Archiv rubriky: Medicína

Vědec a vizionář, který svůj profesní život zasvětil imunologii. Je zakladatelem aplikované imunologie, na svých přednáškách po celém světě nabádá k ochraně životního prostředí. Chovejme se v souladu s přírodou, to je to nejlepší, co můžeme pro své zdraví udělat, říká. Pomáhá pacientům, kteří si k němu najdou cestu, ale neléčí je. Jak sám zdůrazňuje, lidské tělo se dokáže vyléčit samo, pokud je každá z jeho buněk v rovnováze. Lidem se sníženou imunitou nabízí doktor Šmarda pomoc prostřednictvím imunologické balance. Jeho druhou velkou láskou je motorismus a automobilové závody. Jako jezdec vozů Porsche brněnské motoristické stáje Mičánek Motorsport dosáhl několika významných úspěchů. Jako vědec i jako závodník má jedinou strategii – uspět.

 

Před třemi lety jste oslavil 60. narozeniny, došlo tím ve vaší práci k nějaké změně?

Do své šedesátky jsem se snažil být velmi obezřetný ve svých výrocích. Měl jsem snahu uchylovat se k jemným terminologiím, různým „slovním únikům“ a diplomatickým odpovědím. To se změnilo. Rozhodl jsem se sdělovat pravdu „natvrdo“ – mluvit stručně, jasně, přímočaře. Říkat lidem i nepříjemné informace a nijak „nemlžit“. Co mi to přineslo? Úspěch, nárůst byznysu. Měl jsem k tomu přistoupit už daleko dříve.

Když jsme se domlouvali na našem setkání, chystal jste se zrovna na konferenci do Německa. Čeho se týkala?

Bývám zván na přednášky po celém světě, tato je v rámci konference EuroTier v Hannoveru, kde budu na pozvání švýcarské biologické firmy Hofmann přednášet, upozorňovat, nabádat, dokud mi síly stačí: Poslouchejme přírodu, ona je moudřejší než my. Jsem velmi často na cestách, na stole mi leží pozvánky do Thajska, Vietnamu… Mám pocit, že lidé mě chtějí poslouchat čím dál víc, ale stále je to málo. Sděluji ze stupínku jednoduchou pravdu – veškeré dění sleduje fyzikální a přírodní zákony, my jim musíme jen porozumět a řídit se jimi.

Které školy jste vystudoval?

Začnu Gymnáziem Josefa Kajetána Tyla. V době, kdy jsem studoval, to byla experimentální škola zaměřená na biologii, matematiku, chemii a také na sport. Studovalo zde mnoho budoucích vědců a zároveň úspěšných sportovců. Škola nám dala skvělý základ, naučili jsme se tomu nejdůležitějšímu – tahu na branku. Ve své práci se nezastavím, dokud nedám vítězný gól. A za to vděčím i své střední škole.

Kde jste pokračoval po maturitě?

Studia jsem zahájil na VUT v Brně, kde jsem vystudoval chemické inženýrství a získal v chemickém oboru fantastický základ. Z politických důvodů jsem se rozhodl pro emigraci do Kanady, kde jsem našel nový domov. I díky Tomáše Baťovi III., který žil v Ontariu a držel nade mnou ochrannou ruku, byla má studia v Kanadě plně akceptována, během roku jsem vykonal čtyři rozdílové zkoušky. Vystudoval jsem analytickou biochemii a stal se bakalářem vědy na univerzitě v Torontu.

Co předurčilo váš budoucí vědecký směr?

Po ukončení studia jsem odešel do průmyslu. Pracoval jsem pro největší kanadskou laboratoř C&G Laboratories Ltd. v Calgary, kde jsem po velmi krátké době začal zastávat funkci ředitele životního prostředí. Tady jsem dostal zadání vědecké práce „Jak těžký průmysl mění imunitní systém zvířat“. Výzkum se týkal nemocných telat v Calgary v Albertě. Dospěl jsem k závěru, že krávy kvůli průmyslovému zamoření krajiny předávají svým mláďatům pouze 50% imunitu a přemýšlel, co s tím. Na základě úspěchů s eliminací těchto deficitů u zvířat mě začali oslovovat farmáři, zda by podobné produkty nepomohly i jejich nemocným dětem…

A výsledek?

V listopadu 1983 jsem založil vlastní imunologickou laboratoř a na základě znalostí nedostatků v organismu nemocných začal povyšovat hladinu chybějících látek. Je to jednoduché a logické. Když nemáme dostatečný přísun určitých látek (např. selenu, zinku, mědi apod.), reakce, které mají v těle probíhat, nebudou probíhat dokonale a budeme nemocní. Dnes máme k dispozici 60 potravinových doplňků (s jinými firmami kolem dvou set), jimiž aplikovaná imunologie vytváří v těle rovnováhu a pomáhá.

Nikdy vás nenapadlo vystudovat medicínu, stát se lékařem?

Bránilo by to mému rozvoji, nemohl bych se plně věnovat své práci. Dostal bych se do područí zdravotních pojišťoven a to by mi svazovalo ruce. Považuji za velkou výhodu, že mohu volně pomáhat lidem bez hranic, podle svého nejlepšího svědomí.

V roce 2004 jste se z Kanady vrátil…

V Kanadě mám stále svůj dům, kde se v naprostém klidu a s možností stoprocentního soustředění věnuji vědecké práci. Stojí na skále, na samém okraji Tichého oceánu. Kanada mi dala mnohé. V začátcích mého podnikání se za mě plně postavila, člen parlamentu z mého regionu se snažil vyjednat mi ty nejlepší podmínky. Kanadě vděčím i za ohromné částky vydané na biotechnologii. Třebaže tam nemají zdaleka takové problémy s čistotou přírody, ochranu životního prostředí výrazně podporují. Vrátil jsem se, Česká republika je můj domov, rozhodl jsem se pracovat tady.

Kdo vyhledává vaši pomoc?

V Čechách mám tři laboratoře, hlavní centrum je v Novém Strašecí. Obracejí se na mě dospělí, ale i rodiče nemocných dětí. Odchylka od rovnováhy v imunitě předurčuje lidi k různým nemocem. Týká se např. autistických dětí, dětí z průmyslových krajů, v jejichž těle naměříme třeba jen třetinovou hodnotu pro život velmi důležitých prvků, například selenu. Půda je dnes v takovém stavu, že konzumujeme, aniž bychom to věděli, potraviny kontaminované a daleko méně účinné, než by měly být. Minerální látky proto nutně musíme doplňovat.

Snažíte se měnit pohled lékařů na fungování lidského těla?

Medicínu mohu pranýřovat za různé věci, přesto už dávno vím, že ji nedokážu změnit, musí se změnit zevnitř. Neustále poukazuji na to, že lepší je jednoduchá prevence než nákladná léčba následků či operační výkony. Nejsem vyslyšen. Chci lidem poradit, ne čekat, až vznikne problém, který se lékaři poté snaží složitě léčit. Edison kdysi řekl: Moderní lékař nás bude poučovat o tom, jak žít. A já se ptám: Kde jsou, ti moderní lékaři? Jistě to nejsou ti, kteří hlásají zdravý životní styl a přitom kouří, pijí alkoholické nápoje a jedí jitrnice či bůček.

Je o vaše služby zájem?

Pacienti se hlásí, měsíčně ale mohu přijmout nejvýše šest nových pacientů, více bych, vzhledem ke složitosti problémů většiny z nich, z časových důvodů nezvládl. Je to velmi komplexní a náročná péče, hodně individuální. Přicházejí autistické děti, nemocní se sníženou imunitou po onkologické léčbě. Je velmi alarmující, že již u malých dětí, které ke mně přicházejí, jsou patrné známky syndromu Parkinsonovy choroby či roztroušené sklerózy. Stále ale zdůrazňuji, že já je neléčím, stačí dostat organizmus do rovnovážného stavu a vyléčí se sám. Podrobnými laboratorními testy zjišťuji příčiny jejich problémů a věnuji se balancování jejich imunity. Zákon balance je ve vesmíru nejuniverzálnější zákon. Znepokojivá nerovnováha stopových a minerálních prvků v jejich tělech – hliníku, fluoru, selenu – způsobuje závažná onemocnění, ale lékaři nereagují…

Na co poukazují vaši odpůrci?

Trápí mě nezájem odborné veřejnosti. Své případy mám všechny podrobně zdokumentované, výsledky je možné porovnat s klasickou medicínou. Například spolek APLA, pomáhající lidem s autismem, tvrdí, že autismus léčit nelze. Jak to, že ne, když mně se to daří? Chci ukázat světu, že to jde, lékaře to bohužel nezajímá. Když to někdo bude chtít vědět, ať přijde a zeptá se. Za mě mluví má práce, mé výsledky.

Jak pracujete s nedůvěrou pacientů?

Musím se přiznat, že skeptické pacienty mám raději než ty nadšené. Skeptici, kteří chtějí znát, vysvětlit, ukázat průběžné výsledky testů, z nichž poznají pokrok v léčbě, bývají nejstálejšími a nejtrpělivějšími pacienty. Je to velmi individuální, ale u některých může léčba trvat i několik let.

Věda dnes vyžaduje mezinárodní spolupráci. S kým nejvíce spolupracujete?

U nás máme velmi mnoho výborných laboratoří, s nimiž spolupracujeme, ale detailní vyšetření biochemie a metabolismu se u nás neprovádějí, úzce spolupracuji s třemi významnými laboratořemi v Německu. Detailním rozborem stolice dokážou například upozornit na riziko rakoviny tlustého střeva deset let dopředu a doporučit správnou prevenci. Pro ně jsem velmi zajímavý tím, že pracuji „v terénu“ a přináším problémy z praxe.

Doporučujete pacientům různé potravinové doplňky, v tomto oboru ale existuje i mnoho nepoctivců…

Máte pravdu, to bohužel bylo, je a bude. Takoví lidé existují po celém světě. Švýcarská firma, se kterou spolupracuji na biologických prostředcích pro zvířata, počítá ve svém rozpočtu s 6% ztrátou byznysu kvůli špatnému jménu produktů, které se vydávají za ty pravé. Odborník je pozná ihned podle složení, běžný člověk si toho ale nevšimne. Některé nepoctivé firmy se snaží vydělávat i na „rozemletých“ kamenech…

Co myslíte, že je potřeba udělat, abychom byli zdravější?

Muselo by se úplně změnit myšlení lidí! Příroda a její ochrana by musela být prioritou každého z nás! Kam se ztrácejí dotace na ochranu životního prostředí? Proč peníze, určené na čisté ovzduší, beze stopy mizí? Bez toho, abychom si udělali pořádek, se dopředu nedostaneme. Moje rada je jednoduchá – držet se přírody a poslouchat své tělo!

Řídíte se vy sám tímto pravidlem?

Stoprocentně. Žiju tím, co sám hlásám. A výsledky sám na sobě vidím, můj neurosystém pracuje bezchybně. 49 let jezdím nejprestižnější motoristické závody. Tohle spojení vědy a špičkového sportu je splněním mého snu. Díky vědeckému přístupu k životu se mohu směle postavit daleko mladším soupeřům a vítězit!

foto: Honza Kvarda

Jakých závodů se zúčastňujete?

Soutěž se jmenuje Porsche Sports Cup, největší podnik sportovních aut na světě. Jedná se o mezinárodní mistrovství Německa, kterého se zúčastňují nejlepší závodníci pěti kontinentů. Rekordem v závodech je 247 vozů, které se za víkend postavily na start. Závodím v profesionální třídě, musím mít FIA mezinárodní licenci jako řidiči F1. Jezdí se dvanáct závodů na světových okruzích jako Nürburgring, Hockenheim, velmi náročný belgický okruh ve Spa. Mnozí mladší závodníci po závodech zkolabovali, mně se to nestalo ani jednou.

Kterého úspěchu si ceníte?

Před několika dny jsem přebral stříbrnou medaili za celkové druhé místo v Porsche Sports Cupu, které jsem získal v konkurenci závodníků z celého světa! To je pro mě důkazem nejen odhodlání, pevné vůle a tahu na branku, ale i toho, že má neurologická soustava je dokonale připravena na takovou enormní zátěž, jakou tato soutěž vyžaduje. I ve vyšším věku lze dosahovat sportovních úspěchů, když člověk dbá o potřeby svého těla.

Když se vrátíme k vaší vědecké práci, je vaším hlavním cílem věnovat se spíše vědě, nebo pomáhat lidem, kteří se na vás obracejí?

Cítím se být spíše vědcem, ale je to velmi komplexní. Bádám, každodenně čtu vědeckou literaturu, odborné časopisy. Zároveň je porovnávám se svými výsledky, se svými vjemy přírody kolem sebe, které mám v genech díky svým předkům-lesákům. Chci vyléčit daleko více lidí, ale pracuji i 16 hodin denně, víc už nemohu. Přál bych si mít další a další stoupence, kteří by mi v mém úsilí pomáhali. Snad se toho dožiju, jsem odhodlán pracovat až do stovky…

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Korektura Textu: Vladana Hallová

Foto: Honza Kvarda

Vytvořeno ve spolupráci s autosalonem Dajbych

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Zdravé stravování ovlivňuje celý lidský život. Své o tom ví Martina Dvořáková, rodačka z Pardubic, kde sídlí také společnost KetoDiet, jejíž přední osobností je již řadu let. Původně letuška ČSA, kterou rodinný život nasměroval tam, kde se dokonale našla, tedy ke zdravému životnímu stylu. Nyní působí jako hlavní výživová poradkyně, dále také jako osobní koučka, která má schopnost nasměrovat lidi ideálním směrem v souladu s jejich tělem a dalšími okolnostmi. Důkazem toho jsou dlouhodobé výsledky!

Kudy vedla cesta k vašemu oboru?

Já se o zdravé jídlo a výživu zajímám vlastně už od mala. Velký podíl na tom má hlavně moje maminka, která nám doma vařila výborná a navíc zdravá jídla. A protože sama moc nejedla maso, byla to hodně jídla zeleninová. Jsem vlastně takový zářný příklad, který potvrzuje, že se správné stravovací návyky tvoří v dětství a vy na nich můžete krásně stavět, rozvíjet je a hlavně je předat i svým dětem.

Co si všechno si pod pojmem nutriční poradenství můžeme představit?

Spoustu věcí. (smích) Protože nutriční poradenství má velmi široké pole působnosti. Výživou můžeme významně ovlivnit náš současný zdravotní stav, ale i to, jak budeme stárnout. A díky správné výživě můžeme předejít i mnoha onemocněním. Výživa má také vliv na naši psychiku, na množství energie apod. Jak jsem již zmínila na začátku, stravovací návyky si vytváříme v dětství. A to, zda budeme mít v dospělém věku sklony k nějakým civilizačním onemocněním, ovlivní již strava budoucí maminky. Jak ke svému stravování přistoupíme my sami, je velmi zodpovědné rozhodnutí. Ne každý z nás se v této oblasti orientuje.

Jak se tedy co nejlépe zorientovat?

V dnešní době je na trhu tolik různých zdravých či rádoby zdravých jídel a internet plný zaručených návodů, že bývá opravdu těžké vybrat si tu svou cestu. Stejně tak existují různě kvalitní výživoví poradci a člověk musí občas podstoupit cestu pokusů a omylů, než najde toho pravého. Každopádně je to stejné, jako když si vybíráte například lékaře nebo kadeřníka. Dejte na váš pocit a hledejte, dokud nenajdete. Nutriční poradenství totiž není jen o návodu na stravování. Váš nutriční poradce by ve vás měl vzbudit především důvěru. Měl by být empatický, mít upřímný zájem vám správně poradit. Mluvit s vámi o vašich pocitech, protože jídlo je spojeno se spoustou emocí. Negativních i pozitivních. Součástí poradenství je i správné vyhodnocení zdravotního stavu a přizpůsobení nového režimu i možnostem každého člověka.

Kdo je vaší cílovou skupinou?

Vzhledem k tomu, že Česká republika patří na světě na přední místa, co se obezity i nadváhy týká, je cílová skupina mých klientů poměrně široká. Podle WHO je ČR dokonce celosvětově na 4. místě. Obéznější jsou už jen obyvatelé USA, Austrálie a Nového Zélandu. V Evropě trápí obezita dokonce jedno ze tří 11letých dětí. A dokonce až 80 % dětí nesportuje. Obávám se, že tento obor čeká opravdu náročná budoucnost a spousta práce.

Jak probíhá obvyklá konzultace?

Úvodní konzultace s klientem je o vzájemném poznání se. Jde o to zjistit, zda bude výživový poradce pro svého klienta dostatečně kvalifikovaný, ale také důvěryhodný. Zda se klient v jeho přítomnosti bude cítit příjemně. Konzultace s výživovým poradcem je věc velmi osobní, proto je osobní sympatie rozhodně na místě, stejně jako zájem a pozitivní přístup. Na konzultaci s klientem řeším především zdravotní stav a psychiku. Psychika velmi ovlivňuje jak zdravotní stav, tak i stravovací návyky. Snažím se zjistit příčinu obezity. Zajímám se o klientův denní rytmus, protože se snažím nový režim na klientův životní styl napasovat. Provádím také kompletní analýzu těla – abychom mohli sledovat pokroky. Jak vidíte, jsou to témata často velmi intimní a mnoho žen mi říká, že takto otevřeně se s nikým nebaví, ani s partnerem nebo nejlepší kamarádkou. Důvody mohou být různé, od studu až po pocity osobního selhání.

Co všechno vyžaduje práce s klientem?

Práce s klientem je o navázání dlouhodobého vztahu. Jsem přesvědčena, že to neplatí jen v mém oboru, ale i v kterémkoliv jiném. Jde především o to navázat vztah a pečovat o něj. Nejde o to pomoct klientovi zhubnout, ale naučit ho se ve výživě orientovat. Jen tak je možná dlouhodobá změna stravovacích návyků. Věřím, že spokojený klient je nejlepší reklama.

Proč by se měli lidé obecně v oblasti výživy vzdělávat? A kde vnímáte ještě velké rezervy?

Péče o naše tělo by měla být v našich životech na prvním místě. Nemám na mysli jen krásný zevnějšek, jak to může mnoho lidí vnímat. Nemluvím o pravidelné návštěvě kadeřníka nebo kosmetičky. Myslím tím především mít tělo krásné zevnitř. Protože udržovaný organismus je krásný i navenek. Pokud se budu o sebe správně starat, budu mít život mnohem kvalitnější, budu spokojenější, šťastnější. Což se projeví i na mém okolí.

Na co má vliv právě to, co jíme?

Výživa ovlivňuje kvalitu našeho života v mnoha směrech. Jedná se především o množství energie, kterou potřebujeme v průběhu dne využívat. Pokud se budu správně stravovat, dodávat tělu potřebné živiny, nebudu unavená. To znamená, že si život lépe užiju, budu mít energii a chuť být aktivní nejen v práci, ale i mimo zaměstnání. Stále mě překvapuje, kolik lidí opravdu jen „přežívá“, protože jsou každý den unavení. Je potřeba si uvědomit, že nadváha představuje pro tělo obrovskou zátěž. V práci to ještě nějak vydrží, protože musí, ale jinak nemají žádný osobní život. Nesportují, protože nemají energii. Neumí se radovat z každodenních maličkostí, užívat si života. Správná strava bohatá na potřebné živiny se na našem těle projeví i navenek. Na kvalitě našich vlasů, nehtů, pleti. A to vše má samozřejmě vliv i na naši psychiku. Myslím si, že lidé důležitost výživy stále ještě hodně podceňují. A to nemluvím o prevenci civilizačních onemocnění. Typickým příkladem je například diabetes neboli cukrovka, která představuje vážný celosvětový problém.

Můžete nás provést základními nutričními hodnotami? Jak se určují a jak se v nich obstojně orientovat?

Ve zdravém jídelníčku by měly být zastoupeny všechny živiny ve správném poměru. Sacharidy, bílkoviny i tuky mají v naší stravě nenahraditelnou funkci. Dříve se uvádělo, že by v jídelníčku mělo být až 60 % sacharidů. Dnes už tak velkorysí nejsme. A důvod je úplně jednoduchý. Naší populaci totiž obvykle chybí fyzická aktivita, která byla dříve zcela běžná. A tak si tělo nadbytek sacharidů ukládá v podobě tukových zásob na horší časy. Ty ale většinou nenastanou, a tak lidé tloustnou. Sacharidy, a to hlavně ty komplexní, poskytují našemu tělu primární zdroj energie, který využívá především náš mozek. Ideální je proto konzumovat je především ráno a dopoledne. Mezi komplexní sacharidy patří celozrnné mouky, ideální je kupovat pečivo z mouky špaldové, žitné či grahamové. Rýže, brambory nebo například luštěniny jsou také ideálním zdrojem sacharidů, ale též vlákniny, vitamínů a minerálů. Jednoduché sacharidy neboli cukry by měly být v našem jídelníčku zastoupeny v minimálním množství a ideálně z přírodních zdrojů.

Kterou složku považujete za základ?

Bílkoviny. Jsou stavebním kamenem pro naši svalovou hmotu. Naše tělo si neumí mnoho aminokyselin samo vytvořit, a proto je důležité je dodávat ve stravě. Mnoho lidí se zbytečně obává, že když budou konzumovat větší množství bílkovin, narostou jim obrovské svaly, jako mají kulturisti. Opak je ale pravdou. Bílkoviny obecně v jídelníčku běžných lidí spíš chybí. A to především ženám. Naše tělo potřebuje denně přijmout okolo 1–1,3 g bílkovin na 1 kg ideální tělesné hmotnosti. Například žena, která váží 70 kg, by měla mít v jídelníčku 70–91 g bílkovin. To ale neznamená, že když poobědvá 100g plátek masa, má splněno. 100 gramů masa obsahuje obvykle kolem 20 g bílkovin. Takže ještě zbývá 50 g. Jogurt má např. 3–5 g, plátkový sýr, který si dá k svačině s chlebem, může mít dalších 5 g. Když to sečtu, v lepším případě se dostanu na polovinu doporučované denní dávky. To znamená, že tělo je dlouhodobě podvyživené. Tím se dostáváme zpátky k únavě. Aktivní svalová hmota, ve které dochází ke spalování tuků, nemá dlouhodobě dostatek živin. Celý metabolismus se zpomaluje a dochází k přibývání na váze. Ženy po 40. roku věku mají dokonce zvýšené nároky na příjem bílkovin. Znamená to, že by měly konzumovat 1,2 – 1,6g na 1 kg ideální tělesné hmotnosti. Proto vůbec není od věci dopomoci si nějakou vhodnou proteinovou tyčinkou či proteinovým nápojem.

Další neméně důležitou složkou naší stravy jsou tuky…

Tuky by měly tvořit minimálně 30 % z celkového denního příjmu. Dříve se uvádělo, že třetina tuku by měla být živočišného původu a dvě třetiny rostlinného. Dneska už více hledíme na to, zda přijímané tuky obsahují nasycené či nenasycené mastné kyseliny bez ohledu na zdroj původu. Není důležité, odkud jsme tuk získali, ale jaké je jeho složení a jak působí v našem organismu. Klíčovým kritériem je tedy obsah nasycených a nenasycených mastných kyselin. Obecně platí, že nejbohatším zdrojem tuků jsou ořechy, semena, maso či mléčné výrobky. Množství nasycených mastných kyselin by neměl překročit 10 % celkového příjmu a množství nenasycených 20 %. Poměr Omega 3 : Omega 6 se uvádí od 1 : 5 po 1 : 1. S tím, že Omega 3 tuky je výhodnější využívat z živočišných zdrojů. Tuky jsou neprávem zařazovány k obávaným složkám potravy a mnoho lidí stále dává přednost nízkotučným potravinám. To je ale již dávno překonaný mýtus. Tuk má v našem jídelníčku nezastupitelnou funkci. Je důležitý především pro správnou tvorbu pohlavních hormonů a hormonů nadledvin, tvoří stavební součást buněčných membrán a je také rozpouštědlem pro vitamíny A, D, E a K.

S vytvořením náhražek to není tak jednoduché, jak uvádějí některé marketingové poutače, nebo se pletu?

Jak vidíte, každá jednotlivá složka potravy má svou důležitost a jen těžko se nahradí jinou. I když v současné době najdete mnoho nejrůznějších výživových trendů, které říkají něco jiného. Neříkám, že jsou tyto směry nesprávné, každý má své výhody. Ale důležité je sledovat příjem živin a ty, které chybí, nahradit z jiných zdrojů. Pokud například nejím maso, musím si hlídat zdroje bílkovin o to pečlivěji. Strava je tedy i otázkou zdravého rozumu a každý by se měl řídit především vlastním instinktem. Co vyhovuje jednomu, druhému nemusí.

Vnímáte některé diety jako otázku trendu?

Ano, některé diety jsou opravdu trendové a lidé jim snadno podléhají s vidinou rychlého a snadného zhubnutí. Vzpomínáte například na „tukožroutskou“ polévku? Vařily jsme ji snad všechny a těšily se, že za týden budeme o 10 kg lehčí. (úsměv) Lidé se snadno nechají zlákat. Věří totiž na zázraky a chtějí výsledek rychle a bez práce.

Proč může být ta správná volba právě KetoDiet?

Začala jsem spolupracovat s KetoDiet v době, kdy už jsem měla mnohaletou praxi ve výživě. Učila jsem své klienty správnému stravování, vybírat si a nakupovat potraviny, připravovat si jídla. Často jsem ale od svých klientek slýchávala, že vzhledem k jejich náročnému životnímu stylu, pracovnímu nasazení, péči o děti a domácnost a každodenním povinnostem nemají možnost připravit si jídlo dopředu na celý den. Nebo když už si krabičky s sebou do práce vezmou, kvůli pracovním povinnostem nemohou vždy pravidelně jíst. Výsledky hubnutí jsou pak pomalé a ženy, tedy především ženy, snadno ztrácí motivaci. Systém stravování KetoDiet je úžasný pro svou jednoduchost. Příprava jídel nezabere víc než dvě minuty. A pokud v práci nemůžete jíst, pít určitě můžete. Nikdo nepozná, že právě popíjíte například oběd. Dodržíte pravidelnost, dodáte tělu potřebné živiny a hubnete. Princip ketózy, na kterém je dietní plán KetoDiet postaven, je o dočasném výrazném snížení sacharidů. Ketóza je přirozený stav, kdy naše tělo začne využívat své vlastní tukové zásoby jako hlavní zdroj energie

.

KetoDiet není jen hubnutí. Co můžeme ještě očekávat?

Současně doplňujeme další makroživiny – bílkoviny a tuky. Takže kromě toho, že hubnete, ještě máte dost energie, cítíte se velmi pozitivně a netrápí vás hlad. Sama jsem pracovně velmi vytížená, takže jsem z tohoto systému doslova nadšená. Není to totiž jen dieta, jídla KetoDiet můžete využít i jako doplněk svého jídelníčku, když zrovna nemáte po ruce běžné jídlo. Hodně cestuji, a tak proteinová tyčinka nebo smoothie v mé kabelce nesmí chybět a já nezůstanu na cestách o hladu. Vlastně to tak „zkouším“ sama na sobě. (úsměv) Portfolio proteinových produktů KetoDiet je velmi pestré, takže si vybere opravdu každý. V našem sortimentu najdete např. polévky, snídaňové kaše, palačinky či slané omelety, dnes ale už i proteinový chléb či těstoviny a velmi oblíbená jsou i smoothie.

Jak konkrétně může Keto Diet změnit lidem život?

KetoDiet může být velmi účinným odrazovým můstkem ke změně. Pomůže rychle zredukovat nadbytečné kilogramy. Proto je tolik oblíbená. Výsledky jsou viditelné již po jednom až dvou týdnech, což mnoho lidí velmi motivuje. Ti, kdo projdou naším dietním plánem, ale nemají ještě vyhráno, protože tím „zhubnutím“ nová cesta teprve začíná. Funguje to asi takhle: Na začátku zhubnete, je to příjemné, motivační. V průběhu se naučíte jíst pravidelně a přemýšlet nad tím, co jíte. Celý program je postavený tak, že zpočátku konzumujete pět, na bílkoviny bohatých jídel, se sníženým množstvím sacharidů. Jídla doplňujete o zeleninu a vhodné tuky. Takže i ti, kteří zeleninu ve svém jídelníčku nikdy neměli, se ji obvykle jíst naučí. Postupně pak proteinová jídla nahrazujete jídlem běžným tak, abyste na konci jedli zdravě, vyváženě a pravidelně. A obávaný „jojo efekt“ nemusí po ukončení dietního plánu nastat, pokud své stravovací návyky přehodnotíte a k těm původním se již nikdy nevrátíte.

Jaká je historie firmy?

Naše společnost KetoDiet CZ vznikla v roce 2011. Vzniku naší společnosti předcházela snaha dvou mladíků o snížení jejich nadváhy. Tak se (skoro)lékař a obchodní manažer, spolužáci z gymnázia, dali dohromady. Proteinový prášek míchali doma ve vaně a testovali na svých kamarádech a známých. Všichni byli z výsledků hubnutí nadšení. Nyní, o téměř osm let později, má naše společnost 30 zaměstnanců, patříme ke špičce na poli proteinových diet a našich služeb využily a využívají desítky tisíc spokojených zákazníků.

Co patří k úskalím práce ve vašem oboru?

Výživa je obor, který jde neustále kupředu a díky novým poznatkům a studiím se mění i pohled na různé směry stravování. Krásným příkladem je výživová pyramida. Ta zaznamenala za poslední roky přímo obrovské změny. Ministerstvo zdravotnictví stále využívá výživová doporučení, která jsou zastaralá, a nabádá ke konzumaci šesti porcí sacharidových jídel denně, včetně pečiva, koláčů apod. Přitom výživoví odborníci už dávno využívají pyramidu založenou na středomořské stravě, kde základ tvoří zelenina, maso, ryby, kvalitní oleje atd. Stejně tak jako se mění životní styl, mění se i nároky na stravu. Dříve měli lidé daleko více pohybu, proto si mohli dovolit i vyšší denní příjem. V našem oboru je důležité nezaspat. Stále sledovat nové trendy, studie, výzkumy. Je potřeba se neustále vzdělávat a být otevřený novým informacím a diskuzím.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano

Korektura textu: Vladana Hallová

Vytvořeno ve spolupráci:

KetoDiet www.ketodiet.cz

Direct People www.directpeople.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Profesor Mareš působí jako lékař, zástupce přednosty Neurologické kliniky Fakultní nemocnice Olomouc, odborný garant Unie Roska. O neurologii se začal zajímat už jako student medicíny, a když jeho velmi blízká osoba onemocněla roztroušenou sklerózou, o jeho budoucí specializaci bylo rozhodnuto. Dnes je vedoucím Centra pro diagnostiku a léčbu demyelinizačních onemocnění v Olomouci. Pracuje se studenty, předává zkušenosti nové generaci lékařů, věnuje se výzkumu v oblasti analýz mozkomíšního moku, podílí se na klinickém výzkumu nových léčiv. Jeho životním snem je definitivní vyřešení otázky příčiny a léčby autoimunitních onemocnění včetně roztroušené sklerózy, ale ví, že je to ještě velké téma budoucnosti.

Byl některý z vašich učitelů vaším vzorem?

Profesor Urbánek, vynikající odborník, po absolutoriu jsem u něj získal místo asistenta. Byl mým učitelem, odbornou i morální autoritou a šéfem v jedné osobě. Vedl mě v oblasti léčby a výzkumu roztroušené sklerózy, díky jeho vlivu jsem mohl stážovat na předních mezinárodních pracovištích, např. v Grazu či Düsseldorfu. Kladl mi vždy na srdce citlivý přístup v komunikaci s pacienty, ve výzkumné části mi vštípil nutnost úzké specializace. V 90. letech vznikala Centra pro diagnostiku a léčbu demyelinizačních onemocnění, pan profesor inicioval to olomoucké. Dnes jich je v republice celkem 15.

Na neurologické klinice v Olomouci Centrum vedete vy, podařilo se vám ho rozšířit, zmodernizovat…

Ano, i díky podpoře sdružení olomoucké Rosky (tedy sdružení na pomoc pacientům s roztroušenou sklerózou) a také díky vedení nemocnice. Vybudovali jsme nové prostory, zázemí máme v Neurologické klinice, která disponuje jak standardními lůžky, tak lůžky s možností monitorizace, a také stacionářem. Jsou to velmi moderní prostory, ve srovnatelném režimu a rozsahu funguje ještě centrum ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze.

Jste odborným garantem Unie Roska, jaký je váš úkol v tomto pacientském sdružení?

Byl jsem osloven vedením Unie Roska ČR, abych pomohl hájit zájmy nemocných, kterým bylo toto závažné onemocnění, zatím nevyléčitelné, diagnostikováno. Rád jsem nabídku přijal. Je to pro mne závazek, důvěry si velmi vážím, stejně jako ocenění, které jsem obdržel v rámci Světového dne RS. Snažím se podporovat aktivity sdružení, informovat veřejnost, případně politiky či zdravotní pojišťovny o potřebách a problémech pacientů s RS. Pomáhám s organizací společných akcí a přednášek, které zajišťuji.

Má pro vás, jako lékaře, taková spolupráce nějaké výhody?

Určitě, například zpětnou vazbu. Dozvídám se, jak pacienti vnímají námi poskytovanou péči, je to pro mne inspirací, jak se o ně starat lépe a komplexněji. Naše setkání jsou méně formální než „u doktora“. Snažím se být pacientům oporou nejen jako lékař, ale v rámci Unie Roska především i jako člověk, který jim naslouchá a rozumí jejich potřebám. Společně diskutujeme nad tématy přednášek o roztroušené skleróze, a tím navzájem poznáváme svá stanoviska.

Přibývá pacientů s RS, má na to vliv dnešní uspěchaná doba?

Určitě máme více nemocných než třeba před dvaceti lety, v současné době jich evidujeme přibližně 11 tisíc. Vedeme ale diskuze, zda je to způsobeno kvalitnější diagnostikou, nebo opravdu zevním prostředím. RS patří k tzv. civilizačním nemocem, které spolu s genetickými dispozicemi mohou nastartovat i vnější faktory – prodělané infekce, kouření, nedostatek vitamínu D, tedy např. slunečního svitu, ale i stresy, způsobené např. velkou intelektuální zátěží, šokem v souvislosti s nějakou událostí v rodině, v partnerských vztazích apod. Nejohroženější a nejpočetnější skupinou jsou mladé ženy, zpravidla mezi 20. a 30. rokem života, často usilovně intelektuálně pracující.

V čem – samozřejmě zjednodušeně – nemoc spočívá a jak se léčí?

Přesnou příčinu zatím neznáme. Dochází k nežádoucí aktivaci buněk imunitního systému a k tvorbě protilátek namířených proti vlastním strukturám obalů nervových vláken mozku a míchy. Zánět těchto obalů způsobuje jejich ztrátu a zároveň přerušení centrálních nervových vláken a zánik nervových buněk a jejich výběžků – tzv. axonů. V současné době veškeré moderní dostupné biologické léky působí na potlačení zánětu, přetržené axony zatím zachránit nedokážeme. Zabývá se tím ale řada vědeckých výzkumů, proto věřím, že v budoucnu bude nalezeno řešení.

Jakými příznaky se roztroušená skleróza projevuje?

U každého pacienta je to trochu jiné, proto při diagnostice spolupracujeme s mnoha odborníky, aby se nemoc jednoznačně určila. Je to důležité, protože včasná diagnóza může léčbu velmi příznivě ovlivnit. Typickými příznaky bývá slabost a brnění končetin, potíže s močením, únava, rozmazané vidění… Komplexním laboratorním vyšetřením u nás vyloučíme ostatní možné příčiny – jiná zánětlivá onemocnění nervové soustavy, revmatické onemocnění s postižením centrálního nervového systému, embolizace při srdečních chorobách a možné nádorové či metabolické onemocnění.

Co může včasná diagnóza zachránit?

Stručně řečeno – nervové buňky a jejich axony. Léčba je nejúčinnější v co nejranějším stadiu, má daleko lepší efekt. Asi z poloviny ztrátu buněk způsobuje zánět. Pokud se nám ho tedy včas a účinně podaří potlačit, zachráníme mnoho vlastní nervové tkáně.

Jak se taková diagnóza pacientům sděluje?

Takový krok vyžaduje značnou zkušenost v komunikaci a velmi individuální přístup. Jsou pacienti, kteří jsou o nemoci velmi dobře informováni, ale i takoví, kteří o ní nevědí vůbec nic. Přistupuji k tomu s vědomím, že neznáme aktivitu a průběh nemoci u konkrétního pacienta, a současně máme k dispozici již moderní účinné léky k potlačení nemoci. Nesmíme tedy vzít pacientovi naději na mírnější průběh nemoci, ale ani zlehčovat závažnost situace. Je třeba ukázat směr, kterým se léčba bude ubírat, nejen prostřednictvím léků, ale i dalším způsobem života, změnou životního stylu, životosprávy.

Vidina invalidního vozíku musí být asi velmi stresující…

Že každý nemocný s RS končí na invalidním vozíku, je naštěstí pouhý mýtus. Dříve to byl osud velkého počtu pacientů, dnes je to spíše výjimka. V poslední době jsem invalidní vozík předepisoval opravdu párkrát, a to až po mnoha letech trvání nemoci a spíše jako podpůrný prostředek. V pozdějších stadiích nemoci přicházejí různé komplikace – je třeba pečovat o dýchací cesty, záněty močových cest, předcházet různým infekcím, ale nemoc zásadně nezkracuje délku života, to jen opravdu v raritních případech.

Jak důležitá je v takových případech pomoc rodiny? A znamená nemoc pro pacienty finanční zátěž?

Opora v rodině je velmi důležitá, řekl bych, že zásadní. Člověk by měl vědět, že v tom není sám, že má milující rodinu, která ho podrží. Je to velká životní zkouška a mám velkou radost, když vidím, že většina obstojí. Rodina se semkne, u mladších lidí rodiče, u dalších partneři. Přicházejí s nimi, pečují o ně. Finanční zátěž spočívá v řadě aspektů. I když kolem 70 % biologicky léčených pacientů nadále pracuje, musí své výkony omezit, někteří pobírají částečný invalidní důchod, s tím souvisí menší příjem. K tomu se přidávají náklady na léky a různé rekondiční či lázeňské pobyty. V tomto je velmi nápomocna Roska, která se snaží pomoci prostřednictvím sponzorů a různých příspěvků.

Uchylují se pacienti i k nějakým alternativním způsobům léčby a může jim pomoci?

Lidé se stále více zajímají o alternativní způsoby jako doplnění farmakologické léčby a já tento způsob považuji za moudrý. Jde o různé diety, změny životního stylu, např. eliminace zátěžových situací včetně stresu, setkávání s duchovní autoritou, psychologem apod. Jako lék k potlačování bolesti může působit i léčebné konopí, jeho potenciál budoucnost ještě ukáže. To všechno může stupňovat efekt léčby a mít pozitivní vliv na pohodu pacienta. A naopak – i ve zdravé populaci jsou lidé, kteří ztrácejí smysl života. Mnohé léky, které podáváme nemocným RS, zvyšují únavu a mohou mít vliv i na zvýšený výskyt deprese. Takové sklony nesmíme u našich pacientů podcenit a včas jim podat pomocnou ruku.

V čem nejvíce Roska pacientům pomáhá?

Unie Roska je nejstarší a největší organizace sdružující pacienty s RS. Poskytuje svým členům zázemí zkušeností na poli boje s touto závažnou nemocí, a to prakticky ve všech rovinách života. Konzultace s odborníky, ale i praktické rady, jak překonávat nejrůznější obtíže s nemocí spojené. Já sám považuji za velmi důležité, že je to platforma setkávání nemocných mezi sebou, vyměňování zkušeností, popovídání, ale i nejrůznějších společenských aktivit.

Roska se snaží o rozšíření povědomí veřejnosti o této závažné nemoci. Proč?

Pacienti s RS jsou součástí naší společnosti, která by je měla přijmout, respektovat, přirozeně jim umět poskytnout pomoc, pokud to potřebují – to jsou znaky vyspělé společnosti. Nemocní mohou mít problémy s řečí, s motorikou, a nepatřičné projevy neznalých lidí je velmi zraňují. Předsudky pramenící z neznalosti vždy představují bariéru. Proto je tak významná úloha pacientských organizací a nadací, které ukazují realistický pohled na toto onemocnění a na vše, co s ním souvisí. Společnost by mohla být vstřícnější k pacientům, kteří pracují, třeba i tím, že jim umožní individuální režim práce, vytvoří přívětivější pracovní prostředí apod.

Co vás při vaší práci nejvíc trápí?

Asi jako všude, nedostatek peněz. Limity, které nám nastavuje SÚKL, zdravotní pojišťovny. Neustále poukazujeme, snažíme se upozorňovat, přinášet data o ekonomické prospěšnosti účinné léčby. Lékaři mají často svázané ruce úhradovými kritérii, která efektivní léčbu omezují. Nejlevnější pacient je „zdravý“ pacient, kdo jiný by měl rozhodovat o podávání léků než kvalifikovaný lékař s mnohaletou praxí. Co nejvíce a nejdéle účinná biologická léčba je možná o něco dražší, ale přináší významné úspory v sociální oblasti. Chtěli bychom léčit své pacienty plně v souladu s nejnovějšími poznatky a nejmodernějšími léky. Jsme si jisti, že se to společnosti vyplatí.

Jaké je vaše největší přání spojené s nemocí RS?

Každý pracovní den mi přináší radosti i starosti, asi jako každému. Radosti, když se nemoc u pacienta stabilizuje, nebo se vývoj jeho onemocnění zlepšuje, když vidím zájem pacientů o spolupráci, jejich statečný boj s nemocí. I když se někdy dočasně nemoc zhoršuje, snažíme se optimisticky hledět do budoucna, zachovávat si nadhled a neztrácet naději. Mým velkým přáním je, aby další generace biologických léků dokázaly stabilizovat nemoc ještě účinněji než dosud. A to úplně největší? Abych mohl být jednou u toho, až se nemoc zcela podaří vyléčit, kéž by to bylo co nejdříve.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: archiv

Unie Roska www.roska.eu

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Plastické operace jsou globálním masovým fenoménem. Lidé se za ně přestávají stydět, celebrity je bez skrupulí přiznávají, a dokonce se k nim hrdě hlásí. Nejvíce „trendy“ je omlazení pohlavních orgánů, zvedání hýždí a implantace prsních bradavek. Zájem o klasické zákroky plastické chirurgie neustále roste, jak potvrzuje i primář oddělení plastické chirurgie Ústavu estetické medicíny v Praze MUDr. Dušan Záruba.

Které zákroky patří mezi nejnavštěvovanější a nejvyhledávanější u mužů? Které zákroky patří mezi nejnavštěvovanější a nejvyhledávanější u žen? Vždy musíme rozdělit i věkové skupiny. V mladším věku jsou u mužů nejčastější operace nosu (60%) nebo odstálých boltců, později pak operace víček (70%) a operace obličeje a krku (face lift). U žen v mladším věku operace nosu, zvětšení prsů, liposukce, ve středním věku nejvíce odstraňujeme nežádoucí změny po těhotenství – modelace prsů, abdominoplastiky a liposukce, v pozdějším věku jsou nejčastější operace víček, obličeje (face lift a minilifting) a také změny postavy kolem menopauzy – modelace či zmenšení prsů a operace břicha.

Do České republiky míří řada cizinců, kteří si nechávají provádět plastické operace.
S Ruskami jako pacientkami se setkávám poměrně často. Jejich požadavky na operace se neliší příliš od požadavků našich pacientek nebo jiných Evropanek. Arabky mají poměrně výrazné nosy, které si často nechávají upravit. Jako pacientky u nás ale příliš nejsou. Pokud jsou vdané, musí často operaci i její rozsah odsouhlasit jejich manžel, který obvykle i vede celou konzultaci. Jiný kraj – jiný mrav zde platí dvojnásob. Požadavky Američanek na plastické operace jsou podobné, ale četnost těchto požadavků je nesrovnatelná. Pro Američanky jsou tyto operace daleko samozřejmější a jejich výchovou daná touha stále dobře vypadat je k tomu víceméně vybízí. Jeden z rozdílných požadavků je například při augmentacích – zvětšení prsů – kdy Američanky určitě požadují velikost o 1-2 čísla větší, než tomu bývalo u nás. Poslední dobou to ale vypadá, že i v tomto se rozdíl brzy srovná.

Takže po čem ženy touží?

Často se chtějí zbavit určitého nedostatku a z toho plynoucího mindráku. Někdy ji hlodá i dlouho, než žena dospěje k rozhodnutí to řešit. Touha mít reprezentativní vizáž, nebo snaha zpomalit stárnutí těla jsou také časté. A až sem je to dobře a řešení operací je v těchto případech správné a dále do života motivující. Pokud se jedná o to, že operace má vyřešit jiný životní problém, není to obvykle dobré řešení. Pokud se toto podaří odhalit ještě před operací, snažím se takovou operaci spíše rozmluvit, nebo alespoň problém s dotyčným více probrat a upozornit na to, co operace vyřeší a co nikoli.

A co muži?

Muži představují 5 -15 procent našich klientů a jejich zájem stále mírně narůstá. Obecně lze říci, že muži více požadují řešit operacemi problémy, které je nějakým způsobem obtěžují či handicapují, estetické hledisko je pro ně přeci jen méně důležité než pro ženy. 

Pane primáři, kdy pacienta a jeho požadavek na zákrok odmítnete? Stalo se Vám již někdy?

Odmítnout požadavky pacienta na estetickou operaci není nic neobvyklého, občas se to stává. Někdy je to pouhé nedorozumění, kdy si pacient přečte mnoho informací, které si nedokáže správně zpracovat a má požadavky a představy, které nelze splnit. Když si vše vysvětlíme a já mu nabídnu reálné možnosti či jinou variantu zákroku, která by řešila jeho problém, mnohdy najdeme zákrok, který tyto požadavky splní. Pokud však vím, že operace požadavek pacienta nesplní, nezbývá než zákrok odmítnout.

Co se zatím plastikou nedá řešit?

Nedá se toho řešit mnoho. Když se podíváte na nabídku estetických operací, tak máte to, co se řešit dá. To, co tam nenajdete, se obvykle řešit nedá, nebo jen s velkými obtížemi a minimálním efektem.

Jaký neobvyklý zákrok jste prováděl vy?

Občas se setkáme s trochu neobvyklým požadavkem na výsledný efekt operace. Nedávno jsem operoval nos u starší pacientky, která měla téměř odlišné požadavky na svůj tvar nosu, než je obvyklé. Požadovala kulatý, širší a mírně spadlý hrot nosu, tedy to, co většinou odstraňujeme a čeho se obvykle snažíme vyvarovat v období pooperačního hojení. Obrácený postup operace i pooperační péče se nám podařilo dobře zvládnout, takže paní s výsledkem velmi spokojena. 

 

Patříte mezi průkopníky plastické medicíny v ČR, je vývoj v této lékařské oblasti rychlý, třeba jako v očním lékařství? 

Pokud mě řadíte mezi průkopníky, tak zejména v oblasti estetické chirurgie, které se věnuji 25let. V očním lékařství k velkým změnám a novým možnostem došlo hlavně díky velkému technickému rozmachu a možnosti využití zcela nových operačních metod. V plastické i estetické chirurgii máme také díky rozvoji medicínské techniky řadu nových možností, které dříve nebyly možné. Jsou to například možnosti mikrochirurgické a transplantační. V estetické chirurgii však určitě k tak převratným změnám nedošlo. Je zde řada nových metod a postupů v estetické medicíně jako takové – dermatologie, laserová terapie a řada tzv. miniinvazivních metod (aplikace botulotoxinu a injekčních výplní), ale pokud hovoříme konkrétně jen o estetické chirurgii, stále zde velkou roli hraje zkušenost a zručnost a operační technika chirurga.

MUDr. Dušan Záruba

Primář oddělení plastické chirurgie Ústavu estetické medicíny v Praze. Na problematiku estetické chirurgie se specializuje od roku 1988. Díky dlouholeté praxi, poznatkům z řady pracovišť nejen v ČR, ale i v zahraničí a desítkám tisíc provedených ope­rací se řadí k nejzkušenějším plastickým chirurgům v oboru es­tetické chirurgie u nás. Od roku 1986 pracoval jako chirurg na oddělení plastické chirurgie Ústavu lékařské kosmetiky a v roce 1994 se stal primářem plastické chirurgie tohoto ústavu. Ab­solvoval několik zahraničních stáží v USA a ve Francii a je autorem řady odborných článků i spoluautorem několika publikací.

Text: agentura Guideline www.guideline.cz

Foto. Archiv

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Voják z povolání, který se vypracoval až na pozici ředitele Vojenské nemocnice Brno, tedy jedné z nejuznávanějších nemocnic v České republice. Plukovník Antonín Vodák je ukázkovým příkladem člověka, který se díky své píli a tvrdé práci dostal mezi uznávané vojenské autority. Vystudoval Univerzitu obrany v Brně a od roku 1994 pracuje právě ve Vojenské nemocnici, kde si vyzkoušel funkce na různých úrovních managementu. Zastavil se až na úrovni nejvyšší, tedy ředitelské. V následujících řádcích si zavzpomíná mimo jiné na své zážitky z vojenského výcviku a podělí se s námi také třeba o své názory na dnešní mládež.

Antonín Vodák jako dítě. Zkuste nám v krátkosti popsat, jak probíhala vaše studijní léta. Jak začala vaše vojenská kariéra?

Rozhodně jsem nepatřil mezi ty děti, které vědí už od svých raných let, co je jejich vysněnou profesí a cílevědomě na svém snu pracují. Pro realizaci svých, jak jsem již uvedl, nejasných ambicí, jsem za rozhodující považoval získání maturity. Po úspěšném absolvování „zkoušek dospělosti“ tu byla otázka, co dál. Díky zájmu o techniku jsem zvolil studium na Univerzitě obrany v Brně. Tehdy se ovšem ještě jmenovala Vojenská akademie Antonína Zápotockého. Rozhodl jsem se pro obor nazvaný „automobilní“, což lze přirovnat k civilnímu oboru dopravní a manipulační technika. Samozřejmě se jednalo i o speciální vojenskou techniku.

 

Bylo studium na univerzitě náročné? Byl jste studijní typ, nebo jste to měl spíš „na háku“, jak se dnes s oblibou říká?

Neměl jsem problém s výukou všeobecných ani speciálních předmětů. Všechny mě z převážné části i bavily. Postupně jsem se vnitřně přeladil z ležérního k odpovědnějšímu přístupu ke studiu. To co bych hodnotil jako náročné, byla „převýchova“ na vojáky, která byla každodenní realitou. Naštěstí jsme se potkávali i s celou řadou velmi inteligentních a charakterních osobností.

 

Přesuňme se nyní k vašemu vojenskému výcviku. Máte z něj nějaký výrazný zážitek, na který do konce života nezapomenete?

Zážitků samozřejmě byla celá řada. Musím se přiznat, že to nebyly zážitky, které by mohly sloužit jako podklad pro natočení atraktivního akčního filmu. Rozhodně ale vedly k začlenění týmového ducha do mého každodenního života. Sám zmůže člověk nesrovnatelně méně než dobře spolupracující kolektiv. Na vlastní kůži jsem mohl prakticky zažívat, co je synergie. Asi nejsilnějším zážitkem byla rozžhavená nábojnice ze samopalu za límcem mého polního oděvu. Při polním výcviku s cvičnou municí jsme ve skupinách překonávali několik překážek za účelem obsazení „nepřátelského“ postavení. U jedné z nich jsme se s kolegou dostali tak blízko k sobě, že odlétnuvší nábojnice z jeho samopalu neskončila nikde jinde než na mých zádech pod košilí. Umíte si představit, jaké pozice jsem asi předváděl ve snaze nábojnici vytřepat…

 

Bylo něco, v čem jste při vojenském výcviku opravdu vynikal a na co jste se vždycky těšil?

Ne, že bych přímo vynikal, ale polní výcvik spojený s pobytem v přírodě jsem měl ve velké oblibě. Zmínil jsem pozitivní vztah ke speciální technice. Obdivuji na ní snoubení lidských znalostí, umu a dovednosti. Co se střelných zbraní týče, tento obdiv u mě končí s nutností jejich reálného použití. Tím částečně omlouvám i mé nevalné výsledky při střelbě z ručních zbraní.

 

Naopak vaše nejméně oblíbená aktivita?

Tady je odpověď velmi jednoduchá, nástup. Nástupů bylo nepřeberné množství. Jakkoli mi nikdy nevadila moje vysoká postava, spíš naopak, u nástupů jsem byl vždy v popředí a tedy i na očích….

 

Jak jste se dostal až na pozici ředitele Vojenské nemocnice Brno?

Do Vojenské nemocnice Brno jsem nastoupil v roce 1994 na funkci důstojníka organizační skupiny. S ohledem na již tehdy aplikovaný lean management se jednalo o kumulovanou funkci s celkem širokým záběrem, včetně hospodaření s mírovým i válečným materiálem několika materiálových skupin. Poté jsem vykonával funkci náčelníka mobilizačního oddělení. Tato funkce byla rovněž košatá. Mimo jiné jsem měl na starost i personální agendu vojáků z povolání. Další funkce, kterou jsem v naší nemocnici vykonával, byl post náměstka pro logistiku, což je ekvivalent technickohospodářského náměstka v civilních nemocnicích. V roce 2006 byl tehdejší ředitel nemocnice celkem rychle služebně zařazen do Prahy. Tím vznikla otázka, kdo ho nahradí. Nejdříve jsem byl rok výkonem funkce pověřen já. Teprve potom bylo vyhlášeno výběrové řízení a já byl rozkazem ministra obrany do této funkce ustanoven.

 

Chtěl jste vždy vést právě Vojenskou nemocnici?

Kdyby mi rok před mým pověřením někdo řekl, že budu ředitelem Vojenské nemocnice, asi bych se mu vysmál. Určitě jsem nenastupoval do naší nemocnice s přáním stát se jednoho dne jejím ředitelem.

 

Vojenská nemocnice Brno bývá hodnocena co do kvality péče velmi pozitivně, proč si myslíte, že to tak je?

Situace ve zdravotnictví není jednoduchá. Postoj zdravotních pojišťoven je silně regulativní, trestá navýšení péče tvrdými sankcemi. Finanční hodnocení zdravotníků zdaleka neodpovídá jejich pracovnímu vytížení. Proto jsme vsadili na citlivý a vstřícný přístup k zaměstnancům. Možná to bude někomu znít jako klišé, nicméně nespokojený zdravotnický personál není cesta ke spokojenému pacientovi.

 

Popište nám váš typický pracovní den. Jak se liší od toho, kdybyste šéfoval třeba klasické nemocnici?

Každá z nemocnic má své odlišnosti. Naše vojenská specifika a závazky vůči zřizovateli jsou možná něčím navíc, ale my to tak ani nevnímáme. Běžný pracovní den je ale určitě stejný jako v ostatních nemocnicích. To, co mi odebírá značnou část energie, je byrokracie. Někdy si opravdu připadám jako důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha. Svoji úlohu vidím ve vytváření co možná nejlepších pracovních podmínek pro všechny zaměstnance nemocnice a od toho se odvíjí mé snažení a každodenní činnost. Naši vizi je možno shrnout pouze do dvou slov. Ta slova jsou kvalita a spokojenost.

 

Jak vypadá vytváření příjemného pracovního prostředí u vás v nemocnici v praxi? Mají zaměstnanci například nějaké zajímavé benefity?

Benefity našich zaměstnanců bych si dovolil označit za standardní. To, co v porovnání s ostatními poskytovateli zdravotní péče je dnes v mnoha případech možno označit za nadprůměrné, je naše všestranná, především pak finanční podpora vzdělávání všech kategorií našich zaměstnanců. 

foto: Tino Kratochvil

Měl jste už někdy období, kdy jste uvažoval o změně práce? A uvažoval jste, co byste dělal místo této profese? Případně co bylo vaším hnacím motorem na překonání tohoto období?

Nebudu lhát, určitě několikrát. Pochybnosti a překážky však nemusí působit jen negativně, v konečném důsledku mohou mít pozitivní vliv při hledání optimálního řešení. Musím se přiznat, že se plně věnuji výkonu své funkce a tudíž alternativní kariéru nepromýšlím a nebuduji.

 

Vyzkoušel jste si ještě před nástupem do Vojenské nemocnice i nějaké jiné profese?

Moje původní zaměření mi umožnilo získat učitelské oprávnění pro výuku v autoškole. Zkusil jsem si, jaké to je i v praxi. Musím se přiznat, že mě to velmi bavilo, ale zároveň to bylo velmi náročné. Každopádně se jednalo o velmi pozitivní zkušenost.

 

Co považujete za svůj největší pracovní úspěch?

Největším úspěchem je umět se radovat i z drobných úspěchů a zdánlivých maličkostí. Co se týče Vojenské nemocnice, tak největším úspěchem bylo získání certifikátu kvality a bezpečí poskytované zdravotní péče, který jsme získali v roce 2013. Největším úkolem pro letošní rok je prodloužení platnosti tohoto certifikátu.

 

Jaké jsou podmínky pro získání takového certifikátu? Co všechno se hodnotí?

Krátce řečeno: Podmínky jsou velmi náročné a hodnotí se prakticky všechno. Základní podmínky jsou stanoveny v Zákoně o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (372/ 2011 Sb.) a dále rozpracovány v hodnotících standardech. Základní premisou je nastavení vnitřních i vnějších procesů a vazeb v zájmu maximalizace užitku z hlediska kvality a bezpečnosti poskytované péče. 

foto: Tino Kratochvil

Jak vnímáte dnešní mládež? Čím dál tím víc mladých sedí za počítačem a pomalu nevyjdou z pokoje. Zavedl byste například povinný vojenský výcvik celoplošně? Jaký na to máte názor?

Jediné, co by mi na mládeži mohlo vadit, je to, že k ní už dlouho nepatřím. Děti jsou takové, jak jsme si je vychovali, co jsme zaseli, to sklízíme. Rozhodně odmítám vyjádření, že nastupující generace je horší než ta předcházející. Má své ideály, ambice, sny i hodnoty. V životním stylu mladých dochází ke změnám. Tyto změny jsou objektivně dány prostředím, které je obklopuje. Určitá forma výcviku vedoucí k soběstačnosti a získání některých vojenských dovedností by asi nebyla na škodu. Rozhodující pro akceptaci takových aktivit ze strany mladých je obsah a forma takového výcviku. Rozhodně nejsem zastáncem původní základní vojenské služby. Co se samostatnosti mladých týče, tak by pro začátek určitě stačila ještě silnější podpora studijních i pracovních pobytů v zahraničí.

 

Jak pečujete o své zdraví? Chodíte na preventivní prohlídky, sportujete? Nebo chodí kovářova kobyla bosa?

Preventivní prohlídky jsou pro vojáka z povolání povinné. Pokud mi to čas dovolí, věnuji se především jízdě na kole, běhání a pěší turistice.

 

Co další vaše koníčky, čemu se rád věnujete?

Mezi mé oblíbené činnosti, které mi pomáhají „čistit hlavu“, patří také kutilství, práce kolem domu a na zahradě. K tomu kousek kultury: vážná hudba, divadlo a něco četby.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Tino Kratochvíl

Produkce: Dita Brančíková

Korektura textu: Vladana Hallová

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Studium lékařství dokončil na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze v r. 2002, od r. 2003 působí na interním oddělení pražské Nemocnice Na Bulovce. V roce 2005 si udělal atestaci z vnitřního lékařství, v r. 2010 atestaci z gastroenterologie a hepatologie, v současné době pracuje na hlavní úvazek v gastroenterologické ambulanci polikliniky Medicon Budějovická v Praze a na částečný úvazek na gastroenterologii v nemocnici Na Bulovce. Jeho hlavním profesním zájmem je endoskopie zažívacího traktu.

Vybral jste si obor gastroenterologie, co tomuto rozhodnutí předcházelo?

Gastroenterologie byla pro mě po několika letech na interním lůžkovém oddělení a po první atestaci z interny logickou volbou. Jednak proto, že se mi obor líbil, a také proto, že se na Bulovce na gastroenterologii uvolnilo místo. Atraktivita oboru pro mne spočívá především ve významném podílu manuální práce, konkrétně endoskopie trávicí trubice.

Které blízké obory medicíny využíváte k užší spolupráci?

Nejčastěji chirurgii, kde se jedná o spolupráci zejména v péči o pacienty s nádory zažívacího traktu, nespecifickými střevními záněty a krvácením do zažívacího traktu. Nelze samozřejmě opominout úzkou spolupráci s praktickými lékaři, otorinolaryngology, onkology a mnoha dalšími.

Dá se o některých onemocněních, se kterými pacienti přicházejí, hovořit jako o sezonních?

Tradičně se jako typická sezonní nemoc uvádí vředová choroba žaludku a dvanáctníku, což se mi však v praxi v posledních letech příliš nepotvrzuje. Naopak s výskytem jarních pylů pozorujeme častější výskyt projevů tzv. eozinofilní ezofagitidy – zánětu jícnu s úzkým vztahem k alergii.

Podobně bych se zeptala ve směru k tzv. civilizačním onemocněním. Která byste zmínil jako hodně žhavá témata s ohledem na životní styl?

Z čistě gastroenterologických onemocnění se mezi tzv. civilizační choroby řadí idiopatické střevní záněty, tedy Crohnova nemoc a ulcerosní kolitida. Jejich příčina není objasněna, nicméně vazba na životní styl a životní prostředí populace vyspělých zemí je zjevná. Klasickým příkladem vázaným na dietní návyky západní společnosti a sedavý způsob života je zácpa. Stres a psychosociální faktory se zase podepisují na výskytu funkčních střevních poruch, jako je například dráždivý tračník. Ostatní klasické civilizační nemoci jako obezita, cukrovka a kardiovaskulární nemoci samozřejmě do našeho oboru zasahují také, ale povětšinou druhotně.

Jaké neblahé následky na svém zdraví si svojí životosprávou způsobujeme naprosto zbytečně, leč nevědomky?

Zdravý životní styl je natolik módní a mediálně probíranou záležitostí, že zde nevidím příliš možností jak nějakou informací přispět. A nevědomky? Myslím, že si téměř vše způsobujeme vědomě. Na druhou stranu mám pocit, že naše koncentrace na zdraví a zdravý životní styl je někdy až přehnaná, mnohé z nás může poněkud neurotizovat a způsobovat kromě klasické hypochondrie i různé vážné psychosomatické obtíže.

Můžete mi uvést nějaký konkrétní příklad?

Značná část, dle některých autorů až polovina, chronických gastroenterologických pacientů trpí tzv. funkčními obtížemi, mezi které řadíme například dráždivý tračník. Jsou to poruchy, kde je psychosomatická složka velmi často dominantní a při jejich řešení je někdy nezbytná spolupráce s psychologem nebo psychiatrem.

Na dobré trávení má velký vliv pitný režim. Doporučujete pít před jídlem, během jídla, či spíše po jídle a proč?

Dobrá hydratace je samozřejmě základní podmínkou pro správné fungování organismu a téměř každý lékař bez ohledu na odbornost důležitost pitného režimu svým pacientům často připomíná. Časový vztah pití a jídla ponechávám na pacientech, každému může vyhovovat něco jiného. Nejzdravější je asi toto vůbec neřešit a napít se, když mám žízeň.

Jak nahlížíte na ovocné nápoje, jako jsou džusy, sirupy, mošty či kvasné nápoje?

Společným limitem jmenovaných nápojů je, že jsou kvůli obsahu cukru energeticky bohaté, ale příliš nezasytí. Proto je jako hlavní pilíř pitného režimu obecně doporučit nelze. Jako doplněk, za podmínky, že se jedná o kvalitní výrobky, jistě ano.

Z uvedených nápojů asi trochu vybočují kvasné nápoje, zaujaly vás něčím?

Samozřejmě především vynikající chutí! Burčák a kvasné nápoje jsou poměrně zajímavé svým složením obsahujícím mnoho zdraví prospěšných látek, zejména vitamínů a stopových prvků. Z ryze gastroenterologického pohledu zaujme také přítomnost kvasinek rodu Sacharomyces.

Co dále prospěšného přináší pro lidský organismus kvasné nápoje? Například višňák, bobulák a burčák známé zejména z vinařství Annovino Lednice? Jak mohou tyto nápoje ovlivnit naše zdraví?

Obsažené vitamíny skupiny B příznivě ovlivňují například nervovou soustavu a krvetvorbu, vitamín C především imunitu. Kvasinky jsou přírodní probiotika a mohou mít příznivý vliv na střevní mikroflóru. Obsah alkoholu je v kvalitních kvasných nápojích srovnatelný s pivem a za podmínky umírněné konzumace budou převažovat také spíše příznivé účinky. Výhodou produktů Annovino je výjimečná technologie, která zajistí, že kvasný nápoj se ke konzumentovi dostane ve správné fázi, je zaručena špičková kvalita a nehrozí tak obtíže v rámci všeobecně známého a v učebnicích opomíjeného syndromu „burčáku od silnice“.

Doporučujete konzumaci také v těhotenství? S ohledem na významné prvky a vlastnosti mi takový nápoj připadá zajímavý. Myslíte si, že jeho nízký obsah alkoholu (přibližně 3 %) musí být v menších dávkách problém?

Já bych doporučoval se v těhotenství čemukoli s obsahem alkoholu raději vyhnout.

K jakým inovacím ve vašem oboru došlo za poslední dobu?

Můj zájem se točí především kolem endoskopie, jejíž vývoj jde mimo jiné ruku v ruce s vývojem digitálních technologií, který můžeme všichni zaznamenat všude kolem sebe. Možnosti endoskopické diagnostiky a terapie v trávicím traktu jsou s každou novou generací přístrojů lepší a daří se tak například zachytit nádorové bujení v časnějším stadiu než tomu bylo dříve.

V jakém směru byste inovace uvítal, či se o nějaké sám zasazujete?

Velmi inovativní by bylo zabránit bujení administrativy ve zdravotnictví. Ale to by se asi musel pro tento účel nejspíš vytvořit nějaký nový úřad.

Jakým způsobem probíhá běžné preventivní vyšetření vašich pacientů, na co se mají připravit?

Nejčastější a asi nejdůležitější preventivní vyšetření, které provádíme, je koloskopie. Jejím účelem je odhalit a odstranit u bezpříznakových jedinců tzv. prekancerosní leze – tedy nezhoubné nálezy (typicky polypy), které mají potenciál se v budoucnu zvrhnout.

Která vyšetření patří k těm méně příjemným?

 Endoskopická vyšetření obecně nepatří mezi vyhledávaná vyšetření a bylo by asi i divné, kdyby tomu bylo naopak. Každopádně zejména u koloskopie se téma komfortu pacienta v souvislosti s nárůstem počtu preventivních vyšetření hodně řeší, v posledních letech zde došlo myslím k významnému pokroku a hlavní problém je spíš její špatná pověst. Většina našich pacientů je průběhem vyšetření příjemně překvapena.

Jak si stojí gastroenterologie u nás ve srovnání se světem?

Pokud mohu soudit podle informací získaných na různých mezinárodních vzdělávacích akcích, tak naše gastroenterologie nijak zásadně nezaostává za úrovní těch nejvyspělejších západoevropských zemí.

Jakým způsobem kompenzujete pracovní nasazení ve volném čase a jak relaxujete?

Koukám na televizi, někdy jdu s košem.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Petr Krejčík

Korektura textu: Vladana Hallová

Vytvořeno ve spolupráci s Annovino Lednice a.s. www.valtickepodzemi.cz

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Mohl z něj být IT specialista, ale nakonec zvítězila práce, která si zaslouží obdiv. Petr Hejl je zdravotnický záchranář, který ke své práci přistupuje velmi zodpovědně a v současné době si bez ní svůj život nedokáže představit. Trápí ho však, že je záchranná služba často zneužívána, například opilci.

 

Co předcházelo tomu, než jste se stal záchranářem?

Vystudoval jsem Střední zdravotnickou školu v Olomouci. Sice jsem původně přemýšlel i o lékařské fakultě, ale nakonec jsem se rozhodl pro studium na vyšší odborné škole v Brně, obor zdravotnický záchranář. Po absolvování jsem chtěl začít pracovat „na akutním lůžku“, ale v Olomouci, v Brně a ani nikde jinde v blízkosti nebylo volné místo. Nakonec jsem nastoupil do Všeobecné fakultní nemocnice v Praze jako zdravotnický záchranář, konkrétně na lůžkovém anesteziologicko-resuscitačním oddělení, takže ve výsledku jako sestra. Odtud jsem po nějaké době přešel do Brna na pooperační odd. JIP na klinice „Centrum kardiovaskulární a transplantační chirurgie“. Po roce, když se uvolnilo místo na Zdravotnické záchranné službě Jihomoravského kraje v Brně, neváhal jsem a přihlásil se do výběrového řízení. Uspěl jsem a stal se záchranářem na výjezdové základně v Brně na nám. 28. října, nyní na Ponavě.

 

Proč zrovna záchranář, měl jste v někom vzor?

Vzor jsem v nikom neměl. Ale v dětství jsem bohužel bojoval s vážnou nemocí a strávil dlouhou dobu v nemocnici v Praze a stále si myslím, že mám co splácet. Z toho důvodu jsem si zvolil tento obor a mé nynější povolání.

 

Jaký byl váš první výjezd?

Svůj první výjezd si moc nepamatuji, a ani svého prvního pacienta. Když jsem ještě stážoval v Olomouci na záchranné službě, velice dobře si však pamatuji na šestnáctiletého klučinu, který zemřel při dopravní nehodě na dálnici. Při tomto výjezdu, a hlavně po něm, mi ještě dlouho běhal mráz po zádech. S takovými situacemi se nesetkáváme denně, přicházejí nečekaně a nelze se na ně předem připravit. V naší práci jsou určitě momenty, které jen tak z hlavy nevymažete, ani pokud jste ostřílený záchranář.

 

Ovlivnilo vás to? Zapřemýšlel jste nad tím, zda tuto práci chcete opravdu dělat? Jestli je to ten správný obor?

Ne, ba naopak mě to ještě více utvrdilo v tom, že je to přesně to, co chci v životě dělat.

 

Jaký byl váš nejdramatičtější výjezd?

Nejhorší je, že nikdy nevíte, na jaký výjezd vyrážíte. Lidé často špatně nahlásí informace o zdravotním stavu pacienta, dispečink tyto nahlášené údaje zpracuje a vyšle třeba posádku bez lékaře. A nakonec se zjistí, že by to měl být lékařský výjezd. Nikdy nemáte ani tušení, jak se bude situace vyvíjet. Nejtěžší výjezdy jsou k dětem, k těžkým dopravním nehodám, stavům bezvědomí a resuscitacím. Někdy je to velmi náročné a to i psychicky. Jako třeba v situaci, kdy dojde k úmrtí pacienta v rodinném kruhu a tuto smutnou zprávu oznamujeme rodině.

 

Jak se může stát, že někdo při volání na linku 155 špatně oznámí nebo popíše situaci?

Velkou roli hraje stres volajícího a taky neinformovanost lidí, jak se mají v takové situaci chovat. Někdy jde třeba o infarkt nebo cévní mozkovou příhodu, kdy opravdu rozhodují minuty, a volající nepřesně popíše stav pacienta anebo vytočí špatnou linku. Přepojováním se pak zbytečně ztrácí čas. A jindy zase zjistíme, že jsme byli voláni spíš jako taxík. Volající operátorce cíleně nahlásil horší zdravotní stav jen proto, abychom přijeli a odvezli naprosto banální případ do nemocnice. To nás vždycky naštve, protože pak se může stát, že budeme chybět tam, kde nás pacient opravdu potřebuje.

 

Co vás jako záchranáře v současné době nejvíce trápí?

To je vcelku těžká otázka. Nejvíce mě asi trápí, že občas někomu nemohu pomoct. Musím to vždy vzít a jít dál. A práci nechat v práci.

 

Máte nějakou metu, které byste chtěl dosáhnout?

Prozatím chci zůstat záchranářem. Toto byl můj cíl a tady jsem spokojen. Jinou metu zatím nemám. Moje motto je zachraňovat a pomáhat.

 

Jak vás záchranáře vnímají pacienti?

Často si myslí, že jsme lékaři. Ale je mezi námi velký rozdíl – jednak vědomostní, ale také finanční. (smích)

Někdy však lékaře musíte zastoupit, kdy?

Když jede vůz bez lékaře, tak v některých úkonech krátkodobě zastupujeme lékaře, ale to pouze do té doby, dokud lékař nedojede na místo. To se občas prostě stane. Často se setkáme s nějakou resuscitací, které bohužel předcházelo chybné nahlášení, nebo se stav pacienta náhle nepříznivě vyvinul. Může dojít k tomu, že přijedeme k pacientovi, který již opravdu umírá, a my tím pádem okamžitě zahajujeme resuscitaci. Na to jsme ale vyškoleni a v prvních minutách provádíme stejné úkony, jako by tam byl lékař.

 

Kdyby před vámi stála parta kluků, deváťáků, kteří se právě rozhodují, čím jednou budou, a vy byste měl být ten, kdo se před ně postaví a měl by je přesvědčit pro studium na zdravotnické škole, jak byste to udělal?

Asi bych je vedl k tomu, aby si uvědomili, že mohou někomu pomoci. Dá se říci, že denně pomáhají lidem a že mohou zachraňovat skutečné lidské životy. Nezbytnou podmínkou však je, že člověka ta práce musí bavit a naplňovat a musí být psychicky odolný.

 

Jaká je nezbytná kondička?

Fyzička musí být, protože když jezdíme bez lékaře, jezdíme ve dvou (řidič a záchranář), a pokud jde o něco vážnějšího, musíme utáhnout dva těžké batohy a ještě monitor-defibrilátor. Občas s tím vším šlapeme třeba až do pátého patra bez výtahu. Jindy zase snášíme pacienta dolů spolu se vším naším vybavením, což je opravdu náročné. Spolupracujeme i s hasiči, když jde o těžce obézní pacienty, protože jinak se transport pacienta nedá bezpečně (s ohledem na naše zdraví – záda máme jen jedna) zvládnout.

 

Jakou diagnózu úplně nenávidíte, nemáte rád?

Ebrieta a s tím často spojený úraz hlavy – ebrieta neboli opilost…

 

Už vás někdo při vaší službě napadl?

Mě ne, ale zaznamenáváme, především při výjezdech v centru Brna, víc konfliktů a napadení než dříve. Často jezdíme na akce před hospody, diskotéky, kde jsou lidé opilí a je jedno, zda jsou mladí, starší nebo senioři, všichni dokážou být notně agresivní, nespolupracují, a často musíme volat policii. V extrémních případech je někdy dokonce nutné použít i policejní pouta.

Jaký podíl ze sta výjezdů je zhruba k opilcům?

Ze sta jich může být zhruba jedna pětina. Během pátečních a sobotních nočních služeb dokonce ještě víc. Je to smutné, ale odpovídá to dnešní realitě. Často se jedná o opilé bezdomovce a případy označované jako „casus socialis“, tedy sociální případ. V Brně máme na vůz osm až deset výjezdů, někdy i více, a z toho dva, někdy i tři, jsou k opilcům nebo bezdomovcům.

 

Je to horší v létě, nebo v zimě?

Dřív jsme si všímali, že takových případů bylo nejvíc po výplatách, ale dnes už je to jedno – po výplatě i před výplatou, v pondělí, v sobotu i v neděli. Ráno, dopoledne, v poledne, i přes den. Už se nedá rozlišit, zda je léto, či zima. Na tom už vůbec nezáleží. Opilců je pořád víc, než bychom si přáli.

 

Profesní růst, kam byste chtěl jít dál?

Já si současnou pozici užívám a nabírám zkušenosti. Stále se musíme vzdělávat a seznamovat se s novými postupy, léky, s indikacemi. Někdy v budoucnu, když bude příležitost, by byla pro mě určitě zajímavá letecká záchranná služba. A taky bych se chtěl ještě vrátit ke studiu a pokračovat ve svém oboru na vysoké škole.

 

Kde byste chtěl být za deset let?

Určitě na záchranné službě, ale asi už ne v Brně, spíš někde na venkově. Buď v rámci Jihomoravského kraje, nebo v mém rodném Olomouckém kraji. Uvidíme.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Lenka Žáčková

Foto: Tino Kratochvil

Vytvořeno ve spolupráci:

BVV www.bvv.cz

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Dita Brančíková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Maturoval na znojemském gymnáziu a po zvážení nevalné finanční situace rodičů (red. pozn.: tatínek v invalidním důchodu, dříve také voják) místo ambicí na vysokou školu, odešel studovat na vojenské učiliště v Novom Meste nad Váhom. V roce 1969, kdy velkou část Slovenska obsadili v rámci „internacionální pomoci“ Maďaři, odmítl se za daných okolností stát vojákem z povolání. Na vlastní žádost z učiliště odešel. Zamířil do Brna a na jazykové škole absolvoval státní zkoušku z angličtiny. A pak už přišlo na řadu studium psychologie na Masarykově universitě v Brně. Je ženatý a má dvě děti.

 

Toužil jste se už od mládí stát psychologem, nebo jste přemýšlel i o jiných profesích?

V dětství a v mládí jsem skoro ani nevěděl, že psychologie existuje. V těch letech vlastně byla tato věda v podstatě zakázaná a pak postupně brána na milost. Tehdejší mocipáni z ní měli strach, asi oprávněně. Později jsem si zahrával s myšlenkou studovat práva, myslím, že tam bych se taky našel.

 

Co nakonec rozhodlo o tom, že jste se stal psychologem?

Ani nevím. Asi náhoda. Vojnu jsem měl již za sebou a začal jsem trochu mudrovat o mezilidských vztazích.

 

Jak strastiplná byla cesta k vytouženému akademickému titulu?

Strastiplná? To ani nebyla. Nedostal jsem se sice na první pokus, umístil jsem se těsně pod čarou. Takových nás bylo víc a nabídli nám takzvaný nultý ročník. Ten spočíval v tom, že jsem byl přidělen na stavbu sídliště v Brně Žabovřeskách, kde jsem hrdě pracoval na pozici pomocník pomocného dělníka! Tehdy mi brzy došlo, že taková zkušenost je velmi užitečná, něco jako krátká škola života.

 

Jak vzpomínáte na Vaše profesní začátky?

Mé začátky byly zajímavé. Dostal jsem místo ve Vojenské nemocnici Brno, pro mne trochu paradox, protože před studiem na fakultě jsem na vlastní žádost odešel z vojenské školy. Brzy jsem zjistil, že ve vojenské nemocnici zase až tak moc vojny není, byl zde skutečně prostor pro smysluplnou práci.

 

Co obnáší profese psychologa a co je lidem upozaděno?

Někdy lidé přicházejí s nadějí, že psychoterapeut jim nabídne pilulku poznání nebo elixír lásky či věčného mládí. Potom jsou trochu rozčarováni zjištěním, že psycholog může být nějakým milníkem u cesty, který jim ukazuje, jaký směr cestování je možný.

 

Jaké další vzdělávání jste měl k dispozici od armády a případně sám vyhledával, abyste se dále rozvíjel?

Tehdejší armáda nebyla v oblasti vzdělávání psychologů na takové výši, jaká byla potřebná. Spíš platí to samostatné vyhledávání. Ta samostatnost je obsažena i ve financování. Na rozdíl od současnosti jsem si veškeré další vzdělávání platil sám a nebyly to částky zanedbatelné. Důležitý pro další práci byl psychoterapeutický výcvik, což obnáší zhruba 6 let, nezbytná byla atestace v klinické psychologii. Absolvování studia psychologie písma bylo též zajímavé a přínosné, okrajovější byla muzikoterapie. Dále následoval výcvik v krizové intervenci a průběžně kurzy v užívání nových psychodiagnostických metod a podobně.

 

Jaké situace byly pro Vás jako psychologa obtížnější, náročné?

Velmi těžká je chvíle, kdy musíte jet  rodičům oznámit, že jejich syn zahynul při vojenském výcviku. Stejné je, když klient spáchá sebevraždu, přes veškerou péči, tedy i psychiatrickou. Dosti těžko nesu bolest rodičů nad dospělým potomkem propadlým závislosti na návykových látkách nebo na patologickém hráčství, kdy vidím, že často není žádné dobré řešení. Současně podotýkám, že právě díky dosti dlouhé profesní přípravě v našem oboru jsme na tyto situace připraveni reagovat tak, že nás osobně psychicky nezničí.

 

Komu byste tuto profesi rozhodně doporučil?

Spíš naopak. Nedoporučil bych ji každému, kdo pociťuje nějaké psychické problémy, má pocit, že život je těžký, potřebuje se „najít“, či spasit svět. Takoví lidé by měli volit jinak.

 

Co Vás přivedlo do armády? Jak se rozvíjela Vaše armádní praxe?

Za bolševika jsem měl několikrát možnost začít fungovat coby voják z povolání. Mělo to vadu na kráse – podmínkou bylo vstoupit do KSČ. Ač mladý, měl jsem jasno, to byla hranice, za kterou nejdu. Můj tatínek byl voják z povolání, k armádě jsem tedy měl blízko a možnost se naskytla v roce 1993, kdy jsem obstál ve výběrovém řízení na místo primáře psychologického oddělení a současně vstoupil do AČR.

Byl jste také na misi. Kde a jak dlouho?

Sloužil jsem v jedné misi. Ta trvala 9 měsíců, byla v Bosně, mise SFOR.

Jak na misi vzpomínáte?

Opět – další škola života. Zjistil jsem, jak může vypadat skutečný vojenský život se vším, co k němu patří. To období mi pomohlo v růstu profesním a troufám si tvrdit i v růstu osobnostním.

Co nejčastěji Vám přijde na mysl ve spojitosti s misí?

Zažil jsem skutečnou hrdost na to být vojákem. Zažil jsem pocit smysluplnosti, kdy bylo plno věcí naostro. Mohl jsem třeba být nápomocen zraněným vojákům po havárii vrtulníku na naší základně, zažil jsem spolupráci s britskými zdravotníky.

Jak hodnotíte tyto vojenské akce s odstupem a jak je porovnáváte s těmi dnešními?

Většinou každý má sklon chválit to svoje. Myslím si, že mise v této oblasti význam měla, krátce předtím tam docházelo k nesmyslnému vzájemnému zabíjení, navíc blízko našich hranic. Z dnešního pohledu hodnotím mnoho zahraničních misí s rezervou, zvláště, je-li snaha vyvážet naše pojetí života a demokracie bez ohledu na místní podmínky, necitlivě k dané kultuře. V tom by měl západní svět přibrzdit.

Setkáváte se ještě s kolegy z mise?

Setkávám se sporadicky, příležitostně. Mám však dobrý kontakt s mým tehdejším nerozlučným parťákem, vojenským kaplanem Honzou Asszonyim. Spolupráce a lidský vztah s tímto mužem byly pro mne velmi cenné a tak to i zůstalo.

Armádní prostředí jste úplně neopustil, protože pracujete ve Vojenské nemocnici. Jak dlouho a co je Vaší aktuální náplní práce?

V této nemocnici jsem již živým inventářem. Pracuji zde od roku 1977, ani se mi to nechce počítat. Vypadá to dlouho, zpětně je to spíš mrknutí oka. Naše oddělení má široký záběr, kromě náplně klinické psychologie „trápíme“ všechny uchazeče o vstup do armády, vojáky nastupující do zahraničních misí, různé vojenské specialisty.

Trpíte „nemocí z povolání“? Máte tedy tendence třeba při sledování televize psychologicky analyzovat postavy a hledat chyby v ději?

Tak tomu se instinktivně a plánovitě bráním. Moc mne nebaví sledovat náročné psychologické filmy, raději si „střihnu“ nenáročnou detektivku. Pokud však jsem donucen, tím myslím, když dojde ke srážce, jsem asi schopen diagnostikovat psychopata celkem spolehlivě.

Často vystupujete také v médiích, kde se vyjadřujete k aktuálním problémům. Ohledně jakých témat Vás média nejčastěji kontaktují?

Zpočátku, tedy několik let zpět, to byly „štěky“ ohledně různých okolností, které jsou nějakým způsobem nápadné, kde funguje lidská psychika odlišně. Později se záběr rozšířil, ani nevím proč a dostával jsem otázky k dění ve společnosti. Na podzim minulého roku to však České televizi nesedlo do not, byl jsem ve svých názorech na migraci jemně řečeno politicky nekorektní, zájem lehce upadl. Po pravdě to nijak neřeším, moje existence na tom nestojí.

Jak se díváte například na nynější migrační vlnu? Myslíte si, že je důvod k obavám?

Já osobně v současné migraci vidím jednoznačné nebezpečí pro kvalitu života v celé Evropě. To téma je však již dosti probráno ze všech stran, asi nemá cenu to příliš rozvádět.

Jak vidíte vztah k víře a náboženství jako vlastní identitě a jak radíte spoluobčanům se nad otázkou zamýšlet z existenčního a historického hlediska?

Jsem přesvědčen, že religiozita je vrozená dispozice u určitého procenta populace. Pokud někdo má tuto potřebu silnější, víra mu v mnoha věcech pomáhá. Ti s nižší mírou religiozity musí hledat cestu životem jiným způsobem. Nejsem povolán, abych v tomto lidem radil, každý musí objevovat vlastní přístup.

Častým tématem spojovaným s uprchlíky jsou i zbraně. Jak se díváte Vy na ozbrojování civilistů?

Ozbrojování civilistů s cílem chránit své životy, zdraví a majetek je umožněno zákonem. Byl bych raději, kdyby toto právo bylo zakotveno v ústavě. Zbraně neradím spojovat s migranty. Naší snahou v současnosti nemá být střílení po nich, ale důsledný tlak na vládu, aby ona zvolila účinné kroky k zajištění bezpečnosti naší země. A tím nemyslím omílané a bezzubé střežení Schengenu, ale účinné zabezpečení hranic naší země. Očekávám jasné vyjádření vlády k občanům, jak je připravena plnit svoji základní povinnost – zajistit bezpečí občanů. Zatím slyším jen mlžení, vidím bezradnost a nekompetenci.

Nyní jste se rozhodl kandidovat do Senátu. Co Vás k tomuto rozhodnutí vedlo?

Po pravdě – názor lidí v mém okolí. Uvědomil jsem si, že nestačí sem tam zveřejnit svoji myšlenku v médiích či na sociálních sítích. Lepší je chopit se možnosti důležité zákony ovlivňovat, podílet se na jejich smysluplné změně.

Co byste chtěl jako senátor realizovat či změnit?

Jako akutní vidím nutnost vnést řád do neujasněné funkce naší vlády, nutnost dát občanům informaci, co nám hrozí, v čem je možné řešení. Je nefér a zbabělé situaci bagatelizovat, experimentovat s budoucností této země, spoléhat na to, že požár bude možné hasit, až propukne naplno. Mým dalším cílem je dát lidem možnost spolurozhodovat o důležitých věcech naší společnosti formou všelidových referend. Za nezbytné též považuji posílení pravomoci obcí, spolu se změnou finančních toků tak, aby obce nemusely poníženě prosit vrchnost o příspěvek. A důležitým, akutním a účinným krokem by mělo být zastavení financování všem politickým neziskovkám z našich daní.

Nenastupují obavy z prostředí politiky, které není zrovna vlídné?

Kdo se bojí, nesmí do lesa. Nevím, čeho se bát. Život můžeme vidět jako vlídný nebo nevlídný, záleží opravdu jen na úhlu pohledu. Já ho vidím z té lepší strany.

Když se začteme do knihy O věcech obecných aneb zóon politikon od Karla Čapka, snadno usoudíme, že před sto lety byl svět politiky téměř stejný, jen s jiným obsazením. Co si myslíte Vy?

Svět politiky je stejný v tom smyslu, že politiku tvoří lidé. Ti se za posledních několik tisíc let v podstatě nezměnili. Co změnit lze, je politický systém. Je rozdíl, když budete lidem tvrdit, že všemocný stát jim zařídí ráj na zemi nebo lidem prozradíte, že o ten ráj se musí v podstatné míře zasloužit sami.

Jak trávíte volný čas?

Když můžu, jsem na své milované zahradě ve Znojmě. Ta teď pláče a žárlí, protože ji zanedbávám. Velkou část volného času věnuji vnoučkovi, on je jeden z pilířů mého života. Už povyrostl, pomalu asi skončí éra, kdy jsem se na místním pískovišti a prolézačkách stal tak trochu obecním dědečkem a manželka obecní babičkou.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: archiv Jiřího Brančíka

Oficiální web: www.jiribrancik.cz

Korektura textu: Michaela Bičíková

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Alena Klenot je energická, cílevědomá dáma, která žije střídavě v Miami, v Torontu a v Praze. Když jí tatínkův politický „škraloup“ zabránil studovat podle jejího přání, odešla ve svých dvaceti letech z Československa. Usadila se v Kanadě, kde se stala vyhledávanou vizážistkou mnoha celebrit, vyvinula i vlastní kosmetickou řadu Olala Life. V roce 2007 se seznámila s knihou herečky Suzanne Somers, známé u nás z role Carol v seriálu Krok za krokem. Kniha se jmenuje Nestárnoucí a Alenu zaujala natolik, že se začala hlouběji zajímat o problematiku antiagingové medicíny. Společně se Suzanne Somers pořádají semináře, na nichž zájemce s touto poměrně novou lékařskou disciplínou seznamují. Jak oddálit stárnutí, jak žít plnohodnotným aktivním životem i v pozdějším věku – to jsou témata, která se v zahraničí setkávají s velkým zájmem. Alena Klenot s nimi seznamuje i české ženy.

Byla jste odjakživa odvážná a průbojná, nebo vás život naučil?

To je dáno povahou, odjakživa jsem byla průbojnější, a když jsem chtěla něco dokázat, bez toho by to ani nešlo. Mockrát se mi hlavně v mých začátcích hodilo, že jsem si šla vytrvale za svým.

Co vám na vaší cestě k úspěchům daly geny získané od rodičů?

Moje maminka byla malířka. To, že jsem vizážistka, má k tomu trochu blízko. Maminka malovala obrazy, já obličeje… Ve Vídni, kde jsme strávili po odjezdu z Prahy dva roky před cestou do Kanady, jsem absolvovala kurz líčení značky Dior, prošla jsem školením mnoha kosmetických značek – YSL, Chanel a dalších. Speciální efekty jsem nejdříve nastudovala z knih a pak jsem šla na kurz. Myslím, že takový tah na branku, organizační schopnosti a průbojnost mám po tátovi.

Jaké byly vaše jazykové schopnosti, když jste odcházela z republiky?

Nijak zvláštní. Angličtinu a němčinu jsem studovala na střední škole, ale po příjezdu do zahraničí jsem nerozuměla téměř nikomu. Ale to bylo to poslední, co by mě trápilo. Mladý člověk se rychle naučí, co potřebuje. Spíš jsem měla obavy, jaké to bude, jak budeme žít. V naší republice se tenkrát o životě v západní Evropě moc dozvědět nedalo.

Prosadila jste se tím, že jste se přizpůsobila, nebo naopak tím, že jste byla jiná?

Jak kdy. Někdy se musíte přizpůsobit, někdy je oceňována jinakost, záleží na okolnostech. Když máte předvést nějakou iniciativu, nevyplatí se být jako ostatní, musíte zaujmout. Naopak v prostředí, kde je všechno dané a nalinkované, člověk naopak vybočovat nesmí, je velmi důležité naučit se odhadnout situaci. Myslím, že mně se to povedlo. A v čem jsem se odlišovala? Snažila jsem se pracovat co nejvíc, abych co nejvíc dokázala. Tam se neodpočívá, pokud chcete uspět, musíte začít několik projektů najednou, aby alespoň některý byl úspěšný. Konkurence vás žene kupředu.

Nebylo toho na vás moc, nelitovala jste někdy?

Vůbec ne. Alespoň se něco dělo, a to já mám ráda. V Československu to bylo dané – kariéra závisela na tom, zda člověk byl či nebyl komunista, schopnosti nebyly důležité. V Kanadě jsem se musela prosadit svou prací, svými výsledky.

Jaký byl nejdůležitější krok na cestě za vaší kariérou?

Docela určitě to bylo seznámení s Céline Dion. Bylo to na Olympijských hrách v Barceloně v roce 1992. To byl zásadní bod v mé kariéře, od kterého se vše odvíjelo.

V Kanadě je určitě mnoho vizážistů, proč si filmové hvězdy, které jste líčila, vybraly právě vás?

Jakmile se člověk dostane k první slavné hvězdě a je dobrý, doporučí vás dalším a začne se to nabalovat. Prvním krokem je k někomu se dostat, druhým krokem je udržet se tam. Při tak velké konkurenci to chce naprostou profesionalitu. Člověk musí hodně pracovat a nesmí udělat chybu.

Jaké tedy bylo vaše první setkání s Céline?

Byla v Barceloně na OH, protože tam měla koncert, který organizovala kanadská televize. Proto se nechala nalíčit kanadskou vizážistkou, což jsem byla já. Padly jsme si do oka, snad to bylo i tím, že jsme tenkrát ani jedna neovládaly dokonalou angličtinu, a to nás spojovalo. Ona pocházela z frankofonního Quebecku, já z Československa. V letech 2000–2005 jsem s ní jako hlavní vizážistka absolvovala její koncertní turné. Staly jsme se přítelkyněmi, byla jsem i na její svatbě, kontakt mezi námi dodnes zůstává.

foto: Robert Vano

Měla jste možnost pozorovat životní styl výjimečných lidí, v čem je odlišný?

Vydělávají hodně peněz, jsou jiní, než obyčejní lidé, proto se stali hvězdami. Musí být profesionální v každé chvilce – a to musí být i každý, kdo s nimi spolupracuje. Je to zajímavé, dobrodružné, ale člověk musí rezignovat na svůj osobní život a být jim neustále k dispozici, to je pro ně naprostou samozřejmostí.

Když člověk tak, jako vy, zakládá novou kosmetickou značku, musí být od ostatních v něčem odlišný. Co bylo vaší vizí, když jste s ní chtěla uspět?

Snažila jsem se přijít na něco, aby make up zůstal dlouho čerstvý. Když někoho neustále přeličujete, vznikají vrstvy, které nevypadají dobře. Mé výrobky jsou doplňkem jakékoliv kosmetické řady, dodávají trvanlivost, barevnost, vytvářejí bariéru. Původně jsem měla celou kosmetickou řadu, ale uvědomila jsem si, že nemá cenu konkurovat velkým kosmetickým firmám. Vybrala jsem si proto k výrobě jen ty zásadní produkty, je jich celkem pět. Nejdůležitější je asi neviditelný pudr pro mastnou pleť a primer, podklad pro make up silikonového základu pro sušší pleť, která bývá více náchylná k vráskám.

Vaše aktivity pod značkou Olala jsou ale daleko širší…

Ano, kromě make upu mám také produkty z oblasti fitness a životního stylu, z oblasti výživy, pořádám různé semináře. Jako vizážistka jsem pracovala dvacet let, k tomu jsem se věnovala i módním doplňkům – navrhovala jsem například kabelky, ale i jiným aktivitám. Nakonec jsem se rozhodla zůstat u kosmetiky a toho, co s ní souvisí – antiagingu a bioidentických hormonů. S tím souvisí make up, vitamíny, výživa, doplňky, pohybové aktivity. Ne že by mě samotná kosmetika neuspokojovala, ale všechno souvisí se vším, opečovávání lidí zevně i zevnitř je stejně důležité. Mohu klientkám poradit komplexně, ve všech odvětvích.

Jak jste se k takovým aktivitám dostala?

Americká herečka Suzanne Somer napsala poté, co se vyléčila z rakoviny prsu pomocí vitamínů a hormonů knihy, které se problematikou antiagingu a bioidentických hormonů zabývají. Její úspěšná kniha Nestárnoucí mě velmi oslovila. Začala jsem problematiku studovat, navštěvovala jsem různé přednášky. Společně se Suzanne Somer pořádáme na Floridě společné semináře. Uvedeme je naším životním příběhem, a poté následují panely odborníků, lékařů.

Mohla byste vysvětlit, co antiaging je a co bioidentické hormony způsobují?

Antiaging je lékařská věda, která se zabývá zpomalováním procesu stárnutí. Bioidentické hormony jsou přírodní hormony, které napodobují hormony v našem těle. S věkem se rovnováha hormonů porušuje, a to způsobuje nespavost, přibývání na váze, podrážděnost, nedostatek energie. Chybí-li určité hormony, rozhodí se imunitní systém a my jsme náchylní k různým nemocem. Tím, že se tělu jako náhrada dodají bioidentické hormony, zvyšuje se kvalita našeho života, ozdravuje se tělo i duše. Tento lékařsky ověřený postup je poměrně nová věc, známá zhruba 15 let a ve světě žádaná.

Vy jste se rozhodla své osvětové semináře uspořádat i v Praze. Co je jejich cílem a jaké očekáváte zájemce?

Ženy tak od 35 let s otevřenou myslí, které se chtějí naučit pečovat o sebe, mít rády sebe samé. Nikdo nemůže pomoci druhým, když sám má problémy. Vždycky je třeba začít u sebe. Rozhodla jsem se i tady zahájit své semináře, zkusit, zda budou mít české ženy zájem nechat se inspirovat, poučit se, zkusit hýčkat samy sebe. V rámci svých seminářů se pokouším o osvětu v této zatím málo známé oblasti medicíny. Zjistila jsem, že Češky daleko méně investují samy do sebe než třeba Američanky. Jsem rozhodnutá otevřít jim oči, pokud mi dají šanci. Uvidíme, jaký bude o semináře zájem. Vítáni jsou samozřejmě i muži, i oni stárnou. Otázka není, že stárneme, ale jak stárneme, jak se budeme cítit, jaké mohou, ale nemusejí nastat problémy. Já sama bioidentické hormony užívám a cítím se velmi dobře.

Hodně cestujete, podnikáte v USA, v Kanadě, teď i u nás. Jdete na to v různých zemích různě?

Přizpůsobuji se zemi, ve které působím. Zejména tady u nás jsou lidé zdrženlivější, nedůvěřiví. V Americe přistupují k novinkám s otevřenou myslí, nové věci vyhledávají, chtějí je poznat, vyzkoušet. V ČR musím postupovat opatrněji. Mám velkou radost z toho, že už i tady se setkávám s velmi pěknými odezvami od žen, které mi píší či říkají, že jsme jim pomohli. Osvěta je důležitá, neustále je třeba se vzdělávat, protože když člověk něco ví, už se toho nebojí. S rozvojem cestování přišla i možnost poznávat, porozhlédnout se v zahraničí, získávat cenné zkušenosti.

Co z vašeho oboru byste poradila lidem, kteří se rozhodnou něco pro sebe udělat. Čím mají začít?

Každý by se měl zamyslet nad tím, co jí. Jestli to náhodou není příliš mnoho pečiva, příliš kávy. Měli bychom znát svou krevní skupinu a v souvislosti s tím hledat potraviny, které našemu tělu vyhovují. Velmi důležitý je i pohyb, nemusí to být hned vyhlášené fitcentrum, můžeme začít už tím, že se chodíme na pravidelné procházky, nebo že vyšlápneme schody místo použití výtahu.

Co říkáte rčení „stárnout s noblesou“ a co si pod tím představujete?

Slyšela jsem ten pojem, ale nevím, co si pod ním představit. Noblesa je to, že se o sebe staráte, že se rozhodnete věnovat se sama sobě. Každý se zajímá, kolik je vám let, to je tu docela běžné. Ale to je přece osobní věc, důležité je, jak se kdo cítí, na kolik se cítí. A s tím může každý, pokud chce, pracovat. Každý si vybírá svou cestu, a když chce vypadat a cítit se dobře, vyžaduje to práci, snahu, úsilí. Snažím se poradit, ale základem je, že klient musí chtít. Bez toho to prostě nejde.

Co byste si přála ještě dokázat?

Velmi ráda bych se teď věnovala svým seminářům opravdu naplno. Mám radost, když se něco děje, když mohu poradit, když vidím nějakou odezvu a vím, že jsem někomu pomohla. Přeji si, aby byl můj život naplněný a to bych přála každému – pro něco žít, něco dokázat.

Jak nejraději odpočíváte?

Když jsme jednou šli na procházku do lesa, našli jsme tam opuštěného pejska. Stal se mým společníkem, cestuje všude se mnou – z Evropy do Ameriky a zase zpět. Baví mě, když si večer sednu do křesla a díváme se spolu na televizi. (smích) Hladím ho, sledujeme zprávy CNN a staré české filmy, ty mám moc ráda.

Děkuji za rozhovor.

Text: Eva Procházková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oficiální sránky Aleny Klenot: www.olalalife.com

Partneři produkce:

Roman Hrůza Agency www.rha.cz

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz 

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz 

Le Hotels Group www.le-hotels.cz

Backstage: www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-9-2015.htm

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková a Roman Hrůza

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz