Archiv rubriky: Medicína

Nedávno mi můj pětiletý synovec vyprávěl o tom, jak byl statečný u zubaře a že se vůbec nebál. Dokonce přestal pít colu a omezil sladkosti, protože prý nechce mít „v zoubcích červíky“ a chce je mít pěkné. Jak je možné, že tento chlapec ve vztahu ke svým zoubkům cítí radost a motivaci, zatím co jiný chlapec může mít panický strach, sotva zahlédne bílý plášť? Zubní lékař musí být i dobrý psycholog, protože k němu přicházejí pacienti různého věku a s nejrůznějšími návyky. Mnozí považují zubního lékaře za svého nepřítele a drží si jej od těla. Ale ve finále je to právě on, kdo nás zachraňuje od našeho trápení s bolavými zuby. Ovšem mnohdy je důvodem našich bolestí nedostatek informací. 

 

Pacienti chodí k zubnímu lékaři většinou s očekáváním, že se jim o jejich chrup postará a že jej spraví. Jak to vnímáte vy?

Když jsem byl mladý nadšený lékař, tak jsem stále dokola opakoval lidem nejrůznější informace o tom, jaké bakterie mají v ústech, jak se mají starat o své zuby, co je vhodné a co méně, proč a jak chrup čistit. Když to člověk říká denně, snadno získá dojem, že už to říkal tolikrát, že už to ani nemusí říkat a začne být jen tím zubařem, který zuby spravuje. A to je špatně. Měli bychom pacienty vést k tomu, aby se o zuby uměli starat a aby jim záleželo na celkovém zdravotním stavu, jehož jsou zuby nedílnou součástí. Stomatolog tady není od vrtání zubů, ale od péče o zuby. Dle mého úsudku by se měly zuby spravovat jednou za život.

 

Jednou za život? Skutečně je tato idea reálná?

Když přijde pacient a má třeba pět kazů, které spravím a nenaučím pacienta o zuby pečovat, je velká pravděpodobnost, že ten dotyčný bude potřebovat další léčebný zákrok. Lékař léčí, to znamená, že předchází vzniku kazů preventivní léčbou. Odstranění příčiny vzniku kazu je lepší než tlumení důsledků. Ten, kdo se naučí o své zuby starat, nepotřebuje tolik odborné péče.

 

Jakou problematiku ve vztahu k pacientovi vnímáte jako nejklíčovější?

Obecně vnímám, že není dostatek času pacientovi naslouchat a pochopit jeho problém, se kterým přichází a který může pocházet z mnohem závažnějších problémů, vyplývajících z jeho celkového zdravotního stavu.

 

Jak tomu bylo a je v oblasti přímé komunikace pacient vs. lékař?

Každý lékař by měl mít se svými pacienty vztah, ve kterém panuje důvěra. V tomto vztahu by měli spolu komunikovat od nejzákladnějších věcí, jako je ústní hygiena, až po návrhy nejvhodnějších řešení jejich zubních problémů. Pacient by měl být do své léčby zapojen. Měl by mít možnost si vybrat. Mám pocit, že na to lidé v naší republice nejsou zvyklí. Většinou přišli k zubaři, ten jim něco v ústech udělal, a posléze zase odešli. Bez toho aniž by věděli, co se děje a mohli se k tomu vyjádřit.

 

Kde děláme nejvíce takové ty základní chyby?

Mnohdy je potřeba změnit životosprávu, návyky, které máme mnoho let vžité z rodin. Třeba zlozvyky, jako že si čistíme zuby před snídaní.

 

Čistit si zuby před snídaní je zlozvyk?

Otázkou je, proč před snídaní? Zuby má cenu čistit si jednou denně a to před spaním. Pokud budete chodit spát s perfektně čistými zuby, v ústní dutině není prostor pro vytváření kyselin a vy se probudíte s krásným pocitem v ústech.

 

Pak je nejspíše také chybou, pokud si pacienti čistí zuby po každém jídle?

Není to chyba, ale kdo z nás je toho schopen? Jde o to, že pokud máte zuby perfektně vyčištěné, není potřeba více narušovat přirozené prostředí v ústní dutině. Jsem radši, když si pacient umí jednou a pořádně vyčistit zuby, než když se o to pokouší několikrát denně.

 

Co potřebujeme mít doma v koupelně k tomu, abychom si mohli zuby správně vyčistit?

Měkký kartáček a dentální nit. Jednou za čas je dobré použít ústní vodu. I když budeme mít doma super výbavu a nebudeme ji umět použít, tak nám to k ničemu není. Mnoho lidí přeceňuje také účinek zubní pasty. Zubní pasta zuby nečistí.

 

To mi vysvětlete… Jak to, že zubní pasta nečistí zuby?

Zuby vyčistíte kartáčkem namočeným ve vodě a teprve pak, až proběhne mechanické čištění, tak na kartáček můžeme dát malé množství zubní pasty. To, co čistí zuby, je pouze kartáček a pak také úsměv. Zuby se při úsměvu otírají o měkké tkáně a tím se také čistí, ale rozhodně k tomu není potřeba pasta. Ta se dává až na čisté zuby. Mnohdy pacientům říkám, že kam chodí slina, nechodí zubař. Spíše doporučuji jednou týdně použít zubní gel, než pastu. Gel obsahuje fluoridové ionty, tedy složky, které obsahuje zubní sklovina.

 

Co je vlastně zubní kaz a jak vzniká?

Zubní kaz je nejrozšířenější infekční onemocnění. Vzniká na tvrdých zubních tkáních v důsledku působení čtyř faktorů: zubní plak, odolnost zubu, výživa, čas. Zubní plak je škodlivý v důsledku množství patogenních bakterií. Bakterie štěpí cukry a produkují organické kyseliny, které narušují povrch zubů.

 

Když někdo na zubní kazy hodně trpí, co pak s takovými stále rozvrtanými zuby? Přece je nejde do nekonečna spravovat?

Musíme nejprve zjistit proč a odstranit příčinu vzniku kazů. Pokud pacient spolupracuje, dá se tento stav napravit.

 

Dokážete pochopit, že znám člověka, kterému je sedmdesát let, žije v našich podmínkách a nikdy v životě si nečistil zuby, které má bez jediného kazu? Takového osobně znám!

Ano, to je možné. Hodně záleží na kvalitě slin a dietních návycích pacienta.

 

Řeší nějak prostředí v našich ústech žvýkačka, nebo jde pouze o obchodní strategii?

Žvýkačka má svůj význam po jídle a doba žvýkání by měla být krátká. Jakmile ji žvýkáte delší dobu, pak už žvýkačka škodí čelistním kloubům. Z toho také vznikla nově diagnostikovaná nemoc zvaná „nemoc z gumy“a projevuje se u lidí, kteří žvýkají během dne často. Pacienti pak končí v kloubní poradně.

 

Nedoporučujete se žvýkačkám spíše úplně vyhnout?

Žvýkačky mají svoje opodstatnění pouze po jídle a pouze na kratší dobu. Později už ztrácejí svůj význam a naopak, dlouhodobým žvýkáním spouštějí trávící procesy. Na začátku trávícího procesu je dutina ústní, žvýkáním se nám začne vylučovat v žaludku trávící kyselina, a když žvýkáme nalačno, kyseliny žaludek podráždí a to může vést až ke vzniku žaludečních problémů.

 

Káva, červené víno či cigarety, to jsou diskutované otázky, na které známe odpovědi. Ale co třeba alkohol? Jaký má na zuby dopad?

Alkohol má na zuby „dobrý“ dopad v tom smyslu, že může ničit bakterie. Jak ty špatné, tak ale i ty dobré. To znamená, že nelze zaměňovat alkohol za zubní kartáček.

 

Doporučujete měnit značky zubní pasty či ústní vody?

Ano, doporučuji, a to z toho důvodu, že bakterie se dokážou přizpůsobit. Látku, které se bakterie neumějí přizpůsobit, obsahují třeba žvýkačky, o kterých jsme se již bavili. Jedná se o látku xylitol, kterou obsahují žvýkačky bez cukru. Je to umělé sladidlo, které bakterie nedokážou štěpit – prostě jim nechutná.

 

Jestliže kvůli této transformaci cukrů na kyseliny dochází k poškození zubní skloviny, co pak s ní dokáže udělat kyselé ovoce?

Sklovina je nejpevnější tkáň v lidském těle a můžeme ji chemicky narušit jak kyselinou, která vzniká při metabolickém procesu bakterií, tak kyselinami z ovoce. Po konzumaci ovoce nebo ovocných šťáv bych doporučil vyčistit si zuby až po třiceti minutách. V ústech dojde k neutralizaci kyselin a zubní sklovina pak nebude ohrožena.

 

Jaký je váš názor na alternativní způsob péče o zuby, tedy současně i jakési bělení citrónovým olejem?

Doporučuje se. Osobně s ním nemám zkušenost. Asi bych jeho používání konzultoval se svým zubním lékařem.

 

Jste zastáncem domácího bělení zubů?

Klasické bělení zubů doma je jedním ze způsobů, jak můžeme zubům ublížit, zvláště máme-li je nějak poškozené, nebo máme nějaký zánět. Velkou chybou je, pokud necháváme přípravky působit déle, než udává návod, v domnění, že budou zuby ještě bělejší. Domácí bělení tedy ano, ale pokud je určí lékař a je správně provedené.

 

Odhalí rentgen úplně všechno?

Pomocí rentgenového vyšetření kaz vidíme dříve, než je patrný v ústech. Nejčastěji to jsou kazy v mezizubních prostorách. V dnešní době existují i různé přístroje na detekci kazu.

 

Máte nějaký přehled statistik o tom, kolik lidí využívá úpravy zubů pomocí rovnátek?

Nemám, ale domnívám se, že jen malé procento, a to v důsledku špatné informovanosti pacientů. Jen málokdo ví, že se zuby dají rovnat v každém věku.

 

Co soudíte o spolupráci zubních lékařů? Daří se ji udržet, když dnes existují státní a soukromé ambulance? Necítíte rivalitu?

Spolupráce je nezbytná. Část stomatochirurgických zákroků se provádí na specializovaných pracovištích. Rivalitu necítím.

 

Co považujete ve stomatologii za největší pokrok a přínos z hlediska vědy a výzkumu za posledních pět let?

Vývoj implantátů. Otiskování zubů pomocí intraorálních scanů. Přesnou detekci bakterií v dutině ústní. Zlepšila se i obrazová technika, existují výkonnější rentgeny a lasery.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

MUDr. Pavel Lukl, vedoucí lékař

Vzdělání:

• SZŠ Merhautova – zubní technik
• Lékařská fakulta Karlovy Univerzity Hradec Králové, atestace 1. stupně

Praxe:

• 3 roky zubní lékař – Stomatologická klinika v HK
• zahraniční stáže USA, Kanada, Německo
• od roku 2005 samostatný lékař
• od roku 2010 zakladatel a jednatel ve společnosti ICHTYS DENT s.r.o.
• vedoucí lékař

Specializace:

• stomatochirurgie, implantologie, endodoncie, záchovná stomatologie, protetika.

Text: Michaela Lejsková, zpracováno v roce 2010

Foto: Zbyněk Maděryč www.maderyc.cz

Adresa: ICHTYS DENT , s.r.o.

Vodní 258/13 
602 00  Brno-Staré Brno

E: pavel.lukl@ichtysdent.cz

W: www.ichtysdent.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

„Transplantací kostní dřeně mohou být léčeny děti i s jinými
zhoubnými nádory než leukemií.“ Prof. MUDr. Jan Starý, DrSc.

 

 

 

 

 

Setkání s profesorem
Janem Starým*, přednostou
Kliniky dětské hematologie a onkologie 2. lékařské fakulty Univerzity
Karlovy v Praze, může být pro vás, milé čtenáře, nejen nahlédnutím za
oponu oboru pediatrie a hematologie, kterému se pan profesor věnuje. V rozhovoru
podrobně otevíráme počátky a současný stav výzkumu léčby dětské leukemie. S
panem profesorem se dostáváme blíže ke statistikám a možnostem dnešní medicíny,
i k tomu, jaká je vůbec problematika výzkumu a léčby a jak klíčová je
mezinárodní spolupráce. Zjistíme nejen, že se jeden bez druhého neobejdeme a že
pokrok v oblasti medicíny jde ruku v ruce se zájmem a podporou právě
nás, široké veřejnosti, ale i to, v jakém směru se může každého z nás
dotýkat.

 

Pane
profesore, obor, kterému se zde v Motolské nemocnici věnujete, je
hematologie a dětská onkologie. Přiblížil byste mi, prosím, více specifika
tohoto oboru?

Hematologie je obor, který
se zabývá nemocemi krve. Jsou to nemoci nezhoubné, jako třeba chudokrevnost, a
zhoubné, jako je leukemie. Zabýváme se transplantací kostní dřeně dětem
s leukemií, se selháním kostní dřeně, a transplantujeme ji i dětem
s některými vrozenými poruchami obranyschopnosti či metabolickými vadami. Dětská
onkologie se věnuje léčbě zhoubných nádorů, jejichž je leukemie nejčastějším
zástupcem. Transplantací kostní dřeně mohou být léčeny děti i s jinými
zhoubnými nádory než leukemií. Oba obory mají tak řadu styčných ploch a je
logické jejich spojení v pediatrii, kde je naštěstí nádorových onemocnění ve
srovnání s dospělými málo.

 

Je
také faktem, že nemocnice Motol je jediná v republice, která léčí těžké
případy dětí postižených tímto onemocněním?

Děti s nemocemi krve a
leukemií jsou v České republice léčeny v dětských klinikách osmi
velkých nemocnic – v Ostravě, Olomouci, Brně, Hradci Králové, Ústí nad
Labem, Plzni, Českých Budějovicích a v Praze-Motole. Některé raritní diagnózy
jsou soustředěny do ještě menšího počtu nemocnic. Děti s ostatními
zhoubnými nádory jsou léčeny pouze v Praze a Brně, kde se také provádí
transplantace kostní dřeně. Motolská nemocnice je jediné pracoviště, kde se
provádí u dětí transplantace kostní dřeně od nepříbuzných dárců.

 

Jak
dlouho se specializujete na tento obor?

Od začátku osmdesátých let,
takže třicet let. V rámci tohoto oboru jsem se vždy nejvíce zabýval dětmi nemocnými
leukemií a dětmi, které potřebují transplantaci kostní dřeně.

 

V jakém
stadiu je aktuálně výzkum léčby dětské leukemie?

Dětská leukemie má několik
podob, které nejsou úplně totožné s tím, co se rozumí leukemií u
dospělých, byť název je stejný. Nejčastější dětskou leukemií je akutní lymfoblastická
leukemie. Pojem akutní se používá od dvacátých let minulého století, kdy lékaři
nevěděli jak tuto nemoc léčit a pacienti rychle umírali. Naproti tomu i před
sto lety žili lidé s chronickou leukemií několik let. Pojem leukemie
znamená v překladu bílá krev v důsledku zvýšeného počtu bílých krvinek.
Není-li léčena, je to stoprocentně smrtelná nemoc.

 

Smrtelná
nemoc, která se naštěstí dnes dá už úplně vyléčit. Kdy začali lékaři a vědci
poprvé nacházet metody léčby?

Mluvím-li o dětech, tak do
začátku šedesátých let minulého století se nepodařilo vyléčit nikoho. Cytostatika,
která potlačovala nadměrné bujení leukemických buněk, byla používána od
padesátých let, ale nepanovala představa, že by dokázala někoho vyléčit, spíše o
něco prodloužit život. Zlomilo se to počátkem šedesátých let v Nemocnici sv.
Judy v Memphisu, kde lékaři použili v léčebném schématu celou řadu do
té doby známých cytostatik. Nazvali to „totální léčbou“ leukemie. Označili ji
římskou číslicí jedna a pro zajímavost, dnes léčí děti podle studie číslo
devatenáct. Takže za těch čtyřicet pět let vzniklo 19 studií.

 

Jaké
byly první úspěchy léčby?

U většiny léčených dětí
dostali nemoc pod kontrolu. Tomu se říká remise – vymizely známky nemoci
z krve a klinicky byly děti bez potíží. Prakticky u všech dětí se ale leukemie
za několik měsíců nebo let znovu vrátila (návratu nemoci se říká relaps) a ty
děti zemřely. Vyléčit se podařilo 10 % dětí. To byla první informace o tom, že
se dá nemoc vyléčit, nicméně 90 % dětí zemřelo.

 

To
je sice úspěch, ale stále vysoké procento úmrtnosti. Na co tehdy lékaři přišli?
Že je nutné radikálně změnit postup léčby?

Celá řada z léčených
dětí zemřela na leukemii, která postihla mozek. V polovině šedesátých let lékaři
zjistili, že existuje bariéra mezi krví a mozkem, kterou dokážou překonat
leukemické buňky, ale nikoliv léky. Tak začali tu bariéru obcházet. Začali
dávat některé léky přímo do mozkomíšního moku a začali preventivně ozařovat
mozek. Zvýšili tak počet vyléčených na 30 % a tento léčebný přístup se rozšířil
do řady zemí světa.

 

Léčba
se zdá sice účinná, ale velmi agresivní. Souvisela s léčbou nějaká
vedlejší rizika, bylo nějaké ALE?

Tato otázka je na místě. To
ALE bylo v tom, že se trošku přestřelilo s dávkou záření a
s odstupem času se začaly projevovat nádory vyvolané ozářením mozku. U malých
dětí záření ovlivňovalo kognitivní funkce mozku, což jsou schopnosti
abstraktního a logického myšlení.

 

Jak
se tehdy lékaři k tomuto zjištění postavili?

V té době přišel
profesor Riehm ze Západního Berlína
s myšlenkou, že více léčby pro děti s leukemií je lépe a začal léčit
děti do té doby nepoznaně intenzivně. Ve srovnání s americkým léčebným
protokolem byl daleko agresivnější. To mělo za následek, že mu v prvních
letech 10–15 % dětí umíralo ne na leukemii, ale na komplikace léčby. V té
době byla podpůrná léčba (léčba antibiotiky, transfuzemi) ještě
v plenkách.

 

Zní
to jako šílený pokus. Skutečně mu dal někdo pravomoc tento způsob používat?

Etická komise mu to
povolila, protože se vědělo, že 70 % dětí s leukemií zemře. On přišel
s touto myšlenkou účinnější léčby a odůvodnil ji pokusy na zvířatech.
Přesvědčil etickou komisi, že výsledky budou lepší. V prvních letech
s tím měl problémy. Nicméně přes to přese všechno se mu koncem
sedmdesátých let podařilo přesvědčit, že jeho výsledky jsou lepší, než výsledky
léčby kdekoliv jinde na světě, podařilo se mu získat pro tuto myšlenku další
kolegy a dokázal vyléčit 60 % nemocných dětí. Prokázal tak, že leukemie je
vyléčitelná nemoc u více než poloviny dětí.

 

Co
se od té doby dělo v oblasti výzkumu léčby dětské leukemie?

Od té doby uplynulo třicet
let, výsledky léčby se dále lepšily a jeho koncept „více léčby je lépe pro
dětskou leukemii“ zvítězil. Převzalo jej mnoho zemí světa včetně nás. Dneska
léčíme děti stále intenzivně, ale odlišně podle stupně rizika. Lepší léčba
zatím bohužel není. Alternativní způsoby léčby nejsou schopny nahradit tuto
velmi agresivní, ale velmi účinnou a úspěšnou léčbu. Dnes jsme s ní
schopni vyléčit 85 % dětí, což je úžasné, když si vezmete, že v roce 1961
všechny děti na leukemii do jednoho zemřely. Pořád nám umírají 2–3 % dětí na
komplikace léčby a vždycky umírat budou, dokud budeme léčit nedokonale, čili
cytostatiky, a budeme tak ještě léčit dlouho, protože lepší léčba není. Všechny
nové léky se ukazují méně účinné než tato léčba. Nejsou schopny tuto léčbu
nahradit.

 

Kdy
nejčastěji se projevuje leukemie u dětí?

Dětská leukemie má vrchol
výskytu v pěti letech života.

 

Je
potřeba vyléčené děti sledovat preventivně celý život?

My je sledujeme zhruba deset
let po skončení nemoci. Pravděpodobnost toho, že by se leukemie vrátila déle
než pět let od diagnózy, je velmi malá. Naprostá většina vyléčených dětí žije
normální život. Pokud je k tomu nevede nějaký zdravotní důvod, nekomplikujeme
jim životy tím, že bychom je zvali na formální kontroly, ale posíláme jim
jednou za dva roky dotazníky, kde zjišťujeme potřebné údaje k tomu,
abychom věděli, jak se jim daří. Naprostá většina má dokončené vzdělání, práci,
která je zajímá, někteří z nich již mají vlastní děti.

 

To
znamená, že ačkoliv v menším procentu, tak léčba může zanechat také trvalé
následky?

Někdy může například dojít
k poškození velkých kloubů a vzniká předčasná artróza. Výjimečně to může
skončit i totální endoprotézou v mladém věku. Což toho člověka
handicapuje. Jsou to výjimky, ale jsou.

 

Jaká
rizika pro pacienta jsou spojená s transplantací kostní dřeně?

Přesto, že pacienta
transplantujete, nemusí se zvládnout zhoubný nádor, který se může vrátit i po
transplantaci. Z vedlejších účinků transplantace je zvláště jeden, který
nedokážeme zatím odstranit a tím je porucha plodnosti a to platí jak pro
chlapce, tak pro děvčata. Některé léky poškodí pohlavní orgány ve smyslu
zničení pohlavních buněk, nikoliv hormonů. S tímto se medicína zatím neumí
účinně vypořádat.

 

Jaká
jsou rizika pro dárce? Jak vůbec darování kostní dřeně probíhá?

Kostní dřeň se daruje tak,
že v narkóze je odebráno z hřebene kyčelní kosti několika vpichy
několik set mililitrů dřeňové krve. Říkám dřeňové krve, protože to je vždy krev
smíšená s buňkami kostní dřeně. Kostní dřeň je velmi dobře zásobena krevními
cévami, takže se vždy naberou nejen krevní buňky, ale i krev. Dárci se
přibližně do šesti týdnů plně obnoví krvetvorba. Celkové riziko je jen to, jaké
je u každé narkózy a pak pár dní cítí dárce bolesti v místě odběru.

 

Soudíte,
že je dostatek dárců kostní dřeně?

Optimálním dárcem je
sourozenec nemocného dítěte. Pravděpodobnost nalezení vhodného dárce mezi
sourozenci je 25 %. Při malém počtu dětí v českých rodinách nacházíme
dárce v rodině jen pro 15 % našich pacientů. Pro ostatní musíme hledat
v registrech nepříbuzných dárců. Dárců ve světě je asi 12 milionů,
v České republice asi 70 tisíc ve dvou registrech. Což je dostatečný počet,
aby nalezlo vhodného dárce více než 80 % našich pacientů.

 

Může
se stát, že se dárce nenajde vůbec?

Ano, i to se stává.

 

Je
dárcovství kostní dřeně přímo závislé na krevní skupině?

Dárce kostní dřeně může mít
jinou krevní skupinu, než má pacient. Když máme více dárců připadajících
v úvahu, tak zohledníme krevní skupinu.

 

I
přesto, že se způsob léčby posunul na velmi vysoké procento úspěšnosti, pochopitelně
stále intenzivně pracujete na jejím zdokonalení. Jak vlastně výzkum probíhá?

Nejsme nadšení tím, jakým
způsobem pacienty léčíme. Sama jste se zděsila nad tím, že panu profesorovi Riehmovi
v sedmdesátých letech umíralo 10–15 % dětí na léčbu a ne na nemoc. V současnosti
je to podstatně méně, ale stále výjimečně umírají děti na komplikace léčby. Musíme
být velmi opatrní, a nemůžeme s dětmi experimentovat. Optimalizovat léčbu
můžeme pouze tehdy, pokud léčíme velké množství pacientů stejným diagnostickým
a léčebným postupem. Tomu se říká klinická studie. K hodnocení výsledků je
třeba do studie zařadit dostatečný počet pacientů. V naší republice
onemocní ročně leukemií přibližně 100 dětí. Ostatními nádory onemocní ještě méně
dětí. Abychom získali potřebnou zkušenost, musíme však léčit co nejvíce dětí.
Proto v dětské onkologii existuje velmi úzká mezinárodní spolupráce. Díky
tomu jsme mohli změnit léčebné schéma a začít léčit novou metodou, kterou jsme
začali v České republice aplikovat v prosinci 2010.

 

Mezinárodně
spolupracujete přesně s kým?

Léčíme společně
s kolegy z Německa, Rakouska, Švýcarska, Izraele a Austrálie. Máme
společný diagnostický přístup, databázi, léčbu, společně analyzujeme výsledky. Do
tohoto léčebného postupu začleníme ročně přibližně tisíc dětí.

 

Zde
ovšem narazíme na jednu z problematik, což je otázka peněz, protože jak
jste již říkal, léčba je velmi drahá.

Léčba nekomplikované leukemie
stojí řádově několik set tisíc korun. Léčba komplikované leukemie, vyžadující transplantaci,
stojí několik milionů korun. Právě díky značným nákladům se u nás začalo takto
léčit až v polovině osmdesátých let a naše možnosti se významně zlepšily
až v devadesátých letech.

 

Kde
na tuto léčbu a rozvoj získáváte prostředky?

Kdybychom neměli různé
sponzory nebo nadace, tak bychom na to neměli.

 

Stát
tuhle problematiku nezohledňuje?

Stát (zdravotní pojišťovny)
hradí pouze standardní léčbu. Nedá nám však peníze na to, abychom se zúčastnili
takovéto studie. Toto se snažíme změnit a přesvědčit ministerstvo zdravotnictví,
aby nás finančně podpořilo, abychom se takových studií mohli zúčastnit bez
závislosti na tom, že od někoho vyprosíme prostředky. Jedna z nadací,
která nás podporuje je Kapka naděje pod vedením Venduly Auš Svobodové. Jsme jí
velmi vděčni.

 

Jak
si udržujete psychiku při tak náročné práci v prostředí, které je pro
mnoho lidí neúnosné, a jak to vůbec jde ustát celé ty roky?

Tím, že jsem v jednom kole. Žene mě dopředu nepřetržitý
pokrok v medicíně, snaha s ním držet krok a poskytnout svým pacientům nejlepší
péči. Tím, že vidím, jaké naše práce nese ovoce – výsledky léčby se stále
zlepšují a stále vice pronikáme k podstatě chorob.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Archiv prof. J. Starého

 

*
Profesor MUDr. Jan Starý, DrSc. se narodil 18. 5. 1952. Vystudoval Fakultu
dětského lékařství Univerzity Karlovy v Praze.

V
kandidátské a doktorské disertační práci a habilitační práci se zaměřil na
problematiku diagnostiky a léčby dětské leukemie a transplantace kostní dřeně.
V roce 1976 začal pracovat na II. dětské klinice Fakultní nemocnice Motol.
Vzestup úrovně poskytované péče a pevné vazby na specializované laboratoře jsou
také jeho zásluhou. Dětské hematologii se věnuje od roku 1981 a od roku 1988
stojí v čele Kliniky dětské hematologie a onkologie 2. lékařské fakulty
Univerzity Karlovy v Praze a FN Motol v Praze.

Profesor
Jan Starý je členem Mezinárodní společnosti pro dětskou onkologii SIOP, členem
evropské pracovní skupiny pro diagnostiku a léčbu myelodysplastického syndromu
u dětí EWOG-MDS (European Working Group of Myelodysplastic Syndrome in
Childhood), předsedou Pracovní skupiny pro dětskou hematologii České
republiky,vědeckým sekretářem České hematologické společnosti České lékařské
společnosti, dále členem mezinárodní pracovní skupiny pro diagnostiku a léčbu
dětské leukemie I-BFM-SG a členem vědecké rady UK 2. LF.

Absolvoval
řadu zahraničních studijních pobytů v západoevropských zemích i v USA. Byl
odpovědným řešitelem pěti grantových projektů Interní grantové agentury
Ministerstva zdravotnictví.

21.
listopadu 2006 předala ministryně školství Miroslava Kopicová MUDr.
Starému „Cenu ministryně za výzkum v roce 2006“.

18. prosince 2006
ministr zdravotnictví MUDr. Tomáš Julínek, MBA, předal
v Hrzánském paláci Cenu ministra zdravotnictví za výzkum a vývoj
v rámci řešení projektů IGA za rok 2006 profesoru
MUDr. Janu Starému, DrSc., za projekt „Časná odpověď na léčbu
jako nejvýznamnější prognostický faktor dětské akutní lymfoblastické leukemie
v nové mezinárodní léčebné studii“.

Publikoval
přes sto prací v oboru dětské hematologie a jeho články jsou citovány
vědci v nejprestižnějších časopisech. V roce 2002 se stal jedním z autorů
mezinárodního léčebného protokolu pro léčbu dětských akutních lymfoblastických
leukemií nazvaného Acute Lymphoblastic Leukemia Inter-Continental 2002.
Současně se stal předsedou řídicího výboru stejnojmenné léčebné studie. Název
protokolu vyjadřuje jeho rozšíření: je dnes používán v zemích tří světadílů
(např. Polsko, Maďarsko, Izrael, Turecko, Hong-Kong, Chile, Argentina, Uruguay
atd.). Další země jako Rusko, Ukrajina, Kuba nebo Írán se díky přidruženému
členství v této léčebné studii dozvídají o moderní léčbě dětských leukemií.

 

 

 

„I kdyby byla jen jedna jediná masáž, nikdy nebude zbytečná.“ Erika
Hübelová

 

 

 

 

 

Lymfatické masáže patří mezi stále častěji diskutované téma. Dá se
říci, že konečně! Lymfatický systém totiž jako jediný odvádí toxiny z těla a na
jeho správné činnosti je závislý náš imunitní systém. Téma celulitida je jistě
také aktuální. A tak se ptáme Eriky Hübelové, jaká jsou rizika a co pro nás
může znamenat prevence. Jak taková prevence vlastně vypadá? Kam se člověk má
obrátit a do jaké míry je veřejnost informována o problematice lymfatického systému?
Na tyto otázky a mnohé jiné dnes odpovídá na slovo vzatá odbornice v praxi, školitelka, zdravotní sestra Erika
Hübelová.

Lymfatické masáže a lymfodrenáže – v čem přesně se tyto termíny liší?

Lymfologie patří mezi interní
obory. Je to obor zabývající se fyziologií a patologií lymfatického systému,
dále pak diagnostikou a komplexní terapií vrozeného a získaného lymfedému.
Veřejnost se často setkává s názvem lymfodrenáže a lymfatické masáže. Rozdíl je
v tom, že lymfodrenáže provádí atestovaný zdravotník, lymfoterapeut, dle
ordinace lékaře lymfologa na pacientech s lymfedémem. Lymfatické masáže mohou
provádět i nezdravotníci, tj. maséři, kteří mají certifikát získaný na kurzu
manuální lymfatické masáže a provádějí je na zdravých klientech. Jedná se o
kosmetickou lymfatickou masáž, která je indikována nejčastěji u celulity
(celulitidy) neboli pomerančové kůže.

 

Jak dlouho a v jakém rozsahu se věnujete lymfoterapii?

Moje praxe začala hned po maturitě
v roce 1982 na dermato-venerologické klinice v nemocnici U sv. Anny. V roce
1996 vznikla na klinice flebologická a lymfologická ambulance. Absolvovala jsem
v Ústavu pro další vzdělávání pro zdravotní sestry kurs Manuální lymfodrenáže
pod vedením MUDr. M. Bechyně. Získala jsem tak atestaci z lymfologie, která je
nutná pro ošetřování pacientů s vrozeným či získaným lymfedémem, a to jak u
dětí, tak u dospělých. Každý pacient je jiný a znamená velkou zkušenost. Je to
škola nejen v provádění lymfodrenáže, ale i v psychoterapii, a dále je nutné
naučit každého pacienta všemu, co se týká léčby v domácí péči, neboť je
podstatná její trvalost. V roce 1999 se začaly na klinice provádět i kosmetické
lymfodrenáže – hlavně pro indikace celulitidy (správně celulity). Bylo to zase
něco jiného a velmi zajímavého. Lymfologie mě okouzlila prakticky hned, když
jsem ošetřila svého prvního pacienta s lymfedémem. Nejen její teorie, ale i
hmatová technika. Když vidíte, jak se provádí – je to jako balet na těle.

 

Lymfodrenáže jsou způsobem jak odstranit, potažmo zmírnit, nepříjemné
otoky. Jaký další vliv má tato forma masáže na organizmus?

Vedle pacientů s lymfedémem jsou
zde i jiné indikace jak lymfodrenáže uplatnit. Najdou se ve všech chirurgických
a interních oborech pro nemocné i zdravé. Tak např. před a po operaci se
aktivuje mízní systém, aby pak nebyl otok kolem jizvy tak velký, rána se lépe
hojila a méně bolela. Zvláště se lymfodrenáže provádějí na klinikách plastické
chirurgie. V oblasti neurologie je zde indikace uplatnění lymfodrenáže pro
syndromy bolestivosti hlavy. V cévním lékařství jsou velmi efektní při žilní
nedostatečnosti či jako prevence proti křečovým žilám, zvláště v zaměstnání,
kde se jen stojí nebo sedí, dále u sportovců s velkou statickou zátěží na dolní
končetiny. Další samostatná kapitola jsou lymfatické masáže kosmetické pro
zpomalení procesu stárnutí pleti hlavně na obličeji a dekoltu. Oblíbená je i
očista organizmu na jaře a na podzim, kdy se provádí lymfatická masáž
celotělová alespoň 1x za měsíc. S tím je spojeno zvýšení úrovně imunitního
systému. A nakonec je zde indikace zastavení vzniku celulity nebo její
zmírnění.

 

V jakých případech lymfatickou masáž absolutně vylučujete?

V lymfologii jsou specifické
absolutní kontraindikace, a to hyperfunkce štítné žlázy a zelený zákal. Dále
jsou to kontraindikace stejné jako u všech fyzioterapeutických metod. Když si
nejsme jistí, je nutná konzultace s lékařem, nejlépe lymfologem, popř. se provádí
i velká interní konzilia. O absolutní kontraindikace se jedná hlavně u nemocí
srdce a plic, jater a ledvin, těžké žilní nedostatečnosti, rakoviny, akutní
bakteriální infekce, nejasné bolesti břicha, patologického těhotenství,
horečnatých stavů. Jsou tu i relativní kontraindikace. V praxi to znamená, že
pokud se pacient léčí s nějakou chorobou, která je kompenzována, tj. léčena,
může se lymfodrenáž provádět. Pokud dojde k dekompenzaci, lymfodrenáž je kontraindikována.
Typická diagnóza je vysoký krevní tlak a cukrovka.

 

Na jaké reakce, které mohou po masáži přijít, upozorňujete klienty?

Po lymfodrenáži může být moč
zkalená, může mít jinou barvu a jinak zapáchat. Pacienti s lymfedémem mohou mít
barvu moči až tmavě hnědou. Je třeba informovat pacienta či klienta, že je vše
v pořádku. Vidíme zde, jak rychle byl aktivován lymfatický systém a také jak
velký je detoxikační efekt. Dále má lymfodrenáž velký vliv na kosterní
svalstvo. Proto mohou bolet zvláště nohy a ruce jako po fyzickém zatížení.
Zvláště po celkové lymfodrenáži se může klient cítit slabě, ale také nabrat
sílu. Hlavně se po proceduře doporučuje zvýšení příjmu tekutin až o jeden litr.

 

V jakém časovém rozmezí klient může pozorovat vytoužený efekt?

Je to velmi individuální, záleží na
indikaci. Např. u žilní nedostatečnosti většinou stačí 10 přístrojových
lymfodrenáží 1x za týden a zbavíme se pocitů pnutí a neklidu v nohou. U
celulity a lymfedému jde u žen o doživotní problém. Takže se doporučuje intenzivní
péče či terapie a dále dlouhodobá pravidelná lymfodrenáž společně s komplexní
terapií.

 

Je lymfodrenáž jediným řešením celulity?

Každé klientce, která přichází
skrze indikaci celulity, říkám: Není to jen o lymfodrenáži. Pokud je
lymfodrenáž kontraindikována nebo z jakýchkoliv jiných důvodů, finančních či
časových, nemůže žena docházet, je zde i jiné řešení. A jsme u komplexní péče.
Vedle manuální a přístrojové lymfodrenáže je třeba nosit kompresivní –
stahující prádlo. Dále pohybovat se – podle toho co nás baví, dle věku a
kondice. Pak je důležitý pitný režim a vnitřní výživa – správný jídelníček.
Nakonec vnější péče – zábaly, užití krémů nebo gelů, emulzí zaměřených na
celulitu apod. Čím více bodů splňujeme, tím dříve se objeví efekt. Ale nutno
podotknout: Je to jako plevel, který se neustále vrací, je to běh na dlouhou
trať.

 

Jak se celulitě dá předejít? Máte nějakou radu pro dlouhodobou péči?

Prevence je důležitá. Doporučuji
preventivní komplexní péči již v období puberty. Velký význam na vznik celulity
mají ženské pohlavní hormony – estrogeny. Ty na sebe vážou vodu a ukládají si
ji do tukových buněk. Další příčina vzniku celulity je nesprávná životospráva.
Dominantní je také stres, nízký příjem zdravých tekutin a málo pohybu. Recept
na dlouhodobou péči je z mého pohledu hlavně psychologický – mít se ráda, být
optimistická a smířit se zdravě s tím, že celulita je normální proces stárnutí
a že každou ženu dříve či později dostihne. Další recept vidím v pravidelné
detoxikaci a v potravních doplňcích.

 

Je práce s otoky v různých fázích odlišná? V čem?

U pacientů s lymfedémem nejprve
nastupuje intenzivní péče, kdy se denně 3–4 týdny provádí komplexní terapie.
Spočívá v manuální a přístrojové lymfodrenáži eventuelně ošetření kůže, dále ve
speciálním trojvrstvém bandážování. Pacient je většinou hospitalizován, protože
otok se lépe redukuje ve spolupráci s fyzioterapeutem, který s pacientem cvičí.
Po této intenzivní terapii, kdy dojde k redukci otoku, následuje terapie
dlouhodobá – domácí. Pacient si sám doma provádí manuální lymfodrenáž. Přístroj
dostane od zdravotní pojišťovny přes revizního lékaře domů. Sám si bandážuje,
nebo od svého lymfologa dostane recept na kompresivní punčochu či rukávec, dle
místa otoku. V kosmetické oblasti je to úplně stejné. Jen s tím rozdílem, že
klient není hospitalizován a platí si vše sám! Pacientovi veškerou komplexní
terapii hradí zdravotní pojišťovna.

 

Co si myslíte o krémech, které kosmetické firmy doporučují na celulitu?

Mám větší zkušenosti s detoxikací
organizmu zevnitř. Podle mého názoru anticelulitní krémy zvláční kůži, dodávají
ji potřebné látky, ale neřeší přímo problém celulity. Samotný krém bez manuální
lymfodrenáže a komprese s cvičením nestačí. Doporučuji zábaly s použitím gelu s
příměsí stimulantů pro lymfatický systém, jako jsou skořice, jalovec, břečťan.
Zábaly se provádí po manuální lymfodrenáži. Pozor však na kožní reakce. Aplikace
krému pro větší efekt by byla lepší, kdyby se respektoval tok mízy. Při výběru
bych volila českou kosmetickou firmu. Je kvalitní, levnější a obsahuje celý
program krémů, gelů, emulzí k boji proti celulitě.

 

Jaká složka kosmetického krému působí na celulitu nejefektivněji?

Podle mého názoru je to složka
prohřívací. Tuková tkáň se musí prohřát, respektive prokrvit. Při tomto kroku
se podkoží lépe prokysličí, následně je lépe vyživováno, je aktivován
lymfatický systém, odplavují se tak rychleji odpadní látky a toxiny, které mají
vliv na kvalitu kolagenových a elastických vláken v podkoží.

 

Jak hodnotíte úroveň kosmetických salonů, které se právě na
lymfodrenáže zaměřují?

V každém případě tam, kde se
provádí lymfodrenáž, o této problematice něco vědí. To zaručují kurzy i pro
nezdravotníky, které se zaměřují na kosmetické lymfatické masáže a postupy jak
pracovat manuálně, popř. s přístrojem. Pracovníci tak získají certifikát.
Bohužel vím, že tomu tak není všude. Již při lymfatické masáži může docházet k
různým komplikacím nebo vedlejším nežádoucím účinkům. Proto je důležité
přemýšlet prognosticky a vědět o klientovi co nejvíce, co se týče jeho
zdravotní stránky.

 

Kde vidíte největší pokrok, která estetická metoda byla dříve
podceňovaná a veřejnosti ne příliš známá?

Největší úspěch vidím u pacientů s
lymfedémem. Již v 90. letech, a začátky vůbec nebyly lehké, se podařilo MUDr.
M. Bechyněmu a následně dalším předním lymfologům zajistit odbornou komplexní
péči na lymfologických pracovištích a současně i to, aby vše bylo hrazeno
zdravotní pojišťovnou. Dále pak i v domácí péči, např. po splnění určitých
podmínek, má pacient přístroj k provádění lymfodrenáže doma. Jsou k dispozici
také další lymfologické kontroly, lymfodrenáže, obinadla, léky a popř. lázeňská
péče. V problematice celulity, což je placená služba tak jako všude na světě,
se dosáhlo úspěchů tím, že už se slyší na původní příčiny vzniku celulity.
Důležitá je edukace a informovanost klientů nejenom pro indikaci celulity, ale
i v rámci detoxikace. Pomalu se ztrácí mystifikace, že lymfodrenáže jsou jen
pro mladé s celulitou. Chodí na ně už i muži a děti, prostě lidé v každém věku,
pro různé indikace.

 

Častá otázka také je, jak dlouho vydrží efekt a na čem je závislý?

Řekla bych, že celostátně je zavedená
základní kúra deseti lymfodrenáží. Celulita má bohužel interval tak jako
patologický stav lymfedému, nejčastější. Nejlepší výsledky jsou v každodenní
péči. To si však ženy nemohou dovolit často z časových důvodů. Takže se
doporučuje 2–3× týdně. Po 10 lymfodrenážích se zhodnotí, jakého úspěchu bylo
dosaženo. Je však potřeba dále pokračovat v pravidelné péči. Celulita je jako
plevel, který se neustále vrací, je to však individuální. Také záleží na věku
klientky. Je důležité udržovat si podkoží na podzim i v zimě v uspokojivém
stavu. A to např. nošením kompresivních punčoch či speciálních legín a správnou
životosprávou.

 

Jaké jsou netradiční důsledky dysfunkce lymfatického systému kromě
celulity a otoků v obličeji, s nimiž se setkáváme nejčastěji?

Důsledky dysfunkce lymfatického
systému, myslím tím patologický stav diagnózy lymfedému, mohou být velmi
závažné. Téměř každý pacient je ohrožen plísní např. u dolních končetin v
oblasti meziprstí, které se musí ihned léčit. Když vzniknou na tomto terénu
praskliny – ragády, je to velmi často vstupní brána pro vznik streptokokové
infekce – tzv. růže – erysipel, která často recidivuje. Následuje ještě větší
neprůchodnost lymfy. Pokračuje změnou v podkoží tzv. fibrotizace – zvazivovatění,
což znamená doživotní změny v podkoží. Dále je to bradavičnatění a nakonec v
těžkých stavech lymfedému vytékání lymfy na povrch kůže, tzv. lymforea. Taktéž
pacienta postihuje ekzematizace. Každý pacient je řádně poučen, jak se má
zachovat při těchto problémech, tzn. ihned vyhledat lékaře a léčit včas daný
problém. V oblasti celulity – celulitidy – jsou následky téměř stejné, ale
objevují se až ve vyšších stadiích. Jako první problém přichází nejčastěji
žilní nedostatečnost. Již v prvním stupni tzv. pomerančové kůže lze vidět na
typických lokalitách malé modré cévky, tzv. mikrovarixy.

 

Co lymfatický systém a chirurgie?

Spolupráce s chirurgií by byla něco
úžasného. Kdyby chirurgický řez skalpelem respektoval mízní systém, troufám si
podotknout, že by bylo méně následných získaných lymfedémů po zákroku, a to
třeba i po několika letech. Příčina je v tom, že se přetnou lymfatické cévy,
lymfa narazí na jizvu a nemůže dál odtékat do centrálních uzlin. Takovým
typickým příkladem je císařský řez vedený horizontálně. Ženy pak mají po letech
nad jizvou městnání lymfy a následnou lipomatózu (zmnožení tukové tkáně), která
se většinou zvětšuje. Ovšem lymfologie musí respektovat práci chirurga, který
je tu proto, aby invazivně odstranil diagnózu.

 

Jakou roli hraje lymfoterapie po operačních stavech?

Pokud nejsou žádné postoperační
komplikace, doporučuje se dle ordinace lékaře lymfodrenáž, a to již 24 hodin po
operaci. Co vím, tak se toto ošetření uplatňuje hlavně v plastické chirurgii.
Operační rána se pak lépe hojí, neboť není tak prosáklá a je méně bolestivá.
Šest týdnů po operaci, pokud je pacient v pořádku a po kontrole lékaře, může
lymfodrenáž provádět i masér s certifikátem lymfatické masáže nebo nejlépe
zdravotník lymfoterapeut.

 

Jakou máte radu pro širokou veřejnost v rámci preventivní péče o
správný průběh lymfatického systému?

Pomáhat lymfatickému systému
správnou životosprávou, nezatěžovat ho toxiny. Abychom si uchovali zdraví co
nejdéle, doporučovala bych velmi příjemnou manuální celotělovou detoxikační
lymfatickou masáž trvající nejméně 2 hodiny, a to jednou za měsíc. A i kdyby
byla jen jedna jediná, nikdy nebude zbytečná.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Reg. zs. Erika Hübelová

Cejl 7, 602 00 Brno

+420 607 722 050 www.lymfo-erika.cz

Text:: Michaela Lejsková

Publisher: Profashion 4/2010

 

 

 

 

 

„Snažím
se studentům předat nejen zkušenosti, ale i lásku a cit k medicíně.“ As.
MUDr. Michal Puls, CSc.

 

 

 

As.
MUDr. Michal Puls, CSc. je absolventem Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
Po promoci v roce 1984 pracoval v oboru chirurgie a traumatologie ve Výzkumném
ústavu traumatologickém v Brně. V roce 1987 složil atestaci I. stupně v oboru
chirurgie a začal se oboru plně věnovat. Podílel se na řešení výzkumných úkolů,
přednášel a spolupublikoval. Od roku 1990 jako odborný asistent 3. lékařské
fakulty v Praze vyučoval na klinice popáleninové medicíny a dále získával
zkušenosti v plastické chirurgii. Současně působil na katedře fyziologie a
klinické fyziologie 3. LF UK v Praze a zde obhájil v roce 1996 kandidátskou
disertační práci. Je autorem a spoluautorem řady domácích i zahraničních
publikací a přednášek. V roce 1996 přešel na oddělení plastické chirurgie
nestátního zdravotnického zařízení Lékařský dům, a.s. v Praze a věnoval se
estetické plastické chirurgii. Absolvoval několik dlouhodobých klinických
studijních stáží. V roce 1999 složil atestaci v oboru plastické chirurgie. Je
členem Společnosti plastické chirurgie ČSL JEP. Držitel certifikátu pro práci s
lasery. V současné době provozuje praxi plastického chirurga na pracovišti
Medicom VIP. Od roku 1999 má licenci České lékařské komory v oboru plastické
chirurgie a provozuje soukromou lékařskou praxi. V současnosti je odborným
asistentem a vyučuje na klinice plastické chirurgie ve FN Na Bulovce v Praze.

 

Proč
jste si vybral zrovna toto povolání?

Odmalička mne bavilo něco
tvořit nebo kreslit. Začalo to stavebnicí Merkur a malováním krajiny. Na
gymnáziu byla mým oblíbeným předmětem kromě historie a biologie i deskriptivní
geometrie. Měl jsem velkou představivost, trpělivost a pečlivost při rýsování i
smysl pro přesnost. Při volbě povolání jsem se rozhodoval mezi architekturou a
medicínou. Jeden známý oční lékař mi řekl, že při přijímacích zkouškách na architekturu
musím namalovat bustu. Toho jsem se lekl a zvolil jsem medicínu. Ale pravdou
také je, že to bylo i přání mé maminky, která pracovala v nemocnici a vedla mne
k tomu, abych pomáhal nemocným lidem. Dnes vím, že jsem se rozhodl správně. Ale
k oboru plastické chirurgie byla ještě dlouhá cesta. A ten správný směr mi daly
v životě tři osobnosti: prof. MUDr. R. Königová, doc. MUDr. J. Válka a prof.
MUDr. J. Veselý. Bylo mi velkou ctí s nimi pracovat a mnohému mne naučili.

 

V
jakém rozsahu se věnujete praxi plastického chirurga?

Po lékařské fakultě jsem
začínal na traumatologii. Tam jsem při rekonstrukčních operacích postupně
poznával taje plastické chirurgie a už jsem ji neopustil. Později jsem
plastickou chirurgii a popáleniny vyučoval na lékařské fakultě UK Praha. Po
obhájení disertační práce jsem se plně začal věnovat estetické plastické
chirurgii. Ale lékařské fakultě jsem zůstal věrný a jeden klinický den v týdnu
na Klinice plastické chirurgie FN Na Bulovce přednáším a vedu praktika. Snažím
se studentům předat nejen zkušenosti ale i lásku a cit k medicíně.

 

Jak
vnímáte modernizaci v oblasti plastické chirurgie a v čem je její největší
posun?

V celé medicíně je obrovský
vývoj, tedy i v plastické chirurgii. Projevuje se ve větším zavádění
endoskopických technik a mikrochirurgie, transplantacemi tkání, využíváním
nových biologických i syntetických materiálů, využíváním ultrazvuku a laseru
při operování a velké naděje se vkládají do výzkumu kmenových buněk.

 

Kterým
směrem se aktuálně posouvá výzkum v oblasti plastické chirurgie?

Jak jsem již zmínil, jedná
se především o kmenové buňky. Snad nám jednou pomohou při náhradách tkání a
rekonstrukcích orgánů i obnově jejich funkcí.

 

Na
jaké úrovni myslíte, že je plastická chirurgie ve střední Evropě?

Mám zkušenosti ze sousedního
Německa a Rakouska. Myslím, že úroveň české plastické chirurgie byla vždy
výborná. Máme v historii i současnosti celou řadu vynikajících světově známých
plastických chirurgů, počínaje prof. MUDr. F. Burianem, zakladatelem tohoto
oboru v Čechách. Naši lékaři jsou v zahraničí známí vysokou úrovní znalostí a
velkou schopností improvizace.

 

Vnímáte
zvýšený zájem o nějakou konkrétní estetickou úpravu? Proč myslíte, že zrovna
toto je v současné době nejvyhledávanějším problémem?

Určujícím je především větší
zájem žen než mužů o estetické operace. K nejžádanějším operacím tedy stále
patří úpravy prsou a liposukce. Operace očních víček dnes již kromě žen stále
častěji objednávají i muži.

 

Jsou
zákazníci věkově limitováni v rámci estetických zákroků?

Z pohledu provedení zákroku
jsou limitováni svým zdravím, věkem nikoli. Právně u dětí a mladistvých do 18
let musí dát souhlas s provedením estetického zákroku, např. korekce odstálých boltců,
rodiče.

 

V
jakém případě zákrok klientům rozmlouváte? Můžete uvést nějakou zkušenost, kdy
jste zákrok klientovi rozmluvil?

Zklamání z nezdařené operace
dopadá jak na operovaného, tak i na chirurga. Zákrok by měl být indikovaný,
tedy smysluplný. Měl by odstranit vrozenou deformaci a zlepšit estetický
vzhled. Nemohu-li klientovi takto pomoci nebo jsem-li přesvědčen, že ho jím navrhovaná
změna poškodí, neoperuji. Jedné klientce jsem takto odmítl výměnu prsních
implantátů za ještě větší. Trochu jsem však pochyboval, jestli nepůjde jinam.
Nešla, potvrdilo se to, když se na mne obrátila později v jiné záležitosti a
byla vděčná, že jsem se tehdy nenechal přesvědčit.

 

Jaký
zákrok považujete za váš nejúspěšnější?

Ten, který nejen odstraní
vadu nebo zlepší estetický vzhled, ale také odstraní pocit méněcennosti, vrátí
klientovi důvěru v sebe sama a zvedne mu přiměřeně sebevědomí. Ten pocit štěstí
je i pro mne největší odměnou za provedený zákrok. Může to být žena s krásně
modelovanými prsy, nebo žena či muž po korekci deformovaného nosu, boltců apod.

 

Kolik
zákroků si tak nejvíc nechala nějaká žena na sobě provést?

Nejsem přítelem velkých
kombinovaných plastik s mnohahodinovou narkózou. Tak maximálně jeden velký s
menším krátkým, např. modelace prsou s operací očních víček apod. Když dobře
provedete operaci, klientka se rychle a dobře zhojí, ona i operatér jsou s
výsledkem spokojeni, pak se ráda s důvěrou vrátí. Jedné klientce jsem postupně
provedl celkem asi pět zákroků.

 

Napsal
jste několik odborných publikací. Povíte nám přesně, o jaká témata se jednalo a
zda jsou určena také široké veřejnosti, nejen odborníkům?

Jednalo se o experimentální
práce na téma ošetření poranění tkání fibrinovým lepidlem v rámci mé disertační
práce, dále publikace o úrazech elektrickým proudem a v jedné publikaci jsme
hodnotili statistiku úrazů dětí ošetřených na klinice popálenin v Praze během
tří let. O jaké úrazy šlo, které jsou nejčastější, jaké jsou jejich příčiny a
pozdější následky a navržená preventivní opatření, to by asi veřejnost nejvíce
zaujalo. Všechny tyto zkušenosti při výuce na klinice předávám studentům
medicíny, aby je sami využili v praxi a šířili dál.

 

Dá
se vůbec kombinovat ošetření lasery s chirurgickým zákrokem? Uveďte nám nějaký
příklad.

Laser se užívá k plošnému
ošetření kůže za účelem provedení její rejuvenace (omlazení). Potom lze laserem
odstraňovat rozšířené kožní cévky, některé kožní výrůstky a pigmentace po
předchozím kožním vyšetření. Tady se činnost chirurga překrývá i kooperuje s
dermatologem. V plastické chirurgii se laserová transkonjunktivální operace
dolních víček, čili spojivkou vedená operace prolapsů tuku dolních víček s
následnou rejuvenací kůže dolních víček, často spojuje i s operací horních
víček, augmentací rtů či liftingem obličeje a krku nebo jinou estetickou
plastickou operací. Účinku laseru se používá k rozpouštění tuku a následné
retrakci kůže při liposukcích. Tyto se provádí samostatně nebo v kombinaci s
operací povislé břišní stěny (abdominoplastikou).

 

Jaké
jsou časté zásady, které po zákroku klienti podceňují, případně nedodržují a
mohou tak ohrozit výsledný efekt?

K operaci obličeje přijdou
ženy nalíčené, nečtou předoperační pokyny nebo na ně nedbají, muži jsou více
neukáznění v období rekonvalescence, neobkladují (např. oční víčka), některé
ženy nenosí dostatečně dlouho nebo nedbale elastickou bandáž (lipoelastický
návlek, podprsenka, prsní pás), nedodržují dostatečně dlouhou dobu
rekonvalescence po operaci, brzy zatěžují operované partie nebo se brzy
opalují.

 

Jsou
zákroky, které lze dělat opakovaně, a které naopak na už upravovaném místě
opakovaně nelze provézt?

Tak jak elasticita kůže s
věkem klesá, lze estetické zákroky v rozumné míře provést i opakovaně. Je třeba
však pamatovat na omezenou pružnost tkání při těchto operacích. Je-li to
indikované, lze opakovaně operovat oční víčka, povolený obličej či povislá prsa
nebo opakovaně provést liposukci. Vždy jsou tyto opakované zákroky rizikovější
při hojení a některé provádíme opravdu zřídka a přísně indikovaně, např.
reoperace nosu.

 

Kde
myslíte, že je zatím ještě slabina plastické chirurgie, a kde je naopak její
silná stránka?

Slabina je v tom, že řadu
zdánlivě jednoduchých estetických plastických operací provádějí i lékaři jiných
oborů, kteří nemají dostatečnou erudici v oboru plastické chirurgie. Naopak
stále odvážnější a efektivnější je plastická chirurgie při rekonstrukci ztrátových
poranění a deformací těla a v chirurgii ruky.

 

Jaké
jsou nyní vaše životní vize?

Nespokojit se s dosaženým,
pokračovat ve vědecké práci na lékařské fakultě a v dalším rozvoji osobnosti,
absolvovat zahraniční stáž. V estetické plastické chirurgii pak doufám v
úspěšné zavedení Palomar SlimLipo laserové liposukce v Medicom VIP klinice v
Praze.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

As. MUDr. Michal Puls,
CSc.,  *16. 3. 1963

Autor článku: Michaela
Lejsková

Foto: archiv

Publisher: Profashion 2/2010