Archiv rubriky: Sport

 

 

 

„Na lámání kostí zapomeňte,
ale protahování svalů a vazů na mých kurzech rozhodně očekávejte.“ Adéla Pollertová

 

 

 

Pohledy
na profesi baletky mohou být rozličné, přesto v jednom se určitě scházejí
– klasický balet je ohromná dřina. Pokud už máte dané fyzické předpoklady, tak
bez vytrvalé a usilovné práce a bez lásky k baletu těžko jako baletka
vystoupíte ze sboru tak, jako Adéla Pollertová, která se dnes může ohlédnout za
nejednou hlavní rolí. Osobně si myslím, že přestože baletky působí křehce, tak
rozhodně klamou tělem. Bez silné vůle a psychiky se tato práce rozhodně dělat
nedá! Fotografie pro náš rozhovor jsou z krásného prostředí pražského
hotelu Raddison Blu Alcron, jejich autorem je skvělý Robert Vano ve spolupráci
s vizážistou Pavlem Bauerem a kadeřnicí Veronikou Soukupovou.

 

Kterou
vaši baletní zkušenost považujete za klíčovou, za uskutečněný sen?

Klíčové v mém
profesním životě jistě bylo devítileté zahraniční angažmá v Hamburském
baletu se slavným choreografem Johnem Neumeierem. To byla naprosto skvělá
zkušenost a do jisté míry i splněný sen, i když vytouženou titulní roli
v baletu Romeo a Julie jsem si zatančila až tady v Praze.

 

Existuje
ve vaší profesi něco, co vám činí jistá omezení, nebo vás limituje?

Jestli mě něco omezuje,
tak si to raději nepřipouštím. To, co dělám, činím zcela dobrovolně, a tak je
to i v životě. Když mi něco nesedí, trápí mě to, tak buď to můžu změnit a
změním to, nebo to změnit nemůžu a nedá se nic dělat. Snažím se nelámat si
hlavu se zbytečnostmi.

 

Paní
Pollertová, patříte mezi naše nejslavnější tanečnice, ale kvůli kostýmům a
líčení vás možná nemusí lidé na ulici hned poznat. Jak je to? Poznávají vás
lidé?

Myslím, že ne a ani mi
to nechybí. Působím v tak minoritním oboru, že je to přece víc než
pochopitelné.

 

Neříkáte
si, jaké to asi mohlo být, když obdivovatelé stávali fronty a předháněli se v darech
a dvoření se umělkyním? Patrně to mělo docela jiný glanc i rozsah?

Zrovna sleduji nádherný
seriál, příběh Anny Pavlovové, která je přesně zářným příkladem toho, o čem
mluvíte. Dneska můžete zapomenout na to, že by vám jako baletní umělkyni někdo
kupoval truhlice šperků, kožichy nebo dokonce paláce. Sice ruské baletky mají
stále lepší společenské postavení než my u nás, ale už ani jim ty paláce ani
jiné drobnosti nikdo nedává.

 

Smíte
vlastně nosit během představení nějaké šperky? Vidím, že máte krásný zásnubní
prstýnek, jehož umístění by mohlo být pro partnera na jevišti nebezpečné.

Je to tak. Už jsem
jednoho zranila na tváři a musím jej sundávat. Stačí neopatrný pohyb a nehoda
je na světě. A to je jen prstýnek! Představte si, jak se asi tančilo Matyldě
Kšešinské, slavné ruské primabaleríně, která neustále nosila mnoho nádherných
šperků, které dostávala od cara Nikolaje. Pouhá třetina z nich jí pak
stačila, aby si žila nad poměry až do smrti. Matylda sice svými klenoty
oslňovala diváky, a platila za to vysoké pokuty, ale řekla, že je bude platit,
protože ty šperky chce nosit. Ať car vidí, že si jeho darů váží. Její příběh
skončil v Paříži, kam emigrovala po Velké říjnové revoluci, když její
palác zabrala KGB.

 

Jak
byste definovala Rusko ze svého úhlu pohledu?

Rusko se musí zažít –
tam je možné všechno.

 

Co
vás tam překvapilo ve srovnání s naší scénou?

Vedle našeho Národního
divadla je pro mě Mariinské divadlo v Petrohradu druhé nejkrásnější. Má
obrovskou historii a duch Anny Pavlovové i Václava Nižinského je v něm
cítit dodnes i proto, že se tam od dob jejich působení vůbec neuklízelo. Má to
svoje kouzlo, ale na toaletu jsem si po tom, co jsem si umyla ruce v hnědé
vodě, raději netroufla. Na druhé straně, a to doslova, diváci sedí
v nádherném, povznášejícím prostředí.

 

Zažila
jste někdy při představení něco neobvyklého, třeba až faux pas?

Při hostování
v Dánské opeře. Na naše představení přišla dánská královna Margrethe. Seděla
bokem, v podstatě stejně jako u nás prezident. Tam má abonmá a často do
divadla chodí. Dle etikety se tanečníci uklánějí nejdříve královně a pak
divákům. Ovšem jakmile máte po představení, poklonu kolikrát uděláte velmi
automaticky do středu hlediště a těšíte se, až si dáte nohy nahoru. Takže celý
soubor, hezky jeden po druhém, se poklonil nejdřív vesele do publika a pak si
to každý uvědomil a s trapným úsměvem se poklonil královně. Dánská
královna je žena velmi nad věcí a přijala to s humorem. Mávala, tleskala a
smála se, protože se jí to stává velmi často i od domácího souboru.

 

Jste
ráda, když víte o tzv. VIP návštěvnících?

Když skončí představení
a zjistím, že tam někdo takový byl, tak jsem ráda, že tam byl. Tedy pokud se mi
představení povede. Před představením jsem nervózní a říkám si pravý opak – kéž
by tam nebyl, protože co když se to dnes nepovede.

 

Jak
se vám daří balancovat mezi prací a soukromím?

Já potřebuji být
šťastná především ve svém soukromém, osobním životě. A to naštěstí jsem. Jsem vděčná
za rodinu, jakou mám, i za to, že jsem potkala svého muže, který mě má rád
takovou, jaká jsem. Práce je pro mě důležitá, mám ji mimořádně ráda, ale obojí
se snažím udržovat v rovnováze.

 

Je
ve vašem oboru těžké najít si partnera?

Nevím, můj manžel z
oboru není.

 

Jak
jste se seznámili s manželem?

S manželem jsme se
potkali tak nějak nadvakrát. Poprvé to bylo po mém návratu z Hamburku,
v rámci rozhovoru pro časopis, pro který můj muž psal. Sympatie proběhly,
ale oba jsme tehdy byli zadaní. Podruhé jsme se viděli před Národním divadlem,
po třech letech a v čase, kdy jsme již byli oba rozejití. Každý jsme šli
na balet v doprovodu někoho z našich přátel. Přesně tou dobou jsem
sama být nechtěla a seznamovala se proto i přes internet. Narazila jsem na
inzerát mého pozdějšího manžela, odepsala, ale protože jsem vzápětí zjistila,
že se jmenuje stejně jako můj bývalý přítel, tak neměl šanci. Po osobním
setkání v divadle jsme se začali scházet a asi po měsíci si vyprávěli své
zkušenosti s hledáním partnerů. Vyšlo najevo, že jsme se potkali už na netu
– aniž bychom o tom ovšem věděli. Takže věřím, že nás osud chtěl dát dohromady.
Byla to láska na první pohled při druhém setkání.

 

V jakém
směru byste v oblasti baletu viděla a vítala nějaké inovace?

Myslím si, že i přes veškerou
naši snahu ještě balet není tak zpopularizovaný. Tím, že se odehrává jen
v divadlech, stává se minoritním. Proto bych ráda viděla, kdyby měl ještě větší
PR. Podívejme se například na Michaila Baryšnikova. Tato velká osobnost
tanečního světa se stala ještě populárnějším například díky filmu Bílé noci
nebo seriálu Sex ve městě. Do těchto dimenzí nám ještě hodně chybí.

 

Mají
lidé z široké veřejnosti zájem o balet podobně, jako je tomu například u
kurzů standardních tanců?

Zájem je veliký a já
jej nesmírně vítám. Ženy nechodí na kurzy baletu proto, že je balet vždy lákal
a teď je tu možnost s ním začít, ale také aby si zdokonalily držení těla,
chůzi v podpatcích nebo nonverbální projev. I obyčejné podání ruky může
mít mnohem větší kouzlo, podáte-li ruku s určitou elegancí.

 

Zní
to slibně. Ale jak pracujete s dospělými lidmi, kteří třeba vůbec nejsou
zvyklí cvičit a přijdou za vámi někdy ve třiceti, že se sebou chtějí něco
udělat?

V každém věku lze
s tělem pracovat a něco s ním udělat. Důležitá je na mých kurzech skvělá
atmosféra, která je pro mě skoro prioritou, a pozitivní přístup k novým
věcem.

 

Vysvětlujete
klientkám, co jaký název znamená?

Většina klientek si
nepamatuje všechny názvy, a tak cvičí způsobem – oko vidí, noha dělá. Ale to
vůbec nevadí. Do nás to názvosloví také museli na konzervatoři nalít. Časem si
to základní francouzské výrazivo osvojí každý, o to nemám strach.

 

Co
fyzické předpoklady, které už dospělí nemají tak dobré?

Na lámání kostí zapomeňte,
ale protahování svalů a vazů na mých kurzech rozhodně očekávejte. Není to
bezbolestné, ale jde to. Horší to je se zády, která s věkem tuhnou, takže
už klientky nemohou počítat s tím, že by udělaly most, což po nikom nechci
a ani to nedoporučuji. Musím se pochlubit, že mnoho začátečníků začalo s tím,
že ani nedalo v předklonu ruce na zem a skončili jsme pravidelným
protahováním nejen dlaněmi na zemi, ale i skoro dosednutým provazem.

 

Troufáte
si se svými klientkami i do náročnějších cviků?

To víte, že ano. Člověk
si nemá dávat malé cíle. Na hodinách zkoušíme například nějaké části
z Labutího jezera a klientkám se to strašně líbí. Ale jak jsem již řekla,
důležité je, aby byla skvělá atmosféra a dámy odcházely s dobrým pocitem.

 

Což
mi trochu asociuje cvičení tai chi? Věnovala jste mu někdy pozornost?

Tomuhle cvičení ne.

 

Ptám
se proto, že s baletem vidím podobnost právě v tom, že jde o
uvolňování emocí, energetických drah, rozproudění energie.

Přiznám se, že jsem
hodně pragmatická. Myslím si, že tanec pomáhá uvolnit emoce, probudit ženskost,
zlepšit fyzický a možná i psychický stav, ale do energií, čaker a podobných věcí
bych se nechtěla pouštět. Nerozumím tomu, ale neodsuzuji to. Jen to není má
parketa. Myslím si, že člověka pozvedne to, v co věří.

 

Kdo
jsou lidé, kterým byste doporučila zařadit do svého života právě balet?

Určitě všechny ženy,
které chtějí vypadat ženštěji, udržovat se nejen fyzicky, ale i psychicky
v dobré kondici. Klientky na balet většinou přicházejí nádherně učesané,
nalíčené a už to je ta baletní kultura. Nikdo nepřijde v hadrech jako
vagabund. Nemusím jim to ani říkat a ony to chápou, vnímají a realizují. To je
skvělé!

 

Je
do vašeho kurzu nutná nějaká výbava?

Možná narážíte na to,
zda je nutné mít piškoty, nebo dokonce špičky. Pokud ještě klientky neví, zda
se budou baletu věnovat dlouhodobě, tak naprosto postačí ponožky. Později si
měkkou obuv, neboli piškoty, mohou pořídit v obchodě s baletními
potřebami. Je dobré mít na sobě upnuté oblečení, i když i přes vlající tepláky
poznám, že třeba kolena nejsou dostatečně propnutá.

 

I
vy sama se jistě cítíte velmi dobře, když si uvědomíte, že pomáháte ženám, aby
se cítily lépe. Jak tyto procesy vnímáte za pochodu?

Nevím, jestli úplně
pomáhám, ale zatím mi přijde, že mám se svými svěřenkyněmi nádhernou zpětnou
vazbu. Mě baví jejich zájem a je nejspíš moje hodiny. Je krásné pro sebe něco
udělat a cítit se dobře.

 

Opačně
tomu bude nejspíše v situacích, kdy jde o děti, a vy víte, že musíte
rodičům oznámit, že zrovna jejich dítě nemá vhodné předpoklady.

To je samozřejmě těžké.
Vždycky musím volit vhodný způsob, aby to rodiče i dítě přijali co nejlépe.
Děti kvůli tomu, že nemají ideální dispozice, nemusí nutně přestat tančit. Vždyť
tanec jim určitě jen prospěje, jen nemohou očekávat, že dosáhnou na mety, které
si třeba vysnily. Klasický balet je ta nejtěžší disciplína tance, ale vedle něj
je mnoho jiných možností, jak tančit a kde se realizovat. Hlavně je dobré, se
nevzdávat.

 

Co
si myslíte o modernizování klasických představení?

Nejsem vůbec proti,
pokud je zachovaná myšlenka. Momentálně máme na repertoáru ND zářný příklad
takovéhoto zmodernizovaného představení. Popelka, kterou právě hrajeme, je
zkrátka dokonalá.

 

Jste
zastáncem toho, aby tomu v baletu bylo podobně, jako je tomu už nyní i
v hokeji, tedy že se hráči střídají na postech útočníků a obránců? Aby tanečníci
ovládali jak klasický, tak i moderní tanec?

Stačí se jen podívat na
představení ND a vidíte, že máme na repertoáru všechny styly tance.
V dnešní době je zcela standardní, že tanečníci ovládají v podstatě
vše. Samozřejmě, že někomu sedí lépe klasika a někomu moderna, ale myslím, že
široké spektrum stylů je osvěžující jak pro tanečníka, tak pro diváka. Český
divák je trochu konzervativnější a raději chodí do divadla na klasiku, která je
i pro nás tanečníky něčím, kde se očistíme.

 

Jak
mám rozumět výrazu „očistit se“?

Klasický balet je jako sklo
– čistý. Každá póza, každý krok má jasně daná pravidla. To u moderního nebo
současného tance moc nenajdete, tam je těch variant daleko více. Jakmile máme
klasický repertoár, tanečníci jsou více ve formě a pak jsou schopni zatančit
daleko náročnější věci.

 

Vnímáte
vyrovnaný počet tanečníků a tanečnic?

Pro velký soubor, jakým
je Balet Národního divadla, který hraje světový repertoár, je nutnost mít skoro
stejný počet mužů i žen.

 

Jakého
rozdílu by si měl divák všimnout mezi ženskými a mužskými variacemi?

Mě osobně v klasických
baletech mnohem více baví pánské variace. Je to taky proto, že mužská
virtuozita je daleko okatější než ženská. Chlapi ve variacích vysoko skáčou,
točí velké množství piruet, mají odvážné a riskantní pózy, zatímco dámy oproti
nim, z mého pohledu, zůstávají tak trochu při zdi.

 

Necháváte
si ze svých představení nějaké památeční suvenýry?

Ale ano, je to krásně
nostalgické. Stejně nostalgické, jako je moje celoživotní představení
Louskáček, který je vánoční klasikou. Tančila jsem hlavní postavu
v několika verzích po světě. Hlavní hrdinka má ve všech verzích ve vlasech
mašličku a to je jediná moje relikvie, kterou si schovávám. Mám úplně všechny!
Pak jsou to občas moje špičky, ve kterých tančím na premiérách a pak je věnuji
třeba svým největším fanouškům – rodičům.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

 

 

Text a produkce:
Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Pavel Bauer –
Estée Lauder www.estéelauder.cz

Vlasy: Veronika Soukupová, kadeřnictví Honzy Hlaváčka – hotel Corinthia Praque www.honzahlavacek.cz

Foceno v Radisson
Blu Alcron Hotel Prague www.alcron.cz

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Fyzickou kondici máme takovou, jak moc na ní pracujeme a jakou si
ji udržujeme.“ Adam Tobiáš

 

 

 

 

Ať už jste stálým, či
svátečním návštěvníkem fitness, anebo jím třeba nejste vůbec, jistě si kladete,
stejně jako já, mnohé otázky. Jak to vlastně s tou kondicí, váhovými
limity, způsoby cvičení a vlivem toho všeho na naše tělo je. Než se do fitness
vydám, podrobila jsem otázkám „na tělo“ trenéra fitness a finalistu soutěže
Sympaťák roku 2010 Adama Tobiáše. Po přečtení našeho rozhovoru se možná ani vy nedáte
od návštěvy posilovny odradit řečmi o tom, že fitness je pouze o dřině!

 

Adame, platí v této
profesi pravidlo, že dobrý trenér by měl mít dobrou kondici a měl by být
příkladem?

Vzhledově krásný trenér s vypracovanou
postavou a perfektní fyzickou kondicí vám rozhodně nezaručí úspěšný osobní
trénink. V této oblasti jsou na prvním místě především odborné znalosti a
praxe. Je ale také pravda, že trenér příjemného vzhledu je pro klienta mnohdy
velice motivujícím prvkem.

 

Setkal jste se někdy
s tím, že by tomu bylo naopak? Nemyslím zrovna obézního trenéra, ale že by
třeba měl trenér nějaký handicap a přesto fitness trénink zvládl.

S handicapovaným trenérem jsem do styku ještě
nikdy nepřišel a musím se přiznat, že jsem o žádném takovém ani neslyšel. Zažil
jsem ale jednoho kolegu, jehož postava vzhledem k této profesi na první pohled
zrovna nepůsobila moc profesionálně a reprezentativně. On to ale jako handicap
necítil, neboť jeho odborné znalosti a praxe byly obdivuhodné. Měl spoustu
spokojených klientů, kteří si jeho služby nemohli vynachválit.

 

Ve vaší profesi je bezpochyby
důležité umění psychologie. Jak odhadujete, na co jsou klienti fitness stavění
a jakým způsobem je motivujete, aby tu „dřinu“, na kterou se dali, vydrželi?

V první řadě musí klient začít sám u sebe.
Musí si uvědomit, že tu „dřinu“ chce podstoupit hlavně kvůli sobě! Klient nesmí
zapomenout na to, že je to především jeho vlastní boj s vůlí a vytrvalostí. My,
jako trenéři, mu jen ukážeme cestu k jeho vytouženému cíli. Pokud má klient
chuť a vůli, jít si za svým cílem, pak už ho ani nějak zvlášť motivovat
nemusíte.

 

Lidi mnohdy odrazuje představa,
že budou muset ve fitness zvedat činky. Ale to bezpochyby není alfou a omegou těchto
zařízení. Komu byste nabídl návštěvu posilovny?

Máte pravdu, to vám mohu potvrdit z vlastní
zkušenosti. Nejčastější otázka, především klientek na první konzultační hodině,
zní: „Doufám, že mě nebudete nutit zvedat těžké činky, to by mě nebavilo.“ Moje
odpověď je vždy jednoznačné NE! Trenér by měl trénink vždy uzpůsobit klientovi tak
říkajíc „na míru“, tak aby jej zvládl, aby ho bavil a hlavně aby měl nějaký
smysl a účinek. Takže v posilovně jsou vítáni muži i ženy téměř všech věkových
kategorií s chutí změnit svůj životní styl.

 

Komu naopak byste
návštěvu fitness centra nikdy nenabídl?

Do posilování nemá cenu nutit člověka, který
není vnitřně smířený s tím, že chce cvičit a něco změnit. Jednou se mi ale
stalo, že moje klientka tajně objednala trénink svému manželovi, který v
posilovně nikdy předtím nebyl a ani neměl chuť fitness navštívit. Jak to
dopadlo? Klient v úvodu tréninku neustále mluvil něco o tom, že to tady tu
hodinku vydrží a pak už ho tam prý nikdy neuvidíme. Na konci lekce ale příjemně
překvapil větou: „Nebylo to tady tak špatné.“ A tento pán cvičí dodnes a rád!

 

Z čeho mají klienti
fitness nejčastěji obavy?

Většina klientů má obavy z toho, že na ně
budou upřeny zraky ostatních cvičících. Mají přirozený strach a stud z
neznámého prostředí. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že to platí především u
žen všech věkových kategorií. Ženy mají také strach z toho, že budou mít po
cvičení svaly jako muži. To ale při správném tréninku v žádném případě nehrozí.

 

V jakém směru
vnímáte, že je představa o cvičení ve fitness mnohdy zkreslená?

Můj osobní názor je ten, že hodně lidí si pod
pojmem fitness a posilování představí 120kilového upoceného „řízka“ s horou
svalů, zvedajícího tuny železa. V dnešní době jsou ale tito „řízci“ spíš
ojedinělým jevem. V moderních fitness centrech jich už moc nenajdeme. Trend se
ubírá směrem takzvaných welness center, kde najdeme všechny věkové kategorie
lidí, cvičících na aerobních, nebo posilovacích strojích.

 

Řekl byste, že některá
cvičení jsou také otázkou trendu?

Hlavním trendem dnešní doby je vypadat mladší,
hezčí a mít perfektní postavu. A kde jinde najdeme takové podmínky, jako jsou ve
fitness centrech, tělocvičnách a aerobních sálech, abychom si tu postavu a
vzhled vylepšili? Leda u plastického chirurga. Takže záleží na vás, jakou
cestou trendu se vydáte. (úsměv)

 

O kterém cvičení byste
řekl, že je už „z módy“ a o kterém, že je „módní“, bez ohledu na jeho
efektivnost?

Do pozadí se stáhl aerobic, který v posledních
měsících válcuje zumba.

 

Existují v této
oblasti módní trendy? Vracejí se některé cvičební metody jako trend, nebo se podle
trendu vyvíjejí?

Abych se přiznal, já osobně se na to formou
módy nedívám, ale sleduji na svých klientech, že to takhle opravdu je. Jasným
příkladem je již zmiňovaná zumba, která plní tělocvičny a aerobní sály téměř
všude. Zumba se dokonce cvičí i v jedné menší vesnici na Moravě, odkud
pocházím. A když vám řeknu, že tam chodí 90 % žen z vesnice, asi mi nebude
věřit, ale je to tak. A jsem si jistý, že tam chodí především proto, že „jedna
sousedka povídala, že je to dobrý, protože tam chodí všechny ženský“. Prostě na
zumbu chodí všichni, tak my tam budeme chodit taky. (úsměv)

 

Jaký je váš názor na
rychlé hubnutí? Jde to vůbec bez nějakých následků?

Jistě jste někdy slyšela o JO-JO efektu… Rychle
zhubnu deset kilo, potom ale dvacet kilo naberu… NE, NE, NE! Rychlé hubnutí je
nezdravé! Nejen pro organismus, ale i pro psychiku člověka.

 

Je podle vás lepší
„proměnit“ tuk ve svaly?

Cvičením to vlastně ani jinak nejde. Tělo se
zpevní, přibudou svaly, ubudou tuky. Proto svým klientům tvrdím, že váha není
až tak důležitá. Důležité jsou obvody a hlavně to, jak se klient cítí. Člověk
může zhubnout třeba jen dvě kila, ale v obvodech bude o několik centimetrů
„kratší“ a bude se cítit, jako kdyby shodil kil deset.

 

Má k tomuto
předpoklady úplně každý?

Předpokládat můžeme cokoliv, ale jak se s tím
tělo vyrovná, to nikdy nemůžeme dopředu vědět. Někdo má předpoklady horší,
někdo lepší, je to individuální.

 

Slyšela jsem, že kondici
získanou do třiceti let jsme schopni si udržet po zbytek života, který už je po
té třicítce, obrazně řečeno, „po záruce“. Je tomu tak? Nebo je tělo schopné vytvořit
vzhledné svaly i v padesáti?

Je pravdou, že na vrcholu fyzických sil býváme
někde okolo pětadvaceti let a ne v padesáti. To ale neznamená, že jsme po třicítce
„bez záruky“. Fyzickou kondici máme takovou, jak moc na ní pracujeme a jakou si
ji udržujeme. Znám mnoho příkladů, kdy například pětačtyřicetiletý muž je na
tom lépe než jeho o dvacet let mladší vrstevník – ať už lepší, vypracovanou postavou, nebo lepší fyzickou kondicí.

 

Jaký sport dle vašeho
názoru nejlépe formuje tělo i ducha současně?

V posledních letech v České republice
docela prorazilo skupinové cvičení s názvem H.E.A.T. program, jehož filozofií
je formování ducha i těla současně. Již druhým rokem dělám tomuto programu
instruktora, takže to mohu potvrdit.

 

Jak byste vy sám
definoval úsloví „mít sportovního ducha“?

Sportovní duch je dle mého názoru především
obrovská chuť sportovat a předvést výkon na maximu svých možností, ať už na
profesionální či amatérské úrovni. A v neposlední řadě je třeba mít z toho všeho
„sportování“ obrovskou radost.

 

 

V roce 2010 jste
byl úspěšný v soutěži Sympaťák roku a získal třetí místo. O čem je tato
soutěž především?

Tato mužská soutěž nehledá modela, ale
sympatického člověka se smyslem pro humor. Prostě sympaťáka. (úsměv)

 

Vyplynuly pro vás
z tohoto úspěchu nějaké povinnosti?

Závazek to byl asi především pro vítěze, který
se účastnil různých akcí povinně. Já si spíš jen užíval té „chvilkové slávy“,
kdy mě sem tam někdo poznal, pozdravil a pogratuloval mi ke třetímu místu. Bylo
to příjemné, ale jak se říká, sláva je pomíjivá.

 

Jak byste řekl, že vypadá
srovnání ženských a mužských soutěží tohoto charakteru?

Co jsem slyšel o ženských soutěžích, tak tam
je prý cítit obrovská rivalita. To jsem na Sympaťákovi roku 2010 necítil.
Všichni jsme tvořili výbornou partu, která si rozhodně neházela klacky pod
nohy, ba naopak, dodnes jsem s většinou kluků v kontaktu.

 

V čem vy sám
cítíte, že jste v životě nejvíce uspěl?

Když mi bylo dvacet let, prasklo mi slepé
střevo a po probuzení mi v doktoři nemocnici řekli, že jsem „utekl
hrobníkovi z lopaty“. Po třech operacích a několika týdnech strávených v
nemocnici jsem tak říkajíc začal znovu žít. Když se ohlédnu zpět, tak vím, že tenhle
boj jsem tenkrát vyhrál a USPĚL jsem. Nyní jsem zdravý, mám práci, která mě baví,
a užívám si života na plný pecky.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Maison-Laffitte je překrásné místo na předměstí Paříže,
které se liší od ostatních třeba tím, že kůň zde má v dopravě přednost doslova
před vším, co se mu mihne před kopyty. Pozvání na příjemnou večeři u lahve
dobrého burgundského jsem přijala od profesionálního obchodníka a trenéra závodních
koní Oliviera Lipskinda, jehož smysl pro dobrý obchod a cit pro výjimečné
závodní koně jsou si blízké.

 

Je nějaký rozdíl mezi závodními a sportovními koni?

Mezi
sportovními a závodními koni žádný rozdíl není. Kategorie koní podle použití by
byly tématem na samostatný článek: koně sportovní (závodní), koně pro zábavu,
koně chovné, koně pracovní atd.

 

Jaké jsou přednosti sportovních koní?

Přednostmi
sportovních koní jsou jejich výsledky v soutěžích a jejich úsilí být
nejlepší v disciplíně, pro kterou jsou trénováni. Já osobně se ve výcviku
koní specializuji na drezuru, parkurové skákání a všestrannost. Existuje i
skoková drezura jako nedílná součást skokového tréninku, ale drezura jako
taková je i samostatnou disciplínou. V rámci disciplíny všestrannost
(military) chodí koně jak drezuru, tak parkur a ještě skokovou dráhu složenou
z pevných přírodních skoků cca 6 km dlouhou.

 

Co se v soutěži v parkurovém skákání od sportovního
koně očekává?

Od
koně pro parkurové skákání se očekává stylově čistý skok bez shozených bariér.

 

Jaké jsou rasy koní v Evropě a konkrétně ve Francii?

V Evropě
existuje několik kategorií koní, které jsou zaznamenány v plemenných
knihách. Jedná se o knihy, ve kterých je zaznamenán původ téměř všech koní od
dob bitevních nájezdů. (Ne u všech plemen, většina evropských se ztratila ve
válce – pozn. redakce) Během válek sloužili koně k přepravě a tudíž i
k bojům. Postupem času se ale i ve Francii koně stali součástí sportu,
jako tomu bylo již dříve v Anglii. Z Anglie pocházejí třeba i koňské
závody, jejichž původní název byl „Od zvonu ke zvonu“. Těmito závody si farmáři
vyplňovali volná nedělní odpoledne. Princip závodu spočíval v tom, kdo jako
první a v co nejrychlejším čase dorazí ke vchodu do kostela. Podmínkou
bylo zdolání veškerých překážek – potoků, břehů, polí, různých zdí a všeho, co koním
přišlo do cesty.

 

Od koho lze sportovní koně koupit? A jaká při jejich
nákupu existují rizika?

Obecně
můžeme koně koupit od kohokoli – od chovatele, od vlastníka i od obchodníka
s koňmi. Je ovšem nezbytné, mít na koně tzv. „dobré oko“. Cena kupovaného
koně se odvíjí především od jeho dosažených výsledků. Pakliže kůň žádné nemá,
tak od jeho původu, tj. od výsledků jeho rodičů, od jeho exteriéru, charakteru,
pohybového nadání a samozřejmě také od zdravotního stavu, který musí být
podložen veterinární zprávou. Ve Francii existuje tzv. Napoleonův zákon, který
se jmenuje „rédhibitoire“, ve kterém je zapsáno přibližně deset nemocí koní, jako
jsou dýchací problémy, kulhání, onemocnění očí a další, které hrají velkou roli
v jejich ceně. Podle tohoto zákona má kupec právo vrátit koně (dle druhu
nemoci) v určité lhůtě, která je stanovena zákonem. Pokud ovšem koně nekoupil
s vědomím, že kůň má nějaké vady – zdravotní, exteriérové, charakterové
atd.

Jaká jsou vlastně kritéria pro stanovení ceny koně?

Jednou
z nejdůležitějších předností koně je jeho věk a lehkost. Je nutné umět
předvídat schopnosti a dovednosti koně, postoj, morfologii. Zpočátku to ovšem jsou
pouze domněnky, které se potvrdí až během času. Koně začínají skákat přes
překážky ve věku čtyř let a přibližně od sedmi let se jejich schopností
potvrdí. Cena koně, který skáče překážky o výšce 1–1,10 metru, se pohybuje
kolem 10 000 eur, a takového, který skáče překážky o výšce mezi 1,10– 1,30
metru kolem 30 až 50 000 eur.

 

 Jaká je ve Francii
tradice prodeje sportovních koní v aukcích?

Tento
druh prodeje je nový, existuje pouze patnáct let. Ve Francii se v aukci
prodávají pouze mladí koně, jejichž věk se pohybuje mezi šesti měsíci a třemi
lety, už z důvodu jednoduchosti jejich prezentace. Prodej v aukci probíhá
velice rychle a na rozmýšlení se tam není téměř žádný čas, což bohužel zvyšuje
možnost ztráty šance na to, udělat dobrý obchod.

 

Dotýká se v současné době této branže ekonomická
krize?

Řekl
bych, že trh s koňmi je velice specifická oblast, které se ekonomická
krize netýká přímo, tedy nepočítáme-li koně průměrné ceny. Pro 
představu, cena ustájení
jednoho komerčního koně se pohybuje kolem 450 eur za měsíc.

Co k této zajímavé profesi přivedlo právě vás?

Můj
otec vlastnil dostihové koně a já jsem na nich docela brzy začal jezdit. Koně
jsem odjakživa obdivoval a měl moc rád. Obchodníkem s koňmi jsem se stal rovněž
poměrně brzy a to z důvodu, že jsem chtěl vlastnit závodní koně stejně
jako můj otec, ale k péči o ně jsem neměl dostatek finančních prostředků. Je
to práce, kde člověk musí hodně snít. Já osobně na této práci miluji objevování
nových talentů. Každý kůň je něčím výjimečný, s každým koněm se současně
prodává naděje na něco nového, co tu ještě nebylo.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Oloivier Lipskind, Maison-Laffitte, Francie  

Text:
Jana Lejsková

Foto:
archiv Jany Lejskové

Vytvořeno ve spolupráci s
Michalem Drábkem  www.happy-horse.cz

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

„Existuje asi 10–15 % lidí,
kteří trpí extrémní vážností a odmítají se smát. Vážnost je podle mě v podstatě
stres, protože být vážný a neprojevovat pozitivní emoce není přirozené.“ Petr Fridrich

 

 

 

 

Léčba
smíchem? Ano, je tomu skutečně tak. Tato terapie je velmi účinnou metodou proti
mnoha psychickým i fyzických onemocněním. Smíchem si můžeme zlepšit naši
emocionální odolnost, ovlivnit vrásky, které se rýsují na našem obličeji a kterým
se neubráníme. Jóga smíchu je v podstatě sportovní disciplínou. Pod vedením
Petra Fridricha se zaručeně zasmějete a nemusíte mít obavy, že k tomu smíchu
musí být konkrétní důvod. Jde totiž o cvičení, které vede a ke kterému je
fundovaně vyškolen. Rozhovor s ním byl, jak jinak, velice veselý!

Jaké
byly vaše první zkušenosti v oblasti práce se smíchem a kde jste se
s ní poprvé setkal?

Začalo to asi před sedmi lety mým
působením u jednoho telekomunikačního operátora, který měl tehdy ve svém logu
úsměv. Jedním z mých prvních úkolů bylo, abych nějakým zábavným způsobem
pomohl komunikaci elektronického nástroje, který všem sloužil pro záznamy
týkající se výkonu a osobního rozvoje. Vytvořil jsem tedy virtuální Oddělení
dobré nálady, stvořil jeho dva virtuální zaměstnance a začal vymýšlet aktivity,
které by takové oddělení mohlo provádět. Jeho úkolem bylo podporovat a rozvíjet
radost, pozitivní „energii“ a tvořivost v organizaci, a velké množství
z toho mělo nějaký vztah k radosti, úsměvu a smíchu. Tehdy jsem si
říkal, že na tom něco je a že i když to celé vzniklo jako legrace pro onu
komunikaci, že znám mnoho firem, kterým by se takové oddělení „hodilo“. To byl
ten úplně první impuls, kdy jsem si řekl, že se tím začnu trochu zabývat a před
dvěma lety jsem se k té myšlence vrátil.

 

Svoji
praxi jste začal rozvíjet na základě nasbíraných zkušeností a odezvy?

Většinou jsou to osobní důvody,
proč se člověk něčím zabývá. Pro mě takovým impulsem, abych se znovu začal zabývat
smíchem tentokrát jako nástrojem terapie a osobního rozvoje, bylo, že jsem sám
procházel před lety určitou fází vyhoření a s tím spojenou depresí.
V takovém stavu obvykle člověk nemá jiné emoce než smutek, prostě se
zapomene smát. No a tehdy jsem začal dělat různá mimická a smíchová cvičení a
společně s dalšími aktivitami mi to postupně pomáhalo. I když jsem
vystudoval a většinu svého profesního života věnoval rozvoji jiných lidí, věnoval
jsem se i jiným věcem (například jsem byl knihkupcem, antikvářem, prodejcem
minerálů, číšníkem, kavárníkem, ale třeba také filmovým koproducentem či
manažerem ve výzkumné agentuře). Každá tato zkušenost byla užitečná, nicméně
vždycky mě to nějak vracelo k rozvoji lidí a organizací, což je moje
hlavní činnost. A „smíchologie“, i když je především mým koníčkem, do toho
zapadá.

 

Jak
vypadají takové jednoduché techniky?

Dá se říct, že vlastně všechny
ty techniky jsou jednoduché, protože k nim kromě rozhodnutí se smát nic
nepotřebujeme. Pokud je člověk sám, může se nejdříve třeba jen na sebe usmívat
do zrcadla, nebo na sebe dělat nějaké legrační grimasy, pak se třeba může jen
tak smát vsedě, stačí jen potichu. Ale důležité je zapojit bránici a nejenom
hlasivky a také všechny pro smích důležité obličejové svaly, tedy nejenom ústa,
ale i lícní svaly, svaly kolem očí a na čele. Člověk by se takhle měl smát
alespoň deset minut a občas udělat hluboký nádech nosem a výdech ústy. Takové
„cvičení“ má pak opravdu efekt na naše zdraví, na stav naší mysli a energie.
Nejlepší je ale smát se ve skupině, protože emoce jsou ve skupině „nakažlivé“ a
smát se je nejen jednodušší, ale obvykle je to také intenzivnější. Lidé se
prostě ve skupině smějí více, než když jsou sami. Nejlepší je provádět jógu
smíchu ráno po probuzení, protože vás pro zbytek dne „vyladí“ do příjemného
stavu těla i mysli.

 

Kdo
vás to naučil?

Už někdy kolem roku 2001 tady
vyšla knížka od Dr. Karla Nešpora – Léčivá
moc smíchu, která má od té doby už čtvrté vydání. V ní jsem se setkal
s využitím smíchu pro léčení a různými smíchocviky poprvé. V roce
2009 jsem navštívil vůbec první seminář v České republice pro ty, kteří se
chtěli stát instruktory jógy smíchu, který vedl dánský smícholog Ejvind Jacobsen se svojí ženou Žanetou. No a na
začátku roku 2010 jsem se vydal na kurz pro učitele jógy smíchu, který vedl
samotný zakladatel jógy smíchu Dr. Madan Kataria. Od té doby se tomu
věnuji více a více.

 

Jste
tedy oficiálním učitelem smíchu?

Donedávna jsem byl asi jediným
učitelem jógy smíchu v České republice, alespoň podle oficiální databáze
Dr. Katarii. Od května 2011 už jsme učitelé dva, máme tady teď ještě jednu
„čerstvou“ učitelku smíchu. Nicméně jako prvního popularizátora vnímám Dr. Nešpora,
který u nás uvedl jógu smíchu do povědomí.

 Kde
provozujete svoji praxi?

Aktivní praxi smíchologa jsem
začal úplně oficiálně poprvé v centru HUB, což je místo pro setkávání
zajímavých lidí, které sídlí v Praze na místě, které této aktivitě odpovídá,
tedy na Smíchově. (smích) Tam jsem
založil klub smíchu a v nedalekém parku Kinských na úpatí Petřína (taktéž
na Smíchově) jsme se začali pravidelně smát. Dnes se smějeme především
v Divadle Kampa, které se stalo jakýmsi mým domovským centrem a kde se děje
spousta dalších úžasných aktivit. Smějeme se ale i na dalších místech.

 

Jaké
aktivity děláte jako smícholog například pro veřejnost?

Nedávno jsme s mým
kamarádem Albertem Nerenbergem, kanadským smíchologem, novinářem a režisérem,
uspořádali na festivalu Academia Film Olomouc „Mistrovství ve smíchu České
republiky“. Což bylo úplně první mistrovství v Evropě, a po Kanadě,
Japonsku a Americe to byla čtvrtá země, kde proběhlo. Kromě toho jsme tam také
pouštěli Albertův dokumentární film o smíchu. Nedávno byl vítěz této soutěže,
Martin Provazník, hostem v televizním pořadu Show Jana Krause. Minulý rok i
letos jsem se smál také na několika festivalech, asi největší ohlas měl
ukázkový workshop na festivalu Mezi ploty, kde se zapojilo asi 80 lidí. Dalším
festivalem bude Čajomír Fest na Kampě poslední víkend v srpnu, kde si stejně
jako minulý rok smíchu také dost užijeme a chtěli bychom tam představit
speciální čajový obřad spojený se smíchem. Jinak v Divadle Kampa dělám
pravidelná smíchologická setkání a workshopy či certifikované kurzy pro ty,
kteří se chtějí stát instruktory jógy smíchu. Připravuji také řadu dalších
aktivit, protože smíchologii lze aplikovat do mnoha různých oblastí a chtěl
bych se vydat se smíchologií také do dalších měst.

 

Kde
vzniká poptávka po službách smíchologa?

Jóga smíchu má velké množství
využití. Nejrozšířenější je asi jako nástroj osobního rozvoje a volnočasová
aktivita a lidé se na jógu v takovém případě chodí uvolnit, jako by šli
třeba do fitness.

 

Pro
koho je takový sport užitečný? Je to vyhraněné?

Užitečný je v podstatě pro
kohokoliv. Dnes je ve společnosti hodně stresu a napětí, velká ztráta pozitivní
energie. Jako prevenci proti stresu a syndromu vyhoření bych ji doporučil úplně
každému, nejvíce pak lidem, kteří pracují v povoláních, kde pracují
s jinými lidmi. To jsou například učitelé, vychovatelé, terapeuti, lékaři,
lektoři, sociální pracovníci, pedagogové a pečovatelé. Užitečné je to ale třeba
i pro herce, nebo pro moderátory.

 

Je
pravdou, že se tato metoda používá také jako léčebná metoda v nemocničních
zařízeních?

Je to tak. Používá se
v různých kontextech například v terapeutické oblasti, podobně jako třeba
zdravotní klauni, kteří ale využívají humor, aby se lidé smáli, zatímco my se
smějeme jen tak. Je to možná trochu jednodušší cesta, ale v tomto kontextu
je důležitý především výsledek, tedy to, aby se lidé cítili dobře. A to se daří
v obou případech. Jako pomocná léčebná a terapeutická metoda se jóga
smíchu využívá například v případě lidí, kteří prošli nebo procházejí
léčbou nějakého závažného onemocnění a těžko se se svým stavem vyrovnávají.
Nemoc má obvykle zásadní dopad na jejich fyzické zdraví, myšlení i chování, ale
také na jejich sociální okolí. Je to prostě radikální zásah do jejich života a
takovou změnu přijmout, nebývá jednoduché. Jedná se například o lidi
s onkologickými, artritickými či diabetickými onemocněními, s AIDS, o lidi
po úrazech či onemocnění mozku, nebo po větších komplexních úrazech a podobně.

 

Využívá
se jóga smíchu třeba i v jiných situacích a souvislostech?

Další oblast jejího využití je
v sociální oblasti, například v dětských domovech, diagnostických
ústavech, centrech pro handicapované, či v centrech pro léčbu závislostí. Jógu
smíchu lze využít třeba i v nízkoprahových centrech nebo centrech
integrace. Využívá se i v místech, jako jsou centra pro uprchlíky
v rámci aktivit rozvojové pomoci. Speciální oblastí je třeba vězeňství,
kde se například v Indii používá jóga smíchu poměrně často a především
v mužských věznicích velmi pomáhá snižovat riziko konfliktů. Řada mých
kolegů v zahraničí také pracuje, nebo dochází do center pro seniory, ale působí
také v hospicích, kde se lidé připravují na odchod z tohoto světa.
Samostatnou oblastí je využití ve vzdělávání, kdy se jóga smíchu využívá
v rámci základního školství, kde je součástí tělesné výchovy. Další samostatnou
oblast představuje využití jógy smíchu v pracovním prostředí, kde pomáhá především
odbourávat stres a rozvíjet dobré vztahy.

 

Jak
lze smích využít při léčbě drogově závislých?

Pojmenoval bych to tak, že zde
nahrazujeme jeden návyk jiným návykem. Lidé si budují lepší emoční stabilitu,
samozřejmě včetně zlepšování svého fyzického zdraví. Drogou často člověk
kompenzuje nedostatek něčeho jiného. Nejsem odborníkem na závislosti, ale podle
mě jóga smíchu může závislým pomoci jako doprovodná terapie k získání
většího nadhledu, vnitřní rovnováhy a energie potřebné ke změně.

 

Takže
se může stát, že drogově závislý člověk začne být závislý na smíchu?

V pozitivním slova smyslu
ano. Tím chci říci, že nejde o náhražku závislosti, jako spíše o náhražku
návyku. Což se zdá být stejná věc, ale my v józe smíchu učíme, že návyk se
dá změnit. Lidé si nepřipouštějí, že by mohli na sobě mnohé věci změnit. Pokud
lidi naučíme se (znovu) smát, tak je to změna. Když se podíváte na drogově
závislé lidi, tak ti se obyčejně moc nesmějí. Berou drogy proto, aby si
navodili pocity dobré nálady, možná se jim to na začátku i daří, ale pak se to začne
měnit. Jóga smíchu může lidem pomoci, aby se naučili si navodit stav, kdy se
cítí dobře, pouze s použitím „drog“ obsažených ve vlastním těle, tedy endorfiny.
Jediným vedlejším účinkem pak bude, že nás po smíchu bude trochu bolet bránice.

 

Jóga
smíchu přivádí pocity radosti pouze uměle. Skutečně mají tyto uměle navozené pocity
stejný dopad jako přirozené pocity radosti?

Naše tělo v podstatě nerozlišuje
mezi tím, zda jde o předstíraný, nebo přirozený smích. I když smích tak trochu
předstíráme, náš mozek dostává ze smějícího se těla stejné, nebo velmi podobné
impulsy, jako kdyby se jednalo o přirozený smích. Aktivují se centra radosti a
spustí se biochemické reakce, především se začnou uvolňovat endorfiny,
rozproudí se krev a naše tělo se okysličí a prokrví. To vše nám dodá energii a
příjemný stav mysli. Jakmile se toto stane, v kombinaci
s nakažlivostí emocí ve skupině se spustí přirozený smích, který už jenom
dalšími aktivitami „přiživujeme“.

 

Co
ale s lidmi trpícími maniodepresivní psychózou? Tam přece může dojít i
k opačnému extrému, než je pocit radosti?

Nejsem psychiatr ani psycholog,
ale v takových případech je určitě potřeba být opatrný, protože mluvíme o psychiatrickém
onemocnění. Pokud přicházejí lidé, kteří se takto léčí, je to už věc pracovníků
s lékařským vzděláním, kteří musí zvážit, zdali je jóga smíchu pro takového
klienta opravdu vhodná. Existují totiž také kontraindikace jógy smíchu, ke
kterým patří právě některá psychická onemocnění jako třeba schizofrenie, různé
psychózy, ale také třeba epilepsie, nekontrolovaný vysoký tlak, srdeční
onemocnění, kýla, inkontinence, nebo rizikové či pokročilé stadium těhotenství.
Je rovněž nutné být opatrný po jakýchkoliv operacích, zvláště pak po operacích
žaludku či jiných vnitřních orgánů, aby např. nedošlo k narušení nezhojené
rány, tedy aby se člověk smíchy doslova „nepotrhal“. Ve všech těchto případech
je lepší se nejdříve poradit se svým lékařem a případně jógu smíchu dělat
v jemnější podobě pod dohledem lékaře či terapeuta.

 

Jaké
množství lidí je podle vás optimální pro cvičení ve skupině?

Člověk se může smát sám, ve
dvojici nebo v malé skupině, řekněme do 20–25 osob. Pak jsou velké
skupiny, kde instruktor smíchu ještě může být relativně v kontaktu s celou
takovou skupinou, a to obvykle bývá tak do 120 lidí. U ještě větších skupin už
je vhodné mít i nějakou techniku a případně „rozesmívací“ asistenty. Smát se dá
ale i ve velkých skupinách, pokud vím, největší akce tohoto typu proběhla v Dánsku
nebo v Indii, kde se smálo najednou přes deset tisíc lidí. Každopádně tyto
větší akce mají spíše popularizační účel.

 

Jaký
maximální počet lidí ve skupině jste zažil vy sám?

To bylo odhadem něco mezi 70–120
lidmi na festivalech, nebo na akcích HUB Praha. Ta energie byla pokaždé naprosto
fantastická. Je to, jakoby lidé objevili knoflík, který v nich znovu
aktivuje takovou tu bezprostřední dětskou radost, hravost a spontánnost. Objevují
v sobě reakce, které už třeba dávno zapomněli, a ve skupině se to ještě
posiluje. Jóga smíchu se ve světě používá třeba i jako akcelerátor na různých
oslavách a párty, zrovna v létě bych se měl třeba smát na jedné svatební
párty. Stejně tak se využívá i ve firemním prostředí, například na různých
konferencích, nebo jako součást teambuildingu.

 

Jaké
jsou výsledky pravidelného cvičení jógy smíchu?

Těch efektů je celá řada.
Zvyšuje se množství hormonů, které vyvolávají štěstí a radost a potlačují
bolest, především endorfiny, nebo serotonin, a naopak se snižuje množství
stresových hormonů, jako jsou kortizol a adrenalin. Díky zvýšené tvorbě
imunoglobulinů, které tvoří první obrannou linii naší imunity, se posiluje náš
imunitní systém. Smích je také aerobní cvičení, které prokrvuje různé části
našeho těla, masíruje naše vnitřní orgány a podporuje oběh trávícího a
lymfatického systému. Smích má rovněž dobrý vliv na naše srdce, protože zvyšuje
srdeční frekvenci podobně jako při jiných sportech. A pak je tady vliv na naše
psychické a emoční zdraví, protože smích pomáhá odstranit emoční bloky a napomáhá
překonávat stres, úzkost a strach tím, že vede k uvolnění. Když budete
pravidelně deset minut denně smích „cvičit“, tak se po dvou měsících dostaví také
pozitivní výsledek v tom smyslu, že se stanete emocionálně odolnější.
Člověk si vytvoří odstup od situací, které se ho dříve emocionálně dotýkaly. Lépe
se mu dýchá a cítí také mnohem víc energie.

 

Má
jóga smíchu nějaké vedlejší nežádoucí účinky?

Asi jako při některých jiných
sportech především na začátku. Pokud člověk není zvyklý se takto intenzivně
smát, je to spojeno s následnou bolestí svalů, především pak
v oblasti břicha a bránice, případně svalů v obličeji. Někdy se také po
intenzivním smíchu projevuje u účastníků mírná bolest hlavy spojená
s nadměrným příjmem kyslíku v průběhu cvičení. Podobné projevy se ale
vyskytují i u jiných sportů a vnímám je spíše pozitivně, protože neděláme nic,
co by tělu neprospívalo a po pravidelném cvičení tyto nežádoucí projevy obvykle
zmizí. Většinou říkám lidem, kteří jsou na józe smíchu poprvé, aby spíše ubrali
energii a smáli se spíše jemně, aby vydrželi déle a svaly je tolik nebolely.

 

Když
si představím, jak doma trénuji, jak cvičím a deset minut se intenzivně směji, je
pro mě taková představa trochu komická. Asi je dobré na takové cvičení připravit
i blízké doma.

To je dobré východisko, smát se
tomu, že se směji. Tento názor obvykle mizí ve chvíli, když lidé vidí, jak se
smějí i lidé v okolí. To funguje ve skupině. Doma je dobré na to své
blízké připravit, aby pro cvičení měli porozumění, a vysvětlit jim, že to je
prostě cvičení, stejně jako kdyby člověk dělal dřepy nebo zvedal činky. Rozdíl
je v tom, že je u toho trochu větší zábava, efekt je ale podobný. V lepším
případě, můžou cvičit i členové rodiny. Například dětem se to moc líbí, a
protože jsou mnohem více bezprostřední, smějí se velmi rychle zcela přirozeně. To
je vlastně to, o co tak trochu v józe smíchu usilujeme – tuhle schopnost
v sobě znovu objevit.

 

Asi
stejně jako u sportu je potřeba být disciplinovaný, abychom se dočkali kýženého
výsledku, o tom není pochyb. Ale to asi nebude tak jednoduché?

Pro tělo je snazší vyvolat
smích, než vyvolat slzy. Je to stejné jako u jiných sportů – udělat z toho
návyk. Disciplinovanost se brzy projeví pozitivně. Výhodou ale je, že účinky
jógy smíchu člověk ucítí hned napoprvé, takže „odměna“ je při tomto „sportu“
okamžitá, což zvyšuje motivaci pokračovat.

Jaké
máte zkušenosti s lidmi, kteří se smát odmítají, nebo mají zábrany?

Existuje asi 10–15 % lidí,
kteří trpí extrémní vážností a odmítají se smát. Vážnost je podle mě v podstatě
stres, protože být vážný a neprojevovat pozitivní emoce není přirozené. Nemá
ale smysl někoho nutit. Pokud se takoví lidé rozhodnou s tím něco dělat,
tak se to změní, protože náš vnitřní stav můžeme ovlivnit. Jóga smíchu je vždy vnímána
jako možnost, je to o tom sám/a sobě dovolit se smát. Předpokládám, že pokud
někdo přijde na jógu smíchu, tak to chce alespoň zkusit. Lidé se často
domnívají, že mají-li se smát, musí mít nějaký důvod, nebo že musí mít smysl
pro humor. Tak to ale není. Třeba dětská schopnost vyprávět vtipy je často
naprosto zoufalá. Děti se často začnou smát ještě před tím, než vůbec řeknou
pointu vtipu. Nesmějí se proto, že mají smysl pro humor, ale proto, že je
v jejich povaze být veselé a mít radost. To ale dokážou i dospělí.

 

Mohou
mít smích a radost i nějaké společenské souvislosti?

Má to samozřejmě i společenský
přesah, protože lidé, kteří prožili totalitní režimy, v sobě mají
zakódováno, že usmívat se a být v pohodě je něco, co by se na veřejnosti
nemělo ukazovat, protože kdo je šťastný, je tak trochu podezřelý. Omezování
radosti a pozitivních emocí je jeden z nástrojů „kontroly“ společnosti,
říkám tomu indoktrinace vážností. Respektive jde spíše o vymezení: kdy a kde je
smát se povoleno a kde ne. Proto vidím jako velmi užitečné trendy
v různých zemích, které začínají měřit a rozvíjet úroveň štěstí ve
společnosti. V tomto kontextu se zaměřují na prvky, které na úrovni
společnosti vytvářejí pocit štěstí. Patří sem třeba úroveň fyzického zdraví,
osobní pohoda, vyváženost mezi prací a osobním životem, úroveň sociálních
vztahů a vitality společnosti, úroveň vzdělání či kultury, kvalita životního
prostředí, kvalita „vládnutí“ či svobody apod. Pokud se na tyto faktory zaměří
naše pozornost i v naší společnosti, povede se nám všem určitě lépe.

 

Ovšem
existují lidé, kteří nikdy na jógu smíchu nepřijdou, ale ve společnosti tyto
jedince vnímáme. Jaký máte na tyto jejich stavy názor?

Pokud je jejich psychika soustavně
udržována pesimismem, tak se to v člověku natolik zakóduje, že stav smutku
někdy nebývá jednoduché zvrátit. Ono totiž, i když je to smutek nebo deprese,
je to vlastně jistota, kterou mám, a pokud to mám změnit, je to krok do
nejistoty, takže může být výhodnější setrvat v depresi. Smutek ale může
souviset například se ztrátou blízké osoby nebo zaměstnání, případně s jinou
problematickou životní situací. Smích pak mohou tito lidé brát jako znevážení
situace, v jaké se nacházejí. To je krátkodobě pochopitelné. Ale nemělo by
jít dlouhodobě o téměř sebedestruktivní pesimismus. Ten často přináší i
zdravotní potíže, které přinesou ještě větší zhoršení psychického stavu a je to
pak taková spirála, kterou bývá daleko pracnější změnit.

 

Pak
je otázka, do jaké míry se člověk dokáže smát a do jaké míry ho cílíte rozesmát
vy?

Ačkoliv se smějeme, aniž bych
vyprávěl třeba vtipy, tak se samozřejmě snažím, aby situace a cvičení, které
připravím, byly trochu zábavné a humorné a pro účastníky často i nějak
překvapivé, nebo dokonce absurdní. To samozřejmě smíchu, kromě působení skupiny,
pomáhá. Lidé se totiž ocitají v tak trochu bláznivých situacích a dělají
věci, které by normálně nedělali. To, že děláme právě tyto nečekané, hravé a
trochu bláznivé věci, které „normálně“ neděláme, nás uvolňuje a osvobozuje.
V tomto jsou velkou inspirací děti, které, pokud vyrůstají v běžném
prostředí, se přirozeně smějí velmi často, zatímco my dospělí se smějeme
výrazně méně a musíme si zpočátku pomáhat tím, že smích navozujeme uměle.

 

Uměle
vytvořený smích může také uměle vytvořit atmosféru; jak se říká „s úsměvem jde
všechno líp“.

Naše tělo ovlivňuje naši mysl a
naopak. Pokud se usmíváme a dostáváme tělo do příjemného stavu, lépe zvládáme i
obtížné situace a je nám lépe i v naší mysli. Lidé se někdy cítí nejistí,
a smích je kromě výrazu radosti také jednou z obranných reakcí v situacích,
kdy se necítíme dobře. Je to strategie, jak se vyrovnat s nějakou nejistotou,
abychom si navodili nějaký příjemnější stav. Současně je to také evoluční
strategie. Když se podíváte na malé děti, tak ty se smějí také proto, aby byly
pro své rodiče přitažlivé, aby získaly pozornost, péči a lásku. Mimochodem, dle
různých výzkumů a s nimi spojených fotografií se usmívají i ještě nenarozené
děti.

 

Může
smích také souviset s citovým vydíráním?

Tak to by asi bylo nutné uvést
konkrétní situaci. V kontextu smíchu v partnerských vztazích bych
podotkl, že obecně se ženy smějí více než muži. Studie na toto téma dokládají,
že pro ženy je smích způsobem jakéhosi vysílání signálů, snahou zvýšit svoji
atraktivitu a přitáhnout pozornost. Je to ovšem také nástroj pro vytvoření prostředí,
kde jsou pozitivní emoce, kde se cítíme dobře. Dá se říci, že úsměv a smích
patří mezi základní nástroje žen v mnoha různých situacích a myslím, že to je
něco, čím by se mohli muži od žen určitě více inspirovat.

 

Jsou
pro vás jistě zajímavé postřehy v okamžicích, kdy vidíte, jakým způsobem
se lidé smějí. Věnujete pozornost i tomuto faktu? Co vypovídá o lidech jejich
způsob smíchu?

Stejně jako jakákoliv verbální
a neverbální komunikace, tak i smích vysílá nějaké signály. Samozřejmě, že
smích jako výraz emočního stavu něco vypovídá a že i smích může mít různá
„zabarvení“, která o tom kterém člověku v kontextu dalších informací něco
vypovídají. Nicméně to pro mě není tak důležité, protože mně jde především o
to, aby lidé skrze vlastní smích nalezli nebo rozvíjeli vztah k sobě samým.

 

A
co sex a smích?

Tak u toho je důležité, čemu se
smějete, protože by si to partner třeba mohl špatně „vyložit“. (smích) Otázce ale rozumím. Smích
spojený s dýcháním je v podstatě také tantrická technika, která může
pracovat s důležitými centry energie v našem těle, takže to lze
určitě kombinovat a může to být přirozenou součástí vyvrcholení. Pokud partner
ví, že si to nemá brát osobně, tak je tento projev uvolnění velmi pozitivní a
posiluje už tak silný pocit slasti.

 

A
co nějaká interpretační teorie?

Existují třeba výzkumy z 19.
století, kdy se francouzský vědec Duchenne de Boulogne zabýval mimickými výrazy
a s využitím jemných impulsů elektrického proudu zkoumal kromě jiného i
úsměvy. Tehdy se vyvinula teorie, že tzv. vrcholný, nebo také Duchenneův úsměv
je ten, kdy zapojujeme všechny svaly v obličeji, které patří k výrazu
radosti. Zapojují se tedy nejen ústa, ale i lícní svaly, svaly kolem očí na
čele nebo kolem nosu. Lidé mohou mít například nekontrolované výbuchy smíchu,
bez jakéhokoliv důvodu, což může kupříkladu souviset s psychickým
onemocněním. Ale na druhou stranu, když uvidíte nějakého učitele smíchu, jak
sedí o samotě a směje se, tak to neznamená, že mu něco je, ale že buď „trénuje“,
nebo medituje smíchem.

 

Smích
jako meditace?

Ano, i k tomu slouží jóga
smíchu. Je to druh aktivní meditace, která vychází z toho, že pokud se
intenzivně smějeme, tak nemáme možnost přemýšlet o budoucnosti či minulosti, na
chvíli „vypneme“ a uvolníme se. Prostě jsme zcela v přítomnosti, teď a
tady, smějící se. Jinak pro mnoho lidí má takový zážitek někdy i spirituální
charakter, protože prožívají stav absolutní přítomnosti a propojení s něčím,
co nás přesahuje. Někdy jsou tyto zážitky spojené se silnou katarzí, kterou
doprovázejí transcendentní prožitky a kde se vedle smíchu projevuje i pláč
vycházející z pocitu absolutního štěstí. Smích a pláč jsou v podstatě
jedna strana mince, protože obojí uvolňuje naše emoce.

 

 

Děkuji
za rozhovor.

 

 

Text. Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz  

Foceno v restauraci Mlýnec v Praze www.mlynec.cz
  

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

„Já říkám, že je důležité ne umět delegovat lidi, ale
umět delegovat správné lidi.“ Filip Juda – prezident Českomoravského svazu malé kopané a
předseda Mezinárodní asociace malého fotbalu – divize pro střední a východní
Evropu

 

 

 

Filip Juda má jasnou představu,
jak by měla malá kopaná vypadat a kam by měla směřovat. Nepodceňuje sílu médií
a snaží se tento sport všemožně propagovat. O svých zkušenostech, které získal
za dobu svého působení v Českomoravském svazu malé kopané, o zážitcích,
které nasbíral na svých cestách po celém světě, ale i o ženách ve světě fotbalu, jsme si spolu povídali v příjemném prostředí pražské restaurace
V Zátiší. 

 

Přiznám se, že jako laik a příležitostný sportovec jsem o „malé kopané“
slyšela asi dvakrát v životě. Jsem tedy ráda, že mám možnost se vás zeptat
a zároveň tak i osvětlit našim čtenářům, jaký je rozdíl mezi „malou kopanou“ a „velkou
kopanou“.

Zásadní rozdíl spočívá primárně ve
velikosti hrací plochy a v počtu hráčů, kterých je šest namísto jedenácti.

 

Jaké povinnosti padají na bedra prezidenta Českomoravského svazu malé
kopané?

V dnešní době je to především
příprava na vznik 1. celostátní ligy v malé kopané. To je pro mě v nastávajícím
čtyřletém období prioritou. Za druhé je to posílení finanční stability
oblastních svazů malé kopané. Všeobecně se však jedná o celkovou koordinaci
svazu a jeho oddělení, o komunikaci se zahraničními asociacemi malého fotbalu, o
účast na zahraničních konferencích a o udržení ekonomické stability organizace,
včetně zajištění dalších finančních zdrojů za účelem modernizace a inovace
aktivit této sportovní oblasti.

 

Ve svém programu kladete důraz na modernizaci internetových stránek
jednotlivých místních svazů malé kopané. Takže předpokládám, že jste
přívržencem internetu a sociálních sítí. V čem vidíte jejich přínos, konkrétně
pro vaše aktivity?

Jsem zastáncem hesla: „kdo není na
internetu jako by nebyl“. Navíc jsem si plně vědom i nutnosti důrazu na
estetický dojem internetových portálů, který zaujme návštěvníky. Sociální sítě
jako americký Twitter, YouTube, Facebook, nebo i ruský portál Vkontakte, jsou
dnes jedním z vyhledávaných marketingových nástrojů. Na internetu je krásné to,
že sbližuje lidi, a to i ve chvíli, kdy váš kamarád tráví svůj volný čas na
jedné z kalifornských pláží, zatímco vy poctivě pracujete v kanceláři své
společnosti.

 

Jaké další kroky byste chtěl učinit k tomu, aby se o malé kopané
vědělo více mezi širokou veřejností?

Domnívám se, že sportující komunita
lidí o malé kopané ví a že je v podvědomí i u lidí mimo toto společenství. Ale
stejně tak je možné, že celou tuto věc vidím jen z jednoho úhlu pohledu. Ovšem co
do počtu členů jsme druhým nejrozšířenějším sportem v ČR, a v létě dokonce
sportem nejhranějším. Turnajů v malé kopané se u nás od června do září odehrají
tisíce. Přesto však očekávám větší medializaci tohoto sportu ve chvíli, kdy
spustíme 1. celostátní ligu.

 

Jak vnímáte média? Říká se, že jsou „sedmou velmocí“. Myslíte si, že je
tomu tak, nebo na to máte jiný názor?

S tím naprosto souhlasím. Média
jsou bezesporu jedním z hlavních marketingových nástrojů, chcete-li, aby o
vašem produktu lidé věděli.

 

Jak se financuje malá kopaná?

Financování hracích ploch a výkon
rozhodčích by měly být, a tak tomu i je, financovány ze startovného týmů v
soutěžích, tedy vyjma soutěží juniorských, soutěží dětských domovů apod., kde
je nutná finanční podpora svazu. Personální odměny (Disciplinární komise,
Oddělení historie svazu a statistik, Oddělení registrační, Sportovně-technická
komise apod.) by měly být pokryty z přísunu peněz, které svaz obdrží ve formě
členských příspěvků nebo registračních poplatků. Dotace od obcí, kraje, MŠMT či
EU by měly být použity na doplňkové aktivity celoročních soutěží, na sportovní
vybavení (branky, sítě na branky, míče aj.), na pronájmy hracích ploch pro
mládežnické týmy a také na věcné ceny v soutěžích.

 

Vím o vás, že v rámci své profese hodně cestujete po zemích, kde
se malá kopaná hraje. Kde myslíte, že je tento sport na opravdu profesionální
úrovni?

Toto z části souvisí
s vyspělostí země. Jedná se hlavně o Německo nebo Anglii.

 

Naopak jste byl i v Africe, kde dle vašich slov „sociální zázemí nedává tomuto sportu důstojný prostor“. Můžete
našim čtenářům přiblížit, jaké jsou, nebo spíše nejsou podmínky pro malou
kopanou na tomto kontinentu?

Má-li se tento sport v Africe
rozvíjet, neobejde se bez svého bohatého evropského „souseda“. Malá kopaná je v
Africe finančně nestabilní a je potřeba jí pomoci. Rozdíl mezi evropskou a
africkou malou kopanou je markantní. Například fotbalové míče, na které jsme v
Evropě zvyklí, jsou na „černém kontinentu“ stále v řadě míst nahrazovány
ekonomicky nenákladnou variantou v podobě jakési spleti nerecyklovaného papíru,
obvázané provazy, které tamní obyvatelé vyrábějí z přírodních produktů.

 

Jaké jsou vaše další plány s malou
kopanou do budoucna? Prý hledáte svého nástupce?

Na poli regionálním bych rád
postupoval s vývojem malého fotbalu tak, abych v případě, že mi valná hromada
Brněnského svazu malé kopané dá důvěru a znovu mě zvolí na další funkční
období, dokončil rozpracované věci a někdy kolem roku 2015 předal tuto funkci někomu,
o kom budu přesvědčen, že bude mým adekvátním nástupcem, se kterým budeme
sdílet minimálně podobné myšlenky na další vývoj regionální malé kopané. Mezi
největší plány patří celostátní soutěž, která by měla nahradit Mistrovství
republiky v malé kopané, které se u nás koná od roku 1980. V zahraničí se chci
následně ubírat cestou rozvoje Ligy mistrů a Mistrovství Evropy a Mistrovství světa.

 

Jak se vám daří organizovat lidi a práci
s nimi?

To je
občas opravdu složité. Já říkám, že je důležité ne umět delegovat lidi, ale
umět delegovat správné lidi. Nicméně obecně platí „deleguj, deleguj, deleguj,
nebo se z toho zblázníš“! Když jsem byl zvolen prezidentem svazu, obával
jsem se autority. Přece jen jsou někteří lidé na svazu o třicet let starší. Ovšem
etické pravidlo říká: měj vždy úctu ke starším. A touto cestou jsem šel.
Výsledkem celé věci bylo to, že v jednotlivých bodech inovace malého fotbalu v
České republice jsem shromáždil zkušenosti starších, přidal k nim moje
modernizační prvky a jako statutární zástupce organizace jsem následně celou
věc dotáhl až do konce. Ti lidé za mnou stáli a stojí dodnes, a pro práci v
této oblasti mi vytvářejí výborné podmínky.

 

Co si myslíte o ženách ve fotbalu? Mají o
fotbal zájem a své místo v něm, nebo byste jim raději svěřil úlohu
roztleskávaček a baviček o přestávkách?

My máme
ženskou ligu. A ženský a mužský fotbal se propojuje i v soukromí našich členů.
Jsem rád, že i ženy a dívky mají zájem o tento sport, který je samozřejmě
primárně mužskou záležitostí – vzhledem k členské základně, a že jim můžeme nabídnout
další možnosti k provozování jejich volnočasových aktivit.

 

Nemyslíte si, že by například o přestávkách
zápasů mohly takové roztleskávačky být pro fanoušky užitečnějším motivačním
prostředkem než jen dobře vychlazené pivo?

Ženy,
pivo a fotbal v jakémkoliv pojetí k sobě bezesporu patří. Co se
roztleskávaček týká, tak ty by byly možná dalším zpestřením pro diváky, ale
nedomnívám se, že by primárně kvůli nim chodilo na zápasy více lidí. Nicméně
tyto věci jsou v režii klubů a závisejí na jejich marketingové práci s divákem.

 

Myslíte si, že naši talentovaní fotbaloví hráči jsou více oceňováni
v zahraničí, stejně jako se s tímto setkáváme například ve světě
modelingu?

To je všeobecně známá věc. Já tady
ale vidím spíše jiný problém. Naši hráči odcházejí do zahraničí velmi brzo za
vidinou velkých zisků. Ale problém je právě v tom, že odejdou brzy a
nepřipraveni. Nestačí dozrát a nakonec se vracejí zpět a s nižší
výkonností. U malého fotbalu to není tolik viditelné, ale v tom velkém
ano.

 

A proč máte za maskota lva?

Řešili jsme to kdysi ve správní
radě. A lev se zdál být ideální. Je to milá postavička, ale zároveň budí
respekt a působí dominantně.

 

Zajímáte se o podporu nějakých neziskových organizací?

Snažím se například podporovat
sportovní aktivity dětí z dětských domovů, podporovat život sociálně slabších spoluobčanů,
účastnit se fotbalových utkání jako člen Menšíkovy jedenáctky – charitativní
akce syna Vladimíra Menšíka, kterou podporujeme děti s problematikou
onemocnění dýchacích cest.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková

Produkce: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno v restauraci V Zátiší
v Praze. www.vzatisi.cz

 

 

 

 

„Za
prvé: nehraju si s city – životní zkušenost, za druhé: nehraju si s lidmi –
nevyplácí se to, ale hraju si se svým životem – to můžu.“ Roman Pros

 

 

 

Roman
Pros je podnikatelem, který svůj čas neutrácí zbytečným tlacháním a předstíráním
toho, co není. Vždy je naprosto přesný, přirozený a plně si vědomý svého
potenciálu. Roman je člověk s dobrou pozorovací schopností, odvahou a hluboce
věřící v život, ve kterém nepodléhá panice. Ambiciózní a odhodlaný, beroucí na
sebe odpovědnost a řídící pozici nejen v práci, ale také v rodině a ve společnosti.
Není to náhoda, vždyť se narodil ve znamení lva. O takových lidech se říká, že mají
zdravé sebevědomí a autoritu, jsou ctižádostiví, silní a odhodlaní, milující
luxus. Mají přirozenou eleganci a glanc. Volí vždy nejkratší cestu k cíli a
jsou k tomu vybaveni velkou rozhodností.

 

Romane,
podnikáte a spolupracujete už dlouhé roky a na mnoha úrovních se svým bratrem.
Není obvyklé vidět fungující rodinný vztah v podnikání. Jak je tomu u vás?

Náš vztah s bratrem v
businessu funguje velice dobře, a to především proto, že jsme každý jiný.

 

Od
roku 2005, kdy jste se začal věnovat fotbalovému klubu, prošel klub mnoha
změnami a to včetně modernizace stadionu, webových stránek, interních změn…
Která ze změn vás nejvíce těší?

Těší mě každá pozitivní
změna, ale největší radost budu mít z toho, až bude v Brně nový fotbalový stadion.

 

Když
jste FC převzal, byl ve špatném stavu – proč jste se pouštěl do tak nejisté
investice, jako je sport?

Někomu to mohlo připadat
jako nejistá investice, ale já jsem viděl v brněnském klubu velký potenciál do
budoucna.

 

Kolik
lidí má na starosti chod fotbalového klubu 1. FC Brno?

Přesné číslo vám z hlavy
neřeknu, ale pokud bychom měli počítat například i všechny trenéry mládeže, tak
se to bude blížit stovce.

 

Ve
vašem klubu dnes nehrají pouze muži, ale také ženy. Jaký ohlas má dnes u nás
ženský fotbal?

Popularita ženského fotbalu
ve světě mírně stoupá, ale u nás tomu tak ještě moc není. Oproti mužům je zájem
veřejnosti nesrovnatelně nižší.

 

Má
fotbalový tým 1. FC Brno nějakého svého maskota?

Přibližně před rokem
proběhla soutěž o klubového maskota, ale vítězný návrh se u fanoušků neujal.
Takže momentálně jsme bez maskota.

 

Jaké
jsou vaše vize ve fotbalu a na co se mohou fanoušci 1. FC Brno těšit v
nejbližší době?

Město jako Brno by
samozřejmě mělo bojovat o nejvyšší příčky. Před rokem jsme vyhlásili útok na
evropské poháry a nakonec to dopadlo úplně jinak. Proto letos raději nebudeme
vyhlašovat podobné cíle a raději se necháme příjemně překvapit.

 

S
jakými dalšími sportovními aktivitami si vás lidé mohou ještě spojovat?

Kromě řízení fotbalového
klubu si také sám rád zasportuji. Na prvním místě je momentálně golf, kterému
jsem úplně propadl. A rád si také zahraji tenis.

 

Jste
soutěživý typ? V čem jste naposledy soutěžil?

Určitě jsem soutěživý a
nerad prohrávám. Sportuji ale poměrně často, takže se nevyhnu ani porážkám.

 

V
jakém stylu oblečení se cítíte nejlépe a jakým barvám dáváte přednost?

Nemám vysloveně oblíbený
styl. Podstatné je, abych se v tom cítil dobře. A s barvami je to jednoduché.
Mými oblíbenými jsou červená, bílá a modrá – tedy barvy 1. FC Brno.

 

K
manažerské image patří bezpochyby i starost o zevnějšek. Jak je tomu ve vašem
případě?

O svoje tělo se samozřejmě
starám, ale myslím si, že nevybočuji ze standardu.

 

Moře,
hory, město… Kam příště na dovolenou?

Kamkoliv, kde je golfové
hřiště.

 

Giorgio
Armani, jeden z vašich oblíbených módních tvůrců, se za svého života ulicemi
Milána neřítil závodní rychlostí skvělým autem, ale pohyboval se mírným tempem
na kole. Do jaké míry dokážete své závodní tempo zmírnit vy? Jaký je váš
ideální odpočinek?

Opět se musím opakovat.
Ideálním relaxem je pro mě golf.

 

Máte
ambice dosáhnout prvních pozic ve fotbalu a s průměrem se nespokojíte ani
v podnikání. Jak by se tak ambiciózní muž, jako jste vy, vyrovnával s případným
neúspěchem?

Domnívám se, že se s
neúspěchy srovnávám jako každý jiný člověk.

 

Čeho
byste se nikdy nevzdal?

Své rodiny a nejbližších.

 

Vaše
motto?

Za prvé: nehraju si s city –
životní zkušenost, za druhé: nehraju si s lidmi – nevyplácí se to, ale hraju si
se svým životem – to můžu.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

 

 

Produkce a text: Michaela Lejsková

Foto: Pavol Bigoš www.bigi.sk  

Oblečení: Idolo Fashion www.idolofashion.cz  

Publisher: Profashion 9/2009