Archiv rubriky: Sport

Právem ho nazývají „králem koňáků“ a stejně se jmenuje i kniha, která byla o jeho životě napsána. Jeden z nejobtížnějších dostihů Evropy, Velkou pardubickou, vyhrál v sedle koně celkem 8x, zatím naposledy v roce 2011 ve věku 59 let! Mnohokrát byl vážně zraněn, vždycky se do sedla zase vrátil. Jako jezdec zvítězil ve více než dvou stech padesáti dostizích u nás i v zemích Evropy, velké úspěchy slaví též jako trenér. Je známý svým nezměrným optimismem, pracovitostí, houževnatostí a především láskou ke koním. Josef Váňa se stal legendou českého dostihového sportu. V roce 2009 obdržel od prezidenta republiky medaili Za zásluhy, v témže roce se umístil na 3. místě v anketě Sportovec roku. Spolu se svým manažerem Mgr. Martinem Zoubkem založili Dostihový spolek Josefa Váni, který v letošním červenci v Karlových Varech a v říjnu ve Velké Chuchli uspořádá prestižní vysoce dotované a mediálně sledované dostihy pod názvem Pohár Josefa Váni.

Pane Váňo, máte nějakou přezdívku?

Jako malý kluk jsem ve své rodné vesnici Slopné hrával s kamarády pravidelně fotbal a přitom jsem si vyzpěvoval písničku „Jovana, Jovana, pojedem za Jana“. Kluci mi začali říkat Jovan. To, že se tak dnes jmenuje i má dostihová stáj, s tím ale nesouvisí – je to zkratka mého jména, Josef Váňa.

Jaké byly vaše první jezdecké pokusy?

Jezdíval jsem na všem možném, jen ne na koni, těch jezdeckých v naší vesnici mnoho nebylo. Vozil jsem se na hřbetě kozy, prasete, krávy… Nejblíže jsem měl ke koze, tu jsme měli doma, v JZD měli výběhy s prasátky, tam jsem přelézal přes plot. No, a protože tenkrát nebyly žádné ohradníky, pásl jsem krávy, a tak jsem to zkoušel i s nimi.

Než jste se stal žokejem, prošel jste několik jiných zaměstnání…

Táta si přál, abych se stal instalatérem. Od dětství jsem s ním chodíval po sousedech a musel mu pomáhat. Ale díky svému vztahu ke zvířatům jsem si „vydupal“ učební obor chovatel koní v Kladrubech, jenže měsíc před koncem mě ze školy vyhodili – kvůli rvačce, do níž jsem se dostal. Tam jsem měl poprvé možnost pořádně si zajezdit na koni, měli jsme k dispozici několik školních. Bez vyučení jsem začal pracovat ve hříbárně a tehdy jsem si na hřbetě koně poprvé vychutnal pocit vítězství – když jsem vyhrál Hubertovu jízdu, která byla odměnou pro zaměstnance.

Od začátku tedy u koní?

Byl to ještě hodně velký oblouk, než jsem se stal žokejem. Musel jsem na vojnu, pokusil jsem se zkrátit si ji přihlášením do Ostravských dolů, odtud jsem šel stavět vysílač na Praděd. Vypadalo to, že budu zedníkem, ale poté, když jsem se oženil a má první paní pracovala na horách v kuchyni, měl jsem se stát číšníkem. Jenže kamarádi potřebovali pomoc na vleku, takže jsem u nich začal dělat strojníka. Postupem času jsem se naučil docela slušně lyžovat, stal jsem se členem Horské služby. Dálkově jsem vystudoval průmyslovku a vedl lyžařské středisko v Jeseníkách. Na horách jsem zůstal dvacet let.

To byl základ vaší fyzické kondice, kterou vám soupeři dodnes závidějí?

Řekl bych, že ano. Od mládí jsem se věnoval různým sportům, hrál jsem fotbal, tenis, věnoval jsem se judu i karate. Ale sílu jsem získal hlavně na horách. Běhal jsem na lyžích vytrvalostní závody: Jizerskou padesátku, Jizerskou sedmdesátku, byl jsem v závodním družstvu Horské služby, ale hlavně jsem se dvě desítky let pohyboval v nadmořské výšce nad 1 km a to mi fyzičku opravdu vylepšilo.

Který závod považujete za vstup do své žokejské kariéry?

Bylo to vlastně takové štěstí, skoro osud. Když jsem v rámci fyzické přípravy vyjel na cyklistický trénink, potkal jsem jezdce na koních. Vzpomněl jsem si na svou dávnou lásku a byl jsem ztracen. Moc rád jsem přijal pozvání do nedalekého jezdeckého oddílu ve Světlé Hoře a začal jsem uvažovat o tom, že bych jako amatér jezdil dostihové koně. V té době jsem vážil 80 kg a do ideální žokejské postavy jsem měl daleko. Ale začal jsem poctivě hubnout, zanedlouho jsem na „opravdických“ dostizích zvítězil s koněm Kalina a rozhodl se, že budu žokejem. Bylo mi 27 let.

A vaše první setkání s Velkou pardubickou?

Ve Světlé Hoře jsme měli divokého, nezkrotného polokrevníka Paramona. Bylo to velmi těžce zvládnutelné zvíře, nedalo se na něm jezdit. A mně se podařilo ho zkrotit. Trvalo to sice tři roky, ale nakonec se to povedlo. Našli jsme k sobě cestu, uznal mě za svého pána. V roce 1985 jsme spolu poprvé stáli na startu Velké pardubické. Přes pád na Hadím příkopu jsme do cíle dojeli druzí, a to byl obrovský úspěch. Věnoval jsem se v životě mnoha sportům, ale jakmile jsem začal s koňmi, na nic jiného už jsem neměl čas.

V té době jste stále ještě pracoval na horách?

Ano, až do revoluce v roce 1989. Vztahy mezi lidmi na horách se ale začaly měnit, přestalo se mi tam líbit. Měl už jsem tenkrát za sebou mnoho dostihů po republice, byl jsem amatérský a pak i profesionální šampión, rozhodl jsem se odejít pracovat jako profesionální jezdec do Německa. Skončil jsem ve stáji Evropa v Baden-Badenu. Byl jsem tam tři roky a byla to pro mě krásná životní zkušenost. Po návratu jsem zakotvil na Karlovarsku a tady už jsem vlastně na jednom místě dvacet let.

foto: Robert Vano

Od kdy se s koněm začíná pracovat? A jak se pozná, že bude jednou dobrý?

Se zdatnými koni se v dostihovém sportu začíná pracovat, když jim jsou necelé dva roky, jsou to tzv. ročkové. Každý má své metody, ale většinou se nejprve učí chodit na „kolotoči“, my jsme ho ve Světlé Hoře neměli, začínali jsme na lonži. Kůň si postupně zvyká, běhá kolem vás, vše se mu musí zautomatizovat. Postupně se mu dá sedlo, pak si na něj sedá jezdec… Koně se vyvíjejí postupně a jsou mezi nimi velké rozdíly. Je na trenérovi, aby to rozpoznal a koně zbytečně nezatěžoval. Je takovým paradoxem, že hříbata se rodí všechna jako hodná a bezproblémová, a že se z některých stanou „potvory“, které kopou a koušou, to je způsobeno lidmi.

Trénují se klisny nějak jinak?

Je to v podstatě stejné. Jednu dobu se o mně říkalo, že „kobyly neumím“. Teď už se to neříká. Měl jsem totiž možnost trénovat naši nejlepší poválečnou kobylu Ready for Life, která v roce 2005 vyhrála České derby, i Sixteen, dvojnásobnou vítězku Velké pardubické.

Může trenér koně ovlivnit?

Může a hodně, ale s koněm, který nic neumí, neudělá zázrak ani sebelepší trenér, tak to prostě je. Naopak trenér může i velmi perspektivního koně „zničit“, když mu nedopřeje trénink a odpočinek ve správných dávkách. Aby koně zůstali v psychické pohodě, musejí i odpočívat. Přetrénovaní koně málokdy docílí dobrých výkonů. Někdy na tom mají svůj podíl i majitelé, kteří tlačí trenéry k tomu, aby koně podávali co nejrychleji vrcholné výkony. Jenže všechno má svůj čas. Jsem moc rád, že mám kolem sebe lidi, kteří mi důvěřují a do tréninků mi nezasahují.

Kolik hodin denně jste u koní?

Většinou tak kolem sedmi hodin, čtyři dopoledne, tři odpoledne. Jenže navíc mám na starosti ještě spoustu dalších věcí, jako manažer řeším problémy, které se vždycky najdou – aby bylo dost krmení, dost peněz, mnohdy je to náročnější než práce u koní.

Býváte v práci někdy protivný?

Taky se to stává. Když lidi, kteří pro mě pracují, nedělají svou práci tak, jak si to představuju… Ale já si umím rychle udělat pořádek. (smích) Říkají o mně, že jsem cholerik, ale já se rychle vybouřím a je klid. Nebývám naštvaný celý den. Díky zkušenostem velmi rychle poznám, který člověk ke koním patří a který ne. Tomu doporučím, ať si jde hledat jinou zábavu. Své spolupracovníky si dobře vybírám. Je důležité, když ve stáji táhnou všichni za jeden provaz.

Je pro vás některá činnost u koní neoblíbená?

Na žádnou takovou si nevzpomínám. Co se koní týče, baví mě všechno. Po těch letech se pouštím i do řešení některých veterinárních problémů, nevadí mi nic. Když za mnou někdo přijde a řekne, že něco nejde, sednu na koně a ukážu mu, že to jde. Ale zase si člověk nesmí myslet, že je dokonalý, protože v tu ránu ho kůň shodí na zem.

O vašem životě byla napsána kniha, vznikl o vás i film. Prozradil jste na sebe všechno, nebo jste si ještě něco schoval?

Nikdy jsem si nic neschovával a vždycky, když mě někdo požádá o radu, rád mu ji dám. Jak se říká: „Dělej dobro a štěstí tě dohoní…“

Které vaše vlastnosti vám pomohly dostat se až na samý vrchol dostihového sportu?

Určitý cit pro koně jsem získal věkem a zkušeností, ale hlavní je asi vůle, tah na branku, vytrvalost, řekl bych až zarputilost. Když se do něčeho dám, chci pro to vždycky udělat maximum a nepovolím, nevzdávám to, dokud nejsem spokojený. A tak to dělám se vším.

Jako jezdec jste osmkrát vyhrál Velkou pardubickou v sedle postupně tří koní. Mohl byste je nějak porovnat?

Každý byl úplně jiný. Se Železníkem jsme vyhráli čtyřikrát, a kdyby neměl smůlu, mohli jsme mít na svém kontě těch vítězství daleko víc. Byl to neuvěřitelný kůň, od malička paličatý, byla s ním zpočátku velká práce. Silná osobnost a velký bojovník, nejslavnější český dostihový kůň. Vronsky, to byla „mašina“. Když byl v pořádku, vyhrával. Měl to od Boha – dělník, bezproblémový, lehce jezditelný. Vyhráli jsme spolu v roce 1997. S Tiumenem jsme vyhráli třikrát. Rozpoznal vždycky přesně, co chci, ani jsem ho nemusel korigovat, ten kůň mi četl myšlenky. Od mládí nebyl špatný, ale dozrál později, poprvé zvítězil až v devíti letech.

Nejen že jste získal mnohá vítězství, přišel jste i k mnoha vážným úrazům, váš doktor to s vámi asi nemá lehké…

Vždycky říkám, že je jen málo kostí, které jsem neměl zlomené. Z nemocnic utíkám, jak to jde, však se ještě naspinkám v životě dost… Můj ortoped dr. Toman si už zvykl, že jsem schopen regenerovat daleko rychleji než ostatní. Nejsem ufňukaný, ledacos vydržím. A věřím i alternativní medicíně, využívám energie léčitelů, pomáhá mi to urychlovat hojení. Když jsem měl roztříštěnou patní kost, která vyžaduje tak rok léčení, běhal jsem už za osm týdnů.

Jeden z vašich úrazů byl téměř fatální. Co se vám tenkrát stalo?

Na závodech v Baden-Badenu v roce 1994 na mě spadl kůň, 500 kg živé váhy. Rozdrtil mi hrudník, měl jsem i mnoho dalších zranění. Byl jsem v klinické smrti, ale naštěstí tam byla první pomoc na velmi vysoké úrovni. Pomocí elektrických šoků mi znovu nahodili srdce. Proti všem předpokladům jsem se nejen uzdravil, ale za dva měsíce jsem znovu vylezl na koně.

Byl jste pak opatrnější, změnila vás ta zkušenost?

Ne. V našem sportu když začnete být opatrnější, tak koně přestanou utíkat a vyhrávat. To je pak lepší toho nechat. Před zvířetem nesmíte dát najevo žádné obavy, žádnou nejistotu. Kůň je inteligentní, hned by to poznal. Je to o štěstí a o víře, že už se to podruhé nestane. U nás je normální, že každý čeká na tu svou ránu.

Dá se jet dostih bez taktizování, bez přemýšlení, prostě jet, jak to jde?

Asi se to dá, nevím, jak ostatní, ale já to nedělám. Vždycky taktiku dopředu promýšlím, většinu soupeřů dobře znám a dokážu je odhadnout. Jsem schopen najít si „svou“ skulinku, kudy proběhnout. Někteří se mě snaží napodobit, ale ono to nejde být se dvěma koni na jednom místě.

foto: Robert Vano

Na Velké pardubické jste už několikrát startoval spolu se svým synem. Jaké to je? Stihnete ho při závodě po očku sledovat?

Poprvé jsme vedle sebe jeli, když mu bylo šestnáct. Strach o něj nemám, ale většinou ho sleduju, je důležité, jakého má koně. Vzpomínám, že jednou, když jsme jeli s Tiumenem vzadu, skákali jsme Irskou lavici a on tam byl také. Vykřikl jsem: „Vole, co tu děláš, tys měl být dávno vpředu…“(smích) Ještě horší je sledovat závody jako trenér z tribuny, to jsou muka daleko větší. Člověk vidí všechny chyby jako na dlani. Trpěl jsem, a těch rad, co jsem křičel do prostoru…

Koně zkrátka k vašemu životu patří…

To je pravda. Už od mládí. Když mi bylo okolo patnácti, znal jsem zpaměti původ každého dostihového koně v republice. Byl to můj koníček. Člověk si myslí, že o koních ví vše, ale vždycky ho něco překvapí. To je na našem povolání krásné, nikdy si nemohu být jistý a celý život si to užívám. Dělám to, co mě baví, co mě naplňuje, akorát se tomu říká, že chodím do práce… Starám se o koně, ale pokud bych neměl stáj Jovan, svůj podnik, určitě bych se o koně stejně rád staral a trénoval je jako něčí zaměstnanec.

Děkuji za rozhovor.

Text: Eva Procházková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz 

Vytvořeno ve spolupráci s Národním divadlem www.narodni-divadlo.cz

Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Když musel Martin Urban v 19 letech skončit s aktivním sportem, rozhodně na hokej nerezignoval. Naopak to pro něj bylo novým stimulem pro hledání cest, jak se v této oblasti realizovat. A našel je. Jako trenér fungoval u nás i Kanadě a několik let pak působil jako generální ředitel Sparty Praha. Ve své současné pozici se snaží český hokej nejen propagovat, ale například i motivovat mladé sportovce v regionech, nebo upozorňovat na úzkou souvislost sportu a vzdělání. Další rovinou jeho činnosti je práce pro Nadační fond Ivana Hlinky, který ve své široké škále působení například podporuje zraněné sportovce, nebo pomáhá financovat pohřby, pokud na to rodina nestačí, aby někdejší úspěšní sportovci mohli odejít tak, jak si zaslouží.

Co je hlavní prací generálního sekretáře hokejového svazu?

Sloužit hokejovému hnutí. (smích)

V jakém smyslu?

Český svaz ledního hokeje je řízen určitými orgány. Tím prvním je konference, která se schází jednou za dva roky, je to asi šedesát lidí, kteří volí výkonný výbor, ten má čtyřleté funkční období a je v něm jedenáct lidí, to jsou volené funkce. A výkonný výbor jmenuje generálního sekretáře, který je šéfem sekretariátu. Takže všichni, kdo se pohybují kolem svazu ledního hokeje a pracují na tom, co je předmětem činnosti svazu českého hokeje, jsou moji podřízení.

Jaké úkoly nejčastěji řešíte?

Úkoly jsou vlastně shrnuty do několika oblastí. Tou první je organizovat soutěže v České republice na všech věkových a výkonnostních úrovních a to buďto přímo, tady z centra, z Prahy, nebo prostřednictvím krajských svazů ledního hokeje, potažmo někde i okresních svazů. Dalšími úkoly je vzdělávání trenérů, školení rozhodčích a potom zajišťování státní reprezentace na všech úrovních. Musí se to nejen organizovat, ale také na to sehnat peníze.

Jak jste se k této práci dostal?

To byla dlouhá cesta. (smích) Já jsem toho prošel víc, taky jsem hrál hokej.

Jak dlouho?

Od pěti let, ale v devatenácti jsem musel skončit vzhledem k těžkému astmatu. Výhodou bylo, že jsem mohl studovat, tudíž jsem absolvoval fakultu tělesné výchovy a sportu – obor Trenérství v hokeji. Na tu školu bylo docela těžké se dostat, takže jsem měl celkem štěstí. Poté jsem začal trénovat. Děti nebo dospělé nižší úrovně. No a okolo roku 1986 jsem pak dostal šanci pracovat v Českém svazu ledního hokeje.

Co pro vás znamenalo trénování?

V té trenérské části bylo zajímavé trénovat národní juniorská mužstva. Pak jsem měl možnost jít na jeden rok do Kanady, do Western Hockey League, nejvyšší juniorské soutěže. Poté jsem trénoval chvíli pro NHL, pro Hradec Králové první ligu, pak jsem jeden rok pracoval jako sportovní manažer. Byla by toho spousta…

Co následovalo?

Pak jsem byl třeba generálním ředitelem Sparty Prahy. Jak se říká, Sparta se neodmítá. (smích) Právě proto jsem se přestěhoval do Prahy a už jsem v Praze zůstal. No a od roku 2003 jsem na této pozici.

Nechybí vám led, když nyní jste spíše v kanceláři?

Já s tím nemám problém. Když hraje reprezentační družstvo, což je moje nejbližší práce, tak pomáhám dělat program s cizími zeměmi. A nejedná se jen o mistrovství světa, to je jen taková práce navíc. Je spousta akcí, na kterých se podílím, a při těchto akcím jsem samozřejmě u ledu. U ledu v tom smyslu, že mám možnost zajít do kabiny a komunikovat jak s hráči, tak s trenéry. Určitě mě někdy svrbí ruce, že bych si rád vzal hokejku a alespoň si zastřílel na bránu, ale není čas…

Jak tedy vypadá váš pracovní den?

V současné době to bylo trochu zvláštní, protože jsme organizovali mistrovství světa, i když já jsem v tomhle smyslu spíš takový dozorce, který sleduje, jestli všechno probíhá tak, jak probíhat má, ale i tak se vyskytne spousta problémů, které když někdo nedokáže vyřešit, tak spadnou na mě.

A co tedy práce obecně?

Co se týká mé práce obecně, tak je to zajišťování jakéhosi mezinárodního styku, tudíž komunikace s ostatními zeměmi, vytváření a domlouvání se na programu, který nás živí, vytváření smluv, které pak vzájemně mezi sebou podepisujeme a podle nich se chováme. Tento produkt je pak dále prodáván, ale já nejsem ten člověk, který by se staral právě o toto. Jednou z mých hlavních náplní je ten produkt přinést, aby bylo co prodávat, a aby Český svaz ledního hokeje měl z čeho žít. Pak je to samozřejmě i rozhodování, kdo bude na jednotlivých klíčových pozicích a bude zajišťovat další zásadní oblasti.

 

O jaké pozice se například jedná?

Máme tady třeba šéftrenéra Slavomíra Lenera, který má na starosti státní reprezentaci obecně. Ten má zase pod sebou určitý počet lidí, ale ne všichni jsou profíci. Někteří mají zkrácený úvazek, někteří jsou placeni od jednotlivých akcí… Těch klíčových lidí, se kterými přímo spolupracuji, je spousta. Další je třeba Josef Řezníček, to je člověk, který má na starosti extraligu. Pak je tu Pavel Sedíkovský, který je ředitelem prvním ligy, a takto bych mohl pokračovat opravdu dlouho… Kromě toho máme třeba zájem, abychom měli dobré rozhodčí.

Jak to funguje v již zmíněných regionech?

Takové to regionální soutěžení se odehrává v krajích, kde se hrají soutěže od mládeže až po dospělé a tam máme jednoho profesionálního člověka, který je ve svém kraji jakýmsi sekretářem. Ten má kolem sebe většinou dobrovolné funkcionáře sdružené v různých komisích. Právě on je zodpovědný za to, co se děje v kraji.

Jakým způsobem hokejisty motivujete?

Před časem jsme například zahájili program sportovních akademií, kde chceme spojit sportovní a civilní vzdělání. Chceme po hokejistech, aby se neflákali a chodili do školy. I když to nemusí být zrovna jedničkáři, usilujeme o to, aby obecně respektovali autority, protože když je nerespektují, tak je to špatné. Nerespektují učitele, nerespektují trenéra a obráceně. My se snažíme, aby respektovali oboje a síly se spojily. (smích) Pokud si hráč plní své povinnosti ve škole a hraje dobrý hokej, tak může reprezentovat. Když bude flákat školu, může se stát, že ho reprezentace nepozve.

Existuje i nějaká finanční podpora?

Tento projekt se odehrává nyní ve více než deseti klubech. Posíláme finanční prostředky, aby takový klub mohl mít tři profesionální trenéry, a ti trenéři jsou zároveň zodpovědní za to, že tam dochází k propojení obou druhů výchovy. A je to úspěšné a podporované například ministerstvem školství.

Z jakého popudu to vzniklo?

Problém je, že kvůli tomu, že je hokej ekonomicky náročný, začíná v malých městech malinko stagnovat. Dětí se méně rodí i méně přihlašuje, neboť mají obecně jinou zábavu a třeba i širší nabídku sportů, než tomu bylo dříve. Hokej je sice stále populární, ale je drahý. A v tu chvíli se to snažíme podpořit. Právě v těch malých městech, odkud pochází na osmdesát procent reprezentantů. Abychom to podpořili, tak musí být dobrá spolupráce mezi hokejovým klubem a městem. I město to musí podporovat a starat se například o technickou základnu, a my bychom chtěli vložit prostředky třeba do trenéra, který tu mládež vychovává. Ale těch projektů je spousta a mohl bych o nich mluvit dlouho…

Ještě nějakým způsobem podporujete zájem o hokej?

Pak se samozřejmě snažíme dostat do České republiky hokejové akce, což se ukazuje například na tom, že tu máme mistrovství světa. To je to nejvíc, co tu může být a je to vůbec největší sportovní akce v historii České republiky. To by mělo přinést nejen efekt ekonomický, ale také efekt popularizační pro hokej u nás a mělo by to přivést zase děti ke sportu a k hokeji zvlášť.

Myslíte tedy, že u nás zájem o hokej klesá i obecně?

Neříkám, že klesá, ale souvisí to se širší nabídkou i ekonomickou situací. Ale popularita ledního hokeje podle mě neklesá vůbec.

Dokážete brát hokej i neprofesionálně?

Snažím se a myslím, že určitě dokážu, protože mám čtyř a půlletou dceru, a i když mám hokej obrovsky rád, tak si uvědomuji, že na světě jsou ještě i jiné hodnoty. Takže myslím, že od té doby mám mnohem větší nadhled než dříve. To jsem třeba byl k smrti nervózní, když Česká republika hrála proti Rusku a potřebovali jsme něco uhrát. Dneska to vnímám jako důležité, ale ne jako to úplně nejdůležitější.

Jak se změnil hokej za dobu, co se jím z mnoha stran zabýváte?

Určitě je rychlejší, tvrdší, je náročnější všeobecně a náročnější i pro hráče. Na druhou stranu, když vzpomenu třeba na sedmdesátá léta, tak té generace si nesmírně vážím. To byla generace, která byla špičková a hokejem se na velmi slušné úrovni živila, ale na druhou stranu systém hráčům nedovolil vydělat si tolik prostředků, aby s nimi vyžili do konce života. Dneska díky větší komerci tady ta možnost je. To je velký rozdíl. A to pak ovlivňuje spoustu věcí.

foto: Robert Vano

Do jaké míry jde v současné době v hokeji o hru a do jaké o marketing?

My bohužel nejsme v NHL. NHL je samostatná soběstačná soutěž, která si vydělá sama na sebe. Je to dáno tím, že hráči vyjedou na led a na 41 domácích zápasů přijde průměrně necelých šestnáct tisíc diváků, ti zaplatí za lístek průměrně osmdesát dolarů, takže okolo sedmdesáti procent příjmů klubů je kryto právě ze vstupenek. A lidé na tom stadionu také něco vypijí, něco snědí, koupí si šálu, nebo dres a to jsou další procenta. Pak jsou televizní práva a minimum plyne z reklamy. Mají skoro čistý led a skoro čisté dresy. Jenomže u nás ten příjem ze vstupného činí okolo deseti procent… Takže marketing samozřejmě roli hraje.

Jste také členem správního výboru Nadačního fondu Ivana Hlinky, co je přesně jeho účelem?

Tak trochu to souvisí s tou generací ze sedmdesátých let, o níž jsem mluvil, která byla úspěšná, ale jsou ještě generace starší, které si hokejem nedokázaly vydělat a mohou se dostat do existenčních problémů. Jsou to složité sociální situace a přitom pro Českou republiku ti lidé udělali strašně moc. S podobným programem přichází i Český olympijský výbor.

Jak tedy taková pomoc vypadá?

Náš nadační fond a priori pomáhá lidem, kteří dělali sport a nyní se dostávají do sociálně složité životní situace. Nemáme na to, abychom vypláceli renty, protože nemáme pravidelné příjmy, takže nemůžeme mít ani pravidelné výdaje… To znamená, že ta pomoc je vždy jednorázová. A nejedná se jen o státní reprezentanty, ale může jít i o hráče nižších soutěží, kteří například skončili na vozíku z důvodu zranění.

Vzpomenete si na nějaký konkrétní případ?

Například jsme pořizovali tříramenný kloub pro jihočeského hokejistu, který při tréninku spadl pod kamion. Jeho cena je okolo miliónu korun a to si normální rodina nemůže dovolit. Přispíváme na lepší vozíky, ale i starším lidem na operaci zubů. Je to nějakých pět tisíc korun a je to pro hráče, kteří pro republiku něco znamenali a dnes na to nemají. Je to smutné, ale platíme třeba i pohřby a rodiny jsou za to vděčné, protože pak mají možnost se rozloučit tak, jak si to ten zesnulý zasloužil. Mnohem důstojněji, než kdyby ta pomoc nepřišla. Budu moc rád, když si někdo přečte tento článek, protože nějaké prostředky máme a teď přemýšlíme o tom, kterým směrem je budeme posílat. Spousta lidí se totiž stydí si o peníze říct. My samozřejmě lidi sami vybíráme a to přes kluby, například tam posíláme informaci o této možnosti. Aby nám oni dali na vědomí, kdo jsou ti potřební.

A jakým způsobem vás tedy veřejnost může podpořit?

Na stránkách svazu je odkaz na Nadační fond Ivana Hlinky, přijímáme různé formy peněžitých darů a sami se snažíme organizovat akce, na kterých se mohou finance vybrat – například golfový turnaj Ivana Hlinky.

Jak to probíhá?

Tam třeba stanovíme nějaké „green fee“, poplatek za turnaj, který pak jde stoprocentně do fondu. A jsou lidé, včetně mě, kteří ho platí záměrně vyšší. No a v počátcích jsme například dražili i nějaké artefakty po Ivanu Hlinkovi. Ale ta pomoc je i o návratu lidí do života. My například podporujeme sledge hokejisty a ten návrat do života, to je pro mě jeden ze základních smyslů.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Petra Kuncová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Český svaz ledního hokeje www.cslh.cz

Nadační fond Ivana Hlinky – číslo účtu: 195975712/0300 ČSOB

www.cslh.cz/text/37-nadan-fond.html

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Florbal
je v současné době již tradičním sportem na většině škol. Stejně tak se
s dnes již věhlasným sportem před dvaceti lety seznámil Jan Zahalka a
doslova mu propadl. Mezi jeho největší hráčské úspěchy patří tři mistrovské tituly
s Tatranem Střešovice a několik startů v reprezentaci. Mezi ty trenérské řadí
zisk tří mistrovských titulů s Tatranem Střešovice a druhého místa v
Poháru mistrů 2011. Aktuálně je první sezonu hlavním trenérem klubu Technology Florbal Mladá Boleslav. Klub se pod jeho vedením poprvé za svoji historii probojoval
do superfinále florbalové extraligy. Svoji sportovní seberealizaci kloubí Jan
Zahalka se studiem na FTVS UK a prací profesionálního hasiče, které se věnuje
již třináct let.

 

Jaké
bylo vaše seznámení s florbalem a kariérní růst?

Florbal mě okamžitě začal bavit, protože je to rychlý,
dynamický sport. Český národ miluje hokej a florbal nabízí možnost, jak hrát,
aniž by člověk musel mít drahé vybavení a musel umět dobře bruslit. Florbal nás
chytil, sport u nás měl velmi rychlý start a já jsem se během prvních dvou let,
kdy jsem se florbalu začal věnovat, dostal do extraligy. Začal jsem ve Spartě
Praha, tam jsem odehrál necelé dvě sezony a rychle jsem se přesunul do Tatranu
Střešovice, což je historicky nejúspěšnější český tým. Tam jsem odehrál zhruba
4–5 let jako hráč. V mládí byl pro mě sport všechno. Dával jsem mu nejvíc, díky
němu jsem prošel střední školu a v podstatě do 24 let to byla moje hlavní
životní náplň.

 

S
jakou základní výbavou si vystačíme, když chceme začít hrát florbal rekreačně?

To je právě obrovská výhoda florbalu, a proto se
v Česku neustále velice úspěšně rozvíjí. Florbal získává největší část
členů díky tomu, že se dá hrát na každé škole. Stačí malá tělocvična, sálové
boty, hokejka, míček a branky. Dobrá hokejka se dá pořídit do tisíce korun.
Florbal má samozřejmě jasně daná pravidla, ale pro školní sport stačí to málo.
My jsme hokejový národ a florbal baví všechny kluky i holky. Mnozí pak chtějí s
florbalem pokračovat, protože to není finančně náročný sport. Lidé se u něj
vyblbnou, baví je to, vyčistí si dobře hlavu.

 

Jak
moc řeší profesionálové svou výstroj a kterým jejím částem se věnuje největší
pozornost?

To už se samozřejmě dostáváme k úplně jiné úrovni v našem „profesionálním“
sportu. Kluci věnují florbalu obrovské penzum času a energie. Špičkové týmy
trénují čtyřikrát až pětkrát týdně a o víkendu hrají zápas. Tam už rozhodují
drobnosti a tito hráči dostávají vybavení od sponzorů a od svých klubů. Každý
hráč má dvě až tři vlastní hokejky, má dvoje boty a své výstroji věnuje hodně
času, především hokejky musí mít skvěle připravené. Jsou hráči, kteří jsou
schopní strávit přípravou hokejky třeba půl dne.

foto: Lenka Hatašová

 

Jak
vzpomínáte na své zkušenosti v pozici hráče?

Vzpomínám moc rád, protože jsem toho s florbalem hodně
zažil. Ať už dobrého, nebo špatného. Když jsem hrál, snažil jsem se dávat
florbalu maximum. Teď jako trenér vidím, že být hráčem je hrozně jednoduché,
protože vám všechno připraví klub. Trenér připraví trénink, řekne, jak máte hrát,
a hráč si s čistou hlavou jen užívá hru. Pozice hráče je nádherná a až ve
vyšším věku si člověk uvědomí, jak to jednoduché to vlastně měl.

 

Věnoval
jste se či věnujete se ještě nějakému jinému sportu?

Pokud člověk hraje florbal naplno a ještě k tomu chodí do
práce, tak už nemá šanci věnovat se čemukoliv dalšímu, protože mu to zabírá
většinu času. Chodím si vyčistit hlavu do posilovny, což sice není vyloženě
sport, ale je to činnost, která mi hodně pomáhá udržovat rovnováhu mezi
fyzickou a psychickou stránkou. Je to pro mě oproštění od starostí.

 

Jak
vás hráčské zkušenosti ovlivnily pro práci trenéra?

Určitě si myslím, že kvalitní a dlouholeté hráčské
zkušenosti jsou základem pro to, aby byl člověk dobrým trenérem. Ale na druhou
stranu, je potřeba se věnovat i vzdělávání. Ideální trenér by měl mít padesát procent
zkušeností jako hráč a z padesáti procent by měl ovládat teorii a práci z
hlediska mentální stránky a fyzické přípravy hráčů a umět vědomosti dobře
nakombinovat. Být dobrým trenérem v dnešní době znamená, že musíte mít
zkušenosti, být na mentální výši, abyste byli schopní řešit problémy v týmu, a
musíte mít též povědomí o tom, jak hráče připravit na fyzický výkon.

foto: Lenka Hatašová

 

Kdy jste vůbec začal uvažovat o
možnosti trénovat?

O této možnosti jsem začal uvažovat ve chvíli, kdy můj
zdravotní stav už nebyl ideální pro pokračování hráčské kariéry na vrcholové
úrovni. Florbal je velmi náročný sport na pohybový aparát a většinou si člověk
přivodí pár zranění, která se nakonec sečtou. Zdravotní stav pak není ideální.
Pokud si chce člověk užít plnohodnotný život i po ukončení kariéry sportovce,
měl by skončit včas. To se mi povedlo. V té době jsem dostal nabídku od pražského
SSK Future, kde jsem skončil jako hráč. Během tří měsíců se ze mě stal hlavní
trenér, byl to hodně rychlý start a musel jsem se naučit hodně věcí. Navíc jsem
hned další rok dostal nabídku vrátit se do Tatranu na pozici hlavního trenéra.
Musím říct, že minimálně první dva roky jsem se toho musel naučit opravdu hodně,
a učím se pořád. Bez rozvoje sebe sama člověk nemůže nikdy říct, že je dobrým
trenérem. 

 

Pro jaké
povahové typy byste řekl, že je tato hra ideální?

Výhoda florbalu spočívá v tom, že je vhodný pro jakýkoliv
povahový typ a rys. Je to velmi dynamická, rychlá hra, ale mají v ní místo jak
dynamičtí hráči, kteří jsou zapálení do hry a hrají nahoru-dolů, tak i hráči,
kteří u florbalu přemýšlejí a snaží se něco vymyslet. Proto je tak zajímavé a
těžké složit dobře tým, ve kterém by byly zastoupeny všechny vlastnosti hráčů.
Potřebujete jak bojovníky, kteří nabudí tým, tak i hráče, kteří hru v krizové
situaci uklidní.

 

Jak
vypadá vaše obvyklá příprava na trénink?

Záleží na tom, o jakém tréninku zrovna mluvíme. Zda jde o
trénink v přípravném období, nebo o ladění formy ve vrcholové části sezony.
Každá fáze má své jasné zásady a je potřeba na to být dobře připravený. Nelze
se připravit pouze na jeden trénink, trenér musí mít dopředu připravený program
na celý rok, aby věděl, čemu je zapotřebí se věnovat, a reagovat na to, jak se
týmu daří a na čem je aktuálně nutné pracovat. Pak by měl být schopný
improvizovat s tím, co je zrovna zapotřebí zlepšit. V dnešní době si trenér nemůže
dovolit přijít na trénink nepřipravený a začít tam improvizovat. Neustále musí
přemýšlet a dělat si zpětnou vazbu jak s hráči, tak i z pohledu výkonů v
zápasech. Podle toho je nutné přípravu neustále upravovat, aby docházelo ke
zlepšení výkonů a dosažení cílů.

foto: Lenka Hatašová

 

Vzpomínáte
si na nějakou neobvyklou přípravu, neobvyklé podmínky?

Vzpomínám si na podmínky pro hráče i trenéry v době, kdy
jsem před osmnácti lety začínal s florbalem já. Od té doby se velice
změnily a šly hodně dopředu. Florbal získal prestiž, spoustu místa v médiích,
přišli i sponzoři, a díky tomu všemu se podmínky neustále zlepšují. Mohu říct,
že podmínky v Mladé Boleslavi už jsou na profesionální úrovni v tom směru, že
hráči mají dobrý základ k tomu, aby se mohli soustředit jen na florbal.
Boleslavský klub rovněž pomáhá hráčům do života, takže jim zajišťuje
zaměstnání, vzdělání, ubytování a veškerý komfort, který je životně posouvá
dál. Už to není jen o sportu, ale ti hráči mají i něco do života. To považuji
za velký úspěch a věřím, že tímto směrem půjde florbal dál všude.

 
Čím se řídíte při určování
strategie hry?

První věcí, kterou se řídím, je kvalita týmu, který
trénuji. To znamená, jaké mám individuality a jaký styl hry hrajeme. To je to
nejdůležitější. Dalším hlediskem je samozřejmě soupeř. Je naprosto běžné, že
před každým zápasem se tým připravuje na soupeře prostřednictvím taktických
videorozborů. Je důležité připravit se na soupeře z hlediska toho, které má
dobré hráče, kde má naopak slabiny, kterých je potřeba využít. A samozřejmě mám
vybraný okruh zkušenějších hráčů, se kterými řeším důležitá rozhodnutí.

 

Jakou
roli hrají názory hráčů?

Snažím se vyslechnout jejich názor, i když se pak řídím
svým úsudkem. Záleží na mém rozhodnutí, ale čím víc informací mám, o to
kvalitněji se mohu rozhodnout a zvolit strategii, aby byl tým úspěšný.

 
Jaká jsou práva a povinnosti trenéra
během zápasu? Má trenér možnost zasáhnout do hry či uplatnit své požadavky?

Florbal je v tomto ohledu hodně podobný hokeji, většinou se
hraje na tři kompletní formace a práva a povinnosti trenéra jsou opravdu hodně
široké. Trenér může hodně ovlivnit hru – složením formací, různou strategií od
obranné k útočné atd. Velkou roli v našem sportu hrají speciální situace –
to znamená přesilovka, hra v oslabení, hra v šesti bez brankáře, což jsou
všechno situace, do nichž může trenér zásadně zasáhnout. Další důležitá věc je,
že trenér po celou dobu zápasu komunikuje s hráči a snaží se je vyhecovat,
uklidnit, poradit, jak lépe vyřešit situaci, kterou právě nezvládli, jak
zareagovat na hru soupeře. 

foto: Lenka Hatašová

Jak pracujete s emocemi a stresem, který
je vyvíjený hrou, očekáváním a civilním povoláním?

Myslím, že se s emocemi vyrovnávám celkem dobře. Nejvíc mi
v tomto směru pomáhá cvičení, čtyřikrát až pětkrát týdně si chodím zacvičit do
posilovny, kde na hodinu vypnu, vyčistím si hlavu a myslím, že to je to
nejdůležitější.

 

Jak moc jste
ambiciózní?

Ambiciózní jsem hodně, nerad prohrávám a přijmout prohru je pro mě těžké.
Snažím se dělat maximum pro to, abych dosáhl vytyčených cílů.

 

Co se
vám honí hlavou, když zrovna prohráváte důležitý zápas?

Letos se mi to stává celkem často, protože v této sezoně s
Mladou Boleslaví spoustu zápasů většinu času prohráváme a zápasy otáčíme až v
závěru. V takových chvílích se mi honí hlavou jen to, co změnit v zápase, aby
to vedlo k vítězství. Jak změnit strategii, taktiku, které hráče nasadit, jak
je namotivovat, aby to vedlo ke kýženému úspěchu. Takových situací letos
zažívám opravdu hodně a určitě bych byl radši, kdybychom většinu času vedli a
hráli v klidu. Takhle si však tu výhru víc vychutnáváme, když se nám povede
zápas dotáhnout a otočit třeba pár vteřin před koncem.

foto: Lenka Hatašová

Jak funguje pravidlo „čím lepší
příprava, tím lepší hra“?

Z mého pohledu stoprocentně. Jsem zastáncem tvrdé a skvělé
přípravy nejen z hlediska fyzičky, ale i taktiky. Tyto dvě věci spolu úzce
souvisí a florbal už je na takové úrovni, že ani jednu stránku nelze opomenout.
Mladá Boleslav byla podle mě v této sezoně prvním florbalovým týmem v Česku,
který v letní přípravě trénovat sedmkrát týdně po dobu deseti týdnů. Hráči to
měli hodně těžké, ale přesně vidím, že jsme si to přenesli do sezony. Kvalitou
našich tréninků se posouvá naše hra dopředu. Pokud nebudeme tvrdě trénovat a nebudeme
špičkově připravení, nemáme šanci cokoliv vyhrát.

 

Kromě
trénování extraligového florbalového týmu jste také profesionální hasič. Není
jedno na úkor druhého?

Už je to opravdu těžké skloubit, protože každý měsíc jsem
240 hodin v práci. Mám specifickou pracovní dobu, mám 24hodinovou směnu a 48
hodin volno. Vejít se do toho s trénováním extraligového týmu a vedením zápasů
je extrémně těžké. Padá na to veškerá dovolená a ještě mi v práci občas musí
vyjít vstříc, abych stíhal všechno. Jsem za to moc vděčný. Bojím se, že se
dostávám do bodu, kdy se budu muset rozhodnout, co dál.

foto: Lenka Hatašová

 

Jak vám v práci fandí na poli sportovní
kariéry?

Musím říct, že kolegové v práci jsou pro mě velkými
oporami, protože neustále srážejí mé ego na ten nejnižší možný bod. Kdykoliv hrajeme
důležitý zápas v televizi, samozřejmě vždy fandí soupeři. Už několikrát se mi
stalo, že jsem přijel do práce po nějakém důležitém zápase a vyslechl jsem si
spoustu chytrých komentářů a hodnocení. Ale vím, že když jde do tuhého, kluci
mi drží palce, což vidím v poslední době, kdy to hodně sledují. To mě těší,
jejich podpora je pro mě důležitá, protože v práci trávím spoustu času, v
podstatě třetinu života. Je to chlapská parta, kde se rozebírá úplně všechno a
tohle k tomu patří. Samozřejmě se jim to snažím vracet, kdykoliv a kdekoliv to
jde, u nás v práci o legrácky opravdu není nouze, je to nejlepší kompenzace
napětí a stresu spojená s naším zaměstnáním.

 

Jaký
je váš humor?

Vzhledem k tomu, že jak ve florbalu, tak i v hlavní práci,
jsem v kolektivech, kde jsou takřka jen muži, je můj humor dost specifický. Od
černého humoru přes cynický až téměř k dětským legráckám. Tahle široká škála
humoru mě udržuje ve zdravém psychickém rozpoložení. Jak je známo, humor je
nejlepší hromosvod všech stresových situací. U nás v práci to platí a vím, že
lidé, kteří nejsou z toho prostředí, by to nepochopili. Ale pro nás je to
normální a čistíme si tím hlavu. Humor mám moc rád a je to pro mě důležitá
součást života.

 

Jak
si udržujete v rovnováze psychiku? Kromě toho, že vám užitečně slouží
smysl pro humor?

O fyzičce a svém odpočinku v posilovně jsem už hovořil. V
psychické rovině mi hodně pomáhá, že mám dvě práce, z toho jedna je sportovní a
druhá v pozici hasiče, kde je to psychicky také hodně náročné, ale o dost
jinak. Naučil jsem se mezi tím velmi dobře přepínat a v momentě, kdy to
potřebuji, přepnu do druhého módu. Hodně mi to pomáhá. Snažím si v obou
zaměstnáních najít to pozitivní a přenést si to do druhé práce. To mě posiluje.
Díky tomu dokážu dobře zvládat krizové situace. Naučil jsem se pracovat pod
tlakem a řešit věci v klidu. K tomu mi pomohlo jak trénování, tak i práce
hasiče. Myslím, že je to velká výhoda. 

 

Vzděláváte
se v trenérském oboru, což jistě obnáší i psychologii. Jak se vám v této
oblasti daří?

To je pro mě zajímavá otázka, protože se na psychologii
snažím hodně zaměřovat. V tomto směru je pro mě velkým vzorem Marian Jelínek,
se kterým se trochu osobně znám a byl jsem na několika jeho vzdělávacích
programech. Hodně ho uznávám a líbí se mi jeho filozofie, kterou razí. Snažím
se to sám přenášet do sportu i do života. Myslím, že je to ta správná cesta.
Abych si sám vyrovnal to, že mám zkušenosti hráčské a potřebuji i ty
vědomostní, tak se vzdělávám na FTVS UK a snažím si dostudovat nejvyšší
trenérské vzdělání. Je fajn, že jsem tam v kontaktu s dalšími lidmi, kteří se
pohybují ve vrcholovém sportu.

 

Jaké
jsou vaše životní priority?

To je otázka k zamyšlení. Především díky práci se moje
životní priority v posledních deseti letech zásadně změnily. Mám výhodu v tom,
že ve svém životě dělám věci, které mě hodně baví a naplňují. Ale rozhodně vím,
že největší prioritou by pro člověka měla být jeho vlastní rodina. Na tom se
snažím zapracovat, aby to tak bylo i u mě. 

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci:

Technology Florbal Mladá Boleslav www.florbalmb.cz

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

Hotel Grandior www.hotel-grandior.cz

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Backstage

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of
www.ibestof.cz

Bez debat byl nejlepším obráncem v historii českého fotbalu. Útočníci před
ním měli obrovský respekt, rozhodčí se ho snad i báli. Kvůli své tvrdé hře tak i
často narazil. „Leccos bych dnes udělal jinak, ubral bych,“ přiznává.
Tvrdá práce a odhodlání značily neústupného
beka, který šel do každého souboje na doraz. A takový fotbal se mu líbil,
takový, jaký zažil při svém působení v anglické Premier League. Muž s nesporným
talentem, bohatou fotbalovou kariérou a ikona pražské Sparty nepomýšlí na
výchovu fotbalových hvězd. Raději se dnes věnuje rodině a psaní svých autobiografií.
Ty má na kontě již dvě.

 

Kdy se
rozhodlo, že se stanete obráncem?

Začínal jsem paradoxně jako brankář v pěti
letech u nás na vesnici. Za rok trenéři zjistili, že to není to pravé ořechové
a samozřejmě jsem to vycítil i já. Dali mě tedy na záložníka, protože těch bylo
opravdu málo, naopak obránců bylo hodně. To asi taky nebylo ono. Jak se říká „nemáš
fleka, hraješ beka,“ šoupli mě tedy na obránce a na této pozici jsem zůstal až
do nedávna.

 

Existuje
nějaký zvláštní vztah mezi obráncem a gólmanem?

Jsme si na hřišti nejblíže, takže určitý blízký
kontakt tam samozřejmě je. Ovšem ničím zvláštním bych to nenazval.

 

Najdete
čas si v zápase něco říci? Třeba zavtipkovat?

Určitě. Spoustu věcí. (smích) Ale ve většině případů se týkají zápasu. Občas jsme se ale
i zasmáli, to je pravda. Někdy si tak nějak heslovitě třeba stihneme říct i historku,
kterou jsme nestihli v kabině. Samozřejmě ale pouze tak, aby si toho
diváci nevšimli nebo to nenarušilo zápas.

 

Byl
útočník, kterého jste se „bál“?

Nemůžu říct, že bych se někdy nějakého
útočníka vyloženě bál. Spíše se dá mluvit o respektu, úctě či pokoře. Takových
bylo hodně. Jediné jméno ale nevyberu.

 

Alespoň
typově…

Nejhorší pro mě byli „tichošlápci“, tedy útočníci,
které jsem dvacet minut v zápase neviděl ani neslyšel a pak z ničeho
nic udeřili a dali gól. To jsem si opravdu celou dobu musel dávat pozor. Nedalo
se to podcenit. Ti, kteří mi byli stále na očích, stále aktivní, i přes své
třeba vysoké kvality, byli obvykle méně nebezpeční.

 

Jak
velký vliv na hru má udělení žluté karty?

Určitě má žlutá karta na hráče vliv. Je
potřeba se více hlídat, visí nad vámi takový pomyslný vykřičník. Do soubojů se
poté musí chodit jinak, rozvážněji. Ovšem v zápalu hry na to obvykle po
chvíli zapomenete, především na postu obránce, kde musíte být po celou dobu
maximálně koncentrovaní, jinak než záložníci nebo útočníci.

 

Prodělal
fotbal za dobu vaší dvacetileté kariéry nějaké výrazné změny?

Fotbal je dnes svázanější než dříve, vítězí taktika
nad fotbalem jako takovým. Důraz se klade na rychlost a nasazení. Dnes se
prosazují spíše atletické typy hráčů, vybírají se šlachovití sportovci. Hra má
větší dynamiku. Dříve byl fotbal spíše o soubojích jednotlivců a to mi
vyhovovalo. Ten dnešní má zase větší spád.

 

Kterému
klubu byste nabídku na působení rozhodně neodmítl?

Bayern Mnichov, Barcelona, Manchester City a
dalším. Jejich vysoká úroveň je ale především postavena na kvalitě jednotlivých
hráčů, kteří v klubu hrají.

 

Sám
jste působil v Anglii a Itálii. Která liga vám byla bližší a proč?

Z hlediska fotbalu mám lepší zkušenosti z
Anglie. Fotbal se v Anglii hrál s velkým nasazením a byl především postaven
na osobních soubojích. Byl více nespoutaný. Navíc v Anglii byla obrovská
podpora fanoušků, kteří dokázali vytvořit jedinečnou atmosféru. I když to
Italové uměli také. V Itálii byl fotbal zase založený spíše na taktice. Právě
ale osobní souboje anglické Premier League mi vyhovovaly.

 

A pro
život?

Pro život mi rozhodně vyhovovala více Itálie.
Já vždycky říkám, že Italové jsou takoví Moraváci. Mám je rád. Italská mentalita
mi byla hodně blízká.

 

Nelákalo
vás usadit se v některé ze zemí, kde jste působil, natrvalo?

Po třetím roce mého působení v Itálii
jsem prodlužoval smlouvu na další čtyři roky a to byla doba, kdy jsem koketoval
s myšlenkou v Itálii zůstat. Italové mě opravdu velmi baví, jsou
vstřícní a to mám rád. Přemýšlel jsem o pořízení domečku, kde bych
pravděpodobně nežil trvale, ale pendloval bych mezi Českou republikou a Itálií.
Nakonec ale nastaly komplikace s majitelem klubu a dopadlo to jinak.

foto: Lenka Hatašová

 

Do naší nejvyšší soutěže jste vstoupil poměrně brzy a to v dresu Baníku
Ostrava odkud jste později odešel do Sparty. Který z našich klubů je vám nejbližší? 

Jsem Sparťan, takže Spartě. Tam mi leží
srdce.

 

Jak
byste porovnal české fotbalové fandy s těmi zahraničními?

V Anglii je absolutně vše kolem fotbalu na
velmi vysoké úrovni. Návštěvností počínaje a famózní atmosférou konče. Na
fotbal Angličané opravdu chodí. Ale ani český fanoušek by se mezi nimi neztratil.

foto: Lenka Hatašová

 

Měl
jste před zápasem nějaké rituály? 

Nikdy jsem ničemu takovému nepropadl. Byl
jsem spíše takový uvědomělý. Tyto
věci šly mimo mě. Představa, že budu muset něco opakovaně dělat před každým
zápasem, mě nebavila. Navíc, co kdybych třeba zapomněl. Hodně hráčů ale svoje
rituály dodržovalo.

 

Co
byste dnes dělal jinak? 

Určitě bych ubral v náročnosti, zato přidal
v jiných věcech. Za tu dlouhou dobu jsem si i hodně ublížil svou povahou. K určitým
lidem bych se dnes choval jinak. Možná bych to pak i jinam dotáhl. Ovšem je
možné, že to všechno takto mělo být, to je těžké dnes hodnotit.

 

Řekl
byste, že jste byl přirozený talent, nebo za vaší bohatou kariérou stojí
především tvrdá práce? 

Určitě jsem nebyl vyloženě talent. Byl jsem spíš
takový samorost. Nějaké nadání jsem určitě měl, ovšem bez tvrdé práce a mnohdy
tvrdší než u ostatních bych se rozhodně neobešel. Vlastně jsem měl téměř
všechno vydřené. Musel jsem fotbalu dávat mnohem více než ostatní hráči. Nejsem
například žádný běžec, dlouhé tratě jsem vyloženě nenáviděl. Občas mě zamrzelo,
když jsem viděl, že kluci nedělají zdaleka tolik co já, ale holt mají talent.
Tak to ale v životě bývá.

 

Co
považujete za vrchol své kariéry?

Vrcholů jsem prožil hned několik. Vždycky
jsem to vnímal jinak než ostatní. Někdo bere za vrcholy vyhrávání pohárů. Já
jsem za svůj vrchol považoval už fakt, že jsem mohl od svých šestnácti let hrát
ligu. Pak jsem odešel do Sparty, což byl další můj vrchol. Nakonec jsem měl i
to štěstí, že jsem mohl hrát v zahraničí, což je sen mnoha a další
z mých vrcholů.

 

Za
jednoho z nejtalentovanějších fotbalistů světa je považován Cristiano Ronaldo.
Jak vidíte jeho kvality? A kdo je u nás současném fotbale velkým talentem? 

Ronaldo je bezesporu výjimečný hráč. A také velmi
ambiciózní. Měl jsem příležitost proti němu hrát, i když to bylo již před
nějakou dobou, tedy ne v době jeho největší slávy. Už tenkrát bylo jasné,
že z něj bude hvězda. Sám Ronaldo přiznává, že vždy chtěl být nejlepší.
Z našich hráčů vlastně ani nevím, koho jmenovat, přiznám se totiž, že český
fotbal už tolik nesleduji. Snad kromě zápasů Sparty či pohárové zápasy.
V naší lize jsou ale zajisté úžasní fotbalisti.

 

Láká
vás trenérská kariéra? 

Trenérská činnost mě rozhodně neláká. Není u
nás na to prostor. Doba je uspěchaná, majitelé klubů to nedělají podle mých
představ. Vidinou jsou jim především finance a ne fotbal. Hráči odcházejí do zahraničních
angažmá příliš brzy, nikdo jim neporadí, aby třeba ještě rok dva hráli doma a
teprve pak vycestovali. Je to ale samozřejmě velmi individuální. Mně bylo dvacet
tři, když jsem odešel do zahraničí a byl jsem totální janek.

 

Máte
dceru. Jaký máte názor na ženský fotbal? 

Ženský fotbal je zvláštní. Pokud dívky baví a
jejich fotbal má úroveň, což obvykle má, je to určitě hezké. Přesto mi to
připadá takové až nepřirozené, když holky hrají fotbal či hokej. Fanda tedy spíš
nejsem.

 

Váš příběh
byl sepsán do dvou knih Rebel a Neuhýbám. Do jaké míry jste se na jejich
přípravě podílel? 

Knihy byly psány formou zpovědi. Stejně tak jak
si nyní povídáme a vzniká náš rozhovor, vznikaly moje knihy.

 

Můžeme
se těšit na další? První dvě jsou poměrně odvážné, zbylo něco, co byste
v ní ještě odhalil? 

Pořád by bylo o čem psát. Druhá kniha by ale
pro tuto chvíli stačila, i když nikdy neříkej nikdy. Možná mě za dva roky
popadne múza a budu mít potřebu něco napsat. Kdo ví, nechme se překvapit.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text: Hana Robinson

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci:

Jana Boková a Vlaďka dětem o. s. www.vladkadetem.cz

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Petr Dědek ml. se věnuje
golfu s velkým zápalem a slaví jeden úspěch za druhým. Na European Tour ho
čeká třetí start v kariéře. V březnu si zahraje v Maroku o
trofej Hassana II. Loni sbíral zkušenosti na D+D REAL Czech Masters a Russian
Open, kromě toho absolvoval tři turnaje Challenge Tour. Od září se připravuje
v Dubaji, kde má svůj druhý domov. Je členem Emirates Golf Clubu, kde se
koná Omega Dubai Desert Classic. Do Česka si za poslední půlrok odskočil pouze
jednou. Doma ve Vrchlabí strávil vánoční týden, a pak zase zpátky do Emirátů.

 

Golfu jste se
profesionálně začal věnovat před třemi lety. Jak bilancujete nad rozjezdem své
kariéry?

Je zajímavé srovnat, co jsem zažil za poslední rok, jaké
posuny jsem udělal od chvíle, co jsem se golfu začal věnovat naplno. Je to
obrovský pokrok. Týká se to nejen golfu, ale všeho kolem, tréninku, stravování,
mentální síly. I když jsem neudělal žádný velký výsledek, účasti na turnajích
v Rusku a na Czech Masters byly nejlepší zkušenosti. Právě to mě utvrdilo
v tom, že chci dávat golfu naprosté maximum.

 

Čeká vás ostrý start
do sezóny v Maroku na European Tour. Jak se těšíte?

Je to pro mě obrovská výzva. Vím, že jsem se zlepšil, ale
teď to musím prodat na hřišti.

 

Trénuje vás David
Carter (pozn. redakce: vítěz Irish Open 1998). Věnoval se vám jak na
Albatrossu, tak i přes zimu v Dubaji. Jak probíhala příprava na novou
sezónu?

David za mnou létá každý měsíc přibližně na týden. Změnili
jsme tréninkový režim. Probíhá formou exhibice. Přijdu na driving a dostávám
úkoly: Představ si fade, zahraj cut, představ si, že je před tebou voda.
Střídám různé typy ran a učím se je ovládat. To je mnohem efektivnější, než
bezhlavě pálit koše míčků. Dřív to tak nebylo. Víc mě to baví, získávám větší kontrolu
nad míčem a sebevědomí. Na drivingu nemusím trávit tolik času.

 

Byl Carter u vašeho
nedávného největšího úspěchu, druhého místa na Omega Emirates Amateur Open?

Ano. Před turnajem jsme dva dny trénovali, při hře mě David
sledoval. Hodně mi to pomohlo. Po úspěchu v Dubaji jsem se Davida ptal,
jestli by mi nedělal caddieho v Maroku a on souhlasil. Působí na mě jeho
karma. Cítím se mnohem silnější v jeho přítomnosti.

 

Připravujete se na
něco speciálního v Maroku?

Budu tam hrát poprvé. V Maroku budou podobné podmínky,
jaké znám z Dubaje. Takže by mi to mohlo vyhovovat. David tam kdysi hrál,
takže i od něho dostanu důležité informace. V tréninku jsme se naposledy
zaměřili na krátkou hru. Piluju hru wedgema do sta metrů. Směr ovládám, ale
musím lépe kontrolovat vzdálenost přihrávek. Co se týká drivů, prodloužila se
mi jejich délka. Koukal jsem při zdejším turnaji European Tour Dubai Desert
Classic, který se hraje na Majlis (pozn. redakce: domovské hřiště Petra v Dubaji), že na
stejných jamkách nejsem pozadu.

 

Už si dopředu sháněl
nějaké informace k marockému turnaji?

Zajímavou shodou okolností jsem na posledních turnajích MENA
Tour (pozn. redakce: profi série hraná převážně v Emirátech a Ománu) šel
vždycky ve flightu s některým z marockých golfistů a právě o turnaji
u nich jsme si povídali. Takže jsem získal informace a postřehy, aniž bych
v tu chvíli tušil, že je na jaře využiju. Asi funguje síla myšlenek.

 

Žijete a trénujete
v jednom z center světového golfového dění. Potkáváte se s některými
hráči z European Tour? Je možnost zahrát si s nimi cvičné kolo?

Znovu zmíním Davida Cartera. Tím, že hrál 15 let European
Tour, zná ho opravdu každý a to mi umožňuje seznámit se skvělými golfisty. V
prosinci jsme byli na večeři s Davidem Howellem a Des Smythem (pozn.
redakce: před Jimenézem byl nejstarším vítězem na European Tour). Domluvili
jsme si hru na další den. Vzal jsem si jen půlset holí lichá čísla, jak jsem
zvyklý při tréninku. Byla tam nějaká sázka a mně se povedlo zahrát na Majlis
v Dubaji 69 ran. Smyth komentoval mou hru velmi pozitivně. To mě povzbudilo
a nakoplo do dalšího tréninku. Vím, že potřebuji sbírat zkušenosti, vyhranost a
mentální odolnost. Nicméně je dobré se čas od času přesvědčit, že mohu soutěžit
s takovými legendami. V klubu potkávám například Steve Webstera (pozn.
redakce: 2x vítěz na European Tour). Občas spolu trénujeme puttování. Ukázal mi
nějaké finty. Čím častěji jsem mezi těmito špičkovými hráči, tím víc zjišťuju,
že jsou to úplně normální hráči. Dělají chyby, ale umí je napravit. Jedna
pokažená rána, neznamená zkaženou celou jamku. A samozřejmě vždycky je milé,
když si vás v klubovně všimne a přijde pozdravit třeba Stephen Gallacher,
který v Emirates Golf Clubu dvakrát vyhrál turnaj European Tour. Je tady
velmi oblíbený.

 

To máte asi spoustu zážitků
a podobných setkání…

S Davidem fandíme Manchesteru United. Vyrazili jsme v Dubaji
do baru na plátno a objevil se caddie od Roryho J.P. Fitzgerald. Byl to skvělý
večer, povídali jsme hodně o golfu. Tak jsem vzkázal Rorymu, že ho zveme na
Czech Masters. Mimochodem v tom baru byl také bratr Paula McGinleyho.
Prostě jsem se znovu přesvědčil, jak významnou golfovou osobností je David
Carter, a že jsme ho v Česku ještě nedocenili. Že ho třeba neoslovila
federace, aby trénoval českou reprezentaci. To prostě nechápu. Jeho golf není o
švihu, ale o kontrole nad hrou.

 

Přizpůsobil jste
golfovému úspěchu ještě jiné součásti přípravy?

Cvičím doma jógu. Sestavu jsem okoukal při Czech Masters ve
physio trucku. Kamion, který určitě viděli diváci při vstupu na Albatross,
jezdí po celé European Tour. Čtyři fyzioterapeuti jsou k dispozici pro
masáže, rozcvičení, pro odstranění bolestí. Jeden se mě ujal, řekl mi, ať
přijdu druhý den o něco dřív a ukázal mi cviky, které od té doby používám. Taky
dbám na zdravý jídelníček. Každé ráno si dávám protein z hrášku a ze sóji,
mixuju ovoce, k tomu mandlové mléko, dvě lžíce medu. Oběd mám v klubovně.
Skládá se z polévky a salátu. Oblíbil jsem si humus (pozn. redakce: kaše
z cizrny), k večeři mám rád sushi. Sem tam si dám něco nezdravého, hlavně
omezuju lepek. Začínám rozumět tomu, jak udržet tělo aktivní pět hodin při hře.

 

Dáváte si před
sezónou cíle?

V okamžiku, kdy si vytvořím cíle, vytvářím na sebe tlak.
Je to tenká hranice mezitím, co mám naplánováno a co chci dokázat, ale nechci
se stresovat, abych to splnil. Jsem zatím amatér. Nejde mi o peníze, ani o
umístění. Chtěl bych sám sobě dokázat, že se hra zlepšila. Momentálně mám HCP
+2. Už vím, že golf je o pozitivních vlnách. Třeba pár týdnů před druhým místem
na Emirates Amateur Open jsem nehrál dobře, ale najednou se to zlomilo. Snažím
se vizualizovat si dobrý pocit, v okamžiku, kdy přijde zlomový moment,
abych si to lépe fixoval a uměl toho využít. Třeba už brzy na turnaji
v Maroku.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Pavel Poulíček

Foto: archiv

Vytvořeno ve spolupráci se společností Relmost www.relmost.cz

D+D Real a Czech Master European Tour

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Hlavním cílem fotbalového trenéra je zlepšení obsahu a
kvality tréninkových jednotek, úprava tréninkových plánů a dosažení toho
nejžádanějšího cíle – vychovat kvalitní fotbalisty. Jedná se o náročný obor
zejména z psychologického hlediska, kde je kromě zkušeností a zápalu pro práci
taktéž zapotřebí odborné vzdělání. To poskytuje Fotbalová asociace ČR v souladu
s konvencí o vzdělávání evropských trenérů mezi FAČR a UEFA. Jindřich
Trpišovský, bývalý fotbalový hráč, nyní působí jako trenér FK Viktoria Žižkov.

foto: Tino Kratochvíl

 

Jak jste se dostal
k práci fotbalového trenéra?

K fotbalu mě přivedl můj otec, který mě vodil od mých tří
let každý týden na ligový fotbalový zápas. V osmi letech mě přihlásil do
fotbalového oddílu, kde jsem začal hrát jako brankář. Po dvou letech jsem se
přesunul do pole jako záložník. Ve čtrnácti mi doktoři zakázali aktivní činnost
kvůli problémům s koleny. O této mé sportovní pauze jsem se v roli
diváka začal na fotbal dívat z jiné perspektivy. Když jsem v osmnácti
opět začal hrát, pochopil jsem, že si své fotbalové sny naplním více
z pozice trenéra než hráče. A když mi bylo jednadvacet, v mém
fotbalovém týmu, kde jsem tehdy aktivně působil, skončil trenér a já nastoupil
na jeho místo.

 

Jaké byly vaše
dosavadní profesní zkušenosti a jak vám jsou nyní užitečné?

Když jsem snil o pozici profesionálního trenéra, netušil
jsem, co všechno to obnáší z hlediska vzdělání, zkušeností a širokého
spektra znalostí. Určitě to obnáší mnohaletou trenérskou praxi pokud možno na
všech úrovních, tedy včetně mládeže, a absolvování povinných licencí,
z nichž nejsložitější je UEFA profesionální licence, která je platná pro
celý svět. Studuje se při vysoké škole a je zakončena diplomovou prací. Ty
licence jsou čtyři – C, B, a A profi – a dosažení všech těchto úrovní trvá 8–10
let. Vše jsem si hradil sám a v určitém období jsem chodil i do zaměstnání,
takže sem si do svého oboru přinesl i jiný pohled než člověk z ryze fotbalového
prostředí.

 

Věnoval jste se někdy
jiné profesi?

Jako absolvent hotelové školy jsem pracoval jako číšník,
barman, provozní a majitel restaurace.

 

Je funkce trenéra
obdobná pro všechny druhy sportů?

Myslím si, že určitě ne. Liší se funkce trenéra u
kolektivních a individuálních sportů, stejně tak jako práce trenéra u míčových
sportů a silových nebo technických odvětví. Nicméně všechny spojuje ta
nejdůležitější složka sportovního výkonu, kterou je psychologické působení
trenéra.

 

Který fotbalový tým
aktuálně trénujete a proč zrovna tento?

Aktuálně trénuji slavný a tradiční klub FK Viktoria Žižkov.
Nabídku jsem dostal před pěti lety na post asistenta a trenéra B týmu a po třech
letech mě klub oslovil s nabídkou pozice hlavního trenéra.

 

Podle čeho si
fotbalové kluby trenéra vybírají?

Podle jeho dosavadních úspěchů, image, trenérské filozofie a
aktuálních potřeb klubu. Záleží na tom, jestli klub preferuje aktuálně
krátkodobé cíle, to znamená, že se v krátkém časovém horizontu chce zachránit
v soutěži, nebo zda shání člověka na dlouhodobou koncepci klubu nebo
herního stylu.

 

Jak probíhá váš
standardní pracovní den?

Je rozdíl, zda jsme v přípravném nebo soutěžním období,nebo
na začátku týdne, či v samotném vrcholu týdne, což je víkendové utkání. Můj
pracovní den začíná již večer předchozího dne plánováním ranní tréninkové
jednotky, což zjednodušeně znamená zaměření tréninku, počet hráčů, použité
pomůcky a samotnou organizaci tréninku. První informací ráno je zjištění
aktuálního zdravotního stavu hráčů od maséra a krátký meeting
s nejbližšími spolupracovníky z realizačního týmu. Poté je nutná příprava
hrací plochy – rozmístění kuželů, met a dalších pomůcek – a dále následuje
meeting v kabině s hráči, kde je seznámím s náplní tréninkové
jednotky, s danými cíly, záměrem a organizací. Pak probíhá samotná
tréninková jednotka na hřišti. Po skončení tréninku dochází k různým
pohovorům jak s hráči, tak s ředitelem klubu a řešení následujícího
dne popřípadě plánování dalšího týdne. Toto je ideální scénář do doby, než vám
některý z hráčů pošle zprávu, že nedorazí na trénink, protože jede k porodu.
(úsměv)

 

Trénujete každý den?

Ano, skoro každý den, pouze jeden den v týdnu je volný,
ale ten mi stejně většinou někdo zkazí tím, že se nutně potřebuje sejít. (úsměv)

 

Pod jakým tlakem
obvykle pracujete?

Ve stupnici od jedné do deseti je to 11. Při studiu na
fakultě nám profesor říkal, že podle naměřených hodnot výzkumu je povolání
trenéra druhé nejstresovější zaměstnání hned po pilotech nadzvukových stíhaček.
Ten tlak také závisí na tom, zda je tým zrovna úspěšný nebo ne. Pokud vyhrajete
například osmkrát po sobě, můžete klidně tvrdit, že ta červená stěna je modrá.

 

Vykonáváte vy sám v průběhu
tréninku nějakou fyzickou aktivitu?

Určitě ano. Je to ovšem specifické, podle sport testerů a
GPS nachodí trenér během průměrného tréninku 3–4 km.

 

Jak probíhá
vyhodnocování tréninků?

Nebývá pravidelné, záleží na tom, zda se daný záměr buď nepodařilo
splnit, nebo nebyla odpovídající kvalita, anebo naopak se trénink extrémně
vydařil. V takovém případě se trénink vyhodnocuje společně. Jinak se
vyhodnocování většinou probírá individuálně po určitém časovém úseku. Pravidelné
je vyhodnocování utkání.

 

Přípravy na zápas
jsou odlišné od tréninkových?

Ano, maximálně. Na utkání se připravujete v podstatě
celý týden z hlediska soupeře, vlastní hry, taktiky, daných úkolů do
utkání a tyto věci se snažíte přenášet do samotných tréninků. Týden se nazývá
mikrocyklem, jehož vrcholem je samotné utkání a mikrocyklus se skládá
z určitého počtu tréninkových jednotek vzhledem k období a předchozímu
zatížení.

 

Pomáhá vám
v přípravách někdo další?

Příprava špičkového vrcholového sportovce se neobejde bez
specialistů. Každý hlavní trenér si vybírá realizační tým tak, aby byl
komplexně složený a vytvořil hráčům maximální komfort a servis pro jeho samotný
výkon.

 

Podle čeho si
vybíráte hráče?

Podle ceny. (úsměv)
Je to velmi složitý mechanismus skládající se z mnoha proměnných. Většinou
hledám hráče na určitý post, například pravého obránce, vytvořím si určitý
seznam adeptů, kteří by mi zapadali do herního stylu. Musím přitom mít na
paměti hráčovu finanční dostupnost, složitost realizace jeho transferu, morální
hodnoty, jeho dovednosti, věk, perspektivu,schopnost adaptace atd. Primární pro
mě je, aby hráč měl rychlost, dynamickou práci s míčem, morální charakter,
produktivitu a mentalitu.

 

Jaké důvody obvykle
vedou kluby k tomu, že hráče prodávají?

Jako ve všech oborech je to otázka nabídky a poptávky. Pokud
na některého vašeho hráče přijde lukrativní nebo pro vás zajímavá nabídka, tak
ho prodáte, abyste získali prostředky na činnost či na nákup dalších hráčů.

 

Které hráče je pro
klub obtížné získat a proč?

Tyto záležitosti nejde zevšeobecňovat, protože každý klub je
v jiné finanční situaci, tudíž je velký rozdíl mezi tím, co si kdo může
dovolit v první lize, nebo ve druhé lize, popřípadě pokud v té
soutěži je v horní nebo dolní polovině tabulky a jaké jsou jeho sportovní
cíle. Nejkomplikovanější jsou samozřejmě příchody zahraničních hráčů, protože
to obnáší problémy s aklimatizací, řešení bydlení, stravy, jazykové
bariéry a technické záležitosti s národním svazem dané země.

 

Jaký je ideální vztah
hráče a trenéra?

Především vzájemný respekt. Je to jako ve všech vztazích – pokud
je vztah někdy něčím narušený, tak už se těžko lepí dohromady a už není jako
dřív. Věci, které uděláte nebo vyřknete v mezních situacích, už se nikdy nedají
vzít zpátky a je to podobné jako v jiných oborech. Ze strany trenéra
musíte využít maximum z hráčova potenciálu, ale zároveň musíte mít na
paměti, že to musí být dlouhodobá záležitost.

 

Co se vám honí
hlavou, když v polovině důležitého zápasu prohráváte?

Jestli bych náhodou neměl být na jiném místě v jiný čas,
a proč jsem třeba nedělal ošetřovatele v zoologické zahradě. (úsměv) Musíte myslet racionálně, i když
jste pod tlakem určitých emocí, a rozhodnutí je nutné dělat pokud možno
s chladnou hlavou. Přemýšlíte o tom, co vše je možné udělat v daných
podmínkách pro úspěch ve druhé polovině, tzn. vystřídat hráče, změnit postavení
hráčů na hřišti, snažit se případně o vyšší aktivitu na soupeřově polovině.
Důležité je vyhnout se minulému času, příliš neřešit to, co se stalo
v první polovině (na to je čas v týdnu), ale upnout se k tomu,
co vás čeká ve druhé polovině a udělat maximum pro zvrat v utkání.

 

Jak moc je pro vás
obtížné řešení situace, když se vám zraní klíčový hráč sestavy?

Patří to k těm složitějším, protože málokdy máte
rovnocennou náhradu. Je to velký zásah do určitých klíčových pasáží utkání.
Například když se vám zraní nejvyšší hráč sestavy, tak víte, že budete mít
handicap ve vzdušných soubojích, nebo pokud se vám zraní důležitý rozehrávač
útočných akcí, tak víte, že budete muset zakládání útoku řešit jinak.
Nevyrábíme housky ani časopisy a ten produkt, se kterým manipulujeme, tedy hráč,
je každý s jinými parametry. Pokud stahujete jakéhokoliv hráče a
nahrazujete ho jiným, tak má jiné dovednosti a fyziologické předpoklady.

 

Když prohráváte, jak
motivujete o poločase hráče v kabině?

Nejvíce záleží na tom, jakým způsobem jste k poločasové
porážce dospěli. Pokud jste hráli dobře a výsledek není pozitivní, reagujete
jinak, než když výkon nebyl ideální a přístup hráčů k plnění povinností
byl či nebyl adekvátní nastaveným kritériím. Ty způsoby jsou různé, od hlasitého
verbálního projevu až po létající předměty v kabině, pokud přístup hráčů
nebyl v pořádku, anebo pokud víte, že hráči udělali maximum a vy jste na
branku soupeře vystřelili desetkrát a soupeř jednou a i přesto on vede jedna
nula, tak musíte v hráčích probudit přesvědčení, že jsou na správné cestě
a je v jejich silách utkání otočit.

 

Jak to můžete dělat
na hřišti?

Každý trenér má svůj rukopis, svůj způsob komunikace s hráči.
Já preferuji to, že pokud jste pozitivně naladěni a přenesete na hráče víru jak
ve vlastní, tak v jejich schopnosti, jsou schopni daleko lepších výsledků,
než pokud na vás uvidí, že jste nervózní a nevěříte jim. Jsem přesvědčený, že
pokud má hráč zdravou dávku sebedůvěry, je schopen plnit i ty nejnáročnější
úkoly, které mu dáváte, zatímco když ho ovlivňujete negativně a držíte ho pod
psychickým tlakem, tak mnohem více inklinuje k nevhodné činnosti a
nesprávnému řešení.

 

Přistupujete
k hráčům jako k zaměstnancům, nebo si s nimi vytváříte i osobní,
kamarádské vazby a proč?

Je velký rozdíl v tom, jestli s hráčem
spolupracujete měsíc, nebo jestli s hráčem spolupracujete dlouho a zažili jste
toho spolu hodně i v krizových momentech. Pak dobře víte, jakým způsobem
reaguje ve stresových a krizových momentech, popřípadě se na něj můžete i více
spolehnout. V kolektivním sportu určitě nefunguje kamarádský vztah,
protože jde stále o vztah nadřízeného a podřízeného

foto: Tino Kratochvíl

 

Jak byste popsal rozdíl mezi trénováním FK Viktorie
Žižkov jako druholigového a prvoligového týmu?

Co se týká samotných
utkání, tak první liga se samozřejmě hraje před většími diváckými návštěvami a
na kvalitnějších stadionech. Každé utkání čelíte té nejvyšší hráčské kvalitě a
každá vaše drobná chyba je tvrdě potrestána. Na druhou stranu ve druhé lize od
vás v každém utkání všichni očekávají jen vítězství a přesvědčivý výkon a do
většiny utkání vstupujete v roli papírového favorita. Co se týče tréninkové
náplně nebo běžného týdenního programu, tak se to příliš neliší. Takže největší
rozdíly představují návštěvnost na stadionech, mediální zájem a úroveň hráčů,
proti kterým hrajete.

 

Kam vás vaše profese posunula a jak byste ji
zhodnotil?

Díky tomu, že se
každý den potkáváte se spoustou lidí z různých oborů: od fyzioterapie přes
doktory, kondiční specialisty, hráče, maséry, hráčské agenty až po celou řadu
dalších profesí spojených s profesionálním sportem, rozšiřujete si obzory
prakticky každý den. Řešíte rozličné situace a problémy a hlavně pracujete s
více jak dvacetičlenným kolektivem, což vyžaduje vaši vysokou flexibilitu a
multifunkčnost. Je to profese náročná, časově vlastně nikdy nekončící, ale
zároveň přinášející spoustu emocí, hezkých zážitků a rozhodně vám nikdy
nezevšední.

 

Zahrajete si ještě někdy fotbal? Při jakých
příležitostech?

Odmala se celý můj
život točí okolo sportu, takže si neumím přestavit týden bez sportování. Pokud
mi to mé tělo dovolí, snažím se rozvíjet i jiné tělesné aktivity než fotbal, ovšem
musím počítat s tím, že každé ráno se mi to vrátí v podobě připomenutí
mého ročníku narození. Snažím se každý týden stihnout alespoň jeden trénink a
víkendový zápas v Chvatěrubech, což je bydliště mé rodiny. A mimo to se snažím
ještě dvakrát v týdnu dostat na hřiště, ale mimo Viktorii Žižkov, protože staré
pořekadlo tvrdí, že zpocený trenér je špatný trenér.

 

Do jaké míry platí rovnice, že pokud v týdnu vše dobře
připravíte, jste ve víkendovém utkání úspěšní?

Bohužel ve fotbale
žádné rovnice neplatí a jeden slavný trenér to vystihl naprosto jednoduše: „Fotbal nemá logiku.“ V tom je fotbal
krásný a krutý zároveň. Pokud v tréninkovém cyklu uděláte vše dobře a na 100 %
a vy i hráči přistoupíte zodpovědně ke splnění všech úkolů, ještě to neznamená
zaručený úspěch v samotném utkání. Protože v samotném utkání je spousta
proměnných a těžko předvídatelných faktorů: od počasí, terénu, zranění,
osobního selhání jedince až po kvalitu soupeře.

 

To znamená, že jedno zaváhání může celou situaci
naprosto změnit?

Uvedu vám jednoduchý
příklad. Přijedete na utkání k soupeři, kde je hodně nerovný terén a fouká
silný vítr a vy v prvním poločase hrajete proti větru. Což výrazně ovlivňuje
hrací podmínky a je to jedna z věcí, na které se nemůžete během týdne
připravit. Například jsme se připravovali na utkání ve Frýdku Místku se záměrem
co nejvíce držet míč pod kontrolou, nepustit soupeře do jeho tradičního
úvodního náporu a hned ve druhé minutě náš obránce špatně vyhodnotil situaci,
ze které dal soupeř lacinou branku. A my jsme tak hned od začátku utkání byli
nuceni hrát jiným způsobem, než jak jsme si před utkáním řekli. Takže již ve
druhé minutě byla celá strategie pro utkání v koši, pojetí domácích se celé
změnilo.

 

Co vy jako trenér v takové situaci uděláte?

Fotbal se od
ostatních míčových sportů liší v tom, že si nemůžete vzít oddechový čas a
nemáte v přerušené hře bezprostřední kontakt s hráči na hrací ploše jako
například v hokeji. Během prvního poločasu máte pouze možnost stáhnout některého
hráče a poslat do hry jiného, nebo přeskupit rozestavení hráčů na hřišti, případně
například na hráče zavolat, že mají napadat výše a vynutit si tlak. Vaše
největší šance zareagovat na celý tým dohromady pak přichází v již zmiňované
poločasové přestávce.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela
Lejsková

Foto: Tino Kratochvil
www.tino.cz

Vytvořeno ve
spolupráci:

FK Viktorka Žižkov www.fkvz.cz

Designhotel
Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

Grandior
Hotel Prague www.hotel-grandior.cz

LE
Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura
textu: Vladana Hallová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového
zdravotnictví, a které přesto ve slovníku těch nejpovolanějších chybí. Ale to
není vše. Také se musíme naučit léčit naši planetu, která si to zasluhuje snad
ještě více. Vždyť jsme to my, lidé (Homo sapiens), kteří jí po dlouhá tři
století průmyslové revoluce ubližujeme. „Věda
se dělá na papíře a do šuplíku, ale neaplikuje se v praxi,“ říká
zakladatel oboru aplikované imunologie a automobilový závodník RNDr. Josef Šmarda.

 

Kam
jste se v oboru, který jste založil, za poslední dva roky posunul? Co vás dnes
nejvíce zaměstnává?

Aplikovanou
imunologii jsem založil už před třiceti lety a mám pocit, že teprve nyní začíná
nabývat těch správných rozměrů. Je to pro mě takový splněný sen, něco o čem
jsem tenkrát v osmdesátých letech pouze snil. Začali se objevovat lidé,
kteří se zajímají o své zdraví, chtějí se udržovat v dobré kondici a sportovat
i ve vyšším věku, po vrcholové kariéře. V neposlední řadě mají také finanční
prostředky, což mou práci usnadňuje. Testy, pomocí kterých těmto lidem pomůžu
odhalit stav jejich těl, můžou být finančně náročnější, neboť se zčásti dělají
v Americe a v Německu.

 

Co
vás vlastně k založení aplikované imunologie vedlo?

Imunologie
jako věda je dnes již velmi prozkoumaná, hodně se o ní píše, ale tyto poznatky
se neaplikují. Proto jsem toto slovní spojení zavedl, aby lidé, kteří mají
určité deficity imunologie svého těla, aplikovali tyto vědecké poznatky k
vylepšení úrovně svého života. 

 

Obracejí
se na vás spíše muži či ženy?

Obojí.
Muži se na mě obracejí, protože například chtějí v pokročilejším věku
sportovat, ale zdravotní stav jim to nedovoluje. Nebo jsou to přímo vrcholoví
sportovci, kde je jejich stoprocentní výkonnost nezbytná. Ženy poté chtějí být
samozřejmě ke zdraví také krásné. Celkově největší problém představuje slabá
imunita. Například moje prababička porodila dvanáct dětí a zemřela den po svých
stých narozeninách. Dříve byly ženy mnohem odolnější, měly lepší imunitu také
proto, že měly více dětí a byly, jak se říká, „around the corner“ a doplňovaly si všechny vydané živiny z
kvalitní potravy. Dnešní ženy mají jedno či dvě děti, vydané živiny a imunitní
látky si nedoplní ze stravy, a tak není jejich imunitní systém dostatečně
kompletní a prověřený (was not enough around
the corner).

 

Čím
je tohle všechno způsobeno?

Například
v jídle byly lepší suroviny, čili bylo výživnější. Lidé se dnes nestravují
správně, neboť suroviny použité k výrobě potravin jsou silně deficientní a též
skladba jídel je chybná.

 

Co
nám v potravě tolik chybí?

Jednou
z takových látek je třeba fosfor, kterého byl dříve dostatek. Sice ho dnes v
potravinách najdeme, ale jen v malém množství, a navíc je velmi, velmi
rozmělněn. V zemědělství sice snaha dohnojovat fosfáty existuje, ale není to
ten správný organický fosfor, který potřebujeme. Například taková celulitida,
která je dnes velkým problémem u mladých děvčat, je záležitostí právě fosforu.
Jeho nedostatek způsobuje, že buňky v tělech dívek nejsou dostatečně chráněny
fosfolipidy a fosfolipázou. 

Dále
se setkávám s absolutním nedostatkem zinku. Ten je jak antioxidantem, tak
tvůrčím elementem, který je základem mnoha tuctů hormonů a enzymů. Podobně jako
fosfor je i zinek v přírodě velmi rozmělněn. Stejně tak rostliny, které nám
lidem poskytují potravu, mají téměř osmdesátiprocentní deficit zinku. Důsledkem
toho je zahnívání jídla, přestože se lidé snaží proti němu bojovat různými
chemikáliemi. Z chemického hlediska je to banální záležitost. Když nedáme
dostatek zinku a zinkových sloučenin do pneumatiky, rozpadne se. To ví každý
technik. Mrzí mě, že stejná logika nedochází inteligentním lidem, profesionálům
v zemědělství a ve farmaceutickém průmyslu.

foto: Robert Vano

 

Co se
tedy stalo s přírodou za posledních sto let?

Odpověď
je jednoduchá. Problémem je obrovské množství znečišťujících látek. Více než
sedm miliard světové populace na naší Zemi produkuje neskutečné množství
odpadních látek, ale přitom vůbec nejsme schopni tyto látky zpracovávat a
necháváme jimi zanášet zeměkouli. Člověk „nadužívá“. Užíváme například
obrovskou spoustu energie, od běžných spotřebičů až po auta. V České republice
jsou ohledně životního prostředí lidé ještě poměrně ukáznění. Ale představte si například takovou Čínu, kde když si každý
člověk koupí o rádio víc, země musí okamžitě zdvojnásobit import uhlí. To je neskutečné.

 

Kde
byste řekl, že je situace nejpalčivější?

Šokující
pro mě byla návštěva Nového Zélandu. Pro něj představuje jeden z nejhorších
problémů ozónová díra, protože tam přicházejí atmosférické posuvy z hustě
obydlených zemí, např. z již zmiňované Číny či Indonésie. Přitom je na Novém
Zélandu nádherná příroda a žije tam přiměřený počet obyvatel. Ale nikdo s tím
nic nedělá. Naopak, problémy se maskují, zametají se pod koberec.

 

Jako
lidé bychom se asi měli ptát sami sebe, jak je možné, že to necháváme dojít tak
daleko. Jaký je váš názor?

Nikde
nic ze Země nezmizí. To, co se nám vypaří z hrnce, nám také spadne na hlavu.
Někteří politikové si snad myslí, že některé výpary se doslova „vypaří“ a
nějakým záhadným způsobem se pak dostanou někam mimo atmosféru. Takovéto
uvažování je ovšem katastrofální. Každý se přece už na základní škole učil
Mendělejevův zákon… to co vstupuje do reakce, z ní taktéž vystupuje. Environmentální
problematika je ignorována, hodně se o tom mluví, ale nic se nedělá.

foto: Robert Vano

 

V čem
myslíte, že je problém? Na co se čeká?

Nevím,
na co se čeká. Snad na to, až to bude tak špatné, že koncerny budou zachraňovat
Zemi v daleko horší situaci, než je nyní, a vydělají na tom více peněz. Může se
jim to ale velmi vymknout z rukou. My víme, jak Zemi vyléčit, ale neaplikujeme
to. Tento a příští rok se bude lámat chleba. 

 

Jak
se tohle všechno odráží na nás, jednotlivcích?

Environmentální
poškození jsou obrovská a stejně tak zásadní jsou poškození lidských organizmů.
Dokazují nám to například ebola, lepra čí ptačí mor, které se vyskytují v
civilizovaných zemích Evropské unie. Mnohý bodavý hmyz je dnes infikován
boreliózou či babeziózou a jinými organizmy. Vyskytují se například celé šarže
streptokoků, které nám lidem dělají velké problémy s bolestmi v krku, a které
se před dvaceti lety vyskytovaly pouze ve vemenech krav. A mohl bych
pokračovat. Máme znalosti, ale neaplikujeme je. Aplikujeme je pouze tam, kde
jde o peníze, a to o nemalé.

  

Jak
to myslíte?

Například
taková automobilová firma by nikdy nezanedbala testování jediného šroubku.
Důvod je jednoduchý. Kdyby totiž musela později do výroby zasáhnout (tzv. product
recall), stálo by ji to mnohonásobně více. Proč
se tedy velmi důkladně netestuje každý člověk, který onemocní nějakou
komplikovanou nemocí? Proč se netestuje preventivně? Prevence je daleko levnější
než řešení akutních problematik. Ale industriální mašinérii nezajímá člověk.
Jde pouze o byznys. A tak je to všude, ve všech odvětvích byznysu a průmyslu.

 

To je
dost děsivá představa…

Ano,
to dozajista. Peníze jsou hnacím motorem při rozhodování (main decision making factor),
s čímž mám jako člověk kardinální problém. Někdo musí procitnout a zachránit
lidstvo. Udělá to jeden jediný člověk, génius a člověk bez strachu promluvit. Staráme
se o peníze, ale nestaráme se o lidi. Je potřeba o tomto komunikovat s těmi
správnými lidmi, kteří mohou posunout tuto ideu dál k těm, kteří mají moc něco
změnit a přispět ke kardinálním a pozitivním změnám na naší zeměkouli.
Například s ministry zdravotnictví civilizovaných zemí, tito lidé, géniové ve
svých oborech a lidé nebojácní a žijící mimo nomenklaturizované působiště, by
měli promluvit a dojít k jasným závěrům.

 

Co
byste mu poradil?

Víte,
ministr zdravotnictví by mohl velice jednoduše celému dění pomoci už jenom tím,
kdyby si uvědomil již zmiňované slovo „léčit“. Největší géniové celulární
biochemie jasně říkají, že SLOVO LÉČÍ. Ano, SLOVO!!! Stačilo by, kdyby v
nemocnicích na příjmu zaměstnal zodpovědný personál a kdyby to byli lidé
příjemní a svým SLOVEM laskavě přijali každého pacienta. Již v ten moment
by polovina pacientů byla vyléčena. Často se setkávám s nepříjemným personálem,
který je nespokojený se svou prací nebo se svým platem. Inteligentní a úspěšní
lékaři opouštějí nemocnice a dostávají se k nám takoví, kteří ani nemluví
česky. Jak potom MOHOU použít české laskavé SLOVO, léčit české pacienty? Podle
toho situace v našem zdravotnictví také vypadá. Takže laskavě slovo „léčit“, dostaňme to slovo ven. A
začněme dělat něco pro to, aby se zeměkoule uzdravila a uzdravila se podle
zákona rovnováhy, to jest zákon, který jako Homo sapiens nejvíce porušujeme.

 

Co
může dělat každý sám za sebe?

To je
velice široká otázka. Nejvíce ale člověk prospěje sobě i přírodě, když bude žít
více přírodním životem. Člověk je zrozen pro pohyb, tedy více se hýbat. Je
všežravec, tudíž pro sebe zvolit pestrou stravu a ne stravu z běžných řetězců a
rychlého občerstvení. Také by neměl zapomínat na původ potravin, ze kterých si
jídlo připravuje. V neposlední řadě mít stále na zřeteli, že veškeré jídlo, i
bio či organické nejvyšší kvality, má i přesto kolem sedmdesáti procent
nedostatku prvků a látek, které jsou velmi důležité pro výživu našeho těla. Od
vitaminu A až po zinek. A tyto látky si doplňovat ze zdroje, kterému věří.

 

Zdroj,
kterému věřím, to je pro laika oříšek. Jak takový zdroj najít?

Cena
je obvykle přímo úměrná kvalitě. Kvalitní suroviny, které jsou k výrobě
použity, jsou často drahé. Zásadně doporučuji používat pouze doplňky z
organických zdrojů. Já sám používám suplementy vyšší cenové kategorie, protože
tak mám jistotu jejich kvality a organického původu.

 

Jak s
jistotou zjistíme, co našemu tělu chybí?

Doplňky
je nejlépe volit u specialisty na základě detailních testů krve, moči a
stolice. Já sám se tímto zabývám již třicet let a troufám si říci, že jsem
pomohl k vyšší výkonnosti nejednomu sportovci, lidem s roztroušenou sklerózou
nebo s autismem k úplnému uzdravení nebo k docílení zlepšení celkového
zdraví. Je velmi důležité užívat produkty, které jsou naprosto organické.  

 

Jak takové testování
konkrétně funguje?

Nejprve se provede
detailní vyšetření biochemie a metabolismu z krve, moči, stolice. Na základě
těchto vyšetření, z nichž část se dělá v zahraničí, se udělá obrázek o
fungování těla na biochemické rovině a nasadí se příslušný program, který
spočívá v produktech a potravinových doplňcích, které člověku vyrovnávají
konkrétní problematiky a deficience.

 

Lidé
čím dál častěji hledají alternativy v přístupu ke svému zdraví, snad i z
nedůvěry ke globálnímu nomenklaturnímu zdravotnictví. V čem byste řekl, že
dnešní světové regulované a ortodoxní zdravotnictví pokulhává?

Největší
problém vidím v tom, že se léčí především podle peněz a podle pojišťovacích
tabulek. Takto se léčit nedá, protože pojišťovny nemají žádnou představu o
stavu konkrétního pacienta. V tomto vidím zcela jednoznačně zásadní nerovnováhu
v přístupu ke klientovi nebo pacientovi. Jakýkoliv nomenklaturní přístup jakýchsi
předpisů a tabulek zásadně neodpovídá tomu, co jednotlivý pacient potřebuje.
Podle Hippokratovy přísahy zdravotnický personál má vynaložit to NEJLEPŠÍ pro
pacientovo zdraví. Jak toho mohou dosáhnout, když jsou regulováni nějakými
tabulkami z pojišťoven?

 

Vypadáte
ve skvělé kondici, jste vrcholový sportovec. Jak to na prahu šedesátky děláte?

Mnoho
lidí mi zcela otevřeně říká, že někteří moji vrstevníci jsou už pryč. Vždy jim
na otázku: „Jak to děláte?”odpovím: „Vím jak se starat o své tělo, kde mu
přidat a kde naopak ,slevit´.” Dalším aspektem je to, že jsem sice pojištěn
zdravotním pojištěním podle zákona země, kde žiji, nicméně pracuji pouze se
soukromými klinikami a jen se světově proslulými experty všech zdravotních
aspektů – od dentální vědy (Prof. dr. Paul Tipton), až po sportovní medicínu a
celulární technologii (Prof. dr. James Musick, vědec roku 2014).

 

V
roce 2012 jste se stal mistrem automobilové série PZ Trophy v rámci seriálu Porsche Sports Cup Deutschland.

Měli
jsme s týmem Mičánek Motorsport úžasnou sezónu, dosáhli jsme opravdu
neskutečných výsledků. Byli jsme absolutně nejlepším týmem ze všech seriálů
Porsche Sports Cup, a v roce 2012 jsme přivezli do České republiky 55 pohárů ze
12 závodů.

  

Co
stojí za takovým úspěchem?

Především
vynikající příprava vozů v závodní stáji Mičánek Motorsport Brno, samozřejmě
též sponzoři, kteří na vše přispěli a bez kterých by to všechno bylo nereálné.
Podporu k závodění a také k tréninkům jsme tedy měli dobrou ve všech aspektech.
V neposlední řadě ale přispěl k úspěchu také fakt, že v našem týmu byly
zastoupeny tři generace na vyrovnané výkonnostní úrovni. To je v motoristickém
sportu unikátní situace a dokonce bych i řekl, že do dnešní doby věc ojedinělá.

 

Co
pro svou výkonnost děláte konkrétně vy?

Vedle
tvrdé fyzické přípravy užívám denně kolem sta tablet suplementů, které
selektuji dle toho, jaký ten den zrovna mám. Vše podřizuji tréninku a mé vědě.
Studuji nové vědní aspekty a denně trénuji. Všechny doplňky jsou samozřejmě na
organické bázi, jsou to třeba enzymy, které nám ve stravě chybí. Například když
si dnes vezmu jablko, je postříkané chemikáliemi a ozářené, aby na něm nebyly bakterie
a plísně. To znamená, že jablko nemá už tu hodnotu, kterou by mělo, kdyby se k
nám dostalo z čisté přírody. Aby mi tedy jablko něco dalo, musím k němu dodat
potřebné enzymy. Dále užívám prostředky na čištění žaludku a střev,
antioxidanty, či přípravky na obnovu buněk a tkání.

 

Někdo
to řeší vlastní produkcí. Máte zahrádku?

Na
takové věci bohužel nemám čas, ale jistě je to aspoň nějaká pozitivní cesta. I
tak ale musíme počítat s tím, že i tyto naše přírodní produkty ze zahrádky
budou vystaveny ozónové díře a kyselým dešťům. Jídlo z vlastní zahrádky není
ozářené a je pěstované na přírodních hnojivech, tudíž může být i chutnější,
přesto k němu budeme muset přidat nějaké suplementy, abychom doplnili chybějící
prvky, vitamíny a další substance.

 

Jak
vypadá váš jídelníček?

Jsme
přesně to, co jíme. Stravuji se zdravě, vybírám si z kvalitních potravin,
například na biofarmách, nebo ve vybraných obchodech. Zvláště maso si dopřávám
kvalitní, rozhodně nejsem vegetarián. Také se vždy zajímám o původ potravin. K
tomu všemu samozřejmě přidávám výživové suplementy.

 

Téměř
to vypadá, že ten, kdo denně nedoplňuje vitamíny a další látky, jako by nebyl. Dá
se dnes bez nich vůbec žít?

Teoreticky
by to možné bylo, ale pouze za předpokladu, že bychom produkovali potraviny
jako před sto padesáti lety, kdy byla příroda zdravá, neznečištěná. Museli
bychom hnojit přírodně, kompostovat si vlastní hnojiva, používat přírodní
chlévskou mrvu bez chemie, či hnojit miliony let starou kvalitní zeminou bez
civilizačních znečišťujících látek. Existují například drcená čistá hnojiva ze
dna oceánů. Tyto poklady ještě na Zemi máme, ale je otázka, jak je využijeme a
hlavně aplikujeme. A o tom to je!

 

Děkuji
za rozhovor.

 

foto: Robert Vano

 

 

 

 

Text: Hana Robinson

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana
Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín
Best of www.ibestof.cz

Pepa Sršeň, vlastním
jménem Josef Šiler, získal svoji přezdívku „Sršeň“ ještě v dětství.
Kamarád tak začal nazývat jeho „peklostroj“.
Svůj první kaskadérský kousek provedl Pepa na motocyklu Kawasaki GPX 750R, jak
sám říká, „plynule po předním kole nosem
až na asfalt“. Díky své profesi se tak může chlubit například titanovou
trubkou v noze, titanovou dlahou v ruce, sešroubovanou klíční kostí nebo třeba
rozdrceným zápěstím. Diváci si ho oblíbili v pořadu Autosalon, kde testuje motorky. A na jeho doporučení dají. Svůj um
a získané zkušenosti předává v motoškolách, kde učí lidi, jak správně ovládat
motocykl. Rád posedí s přáteli, v létě u ohně, v zimě u krbu, miluje dobré
jídlo a téměř neustále zdokonaluje svoji motorku.

 

 

Pepo, můžeš nám
vysvětlit, kdo si může říkat streetfighter?
Termín vznikl v osmdesátých letech v Anglii. Kluci, kteří jezdili
na kapotovaných motorkách, se na nich chtěli bavit. Hnutí Streetfighters se inspirovalo rebelskými šedesátými lety, kdy lidé
jezdili na triumphech a scramblerech, na
starších motorkách a dělali trošku
binec. A právě v Anglii začali odstrojovat kapotované motorky, začali
z nich dělat streetfightery. 

 

Pardon, co je
kapotovaná motorka?
To jsou slangově zmrzliny, to
jsou ty motorky, které jezdí na okruhu, jezdí rychle, řídítka dolů, jsou
zaplastovaný. Oni ty kapoty sundávali kvůli ovladatelnosti, dávali tam široký
řídítka a jezdili po předním kole, po zadním kole a blbli v ulicích. Toho
se v Anglii chytl Garry Rothwell, který začal s vystupováním na
veřejnosti a dotáhl to k dokonalosti, dělal show pro lidi, například při
Formuli 1, při velkých závodech trucků. Tak vzniklo hnutí Streetfighters, který
se táhne až do dnešní doby. To je rozdíl mezi kaskadéry a streetfightery. Hnutí
Streetfighters vzniklo na ulici, je to ježdění po ulicích. 

 

A ty jsi streetfighter,
nebo kaskadér?
Streetfighter. Já jsem vyrostl na ulici. Kdysi jsem viděl kazetu, to je tak
15 let zpět, hrozně mě to nadchlo, tak jsem vzal motorku a šel jsem to zkoušet
na letiště. Nikdo mi neřekl, jak to mám dělat. V té době už jsem trošku
jezdil, líbilo se mi to, protože jsem od malička docela velkej individualista.
Tak jsem se plácal po letištích, nastudoval jsem pár kazet z Anglie,
předělal jsem si motorku. Po roce přišlo pozvání na nějakej motocyklovej sraz,
pozvali mě a mého kamaráda. Napadlo nás udělat nějakou show, tehdy jsme to
neuměli, jezdili jsme „za buřta a za pivo“. To byly ty hodně těžký začátky, kdy
jsme to odjezdili a až dlouho potom jsme se zlepšovali.  

 

Kdy jsi dostal první
motorku?
To mi bylo třináct let, vyhandloval jsem motorku za kolo, ještě jsem neměl
ani papíry, ale jezdil jsem na dvěstěpadesátce normálně v provozu. Do
vojny se mi strašně líbily choppery. Všude, kde jsem je viděl, byl jsem
z nich vedle. Pak mi kamarád půjčil silniční motorku, já se na ní svezl a choppery
šly pryč. Zjistil jsem, že se dá zatáčet a jet rychleji.

 

A kdy sis koupil
svoji první „velkou“ motorku?
Tři roky po vojně a byla to Suzuki GS 550 ES, tehdy 30 let stará. Potom
jsem měl Kawasaki GPX 750 a
na té jsem začal dělat první kousky. Po roce se to rozjelo a pořídil jsem další
motorku, tentokrát yamahu. To už mi to začalo trošku jít. Pak ale přišel velký
zlom v mém životě. S kamarádem
Petrem Jandovským, který mi dělá instruktora v motoškole, jsme dostali
nabídku jezdit velkou show uprostřed města v nějakých off-road závodech.
Jel jsem pro něj do práce, ale přepravovali jsme se přímo s motorkama
určenýma pro akci. Na běžný silnici jsme předjížděli škodovku, které prasklo
kolo, narazila do nás a pak nás čelně smetlo auto, co jelo proti nám. Zázrak,
že jsme to přežili. Byla to čelní srážka. Přiletěl vrtulník, oba dva hodně
špatně rozlámaný, půl roku mimo. V nemocnici jsem byl čtrnáct dnů, zdravou
jsem měl jen jednu nohu, vše ostatní sešroubovaný.

Nicméně z pojistky,
která ti přišla, sis šel koupit novou motorku. Chodil jsi o berlích, byl jsi
celý sešroubovaný a takhle jsi pokoušel osud? 

Ano, to jsem prostě já. Rychle mi otrnulo a rok na to mě oslovila agentura.
Po té bouračce mi to začalo nějak dobře jít, rychle jsem jezdil po předním i
zadním kole. Známí mi dohodili akci, den rekordů ve Lnářích. Tam jsem pokořil sedm
světových rekordů. Máma to nenesla nejlíp, viděla mě u té bouračky a rok nato
jsem ji přemluvil, aby se přišla podívat, jak letím dvousetkilometrovou
rychlostí po předním kole. Tak tam chudinka tehdy celkem trnula.

 

A to bylo asi období,
kdy se to všechno začalo pomalu měnit k lepšímu…
Ano, v té době se to zhouplo na jinou stranu, dovolil jsem si oslovit
pár lidí, jestli by mě nechtěli podporovat v ježdění. Do té doby jsem si vše
platil sám, to byla doba, když jsem chodil krást hliník, abych měl na benzín,
žil jsem v bytě, kde netekla teplá voda, motorku jsem měl v pokoji, a
místo abych si koupil džíny, jsem si koupil gumu na motorku. Ty začátky byly
strašně krušný.  

 

Kdo ti v té době
nejvíce pomohl?
Oslovil mě Pavel Havlíků, který měl ve své branži výborný jméno. Pavlovi se
líbilo, že máme společnej styl, vygradovalo to ve spolupráci, vymysleli jsme
společnou show pro lidi, byli jsme zvaní do zahraničí. Byl to můj učitel
kaskadeřiny. Přišlo mistrovství světa ve stand ridingu – v kaskadérském ježdění.

 

Takže takhle ses dostal
ze silnice ke kaskadérství?
Přesně. Na to mistrovsví světa v Bechyni přijely hvězdy ze světa.
Brazilci, Portugalci, Kevin Carmichael – Brit. Chtěl jsem tam překonat svůj
rekord, ale večer mi zavřeli trať. Perfektně se projevila česká povaha, kdy
kluci z Čech, kteří byli v soutěži se mnou, mi záviděli. Tehdy za
mnou přišel Kevin Carmichael a nechal si ode mne podepsat plakát. To byl jeden
z nejlepších okamžiků v mé kariéře, protože taková hvězda jako on
přišel za nickou, jakou jsem byl já. Druhej den jsem českou soutěž vyhrál, byl
jsem osmej nebo devátej v mistrovství světa, to už ani nevím. Pak se to se
mnou rozjelo, ale stále to ještě nebylo na uživení. Až opět zasáhla náhoda,
potkal jsem Ondru Lelků a začal pracovat jako testovací jezdec pro Yamahu, jezdit sériovou motorku.

 

Co znamená „jezdit
sériovou motorku“?
Předváděl jsem sériovej motocykl. Ve smyslu: „Podívejte se, co dokáže
sériová motorka. Jestliže Sršňovi vydrží sériová motorka tohleto, tak musí bejt
dobrá.“ Lidi o tom mluvili a motorky byly prodávaný. V tom jsem se
odlišoval od jiných kaskadérů, který si ty motorky předělávali. Já jsem to měl
úplně v sériovým stavu. Celý se to točí kolem reklamy. Dva roky jsem jezdil pro pana Přibyla, pak přišla evropská Yamaha. Měl jsem obrovské štěstí,
protože když přišla evropská Yamaha a
pro pana Přibyla skončilo zastoupení, tak ten rok jsem jezdil show při Moto GP v Brně. Tam mě viděli
Japonci, přímo z fabriky z Yamahy,
který tam byli s týmem, a hrozně se jim to líbilo. Tím, jak Yamaha pobrala českej trh, tak mě, opět
náhodou, oslovilo její zastoupení. Najednou telefon, volal mi generální ředitel
nově vzniklé Yamahy ČR: „Dobrý den,
pane Šilere, máte u nás připravený dvě motorky a Brenen z evropského
zastoupení nám řekl, že pro nás budete jezdit.“ Tak jsem málem proskočil
stropem, protože to byl už fakt úspěch!

 

Chápu-li to správně,
od ježdění a testování motorek ses dostal k motoškole. Stal se z tebe
učitel. Pomohlo ti to, že tě lidé znali a začali tě brát jako toho, co umí?
Čtyři roky jsem jezdil jako testovací jezdec, sem tam jsem o tom něco
napsal. Lidé mě začali brát, nejen jako kaskadéra, kterej s motorkou jen
blbne, ale ve smyslu „on už tomu trochu rozumí“. Právě Ondra Lelků, což byl
mimochodem desetinásobnej mistr republiky, mě viděl jezdit na okruhu, poradil
mi nějaký věci, řekl mi, co dělám špatně. Pak mu vypadl v motoškole
v Brně instruktor a navrhl mě jako oficiálního instruktora. S Ondrou
jsem dělal dva roky, začal jsem s ním pracovat jako instruktor a
kaskadeřina šla trochu do ústraní. Jezdím sice pořád, ale už jen pro sponzory.
Ovšem opět zasáhl osud a mým životem prošla další tragédie. Ondra testoval pro
novináře Ducati, a když se vracel
z Mostu, tak ho zabil chlap v autě u Panenskýho Týnce. Ondra jel po
hlavní silnici a chlap stál, špatně se podíval do zrcátka a vzal to přes
dvojitou plnou a Ondru trefil. Ondra na místě mrtvej, hodně špatný.

 

…nedostal jsi strach?
Dělat profesi, kde je tak vysoké riziko nehody?
A to nebylo všechno. Dva měsíce před tím neštěstím natáčel reportér Motl z Novy s Pavlem Hanzlíkem, mým
učitelem kaskadeřiny, a právě s Ondrou reportáž o kaskadérech. A Pavel se zabil
přesně dva měsíce po Ondrovi na uzavřený ploše při kaskadérský show, čistě
náhodou v den narození Ondry. Pavel i Ondra byli výborní kluci a kamarádi.
Když o tom zpětně přemýšlím, Ondra Lelků byl výbornej závodník, když jezdil na
okruhu. V provozu však měl naježděný fakt hrozně málo. Oba mi v profesním
životě hrozně moc pomohli. A už tady nejsou. 

 

Po Ondrově smrti jsi
byl osloven, abys motoškolu vedl dál ty. Což je asi dobře, když vidíš, jaká je při
kaskadeřině vysoká pravděpodobnost úrazů, dokonce smrti…
Hmm. Obrovská. Já jsem začal na silnici a prošel jsem si X věcma, kterýma
si každej projde, a moje Motoškola Sršeň
i motoškola v Brně je zaměřená na bezpečnost silničního provozu a na
ovládání motorek. Za celou dobu mi nikdo nic neporadil, je to zkušenost, kterou
mám těžce vydřenou, a jsem za to těžce sešroubovanej.  

 

V současnosti ti
s motoškolou pomáhá i známý jezdec Karel Abraham. Můžeš nám popsat všechny
„motoškoly“, kde jsi instruktorem?
Ano, Abája (pozn. red.: Karel Abraham)
jako nejlepší českej jezdec na motorce nám s tím pomáhá jako instruktor,
což je super. Já teď působím ve dvou motoškolách. Na okruhu a v té mojí,
která se jmenuje Motoškola Sršeň. Tam
mám dohodu s jednou obcí a ta mi pronajímá bývalé vojenské letiště.
Účastníci této motoškoly mají kurz rozdělen na dopoledne na letišti a potom
odpoledne v reálném provozu, kdy děláme okruh 150 km, celou Šumavu. Měl
jsem z počátku strach, jestli mi tam lidi budou jezdit, ale jezdí
z celé republiky, hodně Slováků, měl jsem také tři Švédy a dva Brity. Motoškola při brněnském okruhu, ta se
jezdí pouze na autodromu v Brně, kde dělám hlavního instruktora. To
znamená, já zde nabízím postupku lidem, lidi ke mně přijdou, učí se
v provozu. Pak jsou individuální kurzy pro lidi, co se chtěj zlepšit. Když
se chtěj posunout dál, tak si je z mojí motoškoly přesunu do Brna. Tam je
učím jezdit stopu, učím je ovládat motorku ještě ve větších náklonech, bezpečně
na okruhu. No a pro ty, kterým to všechno nestačilo, máme ještě Motoškolu Sport, kde se věnujeme rychlý
jízdě. Krásně to postupuje, nabízíme kompletní balíček od A do Z a mě to
strašně baví.

 

 

Kdesi jsem slyšela: „Sršeň se musel zklidnit, protože trénuje
policajty…“
Né, to je náhoda. Pravda je, že Policii ČR školíme už čtvrtý rok
v Brně na okruhu. Ale nezklidnil jsem se kvůli nim, to bude věkem. (smích) To jsem ještě pracoval pro Yamahu, ta vyhrála tender na dodávku
motorek pro Policii ČR. Opět náhoda, freundschaft, Yamaha věděla, že dělám instruktora v Brně, tak se to domluvilo,
Brno nabídlo okruh a nás jako instruktory.  

 

Motoškola má naučit
motorkáře správně jezdit na motorce, je to tak?
No jezdit by ho měla naučit autoškola, motoškola má naučit motorku správně
ovládat. To je rozdíl mezi autoškolou a motoškolou. Je to rozdíl jako mezi
základní školou a střední školou, zakončenou maturitou. Je to postupka. Každej
člověk projde autoškolou, kde se učí na cizí motorce a předpisy. Učí se nějak
jezdit na cizí motorce, většinou blbě. A pak přijde do motoškoly a tam ho učíme
správný ovládání motorky.

 

Získají účastníci
motoškoly nějaký certifikát, vysvědčení?
Ano, dostávají certifikát o absolvování motoškoly na brněnském okruhu.  

 

Jaký je zájem o vaše
kurzy a jak dlouho trvá jeden kurz?
Obrovskej, já jezdím každou neděli a mám obsazeno do konce října. Můj je celodenní a ten brněnskej je od
12 do 20 hodin do večera, brněnské motoškoly mají stejnou obsazenost. 

 

Jak probíhá den
v motoškole?
Jsme tři instruktoři. Každý z nás má 3 lidi. Začínáme na letišti, velkou
teorií, dvě hodiny, kde je jim vysvětlená technika jízdy a následně je názorně
ukázaná. Pak tam mám tři nácviky, krizové brždění, průjezd zatáčkou a další
základní věci, který jim ale v autoškole neřeknou. V momentě, kdy
končíme s teorií a s prací na letišti, vjíždíme do silničního
provozu. Tam jede guide – vodič, za ním tři absolventi, během jízdy se
střídají, aby každej jel s instruktorem. Ukazujeme jim, kam se mají dívat,
kdy mají podřazovat, učíme je nebrzdit, nejezdí se rychle, ale stále se jezdí
v nějakejch v zatáčkách. Ježdění na motorce je o zatáčení. Úžasný je, když za mnou po jednom dni
přijde chlap, kterýmu je 65 let, a řekne mi: „Já jsem si dnes poprvé zajezdil
na motorce.“ Mezi lidma je strašně fám a nepravd o tom, jak motorku řídit. A my
to motoškolama napravujeme. Má to obrovskej smysl a mě to strašně baví.

 

Odkud si myslíš, že
se o tobě lidi dozvědí?
Nemám na svou motoškolu žádnou reklamu, ale když jsem se ptal lidí, jak se
o mně dozvěděli, tak odpovídali: „Známej mi řekl, že je to dobrý.“ A to je asi
ta nejlepší reklama, která může být, ve všech oborech. 

 

Nicméně lidé tě znají
hlavně z pořadu Autosalon na TV Prima, kde testuješ motorky. Pomáhá
ti mít „obličej každý týden v televizi“?
No možná mi to pomáhá ve smyslu, že lidi vědí, že motorkám rozumím. Ale že
by tam přišel někdo jen proto, aby viděl Sršně, tak to ne.

 

 

Prý jsi motorkářský
guru, a když Pepa Sršeň řekne „kupte si
tuto motorku“, tak si ji každý koupí. Je to tak?
Já se snažím tady tohle nedělat. Chci, aby moje testování mělo nějakou
váhu. Takže zmínit nejen plusy, ale i minusy, pokud jsou.

 

Zajímalo by mě, zda
tě pojišťovna pojistila, když děláš takové rizikové povolání?
Ano, jsem pojištěněj, sazba je sice vyšší, ale to k tomu prostě patří.

 

Nemá o tebe tvoje
přítelkyně strach?
Přítelkyně Blanka je dvaadvacetinásobná mistryně
Evropy ve westernovém ježdění. Takže jsme na tom podobně. Ve dvaadvaceti letech
je strašně úspěšná, ve svým oboru je nejlepší a strach samozřejmě má. (smích) 

 

Takže to máte
podobné, ale není profese streetfighter přeci jen nebezpečnější než westernové
ježdění?
Já bych neřekl. Když jsem viděl, že musí vzít koně, kterej má 900 kilo,
z pastviny, třeba poprvé ho osedlat a předat klientovi neježděnýho. To
není žádná legrace. 

 

Jaká je životospráva
kaskadéra?
No to nevím, ale moje je velice špatná a už hodně dlouho. (smích) Ale kvůli ježdění se musím
udržovat ve formě. Takže úplně nejhorší zase není. 

 

Poznávají tě lidi na
ulici?
Teď poslední dobou ten můj obličej začíná být asi hodně profláklej. Přiznám
se, že mi to nedělá vůbec dobře, nedokážu se s tím moc vyrovnat. Hlavně
oni maj lidi pocit, že mluvím a jsem vulgární stejně jako v televizi. No,
a když přijdou a baví se se mnou, tak zjistí: „Ono to není takový to vypláchlo, jako ho známe z televize.“ Rád
bych, aby mě lidi brali takovýho, jakej jsem. Snažím se být upřímnej a to se
dnes moc nenosí. Dost často dostávám přes držku. Dnes se spíš nosí takový to
vlezdoprdelství a mlžení. Kdyby mně někdo říkal, jak mám dělat práci, že musím
toto a to, tak to dělat nebudu. Jsem člověk selskýho rozumu. Na druhou stranu
je čím dál tím víc lidí, co mi říká, že mě už berou takovýho, jako jsem, a že
je dobře, že říkám věci na plnou hubu.

 

 

Jaký je podle tebe návod
na úspěšného kaskadéra? Může český kaskadér uspět i v zahraničí?
Já jsem vždy stál nohama na zemi a věděl, že když budu chtít jezdit na
špičkové úrovni, tak skončím na úrovni Čech. Tady není to prostředí na to, aby
někdo mohl jezdit na světové úrovni. Hlavně ze strany podpory a dovozců
motorek. Dále se kluci nedokážou prodat. Musel by být hodně bohatej manažer a
sponzor, aby to mohl podporovat. Já jsem do toho nasypal ze svého hodně, a
kdybych dělal jen kaskadérství, tak bych za čas skončil. Kaskadeřina mi ale
zásadně pomohla v ovládání motorky a na silnici. 

 

Existuje v ČR
sdružení kaskadérů?
Myslím, že jo, je to spíš asociace, kluci se scházej, dělaj meetingy, ale
nakonec to skončí tak, že se totálně ožerou. Nemá to nějakou solidní úroveň. 

 

Je nějaká soutěž pro
kaskadéry?
Bývala, teď už není, anebo na hodně slabý úrovni. 

 

Jak dlouho jsi
vlastně dělal kaskadeřinu?
Jedenáct let jsem se v tom plácal, od začátků do vrcholu. 

 

Prý se nerad fotíš
s dětmi?
Nerad se fotím obecně. Mamina by mohla vyprávět, jak se „strašně rád“ fotím. (smích) 

 

Nenaříkali doma na
ten tvůj „adrenalin“?
Já jsem se od mládí věnoval sportům, byl jsem veden snad ke všem sportům.
Táta jezdil na lyžích, máma dělala gymnastiku. Byl jsem vedenej všestranně.
Proto si myslím, že jsem úspěšnej v ježdění – dokážu poradit lidem na
okruhu, na silnici, v terénu i v tý kaskadeřině. Naši byli zvyklí. 

 

Rodina si nicméně
oddechla, když jsi skončil s kaskadeřinou, viď?
To ano, nedokážu si představit, co máma prožívala. Museli to se mnou mít
těžký. Nehledě na to, že mě máma podporovala v začátcích. Když jsem ostatním
řekl, že se chci živit ježděním, tak si všichni mysleli, že mi houklo, že jsem
se zbláznil. Máma mi řekla: „Hele, já ti s tím pomůžu, ale dělej to
pořádně, tak, ať to děláš nejlíp.“ A to mi zůstalo. 

 

Co tě tak baví na
ježdění na motorce?
Volnost. Když jsem večer sám, vezmu si motorku a jedu se projet. To, co na
tom nejvíc miluji, je ta naprostá svoboda. 

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno v prostorách Žofín Garden www.zofingarden.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-4-2013.html

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Běh je součástí
atletiky, která je nazývána královskou disciplínou. Dopřává určitou svobodu,
ale také stojí léta vytrvalé dřiny, ve které občas jde i o vteřiny. Tuto
disciplínu si zvolil i náš přední maratonec Jan Kreisinger, který již
několikrát pocítil sílu sekund na vlastní kůži. Své soupeře považuje během
závodu za rivaly, což se ale po proběhnutí cílové čáry mění na čisté
přátelství, které si vzájemně přeje úspěchy. Takový je maraton.

 

Proč vás
z atletiky zaujala zrovna disciplína, jako je běh?

Běhám už od sedmi
let. I když jsem dělal i jiné atletické disciplíny, běh mě baví úplně nejvíc.
Je dobré, když můžete běžet relativně rychle a daleko a nic vám to nedělá.

 

Dáváte přednost
dlouhým tratím – půlmaratonům, maratonům – před krátkými. V čem se tratě,
kromě délky, dále liší?

Až teď v poslední době jsem začal běhat víc půlmaratony
a maratony, ale předtím jsem běhal vzdálenosti do deseti km. Rozdíl je určitě
v přípravě, je jiná, běhá se rychleji a ne tak daleko. Co se týče fyzičky,
řekl bych, že u maratonu bude vyšší. Je potřeba toho opravdu hodně naběhat.

 

Jak podporujete
svou fyzičku?

Posilováním,
občas kolo.

 

Jaké by měl mít
běžec ideálně fyzické a věkové parametry, aby byl úspěšný?

U běhu platí, že
musíte ty kilometry naběhat, takže ideální věk je vyšší než u jiných sportů,
v běhání bývá největší forma kolem 27 let. Může to být ale klidně i víc
nebo i méně podle toho, jakou trať běháte. Na maraton je to třeba klidně i přes
30 let věku.

 

Máte speciálně
upravený jídelníček?

Nemám, většinou
jím, na co mám chuť.

 

Běhání se čím dál
více dostává do obliby i u laiků. Co si myslíte o tomto boomu?

Je to dobře.
Pamatuji si dobu, kdy člověk vyběhl na ulici a lidi na něj koukali jak na
blázna. Teď už je to normální. A mám radost z toho, kolik lidí se přihlásí
na velké závody a že je třeba i vyprodají. Doufám, že to bude stále narůstat.

 

Co si myslíte o
hojně využívaných sport testerech?

Jsou dobré, sám
je používám, člověk se hodně naučí o tom, jak jeho srdce pracuje v zátěži.
A zjistí také, jak je dobře trénovaný.

 

Jaký byste
doporučil „návod“ na správné běhání?

Nejdůležitější je
pravidelnost. Jak to není, člověk se hůř zlepšuje a nemá to ten správný efekt.
Také je důležité dobře odpočívat a regenerovat.

 

Jak často se
věnujete tréninku ve volném čase a jak ho zintenzivňujete před závodem?

Tréninku věnuji
asi většinu svého volného času, většinou trénuji dvakrát denně, takže to vyjde
tak 10 až 12 hodin do týdne. Když se blíží závod, v tréninku zvolňuji a
jen udržuji formu, aby byla na závod ta nejlepší.

 

Jak se dále
snažíte připravit před důležitým závodem?

Hodně odpočívat,
dobře jíst a pít.

 

Jak je přibližně
dlouhá běžecká příprava na maraton?

Je to asi
individuální, ale bude to kolem čtyř pěti měsíců.

 

Kdy jste běžel
svůj první maraton?

V roce 2012 Pražský maraton.

 

Když teď s odstupem času vidíte veškeré ty přípravy,
tréninky a podobně, co byste doporučil běžcům, kteří by jednou rádi běželi maraton?

Hlavně dobrou
přípravu, jakmile nejste dobře připraveni, tak si vás to během závodu najde a
proděláte nějakou krizi nebo nedoběhnete v čase, ve kterém jste
chtěli.

 

Máte nějakou
oblíbenou běžeckou strategii při závodě?

Nejradši mám,
když se běží rychle na nějaký čas. To se pak jen někde schovám a vezu a držím
tempo, dokud to jde.

 

Jaká
část v závodě patří k nejtěžším?

Nemám
rád úplné začátky, než se člověk dostane do tempa. A potom někdy i závěry, kdy
bojujete s časem o každou vteřinu.

 

V čem
si myslíte, že máte oproti konkurenci výhodu?

Nemyslím
si, že bych měl nějakou výhodu.

 

Jak
vidíte v současnosti generaci konkurentů?

Všichni
jsou to kamarádi a výborní běžci. Snad se jim bude dařit.

 

Jak vnímáte své
soupeře na trati? Co k nim v danou chvíli cítíte?

I když se známe
nebo jsme kamarádi, tak to v závodě všecko padá a je mezi námi rivalita.
Takže si nic nedarujeme.

 

Jakého tempa se
snažíte držet a kdy jej postupně měníte?

Nejlepší je držet
stejné tempo od startu až do cíle. Popřípadě v cíli ještě zrychlit. Občas
ho měníte, když zkoušíte nějaký trhák, ale jinak se moc nemění, pokud
nevyběhnete moc rychle a nedojdou vám brzy síly.

 

Na co je
v průběhu závodu dobré myslet?

Asi se mi honí
hlavou spousta věcí, ale nejlepší je nemyslet na nic, závod vás musí vtáhnout
do sebe. To potom je to správné a vy můžete podat maximální výkon.

 

Jak se tzv. hecujete,
když vám při závodu docházejí potřebné síly?

Říkám si, že už
je to kousek, že už to musím vydržet.

 

Od roku 2006 získáváte na mistrovstvích ČR
v atletice samé zlaté medaile. Podáváte svá maxima, nebo cítíte, že se
dokážete ještě zlepšovat?

Věřím, že mám
stále rezervy, tak doufám, že nějaké zlepšení ještě přijde.

 

V roce 2012
jste v Pražském maratonu splnil
kvalifikační limit a nominoval se na Letní olympijské
hry 2012. Kvalifikace však proběhla
s odřenýma ušima. Jak to tam tenkrát bylo?

Byl
to můj první maraton a rozběhli jsme ho asi pomaleji, než jsme přesně chtěli,
ale já to nějak neřešil a říkal jsem si, že to doženu v závěru. Proto jsem
pak přiběhl v čase jen o čtyři vteřiny lepším, než byl limit. Protože jsem
to do poslední chvíle stahoval. To, že to dám, jsem zjistil až 20 metrů před
cílem.

 

Považujete
olympijský limit za náročně dosažitelný?

Ano,
není to lehké, je zapotřebí dlouhé přípravy, musíte vydržet celou tu dobu
zdravý, musíte chytit ten správný závod s počasím a máte na to maximálně
jeden pokus.

 

Získal
jste tedy jistou lekci… Jak jste se připravoval dál?

Po
splnění limitu jsem pár týdnů odpočíval a poté jsem odjel na soustředění na Šumavu
a pak rovnou do Svatého Mořice.

 

Jaký
jste si na olympiádě vytvořil pohled na sebe a na svou konkurenci? Překvapilo
vás něco u konkurentů?

Já
jsem se sebou nebyl moc spokojený, protože jsem chtěl běžet lépe. Ale bohužel
to nevyšlo. Co se mi líbilo na soupeřích, tak jsem obdivoval, jak už od startu
a v tom teplém počasí dokázali tak rychle běžet.

 

Letos
v dubnu jste běžel pražský půlmaraton. Jak na něj vzpomínáte? Vyhovuje vám
taková masa lidí?

Ano, to byl moc
pěkný závod. Byl jsem myslím celkově třináctý a první z českých běžců.
Vzpomínám na to dobře, vyšlo počasí a povedlo se mi zaběhnout i docela slušný
čas. Jinak je dobře, že na těchto závodech běhá tolik lidi, je super, že vás i
poznávají, a když se míjíme, tak i fandí, což vždycky povzbudí.

 

Hned poté v květnu jste běžel maraton v Praze a
útočil na limit pro mistrovství Evropy v Curychu. Jak jste dopadl?

Vůbec mi to tam
nevyšlo. Ten závod byl určitě jiný než ten, kde jsem splnil limit na olympijské
hry. Neměl jsem tak dobrou přípravu a na 35. km mi došly síly.

 

Jakou cítíte, že
máte nyní formu?

Forma je teď
spíše na nižším stupni.

 

Máte ještě nějaký
svůj nesplněný běžecký sen?

Určitě ano, ale
ten si nechám pro sebe.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Darina
Blatská

Foto: archiv JK

Korektura textu:
Alžběta Strnadová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
Profesní magazín Best of www.ibestof.cz