Narozena v r. 1960, vystudovala jednooborovou psychologii na UK v Praze. V období 1999–2015 byla ve služebním poměru vojáka z povolání. Působila v Centru sociálních studií náčelníka Generálního štábu Armády České republiky (NGŠ AČR) generála Jiřího Šedivého jako terénní psycholog, výzkumný a vývojový pracovník, lektor, později náčelník centra a současně vojskový psycholog GŠ AČR metodicky řídící Psychologickou službu AČR. Od roku 2010 byla vedoucí Oddělení expertních služeb pro oblast lidských zdrojů Sekce státního tajemníka v Ministerstvu obrany ČR. Specializuje se na SOCIÁLNÍ VÝZKUM jako moderní a efektivní nástroj sloužící k podpoře řízení a vedení lidských zdrojů, jehož smyslem a cílem je analýza PRACOVNÍCH PODMÍNEK, PRACOVNÍ SPOKOJENOSTI a SOCIÁLNÍ ATMOSFÉRY, analýza MEZILIDSKÝCH a MEZISKUPINOVÝCH VZTAHŮ A VAZEB pomocí metody sociomapování. Se svým multioborově zaměřeným týmem působila v zahraničních misích české armády v Bosně a Hercegovině, Kosovu, Iráku a Afghánistánu. Pracoviště úspěšně prezentovalo svou mnohaletou činnost na četných konferencích pořádaných NATO i civilními odbornými institucemi. V armádě působila do 31. prosince 2015.

Vystudovala jste psychologii na Karlově Univerzitě v Praze. Jak na tuto dobu vzpomínáte?

Vzpomínám ráda a s vděkem, neboť právě zde se posílilo přesvědčení o mém budoucím profesním působení. V průběhu studií na UK v Praze jsem se totiž díky nestorovi forenzní (soudní) a penitenciární (vězeňské) psychologie a zakladateli Penologického ústavu doc. Čepelákovi nadchla pro tato odvětví psychologie, včetně psychologie vojenské. Vždy jsem toužila studovat člověka či sociální skupinu při výkonu extrémní činnosti, v extrémních podmínkách, kterými „uniformovaný svět“ bezesporu je. Měla jsem možnost podílet se jako pomocná vědecká síla na terénním výzkumném projektu „ŠTOLA 1988“, který byl zaměřen na sledování chování osádek kosmických lodí při dlouhodobých letech, v tomto případě simulovaném letu k planetě Mars. Výzkum probíhající v tišnovské štole u Brna byl mezinárodního charakteru a k jeho realizaci významně přispěla i AČR. I tato zkušenost silně ovlivnila mé další profesní kroky.

Jak jste se dostala ke své práci psycholožky v AČR? Bylo to už zpočátku vaším cílem?

Určitě mě ovlivnily zkušenosti, o kterých jsem nyní hovořila. Myslím, že rozhodnutí stát se vojenským profesionálem, je zřejmě u většiny lidí záležitostí spíše dlouhodobějšího vnitřního zrání, tužby, přání, přesvědčení, svou roli hraje třeba i rodinná tradice. Vliv na tuto volbu má i výchova a prostředí, ve kterém člověk žije. Můj otec, vojenský stíhací pilot a sociolog působící v oblasti výzkumu lidské činnosti v ozbrojených silách a v oblasti kosmických letů, mě významně ovlivnil. Po univerzitních studiích a několika letech práce ve vězeňství jsem přijala nabídku z AČR. Jednalo se o působení v terénním expertním a výzkumném pracovišti zaměřeném na analýzu lidského chování v mírových i bojových podmínkách na území ČR i v rámci vojenských misí. Můj zájem o psychologii v extrémně náročných podmínkách měl další pokračování přibližující mě k cíli „dělat“ psychologii v mimořádných podmínkách s lidmi v mimořádných profesích.

 

Čím konkrétně jste se v tomto expertním pracovišti zabývala?

V roce 1998 založil v české armádě tehdejší NGŠ AČR generál Šedivý historicky první expertní pracoviště analyzující lidskou činnost přímo v terénu. Tímto osvíceným rozhodnutím předběhl dobu nejméně o 20 let a zařadil tak českou armádu po boku ozbrojených sil z různých koutů světa, kde se nepoužívá pro řízení lidí jen „řev a dril“, ale moderní a efektivní techniky. Toto centrum sledovalo a analyzovalo působení vojenských jednotek na domácí půdě i v zahraničních misích. Měla jsem možnost poskytovat se svými kolegy široké spektrum psychologických, psychosociálních a sociologických služeb našim vojákům a doprovázet je v letech 1999–2004 např. balkánským konfliktem, ale i obdobím sesazení Saddáma Hussaina při válečném konfliktu v Iráku v letech 2002 a 2003.

Zmíněné centrum jsem tři roky řídila, avšak v roce 2004 bylo v průběhu další masivní reorganizace české armády zrušeno. V roce 2009 učinilo tehdejší vrcholové vedení rezortu obrany moudré rozhodnutí k jeho obnovení, nabídku řídit jej jsem přijala. Od té doby jsem až do konce roku 2015 se svými spolupracovníky vytvářela a realizovala nesmírně zajímavé projekty v rámci SOCIÁLNÍHO VÝZKUMU zadané vojenskými veliteli, které popisovaly úroveň pracovních podmínek, vztahů a vazeb českých vojáků v místech jejich působnosti. Výstupy z těchto výzkumů přinášely cenná a užitná zjištění o jejich připravenosti na misi, jak ji zvládají, jak kvalitní komunikaci mezi sebou i se svými veliteli mají, jak vysoká je jejich důvěra ve velitele, jak vnímají smysl a cíl mise, jak zvládají pobyt v extrémně náročných klimatických podmínkách, jak zvládají bojové situace, jaká je intenzita a příčina jejich únavy, jakou podporu mají od svých rodin, jaký postoj zaujímají ke smrti, zabití a další a další poznatky. Ty byly cennou informací o aktuálním stavu i podpůrným podkladem pro operativní a strategická rozhodování velení AČR i samotného kontingentu.

foto: Robert Vano

Na rozdíl od běžného psychologa je to práce spojená s nevšedními zážitky. Které ze situací jste předpokládala?

Ano, určitě se práce psychologa ve vojenských podmínkách diametrálně liší od té civilní. Tím nejvýraznějším rozdílem je PROSTŘEDÍ i specifikum samotné PROFESE VOJÁKA Z POVOLÁNÍ. Psycholog působící např. v manželské poradně se jen těžko dostane do Afghánistánu, kde by své klienty připravoval na pravděpodobnost smrti, ztráty kolegy či zvládnutí vysoce agresivního aktu, kterým je zabití člověka člověkem. Při zahraničních operacích dochází k bojovým situacím, ke zraněním těla i ducha, k lidským ztrátám. Dvojnásobně to platí pro mise bojové např. v Afghánistánu. Každý voják musí být na tyto náročné životní situace připraven, jinak ohrožuje sebe i svou jednotku. Předpokládala jsem mimořádně zajímavou práci, potkávání se s mimořádnými lidmi, situace, kdy si sáhnu na dno svých fyzických sil, kdy budu doslova „plivat krev“. Vše se splnilo.

 

A co vás v rámci vaší mnohaleté služby zaskočilo?

Ve vlastní práci, činnosti mého týmu či spolupráci s vojáky a veliteli napříč armádou jsem situaci „zaskočení“ nezažila, ani jednou.

Opakovaně mě i mé kolegy a kolegyně z AČR však znepokojovalo to, co se ostatně již léta objevuje v médiích – letité kontinuální snižování podílu ze státního rozpočtu přiděleného armádě a s tím související urputně dokola se opakující nesmyslné reorganizace české armády doprovázené snižováním počtu lidí pro plnění úkolů, které nepřinášejí vesměs nic dobrého, jen vyčerpávají a demotivují lidi a nutí je dělat nelogickou a často zbytečnou práci. Souvisí s nimi pociťování nejistoty, napětí, stresu, únavy i obav o zaměstnání, které vojáci a vojákyně právem zažívají. Také korupční kauzy, které vrhají neoprávněně na armádu stín, neb nákupy materiálu i služeb nejsou v kompetenci armády, ale civilní části rezortu obrany. Také osobní postoje některých politiků i funkcionářů rezortu k naší armádě, pro které je jen „penězotokem“ či jinou výhodou, jejich vztah k ní je však pražádný. Také alarmující personální politika, která „dovolí“ odchody lidí z armády, kteří jsou erudovanými odborníky, výjimečnými specialisty, jazykově vybavenými, se znalostmi, zkušenostmi, schopnostmi a dovednostmi, po kterých sáhnou civilní instituce tzv. všemi deseti. Odliv takových lidí lze pozorovat v české armádě již několik let, a přesto ho nikdo nezastaví. Zdatné vojáky propustíme, nebo necháme odejít, abychom za tři roky nabírali nové, nezkušené, které teprve musíme vycvičit. Časté střídání ministrů obrany a vrcholového managementu rezortu pak bylo už jen nechtěnou „třešničkou na dortu“…

foto: Robert Vano

 

Co vás obohacovalo, co vám tato náročná práce brala?

Práce v tomto prostředí mně trvale přinášela nevídané uspokojení z práce, o které jsem přesvědčena, že byla nadmíru užitečná, dále možnost potkávat vzácné lidi, pozorovat jejich týmovou práci a soudržnost vztahů, v porovnání s civilním světem neobvykle silnou. Přinášela mně možnost „vychovávat“ experty v oblasti vojenské psychologie a sociologie, poznávat, sledovat a popisovat faktory, které ovlivňují morálku vojenských jednotek, která je základem jejich bojeschopnosti, studovat jevy v civilní sféře zcela neobvyklé – postoje k vlasti a její obraně, ke zbrani, ke ztrátě, zabití a smrti. Umožnila mi uzavřít přátelství, která se podobají „pokrevnímu bratrství“. Z druhé strany jsem své práci odevzdávala mnoho energie, fyzické i psychické, mnoho času hluboce nad rámec pracovní doby, dělala jsem ji s velikým nasazením a s jediným cílem – aby přinesla armádě a jejím lidem užitek. Odměnou za to je dnes fakt, že nemám ve svém dlouhém profesním životě jedinou chvíli, kterou bych vnímala jako nezajímavou či zbytečnou. Bonusem pak byli mí lidé, skvělý tým, který bez nadsázky vnímám jako tým snů.

A co mi vzala? Část mého zdraví. Žádné oběti však nelituji. Téměř 24 roků služby mé vlasti vnímám jako nejlepší rozhodnutí mého života, jako své životní poslání, jsem patriot, naše země i naše armáda pro mě vždy znamenala velmi mnoho, vnímám ji jako druhou rodinu, oběma mám co vracet a vždy na to zůstanu připravena.

 

Jak vypadal váš běžný pracovní den?

Pilířem činnosti našeho týmu byl SOCIÁLNÍ VÝZKUM, který dlouhodobě a kontinuálně sledoval úroveň pracovní spokojenosti, kvalitu pracovních podmínek a mezilidské vztahy. Jejich jádrem bylo měření lidských POSTOJŮ k pracovnímu i osobnímu životu, které jsou lehce a dobře měřitelné i srozumitelně vyjádřitelné. Cílem tzv. akčního výzkumu bylo posílit žádoucí a příznivé faktory, eliminovat nebo minimalizovat nežádoucí faktory, označit případná rizika, která by vojáky a vojákyně rušila či znervózňovala, prognózovat možné budoucí nedostatky a postupy, jak jim předcházet a konečně přinést konkrétní návrhy na následná opatření. Z tohoto vyplývá spousta času stráveného v terénu při sběru, ale také za stolem při analýze dat, psaní zpráv i tvorbě návrhů na konkrétní opatření, která jsou absolutním základem a vlastně tím nejdůležitějším pro velitele.

Samozřejmostí byla podpora managementu při řízení a vedení lidských zdrojů, podpora při výběru a rozmisťování lidí na klíčové pozice, přednášková činnost, psychosociální podpora ve smyslu psychologického poradenství v oblasti, krizová intervence v rámci svízelné situace či akutní životní krize.

 

Co obnášela práce v terénu?

Práce v terénu je nesmírně poutavá, dynamická, přinášející cenné zkušenosti, zároveň je po všech stránkách velmi náročná. Byli jsme schopni dát v místě nasazení zpětnou vazbu na jednorázovou analýzu či porovnat události v časovém odstupu, nebo realizovat s vojáky workshop sloužící k rozvoji mezilidských vztahů, k posilování vzájemné důvěry. Řídili jsme se rčením: „Jsme tam, kde nás český voják potřebuje, třeba mezi tanky, hlavně po jeho boku“. Jsem terénní člověk, tato práce mě velmi naplňovala – za přispění mnoha vědních disciplín, s týmem nadšenců pro tuto práci, kteří nerozlišují den či noc, všední den či víkend, protože „žijí“ sociálním výzkumem.

 

S čím jste se setkávala při práci v misi ISAF v Afghánistánu?

S prací českých vojáků, která se v drtivé většině podobá švýcarskému hodinovému strojku. Několik uplynulých let se po půlročním intervalu střídalo na území Afghánistánu zhruba 600 českých vojáků, kteří se různým způsobem podíleli na rozvoji této země. Jedni třeba tím, že cvičili své kolegy – afghánské vojenské policisty, druzí tím, že zajišťovali leteckou přepravu osob i materiálu napříč touto zemí, další tím, že ochraňovali před útoky Talibánu několikačlenný tým českých civilních specialistů, kteří řídili a realizovali řadu projektů ve školství, zemědělství, stavebnictví, vodohospodářství, zdravotnictví a dalších odvětvích, které jsou v této zemi na „startovní čáře“ svého rozvoje. Práce tohoto civilního týmu a všech českých vojáků a vojákyň působících v Afghánistánu si zaslouží hlubokou úctu a obdiv nás všech. Je to práce v podmínkách, které jsou po všech stránkách extrémní, a které snad každému člověku obrátí život naruby, byť jen přeskupením životních hodnot. Snažila jsem se se svými lidmi přispět alespoň nepatrnou měrou k jejich podpoře i nepatrné pomoci obyvatelstvu této země zmítané válečnými nepokoji. Téměř každý náš terénní výzkum byl doprovázen námi organizovanou humanitární sbírkou, nejčastěji pro školy. I s těmi „balkánskými“ v letech 1999–2004 jich má naše pracoviště na kontě osm.

Mise v Afghánistánu musí být pro vojáky velmi náročné. Vyhledávají tito vojáci často vaši pomoc?

Čeští vojáci jsou na tyto úkoly dobře připraveni, profesně, fyzicky, jsou psychicky velmi odolní, jak vyplývá z řady výzkumných projektů, které byly dlouhodobé a často měly komparační charakter – tedy porovnávali jsme jednotlivé vojenské jednotky, zahraniční kontingenty, vojenské útvary mezi sebou. Velmi časté byly vyžádané rady z oblasti psychologie, sociologie a řízení lidských zdrojů od drtivé většiny velitelů, kteří s námi konzultovali různé situace, události, mezilidské vztahy, k čemuž jsme jim poskytovali expertní rady, včetně návrhů na opatření. Spolupráce to byla v drtivé většině vynikající, konstruktivní a přinášela užitek. Podobně využívali nabízeného vějíře psychologických i psychosociálních služeb řadoví vojáci. Konkrétním případem byla např. situace, kdy vojákovi působícímu v zahraničí zemřel v ČR rodinný příslušník či někdo blízký a vznikla potřeba jej tímto úskalím provázet.

 

foto: archiv Kateřiny Bernardové

Jedním z vašich výzkumů bylo zkoumání motivace vojáků a vojákyň, kteří vyjíždí do zahraničních misí. Co přesně motivuje vojáky, aby se účastnili zahraničních misí? Co od těchto misí očekávají a jak je vnímají?

Naše opakované analýzy ukázaly, že první místo v žebříčku motivů je jednoznačně dlouhodobě „obsazeno“ profesními důvody. Účast v misi je pro vojáka prakticky prvním „skutečným“ výkonem jeho profese, na který se dosud připravoval, vnímá ji jako šanci v praxi vyzkoušet, k čemu byl doma vycvičen. Pro české vojáky má v prvé řadě hodnotu zlepšení profesních znalostí a dovedností, potvrzení schopnosti obstát ve „skutečném“ boji, což je důkaz nejen profesního sebevědomí, ale také přijaté odpovědnosti za úkol. Finanční důvody nejsou zanedbatelným motivem, což se vzhledem k poměru výdělku v České republice a v misi jeví jako logické, jsou však jen důvodem doplňkovým. Výjezd do jakékoliv mise s sebou nese rizika, která nelze plnohodnotně penězi vyvážit, a to si naši vojáci dobře uvědomují. Nelze se však divit, že chtějí být za svou práci a riziko s ní spojené, odpovídajícím způsobem odměněni. Výdělek z mise se tak stává jedním z motivů, který vojáci při výjezdu berou v úvahu, není ale motivem rozhodujícím. Spojovat jejich nasazení v misi s žoldnéřstvím, jak se často děje např. prostřednictvím sociálních sítí, proto hrubě devalvuje jejich náročnou službu zaměřenou na odsouvání problému v podobě terorismu, který se současným světem šíří. Vojáci misi vnímají jako „svou práci“, převážná většina pociťuje hrdost na svou příslušnost ke kontingentu a vojenské operaci. Mise jsou českými vojáky jednoznačně vnímány jako posílení profesní identity. I zde bych odkázala na četné konference, kde byly tyto výstupy prezentovány.

 

Zabýváte se sociodiagnostickou metodou tzv. sociomapováním, jak byste svoji práci popsala laikovi?

Metoda SOCIOMAPOVÁNÍ je naprosto unikátní sociodiagnostická technika, která názorně graficky zobrazí skupinu lidí jako na dlani. Na tzv. SOCIOMAPĚ (viz obrázek) vidíte zřetelně VZTAHY a VAZBY jednotlivých osob ve skupině, jak pevné a těsné jsou, zda a v jaké míře je tým soudržný, kdo jej stmeluje, kdo případně rozrušuje, v jaké POZICI vůči ostatním jsou jednotliví lidé, kdo je „hvězdou“ v týmu, která má výrazný pozitivní vliv na ostatní její členy, kdo je tzv. „mimostojící“, kdo se drží stranou, zda osoby vytvářejí různé podskupiny a další. Díky takové mapě můžete konstatovat současný stav vztahů ve skupině, ale zároveň i předpovídat jejich pravděpodobný vývoj. Techniku jsme používali jako nástroj diagnostický, ale i intervenční při workshopech zaměřených na další rozvoj vztahů u konkrétní vojenské jednotky. Soudržnost vztahů je v ozbrojených silách fenoménem, neboť na její míře je závislé splnění úkolu a hlavně přežití vojáků.

Čeští vojáci vytváří vztahově mimořádně silné, soudržné a provázané sociální skupiny, jak dokazují naše mnohaleté výzkumy. Sociomapování umožňoval české armádě řadu let jeho autor matematik, psycholog, kouč a výjimečný člověk Radvan Bahbouh (QED Group a.s.). České vojenské jednotky se vzájemně uznávají a respektují jako odborníci ve své profesi, dokážou velmi dobře spolupracovat, stmelovat tým, být si vzájemně oporou v běžných i bojových situacích. Funguje v nich výborně mezilidská i meziskupinová komunikace, vzájemná důvěra, ale i vysoká míra důvěry v případě bojové situace. Maršál Montgomery říkal, že vojáci obvykle nebojují za nějaké velké ideály a abstraktní pojmy, ale postupují v boji vpřed za svým velitelem, po boku svých spolubojovníků. To, co je tedy „žene vpřed“, jsou VZTAHY, které jsou v každé armádě světa naprosto klíčové. Z toho důvodu jim velení armády za dob generála Šedivého, bývalého náčelníka GŠ AČR armádního generála Petra Pavla a jeho zástupce generálmajora Aleše Opaty, věnovalo maximální pozornost.

 

Jak jsou vnímáni čeští vojáci v zahraničí? 

Nejsem absolutně kompetentní k tomu, abych zde posuzovala kvalitu české armády z hlediska vycvičenosti a připravenosti k boji, mohu však vyslovit svůj osobní názor na kvalitu lidského potenciálu, kterým armáda disponuje, a to s ohledem na mnoholetou zkušenost získanou díky zmíněným výzkumům a rovněž díky vlastním zkušenostem při osobních setkáváních s kolegy, kolegyněmi a jejich veliteli napříč celou armádou. V rámci české armády působí celá řada kvalitních a zajímavých lidí, kteří jsou dokonalými odborníky ve své profesi, chytrými, pracovitými, čestnými, statečnými a odvážnými lidmi. Je jedno, zda se jedná o řadového vojáka či vojenského velitele na různém stupni velení, o muže či ženu-vojákyni, o vojenského lékaře, dělostřelce, ženistu, pilota vrtulníku či průzkumníka. Mezi nimi je mnoho „srdcařů“, kteří by své povolání nikdy za nic nevyměnili. Takové lidi jsem měla možnost poznat, lidi, kteří můj život profesně i lidsky nesmírně obohatili. Tito lidé přesvědčují svými výkony a jednáním v rámci plnění svých úkolů na území České republiky i v zahraničí, že patří v rámci koalice NATO doslova ke špičce. V této rovině nemohu mluvit jinak než ve prospěch českých vojáků a vojákyň.

Dosáhla jste na hodnost plukovnice, druhou nejvyšší v armádě. Jaká k ní byla cesta?

Byla to neskutečná dřina… nelituji jediného dne, jediné vteřiny. Na svou dosaženou hodnost jsem byla vždy velice pyšná, přistupovala jsem k ní s respektem a vnímám ji jako svou vysněnou metu.

 

Jak hodnotíte ženy v armádě? Jak armáda ženy ovlivňuje?

Přes dva tisíce českých vojákyň jsou vzdělané, odvážné ženy, mají disciplínu, svou práci dělají zodpovědně a dostává se jim uznání. Jsou etablované ve své profesi a projevují přání sloužit co nejdéle. Hlavním motivem pro službu v AČR je dělat zajímavou a užitečnou práci, poté následují sociální jistoty, udělat něco pro bezpečnost své země, záliba v řádu, kázni a pořádku, potřeba zvládnout to, co muži. Jsou k reálným podmínkám služby tolerantnější než muži, citlivější k veřejnému mínění, cítí se odborně připraveny k bojovému nasazení. 93 % žen si přeje stejné podmínky pro výkon služby, jako mají muži, 2/3 vojákyň jsou připraveny jít do války. Jsou přesvědčeny, že vykonávají práci, která nevylučuje založení rodiny či mateřství. Ženy v českých ozbrojených silách tedy nepředstavují problémovou personální kategorii, naopak, jsou jejich integrální součástí. Prokázaly svou nepostradatelnost díky svým schopnostem, potvrzují své branné schopnosti a odolnost vůči zátěži. Stále více pronikají do mužského kolektivu z hlediska vojenských hodností, postupně obsazují i velitelské pozice. Mylná je představa, že „sedí v kancelářích“, působí ve vojenských útvarech na území ČR, slouží v zahraničních misích, jsou vysílány do struktur NATO. Zastávají funkce od logistek přes zdravotnice, personalistky, máme dokonce pilotku bojového vrtulníku, stíhacího letounu, působí i v bojových jednotkách. Pokud české vojákyně CHTĚJÍ a dostanou PŘÍLEŽITOST, zvládnou, cokoliv si zamanou. Armáda jim navíc nabízí široké spektrum možností.

 

Co byste popřála na závěr našeho rozhovoru české armádě?

Budu armádě a všem jejím lidem držet palce, aby se jí dostalo zasloužené pozornosti, respektu a uznání ze strany politiků, ale hlavně obyvatelstva ČR, abychom si v tomto ohledu dokázali osvojit a vypěstovat takový vztah k armádě a jejím vojákům, jaký zažívají od své země naši koaliční partneři, například armáda Spojených států amerických. Také to, aby se navrátily „zlaté časy“, které jsme v minulosti zažívali díky zkušenému, moudrému, prozíravému a pokrokovému velení armády, aby v české armádě veleli opět silní, charismatičtí a vnímaví vůdcové typu generálů Jiřího Šedivého, Ladislava Klímy, Jana Vachka, Petra Pavla, Aleše Opaty, Miroslava Žižky, Vlastimila Picka, Jána Kožiaka, aby sílily pozice pánů generálů Jána Gurníka, Pavla Adama, Jaroslava Kociána, Jiřího Vernera, Libora Štefánika… a mnoho dalších a dalších velitelů v různých vojenských hodnostech a pozicích. Snad jednou přijde doba, kdy vyjde najevo skutečná cena českých vojáků a vojákyň, protože se v nich ukrývá nesmírné bohatství, kterým tato země disponuje.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková a Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Agentura Dark Side a.s. www.dark-side.cz

Le Palais Art Hotel Prague www.lepalaishotel.eu

Agentura Dark Side a.s. www.dark-side.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Petra Hrůzová je u policie osmnáct let a vůbec toho nelituje. Prošla pozicemi, kde nebezpečí číhalo za každým rohem. Svého času pracovala u pohotovostní motorizované jednotky, která se často vydává do zcela neznámého prostředí a malá chyba může být chybou osudovou. V současné době pracuje jako tisková mluvčí na Oddělení tisku a prevence Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje a její práce ji opravdu naplňuje.

 

Kdo je Petra Hrůzová?

Je policistka z Oddělení tisku a prevence u jihomoravské policie. Má pracovní náplň je různorodá, ale velmi zajímavá. Připravuji tiskové zprávy, vytvářím prezentační akce a k tomu potřebné materiály. Provádím činnost na i úseku prevence kriminality. K mé práci patří i kontakt s médii, vymýšlení a realizace preventivních projektů, ale i moderování PR akcí

 

Jak jste se dostala k profesi policistky? Co vás k této práci přivedlo, měla jste nějaký vzor?

K policii mne vlastně přivedla maminka, která mi jednou řekla, že bych se na tuto profesi hodila. Takže za toto rozhodnutí vděčím mámě, i za to, že už jsem 18 let u policie

 

Jaké byly vaše začátky u policie?

Přihlásila jsem se do výběrového řízení. Musela jsem splnit veškerá kritéria, fyzické testy, psychické testy a projít lékařskou prohlídkou. Nastoupila jsem na obvodní Oddělení v Brně a následně na policejní školu, kde se naučíte vše, co je potřeba k práci policisty. Po absolvování policejní školy, jsem si podala žádost na pohotovostní motorizovanou jednotku. Po čtyřech letech jsem přešla na operační středisko, na srdce policie pro Jihomoravský kraj, kde jsem pracovala pět let. Mám ráda práci s lidmi a chtěla jsem si, ale vyzkoušet další pozici a mé cesty vedly na oddělení tisku a prevence a zde jsem do teď.

                                                                      

Čím jste chtěla být jako malá holčička?

Asi princeznou…to fakt ne (smích) Táta vždycky říkal, že jsem měla být spíše kluk, protože to moje myšlení nebylo úplně holčičí.

 

Máte za sebou nějaký pracovní úsek spojený s konkrétní pozicí, kdy jste měla strach?

To bylo právě v době, kdy jsem pracovala u pohotovostní motorizované jednotky, tam jsem někdy opravdu mívala strach.

 

Ocitla jste se někdy v ohrožení života?

Zažila jsem situaci, kdy na mne pachatel vytáhl nůž, když jsme prohledávali nějaké squaty. Zvláštní pocit jsem měla, když jsem byla poprvé na fotbalovém utkání Baníku a poprvé jsem na sebe oblékla protiúderový komplet. Na tomto oddělení nikdy nevíte, co se stane, kam vás operační důstojník pošle. Mám za sebou výjezdy k přepadení, pronásledování pachatele, domácí násilí i rvačky. Když jsme byli někam povolaní, nebyli jsme si nikdy jistí, do čeho vlastně jdeme, byť se operační důstojníci snaží od oznamovatelů zjistit, co nejvíce informací, aby věděli, kam hlídku posílají. Nikdy jsme s jistotou nevěděli, zda je ten člověk ozbrojený.

 

Je tedy asi evidentní, proč jste se rozhodla změnit pozici, i když jste přivykla, že vaším denním chlebem je nebezpečí. Je to tak?

V té době jsme byly na oddělení dvě ženy, jedna odešla na mateřskou dovolenou a já tam zůstala sama. Práce mě opravdu bavila, ale postupem času jsem naznala, že je to prostředí spíš pro muže. Nechala jsem se zlákat neznámými hlasy operačních důstojníků. Ti pro nás vždy byli jakýmisi polobohy. Zase to byla úplně odlišná práce, ale velkou výhodou bylo, že jsem pár let sloužila v přímém výkonu.

 

Prošla jste toto pracovně náročné období bez větší újmy, přesto jistě nastaly situace, na které se těžko zapomíná. Co se vám vybaví, když se takto zeptám?

Vybaví se mi třeba to, že mi v náručí zemřela třiadvacetiletá holka, která po hádce s přítelem vyskočila z okna. My jsme tehdy byli s kolegou za rohem a byli jsme tam dříve než záchranka. Mě v té době bylo jednadvacet let a ona byla vlastně má vrstevnice… (několik hlubokých nádechů). Nejtěžší na tom bylo to, že jsem jí nemohla pomoct… Měsíc na to jsem jela k případu, kde v jedenáctém patře byl člověk, který chtěl svůj život skokem, ale vše dobře dopadlo, pána se mi podařilo přesvědčit. .

 

Jaký typ trestné činnosti nebo nápad trestné činnosti vám připadá nejzrůdnější, nejhorší?

Nejvíce se mi zvedal adrenalin a neuvěřitelně jsem se nastartovala, když jsme jeli do nějaké domácnosti, kde otec vztáhl ruku na dítě a zopakoval to klidně i před námi.

Do nedávna jste byla v pozici preventistky, na co jste nejvíce zaměřovala?

Snažila jsem se preventivně působit na širokou veřejnost. Z pohledu bezpečnosti v silničním provozu například na chodce, cyklisty, motorkáře a celkově na řidiče.  Na základních a středních školách jsem se věnovala přednáškám jako je trestní odpovědnost, kyberšikana, bezpečné chování a další.  Seniory jsem upozorňovala na rizika spojená s různými druhy podvodného jednání.

 

Co vás na vaší práci nejvíce těší, myslím tedy v současné pozici?

Že se nejedná o klasickou policejní práci. Snažím se vytvářet pozitivní obraz Policie ČR.

 

Jak my civilisté poznáme, že svoji práci děláte dobře, když máme trochu jiný pohled než vy profesionálové?

Samozřejmě co člověk to názor. Obecně bych řekla, že policejní práce je velmi psychicky a mnohdy i fyzicky náročná. Už při výběrovém řízení policisté prochází zátěžovými zkouškami, které by měly ukázat, zda má uchazeč dobré předpoklady pro toto poslání. Naším mottem je pomáhat a chránit a já pevně věřím, že většina policistů se o to snaží. Bohužel preferované negativní zprávy v médiích nám moc neprospívají.

 

Řekla jste „pomáhat a chránit“ – často se to stává až terčem výsměchu. Myslíte si, že dostatečně pomáháte a chráníte, aby byli lidé spokojení? A pokud jsou nespokojení, proč si myslíte, že tomu tak je? Kdo bývá z vašeho úhlu pohledu nejčastěji nespokojený?

Kdo je nespokojený? Bývá to většinou člověk, který dostane pokutu, člověk, který nemá kladný vztah k policii, který má špatnou zkušenost anebo protože už jen samotný název „policie“ mu vadí. Z druhé strany i takový člověk, když se mu něco stane, kam zavolá? Na tísňovou linku s tím, že potřebuje pomoci.

 

Jaké máte záliby? Ovlivnila vaše profese i váš osobní život?

Střílím od doby, kdy jsem se k tomu dostala na policejní škole a střílela jsem i závodně. Baví mě motorky. Je to také adrenalin, ale jezdím spíše jako batůžek, protože mám respekt, především od té doby, co se ze mě stala máma. To hodně změníte vnímání všeho. Největší zálibou je rodina.

 

Co nejvíce zanedbáváte kvůli své práci, pokud něco zanedbáváte?

Naštěstí teď nepracuji na směny, tak si myslím, že rodinu nezanedbávám.

Především bych jim doporučila, aby se nebáli a zkusili to. V rámci Jihomoravského kraje pořádá Krajské ředitelství workshopy, které se jmenují Policistou na zkoušku, kam mohou zájemci přijít a vše si vyzkoušet. Jsou tam vyškolení personalisté, kteří poradí a odpoví na řadu otázek. Pod vedením policistů si mohou vyzkoušet vybrané policejní činnosti a nahlédnout do tajů jednotlivých složek.

Pokud v rámci workshopu udělají fyzické testy, obdrží certifikát na rok, který mohou předložit, když by opravdu chtěli k policii nastoupit a už je nemusí dělat znovu a mohou jít rovnou na psychotesty. Dále uchazeč musí splňovat věkovou hranici osmnácti let a být bezúhonný.

 

Kdyby vám teď někdo řekl, že se vaše oddělení zavírá a vy si můžete vybrat, kam byste chtěla jít?

To snad ne… (smích)

 

Připravujete nějaký zajímavý projekt?

Zajímavých nápadů máme si myslím pořád dostatek, ovšem dotáhnout vždy nějaký projekt do konce vyžaduje spoustu práce a také získání finančních prostředků. Musím se teď pochlubit posledním úspěchem našeho oddělení. Za projekt „Bezpečně v kyberprostoru“ se nám podařilo získat druhé místo v národním kole Evropské ceny prevence kriminality za rok 2017.

 

Kde se vidíte za pět let? Stále u policie?

Já doufám, že ano. Mě tato práce opravdu baví.

 

Jaké je vaše největší přání – ženy policistky?

Abychom mohli jen dohlížet a nemuseli zasahovat, aby byli všichni ohleduplnější a milejší, vlastně to, co chce každý.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Lenka Žáčková

Foto: Tino Kratochvil www.tino.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

BVV www.bvv.cz

LE Hotels Group, Grandior Hotel www.le-hotels.cz

Produkce: Dita Brančíková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

 

Má za sebou sedmnáctiletou kariéru středoškolského učitele na gymnáziu. Před nástupem do funkce primátora města Levoče byl dva roky ředitelem pedagogického centra. Je ženatý, s manželkou Marcelou má dvě děti, dceru Rút a syna Filipa. PaedDr.Milan Majerský, PhD. (45) – primátor města Levoče je stále i aktivním sportovcem. Nejvíce se věnoval basketbalu, který několik sezón hrál  i v týmu extraligy. Stále hraje aktivně slovenskou basketbalovou druhou ligu, ve které je nyní klub z Levoče na 3. místě.  Mezi jeho další koníčky patří i četba.

 

Vážený pane primátore, mohl byste čtenářům krátce představit město Levoča?

Levoča je krásne historické mesto s takmer 770 ročnou tradíciou. Má veľa krásnych a vzácnych historických budov. Levoča má najväčší portifikačný systém (mestské hradby) na Slovensku. Pýchou je najvyšší gotický oltár na svete z dielne Majstra Pavla z Levoče v Bazilike sv. Jakuba. Levoča je aj najväčším pútnickým miestom s druhou bazilikou na Mariánskej hore, kde počas hlavnej púte v júli prichádza aj 500 000 pútnikov. Pýchou mesta sú však ľudia, ktorí budovali mesto, ale hlavne tí, ktorým dodnes záleží na dobrom mene Levoče.

 

Jaké aktuální problémy nyní Levoču nejvíce trápí?

Levoča nutne potrebuje investora, ktorý by vytvoril pracovné miesta, aby sa tak mesto stalo konkurencieschopné s ostatnými samosprávami. Veľkým problémom je aj záchrana historických pamiatok a samotná starostlivosť o ne. V Levoči toho máme veľa a samotné mesto na tieto rekonštrukčné a reštaurátorské práce nestačí.

 

Historickou Levoču obdivovali a stále obdivují i čeští turisté. Na jaké úrovni jsou ale nyní oficiální vztahy Levoče s Českem. Mám tím na mysli například  partnerská města v Čechách.

Levoča má stále k Českej republike vrúcny priateľský vzťah. Partnerským mestom Levoče je mesto Litomyšl. S týmto mestom máme dlhoročnú spoluprácu na najvyššej úrovni. V Českej republike mám veľa priateľov a známych, s ktorými sa  pravidelne navštevujeme.

 

Jak vypadá váš klasický pracovní den v pozici primátora?

Nástup do práce o 7.30 a potom v jednom kolotoči vybavovanie stránok, porady  a samozrejme časté pracovné cesty do Bratislavy na jednotlivé ministerstvá, či inštitúcie. Pravidelne navštevujem naše inštitúcie či organizácie a najčastejšie sa zastavím v materských a základných školách.

 

Jak se Vám spolupracuje s médii?

Pre oblasť komunikácie s médiami máme samostatného referenta, ktorý pravidelne pripravuje tlačové správy. Jeho úlohou je aj organizácia stretnutí s novinármi a zástupcami médií. Podstatné je, aby informácie o živote a dianí v našom meste išli do éteru, a aby sa ľudia mohli dozvedieť, čo sa v našom meste deje.

 

Globálním tématem Evropy jsou nyní uprchlíci. Týká se to nějak i města Levoča?

V našom meste sa za celý čas čo beží v Európe migračná kríza nevyskytol jediný problém, keďže neregistrujeme žiadneho záujemcu o azyl a pobyt v našom meste z krajín blízkeho či ďalekého východu postihnutých vojnovými konfliktami. Výnimku tvoria lekári z Ukrajiny, ktorí v našej nemocnici pracujú už niekoľko rokov.

 

Heslem doby je šetření energiemi plus zavádění nových technologií. Ve městě Levoča nyní došlo k zásadní výměně veřejného osvětlení, které přineslo i velkou úsporu elektrické energie. Můžete tuto investiční akci detailněji rozvést?

Rozhodne musím povedať, že táto investícia bola jednou z najrozumnejších z viacerých hľadísk. Jednak pre to, že dochádza k šetreniu elektrickej energie a samozrejme aj životného prostredia, ale aj z toho dôvodu, že finančné prostriedky sme získali zo štrukturálnych fondov EÚ.

 

Kdy vám práce primátora dělá největší radost?

Najväčšiu radosť mám, keď vidím spokojného občana. Samozrejme prichádzajú aj tí, ktorí niečo potrebujú a sú chvíle sťažností, no zažívam časté maily, telefonáty a hlavne osobné stretnutia keď občan, obyvateľ Levoče  príde jednoducho iba poďakovať za niečo konkrétne, čo pre neho vykonalo mesto, alebo mestská organizácia.

 

Kdy vám práce primátora přináší naopak velké starosti?

Sú veci, na ktoré nestačí ani primátor ,a s ktorými by mal problém aj hociktorý minister. Trápi ma, keď nedokážeme pomôcť všetkým a hlavne keď vidím ľudskú biedu. Samozrejme by som chcel, aby ľudia mali dôstojnú prácu a slušný zárobok. Aby mohli v meste bývať, pracovať i odpočívať.

 

 

Co vám funkce primátora dala a co naopak vzala?

Je jasné, že primátor už nedisponuje toľkým voľným časom ako to bolo pred zvolením do funkcie. To znamená, že čas mám organizovaný prevažne sekretariátom a mestskými podujatiami, ktoré sú často aj cez víkend. Takže prišiel som o veľa voľna a času, ktorý som pred tým dával najmä rodine. Funkcia primátora mi, ale dala veľkú skúsenosť, že ľudia, keď sa im pomôže, tak dokážu byť vďační a cenia si to.

Jakým způsobem nejraději relaxujete, odpočíváte?

Už som to spomenul, najradšej mám aktívny oddych v podobe športu, ako je turistika či cyklistika a v jesenných a zimných mesiacoch sa venujem hokeju a najmä basketbalu. Samozrejmosťou je letná dovolenka s rodinou pri mori.

 

Jaký je, v obecné rovině, nyní na Slovensku vztah samosprávy a státní správy?

Časť kompetencií štátnej správy je prenesená na mestá a obce. Nie je to ideálne a je stále čo vylepšovať, tu mám na mysli hlavne to, že ak by s kompetenciami prichádzali aj financie na zabezpečenie činnosti, tak to by bolo ideálne.

 

Média v Česku informují často o  Slovensku v kontextu zde existující početné maďarské menšiny. Týká se to i města Levoče?

Je pravdou, že južné okresy Slovenska sú s prevažnou  väčšinou ľudia hovoriaci maďarský. Na severovýchode Slovenska tento moment nepociťujeme a ak počujeme maďarský hovoriacich ľudí v našom meste, tak sú to vždy turisti. Je ale pravdou, že naše mesto budovali okrem Slovákov aj Nemci a Maďari, preto mnohé dokumenty z nášho mesta a o našom meste sú vyhotovené práve v Maďarčine.

 

Jaké jsou vaše další profesní a politické plány?

Okrem primátorského postu som aj poslancom v samosprávnom kraji. Angažujem sa aj na celoslovenskej úrovni ako podpredseda KDH. Podstatné je, aby sme spolu s ostatnými dostali naše hnutie do národnej rady, aby sme tak mohli obyvateľom našej krajiny pomôcť ešte účinnejšie.

 

Jakým způsobem zajišťuje samospráva ve městě bezpečnost?

Bezpečnosť v našom meste je zaisťovaná cez štátnu políciu, mestskú políciu a samozrejmosťou v dnešnej dobe je aj moderný kamerový systém. Samozrejme to všetko je nič, pokiaľ aj represívne zložky v podobe polície si neplnia preventívnu funkciu a hlavne musí ich byť vidieť v uliciach medzi ľuďmi.

A nakládání s komunálním odpadem?

Mesto Levoča zabezpečuje starostlivosť o mestskú zeleň, úpravu ciest vrátane zimnej a letnej údržby, údržbu a prevádzku verejného osvetlenia a taktiež odvoz a separátu komunálního odpadu prostrednícvom svojej príspevkovej organizácie Technické služby.

Jak dlouho využíváte v Levoči kamerový systém?

V meste funguje kamerový systém už niekoľko rokov a je napojený na pult ochrany a monitoringu. Město sa snaží kamerový systém pravidelne renovovať a modernizovať. Bezpečnosťa verejný poriadok v meste zabezpečuje mestská polícia.

 

Má Levoča fungující průmyslovou zónu?

Mesto má zmodernizovaný priemyselný park na renováciu, kterého získalo finančné prostředky zo štrukturálnych fondov. V priemyselnej zóne je jeden investor a v priebehu najbližších mesiacov by mala byť podpísaná zmluva s ďalším investorom. Zamestnaných by tam malo byť zatiaľ asi 150 ľudí a intenzívne rokujeme s ďašími možnými investormi.

 

Je město Levoča zřizovatelem základních škol? Jaký je jejich počet?

Město Levoča je zriaďovateľom troch základných škôl, Jednej veľkej materskej škôlky so šiestimi samostatnými zariadeniami v jednotlivých častiach mesta. Město je aj zriaďovateľom základnej umeleckej školy s takmer tisíc žiakmi.

 

Garantuje město Levoča nějakým způsobem lékařskou péči pro obyvatele?

V meste je nemocnica s dlhoročnou históriou, ktorej väčšinovým akcionárom je spoločnosť Agel. Jednu tretinu akcii vlastní mesto Levoča a má tak priamy dosah na smerovanie a rozvoj nemocnice.

 

Jaké problémy způsobuje městu fenomén dnešní doby – automobilismus?

Vzhľadom k tomu, že Levoča je starobylé mesto s bohatou históriou tak v čase keď sa budovalo neboli tak závažné problémy s dopravou. To sa ale nedá povedať o dnešnej dobe, keď město navštívi veľké množstvo turistov a vzniká problém s parkovacími miestami. Tu mesto uvažuje nad vytvorením záchytného parkoviska mimo historického centra.

 

Jaká je největší tradiční kulturní akce města?

Najväčším podujatím je letný kultúrny festival Tajomná Levoča – Dni Majstra Pavla. Posledné leto sa nám podarilo počas dvoch dní přilákat 12 000 platiacích divákov.

 

Můžete zmínit formu podpory města pro činnost sportovních klubů?

Město finančne podporuje všetky kluby pôsobiace na území města. K tomu dáva klubom všetky športové objekty, ktoré patria mestu, k dispozícií zdarma. Priame financie na podporu klubov sú v objeme asi 60 000 €

 

Samosprávy českých měst si někdy stěžují, že investice v katastru jejich měst komplikuje povinný archeologický záchranný průzkum při těchto akcích. Je to obdobné i na Slovensku, v Levoči?

S podobnými problémami sa střetáváme aj v meste Levoča a zaväzuje nás k tomu aj fakt, že mesto patrí do svetového kulturného dedičstva UNESCO.

 

Jak město zajišťuje péči o seniory?

V meste je súkromné zariadenie Humanitár, je to denný a aj dvadsaťštyrihodinový stacionář. Okrem toho mesto poskytuje priestory a servis pre denné centrum seniórov a pripravuje pre nich v rámci jednotlivých časti roka vhodné podujatia.

 

Můžete konkretizovat, jak velký je roční rozpočet města a kolik  prostředků  směřuje na investiční akce?

Rozpočet mesta je približne 12,5 miliónov €, z toho polovicu financií tvoria prostriedky na školstvo, investície do majetku mesta sú 2,5 mil. Eur. Vďaka eurofondom sa nám pravidelne darí do investičních aktivít zapájať aj granty v ktorých sme úspěšní. Z vlastných prostriedkov mesto do investičních akcií dáva približne 650 tisíc €

 

Centrum vašeho města je zapsáno do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Co to pro město znamená „v dobrém i zlém“?

 

UNESCO je exkluzívna spoločnosť a je to pre nás veľkou poctou. Zároveň z toho pre nás vyplýva, že platia pre nás prísnejšie kritéria v obnove historických pamiatok. Snažíme sa robiť všetko pre to, aby sme kultúrne dedičstvo zachovali aj pre ďalšie generácie.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Mirek Brát

Foto: archiv PaedDr. Milana Majerského, PhD.

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Věřím, že po přečtení rozhovoru, který jsme spolu s panem kardinálem vedli, budete se mnou zajedno. Osobnost tohoto člověka nejlépe vystihuje pojem láska. V tom pravém smyslu slova, jak ji vnímají křesťané. Proto jsem si jistá, že v našem interview ji každý sám pro sebe najde. Velice mi záleželo na tom, jak zde pana kardinála uvedu. Ale myslím, že není třeba velkého povídání a doporučování. Naším doporučujícím listem jsme my sami. Je napsán na našich srdcích a všichni jej vidí a mohou číst.

„Vaše eminence“ je oficiální titul spíše v diplomatické rovině. Jednodušší je „pane kardinále“, to je mi příjemnější a zní to civilněji.

 

Absolutně každý člověk chce být šťastný. Teď je otázkou, co k tomu štěstí vede?

Když bych to mohl říci lidově, „werichovsky“: Jestliže je člověk určen k tomu, aby miloval, tak je potřeba, aby toto své poslání naplňoval v lásce. Všichni víme, že je to těžké a že k tomu potřebujeme pomoc. Myslím na pomoc Boží. Ta nepadá obvykle rovnou „z nebe“, ale přichází třeba skrze druhého člověka… Může to být druhý věřící člověk, a hlavně duchovní rádce, zpovědník, nebo biskup. Prakticky nám v tomto napomáhá biskup, jako nejvyšší představitel diecéze, který hlásá evangelium. Křesťan, a s jeho vyznáním související křest, je cestou k tomu, aby od Boha přijal pomoc k realizaci té lásky. Je to život zdaru Ducha sv., který dostáváme. Protože: „Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, ten zůstává v Bohu, a Bůh zůstává v něm“. To cituji výrok apoštola Jana. A Bůh nám dává účast na své lásce, abychom z ní žili a abychom mohli být šťastní a dělat šťastnými druhé. Tohle je křesťanství a životní styl odpovídající zákonu, který máme v srdci.

 

Podobně smýšlejí také představitelé jiných vyznání. Jak si vlastně stojí komunikace na ekumenické úrovni?

Ekumenismus (pozn. redakce: Úsilí o spolupráci, dialog, přibližování a sjednocování křesťanských církví.) existuje více než sto let. Na všech stranách vznikala touha, abychom rozdělení církví překonali, protože to rozdělení je skandál, který ve světě budí pohoršení. Druhý vatikánský koncil v šedesátých letech minulého století vydal mezi šestnácti dokumenty jeden právě o ekumenismu. V ekumenismu jsou velmi významné skutečnosti, například to, že už sto let se křesťané společně v lednu týden modlí za to, aby „všichni byli jedno“, což je věta ze 17. kapitoly Janova evangelia. Kromě toho vedou dialog o svých náboženských názorech. Jsou zde i osobní kontakty mezi představiteli jednotlivých církví. Na rovině biskupů se tohoto dialogu účastním na půdě spirituality hnutí fokoláre a jsem jeho moderátorem.

Jak se církev dívá na manželství uzavřené mezi dvě lidmi různého vyznání?

U nás jsou taková manželství méně četná. Když to vezmeme podle statistik, tak u nás je necelých 30 % katolíků a asi 4 % členů ostatních církví. Třeba v Německu jsou tato smíšená manželství daleko četnější. Po stránce církevní je to možné. Církev v případě sňatku s nekatolíkem uděluje dispens, to je zvláštní dovolení k tomu sňatku.

„Forma modlitby není předepsaná.“

 

Jaký je potom v takovém ekumenickém manželském svazku dopad na výchovu dětí? Nežijí jejich děti v chaosu?

Při uzavírání takového sňatku s dispensí se katolická strana zavazuje, pokud je to možné, že vychová děti katolicky. Jistě to není lehké. V praxi jsou jistě obtížné situace, třeba i to, že každý z páru půjde v neděli do jiného kostela. Rodiče se musí dohodnout na společné výchově a na společném způsobu modlitby, aby nedocházelo k tomu, že dítě bude zmatené.

 

Co si myslíte o tom, že například v evangelickém náboženství věřící při modlitbě vyslovují své prosby, děkují a vyhodnocují třeba uplynulý den či událost, tedy jsou konkrétní, ale v katolickém náboženství je modlitba společná, pro všechny stejná?

Tohle není chybou, ani to není dogma. Forma modlitby není předepsaná. Je pravda, a to zažíváme na těch společných modlitebních setkáních za jednotu církví, že evangelíci a jiné církve se modlí spíše volně. Katolíci mají modlitby formulované. Mně se líbí i ty modlitby volně formulované. Otázkou je ovšem obsah takových modliteb. Modlitba by měla být především o děkování a chvále, a ne o „škemrání“ a o tom, pořád něco od pána Boha chtít.

 

Jaká je v dnešní době úloha „katechismu“, tedy ve vztahu k přípravě na manželství?

V dnešní době, kdy je znalost o věcech náboženských velmi nízká, je více než kdy jindy nutné, s přihlédnutím k rozvodovosti, která je hrozná a trpí jí děti, aby snoubenci měli na manželství dobrou přípravu. Pokud jsou rozdílného vyznání, tak tím spíše je důležité, aby tady tato příprava na manželství, kterou katechismus dává, byla důkladně vykonána.

„Svoboda musí být vždy spojená také s povinnostmi. Zapomíná se a je málo chápáno, že svoboda každého jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda toho druhého.“

 

Nemyslíte si, že je škoda, že se katoličtí kněží nežení? Mohli by přece být společnosti příkladem?

Musím konstatovat, že třeba v Německu, kde jsou nekatoličtí duchovní ženatí, není vše vyřešeno. I tady jsou veliké problémy. Protože i oni „dýchají vzduch“ této doby a jsou „postiženi jejími nemocemi“, tedy rozvody. Pak má biskup problém, co s nimi. Duchovní, který má kázat evangelium, kázat o věrnosti manželství, a sám je rozvedený? Katolická církev, přesněji řecko-katolická církev, východní církev, která si uchovala své tradice, má ženaté kněze. Celibát není dogma. V západní, latinské církvi je tradice neženatých kněží. Dnes se o tom, zda by se neměl celibát zdobrovolnit, jako tomu je právě u řecko-katolické církve, vedou diskuze. Já se ale domnívám, že celibát je velice důležitým prvkem a výrazem v dnešní katolické církvi. Základem mnoha stínů a bolestí této společnosti je obecná neschopnost a neochota k oběti. Být schopen pro druhého něco udělat. A celibát je mimo jiné znamením ochoty přijmout tuto oběť jako výraz své lásky k Bohu

 

Mohlo by to vypadat, že jste také proti svobodnému rozhodnutí duchovních…

Lidé si často střeží svoji svobodu a myslí si, že si mohou dělat, co chtějí, bez ohledu na druhého. Existuje charta lidských práv a svobod, která je v podstatě jednostranná, protože vedle ní neexistuje charta lidských povinností. Byla určitá snaha ji sestavit, ale to se nestalo. Svoboda musí být vždy spojená také s povinnostmi. Zapomíná se a je málo chápáno, že svoboda každého jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda toho druhého, nebo kde tu je nějaký třeba přirozený zákon, který jsem nedal a nemohu sám změnit, ale musím ho respektovat. Tady nemám svobodu. V mezilidských vztazích na sebe pak často ty svobody narážejí.

 

Současnou dobu prolíná také trend, že lidé žijí často sami, vyhýbají se životu v páru či v rodině, a tváří se, že jsou takto spokojeni. V důsledku to ale musí mít neblahý psychický i společenský dopad. Co o tom soudíte vy?

Tento fenomén by vyžadoval konkrétní a důležitý rozbor v té které společnosti. V zásadě je člověk určen k životu ve společenství. To říká i Starý zákon, že není dobré, aby člověk žil sám. Jinými slovy řečeno, v naší DNA je zakódováno určení ke společenství, ke vzájemné lásce. Člověk touží milovat a být milován. Nejdříve jsem hovořil o celibátu, abyste mohla mít k tomuto tématu námitky. V této souvislosti se k němu ještě vrátím. Kněz – celibátník má poslání, aby tu lásku a identitu rozvedl do široka a měl nejen malou, ale velkou rodinu, celou farnost. Celibát není jen omezení a něco negativního. Jestliže je člověk zdravý, pak hledá partnera, aby tu lásku realizoval a aby ta láska měla plody, tedy děti, pokud mu v tom nebrání nějaká překážka. Kněz se nezříká lásky – to ani nejde – ale volí rozvinutí lásky na jiné úrovni a jiným stylem…

Co myslíte, že k rozhodnutí být sám vede zdravé jedince, kteří na první pohled nemají evidentně žádnou překážku, která by jim bránila v životě v rodině?

Když si třeba někdo nese špatnou zkušenost z rodiny, tak netouží založit si vlastní rodinu. Zvláště děvčata, pokud jsou poznamenána špatným rodinným prostředím, si v sobě někdy nesou jakýsi odpor k manželství. Nebo někdo mohl být tvrdě zklamán v lásce a uzavře se. V podstatě ale určení člověka, jeho identita, je žít ve společenství ve vzájemné lásce

„Pokud se lidé rozhodnou pro křest, měli by z tohoto závazku také žít, a právě proto kněží odmítají křtít tam, kde jde jen o formalitu.“

 

Ráda bych zde ještě navázala na problematiku rodiny otázkou na křest svatý. Mnoho rodičů nechává pokřtít své děti jen proto, aby byly pokřtěné, ale křesťanským životem nežijí. Jak se k tomuto staví církev?

Toto je aktuálně hodně diskutovaná otázka. V dnešní době, kdy je společnost sekularizovaná (pozn. redakce: Sekularizace znamená zesvětštění, tj. obecně žít jen podle zásad, které si dává člověk sám.), bývají někteří jedinci pokřtěni z tradice a chtějí, aby byly pokřtěny také jejich děti. Nechápou křest v původním slova smyslu. Křest je účast na Kristově životě. Je to naštípení člověka, vsazení člověka do společenství s Kristem. Pokud někdo přijme křest, dostává skrze tuto svátost účast na životě Krista zmrtvýchvstalého a přijímá závazek žít z tohoto života a z učení Kristova. Někteří lidé to ovšem berou jen jako formalitu, bez závazku, a to je pohrdání darem Božím, který přijali.

 

Může se stát, že duchovní odmítne pokřtít dítě i křesťanskému páru?

Pokud se lidé rozhodnou pro křest, měli by z tohoto závazku také žít, a právě proto kněží odmítají křtít tam, kde jde jen o formalitu. Křesťan má povinnost přijmout křest, ale musí mít k tomu dispozice, být ochoten z toho křtu žít. Na vesnici, kde jsem vyrůstal, byli všichni pokřtěni a chodili do kostela, a bylo zřejmé, že pokud dají své dítě pokřtít, že se křest rozvine v praxi. V dnešní sekularizované společnosti musí křest brát každý na vlastní zodpovědnost. Proto se žádá a zkoumá, jestli ten, kdo chce dát pokřtít své dítě, je zodpovědný, ochotný a schopný předat mu víru a dovést k životu z víry. Pouhý zápis v matrice není potvrzením toho, že daný jedinec vede křesťanský život.

 

Jaký je váš názor na to, jak se mísí nejen náboženství, ale také kultury různých zemí? Hovořím především o rozšíření islámu.

My jsme spolu hovořili o ekumenismu, což jsou kontakty mezi křesťany různých vyznání. Pak je třeba hovořit o dialogu mezi velkými náboženstvími. Mezi křesťany, židy, islámem, hinduisty, buddhisty atd., a to je věc druhá. Pak je další dialog, a to je dialog se světem, s lidmi, kteří mají jinou duchovní a náboženskou formaci, a i těm je církev otevřená. K vaší konkrétní otázce chci říci, že při dnešním propojení světa se poměrně zblízka setkávají různé kultury a ty se prolínají. Otevírají se otázky setkání různých kultur, ať už jde o severní Afriku, islám v Evropě, arabský svět a jiné. Také islám je náboženství spojené s určitou kulturou. Kultura islámu má jinou historii než kultura křesťanství, která je tady dva tisíce let a pro Evropu byla základní, rozvinula se například i v oblasti umění. Podobně také islám, ale ten se vyvíjel, řekl bych, staticky. Nevyvíjel se tak rychle, jako křesťanství v Evropě, a proto je mezi těmito dvěma kulturami velká časová distance ve stylu života.

„Co u Vídně v 17. století islamisté nedokázali vojenskými zbraněmi, to dokážou touto imigrací s duchovními „zbraněmi“.

 

Veřejnost mnohé rozdíly jen těžko akceptuje. Zvláště, pokud je islám šířen v převážně křesťanské zemi, nemyslíte?

Tyto kultury na sebe určitým způsobem narážejí, protože jde o úplně odlišné styly života. Když zmíním islám, kde žena má postavení, jaké má, vzpomenu si na nedávno v médiích uveřejněnou reportáž o tom, jak se ženy tajně vzdělávají, riskují své životy, aby mohly chodit do školy. A v případě, že se toto odhalí, jsou trestány. Jestliže je toto znak islámské kultury a náboženství tak, jak oni to chápou, pak je to pro mnohé ženy velmi těžké být věrná své víře A mnoho žen to opravdu hrdinsky zachovává.

 

Vnímáte jako varovný signál fakt, že tyto rozdílné náboženské kultury jsou uměle slučovány? Pro příklad vezměme třeba alarmující počet muslimských přistěhovalců ve Francii, jejich vliv na politiku a na náboženství.

Především bych k islámu chtěl říci, že neztotožňuji islám s terorismem. Terorismus je určitá deformace islámu a zneužití k politickým účelům způsobem, jaký je naprosto nepřijatelný. Když muslimové přicházejí do Evropy, jsou konfrontováni se sekularizací západní evropské společnosti. Vnímají nás jako zpohanštělý prostor a často přicházejí s „misí“, aby sem přinesli duchovní prohloubení, vztah k Bohu, k duchovním principům. Chtějí se pokusit tu pohanskou Evropu obrátit. To je mnohdy součást motivace k tomu, aby sem přicházeli. K tomuto přílivu islámu často říkám, že to, co u Vídně v 17. století nedokázali vojenskými zbraněmi, to dokážou touto imigrací s duchovními „zbraněmi“a pokojným příchodem sem, protože se zdá, že Západ převálcovávají svou populací, která žije jinak.

 

Jak se tomu může Evropa bránit?

Muslimové představují pro evropskou společnost určitou výzvu k návratu k duchovním kořenům. Ostatně i prezident Masaryk říkal, že společnost se udržuje a rozvíjí těmi idejemi, ze kterých vznikla. Jestliže bychom aplikovali tuto Masarykovu větu v Evropě, tak to přesně znamená: Žijte z těch křesťanských kořenů, ze kterých jste vyrostli. Pokud ne, je tu nebezpečí zániku vaší staré kultury.

„Za druhé světové války, kdy jsem byl školákem, jsme se museli učit německy. Po válce tento jazyk mnozí odhodili jako „nacistický“.

 

Jaké literatuře věnuje aktuálně svoji pozornost?

V poslední době se setkávám s literaturou, která se dotýká vývoje společnosti. Mohu zde uvést knihu God Is Back: How the Global Revival of Faith Is Changing the World amerických autorů Johna Micklethwaita a Adriana Wooldridge, kteří hovoří o obnově zájmu o křesťanství a o víru. Nebo knihu německého žurnalisty Petera Hahneho Konec legrace. O této problematice hodně píše i P. Mgr. Marek „Orko“ Vácha, Ph.D, přednosta Ústavu lékařské etiky na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy, např. v knize Tančící skály. V ní se zabývá tématem stvoření člověka. Dříve se tvrzení o tom, že Bůh stvořil svět, jaksi odmítala. Dnes se k tomu i na vědecké rovině vrací. I věda připouští Stvořitele, protože logika říká, že něco může vzniknout zase jen z něčeho, že vznik musí mít dostatečný důvod. Jestliže se velkým třeskem začal rozvíjet tento náš vesmír, co bylo před tím? Co dalo podnět tomu velkému třesku? Takže přijetí Stvořitele se otevírá i na vědeckých rovinách.

 

Jak se u vás vyvíjelo studium cizích jazyků? Který byl ten první a který měl pro vás ten největší význam?

Za druhé světové války, kdy jsem byl školákem, jsme se museli učit německy. Po válce tento jazyk mnozí odhodili jako „nacistický“. Pro mě to ale byl základní jazyk, který jsem zvláště v době komunismu používal hlavně proto, že u nás nebyla dostupná teologická literatura. Ve východním Německu, tedy v tom socialistickém, měli katolické nakladatelství, z něho jsem čerpal. Moje knihovna je ze dvou třetin německá. Učil jsem se francouzštinu, v níž rozvíjím praxi hlavně četbou, případně pobytem ve francouzsky hovořících zemích. Díky hnutí fokoláre jsem si našel cestu k italštině. Zde mi pomohla latina, kterou jsem měl na gymnáziu. Aktuálně nejvíce používám italštinu. Angličtinu jsem se učil jen málo, protože jsem ji za komunismu považoval spíše za jazyk techniky. Nechával jsem si ji na důchod s představou, že na měsíc odjedu do anglofonního prostředí, ale to se mi zatím nepodařilo.

 

Jak velký zájem o studium teologie vnímáte? Sledujete tyto statistiky? Případně jak často se setkáváte se studenty teologie?

Statistiky neznám, ale i u nás na katolické teologické fakultě studuje v posledních letech velká řada laiků, i žen. Na ostatních teologických fakultách je to dávno velmi běžné. A studenti s tímto vzděláním nacházejí uplatnění. Někteří studují tento obor pouze pro rozšíření svého obzoru. Jako arcibiskup jsem měl povinnost se setkávat zvláště se studenty teologie, kteří se tím studiem připravovali na poslání kněze.

 

Když si chcete zajít na mši, do jakého kostela nejraději chodíte?

Každý kněz a samozřejmě biskup má povinnost každý den sloužit mši. Takže já ji samozřejmě absolvuji soukromě, nebo chodívám ke karmelitkám naproti domu, kde bydlím.

 

Neláká vás navštívit i jiné kostely, vidět, jak se kde slouží mše?

Když jsem byl ve funkci, tak mě to samozřejmě lákalo, ale moje přítomnost v kostele by se neskryla. Když by kardinál někam přišel, tak by to budilo rozruch a mohlo by to být kněžími chápáno jako kontrola, a to by nebylo dobré. O tomto jsem mohl mít informace z jiných zdrojů.

 

Považujete za úskalí fakt, že nemůžete neoficiálně přijít na mnoho míst?

Za úskalí ani ne, spíše za jakési omezení.

 

Může se ministrantem stát i děvče, nebo je to výsada patřící pouze chlapcům? (pozn. redakce: Ministrant je laický služebník, který pomáhá kněžím během bohoslužby.) 

Dříve to dělali jen chlapci. Později také děvčata. Dnes jsou ženy lektorkami a čtou v kostelech, aktivně se účastní bohoslužeb. Není to jen mužská výsada.

Správně bych vás měla oslovovat „Vaše eminence“. Jaký je váš názor na to, jak by vás lidé měli oslovovat? A jak to nejvíce vyhovuje vám osobně?

„Vaše eminence“ je oficiální titul spíše v diplomatické rovině. Jednodušší je „pane kardinále“, to je mi příjemnější a zní to civilněji.

 

Jaká předloha předcházela vzniku vašeho erbu?

Erb si každý biskup sestavuje podle své tradice, historie a osobních souvislostí. Můj erb vznikl také na základě zkušeností z hnutí fokoláre, mám heslo „Aby všichni byli jedno“, což je základní orientace hnutí fokoláre. A pak Nejsvětější Trojice. Jednota a společenství, to jsou symboly na mém erbu.

 

Nutno podotknout, že k mému údivu jste technicky velmi pokrokový kardinál, který pečlivě spravuje své webové stránky a pružně zachází s internetem. Obdivuji, že držíte krok s moderními způsoby komunikace, například v této elektronické podobě!

Slovo „pokrokový“ má někdy i trochu pejorativní význam. Nepopírám to, co jste řekla, ale spíše bych podotkl, že v tomto svém postoji vycházím z evangelia, kde Kristus nabádal apoštoly, aby dávali dobrý pozor na znamení časů. Znamením tohoto našeho času jsou média. Žijeme v mediálním věku, a pokud tedy beru tato slova Kristova vážně, nemohu se vyhnout tomu, abych používal média. Kdyby svatý Pavel, který je největším evangelizátorem prvních křesťanských dob, žil v době dnešní, jistě by používal Facebook, nebo Twitter, či jiné věci. (smích) Přesto osobně více upřednostňuji a pěstuji přímé, osobní kontakty s lidmi.

 

Jste také sportovním fanouškem? Fandíte například našim hokejistům na mistrovství světa?

Ano, zajímal jsem se vždycky hlavně o hokej a hokejistům fandím.

 

S dovolením zde ocituji reakci jednoho mého kamaráda (sportovce) na mé sdělení, že jsem se s vámi osobně setkala:

 „Já sám bych asi ani neměl zájem se s ním setkat, měl bych z toho asi špatný pocit. Jelikož vidět takového člověka mě nutí zamyslet se nad tím, proč nejsem jako on, a v jeho případě si říkám, že takový nejsem jen proto, že mě to táhne ke špatnostem. To byl jeden z důvodů, proč jsem si vybral sportovní školu… Tam tě nic nenutí přemýšlet. Já si myslím, že pokud chce člověk neustále poznávat, musí se smířit s tím, že by některé věci na cestě poznání raději zapomněl. U mě je to tak trochu víra… když o tom vím, velice mě tíží to, jak jsem se rozhodl a nechci to měnit. Ovšem hlodá to ve mně strašně moc.“

Obávám se, pane kardinále, že není zdaleka jediný, kdo zažívá tyto, v mnoha případech nevyřčené vnitřní pocity a postoje. Myslím si, že je odvážné o tom vůbec mluvit a že je to současně krok k tomu, něco s tím dělat.

A proto se na vás obracím s prosbou: Můžete, prosím, na toto reagovat ze svého úhlu pohledu?

V našem rozhovoru jsem se už v některých odpovědích k tomu vyslovil. Vnitřní, intelektuální a duchovní růst člověka, jeho rozvoj, spočívá v nalézání a naplňování vlastní identity, to znamená nalézt smysl svého života, jeho určení a naplnění…A když mám ten dar, že vidím, co bych měl dělat, a já odmítám hlas svědomí ve svém nitru, který mě orientuje a radí, je to nebezpečné… Tím odmítáním klesám pod určitou lidskou úroveň… Přeji tomu sportovci, aby našel sílu a odvahu nejen ke sportovním výkonům.

„Základem mé povahy je velké dědictví po rodičích a je důležité toto dědictví aktivně rozvíjet.“

 

Před naším odchodem vás náš fotograf Robert Vano požádal o požehnání. Chodí za vámi pro požehnání třeba i sportovci nebo manažeři sportovních týmů?

Nedá se odpovědět takto obecně, ale stává se nezřídka, že různí lidé přicházejí s prosbou o požehnání… Cítí totiž mnohdy, že potřebují „pomoc shůry“.

 

Zažil jste někdy, že vás někdo konkrétní překvapil tím, že o vaše požehnání měl vůbec zájem?

Já už jsem na to zvyklý…

 

Vždy jsem velmi ráda naslouchala vašim slovům a jejich váhu posiluje bez pochyby i posazení hlasu, jeho vlídnost. Bezpochyby souvisí také s trpělivostí, kterou oplýváte. Máte ji danou, nebo jste se jí musel učit, pracovat na ní?

Základem mé povahy je velké dědictví po rodičích a je důležité toto dědictví aktivně rozvíjet.

 

Mají lidé z široké veřejnosti vůbec šanci si s vámi sjednat schůzku, pohovořit třeba o osobních problémech?

Lidé využívali příležitosti setkat se se mnou po bohoslužbách, když jsem dělával jakousi besedu s návštěvníky bohoslužeb. Po ní často přicházeli někteří i soukromě… Nebo se lidé hlásí přes můj malý sekretariát na arcibiskupství. Rád vyhovím, pokud jsem v republice a pokud je čas.

 

Z osobní zkušenosti vím, že vás mají v oblibě i lidé nekatolického vyznání nebo lidé zcela bez vyznání. Ovšem není tomu tak u všech duchovních. Jaký to pro vás má v životě osobní význam?

Posláním každého křesťana, zvláště kněze a biskupa, daným Ježíšovou velekněžskou modlitbou v 17. kapitole Janova evangelia, je otevřenost pro druhé, vzájemná láska. A pro mne je to naplňování mého biskupského hesla.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Miloslav Kardinál Vlk: www.kardinal.cz

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano

Asistent: Tomáš Durňák

Fotografie byly zhotoveny v areálu pražského arcibiskupství

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

Na fotografii: Robert Vano, Michaela Lejsková, Miloslav kardinál Vlk a Tomáš Durňák

 

Miloslav kardinál Vlk – životopis

Miloslav Vlk se narodil 17. května 1932 v jihočeské Líšnici (okres Písek). Po maturitě v roce 1952 mu nebylo dovoleno studovat. Pracoval tedy jako dělník v továrně Motor Union v Českých Budějovicích. Vojenskou základní službu absolvoval v letech 1953-55 ve Dvorech u Karlových Varů. Po absolvování vojenské služby byl v době částečného politického uvolnění přijat na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor archivnictví. Studia zakončil promocí v roce 1960. Poté pracoval jako archivář v Okresním archívu v Třeboni, v Jindřichově Hradci, Okresním a Městském archívu v Českých Budějovicích, kde se později stal ředitelem. V této době publikoval řadu odborných článků v různých časopisech.

V roce 1964 se mu podařilo zahájit studium na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích. Na kněze byl vysvěcen 23. června 1968 v Českých Budějovicích. Vzápětí jej tehdejší českobudějovický biskup Josef Hlouch, který se po osmnácti letech směl vrátit do diecéze, jmenoval svým sekretářem. Jeho vliv a pastorační působení však vadilo tehdejším politickým autoritám, proto byl v roce 1971 přeložen do malých farností, nejdříve na Šumavu – Lažiště a Záblatí (roku 1971). Po šestnácti měsících v roce 1972 se za trest stěhuje do Rožmitálu pod Třemšínem, kde působí sedm let. Zde mu byl v roce 1978 odňat tzv. „státní souhlas“ k veřejnému výkonu kněžské služby.

Byl proto nucen hledat si „civilní“ zaměstnání. Jako jiní potrestaní kněží přijal práci umývače výkladních skříní u pražského podniku Úklid a později si ze zdravotních důvodů našel práci archiváře ve Státní bance československé. Deset let žil v Praze, jako kněz tajně pracoval v malých skupinách věřících.

Dne 1. ledna 1989 mu byl vrácen „státní souhlas“ a stal se farářem na Klatovsku – v Žihobcích a Bukovníku, později v Čachrově, Javorné, Železné Rudě, Běšinách a Stráži na Šumavě. 14. února 1990 byl jmenován českobudějovickým biskupem (biskupské svěcení 31. března 1990), 27. března 1991 pražským arcibiskupem a českým primasem, nástupcem kardinála Františka Tomáška. Od roku 1991 do roku 2000 byl předsedou biskupské konference, nejprve ČSFR, později České biskupské konference.

Dne 26. listopadu 1994 jej papež Jan Pavel II. jmenoval kardinálem. V letech 1993 – 2001 byl předsedou Rady evropských biskupských konferencí (CCEE). Od roku 1994 je členem Papežské rady pro sdělovací prostředky a Kongregace pro východní církve. V dubnu 2005 se účastnil konkláve ve Vatikánu, kdy sbor kardinálů zvolil nového papeže Benedikta XVI.

V květnu roku 2007 dosáhl kardinál Vlk 75 let věku a v souladu s církevním právem nabídl do rukou papeže Benedikta XVI. svou rezignaci. Papež mu prodloužil výkon funkce pražského arcibiskupa na další dva roky.

Kardinál Miloslav Vlk je nositelem řady ocenění. V roce 1999 obdržel vysoké státní vyznamenání Spolkové republiky Německo „Velký kříž za zásluhy“ (Grosses Verdienstkreuz). Roku 2002 mu prezident Václav Havel propůjčil řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. V roce 2001 obdržel čestnou medaili Tomáše Garrigua Masaryka od Masarykova demokratického hnutí a mezinárodní cenu města Görlitz – „Brückepreis“ . V roce 2006 obdržel ocenění organizace Ackermann Gemeinde, která pracuje pro uzdravení paměti Čechů a Němců, na jejich vzájemném smíření a spolupráci. Kardinál Vlk je nositelem řady dalších ocenění a uznání mnoha dalších institucí.

Kardinálu Vlkovi byla udělena také řada čestných doktorátů. V letcech 1992 – 93 mu byly uděleny 3 čestné doktoráty: na Illinois Benedictine College a na University of St. Thomas v USA a čestný doktorát teologie na univerzitě v bavorském Pasově. V roce 2001 obdržel čestný doktorát Papežské teologické akademie v polském Krakově a v roce 2002 čestný doktorát Opolské univerzity rovněž v Polsku.

Obdržel čestné občanství měst Rožmitál pod Třemšínem (1992), Cedar Rapids/USA (1992), Baltimore/USA (1992), Třeboň (1996) a Klodzko/PL (5.10.1996), Roudnice nad Labem (1997) a Mníšek pod Brdy (1998).

Zdroj: oficiální stránky kardinála Vlka www.kardinal.cz

Osm let stál v čele Hradní stráže, elitní jednotky našich ozbrojených sil. Podařilo se mu zajistit její kompletní přezbrojení, modernizaci vozového parku, obnovení historických tradic spojených se zakladateli Hradní stráže (pražskými sokoly a čs. legionáři). Stál u zrodu stálé expozice Hradní stráže ve věži Mihulka a mnoha kulturních a společenských akcí, často spojených s charitativními aktivitami. Jednotka se pod jeho vedením důstojně zhostila úkolů spojených se státním pohřbem prezidenta Václava Havla. V září roku 2015 umělecká skupina Ztohoven pronikla na střechu Pražského hradu a vyvěsila tam červené trenýrky. Plukovník Radim Studený byl spolu s několika dalšími pracovníky Hradu odvolán. Odešel ze služebního poměru a jako projektový manažer začíná znovu od začátku.

Co stálo za vaším rozhodnutím spojit svůj život s armádou?

Mám rád, když věci mají řád a smysl. A také jsem měl vzor ve svém starším bratrovi, který se dal „na vojnu“ pár let přede mnou. V naší rodině široko daleko žádný voják nebyl a rodiče nám to hodně rozmlouvali. Ani jeden jsme si nedali říct. Vystudoval jsem strojní průmyslovku a pokračoval jsem vlastně v podobném oboru i dál. Přihlásil jsem se na dnes známou Univerzitu obrany v Brně, obor automobilní a tankový.

Jak vás škola na vaši profesní cestu připravila?

Už před nástupem na vojenskou školu jsem hodně sportoval – hrál jsem fotbal a ragby, takže s fyzičkou jsem žádné problémy neměl a jako každého kluka mě bavil motorismus. Představoval jsem si, že se jednou budu starat o vojenskou techniku a vůbec mě nenapadlo, že skončím na Hradě. Škola mě samozřejmě nepřipravila na konkrétní místo, které jsem potom zastával, ale v oblasti všeobecného rozhledu jsem byl připraven dobře. Velmi dobrý základ jsem měl i v tom, jak zastávat velitelské povinnosti. Samozřejmě s tím, jak jsem postupoval ve své kariéře, každá nová funkce byla spojena s dalším studiem či kurzem.

Voják asi musí počítat s tím, že bude žít tam, kde ho armáda potřebuje. Jak obtížné bylo pro vás stěhování do Prahy?

Praha byla až konečnou stanicí. Narodil jsem se a vyrůstal v Ostravě, vysokou školu jsem studoval v Brně. Po škole jsem nastoupil do tankové poddůstojnické školy v Hrdlech u Terezína jako učitel, teprve poté jsem byl převelen do Prahy. Rodinu jsem měl v Litoměřicích, takže jsem potom dvacet let dojížděl do Prahy. Jestli se mi po Ostravě nestýská? Trochu ano, ale oba rodiče již zemřeli, takže už tam jezdím jen za vzdálenými příbuznými a na hřbitov, nebo na srazy spolužáků. Moc často to nebývá.

Jakými funkcemi jste prošel, než jste se stal velitelem Hradní stráže?

Bylo to postupné, od učitele v tankové poddůstojnické škole, učitele vojenské autoškoly k náčelníkovi učební skupiny, což byl vedoucí autoškoly. Poté jsem se stal zástupcem velitele výcvikového praporu, pak zástupcem velitele brigády a na tři roky zástupcem posádkového velitelství. Na základě výběru personalistů AČR a náčelníka vojenské kanceláře přišla nabídka na funkci velitele Hradní stráže. Je to velmi prestižní funkce a já jsem ji rád přijal, jako osobní výzvu.

Co myslíte, proč zrovna vy?

Konečný výběr prováděl náčelník vojenské kanceláře prezidenta republiky. Snad proto, že úkoly služby ať při výcviku, při reorganizacích, při povodních, které před nás byly postaveny, byly včas a spolehlivě plněny. Měl jsem potřebné vzdělání, praxi, zkušenosti z velitelských míst s odpovídajícími výsledky. Neměl jsem ale splněnou podmínku výsluhy v hodnosti, proto mi byla hodnost plukovníka nejprve jen propůjčena, jmenován jsem byl až po roce při slavnostním ceremoniálu ve Vojenském historickém ústavu.

Kolik času jste měl na to, abyste se mohl na svou novou funkci připravit?

Zhruba tři čtvrtě roku. Odchod mého předchůdce byl plánovaný, takže jsem se mohl na novou práci připravit. S povely a ceremoniály jsem problémy neměl. Měl jsem řadu zkušeností ze své předchozí funkce, a možná i proto jsem dostal přednost před jinými kandidáty. Do měsíce po nástupu jsem musel být dokonale připraven. Moje „premiéra“ proběhla v Brně u příležitosti setkání prezidentů středoevropských zemí. Nic jsme nepokazili a vše vyšlo, jak mělo.

Dařilo se vám něco lépe, než jste čekal?

Věřil jsem v poctivé a slušné lidi a v to, že s nimi najdu společnou řeč. A to se také povedlo. Přišel jsem mezi vojáky, kteří u Hradní stráže dlouho sloužili, a přestože jsem byl nový, mladý a navíc z konkurenční jednotky, brzy jsme si porozuměli.

Zaskočilo vás něco, s čím jste nepočítal?

Hned v prvním roce jsem se stal terčem nevybíravého anonyma, který o mně psal velmi hanlivé dopisy na adresy nejvyšších ústavních činitelů. Celou záležitost ukončilo až vyšetřování Vojenské policie. Bylo to pro mě velmi těžké období, které jsem ustál i díky tomu, že jsem byl zvyklý sportovat. Sportovec vyhrává nebo prohrává, ale nevzdává se. Pomohla mi důvěra kolegů i mé rodiny, protože se mě snažil likvidovat nejen profesně, ale i osobně. Byla to velmi negativní zkušenost, ale i takové člověka svým způsobem posunují dál.

Když jste v roce 2007 nastupoval, měla za sebou Hradní stráž několik afér s drogami, šikanou, korupcí. Bylo vašim úkolem změnit její obraz v očích veřejnosti?

To je velmi složité. V kolektivu, který má 610 vojáků a dalších 43 občanských zaměstnanců, nemůžete dát „ruku do ohně“ za všechny. Hradní stráž je výběrovou jednotkou, ale i její vojáci jsou jen lidé, i když v uniformách, a občas někdo selže. Každý velitel si přeje, aby jeho vojáci byli tou nejlepší jednotkou, a usiluje o dobrý mediální obraz. Je to jeho každodenní práce. Myslím, že se nám to po malých krůčcích dařilo. Výrazným způsobem jsme začali připomínat naše historické tradice spojené s čs. legionáři, pořádali jsme přehlídková vystoupení, adventní koncerty, a tím jsme zvyšovali vlastní sounáležitost s jednotkou a Hradem a sebevědomí vojáků při jejich každodenním pracovním nasazení.

Měl jste někdy trému, když jste zajišťoval čestnou přehlídku před nejvýznamnějšími světovými státníky?

Respekt a pokoru, to jsem měl vždycky. Tréma, to je otázka toho, jak jste vycvičen a jak si věříte. Snažil jsem se o tom moc nepřemýšlet a brát to jako svůj pracovní úkol. Vítal jsem státníky na hradním nádvoří a následně jsem se s nimi setkal i při dalších pietních akcích nebo státních večeřích. Potěšilo mě, když mi prezident Obama při odjezdu z Hradu přišel podat ruku a podobně milé gesto udělali i mnozí jiní. Upřímně mě vždy potěšilo, když naši práci ocenil náš prezident. Zvenku to možná vypadá jednoduše a nekomplikovaně, akty jsou vždy téměř stejné, a přece je každý jiný. Přemýšlíte nad tím, zdali je každý voják dostatečně připraven, zdali státník neudělá něco nečekaného. Mým úkolem bylo velet celé jednotce a vše zvládnout na nejvyšší a reprezentativní úrovni. Současně jsem si musel být jistý, že bezpečnosti je zajištěna dle potřeb a požadavků.

Vaše jednotka se s velkou důstojností a noblesou spolupodílela na zabezpečení státního pohřbu Václava Havla. Co bylo pro vás osobně nejobtížnější? Může voják ve vaší funkci projevovat osobní pocity, třeba smutek?

Cítili jsme silné osobní emoce. Řada mých kolegů sloužila pod prezidentem Havlem delší dobu než já. Velmi jsme si ho vážili. Cítili jsme to tak, jako by odcházel někdo z našich velmi blízkých. Nebylo třeba nikoho k ničemu přemlouvat, pobízet. Vojáci nehleděli na svůj volný čas. Všichni se hlásili do služby a chtěli být součástí smutečního průvodu. Tahle smutná událost nás ve svém smutku hodně stmelila. Technicky jsme řešili součinnost s Vojenským historickým ústavem a Národním hřebčínem v Kladrubech při zajištění smuteční lafety a další stovky drobných věcí. Zkušenosti z přehlídkového vystoupení s ukázkou kočáru T. G. M., taženého šestispřežím, jsme využili při přípravě a následně i při smutečním průvodu. Koňské spřežení i se smuteční lafetou s čestnou stráží vojáků Hradní stráže bylo tou nejdůstojnější poslední cestou našeho prezidenta.

Je práce velitele spíš kancelářského druhu, nebo je to práce s mužstvem?

Nejsem moc administrativní typ, ale některé písemnosti bylo třeba každodenně zpracovávat. S vojáky jsem byl v kontaktu při organizaci, provádění nebo vyhodnocování stráží, výcviku nebo reprezentačních akcích. Pro vojáky jsem se štábem zejména organizoval řízení strážní služby a reprezentačních akcí a vše, co bylo s těmito úkoly spojené, včetně komplexního materiálního zabezpečení. Snažil jsem se o pravidelná setkání s nimi a jejich přímými veliteli, abych vyslechl připomínky a snažil se konstruktivně řešit jejich skutečné potřeby. Nikdy nevyhovíte všem a ne vše se dá změnit, ale zpětná vazba je podle mne velmi důležitá a řada dobrých věcí se nakonec podařila.

Stál jste někdy ve strážní budce?

Nestál, nebylo by to vzhledem k hodnosti a funkci vhodné. Při různých vojenských akcích, při čekání na přílet státníků, také stojíte s jednotkou – někdy půl hodiny, někdy dvě a pak plníte další úkoly. Je to v něčem podobné, ale není to spojené s celodenním výkonem. Vojáky „kluky“ jsem vždy obdivoval, že vše zvládnou. Povinností velitele není stát na stráži, ale zajistit, aby byli vojáci vycvičeni, vybaveni, vystrojeni, aby o ně bylo dobře postaráno a byli perfektně připraveni zvládnout veškeré úkoly.

Co se vám ve vaší funkci povedlo, co považujete za svůj úspěch?

Kompletně jsme přezbrojili Hradní stráž, zbraně už byly zastaralé a nespolehlivé. Byl to jeden z velkých úkolů, který jsme dotáhli do konce. Zásadním způsobem jsme zmodernizovali vozový park. Podařilo se opravit střechy na Martinickém paláci, částečně rekonstruovat kasárna na Uršulinkách. Vybudovali jsme Muzeum Hradní stráže, upravili a zmodernizovali webové stránky, realizovali koncerty pro veřejnost v kostele sv. Jana Nepomuckého či v chrámu sv. Víta, Václava a Vojtěcha, často s charitativní náplní. Uskutečnily se desítky přehlídkových vystoupení. Posledním velkým úkolem byla reorganizace Hradní stráže vzhledem k novelizaci služebního zákona, který začal platit od července roku 2015. Myslím, že se mohu ohlédnout s pocitem, že se Hradní stráži a jejím lidem povedlo mnoho dobrého a prospěšného.

Kromě ceremoniálních je hlavním úkolem HS vnější ostraha a ochrana hradních objektů, což se v září 2015 nepovedlo. Nad Hradem zavlály červené trenýrky. Mnoho lidí to vnímalo jako recesi, ale bylo to narušení bezpečnosti a nepovolené vniknutí do hradních prostor. Byla to chyba systému?

Pokud si někdo dovolí tímto způsobem pošpinit Pražský hrad, sídlo králů a nyní prezidenta republiky, je to podle mne problém celé společnosti, nikoliv jen bezpečnostního systému. Hrad je sídlem prezidenta republiky, nejvyššího představitele naší země, a nikdo nemá právo naši zemi ponižovat a zesměšňovat. Ta skupina ublížila nám všem, ale i sama sobě. Toto by si nikdo za První republiky nedovolil, všichni by ho odsoudili. Vojáci si své povinnosti ve stráži splnili. Po tomto incidentu se systém ostrahy zdokonalil a neustále zdokonaluje. Byla to perfektně připravená skupina, která využila několika faktorů, např. rozsáhlé stavební činnosti na Pražském hradě, střídání před bránou Gigantů s kumulací návštěvníků. Mezi turisty a řemeslníky nešlo narušitele vizuálně lehce odhalit. Stoprocentně se dá zabezpečit (zastřežit) jen místo, které je uzavřené. Hrad je ale největší veřejně přístupnou turistickou atrakcí v ČR. Zde se dá jen snížit riziko narušení. Z jejich strany to možná byla recese, na té naší se několika lidem změnil život.

Byl jste odvolán. Odcházel jste s hořkostí, zdálo se vám to nespravedlivé?

Vnímal jsem svoji všeobecnou zodpovědnost, i když určitý stín nespravedlnosti jsem pociťoval také, a nebyl jsem sám. Moji vojáci si své povinnosti splnili. Mrzelo mě, že vše, čeho jsem dosáhl, a nebylo toho za těch osm let málo, bylo jedním okamžikem, který jsem nemohl ovlivnit, jakoby spláchnuto do kanálu. Byl jsem napadán víc, než ti, kteří na Hrad protiprávně vnikli, a v podstatě nebyli potrestáni.

Jaké zkušenosti z vaší funkce vám pomáhají na vaší nové pracovní pozici?

Pracuji pro firmu Excalibur trade spol s.r.o. patřící do společnosti CSG na pozici projektového manažera. Starám se o obchodní záležitosti u této firmy. Přináším si velké zkušenosti v oblasti řízení lidí i organizace a řadu zkušeností v oblasti ostrahy a bezpečnosti. Osobně se cítím jako na novém startu – učím se za pochodu. Mám „skluz“ 28 let. Bude ještě chvíli trvat, než se vše dostane na požadovanou úroveň. Je to pro mne opět velká výzva, můj život je opět velmi intenzivní. Na rozdíl od vojenského života, kde je vše striktně dané, postup jasný a pokyny přesné, mám teď větší svobodu a možnost si najít svou další cestu.

Co pro vás znamenala uniforma?

Mám ji samozřejmě schovanou, i když ji nyní nenosím. Když jsem se v ní prošel po Pražském hradě, byl jsem na Hradní stráž a její historii a současnost hrdý. Uvědomoval jsem si výjimečnost této služby a sounáležitost s Pražským hradem a dějinami České republiky. Vždy jsem se s úctou skláněl nad tím, co dokázali naši předkové, koho reprezentujeme, a vždy jsem cítil chuť a povinnost předat to dalším generacím. Jednoduše řečeno uniforma pro mě znamenala hrdost a lásku k české zemi. A jestli se mi po něčem stýská, pak po kamarádech a spolupracovnících, s nimiž jsem řadu let sloužil a odváděl svou práci, jak nejlépe jsem dovedl.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Le Palais Art Hotel Prague www.lepalaishotel.eu

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Stojí v čele jedné z největších brněnských městských částí – Brno-Bystrc. Před svou rolí starosty však prošel několika pracovními pozicemi. Živil se nejen jako právník, jak napovídá jeho titul před jménem, ale vyzkoušel si i manuální práce. Jak hodnotí svůj politický život? A jaké úspěchy si za svou kariéru již připsal?

 

Kdy vás napadlo dát se na politickou dráhu? Co bylo tím impulsem vrhnout se do komunální politiky?

Na politickou dráhu, přesněji na komunální politiku, jsem se vydal před pěti lety.

 

Jaké povolání jste vykonával předtím?

Těsně před nástupem do funkce starosty jsem pracoval jako právník a ještě dříve jsem pracoval manuálně.

 

Překvapilo vás něco poté, co jste byl zvolený? Čekal jste například, že něco bude fungovat jinak?

Překvapila mě omezená kompetence a nesamostatnost městské části ve vztahu k městu Brnu. Čekal jsem například, že při čerpání dotačních titulů budeme jednat přímo s poskytovateli dotací, vše ale musí projednat ještě Rada města Brna.

 

Jaké musí mít podle vás dobrý starosta vlastnosti?

Poctivost, pracovitost, vytrvalost, kreativnost, komunikativnost.

 

A jaké by naopak mít neměl?

Stejné vlastnosti v obráceném gardu.

 

Šéfujete jedné z největších částí Brna. Je to podle vás obtížnější než být starostou menší městské části?

Samozřejmě že je to obtížnější – i vzhledem ke specifiku Brněnské přehrady v našem katastru. Rozsah problematiky a požadavků, ať už občanů či právnických osob, je opravdu velmi široký.

 

Má Bystrc nějaká specifika oproti jiným městským částem? V čem je třeba lepší a v čem má naopak nedostatky?

Bystrc má určitě specifické postavení. Je patrně nejzelenější částí Brna, značnou plochu pokrývají lesy a součástí je i přehrada, kde Brno provozuje vlastní lodní flotilu. Tím říkám i to, že v oblasti sportovní i klidnější formy rekreace je na špici, naopak vzhledem k vzdálenosti do centra je trochu problematické dopravní spojení. Klady ovšem jednoznačně převažují.

 

Sbíráte podněty od občanů? Setkáváte se s nimi?

Setkání s občany považuji za samozřejmou součást mé práce a zároveň za základní předpoklad práce starosty. Je to pro mě velice podnětné, osobní kontakt je důležitý. Dozvím se tak potřeby občanů a mohu zároveň ihned zareagovat – zpětná vazba je nutnost.

 

Jak komunikujete se starosty ostatních městských částí a s vedením města?

S kolegy starosty vycházím dobře. Probíráme některé záležitosti společně, a pokud jsem potřeboval zvýšit váhu požadavku naší městské části Bystrc na vedení Brna, dostalo se mi od kolegů podpory. Vedení města na rozumné argumenty slyší, i když to někdy vyžaduje úsilí. Na druhou stranu ovšem chápu, že v Brně nejsme jediná městská část, která má své potřeby.

 

Co považujete za svůj zatím největší úspěch v roli starosty?

Do voleb jsem šel mimo jiné se slibem vystavět novou mateřskou školu. Tato oblast byla dlouhodobě zanedbávána, 200 neumístěných dětí je hrozné číslo. Nejen že výstavba nové a velké mateřské školy již začala a bude příští rok dokončena, ale nad rámec toho se podaří v „mém“ volebním období také postavit nad rámec volebního programu přístavbu základní školy pro 160 studentů. Vzhledem k tomu, že od roku 1989 dodnes, což je 27 let, byla v celé městské části postavena pouze jedna nová veřejná dvoutřídní mateřská škola pro 50 dětí, považuji za úspěch zajistit a prosadit během čtyř let výstavbu dvou nových školních budov pro 300 dětí. Probíhá též velmi náročná masivní revitalizace bytových jader u nám svěřených bytů. Podařilo se uvést do života společensko-kulturní celobystrckou akci Dobrý den v Bystrci. Takové setkání občanů zde prostě scházelo. Zlepšujeme komunikaci s občany, podporujeme více spolky i seniory. To vše bez vytvoření jakéhokoliv dalšího administrativního místa na našem úřadě.

 

Máte i nějaký neúspěch?

Zatím jsem uspěl se vším, s čím jsem do funkce starosty šel.

 

V Brně slaví v poslední době velký úspěch nové strany. Jak se díváte na tento trend?

Chápu touhu občanů po změně. Nicméně pokud budeme pragmatičtí, na komunální úrovni by se nemělo rozhodovat na základě nereálných slibů aktivistů anebo hnutí-nehnutí, ale podle zkušeností s danou stranou na komunální úrovni, nebo podle osobností, které občané znají. U aktivistů v Brně je vidět spíše recese, neschopnost a neplnění předvolebních slibů. U nejmenované nové strany se iracionálně volí podle tváře šéfa hnutí, který patrně neví, že existuje Bystrc nebo jiná obec v ČR a není schopen ovlivnit kvalitu kandidátů. Jsou zde jistě noví lidé, a to schopní i méně schopní. Záleží na náhodě, která z variant vyjde.

 

Podívejme se i na celostátní politiku, konkrétně na aktuální problematiku migrační vlny. Jak ji vnímáte?

Co se týká migrační politiky, dlouhodobě se dá říci, že jako jeden z prvních se vyjadřuji proti. Náš stát má v prvé řadě povinnost sloužit vlastním občanům a zabezpečit jejich potřeby – má být suverénním státem. Naštěstí migranti, jdoucí většinou pouze za lepší životní úrovní bohatších států s vysokou úrovní finančních podpor, se nám vyhýbají. Nicméně stará zkušenost říká, že hráze se mají stavět dříve, než přijdou povodně.

 

Co máte v plánu poté, co skončí vaše funkční období?

Po skončení funkčního období záleží nejen na mně, ale i na spokojenosti občanů s mým vedením obce. Zatím bych rád pokračoval a kandidoval i na vyšší úrovni.

 

Jak trávíte volný čas?

Volný čas mám rád. Trávím ho s rodinou a kamarády. Svou zálibou v jízdě na motorce spojuji i sport s cestováním.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Tino Kratochvil

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Dita Brančíková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Kybernetický prostor a jeho ochrana. Kybernetická kriminalita. Masivní rozvoj informačních technologií, které globalizují nejen náš reálný svět, ale i naše myšlení. Vědecká práce docenta Jirovského (* 1947) ukazuje, že pod vizemi zabalenými do barev optimistických marketingových kampaní je i jiný temný svět, ve kterém se neztratíme pouze za předpokladu, že se budeme trvale vzdělávat, abychom správně identifikovali, čemu máme a čemu nemáme v kybernetickém prostoru věřit. Docent Jirovský zpracoval téma kybernetické bezpečnosti pro širokou veřejnost i v knize, kterou vydalo nakladatelství Grada.

 

Pane docente, jaká životní cesta vás zavedla ke klávesnicím počítačů?

Vystudoval jsem původně radioelektroniku. Tehdy byly počítače v úplném zárodku. Tím, že ale člověk vystudoval radioelektroniku, tak se dostal mnohem hlouběji do celé problematiky v té teoretické bázi, k tomu hardwaru. Vždycky jsem měl tím pádem osobně blíž k počítačovému hardwaru a software byl pro mě jen určitý přídavek k tomu všemu. Kandidátskou dizertační práci jsem věnoval teorii informace a automatizaci. Přes tato témata jsem se dostal k počítačům, a to mě provází celý život.

 

Věnovat se v Československu v sedmdesátých letech minulého století počítačům, to byla jistě práce do značné míry průkopnická a pionýrská?

Po obhájení disertační práce jsem nastoupil do nově vznikajícího Oblastního výpočetního centra vysokých škol. Jednalo se v tehdejších časech o obrovský projekt na ČVÚT financovaný ministerstvem školství. Psal se rok 1977 a měli jsme síť, která propojovala pět počítačů. Jednalo se o dodávku anglické firmy International Computer Ltd. Musím zdůraznit, že to byla asi vůbec první počítačová síť v této zemi. Především jsme přišli do styku s nejmodernější počítačovou technikou.

 

Jednalo se o síť, která byla schopna propojení datovým tokem i do zahraničí?

Napojení této sítě na nějakou vnější síť nebylo v těchto časech příliš reálné. Jedinou možností propojení do tehdejší verze internetu bylo přes Vídeň. Měli jsme terminál s linkou do Vídně, vedle terminálu byla tiskárna. (úsměv) A jednou za měsíc přijela z ministerstva vnitra Praga V3S a všechno, co bylo vytištěno, se naložilo a odvezlo ke kontrole. Takto to vypadalo s připojením do vnějšího světa. Postupem času se to ale přeci jen začalo trochu uvolňovat, protože ten izolacionismus byl neudržitelný.

 

Na čem jste v té době, jako odborníci ve výpočetní technice, pracovali?

Podařilo se nám například vyvinout systém pro řízení městské hromadné dopravy v Praze, sledovali jsme autobusy a tramvaje. Hlásili jsme jejich obsazenost, jejich aktuální pozici atd. Když si uvědomíte, že tenkrát ještě neexistovaly systémy pro určení polohy typu GPS a my jsme byli přesto schopni určit polohu dopravního prostředku s přesností, pokud byl na trati, deset až dvacet metrů, bylo to v tehdejších dobách něco neuvěřitelného. Zájem o takový systém byl na Východě i na Západě. Stala se z toho však politická záležitost a celý projekt se nakonec zrušil.

 

Tehdejší vládní garnitura asi výpočetní technice příliš nerozuměla…

Dnes tomu také příliš nerozumějí. Víte, problém tehdejšího establishmentu byl opravdu ten, že tomu příliš nerozuměli. I když, v osmdesátých letech dvacátého století si i tehdejší vládní garnitura začala uvědomovat, že se bez odborníků neobejde. Našli se pak i tací, kteří si nechali nějaký problém vysvětlit. Výhodou však bylo, že oni netvořili, ale pouze řídili. Ovšem dnes každý poslanec tvoří. Když se pak podíváte například na problematiku elektronického vybírání mýta, je to tristní zážitek. Každý, kdo ví, kde je na klávesnici „Esc“, ví přesně cílové technické řešení. A prezentuje tyto názory bez absolutní znalosti problematiky či teoretického zázemí, odborných východisek. To je opravdu strašné. Dnešní establishment tvoří a tím bohužel boří. Oni si něco na internetu najdou a hned jsou z nich experti. V dnešní době je bohužel odborná expertiza zatlačována do pozadí. A to už jsme u témat kybernetické bezpečnosti, kdy se místo expertiz začíná prosazovat postoj, který má přiléhavý anglický termín wisdom of crowd – moudrost davu. Přeložit do češtiny se to dá opisem asi tak, že odborné věci se řeší veřejným hlasováním. To je samozřejmě nesmysl. Když nyní něco nevím, tak dám dotazník na internet a lidé mi řeknou, co je nejlepší. To, že o tom nic nevědí, je věc jiná.

 

Jsou rizikem pro kybernetický prostor lidé, kteří se tomuto prostoru profesně věnují?

Problém je, že v době, kdy jsem já začínal s počítači, tak jsme byli všichni takříkajíc kouzelníci v bílých pláštích. Každý s uctivostí koukal, co to vlastně děláme a jak s těmi mašinkami kouzlíme. Rozvoj informačních technologií nyní vede k tomu, že nedoučení „ajťáci“ začínají řídit velké organizace a doslova celou zemi. Krásný příklad je krach americké firmy Enron. Skrytou příčinou krachu bylo převládnutí fenoménu IT v této firmě, který zkresloval účetní situaci ve společnosti s cílem lepšího byznysu pro „ajťáky“.

 

Jaká je úroveň současných programátorů?

Dnes programuje kde kdo, neboť současné programovací nástroje jsou velmi robustní. Problémem dnešních firem jsou finance, konkrétně pak šetření na nákladech. Pro malé firmy je vzdělaný programátor-analytik, přičemž dávám důraz na slovo analytik, strašně drahý co do mzdových nákladů. Raději vezmou nějakého kluka z ulice. Ten začne programovat. Dostane úkol: Udělej nám program, který nám bude řídit skladové hospodářství. A on si sedne a začne ťukat do klávesnice. Nikomu nevadí, že takovému programování nepředcházejí základní primární úkony – funkční charakteristiky, specifikace, a to včetně například bezpečnostní analýzy. Naopak je to vše vítáno a označováno marketingovým termínem „agilní programování“. Když slyším slovní spojení agilní programování, tak mi naskakuje husí kůže. Jedná se totiž o základní prvek nebezpečí, který se na síti nachází. A toto nebezpečí bude dále narůstat, protože tlak na vývoj nových aplikací, které budou první na trhu, je enormní. Příčinou tohoto stavu je právě nedostatek primárních odborných expertíz.

 

Ale kybernetický prostor a volný pohyb po něm, je i vyjádřením demokracie a svobody…

Kybernetický prostor jako takový je opravdu prostor, který je globální a nevyžaduje žádné centralizované řízení. Vládne zde skutečná demokracie a pro všechny platí stejná práva. Všichni ta práva musí dodržovat, protože jinak by se na tu síť nedostali. Když budete mít jiný komunikační protokol, který konkrétní síť nezná, tak se tam prostě nedostanete. Na nejnižší úrovni dominuje kybernetickému prostoru ryze demokratický rys.

 

I demokracie ovšem vyžaduje dodržování pravidel, a když jsou tato pravidla porušena, musí přijít sankce – v reálném i kybernetickém prostoru…

 Problém v potírání kybernetické kriminality je v tom, že jsme v podstatě vždy krok za tím škůdcem, který v kybernetickém prostoru někoho napadne. Nejdříve vás musí někdo napadnout, abyste se mohl bránit. Vezměte si, že je každý rok objeveno devět až deset tisíc takzvaných děr v systémech. Ohlídat takový počet chyb, navíc, když jsou způsobeny i samotnými programátory nedodržováním standardů, je velmi složité. Nebezpečí kybernetického prostoru spočívá v nízké kvalitě toho, co tento prostor plní a následně i v nízké úrovni vzdělanosti uživatelů, kteří se v tomto prostoru pohybují.

 

Jaký je nejběžnější příklad počítačové kriminality?

Pracoval jsem deset let ve Spojených státech amerických. Když jsem potřeboval pro svoji práci nějaký program, tak jsem si ho nemohl někde zkopírovat. Musel jsem si ho jít prostě koupit. V USA bylo a je povědomí o dodržování autorského práva velmi silné. V České republice, obecně i v celé Evropě, je častější řešení typu: Půjč mi to a já si to zkopíruji. To je jeden z typických prvků v hierarchii kybernetické kriminality.

 

A činnost Anonymous a hnutí jim podobných?

Je to souboj s někým, kdo informace má a kdo je zadržuje. Celá řada hnutí typu Anonymous a dalších prosazuje právo na volný přístup k informacím a bojují s korporacemi, které informace zadržují. A těmi korporacemi mohou být firmy i státy. Kořeny této filozofie o volném přístupu k informacím najdeme již v technologické generaci padesátých let minulého století.

 

Jsou delikty ve virtuálním prostoru zrcadlovou reflexí deliktů ve světě reálném?

Vznikem jakési páté dimenze celého našeho žití a kybernetického prostoru vznikají modifikace trestných činů ve virtuálním prostoru typu krádeže dat, vyhrožování apod. Potom vzniká celá kategorie zcela nových trestných činů, které jsou již velmi úzce navázány na nové informační technologie. Musíme si uvědomit, že trestný čin, který se stane v kybernetickém prostoru, nemá znaky hmotného trestného činu. Veškeré operace v kybernetickém prostoru jsou velmi rychlé, obtížně zachytitelné a především pomíjivé. A jsme u problematiky důkazů v kybernetickém prostoru, jenž je charakteristický důkazní nouzí. Vezměte si, jaký problém má policie se ztotožněním pachatele běžného trestného činu. V kybernetickém prostoru je to mnohem, mnohem obtížnější. Bude-li někomu například elektronicky vyhrožováno, jak prokážete, kdo to byl, kdo seděl u klávesnice a psal výhružný text?

 

Nepředbíhá vývoj nových technologie možnosti naší civilizace v oblasti práva?

Teď se například hodně diskutuje o tématech autonomních vozidel. Celé je to tlačené marketingem a marketing si nebere servítky. U těchto vozidel se například uvádí, že v případě, že dojde ke kritické situaci, kterou nebude schopen systém řešit, tak předá řízení řidiči. Ten chudák předtím nikdy nebo jenom velmi málo řídil… Ano, jednou k tomu dojde. Ale když mi úřednice v Bruselu řekne, že autonomní vozidla budou jezdit povinně od roku 2020, dostávám záchvat smíchu. Víte, v roce 1966 byl napsán první program, který konverzoval s člověkem a vykazoval jisté znaky umělé inteligence. Jeho autorem byl americký matematik Joseph Weizenbaum. Prezident Havel jej po roce 1989 pozval, aby měl u nás přednášku. A byla to přednáška nesmírně zajímavá. Člověk, který zakládal umělou inteligenci, tam upozorňoval na nebezpečí a vlastně byl i proti prudkému rozvoji výpočetní techniky. Důvodem bylo poznání, že vývoj výpočetní techniky předbíhá vývoj člověka. Vezměte si právní problematiku. Právo se vyvíjelo z nějakých bazálních kmenových zásad tisíce let. Najednou se tady má právo změnit během necelých padesáti let jen proto, že jde zde nějaký internet, nějaký kyberprostor?!

 

Bát se strojů? To už tady bylo jednou za průmyslové revoluce?

To byla mechanická, viditelná záležitost. Tehdy lidé ničili stroje z důvodu obav, že jim stroje berou práci. Dnes berou počítače lidem myšlení.

 

Platí to i pro univerzitní prostředí?

Naši studenti už bohužel nedokážou počítat. Nechci samozřejmě generalizovat, ale často se stává, že jim zadáte nějaký jednoduchý výpočet a oni jdou na internet, kde si stáhnou program, zadají do něj čísla a něco jim vypadne. Ale nevědí, co to vlastně všechno znamená. Ztratili představu o fyzikálních rozměrech.

 

Není počítač v roli pekaře, od kterého si koupím chleba, když si ho sám upéct neumím?

To, že ten chleba někdo upeče za mě, to je distribuce funkcí a rolí ve společnosti. Jak říkal Werich, ten umí to a ten zas tohle. A to je v pořádku. Ale jestliže má někdo za mě přemýšlet a někdo za mě rozhodovat, tak to není distribuce rolí, ale substituce rolí. Někdy v devadesátých letech dvacátého století se řešila zakázka počítačového modelu prezidenta Spojených států amerických. Důvodem byla eventualita jaderného útoku a zásahu prezidentského sídla. Do doby, než bude zvolen nový prezident, by měl někdo rozhodovat. Podobné pokusy jsou počítačové studie automatických soudců, kteří vezmou popis trestného činu, vyhledají příslušné judikáty a vynesou verdikt. Průmyslová revoluce byla v kategoriích hmotného světa, kybernetická revoluce je v kategoriích myšlení a tvůrčí práce.

 

Jak je na tom z hlediska kybernetické bezpečnosti Česká republika?

Máme již vytvořen zákon o kybernetické bezpečnosti v ČR. Neřekl bych tedy, že jsme na tom ve sféře kybernetické bezpečnosti tak úplně špatně. Ale jak říkám vždy studentům na přednáškách, základ leží v edukaci, ve vzdělávání. Nic jiného kybernetickou bezpečnost nezajistí. Je nutné, aby lidé dokázali chápat základní mechanismy kybernetického prostoru, to, čemu mají a čemu nemají věřit.

 

Máme mít tedy k internetu a elektronické komunikaci zdravou nedůvěru?

Určitě. Účinnost phishingových emailů je pět procent a to je strašné číslo. Pět procent lidí na ty bláboly reaguje. Vezměte si, že je takových emailů rozeslán milion.

 

A co tolik populární sociální sítě?

Sociální sítě je velmi nebezpečný prostor pro needukované jedince, protože oni tam o sobě říkají všechno. Navíc sociální sítě a internet obecně vyvolávají závislost. Konečným stadiem této závislosti je tzv. Jekyll- Hyde syndrom. Totální rozpad osobnosti však není tou osobností reálně vnímán. Měli jsme tady případ sedmnáctiletého chlapce, který skočil z Nuselského mostu. Důvodem byl fakt, že email od jeho přítelkyně ho víc emocionálně vzrušil, než když ji viděl.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Mirek Brát

Foto: archiv doc. Václava Jirovského

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

Studentem Stavební fakulty Českého vysokého učení technického se stal po absolvování Střední průmyslové školy v Kadani. Jeho velkou láskou byly mosty a v tomto směru se realizoval v Londýně, kde byl v roce 1990 přijat do Bullen Consulting Engineers London (pozn. redakce: soukromá konzultační firma, zabývající se projektováním v oboru stavebnictví). Právě tam se stal hlavním designérem tří mostů, které byly později realizovány na dálnici Gattwick–Londýn. Další zrealizované projekty na sebe nenechaly dlouho čekat. Ve funkci rektora ČVUT je od roku 2014. Ve své pozici zůstává vždy realista, preferuje formu dialogu a zasazuje se o dobrou spolupráci všech fakult náležících pod ČVUT.

Jak vzpomínáte na vaše studia na vysoké škole a proč tehdy padla volba právě na Stavební fakultu ČVUT?

Vzpomínám na ně rád, bylo to nejkrásnější období mého života, relativně bezstarostné. Už na škole jsem začal uskutečňovat svůj dětský sen, tedy navrhovat a stavět mosty. Dařilo se mi to výborně i na stavební fakultě, už ve 4. ročníku studia jsem byl přijat jako asistent na katedru stavební mechaniky. Měl jsem za sebou i několikaletou praktickou zkušenost, nejprve prázdninové zednické práce na stavbách, později práce technického vedoucího odstřelů ve Výzkumném ústavu hnědého uhlí v Mostě.

Jak je možné, že jste po roce 1989 nepodlehl trendu podnikání?

Velmi rád učím, bavila mě a stále baví práce se studenty, je to povznášející pocit přicházet do posluchárny zaplněné studenty a vědět, že musím podat profesionální výkon nejen z podstaty věci, ale také proto, že si uvědomuji, že v posluchárně sedí minimálně patnáct studentů, kteří jsou chytřejší než já. Je to velmi motivující práce a úžasně inspirující. To byl také jeden z vážných důvodů, který mě udržel v tehdy velmi špatně placené profesi. Po návratu z Londýna jsem při práci na ČVUT drobně podnikal v oboru statiky stavebních konstrukcí. A pak přišel zlom – na univerzitě se začaly řešit výzkumné projekty, a to znamenalo více peněz, a hlavně paralelně k přednášení zajímavou vědeckou práci.

Co bylo po škole dál? Jak vás ovlivňoval a formoval život v praxi?

Jsem odmalička velmi prakticky založený člověk. Baví mě zkoumat nové věci, ale ještě víc realizovat nápady. Mám řadu realizovaných staveb a konstrukcí, kromě zmíněných mostů také rozhlednu, lávku pro pěší, mnoho rekonstrukcí, speciálních stavebních konstrukcí, jako například samonosné fasádní pláště, základy velkých strojů, zařízení továren, komíny, zásobníky ropných produktů a další. S praxí jsem v neustálém kontaktu a jako vedoucí Experimentálního centra jsem s průmyslovými firmami prováděl prakticky zaměřený smluvní výzkum.

Kdy jste začal reálně uvažovat o tom, že se stanete akademikem?

Reálně až v okamžiku, kdy jsem dostal nabídku stát se asistentem prof. Chobota na katedře stavební mechaniky. Ale to, že budu jednou docentem, později profesorem a dokonce rektorem mě, kluka z malé vesnice u Litvínova, ve snu ani nenapadlo.

Jak se v tomto oboru sešla představa s realitou?

Úplně jednoduše a nějak samozřejmě. Neměl jsem přehnané představy. Byl jsem a stále jsem realistický a troufám si říci pokorný člověk. Realita mě spíš příjemně překvapovala. Navíc jsem byl obklopen nejen mimořádně inteligentními lidmi na katedře a fakultě, ale zejména lidmi s vynikajícími lidskými vlastnostmi. Nemůžu je vyjmenovat, ale za všechny doc. Eva Doležalová, prof. Jiří Šejnoha a zejména prof. Zdeněk Bittnar. Ten mě inspiruje dodnes.

Jak si podle vás stojí akademici v rámci společenského povědomí a prestiže u veřejnosti? A máte někdy chuť takový status sám formovat?

Myslím, že si stojí velmi dobře. V žebříčku prestiže jsou akademici v čele a myslím, že opodstatněně. Mnohokrát dokázali zaujmout morální postoje a získat si tím respekt ve společnosti. Mimořádný byl rok 1989, kdy studenti a akademici byli v čele společenských změn. A jestli mám chuť takový status formovat? Takou ambici si netroufám mít. Stačilo by mi, kdybych přispěl aspoň malým dílem k tomu, aby se k sobě lidé chovali slušně, respektovali se navzájem, byli ohleduplní, korektní a méně závistiví.

Rektorem ČVUT jste od roku 2014. Jaké vlastní inovace jste na univerzitě zavedl a v čem se naopak držíte při zdi a proč?

ČVUT je konzervativní instituce a zavést inovace je poněkud obtížné. Snažím se o inovace ve vzdělávací činnosti, připravujeme unikátní projekt zveřejňování přednášek, kterým bychom rádi zvýšili atraktivitu výuky, sjednotili jsme harmonogram akademického roku, schválili jsme nový Studijní a zkušební řád pro studenty ČVUT, který je náročnější, než byl ten předchozí. Pokud jde o vědeckou, uměleckou a tvůrčí činnost, odměňuji nejlepší akademické pracovníky za výsledky uplynulého roku Cenami rektora a jen vloni jsem udělil Ceny rektora ve výši téměř 5 mil. Kč. Snažím se o efektivnější fungování procesů na ČVUT a diskutujeme možnost vytvořit jednu společnou katedru jazyků, případně jednu společnou katedru společenských věd. Postupujeme pozvolna, protože radikální řešení nebývají úspěšná. A zejména na akademické půdě je potřeba dialogu a komunikace větší než na jiných pracovištích.

Které fakulty spadají pod ČVUT?

ČVUT má osm fakult. Stavební, strojní, elektrotechnickou, jadernou a fyzikálně inženýrskou, architektury, dopravní, biomedicínského inženýrství a informačních technologií, má také pět vysokoškolských ústavů: Masarykův ústav vyšších studií, Kloknerův ústav, Ústav tělesné výchovy a sportu, Univerzitní centrum energeticky efektivních budov a Český institut informatiky, robotiky a kybernetiky, a jeden vědecký ústav – Ústav technické a experimentální fyziky, a další součásti.

Jakým způsobem koordinujete spolupráci samostatných fakult v oblasti marketingu a PR?

To je trochu bolavé téma univerzity. Fakulty jsou do značné míry samostatné. Souvisí to s jejich samostatnou právní subjektivitou, kterou měly před rokem 1998. A od té doby se mnoho nezměnilo. Fakulty dosud mají svoje vlastní oddělení PR a marketingu. S mým nástupem do funkce rektora se podařilo docela dobře koordinovat činnost v této oblasti, aby nedocházelo ke zbytečným kolizím, nebo duplicitám. V poslední době se to daří, zejména proto, že je to prováděno nenásilnou formou, diskuzí jak s jednotlivými pracovníky, tak s děkany.

Jaký způsob propagace se vám v praxi osvědčil nejlépe?

Nejlépe fungují sociální sítě. Když máme zajímavé téma, máme obrovskou sledovanost na Facebooku, Twitteru nebo Instagramu, velmi dobrý způsob, ale ne tak snadno dosažitelný, je televize. Snažíme se, já osobně i moji kolegové, prezentovat ČVUT jako prestižní univerzitu a odkazovat na fakulty a ústavy ČVUT, odkud přicházejí témata. A to se docela daří.

Čím je podle vás způsob propagace vysokých škol specifický?

Propagace vysokých škol je pro nás velmi důležitá. Cílíme na děti už v mateřských školách, na základních a také na středních, kde už jsou mladí lidé téměř rozhodnuti o své budoucnosti. Nejdůležitější jsou pro nás maminky dětí na základní škole. Ty rozhodují o tom, kam jejich dítě půjde studovat, zda z něj bude právník, lékař nebo inženýr. Specifické je to tím, že neplatí principy běžného marketingu, musíme propagovat univerzitu uměřeně našemu poslání a také našim finančním možnostem.

Co konkurence, jak moc si dýcháte na záda a jak spolu komunikujete?

Konkurence je velká, studenti si vybírají také podle toho, kde mají největší šanci uspět. A to na ČVUT rozhodně není. Takový signál navenek nedáváme. Naopak, jsme náročná univerzita, ne každý student u nás studium dokončí. Ale pokud se tak stane, má vynikající startovní pozici. Nemá problém najít zaměstnání, může si vybírat, zda bude pracovat v Čechách, nebo zamíří do zahraničí. Nemáme nezaměstnané absolventy.

Které období v roce patří v rámci vaší funkce k nejhektičtějším?

Nejhektičtějším obdobím je rozhodně listopad, prosinec a leden. Konec finančního roku a začátek kalendářního, kdy se předkládají zprávy o řešení projektů. Ale ani v dalších měsících to není o mnoho „lepší“.

Kolik studentů ČVUT statisticky studium reálně dokončí? A kolik jich zůstává profesně v oboru?

Univerzitu průměrně dokončí o něco víc než 50 % studentů z těch, kteří ke studiu nastoupili. Je to různé podle oboru studia a fakult, ale uvedené procento je průměr za celé ČVUT. Informaci o tom, kolik z nich zůstává v oboru, nemáme, ale odhad je zhruba 60 % až 70 %.

Kterých společenských projektů či aktivit se ve své pozici účastníte?

Účastním se mnoha různých. Od účasti v Bohemia Herritage Fund, přes Radu pro varhany do Betlémské kaple a katedrály Svatého Víta, Václava a Vojtěcha, konto Bariéry, Radu Národní knihovny, Kampus Dejvice, architektonickou soutěž Inspirelli Award, až po spolupráci s Nadáním Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových, Nadací na podporu studentů střední školy v Kadani, podporu mateřské a základní školy „Lvíčata ČVUT“. A dělám to rád, protože to patří k funkci, kterou zastávám.

Jaký je váš styl práce?

ČVUT je obrovská instituce a její organizační struktura je rozsáhlá, osm fakult, pět VŠ ústavů, další součásti jako knihovna, nakladatelství, koleje a menzy, archiv, mateřská škola, základní škola, studentské samosprávy, to všechno patří do mého pracovního programu. Styl práce je převážně manažerský prostřednictvím orgánů ČVUT, ale nutně musím jednat osobně s mnoha představiteli součástí ČVUT a řešit každodenně spoustu problémů. Pracuji denně více než 12 hodin a do toho nepočítám společenské akce.

Co patří k vašim zásadám?

Mojí zásadou je být pracovitý, korektní, umět naslouchat, dokázat rozhodovat a řídit a jít příkladem ostatním.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano

Vytvořeno ve spolupráci:

ČVUT: www.cvut.cz

Le Palais Art Hotel Prague www.lepalaishotel.eu

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-2-2016.html

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz