Archiv rubriky: Věda a výzkum

 

 

 

 

 

„Velkou budoucnost vidím v kmenových buňkách a především ve tkáňovém inženýrství.“ Prof. MUDr. Eva Syková, DrSc., FCMA

 

 

 

 

 

Ústav experimentální medicíny Akademie věd ČR je uznávaným centrem
základního biomedicínského výzkumu v České republice. Přináší mnoho cenných
poznatků z různých oblastí, jednou z nich se zabývá i jeho ředitelka,
profesorka Eva Syková. Její odbornou specializací je výzkum onemocnění mozku a
využití kmenových buněk. Elegantní vědkyně a senátorka zasvětila život vědě a výzkumu. Získala
nespočet ocenění, stala se nejcitovanější českou vědkyní, Manažerkou roku 2011,
předsedkyní poroty v soutěži Česká hlava. U toho všeho vychovala dva syny
a starala se o domácnost. Pro profesorku Evu Sykovou je „věda posláním a ne pouhým
zaměstnáním“. Proto pro ni patrně není těžké získávat pro vědu mladé talenty. Během
let si vychovala své nástupce, a tak se nyní může věnovat dalším výzvám, které
ji obohacují. V senátních volbách v roce 2012 kandidovala jako nestraník
za Českou stranu sociálně demokratickou. A byla úspěšná.

 

Vystudovala jste všeobecné lékařství. Kdy vás pohltila věda?

Nebylo to lehké, ale byla to shoda
šťastných náhod. Když jsem ukončila jedenáctiletku, bylo mi teprve šestnáct
let. Protože jsem pocházela z tzv. buržoazní rodiny, nemohla jsem se
hned hlásit na medicínu a předpokládalo se, že budu někde manuálně pracovat, a
tak získám vztah k dělnické třídě. Maminka mi našla místo v Akademii
věd u našeho nejlepšího neurofyziologa doktora Bureše, kde se tenkrát otevírala
Závodní škola práce pro laborantky. Doktor Bureš mi zadával zajímavé a
samostatné úkoly a jednal se mnou, dá se říci, jako s vědkyní. Moc se mi
to líbilo. Navíc tam tenkrát pracovala i jeho žena a další dvě ženy, které se
mi staly vzory. To byl asi ten moment, kdy si mě věda a výzkum získaly na celý
život.

 

Zdá se, že jste to měla od začátku jasné. Nelákalo vás ale léčit, být
doktorem?

Dá se říci, že to bylo jasné velmi
brzy. Během studia medicíny jsem již vědecky pracovala ve Fyziologickém ústavu
a po promoci jsem tam nastoupila. K práci lékaře jsem se ale ve své
kariéře dostala před patnácti lety, kdy jsem založila Ústav neurověd na druhé
lékařské fakultě v Motole, kde jsem ve styku s pacienty i lékaři. Zde
provádíme klinické zkoušky, ve kterých používáme naše výsledky převážně
z výzkumu kmenových buněk.

 

Je těžké oslovit pacienty pro klinické studie?

Je těžké získat různá povolení.
Není ale těžké získat pacienty. Jsou to obvykle lidé, pro které jsme jedinou či
poslední nadějí. Jako příklad mohu uvést studii diabetické nohy, kde už je řešením
pouze amputace končetiny. My se jí snažíme vyhnout. Máme povolenou klinickou
studii pro pacienty s přerušenou míchou, dále pro pacienty trpící
amyotrofickou laterální sklerózou a začínáme s klinickou zkouškou pro léčbu
šlach, chrupavek a kostí.

 

Studie může být i neúspěšná. Co se v takovém případě děje?

V první fázi studie jde
výhradně o bezpečnost. Pokud by se vyskytly vedlejší účinky i jen u jednoho
pacienta, vše se musí analyzovat a zapisovat. Musí se zjistit, zda je problém
způsobený zkoumaným lékem, nebo vedlejšími vlivy, které s léčbou
nesouvisejí. Otázkou je, do jaké míry je nová terapie lepší než stará. Může se
samozřejmě stát, že zjistíme, že nová terapie není účinnější než ta, kterou již
máme k dispozici. Nestává se to ale často, vše je již předem důkladně
vyzkoušeno na zvířecích modelech onemocnění.

 

Do jaké míry umíte dnes neurologická onemocnění léčit?

Bohužel neurologická onemocnění stále
ještě léčit neumíme. V podstatě jen zlepšujeme kvalitu života tím, že
léčíme příznaky nemocí, ale i to je velmi důležité. Chceme-li pacienty vyléčit
musíme najít nové metody a léky.

 

Vypadá to pro pacienty nadějně?

Velkou budoucnost vidím
v kmenových buňkách a především ve tkáňovém inženýrství. Doufejme, že
taková budoucnost není, alespoň v některých případech, daleko.

 

Dá se mluvit o určitém časovém horizontu od chvíle, kdy je metoda
úspěšná na zvířatech, do chvíle, kdy se může schválit a uvést do praxe?

Můžeme mluvit o minimálně deseti
letech, pokud se usilovně snažíme získat povolení od příslušných úřadů.
Povolení je k takové klinické studii zapotřebí mnoho a ne vždy je
jednoduché je získat.

 

Žila a pracovala jste v mnoha zemích. Která z nich vás
oslovila nejvíce? Musela jste zpočátku překonávat jazykovou bariéru?

Vědci musí umět anglicky, jinak to
ani nejde. Už dříve jsem v angličtině publikovala, takže problém
s jazykovou bariérou jsem naštěstí nikdy neměla. Na všech odborných
pracovištích se mluví anglicky. Působila jsem například jako „visiting profesor“
v Německu a Švédsku. V zahraničí je zcela běžné vzít si tzv. „sabbatical
year“, což je rok na přemýšlení, přerušení pracovního shonu, cestování nebo
věnování se třeba pouze vědecké činnosti. Nic takového u nás dlouho nebylo možné.
Nakonec se nám to ale s manželem podařilo a strávili jsme rok pracovně
v Austrálii. To byla jistě nejzajímavější zkušenost, obzvláště proto, že
jsme tam strávili rok ještě za minulého režimu.

 

Nepředstavuji si ovšem život na pláži a ve vlnách…

S manželem jsme měli
v minulosti mnoho nabídek práce například ve Spojených státech, ovšem
povolení jsme nikdy nezískali. Austrálie se tehdejším funkcionářům asi zdála
„méně nebezpečná“, i když to bylo paradoxní, a tak jsme nakonec dostali
povolení vycestovat. Navíc jsme získali práci oba na jednom místě. Odjeli jsme
tak celá rodina i s dětmi do Perthu v západní Austrálii.

 

To musel být tenkrát silný zážitek, jiný svět. Jak vás v Austrálii
vnímali profesně?

Víte, asi nás tam chtěli proto, že
jsme něco uměli. Když jsme tam přijeli, zaváděli jsme s manželem Australanům
mnoho nového. Po stránce vědecké jsme určitě byli na jejich úrovni, i když oni
měli pochopitelně lepší vybavení laboratoří a již také první osobní počítače.

 

Nekoketovali jste s manželem a dětmi s myšlenkou
v Austrálii zůstat?

Určitě. Ale měli jsme doma rodiče a
navíc jsme nechtěli být emigranti, začínat znovu. I když doma jsme jistě na
růžích ustláno neměli. Měli jsme ale oba již profesně rozjetou kariéru, měli
jsme v Praze své skupiny spolupracovníků a studentů.

 

Právě proto, že jste již byli mezi australskými vědci uznávaní,
nehrozilo přece, že byste někde museli začínat jako „opravdoví“ emigranti
umýváním nádobí. O práci byste jistě neměli nouzi. Skoro by se zdálo, že jste
měli k emigraci ideální podmínky.

Emigrant jste dvacet, třicet let,
někdy celý život. Snad až ta druhá generace, tedy vaše děti, jsou na tom lépe. Toho,
že jsme se vrátili domů, jsme ale s manželem nelitovali, snad také proto,
že v Austrálii jsme byli až v polovině 80. let.

 

Za svou vědeckou činnost jste doposud získala nespočet ocenění. Kterého
si ceníte nejvíce?

Cením si samozřejmě všech.
V roce 1999 jsem byla zvolena členkou mezinárodní vědecké společnosti Academia
Europaea, což je opravdu veliké uznání, protože zde se hodnotí především
výsledky vědecké práce a málokterý vědec u nás dosáhne takových kritérií, aby
se vůbec do této společnosti mohl dostat. Později jsem se stala i členkou výboru,
který rozhodoval o nových členech. Práce pro tuto instituci byla krásná a
zajímává.

 

Z tak trochu „jiného soudku“ je cena Manažerka roku, kterou jste
získala v roce 2011. Jak vnímáte toto ocenění?

Tohoto ocenění si také nesmírně
vážím. Ředitel ústavu musí být zkrátka také dobrý manažer. Nemyslím tím vést
ústav ekonomicky, na to máme ekonomického náměstka. Jako ředitel a manažer
musíte mít vizi, ústav někam směřovat, zaměstnance motivovat. A já mám
v tomto ohledu zcela jasno. Dnes je totiž potřeba dívat se také na to,
jestli a jak se výsledky výzkumu mohou převést do praxe. To je něco, o čem se
stále vede mnoho diskuzí. Já jsem přesvědčena, že je nutné aktivně vytvářet
podmínky pro praktické uplatnění vědeckých výsledků v praxi, motivovat a
vychovávat vědce k inovativnímu myšlení, i když se ústav zabývá především
základním výzkumem. Dospěli jsme tak daleko, že jsme založili Inovační
biomedicínské centrum, kde je i tzv. podnikatelský inkubátor pro nové
biomedicíncké firmy.

 

Organizujete různé kongresy a workshopy pro mladé vědecké pracovníky.
Jak vás tato činnost naplňuje?

Organizujeme mezinárodní kongresy
nejen pro mladé pracovníky, i když ve skutečnosti nemáme pro větší akce v Praze
pořádné kongresové centrum. Každý druhý rok například organizujeme jak Český
neurovědní kongres, který se obvykle koná v Praze, tak i mnoho dalších
kongresů s mezinárodní účastí. Workshopy jsou často součástí právě
takových kongresů. Práce je to jistě zajímavá.

 

Jak dnes mladí lidé vnímají vědu? Musíte je k ní vychovávat?

Mladí se do vědy v současné
době bohužel neženou. Mladý člověk má dnes mnoho možností, může studovat plno
jiných zajímavých oborů, jako jsou práva či ekonomie. Kdoví, jestli bych se,
být nyní v jejich letech, o vědu vůbec zajímala. Většina mladých také
přemýšlí ekonomicky a je pravda, že jiná zaměstnání jim skýtají lepší finanční
možnosti. Do třiceti let věku není finanční situace vědce nijak znamenitá. Věda
je ale posláním a ne pouze zaměstnáním. Obor, kterým se zabývám, tedy výzkum
mozku, kmenových buněk a tkáňové inženýrství jsou spolu s genetikou, dá se
říci, velkými lákadly. Jiné obory jsou na tom o poznání hůř.

 

Jak řešíte nedostatek mladých vědeckých pracovníků?

Přijímáme hodně cizinců, hlavně
z Ruska či Ukrajiny, ale máme i mladé vědce ze Slovenska, Polska, Francie,
Itálie, Španělska a třeba i z Jižní Ameriky. Zatím se bráníme lidem
z Asie, kteří se nám příliš neosvědčili. Jejich kultura je jiná, často se
stalo, že museli odjet zpět do Asie za rodinou. Do takového pracovníka ústav
investuje spoustu peněz a času a očekává se, že v naší zemi nějakou dobu zůstane,
že se zde usadí. Naopak Rusové či Ukrajinci se rychle naučí náš jazyk, který je
jim blízký, kulturu mají také velmi podobnou a hlavně u nás zůstat chtějí.

 

Zažili jsme „hromadný“ odchod našich převážně mladých lékařů do
zahraničí. Děje se to i mezi vědeckými pracovníky?

Ne, nepociťujeme to. Není to tak
dramatické jako u lékařů. Migrace je ale přirozená, navíc je Evropskou unií
hodně podporovaná. Vědci, zvláště ti mladí, by měli strávit nějakou dobu
v zahraničí, např. v USA, a často tak činí i na několik let, ale pak se
převážně vracejí domů.

 

Jaký máte na tento fenomén „odcházení“ názor? Mám pocit, že když se
mladí lidé na lékařskou fakultu hlásí, vědí přece, do čeho jdou.

Jeden z mých synů je lékař,
takže tu situaci znám dobře. Ocenění mladých lékařů je opravdu mizerné. Každý
náš mladý lékař najde zaměstnání v sousedním Německu s platem o mnoho
vyšším. Je důležité si uvědomit, co od lékařů požadujeme. Chceme je snad platit
špatně, chceme, aby si museli někde přivydělávat, být unavení tak, aby péče
nebyla kvalitní a pacienti byli mrzutí? Oni si ty peníze nakonec sice vydělají,
ale častými službami, předčasy a podobně. To není dobré. Stejně jako musíme
zaplatit politiky, aby nedocházelo ke korupčním kauzám, soudce, aby byli
nestranní, tak bychom měli zaplatit i lékaře, aby mohli poskytovat tu nejlepší
péči.

 

V západních zemích je běžné, že si studenti vzdělání hradí. Takový
student medicíny, který studuje šest let, stojí daňového poplatníka hodně
peněz. Jaký je váš názor na zavedení školného?

Já bych se ke školnému neklonila,
protože to bude jen dále segregovat společnost. My přece chceme, aby rodiny
vysokoškoláků nebo střední třídy měly co nejvíce dětí. Abychom se nedostali do
situace, kdy si rodiče uvědomí, že když budou mít doma tři vysokoškoláky,
kterým budou muset hradit školné, tak to finančně nezvládnou. Rozhodnou se tedy
raději tolik děti nemít. A to se domnívám je větší ztráta, než co bychom
získali, kdybychom zavedli školné.

 

Nedílnou součástí vaší práce jsou granty. Jak se vám je daří získávat?

Získávat mezinárodní granty je
poměrně těžké, dá to hodně práce. Celkově jich získáváme v ČR poměrně
málo. Aby se to podařilo, musí vás někde někdo chtít, musíte něco umět. Náš
ústav jich má ale poměrně hodně, získali jsme jich již přes dvacet. Získané
peníze ze zahraničních grantů jsou ale převážně určené na spolupráci, na
trénink nových zahraničních pracovníků u nás, nebo našinců v zahraničí.
Základ peněz přímo pro náš výzkum pochází z českých grantových agentur.
V poslední době je ale úspěšnost velmi malá, což českou vědu ohrožuje,
protože institucionální prostředky na vědu se příliš snížily.

 

Byla jste zvolena senátorkou. Jaká byla vaše hlavní motivace ke
kandidatuře?

Již dlouhou dobu se snažím o to,
aby věda přinášela nové léky a nové léčebné procesy. Je to nádherná práce,
která mi umožňuje pomáhat lidem. Jako ředitelka ústavu ovšem musím být i dobrým
manažerem. Vychovala jsem si své nástupce, kterým postupně předávám vědecké projekty.
A protože cítím, že společnosti mohu předat nejen své zkušenosti z vědy,
výzkumu a z manažerské činnosti, rozhodla jsem se kandidovat.

 

Měla jste už dříve s politikou nějaké zkušenosti? Nebo zkrátka
máte ráda výzvy?

Mě vždycky politika zajímala a
orientovala jsem se v ní. Dělala jsem především vědeckou politiku a byla
jsem v mnoha mezinárodních výborech. Navíc věda se zejména u nás nedá
rozvíjet bez podpory státu, takže s politickou sférou jsem se setkávala
již dlouho. Zajímá mě sociální, zdravotní, vzdělávací a vědecká politika státu
a chtěla bych přispět k tomu, aby současné společenské a sociální problémy
našly lepší řešení.

 

Jak se vám daří kloubit funkce senátorky a ředitelky Ústavu experimentální
medicíny?

Některých věcí se pochopitelně
musím vzdát, například vedení ústavu v Motole jsem přenechala své kolegyni.
Vzdávám se mnoha funkcí ve výborech a téměř nejezdím přednášet do zahraničí.
Pracuji dvanáct až čtrnáct hodin denně. Je to docela náročné, ale něco jsem
slíbila lidem, když mě volili, takže udělám maximum pro to, abych své sliby
naplnila. Zatím mě to baví a jako vždy se snažím svou práci dělat poctivě.

 

Jak to všechno stíháte? V čem se šidíte?

Samozřejmě šidím především své
zájmy a koníčky. Ráda sportuji a sport nedostatkem času nyní trpí. Také bych
velice ráda věnovala více svého času a energie vnoučatům.

 

Jak často tedy ještě oblečete bílý plášť?

Denně, mám ho tady ve skříni. (smích) V Senátu v plášti ale
nechodím.

 

Jako žena zastáváte vysokou funkci. Jak myslíte, že si u nás ženy
v takových funkcích stojí?

Postavení ženy ve vyšší funkci je
vždy jiné. Ve vědeckých ústavech bych si dovolila tvrdit, že se muži ke svým
kolegyním chovají s úctou. Myslím, že to souvisí s inteligencí lidí,
kteří se ve vědě pohybují. Problém samozřejmě může nastat, pokud žena chce
dosáhnout nějaké vyšší pozice. Nikdy jsme například neměli rektorku Karlovy
univerzity. Nejhorší je to ale, zdá se, v politice, kde jsou ženy stále
ještě výrazně nedoceňovány.

 

Váš muž je také vědec. Jaká úskalí může mít takové „vědecké“
manželství?

Pokud máte doma partnera, který je
dominantní a jako žena se mu ve všem přizpůsobíte, tak s takovým partnerem
kariérně nepostoupíte. V řadě rodin se tohle děje. My jsme se s mužem
vždy podporovali a fungovalo nám to. Je to vše o dobrém zorganizování času a
povinností. Partnerství dvou vědců je dnes časté a v manželství se vědci
určitě nenudí, alespoň u nás to platí.

 

Myslíte si, že žena může být přirozeně lepší manažerka?

To asi nezávisí na pohlaví, nebývá
to často, ale všimněte si, že většina výborných manažerek v zaměstnání bývá
dobrými manažerkami i doma. Něco na nás ženách asi bude. (smích)

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Hana Robinson

Foto: archiv Evy Sykové

Vytvořeno ve spolupráci
s Akademií věd ČR www.av.cr

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

„Mým úkolem je zajistit tvůrčí prostředí pro
výzkumníky, infrastrukturu a dobrou pohodu a zároveň udržet dlouhodobou
perspektivu ústavu.“ RNDr. PhDr. Zdeněk Hostomský, CSc.

 

 

 

 

RNDr. PhDr.
Zdeněk Hostomský, CSc., strávil čtvrt století v zámoří, kde nasbíral
manažerské a vědecké zkušenosti, které nyní uplatňuje jako ředitel Ústavu
organické chemie a biochemie AV ČR, ve kterém byly objeveny úspěšné léky proti
AIDS a žloutence typu B. Celosvětově se různým farmaceutickým firmám podaří
objevit efektivní lék pouze jednou za mnoho let. Proto je nezbytné mít pro
výzkum zapálený vědecký tým a také investory pro následný velmi nákladný vývoj
nových léčiv.

 

Vystudoval jste
biochemii a dějiny filozofie na Univerzitě Karlově. Co vás vedlo ke studiu dvou
takto rozličných oborů?

Biochemii jsem
studoval řádně na Přírodovědecké fakultě. Filozofií jsem se začal vážněji
zabývat až na vojně, kde byla spousta času na přemítání. Přihlásil jsem se tam
do dálkového studia, vzali mě, a tak jsem to pak během dalších pěti let při
práci dokončil. Ve své rigorózní práci jsem se snažil oba obory sblížit –
jmenovala se Karteziánská tradice a
založení moderní molekulární biologie.

 

V roce 1987
jste emigroval do Ameriky. Získal jste zde kariérní zkušenosti jako vedoucí
vědecký pracovník v oblasti molekulární biologie, ředitel v
biotechnologické firmě v Kalifornii a také jako člen vedení farmaceutické
společnosti v San Diegu. Co vás vedlo k tomu, vrátit se do rodné
země?

V Kalifornii
jsem strávil velmi aktivní čtvrtstoletí, posledních deset let
v managementu vědeckého výzkumu u firmy Pfizer. Nakonec jsme si s manželkou zkusili i trochu relaxace,
využili jsme možnosti odejít do předčasného důchodu, který firma nabízela.
Cestovali jsme po světě, bylo to krásné, ale po čase mi začalo něco chybět. A
zrovna v té době jsem dostal z Prahy pozvání účastnit se konkurzu na
ředitele jedné významné instituce.

 

V červnu
2012 jste se poté stal novým ředitelem ÚOCHB. Proběhly za tu dobu pod vaším vedením
nějaké nové změny?

Ústav už byl
správně nastaven mým předchůdcem ve funkci Zdeňkem Havlasem, aby se stal
výzkumnou institucí evropského formátu. Já jsem doplnil tuto koncepci zavedením
skupin cíleného výzkumu, které se zabývají programy odvozenými ze základního
výzkumu, které mají největší šance vést k praktickému a komerčně
zajímavému využití.

 

S jakými
úkoly se jako ředitel výzkumného ústavu musíte denně potýkat?

Momentálně jsou
to věci související s rekonstrukcí areálu a snahou o to, aby tím vědecká
produktivita jednotlivých skupin příliš neutrpěla.

 

Věda je velice
závislá na kvalitních vědcích a financích. Je v ČR těchto možností více,
nebo méně než v ostatních státech?

Naším cílem je
vybudovat prostředí, aby k nám takoví vědci rádi přišli, a je úplně jedno,
jestli mluví česky, nebo anglicky, anebo odkud pocházejí. Věda je jen jedna. A
přitáhnout takové vědce se snaží i nové evropské projekty, jako je CEITEC
v Brně nebo rodící se BIOCEV ve Vestci u Prahy, nemluvě ani o okolních
státech.

 

Do jaké míry
spolu souvisí finanční investice do výzkumů a nové objevy?

Finanční prostředky
jsou nutné na vybudování infrastruktury a zabezpečení chodu instituce.
Rozhodující jsou ale zapálení a nadaní vědci. Bez těch tvůrčích osobností se na
nic velkého nepřijde, a pokud tam nejsou, ani další příliv peněz situaci moc
nepomůže.

 

Pokud cítíte, že
nějaký výzkum je do budoucna nejistý, ale má velký možný potenciál, risknete
to?

To samozřejmě
děláme na denním pořádku. Velká většina výzkumů je nejistá, ale lidi do toho
jdou, protože si myslí, že je tam velký potenciál. Pokud by tam nebyl, přesunou
se na něco, kde ta možnost stále existuje.

 

Jak úzce
spolupracujete se zahraničními vědeckými firmami?

Náš ústav má
dlouholetou spolupráci a partnerství s americkou farmaceutickou firmou Gilead Sciences, která u nás založila IOCB-Gilead Research Center, jak si
můžete přečíst na vstupu do našeho areálu.

 

Jsou nějaká
specifika, čím se odlišují americké a české vědecké výzkumy a přístupy
zaměstnanců?

Věda je jen
jedna, ta univerzální a celosvětová. Občas máme telekonference s našimi
spolupracovníky z Kalifornie, a i přes devítihodinový časový rozdíl vidím
na obou stranách podobnou energii a snahu řešit problémy. Takže nějaké ty
kulturní rozdíly, pokud by tam byly, ustoupí do pozadí, zejména když se mluví
anglicky.

 

V San Diegu jste
pracoval jako ředitel v kolosální farmaceutické firmě Pfizer, kde jste rovněž nabyl manažerských zkušeností. Jak
využíváte těchto zkušeností nyní?

Ředitel ÚOCHB je
manažerská pozice, nikoli vědecká. Mým úkolem je zajistit tvůrčí prostředí pro
výzkumníky, infrastrukturu a dobrou pohodu a zároveň udržet dlouhodobou
perspektivu ústavu.

 

Vedl jste zde
centrum, které se zaměřovalo na výzkum rakoviny. Které konkrétně?

Měli jsme mnoho
projektů, které pokrývaly téměř celé spektrum. Od rakoviny plic, prsu,
prostaty, tlustého střeva, mozku, jater, slinivky, až po leukémie a melanom.

 

S jakými
výsledky a úspěchy jste se setkali ve výzkumu rakoviny?

Za těch deset let
se nám podařilo dostat na trh jako schválená léčiva tři preparáty, mnohem více
jich je stále ještě ve stádiu klinických studií.

 

Na každý typ
rakoviny musí být speciální lék, nebo je možné vyrobit tzv. univerzální lék
proti rakovině?

Různé typy
rakoviny se chovají jako mnoho různých nemocí a na každou z nich zabírá
jiný lék. Například rakovinu prsu lze rozdělit na šest různě geneticky
definovaných onemocnění. V blízkém budoucnu bude každý pacient
geneticky charakterizován a předepíše se mu na míru kombinace několika účinných
preparátů na jeho specifický typ nádoru. Čili žádný univerzální lék se
neočekává.

 

Vedly vás nějaké
konkrétní důvody, proč jste se začal věnovat výzkumu a boji proti rakovině?

Pochopení
rakoviny, zhoubného bujení, spočívá v detailním porozumění základním biologickým
procesům. A tam zatím ještě nejsme. Ale je to cesta k fascinující podstatě
biologie. Nejdřív musíme poznat, jak funguje zdravá buňka, abychom porozuměli
tomu, kde došlo ke zhoubné transformaci na nádorovou buňku a jak ji případně
zvrátit. Anebo ještě lépe, jak tu nádorovou buňku zlikvidovat.

 

Je dnešní
společnost k novým lékům skeptická, nebo je spíše přijímá?

Nesporné je, že
za posledních 50 až 60 let léky vyvinuté ve farmaceutických firmách prodloužily
průměrný lidský věk o 20 let a výrazně zlepšily nejenom délku, ale i kvalitu
života. Počínaje penicilinem a antibiotiky, přes léky na vysoký krevní tlak,
srdeční onemocnění, kontrolu bolesti, zvýšení krvetvorby, léčbu autoimunitních
onemocnění, psychóz, až po léky proti virovým infekcím a různým rakovinám.
Takže pokud je někdo skeptický, má to asi jiný důvod.

 

Jaké subjekty
používají farmaceutické firmy pro testování nových léků?

Myši a krysy
stále nejvíce. Ve výjimečných studiích, kdy jde o přesnější předpověď, jak se
lék bude chovat v lidském organismu, se můžou použít psi nebo i opice.

 

Musí se jednat
vyloženě o farmaceutický gigant, nebo to mohou být i malé firmy, které mohou
přijít s velkým objevem?

Nikdy se neví,
kde se co objeví. Často se to stane v menší firmě, kde skoro všichni
pracují na tom jednom projektu. A pokud to vypadá nadějně, velká firma je
s radostí koupí, lidi vyplatí a produkt si nechá a dotáhne to ve vývoji až
ke schválenému léčivu.

 

Jak dlouho může
trvat takový výzkum, než se může setkat s úspěchem?

Většina věcí při
vyvíjení nových léků nevyjde. Ze stovek chemických sloučenin, které vypadají
nadějně v laboratoři, v tkáňových kulturách a při pokusech na zvířatech,
se podaří dostat do konečného stadia – jako schválený lék, který může lékař
pacientovi předepsat – zhruba jedna. Vývoj nového léku trvá deset i více let, a
stojí 800 milionů až jednu miliardu dolarů.

 

Jak často se
stane, že s novým objevem může přijít i student ve své diplomové práci?

Není to tak
časté, protože zodpovědný školitel zadá téma diplomové práce tak, aby to bylo
za rok zvládnutelné. Ale člověk nikdy neví, velké objevy se mohou přihodit
kdekoli. Často jde o to, umět je rozpoznat.

 

Jak výzkumný
ústav získává mimo státních dotací své finance?

Kromě státních
dotací pochází naprostá většina našeho příjmu z licenčních poplatků za
patenty skupiny profesora Holého.

 

S jakými
světovými úspěchy se váš ústav mohl setkat?

Už od padesátých
a šedesátých let bylo jasné, že část výsledků výzkumu na ÚOCHB má potenciál pro
praktické uplatnění. A vzniklo z toho mnoho léčiv, některá z nich
používané dodnes.

 

Profesor Antonín
Holý objevil látku, která pomáhá léčit AIDS a žloutenku typu B. Pokračujete
v jeho šlápějích a snažíte se nalézt ještě efektivnější léky?

Samozřejmě, na
našem ústavu je několik skupin, které pokračují v této cestě.

 

Jak tedy
pokračuje výroba léku proti obávanému AIDS?

AIDS je konečným stadiem
infekce virem HIV. Účelem terapie je zastavit množení viru HIV, a tím zabránit
tomu, aby došlo k destrukci imunitního systému. Toho se nejlépe dosáhne,
podobně jako při léčbě rakoviny, kombinací několika účinných léčiv. A
farmaceutické firmy dodávají stále účinnější léčiva, která se mohou k těm
kombinacím přidat a zlepšit celkovou terapii.

 

Proč se výskyt AIDS
nedaří celosvětově snížit? Pořádají se přednášky, humanitární pomoci, například
v Africe v podobně dodávání kondomů, dokumenty, různá varování a tak
dále…

Nejlepší je
zabránit infekci virem HIV a k tomu ta osvěta má vést. Pokud se ale někdo
tím virem infikuje, už se ho nezbaví a další snaha je pak o to, aby množení
viru ve svém těle zabránil a dále ho nešířil. Čili kombinace léků a změny
chování.

 

Věda je
pokrokovější, léky se zdokonalují, přesto se tuto nemoc nedaří zcela
eliminovat. V čem vězí její zákeřnost?

Zákeřnost viru
HIV je v tom, že jakmile se jím jednou nakazíte, jeho genetický materiál
se velmi rychle zabuduje do lidských chromozomů a odtud už není možné ho dostat
ven. I když lze novými léky účinně zabránit množení virových částic, tento
zabudovaný virus tam pořád číhá – to je takzvaná latence – a může se kdykoli
probudit a zaplavit pacienta novými částicemi, když například přestane užívat
léky.

 

Díky objevům pana
profesora Holého vykázal ústav neuvěřitelný zisk 1,5 miliardy korun. Co se
s těmito penězi poté děje?

Velkou většinu
těchto peněz investujeme do stavby zcela nové budovy a pak do celkové přestavby
areálu ústavu.

 

V jaké fázi
se nachází základní výzkum slibných látek, např. neurosteroidů, které mohou
zmírnit bolest, nebo peptidů, které by pomohly kontrolovat stále narůstající
populační obezitu?

Vypadají velmi
nadějně, takže na nich dnes intenzivně pracují specializované skupiny cíleného
výzkumu.

 

Znal jste pana
profesora osobně? Jaký to byl člověk?

Několikrát jsem
s ním mluvil, ještě jako mladý aspirant, před svým odjezdem do USA.
Připadal mi v té době hodně přísný a tak trochu tajemný.

 

Většinou si
veřejnost váš ústav spojí právě s objevem nových léků na různé druhy
nemocí. Jaké další výzkumy jsou s vámi spojeny?

Náš ústav je
hlavně místem základního výzkumu na pomezí organické, bioorganické, medicinální
a také teoretické chemie, dále pak biochemie a molekulární genetiky.

 

Děkuji za
rozhovor.

 

 

Text: Darina
Blatská

Foto: Robert Vano
www.robertvano.cz

Foceno v
restauraci Campanulla www.campanulla.cz

Vytvořeno ve
spolupráci s AV ČR www.avcr.cz

Korektura textu:
Alžběta Strnadová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

„Věděl jsem, že pokud se mi podaří získat
v oboru pracovní místo, budu až do konce své profesní dráhy zavalen
prací.“ RNDr. Radek Mikuláš, CSc.

 

 

 

 

Dinosauří stopy a veškeré důkazy o
minulosti naší Země vždy veřejnost fascinovaly. Někteří odborníci s těmito
unikátními doklady pracují téměř denně. Jedním z nich je i paleoichnolog RNDr.
Radek Mikuláš, CSc., kterému se podařilo nalézt stopu dinosaura v Čechách.
Práce paleoichnologa není náročná jen intelektuálně, ale také manuálně a
časově. Tento obor nezná státní hranice, a proto je nutné za nálezy často
cestovat do všech koutů světa.

 

Kdy se u nás můžeme setkat s počátky
tohoto oboru? Jak probíhaly?

Ve druhé polovině
devatenáctého století popsal řadu zkamenělých stop obojživelníků a plazů
paleontolog Antonín Frič. V geologii a paleontologii to byla doba velkých
popisných výzkumů. U nás nejznámější dílo z této doby je Systeme Silurien Joachima Barranda. Také
Barrande sám popsal několik zkamenělých stop, ale k uveřejnění práce o
nich se už nedostal a až dlouho po jeho smrti to učinil právě Frič, sám už dost
starý. Skoro po celé dvacáté století byl ale zájem o ichnologii u nás jen
příležitostný, na rozdíl například od Německa, Velké Británie, USA či Francie.

 

Co je předmětem jejího zkoumání?

Když řeknu, že
jsou to zkamenělé stopy vymřelých organismů, je to trochu zavádějící. Pod
pojmem „stopy“ si totiž v češtině nepředstavíme například obytné nory,
hnízda nebo skálu na obrovské ploše do hloubky navrtanou měkkýši. Korektnější
je říct, že ichnologie se zabývá efektem mechanické činnosti živočichů,
v menší míře i rostlin, bakterií a hub, na okolní prostředí. Pokud se to
týká geologické historie Země, mluvíme o paleoichnologii.

 

Jak se tento obor liší od známější
paleontologie?

Když najdeme
zkamenělou stopu – mám na mysli stopu v opravdu širokém smyslu slova, jak
jsem právě uvedl – nemusíme nutně vědět, kdo je jejím původcem. To si každý umí
představit, že se to nedá vždycky stanovit. Důležitější a méně pochopitelné pro
většinou kolegů ale je to, že nás ten původce často ani moc nezajímá. Stopy
totiž posuzujeme podle řady různých hledisek a určení původce je jen jedním
z nich.

 

S jakými dalšími disciplínami musí
ichnologie spolupracovat?

Protože většina
zkamenělých stop se zachovává v usazených horninách, důležitá je
spolupráce se sedimentology. Protože ichnolog většinou pracuje v kolektivu
geologů na nějakém širším problému, patří tam taky geochemie a stratigrafie.
Samozřejmě čím blíže jsme geologické současnosti Země, tím větší je význam
spolupráce se zoology a botaniky. Pokud mají zájem o dešifrování ichnologického
záznamu například archeologové, spolupracujeme také s nimi.

 

Jaký byl obecně zájem o studium
paleoichnologie, když jste začal studovat?

Právě v té
době vycházelo v zahraničních časopisech poměrně mnoho a důležitých ichnologických
článků, ale v Čechách a na Moravě byli všehovšudy čtyři lidé, kteří se
alespoň malým segmentem ichnologie zabývali. Věděl jsem, že pokud se mi podaří
získat v oboru pracovní místo, budu až do konce své profesní dráhy zavalen
prací.

 

Jaký je zájem o tyto přírodní obory nyní?

Všechny obory
geologie, hlavně ale mineralogie a paleontologie, mají zajištěný přísun
určitého počtu kvalitních a nadšených studentů díky tomu, že sbírat zkameněliny
nebo minerály lze na slušné úrovni už ve středoškolském věku. Pokud jde o
samotnou ichnologii, každoročně mám výběrovou přednášku pro tři až čtyři
studenty. Někteří z nich už vydali drobnější práce o zkamenělých stopách.
Jiná věc je, že ichnologii jako hlavní pracovní náplň nemůže u nás dělat mnoho
lidí. Skvělé je ale i to, když ichnologickou tematiku ovládají i lidé, kteří
jako hlavní obor dělají něco trošku jiného.

 

Co si máme představit pod pojmem fosilie a
o čem nám vypovídají?

Za fosilie neboli
zkameněliny běžně pokládáme zbytky organismů starší, než je konec poslední
ledové doby, což je asi dvanáct tisíc let. Nejčastěji jsou to pevné
schránky, kosti, listy rostlin, kusy zuhelnatělých nebo mineralizovaných dřev.
Ze všeho nejvíc je ale prastarých pylových zrn a vůbec mikroskopických
zkamenělin. Také zkamenělých stop, hlavně pozůstatků činnosti bezobratlých
živočichů, je obrovské množství. Zkameněliny vypovídají o vývoji živé a částečně
i neživé přírody v uplynulých nejméně dvou miliardách let. Jsou
nejefektivnějším prostředkem k určování stáří usazených hornin a
napovídají hodně o prostředí, ve kterém usazeniny vznikly.  

 

Jaké předpoklady musí být splněny pro
zachování fosilní stopy?

Musí být šetrně a
efektivně zakryta mladší usazeninou, aniž by došlo k promíšení materiálu
dna moře nebo povrchu země. V mělkém moři dochází k takovémuto
pohřbení, a tím i zachování stop například při vichřicích s vysokými vlnami:
materiál dna se na jednom místě zvíří a opodál zase velké množství písku a
bahna během krátké doby na dno klesne. Na pevnině může stopy konzervovat
například sopečný popel.

 

Jaké se používají metody nebo přístroje,
aby byla fosilie nalezena?

Nejčastějším
prostředkem sběru je stále geologické kladívko. V případě mikroskopických
zkamenělin je to rozpouštění horniny v různých chemikáliích, nejčastěji
kyselinách. Pomocí rozpouštění můžeme někdy z horniny uvolnit i daleko
větší zkameněliny. Možností je ale řada.

 

S jakými znalostmi musí jít
paleoichnolog do terénu?

Jednoduše – musí
znát svůj obor. Kdo neví, jak zkamenělé stopy vypadají, má malou šanci, že si
jich vůbec všimne. Existují výjimky, například otisky končetin obratlovců, ty
pozná skoro každý, pokud jsou dobře zachovalé. Když jsem s ichnologií
začínal, i kolegové z oboru se mě ptali, co vlastně hodlám studovat, když
jsou zkamenělé stopy tak vzácné. Nechtěli mi věřit, když jsem tvrdil, že jsou
ve skutečnosti běžnější než řada jiných zkamenělin.

 

Co si vše berete s sebou do terénu?

V terénu
člověk většinou vystačí s kladívkem, v měkkých horninách
s krumpáčem, s terénním deníkem, popisovači vzorků, balicím papírem a
sáčky, měřítkem či pásmem a samozřejmě s fotoaparátem. Odebráním zkamenělé
stopy z jejího původního naleziště se řada souvislostí nálezu ztrácí, a
tak musí být všechno co nejúplněji zdokumentováno. 

 

Musí být v případě nálezu fosilie vždy
volán paleoichnolog?

Většinou to není
nutné. Málokterá zkamenělina leží například na konci své vlastní stopy. Ale
každé naleziště zkamenělin by měl dříve či později ichnolog navštívit a po svém
dokumentovat a interpretovat.  

 

Jak vůbec vzniká naleziště? Laik náhodou
nalezne třeba kost, zavolá odborníky a pak zde začne probíhat systematický
výzkum?

Některá naleziště
byla opravdu objevena takto. Častěji je však našli geologové, například při
geologickém mapování, nebo je objevily cíleně paleontologické expedice do míst,
kde se zajímavé nálezy zkamenělin daly očekávat. Dále prakticky každý nově
otevíraný kamenolom v horninách bohatých na zkameněliny je potenciálním
známým nalezištěm budoucnosti. Jako naleziště v zásadě označujeme místa,
odkud pochází řada nálezů zkamenělin. Věcně by však nebyl problém rozrýt a
rozkopat krajinu a objevit další naleziště. Většina z nich by ale
nepřinesla z vědeckého hlediska téměř nic nového.

 

Kdyby se náhodou podařilo laikovi nalézt
nález připomínající pradávnou fosilii, koho by měl tedy zkontaktovat?

Dnes při
dostupnosti internetu nedá mnoho práce získat kontakt na odborníka.
Paleontologové jsou v Akademii věd ČR, na přírodovědeckých fakultách,
v České geologické službě a v muzeích.  

 

Do jaké míry je váš obor spojen se
zahraničními cestami?

Geologie a jí
příbuzné obory neznají státní hranice a tohle do jisté míry respektoval i
normalizační režim. Možnost, byť ztížených kontaktů s cizinou byla tehdy
jednou z přidaných hodnot oboru.

 

V roce 2011 se vám podařilo nalézt
stopu dinosaura v Čechách. Můžete nám o tomto objevu něco povědět?

Souvisí to
s tím, o čem jsem mluvil – ne každý si všimne zkamenělé stopy, pokud nález
neočekává, i kdyby ji třeba měl přímo v ruce. Napadlo mě, že na
dlažebních kamenech z lomu od Devíti Křížů u Červeného Kostelce možná
nějaká taková stopa leží všem na očích, a ukázalo se, že to byla pravda. Nález
jsem učinil v dlažbě botanické zahrady v Praze  Troji.

 

Jak lze zjistit z pouhé stopy
dinosaura jeho přibližnou podobu, život a i chování?

V těchto
případech se zpravidla porovnává tvar a velikost otisku končetiny
s kosterními pozůstatky z jiných lokalit. O způsobu chování naopak
mohou stopy sdělit víc než samotná zkamenělina – například, když se podaří
najít stopy celého migrujícího stáda.

 

Proč je na našem území tak málo nálezů
dinosaurů?

Český masiv byl
během části druhohor souší, ze které byly odnášeny úlomky hornin spolu se
zdechlinami dinosaurů. V jiných obdobích byl naopak zalit mořem vzdáleným
desítky kilometrů od pobřeží, kam byl jen málokdy nějaký mrtvý jedinec odnesen
proudem a vlnami. Ještě v jiných dobách zde byly kyselé bažiny a
v nich se kosti rozpustily.

 

A proč se naopak můžeme pyšnit ohromnými
nálezy trilobitů?

V době, kdy
trilobiti žili, bylo na území dnešního Českého masivu mělké moře, které se
v jen zvolna měnící podobě udrželo nesmírně dlouho. Je tu proto plejáda
rozmanitých druhů různého stáří.

 

Co se děje v Laboratoři paleobiologie a
paleoekologie, ve které pracujete?

Snažíme se
pracovat na problémech, které širší geologická obec právě vnímá jako aktuální,
což je například otázka hromadných vymírání, některé evoluční otázky i přesné stanovení
hranic mezi jednotlivými geologickými útvary pomocí zkamenělin. Paralelně s tím
se ovšem snažíme dělat na tradičních tématech, která módním výkyvům
nepodléhají. Nemůžeme si to ale rozhodovat úplně sami, je to také otázka náhody
a štěstí v soutěžích o granty.  

 

Chtěl byste ještě něco během své kariéry
objevit? Je nějaký takový životní sen?

Raději bych to
neplánoval. Důležité je být připravený na nález, který právě nečekáte. Tedy
připravený alespoň natolik, abyste ho nepřehlédli a třebas neponičili. Co ale
člověk v terénu přehlédl, se zpravidla už nikdy nedozví.

 

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Darina Blatská

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno: Žofín Garden, Slovanský ostrov –
Praha www.zofingarden.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Nechci být přímým svědkem velkých
historických událostí, které mohou rozvrátit poklidný vývoj a přinést velké
otřesy.“ Doc. Mgr. Jaroslav Šebek, Ph.D.

 

 

 

 

Obor historie je, tak jako každý jiný,
vnitřně diferencovaný a v daných oblastech má své významné odborníky. O
tom, že povolání historika není jen o longitudinálním studiu pramenů
v uzavřeném archivu, ví své i Doc. Mgr. Jaroslav Šebek, Ph.D. Historik
zabývající se dějinami meziválečného Československa, česko-německými vztahy a
také dějinami komunistické éry.

 

V podstatě jste celé své
vysokoškolské vzdělání získal v oboru historie. Kdy se ve vás probudil tak
velký zájem o historii?

Zájem o historii ve mně vzbudila
v první řadě maminka, která mě už jako malého kluka vodila na zámky a
hrady, kupovala mi knihy o naší minulosti a v nich jsem viděl historii
jako zajímavý a dobrodužný příběh, který mě přitáhl k hlubšímu studiu dějin. A
později mě velmi zajímaly, například díky popularizačním knihám Roberta Kvačka,
moderní dějiny 20. století. A ty se staly nakonec i mým profesním osudem. 

 

S jakým dalším oborem
nejvíce souvisí obor historie, volně na něj navazuje a jeho znalost je dokonce
pro historika nutností?

Z pohledu
historika, věnujícího se dějinám 20. století, je určitě důležitá provázanost
s takovými obory, jako jsou například politologie, sociologie nebo
orientace v základních tendencích kulturního vývoje. Na tuto
interdisciplinaritu je potřeba pamatovat zejména při koncipování velkých
projektů, a to i na mezinárodní úrovni. Současně je však třeba poznamenat, že i
historie je vnitřně velice diferencovaný a specializovaný obor, takže i
v ní existují specializace například na politické, sociální, ekonomické,
náboženské nebo kulturní dějiny.      

 

Vnímáte, že jako historik máte
nějaké speciální poslání jako tzv. vykladač historie?

Nevím, zdali bych historikovu úlohu
charakterizoval přímo takhle. Při interpretaci dějin by se historik měl řídit
především objektivností při zpracování faktů v širším kontextu. Je tedy potřebná
erudice, profesní zdatnost, znalost pramenů a literatury. Současně však
považuji také za důležité, aby historik vstupoval do veřejného a mediálního
prostoru a reagoval také na aktuální dění, samozřejmě názory, podloženými mj.
dobrými znalostmi ze svého oboru. I současný vývoj debat kolem prezidentské
volby ukazuje, že se v nich používají i argumenty z minulosti. Jde však o
to, aby tyto argumenty nebyly ideologicky zabarvené, tendenční či účelově
vytržené z kontextu. A právě do takových debat by měl vstupovat i historik
a snažit se, aby podal objektivnější výklad historické skutečnosti.    

 

Mezi vaše oblíbené osobnosti
minulého století patří Karel Čapek, který je pohřben na vyšehradském hřbitově.
Z jakých konkrétních důvodů k němu vzhlížíte?

Karla Čapka považuji za vrcholného
českého a světového spisovatele nejen 20. století, který dokázal psát krásné
knihy pro dospělé i děti. Současně si ho vážím pro jeho názorové postoje a
odvahu, s jakou vystupoval na obranu ohrožené demokracie, ačkoli si tím
pak získal řadu nepřátel, kteří se však plně projevili až v okamžiku, kdy
se v pomnichovském období demokracie u nás zhroutila.  

 

Sám máte malé děti. Myslíte, že
současné školství předává studentům vědomosti o historii naší země takovým
způsobem, aby je to zaujalo a aby získali určité povědomí o tom, že to, co je
dnes, se muselo vybudovat? 

Nejsem o tom zcela přesvědčen, ale
zároveň si myslím, že to není zdaleka problém učitelů. Problémy totiž souvisí
s malým počtem hodin, které se výuce dějepisu udělují ve školách. Tím
pádem schází prostor zvláště pro vysvětlení důležitých kapitol našich moderních
dějin 20. století, které jsou podle mého názoru asi nejvíce zanedbanou
kapitolou ve výuce dějepisu. Ke zlepšení by tedy přispělo zvýšení pozornosti
k výuce této etapy naší minulosti a obecně větší podpora výuce humanitních
předmětů. Nejedná se podle mě o samoúčelnou záležitost, ale dobrá výuka těchto
předmětů vede k vytváření základních návyků při syntetickém a analytickém
myšlení, které lze pak využít i v dalších oborech, nejen
v dějepisu.   

 

Vzhledem ke stálým vědeckým
výzkumům se mohou nalézat různé ostatky, archeologické materiály, písemné
dokumenty atd., které mohou dějiny výrazně pozměnit. Proč je například výuka
dějepisu a historických předmětů ve školství mnohdy zaostalá a neaktualizovaná?

To souvisí nejen
s nedostatečnou hodinovou dotací výuky, ale také s nedostatečnou
finanční dotací pro školy, které si často jednoduše takové investice nemohou
dovolit. Nevidím ani jako příliš šťastné, že se ruší instituce, které se věnují
dalšímu vzdělávání učitelů.

 

Nabízí se otázka, zda se lidé
tedy mohou více kultivovat samostudiem nebo vystudováním vysoké školy, kde se
přece jen podávají aktuálnější informace než ze zastaralých učebnic dějin používaných
na základních a středních školách?

Zájem o studium dějin se však
formuje už ve školních lavicích, už tam se probouzí zájem o historické příběhy
apod. Tedy pozornost by se měla soustředit už na základní školy. Odtud se zájem
přenáší i na další typy škol, tedy ovlivňuje i zdatnost uchazečů o
vysokoškolské studium. Univerzitní prostředí jednoduše nemůže nahradit a dohnat
všechno.   

 

Zabýváte se dějinami
meziválečného Československa a také dějinami česko-německých vztahů. Která
z těchto oblastí je pro vás zajímavější?

Ještě bych doplnil, že se
v posledních letech intenzivně zajímám i o dějiny komunistické éry,
zvláště z hlediska života církví. Myslím, že dějiny předválečného i
poválečného období jsou svou zajímavostí naprosto srovnatelné a je tudíž těžké
rozhodnout. Možná však vzhledem k množství zatím neprobádaného materiálu
je však pro mě zajímavější právě doba druhé poloviny 20. století.  

 

V rámci vašeho primárního
zájmu o historii 20. století – proč a čím vás nejvíce zaujalo konkrétní
desetiletí? 

Asi největší zájem ve mně budí dvě desetiletí:
30. léta zejména kvůli tomu, jak rychle se tehdy šířilo antidemokratické
„tsunami“ v celé Evropě a pak to jsou 60. léta, zejména u nás, která
přinášela naději, snahu o reformu a mnoho zajímavých kulturních, filmových nebo
literárních počinů. Poté přišla sovětská okupace, naděje skončily a nastala éra
normalizace se svou šedí. A 60. léta jsou však zajímavá i z hlediska
srovnání vývoje v jednotlivých evropských zemích – v Německu, Francii či
Itálii.    

 

Z čeho nejčastěji čerpáte
materiály? Odkud pocházejí?

Pro své práce využívám zejména
materiály z hlavních českých a moravských archivů, v Praze, Brně a
v Olomouci. Zároveň však studuji prameny také v německých a
rakouských archivech, které mi nabízejí srovnávací vhled do středoevropské
problematiky. A v poslední době využívám hodně intenzivně archivy ve
Vatikánu, které nabízejí dosud nevyužité materiály pro studium první poloviny
20. století. Papež Benedikt XVI. totiž tyto fondy zpřístupnil až v roce
2006.  

 

Jste autorem monografie Mezi křížem a národem, která se zabývá
dějinami sudetoněmeckého politického katolicismu v meziválečném
Československu. Jakých nejčastějších zdrojů jste pro tuto knihu využíval?

Využil jsem jak prameny
z domácích i zahraničních archivů, tak i velké množství literatury i
dobové publicistiky, pochopitelně v první řadě sudetoněmecké. Široká
paleta pramenů mi pomáhala zasazovat příběh sudetoněmeckých katolíků do
vzájemně provázaných dalších kontextů. A to je způsob práce, který používám i
při práci na dalších tématech. 

 

V současnosti pořádají
sudetoněmecko-české společnosti veřejná setkání a diskutují o tom, jaké to je
„nepatřit nikam“. Účastníte se těchto mezinárodních aktivit?

Především
se účastním odborných debat na mezinárodních konferencích, které se někdy
dotýkají i otázek česko-německých vztahů. A s příspěvky aktivně vystupuji
i na různých debatních setkáních pořádaných českými nebo sudetoněmeckými
organizacemi (zejména z okruhu katolicky orientované Ackermann-Gemeinde,
která udělala velký kus práce na budování česko-německého smíření). Tam se
diskuse soustřeďuje na snahu objektivně pojmenovat kontroverzní kapitoly
minulosti i na hledání možných projektů vzájemné spolupráce v současnosti
a v blízké budoucnosti.   

 

Jak sám papež Benedikt XVI.
prohlásil, tak se víra i v tradičních zemích začíná rozpadat. Lidé pomalu
přestávají věřit a nacházet ve víře její smysl. Proč se tomu tak děje? 

Řekl
bych, že ono „rozpadání víry“ je proces, který se děje minimálně už dvě
století. Ústup vlivu náboženství na soukromý i veřejný život se různě
intenzivně odehrával zejména v období po Francouzské revoluci a
s postupující industrializací, racionalizací a technizací se urychluje.
Velmi trefně charakterizoval tento proces, kdy se lidé začínají orientovat
hlavně podle svých účelových zájmů, známý německý sociolog Max Weber, když
hovořil o „odkouzlení světa“. 
K oživení víry ve světě má přispět aktuálně i Rok víry, vyhlášený
papežem Benediktem pro období 11. října 2012–24. listopadu 2013.

 

Současný papež patří mezi
intelektuály a ne vždy se jeho vize shodují s církevními strukturami. Má
tento vizionářský papež v oblasti duchovní sféry více odpůrců, nebo
příznivců?

Řekl bych, že tento papež je vnímán
i v církevním prostředí rozporuplně. Na jedné straně je považován za
konzervativce, který striktně hájí církevní doktrínu (odtud přezdívka „Boží
rotvajler“), na druhé straně je považován za člověka, který dokáže překročit
pomyslné hranice mezi různými světy, třeba mezi světy vědy a víry a rozvíjet
v tomto směru nejrůznější projekty, jakým je třeba Nádvoří národů, který
je zaměřen na rozvíjení dialogu mezi věřícími a lidmi jiného přesvědčení.  

 

Když srovnáte období v minulém
století, o kterém z nich by se dalo říci, že lidé byli nejvíce věřící a
nejvíce ateističtí?  

Jak jsem již naznačil, důležitý
zlom představuje éra Francouzské revoluce, která akceleruje procesy
sekularizace, které však automaticky neznamenají šíření ateizmu. Na něm měly
největší podíl totalitní režimy 20. století, v našich zemích pak čtyřicet
let vlády komunistického systému, který přinášel agresivní potlačování
náboženské kultury.  

 

Myslíte, že ateizmus (například
v naší republice) může úzce souviset i s nějakým dalším faktorem?
S politikou, ekonomickou situací, tradicemi dané země?

Nepochybně šíření ateizmu souvisí
s historickými tradicemi v dané zemi nebo regionu. Pokud se podíváme
na konkrétní příklady, tak na Slovensku a v Polsku byla úzce provázána
katolická konfesní a národní identita, takže z tohoto důvodu je tam stále
relativně silný i vliv katolické církve ve veřejném prostoru. Problém však
vidím v tom, že v těchto zemích se jedná pouze o projevy tradičního,
formálního pojetí víry, bez hlubších reflexí. A při konfrontaci se sekulárním
okolím tedy i tyto tradicionalistické projevy slábnou. V českých zemích
zase hrály historické tradice významnou roli při kritickém vymezení české
národní společnosti proti katolicismu. Ještě bych při této příležitosti
poznamenal, že Českou republiku bych nenazýval ateistickou zemí, ale spíše
zemí, kde pro běžného člověka není náboženství naprosto tématem, pokud
samozřejmě pomineme vypjaté debaty na téma církevních restitucí.

 

Pokud by duchovní sféra měla
projít obnovou a opět lidi podnítit k větší víře, co konkrétně by proto
měla udělat?

Církevní kruhy by se měly naučit
komunikovat se společností srozumitelným jazykem a získat také opětovně
důvěryhodnost, kterou pošramotilo i množství skandálů posledních let.

 

Jaký máte názor na otázky
náboženství ve smyslu jejich rozličnosti a možné podobnosti či případně
ekumenismu. Jaké náboženství vnímáte za víru nejvíce extrémní? 

Domnívám se, že každé náboženství
lze zneužít pro extremistické názory. V současné době však vidím riziko
zejména v propojení náboženství, militantní politiky a fanatického
fundamentalismu, jak se to děje zejména v islámu.  

 

Máte pocit, že žijeme
v nejlepší době dějin? Jak hodnotíte dnešní dobu a to, jaká nám přináší přednosti
či omezení? 

Každá doba měla podle mého názoru
své přednosti a svá negativa, což má i tato. V současné době však už
mnohdy zapomínáme na to, že naprostá většina našeho kontinentu žije v míru
a relativním sociálním klidu. Proto považuji tuto dobu za optimální
k životu, a jak jsem již několikrát řekl, ač historik, nechci být přímým
svědkem velkých historických událostí, které mohou rozvrátit poklidný vývoj a
přinést velké otřesy. Jsem rád, že demokratické revoluce roku 1989 proběhly ve
své většině klidně a bez násilí. Myslím, že bychom měli pamatovat na to, že
svoboda a demokracie jsou velice křehké a mohou se snadno zvrátit.  

 

Jednou jste řekl, že považujete
současné období za tzv. přelomové období. Jaké změny tedy mohou nastat?

Jsem toho názoru, že takové
přelomové období zažíváme v Evropě, mimo jiné i vzhledem k diskuzím
k budoucnosti integračních procesů, měnové unie apod. Ukazuje se, že
evropské sjednocení nelze vnímat jen technicistní nebo ekonomickou optikou, ale
že v něm hrají důležitou roli kulturní, národní a hodnotové komponenty. Schopnost,
jak Evropa bude způsobilá přestát turbulentní okamžiky, se ukáže jako klíčová
pro další soudržnost projektu Evropské unie a budoucnost demokratického vývoje
starého kontinentu.   

 

Mezi nejdiskutovanější témata
loňského roku patřil konec světa 21. prosince 2012. Přivedlo vás toto datum
k nějakému názoru či přesvědčení o jeho významu?

Toto datum ve mně žádné emoce
nevzbudilo a považoval jsem celou debatu jen za neopodstatněný humbuk. 

 

Jsou historicky zaznamenaná
nějaká podobná data?

Takové teorie o konci světa se v historii
lidstva vyskytovaly. Velmi intenzivně se objevovaly tyto názory ve středověku,
což souviselo s tehdejší velice nábožensky založenou společností. Často
vyvstávaly teorie, že přijde konec světa kvůli rozmáhajícímu se hříšnému
životu, nebo v souvislosti s astronomickými jevy (komety apod.), anebo
v okamžicích historických přelomů (počátek tisíciletí).  

 

Proč si myslíte, že tato zpráva
lidstvo tak zasáhla, když podobných proroctví o konci světa bylo již mnoho a nikdy
se nevyplnily?

Naše civilizace je podle mého
názoru v současné době nakloněna věřit různým spikleneckým nebo
mysteriózním teoriím, kterými se rády vysvětlují různé složité problémy. A do
tohoto schématu zapadla i zpráva o konci světa, která někde vyvolala pocity
paniky.  

 

Jaký typ člověka by podle vás
měl v nynější době zastávat post prezidenta ČR a jaké jeho vlastnosti či
specifika byste vnímal primárně prospěšné pro společnost?

Jsem
přesvědčen, že prezident republiky by měl společnost spojovat a ne rozdělovat,
měl by důstojně reprezentovat republiku doma i navenek, současně by měl být
schopen dialogu napříč politickým spektrem a měl by fungovat jako stabilizující
prvek. Co se týká aktuální situace, tak nejsem nijak nadšen z toho, že
v rámci prezidentské kampaně ožily účelově nacionální stereotypy, což
zastírá často podstatu skutečných problémů, kterými žije náš stát a možná i
pravé příčiny panující „blbé nálady“.

 

V čem
máte pocit, že děláme jako společnost historicky opakující se chyby?

Problém vidím v tom, že někdy
jsme nepoučitelní a přehlížíme signály, které nás varují před tím, že již
„tančíme“ na úpatí sopky, která hrozí výbuchem. A to platí pro politické,
sociální i ekonomické otázky.  

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Darina Blatská

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci
s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Korektura textu: Vladana Hallová

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 „Rád
bych vstoupil do všech klíčových období českých a evropských dějin, nejraději
ovšem do „svého“ 16. a
17. století. Jsem však rád, že mohu žít v naší době.“ prof. PhDr. Jaroslav Pánek, DrSc., dr. h. c. 

 

 

 

 

Někteří z nás měli
v dětství to štěstí, že měli prarodiče, kteří jim vyprávěli o části
českých dějin, které jsme sami nemohli prožít. Na pana profesora Jaroslava
Pánka vyprávění zapůsobilo natolik, že se stal významným historikem a patří mezi
špičky svého oboru. Hovoří devíti jazyky, které mu mimo jiné dopomáhají porozumět
pramenům nezbytným pro jeho vědecké závěry. Již třicet let se zabývá slavným
rodem Rožmberků a mezi jeho oblíbence patří František Palacký.

 

Někdy se stává, že se lidé rozhodnou věnovat historii na
základě nějaké zkušenosti z dětství, kdy jim například prarodiče vyprávěli
o válce. Byl to i váš případ?

Rané inspirace mají skutečně velikou, většinou nedoceňovanou
sílu. Měl jsem štěstí, že jsem prožil dětství s dědečkem z otcovy
strany, obdivuhodným kmetem, který byl sám o sobě ztělesněním kusu českých
dějin. Moudrý stařec, kterého jsem bezmezně miloval, mi poutavě vyprávěl o
svých zážitcích. Jeho očima jsem pronikal do ovzduší vrcholícího národního obrození
a krvavých řeží na frontách první světové války, optimismu nového státu a jeho
pomnichovského ponížení, ale také klamných nadějí na osvobození americkou
armádou a nakonec i do údivu nad destrukcí tradičních hodnot v padesátých letech.
Lepšího učitele žitých dějin jsem si ani nemohl přát.

 

S kterými dalšími obory je studium multidisciplinární
historie spojeno?

Historická témata jsou bez rozsáhlé multidisciplinární
spolupráce nezvládnutelná. Z praktických důvodů je však vždy soubor
spolupracujících oborů omezen. Většina historiků se neobejde bez součinnosti
s uměnovědou, literární historií, právními disciplínami atd. Navíc má
k dispozici soubor pomocných věd historických, z nichž některé jsou
vázány na další obory (paleografie čili nauka o starých písmech na psychologii,
numismatika na montanistiku apod.). Ačkoli se někdy zdá, že „dějepisu přece
rozumí každý absolvent střední školy“, historikova práce je přece jen podstatně
složitější.

 

Co si myslíte o současném školním vyučování dějin naší země.
Zdá se vám dostatečné?

Když jsem byl po řadu let předsedou Sdružení historiků České
republiky, zůstával jsem ve stálém kontaktu s učiteli dějepisu na
základních a středních školách. Sdílím jejich obavy, že dějepisu je na našich
školách věnována nedostatečná hodinová dotace a že v tomto omezeném čase
nelze zvládnout vše podstatné. Ostatně ani výsledky mezinárodního srovnání
nevyznívají pro naše žáky nejpříznivěji. Navíc se domnívám, že nezbývá než
cílevědomě přehodnotit těžiště výuky; vedle zvládnutí uzlových témat starší
historie je nutno věnovat více pozornosti nejnovějším dějinám, neboť bez
elementárního porozumění tematice 20. století se nelze orientovat ani
v naší době, ani v pohledu do budoucnosti.

 

Jste specialistou na období raného novověku. Mimo politický a
kulturní vývoj se zabýváte i sociálními vztahy dané společnosti. Jak byste tyto vztahy výstižně
specifikoval?

Raně novověká společnost byla u nás i ve většině Evropy
postavena na principu stavovské sociální a politické organizace, tedy příslušnosti
každého jednotlivce k určité sociální kategorii, a na poddanství, tj. na
hierarchickém vztahu ochrany shora a poslušnosti zdola. V tomto smyslu
bylo společenské uspořádání v 16.–18. století hodně vzdálené představám a zkušenostem lidí, kteří v industriálním období zažili demokracii či
naopak totalitu. Přesto máme s lidmi doby renesance a baroka mnoho
společného, a to nejen v rovině antropologické (rodina, osobní vztahy) a
politické (vztah k obci, národu a vlasti), ale také v přijímání
společného kulturního dědictví.

 

Jaké v této době panovaly genderové a věkové rozdíly?

Stručně
řečeno, raně novověká žena neměla na rozdíl od muže politická práva, ale byla
(zejména jako vdova) chráněna zákonem, byť často jen teoreticky. Na věk nazíral
tehdejší člověk opačně než dnes; stáří bylo synonymem moudré zkušenosti, a
proto bylo uctíváno, avšak životní praxe i toto pravidlo leckdy zpochybňovala.

 

Jaký mezník je podle vás v období českých a slovenských
dějin nejdůležitější?

Dějiny těchto dvou národů nemají stejnou vývojovou dynamiku,
neboť Češi se vyvíjeli ve vlastním státě, kdežto Slováci se po tisíc let
podíleli na vývoji uherského státu. Pro české dějiny pokládám za základní
civilizační a politické mezníky christianizaci v 9. století, pokus o reformu západního křesťanstva v husitském 15. století, porážku české
snahy o konfederativní uspořádání střední Evropy v letech 1618–1620, hospodářský
a kulturní vzestup vedoucí ke vzniku samostatného státu roku 1918 a konečně dvojí pokus o demokracii (1968 a
1989).

 

Považujete některé období českých dějin za tzv. dobu temna?

Ano, z vlastní zkušenosti pokládám za takovou dobu
padesátá léta 20. století; oproti nim byla „normalizace“ let sedmdesátých už
jen zatměním.

 

Pokud byste si měl vybrat historické období, v němž byste
chtěl žít, které by to bylo a proč?

Kdybych mohl podniknout dočasné historické exkurze, rád bych
vstoupil do všech klíčových období českých a evropských dějin, nejraději ovšem
do „svého“ 16. a
17. století. Jsem však rád, že mohu žít v naší době. Zkušenost druhé
poloviny 20. století nebyla vždy příjemná, ale pro historika je doslova k
nezaplacení. Ostatně představy o tom, že se někdy v minulosti žilo
bezstarostně, jsou poněkud naivní.

 

Kterou z historických postav nejvíce obdivujete a
z jakých důvodů?

Pozoruhodných postav je nekonečně mnoho. Já však od dětství,
kdy mi otec koupil výbor Z dějin národa českého upřímně obdivuji Františka
Palackého. Taková syntéza vědce (historika, filozofa, estetika) a státníka
hledícího daleko do budoucnosti je naprosto výjimečná.

 

Studium humanitních oborů je vždy s jistou mírou
rizikové, neboť nenachází takové uplatnění, jako obory jiné. Na jakou světovou
vědeckou úroveň se dostala česká historie?

Dnes se nejvýrazněji prosazuje česká medievistika,
reprezentovaná především husitologickým dílem Františka Šmahela. Po otevření
hranic mají mladí kolegové možnost studovat na západních univerzitách a
začleňovat se do světové historiografie svými nejlepšími pracemi publikovanými
v angličtině. Náš obor nemá Nobelovu cenu, ale jsem přesvědčen, že několik
historiků, kteří ve svém oboru získají uznání v euroamerickém prostoru, už
ve střední a mladší generaci máme.

 

Již třicet let se věnujete historii posledního rodu Rožmberků.
Proč jste si vybral právě tento rod?

V předbělohorské době, kterou se zabývám, zaujali
Rožmberkové čelné místo v českém státě, takže je nelze obejít. Když jsem
v sedmdesátých letech začínal s jejich studiem, dějiny šlechty nebyly
žádoucím tématem, ale tím více mě přitahovaly. Rožmberkové mají skvěle
zachované archivní a literární prameny, ale navíc jsou zajímaví svými
politickými a kulturními aktivitami. V roce 2011, který byl věnován právě
Rožmberkům, tato činnost vyvrcholila a myslím, že zejména poslední Rožmberkové – Vilém a Petr Vok – se stali
neodmyslitelnými postavami starších českých dějin.

 

Mohl byste jmenovat i další aristokratický rod, který je pro vás
v českých dějinách mimořádný?

Velice zajímaví jsou Lobkovicové (mimochodem soupeři
Rožmberků), Pernštejnové, páni Hradce, Žerotínové a mnozí jiní. Šlechta prostě
patří do našich dějin a tvrzení, že jsme plebejským národem bez šlechty, je
prázdná fráze, která samozřejmě neplatí ani pro dobu pobělohorskou.

 

Proč se jeden z členů rodu – Petr Vok stal téměř legendou?

Kolem Petra Voka vznikaly zárodečné legendy už za jeho života
– týkaly se jeho vztahu k ženám, jeho údajné prchlivosti, ale i
dobrotivého vztahu k poddaným. Za bezuzdného vraždění během třicetileté
války se k němu lidé vraceli ve vzpomínkách a posledního Rožmberka si
představovali jako ideální vrchnost a jeho někdejší dominium doslova jako „ráj
na zemi“. V 17. století legendární podání doplnil Bohuslav Balbín a
v 19. – 20. století se Petr Vok stal oblíbenou postavou literátů,
divadelníků a filmařů.

 

Líbil se vám film Svatby pana Voka? Byl zde poslední Rožmberk
dostatečně charakterizován?

Historické filmy mohou posloužit široké veřejnosti a
přiblížit jí výseky z dějin účinněji než vědecká pojednání. V tomto
případě šlo o kostýmní veselohru, která nadsazeně zdůraznila bonvivánské sklony
mladého Rožmberka, ale ucelenější charakteristiku historické postavy podat
nemohla.

 

Minulý rok v Praze proběhla výstava Rožmberkové, rod
českých velmožů a jeho cesta dějinami. Jak se vám líbila?

Jelikož jsem na přípravě výstavy, počínaje stanovením jejího
názvu, a na průvodních publikacích spolupracoval, nesluší se, abych ji
hodnotil. Spíše bych ocenil práci kolegů z Národního památkového ústavu
v Českých Budějovicích v čele s ředitelem Petrem Pavelcem, kteří
věnovali obrovské úsilí shromáždění všech dostupných památek, jejich zhodnocení
a působivé instalaci. Lze říci, že žádnému z našich šlechtických rodů dosud
taková výstava věnována nebyla.

 

Šest let jste pracoval jako archivář. Čím je práce archiváře
zajímavá?

Vystudoval jsem archivnictví spolu s historií a
slavistikou, a protože jsem jako student dostal zvláštní stipendium
s podmínkou, že odpracuji alespoň pět let v archivech Středočeského
kraje, splnil jsem svou povinnost nejprve v okresním archivu
v Benešově a poté v krajském archivu v Praze. Teprve tam jsem se
pořádně naučil řemeslu – práci s archivními prameny, čtení starých listin,
přípravě kritických edic atd. Na práci archiváře je nejzajímavější nalézání a
zpracování neznámých pramenů, ale zároveň je tam mnoho úředních povinností,
které je také třeba plnit.

 

Proč jste se práci archiváře přestal věnovat? Přestala vás
naplňovat?

Studium pomocných věd historických na filozofické fakultě a
poté archivní praxe je myslím nejlepší průpravou pro historika. Nebyl jsem archivarius
natus, tedy rozený archivář, spíše jsem toužil po soustavné badatelské práci.
Když jsem si odsloužil svou „pětiletku“ a roku 1976 mě velký historik Josef
Janáček, který znal mé tehdejší publikace, vyzval, abych se přihlásil na místo
uvolněné odchodem sekretářky, dostal jsem se do Ústavu československých a
světových dějin ČSAV.

 

V kterých archivech a knihovnách jste nejčastěji
pracoval?

Za bezmála půlstoletí vážného zájmu o historii jsem jako
badatel prošel většinu českých
a moravských archivů a nejcennější prameny jsem čerpal z Národního archivu
v Praze, Moravského zemského archivu v Brně a Státního oblastního
archivu v Třeboni, kde jsou uloženy nedocenitelné rožmberské fondy. Po
pramenech k českým a středoevropským dějinám jsem pátral v mnoha
archivech a knihovnách v zahraničí – od Itálie po Švédsko a od Velké
Británie po Rusko. Jako ředitel Českého historického
ústavu v Římě, zahraniční pobočky Historického ústavu AV ČR a jediného
akademického pracoviště tohoto druhu jsem načerpal mnoho nových poznatků
v celosvětově významných fondech Vatikánského tajného archivu a Vatikánské
apoštolské knihovny. Právě tam je soustředěno nepřeberné množství pramenů ke
starším i novodobým dějinám.

 

Odkud, kromě archivů a knihoven, dále čerpáte materiály pro
své práce?

Při komplexním studiu kulturních dějin nelze opomenout hmotné
a obrazové památky, soustředěné většinou v muzeích a galeriích. Při ponoru
do dějin cestování, což je mé oblíbené téma, je třeba na vlastní oči poznat a
procestovat prostředí, o němž se píše v písemných pramenech. Pokud se
dotýkám živého tématu, je dobré promluvit s pamětníky – právě toho nyní využívám
při přípravě monografie o dějinách českého bádání v Římě od 19. století do
současnosti.

 

Mezi nejslavnější členy z dynastie Habsburků patří
Rudolf II. Proč se v současné době věnujete právě jemu?

Rudolf II. je jednou z klíčových postav předbělohorské
doby. Každý historik, který se zabývá střední Evropou na přelomu 16. a 17. století,
k němu musí zaujmout stanovisko. A tak se císařův obraz pohybuje mezi
dvěma extrémními polohami – byl to ideální mecenáš a tolerantní vladař, nebo šílenec na trůně?

 

Kterými činy na vás Rudolf II. výrazně zapůsobil a čím
rozhodně ne?

Rudolfova osobnost je zajímavá právě svými vnitřními rozpory.
Panovník s formálně nejvyšším světským titulem v křesťanstvu a
zároveň samotář; člověk vysoce vzdělaný, a přece neschopný účinně komunikovat se svými poddanými; tolerantní vůči
dvorským umělcům a učencům, ale přitom důsledný rekatolizátor převážně
nekatolických Čech a Uher… Na jedné straně je obdivuhodná jeho podpora vědy a vytvoření úžasné
sbírky evropského umění. Ocenění si zaslouží přenesení císařského sídla do
Prahy a následně vznik politické a kulturní metropole. Na druhé straně je mu
však neprávem připisována tolerance, neboť proslulý Majestát na náboženskou
svobodu z roku 1609 podepsal Rudolf II. jen pod tvrdým nátlakem opozičních
stavů a vzápětí učinil vše pro to, aby účinnost tohoto ústavního zákona
podvrátil.

 

Jeho rodiče byli bratranec a sestřenice. Myslíte, že právě
proto měl Rudolf II. jisté psychické problémy?

Jeho prababička je nikoli náhodou zvána Jana Šílená,
psychickými poruchami trpěli i další Habsburkové, což bylo v Rudolfově
případě ještě umocněno politicky motivovaným sňatkem jeho rodičů – Maxmiliána
II. a jeho přímé sestřenice Marie Habsburské. Zatímco Rudolf II. od mládí trpěl
stále se prohlubující maniodepresivní psychózou, jeden z jeho levobočků
skončil nejen jako šílenec, ale také jako sadistický vrah.

 

Byl jediným panovníkem, který se zajímal o tajemství alchymie?

Alchymie a další nauky, pátrající po tajemstvích přírody a
lidského života, patřily k zájmům mnoha renesančních panovníků a aristokratů.
V českých zemích i v habsburské dynastii se projevily dávno před
nástupem Rudolfa II. na trůn.

 

V několika publikacích byla vydána vaše úvaha Mezi
minulostí a budoucností našeho domova. Jak jste snášel její kritiku?

Kritika a diskuze patří k nezbytné výbavě vědeckého
prostředí a každého myslícího badatele. Jestliže jsem se chtěl ve zmíněné úvaze
dotknout řady vážných problémů euroamerické civilizace, musel jsem předem
počítat s tím, že narazím i na odlišné názory. Nepokládám za nutné je vyvracet,
důležité se mi jeví jejich vyslovení a zamyšlení nad nimi. Pokud mě něco
v této souvislosti překvapilo, pak to byl nečekaný zájem o mé stanovisko,
a to nejen doma, ale i v zahraničí.

 

Ovládáte i jazyky, které nepatří mezi světové nebo výrazně
oblíbené – srbštinu a slovinštinu. Proč jste se je rozhodl naučit? Prospělo vám to významně
v oblasti studia historických pramenů?

Zmínil
jsem se o tom, že jedním z mých oborů byla slavistika. Studoval jsem tedy
jazyky a kultury různých slovanských národů, nejen Jihoslovanů. Rozšířil jsem si tím
obzor, přeložil jsem do češtiny pár knih a měl jsem samozřejmě snazší přístup
k pramenům a literatuře těch národů, které se podílely na utváření dějin
naší části Evropy.

 

Jaké jazyky kromě srbštiny a slovinštiny ještě ovládáte?

V mládí jsem studoval řadu jazyků slovanských,
románských i germánských. Nikdy bych neřekl, že je ovládám, neboť každý
z nás se po celý život snaží zvládnout alespoň mateřský jazyk. Pokud by
byla měřítkem schopnost proslovit přednášku na mezinárodní vědecké konferenci
či kongresu, pak bych uvedl angličtinu, němčinu, francouzštinu, italštinu,
polštinu, ruštinu, slovinštinu, chorvatštinu a srbštinu.

 

Můžeme v brzké době očekávat vydání nějaké vaší nové
publikace?

Velkou část svých prací publikuji v zahraničí, neboť
pokládám za důležité, aby byly české dějiny a výsledky českého bádání začleňovány
do evropské a světové historiografie. Zanedlouho mi vyjde italská monografie o
českém poznávání Itálie v době renesance a polská kniha o česko-polských vztazích na prahu novověku. Letos by měla
spatřit světlo světa rovněž práce Historici mezi domovem a světem, pojednávající
o výrazných osobnostech mého oboru. Největší úsilí však budu věnovat
mnohasvazkové Akademické encyklopedii českých dějin, nyní čtvrtému svazku
kolektivního díla Historického ústavu AV ČR, které by mělo pokrýt jednu
z velkých mezer české vědy a kultury.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Darina Blatská

Foto: Robert Vano wwww.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci s Akademií věd ČR www.avcr.cz

Korektura
textu: Květa Strnadová

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-11-2012.html

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Angličtina, kterou píší a psali velcí autoři jako Shakespeare a jiní, je přinejmenším stejně složitá jako čeština. Doc. RNDr. Karel Oliva, Dr.

 

 

 

 

Devět let je ředitelem
Ústavu pro jazyk český Akademie věd. Přiznal, že na gymnáziu měl i dvě trojky.
Již v té době se o jazyky zajímal, ale spíše z praktického hlediska. „Abych nějaké uměl,“ říká. Ale co ho
opravdu lákalo, bylo hledání struktur, tedy spojení s matematikou. Hovoří
anglicky, bulharsky, italsky, německy, rusky a částečně ovládá i řadu dalších
jazyků. Není divu, jeho dědeček
byl spoluzakladatelem Pražského lingvistického kroužku. Hudba pro něj končí
s Georgem Philippem Telemannem, představitelem pozdního baroka. Poté totiž ztratila
matematickou strukturu a pravidelnost. Za svůj dosavadní život publikoval
nespočet původních vědeckých prací a také léta působil na univerzitách v Německu
a Rakousku. Je spoluautorem
implementací řady softwarových celků, například i Korektoru
české gramatiky pro
Microsoft Office. „To jsou takové ty
zelené vlnky pod slovy, ne ty červené,“ vysvětluje. Pracuje sedm dní
v týdnu a na dovolenou jezdí do Itálie. Usměvavý, příjemný a vzdělaný doc. RNDr. Karel Oliva, Dr.

 

„Mějte hezký den“,
z americké angličtiny „ have a nice day“. Věta, která mnohým „rve“ uši.
Vadí vám přejímání výrazů z cizích jazyků?

Do spisovné češtiny věta „Mějte hezký den“ rozhodně nepatří. Přejímání
jednotlivých slov mi přitom ale nevadí, ostatně v téhle větě žádné přejaté
slovo není.

 

Přesto ji často slýcháme, a to nejen v hovorové češtině, ale i
například v médiích. To asi není v pořádku.

Ano, to určitě není. Ale slýcháme pravidelně i spojení, která už češtinu
ani nepřipomínají: takové „Česká
pojišťovna play-off Tipsport
extraligy“ pokládám za daleko obludnější útvar. Anebo inovujeme i
v českých slovech: v České televizi se například rozmohly výrazy
„halíř“ místo „haléř“, „policisti“ místo „policisté“ a mnoho dalšího nečekaného
a hlavně nepochopitelného. Zejména ve veřejnoprávním médiu mi to opravdu vadí.

 

Na tyto výrazy a spojení neexistuje nějaké pravidlo či zákonitost? Je
to tedy špatně? 

Je těžké říct, jestli je „Mějte hezký den“ špatně. To je záležitost
estetického hodnocení. Ale „Gambrinus liga“ je konstrukce, která je současné
češtině opravdu cizí. Čeština nezná takovou strukturu. Také neřekneme „Komenský
spisy“, ale „spisy Komenského“.

 

Myslíte, že díky převzatým výrazům především z angličtiny čeština
trpí?

Tyto obavy slýchávám velmi často. Obvykle pochází od starších lidí,
kteří prožili většinu svého života v době stagnace, v době, kdy bylo
opravdu „mrtvo“, kdy se nic nedělo, a tedy ani jazyk neměl prostor se vyvíjet.
Po roce 1989 se vše, včetně jazyka, najednou velmi rozběhlo a je logické, že starší
generace to může vnímat jako výraznou změnu. Ovšem pokud se na tento vývoj
nedíváme optikou jednoho lidského života, ale optikou staletí vývoje našeho
jazyka, tak je nutné si uvědomit, že tyto fáze, kdy jsme názvy věcí či jména přejímali
z cizích kulturních sfér, zde existovaly vždy.

 

Určitě bychom byli překvapeni některými výrazy, které považujeme za
vlastní.

Například slovo pádlo. Krásné české slovo, ovšem vypůjčené před zhruba
sto lety z anglického „paddle“. Židle má zase původ v latinském „sedile“, jen je ta
výpůjčka o hodně starší. Těch příkladů je opravdu mnoho.

 

Předpokládám, že i my jsme propůjčili slova cizím
jazykům.

Samozřejmě. V nejbližším kontaktu jsme byli s němčinou,
a především s „rakouštinou“. Té jsme v dobách, kdy byly české ženy, které zřejmě
uměly vařit lépe než Rakušanky, zaměstnány v rakouských domácnostech jako
kuchařky, půjčovali kuchyňské výrazy, které do svého slovníku pak převzalo i
panstvo. Například koláče – Kolatsche či Golatsche, povidla – Powidl, „německé“
němčině jsme zase půjčili jiné kuchyňské slovo tvaroh – Quark. Ale samozřejmě
je i řada dalších takových českých výpůjček do jiných jazyků.

 

K přejímání cizích slov se tedy stavíte v podstatě kladně.
Existují výrazy, které používáte výhradně v cizím, původním jazyce? Nebo
výrazy spíše „počešťujete“?

Cizí výrazy se určitě nesnažím násilně počešťovat. Existují výrazy,
které čeština nemá z různých důvodů. Nejčastěji proto, že z britsko-americké
kulturně industriální sféry k nám přecházejí věci, které už své anglické
jméno mají, ale my je u nás ještě neznáme – ne jako slovo, ale ani jako pojem:
například internship, public relations, boom… a s věcí samotnou pak
přejmeme i její označení.

 

Dalo by se posoudit, který z evropských jazyků je nejobtížnější?

Pověst nejkrkolomnějších jazyků mají jazyky ugrofinské, tedy maďarština,
finština či estonština, a také složitější jazyky slovanské, mezi něž nepochybně
patří i čeština. Románské nebo germánské jazyky se na takzvaném „survival
level“ osvojují snadněji. Tedy do té míry, kdy se jazykem domluvíme na letišti
či v obchodě. Zvláště pak angličtina. Její pravidla jsou rigidní, skoro
bez výjimek a není jich mnoho. Slova se skoro neskloňují, skoro nečasují, skladba
je pevná, nejdříve jde podmět, po něm sloveso, pak předmět a tak dále. Samozřejmě
ale angličtina, kterou píší a psali velcí autoři jako Shakespeare a jiní, je přinejmenším
stejně složitá jako čeština.

 

Všichni určitě oceňujeme, že „základní“ angličtina je, dalo by se říci,
jednoduchá. Je angličtina jazyk, který se nějak zásadně vyvíjí?

Samozřejmě se vyvíjí, stejně jako všechny ostatní jazyky. Mimochodem,
jistě jste si všimla, že v angličtině je opravdu velký rozdíl mezi psanou
a čtenou podobou jazyka. Napadlo vás někdy, čím by to mohlo být?

 

Přiznám se, že nad tímto jsem se nezamýšlela, i když mám anglické
příjmení…

Je známo, že Britové jsou velmi konzervativní, a tudíž nemají rádi
změny. Domnívám se, že v tom je právě potřeba hledat příčinu. Mluvená forma
angličtiny se samozřejmě vyvíjela po celá staletí, ovšem psaná forma zůstávala
po celou dobu, tedy někdy od jedenáctého či dvanáctého století, stejná.
Knize se tehdy skutečně říkalo „bók“, což se psalo se dvěma „o“, tedy „book“,
protože neměli Jana Husa. Za pár set let se z toho ovšem vyvinula dnešní
výslovnost „buk“. Dobře je ta historie vidět na kontrastu se slovem „dveře“,
psáno „door“, kde se původní výslovnost s dlouhým „ó“ kupodivu zachovala… 

 

Probíhá debata ohledně zjednodušení psaní velkých a malých písmen,
v loňském roce zase debata ohledně zavedení „bysme“ spolu s „bychom“.
Mluvíme tedy o jazykových reformách. Jaký k nim zaujímáte postoj?

Pokud nechceme dopadnout za pár set let stejně jako angličtina, jsou reformy
nutné – musejí ale být dostatečně promyšlené a zdůvodněné a musejí se
opírat o skutečný jazykový vývoj. Reforma musí vždy „kulhat“ za časem, to
znamená, že se nejdříve musíme přesvědčit o tom, že se nové tvary, výrazy či
spojení opravdu prosadily, a se zpožděním je poté můžeme kodifikovat. Nemůžeme,
ale především nechceme být jazykovými inženýry. Nejde to dělat tak, že se u nás
v Ústavu zamyslíme a určíme, nebo spíše uhádneme, jak a kam se jazyk bude
vyvíjet. Nikdo z nás to nedokáže odhadnout. Taková, dalo by se říci poněkud
neuvážená, reforma se například uskutečnila v devadesátých letech, kdy se
zavedlo vedle „létat“ také „lítat“ a „děkuji“ i „děkuju“ jako údajně rovnocenné
varianty. Uplynulo dvacet let a opravdu se tyto změny neosvědčily. Nelze přece
říci, že prezident „přilítl“ na státní návštěvu, a rozdíl mezi „pěkně vám děkuji“
a „pěkně vám děkuju“ cítí asi také každý.

 

Co ale reformy ke zjednodušení češtiny, již zmiňovaná velká a malá
písmena, tvrdé a měkké i, y. I pro cizince by přece náš jazyk byl snazší
k osvojení. Všichni děláme chyby a je jich mnohdy mnoho…

Všichni chyby neděláme…

 

Dobře, tak téměř všichni…(smích)

Až budou téměř všichni psát ve slovesné koncovce měkké i, jako „ženy
přišli, města stáli“, v ten moment to my uznáme. Ale opravdu až ve chvíli,
kdy se taková změna skutečně prosadí.

 

Připadá mi, že takový případ ale nemůže nastat, pokud se ve školách
bude stále učit to „staré“.

Dívejte se kolem sebe, jazyk se vyvíjí nezávisle na škole. Ve
večerních zprávách narazíme na mnoho nesprávných slov a výrazů. Nepamatuji si
jediné televizní zpravodajství, kde bych slyšel jen samá „bychom“ a žádné
„bysme“, i když škola to rozhodně učí – pokud použiji vašeho termínu – postaru.

 

Diakritická znaménka mohou být také poměrně náročná a přiznám se, že
například na počítači raději píši bez nich. Co si myslíte o nahrazení diakritických znamének spřežkami? Mohlo by to být
přínosem?

Nemyslím. Umíte číst polsky? Poláci to mají a nezdá
se mi to jednodušší. Samozřejmě, že počítačům by to asi ulevilo, ale domnívám
se, že nám ne. A spíše by se snad měla technika řídit podle lidí než naopak…

 

Kam se tedy člověk může obrátit, pokud si není něčím jistý?

Jsou tu Pravidla českého pravopisu nebo na našich webových stránkách si
pod adresou prirucka.ujc.cas.cz můžete najít Internetovou jazykovou
příručku, tu ostatně hojně užívají i redaktoři novin a časopisů.

 

V lednu roku 1989 jste odešel do Bulharska, poté
na 11 let do Německa a nakonec do Rakouska, kde jste působil v oddělení matematické lingvistiky Rakouského ústavu pro výzkum umělé
inteligence ve Vídni. Dá se dnes již něco
označit za „dokonalou“ umělou inteligenci?

Inteligentní stroje zatím nemáme. Máme stroje, které umí inteligenci více
či méně šikovně napodobovat či simulovat, ovšem inteligentní zatím nejsou.
Například šachové stroje, které porážejí i vynikající šachisty, nespoléhají na
svou inteligenci, ale na obyčejnou hrubou sílu. Umějí prostě vyhodnotit
obrovské množství informací v minimálním čase.

 

Někoho takové věci možná děsí, ale je v tom přece i obrovský
přínos.

Ano, existují například různé hlasové aplikace, které velice dobře
lidem slouží. Software, který konvertuje hlasovou podobu jazyka do psané podoby,
nebo ovládání věcí hlasem, což obojí například pomáhá handicapovaným. To je
samozřejmě velmi přínosné, ale není to inteligence.

 

Jste spoluautorem implementací řady softwarových celků mimo jiné i Korektoru české gramatiky pro Microsoft Office. Nemyslíte si, že
tyto korektury mohou být důvodem k tomu, že lidé zapomínají správnou
gramatiku, že se jim správné psaní příliš usnadňuje?

Svým způsobem samozřejmě ano. Ale víte, to je jako se zamýšlet nad
tím, jestli vynález kola z nás neudělal lenochy, když už nemusíme všude
chodit pěšky. Díky automatickým korekturám se sníží chybovost textů, což má svá
pozitiva.

 

Co dělá lidem v dnešní době největší gramatické problémy?

Největším oříškem bývají tradičně interpunkční čárky a psaní malých a
velkých písmen.

 

Hovoříte anglicky, bulharsky, italsky, německy a rusky, máte znalosti
ještě řady dalších jazyků. Potvrdíte moudrou větu „kolik jazyků umíš, tolikrát
jsi člověkem“?

Takto to nevnímám. V Evropě se cítím jako Evropan, nějak moc ty
národnosti nerozlišuji. V Asii se ovšem také cítím jako Evropan, to je
pravda, tam je ta kulturní diference příliš velká. Ale platí, že ve spoustě
zemí, dokonce bych řekl, že ve všech kromě Francie, vám projeví za snahu lámat
jejich jazyk mnoho sympatií. Takže v tomhle smyslu jsem víckrát „domácím
člověkem“, což je příjemné nejen v Evropě, samozřejmě.

 

Jako vysokoškolský učitel jste působil řadu let. Jak si myslíte, že se
čeští studenti vyvíjejí? Jsou „chytřejší“ a ambicióznější než dříve, nebo je to
spíše naopak?

Víte, pracovat se studenty, kteří mají talent a jsou zapálení, je
krásná práce. Takových ale bohužel dnes plné posluchárny nejsou – a nejspíš ani
dokonce nikdy nebyly. Dnešní problém je v tom, že na základě tzv. boloňského
procesu, který si dal za cíl zvýšit procento vysokoškolsky vzdělaných lidí
v populaci, musely všechny naše vysoké školy výrazně snížit požadavky na
znalosti a schopnosti studentů. Snížit je tak, aby mohli být přijati a
vystudovali i studenti, řekněme, méně nadaní, méně ambiciózní. To byla obrovská
chyba. Na vysoké školy dnes sice chodí snad šedesát či sedmdesát procent populačního
ročníku, ale snížil se průměr jejich nadání a schopností. Snížila se proto
nutně kvalita výuky, a tím se i těm doopravdy nadaným postavila velká překážka
k tomu, aby se něco opravdu dobře naučili – zkrátka proto, že se na ně
nekladou takové nároky. Tohle je katastrofální stav a veliká hrozba do
budoucna. Zapomínáme, že náš národ si potřebuje vychovat i skutečně špičkové
odborníky, že masová průměrnost nestačí, i když je nominálně na vysokoškolské
úrovni.

 

Myslíte, že by situaci mohlo ovlivnit zavedení školného?

Domnívám se, že zavedení školného je z tohoto hlediska
nepodstatná věc. To je úplně jiná dimenze problému vysokoškolského studia.

 

Vy sám jste vystudoval informatiku se
specializací matematická lingvistika na Matematicko-fyzikální
fakultě UK. Celou dobu se tu bavíme o jazyce. Cítíte se být i matematik?

Od dob svých studií na vysoké škole se cítím být lingvistou, tedy
někým, kdo studuje jazyk, ale s tím, že k tomu používám matematické
prostředky. Matematika je pro mě významný prostředek, ale není to cíl sám.
Nehledám nové objevy v matematice.

 

Pocházíte z Loun, města slavného již od středověku. Jak myslíte,
že vás vaše slavné rodiště ovlivnilo ve vašem životě?

V Lounech jsem prožil opravdu jen pár let, v podstatě jsem se tam
pouze narodil. Je to pěkné město a samozřejmě si vážím toho, že z Loun
pocházím. Nemyslím ale, že by mě tento fakt nějak výrazně v životě
ovlivnil. Lokální patriot určitě nejsem.

 

Když ne do Loun, kam jezdíte relaxovat?

Mám rád Itálii, takže když už si opravdu potřebuji odpočinout, jedu na
týden tam. Jinak ale stále pracuji.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Hana Robinson

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci: AV ČR www.avcr.cz

a restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-11-2012.html

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Dobu, která je na vašich hodinách, můžete zhruba odhadnout podle toho, kdy na vás jde večer ospalost a hlavně kdy se ráno spontánně budíte.“ Prof. RNDr. Helena Illnerová, DrSc. 

 

 

 

 

 

Členka Vědecké rady Akademie
věd České republiky (AV ČR), Univerzity Karlovy a jejích dvou fakult prof. RNDr. Helena Illnerová, DrSc., vystudovala chemii se
specializací na biochemii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Poté
nastoupila do Fyziologického ústavu Akademie věd. V dalších letech se
začala zabývat časovým systémem v živých organismech, tzv. chronobiologií,
což byl v tehdejší době nově se rozvíjející obor. Mezi její nejvýznamnější
práce patří zjištění, že osvětlení zvířete v noci může okamžitě pozměnit
metabolismus hormonu melatoninu v savčí epifýze. Melatonin patří
k součástem časového systému neboli biologickým hodinám uvnitř těla. Zvířata a lidé mají biologické hodiny velice podobné.

 

 

 

Jako první na světě jste zjistila, že hormon melatonin je v mozku
řízen biologickými hodinami. Jaký to je pocit – být první?

Musím vás bohužel trochu
poopravit. Jako první na světě jsem zjistila, že náhlé osvětlení zvířete
v noci pozmění okamžitě metabolismus melatoninu v savčí epifýze. Poté
jsme s doktorem Jiřím Vaněčkem objevili, že i pouhé jednominutové
osvětlení v noci nastaví fázi rytmu melatoninu u potkana ve smyslu
zpoždění či předběhnutí, podle toho, dojde-li k osvětlení před či po
půlnoci. A samozřejmě jsme správně usoudili, že i takto krátké osvětlení
v noci nastavuje biologické hodiny v mozku, které rytmus řídí, a
vypracovali jsme celou teorii o cyklickém řízení tvorby melatoninu. A navíc
jsme prokázali právě na modelu rytmu melatoninu komplexitu biologických hodin.
Ale skutečný důkaz, že biologické hodiny v mozku řídí rytmus melatoninu,
přinesli David Klein a Bob Moore z USA.

 

Mohla byste čtenářům krátce objasnit,
co jsou biologické hodiny a čím je pro nás melatonin důležitý?

Biologické hodiny v mozku
řídí a koordinují denní časový program a všechny zhruba denní rytmy
v savčím organismu, jako jsou např. rytmus spánku – bdění, v příjmu
potravy, v tělesné teplotě, v psychické i fyzické výkonnosti, v jaterním
metabolismu a v zapínání a vypínání stovek a stovek genů v různých
tělesných orgánech. Biologické hodiny jsou důležité, protože synchronizují
všechny cyklické pochody v organismu k jednomu času a řídí jejich
časový sled v těle. Melatonin je jen jednou ze součástí časového systému.
Tím, že je vždy vysoký v noci, dává dovnitř do organismu signál, že je
právě noc, aby se dle toho organismus zařídil.

 

Hladina melatoninu je
ovlivněna střídáním světla a tmy během dne. Můžete nám poradit, jak na to,
abychom se i v zimních měsících, kdy je dříve tma, udrželi ve formě a byli svěží?

Melatonin se vždy tvoří
v noci a my jsme s doktorem Vaněčkem jako první přinesli důkaz, že
jeho tvorba u savců trvá kratší dobu na dlouhých letních než na krátkých
zimních dnech. Spolu s doktorkou Alenou Sumovou a dvěma dalšími
spolupracovníky jsme pak, opět jako první na světě, přinesli důkaz, že i
exprese genů v biologických hodinách v mozku je modulována délkou dne
a že tyto hodiny neudávají tedy jen denní program, ale slouží i jako kalendář.
U člověka toto platí pouze tehdy, je-li skutečně vystavován vnějšímu osvětlení
od slunka východu do slunka západu. Moderní člověk je ale stíněn střechou před
vnějším osvětlením a přisvětluje si navíc umělým osvětlením, a tak se jeho
časový systém nemusí během roku ani tak moc měnit. Ale jednu radu přece jenom
dám: v zimních měsících, kdykoliv svítí slunce, jděte na procházku, a to
alespoň v ranních hodinách. Váš organismus si to zapamatuje a osvěží ho
to.

 

Lidé se často únavu snaží
přecházet např. kávou. Je zdravé opomíjet přirozené potřeby těla ke spánku?
Hřešíte někdy kávou nebo jinými stimulátory?

Potřebuje-li někdo večer
pracovat, pak mu káva může pomoci. Večer totiž narůstá tzv. homeostatický tlak
na spánek a člověk cítí potřebu spát. Nejzdravější by bylo se této potřebě
podrobit a usnout, ale ne vždy a za všech podmínek si to člověk může dovolit.
Já sama kávu po čtvrté hodině odpolední již nepiji, protože pak nemohu usnout
ani po půlnoci.

 

Může se některým lidem podařit
zcela obrátit denní režim a nenarušit si tím zdraví? Mám na mysli například pracovní
důvody či životní styl.

Obrátit denní rytmy lze, pokud
např. v noci používáte intenzivní světlo a ve dne se před denním světlem
chráníte tmavými závěsy. Dlouhodobě ale takto žít nelze, protože jste tak
v opačné fázi k ostatní společnosti a vlastní rodině. Zdraví může být
narušeno a rizika mnoha chorob zvýšena neustálými změnami ve vnějším čase,
např. při směnném provozu či častých přeletech přes časová pásma. Člověku trvá
nějaký čas, než se těmto změnám přizpůsobí.

 

Čemu se
lidé, kteří chodí spát povětšinou až okolo druhé třetí v noci dlouhodobě
vystavují?

Chodí-li lidé později spát a také
mohou později vstávat, nevystavují se ničemu špatnému. Horší je, chodí-li pozdě
spát a musí brzy ráno vstávat, protože pak se jim významně zkracuje spánek. A
nedostatek spánku může vést k různým chorobám, např. k obezitě.

 

Slyšela jsem, že starší lidé trpí nespavostí proto, že s vyšším
věkem klesá produkce zmiňovaného hormonu. Je možné tento problém u starších
lidí nějak vyřešit?

U starších lidí nejen že
v noci klesá produkce melatoninu, ale zplošťují se i ostatní rytmy, např.
rytmus v tělesné teplotě, a spánek se fragmentuje. Pomáhá, jsou-li starší
jedinci vystavováni vnějšímu, tj. intenzivnějšímu osvětlení během dne, a
jdou-li na kratší procházku či sedí-li alespoň u okna, když venku svítí
sluníčko. V noci by pak měli mít skutečnou tmu. Také by mohlo pomoci,
kdyby si před spaním brávali melatonin, ale ten je jen na lékařský předpis a
poměrně drahý.

 

Jste
velmi vytížená žena. Mimo jiné jste také členkou Vědecké rady AV ČR a několika
univerzit v republice. Co na to říkají vaše biologické hodiny?

Nyní jsem již jen členkou Vědecké
rady AV ČR, Univerzity Karlovy a dvou jejích fakult či např. Národního
technického muzea. Moje hodiny jsou s tímto uspořádáním zcela smířeny.
Trápily se spíše, když jsem dělala mnoho nočních pokusů: v noci pokus, ve
dne jsem ho zpracovávala, pak domů udělat dětem večeři a zkontrolovat úkoly a
opět noční pokus. To dostávaly moje hodiny skutečně zabrat.

 

Může člověk tyto hodiny poznat sám, nebo je k tomu potřeba
odborníka, který nám dobu vypočítá?

Dobu, která je na vašich
hodinách, můžete zhruba odhadnout podle toho, kdy na vás jde večer ospalost a
hlavně kdy se ráno spontánně budíte. Ale nejlépe se váš vnitřní čas pozná dle
hladiny melatoninu ve vaší krvi či slině. Když jde melatonin nahoru, začíná
vaše subjektivní noc. A ta končí, když se melatonin začíná vracet ke svým
nízkým denním hodnotám. Ale hladinu melatoninu musí samozřejmě změřit odborník.

 

Ohledně nespavosti. Někteří lidé trpí tím, že se v noci
v určitou dobu opakovaně probouzejí. Co to znamená?

Spánek není jednolitý. Dělíme jej
na takzvaný NREM spánek a REM spánek. A ten NREM spánek ještě na stadia 1 – 4.
Při stadiu 3 a 4 NREM spánku spíme nejhlouběji, REM spánek je naopak stav mezi
spánkem a bděním. A NREM a REM spánek se v noci v cyklech střídají,
za noc těchto cyklů zažijeme 4 – 6. Probouzíme se častěji z REM spánku.
Ale fragmentace našeho spánku může být také daná strukturou biologických hodin
v mozku, které rytmus spánek – bdění řídí. Samy tyto hodiny jsou
komplexní, jsou složeny z více skupin oscilujících nervových buněk a
kvalita a jednota našeho spánku může být dána i tím, jak a jak moc jsou tyto
skupiny navzájem spřaženy.

 

Jaký vnímáte rozdíl v biorytmech mezi lidmi a zvířaty?

Zvířata a lidé mají velmi obdobné
biologické rytmy, vždyť druh Homo sapiens také náleží k savcům. Člověk
ale, na rozdíl od savců žijících v přírodě, nepodléhá příliš ročním
změnám, neboť je před nimi převážně chráněný střechou nad hlavou. Nevykazuje
tedy již, na rozdíl od savců v přírodě, např. jelenů, roční cyklus
v reprodukční aktivitě apod.

 

Pojďme trochu blíže k vám. Patříte k těm tzv. „kovářovým kobylám a
ševcovým ženám“?

Rozhodně se jako „kovářova
kobyla“ necítím. Vyznávám denní vnější světlo, miluji jít ven
a toulat se přírodou, na jaře a v létě se mi nejlépe duševně pracuje na
louce ozářené sluncem, v noci dávám přednost tmě.

 

Když
srovnáte dobu, kdy jste ve svém oboru začínala, a současnost, jaké výrazné
změny se udály?

Udály se dvě výrazné změny. První
v naší zemi: padl komunismus. My, pokud jsme nebyli členy Komunistické
strany, jsme téměř nemohli nikam jezdit, a sbírat tak mezinárodní zkušenosti.
Dnešní mladí lidé mohou jezdit po celém světě, zapojovat se do mezinárodního
výzkumu, získávat kontakty a obohacovat se odborně. A druhá změna
v oblasti, kde pracuji, v biomedicíně, proběhla na světové úrovni.
Biomedicína a biologie jako taková přešla z popisu dějů a funkcí a jejich
mechanismů k poznávání molekulární podstaty těchto dějů a jejich regulace a k možnostem je tak zásadně ovlivnit. V posledních
desetiletích největší revoluce ve vědách proběhla právě v biologii.

 

Jak jste spokojená se
současnou vědeckou profesí u nás? Přeci jen, kolegové v zahraničí to mají
v několika věcech, jako jsou například finance či dostupnost, jednodušší?

Příliš spokojená nejsem.
Nastupuje naprostá byrokratizace vědy, formální vykazování, psaní prací pro
získání bodů, rozdrobenost výzkumu do jednotlivých grantových projektů a
z vědy se začíná vytrácet to podstatné: radost z poznávání a chuť při
tomto poznávání riskovat a jít dosud neprobádanými cestami. Samozřejmě i nižší
finance, vynakládané u nás na vědu ve srovnání s jinými zeměmi, hrají svou
roli.

 

Pracujete v současnosti na nějakém výzkumu?

V současnosti se snažím
sepisovat poznatky o funkci časového systému a jeho důležitosti pro organismus
do vědecko populární knihy. Byla bych šťastná, kdyby se mi podařilo kousek mé
fascinace tímto oborem přenést i na ostatní.

 

Na výzkumu tvorby močoviny u krys jste často spolupracovala s profesorem
Jiřím Křečkem. Jak na tuto spolupráci vzpomínáte?

Profesor Křeček byl jedním ze
zakladatelů vývojové fyziologie v tehdejším Československu a mým školitelem. Na spolupráci s ním vzpomínám ráda. Dal mi velkou
volnost při vypracování mé disertační práce, která se, jak jinak, týkala právě
vývoje, a to, jak jste správně zmínila, vývoje tvorby močoviny u krys. Tato
tvorba dramaticky narůstá v době, kdy krysí mládě přechází z mléčné
stravy, tj. z kojení, na stravu pevnou. A právě na tuto dobu odstavu byl
pan profesor velkým odborníkem.

 

S panem
profesorem jste se vzájemně ovlivňovali. Vy jste prý byla hlavní iniciátorkou
sepsání jeho knihy Jedinec: Gen – prostředí – vývoj.

Pokud jsem byla skutečně
iniciátorkou, pak jsem tomu ráda. Vždy jsem cítila, že profesor Křeček je velký
a zanícený odborník ve vývoji jedince a že by měl svoje zkušenosti
v ucelené formě předat dalším. A to se ve vámi zmiňované knize skutečně
podařilo.

 

Profesor Křeček vás prý nasměroval na studium epifýz savců. Měla
jste tedy jiné původní plány 

Studovala jsem tehdy vývoj
jaterního metabolismu a pan profesor mě upozornil na práci, která naznačovala,
že světlo by mohlo dlouhodobě ovlivňovat savčí epifýzu. A protože právě
v začátku údobí odstavu krysí mládě poprvé otevírá oči a začíná přijímat
pevnou stravu, zajímalo nás, zda a jak se budou lišit rytmy v tvorbě
melatoninu v epifýze před a po otevření očí. Tehdy jsme nevěděli vůbec nic
o biologických hodinách savců, obor byl ještě v plenkách a právě studie
vlivu světla na epifýzu mě uvedla na dráhu chronobiologickou. Za to jsem panu
profesorovi dodnes vděčná.

 

Patříte k prvním ženám,
které byly zvoleny do čela české AV. Proč si myslíte, že jsou ženy do těchto
funkcí málo dosazovány? 

Předsedové či předsedkyně
Akademie věd nejsou do funkcí dosazováni, ale voleni. Ke zvolení potřebují
důvěru členů Sněmu Akademie věd, a tedy akademické obce, a současně i určitou sebedůvěru, že by pro tuto funkci byli vhodní. Možná, že tuto
sebedůvěru ženy občas postrádají.

 

Je podmínkou, aby ve vedení AV byl výzkumný pracovník? Jaký na to máte
názor?

Jsem naprosto přesvědčena, že
v čele Akademie musí být renomovaný vědec, osobnost s vědeckým i
lidským kreditem, jehož si akademická obec může vážit.

 

Jak vzpomínáte na dobu, kdy jste byla
předsedkyní AV v Praze? 

Prošla jsem ve vedení Akademie
těžkým údobím, kdy jsem se stala místopředsedkyní zodpovědnou za vědy chemické
a biologické a rozpočet Akademie se krátce před tím snížil z roku na rok o
40 %. Tehdy se po zhodnocení rušily ústavy, počet pracovníků Akademie klesl na
polovinu a já jsem se z té přemíry zodpovědnosti a starostí, aby vše dobré
bylo zachováno, občas i zakoktávala. Vlastní předsednictví se mi již zdálo
lehčí, lecčemus jsem se přiučila u svého předchůdce profesora Zahradníka.
Samozřejmě jsem velkou tíhu odpovědnosti i nadále pociťovala. Podařilo se mi
iniciovat a zavést zvláštní program podpory mladých nadějných vědců, jako jsou
např. Prémie Otto Wichterleho či Stipendia J. E. Purkyně pro zvláště schopné
vědce vracející se z ciziny. Vzpomínám na tuto dobu ráda zvláště proto, že
jsem měla v akademické radě báječné spolupracovníky.

 

Co vás vedlo ke kandidatuře do Senátu? Vědecké
pole vás již omrzelo? 

Ke kandidatuře do Senátu mě vedl,
i když to zní nadneseně, pocit odpovědnosti za vývoj v naší zemi. Cítila
jsem, že mám v sobě již moudrost zralého člověka, zkušenost z řídicí
práce, z vědecké činnosti a z práce v mezinárodních vědeckých
organizacích a že bych snad těchto schopností a zkušeností mohla využít
k harmonizaci naší rozpolcené a rozhádané politické scény a pro dobro
svých spoluobčanů.

 

 

Mimo
jiné jste se věnovala i vedení turistického oddílu mládeže Sluníčko. Bylo
příjemné na čas „zběhnout“ od laboratorních výzkumů k dětem?

Založila jsem a vedla jsem
turistický oddíl mládeže pro malé dívky, protože jsem byla přesvědčena, že je
nutno někde dětem předávat takové hodnoty, jako jsou čestnost, poctivost,
přátelství, odpovědnost, láska k rodné zemi, láska a úcta k přírodě.
Nemyslela jsem si, že by tyto hodnoty předávala dětem organizace Pionýr. Skaut
byl tehdy zakázaný. Doba, kterou jsem trávila se Sluníčky, patřila
k nejkrásnějším v mém životě.

 

Jak jste stíhala věnovat se vědeckým činnostem a ještě dětem? 

Stihla. Byla jsem mladá, měla
jsem dobrou fyzickou kondici, dokázala jsem si organizovat svůj čas. Děti a
rodina byly vždy mou prioritou.

 

Vedete své děti k vystudování přírodovědných oborů, nebo jim
dáváte v tomto ohledu volnost? 

Děti již mám dávno odrostlé. Syn
vystudoval matematické inženýrství a věnuje se informačním technologiím, dcera
medicínu a je lékařkou specializovanou na oblast endokrinologie a diabetologie.
Ba i mých pět vnoučat pomalu odrůstá a dvě z nich jsou již na vysoké
škole. Volnost jim jistě dávají jejich rodiče, ale já bych si přece jenom
přála, kdyby alespoň někdo z nich šel studovat medicínu, přírodní obory či
technické vědy.

 

Jak si představujete svůj ideální den?

Jako penzistka a emeritní
pracovnice bych ráda prožila takový den, jako když jsem byla mladá holka:
vstala jsem a četla jsem si celý den, ať již doma nebo někde pod stromem. Ale
stále k tomu nemohu najít čas. A kdoví, zda bych ještě uměla takto krásně
a ničím nezatíženě trávit den.

 

Děkuji za
rozhovor.

 

 

 

Text: Darina
Blatská

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci s AV ČR www.avcr.cz

Foceno v hotelu ARIA v Praze www.ariahotel.net

Produkce: Michaela Lejsková

Korektura
textu: Květa Strnadová

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„K všeobecnému
vzdělání by měly patřit základní znalosti o tom, co se děje v našem těle s potravou, proč dýcháme, co jsou to
geny, co je fotosyntéza a proč je tak důležitá a podobně.“ Prof. RNDr. Václav Pačes, DrSc.

 

 

 

 

S profesorem
Václavem Pačesem českým biochemikem si podává ruku nejen věda a výzkum.
Mezi jeho úspěchy patří například objevení enzymu zapojeného
do katabolismu rostlinného hormonu cytokininu, je spoluautorem prvního českého syntetického genu.
Po dobu čtyř let působil v úřadu Akademie věd ČR, sídlícím na Národní ulici v Praze,
jako její předseda. Své křeslo předal v roce 2009 svému následníkovi.
Od roku 2010 je předsedou Učené
společnosti České republiky, kterou spoluzaložil. Opakovaně byl zvolen
předsedou České společnosti pro biochemii a molekulární biologii. S řadou dalších funkcí a ocenění se můžete
v závěru našeho rozhovoru seznámit konkrétně. My vám nyní přinášíme
profesní rozhovor, ve kterém můžete do činnosti pana profesora netradičně
nahlédnout.

 

Když jste se začal věnovat oboru
biochemie, toužil jste už od prvopočátku objevit něco nového?

Ano, to je,
myslím, snem každého vědce. Něco objevit. A také získat si uznání kolegů.

 

Které aktuální poznatky v rámci
nových výzkumů můžete zmínit?

Já pracuji
v oblasti genomiky. To je obor, který je zaměřen na čtení dědičné
informace a na analýzu této informace. Dědičná informace je uložena
v molekulách DNA, které tvoří strukturu zvanou genom. Genom organizmu je
tedy jeho úplná dědičná informace. Čtou se genomy různých organizmů, my jsme
například přečetli genomy několika bakterií a také vyšších organizmů. Studujeme
i lidský genom, zejména tu jeho část, která nám vlastně nepatří a kterou nám do
naší dědičné informace vsunuly viry. A v této oblasti výzkumu jsou publikovány
nové objevy hnedle každý týden. Konkurence je zde veliká.

 

Dá se říci, že na AV ČR se výzkumní
pracovníci věnují některým výzkumům více než jiným, například z důvodů
nějakých priorit?

Víte, já
stanovení priorit v základním výzkumu neuznávám. A právě Akademie věd je
primárně institucí základního výzkumu. To nejlepší, co může vědec dát
společnosti, je jeho vlastní invence, jsou to jeho znalosti a z nich
odvozené ideje, které chce realizovat. Když někdy slyším, že se vláda chystá
stanovit pro vědu nějaké priority, znervózním, že nějací „bařtipáni“ budou od
zeleného stolu určovat, co se má dělat. To se ale týká pouze základního, neboli
vyhledávacího výzkumu. U orientovaného a aplikovaného výzkumu stát zajisté může stanovit, jaké výzkumné úkoly, zejména
ty praktické, jsou pro společnost nejdůležitější. Je ale prověřeno praxí, že
k opravdovým objevům, které pak posunují dopředu nejen poznání, ale i
ekonomiku, dochází zpravidla nečekaně a neplánovaně právě v tom, co
nazýváme základním výzkumem.

 

Má biochemie jasný směr, nebo je potřeba
věnovat se současně i dalším oborům. Které obory jsou příbuzné s biochemií?

Biochemie je
základní věda. Zkoumá chemické pochody v živém organizmu. Například přeměnu
potravy v energii, odpadové hospodářství organizmu, také molekulární
podstatu patologických jevů a podobně. A také chemii „informací“. Vždyť dědičná informace je zapsána
v chemických sloučeninách, které tvoří molekuly DNA. Z tohoto pohledu
jsou molekulární genetika a genomika součástí biochemie.

 

Kdo jsou obvykle lidé, kteří patří do
vašeho nejbližšího profesního okolí?

Jsou to
samozřejmě moji spolupracovníci a studenti. Ale byl jsem namočen i do
administrativy vědy, to když jsem byl předsedou Akademie věd, a tak mám blízké
kolegy i z té doby. Protože jsem se nedokázal úplně vymanit ze závazků a
činností vyplývajících z této funkce, stýkám se i s lidmi
z jiných oborů.

 

V jakých oblastech přichází vědecko-výzkumní
pracovníci nejčastěji s novými poznatky?

Myslím, že dnes
jsou to právě vědy o životě. Tedy zkoumání životních pochodů na molekulární a buněčné úrovni. Biologie je v tomto smyslu podobná fyzice 20. let
minulého století a poválečné chemii. Když se podíváte, za co jsou udělovány
Nobelovy ceny v oblastech chemie a někdy i fyziky, mnoho z nich je právě za
objevy nějak související s biologií. A ceny v oblasti fyziologie a lékařství
(jak to definoval Alfred Nobel) jsou samozřejmě také udělovány za výsledky
bádání v oblasti věd o životě.

 

Jaké jsou možnosti využití vašeho oboru
v praxi?

Hlavní využití
molekulární a buněčné biologie, a dnes už i genomiky je v medicíně.
Výsledky těchto oborů medicínu zcela převracejí. Nedávno vyšla kniha Francise
Collinse „Řeč života“ (pozn. redakce: nakladatelství
Academia). Tu knihu jsem překládal a je o tzv. personalizované medicíně. Na
základě poznatků o lidském genomu budeme dostávat léky šité na míru každému
z nás. A budeme předem vědět, k jakým chorobám jsme náchylní, jaké máme
sklony a čeho se máme v životě vyvarovat. Geny, které dědíme a které
podléhají sice pomalým, ale významným změnám, hodně určují naši budoucnost.

 

K čemu konkrétně slouží syntetický
gen, jehož jste spoluautorem, a jak může být naší společnosti v běžném
životě užitečný?

To už je starší
práce, která nenašla praktické uplatnění. Byl to gen pro syntézu jednoho typu
neurotransmiterů. To jsou molekuly, které jsou zapojeny do naší mozkové
činnosti. My (hlavní osobou v tom byl současný ředitel Ústavu organické
chemie a biochemie Akademie věd Zdeněk Hostomský) jsme ten gen syntetizovali
proto, abychom mohli zkoumat, jak jsou neurotransmitery v buňkách aktivovány.

 

Jaké máte zkušenosti se zájmem veřejnosti
a médií o vědu a aktuální dění v této oblasti?

Já mám zkušenosti
dobré. Znám se s novináři, kteří se popularizaci vědy věnují, rád
s nimi spolupracuji a oni se na mne obracejí, když nějaké informace
potřebují. Akademie věd pořádá každoročně Týden vědy a techniky. Už to má svou
skvělou dvanáctiletou tradici. Když jsme s tím začínali, bylo to jen několik
populárních přednášek v Praze. Dnes to jsou stovky akcí, přednášek, filmů,
vědeckých diskusí a výstav po celé republice. Název akce se nezměnil, je to
stále Týden vědy a techniky, ale ten „týden“ trvá 14 dní! (úsměv)

 

Účastníte se i neformálního společenského
dění, nebo se s vámi mohou lidé setkat, potažmo s vámi diskutovat
pouze v odborných kruzích a na odborně zaměřených akcích?

Jak jsem řekl,
nevymanil jsem se zcela ze své tzv. „manažerské“ činnosti. Kromě vědy se navíc
angažuji v oblasti energetiky. Předsedal jsem vládní komisi za premiéra
Topolánka a nyní spolu s Ing. Danou Drábovou spolupředsedám poradnímu
sboru pro energetiku ministra obchodu a průmyslu Martina Kuby. Jsem také v Etickém panelu České televize a
několika dalších radách. A se všemi těmito aktivitami je spojen i jistý
společenský život.

 

Jak hodnotíte zařazení biochemie do
základního školního vzdělání? Je možné se v biochemii i bez
specializovaného zaměření obstojně orientovat?

Víte, biochemie
je složitá věda a laik, tedy běžný občan, nepotřebuje znát žádné podrobnosti.
Myslím, že stačí, když se biochemii budou středoškolští profesoři věnovat
v rámci výuky chemie a biologie. A pokud vím, tak to se děje. K všeobecnému vzdělání by měly
patřit základní znalosti o tom, co se děje v našem těle s potravou, proč dýcháme, co jsou to
geny, co je fotosyntéza a proč je tak důležitá a podobně.

 

Řekl byste, že český národ je geneticky
nějak specifický? Je možné si s ohledem na zkoumání našich genů všimnout
nějakých zajímavostí?

Dnes se sice
hodně stírají rozdíly mezi národy a etnickými skupinami, ale přece jen existují
stále ještě charakteristické znaky národa a etnika jako celku. A jsou to znaky
jak fyzické, tak i duševní. Neznamená to ovšem, že každý příslušník národa nebo
etnika má tyto znaky. Ale víme, že ve Švédsku je mnoho vysokých světlovlasých
lidí a v jižní Itálii zase snědých menších lidí. Víme, že Němci tíhnou
k dobré organizaci a my Češi, obávám se, k ní netíhneme. A tak
podobně. Tyto vlastnosti mají svůj genetický základ.

 

Jsou mi známé vaše dřívější ambice na post
prezidenta ČR. Jaký je dnes váš postoj k této možnosti, když je schválena
přímá volba?

Ne, ne. Já jsem
tyto ambice nikdy neměl. Tenkrát se o to postarali novináři, kteří o některých
lidech tvrdili, že by se o nich mělo uvažovat. Já jsem to asi ne dost
vehementně popřel a nechal jsem věcem volný průběh. A teď za mnou chodili známí
i neznámí, že bych měl na funkci prezidenta republiky kandidovat. Jsem starý
skaut a někteří skauti mě chtěli nominovat také proto, že letos slaví 100 let
od založení Junáka. Mysleli si, že by snad bylo dobré postavit při této
příležitosti svého kandidáta na prezidenta republiky. Ale já jsem to hned
v počátcích zarazil. V politice se necítím dobře a neumím se mezi
politiky pohybovat.

 

Řekl byste na adresu aktuálních kandidátů
nějaké doporučení či obavu?

Jak už jsem kdesi
řekl, nevadí mi, že se dnes už v běžném životě na minulost normalizačních
komunistů nehledí. Je to tak správné, protože od politické změny v roce
1989 uplynulo už přes dvacet let. Ale přiznám se, že u prezidenta republiky by
mi členství v normalizační KSČ vadilo. Ani ne tak pro ten samotný fakt,
jako spíš proto, že to přece jen svědčí o jisté nepevnosti názorů těchto
kandidátů, a pro tak odpovědnou funkci to není dobré. Vždyť prezident je například
nejvyšším velitelem armády, předsedá Bezpečnostní radě státu apod. Bohužel
kandidátů s touto minulostí je několik. Já nejsem příznivcem přímé volby prezidenta
republiky.

 

Na jakých univerzitách přednášíte a jaké
byly vaše dosavadní zkušenosti se studenty, srovnáte-li působiště?

Já jsem
absolventem Univerzity Karlovy, ale už 40 let působím na Vysoké škole
chemicko-technologické Praha (VŠCHT). Došlo k tomu z praktických
důvodů. Pracoval jsem totiž v ústavech Akademie věd, které jsou
v těsném sousedství VŠCHT v Praze-Dejvicích. Zaváděl jsem tam
přednášky z molekulární genetiky a z genového inženýrství. Dnes už to
skvěle přednáší současný děkan jedné z fakult VŠCHT profesor Tomáš Ruml a
já za něj jen zaskakuji, když je v zahraničí a podobně. VŠCHT je moc dobrá
škola. Má nejlepší vědecký výkon ze všech českých vysokých škol. A její
absolventi se dobře uplatňují.

 

Jak oblíbená je biochemie u studentů?
Patří mezi ty obory, které si student volí přednostně?

Studenti chemie
si skutečně rádi volí jako specializaci biochemii. Na tu bývá největší nával.
Ale i biochemie je přírodovědný obor a studium přírodovědy není obecně moc
vyhledávané. Ještě horší je to s technickými obory. A to i přesto, že
technici a přírodovědci budou mít lepší uplatnění než filozofové,
kunsthistorici a podobně. Zatím ještě je nejlukrativnějším povoláním právník a
ekonom. Ale myslím si, že už jich je dost a nebude pro mnohé z nich snadné
najít zaměstnání.

 

Kde všude najde biochemik uplatnění?

Kromě vědecké
práce v Akademii věd a na vysokých školách to jsou zdravotnická zařízení,
farmaceutický průmysl, biotechnologie, potravinářské provozy a laboratoře všeho
druhu.

 

Jak hodnotíte příležitost stát ve vedení
Akademie věd ČR? (pozn. redakce: 2005 – 2009)
Co vám dala a v čem tato pracovní pozice naopak zklamala vaše očekávání?

Já považuji
Akademii věd za naši nejlepší vědeckou instituci. Neznamená to ale, že by se
neměla zlepšovat. Naopak. V ústavech Akademie věd by měla být jen
mezinárodní elita. A k tomu je dost daleko. Má to své objektivní příčiny,
jako je nedostatek peněz a jistý konzervatizmus vědecké obce, ale má to i
příčiny subjektivní, se kterými bychom si měli umět poradit. A mnohé se už
děje. Například jediné opravdové a objektivní hodnocení úrovně ústavů a
v nich i skupin a jednotlivců mezinárodními panely odborníků se provádí
periodicky právě jen v Akademii věd. Výsledky těchto hodnocení se ale
obtížně implementují. Lidé propuštění pro nedostatečný vědecký výkon zhusta
vyhrávají soudní spory, a tak brání obnově vědeckých skupin a postupnému
nahrazování průměru výkonnějšími pracovníky.

 

Jak se vám daří vyvažovat profesní a
osobní život? Jak tuto rovnováhu srovnáváte s tou z dob vašich
profesních začátků?

Já se blížím
důchodovému věku, vlastně už v něm jsem a určitě nebudu zabírat místo
někomu mladšímu a schopnému. Můj tatínek byl lékař, urolog a napsal kdysi
knížku o stárnutí. A tam nabádá aby se lidé na důchod připravovali alespoň rok,
ne-li dva. Ten, kdo odejde do důchodu ze dne na den a nemá čím by svou práci
nahradil, brzy umírá. Já se sice budu zajímat o vědu, i když už nebudu do
ústavu chodit, ale kromě toho začínám věnovat více času sportu a kulturním
památkám. Také něco píši a tak podobně. A rád vařím. Co se mých profesních
začátků týče, tak to jsem v laboratoři pracoval opravdu intenzivně a moc
mne to bavilo. Období, kdy jsem dokončoval svou doktorskou práci, jsem trávil
v laboratoři všechen volný čas, zhusta i soboty a neděle. Pak bohužel
přišla v roce 1968 okupace a to můj život hodně rozhodilo. Odjel jsem na
dva roky do USA a Kanady a vrátil se do normalizačních poměrů. To pak byla doba
naší zhoubné izolace od světa včetně světové vědy. A v tak rychle se
rozvíjejícím oboru, jako byla molekulární biologie, to vedlo k zaostání,
které do jisté míry trvá dodnes. Je to snad i jedna z příčin, proč ve vědě
nepatříme ke špičce, kde bych nás rád viděl.

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Michaela
Lejskova

Foto: archiv prof. RNDr.
Václava Pačese, DrSc.

Vytvořeno ve
spolupráci s AV ČR www.avcr.cz

Kontrola
textu: Květa Strnadová

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

 

Prof. RNDr. Václav Pačes, DrSc. (* 2. února 1942, Praha) je český biochemik a v
letech 2005–2009 předseda Akademie
věd České republiky. Od roku 2010 je
předsedou Učené
společnosti České republiky. Dále:

• je redaktorem
  mezinárodního časopisu Research in Microbiology
• je členem rad časopisů
  European Journal of Biochemistry a Chemické listy
• je členem vědecké rady na
  Univerzitě Karlově, na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze a na její
  Fakultě potravinářské a biochemické technologie
• je předsedou komise pro
  udílení hodnosti DSc. v oboru biochemie, biofyziky a molekulární biologie
• spoluzaložil a je členem
  Učené společnosti ČR
• byl zvolen do Evropské
  akademie věd a umění a Evropské molekulárně biologické organizace (EMBO)
• opakovaně byl zvolen
  předsedou České společnosti pro biochemii a molekulární biologii
• v roce 1989 získal Státní
  cenu za vědu, má cenu Československé akademie věd (ČSAV) a
  cenu ČSAV za popularizaci vědy
• byl ředitelem Ústavu
  molekulární genetiky Akademie věd České republiky
• v letech 1993-1997 byl místopředsedou
  Akademie věd České republiky
• na XXVI. zasedání
  Akademického sněmu byl zvolen předsedou Akademie věd České republiky

 

 

 

„Představme si tu
nejlepší variantu, ale tu, která je racionální, smysluplná. I když nemáme
stoprocentní jistotu, že to vyjde, pokud je to pravděpodobné, tak se nám to
stane.“ Mgr. Karel Janeček, Ph.D., MBA

 

 

 

 

 

Už jako malé dítě
byl Karel Janeček zvídavý a nadaný. V předškolním věku ho zajímala záporná
čísla. Rodiče ho ale – dle známého rčení „kolik jazyků umíš, tolikrát jsi
člověkem“- dali nejdříve na jazykovou školu. Nakonec ale stejně vystudoval svůj
vysněný obor – matematiku. V roce 1996 získal titul MBA na Bradley University v
USA. O rok později absolvoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy
v Praze, obor teorie pravděpodobnosti a matematické statistiky. Roku 2004
získal titul Ph.D. v oboru Mathematical Finance na Carnegie Mellon University,
opět v USA. Založil vlastní firmu RSJ a začal podnikat jako obchodník na
zahraničních burzách. Dobré investice přinesly dobrá zhodnocení. Karla Janečka
zajímají investice nejen do byznysu, ale také do lidského faktoru. Ať už jde o
vědu a výzkum či uvědomění společnosti, postoje. Založil několik nadačních
fondů, mezi nimi i známý Nadační fond proti korupci, a momentálně věnuje
veškerý volný čas svému projektu s názvem „Pozitivní evoluce“. Rád
diskutuje s lidmi a my jsme si v profesním rozhovoru pro magazín Best of rádi povídali
s ním.

 

Jste
muž několika tváří. Matematik, burzovní makléř, zakladatel nadačních fondů,
milovník umění, vášnivý sportovec… Zapomněla jsem na něco?

Řekl
bych ještě zakladatel RSJ, mecenáš a možná bych se odvážil říci vizionář. A
toho burzovního makléře bych neuváděl, činnost RSJ nemá nic společného
s prací burzovního makléře. Když už, tak jsem finančník a RSJ je obchodník
na zahraničních burzách.

 

Kdysi jste se v jednom rozhovoru
zmínil, že se považujete hlavně za vědce, stále to platí?

To
je velmi záludná otázka. Řekl bych, že ano, ale bylo by zavádějící říci jen
ano. Tady záleží na přesné definici slova vědec. Víte, aby to nevyznělo moc
pateticky, ale dnes bych to nazval vědec lidské duše. Ale to je asi moc
patetické, že? (smích) Ale víte, co je velmi důležitá věc? Většina lidí
se totiž domnívá, že když je někdo vědec, kterému je přisuzováno racionálno,
tak má problém vnímat některé věci, třeba takové, které se rozpoznávají citem.
Ale to je úplně špatně. Protože vizionářství je vlastně intuice, cítění, ale
musí to být podmíněno raciem. Protože jsou lidé, kteří mají intuici, ale
nepoužívají racio a potom mohou dělat zásadní chyby. Člověk musí mít intuici a
být schopen vyhodnotit, zda je to, co mu intuice napoví, smysluplné.

 

Ale existuje hodně lidí, třeba umělci,
kteří používají převážně tu pocitovou složku…

Kdyby
umělec uměl používat i racionální složku, vůbec to neubere na jeho umělecké
stránce. Naopak. Myslím si, že někteří z těchto lidí to dělají úmyslně, že
zapomínají na tu racionální složku, aby se činili zajímavějšími. A také si tím
omlouvají své chyby. I ten nejlepší umělec může být racionální a jeho tvůrčí
kvalitě racionalita nic neubere. To je tvrzení, za kterým si stojím, respektive
tak chápu pozitivní slovo „racionální“.

 

O
vás se říká, že jste silně racionální člověk, takže předpokládám, že každému vašemu
kroku a rozhodnutí předchází racionální úvaha. Ale přesto, kdy vámi hýbou emoce?

Samozřejmě,
že se mnou hýbou emoce, ale zásadní rozhodnutí, která nedělám ve spěchu,
podléhají jednoznačně racionálnímu vyhodnocení. Cokoliv, co dělám, pokud to
není v afektu, je racionální. A co je důležité, spousta lidí, když jim
člověk řekne, že je racionální, lekne se, že je bez emocí, ale to vůbec není pravda!

 

Kdyby
vám chyběla racionalita, určitě  byste nemohl
založit společnost RSJ, která dnes patří k největším tvůrcům trhu na světových burzách s finančními deriváty a je velmi
úspěšná. Jak vznikla a co znamená zkratka RSJ?

Není
to žádná zkratka. Můj otec v roce 1995 pracoval pro plzeňskou
podnikatelskou skupinu firem s názvem RSJ. Já v té době obchodoval s akciemi,
a tak mne napadlo, že bych firmu a značku odkoupil. No, a tak jsem ji odkoupil
a udělal z ní obchodníka s cennými papíry. Takže ten název přišel
zvenku.

 

Můžu
mít ještě drobnou podotázku? Co je to finanční derivát? Většina běžné populace
si pod obchodováním na burze představí akcie, komodity nebo třeba měny.

Pokusím
se to vysvětlit. Finanční deriváty slouží k tomu, aby si firma mohla na
finančním trhu zajistit svá rizika. Jak je známo, finanční trh funguje tak, že
když firma potřebuje peníze, buď si půjčí na trhu, nebo vydá obligace, akcie a
získá za ně od investorů kapitál. To je standardní forma, které většina lidí
rozumí. Ale teď si představte, že firma má náklady v korunách a příjmy
v eurech. Tím pádem nese firma riziko, že když koruna posílí, tak za ty
příjmy, které má v eurech, bude mít málo korun, anebo naopak hodně, a bude
spokojená. Ale my se zabývejme případem, kdy bude mít těch korun málo, čímž by
se mohla dostat do finančních problémů. ´Firma si může zajistit to své „kurzové
riziko“ tím, že bude obchodovat deriváty. Např. my obchodujeme s tzv.
Futures, což jsou kontrakty, které se obchodují na mezinárodních trzích. Jinak
takovým nejjednodušším finančním derivátem je tzv. forwardový kontrakt.

 

Můžete uvést konkrétní příklad na
forwardový kontrakt?

Podnikatel
jednorázově vyvezl do Německa zakázku za 100.000 eur, faktura je splatná za 3
měsíce. Současný kurz je 30 Kč/€, tedy současná hodnota pohledávky
je 3,000.000 Kč. Bojí se však, že za 3 měsíce kurz klesne např. na 28 Kč/€ a on dostane jen 2,800.000
Kč, tj. faktická ztráta 200.000 Kč z důvodu pohybu kurzu. Řešením této
situace je zajít do banky a uzavřít měnový forward, kterým si exportér zajistí,
že za 3 měsíce odnese do banky obdržených 100.000 eur a banka mu vyplatí 3,000.000 Kč, ať už kurz v tu dobu bude jakýkoliv. Pokud kurz mezi tím skutečně
klesl, udělal dobře, pokud vzrostl, připravil se o zisk – nicméně obchodník
chtěl dostat zaplaceno za to, co vyrobil, a ne spekulovat, jestli kurz klesne
nebo vzroste. Vysvětlil jsem to tak, aby to bylo pochopitelné?

 

Už mi to začíná být jasnější. (smích)

Tento druh obchodování zmírňuje firmě
rizika. Nikdy je úplně nevymaže, ale může je zjemnit.

 

Jak
byste laicky popsal „elektronické obchodování“, pojem, který se
v souvislosti s vámi často skloňuje?

Elektronické
obchodování je tak široký pojem, že zahrnuje téměř všechno, a myslím, že už
nemá ani smysl ho používat. Protože i ten, kdo se rozhodne koupit akcii, mačká
enter na počítači. Většina burz obchoduje plně elektronicky, výjimečně může
ještě existovat tzv. pit. Pokud vím, pit ještě existuje např. v Chicagu na
Chicago Mercantile Exchange, nicméně má již pro burzu minimální význam.

 

Co znamená obchodování v pitu?

To
je starý typ obchodování, kdy lidé obchodují tak, že si ukazují prsty,
pokřikují na sebe, píšou si na papírky. Takhle se obchodovalo až skoro do roku
2000. Říká se tomu, že se obchoduje na pitu, na flooru nebo na burzovním
parketu. A ještě, když už jsme u toho obchodování, máme algoritmické
obchodování, kde většinu rozhodování dělá počítačový program. Člověk to třeba
dozoruje, kouká na to, ale nezasahuje.

 

Dokážete
vy sám, coby podnikatel, rozpoznat u jiných dobrý podnikatelský plán, odhadnout
rezervy na trhu? Zajímáte se o takto průbojné lidi či projekty a podporujete je
nějak?

V současné
době toho mám tolik, že mi opravdu nezbývá čas věnovat se jiným podnikatelským
plánům, až na některé výjimky. Ale pokud znám všechna fakta, pak bych byl
schopen to s velkou pravděpodobností posoudit. To ano.

 

Zakládáte
nadační fondy. Doposud jste založil tři – Nadační fond pomoci, Nadační fond
Karla Janečka a Nadační fond proti korupci. Posledně jmenovaný fond má celkem
slušný mediální ohlas. Můžete vysvětlit, proč vznikly a čím se zabývají?

Nadační
fond Karla Janečka je fond, který podporuje projekty převážně vědeckého
výzkumu, a to v oblastech matematiky, ekonomie a medicíny. Cílíme na mladé vědce působící v
České republice a úspěšné české vědce, kteří se rozhodnou pro návrat ze zahraničí. Grant bude
předán na základě kvalitního vědeckého projektu, přičemž vědec doloží svou
odbornost publikační činností v mezinárodně respektovaných odborných časopisech.

A co Nadační fond pomoci?

Tento
fond by měl pomoci těm, kteří učinili něco podle správných hodnot, ale systém
je za to potrestal. Tento nadační fond má za sebou zatím dobročinné akce, ale
musím říci, že na nějaký velký případ tohoto typu stále čekáme. Rozdali jsme
například počítače do dětských domovů, což je sice aktivita mimo hlavní náplň
tohoto fondu, ale je to alespoň pro dobrou věc.

 

Nadační
fond proti korupci (NFPK) jste založil společně s moderátorem Janem
Krausem a podnikatelem Stanislavem Bernardem. Co má udělat běžný člověk, který by rád
nahlásil korupční chování. Zajímalo by mě, jak to probíhá „prakticky“?

Nejjednodušší
pro toho, kdo by rád nahlásil korupční chování, je zajít na web a spojit se
s našimi zaměstnanci fondu. Myslím, že lidé už dnes pochopili, že náš fond
je hodně vytížený a nemůže se zabývat malými případy. Zabývá se těmi opravdu
velkými korupčními kauzami v hodnotách desítek milionů korun, anebo zvlášť
morálně zavrženíhodnými činy. Ideální je kombinace obého.

Jak
můžete pomoci osobám, které najdou odvahu a korupci nahlásí, čímž se mohou
vystavit nepříjemné, až nebezpečné situaci? Myslíte i na tohle?

My
se samozřejmě za toho člověka, který čin oznámí, postavíme, poskytneme mu
právní služby, ocenění. Pokud by se onen člověk dostal do nějakých velkých
problémů, třeba přišel o práci, potom se může obrátit na náš již výše zmiňovaný
Nadační fond pomoci. Ale zatím všechno vyřešil NFPK, ještě se nám nestal
případ, kdy by to ten člověk odskákal.

 

Myslí na to i zákon a lidi nějakým způsobem
chrání? Existuje program na ochranu svědků?

Samozřejmě,
takový program existuje, ale my jsme ho zatím nepotřebovali. Spadá to pod
Ministerstvo vnitra České republiky a je to až ta úplně nejkrajnější možnost.

 

Co, případně kdo je vaším hnacím motorem?

Hnacím
motorem je pro mě vize lepší, a já se dokonce odvážím říci, dobré  až ideální společnosti. A toho chci dosáhnout pomocí našeho projektu Pozitivní evoluce, jehož prvním
velkým projektem byly Vlny evoluce.

 

Na svých
stránkách říkáte, že Vlny evoluce jsou projektem za obnovu hodnot. Cílem
pozitivních vln je rozproudit celospolečenskou diskuzi o společnosti, o
hodnotách, o životním smyslu každého z nás. Tedy jednoduše řečeno: „Když se propojí všichni pozitivně smýšlející
lidé a bude jich dostatečný počet, dokážou změnit cokoliv.“ Nebojíte se
toho, že těch skutečně pozitivně smýšlejících bude málo?

V první
fázi potřebujeme spojit ty pozitivně smýšlející lidi, kteří už jsou hodně
daleko, aby to byli schopni pochopit, a ti méně vnímaví budou bohužel stát
opodál. A máte pravdu, další kroky mohou být během na delší trať. Moje
představa není taková, že si teď všichni uvědomí, co je potřeba udělat a
půjdou. To určitě ne. Budou stačit úplně v pohodě třeba dva miliony lidí,
to už je obrovská síla.

 

To je skutečně obrovská masa lidí…

Řekněme
dva miliony, to je s rezervou. A taková síla už dokáže napravit společnost.
Víte, pokud se spojí takové množství lidí, politické strany už začnou samy tu
obnovu nabízet. Nic jiného jim nezbude, ztratily by voliče. Já už mám celý
tento systém vymyšlený dlouho. A snažím se to lidem vysvětlovat. Základní
myšlenka je ta, že spojíme velké množství pozitivně smýšlejících lidí, kteří
budou diskutovat o tom, co je potřeba. Navrhnou se nějaké kroky a potom se řekne:
„Politické strany, podívejte se,
chceme po vás o hodně spravedlivější volby a ty musí být udělané podle férového
volebního systému, takže to nabídněte, a pokud to nenabídnete, přijde někdo
jiný, založí politickou stranu, jejímž programem spravedlivé volby budou.“
Klíčová změna je právě změna volebního systému, aby byl spravedlivý.

 

Jak toho chcete dosáhnout?

Nejdříve
musí být nový volební systém a potom volby. Ty krajské byly obrovský zdvižený
prst. To, že řídí nějací komunisté lokální politiku, není tragédie, tragédie by
to byla v Poslanecké sněmovně. Všechno už mám do detailu vymyšlené, celou
změnu volebního systému. Důležitý rozdíl oproti dnešnímu stavu bude v tom,
že volič řekne, nejen koho si přeje zvolit, ale řekne i koho nechce. Vzniknou
takzvané minusové hlasy. Návrh, který jsme předložili veřejnosti, je takový, že
bude 81 volebních okrsků a v každém by mohla politická strana postavit
maximálně dva kandidáty. Z logiky fungování navrženého volebního systému
se dá dokázat, že šanci dostanou ti lidé, kteří jsou té moci hodni. A ne ti,
kteří jdou do politiky kvůli tomu, aby si něco nakradli. Pokud by politická
strana nominovala špatné lidi, v daném volebním okrsku s velkou
jistotou prohraje a ztratí moc.

 

Kdo je pro vás v této souvislosti
společensky přijatelný člověk, tedy ten „hodný moci“?

Takový člověk, který nedělá vědomé špatnosti, tedy
věci, které škodí společnosti. Špatný člověk je schopen škodit celku čistě za účelem
svého domnělého prospěchu.

 

Máte už svého kandidáta na post nového
prezidenta?

Ne.

 

Jak snášíte kritiku vaši činnosti a
reagujete na ni nějak?

Argumentační a smysluplná kritika mi nevadí,
z té se člověk může hodně poučit. Trochu mi vadí hloupé bláboly, které
píší lidé, kteří jsou o něčem přesvědčeni, ačkoliv problematice vůbec nerozumí.
Takovým typickým příkladem jsou „chytré“ články, ve kterých všeználci negativně
popisují algoritmické obchodování RSJ a kritizují mě za nemorální vydělávání peněz.
Jsou to naprosté nesmysly.

 

Jaký je váš vztah k médiím?

Spíše pozitivní, k většině médií
pozitivní a já komunikuji s těmi pozitivními.

 

Věříte tomu, co se o médiích říká, že jsou
„sedmá velmoc“?

Média
mohou člověka poškodit, nebo mu pomoci, ale zase je nepřeceňujme, nejsou
všemocná. Jejich síla je v tom, že ovlivňují mínění celé společnosti.

Můžete
zavzpomínat na vaše dětství, byl jste již odmalička nadané dítě, nebo se váš
talent začal rozvíjet až s dosaženým vzděláním?

Asi
jsem byl, jak říkáte, nadané dítě. Už odmalička mě bavily různé logické hry,
matematika mě extrémně bavila, ale jinak si nepamatuji, co jsem v kolika
letech uměl. Vzpomínám si, že jsem ještě chodil do školky a už mě velmi
zajímala záporná čísla, táta mi to tehdy vysvětloval na stupnici teploměru.

 

Můj malý tříletý synek už píše a pracuje s iPadem,
třeba bude také jednou jako vy.

Jéééé,
to tam ani nepište, to budu vypadat jako pitomec, že jsem začínal až ve škole.
(smích) Dopište tam raději, že já vyrůstal
za raného socialismu. Jiná doba!!! (smích)

 

Nenavštěvoval jste nějakou speciální školu?

Navštěvoval,
chodil jsem do výběrové jazykovky. Sice já chtěl něco s matematikou, ale
rodiče si přáli jazyky. Nicméně jsem potom začal navštěvovat gymnázium Wilhelma
Piecka, což bylo v té době nejlepší matematické gymnázium v České
republice.

 

Kam
byste na žebříčku úspěšnosti v životě zasadil „kvalitní vzdělání“?
Záleží
na tom, jak definujete slovo vzdělání. Kdybyste se mne zeptala před rokem, tak
bych řekl, že vzdělání je nejdůležitější ze všeho. Dnes bych to viděl trošku
jinak, vzdělání je důležité, ale ještě důležitější je mít a znát své poslání. Každý člověk má něco, co ho naplňuje, dává mu energii a tomu by se měl věnovat.
A v tom oboru je potom potřeba dosáhnout co nejlepšího vzdělání,
respektive se danou věc co nejlépe naučit. Samozřejmě si uvědomuji, že vzdělání
je klíčové pro společnost. Takže asi tak – je extrémně důležité, aby
talentovaní lidé mohli dosáhnout toho nejlepšího možného vzdělání.

 

Máte několik titulů. Proč žádný z nich
oficiálně nepoužíváte?

Koho
to zajímá? Své vzdělání mám na webu, kdo chce, tak si to najde. Ale jak říkám,
není to podstatné, pouze v případě, když se člověk uchází o práci nebo
chce doložit své vzdělání. Já tituly nedávám, protože nepotřebuji nikomu nic
dokládat.

 

Jak
byste charakterizoval pozitivní myšlení, z vlastní zkušenosti vím, že co
člověk, to jiný názor na to, jak funguje…

Já
jsem přesvědčený o tom, že pozitivní myšlení opravdu funguje. Představme si tu
nejlepší variantu, ale tu, která je racionální, smysluplná. I když nemáme
stoprocentní jistotu, že to vyjde, pokud je to pravděpodobné, tak se nám to
stane. Ale pozor! Naprosto scestné je, když člověk udělá nějaký úlet a myslí si, že ho pozitivní myšlení zachrání. Pozitivní myšlení nám pomáhá
realizovat naše touhy, sny, ale takové, které mají reálný základ. Pokud je to
odtrženo od reality, je to potom ve stadiu zázraku a ty se plní jen v pohádkách.

 

Kdo jsou vlastně kamarádi a kdo přátelé
Karla Janečka?

Nemám
moc přátel z dětství, jako někteří mí vrstevníci. Jako malý kluk jsem
často střídal školy. Mám několik přátel z vysoké školy a také
z Ameriky, kde jsem bydlel. Ale ty jsem už dlouho neviděl. Dnes mám takový
okruh přátel, s nimiž se pravidelně stýkám, a známe se zhruba dvanáct let.
Ale v poslední době se počet mých přátel rozrostl i z toho důvodu, že
mnohem více komunikuji s lidmi.

 

Není
to i tím, že se o vás začalo psát v médiích a jste známý a bohatý? Nemáte
čas od času obavu, že se s vámi budou lidé přátelit pouze kvůli tomu, jaké
máte postavení a majetek?

Určitě
ne. Já to poznám. Neříkám, že hned na začátku, ale poznám. Mám kolem sebe lidi,
o nichž jsem přesvědčen, že jsou to skuteční přátelé. Mám přátele jak mezi
velmi bohatými lidmi, tak i mezi lidmi s normálními příjmy. Nerozlišuji
to.

 

Kam byste na svém žebříčku zařadil
přátelství?

Umět si najít skutečné přátele a rozpoznat,
kdo je opravdový přítel, je extrémně důležité. Tak asi.

 

Jak se vám osvědčil přirozený odhad na lidi
a na co nejvíce dáte?

Na otevřenost a upřímnost.

 

Určité
věci jsou ve vaší pozici asi pod vaši rozlišovací schopnost. Třeba běžný
rodinný nákup. Máte vůbec při tolika aktivitách čas zajít na nákup?

Na
běžný nákup opravdu nechodím. Neřekl bych, že je to pod moje rozlišovací
schopnosti, ale spíš pod moje energetické schopnosti. Třeba teď je pro mě jeden
z velkých problémů to, jak se oblékat. Teď jsem měl například návrhy od
stylistky, ale stejně mě to nebaví, nicméně jsou jisté formální věci, které člověk
musí splnit. Tím, že jsem teď známější, musím být dobře oblečený. Jsou experti,
kteří to poznají. Jednak jde o dress code, se kterým jsem se už tak nějak
vyrovnal, ale také to musí dobře sedět a jako celek působit dobře. (smích)

 

Máte
rád adrenalinové sporty a výzvy. Nemáte někdy ani trošku strach, že byste mohl
o všechno přijít, třeba i o život. Stává se přece, že se při seskoku neotevře
padák…

Ano,
mám rád věci, které mají hodně mužské energie. Ale i adrenalinové věci dělám
racionálně, ne bezhlavě. Vše mám racionálně promyšlené, aby to bylo bezpečné a
správné. Čistě teoreticky nelze vyloučit nikdy nic, prakticky zase to souvisí
s pozitivním myšlením, pokud neuděláme zbytečné hrubé chyby vyplývající
z neracionálního jednání, i tyto věci jsou bezpečné.

 

Na čem v životě nejvíce lpíte?

Na ničem nelpím.

 

Co obvykle míváte na repertoáru, když
přicházíte domů? Kam upínáte svoji pozornost?

Většinou
se nejdřív najím. (smích) Také mívám pracovní schůzky i večer. Rád si
jdu zaběhat. A samozřejmě svoji pozornost upínám ke svým dvěma dceruškám Viktorce a Amálce,
pokud mám trochu času. A když mám chuť, jdu chodit po zábradlí.

 

Co si mám pod takovou procházkou
představit, jak vypadá?

Normálně,
nad propastí třeba. (smích)  Néé,
nad propastí ne, to si dělám legraci. To už by bylo za hranou. Tuhle mě
vyfotili v Blesku, měl jsem tam reportáž o tom, jak chodím po zábradlí,
ale byla to super reportáž. Já se netvářím skepticky, ani přezíravě ke čtenářům
Blesku. Proč také? Spousta lidí se tváří jako intelektuálové,Blesk čte a
pomlouvá úplně stejně jako neintelektuálové. I když přiznávám, že tím, jak jsem
pracovně vytížený, nemám vůbec čas číst ani běžné noviny a Blesk jsem také četl
poprvé v životě až díky článku o mně. (smích) Ať si, kdo chce, čte,
co chce.

 

Jak se vám líbilo u nich v redakci?

Já
jsem si v první chvíli přišel, že jsem se ocitl v řídicím středisku
NASA. (smích) Plno počítačů, velká billboardová obrazovka…, profesionální
to tam mají.

 

Novou
zkušeností pro vás je profesní magazín Best of, který publikuje pouze rozhovory,
a to pouze s lidmi vynikajícími ve svých profesích, jedná se tedy o
profesní osvětu. Jaký je váš názor na tuto myšlenku uvedenou do praxe?

Myslím, že tato myšlenka je vynikající. Je výborný
nápad inspirovat lidi příklady úspěchu. Doložení férového úspěchu je také
důležité v tom, aby lidé byli úspěch schopni pochopit a přijmout.

 

Jak vypadá váš denní režim? Patříte
k ranním ptáčatům a lidem s pevným režimem?

Celkem náhodně, podle toho, jak vychází čas. Někdy
jdu spát k ránu, někdy zase k ránu vstávám. Například teď během svých
cest po pozitivních městech.

 

Oslovuje
vás východní filozofie či jiná duchovní oblast?
To je složitá otázka na dlouhé vysvětlování.
Pravděpodobně v dohledné době napíši na svůj blog svou životní filozofii.
Nyní mohu říci, že východní filozofie hodnotím jako velmi kvalitní, nicméně se
žádnou existující filozofií se plně neztotožňuji. Alespoň tedy o žádné nevím.

 

Lidé
často mluví o změnách, vidí v nich řešení mnoha situací. Je slovo změna
vaše oblíbené, nebo věříte více na zlepšení. Změnit nebo zlepšit. Co je vám
blíže?

Jednoznačně změnit, a to zásadně a ve velkém! Pouze
„zlepšovat“ je v současné době špatně. Jsem hluboce přesvědčen, že pokud
bychom se chtěli smířit s pouhým zlepšováním, tak jako společnost a asi celá současná civilizace zkrachujeme. Důvodem jsou prohnilé mocenské
struktury, což je zvláště v naší zemi velmi zřetelné. Mocenský systém
v naší zemi je tak prohnilý, že ho nelze pouze zlepšovat, je nutné ho
změnit. Jsem přesvědčen, že k této změně je bezpodmínečně nutná změna
volebního systému na spravedlivý volební systém a vytvoření fakticky
spravedlivé demokracie.

 

Co ve svém životě milujete?

Tak
samozřejmě na prvním místě své dvě holčičky. A potom miluji lidskou duši. Velmi
rád se učím, komunikuji s lidmi, učím se od nich novým věcem. To všechno
mě baví.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz a archiv Karla Janečka

Vytvořeno ve
spolupráci s hotelem ARIA www.ariahotel.net

Produkce: Michaela Lejsková

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-10-2012.html

Korektura
textu: Květa Strnadová

Produkce:
magazín Best of www.ibestof.cz