Archiv rubriky: Umění a kultura

„Mám ráda
všechny barvy a většinou o tu, kterou vyberu, si řekne sám prostor a osobnost
jeho majitele.“ Romana Štrynclová

Půvabná mladá dáma,
která na své životní výzvy nečeká se složenýma rukama. Romana Štyrnclová,
umělkyně a dáma, žena s citem a postřehem pro detail. V rámci své
tvorby pracuje také s počítačovou grafikou, což ale její práci neubírá důležitý
lidský faktor projevující se v jejím výsledku. O tom, co důležitého ještě
potřebuje ke své tvorbě, se dozvíte více z následujícího rozhovoru. S Romanou
jsme se sešly v zahradě Kinských v Praze, kde pro náš rozhovor
zhotovil fotografie Robert Vano.

Jak vypadalo vaše
dětství? Bylo bohaté na umělecké příležitosti?

Mé
dětství bylo pohodové a vzpomínám na ně ráda. Moji rodiče byli skvělí a natolik
chytří, že mě do ničeho nenutili a naopak mě podporovali v mých zájmech.
Maminka krásně malovala, teta byla učitelka výtvarné výchovy, děda umělecký
litograf. Malovali a pomalovávali v podstatě všechno. A tatínek byl sportovec.
Všeho bylo tak akorát.

Jaký je váš osobní styl
a nejčastější motivy?

Mám
ráda rostliny, zvířata, lidi a to se promítá i do mých obrazů. Dlouhou dobu
jsem se zajímala o symboliku a znamení, a tak vznikla i řada věnovaná tomuto
tématu. Dnes bych je už nemalovala, ale pamatuji si to nadšení,
s jakým jsem hledala a kombinovala symboly a jejich významy. V poslední době jsem zjistila, že mi jdou portréty a to je velká výzva.

Která svá díla
považujete v životě za stěžejní?

Pro
obrazy jsou vlastně stěžejní mé hlavní vernisáže, které jsou současně i mými
životními etapami. Nejdůležitějším krokem byla ta první v roce 2001
v Městském divadle Brno a naproti v kavárně Galeryje. Jednak proto, že se
změnila doba a bylo možné vystavovat i bez akademického titulu a členství ve Svazu
umělců, ale hlavně proto, že jsem konečně přestala jen snít a plánovat a svůj
dlouholetý sen jsem zrealizovala. I proto vystavené Prvotiny, Zvířata i Symbolika měly a mají pro mě obrovský
význam. Pak následovala druhá velká výstava v roce 2007 v Domě pánů z
Lipé plná zvěrokruhových znamení. Součástí byla i kolekce Afrika, kterou mám hodně ráda a slýchám samé pozitivní ohlasy.

K africkému obrazu „Náhrdelník“ mám přímo srdeční vztah. Je na něm
náhrdelník, který jsem kdysi dostala, obraz se moc líbil mému tatínkovi, který
v Africe strávil pracovně nějaký čas a nyní, k mé radosti, visí
v ložnici mé kamarádky. A nakonec poslední letošní vernisáž v Galerii
Aviatik v Pršticích. Spisovatelka Sylva Lauerová se rozhodla vydat knihu
současné ženské milostné poezie a navrhla mi, ať namaluji obraz na titul. Spolupráce
se Sylvou byla velmi příjemná a almanach „Královny slz a ostružin“ vyšel na
začátku roku 2010. Některé básně mě zaujaly natolik, že jsem se rozhodla
pokračovat v malování na texty básní dál. Tak vznikla zatím poslední
kolekce obrazů a tu mám momentálně ráda celou.

Kdy vás napadlo spojit
řekněme manuální tvorbu a počítačovou grafiku?

To
přišlo vlastně samo. Počítač používám při návrzích interiérů. Jednou jsme
potřebovali obraz na zeď, ale ne originál. Majitelé věděli co, a já věděla jak.
Tak vznikly první grafiky. Na řadu přišly dárky k narozeninám a podobně a
pak jsem si ve volných chvílích začala hrát s portréty mých kamarádek. A když
jsem hledala témata k básním z almanachu, tak jsem zjistila, že už
mám některé předchystané. Důkazem je obraz „Queens“ na motiv básně Svatavy
Antošové. Na něm je moje kamarádka Linda a podkladem je počítačově upravená
fotografie.

Máte ke každé své tvorbě
stejný vztah?

Je
mi vlastně jedno, jestli natírám zeď, maluju olejem nebo si skicuju do projektu.
Baví mě, když hlava vede ruku a naopak. A hlavně si užívám té pestrosti. Jsem
typ člověka, který nevydrží dělat dlouho jednu věc a malování obrazů,
navrhování interiérů a spousta drobností obdobného rázu je pro mě ta nejlepší
kombinace.

Patříte mezi umělce,
kteří dokážou tvořit vyloženě na zakázku? Nebo raději prosazujete vlastní
myšlenky, které buď někoho osloví a najde si je, anebo se spíše
nepřizpůsobujete?

Začínala
jsem autorskou tvorbou a byla jsem přesvědčená, že je nejlepší. Můžete tvořit
co chcete a jak chcete, a máte pocit volnosti. V současnosti mám za sebou
několik zrealizovaných obrazů a hlavně interiérů na zakázku a baví mě to mnohem víc. Vytyčené mantinely a
konkrétní osoba vše posune dál a já můžu jít víc do detailu. Nicméně vždy do
tvorby vnáším kus sebe, takže slovo přizpůsobení bych nepoužila. Přirovnala
bych to nejspíš k vaření. Pro toho, jehož chutě znám, jsem schopná
připravit zajímavější a chuťově výraznější jídlo, než pro někoho anonymního.

Jak vlastně probíhá vaše
práce s interiérem zákazníka? Jaký proces si máme představit?

Nejdříve
se musíme trošku oťukat a klient mi musí začít věřit. Povídáme si o lecčems.
Musím mít nejen představu o tom, co se mu líbí, ale i o tom jak žije, jaké má
zvyky, návyky a sny. Pak začnu pracovat na návrhu a podle potřeby se scházíme a
konzultujeme. Výsledkem je koncepční řešení, jakýsi manuál, kterého se držíme. Ze
zkušeností vím, že s ohledem na finance, kvalitu a design nábytku a ostatních
zařizovacích předmětů nelze vyrazit na nákupy a pořídit vše naráz. U občanských
staveb ano, ale ne při tvorbě konkrétního domova. Je to pestrá a zajímavá
práce. Stává se, že mi klient předestře svoji vizi, já mu ji obrátím naruby,
zdůvodním proč a on přistoupí na něco, co by nikdy předtím nepřijal. Ale na
druhou stranu i já se tak dozvídám spoustu zajímavostí.

Jaký je váš názor na
kombinování starožitností a moderních prvků v interiérech?

Existují
hezké a kvalitní kusy nábytku, ale jsou i ty druhé. Dovedu si představit čistý
minimalistický prostor s masivní starožitnou sedačkou, ale záleží na
spoustě dalších faktorů. Vždy vyhledávám a vítám starší kus nábytku, ke kterému
se váže rodinná historie, nebo něco podobného. Popravdě jsem více proti
moderním prvkům, ve smyslu uniformity, kterou si sebou nese každá doba.
Interiér by měl být nadčasový a co nejvíc by měl charakterizovat jeho majitele.
Ale abych odpověděla na otázku, tak ráda kombinuji

Jakým barevným prvkům
dáváte například přednost v prostředí, kde se pracuje?

Pokud
myslíte mé pracovní prostředí, tak slunci a zeleni.

Vnímáte, že některé
barvy vycházejí z módy obzvláště rychle?

Osobně
to nevnímám. Ale když procházím designové časopisy, tak ano. Střídavě probíhá
barevná a nebarevná vlna a bohužel se to v mnoha návrzích odráží. Mám ráda
všechny barvy a většinou o tu, kterou vyberu, si řekne sám prostor a osobnost
jeho majitele.

Jaké prvky
v našich domácnostech stále velmi postrádáte?

Osobitost.
A také umění a někdy květiny. Myslím, že je velká škoda, že z interiérů
mizí obrazy a umění celkově, ale ještě víc jsem překvapená absencí květin. V
mojí domácnosti květiny kralují a zabírají spoustu místa. Chápu, že ne každý by
to tak chtěl, ale někdy stačí jedna dominantní rostlina a ta vlastně může nahradit
i to umění.

Jak byste hodnotila vkus
naší společnosti, zaměříme-li se na to, jak si kdo zařizuje bydlení?

Netroufám
si hodnotit. Díky své profesi se setkávám s lidmi, kteří chtějí změnu a
chtějí si nechat poradit. A moji přátelé vkus a snahu mají. Pěkné bydlení není zas
tak moc otázkou peněz a ti, co si to myslí, mě naštěstí k sobě domů
nezvou.

Kdo vlastně představuje
vaši přímou konkurenci?

Architekti
a bytoví designéři, ale myslím si, že zatím jediné komplexní vzdělání
v tomto oboru poskytuje fakulta architektury. Někdy začínám spolupracovat
už u hrubé stavby, kdy na poslední chvíli posouváme příčky, nebo provádíme jiné
stavební zásahy. V těchto případech čerpám ze znalostí z nedokončeného
studia architektury, z kompletní rekonstrukce mého domu, kterou jsem
absolvovala sama a hlavně atakuji svými dotazy přítele, který se architekturou
živí od studií a ví mnohem víc než já. Ve druhé fázi mi při navrhování
interiéru zase pomáhá zkušenost s olejovými barvami a vlastně i několik let
práce s látkami, kdy jsem pod značkou Romy Rose navrhovala autorské
oblečení, většinou malé večerní a večerní. Takže vlastně netuším, jak to
s tou konkurencí je. (úsměv)

Promítá se případná
špatná nálada do vaší tvorby?

Ne.
Když mám špatnou náladu, tak nemůžu nic dělat. A taky ji nechci nikam přenášet.

Máte zaručený recept na
to, jak se zbavit chmur a dobít baterky?

Zalézt
do postele s dobrým vínem a vrnícím kocourem.

Je dle vašeho názoru
pro umělce klíčová koncentrace?

Nevím,
jestli je klíčová, ale čím jsem starší, tím více se nořím do tvorby a přestávám
vnímat okolí. A potřebuji, nebo spíš mám ráda při práci klid.

Myslíte, že právě to by
mohl být důvod, proč mnoho tvůrčích lidí tráví hodně času raději o samotě?

Myslím,
že ano. Mně samota vůbec nevadí. Na tvůrčí práci je krásné, že tvořím, i když
vykonávám běžné denní úkony. Představovat si můžu stále.

Zažila jste někdy pocit
vyhoření? Myslíte si, že určitému melancholickému stavu se nevyhne žádný
umělec?

Vyhoření
si nevybavuji, ale melancholii ano. Pochybuji o tom, co dělám, jestli to má
smysl a nějakou hodnotu. Pochybuji zpětně i dopředu. Jsem narozená ve znamení lva,
takže prožívám i chvíle sebeoslavné geniální euforie, ale vzápětí zase pochybuji.
Prý je to hnací motor, ale mě to docela vyčerpává.

Co byste doporučila
každému začínajícímu umělci ve vašem oboru?

Paradoxně
pravý opak mé cesty. Doporučila bych, vybrat si jedno zaměření a tomu se
pořádně věnovat a nějakou dobu vytrvat. Vystudovat školu, jít na praxi,
cestovat…

Děkuji za rozhovor.

Text:
Michaela Lejsková

Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Jana Bulínová

Foceno
v zahradě Kinských v Praze

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

„Odborník si na kresbě
všímá velmi subtilních detailů kreslířova rukopisu, jistoty vedení čáry,
naznačení modelace šrafováním či lavírováním a podobných autorových zvyklostí.“ PhDr. Eliška Fučíková, CSc.

Historička umění, Eliška Fučíková, má s uměním nejen profesní, ale i
soukromý vztah. Málokdo z nás se bude dívat na obrazy dávných mistrů tak, jako
tato žena, která je dokáže perfektně ocenit, najít v nich skrytá tajemství časů
dávno minulých a představit je veřejnosti naprosto dokonalým způsobem. Eliška
Fučíková je za své zásluhy v oblasti vědy a umění oceňována také na mezinárodní
úrovni. (Victoria and Albert Museum Londýn – cena za významné bádání v oboru
renesančního umění, Royal Fine Art Commision Londýn – cena za přínos památkové
péči, cena za nejlepší světový katalog roku 1988 – Minda de Ginsburg Award,
Paříž; Herderova cena roku 1998 – Vídeň a Hamburg; cena ČSAV za katalog výstavy
Rudolf II. a Praha, 1998; cena inženýrské akademie ČR za restaurování
Svatovítské mozaiky, 2000) Od roku 2003 je nositelkou francouzského Řádu rytíře
věd a umění. Elišku Fučíkovou pro náš rozhovor fotil skvělý Robert Vano v
příjemném prostředí Radisson Blu hotelu Alcron v Praze.

Jaké
by měl mít člověk předpoklady, aby si takovouto profesi vůbec mohl vybrat?

Měl by mít vřelý vztah
k výtvarnému umění, zájem o uměleckou tvorbu, dobrou vizuální paměť,
vrozený estetický cit a smysl pro kvalitu. A neměl by být omezen jen na
výtvarné umění, protože souvislosti s jinými druhy umělecké tvorby jsou
pro historika umění rovněž důležité. Měla jsem štěstí, že se moji rodiče
přátelili s řadou malířů, spisovatelů, hudebních skladatelů, historiků umění.
Vyrostla jsem v prostředí umění otevřeném, s tatínkem jsem odmalička
navštěvovala výstavy, s maminkou chodila na koncerty.

Dá
se tedy hovořit o tom, že jste měla pro vstup na tuto dráhu ideální start. Můžete
ovšem mluvit o dobrých podmínkách i v padesátých letech?

Zázrak byl, že jsem se
v sedmnácti letech a se špatným sociálním původem vůbec na školu dostala.
Začala jsem studovat v době, kdy jediným oficiálně uznávaným uměním tady byl
socialistický realismus. Ale na konci padesátých let se přísný režim na Filozofické
fakultě přece jen začal uvolňovat – pořádaly se výstavky reprodukcí světového
moderního umění, přehrávky děl významných zahraničních skladatelů. Zajet se
dalo, byť s obtížemi, do Polska nebo Maďarska, kde vládla v umělecké
tvorbě mnohem uvolněnější atmosféra.

Kdy
se vám podařilo poprvé opustit socialistickou republiku a navštívit
v rámci studia umění západní země?

Moje první cesta proběhla
v roce 1964 na fingované pozvání Rakouského památkového ústavu do Vídně.
Měla pro mne zásadní význam, protože jsem se tam – díky laskavé pomoci Dr. Konrada
Oberhubera – ve vídeňské Albertině doučila to, co mi v Praze škola
dát nemohla. Ukázal mi, jak se dívat na starou kresbu, jak trénovat oči, vizuální
paměť, rozlišovat jemné rozdíly v kreslířském rukopise, poznat originál od
kopie. O rok později jsem v rámci aspirantury na Filozofické fakultě
dostala oficiální stipendium od Deutscher Akademischer Austauschdienst,
tříměsíční pobyt v západním Německu.

Byla to velmi tvrdá
škola – v každé navštívené instituci jsem musela dokázat, že něco umím,
abych tam mohla studovat a aby mi byly zpřístupněny sbírky uložené
v depozitářích. Když se mi to podařilo, byli ke mně renomovaní němečtí
kolegové vstřícní, zajímali se o mou práci a nabídli mi možnost publikovat nová
zjištění v jejich odborných časopisech. Mohla jsem pak díky tomu
publikovat v zahraničí i v době, kdy jsem – protože moje sestra
emigrovala – nesměla dvanáct let vyjet na Západ, a tak udržovat kontakty se
zahraničními kolegy a prezentovat svou práci za hranicemi.

Když
ohodnocujete umělecká díla, musíte cítit, že máte moc ovlivnit trh. Jak velký
vliv má hodnota díla na váš honorář?

Neživím se tím, že bych
se vyjadřovala k finanční hodnotě uměleckých děl. Tomu se naopak vyhýbám.
Pokud jsem požádána o posouzení nějakého uměleckého díla, dělám to z dobré
vůle s tím, že za to sice nedostanu peníze, ale zato mohu svobodně říct,
co si o něm myslím, i když se to třeba jeho majiteli nelíbí. Protože říkám
otevřeně svůj názor, stává se, že s mým dobrozdáním dosáhne obraz, kresba
či socha na aukci mnohem vyšší cenu. Já z toho sice nemám žádný užitek,
jen tu výhodu, že se dozvídám o dílech ze soukromých sbírek, ke kterým bych se
jinak nedostala. Držím se také zásady, že pokud jsem požádána, abych
neprozradila jméno soukromého majitele, samozřejmě ji splním. Proto nebudu
nikdy bohatá, ale čisté svědomí mi za to stojí.

Je
výhodné v tomto směru podnikat?

Určitě ano. Je spousta
lidí, kteří se oceňování uměleckých děl věnují profesionálně a mají dost vysoké
taxy, určitá procenta ze stanovené ceny. Dříve se v uměleckohistorické
obci přísně rozlišovala příslušnost k akademické části, která byla
neúplatná, a k té, která byla spojená s uměleckým obchodem. Právě kvůli
míře ovlivnitelnosti významné galerie odmítaly zaměstnávat historiky umění,
kteří prošli nebo fungovali v uměleckém obchodě. Dnes už se to tak přísně
nebere.

Kdy
vás poprvé zaujaly kresby z doby Rudolfa II.?

K rudolfínské
kresbě jsem se dostala v podstatě náhodou. Chtěla jsem věnovat staré
kresbě, myslela jsem na českou barokní, protože se mi zdálo, že je to především
pro mne dostupný materiál v našich sbírkách a mohu se spolehnout, vzhledem
k povaze materiálu, na studium nedostupného materiálu z reprodukcí.
Můj pan profesor mě ale upozornil, že taková diplomová práce byla před několika
lety obhájena, a proto mi nabídl, abych zpracovala kresby rudolfínských mistrů
v československých sbírkách. Souhlasila jsem s tím a po krátkém
seznámení s dochovaným materiálem mě to zaujalo, jak se posléze ukázalo,
na celý život.

Využila
jste svých zahraničních „možností“, nebo jste si vystačila s tím,
z čeho se dalo čerpat oficiálně?

U diplomové práce ještě
ne, ale potom, když jsem v rámci vědecké aspirantury připravovala svou disertaci,
to už bylo pro mne skutečně důležité.

Jak
jste naložila s touto nečekanou situací?

Vídeňská Albertina uchovává
jedny z největších světových sbírek kreseb. Její fondy zpracované významnými
světovými specialisty mi pomohly přehodnotit kvalitu a autorská připsání děl
z českých sbírek. A také jsem tam pochopila, že skutečným odborníkem na
starou kresbu se člověk může stát pouze studiem originálů, neustálým trénováním
očí a paměti na autentických dílech.

Jaké
prvky jsou na kresbách obecně pozoruhodné a návštěvník výstavy by se měl snažit
si jich všimnout?

Odborník si na kresbě
všímá velmi subtilních detailů kreslířova rukopisu, jistoty vedení čáry,
naznačení modelace šrafováním či lavírováním a podobných autorových zvyklostí.
Pro návštěvníka výstavy je důležitý celkový dojem z díla, je-li to jen
rychlá skica zachycující zachycení nápadu, nebo pečlivě provedený návrh
kompozice. Nezná většinou specifiky kreseb toho kterého mistra, proto je jen
zřídka může posoudit z hlediska autenticity díla – k tomu má
k dispozici názor odborníka v katalogu.

Jak
pokračovala vaše práce na rudolfínských kresbách?

V roce 1969
uspořádal Ústav dějin umění ČSAV v Praze první mezinárodní konferenci věnovanou
umění na dvoře Rudolfa II. na Pražském hradě. Přijelo na ni několik už
renomovaných kolegů, ale i diplomantů ze zahraničí, kteří se rudolfínskému
umění věnovali ze zahraničí. Mezinárodní konference byla úspěšná, ukázala, že
rudolfínská Praha jako metropole Svaté říše římské byla na přelomu 16. a 17. století významným
centrem umění a vědy ve střední Evropě. V soudobé literatuře platilo, že
chtěl-li umělec poznat skutečnou Mekku umění, poznat štědré mecenášské
prostředí uměnímilovného císaře, musel navštívit Prahu. První nové práce o
umění a vědě na dvoře Rudolfa II. naznačily nutnost věnovat se této době
systematicky a ve větší šíři. Po dohodě s kolegy ze zahraničí vzniklo v Praze
centrum, které se začalo soustavně věnovat tomu období, shromažďovat
systematicky obrazovou i archivní dokumentaci a koordinovat spolupráci se
zahraničními kolegy.

Zůstala
jste pouze u kreseb, nebo se okruh témat, která vás zajímala, postupně
rozšiřoval?

Hned po absolutoriu
fakulty jsem dostala práci v Ústavu dějin umění na přípravě archivních a
restaurátorských podkladů pro připravovanou expozici Obrazárny Pražského hradu.
To byla také vynikající zkušenost, naučila jsem se pracovat s prameny,
číst staré archivní dokumenty, poznat různé restaurátorské postupy. To všechno
mi potom pomohlo při mé další práci a volbě témat, kterým jsem se věnovala:
historii císařské sbírky na Pražském hradě, jeho podobě od renesance do 17.
století, velkým výstavám, mapujícím některá významná období českých dějin.

Setkala
jste se při své práci s padělateli obrazů?

S padělky se
mnohem více setkávají kolegové zabývající se 19. stoletím, moderním a současným
uměním. Ve starém umění jsou padělky vzácné, a pokud ano, tak jsou většinou už
mediálně dobře známé – myslím tím Hana van Meegerena a jeho falsa obrazů Johanese
Vermeera. Ovšem velmi často se historik umění setkává s kopiemi, které
většinou byly namalovány proto, že originál byl pro objednavatele nedostupný,
nebo jeho kompozice byla např. vzorová, obdivovaná nebo něčím přitažlivá. Dnes
je velké množství většinou neinvazivních metod, které umožňují rozpoznat
originál od kopie, tedy i od falsa.

Sledujete
aktuální aukce?

Nemám na to dost času,
ale ty důležité, co se starého umění týče, mohu najít na internetu. Řada
aukčních síní mě oslovuje přímo a posílá mi elektronicky snímek díla
s detaily se žádostí o můj názor, nebo mi prostě dávají na vědomí
existenci nebo změnu majitele obrazu, kresby či sochy, o které ví, že patří do
sféry mé odbornosti a zájmu. Na zajímavá díla na aukcích mě také často
upozorňují sběratelé a ptají se mě na názor, pokud se o eventuální nákup
zajímají.

Jak
dlouho trvá, než se uskuteční výstava, kterou připravujete? Jakými procesy
prochází?

Měly by to být alespoň dva,
tři roky. Ideální je, když projektu výstavy předchází několikaletý specializovaný
odborný výzkum. Tak byly připravovány výstavy věnované rudolfínskému umění,
nebo z příkladů z poslední doby výstava věnovaná malíři Karlu
Škrétovi a jeho době. Za výstavním projektem stojí většinou nápad nebo nabídka
nějaké instituce. Potom se konstituuje pracovní skupina, která připraví
podrobnou synopsi, udělá předběžný výběr exponátů a začne jednat s našimi
a zahraničními institucemi o zápůjčkách, event. s tím souvisejícími
státními zárukami, o pojištění, o transportu exponátů. Důležitý je výběr
architekta, grafika, firmy, která postaví fundus výstavy (konstrukci, kterou
navrhuje architekt). Tento proces nelze urychlit. Oficiální příslib zápůjček
nejen ze zahraničí trvá někdy mnoho měsíců, schválení státních záruk u nás
vyžaduje nejméně 9 měsíců.

Ideální je, když na
realizaci výstavy mají zájem, nebo ji podporují půjčující zahraniční instituce.
Protože první rudolfínská výstava v Essenu a ve Vídni v roce 1988 se z politických
důvodů nemohla uskutečnit v Praze, slíbily všechny významné zahraniční
instituce, především Vídeň, že bude-li v budoucnosti výstava na Pražském
hradě, dají pro ni k dispozici všechna nejvýznamnější díla, což se
v roce 1997 skutečně stalo. Podobně rozsáhlá výstava se už sotva bude
opakovat a o jejím úspěchu svědčí na české poměry obrovský počet návštěvníků –
na Pražském hradě 220 000 a ve Valdštejnské jízdárně osmdesát tisíc během třech
měsíců trvání.

Jaký
je obvyklý počet kurátorů, kteří mají výstavu na starost?

Rudolfínská výstava
byla např. na čtyřech místech na Pražském hradě a ve Valdštejnské jízdárně,
proto měl každý objekt vlastního kurátora. Závisí na množství exponátů a jejich
typu, kolik je jich třeba, někdy stačí jeden, jindy jich musí být víc.

Co
všechno se zohledňuje v rámci nákladů na výstavu?

Kromě toho, co už bylo
výše zmíněno, jsou to také náklady na vědecký katalog a průvodce výstavou pro
běžného návštěvníka, na které by se nemělo zapomínat. Zatímco v zahraničí
jsou obvykle obě díla připravena k otevření výstavy, u nás je často
katalog k dispozici teprve v jejím průběhu, někdy až po jejím
uzavření, nebo dokonce nevyjde vůbec.

Jaká
specifika měla výstava ve Valdštejnské jízdárně a co bylo její podstatou?

Byla věnována významné
osobnosti českých dějin, které byla a stále je věnována obrovská pozornost
historiků a spisovatelů krásné literatury. Obecně se ale soudilo, že
v průběhu třicetileté války nebylo u nás pro umění místo. Výstava měla
ukázat, že Valdštejn sám byl štědrým podporovatelem umění. Jeho zásluhou přišli
do českých zemí významní italští architekti a malíři. Zaměstnal také mnohé z dvorských
umělců, kteří zůstali v Praze po smrti Rudolfa II. a vychovali další
generaci schopných tvůrců. Společně přispěli k tomu, že v období
třicetileté války nedošlo v Čechách a na Moravě k útlumu umělecké
tvorby, ale k zajímavému vývoji, který logicky vyvrcholil v nástupu
nového stylu, raného baroka. Proto se výstava nevěnovala Valdštejnovi jako
válečníkovi, ale jako velkorysému stavebníkovi a mecenáši umění.

Jste
sběratelkou umění?

Nejsem. Ve světě není
obvyklé, aby historici umění, kteří patří k akademické straně oboru, sami
sbírali. Považuje se to za konflikt zájmů. Nevím, jestli to platí dodnes, ale
dříve pracovníci galerií a muzeí podepisovali slib, že sami nebudou využívat
svých znalostí a přístupu k nabídkám, aby nakupovali pro sebe.

Nemrzelo
vás, že jste si nemohla nic pořídit?

Ne. Stačí mi ke štěstí
to, co jsem podědila po rodičích. Nedokázala bych využít svých znalostí, abych
se obohatila na úkor někoho druhého. A nejsem tak bohatá, abych si mohla
koupit to, co by se mi líbilo. Mám radost z toho, když nějakému sběrateli
poradím, aby si koupil nějaký zajímavý objekt a těšil se z něho.

Co
považujete za úskalí své profese, na co byste si postěžovala?

Asi mám zvláštní
štěstí, protože si nemohu na nic stěžovat. Vždy jsem pracovala na projektech,
které mě bavily a které se mi podařilo dotáhnout do úspěšného konce.

Jak
hodnotíte zájem společnosti o umění?

Myslím, že za
posledních dvacet let se situace změnila k lepšímu v tom, že vzrostl
počet sběratelů starého umění, kteří dokonce nakupují v zahraničí a
přivážejí často zpět bohemika, která v minulosti zmizela v cizině.
Suplují tak státní instituce, které mají na nákupy stále méně peněz. Tito lidé
jsou většinou zanícení milovníci umění. Mezi těmi, kteří sbírají moderní a
současné umění, je bohužel mnoho těch, kteří nákup považují za dobrou
investici, a to není šťastný přístup ke sběratelství v pravém slova
smyslu.

Znáte
statistiky návštěvnosti výstav?

Statistiky návštěvnosti
neznám a ani je nesleduji. Obecně lze říct, že když pokulhává propagace
výstavy, protože to není levná záležitost, je návštěvnost malá. Ale někdy ke
zvýšení návštěvnosti pomůže i to, že si lidé mezi sebou řeknou, že viděli zajímavou
výstavu a navnadí tím další, aby ji shlédli. Proto je důležité, aby výstavní
projekt byl zajímavý a nabídl návštěvníkovi nejen umělecký zážitek, ale také
jistou míru poučení a odkrytí neznámých vazeb.

Jakou
výstavu plánujete v dohledné době?

Právě skončila výstava
věnovaná Rožmberkům u příležitosti čtyřstého výročí vymření tohoto
nejpřednějšího českého šlechtického rodu, na které jsem se podílela. Nebyl to
můj projekt, byla jsem k němu přizvána, ale hodně jsem si při té práci
rozšířila své znalosti o době, která jinak patří k mému profesnímu
zaměření. Příští rok bude shodou okolností podobné výročí: čtyři sta let od
smrti Rudolfa II. Finanční krize se bohužel projevila i u tak zajímavého
tématu. Žádná veřejná instituce nepřipravuje nějaký větší projekt, tak snad se
podaří jistá soukromá zahraniční iniciativa. Tam bych, pokud se to skutečně
bude realizovat, měla být kurátorkou výstavy. Ale pokud nemám žádnou konkrétní
informaci, raději bych o tom nemluvila.

Dokážete
přijít do galerie a relaxovat mezi uměleckými díly, nebo vás to svádí ke
zkoumání a hodnocení v důsledku pracovní deformace?

Pokud jsou to díla,
která patří do sféry mých odborných zájmů, potom se chovám jako profesionál.
Ale dovedu se těšit z děl, o kterých toho mnoho nevím – mám ráda moderní i
současné umění – a ta si „gustýruju“ jako běžný návštěvník a milovník umění.
Ostatně raduji se i z prohlížení rudolfínských děl, protože dovedu od sebe
oddělit práci a radost z umění.

Máte
oblíbenou galerii?

Těch je hodně, hlavně
v zahraničí. Do některých se chodím opakovaně podívat na své oblíbence –
na obrazy Boschovy, Bruegelovy, na italské renesanční malíře, ale i na díla
řezáčů drahých kamenů, výrobců složitých mechanických přístrojů, abych zmínila
jen některé, ale jejich mnohem, mnohem víc.

Děkuji za rozhovor.

Text: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Pavel Bauer –
Estée Lauder www.esteelauder.cz

Foceno v Radisson Blu
Alcron Hotel Praque www.alcron.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

„Jednou
jsem nepřišel na hodinu marxismu-leninismu a i když jsem se řádně omluvil, řekla
mi paní prorektorka, že absenci omlouvá
jedině ze dvou důvodů – pro vážnou nemoc nebo smrt. Tak jsem to na JAMU
zabalil.“ Karel Kordas

Karel
Kordas zasvětil celý svůj život dětem. Částečně ho inspiroval Bolek Polívka, a
proto svá dětská představení uvádí jako „hudební klauniády“. Je jiný a je rád. Za
ta léta, co je v branži, se ovšem hodně věcí změnilo. Jak sám říká, děti
vyspěly, jsou dravější, věková hranice se posunuje. Děti, které dříve chodily
na jeho představení, dnes už spíše chodí po diskotékách. Při vzpomínkách na některé
malé brepty na pódiu se musí smát. Děti na sebe i své rodiče často prozradí
takové věci, že se i Karel Kordas občas zapotí ve snaze z toho
„vybruslit“.

Zeptám se hned
na úvod, dostalo vás někdy nějaké dítě svou otázkou nebo nečekanou reakcí? 

Situace,
kdy děti řeknou něco, co by asi mělo zůstat jen v kruhu rodinném, se
samozřejmě stávají. Já vzpomínám na malého klučinu, který na pódiu během
chvilky vcelku detailně převyprávěl ostatním dětem a zaraženým paním učitelkám
domácí hádku maminky a tatínka. A vše zakončil tím, že překvapenému publiku
oznámil „že teda tatínek nemluví s maminkou, ale babička zase nemluví s tatínkem“.
Byla to legrace, u které vám cukají koutky, ale musíte zachovat klid a všechno
zvládnout.

Ale
začněme popořádku, můžete mi popsat, kdo vlastně jsou KUK a CUK a jak tyto
postavičky vznikly? 

Moje manželka byla herečka.
Spolu s ní jsem začal jezdit po městech ve velkém souboru s programem
„Brno vás baví“. Po čase jsme si ale se ženou řekli, že by nebylo špatné začít hrát
po děti. Vždy jsem obdivoval Bolka a jeho klauniády, tak se mi v hlavě
zrodil nápad, že utvoříme klaunskou dvojici. Něco, co tady nikdo nikdy nedělal.
A vymysleli jsme KUKA a CUKA. Já byl KUK, který přijde na pódium a udělá na
děti „kuk“ a manželka byla CUK – pokaždé sebou cukla a udělala „cuk“. Začínali
jsme v roce 1980.

Existovalo
v té době pro děti něco podobného? Nebo někdo, kdo by se tím zabýval
profesionálně, tak jako vy s manželkou?

V té době existovalo
Mimtrio, které tvořili Michal Nesvadba, Světlana Nálepková a Václav Upír Krejčí.
Společně s nimi, Markem Ebenem a někdy také Dádou Patrasovou, která tehdy
začínala, jsme jezdili do Prahy do tehdejšího Paláce kultury a oddechu a dělali
tam komponovaný program pro děti. Byli jsme z Brna jediní, které si tam asi
tak šestkrát do roka zvali. Každý tam měl svůj program. Velmi rád vzpomínám na
Marka Ebena, který hrával pro děti písničky na kytaru a do toho zpíval. Byl úžasnej.

Bylo to v době, kdy mu vážně onemocněla jeho manželka Markéta a on to
velice statečně nesl. S Markem Ebenem si pamatuji i jednu vtipnou historku.
Já si tehdy koupil od Rusáků volhu kombi v krémové barvě a přestříkal si ji na
červenou. Přijeli jsme zrovna do Prahy, vjeli do garáží a tam jsem se potkal
s Markem Ebenem, který řekl: „Pane kolego, není ta barva příliš angažovaná?“
A já na to: „Pane kolego, jiná v Brně nebyla“. Oba jsme se tomu zasmáli.
Je to velmi slušný člověk. Také jsme vystupovali v televizním „Studiu Kamarád“,
které tehdy bylo hodně populární.

Před
léty vás postihla smutná událost. Vaše žena, váš parťák, zemřela na rakovinu, vy
jste ale rozhodl pokračovat dále…

Bylo to pro mě velmi smutné
období. Přemýšlel jsem, co dál. Chtěl jsem v tom, co jsme spolu se ženou
celý život dělali, pokračovat. Nejdříve jsem přemýšlel o tom, že bych si
k sobě někoho našel. Ale nebylo by to ono. Má žena byla jedinečná. Tak
jsem vymyslel jezevčíka CUKA.

Studoval
jste na JAMU. Jaký obor?

Studoval
jsem na JAMU obor režie, ale nakonec jsem studium nedokončil. Celé mě to tam
štvalo, ale poslední kapkou byla příhoda, kdy jsem nepřišel na hodinu
marxismu-leninismu, nicméně paní prorektorce jsem se řádně omluvil, že jsem měl
představení, které nebylo možné zrušit. A ona na to, že absenci omlouvá jedině
ze dvou důvodů – pro vážnou nemoc nebo smrt. Tak jsem to zabalil.

Kde
čerpáte náměty a inspiraci? A proč právě klauniády?

To je různé… Jedu třeba
v autě, něco mě napadne, napíšu si to na papírek a pak se k tomu doma
vrátím. Nebo jsem na procházce se psem, něco uvidím a napadne mě, jak by se to
dalo udělat pro děti. U nás, jak už jsem říkal, hudební klauniády pro děti
nikdo nedělá. Proto jsem si vybral tento typ programu. Využívám všechny možné
věci, třeba hadice, saxofon, speciální trumpety, obyčejnou konvičku na
zalévání, na kterou hraju. Děti to baví, jsou překvapené, co všechno se dá
dělat s obyčejnými předměty.

Kdo
pro vás skládá hudbu a kdo píše texty? Nebo si všechno připravujete sám? Máte
více spolupracovníků?

Před lety jsem se seznámil
s Jiřím Žáčkem, který mi do dneška píše texty. Na jeho texty zase píše
hudbu kamarád, muzikant Mirek Hanák, člověk, který zcestoval celý svět. Spoustu
textů si také píšu sám.

V současné
době jsou mezi malými posluchači se svými vystoupeními oblíbeni Michal Nesvadba
nebo třeba Dáda Patrasová. V čem jste jiný?

Rozdělil bych to asi takhle.
Dáda má ty nejmenší děti, Michal Nesvadba je mim a o mně se říká, že jsem multiinstrumentalista.
Na nás chodí děti z mateřských školek a z prvního stupně základních škol.
Naše heslo je: „Ať jsi holka, nebo kluk, pobaví tě KUK a CUK“. To nám vymyslel
Jiří Žáček. Šnůry dělám od pondělí do čtvrtka, vyhýbám se pátkům, kdy je
zasekaná dálnice.

Není
v této „dětské branži“ rivalita, právě třeba u výše jmenovaných dětských
bavičů?

Víte, o to já se nestarám,
jde to mimo mě. Všechno si dělám sám, rád si to sám oddřu, ale zase vím, kdo je
za to zodpovědný. Jen já. Nepodbízím se nízkými cenami, chci si uchovat svoji
profesní hrdost.

Vzpomenete si ještě, co jste
hrával kdysi, třeba na vaše úplně první představení pro děti?

Spíše to otočím, vzpomínám
si, jak jsme byli napnutí a čekali na reakce od dětských diváků. Předtím jsme totiž
hrávali jen pro dospělé publikum a to je samozřejmě úplně jiné. Ale všechno dobře
dopadlo, děti byly spontánní, reagovaly a nás to s manželkou moc bavilo.

Máte
podporu města? Vychází vám vstříc?

Nemám a přiznám se vám, že
mě nikdy ani nenapadlo, abych někam šel a přešlapoval někde u dveří. Nechce se
mi nikde doprošovat.

V současné
době je poměrně hodně malých dětí díky nám, „Husákovým dětem“. Já sama mám
ročního chlapečka. Nicméně podle demografických ukazatelů to s námi (s celou
Evropou) jde z kopce a do budoucna se bude rodit dětí stále méně. Jste na
tento fakt připraven? 

Budu se muset přizpůsobit
situaci. Ale zatím si nestěžuji. Jsem připraven na všechny možnosti. Vždycky
jsem se uživil a věřím, že se uživím i v budoucnu. Kdysi dávno, když Bolek
Polívka otvíral své divadlo, potkali jsme se v hotelu U Jakuba a on mi
tehdy nabídl, abych pro něj dělal své projekty pro děti, tzv. „Dětské dny“.
Nesmírně si toho vážím a jsem rád, že naše spolupráce přetrvává do dnešních
dnů.

Můžete
porovnat dnešní děti s dětmi z doby, kdy jste začínali? Jsou stejné, nebo
v něčem jiné?

Je to jiné. Vždy, když si
domlouvám nějaké vystoupení, tak se paní učitelek ptám, zda „jsou děti už
lupiči, nebo ještě jdou“. Protože dříve byli „páťáci“ ještě ti, co běžně chodili
na naše představení. Dnes už jsou tyto děti často úplně jinde a zajímají je už
úplně jiné věci. Jsou dříve dospělé. Hranice se posunula. Děti jsou také daleko
vyspělejší v reakcích na má vystoupení. Jsou odvázanější. Více komunikují.
Mám jednu zásadu a tou je „nikdy na děti nešišlat“. Vyplácí se mi to a má to i
dobrý vliv na učitele. Začnu nějakou pěknou muzikou a potom vlítneme na
jeviště. A zbytek je už na publiku.

Jaký
je váš sen? Máte splnitelné sny?

Mým snem by byla klauniáda v pařížské
Olympii. To je asi, bohužel, jeden z těch nesplnitelných. Ale splnitelných
je mnoho. Rád jezdím do Bratislavy a jsem potěšen, že mi tam děti, i když
mluvím česky, rozumí. Samozřejmě, že se snažím program občas zpestřit nějakým tím
slovenským slovíčkem, ale jinak je to celé v češtině. A víte, co mě těší
nejvíce? Když je legrace a jsem na pódiu v přátelském kontaktu jak
s dětmi, tak s jejich rodiči. Když vidím, že je to baví a že reagují,
po představení za mnou přijdou a poděkují. To pak cítím, že to co dělám, má
smysl!

Děkuji
za rozhovor.

Karel Kordas, divadlo pro
děti KUK & CUK http://kukacuk.cz/

Text: Dita Brančíková

Produkce: Michaela Lejsková

Foto: Zbyněk Maděryč www.maderyc.cz

Publisher: www.ibestof.cz

„Začátky
mého podnikání na volné noze nebyly jednoduché, měli jsme dvě malé holčičky a
člověk šel tak trochu do neznáma. Stát přestal být polštářkem a jistotou, ale
stal se výběrčím a říkal: „Plať, plať, plať!“. Ale jsem sám sobě šéfem, managerem,
dělníkem i řidičem… a to mi vyhovuje.“ Lubomír
Vaněk

Lubomír
Vaněk je osobnost. Nebál se začít podnikat i přesto, že měl dvě malé děti a
situace tím pádem nebyla zrovna růžová. Ovšem dnes má za sebou spoustu úspěchů
a to nejen u nás, ale i v zahraničí. Jeho jméno je v branži pojmem.
Ví, v čem je jeho síla a umí to prodat. Práce je mu koníčkem. Co více si
přát?

Nezačnu
tím, čím jste proslavený, tedy karikaturami, ale položím vám zcela jinou
otázku. Jste v Klubu přátel Skotska, které je proslulé překrásnou krajinou.
Předpokládám, že jste Skotsko navštívil a procestoval. Co vás zaujalo? Je to
opravdu tak nádherná a barevná krajina, jak se o ní říká?

Skotsko pro mne bylo magické
již v mládí, v době studené války, kdy vycestovat na Západ se rovnalo
možnosti letět na Měsíc. Jako kluk jsem hodně četl cestopisy, vystřihoval si
články o lochnesské příšeře, takže jsem měl hodně nastudováno. Navíc jsem v sedmdesátých
letech poslouchal skotské kapely, které z tamní hudby vycházely. Mé
diskografii vévodili zejména Jethro Tull, Nazareth a Mike Oldfield. Pak přišla
revoluce a otevřel se nám svět. Zjistil jsem, že Skotsko není Měsíc a že to
vlastně není ani tak daleko. Procestovali jsme je s manželkou křížem
krážem a shodli se v tom, že je to nejkrásnější kout Evropy (tu jsme mezi
tím projeli celou, takže můžeme porovnávat). Zejména pak sever země, Highlands
a malý ostrov Skye nám přirostly k srdci. Musím podotknout, že mám štěstí, jelikož
Skotsko „chytilo“ i mou drahou polovičku a nenutí mne trávit dovolené válením
se v horku u Jadranu.

Zmínil
jste se o lochnesské příšeře, která údajně žije ve Skotsku v jezeře Loch
Ness. Příšeru, nazvanou podle jezera Nessie, prý hlídají hodní skřítci – trollové.
Navštívil jste i toto známé jezero? Věříte, že Nessie skutečně existuje?

To víte, že jsem vyčkával
s fotoaparátem s dobrým zoomem na zřícenině Urquhart Castle, ze
které je nejlepší výhled na jezero Loch Ness. Stejně jako převážná většina
návštěvníků jsem Nessii „neulovil“, nicméně je podezřelé, že v tak
obrovském, čistém a hlubokém jezeře téměř nejsou ryby. To značí, že je plesiosauří
rodinka stačí zkrmovat a před námi lidmi se pak přes den ukrývá v dvousetmetrové
temné hlubině.

Určitě
víte, jaké teorie se o existenci Nessie vyskytují, prozradíte nám je?

Pragmatik Vaněk si myslí, že
je to bublina nafouknutá skotskou centrálou cestovního ruchu, která ročně
dostane do Skotska miliony turistů z celého světa. Romantik Vaněk se však
přiklání k teorii, že se podařilo přežít „rodince“druhohorního
plesiosaura. Když mohli v oceánech přežít žraloci, kteří tu již byli
v prvohorách, proč ne „podvodní“ dinosaurus v jezeře?

Také
jsem si přečetla, že jste členem Spolku nepřátel smutku. Dá se to přeložit i
tak, že jste pro každou špatnost?

Spolek nepřátel smutku a
přátel jazzu (tak zní celý název), založil v první půli minulého století
otec zpěváka Ladi Kerndla. Nyní mu „šéfuje“ sám Laďa a je to vlastně čistě
pánský klub, jehož členové se nyní 2–3krát ročně scházejí na nové Kerndlově
jazzové farmě v Žernovníku u Černé Hory, kde probíhá takový hudební
„jamík“, tanec a veselice. Naše ženy sice nejsou členkami klubu, ale na našich
srazech jsou vždy vítány.

Jste
náš nejznámější „rychlokreslíř karikatur“ a jste zapsán v Guinessově knize
rekordů jako nejrychlejší karikaturista na světě. Kolik karikatur dokážete namalovat
za hodinu?

Tak tady mohu odpovědět
stroze. V Guinnessově knize rekordů mám oficiální zápisy 175 karikatur za
hodinu a 382 karikatur za tři hodiny.

Klobouk
dolů!
Ale přece jenom, neunavuje vás malovat pořád jen lidské obličeje?

Kdybych kreslil jenom
„ksichtíky“, tak bych se asi zbláznil. Naštěstí se věnuji i jiné tvorbě,
kresleným vtipům, komiksům, ilustracím a mé oblíbené tvorbě pro děti. Koncem
roku vyšla kniha „Pověsti a pohádky od Svitavy, od Svratky“ – velká barevná
publikace, kterou doplnilo pexeso, omalovánka, hra a puzzle. To byla krásná
práce. Tuto knihu napsal pan Zdeněk Peša, ale chystám se napsat pohádky i sám (mám
v šuplíku jisté nápady). Jak stárnu, tak mne začínají zmáhat ročně
naježděné desetitisíce kilometrů na akce, kde předvádím ono rychlokreslení
karikatur. Postupně bych se chtěl více věnovat ilustracím a psaní. Třeba napsání
cestopisu o Skotsku a severských zemích.

Můžete
zavzpomínat na svoje školní léta? Byl jste vzorný student? Co vás vlastně
zaválo na Školu uměleckých řemesel?

Já byl bezproblémový žák a
student, na humanitní předměty jsem se dokonce i těšil. Zeměpis, dějepis,
literatura a dějiny výtvarné kultury byly mými koníčky, tak jsem se vlastně ani
nemusel moc učit. Jenom chemie a později technologie se mi příčily. Ale pokud
se týče známek, bylo by možné mě označit za šprta (ale nespravedlivě, protože
jsem nešprtal).

Před
revolucí jste pracoval jako propagační výtvarník, co bylo v té době hlavní
náplní vaší práce?

Pracoval jsem
v Propagačním podniku, kde jsem se věnoval zejména výtvarným návrhům a
realizacím firemních stánků na brněnských veletrzích. Těsně před revolucí v roce
1989 jsem přijal místo šéfa propagace obchodního domu Rozkvět na náměstí Svobody
v Brně. Tam jsem pobyl krátce, protože přišla revoluce a velký „hlad“ novin a
časopisů po portrétní karikatuře. A protože jsem přestával stíhat zaměstnání a
kreslení současně, rozhodl jsem se, že zkusím pracovat na volné noze. A po
dvaceti letech nelituji.

Mnoho
lidí má strach pracovat na volné noze. Vy jste se nebál a šel do toho. Nicméně,
nikdy jste si neřekl, že by bylo lepší a méně stresující nechat se zaměstnat?

Já byl vždy povahou
individualista, dělalo mi potíže plnit špatné, někdy i blbé a nesmyslné rozkazy
ať již velitelů na vojně, nebo šéfů pak v civilu, takže jsem velmi
přivítal příchod svobody do naší krajiny a s tím i možnost nemít v občance
povinné razítko zaměstnavatele. Začátky nebyly jednoduché, měli jsme dvě malé
holčičky a člověk šel tak trochu do neznáma. Přechodem na volnou nohu přestává
stát být polšt
ářkem a jistotou, ale stane se výběrčím a říká: „Plať, plať,
plať!“. Jsem sám sobě šéfem, dělníkem, řidičem i managerem… a to mi vyhovuje.

Dovedl

byste se uživit i jinak než kreslením?

Dovedu si představit, že
bych byl profesionálním cestovatelem a fotografem a pak své zážitky i obrázky
vydával knižně. Na vojně jsem tak trochu „mlátil do bicích“a hudba je mi velmi
blízká, tak jsem koketoval i s myšlenkou stát se rockovým bubeníkem.

A ještě mám jeden osobní
koníček – paleontologii. Sbírám zkameněliny i literaturu s touto
tematikou. Kdybych nestudoval výtvarno, dovedu si představit, že bych se tehdy
vrhnul tímto směrem. Mým snem bylo, věnovat se animovanému filmu. V roce
1980 jsem se v Praze nedostal na vysokou školu s tímto zaměřením a hned
mě „schlamstla“ komunistická armáda. A po vojně už přišly jiné plány a tužby.
Nicméně časem jsem se k animaci dostal, vytvářel jsem krátké skeče pro
jednoho mobilního operátora a příležitostně vytvářím i
nějaké animace pro
firemní webové stránky.

V
pelhřimovském Muzeu rekordů a kuriozit máte svoji minigalerii. Co tam
návštěvníci mohou vidět?

Minigalerie se nazývá
„Lehni“, protože návštěvník musí zalehnout do malé „kukaně“, kde se ze všeho
nejdříve lekne, protože na dně uvidí sebe v zrcadle (to je první
karikatura). Dále pak může shlédnout přes padesát zmenšených karikatur známých
osobností.

Určitě
jste získal za své dlouholeté působení nějaké ceny…

Byla to především stříbrná
medaile na festivalu kresleného humoru v italské Anconě v roce 1985 (toho
roku jsem též začal publikovat karikatury ve sportovních novinách a
časopisech). Pak si vážím ceny Emil za třetí místo v podobné české soutěži, pořádané
časopisem Stadion. Tuto cenu mi v Praze v roce 1993 předával náš
nejslavnější běžec Emil Zátopek. Rovněž si vážím zařazení mezi 101 velkých
osobností karikatury a portrétu Cartoon Associatin C.R.N. v roce 2007,
anebo ocenění „Kuriozita roku České republiky“ na festivalu v Pelhřimově v roce
2008 za nejmenší ručně kreslenou knihu portrétů na světě.

Zdědily
vaše dvě dcery vlohy ke kreslení, nebo se vrhly zcela jiným směrem?

Starší dcera (27) je naše
„babka kořenářka“, věnuje se čajům, zdravé výživě a hlavně etno-bubnování.
Výtvarný talent má, vytváří krásné fotografie, zejména přírody. Mladší dcera
(23) se výtvarnu věnuje naplno. Právě úspěšně dokončila Vyšší školu
restaurátorskou a vytváří mimo jiné krásné originální šperky. Chystám do
budoucna naši společnou výstavu – karikatury, šperky, fotografie.

Takže
umělecký rodinný klan Vaňků… Myslíte si, že když děti od malička vidí práci
rodičů, tak je to inspiruje? Že rodinné prostředí ovlivnilo i vaše dcery?

Ovlivnilo
je to velmi. Na základní škole měly dcery i trochu problémy, protože nebyly
„tuctovky“, ale individualistky. Nyní v dospělosti se o ně chlapi perou,
asi nechtějí ty tuctovky…

Čím
se odreagováváte? Přece jen denně malujete, a tak občas musíte i „vypnout“?

Při práci se odreagovávám
poslechem hudby. Mám dost velkou sbírku kvalitní hudby, od rockové až po
klasickou. Často si zajdeme i na živý koncertík či na hudební festival. Ovšem na
vyčištění těla i ducha je však jednoznačně nejlepší příroda. Takže často
podnikáme nejen cesty do zahraničí, které však z časových důvodů nelze
činit pořád, ale i krátké výlety po vlastech českých, zejména na Českomoravskou
vysočinu.

A
co vás čeká letos?

Letos mne čeká oslava 50. narozenin.
K této příležitosti chystám knížečku-leporelo „Průřez Vaňkem“ a minimálně dvě
retrospektivní výstavy, na kterých hodlám publikaci podepisovat. První výstava s vernisáží
6. dubna 2011 bude ve Velkém Špalíčku v Brně v knihkupectví Librex,
kde mi hudební vložku přislíbil král českých-skotských dudáků Václav Rout
(takže echt skotská vernisáž v kiltech a s whisky). Ta druhá proběhne v květnu
2011 v Pelhřimově, kam chystám malé překvapení – sérii malých plastických
karikatur osobností, na které navážu při červnovém festivalu rekordů a
kuriozit, kdy hodlám návštěvníky nikoliv kreslit, nýbrž vytvářet ve hlíně
reliéfně.

Děkuji
za rozhovor.

Text: Dita Brančíková

Produkce: Michaela Lejsková

Foto: Zbyněk Maděryč www.maderyc.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

„Scénář je konečné
dílo všech, protože to konzultujeme, a někdy se u toho i pěkně pohádáme,
protože se bojuje, kdo co bude dělat.“ René Barteček

Foto: archiv Reného Bartečka

René, jak dlouho funguje
Scandal Ladies?

Scandal Ladies funguje třetím rokem a skládá se ze tří
skupin. Před vznikem Scandal Ladies jsem byl členem jedné z nich. Začátek
byl v tom, že já sám jsem tanečník. Tančil jsem balet v Praze, a pak
také v Ostravském divadle. Tam jsem před dvanácti lety skončil. Divadlo mi
chybělo, a tak jsem si založil vlastní skupinu, která má v současné době
obsazení pět lidí. Chvilku jsem s nimi tančil, ale postupně bylo jasné, že
to někdo musí řídit, jinak by byl zmatek. Ujal jsem se této funkce.

Jak vypadá role
producenta travesti skupiny?

Starám se o hudbu, kterou pro vystoupení upravuji, starám se
i o kostýmy, vymýšlím programy a dávám dohromady scénář. Ten scénář je konečné
dílo všech, protože to konzultujeme, a někdy se u toho i pěkně pohádáme,
protože se bojuje, kdo co bude dělat.

Kdo vám šije kostýmy?

Něco nám udělá švadlena, ale to je takové minimum. Jinak si
šijeme sami. Uděláme nejdříve návrh, a co je nejtěžší, to ušiji já.

Jak probíhá taková
příprava make upu?

Protože jsem byl ve škole líčení, tak jsem to znal, a pak
každý do toho vnesl nějaký nápad či osvědčenou techniku. Každý se musí líčit
trochu jinak, protože má každý jinou pleť a tvar obličeje. Základ jsem jim řekl,
protože to je divadelní líčení a odlišuje se od běžného hodně zásadně. Dneska
už jsou takoví profíci, že jim nemám co vytknout. Je to velmi náročné, udělat z chlapského obličeje
ženský obličej. Je to jako by člověk maloval obraz.

Jaká jsou při takovém
líčení úskalí, s čím hodně bojujete?

Obočí určitě. Všichni máme svoji práci a nikdo nedělá jako
hlavní práci travesti show. Takže  holit
si obočí trvale, to nejde. Vlastně děláte na obličeji takovou masku, jejíž
příprava je náročná a trvá nejméně hodinu. Dolů už to jde rychleji. Nebo nohy,
nikdo si nechce holit nohy, tak si berou třeba čtvery silonky. Prsa si teda
holí, to si musí holit. Také ruce, to by bylo vidět. 

To musí být
v šatně docela zábava při takových přípravách. Jak probíhá převlékání
během show?

To bych přál někdy divákovi vidět. Během pauzy mezi
písničkami se musíme převléknout, udělat ze sebe docela jinou osobu a
samozřejmě make up se nesundává, ten se poupravuje. Přidělá se nová paruka a
vymění se doplňky. Po vystoupení si oddechneme, a pak se tomu maratónu smějeme.

Jaká jsou vaše
nejoblíbenější čísla?

Stálice jako jsou Machálková, Vondráčková, Csáková nebo
Urbánková, to nesmí chybět. Velmi oblíbená je také Tina Turner. Diváci je stále
chtějí. Ale my máme ještě taková divadelní představení, kde je děj. Připravím
nějaké téma, podle toho vybírám písničky. Měli jsme i film a muzikál. Ten
muzikál nemá až takový děj. Dělali jsme třeba Scandalárium nebo Jak šel čas. To
byl příběh, který šel od pravěku. Začínali jsme Tinou Turner v podobě
pravěké ženy, oblékli jsme ji do kůže. Postupně jsme volili zpěvačky, které
měly zvučnou tvorbu rok od roku, a tak to pokračovalo až do současnosti.

Co aktuálně
připravujete?

Chystáme program na příští rok, a ten bude vyloženě dějový.
Bude se to jmenovat Zlatý Oscar po česku aneb Kurňa hoši skandál. To bude na
podzim roku 2010. Hlavní postavou bude režisérka Věra Chytilová, která režíruje
film na ty zlaté Oscary po česku. To bude určitě zajímavé.

Vás osobně už na
jevišti divák neuvidí?

Na jevišti už ne, ale když jsou nějaké soukromé párty, tak
někdy vystupuji i já. Ale to se stává už opravdu málokdy.

Pro firemní večírky připravujete
vlastní show nebo si klient objedná program dle vlastní představy?

To si většinou řeknou, co by se jim líbilo, a my se snažíme
přizpůsobit. Když vystupujeme na diskotéce, tak tam dáváme modernější věci, ale
v rámci večírků jsou to spíše tradiční osobnosti. Jsme schopní docela
pružně se přizpůsobit a vyrobit i dobové kostýmy.

Jaký je Váš
nezapomenutelný kuriózní zážitek?

Běžně se nám stává, že vypadne elektrika. To se zachraňuje
všelijak. Dokonce jeden náš kolega takhle odzpíval písničku sám. Naštěstí byl
hudebně nadaný. Kuriózní také bylo to, když jsme předváděli na klasické módní
přehlídce a pořadatelka měla nápad, že jeden z nás předvede svatební šaty.
Nikdo nepoznal, že po mole chodí muž.

Kde probíhají
zkoušky?

Měli jsme studio, ale zrovna se to bude měnit. Od ledna budeme
mít novou zkušebnu, kterou jsme dostali od města. V Brně jsou prostory pro
podnikání neatraktivní a nevyužité, nám však takový obyčejný skladový prostor
stačí, dá se využít jako šatna a navíc nikoho nerušíme.

Jak to zvládáte
s financováním travesti skupiny?

Kasu držím také já. Co se vydělá, investuje se většinou do
dalších projektů, šatů a podobně. Vlastně stále investujeme. Pak jsou poplatky
OSA a podobné, a tak jsou naše prostředky neustále v pohybu. Máme
sponzory, ale ne na peníze, nýbrž na materiály. Na látky, šaty, doplňky. Firma
Elis nám dává slevy na nákup. Občas dostaneme šaty třeba ze svatebního studia.

Jak zvládáte takové
nasazení?

Potřebuji zdravou formu stresu. Když ten stres nemám, tak
sedím doma a neudělám nic. I když si naplánuji, co všechno udělám, tak
když nejsem v tom nasazení, nakonec zvítězí lenost.

Máte ještě nějakou
vlastnost, se kterou se moc nechlubíte?

Takovou mám, a tou je nedochvilnost. Jako to má například
Halina Pawlovská. Tuhle volal jeden režisér Halině a ptá se jí: „Halino, kde
jste, my už začínáme točit?“ Halina odpovídá: „No, já už sedím v taxíku,
jsem na cestě.“ Na to režisér: „Halino, ale já vám volám na pevnou linku.“

Máte podobné zážitky?

Na jedno naše vystoupení v Bratislavě jsem meškal a můj
kolega kvůli mně držel autobus. Postavil se před něj, aby nemohl odjet, dokud
jsem nepřijel.

Děkuji za rozhovor.

Text: Michaela Lejsková

Foto: archiv Reného Bartečka

Publisher: Profashion 11/2009