Archiv rubriky: Neziskové organizace

Narodila se 24. dubna
1942 v Praze. Do roku 1986 pracovala jako lékařka na Dermatovenerologické klinice FVL UK, po sametové revoluci byla
zvolena do zastupitelstva hlavního města Prahy, kde pracovala jako předsedkyně
sociální komise. Byla blízkou přítelkyní Olgy Havlové a později „lékařkou
chartistů“. Když v roce 1989 těžce onemocněla a prožila i klinickou smrt,
rozhodla se prožít svůj další život co nejužitečněji, pomáhat těm, kteří se
ocitnou na dně nebo jsou na pomoc druhých odkázáni. Od počátku se podílela na
zakládání Výboru dobré vůle – Nadace Olgy
Havlové, jehož úkolem je podporovat neziskové organizace v oblasti
zdravotní a sociální. Již dvacet let je ředitelkou této nadace. Je také
předsedkyní české pobočky Evropské sítě
proti chudobě. Pracuje i pro sdružení Rozkoš
bez rizika, které pomáhá osobám s rizikovým sexuálním
chováním v prevenci a léčbě sexuálních chorob. Paní doktorka Černá je vdaná a je matkou
dvou dospělých synů.

 

Spojila jste s Nadací Olgy Havlové svůj život. Čeho
jste se kvůli tomu musela vzdát?

Ztratila jsem kontakt se svými pacienty, ale ne tak docela.
Někteří z nich si ke mně stejně dál nacházejí cestu. Pracuji i
v nestátním neziskovém zdravotním zařízení Rozkoš bez rizika, tam mohu uplatnit své lékařské zkušenosti a
znalosti, takže trochu v té první linii přece jen zůstávám. Spíše jsem se
musela vzdát svého soukromého života, na který mi zbylo opravdu málo času.

 

Výbor dobré vůle existuje od roku 1990. Bilancujete?

Naše činnost se rozvíjí, rozrůstá a je čím dál odpovědnější.
Zavazuje nás památka Olgy Havlové, jejím principům se nesmíme zpronevěřit. Jde
nám nejen o to, aby nadace nadále pomáhala tam, kde je potřeba, ale aby dál
nesla dobré jméno Olgy Havlové. Bilancovali jsme u příležitosti dvacátého
výročí, a nebýt našeho archivu, na mnohé z těch desítek, možná i stovek
akcí bychom si už ani nevzpomněli. Vydali jsme i publikaci Kapka vody pro strom lásky, v níž na dobu našich začátků
vzpomínají nejbližší spolupracovníci paní Olgy. Já sama se s ní cítím
velmi spjata, nikdy předtím, v jiných zaměstnáních, jsem neměla tak blízký
vztah ke svým spolupracovníkům jako v naší nadaci. To je, myslím, to nejdůležitější,
co se tu podařilo vytvořit – duch pospolitosti. Všichni jsme oddáni společné
myšlence.

 

Založení Výboru dobré vůle byla asi jedna
z prvních aktivit paní Olgy ve funkci prezidentovy manželky. Co ji
k tomu vedlo?

Ona nedělala charitu, přála si změnit systém sociálních
služeb. Aby lidé znevýhodnění postižením, nemocemi, sociální izolací měli šanci
vrátit se do společnosti. Dnes se o to zasazuje Evropská unie, která myšlenku integrace podporuje, paní Olga měla
tuto ideu už před více než dvaceti lety. Bylo jí líto lidí, kteří jsou nuceni
žít za zdmi ústavů a nemají možnost prožívat pospolitost s ostatními, se
svými rodinami. Měla jsem velmi podobný postoj, hodně rychle jsme se spolu
shodly.

 

Jak dlouho jste se
znaly?

Seznámily jsme se v roce 1966 na premiéře jednoho
z Havlových dramat. Olga byla opatrná na rychlé navazování známostí, ale
padly jsme si do oka. Měly jsme společné zájmy, bydlely jsme blízko sebe,
chodily jsme spolu venčit psy. Byla jsem jedním z mála lékařů, kterým
důvěřovala. Byla autentická, pravdivá a to, že někteří lékaři skrývají pravdu
před svými pacienty, bylo pro ni neomluvitelné. Svou nemoc podceňovala, nešla
na vyšetření. Neměla čas, pořád pracovala, byla velmi činorodá.

 

Nezdráhala jste se
vyměnit lékařskou práci za sociální?

V srpnu 1989 jsem těžce onemocněla, šla jsem
do invalidního důchodu, lékaři mi zakázali dál mou práci vykonávat. Byla
jsem zvolena Občanským fórem do zastupitelstva
hlavního města Prahy a tam jsem se jako předsedkyně sociálního výboru dostala
do kontaktu se všemi nově vznikajícími neziskovými organizacemi, které byly
tenkrát v plenkách. Velmi mě to zaujalo, absolvovala jsem několik
zahraničních pobytů, abych pochopila, jak tento systém funguje
v demokratických zemích, kde už má tato práce tradici.

 

Nebylo to pro vás
stejně náročné jako lékařská praxe?

Ještě náročnější. Mí ošetřující lékaři by se asi hodně
divili. Už nikdy jsem pak tolik času a klidu jako v medicíně neměla. Ale
sociální práce mě zaujala natolik, že jsem se s ní zcela ztotožnila. Má
své průniky jak s medicínou, tak se vzděláváním či lidskými právy – je to
komplex, který naši nadaci provází od samého počátku, pevný základ celého
našeho konání.

 

A tak vám jednou paní
Olga zavolala…

Ano, bylo to přesně tak. Měla jsem tehdy částečný invalidní
důchod a pracovala jsem na půl úvazku na ministerstvu školství, kde jsem měla
na starosti vše, co bylo nové – výchovu ke zdraví, ekologii… Jednou mě pozvali
do televize do debaty o sexuální výchově. Měla jsem velký problém s tím,
abych vyhověla jak společenským požadavkům doby, tak ministru Piťhovi, bylo to
velmi obtížné. Paní Olga ten pořad sledovala, zvedla telefon a řekla mi, abych
už se s tím netrápila, že mě potřebuje jako ředitelku Výboru dobré vůle.

 

Byly vaše prvotní
představy o jeho fungování reálné, nebo jste je museli časem přehodnocovat a
měnit?

Na počátku jsme si představovali, že Výbor dobré vůle bude fungovat obdobně jako Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných – že budeme sledovat různé
kauzy a vyjadřovat se k nim. Jako manželka prezidenta dostávala paní Olga
hodně dopisů se žádostmi o pomoc, mnohé vyžadovaly odborná stanoviska, proto
vytvořila kolem sebe okruh odborníků, kteří odpovídali na žádosti. A začaly
přicházet peníze. To už nebylo tak jednoduché. V roce 1992 vznikla Nadace Olgy Havlové, sestavili jsme
pravidla, jak bude nadace fungovat. Paní Olga měla ideu, že nadace musí být
vzorem pro všechny ostatní, že u nás všechno musí být přesně podle pravidel.
Tehdy se ještě nepoužívalo slovo transparentní, ale my jsme takoví chtěli být a
byli jsme.

 

Radili jste se
s někým, kdo už měl s nadacemi nějaké zkušenosti?

K fungování nadace se začali vyjadřovat různí
zahraniční odborníci, v té době bylo hodně důležité přijímat podněty ze
světa. Angličané, Američané, kteří do naší země přicházeli, své odbornosti
nabízeli naší nadaci.

 

Jaký vliv na práci
nadace měla smrt Olgy Havlové?

Byli jsme tím velmi zasaženi, o její nemoci jsme věděli, ale
tak rychlý konec jsme nečekali. Všechny nás to poznamenalo, osobně. Podařilo se
nám ale zmobilizovat všechny síly. Věděli jsme, že musíme pokračovat tak, abychom
dobré jméno naší nadace ničím nepokazili. Některé firmy, které s námi
spolupracovaly, se vytratily, taktéž některé zahraniční organizace. Mohli jsme
si ale být jisti, že ti, kteří zůstali, s námi nespolupracují ze zištných
důvodů, že jsou to lidé, kteří schvalují naše principy.

 

V roce 2005
nadace poprvé udělila Cenu Olgy Havlové
lidem, kteří navzdory tomu, že jsou sami postižení, pomáhají druhým. Jak vás to
napadlo?

Působili tu zahraniční experti a říkali: Chtělo by to
nějakou cenu. Přemýšleli jsme o tom, první ročník nám pomohl zorganizovat
tehdejší primátor Kořán. Ze slavnostního udělování Ceny Olgy Havlové se stala i příležitost k setkání
s lidmi, kteří vytvářejí „věrný kruh“ kolem Výboru dobré vůle, se zahraničními spolupracovníky, se sesterskými
organizacemi. Je to příležitost k poděkování organizacím, které realizují
vynikající projekty v sociální oblasti, těm, kteří s naší podporou
smysluplným způsobem něco vytvořili a výborně ji využili. Kandidáty na ocenění
navrhuje veřejnost a vybírá odborná porota. Olga Havlová předala cenu jen
jednou, v roce 2005. Tenkrát ji získala Jana Hrdá, která pomohla založit Pražskou organizaci vozíčkářů a stanula
v jejím čele.

 

Co je přichystáno pro
vítěze?

Vítěz získává bronzovou sošku Povzbuzení, kterou vytvořil Olbram Zoubek. Byla jsem tenkrát
pověřena výběrem. V ateliéru jsem hledala v nekonečných podobách
ženských postav takovou, která by vyjadřovala naši myšlenku, totiž to, že
člověk má nejen dostávat, ale i dávat. Gesto rukou, vyjadřující pomoc – ne
podání ruky, objetí, ale pomoc. Otevřenost vůči lidem, vůči světu.

 

Letos udělil Výbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové
cenu již podvacáté. Kdo ji získal?

Na letošním slavnostním setkání 19. května získal cenu pan
Ladislav Dohnal ze Sezimova Ústí. Pan Dohnal je nevidomý, je to vynikající
pedagog, hudebník. Od roku 1982 také hraje na varhany v kostele
v Plané nad Lužnicí, v Táboře se pravidelně setkává se seniory, hraje
jim, vypráví si s nimi. Je mu 80 let. Jeho kandidaturu navrhli starostové
všech tří měst – to jsme tu ještě neměli. Je to člověk, kterého mají všichni
rádi, neustává ve svých činnostech, pořád je aktivní. Je vzorem člověka, který
ač sám postižen, pracuje pro druhé, a také vzorem seniora, který ani
v pokročilém věku nerezignuje na život mezi lidmi a pro lidi.

foto: Miroslav Martinovský

 

Určitě se stává, že
musíte některé žádosti o pomoc odmítnout. Trápí vás to?

Máme přesně stanovená kritéria naší pomoci a těch se držíme.
Naší hlavní zásadou je spravedlnost. Rovný přístup ke všem, nejen těm, kterým
se podaří proniknout do médií a získat si sympatie veřejnosti. Ke všem, kteří
potřebují a požádají nás. Nepřispíváme na aktivity, které příslušejí jiným
nadacím či charitě. Víte, je velmi těžké a pro nás důležité mít jistotu, že podporu
dostane opravdu ten, kdo naši pomoc potřebuje. Jsou lidské osudy, které mě
zasáhnou, zejména když matky pečující o postižené děti opustí jejich partner a
ony zůstávají samy bez rodinného zázemí. Poskytujeme jim podporu, nejen
finanční, ale i morální, na různých setkáních, která organizujeme.

 

Můžete nám některou
z vašich aktivit přiblížit?

Je jich mnoho, ale všechny směřují ke stejnému cíli –
zapojit znevýhodněné lidi do společnosti. Zaměřili jsme se např. na neslyšící –
zajišťujeme velmi drahá digitální sluchadla a řečové procesory pro děti
s kochleárním implantátem. Málokdo si uvědomuje, jak moc jsou lidé se
sluchovým postižením izolováni od okolního světa. S pomocí přístrojů umožňujeme
malým dětem slyšet, naučit se mluvit tak, že mohou úspěšně navštěvovat základní
školu. Rozdáme jich kolem stovky ročně. Když potom dostaneme od rodičů
obdarovaných dětí fotografii vysvědčení se samými jedničkami, víme, že naše
práce má smysl.

 

Jak vypadá váš běžný
pracovní den?

V nadaci pracuji denně tak od půl osmé do pěti, často i
déle a o víkendech se zúčastňuji různých akcí, které naše nadace pořádá.
Nedávno to byla vzpomínka na romské oběti pracovního tábora v Letech.
Romská problematika ale není naší prioritou, tomuto problému se věnuje vládní Agentura pro začleňování v romských
lokalitách a mnohé speciálně na to zaměřené programy různých nadací či
evropské fondy. Rozhodně je nechceme suplovat.

 

Mluvila jste o pomoci
ze zahraničí. Jak vypadá?

Naše nadace má sesterské organizace v zahraničí –
v Rakousku, Velké Británii, Norsku, Švédsku, Švýcarsku, v USA,
Kanadě, Německu, Francii a Nizozemí. Pořádají různé kulturní akce, bazary,
sbírky a získané finanční prostředky posílají nám na určité konkrétní projekty.
Jde většinou o Čechy žijící v zahraničí, kteří se nám takto snaží pomoci.

 

Letos si budeme připomínat
25. výročí sametové revoluce. Jaké konkrétní vzpomínky na dobu těsně po 17.
listopadu se vám vybaví?

Byla jsem tenkrát nemocná, nemohla jsem se příliš zapojit,
přesto jsem docházela alespoň na schůze Občanského
fóra. Se zájmem jsem sledovala, jak se ta shromáždění postupem času měnila
– nastupovaly demokratické principy a vůbec nebylo snadné, aby je přijali třeba
ti, kteří byli do té doby zvyklí mít jistou autoritu. Bylo třeba podřídit se,
přijmout to, že každý má svůj názor, svůj jeden hlas. Nebylo jednoduché naučit
se naslouchat druhým, diskutovat s nimi. Trvalo několik let, než se tento
princip dostal do obecného povědomí. To je myslím jedna z věcí, která se
podařila.

 

A co vás mrzí, co se
podle vás nepovedlo?

Nemohu se smířit s tím, nejsem schopna pochopit, že někteří
lidé ve vedoucích funkcích, v zákonodárných sborech, ve vládě, myslí na
svůj osobní prospěch a nedokážou prosazovat to, co je důležité pro společnost,
pro nás všechny. Pro mne vždy byl a je veřejný prospěch prioritou.

 

Kromě toho, že jste
ředitelkou Výboru dobré vůle – Nadace
Olgy Havlové, máte i jiné funkce…

Ano, jsem i předsedkyní české pobočky Evropské sítě proti chudobě. Statistiky sice uvádějí, že ČR je
jednou ze zemí s nejnižším počtem chudých, ale to není důvod k tomu,
že by se jim nemělo pomáhat. Hranice mezi chudými a těmi, kteří se jimi mohou
ze dne na den stát, je velmi tenká. A i kdyby to bylo „jen“ oněch udávaných 15 procent
lidí, o čemž velmi pochybuji, je to stále více než jeden a půl miliónu lidí a
to není málo.

 

Nemáte někdy pocit,
že si za to mohou někteří sami?

Tomu pocitu jsem velmi vzdálena. Neúspěšní lidé u mě
vyvolávají potřebu pomoci jim, ne je odsoudit. Mohou to být děti, které vyjdou
z dětských domovů a přecházejí rovnou do azylových domů, týrané ženy, lidé
duševně nemocní. Uspořádali jsme setkání s těmito lidmi, nechali jsme je
mluvit a byli jsme překvapeni tím, co říkali. Nevadí jim tolik, že nemají dost
peněz, ale to, že jsou vyloučeni ze společnosti, že je lidé přehlížejí,
pohrdají jimi. To jsou momenty, kdy se myšlenka o začleňování těch, kteří žijí
v chudobě, stává velmi silnou. Vždyť oni se nepodílejí ani na žádném
rozhodování, nikdo se jich nezeptá, jaké podmínky jsou pro ně vyhovující třeba
pro ubytování. Některé ubytovny, to je jedna velká hrůza, ti lidé to tam nemají
rádi, není to jejich domov. Přáli bychom si vrátit jim jejich důstojnost.

 

Co konkrétně pro
takové lidi vymýšlíte?

Nedávno u nás proběhlo evropské setkání a konference o
podmínkách sociálního bydlení. Je to i prevence. Málokdo si uvědomuje, že lidé
na ulici se stávají předmětem daleko finančně náročnějších podpor ze strany
státu, tedy daňových poplatníků, než ti, které v bytě necháte a pomůžete
jim. U nás bohužel panuje atmosféra nesolidarity, mnohdy zvýrazněná i některými
mediálními „senzacemi“.

 

Změnilo se
v průběhu let něco na ochotě lidí věnovat prostředky na dobročinnost?

Objevily se nové formy pomoci, jednoduchým způsobem, jedním
zmáčknutím tlačítka poukážete finanční částku na konto pomoci, začaly se více
využívat dárcovské SMS. Vznikají i různé podpůrné akce, třeba „sport pro charitu“.
U nás organizujeme projekt s názvem Běžci
dobré vůle, maraton, jehož startovné jde na konto Výboru dobré vůle. Dříve jsme také příliš nedbali na svou
prezentaci, to jsme se rozhodli změnit poté, kdy se lidé začali vyptávat,
jestli vůbec ještě existujeme…

 

Co pro to tedy děláte?

Snažíme se o zviditelnění naší práce v médiích,
vydáváme různé brožurky, ale to není vše. Uspořádali jsme například velmi
úspěšnou výstavu fotografií o paní Olze. Je putovní, již třetím rokem s ní
navštěvujeme různá města naší země. Oslovili jsme městské knihovny, o
fotografie je obrovský zájem. Je to takový nový způsob, jak o sobě dát vědět,
nenápadná připomínka možnosti pomoci. Nechceme nikoho nutit. Přáli bychom si,
aby nám lidé přispěli až poté, co si uvědomí, že naše činnost, naše principy
jsou jim sympatické a blízké a chtějí nás podpořit.

 

Děkuji za rozhovor

 

Text: Eva Procházková

Foto: Miroslav Martinovský

Výbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové

www.vdv.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Eva Procházková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Vzít na sebe nelehký úděl, to je pro
lidi řídící jakoukoliv neziskovou organizaci věc automatická. Pro ředitele
Oblastní charity Hodonín platí ještě něco navíc. Péče o rozličné sociálně slabé
či nemocné skupiny lidí v Jihomoravském kraji, kde působí a nejen tam.
Humanitární podpory se pravidelně dostává také lidem žijícím v Rumunsku, v oblasti zvané Banát, která byla téměř před dvě stě lety osídlena obyvateli z Českých zemí Rakousko Uherska. Ti stále drží kulturní zvyky a mluví rodnou řečí. Další nelehký úkol je udržet klíčovou schopnost charity, pomáhat lidem v kritických životních situacích a naučit je takovou pomoc proměnit – postavit se na vlastní nohy.

 

Jakou cestou jste se dostal do
zmíněné neziskové organizace?

Pocházím ze
čtyř sourozenců a od malička jsem byl učen se umět podělit. Do funkce ředitele
jsem se pak dostal výběrovým řízením.

     

V jakém směru se vaše představa
o pracovním nasazení scházela se skutečností?

V začátku
bylo vše nové a musel jsem se učit nacházet správné postupy, okamžité
zpracování důležitých věcí, delegování, časový harmonogram a další návyky
řídícího pracovníka.

 

Oblastní charita oslavila dvacet let
své činnosti od svého obnovení. Jaké události předcházely znovuzaložení?

Znovuzaložení
Oblastní charity Hodonín předcházela
změna politického systému, kdy se otevřela možnost zakládat různé spolky a také
charity. V začátku se charita soustřeďovala na sbírkovou činnost a na pomoc do
zahraničí. Druhým krokem bylo zakládání charitních ošetřovatelských služeb jako
experiment Ministerstva zdravotnictví, tím se vytvořila struktura charity a
charita začala poskytovat různé sociální služby dle potřebnosti v regionu,
kde působí.

 

Jak velký tým tvoří Oblastní charitu Hodonín a kdo jsou její
klíčoví lidé?

Stanovit pracovní
tým není jednoduché, protože charita se skládá z profesionálních zaměstnanců
a dobrovolníků. V současné době OCH
Hodonín vyplácí mzdu více než sto zaměstnancům. Klíčoví zaměstnanci ve
smyslu řízení jsou vedoucí na jednotlivých službách. Ve smyslu vytváření
dobrého jména charity jsou to všichni zaměstnanci i dobrovolníci.

 

Jak vypadá spolupráce s organizacemi Charity ČR v jiných krajích?

Každou
oblastní či farní charitu zřizuje příslušné biskupství. Kompetence nadregionálních
služeb nebo zahraniční pomoc rozhoduje vedení Charity ČR. To aby poskytované služby pokryly požadavky klientů, aby
se někde nepřekrývaly a někde služba nechyběla.

 

Pomoc charity sahá za hranice České
republiky, a to do Rumunska a jedná se o pomoc humanitární. Proč právě tam a
jak dlouho tuto činnost provozujete?

Nařízením České biskupské konference byla pomoc do
zahraniční rozdělena mezi diecézní a arcidiecézní charity, aby nebyla pomoc dablována
a jinde nechyběla. DCH Brno dostala
na starost Moldávii, Rumunsko a Kosovo. Z toho OCH Hodonín poskytuje od
roku 2006 pomoc do Rumunska.

 

S jakými zkušenostmi se
z Rumunska vracíte?

Vždycky si
uvědomuji při pohledu na skromný život obyvatel Banátu, jak málo nám stačí
k životu. Závidím jim jejich soudržnost, ochotu pomoci jeden druhému,
touhu udržet si zvyky, které si přivezli jejich předkové z Česka, velkou
důvěru a víru v Boha.

 

Co obvykle lidé v těchto
končinách postrádají?

Postrádají
blízkost svých dětí, neboť po uzavření dolů přišli místní o zdroje obživy, a
mladí lidé se tak stěhují do velkých měst Rumunska nebo se vrací do ČR. A právě
velké vzdálenosti tvoří bariéru mezi těmi, kteří zůstávají – převážně staršími
lidmi – a mezi těmi, kteří se stěhují za prací. Nicméně technika jim pomáhá
překonat tuto vzdálenost, a tak mohou komunikovat se svými dětmi pomocí Skypu a podobně. Osobní kontakt to však
nenahradí.

 

V jakém směru jsou poměry
srovnatelné a v jakém naopak vnímáte značné rozdíly?

Velmi rychle
se dokázali aklimatizovat na technické prostředky naší doby. I když je chalupa
stará, někdy jsou na ní umístněny i dvě satelitní antény. Domácnosti jsou
vybaveny počítačovou technikou, která je většinou používána ke komunikaci
s rodinnými příslušníky, kteří se odstěhovali do ČR nebo do
vzdálenějších měst Rumunska. V dalších porovnávaných kategoriích naší
životní úrovně nedosahují. Nejvíce je to zřetelné na rodinných domech, které
jsou pouze opravovány, novostavba zde není žádná. Vnitřní vybavenost též hodně
pokulhává za naším standardem. Například běžně se zde topí kachlovými kamny,
která ohřívají i dvě až tři místnosti. Ústředním topením je v obci Sv.
Helena vybaveno cca 5 domů, ve kterých bydlí mladé rodiny. U těchto rodin je
vidět největší touha po vyrovnání životního standardu, jak ho vidí při
návštěvách v České republice. Staří lidé své chaloupky pouze udržují.

 

Charitní činnosti jsou členěny do
různých odvětví. Můžeme si jednotlivá zaměření krátce přiblížit?

Pomoc matkám
s dětmi, které se ocitly v nepříznivé sociální situaci spojené se
ztrátou bydlení, zajišťuje Domov pro
matky s dětmi v Hodoníně. Sociálně
aktivizační služby pro rodiny s dětmi Hodonín pracují s rodinami
s nezaopatřenými dětmi v Hodoníně a okolí, které se ocitly
v nepříznivé sociální situaci. Záměrem služby je, aby péči o domácnost,
výchovu dětí a hospodaření s finančními prostředky v budoucnosti
zvládaly řešit samostatně.

Charitní
poradny v Hodoníně a ve Slavkově umožňují lidem, kteří se na ně obrátí,
orientovat se v sociálních a právních systémech, napomáhají rozvoji jejich
kompetencí a samostatnému řešení nepříznivé sociální situace tak, aby se mohli
začlenit do přirozeného společenského prostředí.

Služby pro
seniory zabezpečuje charitní ošetřovatelská a pečovatelská služba, centrum
denních služeb.

Pomoc lidem
bez domova zajišťuje Nízkoprahové denní
centrum, Noclehárna pro lidi bez
přístřeší Hodonín a Charitní ubytovna
Hodonín.

Nízkoprahový klub Pohoda
Hodonín je zařízení pro děti a mládež poskytující ambulantní, popřípadě
terénní službu osobám, které žijí v prostředí zasaženém sociálněpatologickými
jevy. Kontaktní centrum Hodonín
pomáhá potřebným, kteří se ocitli v nouzi pro závislost na návykových
látkách.

 

Kam všude dosahuje síť vaší pomoci?

Oblastní charita Hodonín má ve správě děkanát hodonínský a slavkovský,
takže území sahá od nejjižnější obce Mikulčice po nejsevernější obec Drnovice.
Celkem naši oblast tvoří 82 obcí a měst.

 

Charita zajišťuje také pomoc
duchovní. Jakým způsobem je podávána a přijímána v rozličných zařízeních a
oblastech?

O duchovní
stránku klientů se, pokud o to požádají, stará místní kněz. Pro zaměstnance je
v každém děkanátu určen jeden kněz. Dvakrát za rok se zaměstnanci mají
možnost účastnit mše s otcem biskupem a po skončení mše je příležitost
k osobnímu setkání. Naše oblastní charita organizuje jednou za rok pouť na
Lutršték, v současné době do Žarošic. Také každý první pátek v měsíci
se můžeme zúčastnit mše za charitní pracovníky, po které je setkání dovršeno
charitní snídaní spolu s duchovním.

 

O jakých novelách můžete hovořit jako
o pokrokových, pochvalujete si je a usnadňují vaši záslužnou práci?

Zákon o sociálních
službách s sebou přinesl zkvalitnění sociální práce, standardy… Každý zákon má
snahu vytvářet co nejkvalitnější podmínky pro uživatele našich služeb. Bohužel
kolikrát tato dobrá vize ztrácí kvůli nadbytečné administrativě svůj efekt. Co nás
neziskové organizace nejvíce trápí, je nejisté financování. Jelikož dotace není
nároková, každý rok očekáváme ve velké nejistotě, v jaké výši nám bude
dotace na naše služby přidělena.

 

Kde naopak narážíte na ztížené
podmínky či dokonce komplikace při realizaci pomoci kvůli novelám zákona?

Mrzí mě
zrušení krizové jednotky na zařízení Domov
pro matky s dětmi Hodonín, které jsme nemohli dál po novele zákona o
sociálních službách z technických důvodů poskytovat.

 

Jaký zdroj prostředků má Oblastní charita Hodonín?

Dotace MPSV,
Jihomoravského kraje, místních samospráv, příspěvky za služby, dary, sbírky.

 

Můžete říci, že vám firmy či jedinci
pomáhají opakovaně. O kterých byste mohl hovořit s poděkováním za takovou
podporu?

Velkou pomoc
má charita Hodonín ve svých farních charitách, které spolupořádají různé
sbírkové akce, krátkodobě se postarají o své spoluobčany, pomáhají organizovat Tříkrálovou sbírku ve své vesnici a řeší
okamžitou nouzi spoluobčanů, např. vybavení nábytkem nebo elektrospotřebiči, pomohou
radou, dobrým slovem…

Mezi
firmami, které nám opakovaně pomáhají, jsou Fosfa,
a. s., Břeclav, TPK, s. r. o.,
Hodonín. Vážíme si všech, kteří charitě i jiným neziskovkám byť jednou jakkoli
pomohli.

 

S pomocí lidem v různých
situacích přichází jistě také pocity smutku, mnohdy zmaru, když jde o opakující
se problémy jedinců s drogovou problematikou a alkoholismem. Lepší se to,
nebo naopak?

Jako ředitel
se s těmito případy přímo nesetkávám, tato otázka by patřila pracovníkům
kontaktního centra. Mimo práci ředitele jsem i humanitární pracovník, proto
odpovím příběhem z vlastní zkušenosti.

V Rumunsku
jsem byl nakontaktován na maminku čtyř dětí, která byla téměř nevidomá. Operace
by jí podle lékařů zrak navrátila. Podařilo se nám v jedné specializované
nemocnici zajistit pro tuto maminku operaci očí. Když jsme pro ni přijeli,
abychom ji odvezli do ČR na tuto operaci, ve smluvený čas a místo, nepřišla. Přišel
tam její příbuzný, který ji měl doprovázet a s velkou lítostí se omluvil,
že jeho příbuzná nikam nepojede, neboť by rodina přišla o příspěvek, který
dostává od státu právě na kompenzaci jejího zrakového postižení.

 

Kde podle vás tkví příčina takových
problémů?

Naši dědové
říkali: „Zahálka je matka neřesti.“ Děti vyrůstají v neúplných rodinách
bez jasných rodičovských vzorců chování a mnohdy bez zájmu rodiče či partnera anebo
dokonce partnerů. Rodiče jakoby nemají zájem své dítě posílat do zájmových
kroužků, kde by získaly společensky uznávané návyky. Z tohoto důvodu mladé
generaci zůstává hodně času, který zkouší využívat podle svého, a bohužel je to
systém „zkouška-omyl“, protože si nemají o různých situacích ani s kým
popovídat, získat radu nebo názor rodičů.

 

Jižní Morava se potýká s omezenými
pracovními příležitostmi i platovým ohodnocením. Jak se to dotýká vaší
charitativní činnosti?

Ruku
v ruce jde bezdomovectví a kriminalita. Vytváří se tak půda pro drogovou problematiku,
půjčky, tím se lidé dostávají do svízelných životních situací, stávají se
klienty různých sociálních zařízení.

 

Jak funguje v rámci charity péče
o seniory?

Péče o
seniory je velký balík služeb, kterým se charita věnuje od prvopočátku. První
byla spuštěna charitní ošetřovatelská služba. Pak následovaly další – charitní
pečovatelské služby, domovy pro seniory, centrum denních služeb.

 

O kolik seniorů se Oblastní charita Hodonín v průměru
ročně stará?

Přesně to
čítá 1115 seniorů.

 

Jak se podařilo průběžně řešit různá
zařízení pro činnost charity?

Jednotlivá
střediska pomoci vznikala z nových situací, které po roce 1990 v naší
zemi vznikaly. Bylo potřeba reagovat na zvyšující se poptávku služeb pro
seniory, řešit nový fenomén bezdomovectví, pomoc cizincům a migrantům na našem
území – střediska pomoci a poradny zaměřující se na tyto klienty. Na základě
trhu s návykovými látkami vznikaly střediska pomoci – kontaktní centrum, centrum
prevence závislostí. A tak můžeme pokračovat až po současnost, kdy je
v začátcích domácí hospicová péče.

 

Jak zásadně vám pomáhá město Hodonín?

S městem
Hodonín máme dlouholetou spolupráci, jedná se o finanční dotační systém, o
nájem vhodných budov pro naše služby.

 

Jaké zkušenosti máte
s benefičními koncerty a podobnými projekty?

Benefiční
koncerty jsme si dělali „z vlastních zdrojů“. Zahráli zaměstnanci a jejich
přátelé. Výtěžek z těchto koncertů byl tak malý, že obtížně pokryl
náklady. Při oslovení interpretů zvučných jmen mi bylo vysvětleno, že jejich
produkci platí sponzor, kterého si má charita sehnat, a charitě zůstává výtěžek
ze vstupného. Protože mám na tuto věc jasný názor, benefiční koncert
v takovém stylu organizovat nemíním.

 

Jak se vám daří nejlépe vypnout po tak
vyčerpávající práci?

Mám období,
kdy vyhledávám klid. Přijdu z práce a relaxuji, někdy spánkem. Pak jsou to
samozřejmě koníčky, vinohrad, výroba vína, sad. Duchovní relaxace a přijetí
tradic a krojů od mých rodičů jako to, co nás spojuje s minulými
generacemi a vytváří šanci předávat toto bohatství generaci mladší.

 

Co patří podle vás k těm
opravdovým krásám Jihomoravského kraje?

Každý kraj
má své kulturně historické skvosty. Výjimečnost Slovácka oproti jiným regionům
tvoří různorodost krojových oblastí a uchovávání folklorních tradic, které jsou
stále živé a nezávislé na organizaci folklorních souborů.

 

Jak vy sám vnímáte místní folklór?

Vnímám ho
velice citlivě s úctou k hodnotám, které jsme dostali od generací
minulých. Cítím zde úzké spojení s duchovní sférou, kde je folklor spjat
s duchovním životem jednotlivých obcí. Kroj je oblékán nejen při
kulturních akcích, jako jsou hody a krojový ples, ale i při duchovních
slavnostech, poutích, pohřbech a někdy ještě i při svatbě.

 

Co nejlepšího si vzpomínáte, že vás
naučili vaši rodiče?

Pocházím ze
zemědělské rodiny, a tak mi byla od malička vštěpována láska k přírodě, úcta
k lidem, kteří ji obdělávají, radost z dobré úrody ve vinohradě nebo
v sadě. Pevnou důvěru v Boha. Nejraději vzpomínám na chvíle prožité
ve vinohradě s mým otcem, kde jsme si řekli i věci, které se běžně za
stolem neříkají. A právě on mně vštěpoval takovou životní ideu, říkával: „Každý
člověk by měl mít takový cíl, aby učinil v ten den druhého člověka aspoň
na chviličku šťastným.“ Přátelským
pohovorem, úsměvem, obdarováním a podobně.

 

V čem jim jako rodič sám
dodatečně dáváte za pravdu?

Čím starší
rodič jsem, tím víc si vzpomínám na své rodiče a tím víc jim dávám za pravdu.
Dokázali si vážit všeho, co jsme doma vypěstovali, vyprodukovali. Říkávali: „Čeho
je hodně, tím nejvíce šetřit.“

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: archiv Oblastní charity Hodonín

Vytvořeno ve spolupráci s Oblastní charitou Hodonín www.hodonin.charita.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Rakovina
jako součást lidských životů. Onkologicky nemocní trpí nejen fyzicky, ale také
psychicky, stejně tak jako jejich nejbližší. Pavla Tichá se proto rozhodla
založit společnost Amelie, která je založena na psychosociální pomoci a pomáhá
se s nemocí lépe vypořádat. Zakladatelka sama bojuje s nelehkou
nemocí, ale její vůle a odvaha bojovat ji posouvá stále dál.

 

Když
jste zakládala projekt psychosociální pomoci onkologicky nemocným a jejich
blízkým, byly vaše vize od počátku jasně dané, nebo se postupně vyvíjely?

Mé vize byly překvapivě naplněny. Když se
dnes dívám na první projekt, který jsem napsala v roce 2006, je to
v zásadě to, co se nám podařilo po osmi letech mravenčí a usilovné práce
ustálit, akreditovat a registrovat jako sociální služby, což bylo minimálně
v Praze, pokud vím, poprvé. Věděla jsem od počátku, že budujeme
profesionální organizaci, která by mohla obohatit systém a rozšířit tuto
náročnou péči jak ve zdravotní, tak v sociální oblasti.

 

Co
vás vedlo k založení tohoto projektu?

Vlastní zkušenost. Když mně bylo 35 let,
zjistila jsem, že mám pokročilé stadium rakoviny prsu, a protože jsem si po
roce 1989 stihla vypěstovat závislost na výkonu a práci, byla jsem v tom
najednou vlastně sama. Podstupovala jsem komplikovanou léčbu, při které jsem
zjistila – jak na sobě, tak na svých spolupacientech – jak je důležité mít
s kým hovořit a mít možnost se zorientovat v nové situaci, která
promění život a jeho perspektivy nejen nemocnému. To nejde s každým, často
je to nejtěžší v rodině. Potřebujete někoho, kdo se o tom, co se děje,
čeho se bojíte, nebojí mluvit, je připraven spíš naslouchat než radit, a to
chce nejen dobrý lidský potenciál, ale i vzdělání, výcvik a zkušenost. Proto
jsem dospěla k názoru, že je třeba se začít věnovat odborné psychosociální
pomoci ve všech stadiích nemoci od „pouhého strachu“ přes léčbu, její
zakončení, případné recidivy až po umírání, a to jak pro nemocné, tak pro
jejich rodiny a blízké. Ti často trpí stejně jako sám nemocný, nebo dokonce
více.

 

V jakém
konkrétním bodě jste zjistila, že české zdravotnictví funguje chybně?

Tento způsob poradenství přímo ve
zdravotnictví funguje jen velmi zřídka. Počítá se s tím, že vše zvládne
lékař, ale obecně je ohromný problém s jejich přetížením. Všechna
onkologická pracoviště se plní a počet lékařů, sester a sociálně-zdravotních
pracovníků a klinických psychologů nijak zvlášť nenarůstá.

 

Jak
byste zhodnotila situaci na počátku vývoje programu a nynější stav?

Určitě se řada věcí mění k lepšímu.
Již to, že se nám podařilo prosadit a udržet registrované sociální služby, tedy
metodicky vedené, státem kontrolované a částečně finančně podporované, je velký
pokrok. Na odborných konferencích se již občas objevuje téma psychoonkologie,
vycházejí nové knížky, lékaři už se snad na tuto oblast nedívají skrz prsty, hlavně
ti mladší. Dobrovolníci na onkologických pracovištích jsou stále častějším
jevem a daří se více spolupracovat napříč, jak s pacientskými
organizacemi, tak s odborníky. Mám radost, že se nám povedlo akreditovat
odborné vzdělávání pro zdravotníky, sociální pracovníky a úředníky s tématem
psychosociální pomoci, a tím bychom také chtěli přispět k dialogu a
rozvoji této oblasti. Pořádáme odborné konference a semináře ve spolupráci
s fakultními nemocnicemi.

 

Kolik
neziskových organizací se nyní v Česku specializuje na psychosociální
stránku onkologické problematiky?

Pokud budeme mluvit o profesionální odborně
vedené pomoci, tak dnes vím kromě Amelie asi o třech
organizacích, které ji nabízejí. Jednou z nich je Gaudia proti rakovině, která působí také
v Praze a v Brně. Vím ještě o NF Magdalena v Praze, a pokud vím, sociální služby
nabízí také Kapka
97
v Chomutově.

 

Co je
tedy nutné od prvopočátku změnit v zavedeném systému zdravotnictví?

Z mého pohledu by bylo dobré cíleně
pracovat na sblížení rezortů zdravotnictví a sociálních věcí, to by snad leccos
usnadnilo.

 

Co si
můžeme představit pod projektem psychosociální pomoci a na koho je zaměřen?

Nemoc je jeden z mnoha impulzů
v životě člověka. Často přichází do řady jiných problémů ať už finančních,
rodinných, nebo sociálních. Nabízíme prostor se v této situaci zorientovat
nejrůznějšími službami, konzultacemi a jinými aktivitami, které pomáhají
nemocným i jejich rodinám a blízkým. Cílem je se zbytečně neobávat situací, kterým
se dá předejít, poznat a využít všechny své možnosti jak z vlastního
potenciálu, tak z nabídky vnější. Jedná se ale nejen o odborné poradenství
a služby, ale i o nejrůznější relaxační, tvořivé a rozvojové aktivity, které
jsou vedeny nebo alespoň zajišťovány zkušeným odborníkem.

Kde
lze vyhledat vaši odbornou pomoc?

 V Centrech Amelie v Praze, Olomouci, Rakovníku a
Příbrami a na telefonní lince 739 004 333 a e-mailu poradna@amelie-os.cz
poskytujeme kvalitní sociálně-zdravotní poradenství. Pořádáme semináře,
přednášky nebo cykly zaměřené na nejrůznější témata a skupiny klientů.
Skupinové aktivity jsou jednak s odborně vedeným programem – arteterapie,
lehká cvičení, relaxace, anebo jen setkání, kde vznikají nová přátelství nad
občerstvením, příjemnou činností, na výletě a podobně.

 

Jakou
pomoc poskytujete příbuzným nebo blízkým pacientů?

Blízkým nemocných poskytujeme
v podstatě stejnou nabídku, záleží na jejich potřebách a výběru.

 

Kdo
jsou, jakou roli sehrávají a co dělají lidé, bez kterých by pomoc nebyla možná? 

Amelii tvoří profesionální týmy jednotlivých center,
případně projektů, kde najdete odborníky i odbornice z oblasti psychologie,
sociální práce, doplňují je vyškolení dobrovolníci, kteří docházejí také na
onkologická pracoviště, kde se věnují pacientům. Organizační tým vytváří
zázemí, které je pro tak náročnou misi nutné. Za tím vším je skupina
dlouhodobých podporovatelů a přátel Amelie, kteří nám
pomáhají materiálně nebo bezplatnými službami.

 

Pokud
vstoupíme do dobrovolnického programu, co všechno se v něm učíme?

Školení pro dobrovolníky probíhá čtyřikrát
ročně přímo na onkologickém pracovišti v Institutu onkologie a rehabilitace Na Pleši a také ve FN Olomouc. Je třídenní při
maximálním počtu kolem 20 adeptů, a to jednak proto, abychom se měli možnost
poznat, a také proto, aby si potenciální dobrovolníci měli možnost řadu situací
vyzkoušet a „osahat“. Pracujeme hodně interaktivně, snažíme se sáhnout si na
vlastní obavy a hledat cesty, jak dokázat s nemocným „jen být“, což je to
nejkrásnější, ale zároveň nejtěžší.

 

Kde
sháníte zdroje, ať už finanční, nebo lidské, které jsou nutné
k realizování pomoci?

Věnujeme se projektové práci, což se
dlouhodobě ukazuje jako dobrá strategie. Finance získáváme především ze
státních a nyní i evropských zdrojů. Nikdy jsme ale nepsali tak zvané projekty
pro projekty a na to jsem hrdá! Často začínáme pilotním projektem, abychom
zjistili zájem a potenciál. Protože naše filozofie je poskytovat kvalitní
profesionální služby klientům bezplatně, neustále se potýkáme
s nedostatkem financí. Rádi bychom rozšířili okruh lidí, kteří by měli
možnost nás podpořit jak bezplatnými službami, tak finančně. Za každou nabídku
budeme moc vděčni. Sbírkový účet je 229369762/0300 nebo je možné poslat DMS
AMELIE na číslo 87 777.

 

Jak obtížné
je provádět v této oblasti osvětu?

My se v rámci možností snažíme
využívat jednotlivé komunikační nástroje, věnujeme se tomu, jak jen to jde, ale
neziskovému sektoru na tuto oblast zbývá vždy nejméně prostoru i peněz.
Vytvořili jsme projekt, který se jmenuje Tulipánový měsíc a který se zabývá tématem života
s rakovinou z různých stran a více vtahuje veřejnost. Proběhl už
podruhé a věřím, že se bude stále rozrůstat. Pokud by vás zajímal, najdete ho
na stránkách Amelie.

 

Jednou
z vizí Amelie je vnímat rakovinu jakou součást života. Jak to máme
chápat? Umí se dnešní společnost stavět k problémům onkologicky nemocných?

Společnost má pochopitelně přirozenou snahu
nejen tuto nemoc vytěsnit. Ale ono to prostě nejde, protože z oficiálních
statistik vyplývá, že již v roce 2007 onemocněl v ČR nějakým
onkologickým onemocněním každý třetí člověk a výskyt každým rokem narůstá.

Na druhou stranu úmrtnost klesá a kvalita
života s nemocí se zvyšuje. Dnes kolem vás pravděpodobně proběhla řada tak
zvaných onkologických pacientů a vy to ve většině případů ani nepoznáte.
Myslím, že v podstatě žijeme v novém sociálním fenoménu. Aniž by si
to společnost uvědomila, stává se rakovina součástí života. To děsivé na ní je
potlačený strach, který z ní dokáže vytvořit neuvěřitelného strašáka. Amelie se společně
s odborníky ze Sociologického
ústavu AV ČR snaží mimo jiné
také definovat, co to všechno znamená a jak s tím nejlépe naložit.

 

Návrat
do reality života po těžkém a dlouhém boji s rakovinou rovněž není lehký.
Pomáháte nějak pacientům, kteří ztratili zaměstnání?

Návrat do zaměstnání po onkologické nemoci je projekt, který
již druhým rokem účinně pomáhá k plnohodnotnému návratu do života po ukončení
léčby. Tento projekt s podporou EU probíhá ve Středočeském kraji a doufáme,
že na něj budeme moci navázat na Liberecku.

 

Oceněním
vaší práce je mimo jiné i to, že jste držitelkou mezinárodní ceny Tchajwanské nadace
pro kulturu a vzdělání. Co pro vás tato
cena znamená?

Bylo to v roce 2008 a nejvíc si cením,
že mě nominovala ředitelka v té době naší jediné „konkurence“, Gaudie proti rakovině MUDr. Olga
Kunertová. Udělaly jsme si společně výlet na Tchaj-wan a ten jsme si opravdu
užily. Jinak Tchaj-wan je moc vzdálen na to, aby se to více projevilo
v našich luzích a hájích, i když snaha byla. (úsměv)

foto: Lenka Hatašová

 

Jak
sobě i ostatním dodáváte odvahu?

Každý jsme jiný a moje cesta je možná pro
někoho inspirací, ale pro někoho může být nepochopitelná. Onemocnění mi dalo
jakýsi druhý život, který si vlastně užívám víc než ten „zdravý“, a jsem za něj
vděčná. Ale myslím, že není nutné to spojovat s rakovinou, protože jakákoli
životní krize může mít stejný účinek, ale také nemusí. Jsme pod obrovskými
tlaky, které si částečně i sami vytváříme, a taková nová situace nás
z nich může skoro zázračně vysvobodit. Najednou je vše daleko jednodušší,
hodnoty se setřesou a můžeme dál a třeba v tom ještě najdeme smysl.
Pochopitelně, není to jednoduché a občas to bolí, ale to je prostě život a ten
pro každého z nás stejně jednou skončí. Prostě počítám s nejhorším a
věřím v nejlepší.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text: Darina Blatská

Foto:
Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Make up a vlasy: Pavel Filandr www.pavelfilandr.cz

Vytvořeno
ve spolupráci:

Občanské sdružení Amélie www.amelie-os.cz

Designhotel
Elephant Prague www.hotel-elephant.cz 

GrandioR
Hotel Prague www.hotel-grandior.cz 

LE
Hotels Group

Korektura
textu: Alžběta Strnadová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

Transplantace kostní dřeně zachrání ročně velké množství životů,
avšak v ČR je stále málo dárců. O zvýšení českého povědomí a o nábor
nových dárců kostní dřeně se stará ředitel Českého
národního registru dárců dřeně Mgr. Daniel Pagáč, MBA. V rozhovoru si
uvědomíte, že jedna naše věnovaná chvilka může někomu zachránit celý život.

Jakou funkci
jste vykonával, než jste se stal ředitelem Českého
národního registru dárců dřeně (ČNRDD) se sídlem v Plzni?

Téměř dvacet
let se pohybuji v prostředí českého zdravotnictví. Před odchodem do Plzně
jsem pracoval jako obchodní ředitel společnosti Fresenius Medical Care Česká republika, což je přední poskytovatel
dialyzační péče a výrobce zdravotnických přístrojů.

 

Jaká je hlavní náplň práce ředitele registru?

Musím vést − jak po stránce
organizační, tak i ekonomické − tuto zcela výjimečnou neziskovou organizaci.
Aby registr dokonale fungoval, je třeba mít bravurně sehraný kolektiv skvělých
lidí, v němž má každý svou specifickou pozici, na kterou se musí perfektně
hodit. Já musím tyto lidi motivovat k maximálním výkonům. Možná vás
překvapí, že nejvíce lidi „slyší“ na slova uznání.

 

K čemu Český národní registr dárců dřeně vlastně slouží?

Naše organizace musí především
získávat maximální počet potenciálních dárců kostní dřeně, abychom mezi nimi
našli vhodné dárce pro pacienty s nemocemi krvetvorby, zvláště leukémiemi.
To obnáší v prvé řadě provádět nábory, aby do registru vstoupili další mladí
lidé. Pak musíme zajistit vyšetření odebraného vzoru krve na tzv.
transplantační znaky a v závěru uložení těchto informací do databáze – tedy
onoho registru. Registr je tak vlastně seznam dobrovolných potenciálních dárců
s jejich tzv. transplantačními znaky, kteří jsou ochotni a připraveni,
pokud se vyskytne pacient se shodnými transplantačními znaky, darovat část své
kostní dřeně, aby mu zachránili život. Pokud se objeví pacient indikovaný
k transplantaci kostní dřeně, my v registru nejenže zajistíme
vyhledání vhodného dárce, ale i odebrání dřeně a její doručení
k pacientovi.

 

Je váš registr něčím výjimečný?

To tedy ano! V Plzni, hned vedle areálu fakultní nemocnice,
provozujeme malý hotel U Pramenů, kde
se mohou příbuzní hematoonkologických pacientů ubytovat za neuvěřitelných 100
korun na noc. Mohou tak přijet za svým nemocným příbuzným z dálky na celý
víkend, dny trávit s ním v nemocnici, na noc jít přespat do našeho
hotelu. A finančně se to rodiny nijak nedotkne.

 

Jak dlouhá je tradice dárcovství
kostní dřeně u nás?

Více než 20 let.

 

Komu pomůže transplantace kostní dřeně?

Nemocným se zhoubnými i nezhoubnými hematologickými nemocemi, jako
jsou akutní leukémie, lymfomy, útlumy kostní dřeně, vrozené metabolické poruchy, vrozené imunodeficience.

 

Kolik lidí se v ČR s těmito nemocemi ročně potýká?

Ročně vyhledáváme dárce pro 200–300
českých pacientů.

 

V ČR jsou dva registry,
v Praze a v Plzni. Lze tedy vzorky odebírat jen v těchto
místech?

Dárci mohou vstupovat do registrů
i v jiných městech. ČNRDD se sídlem v Plzni má 10 dárcovských center
v krajských městech a dále 40 náběrových center po celé ČR.

 

Je plánované
rozšíření registrů i v dalších městech?  

Podle mého
názoru jsou dva registry dárců dřeně pro potřeby České republiky dostačující.
Nepředpokládám tudíž, že dojde ke vzniku nových organizací s tímto
zaměřením.

 

Jak registr
pro dárce kostní dřeně získává finanční prostředky?

Pro svou
hlavní činnost, tedy nábor dárců, získáváme potřebné prostředky především od Nadace pro transplantace kostní
dřeně.

 

Na co všechno jsou získané finance
použity?

Na náborové akce a vyšetření
vzorků.

 

Jak se snažíte upoutat pozornost veřejnosti a přitáhnout ji
k dárcovství?

Pořádáme náborové kampaně ve
vytipovaných skupinách mladých lidí. Samozřejmě o tématu mluvíme, kde se dá.
Vysvětlujeme lidem, jak úžasné by bylo, kdyby do registru vstoupili.
Zmodernizovali jsme naše webové stránky, pracujeme s Facebookem.

 

Vaše poslední náborová kampaň „loví“
v řadách policistů. Máte v plánu další cílené nábory?

Průběžně provádíme nábor mezi
hasiči, vojáky, studenty, sportovci. Optimálními dárci jsou totiž zdraví mladí
lidé. Od toho se odvíjí i strategie náboru a cílové skupiny, na které se
zaměřujeme.

 

Pracujete aktuálně na nějakém
projektu?

Rozpracovaných projektů máme více.
Tím nejzajímavějším je plánovaná výstavba vlastních prostor na budově Fakultní nemocnice v Plzni, tak
zvaného Obláčku. Tento projekt
vymyslel a připravil zesnulý primář plzeňské hematoonkologie MUDr. Vladimír
Koza ve spolupráci s architektkou Evou Jiřičnou, která je autorkou návrhu
této originální stavby. V současné době pracujeme na získání potřebných
schvalovacích dokumentů a souhlasu vlády.

 

Kolik je v českých registrech evidováno
dárců?

Český národní registr dárců dřeně má přibližně 45 tisíc potenciálních dárců, pražský registr 23 tisíc,
celkový počet v České republice se tedy pohybuje okolo 70 tisíc. Pro
zajímavost v roce 2014 vstoupilo do našeho Českého národního registru dárců
dřeně čtyři a půl tisíce
nových lidí.

 

Jak si vedou české registry ve
srovnání se zahraničím?

Počet zapsaných případných dárců
je srovnatelný se západoevropskými registry. Jedinou výjimkou mezi nimi je
Německo, kde je zaregistrováno okolo pěti milionů dárců. Po kvalitativní
stránce je náš ČNRDD na světové úrovni. Důkazem je, že jsme rovněž držiteli
prestižní akreditace Světové asociace dárců dřeně (World Marrow Donors Association).

 

Lze čerpat kostní dřeň pro transplantaci českého pacienta i ze
zahraničních registrů?

Samozřejmě, náš registr pracuje mezinárodně. Pro českého pacienta
dovezeme kostní dřeň ze zahraničí, pokud se nenajde u nás. A naopak – když je
třeba, poskytujeme od českého dárce kostní dřeň do zahraničí.

 

Jaké komplikace musíte řešit, když
vhodná kostní dřeň pochází od zahraničního dárce?

Dovážet krvetvorné buňky je
běžné, jezdí pro ně osobní kurýr. Je třeba jen dbát na to, aby se vše
logisticky včas zvládlo do exspirace odebrané kostní dřeně.

 

Využívá se tedy k transplantaci
více dřeně ze zahraničí?

V posledních letech bohužel
převažuje dovoz. Bohužel proto, že je to finančně náročnější.

 

Proč je u nás tak malé množství
potenciálních dárců? Čeho si myslíte, že se lidé obávají?

Roli hraje stále malé povědomí o
této problematice, ale i pověry o „bolestivosti odběru“. Boj s pověrami je
nesnadný.

 

Myslíte si, že je u nás dostatečně
rozšířená informovanost o transplantacích?

Určitě není. Dnes se bohužel ve
většině médií věnuje místo spíše tématům, jak zůstat věčně mladý a krásný.

 

Kde a jak se tedy potenciální
dobrovolníci mohou dozvědět více informací a zaregistrovat se?

Je to snadné. Podívat se na náš
web www.kostnidren.cz, kde jsou jasně, stručně a zcela přehledně odpovědi
na všechny základní otázky, které se týkají zápisu do registru a dárcovství
kostní dřeně. Samozřejmě tam nechybí kontakty na dárcovská i náběrová centra.

 

Jak probíhá proces zaregistrování?

Zájemce vyplní jednoduchý
dotazník. Pak mu sestra odebere jednu zkumavku dvou mililitrů krve. Právě ta
pak putuje do laboratoře k analýze. Výsledek je spolu s osobními
údaji zanesen do databáze potenciálních dárců. Může se stát, že dotyčného bude
někdy někdo potřebovat. Pak teprve daruje pět procent své vlastní kostní dřeně
k transplantaci. Většina zapsaných v registru nikdy svou dřeň dávat
nebude. Ale jsou na to připraveni. I to se nesmírně cení!

 

Krvetvorné buňky lze, mimo klasické odsání z vnitřku kosti
pánevní, také získat ze žilní krve. Není tento proces jednodušší?  

Každý odběr je na jiném principu, má svá pro i proti. Lékař dárci
individuálně doporučí, který typ odběru by byl pro něj a pro „jeho“ pacienta o
něco vhodnější. Je na dárci, zda jeho doporučení vyslyší. Rozhodně však oba
procesy nikdy dárce zdravotně neohrozí!

 

Jaká kritéria musí splňovat vhodní dárci?

Do registru vstupují muži i ženy od 18 do 35 let v dobrém
zdravotním stavu. Kostní dřeň může člověk darovat kdykoliv později až do věku
60 let. Musí však být v době odběru kostní dřeně stále zdráv.

 

Může hrozit dárcům nějaké riziko?

Dárce je vždy před odběrem interně vyšetřen, aby tak bylo
vyloučeno jakékoliv riziko.

 

Jsou dárci, stejně jako u darování krevní plazmy, pojištěni?

Samozřejmě.

 

Co se stane, když pacient vhodného dárce nenajde?

Lékaři pro něj hledají jiný způsob léčby. Transplantace by byla
ale pro daného pacienta největší možnost, jak se vyléčit.

 

Dárcovství je anonymní, lze se přesto nějak dozvědět, že jsme
někomu pomohli?

Dárce a příjemce spolu můžou anonymně písemně komunikovat
prostřednictvím Koordinačního centra
Českého národního registru dárců dřeně. Naprosto výjimečně dochází
k seznámení jedné dvojice dárce-nemocný každý rok v dubnu na slavnostním
večeru Poděkování dárcům, a to až po
několika letech od transplantace, když o to obě strany dlouhodobě intenzivně
usilují.

 

Vy sám jste svou kostní dření někomu pomohl?

Bohužel nesplňuji kritéria, neboť jsem již pár let pro vstup do
registru přestárlý. Nicméně můj syn, kterému je 19 let, do ČNRDD loni vstoupil.

 

Chtěl byste čtenářům něco vzkázat?

Velice rád! Zachránit někomu život je jeden z nejkrásnějších
pocitů, jaký může člověk v životě zažít. Neméně krásný pocit také je: Jsem
připraven pomoci těžce nemocnému člověku, aby se vrátil do života, do světa
zdravých. A tenhle krásný pocit si s námi zažije snadno každý. Stačí, když
vstoupí do Českého národního registru
dárců dřeně.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Darina
Blatská

Foto: archiv ČNRDD

Oficiální
stránky ČNRDD:

Český národní registr dárců
dřeně, o.p.s.

Na Roudné 123, 301 00  Plzeň

www.kostnidren.cz   

Korektura
textu: Alžběta Strnadová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

Registr
dobrovolných dárců kostní dřeně byl založen v roce 1992 primářem
hemato-onkologického odd. Fakultní nemocnice v Plzni MUDr. Vladimírem Kozou (+červen 2012, státní vyznamenání od
prezidenta republiky říjen 2012) k podpoře a ke zlepšení osudu nemocných
s nejtěžšími chorobami krve a zhoubnými nádory po vzoru světových
registrů.

Existují lidé, kteří svou práci neberou jako každodenní rutinu, ale jako
své životní poslání. Snaží se dělat tento svět lepším, a to tím, že pomáhají
lidem, ke kterým byl osud nepříznivý. Tajemnice národního velitele Armády spásy ČR Mgr. Pavla Vopeláková je
jednou z těch lidí, kteří nesedí v koutě, ale v případě potřeby svou pomocnou
ruku podají.

 

Instituce Armády spásy je velice známá. Přesto jen ve zkratce, jaké jsou
její hlavní činnosti?

„Armáda spásy,
jako mezinárodní hnutí, je součástí všeobecné křesťanské církve. Její poselství
je založeno na Bibli. Její služba je motivována láskou k Bohu. Jejím
posláním je kázat evangelium, dobrou zprávu o Ježíši Kristu, a v jeho
jménu naplňovat lidské potřeby bez jakékoli diskriminace.“ V realitě to znamená, že pomáháme lidem bez domova, máme kluby pro
děti a mládež, poskytujeme registrované sociální služby, ale také volnočasové
aktivity a samozřejmě duchovní programy a pastorační poradenství pro všechny,
kteří potřebují nebo mají zájem.

 

Jak jste se k tomuto místu dostala?

Bylo mi 16 let,
když maminka přijala práci v azylovém domě v Ostravě, to bylo v roce
1992. Byla jsem hrozně zvědavá, tak jsem již další den vyrazila za ní a ta
atmosféra a práce mě natolik nadchly, že jsem se vracela tak často, jak jen to
bylo možné.

 

Foto: Lenka Hatašová

 

Pro AS pracujete již řadu let, s čím jste se v začátcích musela
potýkat?

Nemohu říct, že
bych se s něčím přímo potýkala. Spíše jsem měla pocit, že jsem jako ryba
ve vodě. Mohla jsem dělat něco, v čem jsem viděla smysl. Celkově lidé,
zaměstnanci, vedení Armády
spásy, různé návštěvy ze zahraničí, samotní klienti –
vše bylo pro mě nové a hrozně ráda jsem pomáhala s čímkoliv, co bylo
potřeba. 

 

Jak dlouho trvalo, než jste se vypracovala tam, kde nyní jste?

Od roku 1992
jsem začala do Armády
spásy docházet a pomáhat s čímkoliv, co bylo
potřeba – počítat dovezené šampóny ve skladu, rozdávat ručníky, umývat nádobí a
tak dále. Po maturitě a nástavbě jsem pracovala s dětmi a mládeží, pak
jako pečovatelka, překladatelka, asistentka ředitele. V roce 2002 jsem
přijala místo ředitelky azylového domu pro ženy a matky s dětmi a o dva
roky později jsem byla požádána, abych odešla na ústředí Armády spásy a stala se tajemnicí národního velitele.

 

Jaké požadavky musí splňovat žena ve funkci tajemnice?

Armáda spásy je jedna z organizací, kde na jakékoliv
pozici může být muž nebo žena, a to jak v zaměstnaneckém, tak i církevním
životě. Už sám zakladatel Armády
spásy William Booth říkal, že jeho nejlepší vojáci jsou ženy. Jsem „třetím“
tajemníkem národního velitele, přede mnou byli na této pozici dva muži, ale
zcela jistě jsem již nejdéle sloužícím tajemníkem. Pracuji na té pozici už
devět let. Jaké požadavky musím splňovat – dobrá orientace v problematice
organizace, to znamená znalost interních mezinárodních struktur, dále dobrá
orientace v legislativě neziskového sektoru, dotačním systému, dobrá
znalost anglického jazyka, flexibilita, schopnost pracovat samostatně, ale také
v týmu, vnímat věci komplexně.

 

Jaká je hlavní náplň práce tajemnice?

Ve zkratce se to dá shrnout do několika
oblastí – právní agenda, majetková agenda, komunikace se zástupci vlády a
ministerstev, dotační řízení na státní úrovni, projekty z EU, oblast PR a
vše další spojené s povinnostmi národního velitele, což znamená tlumočení
jednání, administrativa, příprava podkladů na jednání a cokoliv dalšího, co je
potřeba řešit.

 

Jak vnímáte svou práci?

Svou práci vnímám jako službu, ve které mohu
uplatnit svá obdarování, schopnosti, pro naplňování poslání organizace. Věřím,
že i tímto způsobem si mě Pán Bůh využívá, abych byla součástí tohoto úžasného
hnutí a pomáhala naplňovat motto „Srdce Bohu, ruce lidem“.

 

Tato práce je velice náročná. Neměla jste někdy pocit, že byste vynikla
v jiném oboru lépe?

Myslím, že každá práce, kterou člověk dělá
svědomitě, je náročná. Pokud má práce ale navíc smysl, tak těší i přesto, že tu
a tam je potřeba překonávat překážky, ale stojí to za to. Nevím, zdali bych
vynikla v jiných oborech – lákala mě medicína, vystudovala jsem
psychologii, takže bych tak jako tak pravděpodobně byla v nějaké
pomáhající profesi…

 

Do jaké míry využíváte toho, že máte vystudovanou psychologii,
v současné praxi?

Spíše hodně pozoruji lidi při jednáních, dám
na intuici, neposlouchám jenom, ale vnímám i neverbální komunikaci a své
jednání se pak snažím přizpůsobit vzniklé situaci. Nemám problém vyjít téměř
s kýmkoliv, snažím se najít tu správnou „komunikační“ rovinu.

 

Jak se například vyrovnáváte se smutnými osudy některých lidí?

Se smutnými osudy jsme konfrontováni všichni a
každodenně. Nejde ani o to, jak se s tím vyrovnat, ale jak na to reagovat.

 

Máte nějakou vojenskou hodnost?

Mám hodnost envoje.

 

Co si můžeme pod funkcí envoj představit?

Asi nejlépe to vysvětlit jako hodnost
vedoucího pracovníka, který je interně vnímán jako „důstojník“, ale
neabsolvoval důstojnickou školu a není jmenovaný důstojníkem. Zjednodušeně
někdo, kdo má pravomoc zastupovat nejvyššího zástupce dle předem daných
kompetencí. Hodně se to používalo v diplomatických službách, kdy envoj byl
jakýmsi „předvojem, ambasadorem“, vše předjednal, domluvil a pak už jen daná
osoba přijela a vše stvrdila svým podpisem. Myslím, že to hodně vystihuje i mou
pozici. Vše připravím, vypracuji podklady, dám doporučení, napíšu pro a proti,
ale je to národní velitel, kdo rozhodne a vše potvrdí svým podpisem.

 

Máte ambice získat vyšší vojenskou hodnost?

Tady nejde o ambice, ale o Boží povolání do
služby. Stejně jako když člověk cítí povolání stát se duchovním – jedná se o
celoživotní závazek. Takže o ambici zde nemohu mluvit. Budu-li vědět, že mě Pán
Bůh povolává k tomu stát se důstojníkem, těžko budu hledat výmluvy proč
ne.

 

Nosíte vojenskou uniformu?

Ano, nosím uniformu, ale ne stále. Většinou si
ji beru kdykoliv, kdy oficiálně zastupuji Armádu spásy, a na další důležitá
jednání a potom na shromáždění a církevní aktivity Armády spásy. Na každodenní práci používám „pracovní“
uniformu – kalhoty, košili s výložkami nebo třeba triko s logem.

 

Proč je vaše organizace vojensky orientovaná?

Zde musíme jít až k samému počátku působení Armády spásy – tedy do východního
Londýna v roce 1865. Tehdy se zrodilo hnutí, které začalo poměrně rychle
růst. Bylo potřeba dát hnutí jasnou strukturu. V té době každý znal
strukturu vojenskou, a proto si ji tehdejší zakladatel propůjčil – sám sebe
jmenoval generálem a všechny, kteří mu v poslání pomáhali, nazval vojáky.

 

Kdo jsou její členové a kdo stojí v čele?

V čele celosvětové Armády spásy je generál, dále je celý
svět rozdělený do pěti zón, převážně dle kontinentů, a každá zóna má svého
plukovníka. Zóny, pro nás Evropa, se dále dělí na území, v čele stojí
územní velitel, pro nás je to Území Nizozemí a ČR. V čele Armády spásy v ČR stojí národní
velitel, kterým je major Michael Stannett. Členem Armády spásy se může stát kdokoliv, kdo uvěřil
v Ježíše Krista a kdo vnímá Armádu
spásy jako svou církev. Je potřeba mít na paměti členy Armády spásy jako církve a potom
civilní zaměstnance Armády
spásy, kteří pracují převážně v sociálních zařízeních a komunitních
centrech.

 

Kolik členů je součástí instituce?

Ke konci loňského roku měla církev Armády spásy 317 členů a 485
zaměstnanců v pracovním poměru. Přibližně 10 % členů je rovněž
zaměstnanci, to znamená, že mnozí další zaměstnanci jsou z různých dalších
církví nebo bez církevní příslušnosti.

 

AS se letos v září po dvaceti letech stala registrovanou českou
církví. Jaké změny to pro vás jako tajemnici znamenalo?

Ty změny teprve nastanou. Pro mě osobně to
znamenalo dovršení cca dvouletého procesu, jehož součástí byla příprava
podkladů, stanov, podpisových archů, vyjednávání a podobně. Nyní i nadále
fungujeme stejným způsobem – jen jsme získali ten oficiální „papír“. Postupně
začneme pracovat na převádění všech práv a závazků z občanského sdružení
na evidovanou církevní právnickou osobu, která převezme roli poskytovatele
sociálních služeb.  

 

Snažíte se lidi, kterým poskytujete pomoc, také obrátit na svou víru?

Motto „Srdce Bohu, ruce lidem“ je pro Armádu spásy velice výstižné. Do
našich zařízení má přístup kdokoliv – věřící, nevěřící, člověk bez vyznání či
zcela jiného vyznání. Denně poskytneme téměř 1300 noclehů lidem bez domova,
další stovky využívají denních služeb. To, že jsme věřící, neskrýváme. Když
jsme poznali, že Bůh může nabídnout těmto lidem daleko více než my, tak bychom
byli blázni, kdybychom se o tuto skutečnost nepodělili – ale odráží se to na
našich skutcích, na našem přístupu a všichni mají možnost zcela dobrovolně
přijmout pozvání a přijít na naše bohoslužby, biblické hodiny nebo si jen popovídat
s pastorem či kaplanem. Takže to rozhodně není snaha „cílená“, ale je to
nabídka a záleží na daném člověku.

 

Na jaké klienty se nejvíce zaměřujete?

Jsme organizace, která poskytuje nejvíce
služeb lidem bez domova. Paradoxně za poslední roky se nejvíce rozrůstá skupina
žen bez domova a můžeme říci, že již dnes je každý pátý bezdomovec žena. Naše
služby začínají uspokojením těch nejzákladnějších potřeb – být v teple,
najíst se, umýt se, vyspat se – a končí až komplexním řešením situace
v rámci azylového domu, tréninkovými byty či dalšími specializovanými
projekty, jako jsou služby následné péče pro lidi se závislostí na alkoholu
nebo domovy se zvláštním režimem pro seniory bez domova nebo lidi v invalidním
důchodu.

 

Co považujete za klíčové faktory, které způsobily alarmující zvýšení počtu
lidí bez domova?

Základní jsou ekonomické – chybějící finančně
dostupné bydlení, nezaměstnanost, nízké příjmy, zvyšující se náklady,
zadluženost a tak dále, což vše souvisí s úpadkem klasických hodnot
společnosti. Rodiny nedrží spolu, vztahy se rozpadají, je mnoho neúplných
rodin, tím pádem je potřeba většího množství domácností, a když se člověk
ocitne v krizi, nemá se na koho obrátit.

 

Jakým lidem podle vás nelze pomoci?

Každému je možné poskytnout pomoc – někdy
jednorázově, někdy v rámci strukturovaných programů. Těžko se pomáhá těm,
kteří zájem nemají. Některé z nich potkává veřejnost na ulicích,
v parcích a tak podobně. Nicméně ani u těchto lidí, věřím, to není jejich
svobodná volba, ale spíše rezignace. Mnozí naši terénní pracovníci se snaží
navázat vztah s těmito lidmi, důvěru a postupně s nimi začít
pracovat, aby se přece jen mohli dostat z ulice do lepšího prostředí.

 

Terénní pracovníci mají někdy na starosti rizikové vyloučené lokality.
Jak dbáte o jejich bezpečí?

Do terénu vychází většinou pracovníci ve dvou,
mají mobilní telefon, jsou označeni, jdou po předem vytipované trase. Terénní
pracovníci přinášejí „pomoc“ a ne „restrikcí“. Za celou dobu jsme se nesetkali
s nebezpečím či útokem na naše zaměstnance.

 

Jak často se dostanete do osobního kontaktu s lidmi, kterým
pomáháte?

Minimálně jednou týdně jsem na nějakém
zařízení nebo v centru, kde se setkávám s našimi klienty. Samozřejmě
už to není má každodenní náplň, ale věřím, že nepřímo se s nimi setkávám
v každé zprávě o projektu, v každé žádosti o finance, v každém
nařízení, které ústředí vydává… Zní to možná trochu divně, ale když se na
konci všeho papírování podívám na nově zrekonstruované sociální zařízení nebo
nově postavený azylový dům, tak jsem ráda, že jsem svým dílem mohla také
pomoci.

 

Jste mezinárodní organizace. Jak často se služebně vydáváte do
zahraničí?

Není to až tak často – cca jednou až dvakrát za
rok, jinak dle potřeby. Nejvíce do Nizozemí, protože organizačně spadáme pod
Území Nizozemí a České republiky.

Foto: Lenka Hatašová

 

V kolika zemích AS působí a v kolika jste osobně byla?

Armáda spásy v tuto chvíli působí ve 126
zemích světa a jistě brzo přibudou další. Osobně jsem navštívila Armádu spásy v USA, Kanadě a potom evropských
zemích jako Polsko, Německo, Rakousko, Maďarsko, Nizozemí, Francie, nejvíce
času jsem strávila ve Velké Británii, kde jsem téměř dva roky pracovala, a
ještě letos se chystáme na první klíčová jednání na Slovensko.

 

Liší se její činnosti v ČR a v zahraničí?

Určitě, ale myšlenka zůstává stejná.
Vezmeme-li v potaz, že AS působí v afrických zemích, kde má
nemocnice, porodnice, dětské domovy, školy, zaměřuje se na rozvoj komunity
včetně budování studen a tak dál, tak práce v „západních“ zemích má přece jen
jiný charakter.

 

Zažila jste během svého působení v AS něco, co výrazně ovlivnilo
váš život?

Je to spíše o tom, že po celá ta léta se
každodenně setkávám s realitou lidí, kteří se ocitli v těžké situaci.
O to více si potom vážím maličkostí běžného života a jsem vděčná za svou
rodinu, za své přátelé, za své kolegy, jsem ráda, že i já svým dílem mohu přispět
k tomu, aby nám tu bylo o něco lépe.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text:
Darina Blatská

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci
s Design Hotel Neruda www.designhotelneruda.com

Korektura textu: Alžběta
Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Že
se mediální obraz často nemusí shodovat s realitou, je evidentní na příkladu
Vlaďky Řepkové. Pokud si s ní máte možnost promluvit osobně, zjistíte, že
se jedná o docela jiného člověka, než je nám médii mnohdy prezentováno. I když
se Vlaďka ani modelkou stát nechtěla a sama se za ni nepovažuje, její
zkušenosti v tomto oboru jsou bohaté a zajímavé. Nyní se však plně
zaměřuje na své občanské sdružení Vlaďka DĚTEM, do kterého dává duši, srdce i
energii. Když se zápalem mluví o své práci ve sdružení, uvědomíte si, o jak
výjimečného člověka se jedná.

V jaké
fázi svého života jste se rozhodla začít se věnovat modelingu?

V podstatě to ani
nebylo mé rozhodnutí. Celkově se to přihodilo tak rychle, že jsem sama ani
nevěděla, jakým směrem se to vlastně dál vyvine. Po dívčí soutěži Miss poupě,
které jsem se zúčastnila ve čtrnácti letech, se mě chopila místní agentura
v Litvínově pod vedením paní Jany Antonínové, která mě využívala řadu let
jako hostesku, protože na modelku jsem neměla dispozice.

 

Jaká
tedy byla cesta od hostesingu k modelingu?

Na jedné akci, kde jsem
vítala hosty u vchodu před přehlídkou, se najednou objevil návrhář Pepa Klír,
který potřeboval dívku menší postavy, která odchodí jeho model. No a vybral si
mě. (smích) Tehdy jsem šla to velké
molo ještě s Pavlínou Babůrkovou a mnoha dalšími úspěšnými dámami. A tam
to začalo. Od té doby mě Jana Antonínová stavěla na molo pokaždé. Ale modeling
v České republice je pouze převzatý výraz ze světa, český modeling se nedá
se zahraničním vůbec srovnávat.

Foto: Lenka Hatašová

 

Jak
jste své modelingové začátky prožívala?

Jelikož jsem byla
vhozena do vody, naučila jsem se velmi brzy plavat. Jen jsem se nikdy
nepovažovala za modelku. Nebyla to v mých očích práce modelky, ale
přivýdělek pro studující dívku bez dalšího očekávání. Nebyla jsem nikdy ta,
která by šla takzvaně „přes mrtvoly“. Nehlásila jsem se do žádných soutěží
krásy, nechodila na castingy, neděla jsem nic, za co bych se dnes musela
stydět. Vždy jsem měla hranice.

 

Jakou
radu byste dala svému mladšímu já?

Dobrá otázka. Jako
mladá jsem byla velmi hloupá, naivní a důvěřivá. Takže má rada zní: mít na
každou větší zakázku právníka, který by udělal to nejdůležitější – smlouvy.
Mockrát se mi stalo, že se něco nafotilo na podání ruky a fotky někomu
vydělávají ještě dnes, aniž bych z toho něco měla já. Takže ta rada by
byla – všechno s rozumem. (smích)

Foto: Lenka Hatašová

 

Existuje
něco, co na modelingu nemáte ráda?

Že mě lidé vnímají jako
modelku. Necítím se tak. Cítím se někdy i trapně. Modelky jsou jiné osobnosti,
ty, které pracují pro celosvětový módní trh. U nás v republice je modelka
vlastně každá – dnes i dámy, které se živily erotickým trhem, jsou modelky.
Proto se nerada řadím do skupiny „jakože modelek“. V této branži se dívka
setká s mnoha negativními zkušenostmi. Dnes jako matka vím, že se budu
hodně snažit o to, aby moje dcera šla jiným směrem.

 

Dá
se v našich podmínkách modelingem dobře uživit?

Ne. Pokud jste jako
modelka využívána pouze pro český trh, tak ne. Od osmnácti let jsem měla vždy
práci, která mi zajistila pevný a stabilní příjem. Nabídky na focení a
přehlídky jsou nepravidelné, ale složenky přicházejí každý měsíc. (smích)

Foto: Lenka Hatašová

 

Jak
probíhá focení? Jak dlouho trvá vaše příprava a následně samotný proces a co všechno
se při tom odehrává?

To je různé. Již
několik let fotím se stejným týmem lidí. Je to lepší, protože se známe a víme
všichni, co od sebe můžeme očekávat. Dnes, když mám dvě děti, tak nemám moc
času na celodenní focení, které jsem samozřejmě dříve absolvovala také. Dnes
fotím dvě tři hodiny včetně make-upu a vracím se zpět k rodině, tedy
v případě, když nejedu fotit mimo republiku. Příprava? Je časově vykrácena
úpravou vlasů (smích). Make-up si
z velké části dělám sama, takže to je taková desetiminutová záležitost a
styling je připravený stylistou den předem. Jelikož jsem celkově specifická,
tak velké kreace se mnou nejdou. Samotné focení je o pohybu těla a výrazu, což
se mi asi daří. (smích)

Foto: Lenka Hatašová

 

Jak
se cítíte před objektivem či kamerou?

Objektiv je pro mě
přirozený stejně jako molo. Je to parketa, kde se jakýmsi zvláštním způsobem
přepínám v někoho jiného a jsem si jistá, tedy bez pocitu strachu či
studu. Kamera je jiná. Pokud jde o rozhovor na kameru, nevnímám ji, protože
odpovídám redaktorce na otázky, ale nedej bože, když mám kameru na filmový
záběr. To ne, tam jsem nervózní, mám strach, zapomenu i vlastní jméno. Přestože
mám za sebou několik filmových štěků, nikdy jsem se toho pocitu nezbavila. Pro
to se musí člověk zřejmě narodit.

 

Jak
byste popsala vztah modelka – fotograf?

Dnes po svých, i
nepěkných, zkušenostech s fotografy vím, že dobrého fotografa je třeba si
hýčkat. V mém životě jsou dva muži, kterým věřím jako lidem i jako
fotografům. Je to vždy lepší, když se modelka s fotografem potkají i na té
lidské linii, je to jednodušší a oběma profesím se lépe pracuje.

 

Na
módních přehlídkách dostáváte vybrané modely, jak byste ale popsala svůj
vlastní styl?

Na přehlídce jsem
ramínko, které vychodí vše, co je mu přidělené, to k mé profesi patří. Můj
vlastní styl je diametrálně jiný než na mole. Protože řadu let nosím krátký
sestřih, musím mu přizpůsobit vše. Sama se nejlépe cítím v černé barvě a v
klasickém stylu nenápadné ženy, neumím nosit barvy, necítím se v nich dobře.
Jako se necítím v obnažených, výstředních, provokativních modelech.
Připadám si v nich lacině. V mém případě – méně je více.

 

Jak
vidíte sama sebe z kariérního hlediska v současné době?

Primárně se vidím jako
matka a manželka. Pak je ta další část a tou je občanské sdružení Vlaďka DĚTEM,
jehož jsem zakladatelkou. To je to jediné, čemu bych chtěla věnovat další etapu
svého života. Nárazové přehlídky a focení beru pouze jako zpestření.

 

Jak
jste se zpočátku cítila, když jste viděla samu sebe na fotkách a
v televizi?

Nijak. Jsem ten typ, co
se z toho nepomátne. Řekla bych to více hovorově, ale nesluší se to. (smích) Nikdy jsem to nevnímala tak, že
bych měla být něčím víc, než jsou druzí. Jsem stejný člověk jako vy, jako
ostatní.

 

Lidé
bývají k tomuto povolání skeptičtí, s jakými reakcemi jste se setkala
vy?

Začnu tím hezčím. Občas
se mi stane, že potkám někoho, kdo je mnou nadšený a fandí mi. Dodnes nedokážu
pochopit, jak média dokážou z nikoho udělat někoho. Necítím se být nějak
výjimečná, ale přesto se mi to stává. Moc si toho vážím, ale zároveň to neumím
uchopit. Pak jsou také případy, kdy člověk narazí takzvaně „na blba“, no a
srážka s blbem, to není o ničem – takže ztráta energie i slov. Jelikož
žijeme v Čechách, kde mezi hlavní charakterové vlastnosti patří závist a
zloba, tak člověk na negativa narazí v jakékoli profesi.

 

Jak
vnímáte konkurenci v českém modelingu?

Nevnímám. V tom českém
malém rybníčku jsem natolik odlišný typ, že své klienty mám stále, takže i
práci.

 

K práci
modelky patří i péče o tělo. Jak na sobě v tomto směru pracujete?

Nemám pro vás odpověď.
Nemám ani čas se starat. Jednou za dva měsíce si dojedu na kosmetiku, dvakrát
za měsíc za mnou přijede kamarádka kadeřnice na kávu a zastřihne mi vlasy.
Nehty si jako manikérka dělám sama. Jestli čekáte, že mám nějakou pohybovou
činnost, tak nemám. Teď před nedávnem jsem akorát začala znovu trénovat
latinsko-americké tance, už jsou za mnou tři tréninky. Dieta a pohyb jsou moje
děti.

 

Je
nějaké focení, které vám speciálně utkvělo v paměti?

Focení kalendáře
s mým manželem. Bylo velmi emotivní a zároveň kreativní a celkově jiné. Ovšem
focení jako takové mi v mysli vždy zůstává, protože ty fotky často vidím a
pokaždé si vzpomenu.

Foto: Lenka Hatašová

 

Vnímáte
v dnešní době předvádění modelů jako práci, nebo jako zábavu?

Jako odreagování, i
když zároveň jako práci, protože to beru zodpovědně. Ale i jako zábavu, protože
jednou za čas potkám kamarádky, které opravdu ráda vidím. Celkově bych to
nazvala příjemným dnem.

 

Jak
se podle vás modeling proměnil od dob, kdy jste začínala?

Řekla bych, že je vše
stejné. Jen se o tom více mluví a píše. Začínala jsem na plesech, v klubech
a tak různě za tři sta korun. Dnes je to stejné, jen se vyhýbám klubům, tam už
v mém věku asi nemám co hledat, a pracuji za několik tisíc. S přibývajícím
věkem jsem začala chodit i velké molo a to si dodnes umím užít.

 

Co
vše vám tato profese dala a vzala?

Dala mi možnosti,
zkušenosti, přátele, parodoxně mě rozvedla, zároveň znovu vdala. To vše je
spojené v tom, co mi dala. Co mi vzala? Soukromí, to ostatní jsem uměla
uchopit a zbavit se toho.

 

Jak
se díváte na trend plus size modelek?

Velmi pozitivně, sama
jsem začínala téměř se šedesáti kily – byla jsem ženská. Dnes jsou modelky
hubené a často jsou to anorektičky či bulimičky, což není v pořádku.
Myslím si, že právě některé plnější tvary působí v celkovém dojmu sexy a
žensky.

 

Profese
modelek je limitovaná věkem, jak se s tímto faktem vyrovnáváte?

(smích)
Tahle otázka snad ani není pro mě. Jsem spokojená sama se sebou, mám se ráda
taková, jaká jsem, a přirozeně stárnu. Mám ve svém životě asi jiné priority,
než být celý život mladá a krásná. Nebudu, a to je v pořádku, člověk je
s přibývajícím věkem krásný jinak.

 

Dá
se říci, že jste se díky své profesi zařadila mezi české celebrity…

To je další smutný
příběh. Celebrita…

 

Čím
vás toto prostředí překvapilo?

Co mě překvapilo je, že
nic není tak, jak se zdá z časopisů a z obrazovek, všechno je hra. Většina
věcí je přizpůsobená čtenářům. Senzace, spekulace, problémy, rozvody, pomluvy,
lži… Taková malá zoo. Celebrity na sebe volají novináře samy a pak na večírku
vyprávějí, jak je všichni sledují. (smích)
Nevím, jsem z toho kolotoče venku a vůbec mi to nechybí.

 

Jak
myslíte, že média vnímala a prezentovala vás?

Já jsem pro média byla
jen to ramínko, kterému to slušelo. Pak jsem si po kojení nechala zmenšit prsa,
ale pro média jsem sexbomba, která si nechala udělat pětky… Poté jsem se
rozvedla, protože jsem to tak cítila, ale bylo to prezentováno tak, že jsem
opustila chudého hokejistu a rozvedla si bohatého fotbalistu. To čtenáři chtějí
číst, tohle jsem pro čtenáře já, ale neřeším to, protože jsem to přestala
sledovat. Jsem máma, která se stará o své děti. Byla jsem šest let patronkou
nadace Rakovina věc veřejná a dnes jsem zakladatelkou svého občanského sdružení
Vlaďka DĚTEM, snažím se pomáhat hemato-onkologickým pacientům, ale to není pro
čtenáře moc zajímavé, nějaká rakovina a prevence, proč? Je to celkově takové hořce
úsměvné.

 

Jak
fungovala spolupráce s nadací Rakovina věc veřejná?

Moje tvář byla
s touto nadací spojena krásných šest let. Nadaci Rakovina věc veřejná jsem
dostala svou tváří do podvědomí veřejnosti a po těch letech jsem, vzhledem
k tomu, jak jsem to cítila jako matka, zakotvila na dětském
hemato-onkologickém oddělení. Na základě toho jsme pak s manželem a kamarádkou
Lilian Sarah Fischerovou založili občanské sdružení Vlaďka DĚTEM, kde jsem na
základě stanov na výzkum protinádorových léčiv navázala a zaměřila se na dětské
hemato-onkologické pacienty a jejich rodiče.

 

Co
tedy bylo hlavním stimulem pro založení občanského sdružení?

Za založením našeho
sdružení byl jeden zásadní důvod – nadace Rakovina věc veřejná má ve svých stanovách
pouze výzkum nových protinádorových léčiv a laboratoř. Daří se jim a já jsem ze
srdce ráda, že jsou to naši čeští lékaři, kteří přihlašují své patenty. Proto
jsem navázala a založila sdružení, které má ve stanovách pomoc rodičům a jejich
nemocným dětem a zároveň pomoc českým hemato-onkologickým oddělením s
humanizací oddělení jako takových. Můj veškerý čas zabírá zajišťování financí a
partnerů. K tomu se snažím co nejčastěji realizovat návštěvy dětí již na
čtyřech hemato-onkologických odděleních v republice a to je též časově
náročné… Ale ta děcka jsou pro mě takový motor, že to za to stojí… Není nic
krásnějšího, než když otevřete dveře a děti vás vítají a s úsměvem vás obejmou.
Stejné je to pak s rodiči, sestřičkami i lékaři. To je ta odměna, která
zahřeje.

 

Práce
pro sdružení musí být psychicky náročná. Jak se s tím vyrovnáváte?

Ani sama nevím. Celou
mě to pohltilo a tuto problematiku a děti už neumím ignorovat. Začátky byly
kruté, pokaždé jsem plakala a třeba týden jsem se nedokázala vrátit zpět do
svého života. V posledních měsících těhotenství, s druhým dítětem,
jsem nemohla za dětmi jezdit vůbec, ale po porodu jsem se stabilizovala a dnes
jezdím každý měsíc, případně každý druhý měsíc, podle času a možností. Lékaři,
sestřičky, rodiče a děti jsou tak skvělí! Dodávají člověku energii, motivaci a
chuť za ně bojovat. Teprve až tam člověk dozraje a pochopí, co je život a co
jsou opravdové starosti, a všechno přehodnotí. Občas bych tam zavřela naši
vládu, aby si politici uvědomili, do jaké situace se mohou dostat rodiny, když
jim onemocní dítě. Jsou to smutné příběhy a já před těmito lidmi smekám.

 

Jaký
mají lidé v Čechách vztah k nadacím?

Ještě stále je mnoho
úspěšných lidí, kteří se do benefičních projektů rádi zapojí a svou účastí nadacím
či sdružením pomohou. Lidé přijdou a podpoří dobrou věc. Myslím si, že nás je
ještě pořád hodně, nás, kteří se snažíme pomoci tam, kde je to zapotřebí. A to
je dobře.

 

Co
vám osobně práce ve sdružení přináší?

Dobrý pocit. Využila
jsem té umělé bubliny „celebrita“ a vydala jsem se cestou, na níž mě lidé
vnímají jako značku „Vlaďka Erbová“. Ta mi pomáhá k tomu, aby lidé věděli,
že mohou pomoci také. Otevírá mi dveře u partnerů, kam chodím osobně žádat o
peníze či jinou pomoc. Dala mi možnost být lepším člověkem, když jsem si
uvědomila, že pokud můžeme, tak bychom měli pomoci všichni, protože nikdo
z nás neví, co nás čeká. Rakovina, leukémie…

 

Máte
ve spojitosti se sdružením nějaké přání?

Aby náš systém byl
v pořádku, pak by nemusely být ani nadace, ani sdružení.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

 

Text:
Petra Kuncová

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Korektura textu:
Vladana Hallová

Produkce: Michaela
Lejsková

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

Martin Zach má
v životě jasně posazené priority. Vždy to byl, je a bude sport, i přes
nešťastný úraz s trvalými následky. O důvod víc zajímat se o možnosti,
které pro lidi nejen s tímto handicapem existují, a podpořit je i na
jejich životní cestě. Proto je také patronem občanského sdružení Caballinus, které nabízí hipoterapii
nemocným dětem, a založil Občanské
sdružení Martina Zacha. Jeho současnými sporty jsou buggykiting a snowkiting pro vozíčkáře. V rámci profese našel svoji seberealizaci v moderování, které mu jde
pro jeho okouzlující povahu a smysl pro svědomitost naprosto skvěle.

Foto: Lenka Hatašová

 

Už název Caballinus je zajímavý. Kdo a jak na něj
přišel?

Kolega fyzioterapeutky, která sdružení zakládala, přišel
s názvem Caballinus. Znamená
„koňský“ nebo také Fons Caballinus je bájný pramen
považovaný za zdroj inspirace. Podle legendy vznikl úderem Pegasova kopyta o
zem.

 

Cílem je zajistit
péči pro ty které konkrétní děti?

Ideální je začít v raném věku zhruba od dvou tří měsíců.
Jedná se o děti, které se opožděně psychomotoricky vyvíjejí nebo mají velkou
pravděpodobnost, že budou mít na základě neurologického postižení převážně
pohybový problém. Mezi klienty hipoterapie nejčastěji patří děti
s diagnózou dětská mozková obrna, Down syndrom, autismus, kombinované
vady, poúrazové stavy, svalová onemocnění.

 

Jak dlouho obvykle
trvá, než se dostaví první výsledky?

Je to velmi individuální. Největší efekt je vidět u těch
nejmenších, a to velmi často už po dvou až třech aplikací hipoterapie. Sám
pozoruji, že po intenzivní formě hipoterapie asi čtyř pěti jízd cítím zpevnění
trupu, lepší stabilitu a uvolněné nohy. U bolestí zad může pohyb koně uvolnit a
odstranit funkční blokády kloubů už po jedné hipoterapii.

 

Jaký je obvykle
postup práce s dětmi, které jsou bez jakýchkoli zkušeností s koňmi?

Běžně se poprvé přijedou děti podívat, jak hipoterapie
probíhá, jak jezdí ostatní děti. Koně si poprvé třeba jen v doprovodu
pohladí. Pokud se děti nebojí, tak se na základě vyšetření fyzioterapeutem
vybere vhodný kůň pro stimulaci a dítě se na koně položí nebo posadí.

 

Jakým způsobem
reagují a jakou máte metodu pro to, aby ke zvířeti získaly nejlepší vztah a pochopily,
jak s ním komunikovat?

U těch nejmenších dětí, které jsou ještě bez větších zábran
či špatných zkušeností, není třeba většinou nic zvláštního vymýšlet, kůň si
děti získá sám. Občas se stává, že se děti koně opravdu bojí stejně jako
ostatních zvířat. V takovém případě dobře funguje, když může dítě vidět
při hipoterapii ostatní děti nebo třeba sourozence, kteří už jezdí
s úsměvem. Dobré je začít s menším koněm, stejně tak s hlazením a
povídáním, co má koník rád a že ho moc rád sveze. Někdy je lepší na nic nečekat
a vyrazit hned vpřed.

 

Jaké jsou podmínky
pro přijetí dětí?

Vyšetření fyzioterapeutem a zvážení možných kontraindikací.
Podpora neurologa a konzultace nežádoucích účinků.

 

Jsou i nějaké věkové
hranice?

Dolní limit je šest týdnů věku. Horní je individuální.

 

Co ještě kromě
fyzična je v terapii posilováno?

Sebevědomí, sebejistota, uvědomění si sebe sama i vůči
okolí. Pozitivní naladění. U dětí hlavně rozvoj komunikace, rozvíjí se vztah ke
zvířatům a například u hyperaktivních dětí dochází k výraznému zklidnění
chování.

 

Kolik lidí se ve
sdružení angažuje a jak vypadá jejich pracovní harmonogram?

Základní pracovní tým tvoří šest lidí. Hlavní náplní je
pravidelný výcvik a trénink koní, kteří tvoří základ pro kvalitní provádění
hipoterapie. Hlavní činností je poskytování ambulantní hipoterapie cca třikrát týdně.
A asi devětkrát ročně celý tým nabízí hiporehabilitační pobyty pro rodiny
s dětmi z celé ČR.

 

Do jaké míry vám
členové týmu či děti ovlivňují osobní život a postoje?

Neřekl bych, že nějak výrazně, ale vidět takto postižené
děti není nic příjemného. Ale když vidíte, jak koně dětem pomáhají a děti mají
radost z jízdy, tak vás to trochu ovlivní.

 

Vnímáte
v procesech vedení nějaké složitosti?

Nejsložitější je získávat finance.  

 

Jakým obvyklým
způsobem prostředky získáváte?

Většinu financí získáváme z nadačních projektů
velkých firem.

 

S čím se
potýkáte v běžném provozu a uvažujete o zlepšení?

Myslím, že tým je nastavený dobře a nyní funguje, jak má.

 

Do jakých
nadačních aktivit jste dále zapojen?

Založil jsem Sdružení Martina
Zacha, se kterým se zatím věnujeme sportům. Jinak podporuji různé charitativní
projekty, v poslední době hlavně jejich moderováním. Dále jsem zapojen do
projektu BezBAR.

Foto: Lenka Hatašová

 

Co vás k tomu
přivedlo?

Jsem rád mezi lidmi a moderování mě začalo bavit a chtěl
bych se tomu věnovat více.

 

Co přesně představuje BezBAR a pro koho je určen?

BezBAR je unikátní putovní bar, v němž hosty
obsluhují vozíčkáři. Můžete jej navštívit na českých a moravských kulturních
akcích, převážně na hudebních festivalech. www.barbezbar.cz

 

Jaké jsou pracovní
možnosti s vaším fyzickým omezením?

Těch možností není hodně, ale jak říkám a vidím u ostatních
vozíčkářů, když člověk chce, tak si práci najde.

 

Co přesně si máme
představit pod pojmy buggykiting a snowkiting?

Máme vyrobenou tzv.
tříkolku, ve které sedíme, a táhne nás drak. Je možné jezdit na louce, letišti anebo
právě na sněhu, buggy je uzpůsobená na ovládání rukama.

 

Určitý čas trávíte ve
společenském dění, ať už jako host, nebo moderátor. Když nemoderujete, jakých
věcí si u ostatních moderátorů všímáte a jaké sbíráte postřehy?

Všímám si, jaké používá slovní obraty, jak se pohybuje, jak
reaguje na neobvyklé věci a situace a tak dále.

 

Co dělá moderátora
moderátorem?

Asi právě to, jak zvládne vyřešit neplánované situace a
jestli zvládne být vtipný v dané atmosféře.

 

Co považujete za
prohřešky moderátorů?

Opakování nějakého výrazu nebo slova a potom také
neodhadnutí.

 

Jak se vy sám připravujete?

Snažím se připravit si scénář a informovat se o moderované
akci a věcech okolo, co by se mohly zapojit. Vždy je to jiné, ale hodně to
nechávám na improvizaci.

 

Máte recept na
udržení pozornosti?

Recept asi není, každé publikum je jiné a vyžaduje něco
jiného, to by měl moderátor právě vycítit.

 

Je mi známo, že pracujete s módním návrhářem
Pavlem Filandrem na nové kolekci oblečení. Jak k této spolupráci došlo?

Potkali jsme se na Muži roku a začali jsme se bavit o
oblečení a problémech vozíčkářů a Pavla to zaujalo.

Foto: Lenka Hatašová

 

Čím je pro vás život
a jaké příležitosti v něm pro sebe vidíte?

Je to neustálý boj s něčím…(smích) Ale baví mě.

 

Co je podle vás na
dnešní době nejpozoruhodnější?

Asi ten vývoj – všechno se neustále vylepšuje, zmenšuje,
zrychluje a vyvíjí.

 

A na vás?

Na to se musíte zeptat lidí okolo mě. Ale asi optimismus. (úsměv)

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci s Českým muzeem hudby www.nm.cz

a Pavlem Filandrem www.pavelfilandr.cz

Produkce: Michael Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Už dle názvu by
člověk soudil, že jde o veselé sdružení. Jistě mnohdy ano. Práce
s nejmenšími má ovšem svá úskalí a vyžaduje mimořádnou pozornost. Dětství
je pro každého jedince důležitý životní základ. Občanské sdružení Smíšek, které
bylo založeno již v roce 2006, se sítí integračních školiček je připraveno
pracovat s dětmi se zdravotním postižením, pro které připravuje
individuální program sloužící k rozvoji jejich schopností a osobnosti.
Přináší šanci na řešení pro mnoho rodin, které by bez jejich pomoci jen těžko zvládly
náročnou a zvláštní péči, jakou takové děti vyžadují.

 

Kdy jste se o práci
v neziskové organizaci začala zajímat a proč?

To už je více než 20 let. V jedné své životní fázi jsem
se dostala do situace, kdy jsem byla nucena přehodnotit žebříček svých hodnot.
A tehdy jsem se setkala s prací neziskovek v reálu. Zjistila jsem, že
život není jen bezstarostná hra, ale přináší i spousty problémů, které se musí
řešit. A že jsou tu lidé a organizace, které nabízí svou pomoc bez toho, že by
na vás profitovaly. To byl zlom, a když jsem si své vyřešila, začala jsem
studovat sociální práci a postupně přešla ze ziskového sektoru
k neziskovému.

 

Co si můžeme
představit pod pojmem integrační školičky?

Jedná se o školky, které pomáhají dětem ze sociálně znevýhodněného
prostředí a dětem s lehkým hendikepem, které nenavštěvují žádné jiné
předškolní zařízení, začlenit se mezi děti z běžných funkčních rodin. Naše
školičky zřizujeme úmyslně malé jen pro deset až patnáct dětí, aby byla reálná
možnost individuálního přístupu k jednotlivým dětem. V každé školičce
jsou dvě třetiny dětí pocházejících ze znevýhodněného prostředí a třetina dětí
z běžných rodin.

 

Pro jaké děti jsou
školičky určeny?

Jedná se o děti matek z azylů, ubytoven, rodičů, kteří nezvládají
své rodičovské kompetence, mají problémy se závislostmi, jsou v tíživé
životní situaci a tak dále. Tito rodiče přicházejí do školičky na doporučení daných
sociálních odborů městských částí Prahy. Doplněny jsou, jak už bylo řečeno,
dětmi z běžných rodin. Musíme si uvědomit, že se jedná o děti ve věku od
tří do šesti let, které neřeší žádné sociální rozdíly. V tomto věku
všechny děti objevují svět a vstřebávají podněty a vzory, které jim okolní svět
nabízí. Je důležité dětem z nefunkčních rodin ukázat, že existuje i jiný
vzor než nefungující rodina. Dále je pro tyto děti důležité dohnat vědomostní
hendikepy, aby měly stejné šance při vstupu do prvého ročníku jako děti
z ostatních školek. U dětí, které jsou do pěti let izolovány v rodině,
jsou tak velké vědomostní nedostatky, že je mnohdy zařazují do speciálních škol
jen proto, že se jim nikdo nevěnoval. Tyto děti nejsou nevzdělatelné, jen
potřebují pomoc.

 

Kolik dětí už prošlo
školičkami?

Pilotní školička ve Vysočanech má kapacitu 10 dětí. Otevřena
je od září 2012 a celkem jí prošlo 21 dětí. Ve školním roce 2012/2013 to
bylo 14 dětí, v letošním školním roce 11 dětí, z toho tři děti
pokračují v návaznosti z loňska. Ostatní děti z loňského ročníku
přešly do přípravného ročníku nebo do státní školky.

 

Nemáte obavy, že být
odkázáni na příspěvky může činnost školiček nějak ohrozit?

V žádném případě nespoléháme na státní příspěvky. Státní
dotace se stále snižují a nemyslím, že to bude v budoucnu jinak. Podpora
sociálních služeb je nenároková, přestože sociální službu ze zákona musíme
poskytovat zdarma. A ne každá činnost na podporu a pomoc dětem a rodinám je
brána jako sociální služba. Je nám jasné, že podporu na naši činnost musíme
hledat jinde než u státu.

 

Jak jste pochodili se
státními příspěvky?

Zatím spíše se zamítavým výsledkem. Základem naší činnosti
je propojení několika služeb pro rodiny s dětmi. To jsou jednak Smíškoviny, volnočasové aktivity, kde je
možnost se blíže seznámit s rodinou a navázat bližší kontakt a důvěru
důležitou k další návazné práci. Za druhé je to integrační školička Smíšek, kde s dětmi pracuje speciální
pedagog, a do třetice sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi. Tam sociální
či terénní pracovník pomáhá řešit problémy rodiny jako takové. Všechny tyto
aktivity jsou neoddělitelné, svou činností se prolínají a práce všech odborných
pracovníků se proplétá a to je problém. Přesto se grantové žádosti ke státním
orgánům snažíme podávat, ale je to vždy jen na některou z našich činností
dle výzev. Nikdy na ucelený projekt jako takový.

 

Jak probíhá standardní výuka dětí? 

Výuka dětí probíhá dle předškolních
vzdělávacích plánů ministerstva školství, jako u všech registrovaných školek, přestože
registraci ještě nemáme. S rozdílem, že ve státních školkách je na 28 dětí
jedna, maximálně dvě vychovatelky. U nás ve školičce je na deset až patnáct dětí
jedna vychovatelka a speciální pedagog. Čímž je dostatek času se dětem věnovat individuálně.
Speciální pedagog pro jednotlivé děti vytváří individuální plány na tři měsíce,
které konzultuje i s rodiči, a následná práce s konkrétním dítětem je
cílená a uzpůsobená jeho potřebám a možnostem. Dále k výuce patří pravidelné vedlejší aktivity, jako je
canisterapie, keramika, ale také logopedická péče a vyšetření zraku dětí. 

 

Jaké jsou jiné aktivity sdružení
kromě výuky?

Mezi další aktivity sdružení, mimo zmiňované integrační školičky,
Smíškoviny a sociálně aktivizační služby
pro rodiny s dětmi, patří ozdravné pobyty u moře pro rodiče s dětmi
ze znevýhodněného prostředí a s dětmi se zdravotním postižením, letní tábory
pro děti a mládež se zdravotním postižením a benefiční akce na podporu našeho
sdružení.

 

Mohou rodiče využívat
i nějakých jednorázových služeb?

Ano. Všichni rodiče s dětmi bez rozdílu mohou využít
sobotních akcí v rámci Smíškovin
pořádaných dvakrát měsíčně. Jedná se o výlety za poznáním nebo tvořivé
dílničky. Upřesnění akcí najdou na našich stránkách www.os-smisek.cz nebo na Facebooku: SMÍŠEK.

 

Jak se mohou zapojit
samotní rodiče?

Spolupráce s rodiči je vždy vítána. Mohou se zapojit
dle svých možností a schopností na jednotlivých akcích. Ať se jedná o pomoc při
benefičních a prezentačních akcích našeho sdružení, nebo na brigádách při
rekonstrukcích nových školiček. Určitě by se vždy nějaká spolupráce našla.

 

Jaká je úspěšnost
komunikace s rodiči v rámci spolupráce mimo školičky?

Díky volnočasovým aktivitám Smíškovin a malé skupině dětí ve školičkách máme více možností se
s rodiči blíže seznámit než pracovníci sociálního odboru nebo
v běžných školkách. To je naše velká výhoda, kterou můžeme využít
v další spolupráci s rodiči. I přes tuto výhodu je to stále mravenčí
práce všech našich odborných pracovníků. Ale úspěchy se dostavují. Máme
maminku, která nám první měsíc předala dítě pomalu ve dveřích a její veškerá
komunikace byla odpověď holou větou. Po tři čtvrtě roce intenzivní práce
maminka přišla na besídku, zůstala, a dokonce si s námi dala kávu a
povídala si. Pro nás to byl velký úspěch. Stejně jako maminka, která
pracovnicím sociálního odboru neodpovídá a ani neotevře dveře, jelikož jí už
jedno dítko odebrali z péče. S námi spolupracuje na sto procent,
omlouvá vzorně dceru, do bytu nás pustí, má vše vždy v pořádku a o dítko
se vzorně stará. V tomto případě fungujeme jako kontrolní článek pro
místní sociální odbor.

 

Patronkou Smíšku je Marcela Březinová. Jak
k tomu došlo?

Marcelka učí na konzervatoři, se kterou naše ekonomka Jana
Karásková také spolupracuje. Při pořádání jednoho z našich benefičních
koncertů ji oslovila, zda by nám nevystoupila. Marcelka souhlasila, a když se
přišla podívat do školičky, aby se seznámila s naší prací, bylo
rozhodnuto. A od té doby se nám snaží v rámci svých možností pomáhat. Je
to prostě naše sluníčko.

 

Co jste si vy sama odnesla
ze spolupráce s Marcelou Březinovou?

Marcela Březinová je úžasný člověk. Je to silná a pozitivní
osobnost, přes všechno, co jí život přinesl, ji stále vidíte usměvavou a plnou
energie. A i když je zle, tak si umí najít cestu, jak jít dál. To je asi
nejvíce, co jsem si z naší spolupráce odnesla – že vždy je nějaká cesta, jak
jít dál, jen ji musíme hledat a ne se zastavit a koukat.

 

Po zkušenostech,
které máte, co podle vás této generaci dětí chybí, co postrádají – ačkoliv to
vypadá, že snad všechno mají?

Nejvíce jim chybí pozornost a péče rodičů, ale opravdová
pozornost a péče. A to i u rodičů, kteří jsou finančně velmi dobře situováni.
Když koupím dítku, co chce, a vodím ho pětkrát týdně na nějaký kroužek, to není
pozornost, ale alibizmus. Pro každé dítě, a to už od nejútlejšího věku, je
důležité se mu věnovat, povídat si s ním, číst mu pohádky (ne mu je pustit
z DVD), stavět kostky, chodit na procházky, prostě sdílet s ním čas. V dnešní
uspěchané době se málokterý rodič svému dítěti opravdu věnuje.

 

Jaká metoda na děti
nejlépe platí, chcete-li je motivovat, vzbudit v nich zájem?

Na každé dítě platí něco jiného, ale všeobecně namotivovat
děti můžeme povídáním o jednotlivých věcech a činnostech dříve, než je děti
samy poznají. A pokud jde o činnosti, tak se aktivně zapojit. Když dítě uvidí,
že určitou činnost děláte taky, a ještě když mu půjde lépe než vám, bude ho to
určitě bavit. (úsměv)

 

Jaký je ideální a
nejefektivnější trest pro dítě, který nemá vedlejší dopad?

Každý trest má nějaký dopad. Když už dítě něco udělá a musí
být potrestáno, je důležité mu vysvětlit, co dělá špatně a proč je potrestáno. Dítě
ve věku od dvou do šesti let hledá hranice, kam může dojít. Neví, co je špatné
a co dobré. Je na nás dospělých vymezit mu správné meze. A pokud už dítě musíme
potrestat, tak ne fyzicky, ale raději mu vzít oblíbenou hračku nebo ho posadit
stranou od ostatních, ale vždy mu říct, co udělalo špatně a proč se to nesmí. A
uvědomme si, že argument matky k neposlušnému dítěti „nebudeš to dělat,
protože jsem to řekla“ je hloupost a dítě to udělá znova, protože neví, proč to
nemá dělat.

 

Co je pro vás na této
práci největším trestem? Je něco takového?

Největší trest. Když musím spolupracovat s člověkem,
který nerozumí své práci, nebo hledá způsoby, jak nám naši práci znepříjemnit.

 

Kam obvykle
s dětmi vyrážíte na ozdravné pobyty a proč právě tam?

S dětmi ze školičky vyrážíme pravidelně do Podkrkonoší na
týdenní pobyty. Naše sdružení navázalo dlouhodobou spolupráci s vedením Mezinárodní konzervatoře Praha, která nám
umožňuje využití jejich rekreačního střediska v Hájemství
v Podkrkonoší. V krásném prostředí uprostřed lesů, a to zcela zdarma
včetně stravy pro všechny děti bez rozdílu. Pro některé z dětí je to vzhledem
k finanční situaci rodiny jediná možnost, jak se dostat někam mimo Prahu.

Další z ozdravných pobytů jsou prázdninové pobyty u
moře. Ty jsou určeny pro rodiče s dětmi, ale čím dál častěji jezdí děti
bez rodičů s našimi vychovateli. Jelikož ani při velkých slevách na pobyt
u moře pro dva členy rodiny nedají finance dohromady. Pro některé děti je to
první a mnohdy i na několik let poslední pobyt u moře.

 

Co se vám v rámci pobytů rozhodně osvědčilo dělat? Je to zcela
zdarma pro všechny děti bez rozdílu?

Co se osvědčilo? Nechat dětem prostor k jejich vlastním
nápadům a objevování přírody kolem. Umožnit jim poznávat nové věci kolem sebe,
mít možnost si les prozkoumat. Za týden se naučí více, než by poznaly za celý
měsíc z knížek. A to nejen o přírodě a počasí. Na pobyty jezdí zdarma
všechny děti bez rozdílu sociálního zázemí.

 

Co podle vás činí
život krásným v pravém smyslu slova?

Bezstarostný dětský úsměv. To je dar, který dodává sílu i ve
chvílích, kdy si myslíte, že jste na konci a dál už to nelze. A pak opravdové
přátelství, kterého je v dnešní době méně než šafránu.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Make-up, vlasy a styling: Pavel Filandr www.pavelfilandr.cz

Šaty: Atelier Filandr

Vytvořeno ve spolupráci s www.os-smisek.cz

Vytvořeno ve spolupráci s Českým muzeem hudby www.nm.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Sopranistka Pavlína Senić má nejen
překrásný hlasový rozsah, ale také překrásně velké srdce. Spolu se svým
manželem podporuje Nadační fond Kopretina,
jehož sídlo najdete v jihomoravských Vřesovicích. Právě tam dostávají děti
s vrozenými vadami šanci na lepší život a osobnostní rozvoj. Finanční
prostředky jsou důležitou součástí pomoci, která jde ruku v ruce
s osobním přístupem a kontaktem, který dává dětem další pocit bezpečí.

 

Co vás přivedlo právě k NF Kopretina?

Můj manžel, který se celý život věnuje charitě. Když mi bylo asi 17 let,
začala jsem spolupracovat s jednou nadací a přišlo mi zcela přirozené
pomáhat. Zůstalo mi to dodnes a naopak se mé sociální cítění daleko více
prohloubilo.

 

S jakými příběhy se tam setkáváte?

Má první návštěva dětského domova ve Vřesovicích, pod který Nadační fond Kopretina spadá, nebyl
nijak idylický. Naopak. Byl to naprostý horor. Seděli jsme s paní
ředitelkou Kolajovou v kanceláři, když byla náhle odvolána řešit akutní
případ. Přijela romská rodina a přivezla s sebou tříletého Sašenku s tím,
že doma zlobí, a tak se rozhodli ho dát, za trest, do dětského domova. I přes
naléhání paní ředitelky, že to není tak jednoduché a že vydání chlapečka zpátky
je složitý úkon, odjeli. A malý Saša se dral ke dveřím a křičel „maminkoooooo“. Nejstrašnější na tom bylo, že nemůžete tomu klukovi říct: „Neboj, maminka přijde a pojedeš domů.“ Sašenka zůstal v dětském domově několik let…

 

V jakém směru vás samotnou některé z těch
příběhů ovlivňují?

Ty děti vás mají rády pro to, jaká jste, ne pro peníze nebo společenské
postavení. Jsou to čisté bezmocné dušičky. To jsem si velmi uvědomila.
V lásce je prostě síla!

 

Co přesně je úlohou patrona nadace?

Nadační fond Kopretina se stará o
děti s kombinovanými vrozenými vadami, takže prvotní jsou peníze. Naším
cílem je, aby se podívaly jednou za rok k moři. Dále pro ně děláme
koncertní vystoupení a nejdůležitější je být dobrou tváří a také umět Kopretinu mediálně propagovat, proto
děkuji Michaele Lejskové, majitelce časopisu Best of, že nám tento rozhovor umožňuje a má zájem!

 

Jaké existují způsoby pomoci pro NF Kopretina?

Vedle finanční pomoci je pro nás důležitý především osobní kontakt a příprava
zajímavých programů. Například fotograf Jakub Ludvík připravil pro Kopretinu projekt Děti fotí Jakuba. Šlo o to, ukázat jim pohled fotografa a seznámit
je s touto profesí. Obdivuji Jakuba, jelikož jim půjčoval do ruky opravdu
drahé přístroje. A vidět nadšené děti byl zase zážitek pro nás! (smích)

 

Samotné děti také tvoří, později se
výsledky jejich práce snažíte prodat a získat výtěžek. Co děti nejraději
vytváří a o jaké výtvory je největší zájem?

Naše děti tvoří pouze pro vlastní výstavy a vernisáže, kde jsou jejich
výrobky prodány. Jedná se o keramiku, obrazy, dále vždy výtvory k určitému
ročnímu období, jako jsou Velikonoce nebo Vánoce. V domově je jedna velmi
nadaná slečna, která mi namalovala můj portrét a poslala mi dopis, kde napsala,
že v dětském domově je jí nejlíp… Byla jsem dojatá.

 

 

 

K čemu jsou děti vedeny a jakým
způsobem?

Musím říci, že o děti se perfektně stará celý tým v dětském domově
v čele s paní ředitelkou. Každé dítě má svůj pokoj, učí se vařit,
uklízet, dělat věci tak, aby se zařadily alespoň částečně do běžného
společenského života.

 

Vzhledem k tomu, že děti jsou
seznámeny se situací a vědí, že prostředky je důležité umět získat, rozvíjíte
tak i jejich ekonomické vnímání?

Jsou v rukách odborníků, pedagogů, kteří je toto samozřejmě učí, ale
realita je náročná. Často se řeší problémy s jejich rodinou, která má o
děti zájem tehdy, kdy dostávají invalidní důchod. Je to opravdu neuvěřitelné. Představte
si, že některé děti vidí svoji maminku jednou za tři roky, třeba ji i navštíví,
dítě přijede špinavé, zanedbané, zavšivené, ale celé další tři roky, kdy svoji maminku
opět nevidí, říká, že u maminky je to nejlepší! Mateřské pouto je opravdu
silné.

 

Jak dostatečný má NF Kopretina personál a koho třeba
postrádáte? Vnímáte v této oblasti dostatek lidských zdrojů?

Naše děti jsou rozdělené na tak zvané barevné skupinky. To znamená, že když
máte oddělení červené, tak tam máte vše červené. Koupelnu, ručníky, povlečení,
vybavení. Na každé oddělení jsou přiřazeni pedagogové a vychovatelé, kteří se o
ně skvěle starají! Víte, co ale postrádám? Jejich rodiče! Alespoň trochu jejich
náklonnosti. To jim nikdy nenahradíte…

O jaké množství dětí jste schopni se
postarat?

Když jsem v Kopretině
začínala, bylo tam 45 dětí. Teď je jich kolem 36. Pokud to jde, zůstávají do 18
let a pak…děj se vůle boží! Poté je těžko můžete někam umístit. To je
v této zemi opravdu velký nevyřešený problém. Ale nechci být negativní.
Jedinci mají i pěkný život.

 

Nadaci podporujete spolu s manželem
Tomášem Úlehlou, oba jste trochu rozdílní, manžel poslanec, rocker, vy
sopranistka, něžná dáma. Jakou úlohu cítíte, že každý z vás v nadaci zastává u
dětí? Jaké máte s dětmi vazby?

My to jednou musíme natočit. (smích)
Vcházíme do domova a jsme rádi, že stojíme na nohou, jelikož děti k nám
běží a křičí: „Teto Pavlínkoooooo, strýcu Tomášiiiiiiiii!“ A už se hraje na
kytaru a zpívá se. Každý rok pořádá paní ředitelka ples Kopretiny. Výtěžek jde na nadační fond. Děti mají vystoupení,
většinou se jedná o tance, které s nimi nacvičí jejich vychovatelé. A pak
čekají na potlesk, sledují nás očima, jestli se nám to líbí, a jsou opravdu
skvělí!

 

Vaše dcera je ještě velmi malá, ale
nemohla jsem si nevšimnout, že je velmi pozorná a starostlivá. Berete ji do  domova s sebou?

Samozřejmě jezdí s námi! To je jasné. A děti najednou zpozorní a
pozorují ji, jsou k ní velmi opatrné. Myslím, že je to tak správné.

 

Jakým způsobem byste chtěla svoji
aktivitu dále rozvíjet?

Hlavně bych potřebovala prodloužit den alespoň o dvanáct hodin, abych na ně
měla více času. To nás s manželem trápí, že s nimi nemůžeme být
intenzivněji. Naše podpora bude nadále aktivní. Nejen finanční, ale chceme pro
ně pořádat divadla, koncerty, výlety. To je v životě velmi obohatí. Může
se to zdát fádní, ale tyto věci jsou pro děti velmi důležité.

 

Jak se může veřejnost zapojit do
podpory a jak funguje váš systém?

Můžete samozřejmě poslat peníze na účet. Nebo navštívit jejich výstavy a
koupit si výtvory dětí. Nebo uspořádat akci na podporu nadačního fondu. Nebo
můžete jen tak přijet a pohladit je! A jak už jsem psala, jsme rádi za každou
medializaci, aby se o nás vědělo.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Oficiální stránky Nadačního fondu kopretina: www.fond-kopretina.cz

Make-up a vlasy: Pavel Filandr www.pavelfilandr.cz

Šaty: Pavel Filandr www.pavelfilandr.cz

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz