Archiv rubriky: Média a literatura

Na mediálním trhu lze
v dnešní době sotva hledat prostor. Michaela Lejsková si ale skulinku našla. V
roce 2010 na něj přivedla profesní magazín Best of, který představuje rozličné
profese a publikuje pouze rozhovory s lidmi, kteří touto cestou svoji profesi
představí. Magazín není jediným hybným činidlem, ale představuje také možnost
osobního setkání pro všechny, s nimiž magazín rozhovory publikuje, na tak
zvaných profesních setkáních, která pořádá třikrát do roka. Tento kontakt
považuje jeho zakladatelka za velmi důležitý. Poznat ženu, která se za
projektem skrývá, jsem se pokusil tak, že jsem ji postavil do úplně jiné
pozice, než na kterou je celá léta zvyklá, tedy do role respondenta.

 

Ještě si občas
vzpomenete na své dětství, kdy jste poprvé sáhla po tužce?

Nejprve jsem si zamilovala četbu a až později psaní. Po
tužce ale sahám nerada, protože nejsem spokojená se svým krasopisem. Ještě že
nám moderní doba nabízí i jiné způsoby, tedy elektronickou formu. Je ale
pravda, že tímhle způsobem zaznamenávání připravujeme budoucnost o artefakt.

 

Čím jste toužila být?

Vzpomínám si, že jsem chtěla být rozhlasovou moderátorkou a
to bylo ještě na prvním stupni základní školy. Ale když jsem slyšela svůj hlas
v nahrávce na magnetofonu, změnila jsem názor. Vyzkoušela jsem si pár profesí a
jedno vím jistě: Vždy, když jsem v práci přestala být šťastná, odešla jsem z
ní. Mě moje práce musí naplňovat, musím cítit smysl a výzvu, zápal a radost,
samozřejmě i ekonomickou rovnováhu. Jinak ji nedokážu vykonávat. Určitě ne dlouhodobě.

 

Kdo vás v počátcích
vaší kariéry inspiroval?

Nevzpomínám si na nikoho. Šla jsem a vždy jdu jen tam, kam
mi talent dovolí. A pokud na to nemám, snažím se to včas poznat. Magazín tvořím
se svým týmem, který je z většiny stabilní, již tři roky. Zatím stále jdu,
zatím mi to talent dovoluje. (úsměv)

 

Studovala jste
žurnalistiku, nebo jste sbírala zkušenosti takzvaně „za chodu“?

U mě to bylo tak, že jsem se věnovala úplně jiné profesi.
Vlastnila jsem kosmetický salon a psaní bylo mým koníčkem. Nyní je to naopak.
Je čas jít dál a tam, kde jsem, se cítím dobře. V tomto směru také doháním
vzdělání a obor studuji na vysoké škole při práci. Je to inspirativní a
současně mě to přivedlo k ujištění, že na studia nikdy není pozdě a škola se
stala mým koníčkem, ne podmínkou mé profesní seberealizace. Důležitější je
opravdu chtít svoji práci dělat, zajímat se, získávat praxi a udržovat si
povědomí a zdravý úsudek, odhad na situaci, trh, a tak podobně.

 

Mediální svět umí být
tvrdý, měla jste někdy chuť toto prostředí opustit? Jestli ano, tak co nebo kdo
vám dodal sílu?

Někdy se tak cítím, ale chuť tento svět opustit zatím nemám.
Jde o úskalí práce, ve které je primárně zapojen lidský faktor, a jak na jedné
straně jsou lidé, kteří dokáží energii vzít, na druhé straně jsou lidé, kteří
mě nesmírně motivují. A tak se to stále docela vyvažuje. Hlavně mě motivují ti
lidé, kteří skutečně pracují na rozvoji nejen svých schopností, ale na tom, aby
naše republika opravdu vzkvétala, a dá se říct, aby se také zahojila. A to je
otázkou pro každého z nás. Bohužel stále ještě někteří lidé dokážou uvěřit, že
dělat nic nemusí, že přijde nějaký novodobý spasitel a on to všechno udělá.
Tenhle přístup ale společnost spíš zahubí, než spasí.

 

Vzpomenete si na
nějaký zážitek z minulosti, který vás nejvíce posunul kupředu?

Prožila jsem si určité období, těžké chvilky, ale nemohu
nikoho vinit. Jen sebe. Že jsem si odmítla připustit, že se daná věc může stát.
Až jsem si to s odstupem připustila, i když už bylo pozdě, na odpuštění byl
vždy správný čas. Pak jsem se posunula, a tak je to vždy.

 

Dle jakých parametrů
si vybíráte spolupracovníky, dáte na šestý smysl?

Lidé, se kterými spolupracuji, mám velice ráda. Je to
několik redaktorek, korektorek, programátor či několik fotografů, jimž vděčím
za kus pracovního života a hodně zkušeností do života. S lidmi v redakci jsme
si blízcí, protože práci, kterou děláme, máme rádi, spojuje nás ten zápal,
smysl magazínu a touha na sobě pracovat. S každým člověkem se nesmírně učíme a
posouváme, je to pestrá a zajímavá práce, kterou pokud člověk nemá rád, nemůže
ji dělat jen s vidinou výdělku. Nové lidi si vybírám ne podle vzdělání, ale
podle chuti tuhle práci dělat. Hodně věcí mohu redaktory naučit, ale pokud jsou
naše přesvědčení odlišná, nejde to. U svých lidí si vážím především toho, že se
na ně mohu spolehnout, že jim mohu důvěřovat a jsou schopni samostatné práce.
Zkrátka mohu se o ně opřít a snažím se, aby oni nalezli totéž u mě.

 

Co je obtížnější?
Ekonomická rozhodnutí, nebo práce s lidmi?

Za vším hledám lidský faktor. Ale náročnost jmenovaného bych
neporovnávala. Vše je o lidech.

 

Říká se, že čím
neuvěřitelnější vize může být, tím snadněji se proměňuje ve skutečnost. Máte s
tímto rčením vlastní zkušenost?

Když se ohlédnu, asi ano. Ale nechci si nic takového
připustit, protože já jsem všemu, pro co jsem se kdy rozhodla a co jsem
udělala, pevně a hluboce věřila. Pokud jsem se mýlila, narazila jsem, nemusela
jsem k cíli dojít, ale to je život a zkušenost. Každopádně míru neuvěřitelnosti
si nikdy nepřipouštím, pokud se rozhodnu za svou vizí jít.

 

Každá osobnost má v
sobě určité charisma. Je to tím, že dozrává zkušenostmi, věkem, svými omyly i
pády, nebo to již má uloženo kdesi v genech?

Podle jednoho ze zakladatelů sociologie Émila Durkheima máme
všichni vlastní DNA, bez ohledu na předky. Nevím, jestli je to výchovou, nebo
genetikou, ale s jistotou mohu říci, že ve mně z mých rodičů určitě něco
pokračuje. Je to jistě láska k přírodě, pracovitost, starostlivost, ochota
pomáhat druhým a víra.

 

Můžete říci, kolik
rozhovorů jste již uskutečnila? A vybavíte si svůj první?

Bylo jich více než pět set. Svůj první rozhovor jsem dělala
s jedním zpěvákem, kterému jsem to řekla až po pár letech. On to nepoznal,
myslel si, že jsem profík, a nasmáli jsme se. To je spojeno s tím, že pokud
něco dělám, tak naplno. Na své první rozhovory jsem se připravovala i několik
týdnů. Nyní to je jiné. Jednak nemám tolik prostoru a pak, ta praxe mi to
usnadňuje. Přesto co rozhovor, to originál a bez opravdového zájmu o
respondenta není na dobrý rozhovor šance.

 

Dodnes se masmédiím
přisuzuje úloha páté velmoci. Neoslabují je sociální sítě, například Facebook?

Neřekla bych. Lidé spolu komunikují, projevují svůj zájem a
názor, a to je dobře, přestože je to elektronickou formou. Jediné, co mi na tom
vadí, je fakt, že mnoho věcí, které člověk napíše, by v mnoha případech osobně
neřekl. Velice se mi líbí, jak jsem to zažila v Paříži. Že se spolu lidé
setkávají, navštěvují se doma a hovoří spolu o všem. Soirée, tedy společenský
večer – francouzská tradice. To bych ještě více podpořila i u nás. Já mám
návštěvy ráda, takže za sebe mohu říci, že u mě jsou hosté vždy vítáni. Čas od
času pořádám i setkání tematická, protože si myslím, že všem zúčastněným to
více přinese, když se sami nějak zapojí, než když jen přijdou.

 

Jak vznikl název
magazínu?

Název jsem vymýšlela tři měsíce a byla jsem přesvědčená o
názvu Naše profese. Hodně lidí mě od toho odrazovalo a pak přišel můj známý z
Brna, Jiří Vondrák, a měl to za tři vteřiny. Podlehla jsem spontánnosti a dala
Best of. Je to dobré proto, že některé rozhovory publikujeme i v cizích
jazycích, například v angličtině, němčině nebo francouzštině. Ale zavádějící
je, myslet si, že píšeme jen o nejlepších lidech. Na někoho nejlepšího nemám
měřítko. Zajímá mě, zda dotyčný svoji práci dělá dobře a má o ní společnosti co
užitečného říci.

 

Co nejlepšího by v
letošním roce mělo váš magazín Best of potkat?

Neustávající činnost. Pro mě není úspěch něco vybudovat, ale
udržet to. Magazín provozuji tři roky a mám velkou chuť v tom pokračovat. A ta
nejlepší věc, která ho může potkat, je zájem o jeho obsah, narůstající počet
čtenářů, kteří přicházejí s touhou něco se dozvědět.

 

Není-li to tajemstvím
– každý si musí najít způsob, jak relaxovat, jak obnovit síly. Vlastníte nějaký
osvědčený způsob, jak si dobít baterky?

Nemyslím si, že člověk může úplně vypnout. Já si nejlépe
odpočinu, když změním činnost a zaměření pozornosti. Ať je to na cokoliv,
hlavně, když k tomu odklonu dojde. Ale je pravda, že docela ráda uklízím a
věnuji se domácím pracím. Anebo občas stěhuji uspořádání bytu, to mi připadá
osvěžující. (smích) Lituji, ale sport
nepatří mezi mé koníčky. Sportuji jen velmi relaxačně.

 

Jestliže se neustále
potkáváte s mnoha úspěšnými lidmi, zcela jistě byste mohla prozradit, z čeho
pramení schopnost prosadit se? Není to částečně i otázka okolností či štěstí?

Prosadit se musí člověk hlavně chtít, musí věřit tomu, co
dělá a věřit, že je schopen dosáhnout kýženého výsledku. A bez štěstí to
opravdu nejde. Kromě toho je také pravda, že komu není dáno, tomu se dát nedá a
na pomyslný Olymp stejně nedojde. Buď to v sobě člověk má, nebo ne. Což se
nemusí také hned projevit.

 

Filozofové se
usmívají, když tvrdí, že náhodě se musí vždycky vyjít vstříc. Rovněž v poušti,
jak praví jedno staré přísloví, tryská nejkřišťálovější voda, nesmíme si ovšem
zapomenout číše, abychom se vůbec mohli napít…

Myslíte něco ve smyslu – štěstí přeje připraveným? Tak to je
pravda a o tom se přesvědčuji denně. Žádné náhody a kdyby neexistují. Nic k
člověku nepřichází jen tak.

 

Obraťme se k dnešní
realitě. Je naše česká společnost čím dál bohatší, nebo naopak začíná kulturně
strádat?

Já ten hlad po kultuře vítám, protože jí kus nabízím ve své
tvorbě. Přináším osvětu v podobě profesních rozhovorů, nabízím lidem způsob,
jak si mohou více porozumět, být si blíž. To je kultura a také nacionalismus,
který bychom neměli projevovat jen při hokejovém zápasu na mistrovství světa.
Každý den žít a myslet tak, abychom cítili pospolitost, úctu a sebevědomí z
toho, kým jsme a můžeme být.

 

S kým byste ráda
propovídala celou noc?

 S Karlem Čapkem, ale
to je nemožné. Tak vidíte, nějaký nereálný sen přece jen mám.

 

Z čeho by člověk
nikdy neměl slevit?

Z víry v Boha. Nikdy.

 

Měla by se sdělovat
pravda za každých okolností, nebo by se člověk měl spíše přiklonit k tak zvané
svaté lži?

U mě lidé vědí, na čem jsou, protože si jich natolik vážím,
že jsem k nim upřímná. To není vždy přijímáno, protože někdo se může urazit,
nebo to vnímat jinak negativně, ale to už je jeho téma. Já osobně nemám ráda
mlžení ani milosrdné lži. Pravda je pravda, tam nemá kompromis co dělat.
Ostatně, ještě jsem nepoznala lež, kterou by pravda nepřekonala. Všechno
ostatní není skutečný život. Neupřímnost okrádá lidi o čas, důvěru a pevné
vztahy.

 

V mnoha různých
periodikách se vychvalují nejvzdálenější i nejexotičtější krajiny. Do jaké země
byste ráda zavítala na dovolenou?

Exotika mě neláká vůbec. Mám raději město a poznávání, než
ležení u vody. Pokud někam do zahraničí cestuji, je to nejčastěji Řecko, nebo
Francie. Ze všeho nejradši jsem ale doma.

 

Co budete dělat, až
nebudete šéfredaktorkou tohoto časopisu? Psát paměti?

Hodně se učím od lidí, jejichž rozhovory publikuji. A vaše
otázka mi připomněla slova příslušníka RAF, válečného veterána Emila Bočka. Ten
se naučil žít dneškem díky válce. Doba byla taková. Je mu přes devadesát let a
stále tak žije a chce žít do konce života. Včerejšek už byl a zítřek tu ještě
není. Nač šidit dnešek o pozornost, kterou si právem zaslouží?

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Vladimír Stibor

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com
  

Oficiální stránky profesního magazínu: www.ibestof.cz   

Vytvořeno ve spolupráci s hotelem Radisson Blu Alcron www.alcron.cz

 

 

 

 

„Možná jsem něco podědil, ale dávám přednost precizní přípravě před spoléháním na talent, který není zárukou úspěchu.“ Jakub Železný

 

 

 

 

Sebejistý postoj, přímý pohled,
skvěle zvládnutá rétorika, perfektní připravenost a informovanost. Bezpochyby
vždy vkusně ustrojený muž. To vše můžeme říci o moderátorovi televizního
zpravodajství ČT Jakubovi Železném. V našem rozhovoru najdete nahlédnutí
především do jeho profesního života. Vždyť o to tady přeci jde. Ostatně
soukromí, to si moderátor pečlivě střeží. Je to životní styl, zvyk, postoj. Ten
ovšem neubral na civilním nádechu rozhovoru, ve kterém se promítá především
Jakubova lidskost, charakter a smysl pro vtip, v čemž je neobyčejně poutavý. 

 

Nasnadě je otázka – ovlivnilo vás
při výběru profese povolání rodičů?

Můj dědeček
i tatínek pracovali v médiích, tak po této linii by to bylo asi logické.
Je ale pravda, že táta mně ještě za komunistů říkal, ať hlavně nejsem
novinářem. Ovšem říkal to před rokem 1989 a tehdy být novinářem bylo o něčem
jiném.

 

Přesto jste nabral stejný směr…

Svoji
profesi dělám už od devatenácti let. Tehdy jsem ještě s rodiči bydlel. Mé
rozhodnutí nějak vyplynulo a myslím, že je to ani přes to nedoporučování
nepřekvapilo.

 

V Českém rozhlasu jste začal pracovat už před dvaceti lety, jste tak
jeden z mála tam, kdo může srovnávat. Co se za tu dobu změnilo?

Naše
generace má to štěstí, pokud má chuť pozorovat, že může vidět to, jak se
technologicky všechno změnilo. Vezměte si jen takovou banalitu, že nám tu leží
na stole tři mobilní telefony a já si ještě pamatuji dobu, kdy když jsem
v rozhlase chtěl rychle něco zavolat, tak jsem opravdu musel najít
nejbližší telefonní budku a z ní zavolat. To je doba, kterou jsem velmi
aktivně zažil. To stejné PC a možnosti, které nám dávají a které neuvěřitelným
způsobem novinářskou profesi posunuly.

Rozhlas jsem
vždycky nejvíc miloval proto, že byl nejrychlejším médiem. I tohle je obrovská
změna, které jsem byl svědkem. Televize před patnácti lety byla atraktivní,
protože dávala obraz, ale než se informace zpracovala, rozhlas ji už dávno
odvysílal. Pořád to platí, ale televize už je poměrně stejně rychlá, možná se
vteřinovými rozdíly. Tohle jsou věci, které se změnily, a já považuji za úžasné
u toho být.

                                                                                                                           

A kam jste se posunul vy, jaký u
sebe vnímáte vývoj?

To je docela
těžká otázka. Když opomenu samozřejmé věci, že se pořád vzdělávám, pořád chci
na prvním místě vědět co nejvíc o předmětu toho, co dělám, být perfektně
připraven. Možná, že jsem dříve hřešil na to, že mi dost lidí říkalo, že mám
strašně moc talentu. Ale ono to tak asi úplně nebylo, protože jsem začal dřít
jako mezek ještě před tím, než jsem tu profesi začal dělat, a dřu do dneška a
dřít budu dál. (úsměv)

 

Co se týče televizí, tak jste
působil ve všech velkých, které u nás vysílají. Dá se porovnat, v čem jsou
jiné, jaké jsou tam rozdíly?

Já jsem vždy
toužil už od začátku pracovat pro Českou
televizi. Ale v té době – v polovině 90. let – to prostě nešlo.
Tak jsem přijal nabídku firmy, která dodávala externě materiály i pro televizi,
v jejímž čele stál můj táta. Mimochodem, on o tom vůbec nevěděl. Dozvěděl
se to naprostou náhodou. Tehdy z televize do firmy vzkázali, že nechtějí,
abych tam dělal, protože to bylo kolem sportu, okolo kterého se motají peníze a
úplatky, na což já jsem nikdy nereflektoval. Proto jsem byl odejit a zpátky
jsem s nimi začal spolupracovat až po těch velkých změnách v roce
1999. Tak to byla externí zkušenost s touto komerční televizí, kde jsem
působil velmi okrajově. A pak jsem dělal i pro další komerční kanál, tam jsem
docházel moderovat takový večerní pořad, výtečná zkušenost. Ale taky jsem tam
nijak nebyl zaháčkovaný, neměl jsem tam žádný stůl, kancelář. Víte, pracovat
pro ČT nebylo tehdy pro mě možné, protože Česká
televize a zvlášť ten jeden komerční vysilatel tehdy vedli válku a já jsem
nebyl zrovna ideálním kandidátem na přijetí do ČT. Kdo by se vám snažil tvrdit,
že to není pravda, tak lže. Ale netroufám si tedy vůbec porovnávat, protože
pracovat pro komerční televize není totéž jako pracovat v nich.

                                                                                                                  

A dočkal jste se! Více než deset
let už je vaší domovskou televizí ČT. Jak byste popsal atmosféru ve
veřejnoprávním prostoru oproti komerčním stanicím?

Víte, jaký
je rozdíl mezi basketbalem a volejbalem? Víte. A víte, co mají společného? Dají
se hrát ve stejné hale. Podstatou hry je ale něco úplně jiného. Jedni hází míč
přes síť a druzí ho hází do nějakého koše. To je přesně ten rozdíl. Poslední
dobou je snaha tento rozdíl zastírat a dokonce smazávat. To mi docela vadí, protože
jde o dva rozdílné světy a já to budu tvrdit pořád!

 

Proč myslíte, že se lidé
z komerčních televizí snaží zastírat ten faktický rozdíl od veřejnoprávní
televize?

Je to dané
tím, že si nevěří. Nevěří tomu, že tu hodnotu mají, a vidí, kde hodnota, ta
skutečná novinářská, profesní, skutečně je. Komerční televize je normální
komerční firma, a cokoliv si s ní majitel udělá, je jeho věc. Ale Česká televize je televize veřejné
služby.

 

Minulý
rok jste se stal moderátorem Událostí,
v každodenním zpravodajství. Jaká je to změna po hektických letech strávených v
Událostech, komentářích?

V podstatě jste si odpověděla sama. Události jsou pro mě po Událostech, komentářích méně hektické.
Je to ale zase nová zkušenost, jiné povinnosti a specifika. Je to velká změna. Těší
mě, že jsem si udržel možnost být přímo u některých důležitých událostí,
reportovat v přímém přenosu, dělat živé vstupy, které mě baví. Dokonce
jsou situace, u kterých si říkám, že tohle bych nezažil v Událostech, komentářích, jako třeba
dvě služební cesty na olympiádu do Londýna, na což velmi rád vzpomínám.

 

Který z pořadů vám byl zatím
nejbližší? Ve kterém jste se cítil nejjistěji?

Určitě
v těch posledních dvou.

 

Co všechno absolvujete, než se
rozsvítí červená na kameře ve studiu v 19 hodin?

Je to
poměrně velká škála úkolů, především se jako moderátor musím soustředit na to,
aby obsah všeho, co budu říkat, byl v pořádku po stránce stylistické i
faktické.

 

Jaký podíl na Událostech máte vy a jaký dramaturg?

Vždycky o
věcech společně debatujeme, ale je těžko určit přesný podíl. Nicméně je jasné,
že editor má hlavní slovo při přípravě, tak je to v pořádku.

 

Je přesně stanoven počet živých
vstupů?

Naší snahou
je, aby živé vstupy nebyly samoúčelné, ale aby divákům opravdu nabídly nejlepší
informace přímo z místa nějaké důležité události. Takže přesně stanovený
počet není.

 

Poskytujete
před rozhovory svým respondentům konkrétní otázky, na které se budete ptát?

Ne, nikdy. Podle kodexu ČT mají právo na okruhy, zdůrazňuji,
okruhy otázek. Nikoli konkrétní znění otázek. A většinou ani to nechtějí.

 

Jak hodnotíte zpravodajství se
vstupy a jak naopak bez nich?

S živými
vstupy je zpravodajství nepoměrně atraktivnější. Myslím, že dnes to bez nich
v moderním televizním zpravodajství ani nejde.

 

Jak se v televizi postupuje,
když dostanete tip na událost?

Většinou se
tyhle věci probírají na poradě a hodně záleží na zpracování, na tom, zda si to
někdo objednal.

 

Jak mám rozumět termínu objednat
si zprávu?

Je to otázka
nějakého zadání. A práce je v televizi hodně o debatách. Zažívám dobu, kdy
je otevřenost a komunikace velkou integrální součástí práce.

 

Můžete mi popsat přenos nečekané
situace, která vyžaduje okamžité mediální sdělení během vysílání Událostí?

Režisér řekne
do ucha a já reaguji. Ale to se neděje zase tak často. Naposledy se to dělo při volbě papeže, kdy bílý kouř vyšel
v době, kdy běžely Události a my
jste právě v tu chvíli byli schopni aktuální informaci okamžitě sdělit
posluchačům.

 

Míváte
na vysílání připravený pevný scénář, kterého se držíte, nebo improvizujete? Jak
moc můžete v ČT improvizovat?

Události nejsou zábavný pořad, my se musíme držet
pevných pravidel více než improvizace. (úsměv)
Režisér má v ruce stejný papír jako moderátor. Improvizace je úžasná věc,
kterou miluju, ale může přijít až v okamžiku, kdy je člověk perfektně
připravený. Hezky přečíst připravený text, to nemusí být jednoduché, ale to se
naučíte, ale schopnost okamžité reakce, to dělá moderátora moderátorem.

 

Máte
nějakou radu, trik na to, jak si pamatovat text zprávy?

Dívat se dobře do čtecího zařízení. (smích) To byl samozřejmě vtip. Na
druhou stranu, když stojím například před Hradem, tak tam ty texty nemám. Můj
trik je ten, že si vyberu deset klíčových slov a z nich poskládám pět vět.

 

Poznáte,
jestli nějaký váš kolega čte, nebo jestli text dobře umí, a tak nečte?

(úsměv a odmlka)

 

Co
jako moderátor před sebou během vysílání všechno vidíte, máte nainstalováno?

Kameru a kameramana, se kterým komunikuji a občas
vtipkuji, čtecí zařízení. A také diváka, kterého se snažím si představit.

 

Záběry na vás se během vysílání
poměrně často střídají. Není to rušivé pro vaši koncentraci? Jak se vám
s tím pracuje?

Upřímně je to
hodně náročné. Stane se, že se podíváte jinam, ale kameraman je celkem
pohotový, tak se to moc nestává.

 

S kým průběh vysílání
konzultujete a jak dlouho před Událostmi
a po nich v televizi zůstáváte?

Příprava
vysílání je opravdu bez nadsázky týmová práce, takže se spoustou lidí. Před Událostmi v řádu hodin a po nich
tak hodinu.

 

Jakou máte svobodu v oblékání
do vysílání, jakou měrou do výběru zasahujete? Je nějaké tabu v rámci
vašeho oblečení pro moderování zpráv?

Upřímně –
jsem rád, že jsme s kostymérkami našli v drtivé většině věcí
společnou řeč. Víte, to oblečení mám nosit já. Takže představa, že by mi někdo
něco předepisoval, není úplně na místě. Ale samozřejmě i já se musím podřídit
nějakým pravidlům. Ale fakt jsme našli docela dobrý kompromis, myslím. Snad
ještě pořád ty kravaty… Občas…

 

Žehlíte si někdy sám košile?

Ano, ale ty
pracovní ne, naštěstí. To by to trvalo. A dopadlo…

 

Jaká manuální volnočasová činnost
patří k vašim oblíbeným?

Manuální?
Tak to vás asi zklamu. Jsem manuálně nejnezručnější člověk, jakého si umíte
představit!

 

Je potřeba být dobrým rétorem?
Studoval jste někde tento obor?

Během svých studií tří vysokých škol jsem studoval
ledacos, ale pokud jde o rétoriku samotnou, tak tu jsem měl před mnoha lety, už
před devatenácti lety na speciálním kurzu. Chodil jsem k paní Jiřině Hůrkové,
která je autorkou knihy Česká
výslovnostní norma.

 

Všimla
jsem si, že máte rád metafory…

Ano, mám je rád a jsou užitečné. Snažím se raději
přirovnávat, než se snažit vymáčknout. (úsměv)

 

Moderujete
raději sám, nebo ve dvojici? V čem je úskalí jedné i druhé alternativy?

Když jste ve dvojici, máte výhodu, že některé
kompetence přebírá ten druhý, a pak je ale také hodně důležitá vzájemná
interakce s druhou osobou. Z 99 % mohu říci, že jsem měl na své kolegy či kolegyně
štěstí. Pokud moderuji sám, rizika se snižují, ale také všechno stojí a padá na
mně.

 

Určitě vám nabízejí i nejrůznější
moderování mimo tyto instituce. Podle čeho se rozhodujete, jestli tu kterou
práci vezmete?

Na základě svého
uvážení a velmi přísných pravidel, která vůči televizi musím dodržovat. Věci
jako komerční prezentace jsou na konzultaci a bez schválení takové akce na
moderování nepřijímám.

 

Jaký je u moderátora poměr
přirozeného talentu a kolik se toho je schopen naučit i bez talentu?

Buď to
v sobě člověk má, nebo ne, na tom je hodně pravdy. Ale bez tvrdé sebekázně
a práce na sobě to není možné dělat. To říkám za sebe. Možná jsem něco podědil,
ale dávám přednost precizní přípravě před spoléháním na talent, který není
zárukou úspěchu.

 

Nakolik
si může reportér udržet odstup, když je s politiky pravidelně v kontaktu?

Ale já s nimi nejsem v osobním kontaktu.
Vyloženě si to nepřeji.

 

A
oni? Vyhledávají vás v soukromí?

Vyhledávají, ale to nechci. Za prvé, nejsou to mí
přátelé a za druhé by to bylo neprofesionální. S velkou částí politiků
mého věku se oslovujeme jménem, ale vykáme si. To je dnes celkem běžná,
zdvořilá věc. Tykám si možná se třemi lidmi z politiky, protože jsme se znali
už dřív z jiných prostředí.

 

Pociťujete někdy od politiků tlak
na podobu reportáže nebo vyznění rozhovoru?

To si přejí vždy, ale nakonec vám
stejně řeknou to, co chcete, protože jinou možnost ani nemají, jelikož vědí, že
na jejich hru nepřistoupím. 

 

Často se setkávám s tím, že
vystudovaný žurnalista se v praxi setkává s docela jinou realitou. Je
to i vaše zkušenost? Jak moc čerpáte ze svých studií v praxi vy?

Studium je
vždy důležité. A i kdyby z něj člověk nic nepoužil, pak i jen to, že se
naučíte analyticky posuzovat některé věci, kriticky myslet, že zvládnete
základy odborného textu, to vše je nenahraditelné a jinde než na vysoké škole
to nezískáte.

 

Máte dostudované dvě vysoké školy
a třetí studujete. Které přesně to jsou a proč pokračujete ve studiu? Kvůli
profesi, nebo spíš jen pro váš pocit?

Absolvoval
jsem bakalářský obor Žurnalistika na Filozofické fakultě Univerzity Palackého
v Olomouci, pak magisterský obor Mediální
studia na Fakultě sociálních věd
Univerzity Karlovy, pak tamtéž rigorózní řízení, takzvaný malý doktorát –
PhDr., a teď jsem opět na FF UP v Olomouci, ale jako externí doktorand
oboru České dějiny. Takže pokud vše
půjde dobře, zhruba za rok bych měl mít i takzvaný velký doktorát – Ph.D. za
jménem. A dělám to především pro sebe, pro pocit, že nechci ustrnout…

 

Sám na vysoké škole také vedete
některé přednášky. Které to jsou?

Přednáším na
FSV UK předmět Televizní zpravodajství
veřejné služby.

 

Jaké dotazy studentů patří k častým,
co se vaší profese týká?

Jsou velmi
inteligentní a hlavně zvídaví, zajímá je vše, co se týká té práce a hlavně
praktických aspektů. I když v tom předmětu je i dost teorie, je to
předmět, který právě teorii a praxi porovnává.

 

Za jakých okolností se vám
moderuje hůře? Co byste nazval ztíženými podmínkami?

Asi vždy,
když moderuji „z terénu“ – žádné čtecí zařízení, někdy komplikovaná domluva
s režií a tak dále… Ale zase o to větší adrenalin!

 

Mediální obraz – co ten pojem pro
vás znamená, jak ho vy sám vnímáte, když znáte tvorbu většiny mediálních
výstupů?

To je velmi
těžká otázka. Mohu snad říci, že mediální obraz si vytváří každý sám a že
média, zvláště ta seriózní a zvláště ta veřejnoprávní, za něj opravdu většinou
„nemohou“.

 

Jak byste sám popsal svůj
mediální obraz?

To je ale
ještě těžší otázka (smích), na kterou
si fakt netroufám!

 

Kdo vás v
oblasti vaší profese asi nejvíc ovlivnil?

Novinářské osobnosti, které jsou pro mě nedostižné: Pavel Tigrid a
Ivan Medek.          

 

Lidé vás na
ulici určitě poznávají. O čem s vámi nejčastěji hovoří?

Občas se to stane, ale rozhodně to není nějaký masový jev.
Většinou chtějí vyjádřit sympatie, což je moc milé.

 

Napadlo mne,
jestli vás nehlodá určitý pocit nesvobody, že nemůžete veřejně vyjádřit svůj
názor, ať již na nějakého politika, nebo událost, protože byste potom mohl být obviněn
z „podjatosti“?

To je ale jedna ze základních podmínek, to je jakési DNA naší
práce! Prostě se musíme umět od svých názorů totálně oprostit. Já
s trochou nadsázky říkám, že se my, co děláme ve zpravodajství
veřejnoprávní televize, dobrovolně vzdáváme i svých některých ústavou
zaručených práv. To není žádná nesvoboda, to je prostě role, v níž jsme a
za niž si nás diváci platí!

 

Většina lidí vás má za seriózního
„zprávaře“, jaký je vlastně váš humor, o čem nejraději vtipkujete?

Samozřejmě o
práci seriózního „zprávaře“!

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text:
Michaela Lejsková

Foto: Robert
Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve
spolupráci s hotelem Augustine www.theaugustine.com

Oblek a
obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Kravata:
Hermes

Casual
košile: Gant

Džíny: Hugo
Boss

Korektura
textu: Alžběta Strnadová

Backstage: www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-5-2013.html

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

 

 

 

 

„Úplným základem je kontinuální informovanost. “ Jiří Václavek 

 

 

 

 

 

Moderátor by měl být tváří pořadu a to Jiří
Václavek bezesporu je. Ke své práci přistupuje svědomitě, s pokorou, stále
se dále vzdělává. Původně vystudovaný historik a klasický filolog se do
televize dostal vlastně náhodou a z náhody se stala jeho profese. Málokdy
potkáte někoho, kdo na obrazovce působí zcela stejně jako při reálném setkání.

 

Vystudoval jste klasickou filologii a historii, pod těmito obory si spíše představuji, že byste bádal či se vydal na pedagogickou dráhu. Jak se stane z klasického filologa a historika zprávař v redakci zpravodajství ČT?

Byla to vlastně velká náhoda. Někdy v létě 1998 mě v Brně na ulici potkala spolužačka z filozofické fakulty. Povídali jsme si a z ní vypadlo, že má brigádu ve zpravodajství ČT Brno a že by potřebovala na pár měsíců zaskočit, protože dopisuje diplomovou práci. Tak jsem se dostal do televize. A doposud jsem tam zůstal. Dodávám, že spolužačka, ze které se stala moje nejlepší kamarádka, také. Tři roky jsem byl zprávař, potom redaktor, editor a moderátor. A taky jsem se v roce 2007 přesunul z Brna do Prahy.

 

Měl jste při studiu odlišné představy o praxi? Jaké například?

Já jsem povětšinu práce ve studiu
v Brně spíše uvažoval, že bych zůstal na fakultě a věnoval bych se
akademické práci. Cítil jsem, že to pro mě ale není zcela to pravé, a tak jsem
v pátém ročníku přihlásil na právnickou fakultu, kam jsem se dostal hned
na poprvé. Studium tam bylo spíše prakticky zaměřené.

 

Nechybělo vám
v praxi vzdělání v žurnalistice?

Myslím si, že její studium postradatelné být může.
Talent buď máte, nebo ne. Potřebné dovednosti si osvojíte, teorii načtete. Pro
mě je zásadní, aby byl novinář současně profík v některém z humanitních oborů –
třeba v právu, politologii, sociologii, v mezinárodních vztazích. Na
reportážích a rozhovorech to potom rozhodně znát je. Teprve poté je člověk
schopný o daných tématech psát fundovaně. Třeba konkrétně v právu je to
hrozně důležité a pro mě konkrétně to byla obrovská výhoda, protože jsem
v Brně velice rychle, ještě jako elév, mohl začít dělat zpravodaje
z Ústavního soudu. Postupně jsem reportáže z Ústavního soudu dělal
výhradně já. Soudci velice kvitovali, že tam chodí novinář, který rozliší, co
to je dovolání a odvolání, a vyzná se v té právnické terminologii. 

 

Bylo vám studium na filozofické fakultě prospěšné
ve vaší současné pozici, tedy moderátora a dramaturga?

Dlouho jsem si
myslel, že nebylo. Zjistil jsem však, že právě při moderování se mi to velice
hodí. Nejde o to, že jsem se tam naučil nějakou faktografii, kterou tím, jak
s ní již tolik nepracuji, zapomínám, občas ale nějaké spojení
z latiny v rozhovorech používám. (úsměv)
Především jde o to, že vám filozofická fakulta formuje myšlení, učí vás
pochybovat o věcech, ptát se a dává vám hlubší vhled do problematiky. Studium
historie mě naučilo pečlivě pracovat s prameny, nacházet si informace,
pracovat s textem a produktivně jej zpracovat. Což je velice důležitá
součást mé profese.

 

Ze zprávaře jste se stal moderátorem. Jak
čerpáte z těchto zkušeností na moderátorském postu?

Považuji to za
obrovskou výhodu, že jsem mohl zpravodajstvím projít od úplného začátku.
Zprávař je takový elév, pomocník, který pomáhá zařizovat natáčení, vyhledává
různé tipy, co je zajímavé a co by stálo za to natočit. A pokud do redakce
dorazí nějaké podněty od diváků, tak je on dále zpracuje. Po televizní krizi
v roce 2001, kdy z televize odešlo poměrně hodně lidí, a tím pádem se
vytvořil prostor pro nové tváře, jsem začal pracovat jako redaktor. A jak jsem
již mluvil o náhodách v mém životě, i touhle náhodou jsem se rychle dostal
k zajímavým tématům na jihu Moravy. Později jsem začal dělat dramaturga
kulturní rubriky Jihomoravského večerníku.
A když začala vysílat ČT24, bylo mi nabídnuto, zda bych nechtěl zkusit
moderování. Že jsem si prošel zpravodajstvím od úplného počátku, mi přineslo
cenné zkušenosti, věděl jsem, jak vzniká reportáž, jak se příspěvky za sebou
řadí, i jak se moderuje, jaká je příprava.

 

Hodně se mluví o moderátorských kurzech. Jsou
hojně navštěvované a začalo existovat takové nepsané pravidlo, že každý
moderátor jej absolvoval – jste také jedním z nich?

Já jsem do ČT24
nastoupil přímo v jejích počátcích, kdy tento trend ještě nebyl aktuální.
Já jsem byl tím pádem tak trochu vhozen do vody, abych se naučil plavat, už
jsem moderoval a zároveň se v této profesi zdokonaloval. Dnes by už taková
příležitost, podle mého názoru, byla nemyslitelná, protože „čtyřiadvacítka“ je
nyní na zcela jiné úrovni a kvalita jejího vysílání je naprosto nesrovnatelná.
Když se nyní vybírají noví moderátoři, nezbytnou součástí je, aby měli již
nějakou zkušenost, či obrovský talent.

 

Prošel jste postupně nějakými kurzy? Jak je
hodnotíte?

Ono každé další
vzdělávání je nezbytnou součástí, pokud chce být člověk skutečný profesionál, takže
mám za sebou různá školení, kurzy práce s hlasem, nonverbální komunikace a
další. Základním fundamentem pro dobrého moderátora je ovšem již zmiňované
vzdělání, které člověka formuje. Aktuální obliba absolvovat moderátorské kurzy
může mylně vyvolávat dojem, že moderátorem může být téměř každý a že je lehké
do toho proniknout. Základem je ovšem to vzdělání a velký přehled, být dobrý
novinář, a až posléze lze uvažovat o tom, stát se moderátorem.

 

Zmiňoval jste předpoklady a talent. Jaké
jsou nekompromisní požadavky, aby člověk v tak velké konkurenci obstál?

Jednak to musí být
člověk, který je schopný velice rychle a věcně situaci analyzovat, který se
vyzná v psaném textu, což je důležité pro nastudování podkladů, a
samozřejmě i v mluveném, se kterým pak primárně pracuje. Dále musí umět
naslouchat, umět oddělit, co je důležitá informace a co nemá tak velký dosah a
význam. A samozřejmě se nebát, moderátor vede s respondentem rozhovor, ne
respondent s ním. Zároveň musíte najít mez, kdy je nutné ustoupit do
pozadí. Cílem je získat adekvátní informaci. Velkou roli má vzhled a projev
člověka, to je jeden ze stěženích požadavků. Když divák pustí televizi, obsah
informací je pro něj druhořadý, moderátor ho musí zaujmout, jeho projev mu musí
být příjemný, až posléze začne vnímat, o čem se hovoří.

 

Co byste doporučil svým mladším kolegům,
nováčkům, na co by se měli zaměřit, než půjdou poprvé před kameru?

Zpočátku má člověk tendenci trošku
přehrávat, míváte pocit, že zpravodajství má určitou dikci. Základem je diváka
nerušit, vy vlastně vytváříte tvář zpravodajství, váš projev by měl být
civilní, věcný a především přirozený. To, jak se podívat do kamery, se učíte
postupně, stejně tak, že nemusíte mluvit přehnaně hlasitě. Já osobně jsem
vždycky bral přítomnost kamery jako druhořadou.

 

Pamatujete si, jaké to bylo, když jste
poprvé stál před kamerou?

Samozřejmě,
navíc součástí mé práce je, že se na sebe musím dívat, ač to nemám moc rád. A
takhle zpětně? Byla to hrůza, sám sebe bych do televize vůbec nepustil. (smích) Byla na mě hrozně moc vidět
tréma, jakou jsem měl, byl jsem až moc úporný, přehnaně snaživý. Jsem mile
překvapený, že se to naprosto samovolně s každou přibývající zkušeností
odbouralo a můj projev se vytříbil. I když dělám třeba někdy až moc velká
gesta, mám pocit, že to ke mně patří.

 

Je podle vás moderátor veřejnoprávní
televize v jiné pozici než moderátor komerční televize?

Ve veřejnoprávní
televizi je to takové dvousečné. Na jednu stranu mám velkou svobodu, jak
zpracovávat rozhovory, cítím docela značnou nezávislost. Na druhou stranu je to
hodně náročné, protože mnohem bedlivěji než v komerčním médiu musíte
dodržovat jisté zásady vyváženosti zpravodajství, etické zásady. Řekl bych, že
ta pozice moderátora ve veřejnoprávní televizi je možná zodpovědnější. Pro mě
osobně je pozice ve zpravodajství ve veřejnoprávním vysílání tím maximem, čeho
můžete v tomto oboru dosáhnout, protože zpravodajský televizní kanál je tu
jen jeden. Když jsem byl ještě v Brně, dostal jsem nabídku z TV Prima, zda bych nedělal parlamentního
zpravodaje, ale právě z tohoto důvodu jsem to odmítl.

 

Moderujete Studio 6 na ČT, pořad začíná již o šesté hodině ranní. Kdy začíná
váš den, když jdete do práce?

Ve Studiu 6 se
obden střídáme s Jolkou Krásnou, se kterou jsem dřív moderoval ve dvojici. Je
to příjemné v tom, že mi to dává docela pravidelný rytmus. Jeden den se na
moderování chystám, druhý den moderuji. Ve vysílací den přijíždím na Kavčí hory
pravidelně v půl páté, abych měl ještě hodinu na pročtení novin a
zpravodajských serverů a samozřejmě taky na probuzení mozku. (smích) V půl šesté kostymérna, maskérna
a za minutu šest se rozsvítí červená a až do 10 hodin se nezastavím.

 

Máte nějaké pravidelné rituály? Třeba
jazykolamy?

Je nutné se
rozmluvit hned po ránu, třeba v koupelně (smích), ale samozřejmě pracuji i s jazykolamy.

 

Jak moc je koncept Studia 6 postavený na scénáři a nakolik jeho průběh ovlivňujete vy
jako moderátor?

Česká televize nabízí dvojí typ ranního
vysílání, jeden je lifestylově zaměřený, je vysílaný z Brna a
z Ostravy na ČT2. K tomu je protipól – zpravodajský, kdy chceme
divákům nabídnout kompletní zpravodajský servis, od počasí, přes sport, po
hlavní události dne, a doplňujeme jej zajímavými rozhovory s hosty. Která
témata se vyberou, rozhodují editoři a dramaturgové. Já jako moderátor mohu
říct, zda s tím souhlasím, a ovlivnit vysílání po obsahové stránce, ale
jsem jeden z těch hlasů a ovlivňuji především závěrečnou podobu.
Připravuji si otázky a vedu s hosty rozhovory.

Jak se na každé vysílání připravujete?

V podvečer dostanu od
editora seznam témat a hostů, bývá to obvykle 8 až 10 různých okruhů. Následně
spolu diskutujeme, proč jsme si dané téma nebo hosta vybrali, v čem je
jeho aktuálnost, a nad závěrečným výstupem, kam bychom v daném tématu
chtěli dojít. A na mně je potom studium podkladů a příprava otázek. Postupuji
tak, že zavolám do televizního dokumentačního střediska, že potřebuji rešerše
k takovému a takovému tématu, ty si pak pročítám a připravím si otázky.
Průměrně mi příprava zabere kolem 4 hodin. Nejde jen o to si připravit seznam otázek,
ale primární je se v problematice zorientovat. Musíte být připravený, že
se rozhovor vyvíjí a může se odklonit od vašeho konceptu, ne jenom striktně
klást jeden dotaz za druhým. Na vás jako na moderátorovi je rozhovor usměrnit a
vést.

 

A jsou oni předem seznámeni s okruhem
dotazů?

Naši hosté
s otázkami seznámeni předem nejsou.

 

Liší se nějak typy rozhovorů od sebe?

Je rozdíl, když se
jedná o nějaký profilový rozhovor, například s herci či někým se zajímavou
profesí. Tam máte podstatně volnější přístup v kladení otázek a i průběh
rozhovoru je trochu jiný. Zatímco u rozhovoru s politikem musím být zcela
korektní, nemělo by na mně být poznat, jakého politického smýšlení jsem já.
V tomto případě musíte být naprosto nad věcí, mít od toho odstup.

 

Předkládáte pak svoji přípravu opět editorovi?

V podstatě
nemusím, výsledná podoba je na mně. Někdy je velice příjemné, zvlášť pokud se
jedná o náročnější témata, si s dramaturgem nebo editorem ještě potvrdit,
že mám takovou a takovou představu, tak bych to téma uchopil, co si o tom
myslíš. Je dobré slyšet i jiný úhel pohledu…

 

Součástí vaší profese je jistě i předpoklad
být informován a v obraze. Ověřujete si dostupné informace sám? A případně
z jakých zdrojů?

Úplným základem
je kontinuální informovanost. Čerpám primárně z celého spektra českých
médií, jak tištěných, tak internetových, a samozřejmě i ze zahraničních
serverů, hodně pracuji s monitoringem tisku, ČTK, a když mám více času či
se jedná o nějakou opravdu zásadní kauzu, pročítám si tiskové zprávy nebo i
návrhy zákonů.

 

 Pracujete i s komentáři k daným
tématům?

Komentáře beru
jako inspiraci, jak je možné se na věc podívat, jsou-li to komentáře, ne faktografické
články. Samozřejmě nečtu pouze Respekt
a například Týden, ale podívám se i
na články na České pozici. Snažím se
na daná témata dívat z různých úhlů pohledu, což mi přijde hodně zajímavé.

 

Pokud se setkáte s dominantním hostem,
který má tendence vést rozhovor za vás. Jak se s takovou situací
vypořádáváte, abyste si udržel svůj profesní nadhled a zůstal jste stále
profesně korektní?

Dlouhou dobu
jsem hledal cestu, jak se s takovou situací vypořádat. Já jsem spíše
klidný typ, snažím se rozhovor vést, ale držet se dostatečně na pozadí. Když
jsem ale cítil, že některý z hostů přebíral moji iniciativu, začal jsem
hodně takzvaně tlačit na pilu, byl jsem hodně horlivý a vypadalo to, jak že
chci daného respondenta zatlačit, což samozřejmě nepůsobilo dobře.
S přibývajícími zkušenostmi se snažím být maximálně klidný, koncentrovaný,
být precizně připravený, otázku klidně zopakuji několikrát, především se
nepouštět do konfliktu. Mojí slabinou v tomhle směru jsou dominantní ženy.
(smích)

 

Mnoho z vašich hostů, především těch,
co nejsou zvyklí na studiové svícení a kamery, znejistí. Jak se snažíte takovým
hostům pomoci, aby nebyl ohrožen nebo narušen rozhovor?

Vždycky se
snažím s hostem i chvilku před vysíláním pohovořit a navodit příjemnou
atmosféru, aby jim prostředí studia nepřišlo tak moc neobvyklé, vtáhnout je do
toho rozhovoru. Snažím se působit klidně, vstřícně… To především u hostů, kteří
za sebou nemají mediální trénink, jako absolvují například politici.

 

Stalo se vám, že i přesto některý
z hostů zpanikařil? Že nebylo možné vést dál rozhovor?

Jednou mi málem
host zkolaboval ve studiu, zpočátku jsme se bavili relativně uvolněně, ale
najednou nemohl artikulovat, nejspíš to bylo způsobené náhlou trémou, jednalo
se snad až o panický atak. Snažil jsem se mu pomáhat, věci za něj doříkávat,
ale nepomohlo to. Museli jsme vysílání přerušit, nasadit upoutávky a hostovi
poskytnout lékařskou pomoc. Rozhodně se ale musíte zachovat lidsky, nabídnout
tu pomoc, empatie je naprosto nezbytnou součástí.

 

Moderujete také Kulturu v regionech, jejíž jste býval i dramaturgem. Co je
vlastně obsahem této práce?

Jako dramaturg
jsem pracoval dva nebo tři roky, poté, co jsem přešel do Prahy, jsem zůstal
pouze na pozici moderátora. Jako dramaturg jsem se snažil, aby to pokrytí
reportáží bylo co nejvíce rovnoměrné, aby se tam objevovala i nadregionální
témata typu lidová kultura nebo regionální divadla. Druhý typ témat byl o
konkrétních projektech a tam selektovat vstupy alespoň ze dvou ze tří krajů.
Spolupracoval jsem hodně s tamními novináři a jejich tipy. Bylo pro mě
důležité upozornit na to, že zajímavé věci vznikají i mimo velká města, jako je
Praha nebo Brno.

 

Impuls pro tento typ pořadu vzešel od vás?

Byl to nápad
editora Petra Minaříka z Větrných
mlýnů, ale dramaturgicky jsem se na tomto formátu pořadu podílel od
počátku. Snažil jsem se tomu dávat nějakou tvář.

 

Aby celé kulturní spektrum, to znamená
divadlo, film, výtvarné umění, architektura a další, bylo zastoupeno rovnoměrně?

V případě
regionálního zastoupení to zcela nejde. Tento typ pořadu má za cíl mapovat zajímavé
aktuální dění. O nějakou vyváženost jsme se snažili především u těch
obecnějších a nadregionálních témat, jako je to lidové umění, nebo u akcí,
které překračují svůj region a jsou známé v celorepublikovém kontextu.

 

Kolik dramaturgů pracovalo pro Kulturu v regionech?

My jsme se
s Petrem pravidelně ob týden střídali, takže si každý z nás
připravoval vždycky celý díl.

 

Pořady, na kterých pracujete, jsou vysílány
v přímém přenosu – máte i zkušenosti s předtočenými pořady?

Předtáčeli
jsme Týden v regionech na ČT1,
ale řekl bych, že se jedná spíše o formální rozdíl. Osobně mám raději vysílání
na živo, nutí mě to více se koncentrovat a jsem bezprostřednější a paradoxně i klidnější
než při předtáčkách. Nemůžu přesně říct proč, ale měl jsem pocit, že ta
atmosféra není zcela přirozená. Navíc vstupy „na živo“ mi přijdou takové
svižnější.

 

Jednou možností nových médií je, že diváci
mohou vaši práci on-line komentovat. Zajímáte se o jejich reakce? A jak jsou
pro vás důležité?

Rozhodně
neberu na lehkou váhu konkrétní reakce, které směřují vůči mně. Ale musel jsem
se naučit odlišovat ty, které ač jsou kritické, jsou myšleny dobře a jsou
založeny na racionálních argumentech, a ty, které jsou vyloženě vedeny nějakou
antipatií nebo tendencí urazit. A dále to nebrat úplně doslova, ale opravdu
z toho vybírat, co mě dále může v mé práci posunout. Je pravda, že ty
negativní ohlasy si beru někdy až příliš k srdci.

 

Pro nás jako pro diváky je poměrně těžké si
představit, jak velký tým je za vámi. Můžete mi jej alespoň rámcově představit?

Třeba na Studiu 6, vzhledem k tomu, že se
jedná o vizuální médium, pracuje vyjma dramaturga a editora také mnoho
technických pracovníků, je nutné tam mít někoho, kdo vybere obrázky, sestříhá
je, pracuje s grafikou. Celkem je jich přibližně deset. Pak je tým
v režii, to se jedná o režiséra, střihače, mistra zvuku, mikrofonistu, produkci
a pak máme čtyři kameramany a osvětlovače. Takže dohromady asi dvacet i se mnou.
(úsměv)

 

Kdybyste měl jedním slovem shrnout, co
vlastně je moderátor pro pořad?

Moderátor je
tváří pořadu, skrze něj se dostanete k jeho obsahu.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Kristýna
Břečková

Foto: Robert
Vano www.robertvano.cz

Oblečení a
obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Foceno
v restauraci Locanda Marino www.locandamarino.cz

Produkce:
Michaela Lejsková

Korektura
textu: Alžběta Strnadová

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Ke každému textu si kompletuji odborné podklady. Fantasy je potřebuje stejně jako sci-fi.“ Františka Vrabenská 

 

 

 

 

PhDr. Františka
Vrbenská (nar. 1952) je profesí knihovnice, pro kterou se staly knihy
a informace životní náplní. Publikovala odborné texty z oblasti
ochrany knihovních fondů, ale těžiště její tvorby je zasvěceno beletrii,
fantastice a historii. Kromě povídek, které vyšly časopisecky nebo
v antologiích, je autorkou a spoluautorkou deseti knih, např. Čas hradů v Čechách, Stín modrého býka, Vítr v piniích, Naganty
a vlčí máky. Věnuje se také publicistice a lektorské činnosti, pravidelně
přednáší. Je členkou Obce spisovatelů
a čestnou členkou Fantastic Facts Club.
Za aktivity, kterými se podílela na rozvoji žánru fantastiky, získala ocenění Československého fandomu. Je vdaná, má
syna, dceru, tři vnoučata a do rodiny vždy patřili psi a kočky.

 

Dětství předurčuje zpravidla celý život člověka. Bylo tomu tak i u vás?

Něco z psychických dispozic
už si přinášíme na svět. Podle klíče, v němž hraje výraznou roli genetické
dědictví, podvědomě rozhodujeme, co nám zůstane v paměti, o co se budeme
zajímat, co na nás zanechá stopu v dobrém i v horším významu.

Některé impulzy je těžké
vysvětlit, leda snad hypotézou o morfogenetickém poli nebo vzpomínkách, které
se přenášejí přes generace. Když mi byly tři roky, zdávalo se mi o rytířích,
kteří zápasí na bitevním poli, o sklepení, ve kterém plavala gigantická duhově
zbarvená ryba, a já věděla, že je to něco nesmírně zlého.

Kde jsem sebrala vizi
středověkého bojiště a Leviatana? Tehdy nebyla dostupná televize nebo akční
komiksy, s kinem jsem se ještě nesetkala, neexistovalo video. Podrobnosti
těch snů jsem nemohla mít ani z knížek…

 

Ovlivnila vás vysokoškolská studia, nebo má zájem o
vědecko-fantastickou literaturu původ kdesi úplně jinde?

Vybrala jsem si obor vědecké
informace. Vazbu na science fiction nabízely v otázkách entropie,
exploze informací, rozvoje informačních technologií, ale že by lákaly do světa
fantazie, to se dá těžko říci. Studovala jsem externě při zaměstnání a ke
scifistické komunitě, která se tehdy začala organizovat, mne přivedly mé první
vydané sci-fi povídky až o několik let později.  

Fantastika jako žánr zahrnuje
kromě science fiction také fantasy a horor. Hranice mezi nimi leckdy splývají.
Jejich vnitřní klasifikace bývá složitá, literární kořeny sahají hluboko.
Základní a společný aspekt představuje „tušení zázraku“, podvojné vnímání
světa. Na jednom pólu magické archetypy obrazů a příběhů, na druhém touha
bádat, poznávat a měnit. Obě složky mne vábily od dětství – a brzy mne přivedly
k vlastní tvorbě.

 

Každý autor science fiction by měl v sobě nést stopy vizí,
domněnek, snů i snílkovství, jež hraničí až s hravostí…

…všichni, kdo vsázejí na tvůrčí
imaginaci. Být scifista, „fantazák“ – stejně jako být básník – znamená způsob existence, ne pouze
literární zaměření, zálibu či vydané knížky.

 

Zcela určitě se do literární fantazie prolíná i realita. Která miska vah by měla převažovat?

Oddělovat subjektivní
představivost a objektivní fakta bývá těžší úkol než přebírat Popelčinu ošatku
s hrachem a popelem. Realita představuje základní stavební materiál, ale
fantazie infiltruje jakoukoliv „seriózní“ výpověď, tím spíše uměleckou. Neexistují normy, kolik procent
skutečnosti a jakou dávku snění přihodit do tvůrčího kotlíku. Záleží jen na
autorově záměru a na tom, jak působivý bude výsledek.

 

Koho z českých spisovatelů v oblasti vědecko-fantastických
románů si nejvíce považujete? A proč?

Zájem čtenářů o „hard SF“,
postavenou striktně na vědecko-technických poznatcích, pomalu klesá. Přitom od
autora vyžaduje náročnou přípravu. Přesto se jí u nás spisovatelé věnují. Právě
letošní cenu Akademie science fiction,
fantasy a hororu za nejlepší tuzemský román získala typická „vesmírná“ hard
science fiction  Zpráva z Hádu mladé autorky Edity Dufkové.

Škoda, že čeští a slovenští
autoři fantastiky zůstávají na domácím knižním trhu ve stínu překladové
literatury. Světovým špičkám žánru konkurovat nemůžeme, ale v kategorii
nadprůměrných textů se zahraničním tvůrcům vyrovnáme, možná je i předčíme
kvalitou zpracování, bohatým jazykem, nápaditým příběhem a osobním nasazením,
které knihu oživuje. 

 

Vzpomínám si, jak jsem před lety četl a hltal Marťanskou kroniku, tajně vypůjčený Den trifidů, jak mě okouzlovalo v samizdatu vydané Jitro kouzelníků… Jaké knížky
učarovaly vám?

Knih je příliš mnoho a stávají se
z nich hrdinové okamžiku. Čím více titulů vychází, tím méně čtenářů se
každému z nich dostává. Uvádět názvy románů či antologií pomalu neznamená
víc než recitování prázdných slov.

Patřila jsem k náruživým
čtenářům, v jedenácti letech jsem hltala všechno od klasiků po dobrodružné
knížky a populárně naučnou literaturu. Milovala jsem fantastické příběhy,
legendy, eposy, historické romány. Lem, Jefremov a Josef Nesvadba mi otevřeli
svět sci-fi, Ludvík Souček a Däniken mne přilákali k pátrání po záhadách.

Fantasy jako taková u nás
nevycházela. Nepočítám řadu titulů ze světové i tuzemské literární pokladnice,
které objektivně patří do sféry fantastické literatury, ale byly dříve chápány
mimo její rámec. Když vyšla Šukšinova břitce satirická povídka Než kohout třikrát zakokrhá, zapůsobila
na mne jako zjevení: první ukázka moderní fantasy, která se do Československa
dostala. Tolkienův Hobit se mihl jako
předzvěst literárních hodů pro příznivce fantastiky, které vypukly po roce
1990. Teď je stůl možná až příliš přeplněný.

 

Celým vaším životem se literatura táhne jako pomyslná řeka, k níž
se neustále, mohu-li to tak říci, vracíte… Chodíváte si k ní také někdy
odpočinout a popovídat si, nebo je spíše studnicí vašich sil?

Nevracím se k ní, existuji
v ní. Knihám jsem zasvětila celý svůj život, profesní i soukromý.
V poslední době svou knihománii trochu proklínám, vyčítám si, že jsem jí
obětovala příliš. Věk literatury a knih, tak jak jsme ho znali, se chýlí ke své
transformaci. Nezachrání ho ani e-booky. Není to jen otázka technického
pokroku, jiného životního stylu nebo pouhé čtenářské kapacity, která má své
limity. V žádném případě výrazněji neobsáhne byť i vynikající díla, která
vyšla dříve a kdysi.

Mění se způsob, jakým přijímáme
informace a hledáme relaxaci. Naše myšlení prochází zásadní proměnou, jakou
lidstvo od pravěku nezažilo. Znalost písma a čtení nezanikne, i když je zřejmé,
že dojde ke strukturální redukci. Kulturní i výrobní postupy a formy, které
vývoj překročil, přežívají v okrajové pozici, nebo integrují s vyspělejší
technologií. Potřeba příběhů se nevytratí. Ale kolik čtenářů se bude vracet
k milionům svazků v policích knihoven?

 

Jaké období bylo ve vašem životě nejsložitější?

Doba po povodních v roce
2002. V zaměstnání jsme řešili projekty na záchranu postižených knihovních
sbírek, které si vyžádaly bezpočet hodin mimo pracovní dobu. Moje děti dospěly
a vytvářely si vlastní život, i tak mne ale potřebovaly. Nechtěla jsem opustit
psaní, pravidelně jsem přednášela, jenže času bylo tak málo… Odneslo to zdraví.
Vždycky je něco za něco.

 

Kdysi dávno jsem se vás ptal, s kým byste u sklenky červeného
proseděla celou noc. Změnilo se vaše přání?

Tehdy jsem vám odpověděla, že
bych toužila znovu se setkat se svou maminkou. Zemřela před pětadvaceti lety,
schází mi dodnes. Náš vztah znamenal víc než jen vazbu mezi matkou dcerou. Byla
mou spřízněnou duší, nejlepší přítelkyní a vzorem. Její intelektuální rozlet,
znalosti, schopnost přesného úsudku si zasluhovaly obdiv. Měly bychom si o čem
povídat – tisíc a jedna noc by na to
nestačila…

 

Lze připustit, že s narůstajícím počtem zkušeností i fantazie
dostává nová křídla a smí objevovat ještě vzdálenější krajiny?

Zkušenosti jednotlivce nebo
lidské společnosti? Obojí by bylo námětem na dlouhou diskusi. Přikláněla bych
se k názoru, že zkušenost a fantazie na sobě v obecném smyslu
nezávisí. Znalosti znamenají pro naše podvědomí – kulturní i osobní – větší
množství podnětů i tvůrčích návodů. To, jak je zpracuje imaginace, však
neovlivní. Zkušenosti naopak mohou fungovat jako brzda pro nespoutanou
představivost.

 

Co nás de facto přesahuje? Myšlenky rychlejší světla či cesta
k elementárním stavebním kamenům veškeré hmoty?

Nebude záležet na brilantních
myšlenkách ani na zkoumání elementů vesmíru, jestliže se zhroutí globální
informační systém pod příbojem stále nových faktů různého typu, trvanlivosti a
hodnoty. Už teď se orientujeme obtížně a soustředíme se na utilitární kulturní
formy. Jen to, co bezprostředně potřebujeme a co nás baví.

 

Vaše srdce tíhne k poezii. Jak se díváte na současnou českou
básnickou scénu?

Reálný zájem o poezii se ze
společnosti vytrácí, třebaže z hlediska literární vědy je básnická tvorba
stále vysoce hodnocena. Zkuste hledat vydavatele pro básnickou sbírku! A kdo si
dnes bude vyznávat lásku verši, ať převzatými, nebo vlastními? Zatím se ještě
pořádají soutěže včetně recitace. Ale poezii pro začátečníky se věnuje pár kurzů,
a to s omezeními, zatímco existuje dostatek workshopů a seminářů pro
autory beletrie.

Amatérská tvorba přesto vzkvétá
dál. I rapování navazuje na kulturní kořeny, které sahají pořádně hluboko.
Poetika znovu a více proniká do prozaických děl, zejména ve fantastice je to
nápadné. Fantasy a subžánr „weird fantasy“ využívají často básnickou stylistiku
a vnímání světa, poetické nástroje vyprávění, verše jako prvek textu.

 

Obec spisovatelů se
v těchto měsících nadechuje opět k novému životu. Co byste jí popřála
a na jaká úskalí především upozornila?

Velmi bych si přála, aby její
dlouhá historie neskončila. Nebudu vyčítat četným starším členům malou
aktivitu. Na druhé straně ji vyvažují výrazné činnosti regionálních center a
obětavost literátů, kteří se v nich angažují. Bylo by ideální, kdyby se do
Obce mohli začlenit mladí, třeba i
začínající autoři knih. Jestliže donedávna představovalo členství v Obci spisovatelů životní satisfakci pro
zasloužilé spisovatele a básníky, naději bych viděla v její metamorfóze
v profesní organizaci, která by nabídla novým členům podporu
v různých aspektech tvorby a její propagace.     

 

Skončeme trochu radostněji. Jak se těšíte na letošní léto, nepřijde-li
nová doba ledová?

Nevylučovala bych poťouchlé
skotačinky počasí, protože zemské klima nesporně prochází změnami. Případné
výkyvy počasí mne nevyvedou z míry, mám totiž tři malá vnoučata. Léto by
mělo být chváleno zvláště kvůli dětem. A babičky a dědečkové jsou tu proto, aby
vymýšleli zábavu pro každou povětrnost.

 

Jaká z vašich knížek je dodnes pro vás nejmilejší?

Historická trilogie s prvky
fantasy Labyrint půlnočního draka,
která se odehrává ve středověké Střední Asii. Věnovala jsem jí devět let studia
a práce. Za tu dobu jsem se až příliš sžila se svými hrdiny. Za Labyrint jsem získala titul Lady fantasy. 

 

Kdyby náhodou zcela nečekaně přiletěli návštěvníci buď z Marsu,
nebo ještě z větších hlubin vesmíru, co byste jim uvařila, aby se cítili
poctěni?

Myslíte, že bych je vařením
uctila? Jejich pojetí lahodné krmě bude diametrálně odlišné od naší. Ani u
pozemšťanů předem neodhadnete, jak jim bude chutnat jídlo – nebo kniha.

V televizním pořadu o
etnických menšinách v Česku obcházel reportér osobnosti cizokrajného
původu a nechal si od nich připravit národní pokrm. Zpěvačka a pedagožka paní
Feng-yün Song přichystala velmi pracné, v Číně oblíbené sváteční jídlo.
Čínský strávník by jásal, náš reportér nedokázal kuchařský opus zkonzumovat.

Zažívací trakt mimozemských hostí
bude fungovat jinak než náš středoevropský. Kdybych jim gulášem, řízky nebo
ovocnými knedlíky zdravotně uškodila, víte, jaký by to byl diplomatický malér?

 

Je tento náš současný svět nejkrásnějších ze všech dostupných a
možných?

Je to svět, ve kterém je mi dáno
žít s bytostmi, na kterých mi hluboce záleží.

 

Odhaduji, že na vašem nočním stolku leží stohy knížek ze všech oblastí
lidského hledání, koneckonců i usilování…

Ke každému textu si kompletuji
odborné podklady. Fantasy je potřebuje stejně jako sci-fi. Často přednáším a to
předpokládá další informační zdroje. Všude po bytě se rojí knížky, rodina
z toho bývá zoufalá. Teď jsem si přivlekla půl tuctu výborných militarií z
nakladatelství Omnibooks, korejskou
středověkou kroniku Samguk jusa a
Borovy eseje Tajemný svět pravěku.

 

Kdybyste měla sestavit pomyslné desatero pro budoucí autory fantastické literatury, na jaké úhlové
kameny by neměli adepti tohoto náročného umění zapomínat?

Autor by měl myslet na čtenáře,
až potom na osobní uměleckou vizi. Netvoří pro své ego, ale pro potěšení a
poučení jiných. Geniální neotřelé nápady bývají darem z nebes – ale také
nášlapnou minou. Pro jistotu si ověřte, jak fungují na čtenáře. Přeříkejte si
vlastní text nahlas. Sjednejte si betatestery, kteří nezaváhají v kritice.
Čtěte hodně, snažte se zažít a prožít co nejvíce. Získáte informační a emotivní
vklady, které v tvorbě zhodnotíte.

Vím, jak zraňuje kritika, jak je
trýznivé škrtat ve zdařilých pasážích. Editor anebo nakladatel mohou
spisovateli připadat jako nepřátelé. Mají důvody k připomínkám: chtějí
vydat dobrou knihu, o kterou bude zájem. Že nutnost úpravy vidí oni a vy ne? Budiž,
ale publikační riziko spočívá na nich.

Nelitujte ničeho, co se zdálo být
napsáno zbytečně. Na všem se autor učí, ze všeho může čerpat. Nevzdávejte se, i
když budete odmítáni, pracujte na své profesní úrovni. Scifistická komunita
nabízí soutěže (pozn. redakce: Cena Karla
Čapka, Nejlepší fantasy, Dračí řád, Žoldnéři fantazie aj.), workshopy,
internetové portály, kde své práce můžete zveřejnit. Kterýkoliv ze známých
autorů vám ochotně poskytne radu. Když nezbude čas na psaní, alespoň si
pročítejte hotový text a sbírejte materiál. Nezoufejte si – tvoříte pro radost
a vnitřní osvobození.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Vladimír Stibor

Foto: archiv Františky Vrbenské

Produkce: Michaela Lejsková

Korektura textu: Alžběta
Strnadová

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

U příležitosti premiéry adaptace knihy
Roberta Fulghuma Drž mě pevně, miluj mě
zlehka jsme si vypůjčili „self-interview“ autora, které uvedl na svých
stránkách.

 

 

Takže, pane Fulghume, co je u vás nového?

V roce 2013
slavím 25. výročí první publikace prvotiny Vše, co potřebuji vědět, jsem se
naučil v mateřské školce. Od té doby se stále tiskne a prodává. Toho jsem
se nenadál…

 

Připravujete k tomuto výročí něco
speciálního?

Ano, už je to
v tisku. Bude to nový svazek esejí, týkajících se toho, co jsem se naučil
od té doby, co byla má prvotina publikována.

 

A co dál?

Moje novela Drž mě
pevně, miluj mě zlehka, která byla poprvé na světě publikována v České
republice, se v roce 2013 dočká anglického vydání. A navíc – její scénická
verze se objeví na scéně Městských divadlech pražských v červnu tohoto
roku.

 

A co dál?

Moje osobní
vzpomínky, doprovázející vznik knihy o argentinském tangu pod názvem Vzpomínky
na jedno dobrodružství, budou v květnu uvedeny na pražském Světě knihy.
Pod názvem The Argentine Tango Chronicles of Senor Don Roberto Juan Carlos
Fuljumero y Suipacha budou pak publikovány v tomto roce i
v angličtině.

 

Co je tématem těchto vzpomínek?

Jedním slovem,
tanec. Abych to charakterizoval trochu blíže: je to o nutkání tancovat – o
procesu učení se tanci – a o dimenzích lásky a romantických pocitů, které do
tance vkládáme. Speciálně se to týká tanga. Formální rámec novely je inspirován
Chaucerovými Canterburskými povídkami. Je to soubor povídek,
které vyprávějí poutníci během cesty do svatyně. V mé novele se příběhy
životů jednotlivců prolínají, vesměs směřují ke schopnosti tančit. A tango tady
figuruje jako jedna z možných forem tance. Tou svatyní, kam všichni
putují, je tančírna Century, v níž se odehrávají příběhy knihy Drž mě
pevně, miluj mě zlehka. Vzpomínky zahrnují mou cestu k tangu a popisují
zkušenosti z několikaměsíčního pobytu v Argentině, kdy jsem se ponořil do
hloubky kouzelného světa jménem tango. Součástí budou znova ilustrace mé ženy
Willow Bader, která ilustrovala i předchozí knížku.

 

Proč tak často jezdíte do Čech, co vás
přitahuje?

Všechny mé knihy
měly v České republice značný úspěch. Často k tomu podotýkám, že moje
editorka a můj překladatel jsou patrně daleko lepšími spisovateli než já, ale
toto tvrzení si nikdy nedokážu ověřit, protože neumím česky. Moje česká
editorka mě požádala, abych „premiéroval“ své knihy právě zde. Nová vzpomínková
kniha je vlastně takovým společníkem k novele o tanci – jdou ruku
v ruce – je to jeden příběh, jedna autobiografie. Dá se říci, že mě Češi
vyzvali k tanci a já tančím s každým, kdo mě k němu vyzve. Budu
v Praze celé dva měsíce, abych si konečně užil země, kde jsem prozatím
strávil většinu svých pobytů na turné, na němž jsem představoval své knihy.

 

Poslední Fulghumova kniha právě vychází opět ve světové premiéře v nakladatelství Argo a nese název Vzpomínky na jedno dobrodružství. Zápisky o argentinském tangu zhotovené seňorem donem Robertem Juanem Carlosem Fuljumerem y Suipacha

 Jakmile
jednou propadnete tangu, jste lapeni na celý život. Robert Fulghum ten
pohlcující pocit zná. Aby svému osudu šel ještě více naproti, vydává se do země
tangu zaslíbené: nasedá na loď, která při obeplouvání Jižní Ameriky ztroskotá,
cestuje po Argentině vlakem s domorodci, je na ulici přepaden a okraden, málem
přijde o život při silné vichřici, chodí na hodiny provazochodectví, s chutí
jí, pije a seznamuje se, přemýšlí o argentinských dějinách, diktatuře,
ekonomice, kultuře a mentalitě. Ale především: tancuje, tancuje, neustále
tancuje. Tancuje i po svém návratu do Spojených států, možná tancuje i právě
teď.

Jak totiž říká sám autor: „Když se vědci
zabývali prevencí stařecké demence a Alzheimerovy choroby, zjistili, že ze
všemožných aktivit je nejpřínosnější společenský tanec. Nebezpečí mentální
atrofie může být až o 76 procent nižší, pokud se dotyčný občas naučí nový tanec
a pokud často tancuje. Proč? Protože při tanci se zapojují mozek, tělo a
procesy hudební i emoční. Podstatou je to, že se musíte ve zlomku vteřiny
rozhodovat a využívat veškeré schopnosti. Když tedy lidi říkají: „Tango? Ve
tvém věku? Nezbláznil ses?“ tak já odpovídám: „Nezbláznil, a ani to nemám v
úmyslu.‘ Věřím v tancování. Tancovat budu až do konce svých dní.“

 

Foto: Argo

Vytvořeno ve spolupráci: Městská divadla pražská www.mestskadivadlaprazska.cz  

Leoš Mareš sice stále patří mezi čtenářsky nejoblíbenější
muže českého showbusinessu, ovšem řeč nebude o něm. Mnozí z vás jistě
příspěvky Vedrana Kovačiče z našich bulvárních kruhů s podobnými
titulky čtete, jen možná nevíte, že je píše právě rodák z Bosny a Hercegoviny. Prošel nespočtem rádií,
televizním zpravodajstvím i tištěnými médii a v současné době je televizním
dramaturgem a editorem pořadu Volejte Novu. Vedle toho přispívá do
společenské rubriky Revue na iDNES.cz. Český bulvár je podle něj vlastně „vtipná
záležitost“. Jeho práce ho baví a naplňuje zvláště proto, že jak sám říká, je
zaměstnán „solidním a sofistikovaným médiem“. Takže spíše než o celebritách, mluvme
o lidech veřejně známých, i když podle jeho slov: „bez čmuchání v českém showbusinessu
by to v jeho životě nešlo“.

 Foto: Robert Vano 

Pocházíte z Bosny a Hercegoviny, přesto se
považujete spíše za Čecha. Kdy jste do naší země přišel a jaké byly vaše první
dojmy z České republiky?

Narodil
jsem se v Sarajevu. Chvíli po tom, co vypukla válka na Balkáně jsme s maminkou
a bráchou odešli. Nejdříve jsme odjeli na jiná místa v Bosně a postupně
jsme se dostali až do Čech, to byl devadesátý čtvrtý rok. Moje pocity po
příchodu byly určitě příjemné, jen si vzpomínám, že se školou jsem zpočátku trochu
bojoval. Musel jsem totiž opakovat druhou třídu a to se mi pochopitelně nelíbilo.
Měl jsem tehdy šest neomluvených hodin.

 

Neměl jste jako novinář někdy chuť podělit
se se čtenáři o své zážitky z doby před příchodem do České republiky,
anebo třeba i o to, co jste v nové zemi prožíval?

Moje
maminka si za války vedla deník, který bych měl chuť rozepsat. Nevím ale,
jestli se mi chce otevírat staré rány. Některé vzpomínky jsou opravdu
bolestivé, zvláště vzpomínky mého táty, který v Sarajevu zůstal téměř
celou válku, aby hlídal náš byt. Říkal například, že děkuje mamince za její
zálibu v kožených botách, které dobře hořely, když si jimi musel topit. Ty
horší zážitky si ani netroufnu vyřknout nahlas. Náš příběh letmo otevřel
dokument Rodinné křižovatky, který před lety točila Česká televize.

 

U nás jsme měli pouze jednu revoluci a ta
byla sametová. Hrůzy války si naše generace nedovede představit. Pojďme ale
k tomu, kdy jste si udělal jasno v tom, co chcete dělat, tedy pracovat
v médiích.

Můj strýc byl novinář a táta, který byl odborný asistent právního oddělení, celý život toužil po práci v televizi. Nějaké předpoklady jsem tedy asi měl. Práce v médiích, zvláště v rádiu, byla odmalička mým snem, za kterým jsem si šel. Doma jsem si hrál na rádiového moderátora a dokonce jsem si natočil nahrávku takového mého domácího vysílání a poslal ji do jednoho pražského rádia. Představte si, že se mi po nějaké době ozvali a v šestnácti jsem dostal svůj první moderátorský „job“. Vzpomínám si, jak jsem musel maskovat mutování, byly to hezké začátky.

 

Prošel jste hned několika rádii. Zde jste
si poprvé „přivoněl“ k práci v bulvárních kruzích?

V rádiu
jsem většinou dělal víkendové pořady, spíš to bylo o předávání informací o
dopravě, počasí či písničky na přání než o nějakém bulvárním předvádění.

 

Jak jste se tedy dostal ke společenským
rubrikám?

Ke
společenskému dění jsem se poprvé dostal v týdeníku Ring, kde jsem nějakou
dobu působil jako redaktor. Požádali mě, abych vyzpovídal pár celebrit, a
protože se práce neptá, začal jsem se jim věnovat. Zpočátku jsem se tomu trochu
bránil, ale postupně jsem zjistil, že mě to vlastně baví a tito lidé mě
zajímají. Za nějakou dobu přišla další nabídka podobné práce, a tak se moje
zaměření rozjelo tímto směrem.

 

Celebrita. Výraz mnohými
nenáviděný. Jaká je vaše definice takové celebrity?

Slovo
celebrita mi nevadí. Můžeme jim ale třeba říkat veřejně známí lidé, chcete-li. Spíš
záleží na tom, kdo za tímto slovem stojí. A moje definice celebrity? Asi osoba,
která zajímá čtenářskou obec natolik, že se o ní vyplatí informovat.

 

Jak vnímáte dnešní český showbusiness?
Sledujete společenské dění i ve vaší rodné zemi?

Český
bulvár je hodně vyspělý, rozhodně v porovnání s Bosnou. Různé vydavatelské
domy jsou tam zastoupeny různými skupinami, které preferují své zájmy, tedy
především z pohledu národnostních menšin. Takže si nemůže hned každý psát,
o čem se mu zlíbí. A náš český showbusiness? To je vlastně strašně vtipná
záležitost. Já jsem ale vděčný, že dnes můžu psát o celebritách. V seriózním
médiu.

 

Znamená to tedy, že se dá dělat i „dobrý“
bulvár?

Myslím,
že určitě. Já nemusím psát bláboly a nemusím se dostávat do konfliktů, do
kterých se někteří bulvární kolegové kvůli své práci logicky dostávají. Na to
musí mít člověk asi i tu správnou povahu. Konkrétně iDNES.cz je sofistikované a
seriozní médium. Samozřejmě se může stát, že úroveň článků čas od času kolísá,
ale na prvním místě jsou vždy fakta. Krédo iDNESu je „Můžete nám věřit“, a tak,
pokud mi zpovídaný nechce na něco odpovědět, nebudu informaci někde pokoutně
shánět, abych z ní udělal senzaci.

 

Kde je vaše hranice, za kterou při své
práci s celebritami zkrátka nejdete?

Uvedu
příklad. Pracoval jsem v rádiu se synem Karla Černocha, Markem. Dozvěděl
jsem se, že jeho táta má rakovinu. Když jsem Markovi zavolal a chtěl mu
vyjádřit podporu, zjistil jsem, že to ještě ani neví. V rodině asi nebyly
dobré vztahy a já jsem tak byl první, kdo mu to řekl. Mohl jsem takové
informace bulvárně využít. Ale nikdy bych informaci o zdravotním stavu kohokoliv
nepustil dál bez vědomí a svolení dotyčného. Respektive bez ověření.
S panem Černochem to byla shoda blbých náhod, ale věděl jsem, že na jeho
nemoci senzaci stavět nechci, zvlášť kvůli tomu, že se znám s jeho synem.

 

Vaší prací je ale především informaci
získat. Jak jste odboural trému z osobních otázek, otázek „na tělo“? Jaký
byl ten nejnepříjemnější dotaz, který jste musel někomu položit?

Zeptat
se nebojím a nikdy jsem s tím neměl problém. To je základ mé redakční
práce, bez takového přístupu bych těžko mohl dělat to, co dělám. Ne zcela
příjemných momentů jsem ale zažil spoustu. Například kauza herečky Jiřiny
Bohdalové, kterou vyfotili na balkoně na dovolené bez plavek. Velmi nemilá záležitost,
kterou tato skvělá herečka těžce nesla. Musel jsem zvednout telefon, zavolat
její dceři Simoně Stašové a zeptat se na stav její maminky. Náš rozhovor byl
zkrátka nepříjemný. Byl jsem ale rád, že mi jako jedinému poskytla takové
informace. Samozřejmě další nepříjemností je, když dojde k úmrtí známé
osobnosti a já se poté musím ptát pozůstalých a podobně.

 

Stalo se vám, že jste nějaký rozhovor nebo
článek odmítl napsat?

Zatím
ne. Nebyl důvod.

 

Kdo se u nás „dobře čte“? Která celebrita
vévodí našim médiím?

Asi
vás nepřekvapím, když řeknu Agáta Hanychová. Vedle ní Tereza Pergnerová nebo
Lucie Vondráčková. Více jsou čtenářsky zajímavé ženy, muži pouze pokud udělají
nějaký velký průser. Pak je čtenost vysoká. Jinak mezi muži je čtenářsky
oblíbený Leoš Mareš.

 

Taková celebrita se jistě musí i sama
starat o to, aby se o ní psalo a ne jen spoléhat na vás, novináře. Stává se
tedy, že vám známí lidé volají a žádají rozhovor? Jak tohle vnímáte, vadí vám
to?

Nemůžu
říct, že by mi to vadilo. Jen nemám rád lidskou hloupost. Když zavolá někdo,
kdo chce pomoci s propagací nějaké charitativní akce, je to
v pořádku. Pokud mi ale samozřejmě někdo podsouvá informace, které nemají
hlavu ani patu, a především nulovou výpovědní hodnotu pro čtenáře, pak je bez
pardonu odmítám.

 

Stalo se vám někdy, že byste neměl o čem
psát?

Určitě
ne. (smích)

 

To mě přivádí k myšlence, že je náš
showbusiness stále v pohybu, v dobrém stavu.

Ano
i ne. Samozřejmě se na něm podepsala i ekonomická krize, například večírky už
nejsou to, co bývaly a ubylo jich. Aspoň je fajn, že člověk musí víc sázet na
vlastní témata. V tomhle směru jsem rád za kolegyni fotografku Lenku
Hatašovou, se kterou stále vymýšlíme nové a nové věci.

 

Jak se vám daří od celebrit udržovat
odstup? Můžete si například dovolit se s některými přátelit? To by jistě
mohlo ovlivnit vaši práci.

Odstup
se mi daří udržovat jedině tak, že se s nikým „nekamarádíčkuju“, nechodím
s nimi na „kafíčka“ a nezvu si nikoho k sobě domů. Není to ale proto,
že bych nebyl přátelský, ale čistě proto, že by to nebylo profesionální.

 

Jaký máte názor na tykání mezi novinářem či
moderátorem a zpovídaným? 

Vykání
by mělo být standardní, i když společenské pořady, rubriky a rozhovory tykání
umožňují. Posluchače či čtenáře ale nezajímá, zda se s dotyčným známe. Můj
osobní názor je, že tykání působí příliš familiérně.

 

Kromě redaktorské činnosti na iDNES.cz
působíte také jako editor a dramaturg pořadu Volejte Novu. Co vás k této
práci přivedlo a v čem přesně spočívá?

Jednoduše
řečeno se starám o to, jak celý pořad vypadá. Je to úžasná spolupráce mezi
redakcí Volejte Novu a PR oddělením. K televizní dramaturgii jsem se
dostal díky Janisi Sidovskému, který mi kdysi nabídl práci v televizi
Barrandov, kde jsem načerpal bohaté zkušenosti. Když jsem z ní odešel, na
Nově se zrovna uvolnilo tohle místo, takže tak trochu v tom zahrála roli i
náhoda. Předtím jsem točil pro televize společenské magazíny.

 

Pořad Volejte Novu trvá půl hodiny. Kolik
času příprava takového pořadu zabere a kdo všechno se na něm podílí?

Spousta
lidí. Vypadá to tak, že si v pondělí s PR oddělením řekneme, jak bude
pořad vypadat a jaké reportáže budeme točit. Já vymyslím, jak obsah uchopit. Poté
předám své vize redaktorům a oni se je snaží naplnit. Je to prostě týmová
práce, která mě nesmírně baví. A je mi ctí mít kolem sebe profíky. Dramaturgie
pořadu Volejte Novu spočívá i v tom, že pročítám dotazy diváků. To je někdy
příjemné, někdy zase méně.

 

Která část vaší práce v televizi vás baví
nejvíc? 

Nejvíc
mě baví kompletace pořadu, tedy chvíle před tím, než se pořad vysílá. Týden
práce a půl hodiny vysílání. (smích)

 

Jaké jsou nejčastější divácké dotazy? 

Kdy
budeme vysílat seriál Upíří deníky. Teď
zrovna diváky potěšíme, protože je budeme opět dávat.

 

Věnujete se hned několika profesím. To není
obvyklé. Váš den musí být hektický. Jak vypadá? 

Můj
den je hodně hektický, to ano. Vstanu v sedm ráno, a pokud si neudělám
ranní pohodu, je zle. V osm vyrážím do televize a odpoledne či večer často
spěchám na nějakou společenskou akci, kde čerpám témata pro své příspěvky do iDNESu.
Večer je pak zpracovávám. Osobní život sice trochu hapruje, ale aspoň mám to
štěstí, že můžu dělat to, co mě nesmírně baví a naplňuje. Víkendy se ale snažím
věnovat odpočinku. A to bez pardonu.

 

Pokud byste si měl vybrat jedinou profesi,
která by to byla?

Miloval
jsem práci v rádiu. Moderátorská profese je asi to, co mě naplňovalo
nejvíc. Do rádia přijdete a odejdete. Po pracovní době už nemusíte nic řešit a
to je velká výhoda. Nejvíc se mi líbila práce v rádiu Impuls, které má opravdu
rodinnou atmosféru a tu se snaží předávat i posluchačům. V tom byla práce
v tomto rádiu jedinečná.

 

V současné době ale v rádiu
nepůsobíte. Jak to? 

Bohužel
se v současné době moderátorské činnosti věnovat nemůžu. Za prvé není čas
a za druhé u mě nastal jistý blok, který mi nedovoluje v práci v rádiu
pokračovat. Měl jsem totiž období, kdy jsem z přepracování doslova
zkolaboval. Naneštěstí se mi to podepsalo na hlasu, půl roku jsem vůbec nemohl
mluvit. Dokonce to zašlo až tak daleko, že jsem si vůči rádiu vypěstoval jakýsi
psychosomatický blok. Těžko se to popisuje. Žádnému ze svých kolegů bych tohle
nepřál. Hotová noční můra.

 

Taková „nemoc z povolání“ musí být
velmi nepříjemná. Budeme vám přát brzké uzdravení.

Díky,
věřím, že zas přijde den, kdy budu moci posluchače pozdravit bez jakýchkoliv
obtíží.

 

V jakém směru se člověk pracující
v médiích může nejvíce rozvíjet? Jaké vlastnosti u člověka vystoupí do
popředí? 

Osobně
se rozvíjím po té tvůrčí stránce. Nebýt psaní, nebyly by ani myšlenky na to
sepsat třeba vlastní knihu. A pokud jde o nějaké vlastnosti, které se rozvíjejí,
pak určitě asertivita, pominu-li sociální vyspělost, která je pro tuhle práci
také nutností.

 

Jakou sám sobě nasazujete laťku? Srovnáváte
svou práci z dřívějška, bilancujete?

Samozřejmě.
Často si poslechnu některé své starší reportáže, nebo přečtu články a logicky
vidím, kde to či ono mělo rezervy, třeba ve slovní zásobě. Dnes jde spousta
věcí sama, dřív trochu drhla. Osobně jsem rád za každou zkušenost, protože vím,
že se mi postupem času různě prolínají, nebo dokonce spojují v jeden
krásný celek, což je paráda.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text:
Hana Robinson

Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno
ve spolupráci s hotelem ALWYN www.hotelalwyn.cz

Korektura
textu: Vladana Hallová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Je falešná představa
myslet si, že vám někdo dá noviny a z nich se všechno dozvíte. Něco se
dozvědět je práce jako jakákoliv jiná.“ Karel Hvížďala

 

 

 

Být autorem tolika
knih, rozhlasových her, blogů, esejí a rozhovorů, jako Karel Hvížďala, tomu už
se obrazně říká, mít vskutku vypsanou ruku. Jste-li člověk zvídavý a
nespokojíte se jen s prvoplánovou informací médií, pojďte se něco málo
dozvědět o tom, jak číst mezi řádky. Poznejte dobrou knihu, buďte vnímaví k tomu,
jak rozlišit nabízené informace v novinách, jak se zkrátka obstojně
orientovat a umět porovnat to, co nám mediální svět přináší.

 

Kolik rozhovorů
redaktor jako vy v běžném týdnu uskuteční?

Jak kdy. Většinou
žádný. Na druhou stranu jsou rozhovory, které vedu s některými lidmi desítky
let: Například s Václavem Bělohradským, Karolem Efraimem Sidonem, Václavem
Havlem jsme pracovali dvacet let a teď třeba dokončuji rozhovor s Jiřím
Přibáněm po devíti letech a s Ivanem Wernischem po více než dvaceti letech.

 

Kdy naposledy dělal
rozhovor někdo s vámi a na jaké téma?

Vy a jeden student z
Bratislavy, který o mně píše magisterskou práci.

 

Jak vnímáte sebe, coby
pro zaměstnavatele nepohodlného novináře, když se ohlédneme za vaší dlouholetou
praxí a režimem, který přál spíše přizpůsobivým novinářům?

Skoro vždy jsem byl
vyhozen nebo dal výpověď, a to za všech režimů (smích), po celý život a
je to moje největší štěstí. Díky tomu jsem si uchoval samostatnost a nemám v sobě
zabudovanou lokajskou mentalitu, která za totality zlomila lidské duše. V roce
1978 jsem emigroval, což mi umožnilo studovat venku, pracovat ve svobodném
ovzduší. Po návratu jsem se podílel na privatizaci Mladé Fronty, a když se to
povedlo, tak mě naštěstí zase vyhodili a založil jsem s Jaroslavem Kovaříkem
Týden atd.

 

Jak snadno se vám
sháněla v zahraničí práce?

Měl jsem štěstí. Práce
bylo dost. Živil jsem se hlavně na počátku psaním rozhlasových her, psal recenze
do Svobodné Evropy a Deutsche Welle, byl chvíli editorem v nakladatelství
Index. Tam jsem se nesetkal s žádným tlakem. To byla velmi příjemná změna.
Problémy byly dva: Na počátku jsem měl víc času a málo peněz, později už byly i
peníze a nebyl zase čas na to, abych procestoval vše, co mě zajímalo.

 

Jaký je rozdíl mezi
hrou divadelní a rozhlasovou?

Struktura je prakticky
stejná.

 

Můžete hovořit o
jakémsi trendu rozhlasových her?

V roce 1968 se se
studentskou revoltou zhroutily školy, které to učily, všude se experimentovalo
a po klasicky postavené hře byla v roce 1978, kdy jsem přišel na Západ, poměrně
velká poptávka. Hned na počátku v Rakousku na televizní stanici ORF jsem
za svou práci tehdy dostal dvě ceny a to byl docela dobrý start. Hry se
opakovaly, pokud se povedly, na dalších stanicích v Německu a Švýcarsku a
některé se i překládaly do jiných jazyků. Z toho se dalo docela slušně
žít, protože zájem byl poměrně velký. Celkem bylo tuším tehdy jedenáct německy
mluvících televizních stanic, které je vysílaly.

 

Jaká byla vaše cesta k volbě
témat, která vás zajímala?

Vždy jsem si volil to,
co jsem chtěl. A pokud to nešlo, tak jsem odešel, nebo mě vyhodili.

 

Jaká témata jste měl tendenci
hledat?

Témata, která se mi
zdála důležitá pro společnost nebo pro mě, abych pochopil, jak společnost
funguje. Každá hra je vlastně dialog i sám se sebou. Člověk hru se slovy
používá hlavně k tomu, aby se sám zorientoval ve světě, který ho obklopuje. Jak
to řekl Gustave Flaubert: Madame Bovary jsem já.

Kdy jste začal s analýzou
společenských problémů, tedy s esejistikou? V posledních letech jste vydal dvě
knihy esejů: Restaurování slov a Uvízlé věty…

Bylo to už v exilu,
kde jsem začal současně psát knihy a hledal další prostor, jak nacházet
odpovědi na některé otázky, na které mi forma her již nestačila. Donutily mě k
tomu i občasné přednášky.

 

V čem je rozdíl mezi
žurnalistikou ve staré Evropě a ve střední Evropě?

O srovnání se můžeme pokusit,
ale nemůžeme se jen tak jednoduše srovnávat, protože západní žurnalistika má
úplně jinou historickou tradici. Zpoždění u nás je staleté. Vezměte si, že
cenzura byla ve Velké Británii zrušena v roce 1695 a u nás až v roce
1989. O tři sta let později! Přístup všech ke všem informacím byl ve Švédsku
uzákoněn 1776 a u nás v roce 1999: o dvě stě let později a dodnes se
nedodržuje. Dvě stě let zpoždění máme i v založení novin: první vyšly ve
Štrasburku v roce 1605 a Kramerius začal v roce 1789, nepočítáme-li Českého postilióna.
Ale to bylo v době, kdy už vycházely devět let Neue Zürcher Zeitung, tedy
noviny, které se svou strukturou podobaly dnešním deníkům. U nás se novinami
dělala osvěta a národní obrození, učily lidi číst, hygieně apod. Nešlo o
byznys, který hrál vždy hlavní roli ve staré Evropě. Z toho vyplývá i jejich
snadná zneužitelnost: nejprve k budování republiky, později socialismu a
dnes kapitalismu. My často v médiích chceme něčemu nebo někomu pomáhat a to Západ
nezná. Ten definuje žurnalistiku jako samoúčel. Novinář sbírá informace,
protože je zvědavý a v komentářích a analýzách je rozebírá.

Základní rozdíl kromě
historických kořenů je i ve finančním a lidském potenciálu. U nás mají naše
nejserióznější noviny, jimiž jsou dejme tomu Hospodářské noviny, asi padesát
redaktorů. V Německu se i přes úsporná opatření vedou diskuse o tom, zda je
možné vydávat prestižní či seriózní noviny v menším počtu redaktorů, než
je tři sta a to nepočítám zaměstnance v rešeršním oddělení. Americké noviny
Washington Post či New York Times měly donedávna ještě dva tisíce redaktorů a
dnes mají něco přes tisícovku lidí. Jen oddělení, které sleduje práci
prezidenta, čítá na padesát redaktorů. A rešeršní oddělení časopisu Der Spiegel
má 56 lidí, což je víc, než má celé redakce Respektu. To nelze vůbec srovnávat.

 

Jaké množství informací
novinář uveřejní ze svých podkladů? Dá se to nějak procentuálně odhadnout?

Aby mohl novinář
uveřejnit třicet řádků, nebo sto šedesát, musí mít načteno, nasbíráno několik
set stránek. Jinak to nemá smysl. Proto i bulvární žurnalistika je kumšt. Umět
udělat například rozhovor s kancléřem na devadesát řádek, jako to dělá
Bild, to je doopravdy umění. Žurnalistika, zvláště dnes v rychlostní
společnosti, je povolání, ke kterému potřebujete velkou zkušenost, abyste se
rychle ve věcech orientovali. Je tomu opačně než v reklamě: tam je zase
zkušenost na škodu. Brání kreativitě.

 

Do jaké míry si podle
vás naši novináři uchovávají objektivitu?

Jistě jsou média, která
se o to silně snaží, ale jsou limitována tím, o čem jsem mluvil. A
veřejnoprávní média jsou limitována zase tím, že nejsou de facto veřejnoprávní.
Že nedodržují standardy Evropy, což znamená, že mediální rady jsou
zpolitizované, ředitel je velmi snadno odvolatelný, poplatky určuje parlament,
a tím jsou média vydíratelná…to na Západě nikde není. Tam ředitele nebo radního
může odvolat jedině soud. O navyšování poplatků nerozhoduje parlament, ale
počet bodů v tzv. spotřebním koši, parlament pak zvýšení poplatků schvaluje jen
formálně atd. Zmíním také redaktorský kodex, který zaručuje novináři absolutní
svobodu: nikdo mu nemůže nařídit jak má o něčem psát a strukturu vedení – ředitelská
a šéfredaktorská struktura je oddělená: ředitelé rozhodují o směřování stanice
a penězích, šéfredaktoři o obsazení redaktorů a o obsahu, ale nejsou řediteli
podřízeni. To, co se děje běžně u nás, nemá s fungováním médií veřejné služby v
Německu či v severských státech skoro nic společného. My se blížíme spíše
problémovým zemím jako je např. Itálie Silvia Berlusconiho.

 

Můžete porovnat na
příkladu přímé volby prezidenta přístup médií k této společensky velmi
významné události?

Česká televize a Český
rozhlas a některé celostátní deníky se hodně snažily, ale ostatní mediální
výstupy byly velmi často povrchní. Málo analýz. Bylo to o aktualitách, místo o
informacích a privátní televize z toho do značné míry dělaly estrádu.
Připomeňme, že aktualita je takový druh sdělení, jehož hodnota je nejvyšší v
momentě, kdy se událost děje.

S informací je to
opačně: její hodnota se vzdáleností od události roste. Tak to definoval filozof
Hans-Georg Gadamer.

 

Po jakých novinách by
měl člověk sáhnout, aby byl dobře a objektivně informován?

Je falešná
představa myslet si, že vám někdo dá noviny a z nich se všechno dozvíte.
Něco se dozvědět je práce jako jakákoliv jiná. Když
chci o něčem něco vědět, musím přečíst víc než jedny noviny. Mít názor je něco,
co si člověk musí vytvořit sám na základě konfrontace informací z několika
zdrojů a své zkušenosti. Myslet, že tuto namáhavou práci za něj udělají nějaké
noviny, je naivní.

 

Jaké podmínky má u nás
žurnalista, když si chce ověřit informace?

Zdroj informace by měl
novinář pokud možno vždy zveřejnit. V krajním případě, pouze se souhlasem
nadřízeného, může uvést, že zdroj si nepřeje být jmenován, ale jeho šéf by měl
vědět, kdo mu takovou informaci dal a zvážit, jestli je ten zdroj dost
důvěryhodný. Jinak je to problém, protože zákon o přístupu k informacím, jak už
jsem řekl, se tu ještě moc nedodržuje. Dokonce jsou přece nyní pokusy tyto věci
kriminalizovat: Na Lenku Bradáčovou bylo podáno trestní oznámení, že zveřejnila
svůj plat a platy svých zaměstnanců, ač je zaměstnána ve státní správě. To je
markantní paradox.

 

Jak byste vysvětlil
fakt, že se některá zdánlivě seriózní média přiklání k určitému druhu
bulvárního formátu, který by tam na první pohled patřit neměl?

To je dáno opět
provozem, který je tu zaveden. V okamžiku, kdy se z prestižních novin
stanou marketingové noviny nebo „popnoviny“, kdy je vše soustředěno na boj o
čtenáře, změní se i úloha novin: místo na transfer informací se soustředí
na transfer emocí.

 

Jak by měla vypadat podle vás ideální esej, a kde může čtenář na dobré
eseje narazit?

O eseji byla vyslovena řada úvah. Pokusím se jich pár připomenut. Virginia
Woolfová o prvním esejistovi, či přesněji o tom, kdo toto slovo použil poprvé,
napsala: „Hovořit sám o sobě, pozorovat své vlastní vrtochy a přitom kreslit
diagram váhy, barvy a obvodu duše při její zmatenosti, její pestrosti a nedokonalosti
je umění, které ovládá jediný muž, Montaigne“. Michel Foucault to vidí jinak,
napsal: „Esej je topologický řez tématem. Osobní je u něj spíše přístup.“

Slovenský teoretik Jozef Bžoch, který se esejem zabýval v půlce
šedesátých let minulého století, říká: „Jako je v šachu nejmocnější
figurou královna, v literární kritice je nejmocnější královnou esej. Je
synonymem nejen důstojnosti, ale i svobody pohybu, který se uskutečňuje po
libovolné ose. Dívá se z výšky, proto se jeho rozhodnutí týká celé
situace, a to i tehdy, když se zdá, že je autor zaujatý nepodstatnými
maličkostmi. Výška eseje je aristokratická, tak jako svoboda pohybu neznamená
šlapání po záhonech. Pojmenování této výšky je nadhled, kterým se liší člověk
od zvířete a esej od oficiální kritiky. „Napsal
jsem o tom kapitolu do skript. Esej je procházka
pro potěšení, ne obchodní cesta. – kam tady patří ty
uvozovky???? 

 

Jaký je váš vztah k tvorbě Karla Čapka? 

Jeho povídky z obou kapes a novinové žánry mám moc
rád. S dramatickou tvorbou mám problém.

 

Jaký ze žánrů na mediálním trhu víceméně postrádáte, je mu věnována malá
pozornost?

Právě eseji, která ve staré Evropě kultivovala od roku
1580 samostatné svobodné myšlení. Dodnes ve Velké Británii esejí končí každý
školní rok a později každý semestr na vysoké škole. Esej znamená postoj a
postoj znamená charakter plus inteligenci. 

 

Co byste doporučil
dnešním studentům žurnalistiky?

Aby vycestovali do
zahraničí, šli alespoň na rok pracovat třeba jen jako elévové do prestižních
zahraničních médií a měli možnost porovnat, načerpat informace a získat jinou
zkušenost.

 

Jak je podle vás
důležité vzdělání pro novináře?

Vzdělání je samozřejmě
důležité, ale problém je dnes jinde: i lidé řádně vystudovaní na
nejprestižnější Karlově univerzitě, když přijdou do redakce, byť s dobrými
úmysly, tak to, co se naučili, od nich nikdo nechce. Provoz je zde založený na
něčem úplně jiném. Musíte-li napsat někdy i tři články z rozličných oborů
za den, jste v pasti. To je nesmysl.

 

Jak vypadá redakční
týmová práce, členění týmu?

V zahraničí se
pracovní tým dělí na redaktory, kteří se zabývají zpravodajstvím a pak na
autory, reportéry, komentátory, analytiky, kteří pracují samostatně. Autoři
většinou sedí doma a do redakce nechodí: jen občas na důležité koncepční
porady.

 

Home office je
populární. (úsměv)

Ano, v angličtině se
tomu tak říká. Pro určitý typ práce je to ideální, hodně věcí jde dnes dělat z domova,
po telefonu a internetu, ale jsou věci, které se člověk dozví jen tehdy, je-li
v kontaktu s vrcholnými odborníky. Jen tak do sebe nasaje informace,
které sice nemusí být publikovatelné, ale jsou důležité pro další práci.

 

Jaká jsou specifika pro
poutavý titulek?

Záleží na druhu novin.
Prestižní noviny musí v titulku co nejpřesněji vyjadřovat obsah. U bulváru
musí přitáhnout co nejvíce lidí a nemusí mít s obsahem vůbec nic
společného. Bohužel takové titulky se čím dál tím častěji objevují i u našich „popnovin“.

 

Sám jste také
spisovatel. Měl jste někdy u svých titulů dilema, co se týká titulu?

Beletrii jsem již
dlouho nenapsal, tak řekněme, že jsem spíš interviewer a esejista. Ale problémy
s názvem mám skoro vždycky. To je specifická a namáhavá práce! Člověk si napíše
dvacet, třicet titulů a pak vyškrtává. Například když jsme dělali knihu s Václavem
Havlem, navrhoval jsem, aby se jmenovala Václav Havel: Paradoxy mého života,
rozhovor s Karlem Hvížďalou. Pak si rukopis přečetla Olga Havlová a
řekla, že to není žádný rozhovor, ale výslech. A Havel prý dodal, že na dálku.
Z toho vzniknul titul Dálkový výslech. (úsměv) Nebo když
jsem dělal rozhovor s Arnoštem Lustigem, na žádný kloudný název jsem nemohl
přijít. Pak si rukopis přečetla Jitka Molavcová a řekla: „To je samé tachles,“
tedy „k věci“. Lustig mi stále utíkal od tématu. Knihu jsme pojmenovali Tachles,
Lustig.

 

Odpověděli vám
respondenti, se kterými jste psal knihy (pozn. redakce: Václav Havel, Karel
Schwarzenberg, Karol Sidon, Jiří Suchý a další), na všechny vaše otázky?

Se všemi jsem měl vždy
dohodu, že přistoupí na můj způsob práce a odpoví na všechny otázky. Druhá věc
je, zda je zveřejníme a zda je to pro výsledek důležité, zvlášť když ty
informace jsou příliš osobní. Někdy ale pro interviewera mohou být důležité,
aby se ve zpovídané osobě lépe orientoval.

 

Jak čtenář pozná dobrý
rozhovor? Jak se má orientovat?

Čtenář si zřejmě často
takovou otázku neklade, on hledá spíš to, co nebo kdo ho zajímá. Jestli je
interview povedený pozná spíš zpovídaný. Protože pokud ho redaktor nedonutí,
aby začal myslet, je nepřipravený, nebude mu vlastně odpovídat, ale bude jen
vytahovat z mozku to, co řekl již mnohokrát. Tím pádem se z rozhovoru
stane klišé. Pokud čtenář hledá něco sofistikovanějšího, pozná to asi také.
Znáte „systém nůž“? Takhle mě v nakladatelství učili, jak poznat špatný
rukopis třeba tří set stránkové knihy. Nůž strčíte do rukopisu, který otevřete
na stránce, kam se zasunul, a pokud vás na té stránce nezaujme ani jedna věta,
tak je evidentní, že rukopis za nic nestojí. A podobně je to s dobrým
rozhovorem: když ho proletíte třeba jen diagonálním čtením a nezaujme vás tam
ani věta, je to špatný rozhovor.

 

U článku by měl čtenáře
zaujmout perex, headline, jak ideálně by měl být postavený?

Signální věty článku
jsou vždy součástí boje o čtenáře. Nejdříve je titulek, pak je perex a pak
text. Někdy se používají i citáty, které se vypíchnou jako nejatraktivnější
lákadla, které médium vysílá k potenciálnímu čtenáři. V ideálním případě
jde o spojení zdravého mixu mezi novou informací a emocionální přitažlivostí.

 

Analyzujete svou
vlastní tvorbu zpětně?

Eseje zpětně analyzuji,
rozhovory ne. Jen občas do něčeho nahlížím, když potřebuji starší informace. U
knižních rozhovorů totiž žádná zkušenost moc neplatí. Každý rozhovor
představuje úplně nové setkání a forma se rodí za pochodu. Člověk sice musí být
dokonale připravený, aby partnera přesvědčil, že má o něj opravdový zájem, ale
zároveň musí mít odvahu na přípravu zapomenout a jít po stopě: když cítí, že na
zpovídaném je zajímavého něco úplně jiného, než co si připravil. Zrovna včera
mi říkal známý slovenský moderátor a šéfredaktor Týždne Štefan Hríb, že jde-li
v televizi do studia, kde moderuje pořad Pod lampou, nikdy neví, jak
začne. Sice se dobře připravuje, ale vždy se nechává inspirovat až na místě
lidmi, které má ve studiu. Snaží se na ně vnitřně napojit, aby neměli pocit, že
jsou v televizi a hovořili zcela uvolněně. A něco podobného napsal ve svých
pamětech i nejznámější americký moderátor Larry King.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Honza Malý

Korektura textu: Vladana Hallová

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

 

 

 

 

 

„Nemám ráda stereotyp, proto mi tato práce vyhovuje.“ Adéla Jandová

 

 

 

 

 

Její hlas a tvář
znáte z VIP zpráv na Primě. Zajímá vás práce reportérky,
která je prakticky denně v kontaktu s celebritami? A myslíte si, že
je takové zaměstnání opravdu tak pohodové, jak vypadá? Adéla Jandová nám pootevřela
dveře do zákulisí, kde se domlouvají rozhovory se známými osobnostmi, a ukázala
nám, že reportér rozhodně nestojí jen před kamerou.

 

 Foto: Robert Vano 

 

Působíte jako televizní
reportérka, máte zkušenosti z VIP
zpráv. Vaše práce budí dojem, že jste v terénu nepravidelně. Jaké máte
možnosti, pokud si chcete naplánovat dovolenou?

V této práci se sice moc plánovat nedá, ale protože ve VIP zprávách je reportérek víc, nebývá
problém, pokud si některá chce vzít dovolenou. Pouze pokud by chtěly jet dvě
spolu, musí nahlásit své plány více dopředu.

  

Mají reportéři VIP zpráv jiné pracovní podmínky než
reportéři hlavních zpráv?

V podstatě je to stejné. Lidé v hlavních zprávách ale pracují
na více aktuálních reportážích, a musí tedy být stále k zastižení na
telefonu. Toto platí samozřejmě jen pro ty dny, kdy mají služby, které si
v redakci rozdělují. Ve VIP zprávách
se také pracuje na aktuálních reportážích, ale není jich tolik. Zbytek pořadu
vyplňují i reporty z různých akcí nebo medailonky osobností, takže to není
tak hektické.

 

Na Primě je v podstatě jeden zpravodajský blok, který zahrnuje
souhrnné zprávy, krimi zpravodajství nebo společenský magazín. Mají reportéři
jednotlivých relací možnost odskočit si i do jiné specializace, než kde trvale
působí? 

Ano, jde to. Pokud máme kontakt na někoho zajímavého, o kom stojí za to
natočit reportáž, ale nehodí se do VIP
zpráv, můžeme ji odvysílat v hlavních zprávách. 

 

Jak probíhá spolupráce se
známými osobnostmi?

Každá z reportérek má standardně několik osobností, se kterými
točí jenom ona. Ty jsme si časem tak nějak rozdělily podle toho, jaké
s nimi máme vztahy. Je to takové nepsané pravidlo, které většina
z nás respektuje. Zbytek osobností si v týmu střídáme. Když se ale
objeví větší kauza, která se vleče delší dobu, má ji na starosti raději jeden
člověk, který případ sleduje a má přehled, co se událo a jaký je vývoj.

 

Na jaké reportáže se
specializujete vy?

Ráda dělám akce a medailonky s osobnostmi. A protože mám ráda hip
hop, prosazovala jsem ho od začátku vysílání VIP zpráv. Devadesát devět procent
všech hip hopových reportáží bylo tedy ode mě. (úsměv)

 

Součástí zpravodajského vysílání
jsou i živé vstupy. Jak se osvědčily v relaci, která se zaměřuje na
celebrity? 

V některých situacích jsou tyto vstupy nejlepším řešením. Pokud se
například nestihne zpracovat reportáž, protože se daná událost odehrála večer,
nebo jde o velmi aktuální téma, sáhne se po tomto způsobu. V podstatě je vždy
období, kdy se vysílá více živých vstupů, a pak přijde doba, kdy se nevyužijí
vůbec.

 

Pokud se objeví velmi atraktivní
zpráva v jiných médiích, jak si ji ověřujete a zpracujete, než ji zveřejníte i
vy?

Nejprve volám přímo celebritě, které se to týká. Pokud jde o
choulostivé téma a daná osoba si raději vypne mobilní telefon, napíšu jí SMS,
zdali se nechce vyjádřit alespoň takto písemně. A pokud ani touto cestou
nereaguje, oslovím někoho z jejího okolí.  

 

Stává se někdy, že vás známá
osobnost sama kontaktuje, že by chtěla nějakou lživou informaci o sobě uvést na
pravou míru? 

Ano, to se stává. Protože se s některými celebritami více vídáme,
sami jim nabídneme pomoc nebo nás právě ony osloví, že by chtěly některé
informace o sobě uvést na pravou míru, obhájit se. 

 

Máte s nějakou osobností i
špatnou zkušenost?

Mám, ale nebudu jmenovat. (úsměv)
Jde spíše o zklamání. Měla jsem dělat rozhovor, na který jsem se těšila, protože
jsem dotyčného obdivovala a chtěla poznat osobně. On byl ale arogantní,
přestože navenek působí zcela jiným dojmem, a celý rozhovor byl pro mě akorát
nepříjemný. Jinak mám ale dobré zkušenosti. Čím větší celebrita, tím je
skromnější, vstřícnější a lépe se s ní komunikuje. A pak jsou tady
začínající zpěváci a modelky, kterým sláva zamotá hlavu. 

 

Můžete říci, že s některými
známými osobnostmi máte i bližší vztah?

Ano, s některými se znám dobře a velmi osobně. Tady v Čechách ten
svět showbusinessu není tak velký, takže když děláte v médiích několik
let, potkáváte v podstatě pořád ty samé lidi. S některými si rozumíte
méně, s jinými více (úsměv).
Navíc moje maminka pracuje v médiích asi 20 let a já jsem díky ní už odmala
poznávala některé celebrity dávno před tím, než jsem se rozhodla, že
v médiích budu dělat. 

 

VIP zprávy se vysílají sedm dní v týdnu, každý díl má hned několik
reportáží. S jakou časovou prodlevou se reportáže vysílají od doby, kdy se
příspěvek skutečně natočil?

Snažíme se všechny reportáže odvysílat co nejdříve. Pokud se zvládne
natočit a zpracovat, pustí se ten samý den. Ostatní reporty se většinou jeden
den natočí a druhý vysílají.  Co se týká
medailonků, na ty je více času, mohou se zahrát i po několika dnech. Přednost
mají zkrátka tzv. aktuálky.

 

Jak řešíte takzvanou okurkovou
sezónu, kdy se nekoná moc akcí?

Špatné je léto a také leden, protože právě není moc akcí a celebrity
odjíždějí. Je potřeba zapojit fantazii, vymyslet téma, kontaktovat ti, kteří
jsou k dispozici. Vždy si nějak poradíme.

 

Stane se, že natočíte reportáž,
která se ale pak neodvysílá?

Může se to stát. Pokud máme například aktuální upoutávku na koncert,
kterou nahradí důležitější zpráva, druhý den už ji logicky neodvysíláme,
protože bude passé.

 

Podle čeho se vybírají akce, ze
kterých se udělá reportáž do VIP zpráv?

Záleží na celebritách, které se na takové akci objeví. Denně se vysílá
asi osm reportáží a ty by se neměly mezi sebou tlouct. Také se dá přednost těm pozvánkám,
kde se objeví osobnosti, které do společnosti často nechodí a s médii moc
nekomunikují.

 

Pokud bych byla například dosud
neznámá módní návrhářka, jak bych měla pojmout svoji přehlídku, aby zaujala VIP zprávy natolik, že by ji přijely
natočit? 

Musíte tam mít zajímavou osobnost. VIP
zprávy se zaměřují na showbyznys, proto je to podstatné. Kdyby se jednalo o
módní návrhářku, která by na přehlídce celebritu neměla, musela by ukázat něco
netypického. I tak by se to ale hodilo spíše do hlavních zpráv. 

 

Na různých akcích se potkáváte i
s novináři z jiných médií. Existuje mezi vámi určitá spolupráce, byť je to
konkurence?

Já osobně mám s většinou novinářů velmi dobré vztahy, takže si
občas s něčím navzájem pomůžeme. Rozhodně se ale nejedná vyloženě o
spolupráci.

 

A co konkurence uvnitř televize?
Na Primě se vysílá ještě jeden pořad
o showbyznysu, Top Star. Probíhá zde
nějaká spolupráce?

Vůbec ne. VIPky jsou rychlejší, protože jsou denní zpravodajství. Top Star je týdeník, kde se pracuje
jinak. Vyjdeme si samozřejmě vstříc, ale rozhodně se nedělíme o informace. Top
Star navíc nesídlí přímo v budově Primy, takže se potkáváme jen
v terénu.

 

Pokud vám nadřízení vyberou ke
zpracování reportáž, kterou byste měla dělat s někým, s kým nemáte dobré
zkušenosti, můžete toto zadání odmítnout?

Mohu. Sice není osoba, se kterou bych vyloženě za žádnou cenu nechtěla
točit, ale některým se vyhýbám, proto nedávám na tyto reportáže námět. Pokud
bych ale dostala takové zadání, tak ho splním, i když bych mohla odmítnout.

 

Vídáme vás jako reportérku, ale
podílíte se na konečné podobě reportáže i jinak?

Jsem reportérka, scénáristka a režisérka v jednom. Hodně lidí si
myslí, že je to strašně jednoduché. Mají představu, že v televizi dostanete kontakty,
přijdete na rozhovor, zeptáte se na pár otázek a to je vše. Reportér ale musí
vymyslet, co natočí, dát takový námět vedení k posouzení. Pak se vydá do
terénu s kameramanem, kterého také nenechá točit jen to, co on chce.
Reportér si vybírá, které záběry potřebuje. Když je vše hotové, musíme dohlédnout
na konečnou podobu reportáže. Zavřeme se do střižny, podíváme se na natočený
materiál a uděláme si scénář, jak by měla reportáž vypadat. Určujeme si, kde
chceme mít jaký záběr, namlouváme komentáře a podobně.

 

Mnozí si myslí, že ty párminutové
sekvence, které vidíme ve výsledku, jsou snadno zpracovatelné. Můžete vy sama
říci, na čem strávíte vždy nejvíce času?

Asi na té závěrečné fázi. Když vidíte všechen natočený materiál, musíte
si udělat právě ten scénář, jak chcete, aby reportáž vypadala. Většinou vím
dopředu, jak reportáž postavím, o čem bude. Ale někdy ne, a to je pak
zdlouhavé. Je to opravdu o tom, s jakým materiálem a tématem pracujete.

  

Na jakou reportáž jste nejvíce
pyšná?

Hodně jsem toho natočila, takže nyní si hned nevybavím nic konkrétního.
Samozřejmě jsem vždy pyšná, když mám nějaké natáčení exklusivně. Napadá mě týdenní
výlet s Leonou Machálkovou a Arturem na zámořské lodi. Byla jsem tam
s naší kameramankou Zuzkou, která natočí vždy skvělé záběry. Teď se ale
ujala také střihu, a protože nás netlačil čas a navíc jsme střihaly
v zajímavém prostředí, reportáže jsme si vymazlily. Bavilo nás to a
myslím, že je to na nich vidět.

 

 

 

Co vás na této práci baví
nejvíce?

Nemám ráda stereotyp, proto mi tato práce vyhovuje. Pokaždé je jiná.
Poznáváte nové lidi a pracovní doba je flexibilní. I kdybych musela denně
točit, bude mě to bavit, protože každý den je jiný. Mohu vycestovat, podívat se
na místa, kam bych se normálně nedostala. Třeba když jedu na Hip Hop Kemp, těším se do zákulisí, že
se tam nemusíme tlačit a že mám takové výhody. (úsměv)

 

Máte představu o tom, kam byste
se ve své profesi mohla posunout dále?

Nemám žádnou konkrétní představu. Chtěla bych, aby mě práce vždy
bavila, naplňovala a živila zároveň. Jsem docela rozlítaná osoba, baví mě
spousta věcí a spoustě věcí se také věnuji. Nemám tušení, u čeho nakonec
skončím.

 

 Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Erika Čelikovská

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Alex Vernik

Vlasy: Žaneta Dostálová

Styling: Alex Vernik

Vytvořeno ve spolupráci s hotelem ALWYN www.hotelalwyn.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

 

„Moderátor by měl
znát obsah a slova volit sám.“ Libor Bouček

 

 

 

 

 

Již dvacet let se věnuje své profesi. Vzhledem k tomu, že je mu
něco málo přes třicet let, je to obdivuhodné. Na svém kontě má za tu dobu
nespočet moderátorských zkušeností. Nejvěrnější ale zůstává rádiu Evropa 2, kde
moderuje odpolední show Refresh. „Rádio je můj domov,“ říká. Stále se pouští do
nových věcí a hledá nové výzvy. Vedle práce v rádiu moderuje společenské
akce, hudební pořady nebo sportovní události. Jeho rozpětí je až neobvykle
obrovské. Ve spolupráci s UEFOU moderoval již dvě Mistrovství Evropy a
Ligu mistrů. Průvodcem touto soutěží je i na Prima Cool. Moderuje golfové
turnaje, tenisový Davis cup nebo naši soutěž krásy Českou Miss. K té je
navíc i autorem scénáře. Vystudovaný divadelní producent, scénárista, dramaturg,
ale především moderátor Libor Bouček je pracovitý, dochvilný, pohotový a
zábavný. „Moderování je umění,“ říká. Libor Bouček bez pochyby patří mezi naši
moderátorskou elitu.

 

Ne všichni chtějí již v dětství být tím, čím se nakonec stávají
v dospělosti. Jak tomu bylo u vás?

Od svých třinácti let jsem působil
v rádiu, takže nějaký předpoklad pro tuto práci v dospělosti jsem již
měl. Po maturitě jsem rok studoval na VŠE, ale nakonec jsem vystudoval DAMU,
obor divadelní produkce. U nás je pozice producenta trošku podceňovaná, protože
se vlastně jedná především o to, sehnat peníze. Vědomosti ze studií pro mě ale
jistě byly cenné. Naučili jsme se například, jak divadla hospodaří, jak se
řídí, jejich marketing, PR, jak vyplnit grantovou přihlášku, jak vycházet
s herci a režiséry nebo jak mít „čuch“ na dobrou látku, a spoustu dalších
užitečných věcí.

 

Co vás vedlo ke studiu produkce?

Nikdy jsem neměl ambice být
výkonným umělcem, i když moderátor výkonným umělcem je. Ke studiu produkce jsem
se tedy rozhodl čistě pragmaticky. Nechtěl jsem být hercem, ale divadlo mě
bavilo a mám ho rád do teď. Navíc oba moji rodiče jsou ekonomové, takže rodinné
podhoubí mě směřovalo na tuto kolej.

 

Moderátor je jak říkáte výkonný umělec. Vytváří tedy umění. Vnímáte to
tak?

Jistě, dle právnické definice je
moderátor výkonný umělec. Samozřejmě, že moderátor asi není umělec
s velkým U, tedy umělec, jak si ho většina lidí vybaví. Moderování má ale
s uměním hodně společného. Je to cesta, jak zaujmout diváky, i autorská
činnost. Moderování ale například nemá nic společného s herectvím, tedy
snad kromě řemeslných znalostí, jako je správné dýchání, správná artikulace či pěkné
pohybování se po jevišti.

 

Zmínil jste autorskou činnost. Do jaké míry máte při moderování
společenských akcí scénář předepsaný?

Domnívám se, že u nás je bohužel
moderátorská profese malinko poničená tím, že často různé akce moderují herci.
Ti mají obvykle předepsané každé slovo. Herci moderátory rozhodně nejsou, jsou
to čtenáři scénářů. Herec moderátora umí dobře zahrát. Moderátor by ale měl
znát obsah a slova volit sám. Většinou se tedy doslovně předepsaného scénáře
nedržím.

 

Jaké předpoklady a schopnosti musí člověk mít, aby se stal dobrým
moderátorem?

Především na sobě stále pracovat,
tedy píli. Měl by hodně číst, zajímat se o co nejvíce věcí, být zkrátka
neustále v obraze. Měl by si například své vstupy psát, hlavně na začátku
kariéry. To ale neznamená, že je potom bude číst. Měl by být kreativní. Také by samozřejmě měl dbát na
svůj zevnějšek. Pokora je další důležitý předpoklad, protože pokud moderátor
uvěří, že je to celé o něm, nebude mít v této profesi dlouhého trvání. On
je jen jakýmsi zprostředkovatelem.

 

Pokora se dnes moc nenosí, to spíše dravost. Není také trochu zapotřebí?
Jak jste na tom s dravostí vy sám?

Možná by mi trochu více dravosti
neuškodilo, měl bych se učit. Nechodím po večírcích, nezvu si domů lidi, aby
viděli, jak bydlím, neukazuju okázale svůj šatník. Mám se asi ještě hodně co
učit. Naštěstí to ale zatím na pracovních nabídkách není znát.

 

Někdy je snazší mít manažera či agenta, který by byl dravý za vás. Máte
někoho takového, kdo by vás zastupoval?

Žádného agenta nemám, to u nás
není tak běžné jako například v Británii či USA. Moderátoři u nás mají
maximálně tak řidiče a auto s tmavými skly, to aby byli zajímaví. Já nic
takového nemám. Navíc nechci nikoho zaměstnávat, jsem trochu skrblík. Mám pouze
účetní.

 

V kolika letech jste dostal první moderátorský „job“? Měl jste
velkou trému?

Úplně první, když pominu práci
v rozhlase a rádiu, bylo v roce 1998 moderování show Davida
Copperfielda ve sportovní hale v Praze. Byl jsem ve čtvrťáku na gymplu a chtěl
jsem sbalit nějaké ty holky. Bylo mi čerstvě osmnáct, takže jsem se vůbec
ničeho nebál a trému jsem neměl. Neuvědomoval jsem si, jak velká akce to je,
několik tisíc lidí, a že by to mohl být i docela průšvih, kdyby se něco
nepovedlo. Myslel jsem jen na ty holky. (smích)

 

S věkem přichází zodpovědnost. Jak je to s vámi teď?

S věkem je to mnohem horší.
Přichází tréma a pochybnosti, jestli tu práci zvládnu. Neustále se musím
ujišťovat, že to bude dobré. V osmnácti jsem do toho vlítl, ani jsem
nevěděl jak. Bylo to naprosto přirozené.

 

Co máte na svém povolání nejraději?

Jednoznačně různorodost této práce.
Jednou vyhlašuji nejlepšího zprostředkovatele pojištění na ekonomické
konferenci, za chvíli moderuji sté finále Davis cupu, poté Českou Miss nebo
diskotéku či golfový turnaj. Stále se tak něco dovídám, stále se učím nové
věci.

 

Zvídavost je tedy dalším předpokladem vaší profese. Vy sám máte velmi
široký záběr, moderujete jak různé události, tak hudební pořady či odborné
konference. Nemyslíte, že tato vaše různorodost může být pro diváka možná
trochu „nepřehledná“, „zavádějící“?

Nemyslím si to. Nemám ani pocit,
že by to bylo něco neobvyklého, i když je pravda, že v našem prostředí
není tolik moderátorů, kteří by mohli například moderovat bez problémů i
v angličtině. V tom mám velkou výhodu. Dobrý moderátor by se měl
dokázat orientovat na jakémkoli poli. V Německu žije například skvělý
moderátor, žurnalista a producent Günther
Jauch. Také skvěle působí ve více oblastech.

 

Myslím to spíše tak, že si nedovedu představit například Leoše Mareše
moderovat sportovní události, protože ho mám spojeného vedle rádia převážně
s talentovými soutěžemi či „nablýskanými“ společenskými událostmi.

Vidíte, a například s Leošem
se o sportu bavím asi nejvíce ze všech kolegů.

 

To vám věřím a určitě by byl dobrý, ale musela bych si na něho
v této „nové“ roli asi zvyknout.

Je pravda, že například moderátoři
České televize, tedy zvláště zpravodajství, nemohou dost dobře moderovat nějaký
lehčí, zábavný žánr. Například Česká Miss. Představte si třeba Václava Moravce
v této roli. Určitě by to moderoval skvěle, ale ztratil by tím kredit. To
je výhoda mého zaměření, mohu moderovat téměř cokoli. Tedy zatím kromě
politických debat. (smích)

 

 Několik let spolupracujete
s UEFOU. Moderoval jste již dvě Mistrovství Evropy a Ligu mistrů. Jaká byla pro vás
tato zkušenost?

Mistrovství Evropy i Liga mistrů jsou
především zábavou, je to největší zábavní produkt. Netroufám si rozebírat hru či taktiku
jednotlivých týmů, nerozumím tomu, a tak se do toho ani nepouštím. Mě zajímají spíše
otázky typu „kolik má na zápas kopaček David Backham“, „co prožívá, když půl roku nehraje a
potom nastoupí před vyprodanou arénou“. Zajímají mě především lidské emoční záležitosti
a o tom sport je.

 

Dalo by se shrnout, co je
nejčastější moderátorská chyba? Čím se liší dobrý moderátor od špatného?

To jsou právě ti herci, kteří mnohdy působí
spíše jen jako jakési „čtečky“ scénářů. Mnozí se v této roli ani sami dobře necítí.

 

Kde se cítíte lépe – v rádiu, kde nemáte bezprostřední publikum,
nebo při moderování společenských akcí?

Rádio je pro mě domov. V rádiu jsem každý
den. I když se mi třeba nechce, jsem po nějakém „tahu“ nebo nemám náladu, tak
tam musím přijít a tři hodiny tam něco vykonávat. A z toho domova vyjíždím
na melouch, na montáže, do jiných sfér jako moderování společenských akcí nebo televizních
pořadů.

 

Taková pěkná montáž je jistě zpříjemněním dne. Doma je ale doma. Když
přijdete do studia, co je první věc, kterou uděláte?

Nejdřív si obvykle projdu e-maily.
Potom si přečtu poslední události za dvacet minut a připravím si, o čem budu
mluvit v následujících hodinách. Připravuji se poctivě.

 

Co děláte, když vás třeba vůbec nic zajímavého zrovna nenapadá?

To je samozřejmě strašná situace.
Zatím se mi to ale v podstatě nestalo. Až to přijde, bude to se mnou dost
špatné.

 

Jedním z vašich oblíbených moderátorů je David Letterman či Jay
Leno, u kterého obzvlášť musíte disponovat výbornou angličtinou vzhledem
k rychlosti jeho vyjadřování. Kde jste se tak dobře naučil?

Měl jsem velmi prozíravé rodiče,
kteří mě na střední škole vždy o prázdninách místo na čundr po vlasti České
poslali do USA nebo Kanady, kde jsem se učil anglicky. Jsem jim za to dnes
vděčný.

 

Jaké máte vzpomínky na Severní Ameriku? Nelákalo vás někdy to tady zabalit
a začít žít třeba v USA nebo někde jinde?

Lákalo mě to vždy velmi, dokonce
v současné době snad více než kdy předtím. Ocitám se v bodě, kdy můj
život začíná být znovu otevřený. Je ale dost možné, že můj čas na takovou
zásadní životní změnu už odezněl, zvláště proto, že jako jedináček chci být co
nejvíce s rodiči. Táta letos oslaví jednasedmdesátiny. Ale kdybych se nakonec
fakt rozhodl, lákala by mě asi nejvíce Austrálie.

 

Myslíte, že by se u nás formát denní talk show, jako mají zmiňovaní David
Letterman nebo Jay Leno, u nás uplatnil?

U nás je mít takovou show zcela
nemožné. Hlavně proto, že naše země je příliš malá, a tudíž nelze dostat do
studia každý den zajímavé hosty tak, aby se neopakovali. Vyzkoušela to
v sousedním Slovensku dle mého názoru nejlepší moderátorka ve Střední
Evropě Adéla Banášová, se svou Adéla show,
a také to nefungovalo dlouho. Bohužel.

 

Podobný formát, i když ne na denní bázi, je u nás Uvolněte se, prosím. Máte ambice mít jednoho dne vlastní show,
třeba podobného charakteru?

To by bylo určitě moc hezké. (smích) Musel by ovšem skončit jak Jan
Kraus, tak i Karel Šíp a pět let se v našich televizích nekonat žádná
podobná talk show. I tak by to znamenalo zvát si ty samé hosty a klást jim
stejné otázky. Prostor je zkrátka vyčerpaný, nejde to. A věcmi, které nejdou,
se příliš nezabývám, i když by to bylo třeba hezké.

 

Moderujete Českou Miss. Být mezi krásnými ženami je jistě příjemné. Vy se
ale podílíte také na scénáři. Jak moc je to časově náročné?

Přípravy z mé strany trvají tak půl roku
a poslední měsíc jsou dosti intenzivní. Je to ale krásná práce, dívky jsou rok od roku
zajímavější a přirozeně sebevědomé.

 

Kde hledáte inspiraci při psaní
takového scénáře? Sledujete například zahraniční pořady tohoto typu?

Ano, samozřejmě. V poslední době se inspiruji
především na německém trhu, ten je nám bližší. Překvapím vás, úroveň naší
soutěže krásy je velmi vysoká v porovnání s okolními státy.

 

Kdybyste nebyl moderátorem, čím byste se rád živil?

Rozhodně bych se neuživil žádnou
manuální prací. To by byla katastrofa. (smích)
Asi bych zavolal kamarádům z divadla, jestli nemají nějakou produkční
práci. Rád bych ale především psal. Jednoho dne se okoukám, přece jen nemůžete stále
ukazovat svou tvář v televizi. Element okoukání je důležitý.

 

Myslíte, že ten moment dokážete odhadnout?

Myslím, že ano. Až mi přestanou
volat producenti, přestanou mě zvát na různé akce, tak se prostě přehodím na tu
druhou kolej, tedy tu scénáristickou a produkční. Vlastně po těch dvou kolejích
jedu už dlouho, jsem na to tedy připraven.

 

Máte nějaké životní heslo nebo přísloví, kterého se držíte nebo které
vás vystihuje?

Hm… už ani ne. Možná snad jen, že
jistoty opravdu neexistují, a co si člověk neudělá sám, to opravdu nemá.

 

Věnujete se také dabingu. Jak vás obohacuje tato práce?

Dabing je úžasná věc, protože
člověk má příležitost vidět spoustu filmů bez toho, aby musel chodit do kina.
Dabuju spoustu postav, nyní například skvělý seriál Elementary, což mě baví
moc. Vlastně naprosto všechno, co dělám, mě baví. Jinak by to v mém životě
nešlo. Vše musí být především zábava.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Hana Robinson

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení a obuv: BANDI www.bandi.cz

Vytvořeno ve spolupráci s Pizzerií
Trattoria Locanda Marino www.locandamarino.cz

Backstage: www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-3-2013-1.html

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Redaktorka je většinou v záběru, pokud je živý rozhovor, kde je dobré vidět bezprostřední reakce.“ Martina Jandová

 

 

 

 

Stát před
televizní kamerou, to už chce pořádnou přípravu, tzv. mediální trénink, díky
kterému je reportér schopen okamžitě a – co je důležité – profesionálně
reagovat. To jsou některá z klíčových slov pro Martinu Jandovou, která
nezná rámec pracovní doby a je stále připravená pružně jednat a zařídit vše pro
úspěšný výsledek zadané práce, které se věnuje. Pohybovat se ve světě médií je
doslova jeden velký kolotoč, pakliže my čtenáři a diváci toužíme dostávat co
možná nejdříve co možná nejvíce informací ze společenského dění způsobem, který
je pro většinu z nás možný, tedy přes média, která jsou právem zvaná sedmou
velmocí.

 

Jaké hlavní předpoklady by podle vás měla mít
televizní redaktorka?  

Myslím, že by měla být
empatická, příjemná a připravená. Když jsem před patnácti lety začínala na TV Nova, tak se ještě tak moc nepoužíval internet a jezdila jsem na Staroměstské
náměstí do archívu, kde jsem si
půjčovala několikakilové šanony. Pamatuji si, že nejtěžší byl šanon, vlastně tři, Karla Gotta, Julia Satinského a Milana Lasici. To jsem málem nemohla
donést domů a studovala jsem je tři dny a noci. Vím, že byla vždy velká výhoda,
že tito lidé zjistili, že o nich víte vše po pracovní a osobní stránce. Hned
nastalo souznění a důvěra, která je při rozhovoru velmi důležitá. Dnes už je
vše trochu jinak. Vládne internet a přístup k starším informacím má každý. Samozřejmě sleduji pravidelně dění ve společnosti a kulturní dění. Také je pravda, že za ty roky už mám někdy pocit, že jsem točila se všemi a o všem.

 

Jaké požadavky jsou na vás kladeny? 

Připravit si na poradu témata – to znamená
sledovat aktuální dění ve společnosti a vše, co by mohlo naše diváky zajímat.
Pokud je vám téma schváleno, tak připravit takzvaný boďák. Obvolat respondenty,
jestli souhlasí s natáčením, pak domluvit prostředí a téma. Zásadně nedávám otázky „podpásovky“ – vždy každému řeknu předem, o čem budeme hovořit, i že se zeptám na
intimnější a osobní věci, a jejich zpověď je tedy dobrovolná. Po natočení
reportáže odevzdáme kazety do střižny a napíšeme scénář. Pak se reportáž
schvaluje a jde do vysílání.

 

Jak je vaše časově práce ohraničená a jak
dalece jste schopná si ve svém diáři plánovat?

Moje práce není nikdy
časově ohraničená a plánovat se moc nedá. Hlavně pokud se točí aktuální témata.
To je potřeba akčně natočit reportáž co nejdříve. Byly doby, kdy jsem točila osm
reportáží týdně. To byl můj diář neustále plný. Teď už je nás na to v Top Staru
víc, a dá se tedy alespoň pár dnů dopředu plánovat. I nutné volno. Samozřejmě
se musíme hlavně přizpůsobit osobnosti, se kterou natáčíme.

 

Jste u svých kolegů vnímavější na to, jak
upravení a ustrojení vystupují v televizi? A řekla byste, že něco zvlášť
televizní moderátoři podceňují či opomíjí a měli by na tom zapracovat?

Zásadně
nekritizuji své kolegy, co se zjevu a projevu týče, protože každého respektuji
jako samostatnou osobnost, která má svůj osobitý styl. Jen se mi někdy zdá, že
některé redaktorky kladou větší důraz na to, aby byly vidět na obrazovce, než
na obsah reportáže.

 

V jakém směru vnímáte za čas vaší
kariéry televizní moderátorky největší technologický posun?

To je spíš otázka
pro střihače a kameramany. Pro mě je to neuvěřitelný zázrak pozorovat střihače,
jak se dokáže vyznat ve všech těch páčkách a ještě vytvořit krásnou reportáž. I
kamery jsou stále modernější a menší, což je úleva hlavně pro záda kameramana.
Většinou s tím mají všichni problémy. Živé výstupy jsem si vyzkoušela hlavně na Nově a byl to vždy adrenalin. Bavilo mě to. Teď na Primě v Top Staru si můžeme stand-up několikrát zopakovat, což je uklidňující, ale paradoxně o to víc se opakuje. (smích)

 

Kolik lidí obyčejně potřebujete mít
k ruce, jdete-li točit reportáž třeba na premiéru do divadla?

Je jedno, jestli
točíte premiéru, nebo reportáž – vždy je to redaktorka, kameraman a střihač. Dříve
jezdila i produkce a režie.

 

Dochází u vás i po letech praxe
k tomu, že vám s nějakou zpovídanou osobností nejdou na jazyk otázky,
cítíte zásek? Máte radu jak z toho ven?

Ani ne. Myslím,
že mám ten dar se s lidmi rychle sblížit a získat si jejich důvěru. Někdy
je to spíš obrovský respekt k člověku, kterého si velmi vážím, ale o to
víc se soustředím. Mám to například pokaždé s Karlem Gottem,
se kterým už jsem točila nespočet reportáží a vždy jsem z něho
příjemně nervózní a mám velký respekt. A pokud nastane zásek, tak se většinou
zasmějeme a točí se dál… To je můj recept.

 

Do jaké míry se připravujete na rozhovory?
Píšete si poznámky, máte dobrého „pamatováka“, nebo dáváte přednost
improvizaci?

Vždy se pečlivě
připravuji – to mě uklidňuje, a tím pádem pak ráda improvizuji. 

 

Stává se vám v práci, že musíte dělat
i reportáže, které jsou vám vyloženě „proti srsti“?

Ano, ale pokud
možno je nedělám. Dramaturgyně už vědí, co nechci zásadně dělat, tak mě do toho
nenutí. Snažím
se nedělat bulvár, sledovačky a nerada točím reportáže o nemocích a pohřby.

 

Považujete za lepší, když je reportér v
televizním záběru také vidět, nebo když je tam vidět pouze mikrofon? Dělá se
obojí z nějakého důvodu?

Já nejsem typ,
který musí být za každou cenu vidět. Většinou to nechám na kameramanovi,
protože vím, že on má ideální záběr v oku. Redaktorka je většinou
v záběru, pokud je živý rozhovor, kde je dobré vidět bezprostřední reakce.
Pokud se točí jen hlava respondenta nebo on sám, jde většinou o osobní, intimní
zpovědi nebo dokumenty.

 

Jak vypadá postprodukce reportáží? Kolik
toho zhruba musíte natočit, aby televize ve finále odvysílala třeba tříminutovou
reportáž?

Jejda – to je
různé, někdy vytočíme i pět kazet, někdy jednu. Záleží, jaké je téma a kolik
lidí k tématu hovoří. Málokdo si dovede představit, že i pětiminutová
reportáž se točí celý den.

 

Jaké měřítko máte pro čas tři minuty
reportáže vy – je to akorát, nebo moc dlouhé?

Tři minuty jsou
pro mě málo – záleží na tématu. Nejraději jsem vždy točila dokumenty pro různé
pořady, soutěže a životopisy.

 

Kolik času by měla zabrat reportáž, ve
které divák udrží pozornost po celý čas, kdy neriskujete, že to bude pro něj
moc dlouhé?

Zhruba čtyři
minuty – myslím momentálně náš pořad Top Star na Primě.

 

Sklízíte na svoji práci televizní
redaktorky často reakce? Nakolik vnímáte, že divák redaktory v televizi
řeší?

Já to moc
nevnímám. Je fajn, když jsou na vás lidi milí a řeknou něco hezkého o vaší
práci. Pro mě je největší odměnou, když je velmi spokojená osoba,
se kterou točím. Protože tím získávám jejich důvěru – někdy i přátelství.
A spolupráce a zmíněné přátelství může trvat několik let, což se mi někdy
naštěstí podařilo.

 

Jak řeší televize volbu nových redaktorů?
Mohli jsme si všimnout, že často sáhne i po celkem kontroverzních tvářích… Myslíte,
že v tom je právě ten záměr a očekává se větší úspěch, než kdyby se
nasadil profesionál, ale nevýrazný?

Každé vedení televize
si vybírá redaktory podle toho, jestli je komerční, veřejnoprávní a tak dále. Myslím,
že teď spíš vybírají neokoukané nové tváře. Já osobně obdivuji redaktory, kteří
jsou seriózní a vtipní, ale zároveň dokážou být i svým způsobem provokativní –
tedy originální.

 

Do jaké míry by moderátor sám o sobě měl
být výrazný a co si pod tímto pojmem sama představujete?

Neměl by nikdy
být v projevu výraznější než osobnost, se kterou dělá rozhovor. Neměl
by ji nikdy zastínit. Ale na druhou stranu musí mít charisma a musí to být
osobnost, která také diváka zaujme.

 

Vaše profese se prolíná s profesí PR
manažerky. Jak dlouho a v jakém směru a rozsahu se této práci věnujete?

Pět let a je to
práce založená na dobrých vztazích a důvěře. Nic, co se dá naučit a získat za
pár měsíců.

 

Jaký je podle vás osvědčený způsob, jak
oslovit nejvíce lidí?

Dobré jméno,
důvěra, přátelství, být neodbytný, ale ne vtíravý.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela
Lejsková

Foto: Robert Vano
www.robertvano.cz

Vytvořeno ve
spolupráci s Top Star magazínem

Produkce:
Michaela Lejsková

Korektura textu:
Alžběta Strnadová

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz