Archiv rubriky: Média a literatura

Včelí
lid je druhá kniha akční fantasy série Osm světů mladé autorky Marcely
Remeňové. Mladá spisovatelka a aktuálně studentka Gymnázia Jana Nerudy v Praze
se již od dětství pohybovala díky povolání rodičů v tvůrčím a inspirativním
prostředí divadla a filmu. Nejprve vytvářela vlastní příběhy malováním obrázků
a postupně se stala nejen nadšenou malířkou a čtenářkou, ale také autorkou
povídek. Akční thriller Včelí lid je její druhou vydanou knihou a volně
navazuje na první díl fantasy trilogie Osm světů, který vyšel pod názvem Seznámení
již v jejích třinácti letech. Marcela Remeňová je také klientkou Refrakčního
Centra Praha, kde čeká na završení dospělosti, aby mohla podstoupit refrakční
operaci své oční vady.

 

Marcelo
jak jste se k psaní dostala a co Vám do Vašeho života přináší?

Psaní mě baví od chvíle, kdy jsem se naučila psát. Již jako malá jsem
si v hlavě vytvářela různé příběhy a postupně mě ovládla touha je položit na
papír. V té době mne bavilo malování, a tak jsem text ještě doplňovala i
vlastní kresbou a zkoušela tak vytvářet různé komiksy. Další literární pokus
byl jakousi předzvěstí Osmi světů. Příběh se odehrával v tajné špionážní
agentuře CWS a hrdinové byli mladí lidé, kteří měli různé zvláštní nadpozemské
schopnosti. Psaní mi přináší velkou radost a je pro mě relaxem. Zažívám stejné
pocity, jako když čtu dobrou knihu nebo sleduji zajímavý film. Ponořím se do
světa své fantazie a zapomenu na vše reálné kolem. Kromě toho mě ale psaní
obohacuje i tím, že když se třeba pořád pídím po nových a nových synonymech,
rozšiřuji si tak svoji slovní zásobu, a to rozhodně přispívá i k mému lepšímu
vyjadřování ve škole nebo na veřejnosti.  

 

Proč
jste vlastně zvolila právě tento žánr?

Pro mix fantasy, thrilleru a sci-fi jsem rozhodla proto, že jsou mi
všechny tyto žánry velmi blízké. Sama ráda čtu knihy nebo vyhledávám filmy
právě tohoto zaměření. Nadpřirozené prostředí mi dovoluje vytvářet příběh
naprosto svobodně, nejsem ničím vázána a můžu nechat pracovat svoji fantazii
bez omezení.  

 

Jakým
způsobem Vaše psaní ovlivnili rodiče a prostředí, ve kterém jste vyrůstala? 

Táta je
filmový producent a máma herečka a režisérka, a tak jsem již jako malá měla
možnost se dostávat na natáčení filmů či reklam nebo do divadelního zákulisí.
Rodiče mě také vedli k tomu, abych hodně četla, zhlédla jsem s nimi mnoho
kvalitních filmů. Myslím si, že toto vše mě hodně inspirovalo k tomu, abych
sama začala něco vytvářet.  

 

Nyní
vydáváte druhý díl trilogie, jaký ohlas zaznamenal díl první?

Co vím z
ohlasů, tak Osm světů nevyhledávají jenom čtenáři mé věkové kategorie, ale
četlo ji i mnoho dospělých. Možná jsou zvědaví na to, jak jsem si v tak mladém
věku poradila s nelehkým úkolem. Podle komentářů na různých internetových
portálech usuzuji, že mnohé čtenáře můj příběh zaujal a v poslední době se množí
dotazy, jestli bude druhý díl opravdu v říjnu tohoto roku, jak jsem
slíbila.        

 

Jak
zvládáte skloubit psaní a studium?

Není jednoduché časově skloubit vše tak, abych stíhala náročné studium
na Gymnáziu Jana Nerudy, psala a zároveň nezanedbávala kamarády. Proto
častokrát na knize pracuju pozdě večer. Vytvořím si patřičnou hudební kulisu
pro inspiraci a navození správné atmosféry a psaní se tak pro mě stane
příjemným zakončením náročného dne. 

 

Co
Vás baví kromě psaní a co sama ráda čtete?

Mám ráda filmy všech možných žánrů a proto když je čas, zajdu do kina
na nějakou novinku nebo se podívám na starší film ze své bohaté sbírky DVD.
Taky miluji hudbu. Poslouchám ji, kde se dá, i když píšu. V zimě jezdíme
s rodiči na hory lyžovat a průběžně po celý rok hraji rekreačně badminton.
Donedávna jsem se věnovala společenskému tanci, ale ten bohužel musel jít
bokem, protože už se nějak nevešel do časového plánu mého dne, týdne a ani
měsíce. Momentálně jsem začala navštěvovat seminář anglického divadla, který mě
moc baví.

K mým oblíbeným spisovatelům patří Stephen King, autor různých hororů,
ale taky Anthony Horowitz, který napsal například Sílu pětice nebo sérii o
Alexi Riderovi. Také mám ráda Eragona od Christophera Paoliniho a těším se na
české vydání posledního dílu Nástrojů smrti. Z té klasičtější četby mě zaujal
například obraz Doriana Graye od Oscara Wildea a Egypťan Sinuhet od Miky
Waltariho. Hodně mě bavila Škvoreckého Prima sezona, která je myslím pro mou
generaci velice zábavná. I přes smutný konec se mi líbil Deník Anny Frankové
nebo Staré řecké báje a pověsti zpracované Eduardem Petiškou, které jsem četla
s rodiči už v dětství. 

 

Chcete
se psaní věnovat i nadále? Kde se vidíte řekněme za deset let?

Rozhodně bych
v budoucnu chtěla i nadále psát, protože mě to neskutečně baví, a mám další
nápady na nové příběhy. Jestli se ale stanu spisovatelkou nebo budu mít i
nějaké jiné zaměstnání, to ještě opravdu nevím. Zatím mám naštěstí na
rozhodování dost času, a tak uvidím, jak se vše vyvine. V každém případě bych
chtěla po maturitě zkusit studovat vysokou školu v zahraničí.

 

Jste
klientkou Refrakčního Centra Praha, jakou máte oční vadu?

Mám krátkozrakost. Refrakční Centrum jsem poprvé navštívila, když jsem
ve škole začala špatně vidět na tabuli. Bylo mi asi 10 let. Nikdy předtím jsem
na očním vyšetření nebyla, ale všichni na mě byli moc milí. Pan doktor zjistil,
že špatně vidím do dálky a od té doby nosím brýle.  

 

Uvažujete
tedy o korekci vady laserovou operací v budoucnu?

Doufám, že se
mi zrak nebude dál zhoršovat a až budu plnoletá, určitě chci absolvovat  laserovou operaci očí u
pana doktora Nováka. Moje máma také nosila brýle od dětství, ale před 7 lety
vyřešila svoji krátkozrakost právě laserovou operací v Refrakčním Centru Praha,
a tak mám opravdu tu nejlepší referenci.

 

Zatěžují
Vás nějak brýle při psaní? Necháváte oči například odpočívat?

Při
psaní mi brýle až tak nevadí, ale obtěžující je jejich neustálé čištění nebo
přehazování za sluneční v létě, když je venku sluníčko. Hodně mi vadí při
sportování, kdy se místo na hraní soustředím spíš na to, aby mě míč nebouchl do
brýlí. Dříve mě moc bavilo se na dovolené u moře potápět, ale teď už pod vodou
nic nevidím a se šnorchlováním jsem tím pádem přestala. 

Jak jsem již
řekla, baví mě psát bez omezení a myslím si, že stejně tak to bude i s brýlemi.
Když se jich zbavím, budu se cítit svobodnější.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text vnikl ve spolupráci:

REFRAKČNÍ CENTRUM PRAHA s. r. o.

Olivova 948/4, 110 00 Praha 1
Tel: +420 224 505 161-4, Fax: +420 224 505 160
Email:refrakcni.centrum@seznam.cz

Facebook: www.facebook.com/RefrakcniCentrumPraha/

Foto: 2media.cz

S poezií Vladimíra Stibora jsem se setkala jako
studentka literatury na univerzitě. Dodnes si pamatuji, jak mne básně odváděly
k útěkům směrem ven, do přírody, na stará místa, opuštěná místa, kde člověk
může sám tiše sedět a přemýšlet. Kam přichází cosi neuchopitelného, nechci psát
slovo víra, ale ano, něco, co nás přesahuje. A pak i krása a poetika zdánlivě
všedních věcí, stokrát prošlapaných cest. Nedávno se mnou pro Magazín
Best of uskutečnil rozhovor a otázkami mířil přesně, i proto jsem se chtěla
zase chvíli ptát já – být blíž jeho světu­…

 

Z vašich básní mám takový pocit, jako byste se
vlastně stranil takzvaného velkého světa, jako byste hledal azyl mimo hlavní
proudy. Je to tak, nebo se mýlím?

Možná je to
tím, že jsem vždycky raději kráčel a hledal cestu sám, byť takové putování je
náročnější než jít s karavanou, než si koupit zájezd u cestovní kanceláře.

 

Vaše poezie je často velmi intimní a střídmá,
jen v některých chvílích sáhnete po rýmu… Sama mám někdy pocit, že v dnešní
době u básníků převládá spíše volný verš a snaha experimentovat než si hrát s
rýmy. Odzvonilo rýmům. 

Myslím si,
že psát básně a dát jim pevný tvar, například podobu sonetu, je velmi obtížné a
málokdo to dnes umí. A ti, co to bravurně zvládnou, se tím zase nechlubí. Ale
napsat a sdělit něco krásného volným rýmem je někdy ještě o stupínek těžší.

 

Kam se vyvíjí současná poezie? 

Každá doba
si klade své vnitřní otázky, u poezie tomu není jinak. Občas sám sebe
přistihnu, že současné poezii moc nerozumím, byť jsem nejednou býval
v pokušení proniknout do tohoto světa. Přece není smyslem poezie
intelektuálština šmrncnutá vulgárností či záznam volného textu, pozbývající i
ty nejmenší vypovídající hodnoty.

 

Cítil jste se vy být součástí některého z
tvůrčích proudů?

Měl jsem to
štěstí v neštěstí, že jsem nikdy nenaskočil do vlaku, v němž se vezou
ti šikovnější, kteří mají notnou dávku odvahy i drzosti, ostré lokty, schopnost
předvídavosti, kam vše bude směřovat. Nemohu však říci, že bych toho litoval.

 

Jak je to s tím okřídleným souslovím „někam
patřit“? Básníci a umělci mají tendence se sdružovat do spolků, obcí,
organizovat se… Jak se díváte na tyto snahy vy? Nebo je pro vás poezie a tvorba
čistě solitérní záležitostí? 

Pro mne bylo
vždy nesmírnou ctí někam patřit, třebaže to bývaly vazby nesmírně volné.
Většinou se jednalo o přátelství s literárními osobnostmi. Bylo mi velikou
ctí se znát na konci minulého století s básníkem Vlastimilem Maršíčkem,
s Mirkem Kováříkem.

Měla by
určitě existovat spisovatelská organizace, jež by svým členům nabízela pocit
bezpečí i záštitu pro jejich tvorbu. Myslel jsem, že by to mohla splňovat Obec spisovatelů, ale zažil jsem veliké rozčarování. Asi za to může dnešní rozkolísaná
současnost. Vlastní tvůrčí činnost je de facto většinou jen solitérní, asi tomu
nikdy nebylo jinak.

 

Dokážete vy sám s odstupem vnímat vývoj, k
němuž ve vaší umělecké tvorbě došlo? Kam směřuje Vladimír Stibor, básník a
tvůrce, v současné době? 

Pokouším se
jít, jak se říká s nadsázkou, neustále dál. Ale vystoupíte-li na jednu
horu, záhy zjistíte, že ty další v okolí nebo až na hranici horizontu jsou
mnohem krásnější a vyšší. A za každou takovou leží kus neznámé země.

 

Možná ten větší zlom přichází s rokem 2013 a
sbírkou ­Jeřabinové
hory? 

Básně
z Jeřabinových
hor jsem nosil v sobě dva dlouhé roky. Musel
jsem se v nich nesnadno vyrovnávat s mnohými životními nástrahami,
které jsem do té doby znal jen z doslechu. Třeba jsem si nedokázal
představit, že budu ležet osm hodin na operačním sále pod rukama
nejšikovnějších lékařů, vydaný napospas jejich umu a nadšení.

 

V souvislosti s aktuálním děním ve společnosti
mne napadá další velmi diskutované téma, a to angažovanost umělce. Do jaké míry
by se básník vlastně měl angažovat a vyjadřovat k sociálním či politickým
tématům? Kde je ta hranice? 

Básník či
jakýkoliv jiný tvůrce by neměl strkat hlavu do písku. Nelze jen psát o lásce,
nepochopení, počasí a přírodě. Jestliže spisovatel nenese svou kůži na trh,
vyhýbá-li se tématům, jež hýbou současným světem, a nepíše-li o tom, co obnažuje
jeho nitro až na dřeň, co se vlastně potom pokouší sdělit?

 

Byla i taková období ve vaší tvorbě, kdy jste
cítil potřebu upozornit na některé skutečně tíživé společenské problémy?

Nepochybně.
Nikdy nezapomenu na květnové noci v roce 1999 během své dovolené
v Itálii, kdy bombardovací letadla aliance NATO mířila přes bibionské
pláže za svými vojenskými cíli v sousední Jugoslávii. Zdálo se mi hrozné, že
může jeden český demokratický politik prohlásit bombardování nevinných lidí za
preventivní humanitární poslání. Mnozí lidé z toho dodnes mají husí kůži.

 

Jak si představit múzy, které vás inspirují k
tvorbě? Nebo je to příliš idylická představa básníka, který je obklopen múzami? 

Múzy jsou mi
na hony vzdálené, takřka se ztrácejí kdesi v dálce a ještě v mlze… Ale berou-li
na sebe podobu lidí, které nelze minout, pak se nad nimi vznáší jakási
podmanivá a vzrušivá aura. Nelze být v lepší společnosti.

 

Ke kterým autorům či básníkům se v průběhu
života vracíte? 

Nesmírně
jsem miloval staré čínské básníky, jež do češtiny přebásnil Bohumil Mathesius.
Nadchl mě François Villon i francouzští prokletí básníci. Dodnes se vracím
k Vladimíru Holanovi, doslova mě pohltil Jan Zahradníček.

 

Jak je to v současné době s prosazováním a
vydáváním poezie? Čtou ještě lidé poezii?

Ročně, pokud
statistiky nelžou, nebo jen málo, se vydává v české kotlině přes šest set
básnických sbírek, ale těch, které obstojí, je jen pár. Ve velkých městech se
poezie zcela jistě kupuje i čte, ale kousek dál za Prahou už je to o poznání
horší. Dokonce ani knihovny, sbírající tituly a nejrůznější ocenění, nemají
zájem o literární časopisy s poukazem na to, že se nedostává financí…

 

Má kniha jako taková ještě budoucnost?
Neuvažoval jste o některých alternativách publikování prostřednictvím internetu
nebo nějakou netradičnější formou? 

Kniha
v knižní podobě jistě přežije, byť jí budou šlapat na paty elektronické
publikace. Obyčejná knížka nese v sobě i vůni nostalgie, existuje, i když
vypnou proud, a můžete si ji vzít s sebou i do postele, kdykoliv se vám
zlíbí. Virtuální média mě dosud ještě tolik nespoutala, i když představa, že si
vás najednou mohou číst v Patagonii nebo kdesi v Koubalově Lhotě, je
lákavá.

 

Vy sám se také snažíte vydávat almanachy poezie.
Jakým způsobem vybíráte autory, jejichž poezie bude publikována? Jsou to autoři
vám blízcí? 

Ještě před
několika lety jsem netušil, že budu mít příležitost se edičně i autorsky podílet
na vzniku poetických almanachů. K dnešnímu dni už je jich šest. U několika
antologií jsem oslovil autory jmenovitě, to byly publikace drobnějšího rozsahu.
U celostátních sborníků se básníci hlásili sami. Tu a tam byla nějaká zmínka v
médiích o vznikající společné knižní vizi. Zanedlouho se to mezi básníky samo
rozneslo. Co se týká poezie, snažím se vybírat dobré básně. Sám jsem nedávno
dostal „drsnou školu“, takže musím být o poznání přísnější i sám na sebe.

 

Těžko si představit, že se někdo náhle rozhodne
– budu básníkem, stanu se básníkem, propíši se až k básním… V jakém okamžiku vašeho
života jste si uvědomil, že vlastně básníkem jste, že máte vnitřní potřebu
tvorby? 

Strašně jsem
toužil být básníkem už jako dospívající kluk. Neuměl jsem zpívat ani hrát na
kytaru, tak jsem si bláhově myslel, že občas nějakou krásnou dívčinu okouzlím
svými poetickými pokusy. Trvalo to několik roků, než jsem se vysmál sám sobě a
svému namyšlenému mínění o vlastní šikovnosti. Pak jsem pokorně uznal, že
poezie je především tím, co nás přesahuje, na co možná nikdy ani nedosáhneme.
Je-li nám ale milostivě nakloněna, pomáhá nám vyhrávat ztracené zápasy,
okořeňuje naše dny divoce rostoucí ambrosií, byť vydat se pro ni představuje
nejedno nebezpečí.

 

Patnáct básnických sbírek – máte nějaký vlastní
básnický či básnivý cíl nebo sen? 

Jeden můj
dobrý přítel básník, kterého znám již přes třicet let, mi kdysi napsal, že by
bral Nobelovku za poezii. Prý by s penězi za ni vystačil až do důchodu a
ještě by si pro radost několik drobných knížek vydal vlastním nákladem. Pro své
přátele ovšem.

Básnické ani
jiné sny se nemají z pověrčivosti či z nějakých jiných důvodů
zveřejňovat. Bylo by pro mne obrovskou ctí, kdyby se mi jednou povedla napsat sbírka
básní, která by se užívala jako léčivé tabletky či bylinky. Jako lék proti
bezmoci, jako lék proti rakovině těla i mysli.

 

Co je vlastně takovým největším oceněním pro
básníka, největším zadostiučiněním? 

Mít volnou
vstupenku do amfiteátru, kde lze alespoň někdy překonat svůj vlastní strach i
zbabělost a cítit, že můžeme obstát i proti přesile. Nevím, zda jsem to řekl
srozumitelně.

 

Tvůrci bývají ke svým dílům s odstupem času v
řadě případů velmi kritičtí. Kterou ze svých sbírek považujete za
nejpodstatnější, byť je to možná špatně zvolené slovo, nebo za nejnaléhavější? 

První
básnická sbírka Zpráva
o zranitelnosti lidí mi shodou náhod vyšla až v roce mých čtyřicátých
narozenin, což je asi dost pozdě. Dodnes se rád vracím ke knížce O dlani jménem Nemesis, neboť se v ní nacházelo několik básní nejenom o dobré odměně,
avšak i o spravedlivé odplatě. Ke každé knížce jsem si vytvořil pevné pouto,
draly se na svět dlouho a nejednou i svízelně.

Vladimír Stibor 

 

Jaký význam pro vás má Cena
Egona Erwina
Kische? Dá se vůbec v oblasti umění „objektivně“ rozhodovat o tom, jaké
dílo má větší, či menší hodnotu? Jak to vlastně zjistit? Čímž samozřejmě nechci
snižovat vaše ocenění, ale zajímá mne, jaký máte k nejrůznějším cenám přístup…

Musím říci,
že si o literárních cenách nemyslím příliš mnoho dobrého. Alespoň díky tomu, co
se děje v zákulisí. O to více mě mrzí, že všichni autoři nemají stejnou
šanci, protože na startu by měli jako běžci poklekat na stejné lajně. Jen pro
ten opojný pocit spravedlnosti.

S dílem
zuřivého reportéra, jak se kdysi říkalo Egonu Erwinu Kischovi, mě seznámil
táta, jenž jako novinář skončil na dlažbě, když nepodepsal, že souhlasí se
vstupem bratrských armád na naše území v srpnu 1968.

Tato
mezinárodní cena pro Českou a zároveň Slovenskou republiku se udílí za
publicistiku a literaturu faktu. Náhoda mi přála v tom, že jsem směl edičně
i autorsky připravit několik sborníků o své rodné krajině a kniha Krajem lidí a kamenů III dostala v minulém roce zmiňované ocenění. Do této zajímavé
publikace přispělo více než dvacet tvůrců i několik renomovaných spisovatelů,
takže i jim patří veliký dík.

 

Kam směřuje Vladimír Stibor jako lidská bytost
právě teď?

Bojuji se
svými padesáti pěti podzimy. Bylo by to na dlouhé vyprávění. Možná o tom bude
vyprávět další sbírka, kdo ví. Já děkuji za rozhovor, niterný a inspirativní.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Blanka
Fišerová

Foto: archiv
Vladimíra Stibora

Korektura
textu: Alžběta Strnadová

Publisher: Profesní magazín
Best of www.ibestof.cz

Náš nejznámější televizní hlasatel Alexander Hemala neztrácí ani špetku svého šarmu, přestože televizní obrazovku
vyměnil za divadelní jeviště. Jeho hlas se také stal poznávacím znamením a
ikonou jedné rádiové stanice, kde upozorňuje posluchače na zajímavé televizní tipy. Vystudoval žurnalistiku na Karlově
univerzitě a v televizi pracoval na různých postech neuvěřitelných čtyřicet
let. Přesto, že ho do ní zavedla spíše nuda v původní profesi.

 

Byla práce v televizi vaším
celoživotním snem, nebo jste přemýšlel i o jiných profesích?

Vystudoval
jsem obchodní akademii a poté nastoupil do podniku zahraničního obchodu, který
tenkrát ještě sídlil ve Veletržním paláci,
než vyhořel a stal se Národní galerií.
Prožil jsem zde dva poměrně krušné roky. Vzpomínám, že když jsem poprvé otevřel
dveře do této společnosti, řekl jsem si: „Sašo, tady zůstat nemůžeš“. (smích) Představa, že budu osm hodin
denně sedět na jedné židli a vídat ty stejné tváře kolegů třeba až do důchodu, pro
mě byla tristní. Od prvního dne jsem tedy začal hledat únikové cesty a jednou
z nich byl i inzerát tehdy Československé
televize na externí televizní hlasatele. Za zkoušku nic nedáš, řekl jsem si
a přihlásil se. Byl jsem vybrán do pozice programového televizního hlasatele a
můj život se začal ubírat lepším směrem.

 

Neříkejte, že jste nějaké ambice na
práci v televizi neměl. Nebo to opravdu byla jen úniková cesta, která vás
zapsala do srdcí milionů televizních diváků?

Opravdu jsem
takové ambice neměl. Přesto někde v genech to asi vepsáno bylo. Můj táta
působil léta letoucí jako herec v Městských
divadlech pražských. Spolu s mým mladším bratrem jsme v divadlech
prožili mnoho legrace, když jsme se chodívali dívat na představení, ve kterých
táta účinkoval. Tisíckrát jsem například viděl Charleyovu tetu. Divadlo mě jistě nějakým způsobem inspirovalo a
ovlivnilo.

 

Herectví vás ovšem nezlákalo. Až nyní
se mu více věnujete. Proč?

Hercem jsem
určitě být nechtěl, to jsem věděl. Táta se mě sice snažil zlákat, ale
nepodařilo se. Až nyní na
stará kolena mám dostatek času a chuti se na jeviště postavit. Stud musel jít
stranou. Účinkuji v báječném divadle Studio
DVA ve hře Soukromý skandál a moc
mě to baví.

 

Jste na jevišti trémista? 

Zpočátku jsem
si určitě nebyl nijak jistý, ale postupem času jsem si na jeviště zvykl.

 

Alexandr Hemala, foto: Lenka Hatašová

 

Vraťme se ale k vaší původní
profesi. Získal jste práci v televizi opravdu takto „jednoduše“, bez jakékoli
přípravy či předchozích zkušeností?

Na začátku
musel být pořádný ranec štěstí a z mé strany i drzosti. Byl jsem vybrán
společně se třemi dívkami, se kterými jsme poté intenzivně navštěvovali hlasová
cvičení u výborné paní profesorky Aničky Rottové na DAMU. Museli jsme se naučit
zřetelně vyslovovat a správně dýchat, práci s mikrofonem a podobně.

 

Vzpomenete na svou první hlasatelskou službu?

Poprvé jsem
sloužil v roce 1973 na Mikuláše, což bylo nedávno čtyřicet let, a mně to
přijde, jako by to bylo včera. Ještě mám v živé paměti pana režiséra
Laňku, který mě poté, co jsem při svém prvním vstupu nevypustil ani hlásku,
stáhl z obrazu, vběhl do studia s tím, že tu nejsme kvůli mně, že
musíme odvysílat večerníček a zprávy, tak ať to rychle přečtu, že čas běží.

 

Kam dál jste tedy své kroky směřoval?

Když jsem v
televizi začínal, působil jsem současně jako asistent produkce a režie. Začaly
mě oslovovat produkce na uvádění různých besed a společenských akcí. Také jsem
se díky práci v televizi dostal ke spolupráci s Pragokoncertem, což byla tenkrát jediná hudební společnost, která
k nám přivážela zahraniční umělce. Jezdil jsem tak se zahraničními
kapelami, kde jsem doprovodným slovem provázel jejich vystoupení. Takto jsem se
třeba seznámil s Allou Pugačevovou, která se později stala v Rusku
téměř ikonou. Také se skvělou polskou zpěvačkou Marylou Rodowiczovou nebo s
německými kapelami Kreis či Puhdys. Byl to zkrátka naprosto jiný svět než
v kanceláři. Život se mi stal mnohem pestřejším a zajímavějším.

 

Dalo se v hlásání televizních pořadů
najít i trochu toho adrenalinu?

Hlásání samo
o sobě se časem stalo rutinou. Přesto jsme sem tam nějaký adrenalin zažili,
protože dříve neexistovala žádná čtecí ani nahrávací zařízení, všechno se
odehrávalo živě. Dnes se vstupy předtáčí, a tak je možné udělat chybu, která se
bez problémů opraví. Stávalo se, že jsme něco
řekli špatně, a to jste měli vidět, jak na to lidé okamžitě reagovali. Jednou
se mi dokonce stalo, že jsem uvedl jiný pořad. A to byl adrenalin.

 

Mnozí si dnes nedovedou představit
život bez rychlého přísunu informací z internetu. Jak jste informace o
televizních pořadech tenkrát získávali?

Každá
produkce, pokud chtěla film či seriál vysílat, musela napsat krátkou dějovou
linii. My jsme si povídání poté přizpůsobili tak, aby se nám příjemně vyslovovalo.
Přehledy jsme si ovšem museli psát zcela sami. Velký rozdíl byl také v tom, že
dnes se před jednotlivými díly seriálů předtáčí shrnutí děje z předchozích dílů.
Dříve se to takto nedělalo, takže bylo na nás hlasatelích diváka do děje
přivést slovy. Někdy to bylo povídání až na dvě stránky. Tenkrát opodstatnění
hlasatelů opravdu bylo. Pro mnoho diváků jsme
znamenali jakýsi lidský rozměr. Především starší lidé byli vděční za „živé“ slovo
a za to, že jim popřejeme hezký večer.

 

V roce 2005 byla pozice programového
hlasatele zrušena. Nahradila vás grafika a další vymoženosti dnešní doby. Jak
jste to vnímal?

K divákovi se
informace dostávají dnes jinou cestou, o nic není ochuzen. Měl jsem tu čest, že
jsem se za všechny své kolegy hlasatele mohl rozloučit a divákům poděkovat
během poslední hlasatelské služby na silvestra 2005 za přízeň, kterou nám po
celá ta dlouhá léta věnovali. Ale i dnes se spolu s kolegyněmi setkáváme s
názorem, že nějak ti hlasatelé na obrazovce chybí. Pro mnoho lidí hlasatelé k České
televizi tak nějak patří.

 

Domníváte se, že by se někdy pozice
televizního hlasatele mohla na obrazovky vrátit?

Jedna stanice
to nedávno zkoušela, ale nechytilo se to. Věřím ale, že se hlasatelská profese v
nějaké formě vrátí. Je mnoho diváků, kteří se dívají na televizi sami, a my
jsme byli jakýmisi jejich společníky po celý večer. Uvidíme.

 

Stýkáte se stále se svými kolegy?

Není to tak,
že bychom měli nějaký hlasatelský kroužek. Máme ale s Marií Tomsovou a Saskií Burešovou pořad Hlasatelé na cestách a čas od času spolu takto vystupujeme. Je milé
se sejít a oživit vzpomínky.

 

Co bylo největším oříškem vaší
profese?

Zajímavé to
bylo v tom, že práce nebyla jednotvárná. Je ale pravda, že jsme mnohdy sloužili
ve svátky a víkendy, a to vždy nebylo příjemné. Na druhou stranu jsme ale také
měli často volno během všedních dnů, a mohli si tak spoustu věcí zařídit. Když
jsem do práce šel až na večerní vysílání, vypravil jsem děti do školy a mohl si
jít ještě na chvíli lehnout. A jak jsem si tak přetahoval deku přes hlavu,
říkal jsem si: „Tohle je mé malé vítězství nad socialismem.“ (smích) Kdo si dobře pamatuje, tenkrát
všichni museli přece ráno do práce, jinak to nešlo.

Alexandr Hemala, foto: Lenka Hatašová

 

Na Karlově univerzitě jste vystudoval
žurnalistiku. Tato profese vás nikdy neoslovila? 

Žurnalistiku
jsem studoval již v době, kdy jsem v televizi pracoval. Chtěl jsem si doplnit
vzdělání. V době minulého režimu byla žurnalistika úplně jiná, než by měla být,
tedy politicky ovlivněná. Nikdy mě ale přímo nelákalo psát. Občas jsem si přece
jen k tomuto povolání utekl. Dělal jsem například televizní medailonky
osobností, anebo jsem v jednom časopise vedl společenskou rubriku. Již léta mám
v jednom soukromém rádiu takové malé televizní okénko.

 

Radíte divákům, na co se večer mohou v
televizi těšit. Jak programy vybíráte? Záleží čistě na vašem diváckém vkusu?

Je to opravdu
víceméně na mně. K některým pořadům se snažím diváky přilákat, ale přiznám se,
že od některých naopak odlákat. Doba je jiná, je opravdu přemíra pořadů.

 

Jaký jste vy sám divák?

Moje žena
říká, že jsem televizní maniak. Ale jak jsem říkal, doba je jiná. Dříve byly
dva pořady, a přesto se mi někdy zdá, že si člověk vybral lépe, v každém
případě rychleji než dnes. (smích) Sleduji
hodně sportovních přenosů a nejrůznější dokumentární filmy, které jsou v dnešní
době úchvatně zpracované. Stane se ale také, že projedu všech sto kanálů,
odložím ovladač a otevřu si oblíbenou knihu.

 

Jak myslíte, že se za léta vašeho
působení na obrazovce změnil televizní divák?

Lidé se spíše
zaměřují na pořady, při kterých se chtějí odreagovat. Mají spoustu svých
starostí a používat mozek i u večerní televize – chápu – je někdy příliš
vysilující. Já osobně mám rád příběhy, které nepostrádají pointu. To mi dnes
trochu chybí. Jak se život zrychluje, tak se zrychluje i filmový střih. Vzpomeňme
na western Tenkrát na západě, jaké předlouhé
záběry nám nabízel. Jeden by u toho usnul. To už dnes neuvidíte. Přesto je to
ale skvělý film a chytne vás od prvního momentu. Tenkrát to fungovalo.

 

Máte někdy pocit, že máte nad diváky jakousi
„moc“? Můžete přece ovlivňovat jejich divácký vkus…

Domnívám se,
že divák se za ta léta dobře v pořadech zorientoval. Spíše mě vždy potěší, když
se mi ve vysílání podaří zachytit něco kvalitního, co je zmíněno jen tak
okrajově, a diváky na to upozornit.

Alexandr Hemala, foto: Lenka Hatašová

 

Existoval program, který jste neuváděl
rád?

Výchovné
pořady v rámci dopoledního vysílání pro děti a mládež. Bez toho bych se jistě
obešel. (smích)

 

Je naopak něco, co vám v dnešních
programových nabídkách chybí?

Trochu
postrádám živé koncerty nebo alespoň jejich záznamy. Celkově mi chybí v
televizi více umění.

 

Po celá ta léta jste zůstal věrný
veřejnoprávní televizi. Nikdy vás nelákalo zkusit to na komerční stanici?

Půl roku jsem
uváděl zpravodajskou relaci s Martinou Kociánovou na komerční stanici. Byla to
velmi zajímavá zkušenost, mnoho jsem se toho naučil.

Alexandr Hemala, foto: Lenka Hatašová

 

Měl jste někdy ambice na vlastní televizní
pořad?

Ne, to jsem
neměl. Možná proto, že jsem v televizi celý život pracoval, a tudíž vím, kolik
je kolem takové záležitosti stresu a že trvá dlouho, než se něco vůbec dostane
do diváckého zájmu. Rád jsem ale hostem nějakého takového pořadu.

 

Vedle práce v televizi jste také
uváděl koncerty, besedy a nyní dokonce hrajete i divadlo. K naší kulturní scéně
tak máte jistě blízko. Jak ji v dnešní době hodnotíte?

Nedávno jsem
se dočetl, že Praha má největší počet divadel na obyvatele, a to tedy smekám
před našimi diváky. Je vidět, že lidé o kulturu mají zájem i v době, kdy
vstupné není úplně levné. Celý život jsem uváděl různé besedy a je pravda, že
toho ubylo. Každá televizní stanice dnes má několik svých talkshow a jiných
zábavných pořadů, které divák může sledovat z pohodlí svého domova.

 

Když mluvíme o zábavě, jaký pořad si
budete pamatovat ještě hodně dlouho? 

Vánoční koncert
Marie Rottrové. Možná je to tím, že se s lidmi, kteří při té příležitosti
vystoupili, osobně znám a vlastně s nimi stárnu. Pro mě to byl opravdu krásný
divácký zážitek.

 

Spolu s vaší paní také pomáháte dětem z
dětských domovů se postavit do života. Co vás k tomu přivedlo?

Každý, kdo
pocházíme z ucelených rodin, máme díky tomu lehčí vstup do života než děti z
dětských domovů. Ty nemají nikoho. Nemají například po kom zdědit bydlení nebo
kde si na něj třeba půjčit, v neposlední řadě se ani s kým poradit. Moje žena
je členkou nadačního fondu Klub přátel
dětí dětských domovů, který pomáhá dětem, právě když opouštějí dětské
domovy. Pomáháme shánět peníze na jejich startovací byty. Je opravdu moc těžké
se postavit do života, když za vámi nikdo nestojí. A my, kteří jsme to štěstí
měli, bychom měli pomáhat dál.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Hana Robinson

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Oblečení
a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz 

Korektura
textu: Alžběta Strnadová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

Blanka Fišerová je
mladá básnířka s velikou budoucností před sebou. Od poezie tíhne
k divadlu, neboť mezi světem poetiky a dramatu vedou mosty, po nichž jen
nejodvážnější z nás mohou dojít až do míst, o nichž mnozí mlhavě tuší, že
existují.

Kdy jste poprvé
začala psát a zjistila, že vám literární múza dala nadání do vínku?

S psaním krátkých povídek jsem začala velmi brzy, už na
základní škole. Byly to ale takové velmi fantaskní příběhy. Poté jsem psala do
školních časopisů a chtěla se stát novinářkou, mediální studia a žurnalistiku
jsem nakonec i absolvovala, ale po čase jsem zjistila, že tímto směrem jít
nechci. Intenzivněji jsem začala psát zhruba ve dvaceti letech, kdy mne nadchlo
divadlo, takže první tvorba byla spojena s amatérským divadlem.

 

Dalo by se říci, že
si vás poezie sama našla, nebo jste se ji, ať již byl důvod jakýkoliv, vydala
hledat?

Odmalička jsem četla, vyhledávala literaturu, tak je to vlastně dodnes. Číst a
vnímat prózu i poezii mi přišlo naprosto přirozené, začalo to knihami, které
jsem objevovala u nás doma v knihovně. Poezie mě fascinovala možnostmi,
které jiné literární útvary nenabízejí – metaforami, rýmy, symboly, hraním si
se slovy…

 

Nelze se nezeptat,
kdo ze spisovatelů či básníků vás nejvíce ovlivnil či alespoň inspiroval?

Dodnes mne fascinují například Bohuslav Reynek, Jan Skácel, Emily
Dickinsonová, Sylvia Plathová… Těch jmen je mnoho. Existuje velké množství
inspirativních básníků i básnířek, literárních autorů, jen je třeba víc hledat.
Občas, když jdu do knihovny, půjčuji si knížky nových, pro mne neznámých,
autorů z celého světa. Nejvíce inspirace ale nacházím kolem sebe, v příbězích
lidí, s nimiž se setkávám v běžném životě. Nebo jsou to útržky hovorů
zaslechnutých ve vlaku. Pak se mi fantazie rozbíhá neočekávanými směry.

 

Můžete se letmo
zmínit o letech svých studií?

Vystudovala jsem českou literaturu na Slezské univerzitě v Opavě, ale už v době
studií jsem se nadchla divadlem. Pokračovala jsem Masarykovou univerzitou a
mediálními studii, to byl takový dávný sen – stát se novinářkou. Ale nakonec
zvítězilo divadlo, které jsem společně s filmem studovala v Olomouci, ale
nedokončila, protože jsem už začala souběžně s nejrůznějšími profesionálními
divadly spolupracovat. Rok jsem zkoušela i doktorandské studium dramaturgie a
autorské tvorby na JAMU, ale nevyhovoval mi přístup, který je tam uplatňován. 

 

V roce 2010 jste
debutovala básnickou sbírkou V bílém.
Jak ji hodnotíte s odstupem několika let?

S odstupem několika let ji vnímám jako takový první pokus. Je roztříštěná,
myšlenkově nesourodá, taková tápající. Ale jsem ráda, že jsem ji vlastními
silami a za pomoci přátel výtvarníků i grafiků vydala. V současné době už píši jinak,
věcněji, radikálněji. Témata nehledám v sobě, dívám se více kolem sebe,
nechávám se inspirovat lidmi a událostmi, které považuji za podstatnější než
své vlastní prožitky. Sbírám si pomalu básně k dalšímu vydání. 

 

Získala jste ocenění
za básničku Poslední židovka v Literárních novinách. Otevřel vám tento
úspěch cestu dál? A máte velký vztah k židovství?

Pocházím z Třebíče, kde je velmi krásné židovské město, můj otec je
historik a zabývá se jím. Stál dokonce u zrodu zápisu do seznamu památek
UNESCO. V židovském městě jsem trávila dost času, je to pro mne inspirující
místo – včetně starého židovského hřbitova. Ocenění Poslední židovky si vážím, ale zatím mne nikdo z redakce
nekontaktoval, byť s výhrou byla spojena i možnost publikovat básně právě v Literárních novinách.

 

Vaše poezie se
objevila i na rozhlasové stanici Vltava.
Jakou vaši poezii vysílala?

To bylo díky Miroslavu Kováříkovi a jeho pořadu Zelené peří. Byla to tenkrát velmi raná tvorba, tu jsem do sbírky
ani nezahrnovala.

 

Dvakrát jste již byla
nominována na Cenu Alfréda Radoka. Před
několika dny byla uvedena s úspěchem premiéra vaší hry Pohřbívání ve Slováckém divadle. Jak dlouho trvala její příprava?

Samotné zkoušení probíhalo dva měsíce. Účastnila jsem se první čtené zkoušky,
protože herci dostali text hry k přečtení až tehdy. A pak jsem průběžně jezdila
do divadla a sledovala zrod inscenace, diskutovala s režisérem Igorem Stránským
o různých možnostech výkladu některých klíčových scén. Psala jsem také průběžně
písňové texty o současné kulturní, sociální i politické situaci – k tomu mne
přivedla dramaturgyně Iva Šulajová společně s režisérem Stránským. Chtěli mít v
inscenaci postavy dvou velmi mladých písničkářů, kteří se nebojí zpívat pravdu.
Písňové texty jsou v kontrastu s textem hry. Premiérou ale tvorba nekončí,
takže se chystám i na některé z repríz. Herci jsou velmi tvůrčí a
přicházejí stále s novými nápady, což mne velmi těší. Stejně jako velmi
pozitivní ohlas diváků i kritiky. 

 

Prožila jste profesně
i několik let u činohry Slezského divadla
Opava. Jak jste se k této odpovědné profesi dostala?

Ze Slezského divadla jsem zhruba
před třemi lety odešla. Působila jsem v něm šest let, čtyři roky jako
dramaturgyně a dva roky jako šéfka činohry. Získala jsem důvěru vedení divadla
a chtěla jsem pokračovat ve zvyšování úrovně repertoáru i hostujících režijních
a dalších tvůrčích osobností, které s divadlem spolupracovaly. Odešla jsem,
když jsem zjistila, že komerční požadavky a absurdní představy zástupců města stále
více převyšují nároky na uměleckou kvalitu.

 

Prosazování koncepce
divadla může mít i své záludnosti. Dáváte přednost mladým a hledajícím se dramatikům,
nebo spíše sázíte na osvědčené autory?

Když jsem v divadle působila, nebála jsem se prosazovat i méně známé autory či
úplné zahraniční novinky. Stále věřím v to, že divák není hloupý, řada divadel
ale sahá po lehkých řešeních nebo z diváků hlupáky dělá tím, že jim nabízí
stejnou zábavu jako televize či jiná média. Uvedli jsme například hru španělské
dramatičky Palomy Pedrero Anna 11. března,
která velmi aktuálně reagovala na atentáty v madridském metru. Inscenace v
režii Jany Janěkové získala třeba cenu diváků na pražském festivalu Divadlo a velmi vysoké hodnocení
kritiky. Ocenění diváků bylo jasným důkazem toho, že by se divadla neměla bát
prosazovat i novinky a náročnější repertoár a diváka jen neukolébávat
osvědčenými a často neinvenčně inscenovanými klasikami. Je to těžší cesta, ale
myslím si, že daleko přínosnější.

 

Tvrdí se, že poezie
je královskou literární disciplínou. Je těžší psát básně než se věnovat próze
či dramatickým útvarům?

To si vůbec netroufám posuzovat. Záleží především na talentu a tvůrčích
schopnostech. Ale v současné době je pro autora podstatně těžší prosadit uvedení
nové hry v divadle než například publikovat vlastní verše. Moje hra Pohřbívání aneb Zítra se bude pohřbívat
všude je psána jako velmi černá komedie z divadelního prostředí. S napětím
jsem seděla v hledišti na předpremiéře i premiéře a očekávala reakce diváků. Myslím
si, že právě žánr komedie je velmi těžký. Navíc nejde o čistou komedii. Jde o
snahu reflektovat velmi absurdní situaci, v níž se ekonom jako ředitel divadla
zbaví herců, protože chce ušetřit, a na jejich místa dosadí úředníky i zbylé
zaměstnance divadla. Protože podle jeho představ umělcem může být každý. V
rámci hry se ale zabývám i podstatnějšími tématy a okolnostmi, které vedou k
likvidaci umění jako takového.

 

Můžete na základě
svého uměleckého zaměření říci, co nejvíce schází současné kultuře?

Myslím si, že chybí podpora takové kultury, která nepřináší jen zábavu. Pokud
se v současné době hledají místa, kde by se dalo ušetřit, na prvním místě je
okamžitě kultura. Často dochází k paradoxní situaci, že kulturní instituce se
řídí nekompetentními požadavky zřizovatelů nebo nároky grantů a přizpůsobují
umělecké směřování nejdříve tabulkám a například vypsaným či nadiktovaným
požadavkům. A problém vidím také v tom, že lidé nejsou ochotni výjimečné
umělecké projekty podpořit, zaplatit adekvátně za vstupenku či za hudební
nosič. Všichni si totiž myslí, že umělci budou tvořit už jen z toho prostého
důvodu, že mají tu nutnou potřebu tvorby.

 

Určitě budete i letos
pracovně velmi vytížená. Co všechno vás čeká?

V letošním roce bych chtěla dokončit svůj první román, který má naprosto
jinou poetiku než moje divadelní hry. A také tvořím koncepci nové básnické
sbírky. Postupně, krok za krokem, píši další básně. Tvořím také náplň
hudebně-poetického projektu Poezie v
barvách, chtěla bych uvést další scénické čtení pod hlavičkou Čteme v barvách. Překvapilo mne, že
další akce, kterou jsem začala sama pořádat, Guerilla Poetring – ukrývání básní v ulicích měst – už má tolik
zájemců a fanoušků. Plánuji také propojení svých aktivit s festivalem Colours of Ostrava. Mám blízko i k
hudbě, pro inscenaci Pohřbívání jsem
napsala písňové texty a tento směr mne láká. Mám řadu písňových textů v
šuplíku.

 

O uměleckých snech či
vizích se nemá nikdy mluvit předem, mohla byste však pro čtenáře magazínu Best of učinit výjimku?

Mým velkým snem je napsat filmový scénář. Několik námětů už mám. A další z
takových velkých snů je zachránit jeden rozpadající se dům v Ostravě a postupně
tam vybudovat vlastní kulturní, tvůrčí centrum, takovou malou oázu. Zní to
možná příliš idealisticky, ale já věřím, že když se člověk pro něco rozhodne a
je schopen pro to udělat vše, pak se dějí zázraky. Takže to je takový můj „višňový
sad“. Doufám, že s pozitivním koncem. 

 

Skončeme naše
povídání nelehkou otázkou, na niž si mnozí lidé nedovedou odpovědět, i když možná tuší, co
by se za ní mohlo skrývat. Čím je pro básnířku poezie?

Životem. Bez poezie, bez psaní a tvorby si svůj život neumím
představit.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Vladimír Stibor

Odkaz na webové stránky: www.poetriablanca.cz

Fotografie: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

Ukázka z poezie Blanky Fišerové

 

Převracím stěny –
zá a pádně.
Transfúze paměti –
ná a pádně.
Kdo koho napadl,
blednoucí podpisy,
krycí jména,
zlámané židle.
Mnoho –
obě a tí.
Titíž sou a druzí,
jen budovy zkrásněly.
Sám a metová,
klíče předány,
víly tajně vyjí u vil,
oběšení,
vyvolení,
převracím stěny,
tak tady to bylo,
tady vraždili.

 

(Báseň je z roku 2013
z budoucí druhé sbírky Zlodějky lžiček)

Český spisovatel,
pocházející ze severu, básník, předseda Obce
spisovatelů v Ústí nad Labem, ale také operní pěvec, vášnivý milovník
divokých vod i pstruhů Ladislav Muška je rovněž nejstarším autorem loňského
celostátního básnického almanachu Ptáci
z podzemí. Pětaosmdesát let by mu hádal málokdo a mnozí by mu mohli
jeho entuziasmus a sílu k životu jen závidět.

 

Jak bohaté na
literaturu bylo vaše dětství a mládí? 

Doma se hodně četlo, hlavně maminka, jenže mě překrmila Jiráskem.
Pak ji rmoutilo, když jsem si půjčoval Verna. Já byl nejmladší evidovaný čtenář
semilské knihovny.

 

Kdy jste napsal svou
první povídku nebo báseň?

Brzy po svém nástupu do ústecké opery jsem začal psát do Průboje o tom, co se v divadle
chystá. Psal jsem i rozhlasová pásma a účinkoval v nich. A první povídku?
To jsem šel v září roku 1953 na ryby pod střekovskou přehradu a vzpomínal
na lipany na Jizeře, kdy se vaří hladina. A byla z toho povídka.
Následovaly další, až z nich vznikla knížka.

 

Říká se, že se
z člověka stane spisovatel, až když napíše „metr“ knih. Platí to dodnes,
nebo je to již překonané přísloví? 

Myslím, že je to individuální. Každopádně s každou
novou věcí začíná autor od začátku.

 

Můžete vzpomenout na
svůj knižní debut? 

Byla to ta zmíněná sbírka Na silnějším konci prutu. Už rukopis dostal cenu v soutěži.

 

Ve svých románech se
dotýkáte současnosti. Je to těžší než psát o dobách dávno minulých?

Historie, současnost? Nevím, co je těžší, člověk píše
nejspíš o tom, co se ho dotýká. A mě se toho na naší současnosti dotýká moc,
ale to je obecný jev.

 

Nedávno vyšel ve
vašem krajském městě sborník Jen krůček
od tajemství. Přineslo vám to radost i potěšení? 

Ten sborník je už pátý, redigoval jsem je, inicioval, sehnal
na ně peníze. Byla s tím spousta práce, ale výsledek mě těší.

 

Jste již po mnoho let
předsedou Obce spisovatelů
v Ústí nad Labem. Severočeští literární tvůrci jsou na rozdíl od jiných
spisovatelských poboček velice aktivní. Určitě máte štěstí na dobré básníky i
romanopisce… 

Soustředili jsme dobrou partu lidí zapálených pro
literaturu. Dovedou se potýkat s nepřízní doby, sehnat sponzory a vydávat dobré
knížky. Máme se navzájem rádi, hlásí se k nám i autoři žijící mimo kraj.

 

Mohl byste se alespoň
letmo zmínit také o své operní činnosti? 

V opeře jsem vydržel čtyřicet let. Ze sboru jsem se
prozpíval až k velkým sólovým partiím, působil jsem i jako lektor
dramaturgie, asistent režie a dirigent scénické hudby. Osm let jsem psal a
inscenoval cyklus Pojďte si hrát do
divadla – dodnes si rád zazpívám koncertně. Můj odchod byl jen přestupem na
jinou kolej, do funkce redaktora Dialogu.

 

Jaké jste ve svém
životě prožil nejtěžší a jaké nejpříznivější období? 

Samozřejmě dvacet let trvající zákaz publikovat po roce
1969, kterému předcházelo, že má třetí knížka byla zakázána a semleta. Dochoval
se jediný exemplář. Nejpříznivější? Když začaly vycházet mé knížky – dnes je
jich 33, pokud bych si odmyslel, že listopadový start do lepších časů jsme
prohospodařili.

 

Vím o vás, že jste
také vášnivý rybář i milovník přírody. Kdy je nejvyšší čas vyrazit s udicí
k vodě? 

To rybaření má souvislost s mou povahou. Nelibuji si
v posedávání na břehu a čekání, jestli se panu kapru uráčí. Rád se
prodírám zarostlými terény kolem pstruhových potoků a překonávám různé nástrahy
přírody. Také jsem utíkal před stádem pěkně naštvaných černých býků, kteří si
to chtěli se mnou vyřídit, že jsem vstoupil na jejich teritorium. Visel jsem na
skále nad potokem, dokud je neomrzelo čekat.

 

Je literatura i tím,
co nám úspěšně pomáhá překonávat všechny nesnáze i trable, které nás v životě
potkávají? 

Určitě je literatura jedním z faktorů, které na nás
takhle působí. Spolu s hudbou, čímž nemíním ten módní hřmot, který se
obejde bez melodie a se „zpěváky“, kteří vrhají do publika široké vokály, jako
když blije lev. A ještě s výtvarným uměním toho druhu, před kterým
neodchází divák s pěnou u úst. Já mám rád impresionisty a ty modernisty,
kteří mají co říct a nepředvádějí jen technickou zručnost.

 

Pevně věřím, že na svém psacím stole zase již máte nový rozepsaný
rukopis…

Ten rozepsaný rukopis na téma, co člověk ve vysokém věku
táhne s sebou za tíhu, má zatím sedmdesát stránek. Kdybych nepsal,
onemocněl bych. Také mám dohled, kocoura Pitrýska, který udržuje řád. Ráno
v sedm mě nažene k psacímu stolu. Kdybych hned nezačal, bude mít řeči.
Jak začnu, spokojeně usne v záhlaví rukopisu. Já musím bejt spisovatelem,
i kdybych nechtěl…

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Vladimír Stibor

Foto: archiv

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Jako herec prošel mnohými divadly. Jeho talent s
nadšením vítali diváci Státního divadla
v Ostravě, brněnského Národního divadla,
DJKT v Plzni, Karlínského hudebního
divadla v Praze, dále mimo prkna těchto divadel hrál v muzikálech Jesus Christ Superstar, Rusalka, Popelka, Starci na chmelu
a mnohých dalších. Do povědomí široké veřejnosti se ovšem zapsal především jako
moderátor. Velkým zlomem, jak sám říká, bylo v jeho kariéře moderování
prvních dvou řad reality show VyVolení.
Vedle moderování televizních pořadů a nejrůznějších společenských událostí
můžeme již několik let slýchat jeho sympatický hlas z rádia Impuls, kde moderuje spolu
s Veronikou Žilkovou dopolední show. Spokojený Vlasta Korec je ale také
odvážný automobilový závodník a vzorný otec. Zkrátka renesanční muž.

 

Přestože je herectví s moderátorstvím úzce
spojené, čím se cítíte být více?

Vystudoval jsem činohru
na konzervatoři a muzikálové herectví na JAMU. Jsem tedy v prvé řadě
herec. Moderátorem jsem se stal až později shodou náhod, ale zcela mě tato
práce pohltila. Obě profese mě nesmírně baví a rád bych se jim věnoval co
nejdéle. Pravda je, že nyní je v mém diáři méně hereckých aktivit, ale
budu doufat, že se to v budoucnu změní. V současné době se ale cítím
být nejvíce otcem rodiny. Mám skvělou ženu a krásné děti a to mě velice
naplňuje.

 

Dalo by se tedy říci, že dobrý herec je zárukou
dobrého moderátora?

Herec se na jevišti cítí
jako ryba ve vodě, pod vedením režie, v dané roli s textem, dialogy a kolegy.
Moderující herec, bez režijního vedení se může často utrhnout ze řetězu a to
nemusí být ku prospěchu věci.

Foto: Lenka Hatašová

 

Jaké dovednosti či vlastnosti musí mít dobrý
moderátor?

Moderátor musí umět
vládnout slovem, měl by dokonale zvládat svůj rodný jazyk. Měl by mít
schopnost improvizace, vtip, cit pro situaci, měl by umět respektovat kolegy na
jevišti a nepochybně k tomu patří i jistá dávka jevištní pohybové kultury.

 

Myslíte, že vy sám vtipný umíte být?

To by měli posoudit jiní,
ale doufám, že ano. (smích) Nechci být vtipný za
každou cenu. Postavit chytrý vtip je umění a kouzlo. Moderátor si jej
obvykle opravdu musí dobře připravit. Nemám rád laciné vtipy plné vulgarismů a
hloupých dvojsmyslů. Samozřejmě mě košilaté vtipy baví, ale když celý večer
posloucháte vtipy na jedno téma, je to nuda.

 

Je u nás o dobré moderátory nouze?

Ano, bohužel potkávám
spoustu průměrných moderátorů. Je to dáno převážně tím, že dnes dělají všichni
všechno. Moderátoři často nemají dobré vyjadřovací schopnosti a jejich čeština
je slabá. 

 

Co tedy dělá z vás osobně dobrého moderátora?

To zní skoro jako
pochvala, díky. (smích) Snažím se,
abych svou práci odvedl dobře, a to je soubor mnoha věcí. Praxe,
zkušenosti, příprava, improvizace, pokora.

 

Vraťme se k vaší původní profesi. Bylo herectví
vaším snem, nebo jste se chtěl věnovat něčemu úplně jinému?

Vůbec jsem se nechtěl
živit herectvím ani moderováním. Toužil jsem se stát řidičem kamionů, stejně
jako můj táta, který mimochodem hrál ochotnické divadlo. Na konzervatoř jsem se
přihlásil pouze z popudu své paní učitelky z dramatického kroužku. Doporučila
rodičům, aby mě tam zkusili přihlásit. A oni mě vzali.

 

Jaké role jste si za ta léta oblíbil?

Jsem veselý člověk, a tak
není překvapením, že mě baví veselé role s rychlými dialogy a slovními
přestřelkami. Vzhledem k tomu, že jsem vystudoval muzikálové herectví,
inklinuji k muzikálům. Spojení činohry, tance a zpěvu je zkrátka nádherné.

 

Kdo nebo co vás později přivedlo k moderování?

Na konzervatoři na
internátu si mě všimla jedna paní vychovatelka a přesvědčila mě, abych
moderoval a uváděl různé internátní akce jako třeba diskotéky. Prý, že mám
„správně prořízlou pusu“. (smích)
Začalo mě to bavit a pak už to jaksi šlo samo.

 

Široká veřejnost zná především váš sympatický
hlas, který se každé všední dopoledne line z rádia Impuls. Jak vypadá vaše příprava na vysílání?

Připravuju se na každé
vysílání, na každý vstup, i když dnes už jen v hlavě. Dříve jsem
si připravoval osnovu, o čem budu mluvit. Nesnáším totiž „plácání slámy“
nebo „slovní průjmy o ničem“, tedy hloupé okecávání něčeho, co by se dalo
sdělit v jednoduché větě. Poslední léta se řídím rčením, že méně je více a
také že v jednoduchosti je krása.

Foto: Lenka Hatašová

 

Jak moc se dramaturgicky na pořadu podílíte?

S Veronikou chystáme
do vysílání témata a hosty. Máme poměrně hodně prostoru, samozřejmě ale musíme
ctít filozofii rádia, tedy především pohodovou, rodinnou atmosféru vysílání. I
když často se setkáme v reakcích posluchačů s hodně těžkými životními příběhy.

 

Co vás na moderování nejvíce baví?

Baví mě na něm všechno.
Adrenalin před živým vysíláním v rádiu, televizi nebo na soukromé akci je
nakažlivý.

Foto: Lenka Hatašová

 

Říká se, že chybami se člověk učí. Posloucháte
někdy s odstupem času svoje vstupy v rádiu nebo se díváte na záznamy svých
hereckých či moderátorských výkonů?

Občas ano, jistě, je to
důležité, především jako studijní materiál. Až si budu myslet, že jsem dokonalý
a bezchybný, měl bych svou kariéru ukončit. Studuju, jak stojím před kamerou,
jak se do ní umím dívat, jak funguju s publikem, jak zním v rádiu, jak se
vyjadřuju či jak uvedu relaci, hosta nebo vtip. Dříve bylo pro mě hrozné se na
sebe dívat a poslouchat se, připadal jsem si jako samožer. Dnes už to beru s
klidem, vím, že občas chybuju, ale to je lidské, nemyslíte?

 

Máte při moderování ještě trému? Přece jenom musí
být náročné být v živém vysílání stále pohotový…

Určitě. Když jsem
začínal, bylo to mnohem horší. Spíše bych ale řekl, že dnes jde o jakýsi
respekt k odvedené práci a především k lidem, kteří mě na tuto práci oslovili a
obvykle mě za ni velmi dobře finančně ocenili. Vždy chci odvést co nejlepší výkon.

 

Jaký byl pro vás největší moderátorský zážitek?

Největší zážitek je, když
se potkám s člověkem, kterého si velmi vážím. Například setkání s Markem Ebenem
či Karlem Šípem. Bylo mnoho akcí, které jsem si moc užil. Jinak si užívám
moderování kongresů pro lékaře a něco úplně jiného jsou potom akce pro děti.
Živé vysílání je zase neskutečný adrenalin.

 

Máte nějaký svůj moderátorský vzor?

Dozajista pánové, které
jsem již zmínil. Těch si ohromně vážím. Velice mě také oslovuje a baví
jedinečný a osobitý styl moderátorů pořadu Top
Gear. Kdo má rád auta, určitě je zná. Jeremy Clarkson, Richard Hammond a James May vytvořili
naprosto úžasný a zábavný styl, který se snaží spousta lidí po celém světě
napodobit. A to je úžasné.

 

Co vnímáte jako zlomový moment ve své kariéře?

O tom ani nemusím dlouho
přemýšlet, bylo to moderování prvních dvou řad reality show VyVolení. Změnilo mi to život, dostal
jsem se do povědomí široké veřejnosti i kolegů. Začal jsem cestovat po celé
zemi a uvádět akce, denně jsem byl v televizi a rádiu, hrál divadlo. Bylo to
úžasné období. Bylo to ale v době, kdy tento televizní formát byl nový, dívali
se na něj opravdu téměř všichni. Dnes už takovou sledovanost VyVolení nemůžou přinést, stejně tak
jako všelijaké talentové soutěže. Už je to okoukané, chce to zkrátka něco
nového.

 

To mi nahráváte na otázku, zda máte či jste měl
ambice na vlastní televizní show?

Člověk má vždycky takové
ambice a přání.

 

Kdo myslíte, že může v našem zábavním průmyslu
uspět?

Určitě ten, kdo umí dobře
tancovat a nakrucovat se před těmi správnými lidmi. Nikdy jsem to nedělal a
myslím, že to už dělat nebudu, za mě mluví moje práce. Snad nebudu muset
jednou obvolávat známé a žádat o práci. To by bylo samozřejmě hořké, ale i s
tím se v této práci musí počítat. Zatím to ale nemám zapotřebí.

 

Připadáte mi jako renesanční muž, umíte spoustu
věcí. Vedle herectví a moderátorství jste také výborný automobilový závodník a
sportovec. Je něco, co byste se ještě chtěl naučit, co neumíte?

Naučit asi ne, ale spíše
se zdokonalit v tom, co už umím. Rád bych vyrazil s naším týmem ještě jednou
nebo dvakrát na velký Dakar v závodním autě a bojoval o dobrý výsledek – jednou
jsme už v Dakaru na závodní ose byli. Rád bych se potápěl v náročnějších
terénech a rád bych zdokonalil své tenisové podání, rád bych uměl
svou motorku postavit na zadní. Je toho stále hodně co zdokonalovat.

Co bych si ale přál
nejvíce, je více času s rodinou. Mám mnoho aktivit, v roce trávím spoustu dnů
na automobilových závodech různě doma i ve světě. Musím přiznat, že doma vše řídí
moje paní. Ráno odcházím brzy a vracím se pozdě a na prózu zabezpečování věcí
kolem domu nemám prostě čas. Ale až děti povyrostou, vynahradím jí to. Plánů
máme dost – více chodit za kulturou, více cestovat po světě, založit soukromou
zájmovou školu pro děti a tak dále.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Hana Robinson

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Oblečení
a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Vytvořeno ve
spolupráci s Design Hotel Neruda www.designhotelneruda.com

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela
Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz