Archiv rubriky: Média a literatura

 

 

Mgr. Jan Pixa je
doslova mužem mnoha řemesel i profesí. Největším uměním je ovšem skloubit vše dohromady,
aby dobré nápady nezapadly, aby dar talentu i pracovitost pomáhaly na život
nahlížet z té příjemnější lidské stránky.

 

V internetových encyklopediích
se píše, že jste scenárista, moderátor i podnikatel. Čím se cítíte nejvíce?

Jak kdy. Podle toho, co právě musím dělat. Když musím něco
psát, mám pocit, že jsem scenárista. Když moderuji, snažím se být moderátor, a
když podnikám, tak podnikatel. Ale ony se ty profese stejně tak nějak vzájemně
prolínají a zasahují jedna do druhé, že se nedá mluvit o nějaké čistotě
profesí. Když moderujete, líp se vám pak píše, a když píšete, líp se vám
moderuje. A nakonec to musíte podnikatelsky prodat.

 

Jste syn slavného
otce. Mohl byste říci, zda vám váš tatínek uměleckou cestu schvaloval, nebo vás
nechal, ať si se svým osudem poradíte sám?

Nechal. A dnes, s odstupem času, jsem mu za tohle velmi
moudré počínání nesmírně vděčný. Vřele to doporučuji všem rodičům, i když
chápu, že to je poměrně těžké.

 

Vystudoval jste Gymnázium Jana Nerudy ve známé
Hellichově ulici na Malé Straně a byl jste členem zdejšího divadelního kroužku,
kam chodilo mnoho dnešních proslavených herců. Kdo vám z nich nejvíce utkvěl v paměti?
A čím? 

Martin Štěpánek – pamatuji si, že jsme společně ještě
s několika spolužáky vyměnili dveře od ředitelny s dveřmi od záchodu,
pak Klára Jerneková, protože byla k nám mladším velmi laskavá a vstřícná.
Pak Jaromír Hanzlík jako kamarád, se kterým jsem potom ještě někdy
v sedmdesátých letech pracoval na dětských pořadech, a jako vzor samozřejmě
Jan Tříska. I když byl starší, do kroužku dál chodil a pomáhal. A Jaroslav
Someš. A především hlavní postava a zakladatel celého slavného kroužku, náš třídní
profesor Láďa Novotný.

 

Byl jste i opravářem
televizorů a pak už nastal jen krůček k Československé televizi, kde jste poté na konci šedesátých let minulého
století působil jako asistent kamery, scény i režie…

Měl jsem příležitost pracovat na pořadech Mates, Vysílá studio A a při natáčení televizních písniček, dnes se tomu
říká klipy, s kameramany Motejlem, Lebedou, s režiséry Vaštou, Hladkým,
Manolovou. Poznal jsem tu i většinu tehdejších pěveckých hvězd. Byla to
zajímavá a poučná škola života, na kterou vzpomínám i dnes, kdy spolupracujeme
se současnými hvězdami.

 

Vzpomínáte si na
období, kdy jste působil jako producent Supraphonu?
Měl jste tehdy volné pole působnosti?

Kupodivu měl, ale právě proto moje producentství tady brzy
skončilo. Bylo to někdy v roce 1970. Mohl jsem si vybírat zpěváky i hudbu
a texty. S hudbou celkem politicky nenarazíte, ale s texty byl
v té době problém. Já si je psal většinou sám a v jedné písni,
jmenovala se Malá loď, jsem napsal: „…už
plout nás nebaví, plachty jsou děravý, kdo teď vezme loď do vleku, snad jen
pánbůh ví… ta má snaha marná byla, loď se s námi potopila.“ Tu píseň
nazpívala Marie Vršecká, vyšlo to na deskách, ale pak to někdo nahoře pochopil
jako politickou alegorii, nebo spíš parodii na normalizační proces, a už jsme
jeli. Desky z obchodů a já a Vršecká ze Supraphonu i z televize.

 

Vystudoval jste FAMU,
scenáristiku, dramaturgii u pana profesora Osvalda. Můžete dnes s odstupem
času říci, co bývalo tehdy na dramaturgii nejvzrušivější? 

Srovnávání uměleckých směrů a postupů u nás a ve světě. Když
jsem byl na FAMU, tak ještě nestála normalizace na tak pevných základech,
profesory ještě nestačili vyházet, a tak se učilo a přednášelo
v přetrvávajícím duchu pražského jara. A hlavně nám promítali filmy, které
se jinde nedaly vidět – zahraniční i naše trezorové.

 

V letech 1977 až
1996 jste byl tzv. na volné noze. Stalo se toto období i vaší nejdůležitější
tvůrčí etapou? 

Doufám, že ne. Důležitější bylo období 1967 až 1971 a studia
na FAMU. A to nejdůležitější období by snad ještě, proboha, mohlo přijít.

Foto: Lenka Hatašová

 

Už sedmnáct let
podnikáte s manželkou ve výrobě obalů. Jak jste se k této
problematice dostal?

Díky švagrovi Zbyňku Palichovi, který po roce 1989 založil
se společníkem firmu Omega, která
dodávala vybavení pro pekárny – mimo jiné i automatické baličky. A pro ty
baličky byly potřeba obaly. Ty u nás nikdo nevyráběl, a tak jsme si
s manželkou řekli, že bychom to mohli zkusit. Bez jakýchkoli zkušeností a
peněz jsme se do toho pustili. Kdybychom ty zkušenosti a peníze měli, asi
bychom to neudělali. Ve spolupráci s jednou významnou německou firmou jsme
založili firmu Aliva a začali vyrábět
obaly na pečivo a toustové chleby. Zanedlouho jsme dodávali pro celou republiku
všem velkým pekárnám, zaměstnávali jsme pětadvacet lidí a na naši původní
profesi vůbec nebyl čas. Trvalo to osmnáct let. Pak se nám po ní přece jenom
začalo stýskat, tak jsme výrobu předali našemu dlouhodobému partnerovi OTK Kolín a začali jsme znovu tvořit.
Tady bych se ještě rád zmínil o manželce. Většina kolegů se diví, že můžu celý
život pracovat s manželkou. Každý mi říká: „To nechápu. My bychom se
s manželkou za pár dnů zabili.“ Na to odpovídám, že pracovat s manželkou
jde velmi dobře, ale je tam jedna podmínka – jeden z té dvojice musí mít
rozum. Manželka je pro mě taková brutálně pozitivní laskavá cenzura. Jak to
funguje? Já něco napíšu, ona řekne, že je to blbý, tak to přepisuju tak dlouho,
dokud neřekne, že takhle by to snad šlo. Případně to přepíše sama. A stejné pracovní
postupy uplatňujeme i v podnikání. Já něco geniálního vymyslím, ona řekne,
že to zase tak geniální není, a tak to necháme být.

 

Je těžší byznys ve
výrobní sféře, nebo v umělecké oblasti?

Ono to vyjde nastejno. V pekárnách i u kumštu jsou
bezvadný lidi, odborníci, machři, ale vždycky se někde objeví nějakej hloupej prevít.
Kolikrát stačí jeden a dokáže otrávit život spoustě slušných lidí okolo. Nevím,
jak je to možné, že ta slušná drtivá většina si to nechá líbit, a nevím, jak je
možné, že na tuhle historicky notoricky známou věc jsme si ještě nedokázali za
celá ta tisíciletí vymyslet účinnou zbraň. Škoda. Jinak by tu byl na zemi ráj.
Ale je fakt, že z toho nás Bůh už dávno vyhnal. A potom – naší národní
chronickou nemocí je jednak závist, a jednak kopírování a kradení nápadů.
Například když si někdo v ulici otevře květinářství a prosperuje, může se
spolehnout, že se za chvíli začnou v okolí objevovat květinářství další. Když
jich je plná ulice, tak se diví, že neprosperují, ale postupně krachují.
V umělecké oblasti je to podobné. Jak s něčím přijdete a je to jen
trochu úspěšné, hned se po vás začnou někteří hlupáčci opičit. A stejně tak
náměty. Dejte někam námět a za chvíli se s ním setkáte, ale pod jiným
jménem. Bohužel na náměty u nás neexistuje žádná spolehlivá ochrana. A proti
závisti taky ne.

Foto: Lenka Hatašová

 

Ale vraťme se
k divadlu. Jste producentem i autorem pohádkového muzikálu Kapka medu pro Verunku, který se hraje
v Divadle Hybernia. Chtěl bych
se zeptat, o čem je, i když možná odpovíte jako moderátoru Janu Rosákovi:
„Napřed se setmí…“ 

Správně. Zřejmě jste to viděl. Setmí se, začne předehra, pak
přední projekce a vypravěč – pan Stanislav Zindulka – říká: „V pohádkovém
moři na pohádkovém ostrově byla tři království – Popelkov, Zlatovláskov a
Honzovsko. Něco vám ty názvy připomínají? Pochopitelně. Vždyť ta království
znáte z pohádek…“ A pak už se odvíjí příběh o tom, jak to bylo, nebo
mohlo být, dál s těmito postavami, když už měly dospívající děti. Jestli
uměly vládnout, jestli se správně chovaly k přírodě a jestli náhodou někde
neudělaly chyby, jejichž následky pociťujeme dodnes.

 

Připravujete i další
muzikál. Sněhová královna bude mít
premiéru 20. září opět v Divadle
Hybernia. Přináší vám více radostí, nebo vás na této nové práci překvapilo
něco nečekaného?

Kromě obtížného shánění peněz na realizaci muzikálu – bez
nějaké sponzorské pomoci dnes výpravný muzikál neuděláte – jsou to jen radosti.
Radost z práce s takovými mistry, jako jsou autoři hudby Zdeněk a Dan
Bartákovi, dále pak celá rodina Felixe Slováčka, režisér Lumír Olšovský, choreografka
Adéla Srncová nebo scénograf Martin Černý.

 

Lze se zmínit o
hereckém obsazení Sněhové královny? Nebo
jména zůstávají tajemstvím? 

Tajemstvím není Dáda Patrasová v titulní roli a Ivana
Korolová jako Gerda. Ostatní jména tajemstvím jsou a doufám, že velmi
překvapivým.

Foto: Lenka Hatašová

 

Napadlo vás někdy, že
byste o svém přebohatém životě napsal autobiografickou knihu? Možná již rukopis
máte napsaný a leží už na dně pověstného šuplíku spisovatelského stolu…

Víte, že nenapadlo? A to ani potom, co jsem viděl
v regálech knihkupectví paměti a moudré životní rady několika
pětadvacetiletých začínajících umělců.

 

Skončeme trochu
filozoficky: Co je ještě před vámi?

Filozoficky: Nevím.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Vladimír Stibor

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci s Českým muzeem hudby www.nm.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jak
se podle vašeho názoru může zrodit tvůrce opravdu čtivých autorských prací?

Leccos se dá natrénovat, můžete si třeba
vyrazit na kurz tvůrčího psaní, účastnit se různých literárních soutěží, ale to
zásadní musí být v člověku. Pojí se tu schopnost empatie, prožívání a
fantazie se schopností přetavit myšlenky do slov a vět, které budou dávat
smysl. A budou psány čtivým jazykem – to se dá naučit. Myslím, že aby mohl
člověk napsat nějaký zajímavý autorský text, musí mít „své“ prožité. Důležitý
je totiž i nadhled a ten se moc nedá naučit. Člověk kráčeje životem prostě
získává.

 

V čem
je základ autorova průkopnictví? V čem by měl být dravý a v čem
naopak zdrženlivější?

Dobrý autor musí hlavně psát a svou práci umět
ukázat. Dnes je daleko snazší se prezentovat díky internetu. Na druhou stranu
to udělají tisíce jiných lidí, takže tady by měl být dravý – kromě psaní
aktivně hledat cesty, jak svou práci představit těm, se kterými by rád
spolupracoval. Ať už je to vydavatel v případě knihy, nebo reklamní agentura či
média, v případě dalších autorských textů. Chybět by mu ale neměla pokora a
nadhled, s nimiž je třeba přijímat kritiku své práce.

 

Jak
hodnotíte coby stratég aktuální situaci na mediálním trhu, ať už jde o
periodika, či knihy? Jaká je nejlepší taktika, aby byl jejich prodej úspěšný?

Kdo bude znát odpověď na tuto otázku,
vyhrál. (smích) Každopádně realita
z českého trhu zatím ukazuje, že čím bulvárnější titulek, tím lépe,
bohužel. Máme tu jen velmi málo médií, která mají skutečně dobrý, nebulvární autorský
obsah. U knih je klíčový jednak prodejní kanál – nedostanete-li knihu do
knihkupectví, neprodáte, a jednak a marketing – neuděláte-li ho, neprodáte.

 

Co
vám v českých médiích chybí?

Pozitivní zpravodajství. V podstatě
tu neexistuje. Lidé se se zvláštním masochismem pitvají v tom, co kdo
udělal špatně a co zlého se stalo – pokud možno s co nejvíce šokujícím
titulkem. Jako bychom měli nějaký blok číst pozitivní zprávy, vidět to dobré, inspirovat
se. Tím netvrdím, že neexistuje nic špatného, jen toho prostě není tolik, kolik
nám toho média předkládají. Tu sebedestrukci nechápu, já nemám potřebu číst o
tom, jak je všechno špatně. Já hledám pozitiva a východiska z toho stavu „stojí-to-za-houby-nic-s-tím-nejde-udělat“.

 

Jak
byste popsala váš vlastní styl psaní?

Šitý na míru. Záleží na zadání. Vždy si
musíte být vědomi především toho, pro koho text píšete. Kdo bude tím koncovým
příjemcem informace. Co mu tou informací chcete sdělit, co by si z ní měl
odnést. A tomu je třeba podřídit styl – věcný, vysvětlující, popisující,
emotivně laděný, provokující… Jednu informaci můžete popsat desetkrát jinak a
pořád to bude ta stejná informace. Důležité je umět se vcítit do toho, kdo bude
text číst, a psát to prostě pro něj.

 

Pracujete
na volné noze – proč jste si vybrala zrovna tyto podmínky a proč není úplně pro
každého vhodné být na volné noze?

Nikdy jsem si neuměla představit, že budu
muset někde „být“ od tolika do tolika. Snažím se řídit si práci tak, abych ji
mohla kombinovat s rodinou. Pracuji na více projektech, takže si mohu do
jisté míry od jednoho odpočinout a pracovat na dalším, když nepřichází múza. Je
to hodně otázka sebekázně a plánování práce – i když se vám nechce, musíte
najít nějaký model, který bude fungovat. Určitě to není pro každého. Závisí to na
charakteru profese – těžko bude na volné noze prodavačka v obchodě. Pak také
na přístupu k práci jako takovém – kdo má rád „své jisté“, udělat práci a
jít s čistou hlavou domů, pro toho to také není. A nakonec záleží na
sebekázni.

 

Jaký
je váš názor na nedoceňování autorů, tvůrců textů, dodržování etického kodexu
v našich podmínkách a jaké s touto oblastí máte zkušenosti?

Žijeme v on-line světě, kde se vesele
kopíruje a přebírá, neboli krade. V nepřeberném množství informací se
bohužel etický kodex trochu ztrácí. Autoři jsou nedoceněni, tlak na cenu je
velký. Záleží ale také hodně na samotném autorovi – jak si cení svoji práci,
pod jakou hranici nepůjde. A pokud půjde, pak by to mělo být s vědomím, že
mu to v budoucnu přinese nějaký výsledek. Celý svět se navíc přesouvá
k obrazu. Neznamená to, že by text zmizel úplně, ale platí tu
stoprocentně, že jednou vidět je lepší než stokrát číst. Lidé přijímají
informace rychle a s jistou povrchností. Úkolem textařů budou kratší,
výstižnější texty, titulky…

 

Co
je podle vás základem čtivého a poutavého textu a jak jej můžeme laicky
rozpoznat my sami?

To se nedá zevšeobecnit. Dva lidé se
neshodnou na tom, jestli jsou text či kniha dobré, nebo špatné. Pro každého
z nás je čtivost a poutavost v něčem jiném. Málokdy se povede napsat
opravdu super knížku či text, který se líbí naprosto všem.

 

Jaké
mediální kauzy vás nejvíce oslovují nebo vás v minulosti zajímaly a proč?

Nemám ráda mediální kauzy. Až příliš často
se objevují v širších souvislostech. Třeba ve chvíli, kdy se ve
společnosti děje něco zásadního, například se blíží volby či schvalování
nějakého více či méně kontroverzního zákona. Přiznám se, že s bulvarizací,
která pronikla i do – pro mě do té doby – seriózních médií, mám ke všem kauzám
poměrně zdrženlivý postoj. A rozčiluje mne neprofesionalita v médiích, se
kterou se doslova babrají v nepodstatných věcech a detailech, zatímco jim
unikají jiné.

 

Jaké
nejlepší PR jste kdy udělala a jste na to pyšná?

Nejvíc mě
bavilo PR projektů, které v sobě skrývají hlubší smysl, primárně
nekomerčnost. Typicky jsou to třeba výstavy malířů, z loňského roku bych
zmínila výstavu obrazů akademického malíře Jana Tichého nebo projekt VLAK
LUSTIG. Je oříšek najít tu správnou cestu, jak informace nabídnout,
aby to zaujalo média všech typů, televizi, tisk, rozhlas i internet. Tím spíš,
že média lační po těch negativech. Ale právě to hledání cestiček je pro mne
výzva. (úsměv)

Foto: Lenka Hatašová

 

Byla
jste jedna z tvůrkyň projektu ŽENY s.r.o. S jakou vizí jste jej vytvářela?

Vize byla jasná – chceme projekt, který
bude podporovat české ženy. Nápadů jsme protočily mraky. A jestli to na začátku
vypadalo, že to je nemožné, protože všechno už tu bylo či je, tak to je omyl.
Protože vždycky je tu prostor. Jde jen o to dát mu tvar, nápad, podobu a
vdechnout mu život. Jde to. Protože když se chce, všechno jde. Doslova a do
písmene. A my jsme moc chtěly a chceme. (úsměv)

 

Jaká
je nyní vaše pozice v projektu?

Od začátku jsem stála za sekcí Povídej, která v sobě sdružuje
blogy a diskuse. Povídat si, sdílet… to je ženský fenomén. Fyzicky jsem „odešla“
z projektu ve chvíli, kdy bylo vše připravené a startoval. V té době
jsme ještě finišovaly s Evou Vaškovou Čejkovou poslední úpravy na knize Úspěch
měřím štěstím. Ale to už jsem měla zase jiný rodící se projekt – v pátek
poslední úpravy v knize a na webu, v neděli jsem porodila dcerku.

 

Co
si máme představit pod pojmem ambasador v projektu ŽENY
s.r.o.?

Ambasadorka
je žena, která si chce přivydělat. Ambasadorka je žena, která se chce naučit
podnikat. Ambasadorka je žena, která má srdce na správném místě a chce kromě
výdělku i pomáhat. Ambasadorka je patriotka! Ambasadorka touží ukázat ostatním,
co české ženy dovedou. Ambasadorka má ráda krásné věci, rukodělnou kvalitu,
nápady a originalitu, módu i krásu… Je to prostě ženská, jak se patří.

 

Dnes
můžete hovořit o celkem velké komunitě členek, tedy primárně žen. O jaké
poznatky se cítíte být obohacena?

Hlavně o to, že v ženských je
neuvěřitelná energie, drive a chuť a vůle. Že je v nás spousta síly,
kterou když upřeme na správnou věc, nemůžeme neuspět. Že spojením se ta síla
násobí. Jedna starší žena mi říkala: „Vy to teď prostě máte všechno jiné. Kdeže
my jsme si mohly plnit nějaké sny. Tenkrát to prostě nešlo, nedělalo se to tak.
Ženská holt nesla ten svůj kříž.“ A mně bylo za ni a ty mraky jiných žen, které
nesly svůj kříž a nestihly žít vlastní život, smutno. Mám radost, že dnes už i
ty starší ženy vědí, že život za ně nežijí druzí. A že když si ony samy své sny
nesplní, nikdo jiný to za ně neudělá.

 

Jaká
témata jsou aktuální v sekci Povídej?

Co žena, to jiné téma. Co žena, to jiný
pohled na svět. Co žena, to jiný příběh, jiné myšlenky ke sdílení. Každý blog
je inspirace. Najdete tu vše – od mezilidských vztahů přes vzdělávání a kariéru
a slaďování rodinného a pracovního života, přes blogy věnující se zdravé stravě
a zdravému způsobu života. Také tu najdete blogy, které jdou pod kůži – jsou
velmi osobní zpovědí dané ženy. Najdete tu blogy, u kterých se zasmějete, a
blogy, u kterých vám potečou slzy. Probouzejí emoce. Inspirují ostatní. A to mě
baví.

 

Co
obnáší správcování této sekce?

Je to klasická editorská práce. Mohu být
klidně na procházce s kočárkem a se spícím dítkem zkontrolovat stav textů
přijatých do blogů, editovat je a případně rovnou publikovat, pokud není třeba
úprava grafiky. Jsem v kontaktu se ženami, které píší, a pomáhám jim například
s vyjádřením toho, co chtějí sdělit, pokud je to třeba.

 

Jak
hodnotíte moderní způsob komunikace v rámci sociálních sítí?

K pozitivům – pro firmy je to neuvěřitelná
příležitost k tomu, aby našly a poznaly své zákazníky (ty stálé i
potenciální, spokojené i nespokojené) a uměly s nimi pracovat. Pokud něco
chceme vědět, obvykle jdeme na net a hledáme zkušenosti ostatních. I proto
vzniklo Testuj v rámci projektu Ženy s.r.o., ženy tu
sdílí své zkušenosti s výrobky, službami. A teď ta negativa – půl života
strávíme na síti a připojeni na mobil, což je strašné! Jde o to najít ten
správný model, ve kterém vyvážíme on-line a reálný život. A i o to se snažíme
v rámci ŽEN pořádáním reálných, živých akcí.

 

Jak
se vám daří kloubit práci s rodičovstvím?

Daří, i když je to občas honička.
S jedním potomkem se pracuje relativně parádně, se dvěma už je to o
něco málo dramatičtější. Tajemství úspěchu je samozřejmě v organizaci. Time
management je základ! Pak v dostupnosti babiček – jednu fantastickou máme, jen
škoda, že nebydlí blíže, jezdí za námi z Moravy. A v dělbě péče o děti s partnerem.
I tady mám obrovskou podporu. Zkrátka všechno jde, když se chce. Když nestihnu
práci přes den, vrátím se k ní večer. Svou životní roli mám celkem jasnou
– teď jsem hlavně máma.

 

V jakém
směru jste sama sebe přesvědčila, že to jde, že děti nemusí znamenat velké
omezení v práci?

Nepotřebovala jsem žádné přesvědčování. Buď
děti chcete, nebo ne. Pokud je chcete, vždy si najdete cestu a způsob, jak
všechno skloubit dohromady. My ženy máme bohužel tu nevýhodu, že nemůžeme posunout
rodičovství třeba do padesátky, protože teď chci pracovat a dělat kariéru. Jsme
omezeny svými biologickými možnostmi. Pokud ale vím, že chci mít ve svém životě
děti a že si ten život bez nich neumím představit, musím tenhle fakt prostě
přijmout. Obecně pokud člověk v životě přijme fakt, že jsou věci, které
nezmění, ušetří si spoustu nervů a trápení.

 

Jak
vás inspirují také jiné ženy – matky?

Kdysi jsem dělala rozhovor s několika
ženami na mateřské dovolené do firemního magazínu společnosti Jungheinrich. Bylo to
kouzelné setkání žen, z nichž některé se do práce nehrnuly vůbec, jiným
práce chyběla trochu a dalším poměrně hodně. Jedna z žen, která odešla na
dovolenou z manažerského postu, tehdy řekla: „Je to zkrátka o volbě. Když
si to vezmu rozumově, tak kariéra se dá nastartovat klidně ve čtyřiceti a pořád
máte 25 let na to něco pořádného dokázat.“ Souhlasím s ní. Věřím, že
všechno má svůj čas. Práce i rodina.

 

Jaké
omezení vlastně z vašeho pohledu děti pro pracující ženu přinášejí?

Omezení zní strašně. Pokud žena děti vnímá
jako „omezení“, je to průšvih, který se dřív nebo později někde vrátí. To se ve
mně ozvala matka. (smích) Ale vážně –
pokud žena v životě děti chce, pak je bude mít a najde si cestu, jak obojí
sladit. Pokud to tak ale nemá, u „paci paci“ si připadá jak totální idiot,
brečí doma do polštáře a cítí fyzickou bolest z toho, že je „nevyužitá“,
pak udělá nejlíp, když to bude řešit, najde chůvu, půjde do práce. Protože
vůbec to nejlepší pro dítě je spokojená máma.

 

Může
taková situace mít i nějaké přednosti – mít děti a současně pracovat?

Stoprocentně. Každá žena vám potvrdí, že s dětmi
toho zvládne o hodně víc. Takže děti vlastně násobí naše schopnosti. Když stále
– byť samozřejmě daleko méně – pracujete, udržujete mozek nejen v té mateřské
bdělosti. A to je fajn pro vás i pro dítě. Práce je pro mě vlastně relax –
přepnu, funguju, a když práci dokončím, cítím se fajn a strašně ráda se vracím
k dětem. Dělat paci paci, zpívat písničky, číst knížky, jezdit
s kočárkem. Pozoruju, jak mi rostou před očima, jak se mění, jak jsou den
ode dne chytřejší. I jak mi dokážou brnkat na nervy a zároveň jediným svým
úsměvem ve vteřině smazat jakékoliv křivdy. Vidím v nich sebe. A to si
přece nemohu nechat ujít. (úsměv)

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Make-up a vlasy: Pavel Filandr www.pavelfilandr.cz

Oblečení: Atelier Filandr

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací
Campanulla www.campanulla.cz

ŽENY s.r.o. www.zenysro.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Foto: Lenka Hatašová

Práce v PR, to je velká alchymie. Ivona Novotná patří mezi úspěšné
zástupkyně tohoto oboru, který často bývá pro širokou veřejnost méně
srozumitelný. Proto jsme vzali tento obor od podlahy a dozvíte se, co to
znamená pracovat s médii a jak důležité je toto prostředí také pro ŽENY. Právě tak byl nazván projekt,
který tepe a rotuje jako dokonalý stroj právě díky ženám, které na plné obrátky
roztáčejí český trh a rozvíjejí svůj potenciál. Díky dobrému PR to jde velmi
dobře. Vždyť také Ivona dobře ví, po čem ŽENY
s. r. o. touží, co potřebují a jaké jsou jejich posedlosti.

 

Čím vás obor PR zaujal, okouzlil natolik, že jste si jej zvolila?

Všechno to bylo o náhodě. Při
studiu na VŠE jsem našla inzerát do jedné PR agentury a rozhodla se vyzkoušet
jejich nabídku. Slovo dalo slovo, a tak jsem začala sbírat první zkušenosti.
Později jsem změnila na studiích obor, abych se o public relations dozvěděla
více. Komunikace s lidmi mě vždycky bavila, proto mně tato práce i tak nějak
sedla.

 

S odstupem času, vzala vám práce nějaké iluze?

Jsem člověk, který jde do všeho
s nějakým velkým očekáváním. To je myslím dobře, rozhodnete se aspoň
sáhnout na věci, na které si myslíte, že nemáte, nebo by vás ani ve snu
nenapadlo, že se k nim dostanete. Ale bylo určitě pár momentů, kdy jsem si
řekla, že to zase tak jednoduché nebude. Mluvím zejména o prvních zkušenostech s krizovou
komunikací.

 

Lidem jaké povahy byste tuto práci doporučila?

Spíše otevřeným povahám
s výbornými komunikačními dovednostmi. To ostatní se určitě dostaví samo,
někdy sice nelehkou dřinou a pílí, ale to už každý musí své síly zvážit sám.

 

Které vlastnosti považujete za klíčové pro práci v tomto oboru?

Sama mám co na těchto vlastnostech
zdokonalovat, ale je to určitě komunikativnost, otevřenost, nadhled a
asertivita.

 

Jaké situace můžete považovat za stresující a těžko řešitelné
v realizaci výstupů?

Myslím, že tohle zaleží na povaze
každého, kdo v public relations pracuje. Znám kolegy, kteří se vyžívají
v krizovém public relations, rádi řeší komplikované situace, stres někdy až
vyhledávají. S čím moc nesouhlasím, jsou někdy nesmyslné termíny klientů,
do kterých se musí plnit určité počty výstupů. Kolikrát to přináší hlavně nedorozumění
s novináři. Jsem spíše pro kvalitní dlouhodobou spolupráci jak ze strany
klienta, tak s novináři.

 

S jakými požadavky v oblasti PR obvykle klienti přichází a
v čem je vyvádíte, nebo se pokoušíte vyvést z omylu?

Tady nejčastěji narážím na věčnou
otázku měřitelnosti PR. Jak se dají peníze investované do PR vyčíslit, tak aby
se to firmě vyplatilo. Myslím, že dobré PR je kolikrát nevyčíslitelné a nemůžou
jej nahradit ani vzorečky typu AVE, což je hodnota PR přepočítaná podle
inzertní ceny, či počítání bodů za jednotlivé mediální výstupy. Dalším
problémem jsou sociální sítě, jejichž potenciál nedokážou klienti stále
stoprocentně využít nebo neumí prostřednictvím sociálních sítí efektivně komunikovat
s klientem či novináři.

 

Je složitější v tomto segmentu komunikovat s klientem, nebo
novináři?

Myslím, že vše je o lidech, umění
s nimi vycházet a domluvit se. Toto platí v oboru komunikace
několikanásobně. Nezáleží tedy, zda se jedná o klienta, nebo novináře. Na všem
se dá dohodnout.

Foto: Lenka Hatašová

 

Na jaké ­složitosti například narážíte?

Někdy je těžké vymyslet téma,
které lze nepřímo propojit s klientovými produkty. Vzpomínám si na zadání
klienta, kdy jsme měli medializovat vzduchové filtry. Zkusili jsme to tematicky
propojit s čistotou vzduchu v kancelářích a ono to překvapivě vyšlo.

 

Jaké jsou obvykle procesy, než přijde na světlo světa článek o nějakém
produktu či eventu?

Vezmu to úplně od začátku. Pokud
začínáte pracovat pro nového klienta, je potřeba si zajistit maximum informací
o jeho obchodní činnosti, produktech, personální politice, konkurenci,
předchozí medializaci a celkově situaci na trhu. Poté se můžete vůbec pouštět
do psaní článků, organizování akcí či zpracování komunikačního plánu. Co se
týká psaní textů, jsem vždy pro, aby byl zpracován profesionálem, který se v daném
oboru nějakou dobu pohybuje. PR manager klienta, který komunikuje
s novináři a připravuje komunikační strategie, někdy nemusí při zpracování
textů k nějaké problematice o produktech úplně vidět do hloubky. Mluvím
spíše o opravdu složitých oborech, jako je IT, strojírenství nebo energetika.
V korporátním public relations je to naopak právě PR manager, kdo musí mít
o všem přehled.

 

Co by měl klient vědět o tom, jakým způsobem funguje či nefunguje
reklamní sdělení v médiích a jakým způsobem se do médií taková sdělení
dostávají?

Reklamní sdělení je placená
forma, kterou může klient ovlivňovat. Public relations má za cíl dostat určité
sdělení do médií a ctít při realizaci určitá pravidla. Kolikrát narážím na
otázky klienta, proč není v článku ta a ta fotka s logem nebo zmíněn
několikrát produkt jeho firmy. Takto ale PR nefunguje.

 

Co je podle vás nejdůležitější, klíčové pro brand značky?

Pokud si zákazník při vyslovení
jména značky nebo s užitím nějakého produktu automaticky spojí nějaké pozitivní
zážitky či pocity. Pak je značce věrný a dává dále osobní doporučení svým
známým.

 

Jaký rozdíl je v PR zastoupení známých osobností a třeba lékařů či
podnikatelů, firem?

Zásadní rozdíl v tom nevidím.
Důležité je se rychle zorientovat v oblasti, ve které daná osoba působí, a
najít správné kontakty a strategii, jak co nejefektivněji téma či osobu
medializovat. U jednotlivých osobností se spíše jedná individuální práci s
novináři, u korporátních firem můžeme využít plošnou medializaci. Ale opět
záleží na tématech a charakteru sdělení. K medializaci osob jsou dobré
různé komentáře, rubriky či individuální rozhovory.

 

V čem by se dobrý PR manažer neměl přestat vzdělávat, dobře se
orientovat?

Určitě by neměl ztratit všeobecný
přehled. Měl by se zajímat o aktuální situaci na českém mediálním trhu,
ekonomiku, politiku, ale třeba i bulvár. Konkrétní informace, které souvisí
s jeho klienty. Číst denně různá média a dělat si vlastní názor na danou
situaci. Sledovat trh public relations, držet krok s novými trendy a
samozřejmě udržovat kontakty. Je toho hodně, ale většinu z těchto činností
potřebujete při každodenní práci, proto není zase tak těžké se těmto aktivitám
věnovat.

 

Jak získat a uchovat si kontakty na všechny novináře? Existuje nějaká databanka?

Myslím, že žádný recept, jak si
uchovávat stále aktuální databázi novinářů neexistuje. Obzvlášť v současné
době se český mediální trh hodně hýbe a spousta novinářů mění své působení. Kdo
se pohybuje v oblasti médií, musí neustále sledovat, kdo a kam se přesouvá
a jaká je v daném vydavatelství situace. V agenturách jsou sice
sdílené databáze, ale stejně si myslím, že je důležité pro každého klienta
držet individuální databázi a kontakty, které se neustále aktualizují.

 

Řídíte se nějakými zásadami při práci s novináři?

Je to takové umění říci rychle a
výstižně, jaké téma vlastně danému novináři nabízíte, a umět to vysvětlit
v krátkém e-mailu nebo telefonátu. Tím i více zaujmete a snadněji se
pracuje oběma stranám.

 

Jaké ovoce přináší tato práce? Cítíte, že je adekvátně hodnocena a
klienti umí PR docenit?

Public relations je trochu
nevděčná práce. Když se něco povede, málokdo to ocení, ale když se něco pokazí,
je to hned vidět a kritika přichází velmi rychle. Hodnocení PR je věčná otázka
a není úplně jasně definováno, jak efektivitu PR přesně změřit. Musím přiznat,
že lépe se mi pracuje s lidmi, kteří se už nějakým způsobem s PR
setkali, a ti pak dokážou naši práci více docenit.

 

Zažila jste někdy, že si to chtěl někdo zkusit, aby ušetřil, a pak
narazil a stejně si najal profesionála? Na co obvykle tihle lidé narazí nebo
mohou narazit?

Přímou zkušenost s tímto
nemám, ale dokážu si takový neprofesionální přístup představit. Stačí se
podívat sama na sebe a některé své začátky. Je to o správném přístupu k novinářům
a o tom, zpracovat správně informace a témata. Obecně je asi důležité umět nabídnout
správné téma relevantnímu novináři.

 

Jakou propagaci považujete za přežitou?

Obávám se, že vždycky bude žít
tisková zpráva, i když už je dávno přežitá. Respektive dojde k její
modifikaci a zestručnění. Myslím, že časem se budou komunikovat jen rychlá
krátká sdělení a zbytek si už dohledají novináři přes internet či sociální
sítě. Už nyní samozřejmě tato forma funguje, ale je ještě otázkou času, jak se
celý trh vyprofiluje.

 

Zažila jste někdy nějakou vlastní vtipnou tiskovou chybu?

Tiskovou ani ne, ale vzpomínám
si, když jsem pracovala pro jednu mezinárodní firmu, že jsem si špatně vyložila
ze slovenštiny spojení spätný leasing (v češtině zpětný leasing) a následně
jsem chtěla řešit krizovou komunikaci, že o nás média na Slovensku píší, že
firma nabízí špatný leasing. (úsměv)

 

Váš život se nyní otáčí okolo projektu ŽENY s.r.o. Komu je tento projekt určen a na jakých principech funguje?

ŽENY s.r.o. jsou projektem pro všechny podnikavé ženy, které jsou posedlé životem, prací, rodinou. Je určen ženám, které se chtějí zviditelnit, nabídnout své služby, produkty, anebo se jen tak bavit a testovat různé produkty, sdílet své názory a inspirovat se na akcích a seminářích. Novým projektem je také KATALOG ŽENY s.r.o. plný produktů od šikovných českých žen. Jedná se o podporu českých a slovenských žen, které mají nějaké své malé podnikání. Obnovujeme tak tradici kvalitních českých produktů. Hledáme také ambasadorkyKatalogu, které si mohou prodejem produktů přivydělat ke svému stávajícímu rodinnému rozpočtu.

 

Vyžadují ženy nějaký zvláštní přístup k propagaci?

Ženy jsou sdílnější na výměnu
názorů, jednotnější a rády se zapojují do různých aktivit. Zvláštní přístup
nevyžadují, samy se zajímají o novinky, které jim ŽENY s.r.o. chystají, a naopak my samy se snažíme přinášet co
nejzajímavější projekty a informace, které jim v životě nějak pomohou.

 

Jaké fungují komunikační a propagační
články mezi Ženami?

Ženy se zajímají o vše, co je
spojené s jejich životními etapami, ať už se jedná o jejich singl,
rodinný, osobní, nebo pracovní život. Vyhledávají informace v ženských
lifestylových internetových i tištěných magazínech, které už začínají být přeplněné
doporučeními na různé produkty a služby. Co si myslím, že vždy bude fungovat
nejvíce, je osobní doporučení a na tom je právě postaven projekt ŽENY s.r.o.

 

Jakou formu bezplatné propagace považujete za nejúčinnější?

V současné době jsou to
určitě sociální sítě a osobní doporučení.

 

V jakých případech znamená šetřit na propagaci víc škody než
užitku?

Šetřit by se nemělo na lidech,
kteří propagaci připravují. Mají zkušenosti, kontakty a vnášejí do všech
projektů určitý nadhled a jistotu, že se věci ubírají správným směrem.

 

Co si myslíte o masových médiích a jejich přístupu k propagaci?

Masová média budou asi vždy
převážně o penězích. Kdo je má, bude více vidět, kdo ne, musí předvést, že je
v něčem výjimečný, proč by si ho zrovna velké mediální domy a televize měly
všimnout. Pár výjimek určitě existuje, ale vidíte to dennodenně, co nejvíce
lidí čte a zajímá, to se píše a to přináší další peníze. Sama přiznávám, že
jsem spíše uživatel masových médií, ale občas čtu i nezávislá média, která
primárně nejdou po zisku.

 

Současná doba a cenzura – jaké máte vlastní postřehy?

Myslím, že teprve čas ukáže, jak jsou
nebo budou média cenzurovaná. Nevím, jestli toto lze nazvat cenzurou, ale je
zajímavé sledovat, jak jednotlivé mediální domy píší či nepíší o svých
majitelích. To je asi takový jediný postřeh, který můžu za sebe říci.
V současné době se řeší hodně Česká
televize, ale nemůžu posoudit, kde a jaká je pravda.

 

Jak vnímáte možnosti skryté reklamy a nakolik je doporučujete?

Skrytá reklama může být daleko
účinnější než placená reklama. Obzvlášť když potenciálního zákazníka nějakým
způsobem pobaví, potěší a vyvolá v něm nějaké pocity či zážitky. Osobně
mám tento způsob komunikace raději.

 

Co vás v poslední době v médiích nejvíce pobavilo?

Baví mě osobní facebookové účty a
hlášky některých českých novinářů.

 

Jak vypadá váš životní styl?

Celý život jsem hrála házenou,
takže můj volný čas je celkově spojen se sportem. Ráda lyžuju, chodím do fitka
nebo na in-liny, mám ráda společnost přátel a baví mě moje práce.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Make-up a vlasy: Pavel Filandr www.pavelfilandr.cz

Šaty: Atelier Filandr

Vytvořeno ve spolupráci
s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

ŽENY s.r.o. www.zenysro.cz

Korektura textu: Alžběta
Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Autor se narodil 3. září 1954
ve Vyškově, takže v příštím roce oslaví své šedesátiny – a ke svému
jubileu by si přál vydat další knihu. Přivedl na svět čtyři knížky pro děti,
rovněž i jednu divadelní hru, opět pro dětského diváka. Aby se jeho publikace
rozlétly po světě, nepotřebuje být v žádné spisovatelské organizaci. Je
pyšný na to, že se jeho literární tvorba objevuje i na Gibraltaru, kde sice
mnoho lidí není, ale jeho knížky ano.

 

Můžete se zmínit o svém
dětství?                   

Vyrostl jsem na vesnici, jako čtvrtý v pořadí z celkem
šesti bratrů. Maminka nám brzy onemocněla, a tak jsme museli všichni doma hodně
pomáhat, a to i v pracích, které spíš příslušely děvčatům. Ta se v naší
rodině bohužel nenacházela. Ve škole jsem se učil velmi dobře a vždycky mě
mrzelo, že nemohu studovat, protože jsem si to zkrátka nemohl dovolit. Maturitu
jsem pak zvládl až ve svých dvaatřiceti letech.

 

Jak jste prožíval vpád okupačních vojsk v srpnu 1968? 

Ve čtrnácti letech jsem sledoval zprávy o dění v naší zemi.
Vím, že měli všichni velký strach z dění kolem i z budoucnosti. Myslím,
že si tenkrát Rusové nenapravitelně pošramotili profil.

 

Kdy jste přečetl svou první knížku? 

Určitě to byly Pohádky Boženy
Němcové. Knihu dostal na Vánoce jeden z bratrů. I když v naší rodině
logicky chyběly peníze, tak jsme pod vánočním stromkem každý svoji knihu našli.
Pohádky, ať v knize, nebo filmu, mám nejraději dodnes.

 

Čím vším jste byl, než jste se stal spisovatelem? 

Nejprve vyučený zámečník, po maturitě jsem se stal vedoucím
výrobního střediska. Pak přišel listopad 1989
a já ještě deset let vykonával
funkci technika, následně u jiné firmy seřizovače, kde jsem po pěti letech
vlivem prostředí vážně onemocněl. Nemoc mi vzala profesi, celý život se kamsi
propadl a tehdy se zjevila berlička pro život – psaní. Čas pak proměnil
krásného koníčka v obrovskou kobylu.

 

Je psaní knížek pro děti velká řehole, nebo i radost současně? 
Ano, píši hlavně pro děti, nejraději ve verších a dost si dávám záležet na tom,
abych psal jazykem srozumitelným a spisovným, aby mé vyjádření mělo logický a
nevynucený rým. Přitom pro děti je zvlášť důležitý rytmus. Děti jsou naprosto
přímočarými kritiky, a tak psát pro děti je dost obtížné, což mi zcela jistě
potvrdí každý, kdo pro děti psát zkusil. Možná právě proto je můj celkový styl
sdělení psaním pro děti dost poznamenán. Ale psaní je přece obecná schopnost
umět používat i tvarovat slova naší krásné řeči a co nejvýstižněji pojmenovat
to, co chce autor čtenáři ve svém díle sdělit, ať dětem, či dospělým.

 

Jste autorem dětských knížek, můžete je letmo přiblížit? 

První kniha se jmenuje Dívej se kolem. V ní čtenáře vybízím k rozhlédnutí
kolem sebe. Aby viděli svět takový, jaký ve skutečnosti je, bez přihlouplých
pokémonů a podobného balastu, který je sice populární a žádaný, ale dětem kromě
násilnických zápletek nenabídne nic, co by děti kultivovalo či vychovávalo.

Hospodář 

Veverka
si velmi ráda
ořechy na zimu střádá.
Ve spíži má ořechů,
plno – téměř po střechu.

Nikde
se však nepochlubí,
jak pěstuje mladé duby,
když žaludy vyhledá
a schová je, kde se dá!

V zimě
ji hlad vyžene,
stěží na skrýš vzpomene!
Ze žaludů pučí mlází,
co veverka nechtě sází.

Napomáhá
tedy tomu,
že je v lese více stromů,
a tak je z ní malý hajný,
pracovitý, ale tajný.

 

Další kniha se jmenuje Pěkně podle abecedy. Vydalo ji nakladatelství Sun. Tato kniha napomáhá dětem při výuce
čtení a mluvení, místy až s logopedickou obtížností. Například:

 

Šš 

Šnek vyšplhal
na šišku,
z šišky špitl na myšku:
„Se šiškou
jsem vyšší
než nejvyšší z myší.“

Třetí knížku vydala Mateřská a Základní
škola v Březové, v ní jsou říkanky o všem živém, co mohou děti na
vesnici potkat. Zvláštností této knížky je, že ji malovaly děti ze školy
v Březové.

Cukrářka?

Hrdlička,
když volá „cukrů“,
mívá plno cukru v kufru,
všechno kolem cukruje,
prý dost cukru v kufru je!

Zatím poslední a velmi čerstvou
novinkou se staly Prapověsti naše s trochou
vtipné kaše. „Zlí jazykové“ sice tvrdí, že vtipné kaše tam není trocha, ale
celé lopaty, ale skutečné posouzení nechám na samotném čtenáři. Protože málokdo
dnes bude číst obsáhlé texty pana Jiráska, tak jsem jeho pověsti přepsal
odlehčenou a úsměvnou formou do veršovaného vypravování. A možná se na základě
tohoto odlehčeného sdělení někteří čtenáři k jeho původním pověstem i
vrátí a přečtou si je.

Prolog 

Podle
knihy Jiráskovy
píši příběh zcela nový
a mnohé, co bude čteno,
je v něm značně nadlehčeno.

Téma
jsem však neopustil,
otěž fantazii pustil
s vírou, že jsem nedopustil,
abych do vás bludy hustil.

Možná
ale pro kritiky
či vážené historiky
vznikne zcela jiný spor,
 zda mám smysl pro humor.

Zvlášť
když výklad pověstí
mívá různá rozcestí,
a tak stejně nevypoví,
jak to všechno bylo – kdo ví?

Jedna z vašich knih se ocitla až za Gibraltarem… 

Nejen tam. Vím, že některé moje knížky jsou až v Austrálii,
Chile, USA, Kanadě, Mexiku, dokonce i ve Venezuele. V Evropě snad ve všech
zemích. Především tituly Pěkně podle abecedy a Slovní hrátky se zvířátky. České
babičky chtějí, aby jejich vnouče umělo česky. Docela mě překvapilo, že svoji Abecedu jsem
našel na internetu i v jedné knihovně v Bulharsku.

 

Napsal jste dokonce divadelní hru pro děti. 

Ano, napsal. Divadélko jsem nazval Čím je skládka pro zvířátka.
V této hře se děti v roli zvířátek pozastavují nad tím, jaký je
člověk darebák, jak se chová ke zvířatům, lesu a přírodě vůbec. Celá hra je
rýmovaná, přetextoval jsem do ní i dvě písničky. Protože je
celá rýmovaná, tak ji hráli i prváci, kteří v té době ještě neuměli číst a
texty se učili odposlechem od starších sourozenců. Hra je plná ironie, parodie,
sarkasmu a podprahově nabádá děti k tomu, aby až vyrostou a začnou určovat
směr správy naší země, aby měly zakořeněno, co je pro přírodu dobré a co
špatné. Například v ní jezevec říká:

„Já
jsem starý jezevec,
že rád spím, je moje věc,
u vchodu jsem našel dekl,
ještě asfalt po něm tekl.

Chtěl
jsem utéct a v tom kvaltu
tlapkou šlápl do asfaltu.
A teď nevím, kam se schovat.
(sojka křičí): „Bude se tu asfaltovat?“

Potěšily mě názory některých
diváků, že by z tohoto divadélka mohl být pro děti pěkný naučně-výchovný
kreslený film, jenže v tomto státě mají všichni na všechno svoje lidi.
Kvalita není důležitá. Proto u nás všechno vypadá tak, jak vypadá.

Zcela určitě se během doby mění
postavy dětských literárních hrdinů. Kteří vás nejvíce ovlivnili? 

Na tuhle otázku neumím jednoznačně odpovědět, ale zcela jistě to
byli hrdinové na straně dobra, co se zlem uměli pořádně zatočit.

 

Jaké své životní období považujete za nejdůležitější? 

Vaše otázky se mi zdají čím dál těžší, ale zkusím na ně přesto
odpovědět. První důležitá věc asi je, že jsem přišel na tento svět. Další, když
jsem spojil život se svou ženou, a jsme manželé již 37 let. Bez ní bych
nebyl ani poloviční. Za další důležité události považuji narození dvou našich
dětí. Pak přišla ošklivá zlomová doba, kdy jsem onemocněl, ztratil nejen
zdraví, práci, profesi, ale i víru v budoucnost. Jenže člověk, dokud dýchá,
musí bojovat a někdy si i vytvářet „těšínská jablíčka“. Svoji nemoc jsem si
krásně ospravedlnil, protože jsem si řekl, že Bůh chtěl, abych psal, a tak mě
k tomu přinutil tím, že jsem onemocněl.

 

Nadneseně se tvrdí, že každý spisovatel píše neustále jen svou
jedinou knihu, byť by jich přivedl k životu desítky. Souhlasíte s tím? 

Možná mnohý píše svoji jedinou knihu, pokud je nějak zahleděný sám
do sebe a snaží se své pocity na své okolí vykřičet. Já bych se však spíš držel
toho Dívej
se kolem… tedy o všem krásném kolem nás.

 

Neříkal jste si někdy v duchu, že by bylo krásné napsat volné
pokračování třeba Malého prince? 

Pokračovat v něčem, co už někdo napsal, musí být velmi
obtížné, protože pouze původní autor měl přesné představy o dění v tom
daném příběhu. Abych byl upřímný, tak se přiznám k tomu, že od jisté doby
ani nečtu básně jiných autorů, a to z jednoho prostého důvodu: abych
náhodou, i když zcela neúmyslně, nějakým způsobem „neopisoval“.

 

Jste i básníkem. Vaše sbírka Pěkně
podle abecedy nabízí ke každému písmenu básničku. Mají knihovny či školy zájem
o vaše publikace? 

Vím, že moji knížku Pěkně podle abecedy měly v nabídce knihovny
asi v počtu 300 výtisků, docela špatně je čtenáři vracejí, a tak je některé
knihovny klientům už ani nepůjčují domů, pouze ke čtení v knihovně. Což mě
jako autora těší, ale není v tom zlomyslnost. Na vaši otázku odpoví možná i
fakt, že jsem před měsícem přivezl z tiskárny 500 výtisků své nové knihy Prapověsti naše s trochou vtipné kaše, a i když se
neprodávají v žádném knihkupectví, tak jich už přes tři sta mají čtenáři.
I návštěvy na mém webu www.zdenekzelezny.cz drtivě
překonávají má očekávání. 

 

Kterého ze současných českých básníků a prozaiků máte nejraději? 

Hodně mohu Zdeňka Svěráka, a to hlavně díky našemu nejznámějšímu vševědci
Járovi Cimrmanovi.

 

Myslíte si, že dětský čtenář díky televizi a všem elektronickým
médiím nevyhyne? Že si i děti našich dětí budou brát s sebou klasickou
knížku do postele? 

Ono vždycky záleží na tom, k čemu jsou děti hlavně
v rodině od útlého dětství vedeny. Také
je důležité, jaké knihy jim dáme, jestli jim čteme. Zkrátka i tady platí, že
příklady táhnou. Pokud rodiče nečtou, tak se dá logicky předpokládat, že jejich
děti budou jejich vztah ke knihám kopírovat. Také předčítání knih malým dětem
dnes spíš dělají prarodiče. Ještě bych dodal, že všichni rodiče sice chtějí pro
své děti jen to nejlepší, ale co jim mohou nejlepšího dát? Především svůj čas a
vzdělání. A základem pro vzdělání je čtení, protože jen člověk, který umí dobře
číst, snadněji získává informace. Vždyť v knihách je ukryto veškeré vědění
lidstva a při kolapsu internetů či elektrických rozvodů může být kniha pro lidi
jediným zdrojem informací pro přežití. Kniha také dává impulz fantazii a
fantazie, ta podporuje tvůrčí práci. Zkrátka věřím, že klasická kniha přežije.

 

Existuje nějaké literární či společenské téma, jež vás nenechá
chladným? 

Co mi po změně politického systému nejvíc vadí, jsou změny v
mezilidských vztazích. Tolik závisti, nenávisti, zášti, nepřejícnosti,
chamtivosti, nelidskosti, arogance, šikany, lži, netolerance… Je mi z toho
smutno. Ani mi nikdy nedošlo, kolik špatnosti se v lidech skrývá. Pořád
věřím, že se tak jeví pouze menšina lidí a tu je víc vidět a slyšet.

 

Jak se díváte na členství ve spisovatelských organizacích? 

Tohle posoudit neumím, protože v žádné podobné organizaci
nejsem.

 

Literární sny ani žádné jiné se z pověrčivosti nemají
odtajňovat předčasně. Můžete jedenkrát udělat výjimku alespoň pro čtenáře
magazínu Best of? 

Velice by mě potěšilo, kdyby se některé z mých děl ocitlo ve
školních čítankách.

 

Příští rok oslavíte šedesátiny. Co si k nim nadělíte? 

Doufám, že se mi podaří dát dohromady dost peněz, abych mohl vydat
další knihu pro ty děti, které se nedávno naučily číst. Dám si dost záležet na
tom, aby se kniha stala nejhezčí ze všech, co mi vyšly, jak vizáží, tak
obsahem.

 

Když zrovna nepíšete, čím se zabýváte? 

V první řadě se musím nějak živit, takže chodím do práce.

 

Toužíte po nějaké zemi, kam byste se rád podíval a kde byste pár
měsíců rád pobýval a žil? 

Napadla mě jižní Francie, ale neumím francouzsky ani slovo. Jenže nejsem cestovatel, i
když jsem jako turista dost zemí navštívil, hlavně jejich přímořské oblasti.
Možná ale přišla chvíle, kdy mě zdravotní a ekonomické možnosti přinutí si více
prohlédnout naši krásnou zem. Snad to zní jako klišé, ale je těžké popsat mé
pocity při návratu domů. Asi jako by řekl pan Werich: „Jsme doma a doma je
doma!“

 

Nemohu se nezeptat, s kým byste u sklenky vína propovídal
celou noc? 

Těch lidí by bylo víc, ale patřil by k nim pan Karel Šíp nebo
Zdeněk Svěrák. Nejjistější však nakonec bude, když si tu skleničku dám doma se
svojí ženou.

Děkuji za rozhovor.

 

Text:
Vladimír Stibor

Foto:
archiv

Oficiální stránky Zdeňka Železného www.zdenekzelezny.cz

Korektura
textu: Alžběta Strnadová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

Magazín, který si se
zájmem čtou primárně muži, má ve svém čele ženu. Ne jen tak ledajakou. Vůně
interiéru vozů, které kvůli recenzím testuje, není zdaleka jediný faktor, který
Dagmar Klimovičová dokáže objektivně a na první dobrou vyhodnotit. Dagmar
ovládá způsob, jak se nejlépe seznámit s vozem, jak zbystřit smysly a jak
se orientovat ve světě, kde už dávno nemají hlavní slovo jen muži.

 

Být šéfredaktorkou magazínu, po kterém sahají především
muži, to může překvapit. Je však něco, co přišlo v počátcích vaší práce
překvapivé vám, coby ženě, na celkové tvorbě tohoto konceptu?

Trochu mě překvapil
fakt, že vybrat ta TOP auta není tak snadné, jak by se na první pohled mohlo
zdát. Na jednu stranu otáčím hlavu téměř za každým autem, které má trochu jiný
zvukový projev než ostatní, na druhou stranu vím, že musím naplnit představy
čtenářů, jejichž sny a ideály neznám.

Naštěstí je
automobilový segment stále dost atraktivní, jakkoliv moc je mu stále podsouvána
ekonomická nestabilita, a přitahuje pozornost firem, které se výrobou aut ze
své podstaty vůbec nezabývají. A tak vznikají zajímavé limitované edice, někdy
i o jednom jediném exempláři, jejichž jedinečnost spočívá v naprosté
exkluzivitě a hodnotě, která se měří v astronomických číslech.

 

Máte pocit, že vás muži schválně zkouší, kolik toho o tom
„jejich“ světě automobilů víte? A na čem se vás například snaží nachytat?

Nemyslím si, že svět
aut je výhradně „mužským“ světem, i když přiznávám, že výměna kola jde mužům
asi o něco lépe. (smích) Znám několik mužů, včetně mého přítele, kteří v
kuchyni snadno zastíní nejednu ženu, a znám spoustu žen, které milují
automobilový adrenalin a řídí lépe než někteří muži. Říkám si, jestli je to
opravdu otázka pohlaví. Co se týče toho zkoušení, ten pocit nemám, nesoupeříme.

 

Co je předností magazínu Top Cars a k čemu především slouží obsahově?

Top Cars je magazín o snech a o emocích. O těch
neuvěřitelně krásných snech, ze kterých se nechceme probudit a které si třeba
nikdy ani nesplníme. Ale to, že je máme, znamená, že máme pro co žít. Chceme,
aby časopis čtenáře bavil, odpoutal od všedního světa a aby na chvilku
zapomněli, že na ně venku čeká jejich služební kombík.

 

Jaký je váš oblíbený styl psaní? Řadíte sama sebe do
nějaké kategorie autorů?

Psaní o autech mě
hodně baví, je to něco úplně jiného než tiskové zprávy nebo PR články. Jinak
ráda píšu příběhy z reálného života. O tom, co prožívám já nebo moji přátelé.
Asi mám štěstí, že se opravdu nenudím.

 

Co předchází barvitě popsané definici vozu, o kterém podáváte
sdělení?

Ta barvitost se
odehrává v hlavách našich redaktorů, mne nevyjímaje. Jednoduše si auto
prohlédneme, projedeme se s ním a výsledné dojmy přeneseme na papír.

 

O co se u automobilu zajímáte nejdříve?

Nikdy to není jedna konkrétní věc, vždycky záleží na voze
samotném. Pokud stojím u sportovního vozu, tak samozřejmě motor a výkon, pokud
u limuzíny, tak to bude komfort a design. Je to individuální, podle toho, co od
vozu čekáte a za jakým účelem si ho vybíráte.

 

Co uděláte jako první, než se ve voze svezete?

Když si přebírám vůz, který neznám, vždycky si do něj na pár minut
sednu a než poprvé nastartuji, soustředím se na pocity, které ve mně vyvolává.
Platí staré známé pravidlo, že když vypnete jeden ze smyslů, ty ostatní se
zbystří. Takže na chvilku zavřu oči a vnímám jenom vůni interiéru, tvar volantu
a sedačky. Je to jen chvilička, ale pro napsání článku celkem podstatná. Pak už
zbývá jenom nastartovat a kochat se zvukem motoru, případně vyladěné výfukové
soustavy.

 

Když porovnáváte design vs. výkon, k jakým obvykle
docházíte závěrům?

Na tohle nemám univerzální odpověď. Přiznám se, že ta
nejvýkonnější a nejrychlejší auta světa mě osobně designem moc neoslovují,
takže poměr by byl tak asi 70:30 ve prospěch výkonu. Ale je to mé subjektivní
hodnocení, nikoli hodnocení magazínu.

 

Jsou v tomto směru odlišné vozy vyráběné
v různých státech? Dokázala byste definovat, který stát je coby výrobce
čím typický?

Myslím, že takto to nefunguje, hlavně proto, že designéři čas
od času změní značku a pak vozy ze španělské provenience nesou prvky ne
nepodobné těm, co jsme kdysi potkávali směrem z Itálie. Aktuální příklad za
všechny, letos na jaře svět uhranulo Vulcano
od designové značky Icona. Nejedná se
o žádný sériový vůz, ale o pěkně drahou hračku, která se vyrábí v Číně. Design
mu věnoval slavný Francouz Samuel Chuffart, který mimochodem pracoval pro Land Rover a Nissan a je otcem slavného Ferrari
California a Lexusu LFA. O motor Vulcana se postaral neméně slavný – pro
změnu Ital – Claudio Lombardi. Tady vidíte, že auta mohou klamat tělem a musíte
se jim zkrátka podívat do rodného listu.

 

Daří se vám odhad na vůz „na první dobrou“, nebo vás vozy
obvykle překvapí až později?

Každý asi ví, co může čekat od té které značky, nicméně já
nedělám žádná předčasná hodnocení. Tím si ušetřím i sem tam nějaké to zklamání.
Takže je lepší nic nečekat a pak si to užívat.

 

Jak dlouho a za jakých podmínek potřebujete vůz testovat,
abyste jej dokonale poznala?

Standardně auta testujeme týden, to je asi přiměřeně dlouhá
doba, abyste se s vozem naučila zacházet a poznala, co všechno umí, případně
neumí. Ale zda je to dost dlouhá doba? Na to, abyste o něm napsala článek, asi
ano.

 

Patříte k milovníkům rychlé jízdy? Co patří
k základům zvládnutí rychlé jízdy tak, aby byla bezpečná?

Co je to rychlá jízda? (úsměv)
Samozřejmě ráda sešlápnu plynový pedál na podlahu, ale jen tam, kde si to můžu
dovolit, a nemám tím na mysli absenci radaru nebo policie. Jinak jezdím
přiměřeně svižně. Nevím, jak se mi to stalo, ale přistihla jsem se, že jsem v
poslední době dokonce trochu zvolnila. Víc než rychlá jízda mě teď baví jízda v terénu.
Našla jsem pár míst, kde se dá krásně vyblbnout s off-roady.

Pokud chcete jezdit rychle, jeďte tam, kde nikoho neohrozíte.
Asi není třeba říkat, že hodně lidí si myslí, že umí jezdit a že umí jezdit
rychle. A pak si večer pustíte zprávy a vidíte BMW omotané kolem svodidel.
Nedávno vyšla docela zajímavá studie na téma, jak jezdíme a co při jízdě často
děláme. Děláme toho za volantem strašně moc, a přitom si myslíme, že jsme dobří
řidiči. To nejde moc dohromady.

 

Zažila jste při testování pocit, že jste se opravdu bála?
V jakém případě jste měla tyto pocity?

Asi ne. Občas se
bojím, když jedu s někým, kdo neřídí úplně podle mého „žaludku“, ale jinak ne.
V červenci jsem byla ve Walesu otestovat nový Range Rover Sport a tam
jsem měla trochu nepříjemný pocit, když jsem při sjíždění rampy z letadla musela
dát nohu z pedálu pryč a věřit jenom samotnému asistentu pro sjíždění kopců.
Prostě jsem měla před sebou jenom čumák auta, pod sebe jsem neviděla, držela
jsem volant a pustila to dolů… Strach trval jenom zlomek vteřiny a pak jsem
si to dala ještě dvakrát. (úsměv)

 

Vraťme se k tvorbě magazínu jako takové – je nějaký
limit, kolik a jakých vozů může být v jednom vydání? Na čem je to závislé?

Obecně platí pravidlo, že do velkých foto-story vybíráme vozy
nad tři miliony korun. Takových materiálů je v magazínu pět až šest, jinak se
řídím tím, co je aktuálně zajímavé a co by mohlo zaujmout, případně nemělo
uniknout pozornosti. Také máme rubriku ZOOM
do jednoho a dvou milionů a tam vybíráme auta, která sice nejsou tak drahá, ale
určitě patří do naší pomyslné TOP CARS
garáže. Ať už po stránce designu, nebo nějaké nové technologie.

 

Měla jste někdy pocit, že nebylo až tak o čem psát, že vám
to prostě nějak nešlo „od ruky“?

Samozřejmě, to asi
zažije občas každý.

 

Máte návod na to, jak ve své práci nevyhořet?

Nevím, jestli je to návod, ale já mám tuhle práci víc než
jenom ráda. A když máte něco hodně rádi, myslím, že vyhoření nehrozí. Teda
doufám. (smích) Zkuste se zeptat za
deset let. Ale pokud se ptáte, jak si dobíjím baterky, tak sportem a mezi svými
přáteli. Bez nich by to nešlo, oni jsou moje první zpětná vazba.

 

Jak bojujete, mohu-li to tak nazvat, s faktem, že
příliš mnoho fotografií sice zaujme, ale mohou odvádět pozornost od textů?

S fotkami soupeřit nemohu a ani nechci. Máme úžasnou art direktorku,
která tvoří z fotek nádherné příběhy. Kdo nechce číst, toho nedonutíte, ale
snažíme se psát tak, aby si to čtenáři chtěli přečíst. Tak snad se nám to daří.

 

Máte návod na to, jak vytvořit poutavý titulek?

To nemám, ten vás prostě musí napadnout. A dost často je to
to poslední, co k článku napíšu. Tak nějak mi vyplyne z textu.

 

Dokážete po svých zkušenostech odhadnout, když se
s člověkem bavíte, jaký vůz by byl pro něj nejlepší a po jakém voze asi
tak sám sáhne?

Nevím, jestli vždycky odhadnu, čím dotyčná osoba jezdí, ale
občas mě to napadne a sama pro sebe si alespoň tipnu.

 

Existuje ideální způsob, jak přimět lidi číst, ať už je to
o čemkoliv?

Ten nejúčinnější a současně asi i nejsložitější je, že musíte
umět lidi zaujmout. Jeden příklad za všechny. Můj kamarád je velkým fandou
sci-fi spisovatele Jiřího Kulhánka. Já sci-fi moc nemusím a naposledy jsem
četla něco na škole, protože jsem musela, a Hvězdné
války mě taky dvakrát neuhranuly. Ale on mě s tím Kulhánkem tak dlouho
provokoval, dokonce mi posílal sem tam nějaké vtipné hlášky z jeho knížek,
takže jsem se do něj loni o Vánocích pustila a už mám přečteno šest knih.

 

Čím vás vaše práce obohacuje? A máte také pocit, že vám
něco bere?

Svoji práci mám moc ráda a v podstatě ji neberu moc jako
práci. To je velká výhoda, ale je pravda, že mi bere téměř všechen volný čas.
Občas je trochu problém skloubit pracovní a soukromý život, ale tak nějak to
zatím zvládám.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Make-up a vlasy: Pavel Filandr www.pavelfilnadr.cz

Šaty: z kolekce návrháře Pavla Filandra

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Autorku
si hned z kraje spojuji s autorem a to Karlem Čapkem. Co mohou mít
společného? Cituji: V tom pak je
celá rovnováha a vyváženost života: že totéž, co jedna část lidí dělá poprvé, s objevitelským
zápalem a úžasem, druhá část dělá po sté, zamlkle, nerada a s rutinou starého
návyku. Svět, ve kterém by se dělalo všechno poprvé, by byl krásný a bláznivý,
svět založený z věcí dělených po sté by byl omrzelý, věčně stejný a téměř
rozumný. Jen poezie má výsadu, že cokoliv vidí, vidí to poprvé, a cokoliv
vyslovuje, říká to prvně, co svět světem stojí. Sylva Lauerová se v projevu
schází se svými předchůdci a duševně se všemi, kdo nacházíme v její tvorbě
pomyslné semínko, které v nás může vyklíčit a při troše péče, může i
vyrůst.

Jaké jsou pro vás, autorku, obvykle
přirozené zdroje inspirace?

Život, tak jak jej mohu pozorovat kolem sebe, rozhovory, které
zaslechnu, procítěné a prožité situace, vlastní zkušenosti. Stačí vteřina a
příběh se zrodí v hlavě… A pak ještě cosi, co lze těžko pojmenovat,
řekněme múza, která vás políbí, když si sednete a začnete psát.

 

Vnímáte rozdílný způsob psaní autorů-mužů
a autorek-žen obecně?

Ano, vnímám. V ženském psaní se daleko intenzivněji zračí emoce,
je květnatější, méně cynické a obvykle v něm nenajdete pózu. Připadá mi
upřímnější tím, že se ke zpracovávanému tématu nestaví za každou cenu
z nadhledu.

 

Kdybyste měla poradit, jak napsat
povídku, jaký postup byste doporučila?

Nejsem lektorem tvůrčího psaní a sama osobně nevěřím, že se dá tvůrčímu
psaní naučit, pokud člověk postrádá talent. Nicméně, pokusím se všeobecně
poradit: Vědět, o čem chci psát – mít připravený rámec děje, znát linii příběhu
– dodržet tzv. literární oblouk, tedy neztratit se někde po cestě a předložit čtenáři
pointu v pravý čas. A také znát a umět používat jazyk, ve kterém píšete.

 

Jak může čtenář na první pohled
poznat dobrou povídku?

Je otázkou, co je vůbec „dobrá povídka“. Každému vyhovuje něco jiného a
obecný vkus dnes takřka nemá hranice. Někteří čtenáři se nechávají unášet
květnatými poetickými obrazy, které mnoho neříkají, jiní upřednostňují
intelektuálně přebujelé a rádoby sofistikované statě a jiní si užijí
jednoduchý, vtipný a moderní text. Co je tedy „to dobré“? Řekněme, že dobrá
povídka je ta, kterou si čtenář užije a rád se k ní vrátí. Zůstane uložena
v jeho mysli.

 

Co všechno se snažíte do své vlastní
tvorby promítnout?

Pocity, kontroverze, dobro, zlo, hloubku, povrchnost, Boha, člověka,
přírodu, intimitu,… reflexe na cokoliv.

 

Kolikrát jste měla po vydání knihy
pocit, že byste ji udělala ještě jinak?

Často. Hračku bych dnes
napsala úplně jinak, na přípravu Královen
slz bych si asi vyhradila mnohem více času a počkala si ještě na další
básně, ale termín tlačil. A komorní thriller Tichošlap by byl patrně temnější, hlubší a o trochu delší.
Pokud se spisovatel nachází pod časovým tlakem, není to ideální. Na druhé
straně si myslím, že je dobře, když o své tvorbě spisovatel pochybuje, protože
pochybnosti jej posouvají dál.

 

Jaký vnímáte ve vlastní práci
osobnostní a profesní vývoj?

Samozřejmě se vyvíjím, zraju, stárnu a také se ve své profesi „učím
lépe chodit“. Vždyť jsem začínala jako naivní nováček, bez předchozích
zkušeností na literárním poli a hned má první kniha se stala bestsellerem.
Takže jsem nastoupila do hodně rozjetého vlaku. A při velké rychlosti člověk řadu
věcí přehlédne nebo podcení. A tak se stalo, že mě „erotika a sex“ chytily do
pasti. Ráda bych za tímto směrem své literární tvorby zavřela dveře, a to pokud
možno nahlas. Ale média jsou neúprosná a znovu a znovu mě tlačí do škatulky
spisovatelky erotických románů. Což je nesmysl. Takže brzdím, měním a
přesvědčuji, že jsem schopna psát i romány závažnější, než je lehká a nenáročná
sexy literatura.

 

Vaše knihy jistě čtenáře různými
způsoby ovlivňují. Jakými obvykle? Jak se jejich názory máte možnost dozvědět?

Dostávám spoustu čtenářských reakcí přes webové rozhraní svých
profesních stránek. Jsou v naprosté většině velmi povzbuzující. Krásné dopisy,
poděkování, dotazy ohledně reálií, které se v knihách nacházejí, básně a
všemožná vyznání. Jeden ze sta mailů je ošklivý anebo jde tak zvaně přímo na
věc. (smích) Dokonce jsem obdržela i fotografii mužského penisu. Ovšem
od doby, kdy jsem se potýkala se stalkingem, odpovídá na většinu elektronické
pošty manažerka nakladatelství. Stále si však ponechávám výsadu na některé
z nejupřímnějších dopisů odpovědět osobně. Existuje i další možnost, jak
se o reakcích na mé knihy dozvědět. Na netu se čas od času, naštěstí spíše
výjimečně, dá objevit i ta druhá strana mince – nějaká hodně šťavnatá,
nenávistná a opovržlivá čtenářská kritika. Obvykle emočně velmi vypjatá. Docela
mě baví, jak tyhle čtenářky nenechávám lhostejnými. A pak se dozvím, že jsem
chudinka, stojící u kuchyňské linky v paneláku, léčící si psaním své
komplexy méněcennosti. Tak co k tomu říct. Rozhodně se těmto „kritikům“
zvedne návštěvnost jejich blogu, což jim přeji. Velmi intenzivní a značně
interaktivní možností, jak být se svými čtenáři v kontaktu, je Facebook, na
němž mám dva profily – jeden osobní a druhý profesní, oba se tak trochu
prolínají. A osobně hovořím s čtenáři obvykle na autorských čteních. Z těchto
rozhovorů pak někdy vzniknou přátelství.

 

Jak dlouho obvykle trvá, než se od
prvního řádku dostane kniha až ke čtenáři?

Šest měsíců.

 

Které z procesů jsou pro vznik
knihy nejobtížnější a naopak?

Nejobtížnější? Pro každého spisovatele jistě něco jiného. Pro mě vždy
začátek, prvních pár stránek. Nejsnazší a nejpříjemnější – káva po poslední
tečce příběhu.

 

Co všechno patří k tomu, aby
kniha získala dobré PR?

Ach, tahle otázka by vyžadovala komplexní odpověď, která by patrně
přesáhla možnosti a délku tohoto rozhovoru. Zkusím jen stručně s trochou
nadsázky. Chcete skvělé PR? Prvním předpokladem je, aby vás vydalo renomované
nakladatelství. V České republice existují nakladatelství, která si velice
zakládají na své pověsti, výjimečných kontaktech a postavení na trhu. Píšete-li
pro ně, první PR kredit máte již v kapse. Pokud chcete vsadit na správnou
kartu, zvolte angažovaný námět, i kdyby to mělo být tisíckrát omleté, mnoho
desítek let staré téma. Jistě se o vaší knize bude hojně psát. Na to navazují
dobré vztahy s médii, což ke skvělému PR patří. Ale ty jsou obvykle
doménou nakladatelství stejně jako osobní a dobré vztahy s odbornými
kritiky.

 

Jaký volíte způsob propagace svých
knih, co se vám nejlépe osvědčilo?

Mezi úspěšné marketingové nástroje patří bezesporu sociální sítě, ale
nestavěla bych je na první místo. Velmi se osvědčuje propagace knih přímo na
prodejnách ve formě plakátů a takzvaných pyramid u vstupů do knihkupectví.
Stejně tak jsou značně úspěšné plakátovací kampaně v dopravních prostředcích,
zde je ovšem nutné, aby byla zvolena atraktivní forma upoutávky. Média hrají
při propagaci knih jednoznačně nejdůležitější roli. Jejich úloha je ničím
nenahraditelná. Proto pro své knihy pořádám křty, které vyvolávají pravidelnou,
poměrně rozsáhlou mediální odezvu.

 

Podle čeho vybíráte kmotry svým
knihám?

Každá z knih si zaslouží svého nebo své, naprosto specifické kmotry.
Křest románu či básnické sbírky potřebuje něco, co já nazývám „legendou, která
vytváří pozadí prezentované tvorby“. Hračku například křtily sex symboly té doby, Tichošlapa
zase zcela markantní osobnost herce Juraje Kukury, sbírky poezie pak
okouzlující ženy Irena Pavlásková a Bára Basiková. Jedinečné postavení mezi
mými kmotry však rozhodně zaujímá herec Roman Vojtek, jenž se během času stal
jakýmsi mým literárním talismanem.

 

Máte se svými kmotry i nějaké
zvláštní zážitky ze křtů, něco neobvyklého?

Naprosto nezapomenutelný byl Jiří Korn, který coby hlavní kmotr
kontroverzního románu Otrok vytvořil díky
outfitu, ve kterém přišel Otroka pokřtít, nesmírně příjemnou a lehce
nadnesenou atmosféru. Tedy přesně to, co jsem si pro tak výstřední a trochu
temnou knihu přála. Dostavil se totiž v uniformě s květináčem
tulipánů na hlavě a pod tímto extravagantním „kloboukem“ se skrývala dámská
tanga, která sloužila jako přímá pokrývka hlavy. Ostatně každý ze křtů mých
knih měl svou zcela nezaměnitelnou atmosféru. Velmi vznešené byly Královny slz a ostružin, almanach
poezie, jež jsem editovala, a to díky paní Haně Maciuchové. O uvolněnou a
exotickou atmosféru při křtu Jumarora se naopak
postarali známí cestovatelé, herecké ikony Jiří Bartoška a Miroslav Donutil.

Patříte k lidem, kteří rádi čtou
nahlas?

Máte na mysli autorská čtení, nebo předčítání knihy partnerovi
v tichu domova? Doma totiž čte nahlas pouze manžel, a protože je Němec,
tak samozřejmě v němčině. Když jsou na pořadu politické zprávy, jsem
zoufalá, ale před nedávnem mi předčítal Schopenhauera a to byl skutečný
zážitek. A já nejraději recituji básně – samozřejmě svým čtenářům, návštěvníkům
autorských čtení. Vydržela bych recitovat hodiny.

 

Jak hodnotíte zájem o předčítání
z knih a zkušenosti s nimi?

Dnes už si na nezájem o vlastní autorská čtení nemohu stěžovat. A
atmosféra bývá obvykle úžasná. Dochází ke skutečné interakci mezi mnou a
čtenáři a tak to má být. Proto upřednostňuji komorní autorská čtení před
performancemi ve velkých poloprázdných sálech. Spisovatel by rozhodně neměl být
pouhým předčítačem svých děl, mělo by jít o jakousi formu tichého dialogu mezi
ním a těmi, kdo naslouchají.

Pro koho myslíte, že je práce, jako
je vaše, ideální? Komu byste ji doporučila?

Všem, kteří žijí bohatý vnitřní život a vlastní bujnou fantazii.
Přemýšlivým a komunikativním lidem, přestože schopnost brilantní komunikace
nemusí být předpokladem zásadním. Vzpomeňme na geniální spisovatele, kteří byli
introvertní melancholici. A také si myslím, že spisovatelská profese by mohla
vyhovovat lidem, v jejichž slunečním znamení je obsažen element vzduchu.

Jak vypadá váš životní styl?

Jsem člověk svobodný, svoboda je zásadní esencí mého životního stylu.
Ráda střídám období plná vzruchů, lidí, setkání a komunikace s obdobími
introspekce, samoty a tichého rozjímání. Baví mě extrémy ve všem, co podnikám,
ale nejvíce asi v cestování. Jeden rok návštěva amazonského deštného pralesa a
vzápětí výlet za Inuity do Grónska. Někde ve mně je kus cestovatele. A čím jsem
starší, tím intenzivnější pouto mě váže k přírodě. Jak říkávám, jsem
bytost džungelní a přímořská.

Vždycky existovaly populární trendy, které na čas ovládly zájem
čtenářů. Všeobecně vzato si nemyslím, že by naší společnosti v oblasti
literatury něco zásadně chybělo. Při dnešní míře překladů veškerých
myslitelných literárních žánrů si každý přijde na své. Mě mrzí absence moderní
experimentální poezie, ale kdo by ji vydával, že. Ony verše jaksi nejsou tím
žádaným komerčním artiklem.

 

Čím si vy sama přejete společnost
obohatit?

Zprostředkovat mezní prožitky. Provokovat fantazii. Popouzet
maloměšťácká ega. Přispět k návratu idealismu. Odhalovat tajná a dobře
skrytá zákoutí lidské duše.

 

Jaké zásady vyznáváte? Čím se
v životě řídíte?

Svoboda. Slušnost. Kreativita. Přátelství. Důslednost.
Pracovitost. Vášeň. Zaujetí. Klid v duši. Bůh. Zdraví těla.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: KIVA, Lukáš dvořák a archiv Sylvy Lauerové

Ve spolupráci s Nakladatelstvím van Aspen www.vanaspan.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

Mnozí z těch, kteří navštíví
naši zemi, si ji zamilují. Mnozí se rozhodnou zůstat a prožít zde svůj život.
Ale ne každému se u nás podaří založit životaschopný business, který je navíc i
odrazem společnosti. Benke Aikell se svými nápady přišel ve správný čas. Na
počátku devadesátých let působil jako majitel realitní společnosti, poté jako
vášnivý golfista začal pořádat golfové turnaje. K tomu vydával vlastní golfový
magazín. Brzy bylo nutné najít pro magazín nový směr, a tak se v současnosti
každé dva měsíce těšíme z jeho Prague Leaders Magazine, tištěného na křídovém
papíře. V tomto exkluzivní magazínu v anglickém
jazyce najdeme sto padesát stran plných rozhovorů s vůdčími osobnostmi naší
společnosti či fotoreportáže z vybraných společenských akcí. „Business,
politika, diplomacie, kultura a lifestyle. To je naše zaměření,“ říká jeho
majitel, švédský podnikatel Benke Aikell.

 

Co vás přimělo k tomu,
abyste v České republice začal podnikat? Byla to náhoda, anebo promyšlený plán?

Poprvé jsem do České republiky, do Prahy, přijel na jaře roku
1990 a přiznám se, že mě sem táhla spíše zvědavost. Ale okamžitě jsem si Prahu
zamiloval. Nemusím připomínat, jak rozdílné to tenkrát bylo. Po týdenní
návštěvě jsem se vrátil zpět do Švédska, abych se sešel s mým obchodním partnerem
z naší realitní společnosti a pohovořil s ním o mých nápadech na podnikání.
Zdálo se mi, že pro realitní činnost byla ta doba v České republice více než
příznivá.

 

Co přesně jste si na Praze
zamiloval? 

Porevoluční atmosféra byla naprosto vzrušující, rodila se zde
demokracie. Sympatizoval jsem s lidmi, byli milí a vstřícní. Samozřejmě musím
dodat, že mě okouzlovaly i zdejší krásné ženy. Ale především to bylo tím, že v
té době byla Praha městem velkých příležitostí.

 

Jako dobrý podnikatel jste
viděl příležitost, a tedy ji využil. 

Samozřejmě. Přibližně pět let jsem cestoval mezi Švédskem a
Prahou. To bylo náročné. Poté jsem se ale rozhodl usadit se v Praze natrvalo. S mým
obchodním partnerem jsme zde založili realitní společnost a koupili hned
několik nemovitostí, jednu například v dnes slavné Pařížské ulici. Občas se
stalo, že jsme měli problémy s nájemníky, ale většinou se vše rychle vyřešilo.
Bylo ovšem obtížné tento business financovat, protože půjčit si peníze od banky
ve Švédsku bylo téměř nemožné, a od těch v České republice to bylo nemožné
absolutně.

 

Kdy jste se rozhodl založit
Prague Leaders Magazine a co jste si vytyčil jako jeho cíl? 

Vedle podnikání v oblasti realit jsem se také hodně zajímal o
dění v golfu, který v České republice začínal být v té době velmi
populární. Sám jsem golf hrál řadu let. Založili jsme golfový klub a
organizovali mnoho turnajů. V rámci klubu jsem se rozhodl vydávat drobný, zprvu
dvanáctistránkový klubový magazín v anglickém jazyce. Osobně jsem se staral o
fotografie a byl jsem autorem většiny příspěvků. Když jsem cítil, že je pro
tento magazín zapotřebí najít novou cestu, byli jsme už na čtyřiceti osmi
stránkách. To bylo v době, kdy větší golfové společnosti začaly pořádat své
vlastní turnaje, a tak jsem se vydal jinou cestou. V roce 2001 tak vznikl
Prague Leaders Magazine. Cílem bylo zapojit se do společnosti a nabídnout lidem
informace o politice, businessu a kultuře.

 

Do vydavatelského světa jste
přišel ze světa sportovního. Přesto se toho o sportu ve vašem magazínu příliš
nedozvíme. Proč? 

Na trhu je spousta sportovních magazínů. Náš koncept je
zkrátka jiný. Jak jsem již zmínil, jde nám hlavně o politiku, business a
kulturu a různé reportáže z důležitých akcí v těchto oblastech. Občas
publikujeme i o vzdělávání či něco málo z historie, ale není to časté.

 

Kdo je vaší cílovou skupinou? 

Jsou to politici, podnikatelé a různé osobnosti ze světa
kultury. Kdokoli, kdo umí anglicky a zajímá se o politické či kulturní dění v
této zemi.

 

Jaké jsou vaše náklady?

Vydáváme kolem patnácti tisíc výtisků každý druhý měsíc. Prague
Leaders Magazine není typem časopisu, který po přečtení vyhodíte do koše. Lidé
ho obvykle odloží na konferenční stolek, aby si v něm opět po čase mohli
počíst.

 

Bylo těžké najít zaměstnance
s dobrými jazykovými znalostmi? Jak vypadá váš tým? 

Snažíme se být efektivní. Náš tým pracuje pouze ve čtyřech
lidech, ale samozřejmě například fotografa či tisk si objednáváme. V dnešní
době je mnohem jednodušší najít anglicky mluvící zaměstnance, než tomu bylo například
před patnácti lety, v době, kdy jsem obchodoval s nemovitostmi. Tenkrát to
byla skutečná výzva.

 

Přispíváte vy sám do
magazínu, ať už články nebo fotografiemi? 

(smích) Ne, rozhodně už dávno nefotím a až na mé „Poznámky vydavatele“
v každém čísle málokdy přispívám články do časopisu sám.

 

Co ve vydavatelském
podnikání pro vás bylo největší výzvou? 

Největší výzvou bylo po celá ta léta přežít. Věřím, že
kvalita se vyplatí. Věřím také, že máme „niche“ na trhu, kde jsme úplně sami a
to je pro nás velmi důležité. Magazín se v dnešní době také rozšiřuje do
Bruselu, což zaručuje i dobré PR pro Českou republiku. Z toho mám velikou
radost.

 

Lze Prague Leaders Magazine
také koupit? Kde? 

Náš magazín se prodává v obchodním domě na Václavském náměstí
v Praze. Lidé si ho mohou samozřejmě také předplatit. Obvykle je ale časopis zdarma
rozdáván na společenských akcích či seminářích. Máme také velmi navštěvovanou on-line
verzi.

 

Kolik čtenářů má magazín
dnes?

V současné době máme na našich webových stránkách kolem půl
milionu zobrazených stránek za měsíc, šedesát pět tisíc čtenářů a unikátních
návštěvníků třicet pět tisíc každý měsíc. Pokud jde o tištěnou verzi, to je
samozřejmě obtížné odhadnout.

 

Magazín je tištěn na křídovém
papíře. Ve velké většině pak rozdáván. Jak se vám daří tohle všechno financovat? 

Kvalita je pro nás velmi důležitá. Náš magazín je opravdu
určen horním deseti tisícům. Jako většina magazínů, i my financujeme chod prostřednictvím
reklamy.

 

Je v dnešní době těžké získat
nové klienty pro reklamu? 

Ano, to bezpochyby je, zvláště pokud země prochází těžkým
ekonomickým obdobím. Firmy ani jednotlivci nemají pro svoji reklamu dostatek
finanční podpory. Spolu s tím nás omezuje také fakt, že mnoho reklamních
aktivit je v rukou reklamních agentur, které mají svá vlastní pravidla.

 

Jak se Prague Leaders
Magazine změnil a vyvíjel v průběhu let? 

Z počátku jsme například publikovali čtvrtletně. Uvědomili
jsme si ale, že musíme být více časově v souladu s událostmi, které se v
magazínu objevovaly. Dnes časopis vychází každý druhý měsíc.

 

Váš magazín je vydáván pouze
v anglickém jazyce. Myslíte si, že lidé v České republice mluví anglicky dobře
natolik, aby v něm mohli bez problémů číst? 

Čas od času se snažíme publikovat článek nebo dva v českém
jazyce, ale není na to příliš prostoru. Vrcholoví manažeři obvykle mluví velmi
dobře anglicky. Bohužel nemohu totéž říci o politicích.

 

Vidíte to jako problém? Domníváte
se, že to může ovlivnit naše vztahy s ostatními zeměmi? 

Ano, vidím to jako velký problém pro tuto zemi, protože politici
bez dobré znalosti především angličtiny tak přece nemohou dobře reprezentovat
svoji zemi. Doufám, že mladší generace se bude snažit více.

 

Je možné, že dabování filmů
a seriálů v televizi tento problém dále prohlubuje? 

Dabování filmů je obecně velmi špatné. Vláda by měla dělat to,
co je nejlepší pro národ, a ne pro velký business, kterým dabování v České
republice jistě je. Ve Švédsku je většina filmů a televizních seriálů v
původním znění s titulky. I malé děti se tak běžně anglicky domluví.

 

Žijete v České republice déle
než dvacet let. Jaký je váš názor na politické dění zde? 

To je velmi těžká otázka. Ve zkratce… politici by rozhodně
mohli odvádět lepší práci. Každý, kdo je zapojený do politiky, by měl myslet především
na tuto zemi a na blahobyt jejích obyvatel, a teprve až poté na sebe. Bohužel
se to děje přesně naopak.

 

Sledujete politickou scénu v
rodném Švédsku? V čem vidíte hlavní rozdíly?

Ve Švédsku je všechno více regulovány vládou. Není tak možné,
aby lidem prošly věci, které jim s přehledem procházejí zde. Ve Švédsku máme
samozřejmě vlastní politické skandály, ale zákony jsou nekompromisní. Pokud
uděláte chybu jako politik, a to i tu sebemenší, jste za to potrestán.

 

Mnoho politiků se dostalo na
titulní stranu vašeho časopisu. Spřátelil jste se s některými z nich? 

Přátelé je silné slovo. S některými z nich jsme se stali
spíše známými. S politiky a podnikateli se pravidelně setkávám na konferencích,
společenských akcích či seminářích.

 

Není to tak dávno, co jsme u
nás prožívali první přímé prezidentské volby. Co si myslíte o našem novém prezidentovi?

S prezidentem Zemanem jsem se setkal již několikrát. Je
přímočarý, chytře mluví, ale hlavně je volbou lidu. Nezapomínejme na tuto
skutečnost. Jsem přesvědčen, že je jedním z mála politiků, kterým ve
skutečnosti na této zemi a jejích obyvatelích záleží.

 

Co bylo od vzniku Prague
Leaders Magazine vaší největší odměnou? 

Skutečnost, že je magazín vyhledáván a respektován. Také
fakt, že mohu pomoci při propagaci České republiky v Evropské unii.

 

Je něco, co byste udělal jinak? 

Neřekl bych.

 

Přemýšlíte o nějakých
dalších vydavatelských projektech? 

Ano, je tu možnost franšízových příležitostí našeho magazínu.

 

Jaké klíče k úspěchu můžete předat
budoucím vydavatelům? 

Nebát se tvrdé práce. Vydavatel se nikdy nesmí vzdát, ani ve
špatných časech. Ale především ať nečekají, že zbohatnou. (smích)

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Hana Robinson

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.cz

Vytvořeno ve spolupráci s hotelem Radisson Blu Alcron www.alcron.cz

Make up: Pavel Filandr www.pavelfilandr.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

V 60. letech minulého století externí spolupracovník severočeského studia Českého rozhlasu v Ústí nad Labem (týdeník Klub 1967–71), v roce 1968 srpnový hlasatel této stanice. Jedna ze zakladatelských osobností hnutí malých divadel 60. let, konferenciér hudebního festivalu Porta (1968–1992) a folkových pořadů, autor a interpret poetických montáží a klubových představení. Od roku 1976 do počátku 90. let v Praze (Klub Rubín na Malostranském náměstí) a Brně (Studio Horizont na Lesné) uváděl cyklus klubových pořadů poezie začínajících autorů „Zelené peří“. V 90. letech na ně navázal na vlnách Českého rozhlasu s pravidelným pořadem nejmladší české poezie téhož názvu. Editor a recenzent poezie (Tvar, Týdeník Rozhlas), autor předmluv a doslovů k básnickým sbírkám. V roce 2004 byl Miroslav Kovářík jmenován Čestným občanem Litvínova.

 

Dětství zpravidla
předurčuje celý příští život člověka. Jaké bylo to vaše?

Ještě prvorepublikové! Jako tříletý jsem prý zažil
Masarykův pohřeb. Bylo to na pankrácké pláni, tam kde je dnes stanice metra Vyšehrad,
nuselským údolím pod námi projížděl smuteční vlak s rakví do Lán.
Zanedlouho přišla mobilizace, otec narukoval a přišel se nám ukázat domů
v uniformě, z níž mně utkvěly zelené ovinovací šály na nohách… Takový
je můj nejzazší vzpomínkový horizont.

 

Upsat se poezii
není jen tak. Kdy se tak poprvé stalo?

Na michelském gymnáziu někdy zjara 1949! Profesor František
Hvížďala, náš latinář a třídní, nacvičoval s námi na školní akademii báseň
Josefa Hory První máj budoucnosti. Sborová recitace se sóly, jedno jsem obdržel
i já… Nezřízeně jsem se těšil, až na mne přijde v básni řada. A jako na
zavolanou ke mně skoro současně dorazil Máchův Máj.

 

Mohu-li si
vypomoci obrazem, prošly vašima rukama přes dva tisíce básníků; co jméno, to
jiný osud. Kdo z nich na vás nejvíce zapůsobil?

Jistě ti, co pro mne přinesli závažná poselství, ale než je
stačili osobně předat, sami odešli… Nebylo jich tolik, ale zase ani tak málo. A
někde na začátku té řady je zcela jistě Václav Hrabě. Rozhodl jsem se, že jeho dílo,
i když všelijak rozatomizované a posbírané převážně z pouhých opisů,
resuscitujeme po básníkově tragickém odchodu v roce1965 ve dvojí podobě –
jako inscenované „divadlo poezie“, k němuž vydáme všechny texty jako program
představení.

 

V osmdesátých
letech minulého století se vaše vystoupení v Rubínu na Malé Straně
v Praze stala pojmem, dnes jsou již legendou…

Ono to v Rubínu začalo už roku 1975! A trvalo více než
15 let! Rok po pražském začátku přibyla brněnská setkávání ve studiu Horizont
na Lesné a do třetice všeho dobrého za pár let poté České Budějovice
v kulturním centru Čéčova… Ty večery měly své kouzlo i v tom, že nešlo
jenom o pouhá čtení mladé „nezavedené poezie“, jak se tenkrát říkalo, ale že se
autoři a naslouchající publikum stávali – v pravém slova smyslu a nejenom
na onen jeden večer – opravdovými partnery.

 

 

Dodnes vyučujete
na vysoké škole literaturu. Jaké nosné téma je vám nejbližší?

Můj seminář má název i téma Osudové básně s podtitulem
„verše, které vstoupily do života jejich tvůrců a jejichž nadčasový apel lze
vnímat i jako osobní poselství básníků komponovaná v situačně vypjatých údobích
jejich životů“. Úvodem bývá málo známá, ale pro mne krajně uhrančivá Seifertova
rozlehlá báseň Vltava, hořký text z roku 1951 vytrysklý těsně po smrti
Karla Teigeho jako nadosobní projev věrnosti jeho odkazu… Mohl být zařazen do
Seifertova díla až v osmašedesátém roce…

 

Mnozí si myslí a
jsou přesvědčeni, že se „psaní“ nenechá naučit, že je to výhradně záležitostí
talentu, vůle i štěstí…

…a magičnosti onoho stavu, kdy do vás báseň vstupuje… Ivan
Diviš podrobně rozebral toto stadium „inspirativnosti“: ten, kdo báseň píše, je zasažen (on říkal: zachvácen!)
náhle nabytou schopností zmnoženého vidění, jakési zhutnělé intuitivní možnosti
číst ve vlastní duši a vybírat z jejích pláství med poezie a konstruovat
tak z „pouhých slov“ novou doménu – báseň!

 

O poezii se říká,
že nás přesahuje, nic nevyžaduje, nic nevysvětluje, proč potom bývaly doby, kdy
mívala nesmírnou sílu?

Protože básníci byli nepřehlédnutelnými duchovními
kormidelníky, strážci a rozsévači jazyka, přirozenými autoritami a jejich verše
mluvily lidem z duše! Pravda, ne všechny verše a ne všichni básníci! To
spojuje Máchu a Nerudu s Halasem nebo Zahradníčkem, ale také – chcete-li
sáhnout třeba do normalizačních časů – Skácela s Kainarem! Ti všichni to,
řekněme střídmě, „uměli napsat“ a vyslat do světa v pravý čas!

 

Pesimisté
hlásají, že v současné době je próza, ale především poezie, na ústupu.
Nemýlí se?

Už přes dvě desetiletí se překotně mění mediální možnosti
šíření literatury a dalších kulturních zón: knižní podoba ustupuje
elektronické… Nezapomeňme ovšem hlavně, že toto vše musí být podmíněno poptávkou
po poezii jako živoucí disciplíně, žánru, který je schopen kdykoli a i na
miniaturním prostoru svobodně a někdy až umanutě a bez ohledu na případný dopad
na osobní dějiny tvůrce, modelovat příznačnou tvář doby i stav myšlení
v každém vlákénku lidské duše…

 

Nepohráváte si
někdy v duchu s myšlenkou, že byste sestavil čítanku poezie? Pokud vím,
žádná taková učebnice neexistuje.

Tady vás musím trochu poopravit a připomenout, že jsem
takové publikace nejen sestavil, ale i vydal. V časovém meziprostoru uvolněné
ediční politiky v druhé polovině 60. let se mi podařilo za přispění několika
přátel z pedagogického světa na Mostecku sestavit „Texty k rozborům
poezie“ pro severočeské nakladatelství Dialog – první díl byl výběrem
z české, druhý ze slovenské a světové poezie. Pochopitelně i se jmény
autorů do té doby embargovaných. Víc o tom bylo zveřejněno v rozhovoru se Svatavou
Antošovou v předloňském Tvaru.

 

S každým
novým autorem, jehož básně uvádíte, prožíváte de facto i jeho život. Lze
vypozorovat v poezii jakousi ponornou řeku, do níž se všechny vody
vlévají?

Řečeno s mírou pravděpodobnosti hraničící téměř
s určitostí: u básníkova zrodu, onoho stavu, kdy je člověk poezií nějak
zasažen, je zhusta přítomen i nutkavý pocit vyrovnání s poetikami
takzvaných iniciačních textů – hojně to funguje při setkání s prokletými
autory francouzskými či s anarchizující plejádou od Villona přes Gellnera až
k Václavu Hraběti –, nicméně dá se takto křtít z pramenů holanovského ale
i nezvalovského zřídla, stále funguje v této startovací roli ze světové
poezie beatnická vlna, či surrealistické sondy k automatické projekci
podvědomí… Podobnou osobnostně křtěnou iniciační sugescí vládne poetika
Skácelova nebo Žáčkova…

 

Podle statistik vyjde
v Čechách a na Moravě každoročně přibližně 500 básnických sbírek. Kolik z nich
z této, připusťme, knižní nadprodukce, vyčnívá?

Střízlivě vzato – slabá desetina! Vše je přímo úměrné tomu,
co jsem už naznačil: bez lektorské a redakční práce, jakož i nezbytně uplatněné
ediční kultuře při hledání výtvarně estetického ekvivalentu básnického textu (začíná
to obálkou, kvalitou papíru, výběrem typu písma, případným výtvarným
doprovodem, který by poezii čímsi dotvrzoval, byť metaforicky a případně i
polemicky…), bez profesionálního pojednání takovýchto parciálních vlastností,
nelze sbírku vypustit do světa. Mám na mysli sbírku poezie nesporné, nikoli
grafomanské… V době, kdy si za příslušný obnos můžete vydat
v podstatě cokoli a některá „nakladatelství“ právě s přílivem takovýchto
zakázek kalkulují, není ta desetina z půl tisícovky roční produkce nikterak
nadnesená… 

 

Kdyby to bylo
možné, do jakého období svého života byste se rád vrátil?

Všechny měly a dosud mají své kouzlo – a teprve dodatečně
jim člověk udělí nějaký zásadnější význam: do pětapadesáti let věku bylo mně
pobývati v totalitní kulturní menažérii se všemi jejími příznaky a projevy.
Pravda, „zlatá šedesátá“ se jim trochu vysmekla, ale pak přišla znovu a pro mne
až nesnesitelně dlouho a nekonečně prodlužovaná repetice. Dostat se za
hranice této reality bylo nad možnosti, spoustu sil jsme vyplýtvali jen proto,
abychom se aspoň na pár dní nadýchali jiné atmosféry… A přece jsem v té
době žil naplno, objížděl štace, interpretoval poezii, kterou mám ve svém
životním repertoáru dosud, pravda bez Zahradníčka a Diviše, ale toto „nadržené“
čekání často klestilo cestu k jiným básníkům… A každý rok, po celá čtyři
desetiletí, sedával jsem v porotě Wolkerova Prostějova, soutěže
v přednesu poezie, kde se stále objevovala jména režimními ideology
zatracovaná, včetně Hraběte! Takže: nepreferuji údobí žádné, možná jen
s větší nostalgickou láskou vybavuje se mi mé litvínovské Docela malé
divadlo z let jeho existence (1962–69), z jehož dramaturgických
pramenů stále upíjím, malý zázrak, který mne potkal a vstoupil do jinak nelehkých
peripetií mé osobní historie, ale pomohl mně ustát i ony …

 

V těchto
dnech vychází almanach 54 českých básníků Ptáci z podzemí. Zaujala vás
tato antologie?

Jde o kolekci jmen ne tak často se objevujících na
stránkách literárních časopisů a revuí, spíš adeptů vlastního publikačního
podnikání, ale proč ne…Neměl jsem čas ještě almanachem prolistovat tak, abych o
něm vydal kritické svědectví. Ale některá jména v něm jsou garanty
umělecké kvality, řečeno obecně. Titul Ptáci z podzemí zní zajímavě – jsem
zvědav, jak pod touto metaforickou klenbou bude jejich zpěv slyšet a
s jakou ozvěnou se setká…

 

Je něco, co by vám
poezie nedokázala poskytnout?

Ano. Duchovně jsem spřízněn s mnoha jejími stvořiteli,
blízkost fyzickou, ač bych o ni často mocně usiloval, mně však zhusta odpírají;
pravda, někteří už ani jinak nemohou, jsouce na druhém břehu Léthé, k němuž
nicméně míříme všichni, takže nějaká naděje k absolutnímu sblížení je tu
pořád… 

 

Je česká poezie
v nějaké rovině srovnatelné se světovou?

Jako poměrně nepočetný národ jsme dlouhá staletí přežívali
také díky poezii a hodnotám kulturní povahy, o tom není pochyb. Krásně to
charakterizoval básník Josef Palivec ve své sumarizujcí eseji „Poezie stále
budoucí“. Ta budoucnost je tam správně: bez poezie by žádné nebylo… A je krásné
a vlastně i důkazně doložitelné, že to byli právě básníci, jejichž životní
osudy se proťaly s tou kterou etapou vývoje národního… Dosaďme si sem Máchu,
Nerudu, Dyka, Bezruče nebo Wolkera. Nebo si vyvolejme poezii
z rozběsněných let válečných 1914– 18, vynoří se tu vedle Otokara Theera i
Eliška Krásnohorská, Viktor Dyk s posvátně famózním textem Země mluví,
Karel Toman i S. K. Neumann s básněmi z italských bojišť. A dnes už málem
zapomenutý Rudolf Medek: českoslovenští legionáři nosili jeho básně v brožuře
nazvané Lví srdce (do ní vložil i slavný text Zborov) natištěné na novinovém
papíře v horní kapse stejnokroje, dokonce podle rozměru té kapsy byly
stanoveny její ediční parametry v tiskárně. Náklad 50 000 kusů (!!!)
spolehlivě a brzy našel své čtenáře, počet legionářů byl téměř totožný. Je
několik dochovaných exemplářů s průstřely té knížky a krví smáčenými
okraji stránek… Není mnoho národů s tak barvitými kulisami dějin, do nichž
vstoupili básníci jako jejich čelní aktéři!

 

Mohlo by se jednoho
krásného dne Česko nazývat Zemí Janů? Vždyť zde hluboce zapustily myšlenky Jana
Křtitele, Jana Husa, Jana Žižky z Trocnova, Jana Palacha, Jana Zahradníčka…

…nebo také Karlů, nemyslíte…? Karel Čtvrtý, Karel Hynek
Mácha a hned dva Karlové po něm, Havlíček a Erben, Karel Kryl… není to stejně
mocná plejáda? U těch Janů bych trochu zaváhal nad trocnovským hejtmanem. Sedl
by mi k nim raději Jan Ámos. Spojme to raději: země Janů a Karlů… Že
bychom k nim našli ještě pár duchovně inspirativních Václavů…?

 

Už jsem se vás
kdysi dávno ptal, s kým byste s neskrývanou radostí proseděl a
propovídal celou noc. S kým by to bylo právě dnes?

Tvrdošíjně jsem vám už několikrát odpověděl, že
s Waltem Whitmanem, americkým romantikem, a nic na tom neměním.

 

Vraťme se ještě
jednou k poezii samotné. Neskrývá v sobě nebezpečí, že učí čtenáře,
či ve vašem případě posluchače, přemýšlet a tím odkrývá i nové úhly pohledu?

Nevím, co vás vede k tvrzení, že nové úhly pohledu
bývají nebezpečné! Právě naopak: dar nového, lépe řečeno JINÉHO vidění světa,
které básnící zhusta nabízejí, to bývá přečasto cosi jako podání živé vody
umdlévajícím nebo tápajícím a obrovská duchovní záštita, k níž se kdykoli
můžete odvolat a do níž se můžete uchýlit. Pro mne takto fungují po celá desetiletí
Walt Whitman, Lorca, někteří beatnici – z českých pak od prvního setkání
s jeho Elegiemi (bylo mi šestnáct tenkrát!) – Jiří Orten…

 

Publius Ovidius
Naso napsal své nejkrásnější básně ve vyhnanství. Je pravdou, že čím jsou těžší
podmínky k tvorbě, tím kyne větší naděje na dobrý výsledek?

Jan Zahradníček zapisoval téměř celé desetiletí básně
v komunistickém kriminálu na cáry toaletních papírů. Pořád, a stále
úporněji, pociťuji újmu, že jsme jeho sbírce Dům Strach – básním vytěženým
v celách na Pankráci, Mírově a Leopoldově – nevymezili jedno
z nejčestnějších míst v české poezii. Už dávno měly ty texty být
v čítankách!!! Já je vnímám jako přijímání při mši svaté – a pokud je interpretuji,
svádí mne k pokleku…

 

Chtěl byste
jednou sezvat všechny své básníky, jimž jste pomáhal v jejich
prvopočátcích na svět? Vím, že by se k vám hrdě hlásili.

Poměrně nedávno, v únoru 2011, jsem tuhle výzvu
dokonce i detailně promýšlel!!! Když neočekávaně skončilo rozhlasové Zelené
peří, týdeník mladé poezie, po téměř 19 letech existence, zčistajasna a bez
udání důvodů a také bez jediného slova uznání a byť jen formálního rozloučení od
tehdejšího vedení stanice, cítil jsem to jako osobní příkoří. Napadlo mne
tenkrát, pokusit se svolat autory,
kolik jsme jich kdy uvedli a jejichž mailové adresy jsem měl v archívu,
abychom si dali veřejné sbohem třeba právě v hale rádia nebo někde poblíž.
Pak jsem usoudil, že by to bylo chápáno víc jako gesto, než jako touha navzájem
se obdarovat živým kontaktem na konci díla, takže z toho sešlo. Stalo se však
něco jiného: od té doby čas od času připutovávají ke mně knížky poezie, nebo
jen k e-mailu přikládané kolekce básní od některých mladých básníků a básnířek
z oněch sedmi set (!), jejichž verše jsme vyslali do světa prostřednictvím
rozhlasových vln… Je to štafeta na nekonečné pokračování.

 

Děkuji za
rozhovor.

 

Text: Vladimír Stibor

Foto: archiv

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Petr
Vágner je muž mnoha tváří a postihnout jeho široký „repertoár“ by vydalo na
několik rozhovorů. Herec, spíkr, moderátor, dabér, model, sportovec, a kdyby se
dala vytvořit profese s názvem „adrenalinář“, bezesporu bychom ho do ní mohli také
zahrnout. Vše, co zavání adrenalinem a dobrodružstvím, už totiž dávno
vyzkoušel. My jsme se dnes zaměřili na jeho nové aktivity v rámci moderování,
modelingu, herectví a zjistili, jak je to u něj s thajským boxem.

Jednou
z vašich profesí je moderování, už přes dvanáct let vysíláte na
nejposlouchanějších rádiích u nás, jako jsou Evropa 2 nebo Frekvence 1.
Kde nacházíte stále nová a nová témata?

Člověk je vždycky limitovaný nějakým formátem pořadu, který dělá, časem, ve
kterém vysílá, zaměřením rádia, rozsahem spolupráce s kolegy a dalšími faktory,
takže úplně tak o tématech to není. Nicméně se samozřejmě snažím vysílání
oživit, přiblížit se posluchačům, pobavit je, a tak se pokouším hlavně
reprodukovat story ze života, věci, co jsem zažil, zajímavé události očima mých
známých, prostě dělat to, co posluchači vždycky ocení více než nějaké suché
informace, které si najdou každý den na internetu.  

 

Je něco, co
vás na moderování vyloženě nebaví?

Moc mě nebaví stereotypní věci, ale všechno se dá vždycky oživit. Ať už v
rádiu, nebo při moderování akcí. Tím, že mám v rádiu při vysílání parťáky, je
to mnohem zajímavější, protože spolu za mikrofonem hodně komunikujeme a různě
si nahráváme na vtípky. Na akcích zase přizpůsobuji scénář podle lidí, jejich
reakcí, snažím se je vždycky nějak zapojit, prostě aby se bavili a odnesli si
nějaký zážitek.

 

Stalo se vám v poslední době během vysílání něco, co vás „odbouralo“?

Několikrát. A vůbec se to nesnažím zakrývat, proč taky. Podle mě je nejlepší být přirozený i za mikrofonem. Lidé mají rádi bezprostřední reakce, když se povede nějaký vtip, když se někdo omylem přeřekne… A občas se odbouráme i v divadle na jevišti, zvlášť při komediích, kde se dá lehce improvizovat. Ale lidé v hledišti musí vědět, čemu se na jevišti smějete, jinak to nevezmou. A když je ta situace opravdu vtipná, publikum to vždycky ocení! 

 

Váš obličej je už delší dobu díky kampani rádia Frekvence 1 na billboardech, v novinách, v časopisech, dokonce byl i na krabici od mléka. Jak to vnímá vaše okolí?

Pozitivně. Tedy doufám (smích) Ono je určitě důležité být nějakým způsobem spojený s rádiem, být vidět, aby se to lidem propojilo, identifikovali vás a poslouchali někoho konkrétního, koho znají třeba z televize, ne jen anonymní hlas. U nás je navíc velká spousta rádií, hodně dobrých spíkrů, zajímavých pořadů, ale často troskotají na tom, že si díky malé nebo i nulové propagaci prostě posluchače nezískají. Takže díky bohu za billboardy, i když žádný „samožer“ nejsem a rozhodně se cestou do práce vidět u silnice nemusím. (smích)

 

Své moderátorské zkušenosti předáváte nyní mladým například v rámci charitativních projektů Hanky Kynychové. Co mladé zájemce chcete naučit?

Já toho zas až tolik naučit nemůžu. Nejsem pedagog, nemám na to vzdělání, ale rád předávám dětem svoje zkušenosti s moderátorskou nebo hereckou profesí, které už nějakých patnáct let dělám. Vysvětluju jim, co to obnáší, co by je čekalo, kdyby se pro tyhle profese třeba jednou rozhodly, bavím je historkami z natáčení a z divadla… Ale taky si zkouší odhodit stud, zbavit se trémy, nebát se mluvit před lidmi, pracovat se známou osobností, s mikrofonem… A musím říct, že už jsem tam pár talentů potkal! Třeba o nich ještě uslyšíme. (úsměv)

 

Myslíte si, že se moderování dá naučit? Nebo to člověk musí mít v krvi?

Myslím si, že moderování se stejně jako většina věcí dá naučit. Je jen otázkou, jak moc kvalitně. Na škole vám ukážou cestu, ale je jen na vás, jak po ní půjdete, jak moc se na ni připravíte, jak kvalitní boty si pořídíte a jak na sobě budete cestou pracovat. Ale pokud k tomu člověk alespoň trošku netíhne, tréma mu nedovolí říct ani slovo před větším počtem lidí a nedokáže alespoň trochu improvizovat a reagovat na publikum, bude se s tím asi hodně prát. 

 

Co se týká vašeho působení v divadle, v čem momentálně hrajete?

Momentálně je mou domovskou scénou už pár let Divadlo Radka Brzobohatého, kde jsem moc spokojený. Hraju tam skoro ve všech hrách, máme tam velmi úspěšnou komedii Vyhazovači, ve které se potkáváme čtyři kamarádi, a to mě opravdu baví. Letos na podzim bych tam měl zkoušet novou věc, ve které by se měli objevit i mí seriáloví kolegové, tak se na to docela těším.

 

Účinkujete často v komediálních rolích. Je to proto, že sám jste komik, nebo vám roli režisér prostě přidělí?

Určitě se v komediálních rolích cítím líp, baví mě bavit lidi i sebe, ale samozřejmě je to většinou o tom, jak vás tam chce vidět režisér. Myslím, že nejsem úplně ten typ, co by si na jevišti rozerval duši a pak se dával několik dní dohromady. Takové věci ani v DRBu nehrajeme. V dnešní době se lidi určitě raději přijdou odreagovat, zasmát, odpočinout si, takže jsem rád, že jim to můžeme nabídnout. 

 

Je nějaká role, kterou byste si rád zahrál?

Konkrétní vysněnou roli asi nemám. Nikdy jsem o tom nějak do hloubky nepřemýšlel, beru věci tak, jak přicházejí. Baví mě, když je natáčení zajímavé, když je pro mě role náročná v tom smyslu, že se třeba musím něco nového naučit. Díky herectví už jsem tak začal skákat s padákem, udělal jsem si zbrojní průkaz, hraju golf, jezdím na snowboardu, začal jsem se věnovat záchranářství, dělám kontaktní sporty, nebojím se ani kaskadérských kousků a nejnověji jsem si udělal i potápěčskou licenci. Teď už mi chybí snad jenom papíry na letadlo! (smích)

Lidé vás na
ulici poznávají, máte informaci, zda je to díky seriálům, divadlu, nebo třeba
moderování?

Myslím, že je to asi kombinace všeho dohromady. Můžu ale říct, že nejvíc
jsem to pociťoval, když jsem se každý týden několikrát objevoval v televizním
seriálu v hlavním vysílacím čase na nejsledovanější televizi u nás. A chování
lidí ke mně pak bylo ovlivněné tím, jak moc pozitivní nebo negativní byla role,
kterou jsem hrál. Zajímavá studie. Díky televizi asi taky začalo víc lidí
chodit do divadla, ale to málokdy bývá obráceně. No a o rádiu a „neviditelných“
tvářích už jsem mluvil. Ale když se to dobře nakombinuje a propojí, tak asi
všechno podpoří kariéru a zviditelní vás.

 

Vím, že jste
nadšený sportovec. Jak jste říkal, nedávno jste si udělal potápěčskou licenci.
Už jste měl možnost získané dovednosti využít v praxi? Co je důležité při potápění
nepodcenit?

Momentálně je to pro mě hodně zajímavý sport, ale platí tam to samé jako u
jiných. Určitě je důležité nepodcenit přípravu. Tady, stejně jako třeba u
skákání z letadla, to jednou nevyjde a můžete to zabalit. Rozhodně ale nechci
nikoho odrazovat, právě naopak! Rozhodně si vyzkoušejte všechno, co vás láká,
ten adrenalin za to rozhodně stojí. 

 

Umíte dát
první pomoc topícímu se člověku? Měl jste někdy možnost zachránit někomu život?

Myslím, že základní první pomoc bych uměl dát, na to jsem absolvoval už
několik kurzů, ale raději než si hrát na záchranáře bych volal skutečné
profíky. Jednou už jsem situaci, kdy paní porazilo auto, zažil a po základním
ošetření jsem zavolal samozřejmě záchranku, které jsem nadiktoval přesnou diagnózu
v lékařské terminologii. Trochu se pak divili, že nejsem doktor… (úsměv)

 

Díky roli
záchranáře v seriálu Ordinace v
růžové zahradě jste začal jezdit se skutečnou záchrankou, prý vás to tak
nadchlo, že budete jezdit i nadále?

Určitě, pokud to půjde. Od té doby, co jsem roli lékaře na záchrance
dostal, jsem chtěl vždycky vědět, co ta práce obnáší ve skutečnosti, chtěl jsem
si to vyzkoušet i v praxi, nejen před kamerou. A povedlo se mi natrefit na
úžasné lidi, záchranáře, kteří denně vrátí do života spoustu lidí, kteří mě
berou mezi sebe, a díky kterým jsem tuhle práci poznal v reálu. A realita je
hodně odlišná od natáčení! Slova díků jsou pro tyhle skromné lidi málo, přesto
děkuju MUDr. Schwarzovi, Jaroslavu Valáškovi, Petru Mikuleckému a celé pražské
záchrance za to, co dělají!

 

Nejsou lidé,
kterým přijedete na pomoc, překvapeni, když vás vidí?

Mám samozřejmě několik vtipných historek, jak si lidé mysleli, že se jedná
o natáčení, chtěli se s námi fotit, chtěli autogramy, ale většinou jde o
situace, kde není čas na takové věci a řešíte jen, jak tomu konkrétnímu člověku
pomoci, jak ho zachránit, udržet při životě a podobně. 

 

V poslední
době jste zavítal do další profese – do modelingu. Co vás k tomu vedlo?

Ono to tak nějak vyplynulo. Vždycky jsem dostával z téhle branže nějaké
nabídky, ale nikdy se mi do toho moc nechtělo. Necítil jsem se na to. Jenže se
mi poslední roky začalo dost často stávat, že jsem moderoval nějaké módní show
a klient mě většinou při té příležitosti poprosil, jestli bych nějakou
přehlídku nezpestřil jako model i já. Tak jsem začal sem tam někde předvádět,
občas něco nafotím a musím říct, že to není zas tak špatná práce. Nemusím se
učit žádný text, nevyžaduje to žádnou extra přípravu, není to časově náročné,
většinou je to i celkem dobře zaplacené, tak proč si občas neodskočit i sem… (úsměv)

 

Jaký je
průměrný věk v modelingu, není to profese spíše pro mladší ročníky?

Neřekl bych, že u mužů je to až tak o věku jako u žen. A já se hlavně
nepovažuju za modela! Asi někomu přijdu jako vhodný typ na určitý druh
oblečení, dvacetiletí androgynní kluci zase budou nosit a fotit něco jiného… Když
se podíváte na George Clooneyho, je mu přes padesát a pořád fotí a točí
reklamy. A nikdo mu neřekne, že je na to starý… 

 

Jaké
požadavky jsou na „modela“? Překvapili vás někdy organizátoři něčím nezvyklým?

Jaké jsou požadavky na běžného modela, nevím, ale protože organizátoři o
mně většinou ví, že jsem pro každou špatnost a rád každou akci ozvláštním, sem
tam přijdou s nějakým nápadem. Moderoval jsem letos třeba s Ivou Pazderkovou módní
show pro Nadaci Terezy Maxové a v
rámci přehlídky pořadatelé chtěli, abych si na mole vymyslel nějaký pohyb,
třeba kop z otočky, když už dělám ten thai box. A já jsem místo toho udělal „break
dance“ na zemi a mělo to velký ohlas! 

 

Jaké to je
být v jedné šatně s modelkami, o čem si povídáte?

V šatně většinou není čas na nějaké dlouhé intelektuální rozhovory. Ale
protože se s těmi holkami veskrze pár let z akcí znám, stihneme probrat vždycky
nějakou tu práci, dovolené, případně děti…  

 

Jste potetovaný,
neměl jste s tím v rámci svých profesí někdy problémy?

Zatím ne. Když přijde na věc, on si šikovný maskér s tetováním vždycky
nějak poradí. Jen Zdeněk Troška chvíli zvažoval, jestli mě má obsadit do role
prince v Čertově nevěstě, protože se
bál, že tetování bude vidět. Ale pozval jsem ho do divadla na historickou hru Lev v zimě, kde jsem hrál francouzského
krále Filipa, a potom už nebyl nejmenší problém.   

 

Máte za
sebou stovky seskoků padákem. Neměl jste ale někdy strach?

Strach mám vždycky. Ale po těch letech a dvou seskocích, které nedopadly
zrovna ideálně, je to už spíše takový ten zdravý strach. Mám rodinu, děti,
hraju, točím, tak už si nemůžu dovolit tolik riskovat. To platí i při sparingu
na thai boxu, kde mi trenér Marek Lončák nic neodpustí. 

 

Co se týče thajského
boxu, dokonce byste prý rád do ringu. Uvažujete o tom, že se z vás stane
profesionální boxer?

Na profíka jsem už moc starý! Bohužel jsem začal dost pozdě, a i když
chodím hodně běhat a cvičit, už nikdy nebudu na takové úrovni jako kluci, kteří
to dělají od mládí. A je to znát, i když dostanu na sparing někoho mnohem
mladšího, to se pěkně zapotím! (smích)
Koketoval jsem s myšlenkou jít do amatérského zápasu a ještě mě to úplně
neopustilo, ale zatím mi to vždycky překazila nějaká práce nebo nemoc, a když
vypadnete z pravidelného rytmu tréninku, tak se to špatně dohání.

 

Proč právě
thajský box?

Zkoušel jsem i jiné druhy boxu, ale v thajském se používají kromě rukou i
nohy, lokty, kolena… Je to takové kompaktnější a to mě baví. Občas si zajdu na
tréninky i s Rosťou Osičkou nebo Lukášem Konečným, což jsou v boxu opravdu
velká jména, a pokaždé mám co dělat!  

 

Dostal jste
se v reálném životě do situace, kdy jste se musel bránit?

Několikrát. A několikrát jsem i dostal. (úsměv) 

 

Máte spousty
profesních plánů, můžete nám některé z nich prozradit?

Plány mám, ale prozrazovat je zatím moc nechci. Nicméně co se týče hraní,
měl jsem přes léto točit jednu komedii s Terezou Kostkovou, ale ta se odsunula.
Na podzim mě čeká nový seriál pro Českou
televizi, jeden film pro zahraniční produkci, a jak už jsem zmiňoval, nová hra
v divadle. Jinak sedím čím dál častěji v dabingu, a co se týče moderování,
opouštím po šesti letech ranní vysílání v rádiu, takže už konečně přestanu spát
průměrně tři a půl hodiny denně. Nicméně z éteru rozhodně nezmizím. Čeká mě teď
taky hodně moderování, sportu a snad i zábavy, jsem otevřený každé nové výzvě,
takže se moc těším, co dalšího mi život přinese.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Make-up a vlasy: Pavel Filandr www.pavelfilandr.cz

Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Vytvořeno ve spolupráci s hotelem Radisson Blu Alcron v Praze www.alcron.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Many people from
around the world visit the Czech Republic and then fall in love with this small
country and wish to stay longer. But not everybody is capable of overcoming the
cultural differences and starting a new business in a new country is a
different story alltogether. Benke Aikell had some ideas that came at the right
time. After several years in the real estate business Benke decided to start an
upscale magazine, which would focus on high profile events, art,and culture of
the Czech Republic and also cover EU related issues. Prague Leaders Magazine has
become popular especially among politicians and businessmen. With a circulation
of fifteen thousand prints every other month and distribution to all top
officials in Brussels, Benke’s idea turned into a successful business.

 

Was it a a coencidence
or a well-thought-out plan that made you stay in the Czech Republic and start a
business here?

I visited the Czech Republic for the first time in the
spring of 1990 and honestly, it was just out of curiosity. But I felt in love
with Prague right away. I do not have to stress that it was very different back
then. After a week I went back to Sweden and spoke to my business partner about
some business ideas I had in mind. I was working in real estate at that time in
Sweden and thought that at that time there were some good oportunities to invest
in the real estate in Czechoslovakia.

 

What was it that
made you fall in love with Prague?

The atmosphere was absolutely thrilling in the nineties,
something new was being born. I liked the people, they were open-minded and
nice. Women were beautiful. There were many opportunities for everybody after
the Velvet Revolution. Very exciting times.

 

So as a businessman
you saw the opportunity and decided to make most of it…

Of course. After about a year of traveling between Sweden
and Prague we started a real estate company and bought several properties in
Prague, of which one was also in  Parizska
street. We ran into some problems with tenants, but usually it was ok. We were
rather a small company, because it was very difficult to borrow money from
banks in Sweden. Nobody knew how things were going to turn out in Czechoslovakia
and getting money from banks in Prague was impossible.

 

When did you come
up with the idea of starting a business magazine and what
did you see as its purpose or mission? 

Apart from the real estate business I was involved in the
golfing society. I have been playing golf for years. We were running a golf
club and were hosting many golf tournaments. I decided to start a small club magazine,
in English, of course. I took photos myself and wrote most of the articles. I remember
that the very first issue had only twelve pages and after a couple of years we
expended to forty eight pages. Unfortunately, soon larger companies started to
host their own tournaments and we realized that we needed to find another concept
for the magazine. That was when I launched Prague Leaders Magazine in 2001.

 

You were coming
out of a sport background, but your magazine does not cover sport events. Why?

There have been enough magazines and publications
covering sport. Our concept with the magazine has been to cover politics,
business, culture and important events in these fields. Sometimes we cover
education or history issues, but this is not our main focus.

 

What is your
target group?

Politicians, business people and culture
personalities. Anybody who can read in English and is interested or involved in
politics, culture and business in the Czech Republic.

 

What is your
circulation? 

We put around ten to fifteen thousand prints every
other month. Leaders magazine is not that kind of magazine, which you would
throw away when you finish reading it. People usually keep it on the coffee
table for some time.

 

Was is difficult
to find employees with good language skills? What does your team look like? 

We try to be efficient. Our team has only four people,
but of course we are outsourcing printing, photographers and others. It is
easier nowadays to find English speaking employees than it used to be, for
example when I was working in real estate business fifteen years ago. It was a real
challenge then.

 

Do you still take
pictures and write articles yourself? 

Laugh. No, I definitely do not take pictures myself
anymore and except for my Publisher‘s note in each issue I rarely write
articles in the magazine myself.

 

What has been the biggest
challenge in the publishing business? 

The biggest challenge has been to survive. We believe
that quality pays off. We have a niche where we are quite alone and this is
very important for us. We are also expanding to Brussels, every issue we cover
six pages from Brussels and doing some PR for the Czech Republic.

 

Can one actually buy
the magazine?  Where? 

Prague Leaders Magazine is sold at the Luxor book
store in Wenceslas Square in Prague. People can obviously also subscribe.
Usually, the magazine is handed out at special events or seminars free of
charge. We also have a very popular online version.

 

How many readers does
the magazine have today?

At the moment, we have online around five hundred
thousand page views a month, sixty five thousand visitors and unique visitors close
to thirty five thousand readers every month. In terms of the printed version, it
is obviously difficult to say.

 

The magazine is
printed on a high quality paper. It is pretty much given to people. How do you
finance it all?

Quality is very important to us. We call it an upscale
magazine, because it is mostly for upscale people. As most magazines, we
finance it through advertising.

 

Is it difficult to
find clients for advertising in your magazine? 

Yes, it is, especially when the country is going through
difficult economic times. Companies and individuals do not have the financial
support for advertising. Also, lots of advertising is in hands of advertising
agencies and they follow their own rules.

 

Has the magazine
changed over the years and how?

For example, we used to publish it quarterly for
several years. We realized that we need to be more in time with the events we
are covering. Today the magazine comes out every other month.

 

Prague Leaders Magazine
is published only in English. Do you believe that people in the Czech Republic speak
well enough English to be able to comfortably read it? 

From time to time we publish an article or two in the Czech
language as well, but not very often. Top managers usually speak very good
English. Unfortunately I cannot say that about politicians.

 

Do you see this as
a problem? Do you think this harms our relations with other countries?

I see it as a big problem for the country. Politicians
have to go the Brussels and to other countries and with no English they cannot
represent the country well. I hope that younger generation will do better.

 

Do you think that
dubbing of movies and series on TV further deepens the problem?

Dubbing is very bad. The government should do what is
best for the people and not for the dubbing business. In Sweden, most of the
movies and films are played in TV in original sound with subtitles.

 

You
have been living in the Czech Republic for over twenty years. What is your opinion about the
political scene?

It’s a very tough question. To make
it short…the politicians could do so much better. Everybody involved in
politics should think of the country and well being of its people first and
then about themselves. Unfortunately it is happening exactly the other way
around.

 

Do you still
follow the Swedish political scene? What are the main differences?

In Sweden, everything is more regulated by the government.
It is not possible to get away with things that you can get away here. We have
our own political scandals, of course, but the laws are very tough if you make
a mistake as a politician, even in a small matter.

 

Many politicians
made it to the cover page of your magazine. Have you become friends with some
of them?

Well, friends is a strong word. I
have become acquaintance with some of them. I regularly meet with politicians
and entrepreneurs at conferences, various business events or seminars.

 

Not long
time ago, we had the first direct presidential elections. What do you think of
our new president?

I have met with president Zeman a few times before. He
is straight forward, quite well spoken and he is the choice of the people. Let’s
not forget this fact. I believe that he is one of the few politicians who
actually care for the country and the people.

 

What has been your
biggest reward for you over the years? 

The fact, that Prague Leaders Magazine is well received
and respected by most people and the promotion of excellent PR for the Czech
Republic via our web page to many countries around the world.

 

Is there anything
you would have done differently?

Not really.

 

Are there other
publishing or related projects in your future?  

Yes, franchise opportunities of the concept are on our
agenda.

 

What keys to
success can you leave for upcoming publishers and leaders?

Hard work, never give up, be positive and optimistic
even in bad times. But mainly, do not expect to get rich. Laugh.

 

Thank you for the interview.

 

 

Interview:
Hana Robinson

Photo:
Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Location:
Hotel Radisson Blu Alcron www.alcron.cz

Publisher:
magazine Best of www.ibestof.cz