to funguje desítky let
– jako Tři oříšky pro popelku nebo Pane, Vy jste vdova. 

 

Prý teď točíte
pokračování Četnických humoresek?
Točíme cyklus, který vychází ze stejného prostředí, jako Četnické humoresky, jmenuje se Četnické trampoty, točili jsme už loni na
podzim a budeme pokračovat na jaře letošního roku.

 

Jaký je rozdíl mezi Četnickými humoreskami a Četnickými trampotami?
Je to podobné prostředí, to znamená prvorepublikoví četníci, ale my se Četnickými trampotami dostáváme ještě do
období před Četnickými humoreskami.
Jsou tam úplně jiné postavy, můžete se těšit na mladé herce v rolích
mladých četníků, ale třeba i na Pavla Zedníčka v roli starého velitele
z dob monarchie. 

 

Objeví se tam někdo z původních
humoresek?
Nemůže tam nikdo z nich být. Dostáváme se do historicky
předcházejícího období a herci, kteří fyzicky i seriálově zestárli, by těžko
mohli hrát mladíky z roku 1918. Ale samozřejmě je to krásná podívaná,
dobová záležitost, kostýmy, krásné interiéry i exteriéry. Na podzim byla
poslední klapka podzimní části natáčení, na jaře pokračujeme dalšími díly.
Diváci se mají na co těšit. Současně
na jaře také začínáme točit skvělý sedmidílný krimi cyklus. Četl jsem scénáře a
předpokládám, že to diváky strhne. Pracovní název je Labyrint a je to česko-slovenská koprodukce. Moc se na to těším. 

 

Vrátíte se někdy
k Četnickým humoreskám?
Nikdy neříkej nikdy, nicméně Četnické
humoresky svým dějem dospěly až před druhou světovou válku. A období 2.
světové války bylo úplně o něčem jiném. Že by četníci pokračovali někam do období
let 1940–1945, to mi nepřijde pravděpodobné.

 

Předtím jste pracoval v rozhlase, je
to velký rozdíl?
To jsou dva úplně odlišné světy. Nechci křivdit televizi, ale rozhlasová
reportáž, z technického principu vzniku, je mnohem svobodnější,
nezávislejší řemeslo než televize. Geniální rozhlasovou reportáž může reportér
natočit sám. Vyrazí s přenosným záznamovým zařízením do terénu a potom si
to sám sestříhá. Zatímco televizní práce je kombinací zvuků a obrázků a je to
technicky mnohem náročnější, takže to představuje vysoké nároky na souhru mnoha
profesí. Ale zase oproti rozhlasu má televize obrovskou výhodu. Celých 80 %
toho, co vnímáme, vnímáme očima, a tím pádem televize dokáže upoutat svého
diváka jinými prostředky, než jak o přízeň posluchačů může bojovat rozhlas.

 

Využíváte v práci
své bohaté zkušenosti z public relations?
 Já si myslím, že za poslední tři roky
urazila Česká televize neuvěřitelný kus cesty v tom, jakým způsobem navenek
komunikovat, jak prodávat své úspěchy a myslím si, že zde je pořád co
zlepšovat. Moje zkušenost z PR mi nepochybně pomáhá v tom, jakým
způsobem naši činnost přiblížit lidem. Jsem přesvědčený, že mnozí lidé netuší, co
všechno pro své diváky televize dělá. Občas mě lechtá v zátylku, když někdo
říká, že v televizi zase nic nebylo. Nemůžu se tvářit, že neexistuje jiné
vysílání, než vysílání České televize. Dnes vysílá jen v Česku 80 kanálů,
v televizi je úplně všechno, jde jen o to, si to najít.

 

Jak vnímáte obecně PR
byznys v ČR?
Já se v PR byznysu už deset let nepohybuji a realita se od té doby
změnila. Obecně je české prostředí složitější v tom, s čím bojují i
další profese. Trh v ČR je malý, velkorysost toho prostředí tím pádem není
tak velká, protože ani prostředky, které mohou subjekty v ČR vrhnout do
komunikace, nejsou tak velké. Myslím, že je velké štěstí mít osvíceného
klienta, který ví, co chce, dokáže se na to podívat velkoryse a ví, že co
investuje do komunikace, se mu mnohonásobně vrátí. Musím říct, že ČT je podle
mě v současné době velmi otevřená. Nenajímáme si ale PR agentury, máme
vlastní oddělení komunikace.  

 

Dokážete nastínit,
jak bude podle vás vypadat televizní trh za 10 let? Kam se bude ubírat?
Myslím, že to je otázka stále větší fúze s internetem. Nepochybně
budeme muset také v krátké budoucnosti zvyšovat kvalitu rozlišení na 4K.
Jsem přesvědčený, že jakmile dnešní „náctiletí“ začnou žít rodičovským a tedy i
usedlejším způsobem života a televize se stane jejich stálejším partnerem,
přenesou do oblasti televizního byznysu svůj způsob sledování televizní tvorby.
Záměrně říkám televizní tvorby. Televize
jsou totiž dvě věci: výroba televizního obsahu a televizní vysílání. Výraznější
proměnou podle mě projde vysílání, tedy způsob šíření obsahu. Běžné bude, že si
diváci budou chtít playlist sledování televize sestavovat sami podle toho, co a
jak budou chtít sledovat a kdy na to budou mít čas. Vedle toho bude fungovat
vysílání v současné podobě, jakou mu dávají dramaturgové. ČT už
v této chvíli nové trendy reflektuje.

 

Kolik kanálů má v současné době Česká
televize?
Šest tematických kanálů. ČT1 a ČT2, zpravodajský ČT24, ČT sport, dětský ČT :D,
který se dělí o čas s kulturně zaměřeným ČT art. Déčko je v evropském
televizním kontextu mimořádně sledovaným a oceňovaným projektem.  

 

Jaký je běžný den
ředitele České televize?
Každý den je jiný. Jezdím do práce většinou na osmou. Diář mám obvykle do
pozdního odpoledne rozsekaný po půlhodinách a v každé z nich řeším
úplně jiné problémy. Další program záleží třeba na tom, jestli jdu večer do
divadla, nebo na koncert, ať už soukromě, nebo pracovně. ČT je totiž partnerem
celé řady kulturních projektů. Někdy den končí v deset večer, někdy jsem
doma i v osm a stihnu se podívat se na něco v televizi (smích), nebo si lehnout do postele s dobrou
knížkou. Čas si najdu i na trochu sportu a přátele. 

 

Změnilo se s funkcí
ředitele něco ve vašich aktivitách na Facebooku, můžete si dovolit psát to, co
dříve?
Nepochybně se to změnilo. Přijde mi to přirozené. Ačkoli i já mám své
soukromí, uvědomuji si, že když mluvím někde veřejně, lidé si mě spojují
s institucí ČT. Osobní komentáře v soukromí nepochybně mám, ale
myslím si, že není na místě, abych veřejně dával nějaké radikální hodnoticí
soudy, které by lidé mohli spojovat s ČT. 

 

Má Česká televize kodex
pro zaměstnance ohledně vyjadřování na sociálních sítích?
Kodex ČT je velmi propracovaný materiál, který je mimo jiné právě vůči
lidem ze zpravodajství přísný, a jedním z bodů toho kodexu je závazek, že
naši zaměstnanci nebudu snižovat důvěryhodnost a nezávislost ČT. Myslím, že
máme ve zpravodajství velmi inteligentní lidi, kteří vnímají to, kde jsou
hranice soukromí a veřejného působení. Facebook je i v rámci zpravodajství
vnímán jako veřejný prostor. Člověk při publikování na Facebooku musí zvažovat,
zda jeho vyjádření nebude spojováno právě s působením v ČT. Sociální sítě
využíváme všichni čím dál víc. 

 

Relaxujete?
Můj rituál, když je na to čas, je horká vana večer. Kromě toho relaxuji na
chalupě v Jeseníkách, kde je pořád co dělat. To je ten moment, kdy člověk
může vypnout hlavu a dělat něco rukama. A taky třeba rád vařím.

 

 

Takže bude nějaký
pořad o vaření?
Česká televze už má celou řadu pořadů o vaření – v brněnském
televizním studiu svého času vznikl velmi úspěšný cyklus Kuchařská pohotovost, ale nevím o tom, že bychom nyní chystali nový
pořad o vaření. Několik zajímavých námětů zde leží, možná že se do budoucna
k vaření zase vrátíme. Ale já jsem myslel vaření DOMA! (smích) Protože u televizního vaření rozhodně nerelaxuji! Mám rád
muziku, rád cestuji. 

 

Jste tedy sám se
sebou a také se svou novou pozicí spokojený?
Kdybych řekl, že jsem spokojený, tak to bude vypadat, že tady podřimuji, že
vlastně už není o co usilovat, a to není pravda. Jsem rád, že se mi daří
zúročovat dvacetiletou mediální zkušenost a jsem rád za ty výzvy, které stojí
přede mnou. 

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano a Tino Kratochvil

Vytvořeno ve
spolupráci:

Česká televize Brno www.ceskatelevize.cz/brno

BBV www.bbv.cz

Designhotel
Elephant Prague www.hotel-elephant.cz 

Grandior Hotel
Prague www.hotel-grandior.cz 

LE Hotels
Group www.le-hotels.cz

Korektura
textu: Vladana Hallová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Když se řekne
bodyguard, většina lidí si vybaví buď horu svalů s neutrálním výrazem
obličeje skrytým za černými brýlemi, nebo Kevina Costnera v roli osobního
strážce Whitney Houston. Tuto profesi ale dělají i úplně normální muži, pro
které to je splnění snu. Jako třeba Josef Kučera. Mladý muž, kterého byste v davu
asi těžko přehlédli, má „v popisu práce“ chránit prezidenta naší republiky…

 

V čem se
liší Josef Kučera od Kevina Costnera ze slavného filmu Bodyguard?

Kevin Costner byl ve filmu určitě o něco málo starší než já. A taky na
rozdíl od scénáře filmového příběhu je moje role méně romantická. (smích)

 

Měl jste už od dětství
takovéto plány? Toužil jste už jako malý kluk po tom, chránit jednou
s nasazením vlastního života prezidenta České republiky?

Pamatuju si, že už jako kluk jsem chtěl být policistou. Představa pistole
na boku lákala asi hodně kluků. Rozhodně jsem ale jako dítě nepředpokládal, že
budu chránit prezidenta České republiky. Tím jsem si splnil svůj „sen“ až
v dospělosti.

  

Máte
v rodině příslušníky policie, nebo jste rodinnou tradici založil až vy?

V mé rodině byli a jsou skvělí kuchaři. Od otce jsem z tohoto
umění, na které nedám dopustit, pochytil hodně, ale příslušník policie jsem
v rodině první. Po mně doplnil řady policie také můj bratranec. A nesmím
zapomenout ani na svého pětiletého syna; stále mi opakuje, že chce být taky
policista jako já. Uvidíme, jestli bude tahle profese tradicí, nebo se vrátí ke
kuchařskému řemeslu.

 

Když trochu
odbočím, umíte vařit? (úsměv)

Vaření mě baví a snažím se, aby to bylo dobré, taky zdravé a byla to
zároveň pastva pro oči. Ale jestli umím vařit, to se musíte zeptat lidí, které
jsem už někdy pohostil. Zatím jsem se dny následující po mé večeři každému
dovolal. (úsměv)

 

Jaké vzdělání musí
mít takový bodyguard, co jste studoval?

Studoval jsem Veřejnoprávní akademii, kde byl můj obor složený
z předmětů jako kriminalistika, veřejný pořádek, ale i sebeobrana, ze
které jsem maturoval. Pak jsem pokračoval ve studiích na Policejní akademii
v Praze, na které jsem absolvoval bakalářský studijní obor Policejní
činnosti. Za zdárné dokončení studia vděčím především tomu, že to byl nezbytný
předpoklad ke splnění mého snu stát se policistou.

 

Než jste se stal členem Útvaru pro ochranu prezidenta, pracoval jste ale jako policista jinde…

Po základní odborné přípravě policisty jsem sloužil u Pohotovostní motorizované jednotky v Praze. Na tohle období rád vzpomínám. Bylo plné zajímavých zážitků, při kterých šlo i o život, ale taky situací, kdy bylo velmi těžké zachovat kamennou tvář a neusmát se. Po téměř pěti letech jsem přestoupil na oddělení Služby kriminální policie a vyšetřování, vedeného npor. Bc. Pavlem Justem. Považuji ho za muže na správném místě, policistu tělem i duší. Především jemu vděčím za jeho vzorový přístup k práci a svým lidem a také za to, co jsem se na tomto oddělení naučil. V rámci mé práce u policie bych též rád zmínil mé pětileté působení u antikonfliktního týmu v Praze. Nejen, že jsem se při této službě naučil asertivně komunikovat s lidmi a pracovat s davem lidí, ale byly to služby, na které jsem se moc těšil, protože jsem je vykonával s ostatními členy antikonfliktního týmu, které považuji za velmi dobré kamarády a které vždycky moc rád vidím.

 

Pro většinu lidí
je nepředstavitelné, co všechno může policista během služby zažít… Máte
z tohoto období nějaký zajímavý, zásadní zážitek?

Zásadních zážitků bylo ve službě opravdu nesčetně. Ať už to bylo
pronásledování ujíždějících vozidel, zákroky při domácím násilí, při pranicích
fotbalových fanoušků. Složitě se vyrovnáváte i s odchodem kolegy na jiné
služební místo, parťáka, se kterým člověk jezdil roky ve dne v noci jako
hlídka v autě. Ale i tyto zkušenosti mají pro vás význam. Z těch
špatných si můžete vzít poučení a vzpomínka na ty dobré vás i po dvaceti letech
pobaví.

 

Proč jste se rozhodl změnit práci, co ovlivnilo vaše rozhodnutí stát se osobním strážcem?

Po jistém zvratu v osobním životě jsem se rozhodl změnit i své pracovní působiště a poznat něco, co jsem chtěl dělat vlastně už delší dobu, jen se dosud nenaskytla příležitost. Najednou tady byla a já jsem na nic nečekal a začal se připravovat na fyzicky a psychicky velmi náročné výběrové řízení na osobního ochránce u Útvaru pro ochranu prezidenta České republiky.

Co všechno tento
útvar zajišťuje?

Útvar pro ochranu prezidenta České republiky zajišťuje osobní, epizodickou
a bezpečnostní ochranu a přepravu prezidenta, jeho manželky a dalších
chráněných osob. Zajišťuje také sídla prezidentů a objekty, kde pan prezident
pobývá, ale také hygienicko-toxikologickou, pyrotechnickou a speciální
technickou ochranu. Útvar se tedy neskládá pouze z nás, osobních ochránců,
ale ze spousty dalších profesionálů, kteří s námi tvoří celek maximální
ochrany hlavy státu, jeho rodiny a dalších chráněných osob.

 

Musel jste
absolvovat nějaké zvláštní testy?

Při výběrovém řízení jsem procházel jak fyzicky náročnými testy, tak
různými psychologickými testy, prověřovaly se i moje dosavadní schopnosti a
dovednosti, aby se zjistily moje předpoklady pro tuto práci. Pro mě to byla
velká zkouška, při níž jsem poznal své meze a občas si sáhl i na dno. Na druhou
stranu jsem to vítal jako možnost získat přehled o tom, kde musím na sobě
zapracovat, v čem se zdokonalit, abych vyhověl požadavkům nezbytným pro
výkon této práce.

 

Jaké speciální
dovednosti a vlastnosti se vyžadují od policisty, který chrání hlavu státu?

Jde o
rozsáhlý souhrn nejen vlastností, ale i schopností a dovedností, které
v celku utvářejí profil kvalitního ochránce a na kterých je nutné stále
pracovat a zdokonalovat se. Opravdu nejde jen o to mít velké svaly a být
výborný střelec, ale je potřeba se například přizpůsobit prostředí, kterým
je chráněná osoba obklopena a umět se v něm orientovat a přirozeně vystupovat.

 

Přepokládám, že
takový ochránce musí být všestranný profesionál. Není to někdy vyčerpávající,
být stále ve střehu?

Je účelem zmíněného výcviku a školení, abychom dokázali rychle vyhodnotit a
optimálně řešit situace, které se mohou vyskytnout. Ano, práce ochránce je
náročná a často velmi vyčerpávající. Je při ní nezbytné přemýšlet několik kroků
dopředu a v každém okamžiku sledovat jediný cíl, kterým je maximální
bezpečnost chráněné osoby.

 

V rámci svého zaměstnání se primárně
věnujete ochraně třetích osob, jaké jsou nejčastější problémy s tím spojené? 

V rámci naší služby neřešíme problémy, ale plníme úkoly. Pokud možno
co neefektivněji tak, aby byly optimálně skloubeny požadavky a přání chráněné
osoby a zároveň byla maximálně zajištěna její bezpečnost.

 

Co musíte
nejčastěji řešit při chránění osob, pro které pracujete? Pro laika to může
vypadat jako „vyklízení“ cesty a sledování okolí…

Určitě musíme mít, jak píšete, „ vyklizenou“ cestu, abychom se s panem
prezidentem dostali, kam potřebujeme, je nutné mít neustálý přehled o pohybu lidí,
okolo kterých procházíme, nebo kteří se nacházejí v okolí pana prezidenta…
Ale je to opravdu jen špička ledovce naší práce. Musíme bezpečně převézt pana
prezidenta na určené místo, vědět, kam s panem prezidentem vcházíme a co
nás tam čeká, že jídlo, které mu je podávané, je zkontrolováno atd. Je to
široká škála povinností, které musí být nekompromisně splněny.

 

Kdo kontroluje jídlo pro pana prezidenta? To musíte otestovat
vy?

Útvar zajišťuje hygienicko-toxikologickou ochranu. Tedy
veškeré nápoje a jídlo podléhají přísné kontrole našich odborníků. Jsme rádi,
že nemusíme být ochutnávači. V dřívějších dobách, kdy se rozmohl nešvar s úmyslným
podáváním jedů, by neměla tato práce dlouhého trvání. (úsměv) 

 

Takže krátkodobý pracovní
poměr? (úsměv) Musíte také ovládat
sebeobranu. Využil jste ji někdy v osobním životě, nebo v předchozích
zaměstnáních? 

V osobním životě jsem sebeobranu používat nemusel, nebo si to aspoň
nepamatuju. Spousta nedorozumění se dá vyřešit slovně. Správný ochránce by měl
mít chladnou hlavu a použít prvky ze sebeobrany jen když je to opravdu
zapotřebí. Na předchozích útvarech, u pohotovostní motorizované jednotky nebo u
kriminální policie občas vyžadoval služební zákrok užití sebeobrany. Na Útvaru
pro ochranu prezidenta ČR trénujeme boj zblízka, sebeobranu a další taktické
prvky pravidelně tak, abychom byli schopni sebeobranu užít v případě
potřeby, která může nastat kdykoliv.

Předpokládám, že
vlastníte zbrojní průkaz a nosíte tu vysněnou pistoli na boku. Použil jste ji
někdy během své práce v terénu?

U předchozích útvarů jsem použil při služebním zákroku jako legální donucovací
prostředek hrozbu namířenou střelnou zbraní. Naštěstí nebylo potřeba zmáčknout
spoušť a zbraň použít. Osoba, proti které směřovala výzva s výstrahou použití
zbraně, se vždy rozhodla mé výzvy uposlechnout. Na současném útvaru procházíme
jak legislativní, tak náročnou střeleckou přípravou, abychom byli připraveni
zbraň použít, pokud to bude situace nezbytně vyžadovat.

 

Vaše práce určitě zajímá
nejednoho mladého kluka; co byste doporučil těm, kteří mají opravdový zájem
stát se ochránci prezidenta? 

Určitě by
měli mít chuť udržovat se ve fyzické kondici, být trpěliví, učenliví a mít
v sobě schopnost sebezdokonalování v této profesi. Taky by měli být
komunikativní, sebejistí ve svém vystupování a hlavně, a to si myslím, že je
jedna z nejdůležitějších rad do života: Měli by si umět zvolit práci,
která je baví a do jisté míry je i jejich koníčkem.

 

Mluvíte o své
práci opravdu zajímavě, a tak mě zajímá, jak v této profesi vidíte možné
uplatnění žen? Nebyly by v sevření kolem hlavy státu méně nápadné než
svalnatí chlapíci?

Vzhledem k tomu, že v případě útoku chráníme pana prezidenta
s nasazením vlastního těla jako štítu, neviděl bych uplatnění žen zrovna
na této pozici jako vhodné. Nicméně nevylučuji uplatnění žen ani nepodceňuji
jejich schopnosti, které se dají uplatnit při ochraně bezpečnosti osob.

 

Cestujete
s panem prezidentem i do zahraničí?

Ano, pana prezidenta doprovázíme i při jeho cestách do zahraničí. Při
zahraniční návštěvě je přítomna i tamní ochranná služba, která se podílí
společně na ochraně bezpečnosti prezidenta České republiky.

foto: Lenka Hatašová

 

Musíte mít bezesporu
skvělou fyzickou kondici. Co děláte pro to, abyste se udržel ve formě?

Chodím běhat, cvičím v posilovně nebo na
TRX. Dobrý ochránce by měl mít nejen sílu, ale měl by být i obratný a umět
rychle zareagovat. Všechny tyto předpoklady pomáhá rozvíjet a udržovat právě
sport. Rychlé reakce si navíc, kromě sportu, cvičím i se synem Tomáškem, když
spolu chodíme pravidelně do bazénu. Při synově temperamentu je rychlost a
obratnost podmínkou a nezbytností.

 

Čas trávený se
synem pro vás ale musí být i odpočinkem. Jak jinak ještě relaxujete od vaší velmi
psychicky náročné práce?

Jdu si zacvičit anebo se večer vidím s kamarády či rodinou u skleničky
vína. Ale relaxuji taky na dětském hřišti hraním se synem, protože mě dobíjí
svou dobrou náladou a radostí. A na poslední místo v rámci relaxace bych
neodsouval ani saunu. (úsměv)

foto: Lenka Hatašová

 

Mluvíte hodně o
cvičení, musíte svému povolání podřizovat i stravovací návyky? „Trápíte se“
zdravou výživou? Tím spíš, když vás v rodině výborných kuchařů nepochybně
lákají na vyhlášené české speciality.

Abych pravdu řekl, jím převážně zdravější a hlavně hodnotnější jídlo pro
tělo, i když mi někdy chutná míň. Občas si samozřejmě to výživově téměř
„bezhodnotné a nezdravé“ jídlo dopřeji taky. Spíš se ale snažím jíst zdravě
nejen kvůli každoročním fyzickým prověrkám, ale taky proto, abych se pokud
možno vyhnul zdravotním obtížím ve stáří. Přece jen budu tělo ještě pár let
potřebovat, tak proč si ho dobrovolně ničit. A zdravá strava je taky jedním
z hlavních faktorů ovlivňujících fyzickou kondici.

 

Jak na vaši
profesi reaguje rodina? Jistě je pyšná, ale nemají o vás strach?

Občas projeví nějakou obavu, když se dlouho neozývám. Ale na to mám vždycky
jasnou odpověď: „Neboj, určitě dá někdo vědět, co se mnou je.“

 

Jak vlastně
vypadá pracovní den osobního strážce – od chvíle, kdy se probudí až po dobu,
kdy jde spát?

Ráno po probuzení si jde vyčistit zuby, potom… (smích)… samozřejmě velmi záleží na programu, jaký má chráněná
osoba. Rozhodně se nepodceňuje příprava celého dne z bezpečnostního
hlediska v návaznosti na programu chráněné osoby. Doprovázíme pana
prezidenta a převážíme ho na určená místa. Po celou dobu jsme s ním
v blízkém kontaktu ať již na Pražském hradě, nebo na jiném místě, a služba
pro nás nekončí ani dopravením pana prezidenta domů. Jak jsem říkal, služba je
nepřetržitá a pakliže to okolnosti vyžadují, pokračuje se v přípravách na
další den či dny.

foto: Lenka Hatašová

 

Je u osobního
strážce nějaká věková hranice?

Na Útvaru pro ochranu prezidenta České republiky jsou při výběrovém řízení
na osobního ochránce prováděny psychologické testy a pohovor
s psychologem, který dle svých kritérií vyhodnocuje odpovědi – a
samozřejmě že psychická vyzrálost je jistě jedním z nutných kritérií pro
přijetí. Tedy, není zde určena věková hranice, ale náročnost této profese
vyžaduje asertivní a psychicky vyrovnané muže. K horní věkové hranici mohu
konstatovat: Pokud osobní ochránce splňuje náročné fyzické prověrky a
nepolevuje ze svých povinností, bavíme se tu o odvedené práci, která je na
vysoce profesionální úrovni.

 

Jste ve své práci
evidentně spokojený, jak se ale vidíte za takových 20 let? Chcete u tohoto
náročného povolání zůstat?

Po pracovní stránce vidím sám sebe jako ochránce plného zkušeností, které
bude předávat dál svým mladším nástupcům. A po osobní stránce jako spokojeného
muže, který pomalu ale jistě bude stárnout bok po boku s vysněnou milující
ženou a užívat si života.

 

Děkuji za
rozhovor.

 

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci s Policií ČR 

Útvarem pro ochranu prezidenta ČR

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz