Archiv rubriky: Umění a kultura

 

 

 

 

„Já miluju lidi. Strašně ráda je pozoruju a zajímám se o
ně. To mi jistě pomáhá v mé tvorbě.“ Mgr. Tamara Černá alias SofiG

 

 

 

Dalo by se říct, že někteří
lidé prožívají sen mnoha jedinců. Proplouvají životem ladným krokem baletky,
předávají své bohaté zkušenosti novým generacím a zachycují krásu lidských
výrazů skrze fotografické umění. Život někdejší primabaleríny, choreografky,
baletního mistra a v současnosti známé fotografky Tamary Černé alias SofiG
se jeví jako pohádka.

Vaše kořeny sahají až na
Ukrajinu. Udržovali jste doma kulturní tradice?

Pod pojmem tradice si každý
představuje něco jiného. Pro mne jsou to především vysoké morální a kulturní
hodnoty, kterých si u svých předků velice vážím. Pomohly mi orientovat se
v mém životě, najít vlastní směr.

 

Od útlého dětství jste se
pohybovala v inspirativním uměleckém prostředí. Byla tedy od začátku vaše
profesní volba jasná?

Moje rodina mě vedla vždy ke
všestrannosti a obdivu ke vzdělání. Proto je toho dodnes mnoho, co bych chtěla
umět a znát. Obdiv ke kráse a možnosti doby, která dovolila rozvoj původně
aristokratického odkazu – baletu, vedly mé kroky plynule k tomu, že jsem
tento náročný obor mohla začít v dětství studovat.

 

Čím vás klasický balet tak
zaujal?

Klasický balet je nejen extraktem
krásy a oduševnělosti, ale i náročným intelektuálním oborem. Koordinace pohybů
je jiná než u sportu a filozofie podstaty tance, stejně jako psychologie
ztvárňovaných postav, posunuje obor do oblasti vyžadující od interpreta
fanatickou oddanost, která je – na druhé straně – také velmi upokojující.

 

Téměř každá malá holčička touží
věnovat se baletu. Jaké musí splňovat předpoklady, aby se mohla tomuto křehkému
tanci věnovat?

To je těžká otázka. Věnovat se
baletu, třeba jako koníčku, může vlastně každý z nás. Ale dosáhnout
opravdu dobrých výsledků v tomto oboru je výjimečně obtížné a vyžaduje to
nejen fyzické možnosti, ale i úsilí zvládnout související obory, to znamená všestranné
vzdělání, hudbu, literaturu, psychologii, anatomii a další.

 

Baletkám byla odjakživa
připisována jistá lehkost, ženskost a křehkost. Fascinuje malá děvčátka na
baletu právě tohle?

Na tuto otázku už asi nedokážu
správně odpovědět. Z pozice člověka, který se dostal na druhou stranu
baletní cesty, ale můžu říct, že život sólistky baletu je nezaměnitelný,
inspirující a opravdu překrásný. Rozhodně stojí za prožití a překonávání všech
těch těžkých
a náročných chvil. Tyto, někdy kruté okamžiky, rodí výjimečné věci a zážitky,
které se v běžném životě zažít nedají.

 

Myslíte si, že je klasický
balet většinou atraktivnější pro něžnější pohlaví?

Toto je otázka, na kterou bych
mohla odpovědět v případě, kdy bych mohla prožít obě možnosti.
V tomto životě jsem se narodila dívkou. Proto můžu jen zopakovat, že jsem
ve své baletní minulosti šťastná byla.

 

Máte někde schované své první
baletní střevíčky, na které hledíte s nostalgií?

Ne, určitě ne. Mám úplně jinou
povahu. Nežiji minulostí, i když byla krásná. Mám před sebou tolik krásných
plánů! Nádherných a velikých cílů. Balet se stává jen pokladnicí zkušeností, ze
které můžu dále čerpat.

 

V jakém věku je nejlepší
s baletem začít? A naopak, v jakém věku nejčastěji a z jakých důvodů
dochází k ukončení baletní kariéry?

Pokud chcete balet dělat
profesionálně a na určité opravdu slušné úrovni, pak to není obor pro každého.
Začít je nejlepší co nejdříve. Třeba už výchovou ke kulturnímu povědomí
v rodině. Později i k určitým návykům, dále ke vnímání hudby a
estetiky… Ve výjimečných případech je ještě možné začít i v přibližně deseti
letech. Tehdy, když děti nastupují na taneční konzervatoř. Ale myslím si, že i
tyto talentované děti si už přinášejí ze svých rodin nějaký dobrý základ.
Přinejmenším sílu vůle.

 

 

Jsou vám blízké obrazy Edgara
Degase? Sám se nejčastěji věnoval vyjádření pohybu baletek.

Život a tvorba Edgara Degase má mnoho společných indicií
s mým životem. Jeho prarodiče pocházeli z aristokratického prostředí.
Preferoval ve své tvorbě zaznamenání pohybu
a lidského těla či emocí. To jsou hlavní atributy i mé fotografické tvorby.
Člověk, tedy nejen tanečnice, ale veškerý život lidstva okolo nás, a dynamika
okouzlily i mne. Pravé lidské emoce. Právě proto nejen já, ale i tento
francouzský malíř, hledáme spíše místa mimo divadelní scénu. On také maloval
především intimní tematiku zákulisí. Ale na rozdíl ode mne Degas maloval třeba
i koňské dostihy stejně často jako balet. Já zase miluju reportáže, streetfoto
a umělecké portréty.

 

V jaké zemi/městě se
podle vás tanečníkům daří nejlépe?

Myslím si, že nejlépe se tančí
těm tanečníkům, kterým někdo dokáže splnit a vytvořit podmínky pro přípravu
náročného představení. Peníze! To je to, co takové umění potřebuje. Proto
největší vývoj k dobrému balet zaznamenal buď na francouzském dvoře za
vlády Ludvíka XIV., nebo v carském Rusku, nebo později opět ve Francii
atd. Je to obor náročný nejen na samotné tanečníky, ale i na provozovatele,
který se rozhodne tento nádherný
a náročný obor ve svém divadle zachovat.

 

Mluví se o vás jako o ženě,
která má nadání hluboce se vcítit do psychologie svých hraných postav, například
osudové ženy, jako jsou Anna Karenina a Carmen. Jak jste se na role
připravovala?

Měla jsem štěstí tančit mnoho
rozdílných postav. Tyto dvě většinou lidé zmiňují kvůli vyhrocené dramatičnosti
obsahu. Stejné úsilí mě ale stála příprava na balety s odlišnou tematikou.
Třeba hlavní role v baletu Coppélia (Swanilda), Mechmene Banu
v Legendě o lásce, překrásná role Myrthy v baletu Giselle nebo
spousty roztodivných vil a dalších rolí klasického baletu. Milovala jsem i role
moderního repertoáru. Jejich jména nejsou tak známá, ale příprava na tyto
krásné role život tanečnice obohatí. Stejně jako choreografie na symfonickou
hudbu. Měla jsem i štěstí zažít to, že jeden z moderních baletů (Eva) byl
napsán přímo pro mne. Chtěla bych tímto za něj autorovi Danielu Fikejzovi
veřejně poděkovat. Můj život, to dodávám už s humorem, obohatila i „hlavní
role“ v opeře. Role Fenelly v Němé z Portici. Je samozřejmě
„němá“, ale je součástí velkého odkazu významných romantických balerín (Marie
Taglioni a Fanny Elssler).

 

Jste narozena ve znamení raka,
jehož charakteristikami jsou cit, empatie a vnímavost. Myslíte, že tyto tzv.
račí vlastnosti vám dopomohly k hlubší expresi lidských emocí?

Jsem z lidí zvyklých
spoléhat sami na sebe. Pokud se mi daří, je to vždy díky mému zájmu
o danou věc. Já miluju lidi. Strašně ráda je pozoruju a zajímám se o ně. To mi
jistě pomáhá v mé tvorbě.

 

Kterou svou taneční inscenaci
považujete psychicky, ale i pohybově za nejnáročnější?

Myslím, že nejnáročnější byla asi
role Anny Kareniny, zato ale nesmírně krásná a velice ženská. Tančila jsem ji
v době, kdy mě velice zasáhla.

 

Během své profesní dráhy jste
vystřídala několik zajímavých pozic. Od tanečních kroků, přes práci sólistky
baletu, choreografické činnosti, baletního mistra až po práci art fotografa.

Narodila jsem se pod šťastnou
hvězdou, asi. Daří se mi postupně procházet obory, které jsou sice částečně
podobné, ale mají samozřejmě velice odlišnou náplň. Mám ráda tvůrčí práci.
Chtěla bych si neustále rozšiřovat vzdělání a zároveň na znalostech budovat
svou tvorbu v uměleckých oborech, které v daném životním období
dokážu zvládnout.

 

Choreografie musí být časově
náročná. Z práce jdete domů, kde vás v podstatě čeká další práce.
Měla jste také čas věnovat se jiným koníčkům?

Moje práce v každém z oborů mě vždy plně
uspokojovala. Nepotřebuji jiné koníčky, protože studium těchto oborů je velmi
rozmanité a naplňující. Nepěstuju žádné volné dny, protože moje práce je tak
krásná, že tím ráda zaplňuju každou chvilku.

 

Co vás vedlo k tomu, že
jste se přestala věnovat tanci jako takovému a začala se věnovat práci
uměleckého fotografa?

Tuto otázku malinko doplním.
Práci s baletem v divadle se věnuji neustále. Ukončila jsem jen
aktivní dráhu tanečnice, což je v určitém věku samozřejmé. Balet je obor
pro velmi mladé umělce. Přestože novým tanečníkům můžu nyní pomáhat
v jejich dráze, ráda bych také samostatně dále tvořila a měla možnost
vyjadřovat své pohnutky a názory. Nyní to dělám prostřednictvím uměleckých
fotografií.

 

Činilo vám velké problémy to,
že jste obor fotografování nikdy nestudovala, nebo jste rozený technický typ?

Myslím, že technika v žádném
uměleckém oboru není to, co k umělecké tvorbě stačí. Ovládnout technicky
fotoaparát není to, co by z člověka udělalo fotografa. Udělá to z vás
jen výrobce technicky správných obrazů zaznamenávajících danou skutečnost.
Nicméně, zvládnutí techniky fotografování a výroby fotografií je velice
důležité a je potřeba tomu věnovat určitou námahu a čas. Dále je však potřeba
umět tyto vědomosti použít i „jinak“. Umět vytvořit umělecký „nadrozměr“. Umět
dané zákony rozšiřovat nebo i malinko narušovat… Využívat ve prospěch
vyjádření a přenesení děje, vzkazu nebo třeba jen nálady. Tady mi hodně pomáhá
to, že jsem musela své názory na vše ohledně umělecké tvorby aktivně budovat už
od dětství.

 

Myslíte, že je těžší se
profesionálně prosadit doma, nebo v zahraničí?

Myslím, že je důležité najít vnímavé
nadšence, kteří ve vašich dílech umí najít vzkaz pro sebe. Něco, co je pro ně
tak pěkné nebo důležité, že by si přáli mít konkrétní obraz doma, kde se na něj
mohou v klidu dívat a něco jim bude přinášet. A takoví lidé, kteří
potřebují obklopovat se krásou, láskou, se mohou najít na různých místech
světa. Tanec, hudba ani obrazy nemají ani jazykové bariéry a dobrota, láska,
krása a život je blízká mnohým lidem na světě.

 

Nejčastěji fotíte
v divadelním prostředí. Máte nějaké oblíbené objekty nebo scény, ke kterým
se ráda vracíte?

Ne, je tomu jinak. Nejraději
fotím opravdový život. Reportáž. O mé snímky z baletního prostředí je ale
zase největší zájem, protože znalost nejen oboru fotografického, ale i
složitého oboru baletu mi dává větší volnost v tvorbě těchto obrazů. Do
svých obrazů s balerínami ráda vkládám lidské emoce, dynamiku pohybu,
někde svět našich snů, ale také třeba symboliku.

 

Zajímá vás lidské vyjadřování
vnitřních pocitů. Jak tyto lidi vyhledáváte? Sednete si například do parku a
fotíte lidi?

Myslím si, že vznik takovýchto snímků je o mnoho složitější.
Pokud máte na mysli streetphoto. Musím však přiznat, že moje cesta je takovým
mým malým tajemstvím.

 

Fotíte raději barevně, nebo
černobíle? Volíte raději digitální, nebo klasický fotoaparát?

V tomto nemám mantinely.
Také nevím, proč se nějak omezovat a nevyužívat všechny možnosti.

 

Na vašich fotografiích
nejčastěji vídáme ženy a děti. Nebo se nám to zdá?

Určitě se vám to zdá. Velice ráda
fotím muže. Zajímavé muže. A tím, že se mi líbí lidství jako takové, můžu říct,
že na mých obrazech budou vždy lidé – jakéhokoliv věku i pohlaví. Občas
vytvářím i fotografie, na kterých lidé nejsou. To má svou filozofii, na kterou
tady není dost prostoru. Tak snad třeba příště.

 

Mimoto se zaměřujete i na
romskou tematiku. Jak jste se k tomu dostala?

Nezaměřuju se na romskou tematiku,
řekla bych. Moje reportáže z romského prostředí – jak městského, tak i reportáž
z romských osad na Slovensku, nejsou nijak etnicky motivovány ani nemají
tyto lidi nijak vyčleňovat z ostatní tvorby či světa okolo nás. Jsou
součástí mého zájmu o všechny lidi okolo mne.

 

Můžeme se v brzké době
těšit na nějakou výstavu vašich aktuálních fotografií?

Já i lidé okolo mne, tím myslím
naprosto krásný a v ideálech vznešený tým spolupracovníků, pracujeme na
mnoha dalších krocích. Vytyčili jsme si veliké cíle a můžeme jen věřit, že se
budou brzy postupně vyplňovat tak, aby moje tvorba byla dále viditelná.

 

Co můžete jako fotografka
nabídnout široké veřejnosti, která by ráda styl vašeho focení promítla do svých
zaznamenání hodných okamžiků?

To je velmi různorodé. Mezi mé
klienty patří lidé vyznávající hodnoty, tradice, výjimečnost a kvalitu. Moje práce – hotové obrazy nakupují sběratelé do svých soukromých
sbírek nebo jen pro potěšení domů nebo jako investici. Moje portrétní
fotografie si zvykli používat mnozí přední umělci nejen z divadelního světa pro
svou prezentaci. Já využívám k focení nejraději přirozeného světla. Tím se
možná odlišuji od mnohých ostatních fotografů. Mé fotografie jsou také někdy
používány k prezentaci v časopisech a podobně. Každé focení s klienty
a pro klienty je pro mne výzvou a nebráním se dalším nápadům a zkušenostem.

 

Žijete dlouhodobě
v Ostravě. Ve městě, které vyhrálo druhé místo ve volbě Evropského hlavního
města kultury. Jak byste své město co nejlépe charakterizovala?

Myslím, že Ostravě úspěchy přeju,
ale určitě to nehraje žádnou roli ve výběru města, kde žiju. Ostravu jsem
doposud neopustila především z ryze lidských důvodů. Protože jsem měla
v tomto městě donedávna svou maminku. Ostrava je ještě i místem, kde
studuje můj syn, který je pro mne vším. Myslím, že právě rodina je na světě jednou
z nejdůležitějších věcí, a tedy i důvodem, který pro mne z Ostravy
dělal vždy OSTRAVU.

 

Děkuji vám rozhovor.

Já také velmi děkuji a přeji vám
i všem čtenářům hodně úspěchů, štěstí, krásy a lásky.

 

 

Text: Darina Blatská

Foto: z archivu Tamary SofiG www.sofig.cz

http://about.me/SofiG

Produkce: Michaela Lejsková

Korektura textu: Květa Strnadová

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Vezmu štětec a začne proces vytváření, ale na mém obraze neuvidíte,
že je malovaný štětcem.“ Kristián Kodet

 

 

 

 

 

Kristian Kodet je český akademický malíř,
bratr herce Jiřího Kodeta a strýc herečky Barbory Kodetové. Jeho dědeček Emanuel Julian Kodet
a jeho otec Jan Kodet byli známí sochaři. On sám se rozhodl v rodinné
tradici pokračovat, nicméně změnil obor a zvítězila „barva“. Profesní zkušenosti
nasbíral v zahraničí a to i proto, že za svůj život hned několikrát
emigroval. Posledních třináct let před revolucí žil a pracoval v Americe,
která mu učarovala. Po návratu domů si otevřel v Táboře
své vlastní soukromé muzeum Kodet, kde byla do
roku 2007 umístěna stálá sbírka výtvarných prací všech tří generací Kodetů. Kristian
Kodet je nesmírně zábavný společník, který vás ani chvíli nenechá v klidu.
Jeho příběh je jako z románu.

 

 

 

 

 

Máte krásné, zvučné jméno, které je dnes velmi populární, Kristian…

Měl jsem se jmenovat Jan Kodet po mém
otci, ale otec udělal kompromis, a tak mi dali Kristiana. Ten Jan je tam trochu
slyšet. Kdysi jsem byl snad jediný Kristian, dnes už jich je plno.

 

Váš dědeček Emanuel i otec Jan byli sochaři. Inklinoval jste už jako
dítě k umění, nebo vás to táhlo někam zcela jinam?

Když jsem byl malej, tak jsem hodně
zlobil. Byl jsem nezvedený mládenec. Spával jsem klidně do jedenácti hodin, ale
když jsem se vzbudil a viděl jsem, že otec už má hotovou sochu, trochu jsem se
styděl.

 

Co otec říkal na to, že se tak „vyvalujete“, místo abyste něco dělal?

Nic mi neříkal. Nechal mě být. A já
jednou poznal, že když vstanu ráno v šest, tak stihnu udělat strašně moc
věcí. Takže takhle mě rodiče vychovávali. Nenásilným příkladem.

 

Byl táta váš vzor?

Otec mi velmi imponoval, nejenom
svou pílí a svědomitostí, ale i humorem. Často mi radil, ukazoval cestu, já si
však vybíral svoje, většinou něco úplně jiného. Nakonec jsem ale zjistil, že má
ve sto případech ze sta pravdu. (smích)

 

Zjištoval jste si někdy, čím byla vaše rodina v minulosti? Kdo
vlastně byli Kodetovi?

Já ne, ale můj bratr Jirka Kodet
vždy říkal, že naši předci byli šlechtici. Jeho matka mu jednou říká: „Co kecáš,
Jirko, tvůj praděda byl pekař!“ A on na to: „Ty víš hovno, matko.“ On si to
strašně přál.(smích) Dědeček Emanuel
byl významný sochař konce devatenáctého a začátku dvacátého století. A otec Jan
Kodet byl taktéž významný sochař, bohužel je oba postihla komunistická éra,
dědečka ke konci života a otec na to doplatil vlastně celým svým produktivním
životem.

 

Předpokládám, že s bratrem jste měl dobré vztahy.

Můj bratr byl o dvanáct let starší
a byl vlastně takový, jakého si ho lidé pamatují z Pelíšků. Když jsem byl třináct let v Americe, tak jsem se mu
za celou tu dobu nemohl ozvat, abych ho neohrozil. A když jsem se pak vrátil,
tak on něco dělal na zahradě a jak mě uviděl, tak řekl onu památnou větu: „Prosím
tě, že deš, já tady musel udělat revoluci, aby ty ses mohl vrátit.“ To byl celý
on. Jako malí jsme spolu vyrůstali. Pak jsme ale šli každý na jinou školu, já
na výtvarnou a on na hereckou. Tím se naše cesty rozdělily.

 

Napadlo vás někdy, že byste dělal jinou práci a nestal se malířem?

Ne. To mě tedy nikdy nenapadalo.
V dětství jsem chtěl být pilot. Lidé se mě často ptali, proč nechci být
sochař jako můj otec. Ale já měl strach, že bych tátu jen kopíroval. V šestnácti
letech bylo rozhodnuto, učarovala mi barva.

 

A pamatujete si na vaše první větší výtvarné dílo?

To má moje sestřenice, která žije
v New Yorku. Takovou škrábanici, nazval jsem ji Let jedné mouchy. A má s tím velký úspěch. (smích)

 

Jak jste se dostal za komunismu do Bruselu?

Otec měl tehdy v Bruselu
velkou výstavu, ale komunisti vždy nechávali jednoho člena rodiny doma jako
záruku, že se rodina vrátí. No a vypadalo to, že doma zůstanu já, ale nakonec
to padlo na matku. Táta nikdy nebyl komunista, nikdy se neangažoval a oni ho
pustili jen proto, že věděli, že se jim to vrátí ve valutách.

 

Ale vy jste se už nevrátil. Jel jste tam už s tím, že tam
zůstanete?

Kdepák, někdo mi tam ale řekl, že
se zrovna budou dělat zkoušky na Královskou výtvarnou akademii a že za to nic
nedám, když to zkusím. Zkusil jsem to a z 300 uchazečů vybrali 35 a já byl
k mému úžasu mezi nimi. Vzali mě rovnou do druhého ročníku, paradoxně rok před
tím mě nevzali na Akademi v Praze, asi pomsta otci. Můj táta tehdy odjel
domů a nechal mě tam samotného, bez řečí, bez prostředků, jen tak. Bylo mi
sedmnáct.

 

A co jste dělal, takhle sám v cizí zemi?

Potkal jsem tam jednu slečnu, která
mi zachránila život. Ona měla koně a on jí nějak umřel, tak se starala o mě.
Bydlel jsem u ní asi měsíc. (smích)

 

Koukám, že si umíte najít přátele všude…

Musel jsem se přizpůsobit. Zůstal
jsem tam čtyři roky a bylo to mé první setkání se Západem a se svobodou. Mohl
jsem si dělat, co jsem chtěl.

 

Čím jste se tam živil?

Šíleným způsobem. Nosil jsem třeba jedné
staré paní naftu do pátýho poschodí. Topila takovýma těma starýma kamnama na
naftu. Prostě jak to šlo. Opravoval jsem rámy a restauroval nábytek. Pak jsem
se přestěhoval do maleho pokojíčku. A třeba když jsem volal domů a objednal
jsem si Prahu ráno v deset, tak jsem ji dostal v půl šestý večer. A
teď vám v tom telefoně praskalo, jak to odposluchávali, no hrozný to bylo.
Ani peníze mi táta poslat nemohl, prostě to nešlo. Často říkal: „Hochu jsi
v ringu a když dostaneš ránu, musíš hned vstát a dvě rány dát, tak pá, ať
tě ten telefon moc nestojí.“ (smích)

 

Taťka byl tedy frajer. (smích)
Po čtyřech letech jste se vrátil domů. Co vám škola dala?

Odjel jsem s diplomem o něco
dříve, protože páni profesoři znali moji situaci, tak mi s tím takhle
pomohli. Akademie byla pro mě hlavně velkou školou života a já se přesvědčil,
že je velmi důležité obstát a ustát to. Jinak jsem ale udělal strašnou věc,
koupil jsem si za peníze z prodaných obrazů blbý ojetý auto. Přijel jsem
tehdy na naše hranice, tam se mě zeptali, zda mám něco k proclení, já že
čokoládičky. A oni najednou zjistili, že mám auto. To byl takový průšvih, že si
to nedovedete představit. Táta alespoň zařídil, že jsem směl dojet na celnici,
kde mi auto zavřeli na šest měsíců, potom jsem musel zaplatit strašlivý clo a
když mi ho konečně vrátili a já s ním vyjel mezi lidi, tak se auto
rozpadlo.

 

Tomu se dnes říká „smolík“. Ale vraťme se k vaší emigraci do do
Švýcarska…

…tam už jsem odcestoval se svou
první ženou po okupaci v roce 1968. Jenže mně se Švýcarsko zdálo takové
sterilní. Bylo sice malebné, ale zároveň hrozné. Dařilo by se mi, ale chybělo
mi tam větší zázemí. Maloval jsem, vystavoval jsem, měl jsem zakázky od švýcarských
bank, ale zvyknout jsem si nemohl. Taky ještě žil táta, se kterým jsem měl
úžasný vztah a strašně se mi po něm stýskalo. Vzpomínám si na jednu veselou
příhodu. Dostal jsem tam zakázku na fresku pro společnost IBM. Všichni dělali výkresy
a já ji namaloval na škatulku od cigaret a přesto jsem vyhrál. Práci jsem musel
udělat přes noc. Namaloval jsem první figuru a zjistil, že se mi tam všechny
další nevejdou, tak jsem tam na patře poprosil lidi, co tam pracovali, aby to
zabílili, že to udělám znovu. Neudělali to, tak jsem poprosil jinou skupinku
lidí, zda by to nezamalovala. Udělali to, já fresku namaloval a když jsem ráno
došel, tak byla zabílená těmi, co jsem je prosil poprvé. Tak jsem to udělal do
třetice ráno mezi šestou a devátou hodinou. A pak jsem se rozhodl, že se
vrátím.

 

To přece jen tak nešlo, „se vrátit“, jak to že vás nezavřeli?

Byla amnestie, viděl jsem to v
novinách na stánku. Tak jsem se mohl přerazit, všechno jsem sbalil a utíkal
domů. A řekl si, že už neemigruju. Nezavřeli mě. Přišla však sedmdesátá léta,
děsná doba, nesměl jsem vystavovat. Do komise, která rozhodovala co se bude
v galeriích prodávat, mi vzali jen jeden obraz za dva měsíce, asi chtěli,
abych zemřel hlady! Prodával jsem mimo galerie, ale byl nade mnou stále ortel!
Zemřel mi táta! Takže v roce 1979 jsem si řekl „a dost“ a odjeli jsme do
Bulharska, jako na dovolenou, ale v podstatě jsme přes Jugoslávii přešli se
ženou a malou dcerou Kristýnou do Rakouska.

 

To byla vaše první dcerka?

Ne, to bylo třetí dítě
s druhou manželkou. S první manželkou jsem měl dvě děti. A
s mojí druhou ženou jsme z Rakouska emigrovali do Ameriky. Čekali
jsme zhruba měsíc a půl. Nejhorší na tom všem byl ten let. Bojím se létat. I
když vím, že je to nejbezpečnější dopravní prostředek, tak když spadne, tak
jdou všichni! (smích)

 

Proč vás lákala právě Amerika? Bral jste to tak, že je to země
neomezených možností, jak se říká?

Amerika je skvělá, úžasná, ale zase
je to tam tak tvrdý, že překračujete žebráky a vidíte, že se vám tam musí
dařit, jinak jste v háji. Ale jak říkáte, je to země neomezených možností.
Opravdu. Je to země, kde se můžete stát přes noc milionářem.

 

Měl jste tam nějaké zázemí?

Ubytovali jsme se v New Yorku
u sestřenice. Spali jsem na zemi na matraci a ona mi vyčítala, že jsem tam
teprve třetí den a už chci jít pryč. A jak jsme se trochu chytli, tak já místo
doprava jsem šel doleva, do hrozný čtvrti. (smích)
Ale nakonec mi tam pomohl jeden kamarád a vzal jsem si byt na Manhattanu. Začali
jsme zvát lidi, pořádat večírky s prohlídkou obrazů, žena nachystala
pohoštění. Tak jsme se seznámili se spoustou lidí. V Americe musí být
člověk šikovnej a dravej. Měl jsem možná štěstí, ale celou dobu jsem se živil
prodejem svych obrazů!

 

Váš obraz si koupil i tehdejší prezident Reagan…

Měl jsem tehdy výstavu na Manhattanu,
přišli nákupčí a udělali si několik fotografií. Vybrali obraz anděla letícího
přes hanice, symbol svobody. Galerie obraz zabalila, poslala a dostal jsem krásný
dopis s poděkováním přímo od prezidenta Reagana. Moc jsem si toho vážil, považoval
jsem ho za jediného člověka, který může udělat něco pro to, aby se ten evropský
komunistický moloch skácel. A v Čechách to tehdy kometovali, že Reagan nemá
vkus. (smích)

 

Určitě jste nečekal, že by vás tady za to tenkrát pochválili, když jste
prodal obraz imperialistovi? S kým jste se tam stýkal z našinců?

Třeba s Waldemarem Matuškou a jeho
ženou Olgou. Waldemar mi zahajoval výstavu, byl to úžasný chlap a umělec. I když
jsem se s ním znal už z mládí, v Americe jsme se stali velkými
přáteli. Dost nám chybí.

 

Přišla revoluce a váš opětovný návrat domů…

Návrat byl ohromný. Byli jsme plni
euforie, plánů. Myslel jsem si, že to všechno bude neuvěřitelný a dnes
zjištuji, že je to vážně neuvěřitelný. (smích)
Komunisti se zase derou k moci a člověk má strach, že mu to opět všechno
seberou, že se jim jejich plány podaří. Už jsem to jednou zažil.

 

Udržujete i nadále spojení s Amerikou?

Samozřejmě, jezdím každoročně na
několik měsíců do Ameriky, kde mám studio a kde mohu v klidu malovat. Mám
Ameriku rád, a i když už to není ta Amerika, jako před třiceti lety, kdy jsem
do ní přijel, stále je to země, kde je mi dobře.

 

Jste ale také majitelem galerie Tři generace Kodetů. Co si tam
návštěvníci mohou prohlédnout a pořídit?

Tato galerie mapuje práci tří
generací Kodetů. Je zde stálá sbírka plastik mého dědečka a otce, které jsem
léty nasbíral a nakoupil zpět do majetku a moje obrazy, které jsou jediné
prodejné. Galerie je na náměstí v Hradci Králové. Daří se mi.

 

To je dobře.

Vy jste užasná, že vás tím neseru. (smích)

 

Proč? Úspěšní lidé by nám měli být vzorem, ne? Proč myslíte, že si lidé
vaše obrazy kupují? Kvůli jménu, nebo že se jim prostě líbí?

Obojí. Ale určitě to pro ně musí
mít nějaký smysl, když za to dají desítky tisíc. Nejsou zrovna levné!

 

Co malujete? Vaše výtvory mi připadají trochu tajemné, záhadné…

Nepoameričtil jsem se, zůstal jsem
svůj. Nemám žádnou šablonu, nic, co bych kopíroval. Snažím se vidět věci přes
svoje oči.

 

 

 

Jak dlouho vám trvá, než namalujete jeden obraz?

Celej život.

 

Dobrá, kolik jste namaloval za celý život obrazů?

Tisíce, ale já mám sítě rozhozený všude.
Ale třeba mi udělá radost, když mi mladí lidi řeknou, že nejeli na dovolenou,
aby si mohli koupit můj obraz.

 

A existuje nějaké místo, kde byste nechtěl, aby váš obraz visel?

No, u blbců, kterých je pořád dost.
Nedávno za mnou došel takovej divnej chlápek potetovanej a říká: „Hele,
potřebuju od vás obraz, heleďte já bych ho chtěl na vobjednávku, mám fotku, mně
umřela doga, víte.“ (smích) Nebo
přišla paní a říká: „Já mám takový kanape a já vzala kus hadru, tak dybyste mi
k tomu kanapi namaloval obraz.“ No, tak jsem se s ní rozloučil. Tohle
jsou lidi, kterým nevyhovím. (smích)

 

Třeba vás tito lidé špatně pochopili. Myslí si, že jste malíř a že jim
prostě namalujete dogu ke kanapi.

No tak to už nemám zapotřebí. (smích)

 

Jakým stylem maluje akademický malíř?

Tak to vážně nevím.

 

A akademický malíř Kristian Kodet?

Jo, Kodet? No tak to třeba přijedu
na faru, mám ideální podmínky k malování, je teplo, pes mě poslouchá, žena
je v Praze. A ono to nejde. A z toho je plnej barák lidí a …

 

…je to tam! Můžete mi popsat situaci, když malujete? To přijde nějaký
impuls, vezmete paletu…

Já nemaluju s paletou, maluju
na stole. Vezmu štětec a začne proces vytváření, ale na mém obraze neuvidíte,
že je malovaný štětcem. To nepoznáte. Také mixuji různé barvy. A
k namalovaným obrazům se nikdy nevracím. Pokud to nenamaluji najednou, tak
konec.

 

Slyšela jsem, že vás dokonce padělali.

Ano, před čtyřmi lety. To byla
strašná, velká kauza – šedesát obrazů mi takhle prodali. Ale už sedí. Já mám
speciální techniku, oni to sice napodobí, ale co si budeme říkat – nemá to
koule. (smích) A nejhorší je na tom
to, že lidi to koupí, přijdou a říkají, že dali 80 tisíc za obraz a zda je to
pravý. A já jim řeknu že ne a oni se zlobí na mě.

 

To chápu, že to naštve, když si člověk koupí za 80 tisíc Kristiana
Kodeta a pak zjistí, že má doma Pepu Kučeru, to bych se naštvala i já!

…no to víte, že ano. (smích)

 

Jaké máte geny, vyhlídky do budoucna?

Vzhledem k tomu, že táta
zemřel v šedesáti čtyřech a brácha v šedesáti sedmi a mně je šedesát
pět, tak potom si otevřeně přiznejme, co já to mám za vyhlídky! (smích) Ale říkal mi kdysi Ivan Mládek,
že si z toho nic nemám dělat, že znal chlapa, kterej pil a kouřil a zemřel
v pětadevadesáti letech a měl bráchu, kterej nepil a nekouřil a zemřel ve dvou
letech. (smích)

 

Prý se o vás říká, že Kristian Kodet nikdy nezklame, není to svazující?

Počkejte, to se jako říká?

 

Myšleno tak, že nepokazíte žádnou legraci…

Jo takhle je to myšleno, tak to jo.
(smích)

 

Ještě jsme neprobrali vaše děti, jaké spolu máte vztahy, co dělají?

Vztahy máme pěkné, ale nepotatili
se. Starší dcera dělá produkci u amerického filmu v Praze a ta mladší jí
pomáhá. A mé dvě děti z prvního manželství jsou také mimo uměleckou sféru. Ale
jinak jsou všechny rozkošné. Tak si představte, že mi volali z Blesku, že
kolik je té mojí nejstarší dceři let a já jim říkám, že to je strašný, že už jí
je asi třicet. Pak to vyšlo a ona mi volá a říká: „Táto, ty jsi mimo mísu, mně
je čtyřicet!“ Tak takhle nějak to máme u nás doma.

 

A manželka je asi hodná, když jste spolu vydrželi skoro čtyřicet let.

Úžasná. Neuvěřitelná. Měl bych
dostat vyznamenání.

A ona ne?

Taky občas, ale jen propůjčit. (smích)

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz  

Vytvořeno ve spolupráci
s hotelem ARIA www.ariahotel.net

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-10-2012.html

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

 

 

„Není dobré být vždy na
módní vlně. Fotograf má odevzdat něco ze sebe.“ Vladimír Birgus

 

 

 

 

Na
jeho fotografie narazíte u nás i v zahraničí. Realizuje se ve vlastní
tvorbě, předává zkušenosti svým studentům a svým způsobem pomáhá ke zviditelnění
i svým kolegům. Působí také jako kurátor výstav. Tvorba Vladimíra Birguse odráží
realitu. Nic není přikrášlené, jeho dokumentární snímky v sobě mají celý
příběh, i když je zachycen pouze v okamžiku zmačknutí spouště.

 

Fotíte
nearanžované snímky, jedinečnost momentu. Jak ale poznáte, že situace, kterou
vidíte, se bude skvěle vyjímat i na fotografii? 

Je to otázka určité koncepce. Pokud se
pohybujete na místě, kde je hodně lidí, například jdete po ulici nebo jste ve
veřejném interiéru, musíte vědět, co hledáte. Stanovíte si momenty nebo téma. A potom je zde otázka čekání na správnou
konstelaci oněch daných momentů. Mám rád fotografie, které nejsou úplně
čitelné, kde zůstává i prostor pro diváka a on si může téma interpretovat i trochu podle sebe.

 

Nosíte
fotoaparát neustále s sebou?

Neustále ne, ale většinou ano. Asi před čtyřmi
lety jsem začal fotografovat na digitální přístroj. Do té doby jsem měl pocit,
že analogová fotografie je nejkvalitnější a ta digitální se jí může rovnat jen tehdy,
pokud nosíte velkou kameru. Ovšem dnes můžete udělat kvalitní fotografie i z
malého kompaktního přístroje, pokud fotografujete za slušného světla. Takže i
já s sebou nosím malý fotoaparát. Pokud jdu ale fotografovat něco důležitého, beru
si s sebou pořádný přístroj. A občas použiji i klasický film.

 

Je tedy přístroj na
klasický film v něčem stále lepší, když se k němu vracíte?

Dnes už v podstatě ne. Je to spíše otázka
zvyku, určité nostalgie. Ještě nedávno byly většinou zvětšeniny z filmu
trochu ostřejší, ale to už neplatí. Laboratoře dnes dokážou tento určitý hendikep
digitálu opravit. Technika neuvěřitelně pokročila.

 

Když
se dívám na vaše barevné fotografie, barevnost je zde velmi výrazná, trochu mi
připomíná obrazy Davida Hockneyho. Přistupujete k fotografování spíše jako
k reportáži, nebo kladete důraz na umělecké ztvárnění?

Už dlouho v podstatě nedělám reportáž nebo
klasický dokument sociálního typu. Snažím se o osobní subjektivní vidění. Pokud je na
fotografii barva, musí mít svoji roli. Takovou, která snímek obohatí oproti
černobílému. Proto střídám barevnou a černobílou fotografii.

 

Vybaví
se vám nějaký moment, který jste zažil, a litujete, že jste ho nevyfotil?

Ano, to se stává prakticky denně. Člověk si přeje,
aby třeba mrknutím víček něco zachytil. I z tohoto důvodu si s sebou
snažím brát malý fotoaparát.

 

Vašimi
objekty jsou často lidé. Musíte mít jejich svolení, abyste si je vyfotil?

U nás toto tak přísné není, ale jinde ve světě v mnoha
případech při publikování snímků potřebujete povolení fotografované osoby. U
nás se moc nesetkávám s tím, že by někdo protestoval. Za komunizmu občas
problémy byly, ale také byla jiná situace. Když jsem fotografoval nějaké komunistické
slavnosti, lidé sami chodili za policisty, že někdo fotografuje nepřístojné
situace. Ale nestalo se mi, že bych někoho vyfotografoval a on si ex post
stěžoval. Je to také dané tím, že nevyhledávám situace, které by lidi
zesměšňovaly.

 

Ozval
se vám někdy člověk, kterého jste vyfotil a on se pak viděl například na
výstavě? Jaké jsou reakce těchto lidí?

Ano, to se stalo. Někteří viděli fotografii
sebe nebo své maminky a chtěli ji získat.

 

Mohou sami sebe i koupit?

(Smích) Samozřejmě, že mohou, ale
nesmí se to přehánět. Na příliš velké množství fotografií nejsem přizpůsobený.

 

Fotografie
může mít spousty podob. Co bylo tím impulzem, který rozhodl, že se budete
věnovat dokumentárnímu zpracování?

Začínal jsem s reportážní fotografií. Už na
základní škole jsem vytvářel inscenovanou fotografii, bylo to v éře, kdy byl v
oblibě Jan Saudek. To mě bavilo. Poté jsem zkoušel akty i krajiny. Na gymnáziu jsem
začal fotografovat realitu. Více mě fascinovalo, jak takto mohu zachytit svět
kolem nás.

 

Válečný
fotograf Robert Capa kdysi řekl: „Nejsou-li vaše fotografie dobré, nebyli jste
dostatečně blízko.“ Jaké bariéry musí fotograf překonávat, aby vznikla kvalitní
fotka?

Dnes je válečná fotografie jiná, než
v době, kdy toto pronesl Robert Capa. Vyvíjí se přístup, technika,
zpracování. Podívejte se, jaké výtvarně silné a mnohovrstevnaté válečné
fotografie dělá například James Nachtwey, Paolo Pellegrin nebo Antonín
Kratochvíl. Jsou úplně jiné. Při vší úctě k Robertu Capovi si myslím, že toto
heslo už dávno neplatí.

 

Musel jste při své tvorbě
překonávat nějaké překážky?

V 80. letech jsem se hodně věnoval fotografiím
komunistických svátků a tehdy bylo estébákům divné, že s Danou Kyndrovou,
Jaroslavem Kučerou či Karlem Cudlínem fotografujeme něco úplně jiného než
fotoreportéři z Rudého práva. Občas jsem tedy skončil na nějakém výslechu, také
se mi stalo, že jsem byl zavřený i přes noc, jako tomu bylo v Bulharsku.
Větší problémy jsem ale neměl. Nevyhledávám totiž až tak nebezpečné situace, o
kterých by mohl mluvit například Antonín Kratochvíl.

 

I
vy jste přešel na digitální techniku. V čem vidíte nevýhodu této nové
technologie?

Digitální fotografie definitivně zvrátila určitou
auru opravdovosti fotografií. Pravda, i dříve se inscenovalo, ale dnes už
opravdu nikdo nevěří tomu, že co je na fotografii, je pravda. V počítači
můžete snímky upravovat, přidávat a ubírat lidi, zkrátka měnit jejich podobu.

 

A
vy pracujete i s počítačovými programy na úpravy fotografií?

Upravuji kontrast nebo technické nedostatky.
Ale například nikdy nekopíruji do fotografie jiné lidi. Používám jen počítačovou
postprodukci ke zlepšení technických nedostatků.

 

Do
jaké míry se podílíte na vzniku fotografie? Zmáčknete jen spoušť nebo jste i u
tisku?

Musím být zodpovědný za vše. Důležitou fází je
výběr. V dnešní digitální éře totiž vznikne mnoho fotografií navíc. Sleduji celý
proces. Sice si snímky sám netisknu, ale spolupracuji s laboratoří, a tak
vím, jak budou vypadat. Snažím se být i na výstavách a podílet se na tom, jak
budou fotografie instalovány.

 

Jaké
máte nároky na fotoaparát? Co musí technicky splňovat?

Nemusím mít nejlepší fotoaparáty. Nechci ale,
aby mě technika příliš omezovala. Chci mít takový přístroj, který mi umožní
nemyslet na technické podmínky. Například se nechci starat o dostatek světla,
nebo jestli mám patřičný objektiv. Používám techniku jako pomocníka, ale rozhodně
nejsem expert.

 

Jak
vy sám určujete hodnotu své fotografie?

Zastupuje mě jedna americká galerie a ta ceny
stanovila na základě vlastních zkušeností. Mně se zdály až příliš vysoké, ale musíte
počítat i s tím, že galerie si vezme 50 procent prodejní ceny. Má totiž náklady
s nájmem, tiskem katalogu, reklamou a jinými záležitostmi.

 

Je
nějaká vaše fotografie, kterou byste za žádnou cenu nikdy neprodal?

Staré původní zvětšeniny, které někdy mám jenom
v jednom exempláři. Ale z dnešní produkce už v podstatě, alespoň pro mě, není nic unikátní.
Dělají se edice, kdy se musí stanovit počet zvětšenin nebo tisků. A vy musíte
mít přehled, kolik kusů bylo prodáno. Já ale nikdy nedám celou edici z ruky, takže
vždy mi minimálně ten první exemplář zůstane.

 

Vlastníte
vy sám vzácný snímek od jiného fotografa?

Jako mnoho kurátorů, i já sbírám fotografie. Hlavně
si je s kolegy a se studenty vyměňuji. Když se mi nějaká fotografie líbí,
vyměním ji za svoji a dnes mám pěknou sbírku právě díky té formě výměny.

 

Pokud
prodáváte svoji fotografii, co je součástí podmínek obchodu? Co si zákazník
kupuje?

Existují obecně platná
pravidla. Fotograf by měl především ručit za to, že snímky jsou v určité edici
a nesmí vyrobit další fotografie nad stanovený počet. Toto se promítá i do
ceny. Když uděláte jednu nebo dvě fotografie, cena bude logicky vyšší než v
edici 15 snímků. Důležitým faktorem je i známost autora.
Například fotografie od Josefa Koudelky bude stát více než od neznámého studenta
FAMU. Podstatný je i zájem sběratelů, například akty nebo výrazně inscenované
fotografie mají větší úspěch než dokumentární fotografie. A důležitý je i
region. Například v Americe má sběratelství dlouhou tradici, u nás taková není.
Ale například nejbohatší Čech Petr Kellner sbírá fotografie, má firmu PPF Art,
Galerii Josefa Sudka nebo Galerii Václava Špály. Bohatých sběratelů fotografií
je u nás víc, ale většina z nich si přeje zůstat v anonymitě.

 

U nás se tedy, co se umění
týká, více sbírá malířství?

Určitě. Více se sbírá
česká moderna. Kupka, Filla, Čapek, Zrzavý. Jsou to už ověření umělci a nikdo
zde neriskuje.

 

V současné
době je nejdražším prodaným snímkem fotka Andrease Gurského Rýn II za zhruba 4,3
milionu dolarů. Můžete vy sám za sebe zhodnotit, jestli tento snímek má opravdu
takovou cenu?

Lidé se pořád podivují, že
za fotografie Gurského, které často existují jenom ve třech kusech, dá někdo miliony
dolarů. A pak se ale nediví, že za Twomblyho obraz, který vypadá jako dětská
čmáranice, dá někdo několikanásobně víc. Gursky je světoznámý umělec. Dělá skvělé
fotografie, které fascinují vizuální silou i dokonalou technikou, proto nevidím
problém, když někdo zaplatí za jeho dílo takové peníze, podobně jako třeba za
fotografie Cindy Shermanové.

 

Významné
české galerijní instituce nemají velké sbírky fotografického umění. Jak je to
možné?

Toto je speciální problém
Národní galerie v Praze a neblahého působení Milana Knížáka. Odmítal založit fotografickou
sbírku, ale snažil se dosáhnout toho, že Národní galerie pohltí Uměleckoprůmyslové
muzeum s největší sbírkou české fotografie. Osobně považuji za nedostatek,
že Národní galerie dodnes nemá fotografickou sbírku, protože to je téměř
světové unikum. Prakticky každá mezinárodně významná galerijní či muzejní
instituce se sbírkou moderního a současného umění dnes
fotografie sbírá. Stačí se podívat na Metropolitní muzeum nebo Muzeum moderního
umění v New Yorku, Pompidouovo centrum v Paříži, Museum Ludwig
v Kolíně nad Rýnem nebo i Slovenskou národní galerii v Bratislavě. U
nás máme ale jiná muzea, která se mohou pyšnit svým fotografickým fondem. Například
Muzeum umění v Olomouci si vybudovalo za minimální prostředky a za
relativně krátkou dobu třetí největší sbírku po Uměleckoprůmyslovém muzeu a
Moravské galerii.

 

Která
jména by podle vás měla do národního fondu fotografie patřit?

Především Josef Sudek.
Málokterý fotograf je tak známý jako Sudek. Potom samozřejmě Drtikol, Funke, Rössler, Wiškovský,
Tmej, Svoboda, Saudek, Koudelka, Kratochvíl, Kolář, Štreit, Hanzlová, Pinkava i
další. A Josef Koudelka.

 

Pokud
hodnotíte snímky jiných fotografů, máte stejná kritéria hodnocení kvality jako
u sebe?

Je samozřejmě jednodušší
hodnotit někoho jiného. (smích) K
vlastním snímkům máte osobní vztah. Fotografii se věnuji od střední školy, učím
na školách a celý život se zabývám objevování talentů a pomáhám jim se
zviditelnit, proto nad jednotlivými autory hodně přemýšlím, abych skutečně
podpořil ty zajímavé a talentované, kteří mají co nabídnout.

 

Jste i kurátorem výstav.
Do jaké míry spolupracujete i s autory vystavených děl?

Nejraději pracuji na výstavách
mrtvých autorů. Nikdo vám neříká, co máte vystavit, nestěžuje si, že soused má
více prostoru. Pokud dělám současníky, musím vytvořit selekci a nechat
vyniknout téma. Někdy je těžké vysvětlit přátelům, proč mají na výstavě méně fotografií,
ale nemůžu z výstavy nechat udělat salon, kde by zanikla myšlenka. Mladí
autoři jsou ale vděční, ti si většinou nestěžují. (smích)

 

Co
podle vás nejvíce škodí současnému fotografickému umění?

To je poměrně složitá
otázka. Asi bych to rozdělil. U nás tomuto umění škodí, že fotografie není
adekvátně brána jako součást umění. Není zde rozšířený trh. Ve světě obecně
nejspíše škodí zánik tištěných médií. Čím dál méně vychází knihy nebo časopisy,
kde je prostor fotografii. Přitom ještě

v 60. a 70. letech bylo běžné, že
velké týdeníky a měsíčníky věnovaly kvalitní fotografii mnoho stran. Dnes tam
dominují záběry celebrit.

 

V dnešní
době jsou fotoaparáty zabudované skoro všude a fotí skoro každý. Nebojíte se,
že jednou může profese profesionálního fotografa ztratit smysl?

Pokud se podíváte na
záběry z historie, málokdo na nich má fotoaparát. Je pravda, že dnes může fotografovat
každý, nemyslím si ale, že práce fotografa ztratí smysl. Naopak, například již zmiňovaný
Josef Koudelka neměl nikdy v historii takové postavení jako dnes.

 

Vedete
i Institut tvůrčí fotografie v Opavě. Čeho chtějí vaši studenti dosáhnout
v tomto oboru? Jaké mají cíle?

V České republice je asi
šest fotografických škol, což je na 10 milionů lidí hodně. Studenti dnes mají velké
možnosti, všichni sledují trendy. Pořád se je ale snažím přesvědčit, že není
vždy dobré být na módní vlně. Radím jim, aby odevzdali i něco ze sebe, ze svého
pohledu na vnitřní i vnější svět. Nemám rád obsahově vyprázdněné snímky banalit,
což je specifický trend u nás, který nemá na současné světové scéně mnoho
paralel, protože tam byl aktuální v 60. a 70. letech, ale u nás je silně
adorován některými kurátory a kritiky.

 

Představovala
bych si, že fotografování jako technickou záležitost se lze snáze naučit než
třeba malování. Stalo se vám někdy, že jste měl studenta, který tento obor
opravdu nezvládl?

Vše je otázka talentu. Můžete
spoustu faktorů kultivovat, ale talent musí být přítomen. Dříve studenti museli
pracovat v komoře a spoustu věcí si dělali sami. I když se jim díky technice
ulevilo, bez talentu stejně neuspějí.

 

Kdybych
od vás chtěla rychlý kurz focení, co byste mi poradil do začátku?

Především si musíte ujasnit,
co chcete říci danou fotografií. Na začátku je dobré mít někoho, kdo vám poradí,
ukáže vám, kde děláte chyby, a předá zkušenosti. Platí to i v pokročilém
případě, kdy budete pořádat výstavu. Začátečník například vždy neodhadne, co
k sobě pasuje.

 

Do
jaké míry ovlivňuje kvalitu snímku fotoaparát. Pokud nebudu vyloženě špatná
fotografka, může mi pomoci velmi drahý přístroj?

Ani vynikající přístroj
vám nepomůže, pokud nemáte pro fotografování cit. Výsledná fotografie může být
řemeslně dobrá, ale to je vše. Pokud máte talent, uděláte i malým fotoaparátem
výbornou fotografii. Technika je důležitá, ale není důležité být na ní závislý.

 

Jak
se mění způsob výuky s trendy ve fotografii? Musíte někdy, ač nerad, na
něco přistoupit, abyste nabídl studentům kvalitní vzdělání?

Samozřejmě, každý pedagog
má látku, kterou má raději více a jiné zase méně. Osobně nemám moc vztah k 19.
století, ale pokud přednáším historii, patří to do výuky.

 

Stalo
se vám, že jste někdy zkritizoval něčí styl focení, ale pak jste svůj názor
přehodnotil?

Ano, například se mi to
stalo u Dity Pepe. Když začínala na Institutu tvůrčí fotografie, měla strašně
křečovité a teatrální fotografie. Myslel jsem si, že je kýčařka. Postupně
přešla do svých známých autoportrétů. Najednou to začalo být zajímavé, mělo to
koncept a publiku to bylo srozumitelnější. Nakonec jsem měl radost, že jsem ji
mohl připravit první monografii. Dnes ji považuji za jednu z nejlepších
českých fotografek. Člověk se může zmýlit, ale i ona se hodně změnila.

 

Jak
vy sám přistupujete ke kritice svých fotografií?

Samozřejmě, že na své věci
je člověk citlivější. Musí se s kritikou vyrovnat, když je konstruktivní. Pokud
ale kritik nepřinese argumenty, nemá smysl se tím zabývat. Nejprve vás to mrzí,
ale pak nad tím mávnete rukou. Mladého autora to ale může ranit a on pak nemá
chuť do další práce.

 

I to jste zažil?

Ano, naši studenti třeba i
na rok nebo dva po takové kritice přestali fotografovat. Proto jsem opatrný,
abych někoho sekernicky nepohřbil.

 

Co
si myslíte o digitálních úpravách fotografií? Dnes už můžeme
v elektronické podobě na snímcích vidět třeba i mrkající lidi…

Dnes jsou hodně oblíbená tzv.
mezimédia, která jsou mezi filmem, videem a fotografií. Jedná se o záležitost módy. Pokud
jsou takové efekty adekvátně použity, může se zrodit kvalitní dílo. Když ale
něco takového sklouzne do povrchnosti, připadá mi to zbytečné.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Erika Čelikovská

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci
s hotelem ALWYN www.hotelalwyn.cz

Produkce: Michaela
Lejsková

Korektura textu: Květa
Strnadová

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Kdyby člověk sebevíce nešikovný věnoval tanci stejný
čas, jako věnuje obyčejné chůzi, tančil by stejně přirozeně.“ Zdeněk Chlopčík

 

 

 

 

 

Za měsíc odstartuje
další série populární taneční soutěže StarDance. V její porotě nesmí chybět
výrazná postava, tanečník a trenér Zdeněk Chlopčík. Původně vystudoval strojní
fakultu, ale hned po revoluci založil taneční školu Elán, kterou dodnes v
Ostravě řídí. Tanci se závodně věnoval celých dvacet tři let. Během své kariéry
nasbíral řadu ocenění, mezi významná patří dvojnásobný titul mistra republiky v latinskoamerických tancích a deseti tancích. Než bude Zdeněk Chlopčík přísným okem hodnotit výkony
profesionálních tanečníků a známých osobností, představil se nám v profesi,
která je jeho celoživotní náplní.

 

 

Ve vašem životopise se můžeme dočíst, že jste vystudoval
strojní fakultu. Jak jste se dostal k tanci?

K tanci jsem se dostal přes základní taneční, kde si mě
vybral trenér do tanečního klubu. A tím začala má dlouhá kariéra tanečníka,
trenéra, porotce i pedagoga. A musím říci, že jsem nikdy nelitoval.

 

Do jaké míry jste se věnoval technickému oboru, který
jste studoval?

Celých devět let jsem pracoval ve Vítkovických železárnách
v dodavatelsko inženýrském závodě jako projektant. Nejprve v projekci
válcoven a posléze v projekci sekundární metalurgie. Byla to velmi
zajímavá práce a hlavně obrovská životní zkušenost.

 

S jakými problémy jste se v počátcích taneční
kariéry nejvíce potýkal? S čím mají muži-tanečníci potíže?

Protože se jedná o párový tanec, tak jsem měl problém
s nalezením nejvhodnější partnerky. S tím se potýkají všichni
tanečníci a samozřejmě také tanečnice. Když už si najdete vhodný protějšek, tak
potom je to už jen tvrdá dřina, spousta hodin společně trávených nejen na
tréninku, ale také na soutěžích. Je to skvělá škola i pro partnerský život.
Pokud chcete slavit úspěchy, musíte se naučit toleranci, vstřícnosti a hlavně
se snažit pochopit toho druhého. Musí mezi vámi nastat soulad a teprve potom
může párový tanec fungovat.

 

Je něco, co vám vadilo u vašich trenérů, ale dnes děláte
to samé, protože to je potřeba?

V mých tanečních začátcích byl tanec jen zájmovou
uměleckou činností, a proto i přístup trenéra byl odpovídající. Vše bylo jen na
dobré vůli a chuti se něco nového naučit. Po revoluci se situace zcela změnila.
Taneční kluby se musely osamostatnit a velkou roli začaly hrát peníze. Byly potřeba
na samotný provoz klubu a hlavně na trenéry. V té době jsem poznal mnoho
skvělých trenérů, hlavně v zahraničí, od kterých jsem se spoustu věcí
naučil. A to nejen pro své aktivní tančení, ale především pro svou, v té
době už trenérskou činnost. Jako trenér jsem hodně přísný.

 

Dívky-tanečnice občas mluví o tom, že jsou na ně kladeny
nároky z hlediska jejich váhy. Řeší toto i muži, nebo se musí soustředit
zase na něco jiného?

Tanec je estetická záležitost. Vynikající taneční pár musí
nejen skvěle tančit, vyjadřovat svým tělem hudbu, charakter a náladu
jednotlivých tanců, ale také musí vypadat podle svých možností co nejlépe.
Proto se věnuje obrovská pozornost kostýmům, u dívek líčení. A samozřejmě, že fyzické proporce také nejsou zanedbatelné. A to jak u
tanečnic, tak i u tanečníků. Je to ale záležitost individuální. Některé dívky vypadají lépe,
když mají nějaké to kilo navíc a platí to i obráceně.

Bez čeho se profesionální tanečník neobejde? Jaká je jeho
výbava?

Je to jako u každého jiného sportu a jakékoliv lidské
činnosti, když chcete uspět a být nejlepší. Talent, píle, vytrvalost,
kreativita a – v neposlední řadě – vždy používat mozek. A navíc zdraví, trochu štěstí a peníze. Bez těch se v dnešní době
nedostanete na vrchol.

 

Můžete se chlubit několika vítězstvími. Jak dlouho člověk
musí trénovat, než se vůbec může ucházet o titul mistra republiky?

Být nejlepší, být první je souhrn mnoha důležitých faktorů.
Když něco opomenete, třeba i podle vás nepodstatnou věc, nemusíte být první. Můžete pak trénovat roky a
nikdy mistrem nebudete. I u těch nejlepších je to hodně individuální. Stačí mít
špatný den, nebýt v psychické pohodě a už máte po vítězství. A
v párovém tanci je to opravdu hodně těžké a komplikované tím, že tančí muž
a žena. Musí se domluvit, táhnout za jeden provaz, nedělat si naschvály,
tolerovat jeden druhého. Snášet stejně, nebo alespoň podobně tréninkovou zátěž,
navzájem si umět pomoci. Navíc nejde jen o fyzický výkon, ale jde také o
pohybové a hudební cítění a souznění. Je toho neskutečně mnoho, co musí mít ti, kdo se chtějí ucházet o
stupně nejvyšší.

 

Jak spolu vychází taneční partneři a nakolik se projevuje
v tanci soukromý život?

Jak kdo. Někteří spolu vychází, a i když nedosáhnou na úplný
vrchol, jsou šťastní a spokojení. Druzí naopak mají přehnané ambice a přenášejí
to do tréninku, vztahu a neustále spolu bojují. Ti příliš spokojeni asi nejsou.
Hodně párů spolu tráví nejen spoustu času na tréninku, ale i v soukromí, nebo spolu dokonce žijí. Oddělit trénink od soukromého
života lze, ale je to velmi těžké a chce to už jistou životní zkušenost. Jak se
říká, chybami se člověk učí.

 

Pokud to mezi tanečníky nefunguje tzv. lidsky, mohou
spolu působit jako taneční pár?

Určitě mohou, ale pozná se to. A pokud se jedná o špičkové
tanečníky, je to potom velký hendikep. Neshody v páru se dají nějakou dobu
tolerovat a vydržet. Ale pokud přetrvávají delší dobu, je lepší se rozejít a
hledat si nové protějšky. Někteří nepoučitelní se takto rozcházejí třeba i
vícekrát za rok. To je konec jejich kariéry.

 

V roce 1990 jste založil soukromou taneční školu
Elán v Ostravě. Vidíte přednost v tom, že to bylo hned po revoluci? Jak se
dnes daří těm, kteří chtějí v tanečním oboru podnikat?

Když jsem v roce 1990 začínal, bylo v Ostravě
několik zaběhnutých tanečních škol. Musel jsem přijít s něčím novým. Začal
jsem dělat taneční lekce atraktivní a zajímavé hlavně pro mladé lidi. Vsadil
jsem na to, že středoškolská mládež se chce i v tanečních lekcích bavit,
veselit a dovádět. A nejen v tichosti stát a poslouchat monotónní výklady
tanečního mistra. Vsadil jsem na skvělou reprodukovanou hudbu místo živého
hudebního tria, které hraje pořád ty stejné skladby. A vsadil jsem na
samozřejmost, že v tanečních lekcích nikdo nesmí sedět a čekat na volného partnera. To víte, že zaběhnutým tanečním mistrům se můj
vstup do oboru nelíbil a odsuzovali reprodukovanou hudbu a další revoluční
změny do té doby neslýchané. V dnešní době, stejně jako předtím, mohou uspět jen ti, kteří přijdou
s něčím novým, co ještě v tomto oboru není, a musí si svou cestu vyšlapat každodenní poctivou prací a vstřícností k lidem.

 

V jednom rozhovoru s vámi jsem četla, cituji
„kdo umí chodit, naučí se i tančit“. Opravdu se vám nikdy nestalo, že jste před
sebou měl někoho, kdo byl tzv. ztracený případ? Případně v jakých
situacích nad někým „lámete hůl“?

Opravdu ne. Chůze je přirozená činnost, kterou provádíme
každý den několik hodin. Je to jen opakované přenášení váhy z nohy na
nohu. Tanec není nic jiného. Jen ty kroky musíme provádět v daném rytmu,
tempu a určitém směru. Kdyby člověk sebevíce nešikovný věnoval tanci stejný
čas, jako věnuje obyčejné chůzi, tančil by stejně přirozeně. A taneční pedagog
musí vždy najít takový způsob výuky, aby ji i ti méně šikovní pochopili a mohli
se radovat ze svého úspěchu. Pokud bych někoho nedokázal naučit tančit, byla by
to jen a jen moje chyba.

 

Jak byste charakterizoval skupinu lidí, kteří se
k vám chodí učit tančit? Mají něco společného, jsou něčím typičtí?

Středoškolská mládež navštěvuje taneční kurzy z důvodu
svého všeobecného vzdělání. A to je moc dobře. Umění tančit a přirozeně se
pohybovat ve společnosti, to jsou dovednosti, které určitě v životě každý
uplatní a ocení. Jak charakterizovat střední a starší generaci, která chodí
pravidelně tančit? Jsou to většinou lidé, kteří se rádi baví, mají rádi pohyb,
společnost a rádi se učí nové věci. A je úplně jedno, zda se do tanečních kurzů
přihlásili z nadbytku volného času, nebo proto, že v mládí považovali
taneční za zbytečnost. A podle toho také kurzy pro manželské a přátelské páry
vypadají. Je tam veselo, lidé se baví, jsou úplně uvolnění a v této
atmosféře se pomaloučku učí zvládat jednotlivé tance.

 

Které tance jsou dnes nejoblíbenější? Jaké trendy se projevovaly
v tanci za poslední desetiletí?

Řekl bych, že se tančí vše. Standardní i latinskoamerické
tance, salsa, argentinské tango. Když si tanec zamilujete, a hlavně ho pochopíte,
je vám jedno, který tanec tančíte.

 

Které tance jsou nejjednodušší na učení?

Všechny tance mají podobně jednoduchý základní krok. Je to
vždy jen určitý počet kroků na určitý rytmus a pohyb v určitém směru.
Složitosti přicházejí, když se daný tanec začne probírat do větších detailů, co
se pohybu a rytmu týče. Potom přichází jednoduché figury, které jsou po
zvládnutí doplněny složitějšími. A to stále ještě není konec. Potom přichází
důraz na charakter jednotlivých tanců, na hudební cítění a další aspekty. U
tance si nikdy nemůžete říci, že už to umíte. Ale to je na tanci krásné. Je to
celoživotní výzva.

 

A které tance jsou naopak nejtěžší na učení? Máte nějaké
techniky, které usnadní výuku tance?

Každý taneční pedagog má své metodické postupy, jak co
naučit. Jenže při výuce tance to není vždy stejné. Ba naopak, pokaždé je to
jiné, učíte jiný pár. Musíte stále vymýšlet a obměňovat své postupy tak, aby výuka byla co nejefektivnější a snadno
pochopitelná.

 

Co by měl tanečník v tanci projevit? V čem by
se měl v podstatě nejvíce snažit?

Být přirozený. To by mělo být snahou všech tanečních párů.
Jak začínajících, tak i těch nejlepších. Bohužel se mnohdy ve snaze tančit co
nejobtížnější figury tahle přirozenost vytrácí.

 

Pokud by mi více vyhovovaly soukromé lekce, nabízíte je
také? Najdete na to ve svém nabitém programu ještě čas?

Soukromé lekce samozřejmě nabízím. Ty využívají hlavně mladé
dvojice před svatbou, aby zopakovaly nebo se rychle naučily jeden dva tance pro
slavnostní tanec novomanželů. Také zaneprázdnění podnikatelé, kteří mají před
sebou obchodně důležitý večírek, na kterém nechtějí vypadat při tanci jako slon
v porcelánu. Naštěstí těchto soukromých lekcí není zas tak mnoho, takže
časově mě to příliš nezatěžuje.

 

Vás samotného veřejnost vnímá spíše jako párového
tanečníka. Máte zkušenosti i se sólovými vystoupeními?

Vůbec žádnou. Celou svou taneční kariéru se věnuji pouze
párovému tanci. Něco jiného je ale taneční příprava, kde jsem měl možnost
přičichnout také jiným tanečním technikám a sólovému projevu.

 

Zasedl jste v porotě pořadu StarDance, kde vám byla
přisouzena „role“ drsného kritika. Jste takto přísný, když někoho trénujete v
soukromí?

Ano, jsem přísný, ale na druhou stranu laskavý a chápavý.
Samozřejmě trénovat sportovní pár je něco jiného než taneční nadšence. I můj
přístup je rozdílný. Jen cíl zůstává stejný. Naučit a co nejvíce vylepšit taneční projev daného páru.

 

A jak vy sám pohlížíte na váš obraz vytvořený médii?

Nebráním se mu. Vždy, když hodnotím taneční páry, snažím se
je spravedlivě seřadit podle jejich výkonnosti. Jsem přísný, ale i přesto
obdivuji všechny páry ze StarDance, co všechno se naučily. Je to obdivuhodné.

 

StarDance je jeden z mála pořadů, který se těší
oblibě i po opakování několika sérií. Proč to podle vašeho mínění lidi stále baví?

Tanec je nádherný zážitek nejen pro toho, kdo právě tančí,
ale také pro diváka, který tanec jen pozoruje. A navíc, když ho tančí známé
tváře. Je to pořad, kterému nechybí nic. Krásné taneční páry, nádherná hudba,
vynikající režijní zpracování, světelné efekty a bezkonkurenční moderátorská
dvojice.

 

Co vám účast v porotě přinesla?

Potkal jsem spoustu nových zajímavých lidí. Poznal jsem, jak
náročné je udělat přímý přenos. Kolik lidí na tom pracuje a kolik úsilí to
každého stojí. Výsledek ale stojí za to.

 

Je nějaký zlozvyk, který vám jako trenérovi u vašich svěřenců
vadí, co nejste schopen tolerovat?

Zlozvyk ani ne. Spíše laxní přístup, neochota na sobě
zapracovat.

 

Někdy je třeba někoho vybičovat k lepším výkonům.
Jak ale trenér pozná, že na nějaký úkon jeho svěřenec už nestačí?

Při každodenním kontaktu s párem jako trenér víte, co
je slabina a co naopak silná stránka dané dvojice. Postupnými krůčky se snažíte
pár vést ke zlepšení. Jenže každý pár, každý jednotlivec má své omezení,
ať už pohybové, hudební či výrazové. Každé takové omezení jednou zastaví pár ve
vývoji, ač ve zbývajících aspektech se stále lepší. Tanec je jako mozaika.
Stačí, aby jedna drobnost chyběla nebo byla nevyvážená, a začne vám to jako
divákovi vadit.

 

Poznal jste, když jste se učil tančit, kde máte své
limity? Dokážete to proto odhadnoutu druhých? Je možné vlastní limit v tanci nějakým způsobem překonat?

Určitě, za těch dvacet tři let aktivního tancování člověk
pozná své limity, své slabiny a naopak přednosti. Zkušený trenér by měl u svých
svěřenců tyto slabiny odhalovat a snažit se je vylepšit a eliminovat. V každém
výkonnostním vývoji dojdete na to, že i přes každodenní trénink, zlepšování a
posouvání se kupředu je někde vaše maximum, váš limit.

 

Pokud jste na nějaké neformálnější akci, kde je volná
zábava a lidé tančí víceméně spontánně, sledujete je kritickým okem?

Strašně rád se dívám na obyčejné lidi, jak tančí. A vůbec
nehodnotím, jen se dívám a mám radost z jejich pohybu a jejich radosti. I
páry, které nic neumí, nebo umí velmi málo, se ve většině případů pohybují
velmi přirozeně a krásně.

 

Co byste doporučil lidem, kteří neradi tančí anebo mají
pocit, že jsou do tance nuceni, ale v jejich situaci se tomu nemohou třeba
ze společenských důvodů vyhnout?

Změňte trenéra, nebo učitele. Není to jejich chyba, že tanec
nechápou, že ho necítí. I jednoduché nebo základní figury se mohou tančit s radostí a chutí.

 

Dokážete u lidí poznat jejich povahu právě
prostřednictvím toho, jak se projevují v tanci?

Nejsem vystudovaný psycholog, ale i tak poznám, s kým
mám tu čest. A ještě více poznám vztahy mezi manželskými nebo přátelskými páry.
Jako byste viděli k nim do bytu. Zajímavé.

 

Poznáte profesionálního tanečníka třeba podle chůze? Jsou
nějaké „zlozvyky“, které profesionála prozradí?

Tanečníka poznáte podle chůze a vznosného držení těla.
Některé tanečnice chodí až přepečlivě upravené a namalované a někteří tanečníci
jsou kapitola sama pro sebe. Dávají přílišný důraz na svůj zevnějšek. Ale to je
ta profesionální deformace.

 

Se závodním tančením jste skončil v roce 1996, tedy
před 16 lety. Můžete takhle s odstupem říci, jestli máte nějaké zdravotní
problémy, které souvisí právě s taneční kariérou?

Profesní zdravotní problémy nemám. Jen se musím stále
aktivně starat o své tělo, což znamená třikrát týdně posilovnu a jednou za
čtrnáct dní fyzioterapeutku. Ta mi pomohla odstranit pouhým cvičením všechny
problémy s pohybovým ústrojím.

 

Co považujete za největší úspěch vaší profesionální
taneční kariéry?

Za ta léta bylo několik tanečních úspěchů, ať už jako
aktivního tanečníka nebo v roli trenéra. Více si však vážím toho, že jsem
zůstal se svou poslední taneční partnerkou i po ukončení aktivní dráhy a máme
krásnou rodinu se dvěma dětmi. Žádný titul mistra v tanci nenahradí rodinu
a děti. Jsem šťastný, že se nám to podařilo.

 

Je dobré dávat si v tanci vysoké, možná i téměř
nereálné cíle?

Vysoké cíle jsou potřebné. To je hnací motor. Ale nesmí se
zapomínat také na cíle postupné, které člověka drží stále v motivaci. Byl
jsem bezvýznamný tanečník a mým snem bylo tančit finále mistrovství republiky.
Šel jsem za trenérkou a pověděl jsem jí to. Domluvili jsme se na spolupráci a
za rok jsem finále tančil. Byla to dřina, ale stála za to. Díky mé trenérce.

 

Čím se nejčastěji řídíte při důležitých rozhodnutích?

Jednoznačně racionálním myšlením. I když už se mi několikrát
stalo, že mě něco uvnitř nahlodávalo a říkalo „nedělej to“. Udělal jsem to a
záhy se ukázalo, že mé rozhodnutí nebylo dobré. Ale i tak se řídím rozumem.

 

Do jaké míry ovlivnil tanec váš životní styl?

Ovlivnil především to, že dělám práci, která je mým
koníčkem. Svoji práci miluji a těším se na každou lekci. Na všechny lidi, kteří
tančí a tanci propadli nebo teprve začínají a snad si s mojí pomocí tanec
také zamilují.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení a obuv: BANDI VAMOS – Pánské obleky www.bandi.cz

Vytvořeno ve spolupráci s Žofín Garden www.zofingarden.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-9-2012-1.html

Korektura textu: Květa Strnadová

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Folklór je fenomén, který se na vesnicích zejména Moravy přechovává,
a řekl bych, že se lidé v dnešní době k němu vracejí.“ Vilém Trumpeš

 

 

 

 

Folklór jakožto
projev lidové kultury může být pro jednoho nepochopitelným a neuchopitelným
pojmem a pro druhého životním stylem a smyslem. O pozvednutí povědomí o venkovu
a jeho zvycích se nejen zajímá, ale také aktivně zasadil Vilém Trumpeš. Lidové
motivy, písně a tanec si získaly pozornost a zájem veřejnosti úplně všech
věkových kategorií. Rodák z Dambořic svým odhodláním dokázal strhnout
nejen k udržení tradic, ale také k jejich obnově v mnoha podobách a
to se mu daří s velkými úspěchy prezentovat i v zahraničí. Protože
každý má svůj folklór a díky němu ví, kam patří a odkud pochází.

 

Kdy jste v sobě
objevil lásku k folklóru a v čem vnímáte jeho osobité kouzlo?

Poprvé jsem šel v kroji u nás na hodech a bylo to spíše
z donucení, kdy nikdo nechtěl dělat stárky. Tehdy mi bylo 16 a netušil
jsem, jak mně folklór změní v budoucnu život. Lásku k folklóru jsem však
získal až během svého působení na základní vojenské službě v Olomouci. Zde
jsme neoprávněně opustili jednou večer s kamarádem útvar a byli při
návratu chyceni. Tak jsme si vymysleli, že tancujeme rokenrol s děvčaty
v místním klubu. Překvapení pro nás bylo to, že deváťák, který nás
odchytl, byl jedním z pořadatelů ASUT (Armádní Soutěž Umělecké
Tvořivosti).

 

Z toho asi
koukal pěkný průšvih?

Na druhý den nám oznámil, že pokud chceme, aby na náš útěk
zapomněl, musíme se zúčastnit, právě této soutěže ASUT v Hronově. Nepomohly nám
výmluvy, že děvčata rodiče nepustí s vojáky na tři dny jen tak. Řekl nám,
že máme zatančit něco sami. Vytáhli jsme si tedy seznam osob celého útvaru a
hledali někoho od Kyjova s nadějí, že bude umět slovácký verbuňk a naučí
nás to. Mysleli jsme si, že verbuňk bude to nejlehčí. Nakonec tam byl kluk,
který nás naučil základy, a mě to tak zaujalo, že po vojně jsem začal tančit
v jednom malém souboru a začal se právě ve verbuňku zúčastňovat soutěží.
Dnes jsem veden pod NULK Strážnice jako lektor slováckého verbuňku.

 

Kdy jste naposledy
tancoval na soutěži?

Letos. Byla to sázka v souboru. Na loňském festivalu v Písku
jsme připravovali program na 10. výročí, které jsme slavili letos
v květnu. No a někdo pronesl – asi já (smích),
že by bylo pěkné, kdybychom všichni kluci šli do soutěže o nejlepšího verbíře
Hanáckého Slovácka. Holky nachystaly smlouvu a my všichni podepsali.

 

Kolik z vás se
k tomuto počinu upsalo?

Bylo nás 13. Nevšiml jsem si však, že v textu bylo, že
ten, kdo se neúčastní soutěže, platí bečku piva a holky mu depilují část
chlupatého těla. Takže jsem i já nakonec soutěžil a musím říct, že jsem si to
užil. Nešel jsem totiž vyhrát, ale zúčastnit se.

 

Děvčata tak nakonec
neuplatnila smluvní sankce?

No jeden tanečník o své ochlupení na nohou přišel na festivale
v Šumperku minulý měsíc.

 

Založit folklórní
soubor nebyl až tak průkopnický nápad, je to tak? Jaké byly prvotní popudy
k tomuto rozhodnutí?

V Dambořicích soubor nebyl a já ukončil svoji aktivní taneční
éru. Poté mě na hodech oslovilo pár kluků, jestli bych je nenaučil verbuňk, a
já souhlasil. Pak moravskou besedu, na kterou jsou potřeba i holky, a začal pomalu
vznikat soubor.

 

Jaké byly obvyklé
reakce okolí na tento počin?

Z počátku rozpačité a nikdo
nevěřil, že se může něco takového podařit, ale měl jsem většinou podporu. Do
dnešního dne se v souboru vystřídalo již několik generací. A každý
vzpomíná na začátky velice rád a s úsměvem v porovnání s dnešní
kvalitou souboru.

 

Jaké byly pomyslné kameny
úrazu ve vašich začátcích?

Tak v počátcích bylo těžké se prosadit. Měli jsme jedno
pásmo a neměli muziku. No a takový soubor nikdo ani nikam vlastně nepozve. Dnes
když se ohlédnu, ani se moc nedivím. Byly problémy s místem, kde bychom
pravidelně mohli zkoušet. Dnes máme svůj taneční sál se zrcadly a skladem.
Sbory mají odhlučněnou místnost. A vznikla pobočka při ZUŠ Kyjov na smyčcové
nástroje.

 

Do jakých měřítek se Salajka rozrostla?

Soubor začínal v roce 2002 se čtyřmi tanečníky. Dnes
jsme občanské sdružení a máme 115 členů od maličkých až po ty nejstarší. Vedení
souboru již nemohu dělat sám s manželkou, ale podílí se na něm dalších 10
vedoucích.

 

Jaké máte
z vedení souboru pocity dnes? Narážíte třeba na nějaká zcela nová úskalí?

Vedení souboru mně přinášelo vždy radost. Stalo se nám však
letos, že do souboru, který fungoval a stoupal jak kvalitou, tak i vybavením,
přišla osoba, která si myslela, že změní myšlení celého souboru. Ukázalo se, že
soubor má zdravé jádro a s onou osobou, která na mně a na souboru dle
pozdějšího jednání neměla v úmyslu nechat nit suchou, jsme se rozloučili.
Prožíval jsem zklamání a celá ta situace mi celkem brala chuť do další práce,
do které mi naštěstí vrátili chuť členové souboru a rodina. Pokud chci, aby mi
vedení souboru přinášelo radost i do budoucna, dnes vím, že musím být
obezřetnější k lidem ve svém okolí a jejich ambicím.

 

V jakém ohledu
vnímáte, že členové Salajky kromě
umění tance a zpěvu současně rozvíjejí svůj potenciál a možnosti?

Získávají mnoho přátel nejen v České republice, ale po
celém světě se společným zájmem o folklór. Lidové tradice, které si členové
v souborech osvojují, je potřeba rozvíjet a udržovat zvláště v eurozóně.
Kroje se musí nosit, tance tančit a písně zpívat, pokud chceme uchovat dědictví
našich předků, a je to to, co nám jinde závidí. Ministerstvo kultury by dokonce
chtělo zavést předmět Výchova k vlastenectví. No a tady si myslím, že
soubor a udržování tradic v obci je nejlepší způsob, jak přivést mládež
k našim kořenům a lásce k tomu, co je naše.

 

Jak vnikají možnosti
hostování v zahraničí a jaké z nich jste doposud realizovali?

Buď pošleme nabídku na festival, nebo jsme osloveni. Vznikají
ale i družby mezi soubory během festivalů. Do zahraničí se snažíme vyjíždět
pravidelně každý rok, je to však i otázka financí. Letos jsme měli velice
povedené vystoupení na Slovensku v Očové. Jinak jsme navštívili Istanbul,
Soluň, Ohrid, Zakopané a jiné významné zahraniční festivaly.

 

S jakými
zkušenostmi jste se ze zahraničí vrátili a třeba jste i realizovali některé
nové myšlenky?

Asi nejlépe zorganizovaný festival jsme zažili v polském
Zakopaném. Zde byl propracovaný systém snad do poslední minutky. Odtud čerpám
inspiraci i pro náš festival.

Oproti tomu takový festival v Ohridu, kde čas nehrál
žádnou roli, je především ukázkou jiné mentality. Přitom pohoda sálala
z každého návštěvníka. Nevěděli jsme do poslední chvíle, v kolik
hodin budeme vystupovat, a pro nás to bylo spíše ubíjející. Avšak v konečném
důsledku zpoždění o hodinu nikomu nevadilo a spíše by bylo překvapením pro
všechny místní, kdyby začal některý pořad načas. Tak takhle si festival
v Dambořicích, co se týče časového rozvrhu, určitě nepředstavuji.

 

Vedle Salajky vznikl také soubor Salajenka, který je pro úplně malé děti.
Kolik vlastně máte členů a v jakém věku děti začíná folklór zajímat?

V současnosti se počet dětí pohybuje kolem 30. Žádné
školné se u nás neplatí, a tak děti přicházejí a odcházejí. Nikdo je nenutí a
nepřesvědčuje. Mám vyzkoušené, že kluci se začínají zajímat o soubor až kolem
deváté třídy.

 

Kdo jsou lidé, kteří
dnes vedou vedle vás výuku?

Spolupracujeme s mnoha profesionály v této oblasti,
ať je to např. PaeDr. Lenka Kravačková, Ing. Ladislav Šimeček nebo Martin
Rezek. Výuku na klasických zkouškách dnes vedou již zejména starší tanečníci
souboru. Někteří např. prošli VÚS Ondráš,
což je asi stále top soubor u nás, a získali v něm mnoho zkušeností, které
předávají dále.

O děti se starají čtyři vedoucí. V malé Salajence (4–7) jsou to dvě děvčata, která
jsou studentkami na pedagogických školách a tanečnicemi dospělého souboru.
Větší Salajenku vede tanečnice
dospělého souboru a pan Varmuža, který nám všem pomáhá po hudební stránce.

 

S množstvím
mladých tanečníků vzrostl také zájem o kroje, které se znovu staly velmi
žádaným artiklem. Kdo je dnes šije, zajišťuje?

Kroje byly a jsou drahá záležitost. Nejvíce se vytváří
samozřejmě krojů takzvaných souborových. Ty se nejvíce nosí, a jsou tak nejvíce
vidět. My jsme se rozhodli v roce 2009 zahájit rekonstrukci kroje Hanáckého
Slovácka z roku 1830 zejména z toho důvodu, že jsme neměli kroj slavnostní
a přitom použitelný pro pódiové vystoupení. Tento kroj, který používá soubor,
je celý ručně vyšívaný a každá výšivka musí být schválena muzeem
v Hustopečích. Jsme jediný soubor, který tak masově tuhle rekonstrukci
provedl, a za to patří i obrovský dík manželce Radce, která i během svého
těhotenství dokázala ve spolupráci s doktorkou Nezhodovou z muzea
v Hustopečích tuhle rekonstrukci zrealizovat. Nesmím však opomenout obec,
která nám poskytla finanční zajištění. Dnes máme oblečeny do rekonstruovaných
krojů i dětský souboreček Salajenka a
pěveckou ženskou složku Děvčata
z Dambořic.

 

Bývá pravidlem, že
každá tanečnice či tanečník mají kroj svůj vlastní, případně několik?

U nás v souboru to je tak, že má většinou každý svůj
kroj damborský a ostatní jsou souborové. Těch je dalších šest, včetně
stylizovaných pro divadelní pásma.

 

V jakých krojích
obvykle vystupují členové Salajky?

Dnes většinou právě v těchto rekonstruovaných
ztvárňujících naši oblast. Zpočátku bylo ale i mnoho lidí proti. Ti až později
přijali tenhle kroj. Když jsme vytvářeli první pracovní kroj souboru, sklidili
jsme obrovskou kritiku občanů Dambořic. Dnes ho bere každý v obci jako
samozřejmost. Což nás samozřejmě velice těší.

 

Salajka není zdaleka jedinou vaší aktivitou. Doslova před očima
„vyrostl“ mužský pěvecký sbor, jehož jste členem. To byla také vaše iniciativa?

Ano, stál jsem u zrodu. Ani zde nebyly počátky jednoduché. Starší
chlapi jsou jiní než „teenageři“ souboru a naše názory se zpočátku rozcházely.
Já měl pocit, že Damborský sbor by
měl mít v repertoáru od počátku zejména písně z Hanáckého Slovácka,
oni však ne. Musel jsem proto postupovat jinak než v tanečním souboru. Vzal jsem vůdčí osobnosti sboru na návštěvu k mému příteli Jožkovi
Varmužovi a ten jim promluvil do duše, vzali to úplně jinak a dnes je Jožka
jedním z vedoucích sboru a autorem dvou CD, která jsme společně vydali.

 

Při jakých
příležitostech může veřejnost vidět vystoupení uvedených složek?

V loňském roce jsme jako složka OS Salajka absolvovali kolem 30 vystoupení zejména na festivalech a
setkáních po celé republice. Také se podílíme na celovečerním pořadu 100 korun na sirotky…, který bude mít 8.
prosince 2012 v Dambořicích již pátou reprízu, a zatím byla všechna představení
vyprodána.

 

Jak se vám coby
řediteli daří organizace Folklórního
festivalu?

Tak tohle je velice náročná akce, kterou připravuje tým
několika lidí již rok dopředu. Tím, že je soutěžní a je dáno pokaždé jiné téma,
je i mnohem náročnější. Mnoho festivalů má u nás jasně daný scénář, který se
opakuje každý festival jen s jinými soubory.

 

O jaká témata se
například jednalo?

Vystřídala se témata jako Neřesti podle soch Matyáše Brauna
v Kuksu či Boj o jablko a letos Povinně o víně.

 

O jakých tématech
uvažujete do budoucna?

Tak to bychom neradi prozrazovali, to až půl roku před
festivalem. (úsměv)

 

Na kolik vás dnes
manažerská práce pohlcuje a nakolik se stále ještě věnujete tanci a zpěvu?

Je pravda, že na zpěv mně moc času v poslední době
nezbylo, ale to chci změnit, protože zpěv a tanec dokáže člověku vrátit radost
a pocit štěstí. Já si tedy alespoň zazpívám pokaždé v autě, když jedu
z práce. To se někdy diví lidé kolem silnice, když slyší někoho naplno
zpívat moravské písničky tak zvaně z plna hrdla. Někteří se usmívají, jiní
si poklepávají na čelo. Tak na chvilku ztiším hluk, který vydávám, ale jak
popojedu kousek dál, opět přidám na síle. Prostě to musí ven. (smích)

 

Vnímáte, že folklór s
sebou nese i jakési určité poselství, myšlenku, filozofii? Jak byste definoval
to, s čím se ztotožňujete vy a každý další člen souboru?

Určitě s sebou vše zmíněné nese. Vždyť poslechněte si
písničky, zamyslete se nad texty. Již v minulosti do písně vkládali autoři
sebe sama. A i dnes se mnoho lidí v těchto textech nachází. Každý zpěvák
by se měl najít v tom, co zpívá, a vědět, o čem zpívá.

Folklór je fenomén, který se na vesnicích zejména Moravy přechovává,
a řekl bych, že se lidé v dnešní době k němu vracejí. Lidé jsou pyšní,
když je něco, co je z jejich vesnice, ať je to kroj, písnička či taneční folklórní
soubor. Věřím tomu, že každý z nás má v sobě kousek toho, co dělá folklór
tak osobitým žánrem a silnou myšlenkou, kterou si předávají celé generace.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Šimon Luža – Rocker Photo

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Měla
jsem to štěstí, že jsem stihla období, kdy jsme hráli každý den, vydělali si
peníze a jeden projekt hráli i roky. Dnes to tak není.“ Jovanka
Vojtková

 

 

 

 

Jovanku Vojtkovou zná většina lidí jako tanečnici.
Než se ale stala profesionálkou v tomto oboru, úspěšně vítězila i v soutěžích
na poli sportovní gymnastiky. Klasický tanec vystudovala na Státní taneční
konzervatoři v Praze, osmileté studium ukončila maturitou a absolutoriem. Její
kroky poté vedly do Hudebního divadla Karlín, kde účinkovala v mnoha muzikálech
a operetách. Hostovala také v Národním a Vinohradském divadle. Od roku 2002 se
stalo její domovskou scénou divadlo Broadway a později i divadlo Hybernia, kde měla
příležitost tančit krásné role. Před šesti lety si zařídila kosmetický salon,
ve kterém také pracuje. V současné době se těší na svého prvního potomka
a pro profesní magazín Best of poskytla úplně poslední rozhovor před porodem.

 

Chodila jste jako malá do tanečních lekcí, které
byly mimoškolní aktivitou, nebo jste tanec už přímo studovala?

Začala jsem ve čtyřech
letech se sportovní gymnastikou, protože jsem byla dost hyperaktivní a neposedné dítě. Pokračovala jsem v ní dalších šest let na vrcholové úrovni
pod vedením paní Bosákové. Byly to fyzicky náročné a každodenní pětihodinové
tréninky, ale nás to bavilo. Odměnou a motivací byly medaile ze závodů. Dnes už
mohu jen vzpomínat, co vše jsem v tom věku po fyzické stránce zvládla. V deseti
letech jsem ale s gymnastikou přestala díky konkurenčnímu boji jedné maminky. Jak
se říká – něco špatného, pro něco dobrého. Zkusila jsem přijímačky na státní
taneční konzervatoř v Praze, které jsem úspěšně zvládla, a můj život nabral
jiný směr.

 

Myslíte si, že když se tanečníci živí moderním
tancem, měli by znát i základy klasiky?

Myslím si, že klasický
tanec je základ, bez kterého by se tanečník neměl obejít. Je to jako abeceda,
kterou vás učí v první třídě a kterou nemůžete přeskočit, protože byste neuměla
číst. U toho, kdo neprošel alespoň základy
klasiky, je to na jeho pohybovém projevu vidět.

 

Chodila jste do tanečních, když jste tanec
studovala?

Proč? Na to už nebyl
čas, chuť a ani síla. Ve škole jsem byla většinou od sedmi do sedmi. Po
protančeném a prostudovaném dni jsem už jen dorazila domů, napsala úkoly a
padla do postele.

 

Co byste doporučila mladému člověku, který se
rozhodl, že se bude živit tancem?

Pokud je ten člověk
rozhodnutý, že se tomu chce věnovat, ať do toho jde. Ale musí počítat s tím, že
to bude mít v dnešní době jako zábavu nebo přivýdělek, protože práce tanečníka
není v Čechách dobře finančně ohodnocená. Proto tanečníci působí ve více
projektech, nebo mají ještě jiné zaměstnání.

 

Zažívají začátečnice někdy šikanu?

Nesetkala jsem se s
šikanou ani na škole, ani v divadle. Z učitelů jsme měli respekt, vedli nás a vychovávali. Škola byla velká dřina, ale ráda na ni budu vzpomínat.
Nepříjemné situace jsem zažila spíše až v divadlech, tím myslím pomluvy a
intriky. Trvalo mi, než jsem to začala brát s nadhledem. Ale to se asi děje všude.

 

Jak zapadne nováček do kolektivu? Má to v něčem
těžší?

Pokud je člověk
dochvilný, spolehlivý, na zkoušky chodí připravený, tak zapadne bez problémů.

 

Jak se mohou v taneční branži uplatnit i lidé,
kteří nejsou nejštíhlejší, ale mají cit pro rytmus?

Záleží na výběru stylu
tance. V baletu by se těžko uplatnila korpulentní tanečnice, ale v jiných
stylech, jako třeba v břišních a latinskoamerických tancích, je hezčí pohled na
tanečnici krev a mléko než na chrastící kosti v těle. To je můj názor.

 

Měla jste někdy nějaký vážný úraz, který se stal
při tanci? A jaké úrazy tanečníkům nejčastěji hrozí?

Nejčastěji jsou to asi
zpřetrhané vazy, vyhřezlé plotýnky a zlomeniny. Naštěstí mě nic takového
nepotkalo, jen drobnosti, jako jsou například výrony kotníků a nalomeniny. Ale
je pravdou, že rok od roku víc cítím opotřebovanost svého těla, kloubů a
páteře. V podstatě si ale nemám na co stěžovat, vždyť dávám tělu zabrat třicet
let.

 

Vzpomínáte nerada na dobu, kdy jste jako
profesionálka s tancem začínala?

Naopak, na tuto dobu
vzpomínám velmi ráda. V hudebním divadle Karlín jsem získávala praxi a cenné zkušenosti, které jsem dokázala využít pro svou další taneční kariéru.

 

Tanečníci působí ve více projektech. Které z nich
si mohou zvolit sami a ke kterým se dostávají poněkud složitěji?

Měla jsem to štěstí, že
jsem zažila dobu, kdy projektů bylo hodně a bylo z čeho vybírat. V roce 2002
jsem konkurzem získala angažmá v divadle Broadway, které se otvíralo muzikálem
Kleopatra, a během desetiletého působení v něm jsem měla příležitost vystupovat
v mnoha muzikálech a zatančit si tam krásné role. V roce 2006 mi byla nabídnuta smlouva na roli němé dívky v muzikálu
Golem, kterým se otvíralo divadlo Hybernia. Je to hlavně o konkurzech a
je potřeba i trochu štěstí.

 

U filmu se říká, že režisér má svůj oblíbený okruh
herců, které stále dokola obsazuje. Funguje to tak i v muzikálech?

Asi ano, měla bych pro
to i pochopení. Je příjemnější pracovat s někým, s kým se vám nejen dobře dělá,
ale také víte, že se na něj můžete spolehnout. Dnes se bohužel spousta lidí
dostane k dobré práci, ale pak třeba nepřijdou na zkoušky, nebo jsou
nepřipraveni, a ani se neomluví. Pak je lepší pracovat s někým, koho znáte.

 

V muzikálech působí choreografové nebo režiséři,
kteří účinkující nějakým způsobem vedou. Je pro vás lepší, když je režisér
přísný a nekompromisní, nebo vám více vyhovuje benevolentní typ, který si i
trochu nechá mluvit do práce od zpěváků a tanečníků?

Na škole nás učili
naslouchat, pracovat a ne přiliš diskutovat. Krásným zážitkem pro mě byla
spolupráce s panem režisérem Jozefem Bednárikem, který má jasnou představu, co
po vás chce, dokáže vám danou postavu vysvětlit, zahrát, zatančit, jednotlivé
připomínky vtipně podat a udržet po dobu dvou až tříměsíčního zkoušení v lidech
dobrou náladu.

 

Zažila jste někdy, že si tvůrci nějakého projektu
vymysleli na pohled sice fantastickou choreografii, ale pro tanečníky to bylo
těžko realizovatelné, dokonce třeba i nebezpečné?

Na nic takového si
nevzpomínám. Vždycky se vše upravilo tak, aby to fungovalo a aby to bylo
bezpečné.

 

Jak to vypadá, když se v muzikálech učí tančit zpěváci?
Pomáháte jim?

Je pravda, že se u toho
člověk občas baví. (smích) Na druhou
stranu je to stejné, jako kdybych já najednou měla zpívat, to by se možná nikdo
ani hrůzou nesmál. Takže to beru tak, že jejich profesí je zpěv a ten tanec v
podstatě vždy nějak zvládnou. A pokud chtějí poradit, tak jim ráda poradím.
Třeba když se zkoušel Baron Prášil, tak jsem s manželem (pozn. redakce: zpěvák Josef Vojtek.) trénovala i doma. A drtil
poctivě, i když nemá rád kritiku. (smích)

 

Vybaví se vám zpěvák nebo zpěvačka, kteří mají
současně i taneční talent?

Napadá mě například
Helena Vondráčková, se kterou jsem měla možnost spolupracovat v muzikálu Baron
Prášil, Jiří Korn a samozřejmě můj manžel Josef Vojtek. (smích)

 

Které taneční projekty vám připadají nejzajímavější
a čím?

Byly to jednoznačně
projekty, ve kterých jsem měla možnost tančit hlavní role, jako byl had v muzikálu Kleopatra, němá dívka v muzikálu Golem a fyzicky nejnáročnější role
krvinky v muzikálu Dracula.

 

Jaké jsou rozdíly mezi projekty, kdy tančíte v
doprovodné skupině a kdy sólově?

Myslíte
v company? Je to obtížnější v tom, že na jevišti nejste sama, ale ve skupině, a
udržet formaci, pohyb a rytmus jako jeden je mnohdy velký problém. A když má
někdo „okno“, je to více vidět, než když jste na jevišti sama a můžete
improvizovat.

 

Jaké jsou vaše zkušenosti s konkurzy?

Je to nutné zlo, aby
člověk získal práci. Naštěstí jich za sebou moc nemám, protože zůstávám věrná
divadlu Broadway.

 

Měla jste někdy problémy s kostýmem, který se
vůbec nehodil k choreografii, kterou jste měla ztvárnit?

Ano, stává se, že při
nastudování a následném projíždění nového projektu zjistíte, že návrh kostýmu
nejde skloubit s danou choreografií. Vždy je to pak na domluvě a kompromisech
choreografa
a kostýmního návrháře.

 

Existují třeba i nepsaná pravidla, která by měl
tanečník dodržovat?

Nejen tanečníci, ale
všichni, kteří se podílejí na projektu by měli dodržovat dochvilnost,
spolehlivost a připravenost. Je pro mě s podivem, kolik lidí o tom nemá zdání

 

Do kdy může tanečník vykonávat svoji profesi?

Řekla bych, že je to do
té doby, kdy mu slouží a drží tělo pohromadě. (smích) Takže individuální záležitost.

 

Jak vy sama cítíte, do kdy budete toto povolání
ještě dělat?

Už několik měsíců
netančím a pečlivě se připravuji na svoji největší životní roli. Tou je role
maminky. Ráda bych se ještě vrátila do muzikálů, ale miminko a jeho potřeby pro
mě budou prioritou.

 

Jaké má tanečník možnosti, když skončí s tancem
aktivně? A co budete chtít dělat vy?

To je na každém z nich,
na jeho možnostech, schopnostech a chuti. Já jsem se rozhodla před šesti lety
pro kosmetický salon, ve kterém nabízím kosmetické služby a permanentní
make-up. Práce, která mě baví a která šla časově skloubit s divadlem.

 

Jaký styl tance vám vyhovuje nejvíce?

Teď už je to spíše
tanec kolem plotny a domácnosti. (smích)
Ale vážně, velký respekt mám ke klasickému tanci a k choreografiím a stylům, ve
kterých můžete esteticky a elegantně ukázat možnosti svého těla. To mi vyhovuje
víc než se zoufale zmítat po jevišti a mlátit sebou o podlahu v duchu „moderno-výrazo-scénického“
tance.

 

Máte nějaké zkušenosti také s černým divadlem,
výrazovým tancem?

Minimální zkušenost, co
se týká černého divadla, a jiné styly, jsem studovala hlavně na škole.

 

Je nějaký typ tance, který byste nezvládla?

Těch je spousta, teď mě
napadá například břišní tanec, při kterém bych ze sebe vytřepala pár
pochroumaných plotýnek. (smích)

 

Jak vypadá vaše obvyklá taneční výbava? Obsahuje
něco speciálního?

Taneční boty a pohodlné
oblečení, to je základ, pak nejsou od věci i nějaké zdravotní pomůcky. (smích)

 

Existuje něco, v čem vás tančení omezuje?

Kromě sportů mě nic
nenapadá. Výslovně jsme měli zakázané lyže, brusle, prostě zimní sporty, při
kterých je velká pravděpodobnost úrazu. Naopak tím, že tancuji, mám méně
omezení, než lidé, kteří se nehýbou vůbec.

 

Je nějaký sport, který se doporučuje tanečníkům
vedle jejich profese provozovat?

Určitě, ale je to
individuální. Úžasné je plavání, které je dobré na záda, nebo posilování. Já
osobně jsem spíše pohodlnější typ člověka a zaberu, až když mám problém. To pak
cvičím pravidelně, hlavně jógu a pilates.

 

Je něco, co vám z oblasti tance v Čechách chybí?

Měla jsem to štěstí, že
jsem stihla období, kdy jsme hráli každý den, vydělali si peníze a jeden
projekt hráli i roky. Dnes to tak není.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Erika Čelikovská

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up a vlasy: Lenka Walderová

Šaty: Fashion kolekce
Jana Berg www.janaberg.com

Foceno v areálu
restaurace Žofín Garden www.zafingarden.cz

Korektura textu: Květa Strnadová

Produkce: Michaela
Lejsková

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

 

 

 

„Lidé
si o mně myslí, že jsem projel celý svět. Ale já mám celý
život jen jednu cestu a ta vede do mého ateliéru.“ Michal Singer

 

 

 

Jistě
znáte pořekadlo „Nemaluj čerta na zeď“! Malíř Michal Singer
tento slovní obrat nezná. Motivy, které oživují jeho obrazy,
jsou především o procitnutí, provokaci, o zábavě. Michal
Singer je výtvarným umělcem, jehož tvorba vás v žádném
případě nenechá chladnými. Ateliér Michala Singera najdete jen
kousek od Janáčkova nábřeží v Praze a část jeho tvorby
můžete shlédnout mimo jiné také v restauraci Zlatý had na
Malé Straně.

 

Všimla
jsem si, že formáty, na které malujete, se velikostně značně
liší. Jaký je pro vás rozdíl v náročnosti malování
velkého a malého obrazu?

Největší
rozdíl vidím v pracnosti. Velký obraz mám hotový hned a
s malým se hrabu hrozně dlouho.

 

Vybíráte
si pro velké obrazy nějaké specifické motivy? Jiné, než pro
malý formát?

Mám
to tak, že když se mi zjeví námět, následně se mi ukáže i
jeho velikost.

 

Jaké
formáty malujete nejčastěji?

Zhruba
dvakrát dva metry. Nejraději mám šestkrát tři metry, ale když
nouze naučila Dalibora housti, naučil jsem se i já dělat malé
věci. (smích)

 

Na
velký obraz už musíte mít pořádné štafle. Je to tak?

No
jasně! Štafle a jedu! Na takovém plátně mám pocit, že otiskuju
sám sebe.

 

Z jakého
důvodu vás méně baví malovat menší obrázky?

Když
začnu, tak pak už mě to začne těšit, ale nechce se mi do nich.
Obraz, kterému nevěřím, nedám z ruky. Malý obraz je
spekulace, teorie. Celé malování je lež, ale u toho malého
formátu je lež vystupňovaná.

 

Proto
je pro vás představivost důležitější než realita?

Představivost
realitu zahrnuje. Kondenzuje řadu vizuálních a jiných prožitků.

 

Nemáte
někdy obavu, že ztratíte múzu? Nepřihodilo se to už někdy?

To
se nikdy nemůže stát. Já při tom hledání dvakrát málem
přišel o život, než jsem našel ten svůj pramen, který by neměl
jen tak vyschnout.

 

Jak
se to stalo?

Za
cenu velkého trápení, pokusů a omylů. Postupně jsem tak našel
sám sebe. Tedy: v obrazech. S tím skutečným já je to
celé poněkud komplikovanější…

 

Co
nejčastěji lidé vidí ve vašich obrazech?

Hodně
barvy. Mraky, tuny… Barevnost totiž hodně nadsazuju.

 

Proč
ta nadsazenost?

Už
ani nevím. Je to nějaký zvyk. Naučil jsem se vyjadřovat
v čistých barvách a u toho jsem zůstal.

 

Barvy
nikdy nemícháte?

Nikdy.
Používám jen čisté barvy.

 

Máte
nějaké vyloženě oblíbené barvy?

Ne.
Jen používám velmi rád jedovatě zelenou, protože je hodně
psychedelická. Tahle zelená a ostře růžová, těch používám
jako šafránu, jako střelivo!

 

Jak
tomu mám rozumět?

Kvůli
jejich průraznosti, kterou z nich cítím!

 

Dokážete
si od vlastní tvorby udržet odstup?

Při
malování ne, ale jakmile dokončím práci, získám i já potřebný
odstup a ten je pro mě stejný, jako pro kohokoliv jiného. Abych to
vysvětlil: s dílem jsem sžitý a propojený, když ho dělám,
a když ho dokončím, tak je pro mě stejně cizí, jako pro
kohokoliv jiného. K tomu trefně poznamenávají Polynésané:
Bůh ožívá okamžikem vzniku uměleckého díla a umírá s jeho
dokončením.

 

Nemohla
jsem si nevšimnout, že na vašich obrazech je poměrně hodně
erotiky…

…a
jak říká Kalle Blomkvist (pozn.
redakce: dětský hrdina knih švédské spisovatelky Astrid
Lindgrenové)
– běžná praxe. (smích)

 

Na
některých vašich obrazech se čas od času objevují popisky,
texty. Jaké mají opodstatnění?

Objevují
se mi zkrátka v hlavě. A tak je prostě opíšu, resp. omaluju.

 

Co
třeba projev a energie obrazu, jak pracujete s tímto? Co
chcete, aby se v obraze projevilo?

Hlavně
to, aby si lidi nedělali iluze, že je vše jen krásné a idylické.
Není to o postojích, ale o formě. Obraz musí být zábava. Pokud
se nebavím já, tak nikdo. Já ty věci dělám s jistou
radostí. Pak není možné, aby se to nepřeneslo a nestrhlo i
ostatní! Pozitivní se mi jeví to, že to moje malování je čím
dál tím lepší. Například sportovec má své limity, ale
v malování můžete jít pořád dál.

 

Jaký
je váš majetnický vztah k vašim dílům?

Nemám
právo si nic schovávat. Hlavně od té doby, co jsem na volné
noze. (smích)

 

Jaké
máte zkušenosti s kupci?

Nejlepší
je, když přijde sám muž a ten se rozhodne koupit hned. To samé
platí pro ženy. Ale pokud přijde pár, tak se líbí něco
jednomu, ten druhý to zas zpochybňuje, přemýšlí, přehodnocuje
a to je pak o ničem.

 

Jste
zastáncem toho, aby obraz měl rám?

Dobře
zarámovaný obraz mu přidá třicet procent hodnoty, někdy i více.
Dobrý obraz musí vydržet všechno, ten prokoukne i bez rámu, ale
rám mu dává punc, uzavře ho a podpoří.

 

Mám
pocit, že jste si prostřednictvím svých obrazů prožil hodně
příběhů, které se ve skutečnosti nikdy nestaly, je to tak?

Lidé
si o mně myslí, že jsem projel celý svět. Ale já mám celý
život jen jednu cestu a ta vede do mého ateliéru. Znáte Edgara
Degase? Toho když se ptali, jak namaloval to krásné moře, že
určitě musel mít spoustu zážitků, odpověděl, že malíři
stačí kus hadru pohozeného v ateliéru, aby namaloval moře.
A to je ta lež. Klamat je pravdivější, než mluvit pravdu.

 

Ovlivňují
vás v tvorbě roční období?

Trochu
ano, protože strašně rád chodím plavat a tomu věnuji čas
v létě. V zimě téměř nerušeně pracuji, zavřu se
v ateliéru a „vyšívám“.

 

Má
smysl za vámi chodit se zadáním zakázky?

Ne,
to ať nikdo ani nezkouší. Nedělám to ze zásady.

 

A
kdyby se vám v ateliéru posadila krásná žena a chtěla by
se nechat malovat?

No
tak to bych ji namaloval tak, že by byla dost překvapená! (smích)

 

Čeho
má malíř nedostatek?

Společnosti. Malíř je pořád sám. A já se to naučil řešit tak, že jsem si
ateliér ve svých představách zalidnil.

 

Podle
čeho jako malíř posuzujete jiné dílo a řeknete o něm, že je
to dobrá práce?

Podle
toho, zda má jednotu.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text
a produkce: Michaela Lejsková

Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno
v restauraci Zlatý had www.zlatyhad.cz

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

„Nemám potřebu dělat dějové náměty. Pro mě je ten děj
už ve výrazu portrétovaného.“ Jana Krausová

 

 

 

Setkání
s výtvarnicí a herečkou Janou Krausovou mi připomnělo úryvek z Bible, kde se píše: „Naším doporučujícím listem jsme my sami. Je napsán na
našich srdcích a všichni jej vidí a mohou číst.“

Pro
rozhovor jsme zvolili restauraci My Life v pražských Holešovicích.
S novou jarní kolekcí, kterou nám pro focení zapůjčily firmy Anorac a Klenoty
Aurum, přinášíme nádech jara, kterým se pomalu loučíme se zimními měsíci a
přinášíme trochu veselejší barevnou inspiraci i vám, našim čtenářům.

 

Paní
Krausová, jak to máte s inspirací pro kreslení? Kreslíte něco, co musíte
vidět, nebo to, co vám dává vaše představivost?

Hlavní inspirací je mi
příroda. Nejenom momenty, pocity a atmosféra, která je pro mě nejvíce
inspirativní, ale také člověk. Přesněji, jde o kresbu či malbu portrétů. Jsou
to spíše figurální náměty. Nemám potřebu dělat dějové náměty. Pro mě je ten děj
už ve výrazu portrétovaného.

 

Zabývala
jste se někdy při kreslení fyziognomikou, tj. znaky ve tváři, které
charakterizují vnitřní povahu člověka?

Slyšela jsem o tom a je to
zajímavé. Nicméně, odborník v této oblasti nejsem.

 

Kde
obvykle vystavujete svá díla?

Naposledy jsem vystavovala
ve Vinné galerii v Brně na téma portréty a kresby. Před tím byla výstava
v Hradci Králové, kde byla tematikou příroda, figurální portréty a kresby.
A moje poslední výstava končila v lednu v krásných podzemních,
klenutých prostorách galerie U Zlatého kohouta, kde byla dekorativní keramika,
akvarely, kresby a koláže.

 

Je
pro vaši tvorbu příznivější fakt, že bydlíte mimo Prahu?

Malování na venkově by mi
mělo vytvářet příznivější podmínky než ve městě. Jenže jsme koupili zámeček,
máme hospodářství a dojíždím za prací do Prahy. Je to krásné, málo osídlené
místo, kde jsou kopce, lesy a rybníčky. Organizace práce mi ale nedovoluje
dostat se k malování tak, abych ho mohla dělat soustavně třeba celý den.
Takže mám permanentně rozdělanou tvorbu. Snažím se udělat si tam ateliér,
protože ještě donedávna jsem ho měla v Praze. Je pro mě pohodlnější
neuklízet vše pořád dokola, ale opravdu mít rozdělané to, na čem zrovna pracuji
a moci se k tomu kdykoliv vrátit a pokračovat.

 

Jak
je tomu u vás s realizací zakázek? Přece jen je v takovém případě
umělec do určité míry omezen představou zákazníka. Podařilo se vám i navzdory
tomu realizovat někde umělecky významný počin, kde by současně nebyl omezen váš
osobní projev?

Jednou z takových věcí
je socha v kostele sv. Haštala na Starém městě v Praze. Bylo to při
kanonizaci svaté Anežky České. Je to už řada let. Socha tam stojí vedle oltáře,
což má pro mě velký význam. No a z těch aktuálních věcí jsem se například nedávno
zúčastnila sympozia v Lánech a v rámci tohoto sympozia jsem vytvářela
plastiku, která se jmenuje Průhled. Plastika je umístěná vedle kapličky.
S touto realizací jsem se úžasně sžila.

 

Jak
vím, je pro vás léto mnohem více pracovně intenzivní než pro většinu
divadelních herců.

Hrajeme na letní scéně na
Vyšehradě a se spoustou představení jezdíme po zájezdech, a tak léto bývá
opravdu nacvaknuté.

 

Zní
to trochu kočovně. V čem je to jiné než v kamenném divadle?

Studio DVA, které se zabývá
produkcí vlastních divadelních projektů, je soukromá společnost Michala
Hrubého, která má sice stálý soubor, ale nejsme tam v angažmá. Hraju tam
v současné době ve čtyřech hrách. Lidé, kteří jsou ve stálém angažmá, plní
nějaký dramaturgický plán. Pro mě je to o něco větší svoboda, protože mohu hrát
ještě někde jinde. Pro diváka je to především atraktivní v tom, že my
v podstatě jedeme k nim blíž. Mnoho lidí se do Prahy na představení
ani nemusí dostat. S tím je spojená zase trochu jiná atmosféra a celkové
pojetí. To si divák musí zažít a najít si pro sebe to kouzlo.

 

Nefušuje
vám Karel do vaší výtvarné práce?

Karel je hodně šikovný,
takže kdyby fušoval, tak bych to ráda viděla. Má výbornou výtvarnou paměť. Jako
kluk chodil do keramické školy. Kdyby se tomu věnoval, byl by hodně úspěšný,
ale čas si na to neudělá. Výtvarně a tvůrčí formou se o to více realizuje na
rekonstrukci našeho zámečku.

 

Jaké
máte představy o finální podobě zrekonstruovaného zámečku?

Zatím to je daleko, ale rádi
bychom uvažovali o realizaci něčeho, co je spojeno s kulturou.

 

Takovým
vytížením jste nejspíše hodně omezili cestování, nemýlím-li se?

Karel je nejraději doma,
protože kvůli práci se nacestuje dost. Takže jezdím s přítelkyněmi, nebo
s dětmi. Nedávno jsem trávila dovolenou 
v Ománu se svými syny, se kterými se jinak málo vidíme. David je
pořád ve studiu a pracuje na své desce a Adam studuje herectví.

 

Adam
režíroval jednu z her, ve které hrajete – „O lásce“, která měla premiéru
už v roce 2009. Můžeme se na ni těšit i v této sezóně?

Určitě ano. Ta hra se bude
hrát ještě dlouho. Dokud má hra úspěch a prodává se, tak ji hrajeme. Například
představení „Otevřené manželství“ hrajeme s Karlem už osmým rokem.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Vratko Barcík

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Vlasy: Veronika Soukupová,
kadeřnictví Honzy Hlaváčka, hotel Corinthia Praha

Make up: Pavel Bauer, Estée
Lauder

Partneři produkce:

GOVI Kašmír www.kasmir.cz

ANORAC www.anorac.cz

Klenoty AURUM www.aurum.cz

Estée Lauder www.esteelauder.com

Restaurant My Life www.restaurant-mylife.cz

 

 

 

 

 

„Živit se jen uměním není v dnešní době vůbec snadné“. Zdena Šafka Řeháková

 

 

 

Setkání s výtvarnicí Zdenou Šafkou Řehákovou bylo přinejmenším
inspirativní. Povídání, které se mělo točit pouze kolem umění, získalo najednou
zcela jiný rozměr, když se zmínila o třech dětech, které si vzala do pěstounské
péče. Její život je barevný, tak jako její obrazy. Ona sama mi připomínala
anděla, toho, kterého maluje ve svých kresbách. Elegantní, s dlouhými
blond vlasy a příjemným úsměvem na rtech.Fotografie zhotovil Robert Vano v restauraci Mlýnec v Praze.

 

Proč používáte mezi svým křestním jménem a příjmením „vsuvku“ Šafka?
Jde snad o přezdívku z dětství?

Ne, o přezdívku nejde. Je to jen
takový komplikovanější příběh. Moje rodné jméno Řeháková si po mně vzal před šestatřiceti
lety můj první manžel. Pak jsem se znovu vdala a jméno Šafka sloužilo později i
jako obchodní značka naší firmy. Oděvy, které jsem navrhovala, jsme vyráběli
pod značkou Zdena Šafka. Uplynulo dalších pár let a vrátila jsem se
k prvnímu manželovi, který tentokrát trval na tom, že se budu jmenovat po
něm a získala jsem tak zpátky své rodné jméno. Jméno Šafka pro mě zůstalo tedy
spojené s tvorbou, ale úředně jsem Řeháková rozená Řeháková. Tím obvykle
vyvolávám na úřadech mírný zmatek. (úsměv)

 

 

Mohu se zeptat, zda váš první manžel měl nějaké „nepěkné příjmení“?

Jeho příjmení bylo naprosto běžné,
české, ale nejspíš ho nespojovalo s rodinou. To se tak někdy stává. Proto
se rozhodl k tomu v té době neobvyklému kroku a to dokonce za cenu,
že se naučí vyslovovat hlásku „ř“, se kterou měl potíže.

 

Děkuji za objasnění a začněme, prosím, náš rozhovor znovu od začátku.
Kdy se ve vás objevila chuť studovat umělecké školy?

Už jako dítě mě přitahovalo umění.
Rodiče pro to moc pochopení neměli. Hlavně nevlastní otec by mě nejraději viděl
někde v učňáku. Ale nakonec jsem se dostala na gymnázium a už během studia
jsem vytvářela první obrázky z barev, na které jsem si našetřila tím, že
jsem nechodila na obědy, nechávala jsem si drobné z nákupů a také jsem
jezdila na černo. Často jsem také chodila za školu, abych mohla v klidu
malovat. To sice moc hezké příklady nejsou, ale chtěla jsem se dostat na
Vysokou školu umělecko-průmyslovou, a tak jsem pro to dělala, co jsem mohla.
S malou přestávkou po gymnáziu se to podařilo a vystudovala jsem textilní
výtvarnictví.

 

Následovala práce v divadle F. X. Šaldy, kde jste byla zaměstnaná
jako kostýmní výtvarnice.

Bylo to pro mě hezké období. Práce
v divadle mě opravdu bavila. Nestačilo jen vytvořit kostýmy pro nějakou hru
(premiér bylo i několik za rok). Musela jsem si hru pečlivě přečíst, vžít se do
doby, do situace, do jednotlivých postav, spolupracovat se scénografem,
s režisérem a někdy třeba bojovat s některými herci, kterým se zdálo,
že v mém kostýmu nejsou dost hezcí. Vyhovovalo mi také, že jsem mohla přes
den trávit dost času se svými dětmi. A když mi zbyl čas, tkala jsem doma
gobelíny, až mě z toho bolela záda. U tkaní jsem s kratšími
přestávkami zůstala dalších dvacet roků.

 

Říkala jste, že jste měla firmu…

Na to bych nejraději nevzpomínala.
Jako mnoho jiných jsme se s manželem hned, jak to bylo možné, pustili do
podnikání. Přiznám se, že jsem sama byla zpočátku okouzlená rychle se měnícím
světem módy. Přehlídky, stále nové modely, třeba včetně oblečení pro naše olympioniky
do Lillehammeru. Dělalo mi dobře, když na prezentaci kolekce přijela televize.
Ale ne všechno se podařilo. S manželem jsme se rozvedli a dál mě
s ním spojovala jen firma. Ekonomice vůbec nerozumím, a tak jsem starost o
chod firmy vyjma tvorby kolekcí, shánění látek a organizování přehlídek
nechávala na jiných. Firma zkrachovala a já zůstala s dětmi a také
s dluhy, o nichž jsem neměla ani tušení.

 

Kolik dětí máte?

Jednoduchá otázka, ale vysvětlení
je pro mě skoro stejně komplikované jako s těmi jmény. Děti mám dvě. Poté,
co jsem se vrátila k prvnímu manželovi, tak s jeho dcerou tři a
k nim jsme si přidali tři další, které jsme si vzali do pěstounské péče. A
za těmi jednoduchými počty jsou dlouhé příběhy.

 

To mi přijde docela romantické,
většinou se takové příběhy odehrávají pouze ve filmech. Ale vypadá to, že váš
život a vaše aktivity nejsou zcela typické. Máte s manželem již tři děti,
a přesto jste si vzali do pěstounské péče další tři děti. Co vás k tomu vedlo?

Ty naše děti jsou už dost velké.
Když jsem se potřetí vdávala, dvě starší už dokončily studia na vysoké škole a
nejmladší dcera ji studovala. A máte pravdu, můj život začal mít romantické
rozměry. Po krachu firmy jsem rozhodně neměla na rozhazování, někdy ani na
nájem. A najednou se vše změnilo. Být v padesáti zamilovaná, zopakovat si
svatbu po téměř třiceti letech se stejným mužem, vrátit se k tvorbě a mít
se dobře, co víc jsem si mohla přát? Jenže s pocitem, že nám nic neschází,
přišel jiný pocit. Že bychom se mohli o naše štěstí podělit s někým, kdo
ho nemá. Možná k tomu přispělo i to, že jsem věřící a také to, že
s manželem jsme neměli děti spolu.

 

Takže jste se rozhodli vzít si
tři děti do pěstounské péče.

Ne, to v žádném případě! Přáli
jsme si jedno. Absolvovali jsme nezbytné administrativní procedury, abychom se
po roce dozvěděli, že doporučený maximální rozdíl mezi pěstounem a svěřeným
dítětem je třicet pět roků. Takže to vypadalo na středoškoláka nebo spíš na
žádné dítě. Shodou okolností jsem tehdy navrhovala uniformy pro soukromé
gymnázium Open Gate v Babicích a tam jsme při návštěvě
potkali dvanáctiletou holčičku, která nás svou bezprostředností okamžitě „dostala“.
To, že má dva sourozence v Klokánku nás trochu zaskočilo, ale řekli jsme si,
že jim alespoň nabídneme pestřejší víkendy. Víkendy se opakovaly a nakonec se
naše rodina rozrostla.

 

Jaké to je, získat najednou tři
děti do pěstounské péče? Jak byly děti staré, když jste si je vzali?

Je to zápřah a podstatně to změní
život. Najednou se to, na co jsme se s manželem ještě před pár měsíci
těšili, že budeme hlavně spolu, dostalo na druhou kolej. Náš život určovaly
svěřené děti a lhala bych, kdybych tvrdila, že všechno bylo úžasné. I my jsme
si prošli krizemi. Po padesátce přece jen už rychleji ubývají síly. V pěti
jsme trávili následujících pět roků. Potom se nejmladší, tehdy jedenáctiletá
holčička vrátila k mamince, nejstarší chlapec si po dosažení plnoletosti
zařídil život sám a s námi zůstala prostřední, která už je dnes také plnoletá.

 

Jak se vám podařilo spojit vaši
práci s péčí o děti? Ty musely do vašeho života přinést spoustu zajímavých
momentů.

Na zajímavé momenty jsem si opravdu
nemohla stěžovat! (úsměv) Pravda je,
že vychovávat děti v pěstounské péči je asi náročnější, než vychovávat
vlastní. Stále přemýšlíte, zda to, co děláte, děláte správně, jak máte reagovat,
když neznáte jejich minulost a když vědí, že nejste jejich rodiče. To vše
vyžaduje velkou a stálou pozornost a pak mi chybělo soustředění na vlastní
tvorbu.

 

V tom to mají asi jednodušší muži-umělci, že?

Určitě. Mohou se odpoutat od
reality a uzavřít se ve svém světě na celý den, celý týden, ale když jsem
zrovna malovala a ozvalo se, „co bude k večeři?“ nemohla jsem si moc
vybírat a šla jsem vařit. Na druhou stranu některé obrazy vznikly přímo jako
odezva na novou situaci. Například úplně na začátku, když jsem začínala den za
křiku našeho prvňáčka: „Proč mám jít do školy? Pořád po mně něco chcete! Nejste
moji rodiče!“ Nakonec jsem namalovala Amálčin portrét a ve formě triptychu jsem
k němu z každé strany přidala jednoho anděla. Aby pomáhali jí i nám. Gotický triptych bylo možné jednoduše zaklapnout. Tenhle ne. Vůbec si ale nestěžuji. Měla jsem
současně i tvůrčí volnost danou tím, že manžel mé práci rozuměl, zabezpečil nás
a nemusela jsem čekat, zda něco prodám, abych zaplatila nájem. Živit se jen
uměním není totiž vůbec snadné.

 

V katalogu k jedné
z vašich výstav jsem se dočetla, že do roku 2004 bylo vaším hlavním
vyjadřovacím prostředkem textilní výtvarnictví – návrhy
a realizace gobelínů, tvorba divadelních kostýmů a módní návrhářství, za něž
jste získala i řadu ocenění. Dnes se však věnujete převážně malířství. Jaká
jsou vaše ústřední témata?

To jste mě zaskočila. O tématech
nepřemýšlím, asi přicházejí sama a jsou dána tím, co mě zajímá, co mě
obklopuje. Tedy hlavně lidé a jejich vztahy. Ať už ve zjednodušené až grafické
podobě, jako v cyklu „Capita picta“. Nešlo o portréty, ale spíše o jakési
symbolické a nadčasové zobrazení lidské hlavy jako místa, kde se zpracovávají
pocity a rodí myšlenky. Od „hlav v obrazech a obrazů v hlavě“ jsem
postupně přešla k něčemu, co by se dalo nazvat civilně sakrálním uměním.
Na mých plátnech jsou banální situace, do nichž se lidé dostávají na silničním přechodu,
v tramvaji, při jízdě na kole.

 

Když jsem sledovala vaši tvorbu, zaujali mě andělé…

Je to tak. Právě v určitém
místě se objeví anděl. Je jedno, jestli skutečně existuje, ale je to svědek
našich činů a také nenápadný pomocník. Jedno rozměrné plátno si vybrali do
kanceláře ombudsmana. Potěšilo mě, že se tady můj záměr potkal se skutečným
životem, se smyslem práce někoho, koho jsem si vážila. Jindy jsem si vybrala
jeden den důležitý den a zpětně jsem k němu vytvořila malířský dokument na
základě vzpomínek, představ, obav, radostí… Kurátor výstavy, na které jsem
obrazy předvedla, jí dal jednoduchý název 17-05-03.

 

Kromě inspirace z vašeho osobního života – hledáte i někde jinde?

I ta nejčistší fantazie a imaginace
mají podle mě původ v reálném světě. Někdy mě zaujme opakující se průjezd
vlaku přes viadukt, který následně přetvořím do obrazů, jejichž barvy
odpovídají nejen skutečné době, ale i mým náladám. Teď trochu experimentuji
s obrazy, na kterých je opět zdánlivě statický okamžik podroben detailnímu
zkoumání. Něco se při něm ztratí, něco objeví. Sama nevím, jak to dopadne.

 

Kde všude už jste vystavovala?

Když pominu to vzdálenější období, kdy moje gobelíny cestovaly po Evropě,
až dorazily do pražské Nové síně, tak obrazy jsem vystavovala hlavně
v Praze. Od Galerie České pojišťovny přes Senát ČR až třeba k Prinz
Prager Gallery. Ta výstava v GČP byla ovšem důležitá a od ní se odvíjela i
řada výstav v dalších městech v Čechách a na Moravě. Oblíbila si mě i
jedna rakouská hraběnka, která mě každý rok uhání, abych něčím přispěla do
výstavy, která je součástí zámecké prohlídky. (úsměv)

 

Jak se tedy daří umělcům
v přetechnizované době poznamenané krizí?

Ti, co jsou odkázaní sami na sebe, to nemusí mít jednoduché. Ani známé
jméno nezaručuje prodejnost. A kupující jsou často zmanipulovaní stejným způsobem,
jakým působí reklama na běžné zboží. Šok, atraktivita, ale třeba i okázalá
nesrozumitelnost se stávají dominantními prvky umělecké tvorby. Někdy mám
dojem, že se vytváří umělý svět. To, co je drahé, je atraktivní, to, co je
drahé, je považováno za „pravé“ umění. Samozřejmě to neplatí obecně, ale
marketing se stává součástí trhu s uměním a to tou nejdůležitější.
Jestliže ovšem marketing zájem o umění vybudí jako třeba v případě nedávné
aukce českého umění v Sotheby´s, je to jen dobře.

 

A jak to cítíte vy? Určitě jste
ráda, když se nějaké vaše dílo prodá, to je přece svým způsobem ocenění umělce.

Pro mě osobně je prodej vlastních děl dost ambivalentní. Nejdříve jsem se
s některými obrazy obtížně loučila, jindy jsem si představovala, že bych
za ně mohla dostat víc a někdy mě zaskočila cena, která v aukci vyšplhala
vysoko nad můj odhad.

 

Zdá se
mi, že lidé to mají v dnešní době s nákupy obrazů problematické.
Jedna skupina na to prostě nemá a ti druzí, kteří by měli, zvažují investice do
umění velmi opatrně. Dá se s tím něco dělat?

Tak to opravdu nevím. Myslím si, že nejde vždycky
ani o finanční možnosti. Podívejte se, jakou sbírku vybudoval například
brněnský sběratel Richard Adam. Nepředpokládám, že by byl extrémně bohatý, ale
chtěl investovat do něčeho, v čemž spatřuje trvalou hodnotu a
pravděpodobně se dokázal vzdát věcí pomíjivější hodnoty. Problém tedy bude
spíše ve stanovení žebříčku toho, co je pro každého důležité a co ne. A obraz
na zdi se nemění tak snadno jako program na posledním modelu plazmové televize.

Na závěr našeho rozhovoru vám
musím složit poklonu. Vypadáte neuvěřitelně skvěle. Určitě by vám nikdo nehádal
věk, který máte uvedený v občanském průkazu. Zajímalo by mě, jak to
děláte, jaký máte recept?

Děkuji za kompliment a hned
přiznávám, že se o sebe nikterak přehnaně nestarám. Žádný botox, žádné
liposukce, žádný neinvazní peeling. Cvičím jen proto, aby mě nebolela záda. Jím
střídmě a hlavně se snažím pořád dělat něco smysluplného.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano

Produkce: Michaela Lejsková

Foceno v restauraci Mlýnec v Praze www.mlynec.cz
 

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz
 

 

 

 

„Když tančíte, tak pracujete s citem, zkoušíte své hranice, pracujete sám se
sebou v extremních situacích.“ Tereza Lenerová Hradilková

 

 

 

 

 

Moderní
divadelní tanec prošel za svoji existenci mnohými změnami, včetně svého názvu. S
otevřením hranic na konci osmdesátých let minulého století se Česká republika
postupně dostávala na evropskou úroveň a termín „výrazový tanec“ se v souladu
s mezinárodní terminologií změnil na „současný tanec“, či na „moderní divadelní tanec“. Přesně tomuto
druhu tance se věnuje Tereza Lenerová Hradilková, talentovaná dcera manažera české
hokejové reprezentace Slavomíra Lenera. Tato atraktivní mladá dáma, ze které
energie přímo sálá, přijala naše pozvání do pražského hotelu Radisson Blu
Alcron, kde ji pro náš rozhovor fotil fotograf Robert Vano ve spolupráci s AVON Cosmetics a kadeřnictvím Honzy Hlaváčka.

 

Jakou
historii má u nás v České republice moderní divadelní tanec, dříve známý pod
pojmem výrazový tanec?

Jelikož jsem chodila na
Konzervatoř Duncan centre, znám pouze větev tzv. českého duncanismu, který byl nesmírně
významný. Všeobecně se výrazový tanec po celém světě začal objevovat až koncem
19. století, či spíše začátkem 20. století a to hlavně díky Isadoře Duncanové,
tanečnici, která údajně jako první svlékla piškoty, tančila k divákům zády a
prostě dělala všechno naopak, než bylo v baletu zvykem.

 

Jaké
významné osobnosti vnímáte v tomto oboru u nás?

U nás byla významnou
osobností Jarmila Jeřábková, která měla možnost studovat tanec profesionálně v Salzburgu
u Elizabeth, sestry Isadory Duncanové, kde poté dokonce i učila. Jarmila
Jeřábková v Praze pak pracovala jako tanečnice, choreografka a pedagožka. S
příchodem komunismu byl tento směr tance omezen pro jeho individualitu a hledání
osobního jazyka. Eva Blažíčková, bývalá ředitelka Duncan center, byla její
žákyní a já zase její. V posledních desetiletích v rozvoji současného tance
sehrál významnou roli festival Tanec Praha, který již od devadesátých let představuje
na naší scéně špičky světové taneční scény.

 

Je
nutné znát základy nějakého jiného tance, abychom se této disciplíně mohli
věnovat?

Vždycky jsem záviděla
svým spolužačkám, které měly pevné základy v baletu, jelikož měly skvělé
dispozice, ale ony mně zase mohly závidět průpravu z Valášku, kde jsem se naučila
velké muzikálnosti. V dnešním moderním tanci ale může představovat přínos třeba
i fotbal nebo karate. Znám takové, co nikdy netančili, ale protože byli
pohybově nadaní a věnovali se sportu, tak jsou z nich dnes hvězdy.

 

Co
si myslíte o kombinaci klasického tance, třeba baletu, a výrazového tance?
Funguje to, že se tanečníci živí třeba více druhy tanců?

Určitě jsem pro
otevřenost v tanečních směrech. Taneční styly se mezi sebou mísí a poptávka na
konkurzech většinou zní: „Hledáme moderní tanečníky se základy baletu. Zkušenosti
v break-dance, akrobacii, zpěvu a jiných směrech vítány.“ Já většinou
zaškrtávám ty konkurzy, kde chtějí osobitý projev.

 

Jaké
taneční prvky jsou pro výrazový tanec nejtypičtější?

Normální chůze, běh a
skok. Myslím, že moderní tanec se dnes snaží co nejvíce přiblížit lidskosti, a
proto využívá jeho přirozeného pohybu, který posléze modifikuje. Ale pozor, i
když se to nezdá, mezi tanečníky se říká, že chůze na jevišti je to nejtěžší. A
je to pravda. Zkuste se v tanečním představení jen tak projít po scéně, diváci
pak najednou sledují každý detail. Například když jsem teď pracovala s
choreografem Fabricem Ramalingomem (představení Brut, taneční skupina Nanohach), tak jeho taneční prvky se skládaly
hlavně z chůze, běhu, skoku, pádu, skluzu, přitáhnutí, odtáhnutí, bouchnutí… Ovšem
ze způsobu, jakým on tyto pohyby poskládal a do jakých souvislostí, vznikl umělecký
zážitek. Mám to tak ráda! Přijde mi, že divák může být tak mnohem lépe citově
zasažen, protože ty pohyby zná, a může se s nimi ztotožnit.

 

Kolik
tanečníků bývá obvykle na scéně? Existuje nějaký ideální počet?

To záleží na záměru
choreografa. Častá jsou sóla, duety nebo choreografie pro skupinu čtyř až pěti
lidí. Projekty s větším počtem interpretů jsou finančně náročné a mohou si je
dovolit jen velké company a divadla. V České republice je taneční obor
podfinancovaný a z toho důvodu u nás velké company ani taneční centra
neexistují.

 

Proč
jste si zvolila právě tento styl?

Já si ho nezvolila, zdá
se, že on si vybral mě. Je to už dlouhá cesta od folkloru, přes jazz, k
modernímu tanci, který se neustále vyvíjí a s ním se vyvíjím i já. Proto také
asi u moderního tance setrvávám, je nesmírně různorodý, neustále u něj objevuji
nové a nové věci. Nemá v podstatě hranice, s každým choreografem se jeho styl
posouvá dál.

 

Kdy
jste se poprvé seznámila s tímto stylem a čím vás oslovil?

V Kanadě jsem poprvé
přičichla k jazzu a nejenom k němu, ale i ke spoustě dalších odvětví, jako
jsou step, balet, africký tanec aj. Byla jsem ve skvělém dětském souboru, kde
nás vyučovali profesionální choreografové a tanečníci, přes den učili nás a
večer se věnovali své vlastní skupině. Bylo to něco, co jsem v ČR nepoznala,
ohromný zážitek, už tehdy jsem tančila tance, které měly příběh, nesly nějakou
pointu, vtip, příběh a nebyly jen slepým estetickým tancováním. Když jsem se
vrátila do Čech, hledala jsem něco podobného. A byla to Konzervatoř Duncan centre,
která mě a mé rodiče oslovila právě svojí kreativností a důrazem na
individualitu. Samozřejmě, že se studiem v Amsterdamu se mi rozšířil rozhled a taková
zkušenost je k nezaplacení. Člověk přestal brát sám sebe a svoji pravdu tolik
vážně a najednou zjišťoval, kolik různých názorů a cest existuje.

 

Kam
doporučujete jet do zahraničí, pokud jde o opravdové umění ve výrazovém tanci?

Nejspíš do Belgie, kde
sídlí skupiny jako Rosas (Anne Teresa de Keersmaeker), Ultima Vez (Vim
Vandekeybus), Peeping Tom, Jan Fabre, Needcompany, nebo moje naprostá favoritka
Meg Stuart, která však pracuje na rozhraní divadla a tance a momentálně v Berlíně.
Záleží, co pro člověka znamená opravdové umění. V Belgii tato jména vyrostla v 80.
letech z opravdové touhy po změně, umělci obsadili fabriky, které si přetvořili
na své dílny a ateliery, a právě zde vznikaly ty nejzajímavější věci. Dodnes
fungují, je to obdivuhodné, ale zároveň mě hodně zajímá, co přinese dnešní
generace.

 

Znáte
Davida Parsonse (www.parsonsdance.org)? Jaký je váš názor na jeho umění?

David Parsons je
choreograf z New Yorku, ale jeho práci neznám. Nemám názor.

 

Je
těžké v tomto oboru najít učitele?

Opravdu dobrých a výjimečných
učitelů je málo. Na škole jsme měli tři roky průměrného učitele baletu a měsíc
naprosto geniální učitelku, jmenovala se Daniela Graça (učí momentálně v
Německu). S Danielou udělala celá třída za měsíc makání takové pokroky, jako s bývalým
pedagogem za rok práce. Teď, když už nejsem na škole, snažím se za dobrými pedagogy
jezdit do zahraničí, do Berlína nebo zpátky do Amsterdamu. Snažím se chodit na
jejich workshopy a vstřebat tak co nejvíc informací.

 

Jaký
sport je ideální v kombinaci s výrazovým tancem provozovat, aby si
tanečník udržel dobrou fyzickou kondici?

V tuto chvíli myslím,
že běh, je to trenér jak fyzické výdrže, tak i psychické, která je v tanečním
světě stejně tak důležitá

 

Vnímáte,
že se spolu s tancem nějak rozvíjí třeba schopnost koncentrace tanečníka?

Určitě, tancem se ve
vás začne rozvíjet úplně jiná koncentrace, je to především koncentrace na pohyb
a akce, ale zároveň i na čas a prostor okolo vás. Pak se může stát, tak jako
mě, že když jdu na divadelní představení, tak vůbec nesleduji, co říkají, ale
spíš jak se mezi sebou pohybují, jakou mají energii a tak, to samé třeba při zprávách.
Musím se vyloženě nutit, abych dávala pozor na slova a nekoukala se na detaily
každé gestikulace moderátorky, nebo kdo zrovna přeběhne v zákulisí za ní, to mě
totiž ohromně baví.

 

Dalo
by se říct, že vaše profes vám buduje současně i způsob jak odhadnout lidi.
Jaký nejpozitivnější dopad na psychiku
v této oblasti vnímáte u sebe?

Asi to, že u tance
poznávám sama sebe. Zní to jako klišé, ale je to tak. Naše tělo a psychika jsou
propojené. Věřím, že to, co člověk dělá, co vidí a slyší, se do něj promítá.
Když tančíte, tak pracujete s citem, zkoušíte své hranice, pracujete sám se
sebou v extremních situacích. A pak, v tanci si mohu prožít to, co si v realitě
třeba neprožiji, co si třeba nedovolím, ale vysním si to.

 

Jaká
naopak vidíte úskalí?

Jediné, zato velké úskalí
vidím v mé peněžence a v mém časovém harmonogramu. V tom, že nevím, co
bude tři měsíce dopředu, každý týden mám jinak rozvržené povinnosti, které mám
dost nabouchané, bez diáře jsem ztracená. Člověk musí být velmi flexibilní. V
žádném případě to není tak, že v šest se jde domů a hurá a smlouva na rok i s
mateřskou. To je pak obrovská úleva, když dostanete práci na projektu, a víte,
že dva měsíce budete vstávat a chodit domů ve stejnou hodinu. To je pak žúžo.

 

Kolik
hodin zabere takové denní zkoušení na projekt?

V zahraničí je normálních
10–18 hodin, u nás v Čechách většinou o něco méně.

 

Co
nejčastěji spadá do vašeho repertoáru, jaká témata se odehrávají na jevišti?

Ženskost, komunita,
vztahy, móda, temnota, nahota.

 

 Jaká
témata vás nejvíce oslovují?

Jsou to témata, kterými
si procházím sama. Nejvíce mě osloví představení, kde se dozvím něco o sobě,
nebo se mě jednoduše nějak dotkne. Témata jako vztahy, smrt a víra.

 

Jaké
dosavadní úspěchy hodnotíte ve vaší kariéře jako stěžejní?

Mám velkou radost, že
jsem za minulý rok dostala příležitost hrát v Čechách v několika tanečních
představeních. A pak pokládám za úspěch, že se představení „Proměnná“, které
jsem vytvořila společně s izraelskou kolegyní Einat Ganz, dostalo na
mezinárodní taneční festivaly jako je Aerowaves Spring Forward festival a
DanceEUnion v Londýně.

 

Jaké
jsou vaše sny a ambice?

Rada bych ještě
pracovala pro někoho, kdo objeví přesné jádro mě a bude s ním pracovat a
rozvíjet je ve své práci. Pokud toho dotyčného nenajdu, budu to muset udělat já
sama.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text a produkce:
Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Mili Dvořáková
– AVON Cosmetics www.avon.cz

Vlasy: Veronika
Soukupová – kadeřnictví Honza Hlaváček and friends www.honzahlavacek.cz

Foceno v hotelu
Radisson Blu Alcron v Praze www.alcron.cz

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

 

 

Tereza
Lenerová Hradilková začala
tančit ve čtyřech letech v souboru Valášek v Praze. Vystudovala konzervatoř
Duncan centre v Praze a The Theaterschool v Amsterdamu. V roce 2002
po maturitě odjela sama na dva měsíce tancovat do New Yorku. Poté, co se
vrátila, získala práci u Clauda Brumachona (FR), následně se rozhodla ještě studovat
v Amsterdamu. Jako umělkyně spolupracovala například s Fabianem Chyle (DE), Claudem
Brumachonem (FR), Sergem Ambertem (FR). V Čechách s taneční skupinou Nanohach
v projektech „Brut“ a „Písečná žena“, s VerTeDance na projektu „Transforma“, s Kateřinou
Stupeckou – „Sunyata“, s Andreou Miltner – „ Beneath the Skin“ a
s dalšími. Vlastní projekty: „Proměnná“ („Variable“) společně s Einat Ganz
(Izrael), „This is it“ společně s Petrou Púčikovou pro pražskou Meet Factory. Spolu
s manželem také vede prostor Truhlárna, který zatím funguje jako zkušebna a
malé divadlo. Momentálně žije v Praze, kde působí jako tanečnice na volné noze.