Archiv rubriky: Sport

Když je vám dáno, na pomyslný Olymp jednou
dojdete, stejně jako Štěpánka Hilgertová, odhodlaná postavit se čelem ke svým
životním příležitostem. Dvakrát proměnila svou účast na olympijských hrách ve
zlatou medaili. Atlanta i Sydney jí padaly k nohám. Na poslední olympiádě v Londýně
se i po letech dokázala probojovat do elitní pětky. Vodní slalom je její
celoživotní vášní a i přes obrovskou dřinu a odříkání ji kouzlo tohoto sportu
stále žene dopředu. „Není monotónní, pohyby se nikdy neopakují. Vždy je to
zajímavé, jiné prostředí, jiná voda,“ říká. Skromná Štěpánka Hilgertová má ale
sama velké kouzlo a její veleúspěšná sportovní kariéra se stala motivací pro
mnohé z nás.

 

Bylo těžké najít čas pro náš rozhovor. Váš sportovní život je
stále velmi hektický. Jak se vám daří po tolik let kloubit vrcholový sport a
běžný život?

Sezóna je velice náročná a
příprava ještě náročnější. Závodní sezóna trvá od dubna do září. Cokoli, co se přímo
netýká sportu, tedy přátelé, rodina, známí či rozhovory, odkládám převážně na
podzim. To máme v podstatě pouze kondiční přípravu, nikam necestujeme. Po
Vánocích odlétáme trénovat do tepla, následuje jarní domácí příprava a potom
hned na závody. Nějak jsem si na to tempo zvykla a lidé kolem mě také.

 

Vodní slalom je prezentován jako malý sport. Úspěchů
v něm ale naše země, a to především díky vám, dosahuje velkých. Nezasloužil
by si větší pozornost?

Je pravda, že když dnes přijedete
na žákovský přebor, účastní se ho klidně přes sto dětí. To není málo. Ale malý
sport to je, zvláště kvůli mediálnímu prostoru, kterého se mu nedostává.
V televizi můžete sledovat světový vodní slalom vlastně jen jednou za
čtyři roky na olympijských hrách, přenáší se domácí světový pohár z Prahy.
Velikost sportu dělá do značné míry právě mediální prezentace a tu my máme dlouhodobě
spíš slabou.

 

Čím myslíte, že je to dáno?

Je to začarovaný kruh. Když nemáme
mediální pokrytí, neslyší na nás sponzoři, když nemáme sponzory, nemají média o
nás zájem. Chybí bohužel dobří manažeři jak na národní, tak na mezinárodní
úrovni. Existují sporty, ve kterých nemáme špičkové zastoupení, přesto i laická
veřejnost zná nejlepší závodníky ve světovém měřítku, a to nemyslím pouze
Usaina Bolta, ale například osobnosti z krasobruslení, lyžování a podobně. O
těchto světových sportovcích se mluví a píše a jsou to právě média, která
z nich dělají sportovní celebrity. Těžko ale česká veřejnost bude znát
jména mých soupeřek, například aktuální olympijské vítězky…

 

To je jistě škoda. Když mluvíme o vašich kolegyních, řekla
byste, že jste měla vždy srovnatelné tréninkové podmínky?

Tréninkové podmínky jsem měla vždy
velmi dobré a srovnatelné se světem. Jako děti jsme potřebovali lehčí vodu a ta
u nás byla vždy. Když jsem dospívala do dospělého závodnického věku, tak se u
nás začaly stavět umělé slalomové tratě. Například Roudnice nad Labem, Trnávka,
Veltrusy nebo České Budějovice, vše v dosahu do dvou hodin autem od Prahy.
A pak samozřejmě
pražská Trója. Tolik kvalitních tratí na tak malém území byl poměrně
velký luxus a v celosvětovém měřítku bych řekla, že mé tréninkové podmínky
byly a jsou spíše lehce nadstandardní.

 

Zimní příprava je ale patrně něco jiného.

Zimní přípravu na vodě jsme dlouho
neměli, to je pravda. Někteří závodníci mohli toto období trávit dlouhodobě někde
v teple a nám pak zkraje sezóny chyběla slalomová vyježděnost. V tom
jsme dříve lehce pokulhávali, ale postupně jsme vyjížděli do jižní Evropy,
zkoušeli jsme lokality v JAR, po OH 2000 přibyla možnost tréninku v
Austrálii. A nyní jsme objevili Spojené Arabské Emiráty, kde jsou dobré
podmínky a navíc s minimálním časovým rozdílem.

 

V současnosti se závodí především na umělých slalomových tratích. Jak velký rozdíl je mezi vodou v umělém kanálu a v přírodní řece a kde se vám lépe závodí?

Rozdíl není zásadní, těžko obecně srovnávat, protože každá trať je jiná. Jednoduše řečeno, jezdí se mi lépe tam, kde mám více natrénováno, a to je na umělých kanálech. Pochopitelně se na nich pak cítím jistější. Terén znám dokonale, vím, kde je jaká překážka i co je na dně, díky možnosti vidět koryto i bez vody. Přírodní řeka je pro nás dnes již poměrně exotickou záležitostí. Nevidíme tam na dno, kameny jsou rozeseté různě pod hladinou, což skýtá větší úskalí a nebezpečí, ale tím pádem i větší zážitek.

 

Umělé kanály jsou tedy bezpečnější. Je to hlavní důvod, proč jsou přírodní řeky dnes pro pořadatele méně populární? 

Populární určitě stále jsou. Pokud ale stojíme o diváky, musíme jít za nimi. Jednak jich do přírody tolik nepřijde a také se jich do ní tolik nevejde. Takže vlastně logicky vzhledem k potřebě pravidelného tréninku a ke snaze přivést k našemu sportu diváky se vodní slalom přesunul na umělé kanály, které mají dnes již dlouholetou tradici. Já jsem na umělých tratích ještě nevyrostla, musela jsem si zvykat, ale dnešní děti již přírodní řeku téměř neznají. Populární ale stále řeky jsou, právě proto, že jsou nám vzácné. Nejdůležitější závody sezóny máme většinou na umělých tratích. Na každé řece se nedá trénovat dlouhodobě, a proto bývá těžké zorganizovat velký mezinárodní závod, protože podle pravidel pořadatel musí zajistit závodníkům několik týdnů tréninku.

 

Na olympijských hrách v Athénách jste se setkala se
slanou vodou. Měla jiné vlastnosti, než na jaké jste byla zvyklá?

Musím přiznat, že to bylo trochu
překvapení. Slaná voda sice nemá o tolik jiné vlastnosti než sladká, tedy pro
záběr pádlem nebo výtlak lodě na hladinu. Je ale nepříjemná, pálí vás do očí,
slzíte. Také rychleji rozmáčí kůži na dlaních a úchop na pádle je poté mnohem
horší. Prodělala jsem kvůli tomu při tréninku na olympiádu zánět šlach v zápěstí,
patrně jak jsem musela pádlo podvědomě více svírat. To bylo nepříjemné, protože
se olympiáda hodně blížila. Bylo to poprvé a doufám, že naposled, kdy jsem
závodila na slané vodě.

 

K vodnímu slalomu jste přišla vlastně náhodou díky své
mamince, mimochodem držitelce čtyř zlatých medailí na prvním lyžařském
mistrovství světa tělesně a zrakově postižených sportovců v Grand Bornand. Pocházíte
tedy ze sportovní rodiny. Co vás právě na vodním slalomu upoutalo?

Přiznám se, že první tréninky mě
vůbec nezaujaly. Nechtělo se mi mezi cizí děti, vždy jsem byla spíše plašší
povahy. Můj první kontakt s kajakem byl v bazénu, a to hned při nácviku
eskymáckého obratu (pozn.redakce:  . To byl docela nepříjemný začátek. Člověk by si
myslel, že ho napoprvé posadí do lodě na klidné vodě a řeknou, ať si zkouší
pádlovat. Velkou zásluhu na tom, že jsem u tohoto sportu zůstala, měla moje
tehdejší trenérka Renáta Knýová, která mě neustále chválila.

 

Tak to muselo být asi velmi příjemné.
Evidentně to byl dobrý přístup ze strany vaší trenérky.

Ano, bylo to
velmi povzbuzující. (smích) I když
jsem neměla ještě žádné pořádné výsledky, opakovala, jak jsem šikovná a jaké
velké pokroky dělám. To mě drželo. Ale jestli je to dobrý přístup? Na mě to
fungovalo, ale jistě jsou děti, které mají sebevědomí na rozdávání a neustálé chválení
by se u nich možná minulo účinkem. To je spíše otázka pro psychologa.

 

Dočetla jsem se, že jste se musela naučit vyrovnat s prohrou. Jaký
výsledek či umístění pro vás prohru představuje?

V dnešní době, kdy už se pravděpodobně
nepohybuji na úplném vrcholu, je pro mě finálové umístění úspěch a medaile
třešinkou na dortu. Bylo krátké období v mé kariéře, kdy jsem byla na
takové úrovni, že jsem věděla, že když zajedu svoji jízdu čistě, téměř jistě
získám zlato. Jinak ale v našem sportu platí asi více než v jiných pro
většinu favoritů – mohou vyhrát, ale ne stále vyhrávat.

 

Ve vodním slalomu je ale mnoho proměnných. Závod se pro vás
může zvrtnout v jediné chybě, vteřině. Navíc se musíte spolehnout na další
faktor, tedy rozhodčí a jejich bystré oko. To není asi úplně jednoduché.

 

To je pravda. Průjezdy jsou často
na milimetry od branky, fouká vítr, cáká voda a rozhodčí sedí u branky celý den,
což je vyčerpávající. Může tedy udělat chybu. V poslední době se to řeší
kamerami rozestavěnými po trati, ale někdy ani kamera nemůže sporný moment
zachytit ze správného úhlu.

 

Stalo se někdy, že vás nepozornost rozhodčího stála medaili?

Sporných rozhodnutí jsem zažila
víc, ale vzpomínám, jak mi jednou na světovém poháru byl připsán šťouch jednoznačně
nespravedlivě a o vítězství jsem přišla. Chyby rozhodčích jsou ale časté. Je
takové pravidlo, že když si rozhodčí není jistý, měl by rozhodnout ve prospěch
závodníka, což ovšem bohužel vždy nečiní.

 

Jak se taková situace řeší? Předpokládám, že se podá
protest? 

Jistě, někdy ho z principu
podáme. Ale musí se za něj skládat obvykle poměrně vysoká částka, a protože
nejezdíme pro žádné prize money, moc takové spory neřešíme a soudně už vůbec
ne. Nás náš sport převážně jen peníze stojí a závodíme v podstatě pouze pro
poháry, čest a slávu. (smích)

 

Mrzí vás někdy, že jste si nevybrala jiný sport, například takový,
kterým se člověk může finančně zabezpečit? 

Nikdy mě to nezamrzelo. Nedovedu
si totiž představit, že bych dělala jiný sport, i když si nemyslím, že bych
byla pohybově nešikovná. Zkusila jsem gymnastiku, lyžování i míčové sporty, ale
nijak jsem ani v jednom nevynikala. Myslím, že jsem se se svým sportem
našla výborně, hodí se pro mě a já pro něj. (smích)

Vodnímu slalomu se věnujete již spoustu let. Co vás stále
žene dopředu?

Vodní slalom má pro mě obrovské
kouzlo. Není to slavný ani velký sport. Je ale nesmírně pestrý, každý trénink a
závod je jiný, na jiné vodě v jiných brankových kombinacích. A stále se
vyvíjí. Pohyby se neopakují, není to nikdy monotónní. Samozřejmě například
zimní kondiční příprava je náročná, mnohdy mě nebaví a bolí. Nerada například
běhám. Ale když člověk zatne zuby, dobrá kondiční příprava se potom na vodě
zúročí.

 

Musíte dnes více času věnovat regeneraci?

Samozřejmě. Ani mně se čas
nevyhýbá. Dříve jsem vůbec neřešila rozcvičování nebo vypádlování se po
tréninku, kompenzační cvičení. Dnes je to jiné.

 

Jste drobné postavy. Předpokládám, že to je ve vodním
slalomu výhodou, být lehký v lodi.

Ano, do jisté míry. Kdybych ale byla
o deset centimetrů vyšší, měla bych výhodu, protože bych měla delší ruce, a tím
pádem i delší záběr, dosáhla bych například lépe ven z válce. Pár
centimetrů mi zkrátka vždy chybí. Dnešní top závodnice jsou obvykle vyšší než
já.

 

Jak moc se změnil vodní slalom od dob vašich začátků ve
vybavení, pravidlech či přístupu sportovců?

Vyvíjel se samozřejmě materiál
lodí, ale také pravidla. Revolucí bylo například zkrácení lodí, tak jako
v lyžování tehdy carvingové lyže. Toto nové pravidlo přišlo v roce
2005, po olympiádě v Athénách. Také jsou dnes lodě lehčí.

 

Ocenila jste zkrácení lodě, nebo jste s tím bojovala?

Kratší lodě jsou příjemné, lépe se
s nimi manévruje, umožňují stavění těžších tratí. Co se ale stalo, bylo,
že mi rychle narostla početnější konkurence. Na původním čtyřmetrovém kajaku
jsem byla jedna z mála, které zvládly projet čistě a rychle i obtížné
kombinace. Postupně nás tam ale s kratšími kajaky bylo třeba dvacet.
Myslím, že celkově zkrácení lodí byl určitě dobrý krok a velký přínos vodnímu
slalomu.

 

Měníte často své vybavení, nebo jste věrná jednomu výrobci? 

Většinou jsem po určité období věrná
jednomu výrobci, který vyvíjí každý rok či dva nový typ, obvykle mírným
vylepšováním toho předchozího. Rozdíly jsou tedy jen malé.

 

Zapojujete se do výrobního procesu či designu lodě? 

Většinou do toho moc nemluvím, jen
si loď nechávám upravovat na svoji váhu. Trošku s designem experimentuji,
ale opravdu jen málo. Zůstávám věrná bílému základu a přidávám občas nějaké nálepky
nebo případně nějaký ornament.

 

Vaše vybavení s vámi neustále cestuje po světě. Jak se
vám daří jej chránit před poškozením?

Naštěstí moc necestujeme letadlem,
většina závodů se koná v rámci Evropy, a tak pokud je to jen trochu možné,
jedeme auty. Stává se často, že se loď při přepravě poškodí, ale většinou je to
možné na místě opravit. Vloni mi ale čtrnáct dní před odletem na OH v Londýně
loď na letišti zcela zdemolovali. To bylo velmi nepříjemné, přijít takhle
krátce před závodem o vyladěnou loď. Vše ale nakonec díky rychlé práci výrobce
dobře dopadlo.

 

Když se nedaří tenistům na kurtu, občas zlomí raketu. Jak
se vám daří nepodléhat emocím? Stalo se vám třeba, že byste zlomila pádlo?

Prásknu občas do tyčky a jednou
jsem doopravdy pádlo o loď zlomila. To bylo ale výjimečné. Většinou si tak
nějak nadávám sama pro sebe.

 

Dočetla jsem se, že jste spíše introvert. To mě u vrcholového
sportovce překvapuje.

V individuálním sportu, jako
je ten náš, to myslím tolik nevadí. Vodní slalom je založený spíše na
technickém provedení, ne tolik na výbušnosti. Jsem spíš uzavřená, to je prostě
fakt. Je ale pravda, že dnešní kratší lodě a tratě nahrávají trochu víc
výbušnějším povahám. Možná právě proto už nejsem tak dobrá. V době, kdy
jsem byla na vrcholu, byla důležitá hlavně koncentrace a čistá technická jízda
a jsem přesvědčená, že k tomu mi moje introvertní povaha pomáhala.

 

Převládají mezi závodnicemi dobré vztahy nebo je vodní
slalom tvrdé konkurenční prostředí? 

Vztahy jsou dobré. Většinou totiž
o soupeřkách nepřemýšlíme, jedeme, jak se říká, samy na sebe. Není to tedy
přímý souboj jedné s jednou. To je velká výhoda. Mnohdy si i poradíme.

 

Předpokládám, že se vás každý ptá na váš nejcennější kov.
Řekla jste, že si vážíte všech. Mě by ale zajímalo, který závod jste vyloženě
protrpěla a na jakou vodu či místo se nerada vracíte? Zažila jste někdy
situaci, kdy jste se bála „o život“? 

Při závodě jsem strach z vody
nikdy necítila, spíš z obtížných kombinací. Ale vzpomínám na jeden závod
SP v Tasmánii, kde jsem si při tréninku říkala, že tohle je vážně o život.
Trať jsme vůbec neznali a měli snad jen dva dny na trénink. To byla asi
nejobtížnější voda, na které jsem jela, a závod, na který jsem se opravdu moc
netěšila.

 

Váš muž, několikanásobný medailista z mistrovství světa ve
vodním slalomu, se stal vaším trenérem. Manželství dvou vrcholových sportovců,
navíc ve vztahu trenér – svěřenec, může být oříškem, ale i velkým přínosem a
porozuměním. Jak to vnímáte?

Fungujeme výborně. Náročné období
už máme za sebou, to bylo v době, kdy manžel ještě závodil. Oba jsme
prožívali dvojí nervy. Když závodil, byla jsem nervózní za něj a potom ještě
při vlastním závodě za sebe. Navíc se střetávaly naše nálady z úspěšného,
ale i neúspěšného závodu či tréninku. Bývali jsme oba unavení, řešili domácnost,
malého syna… Ale naučili jsme se to zvládat, i s pomocí celé širší rodiny.
Vše je o komunikaci. A ta mi v manželství naštěstí šla docela dobře.

 

Váš syn Luboš je také kajakář. Měla jste ho velmi brzy a
dokázala jste se skvěle vrátit do formy. Jak se vám to povedlo?

Víte, ono to bylo trochu jinak.
Syna jsem měla v osmnácti a v té době jsem ještě o žádné
profesionální kariéře nepřemýšlela, takže nemůžeme mluvit o nějakém jejím
přerušení. Sport jsem stále brala jaksi pro zábavu. Až po narození syna se moje
výkonnost velmi zvedla a já si uvědomila, že ve vodním slalomu můžu něčeho
dosáhnout.

 

To je asi pro ženu sportovkyni nejlepší plán, jaký vám
shůry někdo mohl dát. Měla jste dítě a nemusela jste touhu po něm řešit někde
uprostřed kariéry a tím ji ohrozit. Myslíte, že vám to ve vašem sportovním
životě pomohlo?

Určitě. Jak říkáte, naplánovat by
to takto dokonale asi nešlo. Ale máte pravdu, vlastně to bylo naprosto ideální
a jsem za to vděčná. A za celý svůj život, jak sportovní, tak i osobní. Mám to
velké štěstí, že stále mohu dělat to, co mám nejraději.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Hana Robinson

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci
s hotelem Radisson Blu Alcron www.alcron.cz

Make-up a vlasy: Pavel Filandr www.pavelfilandr.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best Of www.ibestof.cz

 

 

 

 

 

„Přiznám se, že jsem ráda, když můžu trénovat
děti z dětských domovů. Tam se cítím skutečně platná a to je pro mě
důležité.“

 

 

 

 

Je jí 43 let a vypadá neskutečně. Neskutečně
mladě a svěže. A když ji potkáte „na živo“, je navíc velmi milá a přátelská. Je
pořád v jednom kole. Ono zvládnout tři děti vlastní, potom nějakou tu stovku
z dětských domovů a při tom všem ještě dobře vypadat, bude asi kumšt. Ale ne
pro Hanku. Fotografie jsme pořídili v krásném hotelu Radisson Blu Alcron v Praze
pod taktovkou Roberta Vana a Pavla Bauera z Estée Lauder.

 

Kdysi jste pracovala jako vychovatelka
v domově mládeže…

Byl to
domov mládeže, který sdružoval všechny školy v Kroměříži, odkud pocházím.
Nastoupila jsem tam, když mi bylo osmnáct, takže většina dětí byly téměř moji
vrstevníci. Přede mnou tam byla poměrně přísná paní vychovatelka. Já se snažila
s dětmi vycházet po dobrém, nicméně jsem po nich také chtěla, aby
dodržovaly věci, na kterých jsme se domluvili. A klapalo to.

 

Co bylo náplní vaší práce?

Ono to je
asi ve všech internátech podobné. Oficiálně jsem byla vychovatelkou
volno-časových aktivit, tedy ve zkratce jsem dětem organizovala a vedla
kroužky. Cílem bylo, aby se děti nepoflakovaly po městě a nechodily do hospod,
ale věnovaly se něčemu smysluplnějšímu. A protože jsem vždycky měla ráda pohyb,
i tady jsem vedla moderní gymnastiku a aerobik, který před těmi dvaceti lety
byl naprostou novinkou.

 

Kdo ho před těmi dvaceti lety cvičil a jaké
tenkrát vlastně byly děti v domovech mládeže? Je tam nějaký rozdíl v
porovnání s chováním dnešních mladých dívek?

Tenkrát
to bylo podobné jako nyní. Dnes je třeba podobná vlna zumby. Cvičilo se všude a
cvičil každý, kdo měl ruce a nohy a chuť předcvičovat lidem. Všichni jsme si
museli udělat kurz. Nemůžu porovnat, jak se děti v internátních zařízeních
změnily, od té doby jsem už v internátě nepracovala, obecně ale můžu říct,
že děti jsou dnes trochu více drzé a méně pokorné.

 

Odnesla jste si z práce v domově mládeže
něco, co praktikujete i v současném životě?

Spíše jsem
do domova přinesla to, co jsem načerpala za léta tréninku gymnastiky, volejbalu
a atletiky. To všechno jsem zúročila ještě několikrát a to během patnácti let
trénování dětí v kroužcích, které jsem vedla a hlavně taky při práci
s dětmi v dětských domovech.

 

Kdy jste dala sbohem Moravě a odešla do Prahy?

Udělala jsem si kurz u Heleny
Jarkové, která si tehdy založila první fitness club v Praze, a po
absolvování tohoto kursu jsem se rozhodla, že změním působiště.

 

Jaký je váš názor na výchovu dětí? Jste spíše
zastáncem liberální – tedy tzv. americké výchovy, nebo spíše té naší české –
malý „výchovný“ nikdy neuškodí?

Občas
nějaký ten výchovný pohlavek opravdu neuškodí. Stačí se podívat kolem sebe, jak
jsou některé děti nevychované. Rozmazlené děti to budou mít v životě
těžké. Už pět let pracuji s dětmi z dětských domovů, tak můžu
porovnávat i tady. Většina dětí je tam skromných, jsou vděční za každou
maličkost. Strašně ráda s nimi pracuji. Skromné a k tomu slušně
vychované dítě je dnes téměř rarita. Takže já věřím, že přísnější výchova
s pravidly a úctou k dospělým se rodičům v budoucnu vrátí.

 

Sama máte tři děti, jaký jste u nich zvolila
výchovný postup?

Mám
třináctiletého syna a dvě malé holčičky dvojčátka. Odmalička je vedu ke sportu,
cvičení. Jsme hodně sportovně založená rodina. Ale jak už jsem říkala, jsem
přísná máma. Nicméně holky ve dvou letech natáhly spoďáry, sedly si ke stolu a
samy jedly. Dokážu dát mnoho lásky, ale také být ve výchově tvrdá.

 

Takže je u vás nastavený model „přísná maminka
– hodný tatínek“?

Ano.
Možná i proto, že přísnost, tvrdost a disciplína jsou v životě pro mě
velmi důležité. A dá se říct, že je dost často aplikuji i doma. A mezi námi,
ono to těm našim ratolestem neuškodí. No, nemám pravdu? (smích)

 

Je rozdíl mezi výchovou holčiček a kluků?

Porovnám-li
Filipa s holkama, tak byl určitě pomalejší. Obecně jsou holčičky rychlejší ve
vývoji. Filip byl zase více mazlivý. I dneska, když už je chlap a obejme mě,
tak se tetelím. Jiné je taky to, že holky jsou dvě a Filip byl sám. Už
v tom je velký rozdíl. Filip se neměl od koho učit. Holky obkoukávají
jedna od druhé a to je velmi posunuje dál. To by zřejmě potvrdily i maminky,
které měly děti brzy za sebou. Filip byl devět let jedináček a Saša se Sofinkou
jsou od prvního dne kamarádky.

 

V současné době stále roste počet žen, které z různých důvodů
využívají umělého oplodnění. I vy sama jste takto počala své dcerky. Jaký je
váš názor na tuto pomoc dnešní medicíny ženám, které nemohou otěhotnět přirozenou
cestou?

Beru to jako výhru, že tady máme
takové lékařské kapacity, které mohou ženám, jež chtějí mít potomky a nejde jim
to přirozenou cestou, dopřát pocit radosti z dětí. Na toto téma se mě lidé
často ptají. Podle mě je to úplně normální. Vždy budu bojovat za názor, že
život prožitý bez dětí není plnohodnotný život.

 

Spolupracujete s dětskými domovy,
uvažovala jste někdy o tom, že byste buď adoptovala, nebo si vzala nějaké dítě
třeba do pěstounské péče?

Já se
přiznám, že bych asi dítě do pěstounské péče nechtěla. Jedna věc je, že člověk
si na ně zvykne a pak se po letech ozve rodič, který třeba do té doby o dítě
nejevil zájem, a vy musíte dítě vrátit. A potom je tu ještě další problém.
Pěstounská péče je sice hodně populární, ale já žiju velmi rychle a při tom
zvládám povahy tří svých dětí. A neumím si představit, že bych se ještě
plnohodnotně starala i o další. Proto mě naplňuje a vyhovuje mi, že
s dětmi z dětských domovů mohu trávit čas prostřednictvím soustředění
a různých akcí, a tak jim vnášet radost do života.

 

Chtěla bych se v této souvislosti zeptat
na váš projekt „Hejbejte se a zpívejte s Hankou a Novou“. Jak vás napadlo
začít dělat něco takového?

Všechno
to začalo tím, že jsem dva roky cvičila v televizním pořadu „Snídaně s Novou“.
Postupně jsme se tam spřátelili a když jsem pak přišla s nápadem na
projekt „Hejbejte se a zpívejte s Hankou a Novou“, vedení se rozhodlo
pomoct mi s ním nějakými finančními prostředky. Tak jsem začala se svým
programem objíždět děti z dětských domovů. Tyto domovy jsou opravdu
uzavřené, děti se odtud nikam moc nedostanou a komunikace s normálním
světem je pro ně prakticky šok. Pořádám pro ně i prázdninové pobyty, kde se mi
vystřídá na 400 dětí z různých domovů. Ony tam denně šest hodin tančí a
cvičí a jsou moc šikovné! Třeba děti z Dětského domova v Tišnově se
dostaly i do muzikálu „Děti ráje“, kde při jednom představení vystoupily přímo
s herci na pódiu. Myslím si, že budou mít pěkný zážitek na celý život.

 

Všechny zúčastněné domovy se ale společně
utkají na jednom pódiu, je to tak?

Ano, 19.
listopadu 2011 pro ně máme v Praze přichystané finále, na kterém předvedou
všechno, co se nejen na táboře naučily a naše porota složená ze známých
osobností pak vybere ty nejlepší. Letos navíc nabízíme i každému, koho zajímá
pohyb, aby si přišel v rámci této akce zacvičit s lektory
z našeho fitka, nebo s účinkujícími z muzikálu „Děti ráje“ a
přitom se třeba i podíval, jak to dětem jde. Všechno to doplní vystoupení
spousty zpěváků a vůbec bude to fajn den. Nic pro lenochy. (smích)

 

Myslíte si, že jsou děti v dnešní době
lenivější? Třeba i kvůli tomu, že stále vysedávají u televizí a počítačů?

Děti by
nebyly pohodlné, kdyby nebyli pohodlní rodiče. Mám často skutečně problém
s rodiči. Buď jsou lhostejní, anebo chtějí mít z dětí hvězdy, ale
nechtějí pro to nic obětovat, nic s dětmi dělat. Proto se přiznám, že jsem
ráda, když můžu pracovat a trénovat s dětmi z domovů. Tam se cítím platná
a to je pro mě důležité.

 

Jak se na vaše aktivity tváří sponzoři?
V době, kdy každý hlídá korunu, asi není jednoduché někoho získat? Nebo
máte opačnou zkušenost?

Nova je
mým partnerem od samého začátku a jsem za to moc vděčná. Jinak se sponzoři
různě objevují a střídají. Zatím, díkybohu, jsou. Vím, že existuje spousta
projektů pro děti, ale taky vím, že často peníze, které se do těchto projektů
dávají, nebývají smysluplně využity pro děti. Často jsou děti jen záminka, jak
vylákat peníze z kapes těch, co na to mají. To mi opravdu vadí.

 

Kromě jiného chystáte také zajímavý projekt,
kdy si k vám do fitka může každý přijít zacvičit s nějakou celebritou.
Kdo tedy bude cvičit a kdy?

Fitko,
které provozuji v Praze, slaví páté narozeniny. Navíc zde proběhla
rekonstrukce, takže jsme se rozhodli pozvat všechny naše příznivce, aby se 15.
října 2011 přišli podívat a zacvičit si se známými osobnostmi třeba ze seriálu
Ordinace, s finalisty Superstar nebo Miss. A třeba si vyzkoušet, jak se dá
vytvarovat „břišní pekáč“.

 

To je prý váš patent „břišní pekáč“…

Je to tak.
Je to návod, jak si vytvarovat pěknou postavu a mít takzvaně „buchty na břiše“.
(smích)

 

A co buchty na talíři? Jak se vlastně
stravujete? Jste také propagátorkou biostravy, jako některé naše celebrity? A
masíčko byste do pusy nedala ani za nic?

Miluju
tatarák. Miluju ryby. Miluju si udělat čas na dobré jídlo a k němu i dobré
víno. Ale že bych striktně dodržovala bio, to zase ne. Protože se obecně snažím
dvacet let jíst zdravě a zařazuji pravidelně do jídelníčku ovoce a zeleninu,
tak mě bio móda nedostala. Protože když se jí zdravě celoživotně, tak nepotřebujeme
dělat „bio vlny“.

 

Jak se stavíte k dnešnímu boomu různých
druhů cvičení od zumby, tai-chi až po spinning nebo walking? Co byste
doporučila vy?

Já bych každému doporučila se
hlavně pohybovat. Jakkoliv. A co se týče posiloven, v dnešní době je důležitá především všestrannost fitness centra.
Takže se i u nás snažíme nabízet to, co si lidé žádají. Nicméně se věnujeme
hlavně dynamickému cvičení. Zůstávám u toho, co je mi vlastní, co umím a co mě
baví. (smích)

 

Dnes, kdy je úbor na cvičení téměř módním diktátem
a s obyčejným tričkem a trenkami by člověk neuspěl, by mě zajímalo, co
dříve nosily ženy na hodiny aerobiku?

Já si
myslím, že zrovna v tomto retro období je to krásná otázka. Když tenhle
sport začínal, nosily se úzké legíny, návleky, dresy se zaříznutými tangy,
široké pásky, které vyzdvihovaly ženskost, štíhlý pas. Všechno to vycházelo
z jazz gymnastiky. Dnes si mezi ženami tyhle kostýmy neumím představit.
Dnešní oblečení spíše podtrhuje fitness styl, než tehdejší přístup
k aerobiku jako k tanci. Trošku se vytratila ta smyslnost a ženskost.

 

A jaký máte vztah k módě? Na našem
focení jste vystřídala několik modelů a ve všech vám to moc slušelo! Nicméně,
většinou vás vídám ve sportovním…

K módě
jsem se velmi dlouho stavěla zády a oblékání pro mě znamenalo nutnost. Takže
jsem volila rychlé a praktické modely. Většinou sportovní. Dnes se nacházím
v takovém hezkém období, kdy mě móda začíná bavit a začínám si ji užívat.
A i sportovní modely se snažím stylizovat do elegantního vzhledu. A taky mě začíná
bavit v sobě odhalovat ženskost. Oblíbila jsem si po letech i podpatky a
dokonce šaty a sukně!

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Dita Brančíková

Produkce: Michaela Lejsková

Styling: Jakub Hladký

Vlasy: Veronika Soukupová, kadeřnictví Honzy Hlaváčka www.honzahlavacek.cz

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Pavel Bauer – Estée Lauder www.esteelauder.cz

Foceno v hotelu Radisson Blu Alcron v Praze www.alcron.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Hokej
nehraju proto, abych sbíral nějaké individuální trofeje, o tom týmový sport
přece není.“ Ondřej Pavelec

 

 

 

 

 

Mnozí z nás nevědí celý život, kam se „postavit“.
Ondřej Pavelec měl to štěstí, že už v pěti letech se postavil do hokejové
brány a v ní našel své místo. Mistr světa z roku 2010 a hvězda kanadských Winnipeg
Jets. Po úspěšných letech v Kanadě a USA sportovní fanoušky oslňuje
v naší nejvyšší hokejové soutěži. „Všechno, co dělám, chci dělat pořádně,“
říká a to se dnes často neslyší. Vítězství ve Stanley Cupu na něj sice ještě
čeká, ale s talentem, jakým oplývá, se jeho sen nepochybně co nevidět
stane skutečností. Raději než ve světových mořích, by pro svou ženu lovil
v českých rybnících. „Jsem přece Čech,“ říká s úsměvem na tváři a já
mu jeho vlastenectví věřím.

 

Chtěl jste být odmala
brankářem, nebo jste začínal na jiném postu? 

Začínal
jsem v pěti letech na Kladně a hned od začátku v brance. Vedle hokeje
jsem se věnoval také fotbalu a tam jsem byl taktéž v brance. Chvíli jsem
sice zkoušel pozici útočníka, ale nerad běhám, tak jsem se vrátil do branky.
Byla mi asi souzená. To
byla vlastně docela zábavná historka. Tenkrát se v kabině řešilo, kdo
půjde chytat. Většinu dětí doprovázeli rodiče a ti jim to zakázali. Já jsem v kabině zrovna rodiče neměl, a tak padlo rozhodnutí. Jsem za to dnes
vděčný.

 

Mám tomu rozumět tak, že post golmana je nejnebezpečnější?

To
ne. Ale říká se, že golmani to nemají v hlavě v pořádku…

 

Ale mně se zdáte docela normální… (smích)

Přece
jen, když na sebe necháte dobrovolně střílet pukem, tak pud sebezáchovy asi moc
nefunguje. Nedá se ale říct, že by to bylo méně či více nebezpečné než jakýkoli
jiný post v hokeji.

K hokeji vás přivedla vaše starší sestra. Hokej není
ale úplně dámský sport.

Ano,
hrála dlouho a dobře. Uživit se ženským hokejem se dá těžko, ale je možné hrát
ho na vysoké úrovni. Toho dosáhla. Dnes hraje už jen pro radost, má práci,
která ji časově zaměstnává.

 

Holky se asi nebijí tak jako kluci, možná jejich hokej ani
není tak divácky zajímavý. Chodil jste sestře fandit?

Určitě,
byl jsem tam pořád. Máte pravdu, holky se nebijí, ale ke komickým situacím tam
samozřejmě dochází.

 

Měříte 191cm, je to podle vás
pro brankáře výhoda, že zabere v brankovišti více místa, nebo nevýhoda, že to
má na led o kousek dál? 

Výhoda
to nepochybně je, jak říkáte, zaberu více místa. Přesto je ale mnoho
vynikajících brankářů, kteří nejsou zase až tak vysocí. Jsou naopak mrštní a
pohotoví.

 

Nepřemýšlel jste se svou výškou i o jiných sportech,
například basketbalu či volejbalu?  

Já jsem byl chvíli větší, pak
jsem se na chvíli „zarazil“ a pořádně jsem vyrostl až kolem patnácti. A to už
jsem byl rozhodnutý pro hokej. O jiných sportech, kromě fotbalu, jsem opravdu
nepřemýšlel.

 

Co vás tedy hnalo
k hokeji?

Vlastně spíše okolí. Hrála ho
sestra a většina mých kamarádů se stejně tak rozhodla pro hokej. Nějak to přirozeně
vyplynulo. Myslím, že mě to vždycky podvědomě táhlo k hokeji více. Navíc
se dá hrát v zimě, sezóna je delší.

Pocházíte z Kladna stejně jako Jágr, Plekanec, Kaberle a další elitní
hráči. Čím si vysvětlujete tak vysoký počet vynikajících hokejistů
z tohoto regionu?

Zajímavá otázka. Domnívám se, že
na Kladně působila spousta kvalitních trenérů a s mládeží se umělo dobře pracovat. Tenkrát byl také o hokej velký zájem,
což dnes už bohužel neplatí.

Do NHL jste odešel jako velmi mladý. Jak jste zvládal odloučení od rodiny a kulturní rozdíly? Doporučil byste tuto cestu mladým talentům?

Odešel jsem v sedmnácti nejdříve
do Kanadské juniorské ligy. Bydlel jsem dva roky přes sezónu u tamní rodiny. Po
této stránce to byla skvělá zkušenost, moje nová rodina byla bezvadná. Ne každý
měl ale to štěstí. Na léto a na Vánoce jsem jezdil domů do Kladna. Měl jsem také
štěstí v tom, že jsem odloučení od domova a přátel snášel dobře. Určitě
bych takovou zkušenost mladým hráčům doporučil.

 

Poté jste odešel na farmu, což
je již seniorský hokej, jakýsi předskokan NHL. Která z těchto soutěží vás
bavila nejvíce?

Vždycky říkám, že bych se
nejraději vrátil do juniorské ligy. Byla to bezstarostná léta. Když jsem byl
mladší, říkal jsem si, ať už jsem starší a můžu hrát NHL. Teď to říkám naopak…(smích) Tenkrát jsme řešili jen ten
hokej, když jsme prohráli, bylo to blbé, ale dalo se to přežít. V NHL je
tlak samozřejmě mnohem větší.

 

Ve všech těchto zámořských
soutěžích se od brankářů očekává lepší technika hry s holí než v Evropě. Musel jste na tom po příjezdu do zámoří více zapracovat?

Byla to samozřejmě velká změna a
každý Evropan se musí přizpůsobit. Hřiště je menší a brankář je více zapojen do hry. Zvykl jsem si ale poměrně rychle a dnes mi
kanadský hokej vyhovuje více než ten evropský.

 

Udržet koncentraci po celou
hrací dobu bez střídání je asi těžké. „Zapomenete se“ při zápase někdy
v myšlenkách?

To bych samozřejmě neměl říkat,
ale realita je jiná. Pokud řeším nějaké třeba osobní záležitosti, tak se to
stát může. Dávám si na to ale pozor.

 

Vloni se váš tým Atlanta Thrashers po dlouhých letech přestěhoval z USA zpět do
kanadského Winnipegu a znovu získal staronový název Winnipeg Jets. Je velký
rozdíl hrát, řekneme, v nehokejovém americkém městě, kde prim hraje americký
fotbal či baseball, a hrát v kolébce hokeje, kde je lední hokej sportem číslo
jedna? 

V Kanadě se celkově cítím lépe než v USA, možná je to dáno i tím, že jsem
tam strávil více času, začínal jsem tam. Atlanta je pěkné město, ale, jak
říkáte, zájem o hokej nebyl až takový. Winnipeg je hokejové město a ten rozdíl
je nesmírně znát. Navíc se hokej do Winnipegu vrátil po patnácti letech! Takže
jsme tam teď opravdu za hvězdy, každý nás zná. V létě trénuji v Montrealu
a to je navíc docela „evropské“ město. Kanada vůbec má blíže k Evropě než
USA.

 

Ve Winnipegu jste tedy „pod
drobnohledem“. Soukromí si nyní asi moc neužíváte.

Zásah do soukromí k vrcholovému
sportu prostě patří. V Atlantě jsme mohli jít na večeři bez toho, aby
někdo věděl, že hokej hrajeme. Ve Winnipegu už to nejde. Nemůžu ale říct, že by
mě to vyloženě obtěžovalo. Musíme ale samozřejmě dávat pozor na svoje chování
mimo led.

 

Letos jste s Winnipegem
podepsal novou smlouvu na pět let, takže předpokládám, že jste v týmu spokojen.
Co vás na tomto týmu nejvíce baví?

Ano, jsem tam velmi spokojen. Jak
v týmu, který je skvělý, jsme dobrá parta, tak ve Winnipegu. Kdybych
nebyl, bylo by to složitější, kdo ví, jestli bych smlouvu podepsal.

 

Nemrzí vás, že v současném
týmu Winnipeg Jets jste jediný Čech a nemáte tedy parťáka na české vtípky? 

To by bylo samozřejmě moc fajn. Minulý rok byl v Atlantě na dva měsíce
Radek Dvořák, to bylo skvělé. Čecha nebo Slováka bych určitě uvítal. Jsme ale
jinak dobrá parta. Kdybych si mohl vybrat, tak bych byl rád za kluky, co jsem
s nimi vyrůstal na Kladně, Michal Frolík, Kuba Horáček a další. Potkáváme
se každé léto a hrajeme proti sobě. Bylo by určitě hezké potkat se v jenom
týmu. I když kdo ví, jestli by to dělalo dobrotu… (smích)

 

Brankář je vždy v klubu klíčovou
postavou, máte v týmu nějaké speciální výhody oproti útočníkům a obráncům? 

To
nemůžu říct. Mám stejné podmínky a jsem stejně „důležitý“ jako každý jiný hráč.
Jsme dobrý tým, dobře vycházíme.

 

Přesto se zeptám, máte v NHL
nějaký tým, za který byste si později v kariéře rád zachytal? 

Nemůžu
říct, že mám nějakého favorita. Spíš svou polohou by mě bavily kluby někde na
jihu, protože čím jsem starší, tím bych byl raději někde v teple. Tak
abych si mohl po tréninku jít třeba zaplavat v moři či oceánu. Tedy Florida
nebo Kalifornie.

 

A v české lize máte svého favorita?

Jsem
Kladeňák, takže logicky Kladno. Ale v Liberci jsem moc spokojený.

 

Co říkáte na představu, že byste jako Dominik Hašek chytal vrcholově dalších
dvacet let? 

Tak to si určitě nedovedu
představit. Ale kdo ví, možná až budu starší, budu mluvit jinak. Teď mi to ale
přijde nereálné. Ovšem klobouk dolů, že chuť do hokeje Dominik Hašek stále má.
Když něco děláte celý život, je těžké odejít. Navíc když na to pořád máte, je
to o to těžší. Já si ale asi nedovedu představit být pod takovým tlakem a stresem
takhle dlouho.

 

Myslím, že mnoho lidí si váš
život představuje jako procházku růžovým sadem. Děláte, co vás baví, živí vás
to, jste populární…

Samozřejmě, že jsou věci
v životě, které jsou mnohem důležitější než nějaký hokej. Hokej je ale
také business, to si přeci můžeme říct. Zvláště NHL, kterou sledují milióny
sportovních nadšenců i běžných lidí a jsou do ní investovány nemalé peníze.
Takže je to i velká zodpovědnost. Navíc jako kolektivní sport jste neustále ve stresu,
abyste to týmu nepokazil. K tomu všemu ještě může přijít zranění nebo
nepodařená sezóna a nabídky se nepohrnou. Je to vlastně neustálý stres. Všechno,
co dělám, chci dělat pořádně, a když to nejde, tak mě to prostě štve.

 

Přes sezónu trénujete
s týmem. V létě máte ale volno a příprava je čistě na vás. Jak se na
sezónu připravujete? Máte osobního kondičního trenéra?

Před sezónou se připravuji v Montrealu,
kde to mám rád. Potkávám se tam s dalšími hráči z Česka, kteří mají
stejného agenta jako já. Příprava je zaměřená na fyzičku, občas chodíme i na
led. Ostatní příprava v létě je ale čistě na nás. Osobního trenéra jako
takového nemám.

 

Musí být asi těžké udržet si disciplínu
mimo sezónu.

No… to samozřejmě je. Na Americe
a Kanadě se mi ale líbí, že tam se soustředí opravdu jen na výsledek. Když
sezóna začne a my se dostavíme nepřipravení, je to čistě náš průser. Kdo není
připravený, nehraje. Co hráči dělají mimo sezónu je jejich věc.

 

Mám pocit, jako byste říkal,
že u nás se takovéto věci řeší více?

U nás se řeší více věcí a ne
jenom v hokeji. (smích)

 

Bezpečnost při sportu je
důležitá. Jaké jsou nejčastější úrazy golmanů? Děláte něco speciálního pro
prevenci zranění?

Třísla a kolena jsou partie,
které dostávají nejvíce zabrat. Mně se naštěstí kromě operace kolene vážnější
úrazy vyhýbají. Musím to zaklepat. Nepotrpím si ale na dlouhé protahování nebo
nějaké speciální cviky. To se o mně všeobecně ví. (smích)

 

Překvapilo mě například, že
maska na ochranu obličeje se prosadila až v sedmdesátých letech minulého
století. Jak se vybavení zlepšilo od doby, kdy jste začal s hokejem vy?

Od té doby, co hraju, se nám
změnila velikost chráničů, všechno je dnes menší. Počtvrté se měnila pravidla
výbavy, všechno se vyvíjí. To je ale spíše otázka na hráče před dvaceti lety,
tenkrát byla výstroj hodně odlišná od té dnešní.

 

Máte kromě týmových cílů, jako
je vyhrát Stanley Cup či mistrovství světa, i cíle osobní, například vyhrát
Vezina Trophy pro nejlepšího brankáře NHL?

Hokej
nehraju proto, abych sbíral nějaké individuální trofeje, o tom týmový sport
přece není. Bylo by to ale samozřejmě skvělé. Mým největším snem je vyhrát
Stanley Cup, to je po zlatu na olympiádě největší úspěch.

 

Povídáme si ve složitých zámořských hokejových časech, kdy je v NHL výluka a
není jasné, jak dlouho potrvá, neboť je to odvislé od dohody hráčů a majitelů
klubů. Jaký je váš osobní pohled na tuto záležitost?

Je to určitě nepříjemná věc.
Každý, kdo ligu hraje, ji chce hrát, a ne čekat, až se někdo domluví. Vše je o
penězích. Majitelé klubů chtějí více peněz pro sebe a to my opravdu nemůžeme
akceptovat. Jde o velké peníze, a ne jen o nás, ale i o další hráče, kteří do
NHL teprve přijdou.

 

Na druhou stranu díky výluce máte možnost hrát českou extraligu za Liberec.
Překvapila vás něčím naše nejvyšší domácí soutěž? 

Je
to poprvé, kdy mám tuto příležitost. Jako malý jsem chodil na extraligu a moc
jsem si to přál zkusit. Teď tu příležitost mám a věděl jsem, že to nebude úplně
lehké. Styl hry je jiný, více se bruslí, musel jsem se samozřejmě přizpůsobit.
Nemůžu ale říct, že bych byl něčím vysloveně překvapený.

 

Myslíte, že hokejisté v ČR mají dostatečné zázemí, jako
tomu je v NHL?

Mám
to štěstí, že hraju v Liberci, kde je nová krásná hala a skvělé zázemí,
které je naprosto srovnatelné s kluby NHL. Ale jsou samozřejmě týmy, které
u nás tohle zázemí nemají.

 

Naštval vás někdy nějaký
televizní komentátor svým výrokem?

Já takové věci neřeším. Stejně
jako zásahy do soukromí, takové věci ke sportu patří. Když studujeme například náš
nepovedený zápas v rámci přípravy na další, pouští ho trenéři bez zvuku. A
jinak se nedívám. Takže většinou nevím, co se v komentátorské kabině
odehrává.

 

Vzpomenete si, co jste si koupil
za své první vydělané peníze z profesionálního hokeje?

Hm… asi auto nebo počítač. Bylo
mi sedmnáct, tak spíš to byl ten počítač.

 

Dovedete si představit, že se
trvale usadíte v Severní Americe?

Vyrostl jsem v Česku a v tento
moment si nedovedu představit, že bych trvale žil někde jinde. Přes sezónu
v Kanadě se těším sem, když jsem v létě tady, těším se zase tam.
Těžko říci. Nevím ale, jestli bych se chtěl v Kanadě usadit a mít tam děti.
Moje žena bude určitě jednou Češka.

 

To naše dámy jistě rády
uslyší. I když jste v zámoří spokojený, něco vám tam ale asi vadí.

Ta pravidla, jako například že
auto můžete řídit od šestnácti a v restauraci si dát pivo k večeři až od
jednadvaceti.
Hodně věcí není v Kanadě či Americe tak růžové, jak si lidé představují.
Těch věcí je samozřejmě víc. Ale mám to tam i tak rád.

 

Každá země má své plusy a minusy.
Najdete nějaké minusy i u nás?

Ani nevím, já mám Česko rád, mám
tu rodinu a přátele, takže minusy ani nehledám. Od sedmnácti pendluju přes
Atlantik sem a tam, ale život bych chtěl strávit tady. Jsem přece Čech.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text:
Hana Robinson

Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení
a obuv: Pánské obleky BANDI – Pánské obleky www.bandi.cz

Vlasová
úprava: Veronika Soukupová, Kadeřnictví Honza Hlaváček and friends www.honzahlavacek.cz

Vytvořeno
ve spolupráci s Žofín garden www.zofingarden.cz

Backstage:
http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-4-2012.html

Korektura
textu: Květa Strnadová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

 

„Každý má svůj
limit a je dobré, když ho posouvá na závodním okruhu pod dohledem profesionálů
a ne na normální silnici.“ Karel Abraham

 

 

 

Původně
se Karel Abraham nevěnoval motorkám, ale lyžím. Osud tomu však chtěl jinak a
postavil mu do cesty motorku. Karel výzvu přijal a už 11 let je naším
nejznámějším jezdcem. Letos se připravuje na novou sezonu, a to se zcela novou
motorkou značky Aprilia. K vidění pro širokou veřejnost bude Karel i jeho
motorka na veletrhu MOTOSALON v Praze-Letňanech, kde bude také prezentovat
svoji Motoškolu. Zeptali jsme se ho, co je smyslem tohoto projektu, co jsou to motardy
a kdo patří ke tvrdému jádru jeho fanoušků.

 

Kdy jste se poprvé
posadil na motorku?

Někdy v devíti letech, byla to motokrosová motorka,
samozřejmě s automatickou převodovkou, ale to jsem se jen vozil. Potom
jsem začal závodit na minibike a někdy ve čtrnácti se posadil na „opravdovou“
motorku.

 

Motorky jsou
takříkajíc vaším denním chlebem. Jezdíte na motocyklu i ve svém volném čase
mimo závodění a trénink?

Na běžných silnicích úplně minimálně. Je to kvůli
bezpečnosti. Riziko, že vás někdo srazí, i když neuděláte žádnou chybu, je na
motorce vyšší než u auta a následky většinou těžší. Kromě závodních víkendů na
motorce nejvíc najezdím na Masarykově okruhu jako instruktor Motoškoly a občas
jezdím na motokros. Mám to jako zábavu i jako zpestření tréninku.

 

Jakou motorku
vlastníte?

Popravdě mám jen malý skútr, žádnou silnou silniční
motorku u mě nehledejte. Ale v rodině nějaké máme, takže když chci, mám si
co půjčit.

 

Jaký stroj byste
chtěl mít doma a proč?

Hodně mě baví motardy, což jsou takoví kříženci mezi
silniční a krosovou motorkou. Jsou zábavné na silnici, ale můžete s nimi i
do lehčího terénu, na polní cesty a tak.

 

Vedle závodění se
podílíte také na kurzech bezpečné jízdy na okruhu. Co je smyslem tohoto
projektu?

Aby se co nejvíc motorkářů vrátilo ze svých vyjížděk
v pořádku domů. V Motoškole nám jde o to, naučit motorkáře zvládnout
svůj stroj v limitních situacích a je jedno, jestli se to učí začátečník,
nebo dlouholetý aktivní motorkář. Každý má svůj limit a je dobré, když ho hledá
nebo posouvá na závodním okruhu pod dohledem profesionálů a ne na normální
silnici. V provozu se pak chová bezpečněji, i když třeba jezdí pořád
stejně rychle.

 

I v letošním roce
budete startovat ve třídě MotoGP. Jak vidíte svoje šance, respektive jaký je váš
cíl pro letošní sezónu?

Letos budu jezdit na motocyklu ART, který patří do
takzvané kategorie CRT. Od prototypu, na kterém jsem jezdil dřív, se liší
hlavně slabším motorem. Takže letos určitě nesplním přání těm, kteří mi říkají,
že mě chtějí vidět na bedně. Reálným cílem je umisťovat se alespoň občas
v nejlepší desítce a být nejlepší z pilotů na motocyklech typu CRT.
Bude to taková přechodná sezona, za rok se zase výrazně změní pravidla MotoGP a
pak bychom mohli jít nahoru.

 

Kdo má podle vás největší
šance stát se v královské třídě mistrem světa?

Letos to bude hodně zajímavé! Nejpravděpodobnější je, že
se o titul popere současný šampion Jorge Lorenzo se svým věčným rivalem Danim
Pedrosou. Jenže bez šancí není ani Valentino Rossi, který přesedl zpět na
Yamahu, na které nasbíral několik titulů mistra světa. A pak je tam úplný
nováček Marc Márquez, který je ale hodně ambiciózní a má špičkovou motorku.
Myslím, že na stupních vítězů se budou střídat hlavně tito čtyři jezdci a
v boji o titul bude záležet na tom, který z nich bude mít
vyrovnanější výkony a bude dojíždět co nejvíc závodů.

 

Kdo je váš největší
jezdecký vzor?

Dřív jsem okamžitě říkal Valentino Rossi. Ale dneska už to
tak není, nevzhlížím k nikomu. Každý z jezdců, kteří jsou na špici,
musí být v některém směru geniální. Jeden má dokonalou fyzičku, jiný
neztrácí nikdy nervy a umí taktizovat, jiný umí mechanikům dokonale říct svoje
pocity, a díky tomu má dokonale naladěnou motorku. Ale vzhlížet k někomu
nemá smysl. Svoji cestu si v MotoGP musí každý vyšlapat sám.

 

Jaký okruh seriálu
mistrovství světa je váš nejoblíbenější a proč?

Řekla byste Brno, když to mám za rohem, že? Tak to fakt ne!
Možná kdyby bylo na druhé straně světa, tak by se mi líbilo, ale já ho mám
spojené s tím vším stresem kolem Grand Prix České republiky. A ty
nejoblíbenější okruhy mám opravdu na druhé straně světa. Líbí se mi australský
Phillip Island, kde se závodí v podstatě na útesu na okraji oceánu, a
potom kalifornská Laguna Seca.

Co vás vedlo ke
změně značky motocyklu?

Měli jsme s Ducati dlouhodobě problémy. Na loňský rok
nasadili v podstatě úplně novou motorku, která se překotně vyvíjela. Jenže
na satelitní týmy včetně nás se s nově vyvíjenými díly tak nějak
zapomínalo. Sezonu jsme odjezdili vlastně na surové motorce z podzimu
předchozího roku. Takže jsme se rozhodli smlouvu neprodloužit a dohodli se s Aprilií,
která vyrábí ART. Na Aprilii jsem jezdil v nižších kubaturách, známe lidi z
továrny, známe z dřívějška i její technologii, takže to byla jasná volba.

 

Už jste novou
Aprilii testoval? A jak jste s ní spokojený?

Zatím mám za sebou první předsezonní testy, které jsme
ještě odjezdili s loňským motorem. Časy proto nemá smysl posuzovat. Ale
pocit z motorky mám dobrý, hlavně v zatáčkách se na ní cítím ve
srovnání s Ducati mnohem líp. Na druhé testy už bychom měli mít silnější
motor, pak se uvidí.

 

V čem jsou hlavní
rozdíly mezi Aprilií a Ducati?

Především v motoru. Ten v Ducati je prototyp
vyrobený jen na závodění. V Aprilii je motor původem z běžně
prodávané motorky, a i když je extrémně upravený, je prostě slabší. Reálně má o
nějakých dvacet až třicet koní méně, což dokáže udělat na maximální rychlosti i
třicet kilometrů za hodinu. Jinak je koncepce obou motorek podobná, laik by
kromě designu hledal rozdíly těžko. Jenže v MotoGP jde o každou tisícinu
vteřiny a pak rozhodují i maličkosti.

 

Máte celkem početný
fanklub. Jak často se s fanoušky setkáváte?

To tvrdé jádro je v podstatě z okolí Masarykova
okruhu, takže k sobě máme blízko. Přes sezonu se vídáme často, kluci jezdí
na hodně závodů a hodně času tráví i v našem zázemí. Přes zimu míváme
několik srazů, kde se sejde i několik set lidí a přijedou třeba i fanoušci z
Francie. Musím říct, že jsou naprosto skvělí a hlavně při mně drží, i když se
mi daří míň.

 

Na začátku roku
jste oslavil 23. narozeniny. Z jakého dárku jste měl největší radost?

Já žádné velké oslavy ani pořádat nemůžu, mám narozeniny
pár dní po silvestru, takže se nikomu moc slavit nechce. S rodinou jsme to
ale samozřejmě oslavili.

 

Máte přítelkyni? Respektive
máte na ni čas?

Jasně, s Nikčou jsme spolu už skoro tři roky. Na
většinu závodů jezdí se mnou, když je větší pauza mezi závody, tak třeba
zůstaneme v zahraničí na krátkou dovolenou. Takže myslím, že to docela
zvládáme.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: archiv Karla Abrahama a Robert Vano

www.robertvano.cz

Veletrhy Brno, a.s. www.bvv.cz

Motosalon www.bvv.cz/motosalon

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

 „Pokud bych se měl znovu narodit, možná bych se chtěl věnovat supercrossu v Americe.“ Michal Prokop

 

 

 

BMX zná asi každý. Název vychází ze zkratky z anglického Bicycle
Motocross. Parta kluků, kteří blbnou na malých kolech – patrně vás napadá.
Málokdo ale ví, že je to seriózní sport, od roku 2008 dokonce i olympijský. Vedle
bikrosu se věnuje také fourcrossu, závodům na horských kolech, kdy se vždy
čtyři jezdci snaží dostat co nejrychleji do cíle. Jako všestranný bikrosový a fourcrossový
jezdec si za svou úspěšnou kariéru vyjel mnoho titulů. „Frky“,
jak se mu říká, je trojnásobný mistr světa ve fourcrossu, dvojnásobný vítěz
Světového poháru ve fourcrossu a Král české cyklistiky. Jeho životní
filozofií je hrdost, vášeň a láska. Skromný atlet s jiskrou v oku má
talentu na rozdávání. Jestli to jednou bude mladým sportovcům předávat dál, to
záleží na tom, „jestli bude vůbec komu“, jak říká. Že by u nás tento sport
vymíral? Za celosvětového kralování Michala Prokopa rozhodně ne.

 

Vzpomenete na svoje první kolo? Tenkrát byla kola asi o
dost jiná nežli dnes. 

Určitě byla jiná, hlavně o mnoho těžší. My jsme tenkrát
měli jen víceméně podomácku vyrobená kola.

 

Jak těžké bylo v minulé době takové závodní kolo
sehnat? 

U nás existovala jedna firma, která bikrosová kola
vyráběla, ale to bylo všechno drahé. Jak říkám, tatínkové vyráběli kola doma,
ladili je a vylepšovali. Mně se o kolo staral především můj děda.

 

Vzpomenete si, kdy jste se poprvé účastnil zahraničních
závodů? Vybavení vašich soupeřů se asi s tím vaším nedalo srovnat. 

Vzpomínám, samozřejmě. Bylo to v Holandsku. Jak se
otevřely hranice, hned jsme vyrazili na závody. To, na čem jsme jezdili my,
bylo opravdu nesrovnatelné s tím, co jsme tam viděli. Kola našich soupeřů
měla klidně až o deset kilo méně. To už byl pořádný rozdíl. Hned jsme nakoupili
nějaké rámy a díly.

 

Kdy jste si bikros vůbec zamiloval?

Kolega mojí maminky měl syna, který se bikrosu věnoval. Jako
malého kluka mě s mámou vzali podívat se na Prosek na trénink a bylo
hotovo. Strašně se mi to zalíbilo. V osmdesátých letech vzbuzoval bikros u
nás velké nadšení. Mně bylo pět a něco.

 

To mě docela překvapuje, vždyť to byl vyloženě „západní“
sport.

To ano. Byl to ale hlavně přípravný sport na další sporty,
jako byl motokros, silniční motorky, trial a další. Většinou to bylo tak, že do
šestnácti sedmnácti let kluci dělali bikros a poté přecházeli na motorky.

 

Vás motorky
nikdy nezlákaly?

Naštěstí ne, tenkrát mě to úplně minulo. Je ale pravda, že
poslední dobou mě začaly lákat. Pokud bych se měl znovu narodit, možná bych se
chtěl věnovat supercrossu v Americe. To je asi nejvyšší meta, kterou si
sportovec jako já může vytyčit. Nikdy mě ale nemrzelo, že jsem zůstal u kol, i
když většina mých kamarádů z dětství na motorky přešla.

 

Jak se tento sport vyvinul od dob, kdy jste začínal?

Po otevření hranic se bikros hodně změnil. Hlavně odešla
spousta lidí angažovaných v tomto sportu. Po revoluci se otevřely nové
možnosti, nové sporty, nová rozptýlení. To se ale asi dělo v té době ve
všem, lidé začali mít jiné starosti. Dnes máme například jen přibližně tři sta
licencí, tedy tři sta závodníků. Dříve nás bylo klidně dva tisíce.

 

Mnoho sportovců odchází za lepšími podmínkami do zahraničí.
Zmínil jste Spojené státy americké. Nechtěl jste se někdy do USA přestěhovat?

Když se mi začalo trochu více dařit, dostal jsem se k
větším sponzorům, a měl tak určité finanční možnosti. Sbalil jsem se a odjel do
Ameriky přes zimu na tři měsíce, trénoval jsem tam a odjel několik závodů. Vždy
jsem se ale rád vracel zpět do Evropy. Kdybych se věnoval pouze bikrosu, určitě
bych volil Ameriku. Podmínky jsem tam měl opravdu lepší. Věnuji se ale také
fourcrossu, tedy horským kolům, a pro ně je zase lepší zázemí v Evropě.
Navíc americká sezona je velmi stejnorodá, stále stejné závody na stejných
místech, spaní ve stejných hotelích, večeře ve stejných restauracích. Evropské
závody se mění, Evropa je celkově různorodější. Místa konání závodů se obvykle
mění.

 

 

 

Kdy nastal ten zlom a kolo vás začalo „živit“? 

V roce 2002 jsem dostal nabídku do holandského týmu,
kde už jsem měl menší plat. Ale už i v juniorech, když se mi dařilo
vyhrávat, jsem si něco málo vydělal.

 

Kterého vítězství si nejvíce ceníte?

Prvního titulu mistra světa z roku 2003
z mistrovství, které se jelo ve švýcarském Luganu. Celou sezonu jsem se snažil
jezdit dobře, ale vždy jsem skončil druhý, třetí nebo čtvrtý. Navíc ve finále
jeli tři legendární Američané. Bylo to skvělé vítězství.

 

Vaše sezona je poměrně dlouhá. Kdy ji zahajujete?

Sezonu začínám obvykle v únoru, a to v Americe,
kde můžu trénovat v teple. Potom se rozjíždím týden až čtrnáct dní na jihu
Francie. Koncem dubna už začínají evropské
a světové poháry, které trvají do začátku října. Tím sezona končí. Od listopadu
už ale zase trénuji u nás, posiluji a podobně.

 

Máte realizační tým, nebo si za ta léta vystačíte sám?

Na závody jezdím s mechanikem. Dříve jezdil i manažer,
ale dnes už to není potřeba. Na přípravu mám samozřejmě trenéra, se kterým
konzultuji vše potřebné. Na závody se mnou ale nejezdí. Poslední dva roky spolupracuji
na silniční trénink a vytrvalost s Viktorem Zapletalem, který má na
starosti například i Jardu Kulhavého nebo Jirku Ježka.

 

Je o vás známo, že se zapojujete do procesu sestavování
svých kol. Ve které fázi přicházíte „na řadu“?

Kolo se sestavuje podle sponzorů. Od jednoho mám například řídítka,
od druhého vidlici, od třetího brzdy a tak dále. Sponzoři mi pošlou díly, já je
vyberu a s mechanikem to dáme dohromady.

 

Co když vám nějaký díl od důležitého sponzora nevyhovuje?

Taky se to stává. Použijeme jiný a zkrátka logo přelepíme.
Běžná praxe. (smích)

 

Kolik kol na závody vozíte?

Mám dvě kola, jedno závodní a jedno rezervní. Také vozím
spoustu náhradních dílů.

 

Základem pro vítězství ve fourcrossu je nejrychlejší start
z brány. Jak moc se na něj ve svém tréninku zaměřujete?

Samozřejmě hodně. Jedeme čtyři závodníci, a tak obvykle
vyhrává ten, kdo má nejlepší start. Stane se, že start zkazím a pak se snažím
útočit různě zezadu, a to bývá velmi těžké.

 

 

 

V jakém
případě může být jezdec diskvalifikovaný?

Vždy, když je v jeho chování na trati úmysl. Nesmíme
do sebe najíždět nebo si dát „loket“, srazit se. Samozřejmě se to ale děje.
Jsou jezdci, o kterých vím, že to dělají, a tak si na trati raději držím
odstup. Mladší kluci si to na mě většinou nedovolí. Já sám, když jsem byl ještě
v začátcích, bych si to na ty zkušenější jezdce taky nedovolil.
Záleží ale samozřejmě na rozhodčích. Některý vás napomene, jiný rovnou vyloučí.

 

Vzhledem
k tomu, že stále vyhráváte, musíte mít asi ostré lokty.

Snažím se
jezdit fér, nedělám žádné sprosťárny. Někdy mi to ale taky ujede. (smích)

 

 

Reprezentoval
jste Českou republiku při premiéře bikrosujako nové součásti letních
olympijských her v Pekingu. Do Londýna jste se
ovšem nenominoval. To muselo být zklamání. Co se stalo?

Česká republika, tedy nás pět jezdců, za poslední dva roky
nevyjela dostatečné množství bodů. Pokud bychom je vyjeli, získali bychom na olympiádě
jedno místo a jel bych já. Bohužel to nevyšlo.

Chystáte se
na příští olympiádu do Ria?

To bych
samozřejmě velmi rád. Uvidíme, ale už teď jsem jeden z těch starších
jezdců.

 

 

 

„Jedná
se o adrenalinový sport spojený s partou lidí se stejným zájmem, kteří se navzájem
hecují a užívají si pohodu nikým nenucenou.“ Takto popisuje BMX sport jeden
internetový portál. Dá se tedy mluvit i o jakémsi životním stylu?

Určitě.
Kluci, kteří dělají různé triky a jezdí v rampách, to berou svým způsobem
jako životní styl. Ale bikros se změnil. Hlavně k tomu přispěl fakt, že je
od roku 2008 olympijským sportem. Z nás se stali atleti a do sportu se
přilily peníze. Dnes je to seriózní sport.

 

Jaké má naše
země v tomto sportu postavení?

Ve fourcrossu jsme jedna z velmocí. Na evropských
závodech se nás potkává až třicet závodníků z České republiky.
V bikrosu je to méně, kolem šesti.

 

Kromě kol stavíte také tratě. Máte
nějakou oblíbenou či neoblíbenou?

Ano,
určitě, například v Bohnicích jsem trať letos předělával. Celkově jsou u
nás ale tratě na horší úrovni než ve světě. Jedna trať v Německu mi
vyloženě nejde. Nikdy tam dobře nezajedu. Ale každá trať je specifická a má
svoje plusy a minusy. Obvykle se ale trať staví tak, aby byla zábavná a
atraktivní pro diváky.

 

Vaše jméno je jméno jednoho z andělů. Máte
pocit, že při vás andělé stojí? Ke zraněním přece jen dochází.

Několikrát asi ano. Je to rychlý a nebezpečný sport, úrazy
se stávají. Mně se naštěstí vážnější úrazy vyhýbaly. I když mám v těle pár
šroubů, v zápěstí i v kotníku.

 

Předpokládám,
že jste „chráněný“ od hlavy až k patě.

Tak to vás asi překvapím. Nevozíme kromě helmy a rukavic
žádné chrániče. Není to povinné.

 

To jste mě opravdu
překvapil.

Někdy vozím ještě chrániče na kolena. Ale žádné bederní
chrániče, límce nebo podobné věci ne. Nejsem na to zvyklý a špatně se mi
v tom pohybuje. V té špičce, kde se stále držím, nikdo nejezdí
v chráničích.

 

 

Jak se díváte na ženy ve vašem sportu?

Musím
říct, že je velice respektuji, některé jezdí opravdu skvěle. Mám ale pocit, že
je to spíše chlapský sport a ženy by měly třeba jezdit na silničních kolech
nebo na horských crosscountry. Tam jim to sluší víc. (smích)

 

Připadáte
mi jako člověk, který přesně ví, co chce. Máte představu, co budete dělat
v budoucnu?

V tento
moment nemůžu říct, jak vidím svůj život za deset let. Možná bych se rád
podílel na vývoji kol u výrobce, se kterým nyní spolupracuji. Uvidíme.

 

Spousta sportovců se vydává na
trenérskou dráhu?

Na to se mě ptá hodně lidí. Já ale nevím,
jestli bude ještě vůbec koho trénovat.

 

 

 

Máte pocit, že mladých talentů ubývá?

Spíše
mám pocit, že si mladí neváží svých možností. A chybí jim to správné nadšení
pro sport. Přijdou do puberty, začnou se více věnovat škole, najdou si holku,
začnou chodit na párty a sport jde stranou. U vrcholového sportu zkrátka málokdo
vydrží.

 

Taky jste byl puberťák. Jak jste
takovou krizi překonal vy sám? 

Já
jsem to vlastně vůbec nemusel řešit, protože pro mě to bylo naprosto jasné. Měl
jsem kolo na prvním místě a hotovo. Možná to bylo i dobou, neměli jsme tolik
jiných rozptýlení. Setkávám se s tím, že kluci mají i rodiče, kteří jim
můžou poskytnout skvělé finanční zázemí, ale jim je to jedno. Každý je dnes
hrdina na sociální síti a to jim stačí.

 

 

Máte
nějakou radu pro mladé talentované, kteří puberťáckou krizi překonají
a kolům se chtějí věnovat?

Jezdím
se spoustou nadaných kluků, kteří jsou opravdu dobře natrénovaní a mají i dobré
zázemí. Často se ale setkávám s tím, že nemají ten pořádný „drive“, tu
vášeň a touhu po vítězství. Stačí jim se kvalifikovat do pár kol. O tom ale sport
přece není. Pro mě je to vždy o vítězství.

 

Vašim životním cílem je být stále
šťastný. To je vysoký cíl.

Určitě.
(smích) Měl jsem v životě velké
štěstí, protože mě baví a živí to, co mám nejraději. Co víc si můžu přát.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text: Hana Robinson

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci s Campanulla
www.campanulla.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Korektura textu: Květa Strnadová

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-11-2012.html

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Je to sen každého kladiváře, mít osobní rekord začínající osmičkou.“ Lukáš Melich

 

 

 

 

 

Několikanásobný mistr České
republiky a šestý z olympiády v Londýně v hodu kladivem, Lukáš
Melich, je „ohrožený druh“. Deset let mu v naší zemi nevyrostla žádná
konkurence. Na nějaké „končení“ ale nepomýšlí. „Kladiváři můžou soutěžit na
vrcholové úrovni klidně do osmatřiceti,“ říká, „což je v profesionálním
sportu velkou výhodou.“ Na olympiádě v Riu de Janeiru se na něj tedy
určitě můžeme těšit. Příjemný gentleman a nově i student managementu a ekonomie
si jistě zaslouží naši sportovní pozornost.

Se svými sto kilogramy na mě působíte poměrně
„normálně“. Jaký je optimální somatotyp kladiváře?

To dnes vážím víc, celých sto šest
kilogramů. Závodní váha je kolem sto osmi kilogramů. Patřím spíše k těm
menším, ale váhově tak nějak k průměru. Váha se samozřejmě během roku
mění, po sezóně jde váha většinou dolů. Mám velikou výhodu, že když netrénuji,
spíše hubnu, než abych přibíral, jako většina lidí. Během sezóny to zase naberu
zpět.

 

Váhu tedy máte průměrnou. Jakou hraje roli
výška?

Ideální kladivář by měl mít od 185 do 195 centimetrů. Čím
je kladivář vyšší, tím má lepší páky. Delší ruce jsou také výhodou.
Nejdůležitější je kladivu předat co největší oběhovou rychlost. Čím delší
kladivo a ruce, tím to jde snáze. Mohl bych být o dva, tři centimetry vyšší. To
by asi pomohlo.

 

Jak vás kladivo zlákalo? Přišel trenér a
řekl: „Máš na to postavu,“?

Můj současný trenér je shodou okolností
můj strýc Dušan Král. Odmalička jsem se chodil dívat na tréninky kladivářů,
které vedl. Jednou jim chyběly do žákovského družstva děti, tak mi řekli: „Stejně
nás sem chodíš okukovat, tak to pojď taky vyzkoušet“. Bylo mi asi dvanáct,
třináct.

 

Předpokládám, že do té doby jste se
věnoval jiným sportům.

To se ani nedá říct. Občas nějaký ten
fotbal jako každý kluk. Chvíli jsem se také věnoval volejbalu, protože jsem
chodil na základní školu s volejbalovým zaměřením. Ale nechal jsem toho.

 

Týmový sport vás tedy neuchvátil?

To tedy opravdu ne. Přispěl k tomu
také fakt, že se mi v kladivu dařilo v podstatě hned od začátku,
takže nemělo cenu to řešit.

 

Začínat s vrcholovým sportem ve
třinácti letech se zdá pozdě.

Pozdě to určitě není. S atletikou
obecně by se mělo začínat spíše později. Dá se samozřejmě začít v první třídě,
ale to je spíše takové sportovní „hraní“. Problém je spíše v tom, že
v pozdějším věku jsou děti už rozebrané do různých jiných sportů a trenéři
pak nemají z koho vybírat. Takže vlastně čím dříve, tím lépe. (smích)

 

Vaše rodinná
trenérská sestava připomíná tenistu Rafaela Nadala a
jeho strýce Toniho, kteří spolu dokázali velké věci. Jaká je pro vás spolupráce
s rodinným příslušníkem?

Za sebe můžu říct, že skvělá. I když je mi
jasné, že je to se mnou někdy těžké.

 

 

Kromě strýce překvapivě nepocházíte ze
sportovní rodiny. Kde se to ve vás vzalo?

To je pravda. Moji rodiče se sportu nikdy
nevěnovali. Byli spíše hudebně zaměřeni, hlavně
otcova strana. I já jsem absolvoval několik let sboru,
houslí a hry na žestě na lidové škole. Rodiče
ze mě asi chtěli mít muzikanta. Potom ale atletika jednoznačně zvítězila,
hlavně mě nebavilo cvičit.

 

Máte nějaký sportovní či životní vzor?

Mezi kladiváři určitě ne. Líbí se mi, jakých
úspěchů dosáhl Honza Železný, který po tom všem co dokázal, zůstal svůj. Zkrátka
dobrej chlap s dobrými názory.

 

Oštěp patří stejně jako kladivo mezi vrhačské
disciplíny. Trénujete společně?

Ano, často se potkáváme s oštěpaři a
tedy i s Honzou. Někdy spolu i trénujeme. Oba sporty jsou si poměrně tréninkově podobné, i když
my se u toho točíme. (smích)

 

Jak je možné, že byl Jan Železný tak výjimečný?
V čem vidíte jeho neporazitelnost?

Pán Bůh na něj zkrátka ukázal a dal mu
obrovský talent a cit pro pohyb.

 

Vám cit pro pohyb jistě také nechybí. Poznáte
hned dobrý hod?

To je zajímavé. Většinou ano, ale stane
se, že vás hod překvapí.

 

Hod kladivem není u nás tak populární či
medializovaný jako jiné sporty. Možná se to s vaším kralováním změní.

Možná trochu ano. Většina lidí si myslí,
že je to nebezpečný sport. Také je to bezpečnostně náročné, musí být zajištěna
dobrá klec a navíc to ještě ničí trávník. Občas se také stane, že dojde
k nějakému zranění diváka, někdy i k tragédii.

 

Mluvíte z vlastní zkušenosti?

Mně se naštěstí takové věci zatím vyhnuly
a pevně doufám, že tomu tak zůstane do konce mé kladivářské kariéry. Byl jsem
ale u toho, když kladivo jednoho našeho bývalého kladiváře zasáhlo dívku. Bohužel
po třech dnech zranění podlehla.

 

Je takové neštěstí vinou závodníka, nebo
pořadatele?

V tomto případě musím říct, že na
vině byla i ta dívka, protože chvíli před tím ji z toho místa pořadatel
vyháněl. Neuposlechla a za chvíli se na to místo opět vrátila. Byla to atletka
a rozcvičovala se tam.

 

Ochranná síť možná nebyla dostatečně
hluboká…

Občas se stane, že kladivář „podrží“ kladivo o zlomek
vteřiny déle v ruce a kladivo pak vylétne mimo stanovenou výseč. Tomu ale
bohužel nezabrání ani ta nejlepší klec (síť). Pak už je na rozhodčích, aby
zajistili, že v prostoru dopadu nebude nikdo postávat. Samotný kladivář je
v tom v 99 % případů nevině.

 

V sezóně se účastníte více jak
dvaceti závodů. To musí být nesmírně náročné.

Je to čistě na mně. Každý závod je náročný
na zdraví a čas a je samozřejmě spojený s cestováním. Takže náročné to jistě
je. Ale zároveň je to i zdroj příjmů, takže občas nemáme na vybranou. Nejsme
v Diamantové lize, máme svůj Challenge, a finanční odměny jsou nesrovnatelně
nižší. Kdyby tomu tak nebylo, stačilo by mi objet jen pár závodů za sezónu. Navíc
přece každý sportovec trénuje hlavně proto, aby závodil a měřil se
s elitou.

 

Kolik času vám „zabere“ kladivářský závod?

Pokud je to jeden samotný meeting, tak dohromady to
vychází většinou na tři dny. Během pátku přiletím, v sobotu dopoledne se
rozkoukám, odpoledne je závod a v neděli
letím zpátky. Záleží ale na každém závodě. Když jsou kvalifikace, závod je
samozřejmě minimálně o den až dva delší. Tak
to bylo i v Londýně.

 

Na olympijské hry do Londýna jste
odcestoval až na poslední chvíli. Byl to váš záměr, zůstat bokem od všeho dění
a soustředit se jen na svůj výkon?

Ano, těsně před tím jsme byli ještě na
soustředění v Nymburce a zahájení olympiády jsme sledovali pouze v televizi.
Je to individuální, někoho to může dost rozptylovat. Většinou se člověk musí
rozhodnout, jestli si to tam chce užít a všechno vidět, nebo zda to obětuje svému
výsledku. To byl můj případ.

 

 

 

Dosáhl jste vynikajícího šestého místa.
Jaké ve vás olympiáda a Londýn zanechaly dojmy?

Na předešlé olympiádě v Pekingu jsem si to
opravdu užíval, udělal jsem snad tisíc fotek, viděl jsem spoustu závodů. Bylo
to také tím, že jsme na místo dorazili tři týdny před zahájením, na vše byl
tedy čas. Samozřejmě ale i na to rozptýlení. V Londýně jsem si nesmírně
užil samotný závod, s výsledkem jsem byl hodně spokojený. Kromě toho jsem
ale stihl jen jedno vzpírání a dvakrát jsem byl mimo svůj závod na atletickém
stadionu. To bylo vše.

 

Je těžké pro váš sport sehnat podporu
sponzorů a zaujmout média? Změnil se třeba jejich postoj po vašem „šestém
místě“?

Kladivo není až tolik populární, to
všichni víme. Dodnes jsem vlastně žádnou podporu neměl. Hodně sponzorů a lidí
slyší právě na výsledky z olympijských her. V současné době jednám se
dvěma sponzory, tak uvidíme, jak to dopadne.

 

Bývají kladiva obvykle zajištěna
pořadatelem, nebo si na závody vozíte svoje? 

Většinou kladivo nevozím, jen pokud je
závod někde poblíž, kam dojedu autem, pak si vezmu to svoje. Do letadla obvykle
můžete vzít okolo dvaceti kilo, tak tam dejte ještě sedmikilovou kouli! (smích) To by mi moc místa už nezbylo,
takže jsem rád, že to pořadatelé zajišťují.

 

Jakou základnu mají vůbec kladiváři
v České republice? 

Základna je u nás minimální. Překvapivě v Praze
není ani žádný rozumný vrhačský sektor, kde by se dalo trénovat. Jsem členem Dukly
Praha, ale trénovat jezdím i domů, tedy do Podkrkonoší. Pocházím ze Semil a
trénuji převážně tam. V Praze spíše rehabilituji, posiluji a běhám.
Neustále tedy pendluji mezi Prahou a Semily.

 

Velice mě překvapuje, že v hlavním
městě není pro vás pořádné zázemí. Patříte dnes ke světové elitě. I když
v naší zemi to není neobvyklé, připomeňme si rychlobruslařku Martinu
Sáblíkovou, také bez pořádného stadionu.

Já si ale nemůžu stěžovat. Všechno co
potřebuji, vlastně mám. Víte, raději město postaví fotbalové hřiště, kam bude
chodit spousta mladých, než aby kvůli jednomu „bláznovi“ postavili hřiště na
kladivo, které bude využívat minimum lidí.

 

Chcete říci, že nemáte či nebudete mít
nástupce? 

V současné době jsem vlastně sám. Druhý je v tabulkách o více jak osm metrů za mnou. Již pět až sedm let v podstatě u nás nemám
konkurenci. Je ale hromada „nadšenců“, kteří si občas jdou zaházet a pohybují
se někde ve druhé až třetí lize. Ve světové špičce se pohybuje okolo dvaceti
kladivářů, se kterými se pravidelně potkávám.

 

Doping je ve vašem sportu asi také velké
téma.

Ve vrhačských (a nejenom v nich) disciplínách
doping vždycky byl, je a bude existovat. A je na každém, jak se k tomu
postaví. Já jsem odjakživa byl proti, protože jsem nikdy zdraví a kariéru
riskovat nechtěl.

 

Noční můrou sportovce jsou zranění.
Vyhýbají se vám? 

Nejvíce namáhaná jsou záda, zvláště jejich
bederní část. K tomu je potřeba, aby byly trup a břicho naprosto zpevněné.
Tohle jsem dříve podceňoval, takže nějaké problémy samozřejmě přišly. 

 

Řekl jste, že za hranicí osmdesáti metrů
je úplně jiný svět. Váš osobní rekord je 79,44
metrů. Zdá se to kousek. 

Je to sen každého kladiváře, mít osobní rekord
začínající osmičkou. On to kousek je. U nás to
dokázali pouze dva kladiváři. I já už jsem to v tréninku hodil. Na
závodech k tomu ale musí být všechno v souladu. Dobré počasí, dobrá technika
i psychika a závod se nesmí protahovat či přerušovat. Když se tohle všechno
sejde, může to vyjít.

 

Máte nějaký oblíbený stadion, kde se vám
dobře hází?

Ani nemůžu říct. Jsou samozřejmě stadiony,
které mají „rychlejší“ kruh, ze kterého se hází. To je dáno betonovým povrchem
kruhu. Když je hrubší, kruh je „pomalejší“.

 

Do vašeho týmu patří také
agent, který vám zajišťuje účast na závodech a pomáhá s organizací. Možná
vybírá i ty „dobré“ stadiony…

Je nezbytné takového člověka mít.
Samozřejmě záleží na sportu, někde to jde i bez agentů či manažerů. U nás ale
ne. Téměř všichni „lepší“ atleti agenty mají. Nejen, že by mě obtěžovalo psát
pořadatelům emaily či jim telefonovat, ale hlavně bych se ani na některé závody
vůbec neměl šanci dostat. Taková je realita. Agent vše vyřeší, od peněz po
letenky. Dnes od něj dostanu email s podmínkami závodů, letenkou,
zařízeným hotelem a otázkou: „Chceš jet?“ (smích)
Vždycky tomu tak ale samozřejmě nebylo.

 

Začal jste studovat Vysokou školu ekonomie
a managementu v Praze. Jak skloubíte vrcholový sport se studiem?

Už dříve jsem studoval Fakultu tělesné
výchovy a sportu, ale tenkrát se mi to nedařilo se sportem sladit, i když se to
zřejmě nezdá. Kdo ale na tu školu chodí či chodil, ví, o čem mluvím. Teď mi to
ale snad vyjde, čas na studium si jistě najdu. A jestli jsem studijní typ, to
se teprve ukáže. (smích)

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Hana Robinson

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci s hotelem
ALWYN Praha www.hotelalwyn.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

 

 

„Všichni profesionální sportovci
podstupují tříměsíční vojenský výcvik, většinou ve Vyškově. Výcvik je pouze
základní, naučili jsme se manipulovat s různými zbraněmi a základní
vojenské dovednosti. Vojáci jako takoví ale nejsme.“ David Svoboda

 

 

 

 

Číslo pět je v životě
Davida Svobody magické. Bravurně zvládá pět odlišných disciplín, tvrdě trénuje
nejméně pět dní v týdnu, a kdyby nebylo nešťastného pádu jeho koně na olympijských
hrách v Pekingu, bylo by jeho londýnské zlato pátou medailí v pětibojařské
soutěži jednotlivců. Na svém kontě jich má ale o mnoho více, neuvěřitelných
jedenáct. Jeho skromnost je odzbrojující, přesto je z jeho zdravého
sebevědomí patrné, že se jedná o velkou sportovní ikonu. V kostele by se
neoženil snad ani z velké lásky. Přesto je věřící, jak říká. Voják, student
a náš nejlepší pětibojař po úspěšné sezóně rozhodně neusíná na vavřínech.

 

Armáda zaměstnává a stahuje
k sobě nejlepší sportovce v konkrétních odvětvích. Kdy jste do armády
vstoupil?

Když jsem začal s pětibojem,
od samého počátku jsem se snažil o co nejlepší výsledky a doufal, že mi Dukla
jednoho dne nabídne místo ve svých řadách. Skýtá totiž skvělé tréninkové
podmínky a výborné zázemí. To se mi podařilo a v roce 2006 jsem se stal
profesionálním vojákem z povolání.

 

Na základě úspěchu
v Londýně jste byl povýšen. Jak vás mám oslovovat?

Davide. Děkuji. (smích) Byl jsem povýšen na poručíka.
Hodnosti ale u nás nejsou nejdůležitější, spíše funkce a plat. Hodnost je pro
nás samozřejmě vedle prestiže spíše způsob vyjádření našich nadřízených, že si
váží našich sportovních úspěchů.

 

Jak dlouho trval váš výcvik a
vypadal podobně jako u běžné vojenské služby?

Všichni profesionální sportovci
podstupují tříměsíční vojenský výcvik, většinou ve Vyškově. Výcvik je pouze
základní, naučili jsme se manipulovat s různými zbraněmi a základní
vojenské dovednosti. Vojáci jako takoví ale nejsme.

 

Dovedete si představit, že
byste u armády zůstal i po ukončení kariéry?

Smlouvu podepisujeme vždy na dva
roky. Pokud bych někdy zůstal jako trenér, tak si to představit dovedu. Jinak
asi ne.

 

Když jsme u těch představ,
dovedete si představit, že by vás povolali?

To se určitě nestane. Pokud by se
ale, nedej bože, stalo a my jsme vstoupili do války a bylo to důležité, asi
bych šel. Ale ne mezi prvními… (smích).
Bojovat opravdu neumíme. S armádou máme společnou pouze uniformu.

 

Ta vám náramně sluší. Nosíte ji
rád?

Docela ano, navíc brzy dostanu
novou, na kterou se těším. Je mi ale jedno, jestli si vezmu normální sako, nebo
uniformu.

 

Uniformované oblečení vám tedy
nevadí. Přesto jste se kriticky vyjádřil ohledně výbavy sportovců
v Londýně. Co se vám na olympijském oblečení nelíbilo? A co jste říkal na holínky?

Oblečení nebylo kvalitní. To mi
vadilo. A holínky? Ty se mi nelíbily. Líbila se mi ale myšlenka zaujmout a
pobavit. To ano.

 

Bylo vás více, kterým se holínky
nezamlouvaly?

Myslím, že jsem byl jeden
z mála. Kdybych šel na zahájení, určitě bych si je vzal a show bych
nezkazil. Nejsem potížista. Ale můj šálek kávy to rozhodně není.

 

Jako voják máte asi nejblíže ke
střelbě, plavání a běhu. Myslíte, že vám vojenský výcvik pomohl k úspěšné sportovní kariéře?

Nemyslím. Trénink vrcholového
pětibojaře a základní vojenský výcvik se neprolínají, i když moderní pětiboj
samozřejmě vzešel ze základních požadavků na
vojáky. Máte pravdu v tom, že střelbu, plavání i běh jsme
samozřejmě v rámci vojenského výcviku absolvovali. Ale ne tak, aby mi to
pomohlo v přípravě na závody.

 

Po letech závodního plavání
jste se rozhodl věnovat se pětiboji. Co vás vedlo k tomu, abyste plavání opustil?

Jednak se mi přestal líbit přístup
mých trenérů, a moje výsledky navíc nebyly uspokojivé. Dřel jsem, byl jsem
přetrénovaný a ve výsledcích se mi to nevracelo. Specializoval jsem se na prsa.
Vždycky se mi ale líbily víceboje a zároveň se mi přejedla monotónnost plavání.
V šestnácti jsem se dostal přes spolužáka mojí mámy jako divák na závod
pětibojařů a naprosto mě to ohromilo. Líbila se mi ta rozmanitost.

 

Z plavání jste byl jistě
zvyklý ráno brzy vstávat a tvrdě trénovat. Dnes máte v podstatě o čtyři
disciplíny více. Vedle plavání tedy šerm, parkur a běh, od roku 2009 spojený se
střelbou. To musí být organizačně nesmírně náročné na přípravu. Kdo vám sestavuje
tréninkový plán? Do jaké míry se na něm podílíte vy sám?

Plavání je velká dřina a odříkání.
Pětiboj je zase o správné tréninkové organizaci. Od všech trenérů, se kterými
jsem kdy spolupracoval, jsem se tréninkový plán naučil sestavovat sám. Podílíme
se na něm s mým osobním trenérem Jakubem Kučerou, bez kterého si svůj sportovní život neumím ani
představit. Je těžké to vše sladit tak, aby to do sebe zapadalo.

 

Kolik vlastně potřebuje
pětibojař trenérů, podle čeho je volíte?

Vedle osobního trenéra mám dalšího trenéra na každou
disciplínu, konzultantku na plavání a další trenéry, se kterým děláme například
core trénink, tedy posilování hloubkových svalů, například kolem páteře a
podobně. To je důležité pro prevenci proti zranění. Také v poslední době
uvažuji o manažerovi. Začíná být potřeba člověka, který by mi pomohl
v komunikaci s médii a sponzory. Volím si hlavně takové lidi, se
kterými dobře vyjdu.

 

Jaké kombinace při tréninku
není dobré kloubit? Předpokládám, že v jeden den nebudete trénovat například
šerm a střelbu?

Denně plaveme a běháme a
k tomu se přidávají právě technické disciplíny, tedy střelba, šerm nebo
jízda. Výjimečně v jeden den trénujeme celý pětiboj, ale to není dobré, to
se stává pouze v případě, když trénink není možné z různých důvodů
lépe rozplánovat.

 

Trénujete ve vysokých
nadmořských výškách?

Ano, také. Jarní trénování míváme
v Barceloně nebo v Paříži, což sice není vysoko, ale je tam spousta
dobrých šermířů, se kterými trénujeme. Ve vyšších nadmořských výškách trénujeme
různě v Itálii nebo v Ramsau, kde je to okolo 1500 m. Když vyjedeme
na Dachstein, jsme ještě výš. Máme to tam vyzkoušené a máme to tam rádi. Také jsme
byli v loňském roce v Coloradu, tam se mi moc líbilo.

 

Nelákalo vás někdy
v zahraničí zůstat, žít a trénovat tam?

Možná, ale doma na Dukle máme
opravdu skvělé zázemí, takže k tomu vlastně ani nemám důvod.

 

Trénujete se sportovci z
jednotlivých disciplín, nebo máte společné tréninky s ostatními
pětibojaři?

Šerm trénujeme se šermíři, ale všechno ostatní děláme
společně s dalšími pětibojaři. Takto nám to vyhovuje.

 

A co příprava v posilovně?

Nejsem ten typ, co by rád chodil do posilovny a zvedal činky.
Ale taky to samozřejmě dělám. Nemám rád protahování a takové ty věci kolem. Ovšem
je to nutnost.

 

Vaše dvojče je úspěšný
triatlonista Tomáš Svoboda. Připravujete se spolu?

Občas si jdeme zaběhat, ale stává
se to málokdy. Naše příprava je zcela jiná. Kdysi jsem ho přemlouval, ať se se mnou
dá na pětiboj, ale vybral si po svém.

 

Stejně jako fyzická příprava je
důležitá ta psychická. Využíváte rad sportovního psychologa?

Jednou jsem sportovního psychologa
využil, to bylo, když mě přestalo bavit závodit. Bylo to v období, kdy
jsme přešli na laserové zbraně a měli jsme s nimi technické problémy. Odrazovalo
mě, že se závod může zhatit díky nefunkčnosti nářadí. Proč se snažit, když
výsledek může být nejistý? Navíc do olympiády bylo daleko. Vysvětlila mi, že
s vnitřní motivací sportovce mi ona, coby vnější činitel, pomoci nemůže.

 

Vypadáte v pohodě, přesto
při mé otázce klopíte oči…

To se vám jenom zdá… Je ale
pravda, že svého času jsem se k tomuto tématu stavěl skepticky, ostatně
jako zpočátku většina sportovců. Jeden z důvodů, proč jsem psychologa
navštívil, byla i zvědavost, jak to funguje. Teď už tu zkušenost mám, a i když
mi nepomohl s tím, s čím jsem k němu přišel, pomohl mi
v jiných záležitostech. Myslím ale, že celkově bych se bez psychologa obešel.

 

Jaké jsou fyzické předpoklady
k úspěšné kariéře pětibojaře? Předpokládám, že výška bude výhodou v
plavání, ovšem třeba ne v parkuru.

Přesně tak, proto se nedá
jednoznačně na tuto otázku odpovědět. Neexistuje ideální postava, somatotyp,
který se na tento vytrvalostní sport hodí. Pětibojaři ze světové špičky jsou
různých postav. Někdo je vysoký, někdo menší a silnější a jejich výsledky
v různých disciplínách odpovídají jejich typu. Nedá se říct, že by mě
někdo z pětibojařů překvapoval svou postavou, která by nekorespondovala
s jeho výsledky.

 

Kolik pětibojařů se například
účastní mistrovství ČR?

Ve světovém žebříčku je přibližně dvě stě pětibojařů, kteří
mají alespoň jeden bod. Na závodech se nás potkává mezi sedmdesáti a sto
závodníky, kteří se tomuto sportu opravdu věnují na vysoké úrovni. Závodů
v ČR by se mohlo zúčastnit kolem šesti pětibojařů, což je samozřejmě málo.
Proto se u nás pořádají třeba jednou za dva roky, a ještě se otevřou i pro zahraniční
závodníky, takže se z toho stane mezinárodní mistrovství ČR.

 

Kolika závodů se ročně
zúčastníte?

Obvykle okolo šesti až osmi závodů
za sezónu. Od října do února máme přípravné období a v březnu začínají
první závody světového poháru. Poslední závod se koná v září.
V moderním pětiboji je náročné přípravu zacílit na jeden konkrétní závod,
a proto jich nemáme tolik. Navíc absolvovat celou pětibojařkou soutěž, včetně
případné kvalifikace, finále nebo štafet, to vše je záležitost na týden.

 

Vzpomeňme nekončící boj
s dopingovou kontrolou cyklisty Lance Armstronga. Jak časté jsou dopingové
kontroly pětibojařů a jakou máte s testy a kontrolami zkušenosti?

Tohle je zajímavé téma, ale na
dlouhé povídání. Dopingové předpisy jsou velice přísné, seznam zakázaných látek
se každý rok mění, a pokud to důkladně nesledujete, máte problém. Jednu dobu to
byl třeba i běžný nápoj s kofeinem. Ohlídat se to opravdu nedá. Navíc se třeba
změní i poměr tekutin v těle, jako například při pobytu ve vyšších
nadmořských výškách, a už je z toho malér.

 

Stalo se vám někdy něco
podobného?

Tohle se mi nikdy nestalo. V moderním pětiboji jakožto
vytrvalostním sportu to není běžné, i když se i zde samozřejmě dopovat dá. Ovšem činitelů v pětiboji, na které se nemůžete
připravit, je velká spousta. Například jakého koně vylosujete, jak se dobře
vyspíte, anebo jak na konkrétní trati, která je pokaždé jiná, poběžíte. Výkon
ovlivňuje tolik věcí, že riskovat doping je holý nesmysl. Proto jsou dopingové
případy v moderním pětiboji opravdu výjimkou a jsou to často spíše omyly,
jako že si někdo neohlídá obsah nosních kapek a podobně.

 

Existují i extrémní názory, že
by doping měl být legální. Jaký na to máte názor?

K tomuto názoru mám možná i blízko, ale je to velice
komplikované. Všichni sportovci spadáme pod Mezinárodní antidopingovou organizaci,
a tím nám vznikají povinnosti. Musíme vyplňovat formuláře o místě pobytu na tři
měsíce dopředu. Kdykoli mohou přijít a udělat testy. Klidně v noci před
závodem. To mi vadí, je to zásah do soukromí.

Navíc, co je to vlastně doping?
Seznam zakázaných látek je delší než telefonní seznam. Pro nás jako sportovce
může být v podstatě jakýkoliv lék dopingem. Když onemocníme, nemůžeme se léčit
jako ostatní. Jak říkám, je to komplikované.

 

Vypadáte jako velký pohodář.
Psychika při závodu u vás asi nehraje významnější roli. Přesto, co dovede
potrápit vaši pozornost? Neukázněný fanoušek, počasí, los…

To je otázka zkušenosti. Dříve mě rozhodilo více věcí,
vzpomínám například na fanoušky v Pekingu, kteří se při parkuru chovali
tak, že plašili koně. Myslím, že tento sport neznali, nerozuměli mu, a tak ani nevěděli
jak správně fandit. Dnes už jsem zkušenější, a tak mě hned tak něco nerozhodí.

 

Před parkurem máte jen 20 minut
na seznámení s koněm. Co si tak „stihnete říct“?

Nic moc. S vylosovaným koněm
si zkusíme nějaké chody, odcváláme si, máme povolených pět skoků, abychom
věděli, jak kůň reaguje, jakou potřebuje pobídku a zádrž, tempo a náběh na skok.
Každý kůň jede se dvěma závodníky, takže je někdy výhoda závodit až jako druhý
v pořadí, kůň se zahřeje a uvolní. Někdy to ale může být i nevýhoda,
protože jezdec před vámi může koně naopak „zkazit“.

 

Smíte ho krmit, odměňovat?

Můžeme, ale většinou to neděláme.

 

Koně losujete. Vozíte si
laserové pistole vlastní, nebo jsou také zajištěné pořadatelem? Jak jste se
stavěl ke změně pravidel, tedy ke spojení běhu se střelbou?

Vozíme si vlastní pistole, každý
jednu, trenéři vozí náhradní, ale ty se většinou nepoužijí. Kombinovaná
disciplína střelby s během byla ušitá horkou jehlou, proto jsem ji
zpočátku kritizoval. Byli jsme z toho všichni docela otrávení. Laserová
technologie nebyla funkční, často nám to pokazilo závod. Teď už je to ale
v pořádku.

 

Účastníte se také závodů
v samostatných disciplínách, například parkur nebo plavání?

Ano, určitě, to je v rámci
přípravy důležité. Účastníme se především jezdeckých a šermířských závodů.
Dříve jsme jezdili i na střelecké závody.

 

Modlíte se před závodem? Nebo
někdy jindy…

A ke komu bych se měl modlit?

 

Myslela jsem, že role máme
rozdělené tak, že já se ptám a vy odpovídáte… (smích)

K tomuto tématu mám malinko
filozofický přístup. Věřící jsem, ale náboženství neuznávám. Mám svoje mantry a
duchovní přání, ale rozhodně to není tak, že bych se vkleče k někomu
vyznával. Nesmírně mě potěšil nový formulář při sčítání lidu, ve kterém přibyla
nová kolonka „jsem věřící, ale neřadím se k žádnému oficiálnímu
náboženství“. To je zcela nový rozměr. Teď můžu konečně vyjádřit, že jsem
duchovně založený, že nejsem bezvěrec, jen se k církvi neřadím.
V této „kolonce“ jsem se opravdu našel.

 

Po Londýně vás jistě mnohé fanynky
lákaly k oltáři. Vy byste se asi tedy neoženil v kostele?

To rozhodně ne. To je otázka
přesvědčení. Byl jsem ve spoustě krásných kostelů, ale z dětství si
pamatuji kostely neudržované, nevoňavé a navíc tam všude visely ty „mrtvoly“.
Nemám na ně nejlepší vzpomínky. V kostele bych se tedy vážně neoženil.

 

Neříkejte, že ani velká láska
by vás nepřesvědčila a že byste se kvůli partnerce „nepřekonal“.

No tak dobře, nikdy neříkej nikdy.
Ale opravdu nerad bych to udělal.

 

Velký mediální zájem je jistě
příjemný a přínosný jak pro sport, tak pro vás. Nebojíte se, že usnete na
vavřínech?

Určitě se nebojím. I když, teď
vlastně to mám trochu v plánu, ale ne v tomto smyslu. Mám
v plánu trochu ubrat, chtěl bych v této sezóně méně závodit.
Pravděpodobně začnu sezónu trochu později a nebudu se účastnit všech závodů
světového poháru. Mistrovství Evropy a světa ale samozřejmě pojedu a chtěl bych
na nich uspět. Rád bych se ale více věnoval marketingu a mediální činnosti,
abych sportu i sobě vybudoval nějaké hodnoty, na kterých by se dalo do budoucna
stavět.

 

Pohlcuje vás s přibývajícími
úspěchy také nějak i byrokracie?

Nemůžu říct…zatím ne.

 

Nedávno vás spolu
s ostatními olympioniky přijal prezident Klaus. Po oficiální části jste se
odebrali za prezidentem do salónku, kde jste strávili pár minut sami bez
novinářů, fotografů i kameramanů. Prozradíte, co jste si tam povídali?

Pan prezident je inteligentní
člověk a bylo znát, že se ve sportu vyzná. Povídali jsme si o tom, co není
v televizi při sportovním přenosu vidět, o mediálním obrazu sportovců a
podobně. Konkrétnější nebudu… (smích)

 

Píšete bakalářskou práci na
téma „Historie moderního pětiboje na olympijských hrách“. Existuje ještě něco,
co vás o historii tohoto sportu překvapilo? Co jste nevěděl či považujete za
pozoruhodné?

Informací, které jsem nevěděl,
byla veliká spousta. Vždycky mě tohle téma zajímalo a možná také proto, že
nikde nebyly k nalezení žádné pořádné a ucelené informace. Přestože jsem ve své kariéře zažil
několik změn v pravidlech pětiboje, překvapilo mě, jak obrovské množství
změn se za těch posledních sto let učinilo.

 

Plánujete práci vydat i knižně.
Přidáte nějaké zajímavosti ze zákulisí tohoto sportu, na které by se čtenáři
mohli těšit?

Nemyslím. Rád bych, aby to bylo
opravdu o tomto sportu a ne o jeho zákulisí, i když může být zajímavé. Pro
zákulisní pikantnosti budou muset čtenáři sáhnout po jiné knížce. Jsem
především sportovec a taková bude i moje publikace.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Hana Robinson

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení: LERROS www.lerros.cz

Obuv: SALAMANDER www.salamander.cz

Vytvořeno ve spolupráci
s Žofín Garden www.zofingarden.cz

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-9-2012-1.html

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Já se specializuji na ženy, protože ženy víc naslouchají a je úžasné, jak jsou klientky šťastné z pohybu a ze svých úspěchů.“ Petr Soukup

 

 

 

 

 

Kulturistika je sport, který
vyvolává spoustu rozporuplných reakcí. Petr Soukup k ní má však poněkud
jiný postoj, než většina sportovců. Je pro něj důležitá estetika, a přestože
nedosahuje gigantických rozměrů, daří se mu vyhrávat.

 

Nedávno jste se po několika
letech vrátil ke kulturistice. Co vás vedlo k tomu, že jste přestal a nyní
se vracíte?

Kulturistika
je moje srdeční záležitost a dělám ji 27 let. Navíc vzhledem k tomu, že
jsem nedávno otevřel fitness RS Gym, tak jsem si říkal, že by nebylo špatné
ještě jednou na sebe upozornit. Nyní už je mi 40 let a už bych měl závodit v kategorii
masters, ale to by mě nemotivovalo, tak závodím s o generaci mladšíma
klukama. Vrátil jsem se proto, že tělo je moje práce.

 

Bylo těžké se po takové době
vrátit?

Většinou
se comebacky nedaří, ale já se udržuji průběžně na 80% formě, protože se
sportem zabývám a navíc mě často fotí. Tím, že jsem osobní trenér, jsem
motivací i pro své klienty. Ale člověk přece jen stárne, jinak jsem si připadal před
deseti lety a jinak dnes, takže připravit se tak, jak jsem byl zvyklý, vyžadovalo daleko
větší vůli a úsilí.

 

A jak tedy vlastně vypadá váš
trénink?

Hodně
závisí na tom, v jaké fázi přípravy člověk je. Někdy trénuji jen čtyřikrát
týdně, ale když se blíží závody, tak mám trénink každý den. Ve finální fázi pak
až čtyřikrát denně. Je nutné poslouchat své tělo a podle toho přípravu sestavit.

 

Máte pocit, že se nyní nacházíte
v životní formě?

Životní
formu jsem měl v roce 2004, kdy jsem uvažoval, že bych přestoupil
k profesionálům, ale ukončil jsem kariéru, protože vrcholový sport je
velká újma na zdraví a pro kulturistiku to platí obzvlášť. V té hodně
závisí i na jídelníčku. Nicméně v době, kdy jsem vyhrával, jsem byl o dvě
až tři třídy lepší než ostatní.

 

Zmínil jste jídelníček, můžete
nám popsat, jak tedy vypadá ten váš při intenzivním tréninku a jak v období
klidu?

Standardně
je to čtyři až sedm jídel denně, ale to mluvíme o období klidu. Tvoří ho méně
bílkovin a více sacharidů, aby se člověk zklidnil. Když se blíží závody, tak se
pak množství bílkovin zvyšuje a naopak klesá příjem tuků a sacharidů. Proto
jsou pak lidé v dietě nervózní. Já jsem teď v dietě tři týdny a také
jsem nervózní. (smích) Krátce před
závody je příjem bílkovin opravdu vysoký, to jím i v noci, zkrátka každé
dvě hodiny. Já nejsem žádný gigant, ale závodím s giganty, takže si jídlo
musím maximálně hlídat, abych byl do detailu vyrýsovaný.

 

Jak jste se vlastně ke
kulturistice dostal?

Ve 14
letech, ještě za komunistů, jsem šel na vojenské gymnázium a tam byla v té
době opravdu intenzivní fyzická příprava. Dnes už si to lidé těžko představí.
Bylo to všechno – od gymnastiky po běh, a právě tam to začalo. Nebyl jsem typ,
který by chodil do hospod nebo na fotbal, a tak jsem se věnoval sportu.

 

A kdy vás tedy napadalo začít se
kulturistice věnovat profesionálně?

Já jsem
začal poměrně pozdě, až ve 30 letech. Tehdy jsem si řekl, že když to nezkusím,
tak si to budu později vyčítat. Trénoval jsem tak dlouho, až jsem byl
přesvědčený, že bych mohl mít úspěch, a pak jsem šel na závody.

 

Vzpomenete si na ty první závody?
Měl jste trému?

Jsou to
právě první závody, které se většinou pamatují nejvíc, pak největší úspěch a poslední závody. Ty první pro mě byly oblastní přebor, na kterém jsem skončil
druhý, což bylo obrovské překvapení. No, a trému, tu jsem určitě měl, ale ne
takovou jako většina lidí, protože předtím jsem pracoval v marketingové
firmě, kde jsem byl zvyklý mluvit až před pěti sty lidmi, tudíž mi veřejné
vystupování nedělalo problém. Spíš jsem se soustředil na to, abych dobře
pózoval, protože jsem detailista a kulturistika je právě o detailech.

 

Co musíte tedy udělat před tím,
než vystoupíte na pódium?

Nejdřív
je to příprava, kde se přechází z objemové fáze do fáze rýsovací. Poslední
týden před závody se už hodně manipuluje i s vodou. Člověk se musí
odvodnit a načasovat to tak, aby v den závodů nebyl jen vyrýsovaný, ale
aby se voda z podkoží dostala do svalů. Pak je nutné se oholit sehnat si
barvy a trénovat pózování. Prezentace samotná je pak velice důležitá, znám plno
kulturistů, kteří sice vypadají dobře, ale neumí se prodat.

 

Máte za sebou množství úspěchů na
mistrovství republiky i Evropy. Co podle vás stojí za těmito úspěchy?

Klíčem
k úspěchu je podle mě to, že člověk musí vnímat a přijímat informace, což
většina chlapů neumí. Ale když chce člověk růst, tak to bez toho nejde. Já jsem
si z tohoto důvodu našel trenéra Karla Mahra, který mě takříkajíc vychoval
a moje úspěchy ukazují, že asi kvalitně. Důležitý je i smysl pro preciznost,
protože je nutné načasovat formu přímo na den závodu. Já si dělám poznámky, a
to například o jídelníčku, protože kdyby něco nefungovalo, tak je nutné to
změnit. A obrovskou roli hraje vůle.

 

Je toho spousta. A co je pro vás
tedy při přípravě nejtěžší?

Nejtěžší
je celý měsíc před závody, kdy se hrozně trápíte dietou a víte, že to bude
ještě horší, že jste v podstatě blízko a přitom strašně daleko. Připravujete
se třeba půl roku před závody, ale ten poslední měsíc je nejdelší. Poslední dny
je to pak už jakási setrvačnost, kdy množství kulturistů už nevydrží a poruší
dietu, ale já si říkám, že když už jsem se trápil tak dlouho, tak to ve finále
přece nepřeruším. Ale je to těžké, například tři dny před závodem vůbec
nepijete, a to už o sobě skoro ani nevíte.

 

Máte i nyní nějakého trenéra?

V současné
době jsem se připravoval sám. Když už totiž o sportu něco opravu víte, tak trenéra
většinou ani mít nemusíte. Hodně lidí ho potřebuje kvůli tomu, aby jim pomohl
podporovat pevnou vůli, ale já jsem často naopak ještě trenérovi říkal, aby mi
přidal. (smích) Takže já jsem ho měl spíš
proto, abych se úplně nezničil.

 

Jak se takováto tvrdá příprava
slučuje například s rodinným životem?

Při
přípravě na závody člověk skoro vůbec není doma. V rodinném nebo
partnerském životě to tak vždy odnáší partnerka. V posledních fázích se
z člověka stává robot, a proto můj rodinný život jde zatím stranou. Nechci tím nikoho trápit. Partner
totiž v podstatě ani nemůže pochopit, co se děje, proč se ten druhý chová,
jak se chová. Obvykle takovéto vztahy končí rozchodem. Chlapi jsou nervní.

 

A věnujete se tedy ještě něčemu
jinému než sportu?

Já se v
současné době věnuji svému fitness RS Gym, které mám v Hostivici. A věnuji se
mu dost intenzivně, protože konkurence je velká. Snažím se tak využít toho, jak
vypadám, k propagaci fitness, ale třeba i pro Klokánek, se kterým
spolupracujeme.

 

Jakým způsobem spolupracuje
fitness centrum právě s Klokánkem?

S Klokánkem
spolupracujeme dlouhodobě, například u nás cvičí jejich děti a děláme pro ně
přednášky o výživě.

 

Vraťme se ale k samotném
fitness centru. Co vás vedlo k jeho založení?

Já jsem
jednou přišel do fitness, kde jsem byl jako trenér, a všiml jsem si, že majitel
tam vyvěsil ceduli „Vše za 10 korun“. Najednou jsem zjistil, že i když jste
dobří, máte výsledky, vážete na sebe lidi a dokážete jim něco předat, tak
stejně nestojíte majiteli ani za to, aby vám to sdělil a slušně s vámi
jednal. Najednou jsem si uvědomil, že záleží sice na mně, kolik klientů budu
mít, ale že hlavní slovo má stejně majitel. Právě v té době jsem si pak
řekl, že je na čase mít něco svého.

 

Jaká pravidla tedy dodržujete pro
to, aby bylo vaše fitness kvalitní?

V dnešní
době je prvním předpokladem pro úspěch v jakémkoli oboru to, aby byl
člověk profesionál a opravdu věděl, o čem je řeč. Nic nejde rozjet jen tak, že
nakoupíte a vybavíte. Musí vám to být blízké. Samozřejmě je třeba mít
prostředky na kvalitní vybavení. V mém případě jsou to posilovací a
aerobní stroje a speciální sál s kvalitní podlahou, ideální například pro děti, těhotné ženy a všechny, kteří
mají problémy s kyčlemi nebo koleny. Nicméně věřím tomu, že když člověk
opravdu chce podnikat a stěžuje si jen na to, že nemá finance, tak to nemyslí doopravdy.
Pokud člověk opravdu o něco usiluje, tak se najde dost lidí, kteří jsou ochotní
ho finančně podpořit. V neposlední řadě potřebuje člověk kvalitní tým
lidí. A to je na tom to úplně nejtěžší.

 

Je vaše fitness něčím specifické?

Ano,
třeba tím, že jsme svázaní s různými druhy byznysu. Například máme své
vlastní zdravé menu v pizzerii nedaleko centra.

 

Vy sám klienty ve fitness
trénujete. Má to i pro vás nějaký prospěch?

Potkáváte
a poznáváte lidi. Já se specializuji na ženy, protože ženy víc naslouchají a je úžasné, jak jsou klientky šťastné z pohybu a ze svých úspěchů. To vás
neuvěřitelně motivuje a inspiruje.

 

Věnujete se i nějakým jiným
sportům?

Když
něco děláte na profesionální úrovni, tak je to docela problém, protože vám
hrozí, že se nějak zraníte. Na jiné sporty pak navíc ani nezbývá čas a to mě
docela mrzí.

 

Jak se díváte na užívání různých
podpůrných preparátů?

Ve
vrcholovém sportu jsou bohužel různé prostředky a preparáty, ale nikde se o tom
nemluví. Je to tabu. A schválně je to tabu, protože je to obrovský byznys. To,
že někoho chytnou, je spíš náhoda. Je to všechno tlakem na stále větší výkony a rekordy. Jasně je to vidět na tom, jak sportovci vypadají dříve a jak dnes a
jaké podávají výkony.

 

Jak často se tedy setkáváte
s antidopingovou kontrolou?

Když
jsem byl ještě v reprezentaci, tak jsem byl monitorovaný každý den – kde
se nacházím a co dělám. Komisaři pak chodí na namátkové kontroly. A absolvoval
jsem jich opravdu hodně.

 

V kulturistice jste už
dlouhou dobu, jak se tento sport mění a vyvíjí?

Kulturistika,
stejně jako ostatní sporty, se stále více specializuje. Je tak nutné se sportu
opravdu maximálně věnovat, pokud chce člověk něčeho výrazného dosáhnout. V kulturistice
tak můžete vidět čím dál tím větší lidi. Jde to až do extrémů a mě se to po
pravdě vůbec nelíbí. Vede to například k tomu, že všichni vypadají stejně a sportovci se nedožívají moc vysokého věku.

 

Je nutné mít v tomto sportu
nějakého sponzora? Případně sháníte si je sám?

Česká
republika je úspěšná v mnoha sportovních odvětvích. Ale nefungujte to tak
– dejte mi peníze a já něco udělám. Lidé si vás najdou a sponzory seženete, až
když jste úspěšní. Dnes už se ale zaměřuji spíš jinak. Například jsem nafotil
akty, které sponzoroval můj sparingpartner a ze kterých bude vytvořený
kalendář. Výtěžky z tohoto kalendáře pak půjdou na konto Klokánek. Takové
propojení má podle mě smysl.

 

Jaký máte aktuální cíl?

Ten jsem
si splnil svým comebackem a nyní už se budu soustřeďovat zejména na udržování.
No, a samozřejmě se chci maximálně věnovat svému fitness centru.

 

Co považujete ve sportu za svou
silnou a co za slabou stránku?

To se dá
shrnout do jedné věty. Je to sice dar, ale tak trochu i prokletí. Je to má
obrovská vůle a tah na bránu. Ve sportu to sice využijete, ale zároveň jste
jeho otrokem.

 

Jak na vaši postavu reagují ženy?

Ženy
reagují kladně, a to i ty, kterým se kulturistika jinak nelíbí.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text:
Kateřina Poulová

Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno
ve spolupráci s restaurací Mlýnec v Praze www.mlynec.cz

Backstage:
http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-7-2012-1.html

Produkce:
Michaela Lejsková

Korektura
textu: Květa Strnadová

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Všechno začíná výchovou a tím, jaký je člověk sám k sobě.“ Radek Štěpánek

 

 

 

 

 

Jak vypadá život člověka s absolutní disciplínou a vytrvalostí jít za
svými cíli? Co musel obětovat, aby mohl v národních barvách bojovat o vysoké
příčky světových tenisových tabulek? Používá svou oblíbenou herní taktiku
servis-volej i v osobním životě? S tenisovým šampionem Radkem Štěpánkem, který dokáže proměnit běžnou
tenisovou podívanou v dramatickou událost, jsme si o tom všem povídali v
rozhovoru, kde otázky a odpovědi létaly nad stolem jako míčky po kurtu. Byla to
v některých situacích náročná, ale krásná slovní výměna, která nebyla o esech,
autech, dvojchybách ani tečích, ale především o shodě. 

 

Když zapátrám v začátcích vaší kariéry, řekla bych, že jste byl
podceňovaným hráčem. Bylo to tak?

Platilo to pro lidi, kteří si
v době mých začátků říkali tenisoví experti a odborníci. Tito lidé podle
techniky a stylu hry rozdělovali hráče na nadějné a nenadějné. Pravdou je, že
za doby komunismu měli šanci vyjet do světa především ti hráči, kteří byli
protěžovaní nejen na základě toho, co uměli, ale třeba na základě toho, kdo byl
jejich tatínek, nebo jak hráč zapadal do jakési hierarchie. Já jsem byl
v tomto směru podceňovaný hráč odněkud z Moravy. Žádné protěžování
ovšem hráče nenaučí hrát, a to pro mě bylo velkým hnacím motorem.

 

Dá se říci, že být podceňován je pro vás motivací?

Jsem hráč, který chce strašně moc vyhrát,
a nesnáším prohry. Čím více mě někdo podceňuje, tím hůře na tom se mnou následně
je. Protože mě to pak strašně motivuje k tomu, abych dotyčnému ne řečmi,
ale svým tenisem ukázal, že nemá pravdu. Motivací v tomto sportu je něco
dokázat, být úspěšný a vyhrát. S výhrou přicházejí všechny věci okolo, ale
spokojenost s tím, jak jich člověk dosáhl, ta spočívá ve hře, do které jdu
vždy naplno.

 

Je jistě těžké postavit se k případné prohře, ale ta ke hře
neodmyslitelně patří. Jaký je váš postoj k prohrám?

Prohry dělají člověka lepším.
Hráči, který stále vyhrává, přichází výhra automatická a už se ani tolik
nezabývá tím, proč vyhrává. Prohra člověka shodí dolů a tam se hráč musí
zamyslet nad tím, proč přišla. Neměl by se v ní pitvat dlouho, protože to
mu ubírá energii, kterou by mohl dát do svého posunu. Na prohru je jediná rada,
a to je rychlá a bezemoční analýza. Prohra se snáší jinak, když člověk
ví, že spoluhráč byl skutečně lepší, než když ho dělily od výhry jeden, dva
míčky. Hráč by měl odcházet z kurtu s čistým svědomím, že pro výhru udělal
všechno.

 

I když přichází psychické či fyzické vyčerpání, jdete stále dál a
překonáváte je. Co vás posiluje, když vám odchází značná část energie?

Pro tenistu jsou základními věcmi vytrvalost
a přesvědčení. Moje kariéra se nevyvíjela tak, že by všechno šlo jako po másle.
Zažil jsem stavy, kdy jsem nevěděl, zda druhý den vstanu a budu schopen moci
cokoliv dělat. Třeba se nasnídat. Přesvědčuje mě vědomí, že na to mám. 

 

Jaký rozdíl ve srovnání se sebou vnímáte v možnostech pro
začínající tenisty?

Ten rozdíl je obrovský. Podmínky
pro tenis jsou dnes úplně jiné a mění se i disciplína hráčů. Možnost naučit se
hrát tenis na vrcholové úrovni existuje vždycky, ale součástí té možnosti je i
tvrdá disciplína, kterou mnoho hráčů podceňuje. Rodiče, kteří dávali své děti
trénovat tenis v době, kdy jsem se učil hrát já, trávili s dětmi na
kurtech celé dny a tvrdě pracovali na zdokonalení jejich hry. Pakliže chcete
dělat jakýkoliv sport na vrcholové úrovni, tak to ani jinak nejde. Dnes, hlavně
vzhledem k uspěchané době, je tenis pro mnoho dětí spíše jedním ze zájmových
kroužků, na které je rodiče přihlásí.

Zde pak také přichází motivace, hráč
se buď chce vyrovnat jinému hráči, nebo chce dosáhnout stejného či většího
úspěchu než ten, kdo ho inspiroval. Dostavuje se taková ta zdravá soutěživost.

 

Předpokládám, že vaším idolem byl nějaký velmi úspěšný hráč.

Byl to Ivan Lendl, kterého jsem velmi
obdivoval. Ale musím říct, že ačkoliv jsem ho vždycky obdivoval, tak
k jeho disciplíně mám daleko. Jednou z věcí, které si z tenisu
mohu odnést, je to, že někoho inspiruji tím, co se mi v mé kariéře podařilo.
Že napomohu otevřít lidem cestu k tenisu, aby ho začali hrát, sledovat,
diskutovat o něm a dýchat pro něj. A že třeba oslovím některé začínající hráče
tím, jak hraji a co do své hry dávám. To je pro mě jedním z úspěchů, o
které usiluji.

 

Zajdete si někdy zahrát jen tak?

Nikdy nechodím na tenis jen tak.
Tenis je pro mě prací i koníčkem současně, ale nikdy nejdu na kurt jen tak.

 

Ani v případě zápasu s Ivanem Lendlem?

Opět nejde pouze o to, jít si jen
tak zahrát. Dostat se k Ivanovi byla pro mě neskutečná pocta. Seznámil nás
můj trenér Petr Korda, který se s Ivanem na kurtech střetával. V posledních
dvou letech jsem měl možnost s ním absolvovat několik tréninků. Čerpat
zkušenosti a sledovat přístup k tenisu člověka, který je žijící legendou a
mým velkým idolem, má pro mě obrovský osobní i profesní význam. 

Utkvěla vám v hlavě zvláště výrazně nějaká Ivanova rada či motto?

Ivan změnil pojetí tohoto sportu
svým způsobem hry. Byl na vrcholu neuvěřitelně dlouho a podával neskutečné
výkony. Jednou se mě po tenise zeptal: „Ty ještě po tréninku mluvíš? Ty jsi
nezvracel? Jestli jsi nezvracel, tak to nebyl pořádný trénink!“ Což vlastně
vypovídalo vše o jeho přístupu, o tom, že šel vždy až na hranice svých
možností, aby dosáhl úspěchu.

 

Čím se odměňujete za svoje tenisové úspěchy?

Když jsem dosáhl nějakého úspěchu,
odměňoval jsem se hodinkami, pro které jsem měl vždy slabost. Nejdříve jsem byl
spíše konzervativní, ale dnes mě oslovují i designové hodinky, jako například artová
edice Romera Britta pro 01THE ONE.

Ovšem největší odměnou je vítězně zvednout ruce nad hlavu, protože to
znamená, že jsem se dostal do vysněného cíle, což zároveň odměňuje i všechny
lidi, kteří tou strmou cestou šli se mnou a podřídili svůj život mému, protože
ve mě věřili. Například rodiče se kvůli mému tenisu několikrát stěhovali,
měnili práci. Bez jejich podpory si neumím vrcholový tenis představit.

 

Dá se říci, že jste celý život dlužníkem?

Dlužníkem? Vždycky! Mnozí lidé, kteří
dosáhnou úspěchu, častokrát zapomenou, odkud přišli, nejsou schopni se vrátit
zpátky a ztrácejí pokoru. Musím říci, že se mi to také stalo, ale jen na
chvilinku. Což byla také škola. Škola toho, proč je dobré mít pokoru, bez které
člověk nemůže být plnohodnotně úspěšný.

 

Myslíte si, že je k úspěchu nezbytný přirozený talent?

Povím vám ještě jednu větu, kterou
řekl Ivan Lendl: „Talent vždycky přebije tvrdá práce!“ Tvrdá práce může
dlouhodobě porazit talent, ale talent nemůže dlouhodobě porazit tvrdou práci. Být
jen talentovaný nestačí. Pořád je rozhodující tvrdá práce, což jistě platí pro
všechny profese. A konkrétně tenis je o hodně velkém odříkání.

Zářným příkladem je opět Ivan,
který mnoho talentu shůry dáno neměl. Byl to hráč, který se spoléhal jen na
tvrdou práci, která ho vynesla na metu nejlepšího hráče na světě, kde se udržel
šest let, a bude na něj pamatováno jako na jednoho z nejlepších tenistů
všech dob. Všechno začíná výchovou a tím, jaký je člověk sám k sobě.

 

Jaká úskalí v tenisu vnímáte jako největší?

Tenis je nejnáročnější individuální
sport, který existuje. Individuální a týmový sport se nedá srovnávat. Když to
člověku nejde ve fotbale, může se spolehnout na někoho jiného, za koho se
schová. Na dvorci se za nikoho neschováte.

Stojíte na dvorci, pomyslném
jevišti, musíte podat výkon a poprat se s tlakem i se svými pocity a
kondicí naprosto sám.

 

Jak se vypořádáváte s psychikou, když stojíte na kurtu sám a jste
vystaven obrovskému tlaku?

Je to umění koncentrace, kterou
stejně po dobu hry nelze udržet na 100 %. Když nastoupíte na dvorec, kde je 40 000
lidí, kteří mají nějaká očekávání, tak jste nervózní. Pak ale můžete tuto
situaci proměnit a diváky využít k tomu, aby vás ve chvíli, kdy vám hra
nejde, povzbudili a nervozitu z vás setřásli.

 

Vypadá to, že tenista má výhodu, pokud je exhibicionista.

Tenista je herec!

 

Na kurtu působíte spíše introvertně. Jak to je ve skutečnosti?

Introvert určitě nejsem. Jsem
člověk, který se strašně rád směje a má rád společnost. Ale na kurtu se
koncentruji a snažím se svoje myšlenky a energii netříštit. Nejsme roboti, koncentraci
nejde udržet stále, ale v tenisu představuje základ. 

 

Co vlastně dělal váš otec, když jste začínal s tenisem?

Když jsem začínal s tenisem, tak můj otec pracoval v
sodovkárně v Karviné. Snažil se chodit do práce tak, aby když já skončím ve
škole, mohl se mnou jít na kurty. Takže chodil na noční, což muselo být pro něj
vyčerpávající. V době, kdy mi bylo deset let, jsme se přestěhovali do Přerova, otec
opustil svou práci a začal se věnovat trénování tenisu. Začal trénovat malé
děti, což dělá do dnes.

 

Vzhledem k tomu, jak často cestujete, jaký máte k cestování vztah?

To je další úskalí. Jen za tento rok jsem byl doma čistých deset dní, z toho jsem měl čtyři dny na svatbu. Za svoji kariéru jsem toho nacestoval strašidelně moc a až skončím s aktivní kariérou, tak bych chtěl nějakou dobu necestovat a poznat, jaké to je, být delší dobu na jednom místě.

 

 

Kde jste se setkal poprvé s tréninkem koncentrace?

Rodiče mě to učili jako jednu z prvních věcí. Především můj otec, po kterém mám zavilost a touhu vyhrávat. Po matce mám spíše cit a srdce.

 

Vzhledem k tomu, jak často cestujete, jaký máte k cestování vztah?

To je další úskalí. Jen za tento rok jsem byl doma čistých deset dní, z toho jsem měl čtyři dny na svatbu. Za svoji kariéru jsem toho nacestoval strašidelně moc a až skončím s aktivní kariérou, tak bych chtěl nějakou dobu necestovat a poznat, jaké to je, být delší dobu na jednom místě.

 

Preferujete spíše krátkodobé nebo dlouhodobé cíle?

Preferuji spíše dlouhodobé a reálné
cíle. Nikdy jsem si před sebe nestavěl takové cíle, jako být první na světě.
Každý den se o to sice pokouším a chci být co nejlepší. Být první na světě by
bylo skvělé, ale nejsem závislý na tom, zda první budu, spíše se soustředím na
to, abych pro úspěch udělal maximum.

 

Jestliže nejste závislý na výsledku, na čem závislý rozhodně jste?

Můj přístup ke hře souvisí
s tím, že jsem přesvědčen o tom, že lidé si více pamatují prožité pocity
než statistiky. Pro mě je důležitý pocit, který zůstane v srdcích fanoušků
a lidí, se kterými svoji cestu jdu. Možná, že si nebudou pamatovat, že jsem byl
sedmý na světě, ale budou si pamatovat, jak se mnou cítili, budou si pamatovat,
co jsem dával do hry. Všechny tyto emoce, ačkoliv jsem velmi soutěživý a
usilovný hráč, považuji za nenahraditelné umístěními ve sportovních tabulkách.

 

Děkuji za rozhovor!

 

 

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Asistentka: Šárka Kunclová

Foto: Zbyněk Maděryč www.maderyc.cz  

Partneři produkce:

Restaurace Český svět, OC Nový
Smíchov, Praha www.restauraceceskysvet.cz
   

Móda NEO www.modaneo.cz  

Travel and Fashion for Man www.travelandfashion.cz  

Hodinky AG STYLE – 01THE ONE www.theone01.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Publisher: Magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Asistenka: Šárka Kunclová

Foto: Zbyněk Maděryč www.maderyc.cz

Partneři produkce:

Lokace: Restaurace Český svět, OC
Nový Smíchov, Praha www.restauraceceskysvet.cz  

Oblečení: Móda NEO www.modaneo.cz

Obuv: Travel and Fashion for Man www.travelandfashion.cz

Hodinky: AG STYLE – 01THE ONE www.theone01.cz

Publisher: Magazín Best of www.ibestof.cz 

 

 

 

 

„V
tenisovém životě moc pravidelného režimu nemáme.“ Andrea Hlaváčková

 

 

 

 

Tenisový svět je
pro Andreu Hlaváčkovou jejím druhým domovem takřka od tří let. Usilovné a
vytrvalé trénování a cílevědomost na své úspěchy nenechaly dlouho čekat a
například lesknoucí se stříbrná medaile z olympijských her v Londýně
zcela jistě není poslední trofejí této mladé a sportovně mimořádně nadané ženy.
Blíže se s ní můžete seznámit v našem rozhovoru, ve kterém nám nabízí
nahlédnutí do tenisového prostředí.

 

Jak dlouhý čas na
kurtu potřebujete k odhadnutí svého protihráče, hrajete-li s ním
poprvé?

Řekla
bych, že záleží na protihráči, někdy je velmi čitelný, pak stačí dva tři gemy,
někdy ho neodhadnu ani po několika zápasech. (úsměv)

 

Kdo je zrovna tento
případ?

Například
Rumunka Niculescu mi dělá problémy, nebo už jsem několikrát prohrála s
Američankou Riske.

 

Patří k tenisu
podobně jako k jiným sportům u hráčů před a po hře nějaká vzájemná
společenská pravidla, projevení úcty? Je něco, co byste sama zavedla?

Nejsem
si jistá, jestli byste něco takového u tenistů našla, ale většinou si přejeme
hodně štěstí před turnajem. Před zápasem, po zápase si buď gratulujeme, nebo
vyjádříme soucit nad prohrou, ale pravidlem to není. Každý se spíš stará o své
věci a nikdy nevíte, kdo bude vaším protihráčem zítra. U některých výjimek bych
zavedla povinnost zdravení…u toho bych někdy začala.

 

Jak byste porovnala
poměr disciplinovanosti tenisty ve srovnání třeba s badmintonistou, hráčem
stolního tenisu? Máte pocit, že váš trénink a příprava jsou náročnější?

Já
osobně o trénování badmintonistů nebo hráčů stolního tenisu nic nevím, takže
vám těžko řeknu. Můžu jen dodat, že naše příprava je velmi náročná.

 

Jde na hráči třeba
týdenní netrénování znát?

Rozhodně,
pokud hráč není minimálně ve fyzické kondici, tak se to na kurtu velmi projeví
a herně musí být v dobré pohodě.

 

Co patří mezi
faktory, které dokážou tenisového hráče před hrou dokonale rozhodit?

Psychika
tvoří více než 50 procent tenisu samotného, takže jakákoliv psychická změna,
vypjatost nebo problém může tenistu rozhodit.

 

Jak vypadá vaše
práce s vlastní koncentrací? Máte na to nějaký speciální trénink nebo
vlastní metodu?

Snažím
se dívat se dopředu, jít z míče na míč a soustředit se na vlastní výkon, ale
samozřejmě jsou dny, kdy se vám to v hlavě mele a nejde ty myšlenky kolem
zastavit. Speciálně se na to připravuji se svou sportovní psycholožkou.

 

Jaké to pro vás je,
když nemůžete dlouho dopředu plánovat, hráči se mění ze dne na den… Musí na
to mít člověk povahu, nebo si stačí prostě zvyknout?

Zkušenosti
vás přimějí si zvyknout…

 

Myslíte, že je
dobré, aby hráč měl nějakou svoji osvojenou techniku, nebo byl připravený spíše
své spoluhráče překvapit nevyzpytatelností?

Každý
hráč má svou techniku danou, jde spíš o taktiku a o to, jak své údery použije, pak
by se dala nevyzpytatelnost využít k dobrému.

 

Nakolik považujete
hodnocení tenisových utkání za přehledné? Vybavujete si situaci, kdy jste
cítila křivdu, byla přesvědčená o opaku a nebylo to uznáno?

Je
to většinou velmi přehledné a férové, někdy vám upřou nějaký balon, ale to je
lidský faktor a s tím nic nenaděláte. Teď máme navíc na velkých kurtech a
velkých turnajích jestřábí oko, což je použití techniky k rozhodnutí o balonu,
a tím pádem je vše v úplném pořádku.

 

Je možné s tím
nějak pracovat v průběhu zápasu? Bývají takové situace dodatečně
vyhodnoceny a také dodatečně uznány?

Není
tomu tak.

 

Jste vynikající
hráčka jak dvouhry, tak čtyřhry. Je příprava na obé rozdílná, a případně v čem?

Připravuji
vše jako pro dvouhru a čtyřhra je obohacením. Zlepšujeme se až při zápasech.

 

Jak dlouho jste
hrála svůj nejdelší zápas a s kým to bylo?

Nejdelší
zápas byl loni na US open, kdy jsem dopoledne hrála 2,5 hodiny druhé kolo kvalifikace
a odpoledne jsem musela hrát finále kvalifikace další 3 hodiny, to bylo velmi
náročné.

 

Máte v záloze,
nebo spíše váš tým, nějaké zvláštní opatření nezbytné pro vaši fyzičku při
zápase a po něm?

Mám
svůj systém přípravy a fyzicky to musím zvládnout. Někdy dojde až ke křečím,
ale čím více jsem natrénovaná, tím méně tohle hrozí.

 

Jak vzpomínáte na
své pocity při odjezdu na olympiádu v Londýně? Co se vám tehdy honilo
hlavou?

Strašně
jsem se těšila a nemohla se dočkat každého zážitku, který tam na nás čekal. O
medaili jsem přemýšlela, ale snažila jsem se nepřipustit si tlak.

 

Jak sama hodnotíte
zázemí, které pořadatelská země připravila pro sportovce?

Úžasný!
Vesnice byla v perfektním stavu, transport a vše fungovalo, takže nemám, co
bych jim vytkla.

 

Měla jste možnost
před zápasem hovořit se svými americkými spoluhráčkami, nebo je to spíše
vyloučeno? Stála jste o to?

Nestála
jsem o to a ony také ne. (úsměv)

 

Vzpomínám si, jak
jste mluvila o svých amerických spoluhráčkách Williamsových před finálovým
zápasem – pokud nebudou mít svůj den, tak my to určitě proměníme. Jste tedy
pověrčivá?

Tohle
přeci nemá s pověrčivosti nic společného! Pověrčivá jsem, ale to se vztahuje na
můj výkon, ne na výkon ostatních. (úsměv)

 

Jaké pocity jste ze
svých spoluhráček měla na kurtu? Co jste „četla“ z jejich kontaktu
s vámi?

Snažily
se nám dát najevo, že jsou nahoře, ale to je u nich normální.

 

Měla jste
příležitost potkat se také s členy britské královské rodiny?

Neměla.

 

Jaký je váš názor
na úpravu tenisového povrchu na OH?

Wimbledonská
tráva je v lepším stavu a není lehké, aby vydržela tak dlouho, takže to nebylo
ideální, ale mně to nevadilo.

 

Jaký povrch vám
nejlépe vyhovuje? Máte o tomto přehled u svých protihráček? A nakolik tuto
informaci považujete za důležitou, užitečnou?

Mám
nejraději trávu. Samozřejmě dokážu odhadnout u protihráček, na kterých površích
se cítí lépe či hůře.

 

Jak hodnotíte svoji
tenisovou výbavu na OH po stránce účelové a estetické?

S
oblečením jsem po obou stránkách spokojená!

 

Ponecháte si
všechny věci z olympiády, nebo někam poputují?

Část
věcí si ponechám na památku a část věnuji do svých charitativních aukcí na
Facebooku.

 

Komu tou aukcí máte
v plánu pomoci?

Podporuji
nově vzniklé Centrum Hájek, což je stacionář pro postižené děti a pracuje se
teď na jeho vzniku, takže každá koruna je dobrá.

 

V čem nejvíce
oceňujete sociální síť Facebook vy pro svoje potřeby a v čem vám naopak
nevyhovuje?

Vede
ke ztrátě soukromí, ale to asi k tomu patří. Snažím se na to dávat pozor.

 

Jakou
nejpřekvapivější gratulaci jste obdržela, kterou jste nečekala?

Od
prezidenta České republiky Václava Klause.

 

To ale určitě
nemohlo být překvapivé, vždyť on sám je vášnivým tenistou! Ostatně, kdo
z nám známých tváří vám přijel fandit na zápas osobně?

Ze
známých tváří tam byl Petr Čech žijící v Londýně a pak trenér, tatínek,
maminka, sestra a její manžel Libor Bouček.

 

Jaká pozitiva a
jaké naopak ne příliš příjemné situace vám přináší tento obrovský mediální
zájem?

Ztrátu
soukromí, ale na druhou stranu obrovskou možnost otevírání dveří jako
v případě již zmiňované charity.

 

Jak ideální
množství příznivců má u nás podle vašeho názoru tenis ve srovnání s jinými
zeměmi? Kde vnímáte jeho popularitu nejsilněji?

Myslím,
že díky současným úspěchům se popularita zvyšuje, a to je jedině dobře. Velmi
populární je tenis v USA a Austrálii.

 

Jak obecně hodnotíte zázemí pro
profesionální tenisty u nás?V
Česku je pár velkých klubů, kde je zázemí úžasné, a bohužel menší kluby již
chátrají a stávají se z nich spíše rekreantská střediska. Já trénuji v Praze
buď na Štvanici, Spartě, nebo na Neridě a všude je vše, co potřebuji.

 

Když jezdíte hrát
do zahraničí, v čem se zázemí odlišuje, na co se vám hůř zvyká?

Jsem
zvyklá se adaptovat rychle, takže není nic, s čím bych měla problém. Někdy se
hůř adaptuji na jídlo.

 

Co od svých
fanoušků postrádáte a v čem předčívají vaše očekávání?

Jsem
nadšená, když vidím, jak se mi hromadí fanoušci, a jsem jim moc vděčná za
všechnu podporu, co mi dávají!

 

Jakou radu byste
dala návštěvníkovi tenisu, který jde fandit poprvé a nezná prostředí tenisových
zápasů? Dopouští se i fanoušci nějakých chyb či faux-pas?

Aby
byl trpělivý s počasím a snažil se nevyrušovat při hře. Někdy se fanoušci
zvedají, mluví hlasitě, nebo třeba hlučí s telefony a tak dál.

 

Kdybyste měla
vyjmenovat nějaké mezníky ve svém životě, o kterých byste se chtěla zmínit?

Z
tenisového života vítězství French open, Wimbledon finále a stříbro
z olympiády. V osobním životě mi největší štěstí do života kromě úžasné
rodiny a přátel přinesl můj současný přítel.

 

Kdo to obyčejně
bývá, kdo nastavuje laťku vašemu úspěchu? Jste to vy, nebo vás více ovlivňuje
dril trenéra?

Jsem
to já i trenér zároveň, ale pokud by to nebylo ve mně, tak bych ničeho nedosáhla.

 

Jak to obyčejně
chodí – vybírá si trenér hráče, nebo hráč trenéra?

Jak
kdy. Obě varianty jsou možné. Já mám lepší zkušenost s tím, když si mě vybral
trenér.

 

Je vůbec možné hrát
profesionální tenis a třeba jen na nějakou dobu trenéra nemít? Dá se bez něj
pokoušet o úspěch?

Určitě
se to dá ve chvíli, kdy jste dospělý hotový hráč, tak to chvíli táhnout sama
můžete, ale cestovat sama, to se nedá.

 

Kdo vám obvykle
dělá na cestách společnost?

Můj
osobní trenér Tomáš Petera.

 

Do jakého světa vám
mimo jiné tenis otevřel dveře? Co s sebou přináší tzv. bílý sport za
příležitosti?

Já
bych řekla, že do celého! (smích) Ať
už díky cestování, nebo díky popularitě jsem měla možnost se dostat ke spoustě
zážitků po celém světě. Například do světa surfingu, nebo do světa novinařiny…

 

Co byste být
novinářkou sama dělala jinak, než jak to znáte?

Byla
bych kreativnější, informovanější a snad i zajímavější než někteří současní
moderátoři.

 

Cítíte se někdy
„přesycena“ tenisem? Máte nějakou alternativu pro změnu, která vás vždy
zaručeně osvěží?

Sezóna
je dlouhá a velmi náročná na čas i psychiku. Často toho mám dost a musím na
několik dní vypnout. Nejlépe se mi to daří v přítomnosti kamarádů doma, anebo
na dovolené s přítelem někde v teple a exotice.

 

Jak se vám daří
adaptovat na to neustálé cestování, které s sebou profesionální tenis přináší?

Jsem
na to zvyklá.

 

Co děláte, když si
něco opravdu moc přejete?

Jdu
si za tím a dosáhnu toho! (úsměv)

 

Máte nějaký svůj
vlastní způsob, jak dosáhnout svého?

Dělám
vše tak, jak se to dělat má, a dávám do toho vše.

 

S čím se vám
v životě srovnává nejhůře, co považujete za složitější pro psychiku – ve
spojitosti s vaší profesionální kariérou?

S
tím, že trávím doma málo času a nemám čas na lidi, kteří jsou pro mě velmi
důležití!

 

V kolik hodin
obvykle vstáváte? Jste zastáncem pravidelného režimu?

V
tenisovém životě moc pravidelného režimu nemáme, takže vstávám, až když je to
potřeba. Jsem spíše noční pták.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Jan Balcar a archiv Andrey Hlaváčkové

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz