Archiv rubriky: Média a literatura

Obor, který se neustále vyvíjí a žije v neklidu, takový, kterému otevřela pracovní trh moderní doba. Eliška Vyhnánková správně pochopila, co po ní tato doba chce a díky perfektní orientaci umí sociální média uchopit a proměnit v užitečný nástroj jak pro komerční, tak soukromou sféru. Současně si tato mladá dáma uvědomuje důležitost osobní komunikace a personálního PR, které nutně patří k její profesi. Je na volné noze, je připravená, operativní a vždy vstřícná a pozorná. Jak sama popisuje, sociální média z ní udělala aktivnější a výkonnější ženu, než byla kdy dříve.

Kdy a proč vás zaujala tato specializace?

Odmalička mě bavily počítače, později internet, tvorba webových stránek, trocha té grafiky a následně se zrodily sociální sítě. Přijde mi to vše jako přirozený vývoj. Bavilo mě a neustále baví zkoušet všechny nové a zajímavé technologie, služby, nástroje.

Jakým vývojem jste procházela až k dnešnímu dni?

Dlouho mi trvalo si uvědomit, že by sociální sítě mohly být mojí prací, nejen koníčkem. Předtím jsem pracovala jako marketingová specialistka, pomáhala v rodinné firmě a rok se věnovala fulltime stabilizaci nově založené vlastní firmy. Poté jsem se začala rozhlížet, co dál, a po několika dnech rozhodování jsem si řekla, že je čas vyzkoušet, jestli jsou sociální sítě jen koníčkem, nebo zda už jim rozumím natolik, že s nimi mohu pracovat. Vyplatilo se a jsem nesmírně ráda, že mě živí něco, co mě zároveň neuvěřitelně baví.

Co vaše profese obnáší a vyžaduje?

Postupně jsem se stabilizovala do role konzultantky a lektorky. Většinu mého času zabírají školení, konzultace stávajícího působení, analýzy a návrhy strategií. Razím heslo, že pokud je to možné, firmy by si měly spravovat své profily na sociálních sítích ideálně samy in-house. Jako každý freelancer či podnikatel i já většinou pracuji sedm dní v týdnu a nijak zvlášť mi to nevadí, protože jsem pořád ještě velkým fanouškem všeho okolo mé práce. Je potřeba neustále sledovat novinky a trendy, dovzdělávat se. Běžný den se tedy skládá ze čtení odborných článků, sledování sociálních sítí, mého vlastního marketingu, konzultačních schůzek a několikahodinových školení až celodenních seminářů.

Jak hodnotíte rychlost rozvoje v tomto oboru?  A daří se vám držet krok?

Komunikace na internetu a sociálních sítích je čím dál důležitější a rychlost tohoto oboru je neuvěřitelná. Vezměte si jen odbornou literaturu – v době, kdy odborná kniha o sociálních sítích dorazí na pulty, většinou už je více či méně neaktuální. Věřím, že se mi daří držet krok alespoň v mé oblasti, ale přijde chvíle, kdy bude potřeba sestavit kolem sebe tým lidí úzce zaměřených na konkrétní aktivity. Již nyní mají uvědomělé firmy celé týmy copywriterů, grafiků, kreativců, programátorů, PPC specialistů. A bude hůř. (úsměv) Já se ale na tohle všechno velmi těším. Ráda přijímám nové a zajímavé výzvy, které mě posouvají.

Jakou přímou konkurenci vnímáte a jak na sebe v rámci oboru působíte?

S ostatními kolegy, kterých si velmi vážím, spíše spolupracujeme. Předáváme si v případě potřeby klienty, doporučujeme se navzájem, pokud nemůžeme z nějakého důvodu zakázku přijmout. Čeho se obávám nejvíc, jsou takzvaní social media specialisté. V současné době se množí představa, že sociální sítě může spravovat každý. S trochou nadsázky říkám, že nevím, zda je víc finančních poradců, nebo specialistů na sociální sítě. Pravdou je, že opravdových odborníků, které jsem ochotna bez zaváhání doporučit, je velmi málo.

Co se vám povedlo, co považujete za zmínění hodné úspěchy? Co se naopak nepovedlo a k čemu to dospělo?

Dělá mi radost jakýkoliv úspěch lidí, kteří prošli mýma rukama a daří se jim plnit jejich cíle. Není to ale úspěch, který si mohu přivlastňovat sama pro sebe. Na všechno, co dělám, jsou potřeba obě strany. Já se snažím udělat maximum pro to, abych předala své znalosti a zkušenosti a moji klienti se snaží tyto znalosti využít. Pokud se to občas nedaří, naopak mám tendenci přebírat zodpovědnost a prozkoumat, zda jsem něco nemohla ze své strany udělat lépe. A to mě učí. Pokud má fitness trenér svěřence, který na sobě nepracuje i mimo tréninkové schůzky a nemá chuť se zdokonalovat, výsledky vidět nejsou, ať je trenér sebelepší. U mne je to podobné. Proto velkou váhu přikládám i mým schopnostem motivovat ostatní.

O jakých sociálních médiích máte povědomí a jak byste je seřadila podle jejich vlivu a síly?

Sleduji dění okolo všech sociálních sítí, které jsou využitelné v ČR a snažím se je i osobně používat. Stále platí, že nejvlivnější je samozřejmě Facebook. Ten začíná v očích zákazníků pomalu přebírat roli webových stránek. Další média už nejsou jen o vlivu, ale také o praktických možnostech jejich využití pro konkrétní firmy – Twitter na komunikaci, LinkedIn na obchod a zaměstnance, YouTube nebo Vimeo na videa, Instagram, Pinterest a další na obrázky. Nástrojů je velký výběr a je na každém subjektu, které z nich se mu budou hodit pro jeho marketingovou a komunikační strategii.

Jak vlastně sociální média vznikají a kdo obvykle bývají jejich zakladatelé?

Nyní budu hodně generalizovat, protože i v tomto oboru jsou výjimky, ale obecně jde o mladé lidi, kteří se rozhodnou nějakou takovou službu vytvořit a sami, či s týmem, ji naprogramují a vypustí do světa. Zakládat startupy je nyní velmi populární a nejjednodušší cestou pro mladé wannabe podnikatele je právě vývoj internetových služeb. Jedná se o velký boom a každý se hned vidí v Silicon Valley, jak podepisuje miliardové kontrakty o prodeji své služby některému z místních subjektů. Hodně takových projektů přímo vzniká s plánem tzv. exitu, tedy prodeje, jakmile bude k dispozici nějaký ochotný kupec s naditou peněženkou. Ale nevnímejte to z mé strany jako kritiku. Vytvořit úspěšný internetový projekt, který prodáte a do konce života budete brázdit oceány na soukromých jachtách, je v současné době téměř stejně pravděpodobné, jako vyhrát ve Sportce. A vítězové jsou velmi vidět, což motivuje ostatní. V záplavě neúspěchu a konkurence tak mají možnost vzniknout všechny ty úžasné služby, které nyní používáme.

Lákalo vás někdy něco takového založit? Kdyby ano, jak byste na to šla a co naopak byste vůbec neaplikovala?

Ano, ještě než jsem se zaregistrovala na Facebook, tak jsem někdy v roce 2006–2007 měla nápad na internetovou službu, která mně samotné uživatelsky chyběla. Bohužel se mi ale nepodařilo ani v následujících letech dát dohromady realizační tým. V roce 2011 jsem to ještě naposledy zkusila s přihláškou do akcelerátoru StartupYard, ale investorům se i přes dobrý uživatelský záměr nelíbila absence silnějšího záměru v monetizaci. Pokud jsem si z mých „startupových pokusů“ (což platí i pro mou firmu FAN BASE, kterou spoluvlastním) odnesla, tak je to potřeba kvalitního týmu. Pokud vedle sebe máte vysoce motivované a chytré pracanty, zvládnete společně cokoliv.

Jak hodnotíte jednu z výrazných sociálních sítí Facebook s ohledem na přínosy a výhody, které skýtá?

Jedná se o velmi silného hráče v podobě široké uživatelské základny. Firmy mohou velmi jednoduše a relativně levně oslovit cílové zákazníky i díky sofistikovaným možnostem cílení nejen podle demografie, ale hlavně podle konkrétních zájmů. V rukách podnikatele, který má rád svoji práci a umí o tom mluvit s fanoušky, se jedná o zlatý důl. Firmy občas zapomínají, že sociální sítě jsou hlavně o komunikaci, na druhém místě teprve o marketingu. Musíte sdílet. Svoje nadšení, svoje podnikání, celý proces své práce. Mluvit o něm s potenciálními zákazníky, pouštět je za oponu, co nejvíc to jde.

Je celá řada skeptiků a odpůrců Facebooku. Z jakých důvodů oprávněně a z jakých neoprávněně?

Nechci znít příliš zaujatě, ale většina odpůrců nemá s Facebookem či sociálními sítěmi žádné nebo velmi malé zkušenosti. Vycházejí z obecných informací, předsudků. Jedná se o marketingový a komunikační kanál, jako každý jiný. Máme outdoorové reklamy, máme televizní reklamy, print, PR, internet a sociální sítě. A pokud s kterýmkoliv z těchto kanálů firmy neumějí zacházet, samozřejmě se jim nedaří, nebo ještě hůř – může se to obrátit proti nim. O Facebooku se jen více mluví. Přehlížení sociálních sítí se ale minimálně s ohledem na jejich budoucnost určitě nevyplatí.

Jak ideálně pracovat s Facebookem jako soukromá osoba a jak jako firma?

O tom bych mohla mluvit hodiny. Pokud to mám říct co nejstručněji, mají soukromé profily i firemní stránky mnoho společného v tom, jak je používat ke svému prospěchu. Vždy jde o to být co nejvíce vidět. Čím více víte o Facebooku, tím strategičtěji ho můžete používat. Obecně ale platí, že pro firmu může mnohdy být mnohem užitečnější skladník, který je aktivní na sociálních sítích a baví ho jeho práce (tedy o ní mluví na svém soukromém profilu), než celé PR oddělení, které jen „chodí do práce“ a spravuje firemní profil. V mé oblíbené knize Ukaž, co děláš, píše její autor Austin Kleon: „Sdílej něco malého každý den!“ A o tom je Facebook i další sociální sítě.

Které firemní stránky na Facebooku hodnotíte jako atraktivní a obchodně zajímavé z hlediska informací, které vám síť může poskytnout?

Nerada dávám konkrétní příklady, protože za navenek úspěšnou stránkou mohou být špatné zisky a naopak ošklivá stránka může plnit svůj účel, aniž bychom o tom věděli. Důležité je nehlídat na svých stránkách (ani těch konkurenčních) počty fanoušků, ale úspěch příspěvků jinými metrikami, například konverzemi na zákazníky, aktivitou fanoušků, jejich zapojení, naše zapojení. Sleduji většinou pouze stránky, které mě baví. A nechávám se inspirovat konkrétními jednotlivými příspěvky či aktivitami.

Co všechno zůstává skryto pro veřejnost a může to vědět jen správce stránek FB?

Obrovské množství informací – jak úspěšné jsou jednotlivé příspěvky, jak se stránce daří v růstu, jaká jsou čísla placených kampaní. Vše, co správce firemního profilu potřebuje k úspěšné práci. Návštěvník stránky pak zjednodušeně může poměřovat jen počet fanoušků a angažovanost čtenářů u jednotlivých příspěvků (kolik lidí dalo to se mi líbí, komentovalo či sdílelo). Přičemž celkový počet fanoušků ani zdaleka nevypovídá o tom, jak je stránka dobrá či značka populární. Může jít o fanoušky nakoupené či nabrané v soutěžích.

Která témata patří mezi ta, jež školíte?

Téměř ve sto procentech případů dělám školení na míru dle konkrétních požadavků klienta. Vycházím ale ze základních scénářů, ve kterých mám jak základy sociálních sítí, tak pokročilou práci s Facebookem, Twitterem či LinkedInem. K tomu často přidávám i čím dál populárnější Instagram či Pinterest, nebo si povídáme o tom, co se dá dělat s video obsahem a blogy.

S jakými dojmy v poslední době obyčejně odcházíte z přednášek a jak bilancujete ve srovnání se svými začátky?

Tím, že jsem začínala jako fanoušek a postupně jsem se sama vypracovala na konzultantku, která své znalosti předává dál, chybělo mi v začátcích nějaké oficiální potvrzení, srovnání či ocenění toho, na jaké znalostní a zkušenostní úrovni se nacházím. Vzhlížela jsem k ostatním profesionálům a odborníkům a neměla jsem možnost porovnání toho, zda jsou mé schopnosti dostatečné. Teprve opravdová praxe mi školení za školením, schůzku za schůzkou a klient za klientem dávala postupně sebevědomí a uvědomění si vlastních schopností. Největším oceněním pro mne ale vždy je a bude respekt mých kolegů z oboru a jejich důvěra ve chvíli, kdy mě zvou ke spolupráci, či mi vkládají do rukou své klienty.  Nyní, po necelých dvou letech na volné noze, mám již velkou důvěru v  sebe samu a v to, co jsem schopná klientům nabídnout. Ale pořád ještě se z každého povedeného školení vracím domů s obrovským úsměvem, jako kdyby to bylo poprvé.

Kdo vás samotnou z profesního hlediska v poslední době nejvíce zaujal a proč?

Nechám se velmi snadno inspirovat. Od každého zajímavého člověka, kterého potkám. Snažím se pozorovat styl života a práce motivujících lidí kolem sebe, učit se z jejich příkladu. Pokud by otázka zněla v tradičním „Kdybyste si mohli vybrat kohokoli na světě, koho byste pozvali k večeři?”, odpověděla bych vám pravděpodobně každý den jinak. Když se ale budeme bavit v dlouhodobějším měřítku, velkou inspirací jsou mi kolegyně z projektu ŽENY s.r.o. A na světové scéně Sheryl Sandberg, provozní ředitelka Facebooku a autorka úžasné knihy Opřete se do toho.

Co vám v životě dělá radost, čím se bavíte?

Ve volném čase jsem geek. Baví mě filmy, seriály, knihy. Užívám si science fiction žánr. Společně s třemi kamarádkami spoluvlastním firmu FAN BASE, která provozuje e-shop s filmovým a seriálovým merchandisingem a vozíme do Prahy zahraniční seriálové herce na setkání s fanoušky. To jsou věci, u kterých relaxuji. A miluji dobré jídlo. Což je na mně čím dál víc vidět, takže jsem nedávno zařadila do seznamu i sport. V dětství a dospívání jsem velmi aktivně sportovala. Zatím si ale k sobě po těch mnoha letech u počítačů hledáme znovu cestu. Bude ještě chvilku trvat, než začnu tvrdit, že ta bolest ve fitku mi dělá radost a baví mě.

Na čem si zakládáte?

Na upřímnosti. Je pro mne nesmírně důležitá jak v práci, tak v osobním životě. Pokud mi někdo lže, je zle. Lháře považuji za zbabělce, kteří se neumí postavit neúspěchu, nepříjemným situacím či kritice.

Kdo je Eliška Vyhnánková?

Nesmírný lenoch bez kousku disciplíny, který si díky vášni ke své práci vypěstoval celkem obstojnou verzi workoholismu. (smích)

Máte návod, jak dosáhnout toho, co si přejete?

Ale to je velmi jednoduché. Musíte to OPRAVDU chtít. Pak neexistují překážky, nic vás nemůže zastavit a vy vložíte celou svou úžasnou mysl do cesty za svým cílem. Je to stejné, jako když jsou lidé zamilovaní. Stejné, jako sportovci, kteří překonávají světové rekordy. A když to navíc budete chtít víc než všichni ostatní, pravděpodobně budete také nejlepší. Ale pozor, zachovejte si u toho zdravý selský rozum.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Vojtěch Hurych

Oficiální stránky: www.vyhnankova.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Na brněnském výstavišti začala pracovat ještě jako studentka. Vystudovala tři vysoké školy. Vyzkoušela si práci v několika různých médiích, což je vynikající praxí pro každého „píáristu“, svoji praxi obohatila i o zkušenost stážistky u prezidenta Václava Klause na Pražském hradě, kde zůstala i po skončení praxe ve spolupráci. Dnes se Dita Brančíková stará nejen o chod tiskového střediska na BVV, ale i o konkrétní veletrhy jako jsou Motosalon a Festival sportu, tance a zábavy sdružující veletrhy SPORTLife, DANCELIFE EXPO a IN-JOY. Je milující maminkou syna Teodora. Svůj volný čas věnuje přátelům a rodinným aktivitám. Nebojí se nových výzev jak v soukromém, tak profesním životě.

 

Začněme u vašeho studia. Kterou školu jste si zvolila?

Mám celkem tři vysoké školy, z čehož si dodnes někteří mí přátelé dělají legraci. Asi si myslí, že mám ukončenou maximálně základní školu. Já jsem ale vystudovala bakaláře na Ekonomicko-správní fakultě Masarykovy univerzity. Potom jsem navštěvovala žurnalistiku v Olomouci a magisterský titul jsem získala na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně v oboru mediální studia.

 

Co vidíte na svém studiu jako nedocenitelné?

Určitě spojení školy a praxe. Při studiu jsem mohla pracovat, což mi maximálně vyhovovalo.

 

Už tehdy jste pracovat na výstavišti?

Ano, začínala jsem tu v roce 1996 na brigádě. Za tu dobu jsem si tady prošla téměř vším. Od tištění bulletinů, se kterými jsem obcházela vystavovatele, po obsluhu akreditace v tiskovém středisku. Po téměř pěti letech brigád jsem nastoupila na plný úvazek a dostala jsem na starost právě tiskové středisko.

 

Mezitím jste si ale vyzkoušela i další zaměstnání…

Máte pravdu. Když už jsem pracovala na výstavišti, dočetla jsem se, že populární novinář Miloš Čermák a vedoucí katedry žurnalistiky v Praze Barbora Osvaldová pořádají kurz žurnalistiky v Lidových novinách. Přihlásila jsem se a společně s devíti dalšími mě vybrali. To byl impuls k tomu, že jsem pak zkoušela různé dvouměsíční stáže.

Kde všude jste byla?

Třeba v Českém rozhlasu, České tiskové kanceláři, České televizi, časopisu Týden, agentuře 2Media nebo v tiskovém středisku u prezidenta Václava Klause.

 

Jak vzpomínáte na tuto stáž?

Byla to pro mě obrovská škola života. Předně mě potěšilo, že jsem si tuto práci vůbec mohla vyzkoušet. Podívala jsem se třeba i na chod protokolu na Hradě. A na rozdíl od ostatních stáží jsem za tuto dostávala i odměnu, která činila zhruba pět tisíc měsíčně.

 

Jak jste tyto peníze utrácela?

Nakoupila jsem si oblečení a každý den jsem na Hrad chodila v něčem jiném. Musím přiznat, že jsem si to užívala.

 

Spolupracovala jste nějak s Hradem i po skončení stáže?

Ano, například když do České republiky přiletěl americký prezident Obama nebo papež Benedikt II. Tehdy jsem měla pět dnů před porodem a pomáhala jsem v tiskovém středisku Hradu na brněnském letišti. Z legrace jsem říkala, že pokud se syn narodí tam, pojmenuji ho Benedikt.

 

Vraťme se k vaší práci pro Veletrhy Brno. Které projekty jste dostala na starost jako první?

Nejdříve jsem se starala o tiskové středisko, korporátní komunikaci a o firemní časopis. Později jsem dostala veletrh Motosalon a trojlístek veletrhů SPORTLife, DANCELIFE EXPO a IN-JOY, tedy Festival sportu, tance a zábavy. K tomu samozřejmě spravuji weby a sociální sítě.

 

Jak vypadaly veletrhy v době, kdy jste začínala?

Nastupovala jsem v letech, kdy se ještě konal počítačový veletrh Invex, na který chodívalo až 140 tisíc lidí. V dnešní technologické době ale tato akce ztratila smysl. Takže některé veletrhy skončily, ale jiné zase vznikly. Prostě podle toho, co si žádá trh.

 

Víte, který veletrh měl rekordní návštěvnost?

Byl to první Mezinárodní strojírenský veletrh v roce 1959. Za čtrnáct dní na něj přišly dva miliony čtyři sta tisíc návštěvníků.

 

Jak jsou na tom akce s návštěvností dnes?

Mezinárodní strojírenský veletrh je stále velmi oblíbený. V návštěvnosti ho ale předběhlo Techagro, na které chodí 120 tisíc lidí. Třetí nejnavštěvovanější akcí je můj Motosalon. Branami výstaviště letos v době jeho konání prošlo 62 tisíc lidí.

 

Využíváte na výstavišti všechny pavilony?

Záleží na konkrétní akci. Třeba Mezinárodní strojírenský veletrh a Techagro zaplní nejen všechny pavilony, ale i volné plochy. Spoustu pavilonů využívám i já na Festivalu sportu, tance a zábavy. U dalších akcí záleží na tom, kolik pavilonů je potřeba.

 

Všechny události na výstavišti ale nepořádají pouze Veletrhy Brno, že?

Přesně tak. Máme spoustu meziveletržních akcí, jako je třeba Majáles nebo kongresy a semináře. Spousta firem zde pořádá soukromé akce nebo plesy. V létě tady třeba máme týdenní Katolickou charismatickou konferenci, na které se setkávají tisíce věřících z celé České republiky.

 

Vy se při pořádání veletrhu staráte zejména o propagaci. Jakou roli v ní hrají známé tváře?

Pokud cílíme na širokou veřejnost, samozřejmě že známé tváře využíváme. Pro lidi jsou totiž velice atraktivní. Vždy se ale snažíme oslovovat celebrity, které mají něco společného s oborem, kterého se veletrh týká.

 

V roce 2010 jste se podílela také na vzniku Profesního magazínu Best of, pro který dodnes pracujete. Jak vnímáte tuto zkušenost?

Určitě pozitivně. Poznala jsem spoustu zajímavých lidí z různých profesí. S některými jsem navázala přátelství. A navíc mi to pomáhá i v mé práci pro veletrhy, protože navázané kontakty dále využiji při své práci.

 

Jak srovnáváte tento magazín s jinými na českém trhu?

Magazín Best of je jiný v tom, že se opravdu zaměřuje na člověka a jeho profesi. Nevyhledává bulvární zážitky. Občas se je ale snažím do svých rozhovorů dát, aby byly atraktivní pro čtenáře.

 

Čeho se při psaní držíte?

Držím se všeho, co je po ruce. (smích)

 

Máte nějaký recept na to, jak nevyhořet a udržet si pracovní nasazení?

Člověka musí práce bavit. Musí mít dobrého šéfa a mít motivaci. A to jak slovní, tak finanční. A samozřejmě musí mít kolem sebe dobré spolupracovníky. Já si třeba na posledních dvou akcích vytvořila partu mladých lidí, kteří mi pomáhají. Říkáme si z legrace Dream Team. A myslím, že tato spolupráce má budoucnost.

 

Vraťme se ještě k médiím. V čem podle vás zkreslují nebo nepodávají úplné informace?

Čím dál víc se setkávám s tím, že novináři píší subjektivně a snaží se svůj pohled na svět předhodit čtenářům. Hodně je to vidět například při současném informování o uprchlících.

 

Co tedy děláte, když se chcete dozvědět víc, než nabízejí masová média?

Hodně využívám sociální sítě, na kterých lidé zveřejňují informace z různých méně známých zdrojů. A často se ukáže, že byly pravdivé.

 

Jak si vlastně informace ověřujete?

Záleží na tom, které. Když chci zjistit, jestli je mi věrný partner, prohledám mu telefon. (smích) Mediální informace pak vždy ověřuji u více zdrojů, třeba mezi přáteli novináři.

 

Jak byste sama sebe nejlépe popsala?

Řeknu vám, jak mě popsal můj kolega Jiří Erlebach: „Když ji něco baví, tak se do toho dokáže zakousnout a udělá pro to vše. Když ji to ale nebaví, tak na to se… Je komunikativní, ale někdy až moc. A je vtipná, ale často neví, kdy.“

 

Který svůj povahový rys máte nejraději?

Umím pomoct přátelům v nouzi.

 

Váš otec je uznávaný armádní psycholog. Jak vás vychovával a co na jeho výchově nejvíce oceňujete?

Měli jsme s bratrem laskavou výchovu. Ale všechny věci, které jsme chtěli, jsme si museli zařídit sami. Tatínek vždy jen nastavil prázdnou dlaň a řekl, ať si z ní vezmu. Oceňuji ale, že jsme se na něj mohli vždy spolehnout a vždy nám pomohl s problémy. Třeba když bratra ve škole šikanovali. Otec si zjistil, že mu problémy dělaly asociální děti z rozvrácených rodin, na které dobré slovo neplatí. Takže si vzal zelený kabát, psa a vysvětlil jim to po svém. Bratrovi pak už dali pokoj. Smutné je, že šli šikanovat někoho dalšího.

 

Jaký gen po otci máte?

Neústupnost. A také to, že problémy řeším až do konce. I svého vlastního. (smích)

 

Jste členkou nějakých spolků nebo klubů?

Kdysi jsem byla členkou kynologického spolku Dingo. Momentálně mě zaměstnává moje práce a můj šestiletý syn tak, že jsem ráda, když si jednou týdně zajdu zacvičit.

 

Jak trávíte volný čas?

Záleží na tom kde, kdy a s kým.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: David Zouhar a Michaela Lejsková

Foto: Tino Kratochvíl, Anna Vavříková a Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci:

BVV www.bvv.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

 

Zvítězil na olympiádě v Athénách v roce 2004, je mistrem světa i Evropy, 11 let držel světový rekord v desetiboji, když jako první na světě překonal v Götzisu hranici 9 000 bodů. Doma má mnoho medailí z vrcholných mezinárodních závodů, je několikanásobným držitelem titulu Atlet roku. V roce 2013 se kvůli zranění rozhodl svou aktivní kariéru ukončit. Začal se naplno věnovat golfu a velmi brzy se propracoval mezi profesionály. Od června 2014 moderuje ve dvojici s Gabrielou Kratochvílovou Zprávy, hlavní zpravodajskou relaci na FTV Prima.

Mají to dnešní začínající sportovci jiné, než jste to měl ve svých začátcích vy?

Někde jsem slyšel, a souhlasím s tím, že dříve bylo hodně mladých, šikovných sportovců. Dnes je jich velmi málo a naopak je mnoho těch, kteří nemají ke sportu vůbec žádný vztah. A to je škoda. Já mám doma sportovce dva, syn i dcera sportují. Myslím, že trénink zůstává podobný – aby byl člověk dobrý, musí makat a někdy to hodně bolí.

Kdo vás doma vedl ke sportu?

Já jsem se k němu hrnul sám. Asi jsem ho měl v krvi, ale nevím, po kom. (smích) Maminka nesportovala vůbec, táta byl sportovní fanda, ale vrcholový sport nikdy nedělal. Jsem rodičům vděčný, že mě podporovali, přestože ke sportu netíhli. Ve škole jsme měli skvělého tělocvikáře, byl přísný a honil nás, vedl nás ke všem sportům. V šesti jsem se přihlásil na fotbal, od sedmnácti let jsem začal s atletikou, několik let jsem se věnoval oběma sportům zároveň.

Když jste se rozhodl naplno věnovat sportu, myslel jste i na „zadní kolečka“? Vystudoval jste nějakou školu?

Zpočátku mě vůbec nenapadlo, že by mě mohl sport „živit“. Vystudoval jsem gymnázium, poté nástavbu se zaměřením na informatiku a bakalářské studium na Vysoké škole báňské. Když jsem se začal v atletice zlepšovat, přestal jsem s fotbalem a začal s intenzivním tréninkem desetiboje. Přešel jsem do Dukly, abych si „odkroutil“ základní vojenskou službu. A protože jsem se stále zlepšoval, nabídli mi, abych se stal vojákem z povolání. Možná někdy studia dokončím a stanu se inženýrem, ale teď na to nemám čas.

Jak jste zvládal vedle sportovních i své vojenské povinnosti?

Moc jich nebylo. Měli jsme veškeré komfortní podmínky pro sportování, na vojenském cvičení jsem byl jen jednou. Jinak jsme každoročně jezdili na tzv. denní cvičení do Vyškova, tam jsme stříleli, plížili se, jezdili v tanku. To mě bavilo. Jako záklaďák jsem samozřejmě začínal v hodnosti vojína, později, když jsem se stal vojákem z povolání, jsem měl hodnost podporučíka. S každou velkou medailí přišlo většinou i povýšení, takže jsem to „dotáhl“ až na majora. Na Dukle byly a jsou pro sportovce opravdu skvělé podmínky – materiální i tréninkové, ale samozřejmě se vyžaduje růst výkonnosti.

Která disciplína je nejvhodnější k tomu, aby se člověk stal dobrým desetibojařem?

Nevím, čím to je, ale nejvíce desetibojařů přicházelo z fotbalu. Rychlí, šikovní kluci s dobrou průpravou. Z atletiky je nejlepším předpokladem, když je člověk „rychlým skokanem“, takže dálkař nebo výškař. Mít cit pro skoky a rychlost je důležité. Házení se dá naučit a v posilovně „nadřít“.

Co žene kupředu sportovce, který míří k vrcholu, to je jasné. Ale jaká je motivace toho, kdo už všechny vrcholy zdolal?

Nejdůležitější je, že to člověka baví. Na samém počátku jsem určitě nesnil o olympiádě, kladl jsem si postupné cíle, radoval jsem se z medailí z přeboru, z mistrovství republiky, pamatuji si každou. A že už jsem byl mistrem světa? Chtěl jsem jím být znovu. Atletika je krásná v tom, že nestačí mít talent, musí se zabrat na tréninku a k tomu je potřeba mít to rád. Někoho možná motivuje sláva, někoho popularita, peníze… Mě motivovaly – je to až trochu úsměvné – medaile. Vždycky jsem si je dopředu prohlédl, přál jsem si je získat.

Jaké nejtěžší chvilky jste v atletice zažil?

Bylo paradoxem, že to bylo v roce 2001, tedy v roce, kdy jsem vytvořil světový rekord. Byl jsem ve skvělé formě a v duchu pomýšlel na titul mistra světa. A právě tenkrát přišlo nejzávažnější zranění mé kariéry. Natrhl jsem si tříselný kanál, byla nutná operace, dával jsem se do pořádku tři měsíce a z mého snu o zlaté medaili na MS nebylo nic. Byl to pro mne velký smutek. Jinak ale bolesti je na tréninku spousta. Když se trénuje tzv. „speciální rychlost“, znamená to běžet naplno brzy za sebou šest úseků 300m. Po čtvrtém běhu už bolí svaly, po pátém máte pocit, že vám svaly protrhnou kůži. Když doběhnete pošesté, jen se 20 minut svíjíte v bolesti a čekáte, až se v těle vstřebá kyselina mléčná a budete moci vstát – je to hrozné. Je to trénink, který posiluje vůli, posunuje fyzičku, rychlost a vytrvalost, ale po téhle bolesti se mi fakt nestýská…

A největší pocit štěstí?

Ten jsem zažíval vždycky po zisku nějaké důležité medaile. Ale vítězství na olympiádě, to je něco naprosto výjimečného, úžasného. Byl jsem tenkrát po skoku o tyči na druhém místě, ale věděl jsem, že další disciplíny mám lepší než ten přede mnou, věděl jsem, že mám formu, cítil jsem, že zlatá medaile bude má. Když jsem si to uvědomil, zalilo mě takové štěstí, tak intenzivní pocit něčeho nádherného, v tu chvíli se mi chtělo brečet.

Končil jste v osmatřiceti letech. Dokázal jste si představit, co bude dál?

To si moc neumí představit žádný sportovec, ať končí v pětadvaceti nebo v pětatřiceti. Mě zastavila zranění, jinak bych byl závodil dál. Byl jsem zvyklý na svůj denní rytmus. V přípravě je to jen spánek, jídlo, trénink. Ke konci kariéry jsem už chodil hrát golf, což úplně ideální nebylo, protože regenerace by byla prospěšnější, ale zase jsem věděl, že až skončím s atletikou, mohu se věnovat dalšímu sportu.

Nedostal jste žádnou nabídku pokračovat jako trenér či funkcionář?

Dostal. Rozmýšlel jsem se, ale nakonec jsem odmítl. Chtěl jsem být s rodinou, hrát golf. Je to možná škoda, ale být trenérem, to je časově velmi náročná práce – tréninky, závody, soustředění, to je pro absolutní nadšence, kteří jsou ochotni dát tomu vše, veškerý svůj čas, věnovat se tomu na sto procent. A to jsem ještě nechtěl.

Určitě jste měl nějaké plány, že až přestanete s tréninkem, dohoníte všechno, na co jste do té doby neměl čas. Co jste stihl?

Vůbec nic. Okamžitě jsem začal s intenzivním tréninkem golfu, třeba i osm hodin denně, což je nutné k tomu, aby se člověk začal zlepšovat. Měl jsem i spousty jiných aktivit. Besedy, různé akce, setkání, času jsem neměl o nic víc než předtím, přestože jsem vlastně rok neměl žádné zaměstnání.

Kdo vám odkryl „golfové obzory“?

V roce 2002 jsme začali s Duklou jezdit na soustředění do Jižní Afriky, kde jsou ideální sportovní, ale i klimatické podmínky k tréninku. Jižní Afrika je golfová země. Nemusíte být nijak registrovaní, můžete si to zkusit, je to tam poměrně levné. Můj kolega, desetibojař Jirka Ryba, už golf hrál, takže mě jednou vzal s sebou. Chytlo mě to, a jak jsem mohl, chodil jsem hrát. Zpočátku jen občas, podle toho, jak to bylo možné skloubit s desetibojařským tréninkem, proto jsem ve výkonnosti nijak nepostupoval. Když jsem ale s desetibojem skončil, začal jsem se golfu věnovat se stejným, možná i větším zaujetím než tomu bylo v desetiboji. Postupoval jsem rychle, po roce intenzivního tréninku jsem postoupil mezi profesionály, což znamenalo zvládnout handicap pod nulu. Je to technická disciplína, člověk ji musí dostat „do rukou“. Teď trochu stagnuji, vzhledem ke své nové práci nemám tolik času.

Můžete v golfu uplatnit některé schopnosti, získané při tréninku desetiboje?

Proti jiným začátečníkům jsem měl obrovskou výhodu „v hlavě“. Umím se vybičovat, když jednu ránu pokazím, dokážu další úder zahrát naopak velmi dobře. Jsem zvyklý hrát pod tlakem, jsem zvyklý na diváky, kteří mě motivují k lepším výkonům, dovedu nervozitu proměnit ve svůj prospěch. Mám i cit pro pohyb, dokážu poměrně rychle napodobit, co mi trenér ukáže. Mou nevýhodou je, že některé pohyby, zautomatizované z tréninků atletiky, se do golfu nehodí a já je těžko opouštím.

Co vás na golfu nejvíc láká?

Já vlastně ani nevím. Určitě nepatřím k těm, kteří si golfem chtějí zvyšovat své „společenské sebevědomí“, vím, že i takoví se v golfu vyskytují. Není to pro mě životní styl, je to odreagování, zábava a zároveň závod. Soutěž, kde je třeba ukázat své schopnosti.

Přišla nabídka z Primy jako „na zavolanou“, aby nasměrovala váš profesní život?

Tak bych to neřekl, časem by určitě přišlo něco jiného. Byla to překvapivá nabídka a zároveň to byla velká šance. Vzal jsem si týden na rozmyšlenou. Nikdy jsem nic podobného nedělal, věděl jsem, že začátky budou krušné. Nakonec jsem přijal, taková nabídka se těžko odmítá. Věděl jsem, že když do toho půjdu, budu tomu chtít dát všechno, nikdy nic nedělám napůl.

Každý, kdo umí číst, si myslí, že číst zprávy nemůže být zas tak velký problém. Co byste k tomu dnes řekl?

Myslel jsem si to původně také. (smích) Kdybych měl teď vyjmenovat všechny nástrahy, které na mě čekaly, bylo by to na další rozhovor.

Zkuste uvést alespoň některé…

Nedá se klasicky číst, je třeba, aby čtení vypadalo jako vyprávění. Najednou jsem zjistil, že říkat delší text zpaměti je pro mě často jednodušší než číst z čtecího zařízení. Je třeba zvládnout intonaci, myslet přesně jen na to, co říkáte. Jakmile myslíte dopředu, dopouštíte se chyb, protože ihned naskakují chybné asociace. Musíte si zjistit, která písmena či slova vám dělají potíže a pokusit se je přepsat do „své“ podoby. Když některá slova čtete opakovaně špatně, je nejlepší je rovnou „vyhodit“ a nahradit jinými. Ale na to jsem přišel až „bolestnou zkušeností“. Musíte si hlídat i výraz obličeje. Někdy je to opravdu nervák, ale za žádnou cenu nesmíte ztratit koncentraci.

Vy si zprávy sami přepisujete?

Ano, zprávy, které dostáváme na stůl, si trochu upravujeme, aby se nám dobře četly. Někdy si přehodíme slovosled, zkracujeme, nebo naopak prodlužujeme věty, obměňujeme slova, která nám dělají potíže. Upravíme, vytiskneme a jdeme si je na zkoušku přečíst nahlas. A pak text třeba ještě jednou trochu upravíme, když něco nejde. Některé zprávy přicházejí v průběhu odpoledne, takže je čas si je připravit, některé ale přicházejí „na poslední chvíli“, a to je potom horší. Konečnou úpravu schvaluje vedoucí vydání.

Dá se srovnat tréma před startem závodu s trémou před vysíláním?

Na startu při běhu na 100 metrů se mi někdy trémou úplně klepaly ruce, tady je to dost podobné. Tenkrát jsem ale věděl, že mám natrénováno, že si mohu věřit, tohle je jiné. Učím se za pochodu a snažím se zvládnout to tak, jak nejlépe dovedu, není tu prostor pro chyby, nic se nedá vrátit. Nervozita z toho, když na mě zamířily kamery, nebo když jsem si uvědomil, kolik lidí mě sleduje, zpočátku způsobovala, že jsem čtení nemohl ani udýchat, teď po roce už je to lepší.

Máte nějakého lektora, který vám pomáhá?

Ano, pomáhá mi paní Eva Jurinová, je skvělá. Bohužel má málo času, setkáváme se tak jednou za měsíc, potřeboval bych častěji. Rozebírá se mnou konkrétní chyby, vysvětluje, jak jsem měl co číst, učí mě pracovat s intonací. Protože má se čtením zpráv své vlastní zkušenosti, dokáže se vcítit do mých problémů a spolu je řešíme.

Které vlastnosti, získané při sportu, vám ve vaší současné práci pomáhají?

Určitě houževnatost. Jsem zvyklý tvrdě pracovat, odhodlaný dělat vše nadoraz, jít si za svým. Vnímám i to, že podpora diváků roste, ale jsem vděčný i za kritické připomínky. Vždycky je čtu a zamýšlím se nad nimi. Ze sportu jsem zvyklý nezavírat před kritikou oči, objektivně ji vyhodnotit, to člověka posouvá dál. Určitě mám ještě co zlepšovat, ale jistě vím, že je to lepší než na začátku.

Co je pro vás na Primě prima?

Na Primě je prima parta. Fantastická. Jsme tady jedna „velká rodina“. Je úplně cítit, jak mají všichni reportéři svou práci rádi, jsou to nadšenci, kteří do ní dávají vše, co mohou. A to je na zdejší atmosféře poznat. Chodím sem „do práce“ moc rád.

Jak byste sám sebe rád viděl za deset let? Čeho byste chtěl dosáhnout v TV Prima, čeho v golfu?

Nikdy jsem moc neplánoval, ale chtěl bych, aby si po těch deseti letech, snad i dřív, diváci řekli – dnes vysílá Roman s Gábinou, podíváme se rádi, těšíme se. Na golfu bych to rád dotáhl do seniorské evropské ligy, European Senior Tour. Je to nejvyšší evropská soutěž v golfu pro hráče nad 50 let a je obtížné se tam dostat. Když už něco začnu, snažím se dělat to pořádně, nadoraz, ze všech sil. Platí to o mé práci v televizi i o golfu. A kdybyste se zeptala, co bude za dvacet let, tak to bych chtěl být spokojeným dědečkem v kruhu vnoučat… (smích)

Chystáte se na olympiádu do Ria?

Zatím ne, uvidíme. Ale na olympiádu se moc těším, třeba i na to, že budu moci o vítězství našich reprezentantů hlásit v televizi. Atmosféru závodů si určitě užiju i v Olympijském parku na Lipně a čeká mě i komentování olympiády v rozhlase – moje první rozhlasová zkušenost.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Backstage

Vytvořeno ve spolupráci:

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz 

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz 

Le Hotels Group www.le-hotels.cz

Oblečení, doplňky a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Asistent fotografa: Vojta Vinduška

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Původní profesí technická překladatelka v Českých aeroliniích přešla k marketingu a později do oblasti IT technologií. Ve společnosti Nikon začínala na pozici obchodního zástupce a měla na starost nové digitální produkty, později působila v předváděcím centru a školila prodejce, pak následovala pozice v marketingu a nakonec v PR. Dá se říct, že prošla v Nikonu tolik pozic, že firmu dokonale zná. A to je základ pro práci s médii, kdy se člověk na této pozici musí dokonale orientovat ve svém prostředí.

 

Volba vaší profesní realizace není náhodná, protože jak vím, sama se aktivně věnujete fotografování. Kdy a jak jste prožívala svůj vstup do společnosti Nikon?

Já sama aktivně nefotím, já se jen snažím fotit, ale moc mi to nejde. Mám pocit, že k tomu, abych byla kreativní, bych potřebovala mít prázdnou hlavu a ne aby se mi v ní neustále honily nějaké termíny, úkoly a nápady, týkající se mé práce. Můj tatínek byl nadšený fotoamatér, takže jsem s fotografií vyrůstala. K práci v Nikonu jsem tedy cíleně nesměřovala, ale byla to nádherná náhoda, za kterou jsem vděčná.

Jaké jsou předpoklady pro tuto práci a komu byste ji rozhodně doporučila?

Já si myslím, že nejsem typický „píárový“ pracovník, nevím, jestli mohu rozdávat rady. Je fajn, jestliže je člověk komunikativní, je rád mezi lidmi, nedělá mu potíže občas něco napsat, je kreativní a dokáže svoje nápady uvést do praxe. Taky by měl být pozitivně smýšlející a hlavně se dvakrát rozmyslet, než něco vypustí z úst. Měl by být loajální k firmě a to by neměla být jen fráze, ale měl by to sám vnitřně cítit, aby mu to ostatní věřili. Já bych asi nemohla dělat svoji práci pro firmu, o jejíchž kvalitách nebo jejích produktech bych nebyla skutečně přesvědčená. Práci v PR doporučuji každému, kdo se v tomto popisu našel. Když jsem byla malá a ve škole se nás ptali, čím chceme být, a já to nevěděla, tak jsem to obcházela popisem, že bych chtěla pracovat mezi lidmi, komunikovat s nimi a hodně cestovat. V tu dobu jsem vůbec netušila, co to je public relations, ale když o tom tak přemýšlím, tak se moje přání vlastně vyplnilo.

Řekla byste, že u produktového PR je zásadní mít k produktu vlastní vztah?

Rozhodně to práci hodně zjednoduší a jak už jsem řekla, jste přesvědčivější, protože tomu, co děláte, věříte.

Jaké máte zásady při spolupráci s novináři a jak si udržujete tyto dobré vztahy?

Nelžu, neslibuju, co nemůžu splnit, snažím se být milá a korektní. Nejen v práci, ale i v životě platí to, jak se chováte k druhým, tak se oni chovají k vám. Myslím, že mi to tak vychází i ve vztahu s novináři.

Byla jste z chování některých novinářů rozčarovaná či zklamaná?

Ne, nikdy.

S kým nejčastěji konzultujete své nápady?

Nejčastěji se svou dcerou Magdalénou, která studuje marketing a sama má na svůj věk úžasné zkušenosti, přehled a spoustu dobrých nápadů a pak s kolegy v práci nebo v PR agentuře.

Nakolik máte vlastní prostor pro tvůrčí práci a nakolik je spíš striktně daná?

Pravidla komunikace jsou daná. Tím spíš, že zastupujeme velkou nadnárodní společnost. Z centrály dostáváme také spoustu zajímavých materiálů, které se dají použít v lokální komunikaci. Jedná se především o články nebo průzkumy na fotografická témata, které se dají ještě dále rozvíjet a navazovat na ně.

Jakých pravidel a zásad se v práci držíte?

Mám ráda přesnost, poctivost, férový přístup, nebo, chcete-li, pravdomluvnost. Cením si přátelského prostředí, které panuje mezi mnou a kolegy.

Patříte k lidem, kteří si svoji práci nosí domů?

Ano, nosím. U nás Nikonem žijeme. Není dne, kdybychom se o něm nebavili. Ale protože mě práce pro Nikon baví, tak to je výhradně v tom pozitivním slova smyslu. Od mého muže si ráda nechám vysvětlit některé technické záležitosti, s dcerou si povídáme o aktivitách, které by se daly realizovat. Na dovolenou všichni vyrazíme s Nikonem na krku a vlastně v celé naší i širší rodině jsou výhradně fotoaparáty značky Nikon. Moji příbuzní mi hlásí, kdy viděli Nikon v časopise, ve filmu nebo v reklamě. Jsem postižená a nakazila jsem i ostatní. (úsměv) Ale občas je potřeba vzít si práci domů i fyzicky a dokončit to, co se v pracovní době nestihlo, nebo to zkrátka nešlo v rušné kanceláři vytvořit.

Fotografem se člověk nerodí. Jakou cestu byste doporučila lidem, kteří mají zájem velmi dobře fotit pro svůj volný čas a naopak těm, kteří touží rozjet dráhu profesionálního fotografa?

Fotografem se člověk sice nerodí, ale může se narodit s talentem vidět svět kolem nás skrz hledáček fotoaparátu a to je pro fotografa moc důležité. Ten, kdo se chce fotografování věnovat profesionálně, se bez talentu neobejde. Samozřejmě že se k tomu ještě musí naučit řemeslu fotografie. Kdo se spokojí s tím, že fotografování bude jen jeho koníčkem, ten se může mnohému naučit ve fotografických kurzech, které mimo jiné pořádá i Nikon škola. Základem je naučit se dobře ovládat svůj fotoaparát. Nespokojit se s tím, že se na něm nastaví automat, je důležité naučit se využívat potenciál fotoaparátu na maximum. A pak se může věnovat konkrétnímu typu fotografie, která je mu nejbližší – portrét, krajina nebo třeba makro. V takovém případě může opět využít nabídku kurzů, kde se od zkušených fotografů dozví základní principy, rady a tipy a prakticky si danou disciplínu vyzkouší.

Společnost Nikon patří k velmi pokrokovým. Které zásadní inovace představila za poslední roky a na které se zákazník může těšit v blízké době?

Já bych se jen chtěla pozastavit nad tím, jakou cestu urazil Nikon za posledních 20 let. Já ve svých začátcích u firmy pamatuji úplně první kompaktní digitální fotoaparát Nikon pro běžného uživatele – Coolpix 100, který byl ohlášen v roce 1996. Měl rozlišení 0,3 milionu pixelů a výsledný snímek měl velikost 512 x 480 obrazových bodů. Snímky z tohoto fotoaparátu byly vhodné maximálně pro web nebo maličkou fotografii. Dnešní kompaktní fotoaparáty mají rozlišení kolem 20 milionů pixelů, snímek má velikost 5 152 × 3 864 obrazových bodů a vytisknete ho třeba na A3. I základní fotoaparáty jsou vybavené kvalitní optikou s neuvěřitelným přiblížením. Například Coolpix P900 je náš fotoaparát s největším rozsahem zoomu, který je neuvěřitelných 24—2 000 mm. Ve fotoaparátech máme zabudované GPS pro záznam geografické polohy, Wi-Fi pro komunikaci s chytrými zařízeními, možnosti zaznamenávat video v kvalitě 4K UHD.

Na co se mohou těšit zákazníci u letošních modelů?

Všechny nové fotoaparáty, které přijdou na trh v letošním roce, budou vybaveny novým typem připojení SnapBridge, které umožňuje bezdrátové propojení s chytrými zařízeními pomocí technologie Bluetooth Low Energy. Aplikace SnapBridge umožňuje permanentní a okamžitý přenos snímků z fotoaparátu přímo do chytrého telefonu nebo tabletu bez nutnosti tento proces aktivovat. Toto všechno jsou technologie, kterými jsou vybaveny i běžné kompaktní fotoaparáty. Pokud se podíváme na profesionální techniku, tak tady vidíme, že vývoj směřuje k co nejrychlejšímu a nejpřesnějšímu autofokusu, k dosažení co největšího odstupu signálu od šumu, aby bylo možné pořizovat co nejkvalitnější fotografie za minimálních světelných podmínek. Na jaře by se na trhu měla objevit nová profesionální plnoformátová zrcadlovka Nikon D5, která bude nepostradatelným nástrojem sportovních fotografů nejen na letní olympiádě v Brazílii. Převážně nadšení fotografové přírody se konečně dočkali nejvyššího modelu v kategorii DX fotoaparátů. Je jím fotoaparát Nikon D500, který je vybaven stejnými technologiemi jako profesionální D5. A nakonec bych zmínila takovou technologickou třešničku na Nikon dortu, kterou je malá akční videokamera Key Mission 360, která je schopná snímat video v úhlu 360° ve formátu 4K.

Jak byste charakterizovala profil společnosti Nikon?

Napadají mě slova jako moderní, dynamická, inovativní, ale zároveň firma s opravdu dlouhou tradicí v oblasti optoelektroniky. Protože jsem součástí divize Imaging, která vyrábí a dodává na trh fotoaparáty, příslušenství a sportovní optiku, tak bych se zaměřila hlavně na ni. Nikon desítky let vybavuje profesionální fotografy technikou, která jim umožňuje odvádět špičkovou práci. Nám amatérům přináší možnost zaznamenávat běh života kolem nás, jen tak pro radost sobě a druhým. Produkty a technologie Nikon jsou opravdu úžasné. A já si na toto vzpomenu vždy, když v různých diskuzích na českých webech objevím hloupou nekonstruktivní kritiku některých lidí – co se nepovedlo, co se mělo udělat nějak jinak, co výrobce nedomyslel a podobně. Je mi to moc líto a vždy si snažím toho člověka představit ve skutečnosti. Kým je, co dělá, čeho v životě dosáhl. Já vím, že nemůžeme být všichni špičkovými konstruktéry, vynálezci nebo designéry, ale o to víc bychom si měli vážit lidského umu, který je vložený do každého jednotlivého kousku Nikonu. Tak to vnímám já a nejen u Nikonu, ale obecně. Je jednoduché kritizovat a hodnotit, ale kdo z nás by dokázal něco takového vymyslet, vyrobit, uvést na trh.

Kam sahá historie společnosti Nikon?

Do roku 1917, kdy spojením tří malých optických firem v Tokiu vznikla společnost Nippon Kogaku Kogyo. V počátcích své existence vyráběla teleskopy, dalekohledy, mikroskopy a jiné drobné optické vybavení. Je zajímavé, že nejdříve spatřil světlo světa objektiv. To bylo v roce 1933 a tím prvním objektivem byl Aero-Nikkor vyrobený pro potřeby snímání leteckých map armádou. Teprve v roce 1948 se na trh dostává první fotoaparát Nikon I spolu se základní sadou objektivů. Od počátku své existence až dodnes společnost Nikon vyprodukovala více než 95 milionů kusů objektivů.

Jaké projekty má Nikon na svém kontě v rámci výstav?

Zastoupení společnosti Nikon v České republice provozuje vlastní galerii v Praze na Malé Straně. Galerie Nikon Photo Gallery vystavuje především práce fotografů používajících právě techniku Nikon. V galerii proběhla od jejího založení celá řada zajímavých výstav. Z těch loňských bych mohla jmenovat například výstavu fotografií Vladimíra Železného Svět, který měl zmizet. Ano, jedná se o bývalého ředitele televize Nova, tak ho alespoň všichni známe, ale málokdo o něm ví, že je vynikající fotograf a že se fotografií zabývá více než 57 let. Soubor vystavených fotografií dokumentoval život zejména ortodoxních židovských komunit. Lehčí téma nám odkryla Lenka Hatašová výstavou V jiném světle. Lenčiny fotografie přinesly jiný pohled na známé tváře herců, zpěváků, moderátorů. Osobnosti tak lehce poodhalily cosi ze svého soukromí. Tato výstava by měla být k vidění od konce února také v Galerii U Hanáka v Prostějově. Od 25. února je možné v Nikon Photo Gallery navštívit výstavu fotografií Vojtěcha Vlka TranSpiRituals. Vystavené černobílé fotografie mapují spiritualitu a rituály napříč náboženstvími. Galerie je úžasným místem pro setkávání lidí, kteří milují fotografii, je možné zde jen tak posedět v příjemném prostředí, prohlédnout si nejen fotografie na stěnách, ale i fotografické knihy, které jsou návštěvníkům k dispozici, navštívit besedu s autorem vystavených fotografií, nebo absolvovat kurz již zmíněné Nikon školy.

Zapojujete se také do dobročinných aktivit? Jakým způsobem?

Samozřejmě. Nikon již několik let organizuje fotografickou soutěž s charitativním posláním „Nikon kalendář – moje srdeční záležitost“. Ze soutěžních fotografií porota vybírá 50 semifinálových, které se stanou součástí výstavy právě v Nikon Photo Gallery a z této padesátky 12 nejlepších snímků, které ozdobí kalendář na následující rok. Kalendář je vydáván v počtu pouhých 111 kusů a je opravdu výpravný. Během slavnostního večera je kalendář pokřtěn a soutěžní fotografie jsou nabídnuty do dražby. Finanční prostředky získané během večera jsou každým rokem věnovány na předem vybraný charitativní projekt nebo nadaci. Ten letošní kalendář přispěl částkou 319 000 Kč Domovu pro zrakově postižené Palata na úhradu nákladů spojených s obnovou orientačního systému pro slabozraké a nevidomé v prostorách tohoto zařízení. Během všech sedmi ročníků této soutěže se nám díky účastníkům soutěže a štědrým dražitelům podařilo získat celkem 1 509 000 Kč.

Co nejlepšího vám přinesla vaše práce?

Setkání s celou řadou velice zajímavých a příjemných lidí. A také mě naučila dívat se jinak třeba na mraky na obloze.

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: archiv společnosti Nikon

Oficiální stránky Nikon: www.nikon.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková a Vlaďka Svobodová (agentura Guideline s.r.o.)

Publisher: Magazín Best of www.ibestof.cz

Michal Viewegh je nejen úspěšný český spisovatel, ale především obyčejný muž, který si musel svou cestu k vrcholu vyšlapat. Povídali jsme si s ním nejen o spisovatelských rutinách, ale i o tom, jak se málem stal inženýrem, co dělá, když mu múza neklepe na dveře nebo o tajemství, kdy se z introverta stává extrovert.

 

Jednoho rána jste se vzbudil a řekl jste si: Tak a budu spisovatel! Nebo jak jste se ke svému povolání dopracoval?

Jednoho rána jsem se vzbudil jako student Vysoké školy ekonomické a došlo mi, že to je omyl. Nechal jsem toho, chodil do knihoven, četl – a začal psát.

 

Naplňuje vás vaše práce natolik, že byste ji nazval svým posláním?

To by znělo trochu domýšlivě – ale budiž, možná to skutečně jakési poslání bylo.

 

Píšete již třicet let, umíte si představit, že byste dělal ještě něco jiného?

Spisovatelé mívají velkou představivost. Ale je to trochu noční můra.

 

Myslíte, že se člověk rodí s určitým předpokladem stát se spisovatelem, nebo k tomu dospěje během nabalování zkušeností v životě?

Nějaké základní předpoklady či snad dar od Boha tu zřejmě musí být, zbytek je vůle a tvrdá práce.

 

Absolvoval jste nějaké kurzy pro zlepšení písemného projevu?

Jsem samouk.

 

foto: archiv nakladatelství Druhé město

Jaká zkušenost vám byla tou tzv. největší spisovatelskou školou?

Život. (úsměv) Partnerské vztahy, úmrtí v rodině, zájezdy k moři. A tak dále.

 

To, že budete psát romány, jste věděl od začátku, nebo jste zkoušel i jiné žánry? Proč nakonec padla volba právě na romány?

Na román jsem si dlouho netroufl. Psal jsem povídky, pak krátkou novelku (např. Názory na vraždu), a teprve poté jsem se odvážil začít psát román. Jmenoval se Báječná léta pod psa.

 

Inspiruje či inspirovala vás něčí tvorba nebo styl psaní?

Kdybych nečetl a neobdivoval jiné spisovatele, nic bych nikdy nenapsal.

foto: archiv nakladatelství Druhé město

Co děláte, když spisovatelská múza dlouho nezaťuká na okno?

Čtu a zoufám si.

 

Pokud přijde, jak si své myšlenky dokumentujete?

Odjakživa začínám poznámkami na papíře, pak to přepisuji do PC.

 

Stávají se lidé ve vašem okolí hrdiny románů, nebo máte postavy spíše fiktivní?

Je to jednoznačně fikce – velmi volně inspirovaná skutečností.

 

V jakém prostředí se vám píše nejlépe?

Odjakživa píšu dopoledne, nejraději na Sázavě v pokoji pro hosty.

 

Bez čeho byste se při vlastní tvorbě neobešel?

Bez nápadů, bez energie, bez vůle.

 

Máte efektivní metodu proti pracovní únavě?

Efektivní ne. Zkouším čerstvý vzduch a kafe.

 

foto: archiv nakladatelství Druhé město

Jak dlouho vám průměrně trvá, než stvoříte jednu knihu?

Dva až pět měsíců. Teď spíš těch pět.

 

Spektrum vašich knih je široké, máte však mezi nimi svého „miláčka“ na kterého jste nejvíce pyšný a proč?

Báječná léta pod psa. Těmi to všechno začalo.

 

Často se spisovatelé věnují autorskému čtení po celé republice? K čemu je to dobré?

Patří to k povinnostem spisovatele. Není možné tvrdit, že píšu pro čtenáře – a pak se jim vyhýbat. Navíc je to jistá malá propagace nové knihy.

 

Reagujete nějak na zpětnou vazbu od lidí nebo zůstáváte věrný sám sobě?

Reakce publika při čtení je důležitá zkušenost, která se pak při psaní jistě odrazí.

 

Spolupracujete také s režiséry, kteří chtějí zfilmovat vaše knihy. Jak to probíhá?

Vždy se s nimi krátce scházím, povídáme si. Nejlepší ale je napsat si sám scénář – což jsem párkrát udělal.

 

Nebojíte se, že by mohl nějaký film vaši knihu špatně zaškatulkovat, v případě, že by byl neúspěšný?

Ne. Když je film aspoň trochu úspěšný, je to spíš naopak. Je to propagace knihy. Knižní předloze ublíží jen velmi špatná adaptace.

 

Říká se, že spisovatelé jsou spíš introvertní, ale aby prorazili ve světě konkurence, musí být trochu extroverti. Jak je tomu u vás?

Do čtyř deci vína jsem spíš introvert.

 

Stalo se vám, že vás nakladatelství odmítlo?

Na samém počátku kariéry – a pak loni. Napsal jsem románek, který se nepovedl.

 

Rozhodujete o výběru knižního obalu?

Ne. Mám poradní hlas.

 

Kromě spousty jiný aktivit se věnujete i spolupráci s organizací UNICEF. Jaká je vaše úloha?

Jsem spíš mediální tváří UNICEF, ve výboru už nepracuji. Ale před lety jsem s UNICEF byl pracovně v Sieře Leone.

Jakou osobní radu byste dal začínajícím spisovatelům nebo těm, kteří zatím odvahu sbírají?

Co nejvíc čti – a co nejvíc piš.

 

Píšete v současnosti nějakou novou knihu?

Ano. Nový román s pracovním názvem Dva muži ve člunu.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Darina Blatská

Foto: archiv nakladatelství Druhé město

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lesková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz 

 

Petr Soukup píše hudební texty, vydal sbírku básní, produkoval dvě alba skupině Abraxas. Jeho básnická sbírka z roku 2014 2/3 chlapa vypovídá o jeho vztahu k životu, v němž převažuje radost i hravost nade vším ostatním. V roce 2015 vydává knihu kresleného humoru s názvem Skecy.

 

foto: Andrea Sovova

Jak vás napadl název Skecy?

Přijde mi to sexy.

 

Ano, chápu. Asi mi na vše budete odpovídat ve slovních obratech, že?

Ne, myslím to vážně. Já tak označuji věci, nebo lidi, kteří mě nějakým způsobem zaujmou. Je to čistě logicky spojení slov skici a kecy. Takový je přesně obsah.

 

Jak dlouho se kniha připravovala?

Já ji měl hotovou za dva dny.

 

Dva dny? To není normální.

Ale je. Bylo to někdy v lednu 2014, když jsem byl nemocný a nudil jsem se doma v posteli. Všechny kresby jsem pak poslal Alešovi Čumovi, který dělal ilustrace i do sbírky 2/3 chlapa, a on když měl čas, tak mi je postupně posílal hotové. Pak se to zaseklo, protože jsem se naplno věnoval dalším projektům. Mám na Aleše velký štěstí!

 

Kde berete inspiraci?

Ježíš. Jako každý člověk úplně všude. Stačí, že uslyším takovou věc, jako že se někdo narodil císařem, a už to mě rozchechtá, protože si představuju všechno možný.

 

PEKAŘŮV CÍSAŘ

 

Máte smysl pro absurdní humor.

Jo, to už mi pár lidí řeklo. Nevím, jestli je absurdní. S přáteli jedeme v takové filozofii, že všechno je živé, i věci. Ta propiska, ten diktafon co máte, prostě všechno. Nedávno jsme si vystačili s tím, že jsme si představili, jak si noviny, který letí v letadle na dovolenou, čtou jiný noviny a říkají: „Tak tohle si já třeba vůbec nemyslím.“ To je u nás zaručených pět minut smíchu. Ale většina lidí, kterým to řeknete, na vás kouká jako na blázna.

 

To je přece skvělý!

Vítejte v klubu. Teď už je nás asi šest.

 

Proč se tomu podle vás tolik lidí nesměje?

Asi přemýšlí moc logicky. S takovýma lidma je hrozná nuda. 

Skecy – obálka knihy

Jste hodně zainteresován do hudby, zvlášť se skupinou Abraxas.

S Abraxas už nejsem.

 

Myslela jsem, že to je vaše srdeční záležitost.

Já taky. Poslouchal jsem je celou pubertu a řekl jsem si, že bych se jim měl nějak odvděčit a trochu je zase vytáhnout ven. V zákulisí festivalů chodili pořád hudebníci za Slávkem Jandou s tím, že Abraxas milujou a jak je pro ně ta kapela zásadní, nikdo ale nikdy nic víc neudělal. Začal jsem jim dělat manažera, psát texty a produkoval jsem 2CD Tribute Abraxas a teď nově album Klid!. K tomu jsme za čtyři měsíce natočili pět videoklipů, takže jsem se vůbec neflákal. V roce 2016 oslaví Abraxas 40 let.

 

Ale proč jste odešel?

S Mírou Imrichem jsme si moc nerozuměli. Vždycky šel proti nám. On není vůbec týmový hráč a se Slávkem Jandou se čím dál víc lišíme v zásadních názorech na život. Odešel jsem, abych na ně někdy mohl v klidu zase přijít jako fanoušek a normálně si koupit lístek.

 

A nebere to kapela tak, jako když kapitán opustí loď?

To ne, kapitán je Slávek. Já byl pár let jen kormidelník. Ale jak dlouho vydržíte dělat kormidelníka, když půlka posádky dělá vítr do plachet vždy na druhou stranu, než chcete? Dřív nebo později radši prostě skočíte přes palubu a necháte moře, ať vám buď přinese štěstí, nebo vás utopí.

 

Hezky řečeno. A co tedy myslíte, že vám to moře přinese?

Uvidíme, nápadů a potřeb mám hodně.

 

Nějaký text, na který jste u Abraxas pyšný, mi můžete říct?

Jmenuje se to Fit, je to o lidech, kteří si myslí, že léky jsou víc než oni.

 

Abych měl klid, ušetřim zas

Na léky proti smrti další plat

Teď je to hit, už žádnej kaz

A hlavně díky nim už nemam hlad

Jediné co mi vlastně pořád schází je peněz víc

Prodám svůj byt, ušetřim čas

Za hypochondra mě nemáte snad

 

Život je boj, říkali dnes

V reklamě co má dělat lepší svět

Dejte mi zdroj, jsem jako pes

Za každej vitamín se budu chvět

Jediné co mi vlastně pořád schází je peněz víc

Jako včel roj, letim na mez

A ze všech kytek budu dělat med

 

Jsem fit, všechno mi slouží

Jsem fit, hned jak si další léky dám

Jsem fit, kdo po mě touží

Jsem fit, před sebou půl rok ještě mám

 

Když mi to takhle rapujete, tak to zní opravdu moc hezky.

Upřímně, tuhle věc mám rád.

 

Abraxas ovšem nejsou vaše jediná hudební zastávka.

Jsem závislý na tvorbě. Potřebuju pořád dělat něco nového a neumím zastavit svou hlavu. Radost mi udělala deska Symboly skupiny Calm Season, která vyšla v minulém roce a Adam Vopička mě přizval ke spolupráci na textech. Skladba Jemná je moje srdeční záležitost. Hudbu udělala Terezie Kovalová, já text. Ona i Adam jsou skvělí lidi. Takový ten druh lidí, který když poznáte, tak je chcete vídat už celý život.

 

Nechtěl byste dělat manažera nějaké nové kapele?

Jestli se do nějaké kapely zamiluju, tak proč ne. Ale já jsem hroznej diktátor, řeším i to, jak vypadá scéna, jestli jsou kabely srovnané, co má kapela na sobě a jestli má mezi písničkama vůbec něco říkat.

 

Připravujete nějaké projekty sám za sebe?

Ano. S muzikantem a producentem Lukášem Chromkem už něco kujeme. Jednoduše – chci si plnit svoje hudební sny, takže nejdřív něco spolu napíšeme, pak oslovíme lidi, které bychom do toho chtěli zapojit, a Lukáš zprodukuje hudbu a já vše okolo.

A vy, jako interpret, nemáte nějaké ambice?

Ne. Určitě ne v hudbě. Strašně mi ale chybí divadlo. Mrzí mě, že jsem nenašel někoho do autorské dvojice. Kdyby se tak stalo, dávám hudbu na druhou kolej.

 

Psal byste scénáře, nebo hrál?

Obojí. Autorská divadla jsem měl vždycky nejraději. Například Divadlo Sklep. Nechci do toho jít ale sám. Najít někoho s podobným stylem pro humor, a aby to nezůstalo jen u piva, je snad nemožný. No vidíte, kecám tady o tom a nic pro to nedělám. Dělal bych improvizaci, ale on Dušek je tak skvělej, že to je snad zbytečný.

 

Zpět ke Skecám. Má podle vás dnes kreslený humor místo a je o něj zájem?

Jestli o ten můj, to nevím, uvidíme. Když uděláte něco drzého, vždy se hned vyrojí dva tábory – Nenávist a Sympatie.

 

MILOST ZEMAN 

Ale přiznám se, že jsem spíš přítel laskavosti.

 

 

Od básní jste už odešel?

No myslím, že jsem k nim ještě nepřišel. To, co píšu, jsou takové říkanky, nebo glosy. Já mám trochu jinou náladu než většina našich básníků.

 

Máte něco aktuálního?

PO-KOŘENÍ
To furt bylo tolik řečí
Úhybů a dlouhejch křečí
Poznal jsem každej tvuj rys
I když seš antikomproMiss

 

KOPULO 13
Na co si dnes budem hrát?
Co třeba na astronauta?
Chtěla jsi stav bez tíže…
A tak škrtáš o strop auta

 

Často píšete o vztazích a sexu.

Ano, to je pravda. Arnošt Lustig říkal, že mladí lidé přestanou psát o sexu ve chvíli, kdy ho začnou provozovat. No, jsem už víc jak třináct let výjimka.

 

Gratuluju.

Děkuju. 

foto: Andrea Sovova

A nemáte chuť napsat nějakou povídku nebo román?

Román, to je hrozný slovo. Ale mám nutkání psát erotické povídky, takže třeba něco vyplodím. Je to další pokleslý žánr, který mám rád.

 

Pokleslý žánr?

No vidíte, pro mě vlastně ne.

 

Pro koho podle vás vaše tvorba je? Nebo konkrétněji, myslíte si, že zaujme vaši generaci?

Dobrá otázka! U sbírky 2/3 chlapa mě příjemně překvapilo, že ano. I když mi kamarádi a kamarádky pak většinou říkali, že hlavně jejich rodiče jsou z toho nadšeni. Já nejsem hustej a drsnej týpek, co by měl v iPodu produkci BiggBossu, i když tu partu mam hodně rád, ale mně dělání ramen přijde hrozně trapný. Proboha, vždyť já poslouchám Sade, Navarovou, J.A.R., Monkey Business a Tata Bojs. Takže taková ta vymírněná část mé generace to možná bere.

 

Jste ve své generaci šťastný?

Nejsem vůbec prototyp své generace, a ani nevím, jestli někdo takový je. Domnívám se, že žijeme v nejlepší době, jaká kdy byla. Nedávno jsem viděl pořad s Evou Jiřičnou, kde se spekulovalo nad tím, jak se bude říkat této době. Byla doba ledová, kamenná, železná… oni se dostali k tomu, že by to mohla být doba Otevřená. To se mi hrozně líbí a je to obrovská pravda. Srovnejte mou generaci a tu vaši. My můžeme skoro všechno. Lítat po celém světě, stěžovat si na cokoli, dělat jakoukoli práci… jen to totálně ničí tradice a vztahy, protože nevíme co dřív a ve čtyřiceti letech si uvědomíme, že jsme zapomněli na děti. Já fakt nevím proč, ale já jsem šťastnej člověk.

 

To je vidět. Je zábavné si s vámi povídat Petře. Děkuji za váš čas.

Love zdar!

 

Text: Jana Špačková

Foto: Andy Owl

Oficiální stránky: www.petrsoukup.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

„Vyřčené slovo již letí a nelze je přivolat zpět.“ To řekl Quintus Horatius Flaccus a všichni moderátoři a obecně lidé vystupující na veřejnosti by to měli mít na paměti. Moderátor Tomáš Kraus to zvládá. Třeba i proto, že ve své kariéře postupoval krok po kroku. Svou práci se neučil, jak k němu přicházela, tak ji přijímal a zkoumal reakce okolí i své vlastní. Byly a jsou primárně kladné. Sám potvrzuje, že kdyby tomu tak nebylo, tak by tuto práci nedělal.

Kdy jste se rozhodl stát se moderátorem?

Já jsem se jím v první řadě vůbec stát nechtěl. Celý život miluji hudbu a dokonce jsem ji i začal studovat na plzeňské konzervatoři. Ve vší skromnosti dodám, že se mi ve hře na klasickou kytaru dařilo a mám pár pěkných cen z celostátních i mezinárodních soutěží. Ovšem tvrdý, někdy až šestihodinový trénink denně, si ve druhém ročníku vybral svou daň v podobě těžkého zánětu šlach a já musel studium přerušit.

 

Co následovalo?

Po vyléčení jsem nastoupil do normální školy. Vystudoval jsem dopravku a současně s ní jsem se dostal k DJingu, který mě fascinoval už od útlého dětství. Pohltil mne natolik, že se mu věnuji dodnes. Hudba byla a je pro mě vším, ne moderace, k té jsem se dostal až o pár let později.

 

Jaká to tedy byla výzva?

Výzva přišla v době, když za mnou přišel programový ředitel plzeňského rádia do klubu, ve kterém jsem vystupoval, a tam mi nabídl spolupráci. Musím se přiznat, že jsem tzv. „yes-man“ to znamená, že na každou zajímavou nabídku, která je pro mě současně životním testem, zda obstojím, odpovídám: „Ano.“ A vidíte, v rádiu jsem vydržel dlouhých osm let. Čtyři v tom plzeňském a další čtyři na celoplošné Frekvenci 1, kde jsem ve finále moderoval nejúspěšnější ranní show Krásné ráno, národe.

Jak vypadaly vaše kariérní začátky v rádiu?

Já to v žádném případě neberu jako kariéru. Vůbec ne. Když někdo řekne: „Ty sis vybudoval nějakou kariéru,“ tak to vůbec není pravda. Je to osud! Když má člověk možnost dělat co ho baví, učit se novým věcem a zdokonalovat se v nich, úspěch musí logicky přijít i když to nebylo původně v plánu. Ale začátky byly opravdu krušné. Vzpomínám si, že hned ten první den za rádiovým pultem mi kolega těsně před vstupem ze srandy vypojil sluchátka a mě v tom šoku, že nic neslyším, nenapadlo nic jiného, než opakovat: „Tady Tomáš Kraus, ježíš, já se vůbec neslyším, já jsem Tomáš Kraus. (smích) Myslím, že je ten vstup ještě někde v Plzni nahraný. Slušný start, ne? Doufám, že jsem od té doby svůj projev trochu zlepšil.

 

Jak vnímáte práci moderátora?

Můj názor je ten, že být moderátorem se nelze naučit. Musíte to mít v sobě, mít něco navíc a pak to pod odborným dohledem a praxí zdokonalovat. Pokud to něco nemáte, nepomůže vám ani tisíc moderátorských kurzů, jazykolamů a rétorických cvičení.

 

V čem to tedy je?

Ten člověk musí být výřečný, mít na tu práci náturu a také ostré lokty. Moderátor je vlastně takový exhibicionista s velkou dávkou potřeby předat posluchačům jakékoliv informace, které je zaujmou a emočně ovlivní. Tím myslím smích, pláč, zloba, hec a tak dále.

foto: Lenka Hatašová

Jak vnímáte sám sebe?

Já si svým způsobem s lidmi jenom kamarádsky povídám. Jako bych byl u nich doma v obýváku anebo v hospodě, a hlavně nad tím nijak hluboce nepřemýšlím. Chovám se slušně, neútočím, nemám potřebu urážet a tím si něco dokazovat, naopak pokorně a s respektem předávám své pocity a postřehy. Užívám si to! Jsem šťastný, když to lidi baví, a doufám, že je to bude bavit co nejdéle. Chtěl bych si ještě pár moderátorských snů splnit.

 

Zmínil jste v počátku odlišnost, kterou by měl moderátor mít. V čem vnímáte tu svou?

Všichni se opírají o můj hlas a to mi trochu vadí. Je to samozřejmě kompliment, vážím si toho, ale někdy je toho opravdu moc. Přál bych si, aby si lidé především všímali mé práce než mě samotného. Myslím teď především mých reportáží.

 

Co pro to děláte?

Reportážím věnuji nejvíce času a možná leckdy víc, než je nutné. Jsem perfekcionista úplně ve všem a u reportáží se snažím, aby měly něco navíc, než je běžné. Třeba zajímavější záběry, které každým střihem perfektně sedí na pečlivě vybranou hudbu se kterou pak osobnost, kterou zpovídám, vytváří emoce. Já pak svým hlasem dodám jen nutná fakta. Ale v tom fofru si detailů z diváků všimne jen málokdo a to je škoda. Ale nepolevím. (smích)

 

Dá se říci, že ve svém životě přece jen něco jako školu vnímáte?

Ta škola je život sám. To je stoprocentní. To ví každý člověk, který začíná úplně od píky, v mém případě od toho prvního „já se neslyším“, a projde dvanácti nebo třináctiletou praxí, která je vlastně tou školou. I když člověk se nikdy nezavděčí všem.

 

V jakém smyslu nejvíce?

Je mi jasné, že jsou i tací, kteří mě jako moderátora nebo reportéra nemusí a někdy je to jen z jejich principu. Označují mě za arogantního a trapnýho blbečka, kterému není rozumět. Tím mě naopak motivují, abych ještě máknul a přesvědčil je o opaku. Ideální je, když je to 50 na 50. Pokud moderátor vyvolává reakce a emoce, je to v pořádku. Nejhorší je snad nulová reakce a nezájem.

A co tréma?

Já jsem obrovský trémista. Strašný. Já mám hroznou nevýhodu, že když mám trému, tak mám úplně sucho v puse, ale totálně. Vždy si na začátku vyčítám, že jsem ten kšeft vzal, ale to je jenom prvních pár minut. Pak nervozita opadne a nastoupí pocit euforie a to miluju. Je to i obrovská příležitost poznat machry z jiných oborů a něco se i dozvědět nebo pobavit. Nicméně pocit, když vyjdu na pódium a ret se mi přilepí přední zuby (smích), nepřeji nikomu. Je to peklo a ještě vypadáte jak pako.

 

Jak vzpomínáte na přechod z rádia do televize?

To bylo prakticky ze dne na den. Tehdy jsem čerstvě odešel z rádia Frekvence 1. Proč a kvůli komu už není důležité, ale hned druhý den jsem dostal nabídku od producenta Milana Hermana na moderaci a tvorbu pořadu Hvězdný reportér na Nova Cinema. Pro mě skvělá výzva v pravou chvíli, byla to parádní několikaletá práce!

 

Takže jste nikdy neobcházel konkurzy?

Ne, to nebylo třeba. Určitě to má na svědomí ten můj punker nahoře, tak totiž nazývám svého Boha, protože v momentě, kdy v mém životě nastane změna, přilétne příležitost nová. Je to obrovské štěstí, které mám, ale radši to zaklepu na dřevo, abych to nezakřikl.

 

Musel jste se na práci před kamerami nějak speciálně připravovat?

Ani moc ne. Rádio vás hodně naučí, a i když je styl moderace v televizi odlišný, já se nijak extra nepřipravoval. V rádiu to bylo náročné. Na Frekvenci 1 jsem rok vysílal do zdi a teprve poté, když jsem byl po všech stránkách připravený, tak jsem mohl tzv. „On Air“ promluvit k národu. V televizi na tohle čas není. Tam to prostě musíte dát. Musíte, pokud tu práci chcete dělat.

Jak nyní vypadá váš běžný pracovní den?

Je to strašně hektické, mám toho opravdu hodně. Mně přijde, že čím víc pracuju, tak tím víc práce přichází, a já opravdu málokdy odmítnu. A protože už v tom začíná být leckdy pěkný chaos, tak promotérům a klientům z legrace říkám, že pokud nemám na něco zapomenout, musí se mi připomínat. Říkám jim, že mám místo mozku ementál.

 

Jak to zvládáte?

Spím v průměru nějakých pět až šest hodin denně, ale někdy vůbec, abych vše stihl. Ve svém studiu komponuji hudbu a střihám videa. Moderace není to jediné, co dělám. Točím a střihám filmy o filmu, videoklipy, reklamy a spolu s tím pracuji na svém novém DJském setu a singlu. Připravuji velmi zajímavý projekt pro zlatnickou firmu v Zábřehu, který vypustíme na sklonku roku, a mnoho dalších šíleností. Miluju tvořit a svou kreativitu a nápady rád uplatňuji i někde mimo televizi. Někdy se zadaří a dokonce se i dlouze vyspím, a jakmile se proberu, tak řeším úřední nebo osobní resty, které jsou běžnou nutností. Pak přijedu na Primu, odkud vyrazím se štábem točit reportáž, střihám natočený materiál k vysílání v TOP STARU anebo moderuji Divácké zprávy. Po návratu domů opět pokračuji ve svých dalších aktivitách, nebo moderuji večerní akce. Je to prostě kolotoč, ale miluji to.

 

Jak byste popsal přípravu na natáčení?

Je velmi spontánní, ale musím vědět, co a koho jdu točit. Vše ostatní řeším až na místě. Jsem odjakživa zvídavý člověk a spoléhám na svůj instinkt. Naštěstí si mohu vybírat, koho budu točit a koho ne. Většinou jsou to lidé, které obdivuji a respektuji už léta, ale neměl jsem tu příležitost je potkat.

 

Jací lidé to jsou?

V současné době stále častěji lovím zahraniční hvězdy. Především ty, které jsem rád poslouchal, měl dokonce na zdi jejich plakáty a dneska mám to štěstí, že si s nimi mohu podávat ruku a povídat. Neskutečný pocit. Hodně mi také pomáhá, že jsem se o hudbu vždycky zajímal a nebojím se říct, že nějaký ten přehled mám, i když člověk se učí celý život. Nebo jsou to interpreti, které dlouhodobě sleduji, jejich úspěchy zaznamenávám a novinky předávám divákům. No a v posledních letech s velkou vervou podporuji začínající umělce nebo kapely, kteří mají bohužel v médiích stále málo prostoru, a na ně ve svých reportážích rád upozorním.

Udržujete si i nějakým jiným způsobem povědomí o tom, co se děje ve světě celebrit?

Myslíte, jestli s nimi pařím? Ne, to vůbec, já jsem úplně mimo tuhle sféru. Neobrážím žádné večírky, to mě neláká. Navíc na většině z nich bych potkal ty samé lidi a to rychle omrzí. Já jdu radši na koncert, ten si užiju víc než vyzvídat nějaké drby mezi celebritami, jak jim říkáte.

 

Je něco, na co se neptáte?

Nemám rád takové ty klasické otázky, které jsou už stejně všude zodpovězené a diváci vědí daleko víc než já, takže to považuji za zbytečné. Rád dostávám interprety nebo známé osobnosti do situací, které běžný divák ještě neviděl a ty jsou leckdy hodně zábavné.

 

I vy sám hudbu tvoříte, co to pro vás znamená?

Tvoření hudby je pro mě příležitost, jak zaznamenat své emoce. Sám skládám už hodně let, jsem navíc trochu snílek a romantik, a tak píšu hudbu i texty těm, ke kterým něco cítím. Anebo na zakázku ke komerčním videím či reklamám.

 

Jak byste zhodnotil současnou pracovní fázi, ve které se nacházíte?

Jsem spokojený! Nejenom jako reportér TOP STARU, ale i jako moderátor Diváckých zpráv. Ty jsou mojí srdcovkou, protože jsem u nich od začátku. Je to originální projekt s velkým potenciálem, který na jiné televizi není. Ten pocit originality mě baví a navíc se u vzniku Diváckých zpráv zažije spousta legrace.

 

Jak na ni reagujete?

Díky Diváckým zprávám mají diváci televize Prima exkluzivní možnost se stát přímo tvůrci pořadu a svými videi pobavit ostatní. Dokonce je leckdy i moderují. Každý den nám do redakce posílají svá videa a věřte, že většina z nich je hodně vtipná. Jsme taková „úleťácká“ rodina. No a TOP STAR (pozn. redakce: dříve VIP zprávy), ten je daný. Je to pořad plný vzácných setkání a mapování života a práce slavných osobností.

foto: Lenka Hatašová

Jak váš život působení na Primě ovlivnilo jako životní výzva?

Jsem Primě moc vděčný, že můžu dělat tuhle práci v takovém rodinném prostředí a že mi v tom, co dělám, stále věří. Vím, že je to se mnou někdy těžké a o nervy, ale právě díky tomu, že mi i hodně vycházejí vstříc mé šéfové zpravodajství Jitka Obzinová a Zuzana Brzáková, obě vedoucí vydání, a team lidí z produkce a štábů, snažím se to vracet svou prací. Tahle životní etapa mě hodně baví a naplňuje.

Který rozhovor byl pro vás nejvíce zapamatovatelný?

Skupina Kiss, stoprocentně. A jejich zpěvák Gene Simmons, to byl pro mě hodně velký zážitek. Už jsem je dělal dvakrát a byl jsem „hotovej.“ Podruhé jsem si říkal, že už rozhovor to zvládnu levou zadní, ale jakmile se tento „monster obr“ přede mnou objevil, byl jsem takhle malinkej. Ten člověk má obrovské charizma. No prostě mazec!

 

Co jste vnímal nejintenzivněji?

Vlastně nevím. Člověk na něj může být připravenej milionkrát, ale jakmile stojí před vámi, tak vlastně nevíte, na co se ho máte zeptat. Nejraději byste si ho mlčky a s údivem jen prohlížel. Vždyť je to žijící legenda „numero uno“.

 

Byl ještě někdo takový?

Bylo jich hodně. Samozřejmě dalším takovým byl i Jean Claude van Damme. Ten vlastně z toho důvodu, že mi dal jeho pověstnou kopačku, když jsem ho vyhecoval. Najednou zvedl nohu a já měl jeho chodidlo na tváři… ještě i druhý den. Slušný obtisk.

 

Jakým způsobem se snažíte vést rozhovory?

Nevšední až nečekané situace a reakce. To je pro mě daleko větší exkluzivita než kdo s kým a jak často. Třeba člen skupiny Village People, kterou jsem poprvé slyšel v sedmi letech, si vás o 30 let později přitáhne při rozhovoru k sobě a začne vám drbat vlasy anebo se hádat, kolik je vám let. Tak to je pro diváky zábavnější. A pro mě zážitek jako hrom a těch mám díky mé práci nespočet.

foto: Lenka Hatašová

Jak se vůbec dostáváte k celebritám?

Teď už daleko snadněji než na začátku. Máte už vytvořené vztahy a plno kontaktů. Já jsem za sedm let měl jedinou dovolenou. Pracuji nonstop a díky tomu člověk získá určitý kredit. A to byl můj záměr. Spousta lidí už mě teď sama oslovuje, jestli bych s tím, či oním mohl natočit reportáž. Je to pro mě čest.

 

Podle jakých kritérií si lidi pro své reportáže vybíráte?

Musí to být zajímavé a pak rád tomu člověku pomůžu lidem něco sdělit. Ale nemám potřebu s nimi chodit třeba k zubaři. To mě nezajímá. Baví mě, když něco vytvoří a je to zvláštní a ojedinělé. Vím, že i tak mě ti lidé svým způsobem využívají, že chtějí prodat nějaký produkt, ale na nic si před sebou nehrajeme. Nechodím s nimi na pivo a netykám si s nimi. To jsem odmítl mnohokrát, i když často jen z obdivu a úcty.

Tomáš Kraus a Lenka Hatašová

 

Jak je to u zahraničních osobností?

No, k zahraničním osobnostem to pak samozřejmě pokračuje dál přes kamarády promotéry. Pracujete s nimi po celý rok a oni vám pak za odměnu dají nějakou perličku.

 

Čeho by se měl podle vás moderátor vyvarovat?

Toho, že se začne brát moc vážně anebo si začne myslet, že je taková celebrita, která může všechno. U mě platí svatá čtyřka: Slušnost, Respekt, Skromnost a Úcta. Jakmile si tuhle čtveřici každý udrží jako prioritní postoj k druhým, bude to můj člověk. V opačném případě takového člověka nemohu respektovat.

 

Máte vůbec nějaký způsob, jak relaxujete?

To je můj tajný extrém. I když hodně makám, jsem zároveň i líný člověk. Strašně líný. Ale vždy se dostanu do určitého stresu a momentu, kdy si řeknu, že je něco neodkladné a když to nevyřeším, tak bude strašný malér. No a ten adrenalin a testosteron, který se ve mně nahromadí, vyvolá to, že ve mně začne všechno fungovat. To je to, co miluji. Co potřebuji.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Petra Kuncová

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Oblečení a obuv Pánské obleky Bandi www.bandi.cz

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz 

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz 

Le Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Moderátor Počasí působí na televizní stanici Nova již od roku 2002, dříve moderoval v TV Prima. Aktivně se věnuje moderování a tvůrčímu psaní. Vydal celkem tři knižní průvodce. Jeho poslední brožura, kterou vydává v roce 2015, je o nouzových nocovištích v NP Šumava. Cestování se stalo jeho vášní, kterou aktivně sdílí se svou rodinou. S manželkou Dianou mají dvě dcery. Vystudoval Katedru andragogiky a personálního řízení na FF UK.

 

Jak váš profesní směr ovlivnila studia, kterým jste se průběžně věnoval?

Většina naší rodiny je směřovaná spíše do kumštu, babička s dědou byli herci, babička dokonce hrála v Národním divadle, strýc Tomáš je režisér České televize, bratranec Adam je varhaník a dirigent, táta Petr moderátor a herec a takhle bych mohl pokračovat… Zkrátka personalistiku jsem nikdy nezačal dělat, ale když to vezmu do důsledků, personalistika a média jsou si docela blízko, mají hodně společného.

Vaše první pracovní zkušenost?

Co se týče médií, začínal jsem na Primě, kde jsem asi rok a půl moderoval takový malý formát, de facto horoskopy na druhý den, jmenovalo se to Psáno ve hvězdách. Vysílalo se každý večer ve 20.00, takže v prime time, a měli jsme tehdy podíl na sledovanosti 12–13 %, což byl dvojnásobek tehdejší sledovanosti Primy, čili úspěch.

 

Když jste se v roce 1998 dostal do televize Prima, vydržel jste tam pouhý rok. Na Nově jste zůstal nesrovnatelně déle. Našel jste tedy „dream job“?

Prima byla tehdy proti Nově malou televizí. TV Nova byla absolutní lídr a dělala neuvěřitelná čísla sledovanosti, dá se říci celosvětově unikátní. Nabídka z takové televize byla pro mě pocta. Navíc do formátu, který je v podstatě zpravodajský a ve všech velkých televizích patří k základní výbavě. Zkrátka počasí ovlivňuje a tím pádem zajímá každého, z těchto pohledů to skutečně je dream job.

Jak probíhá běžný den moderátora Počasí?

Tak především den moderátora Počasí začíná včera. Pokud mám službu dejme tomu ve středu, začínám s přípravou už v úterý. Sleduji předpovědní modely a dívám se na kolegyně a jejich relace, abych se neopakoval a pokud možno plynule navázal. Vlastní předpovědní den pak pro mě začíná strašně brzo, budík mi zvoní ve 3.50, protože v 5.57 už mám první vstup ve Snídani s Novou a musím být nejen obsahově připravený, ale taky si doladit grafiku, kterou při relacích používám na obrazovce. Do devíti hodin ráno tedy pravidelně vstupuji s Počasím každých 30 minut do Snídaně s Novou. Následně mám volno, sleduji dál modely, konzultuji s meteorologem a vyplňuji si grafiku na další už samostatné denní relace Počasí, které jsou součástí Poledních, Odpoledních a Večerních zpráv. Ty pak následně také moderuji. To už je taková ta třešnička na dortu – kostymérna, maskérna a do studia… 

O jaký rozměr váš život rozšířila právě tato profesní seberealizace?

Vezmeme-li to časově, je to rozměr patnácti let a to je skoro neuvěřitelné. Životnost televizních tváří taková zdaleka nebývá. Je jasné, že za takovou dobu mě má profese nutně ovlivnila, je to dlouhá doba, technické možnosti předpovědí šly za těch patnáct let neuvěřitelně vpřed, stejně takový obří pokrok udělaly televizní grafika a přenosové možnosti, stále je něco nového, takže z tohoto hlediska se určitě realizuji, učím se novinkám, a tudíž mě to stále baví. V širším slova smyslu mi známost z televizní obrazovky umožňuje realizaci i jinde, mám tím na mysli moderátorské příležitosti různého druhu, od městských slavností, plesů, firemních akcí, až třeba po moderování festivalu České filmové a televizní komedie v Novém městě nad Metují, který mám tu čest uvádět každý rok už deset let.

  

Považujete se za ambiciózního člověka?

Řekl bych, že spousta lidí je ambicióznějších. Já jsem jedináček, a tak jsem odmala nebyl zvyklý s někým soupeřit, trochu se do toho stále musím nutit. Ale určitě je to i povahou. Jsem takový řekněme smířlivý typ, vyjdu opravdu téměř s každým.

 

Co ve vašich očích znamenají slova úspěch a prohra?

Víte, indická „bible“ Bhagavadgíta učí, že úspěch a neúspěch, podobně jako dobro a zlo, jsou pojmy vlastně irelevantní. Takhle je to hodně zjednodušeně řečeno, ale má se tím zhruba na mysli, že tyto kategorie, na kterých my v Evropě tolik stavíme, by se nás vlastně neměly dotýkat. Že bychom se měli dokázat stavět úplně stejně k úspěchu i neúspěchu a nenechat se vyvádět z míry ani dobrem, ani zlem, a měli bychom umět do té míry ovládat své smysly, abychom této vyrovnanosti dosáhli. Ti, kteří se v indických učeních vyznají, by se mnou možná nesouhlasili plně, ale toto si já konkrétně snažím od nich vzít. Chodím také na jógu a je to skvělé. Pro tělo i ducha.

 

Prožíváte v práci nějaký druh adrenalinu či stresu?

Mám dojem, že naše civilizace je na těchhle fenoménech tak trochu závislá. Spousta lidí touží po adrenalinu i ve svém volnu a stres v práci už je natolik obligatorní, že kdo ho nemá, je pomalu podezřelý, že svou práci nedělá dobře, dostatečně naplno. Jak jsem naznačil v minulé odpovědi, snažím se jít proti tomuto trendu a neztrácet nadhled. Faktem ale je, že před kamerou a ještě více pak před sálem plným lidí určité napětí, jistý „adrenalin“, člověk cítí. Asi by ani nebylo normální, pokud by to bylo jinak. Komunikace s lidmi, s diváky, ta je přece o emocích, je třeba v nich ty kladné emoce vzbudit, takže to ani jinak nejde. Také to souvisí s odpovědností, kterou cítím vůči klientovi, který si mě najal, odpovědností za zdar akce, která je hodně na mně jako moderátorovi. 

foto: hrnecsmichu.cz

Setkáváte se s tím, že když předpověď počasí nevychází, je to vyčítáno vám?

Ano, samozřejmě. Za ta léta jsem došel k závěru, že valná většina lidí je rozumných a chápe, že předpověď počasí nikdy nemůže být 100%, zvláště pak v posledních letech, která se vyznačují prudkými zvraty a rychlými změnami počasí, což ještě nedávno nebylo tak časté. Pokud je mi to vyčítáno, tak spíš žertem, jako prostředek navázání kontaktu či komunikace. Málokdo to myslí vážně. Ale dostal jsem třeba před lety rozhořčený dopis, že jsem někomu zkazil dovolenou. Teď, v době „e-mailové a Facebookové“, už dopisy skoro nechodí.

 

Do jaké míry můžete ovlivnit scénář pro Počasí?

Docela do velké. Mohu říct, že mám poslední slovo. Nicméně zpravidla respektuji předpověď meteorologa, protože sám meteorolog nejsem. Stane se ale, že občas dojdeme ke kompromisu, který pak prezentuji na obrazovce. Jinými slovy – nechci se dostávat do pozice pouhého interpreta, potřebuji být přesvědčen o správnosti toho, co říkám. 

 

Považujete se za odborníka na předpovědi? Získal jste již jakýsi odhad?

Pokud by to po patnácti letech bylo jinak, měl bych toho nechat… (úsměv) Jistě, člověk pochopí určité souvislosti, vazby, vztahy a pravděpodobnosti, jistý odhad se dostaví se zkušeností. Ale nepřeceňoval bych to. Počasí je vrtkavé a já nejsem meteorolog. Snažím se neztratit pokoru a respekt k tomuto složitému a nevyzpytatelnému fenoménu, který zveme počasím, v dlouhodobějším smyslu klimatem. Zde, řekl bych, více než jinde, souvisí všechno se vším. Vezměte si, jaký vliv na přírodu naše civilizace za poslední desítky let má, počínaje stovkami atomových výbuchů… Zkrátka pranostiky, které ještě před padesáti lety rok co rok seděly plus mínus na den dva, už dávno neplatí, předpověď je mnohem složitější. 

foto: hrnecsmichu.cz

Jako moderátor působíte i mimo televizi. Třeba Festival filmových a televizních komedií Novoměstský hrnec smíchu moderujete již několik let. Čím vás oslovil a jaký vidíte jeho přínos společnosti?

Tak tento červnový týden pro mě znamená s trochou nadsázky druhé Vánoce. Mám ten festival strašně rád. Těším se na lidi, co za ta léta už dobře znám, těším se na atmosféru tohoto malého, rodinného festivalu v malém, nádherném městě. Organizátoři tuhle přehlídku komedií natočených u nás za poslední rok dělají s láskou a chutí už 40 let, je úžasné, že u toho můžu být. Pro diváka, a koneckonců i pro mě, je to výborná možnost shlédnout to, co se ve světě české filmové komedie děje, udělat si srovnání, obrázek. V tomto si myslím, že tkví přínos festivalu vlastně i pro samotné tvůrce, kterých se účastní čím dál víc.

 

Nové Město nad Metují, kam každoročně jezdíte moderovat festival, je pro vás i oblíbenou cyklotrasou. Máte odtamtud nějaké zajímavé zážitky, o které byste se rád podělil? 

Nové Město nad Metují je zasazeno do moc hezké zvlněné krajiny pod Orlickými horami. Poznal jsem ho také při natáčení televizního pořadu Cyklotoulky, který jsem šest let moderoval. Kdo chce kopce, může vyrazit tam, třeba do Deštné, kdo chce roviny, má to kousek k Labi a podél něj třeba k fascinujícímu Kuksu. Rozsáhlý barokní komplex, který zde nechal postavit hrabě František Antonín Špork, to je tedy něco zázračného. Zvláště po nedávné rekonstrukci za 500 milionů září tenhle barokní klenot zcela neopakovatelně.

 

Je mi známo vaše nadšení pro cestování. Které cesty z těch, co jste podnikl, považujete za zásadní?

Skoro bych řekl, že všechny. Viděl jsem Tanzanii, Mexiko, Peru, Norsko, Zakarpatskou Ukrajinu, Nový Zéland… Jsem ten typ, který cestování potřebuje. Kvůli srovnání. Je třeba vidět, co se děje jinde, je to perfektní zrcadlo pro přístup k životu po návratu zpátky domů. Co si budeme namlouvat, patříme mezi 10 % vyvolených obyvatel světa, kteří se mají materiálně nejlíp a je dobře si to připomínat. Z tohoto globálního pohledu moc nemám pochopení pro únavné české kverulování a negativitu. Nadávat na poměry a nic s tím nedělat jsme si hodně zvykli za normalizace a bohužel nám to vydrželo. To mi docela vadí. V tomto kontextu vidím jako zásadní třeba cestu do Vietnamu. Tam lidi žijí za tři dolary na den, je celkem běžné, že spí v papírových krabicích na ulici, a přesto působí mnohem spokojeněji a usměvavěji, než my. Je to k zamyšlení…

 

Které publikace jste ze svých expedic vydal a co vás k tomu vedlo?

Vydal jsem zatím tři průvodce, které mají svůj základ spíše ve zkušenostech z natáčení televizních Cyklotoulek, než že bych v nich vycházel ze svých soukromých zahraničních cest. Dvě dílka jsou navíc ze Šumavy, kterou docela dobře znám, máme tam chalupu a dokonce jsem se na Šumavě i ženil. Mám k ní zkrátka vztah, který jsem převtělil do těch dvou kapesních průvodců. Jeden z nich je pro cyklisty, druhý, který vyšel letos o prázdninách a byl vydán NP Šumava, je pro pěší s názvem Vandr Šumavou. Třetí je cykloprůvodce a je z České Kanady, z pomezí Čech, Moravy a Rakouska, kam jezdím 20 let a je to nádherné území. Asi bych nemohl psát o něčem, co nemiluju.

 

V čem se cesty zahraniční zásadně odlišují od těch tuzemských?

Pro mě ve spoustě věcí, skoro ve všem. Proto taky člověk ven jezdí, očekává něco nového, neznámého. V Čechách se zkrátka cítím doma, asi i kvůli těm šesti letům na kole mám určitý přehled a pocit známosti, domáckosti. Venku se dříve nebo později u mě vždy dostaví stejný pocit: je to tady krásné a zajímavé, ale Šumava, ta je holt jen jedna. Tak po čtrnácti dnech se mi zpravidla začne tak trochu stýskat. 

 

Ukazujete kouzlo turistiky také svým dvěma dcerám. Jak organizačně zvládáte společné výlety a kam nejčastěji vyrážíte?

Díky mé ženě to zvládáme velmi dobře. (úsměv) Ona je velmi praktická, schopná a pozitivní, zkrátka „holka do nepohody“, o ní tohle klišé můžu s klidem použít. S dcerami cestujeme od jejich útlého dětství, což se osvědčilo. Berou to za normální a zvládají to velmi dobře, nepřijde jim to. Zatím po Čechách a po Evropě. Do Vietnamu bych si s nimi zatím netroufl.

 

Zdá se, že si udržujete velmi dobrý přehled. Jak toho docilujete?

Děkuju za kompliment, to se dobře poslouchá, snad je to i trochu pravda. Jak zmíněno – cestuju, čtu. A mám štěstí na lidi. Přesněji na to, že zajímaví lidé jsou mi ochotní ledacos říci. Jsem dobrý posluchač. Poslouchám rád chytré lidi. Možná jsem se to naučil na stopu. Na vejšce jsem stopoval často mezi Plzní a Prahou a příběhy řidičů a řidiček byly někdy velmi, velmi zajímavé.

 

Máte osvědčený způsob, jak udržet svůj život v rovnováze?

O to se asi všichni snažíme celý život. Někdy to jde lépe a někdy hůř. Tohle vědomí je pro rovnováhu důležité. A taky aktivita. Člověk to nikdy nesmí vzdát, což je často pekelně těžké. Manželka a děti mě hodně drží. Mám taky prima rodiče a několik velmi dobrých přátel, dobrou práci. Jsem šťastný muž.

 

Nemohu se vyhnout otázce směřující k vašemu otci, zejména kvůli volbě stejné profese. Co nejlepšího či zásadního vás naučil váš otec o této profesi?

To je velmi správná a dobrá otázka, děkuju. Táta mi nepřímo předal přístup k té profesi samé. On má dar od Boha, je vtipný, kontaktní, má schopnost publikum zaujmout, zkrátka talent. Já jsem trochu jiný, mám rád více přípravy než improvizace, respektive pro improvizaci přípravu potřebuji. Co je však zásadní, je ten zmiňovaný přístup. Od táty jsem se naučil, že se člověk nesmí za ty naučené věci schovávat. Zkušenosti jsou dobré, zvláště pro moderátora, příprava také, ale nesmí zůstat jen u toho. Pokud se člověk začne schovávat za profesi, je z toho macha, kožený výkon. Zkrátka nikdy nesmí chybět bezprostřednost a důvěra v diváka, v jeho vstřícnost a schopnost kontaktu. Když se tohle nepodaří, nemůže to být dobré, pak je to jen naučený herecký výkon. Pokud k moderování přistupujete tímhle poctivým způsobem, je to vlastně vždycky premiéra. Nový obsah, noví lidé, nové prostředí. Je to náročné, ale zajímavé. Pro mě je to jedině tak zajímavé. A to divák většinou pozná.

 

Jak vás ovlivnili další členové vaší rodiny, zejména pak dědeček Jaroslav Marvan?

Tady bych měl nejprve upřesnit, že legendární herec Jaroslav Marvan je pouze mým nevlastním dědečkem. Pokrevně tedy nemáme nic společného. Věc se má tak, že moje babička, herečka ND Alena Jančaříková, měla po rozvodu s mým dědou, hercem Rudolfem Jančaříkem, vztah a následně dítě – mou tetu Alenku – s bardem činohry ND Jaroslavem Marvanem. Čili můj nevlastní dědeček mě ovlivnil pouze zprostředkovaně skrze vyprávění příbuzných. Osobně jsem neměl tu čest, zemřel těsně před tím, než jsem se já narodil. 

 

Za čím se v životě často ohlížíte a kam upíráte zrak, co se vaší profese týká?

Docela mě těší, když se ohlížejí jiní. Například Cyklotoulky jsem přestal natáčet v roce 2013 a dosud mě lidé často oslovují s velice přátelskými ohlasy. To mě těší. Dělal jsem ten pořad rád a s chutí a to lidé poznají a kvitují. Jinak momentálně mám v plánu dalšího cykloprůvodce a rýsuje se jistá spolupráce s jednou internetovou televizí. To nechci zakřiknout, takže víc neprozradím. 

 

Když sledujete moderovat jiné kolegy, kam nejčastěji směřuje vaše kritické oko?

Pokud vidím snahu a kvalitní přístup, pak kritické oko nemám. Sám vím dobře, jak je těžké zaujmout tolik různých lidí, najít ten kompromis, aby byl výkon přijatelný pro všechny. Vadí mi ale neúcta k lidem. Pokud moderátor moc hraje na sebe, je to podle mě základní chyba. Moderátor je tu proto, aby vynikli hosté, protagonisté, nikoli on! Musí to mít určité proporce, rovnováhu.

 

Jakou radu byste vy sám dal člověku, který si chce tuto profesi zvolit?

Necítím se úplně povolán někomu radit. Myslím, že tahle disciplína je velmi, velmi individuální. Mám dojem, že takhle to cítil i můj táta, takže mi taky nikdy moc neradil a sázel spíš na to, že jsem ho na jevišti viděl odmala, že něco pochytím a vytvořím si vlastní styl, způsob, cestu. To je jedna z klíčových věcí. Sledovat jiné, ale tvořit vlastní. Možná bych ještě dodal, že chce-li člověk tvořit vlastní cestu, musí mít z čeho. Pokud bude pouze okoukávat, bude z toho jen bezcenný plagiát. A jsme zase u toho cestování, například. Zásadní je ale podle mě četba, sebevzdělávání, práce na tom vlastním, vnitřním políčku… Málokdo je takový talent, že může vařit skutečně jen z vody.

 

O jaké další aktivity jste svůj profesní život dále rozšířil a proč právě o ně?

Výhodou pro práci moderátora určitě je i to, že znám pozici i z druhé strany. Věnuji se totiž taky produkci, mám malou agenturu a produkuju od r. 2003 koncerty ve Velké synagoze v Plzni. Je to úchvatný prostor v centru města, impozantní stavba pro 1000 diváků. Moc se tam toho nedělalo a mně to přišla škoda. Postupně jsme začali dělat koncerty také v komorní Staré synagoze a deset let už produkujeme taky malý divadelní festival koncem srpna na nádvoří barokního zámku Nebílovy u Plzně. Spojovatelem všech těch činností je jedinečné prostředí. Dělat koncerty někde v kulturáku by mě nebavilo. Harmonie mezi obsahem a formou, chcete-li. Pokud prostředí kladně ovlivňuje interpreta, baví ho to tam, pak se to na kvalitě výsledku pozná, tedy pak to baví i diváka. Ve sklonu hledat zajímavá prostředí se asi  taky promítá můj zájem o architekturu, to je můj koníček. Dělali jsme koncert třeba na vodním hradě Švihov, někdy bych rád něco „spáchal“ v ohromném prostoru jízdárny ve Světcích u Tachova a nebo na hradě Rábí nad řekou Otavou.

Co považujete ve svém životě za zásadní?

Už jsem to asi řekl. Nebudete to nic objevného. Rodina a práce. Víc netřeba.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: hrnecsmichu.cz a Zita Murova

Vytvořeno ve spolupráci s festivalem Novoměstský hrnec smíchu www.hrnecsmichu.cz

Hotel Rajská zahrada www.hotelrajskazahrada.cz

Synagoga Concerts www.synagogaconcerts.cz

Vandr Šumavou

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz