Archiv rubriky: Řemeslo

 

 

 

„Je známo, že muži jsou
obecně se sebou více spokojeni než ženy.“ Zdeněk Fencl

 

 

 

 

 

Zdeněk Fencl, náš přední český vizážista, se své profesi věnuje již
bezmála dvacet let. Ovšem vždy to u něj nebylo tak jednoznačné. Jako student
chtěl být nejprve prodavačem knih a posléze dokonce lisovačem gramofonových
desek. Což má k profesi vizážisty poměrně daleko. Naštěstí pro nás se lisovačem
nestal a mohl tak obohatit módní svět svým umem. Spolupracuje s lidmi z českého
showbyznysu, podílí se na přípravě módních přehlídek, reklamních kampaní a
módních editorialů. Ve svém studiu Visage Factory se věnuje i běžné klientele
„z ulice.“ Je vtipný, plný nápadů a energie. Posuďte sami. Zdeňka pro náš
rozhovor fotil Robert Vano v pražském hotelu Alchymist.

 

Poprvé jsem vás zaregistrovala při vaší spolupráci s dnes již zesnulým
Danielem Procházkou. Můžete zavzpomínat?

Potkávali jsme se v práci, při
focení, na natáčení. Seznámila nás Kačenka Kornová. Ta Danovi v začátcích velmi
pomáhala a angažovala ho jako svého osobního stylistu. Stali se známou dvojkou
a Kačenka byla ve své době vyhodnocována jako nejlépe oblékaná celebrita v
Čechách. Dan i Kateřina se velmi doplňovali. Já s Danem jsme společně pracovali
na různých projektech, svého času jsme se spolu hodně kamarádili a hodně se
chodili bavit.

 

Dnes jste spojován převážně s Helenou Vondráčkovou. Stojíte za jejím
návratem na výsluní a pravidelně ji vymýšlíte novou „image“. V čem tkví její
stále mladistvý vzhled?

Především bych rád podotknul, že
nevím o nějakém Helenině návratu na výsluní, na tom je v průběhu své kariéry de
facto stále. U Heleny se nám podařilo propojit změnu jejího šatníku s její
celkovou image a hlavně s ochotou do toho jít. Změna probíhala kontinuálně.
Helena nikdy nestála mimo módu a vždy se oblékala a líčila úměrně svému věku.
Zhruba před patnácti lety jsme spolu postavili novou image, která
korespondovala se živým a dynamickým stylem desky, kterou připravovala. Helena
se začala mladistvěji oblékat i líčit, a tak vyplnila na trhu mezeru dobře
vypadajících žen, které se po čtyřicítce rozhodně nechystají do důchodu a
klidně to mohou „natřít“ i mladším kolegyním.

 

Jaké byly tehdy reakce?

Způsobilo to šok. Protože do té
doby žádná její kolegyně podobného věku takhle nefungovala a nezískala tím rapidní
nárůst mladého publika. Navíc celá kampaň byla provázena ojediněle masivní
billboardovou kampaní, takže ji viděl opravdu každý, kdo nasedl do auta. Ženy
začaly napodobovat Helenin účes a několik zpěvaček dokonce i její hudební styl.
Helena se odlišovala nejen vzhledem, ale i přístupem k životu – vždy na
sobě pracovala a pracuje stále. Umí obdivuhodně obhospodařovat svůj talent a
krásu, ráda se baví. Proto mě práce s ní baví a nikdy nenudí. Je naprostý
profík. Naučil jsem se od ní spoustu věcí.

 

 

Jaký typ žen se vám líbí?

Já jsem stále uchvácen první
republikou, fascinuje mě sociologický vývoj naší země. Tehdy šly ženy s módou,
kterou udávaly výhradně herečky. Neexistovala televize, byl jedině tisk a film
a tam byly prezentované pouze ženy, které vypadaly dobře. Musely být dokonalé
od přírody – žádná počítačová habaďůra s Photoshopem – pouze dokonalá krása a
precizní nasvícení. Komunismus to celé postavil na hlavu, potlačil ženu jako
takovou. Do popředí vystoupila žena-údernice v montérkách. Utlumila se péče
ženy o sebe samu. Bylo to považováno za buržoazní přežitek, výsadu městských
žen a bohatších rodin. Na dlouhých čtyřicet let nastoupila uniformita,
standardizace a hlavním pravidlem bylo nevyčnívat. Jinak byl člověk po zásluze
potrestán!

 

Neodpustím si otázku, na kterou jste již určitě odpovídal přinejmenším
stokrát: Jak se malý Zdeněček Fencl dostal k vizážistice a stylingu? Bylo to ve
vás již od dětství?

Já jsem vděčný za svoji rodinu,
která, ač žila v minulém režimu, nerezignovala na pěkné věci. I náš panelákový
byt rodiče přestavěli za vydatné inspirace německých časopisů a katalogů. Mamka
nás vedla k uměleckým koníčkům, nic nám zbytečně nezakazovala a nechala nás
rozvíjet naše tvůrčí schopnosti. Jako malý jsem si nejdříve myslel, že budu
zubařem. Později jsem chtěl být prodavačem knih v knihkupectví. Líbilo se mi,
jak se balí knihy, měl jsem rád vůni nových knížek. Doma jsme měli spoustu
knih. Pravidelně jsem je prodával. Tedy, hrál jsem si na prodavače a prodával
je členům rodiny. Abyste si nemyslela, že jsem našim rozprodal knihovnu. No a
ve dvanácti jsem měl jasno. V příručce o budoucím povolání jsem si vyhlédl
jedno, které mě vypočítavě dostalo. Byl to „lisovač gramofonových desek“.

 

…takže vás bavila muzika? Že jste kvůli tomu chtěl lisovat desky? 

Hudbu jsem měl rád vždycky, ale samozřejmě
jsem se domníval, že takhle budu mít gramofonové desky zadarmo. Rodiče si
tenkrát kupovali především desky a knížky. Byli jsme jimi doma přímo zavaleni.
Velmi rychle jsem zjistil, že by to asi nebylo ono a rozhodl jsem se, že se
stanu kadeřníkem. Už odmalička se mi líbily maminčiny kamarádky, které měly
dlouhé vlasy. Rád jsem jim zaplétal copy. Jenže to mi nestačilo, takže to
odnášela chudák moje o dost mladší sestra a její panenky, na kterých jsem
trénoval. Když byla malá, tak jí to nevadilo, ale později začala vzdorovat a
dokonce se nechala dobrovolně ostříhat, abych na ní nemohl nadále provádět své
experimenty. Tím mi zatnula tipec.

 

Vy jste tedy byl bratr! To se vůbec nedivím, že se sestřička nechala
ostříhat.

Demokracii jsem opravdu moc
neuplatňoval. Hráli jsme si například na prodavače a zákazníky. Já byl prodavač
a ona zákazník, stejně tak, když jsme si hráli na doktory. Sestra byla vždy
pacient nebo asistentka. Vytvořili jsme si kartotéku pacientů, obsahující
všechny její panenky, medvídky, mončičáky… při očkování jsme používali
opravdové stříkačky a jehly! Samozřejmě, že se mojí sestře to rozdělení úloh
příliš nelíbilo.

 

Ale, ale, co se nám to tady klube? Vy jste byl takový malý domácí
tyránek!? Předpokládám, že jehly a ostříhané panenky zařadíme do vašeho raného
dětství…

A víte, že ani ne… Ale nehledal
bych v tom nic divného, sestra je o deset let mladší.

 

…člověk nikdy neví! Ale vraťme se k vašemu rozhodnutí stát se kadeřníkem.

Začínal jsem těsně po revoluci na
škole v Děčíně, kde jsem navštěvoval teorii. Odbornou praxi jsem měl v
soukromém sektoru, což byla tenkrát poměrně novinka a od začátku velká škola,
hlavně díky přístupu ke všem informacím důležitým pro tuto práci. Na trh tehdy
vstoupily do té doby u nás neznámé vlasové firmy a na běžných školách nebyly jejich
produkty ještě dlouho k dispozici. Svoji první praxi jsem měl v Novém Boru. Moji
rodiče se odstěhovali na Šumavu, takže jsem pendloval každý týden mezi Děčínem,
Novým Borem a Šumavou. Ve druhém ročníku jsem přestoupil z Boru do Prahy a
pendloval dál, což mi díky práci zůstalo dodnes, i když už žiji dlouho v Praze.

 

Ve své profesi jste špička a díky tomu jste se dostal i do zahraničí. Můžete
porovnat podmínky pro vaši práci tady a tam?

 

V zahraničí má práce vizážisty
dlouhodobější tradici a tím je řečeno vše. Už jenom pouhý výraz vizážista se u
nás začal používat až po revoluci, dříve to byli maskéři, nebo kosmetičky. A
podobně to vypadalo i s mnoha ostatními obory naší branže.

 

Jaký je tedy podle vás rozdíl mezi produkcí u nás a na Západě, kromě
toho, že fungují déle a mají více zkušeností?

V Čechách dost často pracují spíše
„přátelsky“ ucelené týmy a pro nováčky je opravdu těžké se mezi již zajetou
skupinu dostat. Venku se lidé více točí, jdou po výsledku jako takovém. Tady se
spíš hledí na to, kdo to dělá, ale už ne na to, jak to dělá. Nikdy se mi na
natáčení v zahraničí nestalo, že by se někdo ve své době pozastavoval nad mým
nízkým věkem, doma mi to bylo dost často pracovně předhazováno a vidím, že se
tomu děje dodnes, nejen v showbyznysu. Venku lidé neberou pracovní výtky až tak
osobně. U nás jsem například zažil některé kameramany, kteří byli schopni se smrtelně
urazit a hádat, když jsem jim naznačil, že světlo, nebo určité záběry, které
vytvořili, nejsou lichotivé. A že párkrát opravdu nebyly. V televizi by měla
každá profese podat maximální výkon a ne výsledky s rezervou. V zahraničí si
také lidé více váží vzájemně stráveného času, jede to jako na drátkách, neřeší
se všechno tak emočně. U nás mi právě tohle přijde hloupé a malé.

 

Jak vnímáte konkurenci?

Konkurence je zdravá a já s ní
problém nemám. Rád pracuji na módních přehlídkách a při své práci se stýkáme
všichni dohromady. Mám v branži i kamarády.

 

Ve starém Řecku se užívalo spojení kalokaghatia – aplikováno na člověka
to vyjadřuje ideál harmonického souladu a vyváženosti tělesné i duševní krásy a
dobroty, ctnosti a statečnosti. Jaký je váš pohled?

Vždy je potřeba vyváženost. Pokud
někdo není v pohodě, tak to z něj je cítit. Je známo, že muži jsou obecně se
sebou více spokojeni než ženy. Muži řeší spíše velikosti různých orgánů, výšku,
množství vlasů, ale neberou to jako dogma. Ženy to prožívají více a hlouběji.
Jsou schopny pro svoji vizáž podstupovat kolikrát neuvěřitelná martýria. Ale to
je začarovaný kruh. Tak jako všude i tady platí – všeho s mírou. Jakmile se
něco přehání, projeví se to někde jinde. Zevnitř i navenek. Lépe se ale určitě
cítí lidé, kteří jsou obdivovaní, a je o ně zájem.

 

Ale jak je známo z historie i současnosti, i lidé slavní a obdivovaní trpěli
depresemi a často skončili špatně… A
dnes je trend být hubená až vychrtlá…

Kdysi byla hubenost ženy znakem
nemoci. Žena měla vypadat plodně. Z toho plyne, že každé století má o kráse své
představy. Na molech možná chodí více vychrtlých modelek, protože se na ně lépe
šije, ale na focení se už preferují holky s ženskou postavou. Taktéž na spodní
prádlo.

 

Co je tedy pro vás tak „akorát“?

To nelze říct jednou větou. Každému
se líbí něco jiného. Také každý člověk je jiný. Někdo je sám se sebou
spokojený, i když má nějaké to kilo navíc, umí s tím žít, prodat to a tím pádem
je všechno v pořádku. Druhý se pro změnu zhroutí, když ručička na váze překročí
určitou hranici. Ale i já si myslím, že by se lidé obecně neměli přejídat –
považuji to za osobní neukázněnost a neschopnost zvládat sebe sama. Také by si
měli vybírat zdravější potraviny a zajímat se o to, co jí, měli by cvičit a
chodit upraveni.

 

Jaké jsou největší nešvary českých žen a v čem by si měly vzít příklad
ze zahraničí?

To, že se žena ráno lehce do práce
nalíčí a věnuje pozornost pleti a vlasům, nezabere zase tolik času. Když ráno vyjde
žena z domu upravená, dodá jí to sebevědomí, na rozdíl od toho, když
vystartuje nenalíčená s neupravenými vlasy (s tím, že se to dotáhne v práci) a
modlí se, aby nepotkala žádné známé. Takhle se den přece začínat nemá! V
zahraničí jsou ženy mnohem častěji upravené a to za každé situace. A nebojí se
experimentovat.

 

Jaký tip nebo trik byste poradil ženě po čtyřicítce? Co by v žádném
případě neměla dělat a naopak, bez čeho se žena v produktivním věku neobejde? 

Určitě by se neměla podceňovat péče
jako taková – hydratace, čištění pleti a podobně. Každá žena by si především
měla uvědomit, že ne vše, co jí dříve slušelo, jí bude slušet věčně. V mládí se
někdy dívky spíš přeličují, což nevadí – je to zábava. Ovšem od určitého věku
příliš mnoho make-upu věk přidává. Pravidlo, že méně je více, stále platí a
platit bude. Tím neříkám, že by se ženy měly vyhýbat novým trendům. Naopak! Do
všeho je ale zapotřebí jít s citem, nebo vyhledat někoho, kdo ho má a poradí.
Nebrat věk jako handicap

 

Někde jsem vyčetla, že se české ženy bojí sytě rudých rtů?

Češky nemají odvahu, ale co je na
tom hrdinského, natřít si rty různými odstíny červené? Tak ať si vezmou černé
brýle, namalují si rty červenou rtěnku a chvíli tak chodí po městě. Za chvíli
jim to přijde normální. Většině žen právě červená sluší, vypadají lépe a jsou
výraznější.

 

 

Podle televizního seriálu „Ošklivka Katka“ je možné i z opravdu
nevzhledné dívky udělat sexy krasavici. Platí to i v reálném životě?

Ano, platí, ale je důležité, aby
ona slečna měla odvahu to „nést“. Spousta žen to bere tak, že make-up je něco
jako radioaktivní záření. Použiji okřídlené „každá žena je krásná“, ale musí se
to umět najít a podtrhnout. Vizážista ve spojení se stylistou a šikovným
fotografem dokážou udělat divy i s dívkou, která nepůsobí na první pohled
jako sexy krasavice. Nalíčit pěknou modelku není podle mě bůhvíjaké umění.
Umění je nalíčit člověka, který úplně dokonalý není.

 

A co děláte pro to, abyste byl stále v obraze, tedy jak se teď říká
„in“?

Sleduji hlavně cizí tisk, který je
vždy o sezonu dopředu. Sleduji módu, její jednotlivé trendy, hodně inspirace
hledám ve filmech, v nových i starších, a v neposlední řadě kolem sebe.
Kolikrát vás může inspirovat i náhodný kolemjdoucí.

 

S Džamilou Novákovou provozujete studio Visage Faktory. Je přístupné i běžné
klientele, jako jsem třeba já?

Naše služby si může objednat každý,
kdo pocítí potřebu posunout se ve svém vzhledu dál, ať už se jedná o vlasy,
make-up nebo oblečení. Baví mě pracovat s každou ženou, u které vidím zájem na
sobě pracovat a její radost z dobrého výsledku. Nemusí se zrovna chystat na
stříbrné plátno. Naučit někoho, jak vypadat lépe v kanceláři, je také super
pocit. Naprosto specifickou atmosféru má pro mě například práce při přípravě
líčení a účesů na svatby.

 

Lze v dnešní době vypozorovat „rukopis autora“?

Dříve jsem byl schopný rozpoznat,
kdo co dělal. Dneska už je lidí, kteří se zabývají vizážistikou a stylingem
opravdu hodně, takže spíš tipuji, že to mohl dělat ten, nebo onen. Často také
podléhá styl líčení vkusu módního redaktora konkrétního časopisu, nebo
zadavatele práce. Já ani moc make-upy neposuzuji podle toho, kdo je dělal. Spíš
je rozděluji na dobré a špatné.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno v Alchymist Grand Hotel
& Spa Prague www.alchymisthotel.com

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz  

Víno je celosvětově vnímáno jako produkt, který má svoji kulturu, hodnotu a jehož pěstování a výroba je značně pracná. Na trh přichází každý rok několik dalších, nových vín a jejich rozvoj je k neudržení. Je vůbec možné ještě přijít s nějakou novou chutí, můžeme se jako běžní spotřebitelé orientovat ve vínech sami? Co je dobré o vínech znát, než se pustíme do jejich výběru? Nejen o tom jsme hovořili s Jakubem Přibylem, který dnes patří do trojice nejlepších sommeliérů v České republice. Rozhovor s ním se mi dělal velice hezky. Jakub obratem reagoval na všechny mé otázky a jeho odpovědi nepostrádaly kouzlo vkusného smyslu pro humor!

Co soudíte o znalostech, které má naše společnost o vínech?

Povědomí a úroveň znalostí jdou hodně nahoru. Co se vína týká, možná jsem ovlivněný tím, v jakých kruzích se pohybuji a kde pracuji. Ale věřím, že se nemýlím!

 

Pro rozšíření znalostí o vínech je jistě užitečné chodit na řízené degustace. Co všechno se na takové degustaci o vínech dozvíme?

Když už člověk chce proniknout k vínu, tak se vždy určitě vyplatí volit řízenou degustaci. Řízenou degustací vás provede odborník, který vás seznámí s mnoha faktory. Jak má víno vypadat, co v něm můžete cítit, upozorní vás na chuťové rozdílnosti, zmíní formu pěstování i školení vína, jež mívají na dané víno základní vliv. Dozvíte se o historii vinařství a mnohé další informace, díky kterým získáte přehled a určitě i osobnější vztah k vínům.

 

Už jsem se mnohokrát setkala s tím, že vinaři sami své víno hodnotili jako nejlepší na trhu. Co o tom soudíte vy?

Na Moravě žádný vinař „nemá konkurenci“. To je kouzlo moravského vinařství. (úsměv) Kohokoliv se tam zeptáte, tak až na pár vinařů vám všichni řeknou, že ostatní nejsou tak dobří jako oni. Ale pokud vám víno chutná, tak ho budete pít, i když ho někdo jiný haní, nebo když není od toho „právě nejlepšího“.

 

Setkáváte se s tím i v jiných zemích?

Ne, naopak. Tam mě vinaři posílají ochutnat i ke svým sousedům.

 

Zajímáte se jako sommeliér také o jiné ochutnávky, než jsou ty s vínem, abyste si udržel přehled? Třeba přehled o destilátech?

Když se dost pije, tak se přehled daří udržet. (smích) Na ochutnávky chodím, protože mnoho destilátů má s vínem a gastronomií spoustu co do činění, takže je bezesporu dobré ten přehled mít.

 

Které destiláty se dělají z vína?

Základními a nejznámějšími jsou cognac, armagnac a grappa, která se na rozdíl od předešlých nedestiluje z vína, ale ze slupek vinné révy. Ale destilátů je možné uvést více, včetně brandy. Nebo třeba včetně Metaxy a vermutů, které si asi každý ihned s víny nespojí, ale je to tak.

 

Nezdá se vám, že odrůda Müller Thurgau je trochu odsunuta do pozadí, protože si ji lidé spojují s nejčastějším produktem vinařů v době socialismu, kdy u nás nabídka vín nebyla tak široká? Že ji nepovažují za tolik atraktivní jako jiné odrůdy?

Ano, vnímám to a je to škoda, protože právě Müller Thurgau může být svěží a velmi pěkné víno! Opačným příkladem je Chardonnay, které má obrovské renomé a popularitu, a přitom mnohdy je realita opačná. Nemělo by se zapomínat, že jméno je jedna věc, a že i z dobré odrůdy se dá udělat nezajímavé víno.

 

Na trhu se setkáváme s víny, jejichž jména jsme začali znát až v posledních letech, jako je například Sylvánské. Jedná se o novinku?

Sylvánské je paradoxně jedna z nejstarších odrůd. Dalo by se říct, že to je jedna z původních odrůd České republiky, protože se tady v hojné míře pěstovala už kdysi dávno. Je pravda, že ji moc lidí nezná, zejména proto, že Sylvánského zeleného na trhu mnoho není. Kvůli náročnosti při pěstování.

Jakým odrůdám se nejlépe daří v našich podmínkách?

Třeba Pálava. Jedná se o moravského křížence Müllera a Tramínu a je to jeden z mála kříženců, který mě ve srovnání s ostatními oslovil.

 

Přesto ale vinaři hojně kříží nové odrůdy. Co je k tomu vede?

Minulý rok byly uznány asi čtyři nové odrůdy, které jsem nikdy předtím neviděl, neznal a do teď ani neochutnal. V konečném důsledku ani nerozumím tomu, co je vlastně záměrem – jestli je to zajímavé pro vinaře či trh. Chápu ale, že se vinaři snaží o větší výnosy ve stejné kvalitě a zároveň ušetřit na nákladech za ošetřování vinic, které souvisejí s pěstováním. Takže jde patrně o ekonomický impuls.

 

Myslíte si, že je u nás pro vinaře dobrý trh, nebo naopak, že se musí obávat o to, zda své produkty prodají?

Osobně si myslím, že mají na trhu dost příležitostí. Dobrý vinař, který tu kvalitu má, tak se vůbec nemusí obávat, že by neprodal. V České republice mají vinaři tu výhodu, že konzumenti jsou velcí patrioti a nejraději pijí tuzemská vína.

 

Jaký je váš názor na zátkování lahví? Máte raději korkové zátky?

Co se korkových zátek týká, jsem konzervativní a upřednostňuji je. Syntetický korek (guma), je pro mě to nejhorší, co v láhvi může být. Ne, že by to mělo vliv na kvalitu vína, to ne. Ale už jsem z láhví vytáhnul různé „špunty“. Fosforově žluté, černé, fialové… Víno je nápoj, který má mít kulturu. A k té určitě nepatří fosforové zátky. (úsměv)

 

Mohu vědět, kdo vůbec distribuuje víno v láhvi s fosforovou zátkou? Nebo jde jen o občasný módní výstřelek?

Zažil jsem to párkrát a byla to spíše otázka těch levnějších vín. V jednom italském vinařství měli dokonce i fosforově žluté lahve, prý určené pro arabský trh. Doufejme.

A co třeba šroubovací uzávěry? Jaký máte názor na ně?

To je ideální řešení pro vína, která mají být rychle vypitá. Není zde žádné nebezpečí, že by víno mohlo mít vadu korku. Takto uzavírané láhve ovšem nemůžete archivovat. Pro zrání vína je ideální korek, protože propouští určitým způsobem kyslík a díky tomu víno zraje, zakulacuje se, stává se harmoničtější. Čemuž šroubovací uzávěr nepomáhá.

 

Jak dlouho se vína vůbec dají archivovat?

Dají se archivovat i sto let, záleží na typu. Ale dlouho archivovaná vína zpravidla nekončí ve sklenicích labužníků, ale ve sbírkách sběratelů.

 

Vášniví sběratelé jsou nejspíše ochotni a schopni si to své vytoužené víno najít a pořídit si ho za téměř jakoukoliv cenu, nemýlím se?

V západní Evropě jsou jedny z nejznámějších aukčních síní, jako jsou Christie’s nebo Sotheby’s, a kromě uměleckých děl tam draží i vína. Ceny jsou někdy nejen astronomické, ale až nepochopitelné.

 

Jaká je pro vás nepochopitelná cena za víno?

Když se pohybuje třeba okolo půl milionu korun za láhev. To víno, samo o sobě, takovou hodnotu mít nemůže. Spousta takových vín se už stává něčím, jako je obraz od Vincenta van Gogha. Platí se za něco exkluzivního a nedostatkového. Originálního. Mnoho lidí takové věci miluje, a mnoho lidí si naopak myslí, že to je nesmysl. Jak v umění, tak ve víně.

Když se ještě vrátíme k archivování vín, mnohokrát jsem si ve sklepech všimla plísní. Mohou mít na víno nějaký vliv?

Plísně ne, ale pachy. Víno by se nemělo skladovat společně s čímkoliv, co má specifický zápach. Jako například brambory, barvy, různé technické činitele. Právě proto, že přes korek prochází vzduch, tak by pachy mohly víno ovlivnit.

 

V jednom dokumentu jsem ale viděla, že vinaři si nějakou zvláštní plíseň ve sklepě s vínem pěstovali a vzájemně si ji dokonce prodávali. K čemu jim tedy může sloužit?

To byl určitě dokument z Tokaje, oblasti v severovýchodním Maďarsku. Vinaři si tam „pěstují“ hutnou černou plíseň a tvrdí, že pomáhá vínu při zrání. Zda to tak skutečně je, to nikdo nedokáže ani potvrdit, ani vyvrátit.

 

Myslíte, že dokážeme správně porozumět vínům z docela odlišných oblastí, než ve které žijeme?

Pokud jsou lidé celé roky zvyklí na určité chuťové vlastnosti, tak si těžko zvykají na odlišné věci. Neznamená to, že by porozumět nemohli, ale že k tomuto porozumění vedou určité procesy rozpoznání chuťových vlastností. Také to souvisí s kuchyní. Víno z dané oblasti se perfektně hodí k jídlu, které v té oblasti je, a jsme zase na začátku…

 

Platí také pravidlo, že čím exklusivnější je jídlo, tím exklusivnější se podává víno?

Pokud udělá vinař hodně kvalitní, sofistikované víno, tak je určitě vhodné ho podávat se stejně kvalitním pokrmem. Určitý „kastovní systém“ se projevuje i zde. Volí se kombinace jídla a vína podobné úrovně.

 

Vnímáte ze své pozice, že jsou hosté ve výběru vín konzervativní?

Spousta hostů přichází s tím, že má jasnou vizi, že si dají víno, které už znají. Naštěstí se mnoho z těchto lidí nechá mnou přesvědčit a vyzkoušejí i něco jiného. Většinou jsou spokojení. S touto otevřeností vyzkoušet nová vína přichází další faktor, a to ten, že hosté se pak ve vínech mnohem lépe orientují. A to je jeden z úkolů sommeliéra, aby rozšiřoval lidem jejich znalosti a přehled o vínech, seznamoval je s charakterem různých vín. Ale konzervativní přístup chápu, protože i já si často objednávám vína, která znám.

 

Jak je to s etiketami na láhvích? Některé mají etikety dvě, jiné jen jednu.

V restauraci viněta až tak důležitá není. Když si host nechá servírovat víno, většinou vinětu nepročítá, maximálně hodnotí její design. Co se týká informací na etiketách, bývá to rozdílné. Například německá vinařství mají etikety popsané až příliš, kdežto mnohá francouzská vinařství mají na etiketách jen obrázek nebo název vinařství a základní povinné údaje o obsahu alkoholu, objemu lahve atd. Takto zpravidla polepují láhve v oblastech Bordeaux a Burgundsko. Pro Moravu je typická i zadní etiketa s podrobným popiskem.

 

Co vztahy mezi vinaři a sommeliéry, jak je to s přijímáním kritiky?

S kritikou se musí opatrně. Je velmi důležité, jak se podá. Jednou jsem podal kritiku tak, že jsme si to málem šli s vinařem vyříkat ven, což nebyl z mé strany úplně šťastný tah. Každý člověk je ješitný, u chlapů to platí trojnásob, u vinařů čtyřnásob. Popravdě, také nejsem rád, když mě někdo kritizuje. Pokud už to někdo dělá, měl by to dělat oprávněně. I ta nedůvěra vinařů k sommeliérům není oprávněná, nikdo nechce víno kritizovat.

 

Jakou volíte restauraci, když si chcete dopřát opravdu kvalitní gastronomii?

Když si chci gastronomicky užít, tak je to jednoznačně taková restaurace, kde se cítím dobře a to znamená klidné prostředí se spíše rezervovanější obsluhou, než příliš přátelskou ve smyslu intenzivnějších projevů. Nejdu si tam povídat, ale užít si zážitek z gastronomie. Toto je u nás, ve Four Seasons, samozřejmostí, a já to tak preferuji i při vlastním výběru.

(Pozn. redakce: Restaurace Allegro v hotelu Four Seasons dostala jako jediná v České republice ohodnocení hvězdičkou Michelin od Průvodce Michelin [Le Guide Michelin volně navazující na Michelin Red Guide]. Je to série knižních průvodců vydávaných každoročně francouzskou společností Michelin od roku 1888, nyní ve více než 12 zemích. Průvodce hodnotí 1–3 hvězdami restaurace výjimečné kvality.)

 

Za co restaurace dostávají každou jednotlivou hvězdičku Michelin?

První hvězdička je za kuchyň, za používané suroviny, za jídlo, které je servírováno. Druhá hvězdička je i za servis, kde jsou nastavená určitá pravidla. Třetí hvězdička už je i za design restaurace.

 

Znáte osobně nějakou takovou restauraci, která má tři hvězdičky?

Pro příklad mohu uvést jednu ve Španělsku – El Bulli. Místa v takové restauraci se objednávají poměrně hodně dopředu, třeba i rok, rok a půl. Takže pokud chce někdo oslavit narozeniny a je mu letos 28, tak třicetiny by tam mohl stihnout. (smích)

 

Ve Francii se to restauracemi Michelin jen hemží, u nás máme jen jednu a to právě ve Four Seasons. Jak je to možné?

Průvodce Michelin je nejuznávanější průvodce po celé Evropě. Jednohvězdičková restaurace není ve Francii problém, protože tam to je opravdu jen o té kuchyni. Několik takových restaurací jsem navštívil, servis tam bývá mnohdy špatný, ale jídlo skutečně vynikající. Čím více jsme na východ, tím více Francouzi požadují nadstandard. Některé restaurace u nás jsou i na dvě hvězdičky, které by si určitě zasloužily.

 

Jaké jsou předpoklady pro profesi sommeliéra?

Z mého pohledu je sommeliérství zaměstnáním, kterému je potřeba se hodně oddat, protože informací, které je potřeba znát, je opravdu hodně a stále přicházejí nové. Je to úvazek na celý život. Sommeliér musí mít silnou vůli, vzdělávat se, zajímat, také cestovat, orientovat se nejen ve vínech, ale i v trendech a ekonomice. A nesmí se stát alkoholikem. (smích)

 

Vysvětlíte mi, jak je možné, že jste v tak mladém věku dosáhl na pozici třetího nejlepšího sommeliéra v České republice?

Můj otec říká: „Když to má člověk od Pána Boha, tak se tomu neubrání!“ (smích) Myslím si, že je to o tom, co jsem uvedl v předešlé odpovědi. Faktem je, že své profesi věnuji spoustu času, a to nejen pracovního, ale i volného času. Být dobrým sommeliérem je nejen o znalostech, ale také o velké zodpovědnosti, zvláště v případě získaného ocenění, a tím více, pokud reprezentuji hotel, jakým je Four Seasons.

Jak funguje komunikace mezi sommeliéry? Jste si vzájemně užiteční?

Mám kolegy jako poradní hlas. Jakákoliv diskuze je užitečná pro poznání náhledu z jiného úhlu. Tady ve Four Seasons jsem tak trošku jako ve „zlaté kleci“ a to mi trošičku zkresluje některé náhledy. Díky diskuzím a tomu, že navštěvuji i jiná místa, se mi daří držet se v reálných rovinách.

 

Co považujete za sommeliérův úspěch?

Pro mě osobně to je situace, kdy si host objedná doporučené víno ještě jednou, nebo si mě nechá zavolat a vyjádří se kladně k mé práci.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Tomáš Durňák www.tomasdurnak.com

Foceno v hotelu Four Seasons Praque www.fourseasons.com/prague

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

„Dnes jsou
upřednostňovány lehké, odlehčené make-upy, dříve byly spíše hutné, hodně krycí,
dneska se méně retušuje, sází se na dokonalost a přirozenost pleti a líčení.“ Mili Dvořáková

 

 

 

Pracujete-li jako vizážistka, musíte umět naslouchat. Tak jak to dělá
Mili Dvořáková. Denně jí pod rukama projdou známé hvězdy, ale i běžné dívky,
které se potřebují nalíčit, třeba na svatbu. Nalíčit tak, aby vypadaly skvěle.
A to Mili umí. A k tomu vám i poradí a určitě si vedle ní nebudete
připadat divně. Při práci je profesionálka a dokáže navodit příjemnou
atmosféru. Jméno Mili jí totiž sedí. Je milá. Fotografie, které k rozhovoru pořídil Robert Vano jsou vytvořeny ve spolupráci s restaurací Mlýnec v Praze.

 

Dnes jsem vás viděla při práci a začnu tedy přímo otázkou na vaši profesi:
Chcete-li být skutečně dobrá ve svém oboru, co všechno pro to musíte udělat?

Tak určitě by člověk měl mít talent,
být šikovný, správně dravý, ale také příjemný a nekonfliktní. V mém oboru
je poměrně velká konkurence, takže i já se snažím klientům dávat něco navíc. To,
že budu šikovná, profesionální a spolehlivá, je samozřejmostí, ale chci-li, aby
se mnou klienti rádi spolupracovali, musím být navíc milá, ochotná a musím umět
lidi vyslechnout. Popovídat si s nimi o jejich představách, být tak trochu
i psycholog a určitě dbát i o sebe, protože kdo se chce koukat na neupravenou
vizážistku. Mě prodává i můj vzhled, a tak musím jít i příkladem.

 

Na to jsem se právě chtěla zeptat. Několikrát se mi stalo, že jsem byla
na módní přehlídce, a když se na konci ukláněl návrhář, byl vymóděný tak, že by
mu člověk za běžné situace málem ani nepodal ruku. Je to snad nějaký trend?

Tohle já právě neuznávám. Jsem-li
kadeřnice, měla bych mít upravené vlasy, dělám-li nehty, nemůžu mít ty svoje
neupravené. A tak to mám i já, jako vizážistka. Osobně bych nešla
k někomu, kdo mě má česat, nebo líčit, a vypadá, jako by právě vypadnul
z tramvaje. Prostřednictvím sebe prodávám svoji práci.

 

Měla jste od začátku jasno, co chcete v budoucnu dělat, nebo vaše
původní zaměření bylo zcela jiné?

Odmalička jsem měla jasno! Bavilo
mě malovat, česat, šít. Česala jsem celou rodinu, panenky, pejsky, šila oblečky
na panenky a hlavně kreslila. Naši mě díky této zálibě chtěli dát na nějaký designérský
obor, ale to za komunistů, kdy jsem se hlásila do školy, nešlo. Tak jsem
nakonec nastoupila na obchodní školu, obor drogista-kosmetika. Již po studiu jsem
začala pracovat jako poradkyně krásy pro firmy jako jsou Lancôme, Dior…

 

…a to už byl jen krůček k profesionální vizážistice…

Můj kamarád vizážista a manažer mě soustavně
nabádal, ať začnu líčit. Jenže já jsem na to chtěla mít papír. Absolvovala jsem
sice rychlý a precizní kurs líčení u firmy Dior, ale chtěla jsem si být jistá, že
na to mám zkoušky. Mezitím jsem si ještě odskočila do Amsterdamu, kde jsem
pracovala na recepci a občas někoho nalíčila. Takhle jsem několik let cestovala
mezi Prahou a Amsterdamem. Nakonec jsem si ten kurs udělala, ale když se na to
teď podívám zpětně, tak už jsem všechno znala a uměla, takže mi ten kurs dal
opravdu jen ten papír. A přesvědčila jsem se, že můj kamarád měl stejně pravdu.

 

Po návratu domů jste se líčení už začala věnovat naplno?

To ještě ne. Zaměstnala jsem se
v jednom hotelu, kde jsem dostala na starost VIP klientelu. Zajišťovala
jsem jim v Praze program. A ve volném čase, kterého bylo dostatek, jsem
líčila převážně modelky pro modelingové agentury a fotografy. Až v roce
2007 jsem se postavila na vlastní nohy. Měla jsem už dostatek zkušeností a stálé
klienty, takže jsem cítila, že si to můžu dovolit. Hlavně jsem se musela
rozhodnout: buď práce v hotelu, nebo líčení. Samozřejmě vyhrálo líčení,
čehož absolutně nelituji.

 

Dá se touto prací solidně uživit? Slýchávám od některých vizážistů a
stylistů, že doba je zlá a práce málo.

Obecně nevím, ale já se uživím.
Nestěžuji si. Když nastoupila celosvětová krize, tak jsem to pocítila, ale to
asi i většina mých kolegů. Firmy snižovaly rozpočty a bylo celkově méně práce.
Já mám naštěstí kontakty i v zahraničí, kam jezdím pracovat, takže i tohle
mi pomohlo překlenout „krizové období“. Teď už je to zase zpět v normálu.

 

Jsou věci, které byste po zkušenostech, které za ta léta máte, udělala
jinak?

Určitě. Už jen proto, že se mění
móda a s tím i styl líčení dle módních trendů. Například dnes jsou
upřednostňovány lehké, odlehčené make-upy, dříve byly spíše hutné, hodně krycí,
dneska se méně retušuje, sází se na dokonalost a přirozenost pleti a líčení.

 

Denně se staráte o vizáž spousty našich hvězd i hvězdiček. Jaká je
s nimi spolupráce? Překvapil vás při vaši práci někdo z nich, ať již
mile, nebo nemile?

Já jsem kupodivu vždy měla na klienty
štěstí. Nepamatuji si nějakou výrazně negativní zkušenost, nebo nepříjemné
jednání. Většinou jsme si s klientkou padly do noty a od toho se pak
odvíjela celá spolupráce. Samozřejmostí je být milá a vstřícná a snažit se, aby
bylo vše v pohodě. Vždy se snažím o vytvoření příjemné atmosféry. Pracuji s hodně
známými osobnostmi, namátkou pracovala jsem i pro Ivetu Bartošovou…

 

…a to mě zajímá, neměla Iveta hvězdné manýry?

Kdepak, bylo to ještě před svatbou
s Pomejem a byla milá a pracovalo se s ní dobře. Já jsem ji líčila i na
comeback jejího koncertního turné a zároveň jsem ji podporovala. Byla to velice
milá spolupráce a skvělá zkušenost. Dneska už nevím, od té doby jsem s ní
nedělala. Ráda také vzpomínám na Elišku Bučkovou, Hanku Mašlíkovou, Gábinu
Partyšovou, Andreu Verešovou, Zuzanu Belohorcovou, Dominiku Mesárošovou,
Libušku Vojtkovou, zpěvačku Victorii a Leonu Šenkovou a na spoustu dalších
osobností, a také nesmím zapomenout na finalistky České miss.

 

Kde berete inspiraci? Nakupujete si stohy časopisů, chodíte na
vzdělávací kurzy? Je potřeba sledovat módní trendy?

Jelikož hodně cestuji i do
zahraničí, tak si tam kupuji módní a kosmetické časopisy a musím přiznat, že jsou
daleko lepší a mnohem více dopředu s trendy. Také sleduji internetové stránky
různých kosmetických firem. I tam se dá načerpat mnoho inspirace, hlavně díky
novinkám, které prezentují. Dokonce mám stažené aplikace těchto světoznámých
firem v mém iPhonu, takže mi nic neunikne.

 

Jaký je nejčastější nešvar v líčení českých žen? V čem dělají největší
chyby?

Já rozděluji české ženy do dvou
typů. Ženy, které se nelíčí, nebo se líčení možná i bojí. Těm právě stačí
poradit, vysvětlit, že opravdu nemusí strávit před zrcadlem hodiny. Že stačí
lehký make-up, tvářenka a lesk, řasenka. Potom jsou ženy, speciálně mladé
dívky, kterým často chybí i ta poslední špetka vkusu a napatlají na sebe
všechno možné. Tady se snažím poradit, vysvětlit, jak se o pleť starat. Často
platí známé pořekadlo, že „méně, někdy znamená více“. Samozřejmě je jiná
situace, kdy jde žena na nějakou večerní společenskou událost, nebo na svatbu, zde
je výraznější líčení na místě.

 

Tím se dostáváme k vaší další specializaci a tou jsou nevěsty! Vím
o vás, že často líčíte nejen nevěstu, ale i její příbuzné. V čem je tato
práce odlišná od běžného líčení?

Už tím, že je to svatba. Proto
nevěsta a celá její rodina kladou obzvláštní důraz na to, aby nalíčení vypadalo
dobře. Nevěsta v tento den přece musí být nejkrásnější! Často se stává, že
se s nevěstou domluvím na zkoušce. Líčení i účes se vyzkouší několik dní
dopředu, aby ve svatební den už nebyl žádný stres. Jsem ráda, když vidím i šaty
a doplňky, protože si můžu líčení rozmyslet. A samozřejmě potřebuji důkladnou
konzultaci s klientkou. Jsou takové ženy, které se už znají a vědí, co jim
sluší, nebo mají již nějaké představy.

 

A když nevěsta nemá vůbec žádné představy? I to se vám stává?

Ano, tam potom musím, jak jsem již
říkala, být profesionálka a přesvědčit nevěstu, co jí bude slušet nejvíce. Ale
zatím se mi nestalo, že bychom se s nevěstou nedomluvily alespoň na
nějakém kompromisu. Zase ji nemůžu tlačit do něčeho, v čem by se necítila
dobře. To je jasné! Spolupracuji i s nejlepší agenturou, která pořádá
svatby i na Chateau Mcely, což je většinou velice bohatá a zajímavá klientela.
A za tu dobu jsem již dostala mnoho poděkování, že líčení i účes byly skvělé po
celou dobu a nevěsta si svatební den opravdu užila. To je pro mě největší
odměna.

 

Co považujete za základní péči o pleť, co by měla každá žena zvládnout
a dělat?

Základem je čistá, projasněná pleť,
pudr, tvářenka a řasenka, a trocha lesku. To zvládne každá žena během několika
minut. Ráno si pleť projasnit pleťovou vodou a samozřejmě nezapomenout hydratační
krém. Doporučuji také hydratační, rozzařující nebo vypínací séra. Záleží na
typu pleti. Jednou týdně si nanést peeling a masku, a večer se nezapomínat
odlíčit! Na noc doporučuji regenerační noční krémy. Ráno budete mít pleť svěží
a odpočatou.

 

Tak to je snad jasné, že se žena večer odlíčí!

Bohužel byste se divila, kolik žen
se neodličuje. V mé profesi jsem se setkala už s ledasčím. A to je
opravdu hrozné. Nejen že bych opravdu nechtěla ráno vidět ty peřiny, ale co to
udělá s pletí! Pokud se žena večer neodlíčí, dříve nebo později se to na stavu
její pleti podepíše. A jak jsem už zmínila, je dobré alespoň jednou týdně nanést
masku a udělat si peeling. V obchodech jich je dnes nepřeberné množství a
klidně se dá něco vyrobit i doma z přírodních produktů nebo bylinek. Dobré
je, se poradit i s kosmetičkou.

 

Existuje něco, co nikdy nevyjde z módy?

Určitě řasenka, linka a červená
rtěnka. To je klasika. Linky se teď opět vracejí, a v zimě byly velkým hitem
červené rtěnky, což se drží až do dnešních dnů. Pokud půjdete na večírek
v černých šatech, ve vaší kabelce by neměla chybět červená rtěnka!

 

A co říkáte na současný trend umělých řas? Všimla jsem si, že se to teď
nosí. Denně na mě mrkne nejedna žena obrovským vějířem.

Určitě to vypadá velice atraktivně.
Ale co se týče nastavení a prodloužení řas, vím, že to vlastní řasy ničí. Nemám
ale nic proti tomu, když to ženě prospěje v jejím sebevědomí. Já bych spíše
volila dobré zhušťující a prodlužující řasenky. Koupila si sérum na výživu řas,
a když budu chtít udělat dojem, tak si řasy na akci nalepím. Dnes už seženete
velice přirozeně vypadající řasy.

 

Dokázala byste někoho, kdo je lidově řečeno „nekoukatelný“ předělat a
udělat z něj „koukatelného“?

Určitě. Z každé ženy se dá udělat krásná! Stalo se mi už mnohokrát,
že se mi pod rukama změnila dívka, která na první pohled vypadala, jak vy
říkáte „nekoukatelně“. Mnohdy stačí udělat z nedostatku přednost. Nebo
třeba použít červenou rtěnku, které se tady, bůhví proč, ženy tak bojí. Ta umí ale
dělat divy.

 

To bychom si asi měly vzít
příklad v zahraničí, tam se ženy nebojí odvázat. Určitě máte i vy osobně
nějaké zkušenosti se zahraniční klientelou, že? 

Hodně se inspiruji ve Francii, Itálii, Anglii… Třeba Italky. Podívejte se
na dámy v Římě. Vyjdou si na kávičku a jsou elegantní v každém věku.
To platí i o Paříži. Tam jsou dámy dámami i za všedního dne, i když jdou třeba
jen na nákup. V Londýně zas, když si vyjdete na večírek, nemůžete
z místních dam spustit oči, jak se dokážou odvázat v líčení, oblékání,
o účesech nemluvě. Je to neskutečná podívaná. České ženy by si z nich
určitě měly brát příklad! Ale to všechno jde v ruku v ruce se
smýšlením a životním postojem dotyčných dam.

 

Koho byste vyzdvihla jako
skutečně pěkně nalíčenou celebritu? Někoho, koho byste mohla dávat za vzor.

Máme jich tady u nás určitě
dostatek. Módní ikonou je právem Dara Rolins, která umí dokonale skloubit vizáž
a stylové oblečení. Líbí se mi, jak se líčí Táňa Kuchařová. A samozřejmě jsou i
takové, na nichž by se dalo zapracovat.

 

Vzpomenete si na akci, na které
se vám dobře dělalo a měla jste z ní skutečně příjemný pocit
z kvalitně odvedené práce?

Samozřejmě, těch byly spousty,
třeba módní přehlídky Sportalm, kde byla hlavní tváří Andrea Verešová, velký
koncert Ivety Bartošové, spolupráce s Hanou Mašlíkou, Kateřinou Kristelovou a mnoho dalších. Nejdůležitější je, aby dobrý pocit
z mé práce měl i klient. Co mi bude platné, když si budu myslet, jaká jsem
šikovná a jak se mi práce povedla, když si to nebude myslet klient? Proto se
vždy ptám klientek, zda se jim má práce líbí a jestli se cítí dobře. Největší
odměnou je pro mě upřímné poděkování.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano

Foceno v restauraci Mlýnec v Praze

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Bytostně mě baví proces vzniku
fotografie. Chci ale, aby divák vnímal až výsledek mé práce.“ Martin Kámen

 

 

 

 

Při setkání s Martinem Kámenem jsem hned v prvních chvílích vycítila
jeho optimismus i tvůrčí potenciál, které se příjemně promítají i do
jeho práce. Jeho výjimečná schopnost propojit současnost s historií
svědčí o tom, že je stále možné přicházet s něčím novým. Je evidentní, a
zároveň je to i motivací pro nás všechny, že Martin Kámen vidí českou
fotografii na vzestupu. Fotografie s Martinem Kámene zhotovil Robert Vano v restauraci Zlatý had, která sídlí na Malé Straně v Praze.

 

Považuji vaši tvorbu za velice
pestrou, originální a nápaditou. Jak ji charakterizujete vy sám?

Soustřeďuji se především na
uměleckou fotografii. Většinou jsou to inscenované fotografie odkazující k historii,
ale reflektující současnost. Často pracuji se symbolikou. Zakládám si na tom,
že celou scénu stavím na místě focení a dekorace nedodělávám postprodukčně v počítači.
Komerční část fotografie se týká hlavně divadla a kulturních projektů. Nefotím
klasickou fashion fotografii.

 

Co vás přivedlo k rozhodnutí
nefotit pro módní časopisy?

Nebráním se tomu, aby mě někdo z této
oblasti oslovil, ale musel by to být někdo, kdo uznává mé výtvarné cítění.
Necítím se dobře v té určité „nesvobodě“, kdy si nemohu vybrat sám modelku
či prostředí. Fotografie do fashion časopisů u nás navíc vzniká za méně
příznivých podmínek než v zahraničí. Proto se většina dobrých kampaní
nefotí v Čechách. Do tuzemských časopisů se tak dostávají kampaně převzaté
z ciziny.

 

Osobně se mi líbí vaše
zpracování a promyšlenost fotografií do detailů i váš smysl pro humor. Jde
převážně jen o vaše nápady, nebo se na tom podílí více lidí?

Často to bývá sled zdánlivě
nespojitelných událostí. Hodně často, už od dětství, kreslím. Jednou jsem si
nakreslil portrét muže, kterému vychází z úst jakýsi neidentifikovatelný
proud. O pár dní později jsem v obchodě uviděl dlouhou
krabičku sušenek, která měla přes celou jednu stranu čárový kód, a vzápětí jsem
dostal od kamarádky paruku. Tyhle tři momenty se mi spojily, protože vlasy
jsou symbolem paměti a i čárový kód má svou paměť. Tak vznikl autoportrét
Grotesque, kdy mi z úst vycházejí prameny vlasů jako tok myšlenek. Častou inspirací jsou mi také díla
starých mistrů, která ale reflektuji vlastními prožitky. Například loňská série
„Zklamání z ráje“, to jsou jasné interpretace starých obrazů.

Jak reagujete na to, když jste
srovnávaný?

Tím, že žijeme v 21. století,
a tím, že jsou lidé různě informovaní a vzdělaní, mají tendenci přirovnávat
tvorbu umělců k tomu, co už notoricky znají. Stalo se mi, že některé mé
fotografie byly srovnávány s různými autory. Někdy mě to pobaví, někdy se
tím vůbec nezaobírám. Snažím se, aby mé fotografie měly svébytný výraz a náboj
reflektující mou osobnost.

 

Sledujete práci jiných
fotografů? Vnímáte nějakou inspiraci i z této strany?

Zajímám se o českou i zahraniční
uměleckou scénu. Chci vědět, co se v této oblasti děje, také proto, abych
se vůči tomu mohl nějak vymezit. Znám tvůrce, kteří mají pocit, že kvůli tomu,
aby vzniklo něco super originálního, je nutné, aby se uzavřeli a příliš
nehleděli kolem sebe. Mít přehled je pro mě ale důležité. Já si můžu myslet, že
jsem geniální, ale za měsíc narazím na nějaké podobné dílo ať už ve výtvarném
umění či médiích obecně. Ani to pro mě ale není překážka. Konkrétní téma stejně
vždycky zpracuji po svém.

 

Myslíte si, že při nárůstu počtu
fotografů a „fotografů“ je u nás možné se fotografií uživit?

Ano, ale je to samozřejmě těžké.
Mně teď bude dvacet devět, a i když fotím už čtrnáct let, tak je to pro
fotografa pořád začátek. Spousta mladých fotografů mojí generace, ať už
nevystudovaných, nebo absolventů FAMU, začne logicky velice rychle fotit módu,
komerci, architekturu a design. Já mám vystudovanou AVU a zaměřuji se hlavně na
uměleckou fotografii. Je pro mě výhodou, že v Čechách není mnoho autorů,
kteří se umělecké fotografii věnují naplno.

 

Kde všude můžete svou tvorbu
prezentovat?

Co se týká výstav, tak existuje v
Praze jen několik málo čistě fotografických galerií. Já se tím ale nechci
omezovat. To mě vede ke společným výstavám s malíři, kteří jsou blízcí
mému smýšlení. Do začátku července máme s malířem Janem Gemrotem a
sochařem Ondřejem Olivou společnou výstavu „Zklamání z ráje II“ v trutnovské
galerii UFFO. Navazuje na loňskou instalaci v pražské Novoměstské radnici.
S tímto projektem budeme pokračovat i v dalších letech. Důležitá je
rovněž prezentace mého díla v zahraničí, kde je umělecká fotografie více
doceněná.

 

Zaznamenal jste s vašimi fotografiemi
nějaké úspěchy v zahraničí?

Tím největším úspěchem byla
prezentace mých fotografií na veletrhu Photo LA v Los Angeles, kde jsem
několik tisků prodal. Vystavoval jsem i v Londýně a v Polsku. V Praze
se připravuje otevření nové galerie, kde budu mít společně s dalšími
autory výstavu, která poté poputuje dále do Vídně a Londýna.

 

V roce 2008 jste zakládal
The Chemistry Gallery. Za jakým účelem?

V Česku chybí prostor pro
samostatnou prezentaci studentů a mladých absolventů uměleckých škol, která by
byla zároveň prodejní. S kamarádem Petrem Hájkem jsme se rozhodli tuto
díru na trhu zaplnit. Pro mě jako autora to ale znamenalo výrazné omezení času
pro vlastní tvorbu, takže v Chemistry už přes rok nepůsobím. Kurátorská
práce mě ale zajímá a obohacuje, proto jsem přijal nabídku stát se uměleckým
ředitelem v pražské The ICON Gallery, kde připravuji ročně čtyři výstavy.

 

Některé kompozice vašich
fotografií jsou opravdu do detailu propracované. Jak dlouho trvá takové
zpracování a příprava?

Záleží na té které konkrétní
fotografii, kolik je tam rekvizit či osob. Produkce jedné fotografie tak trvá
řádově od několika dnů až třeba půl roku. Je to samozřejmě i tím, že si vše financuji
z vlastních zdrojů a často i sám vyrábím některé dekorace. Například ve
fotografickém remaku obrazu „Škola Platónova“ jsem musel sehnat dvanáct mužů,
kteří se nechali hromadně fotografovat nazí, fotografoval jsem v ateliéru,
ale na živém trávníku a s opravdovými mandarinkovníky. Potřeboval jsem
bílého páva, kterého jsem kombinoval z pavích per a vycpaného bažanta.
Navíc jsem se snažil o co nejpřesnější kompozici figur a zjistil, že malířská
zkratka v perspektivě obrazu může být pro živého člověka naprosto nemožná
poloha. Jeden celý den tak se tak stavěla scéna a druhý den se půl dne
připravoval styling modelů – make up, stínování svalů, vlasy, a zbytek dne pak
s několika asistenty, kteří drželi originál obrazu, jsme se snažili kluky
zkroutit do daných póz. Celé to bylo náročné, ale také velmi zábavné. Navíc je
obrovská podpora, když se celý tým snaží a pak se těší na perfektní výsledek.

Nemíváte pocit, že práce
ukrývající se za jednou takovou fotografií zůstává nedoceněná? Divák vidí až
výsledek, který ho buď nadchne, anebo jej rychle odsoudí. Nemrzí vás, že
všechnu tu práci za tím už nikdo nevnímá?

Bytostně mě baví proces vzniku
fotografie. Chci ale, aby divák vnímal až výsledek mé práce. Aby ho ohromilo,
jak na něj ta fotografie působí a ne jak náročná byla příprava. Chci, aby diváka
zaujala opravdovost, to, že nestavím scénu v počítači, ale na place. Laik
to často ani nepozná, nebo ho ani nenapadne, že je to skutečné, ale vím, že
odborník to pozná a snad i ocení.

 

Kdy bude nejbližší možnost vaše
dílo ocenit? Chystáte nějakou výstavu?

Kromě zmiňované výstavy „Zklamání z ráje
II“ v Trutnově a několika dalších společných projektů připravuji na září
samostatnou výstavu v Chrudimi. Tato výstava zahájí činnost nového
barokního lapidária a také proto se bude jmenovat „Současné baroko“. Kromě
svých výstav připravuji i několik kurátorských projektů, například aukční
výstavu charitativního projektu Art for Life, který letos již čtvrtým rokem
spolupořádám.

 

Můžete čtenářům přiblížit
podstatu a zaměření tohoto projektu?

Věnujeme se boji proti HIV/AIDS. S několika
přáteli jsme před pár lety zjistili, že oproti 90. letům prevence a medializace
onemocnění AIDS klesá a že to není nemoc pouze osmdesátých let. Je tedy potřeba
si uvědomit a připomenout její aktuálnost. I to, že mnoho lidí tento problém nezajímá.
Příkladem je třeba to, že ve školách zakázali sexuální výchovu.

Jakým způsobem jste chtěli
vyjádřit důležitost prevence?

S pomocí umění – výstav, dražeb a
koncertů – se snažíme získávat peníze pro Dům světla. Každý rok vzniká kalendář
Art for Life, letos má podtitul PASSION. Pokaždé je na něm účastno dvanáct
fotografů a dvanáct osobností. Letos jsou mezi nimi Tomáš Verner, Bára
Basiková, Eliška Balzerová či David Kraus.

 

Propagace boje proti AIDS je ve
světě jistě rozsáhlejší. Máte vysledováno, kdo se takových kampaní a projektů
zúčastňuje?

Ať už v Americe, nebo pokud se
přesuneme blíže tak například ve Vídni, jsou aktivity v boji proti AIDS
mnohem rozsáhlejší. Do Vídně v rámci takové kampaně přijedou například
Sharon Stone a Bill Clinton a tyto osobnosti i veřejnost se o tuto problematiku
živě zajímají. Toho stejného chceme dosáhnout i my.

 

Jak si stojí sledovanost tohoto
vašeho projektu rok od roku? Vnímáte zvýšenou pozornost?

Určitě ano, mediálně projektu
pomáhají známé osobnosti. Zapracovat se musí na vytěžení maximální částky
peněz. Nejsme typ charity, která uspořádá večírek za milion korun a ve finále
vybere sto tisíc. Všechny osobnosti, organizátoři a fotografové z toho
nemají ani korunu. Naopak, tento projekt se svým způsobem dotuje, ať už jde o
čas, či finance. V závěru jde finanční výtěžek našeho projektu na
konkrétní účely, jakými jsou třeba testování či preventivní aktivity proti
AIDS.

 

Je ještě jiný projekt, kterému
se věnujete mimo svou hlavní tvorbu?

Letos podruhé se podílím na uměleckém
projektu Fanatique art show, jehož hlavní tváří je topmodelka Taťána Kuchařová.
Jde o propojení módy a umění, kdy jsou pro módní návrháře inspirací díla
mladých českých výtvarníků. Letos se do projektu zapojila Liběna Rochová se
svými studenty. Připraví kolekci šatů, kterou vydražíme ve prospěch Nadace
Taťány Kuchařové – Krása pomoci.

 

Máte z hlediska fotografie
nějaký svůj nesplněný sen?

Přeji si uspořádat výstavu v prostoru,
který bude zcela uzpůsoben mým fotografiím a podtrhne jejich obrazovou i obsahovou
výpověď. Chci, aby nešlo jen o fotografii, ale o multimediální projev, který
divákovi dokreslí krajinu mé fotografie. V Česku zatím podobný styl není
obvyklý, hlavně kvůli nedostatku peněz.

 

Pocítil jste někdy opravdu
nechuť na něčem pracovat? Že byste si řekl, dnes to nejde, výsledek nebude
dobrý?

Nemám rád, když není focení dobře
připravené. Několikrát se mi stalo, že klient má utkvělou představu, jak by měl
výsledek vypadat, ale neví, co za tím vším vězí. Při komerčních zakázkách si
dávám proto pozor, aby bylo vše už před zahájením fotografování jasně
stanoveno. Zároveň upřednostňuji práci se svým týmem, ať už se jedná o
produkci, či styling.

 

Umíte na fotografování nemyslet?

Neumím. Mívám i fotografické
absťáky. Když pár dní nefotím, necítím se zkrátka ve své kůži.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Šárka Kunclová

Foto: Robert Vano

Produkce: Michaela Lejsková

Lokace: Restaurant Zlatý Had v Praze
www.zlatyhad.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

„Neexistuje větší ztráta času, než se pitvat v tom, čím byla jaká
fotka vyfocena a srovnávat značky foťáků a objektivů, v tom česká hloupost a
omezenost nezná mezí.“ Petr Volgemut

 

 

 

 

Petr
Volgemut je fotograf. Nicméně, jak sám říká, focení bere jako koníček a netváří
se, že dělá kdovíjaké umění. Možná proto jsou jeho fotografie oblíbené a lidem
se líbí. Tvrdí, že není podstatné, čím fotíte, ale co a jak fotíte. Jeho názory
nejsou tradiční, nebojí se říct otevřeně, co si myslí o dnešních fotografech a
jejich fotografiích, i o celé společnosti. Rozhovor s ním se mi dobře psal
a myslím, že i vám se bude pěkně číst.

Odkud pocházíte? A jak jste se dostal k práci fotografa?

Pocházím z Brna, prapředci z
Německa. Asi patnáct let se zabývám mimo jiné grafikou a designem, takže přejít
k focení nebyl žádný problém. Mnoho let jsem zpracovával fotky jiných
fotografů. Začal jsem si pro zábavu fotit kapely, lidi na cestách, a postupně
se začali ozývat zákazníci.

 

Co nejraději fotíte a kam byste se jako fotograf zařadil? 

Fotím všeobecně lidi, portréty, ale
nemusí to být jen osobnosti nebo modelky, prostě kdokoliv zajímavý. Mimochodem
je to to nejtěžší, protože kytka nebo hora vám neuteče, nemívá blbou náladu a
nemusíte s ní komunikovat. Velice rád také fotím backstage fotografie, ať už na
přehlídkách nebo koncertech. Nikdo nepózuje, fotky jsou absolutně přirozené a
ještě se dozvíte spoustu zajímavých věcí. Samozřejmě také občas fotím koncerty,
ale pokud se soustředím na focení, nejsem bohužel schopen vnímat muziku a nic z
toho nemám. S tím zařazením těžko říct, ale každopádně jsem stoprocentně
nezávislý.

Focením se zabýváte již delší dobu. Když si vzpomenete na své začátky,
jakou chybu byste už dnes neudělal?

Asi v roce 1994 jsem byl v USA, kde
jsem točil videoklip a začal fotit. Chyba byla, že jsem tam dlouho nevydržel,
protože mě nebavila práce v temné komoře. Sice bylo možné si to nechat udělat,
ale právě různými jedinečnými postupy a procesy se daly dělat s fotografiemi
velice zajímavé věci (viz například Jan Saudek), podobně jako dnes ve
Photoshopu. Bez dobré znalosti těchto procesů nemohl mít fotograf svůj
charakteristický rukopis. Chyba byla nejen v tom, že jsem se na to na delší dobu
vykašlal (byl bych teď úplně jinde), ale především v tom, že jsem tehdy
nezůstal v USA, kde je to jiná liga. Ostatní chyby jsou drobné, souvisejí s
vývojem a jsou nepodstatné, protože se jim nedá vyhnout.

 

Na svých stránkách se hlásíte k výzvě Marka Vašuta a Michala
Viewegha „Vzkaz bulvárům a výzva kolegům“, která pohrdá bulvárem. Nedá mi,
abych se nezeptala, jak se to slučuje s tím, že fotíte známé tváře našeho
showbusinessu, nebo například pro Miss ČR, která je s bulvárem propojena
přímo pupeční šňůrou?

Opravím vás, fotil jsem pro Českou
Miss. Já tam ale nefotím bulvární fotky, na to jsou jiní. A jestli někdo spolupracuje
s bulvárem, je jeho věc, mě se to netýká. Vzhledem k tomu, že často fotím
backstage přehlídek a koncertů, musí si být jak pořadatelé, tak i osobnosti,
umělci nebo modelky stoprocentně jisti, že se ven nedostane cokoliv nevhodného.
A že bych mohl prodat spousty velice zajímavých fotek… Nikdy bych si však
nedovolil nikomu nijak uškodit, vážím si každého, kdo něco umí. Fotit nebo psát
pro bulvár, živit se lhaním a škodit druhým může jen bezcharakterní hovado!

Které známé osobnosti jste zvěčnil na vašich fotografiích?

To nemá smysl jmenovitě vypisovat,
jsou jich stovky. Ať se každý podívá na moje stránky, nebo na Facebook.

 

Fotí se vám lépe běžní lidé, nebo celebrity?

Lepší než vzhledově nezajímavé
celebrity je fotit zajímavé „obyčejné“ lidi. Především je ale potřeba si
uvědomit, že celebrity jsou vlastně v podstatě také obyčejní lidé, takže o to
při focení vůbec nejde. Nejdůležitější je z člověka dostat to, co potřebujete.
Já jsem měl na celebrity opravdu štěstí a musím říct, že jsem se prakticky
nikdy nesetkal s hvězdnými manýry, povyšováním nebo něčím podobným, spíš mě
naopak příjemně překvapují. Jejich mediální obraz je naprosto něco jiného než
realita. Například Dara Rolins, Petr Vágner, Tereza Maxová, Libor Bouček, Bára Seidlová
a mnoho dalších, především muzikantů, jsou naprosto pohodoví a velice příjemní
lidé. Že o někom pořád píšou nesmysly v Blesku, neznamená, že je to idiot.

Co se týče obyčejných lidí – například na Jamajce, když jsem fotil jednoho
bezdomovce, přiběhlo ke mně pět prostitutek, nebo co to bylo, a za pět dolarů
každá se mi vnucovaly všechny najednou. Je to sice super cena, ale když jich
neustále přibývalo, byly čím dál agresivnější a sápaly se po foťáku, bylo to hodně
nepříjemné. V chudých zemích je to bohužel normální, ale aspoň se něco děje.

 

Fotíte modelky, dokážete rozpoznat, která dívka je opravdu fotogenická
a má šanci na úspěch v módní branži?

Být fotogenická samo o sobě určitě
nestačí, velice důležité je být ambiciózní, pracovitá, mít štěstí a jít mu
naproti. Pokud chce být modelka opravdu úspěšná a dobře si vydělat, musí se
dostat ven, je to hlavně o kontaktech. U nás je to až na výjimky spíše pohodová
slušně placená brigáda a naprostá většina modelek si uvědomuje, že je tato
činnost časově omezená. A proto studují, nebo si hledají dlouhodobější stálou
práci. Dost mi vadí, když se modelky prezentují jako symbol hlouposti. Lidé ani
netuší, kolik je mezi nimi vysokoškolaček. Procento lemplů a idiotů je naprosto
stejné jak mezi doktorkami či inženýrkami, tak mezi modelkami. Pohled na
modelky bohužel kazí několik bulvárních „modelek-celebrit“. Nádherných holek
jsou tu sice spousty, ale opravdu dobré české modelky pracují a bydlí stejně
venku.

 

Co byste dělal v případě, že by po vás chtěla nafotit book dívka,
o které byste už na první pohled věděl, že na to nemá? Přece jen, její fotografie
jsou v branži potom vaše vizitka.

Pokud si zaplatí, může mít fotky,
fotografové nefotí jen perspektivní modelky.

 

Když někoho fotíte, snažíte se dopředu onu osobu poznat (postavení,
záliby, zvyky…), nebo vás další aspekty osobnosti nezajímají?

Na jednu stranu je naprosto
nepodstatné, co je kdo zač a co dělá. Jediné podstatné je, jak kdo vypadá na
fotce. Na druhou stranu je dobré něco vědět kvůli komunikaci. Proto se mi třeba
dobře fotí muzikanti, jsem sám muzikant, a tak je o čem pokecat, rychle se
dostanete na stejnou vlnu, pokud je ale na to vůbec čas.

 

Zažil jste během vašeho focení nějakou příhodu či příběh, který vám
utkvěl v paměti?

Těch příhod je na celou knížku. Naprosto mě třeba dostal Jean-Claude Van Damme, který mi napřed jeden den řekl,
že mě jako fotografa určitě nikdo nefotí a že když máme skoro stejné brýle,
musíme se spolu vyfotit. Takže jsem musel někomu dát foťák a vysvětlit, jak se
s ním zachází. Druhý den se ke mně hlásil, jako bychom se bůhvíjak dlouho
znali, sám mi nabídl, že si ho můžu nafotit, poslal pryč bodyguarda, sedl si ke
stolu, dal si čaj a „pózoval“ mi. Tím pózováním myslím to, že si mě nevšímal,
byl naprosto přirozený, potom se zeptal, jestli to bylo dobré. Sice to bylo jen
pár minut, protože spěchal, ale nestačil jsem se divit nejen proto, že bývám
málokomu sympatický, ale od světové hvězdy můžete čekat cokoliv, jen ne to, že
se vám sama nabídne na focení, kterého má plné zuby. Nebo mi třeba Ozzy Osbourne
chrstl kýbl plný vody do objektivu. V Estonsku mě chtěl zastřelit místní
mafián, když jsem ho vyfotil, jak se válí po nějaké studentce. V Londýně mě zatkla
protiteroristická jednotka, protože si mě spletli s teroristou, který dal před
několika dny do obchodu bombu v batohu. Mysleli si, že si fotím místo pro další
útok.

Téměř by se dalo říci, že práce fotografa je vlastně rizikové povolání!
Ale musíte to mít v nátuře, běžný fotograf se do takovýchto situací
většinou nedostane. Lákají vás nebezpečné akce?

To sice lákají,
ale já se do nebezpečných situací dostávám náhodou, aniž bych chtěl, nebo
vlastní blbostí. Ani nemusím nic vyhledávat, spíše je přivolávám. V Londýně mě
třeba naháněli zfetovaní pankáči, protože nesnášejí focení. I když jsem se
snažil o komunikaci, řvali na mě „zkurvenej skinheade“ a šli po mně. Hodně
nebezpečné může být focení bezdomovců, nebo ve slumech. Nebo třeba na Jamajce
se na mě vrhlo pět prostitutek i s pasáky, napřed byli příjemní, ale potom mě
začali nenápadně šacovat, a když už se moc zajímali o foťák, snažil jsem se
utéct. Jenže když jde za vámi deset lidí, z nichž někteří mají mačety, je pět
ráno a nikde nikdo, honí se vám hlavou ledacos.

Kdo je
v současnosti podle vás skutečně dobrý fotograf? Máte přehled o práci
jiných fotografů?
Vůbec netuším, moc fotografů neznám ani nesleduji, jen taková ta klasická
jména jako Leibovitz, Demarchelier, Newton, Avedon, Richardson, Testino, Lindbergh
a pár dalších. A abych řekl pravdu, nic jiného už ani vidět nepotřebuji,
protože nic lepšího stejně není a už tady všechno tisíckrát dokola bylo.
Samozřejmě, že různě vídám dobré fotografie, ale je mi jedno, kdo to fotil,
stejně to hned zapomenu. Systematicky to nesleduji, u nás téměř vůbec, jen na
co náhodně narazím. S kvalitou fotografií je to ale bohužel jako s kvalitou
ostatního umění, neustále klesá.

Z vlastní
zkušenosti vím, že fotografů je na trhu opravdu hodně. Jak bojujete
s konkurencí? V čem jste jiný?
Co se týče mých fotografií, to ať posoudí každý sám, ale od spousty lidí
slýchám, že mé fotky poznají, což je dobře. Fotografů jsou spousty, dnes fotí
prakticky každý, ale blbě, u nás moc opravdu dobrých fotografů světové úrovně
není. Žádného boje se neúčastním, konkurence je mi úplně jedno, ať si každý dělá,
co chce. A když mi někdo něco vyfoukne, dělám něco jiného, práce mám pořád
spoustu. Já jsem jiný především v tom, že mám příjem z úplně něčeho jiného,
takže si mohu dovolit odmítat dělat to, co mě nebaví. Nemusím fotit politiky,
oteklý pupkatý zpocený podnikatele, anebo booky začínajícím namistrovaným pseudomodelkám.
Mám svobodu, mohu si to dělat po svém, bavit se, to je pro mne nejdůležitější a
právě díky tomu je i výsledek lepší.

 

Lze se vůbec
v dnešní době fotografováním uživit?
Na jednu stranu velice dobře, ale je to hodně o kontaktech a o jménu. Někdy
mě zaráží, kolik peněz jsou lidé ochotni zaplatit mediálně známým fotografům za
naprostý paskvil, který bych si nedovolil odevzdat ani zadarmo. Na druhou
stranu musí spousty fotografů dělat i práci, která je nebaví, aby se uživili. V
tomto případě už ale jde jen o placení složenek, umění jde stranou. Než fotit
do novin, bulváru, nebo nějaké kraviny pro peníze, to raději hodím foťák do
Vltavy.

Chcete-li tuto
práci dělat na profesionální úrovni, co všechno pro to musíte obětovat?
Jde o to, co je to profesionální úroveň. Profesionální znamená totiž
pouze to, že za vaše fotografie dostanete zaplaceno, že se tím živíte, nic
jiného. S kvalitou to naprosto nesouvisí. Profesionální fotografové musejí
obětovat svoje umělecké ambice a dělat to, za co jsou zákazníci ochotni
zaplatit, někdy i proti své vůli. Není zase tolik fotografů, kteří mají to
štěstí fotit za dobré peníze přínosné a zajímavé věci. V mém případě „obětovat“
zní negativně, nic mě nenapadá, snad jen čas, protože úpravy fotek jsou časově
dost náročné. Mně to naopak spoustu pozitivních věcí přináší.

Jste schopen „jít s cenou dolů“ v případě dlouhodobější
spolupráce s nějakým subjektem?

Fotografové nemají ceník jako
čistírna, záleží na tom, o co by šlo, honoráře se značně liší dle druhu zakázky.
Jak jsem již říkal, u mě jde především o to, aby to mělo pro mě smysl, ale také
si na druhou stranu držím svou cenu.

 

Bezesporu je velice důležité mít kvalitní fotoaparát. Dnes není
neobvyklé, že neprofesionál má lepší vybavení než profesionál. Jak jste na tom
vy?

Při kvalitě současné fototechniky
už je úplně jedno čím fotíte, zvlášť v ateliéru za ideálních světelných
podmínek. Neexistuje větší ztráta času, než se pitvat v tom, čím byla jaká
fotka vyfocena a srovnávat značky foťáků a objektivů, v tom česká hloupost a
omezenost nezná mezí. Na západ od nás to nikdo neřeší, podstatné je, co a jak
fotíte a nikoliv čím. Je neuvěřitelné, jak často slyším „ty máš ale super foťák
a objektiv, to musejí být parádní fotky“. To je přece naprostý nesmysl. Někdy
si z toho dělám srandu, fotím na kompakt, vydávám to za nejdražší foťák a
samozřejmě to nikdo nepozná.

 

V tomhle s vámi souhlasím. Přijde mi, že důležitější je jak
fotíte a co fotíte a také pro koho jsou fotky určeny. Stalo se vám, že vás
nějaký profesionální fotograf zkritizoval?

Nevzpomínám si,
spíš mi občas fotky pochválí. Mně je ale úplně jedno, jestli mi někdo fotky
kritizuje, nebo chválí. Na kritiku má samozřejmě každý právo, ale každý
fotograf to vidí jinak. A i kdybych to dělal sebelíp, stejně se mu nebude líbit
můj styl, takže je kritika k ničemu. Pokud kritizují amatéři, je to taky k
ničemu, protože tomu nerozumějí a vykládají většinou nesmysly. Nepotřebuji s
někým rozebírat svoje fotky, přece nejsem slepej. Vezmu si nejlepší časopisy,
položím vedle toho svoje fotky a hned vidím, na čem jsem, tak jaké rozebírání.
Sebekritický jsem až moc, spokojený nejsem skoro nikdy, vždycky se to totiž dá
udělat lépe. Já jen potřebuji pro svůj klid vědět, že jsem pro to udělal
maximum. Velice záleží na podmínkách. Někdy se stane, že ať děláte, co děláte,
prostě to není ono, třeba vázne komunikace, někdo zrovna nemá náladu, takže je
výsledek nic moc, udělal bych to jinak, ale bohužel to musím odevzdat. Fotka je
průměrná, ale co nadělám, když to v tom momentě lépe nešlo. Nebo při focení
koncertů můžete někdy fotit třeba jen první dvě písničky, při první je tma, při
druhé bliká stroboskop, takže to prostě ani vyfotit nejde. Jenže fotky musíte
odevzdat a potom můžete slyšet, že nejsou bůhví co, a že to jindy dělám daleko
lépe.

Další, a asi největší problém u zakázek je, že si někdo vymyslí, jak to
má vypadat, já už předem vím, že to bude špatně, ale nenechá si to vymluvit. No
a potom je to bohužel na mně, i když za to nemůžu. Stává se mi ale často úplný
opak. Někoho fotí známý a velice drahý fotograf za neskutečné peníze, já pak
dotyčného vyfotím někde náhodou během několika sekund a jemu se to líbí daleko
víc než od „prestižního“ fotografa a nechápe, jak jsem to udělal. Pro mě je
absolutně nejdůležitější, aby se ti, které fotím, sami sobě na fotce líbili. A
pokud mi někdo řekne, že ho za dvacet let nikdo nevyfotil líp než já,
neexistuje lepší kritika. Nejvíc pochval mám od kapel a muzikantů, a to i
světových, tady myslím, že jsem odvedl celkem slušnou práci.

Necháváte se i vy
sám fotit? Viděla jsem vás na nějakých reklamních plakátech. Kdo fotí
fotografa?
Opravdu nesnáším, když mě někdo fotí. Před několika lety jsem dělal
sparingpartnera kamarádovi, který se připravoval na kulturistickou soutěž, a
absolvoval jsem s ním přípravu včetně diety, takže mě na památku vyfotil Tino
Kratochvil. V té době jsme shodou okolností také potřebovali fotky k nové
kampani na solární kosmetiku, tak když už to tělo zrovna vypadalo celkem
slušně, nafotil jsem to také, abych nemusel platit zbytečně nějakému modelovi.
Fotil to Milda Svanovský. S mým ksichtem ale samozřejmě nemůžu normálně cokoliv
fotit. (smích)

Máte nějaký sen? Co
byste rád v této branži ještě dokázal?
Pro mě je nejdůležitější, aby u focení vždycky byla zábava a abych si to
dělal po svém. Jinak stojím nohama na zemi. Zajímavé by bylo se dostat na turné
s nějakou světovou kapelou, podobně jako třeba kdysi Annie Leibovitz s Rolling
Stones. Bylo by to pro mě jakožto pro muzikanta ještě něco úplně jiného než jen
pro fotografa.

 

Děkuji za
rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

„Řekl bych, že kromě salónních umělců
bohémství k umělcům patří.“ Tomáš Hencl

 

 

 

 

 

Sochařina je obor velice tvůrčí a mně se jen
potvrzuje to, co o umělcích všeobecně soudím. Že jsou to tak trochu éteričtí
lidé se sklonem k analytice. Tomáš Hencl se řídí především svými pocity a zaměřuje
se ve své práci hlavně na to, co dle mého soudu zaujme i širší veřejnost – barvy,
materiál a témata jsou proměnlivé a každé jeho dílo jako by vyprávělo nějaký příběh.
Ať už je to rám či socha, se svou podobou dostává také své jméno a s příchodem
zákazníka i svou pozici.

 

Když se vrátím k vaší první výstavě z roku
1989 v Plzni, uvádíte o ní, že je inspirovaná dada a surrealismem. Co si pod těmito
názvy může laik představit? 

Někdy kolem roku 1988 jsem se seznámil s fajn lidmi z tehdejšího
plzeňského uměleckého undergroundu. A účastnil jsem se pár výstav, mimo jiné na
plzeňském Chodském náměstí, vystavoval jsem takové ,Duchampoviny‘ (Marcel
Duchamp byl francouzský malíř, jehož dílo se řadí k dadaismu a surrealismu – pozn.
red.), hrál jsem si se židlemi, s objekty i s barvami. Všechny byly
takové ulítlé, sadomasochistické, ale jsou bohužel z velké části zničené a
ztracené v dějinách. Zpětně jsem objevil, že byly hodně podobné věcem, které
tehdy tvořil Milan Knížák, proto jsem tento výtvarný ráz opustil. Myslím, že
vrcholnou plastiku toho období jsem potom vystavil na výstavě „Totalitní zóna“
– slavné to výstavě pod bývalým Stalinovým pomníkem v Praze.

 

Jaké jsou dnes pro mladé umělce vůbec
možnosti v rámci sochařského umění? 

S tím mládím je to tak, že jsem tzv. „Husákovo
dítě“, a co vím od známých z uměleckých škol, je to většinou v pohodě právě jen
do té doby, dokud jsou na škole, ale pak následuje střet s realitou. Podpora
výtvarných umělců ze strany tohoto státu je v podstatě nulová. Ale to jen
abych odpověděl na otázku, neboť mě se to netýká. Já jsem to vzal okolo škol, cestu
k sochařině jsem si našel přes praxi, přes keramiku a spolupráci s výtvarníky.

 

Domníváte se, že byste se snáze prosadil třeba
v jiném uměleckém oboru?

Myslím si, že malba a kresba by byla mnohem
jednodušší. Hlavně na realizaci. Výraz a sdělení jsou v podstatě totožné,
akorát ve 2D jsou… Ale já si vybral sochu, rád se peru s hmotou a hraji si se
živly.

 

Můžete říci o své tvorbě, že je něčím
specifická?      

Řekl bych, že je specifická tím, že dělám
hodně figurální věci a ulítal jsem si na „zoomorfizování“, inspiraci nacházím
hodně v mytologii, historii, hudbě a poezii, jichž jsem velký fanoušek.

 

Je to jednoznačný směr, kterého se chcete
držet, nebo cítíte, že jde jen o momentální tvorbu?  

Momentální tvorba začíná trochu vybočovat,
nasál jsem trochu módního designového vzduchu, na což se chystám dlouho, a tudíž
se pouštím trochu do moderny.

 

Jaké materiály rád používáte a jaké jsou
často používané materiály pro tuto tvorbu obecně?  

Vzhledem k tomu, že většinu soch
modeluji, tak primárním materiálem je pro mě sochařská či keramická hlína.
Potom vosk a pak sádra a různé silikony. Ale to už se potom spíš bavíme o
reprodukčních materiálech.

 

Jak je to vlastně se zdrojem materiálů pro
tvorbu ve smyslu hmoty? Jaká je její přístupnost a hodnota na trhu?    

Tak s hlínou je to tak, že materiál se dá
najít v podstatě všude, třeba pod vrstvou ornice na většině polí kolem řek a
niv. Co se týče hrnčířské a sochařské hlíny, tak ta je k dostání téměř ve všech
specializovaných výtvarných potřebách, ale množství, které používám, si
většinou obstarávám u velkoobchodníka. Pokud nerealizuji plastiku v keramice, což
znamená, že projde výpalem a výsledkem je terakotová nebo třeba kameninová
socha, hlínu používám na model třeba několikrát.

 

Dá se vůbec v tomto oboru uvádět do
rovnováhy čas, práce a hodnota uměleckého díla? Jak vnímáte ze strany zákazníků
ochotu investovat do uměleckých děl?    

Čekal jsem otázku na tělo.(smích) Například
mám výborného kamaráda, který je báječný výtvarník, ale na vlastní tvorbu téměř
rezignoval a víceméně ho živí servis pro úspěšnější, na výtvarném trhu
etablované umělce. Což mě hrozně mrzí, je to škoda a není sám. Já v tomto hraji
vabank, vsadil jsem na svoje věci všechny karty, mám kliku na zázemí. Horší je,
když není na materiál, to jsem potom neurotický. Co se týče sběratelů, tak mám
pár dvorních. Ochota lidí je různá, díky pracnosti a přidané umělecké hodnotě
je umění relativně drahé, a potom záleží na každém jednotlivém obdivovateli
nebo sběrateli, jestli se rozhodne takovou věc mít a investovat do ní peníze.

 

Kdo jsou vaši nejčastější zákazníci?      

Mám pár sběratelů, přátel, ale v podstatě
nejvíce zákazníků tvoří cizinci z Evropy, USA, a Asie. Myslím, že to není o
penězích, je to tím, že mají lepší vkus a odvahu investovat do věcí, jež se jim
líbí, kdežto v Čechách, mám pocit, mají lidé potřebu do umění víceméně pouze
investovat.

 

Domníváte se, že je u nás dostatečné povědomí
a zájem o umělecký průmysl? A myslíte si, že je doceněný?      

Nevím, jestli to lze nazvat průmyslem. Ale
nakonec pár výstav současného umění tu je, jako třeba veletrh ART Prague a pak
vzniká pár odvážných nových galerií, jako třeba The Chemistry Gallery, která se
na tenký led obchodu se současným výtvarným uměním pouští.

 

Jak to chodí v této branži, mají sochaři
také své manažery, kteří se jim starají o obchod a public relations?   

To je sice geniální nápad, ale v mém případě pouze
dlouholeté zbožné přání. Bohužel jsem zatím nepotkal nikoho, kdo by nějak
významně zasáhl do mých výstavních a prodejních aktivit.                                                                                                                                                                                                                                                          
                    

Mohou mladí umělci přijít k vám na
konzultace, je to možné?     

Samozřejmě jsou vítáni. Myslím, že jsem
dospěl do stadia, kdy se můžu o spoustu znalostí klidně podělit, a vzájemná
inspirace je vždy vítaná.

 

Odkud čerpáte nápady a inspiraci vy sám?   

Příroda, poezie, divadlo, tanec.

 

Jaký je váš názor na umělce studované a na umělce
bez patřičného titulu z VŠUP? Domníváte se, že je vzdělání klíčové?     

Mladí umělci, kteří se dostanou na uměleckou
školu, mají úžasný start ve všem, co se týče zázemí, materiálu a vedení. Ale
myslím si, že škola není podmínkou, což se vlastně snažím sám dokázat.

 

O umělcích se říká, že to jsou bohémové. Co si
myslíte vy jako umělec? Týká se vás to také?   

Řekl bych, že kromě salónních umělců
bohémství k umělcům patří. Je to individuální, já si prošel obdobími, kdy mě posouvaly
párty, vernisáže, různé mejdany, hektolitry kafe a cigára, poznámky a návrhy na
hospodských lístcích a podobně, ale to období mám už za sebou.

 

Jaké cíle jste si stanovil ve své
kariéře?     

Nechci nikomu dokazovat, jak velký jsem
umělec, to si myslím, že je záležitost dějin. Svou prací bych chtěl dál
oslovovat lidi v rovině estetické a pocitové.

 

Navštívil jste někdy Muzeum d’Orsay či Muzeum
Auguste Rodina v Paříži? Zdá se mi, že to asi nebude příliš váš šálek
kávy. Může vůbec umělce, který dělá abstrakci, nějak zaujmout řekněme klasická
tvorba?            

Je to celkem ostuda, že zrovna v Rodinově muzeu
jsem nikdy nebyl, August Rodin je de facto vinen tím, že se věnuji sochařině.
Nevím, do jaké míry abstraktního sochaře inspiruje klasika a figurální socha, ale
pro mě je zvládnutá klasická sochařina odrazovým můstkem k abstrakci. Také mi trvalo
poměrně dlouho, než jsem se dostal na pomyslný vrchol, za kterým jsem si
dovolil dělat zkratky a abstrahovat.

 

Je pro vás důležité kvůli vaší tvorbě
cestovat do zahraničí?    

Zjistil jsem, že je to pro mě absolutně
nezbytné. Spoustu výtvarných děl známe z publikací, ale tváří tvář jakémukoli
uměleckému dílu se reprodukce či fotky vůbec nevyrovnají. A pak je samozřejmě
nesmírně inspirující jakákoli nová kulturní společnost, kterou poznám,.

 

Jaké jsou vaše zkušenosti ze zahraničí, co se
týká vašeho pohledu na jiné autory a případné kritiky vaší práce?            

Jsem zcela plný dojmů z návštěvy Indie, kde
mě naprosto uchvátila jejich novodobá malířská škola, která je postavená na
západním stylu, ale má neuvěřitelnou kulturní autenticitu. Prostě většinu
obrazů a soch, které tam vidím, můžu jasně označit: „ano, takhle nádherně se
maluje právě jen v Indii“.

 

Jak to máte se sochami na zakázku? Je šance
se při tom naplno projevit, nebo vás klienti spíše limitují?     

U mě se práce na zakázku týká spíše
velikosti. Většinu svých soch dělám poměrně komorních, ale je to většinou kvůli
úlitbě ceny za realizaci. Třeba většinu bronzů si kromě odlití dělám včetně
voskových modelů sám, což je částečně dané tím, že mě práce s kovem baví, a navíc
včetně patiny je celá věc nesmírně autentická. Takže se setkávám s tím, že
klientovi na zakázku určitou věc zvětším. Moje plastiky jsou vlastně návrhy na
monumenty. (smích)

 

Jaký sen byste si v blízké době rád zrealizoval?     

Bylo by fajn najít místo, kde by se vyjímala
právě nějaká rozměrnější plastika, a za druhé bych rád našel čas a energii
realizovat, když ne všechny, tak alespoň většinu svých nápadů a návrhů. (smích)

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Produkce: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Pavel Bauer

Foceno v restauraci V Zátiší www.vzatisi.cz

Publisher: www.ibestof.cz

 

 

 

„Jsem
v podstatě stydlivý člověk. V superlativech o sobě mluvit neumím.“  Ivana Tokárska

 

 

 

 

Ivana
Tokárska pochází ze slovenského Svitu nedaleko Popradu. Ke kreslení tíhla už od
školních let, a proto se rozhodla věnovat studiu módního návrhářství ve
slovenském Svidníku. V současné době žije v Praze, kde se díky pečlivé a
vytrvalé práci stala vizážistkou mnoha krásných a významných žen z různých
oblastí, především však ze světa módy. Komu je dvorní vizážistkou? „Žen, které
projdou mýma rukama, je tolik, že nedokážu vybrat jednu. Ale s Taťánou
Kuchařovou spolupracuji už dlouho, dávno předtím, než se stala Miss. Pak jsme
se setkaly, když vyhrála Miss ČR. Poté získala titul Miss World. Dlouho jsme se
neviděly, ale naše cesty se znovu proťaly.“ Partnerem
Ivanky je fotograf Matúš Tóth. Společně se podílejí na tvorbě kreativních
fotografií jak ve studiu, tak i doma. Tvůrčí práce je naplno vidět v každé
jejich produkci.

 

Máte
radu, jak úspěšně zvládnout foto make up?

Prvořadé je zvládnout techniku make upu. Já
osobně netřídím make up podle kategorií. Důležité je, aby byl dokonalý už na
první pohled, aby to dané klientce nebo modelce slušelo. A samozřejmě je nutné,
aby se hodil ke světlu, zvolenému tématu, vždy se podřizujeme tomu, co se fotí.
Proto je podstatná komunikace mezi fotografem, vizážistou a také stylistou.
Takže jde o týmovou spolupráci.

 

Co
typologie – jarní, letní…?

Vzpomínám si na vizážistický kurz, který
jsem absolvovala před dvanácti lety v Košicích. Učila jsem se nebát se sáhnout
na obličej, orientovat se lépe v texturách, barvách, možnostech… Časem jsem si
našla svoji techniku, svůj styl. Nepoužívám žádnou barevnou typologii, žádná
pravidla. (smích) Snažím se řídit svým citem. Každá žena může použít jakoukoliv
barvu, pokud ji správně kombinuje. Je potřeba brát ohled na věk, barvu
oblečení, barvu vlasů, příležitost, pro kterou líčím. Pro začínající vizážistky
je kurz důležitý. Ať si vybírají dobré kurzy, ověří si jejich kvalitu a jdou do
toho. Nastartuje je to a můžou se tam hodně naučit. Podstatný je ovšem i cit
pro barvy, který by měly mít v sobě.

Co si
myslíte o módních trendech v líčení?

Určitě je to inspirace, ale není třeba se
jich striktně držet. Každá žena je jiná, tak proč by měly všechny nosit zrovna
novou kolekci? Na trhu je neuvěřitelné množství produktů a barev, každá žena si
v tom může najít svoje a vytvořit si vlastní styl. Je dobré si hrát, zkoušet.
Už dlouho letí linky. Svým způsobem jsou trendy, mnoho žen se jich však bojí. Já
jsem ale opačného názoru. Myslím, že každé oko si je může dovolit, jen je
potřeba přizpůsobit délku, sklon, tloušťku… To samé platí i o barvách, každá má
několik odstínů (třeba hnědá může být jak v teplých, tak i ve studených
tónech), proto si je může zkusit každý „typ“. Takže si hrajte, trendy se
inspirujte, ale vytvářejte si svůj osobitý styl! Trendy je to, v čem se cítíte
dobře! Když si nejste jistá, zeptejte se odborníků.

 

Vy
sama školíte?

Radši pracuji rukama, než abych o tom
mluvila. (smích) Nemusím vysvětlovat, proč použiji právě tu či onu barvu. Možná
je to dané tím, že většinou dělám na focení či natáčení, na přehlídkách.
Domluvíme se s týmem na začátku, pak se už pracuje a já nemusím mluvit. (smích)
Líčení je pro mne nekonečná hra barev, proto se mi to těžko škatulkuje a
reprodukuje. Občas dělám individuální poradenství, ale neškolím skupiny.

 

Dá se
odhadnout charakter člověka podle toho, jak se sám líčí?

Určitě se nedá odhadnout charakter, ale
spíš hranice vkusu a nevkusu. Ale i to je klamné, protože nevím, zda se žena
nalíčila sama, nebo ji líčil někdo jiný.

 

Platí
nějaké pravidlo, jaká líčidla by měla mít doma každá žena?

Protože každá pleť je jiná, nepotřebují
všechny ženy ze zásady to samé. Na suchou pleť stačí jen make up, pudr není
nutný. Pokud má žena krásnou pleť, nepotřebuje ani make up. A když má třeba jen
kruhy pod očima, stačí korektor. Jinak tomu je u problematické pleti, tu je
potřeba sjednotit a zakrýt drobné nedostatky. Tady se žena neobejde bez make
upu, korektoru ani pudru, který zafixuje a srovná povrch. Pokud je pleť barevně
jednotná a jenom se leskne, stačí pudr. Například Taťána Kuchařová má velmi
krásnou pleť, která vypadá dobře i bez make upu. Když líčím Taťánu, nemám mantinely. Jediné,
co nemůžu, je dát jí světlý make up, když má zrovna opálenou pleť. (smích)
Dispozičně je velmi přizpůsobivá jakémukoli stylu, což je pro mě osvobozující a
hravé. Taťána je velmi profesionální a na vše se připravuje. Podle toho, co se
fotí, se opálí, doladí odstín vlasů… A tím se také uzavírá kruh týmové
spolupráce, díky které se pak podaří výsledek dotáhnout do zdárného konce. Pro focení do časopisu Profashion jsme
zvolili líčení ve stylu à la Bardotka – silnější linky a vyčesané vlasy.

 

Jak
podle vás pečují o svůj zevnějšek české ženy?

Pohybuji se většinou v Praze a ženy se tady
o sebe snaží starat. Je to pochopitelné, je tady velká dostupnost a možnost
obstarat si veškerou kosmetiku a péči. Také povolání ženy směruje k tomu, aby
vypadaly reprezentativně. A chtějí vypadat upraveně, když si vyrazí třeba do
společnosti. Motivace je vždy důležitá, ale ženy samy by měly chtít, aby se ve
své kůži cítily dobře bez ohledu na to, zda žijí ve městě či na vesnici. 

Děkuji za rozhovor.

Ivana Tokárska, make up & hair artist

www.ivanatokarska.com

Text: Michaela Lejsková

Foto: Ivana Tokárska

Publisher: Profashion 01/2010

 

 

 

 

 

 

„Nejlepší rada je nikoho
neposlouchat!“ Robert Vano 

 

 

 

 

S Robertem Vanem jsem si dala schůzku v kavárně, která je součástí Leica Gallery Praha, kde měl umístěnou část výstavy The Platinum. Ta se po velkolepém úspěchu ve výstavní síni Mánes (2008)
vydala za hranice naší republiky potěšit oko návštěvníků například v Moskvě,
Berlíně nebo Paříži. Robert Vano je rodák ze slovenských Nových Zámků. Ve svých devatenácti
letech odcestoval do USA a úspěšně se prosadil na dráze fotografa. Jako
fotograf se toužil odlišit. To se mu bezesporu podařilo a jeho tvorba oslovuje
lidi po celém světě.

 

Když se ohlédnete za svými začátky, byl to jistě určitý vývoj, hodně
věcí jste mohl změnit a přehodnotit. Co se u vás nezměnilo?

Co se vyvíjelo, tak to byl hlavně
jazyk. Naučil jsem se francouzsky, maďarsky, anglicky, italsky. Ale fotky, ty
se nezměnily. Netisknu je v tiskárně, ale dělám v platině. Nezměnilo se ani to,
co je na těch fotkách. Začínal jsem fotit s klukama a ty fotím pořád. Také jsem
dělal módu a u té jsem zůstal. Lidé říkají, že v mých fotkách je recese. Že
modelky na mých fotkách vypadají jako ve filmu Smrt v Benátkách od Viscontiho.
U mě se to nemění, protože kdybych se měnil, to bych se z toho zbláznil.

Jaký je váš názor na změny v módních trendech?

Móda, ta se mění stále a vrací se.
Návrháři když nevědí, co udělat, tak udělají dvacátá, třicátá, sedmdesátá léta
a pak začnou znovu. Recese, artdeco, dvacátá léta, třicátá léta a stále dokola.
A když člověk pořád dělá to stejné, tak má šanci, že ten svět se vrátí zase
alespoň třikrát do života. Ale kdybych já šel, tak bychom se nikdy nedohonili.
To jsem se naučil od jedné paní malířky. Byli jsme mladí a chodili na výlety. A
já jsem chtěl každý den jet na jiný ostrov v Řecku, kde je tři sta ostrovů, a
pořád jsem něco hledal. A ona mi říkala: „Když budeš běhat za nosem, tak nikoho
nenajdeš. Všichni mladí někam běží. Ty musíš zůstat na jednom místě a nechat
věci točit kolem sebe.“ A tak to mám i s focením. Dělám ty čtyři věci, které
jsem dělal vždy. Kytky, zátiší, kluky a holky.

 

Co si myslíte, že se nejvíce odráží v módních trendech?

Někde jsem četl, že v minulém
století byly jen dvě takové výrazné doby, a to byla 20. a 60. léta. Mezi tím
nic nebylo. Byly války a deprese. To byly doby, kdy se něco dělo. Ve dvacátých
letech návrháři odstřihli sukně, odstřihli vlasy, oblékli ženy do kalhot,
posadili na koně a to byla revoluce. To, že se sukně trošku zkrátí nebo
prodlouží, to není revoluce. Revoluce je, že tisíce let nosily ženy šaty po
zem, vymetaly s nimi ulice a najednou přišla taková revoluce, že to bylo vidět
až do Istanbulu. To musel být šok! Zrovna nyní se říká, že možná bude lepší
doba, protože návrháři udělali na tento rok kratší sukně.

 

Jako začínající fotograf, hledal jste se v nějakém stylu, bylo vám něco
inspirací?

Já myslím, že jsem se nehledal. Já
jsem hledal, aby to vypadalo na fotce tak, jak jsem to měl v hlavě. Všechno v
životě člověka ovlivňuje a mě asi nejvíc italské filmy, filmy z poválečných padesátých
let, a také jsem se hodně učil od lidí, kteří už dnes možná nežijí. Tuhle se mě
jedna paní zeptala, zda jsem byl inspirovaný Annou Leibovitz, ale ona je přece
mladší než já. Já jsem Annu Leibovitz znal, když fotila rockery. V šedesáti mě
těžko může inspirovat dvacetiletý fotograf. Ti teď chodí pro inspiraci za mnou.

 

Jak to tedy je u vás s hierarchií cílů?

I v té fotce je jakási prestiž, kde
tím vrcholem je Vogue a výš už nic není. Já jsem ve Vogue začínal, ale pak už jsem
neměl dál kam jít. Někdo začíná třeba v Katce nebo Instyle a jde takovou
cestou, aby se jednou dostal do Vogue. Já jsem měl to štěstí, že jsem nezačínal
jako fotograf, ale jako kadeřník pro fotografy, kteří už ve Vogue pracovali.
Takže když jsem začal fotit, tak jsem už měl kde a v tom to bylo o moc lepší. Už
jsem nemusel jít po Broadway a klepat na dveře, jestli mě někdo chce. A pokud
jsem chtěl být jako někdo, být někým inspirovaný, tak to byli lidé, kterým jsem
dělal ty vlasy. Ti byli pro mě ti nej. Víc už nebylo.

 

Pracoval jste pro reklamní kampaně různých módních domů. V čem předčila
tato práce vaše očekávání a v čem naopak byla zklamáním? 

Samozřejmě že každý má radost, když
tu práci dostane, ale nikdy nevíte, jestli to vyjde. Protože tady v Čechách,
když něco nafotíte, líbí nelíbí, většinou nejsou peníze na to, aby si klienti mohli
dovolit to přefotit. Vezmou to. Kdežto velcí návrháři fotí třeba desetkrát, a když
se jim to nelíbí, tak to prostě nevezmou. U tohoto focení bylo nejlepší, když
to vyšlo. Jako ve filmu. Točíte hlavní roli a pak vás vystřihnou, protože se
jim to nelíbí a nikdo vás pak v tom filmu nikdy neuvidí.

 

Byl pro vás některý z těch módních domů vyloženě srdeční záležitostí? 

V rámci této práce v podstatě
nikoho moc neznáte. Zavolají se modelky odpovídající požadavkům klienta, to
stejné s fotografem. No a když přijdete, nikdo se s nikým nebaví o tom, jak se
má, jak se mu vede. Nikoho nezajímá, jestli modelku bolí hlava, jestli má beďara…
proč je tedy tady, když ji může nahradit další z devíti tisíce modelek? I kdyby
přišla Claudia Schiffer, že jí umřel táta, tak to nikoho nezajímá. Řeknou vám,
ať najdete jinou modelku, jejíž táta žije. Každý říká jen How are you? Fine!
How are you? Fine! Všichni jsou fine. Nikdy nevíte, jací ti lidi jsou, co je
trápí. Každý se snaží skrývat jak se cítí a co ho trápí, všichni jsou fine a
snaží se, aby všichni v domluvenou dobu skončili a šli domů. Nikdo s nikým
nemluví. Mluvíte jen se svým asistentem. Nikoho nezajímá můj názor, co si
myslím. To můžu říkat, pokud fotím u sebe doma. Takže tady není žádná srdcová
záležitost.

 

Nedávno jste realizoval výstavu svých prací v Galerii Mánes. Co jste
prostřednictvím této výstavy chtěl veřejnosti říci? 

Výstava ukazovala to, co jsem dělal
posledních čtyřicet let. Lidé moji práci moc neznají, protože si myslí, že
fotím jen nahé kluky, ale nevědí, že dělám také holky, krajinky a kytky. Třeba
Tereza Maxová, ta se mi moc líbí. Fotili jsme spolu po dobu asi sedmnácti let.
Mockrát. Ve své tvorbě se chci odlišovat. A když pak novináři napíšou, že fotím
nahé kluky, v platině a ještě k tomu v Mánesu, tak to tady ještě nebylo.

 

Proč právě fotografie na platině?

Chtěl jsem se nějak vyjmout z davu,
a to je těžké. Teď je takový trend fotit namačkané lidi v autobuse. Každý fotí
namačkané lidi v autobuse. Řekl jsem si, že budu fotit na velký film a dělat
fotky v platině, protože to nikdo nedělá. A tak je to u mě se vším. Nechodím si
kupovat chleba, peču si ho sám, protože si myslím, že je to pro mě nejlepší.
Nemám hodně věcí, ale co dělám a mám, je ta kvalita.

 

Jak vlastně vzniká platinová fotografie?

Platinová fotka byla jedním z
prvních pokusů v roce 1830 a ustála svoji existenci asi 50 let. Tahle produkce
zanikla někdy v roce 1914, protože bylo objeveno, že platina může fungovat jako
katalyzátor ve výbušninách, takže se zvedla její cena, protože se začala
používat během první světové války. Platina nebyla k mání. Tak jako ve druhé
světové válce nebylo k mání hedvábí, protože z něj udělali pro vojáky
parašutistické padáky.

 

Když má taková fotografie delší životnost, dá se považovat i za
investici, jako je tomu u kreseb?

Ano, říkají to. Říká se, že kdyby
byla atomová válka, tak přežijí švábi a platina. Ale myslím, že ten obrázek by
už nikdo nepoznal. Ta fotka může vydržet i tisíc let, ale to nezáleží jen na té
platině. Záleží to i na tom fotografovi. Pokud bych to udělal špatně, tak taky
nevydrží.

 

Na kolik peněz přijde vaše platinová fotka?

Malé fotky 20×25 stojí 20 tisíc
prvních pět a pak po každých pěti centimetrech stoupá cena o pět tisíc. A já
jich dělám dvacet z každé fotky.

 

Vydal jste knihu The Platinum Collection, co všechno v ní nalezneme?

V knize je všechna má tvorba,
kterou publikuji na výstavách. Je tam 200 fotek. Jsou to fotky na pohlazení
duše. Žádná příručka. Ne každý si může dovolit koupit fotku za 20 tisíc, ne
každý tu výstavu může vidět, a tak jsem chtěl umožnit lidem nahlédnout do mé
tvorby a vlastně si ji ponechat i tímto způsobem.

 

S kým byste si přál fotit a toto přání je stále nesplněnou ideou?

Rád bych vyfotil bývalého pana
prezidenta Václava Havla. Tuto příležitost jsem už měl, a odmítnul jsem ji.
Zůstalo mi to v hlavě. Přišla nabídka z Hradu, měl jsem fotit takový ten
portrét, co visí ve školách a na úřadech. Tenkrát jsem na něj dostal strašně
málo času. Patnáct minut, které jsem na to měl, bylo strašně málo. Dnes bych to
možná dokázal, ale tehdy jsem si to neuměl představit.

 

Jak si myslíte, že manekýnka či manekýn pozná, že na práci v modelingu
má správný potenciál, kromě toho, že má správné míry? 

Uvnitř nepotřebuje nic. Ať umí
anglicky, francouzsky, německy, jezdí na koni, hraje na piáno, medituje, cvičí,
ať má holka 180 cm, a kluk 188 cm a má mezi 14–18 lety. To je všechno super,
ale musí jít tam, kde to je. Tady nemůže být model, tady se vaří pivo. Musí do
Milána, nebo do Paříže. Tam, kde je móda. Jsou určité věci, které jsou tak, jak
mají být. Herečky jdou do Hollywoodu, potápěči k moři. Prostě nestačí jít do
Podolí, když chce být potápěčem. Nepozná to, dokud nepůjde tam, kde to je.
Manekýnka musí být realistická. Když zůstane tady, nikdy se to nedozví.

 

Vaše oblíbené místo tady v Praze?

Doma! Určitě tam. Zrovna jsem se
přestěhoval a nemůžu se dočkat, až si zařídím byt. Já jsem doma nejradši.
Všechno mám staré, secesní, a malovat budu červenou a šedou.

 

A jaké je to místo ve světě, kam se rád vracíte? 

Nikam se nevracím. Všude, kde jsem
chtěl, tam už jsem byl, ale nevracím se tam. Sám od sebe necestuji. Ale protože
to co dělám, vyžaduje jít tam, kam mě zanese má práce, cestovat musím. Začátkem
roku byla výstava v Moskvě, pak v Berlíně, tam jsem například ještě nebyl, také
bude v Torontu, kam jedu poprvé, a koncem roku 2010 bude moje výstava v Paříži.
Ale kdyby tam nebyla ta moje výstava, tak bych tam nejel. Jdu tam proto, že tam
jdou moje fotky. Já už se znám, že budu na celou cestu nadávat a pak přijedu
domů a budu mít radost, že jsem tam byl. K moři bych nejel, protože neplavu, do
hor bych nejel, protože nelezu. Já bych byl jen doma a vařil. To mám nejvíc
rád.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Robert Vano *5.5.1948

Text: Michaela Lejsková

Foto:
archiv Roberta Vana

Publisher: Profashion
10/2009

 

 

„Jsem přesvědčený, když je jakýkoliv pokrm poctivě připravený
stává se z něj něco neobyčejného a za tím se vám rozhodně hosté znovu
vrátí.“ Mikuláš Gottwald

 

 

 

 

 

Přinášíme vám rozhovor s šéfkuchařem, gastronomickým kouzelníkem, člověkem, který přináší s každým chodem na váš stůl skutečný kulinářský zážitek. Mikuláš Gotttwald je průkopníkem skutečného umění stolování. O tom se můžete přesvědčit v restauraci La Galerie v Praze.

 

 

Kolik položek by
podle Vás mělo být na jídelním lístku špičkové restaurace?

 No… raději úzký sortiment a častěji měnit, než nesmyslně
dlouhé jídelní lístky a to i v dobrém úmyslu „aby si u nás mohl vybrat
každý host“ je to podle mě chyba. Počet hostů se tím rozhodně nezvýší, spíše
naopak. Každá restaurace by měla mít jasnou tvář a styl včetně směru na jakou
klientelu, je zaměřena. Překvapením pro mě je, když navštívím např. pizzerii a
v jídelním lístku nacházím – pizzu, hotovky, steaky, sendviče a kavárenský
sortiment, prostě vše co majitele zrovna napadlo prodávat. Přihlédneme-li na
kvalitu, kterou za svoje peníze dostaneme v restauraci, jejíž jídelní lístky
obsahují desítky položek, které stejně nikdo nečte a spíš hosta ruší, je to smutné.
Jsem zastáncem jednoduchosti, ale rozmanitosti, vysoké kvality a čerstvosti.
Jde tady přeci o něco, co konzumujeme a ovlivňujeme tím hodně i své vlastní
zdraví, ne?

 

Jak velký důraz
kladete na snoubení vína s jídlem?

Myslím si, že je to zásadní. Já to vnímám po svém, přes
den ochutnávám nejraději bílé víno – nejlépe rakouský ryzlink. Večer červené
víno. Dávno za námi jsou doby, kdy se k rybě podávalo pouze bílé víno. Každopádně
favoritem pro tento rok jsou pro mě Španělská vína. Líbí se mi u nich poměr
cena/kvalita. Konkrétně oblast Ribera del Duero nebo víno Le Cupole
z vinařství Tenuta di Trinoro apod.

 

Kterou světovou
kuchyni nejvíce uznáváte? Proč?

Hm…? V dnešní době, kdy se nám nabízejí opravdu velké
možnosti a druhy různých surovin z celého světa těžko říct. Spíš ne kuchyni,
jako techniku a styl přípravy pokrmů. Velmi uznávám poctivě připravené
„jednoduché“ pokrmy pouze z čerstvých surovin a je opravdu jedno
z jaké kuchyně pokrm je. Je to hodně ovlivněné tím, že vím, kolik práce se
za tím skrývá. Jsem přesvědčený, když je jakýkoliv pokrm poctivě připravený
stává se z něj něco neobyčejného a za tím se vám rozhodně hosté znovu
vrátí. V mé kuchyni nenajdete žádné polotovary, konvenience, různé
přídavné aroma apod. Snažím se jít cestou zachování podstaty chuti suroviny. Moc
rád mám, ale českou kuchyni.

 

Co děláte, když host
označí jídlo za špatné a číšník ho přinese zpět, ale vy nesouhlasíte?

To se naštěstí nestává, tak často!
(smích). Nejprve se snažím vcítit do hostovy „kůže“ ne vždy může být vše přesně
podle jeho představ a chuti. Snažím se přijít na to proč. Zda se třeba surovina
může stát cizí nebo tepelná úprava příliš syrová. Například náš mořský jazyk může
připadat hostovi nedovařený, protože jsou krátkou dobu vařeny pouze proteiny na
38 °C. Je to skvělá technika, ale je velmi důležité toto vše při objednávce hostovi
vysvětlit. Každopádně velice rád navštívím stůl s nabídkou svého vlastního
vysvětlení a nabídnu mu případně jiný pokrm, který samozřejmě neplatí. To mi
také umožňuje navázat osobní kontakt přímo s hostem, který vyhledávám a
rád si nad celým menu s hostem popovídám. S naším různorodým, neustále se
měnícím menu je vždy o čem mluvit.    

 

Jaké chování hostů je
vám nejvíce nepříjemné?

Musím říct, že od doby co jsme naší restauraci otevřeli,
jsem neměl žádnou špatnou zkušenost. Naopak jsem rád, že hosté se snaží více
zajímat o to, z čeho a jak je připraveno jejich menu. Myslím si, že práce
šéfkuchaře nespočívá jen ve vedení celého týmu v kuchyni a vším co
s celým procesem výroby souvisí, ale nesmírně důležitou součástí je i
komunikace přímo s hostem. Dopomáhá tomu i otevřená kuchyně, která je
součástí restauračního interiéru. Zde je kromě práce našich kuchařů krásně
vidět i „pod pokličku“ všem připravovaným pokrmům v restauraci. Host si
může dokonale prohlédnout všechny čerstvé suroviny, které použiji následně do
jeho pokrmu.     

 

Jaký nejpodivnější
požadavek jste od hosta dostal?

 

Za posledních čtrnáct dnů to bylo přání uvaření tří-chodového
menu z celého jídelního lístku, které zrovna nabízím. Takže to ve finále
vypadalo tak, že host ochutnal od každého trochu. První chod byl ze čtyř
předkrmů, hlavní chod ze šesti hl. chodů a desert formou čtyř desertů. Na mou
otázku co hosta přivedlo k takovéto objednávce, mi bylo s úsměvem řečeno.
Pane Gottwalde, minulou návštěvu jsme byli uneseni báječnou chutí, museli jsme
dnes ochutnat prostě vše…. To mě upřímně hodně potěšilo, ještě jednou touto
formou, děkuji.

 

Co je vaší nejhorší
noční můrou?

Prázdná jakákoliv restaurace, byl bych moc rád, kdyby se u
nás celkově zvedla návštěvnost a množství hostů, kteří navštěvují restaurace ať
už s vysokou kvalitou surovin a pečlivou přípravou všech pokrmů nebo i
obyčejné české hospůdky s českou kuchyní, která mi mimochodem neskutečně
dobře chutná.

 

Co si doma nejradši
uvaříte k nedělnímu obědu?

Já osobně
nic (smích). Vaří moje přítelkyně a to více, jak skvěle!!!

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Mikuláš
Gottwald – restaurant La Galerie Praque

Zdroj:
Mikuláš Gottwald, Restaurace La Galerie, Praha 10/2009