Archiv rubriky: Sport

 

 

 

 

„Troufám si říct, že windsurfing je velice
bezpečný sport. Pokud člověk dodržuje nějaké zásady a nepřeceňuje se, pak
nemusí mít strach.“ Tomáš Malina

 

 

 

 

Windsurfing pro něj není
sport, ale životní styl. Ve čtrnácti vyměnil zasněžené hory za pláže, slunce a
vítr. Říká, že není soutěživý typ, přesto se vrhá do vln ve světovém poháru již
mnoho let. Původně lyžař, dnes špičkový windsurfař a také vystudovaný právník.
Po olympiádě v Athénách mu došlo, o čem windsurfing vlastně je. „Tománo“, jak
se mu na PWA tour říká, je inteligentní, ctižádostivý a skromný sympaťák.

 

Vzpomenete si na den, kdy jste poprvé z vody vytáhl plachtu?

Na tento den si určitě nevzpomenu, protože ten pro surfaře
není ničím neobyčejným. Plachtu z vody vytáhne každý, kdo se snaží. Ovšem
moment, kdy se poprvé dostanete do „skluzu“, je nezapomenutelný. S tátou
jsme tenkrát trénovali na Nechranické přehradě. Jednou mi půjčil své nové
vybavení, naskočil jsem na něj a do skluzu se rozjel. To bylo fantastický. To
byl můj moment.

 

Jaký je ještě další velký moment v životě windsurfaře?

Mým velkým snem byla účast na olympiádě a to se mi podařilo
v Athénách. To jsem ještě jezdil olympijskou třídu za Duklu Praha a díky ní
a sponzorům jsem měl vytvořené kvalitní zázemí.

 

Něco takového vás snad nemohlo omrzet…

Hm… i tak by se to asi dalo říct. S olympijským
windsurfingem jsem úplně skončil v roce 2006. Windsurfing na OH má přísná
pravidla, co se vybavení týká. Všichni závodí na stejném vybavení, aby se
zachovaly rovnocenné podmínky. Vybavení, na kterém se mělo závodit na další olympiádě
v Pekingu, mi ale ne zcela vyhovovalo.

 

 

Nevěřím, že byste se „jen“ kvůli vybavení vzdal účasti na
další olympiádě.

To jistě ne. Tenkrát jsem se sbalil a odjel jezdit na Havaj,
sen každého surfaře. A tam jsem pochopil, že windsurfing je o něčem úplně
jiném, než co se odehrává právě v tom olympijském.

 

O čem je z vašeho pohledu, v čem vnímáte rozdíl?

Olympijský windsurfing je záležitost více atletická a
jachtařská. Je to seriózní sport a samozřejmě velká dřina. Cítíte se více jako
atlet, ne jako surfař. Surfař je člověk, který má rád přírodu, jede za vlnou,
dá si normálně pivo nebo jde na beach párty. Nic neřeší a hlavně to dělá vše
pro radost. Je ovšem pochopitelně snazší získat přízeň sponzorů na olympijský
windsurfing.

 

Takže mluvíme o tom, že windsurfing je rozdělen na ten
olympijský a „normální“ windsurfing, ve kterém se pohybujete vy. Tedy dvě
odlišné tour, dva rozdílné světy.

Přesně tak. Olympijský windsurfing je sjednocený pod ISAF,
což je mezinárodní jachtařská organizace. Mají svůj světový pohár a účastní se
olympiád. My jsme PWA, tedy Asociace profesionálních windsurfařů. Je to trochu
složité, dá se ale říci, že se navzájem s klukama z ISAF známe a
hlavně se respektujeme. Mezi sebou ovšem nezávodíme. Každý máme svůj světový
pohár a žebříček.

 

 

Tenkrát vás tedy přivedl k windsurfingu táta. Toho ale
určitě musí mrzet, že už nechcete na olympiádu.

Táta byl velký sportovec a později i můj trenér. Dnes spolu
už ale tolik času netrávíme. Pár let po Athénách mi to totiž všechno došlo.
Nechtěl jsem už dál být „atlet“. Chtěl jsem víc. V té době se ve světovém
poháru PWA objevila staronová disciplína – slalom, která k olympijskému
windsurfingu měla nejblíže. A u toho jsem zůstal dodnes. Nicméně i když už dnes
táta nefunguje jako můj trenér, bez jeho manažerské pomoci, rad a podpory bbbb ych
se samozřejmě neobešel.

 

Dnes jste tedy bez trenéra?

Windsurfing není jako například tenis, kde je trenér potřeba
po celou dobu sportovní kariéry. Protože se všichni, co jezdíme, dobře známe,
trénujeme společně různě po světě. Spíš spolu „jezdíme“, to je náš nejlepší
trénink.

 

Slalom je fyzicky náročná disciplína. Jak vypadá vaše
příprava na suchu?

Součástí přípravy je zvláště přes zimu samozřejmě i
posilovna, kolo, lezení a jóga. Sezóna je velmi náročná, při windsurfingu se
namáhá celé tělo, od hlavy až k patě, i když nerovnoměrně.

 

Byl windsurfing odmalička váš sport číslo jedna, nebo jste
vybíral i ze sportů jiných?

Od té doby, co jsem chodil, jsem i lyžoval. Můj sport číslo
jedna bylo zpočátku sjezdové lyžování. Docela dlouho jsem i závodil. Později
jsem ale začal s tátou jezdit surfovat na Nechranice. Učarovala mi
atmosféra kolem windsurfingu, pláže, holky, pohoda…to víte, bylo mi čtrnáct. (smích)

 

 

Předpokládám, že vaše surfařské prkno tenkrát muselo být
hodně jiné, než máte dnes…

Určitě, to už je let. Všechno se vyvíjí. Plachty i prkna mají
dnes zcela jiný tvar a jsou z jiného materiál.

 

Pro představu pro ty, kteří o tomto sportu vážněji uvažují.
Kolik stojí taková sada?

Moje jedno prkno, plachta a dalších pár věcí přijde asi na
sto tisíc. K tomu přidejte neustálé cestování do vzdálených destinací,
hotely, jídlo a tak dále. Není to úplně jednoduché. Musím ale zaklepat, moji
sponzoři jsou naštěstí stále vstřícní. I tak si některé výdaje hradím sám. Na
druhou stranu abych neodradil zájemce, použitý komplet pro začátečníka stojí
daleko méně, a je tak daleko dostupnější.

 

Kolik takových prken a plachet profesionál vlastní? A kolik
si jich balíte na závody?

Prken mám šest a plachet o něco více, asi osm. Před každou
sezónou si dle pravidel na všechny závody registrujeme tři prkna a šest
plachet. Když vím, jaká je větrná předpověď, nebo když cestuji daleko a
přeprava vybavení je finančně náročná, balím si jen dvě prkna a pět plachet. Dávám
si ale veliký pozor, abych něco nepodcenil.

 

Když se něco „pokazí“, dovedete si třeba i plachtu „zašít“ či
„zalepit prkno“, nebo to výhradně svěřujete odborníkům?

Určitě. Dost často se plachta roztrhne, to ji potom lepíme
páskou, nezašíváme je. (smích) Nebo
se stane, že prknem do něčeho narazím. Většina z nás si vybavení umí
opravit už na odborné úrovni. Pokud jde ale samozřejmě o něco zásadnějšího,
přenecháváme to odborníkům.

 

Jak se stanete profesionálním surfařem, pocházíte-li ze země,
která nemá moře a ani nijak zajímavé povětrnostní podmínky na jezerech?

Hodně lidí nad tím kroutí hlavou. Ano, podmínky u nás nejsou
pro tento sport ideální. Však já tu ani příliš času netrávím, v podstatě jsem
celý rok někde na moři nebo větších jezerech. To není jako s atletikou,
kterou můžete dělat všude.

 

Máte svůj „spot“?

Kapské Město. Tady trávím často celou zimu.

 

Trénujete mimo jiné na Nechranické přehradě. Předpokládám, že
ježdění u nás se s tím na moři dá srovnat jen těžko…

Na jezeře nejsou takové vlny, nefouká tolik jako na moři a
sladká voda je dle mého názoru pomalejší. Na každou vodu je třeba jiné
vybavení. U nás se nejvíce jezdí právě na Nechranicích, Machovu či Nových
Mlýnech.

 

Překvapilo mě, že se windsurfové závody pořádají i indoors,
například v Anglii. Vytvoří se nádrž, dočasně zastřeší a postaví se tam
obří větráky. Zúčastnil jste se něčeho takového?

Ničeho takového jsem se zatím nezúčastnil, i když věřím, že
to musí být zajímavá zkušenost. Pro diváky je velmi atraktivní. Takové akce se
nedají pořádat často, je to realizačně nesmírně náročné. Za hodinu taková show
spotřebuje energie jako padesátitisícové město!

 

Když mluvíme o Anglii, předpokládám, že ne vždy jezdíte, jak
by laik řekl, „v ideálních podmínkách“, tedy větrno, se sluncem za zády…

Člověk by řekl, že surfaři potřebují teplo a vítr. To ale
není pravda. Hlavně, když fouká. Například závěrečný závod ve světovém poháru
se koná na německém ostrově Sylt a tam už bývá velká zima. Naštěstí je u nás na
jaře a podzim také chladno, jsem tedy na to jaksi zvyklý. Když je zima, vezmeme
tlusté neopreny, boty a kukly a jde se normálně jezdit.

 

Jak si nyní stojíte v PWA žebříčku?

V současné době jsem na třicátém osmém místě. Nejsem
úplně spokojený, ale ještě mám před sebou několik důležitých závodů. Ambice mám
určitě vyšší, dal jsem i hodně do přípravy a vím, že se zlepšuji.

 

Třicáté osmé místo ve světové konkurenci mi připadá úžasné.
Cítím z vás trochu víc než nespokojenost…

Sportovce limitují dvě věci, a to je materiálno a zdraví.
Před dvěma lety jsem v Africe onemocněl pravděpodobně jistou formou
malárie. Myslel jsem, že se vším končím, že už se nikdy nedám dohromady. To
onemocnění mi vážně dalo na frak. Pozitivním přístupem a díky dobré péči jsem
se z toho dostal, i když to trvalo dlouho. Ale všechno zlé je
k něčemu dobré. Dnes si zdraví nesmírně vážím. Popřemýšlel jsem o životě,
leccos přehodnotil.

 

Cítíte se tedy lépe. To je dobře. Jak dlouho se ale ve zdraví
dá udržet ve světovém poháru? Dal jste si třeba věkový limit?

Rád bych jezdil do doby, kdy si řeknu, že jsem došel tam, kam
jsem dojít chtěl, a je čas odejít. K tomu ovšem nemusí vůbec dojít,
to se někdy stává. (smích) Dobře ale
vím, že nejlepší je odcházet na vrcholu. Necítím ale, že můj vrchol už proběhl.
Věkový limit nevnímám, spíše to zdraví a finance. Nynějšímu mistrovi světa je
čtyřicet tři let.

 

PWA tour je dlouhá, neustále cestujete. Nedovedu si
představit to věčné balení a vybalování výbavy. Kdo vám pomáhá na cestách?

Je to občas náročné. Jezdím ale sám, na realizační tým chybí
finance, navíc to ani není ve světovém poháru tak časté. Někdy by se to ale
hodilo. V tomto ohledu fungují i přítelkyně, dělají nám alespoň společnost
na cestách. (smích)

 

Windsurfing zažíval velký boom v osmdesátých letech. Už
v roce 1984 se tak stal poprvé olympijským sportem. Letošní olympiáda byla
ovšem jeho poslední. Je to jistě velká škoda. Jak se k této situaci stavíte?

Ještě to není vše ztraceno, věci jsou v řešení. Uvidíme.
Byla by to velká škoda.

 

Nicméně v polovině devadesátých let začalo nadšení pro
tento sport ustupovat. Mnoho vašich kolegů „went to the dark side“, jak se
říká, přešli na kitesurfing. Vy jste zůstal věrný windsurfingu. Nejste asi
přelétavý…

Kitesurfing jsem nikdy nevyzkoušel a nevyzkouším. Nemám tu
potřebu, protože i dneska nacházím ve windsurfingu každý den něco nového. Ale
proti kitům nebo kiterům samozřejmě nic nemám.

 

V Čechách se pokoušíte o rychlostní rekord. Jak se vám v tom daří?

Rád bych na české vodě překonal magickou
rychlost 40 námořních uzlů (pozn. redakce: 74,1 km/h), kterou do dnešního
dne u nás nikdo nepokořil. Původně se to mělo uskutečnit na Přísečnici, ale
vypadá to, že to budu zkoušet kdekolí, kde bude foukat. Už to ladíme třetí rok,
vlastně pořád čekám na vítr. Když zrovna dobře fouká, tak jsem někde na
závodech. Měl jsem už několik dobrých pokusů, ale nikdy to nestačilo. Je to
takový můj životní, „stand by“ projekt.

 

Jak dlouho se v této rychlosti musíte
udržet?

Asi tak dvě vteřiny.

 

Dokážete
odhadnout povětrnostní podmínky, ve kterých není dobré pouštět se na vodu, nebo
se vám to už někdy podařilo podcenit?

Stejně jako ostatní přírodní živly je i
vítr nevyzpytatelný a mění se každou chvilku. Už se mi párkrát stalo, že
z mála najednou foukalo až moc a někam mě to zaneslo. Nikdy to ale nebylo
proto, že bych něco podcenil. Myslím si, že tady je opatrnost a respekt na
místě.

 

Jak
vypadají statistiky úrazů ve windsurfingu? Do jaké míry je tento sport
nebezpečný i pro profesionály a v čem ho sportovci nejvíce podceňují?

Troufám si říct, že windsurfing je velice
bezpečný sport. Pokud člověk dodržuje nějaké zásady a nepřeceňuje se, pak
nemusí mít strach. U nás profesionálů tam ale jisté riziko je. Jelikož závodíme
bez pravidel a slalom je sám o sobě velice adrenalinová disciplína, tak o
šrámy, pořezané ruce a nohy a podobné věci nouze není. Vážné úrazy jsou ale výjimkou.

 

Jste
vystudovaný právník. Věnujete se této profesi také v praxi?

Ano, trochu se právu věnuji, jsem takový surfující právník… (smích). Netroufám si ale zatím tvrdit,
že jsem odborník na právo, protože myslím, že pokud člověk nedělá věci na sto
procent, tak to není úplně ono. V budoucnu si ale rozhodně dovedu představit,
že se právu budu věnovat naplno.

 

Jak se vám daří
kombinovat dlouhodobé pobyty v zahraničí s prací?

Zatím mám tu výhodu, že mi k plnění pracovních
povinností stačí internet a telefon, takže s tím problémy nemám. Horší
občas bývá najít čas a motivaci všechno stihnout. Když přijdu večer utahaný po
náročném dni na vodě „domů“ a místo relaxace musím zasednout k počítači a
něco řešit, tak to občas dost bolí.

 

Jak se vám daří
adaptovat se na prostředí s jistými kulturními rozdíly?

Já jsem docela nenáročný a v tomto ohledu pohodový
člověk, takže se adaptuji většinou velice rychle a brzy splynu s davem.
Beru to tak, že jsem já ten, kdo je na návštěvě, a je na mně, abych se
přizpůsobil. Navíc rád poznávám nové věci a rád experimentuju.

 

Co vás nejčastěji napadá,
když se ze zahraničí vracíte do rodné vlasti?

To je docela záludná otázka. Za ta léta na cestách už vím, že
se v naší vlasti k dobrému nic nemění a vše je stejné nebo horší. Pár
dní tady mi stačí k tomu, abych si řekl, že je na čase opět někam vyrazit.
Upřímně řečeno se těším na svou rodinu a domov, protože to je pro mě důležité.
Kdybych měl tohle všechno na jiném místě, kde bych se cítil dobře, tak bych byl
tam.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Hana Robinson

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno v areálu Žofín Garden www.zofingarden.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Způsoby,
jakými každý z nás prověřuje svoje možnosti, objevuje svůj potenciál a
měří svoje hranice, se různí. Ale shodneme se, že úplně všichni jsme se
v životě rozhodli zdolat nějaký námi zvolený vrchol. Horolezec Radek Jaroš
jich zdolal nemálo. Dvanáct nejvyšších hor světa z celkem čtrnácti –
prozatím. To už se má člověk za čím ohlížet a i ten pohled je jiný. Sáhnutí si
na hranici svých sil může znamenat také to, že tam, kde si myslíme, že máme
hranici, tam teprve objevíme, co v nás všechno je, jakou máme sílu. Možná
příliš filozofický úvod k rozhovoru se sportovcem. Ale já myslím, že až si
tento rozhovor přečtete, porozumíte zamyšlení, které nacházíte už v úvodu.

 

Jak
vy sám hodnotíte horolezectví jako sportovní disciplínu?

Kdysi jsem četl citát
Ernesta Hemingwaye: „Jsou jenom tři sporty – motorismus, box a horolezectví, to
ostatní jsou jenom hry.“ To je zajímavý názor člověka, který poznal svět
z různých úhlů. Navíc horolezectví se v současné době velmi
rozšířilo. Pod pojmem horolezectví se dříve daly představit jen hory, kdežto
v dnešní době bych horolezectví mohl přirovnat k atletice, která má
spoustu jednotlivých sportovních disciplín.

 

Ve
vašem případě nebude těžké uhodnout kategorii té vaší „disciplíny“!

Tu moji bych přirovnal
v atletice k maratónu. (smích)

 

Jaký
je rozdíl mezi lezcem a horolezcem?

Ve sportovním lezení
jsou disciplíny měřitelné a pořádají se různé soutěže a mistrovství světa,
světové poháry. Na jednom místě se utkají ti nejlepší najednou. Naším nejlepším,
a současně absolutní světovou špičkou, je osmnáctiletý Adam Ondra. Horolezectví
provozované na horách je těžko měřitelné. Když někdo vyleze stěnu na Nanga Parbatu
letos a někdo jiný tam vylezl před rokem, těžko se poměří, kdo ji vylezl lépe, kdo
je lepší, protože tam hrají velkou roli i klimatické podmínky a vnější vlivy
hor.

 

Kde
u nás může horolezec trénovat, než se vydá na svoji první osmitisícovku?

U nás jsou úžasné
pískovcové oblasti, což dá člověku lezecký základ a obrovský „morál“. Je zde
také možné získat i lezeckou techniku do kolmých stěn. Já jsem začínal
v době komunismu a tehdy se nedalo vycestovat, tak jsem byl odsouzený
„pouze“ k lezení ve Vysokých Tatrách, což jsou jedny z nejnižších velehor,
ale ve skutečnosti klimatické podmínky, které tam fungují v létě i
v zimě, dávají obrovský základ k himálajskému lezení. Podotýkám, že
zimní lezení je velmi drsná škola!

 

Jaký
trénink vyžaduje horolezectví?

Techniku člověk
natrénuje na skalkách a v nižších horách, fyzičku si natrénuje v jiných
sportech, na horském či silničním kole, na běžkách či při běhání a pak to musí
spojit. I posilovna patří v zimě do přípravy.

 

Na
co se připravit nemůžete?

Na výškové rozdíly a
nedostatek kyslíku. Na to se nedá připravit nikde. Na to se připravíte až
v Himálaji. A samozřejmě na rozmary počasí. Taky na laviny, trhliny
v ledovci. Na obrovské vedro a strašnou zimu.

 

Jak
taková aklimatizace probíhá a v jakých polohách už člověku hrozí
nebezpečí?

Především musí
proběhnout správná aklimatizace. Jde o postupný výstup do nadmořské výšky. Už
ve 3 500 metrech člověku hrozí problémy s akutní výškovou nemocí,
která dokáže celkem spolehlivě zabíjet. To jsou největší problémy v Himálaji
– nedostatek kyslíku a adaptace na nadmořskou výšku.

 

Setkal
jste se s tím vy osobně, nebo u někoho z vašeho okolí, kdo
aklimatizaci podcenil?

Setkal jsem se s tím,
když jsme byli v roce 2004 na Cho Oyu s mistrem světa v klasickém
lyžování na 50 km Martinem Koukalem a reprezentantem v orientačním běhu
Petrem Vavrysem. Ve výšce 4 000 metrů už měl Petr problémy a málem na
výškovou nemoc zemřel. Ale nebylo to podceněním, každý máme taky jiné
dispozice. Podcenění jsem zažil o čtyři roky později na Dhaulágirí u polských
horolezců a málem je to stálo život.

 

Jaké
může člověk sám na sobě cítit příznaky?

Příznaky jsou
nevolnost, malátnost, bolesti hlavy. Těžší stavy se vyznačují vodou na plicích,
bublavým kašlem, anebo otokem mozku. Bohužel to už většinou nepozná ten
postižený. Nějakou nápovědou a prevencí může být oxymetr, což je přístroj,
který běžně používá záchranná služba. Tím se měří saturace kyslíku v krvi,
který tělo vstřebává. Pokud poznáte příznaky včas, tak stačí jenom nepostupovat
dál. Pokud je stav horší, je dobré sestoupit do co nejnižší nadmořské výšky. Na
tom, že každý reaguje na nadmořskou výšku jinak, je expedice hodně závislá.

 

Jak
dlouho přibližně trvá výstup na vrchol osmitisícovky?

Od okamžiku vybudování
základního tábora, který leží plus minus v pěti tisících metrech, se dá
předpokládat, že tak za měsíc by člověk mohl vystoupit na vrchol osmitisícovky.
Dříve je to velice nepravděpodobné, protože kromě výšky hraje velkou roli i
počasí a případné zdravotní indispozice.

 

Být
tak dlouho na horách se stejnou partou, to může být docela zajímavá
psychologická prověrka.

Základem je, aby byla
dobrá parta, která funguje a je na stejné vlně. Ponorková nemoc je známý pojem,
a za měsíc až dva, kdy se leze a pobývá na velice malém prostoru, může znamenat
i konec expedice. Pokud mohu uvést vlastní zkušenost, tak žádná expedice, kde
nebyla dobrá parta, nebyla úspěšná. Psychika hraje ve vysokých horách a
v lezení vůbec velice důležitou roli. Je to taková laboratoř lidských
vztahů.

 

Berete
s sebou nahoru i ženy?

Když chce člověk absolvovat
opravdu hodně velkou prověrku, tak si může vzít s sebou ženu. Ženská v expedici
znamená vždy velkou zkoušku.

 

V jakém
počtu lidí je ideální se vydat na expedici?

Dříve jsem jezdil ve
velkých týmech, kde nás bylo zhruba osm, deset lidí včetně žen. Po třech
takovýchto expedicích jsem se definitivně rozhodl, že budu jezdit v malém
týmu. Od té doby jsem jezdil ve čtyřech, třech, ve dvou… a dvě expedice jsem
jel i úplně sám.

 

Když
jedete sám, nedostanete sice ponorkovou nemoc, ale vystavujete se zase jiným
rizikům.

Je to nebezpečné a náročné
na psychiku a tvrdil jsem, že nikdy nepolezu sám, ale člověk míní a Manitou se
směje (úsměv), jak často říkáme
s jedním mým kamarádem. Takže se to stalo, okolnosti k tomu přispěly.

 

 Vnímáte
oproti vašim začátkům nějaký posun hranice stresu a strachu?

Strach k lezení patří.
Je to účinná brzda, aby člověk nešel za určitou hranici rizika. Bylo by
ideální, kdyby to fungovalo tak, že čím více člověk nabírá zkušeností, tím méně
se něco může stát, ale tak to není. Posunout se můžete dál, ale rizika jsou
stále stejně nebezpečná. Čím déle lezete, tím více se blíží okamžik, kdy se
něco stane…

 

Co
je prvořadým cílem horolezce?

Žít, lézt a radovat se
v horách. V mém případě ale už je i cílem pokusit se zdolat všech
čtrnáct osmitisícovek, z nichž mám už vylezených dvanáct. Tlak na moji
psychiku je tím pádem větší, a já si musím dávat pozor, aby mě okolnosti
nedohnaly do nějakého nepřiměřeného rizika. Nemusím to vylézt, s tím
počítám, ale touha je veliká. Každopádně, hrdinů jsou plné hřbitovy, takže za
každou cenu tam určitě nepolezu.

 

Co
je náročnější, výstup nebo sestup?

V tomhle je
vysokohorské lezení specifické. Horolezec nesmí mít za cíl dostat se na vrchol,
ačkoliv to zní logicky. Jeho cílem musí být dostat se dolů. Cílem musí být
návrat!

 

Stalo
se vám někdy, že jste tento fakt podcenil?

Stalo se mi to při mé
expedici na Pamír, což byla moje první zkušenost s vysokými horami. Když
jsme lezli nahoru, byli jsme asi padesát metrů od vrcholu ve výšce přes
6 000 metrů, a nebyli jsme schopni dostat se na vrchol. Přitom předtím
jsme lezli asi dva kilometry kolmé stěny a tento kousek měl jen malé převýšení.
My jsme se tak namotivovali na ten vršek, že jsme se vydali ze všech sil a pak
nám chybělo padesát metrů terénem, který se dal jít s rukama
v kapsách. Nešlo to ani po čtyřech, ani bez výstroje. Posledních padesát
metrů na vrchol jsme nezdolali. A pak nás čekal ještě sestup. Což byla strašná
tortura! Návrat nás stál strašně sil. A to bylo pro mě silné varování do
budoucna. Motivací a cílem nesmí být vrchol, cílem musí být návrat!

 

Jak
dlouho setrváte nahoře, než slezete dolů?

Někdy je to jen chvíli.
Nejdéle jsem tam byl snad dvě a půl hodiny. Strašně moc záleží, jaké je nahoře
počasí a hlavně kolik nás na vrcholu je společně. Jestli se máte o tu radost
s kým podělit.

 

Která
osmitisícovka vám nejvíce „vzdorovala“?

O K2 jsem se snažil už
čtyřikrát a nikdy se mi to nepodařilo. Třikrát mě zastavilo počasí a jednou
zranění.

 

Jak
probíhá lezení s kyslíkem a jak bez kyslíku? V čem jsou zásadní
rozdíly?

Zásadní rozdíl je
v tom, že opravdoví horolezci dnes již s kyslíkem nelezou. S ním
lezou ti, kteří na vrcholu „musí“ stanout za každou cenu. A horolezectví je
radost z lezení, z výkonu, překonávání překážek a sama sebe.
Kyslíkové přístroje a Šerpové (vysokohorští nosiči nákladu) tu radost a obtíže
odstraňují z cesty. Usnadňují výstup a pracují za horolezce. Jde vlastně o
takový doping… U horolezectví by mělo platit: „I cesta je cíl…!“

 

Jak
je to s byrokracií související s horolezectvím?

To už dnes není takový
problém. Dříve i nám trvala příprava třeba třičtvrtě roku, ale dnes už je to
jiné a stačí čtvrt roku a někdy i měsíc před odletem, abychom dostali permit (pozn. redakce: povolení k výstupu na horu). Ale jsou tam například i
nesmyslné poplatky, jako je například styčný důstojník, který s námi nikam
nejede a přitom za něj platíme tisíce dolarů!

 

Jak
těžkou výbavu můžete s sebou mít?

Do základního tábora
nám výbavu nesou někdy nosiči, jindy jaci, nebo jiná zvířata. Jestli si tam
dovezu 500 kg nebo 50 kg je jedno, protože omezení je pouze finanční, tedy kolik
za to zaplatím. Nahoru už je to o tom, co dokážu sám vynést do výškových
táborů.

 

Jak
vypadá vaše technické zázemí, s nímž pořizujete záběry?

Od té doby, co jsem
profesionálním horolezcem, tak se směju, že nemám čas na lezení, protože mě až
příliš zaměstnává byrokracie. Zároveň vzrostly mé požadavky na techniku, jakou
je notebook, satelitní telefon, solární panely, baterky a další výbava. Samozřejmostí
jsou fotoaparáty – minimálně dva, kamera…

 

Do
jaké výšky funguje satelitní telefon?

Podle toho, do jaké
výšky ho vynesete. Čím výš, tím by měl fungovat líp. (smích) Pokud vynesete i větší satelitní anténu, můžete dělat
dokonce i přímé vstupy do televize.

 

Lezl
jste na nějakou horu pouze jednou a už se na ni nikdy nevrátil?

Byl jsem na expedici
v Patagonii a nevím, jestli se tam ještě někdy vrátím. Na Monte Fitz Roy.
Panuje tam většinou strašné počasí. Po našem příletu bylo krásně, ale nám
nedoletěl horolezecký materiál. Poslali ho jinam. Když dorazil, už se neudělalo
nikdy slušně. Nevím, jestli nejsem už moc starý na to, abych seděl měsíc pod
jednou horou – i když nádhernou – a čekal, jestli bude dva dny hezky.

 

Kdy
jste se poprvé vydal do Nepálu a předčil Nepál v něčem vaše očekávání?

První expedice byla
hned na Mount Everest a to snad překonat nejde. Ale celý Nepál mě okouzlil svojí
atmosférou. Kdo tam jednou byl, chce se na sto procent vrátit. Říká se: „Ty
Nepál nezměníš, Nepál změní tebe.“ A je to pravda!

 

Co
patří mezi vaše nejsilnější zážitky z Nepálu?

Horolezci se do Nepálu
vracejí nejen kvůli horám, ale také kvůli atmosféře. Místní lidé jsou strašně
chudí, přesto velmi veselí a šťastní, na rozdíl od nás, kteří máme všechno, ale
naše koutky jsou svěšené dolů. Když jsem vzal do Nepálu svoji dceru a ta to
zažila, tak mi řekla, proč jsme ji tam už dřív neposlali na převýchovu, nebo na
kurs štěstí.

 

Vaše
dcera Andrea napsala knihu Hory, má
panenko. Jak tento počin vznikal?

Už na gymplu dostala
pár cen za literaturu a snad i něco od Josefa Škvoreckého, v porotě byl i Michal
Viewegh. Když na podzim odmaturovala, měla dost času a tehdy ten nápad přišel.
Ale trvalo to ve finále déle jak dva roky. Žádné nakladatelství knihu tehdy
nechtělo, tak jsem ji vydal sám. Nelituji, i když na knihy není dobrá doba. A
taky bez pomoci spousty dobrých lidí bychom ji nikdy nedokončili. Motorem byl
Standa Zajíček, Andrein bývalý třídní. Objevil její talent a i přes její komplikovanou
povahu ji ve škole udržel. Další rok se dostala se na první pokus na FAMU. Asi
v ní něco je a kéž by naše školství mělo takových pedagogů více!

 

Jaké
máte s odstupem času z knihy a dceřiny otevřenosti pocity?

Mně se to líbí a jsem rád,
že se nebojí věci pojmenovat a rodiče i osolit. Žijeme život takový, jaký je, a
tak proč ho potom v knihách popisovat jinak? Chtěl jsem, aby vymyslela
nějaké motto, když knihu podepisujeme. Měla tvůrčí útlum, a tak jsem se musel
zmáčknout já. Zní: „Pokud nejde o život, jde o ho…!“ Andrea by ty tečky
nedělala.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text a produkce:
Michaela Lejsková

Knihu Hory,
má panenko zakoupíte zde: www.radekjaros.cz

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz  

Make up: Mili Dvořáková AVON Cosmetics www.avoncosmetics.cz

Foceno v hotelu
Radisson Blu Alcron www.alcron.cz

Publisher: magazín Best
of  www.ibestof.cz

 

 

 

 

 

„Badminton má potenciál být velmi populární. Málokdo
například ví, že je olympijským sportem již dvacet let.“ Petr Koukal

 

 

 

 

Rychlost, síla a vytrvalost jsou tím, co ho žene kupředu.
Jak na kurtu, tak i v soukromí. Je zábavný stejně jako sport, ve kterém vyniká.
Známe ho s vlasy i bez nich, to když ho k zápasu vyzvala rakovina. Dnes
opět soupeří s hráči světové badmintonové elity a jeho život nabral nový směr.
Stal se vlajkonošem české olympijské výpravy v Londýně. Houževnatý, vtipný a
nenáročný optimista, jehož postoje a vyjadřování jsou odrazem přirozené
otevřenosti. Takový je Petr Koukal.

 

Kdy jste badmintonu propadl a v čem shledáváte jeho kouzlo?

K badmintonu mě přivedl v osmi letech táta, který
ho hrál na vrcholové úrovni v rámci tehdejšího Československa. Možná, že
si přese mě chtěl i tak trochu splnit svoje sny. Nikdy mě ovšem nenutil. Odmalička
mě bral na turnaje i tréninky. Sám jsem si tu hru zamiloval.

 

Z jakých sportů jste vybíral, než jste zakotvil u
badmintonu?

Máma prosazovala tenis, takže jsem ho několik let hrál
závodně. Dělal jsem i volejbal, plavání, cyklistiku a docela dlouho i atletiku,
což mi později zásadně pomohlo při badmintonu.

 

Sporty, které jmenujete, jsou převážně individuální. Pokud
byste si měl vybrat pro profesionální dráhu týmový sport, jaký by to byl?

Mám to jako táta tak, že se nechci na nikoho vymlouvat,
když se mi hra nevede. A taky mi to nikdo jiný nemůže kazit a já se potom na něho
za to zlobit. Týmové sporty mám rád k odreagování. Pokud bych měl být
profesionální týmový hráč, vybral bych si hokej.Líbí se mi přímý kontakt se
soupeřem, ten v badmintonu chybí.

 

Pro koho je badminton vhodný? Jaké fyzické a psychické
předpoklady jsou k úspěšné kariéře nezbytné?

Pro tak komplexní sport, jakým badminton je, jsou
základem rychlost, síla a vytrvalost. Právě v tomto je nesmírně náročný,
protože se v něm musí skloubit mnoho dovedností. Rozhodně to není jako
třeba plavání či běhání, kde pracujete pouze svým vlastním tělem. Tady držíte
raketu, trefujete míček, musíte v rychlosti zkoordinovat tělo a
zorientovat mysl. Nesmí vám scházet psychická odolnost, protože musíte umět na
kurtu krotit své emoce. Na tom se dá ale pracovat.

 

Měříte 192 cm. Jak je to s vaší koordinací na kurtu?

Moje výška je výhoda i nevýhoda. Trvá mi déle, než se se
svým dlouhým tělem dostanu třeba od základní čáry k síti. Na druhou stranu
ale na spoustu míčů dosáhnu snadněji. Tam kde ostatní musí udělat tři kroky,
mně stačí dva. Tomu odpovídá také moje taktika. Snažím se hrát rychle a útočně,
abych se nedostával do krkolomných pozic, ze kterých se mi pak těžko vrací. Je
ale pravda, že v tomto sportu dominují asijští hráči drobnější postavy,
kteří jsou nesmírně mrštní. Všechno má svá pro a proti.

 

Kdy je nejlépe s badmintonem začít?

Myslím, že není dobré s jakýmkoli sportem začínat
příliš brzy, i když ten trend tady je. Dítě by se mělo nejdřív komplexně sportovně
vyvinout a až později, třeba v osmi, devíti letech se specializovat na
určitý sport. Viděl jsem tento model na tréninkovém campu v Číně a zdá se,
že funguje.

 

Je vůbec možné naučit se jej hrát dobře bez trenéra?

V tom je právě obrovská výhoda badmintonu. Téměř každý
se jej může naučit do té míry, aby si dobře zahrál a z kurtu odcházel
spokojený. Není to třeba jako tenis nebo squash, který když neovládáte, tak si vůbec
nezahrajete. Trenér na běžné hraní nutný není, stačí znát pravidla a mít
fyzičku.

 

Badminton u nás nemá takovou tradici, jako například
v asijských zemích, kde je doslova náboženstvím. Co myslíte, že je
příčinou a co by podle vás mohlo k tomuto krásnému sportu přilákat
fanoušky?

Je to zábavný, chytlavý a kreativní sport a je škoda, že není
víc rozšířený, i když právě zažívá boom. To mě moc těší. Taky je skvělý na již
zmiňovanou fyzičku a celkové odreagování. Spálí se u něj spousta kalorií. To bude
zajímat především dámy. (úsměv)

 

Ale mluví se o něm stále jako o minoritním sportu…

 

Badminton má potenciál být velmi populární. Málokdo
například ví, že je olympijským sportem již dvacet let. Je ale malý členskou
základnou. To znamená, že je málo těch, kteří mají kartičku asociace a
pravidelně hrají. To je velká škoda. Pokud se lidé registrují a budou
pravidelně hrát, zvětší tím členskou základnu a badminton se ze škatulky minoritních
sportů dostane.

 

Může mít vliv na popularitu badmintonu i fakt, že je to
indoorový sport?

Určitě. Je to ale jediná, dá-li se to takto říct, nevýhoda.
Já bych také raději v teplých letních dnech běhal venku nebo hrál tenis a
přitom se i trochu opálil. Ovšem na druhou stranu, badminton se dá hrát za
jakéhokoli počasí a navíc je finančně nenáročný – jak ohledně výbavy tak i
samotného hraní.

 

V čem podle vás mají k sobě blízko tenis a
badminton a v čem naopak jsou zásadní rozdíly?

V první řadě jsou to dotace, kterými oba sporty
disponují. Rozdíl až několika nul. Bavíme-li se na profesionální úrovni,
samozřejmě. Jinak jsou si blízké, badminton je možná rychlejší, ale snadnější k naučení,
a tak i pro většinu lidí zábavnější.

 

Jak vás připravuje váš „mentální trenér“? Přiznám se, že
tento název slyším v češtině poprvé.

Dlouho jsme hledali pro mého sportovního psychologa Ivana
Křenka zajímavější termín. Až jsme to jednoduše přeložili z angličtiny,
kde se běžně používá termín „mental coach“. A co dělá? Ladí mě do C-dur, kde
nejsou žádné kříže. (smích)

 

Myslíte asi křížky… Vyznáte se v hudbě?

S Ivanem právě s hudbou experimentujeme. On je
sám muzikant, takže mi vybírá různou hudbu k relaxaci, k rozcvičování,
na spaní nebo k drilu v posilovně. Zkoušíme, co se nám líbí a co
funguje.

 

Na druhé straně kurtu stával při tréninku váš otec, také
Petr, který dnes funguje spíše jako váš manažer a vytváří vám zázemí. V čem
vidíte výhodu „rodinného spojení“? Máte rozdílné názory, či se spíše shodnete?

Táta mě trénoval odmala. Je ale přirozené, že už mě nemá
kam posunout dál, protože badminton jde hodně dopředu, hra se vyvíjí, soupeři
zlepšují. Už dávno to přesáhlo jeho možnosti. Vytváří mi ale skvělé zázemí, většinou
je to on, kdo se mnou jezdí po turnajích, především po těch evropských. Vycházíme
spolu skvěle.

 

Předpokládám, že je těžké najít dobrého trenéra a sparing
partnera…

Není to ani tak těžké, jako finančně náročné. Je možné se
domluvit s trenérem z Asie, který by mohl být levnější než z Evropy. Ten
ovšem nezná evropský badminton, nezná tolik nás hráče.

 

Jak to tedy řešíte?

Měl jsem velké štěstí, protože se mi nedávno podařilo domluvit
s člověkem, který byl elitním hráčem a se kterým se známe z okruhu. Navíc
je to Evropan a je stále lepší hráč, než jsem já, mohu se tedy hodně přiučit. Současně
jsem v něm našel i sparing partnera, o které je u nás nouze. Stěhuje se
z Holandska do Prahy s celou rodinou. Všechno je ale otázka peněz. Turnaje
totiž nejsou dotované, je tedy těžké shánět na vše finance.

 

Jaký je váš oblíbený, nejsilnější úder? Čím umíte soupeře
překvapit?  

Obíhaný forehand, podobně jako Federer, ovšem já ho hraju nad
hlavou. Umím s ním překvapit hlavně nové, mladé hráče. Ti většinou jen
koukají. S ostatními hráči se dobře známe, známe své údery i styl hry, takže
k překvapení už tolik nedochází.

 

Dá se říci, že na okruhu panuje přátelská atmosféra?

My jsme taková dobrá parta, přátelíme se s většinou
hráčů. Myslím, že je to tím, že badminton neovládají v podstatě žádné peníze a
my jimi tedy nejsme zkaženi.

 

Může vám být třeba až líto, když porazíte svého kamaráda?

To určitě ne. (smích)
Takhle to ve sportu nechodí. Bylo mi líto jednoho přítele, který se nedostal jako
první náhradník na olympiádu. To ano. Je to skvělý hráč. Ale abych někoho
litoval, že jsem ho porazil? Oni mě taky nelitují.

 

Umíte se před zápasem „vyhecovat“ sám, nebo to dělá trenér?

Na to, aby se mnou jezdil trenér či celý tým, obzvlášť na
turnaje v asijských zemích, chybí peníze. Často jsem tedy sám a musím to
nějak zvládnout. Dnes jsem už mnohem klidnější než dřív. Snažím se soustředit,
a pokud se mi podaří porazit hráče, kteří mají lepší zázemí, mám radost. Například
Francouzi jsou dnes dotováni státem. Na turnaje jezdí třeba pět hráčů a čtyři
členové týmu.

 

V roce 2005 se změnilo pravidlo ztrátování, což
znamená, že hráč neztrácí podání, ale boduje vždy při chybě soupeře. Ovlivnilo
toto nové pravidlo nějak výrazně hru?

Hra se změnila hodně, pro mě docela podstatně. Zkrátila se,
zrychlila. Více dnes hraje do not asijským hráčům. Spousta Evropanů dříve
sázela na taktiku, což v delším zápase převážilo fyzickou připravenost. Kdybych
si mohl vybrat, vrátil bych se k původním pravidlům.

 

Jste náročný na své sportovní vybavení? Co všechno máte
„dělané na míru“?

Náročný určitě nejsem. Na míru mám pouze oblečení na olympiádu
a to jen proto, že je mi buď dlouhé, nebo široké. Jinak rakety mám docela
obyčejné, takové si u nás může koupit kdokoli. Měním je zhruba každý půl rok,
kdy už jsou takové vyžvýkané. Dám je pak do dražby, nebo kamarádům, putují dál. 

 

Zažil jste nečekanou prohru na MS v Londýně v roce
2011, v prvním kole, právě v olympijské hale. Myslíte, že budete nervózní,
nebo vás tato zkušenost naopak vyhecuje k lepšímu výkonu?

Půjdu do toho s tím, že horší už to být nemůže. Nebudu
se tedy ničeho bát a pořádně si to užiju.

 

Na co jste se ve své olympijské přípravě nejvíce zaměřoval?

Především jsme se zaměřili na rychlost. Údery máme na
okruhu všichni podobně dobré. Vítězí ovšem ten, kdo se k míči dostává dřív,
lépe ho zpracovává a rychleji pak útočí.

 

Většina sportovců vnímá olympijskou medaili jako největší
odměnu, vrchol své kariéry. Souhlasíte s tím? Bude to také váš cíl?

Olympijský turnaj není paradoxně silnější než například mistrovství
světa, jako je to u jiných sportů. Má ale svoje kouzlo, které se dá zažít jen
jednou za čtyři roky. Proto je medaile tolik uznávaná a vážená a bojovat o ni
jistě budu. Mým cílem je ale první světová desítka. Myslím, že s mým novým
trenérem je umístění v top 10 reálné.

 

Byl jste jmenován vlajkonošem české výpravy. Dostal jste
přednost před Romanem Šebrlem, Barborou Špotákovou nebo Štěpánkou Hilgertovou. Cítíte
jistě zodpovědnost…

Moc se na to těším a vážím si toho. Vím, že to bude fyzicky
náročné, protože celý ceremoniál trvá přinejmenším pět hodin. Mnoho sportovců
jej právě z tohoto důvodu vynechává. Ale myslím si, že euforie
z takového zážitku zcela přebije jakoukoli únavu. Navíc vlajku ponesu jen
kousek, takže se není čeho bát.

 

Bojoval
jste s rakovinou varlat, dnes jste patronem nadace Rakovina věc veřejná. Jak
dlouho vám trvalo, než jste o rakovině mohl otevřeně hovořit a co k tomu
bylo tím hlavním impulsem?

Víte,
v takové situaci jsou jen dvě možnosti. Nejdříve jsme s týmem
nevěděli, jestli situaci budeme badmintonové asociaci vůbec zmiňovat a nevymluvíme
se na nějaké zranění. To jsem měl právě odcestovat na turnaj. Jenomže záhy nám
došlo, že vypadané vlasy již zraněním neobhájíme. Velice rychle poté, co jsme
to oznámili lidem okolo badmintonu, začaly přicházet ohlasy z médií z celé
České republiky. To byl impuls k tomu, abychom do toho šli naplno.

 

Překvapila
vás nějaká reakce okolí?

Překvapily mě
reakce, které naznačovaly, že si na svém boji s rakovinou dělám jméno. A překvapilo
mě, jak to bylo pro lidi zajímavé. Dřív, když jsem něco vyhrál, v tisku se
objevil nanejvýš malý článek, kterého si nikdo moc nevšímal. Najednou se objevily
titulky jako „Koukal bez vlasů“ a všichni byli ze dne na den nesmírně empatičtí
a moc je to bavilo.

 

Bylo vám
nepříjemné o sobě takto číst?

Věděl jsem, že
je můj příběh chytlavé téma. Jako každý si i já občas přečtu článek o lidském
neštěstí. Jenže to vám nedojde, dokud se vás to netýká.

 

Vzhledem
k tomu, že jste na kurt vstoupil jen pár týdnů po chemoterapii,
předpokládám, že jste nepochyboval o tom, že se k vrcholovému badmintonu
opět vrátíte.

To víte, že pochyboval,
hlavně ze začátku. Bylo to bezprostředně po operaci, kdy jsem bolestí v tříslech
nemohl vůbec chodit. Bál jsem se, že chodit nebudu vůbec, nebo budu
přinejmenším kulhat. Bolest ustoupila po třech týdnech. Dovedete si představit
tu úlevu.

 

Byl jste
spokojený s přístupem lékařů?

Velmi.

 

V hlavě
se vám musel honit nespočet scénářů. Zajímalo by mě, jestli si dovedete
představit, že byste dělal něco úplně jiného a co by to bylo?

Byl bych
asi……doktor. Vždy jsem si říkal, že kdybych nehrál badminton, tak bych se rád a
hodně učil. To studium medicíny jistě obnáší. A mimochodem, hrál jsem už
v období chemoterapie.

 

Prosím? Vy
jste byl asi zlobivý pacient. To neumíte odpočívat?

Ale umím. U
skleničky dobrého červeného či bílého vína, s rodinou, s přáteli… Stále
cestuji nebo trénuji, takže mám na své blízké málo času. Ani na dovolenou se mi
nikam nechce, pro mě je dovolená zůstat pěkně doma.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Hana Robinson

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno v restauraci Mlýnec v Praze www.mlynec.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

 

 

„Moulin Rouge byla
vždy spíše otázka prestiže a nezapomenutelné životní zkušenosti než peněz.“ Tereza Bonnet
Šenková

 

 

S Terezou
Bonnet Šenkovu žádné téma není tabu. Při rozhovoru s ní se náhle octnete v pařížském
Moulin Rouge, nejproslulejším kabaretu na světě. Podařilo se jí to, o čem
spousta dívek pouze sní. Žít v Paříži a tančit v Moulin Rouge! Po
ukončení kariéry v pařížském kabaretu založila v Praze školu Bikram
jógy, má hodného muže a krásnou dcerku. Setkání s touto dynamickou dámou
bylo silným zážitkem již od okamžiku, kdy vstoupila do dveří hotelu Alcron, kde
jsme ji spolu s Robertem Vanem fotili pro profesní magazín Best of. Na
krásné produkci s námi spolupracoval tým AVON Cosmetics a Veronika
Soukupová z kadeřnictví Honzy Hlaváčka.

 

 Jak jste se dostala
do Moulin Rouge? Pro českou dívku to není až tak běžné povolání.

Můj,
pro někoho romantický příběh, začíná v Olomouci, kde jsem studovala
anglické gymnázium. Francouz, můj budoucí muž, tam tehdy učil na Katedře
aplikované ekonomie Filozofické fakulty Univerzity Palackého a na plese francouzské
ambasády, kam jsem doprovázela svoji kamarádku, mě takzvaně uhnal. A už
nepustil. Po maturitě jsem nastoupila na AMU – obor taneční pedagogika,
odchodila rok a udělala konkurz na studia současného tance do Paříže. Těšila
jsem se na odjezd, umělecký život v rámci kosmopolitní taneční atmosféry a
občasné návraty na zkoušky do Prahy, kde jsem pokračovala s individuálním
studijním plánem. Říkala jsem si, že to bude romantické, můj Francouz mě bude
šatit a živit a já si budu užívat „prázdniny v Paříži“. (smích)

 

Ale Francouz to asi
viděl jinak, že?

Evidentně.
A tak mě místo na brigádu ke croissantům u Paula poslal na konkurz do Moulin
Rouge. Ještě teď tomu nevěřím. Šla jsem tam jen proto, abych mu dokázala, že mě
nevezmou. Jenže oni mě vzali. Smích.

 

Ale tancovat
v Moulin Rouge to je prestiž, co by za to tisíce neúspěšných kandidátek
dalo!

Já
vím, konkurzy na tanečnice do Moulin Rouge se pořádají po celém světě a sama
jsem později viděla, jak obrovský je o tuto práci zájem. Dnes už vím, že jsem
vlastně měla štěstí. Nečekaně jim vypadla tanečnice ze skupiny „nudes“ a vzali
mě přímo na místo, na které se normálně čeká i roky. Běžný postup je, že nejprve
musíte přežít nějakou dobu ve skupině tanečnic kankánu, nezranit se a pokud
zaujmete, může se vám povést povýšit do skupiny „nudes“, tj. mezi tanečnice
nahoře bez. Ale pozor, odhalená prsa pouze dokreslují tradiční výpravný kostým,
který spolu s vypracovaným a profesionálně školeným tělem vytváří jeden dokonalý
estetický celek. Stejně jako na Eiffelku, tak i na tento precizně sestavený
zážitek chodí nejen turisté z celého světa, ale i francouzské rodiny s dětmi,
když mají důvod k oslavě.

 

Váš Francouz musel
být na vás pyšný.

Ještě
dnes si pamatuju, jak sedím s Francouzem hned po konkurzu na terase jedné
restaurace ve čtvrti Montmartre a on kolemjdoucím turistům a číšníkům
vysvětluje, co že to vlastně oslavujeme. Z restaurace mi poslali kytku. Tak
jsem si řekla, že to nezačíná špatně a pomalu jsem se přestávala stydět. (smích)

 

Jak vás přijala Francouzova
rodina?

Francouz
je vychovaný tak, že respektuje maximálně svoji rodinu a jeho rodiče respektují
životní volby svých synů. U nich doma je to spíše o hodnotách života v
komunitě, já byla jedináček, na kterého byly vždy kladeny velké nároky. V
závěru nevím, co je lepší, ale máme to prostě jinak. Asi taky proto jsme spolu.
I po těch letech se neustále překvapujeme, jsem pro ně asi o něco spontánnější,
než u nich bývá zvykem. Pro ně je nejpodstatnější intelektuální stránka života,
já mám ráda, když se hlava s tělem potká. Nicméně se ke mně chovají slušně, i
když jsme každý z jiného těsta.

 

Jaký je denní
pořádek v Moulin Rouge? Jak vypadá den tanečnice?

Přes
den je to továrna, kde se dívkám chytají kostýmy, čistí se sál, co pamatuje
ještě Toulouse-Lautreca. Pilují se choreografie, aby bylo večer na scéně
předvedeno všechno s dokonalou přesností. Za scénou, třeba na dvou metrech
čtverečních, artisti z různých zemí procvičují své výstupy, není zde místo pro
chyby. A na chodbě potkáte holky, které si přišly v rámci udržení kondice třeba
zaběhat na pásu. Pánové chodí zvednout pár činek, aby vypadali večer na scéně
dobře, a těsně před představením se všichni nalíčí, zkontrolují, které role ten
večer tančí, místa, ze kterých nastupují, připraví si kostýmy a jdou se za
scénu zahřívat. První představení začíná v 21 hodin, ale hudba a orchestr
hrají už od 19 hodin. Hosté večeří, tančí, všichni jsou ve společenském oděvu.
Ve 23 hodin je další show, už jen se sklenkou šampaňského, a ta končí někdy
kolem jedné v noci.

 

Kostýmy na
vystoupení patrně nejsou levná záležitost, že?

Ty
nejnákladnější kostýmy stojí klidně i tisíce eur. Proto se o ně dennodenně stará
desítka švadlen. Přišije se každá upadlá perlička či natržený zip. A protože show
se bude hrát aspoň deset let, než ji uvidí celý svět, zaslouží si životnost
kostýmů, scény a choreografie pozornost.

 

Jak jsou placené
tanečnice v Moulin Rouge? Člověk by si řekl, že na tak prestižním místě musí
být i odpovídající plat?

Řadová
tanečnice dostává okolo 96 eur za večer. Samozřejmě ve srovnání s ostatními
tanečními projekty, na kterých jsem se podílela kromě vystupování v Moulinu, to
nebylo špatné. V té době i pro někoho se studentským vízem jako jsem byla já,
bylo nutné pracovní povolení. A na rovinu, děvčata z východu obecně znamenala
pro Francii potenciální risk prostituce. Takže pro mne Moulin Rouge neznamenal
jen výdělek, ale vedle mých studií mi naprosto prestižním způsobem legalizoval
můj pobyt ve Francii. Nicméně všichni si myslí, že tanečnice nejproslulejšího
kabaretu na světě přece musí vydělávat víc. Nemusí. Pro dámy, které přišly z
celého světa, aby se ucházely o tuto práci, to byla vždycky spíše otázka
prestiže a nezapomenutelné životní zkušenosti.

 

Fungovalo to třeba
tak, že jste v obchodě dostala lepší kousek masa?

Ve
Francii nejsou horší kousky masa. (smích)
Rozhodně hned poté, co jsem v lékárně, pekárně, kavárně, nebo řeznictví řekla,
že tančím v Moulinu, znali mě při příští návštěvě jménem a věděli, co si dám. Vytvářelo
to domácí atmosféru „Montmarterovské vesnice“, kde se všichni znali. A když
jsem začala mít problémy s kyčlemi, tak se pro mě hned našel ten nejlepší
specialista v Paříži.

 

Našla jste si tam nějakou
kamarádku? Dá se vůbec v takové branži vytvořit přátelský vztah, nebo
převažuje rivalita?

Je
pravda, že vztahy mezi děvčaty v Moulinu byly spíše povrchní. Rivalita
samozřejmě existovala, takže se o žádné srdečnosti nedalo hovořit. Všichni
chtěli do předních řad, na lepší místa a čím rychleji, tím lépe. Naučila jsem
se podat profesionální výkon, uspokojit vysoké nároky vedení, a nenechat se
osobně znechutit. Byla to práce, kde bylo třeba nasadit a navíc u toho
demonstrovat samozřejmou dávku nadšení. Byla to dobrá škola, ovšem můj osobní
život se odvíjel většinou mimo „Mlýn“. Přátelské vztahy jsem si vytvářela spíše
mezi lidmi ze zákulisí – od kostýmů a z administrativy. Tam, kde jsem mohla
mluvit francouzsky.

 

A jakým jazykem se
mluvilo v Moulin Rouge?

Oficiálním
jazykem mezi tanečnicemi byla angličtina a mnohé dámy i po letech v Paříži
uměly francouzsky sotva tři slova. To mi přišlo na začátku trochu smutné, když
se v jednom místě setkává tolik kultur, mentalit, národností a různých lidí, že
nedochází k většímu sdílení. Pak jsem se to ale naučila nechat být.

 

Zažila jste tam
něco, co vám navždy utkvělo v paměti?

Zážitků
jsem si ze „Mlýna“ odnesla spousty. Vzpomínám, jak jsme přes zimu hráli matiné,
tj. představení, která začínají už v 15 hodin odpoledne a jsou určena hlavně
pro důchodce, co se sjedou autobusy ze všech koutů Francie. To bylo vždy
příjemné tancování. Na rozdíl od japonských turistů, co „dělají Evropu“ za 5
dní a během večerní show nám usínali nad šampusy, babičky a dědové na nás
čekali u východu s rozzářenýma očima. Jinak ale celé mé působení v Moulin
Rouge bylo hlavně lekcí disciplíny a respektu, ve své podstatě dvou aspektů
jógy.

 

Seznámila jste se
během vašeho působení v Moulin Rouge s někým zajímavým?

O
zajímavé lidi tam nebyla nouze. Ale to nebylo jen Moulinem. Pro mě to byla
Paříž samotná. Nejzajímavější lidi jsem potkávala v rámci svých studií. Sjížděli
se tam lidé z celého světa, aby se učili, získali první profesionální umělecké
zkušenosti, připravili se na konkurzy a společně se podělili o své zážitky z
jiných zemí.

 

A seznámení
s americkou lektorkou jógy vás posunulo zase někam dál…

Potkala
jsem choreografku, se kterou jsem později spolupracovala a která mě seznámila s
Bikram jógou. Ona ji znala z New Yorku. A tak to pro mě všechno začalo. Nenásilně
jsem přešla ze scény, kde na mě svítily reflektory a kde to bylo hlavně o tom,
jak to vypadá, do vytopené místnosti, kde to najednou bylo i o tom, k čemu to
vlastně je. V té době jsem už začínala mít problémy s kyčlí a později musela na
operaci. A byla to právě Bikram jóga, která mě hned po tomto zákroku vrátila na
scénu. Takže jsem stále tančila, k tomu cvičila, a poté, co jsem si udělala
certifikát na vyučování této fantastické rehabilitační metody, jsem začala v
Paříži Bikram jógu i učit.

 

Kdy jste
definitivně skončila s prací tanečnice v Moulin
Rouge?

Po
třech letech práce, a to proto, že jsem se rozhodla věnovat více času zkoušení
s taneční company, se kterou jsem už nějakou dobu pracovala. Navíc jsem
začínala mít vážné problémy s kyčlí, takže s neléčeným zánětem jsem si musela
vybrat. Začínala jsem chápat, že přetažené tělo se začíná stavět na zadní a já
hledala rychlou alternativní metodu, jak se o něj přece jen trochu starat.

 

Chirurgickému
zákroku jste se ale nakonec přece jen nevyhnula…

Nevyhnula,
ale právě díky tomu jsem si na vlastní kůži mohla otestovat neuvěřitelné
rehabilitační účinky Hatha jógy v teple. Tři měsíce po operaci obou kyčlí jsem
byla zpět na scéně. Najednou jsem objevila něco, co mi naprosto nahradilo
intenzitu prožitku v tanci. V rámci mého každodenního cvičení Bikram jógy jsem
procházela celou řadoubolestí, které ale měly terapeutický charakter a
překvapilo mě, jak rychle se moje kyčle uzdravovaly. Když jsem byla zpátky ve
formě a na scéně, bylo mi jasné, že se chci této neuvěřitelně intenzivní józe
věnovat profesionálně.

 

Kdy jste dospěla
k tomu, že se vrátíte zpět domů, do Čech?

Hned
poté, co jsem si sama na sobě vyzkoušela, jak dokonale tato rehabilitační
metoda funguje. Jednoduše jsem ji chtěla vzít domů s sebou. Bikram jógu jsem
přidala do svého tréninkového režimu stejně jako celá řada sportovců. O rok
později jsem se odjela vyškolit do Los Angeles do školícího centra přímo k
jejímu zakladateli, Indovi Bikramu Choudhurymu. Potom jsem rok učila v Paříži a
v červnu roku 2006 jsme otevřeli první studio Bikram jógy v Praze.

 

Jaké bylo školení
přímo u zakladatele, pana Bikrama Choudhuryho v Los Angeles?

Dva
měsíce jsme absolvovali pod vedením Bikrama osobně. On je docela šílený muž,
bylo to tedy docela šílené. (smích)
Moc nespíte, moc nejíte, cvičíte a učíte se s ostatními 300 lidmi, kteří se
sjeli z celého světa, aby tuto jógu mohli pak u sebe doma vyučovat v té podobě,
ve které doopravdy posledních 40 let všude po světě funguje.

 

V čem je
Bikram jóga jiná?

Bikram
jóga, originál hot jógy, se cvičí ve 42 stupních horka. Takže lidé, kteří
nesnáší teplo, si vytvoří zdravý vztah k pocení a naučí se dodržovat správný
pitný režim. Doby, kdy se jim dělalo z horka špatně v tramvaji, jsou ty
tam. Bikram jóga je jedinečná tím, že její ustálenou formu 26 poloh a dvou
dýchacích cvičení najdete všude po světě a že je vám předávaná přesně tak, jak
ji její zakladatel sestavil. Všichni její instruktoři měli štěstí být vyškoleni
přímo Bikramem osobně a nikdo z nich se ji nesnaží udělat ani zábavnější, ani
originálnější, ani méně náročnou, jen proto, aby se klientům zavděčil.

 

Pro koho je Bikram jóga
vhodná?

Bikram
jógu mohu doporučit všem, kteří trpí typickými problémy spojenými s dnešním
životním stylem. Ať už to jsou chronické bolesti zad a páteře, migrény,
nespavost, obezita, astma, nebo jen potřebují posílit imunitní systém či zvýšit
psychickou odolnost. Bikram jóga je pro všechny, kteří se nebojí nechat se u
nás tak trochu „zabít“, aby se vzápětí cítili jako znovuzrození. (smích)

 

Proč se cvičí
zrovna v 42 °C?

Jedná
se o teplotu, která je jen o trochu vyšší než naše vnitřní teplota, i když se
potíte a odpařováním ochlazujete své tělo, svaly neztrácejí tolik teplotu v
prostoru. Tkáň je tedy neustále zahřátá, pustí vás v protažení mnohem víc do
hloubky, navíc předcházíte zranění. V Indii, v kolébce jógy, je teplo a vlhko.
Na Západě lidé platí za cvičení v klimatizovaných místnostech, což tělu
samozřejmě rovněž prospívá, ale efekt není tak hloubkový.

 

Jak lidé reagují na
cvičení v horku?

Každý
člověk reaguje na cvičení v teple jinak. Většina lidí si to zamiluje už od
prvního okamžiku. Pocit prohřátí, protažení a posílení kapacity plic. Někomu se
ale může točit hlava, než se správně naučí dýchat, někdo hned zrudne, když není
správně napitý. Někdo první lekci jen odsedí, protože přišel na lačno a jak
zrychlujeme metabolismus, není mu nejlépe. Většinou už první lekce nabídne
perfektní vodítko k tomu, jak se k sobě máme chovat. U nás se obecně nedodržuje
pitný režim. První lekce je vždy exkurze do neznáma a není nutné, aby nováček
cvičil všechny polohy.

 

Co doporučujete
začátečníkům?

Aby
před první lekci pili hodně vody bez bublinek, nechodili úplně na lačno a
snažili se dělat jen to, co je v jejich silách. Poprvé je to spíše mentální než
fyzická výzva.

 

Jak začátečníci
reagují na první cvičení?

Napoprvé
jsou v šoku, po prvním týdnu už vidí, že se odvodnili a vyfoukli, že se jim
lépe tráví a dýchá. Pak už bez toho nemůžou být. (smích)

 

Takže na ní člověk
získá závislost?

Je
to jako s čištěním zubů. Děláme to každý den, protože jsme závislí? Spíš proto,
abychom nemuseli k zubaři. Nicméně endorfiny fungují už od první lekce.
Najednou je nám líp. Já sama, kdybych necvičila, tak nechodím.

 

Mohou Bikram jógu
cvičit i děti?

Děti
chodí až ve věku, kdy se jim vytvoří potní žlázy po celém těle, což bývá okolo
devíti let. Je to ovšem individuální. Vedle pocení je třeba, aby se byly schopné
alespoň na chvíli soustředit. Na začátku je pouštíme jen na sérii cviků na
podlaze. Až když dostatečně posílí, mohou cvičit celou sérii. Většinou jim to
jde náramně.

 

Chodí k vám
cvičit i známé tváře?

Chodí.
Třeba před časem chodila Jitka Čvančarová, můj oblíbený Jaromír Hanzlík a Táňa
Vilhelmová. Teď hodně cvičí Ivanka Jirešová, Terezka Voříšková a další.

 

Vím o vás, že máte
dvouletou dcerku Valentinu. Jaká jste matka?

Vzhledem
k tomu, že jsem nikdy nepřestala pracovat a dnes už máme dvě studia a
spoustu instruktorů, nejsem ta matka, co je s dítětem doma od rána do
večera. Valentinka chodí od roku na tři dny v týdnu do jesliček. Předtím jsem
ji s sebou brala do studia. Je zvyklá, že maminka odchází a přichází, nemá
s tím problém, naopak. Má ráda lidi a zatím to vypadá, že jí to prospívá.
Tak se to všechno snažím zvládnout bez větších výčitek svědomí.

 

Jak je na tom
s jazyky?

Česky
mluví perfektně. Francouzštinu ale zatím hezky motá, Francouz šílí. (smích)

 

Jak to máte s
mateřským instinktem?

Vzpomínám
si, jak mi všichni říkali: neboj, porodíš a budeš vědět přesně, co dělat. Porodila
jsem a nevěděla jsem nic. (smích) Všechno
jsem se musela naučit. Čekala jsem, až přijdou nějaké instinkty, ovšem nic nepřicházelo.
Vím jen, že svoji dceru miluju a zbytek dělám, jak je třeba.

 

Kojila jste dceru?

Kojila
a odstříkávala sedm měsíců. Někdy jsem večer byla v práci. To dával malé
pít Francouz z lahvičky. Byla zvyklá na to, že večer kojí Francouz a přes
den maminka. V noci ten, komu zbývala síla. (smích)

 

A nestýská se vám
někdy po Moulin Rouge?

Nestýská.
Už to beru jako minulý život, díky němuž jsem ale v tomhle životě někde
dál. Jen se mi o něm někdy zdá.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text:
Dita Brančíková

Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz

Make
up: Mili Dvořáková – AVON Cosmetics www.avoncosmetics.cz

Vlasy:
Veronika Soukupová www.honzahlavacek.cz.

Foceno
v hotelu Radisson Blu Alcron www.alcron.cz

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

„Raději mám tréninky kratší a intenzívní než dlouhé
proložené taktickými vstupy a případnou fyzičkou bez míče.“ Ivana Večeřová

 

 

 

 

 

O Ivaně Večeřové, jedné z našich
nejúspěšnějších basketbalistek, by se dalo napsat, že je to dívka, která
rozplakala prezidenta Klause. Nebylo snad média, které by nezachytilo pana
prezidenta, jak dojetím nad úspěchem našich děvčat na Mistrovství světa
v basketbalu žen v roce 2010, mačká slzu. Také si je potom všechny
pěkně pozval na Pražský hrad, kde je za krásné druhé místo ocenil.

 

Proto začnu otázkou: Jak bylo na
Hradě?

Už samotná účast i dojetí pana
prezidenta v Karlových Varech byly velkou podporou a oceněním práce celého týmu.
Přijetí na Hradě je zážitek na celý život. Je fajn, mít prezidenta velkého
sportovce a ještě k tomu basketbalistu. Trošku mě mrzí, že učitelé ve školách nevedou
dnešní mládež více ke sportovní všestrannosti a že v oblíbenosti u děvčat i
kluků vede florbal. Třeba se mi to podaří změnit a nadchnout děti pro
basketbal.

 

Pan prezident Klaus prý jako jediný z vás dostal zlatou medaili?

Ano, dostal od nás zarámovanou
zlatou medaili. A my ostatní stříbrné, také jsme byly stříbrné, že? Ale on je
prezident, takže to byla zlatá. (úsměv)
Bylo to takové naše poděkování za jeho podporu.

 

Pojďme si teď popovídat o vašich
prvních basketbalových krůčcích, ale ještě před tím mě napadá jedna otázka… Kdo
nebo co je to vlastně pivot?

Pivot je v basketbalu označení
pro podkošového hráče. Tedy pro i mě. Legrační je, že v házené to naopak bývá nejmenší
hráč, který rozehrává na brankovišti. A pivot je také základní prvek v míčových
hrách s driblinkem, tzv. pivotování. Je povoleno bez driblinku, s jednou
nohou stále spojenou se zemí, druhou nohu ze země neomezeně zvedat. A jelikož
pro pivoty není při jejich výšce driblink zrovna typický a riskují při něm
ztrátu míče, využívají pro svůj pohyb hojně pivotování.

 

Vzpomenete na vaše začátky
v rodném Šumperku?

Samozřejmě. Basketbal jsem vnímala
jako sport pro vysoké lidi, takže jsem po něm odmalička pokukovala. Nejdříve se
mi kryly tréninky potenciálního týmu se schůzkami Pionýra, tak jsem chodila do
atletické přípravky. Domnívám se, že pro veškeré sporty je to ideální začátek. V
devíti letech jsem objevila jiný tým, který už dva roky fungoval. Trenér nejdříve
říkal, že neví, jestli dokážu ty dva roky dohnat. Byla jsem navíc o 1–2 roky
mladší než mé spoluhráčky. Když ale na první prohlídce spočítali můj růstový
potenciál na 192–193 cm, měl trenér o mé pozici jasno. Trénovali jsme dvakrát
týdně, od sedmi hodin před vyučováním. V patnácti letech už jsem hostovala do
nejvyšší soutěže žen do Olomouce.

 

Víte, po kom jste zdědila svoji výšku 195 centimetrů?

Asi po rodičích, tatínek je hodně
vysoký a přes dva metry měl údajně také pradědeček. A všichni máme hodně dlouhé
nohy.

 

A ve škole jste vyčnívala?

To ano. Už když šel můj brácha
k zápisu do první třídy, a mně byly tehdy čtyři roky, si paní učitelka
myslela, že nastupuji také. Stála jsem u zdi a vzpomínám si, jak mi říkala:
„holčičko, na tebe nezbylo místo“? Nicméně v první třídě jsem byla
tlouštík, ale zase jsem potom měla z čeho čerpat. Rostla jsem totiž
opravdu hodně dlouho, ještě po patnáctém roku jsem povyrostla o sedm
centimetrů. A to už většina dětí neroste.

 

Deset let jste hrála za
Gambrinus Brno. Jaké byly vaše největší úspěchy v této éře?

Bylo to let jedenáct. Určitě
raritou je jedenáct po sobě jdoucích českých titulů a jedenáct českých pohárů.
Za celou tu dobu jsme prohrály v domácí lize pouze dvě utkání. Zároveň bylo moc
příjemné účastnit se všech euroligových bojů (sedm účastí ve Final Four) a v
roce 2006 Euroligu vyhrát. Měla jsem veliké štěstí a jsem moc ráda za to, že
jsem mohla být součástí takové úspěšné generace. I pro národní výběr to byla
ohromná deviza – trénovat celý rok všichni pospolu včetně trenéra. To se hned
tak nezopakuje…

 

V roce 2008 jste
přestoupila do španělské Valencie (klub Ros Casares Valencia). Jak bylo ve
Španělsku? Co vás tam nejvíce zaujalo a jací byli tamní lidé? Dovedete si
představit, že byste tam zůstala natrvalo?

Španělsko je pro život velmi
příjemná země. Jen přístup místní manažerky byl hodně zvláštní. Jejími metodami
jsem si dost poničila zdraví. Navíc mi dvakrát dvě hodiny tréninku denně
přijdou dost zbytečné. Raději mám tréninky kratší a intenzívní než dlouhé
proložené taktickými vstupy a případnou fyzičkou bez míče. Myslím, že se
fyzička, taktika i individuální dovednosti dají ideálně zvládnout v jednom
cvičení. Životně to bylo ovšem absolutně nenáročné. Tím víc, že jsme byly v
týmu spolu s Janou Veselou, mou spoluhráčkou z Brna i reprezentace a mou velkou
kamarádkou. Španělé jsou k cizincům velmi vstřícní a milí, trpělivě nás slovo
po slovu učili španělštinu (sami totiž většinou jiný jazyk neuměli), mluvili
pomalu a vždy jsme byly vítány. Již po dvou měsících jsme rozuměly všem pokynům
trenéra a před Vánoci jsme si dokázaly ve španělštině již i povídat. Navíc
příjemné klima, krásné město, víkendové obědy na pláži, výlety, celoroční
posezení ve venkovních kavárnách – ideální země pro život. Ale kdybych tam
zůstala, chyběla by mi rodina, hory a další věci, na které jsem zvyklá odmalička
z domova. Dodnes se ovšem do Valencie každé léto vracím. Mám tam několik
kamarádů, s kterými udržuji kontakty i z Čech.

 

Následující rok jste strávila v tureckém
Istanbulu. Jak byste zhodnotila vaše působení v této, pro nás už poněkud
exotické zemi?

Byl to zase úplně jiný rok než ve
Valencii. Španělštinu jsem musela vyměnit za angličtinu a i ta mi byla většinou
na nic. Lidé v Turecku buď nemluví anglicky téměř vůbec, nebo naopak
studovali v USA a mluví brilantně. Evropan je pro Turka skutečná exotika. Nebyl
to lehký rok, ale zase to byla zkušenost a měla jsem více čas sama na sebe a
ujasnila jsem si v životě některé věci. Velkou část sezóny jsme s týmem strávily
na tzv. kempech. Tedy v hotelu místo doma. Stalo se tak, že jsme například v
listopadu spaly doma snad jen čtyři noci. Galatasaray byl nováčkem v Eurolize,
tak jsme neměly příliš velkou šanci na úspěch. V tureckém poháru se nám z trůnu
podařilo sesadit největšího rivala Fenerbahçe (mezi oběma kluby panuje rivalita
asi jako mezi Spartou a Slávií v českém fotbale, člověk se fanouškem už rodí).
Ale v lize jsme už na favorita nestačily a skončily druhé. Pro život je hodně
zajímavé strávit delší období v tak velkém městě jako je Istanbul (s větším
počtem obyvatel než má celá ČR) a poznat kulturu tak rozdílnou od té naší. Také
atmosféra a historie města mě hodně oslovila.

 

Kamarádka se provdala do Turecka
a říkala mi, že Turci jsou sice velmi galantní, ale pouze k cizím ženám.
Doma, kde mají „to své jisté“, se prý z charismatického Turka stává Turek
uzurpátor. Zažila jste tam během svého působení někdy něco podobného?

Ačkoliv jsme žily v Turecku rok, nějak blíž k rodinám jsme se
nedostaly. Turci si své rodiny střeží. K nám byli vstřícní, slušní, ale blíž
k sobě nás nepustili. Je pravda, že manželky jsou schované za zdmi domů a
ven skoro nevychází. Navíc bylo cítit, že ani nemají zájem, abychom se naučily
jejich jazyk. Byli rádi, že se před námi mohou bavit, aniž bychom jim rozuměly.
Co mě ještě překvapilo, jak si všichni vykají. I na hřišti vám spoluhráčky
vykají. Je to naprosto odlišná kultura a přiznám se, že bych si nedokázala
představit tam žít natrvalo.

 

Na loňském mistrovství světa
jste byly stříbrné, v boji o zlato vás porazily Američanky. Ale přesto to
byl obrovský úspěch, který slavila celá země. Jak se vám odcházelo
z reprezentace po takových ovacích?

Je to moc fajn loučit se úspěchem.
Tím víc mě mrzí, že jsem se i s ligovou úrovní mohla rozloučit medailí, ale
tuto šanci jsme nevyužily. Kvůli mému působení v reprezentaci a také kvůli četným
nemocem a zraněním v týmu v průběhu sezóny jsme neměly příliš možností na
dokonalé sehrání týmu a nacvičení krizových situací a návyků, což nám potom v
posledních utkáních chybělo.

 

Máte svého oblíbeného trenéra?

Myslím, že jsem nikdy neměla problém
s žádným z trenérů. Snad jen příliš direktivní přístup trenérů v Turecku mi moc
neseděl. Samozřejmě basketbalově mi nejvíce dali mládežničtí trenéři (Libor
Dvořáček v Šumperku, pánové Žahour a Soukup v reprezentacích kadetek a
juniorek) a potom mě rozhodně velmi ovlivnilo jedenáct let v Brně a
reprezentaci pod panem Bobrovským. Snažím se pochopit filozofii každého
trenéra, vyjít mu vstříc i pomoci v šíření atmosféry, pochopení a bojovnosti v
týmu.

 

Na začátku jste zmiňovala florbal. Já ani pomalu nevím, o jaký sport jde,
a vy říkáte, že je u současné mládeže nejoblíbenější? Proč?

Osobně si myslím, že pro učitele je
pohodlnější, když žáci hrají florbal, než třeba basketbal. Honí se
s plastovými hokejkami za balónkem, svým způsobem si nemohou ublížit. Na
druhou stranu jsou stále v předklonu, což určitě neprospívá zádům. Navíc do pořadu
České televize „Timeout“, který se kdysi zabýval basketbalem, volejbalem a
házenou, teď přibyl i florbal a věnují mu tam nebývalý prostor, což popravdě
nechápu.

 

Nedávno jste ukončila sezonu v
klubu Valosun Brno, už víte co dál?

Co bude dál, částečně vím i nevím. Každopádně
vím, že musím začít myslet na své zdraví a uvažovat o operaci, která pomůže
mému budoucímu bezbolestnému pohybu. I můj věk je více než ideální pro založení
rodiny. V této otázce tedy není moc o čem přemýšlet. Čemu se budu věnovat v
další etapě svého života, ještě přesně netuším a někdy mě to i trošku děsí.
Základ ve vzdělání mám – vystudovanou ekonomii na Masarykově univerzitě v Brně.
Zároveň ale vím, že se kolem basketbalu a sportu pohybovat chci a bylo by škoda
všechny zkušenosti jen tak zahodit a věnovat se oboru úplně novému. Sport v mém
životě své místo bude mít i nadále. Jak velké, to uvidíme…

 

Co vy a Brno?

V Brně jsem strávila více jak
třetinu svého života a s největší pravděpodobností se na jihu Moravy usídlím i
pro zbytek života. Trošku mi v Brně chybí hory a klidnější životní tempo.
Brněnský život (vyjma toho nočního) se přesunul z centra města do nákupních a
zábavních center. To mi na dnešním životním stylu vadí asi nejvíce.

 

Jste krásně štíhlá a vysoká.
Nechtěla jste někdy dělat modelku?

Kdysi mě na nádraží v Olomouci
zastavil pán, kterému jsem se asi zamlouvala pro modeling. I na ME 1999 v
Polsku mne oslovil jeden z fotografů. Zajímavý život by to asi byl. Pokaždé je
to příjemná odměna, nakouknout do profese druhých a nafotit nějaké pěkné fotky
pro propagaci týmu.

 

Překážela vám někdy vaše výška
v běžném životě, měříte tuším 197 centimetrů?

Kdybych nehrála basketbal, asi by mi
byla má výška spíše na obtíž. Ale takto jsem se naučila s ní žít. Samozřejmě se
mi těžko sedí v letadle či v divadle, musím hledat auta s větším prostorem pro
nohy i hlavu, nadměrné velikosti bot i oblečení, ale na druhou stranu zase v
davu vždy vidím, co se děje a doma můžu mít skříně až do stropu. Vše má své plusy
i minusy.

 

Při studiu vašeho životopisu
jsem narazila i na informaci, že jste chodila s partnerem, který byl o
hlavu menší, a vaší mamince se to prý moc nelíbilo.

Tak ona měla zkušenosti a věděla,
že mi jednou začne vadit, že jsem ve vztahu fyzicky stále ta větší a silnější.
Ve chvíli, kdy si jej mí rodiče oblíbili, tak jsme se rozešli. Ale bylo to moc
fajn období.

 

A důvodem vašeho rozchodu byla vaše výška?

To byla kombinace všeho možného,
byly to krásné časy, ale prostě to nevyšlo. Nicméně máme spolu dnes pěkné
vztahy, za což jsem ráda. Rád fotí a mám od něj několik opravdu pěkných fotek.

 

Máte vystudovanou vysokou školu.
Určitě to není jednoduché studovat vysokou školu a u toho být
v reprezentaci. Jak jste to zvládala?

Vystudovanou mám „pouze“ jednu
vysokou školu, Ekonomicko-správní fakultu MU v Brně. Těžké to bylo, a je fakt,
že během toho období se nedalo stoprocentně věnovat ani škole ani sportu. Ale
jsem ráda, že se mi podařilo obojí skloubit a že mám zadní vrátka. Dnes už si nedokážu
představit, že bych se do školy vrátila. I když teď plánuji rozšíření trenérské
licence a to bude též o studiu. Je to další motivace. Můžu hodně čerpat ze
svých zkušeností, což mi rozhodně pomůže.

 

Co vás v současné době těší
a co trápí?

Těším se na novou životní etapu,
ale trošku mi dělá starosti, jak se začlením do nové společnosti. Jsem ale
zvyklá se se životem prát. Teď se těším, že v létě trošku zvolním životní
tempo, odpočinu si a pak se vrhnu znovu a s elánem do práce. Vím ale, že lehké
to rozhodně nebude…

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Carlos Novotný www.carlosnovotny.com

Publisher: magazín best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„U dálkového plavání jde
hlavně o pobyt v přírodě, což mi nesmírně vyhovuje.“ Rostislav Vítek

 

 

 

 

 

Být
několikanásobným mistrem republiky v dálkovém plavání, reprezentovat na olympiádě
v Pekingu, zúčastňovat se světových soutěží, to už chce nějaký trénink! Nejen o
úspěších, ale také o úskalích a o přípravě na plaveckou disciplínu, která je
součástí triatlonu, se můžete dočíst v rozhovoru s českým
reprezentantem v dálkovém plavání – Rostislavem Vítkem.

 

Pro
koho byste řekl, že je plavání ideálním sportem? Souvisí tato volba
s nějakým konkrétním povahovým rysem?

Pro všechny, co mají
rádi vodu jako živel a dokážou v ní být i hodiny. Je to jak pro kliďase,
tak pro nerváky, a až čas ukáže, zda je to pro toho či onoho ideální. Třeba já
začínal u hokeje, ale když to šlo, na koupáku jsem byl od rána do večera.

 

Jaké
existují plavecké disciplíny?

V bazénovém
plavání jsou to disciplíny 50, 100, 200, 400, 800 a 1 500 metrů volný způsob, 50,
100 a 200 metrů motýlek, znak a prsa a 100, 200 a 400 metrů polohově, což jsou
všechny styly v jedné disciplíně. V dálkovém plavaní jsou oficiální
disciplíny 5, 10 a 25 km, které se plavou na mistrovství světa a Evropy. Na olympijských
hrách je v dálkovém plavání pouze jedna disciplína a to 10 km. Potom se
plave na různé vzdálenosti, ale to už záleží na pořadateli, jakou zvolí. Například
světový pohár se plave na 10–88 km, což je nejdelší existující závod. Nejdelší
závod v moři se plave z ostrova Capri do Neapole a měří 36 km (ten se mi podařilo
dvakrát vyhrát).

 

Kdy
se plavání objevilo poprvé na olympijských hrách? Zaznamenal jste
v historii nějaké zajímavé údaje?

Abych pravdu řekl, tak přesně
nevím, od kdy je plavání olympijským sportem, ale co si pamatuju zajímavého,
tak to, že americký plavec Johnny Weissmuller, který OH vyhrál několikrát, pak hrál
slavného Tarzana, ale jaký rok se psal, to taky nevím. Tuším, že to bylo před
druhou světovou válkou. Další významnou olympijskou událostí bylo 7 zlatých medailí
na OH v Mnichově v roce 1972, které získal Američan Mark Spitz. O
jednu zlatou medaili jeho výkon překonal další Američan Michael Phelps na OH v Pekingu
v roce 2008, kde už jsem startoval také.

 

Jaké
byly vaše pocity z účasti na olympiádě?

Úplně úžasné, protože účast
na olympiádě byla mým snem. Protože se mi to poprvé podařilo až ve 32 letech, o
to větší prožitek jsem z toho měl. Strašně moc jsem si to vnitřně užíval.

 

Plánujete
další účast?

Rád bych si plánoval,
ale naplánovat to nejde. V dálkovém plavaní je tak těžká kvalifikace, že
v mém věku bude zázrak, když se tam probojuju. Je to pouze pro 25
vyvolených plavců z celého světa. Ale šanci budu mít, a to letos 10. června
v portugalském Setúbalu, kde se pokusím kvalifikovat mezi 25 nejlepších
dálkových plavců na světě.

 

Je
příprava na olympiádu v něčem jiná než příprava na běžné závody?

Olympiádě se věnuje jen
větší pozornost a to díky tomu, že je jednou za čtyři roky, ale jinak se v mé
přípravě nic zvláštního neodehrává. Snažím se trénovat jako v minulosti, ovšem
každým rokem je to těžší a těžší.

 

Na
který z vašich závodů nejčastěji vzpomínáte a proč?

Nejčastěji vzpomínám na
ty závody, na kterých jsem uspěl. Takže Capri – Neapol (36 km) 2009 a 2011, kdy
jsem vyhrál. Nebo na závod v Argentině ze Santa Fe do Corondy na 57 km
v řece v roce 2009, kdy jsem doplaval třetí, pouze tři vteřiny za
vítězem. Všechno jsou to nesmírně těžké závody plné emocí a bolesti. Nemůžu
opomenout OH 2008 v Pekingu. To jsem bral jako odměnu za svou dlouholetou
dřinu.

 

 Kolik
závodů za rok absolvujete a kde?

Teď jich už moc neplavu
vzhledem k tomu, že máme dvě malé děti – dvouletého Marka a čtyřletou Natálku.
Snažím se vybírat závody podle důležitosti. Tento rok jsem zatím absolvoval
závody v Argentině, Izraeli a Mexiku a čeká mě olympijská kvalifikace v Portugalsku,
pak Capri a dál uvidím, jak se bude sezóna vyvíjet. V září máme mistrovství Evropy,
takže je možné, že to bude můj poslední závod v profesionální kariéře.

 

Máte
vůbec čas poznat kulturu jiných měst či zemí, které v rámci závodů navštívíte?

Moc se toho kromě
závodů stihnout nedá… Nejezdíme tam na dovolenou, že? Ale čas trochu je, a když
se chce, tak stíháme poznat i kulturu. Například v Hongkongu mě jednou pozval
český velvyslanec, že mi ukáže zajímavá místa, a bylo to super. Nebo
v Argentině se o nás perfektně stará česká komunita, což jsou většinou
potomci Čechoslováků.

 

Jak
je vlastně profesionální plavec hodnocen? Podle výsledků? Jaká jsou kritéria
hodnocení?

Přesně tak, je to podle
výsledků. Na začátku sezóny se určí kritéria a podle nich se pak hodnotí. Většinou
mám do 6. až 8. místa na mistrovství Evropy a do 8. až 10. mistrovství světa. Podle
toho se pak hodnotí.

 

Jak
velký tým lidí s sebou potřebujete mít na závodech?

S sebou na závody nepotřebuji
v podstatě nikoho. Občas cestuju i sám. Když jedeme jako reprezentace, tak
je s námi téměř vždy i masér(ka).

 

Kolik
hodin denně průměrně trénujete a jaká je tolerance vynechání tréninku
s ohledem na zachování dobré kondice?

Denně trénuju ve vodě
4–5 hodin 10–18 km podle tréninkového období. Když vynechám týden kvůli nemoci,
tak to ještě není tak hrozný. Pokud by to byla delší doba, jako když jsem
v roce 2010 úmyslně nešel do vody měsíc, tak pak jsem to rozplavával
několik měsíců, než jsem se dostal na stejnou úroveň jako předtím.

 

Přeplavat
kanál La Manche byl váš vysněný cíl? Jak jste k této příležitosti
přistupoval, co bylo rozhodující?

La Manche nebyl od
počátku můj cíl nebo sen, ale tato myšlenka mi byla vnuknuta a já se toho
chopil tak, že jsem chtěl hned překonat světový rekord, i když jsem věděl, že
napoprvé se to nikomu nepovedlo. A při podmínkách, které panovaly v den
mého pokusu, se to nepovedlo ani mně. Nikdo z těch, kdo o podmínkách na La
Manchi něco vědí, nevěřil, že bych mohl plavat rychleji než osm hodin. Opravdu
jsem moc příznivé podmínky na rekord neměl, ale o to víc jsem se chtěl porvat s časem.
Do poloviny kanálu La Manche jsem byl rychlejší světového rekordu, ale na konci
mě zbrzdil protiproud a já zaostal za rekordem o 18 minut.

 

Na
co myslíte, když plavete několik hodin? Čím si udržujete koncentraci na cíl?

Při závodě se snažím
koncentrovat na udržení dobrého tempa a na to, co se děje ve skupině plavců – kdo
na tom jak je, zda se někdo nepokusil o trhák apod. Při tréninku se koncentruji
hlavně na správnou techniku plaveckého záběru a kvalitu tréninku. A občas mi
myšlenky jen tak plují kdesi v dálce.

 

S vrcholovým
sportem jde ruku v ruce psychika sportovce. Jak tento fakt zohledňujete
vy, jak pracujete s koncentrací a udržením dobré psychiky?

Udržení správné
koncentrace to je každodenní dril. Učil jsem se postupem času a s přibývajícími
závody. Je to hlavně o zkušenostech. Jak se zachovat v určitých kritických
momentech, to se podle mě jinak než praxí naučit nedá.

 

Co
v tomto sporu postrádáte po technické stránce, v rámci zázemí?

Po technické stránce je
to u nás s bazény velice špatné a v podstatě nemáme žádné sportovní
centrum, kde by se vrcholoví sportovci mohli pořádně připravit na vrcholné
soutěže. Proto musí skoro všichni jezdit do zahraničí. Ve sportu je rovněž všeobecně
zanedbávána strava a většina plavců, a myslím, že i jiných sportovců, se snaží vše
dělat sama podle svých schopností a možností. Přitom v dnešní době, kdy je
vše tak hektické a tréninky stále náročnější, je strava vrcholových sportovců
nesmírně důležitá.

 

Jak
vidíte možnosti vrcholového sportovce s ohledem na věk? Jsou plavci
limitováni věkem?

Jako v každém
vrcholovém sportu je i plavání limitováno věkem. S narůstajícím věkem je horší
regenerace a k tréninku se musí přistupovat jinak než ve dvaceti. Ovšem ve
všech sportech se najdou nějaké výjimky. Jak u sprinterů, tak i u vytrvalců se
najdou i čtyřicátníci. U vytrvalostních disciplin to bývá více běžné.

 

V jakém
směru tento sport ovlivňuje životní styl závodníka?

U dálkového plavání jde
hlavně o pobyt v přírodě, což mi nesmírně vyhovuje. Většinu roku trénuji v bazénu
a o to více si pak užívám závody ve venkovním prostředí. Jinak pokud se tento
sport dělá poctivě a závodník chce něco dokázat, ať už sám sobě nebo okolí, tak
se musí trošku obětovat a dělat i věci, které ho třeba úplně nebaví. A také se
musí víc zaměřit na to důležité, co je pro tento sport potřeba. Například není
možné ošidit trénink, těch několik tisíc kilometrů se zkrátka musí každoročně
naplavat. Dálkové plavání je o každodenním překonávání se.

 

Jaké
jsou nejčastější zdravotní problémy u plavců?

U dálkoplavců jsou to
hlavně problémy s ramenními klouby, bolesti zad apod. Většina plavců má i
dýchací problémy, což je podle mě chlórem, který několik hodin denně vdechujeme
v bazénu. Větší koncentraci astmatiků než v plavání asi nenajdete.

 

Jakým
způsobem se na závody dostáváte? Je to vaše vlastní volba? Nebo musíte
absolvovat nějaké „přijímací řízení“?

Na velké závody jako
mistrovství světa nebo Evropy jsou národní kvalifikace a určený maximální počet
plavců. Z každé země jsou pak světovou federací limitováni na MS dva plavci
na každou disciplínu a na ME tři plavci. Ale každá země má trošku odlišné
kvalifikační procedury. O limitech na olympijských hrách rozhoduje mezinárodní
olympijský výbor, jehož limity jsou velmi přísné.

 

Máte
sparring partnera?

Osobního sparring partnera
nemám, jelikož je nás v týmu několik plavců na podobné úrovni, takže jsme
si sparring partnery sami sobě.

 

Jsou
všichni trenéři bývalí závodníci?

Není to pravidlo, ale
většina trenérů buď plavala, nebo měla s plaváním co do činění.

 

Jakou
nejlepší radu vám kdy dal váš trenér?

Můj trenér mě vedl
k samostatnosti jak v životě, tak ve sportu, což mi hodně pomohlo a
naučil jsem se spoléhat hlavně sám na sebe. Velmi si toho vážím, i když to bylo
někdy dost těžký, ale život není lehký.

 

Kdybyste
byl trenérem vrcholového sportovce, jakou radu byste mu dal?

Jakou radu poskytnu, to
uvidím, až na to přijde čas, pokud k tomu tedy dojde. Ale určitě bych vycházel
ze svých dlouholetých zkušeností.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text a produkce:
Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení a obuv BANDI
VAMOS – Pánské obleky www.bandi.cz

Foceno v Bastion Prague
Restaurant www.bastion-prague.cz

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

 

 

 

„Okolo
šermu se vytváří skupina zapálených lidí bez ohledu na výkonnost, pohlaví, věk,
kde je vám dobře a na tréninky, turnaje i společné akce mimo šerm se těšíte.“ Jiří Beran

 

 

 

Sportovní
šerm vás může zaujmout hned z několika důvodů. Svou kulturou a dokonalým
pojetím, bohatou historií anebo svým působením na zlepšení fyzické či psychické
kondice. Jiří Beran je kordista, který reprezentoval Československo i Českou
republiku na světových soutěžích, kde dosáhl skvělých úspěchů. Je zakladatelem
centra sportovního šermu SC Praha, který je určen nejen pro profesionály, ale
pro všechny, kdo by si chtěli tento krásný sport pouze vyzkoušet. Věřím, že
rozhovor o sportovním šermu ve vás vzbudí nemalý zájem!

 

Jaký
typ lidí podle vás vyhledává sportovní šerm?

Šerm vždy vyhledávaly
osobnosti, dříve se často jednalo o elitní skupinu lidí, to platilo přibližně
do dvacátých let minulého století, pak velkou práci odvedl Sokol, kdy sportovní
šerm byl jednou z jeho sportovních aktivit. Po roce 1948 ztratil šerm veškerou
podporu a jeho další rozvoj začal teprve koncem 70. let minulého století. Šerm
má více jak dvoutisíciletou tradici a zároveň je zakládajícím sportem
olympijských her. Tím se může pochlubit jen velice málo sportů.

 

Šerm
je poněkud minoritním sportem. Komu byste ho doporučil?

Šerm není a nebude
masovým sportem, je předurčen především pro kreativní typ lidí, pro ty, kteří
zvládají stresové situace, umějí se ovládat, mají trpělivost si počkat na správný
okamžik, jsou pracovití, naučí se určité technické dovednosti, mají v sobě
rytířské chování a velkorysost. Je to asi nejlepší škola pro děti, které chtějí
být v životě úspěšné. Například všichni členové našeho šermířského klubu, a
to máme asi nejvíc aktivních členů v republice (cca 90), začínají jako
žáci přibližně v devíti letech a končí jako vysokoškoláci.

 

Jaké
parametry musí zájemce o šerm splňovat?

Žádné nejsou předem
určeny, vlohy pro šerm se ukážou až časem, neboť šerm je kombinace fyzické
připravenosti, hlavy (tj. šermířského myšlení), pracovitosti a speciálního
talentu, který buď máte, nebo ne a naučit se nelze. A když se všechny tyto
elementy sejdou, pak můžete být mistr světa. Ovšem když něco z toho chybí,
tak to nevadí – budete dobří na odpovídajících úrovních, ale vždy vám šerm
přinese velké zážitky a osobní obohacení.

 

Na
čem bylo závislé vaše rozhodnutí věnovat se sportovnímu šermu?

Byla to náhoda. Dříve
se lidi k šermu dostali přes někoho z rodiny nebo ze známých. Dnes je
tu internet a další možnosti. Já hrál v mládí vrcholově fotbal, nejvyšší
dorosteneckou ligu, a na průmyslovce jsem čtyři roky seděl v lavici s kamarádem,
který byl reprezentantem v kordu a vzájemně jsme si fandili – já jemu
v šermu a on mně ve fotbalu a pak se stalo, že jsem si to šel ze
zvědavosti vyzkoušet a už jsem byl ztracen (v dobrém slova smyslu). Začal jsem
šerm trénovat, měl jsem dobré fyzické předpoklady a štěstí na dobré trenéry a
za pět let jsem se dostal do národního týmu, kde jsem pak byl téměř 10 let.

 

S jakými
očekávání jste do tohoto sportu šel a v čem jste časem přehodnocoval?

Nejdřív mě úžasně
bavila ta kreativita, já jsem si vymyslel akci a soupeř dostal zásah, to bylo něco,
co jsem do té doby neznal, připadalo mi to jednoduché, za necelý rok jsem měl
první výkonnostní třídu a myslel si, že to takhle rychle půjde dál. Ale nešlo,
pak už to byla tvrdá práce, sbírání zkušeností a postupné zlepšování až téměř k
absolutní světové špičce (6. místo na MS, vítězství v Poháru mistrů).

 

Jakou
procentuální fyzickou a psychickou kondici tento sport vyžaduje a jakou
přináší?

Je to vyvážené. Podle
mých zkušeností je to 30 % fyzická příprava, 30 % technická příprava –zde je
nutné mít dobrého trenéra, 20 % psychická připravenost a 20 % něčeho, čemu se
říká šermířský talent, ale to nikdo nikdy nepopsal a asi ani nepopíše. Proto je
to takový adrenalinový sport: všechno jste spočítal, jste dokonale připraven a
prohrajete se soupeřem, který je papírově slabý, ale krásné je to, že to platí
také obráceně, tj. jste v určité chvíli schopen porazit třeba mistra světa,
s tím mám konkrétní zkušenosti.

 

O
šermu hovoříte také jako o životním stylu. Jak byste tento styl popsal?

Tak to prostě je, nikdo
se do toho nestylizuje, to prostě vyplyne samo. Většinou šermuje celá rodina
nebo příbuzní, popřípadě vaši dobří kamarádi. Tím že je ten sport tak
kreativní, vytváří neustále nové situace, kombinace akcí a taktik, že i já jako
trenér, který trénuje 20 let, se stále učím nové věci. Všechny akce byly již dávno
vynalezeny, ale jejich kombinace jsou nekonečné. Například chod domácnosti i rodinný
život jsou ovlivněny šermem. Být trenérem šermu je něco jako poslání (to slovo
se mi nelíbí, ale popisuje něco víc než zaměstnání), já i moji kolegové trenéři
to jako zaměstnání nevnímáme. Pár příkladů: můj syn je šermíř (naše šermířská
jednička), dcera šermířka, její manžel šermíř (naše šermířská trojka). Když
měla dcera svatbu, tak jediný volný víkend, kdy nebyl turnaj nebo světový pohár,
byl jeden termín v dubnu a tak tehdy byla svatba, aby mohli přijet všichni
kamarádi šermíři z celé republiky. Když jste třeba týden na dovolené s šermíři,
je normální, že se celý týden mluví o šermu, o plánech, o turnajích, o přípravě
apod. Šerm je mimochodem úžasný relax na odbourání stresu během krátké chvíle,
například půl hodiny šermu bych přirovnal ke dvěma hodinám fotbalu, nebo jízdy
na kole.

 

Od
jak útlého věku doporučujete trénovat šerm a s jakým dalším sportem jej ideálně
kombinovat?

Ideální pro děti je
začít mezi 8. až 13. rokem. Pro ostatní zájemce je věk bez omezení. Doplňkové
sporty jsou vítané, čím více, tím lépe.

 

Jak
vypadá standardní výbava šermíře?

Od hlavy dolů: maska,
šermířský oblek (blůza + kalhoty), podvestička, rukavice, podkolenky, boty, elektrický
kabel, kord/fleret/šavle.

 

Co
potřebuji, pokud bych se šermu začala věnovat, a na kolik mě taková základní
výbava přijde? Případně, mohu si věci někde vypůjčit, pokud chci šerm pouze
vyzkoušet?

První tři měsíce stačí u
nás v klubu zaplatit příspěvky 2 500 Kč (za půl roku) a nepotřebujete
vůbec nic, vše vám zapůjčí klub. Jakmile projdete základní přípravkou a půjdete
na soutěže, budete si muset koupit základní vybavení v ceně cca 5 tisíc
Kč, ale je také možné si toto pořídit z druhé ruky a to je potom levnější.

 

V jakém
rozsahu je u nás tento sport populární a jak hodnotíte zájem veřejnosti o něj?

V současné době je
patrný nárůst zájmu o tento krásný sport, naše členská základna se každým rokem
zvyšuje cca o 10 %, dnes se již blížíme ke stovce aktivních šermířů, to jsou ti,
co jezdí na soutěže. Novým momentem je nárůst zájemců staršího věku (manažeři,
učitelky apod.). Tito zájemci jsou příkladem pro mladé začátečníky, neboť jsou
velmi pracovití a vždy dobře připraveni, je radost sledovat, s jakým
zaujetím šermují.

 

Které
z vašich osobních úspěchů na mezinárodním poli hodnotíte jako stěžejní,
klíčové a jaký máte k nim vztah, když na ně vzpomínáte s odstupem?

Zcela určitě to bylo mé
6. místo na MS v Barceloně v roce 1985, a protože Jarda Jurka byl druhý,
tak jsme v šermířském světě způsobili hotový poprask, protože mít dva zástupce
v osmičlenném finále se často nepovede ani super šermířským velmocím jako
jsou Italové, Rusové, Němci apod. Tyto státy tam tehdy neměly ani jednoho
závodníka. Dále jsem v roce 1988 vyhrál Pohár mistrů, kde mohou startovat
jen mistři jednotlivých států. To bylo velmi prestižní vítězství a dodnes, když
vidím na zdi repliku historického kordu (cena pro vítěze), tak si vzpomenu, jak
úžasnou jsem tehdy měl formu a ani olympijský vítěz a ani 2. z olympiády
neměli proti mně šanci.

 

Připravujete
se na další reprezentaci nebo už se věnujete pouze trénování?

Již 20 let se věnuji
trénování, z toho čtyři roky profesionálně jako trenér národního týmu
kordistů, a i když se pořádají mistrovství světa a Evropy veteránů, tak mě to
zatím neláká. Na to bych se musel hodně připravovat, stejně jako se připravují reprezentanti,
a na to vůbec není čas, chci se maximálně věnovat svým svěřencům.

 

Jak
vypadá standardní příprava šermíře, jde-li o světové soutěže?

Základem je trénink
v oddílech (volný šerm, školy s trenérem, všeobecná příprava,
regenerace). Potom dále každou středu a čtvrtek vedu trénink reprezentantů, to
přicházejí seniorští a juniorští reprezentanti z ostatních klubů
k nám do SC PRAHA na společný volný šerm a šermířské nohy (speciální
trénink nohou). V pátek se obvykle odjíždí na domácí turnaje nebo na
turnaje Světového poháru, čtyřikrát do roka mají reprezentanti týdenní
mezinárodní soustředění obvykle v Maďarsku nebo Německu. V posledních
letech šla úroveň českého šermu hodně nahoru, a tak evropské velmoci jezdí
jednou až dvakrát do roka k nám.

 

Jak
si stojí naši reprezentanti a o jakých nadějích lze hovořit?

Naši kordoví junioři a
kadeti již deset let patří mezi absolutní světovou špičku a stále vozí medaile
z mistrovství světa a Evropy kadetů (do 17 let) a juniorů (do 20 let). Na
tom se dá hodně stavět, ale i v Brně v současné době vychovali výborného
fleretistu, který vede juniorský světový žebříček a to je pro náš fleret
výborná věc.

 

Pokud
se někdo pokouší, ale přesto se šerm pořádně nenaučí, co si jiného si
z lekcí minimálně odnese?

Šerm zůstane
v něm, později do šermu přivede své děti nebo vnoučata. Málokdo se dostane
na vrcholovou úroveň úplně stejně jako v jiných sportech, ale tenhle sport
se dá aktivně dělat do 80 let, veteráni mají např. kategorii nad 70 let. Okolo
šermu se vytváří skupina zapálených lidí bez ohledu na výkonnost, pohlaví, věk,
kde je vám dobře a na tréninky, turnaje i společné akce mimo šerm se těšíte.

 

V jakém
měřítku se šermu věnují ženy?

Není rozdílu mezi
mužským a ženským pojetím šermu. Doporučuji jej ženám, neboť jsou emotivnější a
šerm působí jako výborná psychohygiena proti stresu. U nás v republice má
členská základna poměr kluci/holky asi 2/1.

 

Jak
se žena může v rámci šermu vyvíjet coby osobnost a jakou může očekávat
fyzickou kondici? Případně, jsou při tomto sportu nějaké nežádoucí dopady na
fyzičku?

Vše je stejné jako u
mužů, spíše se jedná o staré předsudky, ale to se týká většiny sportů. Šerm
žádné nežádoucí dopady nemá, je to dokonce jeden z nejbezpečnějších sportů
(dle statistik pojišťoven).

 

Jaký
je váš názor na to, když se ženy aktivně věnují šermu? Není to přece jen spíše
mužská parketa?

Ideální je, když
šermuje celá rodina, jako je to běžné v Itálii, která je v šermu nejlepší
na světě. Tam jde děda s vnukem do tradičního klubu, předá ho trenérům a
jde si zašermovat se svými vrstevníky, pak přijdou rodiče, ti si zašermují
také, děda s babi pak v klubové kavárně s vnukem/vnučkou na ně
počkají a společně jedou domů. Zní to jako kýč, ale takhle to v tradičních
italských klubech funguje. Mimo jiné to je i můj vysněný cíl.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text a produkce:
Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno v areálu
Žofín Garden www.zofingarden.cz

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Jsem rád, když vidím,
jak tatínek vezme malého syna na hokej a vysvětluje mu, co která situace
znamená a že to není jen o gólech.“ Slavomír Lener

 

 

 

Jak se plní hokejové sny? Toho je Slavomír Lener svědkem i přímým účastníkem
již více než třicet let svého „hokejového života“. Aktuální otázky se týkají
toho, za jakých okolností a s jakou podporou budou vyrůstat naše nové hokejové
naděje, a jaký vztah a jaké povědomí má o tomto sportu veřejnost. Věřím,
že při troše vnímavosti naleznete v rozhovoru se Slavomírem Lenerem  i jeho pozitivní povahový profil, senzibilitu,
dobrosrdečnost a moudrost. Fotografie jsou z pražské restaurace Mlýnec, kde jsme v
ranních hodinách společné s fotografem Robertem Vanem zahájili den
příjemným povídáním a šálkem voňavé kávy! Pro náš rozhovor oblékala pana Lenera firma Cottonfield.

Jak hodnotíte uplynulou hokejovou sezónu  z pohledu české reprezentace? (pozn. redakce: MS 2011)

Hodnotím ji velice kladně. Náš tým
byl na mistrovství světa v Bratislavě jeden z nejlepších. Jestli lesk
medailí byl bronzový, tak to je jen malinké mínus, ale hokej byl báječný! Hokej
seniorů byl skvělý! Kde musíme trochu přitlačit, to je mládež.

 

Když připomenu první prohraný zápas našeho týmu na tomto mistrovství , nedošlo
k podcenění švédského týmu?

Vůbec ne. Byla to otázka tenze,
která „svazuje“. Všichni strašně chtěli vyhrát. V semifinále není co podcenit.
Tam se nedostane slabé mužstvo. Naše chyba byla, že jsme na Švédy moc ofenzivně
tlačili.

 

Je to vždycky tak, že národní týmy mají své typické slabiny?

Dnes už to tak neplatí. Hokej je
globální sport.

 

A jak tomu bylo dříve?

Třeba Švédi byli typičtí svým
defenzivním pojetím hry, Kanaďané zase tím, jak jdou do gólů, jaký mají
neskutečný drive. Dnes se hráči i trenéři „přelévají“ z klubů do klubů,
takže ty rozdíly se výrazně smazávají. Něco ale zůstává – když se podíváte na
náš hokej a třeba na Švédy, tak oni jsou mnohem zodpovědnější, mají větší defenzivu.
A náš tým je zase tvořivější.

 

Pak bych dodala, že pokud je pro někoho nějaký styl typický, pak pro
Rusy je to agresivita. Nebo se pletu?

Spíše jde o výběr jednotlivých
hráčů, ne o tým jako celek. Rusko má vynikající hráče. Ovšem já osobně bych si
na mistrovství světa vybral jiné hráče, než které si vybral trenér Vjačeslav
Bykov.

S jakou problematikou se ze své pozice manažera české hokejové
reprezentace nejčastěji potýkáte?

Tato práce je velmi kreativní a já
nejsem člověk, který si stěžuje. Dívám se očima optimisty a realisty současně.
Mám možnost hodně věcí ovlivnit, nastavit, přinést hodně myšlenek, ale to, co
mě trápí je, že nemám ten dosah, abych pak myšlenky realizoval. Chybí mi každodenní
dosah ke všem lidem, se kterými bych potřeboval komunikovat. Pak jsou to finanční
prostředky, které jsou nejen na hokej, ale na sport obecně žalostně malé, což
není klíčová otázka sponzorů, ale ministerstva školství. Pevně doufám, že se
něco stane, nějaký velký třesk, a do sportu se dostanou opravdu velké peníze,
protože sportovní naděje u nás jsou.

 

Co vypovídají o opravdu nadějných hráčích statistiky ?

Registrovaných hráčů ledního hokeje
je u nás šedesát tisíc. A těch opravdu nadějných, kteří, troufám si říct, dokážou
dosáhnout úrovně Jaromíra Jágra, máme asi dvacet tisíc.

 

Takže příčina fenoménu tzv. „Jágrovy nenahraditelnosti“ tkví v tom,
že jiní hráči nedosáhnou na jeho úroveň kvůli nedostatku prostředků, ačkoli
mají třeba dostatek talentu?

Stejně talentovaných hráčů máme
mnoho. Vždycky jde o to, zda dostanou podmínky k tomu, aby to dotáhli tak
daleko. Těch překážek na cestě na výsluní je spousta. Třeba taková Kanada má
oproti nám takových 662 000 hráčů. To je třicetkrát tolik, než kolik jich máme
my. A to je neskutečný nepoměr. Když vezmu celou severní Ameriku s jejím
milionem hráčů a našich třicet tisíc, to je docela velká převaha.

 

Navzdory tomuto nepoměru dosahují naši hráči mimořádných úspěchů. To
musí být pro tyto obrovské země pokaždé velká porážka, nemyslíte?

Jsme úspěšní, protože jdeme cestou
kvality a intenzity. Když si vezmete třeba naše vítězství v Naganu, tak to
tehdy bylo pro Kanadu opravdu dvojí prohrou, když je porazil náš tým, který
nebyl v očích expertů favoritem a navíc z tak malé země, jakou je
Česká republika!

Ve svých názorech býváte objektivní a soudný. Nelze si nevšimnout, že
například vůči prvoligovým hráčům švédského týmu projevujete respekt.
V čem je jejich hokej oproti českému výraznější?

Jsou to sympatie ke Švédsku jako k zemi,
jejíž přírodu, kulturu a sociální vztahy mám rád. Je to velice sofistikovaná
země a lidé tam nejsou chladní, jak si mnohdy u nás myslíme, ale naopak
nesmírně přátelští. Cítím tam takovou tu pravost a poctivost. Co se řekne, to
platí. A takový je i jejich hokej, čistý a poctivý. A to vidíte i v jejich
reálném životě. Švédové se nesnaží být okázalí prostřednictvím svých vozů a
domů. Ale naopak, prostřednictvím spokojenosti se svým životem.

 

Na ledě se často setkáváme s agresivitou hráčů. Troufám si říci,
že tento způsob hry jako kdyby byl pro některé týmy typický. Jak to vnímáte vy
a v čem vidíte příčinu?

Hokej je tvrdá hra a jde v něm o
agresivitu v mezích pravidel. Ona totiž ta agresivita na led také patří, a
fanoušci mají tento druh vzrušení rádi. Ale musí to být tzv. „face to face“ a
fair play. Zákeřné věci do hokeje nepatří.

 

Jakým způsobem vedete mladé hráče k tomu, aby si udrželi sportovní
disciplínu a etiku?

Momentálně mám na starosti
mládežnické reprezentace a nově zakládám hokejové akademie, kde nastavujeme
mantinely k tomu, jak ty kluky vychovávat. Prosazujeme další možnosti pro
hráče, kteří se díky hokeji mohou dostat k lepšímu vzdělání na
zahraničních univerzitách. Spojit školu a hokej je aktuálně moje největší
výzva.

 

O čem se nejvíce mluví do budoucna, je naše hokejová mládež. Jak
hodnotíte přístup některých extraligových klubů, které zařazují mladé hokejisty
do farem, popř. do „A“ týmů?

Pokud mladí kluci na to mají
výkonnostně, pak je to velmi chytrá investice zařazovat je mezi starší hráče,
protože je nemusíte nikde kupovat. Příkladem toho je třeba HC Slavia Praha,
která v loňské sezoně obsadila Dimitrije Jaškina, který má sice ruské
jméno po svém otci, ale jinak je Čech jako poleno (smích), a ten přesně dokazuje, že mladí kluci mohou hrát
extraligu. Konkrétně v klubu Slavia Praha těch mladých hráčů bylo více.

 

Letos startuje v prestižní letní soutěži European Trophy sedm českých
týmů. Pro všechny hráče, a především pro ty mladé, to určitě bude velká
zkušenost a velmi kvalitní příprava na extraligovou sezónu. Jaký je váš pohled
na konfrontaci českého ligového hokeje s evropskou hokejovou špičkou?

Každá mezinárodní konfrontace je
dobrá zkušenost. Jsou to takové první pokusy o to, dát zelenou Evropské lize na
klubové úrovni. Tato iniciativa vychází ze strany Švédů a Finů, kteří chtějí
expandovat do Evropy. Vypadá to, že do budoucna se tady strukturuje nová
Evropská liga, do které se dnes zapojují i týmy Německa a Švýcarska. Má to
určitě velkou budoucnost!

 

Naše hokejová mládež „18“ měla na posledním mistrovství světa velké
problémy, ale nakonec se podařilo zachránit elitní skupinu. Kde vidíte největší
slabiny?

V kvalitě přípravy. Je to
otázka toho, aby kluci mohli trénovat individuálně. Problém s tím je
v rámci přestupů na školy, kdy okolo patnácti let věku odcházejí
z dohledu rodičů, stěhují se na různé internáty, a tréninky nejsou tak
pravidelné a intenzivní. Děti u nás začínají velmi brzy cestovat a nemyslím si,
že je to dobře. Můj názor je, že by děti měly mít zázemí, spát ve vlastní
posteli, mít jídlo od své mámy a pravidelný režim a životní řád. Nic se nemá uspěchat.
Žádný hráč v žákovském věku třeba z Kanady, Švédska či Finska nehraje
nikde v zahraničí. Vždy je tam, kde je jeho rodina, která je strašně
důležitá.

Útočníků máme celkem dost a myslím, že je z čeho vybírat. Jak
vychovat platné a kvalitní obránce pro budoucí reprezentace?

To je celosvětový problém. Kluci už
odmalička chtějí dávat góly, nikdo nechce stát vzadu a jen bránit. Dnes je
hokej jiný a spousta klubů jde tou cestou, že hráči ve svých pozicích rotují.
Umějí si pak představit, o čem hra je i z jiné pozice, což je užitečné.
Když udělá útočník chybu, tak tým neohrozí tolik, jako když udělá chybu
obránce. Tam by trenér neměl hráče brzdit, naopak by je měl v jejich
tvořivosti a získávání úhlů pohledu podporovat.

 

Nedávno se objevila v tisku zpráva o mistrovství světa pořádaném v České
republice, že by se mohlo uspořádat společně se Slovenskem a naopak. Jaký je váš
pohled na tuto možnost – pořádat mistrovství světa společně se Slovenskem?

Jsem rozhodně pro!

 

Jaké vnímáte rozdíly mezi zlatou medailí z olympiády a zlatou
z mistrovství světa? Má některá z nich větší cenu, přináší jiný druh
pocitů, radosti? Bojuje se o ně tak nějak „jinak“?

Olympiáda je turnaj turnajů. Sejdou
se tam spolu sportovci z různých disciplín, jeden fandí druhému, a i národ
to chytne jinak. Když si vzpomenu na Nagano, jak to naše vítězství chytlo lidi
za srdce! Mistrovství světa je obrovský úspěch, ale olympiáda má ještě větší
přidanou hodnotu, pro všechny národy je to mnohem víc srdcová záležitost.

 

V jakém směru jste v životě měl největší ambice?

Moje ambice jsou v mém
životním stylu, ze kterého chci mít dobrý pocit. Tohle a rodinný život je pro mě
největší rodinná hodnota.

 

Jakým způsobem jdete za svým cílem, jakou volíte strategii?

Pozitivní! Jednak je to příjemnější
a pak taky nejúčinnější. Povzbuzovat, ukazovat a přenášet to, čemu věřím a o
čem jsem přesvědčený.

 

Jakých povahových vlastností si všímáte u mladých hráčů především
proto, že jsou to vlastnosti pro hokejovou hru klíčové?

Rozhodně je to kreativita. Hráč se
musí umět rozhodovat, mít kondici. Hráče ovlivňuje hodně faktorů, ale mě nejvíc
zajímá, nakolik je kreativní.

 

Jak jsou na tom podle vás vrcholoví hokejisté se všeobecným rozhledem? Sledujete,
jaké jsou jejich další zájmy?

Jedna věc je trénovat a druhá
odpočívat. Pasivní odpočinek je také odpočinek, ale ten aktivní také. Hráče do ničeho
nenutíme, ale těší mě, když vidím, že pro ně život není jenom hokej a že mají zájem
a povědomí o kultuře.

 

Setkáváte se s tím, že hokejistův názor na hokej se změní získáním
trenérské licence?

Přesně tak to je. Každý hráč mi to
jen potvrdil a ujistil mě, že kdyby to věděl, jak je to z té druhé strany,
tak by si tu licenci udělal už dávno. Být trenérem je tak říkajíc moje životní
poslání. Věnuji se tomu již třicet let a je to jedna z oblastí, ve které
se snažím, aby se hráči na tu hru dívali ještě trochu jinak.

Vypořádávají se týmoví hráči s případnými prohrami lépe než třeba
individuální sportovci?

Nejenom
s prohrou, ale i s výhrou. Obě varianty je těžké unést tak, aby to
toho hráče nezlomilo. V týmu se to „nese“ lépe, než když je jen jednotlivec.
Být pořád pevně na nohou, udržet si identitu a stabilitu, to je nejdůležitější.

 

Dokáže vůbec za určitou dobu trenér své hráče dobře poznat nejen výkonnostně,
ale i po stránce povahové? Do jaké míry se tyto dva faktory slučují s tím,
co trenér k práci s hráčem potřebuje?

To je základ. Nominovat hráče může trenér
nejen na základě jejich výkonů, ale hlavně podle povahy. Ta se projeví hlavně
v těžkých situacích, když se nedaří. I to vypovídá o velikosti hráče, jak
se kterou situací naloží.

 

Existují nějaké tréninkové programy pro práci s psychikou,
soustředěním a postřehem hokejistů?

Toto bylo dlouho pole neorané, ale
dnes jsou u nás trenéři dobře připraveni pracovat i s psychikou hráčů.

 

Když jste se vrátil z NHL, kde jste byl asistentem trenéra, jaké
byly vaše nové postoje k českému hokeji?

Pobyt v zahraničí mě vždycky
hodně nakopne, dodává mi energii. Ale vždycky jsem se po čtyřech letech vrátil
domů, začalo se mi stýskat. Byl jsem doma další čtyři roky a pak jsem zase
vyjel ven. Do Prahy se vždy rád vracím. S celou rodinou jsme tady šťastní,
máme rádi její kulturu a jsme tady doma, ačkoliv žijeme kousek za Prahou.

 

Je ve světě dost trenérských příležitostí?

Je jich relativně málo, ale dost na
to, aby vás měl kdo oslovit se zajímavou nabídkou. V Rusku je třicet tréninkových
míst, ve Švýcarsku dvanáct, stejně tak ve Švédsku atd. Dohromady je pro mě po
světě šedesát až sto míst, o kterých bych mohl uvažovat. Pozice se otevírají stále
a vždy je to jen otázka načasování. Kombinace úspěchu. Například po úspěchu,
který jsme měli v Naganu, jsem takovou příležitost dostal na Floridě.

 

Za svůj život jste měl možnost zažít mnoho zápasů z mnoha pozic.
Neodmyslitelná je zde i role fanoušků. Jakým způsobem přijímáte jejich reakce,
kritiky či výzvy?

Měl jsem doposud to štěstí, že jsem
vždy dostával více pozitivních reakcí. Všichni musíme být připraveni na to, že
fanoušci mohou být rozpolcení a nespokojení, ale i to je potřeba si vyslechnout.

V čem si myslíte, že fanoušci například nejsou soudní a v čem
naopak je jejich obrovská důležitost a v čem byste je rád povzbudil?

Dobrým
příkladem je uplynulé mistrovství světa v Bratislavě. Tam jsme předvedli
v detailech skvělou hru. Ale skvělá hra není jen tam, kde jsou dobří
trenéři, manažeři, hráči a média, ale hlavně fanoušci. Když ze své pozice
sleduji průběh zápasu a dívám se, na co fanoušci reagují, co dokážou ocenit,
tak to svědčí o tom, že náš „hokejový národ“ je vyspělý. Jsem rád, když vidím,
jak tatínek vezme malého syna na hokej a vysvětluje mu, co která situace
znamená a že to není jen o gólech. Tak se vychovává další generace fanoušků. Z toho,
že si fanoušci všímají detailů, mám velkou radost!

 

Jak jste spokojený s úrovní našich
sportovních komentátorů?

Musím říct,
že na sobě hodně pracují a jsou dobře připravení, edukovaní. Ovšem někdy se naskýtá
otázka, zda některé své postoje nepřehánějí. Mnozí tito experti mají totiž obrovský
prostor v médiích, ale málo vlastních zkušeností, a veřejnost na jejich
informace spoléhá. Proto doporučuji, aby do televizního studia byli více zváni
lidé, kteří ten sport dělají a stojí za ním.

 

Vaše děti jsou už velké. Šlo některé
z nich ve vašich sportovních šlépějích?

Mám tři
dospělé děti a jsem už tři roky dokonce dědečkem. Syn je úspěšný businessman.
Prostřední dcera Tereza šla ve šlépějích sportovních a věnuje se tanci. Vydala se
směrem Marthy Graham, což je směr moderního, výrazového tance. Rádi chodíme na
její vystoupení a sdílíme s ní její nadšení. Naše nejmladší dcera má
jednadvacet let a ještě studuje.

 

Na co se těšíte v blízkých dnech či
měsících?

Na cestování
s rodinou. To je zase můj způsob odpočinku. Rád si zasportuji, zajdu na tenis,
ale pak jsou věci, které drží rodinu pohromadě. Děláme je společně a na ty se
těším.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text:
Michaela Lejsková

Foto: Robert
Vano www.robertvano.cz

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz  

Oblečení: Cottonfield  

Foceno v restauraci
Mlýnec v Praze www.mlynec.cz

 

 

 

 

„Úspěch sám nepřijde, ten si musíte zasloužit.“ Ing. Martin Šonka

 

 

 

 

 

Pro
pilota Martina Šonku je létání především srdeční záležitostí. Pokusila jsem se zjistit,
zda vůbec existuje hranice, za kterou i on vnímá tento sport jako nebezpečný, stejně
jako jej z pohledu ze země vnímáme my, neletci. Ale zdá se, že Martin je nohama
na zemi možná víc než kdokoliv z nás. My dole se bojíme, ovšem Martin tam
nahoře ví velmi dobře, co dělá! Příjemné setkání v rámci celé produkce
proběhlo v pražském hotelu Radisson Blu Alcron, kde se o Martina staral
skvělý tým z firem Bandi Vamos, AVON Cosmetics a kadeřnictví Honza
Hlaváček and friends. Autorovi fotografií, Robertu Vanovi, se s touto
profesionální partou fotilo jedna radost!

 

Kdy
jste se začal zajímat o létání?

Můj táta se o něj
velice zajímá, ačkoliv sám nikdy nelétal. Má doma hodně letecké literatury,
díky které se rozvíjela moje zvědavost, ještě když jsem byl malý kluk. Začal
jsem stavět modely. Nejdříve ty nelétací, pak ty létací, zkrátka všechno okolo
létání mě fascinovalo stále více. V sedmnácti jsem poprvé zažil, jaké to
je, letět, když jsem si zaplatil vyhlídkový let v táborském aeroklubu. Po
přistání jsem měl jasno.

 

V čem
vy sám vidíte půvab létání?

Vidím ten půvab obecně, ať už jde o jakýkoliv druh
létání. Zažíváte neskutečný pocit svobody a volnosti. Pro mě není nic hezčího,
než se z výšky dívat na zem, létat mezi mraky. Akrobacie poskytuje ještě mnohem
více vjemů, které si ale vybírají svoji daň. Tělo při ní dostává mnohem víc zabrat.

 

Jaký
rozsah v rámci leteckého výcviku umožňuje armáda? Myslím tím, do jaké míry
cítíte, že je výcvik v armádě užitečný pro leteckou akrobacii?

I v armádě létáme
akrobacii a také každý vzdušný souboj na malou vzdálenost je jistý druh
akrobacie. Není to sice tak razantní akrobacie jako ta soutěžní, ale každý
takový let je skvělou průpravou orientace v prostoru a také odolnosti vůči
násobkům přetížení. Hlavně přes zimu, kdy se závody v letecké akrobacii
nelétají a nedá se ani tolik trénovat, je to pro mne velká výhoda a trénink
organismu.

 

Jak
moc dostává při létání zabrat vaše fyzická kondice?

Tělo pilota dostává
hodně zabrat. Odstředivá síla během manévrů způsobuje tzv. „přetížení“, které
běžně dosahuje okolo 10 G. Jako kdyby vaše tělo vážilo desetkrát tolik. Dost
zabrat dostávají i záda a rovněž manipulace při tomto tlaku vyžaduje velkou fyzickou
sílu. Velice důležitá je i orientace v prostoru. Naštěstí díky mé
dvanáctileté gymnastické průpravě mi nedělá problém vnímat, kde je nahoře a kde
dole, což je velká výhoda. (úsměv)

 

Co
přesně znamená, pro laiky mezi námi, přetížení 12 G?

Při ostrém zatočení
s letadlem vzniká odstředivá síla, kterou v letadle, pokud se jedná o
tzv. kladné přetížení, vnímáte jako obrovský nárůst hmotnosti každého kousku
vašeho těla. Hlava, která váží okolo osmi kilo, váží při přetížení 12 G skoro
metrák. Při záporném přetížení se pak stejná síla, ale v opačném směru,
snaží vyrvat vás z kabiny a pilot tzv. „visí v popruzích“.

 

To
musí být veliká zátěž pro vnitřní orgány. Nehrozí vám zranění?

Představuje to zátěž
pro celé tělo. A aby takové přetížení tělo vůbec zvládlo, je zapotřebí se hodně
věnovat fyzické přípravě. Nebezpečí hrozí například při nějakém nárazu. Potom
je jedno, jestli jde o náraz v autě nebo v letadle. Přetížení může při
nárazu dosáhnout až několika desítek G a to už vnitřní orgány vydržet nemusí.
Obrovské přetížení nastává také při katapultáži například z vojenské
stíhačky, kdy hrozí zranění v podobě kompresní zlomeniny obratlů apod.

 

Katapultování
se také musí trénovat?

Nikdo to reálně zažít
nechce a ani se to netrénuje. Přetížení při katapultáži je okolo 20 G. Existují
na to simulátory, ale není tam takové přetížení, jako v reálném letadle.

 

S jakými
váhovými rozdíly musíte při přetížení počítat?

Při přetížení má vše mnohonásobně
větší hmotnost, tedy i krev. Srdce ji při takové zátěži nevypumpuje tak, jako
za normálních okolností a v mozku je pak méně krve. Nejdříve se to projeví
na zraku. Pilot může ztratit barevné a periferní vidění.

 

Co
psychická zátěž? Jak ji pociťujete?

Vyrovnávám se s ní
docela dobře.

 

Jak
dlouho trvá, než se člověk po takovém manévru dostane zpět do normálního stavu?

To je skoro hned. Za
celý let je ale takových manévrů několik desítek a po přistání se cítím, jako
bych složil deset metráků uhlí. (smích)

 

Jak
moc nebezpečné jsou manévry, které předvádíte v akrobatickém letadle?

Nebezpečné moc nejsou.
Tím chci říct, že dělám to, co roky trénuju, znám a ovládám, nepouštím se do
žádných riskantních experimentů, které bych si předtím nevyzkoušel. Určitě je
důležité dodržovat pravidla a mít určitý respekt.

 

Ale
při pohledu ze země by se jeden i bál…

Ostatní dole se asi
bojí, ale hlavně se nesmím bát já. Snažím se létat tak, abych si nemusel dát
pár facek za to, že bych něco přehnal.

 

Souvisí
to se sebekontrolou a s kontrolou touhy po adrenalinu, který ve sportu
vyhledáváte?

Co se týká adrenalinu,
tak ten mám ve sportu rád, ať už v létání, nebo při jiném druhu sportu,
ale stejně tak rád si zahraju třeba tenis.

 

Když
se řekne risk, co se vám pod tím slovem vybaví, když ne vaše profese?

Rozhodně nic z mé
činnosti nepovažuji za risk. Myslím si, že třeba takové manželství je risk
mnohem větší. (smích)

 

Od
risku není daleko ke štěstí. V jakém poměru cítíte ve vaší kariéře
měřitelnost štěstí?

Určitě jsem měl štěstí.
Musíte potkat ty správné lidi, někdy musíte být ve správný čas na správném
místě. To pak samozřejmě někdy může změnit váš život. Ale tak jako v kterémkoli
jiném oboru – bez tvrdé práce, obětování veškeré energie a času to nejde.
Úspěch sám nepřijde, ten si musíte zasloužit.

 

Které
figury v akrobacii jsou vaše oblíbené a které méně?

Oblíbené jsou všechny,
protože strašně rád létám. Ale extra oblíbené jsou ty při tzv. freestylu, tedy rotace
kolem všech tří os. Neoblíbené jsou ty, které mi zrovna nejdou, když trénuju na
závody. Takové se pak snažím natrénovat tak, aby byly z těch
nejoblíbenějších.

 

Jaká
pravidla platí pro choreografii akrobatického letu?

Při letecké akrobacii
se létají různé druhy sestav, třeba jako při krasobruslení. Tzv. povinnou
sestavu zná každý pilot už na začátku sezóny, volnou (freestyle) si každý
sestavuje sám a tzv. tajnou sestavu pak dostane přímo během závodu, několik
hodin před soutěžním letem. Všechny tyto sestavy jsou pak hodnoceny rozhodčími.
Sestavu pro freestyle si každý pilot sestavuje sám. Existují pro ni určitá
základní pravidla, ale podstata je v tom, že pilot musí během 4 minut
ukázat naprosté maximum toho, co dokáže letadlo a samozřejmě on sám.

 

Docela
by mě zajímalo, jak je akrobatické létání nákladné. Na kolik přijde jeden tréninkový
let?

Cena akrobatického
speciálu se v nákladech na hodinu pohybuje okolo 20 až 25 tisíc Kč. Aby byl člověk
schopen konkurovat světové špičce, musí za sezónu nalétat 50 až 100 hodin
plného tréninku. Za den je možné udělat maximálně 3 až 4 lety po zhruba 15 až
20 minutách. Více letů nemá z důvodů únavy pilota smysl.

 

Tak to je
tedy hodně nákladný sport. Bez sponzorů se nejspíše neobejdete…

To tedy rozhodně ne. Pokud ovšem nejste Onassis.

 

Když
jsme u statistik, kolik pilotů se účastní akrobatických závodů a jak dlouho
závody trvají?

Závody trvají čtrnáct
dní a během nich se vystřídá asi šedesát pilotů z celého světa.

 

V jakých
typech vojenských a akrobatických letadel běžně létáte?

V armádě létám na L-159 ALCA. Z těch
akrobatických je to v současné době Extra 300 SR, předtím to byly Suchoj
SU-31, Edge 540, Zlín Z-50.

 

Čím jsou
vojenské a akrobatické stroje typické?

Typické jsou svojí extrémní manévrovatelností a
také tím, že létat s nimi mě dělá šťastným. (smích)

 

Kontroluje
se během závodů zatížení letadla?

Každé letadlo má svoji maximální hmotnost, která
může být rozdílná pro vzlet a pro přistání. U některých letadel je také
stanovena minimální a maximální hmotnost pilota. V případě rychlostních
závodů Red Bull Air Race je pravidly dána váha pilota 82 kg. Kdo je lehčí,
dostane do sedačky přídavné závaží, kdo váží víc, je to jeho handicap. Což byl
i můj případ. Každé kilo je znát. Například 10 kg hmotnosti navíc, je
v zatáčce při 10 G už celých 100 kg, které musí křídla nést navíc a které
ho brzdí.

 

Jak se vám
daří kombinovat vojenské a akrobatické létání?

Jak se dá. Od pondělí do pátku jsem v práci,
na letišti v Čáslavi, a „kotrmelce“ dělám o víkendech. Veškerá dovolená
padne na mé závody, takže si klasickou dovolenou u moře moc nedopřávám.

 

Jaké
vzdělání musíte mít pro svoji profesi a jak je možné je dále rozvíjet?

Podmínkou je vojenská vysoká škola, kterou musí absolvovat
každý vojenský pilot. Samozřejmě, že každý pilot musí dělat teoretické zkoušky.
Sportovní pilot se toho tolik učit nemusí. Čím vyšší pilotní licence, tím náročnější
zkoušky. Ať už teoretické, nebo praktické. Existuje také možnost odjet studovat
leteckou školu do zahraničí. V tomto jsou hodně oblíbené Spojené státy
americké, kde je levný benzín.

 

V
říjnu 2009 jste získal superlicenci pilota nejprestižnější světové série
leteckých akrobatů současnosti, Red Bull Air
Race (RBAR). Můžete
tuto soutěž přiblížit našim čtenářům? 

Na
rozdíl od letecké akrobacie je tato soutěž vyloženě rychlostní. Trať je
v každé destinaci jiná. Létá se mezi 20 metrů vysokými pylony z jemné
tkaniny, jejichž části jsou mezi sebou sepnuty zipem. Jsou plněny vzduchem a v
případě kontaktu s letadlem se roztrhnou. Tyto lety se musí létat maximálně dvacet
metrů nad zemí, minimálně pak deset metrů. Pokud bychom letěli pod nebo nad
danou výšku, znamená to diskvalifikaci. Cílem je proletět mezi pylony za co
nejkratší možnou dobu s předepsanými akrobatickými prvky. Na rozdíl od
akrobacie, která se posuzuje obdobně jako krasobruslení či sportovní gymnastika,
se zde měří výsledný čas.

 

Kromě vás je součástí
Red Bull Air Race i trenér reprezentace ČR v letecké akrobacii Ing. Stanislav
Bajzík, který v této soutěži
zaujímá pozici hlavního rozhodčího. Může se teoreticky stát, že přimhouří oko,
když letíte vy?

Mám
úplně opačnou zkušenost a to takovou, že na mě byl pokaždé daleko přísnější než
na ostatní. Zřejmě proto, že jako můj trenér má vůči mně oko kritičtější a umí
mi to naložit. Ale je to tak dobře, tlačí mě to dopředu a nutí mě to pořád na
sobě pracovat.

  

Jak vnímáte své úspěchy
a slávu, které jste bezpochyby docílil?

Z úspěchů
mám samozřejmě velkou radost, ale o slávě, si myslím, nemůže být řeč. Létání
není fotbal nebo hokej a zájem médií bude v porovnání s těmito sporty
vždy nižší. Mám ale velkou radost, že se mediální zájem o létání poslední dobou
zvyšuje a že jsem k tomu mohl přispět.

 

Jak vnímáte
mezi piloty soutěživost a konkurenci?

Protože tohle není kontaktní sport, jako jsou třeba
box nebo fotbal, ale je to čistě o tom, kdo jak lítá, tak mezi sebou žádnou
zášť nemáme. Naopak funguje respekt a obdiv k výkonu toho druhého. Soupeři
mě neznervózňují, spíše motivují.

 

Potkáváte se s Petrem
Jirmusem? Pokud ano, jaký máte vztah a jak probíhají vaše rozhovory? (Pozn. redakce: Petr Jirmus je český
akrobatický pilot, který se stal
dvakrát absolutním mistrem světa a dvakrát absolutním mistrem Evropy. Byl také
čtyřikrát mistrem ČSSR.)

S Petrem
Jirmusem jsme v kontaktu. Velmi si ho vážím a naše dialogy jsou pro mě
velkým přínosem. Petr byl na začátku osmdesátých let obrovská hvězda, pilot,
který dokázal to, co žádný jiný na světě, když obhájil titul mistra světa.
Setkáváme se především na závodech, kde působí jako rozhodčí.

 

Právě o Petrovi
Jirmusovi je známo, že odmítá práci trenéra. Proč myslíte, že tomu u něj tak je?

V dnešní
době není jednoduché živit se jako trenér. Chápu ho, že se vydal jinou cestou.
Stano Bajzík, který je v současné době trenérem reprezentace
v letecké akrobacii, také nepobírá za trénování žádný plat a dělá to
vlastně zadarmo. Ostatně i všichni členové reprezentace mají svá povolání a
akrobacii se věnují ve svém volném čase.

 

Nakolik je vůbec možné věnovat
se plně letecké akrobacii? Jsou v tomto směru rozdíly v podmínkách u
nás a v zahraničí?

My létáme víceméně o víkendech, ve svém volném
čase. Nikdo si u nás nemůže dovolit dělat jen akrobacii. V zahraničí je to
trochu jinak, tedy budeme-li mluvit o Francii nebo Rusku, kde jsou akrobati profesionálové
a jsou plně podporováni státem.

 

Jaké podmínky
nabízí tomuto krásnému sportu Česká republika?

Základní podmínky určitě ano, ale nedají se srovnat
se špičkovými podmínkami, jaké jsou třeba ve Francii. Tam je akrobatický tým
plně profesionální a je podporován státem, což u nás nefunguje. Létání u nás má
ale velikou tradici a historii, máme poměrně velké množství letišť, ale chybí
zde letadla pro základní výcvik akrobacie. Dříve se u nás vyráběla špičková
letadla pro akrobacii, ale bohužel jejich výroba a další vývoj byly zastaveny. Letadla
se dnes musí nakupovat v zahraničí. Aby se mohla nakupovat nová technika a
bylo možné ji vůbec provozovat, jsou zapotřebí silní sponzoři, kteří bez
dostatečné medializace našeho sportu nepřijdou. S celým reprezentačním
týmem pracujeme na tom, aby se situace zlepšila.

 

Děkuji za
rozhovor.

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Mili Dvořáková AVON Cosmetics www.avoncosmetics.cz

Vlasy: Veronika Soukupová – Honza Hlaváček and
friends www.honzahlavacek.cz

Foceno v hotelu Radisson Blu Alcron
v Praze www.alcron.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

Backstage z focení s Martinem Šonkou si můžete prohlédnout zde:

http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-11-2011.html

 

 

 

 

„Dokud něco funguje, tak se to asi
nemá měnit.“ Petr Salava

 

 

 

 

 

Fotbalový klub Amfora je již skutečnou legendou, o čemž jasně
vypovídají statistiky. Některé nám v našem rozhovoru prozradil sám
prezident klubu, Petr Salava. Z rozhovoru se o Amfoře dozvíte mnohé, a já jsem
měla možnost dozvědět se i ledacos o Petrovi. Že je to velmi kontaktní a
přátelský člověk, který budí v lidech naději v lepší atmosféru ve společnosti,
v utužení vztahů a fair play hru. Dle mého soudu to pro Petra Salavu bylo a
zůstalo prioritou od okamžiku, kdy vstoupil do hry zvané život! I astrolog Petr
Messany na jeho adresu pravil: „Milý Petře, tvé postavení planet je tak
mimořádné, že jsem něco podobného za 42 let své činnosti nepoznal. Osm
konjunkcí, to je jako když se hvězdičky spolu drží za ruce, a to v jednom
znamení, ve lvu.“ Petra Salavu ve slušivých oblecích Bandi Vamos fotil Robert Vano.

 

Co vás vůbec vedlo k tomu, založit ve svých devatenácti
letech fotbalový klub Amfora?

Toužil jsem
si zahrát na krásných trávnících a známých stadionech. Věděl jsem ale, že ze
mne ligový fotbalista nebude, tak jsem si svoje mužstvo vymyslel. Byl to
odvážný a bláznivý nápad, ale vyšel!

 

 

Kdo byli první členové Amfory? A jsou jimi do dnes?

Prvními
členy byli Jiří Schelinger, Jiří Hrzán a František Ringo Čech. První dva
jmenovaní už bohužel oblékají dres naší „nebeské jedenáctky“. Franta Čech už za
nás také nehraje, ale když jsem vloni nastupoval ke svému 600. zápasu, tak
přišel a nastoupil na trávník. Bylo to příjemné a dojemné.

 

Kolik členů v současné době máte a kolik jich bylo za celou
historii klubu?

V současnosti
máme osmdesát pět členů. Historicky prošlo Amforou okolo 350 lidí.

 

Dáte mi prosím také statistiky realizovaných utkání a vyhraných
utkání?

Amfora
sehrála za dobu existence, tedy od roku 1974, celkem 638 zápasů. Protože si
dobře vybíráme své soupeře, prohrála jen 114 utkání…

 

Jaké předpoklady musí splňovat ten, kdo se chce stát členem klubu?

Musí
alespoň trochu umět hrát fotbal, ale především být člověkem do party.

 

Musím být známá osobnost, abych mohla hrát? Pokud tedy jako hráčky
nabíráte i ženy?

Podmínka známosti
a popularity je jen jednou z několika. Hráčky jsme nikdy mezi sebou
neměli. To samozřejmě neplatí pro čestné výkopářky. První byla Helena Růžičková
a zatím posledním přírůstkem je Tereza Kostková. Třeba taková Jiřina Bohdalová
už je členkou klubu Amfora už více jak 22 let… Ale máme i ženskou rozhodčí,
v současnosti první dámu českého fotbalu, Dagmar Damkovou.

 

Jaký je váš názor na ženský fotbal?

Je to
správné, že se hrají soutěže žen v kopané. Někdy to bývají i krásné zápasy.
Škoda jen, že na utkání fotbalistek nechodí v České republice tolik lidí,
jako v zahraničí.

 

Co musí ovládat správný fotbalista?

Musí umět
nějak přežít devadesát fotbalových minut. (smích)

 

Jsou pravidla fotbalu v Amfoře v něčem jiná než ta v klasickém
fotbalu?

Pravidla
jsou stejná, jen skóre u nás bývá divočejší. V řadě případů končí naše
zápasy třeba 6:5 nebo 8:7. Padá hodně gólů a to mají diváci rádi. Vždyť ligový
fotbal bývá většinou na branky hodně skoupý. Naše zápasy bývají správnou
sportovní show. Patří k tomu trestňáky, penalty, parádičky. Výsledky ale
dopředu nedomlouváme, jen dbáme vždy na to, aby jeden nebo druhý tým neprohrál
příliš vysoko.

 

Spojují se aktivity Amfory také s charitativní činností?

Za
posledních patnáct let přispěla Amfora na nejrůznější charitativní konta
částkou, která už překročila dva a půl milionu korun. Navíc výtěžky ze
vstupného z našich utkání zůstávají v pokladnách pořádajících klubů a
tělovýchovných jednot. Kromě fotbalových zážitků i pomáháme. Z toho máme
dobrý pocit.

 

Proti komu hraje Amfora svá utkání?

Hráváme většinou
proti starým fotbalový gardám. V zahraničí pak i proti bývalým
reprezentačním celkům. Žádáme soupeře nad 50 let, jelikož i naše opory jsou už
v letech (Jožka Černý 69, Karel Šíp 66, Jan Rosák 64, Antonín Panenka 64
atd.), takže někdy hledáme soupeře dost složitě. Pánové v takovém věku už
téměř nesportují.

 

Jak se vlastně plánují mezinárodní utkání a na čem jsou závislá?

Zahraniční
zájezdy připravuji maximálně jedenkrát ročně. Vzhledem k tomu, že si
všechny náklady spojené s takovou cestou platíme sami, jsme velmi žádaní. A
když je česká ambasáda v té či oné zemi schopná a akční, prezentuje naším
příjezdem Českou republiku, její fotbal a kulturu a téměř nic ji to nestojí.
V roce 2009 jsme byli v Keni, letos ve Švýcarsku, příští rok máme
namířeno do Rakouska a Slovinska, ale projeli jsme už skoro celý svět. Ve výčtu
navštívených zemí tak nechybí Brazílie, Japonsko, Austrálie, Nový Zéland, USA,
Rusko, Kambodža, kde nás přijal král Norodom Sihamoni a řada dalších zemí…

 

Daří se vám organizovat práci s tolika lidmi? Narážíte na
nějaká úskalí?

Někdy je
dost obtížné organizovat akce s tolika výraznými osobnostmi, které jsou
zvyklé stát v čele, rozhodovat a svým způsobem poroučet. Ale všichni mne
respektují a já se naopak snažím nedělat špatná rozhodnutí. Je to už letitá a
zaběhlá spolupráce.

 

Podle čeho se vybírají země, které s Amforou navštěvujete a podle
čeho hráči, kteří tam jsou vysláni?

Sestavu
zájezdu přináší většinou život sám. Nikdy nemohou jet všichni členové Amfory. A
tak bývá počet cestujících členů výpravy okolo padesáti osob. V každé zemi
bývá vždy někdo, kdo nám radí, kdo nám poskytuje cenné informace a kontakty.
Protože to je víc, než nějaký finanční příspěvek. V Japonsku to byl třeba
Ivan Hašek, který tam v té době hrál, v Brazílii předseda FIFA Joao
Havelange, který byl v úzkém spojení s vedením ČMFS, v Kambodži
zmíněný král Norodom Sihamoni, v Jižní Africe, USA a Keni diplomatka Dr.
Gita Fuchsová. A tak bych mohl pokračovat. V současnosti máme nabídky
z Číny a Vietnamu, ale to je hodně náročné. Vždyť příprava takové cesty
trvá i celý rok a doba není na takové projekty příliš vhodná.

 

Máte na nějakou zemi zvláště silné vzpomínky?

Je to bezesporu
Nový Zéland s úžasnou přírodou. Vše umocnilo i to, že jsem tam s dalšími
kamarády viděl velryby na širém moři.

 

S jakými lidmi se v hostujících zemích zpravidla setkáváte
na formální úrovni?

Pravidlem
bývá, že naši výpravu přijímají vysocí vládní činitelé, ministři, předsedové
parlamentů, představitelé měst a fotbalových svazů. Většinou bývají nadšeni
z toho, že takový klub, jako je Amfora, existuje bez přerušení 37 let a že
kromě fotbalu a kultury zvládá i charitu.

 

Vzhledem k tomu, že jste s Amforou doslova obletěli
svět, jistě jste se v jednotlivých zemích zajímal i o místní kulturu. Kde
jste kupříkladu narazil na komunikační problém, nebo zcela odlišné způsoby, případně
kde pro vás byla místní kultura doslova nepředvídatelná?

Člověk se
musí přizpůsobit a podrobit odlišnostem. Někdy dostáváme i písemné návody, jak
se chovat. Například při královské audienci. V Japonsku se mi jednou
stalo, že jsem si při jednání a přijetí dal bezděčně na chvíli ruce v bok.
Překladatelka a průvodkyně za mnou utíkala, abych to okamžitě přestal dělat, že
to v Japonsku vnímají jako urážku a výzvu k boji.

 

A které země považujete v rámci fotbalových aktivit té naší za
nejbližší, budeme-li se bavit o přátelských utkáních Amfory?

Vzhledem
k tomu, že se k nám kromě ambasád vždycky hlásí i krajanské spolky,
ať je to v Evropě či v daleké cizině, cítíme se pokaždé dobře a mezi
svými. Nebyli jsme nikde, kde bychom se báli, nebo cítili špatně. Obdrželi jsme
i různá vyznamenání a třeba i čestná občanství hlavního města Paraguaye Asunciónu.

 

Překvapilo vás v některých zemích, že se do založení podobného
klubu vůbec pustili?

Klubů, jako
je Amfora, po světě moc není. Setkali jsme se s podobným týmem pouze na
Slovensku, v Itálii, Tunisku, Kostarice, Rusku, Finsku a Švýcarsku. Proto
jsou našimi soupeři bývalí profesionální fotbalisté a my nemáme na hřišti
velkou šanci uspět. Ale bojujeme. Třeba se starými pány brazilského týmu
kouzelníků s míčem z FC Botafogo jsme prohráli jen 3:5 a s hvězdami
Paraguaye v čele s Romerem a Ramonem (hráči FC Barcelony a
Manchesteru United) 1:4. A to byl úspěch!

 

Byl jste osobně vždy na všech utkáních v zahraničí?

Ano,
nechyběl jsem nikdy.

 

O jakých zemích můžete hovořit?

Rakousko,
Itálie, Německo, Belgie, Anglie, Francie, Řecko, Portugalsko, Brazílie,
Japonsko, Slovensko, Tunisko, Austrálie, Nový Zéland, Thajsko, Jihoafrická
republika, Spojené arabské emiráty, Indonésie, Rusko, Kostarika, USA, Chile,
Paraguay, Kambodža, Finsko, Keňa a Švýcarsko.

 

Které zahraniční kluby jste hostil u nás v České republice?

Celek
italských herců a zpěváků v čele s komikem Lino Banfim – Nazionale
Italiana Calcio Attori, finské mužstvo Suomi Stars a slovenské umělecké a
fotbalové hvězdy. Řada našich soupeřů, s kterými jsme se utkali v zahraničí,
se snažila zorganizovat zájezd do České republiky, ale většinou to zkrachovalo
na tom, že neměli takového blázna, jako jsem já, který tomu věnuje tolik času,
jde za svým a nevzdává to…

 

Zdá se, že váš vztah ke sportu je velice přirozený a vřelý. Musím
zde tedy prozradit, že své pozice ve sportu jste si tvrdě obhájil.
V jakých sportovních odvětvích jste to zkusil a u kterých sportů jste
zůstal?

Fotbal,
tenis, kolo a lyže.

 

Existuje sport, který vás naopak vůbec neoslovuje?

Nesnáším
box a vůbec bojové sporty.

 

Souhlasíte se mnou, že lidé, kteří sportují, jsou veselejšího
ražení a jejich sportovní povaha se pozitivně projevuje i v životě?

To určitě a
navíc sport přináší i dobrou partu. V případě Amfory pak spoustu legrace a
smíchu. A smích je opravdu kořením života a v dnešní nelehké době i
správnou drogou.

 

 

Jak je to vlastně s prezidentováním v Amfoře? Prezident
se do čela klubu volí, nebo jste jím, coby zakladatel, od začátku a soudíte, že
je to pro chod klubu nejlepší?

Jako
zakladatel klubu jsem se do jeho čela logicky postavil hned na začátku a dodnes
jsem nebyl svržen. Petr Novotný v legraci říká, že jsem jeden
z nejdéle fungujících vládců na světě… Myslím, že kdybych svoji práci
dělal špatně, tak už jsem byl ale dávno sesazen. Dokud něco funguje, tak se to asi
nemá měnit. Stejně, jako se ve fotbale nemění vítězná sestava.

 

Pracujete i jako moderátor. Je pro vás přijatelnější moderování ve
dvojici, nebo raději moderujete sám?

Práce ve
dvojici je velmi obtížná. Měl jsem sice řadu kvalitních kolegyň, jako Renatu
Dlouhou, Olgu Šípkovou, Janu Adamcovou, Ivu Kubelkovou či Janu Štefánkovou, ale
nejraději moderuji ve dvojici s Honzou Čenským. Máme za sebou přes 500 společných
akcí a výborně se doplňujeme. Ale nárazová práce ve dvojici s někým cizím
je fakt velmi těžká. Takže raději moderuji sám.

 

Zároveň jste také podnikatelem. Jak hodnotíte obchodní etiku
v našem prostředí?

Tak to je
něco, co mě trápí. Myslel jsem si, že podvod a lest patří jenom do rejstříku
arabských obchodníků, ale tyto prvky se prosazují často i u nás. Slušnost a
poctivost se moc nenosí. Co mě ale naprosto štve, je fakt, že náš stát poctivé
podnikatele, kteří nekončí v mínusu a živí řadu lidí a jen platí a platí a
platí, nikterak neodměňuje. Třeba nějakými výhodami a bonusy, jako je tomu
třeba při bezškodném průběhu u pojištění automobilů…

 

Jakým činnostem se kromě sportovní oblasti ještě věnujete?

Moje
Agentura Amfora produkuje ročně okolo stovky nejrůznějších kulturních a
sportovních akcí. Baví mě na tom, že jsem jeden den producent, další den scénárista,
režisér, moderátor a výjimečně se ještě postavím i za DJ pult. Ta pestrost je
skvělá a navíc mám štěstí, že dělám to, co mám rád!

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text:
Michaela Lejsková

Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení:
Bandi Vamos www.bandi.cz

Foceno v zahradě
Kinských v Praze

Vytvořeno ve spolupráci s FC Amfora www.amfora.cz