Archiv rubriky: Neziskové organizace

Osobní
aktivita v neziskových organizacích je především otázkou lidí dobré vůle. V
případě Anety Stolzové to byla otázka velice osobní, neboť jí tato problematika
velmi zasáhla do osobního života. Lidé, kteří mají osobní účast, se realizují opravdu
s obdivuhodným nasazením. Kudy, komu a jak pomáhá projekt Spokojené děti, se
dozvíte v našem rozhovoru.

 

Jak
vznikl projekt Spokojené děti?

Před pěti lety se mi
narodila dcera Natálka s genetickým postižením. Byl to pro nás
s manželem velký šok, jelikož veškeré testy v těhotenství byly
naprosto v pořádku. Syndrom Phelan McDermid, kterým Natálka trpí, je však velmi
ojedinělý, tudíž se na něj v těhotenství standardně testy nedělají. Život
s postiženým dítětem a můj profesní obor marketing a public relations mě
přivedly k nápadu založit projekt Spokojené děti, který je určen právě
rodinám postižených dětí.

 

Jaké
je hlavní poslání vašeho projektu?

Lidskou cestou přinášet
informace rodinám, které zasáhl podobný osud – narodilo se jim dítě
s postižením. Projekt Spokojené děti však není o žádných dlouhých,
popisných, těžkých, odborných textech, naopak se snažíme přinášet rodinám
praktické rady a tipy ze života. Hlavním cílem projektu je vzájemné předávání zkušeností,
které pomohou ostatním. V životě rodin, které pečují o dítě
s postižením, je výměna informací absolutně zásadní.

 

S čím
vším může váš projekt rodinám pomoci?

Kromě praktických rad,
tipů a článků na různá témata mapujeme v České republice zařízení a služby,
které jsou pro děti s postižením určeny. Nedílnou součástí je diskuzní fórum
a již zmíněná výměna a sdílení informací. Štěstím v neštěstí může být i
to, že projekt Spokojené děti dokáže rodiny vzájemně sblížit a propojit…
Například se už také stalo, že díky projektu se setkaly rodiny, které se
starají o dítě se stejným, velmi vzácným postižením. Nebo se na nás často
obracejí rodiny, které právě jinou rodinu se stejným problémem hledají. Víte,
rodiny s podobným osudem mají k sobě tak nějak blíže…

 

Kdo
jsou lidé, kteří tvoří pracovní tým?

Zejména to jsou matky
postižených dětí, které koordinují články a spolupracují s mnoha odborníky
z oblasti rehabilitace, psychologie, neurologie apod. A v čele
projektu jsem já jako zakladatelka a starám se díky svým zkušenostem zejména o
oblast marketingu, média a celkové zviditelnění projektu.

 

Projekt
má i mapu zařízení a služeb v ČR. Předtím nebyly tyto informace na jednom
místě? Jakým způsobem se lidé informovali?

Určitě byly, nejsem si
však vědoma existence tak uceleného systému. Cílem této mapy, a nejen té, je
přinášet co nejvíce informací na jednom místě. Jednoduše řečeno, aby rodič
nemusel hledat informace na deseti různých místech, ale aby co nejvíce
potřebného našel pohromadě na stránkách projektu Spokojené děti.

 

O
čem rodiče nejčastěji diskutují a co je nejvíce zajímá?

Život s postiženým
dítětem. Ze zkušeností z diskuzního fóra a Facebooku je patrné, že rodiče
mají velkou potřebu diskutovat o svých problémech a pocitech… Vždyť matka,
která pečuje o dítě s postižením a mnohdy mu v dobrém slova smyslu
odevzdá svůj život, je také jenom člověk. Jenže to si mnoho lidí neuvědomí – že
život není pouze o obětování se druhým, ale že život musíme i žít, a ne ho jen
nějak přežít. Často také maminky řeší otázky pohledů okolí na jejich děti, mají
strach, že některé jejich pocity jsou nepřiměřené apod. Zjištění, že druzí jsou
„na tom stejně“, mnohdy velmi pomůže.

 

Proč
jste za patronku projektu zvolila právě zpěvačku Ilonu Csákovou?

Protože se přátelíme
již dvanáct let a Ilona je jeden z mých nejbližších lidí a osud
s dcerou Natálkou se mnou sdílí od počátku. Máme k sobě velkou důvěru
a spolupracujeme spolu i po stránce PR. Propojení s projektem Spokojené
děti se tudíž velmi nabízelo a já si velice vážím toho, že Ilona svým jménem můj
projekt zaštítila a že se o něj také sama velmi zajímá.

 

Je
přístup společnosti k postiženým dětem dnes již jiný, nebo máme stále
tendence je „schovávat“?

Stále častěji kolem
sebe vidíme mnoho projektů, které pomáhají dětem. I o lidech s postižením
se mluví čím dál více. To je hodně dobře, protože jsem přesvědčena o tom, že
osud si nikdo z nás nevybírá, ale může si zvolit cestu, po jaké bude svým
osudem kráčet. Rodiny dětí s postižením také mají svou cestu a je zapotřebí,
aby je společnost v jejich cestě životem podporovala. Aby je přijímala,
protože nikdo z nás neví, co nás v životě může potkat. Každý
z nás, rodičů handicapovaných dětí, chce žít plnohodnotný život, a všichni
si přejeme, aby nás společnost tolerovala. Rodiny dětí s postižením se
často za projevy svých dětí, způsobenými postižením, stydí. Není se čemu divit,
vždyť pozornost vzbuzuje každý, kdo nějakým způsobem vystupuje z řady a je
v něčem odlišný. Velmi bych si přála, aby byly děti s postižením ve
společnosti více vidět – vždyť se zamyslete, jak často potkáváte postižené děti
v kavárně, herně nebo v nákupním centru…?

 

Jakým
problematikám musí rodiče čelit v běžném životě a jaká existují řešení?

To je velmi
individuální záležitost každé konkrétní rodiny. Z mého okolí a podle referencí
ostatních rodin bych problémy rozdělila na dvě části – materiální a emocionální.
Rodiče velmi často bojují se státem, s příspěvky na péči o dítě,
s tím, že si mnoho pomůcek pro své postižené děti nemohou
z finančních důvodů dovolit – pak ovšem nastává přetlak u nadací, kam se
rodiny obracejí o pomoc. A v rámci emoční roviny zase řeší přijetí ve
společnosti, přizpůsobení prostředí pro děti s postižením apod.

 

Jak
hodnotíte pomoc státu rodinám s postiženým dítětem?

Velmi špatně. Zejména,
když v poslední době vidím korupční situaci ve státě. Nepřestávám si
říkat, kam asi všechny ty finance tečou, když vím, kde by byly mnohem
potřebnější. Nejhorší je, dokazovat státu, že skutečně máte handicapované dítě
a že nic neumí, a škemrat o každou korunu navíc. A nedej Bože, když se dítě
zlepší, udělá pokroky… To se vám stát odmění tím, že vám sníží příspěvek na
péči, protože vaše dítě už není tolik postižené. Řekla bych, že stát a pomoc
rodinám postižených dětí je jako boj s větrnými mlýny.

 

Jaká
měřítka pro přidělování či odebírání příspěvků státu považujete za
nepochopitelná a hodná přehodnocení?

Je to sice nereálné,
ale bylo by zajímavé, jak by o příspěvcích rozhodovali „ti nahoře“, kdyby si alespoň
na jeden den vyzkoušeli život s postiženým dítětem. Více k tomu možná
ani není zapotřebí dodávat.

 

Jak
moc je pro postižené děti důležitá přítomnost zdravých kamarádů?

Extrémně. Děti se od
sebe učí vzájemně. Postižené děti učí ty zdravé toleranci, chápavosti, empatii.
Zdravé děti pomáhají těm postiženým v tom, že je táhnou kupředu. Že se je děti
s různými problémy snaží napodobovat a učit se od nich. Jsou to spojené
nádoby a každé dítě dává tomu druhému do života něco jiného. A když budeme malé
děti odmalička seznamovat s dětmi, které to štěstí „být zdravý“ v životě
neměly, věřím, že celá naše společnost může za několik desítek let vypadat
třeba trochu jinak.

 

Daří
se postižené děti a jejich rodiny integrovat do společnosti?

Ano, daří, ale pouze
v té společnosti, která je integraci otevřená…

 

Jak
přistupovat k postiženým dětem v našem okolí?

Nechovat se k nim
jako k postiženým. Brát je úplně normálně, jako naprosto samozřejmou a
přirozenou součást našich životů. Okolí mnohdy skutečně neví, jak se
k rodinám postižených dětí chovat – zda je litovat, zda jim nabízet
nějakou pomoc, co vůbec dělat. Ne každý je schopen brát handicapované dítě bez
předsudků. Když jsme se před zhruba čtyřmi lety dozvěděli diagnózu naší dcery,
tak můj švagr pronesl větu, která mi navždy zůstane v paměti. Zeptal se: „A
jak vám můžeme pomoci?“ A já okamžitě odpověděla: „Chovejte se k nám
normálně…“. To si, myslím, mluví za vše.

 

Kdo
vám byl oporou při výchově vaší dcerky Natálky? Podobný projekt, který jste
vymyslela, tenkrát ještě neexistoval.

Zcela přirozeně rodina
a nejbližší přátelé. Přesně si pamatuji osoby, kterým jsem verdikt oznámila
jako prvním. Dodnes jsou pro mě tito lidé na prvním místě a mám je ukryté
hluboko v srdci. K projektům typu Spokojené děti musíme dozrát. Zcela
jistě bych podobný projekt nemohla založit ve fázi šoku, když nám byla Natálčina
diagnóza oznámena. To jsem měla pocit, že se mi zhroutil svět, neustále jsem si
kladla otázky typu: Proč? Paradoxně mi Natálka v životě velmi pomohla a
ukázala mi, co je v životě skutečně důležité. Svou PR agenturu AS Media
jsem založila právě proto, abych mohla začít pracovat a díky tomu si dovolit
pořídit k Natálce osobní asistentku. Bylo to jedno z nejlepších
rozhodnutí v mém životě – najednou se ze mě stala máma, a ne
fyzioterapeutka, speciální pedagožka a asistentka na plný úvazek. Sama sobě
jsem dokázala, že mít postižené dítě neznamená konec života a kariéry. Ba
naopak – Natálka mě naučila co je v životě doopravdy důležité. Přestala
jsem řešit (pro mne) nedůležité věci typu: došlo mléko, rozbila se váza. Užívám
si každého momentu, kdy se cítím šťastná. A to mohu mimo jiné i díky tomu, že
mám k dceři fantastickou asistentku Janu, která jí věnuje stoprocentní
péči do odpoledne a pak už jsem s ní já – máma.

 

V jakém
směru oslovujete veřejnost?

V rámci projektu
bych velmi chtěla zviditelnit firmy a instituce, které pomáhají handicapovaným
dětem a jejich rodinám. Na trhu může být mnoho zajímavých zařízení nebo
produktů, o kterých rodiče ani nemusí vědět. Například zajímavý hotel, rodinné
centrum, ale také firmy nabízející zajímavé produkty, které by těmto rodinám
mohly ulehčit život. Nejsme (zatím) nadací, nezískáváme finanční prostředky pro
druhé, snažíme se dělat osvětovou činnost a přinášet informace těm, které
potkal podobný osud.

 

Co
si myslíte o PR a získávání podpory pro neziskové organizace v rámci
společenských událostí? Jak by taková podpora měla ideálně proběhnout?

Rozhodně je každá
taková akce velkým přínosem. A když putuje za těmi, kteří to potřebují, není o
čem diskutovat. Moje velmi dobrá přítelkyně, Veronika Záhorská, založila před
lety občanské sdružení Korunka Luhačovice. Toto sdružení pomáhá rodinám
postižených dětí ve zlínském kraji a to tak, že díky finančním prostředkům
získaným v rámci společenských akcí může těmto rodinám s postiženými
dětmi nakupovat speciální pomůcky a produkty. V současné době jsou akce na
podporu jakéhokoli neziskového sektoru velmi vyhledávané a vítané – a to i díky
známým osobnostem, které takové akce zastřešují. Prostě, buď to v sobě
máte, nebo ne. Veronika má dvě krásné zdravé děti, a přesto se v pomoci
druhým našla…

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci
s restaurací Žofín Garden www.zofingarden.cz

Korektura textu: Vladana
Hallová

Produkce: Michaela
Lejsková

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

 

 

Šití panenek jako nový koníček? No jistě
se na to lze dívat i takto. Panenky, které se šijí pro UNICEF, mají ale mnohem
větší význam a jejich zhotovení a podstatu se rozhodla podpořit Michaela
Lejsková, která uspořádala ve svém bytě UNICEF párty.

 

„Tím, že takovou akci pořádám doma v okruhu přátel, chci
inspirovat k tomu, že totéž může udělat každý. A jak se říká, žádný dům není tak malý, aby nepojal mnoho přátel.“ komentuje
Michaela Lejsková.

 

Látky a krajky na výrobu panenek
věnovaly návrhářky Gábina Páralová a Dominika Sedláčková. UNICEF párty se
zúčastnila také výkonná ředitelka Českého výboru pro UNICEF Pavla Gomba, která
přinesla pro ukázku také očkovací ampuli a výživu, kterou děti dostávají. Představila
historii šití panenek, která začala v Itálii.

 

„Vypadalo
to tam jako velkovýrobna panenek! Přišla jsem dřív, ale šití už bylo
v plném proudu. Bylo milé hovořit o aktivitách UNICEF s lidmi, které
to skutečně zajímá, a cítit jejich nadšení a chuť zapojit se. Současně to bylo
velmi osvěžující a zábavné. Pozitivní energie se jistě přenese i na jejich účel,
a jak jsem viděla, výsledky byly skvělé a panenky nápadité,“ dodává
Pavla Gomba.

 

Každá panenka
představuje skutečné dítě, které bude v rámci očkovací kampaně UNICEF v
rozvojových zemích proočkováno proti šesti hlavním smrtelným dětským chorobám –
spalničkám, záškrtu, černému kašli, tetanu, tuberkulóze a dětské obrně. Rodina
či jednotlivec, který panenku adoptuje, obdrží spolu s panenkou blahopřání
UNICEF, které zašle tvůrci panenky se zprávou, že jeho panenka našla „svoji
rodinu“.

 

Každým
rokem se díky očkování podaří zachránit život až třem milionům dětí. Přesto
dosud téměř stejný počet dětí umírá na nemoci, kterým lze očkováním předcházet.
V zemích, kde neexistuje běžný zdravotnický systém nebo které jsou postiženy
válečnou nebo přírodní katastrofou, pomáhá UNICEF ve spolupráci s jejich
vládami a místními dobrovolnými spolupracovníky uskutečňovat speciální akce
pomoci dětem, jako jsou například Národní očkovací dny proti dětské obrně,
které v minulém roce pomohly 550 milionům dětí ve věku do pěti let.

 

UNICEF
sehrává klíčovou roli v projektu GAVI (Global Alliance for Vaccines and Immunisation),
jehož cílem je očkovat každé dítě proti šesti hlavním smrtelným dětským
chorobám.

 

Akce
se zúčastnili a poděkování patří: Evě Vaškové se synem Františkem, Petru
Vágnerovi, který vzal s sebou obě své děti, Ditě Brančíkové se synem Teodorem,
Evě Hruškové, Oldřichu Kněžíkovi, Martinu Kolářovi, Kateřině Sopkové, Nině
Haladyové, Jiřímu Zbořilovi, Noemi a Timoteiovi Šrámkovým a Tomáši Střelcovi.

Také svého synovce Sebastiána zapojila pořadatelka UNICEF párty, Michaela
Lejsková. Krásné fotografie přišla nafotit fotografka Lenka Hatašová, která
krátce na to slavila narozeniny, a ten den se „narodila“ také panenka UNICEF
Lenka Hatašová, kterou pořadatelka ušila jako vyjádření díku za podporu tohoto
projektu.

 

 

Foto:
Lenka Hatašová a Michaela Lejsková

UNICEF
ČR www.unicef.cz

Reportáže:

Portál ŽENYs.r.o.: http://zenysro.cz/#!detail/blogy/801/Domaci-krejcovska-dilna-i-tak-muze-vypadat-pomoc-pro-UNICEF

Magazín Menstyle: http://www.menstyle.cz/mate-radi-tematicke-party-siti-panenek-pro-unicef-se-jako-tema-osvedcilo.html

Super.cz: http://www.super.cz/193824-stramak-z-ordinace-ukazal-sva-rozkosna-ditka-jsou-mu-podobna.html

Web magazín Rozhledna:  http://webmagazin.cz/index.php?stype=all&id=13394

 

 

Pavla Gomba vede v České
republice tým třinácti zaměstnanců a několika set dobrovolníků, kteří táhnou za
jeden provaz, aby dokázali dát lidem v kritických oblastech mnohdy jedinou
naději. Více jak polovina získaných prostředků putuje na pomoc dětem, které
bojují o holé přežití. V některých oblastech je pobyt riskantní i pro
členy UNICEF. Ročně desítky kolegů v extrémních podmínkách přichází o své životy.
Boj o záchranu nevzdávají ani na místech, ze kterých své pracovníky stahuje i
OSN, jedna z posledních nadějí pro místní. Každá prodaná panenka či
jakýkoliv příspěvek, znamená šanci na zachráněný život. Zapojit se můžete také
vy, a prosím čtěte pozorně, protože jsou věci, které jsou jakousi prioritou a
pak jsou ty, které jsou extrémně důležité a my v nich můžeme prokázat naši
solidaritu a humánnost.

Jakou historii má vaše
působení pro UNICEF ČR a proč jste se rozhodla právě pro něj?

Pro
český UNICEF pracuji už 13 let. Myslím, že jsem měla v životě štěstí – vystudovala
jsem finance na VŠE a směřovala úplně jinam, moje hodnoty a priority ale hodně
změnil delší pobyt v Zimbabwe. Když jsem se vrátila do ČR, chtěla jsem
dělat něco, co mi umožní „pomáhat“. Když jsem uviděla inzerát UNICEF, který
právě v té době hledal finančního ředitele, věděla jsem, že to je to
pravé. Šťastnou náhodou právě mě vybrali. Myslím, že tahle práce je taková
„zdravá závislost“ – i po těch letech mě stále baví a motivuje!

 

Co vaše pracovní pozice
obnáší?

Je
to podobné jako v jakékoliv firmě: musím zajistit, aby se mým kolegům
dobře pracovalo a vydělávali jsme peníze. Jenom akcionáře máme jiné. (úsměv) UNICEF totiž není financován
z rozpočtu OSN, ale pouze z dobrovolných příspěvků, takže na vše, co
v terénu děláme, musíme zajistit dostatek prostředků. V praxi dělám
vše od lepení obálek – to je výborný anti-stres – až po jednání s ministry
nebo prezentace v ústředí v New Yorku.

 

Jak velký tým lidí
pracuje pro organizaci v ČR?

Jsme
vlastně docela malá organizace: máme 13 pracovníků, většina z nich pracuje
ve fundraisingu. Díky několika stům českých dobrovolníků však pokrýváme celou
republiku a mnoho rozmanitých aktivit.

 

Na jaké pozice se mohou
hlásit dobrovolníci?

Nejvíce
lidí pomáhá s překlady materiálů a zpráv, které chodí od našich kolegů
z terénu. Když ráno otevřu počítač, vidím, co se právě děje v Sieře Leone,
Východním Timoru nebo Belize. Jsou to často velmi zajímavé věci, proto se je co
nejvíce snažíme zprostředkovat našim příznivcům a veřejnosti. Ceníme si také
pomoci s administrativou nebo organizací benefičních akcí – je to pro nás
důležitý způsob, jak udržet vlastní náklady co nejnižší, aby maximum
z toho, co získáme, šlo skutečně na programy pomoci. Mohu zmínit například
projekt Pečení pro děti, které se
koná každou první sobotu v měsíci v pražské pasáži Myslbek, vždy za účasti nějaké známé
osobnosti. Protože celou akci organizují naši dobrovolníci, má nulové náklady a
za těch asi 15 let jsme získali více než čtyři miliony korun!

 

V jakém rozsahu
zajišťujete humanitární pomoc a v jakém rozsahu jde o podporu řekněme ne
zrovna akutních případů?

To
víme úplně přesně: V loňském roce šlo 52 % nákladů na program přežití
dětí, to znamená zajištění výživy, pitné vody, zdravotní péče. Dlouhodobé
programy jsou ale také velice důležité, protože mohou některé problémy vyřešit
natrvalo – například na vzdělání vydáváme přibližně 20 % prostředků. Mezi další
priority patří boj s HIV a ochrana dětí – třeba pomoc dětem žijícím na
ulici, zneužívaným dětem, dětským vojákům a podobně. Malá, ale velmi důležitá
část prostředků je věnována na obhajobu dětských práv. UNICEF má mandát jednat
s vládami v zemích, kde působí, což může často změnit systém a
zajistit pomoc všem potřebným dětem. Dobrým příkladem je situace po genocidě ve
Rwandě v roce 1994, kde byl jeden milion sirotků, v zemi menší než ta naše,
a dědický zákon dával právo dědit pouze chlapcům, takže tamější holčičky
neztratily jenom rodiče, ale také střechu nad hlavou, pole, zdroj jakékoliv
obživy. Nám se podařilo jednáním s vládou tento zákon změnit tak, že dědit
mohou i dívky, a to zpětně. Tím jsme pomohli velikému počtu dětí.

 

Může se stát, že UNICEF
někomu pomoc neumožní? Jaká jsou kritéria pro zařazení do podpory?

Programy
UNICEF jsou postavené tak, aby nevytvářely mezi dětmi rozdíly. To znamená, že
nevybereme ve vesnici dvě tři děti, kterým umožníme chodit do školy. My tu
školu postavíme pro všechny děti z vesnice a těm nejchudším zajistíme
pomůcky, boty a třeba i kolo, aby se do školy dostaly, pokud žijí příliš
daleko, aby chodily pěšky.

Samozřejmě jsou extrémní případy, kdy musíme pomoc odmítnout. Tak třeba moji kolegové z uprchlických táborů v Somálsku mi vyprávěli o tom, jak těžké bylo odmítat rodiče s dětmi umírajícími na těžkou podvýživu, protože přišli příliš pozdě, děti již nebylo možné zachránit a jenom by to ubralo ze zásob těm, které ještě měly šanci přežít. Právě teď jsou například v Mali programy pokryty pouze z 37 %, což znamená, že na 63 % potřebných se nedostává prostředků.

Obecně máme pro rozvoj programů v dané oblasti dvě základní kritéria: dětskou úmrtnost do 5 let věku a chudobu měřenou HDP na obyvatele.

 

O jakých výsledcích může
UNICEF ČR hovořit za poslední roky?

Máme
u nás více než 20 000 pravidelných dárců – Přátel dětí, kteří naše
programy podporují měsíčním příspěvkem. Další tisíce lidí přispívají podle
svého uvážení nebo nakupují zboží UNICEF. Za loňský rok jsme na programy pomoci
z ČR poslali částku 65 228 101 korun, což je myslím
s ohledem na situaci opravdu úctyhodné. Velmi si této podpory vážíme!

 

Které zásahy patří
globálně k nejzásadnějším?

Organizací,
které pomáhají, je opravdu hodně. To, v čem je UNICEF jedinečný, je mimo
jiné to, že pracuje snad kromě Vatikánu ve všech zemích světa, takže
v případě přírodní katastrofy nebo nenadálé krize jsme schopni zasáhnout
kdekoliv na světě řádově v hodinách. A bez dodatečných nákladů – zatímco
jiné organizace musí zakoupit letenky, aby se na místo vůbec dostaly, pořídit
vybavení, počítače, vozidlo a tak dále, my toto zázemí máme, a tak příspěvky
dárců jdou v plné výši na humanitární pomoc.

 

Co všechno může nadace
lidem v nouzi umožnit?

V případě
krizí zajišťuje UNICEF přednostně pitnou vodu – bez té lidé nepřežijí víc než
několik dnů. Řešíme to buď přímo dodávkami vody, kde je to možné, nebo
tabletami na čištění vody. Samozřejmě nutné jsou léky a zdravotnické vybavení
pro ošetření zranění. Terapeutická výživa pro podvyživené děti a speciální
sušenky s vysokým obsahem proteinů pro ty ostatní. I v těchto situacích
se rodí děti, takže dodáváme i soupravu pro sterilní porody. A prioritou
v krizích je také co nejrychlejší obnovení školní výuky, takže dodáváme
speciální „školu v krabici“. Všechny tyto předměty je také možné u nás
zakoupit jako dárek pro život – symbolický nákup předmětu pomoci za darovací
certifikát.

 

Která místa na světě
jsou nejvíce zasažena, potřebují akutní pomoc a proč?

Myslím,
že nejhorší katastrofy jsou ty způsobené člověkem, což je právě teď situace
v Sýrii – nyní ještě s tím, že v horkém létě se situace pro lidi
v uprchlických táborech dále zhoršuje – a ve Středoafrické republice,
kterou jsem před pár lety navštívila. Jedna z nejchudších zemí na světě
byla po vojenském puči letos na jaře zcela vyrabována, lidé tam umírají a
bezpečnostní situace je tak vážná, že OSN stáhlo své pracovníky. Jen UNICEF
zůstává: právě teď ve Středoafrické republice neúnavně pracuje 60 našich
kolegů. Nebo takové Mali – to je nešťastná kombinace nestability a
katastrofálního sucha po několika letech neúrody. Jako vždy tyto situace
nejvíce dopadají na ty nejslabší a nejzranitelnější – děti.

 

Kde naopak činnost
UNICEFu existuje, ale spíše v minimálním rozsahu?

I
když je stále spousta práce a potřebných, mnohé se podařilo dokázat a u
několika desítek zemí se rozhoduje, zda a jak v nich budeme působit. To
proto, že se tam situace za posledních 20 let zlepšila natolik, že si dokážou pomoci
samy. Příkladem jsou Malajsie, Thajsko, jihoamerické země… V mnoha
oblastech světa se věci mění k lepšímu. Tady už během pár let budeme jenom
inspirovat k tomu, co je v zájmu dětí nejlepší, ale rozhodně nebude
potřeba finanční podpory.

 

Jaká forma získání
podpory se vám nejvíce osvědčila?

Nejdůležitější
podporou jsou pro nás pravidelné příspěvky Přátel dětí. Právě proto, že nám
umožňují vytvořit finanční rezervy, které v případě krize používáme tam,
kde to je právě potřeba. Lidé, které vysídlí nebo zraní zemětřesení, nemohou
čekat týdny a měsíce na pomoc, oni ji potřebují hned.

 

Předměty s logy
UNICEF jsou velmi pěkným způsobem, jak získat prostředky. Jak probíhal jejich
výběr?

Kolekce
zboží se vyrábí pro celý svět jednotně. Velká část produktů je vyráběna přímo
v zemích, kde má UNICEF programy, takže tím místním lidem poskytujeme
zaškolení a práci. Takovou zajímavostí je, že tradice pohlednic a zboží UNICEF
vznikla v roce 1947 na základě kresby tehdy osmileté Jitky Samkové
z Československa.

 

Kdo patří mezi
nejvýznamnější podporovatele UNICEFu?

V
České republice je naším největším firemním dárcem společnost Zátiší Group. Kromě přímé finanční podpory
programů si také kupují zboží a ještě nám zdarma poskytují své prostory pro
pořádání akcí. Celosvětově je potom partnerem číslo jedna společnost IKEA.

Důležitá
je pro nás také podpora známých osobností. Z těch světových mohu jmenovat
třeba Davida Beckhama, Leo Messiho, Susan Sarandon, Whoopi Goldberg nebo
Shakiru. U nás to je několik desítek osobností, například Jitka Čvančarová,
Michal Viewegh nebo Patrik Eliáš.

 

Když tak sledujete
veřejnost přicházející s pomocí, co myslíte, že podporovatele obyčejně
hodně spojuje?

Myslím,
že lidé mají potřebu pomoci, chtějí udělat „něco dobrého“. Potřebují ale vědět,
že se jejich pomoc neztratí, že se skutečně dostane k potřebným. Lidé u
nás teď možná více vybírají, ptají se na administrativní náklady organizace.

 

A kolik to tedy v UNICEFu
je?

Loni
činily administrativní a provozní náklady 2,8 %, podpora programů – monitoring,
ostraha skladů a podobně – 5,7 %, takže přímo na programy pomoci šlo víc
než 90 %, úplně konkrétně 91,5 %.

 

Jsou oblasti, ve kterých
cítíte bezradnost i přes veškerou snahu složité situace řešit?

Člověk
se musí smířit s tím, že není žádný spasitel. Že jsou věci, které se dají
vyřešit, a nemoci, které se dají vyléčit – a jiné se nedají. Pro mě osobně je
ale nepřijatelné, aby v 21. století jakékoliv dítě zemřelo hladem nebo na
banální nemoci. To se vyřešit dá, stejně jako vzděláním tyhle děti dostanou
šanci na lepší budoucnost. Dál už to ale je na každém z nich.

 

Kdo a kdy může práci
UNICEFu komplikovat, ztěžovat?

Každý
rok několik desítek kolegů v terénu při výkonu práce zahyne. Jsou oblasti, kde
opravdu není bezpečno. Kdysi byli humanitární pracovníci nedotknutelní, dnes
jsme naopak terčem cílených útoků. O to více ale právě v těchto situacích
potřebují děti a rodiny pomoc, takže právě tady je naší pomoci zapotřebí
nejvíce.

 

S jakými postřehy
se obvykle vracíte ze svých zahraničních cest?

Pokaždé
mě překvapí, jak jsou různé země odlišné, mají svou kulturu, zvyky, naladění. U
nás lidé Afriku vnímají jako jeden kontinent, každá země je ale úplně jiná.
Vidět konkrétní programy v terénu je samozřejmě velkou motivací.

 

Co vás pro vaši práci
dokáže nejvíce zapálit?

Mám
to štěstí, že se do některých oblastí vracím opakovaně. Je krásné přijet do
stejné vesnice po pár letech a vidět děti, které před tím trpěly malárií,
nechodily do školy, neměly žádnou budoucnost, že jsou na tom lépe, že jsou
zdravé a mluví s vámi bez překladatele, protože studují angličtinu a
francouzštinu. To jsou opravdu výjimečné momenty. Vzpomínám si na jednu vesnici
v Sieře Leone, kam jsem se vrátila po šesti letech. Všechny děti tam chodí
do školy a mají boty, což mimo jiné znamená, že netrpí parazity pod nehty
nohou. Jiný návštěvník tam možná uvidí chudobu, já však vidím pokrok.

 

Jak byste osobně motivovala každého jedince k pozitivnímu přístupu k životu?

Jsou dny, kdy se k tomu musím nutit i já. (úsměv)

Když máte nějaký problém, musíte jej vyřešit – vědomí, že děti v Africe hladoví, vám moc nepomůže… Myslím ale, že určité srovnání našich a jejich „problémů“ člověku pomáhá udržet tu správnou rovnováhu.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text:
Michaela Lejsková

Foto:
Lenka Hatašová www.lenkahatasova.cz a
archiv Pavly Gomba

Make up a vlasy: Pavel Filandr  www.pavelfilandr.cz

Vytvořeno
ve spolupráci s hotelem Radisson Blu Alcron www.alcron.cz

Oficiální
stránky UNICEF www.unicef.cz

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

 „Ve sdružení jsou lidé spojení s tím hlavním, co je předmětem naší činnosti – lékaři, fyzioterapeuti, vedoucí neboli výchovní pracovníci. “ MUDr. Pavel Boček 

 

 

 

 

Jak zařadit děti
nemocné leukémií do alespoň trochu normálního života, to je každodenní téma
pediatra Pavla Bočka. Jeho usilovná snaha přináší kýžené výsledky: co možná
nejlépe a nejužitečněji prožitý čas a možnosti, které děti mají. Z pohledu
lékaře může být lidský život velmi křehký. Pavel Boček si víc než kdokoliv
z nás uvědomuje jeho skutečný význam právě proto, že onkologické oddělení
je jeho působiště. Všechny sny o lepším životě jsou krásné, ale realizace není
tak snadná. Dobrá zpráva je, že každý z nás může proměnit svoji
příležitost pomoci v lepší pocit a šanci pro někoho dalšího.

 

O jaké děti se sdružení Sluneční paprsek stará?

Staráme
se o děti, které prodělaly nádorové onemocnění. Slovo „staráme“ nevystihuje
přesně podstatu naší péče o ně. Děti s onkologickým onemocněním jsou
postaveny mimo běžný dětský život, plný her radostí i povinností ve škole.
Zásah do života, ať už vlastním onemocněním, či léčbou, je nesmírně značný.

 

Jakou pomoc jim nabízíte?

Snažíme
se, aby se po náročné léčbě i po prodělaném základním onemocnění mohly aktivně
zapojit zpět do života. Jedním z postupů je i účast na ozdravném pobytu u
moře, kde se snažíme zmírnit například pozdní následky onemocnění i léčby.
Nesmírný význam má také kolektiv, přítomnost ostatních dětí a určitý táborový
duch, který je umocněn tím, že děti měly společný osud a třeba si už nemyslely –
stejně jako jejich rodiče, že se ještě někdy podívají k moři.

 

Vaše cesta do sdružení, jaká byla?

Byla
trochu trnitá, jelikož ozdravnými pobyty se zabývám už od roku 1992, kdy jsme
jezdili s dětmi na Šumavu. Poté pod hlavičkou a záštitou Výboru dobré vůle do Řecka. Vyzkoušeli
jsme i jet pod patronací Mořského koníka
či později pod hlavičkou Kapky naděje.
Občanské sdružení Sluneční paprsek
vzniklo díky dlouholetým zkušenostem a entuziazmu lidí, kteří se těchto
ozdravných pobytů také zúčastnili. Chtěli jsme vytvořit organizaci, která by
garantovala kvalitu těchto pobytů. V minulosti totiž docházelo ke střídání
organizací, které pobyty připravovaly, což zapříčinilo, že samotná realizace
probíhala každý rok jinak. Také způsob financování byl spíše nahodilý,
nesystémový, částečně hrazen státem, rodiči nebo různými charitativními
organizacemi. Relativně stabilní tak byl spíše jen okruh lidí, který s dětmi na
ozdravné pobyty jezdil a pečoval o ně.

 

Zhodnotíte-li svoji činnost, v čem je
zásadní a co obnáší?

Zásadní
je, že se o děti stará náš tým, který tvoří lékaři, fyzioterapeuti, výchovní
pracovníci, ale i animátoři, a společně vytvářejí osnovu, jak má takový
ozdravný pobyt vypadat.

 

Na jaká úskalí nejčastěji narážíte?

Narážíme
na nepochopení smyslu ozdravných pobytů a na názor, že my dospělí se tam jedem
rekreovat. Tito kritici si asi neuvědomují, jak náročné je starat se o děti u
moře, a to ještě děti s individuální péčí. Ta zodpovědnost je neměřitelná.
Navíc lidé, kteří na ozdravné pobyty jezdí, tak často činí z vlastní
dovolené.

 

Co pro vás může být řešením, odpovědi na
vaše otázky ve spojení s pomocí veřejnosti?

Neustále
se snažíme o pobytech informovat, a to nejen laickou veřejnost, ale i odbornou.
Smutné je, že oficiální místa – ministerstvo zdravotnictví a Všeobecná
zdravotní pojišťovna – mlčí a nepomohou.

 

O jakých úspěších za poslední roky můžete
hovořit?

Úspěchem
je, že lidé, sponzoři a partneři a i jiné neziskové organizace náš projekt
podporují, a tak můžeme ozdravné pobyty vůbec uskutečnit. Tou druhou stranou úspěchu
jsou dopisy od dětí, jejich rodičů a opakovaný zájem se zúčastnit dalších ročníků.

 

Ráda bych si udělala představu o vašem
týmu. Kolik lidí se věnuje činnosti ve sdružení?

Ve
sdružení jsou lidé spojení s tím hlavním, co je předmětem naší činnosti –
lékaři, fyzioterapeuti, vedoucí neboli výchovní pracovníci. Řada z nich se
rekrutuje z našich bývalých pacientů, a tak může přinést nejen profesní,
ale i osobní náhled a větší empatii pro děti.

 

Kdo jsou vaši pravidelní podporovatelé?

Je
to OS Život dětem, společnost Carollinum, EPLCONd, Whirlpool, Klub přátel dětských domovů a desítky
dalších. Lze je nalézt na našich webových stránkách.

 

Mohl byste mluvit v souvislosti
s dobou o rozličném přístupu ze strany sponzorů?

Určitě.
Ekonomická krize se promítá i do charitativní činnosti, a tak dnes musíte být opravdu
jasně definovaní, s jasným projektem, jasnou cílovou skupinou. Partneři
vědí, že za jejich peníze pojede k moři jedno či více dětí, a ta
konkrétnost a adresnost je důležitá.

 

Jaké jsou obyčejně osudy dětí, o které se
staráte?

Záleží
na tom, jakým onemocněním dítě trpí a jak úspěšná byla léčba, či nedošlo
k pozdním komplikacím. Osudy jsou mnohdy smutné, jindy plné optimismu, ale
zpravidla ta pomyslná jizva na duši i těle zůstává.

 

Můžete mi povědět některý z příběhů,
který vás zvláště zaujal?

Ošetřoval
jsem jedenáctiletou dívku s těžkým nádorovým onemocněním prodloužené míchy.
Na světě se podařilo vyléčit jen asi tři pacienty s podobným onemocněním. Díky
jejím rodičům, vůli a statečnosti té dívky se podařilo ji vyléčit. A nejen to! Dnes
má rodinu, dvě zdravé děti, z nichž jednomu jsem za kmotra. Řada příběhů tak šťastně
nekončí. Ale mezi moje přátele se zařadili i rodiče, jimž dítě na nádorové
onemocnění zemřelo, přesto udržují kontakt, svěřují se či pomáhají OS Sluneční paprsek.

 

Co vám osobně činnost přináší a co vám
bere?

Přináší
mi radost a uspokojení ze smysluplné práce. Bere mi čas, který bych mohl
věnovat sobě či blízkým, ale oni mají pochopení.

 

Kdybyste měl dát lidem radu, jak nejlépe
proměnit svůj život, jaká by byla?

Asi
bych řekl – každý je svého štěstí strůjce. Ale ta rada by zněla: Každý musí
začít od sebe, starat se o sebe somaticky i duševně, a jen pokud sami
v sobě nalezneme pokoru, rovnováhu a klid, můžeme ji předávat dál.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text:
Michaela Lejsková

Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz

Oficiální
stránky Slunečního paprsku: www.slunecnipaprsek.cz

Vytvořeno
ve spolupráci s restaurací Zlatý Had www.zlatyhad.cz

Korektura
textu: Alžběta Strnadová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

S módním tvůrcem, jako je Jana Berg, můžete projít světem módy s pocitem, že jste prošli ročními obdobími, poznali sílu elementů a energie různých prvků. A ten pocit vás přivede k faktu, že to tak je. Že právě tyto prvky návrhářka z jistého opodstatnění vkládá do své tvorby. Jsou to určité doteky, způsob, jakým se snaží návrhář komunikovat se svým klientem. Právě toto opodstatnění jsme se rozhodli odhalit v našem rozhovoru. Smysl tvůrčí práce a vše, co patří do profesní cesty, kterou si zvolila Jana Berg. Cesta ji přivedla na skvostná mola a okázalé přehlídky, ale neváhala dělat i projekty bez vidiny výdělku. Profesní život jí přinesl různé příchutě. Co si v každém případě zachovala, je její styl a způsob práce. Je přísná, ale spravedlivá. Nenajdete jediný kousek oblečení, který by opustil její dílnu a neprošel jí rukama. Jan Berg je patronkou Nadačního fondu Femina.

Cítila jste to někdy i naopak, že jste přinesla cosi důležitého a zásadního do života jiné osoby? Přeci jen, oblékat někoho znamená poznat ho a rozumět mu… 

 Mám odpozorováno, že když odložíte svršky, což u zkoušení oblečení na zakázku opravdu musíte, odložíte i svoji obrannou skořápku a otevřete se, někdy dříve, někdy později. Mnoho o svých klientech vím, ale diskrétnost je jedno z hlavních pravidel úspěchu mé práce. Určitě jsem svojí ztřeštěností a „jiným pohledem“ na věc zasáhla do života jiných, ale to je spíše otázka pro ně, já jen vím, že ano.

 

Jakým způsobem vznikal Nadační fond Femina, který jste založila a v němž působíte?

Myšlenka Nadačního fondu Femina, jehož posláním je pomáhat ženám, které úspěšně zvládly léčbu rakoviny prsu, ale následkem této léčby přišly částečně nebo úplně o svá ňadra, vznikla dříve a bez mého přičinění. Fond se zaměřuje především na nákup rekonstrukčních prsních implantátů určených pro rekonstrukci ňader po částečné nebo celkové ablaci. Jejich nákupem zkracujeme čekací lhůtu na daný neoperační zákrok, která v některých specializovaných zařízeních trvá i dva roky. Tak si představte, že žena projde zdrcující, fyzicky i psychicky náročnou léčbou rakoviny, zvládne ji a ví, že může žít plnohodnotný život jako „normálně“ vypadající žena, ale musí čekat další dva roky, než se
dostane do čela pořadníku. Rozhodli jsme se za přičinění onkologických odborníků, bývalých pacientek, které zákrok absolvovaly, a skupinky nadšenců šířit nejen osvětu o tom, že věci mohou být jinak, ale i reálně zasáhnout do dané situace. V průběhu roku a půl existence Feminy se nám povedlo zajistit prostředky na nákup více než padesáti implantátů, které udělaly několik žen šťastnými.

 

Krátce po revoluci se o rakovině prsu začalo více mluvit a jedna z prvních známých osobností, paní Eva Pilarová tímto onemocněním prošla a otevřeně o tom tehdy mluvila. Daří se v tomto směru dělat osvětu, mluví se o onemocnění amožných řešeních následků dostatečně?

Dnes je rakovina téměř stejně běžná jako chřipka – děsivý, ale reálný stav. Rakovina prsu se stává tak závažným problémem, že se dnes řeší i legislativní změnou, co se týče podpory preventivních vyšetření v rámci zdravotních pojišťoven. Osvěta je, myslím, celkem velká díky nadšencům, práci odborníků, médiím… Otázkou je, jestli ji chceme vnímat, dokud tímto problémem netrpíme. Mnozí z nás si myslí, že nám se to nemůže stát. Myslím, že to má co činit s obyčejnou lidskou pokorou, která nám mnohdy chybí.

 

S jakými potížemi se takto postižené ženy nejčastěji potýkají, vyžadují i jinou pomoc než tu zdravotnickou?

Hlavní potíží je psychická nepohoda a rakovina je pouze důsledkem této nepohody. Moderní medicína léčí nemoc, tedy důsledek, a léčba přináší oslabení a také svým způsobem devastaci těla, takže další psychickou zátěž. Aby bylo onemocnění rakovinou prsu zvládnuto úspěšně a končilo výhrou, není třeba jen skvělých odborných lékařů, informací a znalostí problému a jeho řešení, implantátů, štěstí a pokory, jak jsem již říkala.  Hodně, hodně důležité je rodinné zázemí a podpora partnera, prostě určitá dávka bezpodmínečné lásky kolem.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Nadační fonf Femina www.nadacefemina.cz

Make up: Pavel Bauer, Estée Lauder www.esteelauder.cz

Vlasová úprava: Veronika Soukupová, Kadeřnictví Honza Hlaváček and friendswww.honzahlavacek.cz

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Korektura textu: Květa Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-7-2012-4.html

Jana Berg – módní návrhářka: wwww.ibestof.cz/moda-a-styl/jana-berg—modni-navrharka.html

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Onkologická onemocnění postihnou v naší
zemi každého třetího až čtvrtého člověka.“ Petr Sýkora

 

 

 

 

 

Petr
Sýkora, podnikatel a zakladatel nadačního fondu DOBRÝ ANDĚL, patří
k lidem, kteří správně porozuměli podstatě úsloví „musíme si pomáhat!“.
Smutný a tragický osud může postihnout kohokoliv z nás ze dne na den, a co
se onkologického onemocnění týká, nedá se s úplnou přesností nic předvídat.
Podobně jako Petr, je si toho vědomo i mnoho dalších lidí, stejně jako svých
možností. Proto, a právě díky nim, dnes již celá řada rodin pocítila výraznou
podporu v těžkých chvílích, kterou nadace DOBRÝ ANDĚL nabízí
prostřednictvím svých „andělů“.

Jak dlouho nadační fond v České
republice funguje a co předcházelo jeho založení?

Inspirací pro vznik
DOBRÉHO ANDĚLA v České republice bylo úspěšné pětileté působení této organizace
na Slovensku. V České republice jsme projekt spustili v listopadu loňského
roku.

Jakou má DOBRÝ ANDĚL historii?

Na Slovensku působí DOBRÝ
ANDĚL od roku 2006 a pomohl již tisícům rodin s dětmi, kde dítě nebo některý z
rodičů bojuje s rakovinou. Do systému DOBRÝ ANDĚL se tam zapojilo více než 100
000 dárců.

Kolik lidí a na jakých pozicích se o
chod nadace stará?

Nyní nás je sedm,
povětšinou na částečné úvazky. O kontakt s onkology a rodinami se stará výkonná
ředitelka Martina Kalužová, Michaela Bičíková a Lucia Tarbajovská se věnují
komunikaci a Klára s Janou se věnují administrativě a vůbec všemu, co je
potřeba. Strategickým věcem se věnujeme společně s Honzou Černým.

Proč jste zvolil pomoc lidem trpícím onkologickými
onemocněními?

Lidí, kteří potřebují
pomoc, je v Čechách a především v rozvojovém světě spousta. Nelze pomoci všem,
je potřeba i v tomto směru učinit určité volby. DOBRÝ ANDĚL, díky své
adresnosti a transparentnosti, umí propojit veliké množství dárců i potřebných
– proto jsme se chtěli zaměřit na oblast, která je palčivá, která se týká mnoha
lidí, a která je také srozumitelná. Onkologická onemocnění postihnou v naší
zemi každého třetího až čtvrtého člověka. Týkají se každého z nás. Proto jsme
se rozhodli začít právě tady. Je možné, že ve správný čas přidáme některé další
diagnózy.

Jakou úlohu hraje v nadaci prof. Jan
Starý z onkologické kliniky Fakultní nemocnice v Motole?

Pan profesor je jedním
z nejvýznamnějších onkologických odborníků v naší zemi. Projekt jsme spolu
diskutovali ještě v jeho přípravné fázi. Vážíme si toho, že pan profesor i
s kolegy z dětské onkologie v Motole za projektem stojí. Pomáhají tak především
v tom, aby onkologové, zdravotní sestry a sociální pracovnice o DOBRÉM ANDĚLOVI
věděli.

Pomoc lidem probíhá ve spolupráci s
onkologickým centrem v Motole, nebo pomáháte přímo?

Pokud v rodině dítě,
nebo některý z rodičů trpí onkologickým onemocněním, a pokud je tato rodina ve
finanční tísni, může poslat do DOBRÉHO ANDĚLA přihlášku. Tuto přihlášku vždy
potvrzuje lékař-onkolog, který tím dosvědčuje, že se pacient skutečně léčí.
Navíc velmi často zná i rodinnou situaci pacienta. Spolupracujeme tak již s desítkami
onkologů v Čechách a na Moravě.

Jaký vypadá systém realizace pomoci?

Poté, co k nám přijde
přihláška, která splňuje všechny parametry, rodinu bezodkladně zařadíme mezi
příjemce pomoci. Do systému přicházejí průběžně peníze od dárců – Dobrých andělů.
Peněžní příspěvky se shromažďují a vždy první den následujícího kalendářního
měsíce jsou rovnoměrně rozděleny mezi všechny rodiny. Do posledního haléře.
Dárci, Dobří andělé, mají navíc individuální andělské číslo a heslo, takže se
mohou podívat sami, kdy nám peníze přišly, kdy jsme je rozdělili mezi rodiny, a
kterým rodinám tak pomohli.

Jakou pomoc vám podporovatelé obvykle
poskytují? Jaký příspěvek považujete za standardní ze strany jedné fyzické
osoby?

Dobří andělé v naprosté
většině pomáhají pravidelně, každý měsíc, částkou podle svých možností. Minimum
je 50 korun. Obvykle se jedná o několik set korun. Vážíme si každého dárce stejně
– každý z nás má jiné finanční možnosti.

Setkáváte se s tím, že lidé přispívají
spíše pravidelně?

Dobří andělé přispívají
pravidelně, protože dobře vědí, že rodiny s dětmi peníze též pravidelně
dostávají.

Pokud chce prostřednictvím nadace DOBRÝ
ANDĚL někdo pomoci konkrétní rodině, je to možné? Může si vybrat, komu pomoc poskytne?

Soukromí rodin
nemocných chráníme. Proto si Dobří andělé na počátku vybrat nemohou. Nicméně součástí
přihlášky je též vzkaz rodiny pro Dobré anděly, který mohou konkrétní dárci u
konkrétní rodiny vidět. S tímto rodina výslovně souhlasí. Dárci tak vidí, komu
konkrétně pomáhají, jak se mu daří, kde žije atp.

Na čem je výběr a rozsah pomoci závislý?

Každá rodina dostává v
daném měsíci stejně velkou pomoc. Nejvyšší částka byla v prosinci – okolo 7 000
korun, v únoru se bude jednat spíše o 4 000 korun – ovšem již pro mnohem
větší množství rodin. O pomoc může požádat každá rodina s dětmi, kde dítě, nebo
některý z rodičů onemocněli rakovinou a která je ve finanční tísni. Naprostá
většina lidí kolem nás se v této situaci do tísně dostane, protože takové
rodině odpadá jeden ze dvou příjmů (pokud před chorobou vůbec dva byly) a navíc
dochází k nárůstu celé řady životních nákladů. Pokud je nemocné dítě, DOBRÝ
ANDĚL pomáhá rodině ještě dva roky po jeho uzdravení (nemoc se totiž často
vrací), pokud onemocní dospělý, pomáháme po dobu, kdy se léčí a nechodí do
zaměstnání, anebo po dobu, kdy dospělý bere invalidní důchod a má nezaopatřené
dítě.

Narážíte s nadací na odmítavé
postoje ze strany veřejnosti?

Zatím ne.

Jedná se výhradně o finanční prostředky,
které nadace zajišťuje?

Na první pohled to tak
vypadá. Když se ale nad systémem DOBRÝ ANDĚL čtenáři zamyslí, pochopí, že
rodiny získávají vedle „peněz“ také důležitou psychickou podporu, pocit, že v
Čechách žijí tisíce Dobrých andělů, kteří se s nimi nezištně rozdělili. To je
úžasný pocit.

Jakým způsobem a jak rychle postižené
rodiny pomoc dostávají?

Rodiny dostávají peníze
vždy v prvních dnech každého kalendářního měsíce. Přihlášku posoudíme a zaneseme
do systému v řádu dnů.

V jakých případech jste se setkal s
alarmující situací v postižené rodině?

Když rodinu zasáhne
rakovina, je situace alarmující téměř vždy. Vezměte si třeba případ Kryštůfka…

„Kryštůfek onemocněl leukémií ve třech letech, v době, kdy měl nastoupit do
školky a já jsem si hledala zaměstnání. Protože jsem samoživitelka a oba starší
synové v tu dobu studovali, peníze byly pro nás důležité. Naším jediným
finančním příjmem byly a stále jsou pouze sociální dávky. Ten den se nám
převrátil život naruby. Leukémie, tak zněla diagnóza … člověk si v tu chvíli
řekne, proč zrovna můj malý syn, proč zrovna on nemůže zůstat zdravý … vždyť
oba starší synové jsou také nemocní. Nejstarší syn Lukáš se narodil s dětskou
mozkovou obrnou, mladší syn Filip má od narození glaukom (zelený zákal) a ve
dvou letech mu lékaři stanovili diagnózu epilepsie.
Byl to obrovský šok a nastaly nám dva roky léčby, pobyty v nemocnici, velké
výdaje za léky, za dietu při onemocnění jater a za speciální nízko-bakteriální
stravu, kdy jsem musela nakupovat pro Kryštůfka pouze trvanlivé potraviny
vakuově balené a tepelně upravené potraviny směl jíst jen hned po uvaření.
Jídlo se nesmělo ohřívat. To trvalo dva roky. Abychom to finančně zvládli,
ukončil starší syn studium na střední škole a místo do školy začal chodit na
brigádu. Uplynuly tři čtvrtě roku a leukémie se opět ozvala. A vše začalo
nanovo, tentokrát nás čekalo ještě těžší období. Kryštůfek podstoupil
transplantaci kostní dřeně … V nemocnici jsme pobyli tři měsíce. Hodně nám
pomohl DOBRÝ ANDĚL finančními příspěvky, za které jsem nakoupila potřebné léky
pro Kryštůfka, zdravotní roušky na ústa, hygienické a dezinfekční prostředky na
úklid domácnosti (např. po použití WC jsme dezinfikovali toaletu i umyvadlo)
denně se dezinfikovaly kliky u dveří atd. Nejvíce peněz bylo potřeba opět na
nízko-bakteriální stravu. Velice děkuji nadačnímu fondu DOBRÝ ANDĚL, který nám
svým finančním příspěvkem pomáhá překonávat už takhle náročnou životní
situaci.“

Nakolik
se u nás podílí byrokracie na tom, že rodiny nejsou schopné situaci sociálně zvládnout
z dlouhodobé perspektivy?

Byrokracii zatím neumím
hodnotit – bylo by až příliš snadné ji kritizovat. Zatím tedy „no comment“.

Jaký je ze strany dárců zájem o to, aby
se s rodinou, které pomáhají, setkali?

Dobří andělé se obvykle
podívají na příběhy rodin na našem webu. Rodinu kontaktovat mohou, obvykle to
ale nedělají.

V jakých procentech k osobnímu setkání
dochází?

Dochází k němu jen
výjimečně.

Jak hodnotíte úspěšnost nadace?

Na Slovensku si DOBRÝ
ANDĚL vede fantasticky – je to jeden z nejúspěšnějších filantropických projektů
v zemi vůbec. Všichni vidíme, jak je ve společnosti důležitá důvěra. Slováci
vidí, že na Slovensku ne tak úplně všechno ovládá mafie proslavená kauzou
„Gorila“. To je důležité. V Čechách máme díky spoustě skvělých lidí za sebou
úspěšný start. V tuto chvíli již evidujeme přes 100 rodin. Jenže ono se jedná o
maratón – pojďme tedy DOBRÉHO ANDĚLA zhodnotit za tři, čtyři roky.

Hodláte rozsah činnosti nadace do budoucna nějak změnit či rozšířit?

V podnikání i v životě
věřím na konzistentnost a úzké zaměření. Když se člověk (nebo nadace či firma)
snaží dělat všecko, obvykle to nedopadne dobře. Je ovšem možné, že přibereme
další diagnózy.

Do jaké míry vám činnost pro nadaci
DOBRÝ ANDĚL zabírá váš soukromý čas?

Máme nějaký jiný čas než
„soukromý“? DOBRÝ ANDĚL mi zabírá asi sedmdesát procent aktivního času, zbytek
věnuji podnikání a investování (nyní velmi, velmi okrajově) a sportovně
dobrodružným projektům.

Jaké jsou vaše současné podnikatelské a volnočasové
aktivity?

V oblasti podnikání mám
několik minoritních či víceméně pasivních investic. Žena i já jsme rádi na
horách, zrovna jsem se vrátil z jednoho z nejextrémnějších závodů světa –
PATAGONIAN EXPEDITION RACE – desetidenního nonstop závodu v Ohňové zemi, kde
jsme závodili s česko-novozélandským týmem.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

Nadace DOBRÝ ANDĚL: www.dobryandel.cz   

 

 

 

 

„Práce v sociálních službách je víc než práce – je to poslání.
Nemůže to dělat každý.“ Marie Bosáková

 

 

 

 

Marie Bosáková je drobná žena, která však vyniká nezdolnou vůlí a
životním optimismem. Od roku 1991 je ředitelkou Centra sociální a
ošetřovatelské pomoci v Praze 5. Za dvacet let se jí podařilo vykonat opravdu pořádný kus práce. Když
se ohlédne, může být sama se sebou spokojená. Svému povolání věnuje většinu
svého času, je to její dítě a kolegové jsou rodina. A tak to asi má být,
protože – jak sama říká – „tahle práce je především poslání“.

 

Charakter vaší práce – pomáhat potřebným vychází z vaší vrozené
potřeby pomáhat, nebo byl dílem náhody?

Dalo by se říci, že tak půl na půl.
Studovala jsem střední sociálně právní školu a na Filozofické fakultě obor teorie
kultury, ale nakonec jsem se k původnímu oboru vrátila a dostudovala ho. Mé první zaměstnání bylo v Psychiatrické léčebně v Praze-Bohnicích.
Ale je to už velmi dávno. Od roku 1991 jsem ředitelkou Centra sociální a
ošetřovatelské pomoci na Praze 5.

 

Kdo může využívat terénní pečovatelskou službu nabízenou v rámci
vašeho centra?

Naším zřizovatelem je Městská
část Praha 5, tudíž to musí být občan Prahy 5. Jsou zde, tak jako všude
v podobných institucích, jisté právní kroky. Tedy nejprve se musí uzavřít s klientem smlouva, v níž jsou specifikované veškeré služby, jejich rozsah
a četnost z naší strany a povinnosti klienta vůči nám.

 

Je rozdíl mezi terénními pečovateli a domácí ošetřovatelskou péčí?

Domácí ošetřovatelskou péči (DOP)
vykonávají registrované zdravotní sestry. Úkony musí nejdříve schválit
ošetřující lékař a my, protože máme smlouvy s pojišťovnami, dodáme
konkrétní sestřičku, která se bude o klienta starat. Ovšem jen po dobu, kterou
doporučí lékař, není to nastálo. Terénní pracovníci jsou pečovatelé z povolání
a klient si je může objednat podle toho, jak potřebuje, není to vázáno na
lékaře.

 

Jak často využívají občané denního stacionáře?

Denní stacionář, nebo tzv. školka
pro seniory, je zřizovaná pro klienty, kteří jsou sami doma, nebo bydlí
s příbuznými, kteří chodí do práce. Ráno si je vyzvedneme, zajistíme jim
celodenní program a večer je opět vrátíme domů. A využití je opět individuální,
podle potřeb klientů.

 

Jaký je program pro seniory v porovnání s dětmi ve školce, také
cvičí, zpívají, malují…

Tak samozřejmě některé věci jsou
podobné, třeba cvičení nebo zábavové aktivity. Ale program je uzpůsoben jejich
věku a možnostem. Cvičíme s nimi paměť, také zde již několik let máme kocourka
a s některými klienty komunikujeme pomocí tzv. felinoterapie (léčba
kočkou). Měli jsme tady jednoho pána, který odmítal mluvit a bavil se jedině
s naším kocourkem.

 

Provozujete také Dům s pečovatelskou službou. Jaký je současný
stav pro přidělení místa v tomto domě a jak dlouho se na takové místo musí
čekat?

V tomto domě máme tzv. byty
zvláštního určení, kde klienti získávají nájemní smlouvy na dobu neurčitou a
dožívají zde za pomocí sester a pečovatelek. Je zde snížené nájemné a samozřejmě se snažíme klientům vyjít vstříc, takže pokud mají nějaké
zvířátko, tak si ho mohou vzít s sebou. A v přízemí funguje celodenní
24hodinová služba. Jsou zde daná pravidla. Klient musí být soběstačný a musí si
zavést pečovatelskou službu.

 

Kdo hradí všechny tyto služby, které nejsou v případě pravidelného
denního využití levnou záležitostí? Senioři z důchodu, nebo je nějaká možnost požádat o
příspěvek?

Platí si ho klenti
z důchodu, přispívají jim rodinní příslušníci a také z příspěvku na
péči, na který má hodně z nich nárok. Více informací získají klenti na úřadu
práce, který vyplácí další možné příspěvky.

 

Jak vysoký je příspěvek na péči?

V současné době jsou čtyři stupně
příspěvků, jeho výši určí lékař – nejnižší je 800 Kč měsíčně, potom 4.000 Kč, 8.000
Kč a 12.000 Kč je maximum.

 

A co se stane, pokud si klient najde partnera, může se přistěhovat?

Pokud se nám klient zamiluje, tak
si tam svého partnera může vzít, ano, proč ne? Ale protože je to bydlení, které
funguje za určitých podmínek, je všechno nutné dopředu probrat s námi.

 

Jaký je rozdíl mezi Domem s pečovatelskou službou a Domem
sociálních služeb, který také máte v nabídce?

Dům sociálních služeb není zařízení
na dožití. Funguje u nás už 11 let a je to lůžkové zařízení na přechodnou dobu.
Rodina jede na dovolenou a potřebuje, aby bylo postaráno o seniora. Nebo případ
dvou samostatně žijících seniorů, když jeden z nich onemocní, není schopen
se starat o toho druhého.

 

Setkáváte se někdy při práci v terénu s agresivním chováním
vašich klientů?

Setkáváme, ale to už patří
k naší práci.

 

Jak probíhá platba za služby, přeci jen senioři mohou být zapomnětliví…

Proto vždy podepíšeme s klienty
smlouvu, kde, jak jsem už zmínila, je většina těchto věcí ošetřena. A zavedli
jsme platby denně a hotově, protože když to klienti platili po týdnu nebo 14
dnech, nepamatovali si. To je potom nepříjemné. Takže když si to každý den
zaplatí, tak to nemůžou zapomenout. Pečovatelka musí vést deník, za každou
službu dává klientům účet, měsíčně dělá výkaz všech činností a plateb.

 

A to u vás nelze platit přes účet?

Samozřejmě, že lze. Tohle jsou
případy starších lidí, kteří žijí sami, nikdo se o ně nestará
a naše pečovatelky tam denně docházejí. Jinak může třeba rodina za svého
seniora poslat peníze na účet.

 

Poznáte, když se někdo pro sociální práci vůbec nehodí?

Poznám. Víte, já dám hodně na
oči. Podívám se těm lidem do očí a vycítím, zda to myslí vážně. Nikdy to nikdo
nemůže jít dělat s tím, že má rád staré lidi. To je nesmysl. Je to velmi
náročná práce, člověk to v sobě musí mít, jinak nevydrží a odejde. Je to
víc než práce – je to poslání. A to skutečně nedoceněné poslání.

 

Máte dostatek  pracovních sil?

V současné době ano. Spousta
lidí si udělá přes úřad práce rekvalifikační kurzy, také střední školy chrlí
pečovatelky s maturitou. Ale ač jich je dost, nevybírá se nám lehce.

 

Ale určitě existují lidé, kteří své blízké milují, chtějí jim pomáhat,
ale třeba na to prostě „nemají“…

V tomhle máte pravdu. Jsou
tady vazby, které prostě nejdou. Často je to spojení syn a matka. Syn svoji
mámu miluje, ale nemá na to, aby se kompletně postaral. A v tom mu
pomůžeme my. Jedná se hlavně o úkony, které jsou spojeny s pomocí při
koupání, doprovod na WC nebo péče o inkontinentního klienta.

 

Mimo domovy pro seniory provozujete i jesle. Máte přehled, kolik jich
funguje v Praze a jak jsou vytížené?

U nás na Praze 5 jsou pouze jedny
maximálně pro 25 dětí. A je o ně velký zájem. Přehled
o celé Praze nemám.

 

V dobách komunismu se do jeslí dávala spousta dětí, dá se říct, že
Husákovy děti na nich vyrostly. Tato péče bývá často terčem kritiky, jak to
vidíte vy?

Pokud mohu posoudit podle našich
jesliček, tak si myslím, že je to fajn. Děti jsou v kolektivu, starají se
o ně zdravotní sestry a ošetřovatelky, skutečně velmi pěkně. Pohybují se
v krásném a čistém prostředí. Nebereme úplně malinké děti do jednoho roku.
Samozřejmě režim jeslí je trochu jiný než ve školce. Tady platí známé napapat,
spát a hrát. Ve školce se už musí děti vzdělávat.

 

Je známo, že obyvatelstvo stárne a díky dostupné lékařské péči se lidé
dožívají vyššího věku. Podle demografických prognóz by tak v roce 2030 mohlo v
Praze žít až 90 000 lidí starších 80 let, kteří jsou odkázáni na pomoc. Jste na
tento fakt připraveni?

My vidíme trochu jiný trend,
poznáme to podle žádostí o dotace. Naše číslo bylo donedávna 1 200 klientů, o něž jsme schopni se v rámci našich služeb postarat. A
museli jsme snížit na 1 000 klientů. Dnes jsou senioři aktivní, hranice se posouvá, což cítíme na
klesajícím počtu. Naopak se zvedá zájem o vzdělávání seniorů, třeba kurzy internetu.
Takže je to asi tak, že se snižuje počet klientů, ale zvyšuje se počet úkonů. Protože
nás o služby žádají až lidé ve vyšším věku a tam už je potřeba zajistit mnohem
více péče.

 

Už léta se hovoří o tzv. „silver economy“, která bude nabízet nové služby
a výrobky šedivějícímu obyvatelstvu (mobil bez funkce menu, zjednodušené
ovládání praček, širší dveře aut, kuchyňské nádoby uzavíratelné na jedno
stlačení…). Máte už nějakou podobnou
zkušenost?

Určitě. Snažíme se našim klientům
přizpůsobit, třeba zrovna v bytech v Domě s pečovatelskou
službou. Byty upravujeme s ohledem na věk lidí, kterým jsou určeny. Tedy
vyšší záchody, v koupelnách i na záchodech madla. Snažíme se i o
bezbariérové přístupy.

 

Kde vy, jako člověk z oboru, vidíte největší nedostatky v sociálních
službách?

Já u nás žádné nedostatky
nevidím, snažíme se pořád postupovat dopředu. Když se ohlédnu a vidím, co se nám podařilo, jsem pyšná.

 

Pracujete na tomto místě více než 20 let, co se za dobu vašeho působení
změnilo?

Před dvaceti lety, když jsem
nastoupila, zde fungovala pouze pečovatelská služba, a to pouze denní. Dnes
fungujeme nonstop 365 dní v roce, klidně na Štědrý den. Když jsme zaváděli
internet, přihlásilo se pár jedinců, dnes máme pořadníky. Kdysi jsme rozváželi
přes víkend 20 obědů, dnes 120. Na všechny svátky máme obrovský frkot. Člověk
by si mohl myslet, že v této době budeme mít volněji, ale není to pravda,
právě naopak. Tato práce je mým dítětem, mojí rodinou, kdybych měla odejít,
odcházím ze svého, z něčeho, co je moje. Snažíme se, aby o lidi bylo
postaráno a abychom v práci byli tým. Protože bez týmové práce nelze
v těchto službách pracovat. Já mám štěstí, že moji spolupracovníci jsou
lidé do nepohody. Bez nich bych nikdy nedokázala takovou provázanost služby zajistit.

 

Jak vnímá a chápe vaše rodina tuto záslužnou, ale jistě náročnou práci?

Vnučka studuje sociální práci,
asi to máme dané v rodině. Ale třeba syn zase o mé práci nechce ani
slyšet, nicméně když nám vypadl na měsíc řidič, tak ho na celou dobu zastal.
Takže mne vlastně podporují.

 

Jak využívají vaši senioři volný čas?

Senioři mají možnost zúčastnit se
různých akcí v komunitním centru. Mohou využívat počítače, stolní tenis
nebo přijít na divadelní představení a jiné. Nabídka je široká.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up a vlasy: Lenka Walderová

Vytvořeno ve spolupráci
s Žofín Garden www.zofingarden.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-8-2012.html

Korektura textu: Květa Strnadová

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz