Archiv rubriky: Řemeslo

Pavel Hruška vystudoval zemědělskou školu, záhy ale zjistil, že úprava městské zeleně, které se zpočátku věnoval, není tou cestou, kterou by se chtěl vydat. Vyzkoušel si poté spoustu různých profesí od stěhování nábytku až po herectví, ale ke květinám se nakonec vrátil a vydržel u nich i přesto, že mu některé události kariéru výrazně zkomplikovaly. Dnes sídlí v ateliéru, kterým si splnil svůj sen, a pracuje s vědomím, že vše, co člověk činí, se mu vrátí.

Kdy jste poprvé začal směřovat k vašemu současnému povolání?

Vystudoval jsem Střední zemědělskou technickou školu obor zahradnictví v Kopidlně, takže to byla nějaká taková předzvěst toho, jakým směrem se budu orientovat. A právě tam jsem už od prvního ročníku aranžoval květiny. Původně jsem ovšem chtěl být hercem, zpěvákem, nebo malířem. Musím nicméně říct, že i ve svém současném oboru toto všechno využívám.

Z jakého důvodu tedy například herectví nezvítězilo?

Protože jsem neměl dostatek sebevědomí. Chodil jsem zpívat do dětského pěveckého sboru v Hradci Králové k profesoru Jiřímu Skopalovi. Byla to dřina, ale výsledky se dostavily. Dnes je to obrovské pěvecké těleso Jitro, které reprezentuje naši republiku po celém světě.

Přece jen jste se tedy alespoň částečně překonal…

Chodil jsem tam zpívat od devíti let, jezdili jsme po světě, bylo to skvělé. Je ovšem pravda, že jsem byl trochu lajdák. Jednu dobu jsem měl začít chodit hrát na klavír, ale nakonec jsem si vybral kytaru, která pro mě byla zajímavější třeba už tím, že jsem ji mohl vzít ven. Když jsem se pak na klavír chtěl naučit hrát doopravdy, paní učitelka na základní umělecké škole řekla mým rodičům, že v deseti letech už jsem na něj vlastně starý. Docela se divím, že na tom rodiče i přesto netrvali, ale dnes je zkrátka všechno jinak…

Takže pak jste se dostal k zahradnictví?

Ne tak docela. Na divadelní školu jsem nešel kvůli již zmíněnému nedostatku sebevědomí, ale ty sny jsem stále měl. Poté jsem se rozhodl, že půjdu na brusiče skla, ale kvůli alergii mi to nedoporučili. Až později jsem zjistil, že sklo se vlastně brousí pod vodou a žádný prach tam není. Zkrátka osud tomu, že je to tak, jak to je, asi chtěl. Po maturitě na zahradnické škole jsem šel na dva roky na vojnu a poté pracoval v různých zahradnických podnicích. Staral jsem se například i o výsadbu města Hradce Králové, kde jsem se narodil. Okopával jsem záhony a stříhal živé ploty, sekal trávu a říkal jsem si: „Tak na tohle jsem musel mít maturitu? Všechny ty nastřádané znalosti nijak nevyužívám a ta škola nebyla opravdu vůbec jednoduchá.“

Rozhodl jste se tedy s tím něco udělat…

V roce 1990, když už to bylo možné, jsem se pustil do podnikání. A od té doby jsem „svým pánem“.

Jak vypadaly vaše začátky?

Začal jsem po příkopech sbírat různé rostliny, traviny a tak. Něco jsem si pěstoval, něco sbíral na loukách a v lese. Vytvářel jsem svazky a kytice a začal je prodávat po trzích a poutích. To byly takové první zkušenosti. A pak to postupovalo. Věnce na Vánoce, na dušičky… Začal jsem tím žít. Ze začátku to samozřejmě nebylo až tak úžasné a velkolepé, protože pocházím z obyčejných poměrů, takže od nikoho jsem nic nedostal. Všechno jsem si musel vydobýt sám. Neměl jsem žádný počáteční kapitál.

Jakým způsobem jste se s tím potýkal?

Třeba tak, že jsem nějaký čas jezdil i se stěhováky. A pak se naskytla nová příležitost. Přečetl jsem si inzerát, že v Hradci Králové hledají herce do Divadélka Karla Čapka. A tak jsem šel na „talentovou zkoušku“.

To už jste se svým sebevědomím tolik nebojoval?

Už jsem byl dospělý, měl jsem to v hlavě srovnané a nemusel jsem se nikomu zodpovídat z toho, co dělám. Prostě jsem šel za svým snem. Vzali mě, a tak jsem se stal hercem. Hráli jsme například průřez Osvobozeným divadlem. Úžasné forbíny pana Voskovce a Wericha, Devatero pohádek od Karla Čapka a mnoho jiných představení pod uměleckým vedením Vladimíra Kettnera. Divadlo jsem hrál tři roky a to mě hodně nakoplo. Začal jsem si věřit. Poté jsem se s novou energií vrátil opět ke květinám, otevřel si obchod a začal dělat různé semináře a show, například i na pódiu do hudby. Takže jsem vlastně zůstal i u toho divadla.

Kdy jste si ve svém oboru začal připadat úspěšný?

Já si tak nepřipadám. Co to je úspěch? Myslím si, že patřím mezi přední floristy České republiky, ale vím, že je to všechno subjektivní pohled. Já mohu mít pocit, že je něco krásné, a někdo další se může zhrozit nad tím, co jsem to vytvořil. Neustále pochybuji, ale je pravda, že to mě žene dál, protože nejsem se svou prací nikdy stoprocentně spokojen. Řeknu sice, že to, či ono je dobré, ale vždycky tam najdu nějaké chyby. Všichni moji bývalí i nynější zaměstnanci by mohli potvrdit, že zhodnotím, že se to povedlo, ale oni už podvědomě čekají na nějaké „ale“. Já si myslím, že je to dobře. Možná je tím někdy štvu, ale zase nás to stále motivuje. Jsem člověk, který nikdy nezůstane stát, a jsem tomu rád. Mám nějaký horizont, a když na něj dojdu, tak to není nikdy tak, že bych už neměl nějaký další bod nad ním. Neustále a pořád za něčím jdu, až prostě asi jednou odejdu…

Když jsme u toho chození, co vás přimělo k odchodu do Prahy?

Vždycky jsem chtěl žít ve větším městě. Vždy jsem chtěl bydlet v Praze, třeba i proto, že moji rodiče se tu poznali. Za tím odchodem byla také touha po volnosti, ale i starosti s finančním úřadem, kde jsem někoho už hodně štval.

V jakém smyslu?

Třeba tím, že jsem byl často v televizi, rádiu i časopisech. A on se rozhodl, že mi zkomplikuje život anonymním udáním. Nakonec to skončilo až žalobou, kterou jsem podal, a soud jsem vyhrál. Musím říct, že to bylo z posledních sil a že to bylo vážně hrozné. Ale dokázal jsem, že mám pravdu a že to není tak, jak si někdo vymyslel. Nicméně to byl jeden z hlavních důvodů mého odchodu.

Následovala Praha?

Tak trochu. (smích) V Pardubicích jsem otevřel takové malé designové studio, koketoval jsem i s interiéry, módními přehlídkami… Ale poté už jsem se trvale přesunul do Prahy. V ulici Jana Masaryka na Vinohradech jsem si pronajal obchůdek, malinkou dílnu, které jsem už tenkrát říkal květinový ateliér

Tam už ale nyní nesídlíte…

Po třech letech, když jsem se vrátil z dovolené z Indie, mi jeden kamarád řekl, že vedle jeho kavárny, ve Štěpánské ulici, končí nějaká firma. No a zajímavé je, že právě tenhle dům se mi velmi líbil a dlouho jsem si přál mít ateliér na tomto místě a v této ulici.

Co všechno je v takovém květinovém ateliéru zapotřebí zařídit?

To úplně nejdůležitější jsou znalosti a zkušenosti, to je alfa a omega celého podnikání. Samozřejmě potřebujete peníze na nákup zboží a doplňků, ale nejdůležitější je mít vzdělání a vědět, co chcete. Anebo můžete mít někoho, kdo to všechno zařídí, ale chybí tam pak vaše duše a osobitá energie.

Takže je to všechno vaše práce?

Víceméně ano. Třeba pult v mém ateliéru má skutečně zajímavý původ. Nápad se zrodil v mé hlavě po několika lahvích červeného vína. Možná by tam také zůstal, ale na jednom večírku jsem potkal kameníka. Ten se mě ptal, jestli nechci do ateliéru nějaký mramor nebo žulu. Ze začátku se mi to nezdálo a přišlo mi to drahé. Až mi kamarádka Pavla řekla, ať do toho jdu a udělám to pořádně, že mi pomůže. A tak pracovní i prodejní plochu pultu tvoří krásná černá žula. Později jsem se toho kameníka zeptal, zda zná původ té žuly. Nejdřív nevěděl, byl to jediný kus, který ještě měl, ale zjistil mi, že je z Indie. Byly to asi dva měsíce, kdy jsem se z této země vrátil, tak mi nedalo nepátrat dál. Později jsme se dobrali toho, že se jedná o kámen přímo z lomu, ve kterém jsem krátce předtím v Indii byl. Vnímám to jako osudové a i teď, když to znovu vyprávím, mě doslova mrazí. Věřím na energie. Věřím, že existuje něco víc a stále se o tom přesvědčuji.

Myslíte si, že je Praha z hlediska květinové designu nějak specifická?

Nemyslím si to. Je to o tom, co jako florista nabídnu. I když jsem byl třeba v Hradci Králové, tak jsem se nebál dělat věci, které tam nikdy nikdo v životě nezkusil. Všichni se na to koukali skepticky, ale já byl nejúspěšnější z celého okolí. V Praze se to může zdát jednoduší, ale naopak je tu velká konkurence.

S jakými klienty se nejčastěji setkáváte?

Klienti jsou různí. Jsou takoví, kteří jsou velmi nároční, chtějí pozornost, aby se jim člověk věnoval, přivezl jim to do domu, nainstaloval a jsou ochotni zaplatit. Pak jsou ti, kteří chtějí to samé, ale nejsou ochotni tolik zaplatit. Pak jsou lidé, kteří k nám přijdou, jsou rádi, že jsou tady, vnímají energii, kterou v ateliéru máme, a jsou rádi, že tu mohou být a jen si koupí kytičku, nebo přijdou na kávu… A pak jsou lidé, kteří budou věčně nespokojení. Já bych byl rád, aby tito lidé přišli na to, že život je potřeba žít a prožít a ne jen přežít. A chytrý člověk asi pochopí, co jsem tím myslel.

Odkud získáváte květiny?

Co jde, tak od českých dodavatelů, i když toho není zas až tolik. No a pak vesměs z Holandska a tím pádem vlastně z celého světa, protože na holandskou burzu se dovážejí květiny třeba z Ekvádoru, z Kolumbie, Thajska… Ze všech koutů zeměkoule…

Jakým způsobem si udržujete orientaci v aktuálních trendech?

Vzhledem k tomu, že jsem místopředsedou Svazu květinářů a floristů České republiky, tak jsem u toho jako první. Navíc vnímám vše kolem sebe, sleduji módní návrháře a trendy.

Odkud trendy přicházejí nejčastěji?

Všechno se upeče v Paříži a pak se to prezentuje na veletrhu ve Frankfurtu, kde už v lednu jsou trendy na Vánoce příštího roku. Dříve tu fungovala Holandská květinová kancelář, která myšlenky tak nějak zhmotňovala. V Paříži se vyhlásil nějaký styl a oni ho přeměnili do stylu květinového. Já jsem byl jeden z dvanácti lidí pro Česko a Slovensko, kdo tyto představy prezentoval. Vždycky to mělo nějaký název, třeba si teď vzpomínám na jeden z jarních trendů – Fresh folklore – a tak podobně…

Hodně se objevujete i v televizi. Co to pro vás znamená?

Je to adrenalin, zejména když pořad běží v přímém přenosu. Musíte teď, anebo nikdy. Je to jako v divadle, ale v té televizi je to možná intenzivnější, protože vás vidí několik miliónů lidí. Když něco řeknete, tak se to jen tak nesmaže a všichni vám pak třeba budou vyčítat, co jste to řekl za hloupost.

Jak už bylo řečeno, začínal jste s různými show. Jak to máte dnes?

Můj pradědeček byl hajným pana hraběte Harracha na zámku Hrádek u Nechanic. Navzdory tomu, že jsem se tuto skutečnost dozvěděl až nedávno, tak mě to vždy na Hrádek táhlo. V Nechanicích jsem žil od narození a ve volných chvílích jsem hodně brouzdal po zámeckém lese a parku. Do spojitosti jsem si to ovšem dal až později. Každoročně, na přelomu července a srpna, probíhá na Hrádku u Nechanic letní zahradní slavnost, kde s kolegy- floristy prezentujeme naše umění v podobě květinové show. Ozdobou květinového odpoledne byly například zpěvačky Jana Chládková nebo Marcela Březinová…

Na kterou svou instalaci, z těch, které jste dosud realizoval, jste nejvíce pyšný?

To se dá těžko říct. Každá, ať už velká či malá zakázka, je pro mě výzvou.

Věříte květomluvě?

Ani moc ne.

foto: Lenka Žáčková

Květiny podle vás tedy nemohou nic vyjádřit?

Mohou, protože si lidé přečtou to, co o tom někdo podle svých úvah napsal. Napadá mě třeba mýtus o žlutých tulipánech, že tulipán znamená hloupost a žlutá žárlivost… V takovém případě jsem žárlivý a hloupý, protože já je miluji. Já sám ale všechno beru spíše pocitově. U každého člověka se zamyslím, jakou květinu bych pro něj volil. Všechno v životě vidím barevně a spojené s vůní. Asi je to mé poslání, rozdávat radost prostřednictvím květin.

Vaší nejoblíbenější květinou je tudíž žlutý tulipán?

Ano, patří mezi mé oblíbené, ale krásné jsou všechny. Miluji trhat v trávě voňavé fialky. Prostě jsem šťastný, že mám fialky. A rád je vozím své mamince.

O květinách mluvíte s láskou. Je váš byt plný květin?

Úplně plný ne, ale i tak jich tam máme opravdu dost.

Voníte ještě ke květinám?

Ano, určitě, samozřejmě. Vůbec to není tak, že by mě to přestalo bavit. I když je pravda, že někdy se dostávám do stavů, kdy o sobě pochybuji a mám pocit, že to, co dělám, vlastně vůbec neumím, a že to nemůžu dělat. A pak jsem den mimo, jdu třeba na houby a přistihnu se, že mám košík plný kůry a šišek. No, a na co asi? V hlavě se mi začíná odehrávat proces fantazie a začínám „tvořit“. A už vidím konkrétně, co z toho budu vyrábět. To mě ujistí v tom, že bez této práce nemůžu žít, že moje práce je mým koníčkem a zároveň posláním.

Kupují podle vás lidé obecně květiny hodně?

Vím, že naše řemeslo je zbytné, a že když lidé budou mít minimum peněz, tak si samozřejmě spíš koupí jídlo a ne květiny. Ale bez květin to nejde, protože člověk nemůže mít jen šedé zdi a platit účty. Do mého ateliéru v ulici Jana Masaryka chodily starší vinohradské dámy, důchodkyně, které neměly peněz nazbyt. Ale přišly a koupily si třeba jednu gerberu, nebo růži, aby měly ve váze něco živého. To jsem obdivoval. A samozřejmě mi to nedalo a něco jsem jim k tomu ještě přidal a popovídal si s nimi. Obdivuji takové lidi, kteří to udělají sobě jen tak pro radost a zároveň tím podpoří i toho podnikatele. A jestli mohu, tak bych chtěl touto cestou něco vzkázat široké veřejnosti.

Samozřejmě, povídejte…

Chci vzkázat lidem, aby přemýšleli o smyslu života. Květina vždy přinese radost, a když už se rozhodnete ji koupit, tak prosím zohledněte kde a od koho. Uvědomte si, že ve všem je nějaká energie a právě prostřednictvím květiny předáváte něco i ze sebe. Vše, co člověk činí, se mu vrátí. A myslete i na to, že byt bez květiny je jako talíř bez jídla.

Děkuji za rozhovor.

Text: Petra Kuncová

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com a Lenka Žáčková

Oficiální stránky Hruška Design: www.hruskadesign.eu 

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Ve světě profesionální fotografie, v
němž střídá mnoho žánrů, pracuje již přes deset let. Na jeho snímcích se
objevují celebrity z oblasti filmu a divadla, hudby a rovněž i modelingu. Spolupracuje
především s Agátou Hanychovou, Monikou Absolonovou a Gábinou Partyšovou.
Úspěšně komerčně se prosadil při focení kalendářů pro zahraniční i české
korporace. Osobitou vizitkou jeho tvorby jsou i kalendáře na klíč pro
jednotlivé zájemce. Ve fotografickém ateliéru nedaleko Karlova mostu v Praze
vznikají portrétní snímky, kterým nechybí autenticita s elegancí.

 

Měl jste ve svém rodě předky, kterým by
fotografie učarovala?

I když mám velmi početnou rodinu, nikdo se
profesně fotografování nevěnoval. Můj táta nás ale od malička fotil při každé
příležitosti a měl tři až čtyři fotoaparáty. Už jako malého kluka mě strašně
bavilo promítání diapozitivů po návratu z dovolených.

S jakou značkou fotoaparátu jste začínal?
Vzpomínám si, že starší generace vyrostla na fotoaparátech značky Zenit či
Praktica, a kdo měl v osmdesátých letech minulého století zrcadlovku Yashicu,
byl už pan fotograf. 

Otec měl dva Zenity a Voigtlander na formát 6 × 9,
které zdědil po svém tátovi. Můj první kontakt byl s fotoaparátem Zenit 11,
který tenkrát patřil mému staršímu bratrovi. Tehdy mi bylo sedmnáct let. 

 

foto: Lenka Hatašová

 

Byl jste dítětem štěstěny? 

Na to se velmi nesnadno odpovídá.
Štěstí však musíte jít vždycky naproti.

 

Věnujete každé fotografii mnoho času, nebo
pořizujete snímky rychle a snadno?

Záleží na situaci a na zakázce. Podstatný rozdíl
je také mezi reportážní a portrétní fotografií.

 

Kdo z českých či světových fotografů vás nejvíce
ovlivnil? 

První fotografickou knížku, kterou jsem si
koupil, byla knížka Divadlo života od
Jana Saudka a pak kniha 150 let
fotografie, kde mě uchvátili fotografové jako Richard Avedon a Helmut
Newton.

 

Mohl byste připomenout svá nejdůležitější
fotografická díla a počiny? 

Nerozlišuji, která fotografická díla a počiny
jsou nejpodstatnější. Mám svou práci rád a proto je pro mě každé fotografování
v té chvíli nejdůležitější.  

 

Existují pro fotografa nějaká tabu, nebo je dovoleno
zvěčnit vše a záleží jen na morálním úhlu pohledu a posouzení?

 

Pro mě určitě při práci tabu existuje. Zakládám
si na tom, aby mé fotografie nepůsobily lacině a vulgárně. Focení je pro mě
umění, proto bych si přál, aby každá má fotka žila svým způsobem jako umělecké
dílo. 

 

Připravujete výhledově výstavu svých
prací?

Vize ani tvůrčí plány se nemají
předem prozrazovat.

 

Kdyby se objevil zájemce, který by
chtěl jít ve vašich stopách, poradil byste mu, čeho by se měl vyvarovat a o co
nejvíce usilovat?

Radit je velmi těžké. Říká se, že
každá cesta vpřed je i cestou omylů. Ty nesprávné se musí co nejrychleji
opustit. Ne každý to však rozpozná. 

 

Kam spěje současná fotografie? 

Vše se urychluje digitální technikou. Například
na mistrovství světa v hokeji je minutu po střelení gólu v agentuře
čtyřicet různých fotografií onoho gólu. Já budoucnost fotografie stále vidím
v zachycení kouzla okamžiku a nálady vytvořené výtvarnými prvky, které
fotografie nabízí.

foto: Lenka Hatašová

 

Spolupracujete s ostatními kolegy, nebo je každý
fotograf spíše solitér? 

Mezi uznávanými kolegy mám spoustu přátel,
kterých si vážím. Při focení větších zakázek, na kterých spolupracuje tým
složený z vizážistů, stylistů, producentů, produkčních, asistentů atd.,
samozřejmě přivítám spolupráci kolegů ve formě konzultace. V podstatě jsem
ale spíše solitér.

 

Co byste řekl o nedávno zemřelém fotografu Janu Reichovi, jenž
fotil nejenom portréty, ale i českou krajinu a mizející Prahu na téměř
archaické deskové přístroje? 

Honza Reich se zapsal zcela zásadně do dějin české fotografie.
Jeho snímky české krajiny v kotlině Českého Meránu či portréty návštěvníků
vesnických lokálů se staly pojmem. Jeho fotografie, na níž jsou zachyceni staří
štamgasti u výčepu v oblacích cigaretového kouře, obletěla celý svět.

  

Jaký byl váš minulý rok za hledáčkem fotoaparátu? 

Naštěstí plný krásné práce, která mě naplňuje.
Fotil jsem pět kalendářů. Jeden z nich se fotil například na exotickém
ostrově Bali. Příprava tohoto kalendáře trvala dva měsíce a výsledek stál za
to. Kromě toho jsem fotil mnoho zajímavých a známých osobností.

 

Nemohu nepoložit otázku: Jaké je na
Bali světlo? 

Světlo u tropického moře je ostré,
silné. Má v sobě jakýsi genius loci jižních zemí. Je krásné s ním pracovat,
trpělivě vyčkávat na ten jediný správný okamžik, v němž je zachyceno vše
podstatné.  

 

Rád bych se zeptal, na čem v posledních týdnech
pracujete, není-li to tajemstvím? 

Připravuji opět několik kalendářů. Momentálně
dokončujeme práci na kalendářích pro firmy Simix a Replay.

 

Kolik k dnešnímu
dni vlastníte fotografických přístrojů, kolik jste za svůj život asi učinil
snímků? 

Z malých formátů momentálně už používám jen
digitální přístroje značky Leica a Canon. Z větších formátů fotím na Hasselblat.
Jinak mám doma mnoho fotoaparátů na klasické filmy. Všechny své fotoaparáty si
nechávám. Nikdy bych je neprodal. Kolik jsem učinil snímků? To jsem opravdu
nikdy nepočítal. Asi bych se ke konkrétnímu číslu ani nikdy nedostal. (smích)

foto: Lenka Hatašová

 

Přibližte prosím, jak vypadá váš běžný pracovní
den? 

Každý můj pracovní den je na sto procent jiný. To
vám můžu povědět s jistotou. Má práce je pestrá, různorodá a skládá se
z příprav, schůzek, obchůzek, stylingu, samotného focení, schvalování,
retuší, slavnostní, křtů, mediálních a společenských akcí. Každý den je dlouhý.

 

Jistě zcela zřetelně poznáte, kdy se světlo láme
a kdy nastává pro zachycení jakékoliv skutečnosti či obrazu nejpříhodnější
okamžik. 

Například při focení u moře se ví, že nejlepší
světlo je brzy ráno a v podvečer, ale samozřejmě si většinu fotografií
dosvětluji pomocí zábleskových světel sám.

 

Je možné foťák pověsit na hřebík, nebo je to váš
celoživotní úděl a láska?

O takových věcech moc nepřemýšlím. Mám to štěstí,
že má práce je mým životem a láskou. Proto tedy foťák pověsit na hřebík
rozhodně nehodlám, ale někdy si rád od fotografování odpočinu. Jakmile jedu na
relaxační dovolenou, k moři si foťák neberu, což mi někdy moje přítelkyně
vyčítá – prý kovářova kobyla chodí bosa. Ale já jí to vynahradím jindy.
Slibuji.

foto: Lenka Hatašová

 

Stalo se vám někdy, že jste během
fotografování zažil nějakou situaci, kterou nelze ani vymyslet? 

Neustále jsem překvapován. A v tom je
i krása fotografie, úchvatná, neopakovatelná.

 

Existuje na
světě nějaký kout, o němž by se dalo říci, že je pro oko objektivu zemí
zaslíbenou? 

Pro mě, co je dál, je víc. Chtěl bych ještě
poznat Nový Zéland, francouzskou Polynésii, ale fotograficky je pro mě
nejoblíbenější i nejpřitažlivější jižní Toskánsko.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Vladimír Stibor

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Oficiální stránky Jaroslava Urbana www.urban-jaroslav.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Designhotel
Elephant Prague www.hotel-elephant.cz 

Grandior Hotel
Prague www.hotel-grandior.cz 

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura
textu: Vladana Hallová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Rodiče známého
fotografa, vystudovaná filoložka a novinář, přivítali svého syna na svět
v italském Terstu, kde žil prvních pět let svého života. Až později se
přestěhoval do Prahy, s italskou a slovinskou jazykovou výbavou, a začal se
učit česky. Praha se stala jeho domovem, ale do Itálie se ještě mnohokrát
vrátil a zásadně ovlivnila jeho profesní kariéru fotografa. Aktuálně se věnuje
tvorbě portrétových fotografií, které bez jediné retuše a digitalizace aplikuje
speciální metodou na plátno, aby tak uchoval obraz rozličných osobností pro
další generace naprosto unikátním způsobem.

Hledání své
parkety ve fotografii máte již za sebou. Jaký byl váš vývoj?
Po dobu své fotografické kariéry jsem prošel
nejrůznějšími žánry. Na jejím samém začátku jsem se stal snad nejmladším
římským paparazzim. Bylo mi tehdy 14 let – první a současně osudovou hvězdou,
která prošla před mým fotoaparátem, byla Claudia Cardinale. Právě ona
předznamenala moji budoucí kariéru. Pak následovaly další – Brigitte Bardot,
Raquel Welch, Anthony Quinn, Peter Sellers, Tony Curtis, ale i Robert Kennedy a
řada dalších.
V pozdější době jsem se krátce zabýval reportážní
fotografií, později architekturou, designem, průmyslovou fotografií a konečně
oblastí, která mi byla nejbližší, a to byla reklamní a módní fotografie. Právě
tady vznikla celá řada kalendářů i reklamních kampaní pro nejrůznější české i
zahraniční firmy. Nejbližší proto, že jsem mohl pracovat se živými modely. To
mi zůstalo dodnes, i když už v jiné podobě.

Ohlížíte se za
tím?
Ohlížím a rád. Často a s melancholií vzpomínám
na své začátky. Nedávno jsem se potkal po
45 letech právě s Claudií Cardinale. Ukazoval
jsem jí fotografie z té doby a vykládal, jak se stalo, že jejím přičiněním dnes
dělám to, co dělám. Oba jsme se u toho pěkně pobavili i zasmáli.

 

Dnes ale děláte
úplně jiný žánr. Jak a kdy vás napadl?
Ano, dělám. Po mnoha letech v oblasti reklamy
jsem si řekl, že se chci zabývat fotografií, která nebude platná jen krátkodobé
komerci. Fotografií s nadčasovým přesahem, tedy portrétní fotografií. Portréty,
které budou předávány z generace na generaci. Tak, jak tomu bylo v dobách minulých,
kdy se lidé nechávali portrétovat malíři. K této příležitosti jsem vytvořil Galerii
Milenia Jadran.

 

Čím se tato
vaše galerie vyznačuje?
Pod tímto názvem vzniká celá řada galerijních
projektů. Jmenovat mohu například Osobnosti
naší vlasti – odkaz budoucím generacím, Významné osobnosti české
medicíny, Galerii
veteránů R.A.F., Andělské
portréty, Lica Rossii –
Tváře Ruska, Galerii
veteránů Velké vlastenecké války, Galerii
osobností Czech Top 100 a jiné… Jedná se vždy o tematické soubory portrétů
významných osobností nejrůznějších profesí i zemí.

 

Vy však
neděláte pouze portréty osobností…
Ne, rozhodně nedělám. Velmi často ze zabývám
rodinnými i dětskými portréty, soubory portrétů celých dynastií, portfolii
podnikatelů a manažerů. Ze všech jmenovaných pak většinou vznikají obrazové
portréty nejrůznějších formátů.

 

To jsou ty na
plátně?
Ano. Je to technologie, která sjednocuje všechny
druhy portrétů, které dnes dělám.

V čem je zvláštní,
unikátní?
V první řadě je to plně ruční proces od začátku
do samého konce. Fotografuji na klasický film, který vyvolávám, nikoliv
digitálně. Tak vznikají první náhledové fotografie. Z těch pak buď sám, nebo společně
s klientem vybírám nejlepší záběry. Z
hlediska kompozice, světla a hlavně výrazu.
Následně se vybraný záběr zvětšuje na
fotografický papír a vyvolává klasickým mokrým procesem. Když je fotografie
hotová, přichází technicky nejnáročnější část procesu, kterou je přenesení
fotografické emulze na malířské plátno. Následuje
vypnutí plátna na takzvaný blind rám. Nakonec
takto připravenou fotografii opracovávám povrchově štětcem. Speciálním gelem,
který používám, získávám plastičnost i hloubku portrétu, který se v tuto chvíli
už podobá více obrazu malovanému starými malíři. Pak už zbývá jen obraz
signovat a zvolit vhodný rám. Každý takto vzniklý fotografický obraz je
originál.

 

Kdy vás tato technika
poprvé napadla?
Před
časem jsem dostal nabídku vystavovat v jedné velmi prestižní světové galerii. Chodil
jsem se tam dívat na vystavované obrazy včetně portrétů malovaných starými
mistry a zrodila se ve mně touha se k nim technicky přiblížit. A tak jsem začal
přemýšlet. Podařilo se mi to nakonec pomocí jednoho starého technologa přes
fotografii. Trvalo rok, než se vše začalo dařit. Mezitím jsem to už nejednou
chtěl vzdát…

 

Jsou k aplikaci
určena speciální plátna a jsou některá plátna naopak úplně nevhodná?
Neřekl bych. Pochopitelně mám určitá plátna, na
která jsem si zvykl a se kterými se mi dobře pracuje.

MUDr. Bohdan Pomahač s rodinou 

 

Je podmínkou
mít konkrétní fotoaparát?
Rozhodně není. Podmínkou je snad jen mít
fotoaparát na film. Ale teď
mluvím jen o tom, co já dělám.

Kolik
fotografií je potřeba udělat, aby vznikla jedna výsledná?
To je velmi různé. Někdy stačí půl filmu, jindy
nestačí tři filmy. Nikdy na to při fotografování nemyslím. Fotografuji tak dlouho,
dokud nemám pocit, že mám ve fotoaparátu to, čeho jsem u dané osoby chtěl
docílit. Krásné u filmu je, že výsledek vidíte až po jeho vyvolání.

Takže máte doma
fotokomoru?
Ano, takovou trochu větší. Ale už ne doma. Na
vyvolávání fotografií v koupelně už jen matně vzpomínám…
(smích)

 

Vzniká většina
fotografií v ateliéru? A jaké procento venku?
Skoro všechny vznikají v ateliéru. I když
cestuji po světě, vozím si s sebou mobilní
studio. Málokdo pozná, kde vznikl ten či jiný
portrét. V pražském ateliéru je
to pro mně pochopitelně nejkomfortnější. V exteriéru fotím jen výjimečně, ale
někdy pochopitelně také.

 

Jste schopen
vytvořit portrét na plátně i mimo domov?
To rozhodně ne. Je k tomu zapotřebí dost složité
a nepřenosné technické zázemí.
Fotografovat mohu kdekoliv na světě, ale přenos
fotografie na plátno dělám pouze
ve svém pražském ateliéru.

 

Kolik
potřebujete k vytvoření portrétu světel?
Zásadně používám jeden světelný zdroj. Pochopitelně
světla mám různá. Každé má svůj specifický charakter a vytváří svoji atmosféru.

Je pravda, že
vůbec neretušujete?
Je. Dnes se retušuje ve photoshopu. Ten já
nepoužívám, jelikož ani nemám jak. Mám
však při fotografování s sebou svůj vždy „živý photoshop“ v podobě své manželky Gábiny, která jako
vizážistka a stylistka každého před fotografováním pečlivě upraví. Líčení,
vlasy, oblečení. Práce musí být
udělaná velmi pečlivě, protože když je fotografie hotová, už nic opravit nejde.

MUDr. Bohdan Pomahač

 

Jak se má váš
klient na focení připravit? Co potřebuje vědět, mít s sebou, když přijde za
účelem získání portrétu?
Vždy, pokud je to jen trochu možné, se s
klientem scházíme nějaký čas před fotografováním. Jednak proto, abychom v den
fotografování před sebou nestáli poprvé, jednak aby se dozvěděl vše potřebné k
vlastnímu fotografování. Dostane se mu od nás informace ohledně výběru
oblečení, doplňků, jak si nechat od vlastního kadeřníka upravit, obarvit nebo
ostříhat vlasy, jakou zvolit manikúru, a tak podobně. Je to velmi důležité
především proto, aby se klient v den, kdy přijde na fotografování, cítil
komfortně. To je už polovina úspěchu! Vnitřní rozpoložení člověka je to nejdůležitější.
Jako v zrcadle se pak odráží na jeho zevnějšku. A aby se v průběhu
fotografování cítil dobře, to je už úloha naše, moje a Gábiny. Často se nám
stává, že klienti poté, co si už odnášejí hotové obrazy, vyjadřují radost nejen
nad hotovým dílem, ale současně přiznávají, že to pro ně byl naprosto nevšední
a nezapomenutelný zážitek.

 

Jak dlouho
takové focení trvá?
Záleží na tom, kolik lidí se současně
fotografuje, jestli jedinec, nebo rodina. Také záleží na zadání, rozsahu
požadovaného portfolia. U samostatného mužského portrétu můžeme počítat zhruba se
dvěma hodinami. U ženy jsou to čtyři hodiny, u rodinného portrétu, kdy se
zpravidla fotografují i samostatně jednotliví členové rodiny, je lepší v ten
den už nic neplánovat.

 

Stává se, že to
nevyjde a musíte fotit znovu?
Zatím se to naštěstí nestalo. (smích) Ale jak jsem již zmiňoval, fotografuji tak
dlouho, dokud nevidím, že „to tam mám“. Proto se i u takzvaného „dřeva“ vždy jeden
dobrý záběr najde.

Miroslav Zikmund

 

Máte svoji technologii
patentovanou?
Nemám. Každému s chutí doporučuji, ať si to
zkusí. Myslím, že brzy pochopí, oč je fotit na digitál a tisknout plotrem
rychlejší a jednodušší. (smích)

 

Na jakých
neobvyklých místech se vaše plátna objevila?
Tak například na zaoceánské lodi Queen
Mary kotvící na Long Beach v Los
Angeles, nebo uprostřed Sibiře.

Ivana Trumpová

 

Kam všude
do zahraničí vás vaše obrazy přivedly?
To bych se musel podívat do svého životopisu,
jehož součástí je i výčet mých autorských
výstav. Ale pokud si vzpomínám: Itálie, Rakousko, Švýcarsko, Německo, Polsko,
Slovensko, Slovinsko, USA, Rusko, Kazachstán, Čína a asi ještě někde jinde.

 

Co přesně se
skrývá pod názvem projektu Osobnosti naší vlasti – odkaz budoucím generacím, o kterém jste mluvil?
Když jsem přemýšlel nad názvem tohoto nově vznikajícího
galerijního projektu, dlouho jsem zvažoval, jak jej nazvat. Při tomto
stávajícím názvu jsem si občas říkal, jestli není tak trochu „staromódní“. Pak jsem
si ale současně řekl, že moje portréty jako fotografické obrazy také nejsou
žádnou avantgardou, ba naopak. Navíc
ztělesňuje moje pocity i to, co chci představit široké veřejnosti. To je galerie
skutečných osobností naší společnosti. Ne všichni jsou možná mediálně známí,
svým působením však výrazně přispívají k věhlasu místa svého působení, regionu,
země. A právě tito lidé si zasluhují, aby o nich věděly i budoucí generace.

foto: Robert Vano

 

Přišel jste na
něco zajímavého při styku s tak rozličnou skupinou lidí? Třeba jestli jsou lidé
s ohledem na svoji profesi specifičtí?
Přicházím na něco neustále. Je to nesmírně
obohacující. Pochopitelně skoro každý
člověk, který ve své profesi výrazně vyniká, je současně specifický. A to hned
dvěma směry. Já mám však většinou štěstí
na ty osobnosti, které jsou specifické tím lepším, pozitivním směrem. (smích)
 

Jak vnímáte u
nás jakýsi hlad po umění?
Já jej osobně vůbec nevnímám. Každý si své umění
musí umět najít. Nikomu jej nelze vnutit. Na umění také neexistuje recept. Je
to čistě pocitová věc. Věc osobních vjemů. V tom je krásné!

prof. Eva Syková

 

Litujete, že
jste některé konkrétní osoby nefotil a už to není možné?

Ano, lituji. Pár jich je. Nejvíce mě mrzí člověk, se kterým jsem
byl kamarád. Vždycky mi říkal „ty bejku, vždyť je dost času“, a tak jsme focení
odložili na příště a v ten den šli raději na skleničku a „pokecat“. Pak jsem mu
několikrát volal. Naposledy, už byl v nemocnici, mi řekl: „Ty bejku, už to asi neuděláme…“ Byl to Arnošt Lustig. Dodnes si to vyčítám.
 

Jak se u vás
vyvíjel odhad na lidi, který je ve vašem oboru určitě důležitý?
Ano, jiný odhad jsem měl, když mi bylo 20, 30,
50, a jiný mám možná dnes. Přesto se, a asi je to dáno tím, že jsem věčný
optimista, snažím lidi vidět pozitivně. Pravda, párkrát se při tom člověk sice
zmýlí nebo i spálí, přesto mi to moji povahu ani pohled na lidi nezmění.

Dagmar Havlová a Václav Havel

V tom směru vás jistě ovlivňují vaše děti…

 To zajisté. Mají
pro mě obrovský význam a jsou v mém životě velkým motorem i neustálou motivací.

 

Už víte, jak je
důležité být dědečkem?
Vím to už celý rok, a to hned dvojnásobně. Je to
nepopsatelný pocit, pocit neutuchajícího štěstí spojený s jistou zodpovědností
jak vůči vnoučatům, tak všem mým dětem.
Někdy mám pocit, jako bych teprve teď začal
naplno žít! A tak doufám, že tu ještě chvilku pobudu, abych nejen stihl
vytvořit to nemalé množství portrétů, které plánuji, ale také měl dost času se
pověnovat těm mým malým „budoucím generacím“… (smích)

 

Děkuji za
rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz a archiv Jadrana Šetlíka

Vytvořeno ve spolupráci s hotelem Alwyn v Karlíně www.hotelalwyn.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Sofie Šetlíková

Jaroslav Mejta, majitel krejčovství Mejta Zlín je člověk políbený divadelním prostředím, kulturou a také milovník výtvarného umění. Svůj profesní život zasvětil šití obleků na míru a dal tomuto oboru nesmírný punc tím, jak dokonale jsou obleky z jeho dílny vypracované. V čem spočívá kouzlo na míru šitého obleku? Pánové znalí oboru vědí, proč si nechávají šít u
svého dvorního krejčího a před konfekcí dávají přednost tzv. „měřence„. V případě Jaroslava Mejty jde přímo o vizionáře
v oblasti pánské módní tvorby! Fotografie pro náš rozhovor zhotovil Robert
Vano v prostředí pražské restaurace Zlatý had.

Oblečení
má podtrhnout, nebo zvýraznit. Ale mnozí lidé rádi šokují a provokují. Jak to
vnímáte vy?

To záleží na každém
jednotlivci. Je dobře, že žijeme ve společnosti, která je tolerantní a umožňuje
každému projevit se podle vlastního uvážení. Ale i tady platí určitá nepsaná
pravidla o tom, co je estetické a vhodné pro tu kterou příležitost. Záleží na
každém, jak se k věci postaví. Určitá kulturnost v oblékání, chování,
jednání, dodržování určitého kodexu slušnosti a pravidel signalizuje okolí náš
postoj a postavení ve společnosti víc, než si kolikrát myslíme.

 

V jakém
směru narážíte na problematická místa v oblasti komunikace
s klientem?

Mojí prioritou je
splnit klientovy požadavky a proto se musíme sejít v takovém bodě, ve
kterém si porozumíme. Ale s tím může být někdy potíž, když se klient neumí
správně vyjádřit. Třeba přiléhavé… Co to je přiléhavé? Pro každého je to něco
jiného. Takže pokud je něco problematické, tak to hlavně bývá vyjádření
klientovy představy.

 

Jaký
na vzájemné porozumění máte recept?

Neustále se
v průběhu zkoušek ujišťuji, že si opravdu rozumíme a že tvoříme oděv podle
představ zákazníka. Protože pokud zhotovíme něco, s čím je klient
nespokojen, dostaneme se do situace, kdy není jeho představa realizována tak,
jak by chtěl. Nikdy nemůžeme vycházet z vlastních domněnek či předpokladů.

 

Vnímáte
ve své firmě nějaké problémy se zaměstnanci?

Na své zaměstnance si
v posledních letech nemohu stěžovat, je to týmová práce a všichni ve firmě
se maximálně snaží odvést svoji práci v maximální kvalitě. Nebylo to tak vždycky,
ale filozofii firmy – spokojený zákazník – vnímají moji zaměstnanci jako svoji
prioritu.

 

Utužily
se v souvislosti s finanční krizí ve vaší firmě pracovní vztahy?

V průběhu „krize“
byla reakce zákazníků v zadávání objednávek o poznání opatrnější.
Vyžadovalo to větší péči o klienta, maximální zkvalitnění práce, služeb a
přístupu. Všichni ve firmě jsme věděli, že jenom touto cestou můžeme vzniklou
situaci překonat. Myslím, že se nám to podařilo a jsem svým způsobem rád, že
nás to donutilo využít všech rezerv, které jsme ještě měli. V době
konjunktury není žádný problém podnikat, ale v době krize obstojí jen
silné firmy.

 

Kdybyste
za dobu, kterou podnikáte, hodnotil změny – jakými výraznými změnami vaše
podnikání procházelo?

Velkými. Hlavně je to
zkvalitnění práce, individuální přístup, využívání nových technologií,
materiálů, zpracování výrobku tak, aby již na první pohled měl klient pocit, že
tento jeho oděv je výjimečný, vytvořený jen pro něj, podtrhující a zdůrazňující
jeho osobnost. Začátky byly hodně složité, nejen co se týká technologického vybavení,
ale hlavně v přístupu zaměstnanců. Tento obor byl v našich podmínkách
hodně podceňován. Najít a vybrat kvalitní tým lidí byl téměř nadlidský úkol.
Kvalitní řemeslník, který je samostatný a dobře zvládne danou práci, je téměř
k nezaplacení – toto je platné pro každou profesi.

 

Jak
je to vlastně s historií a současností zakázkového krejčovství?

Zakázkové krejčovství
bylo vždy prestižní záležitostí. Lišilo se jen kvalitou odvedené práce.
Dřívější móda a styl odívání byly sice konzervativní, neměnily se tak často
módní trendy a styly. Obleky byly standardní součástí pánského šatníku pro
všechny možné příležitosti – od společenských obleků po obleky vycházkové,
lovecké, sportovní, speciální… Vždyť ještě na začátku 19. století se většina
sportů jako jezdectví, golf či lyžování provozovala v oděvech
vycházejících z klasického obleku, jen mírně upraveného k dané
situaci. I dělnické profese vykonávaly svoji pracovní činnost v saku a
kalhotách.

 

To
ovšem dnes už neplatí a oblek je vnímán ze zcela jiného úhlu pohledu. Jak byste
kategorizoval oblek současnosti?

V současné době je
móda mnohem volnější, více specializovaná na danou profesi a účel. Klasický oblek
se stává více prestižnější a noblesnější záležitostí. Je nenahraditelný v určité
společenské a profesní oblasti. Je důležitým znakem kulturní vzdělanosti a
konkrétní určité situace. Tak, jako se již dnes neprovozují sporty
v oblecích, tak je zcela nemístné přijít na společenskou akci ve
sportovním oděvu. Vypovídá to o kulturní inteligenci daného jedince. Masová
produkce konfekčních obleků všech cenových hladin a značek je také jednou
z variant, jak tuto situaci řešit. Oblek šitý individuálně na míru a přání
zákazníka vždy zůstane prestižním a luxusním prvkem garderoby a je nezaměnitelný
s jakoukoliv konfekcí.

 

Pozná
se na obleku, z jakého období je?

Ano, zcela jednoduše!
Přestože pánská móda se nemění tak často jako móda dámská, vždy lze poznat, že
je kravata či oblek mimo trend. Pozná se to podle fazony, vypracování, tvaru v ramenou.
I když má oblek módní vzor, tak střih vždy prozradí vše. Dvouřadové obleky se
nosily v devadesátých letech, pak se šily obleky na čtyři knoflíky a
uzavřené vesty, všechno sladěné v jednom tónu. V současné době je
silueta hodně vyštíhlená a zkrácená – působí mnohem mladistvěji a svěže,
neformálně a uvolněně.

 

Je
možné předvídat, jaké přijdou trendy?

V drobnostech
snad, ale jinak se jedná o velkou marketingovou strategii. Společnost osloví
nějaký prvek, silueta, film, zpěvák… něco na ni udělá dojem, dokáže si ji
získat svojí image či praktičností, odlišností. Nic nemá rozumné zdůvodnění.
Všechno se vyvíjí dle nálady, atmosféry a společnosti.

 

Když
se muž obléká, chce svým stylem něco vyjádřit. Co zpravidla bývá základem?

Muži chtějí podtrhnout,
kým jsou, zapůsobit v tom smyslu na své okolí a mnohdy chtějí i právě
oblečením změnit svou image v očích druhých – příslušnost k určité
skupině. Nebo právě naopak. Nedávno jsem viděl muže, který vlastnil nové Porsche
a vzhledem k ceně vozu usuzuji, že si jistě mohl dovolit i lépe se obléknout.
Přesto měl na sobě kraťasy a tričko z tržnice, věci, které nosím na
zahradu. A proč o tom mluvím? Bylo to neadekvátní. Tento muž také projevoval
něco, čím chtěl upozornit a současně to nebylo adekvátní situaci a zcela jistě ani
jeho postavení.

 

Osobně
jsem zažila situaci, kdy jsem šla do divadla s mužem oblečeným v džínách.
Jeho reakce na moji námitku, proč si obléká do divadla džíny byla, že je
může mít, protože byly velice drahé!

To měl možná pravdu,
ale cena neovlivňuje to, že džíny zůstávají stále džínami, přestože stály X
tisíc korun. Do divadla jsou nevhodné a zavádění volnočasové módy do těchto
kulturních prostor mi nepřijde ani nadčasové, ani trendy, ani ničím praktické
či zajímavé. Podle toho, co si lidé oblečou na sebe, projevují, jakou váhu přisuzují
konkrétní situaci či společenské události. Každá situace vyžaduje přiměřené
oblečení.

 

V takovém
případě se asi také pozastavujete nad tím, když v zimě potkáváte ve městě lidi
oblečené do lyžařských bund.

Být free za každou cenu,
je určitý způsob buranství. Kdybych přišel na lyžařský svah v obleku,
budou si lyžaři ťukat na čelo, proč nemám oblečení vhodné na hory.

 

Proč
myslíte, že někteří muži neradi nosí obleky?

Obecně se na tom podepsala
konfekce, styl prodeje a absence estetického cítění. Masovost konfekce přináší
nutnost obléci co největší skupinu zákazníků. Podle zprůměrovaného
reprezentativního vzorku populace se zhotovily konfekční obleky, které
samozřejmě nemohly splnit očekávané nároky. Muži přistupují k nákupu
oblečení naprosto odlišně od žen. Při nákupu nejsou tak informovaní a nároční –
ke své škodě. Nevědí, že oblek má zcela jiné specifikace, parametry a nároky
než sportovní bunda, džíny či mikina. Většinou nemají trpělivost je zkoušet a
vybírat tak, jako to dělají ženy. Pod určitým tlakem něco zakoupí, dost často
naprosto nevhodný oblek, který má dlouhé rukávy, je volný přes záda i
v pase. Nedivím se, že jej nosí neradi, necítí se v něm příjemně,
když jim postavu spíše deformuje.

 

Soudíte,
že se na této problematice podepisují i prodavačky?

Nekvalifikované prodavačky
jsou pod tlakem, většinou jsou nuceny prodat cokoliv. A z velké většiny
ani nevědí, co prodávají, neznají materiál, číslování, typ postavy… ale snaží
se zákazníka přesvědčit, že mu oblek sedí. A naopak muži jsou přesvědčeni, že
rozumějí úplně všemu, nenechají si poradit, podle nich móda a nakupování oděvů
přece nevyžadují žádné znalosti a informace. Pak z toho vzniká problém,
který vidíme denně okolo sebe na ulici, ale i mezi představiteli kultury a
vrcholné politiky.

 

Muži
si neumí vybrat?

Ale umí, jen se bojí
být trochu výjimeční a elegantní. Je tady naprostá absence estetiky a vkusu.
Toto se vstřebává už v raném mládí a dětství. Od děvčat se jaksi
automaticky očekává, že se budou strojit a hezky vypadat. Na muže nikdo takové
nároky neklade, ale všichni přece chtějí vypadat hezky, přitažlivě a dobře. Je
naprosto nelogické, aby třicetiletého muže doprovázela na nákup oblečení
maminka a stále za něj rozhodovala, co si má koupit, upravovala mu košili
v kalhotách a zavazovala mu boty. Na to je kvalifikovaný personál.

 

Jak
je to ve vašem oboru se získáváním státních zakázek?

V tomto moc
zkušeností nemám, ačkoliv jsem byl v několika tendrech. Je to určitě dobrý business,
ale pro nás je prioritou individuální zákazník a maximální péče o něj.

 

Všimla
jsem si, že poslední knoflíček přišíváte červenou nití. Je v tom nějaký záměr?

To nebylo prvoplánové.
Napadlo mě to samovolně, že bych měl obleky nějak označit, zanechat na nich
svůj rukopis ještě nějak jinak. A pak mě napadla ta červená nit, což nakonec
působí i velmi elegantně a nápaditě, ujalo se to, a tak jsem u toho zůstal. Je
to můj rukopis.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

 

Text
a produkce: Michaela Lejsková

Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz a archiv firmy Mejta Zlín

Jaroslav
Mejta – majitel firmy Mejta Zlín www.mejta.cz

Foceno
v restauraci Zlatý had www.zlatyhad.cz

Publisher: Profesní magazín Best of

Práce fotografa
není jen v mačkání spouště, ale spočívá v ucelení jednotlivých kontextů a
jejich vtěsnání do snímku. Své o tom ví i profesionální fotograf Lukáš Hanusek,
který skrze hledáček fotoaparátu nejraději zachycuje radostné emoce, lidský
úsměv a lásku. Ví, že konkurence na trhu je veliká,
ale také ví, že pokud se něco dělá poctivě a s láskou, klienti to vždy
ocení.

 

Jak dlouho již
sledujete svět skrze hledáček fotoaparátu?

Pokud si dobře pamatuji, pak už zhruba 14
let. Nicméně fotografie mne lákala už daleko dříve, již za dětských let. Ovšem
tehdy byla fotografie velmi nákladným koníčkem a pro mne jakožto žáka, potažmo
studenta, zcela nedostupným.

 

Co se vám vybaví
při vzpomínce na váš první fotoaparát?

Zrušení vkladní
knížky a útrata všech peněz za nejlepší fotoaparát, který jsem si za to mohl
dovolit. Samozřejmě jsem při své tehdejší neznalosti nezvolil právě nejlépe, a
tak jsem o půl roku později vydal investici ještě vyšší a pořídil si
plnohodnotnou zrcadlovku. Při vědomí, jaké jsem měl tehdy příjmy a kolik
desítek tisíc jsem investoval do něčeho, co bylo jen koníčkem, jeví se mi to
skoro jako bláznovství. Ale já toho nelitoval nikdy ani minutu.

 

Kdy prvně vznikl
impulz, že byste se mohl focením živit?

Vlastně to vyplynulo z dlouhodobé životní
filozofie. Dělat jen věci, které mne těší a přinášejí mi radost, a obklopovat
se jimi. Takže ve chvíli, kdy mne definitivně přestala bavit korporátní sféra,
pustil jsem se rovnou na volnou nohu. Byl to tehdy velmi odvážný krok, nicméně
jsem velmi rád, že jsem jej udělal. 

 

V Česku je
spousta talentovaných fotografů. Je těžké se tím uživit?

Odpovím
paralelou: V Čechách je spousta kuchařů. Někteří mají michelinskou hvězdu,
někteří prázdné hospody. Samozřejmě se najdou lidé ochotní jíst blafy, ale jsou
tu také ti, kteří by do zakouřené putyky nevlezli a hledají kvalitu a
odpovídající servis. U fotografie je to obdobné. Když člověk dělá svou práci
poctivě, odvádí kvalitní výsledky a je pro něj zákazník na prvním místě, zákazníci
si jej najdou a rádi jej budou doporučovat dále. Samozřejmě je nutné na sobě
neustále pracovat, zlepšovat se a nemít výkyvy v kvalitě. To se mi snad daří.

 

Snažíte se nějak
od ostatních fotografů lišit?

Vlastně bych si
docela přál, abych se nelišil. Aby osobní, vstřícný přístup ke klientovi a
naslouchání jeho potřebám bylo standardem. Bohužel se setkávám s tím, že to
není pro každého samozřejmost. O to více na tuto otázku dbám při výběru
spolupracovníků, aby byli klienti vždy maximálně spokojení.

 

Co všechno má
takový fotograf kromě samotného focení na starosti?

Fotograf je
vlastně takový Ferda Mravenec. Přirovnal bych to k natáčení filmu, kdy má
režisér k dispozici scénáristu, produkčního, kameramana, osvětlovače, střihače,
které úkoluje a kteří mu pomohou dovést snímek k dokonalosti. Na druhé straně
je tady fotograf, který vše výše zmíněné musí zvládnout sám. Vymyslet téma,
zajistit lokaci, vybrat modelku, domluvit vizážistku, stylistku, vymyslet a
nasvítit scénu, pracovat s modelkou, s foťákem, vnášet do focení správnou
energii, a když je po všem, tak si ještě sednout k počítači, vyselektovat
nejlepší záběry a ty vyretušovat. No jo, není to jen o tom, mačkat spoušť. (úsměv)

 

Jaké vybavení
potřebuje fotograf ke své práci?

Vybavení je
víceméně odvislé od toho, co se fotí. Právě proto je velmi důležité jasné
zadání a komunikace klienta s fotografem dostatečně dopředu, aby se mohl
na focení patřičně připravit. Samozřejmě máme snahu klientovi vždy vyjít vstříc
i na poslední chvíli, ovšem bez přípravy nemusí být vždy vše možné.

 

V čem je
fotografovo oko odlišné od laického?

Dalo by se říci, že prakticky v každém
aspektu fotografie. Jak v hloubce vědomostí, tak v citu pro vnímání
detailu. Pokud bych však měl vyzdvihnout jednu konkrétní oblast, bylo by to bezpochyby
vnímání světla a práce s ním. To je oblast, které se člověk ve fotografii
věnuje neustále na denní bázi a i po letech se má stále co učit. Je to hlavně
díky práci s různými světelnými zdroji a jejich odrazy, s charaktery a barvami
světla. S nadsázkou by se dalo říci, že fotograf pracuje s čímsi neviditelným a
nehmatatelným, kdy musí do práce se světlem promítnout své zkušenosti a
představivost dříve, než stiskne spoušť. 

 

Jak dlouho někdy
musíte čekat na to správné světlo?

Čekání na světlo
je spíše doménou krajinkářů. Portrétní fotograf ráno vstává velmi nerad, protože
po nocích retušuje. Přes den je slunce příliš vysoko, a tak si focení raději
naplánuje až na odpoledne, kdy je světlo příznivé, a pomocí odrazných ploch si
jej ještě přizpůsobí svým potřebám.

 

Co následuje po samotném focení?

Fotografie je
proces, ve kterém je stisknutí spouště někde uprostřed. Následně je potřeba
fotografii zpracovat. Dříve se fotografie vyvolávaly a upravovaly v temných
komorách, dnes tutéž roli převzaly počítače. Ostatně profesionální zrcadlovky
jsou – pro někoho paradoxně – stavěny tak, že z nich lezou nedokonalé
fotografie. Automaticky se totiž počítá s následnou úpravou v počítači,
kdy je dřívější negativ nahrazen formátem RAW. Ten poskytuje surová data a je
na fotografovi, aby tu práci, kterou například kompaktní fotoaparáty dělají za
něj, udělal sám podle svých představ.

 

Co si myslíte o
retuši?

Retuš tady byla,
je a bude. Byť si mnoho lidí myslí, že je retuš až dílem Photoshopu, pravda je, že se retušovalo už v analogové fotografii.
Specialisté-retušéři měli bohatou paletu štětečků a jiných nástrojů a dokázali
skutečná mistrovská díla včetně dokonalých fotomontáží i úprav barevnosti,
takže nic nového. Retuš tedy vnímám jako přirozenou součást fotografie a nemám
vůči ní výhrad. Samozřejmě se musí všechno s citem a příliš to nepřehánět.

 

Jak ve výsledku
musí vypadat fotografie, abyste byl plně spokojený?

Vlastně jsou dvě skupiny fotografií, se
kterými jsem spokojený. Jednak ty, které mají velmi dobrý ohlas, což mne
opravdu těší, jelikož proto ty fotografie vznikají. A pak jsou tady ty, za
kterými mám skryty vzpomínky či emoce, vím, jak ty fotografie vznikaly, a
dělají mi z nějakého důvodu radost. U takových je mi pak jedno, jak jsou
vnímány dalšími lidmi, a klidně si je do portfolia dám, i když třeba nejsou
technicky dokonalé. 

 

Na jakou tematiku
se zaměřujete?

Jakmile se člověk
začne fotografií zabývat vážněji, vždy se vyprofiluje nějakým směrem, který je
mu nejbližší, a pro mne to byla od počátku právě portrétní fotografie a
reportáž. Samozřejmě díky bohatým zkušenostem a znalosti fotografie zvládám
vcelku bez problémů i focení interiérů či produktů.

 

Jaké události
z lidského života nejraději zachycujete?

Určitě svatby. U nás se lidé obecně moc
neusmívají a přijde mi, že jsou pořád v nějakém zbytečném stresu. Ale na
svatbách jsou mnohdy jako vyměnění. Usmívají se od rána do večera, radují se,
baví se s rodinou a přáteli a celkově si užívají toho výjimečného dne. Taková
událost se pak fotí s radostí.

 

Jak se snažíte chovat jako svatební
fotograf?

Na svatbách se snažím být „neviditelný“ a
zachytit co nejlépe atmosféru a emoce tak, aby i po letech navozovaly
fotografie pocit, jako by se to stalo teprve včera, a ten prožitek z krásného
dne byl stále živý.

 

Pracujete tedy
s veselými emocemi. Ty opačné vás nelákají zachytit?

Proč bych to
dělal? Češi jsou už tak dost negativní a pořád se mračí, takže by to bylo
nošení dříví do lesa. Já mám raději, když se lidé usmívají.

 

S jakými lidmi se vám dobře a snadno pracuje?

Určitě s lidmi,
kteří jsou přátelští, otevření a uvolnění, se kterými plujeme na stejné vlně.
Pak je všechno v pohodě. Jakmile není mezi lidmi jakási harmonie, někde něco
skřípe, případně se pracuje ve stresu, pak to není dobré pro nikoho. Tomu se snažím
vyhýbat. 

 

Aranžujete nějak
své modely, nebo je necháte být přirozenými?

Byť se tomu občas
nevyhnu, nerad pracuji s modelkami jako s loutkami a raději jim jen vysvětlím,
jak si fotografii zhruba představuji, co od nich očekávám, a pak už to nechám
více na nich. Mohou tak být uvolněnější a přirozenější, což je pak ve fotce
dosti znát.

 

Focení aktů není
pro každého samozřejmou záležitostí. Jak se snažíte, aby lidé ztratili svůj
stud?

Za ty roky, co
fotím, jsem si již mnohokrát ověřil, že nikdo se nevydrží stydět příliš dlouho
a nakonec to z něj přeci jen více či méně spadne a už to tolik neřeší. Zbytek
je pak o komunikaci.

 

Krása je
relativní pojem. Jak ji vnímáte vy?

Já ji na svých fotografiích nevnímám, já se
ji tam snažím přenést. A je to sakra tvrdá práce, protože aspoň dle mého je
krása z poloviny věc fyzická a z poloviny věc duševní. A dostat tu druhou část
do fotografie tak, aby to z ní bylo cítit, je skutečně kumšt. Možná i
raději fotím ty vnitřně krásné lidi, protože těm to pak čtete v očích. 

 

Nelákají vás
třeba kontroverzní témata?

Kontroverze mi
není nijak cizí, ale ve fotografii se do ní nepouštím, jelikož to, aby byla
fotka kontroverzní a zároveň měla myšlenku, není tak snadný úkol. Mnohdy jsou
takové pokusy dosti prvoplánové a to není něco, čím bych se chtěl prezentovat.

 

Povedlo se vám
s vaší tvorbou prorazit do zahraničí?

Neřekl bych úplně prorazit, nedělám žádnou
díru do světa. Nicméně je pravda, že jsem při svém půlročním pobytu na Novém
Zélandu spolupracoval s tamními modelingovými agenturami a jednou jsem na
přímou objednávku vycestoval kvůli focení do Irska. Pak také s WALK photo fotíme pro klienty i na
Slovensku a v Polsku a v dubnu letím pracovně do Švýcarska a na Maltu fotit
hotely.

 

Zúčastnil jste se
někdy soutěží? Jak jste dopadl?

Nejsem příliš
soutěžní typ, takže počet mých účastí by se dal spočítat na prstech jedné ruky.
Ale vybavuji si jednu cenu za nejlepší černobílou fotografii. To je však spíše
taková malá radost. Daleko větší radost mi dělá, když jsou lidé s mými
fotografiemi spokojeni, vracejí se a doporučují mne dále.

 

Se svým týmem WALK photo nabízíte klientům bohaté
komplexní služby. Jaké?

Zaměřujeme se především na portrétní a
reportážní fotografie, reklamy a interiéry, kde máme bohaté zkušenosti, silné
portfolio a tým fotografů, který je schopen tyto zakázky realizovat, a případně
se i doplnit či zastoupit, je-li to potřeba. 

 

Spolupracujete
s dalšími odborníky v průběhu focení?

Ano, vychází to z
našeho přístupu ke klientovi. Vždy se snažíme vyjít maximálně vstříc, a tak v
případě, kdy nejsme schopni něco zajistit vlastními silami nebo nejsme v dané
oblasti dostatečně zkušení (například focení zemědělské techniky či jídla),
oslovíme některého z našich kolegů. Klientovi tím jednak odpadne starost s
hledáním a zároveň má jistotu, že zajistíme profesionála na svém místě, který
odvede kvalitní práci dle jeho představ. Stejně tak spolupracujeme s
vizážistkami, stylisty, kameramany a dalšími specialisty z příbuzných profesí.
Ve většině případů tak jsme schopni zajistit kompletní produkci i postprodukci. 

 

Podle čeho si myslíte, že mohou potenciální zákazníci rozpoznat kvalitního fotografa?

Neváhal bych fotografa požádat o ukázku všech fotek z vybraných svateb od začátku do konce, aby měl zákazník jistotu, že pár vybraných fotek, kterými se chlubí na webu, nejsou výjimky, které si navíc kvůli prezentaci doladil ve Photoshopu, a že dokáže odvádět kvalitní práci v průběhu celé svatby. Dalším vodítkem mohou být reference a doporučení známých. Méně už bych hleděl na chvástání se úspěchy v soutěžích, které mnohdy nemají žádnou vypovídací hodnotu. Nemluvě o tom, že řada soutěží je otevřená pouze amatérům a profesionálové se jich účastnit nemohou.

 

Jaký je váš velký
fotografický sen?

Ten si s dovolením ponechám pro sebe,
jelikož jsem v tomto ohledu poněkud pověrčivý a nerad bych to zakřikl. (smích) 

 

Děkuji za
rozhovor.

 

Text: Darina Blatská

Foto: archiv Lukáše Hanuska

Oficiální stránky: www.lukashanusek.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

Když máte dobrý vkus a empatii, pak jde práce s dekorem o moc líp. Ivan Šablatúra se chopil své příležitosti a za několik málo let se vypracoval na pozici člověka úspěšného ve svém oboru. Za mnohé vděčí svému přirozenému šarmu a pozornosti k lidem. Je mnoho těch, kteří když vidí výsledky jeho práce,  mohou říci: Jste báječný! Kdo by odolal?!

foto: Lenka Hatašová

 

Co podle vás
znamená umět se prosadit?

Je to umění! Je snadné dělat to, co se líbí mně, ale už těžší je
to skloubit s tím, co se líbí lidem. Vždycky musím najít nějakou ideální
harmonii.

 

Jak nejlépe
se může prosadit člověk ve vaší branži?

Talentem a prací na 100 procent. To je můj názor.

 

Jaké povahové dispozice
jsou v tomto oboru předností a jaké naopak na závadu? 

Pomáhá
určitě kreativita a cit pro detail a pro barvy. To je velmi dobrá vlastnost. A závada?
Asi pravý opak. Moje nevýhoda je nejspíš první dojem – klienti jsou trochu
v rozpacích, když namísto květinářky v zástěře přijdu já, 95kilový
chlap s vousy. Je to neobvyklé. Ale o to víc jsou potom myslím nadšení,
když vidí moji práci.

 

Vaše floristická
nabídka je pestrá. Je vůbec něco, co neděláte? Jaké zakázky odmítáte a proč?

Já dělám všechno. (smích)
A když něco neumím, snažím se to naučit.

 

Podle čeho si
lidé obvykle vybírají druh květin? A daří se jim vybírat správně?

Vybírají podle toho, co se jim líbí nebo k čemu mají nějaký
bližší vztah. A od toho, aby zvolili správně, jsem tam já. Pomáhám jim skloubit
to, co se jim líbí, s tím, co je praktické pro danou situaci.

 

Od floristiky
je už hodně blízko k interiérům. To proto jste se začal věnovat i bytovému
designu? 

U mě je to trochu naopak. Po ukončení studií jsem se věnoval
interiérovému designu v Bratislavě, a proto se mi tyto dvě profese stále
prolínají. Jsou úzce propojené. Mám oko na design a i ke květinám jsem se
dostal tak, že jsem navrhoval design jednoho eventu pro kosmetický koncern Avon. A když jsem nesehnal nikoho
schopného, kdo by ho dekoroval, udělal jsem si to sám. Od té doby mě v Avonu milují a tím to také všechno
začalo. V Praze už se navrhování interiérů věnuji méně, ale často spolupracuji
s časopisy o bydlení.

 

Jakých chyb
se lidé při zařizování bytového interiéru často dopouštějí?

Asi nejčastěji zapomínají dvakrát měřit a jednou řezat. Koupí
věci, o kterých až později zjistí, že se jim nevejdou do prostoru nebo se tam
vůbec nehodí.

 

Ale ať
nehaníme – v čem vás třeba lidé překvapují dobrým vkusem?

Spíš bych řekl, v čem vkus často nemají, a to jsou barvy.
Většinou si myslí, že byt musí hýřit všemi barvami, a nejjednodušší je
vymalovat stěny. Ale to není ta nejlepší cesta. (úsměv)

 

Máte za sebou
řadu dekorovaných společenských akcí. Které patřily k vaší největší
organizační prověrce?

Bylo to asi China
Investment Forum – tři velké galavečery na Hradě a v Obecním domě
v Praze. S těmi se pojily celodenní konference a květiny pro manželky
politiků. Za ten týden, co se to chystalo, jsem spal dvě hodiny denně.

Zkouškou jsou vždy velké eventy v neznámých prostorách, i
když je všechno dobře naplánované a předem obhlédnuté a zkonzultované. Jednou
jsem dělal velkou svatbu na zámku. A nějak se stalo, že ten den klesl tlak, a
když jsem potřeboval napustit spoustu váz vodou, voda z kohoutku jen
kapala. Tehdy nás na poslední chvíli zachránila stará studna, která byla plná
křišťálově čisté vody.

Bohové mě asi milují, protože se mi nikdy nepřihodila žádná
kalamita. Dokonce 99 procent mých svateb je bez deště! To je taky zázrak. I
když třeba pršelo, na obřad se vždy vyjasnilo. Anebo letní bouřka přišla až po
obřadě.

foto: archiv Ivana Šablatúry

 

Jaký je
obvykle průběh akce, která je dejme tomu pro 300 lidí? Vše vyžaduje dostatečnou
přípravu, přesto nemůžete jistě riskovat povadlé květiny…

To je moje noční můra! Vždy volím květiny, které nejsou
rizikové. Ale člověk míní, pánbůh mění. Třeba minulé Vánoce jsem prožíval
v totálním stresu. Připravoval jsem svatbu pro slovenského fotbalistu
Vladka Weisse mladšího, a protože měli svatbu 28. prosince na Chateau Appony na Slovensku, musel jsem
květiny objednat týden dopředu. Jediný možný termín nákupu na burze
v Holandsku byl 20. 12. O den později jsem měl květiny v Praze a
musel jsem je mít celou dobu v chladicím boxu. I když květiny vydrží
v chladu podstatně déle, byl jsem ve stresu a celé svátky jsem myslel na
to, jak to všechno dopadne. Dopadlo na jedničku s hvězdičkou. Jak jsem
říkal – buď mě bohové musí milovat, nebo mají sprostí štěstí, to nevím. (smích)

 

Děje se
někdy, že si klient objedná i umělé kytky? V jakých případech?

To se děje například na čínských a vietnamských svatbách. Tam je
to standard a dělám je v Praze často. Mají to postavené trochu jinak než
naše svatby.

 

Inspirovala vás
nějak jejich kultura?

V Číně
je například bílá považována za barvu smutku, to je zajímavé. Mají rádi červené
barvy. Já rád kombinuji červené květy s temnými červenými přes bordó až po
černou.

 

Jaká kultura
vás inspiruje rozhodně?

To
záleží na situaci a náladě, ale mám rád slovanskou kulturu, staré kroje plné
krásných vyšívaných květů, velké květinové věnce ve vlasech…

 

Všimla jsem
si i živých květin zapíchaných do dortu. Jsou nějaká pravidla pro to, která
kytka do dortu ano a která ne?

Dělá se to většinou proto, že nemáme dost šikovných cukrářů,
kteří dovedou udělat realistické květiny z cukru. Navíc jsou podstatně
dražší. Proto je běžné použít květinu živou. Když dávám květiny na dort, vždy
používám květy v bio kvalitě a většinou se používá stejný druh, který je
použitý i v dekoracích.

 

Co všechno
máte na akcích, jako jsou svatby, na starosti?

Kromě květinových dekorací mohu poradit v podstatě se vším,
protože už jsem v tomhle oboru relativně dlouho.

 

Na kolika
svatbách jste už byl?

Jako host, nebo pracovně?

 

Tak či tak.

Tak či tak na spoustě. Někdy mám i tři svatby za týden!

 

Co je podle
vás základem úspěšného svatebního programu?

Základem je zvolit program tak, aby se lidé nenudili, nemyslet
jen na to, co mají rádi novomanželé, ale přizpůsobit program i svatebčanům.
Jednou jsem dělal vegetariánskou svatbu bez alkoholu, protože takhle
novomanželé žijí. A hosté to vůbec nechápali.

 

Vzpomínáte si
na nějakou hodně zvláštní svatbu?

No možná zrovna tahle svatba, kde byl přípitek s bio šťávou
z celeru a mrkve. (úsměv) A nebo
třeba svatba amerického páru, kde jsem zabezpečoval květiny i vizáž. A protože
byli jen dva, šli jsme já a vizážistka i za svědky. To byl ten milejší případ.

 

Čeho byste ve
své kariéře rád dosáhl?

Nevím, jestli tento obor nějaký takový cíl má. Mohou to být
floristické soutěže, ale na ty já nejezdím a ani mě nezajímají. Spíš mě těší
vděčnost lidí nebo třeba to, že pro váš magazín dělám už druhý rozhovor,
protože ten první čtenáře zajímal. Za to všem moc děkuji, i vám.

 

Co vám dalo a co vzalo
podnikání? 

Jak
jsem již říkal, narážím v této profesi na zajímavé lidi, zajímavá místa, není
to stereotyp. A vzalo mi asi volný čas, kterého mám teď méně.

 

Jak vnímáte slabší, ne
příliš zdařilá období v životě s odstupem?

Když
má člověk docenit období, kdy se mu daří, musí tomu předcházet nějaký ten
neúspěch. Takže si i z negativních událostí beru to pozitivní a jdu dál.

 

Co je pro vás největší
hnací silou, motivací? 

Mám
rád výzvy, kterými jsou pro mě právě ty velké eventy a svatby třeba kolem
tisíce lidí.

 

Umíte si
správně přát?

Asi ano. Protože jsem relativně skromný, většinou se mi to, co
si přeju, vyplní.

 

Dáte na rady
svého okolí, nebo se spíše řídíte vlastní intuicí? 

To ne, rád si poslechnu názor druhých lidí, ale většinou se i
tak řídím sám sebou. Radit si nechávám jen v odvětvích, která absolutně
neovládám.

 

Jakým způsobem získáváte
nové klienty? Co je nejdůležitější pro jednání s nimi? 

Oni
si mě většinou najdou sami. Nejdůležitější je umět jednat s lidmi a dát
jim to, co chtějí.

 

Podařilo se vám získat
dobrý odhad na lidi i díky této práci?

(smích) Moje sestra mi jednou
řekla, že už si ani nemůžu pamatovat všechny lidi, které jsem kdy potkal. Právě
díky tomu množství si dovolím tvrdit, že ve většině případů vím hned od
začátku, co mohu od daného člověka čekat.

 

Na co dáte nejdříve, či
podle čeho vyhodnocujete druhé? 

Podle
toho, jaké hodnocení to má být. Na něco stačí první dojem a na něco nestačí
znát člověka celý život. Každopádně mám rád slušné, upřímné a srdečné lidi.

 

Vyhlížíte jako člověk,
který má velké množství přátel. Na kolika prstech byste napočítal ty skutečné
přátele? 

Na
jedné ruce a ještě mi nějaký prst zůstane. (smích)

 

Co je pro vás
v práci přidanou hodnotou?

Asi to, že jsem prošel místy, na která bych se jinak asi
nedostal. Všechny zajímavé hrady, zámky, veřejnosti nepřístupná místa, soukromí
celebrit,…

 

Jak vypadá
váš životní styl?

Hektika. Co mám svůj byznys, zanedbávám své přátele a rodinu. A
celý život jsem se věnoval sportu a teď to nějak zanedbávám! Musím být hodnější
chlapec. (smích)

 

Patříte k zásadovým lidem?

Ano.

 

Co například děláte
zásadně? 

Zásadně
dělám věci pořádně, na 100 procent. To mě naučil můj otec. Vždy mi říkal:
„Pokud to neděláš pořádně, tak to nedělej vůbec!“ Za to, jaký jsem, děkuji svým
rodičům.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

 

Text:
Michaela Lejsková

Korektura
a překlad: Alžběta Strnadová

Foto:
Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

a
archiv Ivana Šablatúry

Oficiální
stránky FASHIONFLOWERS www.fashionflowers.cz
 

Vytvořeno
ve spolupráci s:

Designhotel
Elephant Prague www.hotel-elephant.cz 

GrandioR Hotel Prague www.hotel-grandior.cz 

Le-Hotels Group

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
Profesní magazín Best f www.ibestof.cz