Archiv rubriky: Média a literatura

 

 

 

 

„Některá
témata jsou vyšeptalá…“ Ivan Pilný

 

 

 

Pokud si sednete
s Ivanem Pilným k jednomu stolu, máte jistotu, že se nebudete nudit a
o věcech, které přináší běžný život, začnete přemýšlet jinak. Ivan Pilný má dar,
o kterém zřejmě ví, ale rozhodně vám ho nevnucuje. Po setkání s ním
začnete totiž intenzivně přemýšlet o všem, co vám řekl, a zjistíte, že vás
donutil zamyslet se nad vámi samotnými. Ivana Pilného není třeba nijak zvlášť
představovat. Je absolventem ČVUT. Pokud si člověk občas přečte noviny, podniká,
nebo si otevře internet, s jeho jménem se setkal, nebo ho zahlédl
v televizním pořadu Den D České
televize. Kromě jiných významných postů byl rovněž prvním ředitelem Microsoftu
pro Českou republiku a sousední Slovensko. Je autorem knih pro podnikatele,
které v současnosti střídá psaní, které je pro něj objevné a nové. A právě
jako člověka, který svěřuje své myšlenky a nápady papíru, vám chci dnes Ivana
Pilného představit.

 

Napsal jste knihy o
podnikání a údajně už žádné takové psát nechcete.

Proč
už nebudu psát o podnikání? Je to úplně jednoduché. Já když chodím na nějaké
semináře a povídám si tam o podnikání, ať už je to se studenty, nebo podnikateli,
tak tvrdím, že pravidla podnikání se vejdou na korespondenční lístek.

 

A je to pravda?

Je
to pravda. Můžu to klidně i dokázat, ale popírám to svou vlastní tvorbou,
protože jsem o tom napsal tři knížky. Ale už mě to fakt přestalo bavit, a tak
zkouším jiné věci – například mě přiměla blogerka Jana Kolářová, abych napsal
nějaké blogy o finanční gramotnosti. Respektive negramotnosti. I když mně to
připadá už jako trošku vyšeptalé téma.

 

V souvislosti
s vaší osobou si mám pod pojmem gramotnost představit finance?

Začal
jsem přemýšlet o tom, že ta negramotnost a takové to pochopení světa, se
zdaleka nevztahuje jen na finance, ale souvisí to s politikou, kulturou i
zdravím. Je to prostě o spoustě dalších věcí, kolem nichž panují nějaké mýty,
které jsou ovšem už dávno překonané, protože svět v posledních dvaceti,
třiceti letech nabral ohromné tempo. A najednou se vytváří model jakéhosi světa,
který nějakým způsobem podporují média, nebo jej zkreslují politici, nebo lidé,
kteří nějakým způsobem mlží. A lidé potom žijí v úplně jiném světě, než je
ten skutečný.

 

Řekl jste to sice
hezky, ale co s tím chcete dělat vy?

Já
to rozšířil, vybral jsem pár okruhů a začal jsem ty mýty onoho virtuálního
světa, který cpe lidem do hlavy především marketing, jakoby vyvracet. Realita
je zkrátka jiná. O tom je knížka, kterou nyní dopisuji.

 

Co bylo počátečním
impulsem pro vaše psaní?

Začal
jsem vyprávět pohádky svým dětem. Ty pohádky jsem si vymýšlel. Vzal jsem jednou
tužku a řekl jsem si, že je mohu začít psát. Když jsem se dostal na čtvrtou
řádku, začal jsem přemýšlet, pro jakou cílovou skupinu to bude, kolik ta knížka
bude stát, kolik bude mít stránek. Po tomto zamyšlení jsem tužku zlomil a začal
psát něco jiného.
 

Mám tomu tedy rozumět tak, že kniha
pohádek od vás světlo světa nespatří?

Nemohu
se teď vracet k pohádkám, protože mou společnicí je Romana Andělová, která
pohádky píše. Píše nejen vlastní texty, ale také kreslí a je to tak vysoko
nastavená laťka, že to prostě asi nikdy dělat nebudu.

Takže pohádky psát
zřejmě nebudete, knihy o podnikání psát nechcete. Knihu o zmíněných mýtech
doděláváte. Kterým směrem se tedy ve vaší tvůrčí činnosti vydáte dál?

Začal
jsem uvažovat o jiném způsobu psaní, tak to teď zkouším. Dal jsem již něco
přečíst lidem ve svém okolí, kteří snad poznají, jestli je to dobré, nebo špatné,
nebo jestli jsem úplný grafoman. Tak uvidíme.

 

Vraťme se do vašeho
dětství. Kdy jste si poprvé uvědomil vůni knihy?

V
první třídě jsem přečetl kompletně celou dětskou knihovnu, a tak mi ve druhé
třídě začali půjčovat knihy z velké knihovny. Některým jsem rozuměl, což
byla ta menší část, ale pak tam byly i knihy o tom, jak udat tatínka, když je
kulak, a to mě tedy vážně moc nebavilo. Přečetl jsem vlastně všechno, co jsem
mohl. Měl jsem štěstí na fantastickou knihovnici, která mi půjčovala Tarzana. Pokaždé jsem přečetl jeden díl Tarzana za den. Nikde se to nesmělo
říkat a já k ní domů chodil pro různé knihy. Vlastně tehdy jsem začal
doopravdy číst.

 

Poznamenala vás nějakým způsobem četba?

Zřejmě
z toho, jak jsem hodně četl, se mi zkazil zrak a dostal jsem brýle. Také
si vzpomínám, že když tu nebyly anglické knihy, měl jsem přítele, jehož žena
jezdila často do zahraničí a tyto knihy přivážela. Měli jich doma asi tisíc a
jediný člověk, který přečetl jejich knihovnu, jsem já.

 

Je pro vás tím, že jste hodně četl, nyní
snazší knihy psát?

Samozřejmě,
že když jsem začal psát, tak jsem si uvědomil, že pokud chce člověk psát, musí
číst. Takže jsem začal číst znovu, ale jinak. Když jsem podnikal a dělal
manažera, tak jsem vlastně nečetl, ale skenoval. Celé stránky jsem si ukládal
do paměti, ať už to byly zajímavé věci o podnikání, nebo thrillery na jedno
přečtení.

 

Vysvětlete mi tedy, jak čtete nyní?
Říkal jste, že jinak.

Nikdy
se nedostanu na úroveň Karla Čapka nebo Rudolfa Křesťana. Používají nádherný
jazyk a já jim mohu jen tiše závidět. Je to tak prostě dáno a není to jen tím,
že jsem začal psát pozdě. Tím chci říct, že člověk začne při novém čtení více
vnímat nejen jazyk, ale celkovou formu a obsah sdělení.

 

Mnohé knihy jsou dílem fantazie. Využíval
jste fantazii i ve svých odborných knihách? Motivoval jste někdy někoho právě
zmíněnou fantazií v běžném životě, nebo se to děje jen v knihách?

Já
jsem nikdy nepracoval jinak než s patřičnou dávkou fantazie. Jednou jsme
s mým nástupcem letěli z Dublinu a během letu jsme vymysleli písničku,
napsali text a následně jsem svých dvacet spolupracovníků přinutil, aby si
stoupli na jeviště v Rokoku a zazpívali ji zhruba pěti stovkám zákazníků.
Toto jsme zopakovali ještě několikrát a dokonce po nás chtěli, ať to vydáme na
CD.
Byla to legrace, ale zároveň motivace, která vlastně přímo souvisela se
zmíněnou fantazií.

 

Od fantazie přejděme
k nápadům. Jak si ukládáte nápady, aby se neztratily v zapomnění?

Jednou
jsem si koupil diktafon, protože jsem zjistil, že mne nejlepší nápady napadají
ve čtvrt na šest ráno. Měl jsem ho u postele do té doby, než se mi moje žena začala
smát. Potom jsem to zrušil. Samozřejmě zjistíte, že z deseti nápadů je
použitelný sotva jeden. To ostatní je obyčejný balast.

 

Na straně druhé –
nezaznamenat si ten jeden nápad, možná byste na něj zapomněl…

V současné
době se věnuji tréninku mozku a systematicky se zabývám metodami, které
podporují kreativitu zapojující druhou mozkovou hemisféru. Protože každý
z nás má jednu hemisféru dominantní. U lidí, kteří podnikají, to většinou
bývá ta analytická. Hledám postupy a věci, které přede mnou už možná někdo
vymyslel, pomocí kterých se člověk uvolní a obě hemisféry začnou pracovat. Kdybyste
si zkusil namalovat stejný obrázek levou i pravou rukou a oba by byly totožné, dokazuje
to, že vám obě hemisféry pracují stejně. A takových cvičení existuje více.

 

Člověk jako vy
objevuje stále nové věci. Přemýšlel jste někdy, jací jsou ti, kteří čtou vaše
knihy, vaše glosy a sdílejí vaše názory?

Víte,
snažím se psát věci s nadhledem a nerad popisuji věci, které se stanou
během jednoho dne a potom splasknou. Pokud píšu věci, které jsou o podnikání,
tak ten kdo si je přečte, je ve většině případů podnikatel a musí se neustále
učit. Musíte vědět co se učit a od koho. Je ale důležité uvědomit si, že
nemůžete pořád někoho kopírovat.

 

Doba jde stále
dopředu a lidé se sice písemnou formou vyjadřují, ale pero nahradil počítač a
dopisy zase emaily a esemesky. Neztratí se klasické knihy?

Uvedu
vám příklad. Esemesky vznikly proto, že operátoři dali velké peníze do sítí,
které nebyly až tolik využívané, a tak přemýšleli, jak to udělat, protože hovor
nemůžete odložit o pár minut, ale zprávu můžete klidně poslat o dvě minuty
později. A tím vznikl fenomén. Nikoho z nás by před dvaceti lety
nenapadlo, že se budeme vyjadřovat ve 250 znacích. Ale o knihy jako takové se
nebojím.

 

Jste autorem několika knih. Nezdá se
vám, že je knižní trh přesycen?

V takových
případech, kdy se smíchá mnoho témat jen proto, aby se vydala kniha, se může
zdát, že je knih příliš. Ovšem opět je to důsledek podnikatelského záměru. Když
se ale nebudu zabývat tématy, která mají přinášet informace (což v současné
době může nahradit internet), podívejme se na krásnou literaturu. Tu čtenáři
nečtou kvůli informacím. Próza či poezie představují vlastně jakási vrátka
k fantazii, o které jsme spolu mluvili. Vy jako čtenář si ta slova spisovatele
či básníka v představách dokreslujete, dotváříte. A dokud toto bude lidi
bavit, a já věřím, že je to bavit nepřestane, bude mít kniha na trhu stále své
vlastní místo.

 

Když vás tak
poslouchám, mám na jazyku otázku, zda jste spíše konzervativní člověk, nebo zda
máte raději výzvy a změny?

Já
se chci pořád na něco těšit. Pořád chci nějakou změnu. Změny jako takové mě
přitahují. Těším se na ně. U nás tyto věci nejsou zcela běžné. Člověka například
vyřadíte z práce tím, že jej přestěhujete do jiné místnosti. Někdy
nemusíte ani to. Stačí mu vyměnit stůl nebo počítač. On potom nejméně čtrnáct
dnů přemýšlí, proč se to stalo.

O tom jste vlastně napsal fejeton…

Ano.
Nejmladší dcera mě upozornila, že existuje server „Tisíc věcí, které mě nasraly“.
Já se na něj podíval a zjistil jsem, že ten člověk se tehdy propracoval
k číslu 248. Psal o různých věcech, a tak já jsem napsal blog „Tisíc věcí,
které mě potěšily“.

Najde člověk tisíc věcí, které ho
potěší?

Já
si myslím, že se hledají možná i lépe než ty druhé.

 

Po této odpovědi
vypadáte jako optimista. Ale co tedy název vaší knihy, který vyslovím: Příště spadni líp. Téměř hotová kniha,
ale co bude dál?

Teď
je to o tom rozdílu mezi virtuálním světem, jak si ho lidé představují, a mezi
tím skutečným, který žijeme. Je to o tom kvapíku, který nastal. Kniha vzniká ve
spolupráci s blogerkou, o které jsem hovořil v počátku našeho
rozhovoru. Já už mám svou část knihy hotovou a čekám na druhou stranu. Tedy na řádky
blogerky. Kniha se bude jmenovat Aby vám
neuplavalo mejdlo.

 

Je těžší psát knihu ve dvou?

Já
jsem už knihu se spoluautorem psal o pořadu Den
D. Musíte najít něco, co se navzájem doplňuje. Knihu o Dni D jsem psal s režisérem Vladimírem Forstem a hned na
začátku jsme si rozdělili úlohy tak, že já budu psát o tom, co by lidé měli
dělat správně a pan režisér bude psát tzv. veselé historky z natáčení. Zkrátka
jsme si práci rozdělili a vzájemně to respektovali.

 

Ale teď píšete knihu ve dvojici se ženou…

Nápad
psát s ní knihu mi připadal zajímavý z jasného důvodu, jelikož jde o
mužský a ženský pohled. Jinak řečeno, píšeme o stejných věcech, ale každý se na
to díváme jinak.

Vnáší tedy žena do
psaní společné knihy něco, co vás může překvapit a vyhecovat?

Jana
Kolářová píše zcela jinak než já. Neumí třeba napsat krátký text. Já kdybych
měl napsat šest a půl tisíce znaků, tak bych nevěděl, co mám psát, a tak je to
docela zajímavé, když vzniká text, který ona zkracuje a já prodlužuji.

 

Když spolu mluvíme, nemám pocit, že byste
zkracoval.

Je
pravda, že jsem ve verbální komunikaci docela ukecaný, ale když píšu, jsem výrazně
stručnější. U kolegyně je to opačně. Takže jsem zvědav, jestli se jí to podaří
dopsat, protože já to hotové mám a ona prošvihla už všechny termíny.

 

Byl to její nápad, přijít za vámi
s tématem finanční gramotnosti?

Ano.
To téma, jak jsem již říkal, se mi moc nelíbilo, ale usadilo mi v hlavě
myšlenku, že ta negramotnost se týká mnoha a mnoha dalších komodit, kde je to
úplně stejné. Přál bych si, aby lidé nebyli ani ovce, ani oběti.

 

Korigujete se
navzájem?

My
jsme si hned na začátku řekli, že to po sobě nebudeme číst, protože by to byla
škoda. Oba dva víme, jak píšeme, a tušíme, v jakém duchu se bude kniha
psát.

 

Kniha vzniká
v tandemu muž a žena. Nechci rozebírat ženskou otázku, ale myslíte si, že
to mají muži v životě snazší?

Já
mám pocit, že skuteční chlapi došli. Tvrdí to i většina žen a možná mají
pravdu. Chlap by měl mít prostě vlastnosti, které z něj dělají chlapa.
Neměl by něco kopírovat, měl by mít názor, měla by v něm být určitá
jistota.

 

Aby
vám neuplavalo mejdlo je titulek nové knihy, která je z vaší části –
té mužské – dopsaná. Jaký nápad Ivana Pilného se promění v další knižní
titul?

Další
kniha je experiment a já vlastně ani nevím, jak to dopadne, protože jsem to dal
číst lidem ve svém okolí, kteří snad vědí, co to je umění psát. Je to kniha,
která je vlastně rozhovorem s již zmíněnou grafičkou Romanou Andělovou, který
jsem nechtěl psát jako novinář, protože Česká televize o ní natočila dokument,
který dostane každého.

 

Takže jde o knihu, ve které se rozevře
příběh konkrétní ženy?

Ano.
Vymyslel jsem postavu poutníka a Romana představuje malého anděla. Poutník
chodí, přemýšlí o různých věcech a rozmlouvá s malým andělem. Pouštím se
zde na led autorů, které nikdy nedoženu, ale musím přiznat, že se mi to psalo
velice dobře, protože to není pohádka, ale kniha pro dospělé. Chci představit
člověka, který si to zaslouží…

 

Ivan Pilný dokáže
mluvit o věcech obyčejných i o těch pro mnohé z nás složitých. Používá
formulace, které nejsou zcela běžné. Dokáže říci, že sympatizuje s čerty,
protože ví, co od nich může čekat. Andělé jsou odměněni slovy, která mnoha
superlativy neoplývají… Má ale pravdu. Kdyby měl každý z nás svého
anděla, muselo by kolem nás být jen štěstí a krásno. Ovšem všichni víme, že
tomu tak není. A tak přemýšlím, kdy Ivan přece jen otevře pero a napíše
pohádku. Protože v pohádkách může zazářit jeho člověčí nebo, chcete-li,
lidské dobro.

 

Text:
Honza Musil

Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení
a obuv: BANDI VAMOS – pánské obleky www.bandi.cz

Foceno
v budově Akademie věd v Praze, Národní 3 www.avcr.cz

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Dochvilnost mám rád a
všímám si, když lidé chodí včas.“ Reynolds Koranteng

 

 

 

 

V rozhovoru
s Reyem Korantengem přinášíme nahlédnutí do zákoutí vysílání hlavního
zpravodajství televize NOVA. Možná budete překvapeni nejen tím, jakými procesy
a časovými údaji se musí moderátor řídit a přizpůsobovat se jim, případně na
jaké situace musí operativně reagovat, ale i tím, co vlastně nevíme o lidech, o
kterých si myslíme, že všechno víme, a kteří téměř denně prostřednictvím
televizních obrazovek vstupují do našich obýváků. V našem rozhovoru můžete
mimořádně nahlédnout také do Reyova soukromí, které nám s laskavým
svolením pootevřel. Nejen pro televizní vysílání, ale také pro naše focení
v restauraci Zlatý had oblékala Reye Korantenga pánská značková móda BANDI
VAMOS.

 

 Když
se vrátíme na úplný začátek vaší kariéry moderátora, byla volba této profese plánovaná?

Původně jsem pracoval
na obchodním oddělení ve společnosti Meteopress, která měla pro TV NOVA
zpracovávat informace o počasí. Tehdy po čase přišla i nabídka, zda bych počasí
chtěl moderovat. Dříve jsem zkušenosti s moderováním neměl žádné a tohle
byla velká výzva, ačkoliv jsem nevěděl, co si pod tím mám představit.

 

Vypovídá
to cosi o vaší povaze – odvaze?

Jsem v podstatě
stydlivý člověk, takže takových rozhodnutí mnoho nedělám. Tehdy mi bylo
devatenáct let a řekl jsem si, proč bych to nezkusil?! Ale v prvním momentu
jsem úplně nepochopil, že jde přímo o to, abych šel na obrazovku. To jsem se
dozvěděl až na místě a tam už mi bylo hloupé říct ne.

 

Vzpomínáte
si na své první vysílání?

Bylo to 7. 2. 1994 a vůbec si na ně nepamatuji.
Byl to takový zvláštní stav, kdy se něco dělo okolo a všechno jakoby hrozně
rychle. Do dneška je to tak, že počasí se točí na klíčovací ploše, kde
moderátor nic nevidí a vše se trénuje dopředu, takže jsem měl plnou hlavu
informací a instrukcí. Nepamatuji si na žádné emoce z toho dne.

 

Jedná
se v rámci vysílání předpovědi počasí o přímý přenos?

Dnes už ne, počasí se
předtáčí. Ale ve vysílání Snídaně
s Novou jde o přímý přenos.

 

Kdy
přišel přestup do hlavního televizního zpravodajství, kde jste již třináct let?
O čem je podle vás především práce zpravodaje, co musí stále brát na vědomí?

Zpravodaj musí velmi
vážit slova i výraz. Každá zpráva se dá říci tisíci způsoby, ale je třeba dbát
velké opatrnosti. Slova jsou jako vystřelená kulka, která může ublížit. Pak je
to práce s časem. Víme, že je sekunda, minuta, ale uvědomit si, jaká je
skutečná délka času, to je už náročnější. Pokud řeknu, že se zpravodaj musí
vejít do čtrnácti sekund, tak oba přesně musíme vědět, jaká ta časová délka je.
Najednou zjistíte, jak je to strašně málo času, nebo naopak strašně moc.
Sekunda ticha v televizi je neuvěřitelně dlouhá doba. V televizi
neexistuje ticho. Můžete ztratit obraz, ale nesmíte ztratit zvuk.

 

Ovlivnila
vás vaše práce co se dochvilnosti týká?

Dochvilnost mám rád a
všímám si, když lidé chodí včas. Hřešit na to, že se pošle textovka, že se
nestíhá a mešká, nebo chorobné pozdní příchody, to rád nemám. Je to neuctivý
projev k druhé osobě, kterou opozdilec nechá čekat. Když řeknu, že přijdu
v pět, budu tam v pět, jako jste vy dnes řekla, že přijdete ve čtyři
a byla jste tu ve čtyři. (úsměv)

 

V čem
vnímáte unikátnost televize NOVA po technické stránce?

Lidé si už možná
neuvědomují, co televize NOVA přinesla svým vstupem na český trh. Ne, že bychom
to vymysleli, to ne, ale lidé, kteří systém vymysleli, měli odvahu to na našem
trhu aplikovat. Vše, co dnes vidíte na konkurenčních kanálech, přinesla
v devadesátých letech televize NOVA. Jako například stand-upy a odhlášky
reportérů, střihy aj. Vše bylo odzkoušené v cizině, ale na náš trh je
přinesla NOVA.

 

Jak
vypadá příprava na přímý přenos zpravodajství?

Divák vidí jen asi 20 procent
z celkové práce, možná ani to ne. Vše, co nevidí, je práce zkušeného týmu
lidí v terénu i ve studiu, maskérně, kostymérně.

 

Můžete
zasahovat do textu zprávy, kterou sdělujete?

Mohu ji diskutovat, dát
podněty, ale vždy je to výsledek nějakého kompromisu. Neexistuje vůle jednoho.
Na přípravě každé zprávy se podílí několik lidí, čtyři i více.

 

Jak
se vám daří pracovat se zprávami, které dostáváte v průběhu přenosu na
poslední chvíli?

Technicky to je
vyřešené tak, že takové zprávy je možné téměř okamžitě přenést. Pro příklad – nedávno
schválená přímá volba prezidenta, kterou senát schválil asi tři minuty před
koncem zpravodajství. Naštěstí jsme v senátu měli reportéra, který to ihned
oznámil našim kolegům. Zprávu mi šéf vydání oznámil do sluchátka doslova na
poslední chvíli. Problematiku jsem znal a to mi pomohlo naformulovat, jakým
způsobem zprávu předám. Toto jsou okamžiky, kdy mi zprávu nikdo nepřipraví, musím
si s tím umět poradit sám.

 

 Jaký
je váš názor na schválenou přímou volbu prezidenta?

Své názory
neprezentuji. Je to má profesionální nepsaná etika a také moje vlastnost. Jako
moderátor zpravodajství si musím uchovat neutralitu a nevyjadřovat se.
Zpravodaj musí být nestranný. Není jeho úkolem říkat lidem, co si myslí. Jeho
úkolem je říkat, co se děje a je na nich, aby si udělali vlastní názor. Ovlivňovat
veřejnost svými názory rozhodně nechci. Samozřejmě, že ty názory mám, ale
nejsem komentátor, jsem zpravodaj a dokud jím budu, nechci veřejnost
ovlivňovat.

 

Sledujete,
jakým způsobem sdělují informace jiná média? Co si o tom myslíte?

Sleduji, ale ze zásady
to nekomentuji. (smích)

 

Jaké
informace považujete za nezajímavé?

Neexistuje nezajímavá
informace, pouze nezajímavé zpracování.

 

Stihnete
sdělit úplně všechny zprávy, které máte připravené?

Někdy nám „vyteče čas“
a to se stává při spojování s reportéry, někdy se to zdrží a pak přichází
na řadu boj o čas a třídění méně důležitých zpráv.

 

Jak
se vám daří oddělovat práci a soukromí?

To si nese každý člověk
sám a je to také otázkou profesionality. Já to mám od přírody asi rozdělené a
oddělené dobře, nemám s tím problém. V práci jsem uzavřený do jakési
bubliny a soustředím se na to, proč tam jsem, pak z té bubliny odejdu a
mám svůj soukromý život.

 

Srovnáváte
se s kolegy, kteří vás ve zpravodajství střídají?

Osobně se vidíme velmi zřídka.
Televize si našla různé typy lidí a s nimi seskládali vysílání. Nejsme
stejní a ani se o to nikdo z nás nepokouší. V tomto ohledu nám
televize dává prostor i pro to, abychom si zachovali svou tvář.

 

Podobně
individuální přístup k vám patrně mají i v kostymérně, je to tak?
Může se stát i to, že na obrazovce máte své vlastní oblečení?

To určitě ne. Není to
z důvodu toho, že bychom podobné oblečení nenosili i soukromě, ale spíše
z technických důvodů. Některé vzory mohou způsobit interferenci a tak by
to vypadalo, že se osoba na obrazovce vlní. Nebo barevné kontrasty, to je
kapitola sama pro sebe – sladit dva lidi, brát ohledy na barvu klíčovací plochy,
odlesky a vzory atd. Barvy jsou na obrazovce vždy trochu jiné než ve skutečnosti.
Vše prochází důkladnou přípravou a zkouškami, než v oblečení jdeme do
vysílání.

 

Jaká
barva oblečení se na obrazovku technicky nejméně hodí?

Nejméně vhodnou barvou
na obrazovku je například červená. Pokud máte modrou klíčovací plochu, pak
nemůžete mít modré oblečení, protože byste splynuli s obrazem atd.

 

Už
vás někdy během vysílání postihla nějaká technická pohroma? Třeba zvonící mobil?

Naštěstí si ho vždy
nechávám v kanceláři, takže se mi to nestalo. Technika je složitá, to je
pravda, ale technický šotek se nám vyhýbá. Většinou spíše selže lidský faktor. (úsměv)

 

Existuje
návod na to, jak si získat diváka?

Za tolik let, co
moderuji, jsem na to nepřišel. Sympatie buď jsou, nebo nikoli.

 

Odkud
pocházejí vaši rodiče?

Maminka je Češka a otec
pochází z Ghany. Studoval tady v tehdejším Československu, kde se poznali.

 

Žil
jste nějakou část života v Ghaně?

Když jsem byl úplně
malinký, tak nějakou chvíli ano, když maminka navštívila Ghanu. V té době
mě částečně vychovávala chůva, a později i muž, takže jsem měl „chůváka“. (úsměv)

 

Oba
rodiče pocházejí z různých kultur. Jakého jste vyznání?

Přesně vzato, oba
rodiče jsou katolíci. A otázka zda jsem věřící? Co to znamená být věřící? Ukažte
mi člověka, který ničemu nevěří. Češi jsou takoví „něcoisti“. Neumějí přesně pojmenovat,
čemu věří, ale každý něčemu věří, ale neví jak to popsat. Proto hledají různé
názvy. Tato analýza je pro Českou republiku složitá. Můj názor je, že pokud lidé
nechodí do kostela, ještě to neznamená, že nejsou věřící a naopak. Problém neztotožňovat
se s církví neznamená, že si lidé nechávají brát víru. Osobně se přátelím
i s lidmi jiného vyznání a se skutečnými ateisty. Respektuji to. Nemám
s tím žádný problém.

 

Za
jak velké vlastence Čechy považujete?

Pokud někdo říká, že
Češi nejsou vlastenci, neví, co říká. Já myslím, že Češi jsou ve střední Evropě
možná největšími vlastenci. Směle mohou sekundovat Polákům. Jen se příliš
neprojevují směrem ven. Jejich vlastenectví směřuje hodně do jejich nitra. Do
jejich názorů a přesvědčení.

 

Jaké
názory na náš národ vnímáte zvenčí?

Že jsme pro okolí těžko
odhadnutelní.

 

Jak
jste na tom s jazykovou vybaveností?

Hovořím anglicky a
částečně rusky.

 

V jakém
směru sám sebe vnímáte jako konzervativního člověka?

Třeba
v gastronomii. Mám svých šest vybraných restaurací, kam pravidelně chodím
a vždy si tam dávám to stejné. I přesto, že se mi snaží nabídnout i jiné jídlo,
tak jim odvětím, že tam chodím právě kvůli tomu jídlu, které jsem si tam
oblíbil. A jiné si nikdy nedám. Téměř nikdy.

 

Jaké
je to vaše oblíbené jídlo?

Třeba
v pákistánské restauraci si dávám mleté hovězí maso s hráškem a tři
druhy omáček. Tam chodím už od roku 2005 několikrát do roka. Nebo mám oblíbenou
pizzerii, kde si dávám jen jeden druh pizzy a všichni už tam vědí, že si jinou
nedám, tak už mi ani jinou nenabízejí. Steaky si dávám zase jen v jedné
restauraci, protože je tam dělají skvěle.

 

Od
jídla k literatuře a k mému názoru: potvrdíte mi, že jste spíše analytik a
filozof a že po beletrii příliš často nesaháte?

To potvrdit mohu.
Beletrii skutečně moc nečtu. Proč si to myslíte?

 

Z našeho
dosavadního rozhovoru usuzuji, že jste spíše na fakta, historii a kulturu.

Nepotřebujete si dělat svět lepším, hezčím, ale berete ho takový, jaký je.

 

To je pravda, ale
nejsem úplně ze zásady pragmatik. (smích)

 

Jaký
je váš nejoblíbenější den?

Je to pátek! Asi proto,
že vše kolem je klidnější, mírumilovnější. Lidé najíždějí na odpočinkový režim,
mají klidnější mysl. Pro mě to neplatí, protože nemám klasické víkendy. Ale
pátky mám rád. Stejně jako mám rád svůj klid.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text a produkce:
Michaela Lejsková

Foto: Jaroslav Tatek

Oblečení a obuv: BANDI
VAMOS www.bandi.cz

Foceno
v restauraci Zlatý had v Praze www.zlatyhad.cz

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Dnes
už píšu pouze – jak o mně kdysi napsal dr. Vladimír Just – „svou privátní
literaturu faktu“.“ Ondřej Suchý

 

 

 

 

Jako literát oslovuje Ondřej Suchý své
čtenáře velmi silně, o čemž vypovídají tisíce prodaných monografií o známých i
méně známých osudech českých filmových a hudebních umělců a knih nejen o
prvorepublikovém světě filmu a grotesky. Kromě jiného je Ondřej Suchý rovněž autorem
skvělých textů operetních libret a více jak 600 hudebních textů. Kladla jsem si
i za vás otázku, jak se asi Ondřejovi žije ve stínu jeho bratra, Jiřího
Suchého, ale je zřejmé, že na nějakou rivalitu můžeme zapomenout. Oba dva
pánové, kteří se věnují stejnému oboru, se mu věnují se stejným citem a
postřehem pro detail, s láskou k umění a především k lidem!

 

Když
jsem shlédla operetu Netopýr
v brněnské Janáčkově opeře a Mam’zelle
Nitouche v pražském divadle Semafor, zauvažovala jsem, co
předcházelo výběru textu pro tyto dvě operety. 

Popravdě
řečeno – nic. V obou případech to byla výzva: V případě Netopýra to byla výzva režiséra toho
představení, Ondřeje Havelky, pro kterého jsem v minulosti psal řadu let
texty „na tělo“ (především do zábavných televizních pořadů pro děti),
v případě Mam´zelle Nitouche to byla nabídka od mého bratra
Jiřího poté, cosi přečetl mé texty z Netopýra
a líbily se mu. Co se Netopýra
týče, musím se přiznat, že jsem k té práci přistupoval s dost velkým
strachem, jestli takový velký projekt zvládnu. Vzpomínám, jak jsem se
několikrát v noci prostřednictvím mailů radil s člověkem, kterého si
nesmírně vážím a který má za sebou velké zkušenosti s inovováním textů
operních libret, s Jarkem Nohavicou. Několikrát, když už jsem chtěl práci na Netopýrovi vzdát, byl to on, kdo mi
pokaždé „dobil baterky“.

 

Byl jste vždy milovníkem divadla? Co vás tam nejvíce
táhlo?

Miloval
jsem éru tzv. divadel malých forem už od konce padesátých let. Nebylo divu,
vždyť zakladatelem dvou z nich – Na Zábradlí a Semaforu – byl můj bratr. Sám
jsem se tehdy snažil založit také nějaké malé amatérské divadélko, ale úspěch
se nedostavil. A tak jsem po létech o malých divadlech začal raději psát. To
ale bylo jen v šedesátých letech a pak krátce v letech devadesátých,
kdy jsem byl požádán o to, abych sepsal vše, co si z oné doby pamatuji do
Databáze českého amatérského divadla.

 

Jak
vnímáte jako autor textů výsledné představení a propojení s vnímáním
diváka? Schází se vždy s nějakým vašim očekáváním?

Jediné mé očekávání je, jestli se ty mé texty budou
líbit. Pokud to dopadne tak, jako v Brně, kde o úspěchu Netopýra svědčí skutečnost, že
předpremiéra byla v roce 2009 a představení je na repertoáru dodnes, tak
jsem pochopitelně spokojen.

 

Mají
některé texty, které jste skládal pro různé české zpěváky i nějaké zvláštní
opodstatnění?

Na takhle položenou otázku neumím odpovědět. Ale pokaždé mi udělala
velkou radost písnička, která u posluchačů měla úspěch – ať už to bylo u
posluchačů dětských, to v případě písničky pro Dádu Patrasovou, Chytila jsem na pasece žížalu – anebo u
posluchačů dospělých, což byly především písně pro Hanu Hegerovou (Buďto ty, anebo já, Váňa), Karla Černocha (Srdce
z plíšku, Víš, je to prosté) anebo Marthu a Tenu Elefteriadu (Je to on, Dirlada).

 

Kam nejčastěji přispíváte svými články jako novinář?

Do
měsíčníku Revue 50plus, předtím do Xantypy, a do internetových deníků
Neviditelný pes a Pozitivní noviny.

Jakého charakteru je vaše volné tvůrčí psaní? Jakých
témat se nejraději dotýkáte?

Dnes
už píšu pouze – jak o mně kdysi napsal dr. Vladimír Just – „svou privátní
literaturu faktu“. Píšu o historii filmových komedií, kabaretů, o hercích,
klaunech, zpěvácích, a to téměř výlučně z doby byvší v průběhu 20. století.

 

Kolik
máte doposud na svém kontě knih?

Přesně to nemám spočítané, ale včetně zpěvníků, které jsem sestavil a
opatřil svým komentářem, je jich myslím něco kolem třiceti.

 

Co
obvykle předchází vašim dílům, než se do nich pustíte?

Mám stále „v zásobě“ přibližně kolem desítky
námětů, které bych chtěl postupně zpracovat do knižní podoby.

 

 Jaké
složitosti obnáší psaní knihy jako spoluautor a v čem vnímáte výhodu
tohoto propojení?

V poslední době, poté, co mi vyšla knížka, na které jsem
spolupracoval poprvé společně s bratrem (Pan Werich z Kampy), dostávám často otázku, jak se píše taková
knížka s nějakým spoluautorem. Všechny knížky, které jsem psal
s někým ve dvojici – s Oldřichem Dudkem, Dášou Cortésovou, Jaromírem
Farníkem, Jiřím Vlastníkem nebo se sourozencem – vznikaly tak, že jsme se
párkrát sešli, abychom si rozdělili úlohy a pak už jsme si dělali každý na
„svém písečku“. Podobně jsme kdysi psali s Dudkem po dobu třinácti let Malé televizní kabarety; neuměli jsme
to, co dělali třeba Šimek s Grossmannem, kteří se scházeli v pražské
kavárně Slavie a tam psali své scénky a povídky společně…

 

Jak
hodnotíte dnešní čtenáře a jejich volbu? Po čem lidé v knihkupectví
nejčastěji sahají?

Já si všímám jen těch čtenářů, které zajímají memoáry, biografie a
literatura faktu. Pro ně píšu. A nestěžuji si – těch je hodně.

 

Jaké
jsou vaše zkušenosti s veřejným předčítáním?

Nejsem
typický spisovatel-předčítač. Tu zkušenost jsem udělal jen několikrát a to,
když jsem se v roce 2000 zúčastnil akce Škvorecký non-stop, kdy různí spisovatelé, publicisti a dramatici
četli po dva dny a jednu noc úryvky z tvorby Josefa Škvoreckého. Sám jsem
předčítal několikrát jen z jediné své knížky, která se jmenuje Dobrý a ještě lepší František Nepil. František byl můj dobrý kamarád,
a když zemřel, tak jsem o našem přátelství napsal tuhle knížku. A protože jsem
uměl napodobovat Františkovu intonaci, tak jsem si mohl dovolit předčítat
některé kapitoly, které posluchače rozesmávaly. Dokonce v mém podání vyšla
kdysi i audiokazeta.

 

Vrátím
se k vašemu psaní – zaujala mě již v pořadí čtvrtá kniha o Janu
Werichovi. Dalo by se o něm jistě napsat mnoho, mnoho knih… V čem se
lišily ty, které jste publikoval?

První – Jan Werich doplul k moři
– vyšla ještě na konci osmdesátých let jako bibliofilie. Druhá – Werichův Golem a Golemův Werich –
v té jsem se zabýval Werichovým celoživotním obdivem k tajemnu a
k postavě Golema. Toho viděl poprvé ještě v němém filmu, když mu bylo
deset let, a naposled pak na konci sedmdesátých let v karlínském divadle,
kdy ve hře Golem, kterou kdysi
vytvořili s Jiřím Voskovcem, hráli hlavní role Jitka Molavcová s mým
bratrem. Třetí knihu jsme pak napsali spolu s Dášou Cortésovou, dcerou
našeho kdysi slavného zpěváka Rudolfa Cortése, který po válce spolu
s orchestrem Karla Vlacha spolupracoval s Janem Werichem. Knížka se
jmenovala Werich, Cortés a Vlachovci – Dáša v ní psala o tátovi a
Vlachovcích, já o tom, co všechno Jan Werich dělal po návratu z USA
v prvních patnácti letech po válce. Čtvrtá kniha se týkala pouze světové
výstavy Expo 1958 v Bruselu, kde tenkrát slavila obrovský úspěch naše
Laterna Magika a kam Jan Werich jel jako „dopisovatel“ tehdejších Literárních
novin. Knížku Magická laterna a kamera
pana Wericha jsme psali s publicistou Jiřím Vlastníkem podobným
způsobem, jakým jsem předtím psal s Dášou Cortésovou. A pátá knížka – máte
pravdu – ta je vlastně knížkou čtvrtou, protože mimo jiné obsahuje v té mé
polovině také onu bibliofilii, kterou jsem kdysi o panu Werichovi napsal.
V téhle knížce jsme s bratrem dali dohromady veškeré své vzpomínky,
které jsme – každý zvlášť – „nastřádali“ o svých setkáních s tím
obdivuhodným Panem Werichem z Kampy.

 

V jakém
největším nákladu se historicky tiskly vaše knihy?

Budete se divit – 155 000 kusů. Ale hned musím dodat, že ten vysoký
náklad způsobila skutečnost, že šlo o prémii knižní edice Kamarád v
nakladatelství Práce, která byla kdysi velmi populární. Knížka se jmenovala Exkurze do království grotesky a vyšla
v roce 1981.

 

Jak
složité je získat pro psaní knih podklady, když píšete o osobnostech již
nežijících?

Odpověď je prostá: Já už od takových patnácti let prolézal antikvariáty
a kupoval si leccos z toho, co využívám dodnes. Tenkrát to všechno – staré
časopisy, knížky, fotografe atp. – bylo za pár korun. Pak jsem začal dostávat
celé osobní archivy od některých herců, jako třeba od Járy Kohouta, Ljuby
Hermanové, Dalibora Pokorného… A nejvíc jsem toho získal z pozůstalostí.
To už jsem byl známý jako autor knížek o hercích a zpěvácích, a tak se mi
začali ozývat lidi, kteří nějakým způsobem přišli k písemným a
fotografickým pozůstalostem, s nimiž si nevěděli rady. A než by to vzali a
vyhodili do kontejnerů (ano, i o takových případech jsem mnohokrát slyšel!) našli
si na mě spojení a nabídli mi, ať si pro to přijedu a odvezu. Takhle jsem
přišel k podstatným částem pozůstalostí po zpěvačce Ince Zemánkové, herci
Václavu Tréglovi anebo docela nedávno po humoristovi Bedřichu Zelenkovi, díky
jeho synovi, se kterým jsem se znal už z dob dávných.

 

Existuje
někdo, o kom jste již napsal knižní životní příběh a hodláte o něm psát znovu?

Znovu chci psát o Oldřichu Novém. Ta knížka se bude jmenovat Ženy kolem Oldřicha Nového a bude nejen o herečkách, se kterými hrál ve filmech a na
divadle, ale i o jeho manželce a dceři. Hodně si o nich nyní povídám
s Nového zetěm Josefem Včelákem. Pak mám rozdělanou knížku o Adině
Mandlové – Čemu se smála Adina Mandlová?
– ale ta, podobně jako Nový, půjde nyní stranou, protože bych chtěl nejprve
napsat knížku o letos zesnulém Josefu Škvoreckém. Byl bych rád, kdyby byla
podobná té, kterou jsem s láskou kdysi napsal o Františku Nepilovi.

 

Kdo
jsou lidé, o kterých do budoucna coby autor knihy uvažujete?

Zatím prozradím jen jedno jméno. Chci napsat objektivní a opravdu
hezkou knížku o herečce Haně Vítové, s níž jsem se také přátelil a která
si takovou biografii zaslouží.

 

Jak
dlouho přibližně trvá sepsání takovéto knihy?

To je tak různé, že vám na to nedovedu odpovědět. Určitě ne týden nebo
dva, jak dneska také dovedou knížky psát někteří „autoři“.

 

Daří
se vám psát několik knih najednou, nebo spíše pracujete v jakémsi
pořádkumilovném, pro lidi ve znamení panny typickém, systému?

Mám rozepsaných několik knížek najednou, ale nakonec dám vždycky
přednost té, o kterou má nakladatelství přednostní zájem. Co se týče té
pořádkumilovnosti lidí ve znamení panny – já budu asi panna poněkud „odpaněná“.
Jednou mi Karel Šíp, když se dozvěděl, že jsem se narodil ve znamení panny,
řekl, že ve stejném znamení je i Jarda Uhlíř a že jsme mu oba svou
pořádkumilovností odporní, protože prý určitě máme na stole srovnané tužky
podle velikosti, a tak podobně. Nevyvracel jsem mu to, ale pravda je taková, že
pracuji zavalen hromadami knížek, papírů, starých novin a časopisů, stohy
fotografií, gramodesek, CD, DVD, VHS, různých šanonů, krabic rozličných
velikostí…mám pokračovat? No, důležité je, že se stále ještě alespoň
z padesáti procent vyznám v tom, kde co asi tak mohu mít.

 

Jaké
místo pro svoji práci nejraději vyhledáváte? Jakým prostředím se obklopujete?

Žiju v kokořínských lesích v jednopatrové pracovně, kterou mi před
léty vybudovala moje žena z pro ni pochopitelných důvodů – nechtěla se už
v naší nevelké chaloupce dívat na to, jak jsem obsypaný svým milovaným,
leč neuspořádaným a neustále se rozrůstajícím archivem.

 

Kdo
byste si přál, aby byl případně autorem knihy o vašem životě?

Já sám. Jde ale o to, jestli by se našel nějaký čtenář, kterého by
taková kniha zajímala.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno v hotelu Radisson Blu Alcron v Praze www.alcron.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Každý moderátor musí být dobrý sólista. Teprve
potom zvládne práci ve dvou.“ Honza Musil

 

 

 

 

Mediální
komunikace a přenos informací prostřednictvím médií jsou dvě odlišné a velmi
rozdílné věci. Letitá práce v televizi přináší moderátorovi Honzovi
Musilovi mnoho zkušeností a nám, čtenářům, nyní také možnost, abychom se
s ním vypravili do zákulisí, všude tam, kde probíhá zhruba 80–90 %
z toho, co jako televizní diváci ve výsledku vidíme. Pro náš rozhovor jsme
zhotovili fotografie v krásném prostředí pražského hotelu Radisson Blu Alcron,
kde ve spolupráci s Estée Lauder a BANDI VAMOS vznikala autorská práce
Roberta Vana.

 

Jak bys porovnal
pozice moderátora a redaktora?

Myslím si, že pokud jako moderátor dělám rozhovor „face to face“, je to
vždy lepší pro neverbální komunikaci, kterou získávám jakoby navíc. Psaná forma
neverbální komunikaci nemá, a proto musím jako autor najít formu, která by měla
zaujmout. V případě redaktora je vždy lepší, když se s respondentem setká a
cítí z něj nějakou energii.

 

Je dle tvého
názoru lepší mít „nastudovaného“ člověka, se kterým děláš rozhovor, nebo nechat
věci svému vývoji a zjistit si o něm vše přímo?

Obojí je dobře. A to proto, že pokud se na svého respondenta připravíš, tak
nabudeš dojmu, že o něm všechno víš. Ale co o něm můžeš vědět? Jen to, co ses
někde dočetla, doslechla.

 

Což mnohdy
může být zcela zavádějící…

Přesně tak! A pak hrozí, že moderátor přijde o spontánnost, přičemž spontánnost
je nejlepší zvědavostí. A tou zvědavostí dotazovaného člověka představíš.

 

Jak hodnotíš
sílu médií, o kterých se právem říká, že jsou „sedmou velmocí“?

Když se vrátím nějaký ten rok zpátky, do doby, kdy začaly vysílat soukromé
televize, kdy každý chtěl mít doma satelit a ladit co nejvíce kanálů, tak
nejsilnějším médiem byla opravdu televize. Televize pohltila 90 % informací.
Dnes se jich většinu člověk dozví pohodlně na internetu, po něm je na řadě televize,
pak tištěná média a nakonec rádia.

 

Myslíš, že
čtenář, divák či posluchač může mít představu o tom, jak výsledný mediální
výstup vznikl?

Iluze o tom, jak vzniká rozhovor, show či film lidé možná ani nemají,
protože to nikoho příliš nezajímá. To zajímá tebe, protože se zajímáš o profese
a v rámci magazínu je představuješ. Ale čtenář stejně jako televizní divák
se zajímá pouze o výsledek. Je jen málo lidí, kteří chtějí nahlédnout do
zákulisí. A pokud ano, tak jsou to lidé z branže, nebo lidé, jimž se tato
příležitost naskytne přímo.

 

Jak
v současné době vypadá tvé pracovní nasazení?

Poslední dobou proběhlo hodně změn, ale stále jsem i v rámci změn
zůstal moderátorem České televize.

 

Je mi známo,
že ranní vysílání Dobré ráno s ČT
skončilo a přesunulo se na odpoledne pod názvem Živě na Jedničce. Jak k tomuto kroku došlo a jak jej vnímáš?

To je filozofická otázka. Z mého pohledu, tedy z pohledu člověka,
který v televizi dělá tak dlouho, je to blbost. Televize se inspirovala
podobným pořadem na BBC. V důsledku toho ale na dvou kanálech běží něco
podobného a Česká televize vyklidila pole komerční televizi, která nyní jako jediná
vysílá ráno něco, čemu se dá říkat ranní program. Pořady jsou, lidi v nich
se mění, tomu rozumím, ale tento krok nevnímám jako šťastný. Nejsem odpůrcem
změn, pokud jsou změny přínosem. V tomto případě přínos nevidím a podstatu
nechápu.

 

Jak na tuto
velkou změnu reagovali diváci?

Řekl bych, že z toho byli velmi rozčarovaní. Divák je v podstatě
konzervativní, a pokud si na něco zvykne, má to zajeté, tak změny nerad
přijímá. I já sám jsem byl divákem Dobrého
rána, protože vstávám vždy brzy a pokud jsem zrovna nevysílal, tak jsem se
díval. Dobré ráno mě nakoplo,
rozsvítilo, nastartovalo do nového dne. I jako divák to postrádám.

 

Vzhledem
k tomu, že si hosty nevybíráš sám, dostáváš se do konfrontace s různými
lidmi, ovšem někteří ti tzv. „nemusí sednout“. Jak se ti daří v těchto
situacích reagovat a zvládat je?

Většinou hraje úlohu nějaký dojem, který člověk dělá, ale s tím se dá
pracovat. A pakliže moderátor dá prostor svému hostovi a nastaví atmosféru
takovou, aby jednak byla přátelská a za druhé plnila účel toho, proč byl host
pozván, tak se mnohé emoce překonají. Když to vezmu z pozice diváka –
pokud divákovi není sympatický moderátor, schytá to dvojnásob, než jeho
případně nesympatický host.

 

Máš dojem,
že moderátor je měřen dvojím metrem?

Rozhodně ano!

 

Co může
moderátor udělat pro to, aby se divákovi zalíbil?

Většinou se to změní po osobním setkání, ale takových setkání je minimum.
Moderátor toho mnoho udělat nemůže. Buď to se líbí, nebo ne. Mezi tím většinou
nic není.

 

Co je tvým
největším úkolem před televizní kamerou?

Zůstat sám sebou a být tím, kým jsem. Chovat se jako Honza Musil, protože
kvůli tomu kdo jsem a jaký jsem, jsem tu práci dostal. A to je ostatně nejlepší
ve všech životních situacích. Zůstat sám sebou. Moderátor by se měl vyhnout
představě, že se musí všem zavděčit. Ono to ani nejde. Pak je také zbytečné
číst nejrůznější internetové diskuze vedené na jeho adresu.

 

Kdo jsou
podle tebe lidé, kteří se věnují diskuzím na internetu?

Pokud jde o ty negativní a kousavé diskuze, kterých je, jak jinak, obvykle
všude více, paradoxně jsou to ti lidé, kteří jsou ti nejblíže, ale nikdy
v životě ti neřeknou nic z toho, co anonymně napíšou na nějakou
„zeď“, přímo do očí. Bohužel je to tak. Primárně tito lidé vynaloží čas, úsilí
a energii, aby psali věci, které by sotva dokázali vyslovit. Ale to je také
úskalí psaného projevu – klávesnice snese všechno. Ale pokud jsi někomu
lhostejná, nebude se věnovat nějakým diskuzím o tvé osobě. Řada těchto lidí si
ale neuvědomuje, že v dnešní době je jejich IP adresa nejen zaznamenána,
ale také snadno dohledatelná a identifikovatelná.

 

Jak se ti
při moderování pracuje s lidmi, o kterých nemáš příliš dobré mínění?

A najdou se tací! (smích) Je to
profesionalita, která mi dává mantinely… a umím se od toho oprostit.

 

Jsi
zastáncem toho, aby se v médiích hovořilo spisovně?

Jsem zastáncem toho, aby se vytvořila adekvátní atmosféra, a jsou pořady,
situace a místa trochu kontrastující se spisovným projevem. Třeba zábavná forma
pořadu či specifická lokace. Moderátor si nemůže pokaždé dovolit být žoviální,
ale měl by umět vycítit, kde ano a kde je to naopak žádoucí.

 

Další tvou profesní
příležitostí byla herecká role v pohádce Tajemství zlaté bambitky. Jaké nové věci jsi při natáčení zažil a
co tě překvapilo?

Bylo to super a jsem za tu příležitost moc rád. Moje role byla relativně
malá, natáčel jsem jen pět dní a překvapilo mě, jak strašně dlouho to natáčení
trvá. Je to opravdu zdlouhavé.

 

Jak se díváš
na spojení herecké a moderátorské profese?

Asi tak, že nejhorší moderátoři jsou herci a toto spojení příliš
nedoporučuji. Alespoň ne pro seriózní moderování, nemyslím zábavné pořady.
Moderátor by měl být nezatížený hereckou profesí. Nejlepší moderátor je ten, který je sám sebou.

 

Jakou
fatální chybu dělají lidé, kteří poprvé, nebo zřídka vystupují před kamerou?

Úplně nejzákladnější chybou je mluvení v holých větách a bez otázky.
Jinými slovy – každá televize má uschovaný kompletní surový materiál, což
ukládá zákon, aby tomu tak bylo. Ale jak ho sestříhá a pustí, to je věc druhá.
Proto pokud někdo odpoví na případnou otázku pouze „ano“, může být taková
odpověď docela jednoduše připojena jako odpověď k jiné otázce. Je mnohem
lepší se k otázce konkrétněji vyjádřit i v odpovědi, aby bylo zřejmé,
na co člověk odpovídá. To, že se něco nějak natočí, ještě neznamená, že se to
úplně stejně odvysílá. Sledovanost televizí je postavena především na tom, co
lidi upoutá. A dobře udělaný střih toho mnohdy docílí velmi efektivně.

 

Úplně stejné
to může být v tisku…

Představ si, že půjdeš na mejdan a budeš tam krásná a okouzlující. Ovšem
někdo vyfotí fotku, na které zrovna budeš hnusně a pak zveřejní jen tuto
hnusnou fotku. Čtenáře pak už nezajímá, a nikoho možná ani nenapadne, že tomu
mohlo být i jinak. Někdy mám pocit, že současný konzumní svět je postavený na
největších senzacích a pokud možno na negativech. (smutný výraz v obličeji)

 

Mediální
komunikaci se můžeme naučit i od tebe, jak vím. Jak taková lekce mediální
komunikace probíhá a kolik jich člověk průměrně potřebuje, aby si před kamerou
poradil?

V tomto směru je to naprosto specifická záležitost a nejde ji popsat
plošně. Každý člověk potřebuje pro určitou práci určité zásady. Jinak to má
moderátor, jinak tiskový mluvčí a jinak člověk, který vede firmu

 

Pracuješ
ještě stále na zvyšování úrovně svého projevu a vystupování, nebo čerpáš
převážně ze svých zkušeností?

Každý člověk by na sobě měl pracovat a moderátor určitě není výjimkou. U mě
je to dáno třeba typem akce, kterou moderuji, nebo typem pořadu. Stává se ale
potom velice často, že se najdou diváci, kterým se nezavděčím. Ale to je téma,
které jsem už vysvětloval stokrát … (úsměv)

 

Moderování
ve dvou jsi zažil již mnohokrát. V čem vnímáš jeho pozitivní efekt?

Předem bych chtěl říct, že ve dvou moderuji rád jen v televizi. Na akcích
různého typu jsem raději sám za sebe, protože člověk si pak snáze rozplánuje „práci“
s diváky v sále. U televizní práce je to jiné. Tam je dobré (byť třeba jen
kvůli technickým okolnostem) mít možnost se spolehnout na kolegu. Televize ve
dvou je navíc kouzelná, když natrefíte na dobrého kolegu či kolegyni, jakou je například
v Živě na Jedničce Monika
Brindzáková. 

 

Řekla bych,
že moderování ve dvou je také určitou prověrkou toho, nakolik je moderátor
sólista, nepletu se?

Určitě ano. Ale opravím tě. Každý moderátor musí být dobrý sólista. Teprve
potom zvládne práci ve dvou. Vysvětlím to jinak. Pokud člověk moderátorem
vlastně není – leží veškerá práce na tom zkušenějším. Uvedu-li jako příklad naši
dvojici s Monikou, je to lahodné doplnění. Každého z nás baví jiné obory,
a tak si práci svým způsobem rozdělujeme, ale myslím si, že divák to vlastně
ani nezaznamená. (úsměv)

 

Vzhledem
k tomu, že vím, jak často cestuješ, překvapilo mě, že sis pořídil domů
nový přírůstek, pejska – tedy ne zcela malého pejska. Jak to s hafany
zvládáš?

Pejsci ke mně domů patří odjakživa a cestují stejně, jako cestuji já.
Troufám si říci, že jim to nijak nevadí. A navíc to „táhnou ve dvou“. Mám
osmiměsíční fenečku Troubu a šestiletého pejska Dudlíka.

 

Vybíráš si
stále stejnou rasu, nebo mám jen ten dojem?

Už několik let u mě vyhrává bordeauxská doga. První byla Bublinka, která se
dožila více jak deseti let, což je u tohoto plemene neuvěřitelná délka života.
Potom jsme si pořídili Bambulku, kterou teď vychovává můj expartner se svým
přítelem. Abych to vysvětlil – Bambulka Jakuba neskutečně miluje a mě tolik ne (úsměv) … další pejsek už byl Dudlík a
teď Trouba. Ale aby to nebylo málo – moje starší dcerka má se svým přítelem
Lentilku. (úsměv)

 

Jaký byl
tvůj úplně první pes?

Fena německého ovčáka – jmenovala se Ritta a narodila se ve stejný den jako
já – 24. 6. 1967. Žila se mnou do mých patnácti let.

 

Kromě toho,
že působíš jako sportovně založený člověk, jak mě utvrdíš v tom, že sportovec
skutečně jsi?

Nejsem sportovec. Mám rád kolo a bazén a do fitka chodím proto, že se
nechci rozpadnout a chci se normálně pohybovat. Nic jiného bych v tom nehledal.
Je ale pravda, že rád chodím po horách a v přírodě vůbec a taky mám rád power
jógu.

 

Co
v životě rozhodně bereš sportovně?

Život. Život
beru sportovně, a tak by to myslím mělo být. Se vším dobrým i špatným. A co v
životě převládá, záleží vlastně jen a jen na nás. (úsměv)

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text:
Michaela Lejsková

Foto: Robert
Vano www.robertvano.cz

Oblečení a
obuv: BANDI VAMOS www.bandi.cz

Stylistka:
Eva Šebestová

Make up:
Pavel Bauer Estée Lauder www.esteelauder.cz

Foceno
v hotelu Radisson Blu Alcron www.alcron.cz

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Zklamu vás, ale do
programu jako moderátor moc zasahovat nemůžu.“ Petr Vágner

 

 

 

 

 

V
profesním rozhovoru s Petrem Vágnerem jsme se zaměřili na poměrně široký okruh
jeho pracovních činností. Pohybuje se v nich, řekla bych, s ladnou elegancí a v
každé své roli je tím, kým si právě zvolil být. Jaké okolnosti podmiňují to, že
se herec, dabér a moderátor Petr Vágner cítí uvolněně a má pocit jistoty?
Nejspíše je to poměrem energie, kterou věnuje své přípravě a koncentraci a
naslouchání svému profesnímu okolí. Řekla bych, že to je jediný způsob, jak se
v tomto oboru stát pro jiné zdrojem inspirace.

 

Abychom
postupně zvládli nahlédnout do všech profesních oblastí, kterými se zabýváte, začněme
třeba dabingem. Jak se obvykle dabér připravuje na dabing?

Pokud se dabuje hlavní
role, může dabér (pokud je možnost) dostat scénář nebo i film domů k
nastudování, aby měl představu a přehled, a ve studiu pak šlo všechno rychle a
bez problémů. Menší role takovou přípravu nepotřebují, ve studiu dostanou dabéři
scénář, podívají se na něj a rovnou se jede.

 

Jsou
při dabingu přítomni všichni nebo alespoň většina dabérů z jednoho filmu?

Většinou se točí po
jednom, výjimečně po dvou, třeba nějaké dialogy. Takže všechny role se nikdy v
jednom studiu nepotkají. Maximálně můžete herce slyšet, když už namluvili své
role před vámi a režisér vám je třeba v dialogu pustí do sluchátek už v českém
znění.

 

Pokud
někdo dabuje příliš mnoho filmů a seriálů, může se stát, že ačkoliv dabuje
odlišné role, později už hlas změnit nedokáže? Něco jako syndrom
vyhoření?

Dabéři hlas nemění, maximálně pokud třeba hrají v jednom filmu více
postav, nebo v animovaných snímcích. Jinak jsou obsazováni právě proto, že mají
hlas, jaký mají! Ale pokud se ptáte na to, jestli se stane, že má herec stale
stejný výraz, tak se to samozřejmě z nejrůznějších důvodů stát může. Na
režisérovi pak je, aby dabéra vedl správným směrem.

 

Funguje
to v dabingu tak, že pokud už někdo jednoho herce nadabuje, dabuje ho už pořád?

Dříve to bývalo
pravidlem a i dnes je snaha to dodržet hlavně u herců velkého formátu. Ale ne
vždy se to podaří. Všichni vědí, že třeba Bruce Willise dabuje většinou Alexej
Pyško, ale dělal ho i Pavel Soukup. Ten také třeba mluvil Sylvestera Stalloneho
nebo Arnolda Schwarzeneggera. Spoustu hlasů dělá Bohdan Tůma – třeba Jima
Careyho. A toho si zase jednou zkusil Martin Dejdar. A takových příkladů je
spousta.

 

Když
jako divák vnímám herce, kterého jeden dabér dabuje dlouhodobě, říkám si, že mu
ten herec musí být i blízký, že k němu musí cítit sympatie. Vytváříte si
někdy nějaký vztah k lidem, které dabujete?

Vzhledem k tomu, že
dělám už pár let všechno možné od hlavních rolí po epizodní role, tak ani není
možné si k někomu utvořit nějaký „vztah“. To by byla otázka spíš pro ty, pro
které je dabing hlavním zaměstnáním – zkuste Bohdana Tůmu, Zdeňka Mahdala,
Michala Michálka, Filipa Jančíka…

 

Dochází
u stejného projektu k rozdílnému vnímání režiséra a dabéra?

Režisér musí vědět o
filmu mnohem víc než dabér jedné z postav. Musí umět danou situaci herci
zprostředkovat, aby pro něj bylo snazší se do ní vcítit. A musí to absolvovat
se všemi rolemi. Pro představu – setkal jsem se s režisérem, který nám při
dabingu filmu ve stylu Vinnetoua dokázal popsat člun v záběru. Proč je tam, z
jakého je roku a kolik indiánů se na něm plavilo. Pro nás to byl nepotřebný
člun někde vzadu, který jsme brali na vědomí, pro něj důležitý faktor hrající
svoji úlohu.

 

Uvažujete
o tom, že byste si zkusil i práci režiséra? Lákalo by vás to?

O tom jsem nikdy
nepřemýšlel a myslím si, že každý by se měl držet toho, co umí. Nemyslím si, že
bych na to měl nějaký talent, v tomhle oboru určitě nejsem ten, kdo by měl
rozdávat rady, takže radši zůstanu za tím mikrofonem. (smích)

 

Podle
čeho vy sám posuzujete či hodnotíte režiséry?

Spíše vnímám, kam mě
jako herce chce režisér dostat. A pokud se tam dostanu, posuzuji maximálně to,
zda se v tom dokážeme pochopit a co pro to ještě můžeme udělat. Samozřejmě také
vnímám, když je režisér do věci zapálený a každou smyčku točí pětkrát, aby byla
perfektní. Jsou totiž i takoví, kteří takříkajíc odzívají každou první jako
dobrou. Každý extrém je v tomto případě špatně. Ale je pravda, že někteří
režiséři jsou už spíše moji kamarádi a s kamarádem se vždycky točí lépe, než s
někým, koho ještě moc neznáte.

 

Díváte
se na sebe v televizi?

Nerad se na sebe dívám
nebo se slyším v jakékoliv podobě. Vždycky totiž vidím hlavně svoje chyby. Ale
moje tříletá dcera se na mě dívá ráda a často mi pak dává otázky na tělo. A
dokonce mě podle hlasu pozná už i v televizi nebo rádiu.

 

Jak
vás dcera hodnotí či kritizuje jako herce?

Ona je hodně vnímavá,
takže když třeba v televizi někoho líbám, hned se ptá, kdo to je, vyptává se,
kdy se co točilo. A když vidí něco ve chvíli, kdy nejsem doma, zjišťuje, jestli
je to přímý přenos a jestli jsem teď opravdu na natáčení. Občas mi řekne, že
jsem se jí někde nelíbil, ale většinou mě pochválí, že mi to slušelo a začne se
mnou rozebírat text. (smích) A také bývá
často nevědomky vtipná. V jednom seriálu jsem měl třeba dialog s herečkou ve
scéně, ve které jsme se bavili o tom, že spolu budeme mít vysmáté děti, když se
pod tou peřinou pořád tak smějeme. A dcera se mě potom zeptala: „Tatínku, to
jsi myslel mě a Samíka?“

 

Jaké
jsou vaše zážitky z líbacích scén?Jak vypadají instrukce
v zákulisí a pocity herce?

Spousta z nás se do té scény doslova prosměje a
natočí se to až třeba podesáté. Je asi lepší, když se herci déle znají. Přece
jen, seznámit se a hned točit takové scény, to není moc příjemné. Zvláště, když
za zády máte režiséra, kameramana, zvukaře, skriptku, techniky a kdoví koho
ještě. Čím méně nervozitu způsobujících faktorů zůstává, tím lépe. A instrukce
jsou většinou jen takové, jak se máme naklonit, která kamera to bere, kde si
máme najít světlo, jak dlouho v pozici vytrvat a podobně. Jinak jak si to uděláme,
tak to máme. (smích)

 

Co
vás dokáže nejlépe uklidnit?

Uklidní mě vždycky to,
že jsou jasně stanovená pravidla a že je všichni bereme na vědomí. Tak to
prostě musí být, jinak bychom nemohli pracovat kvalitně. A také to, že jde jen
o natočení scény.

 

Co
všechno jste ochoten udělat pro to, aby scéna vypadala co nejvěrohodněji,
abyste neměl ve své roli pochybnosti?

Záleží na tom, o co
jde. Mě třeba spousta rolí motivovala k tomu, abych se naučil něco nového.
Například kvůli roli záchranáře Radima Nováka v Ordinaci jsem dobrovolně absolvoval několik záchranářských kurzů a
kurzů první pomoci a také jezdil s pražskou záchrankou.

 

To
jen tak jde, nechat se zaměstnat u záchranky?

Normální civilista se
tam asi dostat nemůže. Kdyby se cokoliv stalo, byl by to velký problém. Ale po
všech těch kurzech, instruktážích a školeních jsem dostal povolení, že můžu být
přítomen při výjezdech. A tak jsem zažil věci, které asi normální smrtelník jen
tak nezažije.

 

V
čem jste tento trénink „na ostro“ později ocenil nejvíce?

Pomohlo mi to celkově s
vnímáním té profese. Naučil jsem se spoustu věcí využitelných pro natáčení,
takže dodneška, když točím něco z tohoto prostředí, radím štábu, když je něco
podle scénáře jinak než v reálu. Záchranka mi dala opravdu hodně. Dnes už vím,
jaké výrazy se běžně používají, že do telefonu nikdo nemluví o tom, kam se
jede, ale posílá se to na pager kvůli možnosti zneužití… Vidím tak často i ve
filmech chyby a věci, které by v normálním provozu takhle nikdy nebyly.

 

Nezahýbalo
vám to s psychikou, když jste při výjezdech zažíval těžké případy?

To víte, že ano. Záchranáři
jezdí mnohdy opravdu k hrozným stavům. Na to si podle mě nemůže pořádně
zvyknout ani profík, je to velký nápor na psychiku. Takovou práci také nejde
dělat asi celý život a kromě toho je potřeba, se umět s některými věcmi
srovnat. Třeba záchranáři na Kladně mají vlastního psychologa, který jim s tím
pomáhá. A podobné to asi bude všude.

 

Vypozoroval
jste v krizových situacích, ke kterým jste byli přivoláni, na práci záchranného
týmu něco zajímavého?

Hlavně to, že ke všem
situacím se přistupuje s absolutním klidem. Tak se udělá nejméně chyb.
Samozřejmě jde o čas, ale musí se co nejvíce odbourat stres a promýšlet všechno
dopředu. Největším zážitkem pro mě bylo, když mi lékař umožnil mu pomáhat.
V tu chvíli jsem přestal být pouhým pozorovatelem. A co mě mile
překvapilo, byla komunikace s policisty a hasiči. Na výjezdu si všichni tykají,
i když se neznají, všichni jsou jako jeden tým, jsou si rovni s tou výjimkou,
že záchranka má vždy přednost.

 

Zažil
jste u záchranky i něco veselého, se šťastným koncem?

Pár zážitků mám. Třeba
když jsme přijeli k jednomu případu, otevřela nám paní, podívala se na doktora,
potom na mě, pak zase na doktora, na mě a řekla: „Ale já jsem nevolala nikoho z
Ordinace v růžové zahradě!“ Později jsem ji potkal v jednom obchodním centru a
ona se ke mně hlásila, děkovala mi, že jsme pomohli jejímu otci, kvůli kterému
volala záchranku. Poděkování ale patřilo skutečným záchranářům.

 

Přejděme
k moderátorské práci. Co je pro vás přijatelnější – moderování v páru,
nebo samostatně?

Obě varianty mají něco
do sebe. Když jste dva, máte výhodu, že se vzájemně můžete vytáhnout z bryndy,
vypointovat dialog, nahrávat si na vtipy, prostě si pomoct. Ale také se můžete
potopit… Když člověk pracuje sám, může si zase všechno připravit a nic ho
nepřekvapí. Bude to prostě tak, jak bude chtít on. Takže záleží na situaci,
prostředí, na lidech, nedá se to zobecnit. Ale když už v páru, tak si musíte s
tím dotyčným rozumět, musíte na sebe slyšet. A to je základ dobrého moderování.

 

Jaký
typ akcí moderujete nejraději, pokud jde o ty společenské?

Nejraději mám asi
maturitní plesy. Je to většinou dost velká sranda, studentům končí jedna životní
etapa, takže se dokážou odvázat a ty večery jsou nápadité, vtipné, originální…
I dobře vymyšlená komerční akce může být fajn, ale tyhle uvolněnější večery
prostě mají něco do sebe. Ale také mám rád různé volby miss nebo klasické
tiskové konference. Tam zase nachytáte spoustu zajímavých informací, potkáte
zajímavé lidi… Ale nedělám v tom žádné rozdíly, protože mě baví moderování jako
takové.

 

Preferujete
práci v „terénu“ nebo v rádiu?

Mě baví obojí, nejlepší
je to střídat. Když moderujete před lidmi, tak na ně vidíte a máte
bezprostřední zpětnou vazbu, takže hned víte, jestli se vydat tímto směrem,
použít tenhle vtip, glosu, reagovat na situaci. Důležité je, si lidi získat a
od toho se pak všechno odvíjí. Ale může se stát, že publiku prostě nesednete a
to se pak moderuje docela těžko. V rádiu tahle věc není, musíte být sám za
sebe, nepodlézat lidem, být svůj a doufat, že to vyjde a lidé vás budou brát.
Jestli to tak je, se pak zjistí na číslech poslechovosti. Mně to zatím vychází
na obou frontách. (smích)

 

Když
si zvete hosty na pódium či do rádia, je pro vás přijatelnější vést rozhovor s
hostem, kterého znáte, než s hostem, se kterým sesetkáváte poprvé?

Hodně záleží na tématu,
do kterého se pustíte. Když o něm host ví, nebo je to třeba rozhovor o jeho
práci a já se na něj připravím, je to jednodušší pro obě strany. Když toho
dotyčného znám, tak je to vždycky ještě o trochu lepší, protože můžu zabrousit
i tam, kam by se třeba jiný moderátor nedostal, netroufl by se zeptat, nebo by
prostě nevěděl. Také je dobré dopředu vědět, jestli host mluví málo, odpovídá
jedním slovem, nebo naopak je hodně výřečný. Vyplatí se vědět, že budete mít
třeba desetiminutový monolog se třemi jeho „ano“. (smích)

 

Co
vás při moderování dokáže nejvíce zaskočit?

Těch momentů a věcí
může být spousta. Nikdy se nepřipravíte na všechno, a tak vás může zaskočit
cokoliv. Ale pohotový moderátor z toho naopak dokáže vytěžit a vytvořit
zajímavou nebo vtipnou situaci. Proto mám moc rád vysílání, pořady, rozhovory
nebo natáčení naživo. V takových situacích se z toho prostě musíte vylhat,
dostat se z toho a to je ono, to kouzlo, ten adrenalin, to, co dělá tuhle práci
zajímavou. Když se něco předtáčí nebo nahrává dopředu, tak pořád víte, že se to
dá vždycky zastavit, opravit a to už ztrácí to své kouzlo. Člověk už nemusí být
tak pohotový.

 

Zajímá
mě, jak vypadá spolupráce s programovým ředitelem. Do jaké míry smíte zasáhnout
do programu vašeho vysílání v rádiu?

Zklamu vás, ale do
programu jako moderátor moc zasahovat nemůžu. Respektive to není možné na tak
velké celostátní stanici, jakou je Frekvence 1. Předpokládám, že na nějakých
regionálních stanicích to asi až takový problém nebude. Já vysílám ranní blok
od 5 do 9 hodin, takže na mně je, abych se mezi čtvrtou a pátou připravil co se
čerstvých informací týče, také sledujeme on-line počasí, dopravní situaci, a
tam mám volné pole působnosti. Ale třeba písničky jsou už připravené dopředu a
do těch nezasahuji.

 

Jak
dlouho již pracujete v rádiu Frekvence 1? Jak asi dlouhá je optimální doba na
moderování stále stejné show?

Na Frekvenci 1 vysílám
už pět let a přešel jsem na ni rovnou z Evropy 2, kde jsem byl také pět let.
Takže už přes deset let chodím do práce do stejné budovy (obě stanice sousedí)
a usedám za mikrofony nejposlouchanějších rádií v našem éteru. Postupně jsem si
zkusil všechny vysílací časy a zjistil, že ranní show je pro mě v kombinaci s
divadlem, natáčením, moderováním a dalšími aktivitami opravdu nejpřijatelnější.
Takže nevím, jak odpovědět. Optimální může být pro každého něco jiného. Mě to
baví i po těch pěti letech, protože v ranním vysílání můžu vzít „do hry“
aktuální dění i zážitky a ihned je použít.

 

Co
se týká vašeho působení v divadle, kde vás aktuálně divák může vidět?

Posledních pár let hraji
zejména v Divadle Radka Brzobohatého. Na konci roku jsem tam měl premiéru nové
hry A pak už tam nezbyl ani jeden aneb
Deset malých černoušků od Agathy Christie, která je v tomhle divadle mou
desátou. Humorná černá komedie, detektivka, velká klasika. Hraji tam postavu
mladého dobrodruha, který rád porušuje různé společenské konvence a nějaká smrt
ho jen tak nerozhází. A kromě téhle hry určitě doporučuji třeba oddychové Vyhazovače, velký hit Tančírna, zábavnou Klec bláznů nebo třeba Lva v
zimě s paní Maciuchovou a panem Brzobohatým. Určitě se podívejte na stránky
divadla.

 

Herci
často zajdou po představeních posedět. Myslíte, že to utužuje kolektiv? Ve
smyslu, kdo nezajde na drink nebo na kuřáckou pauzu, trhá partu?

Určitě to není od věci,
lépe se vám hraje s někým, koho znáte i v civilu a víte, co od něj můžete
čekat. Rozhodně to ale není tak, že kdo nejde na cigáro, trhá partu a ostatní
se na něj dívají skrz prsty. A také záleží na situacích. Když někdo třeba druhý
den zkouší, točí nebo má prostě nějakou práci, tak je jasné, že po představení
utíká domů. Já to vzhledem k mému časnému vstávání praktikuji dost často.
Náročnější jsou jen premiéry a derniéry. To se většinou končí až druhý den
ráno. V lepším případě. Hra se přece musí pořádně zapít. (smích)

 

Jaké
role si nejvíce užíváte?

Baví mě všechny role,
na každé si něco najdu, každá je něčím zajímavá, zvláštní. A je jedno, jestli
je to divadlo, film nebo seriál. Tahle práce je totiž skvělá v tom, že jste
každou chvilku někým jiným, takže se nemáte šanci nudit. Herecky jsou asi
nejzajímavější záporné role, protože je tam vždycky co hrát a můžete si tam
dovolit daleko víc. A strašně si užívám komedie, kde je byť jen maličký prostor
pro improvizaci a kde můžu hrát s lidmi, kteří jsou mými kamarády.

 

Na
jaké role jste se nikdy nedokázal adaptovat a proč?

Mám rád klasické
divadlo. Nikdy jsem nebyl nějakým velkým příznivcem alternativní tvorby, neodsuzuji
ji, ale není to můj šálek kávy. A s tím souvisejí asi i role. Také nejsem typ
na velké dramatické role, to je myslím každému jasné už od pohledu. (smích) A určitě bych nešel do nucené
nahoty, takové té neopodstatněné, která se používá jen pro přilákání diváků. V
Divadle RB mám ve hře Jestli řekneš,
kolik mi je, zabiju tě! roli takového ne příliš inteligentního fotbalisty,
který běhá po jevišti skoro nahý, a měl jsem s tím na začátku velký problém.
Nakonec jsem se s tím nějak popral, ale to už raději po tom jevišti běhám v
dámském převleku ve hře Klec bláznů.

 

Jaký
je váš názor na volbu oblečení návštěvníků divadel? Zdá se, že mnozí z nich
často nevěnují svému oblečení příliš pozornosti.

Vždycky jsem zastával
názor, že divadlo je něco, co si zaslouží úctu. Jít do divadla by mělo být
svátkem, a proto je podle mě vhodné přijít alespoň trochu slušně oblečený i
třeba do menších divadel. K tomuto tématu mám jednu historku. V prvním ročníku
na herecké škole jsem dostal na poslední chvíli VIP lístky do opery. A opravdu
to byla chvíle poslední, takže jsem musel vyrazit v tom, co jsem měl na sobě –
volné skejtové kalhoty a mikinu s kapucí. Divadlem jsem tenkrát žil, takže jsem
šel i v tomhle, ale celou dobu jsem se cítil strašně a styděl se. Tak nádherné
představení, prostředí, lidi a já v tomhle! Ředitelka, kterou jsem tam potkal,
mě pak naštěstí uklidnila, že když jsem o to představení tak stál, nezaleželo
na oblečení…

 

Co
se týká oblečení, jste bezesporu zastáncem dobrého vkusu a originality. Zdá se,
že na tom má svůj podíl váš přátelský vztah s módním návrhářem Osmanym Laffitou.
Jak jste se poznali a co vás na jeho tvorbě oslovuje?

S Osmanym jsme se
poznali paradoxně díky divadlu – hráli jsme totiž na jednom jevišti. Možná to
zní neuvěřitelně, ale on opravdu vyzkoušel i divadelní prkna, a to ve známé
francouzské hře Oskar, kterou
proslavil Louis de Funès. Hráli jsme ji od roku 2005 v Divadle Metro a padli
jsme si tam do oka. Osmany je totiž úplně jiný, než většina lidí, kteří v téhle
republice žijí a i jeho tvorba je jiná. Což je fajn. Líbí se mi jeho
originalita, nápady, střihy a materiály, ze kterých svoje šaty šije. A také to,
že i přes kritiky některých „rádobyodborníků“ si jede dál po své koleji a daří
se mu.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Petr Volgemut www.fotky-celebrity.cz

Část fotografií foceno v Casinu Arbes www.casinoarbes.cz

Publisher: magazín Best
o www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Musíme vědět, kde jsme začali, abychom
dokázali určit, kde se nacházíme dnes.“ Anamy Pónya

 

 

 

 

S Anamy
jsem se poprvé potkala rok před tím, než vznikl tento rozhovor. Zanechala ve
mně ohromný dojem svou komunikativností a přístupem, který byl tak ojedinělý,
že se pro mě stala časem výzvou. Na moji výzvu k rozhovoru reagovala
maďarská rodačka přesně tak, jak se na výzvu reagovat má – uchopila ji! Nutno
podotknout, že její temperament, usilovná, svědomitá práce a soudnost jdou ruku
v ruce a dnes se právem může ohlížet a pyšnit lifestylovým čtrnáctideníkem
Glanc. Pro náš rozhovor fotil Anamy Robert Vano, který si s marketingovou
ředitelkou příjemně popovídal v její rodné maďarštině v pražském hotelu
Radisson Blu Alcron, kde focení probíhalo.

 

 

Co
vás přivedlo k novinářské profesi?

Touha na tomto světě
něco změnit. Bude to znít jako klišé – a ono to vlastně i klišé je – ale mým
dětským snem opravdu bylo stát se novinářkou.

 

V
čem pro vás spočívalo kouzlo novinařiny?

Věřila jsem, a pořád
věřím tomu, že touto prací děláme něco užitečného pro společnost. Z některých
ideálů jsem samozřejmě časem vystřízlivěla. Dnes už třeba vím, že jen některé
informace, které novináři přinášejí, jsou užitečné, a že zbytek je spíše
konstatování.

 

Kdy
jste začala poprvé publikovat?

Už v patnácti jsem
psala do maďarských novin, na střední škole jsem pak byla šéfredaktorkou
studentského časopisu. Novinařinu jsem chtěla studovat, ale život mě posadil na
jiný vlak a já jsem z něj vystoupila na Hlavním nádraží v Praze. Do svého prvního
vydavatelství jsem se dostala tak, že mě oslovili jako překladatelku.

 

Pocházíte
z Maďarska. Kdy jste se začala učit česky?

Češtinu jsem poprvé slyšela
až na tom zmíněném Hlavním nádraží. Dala jsem si závazek, že tu zůstanu pouze
pokud budu schopná se do půl roku naučit česky. Jestli jsem se to po deseti
letech naučila dobře, musíte posoudit sama.

 

Jak
se Maďarce podařilo prosadit se v české redakci?

V době, kdy moje práce
tlumočnice skončila, jsem od svého zaměstnavatele dostala nabídku věnovat se
dalšímu projektu, a to v redakční oblasti. Po čase se můj zaměstnavatel rozhodl
přijít na trh s novým projektem, a tím byl časopis Glanc. Do týmu lidí, kteří
ho měli připravovat, přibral i mě. Měla jsem tedy možnost vidět, jak to naše „dítě“
vzniká. Byla jsem u porodu, u prvního kroku a jsem i u jeho dospívání. Už se
nám ten „potomek“ výrazně projevuje, vždyť právě oslavil páté narozeniny!

 

Kdy
přišly další, pro vás zásadní profesní změny?

Ukázali jsme, že
koncepce Glancu funguje, a byli jsme začleněni do vydavatelství Astrosat. Dostala
jsem na starost marketing všech periodik, která v té době tato společnost vydávala.
Takže jsem postoupila, řekněme, o stupínek výš, a stala jsem se marketingovou
ředitelkou Astrosatu. Dnes spravuji osm titulů a před dvěma lety jsem se stala
publisherkou časopisu Glanc.

 

Změnil
se za těch pět let jeho obsah nebo periodicita?

Glanc byl vždy čtrnáctideník
a drží se stále stejné koncepce. Jdeme ovšem s dobou, a to vyžaduje větší
či menší změny. Řekla bych, že náš časopis je dnes vyzrálejší a stejně jako spousta
věcí v životě prochází neustálým vývojem.

 

Pokud
jde o případné změny jeho podoby – za jakých okolností se uvádějí do praxe?

Vždy si musíme dopředu odpovědět
na základní otázky: Proč změnu chceme? Čeho tím hodláme dosáhnout? Co to přinese
časopisu? Jaký dopad bude mít změna na koncového uživatele? Kam se tím chceme
dostat a proč to vůbec děláme? Pokud si na tyto otázky nedokážeme odpovědět, je
lepší žádné změny nedělat. Čtenáři jsou na změny velice citliví a rozhodně ne
vždy je ocení. Tím myslím změny, které diametrálně ovlivní produkt, na který je
spotřebitel zvyklý, zejména podobu, pro kterou si ho začal kupovat.

 

Přivádí
vás k tomuto konstatování i vlastní zkušenost? Šla jste někdy v rámci změn do
rizika?

Ano, už tím, že tu jsem,
jsem šla do rizika.

 

Podle
čeho definujete cílovou skupinu?

Pokud hodláte vydávat
magazín, už na začátku si musíte ujasnit, jaké čtenáře chcete oslovit. A když
už ho pak na trhu uvedete, zjišťujete, zda se vám to podařilo. Pokud se
představa / plán sejdou se skutečností, je to známka dobře zvolené strategie,
tedy úspěch. A pokud ne, musíte jako vydavatel zjistit, co není v pořádku. Tedy
proč, pro koho, za jakou cenu a kde. A podle toho koncept doladit, nebo
přehodnotit.

 

Bezpochyby
jste nastavili velmi dobrou cenovou politiku. Podařilo se vám i proto být v
době finanční krize odolnější, nebo jste museli optimalizovat náklad?

Optimalizujeme jej
stále, a to právě z toho důvodu, abychom reagovali na určité období či
tržní situaci.

 

Jak
si děláte průzkum trhu?

Jdu do terénu. Stojím třeba
u trafiky a ptám se zákazníků, co se jim líbí, co by se muselo stát, aby
kupovali nás a ne konkurenci, co je „vedle“ zaujalo víc. Prostě hledám
odpovědi. Samozřejmě spolupracujeme i s výzkumnými agenturami a jednou za čas
proběhne kvantitativní a kvalitativní výzkum, který naše předpoklady buď
potvrdí, nebo nějakou teorii vyvrátí a donutí nás vrátit se k poslednímu
kontrolnímu bodu.

 

Listujete
si z podobných – řekněme průzkumných – důvodu ve starších číslech Glancu?

Kdo nezná svoji
minulost, nemůže pokračovat do budoucnosti. Musíme vědět, kde jsme začali, abychom
dokázali určit, kde se nacházíme dnes. Neustále to kolegům připomínám.
Srovnání, díky kterému dokážeme udělat pokroky, jsou důležitá. Je to, jako když
si prohlížíte album fotek, vzpomínáte a zároveň plánujete další dovolenou…

 

Mají
pro vás některá vydání Glancu takový osobní význam, že si je schováváte na
památku?

To víte, že ano. Chci
neustále mít na očích odkud, a kam jdeme.

 

Cítíte
po těch pěti letech na trhu, že si můžete dovolit udávat trend a zvolit na
titulní stranu někoho méně známého, zato velmi zajímavého?

Udávat trend si můžeme
dovolit, ale nesmíme při tom zapomenout, že obálka prodává. Kdybychom na ni
dali veřejně méně známou osobu, byl by to rozhodně zajímavý experiment, ale
také velké riziko.

 

Na
základě jakých kritérií vyhodnocujete, kdo bude na titulní straně?

S tím je vždy
nejvíce práce. Titulní strana by měla být dokonalá, je přece výlohou celého
časopisu! Výběr osobnosti na titul obnáší mnoho aspektů. Plánujeme ji měsíc až
dva dopředu. Máme seznam jmen, která se na titulní stranu hodí, a vybíráme z něj
podle toho, jak moc je dotyčný společensky známý a zda poskytuje smysluplné
rozhovory.

 

Rozumím
tomu dobře, že kategorizujete, jakou mají různé osobnosti sdílnost nebo
schopnost projevu, a že i to je součástí volby, zda bude na titulní stránce?

Sama jako novinářka
víte, že je potřeba přinášet nové informace. Jsou lidé, se kterými se dělá
rozhovor dobře, protože se otevřou a mají zajímavé postřehy, zkušenosti a umí
informace podat. A pak jsou tací, kteří jsou vizuálně „v pořádku“, ale mají
tendenci být spíše uzavřenější. Rozhovor s nimi pak nepřináší to, co by
měl. Samozřejmě na to nejsou žádné tabulky, o všem diskutujeme s ohledem na
dobu, téma a na to, že jde o nejdůležitější část časopisu.

 

Co
by podle vás měl každý rozhovor obsahovat?

Ducha. Aby ten, kdo
píše, a ten, kdo mluví, v něm zanechali kus sebe. V tom dobrém slova
smyslu samozřejmě.

 

Jakýma
rukama prochází celý proces výroby časopisu?

Redakce – inzerce –
výroba – distribuce – marketing. Pořadí se může měnit, ale tato oddělení vše
spoluvytvářejí. Bez redakce by nebyl obsah. Bez inzerce by vydavatel neměl
příjmy. Bez výroby by se to nevytisklo. Bez distribuce by se vytištěný časopis
nedostal do trafiky, abyste si ho mohla koupit. A bez marketingu byste zase do té
trafiky třeba vůbec nešla, protože byste nevěděla, že (a proč vůbec) si ho kupovat
máte. Marketing vám vlastně radí, co máte jako spotřebitel dělat. Zní to
zvláštně, ale opravdu denně každý z nás dostává mraky takových „příkazů“.

 

Jak
se určuje náplň jednotlivých čísel?

Máme stálé rubriky a
víme, kolik inzertních stran v tom kterém čísle bude. V rámci redakční
porady pak zanášíme obsah do takzvané „plachty“. O tématech samozřejmě
diskutujeme včetně toho, kolik prostoru jim věnovat. V okamžiku, kdy se nápady ustálí,
dostanou redaktoři jasné úkoly, na co se zaměřit, jak téma zpracovat a kdy je odevzdat.

 

Jak
se vám pracuje s tím, že každý redaktor má svůj vlastní jazykový styl, ale zároveň
jeho práce musí zapadat do koncepce jednoho časopisu?

Myslím, že čtenáři,
kteří náš časopis znají, dokážou rozlišit, který redaktor psal ten či onen
článek. Každý má svůj vlastní rukopis, ale také každé psaní má svá pravidla,
která je potřeba dodržovat. „Učesání“ jednotlivých článků je na editorovi. Tím nemyslím
to, aby je komplet přepsal, ale aby sladil formu, tedy titulek, perex a obsah.
Je na editorovi, aby posoudil, zda se informace zakládají na pravdě, jestli na
sebe věty logicky navazují a některá slova se neopakují. Pokud shledá, že se
článek do Glancu svojí formou nehodí, může jej samozřejmě vrátit autorovi
s poznámkami k přepracování.

 

Vracet
někomu jeho práci musí být dost citlivá záležitost. Jak se vám daří jednat s
lidmi, aby si to nebrali osobně?

V tomto směru je velmi
důležitá komunikace, diplomacie a soudnost. V okamžiku, kdy vám někdo odevzdá materiál,
který neodpovídá vaší představě, musíte se zamyslet nad tím, zda vaše původní zadání
bylo přesné. Jestli vás redaktor správně pochopil. Protože chyba nemusí být
nutně na jeho straně.

 

Což
vyžaduje značnou dávku pokory. Ale vyplácí se, že?

Když na velké redakční nástěnce,
kde vidíme celý připravovaný časopis, přistane věc, která se mi nezdá, zamýšlím
se a hledám důvody, proč se tak stalo. Jestli jsem se při zadávání úkolu dostatečně
srozumitelně vyjádřila, nebo zda jsem třeba neřekla něco, co mohlo být zdrojem
nedorozumění. A společně se vracíme na začátek, abychom zjistili, z jakého
důvodu k tomu došlo. Zadání je zásadní, musíte mít jistotu, že mu druhá
strana rozumí. Eliminujete tak možnost, že dostanete na stůl něco, co jste nechtěla.
I to je úkol manažera – ujistit se, že podřízený skutečně správně chápe zadaný
úkol.

 

Jakým
způsobem získáváte fotografie?

Některé máme z
fotobanky, jiné kupujeme od konkrétních majitelů, anebo nám je na základě našeho
zadání zhotoví fotograf.

 

Pro
titulní stranu vždy platí, že se fotí aktuální fotografie?

Ano. Ale když na nás
tlačí čas, hledáme i už existující fotky, které by se daly využít.

 

Jak
probíhá standardní uzávěrka časopisu?

Chaos management! S
šéfredaktorkou procházíme celý časopis a sledujeme stránku po stránce, jestli
je vše v takovém stavu, že se pod to můžeme podepsat.

 

A
pokud není? Jak často se v této fázi dějí změny?

Posledních pár měsíců
je jich naštěstí čím dál méně. Svému týmu pod vedením šéfredaktorky Markéty Behinové
věřím. Všichni vědí, že mi nemají ukazovat nic, čemu oni sami nevěří. Chci mít kolem
sebe takové lidi, kteří si budou za svou prací stát.

 

Jak
jste na tom jako šéf se svojí direktivností?

Na to byste se měla
zeptat spíše mých podřízených. Mám za to, že s nimi o věcech diskutuji.
Nesnažím se za každou cenu prosadit svůj názor, přestože se často stává, že ho máme
odlišný. Pak je nutné hledat argumenty na obou stranách.

 

Kolik
hodin denně pracujete?

Když svoji práci děláte
ráda, nepočítáte ji na hodiny. Jste vždy připravena! V naší branži ani nejde
vypnout. Nelze zastavit svět, nebo zavřít oči a dělat, že tam není. To by novinářům
neustále něco unikalo.

 

Jak
člověk pozná, že už pracuje příliš?

Možná v okamžiku, kdy vás
hledá už jen daňový úřad a policie? Ptát se na tohle workholika-recidivisty je
nebezpečné.

 

Jakou
radu máte pro ty, kteří své práci podléhají a stávají se workholiky?

Doporučila bych jim,
aby se zamysleli nad tím, jak dlouho ještě můžou podávat takový výkon. Po
nějaké době se vyčerpají a přestanou být ve své práci přínosem.

 

Myslíte
si, že je možné své kolegy z práce považovat za přátele?

Záleží na tom, na jaké jste
pozici. Po určitém stupínku, kde už hodně „fouká“, nejen že nemáte přátele, ale
ani byste je tam neměla hledat. Snižujete tak pravděpodobnost, že vás někdo
zklame. Prostě nic neočekáváte, a tudíž budete šťastnější. Já jsem ve svém
pracovním prostředí přátele našla, a i když kvantitativně asi za průměrem
zaostávám, jejich kvalita je nezpochybnitelná.

 

Kde
se cítíte doma?

Doma může být třeba tam,
kam se vrátíte a oni vás musí pustit dovnitř. (úsměv) Abych ale odpověděla na otázku, která platí na všechny
státy, které se v mém životě prolínají: Doma je vždy tam, kde zrovna jsem. Teď jsem
tady.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

 

Text: Michaela Lejsková

Make up: Pavel Bauer –
Estée lauder www.esteelauder.cz

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno v hotelu Radisson
Blu Alcron www.alcron.cz

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

 

 

 

„Tvůrce nikdy nemůže být
stoprocentně spokojený, ale o to tu podle mého názoru ani neběží.“ Josef Pepson Snětivý

 

 

 

Při
psaní úvodu k tomuto rozhovoru jsem přemýšlela nad tím, jak silně
literatura lidi sbližuje a kolik nejrůznějších informací z ní čerpáme.
Svět knih je opravdu jedním z dalších světů, do kterého se můžeme vydat a
prožít v něm všechno, co si jen budeme chtít a umět představit. Je to
svět, který nám dovoluje přiblížit se lidem, kteří buď zaznamenali skutečný
životní příběh, či vytvořili povznášející iluzi. Tento svět spoluvytváří i
Josef „Pepson“ Snětivý, který nám pootevře pomyslná vrátka do „dílny“, kde
vznikají knihy. Fotografie pro náš rozhovor zhotovil Robert Vano v krásném
prostředí pražského hotelu Radisson Blu Alcron. Obleky zapůjčila firma Bandi Vamos.

 

Hned
na úvod se zeptám, odkud pochází vaše přezdívka „Pepson“? Kdy a proč jste ji
začal používat?

Přezdívku Pepson jsem
dostal už někdy v patnácti na střední škole a nejspíš vychází z domácí podoby
jména Josef. Od té doby ji používám stále a mnozí lidé mi jinak neřeknou, i
když zase jiní ji naopak neužívají nikdy. A proč ji používám? Líbí se mi a
připadá mi „umělečtější“ než Josef, o Pepovi nemluvě.

Vzhledem
k vašim pracovním aktivitám se dá říci, že jste téměř renesanční člověk.
Může to znamenat, že máte rád pestrý život?

Ano, vřele souhlasím
s básníkem Cowperem, který ve své básni The Task napsal: „Variety is the
spice of life / That gives it all its flavor.“ Tedy: „Pestrost je kořením
života a dodává mu chuti.“

V jakém
pořadí by byly vyjmenovány profese, kterým se věnujete, kdybyste je mohl
hodnotit podle oblíbenosti?

Muzika, kterou jsem si
jednou dovolil označit za svou „bohyni i děvku“, je asi pořád nejvýš – snad i
proto, že se jí věnuji už dvaatřicet let. Poté následuje psaní, záležitost
podstatně novější (ne déle než posledních šest let). Následuje celá množina
úkonů týkajících se nakladatelství, z nichž ty tvůrčí řadím samozřejmě výš
než nudné, byť asi nutné papírování. A co se výuky angličtiny a překladů týká,
má obliba těchto činností kolísá podle toho, jakou měrou mě vytěžují.
V posledních letech učím a překládám poněkud méně, a tak si i zde najdu to
své.

 

Považujete
za výhodu být současně spisovatelem i nakladatelem?

Je to dvojsečné: na
jednu stranu nemusíte obcházet nakladatelství se svým rukopisem, na druhou na vás
někdo může hledět tak trochu přes prsty – vždyť vydáváte a prodáváte sebe sama.
Já to ale beru jako fakt a navíc si mohu na sto procent ohlídat textovou i
grafickou stránku svých knih a vlastně i řídit celý jejich život.

 

Co
myslíte, že dělá spisovatele spisovatelem?

Po mém soudu fantazie a
hluboké, rozjitřené emoce, stejně jako cit pro jazyk. Také řemeslo je nutnou,
ovšem nikoli postačující podmínkou.

 

Píšete
převážně beletrii, nebo hlavně beletrii?

Z celkového počtu
zatím deseti vydaných titulů je šest beletristických, dva překlady
z angličtiny a dva tituly věnované mé další veliké lásce – fotbalu.

 

Co
vnímáte, že je klíčem k úspěchu každé beletrie?

Co se úspěchu týká, je
asi důležité být naladěn na vnímání a zkušenosti co nejvíce lidí. Mně ovšem jde
spíše o hodnotu jako takovou – a teď doufám, že to nezní příliš nabubřele.
Proto v literatuře vyhledávám spíš zmiňované emoce, neotřelé zápletky,
netradiční slovní spojení…

 

Je
to tak, že většina beletrie není založena na skutečném příběhu?

Obecně na to nedokážu
odpovědět, mohu posloužit jen tím, jak je tomu u mě: většina mých knih (snad
s výjimkou Piercingu na duši) má základ v mém životě, který je pestrý
nejen po pracovní stránce. Ovšem okolnosti, pointy, některé další postavy – těm
už vdechla život má fantazie. Protože život není literatura a literatura není
život.

 

Děláte
si poznámky, když něco zajímavého prožijete, abyste to později mohl použít ve
svých knihách?

Ano, neustále. A to
nejen když něco zajímavého prožiju, ale i když to prosním – ať už za noci, či
za dne.

 

Dá
se hovořit o tom, že je pro vás psaní i jakousi formou terapie?

Bezesporu. Dokážu se
tak lépe vyrovnat s nepříjemnými věcmi. A navíc mi literární forma
umožňuje vyjádřit mé pocity a názory, což třeba v životě není vždy možné.

 

Jaká
pravidla musí spisovatel při psaní knihy dodržovat?

Především musí používat
logiku, soustavnost (myslím ve psaní – není nic horšího, než rozepsat úvod a
pak se k němu po roce vracet) a také věnovat pozornost tenké linii mezi
empatií vůči čtenáři a podbízením se mu.

 

Vnímáte,
že publikování knih s sebou nese pro spisovatele nějaká další úskalí, pominu-li
to, zda se kniha ujme na trhu?

Ano. Pominu-li to, že
na vás spousta lidí pohlíží jako na podivína, jenž marní čas něčím tak
nevýnosným, vstupujete do veřejného prostoru. Jste-li autor, vaše názory mohou
být vytrženy z kontextu, pasážím, které jste nikdy neprožil, může být
přisuzován reálný základ…

 

Stává
se vám jako autorovi, že po vydání knihy máte chuť ji napsat ještě jinak, ještě
lépe? Je vůbec možné být s dílem stoprocentně spokojený?

Mám to štěstí, že svá
díla po vydání už prakticky nečtu (s výjimkou jinak poměrně častých besed
v knihovnách, jichž se účastním moc rád). Tvůrce nikdy nemůže být
stoprocentně spokojený, ale o to tu podle mého názoru ani neběží – jde o to,
aby co nejlépe vycizeloval svůj otisk v daném okamžiku tvůrčí aktivity.
Jinak by vlastně nemohl nikdy ukončit žádné umělecké dílo a stále by je
upravoval k dokonalosti, která je stejně nedosažitelná.

 

 

Jaké
knihy sám rád čtete?

V poslední době už
prakticky nečtu beletrii – mimo jiné i z toho důvodu, abych jí nebyl
ovlivňován ve svém psaní. Když už ano, většinou anglicky či francouzsky, abych
spojil potěšení z četby s prohloubením svých jazykových znalostí,
které jsou hlavně u druhého jmenovaného jazyka dost děravé. Z české
literatury čtu hlavně historickou literaturu faktu, a když se chci opravdu
potěšit, pak pragensia – vždyť nadpozemsky krásná dáma jménem Praha nikdy
nemůže být dost opěvována.

 

Jak
se vám daří vést ke vztahu ke knihám své dvě malé děti?

Se střídavými úspěchy.
Čteme před spaním – na střídačku Pepíno a já, Matyáš Bernard zatím jen poslouchá.
Ale tím to většinou končí. U hudby je to o maličko lepší, ale i tady se na
nedostatku náklonnosti mých dětí k ní podepsala má permanentní vytíženost
– a také to, že jsou orientovány spíše sportovně. A tak mohu říct, že já jsem
byl v jejich věku rozhodně sečtělejší a vyhranější, ovšem ony mají zase
mnohem lepší kopací techniku (Pepíno už možná dokonce lepší než já
v dospělosti).

 

A
jak jste na tom coby předčítající? Je to vaše oblíbená činnost?

Předčítám moc rád,
zejména v knihovnách či na křtech (ačkoli nedávno jsem byl požádán i o to,
abych jisté půvabné mladé dámě předčítal v jejím soukromí – a byla to
velmi zajímavá a elektrizující zkušenost). Stížnosti posluchačů (půvabnou
mladou dámu nevyjímaje) se k mým uším zatím nedonesly, a tak je snad můj
přednes přijímán s povděkem.

 

Máte
pocit, že dnešní knihkupectví jsou neosobními obchody, nebo naopak, můžete
pozvat čtenáře i na autorská čtení či setkávání právě na těchto místech?

Velmi záleží na typu
obchodu – v klasických, menších kamenných obchodech je jistě srdečnější
atmosféra, ale zase do nich chodí méně lidí či chybí vhodný prostor pro takovou
akci. Za sebe mohu říct, že jsem křtil, hrál i předčítal jak ve stylových
obchůdcích, tak v „knižních supermarketech“ v nákupních střediscích – a
vždy záleželo hlavně na tom, jak se k tomu postavil personál a jací lidé
přišli.

 

V jakém
ohledu vnímáte, že by se literatura jako taková měla více prosazovat?

Pokud budou lidé více
číst, bude bohatší jejich vyjadřování i fantazie. Vzpomenu-li si na léta svého
dospívání a raného mládí, považoval jsem já a podobně zaměření lidé čtení
vlastně za oddech. Dnes se za oddech považuje něco úplně jiného a četba je
většinou lidí brána jako „náročná“ aktivita, na kterou „nemají čas a sílu.“
Veliká škoda!

 

Máte
pocit, že v oblasti literatury převažují spíše autoři-muži, nebo autorky-ženy?
Dá se v tomto ohledu vůbec generalizovat?

Coby autoři jistě muži
– to je dáno i historicky (i když máme velké autorky, z těch starších bych
si dovolil zmínit třeba George Eliota, byť tohle jméno moc žensky nezní, či
podivně geniální sestry Brontëovy). Co se druhé strany, tedy četby, týká, tam
převažují ženy – a výtka vyslovená v předchozí otázce tak směřuje spíše
vůči mužům.

 

Do
jaké míry se zajímáte o konkurenci?

Prakticky vůbec. Navíc
nakladatelské činnosti nejsou podrobeny objektivnímu monitoringu jako např.
tištěná periodika či internetové portály, a tak je člověk většinou odkázán na
sebeprezentaci jednotlivých autorů či nakladatelství. A výrok, jímž mě ocenil
jeden velezkušený pracovník v knižní distribuci, totiž „vy jste snad
jediný nakladatel, který nekecá“, mě jednak potěšil, ale hlavně vypovídá o tom,
jakou „věrohodnost“ obvykle takové informace mají.

 

Je
obvyklé, že na křty knih chodí spisovateli i jiní spisovatelé?

Myslím, že příliš ne –
tedy pokud je otázka míněna tak, zda přijdou ze zájmu či zvědavosti ti, kteří vás
osobně neznají. Já osobně mám mezi spisovateli okruh přátel, který se ovšem až
na výjimky rekrutuje z těch, které také vydávám. Ti většinou chodí, pokud
jim to čas dovolí.

 

Podle
čeho vy sám volíte kmotry svých knih?

Hlavní pro mě je to,
abych si kmotra či kmotry vážil coby osobnosti. A pokud má nějaký vztah
k mé tvorbě, tím lépe.

 

Je
nějaký žánr, který na trhu postrádáte?

Myslím, že ne. Existuje
pár dosud prázdných míst či spíše místeček, ta ale neprozradím a budu se je
snažit podle možnosti zaplnit knihami vydanými mým Nakladatelstvím ČAS.

 

Jste
sám překladatelem knih?

Mnoho let překládám
firemní materiály, ovšem beletrii překládám teprve od loňska. Loni jsem přeložil
pohádkový příběh Charlotte Brontëové Hledání štěstí a některé její kratší
texty, které byly součástí stejnojmenné sbírky raných a dosud nevydaných textů
této autorky a Jane Austenové. Začátkem tohoto roku jsem pak přeložil a
převyprávěl vampýrskou novelu Josepha Sheridana Le Fanu Carmilla.

 

Jak
vlastně samotný proces překladu probíhá?

Nejprve mě musí
zaujmout originál. Velmi pečlivě a opakovaně si ho přečtu, stanovím si jazyk a
vyjadřování, jakým budou ke čtenáři promlouvat jednotlivé postavy, a dám se do
díla. Také po napsání kratší části konzultuji s některými lidmi, jejichž
názoru a vkusu věřím, zda jsem podle nich na dobré cestě.

 

Byl
někdo z vaší rodiny spisovatel nebo hudebník?

Spisovatel, pokud vím, nebyl
v celých dějinách našeho rodu nikdo. A co se hudby týká, asi nejdále to
dotáhl můj bonvivánský dědeček ve hře na housle. I když nejzajímavější
z toho, co mi o své již v mládí ukončené hudební kariéře vyprávěl,
pro mě byla příhoda, jak chtěl své nové lásce vystřihnout houslové sólo, když pluli
spolu s mnoha dalšími měšťany na lodi v rámci jakési prvorepublikové
akce, leč jeho sok v lásce mu podrazil nohy a roztoužený dědeček skončil i
s houslemi v Lužnici. Jinak jsou moji předkové a příbuzní namnoze
exaktně a technicky orientovaní. Sám si často – a zatím marně – kladu otázku,
kde se moje „postižení uměním“ vůbec vzalo.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text a produkce:
Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Pavel Bauer –
Estée Lauder www.esteelauder.cz

Oblečení: Bandi Vamos

Foceno v Radisson
Blu Alcron Hotel Prague www.alcron.cz

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

 

„Tvůrce nikdy nemůže být
stoprocentně spokojený, ale o to tu podle mého názoru ani neběží.“ Josef „Pepson“ Snětivý

 

Při
psaní úvodu k tomuto rozhovoru jsem přemýšlela nad tím, jak silně
literatura lidi sbližuje a kolik nejrůznějších informací z ní čerpáme.
Svět knih je opravdu jedním z dalších světů, do kterého se můžeme vydat a
prožít v něm všechno, co si jen budeme chtít a umět představit. Je to
svět, který nám dovoluje přiblížit se lidem, kteří buď zaznamenali skutečný
životní příběh, či vytvořili povznášející iluzi. Tento svět spoluvytváří i
Josef „Pepson“ Snětivý, který nám pootevře pomyslná vrátka do „dílny“, kde
vznikají knihy. Fotografie pro náš rozhovor zhotovil Robert Vano v krásném
prostředí pražského hotelu Radisson Blu Alcron.

 

 

Hned
na úvod se zeptám, odkud pochází vaše přezdívka „Pepson“? Kdy a proč jste ji
začal používat?

Přezdívku Pepson jsem
dostal už někdy v patnácti na střední škole a nejspíš vychází z domácí podoby
jména Josef. Od té doby ji používám stále a mnozí lidé mi jinak neřeknou, i
když zase jiní ji naopak neužívají nikdy. A proč ji používám? Líbí se mi a
připadá mi „umělečtější“ než Josef, o Pepovi nemluvě.

 

Vzhledem
k vašim pracovním aktivitám se dá říci, že jste téměř renesanční člověk.
Může to znamenat, že máte rád pestrý život?

Ano, vřele souhlasím
s básníkem Cowperem, který ve své básni The Task napsal: „Variety is the
spice of life / That gives it all its flavor.“ Tedy: „Pestrost je kořením
života a dodává mu chuti.“

 

V jakém
pořadí by byly vyjmenovány profese, kterým se věnujete, kdybyste je mohl
hodnotit podle oblíbenosti?

Muzika, kterou jsem si
jednou dovolil označit za svou „bohyni i děvku“, je asi pořád nejvýš – snad i
proto, že se jí věnuji už dvaatřicet let. Poté následuje psaní, záležitost
podstatně novější (ne déle než posledních šest let). Následuje celá množina
úkonů týkajících se nakladatelství, z nichž ty tvůrčí řadím samozřejmě výš
než nudné, byť asi nutné papírování. A co se výuky angličtiny a překladů týká,
má obliba těchto činností kolísá podle toho, jakou měrou mě vytěžují.
V posledních letech učím a překládám poněkud méně, a tak si i zde najdu to
své.

 

Považujete
za výhodu být současně spisovatelem i nakladatelem?

Je to dvojsečné: na
jednu stranu nemusíte obcházet nakladatelství se svým rukopisem, na druhou na vás
někdo může hledět tak trochu přes prsty – vždyť vydáváte a prodáváte sebe sama.
Já to ale beru jako fakt a navíc si mohu na sto procent ohlídat textovou i
grafickou stránku svých knih a vlastně i řídit celý jejich život.

 

Co
myslíte, že dělá spisovatele spisovatelem?

Po mém soudu fantazie a
hluboké, rozjitřené emoce, stejně jako cit pro jazyk. Také řemeslo je nutnou,
ovšem nikoli postačující podmínkou.

 

Píšete
převážně beletrii, nebo hlavně beletrii?

Z celkového počtu
zatím deseti vydaných titulů je šest beletristických, dva překlady
z angličtiny a dva tituly věnované mé další veliké lásce – fotbalu.

 

 

Co
vnímáte, že je klíčem k úspěchu každé beletrie?

Co se úspěchu týká, je
asi důležité být naladěn na vnímání a zkušenosti co nejvíce lidí. Mně ovšem jde
spíše o hodnotu jako takovou – a teď doufám, že to nezní příliš nabubřele.
Proto v literatuře vyhledávám spíš zmiňované emoce, neotřelé zápletky,
netradiční slovní spojení…

 

Je
to tak, že většina beletrie není založena na skutečném příběhu?

Obecně na to nedokážu
odpovědět, mohu posloužit jen tím, jak je tomu u mě: většina mých knih (snad
s výjimkou Piercingu na duši) má základ v mém životě, který je pestrý
nejen po pracovní stránce. Ovšem okolnosti, pointy, některé další postavy – těm
už vdechla život má fantazie. Protože život není literatura a literatura není
život.

 

Děláte
si poznámky, když něco zajímavého prožijete, abyste to později mohl použít ve
svých knihách?

Ano, neustále. A to
nejen když něco zajímavého prožiju, ale i když to prosním – ať už za noci, či
za dne.

 

Dá
se hovořit o tom, že je pro vás psaní i jakousi formou terapie?

Bezesporu. Dokážu se
tak lépe vyrovnat s nepříjemnými věcmi. A navíc mi literární forma
umožňuje vyjádřit mé pocity a názory, což třeba v životě není vždy možné.

 

Jaká
pravidla musí spisovatel při psaní knihy dodržovat?

Především musí používat
logiku, soustavnost (myslím ve psaní – není nic horšího, než rozepsat úvod a
pak se k němu po roce vracet) a také věnovat pozornost tenké linii mezi
empatií vůči čtenáři a podbízením se mu.

 

Vnímáte,
že publikování knih s sebou nese pro spisovatele nějaká další úskalí, pominu-li
to, zda se kniha ujme na trhu?

Ano. Pominu-li to, že
na vás spousta lidí pohlíží jako na podivína, jenž marní čas něčím tak
nevýnosným, vstupujete do veřejného prostoru. Jste-li autor, vaše názory mohou
být vytrženy z kontextu, pasážím, které jste nikdy neprožil, může být
přisuzován reálný základ…

 

Stává
se vám jako autorovi, že po vydání knihy máte chuť ji napsat ještě jinak, ještě
lépe? Je vůbec možné být s dílem stoprocentně spokojený?

Mám to štěstí, že svá
díla po vydání už prakticky nečtu (s výjimkou jinak poměrně častých besed
v knihovnách, jichž se účastním moc rád). Tvůrce nikdy nemůže být
stoprocentně spokojený, ale o to tu podle mého názoru ani neběží – jde o to,
aby co nejlépe vycizeloval svůj otisk v daném okamžiku tvůrčí aktivity.
Jinak by vlastně nemohl nikdy ukončit žádné umělecké dílo a stále by je
upravoval k dokonalosti, která je stejně nedosažitelná.

 

Jaké
knihy sám rád čtete?

V poslední době už
prakticky nečtu beletrii – mimo jiné i z toho důvodu, abych jí nebyl
ovlivňován ve svém psaní. Když už ano, většinou anglicky či francouzsky, abych
spojil potěšení z četby s prohloubením svých jazykových znalostí,
které jsou hlavně u druhého jmenovaného jazyka dost děravé. Z české
literatury čtu hlavně historickou literaturu faktu, a když se chci opravdu
potěšit, pak pragensia – vždyť nadpozemsky krásná dáma jménem Praha nikdy
nemůže být dost opěvována.

 

Jak
se vám daří vést ke vztahu ke knihám své dvě malé děti?

Se střídavými úspěchy.
Čteme před spaním – na střídačku Pepíno a já, Matyáš Bernard zatím jen poslouchá.
Ale tím to většinou končí. U hudby je to o maličko lepší, ale i tady se na
nedostatku náklonnosti mých dětí k ní podepsala má permanentní vytíženost
– a také to, že jsou orientovány spíše sportovně. A tak mohu říct, že já jsem
byl v jejich věku rozhodně sečtělejší a vyhranější, ovšem ony mají zase
mnohem lepší kopací techniku (Pepíno už možná dokonce lepší než já
v dospělosti).

 

A
jak jste na tom coby předčítající? Je to vaše oblíbená činnost?

Předčítám moc rád,
zejména v knihovnách či na křtech (ačkoli nedávno jsem byl požádán i o to,
abych jisté půvabné mladé dámě předčítal v jejím soukromí – a byla to
velmi zajímavá a elektrizující zkušenost). Stížnosti posluchačů (půvabnou
mladou dámu nevyjímaje) se k mým uším zatím nedonesly, a tak je snad můj
přednes přijímán s povděkem.

 

 

Máte
pocit, že dnešní knihkupectví jsou neosobními obchody, nebo naopak, můžete
pozvat čtenáře i na autorská čtení či setkávání právě na těchto místech?

Velmi záleží na typu
obchodu – v klasických, menších kamenných obchodech je jistě srdečnější
atmosféra, ale zase do nich chodí méně lidí či chybí vhodný prostor pro takovou
akci. Za sebe mohu říct, že jsem křtil, hrál i předčítal jak ve stylových
obchůdcích, tak v „knižních supermarketech“ v nákupních střediscích – a
vždy záleželo hlavně na tom, jak se k tomu postavil personál a jací lidé
přišli.

 

V jakém
ohledu vnímáte, že by se literatura jako taková měla více prosazovat?

Pokud budou lidé více
číst, bude bohatší jejich vyjadřování i fantazie. Vzpomenu-li si na léta svého
dospívání a raného mládí, považoval jsem já a podobně zaměření lidé čtení
vlastně za oddech. Dnes se za oddech považuje něco úplně jiného a četba je
většinou lidí brána jako „náročná“ aktivita, na kterou „nemají čas a sílu.“
Veliká škoda!

 

Máte
pocit, že v oblasti literatury převažují spíše autoři-muži, nebo autorky-ženy?
Dá se v tomto ohledu vůbec generalizovat?

Coby autoři jistě muži
– to je dáno i historicky (i když máme velké autorky, z těch starších bych
si dovolil zmínit třeba George Eliota, byť tohle jméno moc žensky nezní, či
podivně geniální sestry Brontëovy). Co se druhé strany, tedy četby, týká, tam
převažují ženy – a výtka vyslovená v předchozí otázce tak směřuje spíše
vůči mužům.

 

Do
jaké míry se zajímáte o konkurenci?

Prakticky vůbec. Navíc
nakladatelské činnosti nejsou podrobeny objektivnímu monitoringu jako např.
tištěná periodika či internetové portály, a tak je člověk většinou odkázán na
sebeprezentaci jednotlivých autorů či nakladatelství. A výrok, jímž mě ocenil
jeden velezkušený pracovník v knižní distribuci, totiž „vy jste snad
jediný nakladatel, který nekecá“, mě jednak potěšil, ale hlavně vypovídá o tom,
jakou „věrohodnost“ obvykle takové informace mají.

 

Je
obvyklé, že na křty knih chodí spisovateli i jiní spisovatelé?

Myslím, že příliš ne –
tedy pokud je otázka míněna tak, zda přijdou ze zájmu či zvědavosti ti, kteří vás
osobně neznají. Já osobně mám mezi spisovateli okruh přátel, který se ovšem až
na výjimky rekrutuje z těch, které také vydávám. Ti většinou chodí, pokud
jim to čas dovolí.

 

Podle
čeho vy sám volíte kmotry svých knih?

Hlavní pro mě je to,
abych si kmotra či kmotry vážil coby osobnosti. A pokud má nějaký vztah
k mé tvorbě, tím lépe.

 

Je
nějaký žánr, který na trhu postrádáte?

Myslím, že ne. Existuje
pár dosud prázdných míst či spíše místeček, ta ale neprozradím a budu se je
snažit podle možnosti zaplnit knihami vydanými mým Nakladatelstvím ČAS.

 

Jste
sám překladatelem knih?

Mnoho let překládám
firemní materiály, ovšem beletrii překládám teprve od loňska. Loni jsem přeložil
pohádkový příběh Charlotte Brontëové Hledání štěstí a některé její kratší
texty, které byly součástí stejnojmenné sbírky raných a dosud nevydaných textů
této autorky a Jane Austenové. Začátkem tohoto roku jsem pak přeložil a
převyprávěl vampýrskou novelu Josepha Sheridana Le Fanu Carmilla.

 

Jak
vlastně samotný proces překladu probíhá?

Nejprve mě musí
zaujmout originál. Velmi pečlivě a opakovaně si ho přečtu, stanovím si jazyk a
vyjadřování, jakým budou ke čtenáři promlouvat jednotlivé postavy, a dám se do
díla. Také po napsání kratší části konzultuji s některými lidmi, jejichž
názoru a vkusu věřím, zda jsem podle nich na dobré cestě.

 

Byl
někdo z vaší rodiny spisovatel nebo hudebník?

Spisovatel, pokud vím, nebyl
v celých dějinách našeho rodu nikdo. A co se hudby týká, asi nejdále to
dotáhl můj bonvivánský dědeček ve hře na housle. I když nejzajímavější
z toho, co mi o své již v mládí ukončené hudební kariéře vyprávěl,
pro mě byla příhoda, jak chtěl své nové lásce vystřihnout houslové sólo, když pluli
spolu s mnoha dalšími měšťany na lodi v rámci jakési prvorepublikové
akce, leč jeho sok v lásce mu podrazil nohy a roztoužený dědeček skončil i
s houslemi v Lužnici. Jinak jsou moji předkové a příbuzní namnoze
exaktně a technicky orientovaní. Sám si často – a zatím marně – kladu otázku,
kde se moje „postižení uměním“ vůbec vzalo.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text a produkce:
Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Pavel Bauer –
Estée Lauder www.esteelauder.cz

Foceno v Radisson
Blu Alcron Hotel Prague www.alcron.cz

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz