„Velmi důležitá je schopnost vcítění se do představ klienta, jeho požadavků a finančních možností.“ Lukáš Tauchman 

 

 

 

 

Profese
stavebního inženýra nespočívá pouze v dokonalé profesní znalosti, musí také
oplývat představivostí a smyslem pro detail. Vůči klientovi musí být empatický,
poslouchat jeho představy a tak zvaně se naladit na stejnou notu. Neboť
harmonie mezi ním a klientem je na projektu to nejdůležitější. Ing. Lukáš Tauchman se setkává s tím, že čeští klienti nejsou
ve svých nápadech příliš kreativní, raději se drží standardů a k novým věcem
jsou spíše skeptičtí.

 

 

Jste vystudovaný
stavební inženýr. Vždy jste jím chtěl být, nebo se jedná o rodinnou profesní
tradici?

Jako dítě jsem
miloval práci se dřevem, a proto jsem spíše tíhl k vizím o práci truhláře.
Moje současná profese stavebního inženýra se vykrystalizovala až v průběhu
studijních let.

 

Kde jste tento
obor vystudoval? Proč jste si vybral právě tuto univerzitu?

Vystudoval jsem
VUT v Brně, Fakultu stavební, obor Pozemní stavby. Protože při mé návštěvě
stavebních fakult v ČR mě tato fakulta oslovila nejvíce svým lidským
přístupem ke studentům.

 

Jaká je vaše
specializace?

Nyní moje činnost
spočívá zejména v činnosti technického dozoru stavby. Dále se zabývám
poradenstvím v oboru stavebnictví, projektováním, inženýrskou činností.
Zkrátka vším, co se týká legislativní přípravy staveb.

 

Opravdu platí, že
na tento typ škol se studenti snadno dostávají, ale hůře se udrží?

Ano, myslím si,
že je to pravda.

 

S touto
profesí se nám vybaví pravítka a dřevěné stojany s technickými nákresy. Stále
se používají?

Já jsem se
s nimi naposledy setkal v prvním ročníku střední průmyslové školy.
V dnešní době se využívá počítačových technologií.

 

Stavební inženýr
tedy musí mít i jisté výtvarné a prostorové nadání?

Měl by mít.

 

Jaké jsou další
charakteristiky, které projektant musí mít?

Představivost,
smysl pro detail, praxi a dostatečnou odbornost. Neměl by se pouštět do věcí,
ve kterých nemá dostatečné profesní znalosti. Dále by měl projektovat věci,
které budou prakticky proveditelné, ekonomicky efektivní, trvanlivé,
bezporuchové, estetické. Velmi důležitá je schopnost vcítění se do představ
klienta, jeho požadavků a finančních možností. Zkrátka co nejlépe se naladit na
společnou notu, aby spolupráce byla efektivní.

 

Nachází u nás
absolventi tohoto technického oboru uplatnění snáze?

Nedokážu porovnat
s jinými obory, ale tak jako všude i v tomto oboru platí, že se
zakázky většinou získávají na základě dobrého doporučení spokojenými zákazníky.

 

Myslíte, že je u
nás v Česku dostatek kvalitních projektantů?

Myslím si, že
kvalitních projektantů je v ČR dost, ale problém je v tom, že většina
projektantů je omezena finančními možnostmi, které jsou na daný projekt
stanoveny, a tudíž mnohdy musí projektant hledat varianty řešení, které nejsou
nejlepší z hlediska rozsahu a rozpracovanosti projektu, ale přizpůsobené
finančním možnostem zákazníka nebo projektu.

 

Jak má laik
poznat a vybrat toho správného pro svůj stavební záměr? Vyplatí se vzít na
zkoušku více inženýrů?

Svým potenciálním
zákazníkům doporučuji přihlédnout k referencím, případně si obtelefonovat
již provedené stavby a zeptat se, jak byli zadavatelé se mými spokojeni.

 

V čem se
například liší práce architekta a stavebního inženýra?

Z mé
zkušenosti jsou architekti příliš pohlceni svou profesí a ve většině případů se
snaží za každou cenu prosadit svůj architektonický záměr, který je dle jejich
názoru „nejestetičtější“, ale mnohdy opomenou přihlížet k faktorům, jako
je ekonomičnost navrhovaného řešení, technická proveditelnost, praktičnost, a
mají problém s přizpůsobením svého „ega“ představám zákazníka a s respektováním
jeho představ.

Já jako stavební
projektant a moji kolegové se snažíme plně vcítit do představ a potřeb
zákazníka, snažíme se doporučit nejlepší řešení a navrhnout možnosti, dbát na
technickou odbornost a proveditelnost, kvalitu a funkčnost, ale nevnucovat
zákazníkovi naše představy za každou cenu. Konečné rozhodnutí by mělo být vždy
na zákazníkovi a stavební projektant by měl dbát na dodržování všech legislativních
požadavků. 

 

Co všechno práce
stavebního inženýra obnáší?

Stavební dozory
znamenají dohled nad technickým provedením stavby, tedy stavební postupy,
kvalita odvedené práce, kontrola jednotlivých fází, řešení nečekaně vzniklých
situací včetně kontrol skutečně provedené práce, aby zákazník platil stavební
firmě pouze to, co je skutečně provedeno. Dále práce stavebního inženýra obnáší
již zmíněné projektování a poradenství například před zahájením stavby, pomoc
při výběru stavební firmy skrze výběrové řízení a porovnání nabídek firem,
zařízení povolení stavby, stejně tak jako pomoc při získání financí a
legislativní vyřízení jako třeba státní dotace. 

 

Děláte státní i
veřejné zakázky?

Sem tam se nějaká
zakázka pro veřejného zadavatele objeví, ale většina zakázek přichází ze
soukromého sektoru, neboť státní a veřejné zakázky v mém oboru mají
zpravidla nevhodně nastavené parametry již při jejich zadávání a odevzdané
nabídky nejsou dle mého názoru při vyhodnocení porovnatelné. Dle zákona musí
vyhrát nabídka s nejnižší nabídkovou cenou. Nikdo již ale nezkoumá a ani nemůže
posoudit, jaký rozsah služeb nabídka obsahuje a zda ve finále nejnižší
„vítězná“ cena není dražší než cenově vyšší nabídka, která neuspěla, ale
zahrnuje třeba mnohem větší rozsah a kvalitu služeb.

 

Máte nějaké
oblíbené projekty, na kterých pracujete raději než na ostatních?

Každý by přeci
dělal rád lukrativní zakázky, ale skutečnost je taková, že člověk musí přijímat
zakázky takové, jaké jsou, a být za ně vděčný.

 

Pokud byste si
měl zvolit, raději rekonstrukce stavby, či novostavba? A proč?

Obojí má své
kouzlo.

 

Kdo patří mezi
vaše časté investory?

Nejčastěji
pracuji pro soukromé osoby jako stavební dozor, aby stavba probíhala podle
projektové dokumentace a kvalitně, a řeším vzniklé situace nejasné či nečekaně
se vyskytlé v průběhu stavby.

 

Byly nějaké
zakázky, které jste odmítl? Proč?

Ano, odmítl jsem
zakázky, které jsem necítil jako správné. Nepřistupuji na poslední dobou
rozšířené nečisté způsoby získávání zakázek. Je to proti mému přesvědčení.

 

Osloví-li vás
investor s konkrétní představou o stavbě, jaké jsou první kroky, které
učiníte?

Pokusím se ho
zasvětit do problému, upozornit na všechna úskalí, která ho čekají, a pokusím
se mu vypracovat nejvhodnější postup při realizaci jeho představ.

 

S kým na
realizacích staveb spolupracujete? Kdo tvoří váš tým?

Projektanti a
zpracovatelé různých auditů a posudků.

 

Co všechno je
nutné předběžně zajistit?

Moje spektrum
poskytovaných služeb je tak široké a potřeby investorů tak různorodé, že každá
zakázka je originál, a nelze na to proto obecně odpovědět.

 

Jak dlouho trvá
vytvoření technické dokumentace?

Záleží na tom, o
jaký rozsah stavby se jedná. Jiné je to například u rodinného domku, což je
řádově jeden až dva měsíce, a u rozsáhlých staveb typu obchodních center či
průmyslových staveb, kde se dokumentace vytváří několik měsíců i let.

 

Co všechno vám
může realizaci stavby zkomplikovat?

V procesu
přípravy stavby může nastat mnoho předvídatelných, ale i zcela
nepředvídatelných skutečností a faktorů. Někdy jsou to třeba požadavky orgánů
životního prostředí, neurovnané sousedské vztahy a podobně.

 

Probíhá nějaké
předběžné ohledání místa stavby, aby nedošlo k poškození případných
archeologických nálezů nebo jiných cenností?

Při zpracování
dokumentace samozřejmě dochází k vizuálnímu ohledání stavby, ale tato
problematika se řeší zejména v průběhu stavebního řízení. Součástí každého
stavebního povolení je vyjádření místně příslušného archeologického ústavu,
který pro každý případ stanoví konkrétní podmínky pro provádění stavby z hlediska
ochrany případných archeologických nálezů.

 

Lidé si raději
vybírají univerzální projekty domů z katalogu, než aby využívali služeb
projektantů. Jak byste jim to rozmluvil?

Ano, lidé si
raději vybírají univerzální projekty z katalogu, ale dříve nebo později se
jejich představy utváří, takže stejně dojde k mnoha změnám oproti projektu
a takovéto dodatečné změny mnohdy přinesou zákazníkovi další a v konečném
důsledku i vyšší finanční náklady. Proto je mnohem lepší ujasnit si předem, co
je pro nás v domě důležité, na čem trváme, pak si vyslechnout rady a
doporučení projektanta a poté ve spolupráci s projektantem vytvořit
zákazníkovi projekt přímo „na míru“.

 

Jsou čeští
klienti kreativní, nebo se nechají ovlivnit katalogy?

Moje zkušenost je
taková, že Češi nejsou příliš kreativní a drží se raději standardních a
zavedených typů, stylů a barev. Na většinu „designových prvků“ se tváří
skepticky.

 

Kde se
inspirujete vy?

Inspirace
přichází sama.

 

Děkuji za
rozhovor.

 

 

 

Text: Darina
Blatská

Foto: Robert Vano
www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci s formou ARGONELL www.aragonell.cz

Foceno
v restauraci Locanda Marino www.locandamarino.cz

Korektura textu:
Alžběta Strnadová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

 

 

 

„Důležité je nestát na jednom místě a nelpět na jednom typu kuchyně.“ Miroslav Černohorský

 

 

 

 

 

Restaurace Amboseli v hotelu Alwyn
obdržela v roce 2012 ocenění Regionální vítěz v soutěži Czech Gastronomy Awards. Miroslav
Černohorský působí na postu šéfkuchaře již od otevření hotelu. Prošel si regionálními
restauracemi i restauracemi v centrech měst, které byly určené spíše pro
turisty. Jíme podle něj hlavně očima a přál by si, aby si každý zákazník, když
se poprvé podívá na servírovaný pokrm, řekl v duchu „wow“ a s radostí
se pustil do jídla.

 

Jak
dlouho na pozici šéfkuchaře v restauraci Amboseli v hotelu Alwyn
působíte?

Od otevření hotelu, tedy od začátku roku
2008. Začínám šestý rok… To to letí.

 

Spojení hotelu a restaurace je
poměrně častým jevem – pociťujete nějaké rozdíly v provozu hotelové
restaurace oproti samostatné restauraci?

Ano i ne, vždy jde o spokojenost
hosta. Ale jinak samozřejmě těch rozdílů je moc. Hotelová restaurace musí
uspokojit jak hotelového, tak místního hosta a tomu musí odpovídat stálý
jídelní lístek a polední nabídka. Hotelová restaurace má navíc oproti
standardním restauracím snídaně. V našem hotelu máme navíc ještě sál a lobby
bar, kde je možné uspořádat ještě další akce a vyhovět tak více klientům. 

 

Můžete
procentuálně odhadnout, kolik hostů restaurace jsou hoteloví hosté a kolik
hosté zvenku?

Stejně jako u předchozí odpovědi záleží na denní době. V době oběda je klientela převážně česká, většinou z okolních kancelářských center. Večeře naopak využívají spíše zahraniční hoteloví hosté. 

 

Připadá
vám, že mezi českými a zahraničními návštěvníky je nějaký rozdíl?

Každá národnost má své specifikum, nás
nevyjímaje.

 

A
vnímáte v přístupu ke gastronomii nějaký rozdíl u českého a zahraničního hosta?
Je to vůbec patrné?

Ten největší rozdíl je ve schopnosti akceptovat cenu jídla
vzhledem k jeho kvalitě, ale i v projeveném uznání. To neznamená, že
Čech kvalitu neocení. Jsme gurmáni, ale trochu žrouti. A když toho na talíři je
tak akorát a mohl si v klidu dát i předkrm, polévku a dezert, zdá se mu
porce hlavního jídla malá. Vlastně malé množství českých hostů umí konzumovat
menu o více chodech.

 

Na šéfkuchaře není možné
studovat, dostat se na tento post můžete pouze zkušenostmi, absolvováním stáží
a kurzů. Jaká byla vaše cesta?

Nemyslím, že stáží se člověk stane šéfkuchařem.
Praxe ve Francii nebo jiných zemích – určitě to hezky zní v životopise,
ale ani to z člověka šéfkuchaře neudělá. Začal jsem jako normální „kuchtík“
s žádnou praxí a učil se od ostatních. Pak se vám povede být zástupcem a
zjistíte, že to jde i dál. Měl jsem štěstí, že jsem se učil francouzskou
kuchyni od francouzské šéfkuchařky, italskou od Itala, asijskou od Asiata, mediteránskou
od chorvatského šéfkuchaře. To právě od nich se člověk učí nejen vařit, ale i to,
být šéfkuchařem.

 

Říkáte,
že jste měl štěstí a mohl se učit francouzskou kuchyni od francouzské
šéfkuchařky, italskou od italského šéfkuchaře a dalších. Určitě to nebylo jen o
štěstí, ale byla v tom i vaše vlastní iniciativa…

Důležité je nestát na jednom místě a nelpět
na jednom typu kuchyně. Myslím, že v mládí je snadnější projít vícero
praxemi. Takže jsem chtěl pracovat s výzvou, ale to vlastně má chtít
kuchař stále. A asi to platí pro jakékoliv zaměstnání. 

 

Jaké
jsou podle vás základní předpoklady, aby se z vás mohl stát šéfkuchař?

Čím déle to dělám, zjišťuji, že je toho víc
a víc. Ale ve zkratce – kreativita, schopnost rozdělit práci, důslednost, psychická
odolnost, vize…

 

Jak
velký tým pod vámi v kuchyni pracuje?

Malý. Anoncierka, snídaňářka a cukrářka
v jedné osobě, dva vedoucí směny a kuchařka na studené kuchyni, plus učni.

 

Nové
kolegy si vybíráte vy sám? Jaká jsou pro vás rozhodující kritéria?

Na začátku jeho životopis, ale potom
hlavně to, jak vaří, zda je schopen se učit nové věci, zda dokáže udržet
kvalitu odvedené práce, jakým je kolegou, jak je pracovitý. Poznat, zda kuchař
bude dobrým kuchařem, však nejde dříve než po měsíci vaření. A i to je krátká
doba na zjištění, zda bude vše v pořádku. Přesto vždy dám přednost kuchaři
doporučenému od kolegů než inzerátu.

 

Zodpovídáte
za chod celé kuchyně a součástí vaší práce je i komunikace s hosty
restaurace. Setkal jste se již s hostem, který byl s kvalitou vaší
kuchyně nespokojený a jídlo vám reklamoval, ač bylo zcela v pořádku? Jak
obdobné situace, pokud se vám staly, řešíte?

Samozřejmě, že setkal. Vždy je dost
rádoby gurmánů, znalců, co vědí vše lépe. Existují i hosté, a mohou být i
stálými, kteří jsou notoričtí kritici a stěžovatelé na cokoli. Setkal jsem se
s jedním takovým, u kterého nebyl den v týdnu, aby něco nekritizoval,
a přesto se stále vracel. Takovým lidem je těžké něco vysvětlit, protože jsou
většinou přesvědčeni o své pravdě a nic jiného je nezajímá. Určitě jsou podobné
případy i v zahraničí, ale myslím, že Češi jsou v tomto „jedničky“.

 

Při
tvorbě jídelního lístku vycházíte z aktuálních trendů v gastronomii,
nebo preferujete českou kuchyni?

Jídelní lístek musí být ušitý na míru
konkrétním podmínkám každé restaurace nebo hotelu. Když připravuji jídelní
lístek, musím brát v úvahu spoustu úhlů pohledu. Na začátku máte představu
o tom, jak moderní jídla budou vypadat, kolik jídel bude českých, kolik
mezinárodních. Poté se musíte zamyslet nad náročností jídel, počtem členů personálu,
počtem vydávaných jídel, náročností polední nabídky, náročností týdenní
nabídky, schopnostmi kuchařů, skladovými podmínkami, cenou surovin, prodejností
konkrétního jídla, čerstvostí surovin a tak dále. Vždy je úsměvné, když slyším,
jak někteří majitelé chtějí po kuchařích, aby přidali na jídelní lístek to, co
jedli tam nebo tam, protože jsou přesvědčeni, že u nich to půjde na dračku, a
to bez ohledu na výše uvedené skutečnosti. Mám štěstí, že od vedení hotelu mám
v tomto důvěru.

 

Jak
často nabídku obměňujete?

To je různé. Pevný jídelní lístek
obměňuji většinou jednou za rok. Ale někdy i po delší době.

 

Kde
hledáte inspiraci?

Dalo by se říct, že úplně všude.

 

Vaříte podle receptů, nebo se
snažíte do jídel vnášet vlastní invenci a experimentujete?

Obojí a myslím, že obojí je důležité. 

 

Pracujete
se sezónními surovinami?

V rámci týdenní nabídky ano.

 

Jak
vypadá váš běžný pracovní den – kolik času trávíte v kuchyni a kolik času
vám zabere byrokratická část vaší pozice?

80 % ku 20 %, ale jsou i dny, kdy to bývá
naopak.

 

Dodavatele surovin si vybíráte
sám?

Ano, mám v tomhle směru možnost vlastního výběru. 

 

Jaká
jsou pro vás základní kritéria při výběru?

Celoroční spolehlivost, kvalita surovin,
cena stěžejních surovin, komunikace a nejlépe, aby se jednalo o českou společnost.

 

Jak
hodnotíte kvalitu surovin na českém trhu?

Když chci top kvalitu, tak je, ale za
nesmyslné peníze. Nicméně bylo hůř. Je to stejné, jako když porovnáte třeba
obchodní řetězce v Rakousku a tady. To, co je tam standard, je tady nadstandard.

 

Specializujete
se na přípravu nějakých pokrmů?

Rád připravuji ryby, ale nemyslím, že
bych se na ně specializoval.

 

Snažíte
se v případě soukromých akcí jako třeba svateb, oslav a dalších přizpůsobit
menu klientovi na míru?

Samozřejmě. 

 

Jaký
je největší počet hostů, pro které jste připravoval menu?

Vícechodové menu asi pro 80 osob, rauty
o desítkách druhů jídel pro dvě stě i tři sta lidí, ale rekord mám celodenní
catering pro pět tisíc lidí na závodišti v Chuchli.

 

Mnoho
lidí je mylně přesvědčeno, že není moc velký rozdíl uvařit pro čtyři osoby a
pro čtyřicet. Můžete nám přiblížit, v čem tkví úskalí přípravy velkého
počtu porcí?

Pakliže vaříte pouze jeden druh jídla, je
pro profesionála snazší uvařit těch čtyřicet porcí než čtyři. Úskalí je v
načasování výdeje a kompletace čtyřiceti jídel v jeden přesně daný
okamžik. Tak aby bylo jedno jídlo jako druhé, teplé a neovadlé. Jiné je to
samozřejmě při běžném provozu restaurace, kdy vaříte několik druhů jídel,
v různém počtu, a vše musíte správně načasovat, aby jídla k jednomu
stolu byla vydána ve stejný čas. Když vydáme 130 jídel za dvě hodiny přes
poledne, tak máte 60 sekund na jídlo a každé z nich jde současně s jinými
na jeden stůl. To je náročné.

 

Jaké
menu byste čtenářům magazínu Best of
doporučil?

Když jsem v restauraci u stolu a pomáhám
vybrat hostům menu, samozřejmě se ptají, co jim doporučím. Ale já požádám o
nasměrování, protože se nikdy netrefíte člověku do nálady nebo jeho chuti. Kdyby
měl představu českého jídla, tak ho doporučení dnes přivezeného čerstvého tuňáka
nenadchne. Zeptám se, zda chce lehčí, či těžší jídlo nebo světlé, či tmavé
maso. A potom doporučím hlavní chod a k němu případný předkrm a dezert. Co
bych tedy doporučil čtenářům Best of?
Tak třeba siam pikantní polévku s kokosovým mlékem a krevetami a kousky
lososa. Hlavním chodem by byl steak z tuňáka na mangové omáčce
s vanilkovou kaší. A na závěr lehký ovocný tataráček na domácím piškotu
pokapaný likérem Grand Marnier s vanilkovou zmrzlinou. Ale polovina Čechů rybu
upřednostní jen o Vánocích.

 

Jaká
kuchyně je pro vás jako pro profesionála skutečnou výzvou?

Francouzská a česká jsou podle mne
nejnáročnější.

 

Jak
velkou roli pro vás hraje vzhled servírovaného pokrmu?

Velikou. Má to být tak, že první, co
host udělá aspoň v duchu, je „wow“, a proto je vzhled jídla hodně důležitý.
Opravdu jíme očima. Navíc pokud chceme kuchařině říkat umění, je to nejen
proto, že jídlo skvěle chutná, ale i proto, jak voní a vypadá.

 

Dokážete
si návštěvu jiných restaurací užít, nebo na sobě pociťujete takzvanou nemoc
z povolání?

To druhé, ale ne ve zlém. (úsměv) Prostě ať chci, nebo ne, tak
hodnotím.

 

Jsou
podle vás pořady o vaření na dostatečné úrovni? Na televizních obrazovkách jich
běží hned několik… Přece jen poměrně hodně ovlivňují všeobecné povědomí o
gastronomii.

Ty pořady jsou určeny co nejširší cílové
skupině diváků a tím je dána jejich úroveň. Každopádně určitě jsou na tom
mnohem lépe než před pěti lety. Taky nevím všechno a i v nich jsou pro mne
dobré informace. Tyto pořady jsou důležité proto, že pomáhají zvyšovat povědomí
o gastronomii, která díky komunismu 40 let chátrala.

 

Vnímáte
tedy rozdíly v pohledu a přístupu ke kvalitní gastronomii u hostů, kteří nejsou
zatížení těmi čtyřiceti lety komunismu? Můžete definovat jaké?

Zvyk je železná košile a podle mých
zkušeností velké procento této generace nepotřebuje a ani nechce experimentovat
a obohacovat svůj jídelníček doma ani v restauraci. Není to jen tím
komunismem, ale malým počtem podniků, kde zvládnou držet tato jídla
v jídelním lístku v odpovídající kvalitě a čerstvosti. Naopak ti, co
trochu cestují a jiné suroviny a jídla vyzkoušeli, se přeci jenom spíše rozhodnou
například pro čerstvou pražmu nebo si dají kohouta na víně. 

 

Baví vás vařit ve vašem volném
čase?

Ano, nejvíce pro přátele a návštěvy. (smích)

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Kristýna Břečková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno v hotelu ALWYN www.hotelalwyn.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Pokud vidíme kvalitní výrobky
tady v Čechách, snažíme se je brát, protože je to obchodně správné, slušné
a velmi často výhodné.“ Jiří Chládek

 

 

 

 

Vybudovat firmu, která by obstála
i navzdory silné konkurenci, není vůbec jednoduché. Přesto se najdou takoví
lidé, kterým se to povedlo, a ještě k tomu si zachovali opravdovou lásku
k oboru. Jedním takovým je Jiří Chládek.

 

Zahradnická tradice vaší rodiny
sahá až do 19. století. Byla právě touha navázat na rodinnou tradici tím
důvodem, proč jste se rozhodl podnikat v tomto oboru?

My jsme
pokračovali v rodinném oboru poté, co se naskytla možnost podnikat. Byla
obrovská výhoda, že jsme měli na co navázat. Vlastnili jsme pozemek, na kterém
nic, co můžete vidět teď, nestálo, ale protože jsme k tomu byli odmalička vedeni
a zahradnictví bylo vždy naší srdeční záležitostí, bylo rozhodnutí začít
budovat jasné. Já jsem dokonce bez velkého váhání odešel z velmi lukrativního
místa zahradníka na japonské ambasádě.  

 

Máte nějaké speciální vzdělání
v této oblasti?

Osm
členů naší rodiny má Střední zahradnickou školu v Mělníku, která je na tom
odborně nejlépe v České republice a nezadá si ani s Vysokou školou
zahradnickou. V tomto směru je naše rodina zřejmě český unikát.

 

Zahradnictví jste zakládal
v roce 1992 na opětovně získaném pozemku po vašem pradědovi. Co všechno
jste museli na tomto místě vybudovat, než bylo možné poprvé otevřít?

Ze
začátku se jednalo o hektar a půl pozemku, který byl úplně prázdný, protože
jsme nebyli ochotnípodle restitučního zákona odkoupit movitý majetek. Mezi ten
patřily například růže na poli v naprosto nepoužitelném stavu. Díky tomu
jsme převzali čistý pozemek, na jehož jedné straně jsme bydleli a stále bydlíme
v domě po pradědečkovi. Vše bylo nutné vybudovat úplně od základů.

 

Věděl jste sám, co všechno by
mělo zahradnické centrum obsahovat, nebo jste se musel s někým radit?

Jezdili
jsme se do ciziny dívat, jak to dělají ostatní. Zjišťovali jsme, jaké jsou naše
možnosti, a zkoumali jsme obchodní šance vůbec. Nakonec jsme se rozhodli, že se
do toho vážně pustíme. Když praděda začal s podnikáním, bylo zde
zahradnictví mezi dvěma vesnicemi. Dnes je tu firma zapojená do zástavby Prahy,
co nevidět sem povede i metro… Vše se změnilo od základů.

 

Bylo nutné zpočátku nějak
speciálně lákat zákazníky, nebo si vás takříkajíc našli sami?

Začali
jsme ve skleníku, který měl 320 metrů čtverečních a který už dnes nestojí – na
jeho místě je parkoviště. Asi šest let jsme na něm vůbec neměli napsané jméno
firmy, takže jsme de facto porušovali živnostenský zákon, ale dělali jsme, co
jsme zvládali. Nejlepší reklamou je vykonávat práci dobře a lidé si to mezi
sebou řeknou. Vždy jsme o reklamních plochách sice přemýšleli, ale pak přišla sezóna
a my se dostali do takového spěchu, že jsme to prostě nezvládli. A i na základě
toho se nám potvrdilo, že doporučení je nejlepší reklama a pobídka pro to, aby
se sem lidé přišli podívat.

 

V čem myslíte, že se
zahradnická centra změnila od doby, kdy jste začínal?

Zejména
ve velikosti prostor, v kterých se prodej realizuje. Když jsme začínali,
tak nebyly supermarkety, pak se postupně začaly stavět. Samozřejmě, že jsme
z prvního, který byl postaven v naší blízkosti, měli strach, ale díky
tomu, že se snažíme mít trochu jiný, avšak stále kvalitní sortiment a
poskytovat zákazníkům dostatek informací, jsme to zvládli. V loňském roce
jsme například organizovali víkend s bylinkami či den růží. Snažíme se
dělat různé akce, aby to nebylo jen o samotném prodeji.

Organizujete i slevové akce?

Nákup u
nás není o slevách, ale o kvalitním sortimentu, který si lidé koupí, a my jim
na základě toho můžeme přinést ještě lepší produkty. Zákazník sice na slevu
slyší, ale připravuje sám sebe o kvalitnější nabídku, servis i prostředí.
Snažíme se prodej udělat atraktivním a zábavným, aby si to lidé užívali a díky
tomu k nám přišli.

 

Na počátku nového tisíciletí jste
se rozhodli pro masivní přestavbu, díky které jste se dostali na úroveň velkých
evropských zahradnických center, co bylo impulsem pro tuto rekonstrukci?

Zkrátka
to, že dosavadní velikost nestačila a museli jsme prostory i modernizovat.
Chtěli jsme pro lidi vytvořit odpočinkový areál. Aby něco hezkého viděli, něco
se dozvěděli, mohli se najíst… V současné době se firma rozkládá na zhruba
2,5 hektarech a i do budoucna se bude dále rozšiřovat.

V roce 2009 jste tedy
v zahradnickém centru otevřeli i restauraci. Myslíte, že to mělo zásadní
vliv na příliv zákazníků?

Byla to
zase nová služba pro naše hosty. Myslím, že kolega, který ji má na starosti,
dovede skvěle vařit a zákazník se tu může najíst a odpočinout si. Spokojenost
zákazníka je náš cíl.

 

Vnímáte zahradnická centra
velkých řetězců jako konkurenci, nebo jsou vám inspirací?

Řetězce
mají svůj pilíř prodeje obvykle v něčem jiném a květiny používají jako
reklamní trik. Když neprodáte sekačku během měsíce, celkem nic se nestane, ale
růže vám odkvete. Je potřeba zvolit trochu jiný přístup, specifické vztahy
s dodavateli – českými i zahraničními. Není to jednoduché a vyžaduje to
dostatek iniciativy a vymýšlení, aby byla znát ruka toho, kdo o to má zájem a
řídí to.

 

Je nutné, aby vaši zaměstnanci
měli nějaké speciální zahradnické vzdělání?

Částečně
ano, podle toho, co mají na starosti. Ti, kteří jsou v přímém kontaktu se
zákazníkem, to vzdělání mají. Organizujeme i svá vlastní školení pro
zaměstnance, při kterých si pravidelně rozšiřují a aktualizují své znalosti

 

Preferujete rostliny od
tuzemských, nebo zahraničních dodavatelů?

Preferujeme
české dodavatele, nejen u rostlin, ale i u ostatního sortimentu nabízeného
v zahradnickém centru. Máme také svou školku v jižních Čechách s
dvaceti hektary jehličnanů, která pražskou prodejnu zásobuje. Ale samozřejmě
nakupujeme i v Holandsku a jinde. Od loňského roku máme nového kolegu,
který nakupuje pokojové rostliny na burze, čímž jsme se dostali k samému
jádru nabízených produktů. I když nakonec já sám pokládám holandské burzovní
hodiny už za trochu překonané. Více se navazují kontakty přímo
s pěstiteli, kteří nám dají mnohem více informací o rostlinách, a my tak nakonec
získáme pro zákazníky i lepší cenu.

 

V jakém smyslu vnímáte vlastní
školku jako prospěšnou?

Tady,
v místě, kde teď sedíme (pozn.
redakce: terasa restaurace), také bývala školka, ale jak jsme se postupně
rozrůstali, museli jsme ji vystěhovat. Pěstování je každopádně základ a je to
pěkné, relaxační a baví nás to. Dělal jsem to vždy, ve všech předchozích
zaměstnáních, a chtěl jsem u toho zůstat.

 

Jakým způsobem vlastně získáváte
dodavatele ze zahraničí?

Jsou to
osobní kontakty. Když jsem dělal na již zmíněné japonské ambasádě, naučil jsem
se anglicky. Dnes už to moji synové umějí standardně, protože byli na praxi
v zahraničních centrech – jeden v Irsku, jeden v Americe.
V naší době to ale byla mnohem větší výhoda. Tenkrát mi to hrozně pomohlo.
Umět se domluvit je základ. Máme pevné, dlouhodobě vybudované kontakty po celém
světě. Pokud ale vidíme kvalitní výrobky tady v Čechách, snažíme se je
brát, protože je to obchodně správné, slušné a velmi často výhodné.

 

Je třeba síť dodavatelů stále
rozšiřovat, nebo pracujete již s nějakou stálou skupinou?

Máme
víceméně stálou síť, asi třicet smluvních dodavatelů.

 

Květiny i bytové doplňky
podléhají módním trendům, kde čerpáte inspiraci, abyste udrželi krok
s dobou?

Na to
jsou výstavy, které určují barevné i tvarové designy. Je to celý vybudovaný
systém v Holandsku a Německu, který určuje trendy. Navštěvujeme i podobné akce
daleko v Asii. Svět obchodu nemá prakticky žádné hranice.

 

V jakém předstihu jsou vám
trendy pro nadcházející sezónu známy?

Nám jako
obchodníkům minimálně rok dopředu. Ale v sušených květinách se připravují
až s čtyřletým předstihem. Než se sortiment vybere, vypěstuje, sklidí,
rozdistribuuje pěstitelům a připraví do obchodní sféry, tak to zkrátka nějaký
čas zabere.

 

Myslíte, že se i samotná
zahradnická centra musí měnit podle nějakých trendů?

Určitě,
díváme se kolem sebe, vymýšlíme a spoustu věcí pak necháváme dělat na zakázku.
Je nezbytné ukazovat lidem nové, zajímavé věci.

 

Jak vlastně vypadá péče o
rostliny uskladněné v zahradnickém centru?

Jako o
každé jiné rostliny. Musí se zalévat, v době, kdy není takový obrat, tak
hnojit, chránit před mrazem, aranžovat, psát cedulky, návody, dělat reklamní
akce…

 

Co se děje s hrnkovými
květinami, které si nikdo nekoupí a ony „přerostou“?

Vyhodí
se. A to je v tomto oboru právě to nejtěžší, ten obchodní um odhadnout, co
a jak se nejlépe prodá.

 

Jak zareagujete, když k vám
někdo přijde s tím, že mu rostlina u vás koupená uhynula?

Když je
to v nižších cenových hladinách, tak mu ji automaticky vyměníme, protože
spokojený zákazník je pro nás nejdůležitější. Já jsem se ze začátku divil, když
jsem tento trend viděl v Anglii, protože jsem si myslel, že kdybychom to
zavedli, tak nás to zcela zruinuje, ale nakonec jsem byl příjemně překvapen.
Lidé se na nás nesnaží vyzrát a my na ně také ne. Zrazený a naštvaný zákazník,
to je špatné. Na druhou stranu, když nám někdo přijde vrátit stromek, který je
jasně obsekaný sekačkou, nemůže se pak zlobit, že mu nevyhovíme.

 

V čem myslíte, že je rozdíl
mezi vaším zahradnickým centrem a zahradnickými centry velkých řetězců?

Oni tomu
sice říkají zahradnické centrum, ale zahradnické centrum to není. Je to prostě
prodej a na hřebíky se zákazníci špatně chytají. My klademe důraz na hezké a
příjemné prostředí, inspiraci a servis pro každého zákazníka.

Jste předsedou Sdružení
zahradnických center. Z jakého důvodu jste toto sdružení založili?

Bylo to
kvůli lepší spolupráci, která je hrozně potřebná, a také z důvodu
vyměňování informací. Vzájemná pomoc, vzájemná diskuse. Zkrátka v jednotě
je síla.

 

Je toto sdružení pro zahradnická
centra prospěšné?

Je to
určitě prospěšné. Teď už máme i člověka, který se o řízení stará, předtím jsem
to většinou dělal já sám. Je to manažer, jehož pracovní náplní je zkvalitňování
chodu celého sdružení, a je to znát.

 

Myslíte, že zájem lidí o květiny
a zahradnictví vůbec má v České republice vzrůstající, nebo klesající
tendenci?

Já
myslím, že stoupá, lidé reagují na hezké věci a vždycky se rádi potěší. Jak
říkám já: „Mercedes je také radost, ale stojí trochu víc.“ Když ale investujete
pár korun do primulky nebo levandule, není to velká investice a radost máte
také.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text:
Kateřina Poulová

Foto:
archiv Jiřího Chládka

Oficiální
stránky zahradnictví: www.zahradnictvi-chladek.cz

Produkce:
Michaela Lejsková

Korektura
textu: Alžběta Strnadová

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Nejlepší rada, jakou
jsem kdy dostal? Je od Roberta Vana, od mého mistra, který řekl: Foť to, co máš
rád, co tě baví a co v tobě vyvolává emoce. Jedině pak budeš dobrý
fotograf.“ Tomáš Durňák.

 

Měl našlápnuto na
hvězdnou kariéru profesionálního fotbalisty. Přišlo ale tak vážné zranění, že
s tím musel ihned skončit a rozhodnout se, co bude dělat dál. Začal
pomáhat v trafice svého otce, kam si denně chodil pro cigarety světoznámý
fotograf Robert Vano. Jednoho dne Robert přišel a zeptal se, jestli by mu
pomohl při focení jako jeho asistent. Řekl ano, jejich
spolupráce trvá už přes 10 let. Společně objevovali alternativní historické fotografické
techniky. Od asistování přešel k vlastní tvorbě, k samostatným
výstavám. Do života Tomáše vstoupily jak příležitosti, tak překážky, které ho
snad posunují vpřed. Jak profesně, tak
duševně.

 

K fotografování jste se dostal jako osobní asistent Roberta Vana, pro
kterého pracujete deset let. Kdy jste začal uvažovat o vlastní profesní dráze
tímto směrem?

Když jsem začínal u Roberta jako asistent, dokončoval jsem sportovní
gymnázium. V té době už jsem věděl, že fotbal hrát nikdy nebudu. Původně
jsem chtěl na Fakultu tělesné výchovy a sportu, ale ani to mi mé zdraví
nedovolilo. Po třech letech asistování, i u jiných fotografů, jsem si vymyslel,
že to zkusím sám. Cítil jsem, že to vidím. Rodiče mi půjčili na foťák a
vybavení do ateliéru a já začal samostatnou dráhu fotografa.

 

S Robertem Vanem jste ale spolupracoval nejdelší dobu. Můžete na
svých fotografiích poukázat na něco zásadního, co jste se naučil právě od něj?

Od Roberta jsem se naučil úplně všechno, co teď umím. Fotografie
je řemeslo a řemeslo má své mistry a učně. Umím to, co mě naučil můj mistr.
Nemohu ani umět něco jiného. Co ještě neumím, je být tak dobrý člověk, jako je on. Pevně věřím,
že časem to zvládnu také.

 

A co vám jeho společnost nejvíce přinesla?

Víte, je mi 30 let a z toho 10 let jsem prožil ve velmi
blízkém, intenzivním, důvěrném až intimním vztahu s člověkem, který se jako
jeden z mála stále žijících setkal, spolupracoval, přátelil s těmi
největšími mistry, ikonami módního světa, procestoval celou zeměkouli a přežil
dobu, ve které žil, a prostředí, ve kterém se pohyboval. Stát se součástí
života a tvorby takového člověka je něco absolutně výjimečného, něco, co vás
ovlivní na celý život.

 

V čem jste se musel naučit být například tolerantní a dělat
ústupky?

Hned ze začátku jsem si musel uvědomit jednu zásadní věc – že
já jsem se stal součástí jeho života, ne on toho mého. Já jsem chtěl asistovat
a já jsem chtěl být fotografem, jako je on. A pokud jsem tam chtěl zůstat, musel jsem se přizpůsobit já
jemu. Postupem času, když mě Robert více poznal a viděl, že to myslím
s fotkou vážně a že se snažím naslouchat a něco se naučit, tak se naše
vzájemná potřeba být s tím druhým srovnávala. Není dne, abychom si
nezavolali, týdne, abychom se nesešli, roku, abychom neoslavili společně Štědrý
den. 

 

Pracujete i s technikami, které jsou z dnešního pohledu
zastaralé. Čím vás zaujaly?

Poprvé jsem takovou fotku objevil v knížce, kterou měl Robert
v knihovně. Vypadala, že je 300 let stará, byla nádherná. Robert mi ale
řekl, že ta fotka je nazvětšovaná před pár lety, jen je udělaná historickou
fotografickou technikou, ručně, tak jak fotografie začínala. Hned jsem věděl, že pokud chci být fotograf, musím dělat takové fotky.
Robert byl nadšený, protože on už podobnou techniku dělal. Z Ameriky jsme
si nechali poslat knihu, která popisovala, jak se takové fotografie vytvářejí.
Ze začátku nám trvala jedna fotka celý den, aby nám k večeru celá zčernala,
udělali se na ní puchýře a byla na vyhození. Asi po dvou letech jsme to
vypilovali a dnes, když jsme připravení, nám taková práce zabere asi hodinu.

 

Jsou fotografie cenné i pro sběratele?

Uvedu příklad. Představte si, že budete mít dvě sošky, například Buddhy.
Jedna bude z dřevotřísky, nejlevnějšího materiálu, a druhá bude
z teaku nebo jiného drahého dřeva. Na první pohled budou obě sošky stejné,
ale za tři roky se vám Buddha z dřevotřísky začne rozpadat, zatímco ten
z teaku vydrží i stovky let. Tištěná fotografie, i když použijete nejlepší
tiskárnu, vydrží asi deset let. Ta v platině vám může vydržet i stovky
roků. I proto, že obsahuje právě kov. Taková fotka pak nikdy nemá nižší cenu,
než za jakou ji koupíte. Hodnota může jen stoupat právě proto, že vydrží i
několik generací.

 

V jakých finančních hodnotách se tyto snímky vůbec pohybují?

Robert prodává platinu za 10 000 korun nebo 20 000 korun.
Záleží na velikosti, některé prodá i za 50 000 korun. Já takové ceny
nemám, ale za méně než 7 000 korun žádnou neprodám.

 

Kdy jste se začal
svojí tvorbou prezentovat?

První výstavu jsme měli s Robertem společnou. Jednoho dne jsme se
asi ve čtyři hodiny ráno sebrali a šli jsme fotit Prahu. Vybrali jsme ty
nejlepší fotografie, které jsme nazvětšovali za pomocí stříbrné želatiny, a v
Questenberském paláci v Praze jsme udělali malou výstavu. Poté jsem si ale
řekl, že musím udělat i svoji samostatnou prezentaci. Začal jsem fotit holky,
akty nebo známé osobnosti. Fotil jsem i Simonu Krainovou, která se nakonec
stala tváří mé vlastní výstavy. Tenkrát se vydražily tři její fotky na charitu za
300 000 korun a bylo to super.

 

Kdybyste si měl vysnít vámi zpracovanou ideální fotografii, jak by
vypadala?

Každých pět minut vám řeknu něco jiného. (smích)       

 

Věnujete se i grafice. Která z činností – grafika nebo fotografování
– vás baví více?

Myslím, že to není úplně přesné, ani nevím, jak
přesně to pojmenovat. Je to kombinace fotografie, kresby a grafiky. Finále je
opět v platině na 100% bavlněném papíru. Využívám té nejmodernější technologie
s tou nejstarší. Rozdíl je v tom, že tu „grafiku“ dělám úplně sám ve svém ateliéru, nikoho k tomu nepotřebuji, já sám
určím, kde, co a jak bude a nebude. Fotku dělám s lidmi, se kterými
musíte společně dojít ke kompromisu. Oboje mám rád, dobře, že si můžu vybrat.

 

Práci jste na nějakou dobu přerušil kvůli nemoci. Co přesně se stalo?

Stalo se to, že po mém osobním, ale i rodinném krachu mé vrcholové
sportovní kariéry, s mojí povahou a s nedostatkem chemické látky
v mém mozku, jak jsem se nedávno dozvěděl, se zvykem být úspěšný a
obdivovaný jsem se vydal na cestu uměleckého fotografa. A po sedmi letech snažení
prorazit novou životní cestou ze mě byl fotograf, který nefotí komerci, je
největší bohém, co dělá jen historickou techniku na ruční papír, který dluží
nájem za celý rok, půjčuje si různě peníze od kamarádů a známých, o které skoro
všechny přijde kvůli nedodržení termínů a vymyšleným pohádkám, který neustále
žije v tom přesvědčení, že to brzy hned vše vyřeší. Nestalo se tak ani do
té to doby a už vím, že moje cesta je ještě hodně dlouhá.

 

S tím, že když se mě někdo zeptal, jak se mi daří, jak mi jde
focení, vždy jsem odpověděl, že všechno je super, že mám hodně práce a že si
vydělám tolik, kolik potřebuji. Celou tu dobu jsem žil ve lži, která mě
zabíjela. Skončil jsem v takovém psychickém stavu, že jsem i týden nevylezl
z postele, a abych tak učinil, musel jsem do sebe dát buď nějaký prášky a
nebo rovnou drogy, které mě dostaly nahoru. Ale když jsem se jednou takhle po
tom týdnu v posteli probudil, rozhlédl se kolem sebe a zjistil jsem, že chodím
na malou do flašky od coly, řekl jsem si, že takhle dál už žít nemůžu. Zabalil
jsem si batůžek a vyrazil sám do Bohnic. Ale tam mě vyhodili s tím, že
musím čekat a že mě nemůžou hned přijmout.

 

Jak jste to
vyřešil?

Hned jsem jel za Robertem, všechno mu řekl, potom jsem zavolal domů a
rodiče si pro mě přijeli. Hned druhý den mi volal Robert, že s paní Karasovou
mi našli psychiatričku, která mě vyšetří, udělá testy a najde místo, kde mi
pomůžou.

 

Co testy ukázaly?

Že mám silné příznaky maniodepresivní psychózy a že mi
v mozku chybí nějaká chemická látka, která mi vyvažuje mé pocity štěstí a smutku.
A s mojí životosprávou a stylem, jakým jsem žil, to byla smrtelná
kombinace.

 

Jak probíhala léčba?

Paní doktorka mi dala nějaké prášky, které už asi budu brát do konce
života, a řekla mi, že má známého ředitele v Psychiatrické léčebně v
Horních Beřkovicích. Měl jsem nastoupit na takzvanou arteterapii, kde můžete
dělat to, co vás baví, a že si mám vzít s sebou župan a brýle na potápění, že
je tam super bazén. Z toho jsem byl nadšený, takže jsem si zabalil věci na
focení, celou temnou komoru, župan a brýle a kamarád mě odvezl do léčebny.
Jenže tam o mně nevěděli, netušili, že mám nastoupit. O arteterapii nikdo nic
nevěděl a o bazénu už vůbec nic. V tu chvíli jsem byl pro ně jasný případ. (smích) Paní doktorce jsem se
nedovolal, jen jsem mluvil s ředitelem léčebny. Sice o mně věděl, ale
nebylo vyjednané, abych nastoupil. Řekl jsem, že zpátky už nepojedu, a byl jsem
odhodlaný tam zůstat.

 

Jak se to vyřešilo?

Nastoupil jsem přes klasický příjem. Odevzdal jsem pásek od kalhot,
vyndali mi tkaničky z bot a v deset hodin večer jsem se ocitl někde, kde
jsem nevěděl, kam jdu, co se bude dít dál a jaké překvapení mě ještě čeká.
Vešel jsem na oddělení, kde všichni spali. Pamatuji si, než mi odbavili věci,
že jsem ještě šel na cigáro do kuřárny, kde bylo velké okno. O něj se opíral
člověk, který ke mně byl zády. Sedl jsem si, zapálil si a řekl: „Čau, já jsem
Tomáš a jsem tady nový.“ On se otočil, prst si položil na oko a pomalu se ke
mně přibližoval, a když byl už úplně u mě, řekl: „A Já jsem Bůh.“ Řekl jsem si:
„Tak, tady to máš, ty vole, dobře ti tak…“ Na konec jsme byli dobří kamarádi. (smích)

 

Kam jste šel potom?

Odvedli mě na pokoj, kde bylo asi patnáct obsazených postelí. Vzduch, že
by se dal krájet. Naštěstí jsem dostal postel přímo u okna, které jsem hned
otevřel. Dostal jsem prášky, abych usnul, a vzbudil jsem se až ráno.

 

 

Jaký to byl pocit?

Byl to šok. Probudíte se mezi lidmi, kteří jsou schizofrenici nebo mají
jiné závažné psychické problémy. Byly tam různé národnosti, různě staří,
někteří slintali, jiní měli špinavé ruce, nehty. Bylo to jako ve filmu Přelet nad kukaččím hnízdem. Než se
uvolnilo místo, byl jsem na tomto oddělení asi měsíc. Ale nikdy jsem se
nelitoval, bral jsem to jako svůj účet, který teď musím zaplatit.

 

Jak probíhala léčba dále a co vám dala?

Celkově jsem v léčebně strávil půl roku. Každé oddělení mi dalo
strašně moc, podruhé jsem se tam narodil. To první mi ukázalo, kam až se člověk
může dostat, jak může dopadnout. Na druhém oddělení už byli kluci
s podobnými problémy, kteří se dostali do psychických problémů
z různých důvodů, například neměli dobré zázemí v rodině. Tam jsem
pochopil, že se do léčebny může dostat kdokoli. Třeba i já, obdivovaný, úspěšný
dorostenecký fotbalový reprezentant, kapitán týmu, vrcholový profesionální
sportovec s rozjetou kariérou, co se po pár letech ocitne na takovém místě
s takovými lidmi. Až tam máte čas o všem přemýšlet, hlavně o sobě, o tom,
proč to takhle dopadlo, kde se asi stala chyba a co je potřeba udělat pro to,
aby se neopakovala.

 

Spousta lidí, kteří mají problémy s depresivními stavy, se bojí
někomu svěřit. Neví, co mají dělat. Co pomohlo vám, když jste si připustil daný
problém?

U mě se to celé otočilo tehdy, když jsem si sám bez cizí pomoci
uvědomil, že s tím musím a chci něco dělat. Pak mi pomohli nejbližší lidé kolem
mě, kteří ještě zůstali. Robert, moji rodiče, bratr Aleš, Milada Karasová,
která mi dala kontakt právě na paní doktorku. Od té doby, co jsem se rozhodl,
že s tím chci něco dělat, jsem najednou cítil, že mi lidé chtějí pomoct, a vše,
co jsem od toho rozhodnutí prožil, dobré i špatné, jsem vnímal jako nutnost,
kterou si musím projít.

 

Zkoušíte nyní znovu fotit?

Ano. Nikdy jsem ani nepřestal. Nechtěl jsem a ani nemohu
s focením skončit. Vím, že mi fotografie jde, dělám jiné věci než ostatní,
že mě baví a naplňuje…a že mě učí ten nejlepší. Nemohl bych to udělat ani
Robertovi, když už mi toho tolik ukázal a tolik mě naučil. (smích)

 

Na vašich snímcích jsou objekty hlavně lidé. Souhlasíte s tím, že
se dělí na fotogenické a nefotogenické?

Ano. Jsou lidé, kteří vypadají ve skutečnosti lépe než na fotce, a
obráceně. Nebo jsou lidé, kteří vypadají super na fotografii i ve skutečnosti.
Ale záleží i na fotografovi. Mě baví nacházet u lidí, kde jsou nejkrásnější,
nejzajímavější, kterou stranu mají hezčí, jak se mají natočit nebo jak mají být
učesaní a nalíčení. Myslím si, že to poznám, proto ke mně mohou přijít i
„nemodelové“.

 

Na vašich fotografiích se modely stylizují do různých póz. Donutíte vždy
danou osobu udělat přesně to, co chcete, nebo jste někdy rezignoval a vytvořil
fotografii, která nebyla přesně podle vašich očekávání?

Ze začátku mám vždy nějakou představu, ale pokud se během focení ukáže,
že například modelce sluší víc jiná póza, může se stát, že nakonec nafotíme
něco jiného.

 

Ve vašem portfoliu jsou i akty. Jaké typy modelek vyhledáváte? Musí být
takzvaně dokonalé nebo vás láká udělat z nedokonalosti díky vaší
fotografii krásu?

Nejsem vyhrazený na určitý typ holek. Blondýnka, bruneta, hubená nebo
silnější, vyšší či menší. Mám to tak i v osobním životě. Je to o energii,
která je hlavně v očích. Pokud ale nefotím jen sám za sebe a může mi do
práce zasahovat například klient, musím se řídit jeho požadavky. A ty se týkají
trendů, které velí hubené a vysoké modelky.

 

Oslovujete své potenciální modely i na ulici, pokud se vám někdo zalíbí?

Nyní ano. Oslovuji.

 

Vybaví se vám takový člověk hned v určité póze na snímku?

Ano, hned.

 

Fotíte i akty. Na co si musíte dát pozor, aby výsledná práce nevyzněla
vulgárně?

Nejde jen o jednu věc, ale hned o několik. V první řadě záleží na
mé domluvě a chování k modelce. Pokud se k ní budu chovat vulgárně,
budou i ty fotky vulgární. Záleží, co bude mít na sobě, co bude vidět a co
nebude. Dopředu vše připravím, nakreslím, jaké bude mít vlasy, make-up. A
záleží i na výrazu. Mám rád, když je pohodové focení, kdy se modelka už nemusí
moc hýbat. Nastavím ji tak, aby měla hezké tělo, ruce a nohy, a pak už dělá jen
minimální pohyby, výrazy. Nafotíme to a podíváme se, jak to vypadá.

 

Do čeho máte teď chuť?

V současné době chystám výstavu, nejspíše na červen. Fotografie mám
hotové, teď sháním sponzora, kterému by se to líbilo.

 

Jakou nejlepší radu jste kdy dostal?

Opět si vybavím Roberta. Jemu to ale poradil zase někdo jiný, jiný
fotograf, a Robert to vyzkoušel. Když chtěl začít fotit, nevěděl co, stejně
jako já. Jeho učitel mu řekl: „Foť, co máš rád. Co v tobě vyvolává emoce a co
tě baví.“ A taky, že zítra je další
den… (smích)

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Erika Čelikovská

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Zlatý Had www.zlatyhad.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

 

 

„Najít v lese úžasné rezonanční dřevo je vždy velmi vzrušující.“ Jan Bacher

 

 

 

 

 

Jan Bacher patří k mladým a současně
velmi talentovaným mistrům svého řemesla. Tento mladý muž, na první pohled pozitivně
laděný, stejně jako jeho nástroje, absolvoval učňovství v oboru výroba houslí
na houslařské škole v Mittenwaldu. Praxi získal v Německu, Francii,
ale také v Indii. Výsledky jeho usilovné práce, pro kterou má vysoce vyvinutý
cit, na sebe nenechaly dlouho čekat. Jen v průběhu roku 2012 se mu dostává
dvou významných ocenění! V červnu se stal vítězem mezinárodní soutěže
výrobců houslí v Lubech, měsíc nato získal německý titul „Meister“.
V současné době je Jan Bacher výrobcem houslí „na volné noze“ v
Markneukirchenu a Augsburgu.

 

Vaše cesta k umění houslařského
řemesla vedla mnoha světovými školami. Existuje způsob, jak si tu cestu zkrátit
třeba absolvováním nějakých kurzů, jako tomu je u některých jiných profesí?

Výroba houslí je
řemeslo, které vyžaduje hodně zkušeností. Toto řemeslo je hodně o detailech, o akustických nuancích a podle mého názoru zcela nevyhnutelně vyžaduje dlouhou
dobu vzdělávání se v této oblasti. Existují samozřejmě různé způsoby, jak
taková cesta vzdělávání probíhá. Přesto však je třeba nechat projít rukama
hodně nástrojů a je třeba potkat hodně hudebníků a strávit dlouhé hodiny
zdokonalováním se, než houslař skutečně porozumí a ví, o čem všem toto řemeslo
je.

 

Řekněte mi krátce, jaký byl váš odborný
rozvoj – v teorii i v praxi.

Již jako dítě a mladík jsem navštěvoval uměleckou hudební školu. Poté
jsem se učil houslařskému řemeslu zcela klasicky v mezinárodně známé houslařské
škole v Mittenwaldu. Během studia jsem absolvoval povinné praxe v dílně pro
smyčcové nástroje ve Wörzu u Mnichova, v kontrabasové dílně Krahmer-Pöllmann v
Mittenwaldu a v houslařské dílně Stam v Utrechtu v Holandsku. Poté následovala
tovaryšská léta v renomované kontrabasové dílně Krahmer-Pöllmann. Na studia
jsem posléze navázal ve Francii, v houslařské dílně Planchat Clermont-Ferrand v
Paříži. Následně jsem se angažoval jako výrobce houslí během dobrovolného
pobytu v Himalájích, ve známé Gandhiho škole Ashram pro děti studující hru na
housle. Naposledy jsem studoval v Markneukirchenu na vysoké škole pro
aplikovaná umění výrobu hudebních nástrojů. V posledním roce studia jsem
současně složil s vyznamenáním zkoušky na houslového mistra. Aktuálně mám před sebou
otevření své vlastní houslařské dílny Geigenbau Bacher und Meyer2 na ulici
Wertachstrasse 29, v Augsburgu.

 

Kolik houslí se ,,nepovede“, než přijdou
ty první, které skvěle znějí i vypadají?

Přece jen to nějakou dobu trvá, než se učeň stane mistrem ve svém
oboru. S dobrým odborným vedením jsou zmetky velmi vzácné, ale než vznikne
skutečně prvotřídní nástroj, uplynou léta. Vzpomínám si na tento svůj okamžik
velmi přesně. Vyzkoušel jsem více cest, než jsem konečně našel tu správnou,
která mi vyhovovala. Najednou jsem si něco uvědomil. Opticky jsem nástroj
miloval a především jsem byl uchvácen jeho hřejivým a měkkým tónem, ale rovněž i jeho
silou. Dlouho jsem na tento okamžik čekal a byl jsem odměněn.

 

Kolik dřeva zhruba potřebujete a jaké
připadá v úvahu na jeden hudební nástroj?

Pracuji velmi klasicky a používám výlučně smrk pro horní desku, víko,
a vypalovaný javor horský pro spodní desku, dno, luby a krk. Hmatník je vyroben
z ebenového dřeva. Pro výrobu houslí není zapotřebí mnoho dřeva. Pro výrobu
kontrabasu se používají velké stromy.

 

Jak staré musí být rezonanční
dřevo, jak se pozná, že je tím správným dřevem pro výrobu houslí? Hledáte si
dřevo vy sám? 

Každý kus dřeva velmi přesně opticky, akusticky a také fyzikálně
prověřím. Závisí to na různých faktorech. Výběr dřeva je pro kvalitu hudebního
nástroje rozhodující. Pro výrobu houslí používám výlučně dřevo minimálně 6 let
staré. Jelikož jsem žil delší dobu v bavorských Alpách, měl jsem štěstí, že
jsem si mohl vybrat sám dřevo v lese a koupit několik celých kmenů. Tím jsem
mohl přinést do svých instrumentů stabilitu.

 

Je nějaký materiál v porovnání s tím
původním, který používali mistři před 400 lety, nenahraditelný?

Smrky a javory horské se vysazovaly také před 400 lety. Dnes, stejně
jako tehdy, je možné toto rezonanční dřevo v té nejlepší kvalitě najít v Alpách
a Karpatech.

 

Jakou modernizaci v tomto řemesle
považujete za nejefektivnější a v jakém směru se modernizace nepodařila a
ani byste ji nedoporučoval?

Kus dřeva je pochopitelně přírodní produkt a skrývá svoji
individualitu. Umělé homogenní materiály, jako je karbon, který se v dnešní
době částečně používá pro výrobu houslí, zůstávají pozadu. Každý hudebník hledá
ten svůj tón a nástroj. Rozdíly jsou tedy naopak vyžadovány. Cenově příznivou
alternativou pro žáky je karbon k výrobě smyčců.

 

V jakém okamžiku jste si jistý, že
nástroj je dokončen, je perfektní a cítíte spokojenost?

To, zda je hudební nástroj perfektní, cítím už od prvního tónu, který
nástroj vydá. Pokud se povedl, přeskočí jiskra: zamiluji se. Tyto momenty jsou
úžasné. Nástroj ale ještě zdaleka není hotov. Tón lze ještě v mnoha směrech
nastavit dodatečně. Zde je nutné spolupracovat s hudebníkem. Je potřeba více
uší, srovnávacích nástrojů a zahřívací fáze. Nástroj je hotov, až když jej
definitivně předám a hudebník je spokojen. Spokojený a velmi šťastný jsem pak
večer v koncertním sále, když se můj hudební nástroj rozezní.

 

Mají housle už během svého vzniku také
svého konkrétního budoucího majitele?

To záleží na více okolnostech. Momentálně je to většinou tak, že získávám
konkrétní zakázky na výrobu hudebních nástrojů od hudebníků.

 

Kdo na housle hraje jako první? Doprovází
tuto událost nějaká tradice či pověra? Křtí se housle?

Jako první hraji na nové housle já. Mám ten okamžik rád a snažím se
být u tohoto sám. Tento moment je odměnou za všechny ty dlouhé hodiny strávené
při výrobě. Začínám tiše a zkouším poté dostat z instrumentu různé zabarvení
tónů bez toho, abych přitom nástroj jakkoliv přepínal nebo poškodil.

 

Má houslařské umění nějaké
své tajemství, které si chráníte před konkurencí, nebo spíše otevřeně
spolupracujete a zkušenosti si předáváte?

Houslaři odjakživa střežili mnoho svých malých tajemství. Na vysoké
škole jsem však zjistil, že právě ve výměně znalostí a nápadů tkví velký
potenciál. Tam, kde jedinec jeden rok zkouší, hledá a zkoumá, stačí dalším pěti
lidem pouhých pár týdnů a podaří se jim dosáhnout mnohem širších znalostí. V konečném důsledku je znalost jedna věc a konečné řemeslné provedení něco
zcela jiného!

 

Než poprvé sáhnete na dřevo, které budete
zpracovávat, co všechno o něm potřebujete vědět a jak dlouhá cesta ho čeká, než
se z něj stane mistrovský nástroj?

Potřebuji znát tloušťku dřeva a rychlost mechanického vlnění, také
vlhkost dřeva a jeho stáří. Tyto informace již předem poskytují důležité vstupy
o kvalitě dřeva, stejně jako o síle dřeva rezonančního víka a rezonančního dna
a rovněž o potřebné formě klenby. Mistrovské dílo představuje zhruba 130 hodin
práce, přičemž pokud je to možné, pracuje se vždy jen na jednom kuse. Pro
lakování je třeba více času kvůli fázím schnutí.

 

Jak se mistrovské housle označují – váže
se k tomu nějaká povinnost, ochrana proti padělatelům apod.? Kam se
označení umísťuje a je to vždy autor, kdo housle označí?

Ano, to není tak zcela jednoduché. V mnoha starých houslích se
nacházejí chybné štítky se jmény slavných mistrů. Určitě existují statisíce
štítků se jménem Stradivariho. Štítek s mým jménem a datem vždy lepím až do
hotového hudebního nástroje. Nyní jsem přešel k tomu, že vypálím svoji značku s iniciálami JB. Značka je uvnitř houslí vypálena několikrát.

 

Které části houslí se dají inovovat a
které nikoliv? Provází restaurování houslí nějaké složitosti? Patří také restaurování
do vaší praxe?

Restaurování je důležitým pilířem mé práce. Dřevo je skvělý materiál a
umožňuje nám téměř každé poškození opravit. Během tovaryšských let jsem držel v
ruce úžasné staré italské housle od Nicoly Amatiho, Antonia Stradivariho,
Guarneriho del Gesú a Domenica Montagnana, abych zmínil aspoň ty nejslavnější.
Na tyto nástroje jsem i hrál a částečně je také restauroval. Jsou to nádherné
nástroje. Bylo pro mne nesmírnou ctí s nimi pracovat. V současné době pracuji
na houslích od Ganda Péreho, velkého francouzského mistra. Nástroj byl zcela
zničen a musel jsem ho znovu poskládat z mnoha jednotlivých malých částí. Je-li restaurování provedeno dobře, nástroj
na konci zazáří ve své původní nenarušené kráse. Potom se úsilí vyplatí.

 

Máte nějaký zvláštní příběh, spojený
s vašimi houslemi?

Najít v lese úžasné rezonanční dřevo je vždy velmi vzrušující. Jednou
jsem vzal své rodiče na vandrování do Alp. Na cestě k horské chatě jsem našel
báječné smrkové kmeny. Na horské chatě jsem potkal lesníka a dřevořezbáře a
celou akci jsem dotáhl do konce tím, že jsem dostal kmeny doslova pod střechu.
Jeden z těch smrkových kmenů je tak rovnoměrný a perfektně narostlý, že jsem
takový do té doby ještě neviděl. Housle, které z tohoto dřeva vyrábím, mají
zpravidla nádherně hřejivý a silný tón. Na housle z tohoto zmíněného dřeva
hraje český houslový virtuos Jaroslav Svěcený.

 

Stavíte také violy, violoncella
nebo kontrabasy? 

Vyrábím rovněž violy. Violoncella přenechávám kolegyni ve své dílně v
Augsburgu, která se na tuto výrobu specializuje. U firmy Pöllmann jsem
spolupracoval na výrobě kontrabasů. Co se týče kontrabasů, vyznám se dobře především
v oblasti oprav a nastavení tónů.

 

S jakými úspěchy se můžete pochlubit
a co patří mezi vaše vytýčené cíle?

Účastnil jsem se různých soutěží v Německu, Itálii a Česku. Letos jsem
vyhrál mezinárodní soutěž výroby houslí v Lubech. Kromě toho jsem před dvěma
týdny získal ocenění nejlepšího mladého mistra 2012 v řemesle výroby nástrojů.

 

Patří k vašemu řemeslu přátelit se
s hudebníky, poznat jejich svět a vztah k nástroji? Jaký to pro vás
osobně má význam?

Tito hudebníci jsou roztroušeni po celé Evropě. Udržuji s nimi velmi
dobrý a většinou velmi přátelský vztah. Starám se o to, aby byli se svým
nástrojem šťastní. Na druhé straně právě tito hudebníci jsou mými učiteli. Učím
se díky jejich kritice, radám i přáním.

 

Jaroslav Svěcený, český
houslový virtuóz a soudní znalec smyčcových nástrojů hraje na vaše housle,
které zvítězily na letošní tónové soutěži v Lubech u Chebu. Od něj vím, že
lakujete některé housle tzv. „na staro“. Co ten pojem přesně znamená? 

Imituji přitom vzhled
starých nástrojů. Šarm, který starý nástroj vyzařuje, je fascinující. Očima lze
pořád něco objevovat. Opotřebení, poškození, retuše atd. vytvořily jedinečný
obraz. Perfektní nové housle vždy proti tomu působí trochu nudně a sterilně. U
svých nástrojů napodobuji patinu starých nástrojů a setkávám se s obdivem
hudebníků.

 

Co vás inspiruje ke
zhotovování houslí, které se podobají italským originálům?  

Inspiraci hledám přímo u starých nástrojů. Znovu a znovu mne tyto
nástroje fascinují naprosto unikáním způsobem. Housle od Jakoba Stainera z Absamu
v Rakousku mne doslova přitáhly svým hřejivým a měkkým, blahodárně působícím
tónem. Při studiu forem klenby houslí Guarneriho del Gesú mi vždy naskočí husí
kůže a kvalita laku Stradivarek je skutečně jedinečná. Snažím se o to, abych věci,
jež mne fascinují, mohl co nejlépe přenést do výroby nových hudebních nástrojů.

 

Jaké naplnění prožíváte
ve svém profesním světě a o čem sníte? 

Je úžasné mít povolání, ve kterém mohu tvůrčí proces od začátku
realizovat já sám. Jsem ten, který si vyhledá v lese dřevo, nařeže ho, skladuje
a poté vyrobí hudební nástroj. Následně produkt nalakuji a na konci sedím v koncertním sále a poslouchám. To je přece úchvatné. Sním o
dílně, ve které bych propojil výrobu houslí a koncertní kulturu ještě více.
Hudebníky slyšet a vidět při hře na hudební nástroje je pro mne inspirací. V
těchto momentech rozumím skutečnému smyslu mého umění a přepadne mne enormní nutkání tvořit. Malý sál přímo vedle dílny, v němž by se
večer konaly koncerty – to by bylo úchvatné. V Augsburgu takový sál existuje
vedle naší dílny. Dosud však nebyl využit …

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela
Lejsková

Foto: archiv Jana
Bachera

Korektura textu:
Květa Strnadová

Publisher: magazín
Best of www.ibestof.cz

Krátké Curriculum Vitae:

 

Jan Bacher

Oberer Markt 27

08258 Markneukirchen

Jan-Bacher@gmx.de

*25.04.1982 in Heilbronn

 

09/2003
– 02/2007                           Učňovství
v oboru výroba houslí na houslařské škole v Mittenwaldu

03/2007
– 12/2008                           Houslař
ve společnosti Pöllmann-Krahmer GbR Mittenwald, Německo

01/2009
– 03/2011                           Houslař
ve společnosti SARL Planchat (Clermont-Ferrand, Francie)

04/2011
– 06/2011                           Houslař
ve škole Gandhi Ashram School (Kalimpong, Západní Bengálsko, Indie)

10/2011
– 07/2012                           Student
na Západosaské vysoké škole Cvikov, Německo „(Westsächsische Hochschule
Zwickau“)

                                               obor:
výroba hudebních nástrojů

06/2012                                            Vítěz
mezinárodní soutěže výrobců houslí v Luby (ČR)

Since
07/2012                                 Německý
titul „Meister“- ve výrobě houslí

Since
07/2012                     Výrobce houslí
„na volné noze“ v Markneukirchenu and Augsburku

 

 

 

„Pravidlem je, že péče o vaše ruce by neměla nikdy bolet!“ Veronika
Mořkovská

 

 

 

 

Mít krásné a upravené ruce je bezesporu snem každé ženy. Veronika
Mořkovská se ho snaží svým klientkám plnit. Společně s rodiči vlastní
nehtové studio, ve kterém radí ženám, jak docílit toho, aby jejich nehty byly
zdravé a pěkné. Je odpůrkyní umělých nehtů. Vyznává přirozenost a jednoduchost,
ale nebojí se experimentů. Na fotografiích pro náš rozhovor pořízených v pražském
hotelu Radisson Blu Alcron jsme spolupracovali s Robertem Vanem, Avon
Cosmetics a kadeřnictvím Honzy Hlaváčka.

Jaká je vaše původní profese, co jste studovala?

Vystudovala jsem obor Užitá
fotografie na SŠUŘ v Brně a pokračovala jsem klasickou animací na FMK UTB ve
Zlíně. Později jsem přešla na obor reklamní fotografie a odtamtud jsem se vrátila
zpět do Brna. Fotografie už mě nenaplňovala, a tak jsem se začala věnovat
interiérovému designu. Ten mě baví dodnes.

 

Vnímáte to jako přednost ve své současné práci, že jste se dříve
věnovala umění?

Určitě mám smysl pro detail, což je
u manikúry nezbytné. A samozřejmě umím kombinovat barvy a vystihnout komu co
sluší.

 

Kdy jste se rozhodla, že se budete plně
věnovat manikúře a pedikúře?

Věnuji se pouze manikúře. I když
dnes je obvyklé, že tyto činnosti provozuje vždy jedna osoba. A rozhodnutí
přišlo tak nějak samo, hlavně díky mé rodině, která v tomto oboru pracuje
již léta. Byl to přirozený vývoj a také roční pauza po střední škole.

 

Jak vypadá klasický pracovní postup při manikúře?

U mě trochu jinak. Aromaterapie
mlhou, desinfekce, diagnóza, ošetření kutikul olejem a krémem popř. gelem,
peeling, koupel, masáž ruky a předloktí v kombinaci lotion s olejem, termo
zábal nebo turecký ručník, opět kutikuly, pilování nehtů, jemné zatlačení
kutikul teflonovým hrotem, odstranění otřepků koupelí, odstranění zbytků
mastnoty odlakovačem, výživa, barevný lak, nadlak, sušič laku, olej na
kutikuly, sérum a závěrečný krém na ruce.

 

Co o ženách vypovídá jejich stav nehtů a způsob, jakým se o nehty
starají?

Že věří tomu, co se píše
v časopisech. Bohužel většina žen je naprosto nesprávně informována.
Například většina žen podlehla kampani na skleněné pilníky, které jsou sice
pěkné, ale oproti profesionálním pilníkům příšerně drahé a navíc jako bonus
třepí nehty.

Pilníky jsou leptané, nebo broušené
a nemají rovnoměrná brusná zrnka, tím nám nehet potrhají. Nejsou pružné a
vytvářejí velké otřesy na kořen nehtu a ten pak špatně produkuje keratinové
buňky. Projevuje se to podélným rýhováním stejně jako u stříhání kutikul.

 

Co všechno jste v tomto oboru musela absolvovat, abyste o sobě
mohla říci, že jste „profesionálka“?

Musela jsem projít školením. Účastnit
se různých soutěží, být stále o krok dopředu. Jsem např. mistryně republiky
v manikúře z roku 2006. V posledních letech už na soutěže
nejezdím, spíše bývám v porotách, jako například loni, kdy jsem dělala
odborného překladatele a organizátora na Mistrovství Evropy ve SPA
manikúře. Pro mě je ale teď stěžejní školení nových manikérek, převážně
v luxusních hotelích, nebo relaxačních centrech.

 

Vaše maminka je dokonce soudní znalec v
oboru manikúra, pedikúra. Co si lze pod tím představit? S jakými žádostmi se na
ni klienti obrací?

Je jediným
soudním znalcem v oborech manikúra, pedikúra a modelace nehtů.
Klienti, kteří mají podezření, že byli poškozeni nesprávným zásahem manikérky,
popřípadě pedikérky, se na ni mohou obrátit a ona zhodnotí závažnost poškození.

 

Jak se tedy může bránit žena, která má pocit, že byla poškozena
nesprávným zásahem nějakého manikérského studia?

Musí podat žalobu. Soud si pak
vyžádá vyjádření soudního znalce.

 

Máte nějakou
zajímavou zkušenost z tohoto oboru v porovnání se zahraničím?

V zahraničí jsem měla možnost porovnávat pouze jednotlivé profesionály.
Setkala jsem se s výherci Mistrovství Evropy ve SPA manikúře. Byli to
velmi šikovní lidé, ale myslím si, že tady v Čechách jsme na tom také
velmi dobře. Naopak to, co jsem viděla v Americe, mě, co se práce týká,
příliš nenadchlo.

 

Jaké máte zkušenosti s pedikúrou
v zahraničí?

V zahraničí,
nejvíce mimo EU, se nesmí pracovat se skalpelem. Pokud by klientku pedikérka
poškodila, klientka by vysoudila obrovské odškodné. Při práci nejvíce používají
rašple a vylepšená změkčovadla otlaků, po kterých jdou nánosy keratinu lehce
odstranit. V USA jsou ale na úkony jako je odstranění kuřích ok nebo
zarůstajících nehtů specialisté lékaři, kterým se za to draze platí. Pedikérky
pouze masírují a lakují nehty. Je to tzv. „SPA pedikúra“. U nás jsou
v tomto ohledu pedikérky mnohem kvalifikovanější.

 

Co je podle vás největším nešvarem českých
žen v souvislosti s úpravou nehtů?

Jednoznačně zakrytí problému
umělými nehty. Je to rychlé a efektivní. V této hektické době chce mít totiž
každý vše hned. Místo pravidelné nenáročné údržby vlastních přirozených nehtů
je „zaplácnou“ obvykle škaredou a na první pohled rozeznatelnou umělou hmotou, pod
kterou se jim problém ještě zhorší. Přitom stačí tak málo.

 

Co znamená „stačí tak málo“? Jak často by měla žena podle vás chodit do
nehtového studia?

Myslím, že stačí jednou za měsíc, ale
jsou ženy, které si pečují o své nehty samy. Pak jsou ale i takové, které nezvládnou
nalakovat si nehty samy doma, a tak chodí třeba i jednou za týden pouze na lak.

 

Co tedy mohu udělat doma pro to, abych měla pěkné nehty? Prozraďte,
prosím, vaše „nehtové minimum“…

Základní péči, jako je vtírání
olejíčku do kůžiček nebo opilování, určitě většina žen zvládne.

Samozřejmě je dobré alespoň párkrát
navštívit manikérku, aby ženě poradila, jak se o nehty starat, je to stejné
jako s pletí. Nejdříve je potřeba určit diagnózu nehtů, zda jsou měkké, křehké,
zničené po modelaci, loupavé atp. Poté zvolit správnou výživu pro řešení
jednotlivých problémů. Nakonec vyházet všechny pomůcky, kterými si klientky
spíše ubližují, jako vidličky sloužící k ořezávání kůžiček a skleněné
pilníky, které nehty třepí a podobně.

 

Co od vás v současné době klientky nejvíce vyžadují?

V současné době se věnuji především
akreditovaným školením a seminářům naší značky.
Ale myslím, že to není o tom, co ode mne klientky žádají, ale především o tom,
co jim nabídnu. Potom si mě vždy najde taková klientela, se kterou souzním, a
která právě hledá to, co dělám. Já mám zkušenost, že když klientky vidí moji
profesionální práci, nechají si ode mne poradit. Nehty jsou krásné, když jsou
precizně nalakované a nepřezdobené. Trend je takový, že nehty jsou spíše kratší
a kompaktně nalakované. Barvy podle ročního období, v zimě především tmavé odstíny,
ale červená bude věčná. Jak se říká, v jednoduchosti je krása.

 

S čím myslíte, že souvisí trend zdobení? Nebo je zdobení otázkou
příležitosti, k jaké jsou nehty zdobeny?

Trend zdobení přichází z Východu,
kde se všeobecně nosí více zlata. Asiaté mají úplně jiný vkus než my Evropané. V soutěžích
v Nail Artu také asi proto vyhrávají především Ukrajinky a Rusky. Myslíte,
že taková elegantní Francouzka by si od nich nechala nazdobit nehty? Je to tedy otázka vkusu.

 

Může lakování nehtům nějak ublížit, případně je poškodit?

Používání laků bez podkladu nehty
zabarvuje. Laky obsahují pigmenty, které nehty nasávají a tím se i vysušují. Přesušené
nehty se dvojí (loupou) stejně jako konečky vlasů a my jim ještě pomáháme všemi
možnými saponáty. Laky obsahující dibutyl ftalát (DBP) mají vliv na genetickou
informaci.

 

Jaké nemoci nehtů patří mezi ty častější či podceňované?

Nejběžnějším a zároveň
nejpodceňovanějším onemocněním je plíseň. Spory plísní si přineseme ze cvičení,
sauny, společné sprchy atd. To znamená, že je má většina z nás. Spory jen čekají
na nejvhodnější příležitost např. oslabení imunity, zpocení nohou, ukopnutý
palec na noze atd. Pak propuká plíseň, která se projevuje ztlušťováním nehtů, deformacemi
a odlučováním nehtu od lůžka. Potom je klinický obraz nehtů, který odráží
současný stav těla, kde se projevují různé nedostatky, například nedostatek
stopových prvků tzv. leukonychie, nebo leukopatie. Leukonychie jsou bílé
skvrnky na nehtech. Jsou běžné u dětí. Projevů na nehtech je opravdu mnoho a
kdo se v nich vyzná, může o člověku mnoho zjistit.

 

Můžeme si nějakým způsobem péče, nebo spíše nedostatečnou péčí,
způsobit nějakou deformaci či zdravotní obtíž?

Lidé si často způsobují problémy
přehnanou péčí. Vystříháváním kutikul vnikají neestetické deformace a často i
zánětlivé procesy. Pravidlem je že péče o vaše ruce by neměla nikdy bolet!

 

Proč a jak často byste doporučila manikúru mužům? Je to záležitost jen metrosexuálů?

Je to hlavně záležitost mužů, kteří
se nechtějí stydět za své ruce. Manikúra pro muže je optimální v měsíčním intervalu
stejně jako pro ženy. U mužů kladu větší důraz na masáž a péči o kutikuly,
která je zde nejvíce potřebná.

 

Poznáte na první pohled muže, který má
profesionálně upravené nehty? Co o muži vypovídají opečované nehty?

Určitě to poznám, pokud se na to
zaměřím. Vypovídá to i něco o jeho zaměstnání. Určitě je to člověk, který
pracuje s lidmi. Obvykle manager, podnikatel, právník, lékař, nebo muž, jehož
manželka ho objednala na manikúru. (smích.)

Jakých chyb se nejčastěji dopouštějí ženy, které si lakují nehty samy?

Spousta žen (bohužel ani
profesionálek) asi neví, že kvalitní nalakování spočívá v dokonalém
podlakování nehtů. První krok – po zapilování odstranit dokonale otřepky, které,
pokud zůstanou, pomáhají odloupání laku. Druhý krok – použít podlak i nadlak,
pro ochranu, výživu přírodního nehtu a vysoký lesk laku. Třetí krok – dokonalé
rozprostření laku osmi až deseti tahy, zalít transparentní výživu i pod nehty,
aby nehet neabsorboval vodu. Tím že nehet nenasaje vodu a
nezvětší objem, má lak delší výdrž a neloupe se nám z volného okraje. Vydrží
tak i 14 dní a více.

Jak se díváte
na stále se rozrůstající nehtová centra vietnamských podnikatelů? Nepředstavují
pro vás konkurenci?

Pro spoustu manikérek a nehtových
designérek to jistě velká konkurence je – dumpingové ceny, nekvalitní
materiály. Já, díky tomu že se věnuji pouze přírodním technologiím, tuto
konkurenci nezaznamenala. Vietnamská studia se zabývají především umělými nehty
a zdobením. To u mě nenajdete.

 

Je těžké
podnikat u nás v tomto oboru? Brzdí vás třeba nějaká omezení, zákony?

Není to až tak složité. Samozřejmě musí mít člověk kapitál
do začátku, na školení a na nákup materiálu a také být zručný. To jsou dva
základní předpoklady každého podnikání – investice a um. Zákony se mění pořád,
ale připadá mi, že dnes je to snazší, než dříve.

 

Doporučujete
nehtovým studiím, aby svou nabídku kombinovali s ošetřením nohou, tedy
pedikúrou?

Pedikúra je dnes běžně součástí většiny takových
salonů.

 

Manikúra by mohla být ideální pracovní příležitostí také pro maminky na
mateřské, nemyslíte? Sama máte dítě, můžete posoudit podle sebe, jaká skýtá
tato profese možnosti a omezení…

To je pravda, ale zároveň představuje
příležitost i pro zralé dámy, které chtějí změnit profesi. Výhodou je, že jakou
pracovní dobu si uděláte, takovou ji máte. Já pracuji 3 dny v týdnu a 4
dny jsem s dcerou doma. Pokud jste ale v zaměstnaneckém poměru, je
třeba počítat s omezeními.

 

Jak kloubíte práci se starostí o vaši tříletou dceru Belén?

Dokud jsme bydleli v Brně, tak
to šlo perfektně, protože přispívaly babičky a navíc jsem měla kamarádku, která
mi dcerku pravidelně hlídala. Teď, když žijeme v Praze, je to trochu
složitější, a tak hledám paní na hlídání. Také manžel hlídá, když může, nebo
když musím někam do zahraničí a jsem více dnů pryč.

 

Mimochodem, odkud pochází toto netradiční jméno, Belén?

Především jsme museli zaplatit 1 000
Kč u paní Knapové, která v České republice povoluje jména nevyskytující se
v našem kalendáři. (úsměv) Belén
je španělské jméno a naše Belén byla první v České republice. Znamená to
Betlém a svátek má podle španělského kalendáře 25. prosince. A dceři jsem ho dala
podle španělské herečky, která mne velmi zaujala, Belén Ruedy.

 

Máte nějaký splnitelný sen?

Mé sny se týkají především cestování
a snažím si je průběžně plnit. Tento rok si už plánuji, tak doufám, že to
vyjde.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Mili Dvořáková AVON
Cosmetics www.avoncosmetics.cz

Vlasy: Veronika Soukupová www.honzahlavacek.cz

Foceno v hotelu Radisson Blu
Alcron www.alcron.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Fotografie z backstage zde:

http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-11-2011.html

 

 

 

„Při této práci se
vžívám do pocitů dávných stavitelů a snažím se pochopit jejich odhodlání, které
vkládali do svých životních cest.“ Václav Obr

 

 

 

S
restaurátorem Václavem Obrem jsme si povídali o tom, jak vnímat historii všemi
smysly. Doba jde kupředu, ale v mnohém se nic nemění po celá staletí. Například
ve způsobu manuální práce a v uměleckém zpracování, které vyžadují stejné
metody a přístupy, jako tomu bylo v dobách minulých. K těmto dobám se můžeme
vracet nejen vizuálně, ale i duševně díky umělcům, jakým je právě pan Obr. Jeho
ruce jsou plné mozolů od tvrdé práce a jeho srdce plné lásky k tomuto
netradičnímu řemeslu. Václav Obr vážil dlouhou cestu z Moravy, abychom společně
s Robertem Vanem v zahradě Kinských v Praze zhotovili fotografie pro náš
rozhovor. Bylo nám skutečně potěšením!

 

Kdy
přišel první impuls věnovat se restaurování kočárů?

Zhruba před sedmnácti
lety. V té době jsme si s rodinou koupili koně, který byl všestranný
jak do zápřahu, tak pod sedlo. Chtěli jsme vyzkoušet, jaké to je, svézt se
v nějakém lehkém kočáře. Od dětství miluji přírodu, ve které jsem i
vyrůstal. Spojení koně s člověkem a samotnou přírodou bylo něčím, co jsem
chtěl zažít na vlastní kůži. Problém byl však v tom, že žádný pojízdný
kočár v okolí nebyl, tak jsem si musel pořídit vrak.

 

Jak
dlouho se restaurování věnujete?

Dá se říci, že sedmnáct
let. Od doby, kdy jsem pořídil větší kočár typu Mylord, který stojí dnes v muzeu.
Jako samouk jsem jej začal spíše opravovat, restaurování přicházelo později, postupně
s přibývajícími zkušenostmi. Tím, že jsem již od dětství byl v naší
rodině zapojován do nejrůznějších prací a dělal jsem je rád, jsem měl i přehled
o materiálech a technologiích, což se mi později hodilo.

 

Dokážete
na základě vašich zkušeností odhadnout, jak asi složité to měli někdejší stavitelé
kočárů? V čem jsou rozdíly a kde vnímáte, že jste „na stejné lodi“ a že práci
nelze zjednodušit?

Naši předkové, tedy
stavitelé kočárů, byli svým způsobem umělci, kterým se dnes v tomto
moderním světě jen stěží umíme přiblížit. Měli nejen přírodní materiály,
kvalitnější než jsou ty dnešní umělé, ale také něco, co dnešním lidem či
řemeslníkům chybí. Je to skromnost, pevná vůle a především víra, která tyto
lidi poháněla. Je pro mne nemyslitelné postavit v dnešní době kočár, který
by nedosáhl kvality našich předků, už jen proto, že neznáme ten um, který měli
naši předkové. Je to tak dávná doba, že se nedochovaly ani technologie, ani postupy
při zpracování materiálů. Tehdejší podmínky byly velmi těžké a musím přiznat,
že v podobných podmínkách jsem se ocitl i já. Pracoval jsem deset let na
Plumlovském zámku, kde jsem měl v jedné stodole nevytápěnou dílnu.
V létě jsem dělal jemné práce a v zimě ty těžké, abych se při práci
zahřál. Pracoval jsem šestnáct hodin denně bez ohledu na počasí, všední či
sváteční dny.

 

Kolik
lidí potřebujete mít při své práci k ruce?

Kdysi bylo zapotřebí devatenácti
řemesel. Dnes k restaurování potřebuji koláře, čalouníka, lampáře,
prýmkaře a schopného truhláře. Těmto řemeslníkům je nutné určité postupy
namalovat či vysvětlit, aby vše do sebe zapadalo. Tak jako kdysi všechny
koordinoval a nad vším dohlížel kočárník, který zastával všechna řemesla,
zastávám tuto funkci dnes já.

 

Vyžaduje
restaurování kočárů i cesty do zahraničí za poznáním, nebo tyto informace čerpáte
z jiných zdrojů? Pokud ano, z jakých?

Když jsem začínal, rozmontovával
jsem na kočárech některé věci a díval se, jak byly kdysi vyrobeny a sestaveny.
Začal jsem to zkoušet podle vlastního cítění, ale bylo to zdlouhavé. Získával
jsem ze zahraničí literaturu o kočárech, neboť u nás neexistuje, a nechával si ji
překládat, abych si ověřil, že to co dělám, je dobře. Postupy byly odlišné
podle vývoje v různých zemích. V posledních letech jezdím i do
zahraničí, kde se setkávám s restaurátory kočárů za účelem získávání a
předávání zkušeností. Musím říci, je nás velmi málo.

 

Jaké
zázemí potřebuje mít restaurátor, aby dokázal uvést do původní podoby
historický kočár?

Ideální je prostorná
dílna s vytápěním, aby restaurátorské práce nebyly ovlivňovány ročním
obdobím. Dílna je rozdělena na čistou a špinavou část, kde probíhají postupně práce
na kočárech. Důležité jsou určité druhy nářadí charakteristické pro
restaurování kočárů či výrobu nových dílů. Postupující restaurátorské práce
mohou být porovnávány s originály kočárů, které se nacházejí v muzeu
vedle dílny.

 

Daří
se vám ke každému kočáru získat jeho životopis?

Je to velmi obtížné a
ne ke každému kočáru se podaří získat potřebnou dokumentaci.

 

V jakých
případech to možné není a podle čeho jejich původ dohledáváte?

Není to možné v případě,
že kočár není označen výrobcem a přešel přes překupníky. Dohledávám podle
skrytých vzkazů umístěných v částech kočárů a také podle tzv. rukopisu
některých kočárníků, což jsou typy kování, řezby či cejchování hřídelí.

 

Jaké
jsou kupříkladu charakteristiky dobových kočárů?

V dávných dobách
se v každém desetiletí měnily typy a tvary karoserií kočárů, jejich velikost,
barevnost, zdobení, zlacení, a především byly obohaceny o vynálezy, které se
velmi rychle ujaly ve prospěch pokroku cestování a kočáry tím získaly pevné
místo v životě člověka. Některé dobové kočáry byly vyhodnoceny koncem 19.
století jako nejluxusnější kočáry všech dob. Byly to ty, které se daly použít
v parném létě, anebo v mrazivé zimě.

 

Kolik
kočárů v současné době čítá vaše sbírka? A jste jejich majitelem?

V hlavním sále
muzea je celkem 54 kočárů a saní, 6 kočárů je zapůjčeno v barokní konírně
v Děčíně a 10 kočárů je v depozitáři. Ve sbírce jsou čtyři kočáry vypůjčené a ostatní jsou majetkem
Muzea historických kočárů.

 

Lze
takovouto sbírku pojistit?

V dnešní době je
nutností mít tyto historické kočáry pojištěné a tuto službu mám zajištěnu.

 

S jakou
problematikou se nejčastěji setkáváte?

Pokud se ptáte na
restaurování kočárů, tak je to otázka finanční a materiální (určité druhy
textilií, laky a barvy).

 

Jak
se vám daří shánět potřebné díly? Lze v dnešní době všechny součásti
kočárů vyrobit moderními metodami?

Je to složité, některé
součásti se vyrobit nedají. Jestliže neznáme určité postupy při výrobě
materiálů a jejich opracování, použijí se v takovém případě díly z vraků
kočárů. V některých případech ani současné moderní technologie nedokážou předčit
naše předky.

 

Který
z kočárů vám dal nejvíce zabrat?

Smuteční kočár, který
postavil v Praze na Václavském náměstí dvorní kovář Johann Schöppel. Byl poškozen
natolik hnilobou a dřevokazným hmyzem, že restaurátorské práce na něm trvaly
dva roky a pomáhalo mi několik řemeslníků.

 

A
který kočár považujete za opravdový unikát a proč?

Pro mne jsou všechny
unikáty, ke každému mám vztah, ale přece jen, mému srdci jsou nejbližší kočáry
smuteční.

 

Jsou
nejvzácnější kočáry ty nejokázalejší, nebo to mohou být i ty velmi nenápadně
vyhlížející?

Na jedné straně jsou
kočáry zlaté z dob baroka, kde se snoubí okázalost a umělecký um, na druhé
straně jsou nejen kočáry, ale i sáně, které jsou mnohdy velmi nenápadné, přesto
velice vzácné a elegantní.

 

Mají
například nátěrové barvy nějaká zvláštní specifika? Kolik nátěrů kočár
potřebuje a jak dlouho trvá, než je nátěr definitivně hotov?

Ano, mají. Každý kočár byl
v dané době natírán jinak, v průměru šesti vrstvami, proto se volí
vždy originální postup. Trvá několik týdnů, někdy i měsíců, ale nátěr je
prováděn vždy ručně štětcem.

 

Jak
dlouho přibližně trvá zrestaurování jednoho kočáru? A dokážete potřebnou dobu
odhadnout, než s prací začnete?

Práce trvají podle
velikosti a stavu kočáru, minimálně však rok, u některých kusů se doba
restaurování posune až na dobu tří let.

 

Slouží
restaurované kočáry pouze k výstavě, nebo je možné je propůjčit pro nějaké
zvláštní účely?

Určité množství kočárů,
které prošly celkovou rekonstrukcí, je možné použít i do zápřahu s koňmi
při různých akcích muzea, ta nejprestižnější se koná jednou za rok pod názvem
JOSEFKOL. Je to mezinárodní sraz mistrů řemesla kolářského a kočárnického,
pořádaný jako dvoudenní akce v zámeckém parku v Čechách pod Kosířem.
Pokud se kočáry zapůjčují pro historické filmy, jsou vždy doprovázeny mou
osobou.

 

Z čeho
máte při restaurování samotném největší obavy?

Z konečného
výsledku, tedy z toho, aby se celková práce co nejvíce přiblížila původní
podobě kočáru.

 

Zažil
jste za svoji kariéru z hlediska spolupráce s dalšími lidmi nějaká
zklamání?

Za celou svou profesní
dobu jsem tento problém nemusel řešit a jsem tomu rád.

 

V jakém
ohledu vás při vaší práci potěšil či dokonce překvapil jakýkoliv cizí lidský
faktor, ať již pomoc, či ochota?

Při samotné stavbě
muzea jsem byl potěšen přístupem mnoha lidí, spolků či firem, kteří mi podali
pomocnou ruku jak finančně, tak i materiálně. Byl jsem překvapen podporou hejtmanů
Olomouckého kraje, kteří svou přízeň projevují muzeu i nadále. Samotní
řemeslníci, kteří pomáhají při různých pracích na kočárech, mě vždy potěší svým
přístupem a ochotou.

 

Přicházejí
nabídky na odkup kočárů? Zvažujete a realizujete je?

Občas přicházejí do
muzea lidé, kteří se ptají, zda je možné některý z vystavených kočárů
zakoupit. Musím však pokaždé zdůraznit, že kočáry nejsou na prodej.

 

Kde
všude mohla veřejnost zrestaurované kočáry shlédnout?

Kočáry byly
prezentovány nejen na mnoha místech naší republiky, ale i v zahraničí.
Vystaveny byly na zámcích v Náměšti na Hané, Plumlově, Děčíně,
v rakouském Schönbrunnu, Mnichově atd. Od roku 2009 byly kočáry
soustředěny do Muzea historických kočárů v Čechách pod Kosířem, které je
jediné v České republice. Historické kočáry z muzea se prezentovaly a
prezentují na jednodenních i vícedenních akcích po celé republice, např. v Praze
při pohřbu pana Kočky, v Brně na hradě Veveří, v Olomouci, Prostějově, ale
i v Polsku (Opole) aj.

 

Uvažujete
o tom, že byste svou práci knižně zdokumentoval?

Chtěl bych
zdokumentovat příběhy o tom, jak jsem jednotlivé kočáry získával. Máme dnes
mnoho informací o českých a moravských stavitelích kočárů, vedeme jejich
databázi, která se nenachází na žádném místě naší republiky. Tato publikace by
měla být něčím, co objasní nejen technické možnosti provedení kočárů, ale i
pohled do života lidí v dávné minulosti.

 

Zažíváte
při vaší práci i jakési napojení na dobu, ve které kočáry projížděly ulicemi a
sloužily lidem?

Při této práci se
vžívám do pocitů dávných stavitelů a snažím se pochopit jejich odhodlání, které
vkládali do svých životních cest. Mnohdy mě napadá, že bych si přál vrátit čas
a prožít dobu před sto padesáti lety. Možná by to potřebovali mnozí z nás, aby
si uvědomili, jaké kdysi naši předkové uznávali lidské ctnosti a hodnoty. Nejsilnějším
prožitkem pro mě bývá účast na mezinárodním srazu JOSEFKOL, kde se odehrává příběh
z doby dávno minulé, kdy všichni účinkující řemeslníci společně předvádějí
řemesla našich předků, což je jedinečná možnost, jak toto poselství předat
široké veřejnosti.

 

S jakými
zajímavými výpověďmi či postřehy jste se ve vašem muzeu setkal ze strany
návštěvníků?

Překvapilo mě, jak
návštěvníci po době strávené v muzeu reagují a jak pozitivně jsou naladěni.
Někteří své pocity či vyznání sdělují slovně průvodcům, kteří je provázejí,
další vpisují svá sdělení do pamětní knihy muzea. Jsou to zajímavé a hlavně
děkovné věty, ve kterých lidé otevírají svá srdce. Mnozí přicházejí
opakovaně a přivádějí s sebou další návštěvníky. Před mnohými lety byla
myšlenka muzea pouhým snem. Věřil jsem, že se to jednou podaří, nezáleželo na
čase, záleželo na tom, že se to stane.

 

 

Kromě
samotné rekonstrukce a finální podoby zrestaurovaného kočáru: co si přejete,
aby veřejnost z výsledků vaší práce vnímala, poznala a pochopila?

To je krásná otázka,
děkuji za ni. Muzeum má vyjádřit lidské ctnosti, řemeslný um a především silnou
víru, kterou dnes lidé ztratili. Má také ukázat to, co je vepsané
v některých kočárech, že tím největším bohatstvím lidského života jsou
víra, naděje a láska. Samotné kočáry jsou tímto propojením řemeslné práce
s duchovnem odkazem nejen pro nás, ale i pro další generace.

 

V jakém
směru vám vaše práce nejvíce zasáhla do života, případně přinesla určité
zásadní změny?

Před lety jsem tuto
práci měl jako koníčka, pak z toho byl doslova kůň, po pár dalších letech
se to stalo povoláním a dnes to vnímám jako poslání. Jsem za to rád a děkuji
Bohu.

 

Děkuiji za rozhovor.

 

Václav Obr – muzeum
historických kočárů: www.historickekocary.cz

Text: Michaela Lejsková

Make up: Jana Bulínová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno v zahradě
Kinských v Praze

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

Tvorba Jana Saudka ovlivnila dějiny světové fotografie, a proto není s
podivem, že se o ní učí i na světových uměleckých univerzitách. Jan
Saudek se narodil jako druhé z dvojčat. Možná proto vám odvětí, že
s pozicí druhého je smířený celý život. Za ničím se nežene, s nikým
nesoutěží, o nic se neprosí. Život Jana Saudka měl rozličné příchutě. Část svého
dětství prožil za zdmi pražského domu s guvernantkou a domovníkem a část
řízením osudu za zdmi koncentračního tábora Osvětim, kde byl jeho osud a osud bratra
Karla na nějaký čas v rukou doktora Mengeleho a německých bezpečnostních
složek SS. O tom, co se tam dělo, Jan Saudek nemluvil nikdy v žádném svém
rozhovoru. Jeho život byl jistě plný proměněných příležitostí, ale také mnoha
ústupků a neuznání. Možná právě proto, že nemá v povaze prosazovat se.
Fotograf je bezesporu jedním z umělců obdařených genialitou, která pochází
ze základních principů našeho bytí, jeho slova jsou otevřená a přímá. Přesto, nebo právě proto, je společností přijímán rozporuplně. Výdělky za jeho prodaná díla šly do milionů
korun, ale on sám osobně nikdy žádnou fotku neprodal. Věnoval
miliony ze svých vyprodaných výstav na různé charitativní účely. Vzpomenu
kupříkladu období, kdy na léčbu rakoviny daroval šest milionů dvě stě tisíc,
výtěžek z jediné své výstavy. Dnes žije skromě, zbaven autorských práv a
prostředků, které za ně získal. Žádná z fotografií, které dnes vyfotí, mu dle autorských
práv nepatří. Není šťastný, ale jeho život je smutně krásný. Vzdor osudu je jeho nejlepší čas právě teď.

 

Jana Saudka jsem oslovila formálním dopisem v ofrankované obálce.
Později jsem ještě více porozuměla, proč tento poněkud archaický způsob byl
nejlepší, jaký jsem mohla zvolit. Na náš rozhovor mi zůstala překrásná
vzpomínka. Mistr coby opravdový gentleman mě vyzvedl na smluveném místě a
pozval do své pracovny. Oblékl si slušivé sako, nabídl mi své křeslo, uvařil
kávu a k ní nalámal hořkou čokoládu. Voněla po pomerančové kůře. 

 

Jak podle vás vypadá ideální
dopis? (pozn.: Jan Saudek přináší několik obálek,
které jsou zdobené překrásnou grafikou)

Píšu dopisy, na které nejsou odpovědi. Stovky, tisíce dopisů. Tenhle
je pro mého syna… Smím vám, krásná Michaelo, napsat takovéhle psaníčko, aniž
bych od vás něco očekával, nebo žijete s přítelem, který bude zuřit, když
vám přijde takový dopis, ačkoliv nebude milostný?

 

Z čeho, podle vašeho mínění, pramení
obava žen, možná i mužů, že po nich budete něco chtít?

Ženy očekávají něco naprosto
jiného, než jim obyčejně muži mohou nabídnout, nebo po nich budou chtít.
Kdybyste byla moje dcera, tak bych vás před některými muži varoval, zvláště
ženatými. Ale jste jen moje milá redaktorka, tak se musím tvářit, že mi do toho
nic není. Ale dojem na mě děláte čím dál větší a větší, protože na mě děláte
čím dál větší a větší dojem! (smích) Jste
milá, dochvilná, elegantní a k tomu ještě mladá… Mě se teda nelíbí mladé
dívky. Ta mladá dáma, co jsem ji dnes cestou za vámi potkal a poznal, ta mi
před dvaceti lety doručila první penzi. Přesně jsem si ji pamatoval proto, že
jsem se chtěl seznámit s její matkou, která byla velice prdelatá. Víte co
znamená ten výraz? To je to, co vy nemáte. (smích)
A ona užasla, že si ji pamatuji jménem! Klára. Krásné jméno. Ochutnejte
čokoládu. Je čerstvá. Ono se to tady dlouho neskladuje… O čem bude náš dnešní
rozhovor? O lásce?

 

Stěžejním tématem rozhovoru bude vaše
profese.

Ale já nemám žádnou profesi. Byl
jsem jednou rozkošnou moravskou dívkou ochuzen o svoje negativy, čili nemohu
pracovat a vydělávat nějakou tu desítku milionů ročně, takže žiji skromně. Byl
jsem chudý před padesáti lety a jsem chudý i teď. To učí pokoře, být chudý. Už
jsem se moc naparoval! Kupoval jsem holkám nová auta a hrací skříňky… a za
poslední roky jsem koupil jen dvě auta a z toho je vidět, že už jsem na
mizině a vyšeptalý. Ani už nemám, koho bych se bál.

Není nic, na čem byste lpěl?

Lpím na tom, co mi dává ženské
tělo. Nelíbí se mi mladé ženy, přes ně přestupuji na jejich matky. Je to
zvláštní, protože tělo se fyzicky mění. Nikoliv duch. Na hrazdě už to vidím, že
to není ono.

 

Provozujete ještě nějakou jinou fyzickou
aktivitu pro udržení kondice?

Takové žvásty o tom, že kolik
toho chlap vydrží… Podívejte se, já jsem třikrát v životě opravdu
promiloval celou noc, a to myslím promiloval v tahu. Ve všech případech už
jsem byl starý. Jednou mi bylo třicet, pak kolem padesáti a pak na začátku
devadesátých let. A to už si žádá výbornou fyzickou přípravu. Dáma odešla ráno
do úřadu a já jsem se ještě dlouho vzpamatovával… Ale skoro každý český muž
si myslí, že je skvělým milencem. Jenže houby s octem na kyselo… (úsměv) Ve fotografování si věřím, ale
v milování nebo řízení auta, to sám sebe považuji za žalostný průměr. Ale
jsem zodpovědný. Možná, že jste se mnou při jízdě autem měla pocit nejistoty,
ale já jsem se kvůli našemu rozhovoru včera výjimečně neopil.

Vy byste to
nepoznala, ale nebylo by fér, abych přišel nějak zkroušený a dokonce se
dopustil nějaké vážné chyby při řízení motorového vozidla. Pustíme si ještě
nějakou hudbu? (pozn.: při společném procházení
velkých štosů CD mě jedno zvláště zaujme)

Rachmaninov?
Na tom se shodneme!

 

Hledal jste vždy něco v člověku,
kterého jste fotografoval?

Miláčku, po těch posledních
letech potahování po soudech, ochuzení a ošizení, tak mě přešlo hledání něčeho
v lidech. Za posledních sedm, osm let fotím, jen abych uživil své tři malé
děti, pro peníze. Což jsem nikdy nedělal. A jde to vidět, nejsou dobré. Nejsou
vysloveně udělané s představou honoráře, ale chybí tam ten zápal, ten
nepředstíraný obdiv! Možná za dalších šedesát let budou tyhle fotky
k zapamatování, ale to já už tady nebudu, abych to mohl posoudit. To budete
moct posoudit vy, jestli jsem se udržel, protože tu budete. Tady je ale horší
věc, která se se mnou děje! Většina lidí má už za to, že jsem dávno mrtev…

 

Jak jste na to přišel?

Protože o mě učí, a nejenom o mě,
na uměleckých univerzitách ve světě, a takhle se to ke mně doneslo. Většina
lidí má za to, že jsem už dávno mrtev. A představte si, že v téhle zemi,
když se vypočítává nějaká osobnost známá v zahraničí, tak tam nikdy
nefiguruju. A vedle toho pak slyším, jak známá americká herečka řekne, že
z ČR zná jen Havel a Saudek. (úsměv)

 

Setkal jste se někdy s Milošem
Formanem? Myslím, že má rád vaše fotografie.

Myslím si to také, protože
v jedné televizní show byl viděn v rozhovoru s jiným mužem a na
stole byla moje kniha. Nikdy jsem se s ním nesetkal.

 

Pokud by k tomu došlo, fotil byste ho?

Pakliže bych ho měl fotit, tak
bych ho fotil se dvěma dvojčaty. S jedněma malýma a jedněma velkýma.
K tomu už ale nedojde.

 

V čem jsou podle vás vaše fotografie
silné, průlomové?

To, co jsem udělal, ovlivnilo
vývoj světové fotografie. Byl jsem první, kdo vyfotil nahého muže
s dítětem. Věřil jsem na rodinu, lásku a krásu a na těch fotkách to bylo
vidět. Teď už na to nevěřím. Ženským se samozřejmě obdivuju, ale zároveň je
smrtelně nenávidím. Na těch fotkách ta nevíra je vidět, neboli ten obdiv tam
není. U mě je možná nejvyšší čas, abych toho nechal. Protože než nevyfotit něco,
co by bylo strhující, tak to radši nic.  

(pozn.: během rozhovoru zvedá Jan Saudek
telefon a mluví se svojí manželkou)

 

Všimla jsem si, že si
s vaší paní vykáte, to je pozoruhodné…

Ano, vykáme. S naší Sárinou jsme si také vykali.

 

Ale
s bývalým prezidentem Havlem jste si tykali?!

No jo, to protože jsme před padesáti lety měli stejnou milenku… On
si ji ustrašeně schovával v baráku za výtahovou šachtou, zatímco já byl
svalnatej, tak se mě bál. (smích) Pak
mi to vosladil, když jmenoval nejslavnějšího fotografa známého
v zahraničí. Byla to Dagmar Hochová. Ptal jsem se v zahraničí, kdo ji
tam zná? Odpověď byla: Never! Pak to byl Jindřich Štreit. Znovu jsem se ptal
v zahraničí, kdo ho zná? Odpověď: Never! (úsměv)

 

Prožíval
jste v životě etapu, ve které jste toužil zařadit se, někam patřit, najít
svůj styl?

Slyšel jsem, že vám někdo říkal Míšo. To je hezké. Jako medvídek. (úsměv) Míšo, já nemám styl. Mluvím-li o
fotografickém cechu, potřebu zařadit se pod nějakou hlavičku, kde jeden druhého
smrtelně nenávidí…? Ne, v tom případě jsem se nikdy nezařadil. 32 let
jsem dělničil. A ti dělníci mě mezi sebe stejně nevzali. A víte, kdy mě mezi
sebe vzali? Když ve večerních sportovních zprávách byl záznam o tom, jak Jan
Saudek vběhl na pódium a zdvihl těžkou činku. Jim bylo úplně jedno, že už jsem
byl ve světě známý fotograf. Byl jsem třídní nepřítel. Ale když najednou
zjistili, že jsem mistr republiky v kanoistice, tak jsem je zajímal. Ale
to už bylo pozdě.

 

Na
některých oficiálních akcích se neobjevujete, nevidím vás tolik v televizi.
Jste raději v ústraní?

Na některé takové akce například ani nejsem zván. Myslíte, že mě
pozvali, když tu byla královna Alžběta? Nepamatuji se, že by mě Marek Eben, který
byl komunistickým udavačem, někdy pozval do svého pořadu, kam bych stejně ani
nešel, nebo Karel Šíp, který nevím, čím byl, jen vím, že je o dvacet let
mladší, než já… proč pro někoho jiného ve světě jsem významný a pro jiného
v rodné vlasti nepřijatelný? Přijímán naprosto rozporuplně?

 

Myslím,
že tam hraje roli strach…

Výborně! Jste dobrý psycholog!

 

A
co obdiv, v jakých podobách jste se setkával s ním, kdy vás jaký
projev zaujal?

Jednou jsem vyšel před dům a tam stál nějaký člověk. Zeptal jsem se
ho, zda něco hledá. On mi řekl: Mistře, já bych…“ No, a chtěl, aby se mohl se
mnou nechat vyfotografovat, jak já sedím a on u mě klečí a má skloněnou hlavu.
To je zvláštní. Nebylo mi dobře, ale nechal jsem to udělat. Tehdy jsem tady
fotografoval nějaké roztomilé pány Poko….Pokondry, Pokorný a Ondráček, říká
vám to něco?

 

Ano,
znám.

V tu dobu oni si ho vůbec nevšímali, jako kdyby to ani nebyl
člověk. Ale to byl člověk. Zřejmě jediný, kdo mě v tu chvíli uznával. A
protože neprojevili uznání tomu člověku, co mi své uznání přišel projevit,
neprojevili ho tím pádem ani mě. Smutné, co?

To mě mrzí… To mě mrzí proto, že lidi, kteří za to stojí, se nikdy
neprosazují. Podívejte se, pan Hrabal, jak skončil. Musel skákat z okna.
Doktor Hrabal, což je taky vina Venci Havla, že pro něj nic neudělal, a to měl. Společnost tohoto geniálního autora dohnala k sebevraždě. Kdo
něco znamená? Kdo je víc? Všichni jsou osobnosti! Všichni jsou důležití! A
všichni by si měli pomáhat! Třeba bez popelářů bychom shnili v hromadách
odpadků! 

 

(pozn.: Jan Saudek se krátce
odmlčí)

Zrovna jsem dokončil scénář o fotografovi, kterého ošidila dívka…

 

Je
to autobiografie?

Je to autobiografie, ale já samozřejmě nejsem herec a nezahrál bych
to. Je obtížné tušit, jestli to bude někoho zajímat. Jestli třeba i váš článek
bude někdo ze zájmem číst, když žijeme pod záplavou senzací a odhalování, ve
světě, kde se střídají nálady a stavy, partneři, a ani si nikdo nevšimne, že to
je nepřirozené. Mám možná starodávné názory, ale myslím si, že v životě by
měl platit určitý řád. Vidím hlavně bordel. Samozřejmě, i já, jak jsem si
ustlal, tak jsem ulehl. Že ta kaše, ten kucmoch, který jsem si navařil, se nedá
jíst, a že lůžko je nepohodlné, s tím už jsem se musel popasovat a za to
si mohu sám… protože jsem si vzal před dvěma desítkami let dívku, o které
jsem si myslel, že mě bude nejlépe reprezentovat. A udělal jsem obrovskou
chybu. A jestli jednou umřu na to, že se k smrti upiju, tak si za to mohu
sám. Rád bych někoho vinil, ale mohu jen sebe. Neměl jsem své desítky milionů
korun a autorská práva převést na onu ženu, protože mi hrozil soud s nějakým
hňupem. Už jsem ty peníze ani práva nikdy neviděl.

Ať uděláte v životě
cokoliv, budete vždy něčeho litovat! Budete mít děti a pak budete šílet, že
jste nedělala kariéru velké novinářky. Když budete mít kariéru, a ne děti,
budete si to vyčítat…atd. Kdyby neexistuje. Kdepak kdybych?! Nejde ovlivnit
minulost. Musíme jít dál!

 

Jak
si stojí vaše poslední kniha? Kdy ji budeme moci vidět na knižním trhu?

Moje nakladatelka už čeká pět let, až ji dokončíme. Mám se k tomu, no,
jak lačnej k vyměšování… Počkejte, ono se to říká jinak… Jde mi to,
jak psovi pastva! (smích) A kromě
toho jsem línej! Rád si pár hodin zdřímnu, ne přes den, ale v noci, rád piju
líh, jím lůj… Vydal jsem tři knihy, všechny beznadějně vyprodané, některé až
čtyři dotisky. Ale teď jsem línej.

 

Nebojíte
se, že to časem paní nakladatelka vzdá?

Nikdy v životě jsem se nikoho neprosil o nic, ani jsem nikoho
neoslovoval. Neoslovil jsem dokonce ani dívku na ulici. Odmítnutí bych těžce
nesl. Dovolím si jen na to, co je dosažitelné. Jsem starý, chromý lev, případně
bezzubý, i když zuby ještě mám (smích), který tu krásnou dlouhonohou gazelu,
která kulhá, usmrtí packou a pak jí žere vnitřnosti. To tam napište, to je moje
polemika.

 

Bojujete
s vlastní kuráží?

Nikdy jsem neprodal ani jednu svoji fotografii. Neměl bych odvahu vzít
si osmdesát tisíc za kus papíru! Na to jsem měl vždycky lidi. A i když dnes už
nemám téměř co prodávat, tak mám amatérský střevíce, neumím v tom chodit. 

 

Kdy jste začal mít pochybnosti, odkud to pochází?

V roce 1958 jsem byl v jednom foto klubu. Vždycky jsme
dávali na jakousi nástěnku svoje fotky. Já jsem tam dal tři během měsíce. Jeden
věhlasný profesor, Baran se jmenoval, ten vždycky okamžitě řekl: Tohle je
dobrý! Ale nikdo se nezeptal, kdo je ten fotograf, co fotil tu fotku kanoisty.
Řekl bych, že já. Ale nikdy se nezeptal. Proto jsem z toho klubu vypad,
protože to nemělo vůbec cenu. Profesor Baran neomylně poznal, mezi těma všema
fotka vnoučat a rozvěšeného prádla, neříkám velkou, ale dobrou fotografii. Byl
to zkušený muž. Nemyslete si, že nejsou dobré fotografie. Jsou. Ale jsou stále
vylhanější a vylhanější!

 

Má dobrá fotografie nějaká konkrétní
specifika?

Musí jí rozumět Laponec stejně
jako Arab. Musí jí rozumět dvanáctiletá holka a osmdesátiletý dědek. Proto
někteří fotografové nemohou udělat dobrou fotku, protože nedělají humánní
fotografie. Nejsou o nás, o lidech. A teď jste smutná, že?

 

Ne, jen přemýšlím…

Jste přemýšlivý typ. To já
nejsem. Já jsem takový tupec a dokonce se s tím, miláčku, chlubím, že jsem
tupec! Ale třídím odpad! (smích)

 

Hledáte kromě humánnosti ve fotografii
ještě něco jiného, co fotografováním sledujete?

Ve fotografii neimprovizuji.
Musím mít přesnou představu o tom, co chci udělat. Někteří lidé mají trochu
zkreslenou představu o tom, jak to v mém ateliéru při focení probíhá.
Myslí si zřejmě, že dámám říkám, aby si rozeply tam knoflíček, tam druhý a že
je pomalu svléknu. Tak to svědčí o rozpacích a to je pak pro fotografa zle. Obrázek je daleko za svým snem a
rozhodně nemá smysl věřit na nějakou šťastnou náhodu, která se může konat, a
taky nemusí.

 

Kde jste se kdy cítil být nejvíc doma?

Mezi ženskýma nohama! (smích) Všichni se někam vrací, ale já
ne. Já nejsem doma nikde. Jsem pořád na cestě a myslím si, že mezi těmi českými
muži, co by si chtěli udržet rodinu a současně si užívat, tam nejsem. Jsem
opravdu vykořeněnej, ale mám veškeré důvody být šťastnej. Že jsem nešťastnej,
to už je jiná káva.

Včera ráno jsem zažil takový příběh. Tatínek stál
s kočárkem s dvojčaty u tramvaje a nikdo se neměl k tomu, aby mu pomohl. Šel jsem a pomohl mu s tím
kočárkem do tramvaje. On se na mě podíval a řekl mi: Děkuju vám, pane Saudek!
V tu chvíli jsem se cítil být doma. Tohle bylo pro mě obrovským
vyznamenáním a udělalo to na mě dojem. Doma jsem se cítil vždy tam, kde mě lidi
pozdravili jménem. A to by mohl být hezký závěr našeho dnešního rozhovoru…

 

Všichni se nakonec vždy vrací do dětství. Děláte to také? Je něco, co
jste si uchoval z nějakého zvláštního důvodu?

Vracení se do dětství… hmm,
velmi dobře, to je Feud, že? To si nepamatuju, ale vím, že to tam bylo –
absence bolesti. Určitě tam vnímám určitou bezstarostnost a to je stav, který
já už dnes dovedu navodit jen alkoholem. Tenze pomine a jsem zase šťastný.
Tenkrát to šlo i bez stimulu, asi do osmnácti let. Jinak osobně si myslím, že
dětství je nejnešťastnější část lidského života pro jeho bezbrannost. Ústrky,
fyzická slabost, odsuzování, urážky dospělými nebo silnějšími dětmi a bezmoc…
Můj nejlepší čas, vzdor tomu zchudnutí, je teď.

 

Děkuji za rozhovor, mistře.

 

Rozhovor se mi velice zamlouval. Vždycky jsem si říkal, že dobré interview dělají dobré otázky. Někdy, když noc ne a ne dospět k ránu na Vás myslím a myslím, že jste skutečně mimořádně nadaná dívka. Ale pak už je ráno a ráno je čas, kdy všechny naše vidiny a sny závratné krásy musí jít spát. S políbením Vaší ruky, Jan Saudek

 

…

 

Text:
Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oficiální stránky Jana Saudka: www.saudek.com

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací
Campanulla www.campanulla.cz

Korektura textu: Květa Strnadová

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Má tvorba je
víceméně založena na kouzlu okamžiku, na momentální inspiraci, za kterou vždy
před focením už předem děkuji.“ Lenka Hatašová

 

 

Být zaměřen objektivem Lenky Hatašové, to
je, řekla bych, zajímavá výzva současně pro obě strany. Proč? Zkuste se pro
změnu vy zaměřit na Lenčinu práci, na ni samotnou a na to, co se nám skrze své fotografie
snaží říci. Dá to trochu zabrat, protože to musíte odhalit jen vy sami. Lenka
nepatří k lidem, kteří by se výrazně prosazovali. Naopak je spíše
introvertní, tiché a přemýšlivé povahy. Odchází stejně tiše, jako přichází, a
jen oko pozorného člověka postřehne tuto talentovanou a krásnou dámu. V Lenčině případě se dá dlouze hovořit i o kráse duševní. Potvrzuje
pravidlo, že obyčejně nejzajímavější lidé patří k těm nejméně nápadným. Tedy, zbystřete.

 

Co by podle
vás mělo být jakýmsi centrem fotografie, čím by měla zaujmout jak laika, tak
profesionála? 

Rozhodně je to přínos autora snímku, jakési jeho vnitřní
nastavení, které potom vede jeho fotoaparát směrem a způsobem, kterým zobrazuje
realitu okolo sebe… Čím je autor osobitější, tím silnější emoce také vyvolává
jeho snímek. Ale samozřejmě jde i o jistou technickou dokonalost, i když
měřítka technické „dokonalosti“ právě osobitý autor leckdy mění… Navíc nezáleží
na tom, jaký je fotoaparát, ale KDO ho drží v ruce.

 

Nacházela jste ve fotografii
s časovými rozdíly nějaké odlišnosti? Zdají se vám s odstupem času
některé fotografie z vaší tvorby jiné, než byly v době, kdy jste je
fotila?

No jistě! Je jen
málo snímků v mém archivu, které bych dnes nechtěla nafotografovat jinak.
Je to přirozený vývoj techniky i stylu. Vím ale, že ve chvíli, kdy mé
fotografie vznikaly, jsem je dělala vždy nejlépe, jak bylo právě v ten
moment možné. Tak je to i s naším životem – lehce se hodnotí situace a
rozhodnutí z pozice dneška, když už jsme o zkušenosti moudřejší.

 

Na co se koncentrujete, když fotíte osobu,
se kterou bude realizován současně i rozhovor do médií, pro která pracujete?

Hledám
v lidech jejich skryté drahokamy. Chcete-li, jsou to úhly, ze kterých
vidím jejich krásu. Má ji každý. A většinou se na ní později i s mým
objektem shodneme.

 

Je vaše technické zázemí, které
k focení potřebujete, nějak odlišné od těch, co používají fotografové
standardně?

Myslím, že trochu
odlišné je, protože spíš než nejmodernější technice, které vlastně ani moc
nerozumím, dávám přednost světelným experimentům. A na to mi stačí jen několik
světelných zdrojů, nic víc… Koneckonců, Slunce je jen jedno, a jak krásné
scenérie dokáže často nasvítit, víme všichni. Právě sluneční a klasické světlo
dne používám při své práci častěji a častěji.

 

Je nějaký způsob komunikace s focenou
osobností, který preferujete či potřebujete mít před samotným focením?

Většinou se
s osobnostmi českého showbyznysu, které fotografuji už léta, dobře znám,
takže komunikace probíhá na přátelské, někdy až důvěrné úrovni, což je
samozřejmě dobré. Vztah prověřený roky potom celou práci ulehčuje. Znám jejich
přání i úhly, které mají rádi, i když je pravda, že hlavně poslední dobou
hledám a nacházím úhly nové. A oni mi to dovolí, protože jsou mezi námi právě
ty roky společné práce, díky kterým vznikly úzké vazby. Pro vybudování této
důvěry hraje čas klíčovou roli, přeskočit ani nahradit něčím jiným to nelze.

 

Je možné nějak blíže definovat pojem výrazově zajímavá fotografie a takovou
cíleně zhotovit?

Jde o úhel
pohledu, o kterém jsem už mluvila – osobitost autora, který má své vlastní
vidění světa, kultivuje fotograf zpravidla až časem. Stejně tak, jak roste jeho
duše, roste i úcta a respekt k jeho stylu. Jinými slovy, autor této úrovně
produkuje snímky výrazově zajímavé vždycky. Pak je tu ale samozřejmě požadavek
klienta, zadavatele, který málokdy autorovi nechává volnou ruku v pojetí.
Tam je pak třeba nalézt kompromis, ale já osobně musím přiznat, že mne
kompromisy bolí vždy.

 

Chodíváte na neznámé lokace dříve, abyste
si zkusila světlo, prohlédla prostředí? Jaké faktory potřebujete před focením
ověřit?

Má tvorba je
víceméně založena na kouzlu okamžiku, na momentální inspiraci, za kterou vždy
před focením už předem děkuji. Jistě, někdy si větší přípravu žádá klient nebo
vydavatel, pak se požadavku podřídím, ale tenhle styl mi není vlastní. Věřím ve
své schopnosti a vím, že fotografie vždy dopadnou dobře. Velké přípravy a
náročná technika nejsou ještě zárukou kvalitního výsledku, protože vše lidské
se prostě mění. Ale je pravda, že velké produkce a velké tance okolo vzniku
fotografií pak budí u klienta dojem, že za fotografie musí hodně zaplatit, což
je podle mne zbytečná marnotratnost. Ale takový je dnešní svět.

 

Když jedete fotit reportážní fotografie,
co si obvykle berete s sebou? Jak vypadá vaše nezbytná výbava?

Pro tyhle případy
jsem si oblíbila úžasný batoh od National Geographic – je v něm dost místa
pro notebook, tělo fotoaparátu, tři výměnné objektivy, blesk, kabel pro externí
používání blesku i pro další příslušenství. To je to, co pro reportážní
fotografie potřebuji. Před časem mi ale při cestě do Izraele batoh této značky
způsobil menší komplikace. Nemohla jsem na letišti při kontrole vysvětlit, že
nejsem výzvědný fotograf onoho slavného magazínu.

 

Jaké máte jako fotografka zkušenosti
s tím, že lidé dodržují autorská práva, respektují duševní bohatství?

Na svých právech
na fotografie kdovíjak nelpím. Pokud nejsou vyloženě zneužity k hanopisným
článkům v bulváru nebo k nějaké lživé propagandě, tak se o ně ráda
podělím. Jistě, za užití by autorovi měl patřit honorář, ale ten fotograf
zpravidla vždy dostane při vzniku projektu nebo krátce po jeho využití. Další
opakování a užívání fotek záleží na dohodě či postoji zájemce, ale tyhle
situace nehrotím, nejde v nich přeci o život… Mně záleží hlavně na tom,
aby mé snímky oslovily co nejvíce lidí, ale nechat si kvůli tomu vrtat koleno
není můj styl. Mým krédem je „dej a bude ti dáno“, takže dávám, co jen mohu, a
s vděčností přijímám, co dostávám. A není toho málo.

 

Pracovně jste se dost pohybovala
v zahraničí. Jaké byly důvody k první pracovní cestě do zahraničí a
kam to bylo?

Moje první velká
cesta do zahraničí, která by se tak trochu dala nazvat pracovní, byla do
Spojených států. Fotografovala jsem celý průběh převratu v roce 1989, svou
reportáž jsem pak vystavila v někdejším divadle Albatros na Národní třídě.
Fotografie tehdy viděl americký turista, který mi nabídl, ať je přijedu
vystavit do New Yorku. Stalo se tak, a já si svou první cestu do světa navíc
prodloužila na celý rok pobytu tam.

 

Kam nejdál jste jela pro svoji fotku, kde
bylo pro vás skutečně složité ji získat?

Spíš než nejvzdálenější
místo bych raději popsala podmínky, které pro vznik fotografií byly
nejnáročnější. V roce 1993 jsem se vypravila s americkým fotografem
Jimem Craigem do tehdy okupovaného Sarajeva, což byl nejotřesnější zážitek mého
života. Fotografování ve skutečné válce, kde vám jde o holý život, bych už
nikdy prožít nechtěla. Obdivuji Honzu Šibíka a další české reportéry, kteří se
do podobných míst zas a znovu vracejí.

 

Existuje nějaké místo, kde vyloženě nerada
fotíte, z jakéhokoliv důvodu? Jsou nějaká taková obecně obávaná místa, kam
se fotografové nehrnou?

Já se dnes
s fotoaparátem pohybuji už spíš v místech, která si sama vyberu,
v místech, kde fotografovat chci. Dříve jsem pro různé magazíny
dokumentovala i společenské akce, tehdy mne to setkávání u skleniček s ostatními
moc bavilo. Dnes už ale raději pracuji v klidu ateliéru nebo exteriéru, na
svých portrétech. Terén patří mladším, s věkem a poznáním se prostě
všechno mění.

 

Nastal někdy problém ve vaší profesi
s tím, že jste žena? Diskriminoval vás někdy někdo?

Moje zkušenost je
taková, že je to spíš výhoda. Svět fotografie, zejména té reportážní, což byly
mé začátky, byl odjakživa doménou mužů. Žena mezi nimi spíš budí pozornost, a
občas díky tomu získá i nějaká ta privilegia.

 

Jaké samostatné výstavy fotografií jste
zrealizovala a jaké jste měla z jejich realizací pocity?

V průběhu
své kariéry jsem vystavovala několikrát, jak doma, tak v zahraničí, ale i
když posledních deset let je mou doménou portrétní fotografie, vždy šlo o
výstavy z mých cest. Ano, je to hezké, sejde se spousta přátel, vidí vaši
tvorbu zvětšenou na velkých formátech, někdo si i fotografie koupí (moje
výstava obrazů z Kuby v roce 2005 se prodala téměř celá), napíše se o
vás v médiích, možná vám to trochu přidá na respektu či uznání. Jsem ale
asi příliš pohodlná na to, pořádat výstavy často – je okolo toho na můj vkus
moc zařizování a produkční práce a to mne příliš nebaví.

 

Myslíte si, že to neodmyslielně patří ke
kariéře profesionálního fotografa – vystavovat?

Jak říkám, je to
na individuálních potřebách autora. Já pracuji pro média, takže mé snímky vidí
spousta lidí, což je účel naší práce. Je však hodně fotografů, kteří nemají
svou tvorbu šanci ukázat jinak než v rámci výstav. Pak jim asi nic jiného
nezbývá.

 

Na jaké fotografické výstavy sama ráda
chodíte? Jaké druhy výstav jsou váš „šálek kávy“?

Mám své
oblíbence, za jejichž prací jsem ochotna vycestovat i do zahraničí. David La
Chapelle, Annie Leibovitz, Helmut Newton… Z našich fotografů mám ráda Františka
Drtikola, Jana Saudka, Jiřího Turka nebo Roberta Vana. Jeho výstava printů
v Mánesu byla vlastně poslední výstava, kterou jsem dosud navštívila.

 

Vystavujete si své fotografie také doma?

Ano, v mém
bytě najdete na stěnách téměř výhradně mé fotografie. Jde o obří fotografické
obrazy z mého projektu Kuba. Už několikrát se stalo, že návštěvníci mého
bytu zatoužili stejné fotografie vlastnit, takže už jsem zvětšeniny toho, co mi
doma visí, nechávala ve fotolabu přidělávat.

 

V jaké situaci jste vždy cítila, že
máte touhu po změně? Co vás obvykle k takovým pohnutkám vedlo?

Mé změny, jak
profesní, tak životní, nastávají pozvolna, protože ač se to třeba nezdá, jsem
celkem konzervativní člověk. Před pár lety jsem ale radikálně začala měnit svůj
život od základu a mělo to i tak obrovský dopad na mou práci, že se dodnes
nestačím divit. Pochopila jsem, že strůjci svého vlastního štěstí jsme pouze a
jen my sami, všechno je zkrátka v našich rukách.

 

Od Jana Saudka jsem slyšela slova „Ať už se rozhodnete jakkoliv, vždy budete
něčeho litovat“. Cítíte to stejně?

Podle mne je to
přesně naopak. Já vím, že každé rozhodnutí, které učiním, je prostě správné.
Před volbou stojíme stokrát, tisíckrát denně a přesně směrem, kterým se
rozhodneme jít, se začne odvíjet jiný příběh, jedna z cest na naší mapě
života, která je už předem celá zakreslena, a to kompletně. Se všemi
křižovatkami, odbočkami a možnými cestami. Jisté je však jedno: Ty cesty vedou
jen dopředu, nikdy zpátky. Kam jdeme, prostě nelze nedojít.

 

Vnímám, že jste člověk jdoucí hodně
dopředu, za svými cíli. Přesto, za čím se nejčastěji ohlížíte?

Naučila jsem se
moc neohlížet, minulost pro mne totiž neexistuje, proto ji také v podstatě
nelze změnit. Jistě, přítomnost je právě to, co se od minulosti odvíjí. Co jsme
v minulosti vytvořili, je to, co žijeme teď. Jediná možnost, jak přeci jen
minulost změnit lze, je ale tahle – začít měnit přítomnost! Protože ta se
v mžiku oka stává minulostí.

 

Kdo nebo co vás v životě nejvíce
ovlivnilo v profesním životě?

Můj táta, který
mne k fotografii přivedl, a Halina Pawlowská, která si mne před téměř
dvaceti lety vybrala do svého týmu, a tím odklonila mou plánovanou kariéru
dokumentaristky na cestu mezi světla ramp velkého showbyznysu.

 

Co byste řekla o svých příležitostech, kdybyste
je měla vyhodnotit – co vám daly, co vzaly, v čem byly jiné, než jste
čekala?

Protože dnes už
rozumím zákonu přitažlivosti, tedy síle touhy, kterou si do života přitahujeme
vše, co chceme, vím, že můj život se odvíjel přesně tak, jak jsem si přála, tedy
i ten profesní. Proto se víceméně naplnila i má očekávání, prostě jsem byla
konstruktérem všeho, co mi přišlo do cesty, sama jsem si to vytvořila. Jistě,
z dnešního pohledu zkušenosti generála po bitvě bych možná něco vytvořila i
jinak, ale vím, že všechno je, jak být mělo, a bude, jak být má. Život je
úchvatné mystérium a já nepřestávám děkovat za to všechno, co mi dal.

 

Jak nakládáte s vlastní
nerozhodností?

Jsem čím dál
rozhodnější, ale pokud mám přeci jen dilema, volím cestu, která se zdá být
nejpřijatelnější právě pro mne. Samozřejmě je zde spousta faktorů, ale důležité
je především neubližovat – jak ostatním, tak sobě samému. Sebeúcta je totiž
hybná páka všeho dění kolem nás, pokud ji nemáme na dostatečné úrovni, nebude
se nám dobře dařit.

 

Platí u vás pravidlo o tom, že o jedna kamna
se člověk popálí jen jednou? Vzpomenete si, kdy jste se v životě nejvíc
popálila?

Ano, je to tak. Když
se spálíme podruhé, je to už naše vlastní rozhodnutí, které nevnímá varování ve
formě zkušenosti. Spálila jsem se v životě hodně dvakrát, a to doslova:
kdysi v Mexiku, když jsem po příletu do přímořského letoviska usnula na
slunci, aniž bych svou alabastrovou pokožku dostatečně ochránila vysokým
faktorem. Tehdy jsem skončila s ošklivými popáleninami na nohách
v tamější nemocnici a stejná situace se pak opakovala o patnáct let
později na Gibraltaru. Vím jistě, že něco podobného už mne nikdy nepotká.

 

Jakou radu byste dala svému mladšímu já?

Fotografuj
s láskou, a ne pro peníze. Hledej krásu a ukazuj ji světu. Plň se láskou,
staň se láskyplným člověkem, měj v úctě především sebe samou. Nedopusť
situace, ve kterých ti není dobře, nedělej to, co dělat nechceš. Dávej a bude
ti dáno. Děkuj za vše, co máš, a netrap se pro to, co nemáš. Klíč k životu
je takhle jednoduchý – kdo se s ním naučí zacházet, má vyhráno. I
s fotoaparátem v ruce.

 

Co zajímavého chystáte v nejbližší době?

Zajímavé věci
fotografuji stále, dělám ráda to, co dělám. Větší projekt ale bude
k vidění od 31. října ve sklepní galerii U Kamenného zvonu na
Staroměstském náměstí v Praze. Spolu se šansoniérkou Renatou Drössler
jsme nafotografovaly sérii jejích aktů s názvem Znovuzrozená. Výstava bude prodejní, rády bychom shromáždily peníze
na pomoc jedné postižené paní s velice dramatickým životním osudem.

 

Při sčítání lidu nám formulář nabízí
několik kolonek, co se týká náboženství. Dokonce je vylepšen o moderní kolonku „jsem věřící, ale neřadím se k žádnému oficiálnímu
náboženství“. Vy jste se na začátku letošního roku
nechala pokřtít v řece Jordán. Jakou kolonku byste nyní zaškrtla vy?  

Tím aktem jsem se
symbolicky chtěla ztotožnit s Ježíšem Kristem. Je pro mne představitelem
dobra, lásky a soucitu nadpozemských rozměrů. Ano, i já patřím do kolonky
„neřadím se k žádnému oficiálnímu náboženství“, stejně jako se
k žádnému neřadil Kristus. A přesto, děkuji Bohu, za každý nový den. 

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text a produkce: Michaela
Lejsková

Foto: Robert Vano
www.robertvano.cz

Make-up: Pavel
Bauer, Estée Lauder www.esteelauder.cz

Vlasy: Veronika
Soukupová – kadeřnictví Honza Hlaváček and friends www.honzahlavacek.cz

Vytvořeno ve
spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Korektura textu:
Alžběta Strnadová

Backstage:http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-7-2012-4.html

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Nekritizuji jídlo,
které mi připraví někdo jiný, protože vím, kolik za tím je práce. Jediné, co mi
vadí, je jídlo ze zkažených surovin.“ Marek Purkart

 

 

 

 

Šéfkuchař Marek
Purkart vede kuchyni restaurace Mlýnec, která má doslova idylickou a strategickou
polohu v centru Prahy. Návštěvníci se mohou kochat výhledem přímo na
Karlův most a k tomu si dosyta užít lahodných specialit, které restaurace Mlýnec
nabízí. Marek Purkart je prvním
šéfkuchařem v České republice, který se může pyšnit oceněním Michelin Bib
Gourmand (pozn. redakce: výjimečná
kvalita za dobrou cenu), které získal třikrát za sebou. Tvrdí o sobě, že
jako většina kuchařů toho moc nenamluví. Jakmile ale padla první otázka našeho
rozhovoru, hned se s chutí a zaujetím rozpovídal a odhalil zástěru
špičkové kuchyně.

 

Stává se někdy ve
vaší restauraci, že si zahraniční hosté přivezou zvyky ze své země, na které
nejste zvyklí, a zaskočí vás?

Ano, občas se to stane. Když se taková situace odehraje
poprvé, jsme překvapeni. Při další návštěvě jiných hostů už nás to nezaskočí. V tomto
směru jsou výrazní hlavně Američané. Velmi rádi ochutnávají nová jídla, ale
zároveň často drží různé diety. Z tohoto důvodu pak žádají, aby pokrmy byly
trochu upraveny podle jejich představ. Netýká se to všech Američanů, kteří nás
navštíví, ale je znát, že jsou větší dietáři než Evropané.

 

Jak byste řešil
situaci, kdy je zákazník s jídlem nespokojen, ale jeho argumenty jsou
přitom neoprávněné?

Řídíme se pravidlem, že zákazník má vždy pravdu. I když
s ním nesouhlasíme a můžeme mít na věc jiný názor, chceme, aby byl u nás spokojený.
Proto případnou stížnost řešíme tak, že mu jídlo vyměníme, může si vybrat
náhradní, anebo nemusí za daný pokrm platit. Nestává se to ale často, za což
jsem rád, protože to je důkaz toho, že hosté jsou u nás spokojení.

 

Mají hosté nějaký
zlozvyk, který je personálu restaurací nepříjemný?

Nevybaví se mi žádný zlozvyk, který by nám byl vyloženě
nepříjemný. Možná se ale vrátím k vaší první otázce ohledně návyků
zahraničních hostů. Asijští klienti mají někdy ve zvyku nepít vodu, kterou jim
nabízíme, ale přinášejí si vlastní. Nebo naopak, když jim podáme nápoj, tak ho
přelijí do svých lahví a odnášejí si ho pryč. Ze začátku jsme byli zaskočeni,
ale dnes se nad tím už usmíváme. Mají to v sobě zakořeněné, tak to
respektujeme.

 

Zmínil jste asijské
návštěvníky. Slyšela jsem, že mají některé zvyky hodně odlišné od našich
evropských…

To je pravda. Usínají. Než jim číšník donese jídlo, tak poklimbávají.
Poté pokrm zkonzumují a opět jim spadne hlava. Když jsem byl v Japonsku, všiml
jsem si, že tamní lidé využívají každou volnou chvilku k odpočinku. Pokud
například jedou metrem, spí, nebo to alespoň tak vypadá. Možná je to dané tím,
že jak pořád pracují, každý volný okamžik využijí právě k odpočinku. Dnes
už jsme na to zvyklí, a když přijde číšník a řekne „celý stůl mi tam zase spí“,
tak se zasmějeme.

 

Je nějaké přání od
hosta, které vás zaskočilo?

Přiznám se, že asi ne. Nic takového se mi nevybavuje.

 

Jak vypadá práce
šéfkuchaře? Nakolik váš čas pohlcuje byrokracie nebo manažerské aktivity?

Dnes to mám vyvážené, polovinu času věnuji kuchyni a
polovinu manažerským aktivitám. Je ale pravda, že pokud by se tomu člověk nebránil,
bylo by té manažerské práce více. Pamatuji si, když jsme pro naši firmu (pozn. redakce: Zátiší Group) rozjížděli
více provozoven, tak jsem se do kuchyně příliš nedostal. A to není dobře,
protože pak šéfkuchař ztrácí kontakt. Sice nezapomene vařit, ale pokud vede
nějaký tým, měl by s ním fungovat společně.

 

Působíte
v restauraci, která má výhled na Karlův most. Převažují mezi vašimi
zákazníky cizinci, anebo Češi?

Jsou to spíše cizinci. Jednak k nám chodí turisté, a pak
také byznysmeni, co pracují zde v okolí.

 

Je rozdíl
v chování zákazníka, který je z ciziny, a Čecha v nárocích na
jídlo?

Spíše se to týká opět některých zvyklostí. Například Španělé
mají rádi více propečené maso, Francouzi nebo Angličané chtějí naopak méně
udělané. Někteří cizinci občas žádají vybrané jídlo jinak servírovat. Na menu
totiž máme skladbu pokrmů sestavenou tak, aby se hodila k přílohám, které
k nim dáváme. A občas klient požaduje jinou omáčku k masu nebo si
přeje oddělit přílohu. To se týká zahraničních hostů, Češi toto neřeší. A to
nám dělá radost, protože si vybírají pokrm tak, jak ho prezentujeme my.

 

Pro jaký největší
počet hostů jste kdy uvařil?

Protože máme ve firmě ještě cateringové služby, může jít i o
několik tisíc jídel. Samozřejmě, že takovou práci už zvládáme v týmu, ale
i tak to je docela náročné.

 

Získal
jste třikrát za sebou ocenění Michelin
Bib Gourmand. Máte díky tomu pocit, že jste blíže k tomu, získat i michelinskou
hvězdu?

Někdo to tak může brát. Je pravda, že nás ta cena samozřejmě
těší, ale pro nás je důležitější spokojený zákazník. Chceme, aby od nás hosté
odcházeli spokojení a aby si řekli, že si užili dobré jídlo a že u nás byla příjemná
atmosféra. To je pro nás priorita.

 

Pokud někdo hodnotí
vaší restauraci, víte o tom předem?

To nevíme. Teprve až poté, co nás někdo takový navštíví, za
námi přijde a společně si popovídáme. Dnes už ani nemůžeme vypozorovat, jestli mezi
hosty není třeba někdo od Michelinu. Dříve chodil jen jeden člověk, dnes ale
mohou přijít v páru nebo ve skupině. Pro nás by se ale nic nezměnilo, protože
ke každému hostovi se chováme stejně a chceme, aby u nás byl maximálně
spokojený.

 

Kdo v restauraci
vybírá dodavatele surovin a komunikuje s ním?

Jsme velká firma a máme nákupní středisko, které se stará o
styk s hlavními dodavateli. Pracovníkům tohoto střediska nahlašujeme, co
potřebujeme, a oni to objednají. Není ale striktně dané, že pracujeme jen
s vybranými firmami. Chodíme třeba na různé výstavy nebo i předváděcí akce,
a pokud najdu někoho zajímavého, můžeme se dohodnout na spolupráci. Důležitá je
pro mě kvalita, takže si vybírám jen tam, kde jsem spokojen.

 

Používáte
k přípravě jídel dnes hodně populární biopotraviny?

Ano, i když my je jako biopotraviny neprezentujeme.
Například spolupracujeme s paní Dobrovolnou z Ratibořic, od které bereme
kozí sýr nebo kozí mléko. Tyto výrobky jsou v biokvalitě samy o sobě, protože
se jedná o produkty poctivých farmářů.

 

Jak by měl podle vás
vypadat jídelní lístek? Jaká jsou obecně daná kritéria?

Při skladbě hodně komunikujeme s panem ředitelem Pavlem
Štěpánkem. V Mlýnci máme stálý jídelní lístek a každý měsíc máme navíc degustační
menu. Zčásti jde o stálou nabídku a pak vybíráme pokrmy, které se řídí sezónou
nebo nějakou událostí. Například nyní je sezóna hub, tak nabízíme salát
s houbami, houbovou zmrzlinu a podobně. A když jsou Vánoce, nabízíme menu
s tímto podtextem. Pokud se nějaké jídlo osvědčí, zařadíme ho do stálé
nabídky a něco odebereme. Řídíme se ale tím, že menu by nemělo mít velký
rozsah. Je to z jednoduchého důvodu. Pokud nabízíme jídlo z čerstvých
surovin, nemůžeme mít v jídelním lístku sto položek.

 

V dnešní době to
vypadá, že se Češi hodně zajímají o gastronomii. Existuje několik pořadů o
vaření, lidé navštěvují různé festivaly, které se týkají jídla. Sledujete některé
kulinářské pořady?

Česká republika v tomto opravdu zažívá boom. Když se podíváte
na jakýkoli program v televizi, skutečně snad všude jsou pořady o vaření. Jestli
jsou některé zdařilé a jiné ne, to nechám na jiných. Mně osobně se například líbí
Emanuele Ridi. Na něj se rád podívám, protože je to sympatický člověk, který
svůj pořad dělá volným stylem. A o vaření se vším, co s tím souvisí, umí
krásně povídat.

 

Co kdyby vám někdo
nabídl takovou prezentaci v televizi?

To ne. Mně kamera nesedí. Sice jsem za svou praxi zvyklý
fotit se a dělat rozhovory, jakmile by mě ale měl někdo natáčet, nemohl bych se
soustředit na práci. Jednou jsem ale natáčel pro čínskou televizi. Řekl jsem si,
že to bude dobré, protože to tu nepoběží. (smích)

 

Jste velkým kritikem
jídla, které vám připraví kuchař-laik?

Nejsem. Nerad kritizuji něčí práci, protože sám vím, co za
tím je. Vnímám, že ten dotyčný připravil jídlo, jak nejlépe mohl. Pokud někdo
nemá zkušenosti s vysokou gastronomií, nemohu od něj čekat, že mi připraví
něco z této kuchyně. To ale neznamená, že by nepřichystal chutné jídlo. Vždy
rád objevím něco nového. Jediné, co mi vadí, je zkažené jídlo.

 

Jaká kuchyně je pro
vás jako pro kuchaře zážitkem, když se budeme bavit o přípravě?

Baví mě spousta jídel. Ale před lety jsem přišel na chuť
jehněčímu a to je pro mě něco jako svátost. Je to zvláštní, protože dříve mi
vadilo. Když jsem se ho ale naučil připravovat sám, tak mi zachutnalo. A díky
tomu si užívám i tu přípravu.

 

Pokud k vám přijde
nový kuchař, jak ho naučíte připravit jídlo tak, aby vypadalo a chutnalo
stejně, jak jsou na něj vaši stálí zákazníci zvyklí?

To je velmi složité a pracné. Především musíte vybrat
někoho, komu bude daná kuchyně takzvaně sedět. Abych pravdu řekl, my toto
nemusíme řešit, protože u nás se lidé nemění. Máme tu kuchaře už od začátku
Mlýnce, takže nemusíme nikoho učit od začátku.

 

Používáte při vaření
více koření, nebo raději necháte vyniknout původní chuť použitých surovin?

Kořenící směsi nepoužíváme vůbec, maximálně, když si děláme
jídlo pro sebe. Pro hosty pokrmy upravujeme jenom s čerstvými bylinkami.

 

V posledních
letech je oblíbený olivový olej. Někteří tvrdí, že se má používat jen na
studenou kuchyni, jiní ho využijí i při vaření. Poradil byste, jak se
s tímto olejem pracuje?

Olivový olej se nehodí na každé jídlo. Například na maso
není nejlepší, může získat i lehce nahořklou chuť. Ale na ryby nebo do salátů ho
klidně můžete použít. A typ extra panenský olivový olej se hodí hlavně do
studené kuchyně.

 

Předpokládám, že
obědváte ve své restauraci. Jak vypadá jídlo, které si kuchaři připravují? Je
stejné, jako kdybych si ho já jako host vybrala z jídelního lístku?

Převážně máme jídlo dovážené, protože v restauraci
nemáme tolik času, abychom připravovali pokrmy ještě pro sebe. Ale o víkendu si
něco uvaříme, například z toho, co se nespotřebuje. Takové jídlo nevypadá
jako to, co podáváme v menu, ani to nejde, protože příprava je zcela
odlišná.

 

Můžete brát jako
konkurenty i restaurace, které jsou v nižší cenové relaci?

Každá restaurace je konkurence. Tím se řídím, a proto se
snažím se svým týmem dělat vše lépe.

 

Chodíte i do
restaurací svých konkurentů? Setkáváte se s jinými šéfkuchaři?

Setkáváme se při různých příležitostech, není to ale
vyloženě tehdy, když jdu posedět do restaurace. Pokud někam jdu třeba
s rodinou, tak si takovou návštěvu užívám jako host. Zároveň se u toho
učím a třeba v zahraničí poznávám novinky, protože je zapotřebí jít stále
dopředu a sledovat trendy, abychom měli stále co nabídnout.

 

Pro spoustu lidí je
jídlo požitek a dokážou na něj pět ódy. Kdy naposledy jste vy absolvoval
gastronomický zážitek?

Bylo to asi při poslední cestě do Rakouska, kde to bylo
příjemné. Užil jsem si to díky atmosféře i dobrému jídlu.

 

A vybaví se vám
osobně nějaký gastronomický zážitek, který vás překvapil nepříjemně?

Asi se vrátím k tomu, že mi vadí jen to zkažené jídlo,
s tím mám bohužel zkušenosti také.

 

Jak často vaříte
doma?

Hodně často. Vařím a hrozně rád zavařuji. Baví mě to. Máme
také zahrádku, takže zpracovávám i naše plodiny. U nás v rodině vaří vždy
ten, kdo má čas. Manželka také pracuje v gastronomii, takže i ona má
k této oblasti blízko. Vaření doma mě baví, protože na to mám čas, nic mě
nestresuje a nikdo na mě nepospíchá.

 

Někteří hosté se rádi
ptají na přípravu jídel. Vy prozrazujete recepty?

Recepty nikdo nevyzrazuje rád, ale pokud se mě někdo zeptá,
tak mu to prozradím. Příprava našich jídel je ale tak složitá nebo zdlouhavá,
že je pro hosta lepší raději přijít k nám a vychutnat si hotový pokrm
v restauraci. Děláme například omáčky, jejichž příprava zabere 24 hodin,
nabízíme bůček, který táhneme 12 hodin. To je moc pracné a je pro zákazníka pohodlnější
si to vychutnat přímo u nás.

 

Napadne vás
v souvislosti s gastronomií něco, co Češi opomíjejí, a přitom to stojí
za více pozornosti?

Pokud se budeme bavit o celkové gastronomii, pak lidé opomíjejí,
že se dají koupit kvalitní potraviny. Sklouzli jsme někam, kde bychom neměli
být. Obchodníci lidem prodávají opravdu hrozné věci, co nemají s kvalitními
surovinami nic společného. Chápu, že někdy nemají lidé moc peněz, ale přesto je
lepší si koupit menší množství kvalitních produktů než dát peníze za více
nedobrých surovin, které pak stejně leckdy končí v koši.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Erika Čelikovská

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Mlýnec www.mlynec.cz

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-7-2012-2.html

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz