Archiv rubriky: Média a literatura

Pavel Zuna nastartoval svoji profesní kariéru počátkem 90. let 20. století jako zpravodaj a posléze moderátor České televize. Největší popularity dosáhl jako moderátor Televizních novin na televizní stanici Nova, když několikrát zvítězil v anketě TýTý v kategorii Osobnost televizního zpravodajství. Později působil v televizi Prima rovněž na pozici moderátora a zároveň šéfredaktora večerního zpravodajství. Ve všech televizích vymyslel nové formáty pořadů, které byly divácky úspěšné. V současné době pracuje v soukromém sektoru a chystá všechny epizody pořadů Slavné dny a Slavní neznámí na Stream.cz.

Co jste vlastně vystudoval? Měl jste předpoklady pro žurnalistickou profesi?

Já jsem na to nikdy nepomyslel. Mezi lety 1985–89 jsem studoval vysokou ekonomickou. V tu dobu, kdy jsem začínal studovat, člověka ani nenapadlo, že se to tady někdy otočí. Kdyby se to neotočilo, tak žurnalistika je ještě blbější profese než ekonomie. Takže já jsem o žurnalistice začal uvažovat až po revoluci, kdy jsem nastoupil do práce, která mě nebavila, v nějaké obchodní korporaci zahraničního obchodu. Pak přišel v roce 1991 konkurz do Československé televize, kam jsem šel spíše ze zvědavosti.

A to byla pozice moderátora nebo redaktora?

Byla to pozice redaktora. První smlouvu mám ještě schovanou a jednalo se o pozici redakčního eléva, takže jsem začal úplně od píky.

 

Tam jste začal i moderovat?

Tam to šlo potom rychle. Na obrazovku se postupně dostávali mladí lidé, protože ti staří už nebyli důvěryhodní. I když jste byla mladé ucho, tak jste v té době, v tom revolučním duchu, byla pořád důvěryhodnější než ti staří, kteří v televizi seděli 20 let a 20 let lidem říkali, jak Ústřední výbor Komunistické strany Sovětské svazu přijal usnesení. Takže jakýkoliv mladý člověk byl akceptovatelnější, byť to profesně neuměl a nebyl pro tuhle práci zralý.

 

Jak vzpomínáte na éru v České televizi? Jak dlouho jste tam vůbec pracoval?

Zavírali jsme Československou televizi, pamatuji si poslední vysílání federálních zpráv. Potom jsem byl v České televizi myslím do roku 1997, 1998, nějak tak.

 

Když jsme u toho – jak se zavírá Československá televize?

Bylo to smutné. Přecházelo to pod Českou televizi, takže vlastně nikdo nikoho nevyhazoval. Konkrétně ale byla situace taková, že tradičně to první mužstvo, ten lepší tým, dělal federální zprávy a pak byl druhý program, už tehdy ČTV (Česká televize), který šli dělat spíše mladší lidé. Pořád však ta federální televize byla první liga, už jenom svou sledovaností. Jednalo se o dobu, kdy to byly jediné federální zprávy, takže odhaduji, že se na ně dívalo každý večer 6 až 7 milionů lidí. A my jsme najednou byli zařazení pod Českou televizi a nebyli jsme až tak úplně chtění lidé, které by ochotně začleňovali do nějaké již existující struktury. Teď se to může zdát legrační, ale já jsem na Silvestra 1992, kdy byl poslední den federace, byl v depresi a byl jsem z toho špatný.

 

Konkrétně kvůli televizi, nebo kvůli tomu, že jsme se rozdělili?

Kvůli televizi taky, ale i z té samotné skutečnosti, že jsme se rozdělili. Byla to země, ve které jsem 22 let žil a kterou jsem považoval za svoji zemi celou. Na Slovensku jsem měl spoustu kamarádů, jezdili jsme hodně do Bratislavy pomáhat s federálními zprávami, protože tam se to trhlo ještě víc a tam to skoro nikdo dělat nechtěl. Takže já jsem s „Jéňou“ Kordou, Zuzkou Bubílkovou apod. často dělal zpravodajství z Bratislavy a najednou to bylo zahraničí. Ono se to těžko vysvětluje.

 

V roce 1994 vznikla Nova a vy jste ještě tři roky pracoval v České televizi…

 Ano, pak jsem byl rok u společnosti Philip Morris. Poté jsem se podruhé oženil a měla se nám narodit dvojčata. Bydleli jsme v nájmu a neměli vlastně nic. Přišla tehdy firma a nabídla mi to, z čeho tu rodinu uživím a ještě třeba něco naspořím, abychom si mohli jednou pořídit vlastní byt, což byla tehdy meta, ke které jsme vzhlíželi. V tu dobu jsem nešel úplně rád z televize, byla to skvělá práce, bavilo mě to, ale byla to taková oběť rodině. Vydržel jsem tam rok a pak to za mě vyřešil doktor Železný, který nás s Mirkou oslovil do Novy. Samozřejmě to nebylo za takové peníze, které jsem měl u společnosti Philip Morris, ale jednalo se o lepší peníze než v České televizi a bohatě to stačilo na to, aby nás to uživilo a ještě jsem mohl dělat práci, která mě baví.

 

Ve své podstatě se dá říci, že Nova „vás udělala“, protože díky Nově, co já si pamatuji, jste se stal hvězdou a známou osobností, je to tak?

Tak ono se o tom třeba nikde moc nemluví, ale já jsem už v České televizi dělal částečně vedoucí práce. Vedl jsem např. ekonomickou rubriku, ve které tehdy byly Jana Bobošíková a Bára Tachecí, takže se jednalo o elitní rubriku.

 

Ještě se vrátím k České televizi, s kým jste tam vlastně tehdy pracoval?

V ekonomické rubrice byli v roce 1996 opravdu dobří novináři. Bylo nás jenom asi pět, ale stálo to za to. Kromě Báry Tachecí nebo Jany Bobošíkové třeba ještě Jiří Velebný nebo Standa Brunclík.

 

Když trochu odbočím, jak jste se díval na tehdejší revoluci v ČT?

Pokud myslíte stávku v ČT někdy v roce 2000, viděl jsem to úplně jinak než moji kolegové, kteří tam dál pracovali. Tehdy byl legálně zvolený nový ředitel a oni, ještě dřív než vůbec něco začal řídit, začali stávkovat a tu televizi de facto okupovat. K tomu všechny ty řeči, že jim jde o politickou nezávislost … a pak tam pustí jiné politiky se spacáky… Já měl vždycky názor, že ta televize patří všem občanům téhle země, kteří platí poplatky, a teď jsem najednou získal pocit, že si ji přivlastnili pouze zaměstnanci… Ale už je to pryč a vím, že s těmi, kdo tehdy bojovali za „tu svou“ ČT, se na tom nikdy neshodnu. Koneckonců, s některými z nich mi to na dlouhou dobu poškodilo do té doby hezké vztahy.

 

A teď zpět k Nově. Čím si myslíte, že to bylo, že tak rychle vystřelila nahoru?

Protože tady nic takového nebylo a protože pan Železný byl chytrý chlap, který odhodil veškeré pokrytectví. Řekl si, že buď bude pokrytecký, nebo bude dělat dobrý byznys. Dal těm lidem přesně to, co tady nikdy neměli. Dneska už se to nedá zopakovat, protože tehdy, když jste lidem dali i blbý americký film, tak to bylo v roce 1994 prostě něco jiného, nového. Nebo zpravodajství. Bylo sice bulvární, ale když to srovnáte s tím, co je dneska, tak oni vlastně bulvární téměř nebyli. Měli jiný přístup, srozumitelnější, a dali najevo, že si nechtějí hrát na intelektuály a že chtějí oslovovat ty nejnormálnější lidi, kterých byla většina.

 

Jak jste se vlastně stal šéfredaktorem zpravodajství?

Ten rozhodující okamžik přišel ve chvíli, kdy se Nova rozdělila. Většina lidí a redakce zpravodajství zůstala v servisní organizaci ČNTS, protože se zdálo nemyslitelné, že by tenhle gigant vlastněný americkými majiteli a vedený v té době panem Vávrou, přestal vysílat. Jenže vysílací licenci měl pan Železný a s hrstkou lidí, která s ním tehdy byla ochotná zůstat, postavil během neuvěřitelně krátké doby zázemí nové televize.

 

Jak to vůbec dopadlo s těmi, co zůstali s panem Vávrou?

Nijak, měli televizi, která nevysílala. A jak dlouho udržíte televizi, která nevysílá?

 

Z jakého důvodu se vaši kolegové přiklonili spíše k panu Vávrovi a ne k panu Železnému?

Pan Vávra byl šéf zpravodajství, takže k němu měla zpravodajská redakce určitě blízko. Byla tady televize za miliardu korun, která měla studia, veškerou výbavu, lidi. A na druhé straně byl Vladimír Železný, který věřil, že bude vysílat na základě jednoho nějakého papíru odněkud z garáže – to bylo pro většinu lidí nepředstavitelné. Ale přesto se to stalo.

 

A Vladimír Železný vysílal z garáže?

Z Barrandova, de facto opravdu z jedné garáže. Nevím, jestli to použijete nebo ne, ale povím vám o nejlepším veřejném proslovu, který jsem kdy slyšel. Byl to proslov Vladimíra Železného, když asi 30 nebo 40 klíčových lidí, kteří rozjížděli novou televizi a kterým se to vlastně povedlo, pozval někam Na můstek do restaurace. Tam nám řekl: „Podívejte, támhle vidíte Vladislavovu ulici a v ní budovu televize, kde je plno lidí, měla obrovské zisky, stojí to miliardu korun a ta televize nevysílá. My jsme teď rozjeli novou televizi za 300 milionů korun a vysíláme prakticky stejně úspěšně. A vy se mě teď určitě zeptáte, kde je těch 700 milionů toho rozdílu. A já vám to řeknu: Těch 700 milionů stojí tady na té terase. Děkuji vám a mějte hezký večer.“

 

Stál jste tedy na správné straně a pan Železný vám nabídl místo šéfredaktora zpravodajství?

Ano. A dodnes si myslím, že to mělo být jen dočasné řešení na ten rozjezd. Jenže ono se to rozjelo tak, že to bylo úplně nepochopitelné. Z té garáže to během tří týdnů mělo stejná čísla, jako měla předtím ta obrovská televize tam dole. Takže si myslím, že pak už bylo dost těžké mě odvolávat, protože já jsem vlastně jeho představy nejen plnil, ale ještě bohatě překročil.

Vážně? Ale měl jste přece zkušenosti i z České televize?

Ale o tom nikdo moc nevěděl a byla to malá rubrika. Pozice šéfredaktora nejsledovanějšího média v zemi je hodně exponovaná a nedá se to s tím srovnávat.

 

Ale vezměte si, že jste měl talent, zkušenosti, tah na branku a navíc i mužský šarm, vyhrával jste ceny TýTý. To bylo hned několik předpokladů, abyste byl dobrý vedoucí zpravodajství…

Nevím. Třeba ty ceny jsem vyhrál až v Nově… Ale jak říkám, myslím, že všechny překvapilo a zaskočilo, jak to šlo rychle. Myslím si, že původně jsem měl být jen člověk z praxe, který to rozjede, dá dohromady pár lidí. První představa vůbec nebyla udělat dobré zprávy, ale jenom je odvysílat, abychom dodrželi to, co nám ukládá licence. Všem bylo úplně jedno, jak to vypadá. Jenže lidi se na to velmi rychle začali dívat a nebyl to zas tak strašný „sešup“ dolů, jak se dalo čekat vzhledem k tomu, s jakými možnostmi jsme to dělali. Dalo se na to dívat a časem jsme možná byli v některých aspektech i lepší, protože já jsem se zásadně snažil to odbulvarizovat. Ale prostě si myslím, že to nemělo být trvalé řešení – já na pozici šéfredaktora.

 

Bylo to pro vás takové zlomové období, že ano?

Bylo, asi jsem překvapil.

 

A ti Vávrovci co zůstali? Setkal jste se potom s nějakými jejich reakcemi?

Tak oni tam pak přišli, když to CME znovu koupila. Do dneška mají pocit, že Železný tu televizi ukradl. Já ten pocit nemám.

 

Jak dlouho jste zůstal na Nově?

Do roku 2005, takže sedm let. Pak se to prodalo, koupila to znovu CME a přišli lidé, kteří nás, lidi Vladimíra Železného, buď vysloveně neměli rádi anebo řekli, ať předvedeme, co umíme. Po sedmi letech, kdy jsem to zpravodajství dělal velmi úspěšně a televize měla čísla, o kterých se už nikomu nebude snít (dívalo se na ni kolem tří milionů lidí, v době stávky v České televizi i 4,5 milionu) a z těch 365 dnů v roce to byl 360krát nejúspěšnější pořad na všech televizích, jsem opravdu neměl chuť někomu dokazovat od nuly, že něco umím. Nota bene, v tu dobu jsem měl za sebou i Superstar, kterou jsem dělal jako šéf projektu u dvou prvních řad. Měl jsem za sebou Výměnu manželek, Víkend a „x“ pořadů, které jsem tam rozjel, a byly úspěšné. Když pak přijde rumunský ředitel (pan Sarbu) a říká, ať se snažím a že se teda rozhodnou, tak na to nemáte náladu.

 

To byl ten pán v šusťákovce, nepletu-li se. A máte pravdu, člověk musí mít nějakou hrdost a umět říci ne…

Já jsem si zvykl, že jsem za zprávy zodpovídal, takže ať tam bylo cokoliv za těch sedm let, tak já se k tomu hlásím – i k chybám a k věcem, které se nepovedly, protože jsem měl možnost to ovlivňovat. Když pak přišli lidé, kteří byli nepřátelsky naladění a měli daleko větší potřebu tu televizi využívat vlivově a politicky, tak pro mě byl největší problém, že bych tam měl sedět, nebýt zodpovědný za obsah a jen číst, co mi kdo napsal. Jenom „mluvící hlavu“ jsem dělat nechtěl.

Kam vedly vaše další kroky, na Primu?

Ano, ale mezitím jsem dělal ještě v Rusku. Rok jsem pracoval pro Jiřího Šmejce, který byl partnerem Železného v televizi, než přišla jako rozhodující akcionář společnost PPF. Jiří Šmejc s Petrem Kellnerem pak televizi prodali zpátky Američanům a při tom si padli do noty, spojili své majetky a pan Šmejc se stal pětiprocentním akcionářem PPF. Zodpovídal tehdy za Home Credit v Rusku, takže já jsem rok dělal v Home Creditu v Rusku, což mi převážně z osobních důvodů nevyhovovalo. Poté přišla nabídka z Primy, tak jsem dělal nějakou dobu na Primě, nejdřív pořad Ber nebo Neber, pak i zpravodajství. Po Primě mi nabídl pan Šmejc místo ve své nové společnosti a teď se tedy starám o vztahy s veřejností a marketing v Rusku.

 

Když se na to podíváte zpětně, tak jak nyní hodnotíte moderátory v Česku z pozice někoho, kdo prošel všemi třemi nejsledovanějšími televizemi?

Nechci a ani nebudu kritizovat přímo moderátory. Je to těžké a nejde si to teoreticky nacvičit, protože ta atmosféra živého vysílání je zcela jiná. Ale moc nechápu rozhodování televizí o tom, jakými lidmi se tyto pozice obsazují. Televize, s výjimkou částečně České televize, zcela rezignovaly na to, mít tam moderující novináře, tzn. mít tam odborníky na zpravodajství, a nahradili je vesměs hezkými lidmi. Někde to pak prezentovali, že se vymezuji vůči Romanu Šebrlemu, kterého si vážím, je to můj kamarád a hrajeme spolu fotbal, takže to tak není. Ani proti modelkám se nevymezuji. Problém nastává tehdy, když jako divák začnete mít pocit, že o těch zprávách víte více než ten, kdo vám je přináší. A lidem, kteří jsou veřejně dobře známí, avšak díky kariérám, které se zpravodajstvím nemají vůbec nic společného, to tak nějak věříte obtížně. A nezapomínejte, že jde o lidi, kteří vám často přinášejí informace o světě plném utrpení, bídy, zoufalství a problémů. Podívejte, třeba o sobě si myslím, že já jsem nikdy žádný velký moderátor nebyl. Myslím, že v ostatních oborech televizní činnosti – jako redaktor, editor a koneckonců i šéf – jsem byl mnohem lepší. Ale prostě se mi dalo věřit, že se tím zpravodajstvím dlouhodobě zabývám a že o tom mám hlubší znalosti než většina diváků.

 

Jednou větou – v čem byl váš moderátorský úspěch?

Přesně v tomhle. A možná trochu i v tom, že časem jsem byl díky své pozici a zkušenostem o něco spontánnější než většina kolegů.

 

Sledujete zprávy?

Ne, většinou na to nemám čas. Díval jsem se třeba na 21, když ji ještě moderovali Martin Veselovský a Daniela Drtinová. Těch jsem si obou profesně velmi vážil a kdybych vedl nějakou redakci, chtěl bych je tam mít. Oni však z České televize odešli, takže teď už mě to zdaleka tak neláká. Zpravodajství, které potřebuji, čerpám spíše z internetu. Ale jsem rád, že ještě pořád v televizi přežívají moderátoři, kteří jsou podle mě správnými lidmi na svých místech, např. na Primě Terezie Kašparovská, která začala taky úplně od začátku, byla výborná reportérka a poté i parlamentní zpravodajka. V České televizi platí totéž třeba o Marcele Augustové nebo Jakubu Železném.

 

A co na vaší Nově, tam nikoho nepochválíte?

Já nevím. Lucka je stále krásná, Rey je pořád stejný sympaťák. Ale mně se nelíbí ty zprávy jako takové. Možná proto, že k nim mám přece jenom nejosobnější vztah. Jsem jako rodiče, co těžce nesou, když si jejich děti zvolily cestu, která je na hony vzdálená od jejich představ.

 

Nyní bychom se mohli více přesunout k profesi jako takové. Jaká je vlastně práce šéfredaktora?

Šéfredaktor je vlastně hlavní manažer redakce, která má dohromady třeba 60 lidí, ať už jsou to redaktoři, lidé z produkce, kameramani apod. Je to poměrně velký organismus. Já nesu odpovědnost za celek, ale za jednotlivé projekty (reportáže) mají odpovědnost redaktoři. Nejtěžší na práci celé redakce je, že se každý den otevře v redakci 8, 10, 12 projektů a ty projekty musí být o půl osmé večer hotové. Každý projekt zahrnuje minimálně 5 lidí – redaktor, střihač, technik, kameraman, často také nějaký editor plus posádka ve studiu, ale to bych nepočítal. Úplně unikátní a současně to nejtěžší i nejhezčí na této práci je ten časový stres. Není absolutně možné čas ztrácet čas a dlouze o něčem diskutovat. Z toho vyplývá i úplně jiný systém komunikace – je daleko živější, přirozenější a neformálnější než ve firmách. To mi ale vždycky vyhovovalo, stejně jako to, že v půl osmé se projekty odvysílají, v osm je konec, shodí se to ze stolu a není potřeba se k tomu nějakým způsobem vracet.

 

Kdo řeší věci ohledně stížností, např. když někdo tvrdí, že jste ho nějakým způsobem poškodili apod.?

Šéfredaktor. Když si stěžují u něj, tak píše přímo těm lidem. Když si stěžují u vedení televize, tak píše pro vedení nějaký názor, vysvětlení.

 

Stalo se vám někdy něco takového?

Tak každou chvíli je někdo dotčený. Za tu dobu, co jsem byl na Nově, jsme odvysílali řekněme 35 000 reportáží (15 denně krát 365, to je nějakých 5 000 ročně, krát sedm let). Těch problémových mohlo být maximálně několik desetin procenta. Ale čas od času se prostě chyba stane všude. Tady tím spíš, že zatímco v každé firmě je prvořadá kvalita, která má většinou přednost před termínem, u zpráv to tak není. Tam prostě v těch půl osmé musíte vysílat i za cenu, že to nebude úplně dokonalé. Ve firmě si člověk vždycky vybere udělat věci spíš kvalitně a o něco později, než méně kvalitně a dříve. U zpráv to tak bohužel nefunguje. 

foto: Robert Vano

Jakých vlastnosti jste si cenil u vašich podřízených – redaktorů?

Samozřejmě na prvním místě těch obecně lidských. Že vás nepodvádějí, nelžou vám, jsou loajální. A k tomu přistupovala hlavní profesní podmínka: že musejí mít osobní potřebu nacházet zajímavé informace a sdílet je. Jinak řečeno: že musejí mít rádi zpravodajskou práci jako takovou. Že je ta práce přes všechny nesnáze, které přináší, baví a těší… Všechno se dá naučit, ale tohle musíte mít v sobě.

 

Jakých vlastností si ceníte obecně u svých přátel?

Nejdůležitější je, aby se na ně člověk mohl spolehnout, když je zle.

 

Říkal jste také, že jste nyní na pozici PR. Pomáhá vám při této práci znalost prostředí novinařiny?

Samozřejmě. Pomáhá mi, že znám prostředí i konkrétní lidi a že si u těchto lidí nemusím znovu budovat důvěru, protože vědí, že mám rozum, a já zase vím, že oni jsou dobří novináři. Pořád si pamatuji svou novinářskou minulost, takže si myslím, že znám potřeby novinářů a především vím, že jejich první potřeba je, aby se našly věci společného zájmu – zajímavé téma, termín (aby to bylo co nejdřív), zajímaví respondenti atd. Existují tedy společné body a pak jsou také body, na kterých se nedá nikdy úplně shodnout, např. novinář vždycky bude chtít být nezávislý, bude nenávidět představu, že ho někam taháte, tlačíte, nebo nedej bože cenzurujete. To jsou věci, které nepřekoná. Myslím si, že když si to pamatujete z té druhé strany, tak že to může hrozně moc pomoci. Proto jsou také tato místa plná novinářů. Někteří na to bohužel zapomenou, ale já se na to snažím nezapomínat.

 

Jaký by vlastně měl být úspěšný PR manažer?

Moc se mi nechce říkat „úspěšný“. K úspěchu vede spousta cest. Abyste byl úspěšný a měl výsledky, tak k tomu nutně nemusíte být slušný člověk, dokonce ani nemusíte dělat svou práci dobře. Například když máte ve fotbale dost peněz, abyste složil tým z nejlepších hráčů světa, tak nemusíte být žádný geniální trenér ani manažer a tu ligu prostě budete vyhrávat. Takže k úspěchu bych se nerad takhle obecně vyjadřoval. Řeknu radši, jak si představuju, že by to mělo správně fungovat. Lidé z PR by měli chápat potřeby novinářů a to, o jaký typ informací jim jde. Měli by rozumět tomu, kde se dají najít společné zájmy, a neměli by mít představu, že v okamžiku, kdy zpracovávají nějakou informaci od nich, stanou se jejich podřízenými. To je hodně důležité a myslím, že pak mají lidé k sobě vzájemnou úctu, na které se dá budovat daleko víc, než když vás to jako novinářku donutím napsat tak, jak se mi to zrovna v tu chvíli hodí. Jednorázově se to samozřejmě může povést, ale nezakládá to dobrý, korektní, profesní vztah.

 

Při této práci děláte i pro internetový kanál Stream…

Na Streamu jsem začínal jako programový ředitel, potom jsem tam zůstal, když to převzal Seznam, jako externista. Snažil jsem se si to zachovat, protože mě to rozvíjí. Jednak mě to udržuje v kontaktu s tvůrčím psaním, které bych jinak už úplně zapomněl, a za druhé mě to samozřejmě nutí sám sebe vzdělávat, protože tam mám pořady založené na informacích.

foto: Robert Vano

Jaké jsou to pořady?

Jeden se jmenuje Slavné dny a je o výročích různých událostí. Kromě toho dělám něco podobného o sportu a teď ještě mám pořad, kde natáčím rozhovory s lidmi, kteří nejsou moc známí, ale jsou špičky v tom, co dělají. Paradoxně, některé věci, které dělám na Streamu, bych postavil hodně vysoko v tom, co jsem kdy dělal – více než některé televizní pořady, které jsem vytvářel apod. 

 

Takže je to vlastně něco, čím se udržujete v žurnalistické kondici?

Ano, udržuji se v mentální kondici, protože ta práce, kterou dělám, je hrozně zajímavá, ale zdaleka není tak tvůrčí, jako když něco vytváříte úplně od začátku. Tam jste spíše v roli toho kritika, kdy dostanete od někoho jiného tvůrčím způsobem zpracované zadání a vy to spíše komentujete a řídíte.

Jak jste na tom se sociálními sítěmi?

Tak já mám Facebook, kde jsem tři čtvrtě roku nebyl. Prostě na to nemám čas.

 

Takže je to časem? Není to tak, že byste k tomu měl nějaký odpor?

Čas, který bych strávil na sociálních sítích, radši využiju jinak. Zjistil jsem, že nemám potřebu po tolika letech v televizi, dávat statusy typu „dneska jsem uběhl tolik a tolik km“. Těch příspěvků, které mě obohacovaly, bylo hrozně málo. Nejspíš to pro mě generačně už není. Například moje dvaadvacetiletá dcera tím ale žije.

 

Chtěl byste se ještě někdy naplno vrátit k novinařině?

Díky tomu, co dělám na Streamu, se pořád za novináře, nebo chcete-li publicistu, považuju. Ale jestli se mě ptáte na denní žurnalistiku, především v některém z televizních zpravodajství, tak to si v tuhle chvíli opravdu nedovedu představit…

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Oblečení, doplňky a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Art Hotel Praha www.arthotel.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

foto: Robert Vano

Elegantní usměvavá
dáma s kultivovaným projevem. Když ještě přidám jako nápovědu slova
hlasatelka a Kalendárium, nebude
mnoho lidí, kteří by si nedosadili jméno – Saskia Burešová. Málokdo ale ví, že
se narodila na Slovensku, že má od své svatby v občanském průkazu příjmení
Obdržálková, že se pokoušela o studia na DAMU a že zvítězila v konkursu na
roli Barunky ve filmu Babička,
z něhož tenkrát bohužel nakonec sešlo. Jak oblíbenou byla televizní
hlasatelkou, o tom svědčí i ceny TýTý, kterých má doma celkem pět.

Vedli vás rodiče
k recitaci, divadlu?

Ani ne. Maminka sice hrála ochotnické divadlo a moc hezky
malovala, ale umělecké činnosti se nijak zvlášť nevěnovala. Tatínek byl
překladatel a tlumočník, měl státnice z osmi jazyků, snažil se, abych ho
v tom následovala. Zpočátku jsem byla svolná, ale jakmile jsem se
„zachytila drápkem“ v různých dramatických kroužcích, neměla jsem na jazyky
čas. Všelijak jsem se vymlouvala, až mě tatínek přestal přemlouvat, teď toho
lituji. Recitovala jsem ráda, už od mateřské školy. Později jsem hrála ve
školních představeních, reprezentovala školu v recitačních soutěžích.
Nikdo mě nenutil, bavilo mě to.

 

Narodila jste se na
Slovensku, máte tam nějaké přátele?

Tatínek tam měl tenkrát obchodní jednání, vzal s sebou
těhotnou maminku na služební cestu, a tak se stalo, že jsem se narodila
v Šafárikovu, dnešní Tornaľe. Hned jsme se ale vraceli domů, takže navzdory
údajům v rodném listě jsem ryzí Pražačka. Mezi slovenskými hlasatelkami a
herečkami mám ale několik velmi dobrých kamarádek, například Božidaru
Turzonovovou, kterou velmi obdivuji. Sešly jsme se spolu před několika lety
v muzikálu Ginger a Fred, kde
jsem hrála italskou hlasatelku a ona hlavní roli. Padly jsme si do oka.

 

Své rodiště tedy
nenavštěvujete?

Léta jsem jezdívala s kapelou Josefa Zímy po celé
republice i po Slovensku. Dostali jsme se i do Tornaľy. Když „Pepíček“
z jeviště prozradil, že je to mé rodné město, vůbec nás odtud nechtěli
pustit. Po koncertu následovalo pohoštění – klobásky, demižony vína, bylo
veselo. Slováci jsou velmi temperamentní, bezprostřední.

 

Kam jste po základní
škole zamířila?

Začala jsem studovat na Nerudově gymnáziu v Praze. Je
to škola známá svým vřelým vztahem k divadlu. Otec mé spolužačky Kláry
Jernekové, divadelní režisér Karel Jernek, mě povzbuzoval, že mám herecký
talent, pokusila jsem se o přijímací zkoušky na DAMU. Přestože jsem se dostala
až do posledního kola, nakonec mě nevzali. Na rozdíl od ostatních jsem
nepožádala o pomoc nikoho z herců, připravovala jsem se na přijímačky sama
a repertoár, který jsem zvolila, asi nebyl optimální. Takže jsem zamířila na
dvouleté nástavbové studium na Barrandov, ale to mě moc nebavilo.

 

A vaše první setkání
s „kumštem“?

Na gymnázium se mnou chodil i Jaromír Hanzlík. Dal mou
fotografii mamince, asistentce režie v televizi. Začaly mi chodit nabídky
na účast v různých konkursech, přišly první menší filmové role. Hrála jsem
ve filmu Ideální dívka, zvítězila
jsem i v konkursu na roli Barunky v Babičce, ale z toho filmu
bohužel sešlo. Tu a tam jsem se před kamerou ocitla a moc mě to bavilo.

foto: Robert Vano

 

Když se řekne Poštovní schránka, většině lidí se
pravděpodobně vybaví báseň Jiřího Wolkera. Vám ale určitě něco jiného…

Ano, byla to má první opravdová pracovní příležitost
v televizi. Poštovní schránka
byl zábavný magazín pro vojáky, který jsem moderovala s Edou Hrubešem.
Byla jsem vybrána mezi třemi stovkami uchazeček a byl to vlastně začátek mé televizní kariéry. Postupně přicházely
další příležitosti v hudebním vysílání, v dětském vysílání,
v redakci zábavy… Nebylo to tak vyhraněné jako dnes, získávala jsem mnoho
cenných zkušeností v různých oborech. Byla jsem moderátorkou opravdu na
„celý úvazek“ a ta práce mě úplně pohltila.

 

Na koho nejvíc
vzpomínáte v souvislosti se svými učednickými léty?

Určitě na Edu Hrubeše, pracovali jsme spolu nejen v Poštovní schránce, ale také při
realizaci projektu Kinoautomat, který
byl ve své době velmi populární. Jeho základem byl první interaktivní film na
světě Člověk a jeho dům. Tvořili jsme
s Edou jednu z moderátorských dvojic. Film běžel dvakrát denně
v kině Světozor. Eda velmi rád improvizoval a já jsem se vždy těšila, čím
mě překvapí. Vzpomínám i na Vladimíra Dvořáka, který mi dal spolu
s režisérem Paukertem nejvíc příležitostí v redakci zábavy. Zpočátku
jsem moderovala mimo jiné i Televarieté,
psala jsem si i scénáře. 

 

Jak jste se dostala
k práci hlasatelky?

Po svatbě s televizním režisérem Petrem Obdržálkem mi
byla nabídnuta práce hlasatelky s tím, že nemůžeme jako manželé oba
pracovat ve stejné redakci. Nedalo se nic dělat. Práci jsem přijala, postupně
jsem si ji také oblíbila. Jako hlasatelka jsem pracovala přes třicet let. Měly
jsme bezvadný kolektiv, byly jsme kamarádky, a tak mě velmi štve, když se
dozvím, že v bulváru píší o nenávisti mezi hlasatelkami, což vůbec není
pravda. Moje moderátorská činnost byla v tu dobu dost omezená, a nakonec,
právě kvůli tomu, abych mohla moderovat, jsem své místo hlasatelky opustila
ještě před tím, než byla ta funkce televizí úplně zrušena.

 

Bylo to pro vás něčím
nové, musela jste se něco „doučit“?

Ani ne, moje moderátorská průprava mi hodně pomohla. Jedinou
změnou bylo, že obličej hlasatelek byl v absolutním detailu, což znamenalo
dělat jen minimální gesta, hlídat si umírněnější projev. Mohly jsme si do
scénáře přidávat tu a tam nějaké vlastní poznámky, jen závěrečná věta musela
být vždy přesně, byla povelem ke spuštění následujícího pořadu. Ale důležitý
byl pro mne pocit, že jsme vlastně takovou součástí rodin diváků, kteří nás
berou jako „své“.

 

Nebyla potřebná
nějaká jazyková průprava?

Už jako moderátorka jsem docházela na DAMU k profesoru
Haladovi, který mě naučil správně dýchat, správně posadit hlas, správně mluvit.
Český jazyk si zaslouží, aby zněl z obrazovky krásně a tenkrát se na
kulturu jazyka v televizi opravdu dbalo. Vždyť jak se mluví
v televizi, tak je mluva přejímána i diváky. Mrzí mě, když to tak dnes v některých
případech není. Vzdělávaly jsme se vlastně neustále v různých jazykových
kursech, jazyk se vyvíjí, a tak bylo třeba s ním pracovat. Měly jsme i
tzv. supervizi, vždy po dobu jednoho týdne se lektorka zaměřila na jednu
z nás, a poté s ní probírala její chyby. To byl velmi potřebný a
důležitý pohled zvenku.

 

Měla jste pracovní
příležitosti i v rozhlase?

Měla a ráda na to vzpomínám. Jednak dopolední vysílání
pořadu Host do domu s různými
zajímavými osobnostmi, potom taky Kolotoč,
tam jsem si psala i scénář, to mě hodně bavilo. Nemohu zapomenout ani na
bezvadnou spolupráci s Miroslavem Moravcem v zajímavém
zábavně-vzdělávacím pořadu Kdy to bylo.
Byl to báječný parťák. Dnes už v rozhlase nevystupuji, leda jako host. Naposledy
mě pozvali do Mikrofóra, Jan Rosák do
Tandemu, několikrát jsem vyprávěla
své vzpomínky na Frekvenci 1.

 

Co vy a tréma?

Vladimír Dvořák kdysi řekl: „Divák nikdy nesmí poznat, že se vám hrůzou potí ruce…“ Musím se
přiznat, že zpočátku jsem skoro žádnou trému neměla, mládí je drzé a sebevědomé
a neměla jsem co ztratit. Ale čím jsem byla starší, tím víc mě pocit
zodpovědnosti svazoval, nemohla jsem si dovolit žádnou chybu. Znervózňovalo mě,
že mi každý dával najevo, že mi věří, že mně se nemůže nic stát, přitom jsem
velmi dobře věděla, že v přímém přenosu je tolik úskalí, která mě mohou
potkat. Ještě dnes mívám trému, ne takovou tu panickou, ale přiměřenou, která
se dá zvládnout.

 

Zaznamenáváte si
někam své „přebrepty“?

Až se stydím přiznat, že si skoro na žádné nevzpomínám.
Pokud se mi totiž něco takového stalo, nebylo to nijak vtipné, aby to stálo za
zaznamenání. A docela mě to i mrzí, protože posluchači to tak rádi poslouchají…
Uvědomuji si jen jeden, kdy jsem místo Georges Bizet oznámila, že autorem
skladby je Georges Bidet, což mělo souvislost s rekonstrukcí našeho bytu…

 

Ve kterých pořadech
jste se potkávali se svým mužem-režisérem, a naučil vás něco?

Nechtěli jsme, aby někdo poukazoval na případnou protekci,
já jsem pracovala většinou s jinými režiséry a on s jinými
moderátory. Samozřejmě jako režiséra ho respektuji, vím, že je ohromný
profesionál a myslí to se mnou dobře. Mezi námi nebyl vztah zkušeného režiséra
a začátečnice, v době, kdy jsme se sblížili, už jsme byli oba
profesionálové, rovnocenní partneři. Takže odpověď na vaši otázku – kromě
armádní redakce, kde jsme se seznámili, jsme se skoro nikdy nepotkávali,
samozřejmě až na Kalendárium.

 

Vnímáte Kalendárium jako svůj „životní pořad“?
Čím to, že je tak úspěšný?

Ano, je to můj životní pořad. Je to sice tzv. malý útvar,
ale přináší tolik cenných informací. Obohacuje, člověk se dozvídá stále něco
nového – je to obrovská škola života. Vysílá se v ideálním čase, nedělní
dopoledne pro mnohé diváky, jak mi píší, znamená křeslo, kafíčko a Kalendárium… Vysílá se už dvacet tři
let. Prvních několik let s režisérem Beránkem, teď v režii mého
manžela. Obohatil ho pomocí různých triků, takže už jsem byla dokonce i opicí
či čarodějnicí… Stalo se, že měl sledovanost vyšší než večerní pořad. Je to
přesně to Komenského „škola hrou“ – zábavné vzdělávání. Moc nás těší, když
diváci stále píší, že je velmi krátký. Není pro pořad lepší vizitky…

 

Vzpomenete si na
nějakou zajímavost, kterou jste se díky němu dozvěděla?

Miluji Karla Čapka. Je úžasné, jak dokázal zmapovat lidskou
duši. Na jeho hrobě je malá kamenná mistička, dlouho jsme přemýšleli, proč. A
zjistili jsme to. Jeho posledním přáním bylo, aby na jeho hrobě mohli ptáčci
pít vodu…

 

Nejen v tomto
pořadu jste vnímána jako velmi elegantní dáma. Jak pečujete o svůj šatník, o
líčení, česání? Baví vás to, nebo je to povinnost?

Je to nutnost. Všechno oblečení jsou mé vlastní věci a věci,
které mi půjčuje má kamarádka. Nevím, jak bych se bez ní obešla. Jmenuje se
Hana Suchárová, má butik Hana a
ochotně o mě pečuje. Jen díky ní mohu mít na sobě vždy něco módního,
elegantního. Mít každý týden na sobě něco jiného, to není žádná legrace.
V televizi o mě pečuje maskérka, líčení si potom dokončuji sama. Diváci
byli vždy zvyklí, že televizní hlasatelky byly i nositelkami módy, snažím se
držet se toho dodnes.

 

Vy sama jste se
pokusila v oboru líčení a vizážistiky podnikat, ale nedopadlo to dobře.
Odnesla jste si z podnikání alespoň nějakou důležitou zkušenost do života?

O mém podnikání už bylo napsáno mnoho, zejména
v bulváru. Tak jen stručně. V šoubyznysu jsou lidé důvěřiví, naivní.
Nenapadlo by mě, že se smlouvy neplní, dohody neplatí, dané slovo je pro
legraci. A jestli jsem si odnesla nějakou zkušenost? Ano, odnesla: Ševče, drž
se svého kopyta…

foto: Robert Vano

 

O svém životě jste
napsala knížku vzpomínek. Jak se vám vzpomínalo?

Kniha se jmenuje Saskia
a o tom, že ji napíšu, jsem přemýšlela dlouho. Nakonec mě přemluvil Vítek
Chadima, který je spoluautorem. Zúročila jsem tam všechno. Je o celém mém
životě, různých zajímavých setkáních, ale i o tom, na co se mě diváci často
ptají – o mém jménu. Maminka mi ho dala podle manželky holandského malíře
Rembrandta, kterého milovala. Říkávala mi Saša, tak se to jméno v Holandsku
vyslovuje, a tak mě dodnes oslovují mí přátelé. Po revoluci se dostalo i do
kalendáře na 7. listopadu, místo VŘSR. (smích)

 

Kde všude
v současné době vystupujete?

Kromě pravidelného Kalendária,
které je už běžnou součástí mého života, jsou to zájezdová představení. Se
Sašou Hemalou a Majkou Tomsovou vzpomínáme v pořadu Hlasatelé v akci, pořad Legendy,
v němž moderuji a kde zpívají známí zpěváci, ezoterický pořad Mezi nebem a zemí. Tam spolupracuji
s dr. Krumlovskou, to téma mě velmi baví – horoskopy, bylinky, zóny, jóga
prstů, barvy… Kromě toho občas namlouvám komentáře k dokumentárním filmům,
moderuji plesy a společenské akce.

 

Vím, že se věnujete i
charitě…

Ano, jsem spolu s Martou Kubišovou, Táňou Fischerovou a
Marií Rottrovou patronkou projektu Šance,
který je určen dětem z dětských domovů, které na prahu dospělosti vstupují
do života. Pomáháme jim začlenit se, v chráněných dílnách se učí vážit si
práce, peněz… V září v Obecním domě proběhne slavnostní pořad
k 20. výročí této charitativní organizace.

 

Z čeho máte radost, co vás těší?

Při sledování Cen Thálie jsem si uvědomila, jak je dobře, že
tyto ceny existují, že existuje Herecká asociace, která je předává. A
z toho mám radost. Je to pocta, ocenění umělcům, kteří si to zaslouží, a
kteří mnohdy díky svému věku už nejsou tolik na očích. Na velké herecké
osobnosti by se nemělo zapomínat, vždyť jsou navždy součástí kultury našeho
národa.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz 

Vytvořeno ve spolupráci s Národní divadlo www.narodni-divadlo.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Vystudoval Fakultu
žurnalistiky UK, je považován za předního českého investigativního novináře. V roce
2006 získal novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky, v roce 2009 Cenu Jana
Beneše. Za své scénáře obdržel cenu Elsa, která je určena na podporu české
dramatické tvorby, je rovněž několikanásobným držitelem ceny TýTý za
publicistiku. Stál u zrodu časopisu Reflex
i pořadu Na vlastní oči – prvního
investigativního televizního pořadu u nás. Napsal celkem třicet knih literatury
faktu a detektivek. Je též autorem televizních scénářů, v poslední době to
byl především úspěšný seriál Expozitura
a tři díly seriálu Reportérka. V současnosti ho můžeme pravidelně vídat na TV Prima v pořadu Očima Josefa Klímy, ale i na besedách se
studenty po celé republice. K jeho koníčkům patří otužování v řece Berounce…

foto: Robert Vano

 

Věnujete se mnoha
činnostem, má některá z nich přednost před ostatními?

Televizní reportérství. To umím asi nejlépe, to mě hodně
baví. Dříve jsem byl reportér píšící, teď už se víc než dvacet let věnuji
televizi. Ale zároveň dělám i to ostatní, všechny mé profese se různě
proplétají. Zkoumám život a výsledky mají různé výstupy. Někdy je to televizní
reportáž, někdy literatura faktu, jindy próza nebo písnička.

 

Píšete detektivky,
reportáže, fejetony, skládáte texty k písním – ve svém díle jste drsný i
romantický. Jaký jste v životě?

Jsem realista, který se občas dojme. Čím jsem starší, tím
víc. Nad vnoučkem se dojímám víc, než jsem se kdy dojímal nad svými dětmi…
Případy, které se na mě snášejí, ze mě někdy drsňáka dělají. Je to taková
obrana proti hrůzám, které jsou kolem mě. Musím se hlídat, abych se nestal
cynikem. Svému přístupu říkám „relativizace tragédie“ – automaticky porovnávám
nešťastné příběhy lidí s těmi ještě horšími, jichž jsem byl někdy svědkem.
Abych se dostal zpět k citlivosti, musím občas i někam odjet, schovat se,
odpočinout si „od světa“.

 

Co formovalo váš
profesní život? Měl jste nějaké vzory?

Byl jsem velký introvert, psal jsem si odmalička. Formoval
mě můj táta svým nekompromisním citem pro spravedlnost, čestnost a
vlastenectví. A také Ruda Křesťan, skvělý novinář, jemuž jsem v době
studií, když jsem potřeboval praxi, drze zaklepal na dveře v Mladém světě. Ujal se mě a dal mi
základní novinářskou průpravu.

 

Kdy jste poprvé
vytvořil nějaké své „dílo“? Když se na ně podíváte, nacházíte v něm i dnes
něco, co vás zaujme?

Občas je vytáhnu a čtu si v nich. Byla to dílka hodně
naivní, ale vzhledem k mému tehdejšímu věku – bylo mi tak osm let – bych
řekl, že nějaký talent tam byl znát. Odrážejí legračně můj tehdejší svět. Děj
se odehrává většinou na kosmických lodích, a díky tomu, že jsem byl tenkrát
vzorným pionýrem, zápletku tvoří střet lumpáren amerického hrdiny a jeho
čestných protihráčů Čecha a Rusa. Už tehdy jsem směřoval k detektivnímu žánru.

 

Jaké bylo vaše první
autorské setkání s televizí?

V osmdesátých letech, ještě za komunistů, zrealizovala
televize mé dva scénáře. Vznikl film Skok
o člověku, který zachytil z okna padající dítě, a to mu změnilo život,
příběh podle skutečné události. Druhým byl Lepší
prima den, příběh mladíka s leukémií, který se sblíží s lékařkou.
Puberťáka hrál Filip Renč, který se za to dnes trochu stydí, lékařku Marta
Vančurová. Vznikl velmi hezký film.

 

Získal jste ceny
literární, novinářské i divácké. Jak je vnímáte, jak si jich považujete?

Nejvíce si vážím Ceny Ferdinanda Peroutky, kterou uděluje
sbor profesionálů. TýTý je pro mě velmi důležitá cena, protože upevňuje
stabilitu pořadu, který dělám a který televize Prima vysílá. Je to pro mě
vlastně v současnosti nejdůležitější cena, zvyšuje reputaci pořadu, na
němž mi záleží. Je to i takový vzkaz diváků, že něco děláme dobře, a to
samozřejmě potěší vždycky. Na cenách můj život nestojí, ale Cena Ferdinanda
Peroutky mě zavázala i k tomu, že když ho prezident Zeman osočil
z loajality k fašismu, považoval jsem za svou povinnost se mrtvého
Peroutky veřejně zastat.

 

Jako novinář jste
pomáhal zakládat Reflex, z něhož
jste po čase rozčarován odešel. Jak to tenkrát bylo?

Zakládali jsme ho v roce 1990 a od samého začátku jsme
věděli, že bude nejlepší. Byli jsme parta kamarádů novinářů, znali jsme se,
většinou jsme byli na volné noze, protože jsme si nechtěli zadat
s režimem. Byli jsme dost mladí na to, abychom měli elán založit investigativní
časopis, který tu do té doby nebyl, a zároveň jsme všichni měli už nějaké
zkušenosti. Hlavním hnacím motorem byl Petr Hájek, já jsem přispěl do úvodního
čísla stěžejní reportáží o červených baretech a pak i dalšími. Petr přišel po
jisté době s návrhem, že by noviny měly patřit novinářům, že bychom měli
založit svou společnost. Což jsme také udělali – a Petr nás prodal. Celá
generace novinářů mu to má dodnes za zlé a nemá ho ráda. Navíc jak postupně odcházíme do důchodu, zjišťujeme, že
jsme tři roky nebyli nikde zaměstnaní a že za nás tento kazatel morálky
neplatil ani pojištění.

 

Co jste potom dělal?

Můj tehdejší kolega Radek Bajgar mi zavolal, že se zakládá
nová televizní stanice, ve které mu nabídli místo šéfa publicistiky. Vzal mě
k sobě a spolu jsme vytvořili pořad Na
vlastní oči.

 

Mnohé vaše televizní
reportáže mají sílu něco změnit, nebo alespoň aktivizovat veřejnost,
v lepším případě policii. Mají takovou moc i vaše novinové sloupky?

Psané slovo sílu má, ale ne takovou. Televizní zásah je
okamžitý a v jednu chvíli. Zažil jsem dobu, kdy jsme něco odvysílali,
pořad měl přes milion diváků, druhý den se o tom všichni bavili. Dnes už to
také není takové, sledovanost rozdrobil internet i malé televizní stanice, ale
stále je mediální dopad televize zřetelnější než třeba v novinách.

 

Byl jste opakovaně na
novinářských stážích v USA. Naučil jste se tam něco zásadního?

Trošku lépe jsem se naučil anglicky. (smích) Samozřejmě že mi to hodně dalo – velkou zkušenost, rozhled.
Co se týká novinářské práce, ta je všude stejná, v tomto směru jsem tam
nic nového a převratného nezískal.

 

Se svým kamarádem,
fotografem Oldřichem Egemem, jste procestovali Asii, pobýval jste několik
měsíců v buddhistickém klášteře. Získal jste tam nějaké ponaučení?

Ověřil jsem si, co buddhisté hlásají: „…ničí čin se neztrácí, zpět k svému pánu se vrací…“, neboli
co vysíláte, to i dostáváte. A ještě jedna hezká myšlenka, kterou říkával Olda:
„Každá situace je řešitelná.“ To jsem si opakoval
mnohokrát, když jsem nevěděl, kudy kam. Když jsem bezradný, vždycky si na Oldu
a jeho větu vzpomenu,. A dávám mu zapravdu, i když někdy dodávám: „Některé jen sebevraždou.“ (smích)

 

Přiměl vás k tomu,
abyste se vydal cestou investigativní novinářské práce, nějaký osobní důvod?

Ani ne. Je to spíš dáno povahou. Zvídavostí, snahou
přicházet věcem na kloub, odhalovat tajemství. A pokud má člověk i literární
ambice, má potřebu to napsat, zveřejnit, sdělit ostatním. Chce to i trpělivost,
pracovitost. Musíte projít mnoho slepých uliček, vyslechnout lži i nepodstatná
svědectví, která nic zásadního nepřinesou. Je to spousta mravenčí práce,
reportér je něco jako badatel, archivář. Není to taková romantika, jak se zdá
z televizní obrazovky.

 

Mohl byste porovnat
pořady, na nichž jste se podílel? Tedy Na
vlastní oči, Soukromá dramata, Očima Josefa Klímy.

Všechny vycházejí ze stejných principů. Formát je daný,
vymysleli ho Američané. Zhruba hodinový pořad se třemi hlavními reportážemi.
Jednou velkou, současnou, druhou se sociálním nebo zdravotním tématem, poslední
bývá trochu odlehčená zajímavost, aby šli diváci v klidu spát… K tomu
jsme teď přidali místo spojovacích textů takový pokus s vlastnostmi lidí,
na něž vždy nastražíme nějakou nečekanou situaci. Rozdíl je vlastně především
ve financích, nákladech a počtu lidí. Je nás méně, stojí nás to víc úsilí.
Oproti veřejnoprávní televizi si v té komerční nemůžeme dovolit velké
zásadní kauzy, na kterých je možné pracovat třeba půl roku. Ani bych to dnes ve
svém věku už tak nechtěl. Za tu dobu my vytvoříme reportáží několikrát víc,
pomůžeme daleko většímu počtu lidí. Jsem reportér, směřují ke mně nešťastníci
s pocitem nespravedlnosti a je jich čím dál víc. Také diváky více zajímají
příběhy konkrétních lidí.

 

Pořad Očima Josefa Klímy začala Prima vysílat
vloni v lednu. Je to první pořad úplně váš?

Ano, jsem jeho hlavním garantem, dělám ho podle svého.
Pracoval jsem s Radkem Johnem, potom s Jankem Kroupou, teď sám za
sebe, ale spolupracovníci jsou také důležití, především Marcela Sobotková.
Vlastně tak, jako mně kdysi pomáhal Ruda Křesťan, já jsem zasvěcoval do našeho
řemesla dva mladé novináře – Janka Kroupu a Marcelu Sobotkovou. Oba se
prosadili. Beze mne by pořad nebyl, bez Marcely by se zhroutil. Oba jsme jeho
páteří.

 

Lidé se na vás často
obracejí jako na svou poslední možnost domoci se spravedlnosti. Není to příliš
zavazující, umíte si udržovat odstup?

Je to zavazující. Šel jsem teď tady za vámi se zmrzlinou
v ruce, hned u dveří mě chytila paní a prosila o kontakt. Potřebuje pomoci
a neví si rady. A tak je to pořád. Odstup si udržuji těžko, snažím se, ale
někdy to prostě nejde. Když jsem odcházel z Novy z pořadu Na vlastní oči, měl jsem v mailu přes
tři tisíce nových zpráv. Nikdy jsem je nepřečetl, to se prostě nedá zvládnout.

 

Vzpomenete si na
nějakou bizarní reportáž?

Kdysi jsme točili s jedním poustevníkem, byl trochu
legrační. Žil na Strahově, prošel celý svět. Moc si přál, aby za ním zašel
Václav Havel. A jak jsem se později dozvěděl, po odvysílání naší reportáže za
ním opravdu zašel…

 

Podařilo se vám něco,
na co jste hodně pyšný?

To bývají ty reportáže, které dotáhneme ke zdárnému konci,
ale je pravda, že u většiny se to nepodaří. Vzpomínám si na příběh zneužívání šesti
dětí (synů i dcer) otcem. Chtělo od nich hodně odvahy, aby se celou věc
podařilo objasnit. Když byl pachatel odsouzen, viděl jsem na těch mladých lidech,
jak se jim ulevilo, jak se jim podařilo vypořádat se s tím, co je celý
život trápilo… Nedávno mi volala maminka kluka, který byl neprávem obviněn
z vraždy. Díky naší reportáži se ozval nový svědek, který pomohl ke
zproštění mladíkovy viny. Plakala mi štěstím do telefonu. To jsou chvíle, kdy
víte, že má vaše práce smysl.

Měl jste někdy chuť
od své práce odejít?

Mnohokrát. A také manželka mě k tomu mockrát nabádala.
Když se věci nehýbají kupředu, když víte, že se spravedlnosti nemůžete dovolat,
když jde o případy, do nichž jsou zapleteny děti. Takové bývají nejsmutnější.

 

Měl jste někdy při
své práci kliku?

Měl. Párkrát se v pravý čas vynořilo něco nečekaného,
co pomohlo případ posunout. Mít kliku patří k naší práci. Novinář musí být
dokonale připraven, ale potřebuje i štěstí.

 

Případ Kajínek nemohu
ve svých otázkách vynechat. Myslíte, že budete mít možnost ještě do něj
promluvit?

Doufám. Případ Kajínek je takovou vlajkovou lodí mých
reportáží. Provází mě už patnáct let. Udělali jsme s Jankem Kroupou
opravdu vše, co jsme mohli, a vím jistě, že jsou v něm závažné nejasnosti.
Věříme, že se ještě objeví nějaký svědek, někdo, kdo promluví, kdo bude chtít
ulevit svému svědomí, třeba na smrtelné posteli. Naděje umírá poslední.

 

Jaký máte vztah
k romské problematice?

To bych mohl vyprávět celý den, odpověď by byla na celý
rozhovor. Ale stručně: Svůj vztah k romské problematice jsem „přetavil“ do
tří svých počinů. Nejprve to byl detektivní román Radikální řez, tenkrát nešly mé zkušenosti vydat jako reportáž,
v minulém režimu se to nehodilo. Pak to byl film Nahota na prodej z doby, kdy se začaly objevovat romské gangy.
Posledním mým „počinem“ k této problematice byla reportáž o romském exodu do
Kanady. Byl jsem neprávem obviněn, že jsem ho vyvolal… Já jsem ho ale jen
zaznamenal.

 

Je vaše záliba
v hudbě únikem před drsnými skutečnostmi kolem vás?

Hudba mě bavila odmalinka. V sedmnácti jsem hrál
v kapele, jejíž členové se dodnes hudbou živí. K stáru se k ní
vracím jako k ventilu z mé profese. Před několika lety jsem se
seznámil na jednom mejdanu se svými současnými spoluhráči. Zjistili jsme, že
jsme stejně staří, že nás baví stejná hudba a že máme všichni nějaké své
skladby v šuplíku. Tak jsme je vytáhli a dali jsme se dohromady. Je to
Andy Seidl, kytarista a výborný zpěvák, který dříve hrával s Petrem Novákem,
a Pavel Půta, kdysi známý folkař. Hrajeme takový folk-rock, všechno jsou to
naše vlastní skladby, já k tomu hraju na piano. Máme i své CD Na vlastní uši, k mání je pouze na
našich koncertech. Bývá tam pohoda. A víte, co mi taky pomáhá, když mám všeho
dost? Jdu si u nás v Dobřichovicích zaplavat do Berounky.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Eva Procházková.

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

andel’s Hotel Prague www.vi-hotels.com/en/andels-prague

angelo Hotel Prague www.vi-hotels.com/en/angelo-prague

TV Prima www.iprima.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Mnozí z oboru PR (Pozn.
redakce: public relations = vztahy
s veřejností) se shodnou, že jde o jednu z nejméně doceněných profesí.
S příchodem finanční krize různé společnosti PR oddělení často rušily jako
první, protože nepřinášela zcela hmatatelné výsledky. Vždycky ale platilo a
platit bude, že o kom se nemluví, jako by nebyl, nebo to, že je jedno, zda se o
vás píše dobře, nebo špatně, hlavně když píší správně vaše jméno. Profesi
manažera PR si novinář a moderátor René Kekely vybral a vytrval v ní pro
možnost proměnit svůj tvůrčí potenciál, zachovat si tvář, i kvůli umění jednat
s lidmi. Právě z těchto důvodů lze tuto práci jak vykonávat, tak se
jí ale i vzdát. Pracuje na volné noze a to mu dává možnost proměnit více
příležitostí, současně to od něj vyžaduje i nutnou dávku umu zvládnout o něco
víc než jen dobře napsanou tiskovou zprávu.

 

Co vás přivedlo k současné práci?

To je poměrně dávno. Už
v raném mládí to byl zájem o dění, o kulturu, o všechno nové. O spojení
zajímavých věcí a lidí. A o to, mít možnost i některým lidem pomoct, na něco
poukázat a dělat profesi, která mi bude koníčkem.

 

Jaké jsou vaše předchozí profesní zkušenosti?

Velmi brzy jsem začínal
v rádiu, v regionálních novinách, s moderováním různých akcí a
postupně jsem prošel takzvaně „seriózními“ celostátními médii, třeba i bulvárem
(ovšem v tom dobrém slova smyslu), televizemi, tiskovou agenturou… A vždy
jsem toho dělal víc současně. Nebavilo mne a dodnes nebaví stát jen tak na
místě. Neumím se nudit.

 

Jak jsou vám tyto zkušenosti užitečné dnes?

Ono všechno se vším souvisí a
mně ohromně pomohlo, že mám zkušenosti z mnoha „oborů“. Tedy že vím, jak
fungují média, díky předchozím zkušenostem si třeba velmi rychle umím napsat
článek či tiskovou zprávu, scénář k akci, umím zařídit vystoupení pro umělce
během pár minut. A dovolím si říct, že umím dobře odhadnout, co je třeba dobré
pro televizi, co pro rádio, jak to asi potřebují v bulváru, a co
v seriózním médiu rozhodně neprojde, či co naopak ano.

 

Vyžaduje vaše práce speciální vzdělání?

Člověk se učí pořád, celý
život. Ale spíš než absolvovat nějaké zásadní školy, musí umět kreativně
myslet, improvizovat, vyjadřovat se a mít chuť poznávat nové situace, lidi a
také být pořád ve střehu. Důležité jsou samozřejmě kontakty, bez nich to nejde.
A samozřejmě je také zapotřebí umět se vžít do situace nejen osobností, ale i
novinářů. Třeba taková banalita – když pošlete novináři tiskovou zprávu
v PDF formátu, tak je to dobrá cesta k tomu, aby vás hodně nenáviděl.
Protože novinář potřebuje se zprávou dál a rychle pracovat. Ne si ji zarámovat.

 

Jaký je v pravém smyslu slova rozdíl mezi novinářem a
redaktorem?

Já nevím, zda je v tom
mnohdy rozdíl. Pokud to budeme brát podle vzdělání, pak asi vystudovaný
novinář. A redaktor, tím může být každý, někdy bohužel. (smích) Ale neznamená to, že vystudovaný novinář bude dobrý
„redaktor“ a že dobrý redaktor musí být jen „vystudovaný novinář“. Je to jako u
herců… ne každý vystudovaný herec může být dobrý. Byla a je spousta
nestudovaných a přitom skvělých herců, umělců.

 

Jakým ideálním způsobem si v tomto oboru lze budovat
kariéru?

Osobně nemám rád slovo kariéra!
Přísahám, a je to tak, že jsem nikdy nic nedělal prioritně pro kariéru nebo pro
peníze. Buď mě ta práce, nápad, projekt, médium bavily a baví, nebo mě nebaví a
jdu od toho.

 

Do jaké míry je poptávka po službách PR manažerů, když
zvážím, že taková oddělení byla v době krize rušena ve firmách mezi prvními?

Jak kdy a jak u koho. Někde je
sice tým, ale hledají někoho dalšího se zkušenostmi. Někde se hledají a jinde
zase zjistili, že bez PR a marketingu se neobejdou. Najdou se ale firmy či
instituce, kde stojí před kamerou či mikrofonem Barbie a mají pocit, že je to to pravé ořechové. Jenomže to je
vizitka každé firmy, instituce, ale i umělce, kdo a jak je zastupuje. Ne vždy
je totiž mladá, krásná modelka s naditým dekoltem ještě také schopná a
pracovitá.

 

Kdo jsou vaši klienti a čím jsou charakterističtí?

Od zpěváků, herců, malířů, přes
sportovce, firmy s oblečením, kulturní instituce, film, až po oblast
zdravotnictví. Ale i velké projekty, či jen velmi drobné, ale o to více
zajímavé.

  

Co obnáší práce s takovými klienty a jaká jsou jejich obvyklá
přání?

To je různé. Obnáší to
komunikaci, někdy trpělivost a především kompromis, ale také důvěru. Očekávají,
že jejich projekt, produkt, nápad bude všude vidět a všichni o něm budou
mluvit. No jo, ale ono už tu tak nějak všechno bylo, nebo je. Čili musíme
hledat cesty, jak ho vypíchnout, aby se o něm mluvilo, psalo, a hlavně, aby si ho
lidé zapamatovali. Alespoň někteří.

 

Máte nějaké neobvyklé zkušenosti?

Těch je několik. Například při
prvním ročníku Černobílého turné Lucie Bílé se mi podařilo přesvědčit
producenta, abychom udělali koncert i v Českých Budějovicích.
V krajské metropoli, kde se dělá kultura snad nejhůře z celé
republiky. A ve vší skromnosti – byli jsme první, komu se podařilo tamní Budvar
arénu zcela vyprodat. Nikomu před námi a zatím ani nikomu po nás se to
nepodařilo. Nebylo to jen skvělou interpretkou, kterou Lucie bezesporu je, ale
i tím, že jsme to PR dělali maličko jinak. A to je i mé motto: Rád dělám věci
„tak trochu jinak“ …

 

Jak hodnotíte komunikaci s médii a se kterými nejčastěji
spolupracujete?

Až na drobné nuance velmi
dobře. Velice dobře si uvědomuji, že profese novináře není jednoduchá, ať jde o
takzvaně „seriózní“ nebo „bulvární“ média. Kdekdo kritizuje bulvár, že píšou nesmysly,
nebo polopravdy, ale kdyby jim často mnozí mluvčí, píáristé nebo i umělci
poskytli (či by jim bylo dovoleno, aby poskytli) pravdivé a celistvé informace,
alespoň v rámci možností, nevznikalo by tolik smyšlených věcí a někdy až
paradoxně pitoreskních. Vše je o lidech a vše se vším souvisí.

 

Jak podle vás vypadá ideální mediální výstup například ze
křtu CD nebo nějaké společenské události?

Když je tam vše, co tam má být:
název CD, značka vydavatele, krásné fotky a někdy i pikantní informace. (smích) A samozřejmě co nejvíce médií,
která to zveřejní.

 

Na takové akce chodí novináři na pozvání. Jak zajišťujete, aby
přišli ti novináři, o které stojíte a psali to, co je důležité? Co nejlépe
funguje?

Každý má svůj „tajný recept“,
takže určité věci si nechám s dovolením pro sebe jako „výrobní tajemství“.
Ale vždy funguje vstřícný a přátelský přístup a třeba i pocit, že tomu novináři
dáte nějakou „protihodnotu“. Teď nemyslím úplatek. Ale hlavně novinář by měl
být pro píáristu ten nejbližší partner. Domnívat se, že novinář je jen nějaká
nula, onuce, nutné zlo, které musí být rádo, že může o projektu napsat, je
špatně! Alespoň pro mne je to velmi důležitý partner, velmi blízký protipól.
Opovrhovat jakýmkoli novinářem jen proto, že není třeba z toho
nejčtenějšího deníku či webu, se nevyplácí. Naopak, právě tenhle „parťák“, vám
paradoxně jednou může neskutečně pomoct.

 

Někteří novináři mohou považovat za důležité něco zcela
jiného než vy. Někdy to může být i na škodu. Co se s tím dá dělat?

Velkou výhodou je, když víte,
jak média fungují, co je pro ně důležité. Pro bulvár je důležité něco jiného
než pro „seriózní médium“. Televize potřebuje jiné podmínky než píšící médium. A
pak je to taky zase o kompromisu…

 

Platí, že čím více novinářů přijde, tím více mediálních
výstupů můžeme očekávat?

Není to pravidlem! Někdy vám jich přijde šest, ale
výstupů je patnáct, protože někteří udělají dva až tři. Záleží to ale taky na
vedení redakce a jejích prioritách.

 

Máte ideální řešení pro to, aby nežádoucí novináři nebo
rádoby novináři nechodili, či se na akce, kde nemají co pohledávat, nějakým
způsobem nedostali?

Vím, že narážíte na takzvané holubí letky. Ano, lékem na to jsou
zcela striktní akreditace.

 

Jaký kredit mají pro vás mediální výstupy v tisku a jaký na
internetu?

V dnešní době, kdy je řada
printů na ústupu, to nerozlišuji. Naopak si myslím, že výstup na internetu je
daleko cennější, protože jej může shlédnout mnohonásobně větší počet lidí než
v jednom vydání třeba nějakého deníku, který po přečtení hodíte na kopici
či do koše. A na webu je to téměř na věky…

 

A jaký je na totéž obvyklý názor klientů?

No, ti si někdy myslí, že co je
psáno, tedy „tištěno“, to je dáno, a tak je to správně. Nesmysl. To platí snad
v případě periodik, jako je měsíčník, čtrnáctideník, čtvrtletník. Tam asi
částečně ano. Nebo u vydání knihy. Já vždy s nadsázkou říkám, že nejlepším a
největším píárkem na světě je kniha knih, tedy BIBLE. Tu ještě zatím nikdo jiný
nepřekonal.

 

V čem spočívá dobré PR?

Je toho více. Od zajímavě
pojaté akce či produktu, až po dobře propracovanou kampaň, nápad. Samozřejmě to
někdy závisí i na dobře napsané a srozumitelné tiskové zprávě, někdy na dobrých
fotkách, záběrech, ale i v ochotě a možnosti se k tématům vracet a
pracovat s nimi dál.

 

Jak vidíte PR v dohledné budoucnosti, kam se posouvá a
směřuje?

Podle mého názoru záleží a bude
záležet na tom, kam se posunou média. Jaký kurs, jaké tempo budou udávat, co
nového přinesou. A stejně tak trh. Od toho se také PR samozřejmě odvíjí.

 

Je podle vás lepší být v tomto oboru zaměstnán, nebo být na
volné noze?

Samozřejmě že na volné noze.
Můžete tak, pokud zrovna nepracujete pro obrovskou agenturu, pracovat pro více
segmentů najednou a rozšířit si tak obzory více směry.

 

Co na práci PR manažera nemáte rád a co naopak považujete za
atraktivní?

Nedá se říct, že něco nemám
rád. Ale často musím vydat mnoho energie, která se zákonitě ne vždy musí vrátit
ve výstupech či jiných odezvách z médií. Další věcí je, že někteří klienti
mají až scestné představy. A co je atraktivní? Že stále dělám něco nového,
zajímavého s novými a zajímavými lidmi. Že můžu být u mnohých projektů a
produktů, které jsou třeba naprosto jedinečné.

 

Můžete hovořit o tom, že v tomto oboru funguje opravdové
přátelství, nebo jde spíš o to, že se lidé vzájemně potřebují?

Spíš to druhé! Víte, ona PR je
vesměs, pokud nejde čistě o ekonomickou stránku či speciální odvětví, téměř
spojená se šoubyznysem. A každý vám potvrdí, že politika bývá špinavá hra, ale
šoubyznys a obzvlášť ten český, je často ještě horší, někdy zákeřný a opravdu
velmi specifický. Ale mám i pár přátel, kolegů, lidí, na které je spoleh, a oni
zase vědí, že se mohou spolehnout na mne.

 

Jste také moderátor a je mi známo, že dokážete zvládnout i
produkční práci či práci redaktora. Je to dobou, aby člověk zvládal tolik
profesí najednou?

Jednak dobou a jednak tím, co
člověk chce dělat a co ho baví. Výhoda je, že když umíte pospojovat tyto
jednotlivé části té profese, máte to v mnohém jednodušší. Platí to i pro
klienta, kterého to někdy vyjde i levněji. Navíc tak můžete nabídnout kompletní
službu na jednom místě.

 

Co považujete za dosavadní vrchol své kariéry?

Že jsem poznal opravdu mnoho
zajímavých, výjimečných lidí. Někdy skvělých, někdy méně. Naopak některé lidi by
člověk poznat raději ani nechtěl, ani je znovu potkat, ale i to život přináší.
Naštěstí těch příjemných setkání bylo víc.

 

Jak vypadá ideální úspěch, kterého může člověk ve vaší
profesi dosáhnout?

Záleží na úhlu pohledu každého
a na tom, čím chce člověk tu pověstnou kariéru završit. Myslím si ale, že
ideální úspěch je, když děláte to, co umíte, co vás naplňuje a za co se
nemusíte stydět. A já si dovolím říct, že za nic z toho, co jsem dělal, se
snad stydět nemusím. A myslím si, že největším úspěchem a štěstím člověka nejen
v mé profesi, ale ve všech, je, když může pracovat na čem chce, a hlavně
s kým chce. To je asi ta největší svoboda v životě.

 

Co byste poradil svému mladšímu já?

Asi aby bylo méně důvěřivé a
méně chtělo pomáhat spíš druhým než sobě. Ono někdy je dobré se obětovat pro
druhé, ale mnohdy člověk zjistí, že to třeba nemělo efekt, nebo že byl „lehce“
zneužit. I když, pokud má někdo nějakou náturu, stejně ji asi jen tak změní.
Ani po těch ranách od života. A mě osobně taková zkušenost vždy posune někam
dál. Snažím se brát si z toho to lepší, nebo alespoň nějaký poznatek,
ponaučení…

 

Máte ve své profesi nějaké idoly?

Idoly v mé profesi
vyloženě nemám. Ale snažím se spíš brát si to dobré ze zkušeností jiných kolegů
a naopak vyvarovat se toho méně dobrého. Jako je přehlížení, arogance nebo
namyšlenost, že jedině já jsem středobod vesmíru a ze mě si všichni sednou na
zadek. Není to tak. Jak jsem už řekl, novinář/redaktor je pro mě ten
nejdůležitější partner v mé profesi.

 

Vaše příjmení je poněkud neobvyklé. Jaká je jeho historie či
význam, víte to?

Můj tatínek byl ze Slovenska a
rodiče jeho otce pocházeli z Maďarska. Ale maďarsky umím asi pět slov. (smích) Někteří přátelé si ze mě dělají
legraci, že jsem jako Karel Gott, taky jediný svého jména na světě – René
Kekely. Rozhodně nechci, aby to znělo namyšleně, spíš se tím bavím. (smích)

 

Za čím se v životě nejvíc ohlížíte?

Za hezkými vzpomínkami, ať už
soukromně či pracovně prožitými událostmi. I když vám všechno shoří, vše vám vezme
voda, i když vás svlečou do naha, odvezou na pustý ostrov, vzpomínky jsou
jediným suvenýrem, který vám nikdo nevezme. A vždy se snažím vzpomínat na to
dobré!

 

Na co upíráte zrak, když přemýšlíte o své budoucnosti?

Na to, že chci stále dělat
zajímavou, pestrou práci. Na to, že chci, aby za mnou něco bylo vidět a že mě
těší, když můžu svým nápadem, nebo přímo tím co dělám, někomu či něčemu pomoct.
Pravdou je, že jsem pomohl i pár lidem, kteří jsou dnes docela dost vidět,
neříkám, že je to jen a jen mou zásluhou, to ne, i když možná, někde to tak asi
je. No a někteří třeba i dělají, že mě ani neznají. Nebo přestali brát
telefony. Ale to je opravdu asi jeden nebo dva lidi a já dodnes nevím proč.

 

Jaká by byla vaše rada jak ideálně poznat druhého či sám
sebe?

Ideálního v životě nic moc
není. Jediný člověk, o němž můžete říct, že ho opravdu znáte dobře, je ten,
kterého denně potkáváte v zrcadle. (smích)
A jak poznat druhého… asi v kritických situacích, pracovních i soukromých. Tam
se projeví nátura, přístup i ochota pomoct či snaha odejít. Když mi umíral otec
dva týdny na ARO, byl se mnou ten nejbližší člověk po celou dobu. A kdyby nic
jiného, tohle mu, v tom nejlepším slova smyslu, nikdy nezapomenu. Rčení,
že v nouzi poznáš přítele, je asi to nejpravdivější v životě. A tak
to doopravdy je. Podobné je to i v profesi.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Reference

Projekty:

Černobílé turné Lucie Bílé

Muzikál Mamma Mia!

Jen počkej, zajíci!

Alexandrovci

Adam a Eva

Mýdlový princ

Nedělni Fantastika

Trilogie Babovřesky

Kameňák 4 …

Muzeum Grévin Praha

BANDI VAMOS…

 

Osobnosti:

Lucie Bílá, Zdeněk Troška, Radim Schwab, Josef Vágner, Hana Křížková, Jan Přeučil a Eva Hrušková, Jaroslava Obermaierová, Miluše Bittnerová, Marcela Březinová, Marie Tomsová a Jiří Werich Petrášek, Lukáš Langmajer, Sámer Issa, Markéta Zinnerová, Martha a Tena Elefteriadu, Valentina Thielová, Kristian Kodet, Michaela Žemličková, Hana Čížková, Jitka Asterová, Vítězslav Jandák, Jan Kuželka, Tomáš Verner…

 

Text: Petra Kuncová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz 

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Pozici šéfredaktorky
přijala v době, kdy již měla tuto profesní zkušenost zapsanou na svém
pomyslném kontě. Obor ekonomie, kterému se současně věnuje, jí přináší
pragmatický pohled na věci a úspěšně ho propojuje s citem a vkusem,
který má pro módní magazín ProFashion, jemuž šéfuje. Jedná se o první
internetový magazín, jehož autorem je Petr Korytar. Své autorské dítko svěřil
do péče mladé dámě, která zachovává jeho původní záměr a smysl, současně přináší
svěží vítr do plachet.

Bez jakých zkušeností
se šéfredaktorka rozhodně neobejde?

Podle mého názoru, pro většinu zaměstnání, stačí nadšení.
S trochou nadšení jste schopná „převálcovat“ člověka s letitými
zkušenostmi. Tohle nadšení však nesmí s nedostatkem naplněných očekávání
opadnout. Což se stává velmi často. Důležité samozřejmě je, aby měl šéfredaktor
vizi, uměl vést tým a svůj tým uměl motivovat.

 

Když budeme hovořit o
zkušenostech teoretických, jaké je vaše vzdělání a jakým je pro vaši práci přínosem?

Přiznávám, že jsem po gymnáziu chtěla studovat žurnalistiku,
ale zkoušky se mi nepodařilo složit úspěšně. V období, kdy jsem končila
střední školu, jsem se už psaní aktivně věnovala, ale pravdou je, že jsem se
v té době v oblasti médií moc neorientovala a informace, která média
patří pod kterou mediální skupinu, mi byly cizí. Vystudovala jsem vysokou školu
s ekonomickým zaměřením a v současné době dokončuji navazující
magisterské studium. Řekla bych, že studium mi do života přineslo hlavně
„jakousi“ disciplínu a odpovědnost. Uvědomila jsem si, že pokud chci něčeho
dosáhnout, věci se neudělají samy a i přesto, že je člověk kolikrát líný, má
spoustu jiných starostí nebo radostí, musí sednout a vydat ze sebe maximum,
aniž by byly okolnosti brány v potaz.

 

Aktuálně pracujete
jako šéfredaktorka. Jaké redakční zkušenosti jste si s sebou přinesla do
současné práce?

Jak jsem již naznačila v předchozí otázce, při studiu
gymnázia jsem se aktivně věnovala psaní článků pro zlínský kulturní měsíčník. Tato
práce mi přinesla nejen profesně, ale i osobnostně velmi mnoho. V brzkém
věku jsem se setkala s lidmi, kteří byli kreativní a něco tvořili. Jsou to
velmi příjemní a zkušení lidé, kteří mi dali velkou příležitost, vložili do mě
důvěru a dali mi prostor k vyjádření. Líbil se mi styl jejich práce a
sympatizovala jsem s jejich vizemi a myšlenkami. Každý měsíc jsem se
starala o kulturní a sportovní rubriku, připravovala jsem rozhovory
s herci, režiséry, ochotníky, sama jsem zkoušela a psala o zajímavých
sportech nebo lidech, kteří se těmto sportům věnovali. Celou „produkci“
k článkům jsem realizovala sama.

 

Jakou strategii jste
zvolila, či jaké jste měla možnosti?

Nebylo to o tom, že by můj šéf zavolal a řekl, že mám být
tam a tam a udělat rozhovor s danou osobou. Musela jsem sama dotyčného
oslovit, domluvit podmínky, spojit se s fotografem, vymyslet strukturu
rozhovoru a jít do akce. Moc mě to bavilo a naplňovalo. Měla jsem asi i štěstí
na lidi, které jsem potkávala, protože byli vždy příjemní a ochotní. Postupně,
jak jsem své nadřízené a kolegy více poznávala, začala jsem s nimi mluvit
o další rubrice. A to o rubrice lifestyle.
Tento nápad se ale v redakci neujal, protože měsíčník byl zaměřen převážně
na kulturu a já jsem si v hlavě začala tvořit vlastní projekt. Časopis,
který by fungoval na podobné bázi jako zmíněný kulturní měsíčník, ale byl by
zaměřený na módu a životní styl. Nic takového u nás ve Zlíně nebylo,
z redakce jsem odešla a s kolegyní a pár dalšími nadšenci, jsem
začala tvořit nový koncept.

 

Byla to změna
k lepšímu?

Jak to tak bývá, když je více lidí, kteří se mají na projektu
podílet, najednou je až příliš názorů jak by měl projekt vypadat. Z mého
konceptu byl najednou koncept úplně jiný, a tak jsem i z tohoto projektu
odstoupila.

foto: Jarka Hrnčárková

 

Dá se předpokládat,
že vás více oslovila sólová dráha?

Ano, začal nový koloběh. Pustila jsem se do tvoření časopisu
sama. Po internetu jsem oslovila několik grafiků, kterým jsem zadala zpracování
návrhu loga a vzhledu časopisu, začala jsem hledat kolegy na obchodní pozice a
sama jsem se pustila do oslovování klientů, v neposlední řadě jsem hledala
psaní chtivé nadšence a po večerech jsem četla zákony. Bylo mi v té době
čerstvých 18 let. Světe div se, ale i s těmito malými zkušenostmi jsem
vydala tištěný lifestylový magazín Tvůj Styl. V tomto období ale začal
vycházet i konkurenční koncept a po mém odstěhování se do Prahy jsem tým ve
Zlíně neudržela a časopis se rozpadl. O měsíc později pak skončil i konkurenční
koncept.

 

A tehdy asi nazrál
ten správný čas pro ProFashion, hádám správně?

Je to tak. V Praze jsem se začala věnovat oboru, který
jsem tehdy studovala, a to byla ekonomie a řízení podniku. Tento obor mě
naplňuje a věnuji se mu dodnes, ale přesto potřebuji kreativní činnost. Proto
jsem v hlavě připravovala novou, méně nákladnou, internetovou verzi mého
časopisu. Po několika měsících snažení jsem se poznala s Petrem Korytarem,
který na nějakou dobu pozastavil vydávání internetového časopisu ProFashion a
v době, kdy nás náš společný známý propojil, chtěl časopis začít vydávat
znovu. Bude to už něco kolem tří let. Představila jsem mu můj projekt,
domluvili jsme se, že ho budeme vydávat pod jménem ProFashion a dostala jsem
pozici šéfredaktorky.

 

Věnujete se
v současné době této práci na plný úvazek, nebo máte ještě jiný okruh
profesní činnosti?

V současné době se práci v redakci věnuji na poloviční
úvazek. Jak jsem zmínila, moje druhá profesní činnost stále zahrnuje oblast
ekonomie a řízení firmy. Zpracovávám účetnictví pro čtyři menší společnosti a
na plný úvazek pracuji jako Finance Director ve společnosti poskytující
profesionální úklidy hotelů a kancelářských prostor. Práce na této pozici mě
každý den velmi obohacuje a neustále mě drží ve střehu. Pracovat na pozici
finanční ředitelky a spolupracovat s lidmi, kteří jsou špičkami ve svých
oborech, je velká odpovědnost. Nikdy jsem si ale nekladla nízké cíle a hodlám
těmto výzvám v životě čelit i nadále.

 

Pro koho je určený
ProFashion?

Profashion tvoříme pro všechny, kteří se chtějí dozvědět
něco více. Přinášíme informace o lidech ze světa módy, ale ne jen krásné
pozlátko. Představujeme české umělce, designéry, návrháře, modelky, fotografy a
další, jejich životní příběhy, jejich cestu k úspěchu, která nebývá vždy
tak snadná, jak se mnohdy může zdát.

 

Jak vypadá skladba
časopisu a jak často vychází, kde ho mohu čtenáři získat?

Časopis vycházel pravidelně jednou za měsíc, ale poslední
půl rok jsme ho z časových důvodů začali vydávat jednou za dva měsíce.
Každé číslo se tvoří individuálně podle toho, co se v našem okolí zrovna
odehrává, které zajímavé osobnosti nebo produkty poznáváme. V letošním
roce chceme zapracovat opět na pravidelném měsíčním vydávání a už pilně
připravujeme nový koncept časopisu, který trochu sjednotí jeho formu i obsah. Časopis
je k dostání zdarma na https://cs.publero.com/title/profashion.

 

Dle dostupných
informací se jedná o nejstarší internetový magazín u nás. Můžete mi přiblížit
více statistik z jeho historie?

Máte pravdu. Mým kolegou, Petrem Korytarem, jsem byla při začátku
naší spolupráce obeznámena s tím, že myšlenku o vydávání magazínu na
internetu dostal už před 12 lety (dnes je tomu už o 3 roky více), kdy vytvořil
první, pouze několikastránkový časopis s obálkou a umístil ho na internet.
Na podrobnější informace už byste se ale musela zeptat jeho.

foto: Jarka Hrnčárková

 

Když se ohlížíme,
vzpomenete si na některé články či produkce, které vám utkvěly více než jiné a
proč zrovna ony?

Ráda vzpomínám na dobu, kdy k nám do redakce dorazil
nesmělý e-mail od slečny Veroniky. Žádala nás o uveřejnění jejího životního
příběhu. Asi to zná každý z tohoto oboru, do redakce časopisů chodí
spousta výzev a žádostí, nicméně tato prosba byla něčím jiná. Se slečnou
Veronikou jsem si domluvila osobní schůzku, a aniž bych věděla, zda jí chci daný
prostor v časopise poskytnout, připadalo mi vhodné věnovat jí trochu svého
času. Řekla bych, že jsme si s Veronikou porozuměly i beze slov. Už to
budou dva roky, co jsem rozhovor s Veronikou uveřejnila. Dnes se mohu spolu
s ní těšit z jejího úspěchu, je tomu pár dní, co mi přišla pozvánka
na křest její knihy. Tento člověk i přes nepřízeň osudu je vnitřně tak krásný a
plný lásky, že ve mně opravdu mnoho zanechal.

 

Když jste nastoupila
do časopisu ProFashion, která kritéria tohoto média vás nejvíce zajímala a měla
jste za cíl na nich zapracovat?

Důležité pro mě bylo, že jsem opět mohla rozvíjet své
myšlenky a projekt, který jsem započala už ve Zlíně s mým předchozím
časopisem. Důležité kritérium pro mě také bylo, že jsem nebyla omezená tím, co
mohu a co nemohu psát.

Co z pozice
šéfredaktorky shledáváte za nejobtížnější činnost?

Popravdě řečeno, nedokážu jasně definovat činnost, která by
se mi zdála nejobtížnější. Jsou dny, kdy nemám nápad a i psaní, kterému se
věnuji několik let, je ohromný problém. Jsou dny, kdy nedokážu vyjádřit, co
chci, a nikdo mě nechápe, a i kdybych se na hlavu stavěla, tak z dané
produkce ne a ne vyjít to, co očekávám. Na druhou stranu se snažím všechno
dělat s láskou a pílí a věřím, že i když výsledek není vždy podle
mého očekávání, dokážou ho čtenáři ocenit.

foto: Jarka Hrnčárková

 

Hned zkraje časopisu
si můžeme přečíst vaše úvodní slova. Z čeho obyčejně vycházíte, když je
píšete?

Asi jako každý umělec… Snažím se inspirovat ve všem, co
vidím, slyším, chutnám, cítím… (smích)

 

Jak vám osobně
magazín zasáhl do života a jaké jsou vaše další plány z pozice
šéfredaktorky?

ProFashion mi otevřel dveře tam, kam jsem chtěla jít.
ProFashion mi otevřel oči, když jsem lpěla na tom, že je budu mít zavřené. Dal
mi prostor k tomu, abych se mohla vyjádřit, abych se mohla dozvídat
spoustu zajímavých informací a abych je pak mohla předávat našim čtenářům. V neposlední
řadě jsem díky ProFashion potkala spoustu skvělých osobností s velkým
srdcem. Kdyby to mělo být už vše, co mi mělo mé působení v magazínu dát,
bylo by to až moc. Každopádně i v dalších letech v této pozici bych
chtěla přinášet příjemné a užitečné informace. Pomocí tohoto mocného nástroje
bych chtěla lidem ukázat, že nemusí slepě následovat vše, co hlásají velká
komerční média.

Jakým způsobem si
vybíráte své kolegy?

Vždy je to souhra několika faktorů. Nejvíc ale dávám na
vnitřní pocit. Už se mi to sice několikrát vymstilo, ale také to
v několika případech zafungovalo.

 

Máte návod na to, jak
ideálně řídit tým lidí?

Zaručený návod na řízení lidí neznám. Za svou profesní
kariéru jsem musela uznat, že lidé se řídit nedají. Minimálně ne v tomto
oboru. Nejlepší je, když se podaří najít lidi, kteří smýšlejí ve stejných
rovinách jako vy, pak je nemusíte řídit, ale vaše myšlenky jsou automaticky
akceptovány, chápány a vykonávány. To je dnes ale velmi těžké. Je to často
práce na celý život. Což si dnes skoro nikdo nemůžeme dovolit. Proto se snažím
být u lidí, které uřídit potřebuji, důsledná, nápomocná a férová.

foto: Jarka Hrnčárková

 

Máte ve svém oboru
vzor?

Ani v jednom oboru, ve kterém pracuji, vzor nemám.
Inspirují mě lidé, kteří se snaží svůj život prožít naplno i přes nepřízeň
osudu a ještě ostatním předávají velké poselství a energii, ale vzory mezi nimi
nehledám. Stejně tak se nesnažím srovnávat sebe nebo svou práci s prací
někoho jiného. Nechci dosáhnout cílů ostatních lidí, chci dosáhnout cílů svých
vlastních.

 

Pocházíte ze Zlína, jak
se vám žije v Praze?

Prahu mám moc ráda. Atmosféra tohoto města je neskutečná.
Bohužel v každodenním životě se raději koukám pod nohy, než abych
obdivovala krásy architektury a vnímala přítomnou energii. Skončila jsem tedy
jako mnozí, kteří se chtějí co nejrychleji dostat z bodu A do bodu B, aby udrželi
krok s hektickým pracovním tempem, které je v našem hlavním městě tak
populární. Žije se mi tu krásně, přesto Prahu velmi ráda opouštím a zase se do
ní ráda vracím. Ono všechno moc škodí.

Jak tuto svoji
životní etapu hodnotíte?

Na vše, co se mi v životě přihodí, se snažím nahlížet
pozitivně. Nikdy není nic černé nebo bílé, a proto ani má životní etapa
v ProFashion nešla vždy jako po másle. Když se dnes zastavím a ohlédnu se
za vším, co mě po tuto životní etapu potkalo, myslím, že jsem postavila dobrý
základ pro to, abych mohla ještě dlouhá léta v tomto oboru pokračovat.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Jarka Hrnčárková

Make up: Pavel Kortan / Linda Chudomelová

Styling: Kamila Vodochodská

Korektura textu: Vladana Hallová

Vytvořeno ve spolupráci s magazínem ProFashion www.profashion.cz

Listovací magazín vydává Publero:

https://cs.publero.com/title/profashion

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Narodil se
v roce 1970 v Sokolově. Vystudoval konzervatoř a už jako student
stanul na jevišti Národního divadla. Prodával dva roky v cukrárně, má
zkušenosti jako pedagog, věnoval se adeptům herectví. V současné době
hraje divadlo, moderuje ranní vysílání v Českém rozhlase 2 – Dobré ráno, Česko. Je bubeníkem a
zpěvákem dvou hudebních seskupení, uvádí společenské akce, vídáme ho
v televizi. Skládá hudbu a taky běhá – pro zdraví i pro zviditelnění a
podporu několika nadací.

 

Pane
Gondíku, kolik by musel mít den hodin, abyste v pohodě stihl všechny své
aktivity?

Musím vše zvládat v daném čase 24 hodin, víc jich prostě
k dispozici nemám. Vyhovovalo by mi, co kdysi říkával Leonardo da Vinci,
že spát se nemusí. Ale tak to nefunguje, spánkový režim je důležitý. Snažím se
čas plně využívat, nezatahuji do práce své osobní problémy. V posledních
měsících a týdnech musím opravdu plánovat každou minutu.

 

Která ze
jmenovaných činností je vašemu srdci nejbližší?

Moje práce je emotivní a všechno jsou to odvětví mé profese. Nemohu
nic vyzdvihovat ani potlačovat, vše se snažím dělat na „plný plyn“. Vždycky se
těším na to, co mě čeká. Slovy klasika: „Vším jsem rád.“

 

Co
považujete za nejnáročnější?

Řekl bych, že dabing. Vyžaduje dokonalé soustředění na několik věcí
najednou, sledovat text v cizím jazyce, číst české dialogy, sledovat ústa
herců, děj. Podobně obtížné je i živé vysílání v rozhlase, kdy člověk ani
na chvilku nesmí vypadnout z role a mnohdy je třeba rychle zaimprovizovat.
K rozhlasovému mikrofonu jsem se vrátil po několika letech a práce
moderátora mě velmi baví. Je to hodně o představách posluchačů, o fantazii, o
tajemství.

 

Vyžaduje
práce v rozhlase každodenní přípravu?

To zcela určitě. Nejsme komerční rádio, které je postavené na
osobnosti moderátora, mluvícího spatra. U nás jsou kultivovaný jazyk a obsah na
prvním místě, snažíme se nastavovat laťku hodně vysoko. Zveme si odborníky
z různých oborů lidské činnosti, rozhovory sami připravujeme, ale pomáhá
nám i rešeršní oddělení, dramaturgie. S hosty se připravujeme dopředu,
domlouváme se na otázkách i směrech našich hovorů, sám si tím hodně rozšiřuji
své obzory.

 

V rozhlase
vysíláte pořad Dobré ráno, Česko,
v televizi to bývala Snídaně s Novou.
Jste ranní ptáče?

Jsem. Není to pouze ranní vysílání v rozhlase či televizi, krátce
po revoluci jsem rozvážel zákusky v naší rodinné cukrárně, a to jsem také
vstával velmi brzy, v pět ráno už jsem vyjížděl. Spát do oběda neumím. A i
ve dnech, kdy vstávat nemusím, jsem vzhůru nejpozději v půl sedmé. Vstanu
a jdu třeba kuchtit, v kuchyni mě to baví. Jiné to bývalo v mládí –
když jsem se na víkend vracel domů z konzervatoře, také jsem po „nočním
životě“ v Praze dokázal prospat den, ale to už je dávno.

 

Původní
profesí jste herec. Kdy jste poprvé stál na jevišti?

Shodou různých náhod to bylo hned v prvním ročníku konzervatoře,
tedy ve čtrnácti letech. A rovnou na prknech Národního divadla. Tenkrát mi
připadalo jako každé jiné, cítil jsem se tam doma. Hrál jsem všechny možné malé
role, a protože jsem hodně komunikativní, velmi brzy jsem si povídal
s vrátným, s techniky, ale i s panem Kemrem a ostatními velikány.
Byli na mě moc milí. Necítil jsem tenkrát něco jako „národní hrdost“, pyšný
jsem byl jen tehdy, když za mnou přijel táta a já mu mohl Národní divadlo
zblízka ukázat. Táta slzel a mně to bylo divné… Byla to krásná léta.

 

A pak jste
dokončil školu…

Krátce jsem hrál v Divadle Jaroslava Průchy v Kladně, a poté
přišlo období cukrářské… Táta v privatizaci získal cukrárnu, chtěl zkusit
podnikat. Vrátil jsem se domů a dva roky jsem mu pomáhal – prodával jsem
zákusky, rozvážel je. Vzpomínám na to docela rád. Cukrářský pult jsem bral jako
divadlo a smiřoval se s tím, že takhle to bude napořád. Nejsem nijak průbojný,
kam mě strčíte… (smích)

 

Zase jste
se k divadlu vrátil?

Režisér Milan Schejbal mi nabídl angažmá v Divadle ABC. Bylo
tenkrát plné hereckých osobností, strávil jsem tam krásných třináct let. Hrál
jsem v mnoha inscenacích, spolu s kamarády jsme založili hudební
skupinu Hamleti, skládal jsem i hudbu k několika představením.
V současné době jsem už pár let v Divadle Kalich, zároveň hraju
v divadle v Příbrami a také v Liberci, kde se v obnovené
premiéře muzikálu Suger – Někdo to rád
horké, v nádherné inscenaci pravého amerického muzikálu, objevujeme se
sestrou Adélou a skvělým Janem Křížem. Kvůli rannímu rozhlasovému vysílání
jsem musel svou divadelní práci hodně utlumit ve prospěch rádia, nejde to dělat
dohromady naplno.

 

Takže
muzikály jsou vaše radost?

Nezkusil jsem si jich zas tak moc, ale je pravda, že mě vlastně
provázejí celou mou dosavadní hereckou kariérou. Ten úplně první, televizní
muzikál Adam a Eva, byl připravován
jako velkolepý projekt České televize. Bylo mi devatenáct, když jsem roli Adama
získal. Natáčení bylo moc fajn, ale film byl nasazen na 19. listopadu 1989 a proběhl
téměř bez povšimnutí, přestože byl hodně povedený. Všichni lidé byli na
manifestaci, na televizi se nikdo nedíval. To je život. Hrál jsem v Johance z Arku, v muzikálu
manželů Landových Touha. Nesmím
zapomenout na Popelku – úžasný
muzikál na ledě, který sklízí úspěchy doma i v zahraničí.

 

Je nějaké
zajímavé činoherní představení, které vás hodně baví?

Je jich samozřejmě víc, ale připomenu hru Splašené nůžky, kterou dáváme v Divadle Kalich. Je hodně netradiční,
vlastně je to taková divadelní „reality show“, která se opírá o spolupráci
s diváky. Dvě a půl hodiny čisté improvizace, kdy nevíme, kam nás celé
představení zavede. Tahle hra, napsaná americkým psychologem Paulem Pörtnerem, se
v Americe hraje nepřetržitě už třicet let a patří po Pasti na myši k nejnavštěvovanějším.

 

Jste členem
kapely Hamleti, jak vznikla?

Tak nějak sama od sebe. S kamarády jsme po představení někde
seděli, každý vzal do ruky nějaký nástroj, já bubnuju… Hrajeme už dvacet let ve
stejném složení, je to čistá radost a zábava. Občas nás pozvou na nějaký ples,
firemní akci, hráváme pravidelně v jednom klubu. Neobtěžujeme vlastní
tvorbou, hrajeme skladby Olympiku, Queen, Katapultu, občas lidovky nebo koledy,
co kdo chce. A také vůbec nezkoušíme, to až na jevišti – je to hrůza. Já jsem
extrémně zkoušecí typ, rád bych zkoušel pravidelně, ale bývám odmítnut. A tak
si zkouším doma sám, bubnuju si, že je to slyšet až k sousedům. Moc
nadšení ze mě asi nejsou, ale už si zvykli…

 

Jménem
Hamleti jste chtěli vyjádřit svůj vztah k Shakespearovi?

To ne, bylo to první slovo, které nás v tu chvíli napadlo, zdálo
se nám to legrační. Ale Shakespeare, to je opravdový základ herecké profese,
něco jako herecká bible. Dostal jsem jako dárek od manželky svázané všechny
jeho hry v jedinečném překladu Martina Hilského, a kdykoliv tou tlustou
knihou listuji, vždycky mě něco upoutá, nacházím nové a nové podněty k
přemýšlení. Měl jsem možnost v několika jeho hrách účinkovat, velmi rád
vzpomínám na představení Sen noci
svatojánské, kde jsem dva roky po sobě alternoval s Michalem Dlouhým
v Černínské zahradě na Pražském hradě.

 

Vám ale
jedna kapela nestačila…

Když mi nabídl spolupráci jeden z našich nejlepších trumpetistů Miroslav
Surka, neváhal jsem. Hrát na bubny s big bandem, to je vrchol bubenické
profese. Spolupracují s námi Jan Smigmator, Dasha, hrajeme nádherné
melodie Glenna Millera, ale i písně Franka Sinatry, jazzové, bluesové i
swingové skladby. Zaváhal jsem, když mi kromě bubnování nabídli i moderování
koncertů. Zdálo se mi to neslučitelné, ale nakonec jsem po dlouhém přemýšlení
vymyslel, jak na to. Máme americké uniformy, chystáme turné po demarkační čáře,
plánů máme spoustu.

 

Skládáte
scénickou hudbu, jde vám to lehce?

Na povel to určitě nejde. Vytvořil jsem hudbu k několika
divadelním představením v Divadle ABC, ale skládal jsem hudbu i pro
divadlo v Mostě, třeba k Romeovi
a Julii. Ale chce to tu pravou náladu, nejlépe nostalgickou, zadumanou. Já
jsem vždycky byl depresivní, filozoficko-intelektuálský typ, baví mě vážnější,
temné věci – hudba i divadelní kusy. Ale umím i veselé melodie, se synem máme
takový rituál. Každý rok nachází má žena pod stromečkem nahranou jednu naši
vymyšlenou dětskou písničku. Děláme si legraci, že za ta léta by to už bylo na
opravdové CD.

 

Jste
prezentován i jako bavič – jste bavičem i doma?

Nejsem. Moje žena by vám řekla, že není zoufalejšího a smutnějšího
člověka, než jsem já. Vtipy mám ale rád, jsem milovníkem starých Dikobrazů, třeba
kreslených vtipů Vladimíra Renčína a mnoha dalších. Obdivuji každého, kdo
dokáže sypat z rukávu jeden vtip za druhým, to já neumím. A když se nějaký
vtip nepovede, nejraději bych z jeviště zmizel. Baví mě lidi rozesmávat a
bavit, ale na povel to neumím. Spíš se snažím vycítit náladu diváků,
přizpůsobit se, pokud se smějí a mají dobrou náladu, jsem moc rád.

foto: Robert Vano

 

Jak vás
napadlo vytvořit dvojici se svou sestrou Adélou, kdo to vlastně vymyslel?

Ten nápad vznikl v rádiu Frekvence 1, kde jsme oba v jeho
začátcích působili. Já jsem moderoval, Adélka četla zprávy. A když jsme si
předávali slovo, vždycky jsme u toho trochu zavtipkovali a tenkrát napadlo
Romana Ondráčka a Miloše Pokorného z Těžkého Pokondru, že bychom to mohli
zkusit spolu. Samozřejmě jsme nejdřív odmítli, ale když jsme se nechali
přemluvit a zkusili to, ukázalo se, že by to šlo. Oni jsou takovými „duchovními
otci“ naší dvojice. Potom jsme spolu kývli na nabídku, která přišla
z televize, a rozhlas jsme opustili. Vrátil jsem se k němu až teď, do
ranního vysílání ČR 2.

 

V televizi
jste byli k vidění ve Snídani
s Novou, potom vznikl pořad GoGo
Show. Ale nejvíc vás asi proslavily Rady
ptáka Loskutáka. Je to tak?

Máte pravdu. Vznikly opravdu kuriózním způsobem. Dostali jsme za úkol
vymyslet pořad, v němž bychom mohli pravidelně vystupovat. Nabízel jsem
motorismus, hudbu, oboje bylo zamítnuto. „Snad nechcete, abychom se hrabali
v hlíně?“ rozčílil jsem se. „To je ono,“ zajásala Libuše Šmuclerová. A
bylo to. My dva, kutilstvím zcela nepolíbení, jsme se týden co týden stávali
moderátory úspěšného pořadu, díky němuž Adélka přišla na chuť zahrádkaření, a
já jsem si pravidelně odnášel domů nějaké recepty… S ptákem Loskutákem
jsme strávili celých čtrnáct let, teď je čas posunout se dál. 

 

Často
moderujete společenské akce, jaký je váš vztah k oblekům?

Miluju obleky, smoking, kravaty a vše, co k tomu patří.
V obleku vysílám v rozhlase, přestože to není vidět, v obleku
chodím do hospody, přestože se mi kamarádi smějí, rodinné oslavy bez obleku si
nedovedu představit. S oblečením mi radí moje kamarádka kostymérka, nejsem
nijak náročný a dám na její rady. Moderování akcí, třeba módních přehlídek, mě
baví. Horší je to s předáváním různých cen, tam se dost trápím, jednou
jsem moderoval i volbu královny krásy, ale ani to mi moc nejde.

 

Kromě
společenských obleků je vás ale často možné vidět i ve sportovním…

Jsem zapálený běžec-amatér. Běhám pro zdraví, pro radost
z pohybu. A protože nemám dost volného času, běhám cestou do práce i
z práce, pokud to jen trochu jde, každý den. Mám na uších sluchátka, kde
mi hraje hudba, nebo si při tom zpívám, nebo telefonuju – se sestrou,
s kamarády. Sám bych se nikdy nepřihlásil do žádného závodu, nejsem vůbec
soutěživý typ, ale požádaly mě některé nadace, zda bych je svým během podpořil
a zviditelnil. A tak běhám i různé půlmaratony a maratony ve prospěch nadace
„Dejte šanci dětem“, kde se mnou běží i některé děti z dětských domovů.
Běhám i pro společnost E, která pomáhá lidem nemocným epilepsií, a také ve
prospěch nadace Leontýnka, která nabízí pomoc zrakově postiženým dětem. Tady
s námi běhají i nevidomí sportovci.

 

Zmínili
jsme mnoho vašich aktivit, vy máte ale i pedagogické zkušenosti…

V rámci konzervatoře jsem vystudoval i aprobaci na pedagogickou
činnost, která mě zajímala, a hned po ukončení studia jsem se stal asistentem a
posléze učitelem herectví. Věnoval jsem se učení čtyři roky, odešel jsem
tenkrát kvůli naší cukrárně. K učení jsem se vrátil ještě jednou na
Mezinárodní konzervatoři, ale z časových důvodů jsem v té práci
nemohl pokračovat, přestože mě hodně bavila. Ale docela rád bych se k ní
někdy vrátil, uvidíme…

 

Kdy máte ze
své práce největší radost, pocit, že se vše vydařilo?

Nikdy. Já jsem takový věčný nespokojenec, pořád bych chtěl, aby to
bylo lepší a nejlepší, i když vím, že dokonalé vše být ani nemůže. Od malička
mám rád pořádek, systém, dodnes mám z dětství angličáky schované vzorně
v krabičkách. Všude chodím včas, když něco slíbím, snažím se to dodržet.
Pořád bych chtěl všechno zkoušet, mám rád jistotu, uklidňuje mě to.

 

Jaký je pro
vás ideální volný víkend?

Bývají to například víkendy adventní, každoročně si je užívám. Vypínám
telefon, snažím se věnovat rodině. Uvařím oběd, jdeme na procházku. A když pak
náhodou v televizi dávají mistrovství světa motocyklů nebo závody Formule
1, tak to je pro mě takový bonus navíc.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková.

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Oblečení, doplňky a
obuv: Pánské
obleky BANDI www.bandi.cz 

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz 

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz 

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Lenka
Špillarová si představu o svém budoucím povolání udělala už velmi brzy a za tou
představou si pevně šla, i když ji od toho okolí zpočátku odrazovalo. Nyní si
je jistá, že udělala dobře, protože s tím, co dělá, je naprosto spokojená
a práce ji naplňuje. I když kvůli zaměstnání musí občas zrušit i dovolenou a
přiznává, že je nezbytné být doslova neustále na telefonu, neměnila by.

foto: Lenka Hatašová

 

Mediální
oblast jste si zvolila jako vysokoškolské studium. Od kdy jste tedy měla jasno,
čemu se chcete věnovat?

Já jsem už od gymnázia říkala, že chci být v televizi, ale
všichni se mi smáli. Máma chtěla, abych šla na práva, tak jsem si tam dokonce podala
přihlášku. Nakonec jsem se nedostala, nebo se dá říci, že jsem byla nějaká pátá
pod čárou. Takže kdybych si podala odvolání, asi by mě vzali. Ale já si prostě
chtěla jít za svým snem.

 

Mediální
oblast je přece jen poměrně široká. Kdy jste si jasně vymezila, na co přesně se
chcete zaměřit?

Ono se to vymezilo tak nějak samo. Začala jsem v devatenácti
letech pracovat na internetové televizi Stream
a tam jsem poprvé točila s celebritami. Poté jsem přešla na Očko, kde jsem natáčela na přehlídkách
s modelkami a misskami. No a mimo jiné i díky tomu mi ti VIP lidé nějak
zůstali.

 

Co vám
studium dalo? Přece jen spousta věcí z vašeho oboru se naučit nedá…

Všichni vědí, že studium je hodně o teorii. Ale je dobré některé
věci znát. Já měla na magisterském studiu zaměření na marketing a PR, což bylo
zajímavé.

 

Myslíte, že
byste se dokázala uplatnit i bez něj?

Musím říct, že asi ano. Nikdo se mě na žádný titul nikdy neptal,
všechny zajímala praxe a kontakty. Ale rozhodně toho nelituji. Titul se
nikdy neztratí.

 

Jakým
způsobem jste získávala kontakty?

Kontakty získáte časem. Nic nejde hned. Třeba když se pohybujete
na různých akcích, tak si vyměňujete vizitky…

 

Jak byste
popsala své kariérní začátky?

Nejhorší byl začátek ve VIP
zprávách. Člověk se musí naučit psát reportáž, musí se naučit mluvit, musí
si shánět témata na natáčení. Chvíli to trvá, než se tento koloběh zaběhne.

 

Jakou cestou
se tedy k zajímavým tématům nejčastěji dostáváte??

Některé celebrity mi už samy volají a pak od různých PR.

 

Trpěla jste v
počátcích trémou?

Trémou trpím doteď. Před živým vstupem jsem vždycky úplně
vyklepaná. Nebo když jdu dělat rozhovor s někým výjimečným.

 

Co je pro
začínajícího reportéra či moderátora podle vás nejtěžší?

Pro reportéra asi začlenit se do kolektivu a pro moderátora mít
dobré kontakty.

 

Jak náročné
je vůbec sehnat v této oblasti v dnešní době práci?

Já si myslím, že je dobré mít ty již zmíněné kontakty. Náš
rybníček je dost malý, musím ale říct, že osobně třeba vůbec netuším, co bych dělala,
kdybych odešla z VIP zpráv. Na
druhou stranu vím, že sehnat dobré reportéry nebo redaktory je v dnešní
době složité.

 

Pracovala
jste na menších televizích, ale nejvíce jste vstoupila do diváckého povědomí jako
reportérka na FTV Prima. Jak jste se
k této práci dostala?

Známá mi volala, že se chystá nový pořad a jestli bych to nechtěla
zkusit. Pozvali mě na casting, šla jsem na pohovor, ukázala nějaké své
reportáže a bylo.

 

A začátky
tedy nebyly snadné…

Jak už jsem říkala, začátky byly hrozné. Krom toho, co už jsem
zmínila, se člověk musí naučit mít třeba cit i pro střih. Sice to stříhá
střihač, ale my jsme jako reportérky u toho. Tohle se ovšem člověk naučí až
časem a praxí.

 

A jak se
cítíte v současné době?

Já jsem se svou prací spokojená a neměnila bych.

 

Co vám tato
práce dává?

Každý den děláte něco jiného, potkáváte se se zajímavými lidmi, mě
to prostě baví.

 

Jak byste
popsala svůj běžný pracovní den?

To nejde tak přesně říct. On je každý den jiný. Ale kolem deseti
jdu do práce, naposlouchám si natočený materiál, napíšu reportáž a jdu do střižny.
Do toho, pokud je potřeba, udělám nějaký fleš, nebo když se stane něco
aktuálního, tak pracuji na aktuálce. K tomu samozřejmě řeším několik telefonátů
a mailů s nabídkami na natáčení, které domlouvám s vedoucím vydání. A
s vysíláním, což je v 19:55, je pak padla. Pokud tedy nemám nějaké
natáčení večer, to se pak dostanu domů někdy kolem jedenácté. To je jen stručný
popis.

 

Jak vypadá
tým kolegů, se kterými nejúžeji spolupracujete?

Já musím říct, že se do práce skoro vždycky těším. Máme docela
dobrou partu, žádná rivalita, dokonce se snažíme dělat si dny v práci hezké.
Třeba nedávno jsme měli „pomazánkový den“. Každý z nás musel donést
pomazánku, kterou umí. Takže jsme v kanceláři měli asi deset druhů. Někdy
toho ale samozřejmě máte dost, být pořád mezi lidmi už někdy leze na mozek a
máte pocit, že se chcete zavřít někde úplně mimo civilizaci, vypnout telefon a
mít klid.

 

Podle čeho
si vybíráte témata, která zpracujete?

Já se snažím točit s lidmi, které znám už déle. Oni vám toho potom
i víc řeknou, máte s nimi lepší vztah a na té reportáži je to znát. Pustí
vás třeba domů, jsou otevřenější…

 

Vzniká pak
třeba určité přátelství či užší kontakty mezi reportéry a celebritami?

Přátelství asi taky, já se ale snažím držet si trochu odstup. Ale
ano, užší vztahy vznikají. Hlavně, když s někým točíte několikrát a vyhovujete
si navzájem.

foto: Lenka Hatašová

 

Je někdo, s
kým byste opravdu ráda udělala reportáž, ale dosud se vám to nepodařilo?

Jmenovitě nikoho nemám. Neměla jsem nikdy žádný vzor nebo modlu.
Vždycky chci natočit reportáž s někým, o kom se zrovna mluví, nebo pokud se o
něčem spekuluje. Třeba když je někdo zasnoubený, logicky chci být první, komu
to potvrdí.

 

Jakým
způsobem si udržujete povědomí o aktuálním dění, které je k vaší práci
nezbytné?

Každý den čtu bulvár, všechny weby. Pokud jsem v práci, nepřetržitě
sleduji, co se děje. Už proto, aby vysílání bylo aktuální a nic mi neuteklo.

 

Je nutné se
i nějakým dalším způsobem vzdělávat?

Člověk se musí vzdělávat pořád, jinak zakrní. Já se teď pustila
třeba do angličtiny. Jak jsem byla zvyklá stále něco dělat do školy nebo se
něco učit, trochu mi to teď chybí. A pro mě je navíc důležité mít všeobecný
přehled o tom, co se děje u nás a ve světě. A to nemluvím jen o světě celebrit.

 

Panuje mezi
jednotlivými reportéry v televizi rivalita?

Já si myslím, že u nás už to moc neřešíme. Nebo tedy já to neřeším.
Já chci udělat dobře svoji práci, to je pro mě důležité.

 

Na
společenských akcích se setkáváte i s kolegy z jiných médií. Jak
fungují tyto vztahy?

Za sebe musím říct, že s nimi vycházím v pohodě. Dokonce
si navzájem i pomáháme.

 

Jak se
obvykle dostáváte k těm „nejpikantnějším“ reportážím? Máte třeba nějaké
tipaře?

Každý má svoje kontakty a tipaře. (smích)

 

Co vnímáte
na své práci jako nejnáročnější?

Tato práce je náročná hlavně časově – od rána do večera jste na
telefonu, neustále vám někdo volá. Když si naplánuji volno, tak ho pak většinou
ruším a jdu točit, protože mi někdo nabídl dobré téma nebo mi zavolal někdo,
s kým spolupracuji, a nechci to předávat někomu jinému.

 

Kolik hodin
spánku potřebujete při tak nabitém denním programu?

Já potřebuji spát tak osm až deset hodin, což samozřejmě ne vždy
jde.

 

Dokážete se
od své práce ještě zcela oprostit?

Dřív ne, ale teď už ano. Vypnu telefon, počítač a nic mě nezajímá.

 

Jak vnímáte
známé osobnosti poté, co s nimi přicházíte do běžného kontaktu?

Mně už ani nepřijde, že by byly něco víc. Oni potřebují nás a my
je.

 

Proměňuje se
nějak vaše povolání za dobu, co se mu věnujete?

Lidé stále chtějí drby a to se nemění. (smích)

foto: Lenka Hatašová

 

Jaké jste ve
své profesi zažila největší překvapení či rozčarování?

Občas mě překvapí nějaké známé tváře, o kterých si myslím, že jsou
fajn, a jsou oblíbené. V reálu jsou to ale nepříjemní lidé, a kdyby je
jejich fanoušci viděli, asi by se hodně divili, jak jsou falešní.

 

A co třeba pracovní
trapas, potkalo vás něco takového? Přece jen takové živé vysílání k tomu
trochu nahrává…

Občas člověka oslovíte jiným jménem nebo vám vypadne otázka, na
kterou jste se chtěli ptát, to se stává. Důležité je nějak to zakamuflovat. Na
nějaký úplně velký trapas si teď ale nevzpomínám.

 

Co
považujete za svou nejúspěšnější reportáž a proč?

V jisté době asi rozhovor s Ivetou Bartošovou, která po
dlouhé době pustila někoho domů. A pak asi Jana Doleželová s Karlem
Janečkem, který si nebral servítky s tím, že má vlastně ještě kromě Jany i
další partnerku. Každá reportáž, o které se mluví nebo na základě které vás
citují ostatní deníky či weby, je pro mě úspěšná.

 

Jak byste
popsala svůj pracovní „rukopis“?

To asi musí popsat někdo jiný. Já se snažím ptát na věci, které
zajímají i mě osobně, nerada točím věci „o ničem“. Prostě vždy chci, aby se
divák z mé reportáže něco dozvěděl.

foto: Lenka Hatašová

 

Myslíte, že
i z práce reportéra se může stát svým způsobem rutina?

Někdy je toho na vás už hodně a říkáte si, že už to nechcete dělat.
Ale pak si vezmete pár dní volno a zase se těšíte. Člověk si tu práci musí
dělat hezkou, aby ho to bavilo.

 

Jak
reagujete na to, když vás nyní lidé poznávají na ulici?

To se mi stalo jen párkrát a to spíš doma na Moravě. Lidé spíš
reagují na to, když vidí auto Primy
nebo mikrofon.

 

Považujete
se za celebritu?

Ježíši, vůbec. Mě opravdu znají tak maximálně u nás na vesnici.

 

Kam byste do
budoucna chtěla kariérně směřovat?

Nad tím už jsem několikrát přemýšlela a nevím, bavilo by mě něco
moderovat nebo dělat tiskovou mluvčí. Uvidíme.

 

Jak
relaxujete ve volném čase a nabíráte energii?

Největší relax je, když odjedu k rodičům na Moravu, zavřu se
doma a jen jím a spím.

 

Děkuji za
rozhovor.

 

Text: Petra Kuncová

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Make up a vlasy: Pavel Kortan

Oblečení: Marie Zelená Fashion www.mariezelena.cz a vlastní

Vytvořeno ve spolupráci s Designhotelem Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

a hotelem Grandior www.hotel-grandior.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz