Archiv rubriky: Média a literatura

 

 

 

 

 

„Mám
rád, když se věci dělají pořádně a když svoji profesi provozují skutečně
povolaní lidé.“ Petr Vichnar

 

 

 

 

Přes dva tisíce přímých přenosů, čtrnáct
olympiád a třicet pět let věrnosti jedné televizní společnosti. Ať jste
fanoušci krasobruslení, sjezdového lyžování, hokeje, házené či jiných sportů,
jeho vřelý hlas, profesionalita, pohotovost a spisovná čeština vás jistě ohromí
a udrží u obrazovky. Šestinásobný
držitel ceny TýTý, vyznavač tenisu či
lyžování vnímá sport jako něco opravdového a
nádherného. Jeho životním krédem je profesionalita a pokora. „Pokud něco
nevím, tak raději mlčím,“ přiznává. Jeho
naprostá oddanost sportu je fascinující. I když zažil „televizní středověk“,
jak říká, doufejme, že nás jeho nezaměnitelný hlas bude sportovními okamžiky
provázet po další dlouhá léta.

 

Studoval
jste Fakultu tělesné výchovy, kde jste si na nástěnce přečetl inzerát na
komentátorskou pozici v tehdy Československé televizi. V konkurzu
jste zaujal a brzy se stal hvězdou. Připomíná to téměř „americký sen“. Je dnes
získat komentátorskou pozici těžší?

Dnes
je to možná v jistých ohledech těžší. Nepochybně to tenkrát bylo obrovské
štěstí, ale víte, nebylo to tak, že jsem přišel a zvítězil. Svou pozici jsem si
musel tvrdě vybojovat. V redakci byla ustálená skupina redaktorů a každý
z nich měl nějaký okruh sportů, kterým se věnoval. Dříve dělal každý vše,
ne jako dnes, kdy máme specialisty na zpravodajství, tedy moderátory, a pak
skupinu komentátorů. Jako čerstvý absolvent vysoké školy jsem byl tenkrát
v roce 1979 teprve na začátku, měl jsem tehdy spoustu času na budování
kariéry.

 

Přesto
jste se stal velmi rychle uznávaným. Kdy nastal ten zlom?

Bylo
to v době olympijských her v Moskvě v roce 1980, kam většina lidí
z redakce odjela. S jedním slovenským kolegou jsme tak „odsloužili“
celé zpravodajství. A povedlo se nám to, vybudovali jsme si respekt a dobrou
pozici ve své profesi.

 

Sportovní slovník
se může zdát tak trochu omezený. Vy jste ovšem studoval také český jazyk.
Předpokládám, že vám jazyková průprava byla k užitku.

Samozřejmě.
Mé vzdělání je to nejlepší, co mě mohlo potkat, a těžím z něj dodnes.
Z dob studií jsem získal nejen dobré sportovní vzdělání – a to praktické i
teoretické, ale také pevný základ jazykové kultury. Máte pravdu, že sportovní
slovník je specifický, ale pak přijde například komentování několikahodinového
zahájení olympijských her a to značně přesahuje rámec sportovního komentáře. Tam
se vám pak široký záběr a bohatý slovník zatraceně vyplatí.

Osud
také zařídil, že jsem se stal nástupcem Karla Mikysky – komentátorem
krasobruslení – a to je sport, který má své zvláštní publikum, sledují ho i
lidé, které jinak sport moc nezajímá. Krasobruslení je na pomezí sportu a umění
a vyžaduje trochu jiný komentář.

 

K umění máte
také blízko, zvláště k hudbě. Váš tatínek byl profesionální
violoncellista, vy sám jste hrál dlouho na klavír. Nestala se hudba vaším
profesním dilematem?

Hudba
byla a je mou velkou vášní. Zvažoval jsem dokonce studium na konzervatoři. Sport
ale zvítězil a dnes už se hudbě, především klasické, věnuji pouze jako
posluchač.

 

Technologie jde
neuvěřitelně dopředu. Vaše práce se musela od dob vašich začátků hodně změnit,
je to tak?

Vstoupil
jsem do televize, když se reportáže pro zpravodajství natáčely ještě na film.
Začínal jsem jako externista: nafasoval jsem šedesát metrů filmu, kameramana a
řidiče a jeli jsme na fotbal. Pokud padl gól a kameraman právě vyměňoval film,
gól jsme zkrátka neměli a museli jsme se z toho nějak vylhat,
improvizovat. (smích)

 

To by vám před
dnešním divákem tak hladce neprošlo. Jak jste to provedli?

Dnes
je divák o tolik náročnější, že něco takového by okamžitě postřehl a
kritizoval. Tenkrát jsme ukázali pár šancí a divákovi sdělili výsledné skóre.
Jinak to zkrátka opravdu nešlo.

 

Další velké změny
přišly zajisté s magnetickým záznamem, ale později především s internetem.
Jaké interní změny jste zaznamenal?

Ano,
magnetický záznam přinesl velkou revoluci. Najednou se dalo natočit celé utkání
a z něho pak „vystříhat“ nejzajímavější situace. Ovšem v dnešní době
internetu je to už zase něco, co patří do dávné televizní historie. Dnes můžeme
nabídnout reportáž z jakéhokoli utkání pár minut po jeho skončení.

Navíc
máme okamžitý přístup k informacím, ale také vzdělání a informovanost
diváků jsou nesrovnatelné. Dříve jsme informace složitě sháněli, se
zahraničními kolegy jsme si vyměňovali ročenky a podobně. Dá se říci, že to byl
proti dnešku takový televizní středověk.

 

Dalo by se tedy
říci, že je vaše práce dnes jednodušší?

Jednodušší
je v tom, že snáze a rychleji získáváme informace, také televizní grafika
velmi pomáhá. Dříve jsme museli například u hokeje každou chvíli hlásit stav.
Nyní je obrazovka zaplněná všemožnými údaji, které diváka neustále „udržují ve
hře“. Na druhou stranu máme o dost víc práce, je důležité si uvědomit, o kolik
se zvýšil počet přenosů.

 

Sportovních kanálů
je dnes mnoho, dříve snad ani u nás žádný neexistoval…

Sportovní
kanál se u nás zavedl až v roce 1996, předtím jsme byli jen jakýmisi
„hosty“ na dvojce České televize. Další změna je také například i fakt, že
dříve se sportovalo brzy odpoledne a ne večer, jak je tomu dnes. Těch změn je
zkrátka mnoho.

 

Často si
komentátoři zvou různé hosty. Vyhovuje vám to, nebo raději komentujete sólo?

Moje
začátky byly trošku divoké, komentoval jsem například badminton či šerm fleretem
nebo skoky do vody a popravdě: moc jsem o těchto sportech tenkrát nevěděl. Tak
jsem se rozhodl pozvat někoho od „řemesla“, aktivní sportovce. Byl jsem vlastně
takový průkopník při použití expertů jako spolukomentátorů. Dnes je to běžná
praxe a ano, mám to rád. Hosté jsou profesionálové v daném sportu, a mají
tudíž na něj úplně jiný pohled než já coby komentátor. To může být pro přenos
velkým přínosem.

 

Věnujete
se tenisu, jezdíte na kole, běháte, hrál jste basketbal. Komentujete různé
sporty, ale žádný z těch „vašich“ není, dalo by se říci, vaší specializací.
Tím je především lední hokej, již zmiňované krasobruslení, házená a alpské
lyžování. Čím to je?

Každý se ke svému sportu nějak dostal, většinou ho zdědil. Ve svém
sportu se poté etabloval a tak trošku si ho hlídá. Jsou to, dá se říci, jakási nepsaná
pravidla. Byl mi například nabídnut tenis, ale odmítl jsem –„lezl bych do zelí“
kamarádovi, který se tomu sportu věnuje dlouhá léta. A navíc to dělá moc dobře.
Kolegialita je pro mě důležitá a ctím ji.

 

Hokej
jste tedy také zdědil?

V osmdesátých letech se rozšiřovalo vysílání, a než jsem do
redakce vůbec nastoupil, dělal jsem „nanečisto“ přenosy z hokeje. Před mistrovstvím
světa v roce 1985 bylo potřeba komentátorský tým rozšířit a já jsem byl
vhodný kandidát, protože jsem již jistou zkušenost s komentováním hokeje
měl. Vydržel jsem až do roku 2006, kdy jsem se rozhodl hokejovou komentátorskou
kariéru ukončit. Měl jsem pocit, že se má v nejlepším přestat.

 

Jak se vám dařilo
zůstat nestranný, například při komentování Extraligy?

My
se velice bráníme tomu, abychom někomu „nadržovali“. I když téměř každý z nás
má už od mládí nějaký klub rád.

 

Prozradíte mi ten
váš?

Věřte,
nebo ne, já favorita nemám.

 

Dejme tomu, že vám
věřím. Přesto, určitě jsou sportovci či týmy, se kterými se třeba i přátelíte.

Ano,
samozřejmě. Mezi sportovci mám spoustu kamarádů, ale to vždycky nemusí být
úplně dobré. Člověk může ztratit objektivitu a komentář je tím poznamenán.

 

Mluví z vás
zkušenost?

Může
se stát, že sportovec a přítel v jednom něco zkrátka pokazí a vy potom
máte tendenci to při komentování omlouvat. Je lepší být nestranný, mít ke
sportovcům neutrální vztah.

 

Představuji si, že
cyklistika či maratón musí být komentátorsky velmi náročné. Který sport je
podle vás komentátorským oříškem?

Mně
se komentování takových náročných sportů vlastně vyhnulo. I když krasobruslení
mi zpočátku také nebylo vůbec blízké. Až později jsem k němu našel cestu. Za
vrchol naší profese je ale jistě považován přímý přenos. Je to veliký
adrenalin, který mě stále dokola pohlcuje.

 

A to jste jich
komentoval více než neuvěřitelné dva tisíce. Mohlo by se zdát, že je to pro vás
dnes rutina. Jaká je skutečnost?

Rutina
to v žádném případě není. Před každým přenosem cítím napětí, zdravou
trému. Málokdo si také uvědomí, že většinou má komentátor mnohem horší podmínky
než samotný divák. Máme obvykle k dispozici jen malý monitor, kdežto divák
sedí před velkou obrazovkou s obrazem ve vysokém rozlišení. Nám svítí do
monitoru sluníčko, nebo se v blízkosti někdo překřikuje.

 

Jak
dlouho se na přenos připravujete?

Všeobecně platí, že příprava na přenos by měla trvat minimálně
pětkrát déle než přenos samotný. Někdo se připravuje až dvanáct hodin, což je
opravdu hodně.

 

Máte
kolem sebe tým, který vám informace pomáhá vyhledávat, nebo si vše zjišťujete
sám?

Vše si děláme sami, nemáme žádný tým, který by nám pomáhal.

 

Kamera často zabírá
i přítelkyně či rodinné příslušníky sportovců, trenéry nebo známé osobnosti.
Jak se na tohle připravujete? Dá vám například pořadatel jejich jména, nebo to
zkrátka musíte vědět sám?

Pokud
komentujete z místa děje, tak slušný režisér vám do sluchátek dá informaci
o tom, koho právě zabírá, pokud jde o nějakou místní celebritu nebo někoho
významného. Není to ale pravidlem. Ve „svých“ sportech se pohybuji už dlouhá léta,
znám jejich zákulisí, poznám přítelkyně sportovců, trenéry, slavné osobnosti
minulosti atd. Dnešní divák chce ale přenos nějak okořenit, chce něco voňavého,
něco ze zákulisí. K tomu jsou právě dobří naši experti.

 

Jak jste zmínil,
dnešní divák je náročný a všímavý. Píší vám lidé do redakce své postřehy či
připomínky?

S internetem
přicházejí okamžité reakce. Dá se říci, že každý z komentátorů má nebo měl
takového svého „příznivce“. Je to dávno, ale byl jeden takový, se kterým jsme
si nerozuměli v krasobruslení. Jsme veřejně činné osoby, jsme pod veřejnou
kontrolou a s tím musíme počítat. Představte si, že například Nagano sledovalo
několik milionů diváků, vlastně téměř celá republika. Je pravda, že tenkrát by
nám diváci odpustili úplně vše, protože za naše hokejisty dýchali. Ale jsou
přenosy, kdy to třeba úplně tak nevyjde a diváci potom hází svou zlobu i na nás
komentátory, na televizi a na všechno možné. Jsou i tací, kteří čekají
s tužkou v ruce u obrazovky na chyby, aby napsali naštvaný e-mail.
Nemůžu ale říct, že bych takových negativních reakci zažil mnoho.

 

Co děláte
v momentě, kdy je hokejový zápas nebo nějaký závod nezajímavý? Čím pak
diváka umíte přitáhnout k obrazovce?

Pokud
je závod či zápas drama, komentátor musí ustoupit do pozadí. Není dobré, když
se začne prosazovat a snažit se hrát hlavní roli. Je velkým uměním komentátora
vystihnout, kdy se upozadit a kdy naopak přenosu napomoci. Pokud je závod od
začátku jasný, musím umět do něho vnést nějaké zajímavosti ze zákulisí či z
místa dění. Často se stane, že při skocích na lyžích či alpském lyžování se
kvůli nepřízni počasí nebo nedej bože zranění závod přeruší. Na mně potom je,
abych diváka u obrazovky udržel nebo se alespoň postaral o to, aby se
k obrazovce vrátil.

 

Jak často u
sportovců zažíváte nesportovní chování? Je tím nějaký sport vyloženě proslulý?

Jsou
sporty, kde nesportovní chování do jisté míry je i součástí herní taktiky,
například v hokeji někdo nahraje pád nebo se snaží vyzrát na rozhodčího.
To vše do sportu patří, stejně jako do života. Ale známe i spoustu případů
obdivuhodného sportovního rytířství. Je to jako v životě: i po hřištích se
pohybují osobnosti kladné i záporné.

 

Ze Soči nebude
Česká televize vysílat hokej, protože se sporty „rozbalíčkovaly“ a práva se
prodávají zvlášť. Mrzí vás to? Jaký máte názor na to, že se takto změnila situace
kolem vysílacích práv?

Vše
souvisí s penězi. Mezinárodní olympijský výbor jich potřebuje čím dál
více. Soči je první akce, kterou nezaštiťuje Evropská unie veřejnoprávních
televizí. Dostali to do rukou noví majitelé práv, kteří se rozhodli přinést
více peněz MOV a samozřejmě i do svých kapes. Ti hokej jako exkluzivní zboží nabízejí
zvlášť, odděleně od celého balíku ostatních sportů a navíc velmi draho, takže
veřejnoprávní televize si to už prostě nemůže dovolit.

 

Krasobruslení a vše
ostatní ale zůstává České televizi. Můžeme se na vás tedy těšit při jeho
komentování?

Zatím
nenasvědčuje nic tomu, že bych tam nebyl. Práva zakoupená máme a začíná se
připravovat projekt vysílání ze Soči. Je to sice až za rok, ale takové věci se
musí chystat s velkým časovým předstihem. Pokud mi bude sloužit zdraví,
tak bych tam rád byl.

 

Praha se snažila o
možnost uspořádat olympijské hry. Myslíte si, že je u nás taková šance?

Není,
to může pouze velká bohatá země. Ostatně – jeden příklad je poměrně čerstvý:
zkusili to Řekové a dnes jsou na pokraji krachu. I proto, že přecenili své síly
a chtěli se organizací her vyrovnat světovým velmocím.

 

Máte blízko k
„renesančnímu muži“. Jste sportovně i umělecky založen. Před lety jste zvolil
sport, nemrzí vás, že jste nezvolil hudbu? A zahrál byste dnes ještě Elišku?

Mám
rád, když se věci dělají pořádně a když svoji profesi provozují skutečně
povolaní lidé. Mně tenkrát před lety došlo, že zase takový talent nemám, abych
se dokázal v uměleckém světě prosadit. Nedávno jsem slyšel dokonalé
provedení Beethovenovy Appassionaty. Hrál ji geniální čínský pianista Lang Lang
a já jsem si vzpomněl, jak jsem jako mladý snil o tom, že jednou budu schopný
dobře zahrát tuhle úžasnou skladbu. Jenže jsem po osmi letech cvičení poznal,
že to je dáno jen vyvoleným. Dal jsem se na sportovní a později novinářskou
dráhu a ani chvilku toho nelituju. A dnes po letech bych už opravdu ani tu Elišku
nezahrál. (smích)

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Hana
Robinson

Foto: Robert
Vano www.robertvano.cz

Oblečení a
obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Vytvořeno ve
spolupráci s hotelem ALWYN Praha www.hotelalwyn.cz

Korektura textu:
Alžběta Strnadová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

 

 

„Z vlastní praxe vím, že když nechám zpovídaného mluvit, dozvím se
víc, než kdybych ho zasypal spoustou otázek.“ Honza Dědek

 

 

 

Honza
Dědek patří mezi naše ostřílené novináře, kritiky a moderátory. Dá se vůbec na
všechno zeptat a na vše dostat odpověď? Dle jakých kritérií volí skladbu svých
hostů pro svoji talk show? Zajímalo mě, co ho u jeho práce za ty roky, které
sedí u klávesnice a píše kritiky, reportáže, rozhovory či jiná textová
zpracování, pod která se podepisuje jako autor, stále ještě drží. Na všechny mé
otázky jsem od Honzy Dědka dostala odpověď. Pro náš rozhovor jsme využili
interiérů hotelu Radisson Blu Alcron v Praze, kde Honzu fotil skvělý fotograf a
rovněž jeden z hostů talk show „7 pádů Honzy Dědka“, Robert Vano.

 

Když se ohlédnete za
svojí novinářskou praxí, jaká byla?

Nemohu si stěžovat. Mou
nejoblíbenější novinářskou disciplínou jsou rozhovory a v tomhle ohledu mi
štěstí opravdu přálo. Za posledních dvacet let, kdy se této profesi věnuji,
jsem měl možnost zpovídat osobnosti, které jsem v době dospívání obdivoval,
aniž by mě někdy napadlo, že s nimi jednou budu sedět u jednoho stolu a klást
jim otázky, na které ony budou ochotně odpovídat. Mám na mysli třeba Paula
McCartneyho, Micka Jaggera a Keithe Richardse z Rolling Stones, členy kapely
Pink Floyd, Stinga nebo Davida Bowieho… Kdo by nechtěl dělat takovouto profesi?

 

I ostřílený novinář
pocítí v tomto případě jistou dávku nervozity. Jak je tomu u vás se stavy
nervozity, když se zapne červené světýlko, a jak s tím případně pracujete?

Říká se, že postupem
času a s přibývajícími zkušenostmi tréma mizí, ale o mně to tak úplně neplatí.
Pravdou je, že už se mi zdaleka tak netřesou ruce jako v případě prvních
interview, ale z některých rozhovorů jsem nervózní dodnes. Je to nejspíš směs úcty ke zpovídané osobnosti a obava, zda rozhovor bude
probíhat tak, jak by ideálně probíhat měl – jestli bude hvězda správně
naladěná, tedy patřičně vstřícná, hovorná a příjemná. Pokud tomu tak je, obavy
se rychle rozptýlí. I když ne vždycky. Pokud člověk sedí naproti Micku
Jaggerovi nebo Paulu McCartneymu, tak zkrátka určitý respekt pociťuje po celou
dobu povídání. Nebo alespoň já…

 

Jak jste na tom s nostalgií?
Necháváte si nějakou upomínku na osobnosti, se kterými se potkáváte? Ať už to
jsou společné fotografie nebo něco jiného.

Pokud je přítomen rozhovoru
fotograf, což ovšem mnoho hvězd odmítá, tak ho požádám, zda bych se na jeden
snímek nevešel se zpovídanou osobností i já – během interview, v zápalu
diskuze; nemám příliš v lásce fotografie novinářů tisknoucích se po bok
slavných. A zpravidla na konci rozhovoru neodolám žádosti o autogram. Nesbírám
podpisy celebrit, pouze lidí, s nimiž jsem dělal interview. Věnování je pak
zpravidla reakcí na právě skončené povídání, některé věty jsou srozumitelné jen
mně. Za dvacet let jsem nasbíral úctyhodnou hromadu podepsaných bookletů desek,
knih a obalů DVD. Vždycky si říkám, že to jednou budu ukazovat vnoučatům. Jen
se obávám, že až jim budu za nějakých třicet, čtyřicet let strkat před oči obal
desky podepsaný členy skupiny Led Zeppelin, Rolling Stones nebo Pink Floyd, tak
se mě pouze zeptají: „A to byl jako kdo, dědku?“ 

 

Dle jakých měřítek dnes
hodnotíte práci jiných novinářů?

Nehodnotím, naštěstí to
po mně nikdo nechce. Některé své kolegy čtu raději, jiné méně, ale to je dáno
osobním vkusem, tak jako třeba v hudbě, literatuře nebo filmu.

 

Myslíte si, že je
dobře, když veřejnost selektuje jen některá periodika a některá třeba vůbec nečte?
Neobírají se tak lidé o dostatečný přehled?

Obávám se, že číst
veškerá periodika naprosto není v lidských silách. Nevím, kdo to vymyslel, ale
den má bohužel jen čtyřiadvacet hodin. Žijeme v době přesycené informacemi,
událostmi, kulturou… Není lehké se v ní zorientovat a většina z nás to dělá
pomocí periodik, která považuje pro sebe za nejpřínosnější. Pro někoho to je
Blesk, pro jiného Respekt…

 

Považujete se za
„ostrého“ novináře? Případně do jaké kategorie se sám řadíte?

Nepovažuji se za
ostrého novináře. V případě rozhovorů se naopak pokouším být co nejpříjemnější
a navodit se zpovídaným co možná nejuvolněnější atmosféru.  Snažím se o interview, nevedu výslech. Lze
samozřejmě na zpovídaného vyrukovat s argumenty a dožadovat se kategoricky
jejich potvrzení či vyvrácení, ale podobná forma rozhovorů je použitelná spíš
na politiky, které já však příliš nezpovídám. V ostatní případech by si novinář
tímto typem otázek vytvořil ze zpovídaného nepřítele a mnoho by se toho
nedozvěděl. Z vlastní praxe vím, že když nechám zpovídaného mluvit, dozvím se
víc, než kdybych ho zasypal spoustou otázek.

 

Jaký je váš názor na
rozdíl mezi našimi a zahraničními novináři?

Nečtu zase tolik
zahraničních periodik, abych dokázal podat nějaké relevantní srovnání
tuzemských a zahraničních novinářů.

 

Na jaká témata
nejraději píšete?

Nejraději dělám
rozhovory s lidmi s oblasti kultury, především těmi opomíjenými.

 

Máte pocit, že se
nějaké problematice věnuje v našich periodikách málo prostoru?

Občas mi chybí více
článků či rozhovorů s mediálně neznámými, ale přesto zajímavými osobnostmi – ať
již z oblasti vědy, medicíny nebo třeba architektury.

 

Jaká témata považujete
za nejméně „vděčná“?

V mé oblasti jsou to
rozhovory s lidmi, kteří už na sebe řekli i to, co ve skutečnosti nikdy
neudělali.

 

V jakém poměru
aktuálně máte novinařinu a moderování?

Novinařině se věnuji
prakticky denně, moderování jednou za měsíc. Takže asi tak 20:1?

 

Jak probíhá vaše
obvyklá příprava na moderování talk show?

Stejně jako na rozhovor
pro tištěná média, tedy studiem profesního i osobního života zpovídané
osobnosti. To znamená čtením již dříve publikovaných rozhovorů a sledováním
tvorby   dotyčného člověka. Pak následuje
čas vymýšlení otázek, na které konkrétní tvůrce pokud  možno neodpovídal už bezpočtukrát. Ne vždy se ovšem
takové otázky podaří vymyslet.

 

 

Je pro vás jednodušší,
nebo naopak složitější dělat rozhovor s někým, koho důvěrně znáte?

Na jednu stranu těžší,
na stranu druhou snazší. Při opakovaném interview s mně dobře známým umělcem
člověk občas zapomíná, že všichni čtenáři o dotyčném zdaleka nevědí tolik, co
já, na straně druhé mnohaletá známost a vzájemná důvěra umožňují dozvědět se od
zpovídané osobnosti věci, které by při prvním setkání neznámému člověk s
největší pravděpodobností neřekla. Konkrétním příkladem z nedávné doby byl
rozhovor s Markem Brodským. Známe se skoro dvacet let, během nichž jsme spolu
udělali asi pět rozhovorů a mnohokrát se viděli i nepracovně. I to byl důvod,
proč teď souhlasil s interview na téma jeho pobytu v protialkoholní léčebně…

 

O jaké hosty bývá
v rámci vašich talk show větší zájem ze strany diváků?

Lidé se přicházejí
podívat na slavné osobnosti, ale zpravidla mi po skončení pořadu nadšeně vyprávějí
o třetím z hostů, kterým je zástupce civilní profese: patolog, holič, zubař, profesor
českého jazyka… Nikdy by sice nepřišli na zcela neznámé jméno, ale nakonec se
jim nejvíc líbí vyprávění ze zákulisí profese, s níž se v životě už na vlastní
kůži setkali – tedy kromě toho patologa. 

 

Kterým osobnostem se vy
sám jako moderátor a pořadatel spíše vyhýbáte?

Tvrdím, že rozhovor lze
udělat s každým akorát s někým méně zajímavý. Skutečně slavní umělci už o sobě
sice skoro všechno řekli, ale mají alespoň komunikační dar. I politici už
odpověděli skoro na všechno, ale jejich věty jsou poskládané z frází, což není
ani zajímavé, ani zábavné.

 

Existují hosté, které
do svých pořadů zásadně nezvete z osobních důvodů, přičemž víte, že by je
diváci rádi viděli a jejich přítomnost ocenili?

Existuje pár lidí, se
kterými bych rozhovor nikdy dělat nechtěl a do svého pořadu bych si je nepozval,
protože si jich po lidské či umělecké stránce příliš nevážím. Ale protože jsem
je o interview či účast ve svém pořadu nikdy nežádal a tím pádem jim nedal
možnost mé pozvání odmítnout, tak je pochopitelně nebudu jmenovat. Ostatně není
jich mnoho.

 

Které hosty s oblibou
konfrontujete?

Do svého pořadu „7 pádů
Honzy Dědka“ si zvu pokaždé tři hosty. Někoho mladšího z umělecké oblasti,
zástupce civilní profese a osobnost, kterou lze v jejím oboru označit za
legendu. A vždycky se těším, co tahle kombinace udělá a k čemu všechny
zúčastněné vyprovokuje. Odhadnout se to dopředu nedá a to je na tom to krásné
dobrodružství.

 

A co moderování ve
dvojici? Máte s tím zkušenosti, nebo o tom případně uvažujete?

To jsem nikdy nezkoušel
– dosud jsem nenašel svého Wericha.

 

Radíte se se svojí
ženou o svých pracovních rozhodnutích?

Bavíme se o hostech,
které si chci pozvat do svého pořadu a o tom, jak by se jí líbila ta která konkrétní
kombinace. A musím říct, že mi velice často dává skvělé tipy na určité hosty!

 

Od vaší ženy vím, že
doma s oblibou diskutujete. Mohlo by to znamenat, že si „berete práci
domů“?

Většinou pracuji doma,
často i o víkendech, takže ano – beru si práci domů. Novinařina není práce od 8
do 16 hodin a potom padla. Bohužel i bohudík!

 

Jaký úhel pohledu je
pro vás ze strany manželky nejvíce užitečný?

V případě mého pořadu
je to hlavně pohled potenciálního diváka. Já sám se občas na věci dívám až
příliš novinářsky.

 

Jaké jsou vaše
zkušenosti coby kritika?

Napsal jsem za svůj
život několik stovek hudebních recenzí, ale kritika není můj oblíbený žánr.
Není totiž nic snazšího než něco navzdory velikému odhodlání a spousty do toho
vložené energie pokazit. Raději píšu o věcech, které se povedly. Upozorňuji
čtenáře na desky, kterých by si třeba jinak nevšimli, protože nepatří zrovna k
masovému vkusu. 

 

Vnímáte sám sebe jako
objektivního člověka?

Ne. Náš pohled na svět
se utváří ze subjektivních pocitů, prožitků a zkušeností, tak nevím, jak být
objektivní.

 

Jaká pravidla by měl
kritik dodržovat, v čem je limitován a v čem a kdy má naopak neomezený
prostor?

Vždycky jsem tvrdil, že
mezi kritikem a příznivcem toho kterého uměleckého oboru je jediný rozdíl: Kritik
by měl být schopný dát dohromady podmět a přísudek. Ve své podstatě jsme
všichni kritici, stačí naslouchat lidem, když vycházejí z kina. Akorát, že
kritika za tuhle činnost platí. I proto by měl mít v daném žánru co největší
přehled a nepodléhat iluzi, že veškerá kvalitní tvorba v jeho oboru začala
vznikat až v době, kdy on o ní začal psát, jak tomu v mnoha případech bývá.

 

Člověk se neustále učí
a rozvíjí.  Jak jsem slyšela, i vy sám se
stále věnujete studiu. Jakému přesně?

Studuji třetí ročník
historie na FF UK.

 

Jaké kulturní akce si v Praze
nenecháváte ujít?

Koncerty, výstavy a
divadelní představení. Bohužel pracovní vytížení někdy mé plány hatí…

 

Děkuji
za rozhovor.

 

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Pavel Bauer –
Estée Lauder www.esteelauder.cz

Foceno v hotelu Radisson
Blu Alcron v Praze www.alcron.cz

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Novinář, který se pohybuje v bulvárním světě, musí
umět psát, nesmí se bát lidí, a hlavně se nesmí bát tyto lidi oslovit i s
věcmi, které se jim nemusí líbit.“ Saša Šeflová

 

 

 

Alexandra Geislerová Šeflová je v novinářské branži známá jako
Saša Šeflová. Pohybuje se zde už pěknou řádku let a stála u zrodu bulvárního
tisku. Vystudovala žurnalistiku na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, ale
málokdo ví, že z ní mohla být ambasadorka. Původně totiž plánovala zkombinovat
žurnalistiku s politologií. Osud tomu ale chtěl jinak, a tak je dnes zaměstnaná
u nejčtenějšího internetového serveru a píše tzv. soft bulvár. Co to
přesně znamená, jaká jsou pravidla internetového média, co všechno obnáší tato
práce, a spousty dalších zajímavých věcí nám poodhalila Alexandra Šeflová
v rozsáhlém profesním rozhovoru.

 

Je novinařina vaše původní povolání?
Ano je. Mám vystudovanou žurnalistiku na Filozofické
fakultě Karlovy univerzity.

 

Myslíte, že žurnalistické vzdělání je
vám ve vaší práci přínosem?
To určitě. Člověk má sice relativně pocit, že to až tak nepotřebuje, ale
právě praxe ukáže, k čemu je vysokoškolské vzdělání dobré. Jsem mu vděčná za
větší rozhled, širší slovní zásobu, schopnost sepsat v poměrně krátkém časovém
úseku text, který má hlavu a patu. A také samozřejmě za práci s informacemi –
třídit, selektovat, vyhodnocovat… a praxe to samozřejmě završí.

 

Čím jste chtěla být jako dítě? Měla jste
už od mládí zájem o psaní?
Už jako mladou holku mě bavilo psát. Na základce jsme se spolužačkou psaly
sci-fi romány. Můj první článek mi otiskla Sedmička
pionýrů, tehdy asi jediný časopis pro mladé. Bylo to o zakladateli Sokola
Miroslavu Tyršovi a o Tyršově domě. Přišla jsem do redakce a řekla jim, že bych
pro ně chtěla psát. A psala jsem. Ale mým snem bylo úplně na začátku studovat
politologii, zajímala jsem se o politiku. Říkala jsem si, že bych mohla
zkombinovat žurnalistiku a politologii, představovala jsem si, že budu
ambasadorka. Obdivovala jsem političky, jako byla Bénazír Bhuttová nebo třeba
izraelská ministerská předsedkyně Golda Meirová. Nakonec ale zvítězila
žurnalistika.

Kde jste sbírala své první novinářské
zkušenosti?
Po vysoké škole jsem začala obcházet redakce a získala jsem první zaměstnání v
redakci tehdejšího Carmen žurnálu.
Byl to společenský týdeník, který vydával skladatel Jiří Zmožek, měl čtvercový
formát a nabídli mi tam tehdy „půlúvazek“.

 

Jaký typ článků jste tam psala?
Nebyly to jenom články, ale také román na pokračování, který vycházel v
každém čísle. Růžová knihovna. Jmenovalo se to Dědictví lásky a psala jsem to pod pseudonymem Noemi Ackermannová.
Mělo to celkem velký ohlas, a tak si mě nechal zavolat tehdejší šéf a pochválil
mě. Dokonce se speciálně kvůli mému románu vyrobilo ještě číslo navíc, i když
už se časopis rušil. Čtenářky by se stejně dožadovaly happy endu.

 

Není škoda psát pod
pseudonymem, a přicházet tak o určitou popularitu? Jak to vlastně se zachováním
autorova pravého jména u článků je? Jsou pro to nějaká nepsaná nebo psaná
pravidla, jak má být autor uváděn?

Myslím, že zrovna u tzv. červené knihovny, rodokapsů, sci-fi
nebo detektivek řada autorů psala a píše pod pseudonymy. Ať už z jakýchkoliv
důvodů. Třeba, že vymyšlené jméno lépe zní, jako to bylo v mém případě.
Noemi Ackermannová je přece atraktivní jméno, ne? Co se týče médií, běžně se
používá celé jméno při psaní delších útvarů a zkratky, pokud jde o materiály
kratší. Jsou ale média, kde se články vůbec nepodepisují s tím, že jde o
materiály, za něž by tím pádem měla zodpovídat celá redakce.

 

Vaším dalším zaměstnavatelem byla Večerní Praha, noviny, které dnes již
neexistují…
A přitom většina Pražanů mého věku bude vědět a znát, protože Večerní Praha byly noviny nejvíc spjaté
s minulostí hlavního města. První číslo vyšlo v roce 1955 a potom vycházely
dalších padesát let a to už je co říct. Vlastně se v klasickém formátu i po zrušení
ještě jednou na pár měsíců vrátily na trh. Vydavateli Fidelisi Schleé se po
projektu, který prodal mezinárodní společnosti, zastesklo a tak trochu na
koleně, jen s nepočetnou redakcí jsme to ještě jednou rozjeli.

 

Pracovala jste také v redakci časopisu Spy, dá se říci, že to bylo vaše první
setkání s „bulvárem“?
Už Večerní Praha byl takový mírný
bulvár, ale samozřejmě ne v takové podobě, jako jsou bulváry dnes. Spy vedl v době, kdy jsem tam pracovala,
Ondřej Höppner, který předtím pracoval také ve Večerní Praze, kde vedl zahraniční rubriku. A pak ho povolali do
týdeníku, který byl před jeho nástupem zaměřený spíše na politiku než na
celebrity. A tak jsem nastoupila do Spye
a začala psát bulvární články.

 

Dostala jste do
pracovní náplně nějaké požadavky ve srovnání s přechozí prací neobvyklé,
jiné?

Nebyla jsem v té době zvyklá psát pouze podle
fotografií. V předchozích zaměstnáních byly fotky doplňující a tady byla
vizuální složka nejdůležitější. To se později stalo praxí i v mnoha
dalších časopisech a novinách. Utíkající oko na punčoše, momentky, kdy se
celebrita podivně zatváří, ulomený podpatek nebo amalgámové plomby, které jsou
vidět při smíchu, mi od té doby neuniknou. Není to nic hlubokomyslného, ale čtenáře
to pobaví.

 

Výše zmiňovaný Ondřej Höppner kdysi
prohlásil, že dobrý bulvární redaktor musí mít tyto základní vlastnosti –
hravost, dravost a marnost. Myslíte, že je to pravda, nebo byste k tomu dodala
i jiné vlastnosti?
Zase tak zahořkle to necítím. Marnost bych nezmiňovala.

 

Nejdéle jste pracovala v redakci Blesku, plných osm let, co vám tato
zkušenost dala a co naopak vzala?
Pozitivní je fakt, že Blesk má
obrovský náklad, takže to, co napíšete, si přečte velké množství lidí. Je to
ale samozřejmě pozitivní pouze tehdy, když vás za článek nechtějí ukřižovat.
Což přecházíme do negativa, které je spojeno s naší povahou, kde platí, že
nejvíce potěší cizí neštěstí. Takže musíte na všem hledat to negativní.

 

To ale muselo být velice vyčerpávající,
obzvláště pro ženu…
Víte, já si teď v redakci Super.cz
čistím karmu, za těch osm let v Blesku.
Zažila jsem tam situace, na které nerada vzpomínám. Třeba jsem napsala článek o
Danu Hůlkovi a editor tam tehdy bez mého vědomí dopsal dvě věty, které ale
naprosto změnily celkové vyznění článku. Dan se mnou potom tři roky nemluvil.
Samozřejmě, že jsem se to snažila hlídat, ale jak říkám, ne vždy to vyšlo a
negativní reakce naštvaných celebrit nebyly příjemné.

 

Nemáte někdy pocit, že si ty celebrity
za to vlastně mohou samy? Jsou veřejně známými osobnostmi, musí přece něco skousnout?
Tak to je, ale je rozdíl mezi nadsázkou a úplnou lží.

 

Je něco, co by se vám jako novinářce příčilo
psát?
Když jednou pracujete v bulvárním médiu, tak je to těžké. Musíte psát to,
co chce váš zaměstnavatel. Ale samozřejmě nechci psát zlé věci o lidech, které
mám ráda, kteří jsou mi blízcí. Nechci se pitvat v úmrtích. Proto jsem ráda za
současnou situaci, kdy nemusím prvoplánově vyhledávat pouze negativní věci.

Internetový portál Super.cz patří k nejčtenějším serverům, jaký je rozdíl v práci pro
tištěné médium a internetové?
V Supru je obrovská čtenost,
blíží se k milionu za den. Věci, které píšete, jsou aktuální a můžete je
doprovodit klidně i větším počtem fotografií. A samozřejmě, pokud je něco
špatně, což se ovšem v profesionálním týmu téměř nestává, dá se to změnit.

 

Zdá se mi, že Super.cz je tak zvaný soft bulvár…
Určitě. Není zde prioritou za každou cenu hledat to negativní, nemáme tým
paparazzi, kteří číhají na každé klopýtnutí známých tváří.

 

Je ještě něco, v čem je pro vás váš
současný zaměstnavatel přínosem?
Na některých větších akcích i natáčím, dělám krátká videa, naučila jsem se
pracovat s kamerou a začalo mě to bavit.

 

Můžete prozradit, na co lidé na vašem
serveru nejčastěji klikají?
Tak jsou samozřejmě celebrity, které táhnou. Třeba Lucka Vondráčková, její
svatba trhala rekordy. Ale také články o starších herečkách. Potom kauzy,
například momentálně Ornella, Gábina a Pepa. No a vizuály, to jsou texty
založené hlavně na fotografiích „podívejte se, jak zhubla …“

 

V dnešní době se nejvíce prodávají
noviny a časopisy zaměřené na společnost a celebrity. Proč si myslíte, že tomu
tak u nás je?
Lidé rádi žijí životy cizích lidí, když ty jejich nejsou pro ně dost
vzrušující. Také samozřejmě potěší, když se dozvědí, že i známé osoby mají
problémy podobné těm jejich. A typické je voyeurství, sledovat, špehovat, co
dělá známá hvězda ve své ložnici.

 

Použiji teď bulvárního rozdělení
celebrit na áčka, béčka a céčka. V zahraničí jsou v bulvárním hledáčku tzv. áčkové
celebrity, tedy herci, zpěváci, sportovci, politici. U nás se nejvíce píše o
béčkových až céčkových, vévodí tomu desítky missek a účastníků všelijakých
reality show. Proč to?
Nechtěla bych vyloženě hodnotit, kdo je doopravdy áčková celebrita. U nás je to
vlastně jen Karel Gott. A o tom už se popsalo tolik papíru, že jen málokdy
najdete téma, kterým překvapíte a sdělíte něco nového. Mezi těmi misskami a
účastníky různých show se pořád něco děje, zatím co Mistr už je usazený muž se
dvěma dětmi a skandály dávno nehýří.

 

V čem by měl být kovaný dobrý novinář?
Musí umět psát, nesmí se bát lidí, a hlavně se nesmí bát tyto lidi oslovit
i s věcmi, které se jim nemusí líbit. Asi podle známého přísloví „drzé čelo
lepší než poplužní dvůr“.

Jak moc musíte zdrojovat?
Určitě musíme zdrojovat, samozřejmě to nedáváme do prvního odstavce. A výhoda
internetového média je, jak už jsem zmínila, že se to dá vždy doplnit, pokud
dojde k opomenutí.

Uvádíte autory fotografií, které
použijete v textu?
Určitě. Autory uvádíme pod fotografií, a když si celebrity samy dávají
snímky na sociální sítě, kontaktujeme je, zda je můžeme také použít.

 

Pokud se napíše něco, co se později
ukáže, že nebyla pravda, musíte psát opravu nebo se omluvit, stalo se vám to
někdy?
To je velmi individuální, případ od případu. Většinou se napíše opravný
článek, ale opravdu záleží, o co se jedná a jak moc je informace zavádějící.

 

Jak moc záleží na titulku?
Na internetovém portálu více než kde jinde. Titulek musí upoutat, donutit
čtenáře na článek kliknout.

 

Spousta novinářů přechází z této branže
třeba do PR nebo dělat tiskové mluvčí, nemáte někdy chuť zkusit něco jiného?
Nemám, jsem nadšená z práce pro Super.
Protože k nám patří i Právo, píšu
rozhovory i sem a to mě skutečně baví. Je to zase něco jiného než internet, kde
píšu kratší články. Tady se můžu více rozepsat a pobavit o některých situacích
podrobněji.

 

Práce novináře je většinou časově
neohraničená, máte to také tak? Jaký je váš denní režim?
Ráno v devět zapnu počítač a začnu stahovat fotky. Buď od naší fotografky,
nebo z agentury. A potom píšu, denně v průměru tak čtyři články. A samozřejmě
mám přes den různé akce, některé z nich se konají večer, takže do postele uléhám
často až pozdě v noci a jsem zbitá jak pes. Týdně jsem minimálně tři nebo čtyři
večery na různých akcích, někdy je jich i několik denně. Takže od-do opravdu
nehrozí.

 

Nejste z toho tempa unavená?
Mám asi po rodičích dobré geny, táta pochází z východního Slovenska, takže
to stále zvládám.

 

Ale plus je asi to, že můžete dělat z
domu…
To je skvělé, ale při stylu naší práce by to asi dlouhodobě jinak nešlo.
Pokud trávíte večery na večírcích a akcích, tak potom nemůžete denně být
nastoupená v práci v osm ráno.

 

A co vaše garderoba? Jak chodíte na
večírky oblečená?
To leze hodně do peněz. Pokud chodíme na společenské akce, tak tam nemůžeme
přijít nevhodně oblečeni. Na některé akce je dokonce daný dress code. Takže za
oblečení utratím opravdu dost peněz.

 

Nosíte nějaký deníček nebo diktafon? Jak
si zaznamenáváte všechny informace, které se během akce dozvíte?
Nenosím deníček, diktafon ano, ale málokdy ho vytáhnu. Všechno si pamatuji,
paměť mám skutečně dobrou. Na akcích se bavím s tím, s kým potřebuji, o
tom, co je zajímavé. Často napíšu z jedné akce několik článků. To je o tom
třídění a zpracovávání informací, jak jsme se bavily na začátku. A pokud si
nejsem jistá nějakými reáliemi, tak dotyčnému zavolám, ale to se stává opravdu
málokdy. Něco jiného je, když dělám velký rozhovor, tam samozřejmě využívám
diktafon.

 

Střežíte si své tipy, nebo se podělíte s
kolegy?
Tak pokud jde o nějakou akci určenou pro média, tak to si většinou řekneme.
Ale když jde o kauzu, tak to si každý chráníme. Pokud bych to nemohla psát, z
jakéhokoliv důvodu, tak to se podělím právě s kolegou.

 

Funguje ve vaší branži rivalita?
Funguje. Hraje se na to, kdo přijde s informací jako první.

Dokážete pracovat ve stresu a pod
tlakem?
Dokážu, jsem na to vycvičená. V Blesku
by nemohl pracovat nikdo, kdo by se hroutil, tam je stres na denním pořádku.

 

Z jakých vašich článků jste měla
nejlepší pocit?
Mám největší radost z toho, když mě někdo podceňuje a já mu mohu dokázat
opak a on pak musí svůj názor přehodnotit. Například kdysi jsem dělala rozhovor
s rabínem Karolem Sidonem, který byl na začátku velmi podezřívavý, bylo na něm
poznat, že mi nevěří. Nakonec jsem ho přesvědčila, že mám znalosti jak o jeho
životě, tak i o kabale a judaismu, a na konci naší schůzky jsem cítila, že jeho
mínění o mně se změnilo.

Co se vám tak honí
hlavou, když z vaší přítomnosti mají lidé obavy? Zažila jste, že by se vás
někdo vyloženě bál?

Přijde mi to občas zábavné. Asi jako ve středověkých
legendách. Nejsem živoucí Dracula. To není nikdo. A hyeny, jak nazval můj
bývalý šéf Ondřej Höppner ve své knížce bulvární novináře, se živí ostatně jen
tím, co je i tak mrtvé nebo nemocné. Zdravý kus vždy přežije a nemá se čeho
bát.

 

Vnímáte, že se
někteří lidé s bulvárními novináři kamarádí v podstatě jen na oko, a
poznáte to? Řekla byste, že v tomto světě celebrit máte ze své pozice
novináře přátele, opravdové přátele?

Kolik má člověk opravdových přátel, se dá spočítat obvykle
na prstech jedné ruky a nezáleží na zaměstnání nebo povolání. S někým jste
si bližší, s jiným se zdravíte a povídáte si jako dobří známí. Pár
kamarádů by se mezi tzv. celebritami snad našlo. Ale přítel? To je opravdu
velmi závažný pojem.

 

Jak pohlížíte na
případný vztah novinář–celebrita? Máte s tím nějaké zkušenosti? Na čem
takové vztahy podle vás obyčejně ztroskotají?

Pierce Brosnan se poznal se svojí
ženou jako s novinářkou, u nás Miro Žbirka. A vyšlo jim to. Ale jsou to
asi spíš výjimky. Stejně jako modelky a sportovci se samozřejmě potkávají ve
společnosti i novinářky se známými tvářemi ze světa sportu, politiky,
showbyznysu. Bývalá kolegyně, fotografka, která byla zaměřena na sport, se
vdala za fotbalistu a jsou šťastní. Zrovna tak třeba Aleš Valenta
s manželkou, která pracovala jako televizní reportérka. Je to jako
v každé jiné profesi, v každém jiném vztahu. Když si ti dva sednou,
tak dokážou přežít i mediální pozornost, i když je to složité a představa, že
se sama stanete terčem zájmu svých kolegů, je horší než u člověka, který nemá
tušení, jaké soukolí by ho mohlo semlít.

Sama máte žurnalistické vzdělání. Jak
vnímáte kolegy, kteří třeba žádné nemají?
Z mého pohledu je důležité, aby byl člověk schopen obstarat informace. A někdy
je jednodušší si od někoho raději nechat to, co chce napsat, odvyprávět, a pak
si to sepsat sám. Aby to mělo hlavu a patu.

Stává se vám, že kolegové ze seriózních
médií na vás koukají skrz prsty?
Vzhledem k tomu, že už jsem v branži dlouho, se s většinou také znám a
vycházíme spolu dobře. Někdy nám možná závidí, že si při práci užijeme víc
zábavy než oni. Na druhou stranu zase zbývá určité procento celebrit, které
dávají rozhovory jen serióznímu tisku a to jim pak můžeme závidět my.

Jak snášíte profesní kritiku?
Pokud si někoho vážím a respektuji ho, tak se nehádám. Většinou si totiž
nevážím člověka, který by neměl pravdu.

Neměla jste někdy touhu napsat třeba
nějakou knížku, životopis známé osobnosti?
Životopis opravdu ne. Je to hodně práce, spousta nervů a za málo peněz.

 

Čím se odreagováváte?
Tři věci – spánek, cestování a četba. Ráda čtu knížky o upírech a elfech,
knihy s mystickou tematikou. V televizi se mi líbí pořady na HBO, detektivky,
dobré seriály. Mojí oblíbenou autorkou je Petra Neomillnerová, která píše tzv.
fantasy, líbila se mi její sága, která se odehrává v Praze a pojednává o upírce
Tině. Ale obecně jsem hrozně ráda doma. Tím, že musím pravidelně chodit na
večírky, žiju hodně v noci, tak mi potom čas strávený doma, třeba s dobrou
knížkou, přijde jako ten skutečný relax.

…a cestování…
Jednou do roka, vždy v lednu, kdy je takzvaná okurková sezóna a ve společnosti
se toho mnoho neděje, si udělám dovolenou do exotičtějších zemí. Miluju Latinskou
Ameriku, byla jsem v Salvadoru, Hondurasu, Guatemale, Brazílii a Mexiku. Teď je
ale na řadě Keňa. Od doby, kdy jsem četla Hemingwayovy Zelené pahorky africké,
jsem si slibovala, že se jednou vypravím na safari.

Přemýšlíte někdy o budoucnosti, co
budete nebo byste chtěla dělat za dvacet třicet let?
Sedět v bungalovu na pláži v Karibiku a dívat se na západ slunce s dobrým
koktejlem v ruce. Tak to je asi jen sen. Asi budu hlídat vnoučata synovi, který
nyní studuje medicínu a v té době, doufám, bude vynikající lékař, který bude
udržovat v pořádku moji chátrající tělesnou schránku. A třeba napíšu nějaký
román, který nebude mít nic společného se světem showbyznysu.

 

Co ze své profesní
praxe si uchováváte nebo byste si chtěla uchovat?

Ta setkávání. Setkávání s lidmi, s nimiž bych
jindy neměla příležitost se poznat. I když to není na první pohled znát,
narodila jsem se jako introvert a postupně jsem se musela díky své profesi
vyloupnout ze svojí bezpečné schránky a vystrčit růžky. Takže si myslím, že už
zůstanu ta rohatá, ať se stane cokoliv.

 

Děkuji za rozhovor

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make-up: Lenka Walderová

Vytvořeno ve spolupráci s Žofín
Garden www.zofingarden.cz

Korektura texu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Všechny
spojuje jejich koníček, což je vaření.“ Karolína Průchová

 

 

 

 

 

Produkční
práce stručně řečeno zahrnuje zajištění, organizaci a technický průběh
projektu. V případě rozhovoru s produkční Karolínou Průchovou se
jedná o zajištění projektu populární televizní soutěže Prostřeno! Čtenář, který
nenajde odpovědi na všechny své zvědavé otázky o tom, jak celý projekt šroubek
po šroubku probíhá, nechť je shovívavý k možnostem odtajnění interních informací ze zákulisí, anebo se do soutěže sám přihlásí! Nic
nepředčí vlastní zkušenost.

 

Pro jaký typ lidí je práce
produkčního vhodná? A pro které naopak vůbec ne?

Myslím,
že je vhodná pro šikovné lidi s organizačním talentem. Určitě je také
dobré umět předvídat. Některé zkušenosti, které získávám na každém natáčení,
jsou přínosem pro ta budoucí.

 

Když jste se rozhodovala, zda přijmout
práci produkční pořadu Prostřeno!, jaké faktory hrály ve vašem rozhodování
roli?

Nabídka
navazovala na mé předchozí zkušenosti a projekty, a tak jsem se moc
nerozmýšlela. Podívala jsem se na pár dílů, které jsme měli k dispozici ze
zahraničí, a skočila i s celým štábem do nového projektu.

 

Kolik času vám tato práce zabere?

Na
projektu pracuje více týmů, střídáme se podle potřeby. Když točíme, tak asi
dvanáct hodin denně. K natáčení ale patří i přípravy, které zaberou asi
jeden až dva dny. Vše se musí naplánovat, je třeba obvolat štáb a účinkující.

 

Jak je práce na pořadu Prostřeno!
rozfázována?

To
je jednoduché. První je casting, ten dělá dramaturg. Pak přijdou na řadu
přípravy a plánování a potom dojde na samotné natáčení, které trvá opravdu pět
dní, jako je to v televizi. Následuje postprodukce, tu už má ale na
starosti kolegyně.

 

Když natáčíte každý týden
s jinými lidmi, není těžké se v takovém kolotoči tváří vyznat?

Při
téhle práci je naprosto běžné setkávat se každý den s novými lidmi. Je to
ostatně i jeden z důvodů, proč dělám produkční ráda a baví mě to.

 

Dá se ve vašem případě hovořit i o
jakémsi profesionálním tréninku paměti?

Paměť
si v práci trénuje každý. Jestli se mě ale zeptáte, zda si pamatuji
všechny účastníky, tak bohužel ne. Pár však určitě ano. Většinou dokonce i vím,
kvůli které situaci jsem si konkrétního člověka zapamatovala.

 

Tato pracovní zkušenost pro vás
jistě byla i psychickou prověrkou, že?

Neberu
to tak. Jistě, naučila jsem se lépe zvládat stres a díky tomu se zklidnila i
v osobním životě. Já byla vždycky hyperaktivní, což někdy nebývá výhoda.
S věkem a zkušenostmi jsem začala vypjaté situace zvládat lépe

 

Myslíte, že se dá získat odhad na
lidi? Jak poznáte během pár okamžiků jejich skutečnou povahu?

Přesný
odhad lidí neexistuje. Občas se povede, ale nikdy není docela jisté, jak se
daný účastník zachová. Je to soutěž a u každého se může projevit přehnaná
soutěživost a touha získat výhru.

 

V jakém poměru je pořad
Prostřeno! soutěž ve vaření a psychologická či sociologická sonda?

Je
to především soutěž ve vaření. Touha vyhrát je obrovská a velmi účastníky
ovlivňuje.

 

Daří se vám držet odstup a zachovat
si chladnou hlavu?

Odstup
mám vždycky. Nemůžu do vývoje soutěže nijak zasahovat, ani měnit názory
soutěžících. Pokud jen říkají, že jim něco nechutná, aby měli vetší šanci na
výhru, tak to třeba poznáme, ale nikoho nenapomínáme. Každý je tam sám za sebe.

 

Jak se cítíte po tak intenzivním
týdnu, když víte, že vás za pár hodin čeká další, možná stejně náročný?

Jsem
ráda, když na konci týdne odcházím s dobrým pocitem z dobře odvedené
práce. Nepopírám však, že tato profese patří k hodně náročným.

 

Je tým lidí, se kterými
spolupracujete, stabilní, nebo se kolegové mění?

To
je různé, v podstatě je nás pár a střídáme se. Máme několik kameramanů,
produkčních a režisérů. Točím Prostřeno! již třetím rokem, takže k nějakým
změnám v týmu došlo, ale vždy se snažíme spolupracovat jen
s profesionály, kteří práci odvádějí dobře.

 

Jsou situace, kdy je třeba uměle
vyvolat atmosféru? Rozproudit hovor a podobně?

Nic
nevyvoláváme uměle, ani lidi nijak „nedráždíme“. Pokud jsou třeba nervózní a
nevědí, jak se mají před kamerou chovat a o čem se bavit, někdy se nás zeptají
a my jim poradíme. Většinou navrhujeme běžná témata. Nejvíce se lidé baví o
jídle, rodině nebo práci. Pokud si vyprávějí historky, které jsou vtipné a
zábavné, je to přínos.

 

Máte možnost města, ve kterých se
zrovna natáčí, poznat víc?

Točíme
i ilustrační záběry, které diváky seznamují s daným městem. Pro mě je i tahle
práce příjemná, protože se většinou něco nového dozvím a poznám místa, která
jsem třeba neznala.

 

V kolika městech jste už
Prostřeno! natáčeli?

Mám
pocit, že už jsme byli snad všude. Často točíme ve středních Čechách, v Praze,
Brně, Ostravě a okolí. Je zajímavé poznávat lidi, kteří zde žijí. Jejich zvyky
a charaktery.

 

Na které lokace máte nejlepší
vzpomínky? A proč?

Ráda
točím tam, kde je příjemná parta a hezké prostředí. Takových míst je naštěstí
dost. Také je důležité počasí. Pokud je hezky, natáčení je rázem příjemnější a
snazší. Můžeme točit na čerstvém vzduchu a užít si trochu přírody. Ráda
vzpomínám na natáčení v Sydney, kde jsme byli před rokem. To byla paráda.

 

Kdo jsou podle vás lidé, kteří se
do soutěže hlásí? Co mívají společného?

Všechny
spojuje jejich koníček, což je vaření. Často se těší, že poznají nové lidi,
chutě a prostředí. Také je láká natáčení. Zajímá je, jak probíhá, a chtějí si
vyzkoušet, jaké je vařit před kamerou. Samozřejmě je láká výhra, žene je touha
po vítězství. Každý by chtěl být nejlepší.

 

Podle čeho soutěžící vybíráte?

To
je otázka na dramaturga. Ale podle mého názoru je snaha vytvořit skupinu z lidí
odlišných.

 

Hlásí se i lidé, od kterých byste
to nečekala? Kteří třeba zdravotně, věkově či zázemím nejsou příliš vhodní
kandidáti?

Zažili
jsme mnohé, co nejdříve nás a pak i účinkující a diváky překvapilo. Vařilo se v letohrádku,
na hřišti, doma, na zahradách, u chat. Každý je zvyklý na své domácí prostředí,
je pro něj to nejlepší. Účastníci jsou ale bydlením soupeřů často překvapeni,
nebo dokonce zaskočeni.

 

Co musí potenciální soutěžící
udělat, aby se mohl pořadu zúčastnit?

Stačí
se přihlásit na webových stránkách TV Prima. Najde na nich přihlašovací
formulář.

 

Absolvujete nejdříve prohlídku
kuchyně a dalšího zázemí, než začnete natáčet?

Když
vybíráme účastníky, chodíme na obhlídky, abychom věděli, co nás čeká. Někteří
lidé nám také k přihlašovacímu formuláři rovnou přikládají fotografie.

 

Už se jste někdy obhlídku nestihli
a pak zjistili, že je zázemí hostitele nevyhovující, případně až příliš
překvapivé?

Vždycky
jsme to stihli. Přinejmenším máme fotografie. Překvapením mohou být maximálně soutěžící.

 

Stalo se, že někdo předčasně
odstoupil? Máte takové situace předem ošetřené?

Všichni
účastníci podepisují smlouvu, v níž se s touto eventualitou počítá.
Určitě se stalo, že se někdo na poslední chvíli nemohl účastnit, ale i na to se
při výběru myslí a vždy máme v záloze náhradníka.

 

Kolik času zabere soutěžícímu jeho
hostitelský den?

Začíná
se v devět ráno nákupem a pak se točí a točí až do konce večeře. Pokud
nedojde ke komplikacím, zhasínáme kolem desáté večer. Pro ostatní soutěžící to
platí podobně. Od rána se točí medailonky, výpovědi a pak se přijíždí
k hostitelům.

 

Kontaktují vás soutěžící po
skončení pořadu? A z jakých důvodů?

Často
mi od nich chodí e-maily nebo SMS. Většinou děkovné, svěřují se, jak se jim to
líbilo. Pokud jsou naštvaní, tak jen sami na sebe nebo na ostatní soutěžící.
Štáb mají většinou rádi a v pátek často říkají, že by klidně vařili ještě
jednou.

 

Máte přehled, jak dlouho případné
přátelské vztahy soutěžících trvají?

Některé
party se opravdu pravidelně setkávají a zvou nás. Pokud ne všichni, tak značné
procento „vařičů“ zůstává v kontaktu.

 

Podle vás je možné
v Prostřeno! hledat přátele, jak to někteří tvrdí? Proč si to myslíte?

Na
tuto otázku neumím odpovědět. Lidé jsou různí a přátele si hledají
nejrůznějšími způsoby. Pokud se v Prostřeno! někdo setká s osobou, se
kterou si rozumí, nevidím důvod, proč by se neměli vídat.

 

Jaký
máte názor na finální zpracování soutěže?

Je to velmi oblíbený a
sledovaný pořad, takže kladný. Nejraději mám část, kdy se vaří a diváci mohou
pochytit různé tipy a vylepšeníčka. A pak samotnou večeři, která bývá opravdu
zábavná.

 

V čem
podle vás spočívá popularita této soutěže?

Je to formát, který
lidem dává možnost získat nové zkušenosti a příjemně se u toho pobavit.

 

Kdyby
to bylo na vás, co byste na pravidlech soutěže změnila?

Já nic. Myslím, že vše
funguje tak, jak má.

 

Co
byste změnila v technickém zázemí?

Je dobré… Točíme
souběžně dvěma kamerami, což je dostačující. Možná by se hodila přenosná
klimatizace, protože když se v bytě celý den vaří, bývá tam pěkné vedro.

 

Co
byste doporučila potenciálním soutěžícím, než se přihlásí?

Příprava je
individuální. Někdo si své menu předem trénuje, jiní celý den uklízejí a další
nedělají nic. Každý podle své nátury.

 

Co
vás osobně tato práce naučila?

Asi trpělivosti a
pohotovosti. Každá zkušenost je dobrá a posouvá vás dál. Ale doufám, že toho
mám ještě dost před sebou.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text a produkce:
Michaela Lejsková

Vlasy a make up: Mili
Dvořáková

Foceno
v restauraci Zlatý Had www.zlatyhad.cz

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

 

 

„Toužím jen po tom být
zdravá a mít kolem sebe lidi, které mám ráda a kteří mi to oplácejí. A není to
jen moje rodina, ale také ta obrovská, rozhlasová. Možná, že právě té jsem ze
sebe dala nejvíc.“ PhDr. Marcela Vandrová

 

 

 

 

Marcela Vandrová zasvětila
celý svůj profesní život práci v rozhlase. Na její pořady denně nedočkavě
čekají lidé z Brna a okolí. Radí se s ní, svěřují se svými starostmi,
píší jí dopisy. Stává se součástí jejich rodin. Každoročně vítězí
v anketách popularity mezi moderátory. Nám se ve velmi otevřeném rozhovoru
svěřila i s věcmi, které se jí v životě nepovedly, mrzí ji a chtěla
by je vrátit zpátky. Ale také s tím, jakého má hodného manžela, šikovnou
dceru, a jak moc ji těší, že práce je jí koníčkem.

 

Jaké pořady oslovují
posluchače nejvíce a jaká témata či problematiku posluchači ve vašem vysílání
žádají?

Posluchači milují živé
vysílání, přímý kontakt, který jim právě prostřednictvím živých vstupů
umožňujeme. Český rozhlas Brno je zaměřen na starší generaci – od 45 let výše. Podle dosavadních zkušeností vím, že nejohroženější skupinou jsou právě
senioři. Bývají často sami, leckdy opuštění, bez možnosti si s někým
promluvit, postěžovat si. A právě přímý kontakt a šance popovídat si s moderátorem
jim velmi pomáhá. Pro osamělé lidi je často možnost se mi svěřit důležitější,
než když jim někdo přinese domů nákup. Velmi populární je „Noční linka“, která
se vysílá do celé republiky. Začíná ve 23 hodin a je to smršť. Já jsem zde
vlastně ve funkci jakéhosi posunovače děje, což je poměrně náročná práce. Chci
dát lidem šanci promluvit, ale zároveň udržet pořad na určité úrovni.

 

Bývá obvyklé, že si agendu vytváříte sama? Zvete si své hosty vy,
nebo volbu hostů určuje vedení rozhlasu?

Sám si vařím, sám si peru.
Je to zcela na mně. Celý pořad si od A až do Z vytvářím sama a nikdo mi do
toho nezasahuje.

 

Jakým úskalím musíte jako moderátor živého vysílání čelit?

Za ta léta v rozhlase,
navíc v živém vysílání, jsem si prošla ledasčím. Je jasné, že u živého
vysílání stejně jako přenosů to musí být vždycky tzv. „na první dobrou“. Občas
člověk breptne, ale to posluchači spíš ocení, nejsme stroje. Za ta léta už
poznám, jestli host bude „mluvný“ či bude potřebovat „postrčit“. Vysílání je
založeno i na kontaktech s posluchači, telefony jdou přímo do vysílání a
tam je to trošku dobrodružství, nikdy dopředu nevím, v jakém rozmaru
telefonující bude, ale ukočírovat se musí všechno. Nevypínám je, připadá mi to
nefér, jsem tam přece od toho, abych takové situace zvládala. Nicméně musím
říct, že většina hovorů je milých a příjemných.

 

Máte nějaký trik, jak dostat ze svých méně sdílných hostů ve
vysílání co nejvíce informací? Jak je rozpovídat?

Ono záleží na tom, jak se
ptáte. Musí to být otázky, na které se dá odpovídat, tedy ne otázky typu „daří
se vám dobře?“, kde méně upovídaní jedinci odpoví buď „ano“, nebo „ne“ a tím
jsme skončili. Naopak, já mívám opačný problém, kdy musím volajícímu tzv.
„skočit do nádechu“. Můj muž tvrdí, že jsem se naučila skákat do řeči i sama
sobě. Rozhovor má být detektivka. Když mám hosta, musím si o něm něco zjistit,
ale nestuduji podrobně celý jeho životopis. Ptám se za laiky, takže nemůžu být
chytřejší než on. Nedávám hostům otázky dopředu.

 

To může některé lidi hodně vystresovat, když nevědí, na co se jich
budete ptát?

Přiznám, že to někteří lidé
nesli těžce, ale většina si už zvykla. Myslím, že mám jakýsi dar je u mikrofonu
zklidnit. Dávat otázky dopředu nemá smysl. Když oba víme, na co se zeptám a na
co on odpoví, nemá to šťávu a myslím, že to tak cítí i posluchači.

 

Jak si podle vás stojí u veřejnosti rozhlasová vysílání ve
srovnání s těmi rádiovými. Kde myslíte, že je to specifikum, pro které
zůstává rozhlas u svých posluchačů stále oblíben?

My jsme nejposlouchanější regionální
stanice Českého rozhlasu a jsme na to pyšní! Nesoupeříme se soukromými rádii.
Naší cílovkou je jiná skupina posluchačů. Jak už jsem řekla, nás poslouchají
lidé ve „středním zralém věku“, pro ně je vybírána hudba, roli hraje také i
tempo řeči. Ale čím dál tím víc nás poslouchají třeba maminky na mateřské a
z toho máme radost! K delším rozhovorům si zveme hosty – odborníky –
a dáváme posluchačům šanci se jich ptát.

 

Stalo se vám někdy, že téma takzvaně „nesedlo“?

Uvedu příklad. Když máme
například polední „Siestu“, tak by tomu měla odpovídat i témata. Proto se pořad
tak i jmenuje. Jednou jsem nahodila téma návratu do minulosti a začali mi volat
lidé a řešit opravdu závažné problémy. Najednou jsem musela začít fungovat jako
psycholog. Bylo to dost náročné, řekla bych až na hraně. Téma spíše na večer
než pro odpolední pohodu.

 

Za svoje působení v médiích jste již dostala pěknou řadu cen…

Dostala, asi deset – to víte, že to člověka potěší. Ale je to
zároveň i ocenění pro Český rozhlas Brno.

 

Na vašem vysílání je znát, že je pro vás vaše práce i příjemně
prožitým časem. Kolik tak zhruba trávíte denně v rozhlase času, když
vezmeme v potaz přípravu i vysílání?

Nepočítám to. Rozhlas je můj
život a já vlastně pracuji pořád, protože když jdu do divadla, tak přemýšlím,
že bych si toho či onoho člověka mohla vzít do vysílání, nebo mě témata vhodná
pro mé pořady napadají na výstavě či u doktora. Je to všechno propojené. A
hlavně, baví mě to! Ještě pořád a vlastně – čím dál víc!

 

Co vám toto povolání dalo, a naopak vzalo? Zprvopočátku jste jistě
šla do rozhlasu s nějakou představou?

Popravdě, já do rozhlasu
nešla s žádnou představou. Kdysi jsem chtěla být herečka nebo operní
zpěvačka. Ale našli mi uzlíky na hlasivkách, tudíž se můj sen rozplynul. No a
v roce 1974 v rozhlase vyhlásili konkurz na redaktora. Maminčin
kamarád, textař Pavel Cmíral, tehdy přišel k nám a řekl nám o tom, a že
bych to měla zkusit. Já se v té době zrovna vrátila z Francie.
Napsala jsem fejeton o prknech, která znamenají svět, natočila rozhovor a oni
mě vzali. Někde na pásu to mám ještě schované – podle mě – hrůza. Zpočátku jsem
ale byla redaktorka „čekatelka“. První rok v rozhlase jsem pracovala jako
asistentka režie. To byla super škola! Plánovala jsem s režiséry natáčení,
sháněla herce. Připravovala jsem zvuky do činoher a pozor – dokonce jsem je i vytvářela.

 

Zvuky?

Třeba cval koní, to se
dělalo se skořápkami kokosových ořechů, nebo kroky ve sněhu. Jsme rozhlas,
nemáme obrázky, musíme všechno popsat pomocí slov, hudby a zvuků. Po roce jsem
začala dělat Mikrofórum, tehdy nejoblíbenější pořad pro mladé lidi. To byla
výzva!

 

Vzpomenete si ještě na váš první rozhovor?

Jako by to bylo dneska. To
byl ten na konkurz do rozhlasu – s tehdy končícím studentem Janáčkovy
akademie múzických umění v Brně Milošem Mejzlíkem, dnes slavným hercem.
Diváci televize ho znají například ze seriálu Velmi křehké vztahy. Dodnes jsme
kamarádi.

 

Ale vraťme se k otázce: co vám tedy tato práce dává a co
bere?

Dává mi energii a chuť do
života. Pocit, že to, co dělám, má smysl. Chodí mi dlouhé dopisy od úplně
cizích lidí, kteří se mi svěřují, děkují mi za pomoc, nebo mi napíšou, že to,
co mi v dopise napsali, ještě nikdy nikomu neřekli. To potěší a zároveň je
to hodně zavazující. Vzalo mi to dospívání mé dcery. Víte, byla jsem sice dva
roky na mateřské dovolené, ale potom pořád tady v rozhlasu. Myslela jsem si, že
to beze mne nepůjde, ale zpětně, když se ohlédnu, tak vidím, že by to šlo. To
bych asi dnes, s mými zkušenostmi, udělala jinak.

 

V této situaci nemohu nezmínit, že jste si sama prošla
v životě mnoha zdravotními těžkostmi. Jak se dnes díváte na toto životní
období?

Bylo to před 14 lety,
zjistili mi rakovinu. Vyřadilo mne to skoro na rok z provozu. Naštěstí se
všechno podařilo a dopadlo to dobře. Dříve jsem se hrozně dojímala nad každým
filmem či nad knížkou, ovšem dnes, po této zkušenosti, už nepláču. V tomto
směru mě to zocelilo. Viděla jsem denně umírat lidi, spoustu bolesti, starostí.
Mnoho věcí teď vidím jinak. Nerozhodí mě každá maličkost, jako dříve. Hodně mi
tehdy pomohl můj současný manžel. Byla jsem po delším čase opravdu zamilovaná a
on mě skutečně podržel a staral se o mě. Také mě to více sblížilo s dcerou
Terezkou. A nesmím zapomenout na pány doktory z Masarykova onkologického ústavu
v Brně. Bez jejich pomoci by to takhle dobře nedopadlo. A člověk si také udělá
pořádek mezi lidmi, kteří jsou kolem něj. Byla to drsná, ale dobrá škola pro
život.

 

Právě na dceru jsem se vás chtěla zeptat, vidím, že zde máte
spousty jejích fotek. Je skutečně velmi pěkná. Jak jste se ale zmínila, mrzí vás,
že vám její dospívání „proteklo mezi prsty“…

Otec Terezky byl violoncellista,
dokonce vyhrál hudební festival Pražské jaro. Hodně cestoval, stále nebyl doma.
Rozvedli jsme se, až když Terezce bylo šestnáct, avšak v té době jsme spolu
už dlouho nežili. A Terezka, když jí bylo osmnáct, našla inzerát na místo letušky
u Kuvajt Airways, a protože byla nadaná na jazyky, tak jí to vyšlo. Skutečnost,
že ze dvou tisíc děvčat se dostala mezi dvacet, která vzali, byla sice
uznáníhodná, nicméně jako matku mě to vůbec nepotěšilo. A doma jsme se kvůli
tomu hodně hádaly, varovala jsem ji, že si tam natluče „ústa“. Náš vztah byl
v té době hodně napjatý. Nicméně byla dospělá a rozhodnutá žít si svůj
život po svém. Takže se mi odstěhovala do Kuvajtu. Později, když jsem
onemocněla, mi napsala krásný dopis, který mám dodnes schovaný. Tam mi
vysvětlila nejen všechny své pohnutky, proč které věci dělala, jak jsem ji tím,
že jsem žila jen pro práci, štvala, ale i své pubertální soupeření
s matkou. Od té doby se naše vztahy začaly zlepšovat a dnes jsme nejlepší
kamarádky.

 

Jak vím, vaše dcera žije v zahraničí…

Ano, žije ve Španělsku. A
také se stihla jednou vdát a rozvést. Měla Španěla Césara, žili spolu delší čas
v Brazílii, a když se po letech vrátili do Španělska, do Madridu, nějak to
vyšumělo a skončilo. Doma se z něj najednou stal „španělský mačo“ a to
bylo něco na moji dceru. Přece jen má geny po mně a není typ na takový druh
soužití. Ale svatbu měli krásnou, to ano. Na zámku ve Slavkově. Přijelo tam
tehdy na 120 Španělů. Jef Kratochvil, který nám svatbu tehdy fotil, mi říkal,
že kdyby nevěděl, že se vdává moje dcera, tak by si myslel, že tam Miloš Forman
točí nějaký velkofilm. Ale život ve Španělsku není jednoduchý, navíc se teď
Španělsko potýká s hospodářskými problémy, a když je člověk singl, tak tam
třeba nedostane hypotéku. Nicméně dcera tam chce zůstat. Má slušnou práci a už
je tam za ta léta zakořeněná. Nedávno mi řekla větu: „Matko, mám pocit, že žiji
tvůj život a na toho pravého si budu muset počkat jako ty“.

 

Jaký je v současnosti vztah s vaším exmanželem?

Když se Terezka vdávala, tak
jí slíbil, že přijede a odvede ji k oltáři. Nepřijel a oznámil to pár dnů
předem. Terezka to tehdy moc oplakala a nakonec ji k oltáři vedl můj
současný muž Václav. S exmanželem jsme na dlouho přerušili kontakt.
Nicméně, ptáte-li se na mé vztahy s ním, tak asi takhle: nestýkáme se, ale
když byl teď vážně nemocný, tak jsem mu tady pomáhala shánět odborníky. Takže
v bryndě bych ho nenechala. Shodou životních náhod žije také ve Španělsku.
Tereza mu snad už také odpustila, takže se občas vidí.

 

A váš současný manžel, Václav Kovářík?

Vzala jsem si zase
muzikanta. Vašek byl zpěvák, sólista Brněnského rozhlasového orchestru lidových
nástrojů, kterého jsem poznala, když jsem pro BROLN moderovávala. Známe se 20
let, je to úžasný člověk. Nejen, že mě neskutečně držel nad vodou při mé
nemoci, ale má i krásný vztah s mojí dcerou. Ona ho totiž přijala až po té
své slavné svatbě. Do té doby byly jejich vztahy celkem chladné. Zlomilo se to až
tím, jak ji vedl k oltáři. Když za ní do Madridu přiletíme, představuje ho
svým přátelům jako svého otce. Můj muž je neskutečně dobrý, laskavý a citlivý
člověk. Pracuje v Ústavu pro slabozraké a nevidomé v Chrlicích. Je
zaměstnaný jako muzikoterapeut a zpívá tam babičkám a dědečkům všechno, co mají
rádi. Navíc teď natočil novou desku se skupinou Gajdoši. Muzikou prostě žije. A
já s ním.

 

V Brně se s vámi poměrně často můžeme setkávat
v rámci veřejných vystoupení, která moderujete. K jakým kulturním
akcím máte sama nejblíže? Jsou některé z nich pro vás srdeční záležitostí?

Moderuji ráda a hodně – koncerty,
plesy, je to pro mě adrenalin. Hodně teď spolupracuji s Nadací zdraví pro
Moravu doktorky Danuše Spohrové, pořádáme třeba folklorní koncerty „Zpívání pro
zdraví“ i besedy o zdraví. Nadace pomáhá nemocným lidem, seniorům, ale i dětem
na vozíčku. Já si tam s těmi lidmi povídám, oni si zazpívají, jsou chvíli
šťastní a svým způsobem tak splácím dluh svojí mamince, na kterou jsem neměla
tolik času, kolik by si zasloužila. Je mi líto, že ve vzduchu zůstala spousta
věcí, na které jsem se jí nestihla zeptat. Doma po mamince zůstalo velké album
plné fotek a já nevím, kdo na nich je a už se to nikdy nedozvím. To jsou věci,
které mě dodnes mrzí, a vím, že už to zpět nevrátím.

 

Co byste si ve své profesi
ještě ráda splnila?

Já
jsem vlastně velmi šťastný člověk, moje profese mi dala možnost poznat spoustu
báječných a moudrých lidí, mnozí z nich se stali mými přáteli, jsem
šťastná v práci u mikrofonu, šťastná v soukromém životě, myslím, že
všechny sny už se mi splnily. Toužím jen po tom být zdravá a mít kolem sebe
lidi, které mám ráda a kteří mi to oplácejí. A není to jen moje rodina, ale
taky ta obrovská, rozhlasová. Možná, že právě té jsem ze sebe dala nejvíc. Možná bych si přála trošku zastavit čas, ale to bohužel nejde.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Zbyněk Maděryč www.maderyc.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Dopředu hlásím klientům, že
moderuji ve slovenštině, takže je na nich, zda si mě vezmou, nebo ne.“ Lenka Vacválová

 

 

 

 

Možná je škoda, že Lenka Vacvalová moderuje v rádiu. Protože její
půvab a šarm by dozajista ocenil nejeden televizní divák. A když se k tomu
přidá i její milé vystupování, přehled a příjemná slovenština, máme tu rázem
novou moderátorskou hvězdu. Na rozhovor s Lenkou jsem přicházela se
zvědavostí, kdo že ta slečna vlastně je a jaké to s ní bude. A můžu
s čistým svědomím říci, že dojem rozhodně udělat umí!

 

Začnu obligátní otázkou. Jak jste se dostala k práci moderátorky v
rádiu?

Nejdříve si mě ve čtrnácti letech
vyhlédla ředitelka slovenského rádia Duha. Bylo to nejposlouchanější regionální
rádio. Tam jsem se začala učit a celé letní prázdniny jsem četla dopravní
zprávy. Pak jsem začala moderovat živé vysílání. Bylo to moje první setkání
s rádiem a důležitá zkušenost pro budoucnost.

 

Chtěla jste být herečkou nebo moderátorkou už jako dítě?

Umění byl vždy můj sen, ale chtěla
jsem se stát malířkou. Od útlého věku jsem projevovala výtvarný talent, a tak
jsem k tomu byla vedená a navíc mě to bavilo. Kromě toho jsem recitovala a
hrála v dětském ochotnickém divadle. Nakonec zvítězil můj temperament a
dráhu malířky jsem pověsila na hřebík. Dodnes mě ale malování a kreslení velmi
baví a ráda se mu věnuji ve volném čase.

 

Když jste se rozhodovala o budoucím povolání, kam měly původně směřovat
vaše kroky?

Po ukončení základní školy jsem se
dostala na konzervatoř do Topoľčian, na hudebně-dramatický obor. Potom jsem se
rozhodla jít zkusit štěstí do Prahy, protože během dalších dvou let studia bych
v rámci pedagogické praxe musela učit děti. A na to jsem se v té době
opravdu necítila. Praha je navíc pro lidi s mým zaměřením ideální, je tam
více možností najít si práci. Takže jsem hrála v divadle Ta Fantastika.
Nicméně moderování si mě našlo i v Praze. Na jedné akci jsem se seznámila
s lidmi z Fashion TV (mimochodem byli to naši, Slováci), a začala
jsem pro ně moderovat večírky. A pak přišlo rádio SeeJay.

 

Jak dlouho moderujete v rádiu SeeJay a co vás na moderování v rádiu
přitahuje? Neláká vás třeba televize?

Už tam pracuji rok. Je to rádio hlavně
pro mladé. V rádiu člověka není vidět, tím samozřejmě nemyslím, že
moderátor v rádiu musí být ošklivý, ale spíše to, že při moderování
v rádiu můžu řešit spoustu detailů a soustředit se jen na to, co říkám.
V televizi člověk musí myslet ještě na to, že ho zabírá kamera, takže pozornost
je rozptýlená.

 

Jak tak na vás koukám, nedá mi to se nezeptat: Co děláte pro své zdraví
a krásu?

Kdysi, když jsem byla mladší, jsem
občas držela diety a snažila se hubnout. Dnes už se ráda najím. Moje dobrá plet
je dědičná, ale snažím se žít zdravě. Hodně piji, nejím pozdě večer, chodím do
fitka a nechodím do fastfoodů. Svůj vzor mám ve své mamince, která, ač mě
vychovávala sama, si vždy našla čas i na sebe. Pokaždé jsem ji viděla upravenou.
A proto to beru jako samozřejmost.

 

Vraťme se zpět k vaší práci. Rozpoznáváte na sobě změny, kterými
jste za dobu svého působení v rádiu prošla? Jsou věci, které byste dnes již
neudělala?

Samozřejmě, že moje začátky
v rádiu byly z dnešního pohledu komické. Byla jsem naivní a teprve se
všechno učila. Ale takhle to má asi většina moderátorů. Dnes už se dokážu
poslouchat. Při moderování se cítím uvolněně a dobře. V rádiu jsou i tři
sekundy ticha trapas. Na rozdíl od televize, kde člověk vnímá navíc obraz.
V rádiu musí moderátor stále mluvit a mluvit, nebo alespoň vydávat nějaké
zvuky. (smích) A také vím, že
v dnešní době, když už si člověk zapne rádio, chce dostat něco kvalitního.
Kolem nás je spousta mediálních nosičů – od televizí přes internet až po tisk,
takže konkurence je veliká!

 

Je důležité být empatický, nebo stačí umět dobře mluvit?

Obojí. Je třeba mít dobrý hlas a
umět posluchače vyslechnout. V začátcích, jako nováček, jsem moderovala
často v noci a o Silvestrech, tedy v časech, kdy jsou ostatní raději
někde jinde než v rádiu. A kdo poslouchá rádio na Silvestra? Někdo kdo je
sám – ten třeba i pláče, nebo někdo, kdo je děsně opilý – a ten volá, jen aby
se vypovídal z opice. Takže nakonec mi tyto směny hodně daly. Člověk se
naučí reagovat, improvizovat, umět utěšit, ale i stopnout neodbytného
volajícího.

 

Koho v současné době považujete za našeho nejlepšího moderátora
nebo moderátorku?

Pro mě je výborný Marek Eben.
Moderuje na vysoké úrovni, vtipně, neuráží. Pro mladé to asi bude Leoš Mareš,
ten se drží na výsluní už hodně dlouho a právem je tam, kde je. A ještě Jan Kraus,
ten se neztratí v žádné situaci.

 

To je zvláštní, neuvedla jste ani jednu
ženu-moderátorku. Čím myslíte, že to je, že jsou u nás v Čechách
moderátory hlavně muži? U vás na Slovensku jsou populární Adéla Banášová či Petra
Polnišová, přece jen je to vyváženější…

U moderátorek je velkou výhodou
jejich krása. A když na kameře vypadají dobře, nehodnotí se tolik jejich
moderování. Moderátoři tak musí mít něco navíc, aby zaujali. Charisma, vtip,
zajímavý hlas. A tyto vlastnosti jim pak zaručí, že jim úspěch vydrží déle.

 

Máte nějaký zahraniční moderátorský vzor?

Asi bych zvolila Oprah Winfrey, ta
se líbí snad každému. Má neuvěřitelnou poslechovost a mediální sílu. Obdivuji
na ní její lidskou stránku, jak se vypracovala a prosadila jako černoška, což
před lety nebylo v Americe běžné. Dokázala získat rozhovory, které nikdo
jiný nikdy nezískal.

 

Chtěla byste moderovat nějakou velkou show typu SuperStar nebo
StarDance?

To je snem každého moderátora.
Ovšem kdybych si mohla vybrat, moderovala bych raději spíše něco komornějšího.

 

Stalo se vám někdy, že vás nějaký posluchač nebo situace úplně
vykolejili?

Určitě, ale spíše v začátcích.
Dneska se už snažím nějak zareagovat. Už se mi toho přihodilo tolik, že jsem
snad proti všemu obrněná – vypadl proud, nepřišel hlavní host, host nešel
zastavit, nebo řekl do éteru něco nevhodného. Je to moje práce, umět si
s tím poradit.

 

Moderujete ve slovenštině, jaké jsou na to reakce?

Posluchačům rádia to vesměs připadá
milé a sexy. Mimo rádio také moderuji společenské akce a zde si vzpomínám na
jednu starší dámu, která se pohoršovala, jak je možné, že v Čechách
moderuji ve slovenštině. Že to prý nikdy nikde nezažila!

 

Tak to toho ta starší dáma asi opravdu příliš nezažila… Je někdo,
nebo něco, co vás v poslední době (mimo onu starší dámu) opravdu naštvalo?

Tak ta starší dáma mě zase tolik
nenaštvala. Je to její názor a má na něj právo. Já dopředu hlásím klientům, že
moderuji ve slovenštině, takže je na nich, zda si mě vezmou, nebo ne. Ale co mě
v poslední době naštvalo? Skoro rok jsem moderovala s jedním kolegou
ranní show a teprve po roce se zjistilo, že to nejde. Kolegu tedy vedení dalo
pryč, ale já byla zklamaná, že jsem něco budovala, snažila se, investovala a
bylo to k ničemu. Naštěstí mám teď nového, který je profík, tak snad to
tentokrát dopadne dobře!

 

A dá se touto prací uživit? Máte představu, co budete dělat dál?

Já myslím, že dá. Je však dobré si
udělat trochu jméno, aby si vás lidé zapamatovali, a když potřebují, tak vás
zavolali. Práce v rádiu mi dává více volného času, a tak můžu k tomu
dělat ještě věci, které mě baví. Trošku mi nahrává i to, že se teď
v poslední době dělají česko-slovenské projekty a organizátoři žádají
slovenské moderátorky. Ale také bych ráda studovala produkci. Chtěla bych
jednou mít produkční společnost. Třeba jako Deana Horváthová, která je herečka,
ale také vlastní svoji produkční firmu.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Jan Foltán www.photography-foltan.cz 
www.photography-atelier.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

„Dřív jsem zásadně
pracovala v noci, teď zjišťuji, že i den má své výhody, píšu jakkoliv,
kdykoliv, nemohla bych mít hodinu, ve které způsobně usednu ke stolu a začnu
psát.“ Natálie Kocábová

 

 

 

Každé
období spisovatele s sebou přináší určitý vývoj. V případě Natálie
Kocábové jde současně o osobnostní rozvoj, přehodnocování a zachování si tváře.
S Natálií Kocábovou budete vždy vědět, na čem jste. A zda do své tvorby promítá
své zkušenosti, zážitky či vlastní sny? Na to už můžete přijít sami. Dost možná
v její tvorbě najdete i kousek vlastního příběhu. Natálčiny knihy jsou ve
své podstatě ze života, o kterém si autorka příliš iluzí už dávno nedělá.

 

Pokud
se ve vašem životě vyskytla zlomová období, dá se o takovém hovořit i nyní?

Asi ano, mnoho věcí
jsem si musela ujasnit vzhledem k tomu, že mi za dva roky bude třicet. Mám
za sebou dost zkušeností se zpěvem, školu, psaní, musela jsem si vyjasnit, co
se mnou bude a co vlastně od sebe chci. A pak jsem se zaměřila daleko víc na
rodinu, vdala se a podobně.

 

V jakém
smyslu vnímáte, že změny byly k lepšímu?

Já bych to nebrala jako
změny, ale jakési vyhodnocení dosavadního života. Samozřejmě se člověk pere se
ztrátami naivních představ a hlavně iluzí. Má tendenci ztrácet své sny, protože
některých podle všeho prostě nedocílí. Ale jedna chytrá paní mi řekla, ať si ty
sny nechám, že je jedno jejich procentuální pravděpodobnost, bez té představy
se jich v prvé řadě nedá dosáhnout a za každým velkým činem je sen. A to
je pravda.

 

Zdá
se mi, že jste dost omezila hudební vystupování. Jak to vlastně máte se zpěvem?

Já jsem nic neomezila,
já nikdy moc nevystupovala. Nejsem klasický zpěvák. Zpívám si a nahrávám, kdy
chci. Jsem prostě spisovatel, co si jednou za čas natočí desku. Ale zrovna teď
na nějaké hostuji, průběžně nahrávám, takže to není tak hrozné. S koncerty
je obecně problém, u většiny interpretů, to je na další diskusi.

 

Jak
se vyvíjí váš vztah k psaní v aktuální době, kdy zhruba rok působíte
ve vydavatelství?

Stále stejně, je to pro
mě hlavní činnost. Momentálně je v tisku má další kniha – „Jmenuji se
Veronika Peková“. Vychází v půli dubna a je to, v jistém smyslu, dost
odlišná kniha od toho, co jsem psala předtím. Předně není psána technikou
automatického psaní. A má jasný děj a je spíše komediálně-absurdního rázu. Jsem
zvědavá, jak na ni lidé budou reagovat. Už nějaký feedback ale mám, ta kniha
byla totiž původem scénář, který četlo mnoho lidí a vesměs jsem dostala pouze
nadšené reakce… no, já mám na kritiky smůlu, takže si nedělám iluze. Ale vím,
že to určitým lidem bude blízké. Je to hrozně praštěné.

 

Když
zhodnotíte svou literární tvorbu, jak se podle vás vyvíjí dílo od díla? Shledáváte
ve svém tvůrčím psaní změny?

Zcela jasně. Kniha od
knihy je vypsanější. Z tohoto úhlu pohledu mám jednu výhodu, první knihu
jsem napsala v sedmnácti letech a od té doby se spisovatel přirozeně
vyvíjí. Řekla bych, že nikdy není hotov, ale o tom, jaký bude, se rozhoduje,
podle mého, v rozmezí 30–40 let. Tříbí se okruh témat, technika psaní,
tempo, styl a podobně. Dále jsem vystudovala scénář, to bude mít nějaký vliv,
předně v dějovosti atd. Na mých knihách je vývoj zcela patrný.

 

Pro
jaký typ lidí myslíte, že je vaše tvorba určená?

Na to jsem právě nikdy
nemyslela, ale všímám si, že mě čtou holky mladšího věku, než jsem já, anebo
starší lidé, do kterých bych to nikdy neřekla. Byla byste překvapená, kolik
učitelek češtiny se mi hlásí. Baví je má práce se slovy… to mi bylo řečeno, tak
nevím.

 

Co
považujete při psaní za klíčové aspekty?

Fantazii, jistou
systematičnost, fanatismus. V tom světě knihy musíte žít pokaždé několik
let a drtivou většinu lidí to přestane bavit. Vždycky při psaní knihy se dojde
k bodu, kdy to začne být otrava a to je moment, kdy spisovatel zapne a bez
reptání knihu dopíše nejen stejně (kvalitativně), ale lépe, než začátek, který
ho bavil. Když začnete něco psát, musíte vědět, že to také dopíšete a že je to
vysloveně zábavné maximálně do půlky, pak to začíná být řehole. A pak žít na plný
pecky, s tím mnoho lidí nesouhlasí, ale já to tak mám.

 

Myslíte
si, že pro vytvoření literárního díla je lepší udělat je na několikrát, získat
odstup, nebo se do toho prostě pustit a nerozptylovat se přerušováním tvorby?

To je kniha od knihy,
každá se píše trochu jinak. U některých je dobré nechat prostor postavám, co
udělají, u jiných je nutné mít před sebou dějovou konstrukci apod. Já dosud
vždy psala volně, automaticky, ale přestalo mě to naplňovat. Je to strašně
energeticky náročné. Člověk musí být v takovém transu pořád. Teď jsem
objevila dar fabulace. Ale platí, že až při psaní z vás vypadnou nejlepší
věty. Obecně je lepší psát v tahu. Jedno jakým tempem.

 

Jste
spíše ranní ptáče, nebo raději pracujete do noci?

Dřív jsem zásadně
pracovala v noci, teď zjišťuji, že i den má své výhody, píšu jakkoliv,
kdykoliv, nemohla bych mít hodinu, ve které způsobně usednu ke stolu a začnu
psát. Den je lepší na spíše mechanické psaní, v noci létají nápady.

 

Jak
se stavíte k otázkám osobní koncentrace? Přece jen musíte zvládat své zaměstnání
i péči o rodinu. Je zde hodně aspektů, které tříští energii. Jak s tím
pracujete vy?

V hlavě mám pořád
knihu a vedle toho dělám vše ostatní. Je to svět, do kterého utíkám. Nedělá mi
to problém.

 

Když
jste se nedávno vdala, bylo to životní rozhodnutí, které jste udělala
v dlouholetém vztahu se svým partnerem. Doporučujete jiným párům, aby své
vztahy tzv. „nepřechodili“ a vzali se?

S tím bych
souhlasila. Když se pár nechce vzít, je to proto, že se prostě nechtějí vzít a
ne, že to není důležité. Rozvody jsou strašná věc, ale rozchody takhle
dlouhodobých vztahů také. Není v tom až zas tak velký rozdíl, podle mého. „Přítelů“
můžete mít v životě hodně, ale manželů ne. Je to prostě vyšší stav a ne
žádný papír, jak se vymlouvá spousta chlapů. A pak si nedovedu představit, že
se mi něco stane a v nemocnici ke mně budou pouštět jen rodinné
příslušníky, což leckdy „přítel“ není. A pak neznám ženu, co by se upřímně
nechtěla obléknout do svatebních šatů.

 

Do
vaší rodiny přibude nový člen. Jak vnímáte příchod druhého dítěte?

Stejně jako toho
prvního. Jsem nadšená a vděčná. Šťastná hlavně. A tlustá.

 

Čím
se v životě nejvíce řídíte? Jaká rada se vám osvědčila a sama byste ji
dala blízkému člověku?

To z hlavy nevím,
napadá mě: Nebuď blbej. Blbost a nevzdělanost jsou nejhoršími vlastnostmi
člověka.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Petr Bartoš

Make up: Jana Bulínová

Vlasy: Veronika
Soukupová, kadeřnictví Honza Hlaváček and frends, Hotel Corinthia Towers
Praque www.honzahlavacek.cz

Oblečení: GOBI kašmír www.kasmir.cz

Foceno v kavárně
Mlýnská v Praze

Produkce: Michaela
Lejsková

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

 

 

 

„Přirozeně jsem si asi jako každé dítě
vizualizovala sen, ale pak jsem na něj netlačila, jen jsem si prostě říkala, že
pokud se budu snažit, tak se určitě zrealizuje.“ Iva Frühlingová

 

 

 

Své
místo na našem knižním trhu nachází v pořadí již druhá kniha autorky Ivy
Frühlingové, rodačky z Litvínova. Předmětem našeho rozhovoru, který má
ještě o něco slavnostnější formu právě proto, že jsme spolu s Ivou mohli
sdílet její velký den, křest její knihy Příběhy
ze showbyznysu, je tvůrčí psaní. V pražském hotelu Radisson Blu Alcron
její novou knihu pokřtili dva fantastičtí umělci, kteří značně ovlivnili Ivin
život. Za Českou republiku, kde se Iva narodila, se kmotrem knihy stal zpěvák
světového formátu, který si nachází své posluchače v každé generaci, Karel
Gott! Druhým kmotrem a mužem, který ovlivnil autorčin umělecký život a kromě
jiného s ní nazpíval krásnou píseň La
chanson de Pierre, byl i českým
publikem milovaný herec a skvělý vinař, Pierre Richard. Celá slavnostní událost
se nesla ve velmi magickém duchu a oba kmotři na adresu Ivy Frühlingové nešetřili
chválou. Sama Iva byla překvapená, kolik toho o ní a jejím životě kmotři vědí,
což svědčí o jejich opravdovém zájmu. Nezbývá než Ivě Frühlingové popřát, aby
se jí dařilo nejen na poli psaní, kde se „našla“, ale také v dalších
projektech, jakým je kupříkladu v České republice zcela ojedinělá školička
pro děti, které se chtějí věnovat showbyznysu!

Fashion fotografie
vznikly ve spolupráci se špičkami, jak jinak než světového formátu –Robertem
Vanem, Irenou Vavruškovou a Pavlem Bauerem. Slušivé outfity a doplňky ze své
kolekce zapůjčily firmy LERROS, Magique Moment a obuv Salamander. Fotili jsme
v areálu BASTION PRAGUE RESTAURANT. Autorem fotografií ze křtu je Jaroslav
Tatek.

 

Ivo,
jakou seberealizaci nacházíte ve svém psaní?

Stejně jako u zpěvu je pro
mě psaní o předávání pocitů. Baví mě, když začínám pracovat na novém projektu,
ať už je to kniha, CD, natáčení, nebo třeba něco úplně jiného. Baví mě pracovat
od rána do večera a vědět, že se z toho něco zrodí. Třeba že se dva lidé seznámí
zrovna u mých písniček a pak na ten den budou při mé desce nostalgicky
vzpomínat. Baví mě vědomí toho, že možná pomůžu mladé modelce tím, že si přečte
mou knihu o modelingu a vyhne se tak případným nepříjemnostem. Baví mě
představovat si, že se nějací lidé vžili do mé postavy ve filmu Krutá nevěra Filipa Renče a že s ní
soucítili, nebo ji nenáviděli, nebo cítili jakoukoliv emoci. Předávání emocí,
to mě baví asi ze všeho nejvíc. Nemluvě o dobrém pocitu z odvedené práce.

 

Podle
toho, jakým směrem se ubíráte, bych řekla, že máte obecně ráda příběhy.

Psala jsem už od doby,
kdy jsem ve čtrnácti letech poprvé přiletěla do Paříže. Neměla jsem kolem sebe
rodinu, přátele, ani nikoho, kdo by mluvil mou rodnou řečí. Jediným způsobem
komunikace v češtině se pro mě stalo psaní do deníčku. Za ta léta mám deníčků
plný šuplík. Jsou v nich básničky, příběhy, prózy, ale i delší romány, které
jsem ovšem nikdy nedokázala dokončit a vždycky jsem si říkala, jak to ti
spisovatelé dělají, že dopíšou delší příběh, když já skončím vždycky tak u
desáté kapitoly a pak nevím jak dál? Formou příběhů se mi však povedlo mou
první knihu dokončit už za čtyři krátké měsíce, protože každý příběh má jen pár
stran. Tím pádem jsem pokračovala stejnou formou i v další knize, ale stále
sním o tom, že se mi jednoho dne podaří napsat i nějaký ten román….

 

Stává
se vám někdy, že se zastavíte a jen tak pozorujete lidi kolem sebe? Co vás nejčastěji
zaujme?

Tím, že píšu příběhy a
zajímám se o historky ostatních lidí, se mi opravdu stává, že přemýšlím, jaké
životy asi lidé mají. Neprobíhá to tak, že se zastavím a přemýšlím, spíš se mi
to stává, když s někým sedím tváří v tvář, anebo jsem na nějaké akci,
večírku, koncertě atd. Fascinuje mě, že mám v tu chvíli sama se sebou nějaké
tajemství, přemýšlím nad životem toho člověka a on to vůbec netuší.

 

Narážíte
při psaní na nějakou, řekněme technickou problematiku?

Píšu na počítači, který
není nijak velký, ale zároveň není až tak malý, aby se mi vešel každý den do
kabelky. Když jsem pak venku a napadne mě, jak bych napsala to či ono, tak mě
znervózňuje fakt, že musím počkat, až budu doma, abych si to mohla zaznamenat.
Mám sice i tablet, ale tam bych to nezaznamenávala do stejného souboru a stejně
bych to pak musela přepisovat. To je asi jediný „technický“ problém, který mě
napadá.

 

Z domova
jste odešla s vlastní hlavou, vůlí a s chutí se seberealizovat. Co z toho,
co jste si s sebou odnesla z domova, se vám v životě osvědčilo?

Nad věcmi jsem takto
přemýšlela už odmalička, ale přirozeně jsem si asi jako každé dítě
vizualizovala sen, ale pak jsem na něj netlačila, jen jsem si prostě říkala, že
pokud se budu snažit, tak se určitě zrealizuje. Minulý rok vyšla spousta knih
právě s tématem „něco si přát“. A mě v souvislosti s tím napadlo, že
to tenkrát bylo asi to, co mi s mou kariérou nejvíce pomohlo.

 

Jak
jste se potýkala s odpoutáním od rodičů a jakou formou to probíhalo?

Když jsem odjížděla do
Paříže, tak mi bylo čtrnáct let – dítě v rané pubertě. Co myslíte, že jsem si
říkala? „Paráda, konečně svoboda bez rodičů! Jupí!“ Po pár měsících mě ale
smích přešel. Když obejdete všechny památky, ochutnáte francouzskou kuchyni,
vyřádíte se na několika povinných večírcích, tak se pak posadíte ve svém pokoji
a řeknete si: „Kéž by tady tak byli mamka nebo taťka.“ Tím začaly naše časté a
dlouhé telefonáty, díky kterým jsme si byli ještě blíže než před tím.

 

Které
věci vás, obecně vzato, v životě nejvíce svazují? A které jsou naopak vaším
hnacím motorem?

Asi jako každého
člověka mě svazuje společnost. Tím myslím názory společnosti na mou osobu: „Když
řeknu tohle, tak si asi řeknou, že…, když udělám tamto, tak si řeknou, že…,
když se neusměji, tak si řeknou, že…“ Je to stejné, jako by člověk žil v malém
městě. Ovšem na druhou stranu pro mě takovéto názory ostatních dokážou být i
hnacím motorem. Je asi důležité to brát tak, že se stejně nikdy nezavděčím
všem, což pro mě byla donedávna pouhá fráze, která mi však v poslední době
kupodivu dodává hodně vnitřní síly. Mohu být přece taková, jaká jsem, ať si říká
kdo chce co chce, stejně jejich názory nezměním.

 

Spolu
s myšlenkou napsat knihu Příběhy ze
showbyznysu přišla i myšlenka založit školu showbyznysu. Kdy a proč jste
začala mít touhu předávat své zkušenosti?

Tato touha vznikla už
spolu s mou první knihou Příběhy modelek.
Šlo mi o to, aby si tu knihu přečetla nějaká začínající modelka, nebo její
rodiče a aby tak byli na prostředí světového modelingu všichni mnohem lépe
připraveni. Když jsem kdysi odlétala do Paříže, tak mi spousta informací o této
profesi chyběla. Vím, že bych je tehdy velmi ocenila. S knihou Příběhy ze showbyznysu je to stejné.
Opět mi v ní jde především o předání informací. No a s tím přišel i nápad
netradičních víkendů z našeho uměleckého světa.

 

Jakou
formu výuky preferujete a kdo jsou, či mohou být, vaši žáci?

Víkendové kurzy jsou
pro děti ve věku 11–15 let (tedy podobný věk, ve kterém jsem i já poprvé
zatoužila po „velkém světě“). Děti, které se chtějí věnovat zpěvu, moderaci,
herectví atd. budou vyučovat známé osobnosti, kterých si v České republice
velmi vážím, jako např. Filip Renč, Vojta Kotek, Alice Bendová, Klára
Vytisková, Marta Jandová a další. Tito lektoři dětem na základě vlastních
zkušenosti vysvětlí, co tento byznys obnáší a proberou s nimi i základní
praktické aspekty. Děti také dostanou fotografie od profesionálních fotografů,
DVD z víkendu a spoustu dárků. Rodiče mohou během celé akce relaxovat v
hotelovém SPA. Jde spíše o příjemný zážitek jak pro děti, tak pro rodiče, ze
kterého si celá rodina odnese potřebné informace pro orientaci v showbyznysu.

 

Škola
showbyznysu je odrazem týmové spolupráce. Jak se vám zajišťovala náplň kurzu co
do obsahu a lektorů?

Co vám budu povídat.
Není to jako lusknutí prsty. Začalo to dlouhými hodinami u kávy s mou
manažerkou Kristýnou Gellerovou, se kterou jsme školu vymyslely, a pokračovalo
to oslovením profesionální agentury, která nám se vším pomáhá. Pak teprve začal
ten pravý šrumec – od zajištění webové stránky, loga, právních povinností až po
výběr lektorů, prostor, cateringu atd. … Když jsme nakonec ale zjistily, že je
to všechno velmi nákladná záležitost, tak jsme si hned vzpomněly i na děti,
které by se také o tomto světě chtěly dozvědět víc, ale nemají k tomu potřebné
finanční prostředky, a tak jsme se spojili i s nadací top modelky Pavlíny
Němcové a pracujeme na uspořádání takovýchto kurzů i pro děti z dětských
domovů.

 

Tyto
kurzy mohou děti navštěvovat v pětihvězdičkovém hotelu Radisson Blu
Alcron. Není to přece jen příliš okázalé? Nebojíte se kritiky ohledně zbytečné
nákladnosti a okázalosti?

Mysleli jsme na naše
hvězdné lektory a na svět nablýskaného showbyznysu. K tomu by se nějaký
pochybný prostor asi moc nehodil.

 

V tomto
hotelu, mimochodem, nově oceněném Michelinskou hvězdou, jste pokřtila svou
v pořadí druhou knihu Příběhy ze
showbyznysu. Proč jste si za kmotry zvolila právě Karla Gotta a Pierra
Richarda?

S Pierrem jsem se
seznámila před třemi lety, kdy jsme spolu nazpívali duet na mou třetí desku Strip Twist. V mé knize Příběhy ze showbyznysu o něm píšu
povídku, která vypráví o tom, jak mě Pierre pozval k sobě na snídani. A že to
pojal s humorem jemu vlastním, si můžete v knize dopodrobna přečíst. Když jsem
se pak dozvěděla, že má kniha vychází právě v době, kdy je Pierre v Praze kvůli
svému představení v Hybernii, tak nebylo o čem přemýšlet. No, a když se u nás
řekne showbyznys, nebo spíše když se řekne umělecký svět, nebo zpěvák, tak vás
automaticky napadne naše největší osobnost, což není nikdo jiný, než Karel
Gott, o kterém se v knize také zmiňuji. S velkou úctou jsem ho tedy oslovila s
prosbou o jeho účast na křtu coby křtitele a on k mému velkému překvapení
souhlasil. Určitě si umíte představit mou radost! Ještě dnes se vznáším na
obláčku. Ten den pro mě byl magický.

 

K
této vaší volbě přidávám velkou gratulaci a rovněž pochvalu za celkově skvěle
koncipovanou akci. Co si čtenář může pod přípravou takového křtu představit? Co
to všechno obnášelo a s čím vším jste se potýkala?

To je asi spíš otázka
na mou PR manažerku Irenu Gruntorádovou, které mi bylo velmi líto, protože
musela organizaci celého křtu zvládnout za pouhé tři dny (kvůli časovým
dispozicím křtitelů). Kontrolovala jsem ji a ještě je naživu, takže se za ty
tři dny ohromného stresu naštěstí nikomu nic vážného nestalo.

 

Jaký
je váš názor na české sdělovací prostředky a spolupráci s našimi médii?

Dle mého názoru je to
takový „barter“. Pokud my umělci prozradíme alespoň něco o našem soukromí, nebo
necháme bez řečí napsat novináře něco nemilého o naší osobě, tak je poté můžeme
poprosit o propagaci našich produktů (kniha, CD, film…). Je na každém umělci,
jak daleko je ochoten a schopen zajít.

 

Jak
toto srovnáváte s médii ve Francii?

Myslím, že to asi bude
všude stejné, ale nemohu to potvrdit, protože když jsem měla úspěch ve Francii
a v Belgii, tak mi bylo dvacet let. Byl to začátek mé kariéry, kde jsou média
obecně vstřícnější a spíše umělce lidem představují, než že by ho měli
zapotřebí ihned nějak propírat.

 

Ve
své knize popisujete mnoho vašich fantastických úspěchů, o kterých se u nás
příliš nemluvilo. Připomenu tři vystoupení v pařížské Olympii, hraní
vašich písniček v mnoha mezinárodních rádiích, cena Talent roku od francouzského
celoplošného rádia, vystupování ve francouzské televizi a mnoho dalších. Jak vnímáte
rozsah mediální pozornosti vůči takovým úspěchům, které se málokomu, i
s ohledem na věk, podaří?

Když jsem před osmi
lety začala působit v České republice, tak se média zmiňovala o mých úspěších
dostatečně a za to jim samozřejmě velice děkuji.

 

Co
pro vás znamenal modeling v Čechách a co ve Francii? Máte zájem se
v tomto směru nadále realizovat?

Modeling pro mě nikdy
nebyl víc než jen způsob obživy. Nenazvala bych to realizací, protože nemám
pocit, že má „věšák na šaty“ velký prostor k vyjádření svých pocitů. Obdivuji
dívky, které dokázaly působit v modelingu několik dlouhých let. Není to lehká
práce. Každý má ale jiné cíle a i když mi modeling nikdy příliš blízký nebyl,
tak to neznamená, že nebude pro někoho jiného to pravé. Modelingu jsem však
velmi vděčná za to, že mi otevřel dveře do uměleckého světa. Ono posílat CD do pařížských
vydavatelství je asi mnohem jednodušší s francouzského světa módy než z mého
rodného Litvínova. Jinak o modelingu v Čechách hovořit nemohu, protože jsem ho
tu až na pár reklam pro zahraniční klienty nikdy nedělala. Začala jsem ihned v
Paříži, Tokiu, Miláně, Barceloně atd.

 

Za
jakých podmínek, kromě fyzických dispozic, je pro modelku snadné udržet se na
špici i ve vyšším věku? Co s tím obyčejně jde ruku v ruce?

Aj aj, asi figura?
Nevím. Nemohu říci, protože mám díky bohu postavu po mamince, která dodnes
oblékne moje džíny. Ale pokud chcete vědět, co je zapotřebí kromě fyzických
dispozic, pak asi odpovím takto: věčně dobrá nálada a příjemná komunikace s
klienty. Ovšem to asi není otázka na mě, protože nejsem top modelka a v mém
věku na špici ve světovém modelingu nejsem, protože jsem se vždy spíše věnovala
hudbě než castingům.

Domnívám
se, že preferujete přirozenou krásu a nehrnete se do různých vylepšování
estetickou chirurgií. Jaký je váš skutečný postoj?

Zatím se do nich
nehrnu, ale kdo ví, jaký názor budu mít v pozdějším věku, nebo třeba po porodu,
až postava „ochabne“. Jako malé holce mi rodiče chtěli nechat přišít uši, protože
mi tak odstávaly, že mi moje starší sestra přezdívala „rogalko“. Jenže já jsem
se tak bála bolesti z operace, že jsem to nikdy neudělala. Ve Francii jim to
ale při focení a na přehlídkových molech nevadilo, takže jsem byla ráda.

 

Stalo
se vám někdy, že jste prioritně dostala práci díky tomu, že jste žádné
chirurgické úpravy své vizáže nepodstoupila?

Pokud se bavíme o
světovém modelingu, tak tam je méně více. Takže opravdová modelka není „nafukovací
panna“, ale štíhlá přirozená dívka bez přísad od plastických chirurgů.

 

Jakou
radu, či možná útěchu, máte pro mladé slečny, které jen velmi špatně chápou, že
ideály ze stránek módních magazínů se většinou nescházejí se skutečnou realitou,
a které jsou pro docílení podobné vizáže schopny dokonce i ohrozit své zdraví?

Pokud se nechtějí
prosadit v modelingu, pak bych jim řekla, že i my modelky máme občas nějaký ten
pupínek na obličeji, nebo špíček, který přesahuje hranici kalhot upnutých v
pase. Že ho na fotkách nevidí? No jistě, protože existuje jeden kouzelný počítačový
program, který vám klidně umaže kus těla, anebo vyhladí pleť. Všechno je to
jenom hra. Realita je jiná než v časopisech, nebo na billboardech, takže dámy
buďte v klidu a dejte si vydatné a zdravé jídlo, když vás o něj vaše tělo žádá.

 

Co
vy a zdravý životní styl?

Mohu si jíst, co chci.
Jak jsem již říkala, mám to po mamince, ale časem jsem zjistila, že mi po šesti
knedlících není příliš do zpěvu. Sunu se ulicí jako balvan a jsem příšerně
unavená. Z tohoto důvodu zastávám heslo „všeho s mírou“. Snažím se
poslouchat své tělo. Poslední dobou chce jíst často, ale po malých dávkách, má
potřebu pít hodně vody, občas chce nějaký ten pohyb, nebo procházku v přírodě,
na kopu dortů reaguje nemile, raději by chtělo ovocný salát a k obědu thajskou
omáčku s rýží a tak dále…

 

Necháte
si poradit, nebo máte spíše svoji vlastní hlavu?

Jsem takový „sběrač
informací“. Začíná to tím, že volám své manažerce Kristýně a ta řekne „nedělej
to“, pak pokračuji mou kamarádkou Annou, která mi řekne „nedělej to“, potom si vyslechnu
stejnou odpověď od maminky, a končí to u mého moudrého přítele, který mi řekne „no,
nedělej to, ale ty to stejně asi uděláš, co?“ a má naprostou pravdu.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text a produkce:
Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Pavel Bauer www.pavelbauer.cz

Vlasy: Irena Vavrušková
Vlasové studio Vavruškovi www.vavruskovi.cz

Vycházkové oblečení: LERROS www.lerros.cz

Společenské šaty: Magique Moment www.magiquemoment.cz

Styling: Mária
Halahijová a Jana Masluková

Obuv: Salamander www.salamander.cz

Foceno v areálu BASTION
PRAGUE RESTAURANT www.bastion-prague.cz

Fotografie ze křtu knihy jsou pořízeny v hotelu Radisson
Blu Alcron www.alcron.cz

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-3-2012.html

Oficiální stránky Ivy Frühlingové www.ivaf.cz

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Mít práci, která vás baví a uživí, to je výhra.“ Karel Voříšek

 

 

 

 

Karel Voříšek zahájil svou moderátorskou kariéru v někdejší
Československé televizi v roce 1985. Do širokého povědomí televizních
diváků se však zapsal až nástupem do TV NOVA, kde začal moderovat Televizní
noviny. Několik let po sobě se umístil na prvním místě v anketě TýTý v kategorii Osobnost televizního zpravodajství. V roce 2008 byl dokonce
vyhlášen i absolutním vítězem této ankety. Na obrazovce působí důvěryhodně a
diváci mu to, co jim sděluje, věří. Může za to jeho dlouholetá praxe
v oboru a životní zkušenosti. V soukromí je Karel Voříšek příjemný a
vtipný společník, což prokázal i během focení na Akademii věd ČR. Slovo nuda ze
svého slovníku vyškrtl.

 

Je mi známo, že jste studoval historii. Měl výběr tohoto zaměření
nějaký hlubší význam?

Co v životě
patnáctiletého puberťáka má hlubší význam? Stejně jako podobně postižení jsem
byl přesvědčený, že vím všechno nejlíp, u lidí po třicítce mi připadalo divný,
že v tomhle vysokém věku ještě vůbec žijou, a jestli jsem v něčem hledal
hlubší význam, tak možná v nihilismu a černé barvě. Ale vážně, možná pomohlo
to, že nebyl internet a jiné moderní pomůcky, takže jsem poctivě četl knížky a
to mě přivedlo k zájmu o historii, dějiny, filozofii a život jako takový.
Protože co je historie jiného než pokračování minulých životů v tom
dnešním.

 

Kdy se ve vás zrodila myšlenka stát se televizním hlasatelem?

Spíš to byl
nápad. Nápad zkusit to, poznat televizi zblízka a zevnitř. Věřím tomu, že
náhoda přeje připraveným. A já jsem připravený na všechno a pořád. Když
v Československé televizi vyhlásili konkurz na programového hlasatele,
zkusil jsem to a vyšlo to. Davy zájemců zaplnily tehdy celé přízemí Kavčích
hor, ale nakonec nás pár přežilo až do vítězného konce. Michal Urválek, Vít
Kurfirst, Stáňa Lekešová a já.

 

V televizi NOVA působíte již řadu let. Kolik přesně a co vás
do této televize přilákalo?
To
samé. Zkusit to. Podívat se do úspěšné televize zevnitř. Konkurz byl vypsán
v únoru 1997 a to jsem už pár let získával zkušenosti v soukromé
sféře. Ale televize mě zlákala znovu. Konkurz jsem vyhrál a v říjnu 1998 jsem
znovu poprvé seděl před televizní kamerou. Tehdy jsem se střídal při moderování
odpoledních zpráv s Denisou Kapitančikovou a Danou Makrlíkovou.

 

Jak se díváte na to, jakými proměnami prochází například formát
studia či způsob vysílání?
Dívám
se na to zevnitř, takže je těžké soudit. Na to je nejlepší divák. A protože je
vytrvalý, nepřepíná a už osmnáct let drží Televizní noviny TV NOVA na absolutní
špičce, tak to je, myslím, odpověď.

 

Jak vám současná podoba jako moderátorovi vyhovuje
z technického hlediska?
Čistě
technicky vzato z hlediska mých dožitých 48 let mi moje současná podoba
docela vyhovuje. Jednak je to moje podoba, kterou mi do vínku dala příroda a
rodiče a pak se s tím už zase až tak moc nedá dělat. Pravda vlasů ubylo,
ale kouty jsem měl už v osmnácti, a jak říkal Miloš Frýba, který mě v televizi zaučoval,
kouty jsou dobrý, na to baby letěj.

 

Jak vypadá obvyklá příprava na přímý přenos?

Hlavně
je to práce desítek lidí, bez kterých bychom nebyli vidět, slyšet a nebylo by
co hrát. Snahou moderátorů by mělo být nezkazit té spoustě lidí jejich práci.
Restaurace může mít sebelepší prostředí, mít ty nejlepší kuchaře, ale co by to
bylo platné, kdyby vám tam jídlo servíroval nesympatický, ušmudlaný a neochotný
číšník.

 

Tak to určitě není váš případ. Diváci si mohou všimnout, že jste
coby moderátorská dvojice perfektně sladěni. Zasahujete do výběru oblečení také
vy sám?
Je
to jako v manželství. Žena vybere, muž se doladí. Ale nestěžuju si. Vždyť
říkám, je to jako u vás doma.

 

Jaká úskalí sebou přináší moderování ve dvojici?
Při
slově úskalí si vybavuju loď, obrovský pěnivý příboj v rozbouřeném moři a
katastrofu. Ale zpátky do reality. Souhra, slyšení na sebe musí být znát. Jinak
to vnímavý divák pozná a omlátí vám to o hlavu, tedy obrazně v dopisech,
nebo mailech. A to je hned, proč jste se na naší Markétku tak zle podíval a
další věty. Někdy to zachází do extrémů. Pamatuju si, že když se mé bývalé
kolegyni Janě Adámkové narodil syn, přišlo mi pár blahopřání k přírůstku
do rodiny. Ale abych se vrátil k otázce, úskalí jsou od toho, aby se obeplula,
ne aby vás vzala ke dnu.

 

Jak se tváříte na případné střídání partnerky/moderátorky?
Podívejte
se na mě. Vidíte? Tvářím se zle, jako odpověď na střídání. Jsem spokojený, jak
to je teď. Neměnil bych. A basta.

 

Z čeho máte během přímého vysílání nejčastěji obavy, pokud
vůbec?
Podívejte
se, všechno v životě vždycky nějak dopadne. Největší nepřítel nás samých
je strach. Obava co by kdyby. Může se stát cokoliv, ale napínavé na živém
vysílání je, že nikdy nevíte, co. Ale od toho tam moderátor je, aby zareagoval
a jelo se dál.

 

Ze své pozice jste si jistě vědom, že televizní kamera je nemilosrdná
a detailně snímá každou vaši pohnutku, veškerou mimiku. Jste zastáncem tzv.
„pokerové tváře“, nebo spíše dáváte svým emocím průchod?
Moc
rád bych udržel pokerovou tvář. Ale moje mimika se občas rozhodne jinak. Ale
vždy v mezích zprávařské normy.

 

Z osobní zkušenosti bych řekla, že jste velmi kontaktní
člověk, doslova bavič, vždy v dobrém rozmaru, ale držíte se stále seriózního
moderování. Neuvažujete o něčem méně formálním?
Mám
být upřímný? Držím se toho, co mě živí. A navíc je to práce, kterou jsem
vždycky dělat chtěl. Mít práci, která vás baví a uživí, to je výhra. Ale
rozesmála jste mě. Spojení bavič v dobrém rozmaru nemá chybu. Představuju
si kabaretiéra se slamákem někde v Paříži, kolem kankánové tanečnice a
velké finále. Ale vážně, moderování televizních novin je kontaktní práce. Nikdo
se přece nechce dívat na dva podmračené bubáky bez výrazu, kteří sice nevědí
co, ale čtou to jako o život.

 

Využil jste někdy toho, že pracujete na nejsledovanější televizní
stanici? Usnadňuje to v některém směru život?
Jak
kdy. Samozřejmě to, že je můj obličej poněkud známější než jiný, je sem tam
výhoda. Že by mi proto Vendulka u nás v pekárně v ulici dávala kvůli
tomu křupavější rohlíky? Ale nedělám si iluze. Jsou lidi, kteří vám právě kvůli
tomu s klidem plivnou do polévky. To je ale jejich problém. Každá zloba,
kterou vyšlou, je praští jako bumerang do palice někdy jindy.

 

 Jak se změnila profese moderátora za posledních přibližně dvacet
let, kdy na této pozici působíte? Co je dnes nemyslitelné a naopak, stýská se
vám po něčem?
Ve
zpravodajské branži působím zatím čtrnáct let, ale pravda, s moderováním
se potkávám už od roku 1985. Nestýská se mi po ničem. Jednak proto, že
zapomínám, ale hlavně proto, že stýskat si po něčem mi přijde jako neschopnost,
osobní selhání a odpuzování toho lepšího, co přijde. Žiju tím co je, a
neohlížím se zpět. Napadá mě ale jedna věc, která se podstatně změnila. Je to
rychlost s jakou se zpráva, informace dostane k divákovi. Internet je
všeobjímající a všudypřítomný. Doby čekání na večerní zprávy, kde vás
překvapovala jedna zpráva za druhou, jsou pryč. Televize s tím musí
počítat. Odkojenci internetu a rychlých filmových střihů nejsou zvědaví na
úmorné zpracování přemudrovaných událostí bez nápadu vtěsnaných do nekonečných minutových
reportáží.

 

V současnosti moderátoři moderují zpravodajství, různé debaty
či pořady. Dříve je moderátoři i uváděli. Nemyslíte, že to televizi chybí, že
následující pořad, film či zprávy neohlásí hlasatelka či hlasatel?
Začínal
jsem tak. Při studiu na vysoké škole jako programový hlasatel v Československé
televizi. Navyklo mě to na adrenalin živého vysílání. Při vší úctě k této
profesi ale myslím, že nechybí. Říkat, co bude a o čem to bude. Potřebujete to
jako divák? A navíc každá koruna vysílacího času je drahá. Ve světě to někde
řeší tak, že do závěrečných titulků končícího pořadu čte sympatický hlas, co
bude dál.

 

Scházíte se se svými kolegy, z „protisměny“? Případně sledujete
jejich moderování a hodnotíte si je vzájemně?
Vídáme
se hlavně na různých společenských akcích. Jinak právě ta směnnost a dostatek
jiných povinností brání se potkat častěji. A samozřejmě, že se na sebe vzájemně
díváme přes televizní sklo.

 

Odmítl jste někdy nějakou zprávu sdělit? Pokud ano, tak co vás
k tomu vedlo?
Zatím
jsem takovou situaci zaplaťpánbůh nemusel řešit. Lživou, vymyšlenou zprávu bych
neřekl. Jenže, co se dnes může zdát jako pravda, zítřek může smést jako jednu
velkou lež.

 

Co považujete za fatální prohřešek moderátora?
Fatální
je to, kdyby mluvil o něčem, čemu ani zbla nerozumí. A to neplatí jen o
moderátorech. Nejhorší je blb, který si hraje na inteligenta.

 

Stalo se vám někdy, že jste se v přímém přenosu neudržel a
doslova vás něco „odbouralo“ natolik, že jste nemohl pokračovat? Případně vaší
kolegyni?

Stává se. Ale na to mám jednoduchou pomůcku, mluvím a přitom se
nenápadně štípu do ruky mezi palec a ukazováček.

 

Měl jste někdy pocit, že vám je popularita spíše na škodu, že
byste nejraději žil docela anonymním životem?
Pozdě
bycha honit, že … Po čtrnácti letech intenzivního vystavování svého obličeje na
obrazovce nejsledovanější relace v zemi myslím zbytečná otázka. Co by kdyby. Je
to prostě tak a změnila by to asi jedině radikální plastická operace. Nebo aby
to bylo levnější, říkat, že to opravdu nejsem já, ale můj bratr, strašný pako,
se kterým nemám nic společnýho.

 

Jaké jste měl vlastně dětství? Podporovali vás rodiče v tom, co
jste chtěl dělat?
Nestěžuju
si. Naopak. Nemělo chybu. To špatné, pokud bylo, jsem zapomněl a to dobré ve mně
zůstalo. Doufám. Rodiče mě zdravě usměrňovali a neměli to se mnou, pravda, vždy
jednoduché. Děkuju osudu, že jako rodina držíme stále pohromadě a jsme pořád
všichni kolem jednoho stolu.

 

Máte synovce a neteř, jaký jste strýček?
To
je velká radost. Malému Štefánkovi je pět a malé Janině se pomalu blíží krásný
jeden rok našeho společného rodinného života. Ale na toho strýčka bacha. Nesnáším
to oslovení. Strýček je úplně každý, koho třeba ani dítě nezná. Každý, kdo se
skloní ke kočárku, je strýček nebo tetička. Na to nehrajeme. Máme přece jména.

 

Kde si nejraději čistíte hlavu a srovnáváte myšlenky?
Ve
světě. Cestování je nejlepší relaxace. Barák, auta, šperky, o to všechno vás mohou
připravit. Ale to, co jste prožili a viděli, to vám nesebere ani exekutor. Na
to je možná i Alzheimer krátký.

 

Děkuji za rozhovor

 

Text: Dita
Brančíková

Foto: Robert
Vano www.robertvano.cz

Oblečení a obuv:
BANDI VAMOS – Pánské obleky www.bandi.cz

Foceno
v budově Akademie věd v Praze, Národní 3 www.avcr.cz

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz