Archiv rubriky: Umění a kultura

Martina Vavryse provázelo
umění doslova od narození, a tak není divu, že se poté, co vyrůstal
v inspirativním prostředí ateliérů, stále po boku svých rodičů–umělců,
rozhodl i on vydat tímto směrem. To, že si zvolil správně, potvrzuje fakt, že
malováním a výstavami si v současné době plní sny. Den, kdy je dobré začít
něco tvořit, pozná hned po probuzení a do svých děl ukrývá své vnitřní pocity.

 

Kdy se u vás začalo
projevovat umělecké nadání?

Vyrůstal
jsem v prostředí ateliérů svých rodičů, rovněž malířů. Umělecké nadání se díky
tomu začalo projevovat již v raném věku pěti let.

 

A kdy propuklo umělecké
nadšení?

Bylo
to pro mne něco jako samozřejmost, maluji od mala. Malování mne bavilo a chytlo
od začátku, neuměl jsem si představit, že bych v životě dělal něco jiného.

 

Vystudoval jste Soukromou střední uměleckou školu designu.
Tato volba byla tedy jasná?

Volba
to byla jasná, líbilo se mi na škole to, že určitým způsobem dávala volnost v
tvorbě. Přišel jsem na školu již vybaven technickými znalostmi od svého otce,
známého akademického malíře Pavla Vavryse. Studoval jsem u akademického malíře
Jaroslava Kláta, který vedl ateliér výborně, a velice si ho za to vážím.
Studium na této škole mělo pro mne velký přínos. Inspirací byli pro
mne ze začátku ovšem samozřejmě i můj otec a matka.

V jaké chvíli jste mohl
říct, že jste se uměleckému oboru začal věnovat opravdu profesionálně?

Svůj
první obrázek jsem se rozhodl prodat již v osmi letech své
dětské lékařce, za symbolických 100 korun. (smích)
Samozřejmě jako profesionál jsem se začal cítit daleko později. Asi spíše
po prvních uskutečněných úspěšných výstavách.

 

Co si vůbec představujete
pod pojmem umění?

Podle
mého názoru by umění mělo představovat a sdělovat autorovy vnitřní
pocity. U mě jde o pocitovou výpověď prožívané současnosti zrcadlící se z mého
podvědomí. Příliš nekoukám po laciných módních trendech.

 

Jak byste popsal styl svých
děl?

Charakteristiku
obrazů a můj malířský styl bych zařadil do kategorie lyrického expresionismu.
Malba je dravá, hodně strukturovaná, pak kontrastně přechází v hladké plochy a
jemný detail. Na abstrahovaném pozadí se nacházejí četné fragmenty, ze kterých
prosvítají reálné předměty, postavy či symboly. Chaos života malířsky
rozehraného na plátně si pak vnímavý divák jako mozaiku skládá ve výsledný
dojem dle malířova vyššího sdělení. Alespoň tak by to mělo být.

 

 

Jakým způsobem jste se k
aktuálnímu stylu dostával?

Dlouhá léta trvalo, než jsem si našel vlastní
cestu. Sdílel jsem podobné životní hodnoty a přístup k umění jako rodiče, a tak
se přirozeně stalo, že jsem v jisté míře navázal na jejich tvorbu. Tímto by se
mohlo někomu zdát, že jsem vstoupil na vyšlapanou cestičku a měl to na své
umělecké dráze jednodušší. Naopak.

 

Z jakého důvodu?

Životní
filosofie rodičů a jejich tvorba, se kterou se vnitřně plně ztotožňuji, mi
zpočátku kladly velkou výzvu k hledání samostatné výtvarné
cesty. Ctil jsem řemeslnou stránku, jejíž příklon k hodnotám klasické malby
někdy vzory rodičů připomínal. Postupně se mi stále víc dařila snaha o jinou
obsahovost díla. O to, aby každý obraz vypovídal o mém nitru a měl svůj příběh.
Aby nebyl pouze dekorativní kreací, jak je to dnes často k vidění u mých
současníků.

 

Vytváříte obrazy, sochy a
realizujete se i v architektuře. Co vás naplňuje nejvíce?

Své
malířské kreace si občas ověřuji i plasticky. Svařované železné obrovské
plastiky vznikaly již před 15 lety. Rozhodoval jsem se, zda malovat,
či sochařit, ale bylo to naprosto zbytečné. Zůstal jsem u obojího. Dokonce
někdy propojuji techniky, spojuji malbu s plastikou. Myslím ale, že
jsem především malíř.

 

 

Co vás inspiruje?

Dá
se říci, že úplně všechno.

 

Kdo je vaším uměleckým
vzorem, tedy kromě vašich rodičů?

Existuje
spousta vynikajících malířů, jejichž děl si vážím. Osobně jsem
ovšem opravdu vycházel právě ze svých rodičů. Když člověk vyrůstá
v takovém prostředí, hraje si jako dítě v ateliéru svých rodičů nebo místo toho
maluje, tak ho to jistou mírou ovlivní. Později jsem si hledal vlastní cestu.
Mezi svými malířskými současníky vystupuji jako solitér.

 

Jaké otázky si při tvorbě
svého umění nejčastěji kladete?

Kladu
si otázky, jaký je vztah dnešního člověka ke zmechanizovanému světu, a
s dramatickou divadelností nastavuji s ironickým odstupem bystrého glosátora
tomuto světu bohatě fasetované zrcadlo. Hraji si s citlivostí diváka a snad i s
jeho trpělivostí, když si s jistou chladnokrevností přivlastňuji ikonografii
zkomercializovaných mýtů dneška, abych předem mařil všechny případné
interpretace.

 

Na co ze svých děl jste
nejvíce pyšný?

Pyšný
jsem na spoustu svých děl, jak obrazů, tak i soch. Například socha
Vědma svařovaná plynem a elektrikou,
se kterou jsem vyhrál soutěž pro mladé umělce do 35 let. Socha dnes k mé
velké radosti zdobí reprezentativní prostory městského úřadu Prahy 1.

 

Jak se cítíte v momentu, kdy
s nějakým dílem začínáte?

Je
těžké jen tak začít, jen tak přijít a začít tvořit. S tím pocitem, že právě dnes to přišlo, se musí malíř
už probudit. Je
to zvláštní pocit, který neumím popsat. Je to jako nějaké vnitřní napětí,
kterého se musí okamžitě využít a předat světu své sdělení skrze plátno a
barvy.

 

Jak často tyto pocity
zažíváte?

Takový
stav se nedostavuje každý den. Člověk musí být správně naladěn. Když se
tento stav zrovna nedostaví, věnuji se řemeslným věcem, například detailům,
nebo dokončování obrazů, což je také těžké. Psychicky nejnáročnější je ale
začátek.

 

A jaké jsou pocity po jeho
dokončení?

Musím
být spokojený na první pohled. Je těžké se rozhodnout, že je obraz hotový. Kdy
je ta správná chvíle, to je opravdu velmi náročné. Rozhoduji se instinktivně.
Stává se mi také, že některý obraz leží v ateliéru dva roky a nejsem schopný
udělat závěrečné tahy. Proto obraz na delší dobu odložím. Po delší době obraz
opět postavím na štafli a v tu chvíli přesně vím, co
mám dělat, a obraz dokončím během půl hodiny. U
některých obrazů je to zřejmé okamžitě. Tak či tak se cítím při dokončení
skvěle a jdu se odměnit.

 

Jakým způsobem?

Většinou
posedět s přáteli u dobrého vína nebo piva.

 

Jste schopen dělat více věcí
naráz, nebo se vždy soustředíte pouze na jednu?

Mám
vždy rozpracovaných více obrazů, zhruba kolem padesáti i více. Postupně se k
nim vracím podle nálady.

 

Co musí dílo splňovat,
abyste s ním byl opravdu spokojen?

Nesmí
mi vadit absolutně nic, jinak světlo světa nespatří a ateliér neopustí do té
doby, dokud nebudu spokojený. Věta typu: „Mistře, nemáte nějaký zkažený obraz?“
u mě neplatí.

 

Jak překonáváte tvůrčí
krizi, pokud tedy něco takového zažíváte?

Tvůrčí
krizi neznám a nezažívám.

 

Obklopujete se svými díly?

Samozřejmě.
Sotva se otevřou dveře domu, budete si připadat jako v galerii.
V prostorách, ve kterých žiji, je obraz, kam se podíváte. Mám i svou
podkrovní galerii na Praze 1, kde se scházíme s přáteli.

 

Jaký obraz od jiných
autorů, klidně můžeme zamířit i do nereálna, byste měl nejraději ve svém domě?

Mám
spoustu oblíbených autorů, myslím ale, že by se na zdi nenašlo místo. Jsme
totiž v rodině čtyři malíři. Já, otec, matka i sestra malujeme.
Kdybych si měl vybrat, tak by to byl obraz od nějakého starého mistra jako
například od Rembrandta.

 

Kdo ze současných
moderních autorů je vám nejbližší?

Můj
otec, ze kterého jsem vycházel. Inspiroval jsem se samozřejmě jako každý malíř
i někým jiným, ale spíš jen podvědomě.

 

Na vašich obrazech se často
objevují ženy. Čím vás žena ke ztvárnění dokáže zaujmout?

Svou
krásou a jemností.

 

Jsou rodiče také vašimi
kritiky? Jak se vůbec s kritikou vyrovnáváte?

Dlouho
byli, čehož nelituji. Chápal jsem to jako součást studia. Nyní se kritika ze
strany rodičů již neobjevuje. Kritiky si vážím, je potřeba ji pokorně přijmout.

 

Které město byste označil za
umělecké?

Myslím,
že Praha je umělecká, je mi zde po této stránce dobře. Praha žije uměním, jak
výtvarným, tak hudbou a divadlem. Samozřejmě jsem navštívil spoustu míst po světě, například Washington, kde jsem měl výstavu v ruském kulturním
centru, Rusko, Francii, Itálii, Řecko, byla by toho spousta. Před dvěma lety
jsem byl v New Yorku, který žije uměním neskutečným způsobem a nedá se to s
Prahou srovnávat, ale vždy se vracím moc rád domů a na Prahu nedám nikdy
dopustit.

 

Dovedete si představit, že
byste se realizoval ještě v něčem jiném než v umění?

Již
se realizuji delší dobu, vedu rodinnou galerii a mám i jiné podnikatelské
aktivity.

 

Dá se v dnešní době uměním
uživit?

Uměním
se dá živit. Musí se k tomu přistupovat pokorně a zodpovědně, mít víru a
vytrvalost. Veškerá energie dobře investovaná do času stráveného u malování se
vždy vrátí. Nejde to samozřejmě okamžitě, cesta k úspěchu je dlouhá.

 

Dá se vůbec obecně dělat
umění pro peníze?

Nikdy
se nesmí u malování myslet na peníze, nebo jestli se obraz prodá,
a přizpůsobovat tomu svou tvorbu. Takový obraz se totiž zaručeně neprodá.

 

Jaký máte umělecký sen?

Sny
se mi částečně plní tím, že maluji a vystavuji. Mám za sebou četné výstavy u
nás i v zahraničí na prestižních místech. Můj sen je stále
vystavovat. Můj aktuální sen je pak vidět například Japonsko a Sankt Peterburg.
Možná se mi to splní docela brzy – v Japonsku se již plánuje výstava.

 

Co pro vás znamená krása a
krásno?

Krása
a krásno jsou neodmyslitelné, obzvlášť v dnešním světě.

 

Děkuji za rozhovor. 

 

 

Text:
Petra Kuncová

Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz a archiv Martina Vavryse

Oficiální
stránky Galerie Vavrys: www.galerievavrys.cz

Vytvořeno
ve spolupráci s hotelem Alwyn Prague www.alwynhotel.cz

Korektura
textu: Alžběta Strnadová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Robert Vano je výjimečně
milý člověk a úspěšný fotograf. Přestože jeho ruce pracovaly dříve ve dřezu
s nádobím než fotoaparátem, svou
vytrvalostí se dokázal vypracovat tak, že nyní dělá to, co ho opravdu baví, a je za to
vděčný. Přesto, že je fotografování jeho životem, tak u sebe fotoaparát nosí, jen když jde
pracovat, nefotí rodinu, i když toho pak možná trochu lituje, nezakládá si alba
a připouští, že jeho práce rozhodně nejsou jen fotky samotné.

 

Poměrně dlouhou dobu jste
žil mimo republiku. Co vás vedlo k emigraci do Spojených států? 

No,
ono se to pořád mění. Já neustále říkám něco jiného, ale teď si myslím, že to
pro mě bylo nejdůležitější proto, že mě nevzali do školy a odvedli na vojnu, na
kterou jsem jít nechtěl. A tak jsem utekl. Chtěl jsem mít dlouhé vlasy a rifle…
(smích)

 

A na jakou školu jste se
tedy chtěl dostat?

Já
jsem chtěl jít na DAMU.

 

Na jaký obor?

Chtěl
jsem studovat herectví a tam mi řekli, že mám maďarský přízvuk, protože jsem
byl z maďarské rodiny. Já si nemyslím, že bych ho měl, ale to je
jedno. No a poradili mi, že to mohu zkusit příští rok, jenže příští rok
nebyl… Přišel odvod, a tak jsem odešel.

 

Jaké jste měl pocity, když
jste se poprvé ocitl na půdě Spojených států?

No,
pocity… My jsme šli s kamarádem přes Maďarsko, Jugoslávii do Itálie a
zvláštní pocity jsem měl právě v té Itálii. Bylo to na Vánoce a všechno
tam bylo vyzdobené a svítilo. V Nových Zámcích, tam nebyla ani jedna lampa
na ulici, a když tam byla alespoň žárovka, tak ji někdo utrhl. To bylo jako jít
do nebe. A pak to bylo úplně stejné v té Americe. Člověk to ale
nevidí v komplexu.

 

Z jakého důvodu?

Já
jsem to vnímal jenom vizuálně, neuměl jsem anglicky, takže jsem nemohl
s nikým komunikovat a poznávat ty lidi, tedy to, jací jsou. Teprve když jsem
se naučil jazyk, jsem se začal přizpůsobovat jejich zvykům a zákonům.

 

Jakým způsobem jste se učil
anglicky?

Já
jsem se naučil tak, jak se člověk nejlépe naučí – tím, že jsem byl mezi Američany. Pracoval jsem tam, poslouchal televizi a
prostě už to pak přišlo tak nějak samo od sebe. Já
sám jsem měl pocit, že jsem uměl hned, ale teď postupem času vidím, že to trvalo tak dva roky. Ale chybami se člověk učí. Když jsem šel třeba na nákup
a místo cukru koupil sůl, tak jsem se poučil. Nicméně já se učím pořád, i když stále rozhodně neznám všechna slova.

 

Zaměstnání jste si tehdy
našel jako kadeřník a vizážista. Co vás k tomu
nasměrovalo?

Já
jsem začínal tak, že jsem myl nádobí v restauraci. Tam jsem se seznámil
s rodinou, která přišla na jídlo. Oni měli syna stejného věku jako já
a byli to zase maďarští emigranti. Emigrovali v padesátém
šestém, a protože moji rodiče byli Maďaři a já jsem neuměl anglicky a jejich
syn zase maďarsky, navrhli, že bychom se mohli navzájem učit. No a tenhle kluk
pracoval v kadeřnictví a jednou potřebovali někoho na mytí vlasů. Jeho
maminka říkala, že je lepší mýt špinavé vlasy než špinavé nádobí, a tak jsem
šel tam.

 

Takže to nebylo plánované…

Nebylo
to tak, že bych to měl nějak promyšlené, předtím jsem dělal spoustu dalších
prací – ve sklárně, v restauraci, ve fabrice, vyráběl jsem opasky… Prostě
tam, kde mu dali o korunu víc, tam člověk šel a tohle bylo to další. Ale dělat
vlasy, to mě původně nelákalo. To by člověka ani nenapadlo, protože kluci za
totality nemohli být kadeřníci, oni mohli být jen holiči. Stejně tak nemohli
jít na zdravotnickou školu, protože ta byla pro holky. Nicméně takhle jsem se dostal k tomu kadeřnictví.

 

Jak jste postupoval dál od
mytí hlavy?

Každý
večer jsme se tam museli učit o produktech, které se používaly, a
pak jsme se učili i stříhat vlasy. No, a když vám to šlo, tak jste dostali
židli, a když to bylo ještě lepší, tak vás kadeřnictví vysílalo na různá místa,
aby si dělalo reklamu. Třeba jste šli k fotografovi česat modelku. Tak
jsem nakonec zůstal u fotografů. Pak zase přišla krize, jak se říká teď, tak
řekli, že dva lidi – kadeřníka a vizážistu – už platit nebudou. A tak
se ti, co česali, naučili líčit a naopak, a tak se ze mě stal vizážista. Takhle to postupně šlo dál…

 

A z čeho jste měl
v těchto počátcích největší strach?

Z té
jazykové bariéry. Tam, kde děláte s lidmi, je důležitá komunikace. Oběma
pak vadí, že si nerozumíte. To byla jedna věc. A pak to byl takový ten
informační šum. Neřeklo se, že se udělá drdol, ale šéfová řekla, že dnes děláme
všechny holky jako Marii Callas, Mexico City 1947, to představení, kde jde dolů
po schodech a ztratí hlas. Takhle to chci. Nevím, jestli se tady kadeřníci učí,
jak zpívala Maria Callas, ale já to nevěděl… Tak
šel člověk domů a koukl se třeba do knížky. Tak jsem zjistil, že to je drdol,
ale tak se tomu říkalo u nás doma, ne tam. Když jsem to věděl, zavolal jsem,
že už to vím, tak mi, řekli, ať přijdu. A pak mi řekli,
že teď děláme
Ritu Hayworthovou z Gildy.
A tak to šlo přes Marlene Dietrich, Marilyn Monroe… Pokud tam děláte dvacet
třicet let, tak se něco naučíte. Tady nešlo o to, jak se stříhá nebo
vyrábějí vlny. A to mě vždycky děsilo. Co dalšího, co
neumím, zase bude. Ale jak stárnete a stárnete,
naštěstí víte pořád víc něž ti mladší.

 

Nepřemýšlel jste, že byste
se v Americe začal věnovat herectví, když se vám to předtím nepodařilo?

Ne,
to ne, protože málokterému cizinci se v Americe povede uspět. Vezměte si,
že se nepovedla Bardotka, nepovedla se Sophia Loren, tak já to nebudu. A ty už
tam šly s tím, že měly Oscary.
Navíc mi někdo řekl, že abyste neměli přízvuk, musíte do dotyčné země přijít ještě před šestnáctým rokem života. Takové dítě pak má ještě šanci naučit se mluvit bez přízvuku. Jinak tam potom
stejně hrajete jen ruské špiony a to jsem nechtěl. Já
jsem chtěl hrát Romea. (smích)

 

Jak vzpomínáte na období,
kdy jste se poprvé postavil za hledáček fotoaparátu?

To
si takhle přímo nepamatuji, protože to samozřejmě nebylo tak, že byste hned
dostali nějakou kampaň na skvělou kosmetickou značku s dvěma
sty lidí. Já jsem dostal první foťák, když by mi bylo asi
patnáct. To bylo zřejmě to první setkání.

 

A první práce?

První
práce, za kterou mi někdo zaplatil, byla pro pána,
který měl obchod s botami v domě, ve kterém jsem bydlel. Já jsem mu
ukazoval svoje fotky a on řekl, že by chtěl, abych mu nafotil boty, a že mi dá
dvacku. To je to první, co si pamatuji. A
pak někdo chtěl košili, někdo chtěl opasek – tenkrát jsem fotil všechno.

 

Kdy přišla změna?

U
kadeřnictví jsem teprve pochopil, co fotografie opravdu obnáší. Takovou tu
první dobrou práci pro velký časopis jsem dělal v pětatřiceti. Bylo
zajímavé, že jsem dělal se stejnými lidmi, se stejnou šéfredaktorkou, se
stejnými modelkami, jen jsem nelíčil nebo nečesal. Takže jsem ty lidi znal. Tím
to bylo snadnější. Snadnější, než kdybych třeba kopal kanály a pak přišel do
redakce s tím, že chci fotit. (smích)

 

V čem vnímáte
odlišnosti mezi americkou a českou
fotografií?

V
Americe se móda nefotí tak, že se dělá reportáž, tam se fotí sny. Fotí se na
místech, kam se lidé nikdy nedostanou, s modelkou, která
nevypadá jako nikdo, koho znají, a v autě, které si nikdy nekoupí. Ale
představuje to určitý sen. Tady všichni fotí reportáž, protože reportáž udělá
emoce a je to hodně muziky za málo peněz. Nic nepotřebujete. Vyjdete někam do
slumu, za nějakou holkou, která porodila dítě na ulici a dala ho na smetiště.
Na to nepotřebujete žádné peníze. Ale když chcete vyfotit Claudii
Schiffer, musíte jí dát milión korun a zajistit Niagáru… A
to nikdo nedá.

 

Máte v tomto smyslu
nějaký výjimečný zážitek?

Třeba
jednou, když jsem fotil pro prestižní módní magazín, jsem se asi o minutu
zpozdil. Tamní šéfka si dala ruku v bok a to už znamenalo, že to je
průšvih. Bylo to jako v tom filmu Ďábel
nosí Pradu. Ona stále stála, nikdy neseděla, protože říkala, že její šaty
nejsou na sezení, a teď povídala: „Mistře, chtěl byste být někdy úspěšný
fotograf?“ A já jsem řekl: „Ano, kdo by nechtěl.“ A ona na
to: „Tak já vám dám jednu radu. Polovinou úspěchu módního fotografa je, že
se musí narodit v Paříži. A to vy už nemáte, vy jste z východního
bloku. Druhých padesát procent je v tom, že
budete chodit včas. Snažte se tedy být v životě alespoň napůl úspěšný.“ A
to je hodně dobrý recept.

 

Takže se tou radou řídíte?

Já
to mám stále v hlavě – když jedu
někam, kam se složitě dostává, cestuji tam už den předem, protože
mám pocit, že když tam nebudu načas, nebudu úspěšný. Navíc je důležité si
uvědomit, že když je jeden fotograf, tak se mu přizpůsobí, ale když je
fotografů sto, prostě si vyberou někoho jiného. Někoho,
na koho se dá spolehnout.

 

Takže nezáleží jen na
fotografiích…

Určitě
to není jen o fotce samotné. Já dostávám zakázky, protože se nehádám, nemluvím
o politice, o sexu, o náboženství, protože tam se lidé většinou chytnou. Nikoho
nenaštve, když řeknu, že je vedro – ať už je to komunista,
nebo nacista.

foto: Lenka Hatašová

 

Cítíte se nyní být úspěšným
fotografem?

Ale
asi ano, při pohledu zpátky. Je to podobné, jako když se máma ptá, jestli jsem
šťastný. Je to stejné, jako když se člověk dívá na poloplnou sklenici. Jde jen
o úhel pohledu. Můžu se na to dívat tak, že už mám jen půlku, nebo mám ještě
půlku a také bych nemusel mít nic… Když si představím, co
všechno jsem v životě udělal, považuji za úspěch to, že jsem dělal to, co
jsem měl rád, a to skoro nikdo z mých přátel nedělá.
Pokud se koukám na to, čeho jsem dosáhl, myslím, že jsem úspěšný. Pokud ale
vidím, že nejsem Greta Garbo, tak se za tak úspěšného nepovažuji.

 

Proč jste se vrátil domů?

Oni
mě proto, že jsem utekl před vojnou, zbavili občanství a odsoudili za
vlastizradu a nemohl jsem se vrátit třicet let. A mezitím se mi narodil bratr a
umřel táta… Prostě jsem se chtěl
vrátit, abych viděl rodinu.

 

Jak jste si tu sháněl práci?

Založila
se tady česká Elle a potřebovali
lidi, kteří by mluvili česky nebo slovensky a k tomu anglicky. A
navíc se mi vždycky líbila Praha. Vypadala jako zakletý Disneyland – všude věže, ale celé to bylo šedivé. Vypadalo to jako
v Šípkové Růžence a po revoluci tu všechno začalo nabývat energii a rozkvétat.
Získal jsem smlouvu na dva roky, takže jsem mohl být doma, ale za amerických
podmínek. A do toho byla moje maminka nemocná, takže odchod nepřicházel
v úvahu.

foto: Lenka Hatašová

 

Co nastalo po Elle?

Když
mi v roce 2004 Elle dala
výpověď, mně už bylo 56 a začal jsem být nervózní,
protože jsem nevěděl, co budu dělat. A tak jsem po 25 letech volal do své
původní agentury, kde už na mě samozřejmě zapomněli. A
když zjistili, kolik mi je, řekli mi, že bych měl být
v Hollywoodu, a ne v módě. My vás nemůžeme
reprezentovat, sorry. Nicméně díky tomu se pro mě otevřela spousta dalších
možností, protože jsem se stal nezávislým.

 

Co je pro vás vůbec
kritériem hodnocení dobré fotografie?

Já
se moc na ostatní nekoukám, spíš se starám o sebe. A navíc mám jednoduché
dělení – prostě líbí, nebo nelíbí. Možná
podle toho, co mi řekli, když jsem byl mladý: „Když chceš hezkou fotku,
potřebuješ hezkou holku.“ Pak už jen potřebujete nejlepší produkci, nejlepší
světlo, nejlepší lokalitu… (smích)

 

Co vnímáte jako nejtěžší věc
na práci fotografa?

Podle
mě je nejtěžší to, aby práce na konci vypadala tak, jak byla objednána,
a aby se líbila klientovi. Nejhorší je, když vám třeba jen řeknou: „Ať je to
hezké.“ Ale to je strašně subjektivní. Mám pocit, že tady se lidé bojí říct
něco definitivně, že se bojí vzít si na sebe zodpovědnost. Já proto teď vždy
udělám výjezd fotografie a dám klientům podepsat, že to tak nebo tak chtějí.
Protože jinak se často stane, že se do druhého dne rozhodnou, že to není ono.
Když jim to pak ukážu, už nemohou říct, že to není to, co chtěli. To jsou věci,
co vás ve škole nenaučí.

 

Nosíte u sebe neustále
fotoaparát?

Ne,
nikdy nenosím žádný, jen když jdu do práce. Myslím,
že tím, že jsem módní fotograf, bych měl věci fotit ne tak, jak jsou,
ale tak, jak by měly být – tedy s nějakými úpravami. Jsou dva směry
fotografie, jedna je ta aranžovaná a druhá je ta realistická. A
já se zkrátka soustřeďuji na tu první. Navíc pro fotografa je důležité, aby byl
rozpoznatelný. Přesto je mi občas líto, že fotoaparát
nemám, protože mě něco zaujme.

 

Zakládáte si fotoalba třeba
s rodinou či přáteli?

Ne,
ale nedávno se mě zrovna někdo ptal, koho bych chtěl vyfotit, a mě napadlo, že já ani
nemám fotografii své maminky. Tedy mám spoustu jejích fotek, ale
vždy je fotil někdo jiný. Já jsem nikdy nikoho z rodiny před hledáčkem
neměl. Nevím proč. Možná máte pocit, že tu maminku máte doma neustále, ale teď
musíte dohnat něco jiného…

 

Co děláte pro to, aby se
z fotografování nestala jen rutina?

Já
nedělám nic. Možná se jen vždycky potřebuji setkat s lidmi, kteří ode mne
něco chtějí, a zjistit, jestli je to něco, co opravdu
umím, a jestli mě to bude bavit. Mám to štěstí, že
můžu fotit jen to, co mi dělá radost.

 

Děkuji za rozhovor. 

 

 

Text:
Petra Kuncová

Foto:
Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno
ve spolupráci:

Oblečení, doplňky a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz 

Designehotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandir.cz

LE Hotels Group

Korektura
textu: Alžběta Strnadová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Eifman Ballet byl
založen Borisem Eifmanem v roce 1977 (pozn. redakce: původně pod názvem
Leningrad New Ballet) jako experimentální laboratoř, baletní divadlo pro
jednoho choreografa. Ve své době šlo o mimořádně inovativní koncept. Dnes se
Eifman Balet těší skvělému renomé mezi milovníky baletu v Asii, Evropě, Severní
a Jižní Americe a v Austrálii, věhlas mu přinesly inscenace Don Quijote,
Hamlet, Anna Karenina, Racek, Oněgin, Requiem, La Rouge Giselle a mnohé další.
Vynikající tanečnice a tanečníky Eifman Ballet charakterizuje brilantní
technika, preciznost a skvělý jevištní projev. Představení Eifman Ballet
jsou fascinující a zároveň srozumitelná, divákům přinášejí nezapomenutelný
zážitek. V České republice Eifman Ballet vystupoval v roce
1992 v rámci programu Pražského jara
a na Dnech ruské kultury v České
republice 2004.

 

Co bylo Vaší inspirací, při hledání námětu k baletu Rodin? 

Za prvé, historie vztahů Augusta Rodina a Camille Claudel.
Nebyla to však jen další kronika lásky, která skončila jako noční můra.
Spojení, které existovalo mezi dvěma sochaři, bylo jedinečné. Bylo v něm
všechno: vášeň přetékající v nenávist, kreativní soupeření mezi dvěma velkými
umělci i šílenství, které ničí člověka zevnitř. Zkoumáme extrémně kontroverzní
vnitřní svět Augusta Rodina a Camille Claudel: podněty a impulsy, které
naplňovaly jejich životy a předcházely vzniku jejich velkých děl. Osobnosti
těchto umělců jsou mi velmi blízké – jejich pozemský život byl naplněn
nadlidskou obětavou prací a pokušením. Baletem Rodin připomínáme divákovi, že za každý větší úspěch v umění tvůrce
platí tím nejcennějším: svým zdravím, osobním štěstím a dokonce i zdravým
rozumem. Cesta pravého umělce je vždy cestou sebezapření. To je tragická
pravda, na kterou by se nemělo zapomínat.

 

Jak Vás napadlo, že příběh sochaře bude možné působivě
vyprávět právě tancem? 

Tento nápad byl vždy někde blízko a já jen čekal, až
přijde ten správný čas. Rodin, stejně jako já, se zcela zasvětil vyjadřování
sféry emočního života člověka – jeho duchovního a psychologického světa. On
v plastice, já tancem. Můžeme se jen dohadovat, proč se tento balet neobjevil
v našem repertoáru dříve, ale v každé tvorbě jsou skryté mechanismy a
zákonitosti. Nad nimi nemá nikdo moc – dokonce ani sám autor. Každý nápad musí
dozrát. Jak přesně se tento proces odehrává, je záhadou.

Boris Eifman, foto: 2media.cz

 

Často využíváte literární předlohy k vašim choreografiím
(Idiot, Anna Karenina..), Jste vášnivým čtenářem?

Stejně jako vášnivým posluchačem hudby a divákem filmů.
Důležité jsou jakékoliv podněty, které mě inspirují a naplňují tvůrčí energii.
Jejich zdroje jsou různorodé. Otázkou je jen to, zda mě konkrétní dílo inspiruje
k vytvoření nové choreografie. Samozřejmě, že v této souvislosti velká
literatura zaujímá výsostné postavení. Ona je skutečným pramenem myšlenek a
symbolů, které se mohou stát základem budoucího představení. Na druhou stranu,
při odpovědi na podobné otázky vždy zdůrazňuji, že nikdy nedělám baletní
„ilustrace“ – mechanické převyprávění literárního díla. Na tyto velké
texty vždy nabízím zcela nový pohled, který otevírá s pomocí tanečního jazyka
nezmapované úrovně jejich vnímání. Tento přístup obohacuje baletní umění i
literaturu samotnou, jak umělecky, tak i intelektuálně.

 

Jste skvělý choreograf, otevřel jste vlastní taneční akademii
v Petrohradu, jež má světový věhlas, čeho byste chtěl ještě dosáhnout?

Naše akademie bude skutečně známá ve světě, až když její
absolventi budou uznávanými hvězdami baletu. Teď jsme začali druhý akademický
rok a před sebou máme hodně práce. Nejsem vůbec zvyklý se zastavit na dosaženém
a odpočívat na vavřínech. Všechny mé myšlenky směřují dopředu, takže nápadů je
vždy dost. Jsem pověrčivý člověk a nechci zveřejnit všechny své plány. Řeknu
jen to hlavní: velkou tvůrčí výzvou pro naše divadlo v nadcházejících měsících
je příprava nového baletu Něžná je noc a
jeho důstojná prezentace ruskému a zahraničnímu publiku. Kromě toho žiji mnoho
let ve víře, že moje divadlo bude mít svůj vlastní domov v Petrohradě – Palác
tance. Nyní se tento projekt konečně pohnul z mrtvého bodu. Pokud vše půjde
dobře, za dva nebo tři roky se v našem městě otevře nové světové centrum
baletu.

 

Zajímáte se o místa, kde vystupuje Eifman Ballet? Budete
mít čas poznat alespoň kousek Prahy?

Vnímám svět srdcem, ne rozumem. Proto atmosféra,
metafyzika měst, kde vystupujeme, na mne samozřejmě velice působí. Existují
místa, která vás odmítají, ale v Praze jsem se cítil vždy velmi dobře. Doufám,
že budu mít čas se projít po jejích uličkách a nechat na sebe působit zvláštní
harmonii tohoto jedinečného města. 

 

Jaké jsou Vaše vzpomínky z minulé návštěvy Prahy? 

Velmi příjemné. Dobře si vzpomínám na svou poslední
návštěvu české metropole. Bylo to před dvěma roky na podzim. Praha je úžasná v
každém ročním období, ale na podzim je překrásná. Jsem rád, že přijíždíme do
tohoto města s naším světově proslulým baletem Rodin. Zvu všechny Pražany na představení o velkém umělci, jehož
tvorba patří celému lidstvu, a proto je srozumitelná a blízká každému. Doufám,
že naše baletní představení přinese českému divákovi nezapomenutelný zážitek.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Autor textu
a foto: www.2media.cz

Rozhovor
sotva začal a Cheryl Lin, taneční sólistka Shen Yun Performing Arts, mě již
uvádí v úžas. Jeden obrat věty shrnul hned tři klasické čínské umělecké formy
najednou: tanec, kresbu a poezii. Dělat rozhovor s Lin bylo jako proces
uvědomování si hodnoty nově nalezeného uměleckého díla.

foto: Larry Dai

 

Poezie
v pohybu

Vysoká kolem 175 centimetrů, Lin je
ohebná a mírná jako říčka. Její výraz se nikdy neodklání od ladnosti a kromě
toho je obdařena výmluvností. Když jsme se připravovali na fotografování
v lese, krátila si čas několika tanečními pohyby na okraji rybníka
zahaleného v oparu. O pět gest a dvě otočky později jsem měl pocit, jako bych
spatřil báseň v pohybu.

Klasický čínský tanec je tvrdý, jak Lin
bolestně objevila, ale svoboda, jakou ukrývá, umožňuje těm, kteří ho ovládnou,
vytvářet neomezené kombinace kroků.

V roce 2012 Lin vytvořila
choreografii k tanci nazvanému „Óda na lotos“. Její
taneční kolegyně jí pomohly svými návrhy pro neotřelé taneční kombinace, které
by mohla použít. „Při zkouškách a
během představení jsem si představovala, že jsem skutečně jako čistý a nádherný
květ lotosu,“ říká dívka a popisuje scénu: „Brzy
ráno jsem se vynořila z vody a objevila kolem sebe další květy lotosu.
Společně jsme se smály a tančily!“

„Óda na
lotos“ vyhrála třetí místo na Mezinárodní soutěži klasického čínského tance
2012 pořádané televizí New Tang Dynasty.  

Pro Lin je tančit klasický čínský tanec
jistým druhem úspěchu, stejně jako zvládnutí jakéhokoli jiného vrcholného
umění.

„Klasický
čínský tanec je systematizovaný, má některé neměnné pohyby a figury,“ vysvětluje
Lin. „Stejně jako čínská kaligrafie,
každý pohyb reprezentuje znak či slovo.“ Dokončení série pohybů je podobné
dopsání skladby. Vnímavý divák může vidět, že tyto pohyby přidávají něco jako
titulky, které činí vyprávění obsáhlejším a brilantnějším.“

Přecházíme od rybníka na mýtinu a Lin
podává ke své vášni hlubší popisy a pochopení.

„Předtím, než jsem vstoupila do Shen Yun
Performing Arts, jsem si nikdy nemyslela, že by tanec šel popsat slovy takovým
způsobem, jakým ho popisují mí učitelé,“ sdělila.

„V minulosti, když jsem tančila, měla
jsem neurčitý pocit, že se uvnitř držím zpátky. Pohyb jsem provedla pouze dle
požadavků. Co se týče toho, co měl pohyb vyjádřit, o tom učitelé nikdy
nemluvili. Zde cítím, že můžu konečně vyjádřit svou nejlepší stránku. Tady jsou
vysvětlení instruktorů náramně překrásné.“

„Taneční
pohyb je vyučován jako příběh, nebo obraz. Například, když paže udělá tah, je to jako divoká husa protínající oblohu
mezi modrým mořem a bílými mraky. Zlehka setřete ranní rosu rukou; kapky rosy vám
zvolna stékají z konečků prstů,“ říká Lin napodobujíc své učitele.

Toto vyjádření vnitřního smyslu,
základní složka klasického čínského tance, je známé jako „jün“ (yun) neboli „držení
těla“. Předtím, než se pohne první sval, Lin si v mysli navodí tyto obrazy
a pocity a nechá se jimi vést. Když myšlenka nakonec pohne jejím tělem, vzduch
kolem jako by byl zelektrizován. 

foto: Larry Dai

 

Cvičení
dělá mistra

Na jevišti se zdá být Lin elegantní, a
přece silná – zatímco tančí, její výklad této umělecké formy – tance, působí velice
zřetelně. Přesto jsou za tím vším roky namáhavého úsilí a duševních příprav.

Její cesta začala bezděčně. Babička
z matčiny strany naplánovala a domluvila její výcvik zábavnou formou, aby
Lin vše připadalo jako hra.

Její matka má umění ráda také, ale nechat
mladou Cheryl odejít do Akademie Fei Tian v New Yorku, odrazového můstku
pro Shen Yun, aby mohla začít svůj profesionální trénink, se zdráhala. „Kdyby máma neměla umění tolik ráda, asi by
mi nedovolila učit se tanci tak daleko od domova. Ale věřila, že uspěji.“

I když se její cesta zdála náhodná, Lin
později cítila, že to byla ruka osudu, která ji přivedla k Shen Yun.
Význam jména Lin – „vzpomínat na vlast“, předpovídal její povahu. Ačkoli v Číně
nebyla celé roky, její vzpomínka na příkré svahy hor a pagody zůstává
v její mysli stále čerstvá, jako kdyby bylo v jejím srdci zasazeno
semínko. Podpora jejích uměleckých sklonů ze strany matky a babičky musela
semínko zalívat, vzhledem k tomu, že se před čtyřmi lety stala členem
světově proslulého tělesa Shen Yun Performing Arts, jehož posláním je oživit
5000 čínské kultury skrze tradiční umělecké formy.

foto: Larry Dai

 

Když se ocitla v New Yorku, začaly
těžkosti. „Nejdříve jsem vůbec neměla
představu,
že trénink klasického čínského tance bude tak přísný. Instruktoři mi neustále
napravovali moje četné nedostatky. Ta cvičení byla nesmírně těžká. Každý den
jsem si musela protahovat nohy všemi těmi nepředstavitelnými způsoby. Tělo jsem
měla zkroucené jako smažený čínský koblih!“

Lin musela najednou trénovat stovky
výkopů. I když se přirozeně pohybuje v poklidném tempu, tady musela
dohánět bleskovou choreografii. Nejdříve se potýkala s drtivým steskem po
domově. Přemýšlela, že se vším skončí a vrátí se zpět na Floridu za mámou a
babičkou, ale něco jí stále pomáhalo jít dále.

Byla to její touha po kráse, jak říká, a
klasický čínský tanec ji naplňoval. Jeho dojímavá energie a vnitřní síla,
kterou z něj dostávala, bylo něco, od čeho nedokázala jen tak odejít. 

foto: Larry Dai

 

Splněný
sen

Radost z těžce dosažených úspěchů a
rodinné ovzduší Shen Yun umožnilo Lin splnit si své sny. Na Akademii umění Fei
Tian a později ve zkušebnách Shen Yun na severu státu New York se Lin zcela
ponořila do tradiční čínské kultury, historie a způsobu života.

Brzy nastal čas, aby se o to, co se
naučila, podělila se světem. Vybaven zdroji inspirace jako jsou kultivované
básně z dynastie Tang a působivá literatura dynastie Song, se soubor vydal
na cestu napříč Asií, Evropou, oběma Amerikami a Austrálií. A jak se ze dnů
staly měsíce, Lin a její kolegové, z kterých se mezitím stali
přátelé, zvládali náročné úkoly a posilovali se navzájem písněmi a vzájemným
povzbuzováním.

Lin byla vybrána, aby vystupovala se
Shen Yun v dramatech „Mu Guiying
přebírá velení“ a „Mulan vstupuje do
bitvy“. V obou z nich hraje ženy dávné Číny, dcery a hospodyňky,
které šly statečně do boje, aby bránily svou rodinu a vlast.

Dívka si zprvu s těmito postavami
příliš nerozuměla, její taneční pohyby nebyly přesné a ženy z minulosti
nenaplňovaly její představu ženskosti. Ale jak se její pochopení postupně prohlubovalo,
uvědomila si, že tyto ženské bojovnice riskovaly vše, protože v sobě měly
věrnost a zodpovědnost, které teď vnímá jako určitý druh krásy. To hluboké
porozumění, ke kterému došla, přispělo k „držení
těla“, vnitřnímu výrazu tanečních dramat a dalo obecenstvu nečekaný
zážitek.

Rozhovor s Lin děláme v době, kdy
se připravuje na nové světové turné. Těší se sice na každou zastávku po cestě,
ale nemůže se dočkat návratu na Tchaj-wan, kde na ni čekají lahodné občerstvení
na nočních trzích, a do Jižní Koreje, kde s kolegyněmi jednou strávily magické
odpoledne se zapadajícím sluncem.

„Přišly
jsme do ulice plné kvetoucích třešní,“ vypráví. „Jako by na něco čekaly. Když jsme přišly blíže, uvolnily se
z větví tisíce třešňových okvětních lístků a poletovaly kolem nás. Fotily
jsme jako divé. Takovéhle překrásné věci se před námi vynořují neustále, jako
bychom na ně prostě měli narazit.“

VSTUPENKY: 

Státní Opera Praha – 3. 5. 2014 ve 14:00 a v 19:00.

Vstupenky pro Prahu: http://cs.shenyunperformingarts.org/prague

  

Janáčkovo divadlo Brno – 6. 5. 2014 v 19:00 a 7. 5. 2014 v 19:00

Vstupenky pro Brno: http://cs.shenyunperformingarts.org/brno

 

 

Zdroj: časopis Taste of life

http://tasteoflifemag.com/resource/emag/emag.html?PgCnt=108&Img=2013-NovTor-Emag/TorontoNov&Content=8

čínský text: Yijia Tong

anglický text: Brett Price

český text: Pavel Porubiak

foto: Larry Dai

„Kouzelník kouzelníka
neuvidí.“ To říká tamilské přísloví a za pravdu by mu dal i náš nejznámější
kouzelník Pavel Kožíšek. I když při volbě jeho povolání zasáhl osud
v podobě knihovnice, směru, který si vybral, nikdy nelitoval. Naopak.
Tento obor ho i po dlouhé době, po kterou se mu věnuje, nesmírně fascinuje,
baví a zajímá, a to i přesto, že sám si kouzlo iluze nikdy neužije – zkrátka
proto, že vidí kolegům takzvaně pod ruce.

Foto: Robert Vano

 

Kde se v člověku
vezme touha stát se kouzelníkem?

Já jsem se ke kouzlení dostal ještě jako malý kluk, a to
naprostou náhodou, když jsem si vypůjčil knížku pro začínající kouzelníky. Tu
jsem vůbec nechtěl, tenkrát jsem sháněl knížku o filatelii, protože mě zajímaly
známky, ale paní knihovnice se se mnou nebavila a dala mi knížku kouzelnickou.
No, a když to tedy hodně zkrátím, tak jedno malé, náhodné setkání s knížkou
ovlivnilo celý můj život. A nyní mám to obrovské štěstí, že má práce je zároveň
i mým koníčkem.

 

A směřoval jste tedy
pak už pouze ke kouzlení, nebo jste uvažoval i o něčem jiném?

Já jsem studoval filozofickou fakultu obor kulturní a
sociální antropologie, ale měl jsem to obrovské štěstí, že profesoři mě nechali
dělat práci, která mě bavila. Doktorát jsem psal na téma Moderní magie jako
nástroj sociokulturní manipulace, kde jsem se v historickém exkurzu
pokusil zmapovat, jak se kouzelnické triky využívaly a zneužívaly pro různé
politické, mocenské či čistě prospěchářské zájmy.

 

A jak tedy?

Jeden třeba takový typický příklad může být dobře známé
spojování stříbrných kroužků do sebe – úžasně to ztvárnil pan Čepek ve filmu Obecná škola. Tak tohle kouzlo se
nepoužívalo vždy jen pro pobavení, ale předvádělo se při starověkých čínských
chrámových obřadech. Velekněz sňal posvátnou lampu, která byla zavěšena na
řetězu z kovových kruhů. Lampu postavil na oltář, řetěz z kovových
kruhů rozpojil, jednotlivé kroužky předal věřícím, aby se přesvědčili, že jsou
opravdu pevné. Poté je zase posbíral, spojil je na pevný řetěz a posvátnou
lampu zpátky zavěsil. Takto dokázal, že má nadpřirozené a božské schopnosti.
Dodnes se tomuto kouzlu po celém světě říká trik s čínskými kruhy.

 

Začínal jste tedy i
vy s čínskými kruhy?

Mé první kouzlo, které jsem předváděl svému prvnímu publiku,
což samozřejmě byli rodiče, se nesetkalo s příliš velkým úspěchem. Kouzlo,
které jsem vyčetl v již zmíněné knize, bylo o tom, že mám vytáhnout šest
svázaných šátků z klobouku s dvojitým dnem. Jenže maminka měla šátek
jen jeden – krásný, dovezený z dovolené v Jugoslávii. No a malý Pavel
tenkrát vzal nůžky a rozstříhal ho na šest menších. No a problém byl i
s kloboukem s dvojitým dnem. Ale poradil jsem si. Opět přišly na řadu
nůžky, lepidlo a tentokrát tatínkův vycházkový klobouk. Takže si asi dovedete
představit, jaké v uvozovkách nadšení toto kouzlo u rodičů vyvolalo…

 

A co tedy první
profesionální vystoupení?

První takové větší vystoupení, když nepočítám ta pro
kamarády, bylo v 16 letech na mé první soutěži. Tenkrát jsem skončil
čtvrtý a vstoupil jsem do Českého magického
svazu, což je zastřešující organizace všech českých, moravských a
slovenských profesionálních i amatérských kouzelníků. No a poté přišly další
soutěže, u nás i ve světě, a také první televizní zkušenosti.

Foto: Robert Vano

 

Takže v té době
jste se rozhodl, kam chcete definitivně směřovat?

No, po ukončení fakulty jsem stál před rozhodnutím, jestli
se budu živit něčím v uvozovkách poctivějším jako moji kolegové
z ročníku, nebo jestli budu dělat to, co mě baví. No a jak jsem se
rozhodl, to je jasné.

 

Zmínil jste Český magický svaz, kolik lidí sdružuje?

Tak v Českém
magickém svazu jsou necelé čtyři stovky kouzelníků. Já jsem jeho
prezidentem a mým úkolem je mimo jiné starat se i o tu nejmladší generaci.

 

Jak tedy nejmladší
generaci motivujete?

Třeba tak, že čas od času prozradíme laické veřejnosti
určitou škálu kouzel a triků, aby se motivovali noví kouzelníci. Například před
nedávnem jsme pokřtili naši nejnovější kouzelnickou sadu s názvem Fantastická magie, kde se naučíte sto
poměrně úžasných kouzel – třeba se vám samy zavážou tkaničky na botách nebo
proměníte kousek papíru v bankovku. Kmotrem této sady byl kouzelník
Arnoštek, legendární oscarový režisér Jiří Menzel, který mě opravdu překvapil
tím, jak ho kouzla bavila. Na křtu se rozjel tak, že místo toho, aby pokřtil
kouzelnickou sadu a polil ji šampaňským, tak polil šampaňským mne a sadu si
vzal.

 

A jaký tedy
pozorujete zájem ze strany mladší generace?

Mezi mladými je zájem obrovský, obzvláště dnes v době
internetu, kdy je snadné stáhnout jakékoli představení či video a jsou zkrátka
možnosti, o kterých nám se ani nesnilo. Moderní magie je velmi populární.
Dokonce se tím zabývají i psychologové a zdůvodňují zájem o živá kouzelnická
představení tím, že v dnešní přetechnizované době, kdy je třeba ve filmu
možné nasimulovat jakoukoli situaci, se divák vrací do hlediště, aby neprožíval
ten pocit zprostředkovaně, ale na vlastní kůži. Aby si na to prakticky mohl
sáhnout.

 

Jaký je váš vztah
k tajemnu?

Samozřejmě netvrdím, že není něco mezi nebem a zemí, ale
jako kouzelník musím poctivě objasnit, že řada věcí, které se čas od času
vydávají za něco nadpřirozeného, mystického nebo tajuplného, jsou jen a pouze
kouzelnické triky a podvody. Každý dobrý kouzelník by měl na rovinu říct „ano,
já jsem kouzelník, já teď budu předvádět kouzla a jsou to jen triky a klamy“.
Já vždy tvrdím, že kouzelník je nejpoctivější řemeslo na světě, protože
kouzelník přichází na jeviště a od začátku divákovi vysvětluje, že ho vítá
v nereálném světě hravé dětské fantazie, kde neplatí žádné přírodní ani
fyzikální zákony. De facto mu na rovinu sděluje: „Já tě budu podvádět, ty mi za
to budeš platit a ty dobrovolně a rád na tuto hru přistupuješ.“ Řekněte mi, ve
které jiné profesi to tak funguje…

 

Setkal jste se tedy
někdy se situací, kdy jste přece jen zapochyboval, jestli nezasáhlo
nadpřirozeno?

Žádný takový moment si nevybavuji. Ale samozřejmě, když to
beru z kouzelnického hlediska, tak kouzelníci pochopitelně vědí, jak to jejich
kolegové na jevišti dělají. Proto je pro mne nejkrásnější moment, když vidím
kouzelníka, který předvádí kouzlo, které já neznám. V tom okamžiku zařvu a
okamžitě to kouzlo také musím mít a musím ho předvést i našim diváků. Já sám
jsem tedy jako kouzelník ošizen o pocit iluze a okouzlení. Právě proto se
v principu kouzelnické triky neprozrazují. V okamžiku, kdy divák
pozná princip kouzelnického triku, tak to kouzlo ztrácí právě to nejcennější –
onen princip tajemna.

Foto: Robert Vano

 

Co pro vás tedy vůbec
znamená pojem kouzlo?

Pod pojmem kouzlo si představím trik, který je založen na
nějakém přírodním zákonu nebo nějaké novince ze strany vědeckých objevů,
protože právě i ty kouzelníci hodně využívají. On divák často hledá
v principu kouzelnického triku něco strašně složitého, ale spousta kouzel
je opravdu na jednoduché bázi. Jednou jsem slyšel, jak se po představení bavili
dva fundovaní a vzdělaní pánové, kteří rozebírali různé možné technické
varianty, jak jsem nějaké kouzlo udělal. Potom tam přišel malý pětiletý kluk,
zatahal mě za rukáv a říkal: „Hele, strejdo, tys to udělal takhle a takhle,
viď?“ No a mě spadla brada, protože ten pětiletý kluk naprosto přesně
dešifroval princip toho kouzla, protože ještě nebyl nikterak poznamenán
školními znalostmi přírodních zákonů a dalších záležitostí. Takže na to šel
zdravým selským a dětským rozumem a opravdu dostal ty dva mimořádně vzdělané
pány.

 

Přiznal jste mu, že
na to přišel?

Dětem se nemají brát iluze. (smích)

 

Jak dlouho
v průměru svá kouzla trénujete?

To je strašně různé. Samozřejmě zkušenější kouzelník má už
nějaké řemeslné dovednosti a vybavení, takže mu to zabere méně času než
začínajícímu kolegovi. Nicméně ta nejprimitivnější kouzla se naučíte
v řádech několika minut, ale ta profesionální kouzla se nacvičují po dobu
týdnů až měsíců. Ono často i za kouzly, která vypadají pohodově a jednoduše,
stojí tým lidí. Třeba v našem pilotním pořadu Magická esa v Divadle
kouzel to představení obhospodařuje třicet lidí. A kdyby kolikrát divák
viděl do zákulisí, tak by se asi hodně divil.

 

V jakém smyslu?

Ono je to o tom, že v kouzelnické profesi musí vše
fungovat na milimetr a na sekundu, protože kdyby to nefungovalo, tak by efekt
nebyl dokonalý. Já v této show například prostupuji jakousi vrtulí
nebezpečného velkého ventilátoru a jednou jsem se dostal do situace, že kdyby
má technika nezareagovala včas a rychle, tak bychom si před rozhovorem nepodali
ruku.

 

A tito lidé tedy
všichni znají podstatu kouzel?

Ano, každý musí znát určitou část triku a je vázán mlčenlivostí,
protože svá kouzla si samozřejmě všichni velice střeží. Nicméně občas se najde
černá ovce, tak jako se našla v Americe – kouzelník Valentino. Ten
v jednom televizním pořadu některá kouzla prozradil a kolegové z toho
pochopitelně neměli radost. Ale paradoxně to mělo i svou druhou stránku, neboť
to vzbudilo obrovský zájem o kouzelnická představení.

Foto: Robert Vano

 

A kouzla jsou
většinou vaše původní, nebo se někde inspirujete?

Většina kouzel většiny kouzelníků je zboží jako každé jiné.
Existuje tým kreativců – kouzelníků, kteří se zabývají tím, že vymýšlejí různé
efekty a triky a poté je prodávají. Můžete si tak pořídit autorské právo na
jejich předvádění. Takže si koupíte kouzlo, které stojí třeba deset tisíc
dolarů a poté vám domů přijde balíček karet za pár centů, ale hodnota toho
nápadu je obrovská.

 

Máte nějaký
kouzelnický vzor?

Mým největším vzorem je asi nejslavnější kouzelník všech dob
– Harry Houdini. Proslavil se svými legendárními úniky z různých druhů
pout a kazajek a dá se říci, že ve svém oboru nebyl nikdy překonán. I David
Copperfield říká, že je to jeho velký vzor. My jsme mu v Divadle kouzel dokonce věnovali salonek
a v tom si kromě historických artefaktů můžete sáhnout i na jeho
kouzelnickou hůlku – díky tomu se vám údajně splní tajné přání. Houdini je tak
slavný, že v Americe vyšel jeho portrét i na oficiálních poštovních
známkách a dokonce se v americké hovorové angličtině používá i pojem
houdinizovat, což znamená dostat se z jakékoli svízelné situace.

 

A jak se tedy díváte
na Davida Copperfielda?

David Copperfield je úžasný kouzelník a zaplať pánbůh, že
díky jeho televizním show se možná i trochu změnilo nazírání českých diváků na
kouzelníky. Do té doby, když se řeklo kouzelník, tak si každý představil pána
ve fraku, který tahá králíky z klobouku.

 

Co myslíte, že stojí
za úspěchem Davida Copperfielda?

On zase o kus posunul naše řemeslo. David je perfektní
režisér, choreograf a dokáže tomu dát nový nápad. Je také velký puntičkář.
Například má vždy v publiku jednoho člověka, který má za úkol sledovat a
zaznamenávat i ty nejmenší chybičky. A k tomu je skutečně zdatný i
mediálně. Uzavřel velmi zajímavý kontakt s obrovskou mediální agenturou, ale
dal si jednu zásadní podmínku – v případě, že o něm každý den nevyjde
alespoň jeden jediný článek kdekoli na světě, tak ta agentura nedostane
celoroční apanáž. Navíc nezáleží na tom, jaké kouzlo předvádíte, ale jak ho
předvádíte. Takže kouzla, která předvádí Copperfield, předvádějí tisíce jiných
kouzelníků po celém světě, ale pouze Copperfield je předvádí špičkově.

 

Svá kouzla
neprozrazujete tedy vůbec nikomu, ani manželce?

Naopak, manželka zásadně nezná princip mých tajemství,
protože patří mezi mé první diváky. Mohu si totiž být jistý, že bude opravdu
upřímný kritik. Kdo mi trochu vidí pod ruku, je můj desetiletý syn Matyáš,
který mi pomáhá a už se připravuje na svou první soutěž.

 

Jaké vlastnosti by
měl mít dobrý kouzelník?

Kouzelník v první řadě musí umět zvládnout řemeslo, ale
na druhou stranu je kouzelník především herec. Herec hrající roli kouzelníka.
Musí umět diváka pobavit a zabavit. Můj někdejší mentor mě neučil kouzla, ale
učil mě jak pracovat s divákem.

Foto: Robert Vano

 

Na které své kouzlo
jste nejvíce pyšný?

No, asi je to vždy to poslední, protože máte pocit, že vám
dalo nejvíc práce. (smích)

 

Nakolik využíváte při
své práci optické triky?

Divák si často myslí, že se využívají například různá
zrcadla, ale není to pravda. Pokud jsou optické klamy využívány, tak třeba
k tomu, aby se některé věci, které jsou ve skutečnosti velké, zdály
poloviční a podobně.

 

Jaký je podle vás
přínos kouzelnické profese?

Mě vždy baví reakce lidí, kteří přijdou na autogramiádu po
představení a říkají: „Víte, pane Kožíšek, my se vám musíme přiznat, my kouzla
moc nemusíme a jsme tu zejména kvůli dětem, ale vůbec jsme nečekali, co tu uvidíme,
a odcházíme příjemně okouzleni a pobaveni.“

 

Divadlo kouzel jste umístil mimo Prahu. Nepřicházíte tím o diváky?

Když jsem před deseti lety Divadlo kouzel otevíral, tak si všichni ze showbyznysu ťukali na
čelo, co se ten Kožíšek zbláznil, že umístil divadlo do nějaké malé vesnice za
Prahou. Do bezejmenných Líbeznic, kam nikdo nebude jezdit. A dnes, musím to
zaťukat, jedeme už desátou sezónu většinou při vyprodaných hledištích.

 

Takže se nápad vyplatil… 

Abych se nechlubil cizím peřím – já jsem si ten model
kouzelnického divadla vypůjčil z Japonska, kde jsem před lety hodně
vystupoval, a právě tam jsem měl šanci otevírat první japonské divadlo kouzel.
To divadlo bylo ve vesnici kus za Tokiem a já si tehdy říkal, že se majitel
musel zbláznit, že něco takového otevírá, když nebude v centru dění. Ale
on byl hrozně chytrý, třeba proto, že si uvědomoval, že v Tokiu jsou
hrozné problémy s parkováním a dopravou. To bývá potíž i pro spoustu
pražských divadel. A ten druhý úmysl je dán tím, že mnoho diváků je
z Prahy. Po metropoli se tak neustále pohybují, a když vyjedou kus za její
hranice, už to pro ně vlastně znamená výlet a změnu prostředí.

 

Lze nějak využít
kouzla v běžném životě?

Kouzelník by kouzla zneužívat neměl. Jako každá jiná profese
má i tato své zásady. I kouzelník skládá přísahu, že nikdy kouzla nezneužije.
Nicméně jeden z triků je odvedení pozornosti. Toho využívají takzvaní
poctiví zloději – kouzelníci, kteří vám k pobavení publika ukradnou
peněženku, kravatu či hodinky během toho, co stojíte na pódiu. Vy si toho
nevšimnete, protože oni vyvinou na jinou část vašeho těla velký tlak a odvedou
tam vaši pozornost. A tohoto triku pak bohužel zneužívají také kapsáři.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Petra Kuncová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz 

Vytvořeno ve spolupráci s pizzerií Trattoria
Locanda Marino www.locandamarino.cz

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-3-2013-1.html

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Jak si troufám
tvrdit, zpěvačka Renata Drössler má ráda nejen zpěv a herectví, kterému se
věnuje v pražském divadle Pod
Palmovkou. Rozhodně miluje výzvy a ty k ní chodí jedna za druhou. Ať
už jde o odvážné, a přitom velmi kultivované akty nafocené Lenkou Hatašovou,
které „obletěly“ republiku, či velkolepý koncert v divadle Semafor, kde nedávno oslavila
padesátiny, které byste jí nehádali. Odhodlání a důvtip, cit pro komunikaci
s lidmi a velmi, skutečně velmi objemné srdce najdete ve štíhlém těle
dámy, které ne náhodou říkají česká Marlene Dietrich.

 

Platí pro zpěváky
nějaký povinný začátek, čím si všichni musí projít?

Ano. Začít zpívat. Nevím, jak to je s mladými zpěváky
teď, ale já chodila do hudební školy, kde jsem se učila technice posazení
hlasu. Kde jsem získávala větší hudební vzdělání a zároveň větší vztah
k hudbě. Zpěváci si musí projít jak úspěchy, tak porážkami. Ale to vlastně
platí obecně pro všechny, kteří chtějí v životě něčeho dosáhnout. Pokud to
člověk po prvních nezdařených pokusech vzdává, znamená to, že touha nebyla tak
velká. Tím chci říci, že kdo má dar od Boha, musí pro otevření toho daru a
radosti z něj něco udělat. A ne málo. Nestačí jen toužit se založenýma
rukama.

 

Co podle vás obsahuje
pojem umění prosadit se?

U každého se pod pojmem umění
prosadit se skrývá něco jiného. Na to asi není recept. Podle mého mínění je
třeba v první řadě zbavit se strachu, mít svůj sen a krok po kroku jít za
ním a věřit svým schopnostem. A být v něčem jiný. Myslím, že konformita
k prosazení se není tou správnou zbraní.

 

Je to podobné i u
herců?

Jsem přesvědčena, že je to stejné u herců, umělců a života
vůbec.

 

V jakém prostředí
nejraději vystupujete?

Nejraději vystupuji tam, kde mě lidé přijímají s láskou
a s pozitivním naladěním. Pak je úplně jedno, jestli je to sál pro 1500
lidí, nebo klub, kam se vejde pár desítek lidí. Velké jeviště mi dává více
svobody v pohybu a tím, že jsem i herečka, mi to vyhovuje.

 

Jakou vyžadujete
přípravu od svých kolegů a jak přísná jste sama na sebe?

Jak říká Marlene Dietrich… velice brzo jsem pochopila, že
musím být na sebe přísná. Já to pochopila o něco později. Člověk je
z nátury poměrně líný a musí se naučit určitému řádu. Pokud ho v sobě
nemá, tak ta přísnost na sebe je asi menší a slabší. Přiznám se, že patřím mezi
ty, kteří musí být na sebe přísní a ne vždy jim to vychází. Možná taky proto
mám veliké hranice pochopení vůči jiným. Jediné, co nejsem schopna akceptovat,
je evidentní nezájem, vypočítavost, pomstychtivost a neustálé naříkání na svět
a lidi kolem. Lidé, kteří za své neúspěchy, za své smutky, strachy a negace osočují
okolní svět a nejsou schopni se zastavit a zamyslet nad sebou, považuji za
nemocné. Smrtelně nemocné.

 

Pracovní vztahy mohou
mít přidanou hodnotu. Můžete hovořit o nějaké, kterou jste poznala?

Když člověk při práci potká druhého člověka, se kterým najde
společný jazyk, je to ta nejvzácnější přidaná hodnota. Já to štěstí měla a mám.
Pokud spolupracujete s lidmi, se kterými vás spojuje zároveň velké lidské
porozumění, je to výhra. Pak máte pocit, že jste společně jeden velký
organismus. I když víte, že každý je nahraditelný, stejně máte pocit, že ti, se
kterými jste spojeni, jsou pro vás nenahraditelní. A pak pro sebe navzájem
uděláte nemožné. A to je na tom to nejvzácnější a za to denně děkuji Bohu.

 

Šatník umělkyně, to
je bezesporu důležité téma. Kdo a co má vliv na ten váš?

Já se řídím intuicí. Zatím mě nikdy nezklamala. Mám ráda
jednoduchost, v ní je krása. Jelikož jsem divadelník, mám cit pro jeviště. To,
co snese ulice, mnohdy jeviště neutáhne. Nejsem propagátorem civilu na jevišti.
Ale samozřejmě jsou styly, kde civilnost hraje svou důležitou roli.

 

Jaké věci si ze svých
vystoupení obvykle pamatujete, hodně vám utkvějí?

Většinou si spojuji sál s šatnou. Divadla poznávám
podle šaten. A co se týče vystoupení, nejvíc mi utkví atmosféra a lidé, kteří
ji tvoří. Vždy mě dlouho provází ten nepopsatelný pocit blaha. Je to něco mezi
nebem a zemí, něco, co se k vám dostává z jiného světa…

 

Všimla jsem si, že
lidem mezi písněmi vyprávíte. Jaká témata volíte a proč?

Nikdy si nepřipravuji to, co budu říkat. Vychází to
spontánně. Ale samozřejmě je něco jiného v klubu a něco jiného na velkém
jevišti. Přiznám, že se snažím co nejméně mluvit a ne vždy mi to vychází. (smích)

 

Zpíváte ve více jazycích – v jakém poměru, když porovnáte?

Zpívám asi v deseti jazycích, ale v žádném
z nich bych nedala celý koncert. Je to spíš taková úklona k danému
národu. Kdyby mi cizinec začal celý koncert zpívat v mém jazyce, tak bych
po třetí písničce nevydržela a odešla bych. Ale kdyby zazpíval jednu v mém
jazyce, i když ne zcela dokonale, tak mě to zahřeje na duši. Méně někdy znamená
více. A tím rčením se řídím.

 

Nakolik vás ovlivňuje
vás polský původ v branži?

Je to zajímavá otázka. Na celém světě jsou lidi
temperamentní a méně temperamentní. Já patřím k té první skupině. Nevím,
jestli na toto má můj původ vliv. Poláci jsou typický slovanský národ. Hrdí,
s horkou hlavou, ale přemýšliví. Pusťte si Chopina a tam to pochopíte.
Stejně jako je rozdíl v romantismu českém a polském. Český romantismus
opěvoval lásku k člověku, polský opěvoval lásku k vlasti. Šanson měl
a má v Polsku velikou tradici. Říká se mu herecká píseň a já své koncerty
pojímám jako divadlo písní.

 

Kdo jsou lidé, kteří sehráli
klíčovou úlohu ve vaší profesní kariéře, a jak se to stalo?

Byli to nejen lidé, ale i klíčové životní situace. Většinou
vás ovlivní prostředí, ve kterém žijete, a lidé, kteří v něm hrají podstatnou
roli. Zcela jistě ovlivnilo kariéru moje manželství, režisér Czernecki, moje
děti, rodiče a fotografka Lenka Hatašová. A když si sáhnete na dno, tak to vás
neskutečně poznamená. Kdo v sobě nehledá a nepřemýšlí o souvislostech, toho
to asi poznamená negativně. Mě to naučilo pokoře a vlastně děkuji za ty špatné
zkušenosti, ať duchovní, či zdravotní. Protože zrovna ony byly nutné k zastavení
a pochopení principu života.

 

Lidé mají rádi
příběhy a ještě více, jsou-li ze života. Máte pocit, že se ten váš dělí na
několik zásadních příběhů?

Každým dnem se nám odvíjí nový příběh. Jen si ho pamatovat a
zpracovat. Takže těch zásadních příběhů je hodně. Někdo by na jeden můj život
potřeboval životy tři… Člověk, který chce pravdivě vyprávět o životě, aby ho jiní
žili s ním, musí ten život skutečně prožít. Mně se to povedlo. Ale to
neznamená, že budu moralizovat. Každý žije takový život, jaký si zaslouží.
Svými činy, závistmi, láskami, frustracemi. Ale jedno vím – že nikdy na nic
není pozdě. Každý den je novým začátkem. Na křtu mého dvojalba Znovuzrozená, jehož součástí byla i
výstava mých aktů autorství Lenky Hatašové, krásně řekl farář Zbigniew
Czendlik: Každým dnem se rodíme a umíráme, abychom se ráno znovu narodili.

 

Jakýma očima se
díváte nyní na svůj život?

Byly chvíle, ba období, kdy jsem se na život dívala
skepticky, bez jakékoli naděje na změnu. Kdy mi připadal život jako trest. Pak
přijde životní kotrmelec jeden, druhý a další a další, až pochopíte, že život
je krásný a vše, co se v něm odehrává, má svůj smysl a má nás to něčemu
naučit. Život je neustálá škola a učitel nás tak dlouho zkouší, až pochopíme,
že musíme na sobě pracovat a nebudeme tak často zkoušení.

 

Co byste chtěla
veřejnosti projevit prostřednictvím toho, co děláte, ať už jde o herectví, či
zpěv?

Umění není práce. Je to poslání. To, že na jevišti svlékám
duši a jsem jak ve zpovědnici, mě svým způsobem naplňuje. Je to taková
psychoterapie. A jsem přesvědčená, že to samé pociťuje mé publikum. Odhodí
slupky z duše a stejně jako já před nimi, tak oni sami před sebou se
odhalí a očistí. To mi potvrzuje řada krásných dopisů a osobních reakcí diváků.
V dnešní hektické, neurotické a agresivní době je to katharsis nutné.
Někdo ho hledá v alkoholu, někdo v práci, někdo ve sportu a někdo
v umění. Jsme přetlakovaní a musíme vypustit.

 

Jak jste na tom
s vlastní sebedůvěrou a jak jste se s tímto faktorem naučila
pracovat?

Je to na dlouhou diskuzi. Sebedůvěra, sebeúcta, láska
k sobě a k jiným. Dlouhá léta jsem zaměňovala sebedůvěru
s namyšleností, sebeúctu s neskromností a lásku k sobě se
sobectvím. Díky bohu, že jsem pochopila podstatu těch slov. Pokud uvěříte ve své
charisma, máte mnohem snadnější a krásnější život. A rčení přej a bude ti přáno, dej a
bude ti dáno mě provází dennodenně a funguje to. Nikdo není z podstaty
zlý a jeho jednání je vždy podloženo něčím, o čem my nevíme, proto si nikdy
neberme nic osobně.

 

Už se vám podařilo zapomenout při vystoupení text?
Máte s tím zkušenost? 

Neznám zpěváka ani herce, kterému
by se něco takového nepřihodilo. Většinou se to stane při totálně zažitých
textech. Pamatuji, že na jednom koncertu jsem třikrát začínala píseň a vždy
jsem se zasekla na stejném místě. Až na konci koncertu jsem si vzpomněla a
zazpívala. (smích)

 

Jak nejrychleji se dá naučit text? Jsou nějaké tajné
metody zpěváků, jak na to? 

To záleží na paměťové
kondici. Každý má jiné metody a pomůcky. Já mám fotografickou paměť. Mám texty
různě popsané, vybarvené a to mi pomáhá. Stejně jako při hledání v diáři. Vždy mi
něco obrazového utkví v paměti, od toho se odvíjí mé hledání. A většinou
úspěšné.

 

Máte návod na to, jak si správně přát? 

Bohužel nemám. Ale důležité
je neupínat se k přání. Vyslat přání a věřit, že se o něj nahoře postarají. A
pak se naskýtají situace, které nesmíme přehlížet a které nás dovedou k cíli.
Ale je těžké netrápit se tím, aby se to splnilo. Pak to většinou nevyjde. 

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Oficiální stránky Renaty Drössler www.renatadrossler.com

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

„Kompromis vás nikdy nedovede na hranici
možností.“ Petr Larva

 

 

 

Křehkost sklářské profese se rovná
produktům, které z rukou manuálně zručných a kreativních umělců vznikají
k našemu užitku i obdivu. Petr Larva říká: „Kdysi platilo pravidlo, že
ten, kdo zapadne do sklářského průmyslu, shnije zaživa.“ Tvrdí také, že stojí
za to jít svojí cestou, kde se stejně ukáže, že komu není dáno, tomu se dát
nedá, a komu dáno je, cestu na pomyslný Olymp dříve či později vyjde. Petr
Larva patří k umělcům, jejichž houževnatost, vytrvalost a nezlomnost se
projevují s každým jeho dílem a jdou ruku v ruce s vírou
v to, že usilovná a vytrvalá práce se vždy pozitivně projeví.

 

Nasměrovat
svůj profesní život k uměleckému sklářství znamená projít si jako
v jiných oborech i úplnými základy. Co si můžeme představit pod těmi
základy ve vašem oboru? 

Kresba plus proporce
plus fyzikální principy. To vše tvoří technologické myšlení nezbytné pro práci
se sklem. Technologické myšlení a představivost tvoří základ sklářského oboru –
ať řemeslného, či uměleckého druhu. Iluze a idea nestačí. Možná v kresbě
či v malbě je iluze reálnější, ale sklo je hmota se svými zákonitostmi,
které svou představou nezměním. Je třeba dospět až k té hranici, kde se materiálové
vnímání stane přirozenou součástí autorovy představivosti. Tím ale proces
nekončí. Tu hranici je nezbytné neustále překračovat.

 

V jakém směru ji překračujete vy?

Celé generace se
tady učilo české sklo jako socha nebo obraz. To je základní rovnice. Já tuto
rovnici otevírám třetí neznámé a tou je sklo jako médium. Sklo je pro mne
nositel významu, vzkazu, pocitu, atmosféry. Obsahuje v sobě jak obraz, tak
i sochu.

 

Jak hodnotíte možnosti seberealizace
v rámci výstav a soutěží pro studenty nyní, ve srovnání s tím, co
jste zažil vy?

Tak za nás bylo
soutěží málo a ještě byly vyhlašovány ponejvíce pro kategorii volného umění.
My, tak zvaní užiťáci, jsme měli spíše smůlu. Vlastně si nevzpomínám na jinou
soutěž u nás, než byl Swarovski.
Teprve potom vznikl Design blok.
Daleko více soutěží je v zahraničí a tam se samozřejmě dnes může přihlásit
kdokoliv. Účast na sympoziích i soutěžích či veletrzích má obrovskou přidanou
hodnotu ve smyslu dalšího sebepoznávání a konfrontace se současnými trendy.

Na druhou stranu
je třeba poznamenat, že osobnost se prosazuje se svým osobitým přístupem ke
sklu jen velmi těžko. Vidíte to podle hodnoticích komisí a nakonec i vybraných
výsledků. Tam je ta prohra, kterou je třeba vnímat jako dočasnou, když jste
přesvědčeni o své pravdě. Dnes se staly i v Čechách ceny a soutěže
součástí určitého podsvětí, které ovlivňují ti, kteří mají možnost. Mluvím o
podsvětí, protože jsme malá země a chybí tu alternativa k tomu, co
neustále vítězí dokola a do zblbnutí, až si nakonec řeknete: Tak jo, ono to
snad je fakt dobrý. A to je konec! Moc rád při téhle příležitosti vzpomínám na
Vladimíra Kopeckého a na Jana Kaplického – třeba. Oba prošli dlouhou dobou
opovrhování, než je čas dostihl a lidi vesměs pochopili, že byli moc vepředu.
Ale na to si zvyknete. Vítězí mainstream, protože průměr vládne světem. Vidíme
to všude kolem sebe. Žijeme dobu, kdy být osobností znamená nést si výslužku
v podobě odsudků. Ale nic nového… Byli jsme takoví vždycky. To je
civilizace.

Takže vzkaz
studentům: makejte a nebojte se, protože pracujete na tom, co přijde.

Jsou příležitosti pro mladé umělce dané
tím, že je musí někdo nejdříve zaměstnat, anebo je reálné jít rovnou vlastní
cestou, být na volné noze? 

Obě tyto varianty
spolu koexistují. Nelze ani doporučit, ani vyloučit kteroukoliv z nich. Žil jsem na
vlastní noze hned po studiích a první zaměstnání bylo až to prorektorské. A
bylo to pro mne dobře. Žil a tvořil jsem naplno, což je hodnota, kterou si
nesete v sobě, a víte, že existuje. Kompromis vás nikdy nedovede na
hranici možností. Je to vždy kompromis. Extrém je stejně součástí vývoje a
k mladým se hodí. Ale jakmile si na to osahávání ostrých hran zvyknete,
pak obohacujete i ten kompromis, který k životu na téhle planetě patří
vždy.

Kdysi platilo
pravidlo, že ten, kdo zapadne do sklářského průmyslu, shnije zaživa. Proto
každý chtěl mít svůj ateliér a dělat si své umění a své výstavy a vydobýt si
svůj kousek pod sluncem. Pravda je, že o to vše můžete rázem přijít. Vzpomínám
na povodně v roce 2002, kdy mi v Terezíně utonula celá minulost:
kresby, obrazy, sklo. To byla trošku větší z mých malých smrtí. Ale
skončilo to vzkříšením monumentální výstavou Cesty těl a cesty duší, kterou mi Památník Terezín uspořádal z nových děl. Ale vraťme se
k té první tezi, která už neplatí. Sklárny už dávno nejsou zatuhlé a
chtějí přežít a hledají nové designéry a nabízejí možnosti. Sám teď tvořím v Ave Clara na Polevsku a mám tu neskutečně
otevřené podmínky pro hledání nových forem skla. Vzniká tu Centrum inovací skla podpořené evropskými fondy a mně se to velice
zamlouvá. Ta intenzita pulsování bude mít v budoucnu své jméno a své
klienty. Takže strach ať nikdo nemá. Kdo má padnout, padne, a kdo má vystoupat
na Olymp, ten tam dojde dříve či později. Čas v tomto směru nevládne.
Naopak netrpělivost drtí nervovou soustavu a jen paralyzuje. To ať přenechají
těm „rychlokvaškám“. (smích)

 

V jakém směru byste řekl začínajícím
umělcům, aby si ve vašem oboru nedělali iluze?

Říkám jim rovnou:
Dělejte si iluze, jinak se to tady nepohne. Iluze živí celý proces hledání. Jen
se přitom musí zakomponovat nebo vypěstovat schopnost určitých zastavení, která
vám otevřou oči. Ale určitě odbourejte strach a nezamotejte se do chyby, kterou
už kdysi dávno John Cage rozpustil tvrzením: Když tvoříš, neanalyzuj.

Rozhodně si
nedělejte iluze, že vám někdo něco dá zadarmo. A ani to nechtějte. Nevážili
byste si toho. Výsledky se dostavují až v průběhu času a obdarování je
součástí této hry, kde má každý tvůrce hlavní roli… ale ne nejhlavnější. Tu má
vždycky sklo. (úsměv)

Vnímáte, že vás práce v oboru nějakým
způsobem limituje?

V Bibli se
říká: Projdeš uchem jehly. To ucho je zpropadeně malé, ale dá se jím projít.
Pak se nadechnete a nastane nirvána…třeba. Já jsem si limity zvolil a ohmatal
si je dostatečně, abych věděl, že se dají posunovat. Limity jsou jen
v našich schopnostech si představovat víc než realitu samu či něco tomu
podobného. Sklářství je limitující, když chci něco jiného. Sklářství je
nekonečné v momentě, když najdu svůj koexistenciální kánon, na kterém
začínám stavět konstrukci své vlastní tvorby. Jsem maximálně otevřený inovacím
v oboru a sám se snažím posunovat limity o patenty, které vlastním a na
kterých teď pracuji. České sklářství proslavila inovace a to je i moje krédo.

 

Kdo nebo co bylo pro vás v dosavadní
kariéře největším ohodnocením?

Dostal jsem se do
paláců a mohl jsem poznat život za zdmi… Absolutní luxus. Mohl jsem posloužit
svým sklem králům a prezidentům a v letošním roce i Svatému otci. Sklo pod
značkou Larva Design vzniká pomalu a
s porodními bolestmi, které jsou výzvou pro celý můj tým i sklárnu. Co je
pro mne zatím největší ocenění, je skutečnost, že mi bylo dovoleno založit
vlastní značku a v tichosti se ponořit do dvou let tvorby, která
v dohledné době osloví potenciální klienty.

Kdo mě potěšil,
byl jeden arabský architekt, který chce spolupracovat na novém typu skla, které
právě vyvíjím. Potěšili mě skláři a brusiči, protože dokázali vytvořit můj
záměr nové kolekce s absolutní noblesou až k dokonalosti. A potěší mě
přátelé, kteří stojí za mým pokusem vydupat z téhle země luxus, který sklu
náleží.

 

S jakým zklamáním jste se naopak
setkal?

Zklamáním je pro
mne stav českého sklářství. Je to dlouhotrvající vnitřní krize, kterou nelze
překonat penězi. Řemeslo se nepředává, nedědí. Otcové dokonce zakazují synům
pokračovat pro nejistoty a nedůstojnost toho, kam se české sklářství dopracovalo.
Přitom budoucnost by mohla být přívětivější, ale asi nebudou skláři…
Spolupracuji se sklářskou školou, aby se stav změnil, ale to nepůjde tak rychle
a může být i hůř.

 

Zklamali jsme my.
České sklo už dávno nemá punc kvality a kreativita postupně dopadla na dno
pozměněných kopií toho, co ve světě už dávno trh osvědčil. Takové při zdi
chození je konec. Chybí velkorysé účasti na světových výstavách a veletrzích.
Poslední EXPO dokonce mělo pod linkou
všechno ostatní, jen ne sklo. Jsou to hloupá rozhodnutí, která v konečném
důsledku napomáhají vnější konkurenci k většímu věhlasu. Je třeba silné a
intenzivní resuscitace. To nezachrání ani Design
blok, ani prapodivná Síň slávy Czech
designu, který je veskrze netransparentním podnikem. Chce to mohutnou expanzi.

 

Jak to vlastně funguje v oblasti
propagace umění a umělců, aby se o nich vědělo? Jaké jsou možnosti? Jste
v tomto ohledu spokojený?

Spokojenost je
smrt… se říká. Propagace sklářů spadla na hranici regionálního tisku. Stále
nevzniká oborový tým v rámci státních agentur, který by se zaměřil na
české sklářství a autorské kreace. Nedivme se ale příliš. Je tu velice málo
kapacit, které by do oboru vnesly nový směr a silnější vítr. To, co se zatím
líhne v Praze například v Uměleckoprůmyslovém
muzeu, je opravdu slabý čaj. Je třeba hnutí, které se obklopí svým týmem
producentů a PR manažerů. To se nedělá na půl úvazku. To nelze.

Každý pokus je
dobrý, ale nelze to dělat amatérsky. Chybí koncept na 5 let. A už slyším, jak
chybí peníze. Základní rovnice zní: dokud nebude co podporovat, nic nevznikne.
Umělci a skláři jsou ty slepice a produkt či umělecké dílo je to vejce, které
se nabízí… Víc k tomu netřeba dodávat. Je to věc mentálu.

Připomeňme si váš nedávný počin, tedy výrobu
Pražského Jezulátka, které kardinál
Dominik Duka věnoval papeži Benediktovi XVI. Kde myšlenka zvolit tento dárek
vznikla?

Jezulátko je
takový můj první pokus o duchovní sklo, které překročilo hranice českého hrnce.
Při všech komplikacích a náročnosti se podařilo toto dílo dovézt až do Říma a
patří náležitý dík panu kardinálu Dukovi, který se nebál představit Pražské Jezulátko v jiné formě, než
jak je známe.

Prvním impulzem byl
film, který natáčel Otakáro M. Schmidt, a ten mne oslovil s nabídkou
vytvořit dílo pro jeho film. Moc se mi líbil název, který jsme společně dotáhli
do absolutní čistoty: Pražské Jezulátko,
Malý princ v nás. Byla
v tom nadčasová vazba Malého prince
a malého Ježíška. To přemostění mi bylo inspirací. Díky Otakárovi a jeho
skvělému týmu vznikl dokument a uskutečnil se projekt. Skleněné Jezulátko jsem tvaroval podle svých
dětských vzpomínek o tvaru, který je hravý, jednoduchý a hlavně něžný. Vznikl
dynamický tvar, který když viděla moje maminka, prohlásila, že je to moc
příjemná reminiscence na dětskou hračku – kolébající se panenku. Tak fajn, to
bylo dobře. Pak jsem si ujasňoval všechny liturgické kánony, aby nevznikla
soška s limitujícím významem. Proto je plášť barvy ambry a záměrně má
křišťálově čisté nitro pro verzi barokní rytiny prostě oděného Ježíška – dítě
s mocí krále. Uvnitř celého objektu byla uložená zlatá duše pocitu, který
asi každý zažíváme hluboko uvnitř, když jsme obdařeni. Korunu a svatozář mi
zhmotnila zlatá skleněná koule, kam jsem po konzultacích s panem
kardinálem a sestrou Dominikou nechal vsadit perly a české granáty. Perly do
rytých mušlí – symbolu papežství – a rudé granáty – symbol češství.

Jsem rád, že dílo
vzniklo a pravděpodobně by mohlo ještě více oslovit, kdyby se podařila mise, o
níž nemohu v této chvíli mluvit. Rozhodně ale Jezulátko v Římě září a i to je luxus. (úsměv)

 

Čím byla výroba sama o sobě zajímavá a
unikátní?

Nejtěžší bylo pro
skláře zvládnout tu masu žhavé skloviny, aby poslechla formu, kterou jsem jí
připravil. Po několika zkouškách a úpravách už dostalo vše náležitý čas a
prostor pro realizaci.

 

Druhou těžkou
zkouškou bylo vlastní broušení. Na tak velkém a těžkém kuse se mohlo pracovat
maximálně 15 minut v kuse. Pak následovala přestávka. Broušení samo
zabralo jeden měsíc každodenní práce.

Unikátnost tohoto
díla vidím v tom, že v 21. století vznikla moderní svatá socha, která
má současnost v podobě a tradici v symbolech v sobě. Není to
revolta ani naschvál pro vylepšení umělecké kreace. Byla to služba hodnotám,
které tu byly před námi a měly by zůstat po nás. Podařilo se spojit siluetu Pražského Jezulátka s rytinou
prostého dítěte se sílou, která dříme v něm a nikoli v jeho šatech.
Síla, kterou ztělesňuje on sám a nikoli pozlátko okolní. Socha přitom neboří
symboly s jejich výpovědní hodnotou, ale naopak je oživuje a znovu
interpretuje. To je myslím podstata unikátu a i luxusu. Ten kus je jediný a na
souhlas s možností kopie teprve čekám.

 

Vnímáte dostatečný trh pro umělecké
produkty? Na kolik je pro skláře důležitý export, kolik procent prodeje
pokrývá?

České umělecké
sklo se vždy exportovalo. Jeho věhlas pomáhal zvyšovat povědomí a image českému
sklářství obecně. Někdy dokonce zcela převážil. To bylo v časech velkých
projektů a zakázek a cílené prezentace. Dnes je trh pro sklářské umění posunutý
směrem na východ a tomu odpovídá i skladba, která se tam nabízí. Rozhodně
export je tou jedinou kartou, která může dát přežít českému sklu jak
v podobě umělecké, tak sériové výroby a unikátu.

 

Co patří mezi nejžádanější produkty?

Z mých
zkušeností jsou to limitované série a špičkové zpracování. Každý kompromis je
v tomto směru designu cestou do pekel. Průměr už byl, teď je třeba nasadit
laťku nejvýš a přeskočit ji. To je výzva pro všechny producenty ručně
vyráběného skla a přidružené designéry. Stejně tak je to nátlak i na sklářské
umělce, kteří musí hledat další formy pro nové obsahy. Jinak je resuscitace
českého skla nereálná.

Existují nějaké statistiky, kolik se u nás
ročně vyrobí produktů ze skla?

Kéž by byla.
Kreativita je statisticky neuchopitelná. Málokterý designér či producent si
nechává průmyslově chránit své produkty. Pak by snad byla šance na čísla.
V tuto hodinu však není nic. Výstavy postihují jen fragment a
pravděpodobně není tak nadšený kurátor českého skla, který by objížděl umělce
v ateliérech a sklárny. Škoda.

 

Odkud a jak se sklo získává?

Sklo je původem
tavenina a její základní složkou je křemičitý písek, kterého zatím máme v Čechách
dost. Ostatní komponenty se částečně dovážejí a vmíchávají do sypké směsi,
která se nakládá do pánví uvnitř sklářské pece společně se střepy. Recyklace je
důležitá vlastnost skla. Zásadní je proces tavení, kdy se z minerálů a
kovů stává sklovina čirá či zbarvená. Další výroba už je diferencovaná na ruční,
nebo strojovou výrobu.

Co je potřeba dodržet, aby sklo bylo co
nejčistější?

To jsou takměř
tajné způsoby každé sklárny a ta si je bedlivě střeží. Obecně ale je za vším
hygiena prostředí a práce a respekt ke kvalitě. Jednoduše nešidit. Pamatuji si,
že když jsem ještě chodil do různých skláren, každá mi nabízela křišťál, ale
pokaždé byl jiné kvality. Svoji roli hrají teploty při tavení, způsoby čeření –
to jsou ty půlnoční alchymické transformace. Musíte znát kondici své sklářské
pece a bedlivě hlídat stav všech pánví. Není to snadná zručnost a být tavičem
je veskrze jen o zodpovědnosti… Radost mají pak až skláři. Dnes mám svoji vlastní
recepturu a kvalitu zajištěnou pro své náročné klienty.

 

S jakou jinou hmotou lze umělecké
produkty ze skla vůbec kombinovat? A děláte to?

Sklo je materiál-solitér.
Dokáže unést i jiné materiály, ale pak záleží na celkovém konceptu a funkci.
V mém úhlu pohledu je sklo dokonalý nosič. Umím si představit kombinace skla
se všemi materiály – dokonce i s plastem. Kombinace mám připravené, ale o
tom až někdy příště.

 

Dokážete podle designu odhadnout,
v jakém období byl umělecký předmět vyroben, stejně jako to krejčí pozná
na obleku?

To je samozřejmá
věc. Problematické jsou retro-designy, které často slaví úspěch a originalita
je jinde, ale to už by bylo na diskusi se zbožíznalcem.

Jak je to v uměleckém sklářství
s duplikáty? Je možné je dělat jako třeba v případě zmíněného Pražského Jezulátka?

Obecně platí
pravidlo, že s duplikátem musí souhlasit klient – zadavatel. Pražské Jezulátko nevyjímaje, tím spíše,
že se jedná o dílo určitého duchovního významu. Tady budeme všichni velice
opatrní.

 

Co vám dělá ve vašem profesním životě
momentálně největší radost?

Realizuji několik
projektů souběžně a každý má jiné zadání. To je obohacující proces, kdy vzniká
něco jako styl. Najednou si uvědomuju svůj rukopis a nehledím na něj jako na
nutnost. Prostě se rozvíjí a to je radost z nezaměnitelnosti.

 

Kde berete inspiraci? Hodí se vám
k práci i konzultace s lidmi z jiných oborů nebo minimálně
sledovat jejich práci? Třeba módních návrhářů nebo mistrů jiných řemesel?

Kontext je
nezbytný. Každá doba má své. Dnes se často kritizuje nestylovost dneška. Ale
v tom je možná stylový. Anebo je třeba hledat na jiné úrovni, to znamená
všímat si věcí v širším kontextu, než byla léta šedesátá – poslední
záchvěv stylotvornosti.

K té
inspiraci můžu přiložit čerstvou zkušenost s Janem Kaplickým. Nedávno jsem
opět prošel všechny knížky a filmy. Je to inspirativní osobnost a za své
hledačství by měl být svatořečen… třeba.

Inspirující jsou
pro mne kultury. Arabská hudba, kaligrafie a dnes se jeví, že i móda, je
ovlivněna arabskou kulturou. Stejně tak jsem před 10 lety prožíval japonskou
kulturu. Mám taková období a moje práce se tím samozřejmě proměňuje – ale
spíš přístupem. Nabíjí mě to.

Módu vnímám jako
zpestření. Společně s architekturou mohou mít ke sklu blízko. Ale základ
mojí práce je usazen jinde a nerad bych, aby trpěl módností. Rozdíl mezi mým
sklem a poslední módou je v tom, že módní hity už za rok neplatí. Moje
sklo je investicí a mělo by s vámi žít delší čas. Poznáváte se navzájem a
navazujete vztah. To je život mého skla u vás a vás s mým sklem… nebo
vaším sklem?

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Michaela
Lejsková

Foto: archiv
Petra Larvy

Oficiální
stránky: www.larva-design.com

Korektura textu:
Alžběta Strnadová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

2012                                       Umělecký
ředitel sklárny Ave Clara, Polevsko

2011  –  2008                         Designér
společnosti Larva Design

2008  –  2007                         Kreativní
ředitel sklárny JILEK 1905

2007  –  2006                         Prorektor
a zastupující rektor na VŠUP Praha

2006  – 
2000                         Předseda správní rady M.E.C.C.A.  o.s.

 

vzdělání                                                                                                                     .

1999 –  2003                 Ph.D. studia na Vysoké škole
uměleckoprůmyslové v Praze

 

1992 – 1998                  Magisterské studium na Vysoké
škole uměleckoprůmyslové                                         v Praze,
ateliér skla Prof. Vladimíra Kopeckého

 

1990
– 1992                  Nástavbové studium na Výtvarné škola
Václava Hollara v Praze                               

 

1986
– 1990                  Střední  uměleckoprůmyslové škole sklářské
v Kamenickém Šenově       

                                                                                             

výstavy                                                                                                                      .

2011          Shanghai, Čína

 

2010          Basel World, Basilej, Švýcarsko

 

2009          Českýma očima, Evropská komise EU,
Brusel, Belgie

 

2008          ADLC, Abu Dhabi, SAE

 

2007          Česko-německé kulturní dny, Weiden,
Německo

                   INDEX Dubai, SAE

 

2006           4. mezinárodní symposium rytého
skla, Kamenický Šenov

                   Sklářská cena města Coburgu, Německo

 

2004           
     Výstava výsledků mezinárodního sklářského
symposia GLASSART 04,

       Muzeum skla, Kamenický Šenov

 

2003           
     Ph.D. diplomová práce „Skleněná
instalace“, Galerie v truhlárně, Praha

             Studenti a absolventi ateliéru
skla Prof. Kopeckého, Sovinec

                   Studenti a absolventi ateliéru skla
prof. Kopeckého, Ostrava

                   „Česká design“, Obecná dům v Praze

 

2002           Bohemian Glass, VŠUP Praha

                   Mezinárodní sklářské
symposium “Divadlo života”, Terezín

                  “Dialog s deformací” –
Environmentální instalace skla, Kamenický Šenov

 

 

2001           Mezinárodní sklářské
symposium“Zrcadlení ”, Terezín

                   Výstava skleněných objektů,
Holandsko

 

2000                     
“Mladí talenti”, Mnichov, Německo

                   Mezinárodní
sklářské symposium “Mosty”, Terezín

 

1999          Výstava studentů ateliéru skla Prof.
Kopeckého, Praha

                          Výstava v Muzeu skla a bižuterie v Jablonci
n.N., spol. výstava s I.Staňkovou

                  „SKLO VE VEŘEJNÉM
PROSTORU“ , instalace v Terezíně, spol. výstava s I. Staňkovou

                  Vázy a objekty pro Sogetsu
Centre v Tokiu, Japonsko

 

1997          Environmentální instalace skla, –
Galerie „U prstenu“, Praha

                  Prezentace na Instituto
Europeo de Disegno, Colle de Val d´Elsa, Itálie

                   Výstava
Penellovy soutěže, Praha 

 

1996          Výstava vítězů ceny Swarovského,
Rhode Island School of Design, USA

1995          Symposium skleněné tyče, Trója, Praha

                  Mezinárodní symposium
plochého skla,Teplice

                  Symposium foukaného
skla, Kamenický Šenov

                  Výstava vítězů ceny
Swarovského, Uměleckoprůmyslové museum, Praha

 

1994                     
     Výstava studentů Prof. Kopeckého, Synagoga
v Libni, skleněná instalace, Praha

                 ZURZEIT –Mezinárodní festival,
Weizenkirchen, Rakousko

     Výstava skla, Vetro Galerie, Frankfurt am
Main, Německo

 

1993         SOVINEC
–výstava studentů Prof. Kopeckého, Sovinec

                „Prostřený stůl“- výstava                                                         

studijní pobyty                                                                                                          
.

1998        IED
Milan – letní škola skla

1996        Rhode
Island School of Design, USA

1994                
Island – projekt:“
Mladí umělci Islandu“                   

 

ocenění                                                                                                                     
.

1998          1. cena za diplomovou práci udělená
rektorem VŠUP v Praze

1995   
      1. cena – soutěž Swarovsky Prize

 

realizace
v architektuře                                                                                          
.

1997                
Studentský klub
FAMU v Praze, suterén kavárny Slávie – okenní výplně a svítidla       

účast na konferencích                                                                                                                        .

2003       
Forum 2000 „Překlenování globálních propastí“, Praha

2002       
Forum 2000 „Překlenování globálních propastí“, Praha

2001 
       “Architektura, pomník a
současné umění“ Stockholm, Švédsko

2001         “Je propaganda silnější něž děla?” ,Kalrskoga,
Švédsko

2000               
“Současný Terezín,
město a památník a mezinárodní centrum současného umění“ , Maria Fred, Švédsko

 

organizování  workshopů, symposií, konferencí                                                                           .

 

2004        Mezinárodní sklářské symposium
„GLASSART 04“ , Kamenický Šenov

               
Glass workshop pro NYU students, Praha – Kamenický Šenov

 

2003        Mezinárodní sklářské sympsoium
„GLASSART 03“, Terezín– M.E.C.C.A.

                Glass workshop pro NYU
students, Praha – Kamenický Šenov

 

2002        Mezinárodní sklářské symposium “Divadlo
života”, Terezín– M.E.C.C.A.

               
Glass workshop pro NYU students, Praha – Kamenický Šenov

2001               
Mezinárodní konference „Memory
project“pod záštitou Rady ministrů (Nordic  

          Council     of Ministers)  Terezín – M.E.C.C.A.

 

Mezinárodní
sklářské symposium “Zrcadlení”, Terezín– M.E.C.C.A.

                Glass workshop pro NYU
students, Praha – Kamenický Šenov

 

2000        Mezinárodní sklářské symposium “Mosty”,
Terezín – M.E.C.C.A.

 

 

 

 

 

„V každém jemnohmotném těle aury jsou obsažena jiná témata. “ Renata Olšová

 

 

 

 

 

Renata Olšová nepatří ke klasickým malířům, možná k malířům vůbec,
spíše tvůrcům a realizátorům toho, co vidí. Tím je lidská aura. Její hlavní
činností jsou konzultace, které lidem poskytuje a na kterých se jim snaží na
základě informací z jejich aury pomoci pochopit jejich život, situace,
které si prožívají, odhalit skutečné příčiny a nalézt možnosti řešení jejich
problémů a různých bolestných životních období a situací. Výsledky autorčiny
tvůrčí činnosti jsou vyobrazeny také na látkách, ze kterých tvoří část svojí
kolekce návrhářka a Renatina dobrá kamarádka Jiřina Tauchmanová.

Rozhodla jste se malovat auru, nebo to přišlo nějakým zvláštním
způsobem samo?

Dlouho jsem přemýšlela o způsobu
vyjádření toho, co vidím, a o nejvhodnějším způsobu, jak tím mohu lidem pomoci.
Nebylo snadné lidem popisovat něco, co nevidí či v co někdy ani nevěří.
Malování mi přišlo jako nejjednodušší a nejsrozumitelnější způsob.

 

Jak si může člověk vysvětlit, co vlastně vidíte?

Vidím energetický obal, tzv.
auru, která obklopuje každý živý organismus, tělo člověka, zvířete.  Je jedno, zda člověk v její existenci a
v energie věří, či ne, přesto je lidská aura pro mě viditelná u všech lidí
stejně tak jako jejich fyzické tělo. Spousta materiálně či vědecky zaměřených
lidí o existenci aury, stejně tak jako o působení energií na člověka pochybuje,
a to jen proto, že není lidským zrakem viditelná, „hmotná“… Já lidem říkám, že
je to stejné jako například s elektrickým proudem, protože nejsem
elektrikář a proudu nerozumím, přesto vím, že existuje, a to, že ho
v zásuvce očima „nevidím“, neznamená, že tam není.

 

Co potřebujete mít za podmínky k tomu, abyste lidskou auru viděla?

K vidění aury nepotřebuji
prakticky nic, vidím ji při pouhém pohledu na člověka.

Lidi zajímá, co na nich vidíte. Kde najdou odpovědi na svoje otázky?

O tom, co vidím, jim většinou
povídám minimálně hodinu, a proto toto téma řeším na konzultacích,
v klidu, v soukromí, aby se lidé nejen cítili příjemně, ale aby byl
prostor na rozebrání všech informací, jejich správného pochopení, a byla jim
tedy odpověď na otázku „co na nich vidím“ ku prospěchu.

 

Jedná se u vás o vlastnost rozvíjenou, nebo již někdo ve vaší rodině
byl takto senzitivní?

Senzitivní je vlastně tak trochu
celá naše rodina. Zejména táta. Nyní i všechny moje tři děti. Já mám schopnosti
vnímání energií již od malička. Byla období, kdy jsem auru viděla zcela jasně a
za každých okolností, např. v dětství a nyní, ale také byla období, kdy
jsem neviděla téměř nic, a to zejména proto, že jsem byla zahlcena jinými, více
„světskými“ aktivitami – např. v dobách diskoték či studia VOŠ.

 

Čím byl váš otec?

Můj táta je léčitel a diagnostik.
Cítí energie v lidském těle.  Vzpomínám
si, že auru a energie v ní jsem poprvé viděla ve svých asi osmi měsících věku, právě u něj, když odcházel do práce a já coby
malé dítě na něj natahovala ruce a domáhala se, aby do práce nešel. Otočil se
na mě ode dveří a já s otevřenou pusou sledovala úžasné zářivé barvy,
které kolem něj zářily a různě se rozpínaly daleko do prostoru.

Jakým způsobem se mohou tyto vlastnosti, řekněme léčitelské, naučit či
otevřít a rozvíjet? Nebo je to dar jen vybraných jedinců?

Duchovní schopnosti jsou dané
Bohem, nelze se jim naučit. Mohou se přesto v určité fázi života otevřít  a  stejně
tak mohou zmizet. Ale u každého miminka je již při narození v auře vidět,
zda mu nějaké duchovní schopnosti mohou být během dané inkarnace otevřeny.
Záleží to především na úrovni jeho duše, jeho minulých životů a plánu duše pro
současnou inkarnaci. Duchovním schopnostem se ale nedá od základu naučit, jak
si lidé mnohdy mylně myslí či navštěvují za tímto účelem různé semináře a pyšní
se certifikáty o dosažených duchovních schopnostech. Zkrátka každému nám byly
dané předpoklady pro jinou činnost a vše je pro celek stejně důležité, proto by
to měl každý respektovat a věnovat se tomu, k čemu má největší
předpoklady. V duchovnu to platí dvojnásob.

 

Řekla byste, že jsou ženy, nebo muži lepší léčitelé? Pokud ne lepší,
najdete nějaké genderové přednosti u obou pohlaví?

Na pohlaví vůbec nezáleží.
Duchovní schopnosti jsou dané dle vývoje duše člověka.

 

Co na nás naše aura nejčastěji prozradí?

Aura je naším zrcadlem. Tvoří ji
několik aurických „těl“ – éterické, astrální. V každém jemnohmotném těle
aury jsou obsažena jiná témata. Obecně lze říci, že je v ní uloženo a
„zapsáno“ naprosto vše o nás – naše životní prožitky, témata a oblasti,
ve kterých máme problémy, naše vlastnosti – dobré i ty, na kterých je
třeba pracovat, emoce a schopnost jejich zpracovávání či „ukládání si jich
v sobě“, různé bloky, duchovní cesta, což je pokorné přijímaní životních
situací, práce na sobě, na svých negacích, schopnost odpouštění, přijímání
ostatních takových, jací jsou, aniž bychom se snažili měnit všechny kolem místo
toho, abychom změnili sebe. Dosažená duchovní úroveň  – případné duchovní schopnosti či naopak
mylné duchovní cesty, špatné chápání, informace o minulých životech, dále
hrozící zdravotní problémy, následky užívání drog, alkoholu a silných léků a
tak dále.

Z čeho se aura skládá?

Vrchní vrstvu aury tvoří tak
zvaná „povrchová aura“. Není správné označovat ji jako „auru“, ale spíše jako
„aktuální energie nakumulované na povrchu“. Je to jediná část aury, kterou se
dá naučit vidět i bez daru vidění té skutečné. Jsou to totiž aktuální
vyzařované energie, usazující se na okrajích obalu aury, a pokud je člověk
trochu senzitivní, vnímavý a cítí energie, není těžké tyto energie cítit či
vidět. V podstatě i ti, kteří je nevidí jako barvy, je cítí svými lidskými
smysly, protože jsou to pocity, které člověk z ostatních lidí vnímá a má.
Jedná se zejména o silné vzteky, strachy, radost a jiné momentálně pociťované
emoce. Také nemoci a bolesti jsou celkem snadno vnímatelné léčiteli, neboť jsou
mnohdy zřejmé z této vrchní části aury.

Jsou nějaké mýty o auře, povídačky, kterým by lidé neměli přikládat
váhu?

Ano. Mimo již zmíněné „naučení se
vidění aury“ je největším mýtem informace, se kterou se v mnoha
knihách setkávám, že barvou srovnané a správně fungující srdeční čakry je a má
být zelená. To není pravda. Zelená v odstínu, kterou totiž většina lidí
v této čakře v auře v oblasti srdce má, neznamená nic hezkého.  Poukazuje na negativní vlastnosti člověka.
Záleží na konkrétním odstínu, ale nejčastěji se v aurách lidí objevuje
zelená barva v odstínu khaki zelené, či přecházející až do hněda, která
v této oblasti vyjadřuje negace, jako je sobecká či něčím podmíněná láska,
žárlivost, pýcha, vzteky, zlosti, citový chlad, nepřejícnost a tak dále.  Jedinými odstíny zelené barvy v oblasti
srdeční čakry, které vyjadřují pozitivní energie, je krásná smaragdově zelená,
která upozorňuje na probíhající léčení například srdce po infarktu, léčení
dýchacího systému, uvolňování negací, strachu, nastolování klidu, harmonie a
dostání se z emočního vypětí a nalezení nového smyslu života po prožitém
šoku, a potom jasně zelená znamenající regeneraci, očistu, uzdravování, nový
začátek.

 

Jsou nějaké věci, které se v auře hledají hůře?

Je to zcela individuální.
V auře je tolik věcí a informací, že mnohdy je opravdu velmi obtížné
všechno „rozkódovat“. Většinou se nejvýrazněji ukazuje to, co je již nezbytné
řešit, než vygraduje problém, který člověk pocítí ve formě nemoci fyzického
těla či nepříjemné životní situace.

Když začnete malovat, čím obvykle začínáte a jak celý proces probíhá?

Než začnu malovat, naladím se na
člověka, pro kterého je obraz určen, anebo na téma, které chci vyjádřit. Nerada
používám slovo „malování“, protože já vlastně malovat vůbec neumím.
V hodinách výtvarné výchovy na základní škole jsem rozhodně nijak
nevynikala. Obrazy nemaluji, ale spíše „vytvářím“.  Celý proces vlastně spočívá ve vyjádření
energií aury pomocí barev. Tak jako energie v auře jsou vyjádřeny
barvami a konkrétními odstíny a tvary, tak se snažím tyto energie „zhmotnit“ na
papír. Nejlepší způsob, který mě napadl v době, kdy jsem potřebovala
nějaké obrázky energií do své první knihy, bylo použít vosky. Jako malá jsem si
totiž rozehřívala voskovky a slévala je a fascinovalo mě prolnutí rozehřátých
barev. Naštěstí doba značně pokročila, a tak nemusím používat voskovky, ale mám
k dispozici kvalitní pigmentované včelí vosky z Anglie. Způsob mé práce jsem si
soukromě nazvala „znázornění energií intuitivním sléváním horkých vosků“.

 

Odcházíte od načatého plátna, nebo ho dokončíte „na jeden zátah“?

Celý obraz musím vždy vytvořit
najednou, vosky se roztavují pod vysokou teplotou a poté se nanášejí na
speciální papír (v podstatě se „lijí“) a během pár vteřin vosk ztuhne…

Napsala jste knihu, která pojednává o významu barev. Jak jste na který
význam barev přišla?

Kniha Slunce v nás je
knihou o barvách, jejich významu, působení a možnostech využití různých
barevných kombinací v běžném lidském životě. Význam barev v ní je
popsán podle toho, co znamenají jednotlivé odstíny v lidské auře.

 

Máte u některé z barev rozporuplné pocity, nebo máte u všech jasno
a definujete je přesně?

Myslím si, že barvy vnímám celkem
snadno. Někdy to není úplně jednoduché vyjádřit, protože odstínů, které může
mít jedna barva, je mnoho. V auře se nejčastěji vyskytuje zhruba 15
základních barev, každá řekněme odhadem asi tak v deseti základních
odstínech. To máme celkem 150 nejčastěji se vyskytujících barev, které jsou
v auře běžné. Ale odstínů je samozřejmě na stovky, proto je někdy velmi
těžké, až nemožné, správně rozlišit jednotlivé odstíny pouhým okem a bez daru
vnímání jednotlivých odstínů a cítění vibrací dané energie by to asi nešlo.

 

Zajímá vás, jak na kterou barvu lidé reagují? Jak toto zkoumáte a co
tím sledujete?

Ano, zajímá. Obecně lze říci, že
každého přitahují ty barvy, jejichž energie právě potřebuje, tedy jaké téma si
řeší, nebo naopak které téma přehlíží a odmítá si vědomě přiznat a řešit, ve
které oblasti je skrytý problém. Působení energií barev lze velice efektivně
využít. Působí na nás, ať chceme, nebo ne, stejně tak jako vliv mrazu nebo žár
ohně.

Jaký význam má to, co si vybereme za barvu oblečení na sebe? Jak nás
v daný den tyhle barvy oblečení ovlivňují?

Zapomeneme-li na různé vžité
poučky o vhodnosti dané barvy pro konkrétní účely, nedbáme-li na předsudky a
sáhneme-li ráno do skříně po oblečení, které nám v tu chvíli přijde
nejpříjemnější svou barvou, zcela jistě jsme si intuitivně správně vybrali to,
co právě potřebujeme, jaký daný typ energie bychom měli daný den mít. Zvolili
jsme přesně to, jak se cítíme.

 

Proč nás určité barvy přitahují méně a jiné více?

Je to vždy aktuálně podle
nezpracovaných témat, prožitků, emocí, pocitů a situací a naší vnitřní
vyrovnanosti. Měli bychom se ale snažit obklopovat se všemi možnými barvami a
ne se uzavírat do jedné dvou nejoblíbenějších. 

Vaše obrazy mají vždy konkrétní význam?

Ano, každý obraz má své téma.
Někdy maluji cíleně konkrétní energie, jindy zase naopak namaluji zcela
intuitivně obraz a pak k němu píšu text, co jsem znázornila. Mnohdy mi to
přijde až neuvěřitelné, co vše se na obraze ukáže, například andělé. Častokrát
jsem namalovala i celý příběh. Proto říkám, že vytvářím „živé energetické
obrazy se srdcem a duší“.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno v restauraci Locanda
Marino www.locandamarino.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Zahraniční
klienti se nebojí mixovat styly a dávat tak interiéru svůj charakter, Češi
raději kopírují trendy z časopisů.“ Dana Maršálová

 

 

 

 

 

 

Bytový
designér musí být člověk trpělivý, musí umět naslouchat svým klientům, přesto
ale nepřipouští kompromisy na úkor funkčnosti. Dana Maršálová preferuje návrhy
místností ve stylu jednoduchosti, funkčnosti a útulné atmosféry. Velice ráda
vaří, a tak nejraději tvoří návrhy kuchyní. O tom, jak si co nejlépe zařídit
domov, se dozvíte v následujícím rozhovoru.

 

Jaké
předpoklady musí mít člověk, aby se mohl stát dobrým bytovým designérem?

Bytový designér by měl pečlivě naslouchat
svým klientům a být vnímavý ke všem sděleným informacím, měl by respektovat
všechny souvislosti spojené s klientem a samotným interiérem. Ale neměl by
se nechat zatlačit do kouta. Měl by znát ergonomii při tvorbě kompozice
interiéru, správně kombinovat barvy a materiály, držet se konceptu návrhu,
respektovat finanční rozpočet a v neposlední řadě by měl umět interiér
dodekorovat. Asi by měl být trpělivý. V těchto směrech mě na vstup do
praxe dokonale připravila DesignŠkola.

 

Za svůj závěrečný projekt při absolvování
DesignŠkoly jste získala Oskara. Co si pod tím ve světě designu máme
představit?

(úsměv) Můj Oskar za závěrečný projekt nese nadpis
Harmonická sladěnost a dostala jsem
ho za návrh vzorového bytu v Hodkovičkách. Byla to pro mě odměna za moji
ucelenou školní práci. 

 

Jakým
jiným profesím by měl bytový designér rozumět, dobře se v nich orientovat?

Designér by se měl
dle mého názoru orientovat ve všech základních oborech souvisejících
s návrhem kompletního interiéru a kontinuálně si své znalosti prohlubovat.
Důležité jsou například technické parametry zdrojů osvětlení, vlastnosti
materiálů, instalace pro kuchyně, technické zařízení v koupelnách a tak dále.
Je to široké pole působnosti, a proto je nemožné na tuto otázku ve stručnosti
odpovědět. Vhodná je samozřejmě i kvalitní spolupráce s odborníky
z jednotlivých odvětví.  

 

Jaké odborné služby nám může nabídnout?

Odborné konzultace
a poradenství, návrhy soukromých i komerčních prostorů včetně realizace,
rekonstrukce, nábytek na míru.

 

V jakých případech se nám vyplatí pozvat si
odborníka? Kde vnímáte, že to lidé stále podceňují?

Já si myslím, že se
vždycky vyplatí přizvat si odborníka. Interiér se dá pokazit hned na začátku
dispozičním řešením a funkčností prostoru, volbou barev, kombinací materiálů,
zvoleným osvětlením a ve finále i dekoracemi. Nakonec klient ušetří čas, peníze
i nervy.

 

Je nějaký rozdíl mezi bytovým designérem a bytovým
návrhářem?

Já v tom
rozdíl nevidím. 

 

Vytváříte také plány pro firemní prostředí, nebo se
specializujete spíše na domácí? Jak zásadně odlišné jsou realizace v obou
případech?

Navrhovala jsem
kancelářské prostory, většina návrhů jsou ale bytové jednotky. Jsou to dva
odlišné světy. 

 

Co je
náplní první schůzky s potenciálním klientem?

Rozpovídat klienta natolik, abych zjistila
všechny jeho představy o budoucím interiéru. Požadavky na fungování prostoru a
styl interiéru. 

 

Dostáváte od klientů nějaké zadání, jak si bydlení představují, nebo častěji nechávají návrhy čistě na vás? Do jakého kompromisu jste ochotná zajít a kam už ne?

Často mi sdělují své nápady a inspirace z časopisů, já je rozhodně nezavrhuji, ale snažím se nabídnout více možností a postupně společně přicházíme k ideálnímu řešení. Nepřipustila bych kompromis na úkor funkčnosti. 

 

Pokud to nechají na vás, odkud nejčastěji čerpáte inspiraci na návrhy interiérů? Co vás nejvíce ovlivňuje?

Inspiraci ráda čerpám v zahraniční literatuře, návštěvou zahraničních veletrhů, ale mám i svá oblíbená studia u nás. A nejen časopisy o bydlení, ale i zdánlivé drobnosti v každodenním životě jsou dobrou inspirací.

 

Ukazujete
klientům své interiérové projekty také v tradičních ručně kreslených
skicách, nebo se bez moderních 3D prostorových vizualizací neobejdete?

Kromě 3D vizualizací z počítače ráda
kreslím i ručně. Někteří klienti to uvítají.

 

Lze u
výsledných návrhů poznat, zda interiér zařizoval muž, nebo žena?

Spíš bych řekla, že každý designér má svůj
rukopis, ale nerozlišovala bych, zda je to muž, či žena.

 

Jak
nejraději řešíte prostorové uspořádání?

Mám ráda jednoduché, funkční uspořádání,
ale s útulnou atmosférou. 

 

Jsou
nějaké fígle na optické zvětšení místností například v panelákovém bytě?

Zrušení příčky, propojení prostoru, volba
menších kusů nábytku, které prostor tak nezaplní, barevná sladěnost i tvar
nábytku, transparentní materiály jako jsou plast a sklo. U doplňků naopak raději
méně větších kusů než více drobností. 

 

V jakém
případě a jak moc jste kdy zasahovala i do stavebních úprav?

Posouvala a rušila jsem příčky a měnila
kompozici dvou koupelen ve fázi, kdy byl projekt jen na papíře. Vše samozřejmě
po dohodě s developerem projektu a po odsouhlasení autorizovaným
architektem. 

 

Do
jaké míry tedy probíhá spolupráce bytových designérů a bytových architektů?

Velmi často se bytový designér dostane
k již realizovanému prostoru. Ale pokud je to možné, klientům bych
doporučila, aby ideálně architekt s designérem spolupracoval již ve fázi
přípravy projektu. To však neznamená, že ani následná spolupráce mezi oběma
profesemi by nebyla možná a přínosná. 

 

Jaké
místnosti si nejčastěji zákazníci nechávají nově zařizovat?

Nejčastěji se jedná o obývací pokoj
propojený s kuchyní. 

 

Máte
nějakou oblíbenou místnost, kterou nejraději vy sama zařizujete?

Baví mě návrh kuchyně, i když je náročná na
technický výkres a ergonomii. Asi to bude tím, že ráda a často vařím. 

 

Jaká
jsou třeba nejčastější přání na změnu interiéru co do prvků a barev?

Často lidé vidí něco u známých,
v televizi nebo časopise a chtějí to samé doma. Ptají se na kamenné
obklady stěn, použití tapet a kombinace barev. Klientům ale zpravidla
doporučuji především střídmost a sladěnost, se kterou lze při pozdějších
změnách vždy lépe pracovat.

 

 

Pomáháte
klientům i se zakoupením například nábytku, dekorací, osvětlení atd.?

Ano. Jsem nakupovací typ. Baví mě chodit po
showroomech, vybírat dekorace, nacházet krásné výrobky, srovnávat ceny. Jsem
klidnější, když mám přehled, a lépe se mi tak pracuje. Občas je to na zbláznění.
(smích) 

 

Jaký
je váš názor na kombinování různých stylů či dobových prvků?

Stylový kontrast jako moderní nábytek ve
starém interiéru a naopak mi nevadí. Možná mám raději tu první jmenovanou
variantu. 

 

Někteří
designéři se řídí takzvanou psychologií barev. Řídíte se jí, nebo raději
využíváte vnitřní intuice a nálady?

V DesignŠkole byla jedna část semestru
věnovaná právě barvám. Probrali jsme opravdu důkladně kompletní teorii barev,
jejich kombinace, členění, barevné systémy a v neposlední řadě i
psychologii barev. Všechny tyto znalosti využívám v praxi, ale dám i na
intuici.

 

Vnímáte
rozdíly v požadavcích zahraniční a české klientely?

Ano, velmi. I lidé, kteří žili delší dobu
v zahraničí, přistupují k bydlení trochu jinak, minimálně jinak
v tom, že osloví designéra. (úsměv)
Já to Čechům nezazlívám, že se snaží zařídit interiér sami, potřebují si na
naše služby zvyknout a zjistit, že peníze, které zaplatí za návrh, se jim
mnohdy dvakrát vrátí v podobě vydařeného interiéru, kde se jim bude krásně
žít, setkávat s přáteli, relaxovat, pracovat. Určitě ušetří i peníze,
protože naše služby jsou komplexní. Také si myslím, že zahraniční klienti se
nebojí mixovat styly a dávat tak interiéru svůj charakter, Češi raději kopírují
trendy z časopisů. 

 

Nechala
byste si zařídit bydlení nějakým svým kolegou, nebo raději realizujete své
návrhy sama?

Moc důležité je poslechnout si názor
druhých. Často své návrhy vzájemně konzultujeme, rozšiřujeme si tím obzory.
Přiznám se však, že nakonec si realizuji své návrhy po svém.

 

Jak
se vám líbí módní časopisy o bydlení a do jaké míry z nich sama čerpáte?

Dva oblíbené mám předplacené a ostatní si
kupuji občas. Na ty předplacené se vždycky těším, většinou je prolítnu, občas
něco zajímavého vytrhnu. Neschovávám si je. 

 

Co
podle vás u člověka nejvíce ovlivňuje výběr stylu bydlení, případně lokace?

Výběr stylu bydlení a lokace je ovlivněn u
člověka jeho životním stylem, zaměstnáním, zálibami, cestováním, množstvím
přátel. Často vzhled a styl klienta napoví něco o požadovaném stylu jeho
interiéru. Ráda také nosím na první schůzky inspirační obrázky s různými
styly interiérů. 

 

Děkuji
za rozhovor.

 

 

 

Text: Darina Blatská

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno v restauraci Žofín Garden www.zofingarden.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Být umělkyní pro mě znamená být kreativní v každém slova smyslu.“ Willow Baderová

 

 

 

 

 

K červnové premiéře připravuje Miroslav
Hanuš inscenaci podle knihy Roberta Fulghuma Drž mě pevně, miluj mě zlehka. Fulghumova vášeň pro tanec mu mimo
jiné přinesla vztah s výtvarnicí a galeristkou Willow Baderovou, která je
o 42 let mladší. Willow nejenže s Robertem žije a pravidelně tančí, ale
přispěla také ilustracemi (pozn.redakce: malovanými speciální technikou enkaustiky) ke
jmenované Fulghumově knize, která vyšla v českém překladu v pražském
nakladatelství Argo. Při příležitosti premiéry Fulghumova díla připravují
Městská divadla pražská výstavu jejích obrazů. Seznamte se tedy s malířkou
prostřednictvím stylizovaného rozhovoru, který uvádí na svých stránkách
ww.willowbader.com.

 

Jsem malířka, ne
spisovatelka. A napsat něco o sobě se mi zdálo být v podstatě
nesplnitelnou výzvou. A tak jsem navštívila svého kamaráda žurnalistu Alexe
Evanse, aby se mnou udělal interview a z něj sestavil mou biografii.

 

Začněme
logicky u vašeho jména – Willow (pozn.redakce: v překladu „vrba“). Můžete je vysvětlit?

Je to mé skutečné jméno – milý dárek, který
mi matka věnovala v den mého narození. A já si jej vždycky s láskou
opatrovala. Je tak jedinečné, že mnozí lidé vlastně ani neznají nebo zkrátka
nepoužívají k oslovení mé příjmení. Takže své obrazy podepisuji právě
tímto jménem.

 

Vyprávějte
mi o svém narození.

Narodila jsem se 16. února 1979 za
přítomnosti porodní asistentky, ve srubu, který postavil můj táta. U lesa na
okraji indiánské rezervace na jihovýchodě státu Washington. Jsem jedináček. Ne,
moji rodiče nebyli hippies, jen dávali přednost prostému způsobu života. Bez
elektřiny, bez technických vymožeností.

 

V tomhle
prostředí jste tedy vyrůstala?

Dokud jsme se nepřestěhovali na venkov, do
oblasti Whatcom County v západní části státu Washington. To mi bylo pět. A
začala jsem chodit do waldorfské školy do nedalekého Bellinghamu, což mě velmi
bavilo. Právě na této škole se mi dostalo podpory v mém úsilí stát se
umělkyní, což bylo to jediné, čím jsem odjakživa chtěla být.

 

A
pak?

Prošla jsem kombinací veřejných a soukromých
středních škol. Hlavně jsem toužila chodit na nějakou seriózní uměleckou školu,
jakmile to bude možné, a pak se věnovat vlastní kariéře.

 

A
kde jste nakonec zakotvila?

Na pensylvánské Akademii krásných umění ve
Filadelfii, což je nejstarší umělecká škola ve Spojených státech a jedna z
nejtradičnějších, pokud jde o přístup k výuce umělců. Byl z toho velmi
intenzivní čtyřletý program zaměřený na kreslení a malování.

 

To
byl velký skok ze západního Washingtonu.

Filadelfie a umělecká škola, to byl pro mě
šok, ale lákala mě ta výzva. Dostala jsem to, co jsem si přála – takže ničeho
nelituji.

 

Podle
vaší následující kariéry také předpokládám, že se vám podařilo, co jste si
přála – získala jste mnohá ocenění a také cestovní stipendium. Stále ještě
cestujete?

Kdykoli je to možné – chci být
světoobčankou. Dosud jsem byla v Itálii, Španělsku, Řecku, Česku, Kanadě,
na Kubě, Jamajce, v Mexiku, na Bali a Havaji. A v plánu mám Japonsko
a Argentinu.

 

Když
už mluvíme o Argentině – tančíte tango a také náměty vašich obrazů se točí
kolem tance.

Je to pro mě další výzva! A hodně velká,
protože pro někoho, kdo nikdy nechodil do tanečních, je tango zpočátku velmi
stresující záležitost. Ale miluju jeho romantičnost, spletitost, historii a
krásu. Je v něm něco hlubokého. Stalo se nerozlučnou součástí mého života a
umění.

 

Malujete
většinou technikou enkaustiky. Můžete tuto techniku několika slovy přiblížit?

Tahle malba je jako tango – je to vřelé, plnokrevné
a smyslné, velmi staré médium. A já si tu techniku přivlastnila coby samouk,
naučila jsem se ji používat a zkoušet a skrze ni rozvíjet vlastní techniku,
nástroje a styl.

 

Po
Filadelfii jste se vrátila do státu Washington. Proč?

Zjistila jsem, že vlastně nejsem městská
holka. Stýskalo se mi po přírodě, horách, oceánu a čerstvém vzduchu. A zase to
pro mě byla výzva – prosadit se jako umělkyně mimo velká umělecká centra jako
New York nebo Los Angeles.

 

Kromě
malování tvoříte ještě v jiných oblastech. Vyrábíte si vlastní šaty a
šperky, také jste se zabývala hrnčířstvím.

Být umělkyní pro mě znamená být kreativní
v každém slova smyslu. Můj manžel často říká, že umělec by se na svět měl
vždycky dívat otevřenýma očima a s vynalézavou myslí – a nikdy nevynechat
příležitost vyjádřit vlastní představivost. A já s tím souhlasím.

 

Jste
tedy vdaná?

Ano, jsem šťastně vdaná za spisovatele
Roberta Fulghuma.

 

Opravdu?
Myslel jsem, že už je mrtvý!

Ne ne, jen tak občas vypadá, to když si na
chvíli zdřímne…

 

Děkujeme za rozhovor. 

 

Vytvořeno ve spolupráci s Městskými divadly pražskými

foto: Argo