Archiv rubriky: Věda a výzkum

Pohled na hvězdnou oblohu člověka fascinoval již od nepaměti. Vesmír se stal výzvou pro vědce a techniky, inspirací pro básníky. Pro Ing. Marcela Bělíka (*1966) je vesmír koníčkem i profesí, které se věnuje jako ředitel hvězdárny ve východočeské Úpici.

Můžete krátce představit Hvězdárnu v Úpici, kterou řídíte?

Úpickou hvězdárnu naleznete, jak již ze jména vyplývá, v šestitisícovém městě Úpici, v jeho jihozápadní části; pro přesně uvažující jedince na souřadnicích 50°30’27,5″ severní šířky a 16°00’44“ východní délky. Hvězdárna se nachází, jak bývá u hvězdáren zvykem, na kopci zvaném „U Lipek“. Nicméně při její návštěvě, na kterou jste srdečně zváni, rozhodně duši nevypustíte – jde o mírný kopec, jehož zdolání nepřináší standardnímu zástupci druhu Homo sapiens příliš velké strasti.

Můžete představit hvězdárnu jako odborné pracoviště?

Úpická hvězdárna je odborným pracovištěm, dosahujícím v několika oblastech své činnosti velmi vysoké odborné či špičkové úrovně, některá pozorování jsou dokonce zcela unikátní. Zejména se jedná o optická a rádiová sledování sluneční činnosti, pozorování meziplanetární hmoty a podobně. Kromě záležitostí čistě vědeckých se hvězdárna orientuje také na astronomickou osvětu směřovanou k nejširší laické veřejnosti se zvláštním zaměřením na mládež.

Hvězdárna v Úpici vznikla již v roce 1959. To už je hodně dlouhá historie…

Celá historie hvězdárny se však začala psát de facto již o sedm let dříve v roce 1952, kdy zde začal pracovat astronomický kroužek při ZK ROH Transporta Úpice. Jeho členové si svépomocí upravili prostor a začali provádět první pozorování, ke kterým se zpočátku scházeli jednou za čtrnáct dní. Na konci roku 1953 si postavili pozorovatelnu s odsuvnou střechou, ta však byla silnou noční vichřicí 22. srpna 1954 rozmetána do širokého okolí. Tato událost urychlila rozhodnutí vybudovat stavbu větší a bytelnější. Konečně v roce 1955 bylo započato se stavbou a vznikla zděná budova s kopulí o průměru šest metrů.

Již tehdy byla na hvězdárně prováděna odborná pozorování?

Ano. Byly ustanoveny odborné sekce – přístrojová, časová a fotografická, pozoroval se výskyt meteorů, komet, přelety umělých družic a proměnné hvězdy. Začaly i skutečné výzkumné práce – pozorovala se zatmění Slunce a Měsíce, byly zachyceny signály 1. a 2. sovětské kosmické rakety vyslané k Měsíci. Později pak přišlo na řadu i Slunce.

Jaká životní cesta vás osobně přivedla k astronomii?

Za to může asi táta. Jezdil jsem v dětství s rodiči na podnikovou chatu do Krkonoš. A když mě táta jako malého táhnul v noci sáňkách a nad hlavou byla obloha plná hvězd, tak někde tam byl začátek vášně pro hvězdy, pro astronomii. Tenkrát nebylo v noci světelné znečištění, takže ty hvězdy zářily opravdu nádherně!

Ale vaše vysokoškolská studia se přímo astronomie netýkala.

Jsem vystudovaný chemik. Po absolutoriu na Vysoké škole chemicko-technologické jsem chtěl nastoupit do chemického provozu v koželužně. Přišel rok 1989 a podobné provozy i celé na chemii zaměřené podniky se začínaly poněkud hroutit. A zrovna v té době přišla nabídka z úpické hvězdárny, že se zde uvolnilo pracovní místo. I kdyby tato nabídka nepřišla, stejně bych asi u chemie nezůstal a potkal bych se s astronomií jinak.

Je vůbec v Čechách možné získat specializované vzdělání astronoma?

Ano. Například matematicko-fyzikální fakulta nabízí astronomické vzdělání. I když, na hvězdárnu typu úpické, je takové prestižní vzdělání možná i trochu ke škodě. Naším posláním je z velké části popularizace astronomie.

Ve vaší profesní kariéře lze ale vyčíst, že jste byl krátce i ředitelem supermoderního planetária v Hradci Králové.

Ano, skutečně jsem byl k tomuto místu velmi blízko, byl jsem již dokonce do funkce jmenován. Ovšem nakonec to dopadlo jinak. Zjistil jsem, že by mé vize a plány, se kterými jsem do této pozice šel, nebylo možno v dané situaci dobře a smysluplně realizovat.

Kolik zaměstnanců má aktuálně Hvězdárna v Úpici?

Fyzicky je nás jedenáct, jeden úvazek je však půlen na dva pracovníky. Máme popularizační, odborné a technické oddělení. Ovšem lidé z popularizace se zabývají i vědeckou činností a naopak, pracovníci z oddělení odborného mohou v případě nutnosti vypomoci při provádění návštěvníků.

Jaký je váš právní statut?

Jsme příspěvkovou organizací Královéhradeckého kraje.

Kdysi byly hvězdárny typu té úpické obdařeny i přívlastkem lidová?

Ano, před lety se opravdu užíval název Lidová hvězdárna v Úpici. Mně se ten název lidová docela líbil, znělo to hezky a byl v tom i zřetelný popularizační akcent astronomie.

Která část práce manažera, ředitele hvězdárny, je nejpříjemnější?

Pokud můžu, tak nejraději odjíždím přes prázdniny s dalekohledy do ZOO Dvůr Králové nad Labem, kde máme prezentace pro návštěvníky. Jak jsem již říkal, jsme hodně zaměřeni na popularizaci astronomie u široké veřejnosti. Příjemnou prací je i vymýšlení dalších projektů, jak lidi na hvězdárnu přitáhnout.

A část pracovních povinností, která je nejméně příjemná?

Spousta papírování a spory s lidmi. To je ta nepříjemná část.

Vy jste ovšem jako astronom absolvoval i řadu cest do zahraničí. Někdy to byly i hodně exotické a vzdálené destinace.

V rámci pozorování úplných zatmění Slunce jsem navštívil více než deset zemí: Brazílii, Venezuelu, Angolu, Jihoafrickou republika, region ruské Sibiře… Na první expedici jsem byl v roce 1994. Ta poslední výprava byla v roce 2010 do Argentiny.

Je nějaká nová zahraniční astronomická cesta před vámi?

Obdrželi jsme pozvání na pozorování úplného zatmění Slunce od Havajské univerzity v USA. Uvidíme, jestli ten grant dopadne.

Ale jenom Slunce na Hvězdárně v Úpici nesledujete?

Hodně se nyní zaměřujeme na rádiové a fotografické pozorování meteorů, či sledování proměnných hvězd. Získané údaje poskytujeme do naší národní databáze a databází v zahraničí.

Mluvíte o meteoritech. Podařilo se v historii hvězdárny nějaký pozorovaný meteorit nalézt po jeho dopadu na zem?

Ano. V září 1969 dopadl ve východočeské obci Suchý Důl meteorit na střechu tamního domu, kterou prorazil. Zásluhou astronomického kroužku úpické hvězdárny byl meteorit identifikován a nalezen. Později se podařilo toto těleso dopravit do vědecké laboratoře v německém Heidelbergu. Právě tam byly shodou okolností zkoumány kameny přivezené z Měsíce posádkou kosmické lodi Apollo 11. Analýzy určily stáří meteoritu, složení a dráhu, po které obíhal.

Vesmír není anonymní. Názvy planet či souhvězdí pocházejí z antické mytologie. Krátery na Měsíci se jmenují například Tycho de Brahe, Koperník… Jsou i nějaká česká jména ve vesmíru?

Ve vesmíru nalezneme obrovské množství Čechů. Právě na příští rok v astronomické společnosti chystáme takový projekt, že bychom chtěli obrazně vyfotit Čechy na obloze. Jsou to především planetky, které nesou česká jména. Česká jména nesou i krátery na Měsíci. Tato jména jsou mezinárodně uznávána. Jedna planetka dokonce nese i jméno města, ve kterém se naše hvězdárna nachází: Úpice.

Podmínkou pro sledování dění na noční obloze je určitě temná noc s minimem rušivých světel v okolí. Když se však podíváme na menší i větší sídla, jejich osvětlení doslova gumují onu pověstnou oblohu plnou hvězd…

Podmínky pro astronomii se určitě v posledních letech hodně zhoršily. Pozorování komplikuje světelné znečištění i radiový šum. Trochu se také obáváme masivnějšího nástupu LED technologií do pouličního osvětlení, protože „ledky“ produkují světlo, které jde z pozorovaných dat špatně odfiltrovat. Se sodíkovou výbojkou si poradíte snadněji.

Jedinou cestou k řešení bude asi cestovat za noční oblohou do méně obydlených míst?

Jen do jisté míry. Naše civilizace produkuje světlo i v nejodlehlejších částech světa. Když jsme byli například na expedici v již zmiňované Argentině, jednalo se o hodně izolovanou oblast. Ovšem, stejně vám tam na nočním snímku oblohy svítí v rohu vždy nějaká ta vesnice.

Úpice se nachází v Podkrkonoší. Nebyl by dobrým místem pro astronomická pozorování nějaký ten vrcholek našich nejvyšších hor Krkonoš?

Opravdu jsme uvažovali o pozorovatelně právě v Krkonoších. Ale zase jsme u toho světelného znečištění. Krkonoše v noci hodně svítí, máte tam lanovky, osvětlené sjezdovky.

Symbolem hvězdárny je velký astronomický dalekohled v kupoli. Je právě tato technika největším lákadlem pro návštěvníky hvězdárny?

Určitě ano. Paradoxně však nakonec není pro laika často pohled velkým dalekohledem vždy tak atraktivní, jako dalekohledem menším. Ovšem nelze to úplně takto zobecňovat. Vždy záleží na to daném objektu zájmu.

Jaké jsou vaše další plány s Hvězdárnou v Úpici?

Chceme rozšířit zázemí hvězdárny, aby zde mohli lidé pohodlně a smysluplně strávit čas a užít si tak třeba celý astronomický víkend. Máme i projekt Hudba na hvězdárně, kdy zde pořádáme koncerty spojené s pozorováním oblohy. Lidé tak získají mnohem komplexnější zážitek.

 A mohli byste zde udělat i romantickou svatbu pod hvězdnou oblohou.

(úsměv) I svatbu jsme v areálu hvězdárny už měli.

Jaký je váš oblíbený způsob relaxace?

Rád relaxuji například při sjezdovém lyžování.

 

Nakolik ovlivňují návštěvníky, kteří se na Hvězdárnu do Úpice vypraví, všudypřítomná média?

Média bezesporu velmi ovlivňují názory návštěvníků, kteří k nám na hvězdárnu přicházejí. Tak například nedávno rezonovala internetem poněkud zkreslená zpráva, že astronomové objevili ve vesmíru obrovský diamant (jedná se o hvězdu, tzv. bílého trpaslíka, nachází se v souhvězdí Kentaur, 50 světelných let od Země – pozn. redakce). A lidé už s touto konkrétní informací přicházeli a chtěli ten kosmický diamant vidět…

Doufám, že nechtěli informaci, jak takový diamant dostat z kosmu dolů?

To naštěstí ne!

Když ve 20. století začínaly pionýrské lety do vesmíru představované družicemi i pilotovanými kosmickými loděmi, byla asi i astronomie na vrcholu popularity. Ale lidem dokáže všechno zevšednět, i fakt, že člověk byl na Měsíci…

Astronomie je stále poměrně populární i díky tomu, že kolem nás ve formě kosmických těles existuje každý den. Když svítí Slunce, na noční obloze je Měsíc a hvězdy – je to zřetelná reklama astronomie. Až se někdy divím, že k nám na hvězdárnu přicházejí i děti poměrně zasvěcené do vědního oboru. Hodně věcí vědí.

Existuje i opačný protipól? Například lidé s nedostatečným povědomím, co se vlastně ve vesmíru děje?

Starší generace mě někdy zaskočí docela zajímavými závěry, které nemají nic společného s realitou. Tak jsem se například setkal s názorem, že Země létá v prstencích planety Saturn.

Jaký je váš názor na existenci mimozemského života?

Když to vezmu z hlediska obecně filozofického, tak je samozřejmě zvláštní, že by někde ve vesmíru nemohly vzniknout podmínky pro život, jako jsou u nás na Zemi, když už tolik hvězd má nějakou tu planetu a počet hvězd je tak obrovský.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Mirek Brát

Foto: Mirek Brát, archiv Marcela Bělíka

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Mirek Brát

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Farmakovigilančního manažera pacienti v lékařské ordinaci či zdravotnickém zařízení běžně nepotkávají a o jeho práci mnoho nevědí. MUDr. Michael Syka pracuje v biotechnologické firmě Bioinova, která sídlí v sousedství Ústavu experimentální medicíny na půdě Akademie věd. Jeho úkolem je dohlížet (= vigilance) na bezpečnost léčivého přípravku (= farmaka) po podání pacientovi a zároveň posuzovat míru rizika ve vztahu k dosahované účinnosti a případné závažné nežádoucí účinky nahlašovat do databáze Evropské lékové agentury a Státnímu ústavu pro kontrolu léčiv. Navíc začal pracovat i na pozici koordinátora klinických projektů firmy.

Vaši rodiče jsou lékaři. Uvažoval jste někdy o nějakém jiném povolání?

Oni jsou vlastně spíš úspěšní neurovědci, kteří svému povolání věnovali a stále věnují většinu svého času. Já jsem naopak od začátku věděl, že bych chtěl mít práci a soukromý život v rovnováze. Vědu jsem dělat nechtěl. Vedle medicíny jsem uvažoval i o architektuře – mám poměrně dobrou prostorovou představivost a odmala jsem rád kreslil, to jsem zdědil po dědečkovi z tátovy strany. Rodiče si přáli, abych vystudoval vysokou školu, vzdělání pokládali za důležité, ale do výběru povolání mi nemluvili.

Co nakonec rozhodlo?

Asi knížka od Alberta Schweitzera, který založil jednu z prvních nemocnic v Africe a sám v ní léčil těžce nemocné pacienty. Jako mladík plný ideálů jsem chtěl dokázat něco obdobného. Na medicíně jsem však pochopil, že se svět za bezmála století výrazně změnil a pomoc nemocným v Africe má již zřetelně odlišnou podobu. Touha něco budovat či vytvářet, a tím pomáhat pacientům, však ve mně zůstala.

Jakému oboru jste se chtěl po studiu věnovat? Kam vás život „zavál“?

Vždy mě fascinovala složitost lidského mozku. Vzhledem k výrazným pokrokům v léčbě onemocnění mozku mě uchvátila neuroradiologie, pro kterou jsem se nakonec i rozhodl. V rámci doktorandského studia v neurovědách jsem se začal věnovat problematice magnetické rezonance u pacientů s Huntingtonovou chorobou, což je fatální dědičné onemocnění mozku. A kam mě život zavál? Nejprve na radiologické oddělení Nemocnice Na Homolce, poté jsem několik let pracoval jako lékař neuroradiolog na prestižních německých univerzitách v Tübingenu a Jeně.

Jak jste se dostal ke své současné práci?

Trochu náhodou. Bioinovu opouštěl lékař, který zde pracoval jako farmakovigilanční manažer, a proto hledali náhradu. Ve stejné době jsem se vrátil z Německa a přemýšlel jsem, kam se ve své práci posunout. Přijal jsem místo v Bioinově, nejprve na částečný úvazek (jeden den v týdnu), postupně mě ale práce zcela pohltila. Ve spolupráci s lékaři řeším, zda případná nežádoucí příhoda u pacienta nastala v závislosti na podaném buněčném přípravku. Farmakovigilance buněčných přípravků je do určité míry jiná než u většiny farmaceutických firem, které hodnotí syntetické přípravky. My pracujeme se živými buňkami kostní dřeně, které jsou odebrány, rozmnoženy a vráceny zpět stejnému pacientovi. A to vyvolává celou řadu nestandardních situací.

foto Robert Vano

Jste tedy spíše manažer, lékař nebo vědec?

Nyní převážně „manažer“. Zpočátku jsem byl víc lékař, méně manažer, postupně se to však obrátilo. A vědě se věnuji také – v rámci dokončování doktorandského studia v neurovědách. Bohužel převážně ve svém volném čase, takže to jde pomaleji, než bych si přál.

Firma Bioinova, kde pracujete, má velmi specifický program – čím se zabývá?

Zabývá se vývojem a výrobou léčivých přípravků na bázi kmenových buněk především z kostní dřeně pacientů a jejich zkoušením v klinických studiích.

Jaké diagnózy mají pacienti, pro něž vyvíjíte léky?

Nynější i připravované klinické studie s našimi léčivými přípravky jsou zaměřeny na neurologická onemocnění (amyotrofickou laterální sklerózu – ALS, míšní poranění, podporu fixace degenerované bederní páteře) a ortopedická onemocnění (poranění šlachy v rameni, podporu uchycení náhrady kyčelního kloubu, artrózu kolene).

Myslíte, že jsou kmenové buňky budoucností medicíny?

Moc bych si přál dostat léčbu kmenovými buňkami do klinické praxe, ale zejména vzhledem k mé dlouholeté praxi v klinické medicíně jsem opatrnější v interpretaci průběžných výsledků z klinických studií. Přestože některé již dosažené výsledky naznačují účinnost buněčné terapie, jsme stále na začátku. Pozitivní budoucnost námi vyvíjené terapie si zatím netroufám hodnotit, rád bych však věřil, že u alespoň některého onemocnění uspějeme. Například u maligních hematologických onemocnění, tedy leukémie, se buněčná terapie úspěšně používá již několik desetiletí, jedná se o tzv. transplantaci kostní dřeně.

Stal jste se už svědkem nějakého medicínského zázraku?

V oboru regenerativní medicíny zatím ne. „Zázrakem“ pro mě bude, až pacient s poraněnou míchou začne chodit, nebo až se podaří trvale vyléčit nebo alespoň zastavit další zhoršování neurodegenerativních onemocnění. V této chvíli se u ALS pokoušíme prokázat bezpečnost buněčné terapie a případný efekt na průběh nemoci. Velké množství dat z probíhající klinické studie detailně vyhodnocujeme. Dle dostupných údajů od zkoušejících lékařů v klinické studii a některých pacientů i jejich lékařů vně klinické studie lze usuzovat na krátkodobý efekt léčby zejména ve smyslu stabilizace onemocnění. 

Co bude teď následovat?

Z dokončované klinické studie s ALS pacienty lze předběžně usuzovat, že námi aplikované kmenové buňky do páteřního kanálu nepředstavují pro pacienty výraznější bezpečnostní riziko. I proto chceme požádat o schválení nové klinické studie s inovovaným buněčným přípravkem, v nichž bychom chtěli jít dál cestou zvyšování dávek a jejich opakovanou aplikací, což by mohlo přinést výraznější léčebný efekt a průběh nemocí pozitivně ovlivnit. 

Jsou pro vás pacienti, kterým pomáháte, anonymní, nebo se o jednotlivé případy zajímáte?

V klinických studiích stojím na straně zadavatele a s pacienty nepřijdu do kontaktu, dokonce nesmím znát ani jejich jména. Setkávám se však s celou řadou ALS pacientů, kteří nemohou být do klinické studie zařazeni pro nesplnění zařazovacích kritérií. Pohnuté životní příběhy a bezvýchodná situace těchto pacientů i jejich rodin, kteří se na nás sami obracejí, nás vedou ke snaze pro ně léčivý přípravek vyrobit a poskytnout k léčbě jejich lékaři, který většinou konzultuje tuto možnost i s vlastní etickou komisí. Možnost aplikovat neregistrovaný léčivý přípravek moderní terapie na zodpovědnost aplikujícího lékaře je přímo ukotvena v zákoně. Vzhledem k informacím od některých pacientů i jejich lékařů, by dle mého názoru bylo neetické alespoň některým, pro léčbu vhodným pacientům, v jejich boji se zákeřnou nemocí nepomoci a zkoumaný léčivý přípravek z jejich vlastních buněk pro ně nevyrobit. Tito pacienti i jejich lékaři jsou plně informováni o možném očekávatelném efektu, který však nelze garantovat. Publikovaných výsledků dlouholetých klinických studií se však nedožijí, oni potřebují léčbu co nejdříve. S těmito pacienty i jejich lékaři jsme samozřejmě v kontaktu (i z pohledu farmakovigilance) a o zdravotní stav pacientů se zajímáme.

Vy jste takovým „hlídačem“ bezpečnosti léčivého přípravku pro pacienta – kolikrát už jste musel vystavit stop?

Jako osoba odpovědná za farmakovigilanci jsem zatím nezaznamenal žádný závažný nežádoucí účinek, který by mohl vést k zastavení klinické studie. Párkrát se už ale stalo, že moje spolupracovnice, odpovědná za dodržování správné výrobní praxe, léčivý přípravek nepropustila. Propouštěcí kritéria jsou velmi přísně nastavena, pacientovi je tak vždy podáván jen přípravek v nejvyšší možné kvalitě.

Laboratorní práce s kmenovými buňkami musí probíhat v naprosto čistém prostředí. Jak to zajišťujete a jak je to obtížné?

Musíme dodržovat náročné postupy dané správnou výrobní praxí v prostorech vysoké třídy čistoty, které jsou schváleny a kontrolovány Státním ústavem pro kontrolu léčiv. Unikátní přístroje na výměnu vzduchu zajišťují minimální možnou kontaminaci vzduchu, která je 24 hodin denně detailně monitorována. Je to finančně a personálně velmi nákladné.

S jakými zeměmi či výzkumnými pracovišti spolupracujete?

Výzkumem kmenových buněk pro léčbu neurodegenerativních onemocnění se zabývá několik prestižních mezinárodních vědeckých pracovišť ve spolupráci s biotechnologickými firmami. S některými těmito pracovišti spolupracujeme formou vytváření konsorcií, jejichž smyslem je dosažení excelence při čerpání evropských grantů. Každý člen týmu se potom věnuje na špičkové úrovni některé oblasti v rámci celkového projektu. Spolupracujeme např. s Univerzitou v Cambridge, Norskou univerzitou v Trondheimu, s vědeckými ústavy v Turínu, Lipsku a dalšími.

foto Robert Vano

Jak u vás probíhá cesta od výzkumných projektů až k uvedení léku do praxe?

Naše léčebné přípravky v běžné klinické praxi zatím nejsou, jsou ve stadiu testování formou klinických studií. Pokud budou výsledky klinických studií pozitivní, a pokud se najde investor, který do firmy vloží finanční prostředky, odhaduji, že v průběhu pěti až deseti let by mohly být dostupné všem pacientům. Na této cestě spolupracujeme s několika předními českými klinicko-výzkumnými pracovišti, např. s Institutem klinické a experimentální medicíny, s Fakultní nemocnicí v Hradci Králové, Fakultní nemocnicí v Motole a Masarykovou nemocnicí v Ústí nad Labem.

Účastníte se vy sám stáží, výzkumů či kongresů v zahraničí, přebíráte zkušenosti v mezinárodním měřítku?

Několik let jsem se školil a pracoval jako lékař neuroradiolog na prestižních německých univerzitách. Také jsem absolvoval farmakovigilanční školení u Evropské lékové agentury v Londýně. Účast na zahraničních kongresech je, bohužel, vzhledem k mému pracovnímu vytížení omezená. Nedávno jsem se však vrátil z Londýna, kde jsme s kolegou dojednávali vytvoření konsorcia pro udělení prestižního evropského grantu.

Co je pro vás na vaší práci nejobtížnější?

Samozřejmě je to velká míra odpovědnosti, ale s tou jsem se díky své lékařské praxi naučil vyrovnávat. V současné době je pro mě nejobtížnější zvládat velký objem odborné i administrativní práce, tak aby došlo k naplnění strategických projektů firmy. V biotechnologiích je velmi důležitá dynamika, abychom neustrnuli, a tady mohou vznikat třecí plochy mezi různými názory či vizemi. Mnohdy je to i o umění komunikace s kolegy a o schopnosti respektovat jejich názor, tomu se popravdě stále učím. Moje touha budovat či vytvářet něco smysluplného je mnohdy až příliš intenzivní, do všeho jdu poctivě a naplno, mám to v sobě. Musím se pak následně vyrovnávat i s určitou mírou frustrace. V poslední době mě ale velmi mrzí jednostranné moralizující odsuzování naší snahy pomoci těžce nemocným pacientům, jak ze strany části odborné veřejnosti, tak i ze strany některých neprofesionálních investigativních novinářů, kteří vytvářejí hrubý nátlak jak na nás, tak dokonce i na těžce nemocné pacienty.

Na co jste pyšný, co považujete za svůj úspěch?

Těžko na takovou otázku s pokorou odpovídat. Mám radost, že jsem se zorientoval ve složité problematice biotechnologické firmy, jednoduché nebylo ani zvládnout samostatně pracovat jako neuroradiolog v cizině, kde jsem si musel svou pozici vybojovat. Byl jsem rád, že jsem to dokázal a uspěl na odborné úrovni i se svou němčinou a angličtinou. Raději bych položil otázku takto: Na co by mohl být tým Bioinovy ve spolupráci s Ústavem experimentální medicíny pyšný? Kdyby alespoň jeden z našich léčivých přípravků/postupů uspěl, byl zaregistrován a pomohl těm, kteří to nutně potřebují a s nadějí čekají…

Jste schopen doma na medicínu zapomenout, nebo vás provází i vaším soukromým životem? Jak relaxujete?

Nechat práci za hlavou a zapomenout na pracovní záležitosti je pro mě velmi obtížné, cítím zodpovědnost za celý projekt. Snažím se s tím pracovat a je to doma a nakonec i v práci znát. Relaxuji s rodinou, máme s manželkou dvě úžasné malé holčičky, kterým se snažíme hodně věnovat. Chodíme do přírody, jezdíme na kolech. A v poslední době nás všechny těší procházky s naším štěnětem irského setra.

Děkuji za rozhovor.

Text: Eva Procházková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Institute of Experimental Medicine AS CR 
EU Centre of Excellence www.iem.cas.cz

Backstage: www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-4-2015.html

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Josef Syka se narodil v Praze v roce
1940. Jeho život je nerozlučně spojen s Akademií
věd České republiky, kde ve svých dvaceti letech začínal jako studentská vědecká
síla a v letech 1994–2001 působil jako ředitel. Po studiích na gymnáziu
v Litoměřicích a dvou letech tvrdé práce jako pomocný dělník na
stavbě a v lomu byl přijat na lékařskou fakultu v Praze, kde
v roce 1991 získal v oboru neurofyziologie doktorát a pět let na to
byl jmenován profesorem. Již během prvního roku studia se rozhodl pro svou
celoživotní vášeň – studium funkce mozku. Brzy jej zaujalo studium sluchového
systému mozku a vlivu hluku
na člověka a této problematice zůstal věrný dodnes. V letech 1993–2000 byl místopředsedou Rady
vlády pro výzkum a vývoj.
Založil Českou
společnost pro neurovědy, jejímž byl po mnoho let předsedou, je členem Academia
Europea. V
roce 2009 mu Ruská akademie věd udělila titul doctor honoris causa. Je
ženatý s vědkyní profesorkou MUDr. Evou Sykovou,
DrSc., ředitelkou Ústavu experimentální medicíny AV ČR. Mají spolu dva syny Ing. Josefa Syku
a MUDr. Michaela Syku.

 

Kdybych s vámi
nedělala rozhovor pro Best of magazín, za jakých okolností abychom se případně mohli potkat?

Takže
například bychom se mohli potkat v případě, že byste se přihlásila do
skupiny dobrovolníků, které vyšetřujeme pomocí magnetické rezonance. A zjišťujeme
u nich, jak vypadá jejich funkce mozku.

 

Jak jste se dostal ke své profesi?

Já už
nejsem úplně nejmladší a patřím mezi tu skupinu lidí, kteří měli potíže v 50.
a 60. letech minulého století. Moji rodiče totiž nepatřili mezi oblíbence
komunistického režimu, zvláště otec. Jak víte, komunisté se mstili na dětech.
Já jsem proto po gymnáziu musel pracovat dva roky na stavbách a v lomu,
abych si zlepšil svůj kádrový profil. Nakonec mne díky rozumnému
stavbyvedoucímu vzali na medicínu. A rozhodl jsem se, že se budu zabývat
výzkumem mozku.

 

Co si má laik představit pod pojmem
neurofyziologie?

To je
výzkum funkce nervového systému, věda o mozku. Ale má to trošku širší záběr –
patří sem i výzkum funkce míchy a nervů.

 

Existuje souvislost mezi velikostí mozku a
inteligencí?

Neexistuje.
Tady není přímá úměra. Ve velikosti mozku není mezi lidmi příliš velký rozdíl,
mozek má v zásadě něco málo přes kilogram, takže rozdíly jsou ve stovkách
gramů. Například je známo, že neandrtálci měli výrazně větší mozek než my a
nebyli díky tomu chytřejší. My vlastně vůbec nevíme, zda mluvili, pouze
předpokládáme z nepřímých důkazů, že tomu tak bylo. Neandrtálci vyhynuli
před 30 tisíci lety a nedochoval se žádný přímý důkaz o tom, zda používali
řeč, nebo ne.

 

Kolik procent mozku využíváme, kolik toho
víme o mozku jako takovém?

To je
oblíbená otázka, ale žádný seriózní neurovědec vám na ni neodpoví. Je to tak,
že v určitém momentu je mozek stále aktivní, ale vždy jiným způsobem.
Mozek je velmi plastický a je schopen zlepšovat svoji kvalitu. A to psychickým
cvičením, což je vlastně proces učení. Je možné říci, že existují lidé, kteří
dokážou řešit více věci naráz, i když je to ale sporné. Já si myslím, že to
spíš souvisí s činností částí mozku, které mají na starosti pozornost. Princip
funkce mozku je takový, že všechny části mozku nejsou současně aktivní. Když
mne teď při našem rozhovoru posloucháte, tak určitě nevnímáte přesně zrakem
všechny detaily okolí. Maximální pozornost je vždy věnována nějakému smyslu a
ty ostatní smyslové vstupy do mozku jsou potlačeny. To je princip pozornosti. V
takovém případě bychom možná mohli říci, že je využívána část kapacity mozku. Lidé
se mne často ptají, že když
využíváme například 20 procent mozku, co tedy s tím zbytkem, co máme
dělat, abychom mohli využívat i těch 80 procent. Já si ale myslím, že my využíváme
mozek na maximum – tedy zejména lidé, kteří pracují v náročných profesích
jako například vojenští piloti, vrcholoví manažeři, ale i vědci a umělci. Nedovedu
si představit, že bychom řekli, tak, teď je vyměníme a dáme sem někoho, kdo
využívá mozek na sto procent. Oni využívají svůj mozek na maximum.

 

Jde mozek posilovat, podobně jako
posilujeme svaly?

Ano, jde
to – psychickým trénováním. Nejhorší je pro mozek nečinnost, pasivní relaxace,
kdy upadneme do stavu mozkové lenosti, bohužel k tomu vedou často některé
patologické stavy – deprese, v horších případech demence. Když hovoříme o
zdravém mozku, ten nesmí moc odpočívat. Ale obrovské přetížení mozku ve stresu samozřejmě
také není zdravé.

 

Existují nějaké pomůcky při učení, tedy jak
trénovat mozek, aby nám učení šlo lépe?

Existují i
počítačové programy pro zkvalitnění činnosti mozku, vyvíjí je například můj
kolega a přítel profesor Merzenich ze San Franciska. Ale důležitá je správná
životospráva, zdravá strava, vyhýbání se stresu, fyzická aktivita – často stačí
klidná delší chůze – dostatečný a kvalitní spánek. Mozku prospívá i luštění
křížovek, sudoku, šachová hra. Prostě je třeba mozek udržovat v pohotovém,
výkonném stavu.

 

Stárne mozek?

Samozřejmě,
se stářím se snižuje kvalita mnoha mozkových funkcí, klesá rychlost reakcí,
mozek je však schopen ve větší míře syntézy myšlenkových procesů a dedukce
z nashromážděných znalostí. Dnes víme, díky moderním zobrazovacím metodám,
že se objem mozkové tkáně snižuje, říkáme, že mozek atrofuje, mění se podstatně
i jeho aktivita, některé části mozku, které jsou velmi výkonné v mládí,
snižují svou aktivitu a jiné ji zase zvyšují.

 

Máte nějaký zajímavý poznatek, porovnání
z minulosti v souvislosti s výzkumem mozku?

Moderní
doba má vysoké nároky na lidský výkon, to je docela pozitivní, ale to,
v čem se lišíme od doby cca před 50 lety, je fakt, že se snižuje kvalita
dovedností, tedy to, co dokážeme udělat rukama. Za totality jsme byli velmi
šikovní v mechanice. Občas sem byly přivezeny komplikované mechanické
přístroje ze zahraničí nebo dokonce jen jejich fotografie a naši mechanici je
okopírovali a vyrobili ještě dokonalejší. Tato činnost u nás dnes dostává trochu
na frak. Mozek je plastický a mění se v závislosti na tom, jaké nároky na
něj kladete. Lidé, kteří jsou neslyšící a používají znakování, mají většinou
lepší zrak, podobně nevidomí zdokonalí svůj sluch nebo hmat. A stejně tak když
budeme silně zanedbávat pohybové dovednosti, zhorší se kvalita motorické kůry
mozku.

 

Zabýváte se mimo jiné sluchovým systémem a
vlivem hluku na člověka. Je pravda, že agresivní muzika působí na mozek
destruktivně?

To je dost
problematické. Otázka je, co je agresivní hudba. Hudbu člověk vymyslel ke svému
potěšení. Ovšem díky moderním médiím se z ní mnohdy stává obtěžující
fenomén. Třeba na diskotékách je hudba hlasitá proto, že vyplavuje endorfiny,
které činí stav velice příjemným, pozitivně emočním. Ale tam, kde intenzita
zvuku překračuje 100 decibelů, už může dojít ke zhoršení sluchu. Tyto efekty
bývají většinou dočasné a sluch se po čase obnoví. Ale jsou situace – například
výstřel ze zbraně, start tryskového letadla, hluk vydávaný stavebními stroji – kdy
může vzniknout nevratné poškození sluchu.

 

Jaké existují nemoci v souvislosti se
sluchem?

Jsou pochopitelně mnohé, počínaje zánětem středního ucha.
Jedním z patologických stavů, které jsou poměrně časté, je tak zvaný tinnitus.
To je vjem spontánního hučení či pískaní v hlavě. Tinnitus je lékařský
termín pro šelest v uších, který může být silnější či slabší a může se měnit v
různých intervalech. Toto onemocnění ovlivňuje vzhledem ke svému charakteru
velmi silně psychiku nemocného. A co je nejhorší, my na potlačení tohoto stavu
nemáme účinný lék. Tinnitus se dá zčásti tlumit, třeba tak, že se do uší zavádí
jiný šum, který vjem vlastního zvuku tinnitu maskuje. Pak se používají léky,
které dokážou tinnitus trochu utlumit, a v poslední době se zkouší působení
silného magnetického pole. Ale ani jedna z těch metod není stoprocentní.

 

Jak může vzniknout tinnitus? Dá se tomu
nějak předejít?

Pro vznik
tinnitu může existovat celá řada příčin počínaje expozicí intenzivnímu zvuku,
přes ušní záněty až po působení některých léků, ale tinnitus často vznikne
úplně spontánně. Neví se proč. Postižení lidé někdy končí v psychiatrické
léčebně. A těchto lidí je čím dál více.

 

Co by měl člověk dělat, aby měl zdravý
sluch?

Především
je třeba se vyhýbat intenzivnímu hluku. Například jste na plese, kde organizátoři
pustí zesílení hudby naplno, pak je nejlepší opustit sál. Většina lidí tohle neřeší,
netuší, že tak hlasitá hudba může mít fatální následky.

 

Jaká je úroveň neurofyziologie v ČR
v porovnání s Evropou a USA?

V ČR máme jednu
relativní výhodu, měli jsme tady jednoho velikána 19. století, který založil
slávu českých neurověd, Jana Evangelistu Purkyně. Člověk, který patřil mezi
skutečné génie, jež zakládali světové neurovědy. Je po něm pojmenováno mnoho
součástí našeho těla, například největší nervové buňky v lidském mozku
jsou tzv. Purkyňovy buňky v mozečku. Nemohu říci, že by české neurovědy
patřily v současné době ke špičce ve světě, ale jsou v Evropě uznávané.
Organizovali jsme u nás několik neurovědních kongresů, a když vám svěří jeho
organizaci, musí k tomu být podmínky a předpoklady. Jedna naše velká
výhoda je dobrá spolupráce mezi teoretickými centry neurověd a klinikami, které
tyto výsledky využívají, což jsou neurologické a psychiatrické kliniky. Špička
v oboru jsou samozřejmě Spojené státy, kde existují některá naprosto hvězdná
pracoviště, také Velká Británie má v neurovědách velmi dobrou pozici.

 

Předpokládám, že musíte skvěle ovládat cizí
jazyky, je to tak?

Nezbytná
je v naší profesi velmi dobrá znalost angličtiny, domluvím se také dobře
německy a rusky.

 

Jaké jsou šance pro postižené děti,
kterým se nedovyvinul mozek při porodu?

Tyto
případy nebudeme schopni ještě dlouho řešit. Jedná se o vývojové vady, kde
došlo k určitým nezvratným dějům. My bohužel ještě neznáme přesně úlohu jednotlivých
genů v průběhu vývoje mozku a to, jak se zapojují, jak cílové tkáně
ovlivňují a tak podobně. Provádíme například pokusy na laboratorních zvířatech,
studujeme principy vývoje jejich mozku, které jsou z hlediska genetiky
mnohdy podobné vývoji lidského mozku. Také výsledky, které získáváme od
předčasně narozených dětí, nám pomáhají do budoucna. Například bezpečně víme,
že příliš hlučný inkubátor ohrozí do budoucna sluch dítěte, nebo že některé předčasně
narozené děti, mívají v dospělosti defekty řeči. Inkubátor zatím úplně nenahradí
dělohu, maminku, správný vývoj.

 

V roce 2009 jste od Ruské
akademie věd získal čestný
doktorát. Za co to bylo?

To bylo za
dlouhodobou spolupráci, kterou jsem měl v období normalizace s Petrohradem,
kdy nebylo snadné jezdit do západních laboratoří. Výsledky našich společných
pokusů z Petrohradu jsme pak mohli publikovat ve světových časopisech. Ruská
fyziologie nebyla v minulém století tak špatná. Pak však nastal její
neuvěřitelný úpadek a skoro všichni ti výborní vědci utekli do zahraničí. Já
sám mám v laboratoři dvě Ukrajinky a jednu Rusku.

 

Vaše manželka, profesorka Eva Syková, je
ředitelkou Ústavu experimentální medicíny AV ČR. Jak funguje vědecké manželství?

V našem
případě dobře. Známe se léta, poznali jsme se v laboratoři, když mi bylo
22 let a Evě teprve 18. Vzali jsme v roce 1969, jsme spolu 45 let. Manželství
dvou vědců není vždy jednoduché na organizaci času, zvláště když musí oba
provádět pokusy v laboratoři jako v našem případě. To nám také naši synové
vyčítali, že jsme se málokdy v pracovní dny sešli všichni doma jako rodina
– většinou, když byl jeden doma, druhý musel pracovat. Ale o víkendech jsme si
to vždy vynahradili, ty byly jednoznačně pro rodinný život.

 

Jaká je podpora vědy u nás v ČR
v minulosti a dnes?

ČR
z postkomunistických zemí Evropské
unie investovala do vědy vždy nejvíce. V současné době
investujeme 1,7 % hrubého domácího produktu a pro porovnání Slováci jen 0,4 %.
Za totality se také u nás investovalo do vědy, dokonce více než dnes, 2,2 %,
ale kvalita vědy byla nízká. Jedním důležitým kritériem pro hodnocení kvality vědy
jsou počty publikací v uznávaných mezinárodních časopisech a v tomto
směru máme od roku 1989 stále stoupající tendenci.

 

Na co jste ve své profesi pyšný?

Myslím,
že se nám podařilo vytvořit v odborném světě známou školu ve výzkumu sluchové
funkce mozku s mnoha mladými schopnými spolupracovníky, spolupracujeme s našimi
předními klinickými pracovišti na uplatnění našich vědeckých výsledků v praxi.
Také jsem se snažil v posledních pětadvaceti letech přispět
k transformaci české vědy na moderní uznávanou disciplínu, zajímá mne také
moderní bioetika a věnuji se výchově mladých vědců.

 

Máte čas na relaxaci? Jak vlastně
relaxuje neurovědec?

Jednou
za týden je třeba mozek přeladit na relaxovaný stav, vypnout. Jeden víkendový
den věnujeme pravidelně oba s manželkou úplně jiné činnosti, rodině,
přátelům, nákupům, domácím pracím. Patří sem i procházky v přírodě, jízda
na kole, v zimě lyžování. Mozek si musí odpočinout. A pak znovu do díla.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text:
Dita Brančíková

Foto:
Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno
ve spolupráci s:

Akademie
věd ČR www.avcr.cz

Designhotel
Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

Hotel
Grandior www.hotel-grandior.cz

Korektura
textu: Alžběta Strnadová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Jsou obory, ve kterých je dobré se
orientovat už proto, že nám přehled o nich může přinést mnoho užitečných
informací pro každodenní získávání poznatků nejen o lidech, ale i o situacích.
Jedním z těchto oborů je právě fyziognomka, kterou lze uplatnit již při prvním
osobním kontaktu, při kterém můžeme získat mnoho indicií, od kterých se odvíjí další
komunikace i vztahy. Vysoké čelo, rovný či zakřivený nos, vysoko posazené uši,
úzké či plné rty, za všemi rysy obličeje se skrývá určitý klíč k informacím o
charakteru člověka.

 

Dá
se říci, že fyziognomika obličeje nás předurčuje pro určité chování, pro jakousi
naši životní roli?

Obličej každého člověka je
dokonalým odrazem jeho duše. Každá stránka každého rysu vypovídá něco o tom,
jací jsme uvnitř. Znalost fyziognomie pomůže objasnit mnohé otázky. Jakmile
pomocí fyziognomických znaků zjistíte, jaký člověk je, máte klíč
k ostatním stránkám jeho osobnosti a dokážete vyvodit, jaká tato osobnost
je, co pravděpodobně udělá a jak se k ní chovat. Dokážete zredukovat
obrovskou neznámou, jež je často zdrojem strachu z jiných lidí.

 

Zdá
se, že to, jak kdo vypadá, má vliv na to, koho přitahuje. Myslíte si, že tento
vliv je větší, než vliv toho, co člověk vyzařuje? Velikost duše přece není
vidět, nebo ano?

Člověk si vytváří
souvislosti mezi vzhledem a osobností na základě svých osobních zkušeností.
Osobní zkušeností každého z nás je také podoba naší vlastní tváře. Člověk
s tváří podobnou tomu, kdo ho hodnotí, je považován za důvěryhodnějšího a
krásnějšího než odlišnější jedinci. Na zájem též ukazuje šíře zornice. Lidé
s rozšířenějšími zornicemi jsou opět považováni za atraktivnější. Tohoto
efektu se velmi často používá v marketingu, kdy osobám, které propagují
zboží na billboardech, jsou zornice digitálně rozšířeny. Tvář samozřejmě není
jedinou částí těla, která ovlivňuje vnímání atraktivity. Další znaky, jako
tělesná výška, míra korpulentnosti, poměr pasu a boků, velikost prsou u žen a
poměr pasu, ramen a muskulatura u mužů, jsou při hodnocení fyzické atraktivity také
důležitými znaky.

 

Nakolik
vy sám dáte na první dojem?

Při osobním setkání je pro
mne první dojem velmi důležitý. Člověk by si neměl dělat iluze, že špatný dojem
lze snadno opravit. Někdy to může trvat velmi dlouho a někdy se to také nemusí
podařit vůbec.

 

Týká
se fyziognomika výhradně obličeje, nebo i jiných částí těla?

Fyziognomie se zabývá
zjišťováním charakterových vlastností podle tvarů těla, zejména pak obličeje,
kde pomocí tvaru a rysů obličeje určuje hlavní charakteristické vlastnosti
člověka. Spolu s ní se při rozboru osobnosti také využívá i patofyziognomie,
která zkoumá zdravotní problémy viditelné na obličeji, a v poslední době i
morfopsychologie, která zkoumá zákonitosti mezi vzhledem tváře a psychickým
projevem.

 

Je
tato věda oficiálně používaná v praxi? A jak si stojí jako vědní obor?

Fyziognomika jako věda je u
nás v praxi dosti málo používána. Možná je to tím, že jen málo lidí ví, co fyziognomika
umí a jaký může mít pro každého přínos. V jiných zemích (např. Japonsko, USA
nebo Anglie) je tomu úplně jinak. Spousta lidí i firem (např. personálních
agentur nebo společností zabývajících se průzkumem trhu) využívá plně služeb,
které fyziognomický rozbor osobnosti nabízí. Fyziognomický rozbor osobnosti vám
mimo jiné může pomoci nejen při přijímání nových pracovníků, ale také při
navazování nových vztahů, hledání manželského partnera, výběru obchodního
partnera a jednání s ním, a také vám přinese informace o tom, jaké jsou
vaše klady a nedostatky, včetně informací o vašem zdravotním stavu.

 

Do
jaké míry myslíte, že může člověk svoji vizáž ovlivnit či měnit, aby měla
pozitivní dopad na jeho povahu?

Za to, jak každý z nás
vypadá, nemůžeme vinit nikoho jiného, je to jen náš vnitřní obraz. Čím více
poučení ze života si člověk pro sebe vezme, tím větší díl odpovědnosti přebírá za
sebe samého. Velkou roli zde hraje čas a nabyté zkušenosti, to, jakou životní
cestu si vybere, kudy kráčí, a podle toho také potom vypadá. S každým
dalším rokem života bude vaše tvář osobitější. A ať se stane cokoli, bude
k tomu mít svůj důvod. Pochopí-li člověk pozadí těchto změn, bude pak mít
více (či méně) důvodů k sebeúctě a začnete si sám sebe více vážit.

 

Můžete
pro představu čtenářům uvést pár příkladů, jak se na obličeji projevují zdravotní
potíže?

Zdravotní potíže na obličeji
se mohou projevovat například extrémní bledostí obličeje, což naznačuje
onemocnění plic a těžké trávicí potíže, nažloutlá kůže naznačuje poruchy jater
a žlučníku, náhlé zežloutnutí v obličeji nám ukazuje, že není
v pořádku slezina, žluté zabarvení kolem úst signalizuje potíže
s trávením, ledvinami a žlučníkem, hnědé zabarvení okolo úst je signálem
onemocnění střev, bledost nosu a jeho okolí ukazuje na příznaky gastritidy a
křečí v žaludku, kolaps nebo akutní zápal plic, váčky pod očním víčkem
jsou příznakem zatěžování ledvin a příznakem střevních onemocnění apod.
Příznaků onemocnění na obličeji je samozřejmě mnohem více, než je zde popsáno,
a podrobněji se jimi zabývá patofyziognomie.

 

Jan
Evangelista Purkyně byl první, kdo využil fotografii pro zobrazení fází pohybu,
studoval fyziologii a psychologii. Odvoláváte se vy sám na jeho práci?

Na práci Jana Evangelisty
Purkyně se neodvolávám.

 

Pokud
se chceme pokusit odhadnout člověka, se kterým jsme v nějakém jednání
poprvé, jaké základní vědomosti z fyziognomiky nám mohou být užitečné?

Chceme-li například
odhadnout jednání člověka a jeho reakce při prvním obchodním jednání s ním,
můžeme se zaměřit na tyto oblasti:

Vystouplé lícní kosti – ten
komu vyčnívají lícní kosti, bude prosazovat svá rozhodnutí bez ohledu na to,
zda k tomu získá souhlas ostatních. Takové lícní kosti svědčí o mimořádné
odvaze, vytrvalosti v úsilí, silné vůli a politické autoritě. Věnujte co
největší maximální pozornost klientům s velkými nosními dírkami. Patří
k těm, co utrácejí nejvíc na světě. Omezte svůj čas na přesvědčování
klientů s trojúhelníkovými nosními dírkami. Je třeba je hodně dlouho
přesvědčovat, než si něco od vás koupí. U klienta s plamínkovými nosními
dírkami klaďte důraz hlavně na zábavnou stránku koupě. Má-li klient obdélníkové
nosní dírky, snažte se, aby se vámi nabízená koupě zdála co nejrozumnější – a
to i kdybyste třeba prodávali nějakou hloupost, například opičku na gumičce.
Sklon špičky nosu informuje o dvou zcela odlišných stránkách života. Špička
nosu nahoru se pojí s vášnivou mluvou, impulsivností v pracovním
životě a celkovou pohodou. Ve zvědavosti tento člověk nemá konkurenci.

Špička
nosu skloněná dolů značí rozvážné kroky při plánování kariérního postupu. Tito
lidé si uvědomují, jak je pro ně důležité stoupat k metám nejvyšším.
Velikost špičky nosu ukazuje, jaké jsou klientovy nároky na finanční
zabezpečení. Výrazně drobná špička nosu – kromě společenských výhod, které
plynou ze vzhledu takové špičky nosu, je tu ještě jedna skvělá věc – tzv.
vědomí blahobytu. Znamená to vnitřní chápání peněz jako symbolu energie,
schopností, práce, ocenění. Klienti s nízko položenýma
ušima – lidé s takovýma ušima se rozhodují s rozmyslem a po dlouhé
úvaze. Začnete-li o koupi vašeho produktu hovořit příliš brzy, vyděsíte je.
Klienti s vysoko položenýma ušima – tito klienti se rozhodují většinou
okamžitě. Tak to alespoň pro malou ukázku a ve zkratce.

 

Jaké
jsou například znaky problémových, konfliktních lidí?

Problémoví lidé mívají
například:

Husté obočí – negativním
aspektem lidí s tímto obočím je to, že jsou často prchliví a netrpěliví,
což je spojeno s jejich silnou osobností, která téměř hraničí
s diktátorstvím. Mají sklon se uchylovat k fyzickému násilí, když
jsou konfrontováni nebo uráženi.

Huňaté obočí – většinou
patří k chaoticky založenému člověku. Uspořádat si své myšlenky je pro něj
stejně obtížné, jako se shodnout s ostatními lidmi. V nejhorších případech
mají lidé s tímto typem obočí sklon k hrubé netaktnosti. Tento typ
obočí prozrazuje také člověka velice sobeckého, krutého, zkaženého, který je
velmi podezíravý.

Šikmo vzhůru rostoucí obočí
– označuje sobeckou, egoistickou osobu, která vyžaduje, aby se všichni řídili
podle ní, a je přesvědčena, že má vždycky pravdu. Příliš často ostatní otráví
svou jedovatostí, zlovůlí, nedodržováním slibů a tvrdohlavostí.

Malé oči – jsou pokládány za
znamení závislosti, nevěrohodnosti a zatvrzelosti. Občas jsou lidé
s takovým typem očí skuteční zloduši. Tito lidé nevpustí k sobě a do
své soukromé sféry nic a nikoho. Snadno ztrácejí trpělivost, a když mají pocit,
že jsou opomíjeni, dokážou velmi rafinovaně trápit lidi kolem sebe.

Oči ve tvaru trojúhelníku – tito
lidé mají tendenci ostatní utlačovat, nebo s nimi manipulovat, jsou
vypočítaví, podezíraví, krutí a vychytralí.

Oči ve tvaru půlměsíce – vypovídají
o falešnosti, takoví lidé jsou většinou milí a je možné je snadno uspokojit,
mají velmi málo temperamentu, někdy mívají tendenci získat výhody na úkor
každého, koho považují za slabšího. Když je však někdo prokoukne, rychle se
stáhnou.

Lidé s rovnými rty –
jsou také někdy považováni za nepříjemné diskutéry, kteří se snaží prosadit své
stanovisko všemi možnými prostředky. Nezdráhají se oklamat druhé, když si od
toho slibují výhodu pro sebe.

Křivá ústa – bývají symbolem
neupřímnosti a úskočnosti. Lidé s těmito ústy tíhnou k vytváření
svých vlastních pravd, a navíc mají sklon pomlouvat druhé.

 

Dokáže
fyziognomika rozpoznat, zda si dva lidé spolu budou rozumět?

S pomocí umění čtení
z tváře lze zjistit, jaké typy obličejů se k sobě zvláště dobře hodí
a jaké kombinace jsou od samého začátku problematické. Jak to může mezi dvěma
partnery fungovat, si můžeme ukázat na dvou krátkých příkladech.

Například kulatý ženský
obličej a kulatý mužský obličej spolu v partnerství zpravidla dobře
vycházejí. Oba mají podobnou představu o životě a o tom, čeho chtějí dosáhnout.

Muž s trojúhelníkovou
tváří je považován za psychicky lehce nevyrovnaného, zatímco žena
s kulatou tváří požaduje vedení a oporu. Spojí-li se tyto dva typy tváří
v partnerském vztahu, musí být ženě jasné, že bude dost zatížena. Bude se
od ní očekávat duševní a fyzická síla, vytrvalost, ochota svého partnera stále
znovu motivovat. Její úloha jistě nebude snadná, protože vzhledem k jeho
náladovosti budou provokace a dohady na denním pořádku. V profesionálním
životě bude spojení těchto dvou typů obličejů jen zřídka kdy úspěšné. Žena
s kulatým obličejem nebude vidět důvod, proč by se měla přizpůsobovat
obchodnímu partnerovi s trojúhelníkovým obličejem, zvláště když má sama
dostatek sil a věcnosti, které jí v práci zajistí všechny výhody.

 

Jak
je to s vysokým čelem? Je to kladný rys i pro ženy?

Pokud jde o ženské čelo,
mělo by být hladké a zdravě ruměné, mírně oblé, ale ne moc vystouplé, nemělo by
být příliš vysoké nebo mělké, ani příliš široké nebo úzké. Nemělo by také
zaujímat více než jednu třetinu tváře a mělo by být bez viditelných kostí.
Je-li ženské čelo vysoké a široké je podle tradiční čínské fyziognomie
předzvěstí manželského neštěstí, ženy s tímto čelem se provdají
přinejmenším dvakrát a je zde i předpoklad, že jejich manžel zemře nedlouho po
jejich svatbě.

 

Co
může člověk dělat s tím, když má rysy, které druhé lidi velmi ruší, ba
dokonce je třeba dráždí? Má to brát jako úděl, nebo může něco dělat?

Rysy, které jednoho člověka
ruší nebo dráždí, se mohou druhému člověku naopak zdát normální, nebo se mu
mohou dokonce na druhém i líbit (např. odstáté uši, velký nos). Nikdo není
dokonalý. Nespokojenost s tělem (ať už se třeba jedná o postavu nebo
obličej), které jsme do života dostali, je novým fenoménem naší doby. Lidé se
dnes neučí přijímat vlastní osud, který jim byl dán do vínku, ale stále větší
nároky kladou na to, že všechno má být, tak jak oni si přejí. Neuvědomují si
však, že vzpoura proti vlastním vlohám a jejich genetické výbavě má stejně jako
každá jiná vzpoura značné nevýhody.

 

Do
jaké míry ovlivní psychiku a charakter člověka zásah plastického chirurga?

Plastická operace je vždy
svým způsobem vzpourou proti vlastnímu tělu, a v jejím pozadí se pokaždé
skrývá nespokojenost a odpor k vlastním úlohám života. Jestliže člověk
nemá rád sám sebe takového, jaký je, jak ho mohou mít rádi druzí? Jestliže se
člověk rozhodne pro plastickou operaci, musí být připraven její výsledek
zpracovat i vnitřně, jinak tím okolí neokouzlí a ono bude i nadále reagovat na
jeho staré vzorce chování. Samotná plastická operce obličeje ovšem
v žádném případě není vždy zárukou ideálně vyladěné duše.

 

Doporučujete
tyto zákroky?

Pokud si člověk myslí a je
přesvědčen o tom, že mu takový zákrok zcela určitě zvýší jeho image a prestiž
ve společnosti, je jen na něm, jak se rozhodne. Velmi často se však stává, že
okolí tuto jeho změnu nepochopí kladně, ba naopak začne hledat, jaké důvody
dotyčného k této operaci vedly, a co chce touto operací zastřít.

 

Co
vlastně vypovídají o mužích vousy? Co myslíte vy – holit či neholit? Má tento trend kromě image vliv i na psychiku?

Tvar i význam mužských vousů
se mění s dobou i módou. Vousy však nejsou pouze jen estetickou a módní
záležitostí, ale prozrazují o jejich nositeli mnohem víc, než by se zdálo.
Vousy zpravidla nemají pouze zakrýt drobné nerovnosti obličeje, ale i přivábit
pozornost k jejich nositeli. Veškeré krášlení tváře v našem případě vousů
má však vzbuzovat jen pozornost a obdiv. Člověk si tak ušije na míru svůj výraz
obličeje, místo toho aby jednoduše odhalil, jaký skutečně je.

 

Stačí
vám pro rozbor osobnosti pouze fotografie, nebo je přesnější osobní kontakt?

Pro základní rozbor
osobnosti stačí fotografie, nejlépe z občanského průkazu nebo z pasu. Pokud
by však mělo jít o podrobnější analýzu obličeje, je osobní kontakt nutný. Při
osobním kontaktu je totiž daleko více možností, jak zjistit na obličeji další
podrobnější detaily (např. vrásky, barvu kůže apod.) než pouze z jedné
fotografie.

 

Využívá
se fyziognomika v kriminalistice?

Fyziognomie se
v kriminalistice využívala v dřívějších dobách v dosti velké
míře. Dnes však její postavení v oboru kriminalistiky téměř zaniklo a je
nahrazeno novými moderními metodami, např. biometrií nebo antropologickou
biotypologií.

 

Jaké
si sám v této oblasti kladete nejčastěji otázky? Cítíte ještě nějaké nedostatky,
neúplnosti a nepřesnosti?

Kladu si otázku, proč vlastně
se lidé fyziognomických rozborů osobnosti bojí a nestojí o to, aby se o sobě
dozvěděli spoustu informací, o kterých možná někdy nemají ani zdání a které by
jim mohly v jejich životě pomoci. Člověk by měl mít touhu dozvědět se nejen
o sobě, ale i o druhých, co nejvíce. Vždyť čtení z tváře pomáhá lidem
přijmout sama sebe. A naučí-li se člověk dívat se do vlastní tváře a porozumět
tomu, co mu říká, je potom také schopen ocenit i sám sebe jak vypadá.

 

Můžeme
se s tímto oborem setkat při studiu na nějaké škole?

Se základy fyziognomiky se
můžeme setkat například při studiu na přírodovědných, filozofických a
pedagogických fakultách.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: archiv Miroslava
Doležala

Publisher: www.ibestof.cz

Kontakt: www.fyziognomika.cz, e-mail:info@fyziognomika.cz

Monika Divišová je poradkyně
pro výživu, wellness koučka a spoluzakladatelka centra Wellnessia. Sama na sobě
si již v dětství potvrdila, že optimálně nastaveným jídelníčkem se lze zbavit
zdravotních problémů. Již více než čtrnáct let tak provází klienty na cestě
k vědomému stravování a nalezení takového jídelníčku, který podporuje
zdraví, vitalitu i optimální váhu. Svým přístupem dokáže přirozeně nadchnout
pro zdravé stravování, její rady a řešení jsou velmi praktické a reálné pro
dlouhodobou změnu životního stylu. V dubnu 2015 (18. a 19.) Monika povede seminář Zdravá regulace váhy na Akademii léčivé výživy v Praze.

 

Kdy a proč jste se začala zajímat o výživu?

Měla jsem to štěstí, že můj špatný zdravotní stav
motivoval rodiče k radikální změně stravování i celkové péči o zdraví už
když mi byly 4 roky. Vyrostla jsem tedy v prostředí, kde se tělo přirozeně
jídlem podporuje, vyživuje i léčí. Od malička jsem měla přístup
k bylinkám, vitamínům i bio zelenině z babiččiny zahrádky. Věděla
jsem, že při rýmě není dobré pít mléko a na spaní je meduňkový čaj. Později
jsem si doplnila odborné vědomosti a dopověděla na otázky proč tomu tak je a
bylo mi jasné, že chci tyto zapomenuté znalosti a přehlédnuté souvislosti
předávat dál lidem, kteří mají také zájem podporovat zdraví ještě před tím, než
o něj přijdou. 

 

Co je vlastně zdravé hubnutí?

Mnoho lidí si pojem hubnutí spojuje hlavně
s hladověním nebo s dietami. Já nahlížím na hubnutí v celostním
pohledu. Životní styl, fyzická i psychická rovnováha, aktivní přístup
k životu a láska ke svému tělu. Pokud jde o jídlo, je to trvalá a bezpečná
úprava jídelníčku, která je udržitelná bez jo-jo efektů a trápení
s dogmatickými dietami. Navíc, každý jsme jedinečný – svou tělesnou
konstitucí, genetickou výbavou, životní náplní… takže neexistuje jeden
univerzální recept na hubnutí aplikovatelný na každého člověka bez rozdílu. Proto
tolik lidí zjišťuje, že dieta nebo doporučená strava, která tak báječně pomohla
kamarádce, u mě například vůbec nezabírá. Dokonce je ověřeno, že některé diety
nebo např. držení půstu jsou pro určité konstituční tipy lidí naprosto
nevhodné, ba dokonce zdraví škodlivé. Z tohoto důvodu přistupuji ke
každému klientovi individuálně a je pro mě důležité uvidět celý jeho obraz,
včetně např. emočního rozpoložení. Při cestě k řešení hledáme především příčiny
nerovnováhy v životě klienta, nikoli řešení vzniklých následků. To – mimo
jiné – zaručuje již zmíněnou trvalou úpravu hmotnosti. 

 

Jaké jsou nyní populární metody hubnutí a jaký na ně
máte názor?

Populární jsou v dnešní době jídelníčky
s přesně spočítaným obsahem živin a energetickou hodnotou. Teoreticky a
technicky je to správně, ale většinou je pak velmi těžké tuto teorii aplikovat
dlouhodobě do každodenního rodinného života plného dětí, cestování a
narozeninových oslav. Pak jsou tu paleo a metabolické diety, na který je toho
spousty inspirujícího, ač mnohdy těžko dlouhodobě udržitelné. Jsem názoru, že
každý krok směrem k lehčímu a výživnějšímu jídelníčku se počítá!! Každá
malá změna za smažené řízky a bílé rohlíky je pro zdraví skvělá. Možná hned
nezpůsobí žádaný úbytek váhy, ale rozhodně nastartuje cestu ke zdraví. 

 

Jaký je poměr mezi stravou, psychikou a pohybem, co se týče regulace
tělesné hmotnosti?

Všechny vyjmenované složky mají v procesu
regulace tělesné hmotnosti svou nezastupitelnou roli. Jak už jsem zmiňovala –
člověk není jenom tělo, které přijímá potravu a podle toho jakou, kdy a jak,
buď tloustne, nebo netloustne. Strava je pro regulace tělesné hmotnosti alfou a
omegou – ano, ovšem ke stravě patří nejen její složení a množství, ale také
kvalita a „čistota“, způsob přípravy (např. je rozdíl v tom, zda tutéž
surovinu jíme syrovou, dušenou, pečenou nebo smaženou, dokonce i v tom,
zda je vařená v normálním hrnci nebo v papiňáku – jídlo do sebe
přijímá všechny tyto informace a ty pak vchází do našeho těla. Je tedy potřeba
vzít v úvahu i tento pohled.

 

A co se týče pohybu?

Opět nelze dát univerzálně platný recept, protože
někteří z nás mohou sníst na co přijdou a přesto takřka nepřiberou,
zatímco jiní se jenom projdou kolem cukrárny a naskočí jim půl kila. Teď to
trochu zlehčuji, ale v podstatě to takto podobně opravdu funguje. Někdo
tedy k udržení své optimální hmotnosti potřebuje denně hodinu fyzického
pohybu, zatímco jinému stačí projít se o víkendu po lese. Samozřejmě pohyb není
důležitý jen z hlediska hmotnosti, ale především pro udržení celkové fyzické
kondice, což oceníme hlavně s věkem… Psychika hraje stejně důležitou roli
jako fyzické zdraví. Jak už dnes víme, první rovina, ve které se zrcadlí
jakýkoli problém, je právě rovina psychická. Pokud nereagujeme, přesune se
problém do roviny fyzické = doslova se zhmotní v těle. Příkladem může být
třeba to, když někdo pociťuje trvale nedostatek pozornosti, péče, lásky – tedy
trpí nedostatkem „sladkosti života – a nahrazuje si ji konzumací sladkých jídel
– např. čokoládou apod., což vede k nadváze. Jiným příkladem může být
člověk, který se něčeho ve svém životě tolik obává a nechce se s tím vůbec
setkat, že si vytvoří podvědomou obranu v rovině těla – nadváhou /tukovou
vrstvou/ se chrání před kontaktem s realitou… Samozřejmě ani tyto příklady
neplatí všeobecně. 

 

Co byste doporučila lidem, kteří zkusili už kde co, jsou prakticky celý
život na dietě a stejně se jim nedaří zhubnout?

Nehledejte zázračný návod, začněte tím, co vás
baví a chutná. Zapojte vše, co už znáte (po řízku a buchtě se fakt nehubne),
použijte zdravý rozum. Nechte se opečovat… nechte si poradit od zkušeného
odborníka. 

 

Vedete na Akademii léčivé výživy seminář Zdravá regulace
váhy, co vše mohou zájemci o seminář očekávat?

Seminář je
především o příkladech z praxe, o konkrétních modelových situacích.
Součástí budou, mimo jiné, již zmiňovaná témata: populární metody hubnutí – proč fungují, nefungují, které podporují zdraví a
které mu neprospívají, co je zdravé hubnutí, sestavování redukčních jídelníčků
versus dlouhodobé programy, role pohybu a psychiky v regulaci hmotnosti,
konkrétní tipy na vhodné potraviny a potravinové doplňky, praktické návody a
ukázky řešení – co, kde a jak nakoupit, jak zábavně a jednoduše pracovat
s energetickou hodnotou potravin, překážky, které potkávají klienty při
redukci váhy, způsoby měření tuku, vážení nebo například to, co dělat, když
klient nedělá, co měl doporučeno a tím nedosahuje výsledku.  

 

Máte nějakou ověřenou radu, kterou byste mohla předat
dál?

Zapojte každý měsíc jednu novou „zdravou“
potravinu. Najděte si recept, který bude chutnat celé rodině a hlavně vám. Za
půl roku už budete jíst méně bílého pečiva i sladkostí, protože nebudete mít
kdy je jíst. A rozhodně to nebude metodou zakazování.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text a fotografie: 2media.cz, s.r.o.

www.2media.cz

Akademie léčivé výživy: www.akademielecivevyzivy.cz

www.facebook.com/akademielecivevyzivy

Publisher:
Profesní magazín Best of www.ibestof.cz