Archiv rubriky: Média a literatura

 

 

 

 

„Myslím, že když lidi jejich práce baví, pak si najdou auditorium, i kdyby byl trh doslova přesycen.“ Barbara Nesvadbová

 

 

 

 

Setkání s Bárou Nesvadbovou tak trochu připomínalo „pracovní mezipřistání“. Zastihli jsme ji při uzávěrce dalšího čísla časopisu Harper’s Bazaar, jehož je již řadu let šéfredaktorkou. V našem rozhovoru jsme diskutovali její profesní zkušenosti a názory z pozice ženy, která vede časopis a vydává vlastní knihy. Fotografie pro náš rozhovor zhotovil náš společný kolega Robert Vano v areálu zahrady Kinských, odkud to Bára, která nás okouzlila vtipnou konverzací a přátelským přístupem, měla do redakce doslova za roh.

 

Nakolik vás aktuálně vytěžuje psaní autorských věcí a práce šéfredaktorky?

Mnohem více mě vytěžuje redakce. Aktuálně vlastně nejvíc charitativní projekty pro domov mentálně handicapovaných klientů Zahrada na Kladně. Psaní vlastních věcí nechávám většinou na noc. A je to láska. Ne práce.

 

Jak vypadá běžný pracovní den Báry Nesvadbové – šéfredaktorky?

Vybírání fotek, témat, komunikace s externisty, s fotografy, s redaktory. Schůzky s klienty a převoz Bibči z kroužku na kroužek.

 

V čem se časopis Harper’s Bazaar musí držet daných norem a kolik máte prostoru pro vlastní kreativitu?

Záleží na produkci zahraničních mutací. Pochopitelně se musíme držet regulí. Harper’s Bazaar je nejstarší módní časopis, nelze ho předělat na zpravodajský týdeník. Nicméně máme relativně hodně prostoru pro vlastní tvorbu a focení původních fashion stories.

 

Z čeho je nutné vycházet při volbě titulní stránky a kdo všechno o ní rozhoduje?

Máme natolik atraktivní nabídku ze sesterských verzí z Ameriky, Anglie a z Ruska, že je celkem zbytečné hledat v Čechách. Nemáme tady Julii Roberts. Bohužel.

 

Objevila se v historii Harper’s Bazaar na české titulní stránce vůbec nějaká česká celebrita?

Ano, Karolina Kurková a Hana Soukupová. Ještě také Veronika Vařeková.

 

Jakou kategorii čtenářek či čtenářů dle vašeho názoru časopis zasahuje nejvíce?

Jsou to ženy a dívky z města, středního a vyššího vzdělání. Většinou mají vlastní kariéry. A jistě stárnou. Občas s nadsázkou říkáme, že stárnou s námi. Mám stabilní tým, už osm let neměnný a pochopitelně, že témata, o kterých jsme psali před pěti lety, jsou jiná, než ta, která nás baví dnes.

 

O kterých rubrikách hovoří statistiky jako o nejčtenějších, dlouhodobě nejžádanějších?

Máme hodně oblíbenou původní publicistiku, takzvaně problémové články. Typické pro současnou českou generaci žen, jak žít po rozvodu, jak se sžít s mužem, který vydělává míň než vy, jak předejít domácímu násilí. Každodenní témata, která řeší snad každá žena. A pak je to samozřejmě móda. Vnímám ji jako svébytnou součást umění.

 

Kdo zpravidla reaguje na dopisy čtenářek? V jakém množství je dostáváte?

Většinou ten, kdo je za danou oblast zodpovědný. A reakcí je hodně. Tedy alespoň já vnímám, že jich je dost.

 

V čem si Harper’s Bazaar zachovává svoji tradici či nostalgii?

V kombinaci efemérních zábavných součástí života s tradičními prvky. Ale nostalgičtí jistě nejsme.

Jaký je váš osobní vztah k Harper’s Bazaar? Změnil se v něčem za ty roky?

Řekla bych, že je hodně podobný dlouhodobému manželství. Procházíme různými stadii – od pokusů o změnu, přes lásku, po toleranci.

 

Setkáváte se s vedením redakcí z jiných zemí? Případně při jakých příležitostech?

Samozřejmě, máme každoroční konference, vždy k příležitosti pařížského, nebo milánského fashionweeku.

 

 Kdo je podle vás absolutně vhodný typ do redakce?

Ti, kteří tam jsou.

 

Nebo jinak, podle čeho poznáte dobrého redaktora? A podle čeho mají dobrého redaktora poznat čtenáři?

Že nenudí.

 

Najala byste začínajícího redaktora stejně jako ostříleného? Dle jakých kritérií se při výběru rozhodujete?

Podle nadšení. A talent také není k zahození…

 

Máte raději stabilní tým, se kterým dlouhodobě spolupracujete, nebo vítáte „nový vítr“ přicházející s novými lidmi?

Máme většinu externích fotografů a několik novinářek, ale tým, který časopis připravuje, je stálý. Žije s ním. Neměnila bych je.

 

Jaká je, dle vašeho soudu, optimální doba pro působení v jedné a té stejné redakci?

 

To neumím říct, to je velmi individuální. Záleží na typu periodika i na typu člověka. Pochopitelně.

 

Schováváte si některé výtisky na památku? Které to například jsou a proč?

Jsem velký tretkař. Schovávám mnoho věcí. Ale většinou spíš výkresy své dcery než vlastní práci.

 

V čem vidíte největší potenciál lifestylového magazínu v současné době, kdy se už o mnohém mnohokrát psalo, témata se často opakují a trh je nasycen?

Myslím, že když lidi jejich práce baví, pak si najdou auditorium, i kdyby byl trh doslova přesycen.

 

Jaký je váš názor na publikaci magazínů v tisku a na internetu, jaké vidíte v obou způsobech publikování výhody a nevýhody?

Mohou se skvěle doplňovat. Na dovolené budu ráda číst na čtečce, ale doma v posteli chci mít knížku nebo časopis.

 

Jak vypadá spolupráce časopisu s fotografy, je spíše trvalejšího charakteru, nebo fotografy střídáte?

Fotografové jsou různí, pro fashion story prakticky každý měsíc někdo nový. Nicméně máme tým přibližně deseti talentovaných osobností, které se střídají s ohledem na zadání.

 

 Je mi známo, že máte velmi vřelý vztah k módě a módním doplňkům, proto bych se vás ráda zeptala na váš názor ohledně volby oblečení žen, které přicházejí na společenské akce. Na jaké úrovni se podle vás česká žena v módě orientuje a módou se řídí?

Myslím, že české ženy jsou velmi krásné a že je móda baví. A já sama nejsem vůbec eklektik, spíš velmi konzervativní typ. Módu mě baví pozorovat, psát o ní, nicméně já sama jsem nejradši v černých kapsáčích.

 

Podle čeho odhadujete lidi, čím se řídíte, co se vám osvědčilo a co naopak vůbec nefunguje?

První správná. Ale často se mýlím.

 

Máte za svoji praxi spisovatelky představu o tom, kolik času spisovatel či redaktor nutně potřebuje k tomu, aby se „vypsal“?

Vůbec ne. Nejsem velký teoretik.

 

Jaké jste měla pocity ze své první vydané knihy? A jak se rozvíjelo vaše odhodlání a sebedůvěra publikovat dál?

Měla jsem radost. Velkou. A k sebedůvěře mi pomohly čtenářky. Tedy, jestli nějakou mám. Upřímně se každého nového titulu děsím. Jsem dost velký trémista, a také nechci své čtenáře zklamat.

 

Jaký je optimální počet prodaných knih u těch zdařilých kousků obecně?

Záleží na typu literatury.

 

Budeme-li se bavit o beletrii?

Pak si myslím, že třicet tisíc je v Čechách už úspěch.

 

Jak si myslíte, že si beletrie stojí v oblíbenosti a popularitě aktuálně?

Myslím, že dobře. Přes veškeré katastrofické scénáře distributorů a nakladatelů jsem přesvědčená, že Češi všeobecně nadstandardně hodně čtou.

 

Jaké knihy se dle vašeho názoru nejlépe prodávají, nejsnáze hledají své čtenáře?

To opravdu neumím říct. Podle žebříčku tuším, ze nejspíš kuchařky. Ale jestli ty zařazovat mezi knihy a srovnávat je s poezií… No, nesmysl, že?

 

Kdy přichází ta chvíle, kdy nabudete jistotu, že dílo je dobré a rozhodnete se pustit ho do světa?

Když baví moji nakladatelku Romanu Přidalovou.

 

Jaká témata nejraději diskutujete?

Myslím, že mužsko-ženská koexistence je nekonečné téma.

 

Jsou vaše povídky ze životních situací, jak jste je sama poznala? Promítáte do knih jen své vlastní zážitky?

Každý autor, i autor sci-fi píše ze sebe. To ale nutně neznamená, že píše o sobě.

 

Jakým tématům se spíše vyhýbáte?

Nemám tabu.

 

Kdo jsou vaši hrdinové-spisovatelé? Koho s oblibou sama čtete?

Irvinga, Saganovou, Durasovou, Bouvoair, Jong. Z českých nejraději Ivu Hercíkovou.

 

Každý spisovatel má určitý rukopis. Jaký je ten váš, jak ho sama vnímáte?

Rukopis? Myslím, že zrovna teď bych ráda změnu. Ale člověk jen těžko překročí vlastní stín.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up a vlasy: Jana Bulínová

Foceno v zahradě Kinských v Praze www.nm.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Nechci být angažovaná,
chci být lidská. Možná být, pouze lidský‘ je dnes extravagantní“. Sylva Lauerová

 

 

Sylva Lauerová je zvláštní
a tajemná žena. Spisovatelka a básnířka. Většinu svého současného života tráví
na Seychelách. Tato krajina ji inspiruje a nabíjí, a jak říká, je člověk ,džungelní‘
a přímořský, miluje teplo a potřebuje mít doma kus přírody. Možná i proto se
její knížky čtou jedním dechem. Vyjadřuje se otevřeně, o věcech, které ji zajímají,
hovoří se zaujetím. To se mi na ní líbí.

 

Předpokládám, že jako malá
jste nebyla tou, co postává v koutě…

Máte pravdu, byla jsem dítě, které ve škole
často vyrušovalo, bylo nepříjemně zvědavé a chtělo vyzkoušet všechny koníčky,
které existovaly. Gymnastiku, klavír, tanec, zpěv, divadlo, běh i šerm a taky
trochu malování… A byla jsem šťastné dítě, milované a opečovávané s láskou
a přísností.

 

Z vašeho životopisu
vím, že jste se vyučila prodavačkou, ale skončila jste jako právnička. To se
pravda často nestává.

Nestává. Takhle míchá karty komunismus. Ale
nevadí. Díky tomu jsem se naučila neskutečně moc věcí, jako například řezat
koberce, vypočítat kolik metrů záclony si koupit, pokud ji chci hodně nařasenou
a jen po parapet, naučila jsem se vážit si všech řemesel, jednat s lidmi a také
vážit si vzdělání. To se v dnešním moderním světě moc nenosí.

 

… nicméně jste nakonec
vystudovaný obor v praxi nevyužila, otočila jste se zase úplně jiným
směrem a stala se z vás spisovatelka, proč to?

Spisovatelka se ze mě stala takzvaně „na
stará kolena“. Ne, že bych nepsala už dříve, ale znáte to – do šuplíku. Právo
je pro mě příliš suchá disciplína, proto jsem od něj zběhla. Při psaní jsem
šťastná. A tak to má být. Proto píšu, proto jsem se stala spisovatelkou.
Nikoliv proto, že bych se za každou cenu chtěla vyjadřovat k ožehavým společenským
otázkám, ani proto, že bych někomu ráda vnutila svůj pohled na věci a vztahy.
Pouze pro radost, potěšení, vzrušení a část toho chci také přinášet svým čtenářům.

 

Proč žijete právě na
Seychelských ostrovech? Máte zde větší inspiraci pro práci? Je to vůbec vhodné
místo pro každodenní život? Není zde draho?

Na Seychelských ostrovech žiji část roku,
pořád jsem ještě neodstřihla pupeční šňůru, která mě poutá k České
republice a Evropě. Tedy „létám“ mezi ostrovy a Evropou. Vysvětlení je snadné: Miluji
teplo, a jak s oblibou říkám, jsem člověk ,džungelní‘ a přímořský, když
nemám kolem sebe spousty zeleně, v koupelně žábu, v obýváku ještěrky
a všude kolem stovky ptáků, necítím se být dostatečně šťastná. Teplo a vlhko –
to mi moje rodná hrouda neposkytuje, proto žiji na ostrovech. Jsem zde
v interakci s přírodou. V Evropě jsem zase v interakci
s lidmi. A na vaši otázku, zda je na ostrovech draho? Seychely nejsou tou
luxusní destinací, o které nás bulvár informoval v souvislosti
s jistou nejmenovanou podnikatelskou aférou, luxusní je tam pouze příroda.
A turista může mít pocit, že je draho, protože za své peníze neobdrží takový
servis, jaký by očekával. Nemyslím si, že by zde ceny byly nějak extrémní,
ovšem s Indonésií se to skutečně srovnat nedá.

 

Jací jsou „Seychelané“?
Překvapili vás něčím?

Ach, to je téma na samostatnou knihu. Jsou to
prostě normální lidé. Se svými klady i zápory. Na rozdíl od nás si s sebou
nesou historické křivdy, které na nich byly napáchány, neb jsou veskrze potomky
zotročených Afričanů, zavlečených na ostrovy otrokáři. A jestli mě něčím
překvapili? Ano, třeba svým postojem k „času“. Veličinu čas mají jaksi zcela
jinak definovanou než my v Evropě.

 

Ve vašich knihách se
objevují i andělé, věříte na jejich existenci?

Nevěřím na tlustá košilatá miminka, která nám
létají kolem hlavy a mávají křidélky. Cítím a zažívám však přítomnost energií
systému, jehož jsme součástí a jehož zákonitostem podléháme. Pokud se tedy ptáte
na anděly jako na projev energie tohoto vyššího systému, pak ano, věřím na ně.

 

Vaše knihy „Hračka“ a „Otrok“
se výborně prodávají, myslíte si, že je to tím, že jste v nich poodhalila
některá, ne až zcela běžně diskutovaná témata?

„Hračka“ patrně přinesla čtenářům, a zejména
čtenářkám, něco, co v české literatuře do té doby chybělo. Moderně
napsaný, nepříliš náročný, ale nekompromisně otevřený (co se týče popisu
sexuálních scén) román, psaný ženou zejména pro ženy. Román, který vás vzruší,
při kterém dostanete chuť na svého milence, i když právě sedíte v tramvaji
nebo ve vlaku…

„Otrok“ je jiné téma. Je to tak trochu temná
kniha, pro někoho může být velmi vzrušující, pro někoho nesnesitelně odpudivá. „Otrok“
provokuje daleko víc než „Hračka“, je takříkajíc „na hraně“ a pokouší lidskou
zvědavost, senzacechtivost a touhu otevřít zavřené dveře jednoho podivného
dominantně-submisivního vztahu. Pro mě osobně je „Otrok“ o démonu posedlosti
mocí, spíš než sondou do normálně fungujícího BDSM vztahu. Upřímně řečeno jsem
nečekala, že budu mít na „Otroka“ tak pozitivní reakce jaké mám. V „Otrokovi“
jsem si také vyzkoušela svůj drobný spisovatelský trik, kterému říkám „keeping
focus“. Vtáhnu čtenáře do děje a záměrně jej držím pod velkým napětím, nenechám
ho dýchat a téměř jej dusím reportážním zúžením pohledu na jádro příběhu.
Myslím, že se to povedlo. Jiří Korn, který mi „Otroka“ křtil, mi napsal: „…s
hrůzou a zvědavostí – nedýchaje – jsem knihu přečetl tak rychle, jako snad
žádnou jinou…“ A po přečtení se rozhodl, že mi „Otroka“ pokřtí, což před tím
téměř vyloučil. Vážím si toho.

 

Jaký máte vztah k sexu
a erotice obecně?

Nejsem přílišným zastáncem sexu bez lásky,
nebo lépe řečeno, bez vzájemné náklonnosti. Potřebuji toužit a obdivovat.
„Rozdat si to“ s někým jenom kvůli sexuálnímu uspokojení není můj šálek
kávy, na to mám přece erotické hračky. A erotika? Erotika je pro mě perlivým
elixírem našeho života… zejména jeho první poloviny. V devadesáti na to
budu mít zřejmě už jiný názor. (úsměv)

 

Jste nazývána
„extravagantní spisovatelkou“, jak to vnímáte?

Extravagantní jsem patrně proto, že píši tak,
jak chci, a říkám to, co chci. Jsem příliš stará, abych se někomu podbízela, anebo
abych se někomu snažila zalíbit. Nepopluji s proudem, toho jsem si užila
dost, když jsem byla malá holka. V mých knížkách chci lidem přinášet
zábavu a vzrušení, chci je provokovat, vyvolávat v nich stavy naprosté
fascinace, nebo znechuceného odporu. Nestojím o to, aby mi někdo někde udělil
literární cenu za to, že jsem napsala skvělý angažovaný román, řešící tisíckrát
omletá témata. Rozhodně upřednostním, když mi třeba taková zdravotní sestřička napíše,
jak skvěle si užila četbu mé knížky. Nechci být angažovaná, chci být lidská. Možná
být „pouze lidský“ je dnes extravagantní.

 

Dříve jste dělala modeling,
můžete zavzpomínat na tuto dobu? Co vás na této práci bavilo? Nepřipadají vám
v dnešní době právě vztahy v modelingu povrchní?

Modeling byl vždycky poměrně nekompromisní a
povrchní, vztahy i atmosféra v tomto oboru však bývaly o trochu lepší, než
jsou dnes. Doba je tvrdá a zákony moderní komerční společnosti neúprosné,
modeling není jediným odvětvím, ve kterém na to většina účastníků doplácí
ztrátou vlastní identity a pokřivenou morálkou. Já na dobu svého působení na
předváděcích molech vzpomínám ráda. Mnohému jsem se naučila a hlavně jsem
nahlédla do tajů světa krásných dívek, které se domnívají, že jediné, co je spasí,
je jejich bezchybné tělo. Na druhé straně – profesionální modeling je
neskutečná dřina, i když to zvenčí tak nevypadá.

 

Jaký máte vztah
k módě, co ráda nosíte? Nakupujete běžnou konfekci, nebo máte své oblíbené
návrháře?

Móda je pro mě odrazem ducha společnosti a ve
vztahu k jedinci pak vyjádřením jeho přístupu k světu. Já nakupuji to, co
se mi líbí, a je mi jedno, jestli zaplatím 200 nebo 2 000 korun. Je mi také
srdečně jedno, zda nakoupím v obyčejném obchodě, nebo ve značkovém
boutique. V oblečení se musím cítit dobře. Miluji džíny a vytahaná trika, ale…
pokud je slavnostní příležitost, sáhnu i po dlouhé zdobené večerné róbě.
Naposledy mě nadchl módní návrhář Petr Kalouda, od kterého jsem měla dlouhé
krvavě červené šaty s barokním korzetem a provokovala jimi přítomné pány i
dámy na zahajovacím večeru 46. MFF v Karlových Varech. Byly jedním slovem nádherné.

 

Spolupracujete s modelkou, stylistkou a výtvarnicí Oldřiškou
Křížovou alias OLO, zakladatelkou projektů OLO-DRESSING a prý jste ji dokonce
objevila. Čím vás zaujala?

OLO v sobě nese křehkou krásu
a ušlechtilost. Fyzická krása spousty současných, i velmi slavných modelek je
plochá, bezduchá. Krása OLO je daleko hlubší, nese v sobě jisté poselství.
Řekněme… třeba „andělské“.

 

Další výraznou tváří je Romana Štrynclová, která byla před lety
mimochodem na druhém místě v tehdy ještě hodně populární soutěži Miss Československo.
Namalovala vám obraz a přebal básnického almanachu „Královny slz a ostružin“ –
souboru milostné ženské poezie. Komu je almanach určený?

Všem, kdo mají rádi přirozenou
poezii o lásce. Ne kvanta rádoby avantgardních a nesrozumitelných blábolů.
Přirozené sladké i slané ženské výpovědi o tom, co cítí, po čem touží a co je
bolí.

 

Pojí vás i přátelství s hercem Romanem Vojtkem. Kde jste se poprvé
setkali a jak vzniklo vaše kamarádství? 

Setkali jsme se až v roce 2007, byl
jedním z kmotrů mé prvotiny, románu „Hračka“. Byl velmi sympatický,
otevřený, upřímný a nehrál si na žádnou primadonu. To je v šoubyznysu něco
téměř zázračného. Časem se z našeho víceméně profesionálního vztahu
vyvinulo jakési přátelství na dálku. Oba jsme velmi vytížení lidé, ale najdeme
si chvíli, a pokud jsem v České republice, zajdeme na kávu či oběd. Vážím
si Romana a vážím si také jeho náklonnosti vůči mé osobě. Roman je naprosto
spolehlivý profesionál, slušný člověk, který drží slovo a má úroveň. Tak ho
znám. Navíc se stal během těch několika let jakýmsi mým „literárním
talismanem“. Neodvážila bych se ho nepozvat na některý ze křtů mých
příštích knih. Mohlo by to přinést smůlu.

 

Věříte na opravdové
přátelství? Myslíte si, že máte ve svém životě skutečné přátele?

Příroda, hudba a přátelství je číslo jedna
mého života. Přátelství je láska povýšená o toleranci, čest a soucítění. Jsem
požehnaný člověk – mám skutečné přátele, ale není jich mnoho. Skutečných přátel
je vždycky poskrovnu.

 

Kdo vás dokáže
v životě rozesmát a kdo naopak rozplakat?

Naposledy mě rozesmála čtyřčata, ležící vedle
sebe na prsou jedné anglické maminky, která se nadšeně a nahlas chechtala, když
na ně jejich tatínek dělal legrační grimasy. Jedno chechtající se miminko je
docela běžná záležitost, ale čtyři, považte…! A vydržela se chechtat nejméně minutu.
A mně nezbylo, než se chechtat s nimi. A rozplakat mě dokáže bolest
druhých, se kterou se někdy ve světě na svých cestách, ale samozřejmě nejenom
tam, setkávám.

 

Na čem zrovna teď
pracujete?

Chtěla jsem trochu odpočívat, protože jsem
před nedávnem představila svůj další román s exotickým názvem „Jumaroro“. Kmotry knihy se stali Jiří Bartoška a Miroslav Donutil, což mě naprosto
nadchlo. Tihle dva pánové si dnes už velmi vybírají, které knize půjdou za
kmotry, a tak byla pro mě jejich účast na pražském křtu skutečnou poctou.
Nechyběl samozřejmě ani Roman Vojtek. Ale z odpočívání nic nebude, neboť
jsem právě dokončila článek pro jeden ženský časopis a hned sedám ke psaní
erotické povídky do dalšího ženského časopisu. Na začátek podzimu je plánován
brněnský křest románu „Jumaroro“ a pražský happening „Jungle under ground“,
v hlavě se mi už vaří další román a příznivci píší maily, ať spěchám a
píšu a píšu. Rozhodně se nenudím. Ostatně – nikdy jsem se nenudila.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: KIVA

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

V Moskvě jsme v rámci natáčení byli ubytováni v diplomatickém bytě Českého centra. Byt i samotný Český dům stály naproti sobě v uličce kousek od Tverské ulice. Ano, od té, o níž Okudžava ve svých písních zpíval, protože na ní byl a dodnes je památník Alexandra Sergejeviče Puškina. Stará zelená mozaika označuje již více jak sto let vchod do metra. Do metra, které vás odveze třeba k místu, kde uličky splétaly síť dvorků romantické městské čtvrti Arbat. Po Stalinových stavebních čistkách tu zbyla už jen jedna jediná ulice. Tady na arbatských dvorech prožil Bulat Okudžava část svého mládí. Tu šťastnější část mládí… Pro svůj pobyt a natáčení jsme si nemohli přát lepší místo.

Okudžavova malá chaloupka se krčila a skrývala čtyřicet kilometrů od Moskvy, v romantické dědince z dřevěných domků, choulících se do husté zeleně listnatých stromů a divoce rostoucích keřů, oplocených oprýskanými laťkovými ploty.

Usadili jsme se do kouta jedné z nejslavnějších pracoven v Rusku. Náš hostitel si zapálil cigaretu. Kameraman Vlado Machal se vmáčkl vedle mého ramene ke dveřím, a zatímco zvukař připevňoval mikrofonek na lem Okudžavovy košile, vyložil jsem na stolek dárky, které jsem mu přivezl. Mimo jiné i CD svých šansonů, na němž byly i dvě jeho písně a pak romány Putování diletantů a Šipavova dobrodružství, vydané ještě v Československu. Ze své první návštěvy (30. prosince 1990) jsem si zapamatoval, že právě tyto dva české překlady postrádal. A pak jsem se začal ptát. Je-li člověk desítky let všeobecně známou osobností, může si slávy užívat, může mu sláva vadit, ale vytrhnout se veřejnosti z povědomí nelze. Uzavřený spisovatel působil spíše jako introvert než jako někdo, kdo by potřeboval každodenní obdiv publika. Na přímý dotaz nám odpověděl:

 

„Ne, nemám s tím žádné zvláštní problémy. Jsem známý neširokému okruhu lidí, okruhu lidí inteligentních, myslících… Věřím tomu, že je veliké množství lidí, pro které nejsem nijak zajímavý a kterým nejsem nijak potřebný, a že milovníky rockové nebo popové muziky nebude moje tvorba zajímat. Ale to je normální.“

 

 „Jaká je Moskva dnešních dnů, jaká je dnešní Moskva?“

Chtěl jsem se zeptat na Moskvu oněch dnů, kdy se centrum velkoměsta hemžilo uniformami sovětských vojáků navrátivších se z někdejší NDR. Bulat Okudžava si však můj dotaz vyložil jinak…

 

„Víte, já jsem Moskvan a vždycky jsem Moskvu velmi miloval, je to moje vlast, ale poslední roky ji nemám rád, nemám ji rád, protože kromě toho, že to je hlavní město, je v ní soustředěno mnoho odpudivého, negativního a zlého… mně velmi nepříjemného.“

 

„Kdo nebo co za to může?“

„První, co mě napadá, je to, že kulturní úroveň naší společnosti je velice nízká, což je u hlavního města velice viditelné. A žalostné.“

 

„V čem vidíte možnost nápravy?“

„V čase, pouze v čase. Víte, je možné spravit ekonomiku, je možné spravit politiku, ale ne psychologii lidí, ta se spravuje velice dlouho, velice dlouho.“

 

Osudy Bulata Okudžavy byly velice složité a mnohdy velmi kruté. On sám prožil válku v první linii, otce mu popravili komunisti v jednom ze statisíců stalinských procesů, maminka prožila dlouhá desetiletí v bolševickém kriminálu. Zavedl jsem na toto téma řeč.

 

„Vám komunisté zahubili rodiče…“

„Mně? Ne, to je všechno složitější. Můj otec byl fanatický bolševik a moje matka byla fanatická bolševička. A oni se sami všeho účastnili, aniž by chápali čeho. A pak se stali oběťmi té mašinérie sami, pak tím sami utrpěli.“

 

„Do kolika jazyků byly přeloženy vaše knihy?“

„Přibližně tak do dvaceti či pětadvaceti. Spočítat je to moc těžké. Do mnoha jazyků. Mám jich tady hodně – anglické, německé, turecké, židovské, srbské, české, polské, japonské, španělské…“

 

Chtěl jsem na kameru ukázat knihu v japonském překladu. Pan Okudžava pracně vstal a natáhl ruku k dlouhé řadě různojazyčných variant svých knih. Kameraman vstal s kamerou na rameni a stále točil, i když se trochu zamotal do keramických zvonečků visících na nitích a provázcích ze stropu. Bulat Okudžava sice nebyl jejich nikterak náruživým, ale jen občasným sběratelem, navzdory tomu byly zvonečky všude, kam se člověk ohlédl. Od stropu jich visela dobrá třicítka, desítky dalších byly vzorně seřazeny na poličkách mezi knihami, či pod nástěnkou s fotografiemi. Keramické, skleněné, kovové, jednoduché i vybarvené do pestrých ruských vzorů. S držátky, či oušky na pověšení.

Pan Okudžava listoval v knize s orientálním písmem.

„Tahle je japonská, Šipavova dobrodružství… o Tolstém…“

 

„A máte všechny ty přeložené knihy?“

„Skoro.“

 

„To musí být veliké množství…“

„Ani ne.“

 

„Která z vašich knih je vám ze všech nejbližší?“

„Ta poslední. Vždycky ta poslední.“

 

„A která je teď poslední?“

„Teď mi vyšel autobiografický román Zrušené divadlo. Je to taková svěží kniha, ta je teď tou

nejzajímavější.“

 

Vzpomněl jsem si, že když jsem tu byl minule, že ji zrovna psal. Byl někde v počáteční fázi psaní, zmiňoval tenkrát, že právě sbírá materiál. Jak dlouho ji tedy vlastně psal?

„No, tři čtyři roky.“

 

„Kniha o vašem životě se tedy jmenuje Zrušené divadlo. Proč „zrušené“?

„Víte, každé divadlo řádně existuje patnáct až dvacet let. Potom režisér, který divadlo založil, zestárne, herci zestárnou, přijde nová doba, a je třeba založit nové divadlo. Divadlo se „ukáznilo“, to znamená – ono pracuje, publikum chodí, ale TO DIVADLO už to není. A stejné je to i s člověkem. Rozumíte? My všichni hrajeme v životě svoje role. Hrajeme a hrajeme a hrajeme a plníme vůli nebe. Potom už nemůžeme nic, to znamená – my můžeme, ale to, co už jsme udělali, to je vše, co jsme mohli udělat. Myslím si, že například můj život – tvůrčí – je v tom základním naplněn. To jest, já ještě budu psát a tak, ale to hlavní jsem už udělal. Můj tvůrčí život je zrušený… A „zrušené“ divadlo, to je náš život.“

 

Když pan Okudžava mluvil o něčem, co ho zajímalo, jako například o tématu své budoucí knihy, nápadně ožil. Rozzářily se mu oči, usmíval se a gestikuloval.

„Nechtěl jste někdy napsat drama?“

„Ne, jako mladý básník jsem chtěl být dramatikem, ale neměl jsem k tomu talent.“

 

„Je možné se tomu naučit?

„Ne, to dá příroda.“

 

„Nechtěl jste někdy dělat film?“

„Ne, několik filmů jsem udělal, nebavilo mě to a pochopil jsem, že se pro to nehodím.“

 

„A z vašich knih by nebylo možné udělat filmy?“

„Ano, z některých by bylo možné film udělat. Dříve byl zájem, teď se ale natáčejí filmy sexuální, kriminální, takže filmaře teď nemůžu zajímat. No ale já si myslím, že jednou přijde čas například na Šipavova dobrodružství. To chce jenom hodit na plátno. Já sám nikomu nic nenabízím. Oni sami přestali mít zájem, sami by se měli ozvat.“

 

„Když jsme u literatury, napadá mě, koho z českých literátů znáte?“

„Určitě někoho znám, ale špatně, protože neznám jazyk a nemám rád překlady. Četl jsem mnoho překladů. Tím, že jsem sám překládal, vím, co to je. Někdy se mě ptají, zda překládat, nebo ne. Něco ano. Nemám to rád… například překládat poezii.“

 

„Dá se vůbec překládat poezie do jiného jazyka?“

„Je to velmi přibližné a velmi složité. Víte, Puškin je pro mě zvláštní, kolosální a v Evropě není nijak zvlášť slavný… A přitom kolikrát byl přeložen. Puškin se nedá přeložit.“

 

„Znáte nějaké knihy nebo dramata Václava Havla?“

„Viděl jsem něco v divadle, ale to bylo náhodou. Znám ho jako osobnost a ne jako dramatika, bohužel. Pamatuji si, že jsem podepisoval petici, dopis za jeho osvobození.“

 

„Myslíte si, že je dobře, když v čele státu stojí dramatik a spisovatel?“

„To je jenom dobře, znamenitě, ale to se mohlo stát u vás, u nás by to nemohlo být, protože u nás vždycky panovala nedůvěra ke vzdělaným lidem.“

 

Mezi nejširší veřejností byl a je Bulat Okudžava známý především jako písničkář. U nás jeho písně proslavil snad nejvíce zmiňovaný Jaromír Nohavica. Okudžavovy písně k nám však přinesli i jiní – a daleko dříve. Již v sedmdesátých letech je zpíval dnes pozapomenutý Bob Frídl, nebo Alfréd Strejček. Skvostné verze Nohavicových „okudžavovek“ však zůstaly oprávněně v paměti lidí napořád jako ty nejvíce věrné.

 

„Píšete teď nějaké písně?“

„Písně ne, básně píšu stále, ale muzika mě nenapadá, není mi zapotřebí.“

 

„Která píseň je vašemu srdci nejbližší, nejoblíbenější?“

Okudžava se usmál. Bylo to během našeho natáčení snad poprvé.

 

„Nejoblíbenější píseň je ta, kterou právě píšu. V momentě, kdy ji napíšu, tak vidím, že se to zase nepovedlo,“ řekl skromně.

 

„Moje nejoblíbenější píseň od vás je Píseň o modrém balónku, ta velice kratičká.“

„Jedni mají takovou za nejoblíbenější, druzí jinou, nemohu říct, že to je špatná píseň, ale nemohu říct, že to je ta nejpovedenější.“

 

„Jak dlouho jste psal tak kratičkou píseň?“

„Rychle, velmi rychle. Ale byly i takové písně, které jsem psal i deset let, kupříkladu Modlitbu Françoise Villona. Tu jsem psal skoro deset let. A pak jsou písně, které jsem psal velmi rychle, ale které to byly, nepovím. To je tajné.“

 

„A kolik jste vůbec napsal písní?“

 „Přibližně 160–170. Málo jsem jich napsal…“

 

„Kolik jste natočil gramodesek?“

„U nás v Rusku? Čtyři nebo pět.“

 

Protože jsem se chystal – na třetí pokus – uspořádat jeho koncert v naší vlasti, zeptal jsem se ho, zda v ní někdy byl.

 

„Byl jsem dvakrát v Československu, ale vždycky to bylo jenom na jeden nebo dva dny. Poprvé to bylo v šedesátém čtvrtém roce, kdy jsem tam byl jako turista, to bylo moje první zahraničí, kam jsem se dostal. Byl jsem tam tři dny a vlastně si nic nepamatuji. Potom jsem jel z Německa vlakem. V Praze žije moje přítelkyně Lída Dušková, setkali jsme se a já jsem zůstal jeden den v Praze. U ní.“

 

„Byly roky, které byly velmi těžké. Proč jste nikdy nezůstal v zahraničí?“

„Zřejmě proto, že jsem lenivý člověk. Kdybych zůstal venku, tak bych si musel znovu uspořádat celý život… Jsem líný. Tady už všechno je. Je tady můj jazyk, moje kultura… A pak moji přátelé. Někteří odjeli a velmi strádali, a to mi nebylo třeba.“

 

„Ve své poezii velmi často zpíváte o Moskvě, o Arbatu… Jaký je dnes?“

Až do té chvíle byl Bulat Okudžava dobře naladěný. Když jsem se ale zeptal na místo, na kterém prožil krásné chvíle s přáteli, z nichž už většina nežije, trochu se zachmuřil, a jako kdyby ztratil náladu.

 

„Arbat už není, je to už jen ulice, sice sympatická, ale to už není Arbat. Arbat už není.“

 

Únava pana Okudžavy byla signálem konce našeho natáčení. Zatímco jsem se loučil za celý náš miniaturní štáb, natáčel kameraman poslední záběry interiéru Okudžavova domku. Pak jsme si znovu potvrdili nový termín koncertů v České republice.

 

„Děkuji vám, nashledanou. Chtěl bych popřát všem mým českým čtenářům to nejhlavnější – ochraňujte lidské hodnoty v jakýchkoli situacích. Nashledanou.“

Když jsem ke konci roku 1997 stál u prostinkého hrobu Bulata Okudžavy, vydatně sněžilo. Hustě padající sníh byl ale jiný než ten, který napadl před devíti lety takřka ve stejný den, kdy jsem Bulata Okudžavu navštívil poprvé. Tenkrát byl sníh jiskřivý, opile přátelský a krásný. Ten dnešní byl zamračený a zábl kocovinou. Okudžavův hrob jako by se ostatních hrobů trochu stranil. Obyčejný dřevěný kříž, květiny a jednoduchá kovová cedulka s ručně napsanými daty narození a úmrtí. Kolem po zasněžené pěšině řídce procházeli lidé. Rozhlédl jsem se. Nedaleko bylo místo posledního odpočinku velkého básníka… Naposledy jsem byl tady, na Vagaňkovském hřbitově, před pěti roky, když jsme natáčeli exteriéry k dokumentárnímu filmu o Okudžavovi. Stál jsem u bílého mramoru a civěl do zasněné tváře Sergeje Jesenina. Jeho sklopené oči naznačovaly, kde u jeho nohou leží vedle sebe v posmrtném usmíření jeho žena a milenka. Tak si to ve svém testamentu přál, a tak obě milostné rivalky uložili. Sice teprve před pár lety, ale přece… Stál jsem nad hrobem Bulata Okudžavy. Padal sníh… Někomu plyne čas jako voda, tady padal čas se sněhem, který pokrýval hroby. A jako voda plyne všem stejně, sníh pokryl milosrdnou peřinou všechny bolesti i radosti světa. Z Bulatovy nejmenší dači v Pěredělkinu se stalo jeho vlastní muzeum. Na tenkou laťku plotu kdosi narazil láhev od piva. Pravého plzeňského!

Položil jsem na hrob kytici, kterou mu poslal Jarek Nohavica. Kameraman, který tu byl se mnou tentokrát, dokončil poslední smutný záběr…

 

Dovětek? Podařilo se nám tenkrát nakonec uspořádat dva překrásné koncerty. První se konal v beznadějně vyprodaném brněnském Divadle Husa na provázku 27. 10. 1995, z něhož brněnská televize konečně pořídila hodinový záznam. Druhý – a u nás i poslední koncert – uvedl v divadle Semafor, působícím tehdy v Divadle komedie, o dva dny později Jiří Suchý.

 

Natočeno: Moskva + Pěredělkino 2.– 4. 9. 1994

Autor: Jiří Vondrák

 

 

Bulat Šalvovič Okudžava (* 9. května 1924, Moskva – † 12. června 1997, Paříž), básník, prozaik a písničkář arménského a abchazského původu, klasik ruské moderní písňové poetiky.

Narozen v Moskvě, po návratu z fronty, kam se přihlásil jako dobrovolník, vystudoval Filologickou fakultu a v letech 1950–54 se věnoval učitelské profesi na venkově. Pak dva roky pracoval jako redaktor v nakladatelství Molodaja gvardija (Mladá garda). V roce 1956 debutoval sbírkou poezie Lyrika, krátce poté vyšla sbírka Ostrovy (1959). V roce 1961 vyšla drobná knížka s autobiografickými rysy Ahoj, študente. Roku 1963 přišlo první mezinárodní uznání: získal Hlavní cenu na básnickém festivalu Stružské večery v někdejší Jugoslávii. V roce 1964 vyšly sbírky veršů Cesta na Tinatin a Veselý bubeníček, v roce 1965 napsal pro děti novelu Blíží se k nám fronta. Rok nato dokončil s režisérem Vladimírem Motylem, sám jako autor scénáře, film Žeňa, Ženěčka a „kaťuše“. Další básnická sbírka se objevila v roce 1967 – Velkomyslný březen. V první historické próze Doušek svobody (1971, časopisecky jako Nebohý Avrosimov už v roce 1969) zachytil období po potlačení děkabristického povstání. V roce 1975 následovala historická románová groteska Šipovova dobrodružství aneb Starodávná fraška, kde si vzal za základ zprávu o případu drobného policejního agenta Šipova, který psal na L. N. Tolstého smyšlená udání o jeho protistátních akcích. Okudžavova básnická tvorba vyvrcholila sbírkou Arbate, můj Arbate (1976). Nejrozsáhlejším románem Bulata Okudžavy je Putování diletantů (1979). V roce 1995 vyšel jeho poslední román Zrušené divadlo. 29. 10. 1995 v divadle Husa na provázku v Brně a 1. 11. 1995 v Divadle komedie v Praze se konaly jediné dva Okudžavovy koncerty na území České republiky. V Rusku mu za jeho života příliš desek nevyšlo, hojně ale vycházely ve světě: nejprve v Polsku, potom v Anglii, Francii, Německu, Latinské Americe, Izraeli, Jugoslávii, Československu, Japonsku, USA… Zemřel v Paříži 12. června 1997.

 

 

 

„V této profesi se pohybuji tolik let, že už se mi stalo profesionální
deformací to, že mám odstup a vztahy s respondenty beru velmi
profesionálně.“ Václav Moravec

 

 

 

 

S
Václavem Moravcem se můžete setkat nejen prostřednictvím televizních obrazovek
především v jeho pořadu „Otázky Václava Moravce“, ale také ve vysílání rádia
Impuls, a to hned čtyři dny v týdnu. V našem rozhovoru jsme narazili na úskalí
této práce v rámci připravenosti, konfrontace hostů, statistik a pohledů diváků
či posluchačů. Václav Moravec si umí obratně poradit v mnohých situacích,
kterým musí ve svých rozhovorech čelit. Jak se mu to daří a zda si umí udržet
nadhled a jak, to posuďte sami. Rozhovor i fotografie vám přinášíme z krásného prostředí restaurace Mlýnec.

 

Jaká
jsou pravidla pro výběr hostů do vašeho pořadu „Otázky Václava Moravce“, který moderujete
vždy v neděli v poledne?

Pravidelně se na
začátku týdne scházíme s dramaturgem Čestmírem Fraňkem a s šéfredaktorem
Karlem Novákem a řešíme, kteří hosté budou aktuální pro nedělní pořad, abychom
otevřeli nová témata pro další týden. Protože „Otázky“ mají v podtitulu
také téma: O jakých otázkách se bude mluvit. To znamená nastavování agendy,
nikoli tedy hodnocení uplynulého týdne. V tom se pořad za posledních deset
let výrazně posunul.

 

Uvažujete
o nějaké inovaci, o dalším rozvoji tohoto pořadu? Pokud ano, v jakém
směru?

Uvažujeme zrovna o tom,
zda jednu část pořadu nevěnovat ohlédnutí se buď za nějakou politickou, nebo
společenskou kauzou, která byla aktuální v minulosti, usedl na ni prach a
novináři už se k ní nevrátili. Pracovně si to nazýváme „Akta X“. Tam by
byli pozváni ti aktéři, kterých se kauza týkala.

 

Pokud
někdo něco nedokončil, mohlo to být záměrné a pak by to mohlo vypadat, že vám o
něco jde. Nemohl by z toho vyplynout nějaký střet zájmů?

Myslím si, že novináři často
nedotáhnou věc z toho důvodu, že vyvstane nová, aktuálnější kauza. Vezměte
si, co třeba veřejnost ví o tom, jak to skončilo s IPB? A my se po deseti
letech k této kauze vrátíme, řekneme, co ještě nebylo pojmenováno, a zda byla
vyvozena odpovědnost.

 

Je
tedy nutné podotknout, že nebudete témata komentovat, nýbrž diskutovat?

Přesně tak. Nebudeme se
vracet a dělat investigativní činnost, ale s některými aktéry se na
vybrané události podíváme s několikaletým odstupem. Například
v jednom z posledních pořadů jsme měli téma: Přesun nomenklaturních
kádrů do světa byznysu. Toto téma jsme otevřeli s historikem, sociologem
a také Miroslavem Šloufem (pozn.red. bývalý šéf SSM), a měli jsme na to od diváků velmi pozitivní reakce. To nás
přivádí k tomu, že bychom chtěli v tomto směru otevírat další témata.

 

A
to má vytvořit právě ten posun pořadu vpřed?

Ano. Chceme přinést
novou rubriku, která bude „Otázky“ například odlišovat od „Událostí, komentářů“.
Nechci tím říct, že „Otázky“ nemají konkurenci, protože je řada podobných
diskuzních pořadů. Ovšem „Otázky“ by se měly odlišovat právě v tom, že se
proměňují, neustrnou na jednom formátu, ale budou variabilním pořadem. A to je
jedna z novinek ze zákulisí pořadu.

 

Ve
vašem poměrně mladém věku třiceti sedmi let jste jako moderátor dosáhl vysoké
mety. Jak na to pohlížíte z té psychické stránky? Je to pro vás únosná
situace, dosáhnout tak brzy tak vysoko?

Pro mě je to jedno
z nejtěžších témat a snažím se ho vytěsňovat, protože když nad tím budu
přemýšlet, tak mě to bude hodně limitovat. Situace, ve které si obecně myslím,
že se ocitla generace „Husákových dětí“ v podstatě přeskočila ve svém
vývoji celou jednu generaci. Dostali jsme příležitosti po roce 89‘ a vyrostli
jsme rychleji, než bychom rostli, kdybychom žili v zemi, která neprošla
tzv. generační obměnou jako my. Práci, kterou zastávám já nebo kolegové jako
Jakub Železný nebo Michaela Jílková, jinde ve světě dělají lidé, kteří jsou o
deset, patnáct let starší. Nestane se, abyste v zahraniční televizi
dosáhli vrcholu kariéry v pětatřiceti letech.

 

Jestliže
se vás lidé ptají, co byste chtěl dělat dál, předpokládám, že narážejí na
politiku.

To je opravdu otázkou,
co bude člověk, který byl v pětatřiceti letech na vrcholu kariéry, dělat v šedesáti…
Ano, ptají se mě, zda půjdu do politiky. Ale to rozhodně nepůjdu a ani mi nepřijde
šťastné, když novinář vstoupí do politiky. Zpravidla si tím každý novinář vždy
uškodil. Rád bych se držel svého kopyta.

 

Působíte
jako moderátor stále v rádiu?

Moderuji už pátým rokem
na stanici Impuls. Tam jsem přešel v době, kdy se Britové rozhodli uzavřít
českou redakci BBC. To byla stanice, na které jsem dříve moderoval. Konec
vysílání české BBC celá redakce doslova obrečela. Byli jsme skvělý tým a
dovolím si tvrdit, že to nejlepší z české žurnalistiky se sešlo právě v redakci
české BBC.

 

Proč
jste se rozhodl zkombinovat tato dvě média, kterými jsou televize a rádio?

Rádio, vzhledem
k tomu, že jsem v něm začínal, považuji za médium, které je pro mě jakousi
stabilitou. Měl jsem asi půlroční pauzu a pak jsem se opět vrátil do rádia. Aktuálně
moderuji na rádiu Impuls čtyři odpoledne v týdnu.

 

Koho
se snažíte zvát a prosadit do svých pořadů, a koho můžete, nebo byste měl?

Mám radost, že
v tomto máme shodu, ať už s výkonným ředitelem ČT24, tak
s dramaturgem „Otázek“. Snažíme se ten pořad čím dál více otevírat. Úkolem
„Otázek“ je vyhledávat nové lidi, kteří nabízejí i nové úhly pohledu na věci, o
kterých rozhodují politici.

 

Uvedl
byste mi, prosím, nějakou příkladnou konfrontaci hostů, kterou považujete pro
diváky za zvláště zajímavou?

Nedávno přijala pozvání
do „Otázek“ Hana Brixi, což je dáma, která pracuje ve Světové bance. Dáma,
která pomáhala čínské vládě s reformou zdravotnictví. Pozvali jsme na půl
hodiny člověka z Washingtonu, který z vnějšku analyzoval, co je
problémem českého zdravotnictví, v čem mohou být slabá místa reformy.
Konfrontace probíhala s Karlem Schwarzenbergem, ministrem zahraničí a předsedou
TOP 09, s Vladimírem Benešem, neurochirurgem, a Milanem Kubkem, prezidentem
České lékařské komory. To je podle mě mým a dramaturgovým úkolem, abychom
přinášeli tímto způsobem produktivní diskuzi k danému tématu.

 

Slyšela
jsem, že na televizní pořad s tak velkou sledovaností je překvapivě velmi
malý rozpočet. Odráží se to i v tom, jak malý tým lidí pořad zajišťuje?

Tohle určitě znáte i ze
svého magazínu, že si plno věcí v mnoha ohledech děláte sama. Je to jeden
obrovský mýtus, který koluje o České televizi a o Zpravodajství, že jsme tady
předimenzovaní. Když si vezmete, že ČT24 dělá obsahově nějaká dvoustovka lidí,
tak by Česká republika měla být spíše hrdá na to, co ČT24 a lidé ve
Zpravodajství za těchto podmínek produkují.

 

Jak
velký je váš osobní tým?

Pracujeme ve třech
lidech. Mám na to Oscara Dalimila Nováka, to je můj asistent a pomáhá mi s rešeršemi,
a jednou v měsíci dělá také „Události, komentáře speciál“, dramaturga
Čestmíra Fraňka, který teď povýšil a stal se zástupcem Andrey Majstorovičové,
která je šéfkou vývoje nových formátů.

 

Jakým
způsobem pracujete se slabými místy, která jsou v zázemí televize a mohou
se odrazit na kvalitě pořadu?

Česká televize je téměř
obden v médiích a čelí kritice, že rozhazuje. Když srovnáte situaci
v Německu, ve Francii, nebo v jakékoliv podobné zemi, tak tam je
zázemí obdobných pořadů postaveno na několikanásobně větším týmu lidí. Mají
k dispozici i odborné zázemí. Takže pokud moderátor řeší problematiku
například ve zdravotnictví, má za sebou tým lidí, kteří tuto problematiku znají
a vypracují pro něj analýzu zdravotnických zákonů. Moderátor už má připravené
okruhy a podotázky, které jsou důležité. Já to dělám sám, radím se se svými
známými, odborníky na právo například, se kterými probírám jednotlivé
problematiky, ve kterých oni se vyznají. A to je obecně problém českých médií,
že žurnalistika je podfinancovaná a že mnoho věcí děláme „na koleni“. Ale
pakliže to zvládneme i za těchto okolností, divák v konečném výsledku
nikdy nepozná, zda za vámi stojí třicet lidí, nebo tři.

 

Když
srovnáme tyto stavy se zahraničními televizemi, jaké jsou rozdíly ve
statistikách?

Když si vezmete, že BBC
má zhruba 20 tisíc zaměstnanců (po restrukturalizaci budou sice na šestnácti
tisících), tak je pochopitelné, že v oblasti dokumentů a hrané tvorby
nabízí daleko větší kvalitu, to se nedá srovnávat. Já si nechci stěžovat,
protože tuto práci buď dělat chci, anebo nechci. Dovolím si tvrdit, že
v mnoha ohledech jsem nucen nastudovat a pamatovat si více, než kolegové
v cizině. Protože tím, že se týden co týden vydávám do mnoha sfér, tak se
do toho dostanu. A to beru i ze zkušenosti, když jsem se bavil s kolegou
ze CNN. Kdyby neměli takové zázemí, kterým jsou v podstatě rozmazlení, tak
by toho moc nepředvedli.

 

Domnívala
jsem se, že právě do CNN či BBC „chodíte“ pro inspiraci?

To bezesporu chodím.
Když vidíte, jak pracují s grafikou a formátem, vidíte výsledek práce toho
velkého týmu, tak je to inspirativní. Inspirativní je například pořad „Meet The
Press“, který vysílá každou neděli stanice NBC, plus to, že ti lidé jsou starší
a mají zralé názory. Smekám před moderátorem BBC Jeremy Paxmanem a zároveň mu
závidím jeho zázemí. A od nich já se učím. Od lidí, kteří tuhle profesi dělají
zhruba dvacet i třicet let, a je za nimi vidět kus práce.

 

Tady
můžeme opět narazit na to, že právě ve vašem relativně mladém věku můžete cítit
handicap.

Ten cítím stále. První
nabídka, kterou jsem dostal do televize, přišla v roce 1999, kdy mi bylo
nějaký pětadvacet let, a tehdy jsem ji odmítl.

 

Do
zpravodajství?

Do publicistiky.
Moderovat diskuzní pořad.

 

Proč
jste ji tehdy odmítnul?

Měl jsem v sobě
takovou záklopku. Říkal jsem si, že jsem-li dobrý v rozhlase a mám-li
nějaký respekt, tak dříve či později v té televizi skončím. Protože mě
televize lákala, protože je vlivným a silným médiem. Tehdy jsem si ale říkal,
že v pětadvaceti přece nemohu moderovat diskuzní pořad.

 

Dlouho
jste ale neodolával?

Odolával jsem čtyři
roky a stejně si myslím, že jsem tu nabídku vzal brzo. Protože mladý věk, to je
handicap. Všimněte si moderátora ve Spojených státech, který moderuje pořad
s politiky, kteří jsou mladší než on, a který tuto práci navíc dělá třicet
let. On ten respekt má.

 

Máte
s tím někdy potíž, udržet si respekt? Když vezmu v úvahu, jaké lidi
ve svém pořadu konfrontujete, nemusí to být vždy snadné.

Myslím, že
s přibývajícím věkem nemám s respektem problémy. Navíc „Otázky“ jsou
respektovaným pořadem. Já si respekt nevynucuji. Jsem spíše zastáncem přirozené
autority. I když, vynucuji si respekt skákáním do řeči, jakmile cítím, že mi
někdo neodpovídá na otázku, a snaží se od mé otázky odvést pozornost. Ale pokud
mi neodpoví třeba napotřetí, tak už se jej neptám, protože diváci nejsou hloupí
a vyvodí si závěr sami.

 

Kdy
jste se začal zabývat otázkami autority?

Vynucování si autority
vnímám jako problém u některých mladších kolegů a přiznám se, že jsem se toho také
dříve dopouštěl. Ale pokud mi vícero diváků napíše, že jsem příliš vstupoval do
odpovědí, tak se nad tím zamyslím. Samozřejmě, že mladý novinář se snaží
dokázat, jak je razantní, tím, že za každou cenu skáče do řeči. S tím současně
také souvisí to, že pokud respondent cítí, že moderátor respektuje jeho odpověď,
jestliže nemlží, tak se té přirozené autority dočká.

 

Dokáže
vás kritika rozhodit?

To je oblíbený trik
politiků, že se mě pokoušejí před pořadem rozhodit.

 

Berete
si některé věci osobně?

Rozhodně ne.
V této profesi se pohybuji tolik let, že už se mi stalo profesionální
deformací to, že mám odstup a vztahy s respondenty beru velmi
profesionálně. Přistupuji k tomu tak, že daný politik zrovna zastává svoji
funkci, ale za pár let už ji zastávat nemusí a bude dělat zase něco jiného.
Takže mě zajímá, jaká je úloha dotyčného tady a teď a v tomto ohledu se
s ním bavím.

 

Mají
snad politici pocit, že se jim v něčem křivdí?

Hlavně před volbami
dostávám stížnosti z politických stran, že je v „Otázkách“ málo
obsazuji. Stěžují si, že v průzkumech mají méně procent než ve svých
vlastních průzkumech. Posílají své stížnosti na Radu televize a v podstatě
devalvují oprávněné stížnosti, dle kterých se novináři skutečně dopustili
nějakého pochybení. Politici nemají šanci s těmito tlaky uspět, protože ve
finále dostanou analýzu, ve které je vše evidentní. Když to hodně zjednoduším –
podle zákona dáváme prostor lidem a politickým stranám podle míry jejich
relevance ve společnosti a na základě výsledků voleb. Pro jejich PR je číslo
sedm set tisíc lidí, kterého dosahuje sledovanost pořadu, velmi lákavé, a tak
se opravdu usilovně snaží o své prosazení. Pak vznikají zbytečné mediální
konflikty, které politici často vyvolají, a které jsou v podstatě nakonec na
škodu jim samotným.

 

Obhajujete
zde novináře obecně?

Tvrdím, že i když se
média dopustí nefér věci, a v mnoha ohledech se jich dopustila i vůči mně,
tak to vůbec nekomentuji, protože pokud někdo jde tímto směrem, tak sestupuje
do „suterénu médií“.

 

V čem
jste například vnímal takové mediální poškození vůči své osobě?

To byla třeba situace,
kdy o mně psal bulvár, že nechci jít na Novu za 300 tisíc, že je mi to málo. Ovšem
to se poté dotýká mých rodičů, kteří pracují v Orlických horách za velmi
malý plat a kteří se mě pak ptají, proč jsem to nevzal. A to těm lidem
ubližuje, protože nevědí, že tohle jsou peníze, které vám nikdo nenabídne. Ale
oni jsou schopni tomu uvěřit a je to nepříjemné. A mám na to reagovat? Ne.
Považuji to za ztrátu času.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Produkce: Michaela Lejsková

Foto: Zbyněk Maděryč www.maderyc.cz

Publisher: www.ibestof.cz

Foceno v restauraci
Mlýnec www.mlynec.cz

 

 

 

 

„Když pak v té
televizi nejste, tak zjistíte, že se k vám mnoho lidí chovalo účelově
právě proto, že jste v ní byl.“ Václav Moravec

 

 

 

 

Také
už vás, jako diváky diskuzního pořadu napadlo, jaké je asi pozadí vysílání, na
co všechno moderátor musí brát ohled a zřetel a jaké situace nesmí podcenit, byť
by si toho divák nemusel všimnout? Jaký je osobní vztah moderátora k jeho práci
a co stojí za jeho rozhodnutími? Václav Moravec, v mnohých veřejností vnímaných
situacích, zastává pozici „muže s odstupem“. Zřejmě vás mile překvapí, že má
neotřelý smysl pro humor a dokáže ocenit lidi, kteří stejně jako on, dělají
svoji práci dobře a s plným nasazením. Rozhovor s Václavem probíhal v pražské restauraci Mlýnec.

 

Váš
pořad, do kterého si zvete politiky a odborníky z různých oblastí, sledují
široké vrstvy lidí. Může zde docházek k situacím, že ne úplně každý divák
se vyzná v odborných výrazech, které odborníci v diskuzi často používají. Snažíte
se v rámci zvolené komunikace o nějakou zlatou střední cestu?

Můj oblíbený pan
profesor Petrusek z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, stejně jako
pan profesor Kraus, kteří mě učili (a měl jsem to štěstí, že jsem je potkal
jako kantory), jasně říkali: „Musíte se přizpůsobit tomu, v jaké jste
situaci a kdo je vaším publikem. Musíte používat takových příměrů a řeči,
abyste to i lidem nepoučeným uměl hezky vysvětlit, a nemusíte nutně používat
odborný jazyk.“

 

Poměrně
dost často se však ve svém pořadu setkáváte s opakem, mám pravdu?

S oblibou to
dělají politici a berou to jako součást své PR (public relations – vztahy s veřejností,
pozn. red.). A pak je část respondentů, kteří nejsou zvyklí, že momentálně
nevystupují pro své odborně zaměřené publikum, a to bývá obtížná situace i pro
moderátora. Nazval bych to „dávat dohromady pytel blech“. Tedy politiky, kteří
záměrně odskakují od tématu, a odborníky, kteří se neumějí dostat do obecnější
roviny a vysvětlují vše příliš složitě a komplikovaně.

 

Jak
se vám to daří a jaké jsou ohlasy diváků?

Dostávám různé ohlasy.
Buď toho charakteru, že dotyčný respondent tomu sice rozumí, ale vůbec to neumí
vysvětlit. Anebo také velmi pozitivní ohlasy, jaké byly například na Hanu
Brixi. Tato žena žije v anglosaském prostředí, je odborník a je zvyklá
mluvit na různých fórech a to ve stylu, jaký se v anglosaském prostředí
vyučuje. Velmi jednoduše a srozumitelně dokázala vysvětlit i naprostému laikovi
slabiny systému.

 

Působíte,
že jste vždy velmi dobře připravený a jistý v kramflecích…

V tom mi pomáhá moje
zázemí přátel a známých, kteří se mnou diskutují.

 

Takzvaný
koučing?

K tomu potřebuji
nejen lidi, kteří se mnou budou diskutovat, ale hlavně lidi, kteří budou rozumět
tématu a mít v něm přehled. Takové lidi okolo sebe mám a to mi pomáhá,
abych byl vždy připraven.

 

Vypadá
to, že jste vždy dokonale připraven i v rámci oblékání. Stará se vám o
oblečení televize, nebo je to vaše iniciativa a otázka vlastní prestiže?

O tohle se stará
oddělení vizuální prezentace České televize a skupina mých přátel.
V rozhlasu jsem to velmi podceňoval, ale v televizi mě zkultivovali a
tamější odborníky jsem začal poslouchat, což se mi vyplatilo. Ale přiznám se,
že si neumím uvázat kravatu a že mě to obtěžuje. Jsem spíše zastáncem casualu,
ležérnějšího stylu.

 

Také
trochu bojujete, jako například umělci, s tím, že když vás veřejnost nějak vnímá
v televizi, bere vás tak poté i civilně?

Lidé bývají spíše
překvapení, protože mi říkají, že nepůsobím tak přísně a že jsem dokonce
vtipný. Pochopitelně, protože přece nedělám zábavný pořad.

 

Zajímá
mě, zda byl pro vás některý váš pořad nezapomenutelný až nostalgický. Takový, o
kterém si řeknete: „Jsem rád, že jsem to zažil, tohle se dost možná nemusí
opakovat!“

Těch pořadů je strašně
moc. Kupříkladu když přijel do České televize profesor Philip Zimbardo, americký psycholog, známý zejména jako
koordinátor stanfordského vězeňského experimentu,
který obdržel v roce 2005
cenu Nadace Vize 97.
Setkání s Madeleine Albrightovou, bývalou ministryní zahraničních věci
v USA, která přišla skromně v doprovodu jednoho bodyguarda a když
vezmu, jak významná dáma to je, chovala se skromněji než někteří poslanci
parlamentu České republiky. Velkým zážitkem bylo setkání s Jeho
svatostí Dalajlámou a bezesporu také vysílání z Afghánistánu.

 

Vaše
odpověď mě přivádí k faktu, že vysílání z Afghánistánu se setkalo
s vlnou kritiky a s dostupných zdrojů je mi známo, že dokonce snížilo
sledovanost o 20 %. Stálo by jistě za to, abyste čtenářům své působení v Afghánistánu
osvětlil.

To je ten moment, kdy
nechci zakrnět a jít dál, kdy se jako novinář mohu dostat do situací, které
jinak běžně nezažiji a mohu je předávat dál. Afghánistán je ve svém vývoji
daleko za námi a podmínky, ve kterých tam lidé žijí, jsou mnohdy katastrofální.
Kritizovaný za to jsem a jsou mi kladeny dotazy, co tam dělám a zda jsem
součástí imperialistického tažení… Má přítomnost nesouvisí s tím, zda jsem
či nejsem na straně mezinárodní účasti v Afghánistánu. Jestliže bych zde ale
měl prozradit svůj osobní názor, tak já o této účasti v Afghánistánu pochybuji
od začátku.

 

Předpokládám,
že tuto účast diskutujete proto, že jde o uměle vyvolávané konflikty a
soustavnou humanitární a finanční pomoc, která do této země proudí také od nás,
z České republiky. Ovšem v konečném výsledku nevidíme, a ani vidět
nemůžeme, kde ta finanční pomoc končí, protože v zemi není státem zřízený
úřad pro kontrolu.

To je podle mě největší
problém Afghánistánu, ve kterém se utopilo více než padesát miliard USD, což je
číslo staré asi rok. Ale pomoc u konkrétních lidí nevidíte. Afghánistán je zemí
konfliktů a odmala tam děti válčí a žijí v bídě. Peníze končí na účtech
zkorumpované místní samosprávy. Proto jsem při jedněch Otázkách kladl myslím
velmi tvrdé otázky ministru zahraničí, Karlu Schwarzenbergovi, zda dle jeho
úsudku má západ podporovat Karzáího, který je v očích Afghánců tou
největší překážkou toho, proč pomoc není v Afghánistánu vidět a to
z toho důvodu, že peníze končí na kontech jeho příbuzných v cizině a
dostávají se do dalšího koloběhu.

 

Dá
se předpokládat, že stát ani kontrolní úřad nezřídí?

Pochopitelně, protože
by jim bylo vidět pod prsty. Což vyvolává další konflikty. A to jsou pak přesně
ty okamžiky, které ve vás zůstávají. Jestliže nás to stojí nějaké peníze a do
této země investujeme, měli bychom se těmto tématům věnovat, byť klesá
sledovanost. Sledovanost není to primární kritérium, kterým se řídíme.

 

Jak
nakládáte s kritikou diváků na toto téma?

Snažím se jim říct, aby
se na celou věc zkusili podívat i tak, že pokud jsme součástí vojenské účasti
v Afghánistánu, pak bychom toto téma a stav, který v Afghánistánu je,
měli diskutovat.

 

Kdo
jsou vlastně vaši kritici?

Hlavně pro tu kritiku
mám radost, že jsem založil facebookové stránky, kde je asi čtyřicet tisíc
fanoušků, kteří mi dávají své zpětné vazby a osobní stránku, kde mám asi
třináct tisíc lidí. Je to velké množství veřejnosti, která chce diskutovat
touto cestou a je to také způsob, jak se dívat na věci z různých úhlů
pohledů. Jak pro mě, tak pro veřejnost. Zde trpělivě vysvětluji buď já, nebo
Oscar, má pravá ruka, dotazy či kritiku, které přicházejí. Reaguji na e-maily a
na dopisy, které dostávám, a dost často se setkávám s tím, že lidé jsou
překvapeni, že na jejich kritiku skutečně reaguji.

Obdivuji
váš osobní přístup k divákovi a to, že se komunikaci s ním věnujete ve
svém volném čase.

Když pak v té
televizi nejste, tak zjistíte, že se k vám mnoho lidí chovalo účelově
právě proto, že jste v ní byl. A proto se snažím myslet i na věci, na
které nemusím mít čas. Držím se svých zásad, které mám, ať v televizi
jsem, nebo nejsem. Protože platí to, co se říká: „Dbej na to, jak se chováš
k lidem, které potkáváš, když jdeš nahoru, protože ty stejné lidi potkáš,
až půjdeš dolů.“

 

Zabýváte
se v rámci své práce studiem neverbální komunikace?

Berte to tak, že pokud
jste v televizi, nevěnujete tomu tolik pozornosti, ale současně jste tím
sešněrován. S hrůzou trnu při představě, že bych se měl podívat na pořady
vysílané v prvním půlroce. Tam jsem nebyl svůj.

 

Jak
jste se s tím popral ve vztahu k okolí?

Tyto chyby jsem přiznal
v rozhovoru pro Reflex, který se mnou dělal Honza Potůček. I Jiří Janeček
byl překvapený, protože věděl, že se v médiích pohybuji dlouho, a nemyslel
si, že bych mohl být v televizi nesvůj. To už je ovšem dávno za mnou a červeně
svítící světlo ve studiu už mě do nejistoty neuvádí.

 

Jakou
jste proti tomu zvolil strategii?

Byl jsem zvyklý na
gesta z rádia, která ovšem nejsou úplně vhodná pro televizi. Ale pak jsem si
našel polohu, která mi seděla a zároveň mě neomezovala. A v tom mi pomohl
Jiří Janeček, se kterým jsme zjistili, že jsme měli stejného učitele,
rozhlasového režiséra Karla Pecha. Poradil mi, ať udělám tzv. „pche“. Ať se
vykašlu na to, že jsem traumatizován tím, že se rozsvítí červená a že mě zabírá
kamera. Protože pak přichází křečovité výrazy. Byl jsem stresovaný i tou odpovědností,
kterou jsem cítil a pozicí, ve které jsem začínal. No, tak jsem zkusil udělat
ono „pche“ a začalo to fungovat.

 

Existují
i neverbální gesta, která mohou působit agresivně, a moderátor se jimi může
někoho dotknout, ba dokonce to je úmyslem. Jak na to pohlížíte vy?

Když sleduji neverbální
komunikaci Jeremyho Paxmana, který se mi jako moderátor líbí, tak tam si říkám,
že je zajímavé, co on si v neverbální komunikaci dovolí. Podotýkám, že jde
o velmi tvrdého moderátora, který klade velmi nepříjemné otázky a trvá na
jejich zodpovězení. Ale jakmile ho politik nerespektuje, udělá to, že se
k němu na židli otočí zády a začne ho úplně ignorovat. Zažil jsem dvě
takové diskuze, ve kterých se v tomto směru choval k hostům velmi
neuctivě. A v tento okamžik přichází otázka pro všechny moderátory, zda
toto gesto je jim vlastní a přijde jim při vedení rozhovoru účelné.

 

Tento
svérázný způsob komunikace není nic pro vás?

V tomto směru si
říkám, že ne, a myslím si, že je lepší, když ukážu jak dotazovanému, tak divákovi,
že je lepší, když danou situaci proměním v žert, který je ironický a
sarkastický, než abych se k němu otočil zády.

 

Nechtěl
jste si to nikdy ani zkusit?

Jsem si jistý, že
arogantní gesta nejsou pro Českou republiku únosná a krom toho mi nejsou ani
vlastní. Navíc jsem přesvědčený, že divák není hlupák, dokonce je často
inteligentnější než novinář či politik, a že se nevyplatí diváky podceňovat.
Jestliže položím otázku jednou, nebo i třikrát, a dotazovaný mi na ni neodpoví,
nevidím důvod, proč bych ji měl opakovat třeba sedmkrát. Divák přesně ví, co si
z toho může vyvodit a já spoléhám na inteligenci lidí, kteří se na pořad
dívají.

 

Udržujete
si velice dobrý přehled, ale myslím si, že už nemůžete mít čas sám se dívat na
televizi.

Na to, co potřebuji
k práci, mi to stačí a to především ve večerních hodinách a na kanálech,
kde se soustřeďují informace, které mě zajímají.

 

Jak
zvládáte vše kombinovat se svým působením na fakultě?

Tam budu mít letos také
desetileté výročí, a to přesně na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy,
kde pracuji jako odborný asistent od roku 2001. Je to pro mě osvěžení a to
v tom smyslu, že studenti jsou skvělou zpětnou vazbou. Proto si tu
pedagogickou činnost držím. Obecně se snažím, když dostanu pozvání udělat
přednášku, vyhovět v rámci časových možností. Za prvé mám radost, že se i
mladší ročníky věnují diskuzním pořadům, protože často z průzkumů vyplývá,
že publikum bývá starší a mladí nejeví o politiku tolik zájmu. A za druhé se
jim snažím předat to, co jsem se naučil z vlastních zkušeností, aby se
vyvarovali chyb, kterých jsem se dopouštěl a dopouštím. V tomto je práce
kantora nesmírně zajímavá.

 

Jakou
máte zásadu, se kterou se denně probouzíte a usínáte?

Chovej se slušně
k lidem a respektuj je, protože se ti to v dobrém vrátí!

 

Děkuji za rozhovor.

 

Na společné fotografie z interview Zbyněk Maděryč, Václav Moravec a Michaela Lejsková

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Zbyněk Maděryč www.maderyc.cz

Foceno
v restauraci Mlýnec v Praze www.mlynec.cz

Publisher: www.ibestof.cz

 

 

 

„Pokud vzdáme svůj respekt
vůči důstojnosti, vzdáme i uznání toho, že slušnost a noblesa jsou pro dobrý
život lidí v pospolitosti důležité.“ Michal Horáček

 

 

Dovoluji
si soudit, že život Michala Horáčka nemůže být fádní a to už jen proto, že je nesmírně
kreativní, zvídavý a soutěživý člověk, který velmi potřebuje duševní činnost.
Díla Michala Horáčka jsou velmi diskutována, ať už se to týká jeho současné či
dřívější tvorby. A o to právě jde. Klást si otázky, hledat a otevírat klíčová
témata, projevit se. To jsou věci, kterým Michal Horáček ve svém životě dává
prostor v první řadě a vy si jej můžete přiblížit třeba v našem rozhovoru,
anebo v představení „Kudykam“, které míří na prkna Národního divadla v Brně.
Pro náš rozhovor v pražské restauraci V zatisi oblékala Michala Horáčka
firma Bandi Vamos, hodinky jsou značky Frederque Constant od společnosti hodinky-koscom, autorem fotografií je Robert Vano.

 

Často
se traduje, že dobrý umělec jen vzácně bývá zároveň také dobrý obchodník. Vám
se podnikání a umění už řadu let potkává v profesionálním životě. Vyhovuje
vám taková kombinace, nebo byl někdy po vašem boku nějaký manažer, pravá ruka?

Několikrát jsem na
universitní půdě vedl semináře tvůrčího psaní. První, co jsem studentům doporučoval
je toto: Zásadně se vyhýbejte větám jako „Je všeobecně známo,“ „Říká se, že…“
nebo taky „Často se traduje.“ Takové a podobné generalizace jsou neprůkazné a
nemají žádnou výpovědní hodnotu právě proto, že jsou to generalizace. Jakmile
takové výroky byť jen zlehka prozkoumáte, dojdete ke zjištění, že: někdy ano,
někdy ne, obvykle něco mezi tím. Lepší je zeptat se rovnou sám za sebe a na to,
co se údajně povídá, se neodvolávat.

V mém případě je to
tak, že vzhledem ke svým uměleckým aktivitám vůbec nejsem obchodníkem. Všechny tyto
mé aktivity jsou finančně prodělečné, což vždycky vím už předem. Za své knihy
si od nakladatelství neberu ani honorář, DVD „Strážce plamene“ jsem dotoval, projekt
„Kudykam“ rovněž.

 

Právě
to jsou situace, které by obchodní strategii řešenou manažerem vyžadovaly, aby
projekty našly lepší finanční bilanci. Neuvažoval jste o tom, svěřit tyto
projekty do rukou obchodně zdatného specialisty? Myslíte, že by to v našich
podmínkách vůbec šlo řešit tak, aby nebyly prodělečné?

Ne, neuvažoval. Obchodník by
se staral o výdělek. Já se starám pouze o to, aby projekt měl všechno, co
potřebuje z uměleckého hlediska, takže bychom si nemohli porozumět.
Partnera, s nímž si nemohu porozumět, nepotřebuji. Samozřejmě, že i
v našich podmínkách by se na rozličných projektech vydělat dalo, ale
z mých nároků by se muselo slevit. V projektu „Kudykam“ je například
jedna filmová dotáčka, konkrétně v písni Havrani, která trvá asi osm
vteřin. Se speciální kamerou, která umožňuje sejmout 1 000 oken za sekundu, ji
dělal člověk, který k tomu přijel rovnou z Milána od reklamy na
Ferrari. Jen tohle stálo 400 000 korun, a to byla ještě přátelská cena. Jistěže
to tam být nemusí – obchodník by to zaplatit nechtěl. Ale z uměleckého
hlediska to tam být musí, takže to tam je.

 

Jak
zvládáte tuto obchodně-uměleckou kombinaci? Doporučujete případně, aby se
umělci kromě umění také zajímali i o obchodní věci?

Umělci ať se starají o
uměleckou výpověď. Jakmile se začnou starat také o obchod, přestanou být umělci
a v nejlepším případě budou uměleckými řemeslníky. Budou se totiž muset
trefovat do předpokládaného vkusu čtenáře, diváka, posluchače. Skutečný umělec
se něčím takovým nezabývá, má dost práce s tím, aby naslouchal sám sobě.
Já mám jen to nezřízené štěstí, že sám sobě mohu být mecenášem a na obchodní
stránku nemusím příliš hledět.

 

Neuvažujete
vydat na toto téma nějakou knihu, v níž by se kloubil svět umění
s podnikáním?

Rozhodně ne. Můj případ je
unikátní, takže nikomu nemůže sloužit jako návod. Svět umění, jde-li o umění,
se s podnikáním nikdy nekloubí. Jsou to dva samostatné světy a musí
takovými zůstat. Obchodník nesmí umělci říkat, jak má své umělecké dílo
vytvářet, a umělec se nemá zabývat tím, jak bude obchodník jeho dílo uvádět na
trh. Jedině v takovém případě je nějaká naděje, že to bude fungovat.

 

V
roce 2009 jste představil jeden z vašich posledních projektů, lyrikál „Kudykam“
na scéně Státní opery v Praze (SOP). Setkaly se z dnešního pohledu vaše
představy o realizaci projektu „Kudykam“ s realitou?

Už dávno jsem si přestal
myslet, že představy se mohou potkávat s realitou. Existují jen přání,
nebo ještě spíše – sny. Mým snem bylo, aby „Kudykam“ sledovala plná Státní
opera, aby se diváci stali spolutvůrci představení tím, že vyslyší „Kudykamovu“
výzvu k cestě „Penzionem Svět“ i k cestě vlastním životem, který se
po takovém zážitku může třeba i měnit, nebo aspoň korigovat. K tomu v sedmdesáti
sedmi představeních došlo vrchovatou měrou a docházelo by i dál, kdyby SOP jako
veřejnoprávní instituce neprocházela tak složitým obdobím neustálých změn
vedení a koncepcí. Na nic si ovšem nestěžuji, každá z těch sedmasedmdesáti
příležitostí potkat se s diváky byla nádherná.

 

Osobně
jsem měla příležitost, když jsem navštívila představení ve Státní opeře v Praze,
vidět, že jste tam byl osobně také. Chápu dobře i z vaší odpovědi, že jste
na ta představení v rámci možností chodil osobně, kdykoli vám to okolnosti
dovolovaly?

Jako producent jsem takovou
odpovědnost cítil. Ale hlavně jsem tam chodil pro radost. Každé představení „Kudykama“
bylo jiné.

 

Jakými
změnami procházel „Kudykam“ v průběhu roku?

Každá změna v souboru,
kde mnoho rolí alternují tři nebo dokonce čtyři interpreti, z nichž mnozí nejsou
z Prahy, je organizačně extrémně náročná. Přesto došlo k určitým
úpravám v textu a zejména přibyla nová závěrečná píseň. Ta je sice
prezentovaná jako přídavek, ale ve skutečnosti jí představení vrcholí – přál
bych si, aby právě s touto písní v srdci divák odcházel.

 

Nyní
plánujete představit „Kudykam“ v Národním divadle v Brně. Zvolil jste
Janáčkovu operu. Jaká máte očekávání od brněnského publika? Máte s tímto publikem
již nějaké zkušenosti?

S brněnským obecenstvem jsem
se seznámil během koncertů „Ohroženého druhu“, který jsem uváděl. Byla to moc
hezká zkušenost. V Národním divadle ovšem může být obecenstvo úplně jiné.
Pro mě to není až tak podstatné – mým úkolem je předložit umělecké dílo, které
osloví jakékoli publikum.

 

Bude
představení v Brně v nějakých částech procházet inovací či změnami?

Ne. Budeme rádi, když po
půlroční přestávce odehrajeme představení tak, aby ten dlouhý výpadek nebyl
příliš patrný. Každopádně ale nepřijedeme s dietní zájezdovou verzí, nýbrž
v plné polní – v roli „Kudykama“ se například vystřídají všichni,
tedy Csongor Kassai, Karel Dobrý i Vojtěch Dyk. Přivezeme i celou zvukovou
aparaturu, dvacetičlenný živý orchestr i s dirigentem a vůbec všechno až po
vlastní maskéry. Taková scéna jako je Janáčkovo divadlo, součást divadla
Národního, si to rozhodně zaslouží. Je to pro nás čest, že tam můžeme „Kudykama“
uvést.

 

Uvažujete
o tom, že byste umožnil hrát „Kudykama“ i divadlům v jiných městech? Je to
vůbec realizovatelné, když vezmu v potaz, že představení doprovází živý
orchestr?

Uvažoval bych rád, ale
technicky to nejde. V České republice jsou jen dvě divadla, která splňují
jak jevištní požadavky naší scénografie, tak dostatečný počet sedadel
v hledišti. Státní opera a právě Janáčkovo divadlo v Brně. Obě mají
kolem 1 100 sedadel, zatímco třeba divadla v Ostravě nebo Liberci sotva
400. Tam by musela vstupenka stát přes 2 500 korun, aby se vůbec vrátily náklady…
Samozřejmě že „Kudykam“ by mohl přijet třeba do Sazka Arény, nebo jak se to
jmenuje, protože tam je možná 15 000 míst. Ale „Kudykam“ není estráda, ale
hudebně-dramatické dílo, které patří do divadla. Takže obchodník, který říká:
„Pojďme do velké haly“, je ode mne jako umělce okřikován: „Všechno má své
místo.“

 

Neuvažujete
tedy o případném partnerovi, sponzorovi, který by představení částečně dotoval?

Myslíte si, že zrovna mně by
někdo poskytl sponzorské peníze? Ani jsem se o ně neucházel, bylo by to
nevkusné.

 

Dělal
jste v rámci tohoto sponzoringu nějaký průzkum trhu ke zjištění, jaký je
zájem, či jaké jsou v tomto ohledu složitosti?

Nedělal.

 

Jsem
přesvědčená, že si jak tento, tak i každý jiný umělecký projekt zaslouží
finanční podporu, ať už od sponzora či ze zdrojů z EU, které jsou z velké
části nevyužité. Mrzí mě, že si vás lidé spojují s tím, že vy na to máte,
protože se asi topíte v penězích z Fortuny.
Nemyslím, že jde o důstojnost, ale o otázku ekonomiky v umění. Věřím, že by se mohl
najít takový partner, který by umožnil, aby se „Kudykam“ hrál o to déle a třeba
i v menších městech, kde je zájem a kde lidé kulturu ocení mnohdy více právě
proto, že se k nim až tolik projektů nedostane. Prostředky na umělecká díla
jsou mnohdy zásadní pro to, aby se vůbec k lidem takové dílo dostalo, a vy jste
to jako jeden z mála tvůrců dokázal, šel jste v tomto do rizika s
vlastními zdroji, a to je také ojedinělé.

Jste hodná a myslíte to
dobře. Ale já jsem opravdu v jiné situaci než kdokoli jiný. Má to své výhody
(můžu toho „Kudykama“ uvádět i s finanční ztrátou), a také nevýhody (nemůžu si
říkat o sponzorské peníze, protože to, co dá někdo mně, musí upřít těm
ostatním). Výhody ovšem nevýhody dramaticky převyšují, takže si nebudu
stěžovat. Já si totiž myslím, že o důstojnost jde. Pokud vzdáme svůj respekt
vůči důstojnosti, vzdáme i uznání toho, že slušnost a noblesa jsou pro dobrý
život lidí v pospolitosti důležité.

 

Z vlastní
zkušenosti mohu říci, po zhlédnutí představení jsem nabyla dojmu, že příběh
promítá mnoho situací v životě jako zrcadlo a vede k zamyšlení.
Považuji toto dílo za užitečné pro společnost. Cítil jste i vy sám, že toto
dílo vám v mnoha životních otázkách přineslo nové otázky či odpovědi?
Případně ve kterých?

Mně to spíše přineslo nové
otázky. A ty mohou být základem nějakého dalšího díla.

 

Z našeho
soukromého rozhovoru vím, že veškerý svůj čas nyní věnujete dokončení disertační
práce. Jakému studiu se přesně věnujete a proč?

Je to studium obecné
antropologie na Fakultě humanitních studií UK. Věnuji se mu proto, že na
začátku 21. století a v globalizujícím se světě je antropologie stále
důležitější.

 

Jaký
zájem ze strany veřejnosti vnímáte o tento obor a jaké v něm v rámci
studia cítíte stále rezervy?

Veřejnost bude mít o tento obor
zájem v okamžiku, kdy vzniknou díla, která ji osloví, inspirují. Rezervy
jsou v tom, že v České republice je kulturní antropologie mladým
oborem, své vědce si teprve musí najít a vychovat. Za komunismu se pěstovat
nesměla – protože měla v sobě schopnost něco říci.

 

Je
možné se s vámi sejít také jako s kantorem a naučit se něčemu z vašich
obsáhlých zkušeností a znalostí jako žák? Přednášíte někde? Pokud ne, uvažujete
o tom?

V současné době
nepřednáším, je však možné, že se v této roli vrátím tak za dva tři roky
na Fakultu sociálních věd UK a znovu tam otevřu seminář tvůrčího psaní.

 

Jakým
způsobem se vám v životě nejlépe osvědčilo získat si pozornost veřejnosti
pro svoji tvorbu?

K tomu vede jediná
cesta: předkládat něco, co se o pozornost veřejnosti vůbec nestará. Je-li to
dobré, nějaké publikum si k tomu cestu vždycky najde.

 

Před
dvěma lety jste poprvé za svoji kariéru textaře, scénáristy a producenta měl
živý koncert, a to s albem „Ohrožený druh“, tedy „Ohrožený druh live“. Pro
velký úspěch tento koncert doslova objel republiku. Jaké máte z tohoto
počinu ohlasy, zkušenosti a pocity? Nelitujete, že jste se ke koncertním
vystoupením neuvolil dříve?

Jako textař, scénárista a
producent jsem se na albu i koncertech „Ohrožený druh“ skutečně podílel.
V životě mnoho nelituji, takže ani toho, že jsem s tím nezačal dřív.
Mám radost z toho, že jsem vůbec začal, protože setkání s živým
obecenstvem bylo mimořádně inspirativní.

 

Jakou
hudbu vyhledáváte k poslechu vy sám a jaká tvorba jiných textařů je vám
blízká?

Hudba, kterou poslouchám,
převážně spadá do kategorie „klasická“. Z textařů mám rád Leonarda Cohena,
Boba Dylana, Randyho Newmana, Paula Simona.

 

S Petrem
Hapkou tvoříte neodmyslitelnou dvojici. Jak se váš pracovní vztah s Petrem za
celé roky vyvíjel a jaký má dopad na váš soukromý život? Ptám se proto, že
mnoho lidí pracovní a soukromé vztahy odlišuje.

Odpověď na takovou otázku by
vyžadovala celou knihu, takže ji s dovolením nezodpovím, protože by nutně
zůstala v rovině nějakých zjednodušujících floskulí.

 

Působíte
jako konzervativní člověk, ovšem s vlastnostmi jako jsou nesmírná
kreativita a postřeh pro detail, k tomu navíc oplýváte tvůrčími nápady.
Jaký styl života vlastně preferujete?

Jedním slovem: tvůrčí. Druhým: dobrodružný. Tedy nejistý.

 

Zajímalo
by mě, zda jste také něčeho sběratel a pokud ano, co to je a proč?

Sbírám obrazy české moderny. Protože to je sbírka něčeho tvůrčího, dobrodužného a nejistého.

 

Bill
Zehme kdysi vydal knihu o Franku Sintarovi „Umění žít, aneb jak se nosí klobouk“.
Četla jsem tu knihu a v některých situacích jste se mi v ní promítnul
vy, ale opravdu pouze v některých, protože nechci přirovnávat bujarý
Frankův život k tomu vašemu. Spíše v srdečnosti, ve vztahu k lidem
a tradicím, ke stylu. Ačkoliv, můžete o některé části svého života hovořit jako
o bujaré?

No jistě. O kterékoli.

 

Četl
jste tu knihu také?

Ne.

 

Doufám,
že vám nevadí, že vás srovnávám. Stává se vám, že jste s někým srovnáván?
Tedy kromě srovnání Roberta Vana, který vás při focení k tomuto rozhovoru
připodobnil k Anthonymu Hopkinsovi.

Nevadí. Nebudu nikomu
předpisovat, zda mě má nebo nemá s někým srovnávat, případně s kým.

 

Jste
obecně spíše tolerantní člověk? Jakým způsobem volíte cestu k prosazení
svého názoru či nápadu?

Sám sebe hodnotit si
v tomto směru netroufám. Někdy jsem tolerantní, jindy ne. Záleží na
situaci a nejspíš i na mé náladě. Jinak mám to štěstí, že se o prosazení svého
názoru nemusím s nikým handrkovat. Pokud jsem o něčem přesvědčený, tak to
prostě udělám a basta fidli.

 

Kdy
se u vás poprvé projevila láska k doplňkům, jako je klobouk?

Asi v dětství. Můj
dědeček Leopold Heyrovský nosil ovšem nejen klobouk, ale na botách i
starosvětské psí dečky. Tak daleko ovšem nezacházím.

 

Když
se bavíme o doplňcích, jste také toho názoru, že hodinky vypovídají o člověku?
Řídíte se tím? Máte oblibu v těchto doplňcích?

Hodinky jsou dnes jediným
přípustným mužským šperkem. Proto si zpravidla vybírám ty kvalitní.

 

Povíte
mi o svých cestách do zemí třetího světa? S jakými diametrálně odlišnými
zvyky jste se setkal v jejich kultuře, čím vás zaujaly?

Každá z těch cest by
vydala na knihu. Občas z nich napíšu aspoň reportáž. Ale odpovědět na to
v rámci interview není možné, abych složité věci nesnesitelně
nezjednodušil.

 

 

Do
jaké míry vás ovlivňuje kontrast těchto dvou kultur?

Jak říkám, je to složité –
nemůžu to rozebírat na pár řádcích.

 

Věnujete
se pomoci těmto zemím? V jakém směru?

Ano. Koupil jsem třeba
solární panel pro nabíjení osobních počítačů v jedné vesnici u Viktoriina
jezera v Keni, platím středoškolská studia jednomu mladíkovi z osady
South Horr, starám se o školní vzdělání dětí, z nichž jedno se na můj
popud jmenuje Praha.

 

Jaký
je váš vtah k Praze a jak si naše hlavní město stojí ve vašich očích?

Praha je, spolu s Benátkami,
nejkrásnější město, které jsem dosud viděl.

 

Cestujete
ještě někam jinam, nebo zůstáváte věrný lokacím, které znáte a máte tam své
známé a přátele, které můžete navštívit?

Cestuji vesměs na nová
místa, ale občas se i vracím. Tam, kde jsou lidé, s nimiž jsme se stali
přáteli.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Asistent fotografa: Tomáš Durňák

Oblečení
a obuv Bandi Vamos www.bandi.cz

Hodinky
Fredereque Constant  www.hodinky-koscom.cz

Foceno
v restauraci V Zátiší v Praze www.vzatisi.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz  

 

 

„Člověk
asi nejvíc touží napsat to, co by si chtěl sám přečíst.“ Martina Formanová

 

 

 

Martina
Formanová je absolventka dramaturgie a scenáristiky na pražské FAMU a také
spisovatelka. Její první kniha „Skladatelka voňavého prádla“ byla přeložena do
několika jazyků. Martina pochází z Brna. Již od poloviny devadesátých let žije
ve Spojených státech amerických. Na farmě v Connecticutu se svým manželem,
režisérem Milošem Formanem, vychovává dvojčata Jima a Andyho. S Martinou
Formanovou přichází na knižní trh inspirace o tom, že psaný projev je nejen
uměním ale i formou terapie. Takto můžete ztvárnit příběhy o tom, co si v životě
idealizujete, můžete vypsat odstavce pokynů Jak na to!, popsat celý lidský
život anebo jeho jediný den, fantazírovat o nadpřirozeném, a také můžete třeba
stejně jako Martina psát o tom, co důvěrně znáte a co skutečně prožíváte.

 

Když
dítě intonuje, začnou se rodiče domnívat, že by mohlo mít talent. Podobně by
tomu mohlo být i u psaní. Jak to bylo, Martino, ve vašem případě? Pomohl vám
někdo objevit tvůrčí psaní, nebo to byla vaše iniciativa?

Dřív než zájem o psaní ve
mně byl zájem o čtení. Tak od deseti do patnácti let jsem četla skoro
nepřetržitě a cokoli. Proběhly nějaké úspěchy se slohovými pracemi a na gymnáziu
jsem už občas přispívala do novin.

 

Jaké
jsou podle vás možnosti uplatnění mladých spisovatelů v dnešní době?

Předpokládám, že není lehké
uživit se pouze jako spisovatel. A možná by to vůbec nemělo být samostatné
povolání. Ta představa, že se do psaní pouští někdo jen proto, že je
„spisovatel“, a tudíž psát musí, mě děsí.

 

Může
být nějaký druh literatury módní?

Určitě se mění třeba to,
který žánr je zrovna nejprodávanější. Ale to je téma spíš pro nakladatele.

 

Obejde
se dobrý autor bez odpovídajícího vzdělání? Nesnižují se tak jeho šance na
úspěch?

Vzdělání je důležité z
jiných důvodů, pro psaní je podstatná fantazie. A taky určitá jazyková
vyjadřovací originalita.

 

Robert
Vano říká, že pokud člověk chce zjistit, zda je dobrý v té konkrétní profesi, má
jít tam, kde se zrodila. Modelka do Paříže či Milána, potápěč k moři… Kam se má
jít o svých schopnostech ujistit spisovatel?

Do knihkupectví? Ne, vážně…
Pro spisovatele je prostě zpětnou vazbou čtenář.

 

Je
pro autora podmínkou opravdový prožitek, aby dokázal formulovat příběh do psané
podoby? Jak je tomu u vás?

Skutečný prožitek podmínkou
určitě není. Z literatury známe fůru autorů, kteří fantasticky popsali
události, jež nikdy nezažili, jež se ani neodehrály. Já dávám přednost psaní o
věcech, které důvěrně znám z vlastní zkušenosti, nebo je mám odpozorované ze
svého okolí.

 

Kam
chodíte pro inspiraci?

Stačí rozhlédnout se kolem
sebe. Všechno tu máme – tragédie, komedie. Lidé, kteří bydlí ve vašem domě,
můžou mít úžasné osudy. Nebo si otevřete noviny – i tam jsou desítky, stovky
námětů. Otázkou je, jaký příběh chcete vyprávět vy jako autor a proč.

 

Máte
oblíbený žánr, který sama jako čtenář vyhledáváte?

Posledních pár let čtu asi
nejvíc současné autory, zajímá mě jejich interpretace přítomnosti. Nejvíc mě
láká pohled pod povrch mezilidských vztahů; dozvědět se nejen co hrdinové
dělají a říkají, ale poznat i jejich vnitřní motivace a úvahy.

 

Podobá
se váš oblíbený žánr vaší vlastní tvorbě?

Kéž by!

 

Trhem
s hudebními nosiči otřásla krize a jejich prodejnost rapidně klesla. Jak
myslíte, že si stojí knižní trh?

Myslím, že relativně dobře.
Fakt, že lidé stále čtou, mě, upřímně řečeno, překvapuje. Velmi mile
překvapuje.

 

Máte
odhad, jestli se některé knihy prodávají více než jiné?

Myslíte moje? To záleží na
náladě. Někdy mám dojem, že by se měly všechny prodávat skvěle, jindy mě
udivuje, že mám nějaké svoje čtenáře, že vůbec někoho zajímá, co píšu.

 

Kde
je podle vás pro spisovatele, než dotáhne celou svoji literární práci do konce,
ten kopec nejstrmější?

U každé knížky je to asi
jiné. A taky u každého autora! Někteří ani žádné strmé kopce nezdolávají. Moje
překážky jsou jednoznačně lenost a pochyby.

 

Jak
se spolu sžila místa, která jsou tolik odlišná a současně vám tolik blízká,
Brno, odkud pocházíte a Connecticut, kde aktuálně žijete?

Nějak se sžila, ani nevím
jak. Vlastně vím, vždyť jsem to popsala ve své první knížce, „Skladatelka
voňavého prádla“.

 

Jak
si myslíte, že si stojí novináři ve Spojených státech a například v evropských
zemích, potažmo v České republice?

To opravdu nemůžu posuzovat.
Evropskou žurnalistiku neznám, českou jen velmi povšechně z internetu.

 

Můžou
se čtenáři těšit na nějakou novou knihu od vás?

Právě se dávám do psaní, tak
snad se to někde nezasekne.

 

Uvažovala
jste někdy o vydání například nějaké společenské příručky, knihy rádce,
popřípadě dokumentárního žánru?

Ne. Ale možná taky proto, že
podobné věci příliš nečtu. Člověk asi nejvíc touží napsat to, co by si chtěl
sám přečíst.

 

Co
dělá spisovatele spisovatelem?

…že by honorář?

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Martina Formanová *9. 1.
1966

Text: Michaela Lejsková

Publisher: Profashion 2/2010

 

 

 

„Co
se týká mého života, tak ten je hlavně o příležitostech, které přicházejí
cyklicky.“ Bořek Slezáček

 

 

 

 

 

Jakýma
očima se dívá Bořek Slezáček na svět okolo sebe, jakou pracovní dráhu si zvolil
a jakou by si ještě zvolit chtěl? Je skutečně možné komplexně vnímat člověka
jako takového a hodnotit jej objektivně pouze na základě mediálních
výstupů? Mnohdy stojí za to nahlédnout pod pomyslnou skořápku, nemyslíte?
Ostatně, toto už ponechávám na vás, na čtenářích. Rozhovor a fotografie
s Bořkem Slezáčkem jsme pro vás připravili v pražské restauraci Fama
Grand ve spolupráci s fotografem Petrem Bartošem.

 

Bořku, osobně jsem vás vždycky vnímala jako moderátora. Teď jsem vás viděla
hrát v divadle a překvapilo mě to. Takže se věnujete herectví? 

No jo, problém ve vnímání showbusinessových škatulek je ten, že dneska
vnímáte jako moderátorku paní, která předtím ukazovala pipku. Takže kdo koho
jak vnímá, je vlastně jedno. Když někdo dělá muziku a přitom pracuje
v bance, tak je to v pořádku. Ale když někdo dělá muziku a přitom
ukazuje ksicht v televizi, tak už to pro ty lidi je složitý. Nevím, čím to
je, ale je to tak. Přitom lidi se mění, někdy i den ze dne, ale stejně, jsou-li
zaškatulkovaní, zůstanou v té škatulce.

 

Drtivé procento veřejnosti vás vnímá jako moderátora. 

Drtivá většina veřejnosti mě vnímá jako arogantní hovado, teda pokud mě
vůbec nějak vnímá. Díky bulváru. A holt s tím musím žít. Hlavní je, nebrat
se moc vážně.

 

Jestli to třeba něčím sám nepřikrmujete, že se o vás v bulváru píše
tímto, řekněme avantgardním způsobem? 

Tak jasně, že je to moje vina, ale… Jsem přesvědčený, že nejdůležitější
lidská vlastnost je respekt. Někteří lidé, pracující v bulváru, ho bohužel
moc nemají, jsou za ten nedostatek taktu placení. Blbě. Ale celý ten svět
celebrit v Česku je jen taková hra, trochu zpocená, ale hra. Říkám to
možná dost arogantně, ale tihle lidé skutečně nejsou nijak kreativní
v pravém smyslu slova. Opisují jeden od druhého a jejich systém přemýšlení
je škatulkovací. Takže jak jste jednou debil, tak už jím zůstanete. Leda bych
zachránil nějaké tonoucí dítě.

 

 

Setkal jste se už s někým z těch novinářů, kteří o vás napsali
lež, byli si toho vědomi a při osobním setkání se omluvili, uznali to? 

Nesetkal jsem se s nikým, kdo by přišel a řekl: omlouvám se. Proč by
taky měli. Někteří jsou fajn, někteří jsou nesmírně arogantní. To je jako
v každé profesi. Akorát tahle profese tedy moc úctyhodná není, no. Ale jak
říkám, každý jsme nějaký a každý máme svou práci. A je taky na každém
z nás, jak se s tím popasuje.

 

Jak to je s tím vaším moderováním? 

K moderování jsem se dostal jako slepý k houslím, shodou
okolností. Nikdy jsem neplánoval stát se moderátorem. Vzbudit se v šedesáti
letech jako moderátor odpolední soutěže je zvláštní představa, ale zase proč
ne, proč to nedělat, když jsou za to peníze? Berte to s nadsázkou. Baví mě
to!

 

Co vás na moderování baví nejvíce? 

Komunikace s lidmi. Vždycky mě strašně bavilo i cestování a poznávání
míst. Pro mě je ohromný i třeba výlet do Kutné Hory. Jedu tam se stejným
nadšením jako do Londýna. Nikdy nevíte, co se všechno semele. A zbožňuju
hotely. Nemusíte uklízet a ještě vám připraví snídani.

 

Takže vás oslovuje moderovat spíše živě? 

Rozhodně ano. Moc rád potkávám lidi. Navíc v televizi si jdou všichni
strašně po krku a v rádiu je to zvláštní. Třikrát mě v jednom
oslovili a třikrát pak vyhodili, protože jsme se nebyli schopni shodnout co a
jak. A tak myslím, že stačilo. (smích) Moderuju poměrně hodně různých akcí a
musím říct, že si to užívám. Doufám ale, že si to užívá i obecenstvo a
pořadatelé. Možná mi nenadávají jen proto, aby mi to nebylo líto. (smích)

 

Jednou z vašich aktivit je herectví. Co vás k tomu vedlo? 

Aktivit mám víc a jsem tomu rád, protože se rád pohybuji mezi různými
lidmi. Myslím si, že když se člověk pohybuje jen na jednom písku, že se trošku
ochuzuje. Herectví bych tomu ale moc neříkal. Spíše zpívám v divadle,
konkrétně v muzikálu „Děti ráje“.

 

Role Michala v „Dětech ráje“ vám podle mě velice dobře sedí. Působíte
v ní velmi přirozeně. 

Děkuju! Ale ve skutečnosti jsem šílený trémista. A jsem abstinent, takže to
nemůžu přepít. Moje tréma se projevu tak, že mě paralyzuje. Přestanu dýchat.
Při premiéře jsem chtěl utéct, ale prodýchal jsem to a tréma mě časem opustila.
Skoro.

 

Do jaké míry se věnujete hudbě? 

Obrazně řečeno, teď sedíme s Filipem Janečkem ve studiu a doděláváme
písničky, které se mi nahromadily v šuplíku. Paradoxně píšu písničky vždy,
když jsem nešťastnej. Ale teď jsem šťastnej. Takže teď netvořím, nýbrž
dotvářím. Zatím si je hraju doma na kytaru, pochlubím se jimi, až přijde jejich
čas. Mám tvůrčí ambice, ale ne velkoambice prorážet v pop music.

 

Co jste původně studoval, když říkáte, že moderování nebylo cílené a
herectví se k tomu přidalo později, stejně tak i hudba? 

Jsem vystudovaný ekonom. Ale nikdy jsem nechtěl pracovat jako moji
spolužáci třeba v bance, ale nikdy jsem z toho písku úplně neutekl.
Vždycky jsem pracoval třeba v reklamě, v médiích. A shodou okolností
tudy jsem se dostal k moderování. Aktuálně mám také poradenskou firmu,
která se specializuje na oblast komunikace.

 

Na jakou oblast komunikace se přesně zaměřujete? 

Radíme ekonomickým a politickým subjektům v oblasti mediální
komunikace. Každý subjekt, ať už ekonomický, politický či jakýkoliv jiný hráč,
něco vytváří. Předmětem jeho zájmu je něco nabídnout a prodat. K tomu může
mít sebelepší produkt, tezi, vizi, ale jakmile o ní neřekne lidem, tak si ji
může nechat. Existují obecné vzorce, jak komunikovat na veřejnosti, jak
s médii, ale každý stát má svá specifika, každá oblast má svá specifika.
Poradenství znamená spojování lidí a vymýšlení, jak to udělat. Každá věc se dá
říct deseti způsoby, ale otázkou je, který je ten nejlepší.

 

Žijete svůj život podle nějakých svých vizí? 

Léta jsem si žádné vize nevyráběl. Kdysi jsem si jednu vyrobil, ale pak se
tady změnil systém a všechno bylo jinak. Takže vše beru tak, jak to je. Dnes je
všechno zase trochu jinak, protože mám zodpovědnost za svoji rodinu a chci být
spolehlivá opora mých blízkých. Co se týká mého života, tak ten je hlavně o
příležitostech, které přicházejí cyklicky. Můžete si všechno vyzkoušet, nebo
nemusíte, některé šance promarníte, ale vždycky si z toho něco vezmete.

To zní docela pokorně. Zamýšlíte se takto často? 

Pokora je věc, ke které směřuju. Která u mne, bohužel, rozhodně není
vrozenou vlastností. Ta je, dle mého názoru, otázkou vzdělání a toho, jak
člověk v životě naloží se svým egem. Říkal jsem, že nemám žádné velké
ambice, ale vlastně jednu jo… Rád bych se věnoval psaní. Jenže na to je potřeba
„sicflajš“ a to je problém. Uvidíme, co bude.

Děkuji za rozhovor. 

Text a produkce: Michaela Lejsková
Foto: Petr Bartoš
Publisher: Menstyle.cz www.menstyle.cz 
Partneři produkce:
Restaurant Fama Grand www.famarestaurace.cz 
Prospekta móda, Ermenegildo Zegna www.prospektamoda.cz 
Doma.cz www.doma.cz

 

 

 

 

„Rétorika a čeština jsou kouzelné.“ Honza Musil

 

 

 

 

 

 

Setkáte-li se osobně s Honzou Musilem, možná jako já nabudete
dojmu, že tento člověk se bude pravděpodobně vzdělávat a duševně rozvíjet po
celý život, a své zkušenosti předával lidem nejen prostřednictvím televizní
obrazovky. Má nadání pro jednání s lidmi a dorozumívání. Umí se dobře
vyjadřovat a zachovává si životní optimismus i za nepříznivých okolností. Věřím,
že si jej najdete každý sám pro sebe v rozhovoru, který probíhal
v příjemných prostorách brněnské restaurace Borgo Agnese.

 

 

Honzo, jak si v rámci své profese poradíte s případnou situací:
komunikativní moderátor – nekomunikativní host?

Myslím si, že jsem člověk, který
když se rozpovídá, tak dostane z lidí kolikrát i to, co v podstatě říct
nechtěli. Důkazem toho jsou mé talk show, kde mě před začátkem někteří lidé
prosili, abych se jich na některé věci neptal. Akceptoval jsem je a na to, na co
nechtěli, jsem se jich nezeptal. Stejně mi to nakonec ve studiu řekli sami.

 

Všimla jsem si, že často používáte dvojsmysly. V čem shledáváte
kouzlo takové komunikace?

Rétorika a čeština jsou kouzelné.
Když řeknete nějaký výraz, a trefíte „kladívko na hlavičku“, tak máte najednou
dva, tři, nebo i pět významů, podle toho, jaké spojení člověk zvolí. A v tu
chvíli vždycky říkám, že odhadnete člověka. I ten největší „svázanec“ v tu
chvíli zlidští.

 

Je to způsob, jakým si otevíráte pomyslné dveře ke komunikaci
s lidmi?

Myslím si, že hraní si na to, že mezi
lidmi jsou dva břehy a že se musíme odlišovat a mít mezi sebou bariéry, by se
mělo zpřetrhat, pokud spolu lidé komunikovat chtějí. Na druhé straně se může
stát, že vám někdo přirozeně nesedne, ať už z jakéhokoliv důvodu. Tam ty
bariéry zpřetrhávat nepotřebujete.

 

Nebojíte se, že se necháte odradit prvním dojmem?

Jsem přesvědčený o tom, že
jakékoliv prodlužování situace, která pro mě není příjemná, je vlastně v určité
dimenzi nadějí na to, že se to může zvrátit.

 

Souvisí to s tím, že díky vaší profesi máte lepší odhad na lidi?

Možná to tak je, ale já to daleko
více přisuzuji věku. V určitém období člověk mnohé přehodnotí, a já cítím,
že nechci plýtvat časem. A jestli je i pro tu druhou stranu příjemné, že nebylo
plýtváno jejím časem, tak to podtrhuji dvakrát.

 

Váš věk je v rozporu s tím, jak skvěle vypadáte! Nějaký
zvláštní recept?

Překvapivě to přisuzuji tomu, že
málo spím. Že se neunavuji spánkem a jsem ranní ptáče. (Smích.) Paradoxně mě
baví stárnout, protože se na mě mladší lidé obracejí o radu. I profesně, když
za mnou někdo přijde a chce se poradit, tak cítím, že už mám na to věk a
zkušenosti a těší mě být v této pozici. Další věcí je, jak se oblékám, a i
na základě toho by mi mnozí můj skutečný věk nehádali. Oblečení z Idolo
Fashion je styl, který si představuji jako ideální jak pro volný, tak pracovní
čas. V tom jsem stejně vybíravý, jako v hodinkách, které jsou mojí slabostí,
a jsem přesvědčený, že hodinky z klenotnictví Fr. Hanák jsou originální a
hodně podtrhují osobnost. Měsíční fáze hodinek Tissot, safírová sklíčka, a
exklusivní limitovaná edice Gulf od Tag Heuer Carrera mě hodně zaujala.

 

Jaká jsou úskalí moderátorské profese?

Teď bych se nerad dotknul některého
z kolegů, ale můj názor je, že neexistuje úskalí, když je člověk připravený. Úskalí by mohlo přijít, kdybych
vzal nabídku dělat třeba zpravodajství, které není mojí parketou. Mohlo by se
mi klidně stát, že mě nějaká zpráva pobaví a já projevím emoce svým způsobem,
jenomže to do zpravodajství nepatří a vypadalo by to neprofesionálně.

Ani po tolika letech ještě nejste neutrální?

To nejsem, a právě u moderátorů to
nemám rád. Moderátor by měl být v první řadě člověk, který dává průchod
svým emocím. Největší chybou je, když je moderátor herec.

 

Veřejnost ale může považovat moderátora za herce. Jak to lidem
vyvrátíte?

Pokud moderátor něco hraje, tak mu
to nevěřím. Dříve nebo později to prostě praskne a jak pořad, tak i moderátor
ztrácejí důvěryhodnost. Například existují moderátoři výborní pro hudební
pořady, tzv. showmani, ale kdyby měli zacházet s emocemi lidí a moderovat
talk show o nemocech či pocitech, tak jim to prostě nebudu věřit.

 

V prostředí moderování vás jistě mohou lidé něčím zaskočit. Není
to stresující?

Jestli narážíte na talk show, kde
je všechno live, tak tam ten moment překvapení vyloženě očekávám. Dokonce tam
lidi k tomu trošku tlačím. Vždycky říkám, že každá promarněná situace,
která je překvapením, je špatnou vizitkou moderátora. Improvizace je v tomto
případě hodně klíčová.

 

Který z vašich pořadů byl největší vabank?

To je hezká otázka. Největší vabank
byl rozhodně pořad Kolotoč, do kterého jsem nechtěl jít, ale nakonec jsem šel a
nahrazoval jsem Pavla Poulíčka. Tehdy jsem to dělal při pořadu Áčko a
z původních dvou měsíců byly dva roky. Kolotoč byl tenkrát stereotyp, což
byla pro mě velká změna. Pořad měl vysokou sledovanost. Nahradil jsem Poulíčka
a začaly chodit nepřátelské dopisy typu ,Vraťte nám Poulíčka‘ a jiné, mnohem silnějšího
kalibru. Byl jsem z toho docela rozhozený. Tak jsem požádal produkčního,
zda bychom mohli, když už na konci čteme hezké dopisy, číst i dopisy hnusné. A
najednou se ta lavina obrátila a začali psát lidé, ať si z toho nic
nedělám. Diváci své postoje přehodnotili, a současně jsme udrželi vysokou
sledovanost.

 

Jak je to s útěky moderátorů z rautů, které následují po společenských
akcích, jež moderovali?

To právě není o tom, že moderátor uteče,
ale že se vzdálí. Osobně jsme to takhle měl od začátku a je to pro mě
v podstatě pravidlo.

 

Dostáváte se tam do role, která vám už tolik nesedí?

Pořadatel mě vždycky pozve, což svým
způsobem představuje i jakousi satisfakci za to, že jsem do té chvíle pracoval,
a nyní bych měl sejít mezi lidi, kteří jsou jeho hosty. Stále si ovšem myslím,
že nejsem na stejné lodi s lidmi, kteří se přišli bavit. Na mně se
podepisují faktory jako je únava a pak, já ty lidi ani neznám, a pohybovat se mezi
nimi a uzobávat z rautového talíře, to už mi nesedí. Nevychutnám si to a
přijde mi neprofesionální, jíst a pít na rautu před lidmi, kteří jsou mými
klienty, a proto se raději vzdálím.

 

Jste v trávení času s přáteli raději konzervativnější?

Jsem, a je o mně také známé, že
slíbím, potvrdím a pak to zruším, protože jsem ve své podstatě líný někam
chodit. Raději si přátele zvu domů.

 

Čím to je, že si domov tolik užíváte?

Každý den, i když nepracuji,
vstávám reálně kolem šesté hodiny, někdy i dříve.

Tak si ten den relativně
natáhnu, protože v poměru k pracovnímu vytížení trávím doma zlomek
času. Proto jsem doma velmi rád a užívám si to.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Produkce a text: Michaela Lejsková

Foto: Pavol Bigoš www.bigi.sk

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři produkce:

Idolo Fashion www.idolofashion.cz

Klenoty František Hanák www.hanak-brno.cz

Optika Waska www.waska.cz

Zapakatel www.zapakatel.cz

Restaurace Borgo Agnese www.borgoagnese.cz

 

 

„Změn se nebojím, ty jsou v životě potřeba, jinak by člověk zakrněl a přestal se rozvíjet.“ Petr Vágner

 

 

 

Posedět u dobrého oběda v restauraci Fama Grand byl zážitek nejen gastronomický, ale zážitkem byl i následující příjemný dialog. Z mnoha činorodých lidí, které znám, patří Petr Vágner ještě navíc k těm, se kterými toho můžete mnoho prožít i u stolu, protože je skvělý vypravěč a i s ohledem na svůj poměrně mladý věk toho již hodně zažil. Jak je to možné? Snad umění naslouchat, pozorovací schopnosti a notná dávka otevřenosti k názorům na jeho práci Petrovi bezesporu otevírá dveře tam, kde se právě díky těmto vlastnostem v člověku násobí, co mu bylo dáno do vínku. V případě Petra je zcela nezbytné zmínit také jeho zodpovědnost a píli.

 

V oboru, kterému se věnujete, můžete mít docela veliký rozsah. Jak to vidíte vy?

Boris Rösner, se kterým jsem kdysi hrával v divadle, říkával zajímavou věc, že málokterý z herců zvládá zkombinovat více odnoží téhle profese. Hraní na jevišti je prostě jiné než hraní v seriálu či filmu, dabing nebo třeba moderování. V seriálech musíte mnohem více ubrat, než když hrajete v divadle, moderování je zase o jiných kritériích… Já se snažím všechny tyhle „podobory“ dělat co nejlépe, obrovsky se v tom seberealizuji a baví mě to. Jsem člověk velmi aktivní a kreativní, miluji různorodost a mám rád i týmovou práci. Nic z toho co dělám, nechci jen tak odehrát nebo odmluvit. A rozhodně platí, že každý by si měl brát na svá bedra jen tolik, kolik dokáže unést a měl by znát své hranice. Tam ta pravidla o tom, co je kdo schopen dělat najednou, začínají i končí. I já musím občas něco odmítnout, upřednostnit, upozadit.

Jak zvládáte očekávání, která na vás lidé mají v daných rolích?

Snažím se je naplňovat, jak nejlépe dovedu. Navíc to mám tak nějak dané od narození, jelikož jsem narozený ve znamení panny, a musím říct, že vlastnosti tohoto znamení se na mně dost odrážejí. Preciznost, pracovitost, jít do důsledků, pečlivě se připravit… Nejsem člověk, který dělá věci, jen aby je nějak udělal, snažím se, aby za mnou skutečně byly vidět výsledky.
A jsem přísný nejen na sebe, ale také na okolí. Nespoléhám se jen na talent, ale spíše na tvrdou práci.

O mužích ve znamení panny se říká, že když se zamilují, zpravidla to bývá navždycky a že mají silný vztah k rodině. Daří se vám udržet rovnováhu času a energie v rodině? Nešidíte je o svoji přítomnost?

Je pravda, že zrovna v tomhle období rodina moji pracovní vytíženost trochu odnáší, ale naštěstí jsem si vybral skvělou ženu, která zvládá jak chod domácnosti a starost o děti, tak i organizační záležitosti týkající se mé práce. Samozřejmě nepopírám, že když přijdu domů, že jsem unavený, ale snažím se, abych měl i přes všechny svoje aktivity čas na svoje nejbližší. Občas někdo říká, jak ho vyčerpává, že ještě musí stíhat rodinu. Mě ale čas s rodinou nabíjí.

Muži si většinou neradi nechávají organizovat život vlastní ženou. Jak to funguje u vás doma?

Myslím, že jsem si nemohl vybrat lepšího organizátora. Nemusím platit drahého manažera, protože moje žena je velmi strategický člověk, má přehled v mnoha oborech, zkušenosti z branže, ve které se pohybuji, výborné organizační schopnosti a pro mě je pracovní komunikace s ní mnohdy i jakýmsi koučinkem. Vybral jsem si prostě skvělou, inteligentní, krásnou ženu, která je mým poradcem a se kterou se dokážeme až neuvěřitelně shodnout v názorech na mnoho věcí. Co víc si přát.

 

V jakých názorech se třeba rozcházíte?

Víceméně v drobnostech. Já mám třeba občas tendenci odkládat některé věci na později, ale ona nade mnou drží pomyslný bič a vždy opakuje, že je lepší udělat věci dříve než později. Takže i když se mi třeba nechce, nakonec jí stejně dám za pravdu a ocením, že mám ve finále více času hlavně díky tomu, že nic neodkládám.

Jaká je vaše původní profese?

Vystudoval jsem polygrafii a dokonce jsem v tomhle oboru i chvíli pracoval, ale pak přišlo zlomové období, kdy jsem cítil, že takováto stereotypní práce není pro mě, že mi chybí seberealizace. Něco mě táhlo k ještě větší kreativitě, k herectví, moderování, bavičství, k práci s hlasem… Přišlo mi to do života tak nějak přirozeně, a tak jsem tu šanci se tomu věnovat proměnil, vystudoval ještě hereckou školu a dodnes jsem ani jednou nezalitoval.

Dalo by se tedy říci, že jakmile přestanete někde být šťastný, nebojíte se změny?

Změn se nebojím, ty jsou v životě potřeba, jinak by člověk zakrněl a přestal se rozvíjet. Ale také musím brát v potaz to, že dnes už tady nejsem na svá rozhodnutí jen já sám. Obdivuji muže, kteří mají rodinu a rozhodnou se, že by chtěli poznat třeba Mexiko, sbalí se a jedou. U mě prostě nebát se změn úzce souvisí s ohledy na mou rodinu.

Jaké jsou vaše nejsilnější okamžiky z působení v divadlech?

Měl jsem období, kdy jsem hostoval na jevištích Národního divadla, Stavovského divadla, Vinohradského divadla a tam všude jsem získával zkušenosti s herci, jako jsou Iva Janžurová, Jana Preissová, Věra Galatíková, Miroslav Donutil a mnozí další. A to vám prostě žádná škola nedá. Poznat, co je to podaná pomocná ruka od herce, ke kterému máte obrovský respekt, či to, že jste si získal jeho přízeň svojí pokorou a zájmem a tím, že chcete opravdu ukázat, že něco umíte, je nenahraditelný zážitek. Ve všech těchto divadlech bylo mnoho silných okamžiků právě tohoto charakteru.

V jakém divadle hrajete aktuálně?

Momentálně hraju v šesti hrách v Divadle Radka Brzobohatého. Nedávno jsme měli premiéru hry Dvanáct rozhněvaných mužů v režii Hany Gregorové, která se odehrává v soudním prostředí a kterou proslavila především kultovní americká filmová verze z roku 1957 v režii Sydneyho Lumeta.

 

Nebýt ješitou je přednost. Kdy se vám to například osvědčilo?

Mnohokrát. Například, když jsem zaskakoval v Hamletovi asi v pěti různých rolích, přišel za mnou pan Radovan Lukavský a řekl mi svůj názor na to, co hraju, a kde bych mohl ubrat či přidat, aby to bylo ještě lepší. Pokud bych se chtěl prosazovat a neuměl přijmout kritiku, nikdy bych se neposunul dál. Považuji si, že kritika přichází od lidí, kterých si vážím, protože v tom cítím zájem a také pocit, že mé hraní opravdu za něco stojí.

Jak hodnotíte současnou mladou generaci herců?

Nepřísluší mi hodnotit mladé herce, protože se na to vždycky budu dívat ze své pozice, která nese ducha jakési zásadovosti. Pokud bych už měl něco komentovat, tak možná to, že mladá generace herců je trochu laxnější, chodí pozdě na zkoušky, prosazuje se bez pokory a mnohdy i bez zkušeností. Zažil jsem mladé lidi, kteří o sobě tvrdí, že jsou herci, a když se jich zeptám, kde hráli, tak mluví o ochotnickém divadle nebo o hraní na škole. To ještě nedělá herce hercem.

Zkuste nás malinko zatáhnout do zákulisí úskalí číhajících na herce na jevišti, před kamerou a v dabingu.

Je tam velký rozdíl a je to o hodně věcech – o zkušenostech, o koncentraci… Když točíte film, musíte hrát na několik kamer najednou, umět text, vědět co a kdy přesně říct, jak položit hlas, jak vést nějaký dialog, jaký je váš herecký partner… Hraní na velkém jevišti je zase jiné, jsou tam velká gesta, úplně jinak pracujete s hlasem. Dabing je mnohdy docela zábava. Když děláte kódový dabing, kde se musíte trefit na kód, do „klapání“ pusy, musí tam být výraz a musíte to stihnout. A takhle se jede několik stránek, dokud to někdo nebo něco nezkazí. A pak je třeba smyčkový dabing, kdy vám pustí pouze sekvenci, třeba třicetisekundovou, tu nahrajete a jedete dál. A takhle bychom mohli pokračovat ještě hodně dlouho…

 

Jak se vám při vašem pracovním rytmu – uvádíte ranní show na Frekvenci 1, natáčíte Ordinaci v růžové zahradě, moderujete, hrajete v divadle – daří udržet koncentraci a odpočívat?

Někdy je to opravdu těžké a jedu na doraz, ale jednou jsem si tohle povolání vybral, a tak se snažím odvést svou práci co nejlépe a teprve potom myslet na odpočinek. A díky mému „domácímu manažerovi“ mám alespoň všechno naplánované tak, abych měl i nějaké volné chvíle a pauzy a mohl je využít k přípravám na další práci, k odpočinku, relaxaci a trávení času s rodinou. Ale přece jen – nějakému delšímu volnu, pořádné dovolené, na které bych si opravdu odpočinul bez vyzvánění telefonu, bych se nebránil.

Děkuji za rozhovor.

 

Foto: Petr Bartoš
Text a produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři produkce:

Prospekta móda – Ermenegildo Zegna

Restaurace Fama Grand Praha