Archiv rubriky: Sport

Šestnáct let je v aktivní službě u Vojenské policie. Sice se už o Lukášovi Kvapilovi vědělo, a to především jako o úspěšném závodníkovi dálkové rallye, ale do širokého povědomí vstoupil až svou účastí na nejtěžším závodě světa, kterým je Rallye Dakar. Bez zaváhání zastavil u zraněného italského kolegy, i když mu šlo o cenné vteřiny, a poskytl mu první pomoc. Na trasu se opět vydal až po příjezdu záchranářů. Bohužel pomyslnou cílovou rovinkou neprojel, téhož dne také havaroval, byl vážně zraněný a ze závodů musel odstoupit. Přesto věděl, že udělá vše pro to, aby v roce 2018 stál opět na startu.

 

Oficiální název vaší pozice je vcelku složitý, jak byste ji přiblížil našim čtenářům?

Jsem voják Armády České republiky. Sloužím na velitelství ochranné služby jako instruktor. Mám pod sebou instruktory, kteří se starají o ostatní instruktory i vojáky. Dohlížím na to, aby byl správně vedený výcvik u vojenské policie. Je to pozice manažera, který předává svoje zkušenosti instruktorům. Koriguji jejich směr, a to především díky vlastním zkušenostem.

 

Cvičíte jenom pro české sbory, nebo i pro zahraniční?

Tak my máme to obrovské štěstí, že můžeme spolupracovat, protože když se člověk uzavře do sebe, vidí jenom to svoje a nepřijímá zkušenosti ostatních, tak se nemůže posunovat dál. Probíhají spolupráce na mezinárodní úrovni a vzhledem k tomu, že jsem voják armády ČR a armáda je členem NATO, tak si předáváme zkušenosti s aliančními vojsky.

 

Co rozhodlo o tom, že jste vojákem?

Dlouho jsem o tom přemýšlel. Vzorem mi byl můj otec, který dlouho sloužil u policie. Ve svých dvaceti letech jsem musel nastoupit základní vojenskou službu. Narukoval jsem a stal jsem se členem motocyklové jednotky Hradní stráže, kde jsem viděl motorky, které doprovází prezidenta. Tak začala moje kariéra u armády. Prošel jsem všemi stupni, od základního stupně jsem došel k důstojnickému. Byl to doopravdy obrovský zážitek. Absolvoval jsem výběrové řízení a takový ten impulz byl to, že jsem poznal pozadí při základní vojenské službě. Uvědomil jsem si, že mě to baví a že to není pouze o tom drilu, jak si všichni myslí.

 

Jaký musí být voják dnes? Myslíte, že stále platí stigma „zelený mozek“?

Já jsem poznal to, že člověk musí mít určitou dávku pokory, protože i když může být nejlepší ve všem a nebude mít pokoru, tak je to vlastně cesta do pekel. Přijmutí toho, že nejsem sice nejlepší, ale stejně se mám stále co učit, je pro mě to největší ponaučení. Označení „zelený mozek“ je dávný přežitek, který možná někde koluje, ale rozhodně už to tak dávno není. Naše armáda má punc kvality. Jsem v armádě šestnáct let a můžu srovnávat. Došlo k obrovským změnám a voják je velice prestižní místo. Dneska armáda nabízí střední školu s maturitou, pak nabízí i vysokou školu a pro všechny tyto absolventy už má automaticky nabídku zaměstnání.

 

Jakou prestiž má naše armáda v Evropě?

Patříme mezi ty nejlepší koaliční vojáky. Naši specialisté, chemici, speciální jednotky a další jsou velice ceněni. Sám jsem to cítil, když jsem byl v zahraniční misi. Když člověk nese českou vlajku, tak je automaticky považován za velice zkušeného vojáka, protože u nás je kladený velký důraz na jazyky a na přípravu. Já sám mám angličtinu a francouzštinu.

 

Myslíte si, že je vaše dráha života předurčená?

Nepodléhám osudu, ale myslím si, že každý má nějakou svoji cestu napsanou. Jenom se odchyluje svými činy, takže v osud určitým způsobem věřím a myslím si, že každý má nějakou tu dráhu osudu napsanou. Já si myslím, že moje dráha je taková, že jsem musel poznat to špatný, abych si vážil toho dobrého. Takže člověk jde nahoru a poznává kolem sebe lidi, díky kterým jde nahoru, ale musí si je pamatovat, protože může jít dolů. Mně se přesně tohle stalo. Byl jsem nahoře, byl jsem dole, a teď si myslím, že jdu zase nahoru. Vždycky bude přede mnou něco, co bych si chtěl splnit.

 

Z čeho má voják největší strach, když je na misi? Co se v něm vlastně děje?

Mám za sebou tři zahraniční mise – to je hlavní náplň mojí práce. Působil jsem jako mentor instruktorů v Iráku a jako člen ochranného týmu v Afghánistánu. Je to velká zkušenost a služba armádě a České republice. Strach je přirozená věc. Když někdo nemá strach, tak to většinou nedopadá dobře. My jsme připravováni a cvičeni jak fyzicky, tak i psychicky. My prostě máme podporu v tomhle všem. Přijedeme, splníme svůj úkol v zahraniční misi, vrátíme se zpátky a tím je to vyřešené. Tím, že jsme na to připravení a vycvičení, tak z toho nemáme žádné následky, ba naopak jsme hrdí na to, že jsme v té zahraniční misi byli.

 

Jak moc jste okolo sebe cítili nebezpečí? Jaký je ten pocit doopravdy, když se ocitnete ve válce?

To se nedá jen tak říct, protože jsme na to cvičení. Jdeme tam, splníme svůj úkol, vrátíme se zpátky a necháme to tam. Nebezpečí tam je, my to víme a děláme všechno pro to, aby se to nepřeneslo k nám do České republiky. Prožili jsme to, ale jsme na to připravení. Je to naše služba.

 

Jak se díváte na novodobé válečné filmy?

Mně se líbí filmy z druhé světové války, ale pořád jsou to jen filmy. Musíte to brát tak, že ta spousta věcí, co tam je, musí být ztvárněna způsobem, aby zaujala diváka. Vzhledem k tomu, co jsem zažil, beru tyto filmy tak trochu s úsměvem. To máte jako počítačové hry. Podle pravdy jsou pouze některé věci.

 

Jak žije voják, jaký má prostor pro svůj život?

Úplně stejný jako každý jiný. Je to práce, je to služba, je to i koníček. My to vnímáme jako poslání. Je to to samé, co u záchranářů, policistů nebo hasičů. Je to věc, se kterou jsme spjatí. Rodiny to vědí, podporují nás, protože bez toho by to nešlo. Moje rodina mě plně podporuje a je hrdá na to, že jsem vojákem.

 

Váš život se stále točí okolo motorek, jak se tedy vše postupně odvíjelo až k dnešku?

V patnácti jsem začal jezdit juniorskou reprezentaci v enduru, pak jsem se dostal k vojenské policii na motorky a postupem času jsem se dostal na ochrannou službu. Prošel jsem si těmito pozicemi a skončil jsem jako osobní ochránce našich nejvyšších představitelů, což byl můj sen. Začínal jsem s řízením motorky, pak jsem začal řídit speciální vozidla a pak jsem dělal samotnou osobní ochranu. Nějakým způsobem jsem se vypracoval, ale motorky jsou spjaté s celým mým životem. Ať chci nebo ne, prostě se k nim stále vracím.

 

Je Dakar vaším klukovským snem?

U mě se vlastně sen stal skutečností. Už jako malý jsem hltal zprávy o výsledcích Čechů na Rallye Dakar v čele s panem Lopraisem. Byl to můj klukovský sen od šesti let. Nijak jsem po tom nešel, ale nějak se ty dráhy nakonec potkaly a já jsem dostal tu možnost postavit se na start. Dostal jsem se do Armádního vojenského centra Dukla Praha. Motorky mě provází celý můj život, nějakým způsobem se to propojilo a armáda mě v tom neskutečně podpořila. Dostal jsem se tak i na Dakar, na čemž jsem pracoval tři roky. Nikdy jsem netvrdil, že chci vyhrát Dakar, chtěl jsem zažít tu atmosféru a to jsem si splnil. Letos v lednu jsem se postavil na start tohoto nejprestižnějšího, nejtěžšího závodu na světě a tím jsem si splnil svůj sen.

 

Musel jste skončit už ve druhé etapě, přesto zasloužíte obdiv. Přispěl jste k záchraně lidského života, když jste pomáhal oživovat svého soupeře. V téže etapě jste sám havaroval a závod tím pro vás skončil. Ministr obrany Martin Stropnický vás za tento čin vyznamenal. Jak to vnímáte?

Těch ocenění přišlo několik, ale upřímně já bych byl raději, kdybych dojel Dakar, kdyby se to vůbec nestalo a já závod dokončil. Je to věc, kterou tam udělalo mnoho závodníků přede mnou. To, že tam někdo někomu pomohl, se tam děje dnes a denně. To, že jsem u toho byl, na mě prostě padlo. To, že jsem pak nedojel, to nijak neovlivnilo. Můžeme si říkat, co by kdyby, ale ono se to stalo a já to nějak přijal. Všech ocenění si hrozně vážím. Udělal jsem věc, jako každý jiný a jsem za to rád, ale všechno bych vyměnil za to, abych neměl to zranění a já si tady povídal o tom, že mám medaili a že jsem dojel Dakar. To je asi celý.

 

Jak ten sen probíhal?

Silným zážitkem je především to, když stojíte na startovní rampě, kdy vás sleduje celý svět, doslova tisíce lidí. Když jsem tam stál, tak ta atmosféra na vás opravdu dýchne. Bylo to dáno možná i tím, že jsem startoval mezi těmi nejlepšími na světě. Užíval jsem si to. Bohužel druhý den jsem skončil, protože jsem měl těžké zranění, ale to k tomu prostě patří. Dakar je takový, je to opravdu nejtěžší závod a já jsem hrozně rád, že jsem tam byl, a budu dělat všechno pro to, abych se tam dostal zpátky.

Před tím jsem jezdil evropský a světový pohár v dálkové rallye a dařilo se mi. Za to hrozně děkuju. Dařilo se mi obsazovat přední místa mistrovství Evropy a byl jsem na předních příčkách mistrovství světa. Dakar bylo takové vyvrcholení. Osahal jsem si to, omakal, abych se pokud možno umisťoval na dalších Dakarech do nějakého padesátého místa, což byl můj sen. Mým cílem je si tohle splnit.

 

Kde se vidíte za pět let?

Vůbec nevím, (smích) protože už mám za sebou odslouženou spoustu let a chtěl bych se dostat do takové té pozice mentora, kde bych předával svoje zkušenosti, které mám. Tam to celé směřuji.

 

Stále byste chtěl být spjat s armádou?

Armádě musím vrátit to, co mi dala, a jestli si mě budou držet, i když budu starej, tak budu své zkušenosti hrozně rád předávat v rámci armády dál. Uvidíme, co bude.

 

Kde se vidíte za dvacet let?

Jsem tak sešroubovaný a rozbitý, že jsem zvědavý, jestli to bude všechno držet. Budu doufat, že budu se svými dětmi a případně vnoučaty a budu si užívat života a vše brát s nadhledem.

 

Jak jste přišel ke šroubům, co se přihodilo?

Závoděním. Padáme a rozbíjíme se. Mám dva vážné úrazy, jeden z Dakaru a druhý ze závodů tady v České republice. Měl jsem také nezaviněnou nehodu. Na silnici mě srazilo auto, nebyla to moje vina. Tento zážitek pro mě byl asi nejhorší, ale budu se s tím muset nějak vypořádat.

 

Motosalon, motorky a vy?

Jsem hodně rád, že armáda na Motosalonu představí poslední modely motorek, které máme k dispozici a že tam bude zástupce Hradní stráže, vojenské policie a speciálních jednotek. Takže určitě všechny zvu, budeme tam my, bude tam Armádní vojenské centrum Dukla Praha a všichni uvidí naše motocykly, které máme k dispozici k výkonu služby.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Lenka Žáčková

Foto: Tino Kratochvil

Vytvořeno ve spolupráci:

BVV Motosalon www.bvv.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Dita Brančíková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

O tom, že se bude pohybovat ve světě motorek, bylo rozhodnuto snad ještě před tím, než udělal své první krůčky. Když se člověk narodí jako syn motokrosového závodníka, který se v průběhu let stal několikanásobným mistrem republiky a později manažerem svých nástupců, tak je víc než jasné, jakým směrem se bude ubírat, navíc když i jeho otec ho kdysi přivedl k motorkám. Závodění má Ervín Krajčovič nejmladší prostě v krvi.

 

Jaké byly vaše začátky, jak se vyvíjela vaše cesta motocyklovým průmyslem?

Moje začátky se díky rodině a hlavně tátovi, který závodil v motokrosu, datují od nejútlejšího dětství. Na motorku jsem usedl poprvé asi ve svých čtyřech letech. Se závoděním jsem začal, myslím, v pěti letech na buginách. Pamatuji si, že mám doma pohár z roku 1996. Jak říkám, táhne se to se mnou od malička. Motorky mě provázejí celý život s tím, že před pěti lety jsem měl možnost jít k BMW, a tak jsem přesedlal ze závodění do kanceláře, kde jsem dodnes. Vývoj v rámci korporace není tak úplně jednoduchý. Konkrétně u nás jsme vše okolo motorek měli na starost jen dva, od letošního února jsme konečně tři. Když jste u motorek, tak se musíte věnovat řadě záležitostí napříč celým odvětvím. Musíte se orientovat v prodejích, samozřejmě musíte znát veškeré produkty, které prodáváte a hlavně musíte umět komunikovat s lidmi.

 

Co z toho vám připadá nejtěžší?

Pro mě je určitě nejtěžší ráno vstát a jít si sednout do kanceláře. Horší je to v zimním období, ale jakmile nastane sezóna, člověk je nejen víc v kontaktu s produktem, který prodává a miluje, ale i s lidmi, a hned je to lepší.

 

Dá se úplně přestat s aktivním sportem?

Já jsem musel přestat kvůli časovým možnostem, jelikož náročná práce a závodění se nedá skloubit. Dojde pak mnohem snáz k nějakému zranění. Úplně závodit jsem přestal loni v květnu, do té doby jsem se to snažil propojovat, nicméně už jsem z toho ztrácel radost. Přesto si jdu téměř každou sobotu zase zajezdit, jen tak s kamarády, připomenout si, co mě baví. Vždy se na to těším.

 

Jak vypadá váš standardní pracovní den?

Vstává se mi těžko, ale není to zase tak, že by mi to dělalo závratné problémy. Po ranním příchodu do práce se snažím co nejrychleji vyřídit takovou tu běžnou agendu, kterou člověk dělá na pravidelné bázi. Snažíme se držet týdenního plánu, na jehož začátku si vždy dáme úkoly, stanovíme si, čeho chceme dosáhnout a kam se posunout dál. Já teď momentálně mám na starosti marketingové věci a PR, tudíž jsme úzce spjati s médii. Nyní jsme hodně pracovali na veletrhu Motosalon a připravujeme další ročník roadshow, kolem které se točí dost času.

 

Jak byste zhodnotil Motosalon v rámci jeho velikosti?

Myslím si, že v porovnání s tím, jaký je u nás trh ve srovnání se západní Evropou, je to v celé střední Evropě ojedinělá akce. Snad jediné, co se mu může trochu vyrovnat, je výstava v Polsku. Určitě je to jedinečná akce, která dává lidem z oboru, návštěvníkům a zákazníkům možnost si na jednom místě prohlédnout to, co nikde jinde nenajdou pohromadě.

 

Jak si představujete dál svůj pracovní vývoj?

Určitě bych velice rád svoji budoucnost spojil s BMW i nadále, nicméně ty možnosti tam jsou dost omezené, konkrétně tedy u motorek, ale potenciál růstu tam určitě je. U BMW to většinou je tak, že kariérní růst vlastně vždy vede k autům. Kdybych chtěl růst u motorek, tak bych musel do zahraničí, čemuž se v žádném případě nebráním, dokonce bych do zahraničí chtěl odcestovat už během tohoto roku. Uvidíme, zatím je to ve hvězdách.

 

Co je pro vás důležitá meta ve vašem oboru? Kam byste chtěl dojít, dospět?

Pro mě osobně je určitě nejdůležitější to, abych myslel především na sebe, což nemá vyznít nijak sobecky. Od té doby, co jsem nastoupil do BMW, mám možnost dělat to, co mě baví, a i přes to náročné vstávání nechodím do práce s nechutí nebo s tím, že by mě tam čekala nějaká denní rutina. Pro mě je to rozhodně pestré, nabízím produkt, u kterého jsem vlastně od malička a určitě bych takhle chtěl pokračovat dál. Nikdy nechci dojít do situace, kdy bych šel do práce, protože musím. Samozřejmě člověk z toho musí mít nějaký profit ve smyslu té odměny, ale stále je pro mě přednější dělat to, co mě bude naplňovat a je jedno, jestli to bude práce u motorek nebo třeba v Kanadě v národním parku.

 

Jakou máte momentálně motorku?

No, já mám svoji motorku jenom motokrosovou, kam BMW bohužel svoje portfolio ještě nerozšířilo. Nicméně motorky ctím korporátní, ale vlastní nemám. Jakmile je hezky, začínáme s testováním korporátních motorek, na nějaké vyjížďky s přáteli tolik času není. Pokud je hezky, tak se vyhýbám autu i hromadné dopravě. Ať to stojí, co to stojí, tak jedu raději na motorce.

 

Která je vaše nejoblíbenější?

To je zajímavá otázka. Myslím si, že nejspíš nemůže existovat oblíbená motorka. Ať se zeptáte kteréhokoliv motorkáře, tak vám řekne, že by do garáže potřeboval nejméně tři.

 

Tak které tři potřebujete vy, z těch, které sám prodáváte?

Jednu na cestování, druhou rychlou, na které se člověk vyblbne, a třetí do terénu. Na cestování mám jasno – naše 1200 RT je myslím dokonalá motorka. Na sportovní motorce nejezdím v provozu, spíš na okruhu, takže to musí být rychlejší motorka nebo spíš taková agresivnější. Volil bych 6000 R. Do terénu jsou crossové motorky, které my zatím úplně neděláme, samozřejmě je terén a terén, ale pokud vezmeme něco lehčího, tak to je naprosto světová značka.

 

Jak jste na tom byl s úrazy, když jste závodně jezdil?

Pár jich bylo. Kvůli úrazům jsem vlastně i skončil, protože jsem si během dvou let zlomil obě nohy a strašně dlouho jsem nebyl na motorce, což zarazilo i můj motocyklový růst. Ta zranění k tomu patří, ale určitě to nefunguje tak, že si něco zlomíte a řeknete si, že už na to nikdy nesednete.

 

Máte v těle nějaké železo?

Měl jsem sešroubované stehno, kvůli kterému jsem musel i na několik dalších operací, to nebylo úplně příjemné. Teď už mám jen jediný šroub v zápěstí. Každopádně tohle jsou věci, na které se člověk neohlíží.

 

Na co se můžou návštěvníci na Motosalonu těšit za vás, za BMW?

Za nás se určitě můžou těšit na kompletní řadu novinek, kterou budeme představovat. Letos jich opravdu nebylo málo. Konkrétně BMW vstupuje do nižší objemové kategorie, konkrétně do 300. Budeme tam mít obě dvě verze, ať už G310 R nebo G310 GS. Loni jsme vstoupili i do nového segmentu a letos budeme mít 3 absolutní novinky. Fanoušci GSA se můžou těšit na nové deriváty N1200 GS, který budeme mít k dispozici také. Takže až na dva nové modely se nám podařilo do Prahy dostat celou modelovou řadu.

 

Který model je nejžádanější u Čechů?

Nejen u Čechů, ale i celosvětově je u BMW naprostým lídrem velké GS. Troufnu si říct, že když dáme dohromady i E 1200 GS i E 1200 GS Advantion, tak se dostaneme v Čechách na nějakých 40 až 45 % podílu. Tam je ten rozdíl opravdu veliký a je to dáno hodně i historií tohoto modelu. Má za sebou tak dlouhý a intenzivní vývoj, že málokterá motorka se jí v tomto segmentu dokáže vyrovnat.

 

Co váš obor a ženy?

Řekl bych, že poslední dobou je v našem oboru těch žen stále víc a určitě nemají žádnou nevýhodu. Jsou brány za rovnocenné partnery. Jejich naopak výhodou by mohl být trochu jiný pohled na techniku nebo celkově na obchod, čili ve finále může být výhoda na jejich straně.

 

Přání českým motorkářům.

Hlavně spoustu šťastných kilometrů, být obezřetný a vyhnout se jakékoliv nehodě.

 

Kde vidíte sám sebe za dvacet let?

Hmmm, nemáte jednodušší otázku?

 

Kde vidíte sám sebe za pět let?

Rád bych se podíval na delší dobu někam do zahraničí.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Lenka Žáčková

Foto: Tino Kratochvil

Vytvořeno ve spolupráci:

BVV Motoslaon www.bvv.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Dita Brančíková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

 

Motocyklové závody zdaleka nejsou jen parketou mužů. Dokazuje to i Ollie Roučková, nejznámější česká závodnice na čtyřkolkách. Dosáhla celé řady úspěchů a nechává za sebou i mnoho zástupců mužského pohlaví. Velkou událostí pro ni byl přestup do Dukly Praha. Aktivně se podílí také na projektu Ollie Racing Team.

 

Jak jste se dostala k motocyklovému sportu? Jezdí někdo ve vaší rodině?

Ne, vůbec. V rodině jsem taková ta černá ovce, která jako jediná miluje vůni benzínu. Tím jsem nakazila i svou sestřičku, která nadobro propadla jedné stopě a dá se říct, že už jí na silnici nestačím. Moji rodiče mě od malička vedli k atletice. K motosportu, jak to tak bývá, mě přivedl přítel.

 

V kolika letech jste poprvé nasedla na čtyřkolku?

Úplně poprvé jsem na čtyřkolku sedla v 16 letech.

 

Co byste si vybrala spíš – motorku nebo čtyřkolku?

Oboje, jsem obojživelník a neumím si představit, že bych vyměnila jednu za druhou. A ano, jsem hamoun. (úsměv)

 

Co vás na tomto sportu baví nejvíc?

Překonávání hranic.

 

Jaké jsou vaše největší dosavadní úspěchy?

Těch úspěchů je již víc. V roce 2012 jsem se stala mistryní MMČR Cross Country ATv, mistryní BQC ATv a vicemistryní Endurance Masters ATv. V roce 2015 jsem slavila úspěchy v Intercontinental Rally a Albania Rally. V loňském roce jsem se stala mistryní Offroad Quad Challenge a získala jsem i třetí místo v Hellas Rally. Velkým úspěchem pro mě bylo i šesté místo z FIM Europe BAJA Q2 – muži.

 

Setkala jste se jako žena-závodnice někdy s nějakými předsudky?

Bohužel se s předsudky setkávám skoro na každém závodě. Ale nedělám si z toho hlavu, naopak se občas pobavím.

 

Pociťujete nějaké nevýhody oproti mužům-závodníkům? A naopak nějaké výhody?

Jediné, s čím se potýkám, je menší fyzický fond, než mají závodníci. A výhody? No co myslíte – kdo to má jednodušší, když zastaví při závadě – žena, nebo muž?

Utrpěla jste někdy během závodů nějaké vážné zranění?

K našemu sportu zranění patří, během své závodní kariéry jsem si zpřelámala pěknou řádku kostí. Z těch nejčerstvějších zranění mohu jmenovat například zlomeninu nosu a zpřelámaná žebra. Odřeniny snad už ani nepočítám. Největší zranění jsem utrpěla v Řecku, kde jsem se vyhýbala srnce a nešťastně tak katapultovala čtyřkolku ze skály, já naštěstí zůstala na cestě, ale zpřelámala jsem si všechna žebra, co jen šla. Závod jsem díky dobré zdravotní péči a pomoci francouzského týmu dokončila na třetím místě.

 

Jak si vybíráte muže? Musí to být někdo z oboru, nebo profese v lásce nehraje roli?

Já už mám vybráno, takže nevybírám. (úsměv)

 

Představte nám projekt Ollie Racing Team.

Ollie Racing Team obsazuje rovnoměrně všechny třídy mezinárodních, evropských i národních českých šampionátů. Pilotní ročník nově vzniklého teamu dopadl na výbornou a dá se říct, že polovina stáje tak nad hlavu vyzdvihla mistrovské ocenění napříč kategoriemi. Svými dosavadními výsledky v závodech mezinárodního mistrovství České republiky, Německa a Evropy v Quadcrossu i Cross Country dokazuje postupný nárůst sportovních ambicí.

 

Jaké máte cíle do budoucna?

Cíl pro rok 2017 je vystoupat co nejvýše v sérii FIM Europe BAJA. Z týmového pohledu je cíl takový, aby všichni moji závodníci posunuli své dosavadní výkony a obsadili ta nejlepší místa v rámci ČR i v zahraničí.

 

Jak relaxujete?

Nejraději relaxuji obklopená rodinou, ať už se ségrou na motorkách, s mamkou v dílně nebo s tátou na rybách. A když si chci odpočinout na maximum, schovám se někam do klidu s knihou, což dělám často i na rally.

 

Baví vás móda?

Miluji módu, ale bohužel na ni nemám tolik času, kolik bych si sama přála. Na závodech to mám jednoznačné – MX oblečení. Můj mechanik by dodal: „Kecá, i na závodech řeší, jaké kalhoty k jakému dresu…“

 

Co dalšího vás zajímá – máte ještě nějaké jiné koníčky?

Mým největším koníčkem je rodina. Mám ráda sporty, nebojím se adrenalinu v žádné podobě. V zimě se věnuji snowboardingu, v létě cyklistice, thaiboxu nebo wakeboardingu. Kromě sportů mě baví také vaření a tvoření nejrůznějších blbin v dílně s mamkou, která umí z ničeho udělat neuvěřitelné věci.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Lenka Žáčková

Foto: Tino Kratochvil

Vytvořeno ve spolupráci:

Le Hotels Group www.le-hotels.cz

BVV www.bvv.cz

Motosalon www.bvv.cz/motosalon

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Dita Brančíková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Jeho hlas zná snad každý návštěvník závodiště, v Pardubicích určitě. Dostihy komentuje už po mnoho sezon. Pro PETRA MĚSTKU je to spíše koníček, pro který dokázal nadchnout i svou dceru. Jak se vůbec ke komentování dostihů dostal? A co jen na této profesi nejtěžší?

 

Jak vlastně dlouho komentujete dostihy?

Jestli si to dobře vybavuji, tak první dostih jsem komentoval někdy v dubnu – květnu roku 1991. Byl to klusácký dostih ve Velké Chuchli, jehož záznam včetně komentáře se natáčel pro Českou televizi do reportáže sázky V65. Byl to tehdy takový pokus zpopularizovat klusácké dostihy. Musím se přiznat, že trémou jsem nemohl skoro vůbec mluvit. Krátce na to mne čekaly i první rovinové a překážkové dostihy. Takže jsem letos v podstatě „oslavil“ 25 let s mikrofonem. Pokud jde o Velkou pardubickou, tak mám takový pocit, že tou skutečně první odkomentovanou Velkou byla ta v roce 1995, kdy zvítězil It´s A Snip. Jinak poprvé jsem byl v Pardubicích při Velké tuším v roce 1992 jako druhý hlasatel a hlásil jsem především reklamní hlášení, startovní listiny, výroky Dostihové komise. A myslím, že i jeden rámcový dostih těsně před samotnou Velkou pardubickou.

 

Jak jste se k této profesi dostal?

Asi bych to příliš profesí nenazýval. Jsem amatér a v „civilním“ životě mne živí úplně něco jiného. Za vším je především můj spolužák z gymnázia a dnes sportovní redaktor České televize Marek Svačina. Ten se před začátkem sezóny 1991 přihlásil do Velké Chuchle na pozici hlasatele a asi to bral jako odrazový můstek do televize. A protože jsme na dostihy už nějaký čas společně chodili, přišel za mnou, že by v Chuchli měli rádi ještě jednoho hlasatele a ať to prý jdu zkusit. Tehdy jsem to bral jako takovou brigádu při vejšce. Nikdy mne nenapadlo, že u toho tak dlouho zůstanu.

 

Mnozí – včetně mě – obdivují jak v té rychlosti a na velkou dálku poznáte třeba jen podle dresu o jakého koně a jezdce jde… Teď už asi máte praxi, ale učil jste se třeba barvy stájí nazpaměť?
Přesně tak. Učil a stále učím. Je pravdou, že třeba účastníci Velké pardubické běhají dostihy už nějaký ten rok a jejich majitelé se tolik nemění. A navíc je člověk zná z kvalifikace, takže to není tak obtížné. Nejhorší jsou pro mne 2letí a 3letí koně na rovinách, kteří teprve začínají běhat a mnohdy mají úplně nové neznámé majitele. Nebo 3letí na proutěných překážkách, kteří přecházejí z jedničkových rovinových dostihů. Ty už dnes tolik nekomentuji a pro mne to jsou noví koně.

 

Jak vypadá příprava komentátora před každými dostihy?

Já osobně té přípravě moc nedávám. Jak jsem uvedl dříve – mám svoje zaměstnání, které s dostihovým sportem nemá nic společného. Takže startovní listiny, resp. Dostihový program vidím kolikrát až jeden a půl hodiny před startem prvního dostihu. Dopředu se všechny listiny stejně nejdou naučit, to by se mi koně asi pletli v hlavě. Těsně před začátkem každého dostihu se musím nazpaměť naučit jména koní a k nim barvy dresů příp. i jezdce. Většinou je na to tak 5 minut, někdy i méně. Takže krátkodobá paměť má docela slušný trénink (úsměv).

 

Co je na komentování nejtěžší?

Tak to je asi zatím nejtěžší otázka. Možná nenechat se rozhodit nějakou chybou v komentáři. Někdy se skutečně člověk splete a v průběhu komentáře to zjistí. To je skutečně lepší se hned omluvit nebo to mlčky přejít, a pokračovat v komentáři, jako by se nic nedělo. Podobně je to i v případě nějaké nenadálé situace v dostihu – kolize koní, těžký pád apod. Tam je to kolikrát o to těžší, že je nutné vnímat další průběh dostihu a ještě případné pokyny dostihové komise. Zavolat sanitku, přerušit dostih. Naštěstí takovýchto situací není v sezóně mnoho. Těch chyb jako např. záměna koní je daleko více. Ale myslím, nebo doufám, že většina diváků si toho ani kolikrát nestihne všimnout.

 

Vaše dcera se mi svěřila, že by také jednou ráda komentovala dostihy. A proto musíte vydržet s komentováním tak dlouho, dokud ona nevyroste… Vydržíte?

Také jsem to od ní už slyšel. Budu se snažit, ale nezáleží to jenom na mne. Musí být i zájem ze strany pořadatelů. Hlavně aby její zájem vydržel…. (úsměv). Mimochodem – nikdy jsem si nevedl žádné statistiky, protože jsem skutečně nepočítal s tím, že bych komentoval tak dlouho a navíc všechny nejvýznamnější dostihy jak rovinové, tak i překážkové. Ale při letošním Memoriálu Jiřího Šindlera, který startoval Velkou pardubickou 33x, jsem si uvědomil, že letošní Velká pardubická pro mne bude již dvaadvacátá – jestli dobře počítám. Tak uvidíme, jak dlouho to vydržím.

Děkuji za rozhovor.

Vytvořeno ve spolupráci s Dostihovým spolkem Pardubice

Ke koním přišel jako dítě, chodil do jezdeckých klubů, pak zamířil do školy v Kladrubech nad Labem. Několik let pobýval v zahraničí, ve Švýcarsku a v Německu. Jenže „vyrostl“ do sto devadesáti centimetrů a jak sám říká, s takovou vás jiná kariéra než trénování nečeká. Buď skončíte, nebo se stanete trenérem. Absolvoval trenérský kurz v Brně a šel do toho. Řeč je o Janu Blechovi, trenérovi v Zámrsku a na Polance, který připravuje jednoho z favoritů Velké pardubické Al Jaze. V loňském ročníku došel na druhém místě za Orphee des Blins.

foto: Dostihový spolek Pardubice

Kolik koní momentálně máte ve stájích?
Máme jich asi sedmadvacet, ale všichni neběhají. Běhá jich asi patnáct. Někteří jsou pozdní, jiní třeba nejsou úplně fit. Máme šest hříbat, letos vyběhne asi jen jedno dvouletý – ten by byl raný, ale napíchl si hřebík do kopyta a všechno se zpozdilo. Sezona pak strašně rychle letí, že takovéto zdržení může znamenat, že se už na dráhu nedostanete…

 

A dá se říct, že největší hvězdou ve vaší stáji je momentálně Al Jaz?
Tak to určitě. I když máme i Peruána, ale ten už je na důchod. Ale vypadá velice dobře, na tom koni je vidět, že byl dobrý. Určitě by i teď závodil dobře.

 

Ví kůň o sobě, že je dobrý?
Asi ano, někteří si to užívají… jako lidi. Někteří to berou normálně, jiní si to užívají. Jednou jsem měl majitele, který si třeba nikdy nešel pro cenu. Vždycky jen v rohu koukal… Byl to takový skromný člověk, že nechtěl ani nějakou velkou publicitu. Ten to dělal ze srdce.

 

A co Al Jaz?
Al Jaz je taková potvora zrzavá. Vždycky na nás vymyslí něco nového, co nečekáme. Hlavně v dostihu. Umí překvapit v každém slova smyslu. Momentálně s ním vše směřujeme opravdu na ten horizont. Včera jsme šli velkou práci v písku a byli jsme spokojení, tak snad to bude dobré. Velkou půjde potřetí, ale je to jednatřicet skoků… Svou první Velkou došel k Irské lavici, to je pět skoků a žokej z něj vypadl, takže to moc nepočítám. Al Jaz už tehdy věděl, kde jsou vrata, hezky se otočil a mazal domů…

 

Staráte se o dvě tréninková střediska v Polance a v Zámrsku, navíc jsou poměrně daleko od sebe. Jak to zvládáte?
Je to pětatřicet kilometrů. V Zámrsku mám samozřejmě asistenta. Já se starám o zdravotní stav, o krmení, o přihlášky a o startky, kde a kdy budou koně běhat, ale o chod toho dne a měsíce se stará Dušan Andrés. A mám tam hlavně super kolektiv. Dušanova žena Jiřina, ta je super. Jezdí a hlavně chce, má pro to cit. Pak tam mám Katku Kolbavovou, to je zase taková srdcovka, že kdyby se kůň jen malinko škrábnul a ona u něho měla spát, tak u něj bude spát. Bez lidí tenhle sport nejde dělat. Trenér může být já nevím kdo, ale když nemá lidi, stejně nic nedokáže.

 

Jak vypadá běžný den dostihového koně?
Ráno o půl šesté nakrmíme, pak chvilku počkáme…Když je horké počasí, jdou koně hned ráno ven, abychom předešli tomu velkému teplu a aby pracovali v takovém vlhčejším prostředí.

 

Co obnáší jejich práce?
Každý den je práce jiná, nechodí se dvě stejné práce za sebou – nebo já to tak alespoň nedělám. Máme tady sto sedmdesát dva metrů převýšení od Chrudimky, takže tady pracují v tomhle převýšení skoro denně.

 

Práce znamená, že se jde kůň proběhnout…
… nejdřív se rozehřeje, projde se třeba deset minut krokem, pak si deset – patnáct minut zakluše, pak se dělají práce cvalové. A ty se odvíjejí od období zimního, letního a konečná fáze před Velkou pardubickou.

 

Když koně čeká o víkendu dostih, má v tom předcházejícím týdnu jiný režim? Třeba zvýšené tréninkové dávky?
Tam jde jenom o to, že si jde ve čtvrtek skočit, když v sobotu běhá, a v úterý jde takovou rychlejší práci, aby si protáhl plíce. Jde o to doladit ho, aby ještě získal nějakou tu rychlost, ale jinak musí být všechno už nachystané dávno před tím.

 

Jak dlouho trvá, než koně nachystáte, než si řeknete „Ano, teď už může jít do prvního dostihu“?
Máte chtivé koně, kteří se sami natrénují za dva měsíce, a máte koně, kterému to trvá čtyři – pět měsíců. My začínáme kolem toho 3. ledna, a já vím, že na první dostihy v dubnu jsou koně nachystaní.

 

Co znamená, když se o koni řekne, že je pozdní?
U plnokrevníků začínáme dostihy ve dvou letech, ale každý kůň nemá na to, aby v těch dvou letech běhal, někteří na to nemají ani ve třech. Máme tady taky jednoho takového, je to takové malé slůně. A pozdní hlavně znamená, že není vyvinutý, nemá uzavřené štěrbiny kloubní, vepředu holeň není ještě zaoblená, jak by měla být a pak praská, jsou tam mikroskopický zlomeniny. Což může mít následky do dalšího věku.

 

Musíte ho nechat dospět, dozrát a začne závodit později…
Je to samozřejmě problém. V dnešní době každý chce, aby koně ve dvou letech vyběhli, protože to majitele přeci jen něco stojí. Když majitel věří trenérovi, který mu řekne, že to ještě nemá cenu, že stejně přijde poslední, tak se s ním dá mluvit.

 

Co všechno musí trenér hlídat kromě té práce v tréninku?
Třeba krmné dávky si dělám sám, ale krmí samozřejmě už kolegové. Ale hlavně musím hlídat zdravotní stav, to je nejdůležitější.  

 

Co takový dostihový kůň žere?
Máme oves i granule. Granule se skládají z ječmene, kukuřice, melasy, je tam trochu ovsa. Je to všechno stejné. Záleží, jaké tam jsou oleje, protože získáváme energii z olejů, ne z cukrů.

 

Každý kůň má tedy svou dávku?
Je to jako u lidí. Pepa (Sovka, jezdec ve stáji – pozn.red.) toho sní mnohem víc než já a nic. Já si dám půlku toho co on a jsem tlustej jak bečka…

 

Je kůň mlsný?
Jak který. Některý sežere všechno, některý se v tom rejpe… (kroutí hlavou)

 

A za odměnu?
Jenom jablka a mrkev. To mají i na vyčištění organismu a tak.

 

Jaký režim je přímo v den dostihového dne, třeba při Velké pardubické?
Letos se to trošku změnilo. Musíme být ráno v osm na závodišti a musíme koně předvést před veterináři. Musí zjistit, jestli je schopen fyzicky – možná psychicky – takový dostih absolvovat.

 

MVDr. Přikryl říká, že psychiku koně na první pohled moc poznat nejde, ale vy to u svých koní poznáte? Znáte je přeci jen víc…
Jsme s nimi denně, takže asi ano. Když už ho naložíme a přivezeme třeba do Pardubice suchého, tak je to známka, že je možná všechno v pořádku. Když ho tam skládám a je pod pěnou, tak asi úplně v pohodě není. Ale na druhou stranu zas mám koně, které skládám pod pěnou, ale vím, že jsou v pohodě, jen nemají rádi transport.

 

Co pak rozhodne o tom, že toho koně do dostihu skutečně pošlete, nebo že se ho rozhodne třeba i na poslední chvíli škrtnout?
Na poslední chvíli se moc nedělá, to nechce nikdo dělat. To je nefér i vůči majiteli. On do toho dá spoustu peněz a vy mu ho den nebo dva dny předtím škrtnete… To jedině zdravotní stav. Ale to není otázka několika hodin, to vidíte už dopředu, jestli je v pořádku. Příprava je záležitost na několika měsíců, ale i let. Je to o dlouhém hledání toho správného vytrvalce. Pan Váňa má velké množství koní, které protočí, každý rok vybere 2 – 3 koně, někdy jich měl i sedm. Ale my, co máme těch 15 – 20 koní, nám se to hledá dost těžko a dlouho.

 

Je výhoda mít svého stálého jezdce, který toho koně zná z práce?
No někdy … když ho zná z práce a ví co to je za potvoru, tak jde do toho dostihu opatrněji, než když na to kluci skočí v paddocku, neznají toho koně. My mu během minuty řekneme, na co si má dát bacha, a jedou… Ale samozřejmě výhoda to je. Hlavně i na tu práci doma. Ty koně musí někdo zaskakovat, pracovat s nimi, aby to dobře dopadlo.

 

Co se děje po dostihu, když přijede domů. Má kůň volno?
Má celý ten následující týden takový volnější. Takovou rehabilitaci po tom dostihu. První dva dny třeba jen do kolotoče, pak do výběhu, když vidím, že je zdravý. Ale s tím výběhem vždycky počkám, abych ho viděl a něco nezkazil.

 

Kolik dostihů za rok kůň odběhne?
U mě mají většinou míň, já jsem takový opatrnější… tak šest. Ono taky „napasovat“ koně do dostihového kalendáře u nás v Čechách vychází na „tip – ťop“. A hlavně v podmínkách mimo Pardubice se všude běhá na tvrdé dráze, letos to bylo vůbec špatný…

 

Když jste to načal, pozorujete nějaký posun v Pardubicích?
Pokaždé, když tam přijedu, tak je tam něco nového. Musím před Dr. Jandou smeknout. Kdo nic nedělá, nic nezkazí, taky jsme si ze začátku dopisovali … Lepšího byste teď momentálně asi nesehnali.

 

Jak jako trenér prožíváte Velkou pardubickou?
Nesedím na tribuně, nekoušu si nehty (smích). Mám takové své místo na dropu a sleduji dostih odtud. Těšíte se na to celý rok. U nás je problém, že se všechno odvíjí od Velké pardubické. Můžete mít celou sezonu super, ale ve Velké nezaběhnete a je zle. Asi tam půjdeme jako favorité, ale je to hrozně nevyzpytatelné. Pětadvacet koní, jednatřicet překážek, sedm kilometrů… Vloni jsme měli velké štěstí, dva koně Al Jazovi spadli pod nohy – za Taxisem Nikas a pak ještě jeden…a kdyby se Nikas otočil jen o sekundu dřív, tak jsme nejeli nikam.

 

Jak prožíváte ten finiš?
Když jdou koně dobře, užívám si finiš vždycky. Když ten kůň ze sebe vydá všechno co v něm je, tak jsem spokojený s druhým místem. Nemám rád, když se na to v půli cílové roviny ten kůň „vyflákne“ a řekne si „No tak jsem tady…“, to neberu. Ale když vidím, že bojuje, uši dozadu a chce vyhrát, ale nejde to, tak prostě ten druhý kůň je lepší.

 

Vyrážíte do zahraničí?
Letos jsme byli dvakrát v Meranu, jednou na Slovensku – v Meranu jednou 4. a jednou 5. a na Slovensku v Oaks šestý. Nemyslím, že jsou to špatné výsledky. Jeli jsme do Merana na velký dostih, tam nám kůň ale upadl… takový skoky jako jsou tam, u nás nejsou. Samozřejmě pro čtyřletý koně jsou i některé skoky v Pardubicích těžké, třeba Velký Zahrádky, „šestka“ (Popkovický příkop – pozn. red.) – to jsou velké skoky, který když ty koně skáčou, tak se vám tady úplně svírá… Tam jsme šli Grand oxer a Tribuňák a to je čtyři metry široký a dva dvacet vysoký skok, a ty čtyřletý koně přesto jdou… ten první ani nemrkl. Trenér Favero to tam má naskákané, připravené na sto procent…

 

A je to tím, že to tam trénují…? Nebo jak vůbec můžete naučit koně takový skok jako je třeba Taxis, když ho vidí až při dostihu?
On ho musí vidět až při dostihu, protože jinak by na něj nešel (směje se). Když ho jdou častěji, vědí co tam asi je. Cítí tu atmosféru. Lidi hučí. A hlavně jdou na to hrozně rychle, vlastně tím tempem a skokem to přelítnou. Tam jde jenom o to, aby si žokej pohlídal, aby někomu neuskakoval u zadku, aby se nezvednul s ním, aby si ten kůň skákal svůj vlastní skok a ne s někým. Musí přijít na tu parketu jak má a odrazit se.

 

A myslíte si, že Taxis je skutečně nejtěžší překážkou? Nebo tam jsou jiné záludnosti?
Jsou tam stejně těžké skoky jako je Taxis, je to o každém skoku a o sedmi kilometrech. Kolik koní už vyhrálo kvalifikaci na skoro šest kilometrů a stejně tu Velkou nevyhráli. Prostě ten kilometr navíc je už hrozně moc. I ta poslední překážka může být osudná.

 

V tréninku kůň absolvuje sedm kilometrů v kuse?
Já to nedělám. Dělám objemové práce, hodně klušou, jdou třeba třináct kilometrů klus, krok, cval. Mají to na hodinu a půl a do toho převýšení. Ale že bych cválal sedm kilometrů v kuse… to leda že by někdo spadnul a kůň běžel sám domů (směje se).

 

…ale to mu na zádech zase chybí těch šedesát kilo…
… se mnou metrák (směje se).  

 

Lady Anne kdysi vyhrála i s více než osmdesáti kilogramy…
To už by dneska nikdo nedal. To už cítíme v práci, že to je hodně co mám já. Kluci, co jsou takové váhové kategorie jako já, se občas ptají „Tak co ještě jezdíš?“ … „Nóóó, občas se svezu…“ Určitě už nechodíme žádné velké práce – jdeme do vody, na procházku, zaklusat na silnici, ale abychom jim dávali do těla s touhle váhou, to už fakt ne. Od toho mám kluky…

 

Děkuji za rozhovor.

Text a foto: Dostihový spolek Pardubice

Vytvořeno ve spolupráci:

Dostihový spolek Pardubice www.pardubice-racecourse.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

V genech má po rodičích vztah ke sportu i k umění. Maminka volejbalistka a zpěvačka, tatínek trenér rychlostní kanoistiky a sochař. I když k hudbě má Josef také blízko, na plné čáře u něj zvítězil sport. A není to basket, jak by se u mladého muže, vysokého 202 cm, nabízelo. Vybral si kajak. A medaile, které přiváží z největších světových závodů, mu dávají za pravdu. Stál už na stupních vítězů na olympijských hrách, na mistrovství Evropy i světa. Úspěšný reprezentant, člen Dukly Praha narozený v roce 1993, je velkou nadějí českého sportu.

Jste rychlostní kanoista jezdící na kajaku. Co vy a kánoe?

Ta mi k srdci nepřirostla. Seděl jsem na ní dvakrát v životě, spíš jen tak z legrace. Jsem kajakář.

Jste ze sportovní rodiny, takže vás ke sportu vedli rodiče asi už odmalička…

Ano, je to tak. Oba reprezentovali naši republiku, všichni tři sourozenci jsme od dětství sportovali. Rodiče vyznávali teorii, že člověk by měl být vzdělaný, mít povědomí o kultuře, umění, sportu. Odmalička jsem chodil do Sokola, vyzkoušel jsem hokej, fotbal, atletiku, plavání i džudo. Míčové hry mi nešly, na basket mě nikdo nelákal, tenkrát to ještě nevypadalo, že vyrostu do „basketbalistických“ výšek. Rozhodl jsem se pro vodu.

Byl tatínek vaším prvním trenérem?

Táta mě nikdy netrénoval, ale v dětství mě posadil na loď a ukázal mi, jak na to. Jak protáčet pádlo v ruce, jak si správně sednout do lodi, abych měl stabilitu, takže jsem byl proti vrstevníkům trochu napřed. Tréninky mi nikdy nepsal, to nechal na trenérovi, jen mě zpovzdálí pozoroval.

Kdy jste si poprvé potvrdil, že jste se rozhodl správně?

Byl jsem si jistý hned, jakmile jsem na kajaku začal. Nebylo to kvůli výsledkům, ty tenkrát ještě nijak světoborné nebyly, ale kvůli partě, která se u vody pohybovala. S kamarády vzpomínáme, že jsme měli opravdu krásné mládí, protože jsme se tenkrát nasmáli víc, než jsme natrénovali.

Jaké výhody a nevýhody má pro váš sport vaše výška a váha?

Má postava je opravdu pro kajakáře netypická, většina kolegů je daleko drobnější postavy. Celkově to žádná výhoda není, ale já jsem se s tím srovnal. Každý kilogram, který vezu na lodi, je znát. Delší ruce jsou výhodou, ale zase jsou potřeba větší svaly. Dlouho jsem hledal loď, aby byla dostatečně velká, abych se do ní vešel nohama, aby mi vyhovovala. Nakonec se nám podařilo najít výrobce, který mi ji udělal na míru, dnes mám svých lodí šest. Jedinou nespornou výhodou mé výšky a váhy je to, že když se jede závod proti větru, tak mě – na rozdíl od mých soupeřů – neodfoukne. (smích)

Jezdíte i na čtyřkajaku, musejí být vaši kolegové lehcí, když vy jste těžký?

Dohromady jsme se dali na základě tenzometrie, což je měření síly a průběhu záběru, ideální sestava vznikla ze sedmi kluků. Že je optimální, jsme potvrdili svými výsledky. Sedím ve třetí díře, protože je tam největší otvor, a také proto, že nemohu sedět vepředu ani vzadu, aby loď byla rovnoměrně vyvážená.

Býval jste i vodák-rekreant, jezdil jste s kamarády vodu?

Byl jsem jednou a moc mě to nebralo. Pokud se tedy nepočítá Krumlovský vodácký maraton, tam se zúčastňuji pravidelně, je to moje srdeční záležitost. Je dlouhý 36 km a jede se na tekoucí vodě z Vyššího Brodu do Českého Krumlova. Lidé to normálně jedou tři až čtyři dni, my jsme byli v cíli za dvě a půl hodiny.

Máte u vody mezi kamarády nějakou přezdívku?

To vás asi zklamu. Všichni mi říkají Pepo a Moraváci Jožko.

Jste Pražák, vaší řekou je tedy Vltava. Jaké další řeky máte rád, například díky sportovním úspěchům?

Naše závodění neprobíhá na řekách, ale na kanálech, kde je stojatá voda. Takže na řekách jsme jen při tréninku, a ještě ne moc často. Když trénujeme rychlost, potřebujeme si měřit čas na jednotlivých úsecích, to na řekách, kde je proud, nejde. Takže častěji jezdíme i v tréninku ve „sterilním prostředí“ stojatých vod. Ale krásná řeka je Ohře. Jezdíváme tam trénovat do Kadaně, mám to spojené s létem, s naší závěrečnou přípravou. A taky tam moc dobře vaří. (smích)

Co musí umět ten, kdo chce ve vašem sportu uspět?

Měl by mít cit pro vodu, to znamená umět se opřít o pádlo, když se ponoří do vody. Zdá se to jednoduché, ale není to jen tak. Důležitá je technika, k té ale člověk potřebuje dobrého trenéra, to sám nezvládne. A pak to chce jednu speciální vlastnost, kterou je trpělivost. To aby člověku nevadily cyklické, stejné tréninky, protože bývají hodně jednotvárné. Hodně mi pomohlo, že mě táta posadil na loď už velmi brzy. Přestože jsem spíš honil kachny a koukal po rybičkách, cit pro vodu jsem získal. Věděl jsem, jak na to a to bylo hodně důležité.

Pro většinu sportovců je kritickým obdobím přechod od juniorů k seniorům. Čím to, že váš přechod byl hladký, že u vás to neplatilo a sbíral jste vavříny dál?

Nevím, ale významný byl pro mne v tomto „přechodu“ rok 2011. Na začátku července jsem se stal juniorským mistrem Evropy na singl kajaku na trati 500 m a 1 000 m. Soutěž probíhala v Záhřebu a já jsem se stal nejrychlejším juniorským kajakářem v historii ČR. O necelý měsíc později jsem na stejných tratích na Mistrovství ČR dospělých získal stříbrné medaile. Na olympiádě v Londýně v roce 2012 jsem spolu s kluky na čtyřkajaku vyhrál bronzovou medaili, to mi bylo pouhých 19 let. Na vlastní kůži jsem tedy přechod od juniorů k seniorům nijak negativně nepocítil, ale je pravda, že mnoho kamarádů právě v tomto období skončilo, protože se mezi seniory nedokázali prosadit.

Co pro vás olympijská medaile znamenala?

Velké urychlení kariéry. Už jsem nemusel řešit, zda jet na soustředění na 14 dní do Itálie, mohl jsem odletět na měsíc do Ameriky. Mé tréninkové podmínky se díky tomuto úspěchu hodně zlepšily. Hlavně to ale byl nečekaný úspěch, který mi dodal velké sebevědomí, a já jsem si říkal, že když budu v tréninku poctivě dřít, mohu být jednou nejrychlejší na světě.

Hrozí spolujezdcům na čtyřkajaku ponorková nemoc?

To určitě hrozí, a taky to mnohé potkalo, nám se to ale naštěstí nestalo. Tu a tam občas k nějakým neshodám dojde, což je pochopitelné, když jsme třeba na měsíčním soustředění od rána do večera stále pohromadě. Ale celkově spolu vycházíme velmi dobře a rádi se vídáme i mimo sezónu. Pokud v závodě udělá někdo chybu, nepozná se, kdo to byl, takže si ani nemůžeme nic vyčítat. To už by musela být opravdu velká chyba, spíš schválnost. Musíme si věřit, a taky si věříme.

Říká se, že pádlování je velká dřina. Je to pravda?

Ano, je. Naše tréninky nejsou sice tak dlouhé, jako u jiných sportů, trénujeme ráno dvě hodiny a odpoledne hodinu a půl, ale jsou v celkové zátěži, naše těla dostávají hodně zabrat. Po tréninku jsme úplně zničení, víc by udělat ani nešlo. U některých sportů je to hodně o technice, šikovnosti, u nás se všechno musí nadřít. Nejhorší jsou zdlouhavé podzimní vytrvalostní tréninky, kdy jsme v kuse na vodě a nemůžeme si nijak odpočinout. Je to hodně úmorné a ubíjející. Občas si to zpestřujeme všelijakými legráckami či naschvály, například když někomu nenápadně poupravíme sklon pádla. Když si toho nevšimne a zabere, okamžitě se vykoupe…

Jak vypadají vaše tréninky v zimě?

V listopadu a od půlky února do konce března jezdíme trénovat do Kalifornie, kde nám armáda prostřednictvím Dukly hradí soustředění. Je tam teplo a úžasné tréninkové podmínky, trénujeme v olympijském tréninkovém centru pro Američany. Tady u nás v zimě trénujeme na trenažérech. Je to dřina a otrava, neznám nikoho, kdo by se na to těšil.

Baví vás víc singl kajak, nebo čtyřkajak?

Když mi to na singlu nejde, baví mě víc čtyřkajak. (smích) Výsledek tam záleží na více faktorech, navzájem se můžeme podržet, uspět se může i navzdory tomu, že se jeden z nás třeba špatně vyspí, protože ti druzí ho vytáhnou. Když ale mám formu, tak mám raději singl kajak. Jsem tam sám za sebe, a loď jen letí…

Trénují se tyto dvě disciplíny odlišně?

Trénuji sám s trenérem Karlem Leštinou, ostatní jsou spolu. Před závody se musíme sjíždět, dát si pár společných tréninků, ale většina tréninků probíhá na singl kajaku, kde získáváme fyzičku, aerobní i anaerobní práh, na čtyřkajaku už pak jen dolaďujeme. Povely máme stále stejné, prověřené, ty nacvičovat nemusíme.

Přizpůsobujete při závodech taktiku tomu, kteří soupeři s vámi jedou, nebo jedete podle svého a na doraz?

Soupeře samozřejmě „přečtené“ mám, vím, jak kdo jezdí, v závodech mě nemohou překvapit. Ale stejně si vždy jedu to svoje a vydávám ze sebe to nejlepší, ať si ostatní jedou, jak chtějí. Atmosféra velkých závodů mě vždy vybičuje k lepším výsledkům, tréma mě nesvazuje, spíš mě posiluje a žene kupředu. Jediné, co mě může zabrzdit, jsou chaluhy, které se zamotají do kormidla, to už se mi také jednou stalo.

Máte nějaké předzávodní rituály?

Po rozjezdu už se s nikým nebavím, nasadím si na uši sluchátka a poslouchám si hudbu. Když jdu na vodu, pořádně se nadýchnu a hodně silně zakřičím. Sobě pro povzbuzení a soupeřům pro zastrašení. (smích) Občas si taky tak trochu vrčím…

Z OH, MS i ME máte medaile všeho druhu. Které si nejvíc vážíte?

Již zmiňovaná medaile z olympiády v Londýně byla velkým úspěchem. Nikdo ji nečekal, o to byla cennější. Ale pro mě osobně byla vysněnou medailí zlatá medaile z mistrovství světa v Moskvě v roce 2014 na K1. V tu chvíli jsem si uvědomil, že na celém světě není nikdo rychlejší než já, byl to báječný pocit. Rodiče na mě byli pyšní, máma brečela… Mám radost i z toho, že díky našim výsledkům v poslední době přichází ke kanoistice daleko víc dětí, které to chtějí také zkusit.

Je pro vás trenér autoritou, nebo můžete diskutovat, smlouvat?

Jsme velmi dobří kamarádi, i když je o 20 let starší než já. Tréninky mi sestavuje tak, jak mi vyhovují, jezdíme většinou pořád dokola to, co máme vyzkoušené. Cvičíme i speciální „tajné“ technické finty, které poupravují záběr. Když mám nějaký námět nebo nápad, je ochoten se mnou o něm diskutovat. Co mi dal? Jsem mu vděčný za čas, který mi věnuje. Mám od něj opravdu luxusní komfort – ne, že napíše plán a přijde jednou za dva dny. Je tam stále se mnou, jezdí vedle mě na člunu, v tělocvičně posiluje se mnou. Vážím si toho, je to pro mě důležité. Věřím, že spolu jdeme vstříc dalším úspěchům, dalším olympijským medailím.

Hrozí ve vašem sportu nějaká zranění, úrazy?

Občas natrhnutý sval, tu a tam nějaký úraz třeba při doplňkovém sportu, třeba při běhu. Co si vzpomínám, sám jsem si jen jednou způsobil úraz, když jsem si lehce roztrhl nohu o bok lodi. V porovnání s fotbalem, nebo třeba i jízdou na divoké vodě, je náš sport bezpečný.

Studujete VŠCHT. Proč jste si vybral zrovna tuto školu?

Zvažoval jsem jich několik, musel jsem přihlížet i k tomu, abych mohl studia skloubit s tréninkem. Už na gymnáziu jsem se zajímal o složení potravy vhodné pro sportovce, co jíst a nejíst při tréninku. Chemii jsem rozuměl, šla mi i bez učení, takže jsem si ji nakonec vybral.

Jak vypadá strava vrcholového kajakáře?

Já jím moc rád a navíc náš sport je vysoce náročný na spalování kalorií, ty musíme stále doplňovat, takže jídlem nešetřím. (smích) Musím si dát pozor na sladké, v závěrečné fázi přípravy už ho tolik nejím. Nejraději mám ryby, nejlépe vlastnoručně uloveného pstruha. Vždycky, když mám chvilku volna a nemám žádné vojenské nebo studijní povinnosti, mizím na ryby, to mě baví, to je můj relax. Vody nemám dost…

S vašimi úspěchy přišly určitě i společenské povinnosti. Jak jste si na ně zvykl?

Beru to jako příjemné zpestření svého života, a pokud jich není přespříliš, užívám si je. Potkal jsem už takto mnoho zajímavých a slavných lidí, takže jednou budu moci svým dětem vyprávět…

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Vytvořeno ve spolupráci:

Le Palais Art Hotel Prague www.lepalaishotel.eu

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Mezi fanoušky mu nikdo neřekne jinak než „náš Tonda“. Legenda našeho fotbalu, nejslavnější klokan historie, autor slavné penalty na ME 1976, mistr standardních situací. Celý fotbalový život prožil na Bohemce a na sklonku kariéry v Rapidu Vídeň. Má doma titul Fotbalista roku, zlatou a bronzovou medaili z mistrovství Evropy, Cenu Václava Jíry za rozvoj českého fotbalu, prezident Klaus mu v roce 2008 udělil státní vyznamenání – Medaili Za zásluhy. Ani po ukončení hráčské kariéry se s fotbalem nikdy nerozloučil, v „Ďolíčku“ zůstává dál.

Vaše penalta patří k nejslavnějším momentům naší fotbalové historie. Není vám ale líto, že jste spojován především s ní, když na svém kontě máte i spoustu jiných úžasných fotbalových parádiček?

Ano, trochu líto mi to je. Byla to velká sláva, ale zdaleka to nebyla jediná akce, která se mi povedla. Samozřejmě jsem pyšný, že jsem tímto kopem vstoupil do fotbalové historie, na druhou stranu mě trochu štve, že když se řekne Panenka, všichni mě spojují hlavně s ní. Mým krédem bylo bavit lidi krásným fotbalem, góly, přihrávkami – „parádičkami“, o kterých si fanoušci budou vyprávět. Krásných situací byla spousta, například v Rakousku jsem dal takový zvláštní, kuriózní gól, který se tam stal gólem roku i nejkrásnějším gólem třicetiletí.

Mezi těmi, kteří vás dovedli až na fotbalové výsluní, jmenujete vždy na prvním místě svého otce. Co vám dal? Za co mu vděčíte?

Za to, že mě k fotbalu přivedl. Z nás čtyř sourozenců jsem byl nejmladší, ze všech nejvíc jsem k fotbalu inklinoval, a tak si mě vzal „do parády“. Za sobotu a neděli jsme spolu viděli i šest zápasů. Ráno jsme vyrazili, navečer jsme se vrátili domů. Táta byl velký fanda sportu, sám jezdil na motorce silniční závody a fotbal měl moc rád.

Co vás naučil? Jaké rady vám dal do života?

Bohužel mi nemohl nic ukázat, byl invalida. Z motorek měl velmi vážný úraz, a i když mu nohu nakonec zachránili, nemohl ani kopnout do míče. Ale poradil mi, vysvětloval různé finty. Kupodivu nejvíc vzpomínám na jednu jeho radu, která se ale fotbalu netýkala. Říkával: „Buď chytrej, protože blbejch je dost…“ Bohužel mi neřekl, jak to mám udělat. (smích)

Jak jste začal s tréninkem?

Tenkrát se hrálo na ulicích, dvorcích, hřišťátkách – všude, kde se sešlo pár dětí a míč, tam se kopalo. Táta si přál, abych hrál organizovaně, a tak mě vzal v devíti letech na Slávii. Jenže tam mě nechtěli, že jsem moc malý, ať přijdu za rok. Totéž řekli i v Dukle, jen na Bohemce to nikomu nevadilo. Předvedl jsem, jak kopu levou i pravou, udělal jsem s míčem kličku a byl jsem přijat. Pak jsem ještě musel ukázat vysvědčení, přinést fotku a za týden už jsem nastupoval v prvním zápase. Tradicí naší rodiny bylo fandit Slávii, ale protože mě vzali na Bohemce, postupně celá rodina věnovala své srdce Klokanům.

Kdy se stal fotbal z dětské hry vaší povinností?

Nikdy. Jak vlezu na hřiště, stanu se malým dítětem. Je to pro mě potěšení navždy, já jsem se pro fotbal narodil, dostal jsem ho do vínku. Co mi fotbal dal? Jsem šťastný, že se mi stal koníček i povoláním, to se každému nepovede. Dělal jsem, co mě bavilo, a klidně bych to dělal i zadarmo.

Začínal jste jako žáček a postupoval pořád dál…

Hrál jsem za Bohemku více než dvacet let, od žáků až k A mužstvu, někdy jsem hrál i za starší, než kam jsem věkem patřil. Už v dorosteneckém věku jsem hrál za béčko dospělých, tenkrát hráli v divizi a to byla velmi dobrá soutěž. Podařilo se mi tam dvakrát dát v zápase pět gólů a to už se o mě začínalo zajímat i A mužstvo. Začátek kariéry v nejlepším mužstvu Bohemians pro mne ale moc dobrý nebyl. Tehdejší trenér prosazoval hráče bojového typu, rváče, a to já jsem nikdy nebyl. Proto jsem u něj moc šancí neměl. Až když se to změnilo, začal jsem se prosazovat.

Přestože jste byl miláčkem publika, několikrát jste se pokusil z Bohemky odejít. Proč?

To je pravda, nejdřív přišla s nabídkou Sparta, o půl roku později Slávia. Bohemka hrála několikrát na rozhraní – tu první liga, tu druhá. Snažil jsem se dávat si vyšší a vyšší cíle, vylepšovat se, věděl jsem, že bych měl v těchto mužstvech lepší podmínky. Nepustili mě. Tenkrát to bez souhlasu klubu nešlo, nedalo se nic dělat. Tak jsem to hodil za hlavu a už jsem na to nemyslel.

Bylo něco, co jste na trénincích nesnášel, k čemu jste se musel nutit?

Neměl jsem rád tréninky bez míče. Nebavilo mě běhání, kondiční cvičení, na to jsem nikdy nebyl. Potřeboval jsem spíš praxi. Už jsem hrál ligu, ale když jsem viděl v našem vnitrobloku na Vinohradech kopat malé kluky, šel jsem si zahrát s nimi. Toho nejslabšího jsem si postavil do brány a pak jsem hrál sám proti všem ostatním. Byla to velká škola pro ně i pro mě, musel jsem si sám vybojovat míč, uvolnit se, prokličkovat…

Býval jste mistrem standardních situací – dá se to natrénovat?

Kopací techniku člověk musí mít v sobě, ale opakování je matka moudrosti. Od 16 do 18 jsem to trénoval denně – na tréninku, po tréninku, pořád. Penalty, trestňáky, rohy – pokaždé tak dvě stě, tři sta míčů, a pořád mě to bavilo. Neměl jsem nikdy prudkou ránu, proto jsem se naučil různé falše, věděl jsem, kam míč dopadne. Samozřejmě jsem se někdy taky ukopl, ale moc často to nebylo. Měli jsme své signály a míč většinou dopadl opravdu tam, kam jsem spoluhráčům avizoval. A lidé často právě kvůli takovým parádičkám na Bohemku chodili.

Na vaši adresu občas zaznělo, že nejste dost rychlý. Snažil jste se s tím něco dělat?

Moc jsem tomu nedal. Je vědecky dokázáno, že kondice se natrénovat dá, ale rychlost jen velmi málo, zlepšení je minimální i při speciálním tréninku. Jednou mi řekl jeden starý trenér: „Ty nikdy rychlý nebudeš, ale pamatuj si, ani nejrychlejší hráč není nikdy tak rychlý, jako míč. To musíš využít, to je tvoje šance.“

Znamenalo pro vás nějakou změnu to, když jste se stal kapitánem mužstva?

Kapitán je prostředníkem mezi hráči a trenérem, diskutuje s rozhodčími. Nikdy jsem neměl problémy ani s hráči, ani s trenérem, ani s rozhodčími. Ale trochu mě to rušilo v předzápasovém rytmu, potřeboval jsem se soustředit sám na sebe a na svou hru, ale jako kapitán jsem musel myslet i na spoustu jiných věcí. Proto jsem po dvou letech sám požádal o zproštění z této funkce a kapitánskou pásku jsem rád nechal jiným.

V roce 1981 jste z Bohemky odešel do Rapidu Vídeň. Byly tréninky v Rakousku v něčem jiné než u nás?

U nás se trénovalo pět hodin denně, a proto byly tréninky mnohdy dost stereotypní, bývaly časté prostoje, nemělo to tu intenzitu. V Rakousku byly tréninky o hodně kratší, velmi intenzivní, to mi daleko více vyhovovalo. Hráči byli v tréninku poctiví, disciplinovaní, neexistovalo, že by se někdo „ulejval“, že by něco ošidil, a to ani když trenér nebyl v dohledu.

Čeho jste si na své fotbalové kariéře nejvíc vážil?

Velkým oceněním pro mě bylo, že mě Vídeň přijala. Se mnou do Rapidu přišel z Barcelony Hans Krankl, tehdy jeden z nejlepších hráčů, a Rapidu se začalo říkat FC Krankl. Postupem času se místo Rapid začalo říkat FC Panenka – to byla ohromná pocta. Když jsem se dostal do výběru mužstva Evropy a pak i světa, toho jsem si moc vážil. Hrál jsem s nejlepšími fotbalisty – Eusébiem, Beckenbauerem, s Bobbym Charltonem. Do té doby byli pro mě nedosažitelní a najednou jsem s nimi seděl v šatně. Jsou to „bombarďáci“, ale úplně skromní, normální. Brali mě jako rovnocenného partnera, člověk se mezi nimi cítil bezvadně. Zápasy s nimi jsem si moc užil, akorát jsem si moc nepokecal – angličtina mi moc nešla a rusky to šlo leda s Blochinem. (smích)

Vedete si nějakou statistiku, víte, kolik jste dal gólů?

Jednu dobu jsme si povinně vedli takové deníčky, kam jsme si zapisovali tréninky a všechno důležité kolem zápasů. Ale ty nejdůležitější údaje si pamatuji. V nároďáku jsem odehrál 59 zápasů a dal 18 gólů. V lize jsem za Bohemku nastoupil více než 240krát a dal jsem 78 gólů, v Rapidu 127krát a trefil jsem se do brány 63krát. Tam jsem přišel jako 32letý, v Rakousku do té doby ne moc známý hráč. Nakonec mě tam přemlouvali, ať zůstanu, nabízeli mi občanství. Ale já jsem Čech, chtěl jsem se vrátit domů…

Pro Bohemku pracujete dál…

Jsem prezidentem klubu, ale je to jen jakási reprezentativní funkce. Nemusím nic rozhodovat, nemusím tam trávit každý den. Mým úkolem je jednat se sponzory, s firmami, zúčastňuji se různých reprezentativních akcí, komunikuji s médii.

Proč jste se nestal trenérem?

To by nebylo nic pro mě. Nechtěl jsem radit, byl jsem vždycky hráč, i když už třeba jeden z nejstarších. Být úspěšným trenérem, to znamená být tvrdý, nesmlouvavý, autoritativní. Je třeba vyžadovat poslušnost a disciplínu. Já bych šanci neměl, jsem s každým kamarád. (smích) Jako divák jsem se naučil s výsledkem se netrápit. Vím, že někdy hráči dělají, co mohou, a prostě to nestačí. I my jsme několikrát sestupovali do druhé ligy – je to hra. Když vidím bojovnost, snahu, jsem spokojený. Horší je, když to někdo fláká, a to se s mou zkušeností lehce pozná.

foto: Robert Vano

Co byste rád pro Bohemku dokázal?

Toho je víc, momentálně mě trápí dvě věci, v nichž bych byl rád nápomocen. Bohužel to sám nezvládnu. Už deset let se Bohemka potýká se dvěma starostmi: stadion a konkurs. Obě jsou obrovskou překážkou pro chod klubu. Nemáme střechu nad hlavou, nevím, co bude zítra, za měsíc… Jsou to velká břemena, ale všichni doufáme, že to dobře dopadne. Kdyby se to podařilo vyřešit, spadl by bohemákům velký kámen ze srdce.

Zažil jste při fotbale i nějaké trpké chvíle?

Ve dvaceti jsem si při zápase vážně zranil oko. Ještě jsem ani pořádně nezačal a už to vypadalo, že skončím. Že už nikdy nebudu hrát, že na to oko neuvidím. Ale ani v nejtěžším okamžiku jsem nepochyboval, že se k fotbalu vrátím. Spory? Žádné jsem nikdy neměl. Já jsem nekonfliktní a vždycky jsem spíš ustupoval. Dokonce ani fanouškové se proti mně nikdy neobrátili, nenadávali mi, ani když se nedařilo. Když už jsme u těch fanoušků, ti naši jsou opravdu výjimeční. Nedávno jeden náš bývalý hráč hrál v zápase proti nám a dal nám gól. A diváci vstali a tleskali mu. To by se jinde nemohlo stát…

Čím to je, že máte tak bezvadné fanoušky?

Bohemka vždycky byla taková velká rodina. Všichni vždycky drželi spolu. Všechny kluby mívají ekonomické problémy. U nás se to bohužel rozvířilo a už to šlo, jako spirála. Byl na nás uvalen konkurs. Dlužili jsme firmám, měli jsme i sportovní dluhy. A tady nám fanoušci neskutečným způsobem pomohli. Semkli se, složili se, vyhlásili sbírku. Podařilo se jim vybrat několik miliónů, které se použily právě k úhradě sportovních dluhů. Peníze posílali i fanoušci jiných klubů, přidali se i sportovci, bývalí fotbalisté, všichni chtěli pomoci. Klub dostal zpátky licenci a šanci zase hrát. A díky tomu Bohemka žije. Vždycky jsme měli skvělé fanoušky, věrné a tolerantní.

Když se ohlédnete zpátky, která byla vaše nejkrásnější fotbalová chvíle?

Bylo jich opravdu hodně, v nároďáku, na Bohemce i v Rapidu. Když jsme vyhráli, když jsem dal gól, nebo když jsem na něj přihrál, když se mi podařilo kličkou oklamat soupeře. Táta to vždycky prožíval se mnou. A pro mne bylo velkým smutkem, když jsem nemohl splnit jeho velké přání – toužil vidět mě hrát ve Vídni. Chtěl tam zajet na otočku, jen na zápas a vlakem hned zpátky. Režim ho nepustil. Byla to divná doba…

Sportujete i dnes?

Fotbal už nehraju, mám operované kyčle. Ale sportuju pravidelně – hrajeme s kamarády tenis, stolní tenis, golf, kulečník… Fotbal sleduji z tribuny pravidelně, ale „nekecám do toho“, nekomentuji, jen tak pro sebe. Hra se hodně zrychlila, je agresivnější, jde se tvrdě za výkonem. Trochu se podle mne vytrácí fotbalová krása, ta radost ze hry…

Jak reagujete na poznámky lidí, že fotbal ovládá korupce, úplatky? Jistě to také slýcháte…

Co na to říci, těžká argumentace. Někdy si člověk může myslet ledacos, ale nakonec, když jde do tuhého, je třeba předložit důkazy. A ty vždycky chybí… Co s tím? Pokud budou funkcionáři poctiví a slušní, pak ani po chybě rozhodčího nikdo nebude hledat „švindly“, ale prostou lidskou chybu, jak jsem to několikrát viděl v zahraničí.

Co se vám ve vaší prezidentské funkci nejvíc povedlo, na co jste hrdý?

Já fakt nevím, prostě cítím, že mám ještě rezervy, je to těžké. Bohemka by potřebovala partnera, sponzora, který by nám pomohl. Zatím ho nemáme, a to mě trápí. Prezidentem jsem se stal, když se Bohemka díky fanouškům dostala z nejhoršího, rád bych byl u toho, až budeme moci definitivně říci, že je zachráněná. Jenže to bude trvat ještě asi dlouho…

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Oblečení a obuv Pánské obleky Bandi www.bandi.cz

Le Palais Art Hotel Prague www.lepalaishotel.eu

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Někdejší reprezentant České republiky v krasobruslení Tomáš Verner ukončil svoji závodní kariéru, přestože je stále ve skvělé formě. To divákům předvádí mimo jiné v show na ledě s názvem Jen počkej, zajíci. Svým přístupem ke světu dokazuje, že mu léta tvrdých tréninků nepřinesla jen bruslařské umění, ale také zodpovědnost a osobnostní růst.

 

Spolu s profesí, kterou jste si vybral, přichází určitá publicita. Vnímáte vy sám, že jste známá osobnost?

Neočekávám, že by mě někdo poznal, nebo nemyslím, že by to byla povinnost, aby mě lidi znali. Jsem už dlouhá léta ve sportu, který je trošku na pomezí showbussinesu, a jsem vidět. Přestože krasobruslení není v Česku sportem číslo jedna, pořád má svoji diváckou obec a mistrovství Evropy, světa nebo olympijské hry jsou sledované. Takže si myslím, že náš národ má nějaké povědomí o tom, že je tady český kluk, který posledních 10 let reprezentoval naše družstvo. Ale určitě neočekávám od každého, že by mě poznal. Takže se rád představím sám a opravdu nečekám, že někam přijdu a najednou všichni padnou na zadek a řeknou: to je Tomáš Verner, ten krasobruslař! Když mě někdo pozná, je to milé, ale publicita mě nikdy nedohnala k tomu, abych musel nosit čepici a černé brýle a schovávat se před lidmi.

 

Vnímáte v rámci publicity nějaká úskalí?

Ona je to dvousečná zbraň – bez publicity nebo bez trošky veřejného povědomí o tom, kdo jsem, se velmi těžko shání partneři pro to, abych mohl sportovat. Vrcholový sport v té podobě, v jaké jsem ho dělal já, je totiž velmi, velmi finančně náročný a je obtížné – skoro nemožné – to utáhnout z vlastních zdrojů. Zdroje se samozřejmě hledají líp, když je dotyčný sportovec známý a může přitáhnout marketingového partnera nebo zájem nějaké značky o propojení jejich aktivit s tváří sportovce.

 

Jakým způsobem funguje PR pro lidi, jako jste vy?

Já jsem teď tak trošku na vážkách, protože jsem vždycky měl představu, že PR pro sportovce může fungovat jenom tehdy, kdy přiváží zlaté medaile a v tu chvíli se o něm může psát. Pak je o něj velký zájem ze strany médií a je prezentovaný a cpaný do všech médií od rozhlasu přes televizi po noviny a internet. Teď jsem se ale dozvěděl úplně jinou informaci. PR agentury pracují se jménem jako se značkou a značka má něco reprezentovat. Sportovec nemusí vždycky být úplně na vrcholu, ale reprezentuje nějakou hodnotu, nějaký směr, nějaký vzor… I sportovec, který třeba nepřiváží jenom zlaté medaile, může být pořád vzorem pro mládež. A to je přece obrovská hodnota.

 

Byl jste dlouho v Kanadě, tam také žije legendární trenér lední revue George Crha. Měl jste možnost poznat jeho nebo jiné našince žijící venku?

Byl jsem tři roky v Kanadě, ale se všemi našinci jsem se nestihl potkat. Je tam pravda hodně Čechů, ale Kanada je také velmi rozlehlá země.

 

Show na ledě je vaše nová zkušenost a další propagace tohoto sportu. Jak se vám líbí taková osvěta o krasobruslení?

Je to osvěta krásného sportu, kterému jsem propadl, a myslím si, že to může lehce potkat každého, kdo se kolem něj bude chvilku motat. Byl bych rád, kdyby si k němu našli cestu i další a přišli se podívat na naši ledovou show. Proto jsem i dneska tady s vámi. Při natáčení tohoto rozhovoru se udělalo několik báječných fotek, ale hlavně se díky magazínu Best of dostává náš projekt do rukou dalších čtenářů, a bude mít tedy možnost promluvit k daleko širšímu plénu. Rád bych, aby se touto cestou zviditelnil sport jako takový a ukázal cestu mladé generaci. Cestu bez hodin prosezených u počítače nebo videoher. Show na ledu Jen počkej, zajíci je pro mě mimo jiné způsobem, jak si ulehčit přechod od závodní kariéry do závodního důchodu.

 

Co vám pomáhá se správně rozhodnout, když jde o něco zásadního?

Když mám před sebou těžké rozhodnutí, konzultuji ho se svým bratrem, který mi dá svůj vlastní pohled, potom ho konzultuju se svým otcem a samozřejmě do všeho zasvěcuji i maminku. Ta nejzávažnější rozhodnutí konzultuji s otcem, který těch těžkých rozhodnutí má za sebou hodně. Udělal jich určitě spoustu správných, ale má za sebou také špatná rozhodnutí a ví moc dobře, že já si musím projít tím samým. Tomu rozumím, takže se jenom radíme, ale konečné rozhodnutí je na mně. Nakonec je to na mé intuici a já moc dobře chápu, že když se nezačnu rozhodovat sám za sebe teď, nemám šanci nikdy dospět.

 

Jak vnímáte svoji rodinu?

Myslím, že jsem se nemohl narodit do lepší rodiny. Mám rodiče, kteří nás všechny tři děti podporují a do ničeho netlačí.

 

Na Kampě je výstava kreseb Hynka Smetany a u každé je citát. A u jedné bylo napsáno Štěstí hledej jedině ve své vlastní rodině. Kde jinde jste se cítil podobně šťastný jako doma?

Musím říct, že mám štěstí na lidi, které v životě potkávám. Zatím mě potkalo jen málo opravdu zlých a zákeřných lidí a s těmi, kteří mě potopili, se už nesetkávám. Prostě jsem je vyloučil ze svého života.

 

Myslíte si, že se vám daří dobře odhadovat lidi?

Zatím ano. Zatím to vypadá, že jsem si k sobě nepřitáhl žádného hada, který by čekal jenom na to, až mě uštkne. Odhad na lidi myslím mám, ale ne stoprocentní. Jsou lidé, kteří mě překvapí ve zlém, a jsou lidi, kteří mě překvapí naopak v dobrém. Proto jsem se naučil nesoudit lidi hned na prvním setkání. Už několik let se snažím lidi nejprve poznávat a až potom zařazovat do skupin.

 

Kde všude jste žil a profesně působil?

Žil jsem na různých místech. Z České republiky jsem utíkal prvně do Německa. Tam jsem našel báječnou rodinu a zázemí u trenéra Michala Hutha a pak jsem zase utíkal na chvilku do Kanady. Tam jsem našel trenéra Boba Emersona a to byli všechno báječní lidé.

 

Jak mám to vaše utíkání chápat?

Aby si lidi nemysleli, že jsem před něčím utíkal. Neeee, já jsem neutíkal před něčím, já jsem utíkal za něčím. Stále jsem se za něčím hnal. (úsměv)

 

Byla to otázka příležitostí?

To ani ne. Příležitostí máme v dnešní době dost. Je těžké si představit, že ještě naši rodiče neměli takovou volnost rozhodování a pohybu po světě. Já jsem hledal šanci, abych mohl sportovat co nejlépe a za co nejlepších podmínek. Takže jsem utíkal, ale vlastně jsem se hnal za lepšími podmínkami. Ty jsem našel v Německu a v Kanadě a pak zase zpátky v Německu. Od své první paní trenérky na ledě přes školu základní, střední i vysokou jsem vždycky narazil na správné lidi.

 

Žil jste v Německu vždy na stejném místě. Proč?

V Německu jsem si oblíbil malebnou vesničku pod horami, Oberstdorf. Tam jsem celá léta trénoval. Z Kanady jsem se vracel zpátky na stejné místo a tam jsem letos ukončil svoji kariéru. Do Oberstdorfu se ale budu často vracet. Prožil jsem tam kus svého života, a tak se stal Oberstdorf napůl mým domovem.

 

Nemáte německé předky?

Myslím, že ne, protože se píšeme s jednoduchým V, ale vlastně pořádně nevím, to bych se musel zeptat někoho v rodině. Mě rodokmen úplně nezajímá. Dívám se na své rodiče, vidím, že jsou báječní, a dál nic nehledám.

 

Když srovnáte sportovně kulturní rozdíly mezi zeměmi, kde jste měl možnost trávit svůj profesní život, jaké máte postřehy?

Je to těžké srovnávat, protože jsem odešel z Prahy, což je hlavní město, do Oberstdorfu, což je vesnice, a na vesnici se holt žije jinak, na vesnici se všichni znají. Za těch asi osm let, co jsem tam prožil, jsem si tam vážně našel domov a lidi byli vždycky vstřícní a milí. Jak říkám, já jsem narážel na milé lidi, takže moje zkušenosti jsou dobré. Jen jednu věc bych zmínil. Když jsem přicestoval zpátky z Kanady, měl jsem takový pocit, že by se lidi tady v Česku mohli malinko více usmívat a mohli být rádi za to, co mají. Někdy koukáme jako Češi na zahradu souseda a myslíme si, že je tam tráva zelenější, což není úplně pravda. Ani v Kanadě nelítají pečení holubi přímo do úst.

 

Řekové říkají, že se tady málo smějeme, protože máme málo sluníčka…

To je možný, ale já si myslím, že sluníčka máme až dost. Kanada je na tom daleko hůř s jejich zimou minus 30 stupňů. Teoreticky by na tom měli být Kanaďané mnohem hůř než my, ale je to právě naopak. Za mořem mají ve zvyku se hned při pozdravu zeptat, jak se vám daří. Ne že by úplně očekávali odpověď, spíše jde o projev zdvořilosti. Patří to k místnímu folklóru.

 

Musel jste se naučit myslet jako manažer, nebo máte někoho, kdo vám pomáhá?

Myslíte na ledě? Dokonce jsem míval období, že jsem svoje chyby reálně přepočítával na to, kolik budu mít prostředků na další sportování, ale to k tomu samozřejmě nepatří a neměl bych na takový věci vůbec myslet, výrazně to omezuje sportovní výkon.

 

Musíte umět ekonomicky myslet, pokud chcete fungovat na vrcholové úrovni? Je to nezbytná věc?

Je na sportovci, jak moc si připustí k tělu ten tlak. Na to je potřeba být opravdu psychicky odolný a jít na závod a jenom závodit. Ale nejde to dost dobře odbourat. Sám jsem jasně vnímal, že bez výsledků nebude podpora sponzorů a bez podpory sponzorů je těžké se připravit na další sezónu, tak abych mohl vyhrávat. V našem sportu se platí úplně za všechno. Vážně všechno v tom bruslení něco stojí – cesta, ubytování, trenéři, příprava kolem… Není toho málo, a když se nepovede sezóna, je možné, že na konci sezóny sponzoři vypoví smlouvy a člověk je zase na nule. V případě krasobruslení, které má jen několik málo mediálně sledovaných závodů, se takové rozhodnutí může zakládat na jediném výsledku. Když mi tohle proběhne hlavou ve chvíli, kdy mám předvádět sportovní výkon, tak mi manažerské myšlení vlastně kazí celou živnost. Správně bych totiž měl myslet jen na sport. Sportovec by se měl, minimálně v závodním období, zajímat jen o sportování. Na finance jsem měl a pořád ještě mám svého finančního náměstka, kterým je můj otec, a ten na to myslím dohlíží moc dobře a bedlivě.

 

Zažil jste někdy někoho ze svých kolegů ze sportovní oblasti, kteří nemají takovou oporu v rodině a je to potom pro ně složitější?

Vyrůstal jsem ve stejné věkové kategorii s Lukášem Dočekalem. To byl ve své době největší talent, který české krasobruslení kdy spatřilo. Kdyby měl takovou oporu a zázemí jako já, určitě by se mu dnes kolem krku houpala olympijská medaile. Mnohdy záleží na tom, do jakých rukou se mladý sportovec dostane. Trenér nebo manažer, pokud vidí velký potenciál, je někdy schopen nahradit rodinné zázemí i finanční podporu.

 

A naopak?

Potom znám třeba daleko méně talentovaného bruslaře, který je z Francie, a ten se dostal do rukou jiné tréninkové skupiny, pochází z velmi prostých poměrů a dotáhl to až na zlatou medaili na ME, protože se ho ujal správný trenér. Sám trenér mu dělal manažera a sháněl pro něj prostředky. Nakonec se dostal přes všechny nesnáze, a přestože neměl teoreticky šanci se v tomto sportu, který je opravdu finančně náročný, ujmout, dostal podanou ruku, někdo mu věřil, někdo do něj vložil důvěru.

 

Jak se v tomhle sportu hledají přátelé?

Já mám rád lidi a snažím se s každým vycházet dobře. Na druhou stranu když to nejde, tak to holt nejde. Takové lidí mám v krasobruslařském světě dva tři. Jsou to ti, se kterými nejde vycházet, ačkoli jsem to zkusil několikrát. Pozdravíme se a tím veškerá konverzace končí. Ale to není taková tragédie, protože je spousta dalších, kteří jsou přátelští a jsou to strašně fajn lidi, a na ty já se dokonce těším. Teď už tedy ne, ale těšíval jsem se na závody, že se uvidím se svojí bruslařskou rodinou. Za svoji kariéru jsem se stihl dvanáctkrát podívat na mistrovství světa a za ta léta jsem měl šanci poznat téměř každého, kdo v této dekádě reprezentoval svoji zemi.

 

Dalším úskalím sportu je zdraví. Nebojíte se o svoje klouby?

Toho už se dnes bát nemusím. Závodní kariéru mám úspěšně za sebou a ještě stále jsem schopen podávat solidní výkony na ledě. Během své kariéry jsem si prošel několika vážnými zraněními od kotníků přes kolena až po záda. Naštěstí se vše obešlo bez operací. I když jsou cviky, které budu muset provádět ještě několik let, abych uchránil své tělo před bolestí způsobenou opotřebením pohybového aparátu. Některé neduhy ale nejsou způsobené sportem. Třeba postavení a tvar kloubních jamek mých kyčlí není ideální pro takové sportování, jaké jsem si vybral.

 

Přesto jste se dal na tento sport?

O tom jsem samozřejmě neměl ani páru. Všechno vyšlo najevo až v průběhu podrobnějších vyšetření, která jsem absolvoval kvůli svým zraněním. Zlomený kotník a velké problémy se zády v 15 letech odhalily můj vrozený handicap. Tehdy už bylo ale pozdě něco měnit, musel jsem jen upravit trénink a kompenzační cvičení, aby svaly mohly převzít některé funkce, které měla obstarat moje kostra.

 

Jak jste to překonával?

Bolesti a drobné zdravotní potíže se dají překonat na jedné soutěži nebo na vrcholu sezony třeba v rozmezí několika týdnů. Nastoupit v takovém stavu do sezony by ale byl velký nerozum. Riskovat špatnou výkonnost v soutěžích kvůli bolestem, a co hůř, riskovat trvalé poškození zdraví je šílenost. Bolest je součástí tréninkové rutiny, často je to výborný rádce. Mělo by se jí naslouchat, ne jí podléhat a uhýbat. Bolest dokáže odhalit chybu v technice nebo zárodek nějakého většího zdravotního problému. S únavou nebo svalovou horečkou si sportovec poradí, ale se zlomeným obratlem už těžko.

 

Vlastimil Harapes mi říkal, že mu při představení praskly oba klouby na chodidlech, a přestože to byla fakt strašná bolest, dotančil to. Také se stalo, že si baletka zlomila nohu, a přesto také dotančila…

To je sebezapření a odhodlání a to je to, co sport učí lidi. Není to lekce jen pro sport, ale pro život jako takový. Proto je sport skvělý odrazový můstek pro další kariéru nebo pro absolvování další životní etapy.

 

Říkáte, že sport formuje i povahu. Jak to vnímáte vy sám?

Já myslím, že sport učí lidi, jak pracovat sám na sobě a být zaměřený sám na sebe. To je velmi důležité, protože člověk je schopen rozdávat štěstí kolem sebe, jenom když je sám šťastný. A to samé platí pro lásku. Když sám pozná lásku, tak ji může rozdávat dál. Najít sám sebe a zjistit, co člověk opravdu chce, je přece základem poznání celého fungování vesmíru. To není z mé hlavy, jeden moudrý muž řekl: „Chceš-li poznat tajemství vesmíru, poznej nejdřív sám sebe.“ Nevidím v tom egoismus, sobectví ani sebestřednost. Druhá věc je, že sport učí člověka úctu k soupeři. Bez soupeře vlastně není žádný vítěz. Kdybych neměl soupeře, tak kdo řekne, jestli jsem první, nebo poslední?

 

Zažil jste někdy i nějakou nezdravou soutěživost?

Ano, zažil a z toho se pak vyvinuly dopingové skandály. Ne moc v našem sportu, ale zažil jsem to v docela blízkém kruhu. Dokážu pochopit, že když se vítězství stane vším, člověk přestává myslet a udělá cokoliv pro to, aby vyhrál. A v tu chvíli se soutěž stává něčím nezdravým.

 

Jaká jsou fyzická kritéria pro to, aby člověk mohl dělat tenhle sport?

Myslím, že člověk by neměl být příliš vysoký. Já měřím zhruba metr osmdesát a patřím mezi vyšší krasobruslaře. Trenérovi se většinou stačí podívat na rodiče a může doporučit specifickou disciplínu na ledě nebo úplně jiný sport. Nemohu nic paušalizovat, je těžké vybrat vhodné kandidáty podle tabulek. Znám kluky, kteří měří skoro dva metry a dokážou skočit čtverný skok. Velká výška vyžaduje preciznější techniku, protože se každá menší chyba ukáže dvojnásob.

 

Vnímal jste někdy svou výšku jako omezení?

Na jednu stranu musíte daleko lépe zvládnout techniku, což vyžaduje náročnější a preciznější trénink. Na druhou stranu je ale v estetickém sportu, jako je krasobruslení, výhodou být vyšší, protože každý váš pohyb bude dvojnásob viditelný, a tím bude i intenzivněji působit na diváka i na rozhodčího. Asijští bruslaři jsou rychlí, mrštní a patří mezi nejlepší skokany. Přesto věřím tomu, že když Evropané zvládnou techniku závodní jízdy, mohou tento fyzický handicap dohnat emocemi, výrazem a celkovým dojmem z jízdy.

 

Jak je to s kostýmy?

Kostýmy jsou složitá záležitost. Měly by být navrženy tak, aby korespondovaly s hudebním doprovodem. Při nejlepším tak, aby divák nebo rozhodčí při prvním pohledu na kostým dokázal odhadnout alespoň směr, kudy se bude hudební doprovod ubírat. Dlouhá léta jsem šil kostýmy v Praze, na jejich navrhování se z valné většiny podílel choreograf závodních jízd. Do posledního čtyřletého olympijského cyklu jsem našel profesionální pomoc u Jamese Scotta, který je mimo jiné velkým fanouškem krasobruslení, ale hlavně navrhuje kostýmy pro broadwayská divadla v New Yorku. Všechny mé závodní kostýmy posledních čtyř let byly navrženy, vyzkoušeny a vyrobeny v New Yorku.

 

Jaká kritéria platí pro kostýmy krasobruslařů?

Nemůžeme mít otevřený kostým do véčka, kde by nám byla vidět celá hruď. Neexistuje mít ustřihnuté rukávy. Nemůžeme na led v šortkách a jinak je na nás, co si vybereme. Holky tam mají ještě nějaká omezení, ale v tom se už moc nevyznám.

 

A v čem se cítíte vlastně nejlíp, když si můžete vybrat? Co je váš styl?

Jestli myslíte, v čem se cítím nejlépe na ledě, tak mám rád dlouhý rukáv. Pak už je jedno, jestli mám halenku, nebo košili. Mám rád dlouhý rukáv, protože na ledě pomáhá s tím, aby byl můj pohyb lépe vidět. Při závodech je led celý bílý, bez reklam, takže každý můj pohyb je kontrastní s ledem. Kdybych měl krátký rukáv, musel bych máchat rukama hodně, aby si toho rozhodčí všimli.

 

Jaký je váš oblíbený způsob, jak si udržovat duševní rovnováhu?

To je dobrá otázka. Rád si přečtu nějakou hezkou knížku, na což jsem v poslední době bohužel neměl úplně čas. Rád čtu životopisy, a to nejenom sportovců, ale i podnikatelů. Dívám se na to, čím si procházeli v životě, a koukám potom zpátky na svůj vlastní život a tak nějak si to dávám do poměru. Když náhodou cítím, že mi něco nejde od ruky, jak by mělo, zamýšlím se, jestli opravdu trpím, nebo je to normální situace.

 

Takže hledáte objektivitu?

Hledám objektivitu ve srovnání s takovými velikány, jako jsou třeba Steve Jobs, Bill Gates nebo Andre Agassi. Snažím se najít podobné momenty v jejich kariérách, abych nebyl příliš sebestředný a zaměřený na svůj vlastní problém. Někdy se může zdát, že si člověk prochází největším peklem na zemi a v celém svém sebezaujetí se zapomene rozhlédnout kolem dokola, aby zjistil, že je to normální součást honby za vlastním snem. V roce 2008 jsem byl připraven vyhrát na MS více než kdy jindy a hlavně než všichni ostatní na startu. Měl jsem skvěle rozjetý závod a pak jsem ve druhé jízdě pokazil všechno, co jsem mohl. Trvalo mi dva měsíce, než jsem se po tomto zážitku zase postavil na nohy a začal pracovat na přípravě další sezony. V tu chvíli se mi zhroutil svět jako domeček z karet. Myslel jsem, že se na mě sneslo všechno příkoří světa. Právě odhlédnutí od vlastních problémů a inspirace cestou vzhůru jiných lidí mi pomohla zpět do sedla.

 

S odstupem času se na to díváte jak?

Jako na velkou sportovní i životní lekci. Dnes bych se mohl svému dvacetiletému já smát, ale dělat to nebudu. Každý procházíme nějakým vývojem. Někdo se učí a chápe velmi rychle, jiný zase pomaleji. Hlavní je ale na sobě stále pracovat a každou výzvu přijímat jako zkoušku odvahy a přesvědčení. I mé obrovské zklamání z roku 2008 má pro mne hluboký význam a pomohlo mi dostat se tam, kde jsem teď. A tam se mi líbí. Takže i taková tragédie byla asi lekcí, kterou jsem potřeboval, abych se posunul dopředu. Vlastně bych za ten dílčí neúspěch měl být vděčný.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz 

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz