Archiv rubriky: Řemeslo

Právě nastává jedno
z nejkrásnějších období, které je nejvíce spojováno právě
s květinami. Víte ale, jak se o ně starat, jakou květinu vybrat a jaké
jsou letos největším hitem? Floristka Diana Shatatová miluje květiny tělem i
duší, což se samozřejmě odráží na její tvorbě plné rostlinné krásy. Práce
floristy není jen o flóře, ale také o umění vložit svou vizi do díla a umět jej
prodat.

 

Co všechno zahrnuje práce floristy?

V prvé řadě je to nákup a pak následná péče o
rostliny a rostlinný materiál. Jako floristka musím zvolit správné rostliny,
vědět, jak je uchovávat čerstvé, a musím vědět, co s čím mohu kombinovat.
Samozřejmostí je i komunikace se zákazníkem. Musím vědět přesně, co žádá a zdali
je jeho přání možné. Pak už je na řadě kalkulace zakázky.

 

Co musí člověk umět a znát, aby mohl ovládat floristické řemeslo?

Je toho hodně, co musí florista znát a
umět, ale především musí svoji práci dělat s chutí a zájmem, získávat nové
zkušenosti, aby pak jeho dílo bylo pro potěšení jemu i zákazníkovi.
Určitě
musí znát rostliny a jejich vlastnosti. Bez toho se rozhodně neobejde. Pokud
neumí správně uchovávat květiny, pak nemůže dosáhnout kýženého
výsledku. Vazba kytic má svá pravidla, která se musí dodržovat, aby se
kytice třeba nerozpadla, aby brzy neuvadla, anebo ve váze brzy neshnila. To je
základ našeho řemesla. Pokud květinář nebo florista toto zvládne, pak už záleží
jen na jeho fantazii a kreativitě.

 

Jaká je úroveň floristiky u nás?

Jsem přesvědčená, že velmi dobrá, že je na
vysoké úrovni. Máme totiž spoustu šikovných lidí, kteří jsou pro vytváření
krásných vazeb zapálení. I když u nás stále najdete obchody nebo ateliéry, kde
se poněkud zastavil čas.

 

Jaké byly začátky vašeho podnikání?

Nijak jednoduché, vše jsem se učila za
pochodu a dnes jsem za to ráda. Nejsem nikým a ničím ovlivněna a vše si dělám
po svém, jak nejlépe dovedu. Jak se říká, chybami se člověk učí. A protože je o
výsledky mé snahy zájem, myslím, že jsem se vydala správnou cestou.

 

S jakou vizí jste do toho šla? A splnila se vám?

Samozřejmě s vizí toho nejlepšího. Myslela
jsem si, že stačí mít pěkný obchod, čerstvé a krásně uvázané kytice a je to. Zákazníci
se pohrnou. Ale ono je také důležité, kde ten svůj vysněný obchod otevřete.
Takže to vyšlo až na druhý pokus. A vidíte, dnes hledáme místo pro druhý. Jen
už vím, že se nic nesmí uspěchat. Takže vybíráme obezřetně a s ohledem na
dostupnost pro zákazníky.

 

Čím si myslíte, že se vaše květinářství od ostatních odlišuje?

Snad příjemnou atmosférou? Fakt, že
prodáváte květiny, to ale dost usnadňuje. Zákazník se k nám přichází odreagovat
a především potěšit. Opravdový důraz u nás klademe na kvalitu
květin a osobní přístup ke každému zákazníkovi. Důležité je umět
naslouchat. Každý den jsem osobně v obchodě a zákazníci se zastaví třeba
jen tak, co máme nového a jak se nám daří. Když se zákazníkem hovoříte častěji,
stane se takzvaným štamgastem. Pak už víte, jaké má rád barvy, kterým květinám
dává přednost a jaký styl vazby mu nejvíce sedí. Když pak takový zákazník
přijde, hned je vám jasné, co mu máte doporučit. Vytváří se mezi vámi vazba,
která těší obě strany. Tak, jako máme svého zubaře, máme mít svého květináře.

 

Jak vypadá váš typický pracovní den?

Vstanu v šest hodin, jedu pro čerstvé
květiny, které si objednávám přímo z Holandska. Pak navštívím velkoobchod,
kde dokoupím další potřebný materiál. Každý den musíme vymýt vázy a
zkontrolovat kvalitu květin. Připravit je na prodej. V devět hodin
otvíráme a mělo by být vše připraveno včetně přípravy zakázek pro internetový
obchod. Během poledne objednám květiny na následující den. Večer v sedm
zavřeme a v půl osmé jsem doma.

 

Dá se být ve floristice ještě originální a kreativní? Neopakuje se tvorba třeba
u konkurence?

Jsem toho názoru, že floristika může být
originální a kreativní, pořád je kde brát nápady, stále se objevují nové odrůdy
květin a různé doplňkové materiály. A sama příroda je pro mne nejlepší
inspirací. Na konkurenci se nezlobím, pokud užijí můj nápad. Spíš mám radost,
těší mne, že se mi něco opravdu povedlo. Jinak by se „neopičili“, ne?

 

Máte svůj styl, nebo nepohrdnete inspirací?

Myslím, že každý má mít svůj styl, a jsem
přesvědčena, že také trocha inspirace neuškodí. Když dáte třem květinářům identický
rostlinný materiál, stejně každý z nich uváže úplně jinou kytici. Čili
držím se svého stylu, občas nakouknu ke kolegům, abych se inspirovala, ale
nemám ráda kopírování. To by se nemělo dít.

 

Volíte raději jednoduchost, nebo kombinaci?

V podstatě mám raději jednoduchost,
míchané kytice upřednostňuji tón v tónu. Nejraději mám kytice, ze kterých
máte pocit, že jsou utržené na jedné louce, působí víc přirozeně a nejsou
překombinované.

 

Pokud máte volnou ruku, co ráda tvoříte?

Nejraději tvořím květinová aranžmá nebo
třeba vypichované věnce z řezaných květin, takové, které neděláme každý
den, které si hned tak někdo neobjednává. A lidé, kteří jdou jen tak okolo
našeho květinářství, si je koupí pro radost, protože je upoutaly. Sice je
nepotřebují, ale přesto je chtějí mít, protože se jim zalíbily a chtějí je mít
doma jen tak pro radost.

 

Co bývá nejnáročnější připravit?

Nejnáročnější je pro mne nachystání
svatební kytice. Nemůžu přece zklamat nevěstu. Do poslední chvíle nevíte,
jaké přijedou květiny, jestli včas nakvetou, nebo jestli nenakvetou moc rychle.
Zkrátka chcete, aby bylo všechno perfektní a na sto procent. A oddechnete si,
až když vidíte, že je nevěsta spokojená. Náročnější bývá také každá zakázka,
kterou nedokážu vytvořit zcela sama.

 

Dávají vám zákazníci prostor, nebo chtějí detaily konzultovat? U jakých
příležitostí?

Mám radost z toho, že jsem si u
zákazníků získala důvěru, a moc si toho vážím. Většinou to funguje tak, že
zákazník zavolá, sdělí nám příležitost, ke které kytici potřebuje, případně
barevnost a finanční obnos, který chce do kytice investovat. Pak je to na mně.
Nejvíc mne potěší, když nám napíše e-mail, že byl opětovně spokojen. To mi
přináší asi radost úplně největší. Snad jediné kytice,
které s námi zákazníci konzultují podrobněji, jsou ty svatební, případně
dekorace na nějakou větší akci.

 

Je vaše kreativita nějak limitována rozpočtem zákazníka?

V zásadě ne. Pokud máme čas na návrh a
současně dopředu víme, jakou má zákazník představu a kolik do ní hodlá investovat,
tak jde vše jako po drátkách. V ten okamžik náš návrh představuje
nejvhodnější řešení objednávky.

 

Květiny pro jaké společenské potřeby se
objednávají?

U nás si zákazníci objednávají květiny
k různým příležitostem, ale nejčastěji svatební a smuteční pugety. Jsem
přesvědčená, že každou kytici, na které mi opravdu záleží, bych si měla
objednat dopředu, aby na ni měl florista dostatek času. Není nic horšího než
zákazník, který strašně pospíchá a myslí si, že uvážete nádhernou kytici za
minutu.

 

Pro jakou největší událost jste vázala květiny?

Asi na jeden vánoční večírek, který byl v
duchu pohádek Tisíce a jedné noci. Byla to zajímavá a velmi kreativní práce,
kde naše květiny byly třešničkou na dortu. Finální výsledek byl nádherný. Bylo
krásné vidět, že když se sejde více šikovných lidiček, tak ze studeného
konferenčního sálu může vzniknout sultánův harém se vším všudy.

 

Lidé využívají i doručovacích služeb
květinářství. Při jakých příležitostech?

U nás objednávají
muži i ženy. Mladí i staří. Většinou jsou to květiny k narozeninám nebo
jako poděkování. A věřte, že je to moc příjemné, dělat druhým radost. I když
také rozvážíme smuteční kytice a věnce. Nejlepší den na rozvoz květin je
v současné době samozřejmě svatý Valentýn. Zatím však rozvážíme voňavé
objednávky pouze po Praze.

 

Kde naopak lidé nedávají květinám moc prostoru?

Především u sebe doma. Tak nějak se
věnujeme zahradám, hrnkovým rostlinám, ale na rozdíl od zahraničí si ještě
nedopřáváme kytici řezaných květin do vázy, třeba jen tak na víkend.

 

Jaké květiny bývají spíše nedoceněné?

Rozhodně karafiáty. Ale za to asi může doba
minulá a jejich spojení s určitými svátky.

 

Jak byste obecně hodnotila, zda
mají lidé u nás vkus?

Nerada bych hodnotila vkus českého národa.
Já sama mám svůj osobitý styl, ale to neznamená, že to je to „nej“ pro všechny
kolem. Snažím se dělat věci podle sebe a ti, co mají stejný vkus, zůstanou,
další si najdou jiného, jim vyhovujícího květináře. Těžko můžeme tvrdit, že co
se nelíbí nám, není vkusné pro další.

 

Jaká je podle vás česká „květinová gramotnost“?

Lidé se dnes o floristiku a květiny jako
takové zajímají více a více, tím se samozřejmě zvyšuje i jejich znalost květin.
Mám zákaznice a zákazníky, kteří dokážou pojmenovat všechny květiny, které si
přejí do kytice nebo aranžmá použít. Mnoho zákaznic a zákazníků se zajímá a
chce vědět, co jim do kytice vybírám za květiny, učí se jejich názvy. A příště
když přijdou, už vědí, že chtějí třeba kytici z pryskyřníků a sasanek.
Stále platí, že více se o květiny zajímají ženy. Občas mě pobaví muži, kteří
absolutně netuší, jak vypadá třeba frézie, ale vědí, že ji jejich žena miluje,
a tak si alespoň zapamatují název. To je ale dnes už víceméně výjimka.

 

Jak třeba radíte mužům, aby dobře vybrali květinu pro obdarovanou ženu?

Zkusíme se mužů zeptat, zda vědí, jakou
květinu nebo barvu jejich žena miluje. Pokud neuspějeme, jdeme na to z druhé
strany – zda jsou květiny, které vyloženě nemá ráda, nebo zda není na nějaké
květiny alergická, případně jestli jí vadí nějaká vůně. Vždy se najde nějaké
řešení. Většinu našich zákazníků známe a o to je to lehčí. Důležité je, aby
s finální kyticí byl spokojený dárce a daroval ji s přesvědčením, že
je to ta nejkrásnější kytice, kterou mohl vybrat.

 

Co si myslíte o květomluvě? Věříte v ni?

Květomluva je pro mne takový závan
romantiky a tajemna. Něco, co se v dnešní době už nenosí. A možná je to i
dobře. Vnímám to tak, že každou darovanou květinou chceme přece svým blízkým či
přátelům sdělit, že je máme rádi a že nám na nich záleží. Proč se tedy trápit
květomluvou? Protože pak bychom nemohli obdarovat nikoho například oranžovou
lilií, která značí nenávist. Vlastně bychom měli všem dávat žlutý tulipán, ten
značí slunce ve vašem úsměvu.

 

Víte, jaká barva
květin bude hitem letošní sezóny?

Radiant orchid pantone 18-3224. Pro
upřesnění, taková fialovorůžová barva.

 

Co byste poradila lidem, kteří by v tomto oboru chtěli začít?

Je to krásný obor, ale představuje tvrdou
práci, která je především náročná na čas. Určitě to chce nejen obrovskou dávku
nadšení, ale i vytrvalosti, když to zrovna nejde tak, jak si představujeme.
Hlavně si držet svůj osobitý styl a dělat svoji práci poctivě. Chvíli to trvá,
ale vaši zákaznici si vás najdou – mne už si našli.

 

Děkuji za rozhovor.  

 

Text: Darina Blatská

Foto: archiv Diany Shatatové

Oficiální stránky květinářství PAPAVERA www.papavera.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Životní pouť plná
úctyhodných skutků pana Ludvíka Hesse by vydala nejméně na několik dlouhých
příběhů. Přes půl století pomáhá nezištně české poezii. Vydává padesát let časopis
Divoké víno. Odchoval mnoho desítek
koní. Vymyslel a vybudoval síť babyboxů a tím zachránil sto novorozenců, ale
každým dnem jich může být více. Na vlastním pozemku postavil azylový dům pro
matky s dětmi. Je typem renesančního člověka, zachráncem všeho toho, co nás
nejednou přesahuje.

 

Vzpomenete si někdy
na své dětství a na svůj rod? Odkud vlastně pocházel? 

Na dětství a na mládí vzpomínám pořád, asi je tím přivolávám
zpátky. Na svůj rod, či spíše rody, myslím velmi často. Jak už to tak bývá, je
jich několik. Jsou to francouzští Durasové, žijící v Čechách od dob Jana
Lucemburského. Jejich hlavní sídlo je dosud v Želevčicích u Slaného –
statek patří rodině přes pět set let. Pak jsou to Dundrové, pocházející rovněž
z Francie. Jejich sídlo v Lotouši bohužel velmi nedávno změnilo
majitele. Matyášové pocházejí rovněž ze severu středních Čech, ovšem byli
podstatně chudší. Jablonští jsou z Písku a konečně rodina, jejíž jméno
nosím, tedy Hessové, pocházejí z Uher. Kroniku svého rodu jsem popsal v knížce
Romance o klisničkách a balady o holkách.

Tušil jste již ve
svých patnácti šestnácti letech, čemu se budete celý život věnovat? 

Předpokládal jsem, že se budu věnovat novinařině, svůj první
časopis jsem vydával na základní škole, se druhým – Divokým vínem – jsem začal až v sedmnácti, v roce 1964.
Zato jej vydávám už padesátým rokem.

 

Dá se žít
z hledání krásy celý život? 

Neřekl bych, že celý život hledám krásu. Pominu-li ovšem
krásu ženskou.

 

Obrazně by se dalo
říci, že jste se upsal poezii. Hledal jste ji, nebo si vás našla sama?

Poezie si mne našla sama, ale neupsal jsem se jí. Básničku
jsem nenapsal desítky let, píšu výhradně prózu. Poezie je pro mladé kluky.

 

Letos je to již
rovných padesát let, co vydáváte časopis Divoké
víno. Jsou básníci, kteří se objevili ve vašich prvních číslech, píšící i
nyní? 

Mám několik věrných holoubků a jednu holubičku – Zorku
Wildovou. Holoubci jsou Petr Cincibuch, z něhož se dá básnička ovšem leda
vymlátit. U Káji Sýse toho netřeba, ten teče sám jako potůček do údolí. Jirka
Žáček drží od roku 1965, Jarda Holoubek taky tak. Pavel Verner umřel, jinak by
psal dál. Budiž mu země lehká.

 

Jaké období bylo pro
vaše Divoké víno nejtěžší? 

Rok 1972, z něhož jsem dva měsíce strávil v „ruzyňských
lázních“.

 

Můžete vzpomenout
alespoň několik básníků, kteří na vás udělali největší dojem? 

Měl jsem tu čest otisknout zásadní básničky Václava Hraběte
a Ladislavy Landy. Oba zemřeli v roce 1965, Vašek o tři měsíce později,
leč nikoli vlastní rukou, jako to učinil Láďa Landa. Ostatní jsem už jmenoval
výše. Nesmím zapomenout na Vladimíra Stibora! A na Dušana Spáčila, tomu by to
bylo taky líto.

 

Jak se díváte na
současnou českou poezii a prózu? 

Kdyby mi ji autoři neposílali mailem nebo v obálkách
jako hotové knížky, neznal bych ji. Jedním výrazem? Unavený, líně se vlekoucí
potok. Kalný.

 

Je to asi kacířská
otázka. Hledáte si svého pokračovatele?

Myslíte, že přijde někdo iniciativní, komu překáží třicet až
čtyřicet tisícikorunaček ročně, a chtěl by pokračovat…?

Ludvík Hess, foto: Michaela Feuereislova

 

Nedávno vaše babyboxy
zachránily již stý dětský život, holčičku. Myslel jste si před lety, že budou
tak hojně využívané? 

Když jsem 1. června 2005 otvíral první babybox
v hloubětínském GynCentru,
domníval jsem se, že se snad podaří zřídit ještě jeden v Brně. Čekal jsem
nápor jednoho až dvou nechtěných lidských mláďat tak jednou za pět let.

 

Říká se, že lidský život je nesmírně křehký
– a zároveň zranitelný. Proto dostat šanci prožít život, ať by byl jakýkoliv,
je nesmírný dar. Dar nedocenitelné hodnoty… 

Asi máte pravdu,
když to říkáte.

 

Stalo se vám někdy,
že jste se s nějakým zachráněným potomkem z baby-boxu dostal do kontaktu? 

Jsem v kontaktu s řadou dětí z babyboxu,
adoptivní rodiče mi posílají jejich fotografie a zvou mě na bábovku, a tak mám
několik dětí, se kterými se vídám často. Maminka jednoho z nich se mi
dokonce líbí.

 

Řadu dlouhých let se
věnujete chovu koní. Je možné všechny spočítat? 

Narodilo se u mě 146 koní. Počítat jsem je začal až při
psaní knihy Balady o koních a romance o
holkách, a tak se nedá vyloučit, že jsem na některého zapomněl.

 

Máte mezi nimi nějaké
své koňské favority nebo jsou i tací, kteří navždy přirostli k vašemu
srdci? 

Někteří koně jsou k lidem vlídnější, jiní přísnější. A
tak je to v obráceném gardu i se mnou. 

 

Na přelomu zimy a
jara se rodívají hříbata, to se asi moc nevyspíte. Býváte dodnes u toho?

Všechny klisny, které se mají hřebit, se snažím uhlídat. Mám
z domu okénko, které vede do stáje, a tím sleduji klisnu chystající se
porodit. Asistovat jí vyjdu obvykle, až když uvidím plodový obal. Čím jsem
starší, tím častěji porod zaspím.

 

Jak je těžké vše
ekonomicky utáhnout?

Nejsem schopen to utáhnout ekonomicky, fyzicky ani morálně.

 

Je o vás známo, že
dokonce máte i svoji vesnici Hessov. Co vám dosud schází? 

Schází mi ve vesnici Hesov jedno „s“.

 

Tajemství by mělo
zůstat tajemstvím. Udělejte však prosím výjimku. Kde nacházíte a obnovujete
svou životní energii? 

Čím jsem starší, tím víc času prospím. Tak nějak takhle…

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Vladimír Stibor

Foto: Michaela Feuereislová a archiv Ludvíka Hesse

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

Trendem poslední doby je využívání dobrých
lokálních surovin. Aby to ale bylo možné, je nutný dostatek kvalitních farmářů.
Jedním z těch, u kterých máte jistotu, že se nespletete, je Šimon Vorel –
majitel biofarmy, která se mimo jiné snaží o návrat k chovu původních
druhů zvířat. Ovšem samozřejmě to není jen o farmaření samotném, ale také o
lidech. Pan Vorel od sebe jednotlivé kusy zvířat rozezná a také je má
pojmenovaná, což svědčí o tom, že se dokáže této profesi věnovat opravdu
s láskou.

 

Co vás dovedlo k farmaření?
Je za tím celoživotní osobní i profesní zájem a také mě samozřejmě ovlivnilo
studium, pro které jsem se rozhodl.

 

Kdy tedy přišlo to vůbec první uvědomění, že
vás tato oblast zajímá?
To už je pěkně dlouho, bylo to v mých šesti letech.

 

Této oblasti jste se tedy věnoval i po
studijní stránce­…
Ano, vystudoval jsem Střední zemědělskou školu v Brandýse nad Labem a myslím, že
nějaké vzdělání v této oblasti by měl mít každý, kdo se tomu chce
profesionálně věnovat. 

 

Podle čeho jste vybíral místo pro své statky?
Tam hrálo roli mnoho faktorů, ale to hlavní, na co jsem se zaměřoval, bylo, aby
se nenacházely příliš daleko od Prahy, ideálně někde v oblasti úrodného
Polabí. Ale samozřejmě jsem také hodně dával na svou vlastní intuici.

 

Jak vypadaly vaše začátky?
Začátky byly velmi náročné. Tedy ne, že by to nyní byla nějaká oddechovka, ale
v té době jsem se vůbec nezastavil, a to ani o sobotách a nedělích. Když
člověk o něco usiluje, musí do toho zkrátka dát energii.

 

Co bylo na počátku největší překážkou?
Tehdy tomu nebyla příliš nakloněná doba, špatně se sháněly jakékoli informace a
prakticky neexistovala osvěta. Dalším náročným prvkem pak samozřejmě bylo
shánění finančních prostředků.

 

Čím vším jste si prošel, abyste dosáhl
současného stavu?
Toho byla spousta. Od práce stavebního dělníka, přes krmiče, zootechnika a
takto bych mohl jmenovat ještě dlouho­…

 

Dá se říci, že jste nyní hotovi, nebo
plánujete ještě nějaké změny a úpravy?
Hotovo určitě není. Na zemědělském statku nejsme nikdy hotovi. Vždy se dá něco
zlepšovat, rozšiřovat nebo se třeba i realizovat v příbuzných oborech.

 

Na jaké ploše nyní fungujete?
V současné chvíli jsme na ploše 115 hektarů.

 

Kolik máte zaměstnanců? Je těžké sehnat lidi
pro tuto oblast?
Nyní máme čtyři zaměstnance. O tuto práci má zájem mnoho lidí, v tom by
problém nebyl. Horší je, že těch kvalitních, zodpovědných a opravdu pracovitých
je skutečně málo.

 

Nepochyboval jste někdy o svém rozhodnutí
realizovat se v této oblasti?
Někdy ano, tomu se člověk asi nevyhne, ale nezlomilo mě to. Naopak. Druhý den
jsem se do práce pustil znovu a možná s ještě větší vervou.

 

Jaké předpoklady by měl mít člověk, který se
chce věnovat farmaření?
Rozhodně houževnatost, velkou lásku k tomuto oboru a v neposlední
řadě podporu rodiny. Bez toho by to nešlo.

 

Jak přesně je vaše farma zaměřená?
Zaměřujeme se především na živočišnou výrobu. Rostlinná výroba je pak krmivová
základna, tedy až na malé výjimky.

 

Fungujete v takzvaném režimu genových
rezerv. O co se jedná?
Genové rezervy, to je chov původních plemen hospodářských zvířat, která byla na
našem území v minulosti. Jedná se vlastně o záchranu málo početných
plemen, která v sobě nesou spoustu výjimečných genů zejména v oblasti
pevného zdraví, kvalitní reprodukce a tak dále. V našem případě se jedná o
českou červinku, přeštické prase, původní valašku, šumavku, kozu hnědou, kozu
bílou, českou husu, slepici šumavanku, českou slepici a ještě mnoho dalších.
Tahle otázka by sama o sobě vydala na celý článek.

 

V poslední době jsou přeštická prasata
velmi populární. Co podle vás za jejich popularitou stojí?
Je to opravdu tak, přeštíci se stávají protipólem moderních hybridů, a to
zejména v kvalitě tuku i šťavnatosti masa. Ale je to dáno, zejména
v západní Evropě, i trendem a snahou o návrat k původním rustikálním
plemenům.

 

A čím je výjimečná česká červinka?

Tak to je
úplná rarita. V České republice máme asi sto kusů. Jsou to zvířata
stoprocentně zdravá, perfektně se reprodukují a mají mimořádně kvalitní maso.

 

Proč jste se rozhodl realizovat v bio
stylu?
Byla to touha po návratu ke stylu hospodaření našich předků, zároveň snaha o
zachování biodiverzity a důraz na šetrnost k životnímu prostředí.

 

Fungujete v režimu ekologického
zemědělství. Jaká pravidla tedy musíte dodržovat?
Je to velmi rozsáhlý soubor opatření. Například nepoužíváme průmyslová hnojiva
nebo chemické postřiky na ochranu rostlin. V živočišné výrobě pak nesmíme
používat jiná než ekologická krmiva.

 

Jaká zvířata jsou vám osobně nejbližší?
Mou celoživotní vášní jsou přežvýkavci, zejména skot a ovce, ale v dnešní
době se to rozšiřuje už i na prasata, drůbež a králíky.

 

Stává se, že si k některému zvířeti
vytvoříte citový vztah?
Ano, jistě, mám to tak po celou dobu svého hospodaření, tedy již více než deset
let. Zvířata, která chovám, mají jména a mezi sebou je navíc dobře rozpoznám,
každé je individualita.

 

Kolik času vám farma zabírá?
Je to tak padesát hodin týdně, a to po celý rok.

 

V kolik hodin ráno vstáváte?
Je to vždy dle potřeby, ale obvykle mezi pátou a sedmou hodinou.

 

Kde nejčastěji prodáváte své produkty?
To vše zařizuji přes své kvalitní obchodní partnery.

 

O jaké produkty je největší zájem?
Musím ke své velké radosti říct, že o všechny. Sotva stíháme naplnit poptávku.

 

A jaký produkt máte nejraději vy sám?
Jehněčí, hovězí, ale i uzené, protože to naše je nejlepší, co znám.

 

Proměňuje se nějak s časem i profese
farmáře?
Jistě, sice proti jiným oborům pravděpodobně méně, ale farmář musí být
v dnešní době čím dál tím více i obchodník.

 

Jak vás podporuje stát? Případně využíváte
nějaké dotace?
Podle mě je ta podpora dost malá. Nicméně nějaké dotace máme na plochu,
přežvýkavce a na genové zdroje.

 

Jak vypadá váš běžný den?
Podnikám ještě v úplně jiném oboru v Praze, takže je proměnlivé, ale
na statku pracuji asi podobně jako spousta jiných sedláků.

 

Co vám farmaření dává?
Dává mi pocit, že dělám něco, co má hlubší smysl a význam, a že je to
v případě, že to dělám poctivě, po čase vidět.

 

Dá se říci, že i něco bere?
Jednoznačně čas.

 

Na co jste ve své práci nejvíce pyšný?
Třeba na to, když mi kolegové sedláci pochválí naše krávy.

 

Jaký je vůbec v dnešní době vztah lidí
k tomuto oboru?
V zemědělství je čím dál tím méně lidí, ale ty, kteří to stále ještě dělají, to
čím dál tím víc baví. Dobře je to vidět třeba na mladých studentech, kteří se
s vámi o svém oblíbeném oboru dokážou bavit dlouhé hodiny s obrovským
zájmem.

 

A jaký je podle vás vztah Čechů ke kvalitním
surovinám?
Podle mě se vztah Čechů ke kvalitním potravinám napříč sociálním spektrem
výrazně zlepšuje.

 

Jak nahlížíte na stále populárnější farmářské
trhy?
Farmářské trhy? Proč ne, ale chce to opravdovost a poctivost.

 

Dovedete si představit, že byste se věnoval
něčemu jinému?
Nedovedu, tahle práce mě naplňuje.

 

Jak vidíte svou ideální budoucnost?
Na našem dobře fungujícím statku se svou rodinou.

 

Děkuji za rozhovor.

Text: Petra
Kuncová

Foto: Lenka
Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve
spolupráci s OCG www.masodomu.cz

Korektura
textu: Alžběta Strnadová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

I když v domácnostech spočívá vaření
převážně na bedrech žen, v oblasti profesionální gastronomie je tomu jinak
a nejvyšší posty bývají většinou obsazovány muži. Proto je příjemné seznámit se
s ženou, která se v této oblasti dokázala prosadit a uspět.
Stanislava Marková vaří s nadšením a láskou, ale zároveň perfektně zvládá
i všechny další aspekty, které jsou s touto profesí spojené, protože při ní
rozhodně nejde jen o zručnou práci s noži a vařečkami.

 

Kde se zrodila vaše láska k vaření?

Když jsem se narodila, sudička mi dala do ruky
vařečku, notes a korunku. (smích)
Vařečku, abych nikdy nezapomněla na své začátky, notes, abych si zaznamenala, co
jsem vytvořila, no a korunku, abych věděla, že pokud nebudu líná investovat do
sebe a zhodnotím, co umím, budu šéfka.

 

Takže
žádná rodinná tradice?

U nás v rodině se spousta věcí točila kolem
vaření. Děda z tátovy strany žil nějaký čas ve Francii, tudíž přispěl do naší
rodinné kulinařiny touto skvělou kuchyní. Z máminy strany to byl zase maďarský
vliv. No a po předcích česká kuchyně – nejlépe krajová. To byly vždy debaty –
odkud ten či onen recept pochází, jak by to mělo správně chutnat a jak se co
správně nazývá. (smích) Takže odpověď
by asi zněla: Vyrostla jsem ve světě diskusí s kulisou bublajících hrnců a
pohody. Kdo by se nezamiloval…

 

Ale nebyla to asi jen láska, máte v této
profesi i nějaké vzdělání?

Vzdělání ve své profesi mám a mohu říct, že v rozhodnutí,
vydat se tímto směrem, mě hodně ovlivnila moje mistrová.

 

V
jakém smyslu vás ovlivnila?
Byla přesvědčená a přesvědčivá. Věděla, že se musíme naučit víc, než jen loupat
cibuli, a věděla, jak nám zařídit ty nejlepší možnosti. Nicméně já jsem věčný
student, prošla jsem střední školu s několika přerušeními, protože jsem neměla
příliš času a maturitu si nechávám na důchod, tam snad už budu mít volno. (smích) I když bych to měla přehodnotit,
protože stále doufám, že zde vznikne i určitá vyšší odborná či vysoká škola,
která mě zaujme a kde bude možnost studovat i při zaměstnání. Jak říkám, věčný
student. (smích)

 

Vnímáte
tedy vzdělání ve vašem oboru jako důležité?
Vzdělání je důležité. Je samozřejmě roztomilé, že někdo má chuť a umí
zkombinovat suroviny, sestavit sexy talíř, a tak dále. Jenže to je jen jedna, i
když důležitá, část. Další je gastronomická kultura – je podstatné umět
zacházet s potravinami, udržovat čistotu… Každý kuchař je zodpovědný za to, co
předkládá hostům. Na výmluvy typu: „Jé, to mi tady nechali z protisměny,“ jen
říkám, že pokud sis to převzal a rozhodl se, že to prodáš, stává se to tvým
produktem. 

 

Takže
to není jen o vaření…
Každý se musí ve své profesi naučit mnoha věcem. Není to o tom: Uvařil jsem
mámě výborné halušky a moc jí chutnaly a kamarádi mi pochválili guláš, tak si
otevřu hospodu.

 

Ovšem
škola zřejmě také není jen to jediné.
Stejně hodnotné je pro mě setkání a spolupráce se specialisty a šéfkuchaři z
různých zemí.

 

Kdy jste se rozhodla, že se kuchařskému oboru
chcete věnovat profesionálně?

Ve dvaceti letech a byla to náhoda. Už jsem byla
nalomená a domluvená s otcem, že se vrátím do školy na denní studium a budu
studovat oděvní návrhářství – což je moje další záliba.

 

Jaká
náhoda vás tedy nasměrovala do kuchyně?
Když jsem vyšla ze školy, musela jsem nastoupit do podniku, který mne částečně
sponzoroval. Ve chvíli, kdy se mi podařilo po dvou a půl letech vyvázat, a po
všech dalších zkušenostech, jsem byla rozhodnutá, že tuto práci dělat nebudu.
Ale sudička tomu chtěla a já našla inzerát ze Zátiší. (smích)

 

V této oblasti je obrovská konkurence, jakým
způsobem se může člověk prosadit?

Ve světě je velká konkurence, ale u nás malá,
tedy co do profesionality a kvality jídel. Bohužel pokud se na to podíváme
očima hostů – za co jsou schopni zaplatit, co jsou schopni strávit a nedej Bože
i pochválit – tak v tomto případě je konkurence obrovská.

 

Jaká
je tedy možnost oddělit se od davu?

Nejlepší cesta je prostě zaujmout, najít
produkty, suroviny a vyzdvihnout jejich přednosti. Zkráceně – pokud napíšete,
že máte býčí hlavu z pošumavského chovu uzenou na dubovém dříví, minimálně
to zaujme. Rozhodně bych chtěla pozvat známé na dubovou býčí hlavu. (smích)

 

V České republice ani ve světě není příliš
šéfkuchařek – žen, čím je to podle vás způsobené?

Časem a prioritami. Každý šéfkuchař je buď
rozvedený, či několikrát ženatý, nebo se o děti stará manželka. Není to o
neschopnosti, ale o tom, že každá žena musí dokonale prokázat, že to či ono
zvládne, zatímco mužům stačí říci – jo, v pohodě. Málo z nás se dokáže postavit
těžkopádnému molochu.

 

Mají to tedy v tomto oboru ženy těžší než
muži?

Ano, není to jen o časové náročnosti, ale právě i
o neustálém přesvědčování, že to také zvládáme – ne, vážně nejsme retardované,
ale opravdu uznávám, že neunesu na rameni 50 kg. (smích) Před nedávnou dobou jsem měla akci pro 1 600 lidí a bylo mi
nadneseno, zda bych neuvítala pomoc dalšího šéfkuchaře. Myslíte, že by se ptali
i jeho, kdyby byl na mém místě? To je odpověď na vše.

 

Jak vás vůbec mužští kolegové vnímají?

Na to se musíte zeptat jich. Myslím ale, že třeba
Vito Mollica, který pracoval ve Four Seasons, velmi pozitivně. (smích) Ale jinak i běžný kuchař, který
u mne začne pracovat, má pocit, že mě musí poučit, jak vařit. Asi proto, že
jsem žena. Po týdnu to končí tak, že se ptají, jestli už můžou vložit cibuli na
pánev a zda je to v pořádku. (smích)
Takže jak mě vnímají mužští kolegové, to není pro mě podstatné. Důležité je,
jak mě a moji kuchyni vnímají hosté.

 

Nakolik a v jakém smyslu vnímáte práci
šéfkuchařky jako náročnou?

Šéfkuchařka je zodpovědná nejen za výsledek na
talíři, to je jen taková třešinka na dortu a prázdný talíř pak vizitka dobrého
jídla. Každý šéfkuchař musí být částečně psycholog, ekonom a mág. Tři profese
v jednom – to je náročné.

 

Jak vypadá váš běžný pracovní den?

No, to bych také ráda věděla, vzhledem
k tomu, že běžný pracovní den je spíše kancelářský termín.
V restauraci je to různé. Pokud to vezmu všeobecně, ráno přijdu, probereme
předchozí den, zadám specialitu, proběhne kontrola boxů a lednic, kontrola
přípravy jídel, kontrola uskladnění potravin, příjem zboží, výdej jídel,
poptávky na akce, přizpůsobení se požadavků klienta a vytváření menu takzvaně „na
míru“. Pokračuji zadáváním faktur a dodacích listů do interního systému a
v neposlední řadě dojde i na objednávky. A když je hotovo, následuje odchod
domů, kde většinou otevřu počítač – a jedeme dál.

 

Zabírá vám tedy více času vaření, nebo spíše
organizační věci?

Vaření mám jen za odměnu. Ale to neznamená, že
nestojím u každého hrnce. Musím uznat, že kuchtíci a kuchtičky jsou ze mě někdy
nervózní. (smích)

 

Jaká je vaše kuchařská filozofie?

Není rozdíl mezí spokojeným a nespokojeným
hostem. Jeden vás pohladí na duši a druhý s vámi zatřese, abyste neusnuli.

 

Gastronomie se stále vyvíjí a posunuje, kde se
vzděláváte a inspirujete?

Všude. Já už mám jasno, kterým směrem chci jít.
Nemám ráda ty řeči, že česká kuchyně je jen mísa knedlíků. Chci pokračovat v
rozvíjení české kuchyně, využívat lokální zdroje, kombinovat zdravé potraviny
plné minerálů a vitamínů, aby odlehčily ty méně zdravé a chutnaly stejně dobře.

 

Využíváte raději české, nebo zahraniční
dodavatele surovin?

České, pokud mi dodají kvalitní potravinu, tak
české. Respektive chtěla bych… a preferuji české, ale bohužel ne vše je dobré.
A tady nastupuje priorita – host musí být spokojený zákazník.

 

Podle čeho dodavatele vybíráte?

Kritérii jsou kvalita, cena, způsob uskladnění i
přepravy – je to moje zodpovědnost vůči hostům. Prakticky nikdo si nekoupí
předražený žampión ve špinavé krabičce.

 

Jak byste charakterizovala kuchyni, kterou v restauraci
Žofín Garden připravujete?

Jde o moderní českou kuchyni. Chceme ukázat, že naši
předci nežili jen na knedlících, které mimochodem přišly z Rakouska. Důležité
je zachovat jádro daného receptu, ale obohatit ho o nové úpravy a technologie.
Česká gastronomie byla vždy hravá a vnímavá vůči surovinám z dálných zemí. Tak
proč sedět jen na soudku výborného zelí.

 

Od čeho se odvíjí složení jídelníčku v restauraci?

Od ročního období – každé čtvrtletí potřebuje
svoje. V chladnějším podnebí nabídnu hřejivá jídla – třeba pohanku plnou
vitamínů a zdravou pro srdce, nebo zvěřinu či kachnu, zkrátka něco, co posílí
tělo. V létě zase více salátů či masa z lávového grilu.

 

Testujete na někom recepty, než je dáte na
jídelníček?

Na rodině. Většinu nejdřív zkouším doma.

 

Máte více českých, nebo zahraničních hostů?

V tomto případě je to vcelku vyrovnané.

 

Dá se říci, že se čeští a zahraniční hosté nějak
liší?

Spíše bych řekla, že jsou hosté dobří, bodří,
spokojení a hosté nespokojení. Samozřejmě se liší v návycích. U nás třeba
není zvykem přijídat pečivo. Ale naopak Italové či Francouzi jsou schopni u
plátku chleba sedět tři hodiny. Každý národ má zkrátka své zvyky.

 

Jaká kuchyně je u hostů nejoblíbenější?

Česká s italskými nebo francouzskými prvky.

 

Setkáváte se s nějakými nezvyklými či
extravagantními přáními hostů?

Vzpomínám si na jedno, kdy si host vyžádal k rybě
červené zelí, což je možná běžné na fjordech, ale pamatuji si, že jako
kuchařské mládě mě to zaskočilo.

 

Jakým
způsobem vedete a motivujete své podřízené?

Průběžným proškolováním, učením nových postupů
evropské či asijské kuchyně a hrou, jak vylepšit některý pokrm české kuchyně.

 

Jak má vůbec vypadat dobrý a kvalitní tým
v kuchyni?

Jako balet. Pokud někdo škobrtne, odrazí se to na
celém týmu. Jak už bylo řečeno, každý tým je tak silný, jako jeho nejslabší
článek.

 

Získala jste významné ocenění – dvě zlaté
vidličky, tedy cenu pro nejlepší restauraci střední a východní Evropy v Egon
Ronays Seagram Guide (předstupeň michelinské hvězdy). Jak se vám podařilo těchto ocenění docílit?

Stály za tím nekonvenční nápady v české
gastronomii, které podtrhují přirozenost skloubenou s moderní gastronomií.

 

Považujete to za svůj největší kariérní úspěch?

To nevím, ještě jsem neskončila. (smích) Nicméně je to to ocenění, u
kterého mám pocit, že jdu správnou cestou. Vždy musí být někdo první, ale to
neznamená, být vždy na výsluní.

 

Jak moc jsou podle vás tato ocenění důležitá pro restauraci?
Řídí se jimi lidé?

Jsou důležitá. V lidské přirozenosti je
soutěživost a stejně tak jako lidé sledují výsledky zápasů, sledují i kde se
dobře najíst. Měla by to být záruka kvality.

 

Čím může host šéfkuchaře urazit?

Předpojatostí, nedůvěrou a hulvátstvím. Každý
šéfkuchař je velmi citlivý na negativní reakce, proto i když víme, že je jídlo
výborné, dokud to nepotvrdí hosté, je jen v nejlepším případě běžně dobré.

 

Jakých pět věcí vždy potřebujete mít
v lednici, bez čeho si nedokážete představit vaření?

Maso, mléčné výrobky, zeleninu, bylinky a ovoce.

 

A co považujete za základní kuchyňské náčiní, bez
kterého se nedá připravit dobré jídlo?
Nůž, prkno, hrnec, mísa, metla.

 

Využíváte hodně různé kuchyňské pomocníky, nebo
se spíše spoléháte na ruce?

Pokud máte na mysli přípravky typu Vegeta A, B,
C… (ani nevím, jak se jmenují), tak ne. A pokud máte na mysli roboty, tak
částečně ano, ale převažuje ruční práce.

 

Jak vypadá váš průměrný denní jídelníček?

Špatně, ale naučila jsem se snídat. Vzhledem
k tomu, že ochutnám denně tak 20 až 30 jídel, někdy i dvakrát tolik, tak
mám často takový falešný pocit sytosti.

 

Kdy vlastně máte čas na jídlo, když právě
v době oběda či večeře bývá restaurace nejplnější?

To se nedá přesně
stanovit, je to vždy podle aktuálních možností a času.

 

Je možné, aby šéfkuchař dobře připravil i jídlo,
které jemu samotnému vůbec nechutná?

Samozřejmě. Například nemám ráda ryby, ale dělám
je tak, že bych si na nich pochutnala.
(smích)

 

Dbáte na vzhled jídla doma stejně jako
v restauraci?

Ano, občas si doma klepou na čelo.

Vaříte si sama pro sebe i v soukromí často?

To ano, je pro to pro mne relax a zkouším nové
kombinace.

 

Chodíte do restaurací svých kolegů?

Pokud příležitost dovolí.

 

Jak vůbec vnímáte české restaurace?

Dobře, české velmi pozitivně, ale typicky českých
restaurací je málo. Většinou jsou to jen pizzerie, jakýsi mix a oblastní šmudltop.

 

Co je podle vás gastronomickým luxusem?

Telecí consommé s bílými lanýži.

 

V dnešní době bývá hojně skloňovaný pojem „sexy
jídlo“. Co je to podle vás?

Křepelka s Wonderbra push up. (smích) Sexy, dříve wow, předtím success,
a tak dále. Stále to značí pojmenování toho, co vnímáte očima. Poté následuje
chuť.

 

Jaké jídlo připravujete, nebo které se podle vás
hodí, pokud chcete na někoho udělat výjimečný dojem?

To hodně záleží na situaci a jídlo je široký
pojem. No, pokud to vezmu obecně, že bych chtěla překvapit a zároveň se držet
aktuální podzimní roční doby, tak by to byl daňčí steak s bramborovými knedlíky
v perníkové krustě, šípková omáčka a pečená máslová dýně na rozmarýnu.

 

Děkuji
za rozhovor.

Text: Petra Kuncová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci se Zátiší Group www.zatisi.cz

a Žofín Garden www.zofingarden.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Péče
o naši fyzickou schránku jde ruku v ruce s psychikou a duševní
rovnováhou. Je jisté, že všechny roviny by spolu v ideálním případě měly
rezonovat. Dnešní doba takové rovnováze příliš nenahrává, a tak často hledáme,
nebo ještě nevíme, že bychom hledat měli, někoho či něco, co nám k takové
rovnováze dopomůže. Radka Svobodová má nejeden zajímavý tip a postřeh, které
nacházejí řešení pro mnohé naše větší či menší problémy, které se v našem
těle tak rády kumulují.

 

Jak
se svými klienty obvykle začínáte, co všechno o nich potřebujete vědět?

Když tak nad tím přemýšlím,
klienti to se mnou vlastně nemají úplně jednoduché… Začíná to už mou první
„podmínkou“ – aby to byl klient, kdo mi zavolá a ne jeho maminka či přítelkyně.
Vypadá to možná jako banalita, ale je to podstatná část léčby. (úsměv) A při prvním setkání pokládám vždy
úvodní otázku: „Co pro vás můžu udělat?“ Nevěřila byste, kolik lidí to vlastně pořádně
neví. Mám tu zkušenost, že se díky této otázce většinou dozvím nejvíc a je to
taková „nejčistší“ cesta za uzdravením. Také lépe navážeme spojení, což je pro
mne velmi podstatné. Ve chvíli, kdy jsem terapeutem tradiční čínské medicíny,
je pro mne nejdůležitější vstupní rozhovor. Zajímá mne životní rytmus a styl,
strava a v neposlední řadě se na další vyptávám otázkami, které spadají do
klasického čínského vyšetření a používají se empiricky. Pokud jsem osobním
trenérem, je má první otázka v podstatě stejná, jen „zadání“ je jiné,
třebaže se často prolíná se zdravím dotyčného.

Poznáte
nějakým způsobem některé nevyřčené věci?

Občas se to povede.(úsměv)

 

Co
na to klient, když jej seznámíte s příčinami jeho potíží? To se nemusí
vždy líbit…

Někdy to může být náročnější,
ale spíš bych řekla, že se lidem v tu chvíli, pokud příčinu nalezneme, uleví.
V podstatě jsou rádi, že si mohou říct: „Aha, tak proto je mi to, či ono.“
Takže je to vlastně pozitivní. (úsměv)

 

Seznamte
nás trochu s metodikou. Která terapeutická metoda je na co nejúčinnější a
proč?

Akupunktura
je metoda ideální u funkčních problémů, neuróz, bolestivých stavů, vnitřního napětí.

Fytoterapie
(neboli bylinná léčba) je vhodná
zejména u organických onemocnění a u stavů velkého vyčerpání, kdy je potřeba tzv.
„dolít palivo“.

Qi
Gong je čínské cvičení, jímž lze zprůchodňovat vlastní energetický
systém a tím urychlit svou cestu ke zdraví.

Dietetika
je poučení o dietetických zásadách dle
pravidel TČM (TČM = tradiční
čínská medicína), které mohou často
výrazně posunout a vylepšit zdravotní stav.

Tuina
a sportovní masáž je čínská a „klasická“ masáž pro
bolestivé stavy pohybového aparátu.

Osobní
trenérství v mém podání představuje kombinaci různých
typů cvičení dle předpokladů a požadavků klienta.

Dávám přednost tomu, co
si tělo a duše klienta žádá. (úsměv)
Osobně je mi nejbližší akupunktura a fyzický kontakt jako takový.

 

S čím
ideálně kombinujete masáže, abyste docílila co nejlepšího výsledku?

Čistě jen masážím se
již nevěnuji, používám je především sekundárně při jiných metodách, nejčastěji
během cvičení, v pauzách, to mají klienti moc rádi.

 

Jistě
je důležité také prostředí. Na co jste kladla důraz při zařizování interiéru?

Aby byl příjemný
terapeutovi, shodoval se s jeho představou pohody. Aby tam nebylo nic, co
by ho „rušilo“. Klienti se střídají, terapeut zůstává.

 

Co
je důležité, aby během návštěvy vnímali vaši klienti?

Asi to, že jsou v rukou
někoho, kdo má o ně opravdu zájem a chce jim opravdu pomoci. Že nahrazuji slovo
„problém“ slovem „situace“, a pokud to jde, tak i s trochou světla na konci
tunelu.

 

Existují
i ve vašem oboru nějaké podprahové informace, které člověk dostává, mají na něj
vliv a nemusí o tom nutně vědět?

Myslím si, že existují
ve všech oborech, tedy i při mé práci, a že nás ovlivňují stále, i když o nich nevíme.
A když se povede, že je zaregistrujeme a řídíme se jimi, to se pak mohou dít zázraky.

 

Vaše
praxe je velmi bohatá. Vnímáte to tak i vy sama? Jak se dál máte v plánu
rozvíjet?

Nevím, zda bohatá… Mám
pocit, že čím víc toho vím, tím víc se musím učit… Ale prý je to „normální“
průběh. (úsměv) V jednoduchosti
je často pravda… tak to je můj plán do budoucna: „zjednodušovat“ a jít přímo
k „jádru pudla“ ve všech mých oborech.

 

Které
profesní etapy byly pro vás stěžejní?

V podstatě to bylo
úplně na začátku. Neměla jsem už skoro vůbec žádné peníze a rozhodovala jsem
se, jak dlouho budu ještě věřit, že mne někde zaměstnají jako trenérku. V té
době jsem sice měla pár let praxe, ale chyběla mi potřebná oprávnění. Jedna
z možností, nad kterou jsem tehdy vážně uvažovala, byla uklízečka ve
fitness centru. Říkala jsem si, že takhle budu u zdroje, a když se místo v posilovně
uvolní, budu mít větší šanci. Nakonec to nebylo nutné, ale bývala bych to
udělala. Byl to můj sen, který se nakonec uskutečnil. A pak to bylo studium
dvou náročných škol najednou – to už asi bylo opravdu trochu moc… Ale přežila
jsem. (úsměv) 

 

Co
si myslíte o tom, jak většina lidí vede svůj život? Ostatně, váš názor na to je
oprávněný, protože životní styl se odráží na fyzické i psychické kondici.

Těžko soudit, pro
každého je to „dobré“ něco jiného. Žijeme, co jsme si zvolili, sklízíme, co
jsme zasadili. „Příčina – následek“ je pro mne přirozenou rovnicí. Je na nás
vyvíjen velký tlak, jsme dost rychlí a bojíme se. Je těžké tomu čelit, zpomalit
a vidět to, co je opravdu podstatné. Děláme chyby, ale ty jdou, díky Bohu,
občas i napravit. A také mám pocit, že se začíná blýskat na lepší časy.

 

Nepodceňujete
vy sama sílu svého vnitřního hlasu? Kdy jste se této oblasti začala více
věnovat?

Jéje, určitě se občas
nechci poslouchat, hřeším! Snad se mi to ale daří držet v rozumné míře a stejně
tak i následky, které to provází.(úsměv)
První vědomé setkání si pamatuji, když mi byly tak tři roky, takže asi od té
doby.

 

Stalo
se vám někdy, že přišel klient, kterému jste nedokázala pomoci a rovnou jste mu
doporučila jiné služby, či něco podobného? Dokážete odhadnout, co vám talent
dovolí?

Ano, stalo se mi to
několikrát. Pokud mám pocit, že nepomůžu, tak klienty buď posílám rovnou jinam,
pokud vím kam, nebo se domluvíme, že to zkusíme a uvidíme. Občas se stane, že dělám,
co umím – a nic. Nemám ambice být terapeutem pro každého. A některé potíže mají
kořen jinde a musí se na ně jinak, než jak to umím já.

 

Podrobujete
své klienty nějakým testům, abyste zjistila, jak jsou na tom?

Testy zařazuji nejčastěji
při první hodině, abych zjistila, jak se věci mají, nebo pak kontrolně v
průběhu, pokud je potřeba.

 

Foto: Lenka Hatašová

 

Na
co by se měl připravit každý, kdo jde k vám na terapii a do jaké míry pak
terapie ovlivní celý jeho den?

Asi na to, že jsem
poměrně dost upřímná, že jsem ráda za upřímnost a že dávám „domácí úkoly“. Léčba
pro mne představuje spolupráci obou stran, nikoli jen pasivní přijímání. Netuším,
jak klienta naše setkání ovlivní… Každého asi jinak. Jdeme často do hloubky,
tak se možná pak mohou klientovi v hlavě točit myšlenky…

 

Lidé
jsou většinou orientovaní na výsledky než na procesy. Jaký je váš názor
z pozice vaší praxe?

To vám musím dát za
pravdu. Jak jsme rozmazlení různými „rychlými účinky“, nechce se nám akceptovat
fakt, že všechno má svůj čas. Někdy to jde rychle a někdy zase ne. (smích)

Foto: Lenka Hatašová

 

Jaká
řešení přináší akupunktura? Je tato metoda něčím nebezpečná?

Jak jsem již řekla, je
to metoda velmi vhodná u různých funkčních problémů, při neurózách či při bolestivých
stavech. Dobrých výsledků dosahuje rovněž v situacích, když zápasíte
s nějakým vnitřním napětím. Oproti bylinkám je efekt často rychlejší a viditelnější.
Je to jako se vším – když něco děláte, musíte vědět, co děláte a s kým. Abyste
například z někoho velmi unaveného nevycucla to málo, co v něm ještě
zůstalo, nebo nepíchla do někoho, kdo má třeba potíže se srážlivostí krve… Nebo
musíte vědět, jak naklopit jehlu, abyste nezpůsobila vážné zdravotní potíže
nebo dokonce smrt. Má to různá úskalí.

 

Platí,
že být v kondici je stav mysli?

Myšlenka je nad tělem,
ale to musí dohonit tramvaj, když je třeba. (úsměv)

 

Jakým
způsobem by si měl terapeut chránit vlastní energii a zdraví, když přichází do
blízkého kontaktu s tolika lidmi?

Tak to nevím, jestli se
mi na to podaří úplně a zcela odpovědět… Klienti se mne na to také často ptají.
Nabízím jim většinou dvě možnosti, které mohou vyzkoušet, když se jim někdo
snaží vycucnout energii: „Kondom“ – princip spočívá v tom, že přes sebe až
k zemi přetáhnete imaginární prezervativ, abyste byli v bezpečí. To
vzbuzuje opravdu hodně úsměvů.(smích)
„Obrácené zrcadlo“ – postavíte si před sebe imaginární zrcadlo, zrcadlovou
plochou proti člověku, před kterým se chráníte. Jeho energie se od zrcadla
odrazí a vám neublíží. Při práci mám vždy zapálenou svíčku, nad kterou si po
každém pacientovi „opaluji“ ruce, abych jeho energii ze sebe setřela. Když
odcházím domů, umyji si ruce, a tím svůj pracovní den zakončím.

 

Co
všechno vám přinesla praxe a zkušenosti v osobní rovině?

Obojí se v mém
případě prolíná. Když pracuji na sobě, zlepšuji se pracovně. Uvažováním nad
klientem se dostávám i já blíž k sobě.

 

Jakým
způsobem si sama udržujete rovnováhu?

Zvedám se, když klesám,
snižuji se, když jsem příliš ve výškách.(úsměv)

 

Děkuji
za rozhovor.

 

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Make up a vlasy: Pavel
Filandr www.pavelfilnadr.cz

Vytvořeno ve
spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Korektura textu:
Vladana Hallová

Produkce: Michaela
Lejsková

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

Orlojů v Česku je
jako šafránu. Daly by se spočítat na jedné ruce a ještě dva prsty by musely
zůstat pokrčeny. Nejstarší je Staroměstský
orloj, jenž je součástí jižní stěny Staroměstské
radnice v Praze. Byl postaven v roce 1410. Až v následujícím
století byl sestrojen Olomoucký orloj. Třetí, který se nachází
v Kryštofově Údolí, vzniká v současné době přestavbou bývalé
trafostanice. Se stavbou začal po celé řadě drobných i větších problémů
nadšenec i milovník lidového umění Martin Chaloupka, teprve třetí český
orlojář, 14. září 2007. Věřme, že nový orloj bude stejně tak zajímavý a časem
také všeobecně vyhledávaný i slavný jako ten pražský…

 

Odkud pocházíte,
mistře orlojáři?

Narodil jsem se ve Fryštátě (nyní Karviná). Krásné dětství
jsem prožil v malém městečku Humpolci a svou pubertu jsem si užíval
v městě Bílina.

 

Jaké bylo vaše
dětství? Tvrdí se, že první roky se odrazí v celém životě.

Moje dětství v Humpolci, idylickém městečku, bylo
krásné, protože moje matka byla ředitelkou kina, takže mě silně ovlivnily filmy.
Viděl jsem vše, co se promítalo, a také mým častým vysedáváním v promítací
kabině vznikal můj zájem o techniku.

 

Můžete se zmínit o
letech svého studia?

Po absolvování stavební průmyslovky jsem nastoupil do
divadla v Teplicích a vyučil jsem se scénickým osvětlovačem ve škole uměleckých
řemesel v Praze v Černé ulici. Další moje kroky vedly do divadla
v Ústí nad Labem a později do Liberce, kde jsem nastoupil do divadla a po
dvou letech do České televize jako
asistent kamery. Později jsem přešel na funkci kameramana. Moje působení
v České televizi trvalo 30 let.

 

Kdy jste poprvé
v sobě objevil touhu věnovat se betlémům a orlojům?

Je zajímavé, že když jsem jako dítě poprvé uviděl pražský
orloj, nebyl jsem nadšený z jeho krásy, ale z toho, že jsem si
uvědomoval, že je technicky velice náročný, a přemýšlel jsem, jak zajímavý
stroj to musí být, a o podobných věcech.

 

Jste tvůrcem třetího
orloje v České republice. Kolik to obnášelo nápadů i úsilí?

V momentě, když jsem si uvědomil, že uprostřed krásné
vesnice stojí zanedbaná, nepoužívaná trafostanice, rozhodl jsem se navázat na
muzeum betlémů, které jsem vybudoval, a tím posílit turistický produkt naší
vesnice. O nápady nebyla nouze, ale velké úsilí mě stálo získat finanční pomoc.
Já jsem mohl profinancovat ze svého to, co mi manželka povolila, a to zhruba
800 tisíc. Přemluvil jsem řezbáře Václava Plechatého, a rozhodující pro mě bylo,
že Jiří Otmar, kamarád veteránista, řekl: „Ano, pomůžu ti.“ Díky panu Otmarovi,
který je strojař, jsem mohl své nápady převést do strojařiny. Protože kompletní
stavba orloje vycházela na milion a čtyři sta tisíc, pomáhali mi přátelé a také
patroni jednotlivých figur, např. Jiřina Bohdalová, Marek Eben, Marcela
Augustová, Jiří Lábus, Martin Dejdar i další.

 

S jakými
problémy jste se musel nejčastěji při vzniku orloje potýkat?

Zásadní problém byl při žádosti o koupi trafostanice od
našeho obecního úřadu. Prý tady takovou věc nechtějí. Pak se samozřejmě mnoho
lidí ve vesnici po získání povolení k prodeji netvářilo radostně, a
dokonce před zahájením stavby přišla dvě anonymní udání. Takže to byly asi moje
největší starosti. Tyto problémy vznikaly zřejmě z obavy
z turistického ruchu.

 

Plánujete, že byste
postavil ještě další?

Jednal jsem s primátorem Mladé Boleslavi, který mě
oslovil a požádal mě, jestli bych mu nepomohl takto využít vodárenskou věž ve
středu města. Mě to zaujalo. Pohybový reliéf na mém vesnickém orloji je
znázorněním života na vsi a u mladoboleslavského orloje bych rád zpracoval tematiku
s námětem Laurina a Klementa, například klempíře vyklepávajícího blatník. Bohužel
realizace tohoto orloje není jistá.

 

Čím vším musí orlojář
být, chce-li se pustit do tak technicky složitého díla?

Předně musí být blázen!

 

Studoval jste Staroměstský orloj Mistra Hanuše?

Samozřejmě jsem si pražský orloj
důkladně prohlédl díky panu Zámečníkovi, tehdejšímu orlojáři, ale mechanika
pražského orloje je mimo hodinové stroje jednoduchá oproti mechanice mého
orloje, takže jsem ani nevyužil žádný nápad.

 

Jste známý také jako
betlémář. Nemohu se nezeptat – kolik betlémů vzniklo pod vašima rukama?

Já osobně betlémy nevytvářím. Ale zrestauroval jsem zhruba
25 betlémů, z nichž některé jsou i 15 metrů velké, a dotvářím
je včetně mechanik. Důsledně dodržuji dramaturgii svého muzea betlémů – ve
výstavě jsou jen betlémy v obci vyrobené nebo betlémy zde používané. Bohužel
z betlémů zde vyrobených zůstaly trosky a velké množství figur a dřevěných
budov bylo po roce 1948 dost nekompromisně zlikvidováno. Jako příklad uvedu
největší betlém, který měl původně 35 metrů čtverečních a nyní má 15 metrů.

 

Navštívil jste někdy
osobně Betlém a zaslíbenou zemi?

Osobně jsem Svatou zemi nenavštívil.

 

Je pravda, že se betlémy
stavějí všude po světě, nebo nejvíce v české kotlině?

Já osobně si myslím, že v Česku vznikaly hlavně v německém
pohraničí a v Sasku byla tradice stavění betlémů nejsilnější.

 

Traduje se dle
pověstí, že králové, kteří se přišli poklonit Ježíškovi, nebyli tři, ale čtyři.
Ten poslední se opozdil o třiatřicet let, aby Krista zastihl až na kříži…

Podle mých informací je u mudrců diskutabilní jak jejich počet,
tak i jejich jména.

 

Odráží se
v betlémech srdce krajiny, v níž se rodí a vznikají?

Samozřejmě existují betlémy takzvaně orientální, které jsou
poměrně věrohodnou kopií Svatého města a Betléma, ale jsou také betlémy v takzvaném
tyrolském stylu. Jsou i betlémy, kde betlemář na dálinu namaloval kopec, pod
kterým byl třeba i několik měsíců v zákopech. Také jsou betlémy, kde
vidíte krajinu z okolí, kde betlém vznikal.

 

Jaký betlém v Česku
považujete za nejkrásnější a proč?

Samozřejmě pro mě je nejzajímavější
řezbovaný mechanický betlém pana Prokopa v Třebechovicích pod Orebem.

 

Vznikají i betlémy
malované jako vystřihovánky. Je to návrat k tradicím, nebo to lze spíše
chápat jako módní trend?

Vystřihovací betlémy v české kotlině dobře fungují přes
sto let, příkladem jsou tzv. cikorkové betlémy. Myslím si, že tyto betlémy mají
svoji důležitou funkci pro výchovu našich dětí.

 

Jste i milovníkem
lidové kultury. Co vás na ní nejvíce fascinuje?

Protože žiju v nádherné vesnici Kryštofovo Údolí,
samozřejmě je mi velmi sympatická lidová architektura našich stavení.

 

Co vše se vám povedlo
zachránit?

Jak jsem se již ze začátku zmínil, byly to naše nádherné
betlémy. Adaptoval jsem na vlastní náklady márnici u lidově barokního
kostelíka, spolupracoval jsem na opravě sochy sv. Václava, na navrácení sochy
Jana Nepomuckého na lidově barokní mostek, na restaurování kapličky Panny Marie
a podařilo se mi sehnat a nakoupit velké množství archivního materiálu, jehož
většina je vystavena v novém muzeu.

 

Není dnes lidová
kultura zatlačována do pozadí neustálým technickým rozvojem a elektronickými lákadly
dnešní doby?

To si nemyslím, protože pokud existují lidé, kteří ctí
historii a tradice včetně kulturního dědictví, nemůže toto být popřeno ani
technickým rozvojem.

 

Napsal jste o své
životní pouti knížku?

Doposud ne, ačkoliv o mých aktivitách bylo popsáno mnoho
stránek jinými lidmi.

 

Neměly by se orloje,
betlémy i vše, co se týká lidových zvyků a kultury všeobecně, objevit
v učebnicích a ve školních osnovách?

Tak jako o dávné historii rozhodne budoucnost i o tomto.

 

Měl jste někdy
v životě období, kdy stačilo málo a věnoval byste se něčemu jinému?

I přes všechny překážky, které mi byly kladeny, jsem měl
vždy jasný cíl, za kterým jsem si šel.

 

Jaká tvůrčí výzva
před vámi ještě leží?

Protože novinářům říkám, že Brusel je hlavní město Evropské
unie a Kryštofovo Údolí je hlavní vesnice Evropské unie, Brusel má čůrajícího
chlapečka a můj sen je mít čůrajícího voříška. Jestli se najde několik
sponzorů, které by můj nápad oslovil a realizace potěšila, voříšek bude.

 

Co vám v životě
přineslo největší štěstí?

Rodina, radost lidí, kterým se moje vylomeniny líbí.

 

Máte ve své práci
nové následovníky?

Částečně je to rodina, jinak je tato situace v současné
době komplikovaná.

 

S kým byste
nejraději u sklenky vína propovídal celou noc?

U sklenky vína bych byl ochoten celou noc propovídat
s akademickým malířem Josefem Jírou, který realizoval můj bláznivý nápad,
kterým byl 16 metrů široký venkovní betlém s figurami v nadživotní
velikosti. Těchto nocí bylo několik při bouřlivých diskuzích o realizaci.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Vladimír Stibor

Foto: archiv Martina Chaloupky

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Péči o svůj vzhled se
rozhodně vyplatí svěřit profesionálovi. Získáte tím více jistoty a pocit klidu.
Zvláště tehdy, pokud vybraný profesionál má dostatek empatie a dokáže
odhadnout, co pro vás bude to pravé. Pavla Filandra přivedl zájem vystihnout
přání svých klientů a porozumět jejich potřebám mnohem dál, a to od vizážistiky
přes vlasovou úpravu až k vlastním návrhům oblečení. Výsledky jeho práce jsou
důkazem toho, že volba jeho profese byla a je pro něj rozhodně to pravé. Velkou
přidanou hodnotou mu budiž jeho přesnost, spolehlivost a profesionální přístup.

 

Jaké služby u vás klienti mohou hledat?

Snažím se našim klientům
poskytnout veškeré služby, co se týká image, to znamená kadeřnické,
vizážistické, stylistické služby, případně navrhnout šaty nebo outfit přímo na
míru. 

 

Co myslíte, styl se s člověkem rodí, nebo mít styl se musí člověk
naučit?

Styl nebo image není člověku
příliš vlastní, proto můj názor je, že se ho člověk musí naučit nebo se alespoň
někde inspirovat a poté prohlubovat své vědomí toho, co mu sluší a v čem
se cítí dobře. Avšak myslím si, že to, jak člověk vypadá – jak je oblečený, upravený a jakou má image – je velmi důležité z důvodu vlastní spokojenosti a
dle toho se odvíjejícího postoje k životu a práci. Člověk, který si je sám sebou jistý a cítí se suverénně, podává mnohdy lepší výkony v práci než člověk zakomplexovaný a nespokojený sám se sebou.

 

Jaký existuje způsob, jak najít svůj styl? 

Je mnoho variant, jak najít svůj
styl. Jednou z nich je, že si člověk domluví konzultaci se stylistou,
nechá si doporučit několik outfitů a podle toho, ve kterém se cítí nejlépe, potom
pokračuje. Avšak musí věnovat pozornost tomu, že máme módní trendy, které se
nám obměňují. Další způsob, jak najít svůj styl, je pozorovat okolí kolem sebe
a nechat na sebe působit média a lidi mediálně známé.

 

Jaká by obecně měla platit měřítka pro definici „upraveného člověka“? 

Základem upraveného jedince je
jistě dodržování základních hygienických návyků, čisté oblečení a obuv. Celkový
pohled na upraveného člověka by měl být komplexní a neměl by nijak narušovat
první dojem.

 

Co považujete za zásadní při domácí péči, úpravě a make-upu u žen? Co
často přehánějí, kde by měly přidat, či naopak ubrat? 

Za prvé základní péče o pleť
nezačíná make-upem, ale pěstící kosmetikou, jak denní, tak noční. Dále pak by
každá žena měla dle potřeby zvolit míru a vrstvu make-upu. Jemné stíny na denní
nošení plus řasenka a decentní rtěnka.

 

Co by mělo tvořit obsah kabelky každé dámy? 

Zajisté dekorativní kosmetika a
pudr, deodorant či parfém, papírové kapesníky.

 

Na co se vy sám nejdříve díváte, třeba i u mužů, a jak získáváte
zásadní informace o člověku? 

Vnímám zákazníka či klienta jako
komplexní osobu či osobnost a nejvíce mě ovlivní první dojem. První věta a
jakási chemie, která probíhá přes komunikaci mezi mnou a klientem.

 

Co takový barometr odhadu na lidi přes jejich vizáž – může
fungovat, nebo je vizáž spíše matoucí?

Určitě má člověk lepší pocit,
když komunikuje s upraveným člověkem než se zanedbaným, avšak je pravda,
že mnohdy jsou vizáž a image jakousi maskou klienta.

 

Jakému pokroku v péči o svůj vzhled jsou muži podle vás nejméně
otevření? 

Můj názor je, že spousta mužů se
brání barvám či tónování, extravagantním střihům či úpravě vlasů.

 

Jaké kreace češete ženám nejraději? Rád experimentujete s účesy?

Určitě mám rád, když se mi
klientka pod rukama promění v dámu a nejde říct jednoznačně, že to je
střihem či úpravou vlasů, ale je to spíše několik na sebe navazujících služeb.
Jsem rád, když mě zákaznice vyhledávají a komunikují se mnou jako
s odborníkem a nechají si mnou poradit.

 

Co by měl každý klient vědět o úspěšné komunikaci se svým stylistou?

V první řadě musí vědět, co
nosit nechce, k čemu má vyslovený odpor a není schopný se s těmito
vjemy porovnat. Určitě by měl znát své velikosti, vizi a představy, jaký styl
by si asi představoval, avšak nemusí být totožný s názorem stylisty.
V neposlední řadě by klient měl poskytnout informaci, pro jaký účel je
outfit prováděn a styling vybírán.

 

Dokážete obléci na společenskou událost i člověka, se kterým jste se
nesetkal, jen podle popisu? 

Pokud by byl popis hodně přesný
a důvěryhodný, tak bych se jako správný stylista o to mohl pokusit. Přesto
osobní setkání s klientem je jedním z nejdůležitějších kroků
k úspěchu výběru správného outfitu, protože jako profesionál přihlížím i
na vzezření klienta a to, jak na mě působí.

 

Co pro vás znamená „umět nosit šaty“?

Je pravda, že mnoho lidí si
myslí, že čím dražší oblečení si na sebe vezmou, tím spíš mají vyhráno. Bohužel
tomu mnohdy tak není a za značku se člověk nikdy neschová. Proto je velmi důležité
vždy vybírat adekvátní oblečení ke svému postavení a postavě.

 

Máte vlastní krédo ve své práci? 

Uspokojuje mě, pokud zvednu
klientům sebevědomí, a vždycky se snažím zákazníkovi či zákaznici být
nápomocný, aby se po proměně vlasů či image cítili co nejlépe.

 

Jak vypadá obvyklá příprava na focení celebrity do časopisu?

Vybere se správný styling – ať
už podle velikosti, nebo vhodného typu střihu pro daného klienta, vybere se
lokace a domluví se termín, tak aby vyhovoval celému týmu, který zahrnuje
fotografa, většinou šéfredaktora, vizážistu, stylistu a pomocný personál. Ve
většině případů se v den focení s danou celebritou setkáme o hodinu až dvě dříve na místě focení, proběhne
fitting, make-up a vlasová úprava. Následuje samotné focení.

 

Připravujete si s sebou na focení i nějaké neobvyklé věci, které by se
případně mohly hodit?

Záleží na zadání klienta, o jaké
focení půjde, s tím, že se věnuji i filmovému a divadelnímu líčení. Tak s
sebou na focení vozím i kufr, který je vybavený pro speciální efekty a obsahuje
několik druhů umělé krve, umělou kůži, jizvy a podobně.

 

V čem je specifická příprava například u nevěsty?

V dnešní době si nevěsty
přejí hodně zkoušky, i když můj názor je takový, že pokud si nevěsta vybere
profesionála, nemá se čeho obávat. Avšak svým klientkám zkoušky nevymlouvám a nerozmlouvám.
Je v nich jistá nervozita z jejich velkého dne, a proto se snažím navodit
příjemnou atmosféru a komunikaci. V samotný den přípravy nevěsty se člověk
musí obrnit víceméně u každé silnými nervy a být sám velmi pozitivně naladěn,
tak aby nedošlo ke zbytečným střetům vyvolaným nervozitou nevěst. Co se týká
odbornosti, samotná úprava vlasů pro nevěsty je specifická a téměř vždy velmi
slavnostní. Stejně tak i make-up by měl pro nevěstu být volen tak, aby podtrhl
„panenskou krásu“.

 

Co byste ještě víc zahrnul do stylingu nevěst?

Nic, myslím si, že zrovna
v tento den si nevěsty dají záležet, aby vypadaly velmi dobře.

 

Co se vám osobně líbí ve volbě oblečení pro svatební příležitost a co
byste spíše nedoporučoval?

Mně osobně se líbí šaty
v kombinaci krajky a splývavých materiálů a vkusně ozdobené. Myslím si, že
trend šatů dortového stylu bohužel přetrvá navěky, protože každá budoucí nevěsta
si tím plní svůj dětský sen stát se alespoň na jeden den princeznou. Avšak co
se týče pánských obleků či smokingů, tam bych byl přísnější a myslím si, že
česká společnost velmi, velmi zaostává. Každý muž by měl mít doma alespoň jeden oblek a jeden smoking a pár sak. Samozřejmě svatebčané vkusně sladěni, tak aby vypadali již jako pár a ne jako sólisti.

 

Co si myslíte o dodržování dress codu, jak k tomu naše společnost
přistupuje a na čem je dle vašeho úsudku potřeba zapracovat?

Pokud pořadatel určí dress code
na úrovni pořádané akce, pak by na něj také měl dohlížet a postarat se o
to, aby tento dress code byl dodržen všemi pozvanými, a tak zamezit nepřípustnému
společenskému faux pas, kdy se potkají dva úplně odlišně oblečení hosté na
stejné akci. Bohužel z vlastní zkušenosti vím, že se v Čechách dress
code kromě politických kruhů a vysoko postavené společnosti příliš nedodržuje a
nebere se vůbec zřetel na to, co si pořadatel akce přeje. Je to jistá arogance
české společnosti, která si však neuvědomuje, že svým postojem poškozuje právě
pořadatele těchto akcí. Bohužel jsme národ, který vlastní image a kultuře
oblékání moc nevěří a nepodporuje ji.

 

Jaké předpoklady by měl podle vás mít člověk, který se chce věnovat
práci v podobném rozsahu jako vy?

V první řadě se nesmí bát
jistých proher a zklamání, dále nemít pracovní dobu a pracovat neustále, mít
vrozený talent a nadání na estetično, neustále se vzdělávat v oborech, ve
kterých chce uspět. Jít si až na malé ústupky tvrdě za svým cílem, avšak být
pokorný a umět dobře komunikovat s lidmi.

 

Z jakých zkušeností jste se nejvíce ve svém profesním životě
poučil?

Samozřejmě z těch negativních.
To, co jsem si z toho odnesl, mě posunulo v profesním životě kupředu.

 

Co byste poradil svému mladšímu já?

Určitě prevenci před zbrklostí,
umět vyčkávat a taktizovat, vybírat si více lidi, se kterými bych znovu chtěl
či nechtěl spolupracovat, více rozmýšlet o investicích a ještě více se
vzdělávat v oboru.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci
s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Korektura textu: Alžběta
Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Jako
o sladkém zlatu se dá hovořit o medovém perníku z Pardubic. Vždyť ho také
vyrábí sám Král perníku®. Pavel Janoš nám prozradil kouzlo této rodinné
tradice, řemesla, které vyžaduje obrovský cit, lásku a pečlivost. Jenom tak se
pečou ty nejlepší perníky, nad kterými nepřestáváme žasnout! Jak takový perník
poznáme a co jeho výroba obnáší? Není toho málo, co se můžeme o perníku
dozvědět. Až na recept, rodinné stříbro, které si Pavel Janoš pečlivě stráží.

 

Považujete
vy sám za obvyklé, aby se muži věnovali cukrářskému-perníkářskému řemeslu?

S touto otázkou se
občas setkávám a většina lidí pokládá za samozřejmé, že perníčky zdobí ženy,
ale dříve byl muž včelař, řezbář, malíř a také mistr pekař, a později i mistr
cukrář, kuchař a také perníkář. Perníkář, to jsou vlastně všechna ta řemesla
dohromady a první perníkáři byli včelaři, protože měli základní surovinu na
výrobu a později si také vyřezávali formy na perníky. První zmínky o výrobě
perníku u nás jsou z mužského kláštera na Pardubicku. Tedy i u nás byli u
zrodu perníkářského řemesla muži. Není to snad proto, že by muži byli
šikovnější…, ale řemeslo, zvláště cukrářské a perníkářské, byla velká dřina. Ruční
zpracování těsta vyžadovalo pořádné svaly. Žena jistě muži vydatně pomáhala a
byla mu také inspirací. Velmi zajímavé je, že žadatel o přijetí do cechu
perníkářského musel mít dobrou a poctivou ženu!

 

Ve
vaší rodině se jedná o převzetí tradice. Jak se vyvíjel váš osobní vztah k této
profesní dráze?

Od dětství jsem tím byl
obklopen, babičkou počínaje a rodiči konče. Babička ani rodiče nedělali řemeslo
jen jako výrobu pochutiny, ale jako něco, co svým vzhledem potěšilo oko
konzumenta, nebo obdarovaného. Když jsem pozoroval, jak táta dělal každý dort
či perník jako jedinečný originál a viděl tu pečlivost, smysl pro detail a
konečný výsledek byl bez nadsázky uměleckým dílkem, lákalo mě, se na tom
podílet.

 

Kam
vlastně sahá historie výroby perníku obecně?

V Kosmově kronice
je zmínka, že se již ve 12. století vyrábělo sladké pečivo s medem, ale
přímo o výrobě perníku se mluví v roce 1335 na klášterním posvícení. Cukr
tenkrát nebyl a medu a cizokrajného koření bylo málo, a tak byl perník pečivem
svátečním a léčivým. Mniši silně pepřený perník přikusovali jako pochoutku
k vínu.

 

Které
historické období bylo pro perníkářskou výrobu nejlepší?

Největšího rozmachu
dosáhla výroba perníku na přelomu 19. a 20. století, kdy pomohlo výrobě
rozvinuté strojírenství a kdy těžkou práci začaly dělat stroje jako melanžéry,
hnětače těsta, rozvalovací stroje a později i celé výrobní linky, včetně
polévaček a sušiček perníku. V té době ale zase začaly pokulhávat řemeslně
vyráběné a pracně a umělecky zdobené výrobky, jako perníkové chaloupky, srdce a
další „malované perníky“, které za socializmu téměř vymizely.

 

Jak
dlouho dopředu je optimální perník péci, než se dostane do rukou zákazníka?

Kvalitní perník musí zůstat
v dobré kvalitě mnoho měsíců, a tak se může napéct i dopředu a nechat pěkně
odležet. Já mám sice rád perníček hned po vytažení z pece, ale jedl jsem i
perník starý několik let a byl výborný.

 

Kdysi
jsem si koupila u kamarádky adventní věnec z perníku. S jakými
pozoruhodnými kousky se můžeme setkat u vás?

Adventní věnce jsou
krásné, i když pracné výrobky a dají se dělat v mnoha provedeních a to jak
jen v bílém, tak i v barevném provedení, kde mimo bílé může být
zelená a červená, nebo fialová barva. Vánoce jsou hlavně o bílých perníkových
chaloupkách, o zvonech s krajinkou třpytící se cukrovým sněhem. Zdobíme
ale také svícínky s jednou nebo více svíčkami, anebo sady perníčků na vánoční
stoly. Naší specialitou jsou bílé postavičky dětí a zvířátek v zimní
krajince – prostě „ Ladovská zima“.

 

Přicházejí
s neobvyklými požadavky i sami klienti? Pokaždé jim vyhovíte?

Ano, máme klienty,
kteří jsou zvyklí, že jim splníme každé přání, ale je to vždy o dohodě a o tom,
aby obdarovaný byl spokojen s osobním dárkem. Dělali jsme například větrný
mlýn, velikou pirátskou loď, kolo od motocyklu v životní velikosti,
repliku „Zlatého slavíka“ pro Lucii Bílou jako dárek k jejímu Vánočnímu koncertu…
Ale jednou z nejzajímavějších zakázek byla chaloupka pro britskou
princeznu Annu, kde byla sundavací střecha, na které byla královská koruna a
pod střechou v chaloupce šperkovnice s víkem, na kterém byl znak
města Pardubice, a uvnitř jemně zdobené perníčky jako šperky. Výčet zajímavých
zakázek by byl dlouhý. Jednou z nich bylo i srdce pro papeže Benedikta
XVI.

 

Jak
se hodnota perníku pohybuje tržně? Je podle vás jeho cena optimální?

V období technologické
revoluce je ruční řemeslná práce hodně podhodnocena a co se nedělá ve velkých
sériích, je ekonomicky nezajímavé. Naštěstí naši klienti si většinou uvědomují
pracnost našich výrobků a to, že do nich vkládáme lásku a tvořivou sílu. Každý
perníček se několikrát podrobí postupnému zkrášlení, až se mu vdechne konečná
podoba. Myslím, že bychom měli vnímat rozdíl mezi tím, když něco vypadne ze
stroje, anebo když je to opečovávané až se to nakonec dostane například
k rukám dítěte a usmějí se na sebe navzájem. Veselý perníček rozveselí
dítě. Pravda je, že na západ od našich hranic tyto pracně zdobené perníčky již
téměř nikdo nedělá, neboť by to pro ně již bylo ekonomicky nezajímavé. Přemýšlíme
o tom, jak tomu zabránit u nás. Snažíme se dělat různé akce pro děti, kde si
sami vyzkouší, jak je taková tvůrčí práce náročná, ale zároveň krásná.

 

Jaký
největší obchod s perníky jste kdy udělal v rámci jedné zakázky?

Víte, tím že jsme malá
perníkářská dílna, musíme ty „velké obchody“ přenechávat velkým továrnám na
perník. Největší obchody se odehrávají většinou kolem Vánoc a jedná se o
firemní přání k Vánocům, anebo do nového roku.

 

Vylepšuje
se i receptura, nebo ji neměníte?

Recepturu
v podstatě neměním a snažím se dělat perník tak, jako se dělal v naší
rodině po staletí. Těsto se jen upravuje podle kvality surovin, aby se dobře
peklo, chutnalo i vypadalo. Trošku se mění pouze obsah a poměry druhů koření, to
podle výrobku, který děláme.

 

Co
rozhodně radíte do perníku nedávat, považujete za fámu či zbytečnost?

Někdo dává do těsta
kakao a tím perník dobarvuje. Při kvalitním postupu při výrobě těsta není třeba
je dobarvovat, naopak se kakaem srazí ta správná zlatohnědá barva, kterou má
správný perník mít. Kakao je velmi dobré na barvení polevy na zdobení perníku.
Také není třeba přidávat do těsta tuky.

 

Máte
přehled, jakou máte roční spotřebu mouky či cukru?

Tuhle otázku nemám moc
rád, protože u Janošů se nedělá perník na kila ani na tuny, ale na pochutnání a
pro radost a potěšení z pohledu na něj. Samozřejmě vím, kolik cukru a
surovin spotřebujeme, ale pro mě je důležité, aby v něm bylo dost medu a
meruňkového džemu, který dáváme přímo do těsta – tedy především kvalita.

 

I
přes to, že jste naprostou špičkou v oboru, stává se vám, že někdo přijde
a poradí, že by něco šlo dělat lépe? Případně zkoušíte zavádět nové věci?

Pokud si nejsem
v něčem jistý, jdu se poradit s tatínkem, který sice již pátrá
v paměti delší dobu, ale nakonec si vzpomene a dobře poradí. Protože sám se
výrobou perníku zabývám již více než dvacet let, jedná se spíše o konzultace a
vzájemnou poradu, do které se zapojuje již i můj syn, který má potravinářskou
průmyslovku a o kvalitu našeho perníku se živě zajímá.

 

Jak
doporučujete perník skladovat, aby zůstal v ideálním stavu?

Perník není náročný na
skladování, ale pokud si ho chceme uchovat dlouho, třeba na památku, bráníme ho
před svitem slunce, extrémním přesušením, anebo zvlhnutím. Naše babičky to měly
jednodušší, neboť měly komoru, kde se netopilo a byla tam stálejší vlhkost i
teplota.

 

V regálech
obchodů už nevídám strouhaný perník. Vymizel tento produkt? K čemu se mletý
perník používá?

Perník na strouhání
nechyběl ve spížích našich babiček a používal se na mnoho způsobů ve staročeské
kuchyni. Na posyp všech sladkých pokrmů jako jsou kynuté knedlíky, tvarohové knedlíky
s ovocem, palačinky, lívance, nudle na sladko, ale i do náplní
s tvarohem a do buchet, nebo na ně. Asi nejznámější je strouhaný perník do
rajské omáčky, ale také do perníkové omáčky ke zvěřině. Dalším z mnoha
využití strouhaného perníku je vánoční cukroví, například perníkové koule atd.
atd. U nás je kvalitní perník na strouhání, anebo už nastrouhaný, stále k dostání.

 

Poznáte
sám pouhým okem, zda perník bude kvalitní? Je to vůbec možné odhadnout?

Na první pohled se to
pozná jen stěží. Na první pohled poznám, že perník dělal někdo, kdo to neuměl a
to podle barvy a povrchu perníku. Pokud je ale perník celý zazdobený cukrem,
pozná se to jen těžko. Po rozlomení se již něco poznat dá, především podle
barvy, nesmí být tmavě hnědý, ani do šeda, měl by mít jemné póry. Zde platí
zlatá střední cesta, figurální perník nemá být ani měkký, ani tvrdý, ale pevný,
pružný a neměl by se snadno drolit.

 

Čím
by se měl zákazník při koupi perníku řídit, aby si domů přinesl opravdu
kvalitní produkt?

Myslím, že důležité je
nakupovat u odborníků a o kvalitě se přesvědčit. Máme mnoho nových zákazníků,
kteří přijdou s tím, že perník nejedí, ale když náš perník ochutnají,
zjistí, že to co kdysi jedli jako perník, mělo úplně jiné vlastnosti a chuť.

 

K jakým
soutěžím v pečení či zdobení perníku jste byl kdy vyzván? Kterou fázi
jakési vaší „perníkové kariéry“ považujete za nejvýznamnější?

Těžko říct, která fáze
mé perníkové kariéry je nejvýznamnější, ale až do roku 1998 jsem se držel
hesla: „Sedávej panenko v koutě…“ A v prosinci jsem se nechal
přesvědčit k účasti na celostátní soutěži o nelepšího Cukráře-perníkáře
roku v Brně. Byla to asi největší soutěž perníkářů u nás vůbec a bylo tam
asi 25 perníkářů z celé republiky! Rok po vítězství v této soutěži
následovala prezentační expozice za perníkáře na mistrovství světa cukrářů
v Brně na BVV, kde byla cukrářská elita z celého světa a kde byl náš
perník společně s pečivem Drahy Šujanové středem obdivu. Pak následovalo
několik vítězství za sebou na soutěži GASTRO Pardubice zakončené titulem
Absolutní vítěz mezinárodní soutěže. Dále dvě vítězství na PRAGA AGRO. Šest let
vítězství výrobků z naší dílny ze Slavností perníku z pardubického
zámku. Několik našich výrobků má certifikát kvality MLS PARDUBICKÉHO KRAJE a
poslední ocenění, kterého si velmi vážím, je vítězství v prvním ročníku
soutěže vyhlášené MZ ČR – REGIONÁLNÍ POTRAVINA 2010, které se uděluje na 4 až 6
let.

 

Jak
vypadá váš optimální pracovní den? Kolik času věnujete vy sám výrobě a kolik
vašeho času pohltí byrokracie?

Tak asi bych nevolil
slovo optimální, protože snad žádný můj den není optimální, ale s postupem
času se věnuji stále méně přímo výrobě, ale spíše řízení výroby, jednání se
zákazníky, tvoření návrhů a nových vzorů a plnění přání náročných klientů,
kteří si zvykli na kvalitu a kreativitu našich perníkových dárků. Také
ekonomické prostředí je dost svazující a z krásného uměleckého řemesla se
stává boj o přežití. To je myslím můj hlavní úkol, zachovat tradici a kvalitu
řemesla.

 

Jak
se podle vás stará stát o živnostníky a jaké jim z vašeho úhlu pohledu
poskytuje podmínky?

Nerad si stěžuji, ale
v podstatě se podmínky pro malé řemeslníky, zvláště v potravinářských
oborech, stále zhoršují. Astronomické náklady na energie, na odvody a zvyšující
se DPH, zkoušejí naše nervy a odolnost. Na nové vybavení výroby nezbývají
prostředky a podpůrné programy z EU jsou směřovány na různá školení a
zbytné věci, místo na potřebné vybavení našich mnohdy zastaralých provozů.

 

Vyvážíte
své produkty do zahraničí? V jaké míře?

Dá se říci, že do
zahraničí se náš perník dostává spíše v podobě jednotlivých originálních kusů
pro konkrétní osoby. Myslím, že zdobený ručně vyráběný pardubický perník je
regionální chlouba, a tak se snažíme ho prezentovat spíše jako krajskou a
národní specialitu. Dárky z perníku se ocitly v rukou papeže,
arcibiskupa, ale také japonských přátel našich zákazníků, nebo i na ostrově
Kuba. Můj přítel měl perníkové dárky na vernisáži výstavy v Chicagu v USA,
kde je také perníková kniha s krtečkem pro kosmonauta Andrew Feustela, kterou
mu tam poslaly děti z Krajské knihovny.

 

Byl
jste korunován Králem perníku®. Co s sebou tato událost přinesla a jaké
z ní máte pocity?

Myslím si, že korunovace
na Krále perníku® byla krásná charitativní akce, kde se spojilo příjemné
s užitečným. Hlavně pro radost dětí jsme akci uspořádali v Muzeu
perníku a pohádek pod hradem Kunětická hora. Světoznámý fotograf Jan Saudek,
který nasadil Králi perníku® korunu, rozdal dětem perníkové dukáty, zazpívat
přijely Eva Pilarová a Dita Hořínková, zatančila Jessica Bieske – hadí žena,
portréty namaloval „dvorní malíř“ Vladimír Valenta, akci nafotil PhDr. Josef
Louda, moderoval Petr Jančařík, který na závěr dražil perníky od Krále perníku®
pro děti z nedaleké MŠ. Já sám jsem to, a to přiznám, cítil jako částečné
zadostiučinění mému mnohaletému úsilí o významné pozvednutí a zkvalitnění
úrovně perníku. Slávu pardubického perníku je třeba šířit dál a to, že máme
v Čechách Krále perníku®, je myslím dobře a snad to přispěje i ke zlepšení
cestovního ruchu u nás.

 

Komu
podle vás perník nejvíce chutná a dělá radost?

Jistě to jsou děti.
Nejen že jim perník chutná, ale radost jim dělá i to, že je to vlastně ručně
malovaná věc, se kterou si mohou i pohrát a potěšit se jejím tvarem a vzhledem.
Kromě toho je náš perníček, na rozdíl od jiných cukrovinek, prost přidaných
konzervačních látek a je vyrobený z českých surovin, jako je meruňkový
džem a ČESKÝ MED od našich regionálních včelařů. Já sám si ale medového perníku
považuji jako dokonalé pochoutky ke kávě a mléku. S perníčkem je to jako
s vínem. Jak praví klasik „ku půnebí tisknout a po jazyku válet“ a hledat
chutě v perníku obsažené je opravdová rozkoš.

 

Víte
o nějakých sběratelích perníků?

Tak perník, pokud vím,
dlouho nikdo nesbíral, snad se pár kusů, jako např. náš vítězný výrobek srdce
ze soutěže na pardubickém zámku, uchovalo v pardubickém muzeu. Také vím o
našem věrném zákazníkovi, který již snad 20 let schovává naše výtvory a je mu
líto je sníst, a tak je u něj takové malé muzeum PERNÍK JANOŠ. Jak jsem ale již
zmínil, nyní je v Rábech u Pardubic opravdové Muzeum perníku a pohádek,
kde je spousta perníkových výrobků a také knížek o perníčkách. Je to krásný
zážitek pro děti a mohou tam vidět mnou zapůjčené staré stroje na výrobu
perníku a naše vítězné exponáty ze soutěží.

 

Vy
sám si schováváte nějaké kousky? Jaké a proč?

Tak několik exponátů si
opravdu schováváme a jsou to nejen výrobky ze soutěží, ale také atypické
jednotlivé kousky vyrobené jen jako dárky v naší rodině. Zvony
s přáním do nového roku atp. Jeden zajímavý perníkový kus, který jsem si
udělal pro radost, je plochodrážní jezdec se Zlatou přilbou k 60. výročí
slavného závodu. Další je perníkový „Zlatý slavík“ pro Lucii Bílou z roku
2004! Velký znak města Pardubice, no a ten hlavní exponát, který si tady
uchovávám, je moje perníková královská koruna z korunovace z 28. 9. 2009.
Další zajímavostí je perníček, který ozdobil americký kosmonaut při návštěvě u nás,
a zájemci některé z těchto perníků mohou vidět. Nabízíme také zajímavé
přednášky o tradici výroby perníku a dále možnost si perníček u nás i ozdobit a
odnést domů.

 

Kam
byste rád povědomí o tomto řemesle a jeho kulturu ještě posunul?

Myslím si, že je to
takové to rodinné stříbro, kterého bychom si měli vážit a opečovávat je. Je součástí
naší historie a to nejen pardubického regionu. Bylo by dobré, aby se to zažilo
jako české umělecké řemeslo. Momentálně snad ani nejde o to, někam ho posunout,
i když vylepšovat je vždycky co, ale spíš jde o snahu tu kvalitu a řemeslo
vůbec udržet. V dnešní době se ruční práce opravdu drží ekonomicky nad
hladinou jen s velkým úsilím. Mám ještě nějaké plány jak povědomí a kulturu
perníkářského řemesla zviditelnit, ale čas na jejich realizaci jen těžko
hledám.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Josef Louda

Oficiální stránky: www.pernikjanos.cz a www.kralperniku.cz

Korektura textu:
Vladana Hallová

Produkce: Michaela
Lejsková

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Naše tělo je skutečně důmyslný nástroj. Každá
bolest je vlastně zpráva, že uvnitř není něco v pořádku.“ Ivana Robošová

 

 

 

 

Jsou
různé terapie a některé jsou přímo božské! Po tom, co jsem vyzkoušela
ajurvédskou terapii v podání Ivany Robošové, naprosto jsem ztratila
schopnost najít ta správná slova pro to, abych popsala, jaký to byl zážitek.
Takže nepopsatelný, a ač se paní Robošová bude v našem rozhovoru snažit
přiblížit ajurvédu, jak chce, nic se nevyrovná vlastní zkušenosti. Ačkoliv,
dost možná vás do tajů opravdové relaxace a revitalizace dostanou už
následující řádky.

 

Čím
je ajurvéda specifická, co si můžeme všechno pod tímto pojmem představit?

Ajurvéda je podle mě specifická tím, že se
na člověka dívá komplexně, ale zároveň v každém jedinci vidí originál,
který vyžaduje individuální přístup. Ajurvéda řeší především příčinu problému.

V překladu slovo „ajur“ znamená
„život“ a „véda“ je „vědění“. Je to uznávaný, tisíci let prověřený léčebný
systém, který pochází z Indie.

Pro mě je to pochopení zákonitostí života,
cesta ke zdraví a dlouhověkosti. Z mého pohledu to dělá tím, že uvádí tělo zpět
do rovnovážného stavu. Protože co je vychýlené, nefunguje optimálně a výrazně
se opotřebovává. Každý člověk se rodí s určitým naturelem. Ajurvéda jej pomůže
blíže pochopit a má nástroje k tomu, aby tento naturel byl ještě více
podporován.

Ajurvéda se například zabývá tím, co člověk
jí, kdy a jak jí, jaké aktivity jsou pro něj vhodné, kosmetikou, masážemi,
kořením a aromaterapií a bylinkami. Ale to je opravdu jen okrajový popis. Ajurvéda
je věda, je to obor, kterým se lidé zabývají celý život, a je nemožné to popsat
v několika větách.

 

V čem
vás osobně oslovuje nejvíce?

V tom, že mi dává smysl… Díky
praktikování ajurvédy jsem se zbavila akné, bolesti zad, gynekologických
obtíží, slunečního ekzému, zlepšila se mi kvalita vlasů, tělo začalo efektivněji
fungovat a já se cítím jak po psychické, tak po fyzické stránce lépe.

 

Věnujete
se péči o zdraví a krásu řadu let. Kdy přesně jste s tím začala a jak se
rozvíjelo vaše podnikání?

K ajurvédě mě vlastně přivedla moje
zapomnětlivost. (smích) Při jedné
pracovní cestě do Prahy jsem si zapomněla vzít svůj kosmetický kufřík, byla
jsem nucena požádat kamarádku, aby mi půjčila svoji kosmetiku, kterou já jsem
neznala.

V té době jsem měla problémy s pletí,
která se ne a ne hojit! No a po třech dnech používání půjčené kosmetiky se mi
pupínky začaly „zázračně“ vytrácet. Zjistila jsem, že jsem použila ajurvédskou
kosmetiku, a začala jsem shánět informace o tom, co to vlastně ta ajurvéda je.
Ajurvédská kosmetika mě uchvátila natolik, že jsem pro firmu začala pracovat
jako manažerka. Protože jsem potřebovala jít dál, začala jsem školit nové
terapeutky a kosmetičky a nakonec jsem se rozhodla mít svůj vlastní salón a
věnovat se klientům osobně.

 

Čím
přesně je ajurvédská terapie, kterou provádíte, specifická a v čem jsou
tyto procedury originální?

Díky speciálnímu složení produktů si
troufnu říct, že klient dostává přes kůži – přes největší orgán našeho těla – významné
pomocníky v podobě enzymatických a esenciálních složek, které tělo
pomáhají motivovat ke 100% činnosti. Vidím v tom obrovský potenciál, protože
jedním z velkých problémů, které vyplývají ze zdravotních dotazníků, je
to, že řada klientů má nedostatečnou výživu, kterou dostává prostřednictvím
stravy, a málokterý potravinový doplněk ji umí dobře nahradit. Touto formou je
výživa lehce a dostatečně dostupná a v průběhu terapií klient přirozenou
cestou přichází na to, co je pro něho prospěšné a co nikoliv. Nemusí ze
začátku dělat příliš velké změny, aby pocítil účinek. Nahrazuje postupně běžné
přípravky, které je zvyklý používat – mýdlo, krémy, oleje, emulze – těmi terapeutickými.
Správné dávkování pak dělá „divy“! Výsledkem procedur je mimo jiné chuť se o
sebe víc starat.

 

Jaký
přesně rozdíl by měl člověk vnímat mezi běžnou wellness péčí a ajurvédskou péčí?
V čem se zásadně odlišuje?

Odlišnost vidím v tom, že u různých
wellness procedur dochází hlavně k relaxačním účinkům. Při ajurvédských
procedurách, které provádíme v našem Centru
Revital, dochází nejen k relaxačním účinkům, ale i k výrazné
podpoře imunitního systému, regeneraci, a jak jsem již zmínila, procedurou
pomáháme tělo vrátit zpět do rovnovážného stavu. To pak dokáže velmi účinně
využít svých vlastních samoregeneračních schopností a následně si poradí s případnými
zdravotními problémy.

 

Je váš
salon něčím odlišný od jiných míst s podobnou nabídkou služeb?

Těžko posoudit odlišnost, protože bych
musela ve všech těchto zařízeních být osobně, abych mohla objektivně posuzovat.
Co ale s určitostí mohu říct, je to, co nabízím já a náš personál: Profesionalitu,
kvalitu, komfort, individuální přístup, příjemné prostředí, zážitek, na který
jen tak nezapomenete, a samozřejmě pomoc při řešení problémů, které jsou mnohdy
dlouhotrvající a vleklé.

 

Co byste
doporučila potenciálnímu klientovi, aby se lépe zorientoval ve službách tohoto
druhu?

Nemyslím si, že by orientace ve službách byla
jen o službách, které dotyčný poskytuje. Každá služba má nějaký standard a
stejně tak má každý člověk nějaké požadavky. Podle mě se to musí potkat. Někdo
vybírá podle peněz, někdo podle toho, že ho vezmou hned bez objednání, někomu
stačí klasika, která nezabere moc času. Já mám ráda věci originální, které
nabízí ucelený systém, a protože mám ráda kvalitu, dám na dobré reference. Myslím
si, že hodně důležitý faktor jsou důvěra a sympatie k terapeutovi. Pokud
ke mně klient necítí důvěru, mohu mu pomoci jen ve velmi omezené míře. Vzhledem
k tomu, že služeb podobného typu je u nás velmi mnoho, vyplatí se dát na
svoje pocity. Ty vás málokdy zklamou. (úsměv)

 

Jaké
různé terapie je možné absolvovat a podle čeho by měl klient vybírat? Je to
spíše o pocitech, či by měl zvážit ještě jiná hlediska?

Terapie děláme celotělové a revitalizační. Na
podporu hormonálního systému, cévního systému, lymfatického, pohybového aparátu,
liftingové procedury, zeštíhlují, vyživující, detoxikační a řadu dalších. Výběr
provádíme vždy na základě aktuálního zdravotního stavu klienta. Musíme vždy
zvážit, co člověka trápí, které z bylin klienta podpoří. Někdo přichází
kvůli kráse, někdo kvůli zdravotním problémům, někdo kvůli relaxaci. Důležité
je, aby navrhované řešení mělo systém a celá péče směřovala k vyřešení
problému. Osobně doporučuji po vyřešení problému postupně podporovat všechny
tělní systémy. Chce to pravidelnost a systematičnost. V přírodě je taky řád,
který má hlavu a patu. (úsměv)

 

Na co
se má klient připravit, když vstoupí k vám do terapeutického centra, a co
doporučujete, aby si vzal s sebou za pomůcky?

Na co se má připravit? Nejdůležitější je
podle mě postoj, že nepřišel do „opravny“, kde umíme zázraky. V našem zařízení
je potřebná spolupráce mezi klientem a terapeutem. Je třeba počítat s tím,
že každá náprava vyžaduje čas, tudíž by se klient měl vybavit trpělivostí. Každý
proces trvá různě dlouho a má i určité detoxikační projevy.

Žádné speciální pomůcky si s sebou
klient nosit nemusí. Má u nás k dispozici dostatečné množství ručníků,
župan, přezůvky, tekutiny pro dodržení pitného režimu. Co bych však doporučila,
je nějaká pokrývka hlavy, protože zapracováváme olej i do vlasové pokožky. Doporučujeme
hlavu umýt až druhý den. Zlepší se tím celý proces vstřebávání živin. Výsledkem
je pak uvolněná mysl, zlepšení paměti, podpora kreativity a další.

 

Co
všechno dokážete „vyčíst“ ze svého klienta při terapii?

Naše tělo je skutečně důmyslný nástroj. Každá
bolest je vlastně zpráva, že uvnitř není něco v pořádku. Při našich
terapiích pracujeme s tzv. systémem marmových bodů. V těchto bodech se
promítá aktuální stav jednotlivých tělních systémů i psychiky. Při terapii
tento stav sledujeme – pulzaci, teplotu, barvu, hrudky… Každá drobná odchylka
ukazuje na nerovnováhu. Tímto způsobem jsme schopni klienta upozornit na
oslabení ještě dříve, než je patrné na vnitřních orgánech. Klasická medicína se
podle mě drobným odchylkám moc nevěnuje a zde vidím ten zásadní rozdíl.

 

Do
jaké míry lidé svému tělu podle vás naslouchají a jak se v tom směru mohou
zlepšit?

Podle mě se člověk hodně vzdálil od přírody
a svému tělu moc naslouchat neumí. Nemoc často bereme jako normu – je normální,
že každý něco má. Podceňujeme pocity, zapíjíme je kávou, alkoholem, zajídáme
čokoládou nebo si jich jen prostě nevšímáme nebo je nějak omlouváme. Podle mě
je normální být zdravý, to je přirozenost našeho těla a zároveň přirozená a
důležitá potřeba našeho těla. Často se mi stává, že lidé začínají o sobě mluvit
konstatováním: „Já jsem úplně zdravý, mám jenom 20 let ekzém, ale na ten beru
prášky, takže ho mám pod kontrolou!“ Dokonce jsem zažila klientku, která řekla,
že kromě té rakoviny je úplně zdravá. A to je hodně alarmující. Nemocné tělo
bereme jako normální. Zlepšení podle mě může nastat pouze tehdy, když budeme
znát fungování svého těla a budeme vědět, co potřebuje od nás dostat, aby mohlo
žít, regenerovat, opravovat se. Můžeme klidně začít třeba úpravou stravy, která
člověka stojí snad jen to, že si „moudře“ vybírá, čím se krmí. Výrazně tím ovlivní
stav těla i psychiky.

 

Ajurvédská
kosmetika Tarani přináší, jak
předpokládám, přírodní produkty. Vnímáte u svých klientů negativní dopad na
pokožku v případě užívání chemicky konzervovaných krémů a podobně?

Ano, produkty, které používáme při
procedurách, jsou čistě přírodní. Lidská pokožka na ně velmi dobře reaguje.
Všechny jsou vyrobeny pro citlivou pleť. V případě, že klient používá chemickou
kosmetiku, která obsahuje různé parabeny, PEGy a další konzervanty, velmi
negativně ovlivňuje nejen stav kůže, ale také zatěžuje imunitní systém. Výsledkem
je potom alergická, často suchá a svědivá pokožka. Dalším negativním dopadem
může být i tvorba pigmentových skvrn, křehkost pokožky, povadlá pleť, sluneční
ekzémy…

 

Co
všechno si klient může odnést s sebou domů a dále používat?

Většinou klientům doporučujeme ucelené
řady, které na sebe navazují. Například když má žena problémy
s hormonálním systémem, vybereme jí esenciální přípravky se santalem a
jasmínem. V této kombinaci může mít mycí gel, emulzi, bylinnou pastu,
šampon, kondicionér, sérum, detoxikační koupelovou sůl. Když je potřeba
organismus podporovat ještě více, přidáme bylinné kapsle s ajurvédskými bylinami.
Tady je pak velmi důležité vhodné dávkování.

 

Doporučujete
s ohledem na to, že jde o přírodní produkt bez konzervantů, nějaké
zvláštní skladovací podmínky pro produkty, které jsou určeny pro domácí péči?

Zvláštní skladovací podmínky nejsou nutné. Je
to proto, že kombinace bylin, které jsou v přípravcích použity, mají samy
o sobě konzervační účinky. Díky těmto vlastnostem se potom konzervanty používat
nemusí.

 

Jaké
základní složky vaše produkty obvykle obsahují?

Produkty péče o pleť a tělo řady Tarani obsahují zesílené koncentráty 100% přírodních, čistých a účinných
éterických olejů, které ještě více stimulují pleť k celkové kráse a zdraví. V řadě
produktů najdeme např. čistý aloe vera gel, sezamový olej, slunečnicový olej, mandlový
olej, meruňkový olej, pomerančový olej, med. Všechny oleje jsou lisované za
studena. Z esenciálních složek bych jmenovala citron, grep, černý rybíz, santal,
jasmín, mátu, rozmarýn, bazalku, levanduli. Další speciální byliny jsou embelika,
margosa, neem a brahmí.

 

Co
všechno umí u vašich klientů produkty a péče vyřešit?

Když vezmu estetické hledisko, umíme řešit
výplň vrásek bez botoxu, akné, a to i těžší formy, úpravu citlivé, alergické, suché
i mastné pleti, hyperpigmentace bez bělení, rozšířené žilky bez laseru, další
kožní problémy jsou třeba vitiligo, ekzémy, lupénka…

 

O
jakých civilizačních nemocech byste v souvislosti s možností vhodné
péče, jakéhosi řešení ajurvédskou terapií ráda hovořila? Kde vidíte nejčastější
příčiny zmíněných potíží?

Mezi civilizační choroby patří určitě problémy
s cholesterolem, cukrovka, vysoký krevní tlak, potíže se štítnou žlázou a
řada dalších. Jako o epidemii v rámci civilizačních chorob se dnes asi
hovoří o nadváze. Příčinou je podle mě špatný metabolismus, stres a oslabený
hormonální systém. Za řadou dalších civilizačních onemocnění stojí z velké
míry i hodně velké překyselení organismu. S tím vším umíme v rámci našich
procedur velmi účinně pracovat.

 

Doporučujete
nějaký vhodný sport, který doplní a posílí účinky procedur? Jaký obecně máte
vztah ke sportování a jeho vlivu na lidskou psychiku?

Pohyb je velmi důležitý. Každý by si měl
najít ten sport, do kterého by se nemusel nutit, něco, co ho bude opravdu bavit
a v čem se najde. Nemá smysl něco dělat jen proto, že by se to mělo nebo
že je to módní hit. Tady si určitě každý může vybrat podle svého naturelu. Obecně
si myslím, že všechny druhy sportů jsou prospěšné, když se dělají
s rozumem. V poslední době mě hodně oslovila aerojóga, a to natolik, že
jsem si udělala i lektorský kurz a připravujeme pro klienty cvičení před
terapií nebo mezi terapiemi.

 

Co
malé děti a alternativní způsoby léčby či relaxačních terapií? Jaké máte
nejlepší zkušenosti a doporučení? Co naopak pro děti vhodné vůbec není?

V našem zařízení máme i dětské
klienty, nejmladšímu z nich – Tomáškovi – byly teprve 3 měsíce, když nás s ním
jeho maminka navštívila. Nejčastěji nás vyhledávají rodiče dětí, které trpí na
různé druhy ekzémů. Zde dosahujeme velmi dobrých výsledků. Většinou stačí, když
rodičům ukážeme, jak dítě ošetřovat doma. Děti na terapie zpravidla velmi dobře
reagují, protože u nich není tak velká toxická zátěž a stres jako u dospělých. Omezení
tady nejsou žádná. Doporučujeme dělat domácí koupele v himálajské soli,
zábaly z bylinných past z minerálního jílu a dle problému různé typy
olejových sér. Můžeme regeneraci podpořit i vnitřním užíváním bylin
v kapslích.

 

O
jakých nových krocích či inovacích uvažujete?

Jednou z inovací bude určitě zavedení aerojógy,
která výrazně podporuje naše terapie. V červnu a červenci nás čekají kurzy na
nové techniky. Pro zájemce z řad veřejnosti, kteří se budou chtít o
ajurvédě dozvědět něco víc, budeme pořádat workshopy Praktické využití ajurvédy v každodenním životě.

 

Jakou
osobně máte nejraději terapii a proč?

Vybrat si jednu terapii by bylo asi dost
těžké. Když dělám terapie klientům, baví mě vlastně každá terapie. Je to, jako
když tančím a přitom se o tom druhém dovídám spoustu informací, které mě pak
baví rozšifrovávat a dávat do souvislostí. Když jdu na terapii já sama ke své
kolegyni, mám ráda silnější terapie – třeba lázeňskou ženskou terapii se
santalem a jasmínem pro její nádhernou jemnou vůni. Nebo po ajurvédské
liposukci se cítím, jako by ze mě odpadla velká hromada něčeho, co mě
zatěžovalo. Mám ráda ten pocit lehkosti, který po terapii následuje.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: archiv Ivany Robošové

Adresa: Centrum Revital, Dobrovského 74, 612 00 Brno

T: +420 724 959 059 www.centrumrevital.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz