Archiv rubriky: Řemeslo

 

 

 

 

 

„Dalším důležitým
tématem je bezpečnost, kterou okna a dveře svým kováním mohou zabezpečit.“ Martin Rakušan

 

 

 

 

 

Lidí zabývajících se oborem oken
a dveří se v poslední době objevila spousta. Proto je nutné zamýšlet se
nad tím, jak je možné se odlišit a v této konkurenci obstát. Společnost Oknostudio si zvolila cestu kvalitních
výrobků a perfektních služeb, které v konečném důsledku vedou ke
spokojenosti zákazníků, ale i samotných zaměstnanců, kteří mají dobrý pocit
z odvedené práce. Tato strategie se vydařila a společnost Oknostudio získala na trhu své pevné
místo. Že rozhodně neusínají na vavřínech a práce je navíc neustále opravdu
baví a motivuje, potvrzuje následující rozhovor s Martinem Rakušanem.

 

Co vás vedlo k založení
společnosti Oknostudio?

Volba
oboru oken, dveří a stínící techniky vyšla ze zkušeností, které první členové
týmu Oknostudio za léta praxe
nabrali, znali problematiku a chtěli zákazníkům dát něco víc než pouze prodat
výrobek. Společnost Oknostudio byla
založena primárně s cílem dodávat špičkové výrobky, zajistit nadstandardní
servis a samozřejmě dobře odvedenou práci obchodníků i celého montážního týmu. Díky těmto pilířům se společnost Oknostudio v současnosti stala základnou
pro dvacetičlenný tým obchodníků, techniků, montážníků, zedníků a pomocných
sil, neméně důležitých. Všichni tito lidé jsou součástí týmu, který se podílí
na celém průběhu realizace vašich zakázek.

 

Jaké znalosti a vědomosti musí
mít člověk, který chce v této oblasti podnikat?

Především
nejde jen o to, okna a dveře dobře prodat, a nejlépe za co nejnižší cenu, a tím
i nevalnou kvalitu. Takovýchto obchodníků je dnes bohužel stále dost a dělají našemu
oboru špatné jméno. Pro koncového zákazníka je pak velmi náročné zorientovat se
v množství nabídek a obvykle nedokáže dost dobře rozpoznat kvalitní
výrobky, služby a servis, který mu lze nabídnout. Jde tedy o orientaci
v trendech, zpracování a kombinaci materiálů a systémů oken a dveří,
samozřejmě je nutné umět navrhnout logický funkční celek řešení pro dům a
v neposlední řadě i design.

 

Jaké potřebujete prostory pro své
podnikání?

Naše
společnost má své sídlo v Brně, kde se soustřeďují obchodníci, kteří pro
zákazníky připravují rozpočty pro celou Českou republiku. Zde se nachází také
sklad stínící techniky a drobných doplňků. Dále jsou nutné kryté skladovací
prostory pro okna a dveře, garáže pro montážní vozy a manipulační techniku,
včetně zázemí pro montážní skupiny a kanceláře pro manažera montáží. Naši
externí spolupracovníci pak pokrývají další regiony jako Ostravsko, Vysočinu a Středočeský
kraj a hlavní město Prahu.

 

Je v této branži velká
konkurence?

V naší
branži je obrovská konkurence, kterou tvoří různé subjekty, více či méně
kvalitní, a to jak ve smyslu výrobků, tak služeb. Jako zásadní problém vidím
výrobky z méně kvalitních materiálů za samozřejmě nejnižší ceny, které pro
zákazníka obvykle tvoří jakousi představu o ceně všech ostatních výrobků, což
je samozřejmě nemožné. Dále pak služby jako montáže a servis, na které firmy ne
vždy kladou důraz. To obvykle odnáší zákazník špatně odvedenou prací a
nespokojeností.

 

Co všechno vaše společnost
zákazníkům poskytuje?

Společnost
Oknostudio dodává svým zákazníkům
plastová okna, dřevěná a dřevohliníková okna, hliníková okna, dveře všech
materiálů a v neposlední řadě veškeré doplňky jako parapety, žaluzie, sítě
proti hmyzu a další.

 

Jaký je o vaše služby
v současné době zájem?

Zájem o
naše výrobky a služby každým rokem narůstá poměrně vysokým procentem. Přesto,
že stavebnictví je oproti minulým rokům v útlumu, pozorujeme trend
zákazníků požadujících opravdu kvalitní výrobky ve všech detailech včetně
odborně a dobře odvedené práce, což jsou pilíře našeho úspěchu. V  roce
2011 jsme dodali více než 6000 žaluzií, sítí proti hmyzu a další stínící
techniky, počet realizací oken a dveří pak lze spočítat na několik stovek.

 

Kterou vestavbu či úpravu tedy realizujete
vůbec nejčastěji?

Nelze
říci, jaký typ realizace je nejčastější. Věnujeme se všem typům zakázek od
jednotlivých bytů, rodinných domů až po celé panelové a bytové domy. Vycházíme
vstříc všem zákazníkům a každé zakázce je věnována plná pozornost.

 

Chodí k vám lidé častěji
s konkrétní představou, nebo se naopak chtějí spíše poradit?

Naši
zákazníci obvykle přichází na konzultaci, která je poskytována všem a
samozřejmě zdarma. Během této schůzky představíme naše produkty, doporučíme dle
typu bytu či domu konkrétní variantu a navrhneme předběžný rozpočet. Dále
upozorňujeme na některé problémy, které s realizací oken a dveří souvisí,
jako je původ výrobků, jejich kvalita, použité materiály apod.

 

Když k vám zákazník přijde,
musí mít konkrétně změřeno, co bude chtít realizovat, nebo se o to už stará
vaše firma?

V nejlepším
případě má zákazník pro novostavbu projekt s výpisem prvků. Jedná-li se o
rekonstrukci, respektive výměnu oken, stačí, pokud má zaměřeny šířky a výšky
oken a dveří. Pro zpracování předběžného rozpočtu jsou tyto rozměry
dostačující. Pokud je zákazník s rozpočtem, kvalitou výrobků a služeb
spokojen, projeví souhlas s následným kontaktováním technikem, který celou
zakázku zaměřuje přesně na výrobní rozměry, samozřejmě zdarma.

 

Jaké jsou aktuální trendy
v oblasti oken a dveří?

Všeobecně
se v oboru oken a dveří dbá především na izolační vlastnosti. Dalším důležitým
tématem je bezpečnost, kterou okna a dveře svým kováním mohou zabezpečit.
Celkově pak zákazníci chtějí kvalitní výrobky a dlouholeté bezproblémové
užívání. Naše společnost má ve své nabídce například profilový systém Eforte,
který vyniká nad konkurenčními systémy ve své třídě nejlepšími izolačními
vlastnostmi. Je vhodný pro zákazníky s nejvyššími nároky na izolační
vlastnosti za přijatelnou cenu.

 

Jaký je rozdíl mezi okny a dveřmi
plastovými, hliníkovými a dřevěnými? V čem jsou jejich klady a zápory?

Plastová
okna mají v procentech produkce největší zastoupení. Výhodou je jejich
univerzálnost, bezúdržbový povrch, cena a rychlost dodání. Dřevěná eurookna
mají své kouzlo především v materiálu, jsou přirozeně přírodní, některé
konstrukce oken či dveří dřevo zvládá lépe než plast. Nutné je si však při
pořízení uvědomit, že starost a péče o povrch dřevěných oken je nutná. Trendem
jsou bezúdržbová, dřevohliníková okna, která jsou z interiéru přírodním
materiálem a z exteriéru opatřena hliníkovým opláštěním, které chrání
dřevo před venkovními vlivy. Hliníková okna jsou z podstaty materiálu
chladnější, nicméně v nabídce naší výroby se nachází profilové systémy,
které mají vysoké izolační vlastnosti pro použití do rodinných domů i
administrativních budov. Hliníková okna a dveře zvládají pro svoji pevnost a
stálost nejvyšší nároky na konstrukce. Všeobecně pak je nutno dodat, že
preventivní péče o kování, těsnění a správný chod je nutná u všech materiálů
pro maximální dobu bezproblémového užívání našich výrobků.

 

Odkud pocházejí materiály na vaše
produkty?

Materiály,
ze kterých výroba plastová okna a dveře vyrábí, pocházejí z Belgie a
z Německa z koncernu DECEUNINCK – INOUTIC, všeobecně známého špičkovou
kvalitou nejvyšší úrovně. Hliníková okna a dveře jsou vyráběny
z belgického systému celosvětově známého výrobce Aliplast. Dřevěná a
dřevohliníková okna a dveře pak jsou zpracovávány z výhradně bezvadných
dřevin, které jsou pečlivě vybírány a zpracovávány.

 

Kde a jak probíhá výroba
produktů?

Výroba
plastových a hliníkových oken a dveří probíhá v jednom z nejmoderněji
vybavených výrobních závodů, Hesta. Veškeré výrobní procesy jsou automatizovány
a prováděny nejvyspělejší technikou a technologií. Proto jsou pak naše výrobky
opravdu na špičce kvality, kterou lze na evropském trhu nabídnout.

 

Jak probíhá demontáž a montáž?
Nakolik to zasáhne do života obyvatel domu či bytu?

Demontáž
původních rámů oken a dveří probíhá za pomocí elektrických nástrojů, pil a
ručně páčidly dle typů oken a potřeby. Naši montéři jsou velmi opatrní a při
samotné demontáži se snaží maximálně zachovat stávající ostění a minimálně jej
poškodit.

 

Zařizujete i úklid po montáži?

Po všech
požadovaných úkonech, které jsou ze strany zákazníka požadovány, je
v režii naší společnosti hrubý úklid. Důkladný úklid, jako je vysávání,
mytí podlah, mytí oken a podobně, lze zajistit pomocí partnerské společnosti.

 

Co se stane s původními
okny, je nutné platit nějaký recyklační poplatek?

Požaduje-li
zákazník „odvoz a likvidaci“, pracovníci ihned po realizaci naloží původní okna
a dveře a odvezou je do partnerského ekodvora, kde probíhá ekologická likvidace
tříděním materiálů.

 

V čem je výměna oken obecně
prospěšná?

Všeobecně
lze říci, že výměnou původních oken za nová okna a dveře Oknostudio získáte výraznou úsporu energie, vysokou bezpečnost
proti vloupání, komfort při ovládání a používání oken a dveří, kvalitní funkční
výrobky a samozřejmě i nový design a vzhled svého domova.

 

V jakém případě by měl
člověk o výměně oken začít uvažovat?

Výměna
oken a dveří je vždy aktuální v okamžiku, kdy si zákazník uvědomí, že
původní okna a dveře nesplňují výše uvedené požadavky a nároky. Úspora energií,
která vznikne výměnou za naše nová okna, je bezesporu také důležitý fakt.

 

Lidé si stále častěji pořizují
stínidla oken. Jaké jsou možnosti v této oblasti?

Společnost
Oknostudio nabízí svým zákazníkům
také stínící techniku a protihmyzovou ochranu. Hovoříme o interiérovém stínění:
interiérových žaluziích, látkových roletách, vertikálních žaluziích, a exteriérových
stíněních: venkovních žaluziích a roletách. Dále se ke stínění pojí i okenní a
dveřní sítě proti hmyzu.

 

Jaký mají stínidla oken pro
člověka obecně přínos?

Jedná se
především o zastínění obytné či funkční části. Dále pak nelze opomenout design,
který umíme nabídnout v široké škále, a samozřejmě bezpečnost.

 

Jakým způsobem zvyšují bezpečnost
domu či bytu?

Venkovní
žaluzie či rolety zvyšují bezpečnost tím, že jsou překážkou před okny či
dveřmi. Tím ztížíme přístup a možnost vniknutí případným nezvaným hostům.
Nicméně pokud by nezvaný host překonal exteriérové stínění, je mu pak překážkou
vysoce bezpečnostní kování v našich oknech, které ho obvykle při prvních
pokusech vloupání odradí svou odolností.

 

Podléhají stínidla oken nějak
módním trendům?

Trend ve
stínící technice posledních let je exteriérová stínící technika, předokenní
žaluzie a rolety.

 

Prospívá nějak zastínění oken i
lidskému zdraví?

Kvalitní
a dobře zvolené zastínění například v ložnici nám poskytne tak důležitý
kvalitní spánek potřebný každému z nás.

 

Můžete nám popsat nejzajímavější
projekt, který jste do této chvíle realizovali?

Každá
zakázka či projekt je svým způsobem zajímavá. Vnímáme vždy zakázku jako celek,
tedy včetně obchodního jednání a konzultací se zákazníky, přes uzavření
zakázky, výrobu, realizaci až po ohodnocení zákazníkem. Je-li pozitivní, celý
realizační tým je pak také spokojen. Z posledních realizací lze poukázat
na výhru ve výběrovém řízení na výrobu, dodávku a kompletní realizaci výměny
oken, sklepních oken a vchodových vstupních stěnách ve třech panelových domech
v Brně.

 

Co bývá obecně největší překážkou
ve vaší práci? Jestliže tedy nějaká taková existuje…

Vzhledem
k péči a pozornosti věnované každé zakázce většinou žádná větší překážka
nebývá. Ovšem nelze vyloučit, že vždy se může naskytnout maličkost, kterou je
ale vždy potřeba operativně řešit.

 

Řídí se vaše firma nějakou
filozofií? V případě, že ano, jaká to je?

Společnost
Oknostudio má své motto: „Kvalitní a
originální.“ To ve své podstatě vystihuje, že volíme nejvyšší kvalitu výrobků,
dobře odvedenou poctivou práci, osobní přístup ke všem zákazníkům a plný
servis. Tento způsob je sice náročnější, ale věříme, že na tomto pevném základu
se budeme každým rokem rozvíjet jako silný partner pro naše zákazníky.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text:
Kateřina Poulová

Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno
ve spolupráci s firmou Oknostudio www.oknostudio.cz

Foceno v areálu
Žofín Garden www.zofingarden.cz

Backstage:
http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-8-2012.html

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

 „Nikdy
nemůžeš být dost hubený, dost mladý a dost bohatý“ Robert Vano

 

 

 

 

 

Dostat Roberta Vana na nějakou
společenskou událost je téměř nemožné. Je to proto, že většinu času rád tráví
svojí tvorbou, prací na svých projektech. Jeho aktuálním projektem je kniha,
kterou by rád zkompletoval. Podobně, jako tomu bylo u
sbírky fotek z Platinum Collection, půjde tentokrát o celoživotní sbírku
portrétovaných osobností. Protože jsme kromě naší spolupráce pro magazín „Best
of“ s Robertem také přátelé, zachovala jsem v našem rozhovoru tykání, a
vedla jsem jej tou cestou, jakou jsem Roberta poznala z mého úhlu pohledu.
Přesto věřím a doufám, že jich ještě mnoho objevím!

 

Znamená snad to, že s výjimkou pracovních
cest nerad někam chodíš, že bojkotuješ společenský život?

Já ho pěstoval, když mi bylo dvacet. Teď už nemám moc času. Možná se
dožiju stovky, ale možná ani ne zítřka. Potřebuju udělat všechno, co mám
naplánované. Když budu pěstovat společenský život, tak nic neudělám. Budu pak
šťastnější? Nebo mladší? Dostanu Oscara? Naroste mi péro po kolena? Ne, jen
ztratím hodiny času.

 

Odráží se to i na tvém soukromém životě?

V soukromém životě je to sobectví, proto s nikým nežiju a
ani dlouho nevydržím. Možná, kdybych našel někoho, kdo by dělal totéž co já.
Ale stejně už bych neměl sílu a ani zájem o jeho další aktivity. Když každý
dělá něco jiného, tak je to nefér, chtít druhého předělávat, aby dělal se mnou,
to co dělám já. A já už nebudu chtít dělat to, co dělá on.

 

Kdo jsou tvoji blízcí přátelé ?

Moji přátelé jsou Richard a Bethea z Radosti. Richarda znám od
svých šesti let. Chodili jsme spolu do školy. Pak jsou to Tomášovi rodiče,
Tomáš (pozn. redakce: fotograf a grafik
Tomáš Durňák je již deset let Robertův asistent) a Klára, se kterou jsem několik
let spolupracoval v ELLE.

 

Jaký je tvůj názor na kombinování práce a soukromí?
Mohou takové vztahy fungovat dlouhodobě?

S Klárou jsme přátelé již patnáct let a z toho deset jsme
spolupracovali. Takže to funguje. Ale pracoval jsem mnoho let s lidmi, se
kterými jsem se nikdy neskamarádil. Když to nejde, tak je jedno, jestli spolu
pracujete, nebo ne.

 

Majitel restaurace Zlatý had s tebou při
příležitosti ochutnávky vín diskutoval o vztahu vína k jídlu, o jeho
vyváženosti. Odvětil jsi mu, že nepiješ. Čím to, že neholduješ ani tomuto moku?

Nepiju, protože chci mít čistou hlavu. Po pár skleničkách mám plno
nápadů, ale pokaždé, když jsem si to všechno napsal, naplánoval a druhý den
jsem se na to podíval, tak jsem se nestačil divit, jak to bylo hrozné. William
Shakespeare řekl takovou pěknou věc: “V alkoholu ta představivost je obrovská,
jenom to představení je ubohý“. A proto ani nechodím na párty, kde se pak na mě
vrhají dámy s dotazy, zda si myslím, že by mohly být modelkou. Ale to já
nevím. Ať jdou na casting a tam se to dozvědí.

 

Roberte, bude každou jednotlivou fotku
v knize doprovázet také nějaký příběh, který se s ní spojuje?

Fotky nebude doprovázet žádný příběh. Jen jméno osoby, rok a místo
focení.

 

Jaký pro tebe má význam ohodnocení?

V roce 2010 jsem dostal Evropskou cenu za podporu umění a tvůrčí
činnosti. To mě moc potěšilo. S každým oceněním se člověk časem takříkajíc
vypořádá. Každý dělá dál to nejlepší co umí, a snaží se to dělat nejlíp. Hůř se
vypořádá s kritikou.

 

Máš s tím ty osobně potíž, vypořádat se
s kritikou?

Když mě někdo kritizuje, tak se podívám, co dělá on. A když vidím, že
fotí věci, které by si doma nikdo nepověsil, tak se jím dál nezabývám. Pak je
otázka, jaká ta kritika je. Protože mnohdy kritika souvisí s tím, že
kritici neviděli, jak to má vypadat. Nemají znalosti, mají malý přehled a myslí
si, že to co vidí, a co si o tom myslí, je ten nejlepší úsudek. Znám člověka,
kterému když jsem přinesl mléko od krávy, tak se málem pozvracel, že to je
hnusný. A když jsem se ho zeptal, jak má podle něj chutnat mléko, odpověděl mi, že tak, jak ho zná z obchoďáku.

 

Takových případů bude asi mnoho. Co myslíš, že
s tím mohou lidé dělat?

Já jsem to také zažil. Když jsem dostal první banán, tak jsem se
koukal, jestli z toho nebudu mít vyrážku. Lidé můžou říct, co se jim líbí
a co ne, ale kritika, ta chce soudnost. Když se rozhlédnu zde po restauraci
Zlatý had, kde visí na stěně mnoho originálů, řeknu, že se mi líbí tamten a
tamten ne, ale práci toho malíře nekritizuji, protože tomu nerozumím.

Foto: Michaela Lejsková

 

Stále si vybíráš k focení témata, jako jsou
zátiší, květiny, kluci a holky?

To dělám stále. Toho se držím.

 

Proč se jiným tématům vyhýbáš?

Například makro focení mě neláká. Abych jel někam do Beskyd a vyfotil
housenku, protože má o jednu nohu víc, tak to mě opravdu neláká. Architekturu
nefotím, protože jí nerozumím a jsou na to docela jiná pravidla a podmínky, než
na jaké jsem zvyklý já.

 

Nevím, zda to tady čtenáři v psaném
rozhovoru budou moci rozpoznat, ale faktem je, že ve svých projevech, jak
konstatoval Jaroslav Mejta, který tě pro tohle focení oblékal, jsi velmi
nekonvenční. Nemáš s tím někdy problémy?

Jaké problémy máš na mysli?

 

S používanými výrazy. Třeba když si vzpomenu
na situaci, kdy jsme seděli spolu v kavárně a jeden manekýn si tam přišel
pro hotové fotografie. Na jedné z nich se mu zdálo, že má málo
vyretušované břicho, a tak tě poprosil, zda bys mu ho mohl vyretušovat ještě
víc. Po jeho odchodu jsi řekl: „Tak teď půjdu domů, musím najít tu fotku,
udělat retuš, znovu ji vyvolat, přinést ji sem a zabil jsem hodiny času. Jestli
myslí, že má špek, tak ať nežere!“

Používám pro někoho třeba vulgární výrazy, ale jsou to jen slova.
Člověk může říct cokoliv, ale vždycky je důležité, co tím skutečně myslí. Nikdo
ti neřekne, že mu to vadí, protože už nezavolá. A ti, kdo s tebou pracují,
jsou v tomto podobní tobě.

   

Foto: Michaela Lejsková

 

Jak vím, chodí za tebou mladí fotografové, abys
je naučil fotit. Jaké mají představy?

Představují si, že když si udělají celý den čas, tak je všechno
naučím. Jenže jak mám někoho naučit za jediný den to, co jsem se já učil
čtyřicet let? Nevědí, jaký je rozdíl mezi sezónou a fazónou a chtějí být
módními fotografy. Žádná škola nenaučí fotografa vidět to, co na té fotce má
být.

 

Jak to bylo s tím „uměním vidět“ u tebe?

Když jsem začínal fotit, přišel jsem do ateliéru a tam mi produkční
řekla: „Dnes budeme všechny modelky fotit jako Mariu Callas v roli Médey
v Mexico City v roce 1947, když při třetím představení jela dolů po
schodech a ztratila to vysoké C. Takhle to chci.“

 

Věděl jsi, kdy Maria Callas ztratila to vysoké C?

No, nevěděl jsem. Kde jsem se to měl naučit? V Nových Zámcích?
Řekla mi „Pane Vano, vy chcete dělat v Harper´s Bazaar a vy nevíte? Tak tady
máte vizitku, jděte domů a až to budete vědět, tak mi zavolejte.“ Takže jsem
šel domů a oni zavolali druhého fotografa. Já jsem si myslel, že mě vyhodili a
byl jsem naštvaný, jací jsou ti Američané vykořisťovatelé. Kvůli těmto svým
emocím jsem té paní nemohl dva dny ani zavolat. Pak jsem se uklidnil. Buď jsem
s tím mohl něco udělat, nebo jít umývat zase nádobí, jako když jsem
začínal.

Jak ses k tomu postavil?

Tehdy nebyl internet. Šel jsem do knihovny, našel tam dokumenty o
Marii Callas a nastudoval si to. Viděl jsem, že měla vlasy stáhnuté do drdolu.
Znovu jsem se rozčílil, že to mi přece taky mohli říct a nemuseli okolo toho
tolik nadělat. Ale byla to zkouška, zda mám přehled, pokud chci fotit módu.
Zavolal jsem do produkce a řekl jsem, že už to vím. Tak mě pozvali, abych
přišel. A produkční mi řekla, že dnes se budou holky fotit podle Rity
Hayworthové v Gildě. A takhle jsem chodil domů dva roky. Každý den
s jiným tématem –Viscontiho Smrt v Benátkách, Mahlerova symfonie č.
9, Marlene Dietrichová v Modrém andělovi, Chruščovovy alkoholické
problémy, jak mlátil s tou botou ve Spojených národech, Twiggy… To je pak
v té fotce. To fotografa nenaučím, to musí znát sám.

 

Jaký je tvůj názor na finanční hodnotu uměleckého
díla? Naposledy mě k tomuto zamyšlení vedla návštěva ateliéru Liběny Rochové.
Havárie vody jí v ateliéru zničila desítky modelů. Likvidace škody a
všechny ty procesy s pojišťovnou jsou pak jistě složité. Jak vlastně se dá
určit cena díla, které chceme pojistit nebo prodat?

Ta je vždy taková, jakou je ochotný dát kupec. Nabídka se musí sejít
s poptávkou. Zažil jsem výstavu v Mánesu, kde měli fotky různí naši
významní fotografové. Fotky stály dvacet i šedesát tisíc. A na konci výstavy
zjistili, že se nic neprodalo. Představu mohou mít, ale skutečnost určuje
zákazník, který musí být ochoten ty peníze dát. Jinak se taky pousměje a řekne,
že si za ty peníze radši koupí foťák a nafotí si to sám. Zastávám názor, že
radši nabídnu zákazníkovi fotku cenově přijatelnou a prodám jich víc, než abych
čekal, jestli třeba nezahřmí. I kvůli tomu za mnou přišel jeden fotograf, že jsem
měl radši zůstat v Americe, že jim tady kazím kšefty. Ale trh fungoval. Já
prodával se ziskem a zákazníci měli za přijatelné peníze to, co si přáli.

 

S Tomášem Durňákem, který tě mimochodem pro
náš rozhovor fotil, spolupracuješ už deset let. Takový vztah musí mít zajímavý
vývoj. Jak vaše spolupráce vlastně vznikla?

Znal jsem jeho otce. Prodával v trafice, kam jsem chodil, a
zeptal se mě, zda nevím o nějaké práci pro jeho syna, a tak jsem to s ním
zkusil. Nerad měním, a jsem rád, že ani Tomáše jsem nevyměnil. Před ním jsem
měl asistenta taky deset let, ale ten se oženil a odstěhoval se se ženou
do Londýna, kde stále žijí. Tomáše to bavilo. Říkal jsem si, že možná nevydrží,
protože je fotbalista. Možná se mu líbilo, že fotíme holky, že je sranda, i
když musí pořád kmitat.

 

Tomáš dnes také úspěšně fotografuje a měl jistě
dobrou školu!

Mnoho modelek nebo modelů se stalo fotografy, protože vnímají to, jak
se s nimi pracuje, co fotograf dělá, a když je to začne zajímat, tak se
dají touto cestou. Tomáš tím byl krmen horem dolem a přirostlo mu to
k srdci. Já jsem taky nemyslel, že budu fotograf. Dělal jsem make up a
vlasy. A v Americe jsem musel makat, tam se nesedí. A pak odejdeš domů a
všechno ti zůstane v hlavě.

 

V čem je to, že jsou muži na tvých
fotografiích jiní, než na těch co můžeme vidět třeba v kalendářích
s mužskými modely?

Protože je fotím stejně jako ženy. Nevodím je do posilovny, nebo na
benzínku, kde bych je natřel olejem, nechal je držet v ruce pumpu a
vyfotil je, jak zatínají svaly. Fotím je přirozeně, jen tak. Tam je to něžné.

 

Všimla jsem si, že fotíš velmi rychle, fotku za
fotkou. Poznala jsem fotografy, kteří zmáčknou spoušť a teprve po pětiminutovém
přemýšlení ji zmáčknou znovu.

Potom se ale ten model i fotograf zaseknou. Nerad stojím dlouho a
čekám, co bude. A myslím, že stejné to mají i lidé, které fotím. V Americe
nebyl over time, jako je tady. Na stěně visely velké hodiny, ty v pět
hodin cinkly a modelka odcházela. Pokud jsem to nestihnul, musel jsem jí ten
over time zaplatit ve výši jejího hodinového honoráře, aby zůstala. Nikoho to
nezajímalo, že jsem to nestihnul, protože že budget na focení jsem dostal. Moje
věc, zda jsem s tím dokázal pracovat. To jsou lidi pro dlouhý trápení. Pak
jsou lidi pro krátký trápení, kteří to chtějí hezky a rychle.

Foto: Michaela Lejsková

 

V Bratislavě se otevírá galerie, která je
nazvaná tvým jménem. Jak jsi na to reagoval, když tě zvali na její otevření?

No, překvapilo mě to, protože jsem myslel, že to se dělá až po smrti. Já jsem v tomhle pověrčivý.

 

A řekl jsi jim to?

Neřekl. Oni se mě neptali. To říkám tobě, protože se mě ptáš.(smích)

Foto: Michaela Lejsková

Nemrzí tě, že nemáš děti?

Nemrzí. Já nemůžu mít nic, ani děti, auto, frajera, nebo třeba bazalku…
Mám jen pas a foťák a zdraví. To je všechno, co potřebuju. Pokud chci být
v něčem úspěšný, musím jedním slovem umět říct, co chci. A s tím má
mnoho lidí problém. Jestli chceš být nejlepší v posilovně někde
v Benešově, tak ti stačí, že budeš chodit dvakrát týdně cvičit. Ale pokud
chceš být nejlepší ve světě, tak tam musíš makat od rána do večera a nic dalšího
se tam nevměstná.

Znám takovou indickou pohádku o muži, který měl všechno.

Rodinu, auto, milenky, na co si vzpomněl. Ale pořád mu něco chybělo.
Jednou mu někdo poradil, ať jde za jedním mudrcem, který zná na všechno
odpověď. Šel tedy za ním a mudrc mu řekl: „Ano, já mám pro tebe tu odpověď, ale
musíš opustit své děti, svoji ženu, vzdát se všeho majetku i svých šatů, svého
náboženství, svého národa, všeho.“ Ten muž si řekl, že se přece všeho nevzdá,
když na tom makal tolik let. Že to nejde. A šel a makal dál. Ale pořád mu něco
chybělo, nebyl šťastný. Tak se nakonec všeho vzdal, šel do té jeskyně, a když
tam přišel, ucítil, jak ho ovanul studený průvan. Při představě, že by mu tam
byla zima, si řekl, že si vezme alespoň deku. To přece mudrc nezjistí. Vzal si
deku, zabalil se do ní a meditoval. Nikdo mu nevolal, nestresoval ho, nemusel
myslet na svoje vztahy, ani na starosti.

Ráno, když se vzbudil, tak měl v dece díru. Vyděsil se, že jsou v
jeskyni asi myši a tu deku mu sežerou. Sešel dolů do vesnice, aby se poradil
s lidmi, co má dělat. Všichni se radili a nakonec mu poradili, že si má
pořídit kočku, která tu myš chytí. Tak to přesně udělal. Kočka chytila myš, ale
na druhý den se muž probudil a kočka mňoukala, protože měla hlad. Muž se šel
zase poradit a ve vesnici mu řekli, že si musí pořídit krávu, aby mohl nakrmit
kočku mlékem. No a tak to šlo dál a dál.

Uběhlo dvacet let a mudrc se vydal podívat do jeskyně za oním mužem,
jak se mu daří, že už sedí dvacet let v jeskyni a medituje, že musí být
nejšťastnější. Přišel tam a před ním se objevilo město New York. Ochromený se
rozhlédl a uviděl nějakého člověka, který se celý třásl a vypadal pološíleně.
Vydal se za ním. „Hledám toho muže, který sem před dvaceti lety přišel
meditovat a najít štěstí. Nevíte, kde je?“ A ten muž mu odpověděl: „To jsem
já!“ „Proboha, a co se ti stalo??“ Muž mu odpověděl: „Přinesl jsem si deku do
jeskyně.“

Chceš mít problémy? Kup si něco! Chceš mít frajera? Budeš mít další
problémy – k těm svým ještě ty jeho. Přijdou děti, budeš mít i jejich
problémy. Pokud se člověk dokáže vzdát všeho, i sám sebe a svého ega, tak je
šťastný a může jít, a řešit problémy jiných. Ale to se stane jednou za tisíc
let, že přijde nějaká Matka Tereza, která se pak může starat o něčí lepru. A to
je menší problém, než když máš závazky, vezmou ti barák, protože dlužíš,
zbankrotuje ti podnikání, anebo naopak vyhraješ ve sportce a zblázníš se.

 

Podívej se na kluka, který stojí na Václaváku a čeká tam na děvče.
Přemýšlí, že kdyby měl o pět korun víc, mohl jí koupit ještě o růži víc. Tu
slečnu si pak vezme. A aby jí mohl snést modré z nebe a dovolenou na
Lanzarote, tak maká, aby na to měl. Ona mu pak řekne, že se změnil, že není
pořád doma, a uteče mu. Jinde jsou spolu všichni happy a někdo dostane
rakovinu. Nikdo nesedí doma s perlami kolem krku a nepadají mu dolarovky
jako švestky, nikdo nežije bez starostí. Všichni jsou z něčeho nešťastní.
Kdyby měl člověk všechno, tak tady není. Nejšťastnější je ten, kdo řeší jen
problémy druhých.

Vždyť na konci, za všechno co děláme, je nějaký účet, který zaplatíme.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Tomáš Durňák www.tomasdurnak.com

Oblečení: Mejta Zlín www.mejta.cz

Foceno v restauraci Zlatý had www.zlatyhad.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Rozhovor z roku 2009:

http://www.ibestof.cz/remeslo-/robert-vano—fotograf.html

 

 

Robert Vano – chronology

1948 Born in Czechoslovakia

1967 Shortly after his graduation from High school he emigrated to the USA.

1970 He works as a makeup artist for fashion photographers (Horst
P.Horst, Glaviano, Castel,etc..) and for magazines like Vogue, Bazaar,
Donna, Seventeen, Mademoiselle, etc.

1984 Started to work as a freelance photographer in New York, Paris, Milan…

1990 Returned to Prague, Czechoslovakia.

1996-2003 He worked as a creative director for the Czech edition of Elle.

2004-2009 He worked as an art director of Czechoslovak Models.

2009 Works as a freelance photographer in Prague

Group exhibitios

1992 Czechoslovak photography in exile, Manes, Prague

1993 Czechoslovak photography in exile, Slovak National Gallery, Bratislava

1996 50 Years of Elle, Radost, Prague

2006 Masters of Czech photography, Intercameera, Vystaviste, Prague

2008 Prague Pfoto 2008, Manes

Individual exhibitions

1982 Portraits, Sagar Gallery, New York

1984 Nudes, Sagar Gallery, New York

1985 Nudes, Krigier Gallery, Milano

1986 Boys, McCree Gallery, London

1991 Love You from Prague, Gallery M, Bratislava

1992 Love You from Prague, Albatros, Prague

1993 Boys and Roses, Radost, Prague

1994 Adrspach, Gallery in Celetna, Prague

1995 You and I, Radost, Prague

1997 Intermezzo, Radost, Prague

1998 Inventura, Slovak Institute, Pague

1999 In bed with Milan, Radost, Prague

2000 Inventura, Gallery Miro, Prague

2004 Pictures, Karlovy Vary Filmfestival

2006 Robert Vano 1968-2006

2007 Inventura, Ponrepo, Brno

2008 Pictures, Gallery Librex, Ostrava

2009 The Platinum Collection, Manes, Prague

2009 The Platinum Collection, Leica Gallery,Prague

2010 The Platinum Collection, Chagal, Ostrava

2010 The Platinum Collection, Moscow Biennale

Books

1991 Love You from Prague

1992 Boys and Roses

2008 Sometimes paradise(Někdy ráj)

2009 The Platinum Collection

 

 

 

 

„Individualita
je jedna věc, ale trpělivá práce je základ!“ Irena Vavrušková

 

 

 

 

Irena Vavrušková v počátcích své profesní kariéry
převzala do ruky pomyslnou štafetu a začala podnikat v rodinném
kadeřnictví. Jako vyškolená kadeřnice byla v první řadě pracovitá a
toužila se vyšplhat někam výše. Vrozená soutěživost jí otevřela cestu do světa
kadeřnických špiček.

 

Netíhla jste spíše k individualitě, už proto, že
vaše maminka je také kadeřnice?

Dělat
kadeřnici nebylo mým snem. Chtěla jsem být letuškou a cestovat po světě.
Z mých plánů sešlo a skutečně jsem šla studovat na kadeřnici. Nakonec i to
byl způsob, jak se do světa dostat. (smích)

 

Jaký máte názor na potřebu odlišit se?

Hlavně
mladí lidé často chtějí být jiní než jejich rodiče nebo celá společnost, znám
ten pocit, ale úspěch nám nepřinese to, když se budeme snažit být za každou
cenu jiní. Ukažte mi jediného olympionika, který má talent a netrénuje. Individualita
je jedna věc, ale trpělivá práce je základ!

 

Kolik lidí v týmu vedete?

Co se
týká Vlasového studia Vavruškovi, ve kterém jsem spolumajitelkou se svou maminkou
a sestrou, tak tam máme 24 kolegů. Asociace HCF ČR, kde jsem prezidentkou od
roku 2011, sdružuje deset samostatných salonů včetně toho našeho,
takže to je spousta kreativních lidí.

 

Jaká
strategie se vám osvědčila jako nejúčinnější v oblasti motivace týmu, aby
odvedl co nejlepší výkon?

Jedinou motivací je jít
příkladem. Jedině když zaměstnanci uvidí, že to, co chci po nich, dělám já sama
a ještě mnohem víc, tak to budou dělat i oni. Mám pocit, že musím udělat
dvakrát tolik, aby mou práci měli proč obdivovat a toužili také dosáhnout
podobných radostných nabídek ke krásné práci. Musí vidět, že o tom jen
nemluvím, ale že to, co říkám, i dělám.

Jak
si coby Ambasador L’Oréal Professionel udržujete přehled o
konkurenčních produktech?

Titul Ambasador L’Oréal Professionel
mě vybízí k tomu, abych to, co v laboratořích vytvoří chemici, já svýma
rukama zpracovala v kreativní účes. Je to oboustranně uspokojivá a
prestižní spolupráce založená na důvěře a profesionalitě. Protože jsem profesionál,
tak testuji a zkouším všechny nové produkty i od konkurenčních firem, abych
měla srovnání a aby to, co svým klientům doporučuji, bylo vždy to nejlepší. A L’Oréal mé
nároky na péči o vlasy již léta splňuje.

 

Zkoušíte
i přípravky pro domácí použití?

Samozřejmě.

 

Jaký
je váš názor na domácí aplikaci barvy na vlasy?

Takové barvení
způsobuje, že délky vlasů tmavnou a tmavnou, až kvůli přepigmentování zčernají.
A to vás pak přivede zpět do kadeřnictví k profesionálnímu kadeřníkovi.
Zesvětlení vlasů není vůbec jednoduché. Jakákoliv radikální změna barvy nese
svá úskalí. Doporučuji profesionální služby.

 

Řekla
bych, že jste docela úspěšná laborantka! (úsměv)

No jasně! To jsou
znalosti, které léta střádám. Profesní sebevědomí roste s každou úspěšnou
„operací“!

 

Můžete mi vysvětlit, na jakém principu ve srovnání
s chemickými barvami funguje henna a jaké jsou její výhody či nevýhody?

Barvení
hennou a indigem funguje na bázi obalení vlasu. Vlasy jsou pevnější. Má to
výhodu do té doby, než začnete šedivět, protože henna šediny nezakryje. Další
nevýhodou je, že pokud takto barvená žena přijde do kadeřnictví a chce šediny
zakrýt, kadeřnice jí nezaručí, že to chemická barva dokáže. Chemie funguje
naopak, neobaluje vlasy zvenku, ale vniká do hloubky vlasů. Tím pádem musí
nabourat „krunýřek“ vytvořený hennou, a proto se může stát, že barva chytne
nepravidelně.

 

Chce to tedy více pokusů, delší proces?

Francouzští
odborníci mě učili, že pokud je na vlasech henna, nemá na ně kadeřník
s chemickou barvou vůbec sahat. Ideální je nechat vlasy barvené hennou
odrůst. A protože jsem člověk zvídavý, zkoušela jsem i odbarvení henny
v různých nápadných nebo zvláštních efektech. Rozhodně však tuto kombinaci
nikomu nedoporučuji.

 

Setkala
jsem se s tím, že v nejmenovaném kadeřnictví mi řekli, že společenské
účesy nejsou jejich parketa. Jak to tedy je? Kadeřnictví nenabízejí komplexní
servis?

Tohle se týká hlavně
velkých kadeřnických sítí, kde je princip založen na tom, že někdo jen myje
vlasy, někdo jen fouká, jiný stříhá a další dělá zase jen účes. Je to způsob,
jak zabránit tomu, aby jim kadeřníci odcházeli s klientelou, protože
nejsou jako samostatná jednotka schopni nabídnout komplexní servis. Anebo to
prostě neumí a nechtějí to umět. To je také důvod, proč je náš salon členem
asociace Haute Coiffure Française, která má sídlo v Paříži a sdružuje na 1
500 prestižních salonů po celém světě. Všechny salony zaručují svým klientům
nejvyšší kvalitu, profesionalitu a komplexní péči. Navíc je standardem pravidelné
vzdělávání kadeřníků. Tyto luxusní salony jsou na celém světě označeny již na
vstupních dveřích značkou HCF s uvedením roku, pro který jim bylo členství
povoleno. Je to označení kvality, něco jako michelinská hvězda na restauraci.

 

Jak
by měl klient postupovat, když si vybírá kadeřníka a nemá zrovna žádné
doporučení?

Je to otázkou priority.
Pokud někdo hledá nejvyšší kvalitu, servis a záleží mu na trendech, půjde k profesionálům,
kteří jsou certifikovaní, jako jsme my. Pak jsou
klienti, kteří mají nároky na nízkou cenu, a jdou jinou cestou a obávám se, že
mnohdy na úkor kvality. Jsou zákazníci, kteří v tom rozdíl ani nevidí,
protože jsou zaměřeni na svůj obor a tohle vůbec neřeší, nebaví je to a nezajímá,
ale najdou si toho svého kadeřníka vedle v domě a u něj zůstanou, protože jsou nenároční.

 

Co
považujete za největší prohřešek u úpravy vlasů u mužů?

Zůstává mi rozum stát
nad muži, kteří mají dlouhé vlasy a nepovažují za důležité si je každý den mýt.
Dále by muži měli věnovat pozornost nejen úpravě vlasů, ale také ostříhání
chloupků v nose a uších.

 

Jste z nově přicházejících trendů vždy nadšená,
nebo vás dokážou i zklamat?

Víte,
já v tom vidím hlavně posun v technologii a pojetí.
Z Paříže přijíždím vždy nadšená a plná emocí! Protože se však móda vrací a
všechno už se vyzkoušelo na mnoho způsobů, obdivuji vždy nové kreativní prvky,
které právě novým nápadem překvapí.

 

Jaké jiné profesi byste řekla, že tak nejvíc „fušujete
do řemesla“?

Psychologům
– jednoznačně! Už od prvního vstupu klienta do salonu. Když je kadeřník dobrý
psycholog, okamžitě se naladí na klienta, což je primární. Kadeřník je také
jako kuchař, který připravuje cosi, co bude servírovat, dělá to přímo před
lidmi a do toho s nimi ještě udržuje konverzaci. A mnohdy je kadeřník i
tak trochu farář, k němuž mají lidé důvěru a svěřují se mu.
V profesionálním kadeřnictví je otázka důvěry primární.

 

Sama máte zkušenost s kloubením mateřství a
podnikání. Jaké jsou vaše konkrétní zkušenosti?

Mateřství
a podnikání rozhodně skloubit jde a podporuji v tom všechny ženy. Dobrý
podnikatel je dobrý manažer a je to tedy o umění si čas zorganizovat a být
nahraditelná. Kvalitní spolupracovníci jsou v tomto směru naprosto
klíčoví. Měla jsem to štěstí a pak si v podstatě nikdo ani nevšiml, že
jsem si „odskočila“ porodit. (smích)
Také jsem si myslela, že přestanu pracovat, ale povedlo se mi mateřství i práci
spojit, aniž by jedno bylo na úkor druhého. Horší to mají maminky, které jsou
někde zaměstnané, to je mnohem složitější.

 

Je u vašich zaměstnanců podmínkou, aby byli vyučeni
v oboru?

Určitě
ano!

 

Jaký je váš názor na alternativu rekvalifikačních
kurzů?

Zatím
jsem měla tuto zkušenost pouze jednu, a se svými nároky bych to zhodnotila tak,
že to byla profesně nesvéprávná osoba. Je obrovsky složité se k tomuto vyjádřit,
protože dívenka přišla rovnou z kurzu a ne každý je stejný.

 

Vy sama byste nepřijala nabídku vyučovat v rámci rekvalifikačních
kurzů?

Záleželo
by to na podmínkách. V akademii L’Oréal Professionel vedu řadu let školení
a nesmírně mě baví předávat lidem informace, protože vím, že o to stojí. Baví
mě motivovat a ovlivňovat lidi a zároveň sebe posouvat dál.

 

 

Jaké profesní výzvy máte nejraději?

Takové,
kde se musím s něčím trochu „poprat“! To mám na své práci ráda. Pro
představu mohu uvést česání vlasů na přehlídce v Číně, kde jsem před dvěma
lety dělala supervizi módní přehlídky v rámci EXPO 2010 našim předním
módním návrhářům jako je Pavel Ivančič, Liběna Rochová, Denisa Nová, Monika
Drápalová, Klára Nademlýnská aj. Tam jsem vytvářela dvě linie typů účesů, které
jsme čínským modelkám česali. Česání na podložky, to jsem předem vyřadila
z důvodu objemnosti v zavazadle pro tolik modelek. Všechny modelky
měly dlouhé vlasy do pasu, tak tvrdé a pevné, že když jsme je vyčesali, vlasy
se jen napružily a vrátily se do původního stavu. Práce s nimi byla
zajímavá, dalo se ledacos vymyslet, ale byla to obrovská výzva.

 

Vnímáte, že jsou ženy s určitým druhem vlasů,
které nejvíce ocení vaše služby?

Ano, to
určitě. Každá žena, která nemá vlasy příliš kvalitní, nebo jich nemá mnoho,
nebo prostě potřebuje moje zkušenosti, aby zkrásněla.

 

Trochu jste mě tím navedla na trend trvalé, která byla
svého času velkým hitem. Je o ni ještě zájem?

Přichází čas,
kdy se vlny vrací a ženy schovávají žehličky a nechávají si vlasy znovu trvale
vlnit.

 

Experimentujete také sama na sobě?

No jistě!
Já už měla na hlavě kdejaký experiment! (smích)

 

Hodnotíte své okolí kritičtějším okem?

To už
nedělám, že bych se dívala na lidi a říkala si, že by mohli mít pěknější,
zdravější vlasy, protože takových lidí je na našich ulicích hrozně moc, což mě
netěší. Spíše se dívám, co by lidem slušelo, napadá mě to samo. (úsměv)

 

Máte za sebou dvacet let práce. Když se za sebou
ohlédnete, co si nejvíce pamatujete?

Slovo
práce je hrozně zvláštní pojem, protože jsem dělala vždy to, co mě velmi bavilo
a nebyla jsem asi v pravém smyslu slova v práci. Cítím naprostou
pohodu v tom, že se mi podařilo zapadnout do společnosti lidí, kterým na jejich
image záleží, že naše práce jde ruku v ruce se společenskou prestiží. Nejvíc
si pamatuji začátky podnikání na naší současné adrese.

 

 

Kdy jste cítila, že vám práce, ač byla vždy potěšením,
dává nejvíce zabrat?

To bylo
v začátcích, kdy moji vrstevníci chodili na party, a já jsem trénovala.
Usilovně jsem pracovala, abych vše „dostala do rukou“, bylo to pokládání mých
základních kamenů a touha dostat se v soutěžích mezi první tři a pak do
reprezentace a jezdit po světě.

 

Jakým způsobem vás motivovala maminka?

Maminka? (úsměv) Týden před soutěží, když se mi
nepovedl účes, tak mi řekla, ať jdu dělat cukrářku, když to nedokážu učesat. (smích) Byla to motivace formou
vyhecování. Což se já snažím nedělat, a jako správné dítě svých rodičů s nimi
ne vždy ve všem souhlasím. Ale temperament mám geneticky daný. (úsměv)

 

Jak u vás doma probíhá třeba společné stolování?
Bavíte se u stolu o práci?

Máme
jednoznačně zavedené, že to neděláme. Když jsem byla dítě, tak se o práci u
stolu rodiče bavili a bylo to strašné. My jako děti jsme se snažily upoutávat
pozornost, protože jsme cítily, že jinak nemáme prostor. Všechny pracovní věci
řešíme v kanceláři a v salonu a doma se snažíme být rodina.

 

Jakou nejdůležitější radu jste v životě dostala?

Dobrou
radu mi dal v Rakousku, kam jsem se kdysi šla nechat zaměstnat, bývalý
mistr světa pan Werner Grecht. Přišla jsem tam jako namachrovaný borec, s několika
mezinárodními tituly. On mi tehdy řekl: „Vzdělávej se po celém světě, ale
inkasuj jen ve svém.“ To byla dobrá rada, která mě vrátila zpátky k nám a
bylo to hodně užitečné. Pokud chcete dělat něco pořádně, musíte se to naučit od
těch nejlepších.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text a
produkce: Michaela Lejsková

Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz

Make up:
Pavel Bauer www.pavelbauer.cz

Foceno
v BASTION PRAGUE RESTAURANT www.bastion-prague.cz

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 Irena Vavrušková ml. – Ambasador L´ORÉAL Professionel a President Haute Coiffure Française

• Začátky své profesní kariéry zahájila v tehdy prestižním kadeřnickém salonu v Železné ulici, v ”Salonu u Zlaté koruny”.
• V roce 1988 získala 2. místo na Světovém poháru na Kubě – v kategorii svatební účes.
• Od roku 1992 je členkou reprezentačního týmu České republiky.
• 1991 – se stává spolumajitelkou Vlasového studia Vavruškovi.
• V roce 1992 získala 1. místo a titul ”Mistr České republiky v účesové tvorbě”.
• V roce 1992 – 6. místo na Mistrovství Evropy v Zürichu.
• V roce 1998 získala 1. místo se svým týmem v celorepublikové soutěži STŘIH + BARVA – L´ORÉAL COLOR TROPHY.
• Mnohokrát se zúčastnila přehlídek účesů na Mezinárodních festivalech v Lucerně.
• V roce 1998 – jedna z trenérek českého reprezentačního družstva na Mistroství světa ve Washingtonu, USA.
• V roce 1998 – Ambassador L´Oréal Professionnel – dlouhodobá spolupráce s významnými českými módními návrháři.
• V roce 2001 absolvovala exkluzivní uměleckou stáž v Paříži, u světoznámé Laetitie Guenaou, člena uměleckého týmu HCF.
• V roce 2003 získala pro svůj salon členství v celosvětové asociaci
prestižních salonů HCF se sídlem v Paříži – značka vysoké kvality.
• V současné době vede odborné semináře účesů v Akademii L´Oréal.
• Pravidelně publikuje své účesové kolekce pro L´Oréal Proffessionel v našich i zahraničních časopisech.
• Pořádá vlastní účesové show po celé České republice.
• Spolupracuje s našimi i zahraničními předními fotografy, návrháři a výrazně se podílí na vývoji módy.
• Je trenérkou a hodnotitelkou odborných soutěží v účesové tvorbě.
• 6.3.2011- byla zvolena Presidentkou české sekce Haute Coiffure Francaise /vysokého kadeřnického umění/.

 

 

 

 

„Pokud
jsou s vámi lidé spokojeni, tak vás obvykle chtějí znovu a doporučí vás i
svým známým.“ Lenka Šourková

 

 

Lenka
Šourková sama říká, že vizážistů a kadeřníků je u nás opravdu hodně. I
v této obrovské konkurenci se však dokázala prosadit a stát se ve svém
oboru uznávanou. Splnila si tak sen, ale určitě nechce v tomto bodě
skončit. Má další plány a rozhodně i velkou naději na to, že se jí je povede
uskutečnit, protože je nejen nadaná, ale také se nebojí výzev a je obrovsky
nadšená pro svou práci.

 

Z jakého
důvodu jste se vůbec rozhodla vyučit kadeřnicí?

Byla to tak trochu
náhoda, protože jsem vůbec nevěděla, co chci dělat. Nicméně když už jsem si
musela nějakou cestu vybrat, rozhodla jsem se splnit si svůj dětský sen – stát
se kadeřnicí. Hrávaly jsme si u babičky se sestrou a sestřenicí a měly
rozdělené role – sestra byla prodavačka, sestřenice doktorka a já samozřejmě
kadeřnice. Naučila jsem se sama na sobě zaplétaný cop, v osmé třídě už
jsem poprvé ostříhala sestru a zkrátka mě bavilo hrát si s vlasy.
V současné době jsem za tu volbu opravdu šťastná, protože jsem si vybrala
profesi, která je doslova mým koníčkem.

 

Svého
rozhodnutí jste tedy nikdy ani na chvilku nelitovala?

Vůbec, spíš naopak.
Jsem hrozně ráda, že jsem si našla práci, která mě baví. Tím spíš, když vidím,
že někteří lidé dlouho studují a nakonec dělají práci, která jim nic neříká,
jen je živí a někdy ani to ne.

 

Myslíte,
že pro vás bylo vyučení v oboru kadeřnice důležité, nebo že by to šlo i
bez toho?

Myslím si, že je nutné
mít dobře naučený základ. Jsou totiž určité postupy a pravidla, která se musejí
dodržovat a nemění se. Například takové poctivé pokládané vlny, to vás na
každém kurzu nenaučí. Já se je naučila ve škole a používám je dodnes a to nejen
na přehlídkách, ale i na svatbách.

 

Jaké
byly vaše kariérní začátky?

Já si myslím, že
v mém životě hrály obrovskou roli náhoda a štěstí. Občas totiž pracuji i
v modelingu a tam jsem se seznámila s mnoha kadeřníky a vizážisty. Jednoho
dne mi známý z tohoto oboru nabídl, jestli bych s ním nechtěla dělat
vlasy a od tohoto momentu se nakonec všechno odvíjelo. Lidé v branži byli
s mou prací spokojení a další nabídky pak začaly přicházet samy. No a co
se týče líčení, to mě vždy neuvěřitelně bavilo, měla jsem doma obrovskou paletu
barev a různě jsem zkoušela a kombinovala. Ovšem nikdy jsem neabsolvovala žádný
kurz. Ale při jednom focení jsem navrhla, že bych zkusila kromě vlasů udělat i
make up a vyšlo to výborně. Nejdřív jsem líčila muže a až později i ženy.

 

 Nelákalo
vás přihlásit se na nějaký kurz?

Jelikož občas pracuji
jako modelka, tak jsem leccos okoukala. Vždycky jsem dávala pozor, když někdo
líčil – ať už mě, nebo ostatní a to bylo pro mě kurzem. Z každé akce jsem
si něco odnesla. Navíc jsem vždy ráda malovala, což je typickou zálibou většiny
vizážistů.

 

Věnujete
se i modelingu. V čem myslíte, že je to prospěšné pro vaši práci?

Určitě je dobré to, že
znám tu profesi z obou stran. Když mě někdo líčí, tak už vím přesně co
dělat, nebo nedělat. Navíc mám představu, čím lidem práci zlehčuji, nebo naopak
komplikuji. Ale moc si užívám to, když mě někdo líčí. Mé profesi pak samozřejmě
pomohly i kontakty, které jsem díky modelingu získala. Zajímavý je také
fenomén, že ze spousty modelek se stávají vizážistky. Ale já mám navíc tu
výhodu, že jsem modelka, vizážistka a vyučená kadeřnice v jednom. (smích)

 

Sháníte
si zakázky sama, nebo vás už lidé konkrétně oslovují?

Myslím, že už to
funguje hodně na doporučení. Pokud jsou s vámi lidé spokojeni, tak vás
obvykle chtějí znovu a doporučí vás i svým známým. Jen je problém s tím,
že když pak několikrát nemůžete, tak se na vás rychle zapomíná.

 

Co
je podle vás základním předpokladem pro úspěch ve vaší profesi?

Asi štěstí a náhoda. Už
se zase opakuji. (smích) Člověk musí
být odvážný, kreativní a průbojný. Nebát se žádné výzvy. Když už člověk takovou
šanci dostane, tak by měl obhájit svou práci. Snažit se být co nejlepší a
neusínat na vavřínech.

 

Je
vaše zaměstnání psychicky, časově a fyzicky náročné?

Ano, úplně všechno
zmíněné a hodně.

 

Měla
jste i vlastní studio. Co vás vedlo k tomu, abyste jej zřídila, a proč
jste se ho nakonec vzdala?

Jen jsem si to
vyzkoušela a utvrdila se v tom, že intuice, která říkala, že to pro mě
nebude to pravé, byla správná. Já nejsem typ, který by měl chuť starat se o
chod samotného studia a pracovat v kanceláři. Vadilo mi, že kvůli
administrativním činnostem jsem musela omezit práci mimo salon. Potřebuji
volnost, díky které jsem se třeba nedávno mohla sbalit a vyrazit na studijní
kurz do Kanady.

 

A
jak to tedy máte v současné době?

V salonu jsem
stále, ale odpadla mi úřednická a organizační část. Mám pronajaté křeslo a
kromě svojí práce vypomáhám se spoustou zajímavých akcí. Často se jedná i o
charitativní projekty. Můžete se o nich dozvědět na www.5thavenue.cz

 

Dá
se podle vás v dnešní době prací kadeřníka a vizážisty dobře uživit?

U kadeřnické práce je
to lepší, protože když jste dobří, najdete si klienty, kteří se k vám pravidelně
vracejí. U vizážistické práce je to jiné. Je to tím, že na malou republiku je
čím dál tím více vizážistů. V obou oborech ale čím dál tím více lidí dává
přednost nízké ceně před kvalitou.

 

Jak
se z běžné kadeřnice a vizážistky stane kadeřnice a vizážistka známých
osobností?

Zřejmě to mám napsané
v osudu. Já jsem se nikdy nikam nehrnula, ale i když se budu znovu
opakovat, opět to bylo o štěstí a náhodě. Dostala jsem šanci ukázat svou práci
a snažila jsem se ji nepromarnit a ukázat co umím. Většina focení v České
republice není jen o modelkách, ale zejména o celebritách. Pokud jsou spokojeni
s vaší prací, tak můžete navázat a dál spolupracovat. Je ovšem důležité,
abyste si sedli i jako lidé a vzniklo mezi vámi nějaké pouto. Aby fungovaly vzájemné
sympatie.

 

Vzpomenete
si, kdy poprvé jste líčila nebo česala někoho známého? Měla jste trému?

Tak trému, tu mám
neustále. I když jsou to lidé, se kterými pracuji velmi často. A první
spolupráce se známými osobnostmi? Ta byla při focení propagačního plakátu pro
film Post coitum a pak následovalo
focení se Simonou Krainovou. Poté jsem začala dělat asistentku jedné
z našich nejlepších vizážistek Kateřině Kosové.

 

A
jak jste se dostala na místo asistentky vizážistky?

Odvíjelo se to všechno
od vlasů. Když jsem na jedné akci dělala účesy, tak jsem se s Kateřinou
Kosovou seznámila a padly jsme si do oka. Moje práce se jí líbila, a tak si mě
přivzala ke spolupráci a ta vlastně trvá dodnes.

 

Co
pro vás práce vizážistky a kadeřnice znamená?

Tahle práce mi umožňuje
tvořit, což mě strašně baví. A navíc tyto obory jsou relativně odlišné, takže
já vlastně od jednoho utíkám ke druhému. Kdybych dělala jednu věc příliš
dlouho, tak mě to přestane bavit. A když už si dostatečně užiji obou těchto
prací, tak si najdu něco nového, třeba malování triček. Zkrátka nějakou novou
tvůrčí činnost.

 

Musíte
se ve své práci ještě nějak dále vzdělávat?

Neustále, v podstatě
denně. Protože stále se mění trendy a také každému člověku sedí úplně něco
jiného. S každým člověkem se učím něco nového.

 

Zmínila
jste módní trendy, nakolik se jimi necháváte ovlivnit?

Záleží na tom, o jaký
typ práce se jedná. Pokud dělám vlasy na běžné nošení, tak se spíš snažím
přiblížit člověku. Ale samozřejmě mě trendy ovlivňují, ráda zkouším nové věci.
Ale že bych podle módních trendů pracovala zcela, tak to určitě ne. Spíše se
jimi inspiruji.

 

Může
mít vizážista či kadeřník nějaký osobitý rukopis?

Každý má nějak danou
vlastní ruku, takže když vidím nějaké líčení v časopisu, tak obvykle vím,
kdo ho dělal. Co se týče vlasů, tam je to vidět snad ještě víc. Ale zase na
druhou stranu to pozná zřejmě jen odborník.

 

Kolik
času věnujete vy sama péči o svůj vzhled?

Pokud se upravuji na
běžný den, tak moc ne. Ale když pak jdu na nějakou akci a dám si práci, tak
alespoň mohu víc překvapit. (smích)

 

Kdo
vlastně stříhá Lenku Šourkovou?

Většinou jsou to
kolegyně a obvykle pokaždé jiná. Ale občas se stříhám i barvím sama.

 

Existují
podle vás nějaké základní kroky, pokud se žena potřebuje rychle upravit?

Potřebujete mít u sebe
rozjasňovač, řasenku, černou tužku na oči a rtěnku, se kterou můžete nalíčit
tváře i pusu. To podle mě stačí. Rozjasňovačem zakryjete kruhy pod očima a
takzvanou T zónu. Černou tužku můžete i nemusíte použít. Řasenka je jasná a
načervenalou rtěnkou můžete udělat pusu i tvářičky.

 

Na
co by žena při péči o svou vizáž vůbec neměla zapomínat?

Kromě čištění pleti a
vhodného krému by ženy neměly zapomínat na dobře vytvarované obočí, protože to
vlastně dělá výraz obličeje.

 

Myslíte,
že to, jak se člověk upravený, vypovídá o jeho povaze?

Já si myslím, že se tím
spíš lidé zakrývají. Zakrývají svou skutečnou osobnost.

 

Umí
se podle vás české ženy upravovat?

Podle mě se české ženy
ještě trochu bojí. Když se kouknete na cizinky, tak ty chodí upravené neustále.
My máme možná až příliš ledabylou úpravu.

 

V jakém
smyslu vnímáte krásu člověka?

Jako vnitřní krásu.
Podle mě je na každém nejhezčí to, co vychází zevnitř. Z člověka musí něco
vyzařovat.

 

Přicházejí
k vám často lidé s konkrétní představou?

Spíš se mi stává, že ke
mně přicházejí lidé, kteří nemají chuť něco pro sebe vymýšlet a čekají, že
s nějakým návrhem a alternativou přijdu já. Někdy přijdou lidé jen
s tím, že chtějí změnu. A pro mě změna znamená razantní změna. Takže
odcházejí v šoku, ale nakonec jsou nadšení.

Pokud
k vám přijde klient a vám se jeho představa nelíbí, jak to řešíte?

Pokud přijde někdo
s představou, o které vím, že opravdu není dobrá, snažím se to řešit
kompromisem. Nejprve navrhnu něco jiného, a když vidím, že to příliš neprochází,
tak se snažím najít cestu, která povede k oboustranné spokojenosti. Ale je
pravda, že párkrát, když jsem viděla, že to tomu člověku opravdu nesedne, tak
jsem to prostě neudělala. Často se mi ovšem stává, že když zákaznice přijmou
můj návrh, tak nakonec jsou nadšené, píší a volají, že jsem měla pravdu, a že
jsou moc spokojené.

 

Stává
se také někdy, že se vám při kadeřnické práci něco opravdu nepovede? Jak to
poté řešíte?

Ono povede a nepovede
je poměrně sporné. Vy můžete být s něčím spokojení, ale zákazníkovi se to
prostě nelíbí. Ale když už to opravdu nedopadne dobře, tak ten člověk už zpátky
nepřijde a to je špatně, protože my tu práci děláme právě proto, aby se lidé
vraceli. Každopádně když bych viděla, že se mi něco vážně nepovedlo, tak bych to
přiznala a snažila se to opravit nebo nějak vynahradit. Ale zatím se mi to
naštěstí takhle naplno nestalo.

 

Podle
čeho vybíráte kosmetické přípravky, které používáte?

Je to o zkušenosti.
Pokud narazím na něco, s čím jsem spokojená, tak to zkrátka používám.

 

A
kde vůbec berete inspiraci pro svou práci?

Inspirují mě časopisy a
filmy. A nejvíce ulice, důkladně se rozhlížím kolem sebe.

 

Připravujete
se nějak na svou práci?

Pokud jdu na focení,
tak se obvykle nijak dopředu nepřipravuji, vše odvíjím až podle vybraného
oblečení a vůbec momentální situace.

 

Cítíte
se být více kadeřnicí nebo vizážistkou?

Tak víc hodin trávím
jako kadeřnice. Ale čím se víc cítím být? Ano, i v tomto případě jsem na
prvním místě kadeřnice.

 

Co
je pro vás kariérní úspěch?

Kariérní úspěch je pro
mě to, když se sejdu při práci s lidmi, kteří jsou mi blízcí a sympatičtí,
od kterých se mohu učit, nedochází mezi nimi k žádné falši a panuje
pohodová atmosféra. Protože když jdu někam, kde si nejsem jistá tím, co si o
mně lidé myslí, tak začnu zmatkovat. A oč víc se pak snažím, o to je to horší.

 

Chcete
se ve své profesi nějak dále posouvat? Co je váš cíl?

Já už jsem svého cíle
dosáhla. Pracuji s lidmi, se kterými mě to baví. Do budoucna ale plánuji
zkusit tu samou práci v zahraničí.

 

A
máte už nějaký konkrétní plán na zahraniční cestu?

Na podzim jsem začala
studovat školu v Kanadě a ráda bych se tam vracela. Přivedla mě
k tomu Lucka (Pozn. redakce: Lucie
Vondráčková), za kterou sem tam odjela nejen kvůli práci, ale i kvůli intenzivnímu
studiu anglického jazyka. Mám tu výhodu, že mám profesi, kterou mohu dělat
kdekoli, ale naučit se jazyk je základem úspěchu.

 

Těšíte
se nyní na nějakou akci, která pro vás bude svým způsobem výjimečná?

Momentálně se nejvíc
těším na to, jak se poperu s výzvou pracovat v zahraničí.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

 

Text: Kateřina Poulová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up a vlasy: Lenka Šourková

Oblečení vlastní a (modrá košile): LERROS www.lerros.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Foceno v hotelu Achymist Grand Hotel and Spa,
Praha www.alchymisthotel.com

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Pokud se ostatní snaží vařit na špičkové úrovni, tak je to jedině
motivační a rád vidím, že se udržuje úroveň gastronomie.“ Roman Paulus

 

 

 

 

Když
něco chcete opravdově zažít, dělat či poznat, vydejte se tam, kde se taková
příležitost nabízí od skutečných profesionálů. Za módou do Paříže, za loděmi do
Hamburku, na safari do Afriky… Za skvělým gastronomickým zážitkem bych vás
určitě poslala do pražského hotelu Radisson Blu Alcron, kde za špičkovou úroveň
kuchařského umění zodpovídá šéfkuchař Roman Paulus, čerstvý držitel hvězdičky
Michelin. Roman patří k lidem, kteří dělají svoji práci naplno,
s opravdovým vztahem a láskou. A to rozhodně musíte zažít!

 

Hotel
Alcron určitě pro většinu kuchařů představuje vysoko nastavenou laťku, tedy
bavíme-li se o těch ambiciózních. Jaká byla vaše cesta do hotelu Radisson Blu
Alcron?

V dubnu jsem
oslavil čtvrtý rok výročí mého působení v Alcronu. Rozhodně to není o
volbě, ale o tom, že se o tuto pozici musí kandidát hodně „poprat“. Usiloval
jsem se o ni v době, kdy jsem věděl, že tato pozice bude volná. Osobně si
myslím, že každý kuchař, který chce v Čechách ve své kariéře něčeho
dosáhnout, by měl o takovou pozici usilovat, protože není mnoho míst, která by
měla takovou prestiž, jakou má právě hotel Alcron.

 

Ale
přímou konkurenci přece jenom máte, jak moc si „dýcháte za krk“?

No, já jsem hlavně
kuchař a dívám se na to trochu jinak. Vidím ostatní kuchaře spíše jako partnery
než jako konkurenci.

 

Co
tento váš postoj opodstatňuje?

Pravděpodobnost, že by
host chodil stále do jedné a téže restaurace, ačkoliv ji má rád, není moc
veliká. Pokud se ostatní snaží vařit na špičkové úrovni, tak je to jedině
motivační a rád vidím, že se udržuje úroveň gastronomie. A proto společně máme
šanci vychovat co největší publikum pro naše gastronomické představení! (úsměv)

 

Takže
se o své hosty nebojíte?

Naopak. Myslím si, že
když svou práci všichni budeme odvádět špičkově, tak všichni budeme mít víc
hostů. Samozřejmě je možné, že lidé půjdou někam jinam, ale určitě zase přijdou
tam, kde jim už jednou chutnalo.

 

Výběr
jídla necháváte spíše na hostech, ať si vyberou z jídelního lístku, nebo
probíhá doporučení a diskuze s personálem o volbě menu?

Často se hosté do
lístků ani nedívají, protože spolu s tím, jak se k nám hosté vracejí,
jsou zvyklí komunikovat o tom, co bychom jim ten den mohli nabídnout, či na co
by měli chuť. Takový způsob volí častokrát i noví hosté. Kromě výběru
z jídelního lístku připravujeme i speciální denní nabídku.

 

Jaké
jsou v současné době gastronomické trendy? Stále mají hosté chuť objevovat
nové příchutě, úpravy, suroviny?

Řekl bych, že tím, že
se lidé mohou podívat po celém světě a že je možnost k nám dovážet pestrý
výběr surovin a potravin, tak už lidé zřejmě všechno ochutnali a už po exotice
tolik netouží. Spíše bych řekl, že když už jsou doma tady v Čechách, ptají
se po domácích surovinách. Ani ne tak po BIO, ale po domácích surovinách.

 

Když
jsme nedávno ve vaší restauraci La Rotonde obědvali s panem Ladislavem
Špačkem, zarazilo ho, že obsluha obratem reagovala na to, že losos není aljašský,
jak si pan Špaček původně myslel, nýbrž norský. Nejen že nás oba dva příjemně
překvapila informovanost obsluhy, ale také jsme se zamýšleli nad tím, jak se
vám daří získávat potraviny z takto vzdálených zemí ve špičkové kvalitě?

Dnes to při leteckých přepravách
potravin není problém. Proto si dovolíme nabízet našim klientům i čerstvé
ústřice a mnoho dalších, především mořských ryb a plodů moře, které nejsou pro
nás v Čechách snadno dostupné. Ale určitě tímto způsobem nekupujeme
potraviny ekonomicky nevýhodné či rizikové. Dodal bych, že náš personál pečlivě
proškolujeme a informujeme o všem, co odnáší z kuchyně. Když nová jídla
zavádíme na jídelní lístek, všichni je musí perfektně znát a ochutnat je.
Tomuto se věnujeme natolik pečlivě, aby nároční hosté, jakým pan Špaček bezpochyby
je, byli vždy spokojeni nejen s jídlem, ale i s informovaností.

 

Mnoho
lidí se tváří vůči ústřicím podávaným v České republice skepticky.
Jaký názor na to máte vy?

Těmto obavám rozumím,
protože i my jsme jednu takovou situaci řešili. Obracel jsem se i na vládního
hygienika, který mi řekl úplně jednoduchou věc: „Podívejte, když se někdo
rozhodne, že bude jíst živé zvíře, musí počítat s tím, že může mít
zdravotní následky. Ať je to u nás, nebo přímo u moře, kde je vyloví.“ My když
ústřici otevřeme, tak vidíme, zda je živá. Ústřice je potravina, kterou by
těhotné ženy nebo slabší jedinci jíst neměli. Při dodržení podmínek je jedno,
kde je podávána. Riziko je tam ale vždycky. Možná Francouzům, kteří jsou na ústřice
celý život zvyklí, nebude nikdy nic. Náš organismus se setkává s něčím, na
co zvyklý není a s tím musí lidé počítat. Kuchař reakci konzumenta
neovlivní. A každý soudný kuchař by měl vědět, co na stůl podává.

 

Jste
zastáncem přípravy pokrmů z potravin, které nám příroda aktuálně nabízí, tedy
z tzv. sezónních potravin?

Snažíme se je využívat,
co to jde, ale hotel naší kategorie musí být schopen nabídnout všechny
potraviny v každé roční době.

 

Jako
šéfkuchař jste zaměstnán celou řadou dalších činností. Nepohlcuje vás příliš
byrokracie?

Na tuto pozici se
člověk postupně připravuje a v řetězcích, jako je ten náš, jsou všichni na
svoji pozici důkladně připravováni. Každopádně žádný postup není tak
dramatickým skokem, jako postup do pozice šéfkuchaře!

 

Můžete
totéž říci o vyznamenání Michelinskou hvězdou? Jakým skokem byla pro vás
získaná hvězda?

Michelinská hvězda pro
nás znamenala ohodnocení naší práce. Jsme za to velmi rádi.

 

Kdo
je majitelem Michelinské hvězdy? Je to šéfkuchař, restaurace nebo hotel?

Michelinskou hvězdu
nedostává jednotlivec, ale restaurace jako celek. Právě šéfkuchař je ale ten,
kdo je „v záři reflektorů“, protože restauraci zastřešuje.

 

Dá
se Michelinská hvězda získat za jakékoliv perfektně připravené jídlo, nebo je
toto ohodnocení vyhrazené pro něco konkrétního?

O udělení ocenění
rozhodují komisaři, kteří zhodnotí nejen jídlo samotné, ale i jeho přípravu a
uskladňování potravin. Většinou právě po konzumaci oznámí, kdo jsou a jdou se
podívat do kuchyně.

 

Získat
takové vyznamenání je pro kuchaře srovnatelné s vítězstvím na olympiádě, souhlasíte?

Určitě. Je to takový
Oscar v kuchařském světě.

 

Jakými
závazky a povinnostmi vás toto ohodnocení svazuje?

Jak jsem již říkal,
ocenění pro nás znamená především větší počet hostů, kteří se o nás dozvědí, a
mají tak možnost ochutnat naši kuchyni. Ať budeme připravovat jedno nebo sto
jídel, všechna budou podávána s obrovskou péčí, pílí a kreativitou každého
jedince, který se podílí na přípravě.

 

Slyšela
jsem, že prý je snad lepší Michelinskou hvězdu nedostat, protože pokud si ji
restaurace neudrží, má na ni obrovsky negativní ekonomický dopad, když ji
nedokáže udržet každý následující rok. Jaký je váš názor?

Určitě se jedná o
závazek, ale kdo chce hrát ligu mistrů, musí být připraven na to, že se hraje
pod tlakem.

 

V jednom
týdnu jste obdržel tak významné ohodnocení a současně se vám narodilo druhé
dítě, dcera. Jak na ten týden s odstupem času vzpomínáte?

Je přirozené, že hlavní
událostí toho týdne je narození dcery. Spokojenost v osobním životě je pak
základem i pracovních úspěchů.

 

V rámci
spolupráce magazínu Best of s hotelem Radisson Blu Alcron jsem si všimla, že se
v hotelu dost často pohybujete. A pokud zrovna ne, jezdíte po světě. Jak
se vám daří kombinovat náročnou práci s rodinným životem?

Práce kuchaře je časově
velmi náročná, bez podpory mé manželky bych nemohl tuto pozici zastávat. Snažím
se rodině vše vynahradit ve dnech volna, ale vím, že se mi to ne vždy úplně
daří.

 

K dětem
máte vřelý vztah i profesní. Jak vím, věnujete jim v hotelu prostor
v rámci školy vaření. Jaké máte s kurzy zkušenosti, jak se osvědčily
a jakou mají kapacitu?

Dětské lekce vaření
pořádáme přibližně jednou za 14 dní a mají kapacitu 12 dětí. Kurzy jsou poslední
dobou tak naplněné, že jsme dokonce doplňovali nové termíny kurzů, z čehož
usuzuji, že jsou dětmi i rodiči oblíbené. Když si rodič může v pohodě
posedět na sobotním brunchi, zatímco o jeho dítě je dobře postaráno, je to
dobrá akce i pro rodiče.

 

Pořádáte
i kurzy vaření pro dospělé?

Ano, děláme kurzy i pro
dospělé. U těch je to obdobné jako u dětských, jen jsou pořádány jednou až
dvakrát do měsíce. Často se ale stává, že si společnosti domluví lekci vaření
samy pro sebe, jako team building. Pamatuji si i lekci, kde jsme měli 50 lidí.

 

O
víkendech je pravidlem, že jak v sobotu, tak i v neděli děláte brunche.
V čem kromě skvělého gastronomického zážitku vnímáte kouzlo takového brunche a proč
byste jej doporučil?

Brunche u nás pořádáme
už řadu let. Není to jen o brunchi, kde si každý může najít to své, ale i
prostředím a samotným kouzlem Alcronu.
Jedná se o příjemně strávené odpoledne, s dobrou muzikou a skvělým jídlem.
Co víc si vlastně můžeme přát.

 

Novinkou
na webových stránkách www.alcron.cz  je také video návod, jak si lidé mohou některé
pokrmy uvařit přímo doma. Kdo s tímto nápadem přišel a jaká máte od něj
očekávání?

Nepamatuji si úplně
přesně, kdo s tímto nápadem přišel, ale jsem rád, že takto můžeme našim
hostům poodhalit tajemství naší kuchyně.

 

Kdo
u vás doma nejčastěji vaří? Vy, nebo manželka?

Já. Ušetříme tak čas a
můžeme se společně věnovat dětem nebo jiným aktivitám.

 

Jak
vypadá váš ideální odpočinek?

S rodinou na
výletě v přírodě.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text a produkce:
Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno v hotelu
Radisson Blu Alcron www.alcron.cz

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

 

 

 

„Často najdu na jednom místě v podstatě neslučitelné barvy, které
pohromadě vypadají skvostně.“ Jitka Kopejtková

 

 

 

 

 

Její
hlavní motivací je ulice, zdrojem její práce jsou věci, které všichni ostatní
vyhazují, ničí a likvidují. Jitka Kopejtková již patnáct let fotografuje
strhané plakáty. Fascinují ji zejména neotřelými barevnými kombinacemi a
uhrančivými kompozicemi. I když svůj úspěch skromně popírá, zájem o její práci
stále roste. Plátna putují z výstavy na výstavu. A není se vůbec čemu
divit. Takové umění totiž nikdo jiný v České republice ani blízkém
zahraničí nedělá.

 

Jak
jste se dostala k umění jako takovému? Byla to čistě náhoda? Nebo jste si
za ním šla již odmalička?

To vůbec ne, nikdy jsem
nepřemýšlela o tom, že bych se něčemu podobnému mohla věnovat. Vždycky jsem
však umění milovala. Maminka mě hodně brala na výstavy a svůj vliv na můj vývoj
v tomto směru měla také tchyně. Vlastnila mnoho knih o umění, které jsem
si vždy pročítala a listovala jimi. Po roce 1989, kdy bylo možné cestovat, jsem
okamžitě vycestovala za hranice a v tu chvíli se „to“ ve mně probudilo.

 

To
znamená, že jste se focení nikdy předtím nevěnovala? V Čechách jste nikdy
nic nenafotila?

To ano, ale
s uměním to nemělo příliš společného. Bavilo mě fotit, ale pořád mi zřejmě
chyběla ta pravá inspirace, motivace. Tu jsem našla skutečně až v Paříži.

 

Fotografii
jste ale nestudovala, tak kdo vás naučil zacházet s foťákem?

Já sama, školu žádnou
nemám. Prostě jsem fotila, fotila a najednou to tam bylo. Není to zase tak
složité.

 

Vy
jste ale nezačínala rovnou se strhanými plakáty. Předcházelo tomu i focení
osamocených předmětů. Co vás tak zaujalo?

Láhev vína. Šla jsem si
takhle podél Seiny v Paříži a najednou jsem uviděla prázdnou láhev. Bylo
to, jako když do mě uhodí blesk. Nafotila jsem ji na všechny možné způsoby a
úplně jsem tomu propadla. Pak jsem objevila boty, křesla a u toho jsem potkala
plakáty.

 

Jaký
byl přechod od opuštěných předmětů ke strhaným plakátům?

Chodila jsme po ulicích
a všímala jsem si, jak jsou krásně barevné. Nevěděla jsem však přesně, odkud se
ty barvy berou. Nejdříve jsem barvy viděla jen periferně, když jsem se na ně
podívala přímo, nebyly tam. I tak jsem si ale jeden kousek vyfotila, a když
jsem si to pak doma prohlédla zvětšené, zjistila jsem, že je to naprosto
nádherné. Vrátila jsem se, ale už to bylo přelepené. V ten okamžik jsem
tomu propadla.

 

Tyto
miniaturní záběry zvětšujete na plátna, která pak vystavujete. Jak jsou ve
skutečnosti focené kousky velké?

Opravdu malé, zhruba
deset na deset centimetrů.

Vaší
filozofií je, že nikdy plakáty neupravujete, nikdy nesmí být uměle poškozeny.
Nemáte přesto občas chuť trošku „škubnout“?

Vůbec ne, trhám
maximálně malé kousky, které vlají ve větru a pak mi zkazí fotografii. Neměla
bych z toho tu radost, kdybych si je upravovala.

 

 

Trvá
vám dlouho než najdete kousek, který se vám natolik líbí, že jej nafotíte?

To záleží na tom, kde
jsem. V Praze už mám svá místa, ale je pravda, že mizejí. Prahu uklízejí
hrozně rychle. V Pařížské nenajdu vůbec nic, ale Žižkov a Vysočany, různá
sídliště, viadukty – to je zatím bezedná studna inspirace. Prostě nádhera.

 

Asi
máte opravdu dobré oko, když dokážete vidět to, co většina z nás jednoduše
přehlídne.

Asi ano.(smích) Vidím hlavně ty barvy, opakovaně
všude říkám, že i ta nejšpinavější ulice má svoje kouzlo, tajemství, informace.

 

Co
je pro vás podstatné, abyste plakát vyfotila? Co vás zaujme prvotně?

Není to nějaká
jednotlivost, ale spíše všechno dohromady. Kombinace, které vznikají, jsou
prostě neuvěřitelné. Nejsem si jistá, že by něco podobného zvládl sebelepší
malíř. Často najdu na jednom místě v podstatě neslučitelné barvy, které
pohromadě vypadají skvostně.

 

Jaké
barvy máte nejraději?

Žlutou, zelenou,
červenou, modrou. Takové ty nejjednodušší, které mají rády malé děti.
S tím si úplně vystačím.

 

Je
to tak, že na plakátu vidíte vždy něco reálného, nebo jsou to spíše abstrakce?

Já v tom vidím
svůj svět. Obrazy na výstavě v Trafačce jsem pojmenovala podle souhvězdí hvězd
na severní a jižní polokouli, protože se ráda dívám na hvězdy. Přitom mnohdy
vůbec nevím, co daný název vůbec znamená. Podle různých asociací pak přidám
název.

 

 

Chápete
svou práci jako formu určitého sdělení? Hned mě napadlo, že chcete poukázat na
to, jak moc je společnost konzumní. Je to tak, nebo se od takových asociací
spíše distancujete?

Může to třeba tak
vypadat, ale můj záměr to není. Jsem velký optimista a nechci poukazovat na nic
ošklivého. Negativní zprávy slyšíme z médií dnes a denně. Já chci lidem přinést
trošku něco jiného. Zpříjemnit jim život, ukázat, že ulice dokáže být příjemná,
i když je na první pohled špinavá. Připomenout, že jsou kolem nich hezké věci,
i když je oni sami nevidí. Jsem přesvědčená, že když si trošku více začnou
všímat svého okolí, zlepší jim to náladu.

 

Nebojíte
se, že vás to jednou přestane bavit?

Zatím rozhodně ne.
Reklamní agentury, které vytvářejí plakáty, jsou dost kreativní. Stále jejich
podobu posouvají někam dál. Vůbec si nedovedu představit, že bych se tomu
nevěnovala, že bych dělala něco jiného. Stále jsem z toho tak trochu v opojení.

 

Takže
když jedete na dovolenou, vezmete si foťák a vydáte se na nejzastrčenější místa
ve městě, abyste našla nějaké motivy?
Já dovolenou vlastně vůbec nemám. Cestuji hodně pracovně, což v podstatě beru
jako dovolenou. Foťák mám samozřejmě vždycky s sebou, a pokud se mnou
náhodou někdo jede, je ze mě nešťastný. Zastavuji autem na každém rohu. V každé
vesnici, na každé zastávce. Prostě všude, kde vidím něco zajímavého. Nebo třeba
opuštěnou láhev, těch najdete mnoho.

 

Neuvěřitelnou
kombinací jsou také vaše plakáty na platebních kartách. Něco, co k sobě
zdánlivě vůbec nejde, však vypadá v reálu více než dobře. Kdy budu moci mít
nějakou takovou kartu v peněžence?

To si asi ještě chvíli
počkáte. Je to návrh nových designů. Záleží na bankách, zda se jim budou návrhy
líbit. Teprve to začínáme nabízet.

 

Vedle fotografování se
věnujete také kolážím. Kdy je uvidíme?

Koláže jsou spíše
takový můj deník. Ještě jsem je nikdy veřejně neukázala.

 

Je to vaše tajná
sbírka?

To zase ne, přátelé už
je viděli. Zatím spíše čekají na to, až budou objeveny. Baví mě to. Vždycky si
v antikvariátu koupím knížku o nějakém městě a tu ke koláži použiju. A protože
vím, že by si ty knihy nekoupil nikdo ani za pět korun, tak mám pocit, že je
zase posouvám dál. Určitě bych je však chtěla jednou zveřejnit, ale zatím
nevidím prostor. Do kaváren se mi příliš nehodí, muzea jsou příliš vysoká
laťka.

 

Styl,
který děláte vy, nikdo jiný v České republice nedělá. Umělečtí kritici
mají proto trošku problém vás zařadit. Nejčastěji vás však zaškatulkují do
proudu nazývajícího se new street art.
Myslíte si, že do něj patříte?

Já se vůbec nikam
neřadím. Nenazývám se fotografkou, ani umělcem. Prostě fotím, to mě baví a
hotovo. Toto zaškatulkování nechávám na novinářích, kriticích a kurátorech.

 

Ale se street artem
jako takovým máte opravdu hodně společného. Láká vás ulice, je vlastně vaší
hlavní inspirací.

To ano, ulice je pro mě obrovskou inspirací a jednou velkou expozicí,
což mnoho lidí nevnímá. Navštěvují galerie a nevšímají si nevšedností ulic,
přitom toho mají hodně společného. Ulice má prostě své jedinečné kouzlo. 

 

Smyslem
street artu je, že se umělci snaží přenést umění do ulic, ale vy se spíše
snažíte ulici přinést do galerií. Je to tak?

(smích)
To máte pravdu. Ale není to žádný záměr, nepřemýšlela jsem o tom a neplánovala
jsem to. Fotila jsem si opravdu jen pro sebe. Až díky kamarádce, která mi
nabídla vystavovat, jsem se do tohoto uměleckého světa dostala. Je to však
opravdu zajímavá myšlenka propojit takto odlišné světy, u kterých se zdá, že se
ničím spojit nedají. Ale jak už to u umění bývá, možné je všechno.

 

Chtěla
jste původně vystavovat venku? Nebo v galeriích? Nebo jste nechtěla
vystavovat vůbec?

Já jsem vystavovat vůbec
nechtěla. Jsem spíše stydlivý typ, nikam se moc netlačím. Mám ale kamarádku,
která je úplně jiná než já. Přemluvila mě, abych vystavila fotografie láhví u
ní v kavárně na Loretě. Pak přišlo další pozvání do galerie, nabídky se začaly
hromadit. Moc ráda bych se tím jednou živila.

 

Zatím to tak není?

Rozhodně ne. Náklady
jsou pořád vyšší, než je zisk. Já se ani neumím prodat a toho pravého galeristu jsem zatím nepotkala.

.

Kdo
má o vaše obrazy nejčastěji zájem? Prodávají se do soukromých sbírek?

Hodně si je kupují
právníci, lékaři a modelky. Ti mají moderní byty a můj styl se jim do nich hodí.
Problém je v tom, že nejsem moc dobrý obchodník. Většinou dílo prodám za výrobní
cenu.

 

Jak celkově hodnotíte
tuzemský street art? Mnoho lidí si pod takovým pojmem představí pouze postříkané
budovy.

Rozumím tomu, že
některé lidi může street art obtěžovat a že mají rádi jiné umění. Ale na zdi se
malovalo vždycky. Myslím si, že je jen otázkou času, než si na to zvyknou. A
pokud někdo postříká historickou budovu, není to ani graffiti. Promyšlené dílo
nikdo neudělá na památku. Problém je jen v tom, že to lidé nedokážou odlišit. Za
graffiti označují jakoukoliv čmáranici, číslo, podpis. Krásné graffiti na
starém domě jsem snad ani neviděla. Pravda je, že hodně bývají na komunistických
činžácích a tam je otázka, zda jim to spíše nepomůže. Alespoň si jich někdo
všimne.

 

Koho z českého
prostředí obdivujete?

Jsem velká fanynka
Honzy Kalába a potom kamarádky Indy Art, která je skvělá, nezávislá.

 

A pokud byste měla
srovnat tuzemský street art s tím zahraničním, jak jsme na tom?

Domnívám se, že
nepokulháváme. Náskok západních zemí se nám podařilo dotáhnout. Můžeme být
rádi, že nežijeme ve Švédsku nebo Finsku, kde je graffiti naprosto zakázané. Komunity
jsou dnes díky Facebooku a internetu propojeny, proto se nám daří držet krok
s ostatními. Ale je pravda, že v Londýně a Berlíně najdeme naprosto
unikátní díla. Autoři mají totiž více peněz a mohou své nápady lépe
projektovat. Města tento styl také mnohem více podporují.

 

V Londýně působí
snad nejznámější street artista na světě Banksy. Je to naprostý unikát. Jak hodnotíte
jeho práci?

Jak říkáte, Banksy je
skutečný pojem, ikona. Základem jeho práce je výsměch a to jak politický, tak i
kulturní. On dělá graffiti citem a smyslem, což ostatní příliš neumí. Já mám
ráda černý humor, v Londýně mě překvapilo, že některé jeho graffiti jsou
za sklem a je z nich chráněná památka. Bohužel u nás něco podobného
nehrozí. Při situaci na radnici se něčeho takového nedočkáme.

 

Ještě se na chvíli
vrátím k vám. V současné chvíli vaše kariéra prudce roste. Máte jednu výstavu
za druhou a skoro ani nestíháte vernisáže. Která výstava pro vás byla stěžejní?

Každá je skvělá. Je ale
pravda, že na některé z nich vzpomínám trochu víc. Nejosobnější pro mě byla
výstava v muzeu Moderního umění Andyho Warhola, což byla taková moje srdeční
záležitost. A pak taky pražská Trafačka, to bylo opravdu hodně citové. Moc ráda
mám také Palác Akropolis, kam se teď v červnu vracím s výstavou. Cítím se tam
dobře, hrají tam skvělou hudbu, divadlo a perfektně tam vaří. (smích)

 

Jak na váš koníček
reaguje rodina?

Určitě ho podporuje, i
když manžel už spíše zpovzdálí. Na vernisáže se mnou již nejezdí, protože říká,
že když o to zakopává doma, nebude jezdit na výstavy. A dcera ta je pro mě
největší odborník. Dívá se na to dětskýma očima, to je pro mě skutečně
důležité.

 

Jaký je váš největší
cíl?

Já jsem v podstatě
spokojená, nemám nějaké přehnané nároky, cíle. Ale jedno bych vlastně chtěla.
Vystavovat v Tokiu. Japonsko mě opravdu láká. I když fotografií bych tam asi
moc nepořídila, představuji si, že ulice jsou naprosto čisté, uklizené, bez
plakátů.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text: Michaela Svobodová

Foto: Robert Vano www.robetvano.cz

Make up a produkce:
Michaela Lejsková

Foceno v areálu Žofín
Garden na Slovanském ostrově www.zafingarden.cz

Oficiální stránky Jitky
Kopejtkové http://kopejtkova.cz

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

 

 

 

„Každá restaurace by měla mít peníze na nějaký ten živý květ alespoň
jednou do týdne, a pokud je nemá, měla by přehodnotit svoje podnikání.“ Ivan
Šablatúra

 

 

 

Ivanova
floristická práce je ukázkou toho, že není na světě květina, aby k něčemu
nebyla. Anebo, ještě lépe, pro někoho! Jaká vlastně jsou ta pravidla o
květinách, jimiž se snažíme řídit, a do jaké míry je třeba jim věnovat pozornost?
A která z nich jsou naštěstí porušována? Budete se divit, ale i květiny
mají například svá tabu. A jaký je pohled očima floristy Ivana Šablatúry, to se
dozvíte z našeho rozhovoru. Řekla bych, že Ivan se dívá na květiny přinejmenším
asi tak, jako by květy byly okny do jejich duší. Rozhovor a fotografie jsou
z krásného prostředí restaurace V Zátiší v Liliové ulici v Praze.

 

Když
jste se pustil do tohoto oboru, cítil jste v něm větší rezervy, než tomu
je nyní? Dle mého úsudku je v současnosti floristika velmi populární a
konkurence rychle roste.

Dá se říct, že rezervy jsou
vždy, neustále přichází něco nového. Mnohé ale člověk musí vymyslet sám, aby se
jeho tvorba neopakovala, byla vždy originální a nápaditá a nenudila. A jak se říká,
konkurence nikdy nespí. Takže nespím ani já. Moje práce hovoří za mě. Kromě
místních celebrit jsem pracoval už i pro světovou hvězdu jakou je Alicia Keys. A
to už, hádám, hovoří o tom, že moji konkurenti to se mnou mají těžké.

 

Co
myslíte, jak si stojí trh v oblasti designu a dekorování v Čechách?
Jak vnímáte přístup veřejnosti k těmto službám?

Je to, tak říkajíc, ještě
v plenkách. Lidé celkově do designu nedávají tolik peněz, jako například
do módy či aut, ale už se to začíná více rozebíhat a lidé chápou, že byty,
kanceláře a podobné prostory musí nějak vypadat, a že díky tomu se budou cítit příjemně
a čerpat pozitivní energii.

 

Pokud
můžete porovnat, třeba v rámci svateb – do jakých projektů se zákazníci
v tomto ohledu pouštějí nejraději, řekněme v rozsahu výzdoby?

100 lidí = 100 chutí. Mám
klienty, kteří mi řekli, že mají na výzdobu tolik a tolik peněz, ať udělám vše
podle sebe – já jsem odborník. A pak jsou také klienti, kteří se mnou diskutují
více – od A až do Z. Někdo chce klasiku, druhý zase něco extra, co ještě nikdo neměl.

 

Vnímáte,
že kaly a růže jsou stále květinami, které zaujímají jako svatební květiny v oblibě
první místo?

Absolutně ne! Nevěsty chtějí
na svatbách většinou něco specifického, aby se odlišily od ostatních svateb. Pokaždé
tedy vymýšlíme něco, co zaujme, ale není to moc extravagantní. Ovšem i klasické
růže a kaly se dají použít tak, aby nepůsobily klasicky.

 

Setkáváte
se s přáními nevěst, která jim často rozmlouváte, pokud přijdou
s konkrétní představou a vy cítíte, že by to určitě bylo šlápnutí vedle?
Jaké nereálné představy bývají nejčastější?

Stává se to, ale nikdy
nikoho nepřemlouvám, spíše se vždy snažím povědět svůj názor. Ze zkušenosti
přece jen umím poradit, co je nejvhodnější a co méně. Pokud si klient stojí za
svým, tak se snažím jeho představu zrealizovat co nejlépe. A časté přešlapy?
Jsou to buď nevhodné barvy květin k šatům, anebo volba květů, které
nevydrží manipulaci po dobu obřadu, který přece jen nějakou dobu trvá, a kytička
na focení po obřadu pak už nevypadá čerstvě. A to nezachrání ani Photoshop.

 

Máte
ve svém oboru dost prostoru pro to, abyste projevil svoji vlastní představivost?

Ano, mám už své stálé
klienty, jako je například Avon, kde mi již důvěřují natolik, že se vůbec
nestarají o to, co bude, jsou jen nadšeni výsledkem.

 

Pokud
vím, kombinujete práci s květinovou výzdobou také s bytovým designem.
Do jakého stylu se nejčastěji pouštíte a do jaké míry?

Mám to tak 50 na 50, a co se
týká konkrétně mě, mám rád jednoduché a čisté linie, ale ne úplný minimalizmus,
protože ten je těžko obyvatelný. Tento trend rád razím i ve floristice a to
proto, že samotný květ je tak nádherný výtvor přírody, že již nepotřebuje
dozdobování různými drátky, perličkami či papírky a podobně – to už zavání
flowers art a to se mi nelíbí.

 

Co
si myslíte o tzv. řeči květin? Držíte se v tomto ohledu nějakých zásad?
Třeba že zamilovaný muž by měl volit pro ženu rudé růže či orchideje, nebo že pro
maminku se více hodí žluté růže?

Neřídím se tím! Řídím se
tím, co mají lidé rádi. Těžko muž ženu, kterou nemiluje, oklame červenou růží.
Důležitější než gesta jsou činy.

 

Pro
představu – o čem jaké květiny vlastně vypovídají, budeme-li se bavit o jakési
květomluvě?

Všeobecně je květina projevem
lásky a dobrosrdečnosti. Proto darování květiny vždy potěší – nejen pro květinu
samotnou, ale právě pro ty pohnutky, které vedly k tomu, květinu darovat.

Setkáváte
se s tím, že někdo nemá rád řezané květiny? Případně, jak doporučujete
řešit dárek v podobě květiny, když víte, že s řezanou nepochodíte?

Myslím si, že darované
květiny mají rádi asi všichni. Spíš je to tak, že se někdo chce z květiny
těšit delší dobu, a proto je vhodné věnovat květinu v květináči. Tehdy volím
déle kvetoucí květinu v zajímavém obalu – květináči, aby to nebyla jen
klasika na parapet.

 

Pouštíte
se rád do experimentů s květinovou dekorací, nebo máte spíše osvědčený
styl a ten vždy jen doladíte?

Snažím se být pokaždé jiný,
ale jak už jsem uvedl, jsem více pro jednoduchost a podtrhnutí krásy květu než
pro experiment. Já sám za experiment považuji to, že čas od času použiji
nezvyklý druh květiny, nebo nezvyklou barevnost.

 

Myslíte,
že ve vašem oboru lze poznat autorskou práci floristy?

U mé tvorby tomu tak je na sto
procent, protože moji známí, když vidí moji tvorbu, už přesně vědí, že jsem to
já. Jak to nazvala jedna moje kamarádka – na svých výtvorech mám visačku: 100%
ŠABLATURA (smích).

 

Je
složité sehnat sortiment v požadované kvalitě? Je s tím u dodavatelů
problém?

Ale ano, dá se to, někdy je
to sice těžší, ale jde to. Je ale třeba myslet také na to, že květy nejsou
výrobek, kterým si může být úplně jisti, ať už jde o barvu, velikost, tvar a další
věci.

 

Mnoho
uměle pěstovaných květin dnes velmi dlouho vydrží, jsou krásné, někdy až ultra
krásné, ale nevoní. Konkrétně růže. Upřímně, je to škoda. Možná by nebylo
špatné uvažovat o vůni na květiny. Existuje něco takového pro krásné, ale
nevonící růže, nebo by to mohlo být zajímavou obchodní ideou pro případného
výrobce?

O ničem takovém nevím, ale takový
parfém na květy by byl zajímavý. Ale spíše je to o tom, že některé odrůdy voní
a jiné ne. Mezi voňavé patří například růže, lilie, frézie, šeříky, chryzantémy
a podobně. A ty voní i ze zahrady, i z obchodu.

 

Jakou
největší událost jste kdy dekoroval?

Je to z každého oboru něco, ať
už květiny pro Alicii Keys, nebo pro přehlídku návrháře Oscara de la Renty, či pro
Emanuela Ungara. Zajímavá byla rovněž svatba lídra skupiny Lunetic Vaška
Jelínka, anebo milionová svatba ministra dopravy Víta Bárty.

 

Jaké
akce vás nejvíce baví dekorovat?

Takové, kde se může vymýšlet
a tvořit. Prezentace výrobků, křty, přehlídky…

 

Co
třeba smuteční hostiny. Děláte i tohle?

Dělám i smutné dekorace.

 

Jaké
společenské akce si myslíte, že lidé stále v rámci dekorace podceňují?

Tak je to spíše závislé na
rozpočtu. Kde rozpočet je, tam dekorujeme i obyčejné nedělní posezení
s přáteli.

 

Jakou
květinu bych vlastně měla zvolit, pokud ji budu chtít dát muži? Co myslíte,
měli bychom více zohlednit muže pozornostmi v podobě květin, anebo platí, že
více dohromady jdou květiny a ženy?

Žijeme v době, kdy se
pohlaví míchají a nejsou mezi nimi takové ostré hranice – ať už v módě, v parfémech
a podobně. Já sám jsem přesvědčený, že chlapům by se květiny dávat měly. Ale je
třeba volit jaké. Rád používám tmavé, temné barvy, jako například temně červené
růže, které vypadají jako černé. Nebo temně fialové tulipány, různé typy
tropických květů, bodláky, které jsou zajímavé svým tvarem a povrchem, který
spíš připomíná chlupaté zvířátko než květ.

 

Jednou
se mi stalo, že mi muž dal květiny zabalené v papíru. Přiznám se, že tím u
mě ztratil glanc. Myslím si, že dát ženě zabalenou kytku, se rozchází
s jakousi „květinovou etikou“.

Papír na květinách slouží pouze
jako jejich ochrana při přepravě a květiny se určitě darují bez papíru. Ale
zase je třeba ocenit snahu muže a odpustit mu nevědomost. Troufám si říct, že některé
ženy možná nevědí, jak vyměnit píchlé kolo, a potřebovaly by k tomu například
právě toho pána, který neumí úplně předpisově darovat květiny.

 

To
máte naprostou pravdu!

Na
co by si třeba muži měli dát pozor, aby nezkazili vytoužený dojem, který chtěli
svým květinovým dárkem udělat?

Asi na to, aby dali najevo,
že květiny darovat chtějí, a nedarují je proto, že se to patří!!!

 

Jaké
květiny třeba vůbec nemáte rád a ze zásady je nepoužíváte?

Mám rad relativně všechny,
co však nemám rád, je používání květin v sezóně, to je pro mě nuda. Zajímavé
jsou květiny mimo sezónu, když nikde nejsou.

 

Foto: oficiální zdroj

 

A
co umělé kytky? Používáte je? Kde se taková varianta nejideálněji uplatní?

Nemám je rád, ale někde to
jinak nejde a musí se použít, a i tehdy kladu důraz na provedení květů – aby
byly krásné, reálné a nerozpoznatelné od živých. Tím spíše, že když se
používají nevšední druhy květin, lidé se mě ptají, zda jsou živé či umělé.

(smích)

Co
si myslíte o umělých květinách ve vázičkách zdobících stoly restaurací? Nejste
proti tomuto rádoby praktickému lapači prachu?

Radši nic, než něco
takového! Každá restaurace by měla mít peníze na nějaký ten živý květ alespoň
jednou do týdne, a pokud je nemá, měla by přehodnotit svoje podnikání.

 

Co
soudíte o módních trendech? Do jaké míry ovlivňují trh s květinami? Je
třeba možné předvídat, co letos „pofrčí“?

Ano, dá se říct, že i zde
jsou trendy. Například hitem minulé sezóny byla fialová barva.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano a archiv
Ivana Šablatúry

Foceno v restauraci
V Zátiší www.vzatisi.cz

Ivan Šablatúr www.fashionflowers.cz

Facebook fan stránky

http://www.facebook.com/pages/fashionflowers-SVATEBN%C3%8D-KV%C4%9ATY/112898802065402?sk=info

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz