„Akademie věd jako jediná vědecká instituce v tomto státě organizuje už od 90. let minulého století pravidelné hodnocení svých pracovišť zahraničními odborníky.“ Prof. Ing. Jiří Drahoš, DrSc., dr. h. c.

 

 

 

 

Jaké je to stát v čele Akademie věd a balancovat na téměř nebalanční půdě, kterou u nás věda má? Co tvoří náplň práce předsedy Akademie věd, jaké jsou jeho úkoly, jaké podmínky mají naši vědci ke své práci a jakými výsledky se mohou pochlubit? To vše se dočtete v rozhovoru s galantním mužem, původně inženýrem chemie, který nás s celým štábem pozval do krásné historické budovy v Praze na Národní ulici. Spolu s prof. Drahošem můžete i vy nahlédnout za dveře pracovny předsedy věd Akademie České republiky.

 

Čím jste se aktivně zabýval před nástupem do funkce předsedy Akademie věd?

Byl jsem čtyři roky místopředsedou AV, ještě předtím osm let ředitelem Ústavu chemických procesů AV ČR.

 

Jak dlouhá je doba úřadování zvoleného předsedy AV? Může být stejný předseda zvolen znovu?

Předsedu Akademie věd jmenuje prezident republiky na návrh Akademického sněmu AV ČR, což je nejvyšší samosprávný orgán AV, který má momentálně 247 členů (zhruba třetina z nich je zcela mimo Akademii věd). Jmenování je na dobu čtyř let, s možností kandidovat ještě v následujícím funkčním období. Znamená to, že maximální doba „předsedování“ je osm let.

 

Jaká jsou kritéria a požadavky na kandidáta na předsedu AV?

Žádná předepsaná kritéria pro tuto funkci nejsou. Předpokládá se samozřejmě solidní vědecká kariéra a vědecko-manažerské zkušenosti. Všichni předsedové v novodobé historii AV ČR měli zkušenosti s řízením ústavů AV a většinou pracovali alespoň jedno funkční období jako místopředsedové AV. Kandidáta na funkci předsedy AV volí Akademický sněm v tajné volbě.

 

Nakolik jste svoji vlastní vědeckou činnost musel omezit na práci úřednickou?

Práce předsedy AV je činnost na plný úvazek, na svůj mateřský ústav se proto dostanu spíše nepravidelně brzy ráno nebo pozdě večer, naštěstí bydlím poblíž. Aktivní vědu už bohužel příliš nestíhám, snažím se udržovat si alespoň základní znalosti v oboru četbou odborných časopisů.

 

Nebojujete v rámci své funkce občas s přílišnou byrokracií? Pokud ano, v jakém směru?

Každý člověk ve vedoucí funkci dnes bojuje s byrokracií. S tou uvnitř vlastní instituce je možné něco dělat a já mohu říci, že jsme byrokracii v AV výrazně snížili. Horší je to s byrokratickými požadavky, které přicházejí zvenku: různá povinná hlášení, připomínková řízení, vyjadřování se k řadě věcí, mnohdy nepříliš důležitým – tady je to občas opravdu boj.

 

Co obnáší post předsedy Akademie věd, jaká je vaše náplň práce?

Předseda Akademie věd řídí činnost Akademické rady – to je sedmnáctičlenný výkonný orgán zvolený Akademickým sněmem, který rozhoduje o důležitých koncepčních, ale i běžných exekutivních problémech v AV. V případě předsedy to znamená řešení řady každodenních vědecko-manažerských záležitostí, jednání s jednotlivými pracovišti AV, projednávání věcí s orgány státní správy, s reprezentacemi vysokých škol a průmyslu, kontakt s médii, atd.

 

Daří se vám udržovat chod Akademie věd podle vašich představ?

Myslím si, že současná Akademie věd je dobře fungující instituce, jak z vědeckého, tak z organizačního hlediska. Centrální institucí je Kancelář AV ČR, která zajišťuje odbornou, právní a organizační agendu související s činností orgánů AV, vykonává správu kapitoly státního rozpočtu, zajišťuje rozdělování finančních prostředků pracovištím AV a má rovněž na starosti řadu činností v oblastech mezinárodní spolupráce a styku s médii a veřejností. Všechny tyto aktivity zajišťuje necelých šedesát pracovníků – zde nemohu nesrovnávat efektivitu jejich práce s rozsáhlými administrativními aparáty některých ministerstev.

 

Kde vnímáte, že jsou silné a slabší stránky AV, které můžete ze své pozice zhodnotit?

Právě dokončené hodnocení jednotlivých vědeckých týmů v ústavech AV za pětileté období, které bylo provedeno renomovanými zahraničními odborníky, ukázalo, že AV je jednoznačně nejvýkonnější vědeckou institucí v ČR a je v ní řada týmů srovnatelných se světovou špičkou. Na druhé straně bych byl samozřejmě rád, kdyby těchto světových týmů bylo ještě více – proto já i Akademická rada pracujeme v současné době na strategii dalšího rozvoje Akademie věd, která by ještě více podpořila excelentní výzkum.

 

 

Kolik lidí v AV pracuje a jakým oblastem se věnují?

Na pracovištích AV pracuje zhruba 7 500 zaměstnanců, z toho je asi 60 % vysokoškolsky vzdělaných pracovníků ve výzkumných útvarech. Výzkum v Akademii věd je organizován ve třech hlavních vědních oblastech: jsou to vědy o neživé přírodě (matematika, fyzika, informatika, aplikovaná fyzika, vědy o Zemi), vědy o živé přírodě a chemické vědy (chemie, biologie, biomedicína, genetika, ekologie) a vědy humanitní a společenské (např. ekonomika, sociologie, psychologie, historie, archeologie, filozofie, lingvistika a další).

 

Když jsme odjížděli z fotografování na AV, bylo nám řečeno, že od čtyř hodin odpoledne jsou již garáže uzavřené. Přišlo mi to netradiční. Do kdy se u vás obvykle úřaduje?

V budově na Národní 3 pracují zaměstnanci již zmíněné Kanceláře AV či Knihovny AV (ta má mimochodem otevřeno až do 19 hod.), přičemž drtivá většina z nich využívá při cestě do práce MHD. Garáže s omezenou parkovací kapacitou jsou proto standardně otevřené pouze v normální pracovní době, tedy zhruba od 7 do 16 hodin, poté je má na starosti služba v recepci.

 

Považujete počet a možnosti zaměstnanců AV za optimální?

Optimalizace počtu pracovníků je primárně věcí vedení jednotlivých ústavů a jejich finančních možností. Já bych v této souvislosti zdůraznil pouze dva obecnější aspekty. Zaprvé: Akademie věd zredukovala v posledních dvaceti letech počet zaměstnanců zhruba na polovinu svého stavu v r. 1989, a zadruhé: Česká republika patří v rámci EU k zemím s nejnižším počtem pracovníků ve vědě a výzkumu na 1 000 obyvatel, což je docela alarmující!

 

Kdo jsou lidé, kteří proti tomuto alarmujícímu stavu bojují, a vnímáte jejich aktivní podporu?

Na tuto nevyhovující situaci upozorňujeme nejrůznější instituce už delší dobu. Proto nás šokovalo, když před třemi lety někteří nekompetentní činitelé tehdejší vládní Rady pro výzkum a vývoj bez jakéhokoliv rozumného zdůvodnění navrhli vládě prakticky skokovou redukci rozpočtu Akademie věd na polovinu, tedy o zhruba 2,5 mld. Kč. Kdyby k tomu skutečně došlo, znamenalo by to masivní propouštění vysoce kvalifikovaných vědců, které z finančních důvodů nemohly absorbovat ani vysoké školy, a kteří by se do výzkumu v ČR už nikdy nevrátili. Mimochodem, když jsem tehdy jel na jednu debatu do vysílání České televize, říkal mi taxikář, který mě vezl: pane předsedo, vy se vlastně hádáte o cenu 2,5 km dálnice z Olomouce do Ostravy. Docela mě potěšilo, že i člověk stojící zcela mimo oblast vědy byl o situaci informován. Navíc všichni víme, že ona předražená dálnice se nedávno zvlnila a nikdo teď neví, co s tím. Ale zpět do r. 2009. Vedení AV reagovalo svoláním mimořádné zasedání Akademického sněmu a důrazně protestovalo u vlády i dalších klíčových institucí, tedy v parlamentu i v senátu. Na podporu AV se tehdy rovněž postavila velká většina akademické obce, zejména mladí vědci a studenti. Situaci jsme vcelku ustáli, ale od té doby jsem pořád ve střehu, protože mám pocit, že v této společnosti je možné opravdu všechno.

 

Jak hodnotíte finanční účast, kterou se stát podílí na vědě? Kde je účast dostačující a kde vnímáte silné rezervy?

Stát investuje do oblasti výzkumu, vývoje a inovací (VaVaI) zhruba 26 mld. Kč ročně, což je částka výrazně pod průměrem EU. Značným problémem je pak financování VaVaI ze strany podniků: investují sice celkem zhruba 30 mld. Kč ročně, ale prakticky všechny tyto peníze pouze do svého vlastního výzkumu – jen v minimální míře podporují výzkum na vysokých školách či v ústavech AV. K tomu podniky spotřebují zhruba 4,5 mld. Kč ročně ze státního rozpočtu, což je takřka dvojnásobek průměru zemí EU-27. Bylo by tedy třeba navýšit státní rozpočet na VaVaI alespoň na úroveň evropského průměru a při jeho rozdělování dbát více na to, aby se státní podpora dostala především k těm nejkvalitnějším institucím. Dále by měl stát silněji motivovat podnikovou sféru – například zvýšenými daňovými úlevami – k přímé podpoře výzkumu na vysokých školách a ve veřejných výzkumných institucích.

  

Jakou oblast hodnotíte v rámci vědy a výzkumu na AV za nejvíce hodnou zájmu a investic?

Akademie věd chce a musí podporovat především špičkový výzkum, bez ohledu na oblasti. Už jsem zmínil, že v základním výzkumu lze jen těžko předvídat pozdější význam aktuálních výsledků. Na druhé straně je jasné, že významné výsledky lze očekávat především od vynikajících týmů – ty je proto třeba podpořit prioritně, ať už jde o vynikající fyziky, nebo o špičkový tým historiků či lingvistů. V souvislosti s financováním v rámci AV bych zdůraznil, že tato instituce získává od státu formou přímé podpory pouze zhruba pouze 55 % svého celkového rozpočtu; zbytek si vysoutěží a vydělá svými patenty, licencemi a službami. Veřejnost má často zkreslenou představu, že stát financuje chod Akademie věd v plném rozsahu.

 

Nakolik se vaše profese dotýká politické angažovanosti a nakolik je to vhodné či dokonce žádoucí?

Nikdy jsem nebyl členem žádné politické strany a do žádné také nehodlám vstoupit. Moje politická „neutralita“ je určitě výhodou při jednání s orgány státní správy, ať už jde o vládu, nebo parlament či senát. Stýkám se a jednám rovněž s představiteli politických stran – například jde-li o přípravu zákonů důležitých pro oblast vědy a výzkumu, které poté musí projednat obě komory Parlamentu ČR. Je přirozené, že jednotliví pracovníci v AV mohou mít (a jistě mají) své politické preference, ale AV jako celek je a musí i nadále zůstat zcela nadstranickou institucí. Nezávislé a samosprávné postavení AV je pak zcela zásadním aspektem pro další rozvoj badatelské práce v jejích pracovištích.

 

Kde může veřejnost sledovat výsledky AV?

Většinu informací, včetně těch zcela aktuálních, lze najít na webu AV www.avcr.cz, případně ve veřejně dostupné výroční zprávě AV ČR, dále pak na webových stránkách jednotlivých pracovišť a v jejich výročních zprávách.

 

Na jakých projektech se AV aktuálně podílí?

Musíme si uvědomit, že na ústavech AV se ročně řeší řádově tisíce projektů jak z oblasti základního a aplikovaného výzkumu, tak ve spolupráci s průmyslovými podniky. Doporučuji proto výroční zprávy či webové stránky jednotlivých pracovišť.

 

Jak je to se zahraniční účastí na projektech AV?

Pracovníci AV se účastní mnoha stovek grantů a projektů financovaných ze zahraničí – konkrétní údaje jsou opět dostupné na webu a ve výročních zprávách pracovišť.

 

 

Kteří vědci nás reprezentují v zahraničí?

V zásadě nás v zahraničí reprezentuje úplně každý vědec, který zrovna v zahraničí je – ať už na krátkou dobu, nebo na delším pobytu. V Akademii věd se například snažíme vyslat každého mladého vědce po ukončení doktorského studia na zahraniční stáž – v současné době jde o více než stovku pracovníků. Na krátkodobé či dlouhodobé pobyty do zahraničí jezdí samozřejmě i zkušení vědci.

 

Vracejí se naši vědci ze zahraničí zpět do ČR? V jakém oboru tomu tak je nejčastěji?

Většina mladých vědců má zájem vrátit se po nějakém čase zpět do ČR. Důvody mohou být různé, od čistě rodinných (třeba nástup dětí do školy), až po věcné pracovní, a obor tady nehraje velkou roli. Akademie věd má logický zájem, aby se špičkoví mladí badatelé vraceli právě do jejích ústavů – právě pro takové vědce máme dobře fungující program finanční podpory nazvaný Fellowship J. E. Purkyně. V rámci tohoto programu nabízíme roční plat srovnatelný s významnými zahraničními vědeckými pracovišti a odpovídající pozici vedoucího týmu na příslušném ústavu. Zatím jsme z programu financovali zhruba 30 pracovníků, každého po dobu pěti let.   

 

Jak probíhá spolupráce AV s univerzitami?

Spolupráce s univerzitami je velmi intenzivní. Dokumentuje to více než padesát společných pracovišť AV a VŠ, přes 2 000 doktorandů školených na ústavech AV, tisíce přednáškových kurzů pracovníků AV ve všech třech stupních studia na VŠ, řada spoluprací na grantech a výzkumných projektech, a v neposlední řadě i společné aktivity v rámci velkých i středních projektů strukturálních fondů EU – jmenoval bych například nedávno zahájený projekt biomedicínského a biotechnologického centra Akademie věd a Univerzity Karlovy, Biocev, ve Vestci u Prahy.

 

Vnímáte rozdílný zájem o studium přírodních a technických věd a humanitních oborů?

Naše společnost určitě potřebuje vzdělané lidi ve všech oborech. Rovnováha zájmu mladých lidí o studium na vysokých školách je však výrazně posunuta směrem k sociálním a humanitním oborům. Říkám si, kdy konečně středoškoláci začnou přemýšlet nad tím, kolik např. sociálních antropologů může v tomto státě najít odpovídající místo (osobně nic proti sociální antropologii nemám, uvádím ji jen jako příklad) a kdy si řeknou, že šíře a kvalita vzdělání, kterého se jim dostane na prestižních technických a přírodovědných fakultách, jim nejen spolehlivě zajistí zaměstnání, ale umožní v případě naléhavé potřeby rychle se doučit i onu sociální antropologii. Ten konec věty je samozřejmě lehká nadsázka, ale já si dovedu takovou situaci docela dobře představit, na rozdíl od opačného případu, tedy konverze antropologa na chemika.

 

Podle čeho jsou hodnoceny výsledky jednotlivých pracovišť AV a kdo je vyhodnocuje?

Akademie věd jako jediná vědecká instituce v tomto státě organizuje už od 90. let minulého století pravidelné hodnocení svých pracovišť zahraničními odborníky. Hodnocení se koná zhruba po pěti letech, poslední hodnocení za léta 2005–2009 bylo ukončeno loni. Toto hodnocení proběhlo tentokrát až na úrovni jednotlivých vědeckých týmů – bylo jich skoro 400 – a výsledky hodnocení byly promítnuty do rozpočtů ústavů. Znamená to, že ústavy s větším počtem vynikajících týmů dostaly přidáno, samozřejmě na úkor těch horších. 

 

Jaké výsledky považujete za poslední rok, dva za zcela stěžejní?

V základním výzkumu se dá těžko předvídat, který výsledek bude mít největší praktický dopad a kdy se tak stane. Špičkových výsledků výzkumu v AV je celá řada – ty aktuální jsou na webu www.avcr.cz. Kdybych měl vybrat ne jednu konkrétní věc, ale celou oblast výzkumu, připomněl bych velmi slibné výsledky při léčbě nádorů: od látek blokujících cévní zásobování nádorů, které bez živin nemohou dále metastázovat a hynou, přes způsoby cílené dopravy léčiv přímo do nádorů, až po účinnější a šetrnější způsoby chemoterapie, kde by pacient tolik netrpěl vedlejšími příznaky.

 

 

Jak se vám daří komunikovat s médii a s veřejností? Jak obecně hodnotíte ze své pozice zpracování informací, které za AV poskytujete?

Jsem přesvědčen o tom, že se mediální obraz AV v posledních několika letech výrazně zlepšil. Zásluhu na tom jistě má i náš odbor mediální komunikace, jehož ředitel má se světem médií značné zkušenosti, ale také tým pracovníků ve Středisku společných činností Akademie věd. Ročně pořádáme řadu tiskových konferencí informujících o důležitých objevech a výsledcích výzkumu v našich ústavech, pracovníci ústavů vystupují prakticky denně v médiích. Celorepublikovým fenoménem se stal náš Týden vědy a techniky, spojený se dny otevřených dveří ústavů AV, který se letos uskuteční už podvanácté – ten loňský navštívilo přes čtyřicet tisíc zájemců. Všechny důležité informace zveřejňujeme na našich docela atraktivních webových stránkách. O zájmu veřejnoprávních médií o systematickou spolupráci s Akademií věd svědčí i memoranda o vzájemné podpoře a spolupráci, uzavřená nedávno s Českou televizí a Českým rozhlasem.

 

Při fotografování v budově AV jsme s naším fotografem Robertem Vanem měli možnost navštívit krásné prostory. Kdo je vlastníkem této budovy a spravuje ji?

Budova Akademie věd na Národní 3 je ve vlastnictví Střediska společných činností AV, které pro AV zajišťuje nezbytnou infrastrukturu.

 

Jakou má budova AV historii? Byla vždy sídlem AV?

Jde o neorenesanční budovu z roku 1861, postavenou významným architektem Vojtěchem Ignácem Ullmannem původně pro Českou spořitelnu. Mimochodem stejný architekt navrhl i vedlejší palác Lažanských (dnes je v něm kavárna Slávie). V roce 1896 byla budova rozšířena o část s dnešním hlavním vchodem a o rozměrnou dvoranu pro styk s veřejností. Po znárodnění peněžních ústavů připadla budova České akademii věd a umění, v r. 1952 její pokračovatelce ČSAV, po rozdělení Československa pak dnešní Akademii věd ČR. Ve druhé polovině 90. let jsme dvoranu stylově zrekonstruovali a zpřístupnili odborné veřejnosti jako čítárnu Knihovny AV. Dvoranu rovněž využíváme pro nejrůznější slavnostní příležitosti, například pro předávání nejvyšší vědecké hodnosti doktora věd vynikajícím vědcům z Akademie věd i z vysokých škol.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení a obuv: BANDI VAMOS www.bandi.cz

Foceno v budově Akademie věd v Praze, Národní 3 www.avcr.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„S pomocí paměťových technik si lze
zapamatovat poměrně snadno a bez velké námahy to, co ostatní populace považuje
za nezapamatovatelné.“ Dana Steinová

 

 

 

 

 

Být v kondici je stav mysli. Mohu
jen navázat, že být v dobré fyzické kondici jde ruku v ruce
s tím, v jakém stavu je naše paměť. Bohužel ne mnozí z nás vědí,
že než se skutečné problémy s pamětí projeví, můžeme jimi již nějaký čas
být postiženi. Například již okolo třicátého roku života by se lidé seriózně měli
zajímat o svoji paměťovou kondici. A že je trénink paměti současně i docela
zábavný program, který vůbec není složitý, o tom jsme si povídaly
s trenérkou paměti Danou Steinovou. Docela jednoduché preventivní návyky
nám mohou v životě obrovsky posloužit.

 

Jakou má trénink paměti u nás
historii?

Obecně se
jedná o velmi mladý obor. Jako první se kognitivnímu tréninku začali věnovat
Němci koncem 80. let minulého století a v roce 1987 založili první svaz
trenérů paměti. Mnoho států s tréninkem paměti teprve začíná a některé jej
nemají dodnes.

 

Kdy tento obor oslovil vás a jakého
pro vás nabyl významu?

Já osobně
jsem se dostala k trénování paměti náhodou. Od roku 1991 jsem působila
v EURAG (European Federation of
Older Persons),kde nyní zastávám funkci generálního sekretáře, a můj kolega
Karel Marquardt, tehdejší předseda sociálního výboru Rady Evropy, mě
v květnu 1993 pozval na Evropské symposium o trénování paměti. Pořádala ho
Rada Evropy ve spolupráci se švýcarským obchodním řetězcem Migros
v Rüschlikonu u Curychu. Shodou okolností jsem při večeři seděla vedle belgické
psycholožky Arlette van Assel, která měla s trénováním paměti víceméně
teoretické zkušenosti, napsala knihu o trénování paměti pro seniory.
K našemu velkému překvapení jsme zjistily, že jsme se obě narodily ve
stejný den, měsíc a rok! A to byl ten rozhodující moment, který ovlivnil
počátky českého trénování paměti.

 

Jak se rozvíjela vaše spolupráce?

Arletta
slíbila, že v dubnu 1994 povede v Praze seminář pro trenéry paměti. I
pro ni samu to byl první seminář tohoto druhu, který kdy vedla. A já jako
aktivní členka České gerontologické a geriatrické společnosti jsem
k účasti pozvala právě členy této společnosti, což ovlivnilo naši
dlouhodobou orientaci na seniorskou populaci.

 

Kdy jste začala s kurzy vy sama a
s jakými výsledky jste se sešla?

Já osobně
jsem v létě 1994 odjela s dětmi na rok do USA a svůj první kurz trénování
paměti jsem vedla v New Hampshire s velkým úspěchem. Hned na jaře
1996 jsem pořádala druhý seminář pro trenéry paměti s Arlettou. A na
podzim stejného roku jsme začali spolupracovat s německým Svazem trenérů
paměti, který výrazně ovlivnil naši další profesní orientaci. Od roku 1994 jsme
vyškolili skoro 1 600 trenérů paměti pro ústavní zařízení i pro práci
s veřejností. Od roku 2002 funguje EURAG Memory Training Center, které
školí zahraniční trenéry paměti v angličtině buď v Praze, nebo
v zahraničí a pořádá také intensive memory training classes pro zahraniční
zájemce.

 

Kdo jsou lidé, kterým slouží tréninky
paměti, jimiž se zabýváte?

Nejvíce nás
vyhledává seniorská veřejnost, která má největší problémy s pamětí. Orientujeme
se ale i na další cílové skupiny, jako jsou děti, studenti, matky na mateřské
dovolené či lidé produktivního věku. Ty všechny řadíme k tzv. zdravé
populaci. Mnoho našich trenérů paměti pracuje v ústavních zařízeních, kde
se věnují svým klientům. Tito klienti mnohdy trpí mírným kognitivním zhoršením
či nějakou formou demence. Naši trenéři paměti také pracují s lidmi po
cévních mozkových příhodách, úrazech mozku či dětmi s poruchami
učení.

 

Řadí se stav paměti do nějakých
kategorií či skupin?

Ano, hovoříme
o zdravé populaci, lidech, kteří trpí mírným kognitivním zhoršením, a lidech
trpících demencí.

 

Co by nám mělo být motivací, abychom
se o trénink paměti začali zajímat, absolvovali jej?

Vzhledem
k tomu, že vývoj mozku je ukončen zhruba kolem 25. roku života a pak se jeho
funkčnost začíná zhoršovat, tak by se o trénink paměti měl vlastně zajímat
každý, komu je přes 25 let. Problémy s pamětí jsou z počátku jen mírné,
nemůžeme si třeba vzpomenout na jméno někoho, koho dobře známe, či na název místa,
kde jsme byli na dovolené, nevěnujeme jim obvykle žádnou mimořádnou pozornost. Obtíže
se však kumulují a mezi padesátým a šedesátým rokem se stávají
nepřehlédnutelnými. A tehdy se lidé vyděsí a běží za námi. Někteří také doufají,
že vědci vyvinou kouzelnou pilulku pro zlepšení paměti, ale to si nemyslím, že
se kdy podaří. Přitom máme osud vlastní paměti víceméně ve vlastních rukou.

 

Co bychom tedy měli mít na paměti?

Že se mozek
se chová jako sval, který je funkční jenom tehdy, když ho řádně procvičujeme.

 

Jakou má paměť souvislost se životním
stylem?

Na kvalitu
naší paměti má zásadní vliv míra mentální, fyzické a společenské aktivity,
takže je přímo ovlivněna životním stylem.

 

V jakých oblastech našeho
životního stylu, které přímo souvisejí s vlivem na naši paměť, bychom měli
být obezřetnější?

Teprve
počátkem 21. století se zjistilo, že pohyb má enormní vliv na kvalitu paměti a
že je ještě důležitějším faktorem v prevenci demence než samotný kognitivní
trénink. Takže pohyb, pohyb, pohyb je nejaktuálnější rada.

 

Jak vypadá praktická
ukázka cvičení kognitivního tréninku?

S uspokojením můžeme konstatovat,
že se nám podařilo sestavit optimální tréninkový program, který zahrnuje nejen
klasický kognitivní trénink, ale cíleně se také zaměřuje na minimalizaci
problémů s pamětí v běžném denním životě a vede k rychlému
zvýšení sebevědomí účastníků kurzů, k vnímání pocitů osobní zdatnosti u
každého účastníka. A následně také ke zvýšení soběstačnosti a prodloužení
nezávislosti u seniorské populace. Praktická cvičení se zaměřují na mnemotechniky,
které dokonale kompenzují nedokonalost lidské paměti. Pro účastníky kurzů není
problém si zapamatovat nákup o 150 položkách, telefonní čísla i dlouhé číselné
řady. Ke svému úžasu zjistí, že zapamatovat si sto desetinných míst Ludolfova
čísla je vlastně hračka. Na praktických příkladech se učí zvládat techniky,
které jsou pak schopni aplikovat v praxi v případě osobní potřeby.

 

Aplikujete stejnou
metodu na všech nebo máte i individuální řešení?

Témata
jsou přizpůsobena zájmu účastníků. S pomocí paměťových technik si lze
zapamatovat poměrně snadno a bez velké námahy to, co ostatní populace považuje
za nezapamatovatelné. Například seznam českých panovníků od roku 623 do
současnosti, s tím, že si je účastníci zapamatují na pozicích a znají je
na přeskáčku, stejně tak americké prezidenty, sochy na Karlově mostě, Muchovu
Slovanskou epopej či aktualizaci politické mapy světa. Zapamatovat si padesát států
Americké unie i s jejich geografickou lokalitou je záležitostí 20–25 minut i
pro ty nejstarší účastníky kurzů.

 

Kolik ideálně se kurzu účastní lidí?

V kurzech
máme obvykle 15–25 osob.

 

Co patří k vašim oblíbeným
strategiím?

Celé
trénování paměti je postavené na osvědčených technikách a strategiích rychlého
zapamatování. Mnemotechniky jsou dědictvím antiky. Výhodou je, že když
zvládnete několik základních technik, naučíte se je rychle kombinovat a
používat v běžném denním životě. V našich kurzech dokonce učíme
techniky, které nikdy nikde nebyly publikovány, protože je vynalezli naši
trenéři. Pan René Müller je autorem geniálního kalendáře. Představte si, že
s jeho pomocí si všichni účastníci našich kurzů pamatují z hlavy
celoroční kalendář. Zadáte jim jakékoliv datum a oni vám sdělí, o jaký den
v týdnu se jedná. Ostatní populace žasne a nechápe, jak je možné, že ta
křehká osmdesátiletá paní ví, že 13. 7. 2012 je pátek a 21. 11. 2012 je středa.

 

Prozradíme mi k tomu nějaký
návod?

Podstatou je,
že si s pomocí mnemotechniky zapamatujete, který den v týdnu je prvního
v každém měsíci, např. 1. července je neděle, neděláme, protože pleteme
věnec / čer-venec/, 8.; 15.; 22.; i 29. 7. také pleteme věnec, je to také
neděle. No a dny mezi prostě přičítáte, či odčítáte. Snadné, že?

 

Zdá se to zábavné! Co
byste doporučila lidem, kteří zapomínají běžně a bez diáře se neobejdou?

Ideální by
bylo přestat diář používat, ale je to zpočátku trochu riskantní. Problém spočívá
i v tom, že pokud si informaci někam zapíšeme, tak spotřebujeme všechnu
energii na to, abychom si zapamatovali, kam jsme ji zapsali, ale už si vůbec
nepamatujeme obsah informace. A také nedochází vůbec k žádné stimulaci
mozku, ale pouze k mechanickému záznamu informace. Absolventi našich kurzů
jsou trénováni tak, aby externí pomůcky vůbec nepotřebovali, je jim například doporučeno
vymazat z mobilu nejpoužívanější uložená telefonní čísla a volit je
zpaměti.

 

Takže právě zápisky v diářích a
telefonech spíše naší paměti škodí, protože nás nenutí si pamatovat události či
telefonní čísla?

Máte pravdu.
Jakmile víme, že informace je někde vyhledatelná, pamatujeme si pouze to, kde
ji najdeme, ne však samotnou informaci.

 

Jaký faktor dle vašeho soudu má
nejškodlivější vliv na naši paměť?

Stres!

 

Jaké lidi s největší
pravděpodobností tato problematika nejvíce postihuje?

Lidi ve
vedoucích funkcích, manažery, ty, kteří si nabírají víc, než stačí.

 

Jsou ženy či muži ve výhodě, co se
týká genetických dispozic a pravděpodobností, že je ztráta paměti postihne?

Ženy jsou
v nevýhodě, ženské pohlaví je jeden z rizikových faktorů vzniku
Alzheimerovy demence.

 

Jak si stojí naše statistiky
v rámci onemocnění paměti, v možnostech léčby, úspěšnosti či nemožnosti paměť
trénovat?

ČR je jeden
z mála států, kde existuje armáda profesionálních trenérů paměti, kteří
pomáhají veřejnosti všech věkových kategorií, případně těm, kteří žijí
v zařízeních rezidenční péče, v tom, aby si spolu s funkční
pamětí udrželi co nejdéle svou soběstačnost a nezávislost. Specializujeme se i
na budování tzv. rezervní mozkové kapacity, která dokáže u části populace kompenzovat
devastující důsledky cévní mozkové příhody, úrazu mozku či demence. U té části
populace, u které už došlo k nástupu demence, se snažíme vhodným
kognitivním a fyzickým tréninkem zpomalit proces mentální deteriorace.

 

Ověřujete si také na sobě či svých
blízkých účinky terapií, které děláte?

Vzhledem
k tomu, že trenér musí demonstrovat, že paměťové techniky zvládl, je
celkem samozřejmé, že je pak používá v praxi, protože k tomu jsou
určeny.

 

Jak si vy sama udržujete paměť
v běžném životě?

Nemám žádný
diář ani žádná předprogramovaná telefonní čísla v mobilu, dokážu se
dokonale orientovat v české historii, protože znám pořadí českých
panovníků od r. 623 do současnosti. Dokážu se orientovat v politické mapě
světa, protože si ji v kurzech aktualizujeme, nepotřebuji kalendář,
protože vím, kdy je který den v týdnu. Ale všechno, co jsem popsala,
zvládají také absolventi mých kurzů, protože pamatovat si je snadné, když víte,
jak na to!

 

Jaké další indikace můžeme při tréninku
paměti očekávat?

Zvýšené
sebevědomí a následně i zvýšenou kvalitu života obecně. V případě
používání mnemotechnik nejen minimalizujeme problémy s pamětí
v běžném denním životě, ale také aktivujeme pravou mozkovou hemisféru,
kterou obvykle zanedbáváme, a tím podporujeme budování rezervní mozkové
kapacity. V důsledku západního životního stylu má většina z nás
dominantní levou hemisferu a mnohé snadné úkoly ani nedokážeme vyřešit právě
proto, že do úkolu nezapojíme i pravou hemisferu.

 

Je možné uměle nějaký zážitek či
informace z paměti „vytěsnit“?

Ano, máme
schopnost potlačit nepříjemné, bolestivé informace, které by nás iritovaly či
zraňovaly, a nevybavovat si je. To však funguje jen tehdy, pokud jsme
v dobré psychické kondici. Pokud jsme v depresi, nepříjemné informace
se vybavují samovolně, ať chceme, či ne. Na toto téma však existují povolanější
odborníci než trenér paměti.

 

Jaký typ informací si pamatujeme
nejhůře?

No přece to,
co nás nebaví, nezajímá, považujeme to za fádní a nudné, byť se ona informace
tváří jako veledůležitá. Vzpomínáte na dobu, kdy jste byli úplně malí a maminka
vám říkávala: „To je zajímavé, každou hloupost si pamatuješ, ale nic pořádného
ti v hlavě nezůstane.“ To je přesně ono. Náš mozek si velmi dobře pamatuje
atraktivní, neobvyklé, vzrušující informace, ty ostatní ho moc nezajímají. A na
tom spočívá i princip trénování paměti. Snažíme se fádní a nezajímavou
informaci přetransformovat v informaci atraktivní a o úspěšné zapamatování
máme postaráno!

 

Jaké množství informací si je průměrný
člověk schopen zapamatovat?

Vycházejme
z toho, že v podstatě vůbec nejsme naprogramováni k tomu,
abychom si příliš mnoho pamatovali. Lidský mozek byl v průběhu evoluce
vyvinut tak, aby zajistil naše přežití v případě ohrožení života. A pokud
by byl příliš zahlcen informacemi, možná by nebyl schopen rychle mezi nimi
vyhledat tu informaci s velkým I, která nám pomůže přežít.

 

Jak se tedy náš mozek přirozeně chová
a k čemu je ovlivňován uměle?

Mozek se chová
vlastně funkčně, pokud se brání přijímat příliš mnoho nových informací. A navíc
množství zapamatovaných informací je podmíněno omezenou kapacitou krátkodobé
neboli pracovní paměti. Informace z okolního světa je přijímána
prostřednictvím smyslů do tzv. senzorické paměti. Ta má obrovskou kapacitu. Vědci
dokonce spočítali, že každou sekundu přijme naše senzorická paměť 10 milionů informací
(jak to spočítali, to opravdu nevím).

 

Jak dlouho je mozek schopen tyto
informace udržet?

I takový
stroj na myšlení, jako je lidský mozek, by pravděpodobně přetekl vrchem, kdyby
se tam všechny informace ukládaly. Ony naštěstí ze senzorické paměti do
několika vteřin vypadnou a jen malý fragment původně přijatých informací se
přesune do paměti krátkodobé neboli pracovní. Ta je nejdůležitějším stadiem při
zpracování informací, ale také nejzranitelnějším, zde totiž buď informaci
úspěšně zpracujeme, nebo o ni přijdeme. Ale v tomto případě se k nám příroda
zachovala dost macešsky a vybavila nás velmi omezenou kapacitou krátkodobé
paměti. Ta je vyjádřena tzv. Millerovým číslem 7 plus minus 2. Vypadá to, jako
kdyby byla pracovní paměť napájena baterií s velmi omezeným výkonem, a záleží
na naší momentální kondici, zda si zapamatujeme z nabídnutého seznamu 5
nebo až 9 slov či čísel. A právě díky své omezené kapacitě má pracovní paměť
tendenci se rychle vyprázdnit a uvolnit místo další nově přicházející
informaci.

 

Jaké jsou její přednosti?

Je také
jediná, která se dá trénovat a v trénování paměti je to oblast, na kterou
se zaměřuje naše intervence. Dokážeme výrazně zlepšit pracovní vztah mezi
krátkodobou (pracovní) a dlouhodobou pamětí do té míry, že zajistíme nejen to,
že informace bude v krátkodobé paměti efektivně zpracována a přesunuta úspěšně
do dlouhodobé paměti, ale také to, že bude snadno vybavitelná v případě budoucí
potřeby. A teď aspoň jeden konkrétní příklad: Jedna moje studentka, paní kolem osmdesáti
let, si stěžovala, že si nemůže zapamatovat jméno sousedovic psa. Jmenoval se
ANTIS. Nedařilo se jí si jméno psa zapamatovat, ale jen do té doby, než přidala
jménu určitou informaci, zatraktivnila ho a řekla si, že to byl ANTIsovětský
pes. No, uznejte sami, taková hloupost se přeci už nedá zapomenout. (smích) 

 

Jaká je pro změnu kapacita dlouhodobé
paměti? Tam jsme na tom lépe?

Ta je
neomezená, ukládáme do ní informace do posledního dne našeho života, informace
se z ní neztrácejí, jen se stávají hůře dosažitelnými v důsledku
zapomínání.

 

Jak si vysvětlujete, že někteří
jedinci jsou geniální v jazycích, luštění křížovek a jiných vědomostních
oblastech, ale nejsou schopni si zapamatovat docela běžné věci jako třeba co
nakoupit či každodenní pracovní program?

Zase hovoříme
o různých typech paměti. Dlouhodobá sémantická paměť, ve které jsou uložena
fakta, znalosti a vědomosti, je funkční až do konce života a
s postupujícím věkem se nezhoršuje. Dlouhodobá paměť epizodická ukládá
naše osobní prožitky, je velmi nespolehlivá a máme tendenci si naše vzpomínky
s postupujícím věkem zkrášlovat.

Největší
problém však máme se zapamatováním nových informací, to, co jsme si právě
přečetli, co máme nakoupit, kam jsme co položili, pro co právě jdeme. V mnoha
případech se spíš jedná o naši vlastní nedisciplinovanost, protože dovolíme
naší mysli, aby se zabývala něčím úplně jiným, než by právě měla. Jak pak máme
očekávat, že si zapamatujeme, že jsme šli do lednice pro máslo, když jsme
cestou k lednici řešili v mysli nějaký pracovní spor ze včerejška? (úsměv)

 

Je možné paměť nějak „nafouknout“
v rámci tréninků, nebo má skutečně jen omezenou kapacitu? Kdy je paměť v
„nejlepší kondici“?

Dá se říct,
že jsme na vrcholu našich mentálních schopností zhruba mezi šestnácti a třiadvaceti
lety, tehdy máme dokonce i trochu „nafouknutou“ kapacitu pracovní paměti. Jestliže
jsem se zmínila o Millerově čísle 7 plus minus 2, tak jsem hovořila o náhodném
zapamatování. Lidský mozek nemá schopnost zapamatovat si seznam informací
v určitém pořadí. Před mnoha lety, když jsem s trénováním paměti
začínala, jsem si chtěla ověřit, jestli na tom mladí vysokoškoláci kolem dvacítky
nejsou lépe než ostatní populace. Seznámila jsem je se seznamem na nákup o deseti
položkách a požádala je, ať položky zapíší ve správném pořadí. Byla jsem
zklamaná, že to nezvládli, tedy zvládli, ale až po tom, co jsem jim vysvětlila
vhodnou paměťovou techniku. Další den jsem stejný seznam použila v jednou
pražském domě pro seniory a scénář se opakoval. Senioři ve věku 80+ nebyli
schopni si seznam zapamatovat, dokud jsem je nenaučila vhodnou techniku, pak si
ho však zapamatovali stejně bravurně a stejně rychle jako mladí vysokoškoláci.
Závěr? S pomocí mnemotechnik dokážeme smazat věkový rozdíl a správným
naservírováním informace si poradit i s omezenou kapacitou krátkodobé
paměti.

 

Jsou lidé, kteří jsou schopni naučit
se několik cizích jazyků a jde jim to snadno, protože mají vynikající paměť.
Jedná se o genetické dispozice v tomto případě?

Říká se, že
někteří lidé mají talent na jazyky, já si myslím, že tajemství spíš spočívá
v tom, kolik jazyků umíte. Nejobtížnější je zvládnout první cizí jazyk,
druhý už je snazší, protože lze vytipovat určité podobnosti, a ti, kteří znají
přes patnáct jazyků, tvrdí, že každý další jazyk je pro ně hračkou. Ti, kteří
znají latinu, mají velkou výhodu, protože ta je základem mnoha jazyků. U studia
jazyků je důležitá motivace a velmi pomáhá pobyt mezi domorodci.

 

Dokážete pomoci lidem, kteří naopak
nejsou schopni se žádné cizí jazyky naučit, protože si nepamatují slovíčka?

Na jaře 2013
připravuje ČSTPMJ seminář pro veřejnost: Jak
se efektivně učit cizí jazyk, zájemci tam určitě získají cenné rady. Přihlásit
se lze na www.trenovanipameti.cz.
Já sama jsem se anglicky učila až po čtyřicítce, měla jsem motivaci, slovíčka
jsem se učila od rána do večera, při vaření, na procházce, nosila jsem vytrhané
listy z knihy po kapsách, některé slovíčko jsem musela mnohokrát opakovat,
než jsem si ho zapamatovala. Po 18 měsících jsem už hovořila bez přípravy na
konferenci. Sice ještě s chybami, ale ve smysluplných větách. Pokud chybí
motivace, máme pocit, že se nikam nepohybujeme, neděláme žádné pokroky a že
nejsme jazykový typ, ale zkuste si najít třeba anglického boyfrienda. Uvidíte, že
vám angličtina půjde jak po másle!

 

Jsou lidé schopni tréninků bez odborné
asistence? Pokud ano, v jakých případech?

ČSTPMJ spolupracuje
s firmou Alpelephant, která se
zabývá tréninkem kognitivních funkcí pomocí počítače. Software HAPPYneuron na www.brainjogging.cz je
dílem francouzské firmy Scientific Brain
Training a vznikl pod vedením uznávaného neuropsychologa dr. Bernarda
Croisila. Firma eviduje již zhruba 60 milionů odehraných her v USA, Británii,
Francii, Německu, Japonsku, Brazílii – a nyní i v ČR. HAPPYneuron je v češtině k dispozici na CD, a je tak dostupný
zájemcům, kteří se z nejrůznějších důvodů nemohou skupinových kurzů ČSTPMJ
v Praze či dalších místech ČR zúčastnit.

Také při
mozkovém joggingu pracujete sám na speciálních cvičeních, měříte si čas a
stresujete se. Ale je to vaše volba. Na rozdíl od trénování paměti, které se
obvykle provádí ve skupině s trenérem, který je zodpovědný za úspěch
klienta. Pokud klient neuspěje, není to jeho vina, ale vina trenéra paměti,
který cvičení špatně zadal. Kurzy trénování paměti vedou k rychlému zvýšení
sebevědomí, představují skvělou platformu pro socializaci a panuje v nich
povzbuzující atmosféra.

 

V jakém směru vnímáte, že pro
svoji práci máte stále ještě ne úplně ideální podmínky? Nebo jste spokojená se
svými možnostmi?

Nejobtížnější
je osvětová práce. Zajistit, aby se informace o trénování paměti dostaly
k těm, kteří je potřebují. Naší největší osvětovou akcí je Národní týden trénování paměti, který jako
součást celosvětové akce Brain Awareness
Week probíhá každoročně v březnu. V roce 2012 se konalo v rámci ČR a SR
191 osvětových přednášek zdarma v zařízeních rezidenční péče,
v nemocnicích, na základních, středních i vysokých školách, v knihovnách,
mateřských centrech, v denních stacionářích, bankách, v centrech pro
nevidomé i neslyšící, v poradnách pro poruchy paměti, atd. Tam všude
působí námi vyškolení certifikovaní trenéři paměti. Navštívilo je skoro pět
tisíc osob. Kompletní seznam přednášek NTTP 2012 je uveden na
www.trenovanipameti.cz. Pět tisíc osob, a to je jen nepatrný zlomek českého a
slovenského obyvatelstva! Je to frustrující, když si uvědomím, kolik lidí by
mohlo z tréninku benefitovat, jen kdyby o nás věděli!!!

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text:
Michaela Lejsková

Foto: archiv
Dany Steinové

Vytvořeno ve
spolupráci s www.trenovanipameti.cz

Korektura
textu: Alžběta Strnadová

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

„Výstavba budek a krmítek ptákům nijak zásadně neprospívá, mnohdy má mnohem větší význam pro člověka, který si tak ptáky přitáhne a může je pozorovat.“ Zdeněk Vermouzek

 

 

 

 

Ornitologie je věda zabývající se studiem ptáků a jejich životem. Pokud si však myslíte, že ornitolog v dnešní době tráví většinu času se zakloněnou hlavou při pozorování oblohy, není tomu tak. Rozhovor s ornitologem Zdeňkem Vermouzkem vám ukáže, že dnes mají tito lidé větší část své pracovní doby hlavu spíše skloněnou k obrazovce počítače. Přesto však do jejich povolání i volných chvil samotné pozorování ptáků samozřejmě patří, ale je pro ně jakousi odměnou za intenzivní kancelářskou práci.

Pokud se člověk setká s povoláním ornitologa, vyvstane mu na mysli člověk, který pozoruje ptáky. Co všechno ale kromě pozorování vaše práce obnáší?
Práce to může být skutečně různorodá, protože ornitologii lze chápat jako úzkou vědní disciplínu, anebo naopak širokou, zahrnující i ochranu ptáků nebo pořádání akcí pro veřejnost. Například i ornitologický výzkum může mít různou podobu. Sběr dat v terénu je často velmi náročný, můžeme pracovat v noci, časně ráno a na odlehlých místech. A pak přichází zpracování dat, čili odborná práce u počítače. Často se také zpracovávají data dodaná dobrovolníky a právě na to se zaměřuje a to propaguje Česká společnost ornitologická. Na našem území jsme průkopníci takzvané „citizen science“, neboli občanské vědy. V rámci toho je pak hlavní prací odborníka zpracování dat a zajištění toho, aby celá síť fungovala. Na vlastní terénní práci pak skoro nezbývá čas a člověk se jí musí věnovat jen ve svých volných chvilkách, kterých ale není příliš. 

Z jakého důvodu jste si vůbec zvolil obor ornitologie?
Od útlého mládí jsem měl zájem o přírodu a zejména o ptáky. A studium na škole s tímto zaměřením bylo jen vyústěním mého zájmu.

 

Kolik druhů ptáků jste schopen pohledem či poslechem vy sám rozeznat?Pohledem prakticky všechny evropské druhy ptáků, tedy nějakých 300 druhů. U složitějších druhů to vyžaduje vzít na pomoc literaturu, což vůbec není nic špatného, protože často se jedná o druhy, které se liší jen velmi detailně, nebo se ve vývojových stádiích různě proměňují či mění zbarvení peří v průběhu roku atd.

Kolik času vy sám strávíte schovaný v křoví s dalekohledem?
Když se mi to povede, tak alespoň dva dny měsíčně. Ale právě zcela mimo pracovní náplň. Moje role je ve vedení organizace.

 

Jaké vybavení, kromě již zmíněného dalekohledu, vůbec obecně ornitolog používá?
Já osobně při své práci používám zejména počítač. V terénu je základem právě ten dalekohled. Lidé, kteří studují hlasy ptáků, potřebují ještě nahrávací zařízení. Často se dnes využívají i automatizované systémy sběru dat, tedy různé kamery, datalogry či satelitní vysílačky. Zkrátka podle toho, co člověk studuje.

Jste ředitelem České společnosti ornitologické, co vedlo ke zřízení této společnosti?
Tuto společnost zřídili naši předchůdci v roce 1926. Jedná se o nevládní členskou organizaci založenou původně čistě z důvodu společného zájmu několika lidí. Organizace od svého založení funguje nepřetržitě, tedy s jedinou vynucenou přestávkou v době II. světové války. Dnes už sdružuje více než 2 100 členů a má svou placenou profesionální kancelář.

Česká společnost ornitologická je členem mezinárodní organizace BirdLife International, v jakém smyslu je pro vás toto členství prospěšné?
BirdLife je zastřešující organizace sdružující společnosti tohoto typu z celého světa. Zabývá se ochranou, výzkumem a propagací ptáků na mezinárodní úrovni. Je to nesmírná podpora v otázkách, na které my nemáme své vlastní odborníky.

V rámci organizace pořádáte také spoustu akcí pro veřejnost. Jaký je o tyto akce zájem?
Rostoucí. Je to velmi potěšující. Obecně mohu říct, že roste zájem o přírodu. Například naše hlavní akce – Vítání ptačího zpěvu – se dnes koná na 120 různých místech. A je nutné podotknout, že ty akce organizují dobrovolní spolupracovníci, členové, protože sami chtějí.

Veřejnost se na vás může obracet také s různými dotazy týkajícími se oblasti ornitologie. S jakými otázkami se setkáváte nejčastěji?
To záleží na ročním období. Například na jaře je to nejčastěji otázka zacházení s ptačími mláďaty. Většinou se jedná o mláďata, která opustí hnízdo v době, když ještě nejsou vzletná, ale to je přirozený stav. Pokud mládě není nijak zraněné, tak ho necháme tam, kde jsme ho nalezli, maximálně pokud je to třeba uprostřed rušné silnice, tak ho přemístíme do bezpečí. Můžeme na něj klidně sáhnout, u ptačích mláďat to nevadí a rodiče si ho bez problémů najdou a postarají se o něj i mimo hnízdo. V případě zraněného ptáka je nutné se obrátit na záchrannou stanici.

Účastníte přípravy či novelizace různých zákonů. Nakolik je v České republice těžké prosazovat zájmy spojené s ochranou přírody?
Naše účast není přímá, ale máme možnost, stejně jako každý občan této republiky, se k věcem vyjadřovat. Pak už je otázkou, zda nám bude nasloucháno. Nicméně současná politická scéna rozhodně není nakloněna ochraně přírody.

Co považujete za zatím největší úspěch, kterého vaše společnost dosáhla?
Toho je spousta, například to, že společnost se z úzce vědecky zaměřené organizace dovedla sama vnitřně přerodit v členskou organizaci, která hájí ochranu přírody a která má nějaké slovo. Během deseti let se ze společnosti, která neměla žádné zaměstnance, stala společnost, která má svou kancelář s profesionálně pracujícími lidmi.

Můžeme ve spojitosti s ornitologií pozorovat v současné době na našem území nějaký fenomén?
Teď zcela aktuálně se jedná o parazitární onemocnění zvonků. Je to věc čistě přírodního původu. Šíří se po Evropě a působí i změny v populacích ptáků. Je to výjimečný biologický úkaz, se kterým se můžete setkat i na krmítkách. Pokud zaznamenáte nějaký úhyn, měli byste přestat přikrmovat, aby se ptáci přestali sdružovat a nákaza se dále nešířila. Podrobnosti jsou na našich webových stránkách.

Co na našem území je pro ptáky obecně největší hrozbou?
Pokud bych měl vybrat jednu skupinu ptáků, která je nejvíc ohrožená, tak jsou to ptáci zemědělské krajiny. Jelikož zemědělství je velmi intenzivní a to obecně v celé Evropě. Ptáci tak v podstatě nemají kam uniknout a kde v klidu zahnízdit a populace na základě toho klesají. My tvrdíme, že je možné nastavit parametry dotačních programů tak, aby na nich nebyli tratní zemědělci a současně aby příroda zemědělské krajiny zůstala v rozumném, solidním stavu. Bohužel se nám tento trend zatím nedaří prosadit.

Co může člověk udělat pro to, aby pomohl ptákům ve své lokalitě?
Na našich webových stránkách najdete spoustu doporučení. Ale mohu říct například jeden mýtus. Výstavba budek a krmítek ptákům nijak zásadně neprospívá, mnohdy má mnohem větší význam pro člověka, který si tak ptáky přitáhne a může je pozorovat. Ptáci však potřebují celkově kvalitní prostředí k životu, a proto se dá za základní, nejsnazší pomoc označit snaha o to, aby přírodní prostředí u nás bylo co nejzachovalejší.

Jak vypadá proces sčítání ptáků a s jakou přesností lze vůbec ptačí populaci sečíst?
Záleží to na tom, o jaký druh se jedná, jak skrytě žije. U vzácnějších druhů můžeme říci, že známe tu populaci velice přesně. Počet jsme schopni určit s přesností na několik párů. U široce rozšířených druhů je to složitější, ale zase nás v jejich případě spíše, než přesné číslo, zajímá trend vývoje početnosti, zda jich přibývá, nebo ubývá. To základní sčítání pak vypadá tak, že dobrovolníci dvakrát do roka sčítají ptáky na své linii. Mají dvacet sčítacích bodů, na každém bodě stráví přesně pět minut, během kterých zapisují všechny slyšené a viděné ptáky. Je to jednoduché, jediný předpoklad je, aby člověk ptáky znal, uměl je určit vizuálně i podle hlasu.

Zabýváte se i kroužkování ptáků? Jaký je vlastně smysl této činnosti?
Kroužkování ptáků přímo Česká společnost ornitologická neorganizuje. Tuto činnost koordinuje Kroužkovací stanice Národního muzea. Nicméně původním smyslem bylo poznat pohyby ptáků. Protože se vědělo, že ptáci na půl roku někam odlétají a lidi zajímalo, kam. Postupem času ale přibývaly další otázky – délka života ptáků, jejich vazba k místům či partnerům a další… K tomu všemu je nutné mít ptáky označené jako jednotlivce. Dnes už existuje i další řada metod značení ptáků, například vysílačky.

Vaše společnost každý rok také volí Ptáka roku. Podle jakých měřítek ta volba probíhá?
Ptáka roku vybírá výbor České společnosti ornitologické a celá kampaň má jediný cíl – přiblížit ptáky a ptačí svět lidem a zároveň poukázat na problém v ochraně přírody, který prostřednictvím ptáka roku předvádíme. V loňském roce to byl strnad obecný, tam šlo právě o ptáky zemědělské krajiny, letos tetřev hlušec, který má poukázat na dění na Šumavě.

 

 Je pro tento obor důležité nějaké vzdělání, nebo se v něm může dobře realizovat i nadšený amatér?

Oboje je pravda. Pro to, aby člověk dělal vědu na solidní úrovni, je dnes už vzdělání nutné. Současně ale ornitologie nabízí mnoho možností, ve kterých se lze realizovat. Amatéři tak mají mnoho možností uplatnit se, už třeba proto, že mají více volného času na pohyb v terénu.

V jakém vztahu vůbec profesionální ornitologie s tou amatérskou je?
Amatérští ornitologové v tomto oboru mají velký zájem a chuť věnovat svůj čas i sílu. Mnohdy ji investují velmi efektivně a ptáky umějí určovat mnohem lépe, než profesionálové. Mají obrovské množství znalostí a využitelných údajů, díky čemuž je spojení takovýchto amatérů s profesionálními ornitology velmi přínosné.

Jak je těžké shánět pro tuto oblast sponzory?
Je to stejně těžké jako kdekoli jinde. Pokud člověk dělá něco, co má význam, smysl a výsledky, vždycky se potřebné prostředky najdou.

Stále populárnějším koníčkem mezi lidmi po celém světě je takzvaný birdwatching. Jak se tento trend projevuje v České republice?
Projevuje se třeba tím, že nám narůstá počet členů. Nedávno také vznikl Klub 300, tedy nezávislá organizace lidí, které baví soutěžit v tom, kdo kolik druhů viděl. Zájem vzrůstá i s velkou dostupností fotografické techniky.

Hodně se v poslední době setkáváme s pojmem ptačí kriminalita. V jakém smyslu s ní přicházíte do kontaktu nejčastěji?
Ptačí kriminalitou označujeme veškeré činnosti, které jsou v rozporu se zákonem a škodí ptákům. Například jakékoli zabíjení ptáků, protože všichni ptáci na našem území i v celé Evropě jsou chránění. Nejvíce se ale setkáváme s ptačí kriminalitou ve smyslu pokládání otrávených návnad.  

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text:
Kateřina Poulová

Foto:
archiv Zdeňka Vermouzka

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

„Gender funguje jako
jeden ze základních klasifikačních rámců, skrze které vnímáme svět okolo nás,
uplatňuje se tedy zcela jistě i v soudnictví, často je to však ve formě
nevyslovených či zamlčených předpokladů.“ Kateřina Nedbálková

 

 

 

Složitosti
mezilidských vztahů jsou, jak se zdá, řetězcem nikdy nekončících poznatků
z oblasti vědy a výzkumu. Ať už jde o vztahy politické, sociální či
historické. Kateřina Nedbálková se rozhodla věnovat této problematice
podrobněji a zaměřila se na výzkum jak vztahů samotných, tak i vlivů okolního
prostředí. V rozhovoru vám přinášíme alespoň krátký souhrn toho, co si lze
pod pojmem genderová studia představit.

 

Jakou
mají genderová studia u nás a ve světě historii?

Genderová studia jsou
akademickým oborem, který se od 70. let etabloval na mnoha univerzitách
v USA či v západní Evropě. Genderová studia jsou ze své povahy
interdisciplinární, což znamená, že se mohou profilovat v oborech jako je
psychologie, historie, kulturní studia, nebo například literární teorie.
Specifikem našeho oboru na Fakultě sociálních studií v Brně je jeho
navázanost na disciplínu sociologie.

 

Proč
jste si vybrala zrovna tento obor?

Spíš než o promyšlenou
a jasnou strategii se jednalo o shodu šťastných náhod. Měla jsem příležitost
být v Brně přítomna zakládání prvního oboru genderových studií v ČR,
ve kterém jsem viděla potenciál teorie a výzkumu, který mi byl blízký už dříve.

 

V jakém
směru vnímáte, že jsou tato studia největším přínosem pro společnost?

Podobně jako jiná
sociálně vědní studia, nabízejí i genderová studia poučený a podložený pohled
na svět kolem nás, popisují věci kolem nás z jiných a méně obvyklých
perspektiv, jiným jazykem, za použití specifických analytických nástrojů. Jsou
alternativou vůči politickému či mediálnímu diskurzu. Genderová studia se
přitom zaměřují zejména na ustavování hierarchií, nerovností a moci a to
zejména ve vztahu k genderu, tedy k mužství a ženství.

 

Dá
se nějak jednoduše říct, co jsou to genderová studia a co je to gender?

Mužství a ženství jsou
vztahové kategorie, nevyvěrají z žádné přirozené esence či jádra, ale
ustavují se v komplexních sociálních, historických a politických vztazích.
Mužství a ženství jsou založeny na víře v to, že na světě existují dvě
diametrálně odlišné skupiny osob, muži a ženy, a tato víra je
v každodennosti stvrzována skrze působení nejrůznějších institucí,
organizací a jednání jednotlivých lidí.

 

Je
tato specializace uplatňována i v právní oblasti, třeba při soudních
sporech?

Gender funguje jako
jeden ze základních klasifikačních rámců, skrze které vnímáme svět okolo nás,
uplatňuje se tedy zcela jistě i v soudnictví, často je to však ve formě
nevyslovených či zamlčených předpokladů. Některé výzkumy mluví o takzvaném
kavalírském přístupu soudů k ženám, které se dopustily trestného činu.
Soud totiž samozřejmě zohledňuje při posuzování i to, že odsouzením
k odnětí svobody bere například z rodiny matku, jejíž péči pak musí
nahradit státní ústavní péčí, a ta je drahá. Kavalírský přístup k ženám
ovšem končí v okamžiku, kdy se žena dopustí trestného činu, který výrazně
nabourává představy o správném ženství, například pokud týrá dítě, nebo spáchá
ozbrojenou trestnou činnost.

 

Jak
hodnotíte rostoucí počet homosexuálních vztahů? Jste přesvědčená o tom, že jde
skutečně o jasnou orientaci, nebo se lidé spíše hledají?

Myslím, že lidská
sexualita je mnohem složitější, než aby se dala odbýt v termínech
konstantní neměnné orientace či genetické podmíněnosti. Na sexuálním chování mě
zajímá právě všechno to ostatní, vše, co jde za jednoduchá, vágní a často i
nepodložená tvrzení. Abych se vrátila k vaší otázce konkrétněji, pro
některé je sexuální orientace otázkou hledání a nacházení, pro jiné jasně danou
a neměnnou identitou. Pro mě takto otázka nestojí. Daleko důležitější mi
připadají otázky tázající se po proměně pohledu na sexualitu v různých
historických obdobích či kulturách, nebo otázky podobností a rozdílů mezi jednotlivými
obory a disciplínami, které se sexualitou zabývají.

 

Co
si myslíte o tom, jaké představy mají homosexuální páry o naplnění vztahu, nebo
dokonce o vytvoření rodiny?

Výzkumy dlouhodobě
ukazují, že gayové a lesby po dětech nejen touží, ale čím dál častěji rodiny
také zakládají. Lesby mají samozřejmě situaci jednodušší, mohou vycestovat na
zahraniční kliniku, která lesbickému páru umožňuje oplodnění, mohou se domluvit
na obejití legislativního zákazu a nechat se oplodnit na klinice domácí, nebo
mohou vytvořit rodinu s kamarádem gayem, který chce mít děti.

 

Jak
se na to díváte ve srovnání s klasickým modelem rodiny?

Takové srovnání je už
ze své podstaty problematické. Významný francouzský sociolog Pierre Bourdieu
říká, že rodina je dobře podložená fikce. Všichni bychom dovedli popsat, jak
podle nás klasický model rodiny vypadá, a to i přesto, že reálně ho kolem sebe
vidíme stále méně a zdá se, že jediným jistým místem jeho výskytu zůstala
reklama. Neexistuje jeden univerzální model „dělání“ rodiny. Ale to, jací jsme
partneři nebo rodiče, velmi úzce souvisí s tím, jaké místo zaujímáme ve
společenské struktuře. Souvisí tedy například se vzděláním a sociální třídou.

 

Myslíte
si, že prostředí, ve kterém žijeme, může mít vliv na charakter a sílu vztahu? Konkrétně
mám na mysli prostředí, ve kterém ten který člověk žije, ať už jde o venkov, město,
různé spolky nebo i různé ústavy.

Prostředí má vliv na
každé naše jednání, tedy i na naše jednání vztahové. Nemůžeme však prostředí
redukovat na konkrétní rodinu, vesnici, instituci nebo organizaci, musíme za
tím vždy vidět spolupůsobení mnoha a mnoha institucí v jejich součinnosti.
V navazování vztahů nás tedy bezesporu ovlivňuje naše vzdělání, osvojený
životní styl, vkus, rodina, ze které jsme vzešli, nebo subkultury, do kterých
patříme.

 

Rozhodla
jste se zabývat studiem sociální problematiky ve věznicích. Co přesně tímto
studiem sledujete?

Šlo mi o to ukázat, že
nejen lidé jsou nositeli mužského či ženského genderu, ale že je gender vepsán i
do společenských institucí. Vězení je například možné vnímat jako mužsky kódovanou
instituci, protože máme za to, že je prostorem neustálého nebezpečí, násilí a
ohrožení. Praxe je však trochu jiná, a každodenní rutinou zaměstnance vězení
není tišení rvaček a konfliktů. Je to spíše úmorná administrativa a dohlížení
nad výkonem běžných úkonů a dodržování celé řady drobných pravidel.

Dalším
příkladem genderovanosti vězení jsou vězeňské subkultury, tedy vztahy, které
ženy ve vězení mezi sebou navazují. Ačkoli jsou vězení genderově oddělená (jsou
spolu vždy umístěny jen ženy nebo jen muži), v subkulturách se vytvářejí
partnerské vztahy, které reprodukují komplementaritu mužství a ženství a to i
přesto, že jsou v těchto vztazích role mužů i žen obsazeny vždy jen
ženami. Abych dala konkrétní příklad, v ženských věznicích se vytvářejí
partnerské dvojice tvořené „mamčou“ a „fotrem“, kdy obě role s sebou nesou
specifické upravování zevnějšku, specifické chování a funkci v partnerském
vztahu.

 

Máte
výsledky svých studií s kým porovnat?

Ano, tak jako většina
akademiků jezdím i já na zahraniční i domácí konference, které se profilují kolem
témat, která mě zajímají. Konference jsou tak příležitostí k rozvažování
či realizaci mezinárodní spolupráce ve výzkumu, výuce nebo při publikování.

 

V čem
jste přehodnotila své postoje po absolvování studia ve věznici?

Na rozdíl od mediálních
či literárních prezentací se mi vězení nejeví jako místo neustálého smutku,
nebezpečí nebo zmaru, ale spíše jako místo zakonzervované šedé rutiny a nudy,
kterou se ženy snaží všemi možnými způsoby překonat. Tato šedivost pohlcuje
nejen odsouzené, ale i zaměstnance, kteří jsou také vězni svého druhu.

 

Jak
vám v tomto ohledu vycházelo vstříc vedení věznic? Jaký byl jejich postoj?

V době mého výzkumu
v jedné konkrétní ženské věznici v roce 2004 byl postoj tehdejšího vedení
věznice velmi vstřícný. Dokonce mi bylo umožněno vést rozhovory s ženami o
samotě, což se mi pak už v žádné jiné věznici nepodařilo. Každý rok
přibývá formulářů a opatření, které pohyb outsiderů ve vězení ztěžují a činí
tak výzkum ve vězení prakticky nemožným.

 

Na
jakých projektech máte v plánu v rámci výzkumu pracovat nyní?

V současné době mě
zajímá téma dělnické rodiny, která je dosud u nás výzkumem nepříliš zmapovaná.
Zajímá mě to, jak konkrétně v každodenních praktikách a jednáních „dělají“
lidé z dělnických povolání rodinu, jak se přitom vztahují či nevztahují
k ideálu tzv. tradiční rodiny, který je spíše konceptem třídy střední.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: archiv Kateřiny Nedbálkové

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Lidstvo nese
zodpovědnost za tuto planetu a musí být hospodářem s dostatečnou úrovní
předvídavosti.“ Prof. Michal V. Marek 

 

 

 

 

Ředitel Centra výzkumu globální změny Akademie věd ČR (CzechGlobe), prof.
RNDr. Ing. Michal V. Marek, DrSc. vystudoval Lesnickou fakultu na Vysoké škole
zemědělské v Brně a biofyziku na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy
v Praze. V roce 2001 byl jmenován profesorem pro obor ekologie lesa a
je považován za průkopníka moderních ekofyziologických metod používaných při
terénních výzkumech lesních ekosystémů. Má velkou osobní zásluhu na tom, že se
v 90. letech Česká republika zapojila do mezinárodních výzkumných programů
spojených s problematikou dopadů globální změny klimatu

 

Sám říká, že již od dětství má spontánní vztah
k přírodě, který dnes nazývá vztahem „emočním“. Na počátku všeho byla
láska k přírodě, dnes se věnuje profesor Marek vysoce odborným metodám
jejího výzkumu. Jak bychom se měli dívat na globální změny? Jakým způsobem by
měl laik přistupovat k ochraně přírody? Jak se dívá jako erudovaný
odborník na populární diskuzi na téma „globální oteplování“, či jaký je jeho
názor na postoj prezidenta ke změnám klimatu? Ptala jsem se na to, co laickou
veřejnost zajímá v oblasti ekologie nejvíce – a dostala srozumitelné
odpovědi, z nichž je možné mezi řádky vyčíst jednoduché sdělení o úloze pokory
a zodpovědnosti, a to nejen vůči přírodě…

 

Vystudoval jste Lesnickou fakultu na Vysoké škole zemědělské
v Brně a biofyziku na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Co vás
přivedlo k zájmu o přírodní vědy?

Určitě prostředí, ve kterém jsem
vyrůstal, tedy malá vesnička a u ní les. Takže odmala jsem se pohyboval
v lese a zajímal se například o ornitologii. Takže mé „nasměrování“ bylo
dáno opravdu spontánním vztahem k přírodě, k lesu.

 

Od konce 80. let, kdy začínala vaše profesní kariéra na
Akademii věd ČR, došlo v oblasti výzkumu přírodních věd k velkému vývoji. Jaké
změny vnímáte jako nejpodstatnější?

Především změny společenské, které
umožnily naše opravdové napojení na světovou vědu, otevřít možnosti komunikace
a pobytu na různých pracovištích. To otevřelo prostor pro skutečně výrazné
nastartování naší badatelské aktivity, její začlenění do evropské a světové
vědy, naše zařazení do „klubu“ špičkových pracovišť v oboru.

 

Jak si dnes Česká republika stojí na mezinárodním poli
vědeckých výzkumů spojených s problematikou globálních změn?

Myslím si, že velmi slušně.
Tradici klimatologického výzkumu, výzkumu fyziky atmosféry a společenských
dopadů globálních změn a konečně i dvacet let trvající rozvoj oboru analýzy
ekosystémů z pohledu toků energie a látek, považuji za atributy, které
naše postavení v mezinárodním měřítku výrazně upevňují

 

Centrum výzkumu globální změny AV ČR, CzechGlobe, které již od roku 1998
vedete, se mimo jiné zabývá moderními ekofyziologickými metodami používanými
při výzkumech lesních ekosystémů. Co si mohu jako
laik představit pod pojmem „ekofyziologické metody“?

Pro upřesnění: CzechGlobe byl ustaven k 1. 12. 2010 a
předcházela mu naše činnost v Ústavu systémové biologie a ekologie AV ČR.
Metody ekofyziologického výzkumu lesních a i jiných ekosystémů rozvíjíme po
dobu posledních dvaceti let. Jedná se o přímé sledování fyziologických procesů
rostlin v podmínkách reálných ekosystémů. Pomocí ekofyziologických metod
měříme v reálných podmínkách (například lesního porostu) průběh vybraných
životních procesů rostlin, jako je třeba fotosyntéza.

 

Jaké další moderní
vědecké metody jsou v rámci tohoto vědeckého pracoviště Akademie věd České
republiky využívány?

Jde například o aplikaci metabolomiky, kdy výskyt některých
metabolitů je přímým indikátorem působení některého z faktorů vnějšího
prostředí, jako je kupříkladu teplota či zvýšená koncentrace CO₂ v
ovzduší. Dále je to moderní obor, aplikace dálkového průzkumu Země, tzv.
procesové zobrazování, kdy sledování odražené sluneční radiace od vegetačního
pokryvu přináší zásadní informace o prostorové a časové distribuci vybraného
fyziologického děje, například chlorofylová mapa lesního porostu.

 

Co vás v rámci
vědeckých cílů ve vašem oboru v současné době nejvíce láká?

Asi propojení ekofyziologických měření vybraných procesů,
měření výměny toků energie a látek mezi ekosystémy a atmosférou s metodami
procesového zobrazování na bázi leteckého snímkování. To si myslím, že bude
průlomový postup. Od jednotlivého listu, rostliny, porostu až po celek ekosystému,
krajiny.

 

Nosíte v hlavě
nějaké inovativní myšlenky, které doposud nebylo možné realizovat, ale rád
byste se na ně zaměřil?

Velmi mne zajímá možnost využití procesového zobrazování
v kombinaci s měřeními toků CO₂ do lesního prorostu
za účelem sledování prostorové distribuce příjmu CO₂, tedy míst, kde právě probíhá
fotosyntetická asimilace uhlíku. Navíc by to celé mělo být možné sledovat i
v časovém měřítku. To je lákavá cesta, znát dynamiku příjmu uhlíku na
úrovni lesního porostu.

 

S jakými
největšími problémy se potýkáte v rámci každodenní práce na jednotlivých
výzkumných projektech?

Současná věda je opravdu drahá, finanční náročnost výzkumu
roste a navíc základní badatelský výzkum byl, je a bude značně závislý na
veřejných zdrojích. To znamená, že musíme tyto finanční zdroje využívat dle
předem nastavených pravidel. Tato pravidla nás někdy doslova „drtí“,
administrativní zátěž roste. Jsem asi schopen pochopit, že spotřebovávám-li
veřejné finanční zdroje, tak musím plně respektovat pravidla. Co mne však velmi
mrzí, je skutečnost, že mnohdy tato pravidla vyžadují takové procedury, které
nelze realizovat bez dalších finančních nákladů (např. organizování veřejných
zakázek). Takže často i dost značná část finančních prostředků vůbec není
spotřebována ve výzkumu ale „padne za oběť“ těmto dodatečným nákladům.

 

Ve spolupráci s
vysokými školami se také podílíte na vzdělávání mladých vědeckých pracovníků.
Jakým způsobem se u studenta rozezná vědecký talent?

Rozhodně to není jednoduché. Pro
mne osobně platí heslo „zapaluj a hoř“, tj. mít možnost mladého člověka
skutečně pro věc zapálit a pak jej vyslat do světa vědy. Já sám se, bohužel,
pohybuji v extrémních polohách. Buď mám tendenci mladému talentu doslova
vše přinést na zlatém podnosu,
nebo jej naopak nechám naprosto osamoceného. Ale ta druhá varianta je asi přece
jen účinnější: „Ukaž, co v tobě je. Já jsem tu pro tebe, ale záleží jen na
tobě, co si ode mne vezmeš.“

 

Stále se vedou
diskuze zpochybňující existenci globálního oteplování. Do jaké míry jsou
globální oteplování a změny klimatu realitou?

Určitě diskusi o jakémkoliv problému, globální oteplování
nevyjímaje, považuji za základní metodu vědeckého poznání. To je dobře. Co mi
ale velmi vadí, je to, že jistému objektivnímu problému, který má tu či onu
příčinu, se dostává politického oznámkování. To považuji za hloupé, a do jisté
míry mne to i uráží. Jsem přesvědčen, že ekologie i klimatologie, jsou vědecké
disciplíny, které kráčejí vpřed i objektivními omyly a kroky stranou, ale kráčejí
vpřed. Tak je to u celého procesu poznávání.

 

Jak se díváte na
postoj české společnosti ke změnám klimatu?

Problém české společnosti je v tom, že právě ta
politická nálepka začíná mít navrch. Já osobně se nepovažuji ani za „klima-alarmistu“
a ani za „klima-skeptika“. Snažím se daný problém pochopit, poznat jeho příčiny
či vývoj. Signály o dynamice vývoje klimatu tu byly a jsou. Je nasnadě otázka,
zdali se lidstvo svými aktivitami a existencí na planetě Zemi skutečně už
nestalo globálním faktorem schopným způsobovat změny, a to dokonce i rychlé
změny. Oscilace klimatu tu jsou, změny teplot také. Je ale nutné nasadit ty
nejmodernější metody a postupy, abychom byli schopni dát uspokojivé odpovědi,
ať už to bude znamenat cesty ke zmírňování dopadů, či jasně říct, že zmírňování
nejde a že je třeba připravit adaptační postupy.

 

Existují pádné
důvody, proč se v souvislosti se změnami klimatu obávat o osud naší
planety?

Nechci vytvářet paniku, ale změny klimatu sehrávaly zásadní
roli i v historii Země, a rovněž historie lidstva je silně ovlivňována
klimatickými změnami – například výskyty sucha, nebo hladomory. Proto bych
v žádném případě problematiku globální změny klimatu nepodceňoval. Opět
zdůrazňuji, pro mne je tento fenomén objektivním problémem, který chci vědecky
poznat a řešit. Lidstvo nese zodpovědnost za tuto planetu, musí být hospodářem
s dostatečnou úrovní předvídavosti. Ta je postavena na znalostech

 

Jak se jako
vědecký odborník stavíte k názorům prezidenta Václava Klause a části veřejnosti
týkající se zbytečných obav z globálního oteplování planety?

Především mne to naplňuje smutkem. Mé působení
v oblasti výzkumu a vědy mne přivedlo i k jisté pokoře a respektu k odlišným
názorům, ale nikdy ne k zpochybňování té či oné činnosti a názorů druhých.
Vždyť i ekonomie jako vědecká disciplína by mohla být na tapetě, že nedovedla
odhadnout či dokonce zabránit současným problémům. Ale abych odpověděl přímo:
Václav Klaus se pohybuje na velmi, velmi tenkém ledě odbornosti, bohužel značná
část jeho názorů je velmi plytká a při seriózní, zdůrazňuji seriózní diskusi,
by byla odmítnuta. Smutné je to, že si neuvědomuje svoji roli, a tak občas ve
světě slouží jako figurka. Navíc je tu také fenomén „papouškování“, což je
problém jedné vládní strany, která se tak stala hlasatelem nezodpovědnosti, což
je zvláště kuriózní u pravicové strany. Takže určitě respektuji právo na názor,
nerespektuji politické známkování a zpochybňování metodologie oboru.

 

Jakým způsobem
jsou závěry zpochybňující existenci globálního oteplování hodnoceny v cizině vědci,
se kterými se setkáváte?

Pan prezident se ohání mezinárodní podporou a účastí na
konferencích. To je úsměvné. Globální změna je prostě vědecký problém, kterému
se věnuje řada odborníků, je vydávána spousta vědeckých, oponovaných prací. Zajisté,
že jsou i seriózní práce, které přinášejí poznatky opačné. To je přirozené a
k vědě to patří. V tomto bodě musím s plnou vážností
konstatovat, že prezident není odborník, stačí se
podívat do databáze vědeckých prací, co pod jménem Václava Klause naleznete…
Musím konstatovat, že zde ve vědě pan prezident rozhodně premiant není. Takže
v tomto bodě jsou názory páně prezidenta v naprosté většině odmítány.
Mrzí mne, že se tímto osoba
prezidenta i jistým způsobem zesměšňuje.

 

Jak se díváte na
činnost nejrůznějších ekologických hnutí, která bývají ve svých aktivitách
mnohdy velmi radikální?

Opět zdůrazňuji, že je přirozeností lidské společnosti se
názorově vymezovat. Já osobně tato hnutí vítám, protože vytvářejí určitý
společenský názor. Určitě bych polemizoval, zda některé akce spíše věci
neškodí, ale je to otázka životního postoje. Mladí lidé řešení problémů dovedou
dotáhnout do jasné akce, „jdou do toho“… Ale určitě tato hnutí do společnosti patří.

 

Kde vidíte vy sám rovnováhu
mezi ekologií a ekonomickými zájmy, které bývají většinou protichůdné?

Já nevím, zda jsou protichůdné. Já si myslím, že snad platí
jedna základní premisa: podnikám tak, aby má činnost byla udržitelná, tedy abych
byl „hospodářem“. Někdo prý kdysi prohlásil, že nedocenitelný je kapitál lidské
tvořivosti, vědění. Takže já si opravdu myslím, že průnik zájmů ekonomických a
environmentálních se stává a stane naprostou samozřejmostí. Opravdu v to věřím,
protože i z toho potom bude ekonomický profit. Chce to zajisté čas a
hlavně i dostatečnou zásobu znalostí. Věřím, že i naše činnost k tomu přispívá.

 

Je možné již nyní
odhadovat, jaké globální změny čekají na generace našich potomků? Čím se
v těchto odhadech řídíte?

Jedna věc je jistá, a to nárůst koncentrace skleníkových
plynů v atmosféře. Především oxid uhličitý je zásadní složkou uhlíkového
cyklu planety, je to kruciální cyklus, spojující anorganický a organický svět (fotosyntetická
asimilace uhlíku, základ potravinového řetězce biosféry). Zatím stále
nedovedeme odhadnout důsledky tohoto nárůstu, a to nejen v rovině možného
zesilujícího se skleníkového efektu. My stále ještě nevíme, jak se biosféra
s tímto nárůstem vyrovná. Bude více biomasy? Dojde ke změně vegetační pásmovitosti?
Bude to mít důsledky pro zemědělskou výrobu? Já osobně se obávám toho, že
budoucí generace budou mít vážné starosti se zásobením se vodou. Změny ve
vodním režimu krajiny a pozměněná distribuce srážek ve vegetační sezoně. To
může vést i k podpoře kalamit škůdců a podobně.

 

Ekologové
zdůrazňují nutnost vědomí osobní odpovědnosti každého jednotlivce za osud naší planety.
Domníváte se, že takový přístup může skutečně pomoci změnit vývoj planety Země k
lepšímu?

Já v to opravdu věřím. Úroveň naší zodpovědnosti je
odrazem úrovně civilizace. Zodpovědnost lidstva je skutečně obrovská a já věřím
ve tvořivý potenciál lidí.

 

Co nejjednoduššího
může každý z nás udělat pro pozitivní ekologickou budoucnost naší planety?

Přemýšlet, chovat se opravdu jako hospodář. Myslet na zadní
kolečka. Být se vědom, že environmentální zodpovědnost je „cool“.

 

Co považujete za
největší prohřešek, jakého se lidé dopouštějí v rámci svého neekologického
chování?

Nadprůměrná spotřeba a produkce odpadů, hýření
s potravinami apod.

 

Jakým způsobem je
možné podle vás nejlépe vychovat z naší společnosti společnost ekologickou a
odpovědně smýšlející?

Mé zkušenosti mi říkají, že se lidé
chovají tak či onak i na základě znalostí. Chovají se i podle toho jak problém
znají, jak jsou informovaní, osobně problémem zaujatí. Porozumění problému,
jeho příčinám a důsledkům, to je velmi důležité. Proto věřím v sílu
vzdělaní, informovanosti a moderního
PR. Pan Tigrid kdysi řekl, že stav společnosti se změní, když zbohatlíci budou
vystřídáni lidmi „zámožnými“, tedy lidmi zodpovědnými a vzdělanými. Prostě
environmentální etika bude nedílnou součástí etiky společenské.

 

Jaká doporučení
máte pro veřejnost, aby byla ve svém každodenním životě ohleduplná
k životnímu prostředí? V jakých oblastech je tento ohled nejčastěji
podceňován?

Věřím, že drobná každodenní činnost je to pravé. Jsem
pozitivně naladěn zkušenostmi s ochotou naší společnosti třeba třídit
odpad. Doporučení? Prosím, chovejme se „rozumně“. Bohužel stále si myslíme, že
přece to, co děláme, je tak nepatrné, že se v podstatě nic neděje. Ale to
je obrovská chyba!! Vždyť nás je planetě už sedm miliard!!!

 

Chováte se
ekologicky i ve svém každodenním životě?

Opravdu se snažím. Začnu trochu zvesela. S pomocí
několika přáteli jsem založil „hnutí druhého dne“, to znamená, že i když jsme
čistotní, tak se sprchujeme každé dva dny, abychom šetřili vodu. V mé
rodině nejíme nic z tuňáka, protože je zásadně ohrožen vyhynutím. Je to
sice směšné, ale když nás bude více, mnoho…

 

Jaký máte vztah k přírodě?

Víte že až emoční? Čím déle, se zabývám svou profesí, tím
více ve mně narůstá pokora.

 

Děkuji za
rozhovor.

 

Text: Soňa Matochová

Foto: archiv

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Moje práce
je, myslím, v jistém smyslu významná jako příspěvek k metodologii.“  Mgr. Michal Horáček, Ph.D.

 

 

 

 

Úhel
pohledu si můžeme rozšířit mnoha způsoby. Antropologie nabízí nejen mnohé, ale
hlavně zásadní úhly pohledů na životní situace a období, ve kterých se
nacházíme. Především na to, že pokud chceme vědět, kde jsme a kam chceme jít, tak
musíme vědět, odkud jsme přišli. O studiu, volbě tématu dizertační práce, teorii
i praxi v oboru antropologie, která je další metou v životě textaře,
producenta a nyní také antropologa Michala Horáčka, se dočtete v našem
rozhovoru.

 

Kde
všude je v naší republice možné studovat antropologii a podle čeho jste
volil, kde budete tento obor studovat vy?

Jaké jsou v České
republice možnosti studia antropologie, o tom nemám dostatečný přehled. Pro mě
bylo důležité, že tuto možnost nabízí, a to na vynikající úrovni, Fakulta
humanitních studií Univerzity Karlovy. Díky tomu jsem se mohl stát žákem tak
znamenitých osobností jako jsou třeba Dr. Yasar Abu Ghosh, prof. Stanislav
Komárek, doc. Zdeněk Nešpor, prof. Miloš Havelka, dr. Jan Horský a řada
dalších.

 

Jakému
typu lidí byste toto studium doporučil, je možné kategorizovat?

Doporučil bych to
především tomu, kdo je ochoten se dlouhá léta věnovat intenzivnímu studiu,
přečíst stovky knih převážně v cizích jazycích a v neposlední řadě se jako
etnograf vypravit za terénním výzkumem, který by také měl být dlouhodobý.
Odměnou mu bude seznámení se s tím, co je vlastním předmětem sociální a
kulturní antropologie, totiž pochopení Jiného,
jehož je nutné v jeho jinakosti respektovat.

 

Setkal
jste se během studia s tématy, o nichž byste řekl, že jsou v naší
společnosti v současnosti neobvyklá, přesto velmi nadčasová?

Právě zmíněné
respektování Jiného v jeho jinakosti
je tím, co je v naší současné společnosti, tradičně provinciální, xenofobní a
do sebe uzavřené, velice nerozvinuté. Je to i nadčasový problém, protože má
historické rozměry i důvody.

 

Do
jaké míry se vaše dosavadní profesní aktivity promítly či odrazily ve studiu
antropologie?

Etnograf, jak už název
napovídá, je tím, kdo kromě sběru svého materiálu podává o svém výzkumu
písemnou zprávu. A psát jsem, podle svého mínění, do jisté míry už uměl. Až
posléze jsem si uvědomil, že psaní vědecké práce je něco docela jiného nežli
umělecká tvorba; vyžaduje pregnantnost, přesnou citaci pramenů a jejich
ověřování, nakonec i docela jiný jazyk. Pro mě osobně bylo velmi obtížné tento
jazyk zvládnout – začátky byly tak krušné, že jsem každou stránku studovaných
pramenů musel číst několikrát a ještě se hodně ptát těch, kteří už v tom byli
zběhlí, zda jsem si to vyložil správně.

 

Podle
čeho si studenti vybírají, či mohou vybírat témata pro své dizertační práce?

Témata si vybírají
zrovna tak, jako studenti jiných oborů – podle toho, co je zaujme. V sociální
antropologii se s tím pojí ještě jedno podstatné hledisko: v jakém prostředí
budu schopen svůj terénní výzkum provádět tak, aby byl smysluplný? Mnohdy to
záleží na výborném zvládnutí nějakého jazyka a také na jiných kompetencích.
Terénní výzkum se v etnografii považuje za přechodový rituál: kdo jej nepodnikl,
nebývá za plnohodnotného příslušníka téhle „branže“ považován. A pak je nutné
ještě jedno: zaujmout svým tématem i inspirativního školitele, který takovou
práci vede.

 

Jaké
bylo téma vaší dizertační práce?

Tématem mé práce, velmi
zjednodušeně řečeno, byla symbioticko-opoziční povaha alternativních životních
strategií, zejména se zřetelem k marginálním skupinám.

 

Sáhl
jste po tomto tématu z nějakého osobního důvodu? Co vás k tomuto tématu
nejvíce vedlo?

V posledku je volba
tématu vždycky osobní. Já jsem v jedné takové marginalizované skupině strávil
čtvrt století. Bylo by věčnou škodou o ní nepodat zprávu člověka, který byl jak
aktérem, tak posléze získal kompetenci sociálního vědce.

 

Uvažoval
jste o nějaké jiné alternativě tématu, než bylo zpracování: Habitus hazardního hráče – Etnografická
rekonstrukce radikální alternativy v období reálného socialismu? 

 

Nějakou dobu jsem
uvažoval o antropologické studii z prostředí kmene Samburu v severní Keni.
Opustil jsem tu myšlenku proto, že neumím místní jazyk, maa. Ale nevylučuji, že
se k tomu ještě vrátím, materiál totiž postupně sbírám a možná jej jednou
zpracuji.

 

Máte
pocit, že se problematika vybraného tématu bude nějak více vyvíjet i
v budoucnu?

Samozřejmě. Moje práce
je, myslím, v jistém smyslu významná jako příspěvek k metodologii. Klasický
koncept zúčastněného pozorování nahrazuje novým, podle mne podstatně
poctivějším, totiž pozorovatelskou účastí – a jde ještě dál. Ale to se nedá
rozebírat na několika řádcích; řeším to na mnoha desítkách stran své studie.

 

Kolik
času zabralo zpracování tohoto tématu a co bylo k jeho zpracování potřeba?

Materiál jsem připravoval
asi sedm let, 300 stránkovou dizertaci jsem pak napsal, přepsal, předložil k
připomínkám svému školiteli a dalším odborníkům, znovu opravil a posléze
dokončil během roku.

 

Která
z kapitol byla ta, jež vás stála nejvíce úsilí a času? Z jakého
důvodu?

Metodologická kapitola.
Je to dosud ne zcela probádaný terén.

 

Je
zpracování v takovém rozsahu obvyklé či doporučené, nebo jste měl možnost
s mírou rozsahu své práce naložit dle svého úsudku?

Pro takové práce
samozřejmě existují akademické standardy. Pro dizertační práci je to 140 stran
(v jistém typu písma). Moje práce mám 300 stran. I kdybychom odečetli
bibliografii, dokumentární fotografie a slovník hráčského výraziva, pořád by to
bylo asi 260 stránek. Upřímně řečeno, rád bych to udělal ještě obsáhlejší, ale
musím brát ohled i na to, aby to někdo učetl.

 

S jakými
reakcemi na vaši dizertační práci jste se setkával ze strany profesorů?

Nejdůležitější reakce
jsou ty, které písemně předkládají oponenti dizertační práce. V mém případě to
byli prof. Alan a prof. Kolář; oba napsali asi dvacetistránkové, velmi pečlivě
vypracované posudky. Nabídli lecjaké komentáře, oba však práci doporučili jako
zdařilou a oba ji nadto doporučili k publikování. Knižně vyjde ještě letos, a
to v Nakladatelství Lidové noviny.

 

Komu
byste dizertační práci na toto téma doporučil prostudovat?

Samozřejmě tomu, kdo se
v rámci antropologie věnuje studiu hráčských prostředí. Literatura na tohle
téma se v posledních letech stává bohatší, zvlášť bohatá ovšem dosud není.
Především by mě však zajímal názor etnografů na metodologii.

 

Při
brouzdání po internetu jsem objevila titulek související s vaším studiem. Jaký
je váš názor na to, že média komentovala ukončení vašeho studia titulkem: „Hazard
mu přinesl titul?“

Média? Co to povídáte?
Psala o tom nějaká paní v bulváru. Já to nečtu a troufám si říct, že ani vy
byste neměla. Je to branže, která se živí lží a urážkami, dělají to lidé
schopní psát o tom, že se prý Marek Eben rozvádí se svou handicapovanou ženou a
podobné drzé hlouposti. Budu-li mluvit o své práci v souvislosti s relevantnějšími
médii – potěšilo mě, že doyen naší sociologie a znamenitý autor prof. Petrusek
v Lidových novinách prohlásil, že práci četl a že ji považuje za, cituji, „mimořádně
vynikající“. To pro mě něco znamená.

 

Jaká
témata se chystáte v antropologii otevřít a zkoumat, jakým směrem se
budete ubírat?

Nejspíš zkusím ty
Sambury. Pokud v tom prostředí budu moci strávit dohromady aspoň půl roku, což
se v oboru považuje za minimum pro terénní výzkum.

 

Jaká
témata vás naopak nelákají a proč?

Nelákají mě všechna
ostatní. Je jich asi milión.

 

Měl
jste během svého studia možnost posoudit spolupráci Akademie věd a UK?

Ne. Organizační
záležitosti, kompetence akademických funkcionářů, udělování grantů a vůbec
tahle „politika“ šla mimo mne. Já jsem se věnoval práci na svém tématu.

 

Po
čas vašeho studia jste aktivně působil především jako textař a producent. Jak
se pomyslné ručičky vah budou pohybovat nyní? Bude více antropologie, nebo psaní
textů?

Ani jednoho. V
nejbližších letech se chci věnovat básním, zejména v žánru villonské balady.

 

Máte
malou dceru Julii. V čem vás příchod dítěte nejvíce zasáhnul, změnil,
nasměroval?

To je tak hluboké téma,
že jej nechci banalizovat odpovědí v interview. Krátce řečeno: do mého života
vstoupila nová krása a já jsem za ni vděčný.

 

Jak
se díváte na možnosti její generace ze svého úhlu pohledu? Troufáte si
v tomto směru předvídat?

Možnosti generace mé
malé dcery jsou fantastické. Narodila se do míru, prosperity, duchovní
otevřenosti, obrovského pokroku v lékařství, genetice a ve všech dalších
vědách. Jak si s těmi možnostmi poradí, to si ovšem předpovídat netroufám. Vím jen
jedno: jako každý, i ona bude muset jednou vzít vlastní život do vlastních
rukou. Mohu se jen modlit, aby většina jejích voleb byla správná.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Asistent fotografa: Tomáš Durňák

Oblečení
a obuv Bandi Vamos www.bandi.cz

Hodinky
Fredereque Constant  www.hodinky-koscom.cz

Foceno
v restauraci V Zátiší v Praze www.vzatisi.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz  

 

 

 

 

„V České republice
byl v zásadě legalizován téměř úplný monopol Policie ČR na provádění
forenzních analýz DNA při vyšetřování trestné činnosti.“ RNDr. Daniel Vaněk, PhD.

 

 

 

 

Mnozí
z nás si dokážou svůj rodokmen sestavit sami a dopátrat se tak ke svým
praotcům a pramatkám. Ovšem genetika dokáže zajít mnohem dále. S pomocí
analýzy DNA, třeba ze vzorku slin, dokáže určit, odkud pocházíme a kdo byli
naši předkové řádově před tisíci lety. O rozsahu tohoto oboru, jeho vývoji a
klíčové úloze především v kriminalistice, jsme si povídali s RNDr.
Danielem Vaňkem Ph.D., který je nejen odborníkem na slovo vzatým, ale je to také
velmi sdílný a otevřený člověk.

 

Pane
doktore, jak je to s naším původem? Dá se opravdu určit, odkud všichni
pocházíme?

Pomocí analýzy DNA se
podařilo prokázat původ druhu Homo sapiens v Africe. Na to jsem ale nepřišel
já, ale mnohem chytřejší kolegové-vědci. Genetika (přesněji genetická
genealogie) nám ale může pomoci i s odpovědí na otázky původu našeho rodu
z bližší historické doby. Pokud zkoumáme Y-chromozóm u mužů, tak můžeme
například zjistit, že prapředek zkoumané osoby má znaky charakteristické pro
aškenázské židy. Stejně tak můžeme z analýzy mitochondriální DNA (tu máme
ve svých buňkách všichni, pouze ženy ji ale předávají svým potomkům) odvodit
příslušnost testované osoby k určité geografické oblasti. Kromě
zodpovězení otázek „Kdo jsem?“ a „Odkud pocházím?“ dokážeme pomocí genetiky
ještě vyhledat naše genetické bratrance, tedy
osoby, jež mají natolik podobný Y-chromozom či mitochondriální DNA, že můžeme
spočítat, před jakou dobou měly tyto dvě zkoumané osoby společného předka. Analýzy
původu dle DNA se v posledních letech také staly poměrně populárním dárkem
a výsledky analýz se tak staly poměrně frekventovaným námětem nejrůznějších
diskuzních fór. Více informací naleznou čtenáři na specializovaném webu www.genetickagenealogie.cz.

 

Pokud
jsme se z Afriky rozšířili do Evropy a dál, dá se změna zabarvení pleti,
očí a vlasů přisuzovat klimatu, ve kterém žijeme?

Samozřejmě! Vliv
okolního prostředí působí na všechny živé organismy a člověk není výjimkou. Ve
Skandinávii či Grónsku není žádnou výhodou mít tmavou pleť jako ochranu před UV
zářením, takže tato vlastnost může z populace klidně zmizet. Naopak se vám může
hodit genetická výbava zajišťující schopnost odolnosti proti chladu či lepší
metabolismus tuků.

 

 Je
tedy pro zajištění přenosu kvalitnějších genetických informací lepší založit
rodinu s nějakým cizincem než s našincem?

Prvoplánový pohled
genetika by samozřejmě preferoval takovýto typ spojení, protože je zde mnohem
menší či nulové riziko inbreedingu
(křížení mezi příbuznými jedinci). Pokud si ale jeden z partnerů nese ve
své genetické výbavě nějaké dědičné onemocnění, tak k přenosu může dojít
bez ohledu na geografický původ partnera. A pokud odhlédneme od genetiky, tak
jsou pro plánovaného človíčka velmi důležité i sociální a kulturní aspekty.

 

Asi
je zbytečné se ptát, co soudíte o Hitlerově snaze zachovat árijskou rasu.
Přesto, pokuste se shrnout, jaký by to mohlo mít genetický dopad, kdyby se
v tomto záměru, v podstatě vytvořit „nadřazenou“ arijskou rasu,
pokračovalo?

Pokud by Hitler dokázal
zamezit plození mimo určitou úzce definovanou skupinu „nadřazených“ jedinců,
tak by v krajním případě mohlo dojít k eskalaci dědičných onemocnění,
ztrátě imunity, neplodnosti a podobně. A myslím, že toto v plánu rozhodně
neměl.

 

Měl
jste někdy možnost nahlédnout do materiálů, které patřily nechvalně známému
doktoru Mengelemu? Případně, co jste zjistil, nebo co o tom víte?

Já jsem Mengeleho
studoval jen povrchně, když jsem si před několika lety připravoval
popularizační přednášku o genetice dvojčat a vícečat. Navíc moje inklinace
v rámci genetiky je nejvíce do oblasti aplikovaného výzkumu ve forenzní
genetice, genetické genealogie a archeogenetiky a klasickou „mendelovskou“
genetiku přenechávám kolegům.

 

Jaké
genetické informace dědíme po svých rodičích a jak nás geneticky ovlivňují
prarodiče?

Každý jedinec dostává
od každého ze svých biologických rodičů přibližně polovinu genetické informace
(od matky o něco více, protože potomkům předává i mitochondriální DNA). Od
prarodičů pak máme analogicky pouze 1/4 genetické informace, od praprarodičů
pouze 1/8 a tak dále. Za deset generací by měl mít neinbrední jedinec DNA od 2¹⁰
předků (1024). Tento počet je ovšem hypotetický a nepředpokládá například
zplození potomků bratrancem a sestřenicí. Čím bližší je náš genetický příbuzný,
tím více genetické informace s ním sdílíme a tudíž je i větší šance, že
s ním budeme sdílet stejné vlohy.

 

Je
pravidlem, že děti jsou svým rodičům podobné?

Pokud s někým
sdílíte polovinu DNA, tak je samozřejmě větší šance i na faciální podobnost.

 

Zažil
jste někdy situaci, že dítě vypadalo naprosto odlišně než rodiče a přesto bylo
podle testů DNA skutečně jejich dítětem?

Takových případů, kdy
se děti nepodobaly svým rodičům, jsem měl za svoji dosavadní kariéru celou řadu
a už si sám pro sebe raději ani netipuji, kdo je a není biologickým rodičem.
Asi nejextrémnější byl případ, kdy o ověření otcovství požádal Rom, který měl
všechny charakteristické faciální rysy, včetně velmi snědé pokožky a uhlově
černých očí. Jeho údajný syn, narozený z Romky, byl zrzavý, pihatý,
s velmi světlou pokožkou a měl zelené oči. I přes vizuální rozpor byla
geneticky paternita prokázána a následně se ještě podařilo zjistit, že za
„přísun“ genetického materiálu ovlivňujícího zásadním způsobem vzhled tohoto
nezletilého chlapce mohla jeho babička z otcovy strany.

 

Je
vůbec možné nějak ovlivnit to, jak bude dítě vypadat?

Pokud nemáte na mysli
nějaké patologické změny způsobené negenetickou zátěží (například některé léky
mohou při používání v těhotenství způsobit závažné poškození plodu), tak
je jakékoli ovlivňování vzhledu potomka téměř nereálné, nikoli však absolutně
vyloučené.

 

Někteří
rodiče by si vyloženě přáli třeba chlapce. Dokáže to dnešní věda zařídit, aby
to tak bylo a rodiče spolu počali dítě vytouženého pohlaví? Pokud ano, jak?

Pokud vynecháme
„babské“ návody, tak za použití vědy lze „zajistit“ narození potomka určitého
pohlaví. Postupy je však možné aplikovat pouze v případech, kdy je
zapotřebí eliminovat dědičnou chorobu spojenou s určitým pohlavím (například
hemofilii).

 

Jsou
to asi nejčastěji otcové, kdo žádá o test DNA, nepletu se?

Pokud hovoříme o
testech otcovství, tak mezi zákazníky opravdu převažují muži. Ženy o testy
otcovství žádají zejména v případech, kdy v době trvání manželství
počaly dítě s jiným mužem, ale dle zákona o rodině byl do rodného listu dítěte
zapsán „úřední“ otec. Pak je nutné vypracovat znalecký posudek a určit, kdo je
biologickým otcem a kdo je naopak vyloučen. Vzpomínám si ale i na postarší klientku,
která chtěla zjistit, kdo z jejích čtyř podřízených je otcem právě
narozeného dítěte. V tomto případě se testy neprováděly s cílem určit
muže, který bude platit alimenty či se bude muset oženit. Klientku před
návratem do jejího zahraničního rodiště zajímalo, který z mladých mužů,
jež s ní během bouřlivé podnikové oslavy souložil, měl nejrychlejší
spermie a má tak právo být za odměnu v rámci firmy povýšen. K raketovému
kariérnímu postupu tedy může pomoci i chvilka rozkoše a výstřik ve správnou
dobu.

 

Co
všechno potřebujete, nebo co vám stačí pro to, abyste získal dostatečný vzorek
pro zjištění DNA?

Pokud byste mi tuto
otázku položila před 25 lety, když došlo ke zrození forenzní genetiky, tak bych
odpověděl, že je pro analýzu zapotřebí poměrně velké množství DNA odpovídající
mililitrům krve či desítkám gramů tkáně. Technologie používané molekulárními
biology a genetiky se však vyvíjejí raketovým tempem a dnes dokážeme při
striktním dodržování protikontaminačních opatření zpracovat i vzorky, jež
obsahují pár desítek buněk. Klasickým příkladem dříve nezpracovatelné stopy
jdou nejrůznější dotekové stopy, kde kromě otisků prstů zanecháte i dostatek
DNA pro analýzu.

 

Jaké
potřebujete ke své práci podmínky?

Těch věcí, jež tvoří
moje optimální pracovní prostředí, je celá řada. On-line přístup k vědecké
literatuře, možnost navštěvovat vědecké konference, odpovídající laboratorní
prostory, kalibrovaná přístrojová technika, kvalitní chemikálie, dostatek
financí pro chod laboratoře, dobrý nebo žádný nadřízený (úsměv), skvělý pracovní
kolektiv atd. Optimálního pracovního prostředí pro forenzní genetiku jsem se
ale dočkal až ve své vlastní laboratoři, jež se nachází v Ústavu soudního
lékařství Fakultní nemocnice Na Bulovce v Praze.

 

Nebylo
by od věci uvést, že se zabýváte především forenzní genetikou. Co to přesně znamená?

Jedna
z nejpoužívanějších definic slova forenzní
je aplikace vědy pro zodpovězení otázek
spojené s právním systémem. V rámci forenzní genetiky tedy
aplikujeme poznatky z molekulární biologie, genetiky či biochemie a snažíme se
u forenzních vzorků (míněno neznámých stop z místa činu) získat DNA profil
a zodpovědět otázky typu: „Kdo zanechal stopu na místě činu? Můžete
identifikovat neznámou mrtvolu? Kdo je biologickým otcem?“

 

Analýza
DNA není totéž jako otisk prstu. Ten je jedinečný, ale DNA, kterou po sobě
zanecháme, může být shodná s DNA někoho z mé rodiny, je tomu tak?

Jelikož sourozenci
dostávají DNA ze stejného soudku (polovinu od otce, polovinu od matky), tak je
i jejich DNA podobná, ale nikoli zcela shodná. Pouze jednovaječná dvojčata však
mají DNA naprosto identickou, tedy alespoň v systémech, jež se zkoumají
v rámci forenzní genetiky. Otisk prstu tedy umožňuje stejně jako analýza
DNA individuální identifikaci. Tedy za předpokladu, že se zkoumání provede
správně a nic se „neošvindluje“.

 

Představuje
v takovém případě analýza DNA věrohodný důkaz u soudu? Pokud ano,
v jakém případě? A v jakém případě to vylučujete?

Pokud je celá analýza
provedena správně, výsledky jsou rigorózně interpretovány a existuje možnost
znalecké posudky přezkoumat v celé jejich šíři, tak můžeme hovořit o
věrohodnosti. Zároveň si však musíme uvědomit, že naše věrohodnost je založena
na určitém stavu vědeckého poznání. Pokud dojde k popření či zpřesnění
určitých vědeckých základů použitých pro forenzní analýzu DNA, tak je
samozřejmě odpovídajícím způsobem ovlivněna naše předchozí míra hodnověrnosti.
Za nevěrohodné považuji všechny analýzy DNA, které jsou prováděny na nevědeckém
základě či s využitím zastaralých poznatků. Stejně tak jsou nevěrohodné
výstupy, jež nelze přezkoumat.

 

Víte
o někom, kdo byl právě z tohoto důvodu neprávem odsouzen?

O vině a nevině u nás
rozhoduje moc soudní, takže bych svoji odpověď formuloval spíše tak, že dle
mého kvalifikovaného odhadu bylo v ČR na základně nesprávně provedené analýzy
DNA odsouzeno přibližně 20 nevinných osob. Ve svých aproximacích vycházím i ze
zkušeností získaných v rámci případů, jež přezkoumávám. Jaký by byl váš
názor u případu, kde pracoviště Policie zlikviduje všechny vzorky a záznamy
k případu ve chvíli, kdy zjistí, že kvalitu jejich práce a věrohodnost
závěrů má přezkoumat nezávislý znalec? Co byste si myslela o vině či nevině,
když je člověk odsouzen na základě dobrozdání policejního experta, jenž ani
nezná základní genetickou terminologii a jednotky používané pro vyjádření
množství zkoumané DNA? Jaké by bylo vaše mínění, kdyby byl člověk odsouzen na
základě analýzy vzorku, který nebyl dle záznamů nikdy na místě činu zajištěn?

 

Co
se týká vaší účasti na odhalování masových hrobů v Bosně, s jakými
očekáváními jste do tohoto projektu šel?

Projekt identifikace
obětí z masových hrobů v bývalé Jugoslávii byl nesmírně zajímavý,
protože se v době, kdy jsem do Bosny odjížděl (leden 2002), jednalo o
největší identifikační projekt, ale bylo zapotřebí vymyslet robustní metodu DNA
analýzy kosterních pozůstatků. To se mi naštěstí společně s kolegy
podařilo.

 

A
jaký byl závěr po uzavření tohoto vyšetřování?

Projekt v Bosně
pokračuje i v současné době, protože stále ještě nejsou nalezeny či
identifikovány všechny oběti válečného konfliktu. Jediné, co by mohlo tuto
„genetickou“ misi na Balkáně ohrozit, je nedostatek finančních prostředků
z vyspělých států. Válkou zbídačený Balkán by totiž neměl dostatek zdrojů
na provádění nákladných analýz, a proto se musí spoléhat na finanční pomoc ze
zahraničí.

 

Pracovat
v takto psychicky náročných podmínkách muselo být velmi obtížné.
S čím jste se zvláště potýkal?

Se smrtí či násilím
jsem se téměř každodenně setkával i při mém předchozím působení u Policie ČR,
ale na masové hroby se stovkami obětí, jež byly až na výjimky popraveny ranou
do týla, se člověk dopředu připravit nemůže. Já jsem z důvodu „duševní“
očisty vyjížděl každý volný víkend buď za rodinou do Čech, nebo na lyžování do
Alp, či si dobít baterky na pobřeží Jadranu.

 

Po
2. světové válce došlo k otevření mnoha hromadných hrobů přilehlých k mnoha
koncentračním táborům. Jak tehdy vypadala práce genetiků a jak radikálně odlišné
byly jejich podmínky k práci?

Identifikační
genetika je stará přibližně 25 let a proto se po 2. světové válce prováděla
identifikace obětí pomocí klasických antropologických metod. Pokud bych ale
odpověď na otázku pojal šířeji, tak genetické a biologické laboratoře se od 2.
světové války změnily k nepoznání. Pomocí sofistikované techniky a nových
metodických objevů, z nichž některé byly oceněny Nobelovou cenou, dokážeme
věci, o nichž se našim předchůdcům ani nesnilo. A je mi jasné, že za dalších padesát
let budou laboratoře zase zcela jiné.

 

Byl
jste to také vy, kdo hovořil v Bosně s pozůstalými . Jaké jste si
z toho odnesl zkušenosti?

Některá setkání
s přeživšími byla velmi dojemná a svým způsobem nezapomenutelná. Ale až
v těchto rodinách jsem pochopil, jak moc jsme jim pomohli, když se nám
podařilo identifikovat kosterní pozůstatky jejich bližních. Genetika jim
vlastně pomohla ten hrůzný příběh konečně ukončit a matky mohly pochovat své
syny či manžele a začít žít bez neustálého čekání a klamných nadějí.

 

Existují
u nás v České republice nějaká místa, která by vás jako vědce-genetika zajímala?
Jestliže ano, která to jsou?

V České republice
existuje celá řada lokalit, jež by stála za archeogenetický průzkum.
Z naší nedávné historie spojené s totalitou jsou to například hroby
vězňů zahynuvších v komunistických lágrech, masový hrob na Ďáblickém
hřbitově či hroby neznámých Němců zabitých při poválečném odsunu. Z těch
starších kosterních pozůstatků by mne především zajímal výzkum kosterních
pozůstatků přemyslovské rodiny a dalších známých rodů. Stejně tak jsou ale pro
mne z výzkumného hlediska zajímavé archeologické nálezy „s příběhem“, jako
byl například nález ostatků „vampýra Tobiáše“ z Hrádku nad Nisou.

 

Jaké
poznatky z oblasti výzkumu DNA považujete za rozporuplné a hodné
přezkoumání?

Já bych například
přivítal revizi výsledků sekvenování genomu neandrtálců s cílem zjistit,
zda opravdu docházelo ke křížení mezi H.
sapiens a H. neanderthalis, či
zda se jedná jen o nepřesnou interpretaci dat.

 

Je
šance pokusit se vyvrátit něco, co už někdo před vámi oficiálně legalizoval, ale
vy přitom víte, že to dokážete zvrátit? Na jaká úskalí byste mohl narazit?

V České republice
byl v zásadě legalizován téměř úplný monopol Policie ČR na provádění
forenzních analýz DNA při vyšetřování trestné činnosti. Tato hegemonie však bez
možnosti vnější kontroly nezaručuje 100% bezchybnost. Když jsem v rámci
jednoho mediálně velmi sledovaného případu, kde jsem byl ke zpracování
konkurenčního znaleckého posudku přibrán obhajobou, soudu předložil můj nález,
ve kterém jsem poukazoval na chyby spojené s DNA analýzou provedenou Kriminalistickým
ústavem Praha, tak přišla ze strany policie poměrně tvrdá odezva ve formě
podnětu, aby mi bylo odebráno znalecké oprávnění. Nakonec se ale ukázalo, že
jsem měl pravdu a k pochybení opravdu došlo na jejich straně. To co se
snažím zvrátit, je neexistence zákona, který by upravoval podmínky používání
DNA pro identifikační účely. Pevně doufám, že se mi podaří napomoci tomu, aby
toto právní vakuum bylo v dohledné době zaplněno kvalitním Zákonem o DNA.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text a produkce:
Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Zdeněk Fencl

Foceno v hotelu
Achymist Grand Hotel and Spa, Praha www.alchymisthotel.com

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

Věda a výzkum nám mají stále co nabídnout. Oblast nanotechnologií nám přináší nové podněty k diskuzi, nové příležitosti v podnikání a v oblasti výzkumu aktuálně také prvenství ve světě. K čemu nanotechnologie slouží a jaké možnosti nám přinesou její aplikace? Na toto téma jsme v hotelu Radisson Blu Alcron diskutovali s odborníkem na slovo vzatým, Assoc. Prof. Evženem Amlerem, PhD. 

 

Jak byste našemu čtenáři laicky přiblížil obor nanotechnologie?

Jedná se o technický obor, který se zabývá tvorbou a využíváním technologií v měřítku řádově nanometrů (obvykle cca 1–100 nm), tzn. 10⁻⁹ m (biliontiny metru). Za jednoho ze zakladatelů nanotechnologie (třebaže ještě nepoužil toho slova) je označován fyzik Richard Feynman, který základní myšlenky představil ve své slavné přednášce nazvané Tam dole je spousta místa (There’s Plenty of Room at the Bottom), kterou v roce 1959 přednesl na výroční schůzi Americké společnosti fyziků. Právě tento vědec se zabýval aplikacemi kvantové fyziky. Jako jeden z prvních se začal zabývat tím, že mezi výpočetními možnostmi kvantové teorie tehdejší doby a přiblížením klasické fyziky je ještě oblast několika řádů (nanometrů). Tato oblast se v dnešní době ukázala jako klíčová v oblasti počítačových technologií a nanomedicíny.

 

Člení se tento obor ještě do dalších podskupin?

Ano. Podoborů nanotechnologií je dnes celá řada. V oblasti biomedicíny, ve které především pracuji, jsou to nanobiotechnologie a bionanotechnologie. Oba obory jsou velice příbuzné.

Nanobiotechnologie – používá principů a technik nanotechnologie pro porozuměni biosystémům (živým či neživým) a pro jejich přeměnu.

Bionanotechnologie – využívá poznatků ze zkoumaní živé přírody, principy z oblasti biologie a biomateriálů k vytváření nových přístrojů a systémů v nanorozměrech a dalších rozměrových škálách.

V příštím desetiletí se očekává, že dojde ke zrychlení integrace nanotechnologií s biotechnologiemi a rovněž i s informačními technologiemi s kognitivními vědami.

 

V jaké době jste se začal věnovat oboru nanochnologie a proč právě jemu?

V roce 2006. Po letech jsem se potkal se svým spolužákem a přítelem prof. Davidem Lukášem, který se ve své vědecké činnosti věnoval teorii i praxi produkce nanovláken. Uvědomil jsem si příbuznost nanovláken a extracelulární matrice a bionanotechnologie v České republice byla na světě.

 

Kdy vůbec začal vzestup nanotechnologie?

Tento obor a možnosti jeho rozvoje začaly být aktuální v devadesátých letech minulého století.

 

Jakou cílovou skupinu lidí v rámci businessu tento obor nejvíce zajímá?

Zcela jistě počítačové odborníky a veškeré příbuzné obory. Dále se jedná o textilní průmysl. Nanovlákna mají velmi dobrou tepelně izolační schopnost a současně jsou dobře propustná pro vodní páru. Používají se v takových materiálech, kde je zapotřebí lehký, tepelně izolační a prodyšný materiál. Nanočástice se používají pro vědecké sledování pohybu buněk v organismu. Aplikací je mnohem více. Například nanouhlík výrazně modifikuje povrchové vlastnosti lakovaných předmětů.

 

Jak si mohu takový nanouhlík představit?

Jako novou formu organizace atomových uhlíků. Dosud byla známa krystalizace uhlíku ve formě diamantu, nebo tuhy. Nanouhlík je další nová poznaná struktura tohoto atomu, která má vynikající vodivost a adsorpční schopnost.

 

Jak se s uhlíkem v praxi pracuje? Jsou nějaká rizika při manipulaci?

Nanouhlík je znám svými značnými zdravotními riziky a jedinou bezpečnou formou je práce se suspenzí, neboť se musí zamezit jeho vdechování. V případě vdechnutí může dojít k proniknutí nanouhlíku plazmatickou membránou až do buněčného jádra a k poškození genetického aparátu.

 

Co to může způsobit?

Může to znamenat nekontrolované buněčné bujení rakoviny.

 

Nebojíte při své práci tak velkých rizik?

Musím dodržovat bezpečnostní předpisy a zamezit vdechnutí prášku. Což se v praxi zatím nikomu nestalo. Alespoň mi to není známo.

 

Pro koho byste řekl, že je v současné době tato oblast tržně nejvíce zajímavá?

Budeme-li mluvit o aplikaci biologické, tak je to jednoznačně oblast regenerativní medicíny. Je jistě možné uvažovat o nových aplikacích pro základní výzkum.

 

Jak daleko jste s výzkumem ?

Jsme v oblasti, kdy jsme přešli ze základního výzkumu do preklinických zkoušek a připravujeme zkoušky klinické.

 

Tento produkt připravujete pro někoho konkrétního?

Není pro někoho konkrétního, ale existují zájemci, kteří chtějí výsledky našeho základního výzkumu převést až do praxe. Jako třeba firma Nanopharma.

 

Jak bude výsledný produkt vypadat v praxi?

Nejblíže k realizaci mají kožní kryty a některé další nanovlákenné struktury umožňující řízené dodávání léčiv. Což znamená pro představu třeba to, že kožní kryt umožní sterilní ochranu před bakteriální infekcí a současně je dostatečně vzdušný pro unikání vlhkosti z rány.

 

Do jaké míry proměnlivý je trh v oblasti nanotechnologií v rámci vývoje?

V rámci biotechnologií se trh s nanovlákny teprve ustanovuje. Jde o zcela nový materiál a je potřeba teprve najít jeho užitné vlastnosti. První produkty, které jsou vyrobené, se designují, a připravují se na technické zkoušky. Dá se očekávat, že výrobky budou na trhu zhruba do jednoho roku.

 

Děláte testy na zvířatech?

Nejen že se dělají testy na zvířatech v rámci preklinických studií, ale zvířata jsou současně našimi potenciálními uživateli.

 

Nejsou testy na zvířatech nebezpečné? Jak vlastně probíhají?

Testy jsou nutné a předepsané tak, abychom mohli zavést tyto způsoby léčby u lidí. Testujeme většinou na prasatech a králících.

 

O jaký výsledný produkt pro zvířata se bude jednat?

Podobně jako pro lidi budou nanovlákenné roušky s přidáním hojivých substancí sloužit k urychlení léčby. Počítáme s aplikací u pojivových tkání.

 

O jakých onemocněních, která se dají léčit, můžete hovořit již nyní, a jaké možnosti se rýsují do budoucna?

Zaprvé jsou to aplikace u velkých popálenin a těžko se hojících kožních defektů. Dále jsou to možnosti urychlení léčby pohybového aparátu (šlach a vazů), ale v kombinaci s aplikací buněčných suspenzí můžeme také léčit choroby, které dosud metodami současné medicíny nebylo možné léčit. Jedná se o tvorbu nových tkání. Aplikace je možná u osteoporózy nebo u léčby velkých kostních defektů. V blízkém roce lze očekávat zcela nové přístupy u léčby infarktů, nebo třeba míšních poranění.

 

Kdo tyto výzkumy hradí?

Základní výzkum se platí z projektů základního výzkumu ať už z českých, nebo zahraničních zdrojů.

 

Jak vlastně probíhá testování produktů?

V první řadě probíhá testování v laboratorních podmínkách. Probíhá na buněčné suspenzi. V dalším kroku přicházejí testy na malých zvířatech, později na větších (v praxi nazývaných velké zvířecí modely) a pak již zmíněné klinické zkoušky.

 

Na kom budete testovat, až přijdou na řadu testy na lidech?

První budou pacienti popáleninových chirurgií a ortopedických ambulancí.

 

Mohou se lidé v rámci tohoto testování i dobrovolně přihlásit?

Samozřejmě že mohou. Výběr testovaných pacientů bude záviset na diagnóze a rozhodnutí ošetřujícího lékaře. Ten rozhodne o vhodnosti takové léčby.

 

S jakými lékaři aktuálně konzultujete?

Jsou to chirurgové, traumatologové a ortopedi.

 

Jak vlastně ošetřujete možnost kontraindikací? Proběhne testování na vlastní riziko testovaného, nebo počítáte i s možnou náhradou při případné újmě na zdraví?

Kontraindikace v tomto okamžiku nejsou známy. Kromě některých nečastých iritací pokožky v důsledku aplikace materiálu, ze kterého jsou nanovlákna vyrobena.

 

Takže pokud mám například alergii na náplast, mohu předpokládat, že budu reagovat i na tuto formu léčby?

Zde není zřejmá souvislost. Alergie na jeden druh látky neznamená, že je nutnost alergické reakce na látku jinou.

 

Kdo bude zaškolovat lékaře pro práci s tímto novým produktem?

Budou to specialisté, kteří nám tyto nové produkty budou testovat v klinické praxi.

 

Jste v rozvoji možností tohoto oboru optimistou?

To rozhodně jsem!

 

Jako vědec se jistě musíte o trh zajímat také. Máte k tomu dostatečný prostor? Konzultují s vámi zástupci firem i možnosti businessu?

To jistě konzultují. Přiznám se, že jsou to často dlouhé a náročné diskuze. Vycházejí z různých zaměření a očekávání vědců na straně jedné a podnikatelů na straně druhé.

 

K jakým docházíte závěrům?

Jediná možnost je kompromis. Musíme vyhledat z portfolia výrobků takový, který svou délkou testování a uvedením na trh uspokojí očekávání obchodníků.

 

Je náš trh na takovýto produkt dostatečně připravený?

Myslím si, že není. Jedná se o zcela nový přístup a ani aplikace v oblasti základního výzkumu není současným vědcům dostatečně známá. Jedná se stále o vývoj, a proto nejen já mám za to, že potenciální aplikace těchto produktů je velmi vysoká.

 

V jakých oblastech vidíte slabiny trhu?

Největší slabinu spatřuji v tom, že neexistuje srovnatelný výrobek. Tudíž je obtížné najít zákazníka.

 

Tím chcete říci, že my v tomto výzkumu máme celosvětovou prioritu?

Ano, jsme na absolutní špičce. Jde jen o to, urychleně převést výrobky do praxe.

 

V jakých zemích má tento výzkum podobný pokrok?

Ve Spojených státech amerických a v Číně.

 

Máte srovnání, jak daleko jsou ve výzkumu oni?

Z literatury lze usoudit, že se ubírají podobným směrem. Nicméně své výsledky neodkrývají.

 

I přesto se považujete za světovou špičku?

V této oblasti jsem o tom přesvědčený. K tomuto postoji mě vede celá řada důvodů. Nejen naše nově vyvinuté produkty, ale i to, že jsme udělali veliký krok k realizaci těchto produktů ve větším než laboratorním měřítku. Máme totiž patent na nový přístroj, který tyto produkty umožní zavést do praxe.

 

Jaké zázemí potřebujete pro svou laboratoř?

Kvalitní biotechnologická laboratoř potřebuje nejen prostory a zařízení pro práci s buněčnými kulturami, ale také podobná zařízení pro výrobu nanovláken v čistých prostorech.

 

Jak si mohu představit takovou laboratoř a váš pracovní oděv?

Jako hermeticky uzavřenou místnost, do které se propouští pracovníci i materiál složitým kontrolovaným způsobem, aby se zamezilo znečistění. Pracovníci v čistém laboratorním prostředí svým oděvem tak trochu připomínají kosmonauty. (smích)

 

Kolik vědeckých pracovníků ve vašem okolí se tomuto výzkumu věnuje?

Projekty jsou rozpracovány do takové míry, že zaměstnávají desítky vědeckých pracovníků.

 

Postrádáte nějakou podporu ve výzkumu?

Co nám nejvíce chybí, jsou prostředky sloužící k převedení výsledků výzkumu do praxe. Preklinické a klinické zkoušky jsou velmi drahé a potřebují finančně velmi silného investora. Možnosti, jak toto řešit, představují evropské zdroje a projekty, jako je třeba projekt Nanoprogres.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Ve spolupráci s AVČR www.avcr.cz

Make up: Pavel Bauer – Estée Lauder www.esteelauder.cz

Foceno v hotelu Radisson Blu Alcron www.alcron.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz