Archiv rubriky: Sport

Ve svých dvaceti osmi letech se poprvé seznámil s hrou zvanou pétanque. Výzvou byla iniciativa přátel z Únětic, kde dodnes špičkový trenér tohoto sportu žije. Právě tam založil klub pétanque UBU – United Balls of Únětice a zorganizoval i první ročník turnaje Kulový král UBU a klub rychle získal mezinárodní renomé. Petr Fuksa je bývalým dlouholetým sekretářem České asociace pétanque (ČAPEK), certifikovaným trenérem mezinárodní federace pétanque (FIPJP) a Mistrem republiky trojic 2015.

Hra pochází z Francie. Jaký je váš vztah k té zemi?

Ve Francii se cítím dobře. Zcestoval ji od Bretaně po Alsasko a od Lille po Marseille, studoval jsem v Lyonu a ve Francii mám spoustu dobrých přátel. Francouzi jsou pohodoví, výborně se najíte i v té nejzapadlejší vesnické hospůdce, různorodost vín nezná mezí a příroda a architektura jsou naprosto fascinující. K objevení všeho toho bohatství stačí málo – znát alespoň základy francouzštiny!

Jaká je historie hry?

Podle dochovaných kreseb víme, že již ve starém Egyptě se lidi bavili tím, že něčím větším házeli k něčemu menšímu a snažili se skončit co nejblíže. Tato zábava se časem díky Římanům dostala do Galie a vznikly různé druhy soutěží na různé vzdálenosti a s různě velkými koulemi. Celá řada z nich existuje až do dneška. Nejpopulárnější z nich je pétanque, který vznikl v roce 1907 v městečku La Ciotat nedaleko Marseille. Jeden z hráčů, Jules Le Noir, začal kvůli svému revmatismu hrát z místa a na kratší vzdálenost do 10 metrů, jeho kamarádům se to zalíbilo a přidali se k němu. První oficiální turnaj se pak odehrál v roce 1910 a v roce 2016 proběhne na Tahiti již 46. mistrovství světa trojic.

Máte ponětí, do kolika zemí je tato hra aktuálně rozšířena a co způsobuje její rostoucí oblibu?

Pétanque se hraje na všech kontinentech a Mezinárodní federace pétanque a jeu provencal (hra podobná pétanque) F.I.P.J.P. má stovku členů – národních federací. Jenom ve Francii je kolem půl milionu licencovaných hráčů. Po celém světě hrají pétanque miliony amatérů. K jeho oblibě přispívá, že základní pravidla jsou velmi jednoduchá a prakticky každý je ihned pochopí. Rychle ale zjistíte, jak důležitá je taktika a strategie a postupně odkrýváte jednu vrstvu za druhou. Další výhodou je, že spolu mohou hrát děti, dospělí, hendikepovaní i senioři bez ohledu na pohlaví a každý z nich může vyhrát. V jiných sportech tomu tak není. Pétanque ostatně spolu s dalšími koulovými sporty kandiduje na zařazení mezi sporty na Letních olympijských hrách 2024.

Jak dlouho trvá trénink, než je nový hráč schopen obstojně zahrát hru?

Říká se, že když nějaké aktivitě věnujete 10 tisíc hodin času, dostanete se na výbornou úroveň. U pétanque je to podobné. Dobrý trenér vám pomůže cestu zkrátit a vyhnout se slepým uličkám. Svěřenci, kteří se poprvé setkali s pétanque na mých trénincích, se za 2–3 roky dostali na takovou úroveň, že jim mohu začít odhalovat důležité detaily v taktice, psychice a technice, které jim umožní vítězit i nad papírově silnějšími a zkušenějšími týmy.

Co je součástí tréninku?

Na začátku každého tréninku je rozcvička, protažení a základní rozházení, aby se hráči dostali do „provozní teploty“. Poté záleží na tom, v jaké fázi sezóny se nacházíme, jaké je složení hráčů na tréninku co do věku a zkušeností a tomu přizpůsobuji konkrétní trénink. Vždy je to koktejl namíchaný z nácviku techniky na ateliérech, taktických situací, chování při hře, pravidel, budování týmového ducha, zápasů a zábavných soutěží. Po skončení by vždy mělo následovat krátké protažení, které zároveň dá hlavě jasný signál, že trénink skončil.

Jak fyzicky náročná je to hra a co by lidé neměli podceňovat?

Pétanque jako zábava při pikniku není příliš fyzicky náročný. Ale pokud pojedete na oficiální turnaj, (pozn. redakce: ten začíná obvykle kolem půl deváté ráno), odehrajete minimálně 5 hodinových zápasů a ti nejlepší pokračují do vyřazovacích bojů. Finále může skončit ve 20 hodin, ale u větších turnajů třeba po půlnoci. Koule má tři čtvrtě kila a celý den ji házíte na vzdálenost 8–10 metrů ze stoje i z podřepu a hezky se to nasčítá. K tomu si přidejte psychickou náročnost, maximální koncentraci, zodpovědnost za celý tým a další elementy, které z pétanque dělají komplexní aktivitu.

Kolik lidí zhruba trénujete a jaké je maximum?

Optimální počet je 10–15 lidí. Pokud nacvičujeme herní situace, může jich být i víc. Když vidím, že někdo potřebuje individuální přístup, vezmu si ho stranou a soustředíme se na konkrétní problém. Ve specifických situacích je lepší udělat individuální trénink pro jednoho nebo několik málo hráčů. Na pohodových trénincích, které dělám například pro Francouzsko-českou obchodní komoru, bylo 25–35 lidí a nikdo mi z nich ještě neutekl.

Na jakém povrchu se hraje nejčastěji a jaký povrch je absolutně nevhodný?

Pétanque se na rozdíl od obecného povědomí v České republice nehraje na trávě. Jednak na ní nemůžete vyznačit kroužek, jednak drny jsou velmi nepředvídatelné. Jinak se dá hrát prakticky na čemkoliv od písku (ne však měkkého jako na pláži) až po různé druhy kamínků. Obecně platí, že čím těžší terén s nerovnostmi, měkčími a tvrdšími plochami a ostřejšími kamínky, tím rychleji poznáte rozdíl v hráčské úrovni.

Čím dalším může být pétanque pro hráče než jen hrou?

Pétanque je univerzálním klíčem k srdcím lidí. Je jedno, jestli se chcete přidat k někomu, kdo hraje na místě, kde jste jenom jako turista, nebo zda jej naučíte vaše nové přátele v kempu. Již počtvrté jsme zorganizovali silvestrovský turnaj, který začíná 31. prosince kolem 22. hodiny a končí v novém roce. Letos jsme poslední zápas dohráli v 5 hodin ráno. Turnaje se účastní začátečníci i zkušení hráči, děti, senioři, Češi, Francouzi, dvakrát přijel dokonce prezident mezinárodní federace pétanque a všichni se dobře baví, i když se třeba předtím nikdy neviděli.

Co všechno a jakým způsobem tato hra o lidech prozradí?

Jedna velká mezinárodní konzultantská firma k nám jednou za rok přiveze všechny nováčky z celé Evropy a organizujeme pro ně turnaj. Na první pohled je to jenom společenská záležitost a odpočinek mezi různými školeními a semináři, ale kdo hráče dobře sleduje, dokáže po 2–3 hodinách hry poznat, jak se kdo chová v krizových momentech, kdo je komunikativní a snadno strhne ostatní, kdo umí strategicky přemýšlet, kdo hraje jenom sám na sebe a také kdo se chová nefér. Proto bych každému dobrému personalistovi doporučil, aby s námi pravidelně spolupracoval. (úsměv)

Obecně je hra vnímána jako zábava pro seniory. Jakou věkovou kategorii zasahuje podle aktuálních statistik?

Ono je to dáno tím, že senioři mají více času přes den a proto jsou i víc vidět. Ale když přijedete na velký turnaj do Francie, hlavní soutěž je rozdělena podle věkových kategorií a hraje tak mezi sebou 256 trojic ve věku 6–8 let, 256 trojic 8–10 let, 256 trojic 10–12 let, 256 trojic 12–15 let… V České republice je mladých hráčů pétanque bohužel málo, ale o to snazší je pak pro ně dostat se do národního týmu a odjet třeba na Mistrovství světa juniorů do Thajska, jako v roce 2015. A trenéři juniorské reprezentace odvádějí skvělou práci a vždy dokážou i z mála vybudovat konkurenceschopný tým.

Jaké další zajímavosti byste nám mohl k této hře sdělit?

Na druhém konci světa – v Thajsku – je pétanque povinnou součástí vojenského výcviku. Procvičuje koordinaci pohybu, týmového ducha, taktické myšlení, udržuje mužstvo v bdělém stavu. Do armády jej zavedla králova sestra, která se s pétanque setkala na začátku 20. století při svém pobytu ve Švýcarsku. I díky tomu dnes v Thajsku hraje pétanque závodně 80 000 hráčů a patří ke světové špičce ve všech kategoriích.

foto: Robert Vano

Čím hra ovlivnila váš život?

Pétanque vás učí přemýšlet, koncentrovat se, komunikovat, vyhrávat a umět prohrávat. Já se bez problémů domluvím francouzsky a anglicky a díky tomu jsem se seznámil se spoustou zajímavých lidí. Měl jsem to štěstí se potkat s mistry světa, špičkovými trenéry, organizátory velkých i malých turnajů, prezidenty federací a celou řadou „obyčejných“ nadšenců a každé takové setkání mě něčím obohatilo. Hráči tvoří jednu velkou rodinu a pétanque vytváří přátelství na celý život.

Přinesl vám pétanque nějaké nezapomenutelné zážitky?

Pétanque je hodně o emocích. Bylo nádherné vyhrát titul Mistra České republiky, ale radost se násobí, když se něco podaří mým svěřencům, když dvojice mých seniorek, kterým je dohromady 180 let porazí tým o tři generace mladší, když pozveme na největší český turnaj francouzskou reprezentaci mentálně hendikepovaných, kterým na Mistrovství světa v Marseille aplaudovalo 7 000 lidí, když si Boženka ze stacionáře Gerontologického centra nepamatuje jméno své kamarádky, ale rozzáří se jí oči, když jí dám do ruky kouli na pétanque…

Získal jste za dobu trénování odhad na vrozený talent u hráče, nebo vás ještě někdo občas i překvapí?

Talentovaného hráče poznáte. Je pohybově nadaný i pro jiné sporty, přemýšlí o hře a psychicky zvládá důležité okamžiky, které rozhodují o výsledku. Zároveň je týmovým hráčem. Své svěřence sleduji dlouhodobě, vidím, jak se rozvíjejí a zlepšují, ale je pravdou, že mě někteří z nich umí příjemně překvapit a dokázat, že samotná píle je často důležitější než pouhý talent.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Le Palais Art Hotel Prague www.lepalaishotel.eu

Oficiální web trenéra: www.petanque-pro-vas.com

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Narodil se v Brně, vystudoval ekonomii ve Washingtonu, kde také začal svou pracovní kariéru ve Světové bance. Jeho profesní život zasáhly pomluvy, které rozpoutal tisk po jeho návratu z Mount Everestu, který zdolal jako náš nejmladší horolezec. Vrátil se domů a začal se věnovat tomu, co má nejraději – sportu. Založil společnost CITY SPORTS, zaměřenou na poskytování sportovního vyžití. Díky cenové dostupnosti a komfortním službám je její součást CITY SKI naším největším poskytovatelem jednodenních lyžařských zájezdů. Angažuje se i v dalších aktivitách – postavil vlek na vodní lyžování na Brněnské přehradě, bojuje o povolení vybudovat v Brně sjezdovku. Pro zahraniční televizi připravuje sportovní cestovatelský seriál.

Sportů, jimž se věnujete, je hned několik. Jak jste se k nim dostal?

Od dětství jsme se sestrou závodili na lyžích a v rámci tréninku také jezdili hodně na kole a na windsurfu. Později jsem začal závodit na kitesurfu. Na základce jsem hrál basketbal, při studiu na vysoké škole ve Spojených státech jsem byl v tenisovém týmu. Zkoušel jsem paragliding a jednu dobu jsem se dokonce nadchl i pro golf. K tomu wakeboarding, snowboarding, jetsurfing, volejbal a určitě ještě dalších deset sportů.

Je reálné všechny sporty dělat na vysoké úrovni?

Myslím, že například pro výchovu dětí je důležité být sportovně všestranný. Není ale reálné dělat více než dva, maximálně tři sporty na nějaké vyšší úrovni. Pro mě jsou celoživotními favority lyže, surf, kolo. Taky se snažím skoro každý den plavat.

Jaké jsou vaše největší sportovní úspěchy?

V žákovských kategoriích to byly závody v lyžování. Myslím, že jsem vyhrál přebor Brna a nějaké krajské závody. Na stará kolena se mi párkrát podařilo získat zlato v kategorii Masters. Na kitesurfu jsem stál jednou na bedně v rámci Evropského poháru. Na horském kole jsem vyhrál Mid-Atlantickou sérii. To vše jako amatér. Sport byl a je pro mě naprosto nedílnou součástí života, ale vždy vedle studia a práce.

Jak jste se dostal do Ameriky?

Na gymnáziu jsem získal akademické stipendium. Kdybych žil podruhé, zkusil bych to na sportovní stipendium jako lyžař. Sport se v USA bere na vysokých školách opravdu vážně, a když jste v závodním týmu, tak máte o vše postaráno. Procestoval jsem celé Spojené státy a všude jsem i sportoval.

Kde jste sbíral své první horolezecké zkušenosti?

Asi ve druhé třídě jsem s lyžemi na rameni vylezl na Praděd. Na gymplu jsme jednou byli ve Vrátné a nejela lanovka, tak jsem si připnul lyže na batoh a vyšlápl těch skoro tisíc výškových metrů na Kriváň a sjel to ve volném terénu dolů. Na svůj školní batoh jsem si ručně našil boční popruhy, aby se k němu daly připnout lyže. To už jsem věděl, že chci lézt po horách a sjíždět je na lyžích.

Jako nejmladší Čech jste v roce 2005 zdolal nejvyšší horu světa. Jaké jste očekával reakce po svém návratu domů?

Pozvali mě do televize a Standa Bartůšek mi gratuloval v pořadu Branky, body, vteřiny. Druhý den ale přišly pomluvy, na které jsem nebyl připraven. Od gymnázia jsem žil ve Spojených státech a neznal jsem domácí horolezeckou scénu. V USA, když něco dokážete, tak vás poplácají po zádech a fandí vám. Američané jsou obecně mnohem víc přející než obyvatelé České republiky.

Za lháře vás prohlásili jednotliví horolezci, horolezecký svaz i tisk. Proč myslíte, že se to stalo a co jim nejvíc vadilo?

Nejprve mě chtěli vyhodit z horolezeckého svazu, ale pak zjistili, že jsem vůbec nikdy nebyl jejich členem. Nepatřil jsem k žádné partě, nikdo mě neznal, a najednou jsem vylezl na Everest. V tom roce se o Everest pokoušelo několik skupin z České republiky a já jsem měl to štěstí a byl jsem jediný, komu se podařilo dosáhnout vrcholu. Neměl jsem žádné velké sponzory a Everest byl do té doby prezentován jako extrémně drahá záležitost. A najednou tam vylezl kluk z Brna ve staré péřovce, ve které jeho tatínek chodil venčit psa.

Jaké důkazy vaši kritici předložili?

Naprosto žádné! Jen napsali, že na fotce z vrcholu nemám na sobě právě tu péřovku, takže to nemůže být vrchol, protože je tam přece zima. Péřovku jsem samozřejmě měl, ale při finálním výstupu na slunci bylo relativně teplo, tak jsem ji dal do batohu. Na vrcholu jsem tedy vyfocen ve fleecové bundě, kterou vyrobili v Prostějově a věnovali mi ji na expedici. Byla velmi kvalitní, takže to bylo takové mé poděkování.

Jaký měly tyto pomluvy dopad?

Naprosto zničující, protože pro laickou veřejnost byl tento argument jaksi uchopitelný. Každý si myslí, že na vrcholu musí být minus třicet. Samozřejmě v noci je tam minus třicet, ale přes den na sluníčku může být třeba jen minus pět. A ten den bylo relativně teplo. To potvrdili i další horolezci, kteří tam byli se mnou.

Jak jste je našel?

Existuje ověřovaná databáze himálajských výstupů v Káthmándú, kde jsem uveden. Lezl jsem ze severní strany sám, protože náš šerpa dostal výškovou nemoc. Ale na vrcholu jsem se potkal s horolezci, kteří lezli z jižní strany. Byl mezi nimi americký horolezec Scott Wazny, který mě vyfotil, a který později natočil svědectví na video a také podal výpověď na konzulátu v USA. Dále například španělský horolezec Jesus Calleja, který dosáhl vrcholu ve stejnou dobu. Díky Bohu jsem zachycen v jeho dokumentárním filmu, který natočil pro španělskou televizi. Nebylo to snadné dostat se k němu, protože je velmi slavnou osobností. V roce 2015 se mi to po dlouhém hledání podařilo. Našel fotky z roku 2005 a také se mnou natočil video, ve kterém popsal naše setkání na vrcholu. Následně také napsal oficiální svědectví pro soud.

Proč jste se soudního rozhodnutí ve váš prospěch domohl až po jedenácti letech?

Proti původním nařčením se nedalo soudit, protože všechna média to napsala nepřímo. Až najednou, po šesti letech od výstupu, v době, kdy mělo město Brno schvalovat pronájem pro náš sportovní areál, vyšel v MF Dnes článek, který totálně diskreditoval mou osobu, a ve kterém mě novinář Robert Sára popsal jako podvodníka a „lžihorolezce“. Město tehdy projekt neschválilo. Dozvěděl jsem se o tom až později, ale lidé, kteří projekt podporovali, mi řekli, že to asi bylo napsáno na objednávku.

Nevzdal jste to a soudil jste se s MF Dnes a nakonec se MF Dnes musela omluvit. Změnilo to nějak váš život?

Život s pomluvou je jako život s nevyléčitelnou nemocí. Stav se může někdy přechodně zlepšit, ale není a nebude nikdy možné virus absolutně vymýtit. Někdy uplyne pár let a myslíte si, že už je vše v pořádku a pak se to objeví zase. Například když chce konkurence zablokovat nějaký můj sportovní projekt v nějakém městě, pošle radním články, které mě popisují jako podvodníka.

Měl jste šanci si to se svými kritiky nějak vyříkat, omluvili se vám?

Pomluvili mě zejména ti, kteří na Everest nevylezli. Nikomu se nechce uznat chybu. Jediným horolezcem, který na Everest vylezl a původně mě pomluvil, byl Radek Jaroš. Ale ten se mi nyní veřejně omluvil v rámci článku v časopise Lidé a hory. Uznal, že se nechal unést okolím a vyjadřoval se k mému výstupu, i když neměl dostatečné informace. Radek se zachoval jako chlap. Vážím si toho.

Zanevřel jste kvůli tomu na horolezectví?

To ne, ale asi se na tento sport dívám trochu jinak než jako nadšený kluk, který sbíral vrcholy. Horolezectví, tedy zejména to osmitisícové, je vysoce rizikové. Statisticky je výstup na Everest nebezpečnější než Formule 1. Je to vlastně i docela sobecký sport – děláte to jen pro sebe, a pokud by se něco stalo, způsobíte neuvěřitelnou bolest blízkým. I přesto asi ještě polezu na další hory, protože je to pro mě výzva.

Co byste při současných zkušenostech udělal, abyste se podobným nepříjemnostem vyhnul?

Nenechal bych se podvést jedním podlým irským horolezcem, který využil mé neznalosti a vyměnil se mnou kyslíkové bomby. Zdálo se mi to výhodné, vyměnil jsem těžší za lehčí, ale nevěděl jsem, že ta, kterou mi dává, je ve vysoké nadmořské výšce nefunkční. Velkou část výstupu a celý sestup jsem proto absolvoval bez kyslíku. Kvůli tomu jsem dostal výškovou nemoc a omrzly mi prsty na nohou. Kdybych neudělal tuto chybu, zvládl bych jít stejně rychle jako můj kamarád Julian a jeho šerpa. Došli bychom na vrchol společně, vyfotili bychom se, natočili video a můj život by byl úplně jiný. Za normálních okolností je výstup na Everest naprosto úžasným startovacím můstkem pro kariéru. Já jsem po Everestu neměl vůbec šanci. Byl jsem totálně diskreditován.

Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré…

Ano, říká se, že co vás nezabije, to vás posílí, ale tak úplně pravda to není. Jasně, když nevyhraju závod, tak se o to pokusím příště a už budu třeba vědět, jak na to. Ale co se týče pomluv – zlé věci jsou zlé, a kdyby se nestaly, tak by byl život lepší. Proti pomluvě je člověk naprosto bezbranný. Extrémně poškodily můj profesní život. Studium v USA byla opravdu tvrdá práce a celý život daleko od rodiny znamenal mnoho odříkání. Byl jsem velmi ambiciózní a ve dvaceti třech letech jsem pracoval ve Světové bance a měl plat nesrovnatelný s možnostmi v Brně nebo v Praze. Po Everestu jsem měl nespočet pohovorů. Všem se líbilo, že umím jazyky, a že mám školu z USA. Ale pak si přečetli, že jsem podvodník, a práci jsem nedostal.

Přinesla vám celá ta záležitost něco pozitivního pro váš další pracovní život?

Pracoval jsem pak v Londýně, ale i tam mě to dostihlo, když vedení informovala jedna kolegyně, která dříve pracovala pro MF Dnes. Nakonec jsem hodil kravatu do Temže, vrátil se domů a založil svou sportovní firmu. Přestal jsem se snažit o kariéru v korporátu a začal dělat to, co mě baví – projekty, které umožňují lidem sportovat a cestovat a inspirují je k těmto aktivitám. Pozitivní samozřejmě je, že mohu být ve svém rodném městě a tedy blíž rodině. Ale všechny ty roky studia a práce přišly do určité míry vniveč. Srovnal jsem se s tím, ale mé rodiče to velmi mrzí a je jim to líto.

Semkla se díky tomu vaše rodina, podpořila vás?

Naše rodina byla vždy tým a se sestrou jsme dodnes do jisté míry jako dvojčata. Rodiče žili pro nás na úkor vlastních potřeb. I proto bych třeba nemohl nyní žít na Novém Zélandu, kde bych sice měl hory, oceán, krásnou přírodu a dost možná mnohem jednodušší a férovější podmínky pro podnikání. Viděl jsem svět, ale je to něco za něco. Moji spolužáci už mají děti ve školním věku a já jsem se ještě nestihl ani oženit. Vždy budu cestovat a objevovat, ale nyní jsem většinu roku v Brně, kde mám rodiče i sestru. Nechci vidět rodiče zestárnout po Skypu.

Jak využíváte ve svém profesním životě své zkušenosti ze studií a ze sportu?

Při studiu ve Spojených státech jsem se naučil zkoumat, psát, prezentovat. Někdy mě mrzí, že nemůžu pracovat v mém oboru ekonomie, ale třeba se k tomu někdy vrátím. Ze sportu čerpám každý den. Dělám věci, které mě baví, a věřím, že když je budu dělat dobře, tak budou bavit i ostatní. Žádný byznys jsem nerozjížděl s vidinou výdělku jako hlavního cíle. V podnikání nemusí být hlavním cílem profit, moje práce je moje hobby a mým vzorem je Radim Jančura, který nechce za každou cenu vydělávat, ale chce měnit věci k lepšímu.

Vedle vodního lyžování pořádáte například také lyžařské zájezdy. Vydělají si na sebe?

Když je dobrá sezona, tak ano. Na začátku bylo mým cílem poskytnout komfortní, jednoduše rezervovatelný, finančně dostupný a zábavný způsob jednodenního lyžařského vyžití, kdy se zákazníci nemusejí o nic starat. Ráno je naložíme do našeho autobusu, cestou je pobavíme naší show, pustíme zábavná videa, dostanou jako dárek časopis, najdeme jim partnera na lyžování a možná i na život. Můj záměr se podařil, zájezdy jsou velmi populární a jsme v tom největší v republice.

Co ještě máte v plánu?

Rozhodně chci postavit sjezdovku v Brně. Je to běh na dlouhou trať, ale nevzdám to. Vyrůstal jsem v jednom z brněnských lyžařských oddílů a jako děti jsme museli dojíždět. Jiná města měla situaci lepší. S plánovanou délkou pět set metrů a převýšením více než sto metrů by byla sjezdovka, kterou chci postavit u Brněnské přehrady, vhodná i pro pořádání závodů žákovských kategorií.

foto: archiv Pavla Trčaly

Které vaše vlastnosti vám v byznysu pomáhají? A které vás brzdí?

Jako Beran nikdy nic nevzdám, a kdo se nevzdá, ten vyhraje. A také mám nápady. Bůh mi dá nápad a já ho potom realizuji. Na druhé straně jsem velmi důvěřivý. Od střední školy jsem žil na americkém středozápadě, kde jsou lidé věřící a vychovaní v silných křesťanských tradicích. Proto nejsem zvyklý dávat úplatky a hrát hru, která je obvyklá v České republice. Jedna moje přítelkyně mi říkala, že jsem naivní, a že jsem takový Mirek Dušín. Ale já jsem vytrvalý a prostě to nevzdám, přestože mi různě házejí klacky pod nohy.

Jste náruživý cestovatel, navštívil jste přes sto zemí světa. Kterou máte teď ve svém hledáčku?

Aktuálně jsem dostal pozvání přijet udělat reportáž do Turkmenistánu. Budou se tam konat velké sportovní hry a navíc má tato země velký potenciál pro vodní sporty. Před jedenácti lety jsem byl prvním kitesurfařem v Ázerbájdžánu na druhé straně Kaspického moře. Baví mě hledat nová místa, být průkopníkem a objevovat nové sporty dříve než ostatní. Nechci dopředu vědět, co o dané zemi napsali někde v průvodci. Prostě tam jedu a objevuju. Plánuju každý den podle počasí – když fouká, jdu kitesurfovat, když nefouká, jezdím na surfu, a když je pod mrakem, jdu na kolo. Vždy se snažím přizpůsobit se přírodě.

Z vašich cest vznikají dokumentární filmy, kde je můžeme vidět?

Dříve jsem psal články pro největší kitesurfařský časopis a v redakci je nazvali Travel With Pavel. Zahraniční televizní stanice o vodních sportech mi nabídla, abych z těchto cest připravoval televizní seriál. Bohužel v České republice tato televize v nabídce není. Vždy však natáčíme i českou verzi, kterou můžete vidět v palubní nabídce vlaků a autobusů RegioJet. Jednáme i s domácími televizemi, ale kvůli pomluvám ohledně Everestu to není jednoduché. Seriál je o cestování a sportování. Hlavně chci inspirovat lidi, aby vypadli z kanceláře a zažili dobrodružství. Dělám to, co mě baví a to baví i ostatní.

V USA jste studoval ekonomii, jste v této oblasti nějak aktivní?

Dříve jsem psal ekonomické články o různých zemích pro časopis Český export, teď už bohužel nestíhám. Kdybych měl čas, napsal bych knížku o tom, jak byla naše země ekonomicky vykradena. Naši potomci budou za krátkozrakost postkomunistických papalášů platit krutou daň. Evropská integrace je potřebná, ale EU není jen naše výhra, jak je často prezentováno. Je to výhra Západu, který získal odbytiště pro druhořadé produkty a levnou pracovní sílu, která je stejně a často i lépe vzdělaná než ta jejich.

Jaký je zásadní rozdíl mezi podnikáním v USA a v ČR?

Korupci jsem již zmínil, to je obrovský rozdíl. Samozřejmě i v USA funguje korupce, a to zejména na nejvyšších úrovních a často zaobalená do roušky lobbingu nebo sponzorování politických kampaní, ale normální menší podnikatel se s ní často nepotká. À propos, v USA má slovo podnikatel pozitivní nádech, v ČR může být vnímáno tak, že se člověk obohacuje na úkor ostatních, protože jeho příjem je vyjádřen jeho snahou a úsilím a ne platovou tabulkou.

Jak to děláte, že všechny své aktivity stíháte?

Nestíhám. Některé epizody seriálu jsou natočené déle než rok a stále nejsou sestříhané. Vždy přijde nějaký další podnikatelský projekt, nebo nějaká další dobrodružná cesta. Jsem perfekcionista a chci dělat věci dobře, a proto budou hotové, až budou hotové. Možná proto dokončím svou knihu o Everestu, až bude měsíc pršet a nebudu moct lyžovat, surfovat, jezdit na kole či stavět vleky a sjezdovky.

Jak se bude jmenovat a o čem všem bude?

The Summit. Vrchol. Bude tam cesta k horolezectví, dramatický výstup na vrchol, sestup, při kterém jsem o vlásek unikl smrti, a následná mediální bouře, která se snažila můj výstup zpochybnit. Zmíněna bude i soudní bitva a zadostiučinění v podobě omluvy MF Dnes. Bude to napínavé. Píšu to zároveň anglicky i česky. Ještě nevím, která verze by měla vyjít jako první.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: archiv

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Sportu se věnuje od raného dětství, od r. 2008 pracuje jako lektorka v Centru univerzitního sportu MU FSpS Brno. Kromě své práce při teoretické a praktické výuce studentů má i mnoho mimoškolních sportovních aktivit – je například trenérkou sportovního aerobiku, lektorkou fitness, trenérkou krasojízdy, stolního tenisu, ale i aktivní členkou mezinárodní sportovní organizace SCA International Sport and Culture Association se sídlem v Kodani. V rámci vědecké práce se zajímá o ženy s nadváhou a obezitou a také o onkologické pacientky po léčbě rakoviny prsu. Je autorkou mnoha odborných publikací o různých pohybových aktivitách.

Podporovali vás rodiče ve vašem zájmu o sport?

Narodila jsem se do sportovní rodiny a jsem za to vděčná. Rodiče mě vedli k všestrannosti, cvičila jsem v Sokole, chodila na tréninky atletiky a do oddílu stolního tenisu, kde byl můj otec trenérem. V létě jsme trávili aktivní rodinné dovolené na kolech, v zimě na lyžích. Naše rodina je stále v pohybu, žijeme sportem.

Nastoupila jste do sportovní třídy jak na ZŠ, tak na gymnáziu. Měla jste ambice uspět ve vrcholovém sportu?

Na základní škole jsem chodila do sportovní třídy, zaměřené na atletiku. Milovala jsem běh, zejména na 800 a 1500m, ale když jsem kvůli zranění běhat nemohla, klidně jsem závodila ve vrhu koulí či oštěpu. A protože se má sestra stala hlavní trenérkou stolního tenisu ve Středisku vrcholového sportu v Pardubicích, nastoupila jsem tam do gymnázia. Pod sestřiným vedením jsem získala svůj nejcennější zlatý kov na juniorském mistrovství ČR a stala se nedílnou součástí Extraligového týmu žen TJ Lokomotiva Pardubice. Spolu se sestrou jsem rok před maturitou přestoupila do superligového a extraligového týmu TTC Esox Brno. Tam jsem také odmaturovala a seznámila se s partou gymnastů, kteří mi ukázali směr fitness, který mě uchvátil.

Takže jste pokračovala tímto směrem?

Ano, studovala jsem na Pedagogické fakultě v Brně obor tělesná výchova a speciální pedagogika, těšila jsem se, že budu moci někoho motivovat k pohybu a pomohu mu objevit krásy cvičení a zároveň sama pokračovat ve sportu. Dařilo se mi probouzet na svých komerčních lekcích u cvičenek aerobiku zájem a nadšení, a to mi dělalo velkou radost.

Proč bychom se měli věnovat cvičení?

Tělo je stvořeno k pohybu, a aby byl člověk v pohodě a harmonii, měl by se hýbat. Vůbec nejdůležitější je určitě role rodiny, její pozitivní vztah k pohybovým aktivitám. Nejde o výkonnost, ale o prožitek, aktivní trávení volného času. Velkou motivací je i škola, nadšený učitel tělocviku, který by měl být dětem vzorem.

Zúčastnila jste se několika zahraničních stáží, jaké zkušenosti jste si z nich přinesla?

V rámci svého doktorandského studia jsem absolvovala semestrální pobyt na gymnastické škole v dánském Viborgu. Nadchlo mě neskutečné nasazení, disciplína a otevřenost k různým aktivitám dánských studentů, jejich smysl pro fair play – to vše mě hodně ovlivnilo v mé pedagogické profesi. Pracují tam i na charakterových vlastnostech studenta, důležitá je také metodika: umět zaujmout, pobavit. Neskutečnou atmosféru jsem zažila na světových gymnastických festivalech v Alicante a v Lipsku. Přesvědčila jsem se, že pohyb a sport jsou úžasnou cestou jak v komunikaci mezi lidmi, tak v poznávání i hledání svých vlastních možností a hranic.

Jako lektorka na MU pracujete se studenty. Je v průběhu let jejich připravenost stejná, nebo přicházejí lidé méně pohybově vybavení?

V rámci povinné nebo volitelné tělesné výchovy mají naši studenti širokou nabídku pohybových aktivit od míčových her, fitness cvičebních programů, outdoorových aktivit apod. Pokud ale byly hodiny tělocviku na střední škole jednotvárné, nebo chyběl učitel, který by je dokázal „rozpohybovat“, přicházejí studenti s negativním vztahem k pohybovým aktivitám. Úkolem nás, lektorů, je zaujmout a naučit je udržovat pohybový aparát v optimálním stavu jak pro běžné každodenní aktivity, tak pro adaptaci organizmu na zátěžové situace. Pro zvládnutí zápočtových požadavků na naší fakultě nezáleží tolik na pohybových předpokladech, důležité je nasazení, disciplína, osobnost.

Spolu s kolegy jste autorkou šesti odborných publikací, které se věnují problematice žen po léčbě rakoviny prsu. Proč jste zvolila právě toto téma a co pro ty ženy můžete udělat, jak jim můžete pomoci?

Je to téma stále aktuální. Já sama s ním mám osobní zkušenost, má sestra tomuto onemocnění podlehla ve svých 43 letech. Často jsem navštěvovala onkologické pracoviště a následně podstoupila oboustrannou mastektomii. Moje poslední odborná publikace navazuje na projekt, jehož cílem bylo v rámci spolupráce s Masarykovým onkologickým ústavem podpořit aktivní návrat onkologických pacientek po rakovině prsu zpět do plnohodnotného života. Publikace je vhodnou inspirací a motivací, jak se cítit lépe, jak se dostat do lepší tělesné kondice a zlepšit kvalitu svého života.

Který sport vás baví nejvíc a kolik času mu věnujete?

Na fakultě se věnuji jako garant především fitness a v této oblasti mě nejvíc baví intervalové kondiční tréninky na zvýšení tělesné kondice, spinning a funkční trénink. Jsem moc ráda, že u nás v rámci celouniverzitní TV probíhá i výuka stolního tenisu a je vyhledávanou sportovní aktivitou. Většinou cvičím tři lekce denně, takže jsem v tréninku jako vrcholový sportovec, zároveň mě velmi baví různorodost, protože každý den jsou lekce jiné. A když se někdy ke konci semestru stává, že už jsem z pohybu unavená, sedávám k sepisování metodických publikací a nasávám energii, kterou mi dodává má rodina. V rámci svého aktivního odpočinku hledám harmonii v přírodě a józe, která mi dává možnost zastavit se, zamyslet se nad svými prioritami a povinnostmi, vnímat sama sebe.

Mezi tématy, jimiž se zabýváte, je i hormonální jóga. Co přesně znamená a jak může pomoci?

Jde o cvičební program, jehož cílem je zejména harmonizace hormonální rovnováhy v lidském těle. Je určena ženám ke zmírnění některých potíží v období menopauzy, či předčasné menopauzy, bolestivého menstruačního cyklu a také u některých příčin ženské neplodnosti. Může přinést zlepšení v případě padání vlasů, lámavých nehtů, suché pleti, akné.

Pořádáte kurzy bodystylingu, spinningu, Movida fitness, rollpilates, Bossa cvičení, TRX cvičení a mnoho dalších. Pro leckteré lidi to jsou pojmy, pod kterými si nedokážou nic moc představit. Mají tato cvičení něco společného?

Jedná se zejména o fitness cvičební programy, jejichž cílem je zvyšovat tělesnou kondici, zlepšovat držení těla a správnou postavu. Upevňují zdraví a rozvíjejí sílu. Funkční a intervalové tréninky jsou momentálně v popředí evropského fitness, jsou jednou z nejoblíbenějších forem skupinového cvičení. Zahrnují maximální zapojení různých svalových skupin, funkční trénink je velmi efektivní a přináší atraktivní výsledky za krátkou dobu.

Který z vašich předmětů je mezi studenty nejoblíbenější?

Mezi studenty patří k nejvyhledávanějším předmět Wellness FIT program. Pořádáme ho pravidelně v Luhačovicích, je třídenní. Nabízíme zde cvičební programy, které vedou k harmonizaci tělesné i duševní činnosti, k podpoře zdravého životního stylu, zvýšení motivace k pravidelným pohybovým aktivitám. Zahrnuje čtyři cvičební jednotky denně dle širokého výběru. Celý pobytový program je doplněn kulturně vzdělávací prohlídkou lázeňského města a ochutnávkou léčebných pramenů. Studenti oceňují především možnost vyzkoušet si nové cvičební programy, posílení sociálních vazeb i psychické kondice.

Zájem o sport vyplňuje i váš volný čas. Jak zvládáte spojit svou lásku ke sportu, své sportovní aktivity, s péčí o rodinu?

Celá rodina včetně našich dětí žije sportem. Vedeme je především k všestrannosti, ale již se specializují dle svého zájmu. Víkendy trávíme na hřišti nebo v tělocvičně a domů chodíme jen přespat, ale nikomu z nás to nevadí.

Tématem vaší doktorandské práce bylo sledování žen s nadváhou. Boj s hubnutím mnohé ženy velmi rychle vzdávají. Co byste jim poradila?

Důležité je najít si někoho, kdo vám věří, kdo vás podpoří. Potom odhodlání, disciplína a trpělivost, změna chování a přístupu ke stravování. Nevzdávat se hned, jakmile se rychle nedostavují úspěchy. Už to, že člověk o svém problému přemýšlí, je prvním krokem k nápravě.

Jak se k novým cvičebním metodám dostáváte?

Bez systematického vzdělávání bych se ve své profesi neobešla. Sport a fitness se stále vyvíjí, nové trendy je nutné sledovat. Pravidelně se účastním mezinárodních kongresů a workshopů, kde se snažím zachytit a aktivně si vyzkoušet novinky v oboru, metodiku, setkávám se se špičkovými lektory a získávám novou energii do cvičení. Získané zkušenosti potom aplikuji v rámci kondičních tréninků u různých sportovních odvětví tak, aby se co nejvíce rozvíjely pohybové dovednosti a výkonnost.

Zažila jste nějakou úsměvnou historku jako externí lektorka v brněnském hotelu International?

Pobavila mě historka s jedním hotelovým hostem z Indie. Měl zájem o osobní individuální trénink a říkal, že přijíždí do hotelu v 16:30. Nabízela jsem mu termín v 17 hodin, jenže on mě požádal až o termín v 19 hodin, protože nejdřív musela přijít na řadu siesta, káva a meditace. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak se já sama zbytečně honím… Z tréninku byl nadšený a jako projev uznání mi políbil boty…

Jaké sportovní aktivity byste doporučila lidem, kteří svou pracovní dobu tráví vsedě, u počítačů?

Minimálně 4x týdně 30 minut aerobních aktivit a 2x týdně posilovací nebo protahovací lekce v rozsahu 60 minut. Ale už jenom vědomé myšlenky o pohybové aktivitě mají svůj podstatný význam na organismus…

Ruku v ruce s cvičením by měly asi jít i zdravá výživa a zdravý životní styl. Jste sama na sebe přísná při jejich dodržování?

Zdravý životní styl a cvičení by měly patřit k důležitým součástem našeho života a pro mě jsou to součásti nepostradatelné. Jsem v podstatě zásadový člověk, zdravá výživa k mému životu patří. Zásadou je pravidelnost a kvalita jídla na úkor kvantity. Společná setkání s přáteli nebo rodinou u oběda nebo večeře jsou příjemnou relaxací.

Co byste vzkázala lidem, kteří se pohybu vyhýbají?

Pohyb je skvělá antistresová terapie a endorfiny, které se při cvičení uvolňují, vám zlepší náladu a udělají váš život krásnějším. Mým mottem, se kterým pravidelně své studenty seznamuji, je: Být sexy znamená být FIT.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: archiv
Korektura textu: Vladana Hallová

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Charismatický člověk, který se vám dívá přímo do očí a ve chvíli, kdy hovoří o motorkách, vidíte v jeho pohledu silnou jiskru. Otec čtrnáctileté dcery, motorkář nadšenec i BMW Motorrad manažer. Během krátké doby se mu podařila řada obchodních úspěchů, byl u prvního uvedení elektromobilů na trh i u prodeje flotily motorek pro  českou policii. Svoji práci miluje a dává jí srdce, ale ten pravý pocit svobody má až ve chvíli, kdy sám usedá na mašinu. To je Petr Krajča.

 

Jak jste se dostal k práci obchodního ředitele BMW Motorrad?

Dlouhou dobu jsme pracoval u BMW, dá se říci, že letos již pro značku pracuji 11 let, dříve to bylo na straně aut. Začínal jsem v oddělení aftersales, zde jsem vystřídal několik pozic a posléze jsem přešel na BMWi, tedy elektromobily, a měl jsem na starosti uvedení elektromobilů BMWina trh. Byla to určitě velice zajímavá práce, zejména ze začátku, protože jsme uváděli úplně nový produkt, který zde neměl žádnou historii. Následně se u nás vyskytla příležitost v oddělení motorek. Motorky byly vždy mým koníčkem, motorku jsem měl již dříve,  v posledních letech to byla značka BMW. Pracovat s motorkami byl tedy takový můj „dream job“ a jakmile se tato příležitost vyskytla, chopil jsem se jí.

 

Když to byl váš koníček, pamatujete si ještě na dobu, kdy jste na motorku usedl vůbec poprvé?

Určitě si to pamatuji,  poprvé jsem usedl v nějakých dvanácti letech a byl to jako u většiny lidí mé generace Pionýr.

 

Co jste tehdy vnímal jako výhodu?

Je to svoboda pohybu a to platí dodneška. Kdykoliv si na motorku sednu, tak cítím neuvěřitelný pocit svobody a souladu s přírodou.

 

Když se motorky v roce 2016 staly i vaší pracovní náplní, neubralo vám to na osobním zájmu o ně?

Myslím, že právě naopak. Díky této práci jsem měl možnost dostat se k lidem, kteří se kolem motorek pohybují, ať už jsou to závodníci, instruktoři v motoškolách, motorističtí novináři a to mi určitě přineslo něco nového, co jsem předtím z pozice motorkáře neznal.

 

Přinesla vám nová práce i nová přátelství?

Ano. Všichni lidé v této branži, se kterými jsem měl možnost se doposavad setkat, mají k motorkám vztah a to nás spojuje. Jejich práce není čistě o byznysu jako ve většině jiných odvětvích, ale primárně o jejich zálibě v motorkách.  Cítíte z nich to nadšení a radost a to mě na této práci nejvíce baví.

 

Kolik času věnujete práci?

Mnoho lidí si mojí práci příliš idealizuje a představuje si jen vyjížďky se zákazníky, účast na různých moto eventech, srazech a výstavách. Realita je ale trochu jiná. Přestože se tomu bráním, velkou část mé práce zabírá administrativa. Jsme malý tým, který musí neustále zajišťovat podporou našim dealerům a práce je neustále hodně.

 

Sám za sebe, máte nějakou oblíbenou motorku?

Oblíbených motorek mám spoustu. V poslední době se stále častěji vracím k historii, kdy motorky nebyly zdaleka tak dokonalé jako dnes a mnohdy jízda na nich nebyla žádný zážitek, spíše naopak, ale přesto jsou pro mě něčím fascinující. Naopak současné motorky díky své technice nabízejí neuvěřitelný požitek z jízdy a mnoho z nich má svůj osobitý styl. Mohl bych vyjmenovat celou řadu motorek, které považuji za legendy. Pokud bych měl tedy vybrat jen jednu? Jelikož rád cestuji tak je to R 1200 GS.

 

Když byste cestoval, bylo by to raději ve skupině s přáteli nebo jste vlk samotář?

Za samotáře se nepovažuji a pokud se nejedu projet jen kolem „komínu“, jezdím s přáteli, se kterými je cestování zábavnější. Před lety jsem byl na dovolené sám a takováto dovolená má pak samozřejmě jiné rozměry. Jakmile jede člověk sám, má větší tendence se stýkat s místními obyvateli a přiblíží se více jejich životu a kultuře.

 

Vzpomenete si na nějakou destinaci, kde se vám opravdu líbilo?

Destinací, kde se mi líbilo, je více. Co bylo pro mne asi nejzajímavější byla moje první cesta do Rumunska,  kdy jsme se bez jakýchkoliv zkušeností s jízdou v terénu pustil do off roadu a to nám přineslo spoustu zajímavých zážitků.

 

Máte nějaký vzor v branži?

Jmen by byla spousta, nerad bych vyzvedl jediné, jsou to závodníci nebo instruktoři v autoškolách, kteří učí nové jezdce a napomáhají bezpečnosti, což považuji velmi důležité.

 

Setkal jste se někdy při jízdě s nebezpečím?

S tím se setkáváte na silnicích každý den, ale z mého úhlu pohledu se motorkářská veřejnost za posledních 10-15 let hodně změnila. Je více disciplinovaná a už málokdy se dnes setkáte s nebezpečnými manévry, které zde motorkáři před lety předváděli.

 

Vraťme se teď k vaší práci. Máte přímý kontakt se zákazníky nebo vám to vaše pozice moc neumožní?

Na denní bázi s klienty do přímého styku nepřicházím. Většinou se potkáváme u příležitosti různých eventů nebo na vyjížďkách na motorce. Při těchto setkáních čerpám od klientů zpětnou vazbu, která je pro mou práci důležitá.

 

Kdy máte radost z dobrého obchodu?

U motorek je každý obchod radost. Auto si kupujete, protože ho potřebujete. Motorku si kupujete, protože jí chcete. A o tom to celé je. Naší největší satisfakcí je, když naši zákazníci mají z motorky a z jízdy na ní radost.

 

Jak funguje váš servis, jste oporou pro klienty?

Věřím, že ano, od doby kdy jsem v pozici Motorrad manažera se na servis hodně zaměřuji. V posledních letech se nám prodejně velmi dařilo a nyní je důležité, abychom byli dobře připraveni se o všechny zákazníky postarat.

 

Dá se říci kolik motorek se rámcově prodá za sezonu?

V loňském roce jsme prodali 789 motorek BMW.

 

Kdo u vás nejčastěji nakupuje? Stane se, že lidé přecení síly a koupí si silnou motorku,  protože na ni mají finance, ale nejsou na ni svými schopnostmi připraveni?

Samozřejmě se to někdy stává, ale vnímám zde obrovský rozdíl v porovnání s minulostí. Dnes  je obrovský zájem o motoškoly a to je dobře, když motorkáři sami cítí, že je potřeba se dále  zdokonalovat a učit a nepovažují se za „všehoschopné“ řidiče. Zkrátka se učí být lepším řidičem.

 

Řada vašich motorek slouží Policii České republiky, jak jsou s nimi spokojeni?

Policie je s našimi motorkami velmi spokojená. Je to i proto, že jsme jedna z mála značek, která přímo z výrobního závodu dodává policejní speciály, se kterými máme dlouholeté zkušenosti, takže nabízíme opravdu to nejlepší, co je dnes k dispozici.

 

Vrátím se nyní k cestování. Když byste si mohl vybrat, bez ohledu na čas a finance, kterou destinaci si rád projedete na motorce?

Takových destinací je bezpočet, nicméně na mém seznamu, kam bych se určitě chtěl dostat, je Kazachstán a Afrika. Afrika bohužel v současné době není moc bezpečná díky politické situaci, ale věřím, že se to časem změní a budu mít možnost se do Afriky podívat a celou si ji na motorce projet. To je takový můj dlouhodobý sen.

 

Pocítil jste někdy při jízdě mimořádný strach, že už to není pod kontrolou?

Takovou situaci jsem už zažil a naštěstí dopadla dobře. Tyto situace napomáhají k tomu, že člověka vrátí zpátky do reality a vezmou mu pocit falešné sebedůvěry.

 

Jaké další koníčky kromě motorek máte, co vás baví?

Určitě je to sport. V zimě lyžování a v létě se chci vrátit k jízdě na kole, kterou jsem díky motorce hodně upozadil.

 

Co si myslíte o ženách na motorkách?

Je dobře, že tam ženy jsou, určitě tomu motorkářství dodávají zase jiný rozměr. Řada žen jsou velmi dobré řidičky. Myslím si, že na rozdíl od mužů jezdí ženy s větším rozmyslem. Mnohokrát jsem se setkal s ženami i na okruhu. Culík mizící v dáli dokáže mužské ego pořádně potrápit.

 

Zanedlouho bude svátkem motorkářů i motorkářek veletrh Motosalon v Brně. Zde jistě nebudete chybět s expozicí, na co byste rád návštěvníky pozval?

Zajímavých exponátů zde bude spousta, co bych rád „vypíchnul“ budou nová střední GSa, a sice BMW F750 GS a BMW F850 GS. Osmsetpadesátka je motorka navržená s pro jízdu v terénu a sedmsetpadesátka je orientovaná na jezdce, kteří budou jezdit více po silnicích. Díky nízkému posezu je to motorka vhodná i pro ženy.  Další velice zajímavou novinkou je elektroskútr, na který nepotřebujete řidičské opravnění na motorku, stačí řidičské oprávnění B – tím se výrazně rozšíří okruh zákazníků.

 

Jakou vy osobně vidíte budoucnost v elektromobilech a elektromotorkách? Myslíte si, že je to krok správný směrem?

Bezesporu to budoucnost je, jediná otázka je jak rychle se to stane.

 

Jakou máte filosofii jako manažer? Obchody se vám dařily v loňském roce dobře, co ze svého „já“ do toho vnášíte?

Děkuji, rok jsme měli opravdu velmi úspěšný. Nabízíme skvělé produkty a k nim je potřeba zákazníkům nabídnout i odpovídající služby. Chceme být více otevření, vstřícnější a přátelštější. To od nás naši zákazníci očekávají.

 

Jeden z patronů Motosalonu, Jan Révai, jezdí na motocyklu BMW, na jakém?

Honza Révai má BMW R 1150 GS, se kterým je nyní v Jižní Americe na Vandrácích.

 

Co by podle vás měl vědět člověk, který chce mít motorku?

Měl by vědět, proč chce jezdit. Odpověď je pro radost a svobodu.

 

Proč si myslíte, že jdou klienti právě za vaší značkou? Jaký styl nyní „frčí“?

Bezpochyby proto, že děláme velmi dobré stroje a máme celou řadu modelů, takže pro každého jezdce, ať už má jakýkoliv styl, máme tu správnou motorku k dispozici. Trendy se dost mění, v devadesátých letech frčeli silné sportovní motorky, pak se to postupně přesouvalo k motorkám cestovním, dnes je zase velmi populární styl retro motorek. U nás je to nejrychleji rostoucí segment a myslím, že bude populární mnoho dalších let díky širokým možnostem individualizace motorek. To je to, co dnes zákazníci hledají. Nechtějí mít tuctovou motorku, jako má jejich soused v garáži, chtějí se odlišovat, vyjadřovat tím svůj styl.

 

Jaká je věková hranice vašich zákazníků?

Obecně naši zákazníci už jsou starší a vyspělejší, nicméně od loňského roku máme v nabídce i maloobjemové motocykly, které jsou cenově dostupné také mladší generaci. Věřím, že tuto generaci oslovíme a získáme mnoho mladých zákazníků a že tato mladá generace zase začne jezdit. Od našich dealerů často slýcháváme, že u mladých lidí zájem o motorky značně upadá. Doba sociálních sítí s sebou přinesla změnu životního stylu. Outdoorové aktivity se přesouvají do virtuálních.

 

Ano. Ve virtuálním světě se ani nepotřebují setkávat osobně. Vrátím se nyní k veletrhu, kde setkání face to face probíhá, myslíte si, že v této době má přímý kontakt se zákazníkem význam?

Bezesporu ano. Tímto bych rád čtenáře pozval na veletrh MOTOSALON v Brně a budu se těšit na osobní setkání.

 

Děkuji za rozhovor.

Text: Michaela Zachová

Foto. Tino Kratochvil

Vytvořeno ve spolupráci:

BVV www.bvv.cz

Poděkování za poskytnuté prostory:

Merlot d’Or www.merlot.cz

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-1-2018.html

Produkce: Dita Brančíková

Publisher. Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Patron brněnského veletrhu MOTOSALON, držitel mnoha světových rekordů, s image rebela, který umí kaskadérské kousky na motorce, ale žárovku si nezapojí. I když rád dělá vše po svém, drží se rady své mámy, Dělej věci pořádně. Díky tomu dosáhl mnoha úspěchů, šel za svým snem a dnes má fungující motoškolu s kurzy vyprodanými na rok dopředu. Lidi učí pokoře a úctě – ke dvěma kolům, k sobě i ostatním.

 

Byl u vašich začátků nějaký kamarád, parta nebo jste byl sólista?

Začínal jsem sám, pak se mnou jezdil kamarád Petr Hofman, ten se bohužel před čtyřmi lety zabil při nehodě ne svojí vinou. Další kluk, se kterým jsem začínal, je Petr Jandovský a ten mi dodnes dělá instruktora v motoškole, zůstali jsme spolu celou dobu.

 

Řekněte mi svůj pocit z prvních kaskadérských vystoupení, vnímal jste diváky?

Vnímal jsem je, ale nedokázal jsem pracovat s lidmi, kteří show sledovali. Ze začátku byly moje show hodně sparťanské. Až postupem času, dejme tomu během jednoho roku, na předělaných motorkách,  jsem se naučil lidi vnímat. Pracovat s nimi a vtáhnout je do děje show. Jsem tak trochu kašpárek, takže jsem začal lidi i vozit a moje show se stávaly populární, protože diváci věděli, že se budou i bavit.

 

Jak vznikla přezdívka Sršeň?

To mi bylo třináct a měli jsme chalupu na Šumavě kousek od Sušice v zapadlé vísce a s kamarádem jsme dostali od jednoho souseda Pionýra. Tak jsme ho dali dohromady, a protože byl oprýskaný, chtěli jsme ho nabarvit. Ve stodole jsme našli po dědovi jen černou a žlutou barvu, takže byl černožlutej. Nebrzdil a my na něm jezdili v kristuskách na zábavy a říkali jsme mu Sršeň. Od té doby už se to se mnou táhne.

 

Kdy se staly motorky naplno vaším životem? Měl jste i nějakou normální práci?

Mám střední školu, jsem elektromechanik s maturitou, ale neumím dodneška zapojit žárovku. Od útlého věku jsem sportoval, dělal jsem atletiku i vrcholově a už na střední škole jsme měli dvoufázové tréninky a na školu se moc nedbalo. V běhu jsem byl nominovaný na juniorskou reprezentaci a škola šla stranou. Po škole byla vojna a po vojně mě bavilo točit se kolem aut a motorek. Dostal jsem tenkrát nabídku od táty mojí přítelkyně, že mě naučí být autolakýrníkem. Tam jsem se mohl vyřádit a zkoušet různé věci, pracoval jsem v oboru asi pět let. Dostal jsem se až na úroveň mistra na lakovně u jedné velké firmy v Klatovech. Tehdy přišel přelom a já jsem si řekl, že se budu živit ježděním na motorce. Všichni mě měli za blázna, jen moje máma, která mě znala, řekla: „Dobře, já ti s tím pomůžu, ale dělej to pořádně.“ Nikdo jiný mi tehdy nevěřil.

 

Podporuje vás máma doteď?

Teď mě podporuje spíše psychicky a mentálně, finančně to byly opravdu jen ty začátky. Nebylo to jednoduché, začal jsem jezdit show první dva roky zadarmo, potom za nějaký honorář, do toho jsem chodil na brigády, doma stříkal auta. První roky jsem se plácal, než byly show placené tak, aby alespoň pokryly náklady a něco vydělaly.

 

Byl ve vašem životě nějaký zlom?

Měl jsem hodně těžkou bouračku na motorce, kdy mě -ne mojí vinou – čelně srazilo auto. Čirou náhodou byl mým spolujezdcem kamarád Petr Jandovský, který se mnou dělal spolukaskadéra na vystoupení. Byli jsme hodně rozlámaní, ale sešroubovali nás a dali nějakým způsobem dohromady. Po sedmi dnech jsem utekl z nemocnice, když jsem zjistil, že mám alespoň jednu nohu zdravou. Z pojistky jsem si během pár týdnů koupil jinou motorku a mezitím, když jsem ještě nemohl pořádně chodit, jsem si na ní vozil berle na zádech. Přes zimu jsem motorku dal dohromady a přesně rok a dva měsíce po nehodě jsem na ní zajel ve Vlářích na letišti sedm světových rychlostních rekordů. A to bylo zlomové. V pracovním životě mě to posunulo a vystřelilo někam úplně jinam.

 

To jsou rekordy na zadním kole?

Na zadním kole, na předním kole, na zadním kole se spolujezdkyní, některé z nich platí dodnes. Byl to pro mne zlom. Jsem vychovaný tak, že nechci jít za někým a říkat: „Hele já jsem Sršeň a jezdím nějaký závody nebo kaskadéřinu.“ Dovolil jsem si jít a oslovit nějaké lidi až po tom, co jsem měl v ruce světové rekordy.  Než ale budu dělat nějakému produktu reklamu, ověřím si, jestli je správný nebo dobrý. Mým prvním partnerem byly motooděvy Psí Hubík Libora Hubíka, který mě podporuje dodneška, dnes už to není obchodní partner ale kamarád, šije mi kombinézy a popruhy pro motoškolu. Tehdy jsem za ním přišel s tím, že potřebuji kvalitní oblečení, protože jsem jel světové rekordy v kombinéze z koženky, která byla navíc černozelená a přestříkaná na černou. Tak začala naše spolupráce. Další partner byla firma s brzdovými destičkami, přidali se další a začalo se o mě mluvit, přicházely pozvánky na opravdu velké show. Do toho se v ČR jelo dvakrát mistrovství světa ve stunt ridingu, tam se mi první rok podařilo být osmý ve světě (nebo šestý, už nevím), vyhrál jsem české kolo, byl jsem nejlepší z Čechů a zajel jsem tam světový rekord. V profesním životě to byl pro mně nejlepší okamžik. My Češi jsme divný národ, tady se úspěch neodpouští. Najednou přijeli lidi ze zahraničí, Kevin Carmichael, který jezdil pro Triumph, dále Brazilci, Portugalci. Zavřeli závodní plochu a chtěli vidět, jestli pojedu na předním kole a jak mi to půjde – ujel jsem tehdy asi 300 metrů. Kevin Carmichael za mnou po tomto tréninku přišel, vzal si ode mně můj plakát (měl jsem jich vyrobených jen asi 30 ks) a nechal si ho ode mně podepsat a strčil si ho za přední sklo kamionu Triumph. Já jsem tam byl rozpadlým autem, ale bylo to pro mně velké zadostiučinění, že když něco dokážu, umí to někdo ocenit. V té době jsem učil Michaela Pfeiffera, který jezdil dlouho pro BMW, jezdit po předním kole. Na to rád vzpomínám.

 

Stálo vás to i nějaké oběti? Rodina, přítelkyně…

A víte, že ne? Paradoxně to přichází až teď. Kaskadéřinou jsem žil a žiju tím dodneška. Doba se hodně změnila, jsem už starý pardál, ale pořád žiju pro motorky. Vyvinulo se to v to, že mám dobré jméno a živí mě to. Celou dobu to bylo o náhodách – potkal jsem správné lidi, umím komunikovat a nechovám se v byznyse jako „hajzl“. Po světových rekordech přišlo pozvání, abych jezdil MOTO GP v Brně, byl jsem jediný nezávodník, který se dostal na trať. Jezdil jsem tam show před 200 000 lidmi. Tehdy se mi na bundu podepsal Rossi, to byl úžasný zážitek. Začal jsem jezdit velké show pro velké firmy, ale postupem času mě to přestávalo naplňovat. Bavilo mně víc jezdit pro sebe, tak trochu rebelie, v provozu. Tou dobou přišel Ondra Louka, závodník okruhu, který už bohužel není mezi námi. Viděl mne závodit a nabídl mi práci instruktora v motoškole na brněnském okruhu. Toho jsem se chytl a začalo mne to strašně bavit. Jsem ze sportovní a učitelské rodiny –  oba rodiče jsou pedagogové, máma je psycholog a táta učil. To mi hodně pomohlo, kaskadéřina šla trochu do ústraní a já jsem začal učit. Ve svých šestatřiceti už nechci dělat lidem opičku, už jsem si své zažil. Začal jsem dělat motoškoly, ale během roku a půl se stala Ondrovi při testování bohužel nezaviněná nehoda. Brněnský okruh mi tehdy nabídl, abych vedl motoškoly místo něj.

 

Tedy další zlomový bod…

Učil jsem lidi na okruhu, ale nenapadlo mne tehdy, že bych mohl učit lidi dál. Občas jsem někomu radil i při jízdě na silnici, ale zlomový moment přišel až před deseti, osmi lety. Tehdy za mnou přišel kluk, se kterým jsme jezdili závody endurance na okruhu a nebyl tehdy úplně dobrý jezdec. Vzal jsem ho párkrát na silnici a jemu se to strašně líbilo. Zase jedna obrovská náhoda. Je to velmi vzdělaný člověk, má obrovskou IT firmu a po pár dnech mne vzal na večeři a navrhl mi, ať si udělám motoškolu vlastní. Nemyslel tím na okruhu, ale na silnici. Řekl mi, že prošel kurzy v Německu, Rakousku a já mu za čtyři dny vysvětlil to, co se učil čtyři roky. Nabídl mi, že když udělám koncepci motoškoly a když ho naučím jezdit, postaví mi kompletní webové stránky s rezervačním systémem, což pro mne tehdy byla španělská vesnice. Vytvořil jsem tedy koncepci, vzal jsem si k sobě instruktora Petra Jandovského a zařídil jsem si věci tak, abych mohl kombinovat motoškolu na uzavřené ploše i v reálném provozu.

 

Kdo se k vám jezdí učit?

Ke mně jezdí lidi, co už mají svoji motorku, svůj řidičák, moje motoškola je pro ně něco jako maturita. První rok jsem nechal natisknout malé letáky, nikdy jsem do velké reklamy nešel. Michal mi tehdy říkal, že když to budu dělat dobře, budu mít motoškolu rok dopředu obsazenou. Nevěřil jsem tomu. První rok jsme měli pár lidí do kurzu, lidé byli skeptičtí, ale každý kdo kurzem prošel, ho doporučil dalšímu. Koncem roku jsme měli posledních pět kurzů plných a tak jsem přibral třetího instruktora. Motoškola se dále rozvíjela a i já jsem se učil, abych mohl výuku zlepšovat. Poslední čtyři roky máme skutečně vyprodáno na rok dopředu. Mám profesionální tým, jsme čtyři instruktoři a jsem rád, že lidi jezdí do motoškoly, protože je kvalitně učíme – ne jen za jménem Sršeň. Dostal jsem se k testování motorek na Primě, k tomu že mne podporují velké firmy, několik let už výborně funguju s Triumphem ČR, dovozci motorek mne oslovují a dávají nám do motoškoly silné motorky k otestování – vše se prolíná s marketingem a reklamou a funguje to opravdu výborně. Jediné na co narážím je to, že lidé v Čechách závidí, když je člověk mediálně známý. Na to si nezvyknu. Nikdy jsem to nechtěl, vždycky jsem byl osloven. Poslední dobou se snažím trošku brzdit, protože volného času mám hodně málo a nechci o něj přijít.

 

Je těžké učit lidi? Máte mezi žáky i ženy?

Učit lidi je hodně náročná práce, je ze mně tři čtvrtě psycholog, aniž bych vystudoval školu. Ano, učí se ke mně jezdit i ženské a paradoxně je s nimi náročnější práce, protože bývají ješitnější.

 

Kdyby se chtěl člověk stát motorkářem, co by měl mít?

Hlavně by to měl mít srovnané „mezi ušima“. Motorkář není člověk, který jede na motorce. Motorkářů je strašně málo. Já se bavím ježděním na motorce a podle mne je motorkář ten, kdo tomu podřídil celý svůj život. Každý člověk, který leze na motorku, by měl potlačit svoje ego, mít úctu a pokoru, nejenom k sobě, ale i k ostatním. Bylo by nám všem líp.

 

Máte nějaký vzkaz pro veletrh MOTOSALON?

Motosalonu bych přál, aby měl pořád tu návštěvnost, co má, a aby si udržel svoji úroveň. Měl jsem možnost být na výstavách v Miláně či v Mnichově a veletrh v Praze i v Brně je na hodně vysoké mezinárodní úrovni. Přál bych si, aby se mu dařilo dále a aby na něm lidé měli stále možnost sledovat novinky.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: redakce

Foto: Tino Kratochvil

Vytvořeno ve spolupráci s BBV www.bbv.cz

Oblečení, doplňky a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Foceno v prostorách Merlot d’Or www.merlot.cz

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-1-2018.html

Produkce: Dita Brančková, Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Krásná, vysoká, skromná i odvážná. Taková je Veronika Hankocyová. Sluší jí kombinéza i večerní šaty a když s vámi promlouvá, čiší z ní vyrovnanost a vášeň pro věc. Kdyby nepropadla závodění na motorce, byla by z ní profesionální hasička nebo velitelka pluku. Místo vysoké školy chtěla opravovat motorky, ale rodičům se její nápad nelíbil. Dnes jí rodina drží palce, ať na okruhu nebo na ostrově Man, kde jí čeká možná i nejtěžší závod světa. Zazářila také v dokumentu BBC Road Riders a s přítelem Michalem Dokoupilem už více než deset let tvoří jeden tým. Tým, pro který je rychlost a nebezpečná náročná trať výzvou, nikoli obavou.

 

Jela jste velké závody v Irsku jako jedna z mála žen. Kdy jste se rozhodla, že usednete na „dvě kola“?

Přesně ani nevím odkud to vzešlo, protože žádné motorkáře v rodině nemáme, mám dva bratry a jeden z nich nemá ani řidičák.  Zhruba od deseti let se mi moc líbily motorky a říkala jsem si, že bych na nich chtěla umět jezdit. Vždycky jsem byla soutěživá, typický beran, chtěla jsem být lepší než kluci. Přidala jsem se do spolku dobrovolných hasičů a tam všichni kluci jezdili na Jawách a na starých motorkách, uměli si je opravovat a mně se to vážně líbilo a chtěla jsem to umět taky. Tedy zhruba od svých deseti, dvanácti let jsem si šla za tím, že budu mít svoji motorku. Tu první jsem si pořídila úplně tajně v šestnácti letech.

 

A mechanicky vám to šlo, byla jste zručná?

Právě že mi to šlo a technika mě vůbec vždycky hodně zajímala a bavila. Maturovala jsem z chemie a bavila mě fyzika, tudíž mi technická stránka byla blízká. Opravdu mě to bavilo -umět to opravit, když něco nefunguje a rozumět tomu. Hlavně ve věku patnáct šestnáct let jsem z toho měla takový ten dobrý pocit zadostiučinění, že něco podobného umím.

Jaká byla podpora u kluků, kamarádů, fandili vám?

Kluci mi strašně moc fandili, právě kamarádi ze sboru dobrovolných hasičů mě naučili jezdit na motorce. Ani jsem ještě z motorky nedosáhla na zem, takže mě učili v takové slepé ulici, kde mě poslali a řekli, že musím zvládnout se sama otočit, protože tam nebude nikdo, kdo by mě podržel. Musela jsem vyjet, otočila jsem se a na konci mě chytali.

Kam směřovala vaše škola nebo vaše zaměstnání, byly v tom motorky?

Chodila jsem na víceleté gymnázium, v té době jsem propadla motorkám a zároveň se otvíral obor mechanik jednostopých vozidel. Doma jsem říkala, že bych to chtěla zkusit, což vůbec neprošlo.  Přece z gymnázia, kde jsem se učila francouzštinu a angličtinu, nepůjdu dělat mechanika. Prý až dokončím gymnázium, bych to mohla jít studovat jako další střední školu. Takže jsem dostudovala gymnázium a pak přišla otázka kam dál. Stále mne bavily motorky, ale zároveň jsem stále chtěla být velký hasič, takže jsem chtěla jít na fakultu bezpečnostního inženýrství do Ostravy. Jelikož rodiče neměli dostatek financí na to, abych studovala v Ostravě, tak jsem si měla vybrat nějakou vysokou školu v Brně. Nakonec jsem si vybrala studium chemie na Masarykově univerzitě, ale potom mě to trochu mrzelo, že jsem nestudovala na mechanika a tato moje „kariéra“ šla poněkud stranou, i když jsem si paradoxně začala jako mechanik přivydělávat.

 

To bylo po vysoké škole?

Vysokou školu jsem nedokončila, protože jsem měla úraz a ležela jsem dlouho v nemocnici. Návrat byl těžší, takže jsem dokončila dva roky a šla jsem rovnou do práce, jak jinak než k motorkám.

 

Kdy jste vyjela na motorce na váš první závod?

To už hodně dlouho, v roce 2005. Tehdy mi pomohla parta motorkářů, závodníků jako je Saša Vysloužil a Martin Veselý. Měla jsem svou starou motorku z roku 1977 – Suzuki, která spadala do určité kategorie veteránských závodů a oni to jezdili a nabídli mi, že bych s nimi mohla jet závody. Říkala jsem, že jsem nikdy žádné závody na okruhu nejela, neměla jsem to vyzkoušené. Ale moje bojovnost vyhrála a řekla jsem, když to zvládnou oni, tak to zvládnu taky. Takže jsme vyrazili, vyřídili mi jednorázovou licenci, se vším mi pomohli – s odvozem motorky, s přípravou, aby splňovala technické parametry. Přijeli jsme na závody, na Slovensko, byl první trénink a hned v prvním kole jsem spadla, asi v pátém kole znovu na tom stejném místě, naštěstí se mi nic nestalo. V tu chvíli mi ale spadl hřebínek a řekla jsem si, že to nebude žádná legrace. Do závodů jsem nastupovala s tím, že jsem před tím běžela asi desetkrát na toaletu, ale zároveň mě závodění chytlo a zjistila jsem, že to je přesně ten adrenalin a ta parta kolem, kterou potřebuji.

 

A jak se změnil váš život po tomto prvním závodě?

Byl to takový paradox, protože tohle byl roadracingový závod mezi domy, po silnici. Tím, že jsem z Brna, jsem měla blízko k brněnskému okruhu. Ježdění na okruhu je finančně náročné, nicméně jsem měla příležitost jet amatérský Czech Endurance Cup, který se v té době rozjížděl, šlo o šestihodinové a čtyřhodinové závody. Na těchto závodech jsem poznala svého současného přítele, jsme spolu už 11 let. Živit dva závodníky je finančně náročné, takže ta první vlaštovka v roce 2005 zase odlétla a já jsem sedla zpátky na motorku až v roce 2010. Ale celých pět let jsem si za tím pořád šla a podporovala jsem Michala.

 

V čem byl start v roce 2010 jiný?

Michal už závodil dlouho, měl svou závodnickou kariéru. Snažila jsem se ho podporovat a v té době jsem ještě pracovala pro televizi – pro pořad 102 oktanů, jako moderátorka, takže jsem k závodům pořád měla blízko, i když z druhé pozice. S mikrofonem v ruce, s kamerou, ale pořád jsem byla strašně naštvaná, že nejsem v kombinéze, že nepatřím mezi závodníky. Takže jsem si říkala, že je na čase, abych s tím něco udělala. V té době jsme poznala svého dalšího kamaráda, který jezdil 125ccm, byl to Martin Turna. Ten mi říkal, že není problém se svézt na jeho 125, vzala jsem to jako výzvu, takže jsem řekla: jasný, jdeme do toho. Tak jsem v roce 2010 jela svůj první závod na Slovensku na dvoutaktní 125, se kterou jsem neměla vůbec zkušenost. Bylo to úplně nové řazení a nové zacházení s motorkou. Nicméně závod se povedl, všichni mě chválili. Řekla jsem si, že to je ta cesta, kterou chci jít, motorku jsem si od něj koupila za 30.000 a začala jsem závodit. Samozřejmě na motorce bylo hodně práce a spousta dalších investic, ale pomáhal mi Michal i celá parta. Kamarádka mi začala dělat mechanika, takže jsme spolu jezdily po závodech, byly jsme taková rarita, že i kdybych dojížděla poslední, tak se na nás chodili všichni dívat jako na výkladní skříň.

 

Dávají si motorkáři nějakou přezdívku nebo jméno pro motorku?

Té úplně první jsem nijak neříkala. Nedávám motorkám jména. Ale moje první 125 se jmenovala Papouch, z toho důvodu, že na ní byla každá kapota použita z jiné motorky, a byla strašně barevná – měla žlutej pás, červenej, stříbrnej, zelenej.

 

Co si myslíte, že by vás oslovilo, kdyby se nepodařily motorky? Máte ještě nějaký koníček?

Asi bych zůstala u hasičů nebo jsem chtěla jít na vojenskou školu. Vždycky jsem chtěla dělat něco, co je společensky uznávané.  Často jsem k těmto lidem vzhlížela a chtěla jsem být ve společnosti přínosná.

 

Maminka vám fandí, musela jste se někdy obhajovat?

Rodiče asi tušili, že jsem si v šestnácti koupila motorku, ale neodvážila jsem se jim to říct, až v 18 letech jsem jim to poprvé naservírovala. V roce 2006 jsem je pozvala na okruhové závody. Nemohli najít brněnský okruh, já už stála na startu a najednou jsem viděla, jak přibíhá celá moje rodina, máma slzy jako hrachy a celá nervózní, ale závod se povedl a viděla jsem, jak je na mně pyšná. Táta má o mě pořád strach, fandí, ale moc to neprojevuje a je na něm vidět, že trpí.

 

Jaký byl v Irsku váš nejsilnější pocit?

Úplně na začátku to byl fakt, že vůbec můžu startovat. Bylo to pro mě úplně nepředstavitelné, jelikož tam kromě Michala nikdo nejezdil. Vím, jak tam jsou velmi náročné tratě, je to neporovnatelné s tratěmi u nás. Mají takový zvláštní přístup, například nechají na silnici kravské lejno, nikdo to neuklidí. U nás se velmi dbá na úklid tratě, takže už jenom to, že jsem tam startovala byl pocit zadostiučinění, že jsem něco dokázala. Pak jsem občas nějaký závod vyhrála, což vygradovalo v roce 2016, kdy jsem dojela v Top Ten na Ulster Grand Prix, což je nejrychlejší závod na světě. Když jsem dojela mezi tou špičkou, už všichni říkali, že to je fakt super a já najednou pocítila, že to nedělám špatně a to byl úžasný pocit.

 

Cítila jste se někdy blízko smrti?

Samozřejmě že se bojím a dostala jsem se do pár takových situací. Zároveň jsem ale dostala pár rad jako například, když si myslíš, že už nemůžeš zatočit, tak zatoč.  Nikdy nedělej to, že zůstaneš na brzdách. Já mám naštěstí takovou vlastnost, že zachovávám chladnou hlavu v průšvihových situacích.  Zaplať pánbůh se mi zatím nějaký větší průšvih nestal a doufám, že nikdy nestane.

 

Máte strach o přítele?

Stále zachovávám chladnou hlavu. Jednou jsme spolu jeli závod a on měl nehodu, když jsem projížděla okolo, viděla jsem, že zvedá hlavu a ruku, takže jsem v klidu zajela do depa. V momentě, kdy všichni panikaří, já zachovávám klid a panikařím až potom.

 

Je čas na nějaké doplňkové sporty?

Ano, hlavně v rámci tréninku, který je obrovsky fyzicky náročný. Pokud totiž není někdo fyzicky zkušený, stačí třeba jen 15 minut jízdy na okruhu a člověk je úplně splavený a zničený. Trénujeme jízdou na kole, chodíme do posilovny a cvičíme stabilizační cviky. Musíte mít sílu v nohách, sílu ve středu těla i sílu v rukách, hlavně v předloktí.

 

Kolik váží vaše motorky?

Od 170 do 210 kilogramů. V těch rychlostech s nimi člověk musí opravdu hodně fyzicky pracovat.

 

Jak ovlivňuje tréninky počasí?

Jezdí se na vodě i na suchu, případně může být i něco mezi. Na všechny tři varianty jsou speciální gumy. Jsou gumy na sucho, pak jsou intermedia, ale ty se moc nepoužívají, když trochu zamrholí, používáme mokré gumy, takže záleží na tom, jaká je vyhlídka na počasí. Ale stejně musíte mít dobrý cit na brzdu a na plyn a vědět, co si ještě můžete dovolit. Mě strašně baví jezdit na vodě, i když to všichni nenávidí, ale pro mě je to výzva. Zjistila jsem, že zajíždím hodně podobné časy jak na vodě, tak na suchu, takže je vidět, že mám obrovské rezervy, které bych mohla ještě popustit při jízdě na suchu – ale asi jsem ještě nedospěla k tomu, abych to tam dokázala takzvaně „poslat“.

 

Jaká jste žena v domácnosti?

Vařím, uklízím. Dříve mě to nebavilo, ale když se mi potom párkrát něco podařilo, tak mě to baví. Když už jsem se konečně naučila taková ta klasická jídla jako omáčky apod., tak je jíst nesmíme. Nesmíme nabírat, takže na koprovku se smetanou si musíme nechat zajít chuť. Ale snažím se tyto jídla vytvářet alespoň v nějaké zdravější variantě.

 

Máte nějaký volný čas?

V létě ne, volný čas máme spíše v zimě, kdy bychom se rádi věnovali zimním sportům, ale raději spíše šetříme peníze a síly. Co nestihneme na domě udělat přes léto, tak se snažíme dokončit v zimě.

 

Kdybyste s motorkou mohla cestovat bez ohledu na finance, kam byste se podívala, pokud byste si chtěla užít klid a kam byste vyjela za adrenalinem?

Určitě bych se vydala na nějakou cestu, která by byla výzvou. Zvolila bych nějaké cestovní Enduro a vyrazila bych na nějakou dálku. Nebo bych jela do Ameriky na ROUTE 66, na tu bych si pořídila nějakého choppera.

Máte nějakou oblíbenou značku motorky?

Začínala jsem na Suzuki a většinou to na čem začínáte zůstane oblíbené. Takže jsem tuto značku dlouho preferovala, a měla jsem i přezdívku Suzuki. Dnes už to tolik neřeším a mám ráda všechny značky. Více se zaměřuju na ty japonské, co dělají motorky do závodů. Teď mám Yamahu, dlouho jsem závodila na Kawasaki a je mi to celkem jedno, hlavně že to funguje.

 

Co se týče zaměstnání, děláte obchodního zástupce v drogerii?

12 let jsem prodávala motorky a k drogerii jsem se dostala úplně náhodou, pan majitel pan Novák (Novak International), který žije v Anglii a je naším dlouholetým sponzorem, mi tu práci nabídl. Jsem tam krátce a s prací se seznamuju, ale jsem ráda, že si po dlouhé době mohu zkusit něco nového. Protože, když jsem motorky prodávala a koukala jsem na ně celý den, tak jsem neměla chuť si už na ně sednout. Jinak už druhým rokem dělám instruktora pro nováčky hlavně na brněnském okruhu.

 

Jaká je kolem vás parta, třeba kamarádi z dětství?

Tím, že jsem se odstěhovala do Prahy, tak díky sociálním sítím se někteří staří přátele navrátili a napíšeme si, ale nemáme se prostor potkávat. Nicméně ze závodů mám pár skalních přátel, kdy už začínáme druhé desetiletí. Ale moc pravých přátel v depu nemám, asi tak pět lidí.

 

A co kultura?

Chodíváme do divadla, máme kamaráda v divadle Na zábradlí, který nás občas pozve. Na kino vůbec není čas. Baví mě památky a chodit do muzea, spíše tedy zajdeme do technického muzea. Mám ráda hrady a zámky a takové to cestování po památkách. Ráda chodím a objevuji.

 

Váš tým se jmenuje INDIRacing?

Tým jsme já a Michal (Indi), takže se založení datuje do r. 2007, kdy jsme spolu začali závodit. My dva jsme jezdci, potom máme mechanika a mechaničku a dalšími členy jsou třeba fotografové.

 

Co je cílem Veroniky?

Tvrdím, že jsem pořád začátečník a nic neumím, ale už to asi úplně pravda nebude. Hodně mě baví předávat zkušenosti úplným začátečníkům. Byla bych ráda, kdybych v předávání zkušeností mohla pokračovat, protože jednou musíte se závoděním přestat, to není sport, který můžete dělat do nekonečna. Je mi 32 let.

 

Co by měl mít motorkář za vlastnosti?

Musíte umět výborně předvídat, nespoléhat se na to, že budou ostatní vědět, co mají dělat. Stále musíte předvídat dění na silnici, protože nikdy nevíte, co ostatní udělají. Musíte se pořád soustředit. Musíte fyzicky motorku zvládat. Znám spoustu lidí, kteří strašně chtěli jezdit na motorce, ale mají problém s tím všechno zkoordinovat a může z toho vzniknout třeba nějaká nehoda.

 

Co říkáte na Motosalon, chcete mu něco popřát?

Je to jediná výstava, kterou tady v Čechách uznávám a moc se na něj těším a těším se do Brna, protože je to moje rodné město. Těším se, že se tam potkáme s fanoušky, že tam odprezentujeme naše motorky na stánku YACCO, že se tam potkám s kamarády i s rodinou. Je to taková první akce, která nám odstartovává sezonu.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: redakce

Foto: Tino Kratochvil

Vytvořeno ve spolupráci s BBV www.bbv.cz

Foceno v prostorách Merlot d’Or www.merlot.cz

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-1-2018.html

Produkce: Dita Brančková, Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

 

Šermu se věnuje od dětství a má k tomu všechny předpoklady. Jeho otec, Jiří Beran st., je bývalým úspěšným českým kordistou, v současné době trenérem. Jiří Beran ml. se postupně vypracoval z juniorského do seniorského reprezentačního družstva šermířů a stejně jako jeho otec se věnuje šermování kordem. Je mnohonásobným mistrem České republiky, jako junior vybojoval stříbro na mistrovství Evropy, v roce 2007 vyhrál v Buenos Aires Světový pohár. I díky němu zvítězilo družstvo českých kordistů v roce 2017 na Světovém poháru v Kanadě. V roce 2016 se zúčastnil OH v brazilském Riu de Janeiru. Za férové gesto na olympijském turnaji, kde opravil rozhodčího ve svůj neprospěch, získal od Českého klubu fair play v roce 2016 hlavní cenu.

S klackem v ruce šermuje snad každý kluk. Patřil i k vašim dětským hrám?

Právě že ne. Táta nás od útlého dětství bral s sebou na turnaje, kde závodil. Máma fandila a my se sestrou jsme jí dělali doprovod už jako batolata, vždycky nás někdo ohlídal. Díky tomu jsem měl v sobě pevně zakořeněné, že šerm je disciplína, styl, elegance… Svět šermu jsem hltal i ve filmu. Tři mušketýři byli kromě táty mým velkým vzorem a vařečka ani klacky mi k tomu nějak neseděly.

Klub SC Praha, jehož jste členem, vznikl v roce 1991, tenkrát vám bylo 9 let…

Klub založil táta se svým kamarádem, když skončil s aktivní činností. Já, moje sestra, děti jeho kamaráda a pár našich spolužáků jsme byli prvními členy. Oddíl funguje dodnes, je jedním z nejúspěšnějších šermířských klubů v České republice a má kolem 180 členů. Zkoušel jsem různé sporty, táta mě nijak nenutil, ale šerm mne začal bavit víc a víc, a tak jsem zůstal u rodinné tradice.

Co je nejdůležitějším předpokladem k tomu, aby měl člověk ve vašem sportu dobré výsledky?

Musí chtít a najít v sobě sílu jít do toho naplno. Sebevětší talent bez tréninku nemůže uspět, snad jen v úplných počátcích v dětství. Je třeba určité všestrannosti, koordinace pohybů. Nesmí se dlouho přemýšlet, pohyby musejí být reflexní a rychlé. V určitých situacích se používají instinkty a pohybová schémata, a to se prostě musí nacvičit. Zajímavé je, že někteří lidé se projeví teprve s nasazením šermířské masky – bez ní to pohybově není nic moc, a najednou se objeví dravost, chuť, bojovnost.

A jak to bylo u vás, byl jste úspěšný od samého začátku?

Své první turnaje jsem nevyhrával, úspěchy přišly až po čase, a tak to bylo asi správné. Dával jsem si postupné cíle a jejich zdolávání a stanovení dalších met pro mě bylo tou nejlepší motivací a hodně mi pomohlo. Když jsem se dostal do juniorské reprezentace, šerm mě „chytil“ naplno. Sport a cestování, poznávání světa, to bylo senzační spojení.

Co vás na cestě k vrcholu bolelo nejvíc? Která část těla dostává u šermířů nejvíc zabrat?

Šerm je trochu jednostranný sport, je třeba doplňkově protahovat, relaxovat. Zásahy občas bolí, ale s tím se musí počítat. Máme plastové chrániče, které většinu zásahů eliminují, modřiny k našemu sportu patří. Nejčastěji bývají namožená zápěstí či lokty, klasické jsou zraněné kotníky, protože stojíme bokem, pohyby nohou jsou jiné než běžně, ale vážná zranění se šermu vyhýbají. Tělo se opotřebovává, to je jasné, ale tak je to u všech sportů. Pro mě osobně bylo asi nejobtížnější vyrovnat se s tím, že mi můj sport zabírá velmi mnoho času. Jsem společenský člověk a chybělo mi, že se nemohu setkávat se svými kamarády tak často, jak bych si přál. Vyřešil jsem to tak, že akce, na které jsme s kamarády jezdili – voda, hory – jsem začal sám organizovat, aby proběhly v době, kdy mám volno a mohu se jich zúčastnit.

Které disciplíny v šermu existují? A která je ta „vaše“?

V šermu jsou tři disciplíny: kord, fleret a šavle, všechny jsou olympijskými disciplínami. Dříve se daly provozovat dohromady, dnes, s nastupující specializací, se trénují zvlášť. Od začátku jsem kordista, po tátovi. Náš oddíl byl pouze kordový, ale rozšiřujeme se do dalšího šermířského odvětví, letos rozbíháme poprvé i šavlovou školu. Já jako kordista bych na větších závodech určitě v jiném šermířském odvětví nemohl výrazně uspět, do špičky bych se nedostal – natolik je technika odlišná.

Často bývá pro sportovce obtížným obdobím přechod od juniorů k seniorům. Bylo tomu tak i u vás?

Překlenul jsem to docela dobře i díky tomu, že se mi ještě jako juniorovi podařilo dostat se do seniorské reprezentace. Od svazu je prozíravé, že dává v seniorské reprezentaci šanci nadějným juniorům, kteří tím získávají jak motivaci, tak cenné zkušenosti. V prvních turnajích mezi seniory jsem se cítil skvěle. Neměl jsem co ztratit, nesvazovala mě „povinnost“ uspět. A navíc, soupeři mě ještě neznali, což byla velká výhoda. Jakmile mě trochu „přečetli“ a připravili se na mě, přišlo období, kdy jsem musel trochu měnit styl, aby se opět podařily dobré výsledky a já mohl znovu soupeře překvapit něčím novým.

Vaším trenérem je váš otec. Je to výhoda?

S tátou jsem vždycky výborně vycházel a je tomu tak dodnes. Horší to bylo pro něj, přestože byl objektivní a spravedlivý ke všem, musel čelit narážkám, že mi nadržuje a prosazuje mě. Tenkrát to ale bylo tak, že bylo na každém z rodičů, aby svému dítěti pomohl: zaplatil mu cestu, podporoval ho, dovezl ho… Rodiče do mě i do sestry investovali mnoho času i peněz, snažili jsme se odvděčit se jim svými výkony. Když mi bylo kolem 15 let, měl jsem spoustu zájmů a šermu bylo trochu moc, stále jsme si o šermu povídali – na tréninku, doma… Občas to utínala máma, která změnila téma, ale většinou to moc dlouho nevydrželo. (smích) S odstupem času jsem ale rád, že jsme spoustu věcí okolo šermu rozebírali. Dnes už bydlím jinde, ale když se sejdeme, téma je zase jasné…

V čem vám tatínkovy metody vyhovují?

Táta neustále sleduje, jak se vyvíjí šerm ve světě, což je hodně důležité. Tréninky nejsou stereotypní a já mám pocit, že se i po tolika letech stále vyvíjím. V určitém období jsem měl kromě táty ještě druhého trenéra. Byl jsem otevřený jeho metodám, přístupný radám. Vždycky jsem si to vyzkoušel a převzal to, co mi vyhovovalo.

Vzpomenete na nějakou krizi, kdy jste chtěl všeho nechat?

Taková chvíle nikdy nenastala, ale nejhorší okamžiky jsem prožil rok před olympiádou, když jsem si na MS utrhl meniskus. Nevěděl jsem, co bude dál, říkal jsem si, že to je možná definitivní konec mé závodní kariéry a bylo mi moc těžko. Vrátil jsem se, posílilo mě to v tom, že i kdybych teď musel skončit, vím, že to mohlo přijít už tenkrát a tohle vše je navíc.

Bylo obtížné kvalifikovat se na olympiádu, vždyť jste u nás nejlepší?

Byl to můj nejsilnější emocionální zážitek, největší okamžiky štěstí. To, že jsem uspěl v kvalifikaci a mohl do Ria jet, byl můj splněný sen, nemohl jsem tomu uvěřit. Turnaj se konal v Praze, každý ze států vyslal toho nejlepšího a jet mohl jen vítěz. Diváci mě hnali kupředu, domácí prostředí mi opravdu pomohlo. Svůj poslední zápas, který rozhodl o mém vítězství, dodnes nejsem schopen sledovat ani na videu. Když si na to vzpomenu, ještě teď se mi rozbuší srdce.

Jaký nejsilnější zážitek jste si z Ria odvezl?

Byl jsem na olympiádě poprvé a bylo to nádherné. Nejvíc mě překvapilo a nadchlo, jak čeští sportovci, na rozdíl od mnoha ostatních, drželi pohromadě. Sedávali jsme u jednoho stolu, neskutečně si fandili, povzbuzovali se. Byli jsme opravdu tým, to jsem ještě nikdy nezažil. Získal jsem tam mnoho přátel, i když se moc nevídáme, protože časové možnosti vrcholových sportovců jsou velmi omezené.

Jak často se při zápase spletou rozhodčí?

Časté to není, ale stává se to. Už několik let máme ale videorozhodčího, takže u sporných okamžiků je možné znovu se podívat, a dost často se to i dělá. Chyby rozhodčího v mém zápase na olympiádě si nikdo nevšiml. Přiznal mi bod, který jsem si nezasloužil, takže jsem ho opravil. Zápas jsem prohrál, soupeř měl více štěstí. Vedl jsem, on zariskoval a zvrátil vedení na svou stranu. Měl jsem být aktivnější, ale to člověk vidí až zpětně. Byla to pro mě velká zkušenost. Za mé upozornění rozhodčímu mi soupeř i jeho trenér poděkovali – v duchu našeho sportu, v duchu fair play.

Co potřebujete k tomu, abyste podal vrcholný výkon?

Dobře se vyspat, ale to se nedá moc ovlivnit. Někdy spánek ovlivní časový posun, jindy myšlenky, které vám nedají spát. Ale já nemám rád, když si někdo dává omluvenku dopředu. Vymlouvat se, že jsem se nevyspal, že mě tohle bolí, tohle mi nesedí – to nedělám. Vždycky bojuju, jako bych byl v největší pohodě a nic nevzdávám. Porazit se dá každý a prohrát se dá také s každým, je to sport. Když prohraju, vždycky je pro mě důležité najít a pojmenovat chybu, kterou jsem udělal. Mám-li čisté svědomí, že jsem udělal, co jsem mohl a soupeř byl prostě lepší, uklidní mě to.

Bál jste se někdy svých soupeřů?

To ani ne, ale atmosféra závodů mi dříve naháněla strach. Bál jsem se neúspěchu a trvalo mi dlouho, než jsem si srovnal v hlavě, že je to „jen“ sport, že nejde o život. Abych se posunul dál, sám jsem vyhledal sportovního psychologa, který mi pomohl především v tom, že mi po roční spolupráci potvrdil, že k závodům přistupuji správně. Koncentrace, psychická odolnost, emoce – vše musí být v rovnováze. Dnes už jsem schopen si říct, že jsou i důležitější věci, než je šerm.

Jak jsme na tom v šermu v porovnání se světem?

Čím dál lépe. Patřívali jsme k těm méně úspěšným, nikdo z nás neměl tolik respektu, to už se změnilo. Vždyť náš letošní historický úspěch – bronzová medaile z ME v soutěži družstev – znamená, že svět už s námi musí počítat. Potřebovali bychom zlepšit vzdělávání trenérů, ale naštěstí díky technologiím (videu, internetu), se dá mnohé doučit a najít, pokud člověk chce.

Co byste vzkázal rodičům, kteří uvažují o tom, dát svého potomka na šerm? Co mu to přinese?

Šerm je krásný, gentlemanský sport s velkým smyslem pro fair play. Rozvíjí pohyb, intelekt, děti tu najdou kamarády. Já ještě děti nemám, ale očekávám. (smích) Budeme mít holčičku, ale i děvčata šermují. Určitě budu rád, když se mé děti jednou budou věnovat sportu, ale nutit je samozřejmě nebudu. Takový přístup měli i moji rodiče, vedli nás nenásilně, svým příkladem.

Máte obavu z toho, že až jednou skončíte s šermováním, bude se vám stýskat?

Myslím, že stýskat se mi nebude, protože v klubu určitě zůstanu – je to už taková rodinná tradice. Zatím o tom ale moc nepřemýšlím, na konec kariéry nemyslím. Vždyť na OH bylo nejstaršímu šermíři 44 let a dostal se až do finále, takže mám ještě čas… (smích) S manželkou máme společný ateliér – ona je bytovou architektkou, já jsem vystudovaný stavař – nemusím se tedy bát, že bych se neuživil, a to mi dodává klid.

V roce 2016 jste za své čestné upozornění rozhodčímu získal hlavní cenu Českého klubu fair play. Máte vy sám nějaký vzor, sportovce, kterého uznáváte a berete si z něj příklad?

Rodiče mě vždy vedli tak, abych pravidla fair play dodržoval. Čestné chování je pro mě běžnou součástí života. Upozornit rozhodčího, že jsem dostal bod neprávem, mi přišlo zcela samozřejmé a mediální ohlas na můj čin mě trochu zaskočil. Člověkem, kterého jsem celý život obdivoval a obdivuji stále je můj otec – svým přístupem ke sportu i k životu vůbec.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: archiv Jiřího Berana ml.

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Kolik startérek dostihů je v naší zemi? Startérka Velké pardubické SOŇA FROŇKOVÁ odpovídá, že nezná žádnou jinou. Žena, která je ředitelkou Střední školy dostihového sportu a jezdectví, se učila u legendárního startéra Jiřího Šindlera a koně do nejnáročnějšího překážkového dostihu pustila už sedmkrát, poprvé v roce 2004. A mimo Velkou pardubickou už odstartovala několik desítek, či spíše stovek rovinových i překážkových dostihů.

 

Jak jste se vůbec k profesi startérky dostala?

Na začátku je asi celoživotní láska ke koním, už od malé holčičky. Pak následovala zemědělská škola, vysoká zemědělka a praxe v Chuchli. Po zjištění, že talent na ježdění, váhu ani fyziognomii nemám, jsem chtěla být koním prospěšná jinak. Začala jsem pracovat jako rozhodčí, byla jsem na váze, v cíli, pak jsem začala dělat pomocného startéra. Později jsem začala startovat ve Velké Chuchli klusáky a cvaláky. Zaučoval mě pan Šindler a pak, když už to bylo špatné s panem Samšiňákem, jsem se dostala do Pardubic.

(Pozn. redakce: Startér Jiří Šindler odstartoval 33 ročníků Velké pardubické; Miroslav Samšiňák po něm převzal štafetu – Velkou pardubickou startoval pětkrát.)

 

Kolikrát jste startovala Velkou pardubickou?

Přesně nevím, musím to dohledat. Ale asi šestkrát, sedmkrát … pan Šindler si vedl přesné záznamy, já bohužel ne.

 

Poslouchají vás jezdci na startu? Tam už asi vládnou emoce…

Vládnou. Je tam vzrušivá atmosféra, ale poslouchají. Je pravda, že občas někdo vypustí nějakou poznámku, ale to je v té chvíli i pochopitelné. Navíc já to málokdy slyším. Když už nějakou poznámku upustí, je to tak, abych to neslyšela, někde za rohem. Jsem na jezdce slušná a oni jsou slušní ke mně. Je tam vzájemný respekt.

 

Kolik je žen startérek v naší zemi?

Neznám žádnou jinou.

 

Můžete laikům vysvětlit, co se na startu děje, jak to všechno probíhá?

Ono to začíná už dlouho před startem. Půl hodiny před ním už kontroluji jezdce ve vážnici, sháním je, aby se včas dostavili do vážnice na shromaždiště jezdců, kontroluju jejich dresy a čapky. Deset minut před startem dostihu odvádím jezdce do paddocku, kde také kontroluju koně – jestli jsou tam všichni, jestli mají správně nasedlané číslo, jestli mají podkovy, jestli mají zaváděcí řemínek v případě rovin nebo jestli mají stínidla uvedená v dostihovém programu atd. Při tom mi pomáhá pomocný startér. Následně dávám pokyn jezdcům nasednout, pouštím je do zkušebního cvalu a na zkušební skok, případně je řadím na slavnostní přehlídku. Samozřejmě pak musím dávat pozor, jestli jezdci a koně řádně absolvují zkušební skok nebo zkušební cval. Po příjezdu na start si zase koně a jezdce převezmu, přepočítám, jestli jsou všichni a jestli jsou v pořádku. Na pokyn komise už je pak start v mé pravomoci, kdy zvednu červený praporek. Musím si koně na startu seřadit. Každý kůň má ale svá specifika – některý je tempař a musí jít zepředu, jiný se musí schovat za ostatními. Jezdci už většinou mají před startem domluveno, kdo bude fírovat a kdo půjde za koňmi. Nicméně na mně je, aby odstartovali podle dostihového řádu. Aby měli všichni stejnou možnost odstartovat, aby byli všichni po směru startu a nebyli mezi nimi významné rozdíly.

 

Občas jsme slyšeli, že kůň nebyl v moci startéra… co to znamená?

Znamená to, že kůň neabsolvoval zkušební skok nebo že jezdec spadl při zkušebním cvalu. To je ten okamžik, kdy přijdu na start a překontroluji si koně a jezdce. Ale od letošního roku je změna dostihového řádu. Kůň v moci startéra byl kvůli sázkám zrušen, dnes buď odstartoval, nebo nedostartoval. Už se tedy neříká, že byl nebo nebyl v moci startéra.

 

U rovinových dostihů koně startují z boxů, u překážkových jen mávnete praporkem?

Podle pravidel na tzv. áčkových závodištích, což jsou právě Pardubice, má být použita startovací guma a startovací praporek. Osobně používám startovací gumu a praporek vždy. Na „céčkových“ závodištích někteří startéři gumu nepoužívají. Rovinové dostihy se pak na „áčkových“ a „béčkových“ závodištích startují z boxů, na „céčkových“ jen praporkem.

Startovací guma je optická zábrana natažená přes dráhu v místě startu. Dokud není guma puštěná, koně nemůžou odstartovat. Startér ji pouští současně s mávnutím praporku a zvoláním „Start“ a to je teprve signál, že bylo odstartováno. A ještě jedna zajímavost – v Japonsku i překážkové dostihy startují z boxů.

 

Učíte i ve škole v Chuchli, mnozí z jezdců jsou vašimi bývalými žáky…

….řekla bych, že 80% na rovinách a 50% na překážkách…

 

Promítá se ten vztah i na dráze? Respektují vás třeba více než ostatní?

Obecně nemám problém s respektem. Je fakt, že našim absolventům, které jsem učila, ve většině případů tykám a oni na mě volají třeba mistrová, ale nemám problém s tím, že by byl rozdíl v přístupu mezi absolventy a neabsolventy naší školy.

 

Jaké to je, startovat Velkou pardubickou?

Startovat Velkou pardubickou, vrchol překážkové sezony, je prestižní záležitost a myslím, že každý startér chce u toho být.

 

Nahrála jste mi na otázku, jestli je rozdíl startovat Velkou pardubickou a v uvozovkách „obyčejný“ dostih?

Je to slavnost. Je to vzrušení, emoce. Ale jinak je to dostih jako každý jiný. Ještě před dvěma lety bych vám s klidem řekla, že je to naopak bez problémů. Jenže pak v roce 2014 na startu převážily emoce a jezdci odskočili před pokynem startéra. A musela jsem start Velké pardubické vracet.

 

V jakém případě tedy můžete start vrátit?

Pokud není odstartováno v souladu s dostihovým řádem, tzn. že koně nemají stejnou možnost odstartovat. Třeba, že je kůň otočen, nebo dojde k nějaké kolizi na startu nebo někdo prostě „ulil“ start. A to je právě ten nedávný případ.

V letošním roce by Soňa Froňková měla koně do Velké pardubické pustit znovu. Na pomyslné startovní čáře bude muset porovnat patnáct koní a jezdců. Přejme jí, aby se vše obešlo bez potíží a „ulitých“ startů…

 

Vytvořeno ve spolupráci s Dostihovým spolkem Pardubice

Foto: Martin Langer

Velkou událostí bude na přelomu prázdnin Mistrovství České republiky ve všestrannosti. Do Pardubic se poprvé sjedou v jeden čas a na jedno místo jezdci ve všech kategoriích – od dětí až po seniory, jednotlivci i družstva. Stavitelé tratí si musí poradit se sedmi variantami kurzů a vybudovat na 150 překážek. Pravou rukou stavitele Marcina Konarskiho, s nímž jsme rozhovor nabídli nedávno, je jeho asistent Václav Žižka. A právě s ním jsme si povídali o přípravě překážek i o technické náročnosti jednotlivých tratí.

 

Dnešním trendem jsou hlavně skoky bezpečné, korektní pro koně. Trať se pak stěžuje technikou jízdy. Například ve dvou hvězdách (stupeň obtížnosti – pozn. red.) je připraven seskok, po kterém po čtyřech cvalových skocích následuje překážka posunutá o 30, možná 40 stupňů. Bude záležet na jezdci, jak toho koně na překážku navede, aby ji přesně na středu skočil a pokračoval dál.

 

Mluvili jsme o tom, že se zvyšuje bezpečnost překážek. Čím a jak?

Tím, že překážky stavíme oblé. Snažíme se, aby překážky kopírovaly tvar klády, protože kůň takový oblouček skáče nejlépe a nejbezpečněji. Marcin Konarski mě učí stavět ty skoky právě takhle. Cílem je, aby překážky byly korektní, aby lákaly koně je překonat. Nesmí to být překážka, která koně vyděsí. A budu zase tlumočit pana Konarskiho – překážka má působit mohutně a musí v koni vyvolávat pocit, že tu překážku chce překonat. Nesmí to být překážka, která koně překvapí. Kůň má v krosu dvě, maximálně tři vteřiny, aby se s tou překážkou seznámil. Jezdec si trať projde několikrát, takže tu trať zná, ale kůň ji poprvé vidí, až když cválá v krosu. Opravdu pak má ty dvě – tři vteřiny na to, aby se rozhodl, odkud si to odskočí.

 

Ale je to hodně i o technice jezdce…

Samozřejmě. Jezdec musí koně přivést správně a správně ho „řídit“.

 

Kolik původních skoků na pardubickém závodišti využijete, a naopak kolik jich nově budujete?

Snažíme se využít co nejvíc z těch původních překážek. Na některých se ale samozřejmě podepsal zub času, takže je musíme zrenovovat, anebo úplně znovu postavit. Například jsme úplně zrenovovali vlčí jámu, nebo třeba vodu. Jiné překážky jsme museli zrušit úplně a nahradit je překážkami novými. Takových jsou přibližně tři čtvrtiny.

 

Připravujete trať pro dvě soutěže poníků, pro stupně Z, ZL, L, jedna a dvě hvězdy… Které pasáže z jednotlivých tratí považujete za nejzajímavější?

Pro poníky se nesnažíme dělat nějakou příliš náročnou trať. Jsou to děti, takže je to o tom, aby pokud možno všechny děti tu trať překonaly, aby byla bezpečná a poníci ji s chutí skákali. Zajímavé budou asi kombinace dvou domečků, kde je máme postavené do mírného obloučku na nějakých šest cvalových skoků.

V soutěži L bude třeba atraktivní už zmiňovaná vlčí jáma, kde je zajímavá a technicky náročná kombinace.  Ze dvou hvězd možná upozorním na zajímavou kombinaci v prostoru u startu Velké pardubické. Určitě lákavá bude také military voda ve dvou i v jedné hvězdě, kde se skáče přes překážku umístěnou ve vodě. Bude se skákat přímo do vody, přes překážku ve vodě, a vyskakovat z vody přes další překážku. Bude tu spousta takových zajímavých pasáží. Naopak ale budou i takové pasáže, kde koně můžou v klidu cválat a maličko si vydechnout. A potom zase přijde další technická pasáž. Pan Konarski vymyslel tři nebo čtyři místa, která jsou technicky hodně náročné. A pak hned následují příjemné překážky, aby kůň zase dostal chuť cválat a skákat.

 

Marcin Konarski přiznal, že si trať vždy představuje z pohledu jezdce, ze sedla…

Je to tak, všechno si v hlavě přehrává. Pro mě byla velká zkušenost být u toho od začátku. Když do Pardubic přijel, měl už samozřejmě nějaký plán v hlavě. Pak jsme vzali kolečko, od startu jsme šli po dráze, on si upřesňoval, kudy tu trať povede, jaké tam dá překážky, občas nějakou o kousek posunul nebo pootočil… Být u zrodu těchto tratí byla pro mě velká škola.

 

Vymyslet trať není jen o tom namalovat ji na papír, ale hlavně vyrobit překážky a postavit je. Jaká řemesla vlastně musíte ovládat?

Řemesel hodně. A taky je potřeba šikovné ruce a přemýšlet u toho. A protože některé skoky potřebují stabilní konstrukce, je zapotřebí šikovný svářeč. Pak už je to tesařina, truhlařina – takže práce s motorovou pilou, hoblíkem, maflem… Mnoho mobilních skoků vyrábí zaměstnanci závodiště, bez nich by to šlo jen těžko.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text a foto: Dostihový spolek Pardubice