Archiv rubriky: Neziskové organizace

Nadační fond Zdeňky Frýbertové byl založen v dubnu roku 2017, ona sama se ale pomoci znevýhodněným dětem věnuje už řadu let. Snaží se podávat pomocnou ruku tam, kde je to potřeba, pořádá benefiční akce, jejichž výtěžek je určen pro konkrétní děti, které příspěvek potřebují. Ona sama si tím plní své životní přání. Spolu s nadační prací se Zdeňka Frýbertová věnuje i dalším činnostem – především cvičení. Uspěla ve fitness soutěži „Do formy“, bez zdravého životního stylu si svůj život nedokáže představit. Baví ji spolupráce s televizí, kde se objevuje v epizodních rolích, žije velmi aktivně a naplno. „Jsem hodně společenská, baví mě být mezi lidmi a těší mě, když mohu někomu pomoci,“ říká.

Jak jste se ke své práci dostala?

Děti mám ráda odmalička, už jako malá holka jsem pomáhala hlídat děti sousedům z okolí a hrála si s nimi. Patří do mého života, nedělám mezi nimi rozdíly. Zajímala jsem se o život dětí, které vyrůstají v dětských domovech či s nějakým hendikepem, přemýšlela, zda a jak bych jim mohla pomoci.

Vzpomenete si na své „poprvé“ v dobročinné práci?

Blížily se tenkrát Vánoce a mně se podařilo za vydatné pomoci hustopečských podnikatelů pořídit počítač pro Dětský domov v Mikulově. Byla jsem nadšená, když celá akce dobře dopadla. Tím začala má pravidelná setkávání s dětmi v tomto domově, postupně jsem pro ně zajistila mnoho exkurzí a programů v Brně i ve svém rodném městě Hustopeče. Je to město, které má dětem co nabídnout. Byli jsme na koupališti, na rozhledně, v TV studiu, děti byly nadšené z exkurzí v pekárně, vinařství, u hasičů…

Jste velmi akční žena. Byla jste taková organizátorka už od dětství?

Ano, byla. Maminka mě hodně podporovala a byla na mě pyšná. Už od školky jsem chodívala do všemožných kroužků, pohybových, pěveckých, recitačních, zúčastňovala jsem se různých soutěží a přehlídek a moc mě to bavilo. Často jsem jezdívala do divadla a láska ke kultuře mi zůstala dodnes.

Dobročinným aktivitám se věnujete už déle než deset let. Proč jste se rozhodla založit svůj vlastní nadační fond?

Pomáhat druhým ke mně patří a patřit bude, o práci ve vlastní nadaci jsem přemýšlela dlouho. Chtěla jsem tím vyjádřit vážnost, se kterou k tomu přistupuji, a jakou důležitost své práci přikládám. Zákon to umožňuje a já mám možnost pomáhat podle svých představ a svého nejlepšího svědomí. Se zakládáním jsme problémy neměli, moje maminka podniká v ekonomické oblasti více než 20 let, takže administrativní záležitosti jsme vyřešili poměrně snadno. Představu o náplni práce jsme samozřejmě měli, ale život přináší i nové věci, které řešíme „za pochodu“. Stále se učíme, hledáme nové a nové možnosti, nic nás nezastaví.

Začínali jste jako „rodinný“ nadační fond, kdo z rodiny se zapojil?

Starší syn se podílí na prezentaci – stará se o webové stránky, grafiku, reklamu. Ten mladší se ve svých deseti letech do dobrovolnické práce během akcí už zapojuje také, moje maminka má na starosti veškerou administrativu a já svými kontakty zajišťuji vše potřebné. Od svých šestnácti let se starám sama o osobu mně velmi blízkou, proto celá naše rodina dobře ví, jak je pomoc důležitá.

Vybudovala jste síť spolupracovníků, jak se vám je podařilo přesvědčit?

Nemusela jsem nikoho přesvědčovat, sami se nabídli ke spolupráci a nesmírně si toho vážím. V Břeclavi dlouhodobě spolupracuji s H-parkem, kdy týmově podporuji benefiční akce svým animačním programem. Také umožňují dětem z Dětského domova Mikulov volné vstupy do lanového centra, kde si děti mohou s ostatními užít den plný zábavy. Při benefičních akcích pomáhá vždy i několik dobrovolníků, kteří nás sami osloví. Všem patří velký dík, velice si této pomoci vážíme.

 

Jaké akce pořádáte a kdo je vymýšlí?

S návrhy přicházím především já a správní rada rozhoduje o jejich schválení, o konkrétním dítěti, kterému výtěžkem pomůžeme, o tom, jak bude s penězi naloženo. Pořádáme benefiční fotbalová utkání, ke kterým jsem se dostala prostřednictvím amatérské fotbalové party Menšíkova jedenáctka, která se pomoci dětem také věnuje. Organizujeme koncerty i různé další akce. Pro příští rok už máme seznam zpracovaný, zatím poslední akcí byl benefiční adventní koncert v Praze na podporu Dětského domova Charlotty Masarykové.

Vaším cílem je úsměv ve tváři dětí, které jsou nemocné, nebo opuštěné. Jak je vyhledáváte?

Možností je více. Od náhodných setkání, přes prostřednictví širokého okruhu známých, po osobní návštěvu v různých zařízeních. Myslím, že náš nadační fond už udělal radost mnohým z nich. Osudy dětí, pro které jsme uspořádali benefici, dále sleduji, raduji se z jejich úspěchů, motivují mě k další činnosti. Nezapomínám, když mají narozeniny, nebo se blíží pro ně nějaký významný den.

Mohla byste přidat nějakou konkrétní vzpomínku?

Nedávno mě zaujal příběh sedmiletého Martínka, který se narodil s Downovým syndromem. Jeho rodina neváhala přestěhovat se ze Slovenska do Břeclavi, aby mu umožnila lepší vývoj. Maminka samoživitelka pracovně dojíždí do Bratislavy, při tom všem však musí zvládat péči o nemocného chlapečka i o jeho sourozence. Martínek navštěvuje speciální školku v Břeclavi a zároveň pravidelné terapie v Bratislavě. Na jeho podporu se chystáme zorganizovat benefiční karneval, výtěžek bude příspěvkem na jeho léčbu.

Ve svém volném čase se věnujete fitness. Čím vás toto odvětví zaujalo a co vám dává?

V roce 2010 jsem se přihlásila do 3měsíční soutěže „Do formy“ časopisu Muscle and Fitness, kde bylo účelem během určené doby a s pomocí trenéra proměnit cvičením postavu pokud možno do ideálních proporcí. Dostala jsem se mezi finalisty, vyšel o mně první článek v časopisu. Udělalo mi to velkou radost a motivovalo mě to k další účasti v různých závodech v kategoriích Bikini Fitness a Body Fitness. Začala jsem cvičit pravidelně a určitě bych se sportem nedokázala přestat.

Dříve jste pracovala jako účetní…

Ano, ale dnes se naplno věnuji nadační činnosti, moderování a natáčení v televizi. Denně jsem v kontaktu s mnoha lidmi, to mě baví. Navazování různých kontaktů mi navíc velmi pomáhá i při shánění různých sponzorů, kteří nám následně pomáhají při realizaci projektů pro děti.

Ve kterých televizních pořadech vás můžeme vidět?

Prvního natáčení jsem se zúčastnila především ze zvědavosti, chtěla jsem jen trochu nahlédnout do zákulisí, ale začalo mě to hodně bavit. Měla jsem pocit, že jak zkušenosti, tak kontakty, které tam získám, mohu využít i pro svou nadaci. V TV Nova, Prima či Barrandov bývám obsazována do epizodních rolí například v televizních seriálech Specialisté, Soudkyně Barbara, v internetovém seriálu Lajna 2 a v několika dalších. Též jsem dlouhodobě moderovala interaktivní pořad pro TV Barrandov, jako divák se účastním i natáčení různých zábavných pořadů a soutěží.

Jak by vám lidé mohli pomoci?

Oslovovat potencionální sponzory je časově hodně náročné. Finančních prostředků bude vždy nedostatek, potřebných dětí hodně. Navíc u rehabilitačních pomůcek je nutná vysoká spoluúčast, nebo je zdravotní pojišťovny neproplácejí vůbec. Naše akce jsou vždy určeny na pomoc konkrétnímu dítěti. Za jakoukoliv finanční částku zaslanou na účet nadačního fondu jsme velice vděčni, vždy vede ke splnění přání či zlepšení kvality života potřebných.

Kromě jiného jste také patronkou Dětského domova Mikulov.

Když jsem začínala, vyhledala jsem si tento domov prostřednictvím internetu a po první vydařené akci jsme zůstali v pravidelném kontaktu. Plánuji pro ně různá zábavná odpoledne, oslavy Mezinárodního dne dětí, přednášky…

Které z vašich vlastností se vám při práci nejvíc hodí?

Myslím, že především ty organizátorské. Připravovat benefiční akce je náročné, ale pro mě je to vlastně i koníček. Ráda komunikuji, cestuji, zařizuji…

Zvítězila jste v několika zajímavých soutěžích. Podařilo se vám vašimi osobními úspěchy zviditelnit i vaši nadaci?

Za svou dobročinnost jsem byla několikrát nominována na Ženu regionu, v jednom z ročníků jsem získala i nejvyšší počet hlasů z okresu Břeclav. Dětským domovem Mikulov jsem byla nominována na Cenu „Ď“, což je celorepubliková akce, která oceňuje pomoc lidem v nouzi. Na základě hlasů diváků jsem získala také titul Tvář Scarlett Sympatie. Tato soutěž krásy pro mě byla obrovským obohacením v oblasti módy, líčení, focení apod., zkušenosti nyní mohu předávat slečnám v dětských domovech. Věřím, že mými aktivitami se náš nadační fond dostává více do povědomí veřejnosti. Zatím působíme na jižní Moravě a v Praze, ale chystáme se pomáhat i v dalších městech.

Spolupracujete i s jinými nadačními fondy?

Bohužel na to zatím nemáme čas. Soustředíme se na vlastní benefiční projekty, je jich čím dál více a zabírají nám veškerý čas. V budoucnu bych se ale spolupráci určitě nebránila.

Přála byste si do budoucna svou dobročinnou práci nějak rozšířit? Máte sny, plány?

Nápadů mám spoustu, ať už to jsou akce pro děti, pro seniory, pro pacienty v nemocnicích. Chci se své nadační práci věnovat opravdu naplno, každý den. Pokaždé když se nám něco povede, uvědomuji si, že má práce není zbytečná, i když je často hodně náročná. Snadné je najít potřebné dítě, mnohem náročnější je sehnat pro ně dostatek prostředků a usnadnit mu život. Nikdy nevíme, kdy sami budeme pomoc druhých potřebovat, proto mám velkou radost, když vidím, že lidé nejsou lhostejní a pomocné ruce nabízejí.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Korektura textu: Vladana Hallová

Foto: Honza Kvarda

Oficiální web: NF Zdeňky Frýbertové www.nfzdenkyfrybertove.cz

Šaty: Alena Wilson www.alenawilson.cz

Doplňky – šátek: Ego by Roza www.egobyroza.com

Doplňky – kabelky: Facebag www.facebag.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Monika Jindrová pracuje v neziskovém sektoru již léta. Spoluzaložila organizaci Orbi Pontes pomáhající lidem se sluchovým postižením a pracovala také v Asociaci organizací neslyšících, nedoslýchavých a jejich přátel. V květnu 2016 nastoupila na pozici ředitelky Asociace veřejně prospěšných organizací ČR (AVPO ČR). Monika Jindrová zde například pracuje na projektu Značka spolehlivosti, kterou uděluje nezávislá rada transparentním a celkově spolehlivým neziskovkám.

Do Asociace veřejně prospěšných organizací ČR jste jako ředitelka nastoupila před dvěma lety. Co jste organizaci přinesla?

Myslím, že jsem dala o asociaci víc vědět. Naším posláním je pomáhat při vytváření spolehlivého a transparentního neziskového sektoru, našim členům zároveň zajišťujeme poradenské a vzdělávací služby. Pro mě má AVPO ČR velký smysl. Během těch dvou let, co v AVPO ČR pracuji, jsme začali využívat sociální sítě, vzrostl počet partnerů a benefitů od jiných organizací. Osobně jsem asociaci nejdříve poznala z pohledu členské organizace. Neziskovky z asociace čerpají velké benefity, mohou připomínkovat legislativu. Sama jedna organizace nikdy nemá takovou sílu, jako když se jich spojí víc. Být ředitelkou takové asociace je pro mě výzva.

V jakém smyslu?

Jako přímé klienty má AVPO ČR organizace, nikoli třeba pejsky nebo děti jako jiné neziskovky. Je složitější vysvětlovat potenciálním partnerům, co děláme, a sehnat peníze na chod asociace není vůbec jednoduché. Je to ale práce, která mě baví. Pracuji v týmu, kterého si vážím. Nezáleží mi na tom, jestli jsem ve firmě nebo v neziskové organizaci. Všechny se musí řídit, musí mít režim. V AVPO ČR mám svobodu v tom, že si mohu vymyslet a realizovat jakýkoli projekt. Je to ale velká nejistota ve financích. I když to bývá i v byznysu.

Jedním z projektů asociace je i takzvaná Značka spolehlivosti, kterou nabízíte neziskovkám. Co pro ně takové označení znamená?

Značka je stručně řečeno zárukou pro dárce, že jejich podporu využije organizace smysluplně. V České republice existuje zhruba 120 000 neziskovek, vybrat si tu správnou není pro dárce vůbec jednoduché. Jedním z faktorů pro výběr je tedy i naše značka, která se plným názvem jmenuje Spolehlivá veřejně prospěšná organizace. Značka pomáhá dobrému jménu neziskového sektoru, kvůli tomu také vznikla. Členské organizace AVPO ČR projevily před lety zájem o nějaký podobný projekt. Chtěly, abychom vymysleli, jak by se mohly odlišit a jak by mohly dokázat, že jejich práce je kvalitní, i když nemají známé jméno.

O udělení značky rozhoduje rada složená z nezávislých odborníků. Co všechno posuzují?

Každá organizace musí projít hodnocením pěti oblastí. Odborníci zkoumají její cíle a poslání, správu, fundraising, finanční řízení a také transparentnost. Ze zpětné vazby od neziskovek vím, že jim pomáhá nejen samotná značka, ale i hodnocení, kterým při procesu projdou.

Hodí se Značka spolehlivosti pro každou neziskovku?

Značka je pro ty organizace, které se věnují fundraisingu. Organizace má mít minimálně 100 000 Kč nebo 10 % z rozpočtu z fundraisingu, a pokud má obrat větší než 3 miliony, musí mít finanční audit. Těch kritérií je víc. Značka spolehlivosti tedy není například pro firemní nadace, které mají příjmy jen z jednoho zdroje, nebo pro organizace, které jsou závislé jen na dotacích. Značka samozřejmě nemá smysl ani pro maličkaté organizace, kde se třeba domluví několik lidí, že si někde opraví pomníček a veškerou podporu čerpají ve svém okolí. Značka spolehlivosti je předně určena středně velkým neziskovkám. Myslím ale, že i pro velké organizace má značka, i když u nich ještě není populární. Snažím se to změnit, zatím má značku 26 organizací. Velké neziskovky ji ale rozhodně neodsuzují.

Ve vaší asociaci je zatím sdruženo necelých sto neziskovek. Zmínila jste, že v České republice jich ale existuje zhruba 120 000. Jsou všechny aktivní?

Všechny určitě ne, nikdo ale neví, kolik jich funguje pro své poslání. V tom čísle jsou zahrnuty i vysoké školy a neexistující spolky. Změna z občanských sdružení na spolky si slibovala, že se tohle obrovské číslo pročistí. Nestalo se tak. AVPO ČR sdružuje hlavně servisní neziskovky, tedy ty, které poskytují nějaké služby, a těch je podle odhadů asi čtyři až osm tisíc.

Neziskovky mají bohužel obecně hodně špatnou mediální pověst. Těch podvodných rozhodně není tolik, jak to vypadá, jen je o nich hodně slyšet. Zažitým mýtem je, že neziskovky nikdo nekontroluje. Osobně znám spoustu neziskovek, které jsou kontrolovány ze všech stran. Na sociálních sítích často reagujeme na příspěvky, že jsme zloději, že nás nikdo nekontroluje. Je to nepříjemné.

Není problém i v názvu nezisková organizace? Budí to dojem, že by neměla mít zisk.

To je veliký problém. Neziskovka může podnikat, my prosazujeme vícezdrojové financování. Náklady na její provoz by se měly vejít do 30 %, držitelé Značky spolehlivosti si vystačí s 23 %. Lidé si často myslí, že v neziskovkách pracují jenom dobrovolníci, to bychom toho ale moc neudělali. Konkrétně u služeb to nejde vůbec, lidé se nemohou třeba u klientů střídat po pár hodinách, jak má kdo čas a chuť. Naše asociace se tedy snaží mluvit spíš o veřejně prospěšných organizacích než o neziskových. Je to tvrdý boj, ale baví mě a má smysl.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Nikola Sedloňová

Foto: Honza Kvarda

Oficiální weby:

Oficiální weby:

www.avpo.cz

www.facebook.com/avpocr

www.znackaspolehlivosti.cz

www.facebook.com/znackaspolehlivosti

Produkce: Honza Kvarda

www.instagram.com/honza.kvarda.fotografuje

www.facebook.com/Kvardaart

Publisher: Profesní magazín Best of www.bestof.cz

Vendula Svobodová Pizingerová už 17 let bojuje za lepší léčbu a život těžce nemocných dětí. Se svojí nadací Kapka naděje pomáhá do nemocnic shánět drahé přístroje, ale také třeba obyčejná pyžamka. Je jednou z mála, která se nebojí říct, že charita je ale také tvrdá konkurenční bitva o donátory. Ona sama se jej nebojí, přestála události, které by jiného položily na lopatky. A říká, že právě proto šla do nadační práce srdcem a nikoliv mozkem. S Kapkou naděje ji čeká v půli prosince obrovský charitativní koncert. S novým partnerem Vendula změnila i dosavadní způsob života – začala více sportovat, žít zdravěji a tak přijala výzvu, aby na brněnském  festivalu Life slanila 50metrovou výškovou budovu. Zvládla to na výbornou!

Kým je profesně Vendula Svobodová Pizingerová?
Nejvíce se má profese přibližuje marketingu a managementu. Řídím nadační fond a mám tam pro jistotu i ředitele (smích), který má své podřízené. Dnes podporujeme více než 40 nemocnic po celé České republice. Je to opravdu full-time job. Když jdete pro šek nebo máte nějaký pořad v televizi, vypadá to asi hezky, tak jako leskle, takový pozlátko, ale ono to tak není, je to práce jako každá jiná. Nadační fond funguje stejně jako každá jiná firma. I v charitativním prostředí musíte vymýšlet nové věci. Podobných organizací je u nás 125 tisíc. Což je úctyhodné číslo, ale pak jde vlastně o opravdový konkurenční boj.

Jak jste se do nynější role dostala?
Před dvaceti lety onemocněla moje dcera leukémií. Dostala jsem se do prostředí nemocnic a nemocných dětí, rodin, které prožívaly tragédii, doktorů, kteří potřebovali přístroje. A tak jsem to všechno mlčky sledovala a rozhodla se pomoci. Založila jsem v podstatě nadační fond. Slíbila jsem to svojí dceři a myslím si, že bych to udělala, i kdyby byla na živu.

Přibližuje se post prezidentky nadačního fondu vašim dětským „pracovním“ snům?
Těch bylo víc. Houslistka, baletka, neměla jsem nízké cíle (smích). Pak to byla archeoložka, což by mě určitě bavilo, a taky jsem chtěla být policistka.

To jsou trošku netypické holčičí sny, princezny neproběhly?
To vůbec ne! Já jsem byla spíše kluk, až dnes jsem víc holka. Tak to je – máte sny, pak vás život otočí a všechno je úplně jinak.

Vy ale lidem pomáháte ještě déle…
Ano, ještě před Kapkou naděje. V roce 1997 po povodních jsme měli první koncert, spojili jsme tehdy muzikálové scény, koncert se jmenoval Most naděje. Z toho vlastně vznikl náš název, Kapka naděje, takový malý oslí můstek.

Kým jste byla profesně před Kapkou naděje?
Pracovala jsem jako tisková mluvčí ve Straně podnikatelů, kde jsem se také seznámila s Karlem Svobodou. V té době jsem samozřejmě netušila, že to bude můj manžel (smích). Když jsem byla malá holka, koukala jsem se v televizi na Včelku Máju a líbila se mi úvodní písnička. Nikdy v životě bych si nepomyslela, že ten člověk, co ji složil, jednou bude můj manžel. Ale zpět ke Kapce. Když jsem založila Kapku naděje, nenapadlo mě, že s tím přijde i mediální známost nebo že lidi budou vnímat, jak a proč Kapka vznikla. Jsem ráda, že nejsem vnímaná jen jako další manželka známého muže.

Jaké zkušenosti potřebujete mít, abyste mohla dělat vaši profesi správně?
Strašně důležité je ji dělat srdcem. Takže ten, kdo má srdce na správném místě, ji může dělat, ale… Musíte k tomu mít dobrý management, je třeba opravdu spousta profesních znalostí. Ve 30 letech jsem si kvůli Kapce ještě doplnila vzdělání v oblasti marketing managementu. Spoustu věcí jsem na začátku dělala intuitivně, ale to nejde donekonečna, znalosti jsou třeba.

Tak to je příjemné, řídit se srdcem, ne?
Určitě, ale znovu podotýkám, to konečné pozlátko viditelné navenek má hlubší podtext. V dnešní době už cesta pokus-omyl není možná, je třeba profesionální přístup jak k dárcům, tak i v nemocnicích.

Věnujete se i něčemu jinému než Kapce naděje?
Vzhledem k tomu, že můj muž je denně 10 hodin v práci a mám dvanáctiletého syna, který chodí do školy, tak už nic jiného nestíhám. Mým snem vždycky bylo mít restauraci nebo bistro, po tom bych moc toužila.

A je to nereálné?
Ano, je. Přeci jen den nemá 38 hodin (smích). Ono je to nereálné i proto, že bych chtěla restauraci na mýtince, aby tam nechodili lidi (smích). Ono by se to vlastně mohlo i jmenovat Hospoda na mýtince.

Proč?
Já mám lidi ráda, aby nedošlo k omylu. Někdy mám však potřebu před nimi utéct, utéct před nutnou komunikací s nimi. A pohostinství, to je zase komunikace. Musíte mít vedle sebe profesionály, kteří gastronomii a restauračním zařízením rozumějí.

Zaujalo mě, že jste mluvila o konkurenčním boji mezi neziskovkami…
Je nás hodně a každý to dělá jiným způsobem, i když třeba máme společný cíl pomoci.

Kam až to může zajít?
Já jsem si před těmi 17 lety myslela, že organizace, které pracují nebo se nějak ochomýtají okolo onkologických dětí, okolo registru dárců kostní dřeně a celé téhle problematiky, by se mohly spojit pro jeden společný projekt. Během půl roku jsem pochopila, že to tak nikdy nebude. A to je škoda! Charita je prostě velmi konkurenční prostředí a někteří volí praktiky, které se mi příčí, v práci i v osobním životě. My se takhle nechováme, nevyčerpáváme se pomluvami ostatních, soustředíme se na to, abychom pomáhali tam, kde je potřeba, to je naše práce. A myslím, že nám to jde…

Co nejhoršího jste v tomhle oboru zažila?
Jsou to právě různé pomluvy, kterými si někteří „pomáhají“. Já k tomu můžu říct jen tolik, že si vážím všech lidí, kteří se rozhodli přispět na dobrou věc a tím pomoci. Ať je to Kapka naděje nebo jiná charitativní organizace, které důvěřují. A věřím, že pokud se někdo rozhodne finančně přispět, zjistí si o dané charitě co nejvíce informací. Volně k dispozici jsou například výroční zprávy, ve kterých se dozví, kam jejich peníze putují.

Co na své práci milujete a co naopak nenávidíte?
No… právě ta zmiňovaná rivalita, o které jsme právě mluvily, to opravdu nenávidím, to a pak – jak bych to nazvala – žebrání na úrovni (smích). Někdy se setkáte s pochopením, někdy s ponížením. Za těch 17 let bych mohla vyprávět různé věci. Co na ní miluju? To, když jsou za vámi vidět výsledky, když můžeme dát peníze na nové přístroje, když chodíme za dětmi do nemocnic a vyloudí jim to úsměv na tváři. Když si s nimi hrajeme, nebo je můžeme potěšit návštěvou někoho zajímavého. A pak jsou tu hmatatelné věci, které za vás jasně hovoří – že se lékaři dostanou k přístrojům, na které by čekali roky. Kromě přístrojů v hodnotě několika milionů, ale – a to je velmi zarážející – kupujeme do nemocnic základní věci, jako jsou postýlky, refuzní pumpy, lůžkoviny, nábytek, dětská pyžamka. Jak to, že na ně oddělení nemají? Já ten důvod neznám.

Cítíte na sobě osobnostní vývoj za těch dvacet let?
Zrovna dneska jsem si říkala, budu mít nového ředitele a on je stejně starý jako já, když jsem začínala. Je mu 28, tak už vidím ten vítr! Ano, byla jsem na začátku jiná, dravá, někdy dost drzá. A s tou drzostí jsem daleko došla. Dnes už jsem pokorná a není to ono. Čím je člověk uvědomělejší, pokornější, slušnější, tak…

Nejde dál.
Ne. Když jsem byla drzý osmadvacetiletý fracek, tak to šlo líp (směje se).

Neměla jste někdy chuť rezignovat?
To víte, že měla, kolikrát už mě to napadlo, ale to nemůžu, nemůžu si to dovolit. Už jen kvůli těm dětem. Někdy si říkám už je to syndrom vyhoření nebo není? Vždycky se stane něco pozitivního, co mě nakopne. Jsem šťastná v osobním životě, to taky moc pomáhá. Když jsem měla osobní problémy, když umřel první muž, když jsem se rozváděla, to všechno, byla jsem zaslepená všemi starostmi, neviděla jsem si na špičku nosu a některé věci jsem vůbec nevnímala. Jsem pokornější, nevím, jestli je to dobře, ale vnímám to jako určitý vývoj. Není to jednoduchá práce, vypadá tak, ale není. Je to hodně otázkou vůle, nejen mé, mého týmu, ale především vůle dárců, vůle chtít pomoci. Všechno má své zákonitosti, dneska už Vám málokdo dá něco zadarmo, vždy za to něco chce.

Podle čeho si vybíráte svůj tým?
Lidé v něm musí stačit na svou práci a nesmí lhát.

Zapojuje se do vaší práce Váš syn?
Sem tam. Poprvé jsem ho do dětské nemocnice vzala, když mu byly asi čtyři roky. Jeho největším strachem bylo, abych ho tam náhodou nenechala. V létě se mnou byl za dětmi na ozdravném pobytu, který každý rok pořádáme pro děti s onkologickou diagnózou, tyto děti žijí spíše přítomností, než že by čekaly, co bude zítra. On to všechno vnímal, viděl, mluvili jsme o tom, jak to celé téma zpracovává. Přijde mu to neskutečné.

A partner se zapojuje?
Ano. Ten už teď vidí, jak šílím před naším velkým koncertem, který bude 15. prosince na Primě. Pomáhá mi i firma, v níž pracuje, podporují nás (Kapku). Ale když do toho neviděl, netušil, co to obnáší. Myslel si, že chodím na kafe (smích).

Vy jste do oboru přišla s osobním příběhem, svou tragédií. Může člověk bez takové zkušenosti vůbec dobře v charitě fungovat?
To je otázka. Většinou to tak je. Včera jsem viděla velmi zajímavý dokument na Prima Zoom o AIDS, bylo výročí, kdy umřel první Čech na tuto nemoc. Jedna část dokumentu se věnovala i hollywoodským hercům, mezi kterými je AIDS momentálně velmi ožehavé téma. Do pomoci se vložila Elizabeth Taylor, to bylo hodně opravdové, tudíž osobní zkušenost není nutnou podmínkou pro tuto práci, ale rozhodně Vám mnoho dá. V těžkých chvílích všechno řídí srdce, ne mozek. Má to své fáze, například tu o překonávání překážek, o kterých si myslíte, že překonat nejdou. Po sedmnácti letech jsou za námi stovky milionů pomoci. Rozhodně nemůžete myslet na to, kolik dětí jste ještě mohli zachránit, to nesmíte, to je demotivující. Je třeba myslet pozitivně, říkat si, že peníze jdou na výzkum proti zákeřným nemocem, kolik nemocnic má modernější přístroje, kolik dětí si užilo rekreaci na ozdravném pobytu, to je hnací motor, to je důležité. V Motole například platíme psychosociálního pracovníka, psychoterapeuta a datamanažera. To jsou takové pozice, o kterých málo kdo ví, ale jsou nesmírně důležité.

Jsou pro vás v neziskovce největší pomocí stále čisté peníze?
Určitě, ta největší pomoc jsou finance. Když jde o jinou formu pomoci, záleží na podmínkách. Bartery většinou nejsou úplně vyrovnané, ale pokud jde například o dárky pro děti, jsme vždycky rádi. Děti vždy potěší sladkosti, plyšáci, stavebnice a jiné rozptýlení, hodně to pomůže v celkovém procesu uzdravování. Ale teď řeknu, možná pro někoho hnusnou, věc. Přijímáme pouze nové hračky, hlavně z hygienických důvodů. Někteří lidé to nechápou, vyklízí dětské pokojíčky a nevědí, co s tím. Nosí nám i rozbité věci, ale to jsou pro nás jen zbytečné náklady navíc za odpad. Tyto vynaložené peníze za likvidaci by mohly chybět třeba na zakoupení nějakého potřebného přístroje. Jenže to už lidé nevidí.

V Kapce naděje se soustředíte na více témat?
Kapka se věnuje obecně pomoci nemocným dětem, především těm s leukémií a dalšími onemocněními krvetvorby, ale v regionální úrovni podporujeme obecně pediatrická oddělení, kde jsou samozřejmě hospitalizované i děti s jinými problémy nebo úrazy. Kromě této podpory spolupracujeme i se superspecializovanými odděleními, například s urologickou klinikou Všeobecné fakultní nemocnice, klinikou popáleninové medicíny Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, s Ústavem chirurgie ruky ve Vysokém nad Jizerou. Je toho opravdu hodně. Mám už dlouho sen, aby v Motele byla relaxační místnost. Nazvala bych to Kruhy Kapky Naděje, kde by bylo postaráno i o rodiče, které tam leží s dětmi. Oddělení samozřejmě vypadají už jinak než před léty, ale pro rodiče tam toho vyžití moc není. Děti by tam mohly mít nějaké kroužky… O tohle jsem vždy hodně usilovala, a pak někde napsali, že chci v Motole postavit posilovnu. No chápete to? Každý na problematiku kouká jinak.

To je poměrně známý scénář, že pro matku není místo a dítě zůstane vystresované v nemocnici samo.
Hematologie a onkologie se to až tak moc netýká, tam se s tím počítá. Nicméně, jsme před lety dávali dohromady pár pokojů, asi 10, v Motole právě pro tyhle případy, pro rodiče, aby mohli být se svými dětmi. Často ti lidé nejsou z Prahy, jednalo se vlastně jen o přespání, a to je náročné sehnat, obzvlášť pro rodinu, kde vypadne jeden příjem. Už to tam pro tyhle případy není. Teď z toho udělali snad ubytovnu sester. Ale jedno chci určitě zdůraznit! U nás je zdravotnictví na vysoké úrovni. Nehrozí šílenosti jako z amerických seriálů. Máme tu zdravotnictví skoro zadarmo a buďme za to rádi, je nám k dispozici vysoce specializovaná pomoc. Važme si toho!

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Lenka Žáčková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci:

BVV www.bvv.cz

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Produkce: Dita Brančíková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Každý rok opouští dětské domovy přibližně tisícovka mladých lidí, kteří odcházejí „do života“. Co dělat, jak žít, na koho se obrátit o radu… To jsou otázky, na které málokdo z nich zná odpověď. Spolek Mimo domov si dal za úkol alespoň části z nich tuto cestu usnadnit a pomoci jim orientovat se v tom nejzákladnějším, co potřebují. Spolu se skupinou dalších nadšenců ho založila v roce 2008 Klára Chábová. „Chceme jim pomoci najít své místo ve společnosti,“ říká.

Jak jste se k této své práci dostala?

Vlastně náhodou. Jako studentka žurnalistiky jsem nabídla jedné neziskové organizaci, že jim pomohu v rámci své praxe a pokusím se o jejich zviditelnění. Věnovali se dětem z dětských domovů. Spolupracovala jsem s nimi několik let, mnoho jsem se učila. Postupně jsem začala problém více vnímat a chápat, a po čase jsem měla pocit, že bych se chtěla vydat vlastní cestou a věnovat se těmto dětem intenzivněji. Napadlo mě založit si vlastní neziskovku, kde jsme se s týmem lidí snažili hned od počátku nastavit programy tak, aby byly dětem užitečné a v něčem jim pomohly. A tak vzniklo občanské sdružení Mimo domov.

Stala jste se předsedkyní, je to vaše zaměstnání?

Kdepak. Neziskovce se věnuji ve svém volném čase, bohužel ho nemám tolik, kolik bych potřebovala. Mám malého synka, jsem na mateřské dovolené, ale jinak pracuji v soukromém sektoru, v marketingu. To mě živí. Teprve nyní vidím, jak obtížné je skloubit rodinu, zaměstnání, práci v neziskovce… Vždycky mi bylo líto, že se náš tým nemůže práci pro Mimo domov věnovat naplno, protože všichni členové mají své další pracovní i soukromé povinnosti. Dnes už to chápu, vše zvládnout, nic a nikoho nešidit, je každodenní výzva.

Projevovalo se nějak vaše sociální cítění od dětství?

To si nevzpomínám, ale vím, že ho měla v obrovské míře moje maminka. Vždycky pomáhala slabším, k nám domů přicházeli lidé v nouzi, kteří potřebovali pomoci. Vyrůstala jsem v tom a nejspíš se mi „něco“ dostalo pod kůži. Osobní zkušenost s dětmi z dětského domova jsem žádnou neměla, nikoho z podobného prostředí jsem neznala. Obecné povědomí o takových dětech není příliš lichotivé, říká se, že jsou zlobivé, netalentované, mnohdy postižené, pohlíží se na ně „skrz prsty“. Ale neoprávněně. I toto vnímání společnosti se snažíme změnit.

Jaká byla vaše zkušenost, když jste je poprvé navštívila?

Nevěděla jsem, co očekávat, ale první návštěva dětského domova, to byl pro mne šok, obrovský „náraz“. Jsou to ve skutečnosti citově velmi vyprahlé děti, s hodně nízkým sebevědomím, které si velmi často dávají vinu za to, že nebyli pro své rodiče dost dobré… Týdny jsem se z toho vzpamatovávala, obrečela jsem to.

Stát se novinářkou, to byly vaše plány od dětství?

Bylo to mé přání odmalička. Už na základní škole jsem psala básničky, různé články, vynikala jsem ve slohu. Po studiu jsem vyhrála konkurz do Lidových novin, kde jsem byla vyslána jako zpravodajka do Parlamentu. Tahle práce mě ale neuspokojovala. Mnoho negativní energie, velká časová náročnost, obtížné skloubení s osobním životem, to nebylo to, co jsem si vysnila. Proto jsem se začala věnovat publicistice. Psala jsem scénáře lifestylových pořadů do televize, později jsem se začala zabývat marketingem. Dnes, na mateřské dovolené, občas napíšu nějaký článek nebo PR text do novin či časopisů. A k tomu se věnuji naší neziskovce.

Jak se zakládá občanského sdružení?

Pracovat jsme začali v roce 2007. Byli jsme taková „partička“ lidí, neměli jsme žádné zastřešení. Jezdili jsme za dětmi z dětských domovů, povídali jsme si s nimi, svěřovaly se nám se svými problémy a starostmi a my jsme se snažili jim poradit. Nemysleli jsme na žádné dotace, benzín jsme si kupovali za své, neměli jsme zpočátku ani žádného sponzora. Později jsme zjistili, že pokud chceme pořádně a do hloubky dětem pomáhat tak, aby to bylo smysluplné, bez grantů a dotací se prostě neobejdeme. Technický problém se založením neziskovky tenkrát nebyl žádný, prostě jsme se zaregistrovali, vyplnili formulář, vypracovali stanovy a bylo to.

Jsou mezi vašimi spolupracovníky odborníci psychologové, sociální pracovníci…?

Nejsou. Jsme samí nadšenci, žádný odborník na slovo vzatý. Na druhou stranu jsme za léta působení v této oblasti získali know-how a zkušenosti z praxe, které vás nikde nenaučí. Složení týmu je ale v poslední době problémem, kterým se hodně zabývám. Jisté vyhoření přichází občas na každého z nás, i takový pocit marnosti, když donekonečna na úřadech vysvětlujete a odezva minimální. Snažíme se oživit naši skupinu, ale je to obtížné. Všichni se věnujeme této práci zadarmo, většinou o víkendech. Když někoho oslovíme, většinou se ptá na výdělek, nebo se mu nechce na naše aktivity věnovat svůj víkendový volný čas. Je to časově i psychicky náročné, motivace musí být „uvnitř“. Spíše se nám teď daří oslovovat lidi v komerčním sektoru, kteří by rádi byli platní a chtěli svůj soukromý život doplnit nějakou dobročinnou aktivitou.

Čím vaše občanské sdružení svou činnost začínalo?

Hned v prvním roce jsme rozjeli obrovskou akci – festival Out of Home. Ve své nezkušenosti jsme ho pojali příliš megalomansky, pompézně. Přizvali jsme známé hudební skupiny, pozvali veřejnost, utratili spoustu peněz. Byl to náš první projekt, na kterém jsme si vyzkoušeli, jak s dětmi komunikovat, jak shánět partnery, jak získat granty. Brzy jsme ale zjistili, že v takové mega-akci se ta pravá podstata, totiž pomoc dětem, nějak vytrácí. Postupně jsem se začala učit, co je důležité, že daleko prospěšnější je akce komorní, nízkonákladová, přímo zacílená na děti a na nikoho jiného. Byla to moje velká zkušenost.

Co je cílem festivalu Out of Home?

Snažili jsme se reagovat na potřeby dětí, na jejich přání, která nám vyprávěly při našich setkáních, a hlavně jsme je chtěli vytáhnout do jiného prostředí, ukázat jim nová místa, seznámit je s novými lidmi, otevřít jim svět. Vytvořili jsme víkendový festival, zaměřený na sport. Později jsme ale zjistili, přestože to byl nápad dětí, že sportovních akcí je v dětských domovech dostatek a že je to vlastně zas tak moc nebaví. A tak jsme se rozhodli vytvořit akci pro ně na míru, bez koncertů, propagace, bez doprovodných akcí. Festival, kde dětem představujeme různé profese a brigády. Vždy v květnu pozveme na víkend 260 dětí z 26 dětských domovů.

Takže festival stále pokračuje?

Už má velkou tradici, letos jsme uspořádali desátý ročník. Každý dětský tým za víkend pozná tři profese, které jim na svých stanovištích představí perfektní špičkoví lektoři přímo z praxe. Herci, hasiči, kadeřníci, maskérky, architekti… stanovišť je celkem 22. Akce probíhají přímo ve firmách a institucích, takže si děti mohou zblízka prohlédnout i různá pracoviště. Profese jednotlivým dětským týmům losujeme a dětské domovy střídáme. Nikdo nic podobného nedělá, děti jsou nadšené a každý rok se k nám velmi těší. Je to pro ně atraktivní, zajímavé a zároveň i užitečné, a to byl náš cíl.

To ale není vaše jediná aktivita?

Od letošního roku jsme od sdružení Múzy dětem přebrali záštitu nad projektem Život nanečisto, který je finančně i organizačně velmi náročný. Vybrané děti, které opouštějí dětské domovy v tzv. intimních kruzích s odbornými lektory – psychology a psychiatry – odžijí svůj odchod, často s pláčem a vypjatými emocemi. Po dobu čtyř víkendových setkání se připravují na realitu běžného života, aby je později co nejméně věcí zaskočilo. Bohužel z tisíce dětí, které z dětských domovů každoročně odcházejí, můžeme pomoci pouhým patnácti, na víc naše finanční ani personální možnosti nestačí. Nesmíme si ale dovolit nahradit kvalitu kvantitou, to by celá akce ztratila smysl.

V čem by měl pomoci stát?

Mám pocit, že hodně úkolů zůstává na neziskovkách. Problémů je mnoho, léta se neřešily, děti z dětských domovů byly na okraji zájmu. Je třeba dostat jich co nejvíce do náhradních rodin, bohužel problematiku zaštiťují čtyři ministerstva, kompetence se dělí, spolupráce je problematická. Velmi by pomohlo, kdyby existovaly sociální pracovnice, které by měly na starost pracovat s dítětem minimálně rok před tím, než opustí dětský domov a provázely ho ještě nejméně další rok. Měly by ho provést krizovými situacemi, které na něj čekají, vzít ho na úřad práce, seznámit ho s firmami v regionu, pomoci mu s bydlením, poučit ho o dluzích, pojištění… Nic podobného se ale zatím nechystá, starají se neziskovky, každá tak, jak umí.

Daří se vám naplňovat cíle, které jste si při vzniku organizace dala?

Ne tak docela, myslela jsem, že za deset let budeme mnohem dál, než dnes jsme, stále narážíme na možnosti týmu. Kdybych měla podobné sdružení ještě jednou zakládat, snažila bych se získat více peněz z evropských zdrojů a lidi zaměstnat. Když víte, že vás práce uživí, že se jí může plně věnovat osm hodin denně a ještě k tomu vás to baví a naplňuje, to je skvělá kombinace. Moc bych si přála najít nějakého donátora, který by nás vzal „pod svá křídla“, chci se o to pokusit.

Zatím ho ale nemáte…

Zatím jedeme na základě grantů, a to je vždycky na rok. Nikdy nevíme, jestli příští rok budeme moci naše projekty uskutečnit, jestli na ně budeme mít. Ale co vím jistě, že i když nebudu mít ani korunu, za dětmi do dětských domovů budu jezdit dál a klidně za své, protože tak to bylo i na začátku. Na rok na dva omezíme naše aktivity a budeme shánět peníze, ale pojedeme dál… Snažíme se na problematiku upozorňovat, naše aktivity více medializovat, seznamovat s nimi veřejnost.

Jakým způsobem?

Prostřednictvím Facebooku, webových stránek, pořádáme tiskové konference, snažíme se prezentovat v médiích. V současné době zahajujeme velký projekt přednášek na Filozofické fakultě UK, moderovat je bude Daniela Drtinová. Chceme s problematikou seznamovat mladé lidi, protože oni budou jednou v legislativě nebo ve firmách a organizacích, které mohou pomoci. Osvěta je podle nás velmi důležitá.

Vycházejí vám vstříc firmy, na které se obracíte?

Zpočátku jsme se setkávali s odmítáním, charita je u nás dost zdiskreditovaná, mnozí na naše prosby ani neodpověděli. Dnes už je to jiné, mnoho firem cítí jistou společenskou odpovědnost, vybudovali jsme si síť těch, na které se můžeme obrátit, a ony nám vždy pomohou. Poprosím-li třeba o dresy, nejen, že nám je koupí, ale ještě vyšlou i lektora, který se jako dobrovolník zapojí do našich aktivit a to je úžasné. Naučila jsem se, jak je důležité vybudovat si osobní vztahy s manažery, přivést je přímo na naše akce, aby se nechali strhnout nadšením dětí a mohli sledovat, co jim daná aktivita přináší.

Kdyby vám chtěl někdo pomoci, kam se má obrátit?

Dnes mě potěšil jeden divák, který mi po našem vstupu v televizi telefonoval, že jeho dcera se určitě zapojí, a že on mě o tom chce informovat… Pomohli by nám lidé, kteří by přišli jako dobrovolníci při organizování našich projektů, věnovali by dětem jeden svůj volný víkend. Bereme každého, vždyť třeba při konání festivalu Out of Home máme v ulicích přes 200 dobrovolníků. Stačí ozvat se na kontakt, uvedený na našich webových stránkách nebo na Facebooku.

Jaké je vaše největší přání jako předsedkyně občanského sdružení Mimo domov?

Přála bych si, aby můj tým, kterého si tak velmi považuji, našel další motivaci, proč zůstávat spolu, aby „šlapaly“ naše dlouhodobé projekty a aktivity a mohly přibývat další. Máme společný cíl, i když je tak náročné ho realizovat. Je nádherné vidět ty děti a jejich nefalšovanou radost, když s nimi můžeme být a můžeme jim dát pocítit, že nejsou samy. Zároveň smekám před svým mužem a jeho rodiči, kteří mě podporují a pomáhají mi s péčí o syna, a díky nimž se mohu své práci ve sdružení věnovat. Jsem jim za to vděčná. Nedávno jsem vzala synka do Dětského domova v Trnové, hrál si tam s dětmi, byl tam spokojený. Třeba vychováváme v našem týmu nové generace, které v naší práci budou pokračovat, a nebude jim jedno, co se kolem děje.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: Eva Slavíková Minaříková

Oficiální stránky Mimo domov z.s. www.mimodomov.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Paní Kamila se narodila ve Zlíně v roce 1970. Vystudovala biochemii na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně a pokračovala v postgraduálním studiu organické chemie. Vydala se na dráhu vědecké pracovnice, v roce 1996 začala pracovat v Biofyzikálním ústavu AV ČR v Brně, kde se věnovala biofyzikálnímu výzkumu cytostatik. Roztroušenou sklerózou onemocněla ve svých 29 letech. Téměř ze dne na den ochrnula na levou polovinu těla a magnetická rezonance její diagnózu potvrdila. O pět let později se aktivně zapojila do práce Unie Roska, která vznikla na pomoc nemocným roztroušenou sklerózou, v roce 2009 se poprvé stala předsedkyní její brněnské pobočky. V roce 2013 byla do čela zvolena podruhé a za další rok se stala i členkou výkonné rady Unie Roska.

Co je roztroušená skleróza a jaké jsou její příznaky?

Roztroušená skleróza (RS) je autoimunitní onemocnění centrálního nervového systému, kdy buňky imunitního systému napadají tkáně vlastního těla, což vede ke zpomalení, případně úplnému vymizení přenosu nervových signálů. Je to nemoc, která je velmi individuální, to znamená, že příznaky jsou různé a také různě silné. Patří mezi ně především různé brnění, necitlivost končetin, poruchy vidění, někdy i potíže s výslovností. Nemoc často provází velká únava a deprese. U většiny nemocných se střídají období potíží s relativním uklidněním (ataka-remise), část pacientů nemá ataky a jejich stav se postupně zhoršuje.

Dá se nemoci nějak předcházet? Existují rizikové faktory pro její vznik?

Nemoc není přímo dědičná, ale určité genetické předpoklady pravděpodobně existují. Spouštěčem bývá infekce, stres, porod. Prevence není prakticky možná, sama znám nemocné, kteří žili „zdravým způsobem života“. Včasná léčba je velmi důležitá, zanedbáním může dojít k významnému zhoršení, ale zase – nic se nedá globalizovat. Někdo se neléčí vůbec a není nějak významně omezen, někdo má těžké postižení i přes nasazení včasné léčby. Některé příznaky jsou snadno zaměnitelné s příznaky onemocnění páteře, a tím dnes trpí skoro každý, někdy jsou tak plíživé a nenápadné, často i vymizí, a to je příčinou opožděné diagnózy.

Jak se nemoc léčí?

Stále probíhá výzkum, vědci však zatím neobjevili vlastní příčinu nemoci. Léčba se proto zaměřuje na zpomalení rozvoje choroby, na snížení počtu ataků, kromě medikamentů a injekčně podávaných preparátů je důležité sledovat a léčit i deprese, které nemoc provázejí. Léky mohou mít i závažné vedlejší účinky, proto je nezbytná neustálá kontrola krve. Důležitý je i přísun vitamínů a tekutin.

Znamená nemoc okamžitou změnu životního stylu?

Pacient s RS může provádět veškeré činnosti, které mu tělo dovolí, snad jen by se neměl přetěžovat. Pracovní schopnost bývá ovlivněna nejen fyzickým stavem, ale také únavou, která je velmi častá. Pokud má člověk možnost v zaměstnání dodržovat určitý režim s odpočinkem, je to ideální. Mnohdy ale lidé odcházejí do invalidního důchodu, protože práci buď nezvládají fyzicky, nebo psychicky a nechtějí se stresovat. Dříve byla diagnóza této nemoci důvodem k přiznání úplného invalidního důchodu, dnes se více přihlíží ke skutečnému stavu pacienta.

Kdo přišel na nápad založit organizaci Roska? Kolik má členů?

Unii Roska založil v roce 1992 Ing. Jaroslav Zika, sám pacient s RS a skvělý člověk. Nemocní se již dříve sdružovali pod „křídly“ Svazu invalidů, ale protože jich stále přibývalo a mají své specifické potřeby, došlo k založení vlastní organizace. Dnes má Unie Roska 28 pobočných spolků po celé ČR, v nich je okolo 1 600 registrovaných členů. Jsou to nemocní, ale i jejich příbuzní či lidé, kteří chtějí pomoci. Všichni kromě mě pracují jako dobrovolníci.

Jaký je nejdůležitější úkol Unie?

Především zastupujeme pacienty ve vztahu k lékařům, k úřadům, poskytujeme poradenství. Nemocní mají zájem o spolkovou činnost, různé zájmové aktivity, výměnu zkušeností. Navazují přátelské vztahy, ale vzniklo nám tu i několik manželských dvojic. Vyhledávané jsou i přednášky se zdravotní a sociální tematikou a různé společenské akce. Navštěvujeme koncerty, výstavy, sami některé i pořádáme. Důležitými aktivitami je i rehabilitace, organizujeme cvičení, plavání, hipoterapii, jízdu na dračích člunech, bowling apod. Doporučujeme lázně, spolupracujeme s dalšími institucemi, např. se Svazem tělesně postižených či s Krajskou radou zdravotně postižených, která nám poskytuje sociální a právní poradenství. Někteří pacienti do Rosky přicházejí hned, jakmile se dozví svou diagnózu, jiní, když jim odezní první ataka, mají pocit, že je to zbytečné. To je velká škoda, protože myslím, že i ti, kteří zrovna nemají žádné dramatické příznaky, mohou v Rosce najít nové přátele a zajímavé aktivity.

Jak se vám daří shánět finanční prostředky pro svou činnost?

Nejvíce využíváme finanční prostředky ze státní správy a samosprávy, konkrétně nám pomáhají Ministerstvo zdravotnictví, kraje, obce, městské části. Velmi vítaná je pro nás i pomoc sponzorů. Provozujeme totiž také půjčovnu kompenzačních a rehabilitačních pomůcek, o které je velký zájem. V letošním roce máme v rámci sponzorského daru přislíbený další motomed, což je takový rotoped s motorem, vhodný pro lidi, kteří nemohou šlapat vlastní silou, a velice jim pomáhá. Uvítali bychom i možnost pronájmu místnosti na naše spolkové aktivity, na to v současné době prostředky nemáme.

V roce 2009 jste byla poprvé zvolena předsedkyní Rosky Brno a v roce 2013 podruhé. Co je vaším úkolem?

Měla jsem naštěstí výbornou učitelku ve své předchůdkyni paní Marii Kašparové, která vedla Rosku Brno od r. 2001 a skvěle ji nastartovala, mám kolem sebe mnoho šikovných lidí, kteří mi pomáhají. Mým úkolem je především získávat peníze pro činnost organizace, vymýšlet a realizovat různé akce pro členy, věnovat se PR organizace a dělat to, co je zrovna potřeba.

Co je pro vás, jako předsedkyni, největším oříškem, co se naopak daří bez problémů?

Jsem od přírody samotářský typ, proto jsem si vybrala dráhu vědce. Neuměla jsem pracovat a jednat s lidmi, vystupovat v médiích. Postupně se to učím, jsou to pro mě nové výzvy. Daří se mi psát projekty, s tím jsem měla zkušenost ze svého předchozího zaměstnání, jen obsah je jiný. Jsem ráda, že se nám podařilo připravit pro naše členy rozmanité aktivity, abychom zůstávali v duševní pohodě. Nemoc sice nezpůsobuje mentální problémy, ale s odchodem do důchodu člověk ztrácí podněty a mohl by rezignovat.

Jak vypadá váš běžný den, kolik času věnujete Rosce?

Jako pacientka s RS také já trpím naší typickou únavou, proto dělám práci tak, jak zrovna stačím. V tomto jsem pánem svého času, a pokud nejde o nutné termíny, mohu si úkoly rozvrhnout. V průměru věnuji práci asi 6 hodin denně, někdy třeba 10 hodin a někdy zase zůstávám doma a odpočívám. V rámci své práce především pro Unii Roska hodně cestuji, ať už na zasedání do Prahy či na různá školení a semináře, nebo na návštěvy spřátelených organizací do zahraničí. Naštěstí, i když jsem déle pryč, mám v Rosce schopné a ochotné lidi, kteří mi pomáhají.

Sledujete další vývoj ve svém původním oboru, je pro nemocné důležité udržovat kontakt se svým původním pracovištěm?

Začnu odzadu. Je to opět velmi individuální. Někomu to dělá dobře, pro mě osobně to bylo velmi psychicky náročné, proto kontakt se svým původním pracovištěm nevyhledávám, asi mám v duši stále ještě nostalgii. Pracovala jsem dříve v oboru chemického a biochemického výzkumu, dnes než ve svých původních oborech sleduji spíše vývoj ve výzkumu roztroušené sklerózy a vývoj potencionálních nových léků.

Skleróza je běžný pojem, znamenající zapomnětlivost, roztroušená skleróza je závažné onemocnění. Pletou si lidé tyto dva pojmy?

Nepoučení lidé velmi často. Slovo skleróza odkazuje k řeckému slovu skléros, což znamená tvrdý, a vyjadřuje existenci jakýchsi zatvrdlin či jizev v příslušné tkáni. Stejného původu je například ateroskleróza neboli kornatění cév. Obecné slovo skleróza pochází zřejmě od tohoto onemocnění, kdy nedostatečné zásobování mozku kyslíkem vede k jeho zhoršené činnosti. Slyšela jsem takový bonmot: Skleróza nám bere minulost, ale roztroušená skleróza nám bere budoucnost. Řekla bych, že je to naprosto výstižné.

Které nejčastější mýty o vaší nemoci kolují mezi lidmi?

Především to, že jde o zapomínání, což není pravda. Napadena nemocí je totiž bílá, nikoli šedá mozková hmota, schopnost myšlení není ovlivněna. A pak jsou to dvě „hraniční“ fámy – na jedné straně ta, že nemoc není smrtelná, takže o nic vlastně nejde. Po atace totiž přichází remise, při které je pacient naprosto v pořádku, únava vidět není. Na druhé straně je to názor, že každý nemocný skončí na vozíku, že tato nemoc vlastně znamená konec života… Není to pravda.

Je společenské povědomí o roztroušené skleróze dostatečné?

To rozhodně není, i když poslední dobou se pomaličku zlepšuje. Nemoc veřejně přiznal místopředseda vlády Pavel Bělobrádek, který aktivity Rosky a dalších subjektů, které se roztroušenou sklerózou zabývají, podporuje, a také šansoniérka Hana Robinson. Vznikl i nadační fond hokejisty NHL Jakuba Voráčka, jehož sestra touto nemocí trpí. Obraz RS se u veřejnosti pomalu „vylepšuje“, tudíž odpovídá více skutečnosti.

Co byste si přáli, aby zdraví lidé o vaší nemoci věděli, a jak by vám mohli pomoci? Pomáhají vašim členům dobrovolníci například s nákupy, úklidem, doprovodem?

Jednou z hlavních informací o naší nemoci směrem k ostatním lidem je asi to, že roztroušená skleróza je opravdu „roztroušená“, nebo spíše „mnohočetná“, což bylo její dřívější pojmenování. Je roztroušená nejen v prostoru a čase, ale také má tolik podob, kolik je nemocných. Každý má svou RS a žádné poznatky o nemoci nelze zobecňovat, tedy když člověk zrovna nesedí na invalidním vozíku a není úplně odkázán na pomoc druhých, ještě to neznamená, že je zdravý. Síť našich dobrovolníků není ještě dostatečně rozvinutá, ale plánujeme na tom pracovat. Zúčastňujeme se například veletrhů neziskovek v Praze i Brně, ale jsou „atraktivnější“ obory, v nichž mladí lidé nabízejí pomoc – pomoc zvířatům, pomoc v třetím světě, pomoc uprchlíkům. Věříme, že se to časem zlepší.

Jak jste svou nemoc přijala vy?

Každý, tedy i já, když se dozví svou diagnózu, lekne se. Rozum jde stranou a u mě to bylo o to horší, že počátek mé nemoci byl ihned velmi dramatický a rychlý. Člověk si vybaví všechny nemocné RS, které kdy potkal a první myšlenky – budu vozíčkář, umřu. Neuvědomí si, že nemocných RS potkal v životě daleko víc, ale nebylo to na nich vidět. Rozum nastoupil až poté, co mi zabrala léčba ataky a já se z vozíku opět postavila na nohy a z nemocnice odešla po svých. Hodně mi pomohlo, že jsem se zapojila do práce Rosky. Se svou nemocí jsem se naučila žít a paradoxně mám dnes tolik kamarádů, kolik jsem jich nikdy předtím neměla.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-4-2016.html

Vytvořeno ve spolupráci:

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz 

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz 

Le Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Martina Vojtíšková je spoluzakladatelkou spolku Spirála a Centra krizové intervence pro osoby v akutní krizi. V roce 2007 se zasadila o založení intervenčního centra v Ústí nad Labem a iniciovala vznik Asociace Intervenčních center v ČR, jejíž je předsedkyní. Jako vedoucí intervenčního centra se věnuje terapii, vzdělávání odborníků a dělá vše proto, aby veřejnost dokázala domácí násilí včas rozpoznat a promluvit o něm. Její zásluhou letos odstartovala celostátní kampaň Mlčení bolí.

Jaké typy pomoci poskytují klientům IC?

Intervenční centra nabízejí akutní krizovou intervenci, poskytují rady a informace, jak násilí v rodině řešit, vyhodnocení rizika nebezpečí speciální metodou SARA DN, bezpečnostní plán, asistenci při vypracování písemných právních podáních, podporu při kontaktech s Policií ČR, přestupkovou komisí a jinými subjekty, pomoc při zajištění krizového, azylového nebo utajovaného bydlení, zprostředkování kontaktu na navazující služby aj. Intervenční centra ZDARMA poskytují právní, trestně právní poradenství, sociálně právní poradenství, psychologickou a emoční podporu. Kontakt může být telefonický a osobní. K imobilním klientům – starým osobám, pacientům hospitalizovaným v důsledku zranění po útoku partnera/ky – pracovníci IC vyjíždějí.

 

S jakými formami DN se v IC setkáváte nejčastěji?

Lidé, kteří se na IC obrací, vyprávějí své smutné životní příběhy, kde se láska na začátku vztahu změnila nečekaně v ponižování, posměšky, ústrky, snižování autority před dětmi, postupně „okořeněné“ fackami, strkáním, bitím.  Co nás ale nejvíce v těchto příbězích šokuje, jsou rafinované způsoby násilných osob, jak partnera nejvíce zranit. Je to snadné – agresor svou oběť velmi dobře zná. Vidíme v každém příběhu, kolik bolesti přinese partnerské násilí všem zúčastněným, obětem i dětem, ať jde o násilí psychické nebo fyzické… V intervenčních centrech dnes mluvíme spíše o lehkém nebo těžkém domácím násilí, protože způsobů, jak druhému ublížit, je bohužel moc a moc.

 

Oběti DN jsou opředeny mnoha mýty. Co považujete při práci s oběťmi DN za klíčové?

Trpělivě naslouchat tomu, co člověk, který se jednou odváží a chce se podělit o svůj smutný příběh, vypráví. Podělit se s ním o zkušenosti, jak jiní řešili podobné situace. Nabídnout mu prostředí důvěry, nechat promluvit i emoce lidí, kteří mnohdy i několik let přemýšleli o tom, zda to, co zažívají od blízkého člověka, je vůbec možné. Důležité je dát prostor pro otázky – co se to vlastně doma děje, proč a jak a zda je možné partnera napravit. Podpořit oběť i sdělením, že to, co ona právě vypráví, zažívá mnoho rodin, ale ona našla tu sílu, aby chránila sebe i děti, které si nemohou vybrat mámu a tátu, se kterými by chtěly bydlet. Hledáme původce násilí v rodině, mluvíme o dětech, které to, co vidí a slyší, přinášejí následně do svých budoucích rodin. Vysvětlujeme a nakonec hledáme cesty k bezpečí…

 

Je běžné, že kvůli studu oznámí týraná osoba bití až po týdnech nebo měsících?

Ne všechny osoby ohrožené domácím násilím chtějí po prvních incidentech opustit své partnery, naopak, přejí si řešit konflikt dohodou a změnou partnerova chování.  Týrání v rodině většinou začíná pozvolna, nenápadně a mírnějšími projevy. Řadu let se střídají dva vzorce chování násilníka – něžná láska a vyvolávání strachu. Teprve v momentě, kdy jsou útoky brutálnější a intervaly mezi nimi se zkracují, žena požádá o pomoc policii, soudy, obrátí se na krizová centra, psychology…  Pro domácí násilí je totiž typické, že osoba, která je ohrožena, díky manipulaci partnera ztrácí schopnost vidět vztah a sebe objektivně. Domnívá se, že na vině je ona. Tento pocit je umocněn i tím, že většina agresivních partnerů na veřejnosti vystupuje jako vzorný pracovník, manžel a rodič – proto je pro mnohé oběti těžké svěřit se někomu v okolí a požádat o pomoc. To je také důvod, proč osoba zažívající domácí násilí zůstává se svým problémem sama – nikdo z přátel, mnohdy ani širší rodina ji zpočátku nevěří. Tak ztrácí naději, že jí někdo pomůže… I pomoc poraden pro osoby ohrožené domácím násilím vyhledávají oběti i po deseti, šestnácti letech soužití s agresivním partnerem. 

foto: archiv Martiny Vojtíškové

Jaký je typický scénář vzniku domácího násilí?

Málokdo, kdo vstupuje do partnerství, manželství, ví či vůbec jen předpokládá, že si vybral svého partnera špatně, že má sklony k agresivitě. Zpočátku vztahu zažíváme krásné chvíle s člověkem, kterého milujeme, plánujeme společný život, rodinu… Pokud ve vztahu však dojde ke zlomu a partner je slovně agresivní či si respekt získává fackami, tedy fyzickým násilím, je potřeba včas říci rozhodné NE takovému chování. Pokud se agresivní chování nezastaví z počátku, pokud ohrožená osoba nedostane pomoc a podporu v širší rodině nebo od pomáhajících institucí, nemusí mít pak následně sílu a schopnost svou situaci změnit, a to vlivem tvrdé a dlouhodobé manipulace ze strany agresivního partnera. Pokud se násilí nezastaví včas, jde pak o bezpečí a život, a to i dětí, pokud žijí v rodině.

 

Jak vlastně člověk pozná, že se stává obětí domácího násilí – co je jednoznačným signálem? Myslím, že zvlášť u různých forem psychického teroru je pro oběť mnohdy těžké si to uvědomit… 

Zpočátku je těžké uvědomit si, že ve vztahu něco nefunguje, omlouváme partnera, domníváme se, že se změní… V případech domácího násilí se ve vztahu střídají chvíle klidu, kdy partner slibuje, že se polepší, vinu za výbuch agrese, a to i slovní, svaluje na druhého partnera. Toto období pak zpravidla vystřídá agrese. Z tohoto začarovaného kruhu je těžké vystoupit. Řešením násilí získáme bezpečí na jedné straně, na druhé ale také mnohé ztrácíme – partnera, se kterým máme rodinu, otce dětí, práci, byt, pokud se stěhujeme jinam, finanční situace v případu rozpadu rodiny se také mnohdy zhorší. To jsou všechno důvody, proč oběť tak dlouho váhá ze vztahu odejít, proč na začátku neřekne NE, takto se ke mně chovat nebudeš, jinak odejdu… Mnohdy má ohrožená osoba strach udělat nějaký krok, třeba jen požádat o pomoc, protože by mohla být za toto tvrdě potrestána.

Co dělat v případě napadení partnerem?

Neutíkat do místnosti, odkud není úniku, neutíkat tam, kde jsou nebezpečné nástroje – nože.

Dostat se na bezpečné místo – v bytě, venku, byt sousedů…

Kontaktovat policii, druhý den intervenční centrum.

Neuklízet stopy po napadení, naopak zadokumentovat – důkazy v případě dalšího řešení situace, vyfotit.

Na policii vypovídat – požádat policii o kopii oznámení.

Vyhledat lékaře – sdělit pravý důvod zranění – i modřiny.

Výhružné SMS donést na policii, požádat o jejich zadokumentování.

Zvažovat podání trestního oznámení.

Pro případ dalšího útoku – bezpečnostní plán: kdo a jak mi může pomoci, jak přivolám pomoc, připravené důležité doklady – OP, rodné listy dětí apod.., adresy  – telefony pomáhajících institucí…, léky, průkazky zdravotních pojišťoven apod…

 

Pachatel DN mívá dvojí tvář, doma nejsou svědci. Jak se dá z tohoto bludného kruhu dostat?

Doma skutečně, vyjma dětí, jiní svědci nejsou. Ale i „zdi mají uši“… Někteří sousedé jsou vnímaví, citliví, zajímají se, co se to zdmi té či oné domácnosti děje… Lékař vidí modřiny, předepisuje antidepresiva, kolegyně v práci si všimne smutných očí, modřin, podlitin. Ne vše se utají, širší rodina často svědkem jednotlivých incidentů bývá, ale neví jak zasáhnout, zda vůbec udělat nějaké kroky vůči někomu z rodiny. Učitel si všimne, že nějaké dítko najednou neprospívá, zlobí, mění se, je smutné, pokud není také cílem násilných incidentů. Děti se někdy svěří, co se doma děje…Vidíte, je možné nedat agresorovi šanci, jen je třeba nebýt lhostejný k tomu, co se kolem děje, nebát se zeptat, nabídnout pomoc…

 

Jak reagují oběti na první incident?

Různě. Někdo odchází, někdo řekne „takhle se ke mně nechovej nebo odejdu“, někdo si nechce připustit, že facku od milované osoby dostal a že je to jistě omyl, někdo hledá vinu v sobě, jiný uvěří slibům, že se to vícekrát nestane. Pokud ale jasně při první „facce“ neřeknu NE, můžu v nedobrém vztahu setrvat i několik let, nejsou výjimkou ani lidé, kteří třicet čtyřicet let si nechali ubližování líbit. Sdělují, že „kvůli dětem“, ale těm se naopak nelíbí dívat se na to, jak se táta pere s mámou. Víc by uvítaly mít tátu i mámu, třeba zvlášť, ale bez hádek, facek, urážek… Problematika domácího násilí je specifická tím, že ohrožená osoba vzhledem k manipulaci ze strany partnera ztrácí schopnost vidět vztah a sebe objektivně. Domnívá se, že na vině všech problémů je ona sama. Tento pocit je umocněn i tím, že agresivní partner naopak na veřejnosti vystupuje jako vzorný manžel, rodič, pracovník. Není totiž pravda, že příčinou násilí je alkohol partnera, či nižší společenský status.  Mýty, které ve společnosti stále přetrvávají, jsou rovněž důvodem, proč osoba zažívající domácí násilí zůstává se svým problémem sama, a opakovaně se k partnerovi vrací. Pokud chce kdokoli osobě ohrožené pomoci – ať již odborník, či někdo z okruhu blízkých osob, měl by být velmi trpělivý, citlivý a zvažovat všechna rizika ohrožující život oběti a jejich dětí.

 

V čem je specifický postoj oběti k agresorovi?

Dlouhou dobu ho omlouvá, věří slibům, že se polepší, že na vině je ona sama nebo děti, které zlobily, či cokoli, co si agresor za zdůvodnění své agrese, najde… Chtějí ho napravit, chtějí, aby s ním někdo promluvil, nechtějí bořit rodinu… Teprve když si uvědomí, v čem žijí, proč se bojí, kdykoli  klíč zarachotí v zámku, proč je bolí žaludek a nechce se jim smát, když se začnou bát o své děti – pak se teprve začnou ptát, co to je a hledají pomoc v okolí.

 

V § 751 NOZ… Co nového to přináší do praxe?

Je to právo vykázat blízkou osobu, se kterou sdílím společnou domácnost, ze společného bytu, a to i přesto, že je agresor majitelem bytu. Tímto je prohlášeno právo kohokoli na důstojný život, tedy život bez násilí. Nestačí však k tomuto pouhé prohlášení, že jeden z partnerů je agresor, ale jsou následně k tomuto kroku, tedy tzv. soudnímu vykázání, potřebné i důkazy – prohlášení oběti, svědků, lékařské zprávy, apod…

 

A jak je to případech, kdy se jedná o nesezdané soužití…. Mezigenerační násilí?

Podmínkou je soužití ve společné domácnosti, kterou s agresorem sdílím, ať násilník je manžel, družka, dítě, vnuk, zletilý či nezletilý… Ohrožená osoba může soudu podat návrh na předběžné opatření, kterým dočasně, na dobu jednoho měsíce, při prodloužení až na dobu šesti měsíců, zakáže společné soužití i nebezpečné kontakty. Novinkou je, že taková návrh soudu může podat dnes i osoba starší 16 let, tedy i dcera, syn, kteří chtějí mít domov bez násilí.

 

Jak je to se souhlasem oběti?

Dle §199 TZ nevyžaduje stíhání pro trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí souhlas oběti. Je to proto, že oběť v důsledku dlouhodobého násilí, kdy jeden využívá své moci a druhý se stále jen brání, ztratila nadhled nad tím, co se doma děje… Říkáme tomu naučená bezmoc, tedy stav, kdy oběť si nedokáže bez cizího zásahu pomoci. Tím zásahem může být vstup policie, soudu nebo pomoc někoho z okolí – širší rodina, lékař, soused…

 

Setkáváte se i se zvláštními formami násilí?

Násilí mezi lidmi je staré jak lidstvo samo… Člověk, pokud chce druhému ublížit, si způsob vždycky bohužel najde. Ať je to zlé slovo nebo cokoli, co je namířeno proti lidské důstojnosti. Nehledejme zvláštnosti, ale hledejme a zabraňujme jakýmkoli násilnostem člověka proti člověku.

 

Jak řešíte případy stalkingu?

Podobně jako násilí, ať psychické či fyzické, od člověka, kterého jsem důvěrně znala… Mluvíme ale o stalkingu jako pokračování domácího násilí po rozchodu nebo rozvodu či po ukončení jakéhokoli vztahu.  Stalking od neznámého pachatele IC neřeší, tento problém řeší policie. Obtěžování, kontakty nad rámec běžných typů kontaktů, násilné incidenty od bývalého partnera, partnerky, může být přestupkem i trestným činem. Účinná je soudní ochrana, v některých případech i podpora od blízkých osob, domluva směrem ke stalkerovi. Záleží na typu, intenzitě agrese… Podmínkou je ale nulová reakce obtěžované osoby směrem k agresorovi, je tedy potřeba nereagovat na telefonáty, sms, dopisy, oznamovat jednotlivé pokusy obtěžovatele o kontakt buď na policii nebo jako účinné se jeví požádat o ochranu soud návrhem na předběžné opatření. Soud tyto návrhy řeší do 48 hodin, není nařízeno soudní jednání… Je však důležité své tvrzení doložit důkazy, že mne bývalý partner či partnerka obtěžuje, vydírá, napadá, ničí věci, poškozuje auto, ničí mou dobrou pověst, a to i třeba přes FB… Při řešení uvedeného je dobré obrátit se na odborníky, na IC, která se s tímto problémem setkávají poměrně často po ukončení vztahu, kdy se jeden z partnerů, manželů důstojně nevyrovnal s rozvodem, rozvodem…

 

Pracuje IC s agresory?

Intervenční centra jsou primárně poradny pro osoby ohrožené domácím násilím, zpravidla od teenegrovského věku.  Výbor pro prevenci DN při Radě vlády diskutuje názor, zda by IC mohla poskytovat komplexní pomoc rodině zasažené domácím násilím. Objevují se pilotní projekty, programy práce s násilnou osobou. Nikdo nezpochybňuje, že pomoc potřebují nejen oběti, ale i agresoři, o dětech, které v rodinách žijí, ani nemluvě.  Na druhou stranu ale osoby ohrožené násilným chováním blízké osoby mají právo najít bezpečné místo, kde se mohou poradit, svěřit, bez toho, že člověka, který jim ubližoval, „potkají na chodbě“…  Ze systému pomoci však jednoznačně vypadávají v tuto chvíli nezletilé děti, na které matka nebo otec, zatížení a zesláblí agresí druhého rodiče, nemají čas, sílu…Rodič je zpravidla k psychologovi nepřivede, pokud ano, draze za tuto péči platí… Pokud vůbec na to rodič peníze ve svém rozpočtu najde. Děti jsou svědky, účastníky domácího násilí, někdy přímé oběti, někdy ale také pachatelé domácího násilí…  Bez pomoci všem aktérům násilí, bez spolupráce institucí, které ze zákona DN řeší, se sanovat rodinu zpravidla nedaří…

 

Plány IC do budoucna?

Zkvalitňovat nabízenou pomoc osobám ohroženým DN, diskutovat s odbornou veřejností dobrou či špatnou praxi při řešení jednotlivých případů, nabízet prostor pro odbornou diskusi všech zainteresovaných subjektů na řešení DN – IC, Policie ČR, oddělení sociálně právní ochrany dítěte, justice…podílet se na vzdělání těchto subjektů v problematice DN, zmapovat na základě validního celorepublikového výzkumu účinnost opatření a zákonů na ochranu obětí domácího násilí, přinést na trh naučně populární knihu o DN, s kasuistikami a popsanou dobrou i špatnou praxí… Chceme být dobrými partnery při řešení DN v komunitě, či všem na komunitní i státní úrovni.

 

Jak byste zhodnotila spolupráci IC s Policií ČR?

Každá spolupráce stojí na lidech a padá s lidmi, a to platí o každé profesi. Policie udělala velký krok směrem k prevenci DN, může využívat zákonných opatření, má v rukou oprávnění, která obětem DN mohou pomoci.  Učí se je využívat. V řadách policistů je mnoho kvalitních lidí, kteří jsou připraveni  řeši „násilí za zavřenými dveřmi“, kteří mají hodně osobní statečnosti vstupovat do životů rodin a profesních znalostí toto činit důstojně a odborně. Jim patří velký dík.

 

Co považujete v činnosti intervenčních center za nejtěžší?

Nejtěžší byly začátky naší sociální služby, IC jsou nejmladší službou, nabízejí pomoc teprve od roku 2007. Musela začít nabízet takřka ze dne na den kvalitní a komplexní službu osobám ohroženým DN, neboť v důsledku DN bohužel dochází i k úmrtí, vraždám. Velmi těžké je denně se setkávat s bolestmi druhých lidí… a těžko se hledají cesty k těm, kteří o nás zatím nevědí nebo se bojí vystoupit ze stínu. Mlčení obětí, mlčení svědků i netečnost k násilí bolí.

Děkuji za rozhovor.

Text:  Tamara Wölfelová

Foto: archiv Martiny Vojtíškové

Produkce: Vlaďka Svobodová

Publisher: Profesní magazín  Best of www.ibestof.cz

Intervenční centra působí od 1. 1. 2007. Co je náplní činnosti IC?

Zákony jasně vymezují tři pilíře pomoci osobám ohroženým domácím násilím: Policii České republiky, justici a intervenční centra. Právní rámec je následující: Na základě ustanovení zákona č. 135/2006 Sb. a zákona 273/2008 Sb. je policista v případech domácího násilí od 1. 1. 2007 oprávněn vykázat násilnou osobu na deset dnů z bytu nebo domu společně obývaného s ohroženou osobou. Kopii úředního záznamu o vykázání doručí policista do 24 hodin od vstupu policisty do společného obydlí intervenčnímu centru a soudu, který je příslušný rozhodnout o návrhu na vydání předběžného opatření dle občanského soudního řádu a případném prodloužení tohoto rozhodnutí až na dobu jednoho roku. Pokud v domácnosti, kde došlo k vykázání násilné osoby, žijí nezletilé osoby, zašle policista kopii úředního záznamu o vykázání rovněž příslušnému orgánu sociálně-právní ochrany dětí.

Intervenční centrum je poradna pro osoby ohrožené domácím násilím. V případech vykázání násilné osoby ze společného obydlí nabízí osobě ohrožené násilným chováním pomoc nejpozději do 48 hodin od doručení rozhodnutí o vykázání intervenčnímu centru. Pomoc poskytují intervenční centra rovněž na základě žádosti jiné osoby obývající s osobou ohroženou domácím násilím, která s ní sdílí společné obydlí, nebo bezodkladně poté, co se intervenční centrum o ohrožení osoby násilným chováním dozví. Součástí služby je zajištění spolupráce a vzájemné informovanosti mezi intervenčními centry, poskytovateli jiných sociálních služeb, orgány sociálně právní ochrany dětí, obcemi, útvary Policie České republiky a obecní policie, jakož i ostatními orgány veřejné správy. S těmito subjekty velmi úzce spolupracuje oddělení sociálně-právní ochrany dítěte, a to v případech, kdy je násilí pácháno v rodině s nezletilými dětmi. Do systému interdisciplinární spolupráce jsou pak začleněny další subjekty, kde dochází často k prvním kontaktům s osobou ohroženou – městská policie, krizová centra, linky důvěry, azylové domy, manželské poradny, zdravotní ambulance…

Hestia je jméno antické bohyně rodinného krbu a mezilidských vztahů. Stejně se jmenuje i společnost, která vznikla v roce 1993 nejprve jako nadace, poté se změnila v občanské sdružení a od roku 2014 existuje jako spolek. Radka Koutová a její spolupracovníci podporují, propagují a rozvíjejí dobrovolnictví v mnoha oblastech a znovu se snaží dát mu ten správný obsah, který se v době komunismu trochu vytratil – totiž dobrovolně a nezištně pomáhat potřebným. Radčina pozice v HESTIA je koordinátorka mentoringových programů a vedoucí sociální pracovnice. Dobrovolníci se v HESTIA věnují především dětem. Dětem, které nutně potřebují pomoci.

 

Proč jste si vybrala právě organizaci HESTIA?

Vystudovala jsem sociální práci a dlouho jsem pracovala jako kurátorka dětí a mládeže na sociálním odboru městské části v Praze. Je to práce sice velmi zajímavá, ale náročná a obtížná, mnohdy s velmi problematickými výsledky, které člověka deprimují. Proto jsem se rozhodla po mateřské dovolené zkusit něco jiného. A zrovna v té době hledali v HESTIA koordinátorku mentoringového programu Pět P. Přihlásila jsem se a byla jsem přijata.

 

Dovedla jste si představit, co vás čeká?

HESTIA a dobrovolnictví jsem znala už z dob studií, a přestože jsem se tenkrát do jejich programu nezapojila, nadchl mě a oslovil. Do programu Pět P jsem i jako kurátorka posílala děti, které podpůrný vztah potřebovaly. Na své mateřské jsem vymýšlela dobrovolnický program – zde v HESTIA jsem ho mohla zrealizovat. Jmenuje se 3G-Tři generace, a podařilo se mi ho v roce 2011 rozjet podle nápadu, který jsem doma připravovala.

 

Co znamená zkratka Pět P a jak program funguje?

Program Pět P je stěžejním, největším projektem organizace HESTIA. Pět P znamená Pomoc, Přátelství, Podpora, Péče a Prevence. Je to preventivní program pro děti, které mají z různých důvodů potíže navázat kamarádský vztah se svými vrstevníky. Bývají to děti hyperaktivní nebo naopak úzkostné, děti zdravotně či sociálně znevýhodněné, ve věku 6–15 let. Každé z nich u nás najde dobrovolníka, dospělého kamaráda, se kterým se jednou týdně setkává, společně plánují volnočasové aktivity, které je oba baví. Ty jsou prostředkem k neformálnímu učení a podpoře dítěte, dobrovolník je mu vzorem.

 

A program 3G-Tři generace?

Ten je vlastně takovou modifikací, kdy dobrovolník není kamarád, ale spíš takový náhradní dědeček či babička. Dobrovolníci jsou starší padesáti let, tedy lidé s jistými životními zkušenostmi, které mohou dětem předávat, mohou si s nimi vypravovat, vyslechnout, co je trápí, věnovat se jim, dát jim to, co jim třeba v rodině chybí.

 

Měla jste s podobnou prací nějaké zkušenosti?

Formálně ne, ale když tak o tom přemýšlím, v mládí, u nás na vesnici, jsem byla velmi často starší kamarádkou dětem z naší ulice – přicházely za mnou, společně jsme si hráli, povídali si, svěřovaly se mi, učili jsme se… Myslím, že starší kamarád by byl bezvadný pro všechny děti, ale na to nejsou kapacity. Jsme sociální služba, proto se u nás objevují jen ty nejpotřebnější. Mnohdy je k nám posílají pracovnice oddělení sociálně právní ochrany, psychologové, psychiatři. Na naší práci je nejkrásnější, že se děti postupně učí komunikačním a sociálním dovednostem a výsledky jsou velmi rychle vidět. Máme pozitivní zpětné vazby přímo od dětí, ze škol, z rodin, z dětských ordinací.

 

Je to původní, český nápad?

Kdepak. Pochází z USA, pod názvem Big Brothers, Big Sisters funguje již více než sto let. Z USA se rozšířil do mnoha zemí světa. U nás se o jeho rozšíření zasloužili zejména zakladatelé HESTIA, PhDr. Jiří Tošner a PhDr. Olga Sozanská, původně psychologové rodinné poradny. Program se úspěšně rozvíjí nejen v HESTIA v Praze, ale dnes již téměř ve dvaceti městech celé republiky. Snažíme se ho šířit dál, pomáháme se zakládáním, metodickým vedením, školením dobrovolníků.

 

Mohli jste využít při realizaci programu své nápady, nebo důsledně dodržujete zahraniční metodiky?

Program a jeho evaluaci jsme pro naše účely upravili, na rozdíl od USA je naším základním pravidlem pohovor dobrovolníka s psychologem. Nejen že si potřebujeme ověřit, zda jde o vyrovnaného, zdravého člověka, který bude pro dítě přínosem, ale zjišťujeme jeho osobnostní nastavení, dovednosti, schopnosti, zájmy. Tvorba dvojice dobrovolník-dítě je skrytá mravenčí práce, ale velmi důležitá. Přicházejí k nám děti s náročnými životními příběhy a problémy v mnoha oblastech, proto musíme vybrat dítěti „správného“ dobrovolníka podle jeho potřeb. Zároveň je nezbytné, aby si rozuměli, aby si „padli do noty“ a našli společnou řeč.

 

Setkání s dobrovolníky pořádáte také?

Ta jsou naprosto samozřejmá a velmi důležitá. Pravidelně 1x měsíčně se se všemi dobrovolníky setkáváme, mapujeme situaci daných dvojic a hodnotíme, jak se vyvíjí. Dobrovolníkům jsme neustále k dispozici, mohou se na nás obrátit o radu prakticky kdykoliv. Vzhledem k tomu, že před tím, než jim svěřujeme konkrétní dítě, musejí projít náročným školením, kde jim velmi realisticky vykreslujeme, jaké problémy je mohou potkat a jak je řešit, většinou ve své práci nebývají ničím zaskočeni. Někdy je pro ně těžké „rozhýbat“ pasivní dítě, nebo „uklidnit“ dítě hyperaktivní, někteří dobrovolníci hůře vstřebávají těžké příběhy dětí, asi nejvíc komplikací nastává při nastavení či udržení hranic, nebo při komunikaci s některými rodiči.

 

Podařilo se vám zachránit nějaké dítě „za pět minut dvanáct“?

Máme tu několik dětí, které se pokoušely o sebevraždu právě proto, že je nikdo nemá rád. Kamarád, kterého tu získaly „samy pro sebe“ jim pomohl zvednout se, získat sebevědomí, naučit se komunikovat s okolím. Nenabízíme ale krizovou intervenci, k tomu jsou jiní. U nás totiž trvá jistou dobu, než posoudíme všechna kritéria, než najdeme a sestavíme vhodné dvojice tak, aby jejich vztah fungoval, a plnil účel, který má plnit, někdy je to doba i několika měsíců. Program Pět P zabral i u dětí, nad kterými už sociální pracovníci či sami rodiče „lámali hůl“ a chtěli pro ně ústavní výchovu v psychiatrickém zařízení.

 

Jak vypadá váš běžný pracovní den?

Každý je úplně jiný. Nevěnuji se jen koordinaci mentoringových programů, jsem i vedoucí sociální pracovnicí a od roku 2014 také manažerkou HESTIA. Proto dva dny v týdnu pobývám v našem centru v Praze Na Poříčí, kde se věnuji manažerské práci, tvorbě grantových žádostí, průběžným zprávám, poradám a vedení kolegů v tomto středisku. Tři dny v týdnu pracuji v prostorách naší klubovny a kanceláře mentoringových programů na Smíchově s dětmi, jejich zákonnými zástupci a dobrovolníky, nebo probíráme s kolegy složité případy jejich práce a hledáme pro děti nejvhodnější řešení.

 

Potřebovala jste pro svou práci něco dostudovávat, nebo vás škola do praxe dostatečně připravila?

Mám pocit, že ze školy jsem úplně dobře vybavena nebyla, nicméně doklad o jejím ukončení byl na mé profesní cestě důležitým prvním krokem. Obrovské zkušenosti jsem získala při své kurátorské práci a dodnes z nich čerpám. S pomocí odborné literatury a akreditovaných kurzů se průběžně dovzdělávám v oblasti práce se znevýhodněnými dětmi, práce s rodinami a samozřejmě se snažím naučit se důležitým manažerským dovednostem.

 

Neziskové organizace všeobecně se potýkají s nedostatkem finančních prostředků. Jak jste na tom vy? Máte vše, co byste potřebovali?

To samozřejmě nemáme, ale nedostatek peněz je bolestí většiny neziskových organizací. Podporují nás orgány státní správy a pražské městské části za předpokladu, že si jistý díl financí zabezpečíme sami. Snažíme se hledat sponzory, což je velmi náročné, a děláme to bohužel na úkor práce s dětmi. Mnozí sponzoři přispějí jen jednorázově, mnoho dárců má zájem o přímou pomoc dětem, takže nemáme ani tolik problém s vybavením kluboven, zajištěním tábora, pomůcek. Horší už je to s provozními náklady – mzdy, nájmy, to se hradí velmi těžko. HESTIA má dvanáct zaměstnanců, z toho mnozí pracují na částečný úvazek. Dobrovolnictví se mnohonásobně vyplatí, ale ani dobrovolnictví není úplně zadarmo, bez odborné práce koordinátorů, sociálních pracovníků a psychologů by programy nemohly fungovat. HESTIA se snaží o rozvoj formálního dobrovolnictví, kde je potřebný výběr, školení, vzdělávání.

 

Jak obtížné je najít dobrovolníky?

V prvních letech, kdy se projekt rozjížděl, to jistě obtížné bylo, dnes už je aktivně nevyhledáváme. Hlásí se nám sami, ročně tak stovka. Všechny zájemce nebereme, pečlivě si vybíráme. Někteří si to po prvním pohovoru sami rozmyslí, opravdu to není legrace. Naší diagnostikou jich projde tak čtyřicet a několik málo přes dvacet z nich se po proškolení stává dobrovolníkem programu Pět P a my k nim přiřazujeme vhodné dítě. Dětí, které by potřebovaly staršího kamaráda, je víc, ale nemůžeme překročit naši kapacitu, bylo by to na úkor kvality. Ročně máme šedesát dvojic v programu Pět P a deset v programu 3G-Tři generace. Více jich zatím bohužel nezvládneme. Dvojice se spolu setkávají nejméně deset měsíců na jedno odpoledne v týdnu, potom se rozhoduje, zda a jak se budou vídat dál. Ideální je, když se formální vztah ve vhodné chvíli převede do neformální roviny a dobrovolník zůstane dítěti kamarádem, oporou a podporou i nadále.

 

Oceňujete nějak úspěšné dobrovolníky?

Nejen ty naše. HESTIA uděluje od roku 2001 cenu Křesadlo pro nejlepší dobrovolníky z různých pražských organizací a zároveň podporuje organizace, které se rozhodnou vyhlásit tuto cenu i v jiných českých městech.

foto: archiv HESTIA

Můžete všechny vaše aktivity vyjmenovat?

O některých jsme už mluvili, ale je jich samozřejmě daleko více. Každoročně pořádáme letní tábor pro znevýhodněné děti, provozujeme další mentoringové programy – skupinový program KOMPAS, program Ty a já pro děti z náhradní rodinné péče a na základě poptávky vyvíjíme další. Neziskové organizace napříč Českou republikou učíme, jak pracovat s dobrovolníky prostřednictvím individuálních konzultací či kurzů a supervizí, zprostředkováváme jim pojištění dobrovolníků. Dobrovolníky propojujeme s potřebnými prostřednictvím našeho portálu dobrovolnik.cz a databáze dobrovolnických příležitostí. Dobrovolníky oceňujeme a motivujeme cenou Křesadlo. Rozvíjíme a organizujeme programy firemního a expertního dobrovolnictví. Snažíme se do České republiky přinášet příklady dobré praxe v oblasti dobrovolnictví ze zahraničí, spolupracujeme s organizacemi z několika evropských zemí.

 

Co vám dělá ve vaší práci největší radost?

Pozitivní výsledky dětí, jejich viditelný rozvoj, to, jak jim setkávání se staršími kamarády prospívá. Na nich vidíme, že naše cesta je správná. Někdy stačí jen málo, i když je život sesypán jak domeček z karet…

Stačí jen málo… Ani chvíli neposedí, u ničeho nevydrží, nikoho neposlechne a ani jeho nikdo neposlouchá. Najednou do vás strčí, protože lepší možnost, jak si říct o pozornost, ho nenapadá. A tak není divu, že každému „leze na nervy“. To si nedovedete představit, jaká to doma musí být ponorka! A přitom stačí málo. Stačí jedno odpoledne v týdnu, kdy si díky dobrovolníkovi Pět P celá rodina „odfrkne“ a načerpá nové síly a synek si zatím beztrestně zaskotačí, užije si bezmezné pozornosti a důvěry. Je tu někdo, kdo ho má rád, kdo dokáže vidět jeho klady a upřímně ho pochválit, neodsuzuje jeho chování a současně mu dává kladný vzor.

Jako domeček z karet…Tak nějak se najednou sesypal celý její svět. Rodiče se jí rozvádějí. Nechápe, co se to vůbec děje a proč. Může za to snad ona? Přepadají ji pocity viny. Ze spánku ji budí děsivé sny. Školní výsledky prudce klesají. Myslí na to, že by snad raději nechtěla dál žít. Komu se svěřit, kdo jí pomůže!? Dobrovolnici Pět P se může svěřit a ví, že ji nezatratí ani nezklame a že spolu vymyslí činnost, při které přijde na jiné myšlenky.

Já osobně mám velkou radost a nádherný pocit z našich dobrovolníků. Často slýcháme stesky na mladou generaci, na to, kam se ten svět řítí. Každodenně se potkávám s úžasnými mladými lidmi, kteří jsou plní elánu, odvádějí skvělou práci zcela zadarmo a považují to za samozřejmost. Vidím na vlastní oči, že to s mladou generací vůbec není tak špatné. Věřím, že pokud se člověk v dětství naučí, že vzájemná pomoc je něco lidského a přirozeného, je dobrá šance, že jako dospělý se bude aktivně zapojovat do dění ve společnosti.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Nezisková organizace HESTIA: www.hest.cz

Bankovní spojení: 2700310906/2010 (FIO Banka).

Foto: HESTIA

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Prof. MUDr. Eva Syková, DrSc., lékařka, vědkyně a politička, je ředitelkou Ústavu experimentální medicíny AV ČR od roku 2001 a mezinárodně uznávanou odbornicí v oboru neurověd a buněčné terapie. Tento obor se zabývá výzkumem mozkových onemocnění, se kterými si medicína zatím nedokáže poradit. Dnešní věda postupuje rychle vpřed, není však dost rychlá pro ty, kteří jsou v akutním ohrožení života a potřebují okamžitou pomoc. Léčba pomocí kmenových buněk je poměrně nová a zdaleka ne prozkoumaná. Pro mnohé pacienty však zůstává poslední nadějí. Přes slibné výsledky je cesta k jejímu běžnému zavedení do praxe ještě dlouhá. Probíhají klinické studie, do kterých může být zahrnuto jen omezené množství nemocných. Léčba těchto onemocnění je nákladná a výsledky nejsou vždy zaručené. Profesorka Syková založila skupinu, která se zabývá výzkumem kmenových buněk a své výsledky se snaží přenést do praxe.

 

V roce 2003 byl na podporu projektu Buněčná terapie založen stejnojmenný zájmový spolek, jehož předsedkyní jste se stala. Co vás k tomu motivovalo?

V té době jsme měli jen velmi malé možnosti získat grantové prostředky, které by umožňovaly klinické studie. Neměli jsme ani firmu, která by mohla něco takového sama zaplatit, takže jsme finanční prostředky hledali velmi těžko. Pacienti si toho byli vědomi a na výzkum nebo z vděčnosti nám chtěli přispět. To lze udělat jediným způsobem, formou nadace. Proto jsme založili spolek Buněčná terapie, kam je možné dary na výzkum poukazovat. Přestože jsme nikdy neměli podobné zkušenosti, ukázalo se, že je to velmi dobrá myšlenka.

Je to tedy tak, že máte vize, ale nemáte dostatek finančních prostředků?

Ano, je to tak. Nejsme žádná velká farmaceutická firma, která by vyvinula lék a ze zisků financovala další výzkum. Jsme vědci, ne podnikatelé. Jsme závislí na grantech a darech, je složité peníze shánět. Z veřejných zdrojů nejsme schopni financovat výrobu a ani nesmíme buňky, které jsou vlastně léky, lidem podávat.

Nebylo by tedy jednodušší předat výsledky vašich výzkumů státu?

Neexistuje žádný státní podnik na buněčnou terapii. Bylo třeba založit firmu na rozmnožování kmenových buněk, super čisté prostory, ve kterých se buňky mohou připravit. Ústav si v ní nechal skoro 50 %, zbytek má investor, který může vyvíjet komerční aktivity a vyrábět. To bylo i základní podmínkou pro získání grantu na výstavbu čistých prostor z prostředků EU. Je to velmi složité, ale my si ani nemůžeme všechny výsledky naší vědecké práce patentovat. Nedají se například patentovat vlastní buňky pacienta. Zatím naše firma Bioinova nenabízí žádný produkt k prodeji ani k hrazení pojišťovnám – ta fáze může nastat teprve tehdy, až proběhnou všechny klinické zkoušky, což je nesmírně drahé a trvá to velmi dlouho.

 

Vy sama se zabýváte výzkumem kmenových buněk už více než dvacet let, víte tedy nejlépe, kde peníze chybí, k čemu mohou dary pomoci…

Tzv. „velké peníze“ není možné prostřednictvím nadace získat, ty přicházejí z EU nebo od investora. „Malé peníze“, získané právě formou darů do našeho spolku, slouží k přípravě více buněk pro pacienty, kteří nejsou zahrnuti do klinické studie. Máme jich obrovské seznamy, vyhovět můžeme jen malému počtu z nich. Jsou to smrtelně nemocní lidé, kteří by chtěli terapii vyzkoušet, přestože jim nemůžeme slíbit, že jim pomůže a nemohou být pro pokročilost onemocnění zařazeni do klinické studie. Jsou ochotni podstoupit cokoliv a my jim nechceme brát naději.

Jak se naplňují vaše původní představy, které jste do založení spolku vkládali?

Když je někdo ochoten přispět, jsme velmi rádi. Snažíme se oslovovat i různé firmy, ale je pravda, že fungujeme tak trochu amatérsky. Jsme vědci a naším hlavním zaměstnáním není vést spolek. Nemáme čas organizovat společenské či kulturní akce, které by nám mohly získat více prostředků. Chtěli bychom se více zviditelnit, potřebovali bychom větší propagaci, nějakou pomoc. Ne pro sebe, naší vědecké práci stačí stávající grantové prostředky, ale pro lidi, kteří se na nás obracejí a které je tak těžké odmítnout. Pro představu, výroba jedné dávky kmenových buněk stojí 150 000 Kč.

Mohou si pacienti léčbu zaplatit sami?

To se nesmí, my nemůžeme buňky prodávat. Mohou ale na podporu své léčby sehnat sponzora nebo zorganizovat veřejnou sbírku, což je samozřejmě daleko obtížnější. Mohou také sami přispět darem na výzkum, ne na svou léčbu. Na pacienty, které můžeme zařadit do regulérních klinických studií, peníze samozřejmě jsou, jenže je tolik dalších… A i ti vybraní dostanou dávku kmenových buněk jen jednou, a oni by ji potřebovali opakovaně, což už ale v klinické studii zahrnuto není.

Kdy se poprvé objevila možnost využívání kmenových buněk k léčbě?

Jedna z prvních a velmi úspěšných terapií pomocí kmenových buněk je transplantace kostní dřeně u pacientů s leukémií. Zatímco dříve většinou umírali, v posledních deseti letech, kdy se podařilo tuto metodu rozšířit, se až 80 % pacientů může vyléčit. Transplantuje se přímo kostní dřeň, která obsahuje potřebné kmenové buňky, ale největším problémem je najít vhodného dárce. Vznikl mezinárodní registr dárců, který zvyšuje šanci na vyhledání toho nejvhodnějšího.

A jak je to u ostatních onemocnění?

Další je ve vývoji, podle mě to budou do budoucna metody stejně úspěšné. Je to ale otázka delšího času, výzkumů, klinických studií. Buňky se musí rozmnožovat, je to daleko složitější. Jsem ale přesvědčena o tom, že se pomocí buněčné terapie bude léčit řada nemocí, bude možné nahrazovat i většinu orgánů, samozřejmě kromě mozku. Poranění mozku a míchy, degenerativní onemocnění mozku a míchy, jako je Alzheimerova nemoc, Parkinsonova nemoc, roztroušená skleróza či ALS – Amyotrofická laterální skleróza, jsou nemoci, u nichž zatím nevíme, proč vznikají, neumíme jim zabránit ani je vyléčit. Určitě to časem půjde, ale pro nemocné je třeba udělat něco hned. Z klinických studií ale víme, že léčba kmenovými buňkami může pacientům alespoň částečně ulevit a prodloužit jim život a také, že jim v žádném případě nemůže uškodit. Nejnadějnější jsou zatím zkoušky u léčby šlach a kostí, artrózy, u náhrad tkání po nádorech, u léčby diabetu či diabetické nohy, kdy asi polovině pacientů zachrání nohu, která nemusí být amputována.

Výzkum kmenových buněk na určitou dobu zbrzdily etické problémy, které bylo třeba brát v úvahu…

První kmenové buňky byly izolovány již před padesáti lety z lidských embryí a potracených jedinců, což vyvolávalo zejména z náboženských důvodů různé protesty. To už ale není na pořadu dne, dnes se kmenové buňky získávají od samotného pacienta např. z kostní dřeně, izolují se, rozmnožují a vracejí se pacientovi zpět.

Jak vlastně kmenové buňky léčí?

Velmi zjednodušeně – mohou mít dva efekty, podle toho, o jaké kmenové buňky se jedná. Některé jsou tzv. záchranáři, tyto buňky již nyní využíváme u neurologických onemocnění. V těle pacienta začnou produkovat růstové faktory a pomáhají tím regeneraci. Efektem těch druhých je nahradit to, co chybí. Tyto buňky jsou schopny přeměnit se ve funkční buňky poškozeného orgánu – kostí, šlach, mozku a míchy.

Proč jste si vybrala pro své vědecké výzkumy právě mozek?

Před nástupem na vysokou školu jsem pracovala v neurovědní laboratoři, práce mě tam velmi zaujala a nasměrovala do budoucna. Mozek – to je něco úžasného, všechno, co víme, děláme a cítíme je řízeno naším mozkem. Je to území absolutně neprobádané, je to jako vesmír, stále máme nekonečné množství otázek o tom, jak vlastně funguje. Mozek to je sídlo naší duše.

Zapojujete se do některých mezinárodních projektů? Spolupracujete se zahraničními vědci?

Mezinárodní spolupráce ve výzkumu je dnes samozřejmostí. Věda nezná hranice, i když v minulém období bylo velmi obtížné cestovat a svobodně si dopisovat, ale přesto jsme se i tenkrát snažili kontakt udržet. Dnes je všechno úplně jiné – s nástupem internetu se všechno dozvíme, všechno si najdeme, i když osobní setkávání je stále velmi důležité. Spojujeme síly k výzkumu, také pro EU je mezinárodní spolupráce prioritou, na kterou vynakládá velký finanční obnos prostřednictvím společných projektů a grantů. Spolupracujeme tedy především s vědci ze zemí EU, spolupracujeme i s Norskem prostřednictvím tzv. Norských fondů, s vědci z USA a s Japonskem. Já sama jsem pracovala rok v Austrálii a několikrát v Německu. Jsme zváni na mezinárodní konference, účastníme se mnoha různých projektů, což znamená, že se s námi počítá, že u nás máme vynikající vědce.

Není pro vás stresující být poslední šancí těžce nemocných lidí?

Je. Dennodenně volají, píší, posílají maily. Vyžádáme si vždy lékařské zprávy, které musíme s kolegy prostudovat. Některé z pacientů musíme bohužel rovnou odmítnout, pokud jejich typ nemoci není zařazen v našich klinických studiích. Nejsme nemocnice, jsme vědecký ústav. Ti, které můžeme do studií zařadit, začnou chodit na kliniku, se kterou spolupracujeme, a tam jsou sledováni. A potom jsou ti, kterým bychom mohli kmenové buňky podat, ale nemůžeme je přijmout do klinických studií z důvodu nedostatku finančních prostředků. Tady se potom snažíme pomoci alespoň částečnou úhradou z nadace, z prostředků vybraných naším spolkem. Koho zařadit řešíme s kolegy každý týden, když musíme někoho odmítnout, je to na tom celém to nejhorší.

Jak vás mohou lidé podpořit nebo vám pomoci? Kde se o vás dozvědí?

Všechny důležité informace o spolku Buněčná terapie jsou na našich webových stránkách http://www.bunecnaterapie.cz/, kde je možné dozvědět se, jak nám mohou lidé přispět, jsou tam i příběhy lidí, kteří se léčili či léčí pomocí buněčné terapie. Lidé nám mohou posílat drobné částky, za každou jsme vděčni. Mohou se snažit i oslovit či aktivizovat nějakou firmu. Nedávno nám poslala jedna pojišťovna dar na úhradu léčby pro dva pacienty. Nepracují pro nás žádné mediálně známé osobnosti, které by zájem veřejnosti přitáhly, jejich pomoc bychom také uvítali.

Kdy máte ze své práce největší radost?

Když můžeme díky spolku uspokojit pacienty, kteří nemohou být zařazeni do klinických studií. Píší mi dopisy plné naděje, i psychicky jim velmi pomáhá, že mohou ještě doufat. Často píší, že jim buněčná terapie pomohla. Během posledních tří let jsme mohli takto pomoci padesáti lidem, což je nádherné. Koncem loňského a začátkem letošního roku se podařilo s veřejné sbírky vybrat prostředky na úhradu léčby pro dva pacienty. Na naše konto přispěli jednotlivci i firmy částkou 3,5 miliónu korun, a to nám dává naději, že naše práce má smysl. Jako vědkyni mi samozřejmě velkou radost dělá každý výsledek klinických studií, který prokazuje, že efekt, v který jsme doufali, který jsme očekávali, se potvrdil.

Kromě své vlastní vědecké práce jste také senátorkou, 1. místopředsedkyní rady vlády pro vědu, výzkum a inovace, jste také pedagožkou – jak to všechno zvládáte, jak relaxujete?

Zcela běžně pracuji dvanáct hodin denně, někdy i víc. Mám obrovskou výhodu v tom, že můj manžel je také vědec, a tak mou práci chápe. Různorodé aktivity, společenské akce – to všechno mě nabíjí, udržuje v pohodě. Dříve jsem hodně sportovala, na to už nemám čas. Mou velkou radostí a odpočinkem jsou i má setkání s vnoučaty, na ně se čas snažím najít vždycky.

Máte nějakou představu, jak by mohla léčba kmenovými buňkami vypadat třeba za sto let?

Jsou oblasti, kde už je takováto léčba na dosah, jsou i takové, kde se na jejich využití teprve přijde. Každopádně kombinace kmenových buněk, tkáňového inženýrství, personalizovaného přístupu k pacientům a dalších léčebných metod bude tvořit velmi důležitou součást medicíny. Populace stárne, lidé se dožívají čím dál vyššího věku, bude přibývat různých nemocí, regenerativní medicína se bude dostávat čím dál víc do popředí. Nejde jen o to, aby se pacienti dožívali vyššího věku, ale aby i ve stáří měli lepší kvalitu života. Zatím je léčba příliš drahá a lidé si musí rozmýšlet své priority, vzájemně si pomáhat prostřednictvím různých sbírek, ale třeba se opravdu brzy stane léčba kmenovými buňkami běžnou a dostupnou součástí lékařské péče.

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Eva Procházková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Institute of Experimental Medicine AS CR 
EU Centre of Excellence www.iem.cas.cz

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-4-2015.html

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

 

Po smrti svého
manžela se paní Liběna Hlinková rozhodla nerezignovat a věnovat své úsilí na
pomoc bývalým hokejistům a jejich rodinám v nouzi. Na popud Českého svazu
ledního hokeje vznikl v roce 2005 Nadační fond Ivana Hlinky, v němž je
paní Liběna Hlinková předsedkyní správní rady. Fond od té doby pomohl již
mnohým a ve své činnosti stále úspěšně pokračuje.

Jakou činností se
zabývá vaše nadace?

Jedná se o podporu bývalých hráčů a ostatních činovníků
ledního hokeje, kteří se buď sami, nebo jejich rodiny, nacházejí v sociálně
obtížné životní situaci. A to při splnění dalších kvalifikačních podmínek
uvedených ve Statutu Nadačního fondu.

 

Kdo tyto podmínky
stanovuje a schvaluje žádosti o poskytování příspěvků?

Podmínky jsou dány přísnými pravidly. Žádosti posuzuje
komise k tomu ustanovená.

 

Jak přesně hokejistům
v nouzi pomáháte? Co to obnáší?

Pomoc má přesně daná pravidla, Jedná se o pomoc finanční.
Pro konkrétnější představu např. zakoupení invalidních pomůcek a podobně.

 

Jaký byl váš prvotní
impuls, který dal vzniku této neziskové organizaci?

Celá věc vznikla spontánně po smrti mého manžela, kdy jsme
se dohodli s ČSLH (pozn. red.: Český svaz
ledního hokeje) a vznikl NF (pozn.
red.: Nadační fond).

 

V jakém vztahu
je fond s Českým svazem ledního hokeje? 

Oslovil mě tehdejší předseda ČSLH pan Kulhánek. ČSLH je
zřizovatelem Nadačního Fondu Ivana Hlinky.

 

Kdy byl tento fond
zřízen?

Nadační fond vznikl a vyvíjí svoji činnost od r. 2005.

 

Co všechno je potřeba
pro založení nadačního fondu?

Formálně právní náležitosti založení NF jsou přesně dány
zákonem. Důležité je však to, s jakou filozofií, cílem a pracovitostí jste
připraveni do takové činnosti vstoupit.

 

Je něco, co byste
nyní udělala jinak než na počátku zřízení této nadace?

Nic mě nenapadá. Naopak myslím, že činnost fondu zcela
naplňuje cíle, pro které byl zřízen. Pomohl už řadě lidí, z čehož mám velkou
radost, stejně jako z toho, že se jeho činnost nadále rozvíjí.

 

Co byste poradila
lidem, kteří mají podobné plány a chtějí založit nadaci?

Pokud může kdokoliv pomoci, měl by to udělat. Pokud tak chce
činit prostřednictvím NF, je třeba si uvědomit, že jde o práci a závazek.

 

Kdo všechno
v nadaci pracuje, podílí se a v čem?

Nadační fond Ivana Hlinky má přesně danou strukturu, já jako
předsedkyně správní rady mám jeho činnost na starosti, zcela zásadně mi
pomáhají lidé z ČSLH a další. Díky těmto všem může být NF tak úspěšný.

 

Myslíte, že vaše tvář
pomáhá s propagací NF? 

Já se jen prostřednictvím fondu snažím pokračovat
v odkazu osobnosti mého manžela.

 

Jakou efektivní
strategií se snažíte fond propagovat? 

Tradicí se již stal golfový turnaj v
Karlových Varech, jehož výtěžek tvoří významnou část finančních prostředků fondu. Já i ČSLH
preferujeme přirozenou a spontánní cestu. Nemám ráda, když je někdo do nějaké
podpory „tlačen“. V rámci fondu pořádáme různé akce spojené se setkáváním se
lidí z hokejového prostředí. Zejména díky těmto akcím získává NF potřebné
prostředky.

 

 

Kdo je nejčastějším
sponzorem?

Ti, kdo nejčastěji přispívají, jsou spojeni s
hokejovým prostředím, hokejisté a partneři ČSLH. Významnými dárci jsou však i
jedinci mimo hokej, čehož si nesmírně vážím.

 

Jak mohou přispět ostatní?

Vložením finanční částky na účet
195975712/0300.

 

Jak se přihodí, že
hokejisté potřebují finanční podporu?

Vždy jde o důsledek nějaké těžké životní
situace, někdy i osobních tragedií a ty se bohužel lidem stávají.

 

Jak se k tomuto
financování bývalých sportovců názorově staví okolí?

Po pravdě řečeno „názory okolí“ nejsou důvodem,
proč se nadační činnosti věnuji. Cílem je pomáhat těm, kteří to potřebují.

 

Jaké jsou vaše další
vize a plány ohledně nadace?

Vize a plány jsou dané od začátku. Pomáhat
potřebným.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Darina Blatská

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com a
archiv Liběny Hlinkové

Oficiální stránky: www.libenahlinkova.cz

Nadační fond Ivana Hlinky: http://www.cslh.cz/text/37-nadan-fond.html

Vytvořeno ve spolupráci s Designhotelem Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

Hotelem Grandior Prague www.hotel-grandior.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz