Archiv rubriky: Sport

Narodil se v Mladé Boleslavi, s Českou a Vídeňskou lední revuí sjezdil půl našeho malého glóbu, jako
krasobruslařský trenér působil dlouhá léta v Kanadě, Itálii, České
republice, a dokonce i v Kuvajtu. Jiří Voskovec ho poctil čestným titulem „Potulný
kejklíř“. Žije v Kanadě, ale rád se vrací za kamarády domů do Česka.
Přestože působí 46 let v zahraničí, mluví krásnou češtinou a píše dopisy
bez jediné chybičky. Maluje hezké obrázky s krasobruslařskou tematikou a umí poutavě
vyprávět o své nelehké životní pouti.

 

Začněme od začátku. Jste
z Mladé Boleslavi, kde také začala vaše bruslařská kariéra. Jak
k tomu došlo?

Můj tatínek byl
zapálený mladoboleslavský hokejista, a tak i mne od mládí učil bruslit a brzy
mi dal do ruky hokejku. To vše na přírodním ledě, umělý v té době – bylo
to za války – v Boleslavi nebyl. Hokej mě bavil, ale čím dál víc jsem si
uvědomoval, že spíš než kolektivní sport mě přitahuje individuální bruslení.

 

Na přírodním ledě to asi
nebylo jednoduché.

To je pravda, trenéři
tehdy nebyli, a tak jsem se stal krasobruslařským samoukem. Ale jinak v Boleslavi
existoval velice aktivní klub. Působila tam řada na tehdejší dobu dobrých krasobruslařů.
Rád vzpomínám třeba na mladičkou Mílu Kučerovou-Novákovou, která o mnoho let
později trénovala sourozence Romanovy. Po válce klub zanikl, ale v 50. letech
došlo k jeho vzkříšení. Stále se bruslilo na přírodním ledě na Štěpánce. Až
v roce 1957 začal fungovat nově postavený zimní stadion.

Závodil jste? Nebo jste se
hned od začátku věnoval spíš revuální činnosti?

Oficiálních
republikových soutěží jsme se nemohli účastnit, protože jsme neměli
kvalifikovaného trenéra, a tak jsme založili mladoboleslavskou revue a
s naším programem jsme objížděli zimní stadiony v okolních městech.
Mě bavilo nejen bruslení, ale i choreografie, výběr hudby a návrhy kostýmů.

 

V roce 1957 nastal velký
zlom. Dostal jste nabídku, která změnila váš život.

To ano, bylo mi
nabídnuto angažmá v nově založeném uměleckém krasobruslařském souboru
s názvem Československá lední revue. Stal jsem se profesionálem a v létě už jsem vystupoval v Moskvě. Ve
srovnání s kolegy, kteří mohli trénovat na umělém ledě, jsem měl velké nedostatky,
ale postupně se mi dařilo je odstraňovat a nakonec jsem všechno dohnal. Třeba
v roli Harlekýna jsem bruslil se Soňou Balunovou, několikanásobnou
mistryní republiky a účastnicí mistrovství Evropy.

 

V Československé lední
revui jste působil – s přestávkou, kdy jste byl na vojně – do roku 1963. A
pak přišla další výzva.

V roce 1963 vystoupila
v Praze poprvé Vídeňská lední revue.
A já jsem s tehdejší hvězdou československého krasobruslení Milenou
Kladrubskou dostal „lano“, nabídku, která se nedala odmítnout. Tehdy nebylo
v Československu jednoduché získat povolení, musel jsem podat žádost na Pragokoncert, který rozhodoval o
působení umělců v zahraničí. Problémem bylo rozvázání pracovního poměru
s Československou revue. Dělali
nám dost problémy, ale nakonec jsme z toho „vybruslili“. Bylo to dobré i
proto, že jsme vlastně s Milenou otevřeli našim následovníkům cestu na Západ.

 

Byl mezi Československou a
Vídeňskou revue velký rozdíl?

Obrovský. U nás
spousta lidí nevěděla, co má dělat. Naopak Vídeňská
revue byla vysoce profesionální organizace s perfektně fungujícím zajetým
systémem. Vždycky měsíc před zahájením turné udělala paní Edit Peter, bývalá
revuální bruslařka, choreografii, postavila se všechna čísla a připravila režie.
Zajímavé bylo, že kostýmy nám šila rodina Křížových. To byli vídeňští Češi – otec, matka a tři dcery. Všichni
dohromady za měsíc ušili oblečení pro celý soubor. A pak se vyrazilo na
dokonale připravenou trasu turné: Pasov – Norimberk – Liege – Antverpy – Západní
Berlín – Vídeň – Klagenfurt a tak
dále.

 

Jak dlouho jste zvládal tenhle
kočovný život?

Vlastně deset let.
Jen vojna přinesla osmnáctiměsíční odmlku. Na konci léta 1967 jsme jeli s Vídeňskou revuí do Kanady. Projeli jsme Montreal,
Ottawu, Winnipeg, Calgary a další města a já si najednou uvědomil, že život
s kufrem už mě unavuje a že bych se právě tady chtěl usadit. Kanada je
země krasobruslení zaslíbená, která potřebovala trenéry, a mě právě tahle dráha
velmi lákala.

 

Jak dlouho jste zvládal tenhle
kočovný život?

Vlastně deset let.
Jen vojna přinesla osmnáctiměsíční odmlku. Na konci léta 1967 jsme jeli s Vídeňskou revuí do Kanady. Projeli jsme Montreal,
Ottawu, Winnipeg, Calgary a další města a já si najednou uvědomil, že život
s kufrem už mě unavuje a že bych se právě tady chtěl usadit. Kanada je
země krasobruslení zaslíbená, která potřebovala trenéry, a mě právě tahle dráha
velmi lákala.

 

V roce 1967 ale nebylo
jednoduché odejít do Kanady.

To ne, už když jsem
šel do Vídeňské revue, přišli za mnou
estébáci z Bartolomějské a přemlouvali mě ke spolupráci. Byli docela
slušní a já jsem je tenkrát dokázal nějak umluvit a nic jsem nepodepsal. Ale
pořád jsem měl strach, aby nepřišli zas. A my jsme měli jet s Vídeňskou revuí na vystoupení do Prahy, tak
jsem se rozhodl emigrovat.

 

V té době byla emigrace
něčím osudovým, zdánlivě nebylo návratu. Co vám přinesla kromě svobody?

Exil umožní člověku
očistit se, vrátit se k tomu podstatnému, co v něm bylo zahlušeno
všedností. Připomene mu pojmy a vlastnosti jako čest, odvaha, mravnost a
vytrvalost. Také se mi naprosto potvrdilo, co řekl T. G. Masaryk. Že příslušník
malého národa musí pracovat víc a lépe, aby to bylo vidět.

 

Asi to v Kanadě zpočátku nebylo
jednoduché. Jak jste na tom byl s angličtinou?

Anglicky jsem
trochu uměl – v revui byli Angličani, Holanďani, ale to samozřejmě
nestačilo. Nejdřív jsem pracoval v továrně na nábytek, pak ve firmě na dámskou
konfekci. Nakupovala u nás spousta kanadských Čechů a ti mi dost pomohli.
S řečí i uskutečněním mého snu. Konečně jsem začal trénovat. Nejdřív v Montrealu,
pak na východě Kanady v New Brunswicku a nakonec jsem v roce 1972 dostal
nabídku do Viktorie, a tak jsem se stěhoval přes celou Kanadu na západ.

Splnil se vám životní sen, ale
co všechno to obnášelo?

Bylo to
vyčerpávající, trávil jsem denně od půl sedmé ráno 14 až 16 hodin s krasobruslením.
Šest hodin na ledě a k tomu výběr a stříhání hudby, choreografie a vymýšlení
kostýmů. A také broušení bruslí, které jsem nemohl svěřit nikomu jinému.
V tom jsem se stal skutečným expertem a na mnou nabroušených hranách
závodila řada špičkových závodníků.

 

Ve Viktorii jste byl 16 let,
co se vám za tu dobu povedlo?

Začal jsem tam od píky,
což mi vyhovovalo, protože když se člověk vyhne chybám na začátku, může dojít
daleko. Za poměrně krátkou dobu jsem tam vychoval závodníky, kteří měli
jistou techniku s artistikou a byli skoro ve všech kategoriích na stupních vítězů – to je takový
honorář navíc, když mají vaši svěřenci úspěchy. Přineslo to uznání nejen
v Kanadě, ale také v USA, kam ostatní trenéři z Britské
Kolumbie nejezdili, protože to tam bylo o mnoho těžší. Zkrátka: poctiva česká
práce se vyplatila.

 

Co byl pro vás největší problém? 

Asi povinné cviky!
Takové to přesné a trochu nudné bruslení bez hudby po hranách do obloučků a
osmiček, které bylo součástí závodů až do 90. let. Jejich nácvik chce hodně času
a trpělivosti a ta mladým lidem většinou chybí. Moji svěřenci jezdili výborné
volné jízdy, ale povinné tolik ne. Je dobře, že se už tahle nudná „škola“ nejezdí,
aspoň je víc času na nácvik skoků nebo piruet.

 

Co vás tolik přitahovalo k
trénování krasobruslení?

Tu otázku si kladu
celý život. Krasobruslení je těžký sport. Třeba gymnasta má pevný podklad, ať
už zem nebo kladinu, ale stále stojí na svých chodidlech. Krasobruslař má jen dvě
hrany bruslí a jízdu vpřed a vzad. Naučit ho dokonale bruslit je těžký úkol.
Jsme do jisté míry sochaři těla, jde doslova o proces hnětení bruslaře.
K tomu musíte mít obrazotvornost a výtvarné vidění a také schopnost pro
vyhmátnutí detailu. Je to otázka biomechanicko-estetické vize. Zkrátka: buď
umíš, nebo neumíš, buď vidíš, nebo nevidíš. To jsou velké výzvy!

 

Co je v téhle profesi nejdůležitější?

Řekl
bych to stručně: v naší profesi je nutná vize, ale když nemáte cit pro detail,
tak tu vizi nenaplníte. A naopak umíme-li pracovat s detaily a nemáme-li vizi,
pak pro stromy neuvidíme les. Jinak je to běh na dlouhou trať s nejistým výsledkem. Musíte se stále učit. Nesmírně
důležité jsou základy. Ty se musejí vytvořit co nejpevnější. Proto jsem byl
vždycky rád, když jsem mohl své svěřence vést od začátku. Každý trenér přichází
sám na spoustu věcí: já jsem například došel k názoru, že nemám vždycky učit
podle toho, co jsem vyčetl, ale také podle toho, co cítím. Jak říká jedno
indické přísloví: Gram praxe je lepší než tuna teorie.

 

Nemrzí vás, že jste nikdy
nedostal do ruky talent, který jste mohl dovést třeba až na olympijské hry?

Měl jsem takový
talent – v Itálii mi svěřili dívenku, kterou jsem měl během čtyř let připravit
pro olympijský start. Byla hodně talentovaná a naše práce přinášela rychlé
výsledky, jenže jako jedináček byla také hodně rozmazlená a v určité době
začala intrikovat. Naše vztahy se zhoršily a nakonec spolupráce skončila. Víte,
já jsem vždycky raději pracoval od začátečníků po juniory. Každý trenér by měl
vědět, kde je jeho bariéra: kdy dojde někam a už to nejde dál. Naopak jsou
trenéři, kteří umějí dodělat ten konec. Takový byl třeba Carlo Fassi – přišli k němu
hotoví bruslaři a on z nich udělal mistry, dodělal detaily. Jako když
pečete dort – Fassi to uměl výborně dozdobit, připravit šlehačku a tak dále…

 

Vraťme se k vašemu
profesnímu životu. Rok 2000 přinesl zajímavou životní etapu – vaše angažmá
v Kuvajtu.

To je svět, kde
krasobruslení prakticky neexistuje. Jedna matka talentované dívky tam ale
vybudovala privátní školu a ukázalo se, že je tam spousta talentů. Arabové jsou
neuvěřitelně pohybově nadaní. Měl jsem tam dva kluky, bylo jim osm a devět let
a ti se za dva měsíce naučili dvojitého salchowa a axela.

 

Je to vůbec možné? Vždyť jiným
to trvá dlouhá léta…

Myslím si, že to umožnila
jejich speciální pohybová schopnost. Dal jsem jim dobré základy a pokrok byl
tak rychlý, že jsem si mohl dovolit je brzo učit skoky. Bylo samozřejmě nutné
dohnat rezervy v bruslení. Jenže jsem tam byl jen rok, takže se to nemohlo
stihnout, ale byla to krásná a cenná zkušenost.

 

Po další štaci v Itálii
jste ochutnal i domácí krasobruslařské poměry. V roce 2002 jste dovedl
Veroniku Dytrtovou ke stříbru na mistrovství České republiky. Pak to ale
skončilo. Proč?

Veronice bylo 21
let, zatímco Krausové, která tehdy šampionát vyhrála, jen 16. Čekal jsem, že
svaz obě nominuje na mistrovství Evropy. Jenže jela pouze Krausová a Veronika,
ačkoliv mohla startovat, zůstala doma. Prý že už není perspektivní. Jenže kdyby
se pánové z vedení naší federace trochu zajímali o teorii, věděli by, že
dívky mají dva typy těla. První bych nazval „nevolnickým“, tedy takovým, kdy se
žena v určitém věku zaoblí, začne přibírat a ztratí dynamiku.

 

To je zvláštní
označení „nevolnický typ“.

 Je pravda, že
v češtině to zní zvláštně, ale lepší příměr jsem nenašel. Druhý typ, který
bych nazval „aristokratickým“, zůstane štíhlý a pružný, zkrátka se nemění. Tak
to také dopadlo. Krausová za čas přibrala a nic z ní nebylo, Veronika
zůstala štíhlá, mohla dál závodit, ale po tom zklamání a ztrátě osobního
sponzora skončila s krasobruslením a začala pracovat. Politikaření a
nevědomost vrchnosti urychlily konec její slibné kariéry. Škoda.

 

V jakém stavu je v současnosti
podle vašeho názoru české krasobruslení?

Máme závodníka
světového formátu: Michala Březinu. Ale jeho výkony jsou stále trochu
nevyrovnané. Krátký program má výborný, ale volná mu většinou nevychází. Kde je
asi ten zakopaný pes? Březina teď spolupracuje s Petrenkem, což býval
skvělý bruslař, ale to ještě neznamená, že bude stejně dobrý kouč. Zatím to
neměl možnost dokázat, ale čas běží… Proč Michal nespolupracuje třeba
s Frankem Carrollem? Nebylo by dobré trénovat v Broadmoor v Coloradu ve vyšší nadmořské výšce? A co se týče
provedení, choreografie, doprovodné hudby: absolutní špičkou je kanadská
choreografka Lori Nichol! Březina má mnoho rezerv, jen je vidět a odstranit! Teď hned a okamžitě, než mu ujede vlak.

 

A co Tomáš Verner,
má ještě šanci vrátit se na výsluní? 

Verner už si nevěří.
Vypadá to, že se v minulosti obklopil špatnou skupinou trenérů, kteří
z něho nedokázali vytáhnout jeho maximum. Přestal si věřit a dnes už mu
psychika nedovolí podat výkon, kterého je schopen. V téhle souvislosti si
vždycky vzpomenu na to, co řekl generál George S. Patton: „Sebedůvěra je
nejjistější cestou, s jejíž pomocí získáš to, o co usiluješ.“

 

Březina s Vernerem stále
patří do evropské špičky, ale to je všechno…

Já jsem byl vždycky
činorodý optimista, ale musím objektivně říci, že stav českého krasobruslení
není moc dobrý. Úplně nám chybějí dobrá děvčata a páry. Podle mého by se měl
vytvořit nový systém, tak jak to udělali před lety ve švýcarském hokeji. Začít od
základů. Najít pár odborníků, kteří by v nových poměrech tu pyramidu začali
budovat od začátku. Dá to fušku, nesmí chybět vize,
vůle po inovacích a hlavně táhnout za jeden provaz! Jak říkali Voskovec
s Werichem: „Sám si nikdo neví rady, dejme hlavy dohromady, pak se nám to
povede!“

 

Citoval jste V+W. V téhle
souvislosti mě zajímá, za jakých okolností vás Jiří Voskovec poctil titulem
Potulný kejklíř?

Moje
teta působila v Osvobozeném divadle
jako tanečnice. Často jsem s ní o tomto období i jedinečné atmosféře
divadla mluvil. Mám pár knih s věnováním od Jana Wericha, ale toužil jsem vědět
víc i o Jiřím Voskovcovi. Po vycestování za „oponu“ jsem se s ním chtěl sejít.
V Montrealu nám to nevyšlo, a tak jsme si vyměnili aspoň pár dopisů. Do knížky Klobouk ve křoví, kterou vozím všude
s sebou, mi Voskovec napsal věnování: „Jiří Crho, jste kolega potulný
kejklíř a já vám přeji do života mnoho štěstí a srandy. Váš Jiří Voskovec.“ Toho
titulu si nesmírně vážím. Bylo mi tím uděleno jakési vyznamenání kumštýře,
které má pro mě hodnotu medaile Bílého
lva.

 

Kdybyste mohl začít znovu se
zkušenostmi, které máte, zvolil byste opět tuhle profesi?

Nevím, hrál jsem
divadlo, dělal jsem balet, mám blízko k výtvarnému umění, kdoví, zda bych
v jiném životě dělal trenéra. Je to totiž velmi těžká a nevděčná profese. Rozhodující
pro trenéra je jeho rukopis a výsledky žáků. Bruslař je jeho zrcadlem. Znám
spoustu trenérů, kteří 40 let stojí na jednom místě, pijí kávu a nic
nedokázali. Ale stále mají důvěru. Když má člověk úspěch, hned na něj ostatní
koukají skrz prsty. Je tu hodně falše a nevděku. Rodiče a činovníci, to je
zvláštní kategorie. Kolem krasobruslení není moc krásných lidí. Ale bez nich tu
práci nemůžete dělat.

 

 

„Jsme do jisté míry sochaři těla, jde o
jakýsi proces hnětení bruslaře. K tomu musíte mít obrazotvornost a
výtvarné vidění a také schopnost pro vyhmátnutí detailu. Je to otázka
biomechanicko-estetické vize. Zkrátka: buď umíš, nebo neumíš, buď vidíš, nebo
nevidíš. Být trenérem není džob. Je to poslání, které musíte milovat.“ Jiří
Crha (1938)

 

Text: Petr Vichnar

Foto: Jaroslav
Tatek

Vytvořeno ve
spolupráci s Žofín Garden www.zofingarden.cz

Korektura textu:
Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela
Lejsková

Publisher: magazín
Best of www.ibestof.cz

Nejen
pro příznivce dostihového sportu, ale rovněž pro milovníky společenských
událostí přinášíme rozhovor s jedním z našich nejlepších českých
žokejů. Všude ve světě se dostihy řadí mezi přední společenské události a o
jejich prestiži nás přesvědčují také závody, které můžete shlédnout u nás. O dostihových
pravidlech, zázemí a o všem, co byste měli znát, než se vydáte na závody ať už
jako diváci, nebo jako jezdci, jsme diskutovali s žokejem Václavem
Janáčkem, aktuálně angažovaném ve Španělsku.

 

Za
jakých okolností je dostihový jezdec označován titulem žokej a kdo si na tento
titul nárok dělat nemůže?

Jezdci se dělí na čtyři skupiny. Jezdec
žák, jezdec z povolání, žokej a amatér. Titul žokej může používat pouze jezdec
z povolání, který se vyučil na škole jako dostihový jezdec a získá jej až po
padesáti vítězstvích v rovinových nebo po padesáti vítězstvích v překážkových
dostizích. I kdyby jezdec amatér dosáhl padesáti vítězství, nikdy nedostane
titul žokeje, pokud nemá vystudovanou školu.

 

O
jakou konkrétní školu se jedná?

U nás se jedná o Střední školu
dostihového sportu a jezdectví ve Velké Chuchli, což je čtyřletý obor s
maturitou, což dříve nebývalo. Osobně jsem tuto školu zažil ještě jako
učiliště. Mezi „dostihové“ školy patří ještě učiliště v Kladrubech nad Labem a
zemědělka v Kroměříži, ale jediná Chuchle je přímo specializovaná na výuku
budoucích žokejů.

 

Jaká
jsou kritéria pro jedince, který se rozhoduje pro tento obor?

Dostihovým jezdcem se může stát každý,
kdo si třeba udělá i amatérský kurz. Lepší předpoklady v kariéře má ale díky
škole, kterou lze v této době vystudovat i na dálku. Dálkového studia využívají
převážně amatéři. Takoví, kteří studují na jiných školách a chtějí se zprofesionalizovat.
Já jsem o této možnosti také uvažoval, protože mě rodiče tlačili na školu
s maturitou a v Chuchli v té době bylo ještě učiliště. Jsem ale rád,
že jsem tam nastoupil, protože díky Chuchli a lidem, kteří tehdy působili na
závodišti, jsem dnes tam, kde jsem. Bez nich bych se určitě tak vysoko nevypracoval.

 

Je vaše
profese limitována věkem?

Věkovou hranici má tento sport pouze tu
spodní, což je patnáct let. Ale do kolika let ho člověk dělá, tak to v podstatě
záleží na doktorech, jak dlouho vám to dovolí. Takže pokud třeba pan Váňa bude
ve sto letech fit, tak může stále jezdit. (úsměv)

 

Jaké
jsou věkové limity pro dostihové koně?

Angličtí plnokrevníci se po šesti
měsících odebírají od matek, jsou to tzv. odstávčata a začínají se pomalu
připravovat na dostihovou průpravu. Obsedají se v roce a půl. Začátek dostihové
kariéry je ve dvou letech. Koňský věk se nepočítá podle dne narození, ale podle
roku narození.

 

Jak
hodnotíte zajištění a organizaci dostihů v České republice ve srovnání se
zahraničím?

Koně máme na úrovni dobré, žokeje také.
Podmínky jsou tak středně dobré. Máme se kam zlepšovat, ale máme se i o co
zhoršit. Myslím, že ČR má dobře našlápnuto na udržení skvělé úrovně.

 

Jak
vypadala vaše uplynulá sezona v rámci zahraničních dostihů?

Za svou kariéru jsem v rámci dostihů procestoval
skoro celou střední Evropu. Polsko, Slovensko, Maďarsko, Rakousko, Česko, Německo,
Itálii, Francii, Švýcarsko, Anglii a momentálně na stálo působím ve Španělsku.
Český jezdec se moc do zahraničí nedostane. Vše je závislé na nabídce, ve které
jsem měl štěstí. Máme české žokeje, kteří už dlouhou dobu působí v Německu,
kde patří mezi elitu. Hlavně Filip Minařík. Ten se tam propracoval až k dvojnásobnému
šampiónovi.

 

Jak dlouho
byste chtěl zůstat ve Španělsku?

Rád bych tu zůstal ještě minimálně jeden
rok. Pracovní nabídka a životní styl mi skýtají velmi dobré možnosti, a i
přesto, že jsem v Čechách moc rád, tak tuto možnost rád ještě nějakou dobu využiji.

 

Jaký
byl váš nejsilnější dostihový zážitek?

Byl to dostih ve Francii 4. října 2009 na pařížském hipodromu
Longchamp (Pozn. redakce: Le Prix de
l’Arc de Triomphe – Francouzská cena Vítězného oblouku. Jedná se o nejprestižnější
světový dostih, který se běží na 2 400 m.), kde jsem sice neudělal žádný
velký výsledek, ale byla to má nejsilnější zkušenost, na kterou nezapomenu celý
život a toužím se tam zase vrátit. Tady pro mě platilo pravidlo, že není
důležité vyhrát, ale zúčastnit se a tento dostih pro mě představoval velkou
výzvu a další motivaci. Absolvoval jsem ho v sedle amerického rodáka Tullamore,
který je trénovaný Zdeňkem Koplíkem, bývalým žokejem. (Pozn. redakce: TULLAMORE má na svém kontě dvě skvělá vítězství: České
Derby v Praze na 2 400m a Velkou Jarní Cenu – Zlatý Bažant v Bratislavě na 1 700m
obě získané v roce 2008.)

 

Jaké
jsou vaše největší životní úspěchy?

2x šampión žáků, 5x šampión Českých
žokejů, lx šampión Slovenských žokejů, 2. místo v šampionátu ve Španělsku,
2x vítěz Českého derby.

 

Jak
vypadá vaše obvyklá příprava na dostih?

Přístup k dostihům se různí. Když musíte
přípravu ještě skloubit se zaměstnáním, je to hodně náročné. Pokud jsem jezdil
v neděli, tak jsem do středy ráno pracoval, užíval si odpolední volno a hlavně
jedl. Od čtvrtka jsem se více věnoval kondici, váze a stravování. Tvrdý režim s
minimem jídla a vody, sauna a sport.

 

Limitují
vás dostihy v rámci stravování tak, že některé potraviny vůbec nejíte?

Nemám ten pocit. Jím skutečně všechno,
jen musím hlídat množství potravin, abych měl na dostih vyžadovanou váhu. Ale
znám jezdce, kteří mají i celoroční dietu.

 

Jaký
je váhový limit pro dostihového jezdce?

Každý žokej si stanoví svoji váhu, kterou
může jezdit, a od toho se také odvíjejí nabídky, které dostává. U dostihového
jezdce je to od 48 do 62 kg.

 

Jak
probíhá vážení? Váží se kůň, sedlo a jezdec? Jak často se váha hlídá?

Váha u koní se nehlídá, tohle
klasifikováno není. Jezdec má určenou váhu na určitého koně v dostihu a váží se
na atestovaných vahách. Jezdec by měl mít danou váhu včetně oblečení a sedla.
Když řeknu příklad 58 kg, což je taková normální váha, tak většinou máme ještě jeden
kilogram plus na ochrannou vestu, tím pádem musím mít na váze 59 kg. Já ujezdím
minimálně 55 kg. Pro tento dostih použiji 2,5 kilové sedlo, něco přes kilo má
moje oblečení i s vestou a ten zbytek dovážím pomoci olověných destiček, které
se vkládají do speciální podložky pod sedlo.

 

Odlišuje
se příprava jezdce na závod v parkuru a na dostihový závod?

Parkur a dostihy jsou odlišná disciplína.
Mluvíme-li o váze, tak ta se parkurového jezdce netýká. Jezdec parkurového závodu
se stará výhradně o svého koně, kterého si připravuje na závod. My v dostihu
jedeme za den třeba sedm koní, na kterých sedíme mnohdy poprvé. Soustřeďujeme
se především na svoji kondici a informace o koni nám poskytne trenér před
dostihem.

 

Jak
je nutné před takovým dostihem připravit koně?

Každý trenér má svůj systém přípravy
koně. Podmínky a příprava se různí. Existuje mnoho tréninkových systémů, které
jsou závislé na možnostech a podmínkách.

 

Musí
kůň po dostihu podstupovat nějaký zvláštní režim? Platí to i pro jezdce?

Nejsou žádná zvláštní opatření. Jezdci se
konečně nají. (smích) Koně je po
dostihu nutné ještě tak půl hodinku vodit, aby se uvolnila kyselina mléčná,
která se vytvoří při dostizích, aby koni neztuhly svaly. Jsou případy, kdy
ještě koně musí na antidopingovou kontrolu, která je namátková a týká se
většinou velkých dostihů a vítězů.

 

Je
nějaký osvědčený způsob, jak koně vyhecovat k co nejlepšímu výkonu?

Každý jezdec má ke koním jiný vztah.
Někdo bere koně jako osobnosti, někdo jen jako pracovní nástroje, různí se to.
Což se projevuje také ve způsobu, jak koně hecuje k lepšímu výkonu. Je dobré
vědět, co na každého koně platí, poznat ho.

 

Což
musí být docela obtížné, když přihlédnu k tomu, že některé koně na dostihu jedete
třeba poprvé?

Důležitá je komunikace s trenérem, jeho
pokyny jsou důležité. Potřebuji od něj vědět v jakém tempu a z jaké
pozice se v dostihu pohybovat. Na poznávání máme pak deset minut před
startem, kdy se jde zkušební cval, ve kterém jezdec koně více pozná, a cítí, jak
se kůň pohybuje a chová. Poradit si s koněm je už umění žokeje a to musí mít
člověk v sobě.

 

Jaký
je váš způsob komunikace s koněm, jak poznáváte jeho charakter?

Na koních se dá hodně poznat jen od pouhého
pohledu. Je to získanými zkušenostmi. V momentě, kdy na něj sednu, tak se o
jeho charakteru jen ujistím.

 

Jaký
typ koně je vám osobně víc sympatický, více vám sedí?

Každý jezdec má nejradši koně, se kterými
není příliš velká práce, nejsou komplikovaní a problémoví, a tak to mám i já.

 

Měl
byste pro naše čtenáře nějakou radu týkající se vztahu ke koním?

Psychiku koně většinou hodně ovlivní
člověk, který ho vychovává. Když promeškáte či podceníte jeho výchovu, může z
něj vyrůst „pěkný fracek“. Koně si dokážou zvyknout na určitého člověka,
takových případů sice není moc, ale i kůň se dokáže citově fixovat. Pokud se v
tomto případě změní majitel, může to na něj mít nepříznivý dopad. Ale takových
koni není mnoho. Já zažil jen jednoho takového.

 

Kdybyste
měl poradit začátečníkům – považujete za základ umění jízdy na koni perfektní
zvládnutí jízdy v anglickém sedle?

Myslím si, že pro začínajícího jezdce je
anglické sedlo hodně důležité. Tam jsou základy ovládání koně.

 

Zažil
jste situaci, kdy se vám podařilo získat špičkový výsledek s koněm, který byl
považován za outsidera a rozhodně nebyl favoritem?

Ano, stává se to. Není nemožné, aby
nejlevnější a nejvíce podceňovaný kůň vyhrál velký dostih. Ale stává se to málokdy.
Dobrého žokeje dělá dobrý kůň.

 

Je
možné úspěšně vytrénovat na dostih či parkur koně, který pro jezdecký sport nemá
genetické předpoklady?

Samozřejmě, takových koní už bylo. Některé
příběhy jsou i zfilmovány… Podceňovaný kůň se může určitě propracovat až
k šampiónovi.

 

Za
svoji kariéru jste určitě utrpěl i mnoho úrazů. Domníváte se, že bezpečnost na
dostizích je dostatečná?

Ochranné prostředky, které máme, jsou
hlavně dva. Tím jsou ochranná vesta a ochranná přilba, které jsou atestované,
ale když se stane nepříjemný karambol, a může se stát cokoliv, jezdec se může navzdory
všem ochranným prostředkům vážně zranit.

Může
být například déšť důvodem ke zrušení závodu právě kvůli bezpečnosti?

Déšť nebývá důvodem ke zrušení závodu.
Může se stát, že podmáčená dráha už nebezpečná je a dostih se proto zruší, ale
často se to nestává. Osobně jsem už jezdil na takových závodištích, kde by to leckdo
zvažoval, ale také se to dalo odjet.

 

Kdo
určuje, zda je dráha vyhovující?

Dostihová komise a rozhodčí procházejí
dráhu před závodem a uznají ji za způsobilou. Jezdec má na dráhu volný přístup
a může si ji projít také. Třeba v Chuchli si dráhu před dostihy procházím. Dráha
se může měnit a je vždy dobré si ji nejdříve projít, i když si myslíte, že už
ji znáte.

 

Když ke
zrušení dostihu přece jenom dojde, jaké bývají hlavní důvody, pro které se
dostih ruší?

Obvykle to bývají přírodní vlivy, které
dostih znemožní. To je jeden důvod a pak se kdykoliv může něco stát na dráze. V
rovinových dostizích se může dostih zrušit třeba z technického důvodu, když
jeden ze startujících koní zůstane zavřený na dráze, nevyběhne z boxu. V tom
případě se startuje znovu. Pak může v dráze ležet kůň nebo jezdec a i to může
dostih ukončit.

 

Jak
se vám daří pracovat při závodech s psychikou? Určitá nervozita padá jak na
vás, tak na koně.

Je opravdu hodně faktorů, které dávají člověku
dost zabrat. Od vlastní nervozity po očekávání a nároky na vás kladené, k tomu
se přidává i to střídání koní. Každý dostihový den je pro mě odlišný. Dříve
jsem býval hodně nervózní, ale dnes si to spíše užívám a tolik si to
nepřipouštím.

 

Co
považujete za největší úskalí tohoto sportu?

Co mi nejvíce vadí, je omezování v jídle,
protože je to dost vyčerpávající, přichází velká únava. Ale je to vždy dočasné.
Pak je to cestování, které absolvuji a nemohu s sebou brát rodinu.

 

 

Trochu
s vámi zabrouzdám i do světa módy. Jak hodnotíte návštěvníky dostihů po této
stránce, pokud si toho všímáte a můžete hodnotit?

Například v mnoha zemích, včetně České
republiky, nejsou klobouky povinné, ale jsou skvělým módním doplňkem, který
dává dostihové události větší punc, zvyšuje úroveň dostihového prostředí. Jako
závodníkovi je mi příjemné, když vidím, že i diváci si dají záležet na tom, jak
se na tuto událost ustrojí. Projevují tím důležitost události a mohou ji tím
pozvednout na vyšší úroveň. Například ve Francii nebo v Anglii vás na
významné dostihy bez společenského oblečení nepustí!

 

Kdo
určuje váš „dostihový dress code“?

Ten si my vůbec nevybíráme, protože každý
kůň běhá pod svojí stájí, která má svůj dres daný. To, co máme během dostihu svého,
je pouze sedlo a přilba. Mezi nejznámější barvy patří modrý dres s modrou
čapkou ze stáje Godolphin, patřící šejkům ze Spojených arabských emirátů.

 

Jak
nakládáte se svým volným časem, pokud nějaký máte?

Protože jsem milovníkem pohybu, tak se
věnuji hodně sportu, nebo také rybaření. A také jsem již otcem, a pokud to
okolnosti dovolují, snažím se trávit čas se svou rodinou. Ale dokážu i
absolutně lenošit. (smích)

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: archiv Václava Janáčka

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

DOSTIHOVÁ TERMINOLOGIE PODLE ABECEDY: 

amatér – jezdec dostihových koní, který nepobírá žádnou
odměnu za jízdu a není vyučen v oboru (zkratka am.).

anglický plnokrevník – nejrychlejší plemeno koní, ”koňský
aristokrat”, původ (rodokmen, pedigree) každého jedince musí všemi jeho předky
směřovat do zakládající plemenné knihy, která byla uzavřena roku 1791
v Anglii.

anglický polokrevník – teplokrevník, jenž má
v nejbližších pěti generacích rodokmenu podíl krve anglického plnokrevníka
alespoň 51 procent.

barvy stáje, dres – vodítko pro snadnou identifikaci koní
v dostihu. Reprezentanti jednoho majitele nosí jeho zaregistrované barvy,
pokud se v dostihu sejde více koní téhož majitele, musí je od sebe rozlišovat
barva čapky jezdce. Dvě stáje (dva různí majitelé) v jedné zemi nemohou mít
zaregistrován dres zcela totožný.

barvy koní – ryzák (r.) je kůň ryzí barvy v různých
odstínech, hřívu a ocas má vždy ryzí; hnědák (hd.) je kůň hnědé barvy
s odstíny od světlého po tmavý (tmhd.) až černý (čhd.), hřívu a ocas má
vždy černé; bělouš (b.) je
kůň s barvou srsti bílou nebo i tmavou, ale vždy s příměsí bílých chlupů,
hříbata se rodí černá, ale postupně věkem, při línání vybělují; vraník (vr.) je výlučně černě zbarvený
kůň, u anglického plnokrevníka se jedná o velmi zřídka se vyskytující zbarvení.

bičík (též ”klacek”, ”tágo”) – jezdcova pomůcka
k pobízení koně, striktně je povolen a rozhodčími hlídán počet ran během
dostihu, dodrženy musejí být také tvar a délka bičíku. V dostizích
dvouletých koní smí jezdec používat bičík až od 1. července příslušné sezóny.

bookmaker – osoba přijímající sázky na předem stanovené
pevné kurzy. Jeho úspěšnost spočívá v tom, že umí posoudit pravděpodobnost
vítězství jednotlivých koní a v nabídce sázejícím ji kursově (poměrně)
vyjádřit tak, aby sázené peníze na různé koně nabral vyváženě.

cena – dostih se stanovenou základní hmotností, v němž jsou
úlevy či přívažky koní vypočítávány podle předchozích výsledků a získaných
peněz.

cíl-foto – fotografie zhotovená cílovou kamerou, ve
sporných případech slouží rozhodčím ke stanovení konečného pořadí koní v cíli.

cílová rovinka – část dostihové dráhy od konce posledního
oblouku do cíle.

délka dostihu (též ”distance dostihu”) – vzdálenost od
startu do cíle dostihu.

délka koňská – míra (od nosu k zádi koně), kterou se
vyjadřuje rozdíl mezi koňmi při doběhu dostihu v cíli, měří přibližně tři
metry. V průběhu dostihu se rozestupy v délkách mezi účastníky
udávají od zádi vpředu jsoucího koně k hlavě koně následujícího.

distance – úsek posledních 200 metrů před cílem, kde koně
svádějí rozhodující boj o konečné pořadí v cíli. Pokud kůň v rovinovém
dostihu není na distanci v momentě, kdy vítěz probíhá cílem, je
diskvalifikován. Ale ”distancí dostihu” je míněn ekvivalent k délce
dostihu.

distanční terč – dobře viditelný mezník označující počátek
distance.

dostihová komise – sbor rozhodčích pověřený řízením
dostihového dne a dohlížející na regulérnost dostihů podle dostihového řádu.

dostihový řád – komplexní soubor pravidel (vydaný
Jockey Clubem), podle kterého se řídí veškerý dostihový provoz v ČR, je
v souladu s usneseními mezinárodních dostihových autorit.

dráha – v našich podmínkách většinou travnatá, při
rovinovém dostihu se vnější pískový kraj nepovažuje za součást dostihové dráhy.
Stav dráhy se měří pendometrem, číselně se udává ve stupních, slovně od termínu
tvrdá až po termín hluboká.

exteriér – celkový vnější vzhled koně

furlong – anglická délková míra, 201,16 metru (osm furlongů
je jedna míle).

generální handicap – pořadí koní (vyjadřuje se
v kilogramech) podle jejich výkonnosti po skončení sezóny, sestavuje ho
handicaper.

handicap – dostih, v němž koně nesou různou hmotnost
stanovenou handicaperem podle jejich předchozích výkonů (zachyceno v průběžném
handicapu), šance koní na vítězství by měly být teoreticky vyrovnané.

handicaper – oficiálně jmenovaný (Jockey Clubem) dostihový
činovník, který po celou sezónu sleduje formy a výkonnost koní, sestavuje
průběžný a generální handicap.

hmotnost – předepsaný údaj ve startovní listině pro každého
koně v dostihu. Při převážení po dostihu musí hmotnost jezdce souhlasit
(minimální rozdíl povolen) s navážením před dostihem, jinak může být kůň
diskvalifikován.

chovatel (koně) – vlastník matky při narození koně.

jezdec – profesionál, který ještě nedosáhl padesáti
vítězství v kariéře.

Jockey Club ČR – hlavní orgán cvalového dostihového sportu
v České republice, podporuje, organizuje a kontroluje chov plnokrevníka a
cvalový dostihový provoz na území ČR.

karambol – srážka dvou nebo více (skrumáž) koní
v dostihu.

kategorie – rozdělení dostihů podle kvality startujících
koní (u nás V. až I. kategorie). Kategoriemi vyššími než první jsou národní
listed (NL), listed (L) a dostihy se statutem graded tři, dva a jedna
(Gd-3, Gd-2 a Gd-1).

klasické dostihy – pět nejdůležitějších výkonnostních
zkoušek pro tříleté koně, všichni nesou stejnou hmotnost, jen klisny mají
v soubojích s hřebci a valachy úlevu 1,5 kg. V ČR jsou to Jarní
cena klisen 1600 m (jen klisny), Velká jarní cena 1600 m, České derby 2400 m,
Oaks – Memoriál ing. Bohumila Tichoty 2400 m (jen klisny), St. Leger 2800 m.
Série vítězství ve třech klasických dostizích přístupných všem se nazývá
Klasická trojkoruna.

křižování – incident v průběhu dostihu, kdy jeden kůň
překříží dráhu jinému koni, aniž přitom má jasný náskok dvou délek (měřeno od
zádi křižujícího koně k hlavě křižovaného koně). Uznají-li rozhodčí křižování
s vlivem na výsledek dostihu, následuje změna pořadí v cíli nebo
diskvalifikace křižujícího koně.

kurz dostihu – vyznačená trať ve steeplechase s určením
pořadí překážek a otočných bodů

licence (jezdecká, trenérská, majitelská) – povolení Jockey
Clubu k výkonu příslušné funkce, udílí se zpravidla na jednu sezónu.

majitel – fyzická nebo právnická osoba registrovaná Jockey Clubem,
která může vysílat koně do dostihů pod svými dostihovými barvami, podávat
přihlášky, oznámení startujících koní, škrtat koně z dostihu a přijímat na svůj
účet vyhrané ceny.

mílař – kůň s distančním optimem mezi 1400 a 1800 metry.

míle – anglická délková míra, 1609,3 metru (jedna míle je
osm furlongů).

mrtvý doběh – současný doběh dvou a více koní do cíle.
Mrtvý dostih značí současné vítězství, mrtvé umístění současný doběh na dalších
pozicích.

na levou (pravou) ruku – směr dostihu na oválné dráze, určuje
se podle toho, která ruka jezdce směřuje k vnitřnímu okraji dráhy.

nevyvážený – kůň nese v souladu s propozicemi handicapového
dostihu vyšší hmotnost, než odpovídá jeho průběžnému handicapu.

odznaky – vrozené odchylky (většinou bílé) od základního
zbarvení srsti, zejména na hlavě a nohou koně. Zapíší se do Průkazu koně a
jsou pomůckou při jeho identifikaci.

ordre – trenérovy pokyny jezdci, jak si má s koněm
v průběhu dostihu počínat.

pád koně – situace, kdy se kůň v průběhu dostihu dotkne
země ramenním kloubem nebo kyčelním hrbolem.

pád jezdce – situace, kdy v průběhu dostihu jezdec opustí
koně a dotkne se terénu (země nebo překážky) jakoukoli částí těla.

paddock [pedok] – ohrazený
prostor na závodišti, kde jsou koně voděni před dostihem, trenéři zde,
zpravidla za přítomnosti majitelů, udílejí jezdcům ordre, jezdci zde pak
nasedají na koně.

pedigree – rodokmen koně, u anglického plnokrevníka uváděn
do páté generace (pětigenerační rodokmen).

pod čarou – při omezeném počtu startujících jsou náhradníci
uvedeni pod čarou startovní listiny a dostihu se mohou zúčastnit, pouze pokud
je někdo ze startovní listiny před startem škrtnut.

pole – souhrn všech účastníků dostihu, doběhl-li kůň ”v
poli”, znamená to, že se výrazněji neprosadil a skončil mezi poraženými.

protest – proti výsledku dostihu může podat kterýkoliv
účastník dostihu protest. Na základě uznání protestu dostihovou komisí (sborem
rozhodčích) může být změněno pořadí koní nebo kůň diskvalifikován a uděleny
sankce trenérovi a jezdci. Protest mohou podat i sami rozhodčí, pak se jedná o
takzvaný protest ex offo.

propozice – předem vypsané podmínky každého dostihu.

průběžný handicap – pořadí, v němž jsou handicaperem koně
seřazováni průběžně po celou sezónu podle kvality svých výkonů.

překážkové dostihy – dělí se na dostihy přes proutěné
překážky, steeplechase a steeplechase cross-country.

přihlášky – předběžný soupis koní přihlášených do dostihu,
zpravidla deset dní před konáním dostihu. U významných dostihů mohou být
přihlášky rozděleny i na časově delší období s postupným škrtáním (zužováním
skupiny kandidátů startu) – tzv. dlouhodobé přihlášky.

přívažek (též penalizace) – zatížení koně nad základní
hmotnost podle propozice dostihu, závisí na jeho dřívějších výsledcích a
získaných dotacích.

roček – mladý kůň od jednoho do dvou let, v tomto období
přicházející do tréninku, stáří dostihového koně se na severní polokouli mění
vždy 1. ledna.

rovinové dostihy – výkonnostní zkoušky anglického
plnokrevníka na, u nás výlučně travnaté, dráze bez skokových překážek.

schválení výsledku – je naplněno podpisem výroku cílového
rozhodčího předsedou dostihové komise.

sprinter (též letoun) – kůň s distančním optimem mezi 1000
a 1400 metry.

steeplechase – překážkový dostih, jehož trať je vytyčena v
prostoru závodiště na travnatém povrchu a při kterém jeho účastníci překonávají
pevné překážky, jejichž odskok a doskok jsou na stejné výškové úrovni.

steeplechase cross-country – překážkový dostih, jehož trať
je vytyčena na travnatém, písčitém nebo zoraném povrchu a v jehož průběhu
překonávají jeho účastníci pevné i přenosné překážky, v cross-country
musejí být zařazeny překážky, jejichž odskok a doskok jsou výškově rozdílné,
nebo vyžadují podstatné snížení nájezdové rychlosti, nebo překonávání klusem,
vylézáním či slézáním, broděním nebo plaváním.

startovní listina – oznámení startujících koní v
jednotlivých dostizích s uvedením startovních čísel, jmen koní, jejich
věku, nesené hmotnosti a jmen jezdců, v ČR se startovní listiny na víkendové
dostihy uzavírají v úterý příslušného týdne.

stínidla (též ”blinkers”) – pomůcka, která zabraňuje
pohledu koně do stran.

středotraťař – kůň s distančním optimem mezi 1800 a
2200 metry.

trenér – osoba oprávněná licencí Jockey Clubu ČR
k tréninku dostihových koní. Dělí se na trenéry z povolání a
trenéry-majitele (smí trénovat pouze pět koní v majetku svém nebo nejbližších
členů rodiny).

úleva jezdecká – kilogramová hodnota, která se (podle
titulu jezdce – jezdec, amatér, žák – a počtu jeho vítězství) odečítá
v dostizích třetí, čtvrté a páté kategorie od základní hmotnosti
předepsané koni.

v moci startéra – kůň je v moci startéra, pokud se nachází
v čase vydání pokynu k odstartování dostihu (dostihovou komisí startérovi)
ve vymezeném prostoru před startem. Jakmile se kůň dostane do moci startéra,
již se na něj ani v případě neodstartování do dostihu nevracejí sázky.

valach – vykastrovaný hřebec.

vodič (též ”pacemaker”) – kůň určený k vytváření
optimálního tempa dostihu pro favorita.

vážnice – veřejnosti nepřístupná místnost, kde se jezdci
váží (i se sedlem) před dostihem a po dostihu.

výrok – určení pořadí koní v cíli, jejich
rozestupů (současně, nos, krátká hlava, hlava, krk, půl délky, třičtvrtě délky,
délka, délka a čtvrt, …, dvacet délek, daleko) a způsobu vítězova dosažení
prvního místa v cíli (tuhý boj – TB, boj – B, jistě – J, lehce – L, velmi
lehce – VL a zadrženě – Z).

vytrvalec – kůň s distančním optimem nad 2200 metrů.

zkratky – ve výroku jsou pro platně nedokončivší účastníky
užívány následující zkratky: PN – kůň padl a dostih nedokončil, ZN – ztratil
jezdce a nedokončil, SN – vybočil a nedokončil, Z – byl zadržen, D –
diskvalifikován, DD – diskvalifikován, protože nebyl na distanci, když vítěz
probíhal cílem (v rovinových dostizích), S – neodstartoval.

zkušební cval (též ”prubikentr”) – všichni účastníci
rovinového dostihu musejí absolvovat zkušební cval nejkratší cestou ke startu,
zde dostihová komise může povolit výjimku v podobě osvobození od
zkušebního cvalu a vedení k místu startu.

zkušební skok (též ”prubiskok”) – určená překážka, kterou
musí absolvovat všichni účastníci překážkového dostihu. Zde výjimku povolit
nelze, zkušební skok musí předvést každý adept startu v překážkovém
dostihu.

žák – frekventant jezdeckého učiliště (zkratka žk.).

žokej – profesionální jezdec dostihových koní, který má na
svém kontě padesát a více vítězství (zkratka ž.).

SLANG: 

bandáže – obvaz zpevňující šlachový aparát koně.

blinkers – stínidla.

blajdeka – podložka pod sedlo s kapsami, do kterých se
vkládají olověné destičky pro vyvážení jezdce do předepsané hmotnosti.

braní zpět – jezdcovo zpomalování, brždění pohybu koně.

cígle – otěže.

caplování – nepřirozený chod koně mezi krokem a klusem, do
něhož nedočkavý kůň přechází, je-li nucen jít pomaleji než by sám chtěl (např.
v paddocku).

crack – [krek]
– dostihový kůň mimořádně výjimečných, jedinečných kvalit.

cukání (koně) – jezdcovo nedostatečné pobízení koně,
jezdcova nedostatečná snaha dosáhnout vítězství. Prokázané úmyslné cukání vede
až ke ztrátě jezdecké licence.

dvouletek – dvouletý kůň, nejmladší kategorie dostihových
koní.

galop – cval.

heka – živý plot.

hirda – proutěná překážka vysoká 120 – 130 cm.

hirdy, proutky – dostih přes proutěné překážky.

chytit klandr – zaujmout v dostihu výhodnou pozici u
vnitřní bariéry.

jít ke koni (o klisně) – být v říji.

klacek ( též ”tágo”) – jezdecký bičík.

klandr – bariéra, určující (většinou vnitřní) okraj
dostihové dráhy,

lot – skupina koní při tréninku, zpravidla od jednoho
trenéra.

maiden [mejdn]
– dostih pro dosud nezvítězivší koně.

mrtvá váha – hmotnost všeho, co v dostihu kůň nese s
výjimkou jezdce (sedlo, deka s olovem, atd.).

odmávnout – odstartovat dostih.

pacemaker [pejsmejkr]
– vodič dostihu, určovatel tempa (pro favorita).

papírová forma – teoretické určení momentální výkonnosti
koně podle jeho předchozích výsledků.

pígle – třmeny sedla, jejich délku si jezdci přizpůsobují
individuálně svému stylu a podmínkám dostihu.

píglování – vyjíždění koně rukama jezdce, bez nebo jen
s minimálním užitím bičíku.

práce – tréninková jednotka, jeden trénink.

prostát (dostih) – vydržet se silami celou trať, zejména
vytrvaleckou.

prubikentr – zkušební cval.

prubiskok – zkušební skok.

puler – kůň, který nechce (zejména v počátku dostihu)
akceptovat pomalejší tempo, brání se držení jezdcem a sám má tendenci neustále
zvyšovat cvalovou rychlost.

pulovat (o koni) –  (též ”tahat”, ”táhnout”) –
neakceptovat volnější tempo, ihned nasazovat maximální rychlost navzdory
jezdcově snaze o opak.

pulovat (o jezdci) – (též ”brát zpět”, ”držet koně”) –
zpomalovat, brzdit pohyb koně.

rajtgeld – odměna náležící profesionálnímu jezdci za rito,
za jízdu v dostihu.

rajťák – dostihový jezdec (obecně).

renboty – dostihové jezdecké boty.

rito – angažmá jezdce na koně v dostihu

spíd – schopnost vystupňování rychlosti v závěru
dostihu.

stát (v průběhu dostihu, v cílové rovince) – již
nemoci zrychlit, propadat se na konec pole.

šimbajny – bolestivé změny na okostici nejčastěji u rychle
se vyvíjejících mladých dvouletých koní, projevující se zkracováním délky cvalového
skoku.

štycování – náhlé zaražení koně, změna směru, zastavení se
(např. před překážkou), neposlušnost.

švicování – pocení.

tágo (též ”klacek”) – jezdecký bičík.

trenza – dostihová uzdečka.

tříletek – tříletý kůň, též ”kůň v klasickém věku”
(pouze tříletý se může zúčastnit klasických dostihů).

upulování (či zapulování) – brzké vyčerpání a unavení koně
z důvodu přílišného braní zpět jeho jezdcem.

vendefána – otočný bod v kurzu steeplechase.

vekslování – měnění pořadí nohou při cvalu, kůň, který často
mění nohy, je unavený.

vištuch – dečka pod sedlo.

vorstart [forštart]
– neplatný start.

vytažený – kůň v nejvyšší tréninkové zátěži, s vtaženým
břichem, nezřídka potící se.

zakalupování – zranění koně v dostihu na dolní části
končetin.

zelený – mladý kůň s neukončeným tělesným vývojem, který se
ještě nedostal do formy.

zkentrovat – zvítězit nad soupeři s jasnou převahou.

Dvacet let
profesní praxe, to už je o čem povídat. Je sportovní moderátor České televize a ta mu dala velký mediální trénink. Není proto divu, že Vojta
Bernatský sklízí uznání za uznáním. Naposledy to byla Cena TýTý 2014, kterou již potřetí obdržel v kategorii Sportovní moderátor. Sportovně laděný je také jeho život. Vlastně by
se dalo říci, že žije neustálou výzvou a nadšením, tedy i přesvědčením, že žít naplno
dává ten správný smysl.

Platí pro sportovní moderátory, že jsou zpravidla sami
aktivními sportovci?

Většinou tohle
rovnítko platí, ale existují i výjimky. Máme v redakci fotbalový tým, hodně z nás hraje hokej,
tenis a poslední dobou je stále populárnější běhání.

 

Byla vaše cesta k moderování přímá? Co
ji provázelo?

Dalo by se
říct, že skutečně přímá byla. Maminka mi často vypráví, že už na nočníku byl ze
mě výborný moderátor. (smích) Jako
malý kluk jsem si tohle povolání vysnil, a tudíž si už dvacet let žiji svůj
velký sen. Kéž by to ještě nějaký ten pátek vydrželo. Nedávno jsme měli sraz se
základkou, a když jsem přišel, tak všichni tleskali. Oponoval jsem, že přece
nejsem žádná hvězda… Ale oni se nenechali odbýt. Prý já jako jediný jsem si
splnil to, co jsem říkal už v první třídě. Zatímco oni řidiči autobusů,
popeláři, kosmonauty, učitelkami a zdravotními sestřičkami nejsou, já jsem se
sportovním moderátorem skutečně stal. Dojalo mě to. Takže ještě jednou, díky,
bejci. (smích)

Foto: Lenka Hatašová

 

Máte za sebou mediální trénink? Jak obvykle něco
takového probíhá?

Mým takzvaným
mediálním tréninkem je škola života v redakci sportu ČT. Měl jsem to
štěstí, že jsem si skutečně prošel všemi možnými tvůrčími i méně kreativními procesy
a mohl jsem během té doby čerpat zkušenosti od starších kolegů. Tahle škola je
k nezaplacení. Nejvíce mi pak dalo moderování olympijských studií, jejichž
průvodcem jsem byl zatím sedmkrát. Jsou to až osmnáctihodinové moderátorské
směny, během nichž vám doslova prorůstají vousy přes hodně tučný make-up a
musíte kvůli nepřízni počasí improvizovat a reagovat a ještě, pokud tedy máte
sílu, lidi aspoň trošku bavit… Prostě takovouhle zkušenost nic nenahradí.

 

Jaká je vaše obvyklá příprava před tím, než začnete moderovat zprávy?

To by bylo na
diplomovou práci. (úsměv) Tak alespoň
stručně. Moderátorská směna Branek, bodů, vteřin pro mě začíná v deset hodin ráno, kdy máme společně s editorem
a zpravodajským supervizorem první schůzku o tom, co se ten konkrétní den děje.
Poté společně vytvoříme první verzi bodového scénáře a začínáme na něm
pracovat. Musí se rozdělit práce, komunikovat s redaktory v terénu,
domlouvat natáčení, obvolat krajánky po celé republice, zjistit, co vše nabízí
zahraniční obrazové agentury, a tak dále. Ve 13:30 je už konkrétnější schůzka
číslo 2 a
ve 14 hodin další porada s editory Událostí, abychom se domluvili na předávce s jejich
moderátorem. No a pak pracuji dále na svých vstupech a stále komunikuji
s tvůrci jednotlivých příspěvků a reportáží. V 18:30 odcházím do
kostymérny a posléze do maskérny. Poté je v redakci největší adrenalin,
protože obzvlášť ve sportu se hodně věcí dodělává až na poslední chvíli. Je to
tím, že některá utkání se hrají ještě v samotném průběhu vysílání. BBV
začínají v 19:50 a tehdy to naše miminko, které si pipláme a zdokonalujeme
celý den, ukážeme lidem. (úsměv) Pokud
se to povede, mám vždy podobný pocit jako po dobře zvládnuté zkoušce na vysoké
škole.

 

Kolik zhruba lidí celé sportovní zprávy připravuje?

Když počítám i
technické pracovníky, kameramany, redaktory, směnaře a krajánky, může to být i
20 lidí.

Foto: Lenka Hatašová

 

Co považujete za největší prohřešek moderátora?

Především se
rozhodně nechci a ani nemůžu stavět do pozice nějakého určovatele
moderátorských norem kvality. I v tomhle ohledu je pohled televizního
diváka velmi subjektivní. Důležité také je, co vlastně člověk moderuje. Jinak
se asi bude projevovat moderátor Událostí
a jinak průvodce hudební hitparády či Studia kamarád. Mám rád, když z moderátora či moderátorky
něco vyzařuje, když mluví hezky česky, když je zřejmé, že ví, o čem mluví, a je
mu nebo jí krásně rozumět. Když umí být pokorným průvodcem svého pořadu a umí
vhodně načasovat úsměv nebo vtip. Nerad se dívám na notorické tlačiče na pilu,
plácače suché slámy a kopírující snaživce. Je prostě důležité zvolit si svůj
styl a hlavně se formou nesnažit zastínit obsah.

 

Jaké jsou naopak přínosné a
užitečné vlastnosti v tomto oboru?

Hodně jsem
naznačil v předešlé odpovědi. Pro mě je moc důležitá pokora. Hodně lidem
se stalo, že během krátké doby vyrostli do nebe, a odtud je už jen cesta do
pekla. (úsměv) Prostě být
v pohodě, vážit si téhle úžasné práce a nepřestat na sobě makat. Myslím,
že v každé profesi je znát, když člověka jeho práce baví a dělá ji rád.

 

Kdo jsou lidé, kteří pro vás mají největší profesní význam?

Hlavně ti,
kteří stojí pořád pevně nohama na zemi a dělají svoji práci se stejným zaujetím
a energií, jako když začínali. A je úplně jedno, jestli jde o moderátora,
chirurga nebo řidičku tramvaje.

 

Uvažoval jste o vlastním manažerovi nebo máte s ním
zkušenost?

Zatím všechno
zvládám sám, ale vidíte, to není špatný nápad. Zamyslím se nad tím. (smích)

 

Letos jste se stal hvězdou ankety TýTý. Jak se
to promítlo do vašeho profesního života?

To jsou možná
trochu silná slova. (smích) Jakápak
já jsem hvězda? Nechci, aby to vyznělo jako fráze, ale opravdu moc si toho
vážím. Je to jistá forma reakce na práci, kterou dělám, a je super, že člověk
v dnešní době kvůli nějakýmu Vojtovi z televize vezme do ruky mobil a
pošle SMS, anebo sedne za počítač a udělá si čas na zaslání hlasovacího mailu.
Díky tomu mám hned větší chuť do práce a je to pro mě zase další nová energie… 

 

Myslíte, že jsou lidé z vaší branže dostatečně
oceňováni a motivováni?

Myslím, že
nejsou, ale kdo dneska může říct, že je se svým oceněním naprosto spokojený a
má stále úžasnou motivaci? Prostě se musíme snažit hledat i jiné formy ocenění.
Každý svého štěstí strůjcem. Když se chce, když člověk nezakrní, není moc
pohodlný a maká na sobě, tak je to pohoda.

Foto: Lenka Hatašová

 

Jaká je vaše profesní motivace?

Mám pořád spoustu
snů a sny jsou od toho, abychom se je pokusili splnit. Pokud jde o sport, tak mě vždycky bude lákat moderování
olympijských studií třeba i v dějišti her a také neustálé zdokonalování zpravodajských
pořadů. Díky technice se vše neustále posouvá a já bych byl moc rád u toho.
Několikrát jsem si zkusil i moderování zábavných pořadů. Čtyři roky jsme s
Petrem Svěceným vytvářeli pořad Svět
rekordů a kuriozit, prováděli jsme dvaceti díly cestovatelského magazínu Výletníci a sám jsem byl moderátorem
pořadu Devatero řemesel. Summa summarum
bych moc rád u zábavy zůstal a doufám, že se nějaký náš nápad chytne, anebo
že brzy nějaká nabídka přijde. Je to práce, která by mě moc lákala.

 

Jakou radu máte na zvládnutí stresové situace?

Hluboký nádech a
hned poté hluboký výdech. A hlavně si uvědomit, že když nejde o zdraví, nejde
o nic.
Prostě se z toho nepo… (smích)
Žijeme jenom jednou a stres nám život dost zkracuje.

 

Setkáváte se s takovými situacemi ve své práci často?

Právě, že
velmi často. Nicméně s rostoucím věkem se s nimi vypořádávám čím dál
tím lépe. Velkou školou pro mě byla účast v pěvecké soutěži Duety, když hvězdy
zpívají, kterou jsme společně
s Petrou Janů v ČT na konci roku 2009 vyhráli. Zpívat na živo
s kapelou a trojnásobnou zlatou slavicí, navíc před více než milionem
diváků u obrazovek, to vám byly nervy! No a dneska spolu zpíváme na akcích,
často zpívám před publikem i sám a je to pro mě ten největší relax a zábava,
jakou si umím představit.

 

Den, kdy jste se účastnil pražského půlmaratonu, byl
pro vás dnem hned několika osobních úspěchů. Večer následovalo
vítězství v anketě TýTý. Jak na to s odstupem vzpomínáte?

Byl to
jednoznačně jeden z nejúžasnějších zážitků v mém životě. Nádherná
atmosféra, souboj sama se sebou a slastný pocit v cílové rovince. Prostě
nádhera. I když dva kilometry před cílem jsem už tahal doslova nohy z medu.
(úsměv)

 

Co vás nejvíce motivovalo k účasti na půlmaratonu?

Asi zkusit
něco nového. Dokázat si, že to ještě zvládnu. A taky spousta kamarádů běžců,
kteří mě v mé snaze moc podporovali.

Foto: Lenka Hatašová

 

A co vás motivuje nyní, abyste v běhání
pokračoval?

Jsem soutěživý
typ a to hovoří za vše. Každý trénink je závodem, kdy sleduji čas a tempo a
snažím se pokaždé zlepšovat. Je to jako droga a úžasný relax. Motivací je moc,
protože termínová listina závodů je hodně bohatá. A zase tu máme jeden velký
sen – zaběhnout si newyorský maraton.

 

Co na vás platí, když je potřeba vás
vyhecovat?

Mám rád
pohodu, klid a dobrou náladu, takže se jen tak nedám. Ale sázka je sázka a při
sportu včetně běhání je hecování velmi dobrou motivací. Hecíř umím být velmi
kvalitní.

 

Co soudíte o soutěživosti?

Všeho
s mírou, ale rozhodně mám raději mírně soutěživé jedince než leklé ryby.

 

Jak vzpomínáte na vaše hudební časy prožité po boku Petry
Janů?

Naštěstí ty časy
ještě pořád neskončily. Párkrát do roka se scházíme při různých akcích a dodnes
spolu vystupujeme. Jsou to pro mě skvělé okamžiky a moc si spolupráce
s Petrou vážím. Od první chvíle jsme si padli do oka, prostě jsme si sedli
a pokaždé, když se potkáme, je to jízda.

 

Pro nezasvěcené, jak k tomu došlo, že jste začal
s Petrou zpívat?

V létě roku 2009 jsem byl
osloven, jestli se nechci zúčastnit pěvecké televizní soutěže Duety,
když hvězdy zpívají.
Všichni ostatní účastníci už měli své pěvecké partnery, a tak jsme se radili,
koho dramaturgové osloví, aby vytvořil dvojici se mnou. Navrhl jsem právě
Petru, protože už jsme se dříve párkrát potkali a věděl jsem, že je to skvělý
člověk. Nemluvě o pěveckých kvalitách. Slovo dalo slovo a bylo to. Díky hlasům
televizních diváků jsme pak tuhle soutěž vyhráli a začala naše dueťácká kariéra.

Co vám tento nový rozměr v životě přinesl a jak jej hodnotíte
jako zkušenost? 

Přinesl spoustu
zážitků, hodně kamarádů a také posílil moji pěveckou sebedůvěru. Svá sprchová
pěvecká vystoupení jsem přenesl na prkna kulturních domů, velkých sálů a
divadel. Zjistil jsem, že něco málo v tom svém hrdle asi mám a od té doby
se to nebojím prodat. (úsměv) A úplně
nejvíc si cením nových přátelství například s herci Pavlem Zedníčkem,
Simonou Postlerovou, Janou Bouškovou, Terezkou Kostkovou a také se zpěváky
Petrem Kolářem, Jitkou Zelenkovou nebo třeba Radkou Fišarovou.

 

Jaký zásadní rozdíl vidíte mezi lidmi z hudební branže a
z vašeho oboru?

Všichni jsme běžní
smrtelníci z masa a kostí. Všude je potřeba talent, píle, pokora a
neusnout na vavřínech. Rozdíl je v tom, že když už zpěvák má písničky,
případně choreografii naučenou, jede na vystoupení víceméně s čistou
hlavou. Kdyžto například pro moderátora je každá akce něčím novým, a tudíž i
příprava na ni je pokaždé jiná. Zase máme větší prostor pro improvizaci, která
je podle mě v určité míře při kvalitním moderování nezbytná a je jednou
z nejtěžších moderátorských disciplín.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text:
Michaela Lejsková

Foto:
Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Oblečení, doplňky a
obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Vytvořeno ve
spolupráci s:

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz 

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz 

LE Hotels Group

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Není mnoho těch, kteří na nás udělají opravdový
dojem. Fitness trenérka a finalistka Miss
Fitness Augustína Konvičková je rozhodně ženou s obrovským charismatem. Za
více než dvacet let trenérské činnosti nasbírala mnoho cenných zkušeností. „Dnes
má málokdo to pravé odhodlání, disciplínu a může si dovolit pravidelně cvičit,“
podotýká s lítostí. Pokud toužíte vytvarovat postavu, dostat se do kondice jak
fyzické, tak i psychické či získat životní nadhled, je pro vás Augustína ten
pravý člověk.

 

Mnoho let se věnujete fitness a
životnímu stylu s ním spojenému. Co vás k tomu přivedlo?

Moje vlastní zkušenost.
Bylo období, kdy jsem byla velmi nespokojená se svou postavou. Prošla jsem si
všemožnými dietami, nejrůznějšími pokusy o běhání či aerobik, který v té době u
nás začínal a vypadal mimochodem úplně jinak než dnes. To byla osmdesátá léta a
já se jmenovala Šárka.

 

Změnila jste své jméno? Co vás k
takovému rozhodnutí přimělo?

Ráda bych odpověděla, ale
je to hlubší osobní záležitost, kterou bych si zatím nechala pro sebe a okruh
mých nejbližších.

 

Vraťme se ale k fitness. Jaké byly
vaše začátky?

Tenkrát pojem fitness u
nás nebyl známý, existovala pouze kulturistika. Po roce 1989 se začaly
objevovat první publikace s nádechem správné výživy, dělené stravy a
posilování. Ale jak říkám, opravdu jen s nádechem. První jakýsi záchytný bod
byly soutěže Miss Fitness, později Mistrovství Fitness, kterých jsem se
také účastnila.

 

A stala jste se jejich finalistkou. Ovlivnila
účast v této soutěži vaši trenérskou kariéru?

Určitě mi to přineslo
mnoho zkušeností a poznatků. Taková soutěž je ale poměrně neobjektivní, protože
každé tělo je jiné a nedá se jednotně hodnotit. Soutěže jsou ale důležité, pro
publikum zábavné a pro spoustu lidí, kteří je sledují, motivující. A to je jen dobře.
A ano, někteří klienti rádi slyší, že jsem byla součástí takových soutěží.

 

Jak vypadala fitness centra u nás v
době, kdy jste fitness propadla?

Chodila jsem do úplně
prvního fitness centra v Praze, Fitness
Průhonice. To už vypadalo podobně jako ta dnešní, například jako tady u nás
ve Fitness Kotva, kde trénuji. Před
tím jsem posilování řešila tak, že jsem si zašla do některého z hotelů, které
byly vybaveny obvykle pro zahraniční hosty běhacími pásy a párem strojů na
posilování. Velice rychle se mi to všechno zalíbilo a udělala jsem si trenérský
kurz. Od té doby se v tomto světě pohybuji.

 

Jaká zásadní věc, tedy kromě toho, že dnes máme „fitka“
na každém rohu, se od té doby podle vás změnila?

Mění se pochopitelně
způsoby cvičení. Přicházejí nové pomůcky, už to nejsou pouze posilovací stroje,
ale především různé balanční pomůcky, které do fitness pronikají z
rehabilitační oblasti. Cvičí se například na TRX pásech, což je náročné
cvičení, ale velmi efektivní, které navíc posiluje i vnitřní svaly. Právě na ty
mnoho lidí zapomíná.

 

Dnes je oblíbený například pilates, dříve to byla
kalanetika či aerobic. Téměř by se zdálo, že se každou chvíli objeví něco
převratného a stoprocentně účinného. Jak je to podle vás doopravdy? Nejedná se
spíše o dobrý obchodní záměr?

Nedá se říci, že by něco
bylo vždy lepší. Je to zkrátka jen jiné. Základem všeho je změna a není tomu
jinak ani v této oblasti. Je to ale také samozřejmě otázka obchodního ducha.

 

Poměrně oblíbené jsou právě skupinové lekce,
převážně mezi ženami. Každý trenér lekci přizpůsobuje tak trochu sobě. Je možné
takovou hromadnou lekcí, kdy se trenér nevěnuje pouze vám, tělu třeba i
dlouhodobě uškodit?

Neřekla bych. To by
muselo být opravdu moc špatné ze strany trenéra. Vyloženě uškodit si můžete
především s těžkými váhami a to například u pilates samozřejmě nehrozí. Ovšem v
posilovně s činkami je to možné. Zvláště muži by si na správné posilování měli
dávat pozor.

 

Vy se ale věnujete individuálnímu tréninku s klientem.
A trénujete také „známé tváře“. Je práce se slavnými lidmi v něčem jiná?

Práce se známými lidmi je
jiná pouze v tom, že na sebe poutají více pozornosti. Mnohdy se stane, že cvičí
chvíli pravidelně a poté se na dlouho odmlčí. Asi je to pracovním vytížením
nebo uměleckou náturou. (smích)
Momentálně trénuji spíše ženy.

 

Když vás osloví nový klient, co je to
první, co mu řeknete?

Každý nový zájemce o
změnu ve svém životě, protože o tu zde jde, si musí uvědomit, že všechno
souvisí se vším. Nejde přijít a říci, „chci posílit zadek či břišní partie“ a
na vše ostatní zapomenout. Takový přístup pramení pouze z nevědomosti. Snažím
se klientovi vše vysvětlit. Pokud už se člověk rozhodne něco pro sebe udělat,
musí si uvědomit, že se to nestane přes noc. Také je samozřejmě důležitá
pravidelnost a správná strava.

 

Předpokládám, že většina dam si přeje vedle pevné
postavy hlavně zmenšit konfekční velikost. Jak s klienty hubnete vy?

Pokud chceme zhubnout, je
nutné se dostat do určité aerobní tepové frekvence po dobu minimálně třiceti
minut. Tato frekvence je ale u každého jiná, záleží na věku a celkové fyzičce.
Lze ji ale poměrně jednoduše změřit. Prvních deset minut aerobní zátěže odbouráváme
okamžitou energii, tedy cukr v krvi a dále v zásobních orgánech. Poté tělo nemá
kam sáhnout a začne si hledat další tukové zásoby a my začínáme spalovat již
podkožní tuk. K dosažení uspokojivého výsledku je tohle nutné opakovat alespoň
třikrát týdně a k tomu se správně stravovat.

 

Trh zaplavují nejrůznější přípravky na hubnutí.
Jaký na ně máte názor? Doporučujete je svým klientům?

Jak už jsem zmínila, pokud
chceme něco upravit, nemůžeme přemýšlet krátkodobě. Ti, kteří chtějí vydělávat,
budou dělat vše proto, aby jejich zákazníci zhubli rychle a oni vydělali. Takto
se to ale dělat nedá. Váha se obvykle rychle vrátí. Nám ženám se tuk ukládá od
břicha a postupuje s usazováním se tělem nahoru a dolů. Při hubnutí to funguje
naopak, tedy že nejdříve začínáme hubnout na těch nejvzdálenějších místech od
břicha, například na rukou. Každý ale chce vidět výsledky hned „v pase“. Tento
fakt je důležité vědět, protože opravdu není možné za pár týdnů zhubnout na
všech partiích, i když nám to v reklamách budou donekonečna opakovat.

 

S jakými partiemi se na vás obracejí
muži?

Obvykle chtějí zvětšit
objem, což vyžaduje zvedat těžší váhy a jíst pravidelně. Jsou také muži, kteří
chtějí zhubnout. Často se ale bohužel stává, že mi lidé řeknou, že nemají čas
snídat či správně obědvat. S takovým přístupem se ovšem ani přes cvičení k
žádnému výsledku nepřiblížíme.

 

Zmínila jste správné stravování. Jak
ale má člověk vlastně vědět, co je pro něj dobré?

Vědět, jak se správně
stravovat, je dnes téměř vědní obor. Pokud chceme dosáhnout spokojenosti, je
potřeba ke cvičení změnit jídelníček. Nejde zhubnout pouze cvičením. Musíte
nejen vědět, co jíst lépe, ale také kdy to jíst. Nejlepší řešení je si vše na
sobě vyzkoušet.

 

Říká se, že nejdůležitější jídlo dne je snídaně. Z
čeho by se taková zdravá snídaně měla skládat?

Po ránu bychom rozhodně
neměli jíst bílkoviny, protože jsou těžké na trávení. Také vajíčka, uzeniny, sýry
či maso jsou těžko stravitelné. Lidé ale často namítají, že po takové vydatné snídani
necítí žádnou únavu či těžkost. Samozřejmě. Pokud jsou totiž zvyklí se takto stravovat,
neznají rozdíl. Je dobré si to vše na sobě vyzkoušet, chvíli totiž potrvá, než
na to člověk přijde.

Ráno tedy snídat nejlépe složité
sacharidy, například ovesnou, pohankovou, rýžovou či kukuřičnou kaši nebo chléb
s marmeládou a s máslem. Výživná je také rýže nasladko, s banánem či rozinkami
či jiným ovocem nebo jen s třtinovým cukrem nebo javorovým sirupem.

 

Spousta z nás má ale představu, že
pečivo je při dietě nepřípustné. Jak to tedy je? 

Já mám ale s pečivem ty
nejlepší zkušenosti. Pečivo je totiž výborný příjem energie – složitých cukrů,
které se postupně spalují, a zajišťují tak vyváženou hladinu cukrů v krvi. Nic
si na něj ovšem nemažu a nepřidávám a jím výhradně celozrnné, čímž je to
jednodušeji stravitelné a cítím se tak plná síly a nezatížená.

 

Měly by bio potraviny hrát prim v našem jídelníčku?
Jsou opravdu tak „dobré a kvalitní“?

Dost možná jsou
kvalitnější než běžné potraviny. Přesto ale nikdy nevíme, jak je to doopravdy. Běžné
potraviny jsou často chemicky zpracované a to je samozřejmě špatné. Jsou
původcem mnoha nemocí. Dokonce i ovoce a zelenina jsou chemicky pěstované,
převáží se z různých koutů světa v kontejnerech, ve kterých navíc ještě cestou
dozrávají pod umělým světlem, a stříkají to další chemikálií, aby to vydrželo
čerstvé. A my tohle všechno jíme. Hrůza. Většina z nás se to ale ani nikdy nedozví,
takové informace najdete pouze v nějakých drobných, pro širokou veřejnost
nezajímavých odborných publikacích. Nejlepší je mít zahrádku a pěstovat si sám.

 

Zdá se, že k tomu svět směřuje. Pěstujete si zeleninu
či ovoce nebo chováte doma slepice?

Zatím mám připravenou
zahrádku s ovocnými stromy, a až to bude nutné, začnu toho pěstovat více.
Chovat nic neplánuji, protože jsem vegetarián, skoro vegan. Nelíbí se mi, jak
se ke zvířatům lidé chovají, čím je vykrmují a jaké další chemikálie a hormony
na rychlý růst jim dávají. Energie z takových zvířat se dostává do našich těl a
negativně nás ovlivňuje. To se projevuje na naší imunitě a také psychice. Máme
poté sklony k úzkostem, smutku, strachu, agresi nebo apatii, a především ke stresu.

 

Máte nějaký trik na to, jak vyzrát
nad přejídáním se a večerním mlsáním?

Jídlo uklidňuje, to je
fakt. Jsou i jiné prostředky k uklidnění jako drogy či cigarety. Jídlo je ale nejméně riskantní a
navíc nejvíce tolerovaný prostředek k dosažení spokojenosti. Přišla jsem na způsob,
jak jíst a umět jídlo ovládat, aby neovládalo ono vás, aby ty chuťové smysly byly
zkroceny. Ovšem ne násilím, ale přirozenou formou. Vlastně tak trochu přelstíte
své tělo. Dlouhé pauzy mezi jídly totiž zcela narušují metabolismus. Pokud
dlouho nejíme, metabolismus se zpomalí a tělo si začne více ukládat, protože
neví, kdy zase dostane najíst. To je právě to tajemství. Pokud budete tělu
dávat jíst pravidelně každé tři hodiny, metabolismus je rychlejší, tělo méně
ukládá a vy nepřibíráte. A pokud jíte takto pravidelně během dne, večer se
nedostavují žádné velké chutě. Takže si dáte jen malou večeři v podobě nějaké
zeleniny a bílkovin. Navíc pokud máte velké pauzy mezi jídly, sníte nakonec
mnohem více. Věřte mi, vše mám vyzkoušené. Nepravidelná strava či dokonce hladovění
je nesmysl.

Důležitou součástí cvičení je také následná
regenerace, jak fyzická, tak duševní. Jak by měla probíhat?

Regeneraci zahrnuji už v
rámci tréninku, především ve formě protahování. To je velmi důležité. Další
důležitou součástí regenerace je spánek. Není dobré ponocovat, raději vypnout
počítač, dočíst poslední stránku a jít spát. A pokud možno, co nejvíce naspat
do půlnoci! Do půlnoci je spánek velmi regenerující a nabíjející. Nejlépe vůbec
večer nezapínat počítač, jinak je vše ztraceno. (smích) Plavání nám také pěkně uvolní svaly a napětí. Další
regenerace, kterou velmi doporučuji, je příroda. Ve městech je velmi těžká
energie a příliš mnoho stresu. Je potřeba si každý víkend alespoň na chvíli
udělat čas na procházku v přírodě. Všimněte si, že po dni stráveném v přírodě se
domů vracíte jako zcela jiný člověk. Ovšem nejlepší regenerací je vypnout mysl.

 

To se v dnešní době zdá jako
nemožné. Umíte to?

Již léta se věnuji
meditaci Vipassaná, pomocí níž jsem se začala učit „pozorovat“ svou mysl,
myšlenky, pocity a emoce. Učím se „být teď“. To je ale povídání na dlouho, na
další samostatnou kapitolu. Je to taková moje osobní cesta. Nový směr, který mi
otevřel nový prostor poznávání sebe. Prostor, který mou mysl přesahuje.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Hana Robinson

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Korektura textu: Alžběta
Strnadová

Produkce: Michaela
Lejsková

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

Můžeme
s jistotou hovořit o velmi disciplinovaném sportovci, jehož tvrdá a
cílevědomá touha po vítězství byla odměněna celou řadou významných ocenění.
V jeho sbírce najdeme šest zlatých a tři stříbrné medaile
z mistrovství světa, jednu stříbrnou a jednu bronzovou medaili z letních
olympijských her. Letos svoji profesní kariéru vrcholového sportovce ukončil a
přijal pozici vedoucího trenéra v Armádním
sportovním oddílu vodního slalomu DUKLA v Brandýse nad Labem 

 

Doma už
máte pěknou sbírku ocenění. Kde mají své místo? 

Za dlouhou
dobu naší závodní kariéry jsem těch ocenění posbíral docela dost, to je pravda.
Uložena jsou v krabicích ve skříni. (smích)

 

V roce 1996
jste začal svoji medailovou kariéru. Máte povinnost někam medaile brát, nebo je
to jen na domluvě? 

Povinnost ne.
Většinou to je na požádání do různých rozhovorů pro televizi, nebo na focení do
časopisů.

 

Jsou
s medailemi spojené nějaké pověry? 

Třeba že se medaile
nemá dávat na krk někomu jinému? To budou asi jen povídačky, na které nikdo
nevěří. Mnohdy je takové zapůjčení skvělý nápad. Jako třeba ten, kdy jsme na
jednom z profesních setkání vašeho magazínu spolu s ostatními
medailisty zapůjčili čtrnáct medailí moderátoru Petru Vichnarovi, abychom mu
připomněli čtrnáctery olympijské hry, které moderoval. Letos oslavil šedesátku
a byl to pro něj určitě nezapomenutelný dárek.

 

Foto: Lenka Hatašová

 

Kdyby se
stalo, že se medaile ztratí, je šance získat její duplikát, nebo medaili náhradní? 

To asi ne.
Ztrácet ji, abych to vyzkoušel, radši nebudu. 

 

Jsou nějaké
dané parametry, které musí sportovec splňovat, nebo naopak indispozice, které provozování
tohoto sportu vylučují? 

Žádné dané
parametry sportovců nejsou. Sportovci v našem sportu mohou být velcí,
malí, tlustí i tencí. (úsměv)

 

Lodě před
závody procházejí kontrolami. Na co jsou zaměřené? 

Kontroluje se
jejich váha, délka a šířka. Jestli je loď hodně nosná, má spíš kulaté nebo
ploché dno, to už je jedno a je na každém závodníkovi, na jakém typu lodě se mu
dobře jezdí. Před každým závodem se také z důvodu bezpečnosti kontrolují
přilby a vesty.

 

S jakým
sportem má kanoistika technickou podobnost? 

Aby člověk
v tomto sportu mohl uspět, musí v sobě v určitém poměru spojit
technickou, fyzickou, psychickou a taktickou připravenost. Tento sport rozhodně
patří k technicky náročnějším. Nezanedbatelná je ale i fyzická kondice. Pokud
bych měl slalom na divoké vodě přirovnat k jinému sportu, zátěží by byl
podobný asi běhu na 800 metrů, technickými požadavky možná krasobruslení.

 

Jakým negativním
zdravotním následkům se kanoisté vystavují? 

Vykloubení
ramene, bolesti loktů a kolen. Každý sport, který se dělá vrcholově, přináší
nějaké zdravotní problémy nebo zranění… Na druhou stranu – člověk, který
sportuje, je na tom zdravotně mnohem lépe, než člověk nesportující.

 

Jak dlouho
vydržíte v lodi, ve které není téměř možné se hýbat? 

Nejhorší to je
v zimě, když z lodě při tréninku nevylézáme a člověk je více oblečen.
To v lodi vydržím hodinu a pak se učím znovu chodit. Protože v lodi
klečíme, odkrví se nám nohy a pak nejdou narovnat. Většinou si po takovém
tréninku připadám jako stařeček s obrnou. Lepší to je v teple, když
po každé jízdě z lodě na chvilku vysedneme.

 

Musíte
pravidelně podstupovat nějaká povinná lékařská vyšetření? 

Každoročně
podstupujeme vyšetření EKG a zátěžové testy, zdravotní prohlídky. V tomto
směru jsme kontrolováni dostatečně. Také se k tomu připojují antidopingové
kontroly. Na Antidopingový výbor ČR musíme na období tří měsíců předem hlásit,
kde každý den budeme k zastižení pro případnou kontrolu.

 

Jaké
inovace v kanoistice zaznamenáváte? 

Ve své patnáctileté
sportovní kariéře jsem několik změn zažil. Co se týká materiálu,
s Ondřejem Štěpánkem jsme začínali na lodi dlouhé 458 cm, od roku 2005 se jezdí
na lodích dlouhých 410 cm. V letošním roce se snížila váha deblkánoe
z 15 na 13 kg. Dvě změny jsme prožili také v oblasti závodění.
Nejdříve se do výsledku závodu započítávala lepší jízda ze dvou, po OH
v Sydney se začaly obě jízdy sčítat a od roku 2009 se jezdí pouze na jednu
finálovou jízdu.

 

V čem
se takové zkrácení lodí promítlo do jejich jízdních vlastností? 

Zkrácením
délky se lodě staly mnohem obratnější. Na závodech se staví obtížnější tratě,
což je zajímavější pro diváky. Je to podobné asi jako carvingové lyže
v lyžování.

 

Sám si loď
zřejmě nevylepšujete? (úsměv) 

Sám si na to
opravdu netroufám. (smích) Ale ve
spolupráci s výrobcem lze některé úpravy provést.

 

Jak moc
musíte do sportu investovat vy sám? 

Do svého
vybavení naštěstí investovat nemusím. Velkou část materiálu hradí náš oddíl DUKLA,
a když člověk pronikne do světové špičky, další vybavení většinou dostane od
výrobců, pro které to je dobrá reklama. Kanoistika není úplně levný sport.
Deblkánoe, na které závodíme, stojí 80 000 a pádlo kolem 6 000 korun.

 

Také jste
čerstvě usedl do manažerské pozice, je to tak? 

Po letošní
sezoně, kdy jsme s Ondřejem Štěpánkem ukončili závodní kariéru, působím
v DUKLE Brandýs jako vedoucí trenér. Takže budu muset zasednout i na židli
k počítači, ne jen do lodi. Čeká mě více kancelářské práce, pravda.

 

Bude to jistě
o něco pohodlnější, hlavně kvůli teplotním rozdílům… 

Ty teplotní
rozdíly jsou někdy docela drsné. Nemám rád studenou vodu. Ale je pravda, co
říká trenér, že jim je na břehu větší zima, protože se nehýbou. My se i
v zimě na vodě zahřejeme. Vypadá to divně, ale je to tak.

 

Jak se
takové otužování promítá ve vašem životě v tom pozitivním smyslu slova? 

Nevím, jestli jsem
odolnější, ale asi nemám z těch změn takové šoky, jako mnozí mohou mít.

 

Co vám
tento sport přinesl po duševní stránce? 

Řekl bych, že
dokážu přijmout prohru, ale nemám ji rád. (úsměv)
A mám chuť být nejlepší i v jiných oblastech života. Myslím si, že
nejsem úplný perfekcionalista, ale nesnáším, když někdo svou práci odflákne.
Vážím si toho, co všechno jsem kolem sportu zažil a jaké lidi poznal. Je to kus
života. Měl bych říkat byl, protože
v mých čtyřiatřiceti letech je akorát tak čas se vrcholovým sportem
rozloučit. Alespoň z pozice sportovce ano. Nyní budu mít své příležitosti
jako trenér.

 

Nepřekvapuje
vás, že se do tohoto sportu pouštějí ženy? 

Kanoistika na
divoké vodě je tak trochu sportem pro otrlé. Pro ženy je ještě náročnější v
tom, že závodí na stejné trati jako muži. Ale beru jako přirozenou věc, že
holky u vody vždycky byly.

 

Mohou spolu
v lodi závodit muži i ženy? 

Jezdí se i
závody, spíše takové „sranda“ závody, kde startuji smíšené posádky. Je to
vyloženě o zábavě. Dříve se v kategorii C2mix závodilo i na mistrovství
světa. Možná přijde doba, kdy se tato kategorie zase vrátí.

 

Na co byste
se ve své nové pozici rád soustředil? 

Především se
snažím zasadit o to, aby naši nástupci měli pro sportování důstojnější zázemí,
než jaké jsme měli my. Potom samozřejmě musíme sportovcům vytvořit takové
podmínky, aby chtěli za DUKLU závodit a také aby pronikli na přední příčky
v hlavních závodech sezony, jako jsou ME, MS nebo OH.

 

Jak lze k tomuto
sportu motivovat mladé lidi? 

Já bych to
vzal trochu z druhé strany. Nebudu mluvit o DUKLE Brandýs, kde působí
profesionální sportovci, ale o oddíle, kde jsem s kanoistikou začínal
a kde nyní pomáhám s tréninkem dětí. Motivoval bych je tím, že u vody je
super parta, že to je v létě ten nejkrásnější sport, jaký mohou dělat. Pak už
je jen na dětech, jak moc budou samy chtít uspět.

 

Je velká
konkurence kajakářů? 

Ze všech kategorií, ve kterých se ve slalomu
závodí, je konkurence mezi kajakáři největší. Je to dáno tím, že většinou
všechny děti začínají na kajaku, takže startovní listina kajakářů je
nejobsazenější. Na světových soutěžích to došlo již tak daleko, že dva bývalí
mistři světa na kajaku Francouz Fabien Lefèvre a Ital Stefano Cipressi,
pravděpodobně kvůli obrovské konkurenci v kajaku, začali závodit také na singlkánoích.

 

Která země
je v kanoistice nejrozvinutější? 

Řekl bych, že
to bude Francie. Je to velká země, která má dostatek krásných alpských řek a
kanoistika je tam téměř národním sportem. Podpora státu je obrovská a také, co
se výsledků týká, patří Francie mezi nejúspěšnější země.

 

Překvapují
vás některé země v kanoistice? 

Malajsie,
Venezuela, Turecko. Jsou to země, kde s vodním slalomem začínají, jejich
závodníci zatím nemají šanci projít z kvalifikace do semifinále, ale
v Praze na MS 2013 startovalo hned několik jejich lodí.

 

Jaký je váš
vztah k přírodě? 

Velmi kladný,
ale tento sport se stále víc přesouvá do měst. Kvůli infrastruktuře. Například na
Lipně už závody typu SP, ME, MS uspořádat nejdou.

 

Můžete
trénovat i mimo řeku? 

Co se týká
jízdy v lodi, veslaři i rychlostní kanoisté mohou využívat jízdu na
trenažérech. Nám ty vlny a změny směru jízdy moc nasimulovat nejdou. Na divoké
vodě je to spíše o postřehu a reakci na to, když vám loď zrovna nejede podle
plánu. V různých situacích musíme umět zvolit optimální variantu nájezdů do
branek, správnou kombinaci záběrů. I těm nejlepším závodníkům se někdy stane,
že s nimi voda provede něco, co nečekali.

 

V čem
se ten faktor nepředvídatelnosti odráží? 

Ve výsledcích.
Ty jsou někdy překvapivé. Stává se, že největší esa našeho sportu občas
nepostoupí ze semifinále. Závody ve vodním slalomu jsou někdy trochu loterie. (úsměv)

 

Děkuji za
rozhovor. 

 

Text: Michaela
Lejsková

Foto: Lenka
Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve
spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.com

Korektura
textu: Vladana Hallová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

Na počátku tu
stála žena z veslařské rodiny, která tehdy neměla velké kariérní ambice.
Avšak vytrvalost, síla a disciplína přinesly své ovoce a Mirka Knapková se
stala několikanásobnou mistryní světa a nejlepší českou veslařkou-skifařkou.
Své zasloužené medaile si pro štěstí u sebe nechává celých 24 hodin po
vítězství. Vyhrála téměř vše, co se dá, ale přesto sní své sny a bojuje stále
dál.

 

Před veslováním jste se věnovala běhu na lyžích a také
lehké atletice. Co vás vedlo ke změně sportu?

Neměnila jsem
sport. Skončila jsem s atletikou a teprve po nějaké době jsem začala s veslováním.
Bylo to proto, že jsem od malička dělala sport a pohyb mi po nějaké době začal
chybět. V tu dobu jsem chtěla zkusit nějaký sport, který jsem ještě
nedělala, a naučit se něco nového. A jelikož oba rodiče veslovali a já jsem
vyrůstala u vody, asi mě to táhlo zpět.

 

Od kolika let jste se začala aktivně věnovat veslování?

Veslovat jsem
začala až v 19 letech. Začátky byly velmi obtížné, protože jsem byla
v klubu jediná, kdo se v mém věku učil veslovat, a všichni
předpokládali, že už všechno znám a umím. Tehdy jsem neměla ambice závodit na
mezinárodní úrovni. Jen jsem se chtěla naučit veslovat, jak nejlíp to půjde.

 

Přinesly vám zkušenosti atletky nějaké výhody pro veslování?

Díky tomu, že
jsem se věnovala běhům na střední a dlouhé tratě, jsem měla výborný základ pro
vytrvalostní sport. Navíc jsem od malička byla zvyklá pravidelně trénovat a
dodržovat určitou disciplínu, která je při dlouhodobé přípravě potřeba. Vždycky
jsem se těšila na závody a díky tomu, že jsem během své atletické kariéry
odběhala mnoho závodů, jsem nasbírala i potřebné závodní zkušenosti, které jsou
velmi důležité, zvláště když pak závodíte na top úrovni.

 

Vzhledem k tomu, že pocházíte z veslařské rodiny, daly se tyto
vaše kroky předvídat?

Moje předpoklady
pro tento sport se ukázaly až po tom, co jsem začala veslovat. Je pravda, že si
nevzpomínám, že bych někdy slyšela, že mám předpoklady pro tento sport a že
bych ho měla zkusit, protože bych v něm mohla být dobrá.

 

Co vás na tomto sportu tak fascinuje?

To, že se při něm
musí skloubit síla a elegance dohromady. Musíte mít sílu a být ve fyzické
kondici a zároveň musíte mít cit pro vodu. Musí tam být síla, ale zároveň
taková lehkost. Nejlepší pocit mám, když cítím, jak loď krásně jede, když
chytnu správný rytmus a loď jede jakoby sama. Navíc se mi líbí, že trénujeme
většinou v krásném prostředí u vody.

 

Proč jste si vybrala zrovna skif pro jednotlivce a ne pro více veslařů?

Na výběr jsem zas
tak neměla. Když jsem začínala, tak se mnou nikdo jezdit nechtěl, protože jsem
to neuměla, a pak když jsem se to naučila, jsem byla tak rychlá, že jsem
nenašla partnerky odpovídající úrovně, se kterými bych chtěla veslovat zase já.

 

Jak probíhají vaše tréninky?

Trénujeme skoro
celý rok. Začínáme v říjnu přípravným obdobím, kdy se zaměřujeme především
na rozvoj vytrvalostních a silových schopností. To znamená, že pokud to jde, veslujeme
na vodě dlouhé úseky a pak, když začne být chladněji, se přesuneme dovnitř na
veslařské trenažéry. Na nich pak trénujeme až do března. Máme na nich i mistrovství
republiky. Přes zimu i hodně posilujeme, běháme a jezdíme na lyžích.
V březnu se vracíme zpátky na vodu. Většinou jezdíme najezdit první
kilometry do tepla. Moje nejoblíbenější místo je v Itálii. Vrchol sezóny
pak bývá mistrovství světa nebo olympijské hry, které jsou na konci srpna.
V létě máme jako doplňkové sporty běh a kolo.

 

Jaké požadavky má tento sport na životosprávu a cvičení sportovce?

Asi jako každý
jiný. Pokud děláte tento sport vrcholově, absolvujete denně dva až tři
tréninky, což je hodně fyzicky náročné. Důležité je, abyste správně
zregenerovali do dalšího dne a měli sílu na další kvalitní trénink.

 

Jaké jsou nejvhodnější fyzické parametry pro veslaře, které mu zvyšují
šanci na úspěch?

Vytrvalost a síla
jsou nejdůležitější. Ale dobrý veslař musí také dobře ovládat techniku
veslování, aby tyto schopnosti využil.

 

Jaká nejčastější zdravotní rizika představuje sport, jako je veslování?

Nejčastější
problémy mají veslaři se zády a žebry. Ale to většinou bývá, když máte velkou
zátěž. To znamená, když najedete 30 až 40 kilometrů denně. Prevencí je
odpovídající regenerace a správná kompenzační cvičení.

 

Díky
vám má ČR první zlatou olympijskou medaili, kterou jste vyhrála v roce 2012
v Londýně. Vzpomenete si, co se vám v tu chvíli honilo hlavou?

To
je neuvěřitelný! Jsem první! Vyhrála jsem! Jsem olympijská vítězka!

 

Na co myslíte, když vám hraje státní hymna?

Na olympiádě v
Londýně mi proběhla hlavou celá moje sportovní kariéra. Především jsem myslela na
lidi, kteří mi pomáhali a podporovali mě. Ale také jsem si vzpomněla na
momenty, kdy to bylo hodně těžké a v tu chvíli jsem byla na sebe hrdá, že
jsem tyto chvíle dokázala překonat.

 

Jste
pověstná tím, že své medaile nechcete sundat z krku. Jak dlouho nasáváte
pocit vítězství a nesundáte ji?

Držím
se tradice, že když máte 24 hodin medaili na krku, tak ji pak budete mít zase.
Většinou to dodržuji jen na velkých závodech, jako je mistrovství Evropy, mistrovství
světa a olympijské hry.

 

Co děláte druhý den po vítězství?

Většinou se
vzpamatovávám z oslav.

 

Jaká
jsou ve veslování vůbec pravidla?

Úplně
jednoduchá. Ten, kdo dojede první do cíle, vyhrává. Olympijská trať je dva
kilometry. Na startu finálové jízdy může stát jen šest lodí a každá z nich
má vybojkovanou svoji dráhu.

 

Na
čem v závodech nejvíce záleží?

Především
na fyzické a psychické připravenosti sportovce. Svoji roli hraje i počasí.
Každému vyhovují jiné povětrnostní podmínky. Ale dobrý veslař musí umět jezdit
ve všem.

 

Zjišťujete si nějaké informace dopředu o svých soupeřkách?

Zajímám se o dění
ve veslařském světě. Jak kdo trénuje, jakého má trenéra, jakou má loď, kam
jezdí na soustředění a tak dále. Ale nejedná se o nějaké konkrétní informace.

 

V čem si myslíte, že máte oproti svým soupeřům výhodu?

Z celého
startovního pole nejsem největší ani nejsilnější. Moje síla je však velká
v poměru k mojí váze. Navíc jsem závodní typ a dokážu dobře zvládnout
náročné psychické situace.

 

Čím se dokážete tzv. hecnout, když vám při závodu již docházejí síly?

Závodní atmosféra
mě asi vyhecuje nejvíc. Pokud jsou na břehu fanoušci, kteří vás povzbuzují, tak
se to ještě násobí.

 

Vzpomenete si, kdy se vám naposledy povedlo se na skifu převrátit?

Bylo to během
tréninku v Praze asi před pěti lety. Jelikož byl březen, voda měla asi pět
stupňů Celsia. Zavadila jsem během jednoho úseku veslem o tyč, která vyčuhovala
z vody. V tu chvíli mi vypadlo veslo z ruky já byla ve vodě.

 

Co se vám na olympiádě nejvíce líbilo?

Nejvíc se mi
líbilo, že jsem na ní vyhrála. (smích)
Líbil se mi hodně Český dům, ve kterém jsme pak po závodech slavili. Také
atmosféra na závodišti byla úžasná. Na tu asi jen tak nezapomenu. Organizace
byla skvělá a taky mě překvapilo, kolik místních lidí bylo přátelských, milých
a společenských.

 

Celkově jste osminásobná majitelka zlaté medaile. Když
jste začínala, měla jste takové ambice, nebo jsou ještě vyšší?

Medailové ambice
přišly až s prvními úspěchy. Když jsem začínala, tak mě ani ve snu
nenapadlo, že bych to tak daleko dotáhla.

 

Co považujete za největší svůj úspěch?

To, že jsem
dokázala vyhrát mistrovství Evropy, mistrovství světa a olympijské hry. Tento
úspěch jsem si začala uvědomovat, až když jsem slyšela od ostatních sportovců,
že jsem jejich velký vzor a že by chtěli být jednou jako já.

 

Máte čas a chuť se věnovat i jinému sportu? Jakému?

Sport mám ráda
všeobecně. Vystudovala jsem FTVS UK, takže jsem měla příležitost vyzkoušet
spoustu sportů. Ráda běhám, jezdím na in-linech, lyžuji, někdy si jdu zalézt na
stěnu nebo zahrát beach volejbal. Ráda bych zkusila ještě třeba jachting.

 

Příští olympijské hry se budou konat v roce 2016 v argentinském
Rio de Janeiru. Chystáte se tam?

Mám to
v plánu. Uvidíme, jak se tento plán nakonec podaří zrealizovat.

 

Máte nějaký sportovní sen do budoucna, který vám ještě zbývá si splnit?

Moje přání je,
aby mi ten zápal a nadšení pro veslování vydržel minimálně do Ria.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Darina
Blatská

Foto: Lenka
Hatašová www.lenkahatasova.com

Make-up a vlasy:
Pavel Filandr www.pavelfilandr.cz

Šaty: Filandr
Atelier

Vytvořeno ve
spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Korektura:
Alžběta Strnadová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

Trenérka jachtingu a stříbrná
medailistka z olympijských her v roce
2004 ve třídě Evropa. Především ale krásná žena s
vůlí pevnou jako skála. Nevlídné počasí ji na lodi potkávalo téměř denně,
přesto se dlouhá léta tomuto tvrdému sportu věnovala s velkou vervou.
Proplouvala mnoha vodami, až nyní proplula do vysněného mateřství. Lenka Vydra Šmídová ale svůj milovaný sport
na hřebík nepověsila. Možná, že nestojí o překonávání rekordů, ale jisté je, že
o pokračování své úspěšné kariéry stale ještě uvažuje.

 

Co vás k jachtingu přivedlo a co vás na něm nejvíce baví?

Vyrůstala jsem v Neratovicích, kde byl poměrně
velký jachtařský klub. Oba moji rodiče bývali svého času členové. Se sestrou
jsme se jako malé věnovaly jiným sportům, například gymnastice či volejbalu.
Děti našich sousedů se už jachtingu ale věnovaly, a my jsme tak vídaly
zaparkované lodičky před jejich garáží. Chtěly jsme to pochopitelně také zkusit.
Rodiče tedy vyslyšeli naše přání, a tak jsem v šesti letech začala jezdit na
vodě.

 

Zdá se to poměrně brzy, začínat s tak náročným sportem již v šesti
letech. Nemyslíte?

Ano, určitě to bylo brzo. Navíc se tehdy ani
v tak mladém věku nedalo soutěžit. Podle současných pravidel se závodit
může až od osmi let. Přece jen to není lehký sport a hrozí při něm i různá
nebezpečí.

 

Vzpomenete na svůj první úspěšný závod?

Jako dítě jsem nebyla příliš soutěžně výrazná.
Určitě jsem vyhrála nějaký závod ve své žákovské kategorii. Vzpomínám ale na
ten úplně první. Vlastně jsem moc netušila, co mám dělat, ale hlavní bylo, že
jsem dorazila zpět na břeh. Tehdy byly plachetnice velmi populární, na
krajských závodech se běžně sjíždělo až osmdesát lodí. To se dnes bohužel
nevidí.

 

Jak je to s popularitou tohoto sportu mezi mladými dnes?

Dnes se závodů účastní třeba jen dvacet lodí.
Je to poměrně drahý sport. Současný rodič se domnívá, že pokud nemůže dítěti
dopřát to nejlepší vybavení, nemá cenu se závodů účastnit a ani tento sport
provozovat. To je ovšem velká chyba, protože na vybavení v dětských
kategoriích až tolik nezáleží. Navíc dříve fungovaly oddíly, které měly nejen
vybavení, ale i prostředky na podporu dětí. Dnes už nic takového neexistuje.

 

Dlouho jste
neměla u nás žádnou konkurentku. Jak to vypadá nyní, můžeme čekat nějaký
výraznější talent? 

Je pravda, že po dobu mé kariéry jsem v podstatě u nás neměla žádnou
konkurenci. Chvíli jsem jezdila na dvouposádkové lodi s Veronikou Fenclovou,
která začala mít skvělé úspěchy na jednoposádkové lodi, ale až poté, co jsem
svou kariéru přerušila.

 

Působíte
jako žena s pevnou vůlí, přesto poněkud křehce. Jak jste tak dlouho zvládala
nápor tohoto tvrdého sportu? 

Tvrdý sport to určitě je. Je to sport, který
je závislý na přírodním živlu. Lepší jachting je v silnějším větru a silnější
vítr je samozřejmě často spojen s deštěm, chladem a nepohodlím. Jachtař tedy
musí mít opravdu velkou vůli na to, aby se každý den tomuto nepříjemnému počasí
vystavoval. Méně často je pak na vodě pěkné počasí, svítí sluníčko a vítr si
jen tak pofukuje. Někdy si opravdu říkám, jak jsem to mohla tak dlouho vydržet.
I když jsem měla samozřejmě dobré vybavení, takže nemůžu říci, že by mi byla
celé hodiny na vodě zima. Přesto, nebyla to mnohdy procházka růžovým sadem.

 

Jak
vypadala vaše příprava? 

Nejdůležitější jsou pochopitelně hodiny
strávené na vodě. Příprava lodě je také velmi důležitá. Často je potřeba něco
na lodi vyměnit, otestovat či optimalizovat. To zabere obvykle asi hodinu před
vyplutím. Na vodě jsem poté trénovala přibližně tři hodiny. Protože to bylo
obvykle ve slané vodě, loď se poté musela celá opláchnout a usušit, aby se
nepoškodila. S trenérem jsme si sedli a probrali vše potřebné. Někdy jsme i
studovali video z tréninku. Na vodě totiž máme velmi omezenou komunikaci nejen
s ním, ale na dvouposádkové lodi i s partnerkou. Takový běžný tréninkový den
zabere šest hodin v terénu. Vedle toho se samozřejmě musíme starat o svou
fyzičku.

 

Ve kterých
vodách jste nejčastěji trénovala?

Obvykle se tréninky směřují do míst, kde se
uskuteční důležitý závod. Pokud se koná olympiáda v Austrálii, trénujeme celý
rok převážně tam. Každá voda má svá specifika a zvláštnosti, jak teplotní, tak
povětrnostní. Třeba olympiáda v Číně byla pro nás velice složitá a náročná na
trénink. Trénovali jsme tak například i ve Slovinsku, které bylo pro nás mnohem
dostupnější a navíc byla voda i hodně podobná.

 

Která z vod
vám učarovala nejvíce?

Tam, kde jsem to měla nejraději, jsem bohužel
příliš často nemohla trénovat. Mám ráda sluníčko a teplou vodu, a tak ráda
jezdím v Karibiku či v Austrálii. Také Nový Zéland je úžasný.

 

Jak vaše vybavení do všech těchto vzdálených destinací
cestuje? 

Přeprava lodi je poměrně komplikovaná
záležitost. Při trénincích v Evropě si většinou vozíme lodě na vlecích za auty,
ty menší plachetnice se vejdou i na střechy větších a silnějších automobilů. Na
vzdálenější destinace jsem si často objednávala řidiče, který můj vůz s těžkým
vlekem s motorovým člunem a plachetnicí odvezl na místo závodu, a já jsem
letěla letadlem. Samozřejmě, že tato varianta je finančně náročnější a ne každý
jachtař si to může dovolit.

Do zámoří se musí plachetnice a motorové čluny, nutné pro trenérské zázemí, naložit do kontejneru a poslat lodní dopravou přes oceán, což je zase poměrně časově náročné a musí se to plánovat několik měsíců dopředu.

 

Vše kolem vašeho sportu se zdá neskutečně nákladné. Jak
se to vše dá financovat a dá se tím zajistit na život? 

Když mi bylo osmnáct let, tak jsem tenkrát
ještě na psacím stroji psala dopisy sponzorům a rozesílala je všude možně.
Osobně jsem i obcházela možné sponzory. Měla jsem sice velkou podporu z rodiny
i ze svazu, ale to pochopitelně na takový sport nestačilo. Když se dostavily
výsledky, bylo to o něco lepší, stala jsem se známější. A posledních deset let
mé kariéry jsem již byla plně zastoupena agenturami, které všechny tyto
sponzorské záležitosti zařizovaly za mě. Tím jsem se samozřejmě mohla více času
věnovat svému sportu.

 

Začala jste jako individuální
závodnice a později jste se stala týmovým hráčem na dvouposádkové lodi. Co je
na tom lepšího? 

Je to takový
dá se říci přirozený vývoj jachtaře. Těch důvodů ale bylo více. Původně jsem
jezdila na jednoposádkové lodi třídy Evropa. Měla jsem za sebou tři olympijské
kampaně, Atlanta, Sydney a Athény. Bohužel ale tuto olympijskou třídu zaměnili
za jinou, Laser Radial, kterou jsem si vyzkoušela a zjistila jsem, že taková
loď absolutně není pro mě a že by to byl obrovský krok zpátky. Třída Radial
byla neúměrně fyzicky náročnější, byla potřeba větší váha. Bylo to vše spíše o
síle než jakési finese. Nebavilo mě to a chtěla jsem novou výzvu. A tak jsem
přešla na dvouposádkovou.

 

Podle čeho si vybíráte druhého člena posádky?

Na lodi jsem měla celkem tři
dámy. Měřítkem samozřejmě byly především jachtařské zkušenosti, fyzička a
lidský faktor. Například Elizabeth Kratzigová byla
původně moje trenérka, než jsme začaly závodit. Vyvstal ale problém s
rozdílnými národnostmi. Musela jsem tedy hledat dál. Zpočátku jsem si nepřála
Češku, protože jsem věděla, že u nás nikdo na takové úrovni není. Štěstí mi ale
přálo a potkala jsem Veroniku Fenclovou, která se sice musela mnoho věcí
doučit, ale zažily jsme spolu úspěchy. Vždy jsme se umisťovaly do desátého
místa ve světovém poháru. A s Lenkou Mrzlíkovou jsme
také měly skvělé výsledky, i když kvůli našemu závodění musela hodně přibrat.
Na pozici kosatnice na lodi je totiž potřeba kolem sedmdesáti kilogramů.

 

Jak dlouhá byla vaše závodní sezóna?

V Evropě
začíná obvykle sezóna v březnu a končí v říjnu. Pokud se ale vrchol sezóny koná
například v prosinci v Austrálii, pak se samozřejmě sezóna protáhne.

 

Rozbouřené moře může být nebezpečné. Bála jste se někdy při závodě či tréninku?

Určitě. Strach či obavy jsou ale obvykle spojené s tím, zda má jachtař natrénováno. Se zkušenostmi také strach ustupuje.

 

Jak dlouho se dá jachtingu věnovat na vysoké úrovni?

Poměrně
dlouho. Můj známý například získal zlatou olympijskou medaili ve čtyřiceti osmi
letech. Ovšem s rodinou se tento sport těžko kombinuje. Neustálé cestování bývá
velmi časově a organizačně náročné.

 

Kdy se nejvíce projeví kvalita
jachtaře v závodě, při silném větru, nebo naopak bezvětří? 

Oboje je náročné, silný vítr na
fyzickou kondici a slabší vítr spíše na psychickou kondici, koncentraci a
celkovou šikovnost. Ti nejlepší jachtaři umí samozřejmě jezdit v obou
extrémech.

 

Měla jste někdy ambice vytvořit třeba nějaký světový rekord anebo přeplout sama Atlantik? 

Ne, takovou touhu jsem nikdy neměla. Ale mám známé, kteří takovéto ambice měli. Já jsem ale pohodlnější. Po dni na vodě jsem si potřebovala dát teplou sprchu a dobré jídlo.

 

Zajímáte se i o jiné vodní sporty? 

Ano, rekreačně dělám windsurfing a
kitesurfing, i když na ten druhý mi díky dětem v posledních letech v podstatě
nezbývá čas. 

 

Věnujete se trénování. Koho trénujete a jak vás to baví? 

V posledních letech jsem se věnovala
trénování různých skupin, od dětí a mládež až po olympijské týmy, ale s ohledem
na časovou náročnost a nutnost cestování jsem tréninky postupně omezila jen na
české vody a naše mladé talentované jachtaře.

 

Jaký jachtařský sen byste si ráda
splnila? 

Velice ráda
bych se podívala do Jižní Ameriky, dokonce se učím španělsky. Nikdy jsem v
tamních vodách neměla příležitost jezdit, protože jsem se tam za svou kariéru
žádného závodu nezúčastnila.

 

Chystáte se ještě na nějakou olympiádu? 

Není vyloučeno. Zatím chci být ale co nejvíce na blízku svým dcerám.
Starší dceři jsou čtyři roky a mladší teprve dva. Cítím, že jim v tomto věku
chci dát ze sebe, co nejvíce můžu, a hlavně že mě potřebují. Cestování spojené
s jachtingem a celodenní tréninky proto nyní nepřichází v úvahu. Přesto vrátka
nezavírám. Jachting je nádherný sport, a až budou moje dcery trochu větší,
uvidíme, jak na tom budu především fyzicky. Představa návratu do závodního pole
je ale pěkná.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Hana
Robinson

Foto: Lenka
Hatašová www.lenkahatasova.com

Make-up a
vlasy: Pavel Filandr www.pavelfilandr.cz

Oblečení:
Filandr Atelier

Vytvořeno ve
spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Korektura
textu: Alžběta Strnadová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher: magazín
Best of www.ibestof.cz
 

Dlouhá léta bojovala
o vavříny v běhu na lyžích, a to velmi úspěšně. Z olympiád si odvezla celkem
šest medailí. Bronzovou, čtyři stříbrné a zlatou. Léta dřiny a odříkání jí dala
schopnost nevzdávat se a bojovat i mimo sportovní hřiště. „Člověk musí spoustu
závodů prohrát, aby vyhrál ten největší,“ říká naše špičková lyžařka, která se
dnes mimo jiné snaží pomáhat sportovcům po ukončení kariéry. Kateřina Neumannová inspirovala celý
národ a zanechala nám obrovský sportovní odkaz.

Kdo vás nasměroval do bílé stopy? 

První sportovní krůčky obvykle začínají v rodině
a u mě tomu nebylo jinak. Byli to tedy moji rodiče, kdo mě k běžkování
přivedl. U nás doma se lyžování vnímalo jako přirozená součást našich životů,
jak sjezdové, tak i lyžování klasické. Překvapivě jsem ale zpočátku měla mnohem
blíže k lyžování sjezdovému. Nemůžu ale říct, že by mě někdo přímo vedl či
nutil do vrcholového sportu.

 

V kolika letech je ideální s běžkováním začít a kdy jste s ním začala
vy? 

To se nedá takto jednoznačně říci. Velmi totiž záleží
na tom, jestli například dítě na horách žije a tím přirozeně získává cit pro
sníh a zda se věnuje i dalším sportům. Pokud ano, může začít intenzivně běžky trénovat
třeba až ve čtrnácti letech. Já jsem se do svých šestnácti let věnovala jiným
sportům a klasické lyžování u mě bylo až tak na třetím místě. Zkoušela jsem
kanoistiku a sjezdové lyžování. Běžkám jsem se sice věnovala od malička, ale
zdaleka ne tak intenzivně jako jiným sportům.

 

To mi připadá na vrcholového sportovce poměrně pozdě… 

Ano, to bylo docela pozdě. Díky tomu, že jsem se
do té doby věnovala intenzivně kanoistice a v zimě sjezdovému lyžování, měla
jsem dobrý sportovní základ. Když jsem se začala věnovat běžkám, během dvou let
jsem se dostala do reprezentace. Šlo to u mě poměrně rychle. Musela jsem se
vlastně naučit jen techniku, protože právě díky základu z jiných sportů jsem byla
po kondiční stránce skvěle vybavená. Navíc se skutečnost, že jsem začala až v
šestnácti letech, později projevila jako výhoda. Nebyla jsem totiž psychicky
opotřebovaná a tréninky mě nenudily, naopak mě bavily. Děti, které od deseti
let znají jen ten svůj sport, se rychleji unaví a daný sport je může přestat
bavit. Existují ale samozřejmě sporty jako moderní gymnastika či plavání, kterým
se dítě musí věnovat od malička.

 

Co vás tedy přimělo opustit kanoistiku a sjezdové lyžování a orientovat
se na běžky? 

Odhalila jsem krásu skluzu. Nemusela jsem
najednou stát fronty na sjezdovce, abych se párkrát svezla z kopce dolů.
Samozřejmě k tomu přispěla i krása Šumavy, kde jsem trénovala, a ta neskutečná
volnost pohybu v přírodě.

 

Jaké vlastnosti či dovednosti musíte mít k tomu, abyste se stala
špičkovým lyžařem? 

Domnívám se, že zvláště u žen je naprosto
zásadní hlava. U dospívajících děvčat je padesátiprocentní neúspěch a vzdání se
tohoto sportu. Běžky jsou opravdu tvrdý sport, a když vám v dospívání život
nabízí množství jiných lákadel než neustálou dřinu na trénincích, málokdo tomu
odolá. Proto si myslím, že ženy k tomuto sportu musejí být jaksi mentálně
předurčené.

 

Jak byste zhodnotila svoji úspěšnou kariéru? 

Byly to opravdu roky velké dřiny, které ale
samozřejmě musely být postaveny na talentu. To, co mi bylo dáno shůry, a geny
od rodičů byly velice dobrý základ. Ovšem jen základ pyramidy, na které se
muselo hodně stavět roky tréninku. Klasické lyžování je sport, kde se nedá nic
ošidit. Vše se musí vydřít hodinami, týdny a roky tvrdého tréninku.

 

Jakou část ve vaší kariéře hrál talent a jakou tvrdá práce? 

Tohle je téma, na které často vedu své semináře,
tedy „Talent versus tvrdá práce“. Část talentu se jistě dá nahradit pílí. U
sportu, který jsem dělala já, si dovolím tvrdit, že dvě třetiny byla tvrdá
práce. Ovšem bez talentu, na kterém se dá stavět, se neobejdete.

 

Na který nejraději vzpomínáte?

Z lidského hlediska to byl určitě můj nejslavnější závod, tedy olympiáda v
Turíně, kde jsem získala zlato. Ty chvilky v cíli byly pro mě velmi silným
emočním zážitkem. Padlo mnoho slz. Ale po sportovní stránce je to něco jiného.
Rok po olympiádě jsem vyhrála mistrovství světa o opravdu velký rozdíl, půl
minuty na deset kilometrů. Tento závod byl z mé strany, dovolím si říci,
naprosto dokonalý. Ráda vzpomínám také na svůj úplně první triumf ve Světovém
poháru v rakouském Ramsau před zraky dvou autobusů fanoušků ze Šumavy, kde také
teklo mnoho slz. Olympiáda je ale jen jedna.

 

Na který závod naopak
vzpomínáte nerada? 

Mám takové motto: „Člověk musí spoustu závodů prohrát, aby vyhrál ten
největší.“ Spoustu závodů jsem dojela jako poražená, kdy jsem se na trati
vyloženě trápila. Buď jsem nebyla dobře připravená, byla jsem nemocná, anebo to
zkrátka jen ten den nešlo. Například olympijský závod v Atlantě na horském
kole. Ten bolel hodně.

 

Když říkáte, že to
ten den prostě nejede, jak takový stav na trati překonáte? 

Pokud se to stane v jednom či dvou závodech sezóny, tak to není žádná
tragédie a člověk jde dál. Víte, že za pár dnů bude další závod, kde si spravíte
chuť. Samozřejmě pokud se ale jedná o důležitý závod, třeba ten olympijský, na
který dřete velice dlouho, a pak se na trati trápíte, to je opravdu nepříjemné.
Zažila jsem to na olympiádě v Salt Lake City, kdy se nám nepodařilo dobře
namazat na sprint. Tenkrát jsem zaručeně prohrála medaili, nejspíš tu zlatou.
Další velké závody byly v nedohlednu a já jsem měla hodně co dělat, abych
neztratila motivaci a chuť do dalších tréninků.

 

Chtěla jste v ten
moment s lyžováním seknout? 

Ne, takový moment jsem ve své kariéře nezažila. Když jsem byla v juniorském
věku, měla jsem problémy se zády a lékaři mi dokonce hrozili ukončením
sportovní kariéry. Dobře si tedy pamatuji, jaké to bylo, když jsem nemohla
nějaký čas trénovat. S lyžováním jsem skončila v momentě, kdy jsem s ním skončit
chtěla. Kdy jsem věděla, že lepší být nemůžu.

 

Zmínila jste horská
kola, vaši druhou vášeň. Co vás k nim přivedlo? 

Součástí lyžařského tréninku byla i horská kola, která v devadesátých
letech zažívala ohromný boom. Zlákalo mě to a zkusila jsem odjet pár závodů. Okamžitě
jsem začala vyhrávat. Horská kola byla tenkrát na obrovské vlně, byla
podporovaná jak médii, tak i sponzory.

 

Nenapadlo vás tedy
přesedlat „do sedla“? 

Přiznám se, že byl okamžik, kdy jsem zvažovala, zda není lepší být pátá
cyklistka na světě než pátá či osmá světová lyžařka. Chvíli se to i zdálo být lepší.
Běžkování jsem ale měla vždy raději a horská cyklistika pro mě byla až na druhém
místě. Nějakou dobu se mi dařilo oba sporty poměrně úspěšně kombinovat. Později
jsem se ale poslušně vrátila ke svému sportu číslo jedna.

 

Co byste řekla, že je
na klasickém lyžování to nejtěžší? 

Nejtěžší a současně nejhezčí je na tomto sportu fakt, že je velmi
spravedlivý. Nestane se, že by někdo vyhrál náhodou. Zvítězil ten, kdo přípravě
obětoval nejvíce, kdo byl ten den nejlepší.  Může se samozřejmě stát, že některý tým lépe
připraví lyže, ale i tak platí, že kdo má natrénováno, vyhrává.

 

Jaká je u nás dnes
běžkařská obec? A co mladé talenty?

Běžecké lyžování u nás vždy bylo, je a bude masový sport. Co se ale týká špičkových
závodníků, tam trochu pokulháváme. Kam sama dohlédnu, svoji nástupkyni bohužel
nevidím. Jak jsem říkala, lyžování je o velké dřině a ne každý na to má
předpoklady.

 

Přijde mi to trochu
škoda, ne-li ostuda, že nemáme v záloze další špičkovou lyžařku alespoň se
blížící vaší velikosti? 

Víte, lidé nemohou očekávat, že se každou generaci narodí další Neumannová
či Bauer. Nenazvala bych ostudou fakt, že nemáme medailisty. Připouštím ale, že
je trochu pod úroveň historie a tradice našeho klasického lyžování, že
nedisponujeme závodnicí, která by se pravidelně umísťovala do patnáctého místa Světového
poháru.

 

Řekla byste, že máme
u nás dobré tréninkové podmínky v porovnání s ostatními lyžařskými velmocemi? 

Klimatické podmínky u nás nejsou úplně ideální, přece jen nejsme
skandinávská země. Já jsem ale měla štěstí, protože jsem poměrně brzy získala
prvního sponzora a díky němu jsem mohla trénovat, jak a kde jsem chtěla. To mi
hodně pomohlo. V čem jsem měla ale velkou nevýhodu, byl fakt, že jsem byla vždy
sama. Norské či ruské týmy měly nejen skvělé vybavení, zázemí, servismany a
podobně, ale hlavně jich bylo více závodnic, měly skvělou partu a na trati si
pomáhaly. Já jsem byla vždy sama a to víte, na špici vítr fouká nejvíce.

 

Mrzelo vás to někdy? 

Zvykla jsem si být individualista a ostatní jsem neřešila.

 

Jak vypadal váš
realizační tým? 

Spoustu let jsme prožili jen společně s mým trenérem Standou Frühaufem.
V jeden okamžik jsme ovšem pochopili, že to tak už dál nepůjde. Postupně jsem
si okolo sebe vybudovala tým osmi lidí. Na větší závody jsme pak jezdili už ve
čtyřech lidech. Tedy s trenérem, servismanem, manažerem či fyzioterapeutem.

 

Mluvila jste do přípravy
lyží, nebo jste důvěřovala svému servismanovi? 

Musela jsem mu věřit, protože pro mě odváděl obrovskou práci a to pro něj znamenalo
hodiny v lyžárně a velkou zodpovědnost. Například na olympiádu v Turíně jsme
vezli padesát šest párů lyží. Musela jsem se starat o sebe a svou přípravu, a
neměla jsem tedy čas se starat o nic dalšího. Může se samozřejmě stát, že se servismanovi
v náročných podmínkách nepodaří namazat správně. Nikdy jsem mu ale nic
nevyčítala.

 

Sníh je jistě nevyzpytatelný. Jaký je pro běžkaře rozdíl mezi
technickým a přírodním sněhem? 

V zásadě není moc velký. Technický sníh je
nutností dnešní doby a přiznám se, že jsem na něm lyžovala raději, protože takový
sníh má trvanlivější vlastnosti. Přírodní sníh rychleji taje, měkne, rychleji
se mění jeho struktura. Je těžší na něj lyže dobře připravit.

 

Komentujete lyžování
pro Českou televizi. Nemáte někdy při komentování chuť se k
lyžování vrátit? 

Komentování je pro mě spíše koníček a zábava. Díky němu se opět dostanu do
blízkosti sportu, který jsem tolik milovala. Ale nemůžu říci, že by mě to
lákalo, i když jisté emoce to samozřejmě ve mně vyvolává.

 

Mnoho sportovců se po
ukončení kariéry ke svému sportu vrací. Co si o tom myslíte? 

Velice jim rozumím. Když je člověk úspěšný, je středem sportovního světa a
to je spojeno se spoustou emocí. Navíc najít něco, co by tohle nahradilo, je
velice těžké. Sportovní návraty jsou obvykle spojené s pocitem prázdnosti
sportovce. Pocity uznání a slávy se těžko opouštějí. U mě návrat ale nehrozí.

 

Co byste doporučila
sportovcům, kteří kariéru končí? Kam by měly směřovat jejich kroky? 

Já jsem měla štěstí v tom, že po ukončení kariéry jsem ihned nastoupila do
manažerské oblasti. Měla jsem okolo sebe lidi, kteří mě v tom podpořili. Ne
každý má ale to štěstí a ne každý se například může věnovat tréninkové
činnosti. Ve spolupráci s Českým olympijským
výborem připravujeme projekt Dvojí
kariéra, který je určen právě sportovcům končícím kariéru.

Když se patnáct let pohybujete ve sportu, reálně vám poté chybí patnáct let
pracovní praxe. Snažíme se tedy podat pomocnou ruku vrcholovým sportovcům při
realizaci i v běžném životě.

 

Máte v naší sportovní
kultuře výsadní postavení. Jaký přínos myslíte, že pro sportovní společnost
máte? Připadáte si například jako inspirace pro ženy? 

Prožíváme úplně stejný život jako každý jiný, jen jsme trochu více vidět.
Možná si malinko připadám jako inspirace v tom, že i jako máma jsem dokázala
dále sportovat na vysoké úrovni. Je ale pravda, že jsem měla okolo sebe lidi,
kteří mi to umožňovali.

 

Jak se
sport podepsal na vašem přístupu k životu? 

Sport mě naučil tvrdé dřině, nevzdávat se a překonávat překážky. Každý
úspěšný sportovec má tyto věci zakódované a nechce prohrávat ani mimo sportovní
hřiště.

 

Řekla byste, že jste
si splnila svůj sportovní sen? 

Určitě. Vyhrála jsem olympijské hry. A navíc jako máma. To bylo
nejkrásnější období mé kariéry. Mateřství mě určitě změnilo, udělalo mě
mentálně daleko silnější.

 

Půjde vaše dcera ve
vašich šlépějích?

Svou dceru samozřejmě ke sportu vedu, zatím se ale snažím, aby se všeobecně
sportovně rozvíjela, a dál se uvidí. Předpoklady na to má. Nechci ovšem, aby
byla jedno z těch dětí, které skvěle běžkují, ale neumějí udělat kotrmelec.
Proto je důležité zkusit více sportů a dítě všeobecně rozvíjet.

 

Jak se dnes udržujete
v kondici vy sama? 

Několikrát za týden se nějakému sportu snažím věnovat. V zimě lyžuju, v
létě jezdím na kole a běhám. A cítím se skvěle. 

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Hana Robinson

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Make-up a vlasy: Pavel
Filandr www.pavelfilandr.cz

Vytvořeno ve spolupráci
s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Korektura textu: Alžběta
Strnadová

Produkce: Michaela
Lejsková

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

Hrát sport na vrcholové úrovni s sebou přináší i
určité oběti. Jste daleko od rodiny, často cestujete, musíte dodržovat přísnou
životosprávu a pokaždé vám hrozí zranění. Své o tom ví profesionální fotbalista
Michal Kadlec, který dlouhodobě žil v Německu a nyní se přesunul do exotického
Turecka.

 

Fotbal máte
v rodině, neboť váš otec je bývalý reprezentant Miroslav Kadlec. Budete
jednou chtít, aby se tomu vaši případní synové také věnovali?

Bylo by to určitě krásné. Já si
myslím, že by to bylo zajímavé, když jsem to zažil z pozice syna a teď
bych to zažil z pozice otce. Já bych se tomu nebránil, ale myslím, že to
udělám, jak to udělal můj otec, že mě do ničeho netlačil. Řekl mi: „Jestli
budeš chtít dělat fotbal nebo prostě budeš chtít dělat jiný sport, my tě budeme
podporovat.“ Do ničeho by člověka nikdo neměl tlačit.

 

Kdy jste začal
poprvé běhat za míčem?

Jak jsem začal chodit, tak jsem
de facto kopal do míče, běhal za ním a kopal za barákem. Takže si myslím, že
s prvními krůčky tam ten balon již byl.

 

Neuvažoval jste
někdy o tom, že byste se věnoval jinému sportu?

Uvažoval. Myslím si, že
v mladém věku člověk neví, co chce dělat. Já jsem hrál tenis, k tomu
fotbal, pak jsem trénoval párkrát hokej. Takže mě bavily všechny druhy sportu.
Ale vždycky pro mě byla priorita ten fotbal, dá se říct. A pak v pozdějším
věku, v dospívání, kdy byli žáci a dorost, jsem chtěl jenom ten fotbal a
ty ostatní sporty vypustil.  

 

Od kolika let je
nejvhodnější se aktivně věnovat fotbalu?

To je těžký. Já si myslím, že
to je na každém zvlášť, je to individuální. Někdo začne brzo, někdo začne
pozdě. Nejdůležitější je ten okamžik přechodu z dorostu do mužů, kdy se
pak láme chleba, kdy se ukáže, jestli ten člověk na to má, nebo nemá.

 

Jak často
probíhají tréninky?

Trénuje se skoro každý den.
Jinak množství tréninků je podle hraných zápasů. Když se hraje jenom jeden
zápas, tak se trénuje každý den hodinku a půl, záleží na trenérovi. Někdy je
víc volna na regeneraci. Je tam těch faktorů více.

 

 Jak relaxujete
v období mezi zápasy a tréninky?

Po zápase se jdu dobře najíst,
spánek je také důležitý, nějaké ty rehabilitační a regenerační procesy jako
masáže, někdo si jde zaplavat. Já jsem takový šetřílek, že se vyhýbám i
sluníčku, neboť bere trošku energii. Každý jak uzná za vhodné. Mladší člověk se
regeneruje lépe, když přibývá věk, regenerace je o to důležitější, člověk je unavenější.

 

Jaký je
jídelníček fotbalistů?

Vyhýbám se smaženým věcem, fast
foodům. Snažím se jíst pravidelně, abych měl snídani, oběd, svačinu, večeři a
abych mezi nimi měl nějaký odpočinek, abych to mohl strávit. Samozřejmě žádná
těžká jídla před zápasem a podobně. Lehčí a dobře stravitelná jídla.

 

Jsou nějaké
váhové, výškové nebo jiné parametry pro fotbalistu?

Myslím, že
nejsou. Je spíš důležitý, co člověk s těmi výškovými a váhovými parametry
udělá. Když je někdo vysoký, asi nebude někde běhat po lajně, bude lepší na
výškových soubojích. Když je někdo menšího vzrůstu a je vrtkavý, asi nepůjde do
brány. Prostě aby se využily ty jeho silné stránky a aby se zapomnělo na ty
jeho slabší. Dobrý tým je takový, ve kterém je od každého něco. Gólman by měl
mít nějaký výškový parametry. Kdyby byl malý, asi by to nemělo cenu.

 

V kolika
letech jste zahájil svou profesionální fotbalovou kariéru? V jakém klubu?

V patnácti šestnácti letech, kdy jsem hrál
ještě za dorost, jsem podepsal profesionální smlouvu. Pořád ale není dané, že
budete hrát vrcholově fotbal. Já si myslím, že v tom mým ročníku byli
mnohem lepší fotbalisti, talenti, kteří také měli podepsanou smlouvu a dneska
nehrají nikde a ani tu profesionální kariéru nezačali. Tam je důležitý ten
přechod z dorostu do mužů.

 

Vystřídal jste
mnoho fotbalových klubů, od českých po německé ligy, nyní jste
v Istanbulu. Nepřemýšlel jste o přestupu do jiné ligy?

Člověk se ve fotbale může těžko dívat dopředu. Ono
to tak běží v životě, že nevíte, co bude zítra a co bude za půl roku.
Člověk se přizpůsobí. Já jsem poslední čas byl v Německu a teď přišla
nabídka z Turecka. Je to změna, nová mentalita, kultura, jiný fotbal, nové
prostředí. Je to taková výzva, která je teď přede mnou a já se na ni těším. Ve
fotbale se nijak neplánuje a ani se to moc nedá.

 

Jaký zastáváte
herní post v mužstvu?

Teď jsem aktuálně levý
obránce, i když trenér říkal, že stopera mohu hrát. V nároďáku je to spíše
stoper.

 

Jak se o takovém
herním postu rozhoduje?

Trenér rozhoduje.

 

Uvažoval jste
někdy o změně herní pozice?

Tak teď už ne. Dříve, když jsem byl mladší u
dorostu, jsem dával levou zálohu, a čím jsem byl starší, tím jsem se posouval víc
dozadu. Od osmnácti devatenácti, kdy jsem nastoupil do mužů do ligy, jsem se
pohyboval mezi stoperem a levým obráncem.

 

Nelitujete někdy
toho, že si jako levý obránce, oproti útočníkovi, vstřelíte méně do branky?

Možná jsou více vidět, když dávají góly. Ale útočník
bez obránce by nebyl nic a naopak to samé. Tam k tomu patří více lidí. Já
si myslím, že jsem v minulé kvalifikaci dokázal, že i obránce může být
střelcem branky a může být na očích. Pro mě není důležité, že nejsem na očích,
pro mě je důležité to mužstvo a úspěch mužstva.

 

Jaké se
domníváte, že jsou vaše největší přednosti na hřišti?

Mou předností je,
že kopu levou nohou, protože leváků moc není. Nejsem ale moc ten, který hovoří
sám o sobě.

 

 Co vás při zápase
dokáže naštvat a co naopak vyburcovat?

Člověka naštve,
když někdo udělá nějakou chybu, sporný gól nebo jakýkoliv gól, když člověk
dostane. Také prohra. Tam těch faktorů je víc, co člověka naštvou.

 

Jaká jsou
nejčastější zranění, která hráči na hřišti utrží?

Nejčastější zranění asi bývají svalového rázu, když
se člověk třeba špatně rozcvičí, pak si natáhne, natrhne nebo utrhne sval. Pak
samozřejmě zranění, která jsou také častá, jako kotníková zranění, natržené
vazy. Pak asi, jako u jiného sportu, jsou to kolena – to jsou nejhorší zranění
pro fotbalisty. A co se týče ostatních částí těla, když jde člověk do
hlavičkového souboje, může se srazit hlavami nebo dostat loktem do obličeje.

 

Sám jste měl
v říjnu 2012 natržený postranní vaz v levém koleni. Na jak dlouho vás
toto zranění vyřadilo ze hry?

Tohle zranění mě vyřadilo tak na tři měsíce ze hry.
Dá se říct, že tohle je takový ten čistý čas, kdy je člověk zraněný. A pak
potřebuje, jak se říká, ještě jednou tolik, kolik byl zraněný. Chce to další
tři měsíce, než se dostane do herní pohody.

 

Vloni jste byl
nejlepším střelcem kvalifikace EURO 2012,
coby obránce… Jaké to byly tehdy pocity?

Pocity to byly samozřejmě pěkné, protože obránci
nedávají tolik gólů jako útočníci. Tady se mi podařilo něco, na co jsem hrdý,
ale pro mě bylo důležitý, že jsme postoupili na EURO 2012. Bylo jedno, kdo ten gól dá, hlavně, že ho dá. Tohle byla
taková třešnička na dortu. Jsem za to rád. Ale pro mě je důležitější tým než
jednotlivé úspěchy.

 

Nyní žijete
v Turecku. Předtím jste velice dlouho žil v Kolíně nad Rýnem.
Plánoval jste či plánujete se v Německu usadit na trvalo?

Moje priorita je vrátit se do Česka, protože já jsem
Čech. Musela by přijít nějaká nabídka po kariéře, co se týče práce, abych šel
někam do zahraničí. Ale já budu po té kariéře rád, když budu doma. Jsem od
nějakých dvaceti nebo jedenadvaceti let pryč z domova. Byl bych rád
v blízkosti rodiny, abychom se mohli vidět častěji než jednou za půl roku.

 

Je o vás větší
mediální zájem v Německu, Turecku, nebo doma?

Je to dáno i
velikostí států, těch klubů. Největší zájem je asi v Turecku, to je
velkoklub. Pak na druhý místo řadím Leverkusen, kde ten zájem taky byl.

 

Dokážete si představit, jak dlouho se budete
fotbalu ještě věnovat?

Nedokážu. Jelikož
člověk ve fotbalu nikdy neví, co se stane. A nejdůležitější je zdraví, což teď
drží a za to jsem rád. Někdy přijde ten den, kdy si člověk řekne, že už na to
nemá, tak s tím skončí. Já si myslím, že já fotbal budu hrát pořád. I když
ne na vrcholové úrovni, tak aspoň v nějaké nižší soutěži. Když to člověk dělal
vlastně půlku života a živilo ho to, asi to úplně vypustit z hlavy
nedokáže, což je můj případ. Takže se tomu budu věnovat, co nejdéle to půjde.

 

 

Děkuji za
rozhovor.

 

 

Text: Darina Blatská

Foto: Pavel Lebeda a Ondřej Pýcha pro SPORT INVEST Group

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

Zúčastnil
se neuvěřitelných šesti olympijských her, na kterých oslňoval svou technikou a
vytrvalostí. Jeden
z nejlepších veslařů české historie má ve
své sbírce stříbro z OH v Barceloně a osm medailí z mistrovství světa. Na tu
zlatou však dosáhl až tou osmnáctikarátovou, kterou převzal jako
ocenění za své mezinárodní úspěchy a celoživotní přínos veslování, Cenou
Thomase Kellera. Stal se tak prvním Čechem, který tuto prestižní cenu obdržel.
Vysoký rodák z Jindřichova Hradce ukončil
svou dvacetiletou kariéru v roce 2009 po stříbrném mistrovství světa v Poznani. Sympatický veslař Václav
Chalupa ovšem sportu zanechal obrovský odkaz.

 

Kdo vás
přivedl k veslování?

K veslování mě přivedl táta, svého času špičkový veslař. Reprezentoval
naši zemi například na olympiádě v Tokiu. Já sám jsem ho ale závodně
veslovat nikdy neviděl, což je paradoxní. Odmalička mi ovšem o veslování
vyprávěl. Když mi bylo třináct let, rozhodl se spolu se svým kamarádem, že
obnoví tradici veslování v Jindřichově Hradci, odkud pocházíme. A tak vlastně
rozhodli i za mě. Nemůžu ale říct, že by mě táta nebo kdokoli jiný k veslování
nutil.

 

Brzy
jste přešel na skif. Hrál nějakou roli fakt, že je to individuální sport?

Z kolektivních sportů jsem zkoušel například basketbal, protože jsem
na něj byl výškově ideální, ale zároveň trochu nemotorný. Dva roky jsem se
věnoval silniční cyklistice. Tenkrát ale byl problém sehnat dobré vybavení,
takže to bylo komplikované. Veslování je ale jak individuální, tak i kolektivní
sport. Jsem vlk samotář. Je pravda, že od začátku jsem tíhl ke skifu, naopak
můj táta jezdil větší disciplíny. Imponoval mi fakt, že jsem na vodě sám.

 

Jaký je
nejvhodnější somatotyp skifaře?

Výška je důležitá, nejlépe do dvou metrů. Řekl bych, že náš současný
nejlepší veslař Ondřej Synek je jakýmsi prototypem ideálního skifaře. Já mám
například i přes svou výšku krátké tělo a dlouhé nohy, které mi občas ve skifu
překážely.

 

Jak vypadala vaše příprava?

Zimní příprava zahrnovala posilovnu, běhání, běžky a trénink na trenažérech,
které velice dobře simulovaly pohyb veslaře. To byla svého času velká novinka.
Dnes jsou tyto trenažéry poměrně obvyklou součástí větších fitness center. Když
byly peníze, vyjeli jsme trénovat na vodu do zahraničí, například do Itálie,
Chorvatska nebo Austrálie. Pokud byla zima mírná, veslovali jsme na Vltavě celý
rok.

 

Měl jste
srovnatelné podmínky se svými soupeři?

Myslím, že ano. Bylo to dáno jednak tím, že jsem byl sám a tím byly moje
náklady mnohem nižší než u větších disciplín, jako je osmiveslice. Byl jsem poměrně
úspěšný, takže se mi i dařilo oslovovat sponzory.

 

Na vysoké úrovni jste vesloval
velice dlouho, což se nutně muselo podepsat i na vašem zdraví. Máte dnes nějaké
zdravotní omezení?

Závodil jsem dvacet dva let. Většina lidí má veslování spojeno
s problémy se zády, což je pravda. Musím ale přiznat, že jsem nikdy větší
problémy nezažil. Žádné velké úrazy, ani žádné zdlouhavé infekce. Mám sice
vyoperované oba menisky, ale to bylo dáno spíše tím, že jsem rád běhal, a
protože jsem vysoký, nápor na kolena byl při běhu velký. Se zdravím jsem ve své
kariéře měl obrovské štěstí.

 

Zmínil jste Ondřeje Synka. Kdyby
došlo k souboji mezi ním a vámi, kdo myslíte, že by vyhrál?

Ondry jsem si všiml už jako juniora. Měl obrovskou výkonnost, danou od
přírody. Soupeřili jsme spolu několikrát. Vlastně jsem jen čekal, kdy mě začne
porážet. Na trenažérech se mu to dařilo, měl výbornou fyzičku, ale na vodě jsem
byl obvykle úspěšnější já. V závodech na vodě záleží především na technice.

 

Když se sejdou dva výborní skifaři,
je zaručené, že spolu budou úspěšní, nebo záleží i na jiných aspektech?

Určitě to takto nefunguje. Záleží na spoustě dalších věcí, například na společné
technice či citu pro vodu. Samozřejmě také na osobních sympatiích. Pokud se
tohle vše spojí, loď pojede dobře a veslaři ani nemusejí mít nejlepší fyzičku.
Chtěli jsme to s Ondrou zkusit, i naše okolí si to přálo, ale bohužel
k tomu nedošlo. Zkusil jsem to s jeho parťákem ze dvojskifu, který
byl také velice výborný veslař. Říkal jsem si, že to silou musíme pro sebe vybojovat,
ale podali jsme tenkrát jen průměrný výkon.

 

Mluvíte o citu pro vodu. K čemu byste ho přirovnal?

Přirovnal bych ho k citu za volantem. Když
za něj sednete, zařadíte jedničku, dáte plný plyn a pustíte spojku, auto začne
hrabat, zůstanete na místě a všichni okolo vám ujedou. Stejné je to s lodí.
Musíte najít okamžik, kdy má veslo ve vodě nejúčinnější tlak, který loď pohání
dopředu.

 

Dá se to naučit, nebo se s tím zkrátka musíte narodit?

Určitě se to dá naučit, ale nemyslím, že
je toho každý schopný. Samozřejmě jsou i tací, kteří mají cit pro vodu daný od
narození.

 

Co byste řekl, že bylo vaší nejsilnější stránkou?

Bude to znít zvláštně, ale špatné
počasí. To byla opravdu moje silná stránka. V dešti a větru jsem dokázal
podávat skvělé výkony. Nejhorší pro mě byl rychlý závod, neměl jsem totiž
nejlepší start, protože mi vždy chyběla okamžitá rychlost. Ovšem ve chvíli, kdy
jsem se rozjel, jsem byl k nezastavení. (smích)
Druhá část závodu tedy pro mě byla vždy úspěšnější.

 

Na který závod nejraději vzpomínáte?

Určitě na olympiádu v Barceloně. Velmi
jsem tenkrát toužil vyhrát a ve vítězství jsem věřil. Nakonec jsem sice skončil
druhý, ale atmosféra závodu byla skvělá a celkově jsem si z Barcelony odvezl
velký zážitek.

 

Mnohokrát jste skončil stříbrný. Když
se ohlédnete zpět, víte už, co jste mohl udělat pro získání zlata?

Hodně jsem o tom samozřejmě přemýšlel. Po bitvě je každý generál.
V mém případě to ale vždy byla hlava. Musel jsem si to vše srovnat. Na
úrovni, na které jsem byl, jsme měli všichni výbornou výkonnost. Ovšem
k vítězství potřebujete o ten malý kousek víc, tedy i trochu štěstí a
srovnanou hlavu.

 

Využil
jste někdy rad sportovního psychologa?

Po olympiádě v Sydney jsem několikrát sportovní psycholožku navštívil.
Věnovala se také numerologii a moc mi pomohla.

 

Vašim
největším rivalem byl Němec Thomas Lange. Jaké jste měli vztahy?

Thomas byl zpočátku dost odměřený. Když jsem mu ale začal na vodě šlapat na
paty, začal mě respektovat a nakonec se z nás stali přátelé, i když ne
nijak velcí. Jezdil jsem dokonce do Německa na závody, které organizoval.
Naposled jsme se viděli nedávno na závodech, kde startoval ve dvojskifu se svým
synem.

 

Za svou
kariéru jste vystřídal několik trenérů. Podle čeho jste je vybíral?

Všichni moji zásadní trenéři byli vynikajícími veslaři a také mými vzory. Od
třinácti let mě trénoval táta. Když jsem v devatenácti letech odešel
z Hradce do pražské Dukly, trénoval mě Filip Koudela a poté Zdeněk Pecka,
se kterým jsem spolupracoval nejdéle a dosáhl mnoho úspěchů.

 

Uvažoval
jste někdy o angažování trenéra ze zahraniční?

Neuvažoval, nebylo to potřeba.

 

Vy sám se
trénování nechcete věnovat?

Když jsem končil kariéru, tak mě z Dukly i Veslařského svazu
k trénování přemlouvali. Domnívám se, že dobrý trenér nemusí být zákonitě
dobrým veslařem. Trenér musí mít talent s lidmi pracovat, umět jim své
zkušenosti předat a hlavně být na ně tvrdý. Nemyslím si, že tohle je má silná
stránka.

 

Jak
často si dnes zaveslujete?

Přátelé mě přemluvili, abychom jezdili na osmě. Scházíme se třikrát týdně
v loděnici v Praze, kde pracuji jako servisman. Jezdíme i Primátorky,
ale závodění mě už moc nebaví.

 

Jakým
vývojem prošla od dob vašich začátků pravidla veslování?

V osmdesátých letech přišli s poměrně revolučním nápadem, a to,
že místo těla veslaře se v lodi budou pohybovat jeho nohy. Tedy, že
sedátko, které bylo po kolejnici posuvné, bude stabilní a po kolejnici budou
běhat jen nohy. Mně se tento nápad velice zamlouval, protože se tak loď stala
mnohem stabilnější. Bohužel se to neujalo, bylo to nákladné na výrobu a nebylo by
to dostupné všem závodníkům. Jinak nás žádné velké změny nepostihly.

 

A
ohledně materiálů lodí a vesel?

Materiály se samozřejmě změnily podstatně. Byl jsem jeden
z posledních, kteří závodili na dřevěné lodi. Dnes je většina lodí
vyrobena z karbonu a kevlaru a lodě jsou velmi lehké. Na tvaru lodí se
mnoho nezměnilo. Co se ale výrazně měnilo, byla vesla. Před olympiádou
v Soulu v roce 1988 přišla americká firma na trh s karbonovými
vesly. Během několika měsíců celý veslařský svět vyměnil dřevěná vesla za
karbonová. O čtyři roky později stejná firma revolučně změnila tvar lopatky
vesla. Dříve se používal symetrický tvar ve tvaru tulipánu. Oni přišli
s asymetrickým tvarem, kterému jsem začal říkat „sekyra“. Lodě se tím
zrychlily, práce s veslem je totiž díky tomuto tvaru jednodušší. To
například vedlo k tomu, že se zavedlo pravidlo, které zamezuje dětem do
dvanácti let taková vesla používat. Důvodem je, aby se naučily s veslem správně
zabírat.

 

Kromě
pravidelného veslování, jak jinak si ještě udržujete kondičku?

Vždy mě lákala spousta dalších sportů, na které jsem neměl během své
kariéry čas. Například windsurfing, i když to už je dnes spíše nostalgie,
protože tento sport je na ústupu. Také jsem propadl stand up paddle boardingu,
který můžete dělat za každého počasí. Se starším synem chodím boxovat.

 

Co vám
z vaší závodní kariéry nejvíce chybí?

Pohyb, trénink, dřina a pravidelnost. I únava z tréninku mi dnes
chybí. Občas si to připomínám. Tréma před závodem a adrenalin mi také chybí,
ale zdaleka ne tolik. Toho jsem si užil dostatek.

 

Kam vedly
vaše kroky po ukončení kariéry?

Po ukončení kariéry v roce 2009 jsem se rozhodl převzít dílnu na
servis lodí, která v Praze funguje od sedmdesátých let. Je to opravdu
krásná práce, která mě vždy lákala a dokonce myslím, že jsem v ní dobrý.
Bohužel je to ale poměrně těžké živobytí.

 

Procestoval
jste mnoho zemí. Netoužil jste někdy se v zahraničí usadit?

Vůbec ne. Mám to u nás příliš rád.

 

Působíte také jako televizní
spolukomentátor soutěží ve veslování. Je to pro vás práce, nebo odpočinek?

Když komentuji třikrát do roka jeden
závod, tak než se rozpovídám, už je konec. (smích)
Potřebuji delší chvíli, abych se do toho dostal. Velice jsem si tak užil olympiádu
v Londýně, protože jsme komentovali všechny veslařské závody a navíc jsme byli
na místě dění. Byla to pro mě ale docela dřina.

 

V roce 2012 jste obdržel
od Mezinárodní
veslařské federace prestižní
Cenu Thomase Kellera za celoživotní přínos veslování. Co to pro vás znamená?

Mou první stříbrnou medaili z mistrovství
světa mi na krk věšel právě Thomas Keller. Byla to pro mě opravdu velká čest a
velký zážitek tuto cenu získat.

 

V Senátu
PČR jste se chtěl zasadit o podporu sportu. Nakonec jste odstoupil. Co vás k
tomu vedlo?

Když jsem dostal nabídku od jedné nejmenované strany, nejdříve
jsem odmítl. Všichni kolem mě jen nadávali na to, jak se věci mají, ale nikdo
s tím nic udělat nechtěl. Tak jsem nabídku ještě jednou zvážil a rozhodl
se jim ukázat, že pro věci, jako je sport, je potřeba něco udělat. Nakonec
z toho sešlo a jsem rád. Není to nic, o čem bych do budoucna přemýšlel.

 

O čem tedy do budoucna přemýšlíte?

O politice opravdu ne. Už bych na takovou nabídku patrně nekývl. Pomalu se
přesouvám z Prahy do Račic, kde bydlíme a kde je umělý veslařský kanál, na
kterém jsem jako veslař najezdil tisíce kilometrů. Budu mít na starosti jeho
technické zabezpečení a celý provoz. Odpadne mi tak každodenní dojíždění do
Prahy. Budu se také věnovat všem těm sportům, na které jsem neměl tolik času a
samozřejmě rodině.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text: Hana Robinson

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Oblečení a obuv: Pánská móda BANDI www.bandi.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of  www.ibestof.cz