Archiv rubriky: Umění a kultura

Narodil se ve Španělsku, žije v Berlíně. A po celé Evropě se proslavil především svými netradičními portréty. Se svou ženou, výtvarnicí a návrhářkou Zofií Angelic, jejíž maminka pochází z Čech, velmi rádi cestují a Praha patří k městům, kam se rádi vracejí – jak pro inspiraci, tak za svými kamarády. Od dětství projevoval nadání pro výtvarné umění a hudbu, nakonec zvítězila malba. Dostal se k ní oklikou přes architekturu, vlastně jako samouk.

Jak vzpomínáte na svá dětská léta?

Dětství jsem prožil v malém městečku na jihu Španělska. Svého otce jsem nepoznal, zemřel, když mi byly dva měsíce. Vyrostl jsem s matkou, sestrou a tetou, tvořivou, citlivou a talentovanou ženou, která mě velmi inspirovala. Strejda mi věnoval harmoniku, své první písničky jsem na ni zahrál, když mi byly tři roky. Později jsem přidal klavír, trumpetu, kytaru… Už v mateřské škole si učitelé všimli mého výtvarného talentu, kreslil jsem kovboje, koně, ale učarovaly mi hlavně portréty, s nimiž jsem už od svých osmi let vyhrával různé soutěže.

Vystudoval jste architekturu, ale brzy jste pochopil, že to pro vás není to pravé.

Finanční situace naší rodiny mi neumožnila studovat na Akademii umění obor, který mě nejvíc zajímal. Přál jsem si tvořit, měl jsem plno nápadů, ale v architektuře jsem je nemohl uplatnit. Trh s nemovitostmi se dostal do velké krize, projekty byly založeny na komerčním desingu. Cítil jsem, že tohle není můj svět. V roce 2006 jsem se vydal na profesionální uměleckou dráhu – začal jsem vystavovat svá díla na národních i mezinárodních soutěžích a výstavách, a o dva roky později jsem architektonickou kancelář definitivně opustil.

Jste nejen malíř, ale také multimediální umělec. Tvoříte i velmi netradiční objekty…

Máte pravdu. Zkušenosti s 3D softwarem a výcvik v kresbě mi pomohly rozvinout prostorové vidění. Na své první výstavě v roce 2006 jsem představil portréty prostřednictvím multidisciplinárního umění: sochařství, malby, instalace, videa. Snažím se vždy rozhodnout, která konkrétní disciplína nejlépe vystihne mou tvůrčí myšlenku, a je to pokaždé jiné. Např. v ArcoMadrid jsem prezentoval sérii osobností namalovaných černým akrylovým nátěrem dovnitř zkumavek – jako symbol uzavírání lidských duší. Umění má dvě důležité složky: myšlenku a řemeslné zpracování. Svůj příběh mohu „vyprávět“ různými nástroji.

Máte mezi výtvarníky nějaký vzor?

Inspirují mě spíše spisovatelé než malíři, svými příběhy, hlavně sociálními tématy. Zajímají mě stavy duše bezdomovců, prostitutek, vášeň a láska. Mými prvními barvami byly černá a bílá – barvy našeho domu, kovové brány u vchodu. V malém městě, kde jsem žil, mnoho obrazů významných umělců k vidění nebylo, později jsem to ale dohnal návštěvami různých galerií a muzeí. Mnohé slavné obrazy mě zklamaly, jiné, méně známé, nadchly. Umění musí zůstat svobodné, bez pravidel nebo metod někoho jiného. Umělec musí zůstat otevřený: náhodě, budoucím nápadům…

Čím jsou vaše portréty originální a snažíte se o portrétovaném člověku něco dopředu dozvědět?

Nedávno o mně kdosi řekl, že jsem malíř pop artu. Nikdy mě to nenapadlo, ale je to asi pravda. Svoboda projevu, volnost, to mě přitahuje. Vybírám si významné osobnosti naší globální společnosti a portrétuji polovinu jejich obličeje, jsou to takové interaktivní hry s publikem. Technika je absolutně moje – dlouhý, vertikální formát, bílá a černá akrylová barva „hozená“ rukama na dřevo, velmi krátký čas vzniku díla. Moje portréty jsou psychologické, každou osobu nejprve studuji, zajímám se o její názory, cit, charakteristiku, pokouším se vidět svět jejíma očima. Snažím se postihnout duši. Je to proces téměř náhodný, taková procházka obličejem.

Je důležité, ze které země umělec pochází? A pokud ano, co mají španělští umělci společného?

Ano, je to důležité. Jsme ovlivňováni společností, věcmi, které nás zaujaly. Ale svou roli hraje také světlo, počasí, historie a mnoho dalších věcí. Umění je jazykem, jímž se umělec vyjadřuje, a jazyk má každá země jiný. Ve španělském umění můžete najít ironii, provokaci, odvahu, možná i trochu výstřednosti.

Proč jste si k životu vybral Berlín?

Přijel jsem do Berlína na popud andaluské regionální vlády, španělského velvyslanectví a také díky majitelům německých galerií, kteří se o mé umění zajímali. Začali jsme spolupracovat prostřednictvím výstav a veletrhů umění. Cítím se být mezinárodním umělcem, pracoval jsem např. v Itálii, Portugalsku… Zůstat v Berlíně jsem neplánoval, ale pak se objevila má velká láska Zofie a já jsem plány změnil.

Co znamená technika action painting a proč ji máte rád?

Je to princip rychlého malování, které sdílím na scéně s publikem. Rád pracuji za přítomnosti diváků, protože mohu vidět jejich bezprostřední reakce. Portrét je obvykle hotový do hodiny, namalovaný vzhůru nohama. Příprava samozřejmě trvá daleko déle. Je to originální technika, hra s abstrakcí, hra s černou a bílou a různými odstíny šedé. Jak se rozhoduji, zda zobrazím pravou nebo levou část obličeje? Vybírám, jak lépe přenést duši na dřevo. A dřevo nakonec musí promluvit.

Není asi jednoduché uspořádat výstavu svých obrazů.

Touhou každého umělce je ukázat své práce. Když dokončím sérii obrazů, hledám způsob, jak je představit veřejnosti. Problémů s tím bývá vždy dost: patronáty, sponzoři… S uměleckými projekty je to stejné jako při ostatních výstavách nebo veletrzích. Mám mnoho pozvánek, abych se zúčastnil různých uměleckých akcí, ale musím pečlivě vybírat, aby má díla byla prezentována tak, jak bych si představoval.

Kterých odborných cen si vážíte nejvíc?

Samozřejmě si vážím každého ocenění své práce. Největší radost jsem měl z ceny na Mezinárodním bienále ve Španělsku, kterého se zúčastnilo na tisíc umělců z celého světa. Občas jsem zván do některých soutěží i jako porotce, a tak vím, jak je těžké rozhodnout mezi mnoha umělci z různých zemí, kteří jsou mistry ve svém oboru a mají za sebou dlouhou kariéru.

Vaše práce jsou k vidění v muzeích, institucích a nadacích po celém světě, ale i v soukromých sbírkách. Čím myslíte, že to je, že jste poměrně brzy dosáhl takového úspěchu?

Je to pro mě velká čest. Za tím vším ale stojí spousta práce, úsilí. Opustil jsem své zaměstnání, hodně jsem riskoval, dělal obtížná rozhodnutí. Život umělce není snadný, velkým povzbuzením jsou pochvaly. Uznání mi projevili Nick Cave, Karel Gott… Stává se mi, že mě někdo zastaví na ulici, pochválí mou práci, chce se se mnou vyfotografovat, nebo poprosí o podpis. Ještě jsem si na to nezvykl a vždy se trochu stydím.

Své portréty malujete na velká plátna. Jak jste přišel na skvělý nápad zmenšit je a využívat na originálním spotřebním zboží, jako jsou boty, látky, kabelky?

Namaloval jsem na velkém formátu stovky portrétů, známá je především série věnovaná osobnostem literatury a malby, která vzbudila pozornost na různých soutěžích. Po deseti letech jsem se rozhodl vytvořit novou sérii, místo dřeva jsem chtěl využít jiný, netradiční materiál. Namaloval jsem portréty na plátky španělských espadrilles – tedy typických plátěných bot. Vybral jsem si proto pouze španělské osobnosti a ohlas byl velmi příznivý. Zofie vytvářela kolekci „Belle epoque“, a protože jsme si vždycky moc přáli zkusit společnou práci, namaloval jsem portréty na šaty pro módní přehlídku Fashion Live v Bratislavě. Já sám žádné zkušenosti s módou nemám, ale když začala hrát hudba a modelky vyšly na molo, byl jsem nadšený.

Vaše partnerství je spojením dvou umělců. Jak se navzájem inspirujete?

Zofie je skvělá, talentovaná umělkyně. Její šperky říkají všechno. Jsou velmi neobvyklé, čistá ruční výroba. Každý šperk vzniká mnoho hodin, je originální, přesný. Máme velmi podobné názory na většinu věcí, estetické vidění, bavíme se o svých nápadech, jako bychom byli propojeni. Nejen že ji miluji a obdivuji, je mou múzou. Není jen mou modelkou na mnohých obrazech, ale v mém díle je i její duše.

Oba rádi cestujete. Která země na vás udělala největší dojem?

Zamilovali jsme si Thajsko, konkrétně Chiang Mai. Krásu krajiny, ale i mentalitu lidí, jejich úsměvy, zvyky. Existuje mnoho hlavních měst, která mě inspirují, Praha byla prvním z nich. Miluji Českou republiku, kulturu, historii, gastronomii, krajinu. Proto jsem začal tvořit sérii La Boheme.

Zofie pochází z Česka, v Praze jste v roce 2015 uspořádal i svou výstavu.

Praha je nádherná a Zofie mi ukázala mnoho krásných míst. Začínám rozumět i českým slovům, poslouchám, když se Zofie baví s maminkou. Výstava proběhla v hotelu Le Palais pod záštitou španělského velvyslanectví a byla úspěšná. Představil jsem na ní portrét španělského krále Filipa VI. Zúčastnilo se mnoho osobností české společnosti. Při vernisáži jsem namaloval portrét Franze Kafky, u příležitosti stého výročí vydání jeho slavné knihy Metamorfózy. Portrét vznikl během hodiny, spolu se mnou byli na pódiu i tanečnice a kytarista, bylo to velmi působivé. A byl to vlastně první obraz do série La Boheme.

Které další portréty českých osobností do této série patří?

Po Kafkovi to byl portrét Karla Gotta, kterého obdivuji nejen jako umělce, ale také jako člověka. Následovali další, které považuji za velké osobnosti jak české kultury, tak společnosti vůbec: Mucha, Kupka, Smetana, Dvořák, ale i Masaryk nebo Havel…

Podporujete některý z charitních projektů?

Snažím se o to v několika zemích. Ve Španělsku např. nadaci na podporu lidí s AIDS, nebo postižené Alzheimerovou chorobou. V Česku jsem podpořil projekt Galavečer pro Slunce. V Thajsku jsem učil malovat 130 dětí, to byl nezapomenutelný zážitek a chci ho brzy zopakovat. Děti miluji, a když jim mohu jakkoliv pomoci, udělám to rád.

Jsou dny, kdy nemalujete? Co dalšího vás baví?

Jsem umělec, ale jako všichni ostatní lidé se musím zabývat i běžnými věcmi, vyřizováním pošty, přípravou workshopů. Má práce je mým koníčkem. Někdy jsem unavený, ale disciplína je pro umělce velmi důležitá. Rád chodím na procházky se sluchátky na uších, čtu nebo hraju na kytaru a spolu se Zofií milujeme cestování.

Co je podle vás úkolem současného umění?

Umění má přirozené a jedinečné poslání – zlepšit život naší společnosti prostřednictvím svého poselství.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: archiv

Oficiální stránky: www.emiliofornieles.com

Korektura textu: Vladana Hallová

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Tanec je nedílnou součástí jejího života. Rytmus v těle objevila Pavla Loučková před pětadvaceti lety a od té doby slaví úspěchy na tuzemské, evropské i světové taneční scéně nejen jako tanečnice, ale i jako choreografka. Je spoluzakladatelkou jedné z nejlepších českých tanečních škol Magic Free Group, kde předává své bohaté zkušenosti dalším generacím. Rozvíjet taneční schopnosti pomáhá také známým tvářím českého šoubyznysu.

Jak dlouho se tanci věnujete? Přála jste si být tanečnicí již odmalička?

Celé to vzniklo vlastně samo a spontánně, když mě mamka dovedla poprvé do taneční školy. Bylo to až v mých dvanácti letech, což je v porovnání s dnešní dobou již celkem pozdě. Dnes děti začínají první krůčky třeba ve třech letech. Do taneční školy jsem chodila jednou týdně hlavně kvůli zábavě. A tehdy mě to chytlo. Tančit naplno jsem začala přibližně od čtrnácti let. Mým snem bylo dostat se do brněnské taneční skupiny Crazy Dancers, což se mi po několika neúspěšných konkurzech nakonec povedlo. Po čase jsem se přesunula do taneční skupiny Victoria, kde jsem pod vedením Radima Samka začala jezdit po soutěžích. Tehdy začaly opravdu každodenní tréninky. Podařilo se nám vyhrát mistrovství České republiky a tanec se tak stal mým životem.

 

Zaměřujete se na street dance styly. Byly u nás populární už tehdy, když jste s tancem začínala?

Moderní taneční styly k nám v tu dobu teprve přicházely. Tehdy se hodně tančil disco dance, pak to byla disciplína disco show a pak až asi od roku 2002 k nám začaly proudit hip-hopové styly, které známe dnes.

 

Které taneční styly vám tedy nejvíce sedí?

Asi bych to takto konkrétně nedefinovala. Hodně lidí mi říká, že mám svůj osobitý styl, takže nejsem úplně zastáncem jednoho vybraného stylu. Tančím tak, jak cítím hudbu, čímž vlastně vyjadřuji svou osobnost.

 

Zkoušela jste tančit nějaké styly úplně odlišné od hip-hopu?

Každý dobrý tanečník a trenér by měl mít „barevnou“ průpravu, aby mohl své umění rozšiřovat. A každý styl je obrovská inspirace. Prošla jsem různými styly, které mě dodnes hodně ovlivňují. Pořád ale zůstávám u toho, co mě baví a naplňuje nejvíc.

 

Jaký byl váš největší taneční zážitek?

Bylo jich hodně, ale jeden z mládí mi utkvěl nejvíce. Bylo to v roce 1995 na Mega Dance Festivalu v Praze. Vystupovali jsme jako doprovod českého zpěváka a oslovila nás tehdejší hvězda Whigfield s tím, že potřebuje čtyři tanečníky. Štěstí se usmálo i na mě, takže jsem dostala příležitost dělat jí doprovod. V patnácti letech to pro mě byl skvělý zážitek a především velká zkušenost.

 

Máte taneční zkušenosti ze zahraničí?

Jistě, ráda vzpomínám obzvláště na jednu. V době, kdy u nás taneční styly nebyly ještě tak známé, jsem měla možnost prožít týden v taneční škole ve Švýcarsku. Vyučovala tam tanečnice od Janet Jackson ze San Diega a obzvlášť tehdy, kdy k nám tyto osobnosti ještě vůbec nejezdily, to byl neuvěřitelný zážitek.

 

Obohatilo vás to?

Rozhodně. Hodně mě to ovlivnilo, takže bych určitě všem tanečníkům doporučila vycestovat za tancem i do zahraničí. Každá lekce s novým lektorem je přínosem, zkušeností a především posunem zase o krok dál.

 

Jste spoluzakladatelkou jedné z nejznámějších tanečních škol v Česku – Magic Free Group. Jaké jsou vaše největší úspěchy za poslední dobu?

Těch úspěchů za 22 let bylo opravdu nepočítaně. Mezi největší úspěchy řadím to, že mohu dělat, co mě opravdu baví a kde jsem šťastná. Že jsem měla možnost si splnit svůj dětský sen a vybudovat taneční studio pro studenty a nabídnout jim příjemné zázemí pro naši činnost. Za úspěch považuji, že mám stále energii a sílu to nevzdávat, jít dál a tvořit nové věci. Jinak v současné době jsme se zúčastnili Mistrovství Evropy v Německu, odkud jsme přivezli zlatou, stříbrnou a bronzovou medaili.

 

Máte malého syna. Věnuje se také tanci?

Ano, věnuje. Odmalička se v tanečním prostředí pohybuje, tak uvidíme, jestli mu to vydrží. Byla bych samozřejmě moc ráda, ale určitě do něho nepromítám nějaké své ambice a nenutím ho k tomu. Pokud bude chtít jít jinou cestou, ráda ho podpořím.

 

Říká se, že taneční komunita je hodně semknutá. Je to pravda?

Po narození syna se můj směr života od této komunity trochu oddálil. Nyní je pro mě prioritou jeho výchova. Samozřejmě se stále mezi tanečníky pohybuji při vedení tanečního studia a můžu říct, že vztahy mezi námi jsou skvělé.

 

Jste i úspěšnou choreografkou. Kde berete inspiraci?

Tento dotaz dostávám dost často. Musím říct, že vlastně ani nevím. Pro mě je základem hudba, která mi vše řekne. Když hledám hudbu pro své choreografie, mé okolí už ví, že je to velký stres.

 

Kdy jste začala vymýšlet první choreografie?

Moje první pokusy byly v šestnácti letech. V té době jsem vedla svou první taneční složku – přípravku. O rok a půl později se nám podařilo vyhrát mistrovství Evropy, což byl i můj první velký úspěch s choreografií. Jmenovala se Smažený sněhulák.

 

Jak dlouho trvá, než s tanečníky nacvičíte soutěžní choreografii?

Začínáme asi měsíc před soutěží, kdy se choreografie „nahodí“ na první regionální soutěž a pak ji postupně ladíme k dokonalosti pro celorepublikové, evropské a světové soutěže.

 

Vymýšlíte choreografie i pro tzv. flash mob, který se koná na festivalu Life! v Brně. O co jde?

Flash mob je spojení jednoduchých tanečních prvků tak, aby je zvládl i absolutní laik. Jde hlavně o to, aby se lidi bavili a nechali se strhnout pozitivní energií. Sestavu proto vymýšlím tak, aby byla pro všechny přístupná a lehce naučitelná.

 

Myslíte, že podobné aktivity přibližují tanec široké veřejnosti?

Doufám v to. Myslím, že to může oslovit i lidi, co se o tanec až tolik nezajímají.

 

Co byste doporučila začínajícím tanečníkům?

Aby odhodili stud a šli si kamkoliv vyzkoušet taneční lekci a hledali místo, kde jim výuka, prostředí i lektor vyhovují a kde se budou cítit šťastní.

 

Vidíte v tanci a hudbě nějaké trendy? Vznikají nové styly?

Ano, vznikají. Všechno to samozřejmě přichází zvenku. Podobné je to i v hudbě. Abych ale pravdu řekla, tak se raději vracím ke starším věcem. Ty mě oslovují víc.

 

Co dospělí? Mají zájem o tanec? Jsou u vás ve studiu i kurzy pro starší?

Máme samostatnou složku pro starší juniory i dospělé. Ale bohužel kolem čtrnáctého roku často nastává období, kdy puberta převyšuje zájem a spousta tanečníků končí, což mě vždycky hodně mrzí. Někteří v tomto věku už často postrádají smysl pro disciplínu a řád. MFG nabízí také složku pro rodiče, pro přátele, kterou navštěvují třeba i bývalí tanečníci, ale také začátečníci a také ti, kteří si přáli celý život tančit a v mládí se jim to nepovedlo. Jsou rádi, že si mohou jednou týdně zatancovat a odreagovat se.

 

Doporučila byste rodičům, aby zvolili pro své děti jako volnočasovou aktivitu právě tanec?

Určitě ano. Byla bych sama proti sobě, kdyby ne. (úsměv) Tanec je sport, aktivita a každý pohyb je pro tělo a duši to nej. Tanec krásně propojuje hemisféry, dodává endorfiny a navíc děláte něco pro své zdraví. Koordinace těla a mysli je neskutečná.

 

Spolupracujete i se známými osobnostmi. Jak jim tanec jde?

Ti, se kterými jsem spolupracovala, se k tanci vždycky postavili skvěle. Většinou tancujeme na opravdu energickou hudbu, takže atmosféra mezi námi byla pokaždé fajn. Všichni zatím poctivě trénovali a zkoušeli.

 

Dá se tanec naučit, nebo je zapotřebí mít přirozený talent?

Dá se naučit. Mám s tím zkušenost. Ale je nutná obrovská píle a vnitřní disciplína.

 

Čím si vlastně tanečník musí projít, aby se dobře naučil choreografii?

Zatančit choreografii je „běh na dlouhou trať“. Samozřejmě záleží na obtížnosti, ale naše soutěžní formace mají hodně prostorových přesunů, fázování, různá choreografická specifika. Na to vše naše studenty připravujeme celou sezónu, aby choreografii lépe zvládli. Je nutné mít pohybovou paměť, prostorové vnímání, rytmus, umět spolupracovat s ostatními tanečníky atd. Je toho opravdu spousta a do jednoho odstavce bych přípravu choreografie nezvládla popsat.

 

Kolik kurzů týdně vedete?

Já osobně učím už jen dvě složky. Každá trénuje třikrát týdně po hodině a půl, před soutěžemi a akcemi celé víkendy. Občas trénuji i rodiče. Do toho ale samozřejmě koordinuji všechny ostatní trenéry, složky a chod celého studia, komunikaci s rodiči, úklid, recepci a technické zázemí.

 

Kolik máte ve vašem tanečním studiu lektorů?

V současné době je nás šest.

 

Plánujete do budoucna nějaké projekty?

V současné době neplánuji nové projekty. Máme kalendář nabitý akcemi, které chceme plnit na sto procent a zodpovědně, proto není prostor pro další. Naší hlavní akcí je Vánoční show, kterou již tři roky moderuje Ondra Sokol. V létě pořádáme příměstské tábory a letní soustředění. To jsou naše stěžejní akce, které pořádáme pravidelně.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Martin Svoboda

Foto: Tino Kratochvil

Korektura textu: Vladana Hallová

Make up: Pavel Kortan

Vytvořeno ve spolupráci s hotelem Grandior www.le-hotels.cz

BVV www.bvv.cz

Produkce: Dita Brančíková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Narodila se v Ústí nad Labem, výtvarné umění začala studovat v Kodani a pokračovala i v mnoha dalších evropských městech módy – Paříži, Londýně, Barceloně či Madridu. Věnuje se především tvorbě výrazných luxusních šperků, které jsou nejen originálními extravagantními ozdobami, ale vznikají z nich i netradiční šaty, kabelky a drobné doplňky. Na módních přehlídkách po celém světě jsou její práce přijímány s velkým zájmem a uznáním. Jejím manželem je známý španělský výtvarník Emilio Fornieles. Často spolu navštěvují Prahu, která jim oběma přirostla k srdci. Koníčkem Zofie Angelic je fotografování, své fotografie již představila na několika výstavách.

Dětství jste strávila v Dánsku, zůstalo ve vás „něco“ českého?

Docela určitě. Mám českou maminku, s níž mluvíme česky, miluju česká jídla, často jezdím do Prahy, i můj manžel si ji oblíbil. Praha je pro umělce velmi inspirativním městem, má secesní kolekce vznikla právě tady. Od dětství jsem ráda kreslila, vytvářela dárky svým kamarádkám. Maminka mě v mých zájmech podporovala, nikdy mi v ničem nebránila. Byla aranžérkou, své výtvarné vidění světa jsem asi zdědila po ní.

Dnes jste doma v Berlíně, ale žila jste v mnoha evropských zemích, především tam, kde se tvoří móda. Které město bylo pro vaši profesní cestu nejdůležitější?

S manželem jsme takoví světoběžníci, ale jako „doma“ pro svůj život jsme zvolili Berlín, kde je nám dobře. Má profesní kariéra začala v Dánsku, kde jsem absolvovala kurzy malování a začala se zajímat o módu. První ukázky mé kreativní práce otiskly časopisy pro ženy v celé Skandinávii a následovala i moje první módní přehlídka. Nejdůležitější ale pro mě byla Paříž. Otevřené město, které mi připomínalo Prahu. Můj nápad začít se věnovat šperkům, experimentovat, vznikl právě tady. Pro severské země je typická jednoduchost, jen malá zdobnost, věděla jsem, že takhle to dělat nechci. Mám ráda výrazné šperky, šperky s nápadem.

Jak jste si v Paříži zvykala?

Neuměla jsem francouzsky, prvním úkolem bylo naučit se řeč. Začala jsem krátce mýt nádobí v jedné restauraci. Vydělala jsem peníze, otrkala se, pochytila první slovíčka, poznala lidi, kteří mi pomohli na mé další cestě. Chce to kuráž, odhodlání, snahu – pro mladé lidi je podobný postup nejlepší. Legrační je, že se mnou myl nádobí i dnes nejlepší dánský fotograf, stále jsme spolu v kontaktu.

Proč jste se rozhodla především pro šperky?

Měla jsem pocit, že designérů oblečení je mnoho, chtěla jsem se odlišit. A šaty ze šperků, to je hodně extravagantní a jedinečné, a takové výzvy já miluju. Snažím se být originální, ale samozřejmě se nechávám ovlivňovat světem kolem sebe. Nemůžu pořád jen sedět v ateliéru a tvořit, ráda chodím mezi lidi, je to inspirace, která mi pomáhá. Dnes už to tolik neplatí, ale dříve měla luxusní šperk každá žena a každý muž měl luxusní hodinky. Byla bych ráda, kdyby se takové časy vrátily.

Jaké materiály pro svou tvorbu používáte?

Především kov, perly, sklo, kamínky, plasty, mušle – ty kupuji od místních rybářů. Snažím se podporovat domorodce, kteří nemívají příliš peněz, navštěvuji místa, kde nejsou turisté a kde je život obyčejných lidí těžký. Mé mušle pocházejí z Maledivských ostrovů. Mnoho materiálu pro mou tvorbu pochází ale z Čech, kde spolupracuji s několika firmami.

Když se řekne šperk, většina lidí si představí prstýnek, náušnice. Vy ale zákazníky do svých šperků i oblékáte…

Šperk může být i oblečením, hodně zajímavým. Nejoblíbenější šaty v mém šatníku jsou korálkové. Ráda chodím oblečena v černém, tyto šaty mají černé korálky na bílém podkladu. Oblékla jsem je na jednu slavnostní večeři v Madridu a musím se pochlubit, že jsem tam díky svému modelu získala tři nové klientky, jimž jsem také později vytvářela modely. Osobní pohled je vždy nejdůležitější, proto jsem si zvykla brát s sebou na různé exkluzivní akce jako doprovod svou modelku, oblečenou podle mého stylu. Upřednostňuji osobní setkávání s lidmi na různých komornějších akcích, soukromých večírcích, společenských večeřích, kde je dostatek času si věci prohlédnout, vyzkoušet, popovídat si o nich. Takto získávám většinu nových zákazníků.

Jsou mezi nimi i Češky?

Ano, jsou, i když se mé šperky v Praze v žádném obchodě neprodávají. Ale já jsem ráda, nechci, aby byly běžně k vidění v každé výloze, stále na očích. Přála bych si, aby se s nimi klientky seznamovaly při mimořádných příležitostech, jako s něčím jedinečným na prezentacích, večírcích, společenských akcích.

Snažíte se svými modely šokovat, jsou určeny jen ženám s dokonalými proporcemi?

Odvaha není třeba, na mé poslední výstavě měly modelky vždy pod korálky nějakou látku. Má nejnovější modelka má krásnou postavu, nemusí ji zakrývat, ale já vytvářím modely i pro ženy plnoštíhlé. Něco se skryje, něco vhodně ukáže, aby byl výsledek dokonalý a slušivý. Mé nejodvážnější kreace – plavky z korálků – nejsou úplně pro každou dámu, ale kdo si je může dovolit, je nadšený. Předváděla jsem takovou kolekci v Dubaji a byl to úspěch.

Vaše tvorba, to nejsou jen šperky a šaty…

V poslední době nabízím kromě šperků i boty, na které můj manžel maluje portréty, a v mé nejnovější kolekci to jsou především kabelky, na nichž jsou odnímatelná zrcadla, mnoho zrcadélek. Měla jsem přehlídky v Paříži, Kodani, Londýně, ale zatím největší úspěch, největší nadšení, jsem zažila v Orientu. Je tu známo české pivo, české sklo, o vše české je velký zájem. V jednom hotelu v Dubaji jsem viděla snad třicet dam ozdobených mými náušnicemi, korálkové ozdoby do vlasů tam ženy nosily i přes burky. Přijala jsem pozvání i na exkluzivní soukromý večírek do Moskvy, myslím, že i tam bude o mou tvorbu zájem, Rusové rádi vyhledávají luxusní značky.

Spolupracujete i s dalšími návrháři?

To ne, ale velmi se na ně těším při společných přehlídkách, jsem vždy zvědavá na jejich tvorbu. Umělec-návrhář by měl mít své vlastní nápady, ale samozřejmě sleduji módní trendy, nebudu navrhovat velké kabely, když vím, že v současné době jsou v módě malé kabelky a různá pouzdra. Všechny prototypy vytvářím sama, šaty trvají tak dva, tři měsíce. Pokud musí být zakázky rychle hotové, mám externí pracovnice.

Jak zaučujete své spolupracovnice, aby kvalita byla dokonalá a perfektní?

Mám velké štěstí, že ženy, které pro mne pracují, nejsou umělkyně, nechtějí se zviditelnit. Chtějí jen odevzdat dokonale odvedenou práci, kterou jim zadávám. Nemám žádnou dílnu, tvoří doma, v klidu, podle svých časových možností. Každá dělá jednu část, které se věnuje s největší péčí, a já pak všechno poskládám dohromady. Ukážu jim, co bych si přála, nechám je to vyzkoušet, překontroluju, a pak už pracují samostatně.

Vytváříte i šperky pro muže a nosí je váš manžel?

Opravdu je nosí, on je takový extravagantní typ, kterému to sluší. Jsou to především originální náramky, velmi elegantní, ale nemůže je nosit každý. Dříve jsem jich vyráběla víc, dnes, když se na trhu pánských náramků objevuje velké množství, už mě to tolik nebaví. S mým mužem máme velmi podobný vkus i v oblékání, oba jsme si oblíbili černou barvu, když někam jdeme spolu, ani se nemusíme dopředu domlouvat a býváme výborně sladěni.

Pomáhá vám manžel při vaší práci?

Navzájem se inspirujeme a pomáháme si. Když jsem si přála, aby šperky na mých šatech co nejvíce vynikly, namaloval mi na látky textilní barvou portréty několika osobností. Vznikly velmi netradiční, originální modely, které ve spojení se šperky mají ten správný „šmrnc“. Pracuje rychleji než já, učí mě, že na život není tolik času. Žijeme hodně hekticky. Je to jediný muž mého života, který nemá chybu, obdivuji na něm opravdu všechno.

Ve své tvorbě se často inspirujete historií, vaše modely se vracejí do světa luxusu minulých století. Čtete historické romány?

Nečtu, ale jezdím do zapomenutých míst, třeba do odlehlých italských vesniček, kde se jakoby zastavil čas. Nebo se procházím starým lesem, vnímám krásu kolem sebe, sedám na lavičky, kde sedávali naši předkové. Nechávám na sebe působit atmosféru doby, kdy ženy byly opravdu ženami, mohly se připravit na každou společenskou událost, měly dostatek času vyzdobit se do nejmenších detailů, aby se dobře cítily a měly z toho radost. Vždyť především v takových chvílích si muž ženu zapamatuje a ona v něm zanechá ten nejlepší dojem.

Mezi vaše zájmy patří i fotografování. Které náměty vás přitahují?

Můj manžel učí děti malovat v odlehlých místech v Asii, v džungli, a já ho na cestách doprovázím. Je to jiný svět, jiný život než ten, který vedeme velkou část roku. Vytvořili jsme projekt, díky němuž se tam chceme pravidelně vracet. Mým koníčkem se stalo fotit jeho dílo, přírodu kolem, i ty děti. Ony třeba poprvé v životě viděly svůj fotografický portrét a jejich radost a nadšení je pro mě největší odměnou. Sama děti nemám, a tak se snažím alespoň těmto dětem věnovat trochu svého času, kousíček sebe samé. Ony mi to vracejí svou láskou, úsměvem, pohlazením… I v Praze se zapojuji do nadačních programů na pomoc dětem, například v projektu, který zaštítila paní Dagmar Havlová.

Váš život je velmi aktivní, plný vzrušení, různých událostí. Umíte vůbec odpočívat?

Moc ne. Jsem velmi aktivní člověk a mám ráda, když se pořád něco děje, když pořád něco dělám. Ale podařilo se mi odpočívat v Thajsku, kde mi 130 dětí v džungli řeklo, ať si jdu lehnout. Tak jsem to udělala…

Splnily se vám všechny vaše sny, nebo ještě něco zůstalo nedokončeno?

Mám jedno takové zatím nesplněné přání. Chtěla bych mít někde, kdekoliv, dům pro děti. Dům, kde by se zdokonalovaly v ručních pracích, v jazycích, kde bychom se jim věnovali od útlého dětství do dospělosti. Kultivovali jejich mysl, jejich smysl pro umění, pro krásno. Věřím, že to jednou dokážu. Mám vždycky velkou radost, když se mi podaří prodat úspěšně své modely, ale to se nemůže vyrovnat radosti, kterou mi přinášejí děti. Ne všechny mají šťastné dětství s láskyplnou péčí svých nejbližších. Když si malé dítě s mou pomocí navlékne šňůrku korálků a pak si ji ani v noci dva týdny nesundá z krku, to je okamžik, který mě dokonale naplňuje štěstím.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: archiv

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

Narodila se ve Francii a svůj život spojila s tancem. Tanečnice, producentka, taneční pedagožka, choreografka a propagátorka současného tance vystudovala taneční konzervatoř a univerzitu na Sorbonně, a když se v roce 1997 se svým manželem přestěhovala do Čech, ve svých uměleckých aktivitách pokračuje i tady. Cílem sdružení SE.S.TA (pozn. redakce: Setkávání současného tance), které založila a dodnes řídí, je pomoci v rozvoji lidem, kteří se profesionálně věnují tanci. Nabízí jim setkávání, vzájemné poznávání a spolupráci v mezinárodním kontextu. Marie Kinsky se věnuje i propojování tance s jinými uměleckými obory a snaží se přinášet divákům nový, netradiční pohled na současný tanec. Za šíření francouzské kultury byla v roce 2015 jmenována francouzským velvyslancem rytířkou Řádu umění a literatury. Od roku 2013 pořádá SE.S.TA vždy na počátku léta ve Žďáru nad Sázavou festival KoresponDance.

Od samého počátku po vystudování taneční školy jste se prezentovala nejen jako tanečnice, ale i jako pedagožka. Je to běžné, nebo to souviselo s tím, že vaše aristokratická rodina nechtěla, abyste vystupovala na pódiu?

Ano, i to mělo vliv na mé rozhodnutí. Ale hlavně jsem nevěřila, že mohu být špičkovou tanečnicí. Pedagogická práce mě bavila, viděla jsem, že má smysl i pro ostatní, a to rozhodlo. Když se dnes ohlédnu zpátky, nelituji, myslím, že to byla správná cesta.

Vy jste nikdy neměla sen stát se baletkou, primabalerínou?

Takový sen jsem opravdu nikdy neměla. Mě zajímal tanec jako takový, to, co mi dává – možnost pochopit svět, rozumět sama sobě, komunikovat jinak než slovy.

Kudy vedla vaše cesta od baletu k modernímu tanci?

Velmi brzy jsem zjistila, že balet není to, čemu bych se chtěla věnovat. A tak jsem hledala – zkoušela jsem historické tance, po nich současné a postupně jsem došla až k japonskému tanci buto, kterým tanečník vyjadřuje své vnitřní obrazy. Ve Francii je takové hledání poměrně jednoduché. Vše se nabízí, člověk může vyzkoušet, co je pro něj to pravé. Lidé, kteří se věnují různým tancům, se setkávají, předávají si své zkušenosti, dělí se o své pocity, je na každém, jak s tím naloží. V Čechách byly takové možnosti velmi omezené, viděla jsem pro sebe možnost pokusit se to změnit.

Po patnácti letech aktivní taneční kariéry ve Francii jste se s manželem přestěhovala do Čech. Váhala jste, bála jste se o svou další práci v nové zemi?

Samozřejmě jsem měla obavy, že má taneční kariéra skončí, že budu hodně sama. Zároveň to ale byla velká příležitost poznat něco nového, zkusit začít jinde. Viděla jsem tu velmi šikovné tanečníky, kterým ale chyběly zkušenosti a tradice, z nichž by mohlo vzniknout něco nového. To byl ohromný rozdíl proti Francii. Probudily se ve mně pedagogické sklony, chtěla jsem se pokusit ukázat zájemcům, kudy dál.

K tanci už jste se nevrátila?

Vrátila. Měla jsem štěstí a byla to i velká náhoda, ale už dva měsíce po svém přestěhování do Prahy jsem znovu tančila. Nejdřív mě můj dřívější spolupracovník pozval na festival, který řídila Lenka Flory. Lenka mě požádala o záskok za nepřítomnou tanečnici a díky tomu jsem pak dostala angažmá ve skupině současného tance Lenky Flory. A tam mě uviděl ředitel Francouzského institutu, který právě hledal někoho, kdo má zkušenosti s tancem. Slíbil mi pomoc a podporu všech tanečních aktivit, pro které se rozhodnu. Tak to vlastně celé začalo.

Jaký je největší rozdíl mezi českým a francouzským současným tancem?

Francouzský způsob není tolik zaměřený na výsledek, spíše na způsob provedení. První „porevoluční“ absolventi taneční konzervatoře v Čechách, tanečníci, choreografové i pedagogové byli velmi zajímaví, tvořiví lidé. Neměli ale praktické zkušenosti a nebyl nikdo, kdo by jim je předal. Kdo by jim ukázal, jak analyzovat, jak na základě nápadu tvořit, psát tanec. Pokusila jsem se z Francie pozvat lidi, kteří by jim mohli pomoci. V Češích je hodně silná fantazie, imaginace, Francouzi pomohli s uměleckým procesem. Výsledkem je skvělá spolupráce, která už žije svým vlastním životem, beze mě. Znovu se ukázalo, že jedna a jedna nebývá dvě, ale mnohem, mnohem více.

Jaké jsou dnes, po téměř dvaceti letech pobytu u nás, vaše nejdůležitější aktivity?

V roce 1999 jsem založila sdružení SE.S.TA, které se v roce 2010 stalo Centrem choreografického rozvoje. Jeho cílem je rozvíjet současný profesionální tanec v mezinárodním kontextu, a to organizováním workshopů, rezidenčních pobytů, přednášek, setkávání. Snažíme se pomoci všem, kteří se chtějí ve své práci zdokonalovat, dále se rozvíjet, rozšiřovat své obzory a nacházet pro sebe nové výzvy. Je určený profesionálům, kteří tu mohou spolupracovat s ostatními na vytváření netradičních forem tance.

Je do vaší práce zapojený i váš manžel?

Ve spolupráci s manželem pokračujeme s rekonstrukcí areálu zámku Žďár nad Sázavou, snažíme se ho přetvořit v kulturní centrum, které bychom chtěli využívat k prezentaci umění, k setkávání umělců i všech lidí, kteří mají zájem o umění. Taková setkávání jsou důležitá pro hledání a nacházení nových impulzů pro tvůrčí práci. Myslíme si, že je to jedna z krásných možností jak využívat kulturní památky. Zajímavou aktivitou, která spojuje SE.S.TA a zámek Žďár je festival KoresponDance, letos se koná už čtvrtý ročník.

A to ještě není zdaleka všechno, čemu se věnujete…

Jsem členkou spolku Vize tance, v němž se snažíme o propojení všech organizací, které se starají o nezávislé umělce a tanečníky. Spolupracujeme i se státními orgány, např. jsme iniciovali spolupráci mezi školami a tanečními pedagogy s cílem seznámit žáky s tancem. Věnujeme se také projektu Druhá kariéra, který pomáhá s uplatněním tanečníků, kteří přestávají s aktivním tancem, aby mohli předávat své zkušenosti dalším.

Mají podle vás naši mladí tanečníci šanci prosadit se ve světě?

Vidím tu kolem sebe hodně talentovaných mladých lidí, kteří potřebují vyzrát, potřebují se více kontaktovat se světem a získávat zkušenosti. Smekám před nimi, protože vzhledem k podmínkám, které pro svou práci mají, jsou opravdu dobří. Moc bych jim přála, aby měli stejné možnosti, jako jsou třeba ve Francii, aby se mohli rozvíjet. Pokud můžeme, nabízíme jim rezidenční pobyty, dáváme jim kontakty, zveme je na své akce.

A právě jednou z významných akcí, kde mají umělci možnost potkávat se a předávat si zkušenosti, je již zmiňovaný festival KoresponDance, který se každoročně na začátku léta koná ve Žďáru nad Sázavou…

Ano. Název festivalu vyšel z evropského projektu KoresponDance Europe, který byl v roce 2011 ukončen, my jsme na něj navázali. Symbolizuje setkávání, komunikaci mezi umělci navzájem, mezi umělci a diváky a samozřejmě symbolizuje tanec. V době festivalu se totiž tančí všude, v různých prostorách žďárského zámku, ale i ve městě samotném. V Praze se koná velké množství různých festivalů, sem do Žďáru ale mnohdy přicházejí lidé, kteří nejsou odborníky, kteří nic podobného nikdy neviděli. Je to úžasné, na první ročník přijelo kolem tisíce lidí, vloni dvakrát tolik… Snažíme se dovést lidi, kteří běžně netancují, k pochopení, co jim může tanec dát, jaké obohacení jim může přinést.

Není to zvláštní, otevírat svůj domov tolika lidem?

Nebereme žďárský zámek jako svůj domov, je to památka, za kterou máme odpovědnost, celá naše rodina je šťastná, že to tu v době festivalu ožije, máme radost, že se tu lidé scházejí a dohromady něco krásného tvoří. Několik účinkujících se schází už tři týdny před začátkem, společně tu pracujeme, společně jíme, dochází k mnoha neformálním setkáním, k navazování přátelství. Je to tak veselá a tvůrčí atmosféra, některé projekty dostávají svou podobu až přímo tady, na místě.

Jak obtížné je přivádět do Žďáru světové tanečníky?

Rok od roku je to čím dál jednodušší. Prostory tady jsou tak unikátní, nádherné. Uvádíme programy pro dva typy publika – pro rodiče s dětmi a pro profesionály, umělce. Vždy se všechno báječně propojí, lidé jsou nadšeni a rádi přijíždějí. Naším cílem není vytvořit divadlo, ale roztancovat celý zámek. Tančí se na nádvoří, v muzeu, v koncertních či svatebních sálech, ale i ve městě. Pořád mě baví a překvapuje skvělá atmosféra, která se tu pokaždé vytvoří, lidé jsou si blíž. I když účinkující jsou doslova ze všech koutů světa, letos to bude ze 14 zemí, přijedou tanečníci z Turecka, Mexika, USA a dalších zemí, všichni společně stolují třeba s malými dětmi ze žďárského pěveckého sboru, který také vystupuje. Je to pro každého z nich velký zážitek.

Vy sama se snažíte propojovat tanec s výtvarným uměním, zpěvem, architekturou – jaké to je?

Netradičním spojením různých druhů umění vznikají úžasná představení, která divákům přinášejí hluboké zážitky. Třeba tanec mezi obrazy či objekty v Národní galerii, nebo tanec ve spojení s videoprojekcemi. Principy umění spojují a dávají tanečníkům nevídané možnosti, rozšiřují také obzory choreografům. V mnoha případech se snažíme vtáhnout do představení i diváky, aby si sami zažili atmosféru tvůrčí práce. Vytváříme taneční instalace, trochu podobné těm výtvarným, jen obohacené pohybem.

Nevyhýbáte se ani extravagantním formám, skoro šokujícím…

Máte asi na mysli vystoupení Něžný bagr, které bylo velkým lákadlem prvního ročníku festivalu KoresponDance. Mnozí návštěvníci si po letech nevzpomenou na název festivalu, ale ptají se, jestli zase bude „tanec s bagrem“… V letošním ročníku se chystá neméně působivý tanec na vysoké čínské tyči, který předvede portugalský umělec, ale i tanec v krabici nebo tanec, kde má své místo pneumatika či kámen, a mnohé další, velmi zajímavé umělecké zážitky.

Budou se moci zapojit i diváci?

Samozřejmě. Chystáme pro ně taneční, hudební či divadelní ateliéry, kde mohou tvořit spolu s umělci, na závěr plánujeme velkou párty, do které se ve speciálně připravené choreografii zapojí jak diváci, tak umělci, organizátoři, producenti. Podrobnější informace naleznou zájemci na webových stránkách SE.S.TA.

Myslíte, že se v naší zemi dostává modernímu tanci takové pozornosti, jakou si zaslouží?

Ještě ne, ale určitě to postupně přijde. Snažíme se o to i my s kolegy z oboru. Současný tanec nemá v porovnání s ostatními takovou tradici, pár desetiletí tu ještě budou chybět odborníci, kteří mají zkušenosti, prošli světovými projekty a mohou pomáhat mladším. Obor bude dospělý, až přijdou vyzrálí lidé, kteří budou schopni prosadit své zkušenosti a vést své následovníky. Věřím, že se k tomu blížíme.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: archiv Marie Kinsky

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Je všestranným divadelním umělcem. Vystudoval Státní konzervatoř v Brně, obor hudebně dramatický. Poté Janáčkovu akademii múzických umění, obor činoherní režie, a studium zakončil absolutoriem v roce 1991. Vyučoval moderní tanec, zasedá v televizní porotě soutěže StarDance. Byl vedoucím ateliéru muzikálové tvorby na JAMU v Brně, vyučoval také pohybové techniky na DAMU v Praze. Jako režisér, choreograf i dramaturg se podepsal pod nespočet divadelních her a muzikálů. Za svou tvorbu získal mnohá ocenění. Například v roce 2002 Cenu kritiky za režii a choreografii inscenace Pokrevní bratři. Celým dílem Radka Balaše prostupuje úcta k obecenstvu, jež jeho inscenace houfně navštěvuje. Dalo by se proto říci: „Můj divák, má láska.“

Jak se přihodilo, že se z Radka Balaše stal divadelní umělec? Byl jste k divadelním prknům i uměleckému poznávání okolního světa veden již od svých dětských let, či bylo vše spíš ponecháno na náhodě a štěstí? 

Doposud nemám jasno v tom, jestli lze věřit víc na osud, nebo na náhodu. Jako obdivovatel Voskovce a Wericha bych měl být spíš vyznavačem náhody. Jenže – znáte ten židovský paradox: „Jsem ateista, díky Bohu.“ Takže jak se přihodilo, že jsem se stal divadelním umělcem, to vlastně nevím. Vím jen, že u prvopočátku všeho, stejně jako při mém narození, stála moje maminka. Ta objevila v novinách inzerát, že Divadlo na provázku hledá představitele dětských rolí. Zúčastnil jsem se konkurzu a vyhrál jej. Ten, kdo děti hledal a vybíral, byl Boleslav Polívka. A můžete si být jisti, že když strávíte po boku tak geniálního klauna a herce nádherných osm let, neumíte si pak život bez divadla vlastně vůbec představit. Dalo by se tedy říct, že jsem se stal umělcem tak, že jsem byl divadlem odkojen. Nebylo to však mateřské mléko, nýbrž Polívka.

V životě je nutné, aby každý, kdo chce svých předsevzetí dosáhnout, potkal ty správné lidi i pedagogy, byl v tu nejlepší dobu na správném místě… Určitě tomu tak bylo i u vás. 

Máte pravdu. Jsem dokonce přesvědčen, že je to ta nejdůležitější okolnost vůbec. Máte-li štěstí na správné lidi, skutečně vám to výrazně usnadňuje vstup do života i světa. Je-li člověk dostatečně vnímavý, pokorný a učenlivý, snáze se vyvaruje chyb, kterých je tak snadné se dopustit. Pro mne byli těmi nejpodstatnějšími Bolek Polívka, Jiří Suchý, pedagog a choreograf Frank Towen, režisér Alois Hajda a herec a skvělý učitel herectví Josef Karlík. Ti mne naučili spoustu zásadních věcí. Například, že: „Mrtvá věc plave po proudu, jenom živá proti.“ Nebo že: „Jenom ti, kteří vydrží ještě deset minut, když už je vše ztraceno, vytvářejí naději.“ A tito učitelé ve správný čas a na správném místě mne nasměrovali na učitele úplně nejzásadnější. K nim patří Charlie Chaplin a éra němé grotesky, Fred Astaire, Gene Kelly a celá vývojová větev amerického hudebního průmyslu od 30. do 70. let. U nás pak především Voskovec a Werich, Karel a Josef Čapkové… Ze světových literátů Samuel Beckett, Eugéne Ionesco, Peter Shaffer a samozřejmě nad tím vším se klenoucí velikáni Shakespeare a Čechov.

 

Jistě ve vzpomínkách nelze obejít vaši první inscenaci, kde jste působil jako režisér.

Moje úplně první regulérní režie se uskutečnila na brněnské konzervatoři, kde jsem pro sebe a pro své spolužáky napsal dva hudebně dramatické skeče. První se jmenoval Kdepak je múza? a druhý Dva klauni. Vynikající korepetitorka Dada Klementová pak zhudebnila šest mých písňových textů a já to celé zrežíroval, vytvořil choreografii a ještě jsem si zahrál jednu z hlavních rolí. Celé představení začínalo písní a tanečním číslem, na jehož konci jsem se zřítil ze schodů, které stály volně v prostoru. Vstávaje jsem konstatoval: „Jéje! Tady jsou schody, které nikam nevedou.“ Kolega mi opáčil: „To je toho. Na světě je tolik věcí, které nikam nevedou, a taky to jde.“ A strhnul se obrovský aplaus, což jsme skutečně hned po prvních dvou replikách nečekali. Většina diváků v sále si tam hned dosadila marasmus tehdejšího hroutícího se socialistického bloku. A já jsem v tu chvíli pocítil tu obrovskou sílu divadla, kterou disponuje. A nikam nevedoucí politický systém trval ještě dlouhých pět let.

 

Stal se muzikál Cikáni jdou do nebe uměleckým mezníkem ve vaší režijní práci?

Nepochybně ano. Díky této inscenaci si Praha všimla, že existuji. Do té doby jsem sice za sebou už měl řadu režií a choreografií a dokonce i několik ocenění. Toto představení však bylo s nadšením aplaudováno nejenom širokým publikem, ale obří chválou nešetřila ani kritická obec. A to se u muzikálů téměř nestává. V hodnocení jsme tenkrát dostali devadesát pět procent, což se mi dodneška nepodařilo překonat. Inscenace Adéla ještě nevečeřela a Marilyn dostaly devadesát procent, což je fantastické, ale na překonání té devadesáti pěti procentní hranice stále čekám.

 

Musí režisér po sobě chtít ještě víc než po hercích?

Já myslím, že ne. Režisér a herec jsou dvě rozdílné profese. A každá z nich má své specifické úkoly. A jedině tehdy, když jsou tyto úkoly plněny na obou stranách s absolutním nasazením, je tu předpoklad vzniku výjimečného díla. Během své praxe jsem poznal, že jediná možnost, jak prosadit svou osobnost, je pomáhat svým spolupracovníkům, aby prosazovali svou vlastní. Proto se vždycky snažím vytvořit vstřícnou atmosféru. Nerad pracuji v napětí a domnívám se, že jen naprosté uvolnění může přinést dobré výsledky jakékoli tvůrčí práce.

 

Můžete přiblížit svůj naprosto běžný pracovní den?

Nejsem si jist, jestli to bude pro čtenáře zajímavé. Ale když se na to ptáte… Můj pracovní den má dva rozdílné režimy. První z nich je domácí příprava. To vstávám obvykle mezi šestou a půl sedmou a snažím se vymýšlet gagy, scénická řešení a situace. Pokud mám zadání na původní muzikál, pak celé dopoledne píšu. Mám svoje přísné interní zadání. I když je třeba den, kdy se mi příliš nedaří, vždycky musím vymyslet alespoň jeden scénický nápad. Třeba jej potom ve výsledku ani nepoužiji, ale disciplína mi velí: „Aspoň jeden fór denně!“ V odpoledních hodinách pak řeším pracovní schůzky, nebo se věnuji sportu. Druhý z režimů je praktická režijní práce. A tento režim – zvláště v podmínkách soukromé produkce – je velmi tvrdý. Obvyklé vstávání mezi šestou a sedmou. Ráno před zkouškou ještě krátká domácí příprava. Pak následují dvě zkoušky. První je od devíti do třinácti hodin. Ta je pro první alternaci. Pak hodina na oběd. A od čtrnácti do osmnácti hodin zkouší druhá alternace. Kolem sedmé hodiny se dostanu domů a zhruba do dvaadvaceti hodin se připravuji na druhý den. Pak upadnu do postele a spím jako zabitý. A druhý den ráno opět exhumace. Tento režim trvá vždy dva až dva a půl měsíce. Po premiéře se pak snažím dát si aspoň čtrnáct dnů oddech. A pak se ten bláznivý kolotoč rozběhne nanovo.

 

Vaše muzikálová inscenace Donaha v Divadle na Vinohradech zaznamenala v médiích velký ohlas. Bylo to dáno i velkými výkony herců?

Byl to jistě jeden z důležitých faktorů. Divadlo na Vinohradech disponovalo v té době velkými hereckými osobnostmi. A právě jejich účast dodávala celé věci punc výjimečnosti. Kdy se muzikálovému režisérovi poštěstí, aby měl ve svém obsazení Jiřinu Jiráskovou, Janu Hlaváčovou nebo Ladislava Freje?

foto: Robert Vano

Podle jakých kritérií herce obsazujete?

Kritéria se mění podle povahy tématu. Občas také podle zadání producenta. Nemám na to žádný speciální klíč. Vždy se snažím obsazovat co nejpřesněji podle fyzického a psychického typu. Když se vám podaří dobře trefit obsazení, pak vám garantuji, že je to padesát procent úspěchu inscenace. Je například známo, že slavný režisér Federico Fellini obsazoval své filmy dlouhé měsíce. Poměrně ideální obsazení podle správné typologie se mi nyní podařilo v muzikálu Mýdlový princ v Divadle Broadway. A vynikající obsazení má také muzikál Divadla Hybernia Antoinetta – královna Francie.

 

Vedete si archiv všech svých režisérských i choreografických děl? 

Ano, vedu. Mám pečlivě archivované nejenom všechny režijní knihy, ale i články, recenze, fotografický materiál a videozáznamy představení. Je to velmi poučný studijní materiál. Občas se k některým věcem vracím a na základě analýzy zjišťuji (leckdy s údivem) odkud a kam ve svých uměleckých eskapádách směřuji.

 

Ve svých inscenacích působíte hned v několika tvůrčích profesích – jako autor, režisér i choreograf. Jak spolu tito tři lidé vycházejí? Dostanou se někdy do konfliktu? Nebo jsou ve stálé shodě a harmonii?

Odmalička obdivuji kumštýře, ve kterých se talenty prolínají v energické tvůrčí symbióze. A dodnes mne tyto osobnosti fascinují. Byl Charlie Chaplin víc autorem, hercem, režisérem, choreografem, nebo klaunem? Nelze to říct. Byl vším. Byl umělcem, v němž se snoubí několik talentů. A tato nadání ve vzájemné koexistenci vytvářela výjimečné dílo. Nebo jiný příklad: Gene Kelly. Byl spíš herec, zpěvák, tanečník, stepař, choreograf, či režisér? Opět na to nelze najít odpověď. Ale jedno je jisté. Čím více profesí tyto osobnosti byly schopny propojit, tím organičtější a propracovanější byly jejich umělecké výsledky. Pro žánr muzikálového divadla je tento způsob práce ten nejvhodnější, protože hudební divadlo je syntézou všech divadelních složek. Je to divadlo, které mluví, zpívá a tančí. Je tedy činohrou, operou i baletem současně! A čím víc o jednotlivých žánrech víte, tím snadněji dosáhnete kvalitního výsledku. Nedokážu odpovědět na otázku, kde ve mně začíná a končí režisér a dál pokračuje choreograf. V průběhu práce vlastně vůbec není podstatné, kdo kdy kým je. Nejdůležitější je nakonec fakt, aby diváci odcházeli z divadla spokojeni.

 

foto: Robert Vano

Podepisuje se práce režiséra i na lidském zdraví, nebo to tak nevnímáte?

Každá práce se nějak podepisuje na lidském zdraví. Ale to je tak složitá problematika, že by se o tom dala napsat kniha. To „podepisování se“, jak to nazýváte, má totiž své pozitivní i negativní stránky. Ale to je život. Celá lidská existence je přece postavena na tom, že se opotřebováváme. Uvedu to na malém příkladu. Když budete hodně číst – a já hodně čtu – budete mít dřív nebo později problémy se zrakem. Oči se prostě opotřebují. Ale výměnou za to máte hodnotu, že jste ve svém oboru vzdělaný. Geniální stepař Fred Astaire, vytvořil jedinečná a neopakovatelná taneční čísla, ale ve stáří skončil na vozíku. Jeho pohybový aparát byl prostě využit na maximum. Stejný osud potkal i Charlieho Chaplina. Ale ono to podepisování se na lidském zdraví je i tak trošku mýtus. Vtip je přece v tom, že všichni stárneme, a tak jako tak, dříve nebo později, odcházíme do nebytí. A stárnutí je prostě přirozený proces každého organismu. Každá věc zažívá své zrození, pak léta plodnosti a aktivity a nakonec úpadek. Takže, sečteno a podtrženo – režisérská práce se vlastně na zdraví nepodepisuje. Jen se přirozeně opotřebovávám a stárnu. A tento proces by mne čekal v jakékoli jiné profesi.

Na čem v současné době pracujete?

Souběžně se nyní připravuji na tři inscenace. V březnu 2016 bude mít v Divadle Hybernia premiéru původní muzikál Sibyla, královna ze Sáby. Byl jsem angažován jako režisér autorem muzikálu, kterým je Miroslav Procházka. Poté budu mít tu čest režírovat skvělého herce Milana Kňažka v monodramatu Shylock v Divadle Na Jezerce. Na konci sezóny mne pak čeká krásný návrat k jednomu z mých nejúspěšnějších muzikálů. Pražské Divadlo Broadway uvede nové nastudování hudební komedie Adéla ještě nevečeřela, kterou jsme napsali společně s Ondřejem Brouskem na motivy oblíbeného filmu.

 

Jistě i v příštím roce vás čeká mnoho uměleckých výzev. Přistupujete k nim s pocitem radostného očekávání, či s obavami, jak vše nakonec dopadne?

Vždycky přistupuji ke každé režii s pocitem radostného očekávání! Miluji hudbu. Miluji žánr hudebního divadla. A rád se v životě potkávám s tvůrčími lidmi. To všechno mi moje práce umožňuje. Kdosi moudrý kdysi poznamenal: „Úspěšní uskutečňují své plány. Šťastní své sny.“ S každou novou hrou se mi daří realizovat své další sny. Tak jak bych se mohl neradovat?

 

foto: Robert Vano

Dáváte během své dovolené přednost adrenalinu, jak se dnes všeobecně módně říká, nebo si užíváte ticha kdesi na plážích jižních moří?

Dávám přednost obému. Vášnivě si užívám adrenalinu při vysokohorské turistice. Ale stejně tak rád podléhám poezii šumících vln na břehu moře. V každém případě dávám přednost přírodě před městem a samotě před civilizací. A když si odpočinu, rád se do civilizace zase vracím.

 

Je ve vašem blízkém okolí nebo i ve vzdáleném světě nějaké místo, kde nacházíte nejvíce svých zdrojů inspirace?

Nemám žádné konkrétní místo. Inspirací je pro mne svět jako celek. Theatrum mundi. Svět jako umělecké dílo a divadlo jako symbol světa. Neboli, jak praví William Shakespeare v komedii Jak se vám líbí: „To veledivadlo, ten širý svět, je plný podívaných truchlivějších než ta, co my v ní hrajem. Celý svět je scéna a muži, ženy, všichni jsou jen herci.“ Stačí mít jen oči řádně otevřené. Inspirace se válí v nepřeberném množství všude, kam se podíváte.

 

Po čem vaše režisérské srdce ještě prahne?

Prahne po mnohém. Je ještě takové množství věcí, které bych rád jako režisér i jako autor uskutečnil! Mám nespočet nápadů na různá díla s velmi rozličnými obsahy a náměty. Ale prahnutí je jedna věc a možnost realizace věc druhá. Modlím se potají k Dionýsovi (to je bůh divadla), aby mi umožnil tyto nápady uskutečnit. Tak uvidíme. Určitá naděje tu však je. Leoš Janáček vytvořil svá stěžejní díla mezi šedesátým a sedmdesátým rokem života. Z tohoto pohledu mám ještě spoustu času. Hlavně aby sloužilo zdraví.

 

Rozlučme se trochu filozoficky. K čemu jste dospěl jako člověk a k čemu ve své režisérské profesi? 

Aby mohl režisér publikum někam vzít, musí je – obrazně řečeno – nejprve vzít za ruku. Musí je důvěrně znát, ctít jeho inteligenci a vítat je jako partnera. Nikdy společně nikam nevystoupíte, pokud publiku neukážete ryzí náklonnost a poctivý respekt. Diváci s vámi nepůjdou, pokud vycítí, že je to jen vaše sólová exhibice. Pokora na divadle není jen atraktivní póza. Je to – koneckonců jako v životě – opravdová ctnost. A jaký by měl být hlavní úkol divadelníka? V hlubinách našeho vědomí se ukrývají stopy po zapomenutém prvotním výbuchu úžasu nad vlastní existencí. Myslím, že povinností umělce je pátrat po tomto úsvitu ukrytém v hlubinách, aby každý, i pohodlný člověk, mohl pochopit a pocítit, že může být šťasten jenom proto, že žije. K těmto zkušenostem jsem dospěl jako režisér. A jako člověk? Dovolte mi tento rozhovor ukončit citací mého oblíbeného Gilberta Keitha Chestertona: „Víte, co je dnes na světě špatného? Špatné je to, že se neptáme, co je dobré.” 

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text Vladimír Stibor

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci :

Muzikál Antoinetta-královna Francie 

http://www.hybernia.eu/aktuality/antoinetta-kralovna-francie

Ema Krahulíková: www.musical-production.cz

www.ticket-production.cz

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz

Le Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Docent Jan Burian vystudoval režii na pražské DAMU. Jako režisér prošel několika divadly – pracoval v Brně, Olomouci, ve Vinohradském divadle v Praze, v Plzni. Režíroval inscenace světových klasiků, ale i současná česká i světová dramatická díla, věnoval se též operní režii. V roce 1989 se stal šéfem plzeňské činohry a v roce 1995 ředitelem Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni. Také jeho zásluhou stojí od loňského roku v Plzni budova Nového divadla. V létě roku 2013 byl během tří dnů jmenován, odvolán a znovu jmenován ředitelem Národního divadla v Praze, což vyvolalo velkou pozornost a nevoli laické i odborné veřejnosti. Na naší první scéně zahájil koncepční změny, které by měly vést k větší otevřenosti a konkurenceschopnosti Národního divadla. Docent Jan Burian je členem výboru Asociace profesionálních divadel České republiky, ředitelem Mezinárodního festivalu Divadlo, členem výboru organizace Opera Evropa a členem umělecké rady Slovenského národního divadla v Bratislavě. Kromě toho se již více než dvacet let věnuje pedagogické práci na DAMU, kde vede katedru činoherního divadla. Docentem byl jmenován v roce 2004.

Kdy vás poprvé napadlo věnovat se jiným než uměleckým záležitostem divadla?

Vyplynulo to úplně přirozeně. Jsem vystudovaný režisér, což je umělecká profese. Její nedílnou součást tvoří i organizační a produkční schopnosti. Když jsem se stal šéfem činohry v Plzni, musel jsem se začít věnovat organizování práce pro druhé, smlouvám, výplatám… V devadesátých letech jsme se to všichni učili za pochodu, plynule, postupně. A je to trochu dáno i povahou – od mládí jsem se snažil něco řídit, zařizovat…

Dá se zároveň režírovat a řídit divadlo?

Dá se to, a dokonce je to i docela obvyklé. Režisér je v kontaktu se souborem i aparátem divadla – od výroby, přes provoz, zajištění zkoušek, dekorací… Je to spíš otázka časových možností, v menším divadle se to dá skloubit, ve velkém je to obtížnější. Naposledy jsem režíroval před dvěma lety v Plzni Toscu. Od té doby, co jsem se stal ředitelem Národního divadla, bych na to neměl vůbec čas. Trochu se mi stýská, ale až to bude možné, určitě bych se rád režie nějakého představení zase ujal.

Mimo jiné jste se režijně podílel i na několika hrách Václava Havla, jeho Pokoušení jste nastudoval v r. 1990 v československé premiéře. Jaký k nim máte vztah?

Mám jeho druh humoru velmi rád, je mi poměrně blízké i jeho divadelní myšlení. Mnoho lidí nevědělo, co si pod pojmem „absurdní drama“ představit. Hlavně ti mladší, kteří nemohou pamatovat inscenace šedesátých let. Sám Havel řekl, že to nejsou žádné „vylomeniny“, ale stylizované pohledy na reálný život. Myslím, že Havel jako dramatik měl smůlu v tom, že ho většina lidí jako dramatika poznala až v době, kdy už byl velmi oblíbeným prezidentem, a tím bylo jejich vnímání trochu ovlivněné…

Máte zkušenosti s režií činohry i opery, v čem je z režijního pohledu zásadní rozdíl? Co je pro režiséra obtížnější?

Divadlo má jeden základ. Každý žánr, ale i konkrétní hra však vyžaduje jinou míru stylizace. Jinak je to u frašky, jinak u Hamleta či Strýčka Váni. Zrovna tak velký rozdíl je třeba mezi Prodanou nevěstou a Madame Butterfly. Obecně u opery je výhodou, že hudba je hotová, tedy intonace, tempo i rytmus jsou předem dané. U činohry se tempo a rytmus teprve hledají. Na druhou stranu vyhraněná míra stylizace v opeře, fyzická náročnost zpěvu – tam je obtížnější dosáhnout pravdivosti, uvěřitelnosti hereckého projevu.

Která inscenace byla pro vás zatím nejobtížnější?

Každá inscenace je jiná a vždycky se začíná od nuly. Žádný předešlý úspěch nezaručí úspěch příští. Vždycky se zdá nejnáročnější ta, kterou právě děláte, ty ostatní jsou už hotové. (smích) Zkouší se šest až osm týdnů a vždycky se chvilku zdá, že to jde výborně, a chvilku, že to nejde vůbec. Režisér musí být dobrým psychologem i pedagogem, je to hodně o mezilidských vztazích.

Jak vzpomínáte na své působení v Plzni?

Plzeňské divadlo, to je můj divadelní domov, protože jsem tam v různých pozicích prožil nejvíce let. Plzeň je známá i tím, že je tam většina lidí opravdu ráda a netouží příliš odejít do Prahy. Má skvělou atmosféru a divácké zázemí. Samozřejmě i tam byly různé obtíže, ale já mám stále velkou radost z toho, že se tam podařilo postavit nové divadlo, a to je výjimečná událost. V Plzni stojí divadla dvě, to první bylo vybudováno v roce 1902. Nové divadlo se tedy v Plzni staví méně často než jednou za sto let. (smích) Stálo to velké úsilí a já se vždycky, když jedu kolem, dívám a přemýšlím, jak se v něm bude umělcům žít, jak si povede v budoucnu…

Váš nástup do funkce ředitele Národního divadla v Praze je takovým „samostatným“ příběhem. Byl jste jmenován, odvolán a znovu jmenován, a to vše v průběhu tří dnů. Jakou zkušenost jste si z té situace odnesl?

Přišlo mi to absurdní. Mockrát se asi nestalo, aby někdo poté, co vyhrál výběrové řízení a půl roku se na novou funkci připravoval, přišel poprvé do práce a hned byl odvolán. Nechci se ohlížet, ale stalo se to velkou neuvážlivostí tehdejšího ministra kultury, který byl navíc ve vládě bez důvěry parlamentu.

Následovaly výpovědi umělců…

A nejen jich. Rozruchů kolem Národního divadla už bylo v té chvíli příliš mnoho, lidé toho měli dost. Byl to další důkaz toho, že systém správy kulturních institucí u nás je nastavený špatně a nefunkčně. Není možné, aby byl během minuty odvolán ředitel jakékoliv instituce bez udání důvodu. U mě se to stalo mimořádně „divoce“, ale pokud nebude systém stabilizován, o což se ze všech sil snažíme, bude se to stávat i dalším. Z herců nakonec protestně odešli „jen“ Richard Krajčo a Miroslav Donutil, je jich velká škoda.

Jaká je koncepce, s níž jste do Národního divadla přišel?

Původně mělo Národní divadlo činohru, balet a operu v jedné budově. Dnes máme dva operní soubory, činohru, balet a Laternu magiku ve čtyřech budovách. Řídit divadlo systémem víceúčelového regionálního divadla, kdy ředitel za všechno odpovídá, to tady nejde. Takováto velká organizace musí mít úplně jiný systém řízení. Aby bylo Národní divadlo konkurenceschopné a mohlo být reprezentativní scénou, schopnou porovnání se zahraničím, potřebuje zásadní změny.

Jaké?

Především potřebujeme finanční podporu, zejména v oblasti mezd. Potřebujeme dlouhodobý koncept v oblasti investic. Pro představu: naše sklady jsou z roku 1906 a provozní zázemí Národního divadla je na tom hodně špatně. Musí se změnit i řízení jak uvnitř divadla, tak jeho právní postavení. Z úspěšných příkladů v zahraničí víme, že lze divadlo transformovat na více společností sdružených v jedné instituci, s opravdovou odpovědností. V současnosti je to tak, že soubory jsou autonomní, rozhodují téměř o všem, ale za všechno vlastně odpovídá ředitel. Takhle to nemůže fungovat. Pravomoci uměleckých ředitelů souborů musí být jasně vymezeny a vyváženy přímou odpovědností. Další důležitou změnou by měla být změna legislativy pro kulturní instituce. Aby zmizely bariéry, které nám nedovolují hospodařit, což vede k velké neefektivnosti a alibismu. Není užitečné, aby nám stát předepisoval například náklady na platy. Brání nám lépe odměňovat zaměstnance, pokud jsme ekonomicky úspěšní.

Máte podporu ostatních kolegů, ředitelů divadel?

Všech třicet ředitelů českých a moravských velkých divadel soudí, že toto je jediná správná cesta. Vláda se zavázala jak zvýšit finance pro kulturu, tak přijmout zákon o veřejnoprávní instituci v kultuře. Všechno jde ale pomaleji, než jsem předpokládal, naštěstí vím, že je to tak vždycky, i když se tím nechci utěšovat. Je to ohromná práce, která se musí dělat za provozu, postupně, krok za krokem.

Co je hlavní náplní práce ředitele Národního divadla?

Jak který den. Ředitel by měl dělat hlavně kulturní politiku, rozhodovat o strategických věcech. O rozpočtu, investicích, základní personální věci. Reprezentuje Národní divadlo, vyjednává s politiky, veřejností.

Máte i právo veta při rozhodování o jednotlivých inscenacích?

Teoreticky ano, ale s uměleckými šéfy jsme vždycky našli společný postoj. Jsem velkým nepřítelem cenzury a přítelem dialogu, dobře vím, že můj názor nemusí být vždy ten nejsprávnější. O úspěchu inscenace vždy nakonec rozhodují diváci.

Uskutečňovat vaše vize znamená přijímat i nepopulární opatření, za něž býváte kritizován. Jak to snášíte?

Ředitel nemůže být všemi zaměstnanci oblíben, k jeho povinnostem patří i nelehká rozhodnutí, řeším i nepříjemné věci a musím to umět. Snažím se rozhodovat s chladnou hlavou, o mnoha věcech se radím, některé personální otázky mají v pravomoci umělečtí ředitelé. Spíše kontroluji a snažím se, aby jejich rozhodnutí byla podložena správnými argumenty. Strategické otázky rozvoje Národního divadla projednává i poradní orgán ministra kultury, Garanční rada. Zasedají v ní renomovaní odborníci, kterým důvěřuji.

Chystáte nějaké rekonstrukce?

Budovy jsou ve vlastnictví státu, takže na něm leží hlavní rozhodnutí, zda je ponechat tak, či opravovat. Vloni jsme vytvořili investiční plán na dvacet let, v němž jsme popsali, co je třeba opravit, vybudovat. První akcí bude rekonstrukce Státní opery, která začne v létě 2016, chystá se rekonstrukce provozního zázemí v areálu kostela Sv. Anny, připravujeme architektonickou soutěž na rekonstrukci interiéru Nové scény. Doufejme, že nás čeká co nejvíce rekonstrukcí, Národní divadlo si je zaslouží.

foto: Národní divadlo Praha

Kdy se vámi plánované změny mohou projevit?

Věřím, že diváci už si něčeho všimli. Velmi dobré ohlasy má šíře a pestrost našeho repertoáru, objevilo se více premiér, neobvyklé tituly, novinky, současná díla. Podařilo se nám vylepšit např. prodej vstupenek a další věci, z toho máme radost. Národní divadlo je více vidět. Ale hodně je toho ještě před námi. Je to všechno dlouhodobá záležitost. Rok a půl bude trvat legislativní proces, dalších pět let než se nový systém ustálí. Zároveň s tím se nám, doufám, podaří produkovat zajímavé inscenace, máme připravené mezinárodní kooperace v opeře, postupně se mění šéfové činohry a baletu, jistě i oni přijdou s novou energií, která bude vidět.

Chodíváte i na představení jiných divadel?

Rád, pokud to stihnu. Někdy je to i má pracovní povinnost, ale stále mě to baví. Ze zahraničních mám nejraději divadlo britské a ruské, jsou to takové dvě extrémní polohy evropského typu divadla. Věcné, zábavné, žánrově přesné divadlo britské a hluboce emotivní, na nás někdy až téměř patetické divadlo ruské. K ruskému umění mám vztah, moje maminka má ruské předky, já sám jsem se narodil v Moskvě, ale pobyl jsem tam jen první tři týdny svého života… V zahraničí chodím rád i na operu, protože tam nás čeká nejvíc práce, tam je situace asi nejzanedbanější. A tak čerpám inspiraci, zjišťuji, jak to funguje jinde, jakou mají praxi.

foto: Národní divadlo Praha

Máte nějaké předky nebo potomky s uměleckými sklony?

Moji rodiče byli ekonomové, ale táta byl vynikající muzikant a maminka milovala operu, takže mě, jako dítě, neodvedla napoprvé do divadla na loutkovou pohádku, ale rovnou do opery na Lišku Bystroušku. (smích) My jsme taková divadelní rodina – manželka se věnuje pohybové výchově herců, mladší dcera studuje režii a starší divadelní manažerství.

Vy sám se věnujete i pedagogické práci na DAMU, co vás na tom nejvíc baví?

Že jsem ve styku s mladými, začínajícími umělci, kteří jsou plni ideálů a nadšení. To mi dodává energii a neustále mi to připomíná mé vlastní začátky u divadla. Je to pro mě hodně důležité, v té každodenní rutině by člověk někdy mohl ztratit motivaci, pozapomenout, proč to vlastně dělá…

Pane docente, dovolte mi závěrečnou otázku. Až budete z Národního divadla odcházet, jak by mělo vypadat, abyste je opouštěl spokojený, s pocitem, že jste splnil svůj cíl?

Žádné lidské dílo není nikdy ideální. Přál bych si, aby se Národní divadlo změnilo ve čtyři právnické osoby v jedné „firmě“, aby každý za své divadlo odpovídal do všech důsledků, zastřešující organizace by se pak věnovala jen nejzásadnějším otázkám. Je to těžký úkol, ale podle mě jediná šance, jak Národní divadlo otevřít světu, budoucnosti. To je i hlavní důvod, proč jsem tu, proč se nevěnuji režii. I v ostatních divadlech cítí, že podmínky je třeba změnit. Doufám, že se nám to spolu s kolegy podaří prosadit, to je cíl, ke kterému směřujeme.

Děkuji za rozhovor.

Text: Eva Procházková

Foto: ND Jakub Fulín

Vytvořeno ve spolupráci s Národním divadlem Praha www.narodni-divadlo.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Rodák z Lokte vystudoval pedagogickou fakultu
na Univerzitě v Ústí nad Labem. Tanec se stal velmi brzy nejen jeho životní
vášní, ale i profesí. Proslavil se zejména úspěšnou účastí v televizní
taneční soutěži StarDance – když hvězdy
tančí. Partnerkami Jana Ondera byly Taťána Kuchařová, Dana Batulková a
Kateřina Baďurová. Tuto soutěž dvakrát vyhrál a jednou se umístil těsně na
druhém místě. Jeho ambice sahají do celosvětových měřítek a my Ondrovi fandíme,
protože štěstí přeje připraveným a Ondra rozhodně je připravený své
příležitosti proměnit.

 

Odkdy bylo jasné, že u tebe mezi ostatními sporty zvítězil
tanec? 

Já žádný jiný sport vrcholově nedělal, ani jsem nechtěl,
takže to, že budu taneční skřítek, bylo jasné hned na začátku. Ale obdiv
mám například i k atletice, je to krásný a ušlechtilý sport.

Věnoval ses dříve i jiným sportům? Váhal jsi, na
který sport se dát profesionálně? 

Jak říkám, na nic jiného nebyl čas, někdy jsme si s
bráchou pinkali před barákem badminton, ten budu hrát třeba v příštím životě.

 

Jak probíhal přechod od sportovního tance
k tanci jako profesi? 

Šlo to ruku v ruce, jakmile jsem už něco uměl, lidé se
chtěli učit a mě to vždycky bavilo. Protože jsem už v 17 letech měl vytančenou
nejvyšší mezinárodní třídu, začal jsem dělat také taneční vystoupení, za která jsme
dostávali peníze. S profesí „tanečník“ jsem vlastně začal docela brzy.

 

Tvrdě trénuješ na vystoupení, doplňuješ tanec o
další sporty?

Chodím si občas zaběhat a po tréninku většinou posiluji,
ale na ostatní věci nemáme čas. Dříve jsme s partnerkou chodili na atletické
kondiční tréninky, vřele doporučuji. Současně s tím jsme pravidelně chodili na
pilates, což je úžasné a hodně náročné cvičení na posílení hlubokých svalů o
kterých mnoho lidí ani neví, že je v těle má. Já také nevěděl, že je mám, než
mě začaly bolet…

Jakou roli hraje v tvé profesi regenerace a
správná životospráva? 

Velkou! Bohužel, v tanci je málo sponzorů a proto na regeneraci
nemáme tolik prostředků jako třeba hokejisti. Já s partnerkou chodím jednou za
14 dní na masáž a hlídáme si přísun ovoce a zeleniny, ale myslím si, že je to
málo, profi-sportovci to dělají lépe.

 

Jak se obvykle připravuješ na vystoupení? Máš
nějaké rituály? 

Čistím si taneční boty, aby to neklouzalo. Máme speciální
boty s koženou podrážkou, kterou je třeba očistit od prachu drátěným
kartáčem a následně napustit ricinovým olejem, kůže se napustí a podlaha potom
neklouže. To je můj rituál.

Co si myslíš, že jsou klíčové vlastnosti a
dovednosti pro to, aby byl člověk dobrým tanečníkem? 

Píle a výdrž. Než se totiž člověk naučí dobře tančit,
trvá to hodně času a ne každý to vydrží.

Často jsi vidět v televizi, nejprve v pořadu StarDance a nyní v pořadu pro děti Taneční hrátky s Honzou Onderem. Baví tě práce s kamerou?
Je to velký rozdíl v přípravě, když tančíš naživo a do televize?

Tato práce je mi velmi blízka, přiznám se, že se časem
vidím spíše před kamerou než na tanečním parketu. Každý by měl vědět, že být
tanečníkem lze jen na chvíli.

Co všechno musíš do tance investovat ty sám? 

Teď do něj investuji především svůj čas a energii a také
překonávání své lenosti. Často se mi poslední dobou na tréninky nechce, ale
potřebuji se udržovat, potřebuji stále cítit, že to pořád umím a chci se
zlepšovat. Zatím je ta touha vydržet větší než zlenivět a ztloustnout.

 

Kromě
vystupování na akcích a v televizi vedeš i kurzy tance. Baví tě práce
s lidmi, kteří mají tanec jen jako koníček?

Kurzy mě baví moc, je to komunikace s nadšenými a milými
lidmi, kteří nic neočekávají a mají rádi tancování. Je to kontakt s lidmi,
kteří mě a mou partnerku mají rádi a chtějí s námi trávit svůj volný čas, je to
pro mě radost i odměna.

 

Jak motivuješ mladé lidi, aby je tanec bavil? 

Vysvětluji jim, že to je sport, který má duši. Není to jen
o sportovním výkonu, ale také o estetickém prožitku. Tanečník vytváří krasu, je
to kromě jiného i umění. Je to dobře strávený čas a krásný koníček! 

Je v u nás v tanci velká konkurence? 

Ve všem je velká konkurence, je tady mnoho skvělých
tanečníků a jistě i hodně dobrých tanečních lektorů, stačí si jen vybrat.

 

Žiješ se svou taneční partnerkou (pozn. redakce: Lucií Hunčárovou), jaké
má toto osobní i profesní soužití výhody a nevýhody? 

Někdy ve svém volnu pracujeme, což je trochu škoda, ale
jinak to má výhody – mohu být pořád s tím, koho mám rád!

 

Děkuji
za rozhovor.

 

 

 

Text: Petra Vondrová

Foto: archiv Jana Ondera

Vytvořeno ve spolupráci:

Taneční škola Jana Ondera www.tanecnipar.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Jiří
Škorpík vnímá hudbu jako svůj vnitřní svět, který ho naplňuje štěstím a dává mu
svobodu. Jeho prvním nástrojem bylo violoncello, klavír a flétna, ale postupně studoval několik oborů, které mu nyní pomáhají v profesní realizaci. Aktivně se věnuje
komponování, aranžování, studiové práci, nahrávání i živému vystupování a do
každé této činnosti se ze sebe snaží dát maximum, protože si přeje, aby jeho
jméno bylo spojováno s krásnou hudbou a kvalitou.

 

Kde se ve vás vzala
touha začít se věnovat hudbě?

To
bohužel netuším, asi geny. Všichni u nás v rodině tíhli k hudbě, ovšem jen
dědeček byl „profesionál“.

 

Volba směřování
tedy byla asi jasná. Jako nástroj při studiu na konzervatoři jste si zvolil
klarinet. Proč právě tento nástroj?

Zvolil
jsem si ho v osmi letech, po dvouletém učení flétničky v LŠU Španělská u pana
učitele Slavíka. Protože můj tatínek hrál na klarinet, volba byla nasnadě. Pak
přišla na stejné škole úžasná průprava u Oty Bretšnajdera, kterému vděčím za
mnohé.

 

Nezůstal jste ovšem
jen u tohoto nástroje, dále mohu jmenovat například klavír a saxofon. Co vás k nim
přivedlo?

Vedla
mne k tomu radost i povinnost. Na konzervatoři byl klavír obligátní nástroj a
saxofon příbuzný.

 

Jaký nástroj je pro
vás tedy nejzásadnější?

Všechny.
Pokud mám ale něco upřednostnit, tak klavír a hlas. Klavír z důvodu tvorby
harmonie, a tak dále. A hlas, protože je to pro mne kromě klarinetu nejlepší
nástroj k přenosu všech emocí.

foto: Robert Vano

 

Na který nástroj je
podle vás nejtěžší se naučit hrát a čím je to dané?

Jak
pro koho. Asi na každý, má-li to k něčemu vypadat! Pro mne byl a je nejtěžší klavír…
Čím je to dané? U mě je to dané počtem kláves, dvěma řádky not, kdy levá ruka
hraje v basovém klíči, a vysokým procentem, kdy mám možnost se dotknout
vedlejší klávesy. (smích)

 

V jaké fázi si
podle vás může člověk říci, že umí opravdu hrát?

V
žádné. Pokud je trošku soudný a pokorný, tak rozhodně nikdy. Bohužel já osobně nepatřím
mezi opravdové virtuózy a dnes bych si přál větší přísnost a důslednost rodičů
i profesorů a samozřejmě svou píli.

 

Kromě toho všeho
zpíváte. Co vám dává zpěv?

Zpěv
mne naplňuje štěstím a dává mi svobodu vyjadřování. Nejvíc však miluji
vícehlasý či sborový zpěv.

 

Dá se podle vás
zpěv naučit, nebo to bez nadání zkrátka nejde?

Zpěv
se naučit nejde, lze si jen osvojit techniku zpěvu. Zpěv bez nadání se nedá
poslouchat a je to ta nejhorší kombinace.

 

Jak pečujete o svůj
hlas?

Měl
bych pečovat, ale bohužel nyní snad jen tím, že se snažím zbytečně často
nehovořit hlouposti. (smích)

 

Více než dvanáct
let jste pracoval jako dvorní aranžér Karla Svobody, jak na tuto část své
kariéry vzpomínáte?

S radostí,
ale i bolestí v srdci. Bolestí, která nikdy nepřejde. Karel byl takový můj
„táta v branži“ a bohužel, jak to bývá… Když jsem mohl, nenaslouchal jsem
s větší pokorou a nepřistupoval jsem k tomu s pokorou. Teď,
když bych rád naslouchal, už tady není… Spolupráce s Karlem Svobodou mi dala
mnoho po profesní i lidské stránce a jsem za to velmi vděčný. A vděčný jsem
samozřejmě i několika lidem, kteří mě doporučili. Za mým působením v Jevanech
stál Jiří Svoboda – bratr Karla, který mne mnohému z aranžérského oboru učil,
Egon Kulhánek a Richard Hes – tehdejší producenti muzikálu Dracula, Ivan Korený – Karlův dvorní kytarista a Jiří Procházka –
tehdejší pravá ruka a duše studia ElektroVox. Byl to jeden z mých snů –
spolupracovat s Karlem Svobodou, učit se, dělat filmovou hudbu. Bylo to úžasné
období, které se bohužel nikdy nevrátí. Není dne, kdybych si na něj nevzpomněl,
či s ním v duchu nemluvil.

 

Které dílo, jež
vzniklo v té době, pro vás bylo nejzásadnější a proč?

Určitě
to byl Dracula, tím to všechno začalo,
a „smutný“ Golem, který byl posledním
dílem, na kterém jsem měl tu čest s Karlem spolupracovat. Bylo to dílo, které
po lidské i profesní stránce Karla zranilo. A také to byl jeden z mých posledních
projektů ve studiu ElektroVox Jevany.

 

Jak byste popsal
práci hudebního aranžéra?

Hudební
aranžér dává stejně tak tvář skladatelově melodii, jako filmovému obrazu, či
duši básníkovu textu. Aranžér může melodii povznést, či zabít. Může dát i nový
rozměr melodii, na kterou lidé málem zapomněli.

 

Hudbu ve velkém i
skládáte. Jak u vás vypadá proces skládání hudby?

Ve
velkém, to asi ne, ale díky Zdeňku Zelenkovi a Filipu Renčovi mi bylo dopřáno
několik krásných filmových příležitostí a pár melodií mne už v životě napadlo.
Proces se ale opravdu velmi těžko popisuje…

 

Můžete skládat okamžitě,
nebo musíte čekat na inspiraci?

Určitě
musíte mít inspiraci, ale naštěstí mě zatím neopouští a mohu komponovat,
kdykoliv položím ruce na klaviaturu. Ale díky vnitřní autocenzuře mám plný koš
nápadů, které nepovažuji za dobré. Doufám s pokorou, že mi tento stav ještě
dlouho vydrží.

 

Nedávno měl
premiéru váš autorský muzikál Antoinetta
– královna Francie. Jak byste popsal tvorbu tohoto muzikálu?

Antoinetta Jiřího Hubače a
Pavla Vrby mi mnoho dala, ale i vzala. Rodila se dlouho a v bolestech, ale
vznikla a jsem za to rád. Je to prozatím největší projekt, ke kterému jsem byl
přizván a doufám, že nebyl tím posledním. Spolupracovala na něm spousta lidí:
Tomáš Hubač, Marie Vrbová, František Šterbák, Carli Jefferson, Patrick Fridrichovský,
Radek Balaš, Josef Jelínek, Ondra Zicha, Petr Hloušek, David Bohuňovský a další…
Některé jsem snad ani nepotkal!!! Zároveň spousta skvělých hudebníků, zvukařů,
techniků, herců, zpěváků a umělců… Je to opravdu pořádně velký tým, a to celé
pod záštitou Musical Production.

 

Co pro vás tento
muzikál znamená?

Je
to splnění dalšího velkého snu. Znamená pro mne mnoho, protože jsem mohl
spolupracovat na něčem větším s Pavlem Vrbou. Bohužel se premiéry nedočkal,
takže dokončení beru i jako splnění slibu někomu, kdo mi byl častým a kvalitním
rádcem a velikou oporou. Znamená pro mne mnoho, ale jak to tak bývá, když vám
na něčem hodně záleží, najdou se i lidé, kteří vám ten vnitřní nádherný pocit
„opepří“. Nicméně Antoinettu miluji…

 

Co je na přípravě
muzikálu to nejtěžší?

Domnívám
se, že nejtěžší je vydržet tlak jak profesní, tak i ten lidský. Vydržet sám se
sebou, se svou hudbou, svojí představou, udržet si pevné zdraví, neztratit
domácí podporu, udržet si přátele a dokončit dílo i přes různá úskalí, která
práce v kolektivu a časovém presu určitě představuje. Tedy, nejtěžší je muzikál
dokončit a dobrat se ve zdraví premiéry.

 

Jaké jsou tedy
největší komplikace z hlediska spolupráce s kolektivem?

Nejtěžší
je se nezbláznit, když vám někdo dává najevo svou nadřazenost a vaši
nezkušenost. Je to velmi náročné, a bohužel u nás se často hudba považuje za
méně důležitý podkres, který se tady střihne, támhle zopakuje a „jen tak se to
tam dá“.

 

Jak to podle vás
vnímají diváci?

Myslím,
že bohužel je větší skupina diváků, které jde víc o kostýmy, bulvární aférky
aktérů či scénu, než posluchačů, kteří by vnímali hudbu jako dominantu muzikálu.
Vždyť, jak vždy říkal Karel Svoboda na Golemovi:
„Muzikál je přeci od slova muzika a ta je tedy nejdůležitější… Všechny další
složky mají podpořit její náladu a představu.“

 

Co vás vůbec vedlo
k takto rozsáhlému projektu?

Vedl
mě k tomu další z mých snů. Když jsem jako první muzikály viděl West Side Story, Fantoma opery, Cat’s a
měl tu čest vést doprovodnou kapelu taneční skupiny UNO v programu Musical Fever, cítil jsem, že bych moc
rád jednou něco napsal. Spolupráce s Karlem mne k tomuto snu velmi přiblížila.
Samozřejmě ale také různé další okolnosti a hlavně Pavel Vrba, který při mě
stál a věřil mně i mé hudbě. Na závěr to byl bezesporu hlavně zájem producentky
Emy Krahulíkové uvést náš muzikál v život, a názor jejího manžela, který
scénář, verše i mou hudbu podpořil. Nebýt jeho důvěry, nevím, nevím, zda by se Antoinetta v divadle Hybernia uvedla.

 

V tomto případě
jste komponoval hudbu na hotové texty. Je náročné pracovat takto „opačně“?

Je
to náročné, ale často i motivující. Navíc, v okamžiku kdy máte v ruce text
básníka a přítele, který už tu s vámi není, je to také veliká zodpovědnost za
celé dílo, za výsledek představení i za představitele rolí.

 

Nakolik jste
ovlivňoval obsazení jednotlivých rolí?

Řekl
bych, že méně než jsem chtěl, více než jsem v daný okamžik mohl a vůči mému
dalšímu možnému působení v branži měl. Musím ale přiznat, že někteří
protagonisté, kterým jsem při výběru moc nevěřil, mne svým výkonem a přístupem velmi
nadchli. Stále dokola jsem poslouchal, jak musím dělat kompromisy, ale dnes
vím, že bude-li nějaké příště, tvůrčí tým jako celek by je naopak v mnoha
případech dělat neměl. Pokud se vám něco nebude zdát už v rámci příprav, budete
vždy vědět, že to mohlo být jinak a lépe. Moc doufám, že se Antoinetta zapsala
do srdcí všech zúčastněných a rád bych věřil, že také do srdcí a mysli
posluchačů i diváků.

 

Podle čeho poznáte
ve své práci fázi, ve které si opravdu můžete říct: „Ano, teď je to hotové a
jsem spokojený?“

Neznám
tuto fázi, protože mám rád věci vypiplané. Bohužel termín je často neúprosným
koncem představ a nastolí velké „hotovo“, ač by člověk rád ještě pracoval a
dolaďoval. Nejvíc mne ale všeobecně rozčiluje, když mi bere čas na dokončení
neschopnost, neprofesionalita, či liknavost ostatních. Neschopnost jednat na
rovinu mě ale asi zraňuje nejvíc a to platí jak pro branži, tak pro život.
Sebekriticky tedy přiznávám, že pro mě fungování v branži dík mé povaze není
jednoduché, naprosto spokojený nejsem právě často a hotovo vlastně ani neznám.

 

Měl jste před
premiérou obavy z kritiků? Jak se vůbec s kritikou vyrovnáváte?

Vyrovnávám
se s kritikou asi jako každý. Velmi těžko, pokud je od lidí, kteří oboru
nerozumějí, či trpí nedostatkem talentu a kritikou si ukájejí své ego. Myslím,
že měl-li jsem před premiérou obavy, tak to bylo úplně z něčeho jiného než z
kritiků, kterých těch moudrých a opravdových je v Čechách pomálu. Opravdu tvrdá
kritika přišla vlastně jen od „kolegů od vedle“, ale to už je život a jejich
problém. Kritiku, je-li opodstatněná, vkusná, inteligentní a má-li styl,
považuji za posun v životě a motivaci pro další práci.

 

Hodně lidí vás na Antoinettě zklamalo?

Pro
mě jsou lidé velmi důležití a snažím se je ze všech sil vnímat, neztrácet, nezklamávat…
Když se to nezdaří, bolí mě to a není mi do zpěvu. Dá se říct, že ti, od kterých
jsem očekával velkou podporu a soudržnost, mi nakonec bohužel nablízku nebyli.
Zklamalo mě to, ale zároveň se tím v mém životě otevřel prostor pro nová
poznání, nové vztahy a jim se ulevilo ode mě a můžou jít cestou, kterou bych já
s nimi nešel.

 

Kromě muzikálů
děláte i hudbu k seriálům a filmům. V čem se tato práce liší od té na
muzikálech?

Muzikál
je jako opera, cyklus cyklů, obsahuje velké množství scénické hudby… Domnívám
se, že se ale práce tak úplně neliší. Tedy alespoň pro mě ne. Hudba je hudba.

 

Jste členem
vokálního seskupení 4TET, co stálo za jeho založením?

Stála
za ním velká důvěra Jiřího Korna a Jindřicha Hefnera v něco nového, v mou
fantazii a mé schopnosti, podpořena společnou láskou ke sborovému zpěvu. Učeně řečeno…

 

Co vám tato
spolupráce dává?

Tato
spolupráce mi dávala i nadále dává pocit profesní svobody a takřka rodinné
sounáležitosti. 4TET při mě vlastně vždy stál v dobrém i zlém. V dobách
největších smutků, proher a depresí, ale i v dobách radosti a nadějí v lepší
budoucnost.

 

Jakým způsobem
upravujete písně pro 4TET a co podle vás stojí za tím, že 4TET už tak dlouho a
tak úspěšně funguje?

Upravuji
je, tak jak to cítím. A co stojí za úspěchem? Bezesporu je to radost, která z
našich vystoupení čiší, tedy alespoň to tvrdí naši příznivci. Je to podle mne
kvalitní spojení několika profesionálů, kteří svou práci dělají s chutí a
pokorou, pak spojení jména Jiří Korn s něčím novým, nová hudební aranžmá,
design, kostýmy a zajisté skvělá produkce, bez které to v dnešní době nejde.

foto: Robert Vano

 

S jakými největšími
potížemi se takové seskupení potýká?

S
potížemi? Tak jako v každém kolektivu se musí ustát všechny nálady, nenálady a
problémy všech, které jdou zvládnout jen s vzájemnou tolerancí, úctou a
přátelstvím. Potíží jsou pak „jen“ případné hlasové indispozice.

 

Podle čeho jste
volili vizuální pojetí 4TETu?

Vizuál
tvořili vlastně tři lidé: Marie Marková, Jan Bouška a Jiří. Myslím, že podle
citu pro věc a zkušeností.

 

Pravidelně
spolupracujete také s Divadlem Spejbla a Hurvínka. Jak vznikla tato spolupráce
a co vám dává?

Vznikla
vlastně stejně náhodně, jako mé přátelství s Helenkou Štáchovou, se kterou jsem
se dal dohromady na Expu 2010 v Šanghaji. Je to to nejkrásnější, tvořit pro
děti a to za plné podpory Spejbla, Hurvínka, Máničky a celého divadla. Když pak
vnímáte zájem a nadšení malých diváků, je to úžasný pocit. Navíc Divadlo S+H je
pro mne oázou bezpečí, kde se nebojím všech a všeho, jako tomu je v české
branži popové a muzikálové. Tady je to jiný svět. Tady to dýchá klidem,
ochotou, profesionalitou, šarmem i moudrostí paní ředitelky.

foto: Robert Vano

 

Čím se vlastně na
hudebním poli cítíte být nejvíce?

Na
hudebním poli se cítím být hudebníkem, který rád vymýšlí něco nového a
člověkem, který nechce slepě jen stát v řadě a tleskat nekvalitě a
neupřímnosti. Člověkem, který nechce dopustit, aby i nadále byla kvalita hudby
pro producenty a široké masy takřka na posledním místě, a umělcem, který by rád
držel kvalitu a nepolevoval.

 

Máte nějaký
kariérní sen?

Myslím,
že nejsem kariérista a mé sny jsou úplně obyčejné. Mým snem je, aby mé jméno
bylo spojováno vždy s krásnou hudbou, kvalitou, rovinou, lidskostí a profesní
poctivostí.

foto: Robert Vano

 

Co vás první
napadne, když se řekne hudba?

Hudba
– můj vnitřní svět.

 

Jste mimořádně
aktivní člověk, jak relaxujete?

Mimořádně
aktivní? No, to asi ne. Díky mé úžasné paní se učím relaxovat a odpočívat v
přírodě. Miluji procházky a výlety, jen se donutit vypnout telefon, udělat si
čas a vyrazit. Nejlepší relax je ve společnosti kvalitních lidí, nebo v
přírodě, klidu, tichu, v lese, na horách…

 

Dokážete se tedy od
práce zcela oprostit? Máte někdy opravdovou dovolenou?

Už
ano, ale neuměl jsem to. Bylo toho v tomto roce mnoho… 4TET koncerty a
natáčení, Antoinetta – královna Francie
v Hybernii, Jak s Máničkou šijí všichni
čerti a další představení Divadla S+H, filmová hudba se Zdeňkem Zelenkou, InConcerto s Davidem Uličníkem, SMS* projekt s Jaroslavem Svěceným a
Markétou Mátlovou, moderování předávání cen Anděl 2013 a další… Už jsem nemohl…
Takže jsem se musel zastavit, nadechnout a odejít z Prahy, kde jsem už
nedokázal fungovat. Nyní jsem měl dlouhou dovolenou, kterou už hlavně má hlava
potřebovala jako sůl.

 

Jakou hudbu
posloucháte ve svém volném čase?

Často
žádnou, ale když už, tak hlavně klasickou, u které nemusím přemýšlet nad
divnomelodií, děsnoharmonií či otočeným důrazem českého textu. Dále pak asi
Peter Gabriel, Sting, Jamie Cullum, Josh Groban, Toto, James Taylor…
Soundtracky, mluvené slovo a 4TET. (smích)

foto: Robert Vano

 

Co byste si přál?

Přeji
si, ať se lidé navzájem i sami k sobě chovají s větší slušností, pokorou a
odpovědností. Ať tolik lidí „nahoře“ nekrade a nežvaní nesmysly a vrátí se
doba, kdy čest a rukydání měly váhu. Ať se lidé opět naučí jednat na rovinu, ať
je nejen u nás klidné žití a ať se nám volněji a svobodněji dýchá.

 

 Co plánujete do budoucna?

Plánuji
se usadit v malé vesničce a žít klidný obyčejný život. Rád bych i nadále
koncertoval, komponoval a aranžoval, dokud jsem zdráv a při síle. Plánuji se
radovat z každého hezkého okamžiku, z každého prospěšného činu, z každého
úsměvu na tváři milovaných, blízkých i přátel a z každého hezkého zážitku,
který mi život přinese. Plánuji, ale vím, že nejvíc pro to všechno musím vždy
udělat sám. Sám v sobě.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text:
Petra Kuncová

Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno
ve spolupráci:

Kostýmy: Studio MarJan Marie Markové, Alenka Hřebejková, Jitka Kellerová

Designhotel
Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

Hotel
Grandior Prague www.hotel-grandior.cz

LE
Hotels Group

Muzikál
Antoinetta http://www.hybernia.eu/aktuality/antoinetta-kralovna-francie

Korektura
textu: Vladana Hallová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
Profesní magazín Best of www.ibestof.cz