Archiv rubriky: Média a literatura

V jednadvaceti letech se vdala za holandského vědce a odstěhovala se s ním do Itálie. Hodně cestovala, zdokonalovala svou angličtinu a na svém blogu se čtenářům svěřovala jak se svými životními příběhy většinou humorného rázu, tak se zkušenostmi s bio kosmetikou, na kterou nedá dopustit. Za svůj blog Život podle Lucie získala v r. 2013 titul Bloggerka roku. Po rozvodu se vrátila zpět do Prahy, zajišťuje PR klientům s bio kosmetikou, letos vydala svou první knihu, která se jmenuje stejně, jako její blog – Život podle Lucie. Ve volných chvílích se věnuje fotomodelingu, pořádá semináře o kosmetice, důležitou součástí jejího života je sebevzdělávání.

Žijete velmi hektickým životem. Jak dlouhý bývá váš „pracovní den“?

Je to různé, začínám ráno kolem desáté, protože jsem noční sova. Usedám k počítači a vyřizuji maily. Poté většinou „vyrážím do terénu“. Jako PR mívám dvě, tři schůzky denně a pak často píšu, někdy až do půlnoci. Součástí mých pracovních dní bývají i různé společenské akce, kde se pro mne prolíná práce se zábavou.

Z čeho býváte nejvíc unavená?

Snažím se pracovat jen s milými klienty a propagovat jen takové značky, u kterých si mohu stát za svým. Ale ne vždy to člověk dobře odhadne. Jsou klienti, kteří jsou tak nároční a intenzivní, že nerespektují víkend, nebo třeba to, že je půlnoc. Postupně jsem si uvědomila, že nemohu pracovat do sebezničení. Nejde jet každý den v neustálém stresu 12 hodin denně. Občas je nějaká věc, která nestrpí odklad, uzávěrka, která musí být hotová, ale v poslední době to bývá spíš výjimečné a já musím vědět, že po každém stresu přijde klid a odpočinek. Docela se mi ulevilo, když jsem si pro sebe zformulovala poznání, že nemusím každému vyhovět za každou cenu.

Váš blog Život podle Lucie nachází stále víc a víc čtenářů, to vás musí těšit…

Těší mě to. Radost mi dělají lidé, kteří přicházejí na blog a vracejí se zpět k mým starým článkům, čtou je jeden po druhém. Blogů už jsou stovky, možná tisíce, a to s různými tématy. Bloguju pravidelně devátý rok, zpočátku téměř sama pro sebe. Začínala jsem humornými zážitky z mého života, kdy jsem žila s manželem Holanďanem v Itálii. On mluvil takovou legrační češtinou, hodně jsme cestovali. Lidi to zaujalo a postupně se naučili přicházet pravidelně. Dneska už se věnuji svým zážitkům méně, spíš se snažím seznamovat lidi s bio kosmetikou, která je mým velkým tématem. Aby ženy věděly nejen co koupit, ale také proč. Aby uměly zacházet se svými kožními problémy a našly třeba i rady pro své děti s atopickými ekzémy. Snažím se vysvětlovat, jak kůže funguje, přinášet informace.

Rozhodla jste se blogováním živit?

Na to tenkrát nebylo ani pomyšlení, blogy byly ještě v plenkách, na uživení to nebylo. To až dnes, kdy už je ale paradoxně blog téměř „mrtvým médiem“. Frčí Instagramy, natáčejí se videa, sdílejí fotografie. Nečtou se knížky, nečtou se blogy, čtenářům stačí přečíst si popisky pod fotkami. Také přidávám fotky, ale spíš pro ilustraci, slova jsou pro mě podstatná a důležitá. Stále doufám, že správně formulované myšlenky se prosadí, a to, že mi čtenářů stále přibývá, mě motivuje k dalšímu psaní.

Jsou vaše blogy ze soukromého života pravdivé? Jak hluboko jste ochotna podělit se se čtenáři o své nejniternější soukromí?

Nejotevřenější jsem byla ve své knize, která letos vyšla. Jsou tam témata, která bych na blogy nedávala, protože si zaslouží hlubší pohled, knižní podobu. Moje příběhy v knize i na blogu jsou pravdivé, ale psané tak, aby se konkrétní osoby nedaly vystopovat. Měním jména, někdy profese či bydliště, protože ať už píšu cokoliv, nesmí to nikomu ublížit. Nevadí mi rozebírat své vlastní názory a myšlenky, ale samozřejmě do úplného nitra čtenáře nepouštím, ani to není potřeba.

Sama sebe představujete v nadsázce jako absolventku hotelové školy, která neumí vařit. Co vám tedy škola dala?

Je to pravda, nevařím vůbec, často si jídlo objednávám. Dost se odbývám a jsem nenáročný strávník. Hotelová škola mě naučila spoustě gastronomických pravidel, která samozřejmě v běžném životě využívám, ale profesně mi nijak nepomohla, vydala jsem se úplně jiným směrem. Když jsem žila s manželem dva roky ve Florencii, dokončila jsem tam cambridgeské certifikáty z angličtiny a absolvovala mnoho různých soukromých hodin. Angličtina je součástí světa, využívám ji při různých příležitostech – například při psaní popisků k tiskovým zprávám, pro různé překlady, při styku se zahraničními zákazníky.

Vaše manželství s holandským učitelem a vědcem sice nevyšlo, ale přineslo vám mnoho zkušeností, které se vám podařilo ve vaší práci využít. Co přesně?

Nevím, jestli jsem využila úplně všechno, ale dalo mi to úžasný rozhled. Naučila jsem se poradit si s nečekanými problémy, přestala jsem se stydět mluvit anglicky, protože bylo nutné se domluvit. Manžel byl o dvacet let starší, díky tomu jsem se naučila rozumět si i s jeho vrstevníky, přizpůsobit se jakékoliv společnosti. Chodívali jsme na obědy s jeho přáteli, což byli třeba profesoři na Oxfordu či Harvardu, a to pro dvacetiletou holku z Dražejova nebylo jednoduché. Poznala jsem Holandsko, učila se vyznat v problematice Evropské unie. Určitě to pro mne nebyla ztráta času, nelituji toho, byla to pro mne velká životní zkušenost.

Kmotrou vaší knihy se stala módní kritička Františka Čížková. Jak jste se vy dvě poznaly?

Napsala knihu To jsem já, Františka, která mě naprosto ohromila tím, jak je napsaná. O něco později jsem ji jako PR manažerka oslovila ohledně jedné módní akce a našly jsme k sobě cestu. Staly jsme se přítelkyněmi, pojí nás i některé společné pracovní aktivity, ale hlavně jsme si „sedly“ lidsky. Vyhověla mi, když jsem ji požádala, aby mou knihu pokřtila. Je neuvěřitelně vzdělaná, má hluboké znalosti dějin módy i dějin umění, když ji poslouchám, uvědomuji si, jak málo toho vím já.

Poradila vám nějak s vaším oblékáním?

Naučila mě, že není nutné oblékat se uniformně, splývat s davem, naopak originalita se cení. Kdykoliv ji požádám, poradí mi. Mám nejraději decentní elegantní oblečení, nosím výhradně sukně. Líbí se mi styl první republiky – podpatky, klobouky, barety, dlouhé kabáty. Dávám si pozor, aby mé oblečení bylo z přírodních, prvotřídních materiálů, těší mě, když je vše propracované do nejmenších detailů.

Jaké oblečení ráda předvádíte na módních přehlídkách?

Občas pracuji jako modelka, ale spíš fotomodelka, protože na přehlídky nemám „ty správné míry“. Nevěnuji se tomu úplně naplno, protože nemám zas tolik času, i když mě to docela baví. Záleží na klientovi, co mi „dá na sebe“, klidně se fotím i v šatech, které nejsou tak úplně podle mého „gusta“ a sama bych si je nevybrala. O to zajímavější jsou pak výsledky, na které jsem vždycky moc zvědavá.

Propagujete líčení přírodními preparáty, což je dnes velmi žádaný směr. Jaké má výhody a co byste doporučila těm, kteří by s tím rádi začali?

Razím heslo, že nejprve je třeba léčit, a teprve potom líčit. Když je pleť v pořádku, o to méně potom potřebujeme make-upu, protože nemusíme tolik schovávat různé nedokonalosti. Doporučila bych nejprve se zajímat o bio kosmetiku, která o pleť pečuje, a teprve poté hledat bio dekorativní make-up. Radila bych najít někoho, komu důvěřujete, kdo to má vyzkoušené, vyzná se a umí poradit. Orientovat se na trhu je obtížné, protože marketingové lži velkých kosmetických gigantů jsou všude. I tam, kde by je člověk vůbec nečekal.

Své blogy adresujete především mladým, kosmetika je ale záležitostí napříč generacemi. Máte nějaké rady či doporučení i pro starší klienty?

Píšu spíš tematické články, v nichž si mohou to své najít čtenáři napříč generacemi. Třeba „vystresovaná“ pleť, která může být v šedesáti, ale klidně i ve dvaceti, záleží na životním stylu, nebo o lupech, lupénce, o kosmetice na zimu. Takže to nejsou rady pro určitý věk, jsou určeny lidem, kteří takové rady potřebují a vyhledávají, starší lidé často využívají i osobní maily, když se dotazují na nějakou specifickou záležitost.

Přemýšlíte při psaní o tom, zda je to „atraktivní“ téma, zda čtenáře zaujmete?

Přemýšlím o tom, ale rozhodně se nijak nepodbízím bulvárními tématy. Píšu o tom, co zajímá i mě: móda, kosmetika, cestování. Snažím se zviditelňovat kvalitní, ověřené věci, za kterými si mohu stát. Mezi nejvíce navštěvované blogy patří ty o přírodní kosmetice, protože zájem o ni neuvěřitelně stoupá a lidé vyhledávají seriózní informace. Velmi vyhledávaný je seznam na liště mého blogu, kde jsou značky, za které se mohu zaručit.

V letošním roce vyšla vaše kniha, která má stejný název jako váš blog, tedy Život podle Lucie. Jak byste ji představila?

Je to autobiografie, která nepředává žádná životní moudra, vzhledem ke svému věku bych si to ani nedovolila. Otevřela jsem humorná témata z mého dětství, z mého manželství, z cest, ale i závažnější úvahy o psychickém týrání, ponižování, depresi, o složitých životních situacích. Pro ty, kteří podobné věci také řeší, může být nadějí v tom, že v tom nejsou sami, že takové zážitky může mít každý z nás a musíme se s nimi poprat, nikdo je za nás nevyřeší. Možná je mé zkušenosti podpoří v tom, najít sílu z nepovedeného vztahu odejít a začít znovu. Mé životní kotrmelce daly mé knize smysl a moc mi pomohlo, že jsem se mohla ze svých zážitků vypsat.

Pořádáte i semináře a přednášky, jaký je o ně zájem?

V současné době pořádám semináře o přírodní kosmetice „Manuál zdravé pleti“ a zájem stále roste. Předávám zde své zkušenosti, představuji nové kvalitní výrobky osvědčených značek přírodní kosmetiky a otevírám i témata největších marketingových lží. Většinou přijíždím na pozvání, bývá to tak jednou měsíčně. Já sama se pravidelně v oboru vzdělávám na různých školeních s chemiky, lékaři, toxikology. Chci mít všechny informace přímo od odborníků.

Jste mladá, krásná, úspěšná – máte pocit, že jste na vrcholu, nebo míříte někam dál?

Se svým současným pracovním životem jsem velmi spokojená, i když samozřejmě doufám, že to nejlepší je teprve přede mnou. Přála bych si vybudovat si své jméno, značku, věnovat se tomu, co mne zajímá, zcela nezávisle, podle svého. Neplánuji žádnou konkrétní věc, myslím, že ji přinese život sám. Každý rok bych ráda zvládla jeden velký, stěžejní projekt, letos je to jednoznačně má kniha. Chci se vzdělávat i v dalších oborech, lákají mě různé rekvalifikace. Jsem pyšná, že se dokážu o sebe postarat, i když „nepluji“ s hlavním proudem a vymezuji se vůči stádnosti. Nemám ráda přílišnou komerci, neumím a nechci se podbízet a zaprodávat.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Korektura textu: Vladana Hallová

Foto: archiv

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Mohla být letuškou, možná i veterinářkou, ale práce v reklamním průmyslu ji zcela naplnila. Má ráda příjemný kolektiv, komunikaci s klienty, a dobře ví, že je nutné se neustále posouvat. Public relations, marketing, eventy, grafika, kreativa a zároveň nákup médií – to vše by se dle ní mělo dělat v kooperaci, tedy ideálně na jednom místě a v jedné agentuře. Proč? Aby z toho vznikla skvělá a dlouhodobá práce s klientem.

 

Co tak zajímavou ženu jako jste vy přivedlo k public relations, poradenství v oblasti reklamy, marketingu a nákupu médií?

V podstatě celá moje kariéra začala u pracovního oběda, kdy reklamní agentura hledala managera pro klienta Fujifilm a farmaceutickou společnost Pfizer, a já řekla, ano, jdu do toho! Přišlo mi to zajímavé a chtěla jsem změnu. Před tím jsem pracovala jako vizážistka, ale měla jsem pocit, že se potřebuji posunout jiným směrem. Velkou část své kariéry působím v reklamním průmyslu. Pracovala jsem v reklamní agentuře, kde jsem sbírala cenné rady a praxi, a působila jsem i ve vydavatelských domech.

 

Co je ve vašem oboru důležité pro úspěch?

Pokora k řemeslu a respekt ke konkurenci. Mít klienty, u kterých rozumíte jejich potřebám a navzájem se respektujete. Myslím si, že v každém byznysu je důležitá maximální důvěra k tomu, co říkáte a děláte. Klient musí cítit, že to s jeho firmou myslíte jen a jen v dobrém.

 

Jaká je vaše původní profese? O jakém povolání snila malá Martinka?

Již devatenáct let se pohybuji v reklamním průmyslu. Vlastně původní profese moc není. Vystudovala jsem marketing a obchod, a když mi bylo 19 let, nastoupila jsem do reklamní agentury, a tam vše začalo. Asi rok na to jsem šla studovat Public relations na London School. Léta jsem pracovala ve vydavatelských domech v obchodním oddělení, mezi tím jsem si odskočila na odpočinek do služeb – většinou na pozici ředitelky (například hotelu v Praze), ale také jsem vedla kosmetický salón. Vždy mě to však táhlo zpět do reklamy. Trochu za to může jedna moje kamarádka. Většinou jsem jen přátelsky pomáhala s marketingem a PR propagací, a ona mi jednoho řekla: „ale proč se tím neživíš?“, a tak vznikla agentura, první klienti. Modelka jsem nikdy nechtěla být, baví mě pracovat hlavou. Mám ráda příjemný kolektiv a lidi s dobrou energií. Jako malá jsem chtěla být letuškou, jelikož se mi líbilo cestovat, ale pak jsem zjistila, že to není nic pro mě, a až časem jsem přišla na to, že by mě určitě naplňovalo být veterinářkou. Tak třeba příště. (smích)

 

Jak dlouho pracujete v propojených nádobách public relations, marketingu a nákupu médií­?

Dlouho, ale marketingu a public relations se intenzivně věnuji ve své firmě šestým rokem.

 

Z jakých nejčastějších omylů vyvádíte své klienty? Jaké mýty o marketingu a PR jsou nejvíce zakořeněné?

Panuje mínění, že je public relations snadné, zadarmo a není potřeba. Podle mě by opravdu každá společnost či produkt měly mít propagaci od založení a od začátku, právě v rámci PR. Tvoříte image, pověst společnosti, a pokud máte světu co říci, tak je to zapotřebí prodat elegantní a nenápadnou formou. Někdy reklamní kampaň neudělá tolik, jako dobře cílená PR strategie. Mnohdy stačí i jeden dobře mířený výstup.

 

Jaké jsou současné trendy? A co byste nazvala pravěkem marketingu a PR?

Můj obor se za poslední léta hodně změnil. Současný trend je posunout PR též do online struktury i např. v rámci SEO, tedy tvořit zajímavý obsah i s proklikem na webové stránky klienta. Určitě největší boom je v rámci PR použití influencerů i blogerů. Myslím si, že další nová cesta je mít vlastní blog, který podpoří produkty nebo vize klienta. Samozřejmě, a to je již trend nějakou dobu, použití známých tváří v rámci kampaní. V PR oboru je zapotřebí momentálně umět i trendy v sociálních médiích, které se také každý měsíc rapidně mění. Tedy je zapotřebí se neustále rozvíjet a učit se novým věcem. A co je pravěk? Pouze tvořit tiskové zprávy a to je vše.

 

Je nějaký produkt, který se dá nazvat vaší „srdeční záležitostí“?

Všechny klienty, které zastupuji, mám jako srdeční záležitost. Podle mého názoru se to ani jinak dělat nedá. Ale líbí se mi produkty klienta společnosti Trumpeter Pharma MKL, Hyalurmed – kyselina hyaluronová v tekuté formě. Produkt MioMat – hrneček, co vaří v podstatě sám. A v mé agentuře SITL mám moc ráda produkty prodejce nábytku a dekoru La natura, ale klientů je samozřejmě víc… Jmenovat je všechny asi nemůžu, že?

Ano takto to zcela postačí.

 

Veřejnost má často pocit, že třeba takové public relations­ je nadbytečnou profesí. Jak to vidíte vy?

Ano, setkávám se s názorem, že mít budget na PR je zbytečné. Nevím, kde se taková fáma vzala, ale zřejmě v minulosti se jako v každém oboru stalo několik chyb v začátcích spolupráce v očekávání klienta, co vlastně PR je. Dost často se to plete s placenou reklamou. Někdy jsou výsledky patrné až za nějaké období, někdy tvoříte pouze image značky nebo produktu. Je potřeba to napravit! (úsměv)

 

Každá profese má své slabé a silné stránky. Jak je tomu u vás, když prolínáte v podstatě tři profese?

To je pravda. Slabou stránkou v public relations je určitě očekávání. A silnou stránkou je možnost kreativní hry s produktem a důvěryhodnost výstupu. Slabou stránkou v marketingu je časté snižování budgetů a na druhé straně dokážete předvídat budoucnost a cestu kampaně. Je dobré si uvědomit, jak se tyto profese prolínají a strategické plány určovat na delší období a společně.

 

Na čem se podle vás dá nejsnadněji pohořet v marketingu a public relations­?

Zajímavá otázka. Pohořet můžete v podstatě na čemkoliv. Na špatném vyhodnocení na začátku kampaně, na nestanovení si cílů včetně těch vlastních, na lidském faktoru, na momentálním stavu trhu i na politické situaci. V zásadě to může být opravdu cokoliv, co ani nepředvídáte.

 

Co vás na vaší práci nejvíce baví?

Různorodost, kreativita, potkávám zajímavé lidi. Mám ráda, když se daří a vidíte dobré výsledky a klient to ocení. To je k nezaplacení.

 

A z druhé strany, které úkony ve vaší práci nemáte příliš ráda, nebo je děláte nerada?

Někdy bojuji s administrativní částí mé práce. Jsem spíše kreativní bytost. A potom si myslím, že plánování eventů není, jak říkají v Anglii, můj šálek čaje.

 

Co vám udělalo v pracovní sféře za poslední dobu největší radost?

Určitě provázat klienty ze Slovenské republiky do Čech. Díky práci v agentuře Trumpeter se daří ukázat, že slovenský trh je nám v podstatě nejblíže, a tedy podpořit slovenskou společnost u nás a obráceně je skvělá cesta, a v podstatě vnímám, že jsme se jako trh nikdy nerozdělili. Je skvělé, když může mít klient v rámci agentur PR v české i slovenské republice pod jednou střechou.

 

Jak moc ovlivňuje vaše práce váš osobní život?

Tahle otázka by rozhodně byla ideální pro moje nejbližší okolí, ale pokusím se ji tedy zodpovědět já. Určitě jej ovlivňuje hodně, jelikož práci beru zároveň jako koníčka. Zasahuje tedy samozřejmě do času, který bych měla věnovat své rodině. Někdy zapomínám i na sebe. Mám ráda jógu, procházky se svým psem a samozřejmě hezký film nebo knížku, někdy si to prostě musím nařídit nejen pro dobro své, ale i svého okolí. A svět si musí také někdy ode mě odpočinout, stejně jako já od něj.

 

Nedá mi se nezeptat, které domácí práce děláte opravdu nerada, pokud takové vůbec jsou?

Určitě jsou. To má asi každý z nás. No, opravdu nerada umývám nádobí, a jelikož nemám myčku, tak je to u mě nutnost. A úplně mě nenaplňuje žehlení. (smích)

 

Máte nějaký pracovní sen?

Pracovat týden u moře a nemít v sobě ten pocit, že to nepůjde!  A určitě mít hezké, úspěšné a spokojené klienty na věčné časy.

Kde se vidíte ve svém pracovním trojboji za pět let?

Za pět let bych si přála, aby manažeři a majitelé firem dostatečně vnímali důležitost PR oboru a považovali ho za samozřejmost. A já osobně si přeji mít stále tak skvělé klienty, jako mám teď! Určitě bych se ráda profesně posunula. V této oblasti je to velmi rychlé a máte se pořád co učit, co je zrovna trend. Novinky v sociálních médiích, v PR, v marketingu jsou stejně jako v módě každý rok jiné. Momentálně jsou na výši blogeři a influenceři a je potřeba na to reagovat.

Životní motto: Co tě nezabije, to tě posílí!

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Lenka Žáčková

Korektura textu: Vladana Hallová

Foto: Tino Kratochvil www.tino.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

BVV www.bvv.cz

LE Hotels Group, Grandior Hotel www.le-hotels.cz

Produkce: Dita Brančíková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Sebevědomá žena, která už deset let působí v televizi Prima. Aktuálně se přesouvá z lifestylového PR do online světa, aby se v rámci nových projektů mohla nadále rozvíjet a učit. Miluje práci s lidmi, ale zároveň si váží svého času. Jejím největším naplněním je syn, a proto je především mámou. Že to nejde skloubit s náročnou prací a televizním pozlátkem? Ale jde, jen se musí chtít. Protože „kde je vůle, je i cesta“ a „nejde, je heslo slabocha,“ jak se smíchem říká Jana.

 

Kdo je vlastně Jana Mrákotová?

Aktuálně máma šestiletého předškoláka. Přináší to s sebou všechny radosti i starosti, zkrátka to, co zná každá matka, která je ještě navíc zaměstnaná. Kdybych to měla říci jednou větou, tak v prvé řadě máma, a musím podotknout, že milující máma, a až potom je všechno ostatní – tedy PR (píáristka), mluvčí.

 

Vím, že máte velký pracovní záběr, můžete čtenářům přiblížit, co vše aktuálně děláte? Nebo se chystáte na něco nového?

Zastihli jste mne zrovna ve složitém období. Syn končí školku a půjde do školy a já z toho mám větší trauma než on. Ale i já jsem se rozhodla ještě něco naučit a rozšířit si tak profesní obzor. Moje kariéra je odjakživa, až na pár malých výjimek, spojená s komunikací, s PR, se vztahy s lidmi. Aktuálně se nově vrhám na pole pro mne neorané, na online svět.

 

Buďte prosím trochu konkrétnější…

Už deset let je mým domovským zaměstnavatelem Prima a s mírnou nadsázkou opakovaně říkám, že mi tam je stále prima. (spokojený úsměv) Ještě pořád jsou tam lidé, se kterými mne to opravdu baví, se kterými chci pracovat i do budoucna, a doufám, že oni se mnou také. Takže utlumím své aktivity v rámci PR a posunu se do webové sekce televize, o které si  všichni myslíme, že je v ní velká budoucnost. Budu pronikat do jejích tajů, čeká mne více psaní článků, ale hlavně – a na to já se moc těším – budu mít možnost řešit obsah, točit reportáže, vlastně se více „vracet na plac“. V poslední době jsem na Primě měla na starost lifestylové PR, což znamená odpovědnost za PR pořadů, které diváci vidí na obrazovce, primárně tedy vlastní tvorby naší televize. Teď se tedy přede mnou otevírá jiný svět (a častější návrat do terénu) a já se na něj strašně těším.

 

Zníte opravdu natěšeně. Je pro vás terén srdeční záležitostí?

Mě na televizi baví její pestrost. A každý, kdo přišel s televizí trochu více do kontaktu, může potvrdit, že se někdy stává vysoce návykovým médiem, doslova drogou. Hrozně mě baví atmosféra natáčení, a když se sejde dobrá parta, tak se vytvoří rodina.

 

Působíte relativně sebevědomě, což člověk musí, když působí v médiích na pozici jako vy. Nemůžete být šedou myškou vzadu, ale jaké byly vaše začátky? Byla jste už na počátku ta sebevědomá Jana?

Já jsem si v rámci PR prošla, počínaje vařením kafe, úplně vším. Několikrát to byly krušné chvíle, ale nelituji ničeho. Samozřejmě ne všechno byl úspěch, ne vše se povedlo, ale chybami se člověk učí a dnes s odstupem času děkuji i za životní facky. Jsem za ně ráda. Protože bez nich bych vlastně nedošla tam, kam jsem došla. Přineslo to i celou řadu neskutečných setkání, na která bych si před pětadvaceti lety netroufla ani pomyslet. Řekla bych, že do televize už jsem přišla jako hotový člověk. Měla jsem za sebou zkušenosti z pozice tiskové mluvčí ministerstva zdravotnictví i jako mluvčí velké nemocnice. Do televize jsem tedy šla s tím, že nejde o život. Řekla bych, že v té době už jsem měla trošku nadhled. Přiznávám se, že jsem na počátku hodně řešila, že do mého života chtě nechtě vstoupí i bulvár, na to jsem moc zvyklá nebyla. Ale Prima je komerční televize a bez bulváru to nejde. Myslím, že se mi snad povedlo najít rozumnou cestu a s kolegy z bulváru jsme zjistili, že jsme vždy schopní najít společnou řeč. Vše je v lidech. Zakládám si na tom, že to vědí i lidé, se kterými pracuji, myslím aktuálně z řad našich osobností. Tvrdě si zakládám na tom, že nevynáším žádné informace, protože naše práce je o důvěře, bez které se dobré PR dělat nedá. Důvěra se buduje velice těžko, ale lehko se ztrácí.

 

Říkala jste, že pár kopanců přišlo, že jste ve vzdálené historii přišla i o klienta. Co vás na tom nejvíce mrzelo?

Úplně upřímně musím říct, že jsem někdy byla i ráda, když jsem o nějaké klienty přišla. Nejhorší klient je ten, který si není sám sebou jistý a vlastně neví, co chce, během hodiny dokáže třikrát změnit názor a stále má pocit, že když si vás platí, tak může cokoliv. To bylo těžké zvláště v začátcích. Myslím si, že je někdy nutné si říct, „vždyť já ho vlastně nepotřebuju“, a poté je nezbytné od sebe takového člověka nebo skupinu lidí pustit. Ale pak samozřejmě nastaly i situace, které člověka mrzely, protože se něco nepovedlo, nebo práce či projekt skončily. Myslím si, že práce pro mne znamená hodně, ale nikdy mi nebyla úplně vším. Vždycky jsem si dokázala najít nějaký ventil, který uvolnil mé radosti i smutky.

 

Jaký ventil u vás funguje nejlépe?

Teď je to určitě na sto procent syn, je to dané tím, že jsem starší matka, (smích) přece jenom asi na některé věci nahlížím jinak. Strašně vnímám to, že mi dítě prospívá. Naučil mne třeba větší trpělivosti, protože ta zrovna mou silnou stránkou není.

 

Jak vnímá váš zaměstnavatel, že jste ta máma, která mámou opravdu je?

To je další z věcí, kterých si na Primě opravdu moc vážím. Nahlíží na mě jako na mámu a je v tomhle směru vstřícná. Vidím kolem sebe holky, které mají děti ve stejném věku jako já, a řeší, jak to skloubit všechno dohromady. Po mateřské dovolené jsem se vracela postupně. Já syna opravdu nechci vidět jen spícího. Vím, že to v českých podmínkách není pravidlo. Všude se o tom sice mluví, dělá se z toho velké téma, ale větší náprava stále nikde. Vážím si proto v práci především svého nejbližšího okolí v čele se šéfem televize Markem Singerem, který je například jedním z těch důvodů, proč jsem na Primě stále ještě ráda. Jako šéf je výborný, je to člověk, za kterým můžete přijít, i když se právě něco nepovede a nemusíte se klepat hrůzou. On naštěstí hledá k problémům řešení. Když tak přemýšlím, tak jsem ho vlastně za těch deset let neslyšela křičet. (úsměv) Stejně tak bych mohla jmenovat Dana Grunta a Jiřinu Köppelovou z vedení online, nebo Romana Mrázka, programového ředitele, Lucku Kršákovou, výrobní ředitelku, Zdeňku Chrzovou, která má pod palcem skladbu programu… To jsou ti lidé, díky kterým mne ta televize pořád baví. Ale je jich mnohem víc a já si jich moc vážím. Pak se lépe snášejí momenty, které třeba úplně úsměvné nejsou.

 

Za deset let jste se nedostali do ostrého konfliktu, není to náhodou také tím, že jste žena, která má své zbraně, které ovládá?

To asi jo. (velmi váhavě) Ale je o mně známo, že jsem velký vztekloun a emotivní člověk. Když se mi něco nelíbí, tak se umím ozvat…

 

Co na vaší práci vnímáte jako nejtěžší?

Já bych raději řekla, co je na ní nejkrásnější, a to je to, že jste pořád s lidmi, ale je to dvojsečné. (lehký povzdech) Pokud vše funguje tak, jak má, tak nemáte být jenom stroj na psaní tiskových zpráv.

 

Co jsou hlavní hodnotící kritéria PR manažera, co vypovídá o jeho úspěšnosti?

Určitě dlouhodobá spolupráce. PR je běh na dlouhou trať a často na nás lidé z marketingu nahlížejí jako na hysterky. My ale opravdu pracujeme s emocemi, pro nás jsou to stavební kameny, jako jsou pro zedníka cihly. Teď trochu zavzpomínám a doufám, že to nevyzní jako chlubení. Když jsem spolupracovala s Microsoftem – v té době byl v čele českého Microsoftu Jan Mühlfeit – tak od Honzy jsem se tenkrát naučila plno věcí. A díky němu jsem měla možnost zažít například setkání s Billem Gatesem při jeho návštěvě Prahy. Právě jeho návštěvu jsem měla možnost dvakrát organizačně zajišťovat. Skutečnost, že jsem tenkrát asi neodvedla špatnou práci, mi potvrdilo to, že když se Jan vrátil z působení v zahraničí zpět do Čech a odešel z aktivního byznysu, obrátil se na mě, zda bych s ním opět nezačala spolupracovat. Říkám si, že je to třeba jeden z faktorů, které vypovídají o dobře vykonané práci. Jan je člověk, kterého si velmi vážím, a jsem ráda, že s ním mohu spolupracovat.

 

Vyberte nějaký pořad a prozraďte nám, jaké „číslo sledovanosti“ je tedy dobré?

Momentálně jsou mi nejbližší seriály. Primácké seriály typu Modrý kód mají milionovou sledovanost. Velmi dobrý byl také Polda, ten se lidem přímo vryl pod kůži, a já doufám, že se ještě vrátí. Velmi mile nás překvapil Lukáš Vaculík a Temný Kraj, který nejen že obstál, ale doslova válcoval velmi tvrdou konkurenci s jednou velkou zábavnou show, kde se zpívalo a tančilo. V televizi měříme vše na sledovanost, takže když vyjíždíme s novým projektem, tak jsou všichni netrpěliví. Držíme telefony a čekáme, jaké to číslo bude. Trend se hodně mění, já zdaleka nejsem televizní odborník přes programovou skladbu a výrobu, to by tady museli sedět kolegyně a kolegové, kteří to dělají. Když jsem na Primu nastupovala, tak jsme komerční konkurenci koukali na záda fakt z hodně velké dálky, ale dnes se ty váhy hodně vyrovnaly. Někdy se lépe daří jim, jindy nám.

 

Před jakými projekty právě stojíte?

Teď chystáme nový hezký projekt Tátové na tahu, kde se sešla úplně skvělá a zcela mimořádná parta. Od produkčních přes režiséry Jiřího Chlumského a Martina Koppa po famózní herecké představitele v čele s Karlem Dobrým, Sašou Rašilovem, Štěpánem Benonim a Petrem Vaňkem. Ti kluci jsou prostě báječní.

Je to seriál o čtyřech tatíncích, kteří jsou z nějakých důvodů nucení, nebo se rozhodli, že se budou starat o děti. Je tam skvěle ukázáno, jak je styl výchovy otců jiný než ten mateřský. Myslím, že to bude bavit chlapy i ženy. Třeba Karel Dobrý, který je spíše známý záporák, se tady představí v úplně jiné pozici, než na kterou jsou diváci u něj převážně zvyklí.

 

Je to těžká role pro PR, když se herci objeví v netradičních rolích?

Myslím, že speciálně v tomto případě to těžké nebude, všichni jsou opravdu dobří, doslova kouzelní. Všichni čtyři jsou velice příjemní a já je mám ráda. A je mi ctí s nimi pracovat.

 

Jaké máte záliby a jak moc je ovlivnila vaše profese?

Řekla bych, že v průběhu let se mi částečně záliby staly profesí. Nikdy jsem nebyla bůhví jaký sportovec, do dneška zastávám názor, že mě nikdy nikdo neuvidí běžet, (velký smích) protože bych se mohla zpotit, nastydnout a umřít. Sportovec jsem ve skrze kavárenský, když nepočítám lyže, ale od mala jsem inklinovala k činnostem jako je tanec, divadlo, sice neumím zpívat, ale hudbu mám ráda, miluji knížky. Ráda cestuji. Vše, co jsem vyjmenovala, jsou velké záliby, ale mojí obrovskou vášní je vaření. Mám možnost spolupracovat s mistry svého oboru v čele se Zdeňkem Pohlreichem, a moc si to užívám. A od kolegyně z Prima Fresh Klárky Michalové se snažím načerpat celou řadu inspirací a receptů. Takový salát ze zeleného chřestu s jahodami a gorgonzolou je do těchto letních dnů ideální. Zkuste ho.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Lenka Žáčková

Korektura textu: Vladana Hallová

Foto: Tino Kratochvíl

Make up: Pavel Kortan

Vytvořeno ve spolupráci:

BVV www.bvv.cz

Prima FTV www.prima.cz

LE Hotels Group, Grandior Hotel www.le-hotels.cz

Produkce: Dita Brančíková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

 

Moderátorská dvojice Johan Mádr a Ondřej Havel toho má za sebou i přes svůj věk poměrně hodně. A před sebou snad ještě víc. Před pěti lety sice oba naskočili do seriálu Ulice televize Nova, ale osud je pracovně propojil až později. Dnes spolu moderují každý den odpolední show na Fajn rádiu, pořad Mixxxer show na televizi Óčko a nejrůznější akce po celé republice. Kudy vlastně vedla jejich cesta k úspěšné kariéře?

 

Jste víc moderátoři, nebo herci? Začínali jste v televizi, ale dnes jste slyšet spíš v rádiu…

Ondřej: Jako dvojice jsme určitě moderátoři. Každý den vysíláme odpolední show na Fajn rádiu, což nám vlastně zabírá nejvíc času. Každý den tři hodiny v živém vysílání, k tomu příprava a další věci. Pak taky živý pořad Mixxxer show na televizi Óčko. To je zase hodina a půl před kamerou, vstup po každé písničce, rozhovory s hosty…

Johan: Výhoda je, že v rádiu je slyšet jen váš hlas, nepřemýšlíte nad tím, jak vypadáte.

 

Jak jste se vlastně vy dva potkali profesně?

Ondřej: Tak to musíme hodně zpátky, naše první setkání bylo v seriálu Ulice, kde jsme se myslím poprvé viděli na castingu asi před šesti lety. Bylo to nějaké třetí kolo, kamerovky v ateliérech, kde se točí.

 

Takže jste spolu hráli v seriálu a pak jste začali společně moderovat?

Ondřej: Zas tak jednoduché to nebylo. Já jsem se nejdřív úplnou náhodou dostal k moderování na Óčku. Byl jsem hostem pilotního dílu pořadu kolegy z mé tehdejší kapely Honzy Bendiga. Nějak jsem se jim zalíbil, a i když se tenhle konkrétní pořad nakonec nerealizoval, pozvali si mě s tím, že mi dají Chart show. Nakonec jsem ale skončil v Mixxxer show. Já jsem vlastně do té doby nikdy nemoderoval a během týdne jsem měl najednou živák. Dvě a půl hodiny na obraze, rok a půl jsem takhle jel sám. Když se pak začaly dělat změny a chtěli dvojice, tak se mě zeptali, jestli nevím o někom, kdo by mě doplnil. A já si vzpomněl na Johana.

 

Takže Ondra vlastně může za to, že jste dvojice!

Johan: Ano, vlastně za to může on.

Ondřej: Největší paradox ale je, že už vůbec nevím, proč jsem si vzpomněl zrovna na něj. My jsme se v té Ulici zas až tak nekamarádili, točil jsem daleko víc třeba s Vaškem Matějovským.

 

Proč tedy právě Johan?

Ondřej: To je dobrá otázka! Johan byl první, kdo mi vytanul na mysli, když se zeptali. Nedokážu říct proč, ale po prvním dílu jsem věděl, že to bylo správné rozhodnutí. Johan pro náš první Mixxxer vymyslel úvod ve stylu Jackass a já věděl, že to bude fungovat, že si budeme rozumět. A tak jsme začali pracovat spolu. Po čase si zase na oplátku Johan vzpomněl na mě, když přišla nabídka do rádia.

 

Takže tam se to zase obrátilo…

Johan: Tak trochu. Z Óčka jsme se znali s moderátorkou Terezou Tobiášovou, která tehdy dělala i na Fajn rádiu. Tam zrovna hledali moderátory, ona jim dala tip, pozvali si mě na zvukové zkoušky… Chtěli mě jako sólo moderátora, ale já jim navrhl, že jsme daleko silnější jako dvojice s Ondrou. Oni už v té době sice dvojici vybranou měli, ale dopadlo to nakonec dobře pro nás.

 

Mám z toho zatím pocit, že kam přijdete, tam všechny převálcujete, vyhrajete, co jde…

Ondřej: To ne! (smích) Ono to vlastně vzniklo tak, že jsme chtěli zkusit rádio, klidně jednou týdně, že si prostě dvě hodiny pokecáme v éteru.

Johan: A splnilo se nám to tím, že jsme dostali hitparádu na Fajn rádiu. A do půl roku jsme začali dělat odpolední show. Takže jsme nezačínali nějakým velkým drivem, měli jsme víkendovou hitparádu, kdy je spousta lidí pryč, nebylo to v úplně nejlepším čase… My jsme si to ale užívali a mysleli si, že jsme králové. (smích)

 

Je tohle všechno splnění vašeho dětského snu?

Johan: Já jsem na tuhle otázku vždycky odpovídal, že můj sen je být milionář. A toho se držím pořád. (smích) Takže žádný popelář, já jsem v hlavě toho moderátora a vlastně i herce měl odmala, vždycky jsem tam směřoval.

Ondřej: To já jsem chtěl být fotbalista. Začínal jsem v pěti letech v klubu s Patrikem Schickem, což je dneska jeden z nejdražších českých hráčů. Jenže potom se to začalo tříštit, protože maminka mě viděla spíš v tom uměleckém světě. A tak jsem vždycky v polovině tréninku odcházel do sboru, což už pak prostě nešlo. Měl jsem i nějaké zdravotní problémy, takže jsem s fotbalem seknul. Určitě je pro mě ale sport jeden z nejoblíbenějších koníčků. Jednou se mě ptal Karel Šíp v pořadu Rozjezdy pro hvězdy, čím budu, když mi nevyjde ten fotbalista. Řekl jsem tehdy, že budu brankář. Měl jsem to přesně nalajnovaný. (smích)

 

Kdy jste vlastně poprvé stáli před kamerou? Bylo to i tady z hlavy rodičů?

Ondřej: U mě to byly právě ty Rozjezdy pro hvězdy někdy v šesti, sedmi letech. Vystupovali jsme tam s kamarádkou Martinou Černou a jednou jsme to dokonce i vyhráli. A samozřejmě za to vděčím mamince. Ona mě už od začátku všude doprovázela, vedla mi diář. Dneska je občas nervózní, že už neví, co dělám a kdy kde budu. Maminka je obrovská podpora.

Johan: To moje první zkušenost byla až v té Ulici, to jsem byl ještě na škole. Potřeboval jsem k tomu dospět, ale pak jsem už věděl, kam směrovat. Byla to ale náhoda, bliklo mi to hlavou. Jsem z malé vesnice ve východních Čechách, a když jsem si řekl, že bych se chtěl věnovat herectví, vůbec jsem nevěděl, jak na to. Čirou náhodou jsem otevřel internet, a tam byl jako hlavní zpráva článek, že se do Ulice hledají noví herci, a že castingy jsou v Praze. Tak jsem nasedl na autobus směr Praha a jel jsem.

 

Rodiče to věděli?

Johan: Věděli. Táta se dokonce ten večer vracel z Prahy, takže mě i hodil domů. (smích) Já jsem měl vždycky od rodičů naprostou volnost, abych si našel, co mě baví, pro ně bylo důležité, aby mě to bavilo a byl jsem spokojenej.

 

Představte si, že nějaký kluk, podobně starý jako vy tenkrát, by chtěl dělat to, co vy. Co byste mu doporučili?

Johan: Mně takovou otázku nedávno jeden kluk napsal, a já jsem mu na to odepsal: Vzpomínám si, že když jsem ještě na základce posílal do místního rádia Magic svůj hlas, odpověděli mi, že to zatím na vysílání není a v podstatě ať si jdu hrát radši zpátky na pískoviště. Rád bych ti napsal v pár bodech, udělej tohle a tamto a úspěch je zaručenej. Bohužel ale nic takovýho nemám. A podle mě ani žádná ověřená cesta neexistuje. Snaž se hlavně sbírat zkušenosti. Vím, že začátky jsou těžký, ale nějaký způsob najdeš vždycky. Já jsem šel z gymplu na ekonomku a tu jsem nedodělal. Kdybych se rozhodoval teď, tak bych si hlavně nejdřív ujasnil, proč chci tu školu studovat a co chci, aby mi to přineslo. Teprve pak bych si ji začal vybírat. Zkus prostě začít. I když budeš třeba podělanej až za ušima. Ale tohle je podle mě cesta.

 

Co vy, Ondřeji?

Ondřej: Já už jsem pár takových dotazů taky dostal, a taky jim vždycky říkám, ať to zkoušejí. Je jedno jakým způsobem. Když chtějí hrát v televizi, ať se zaregistrují do agentur, chodí na castingy, ať se chopí každé příležitosti. Já jsem nikdy nedostal žádnou roli tak, že by mi někdo přímo zavolal a řekl: „Teď točíme tenhle seriál, je tady pro tebe tahle role, začínáš tehdy a tehdy.“ Vždycky to byl casting, a když to vyjde, tak druhé kolo, nebo i třetí. Několikrát se mi stalo, že už jsme byli poslední dva adepti nebo že mi dokonce řekli, že to budu dělat já a nakonec mi to zrušili. Člověk si pak říká: „Proč? Čím to je? Jak na to? Co je ten klíč?“ A tohle si říkám pořád… Mám za sebou pár zkušeností, za které jsem nesmírně vděčný, ať už jde o film, seriál, divadlo, dabing a teď hlavně moderování, ale přesto pořád chodím na castingy a zažívám ty chvíle, kdy nevíte, máte trému, stydíte se. To je všechno škola, která mě posouvá, a věřím, že přijdou v budoucnu další a další možnosti a výzvy.

 

Kdo je vaším pracovním vzorem? Kdo by byl ten dotazovaný pro vás?

Ondřej: Já nemám jeden vzor, snažím se mít širší pracovní záběr a tím pádem je samozřejmě i víc osobností, které obdivuju a vážím si jejich práce. Když bych to ale vzal třeba z hudební oblasti, tak mám moc rád muzikanta Michala Malátného, se kterým hraju v divadle, a tudíž jsem měl už i pár příležitostí s ním probrat jeho životní cestu. Dost mě zaujala, mám rád jeho přirozenost, to, že si na nic nehraje, a přitom je skvělý v tom, co dělá. Z filmového prostředí pro mě zase bylo obohacující setkání s Ondřejem Vetchým, který mě absolutně nadchnul tím, jak se umí do role ponořit a dokáže zahrát prakticky jakýkoliv charakter. Ale z herců by to byl nejen on, jen bych potřeboval dvakrát větší prostor.

Johan: Já nemám vzory, u kterých bych si řekl „chci být jako on“, ale spíš obdivuju nějakou jejich schopnost, kterou bych se chtěl od nich naučit. Beru je jako takový zdroj inspirace. Na první dobrou mě napadá třeba Oldřich Kaiser. To je podle mě génius svého řemesla.

 

Co nejvíce pilujete, v čem chcete být dobří, lepší?

Ondřej: Protože jsme každý den v rádiu, nestíhám klasicky studovat, a tak se snažím alespoň vzdělávat a obohacovat v tom, co mě baví a zajímá. Rád čtu, kombinuju beletrii s knížkama o osobním rozvoji, takže si rád přečtu třeba nějakou motivační knížku a po ní něco s příběhem, abych se ani jednoho „nepřejedl“. Snažím se zdokonalovat ve hře na kytaru a na klavír a taky by rád ještě víc zapracoval na jazycích. 

Johan: Podle mě je moderování dost obsáhlé téma, kde je neustále co pilovat. Umět líp vyprávět příběhy. Říkat věci tak, abyste si to chtěli poslechnout, aby vás to hned zaujalo. Je to vlastně hodně o psychologii a práci se sebou samým, takže v mém případě – práce, jak na kostele. Ale abych odpověděl, nejvíc piluju věci čtením knih na dané téma a pak se snažím to přetavit (mnohokrát neúspěšně) do praxe. A ještě taky sledováním lidí, které pracovně obdivuju. Zkoumám, jak to dělají, že to tak umějí!

 

Jaká je vaše profesní meta, jaký je váš kariérní směr?

Ondřej: Cílů a met mám víc. Chtěl bych se třeba zase dostat k nějakému zajímavému filmu, kde bych měl větší prostor ukázat, co ve mně je. S Johanem chceme tvořit více vlastních videí na internet a časem se třeba objevit i v nějaké velké televizní show. No a co se týče hudby, byl jsem nějaký čas součástí jednoho boybandu, který už nefunguje, nicméně jednou bych si chtěl splnit sen a natočit klip k vlastní sólové písničce. 

Johan: Meta pro mě je užívat si na sto procent to, co dělám, bavit se tím, těšit se na to a mít před sebou nějakou výzvu. Když to tak není, vím, že potřebuju něco změnit nebo si aspoň odpočinout.

 

Je něco, co byste byli ochotní pro kariéru, svůj profesní růst obětovat?

Ondřej: Myslím, že je potřeba, aby byl člověk pro své cíle ochoten udělat opravdu maximum a nevzdával to. Svoji práci jsem dělal vždycky s nadšením, a pokud mě to baví, tak pro to udělám všechno. Snažím se jít příležitostem naproti, přijímat výzvy a překonávat vlastní strach, i když s tím často dost bojuju. Ale věřím, že to stojí za to! Lidi jsou v dnešní době ochotní obětovat i zdraví, ale to je to jediné, čeho se chci v životě vyvarovat, protože bez zdraví bych stejně nemohl nic. Několikrát už jsem šel opravdu nadoraz, člověk to párkrát vydrží, ale nesmí to být často nebo pokaždé. Snažím se učit, že svět se nezboří, a i když máte pocit, že si v dnešní době nemůžete dovolit být nemocný, tak můžete.

Johan: Čas, čas, čas. Možná to nezní dostatečně důležitě. Nic ale pro mě není víc.

 

Kde se vidíte profesně za pár let?

Johan: Já doufám, že budeme skvělí moderátoři, budeme dělat velké show a všechny je zvládneme.

Ondřej: Chceš říct, že budeme dělat míň práce za víc peněz. (smích)

Johan: Tak jsem to nemyslel. Já bych prostě chtěl, abychom pilovali řemeslo. Abychom se stali fakt dobrými řemeslníky.

Ondřej: Abychom měli šance uplatnit se v tom, co chceme dělat, abychom ty šance dostávali a abychom mohli ukázat, že v nás něco opravdu je.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Lenka Žáčková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci:

BVV www.bvv.cz

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Produkce: Dita Brančíková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Víno je živý organizmus a stále se vyvíjí. Po otevření se potřebuje nadechnout, aby mohlo projevit své vlastnosti. A taky potřebuje správnou teplotu a vhodnou sklenici. Petr Lipový lidem ukazuje, jak k vínu přistupovat. Pořádá degustace s cílem ukázat, jak si víno co nejvíce užít. Každý si zde může vše vyzkoušet, protože osobní zkušeností si zapamatuje nejvíc. Goethe kdysi řekl: Život je příliš krátký, abychom pili špatná vína. A tohoto kréda se Petr Lipový drží. Raději si užít jedno kvalitní víno týdně než mít nekvalitní každý den.

 

Jak se změnil váš život poté, co jste se začal věnovat vínu?

Po ukončení studií jsem začal pracovat v IT. Už tenkrát jsem měl víno rád, ale nijak hlouběji jsem nad ním nepřemýšlel. Až jednou kamarád ve Zlíně přinesl víno z vinice svých rodičů a já si uvědomil, jak moc je odlišné od toho kupovaného. Začal jsem hloubat, proč tomu tak je. Samozřejmě hlavně degustováním. (smích) Když jsem se později přestěhoval do Prahy, známý mi nabídl, abych se stal členem jeho vinařského klubu. Přicházeli tam různí dovozci představovat vína ze svého sortimentu a jeden z nich dovezl burgundská vína. Byl jsem z nich nadšený a postupně jim totálně propadl.

 

Takže jste změnil profesi?

Bylo to postupné. Věnoval jsem se své profesi a jako „srdcovku“ měl zároveň i víno. Díky své práci jsem měl finanční prostředky, které mi umožnily vyjíždět do zahraničí na různé degustace a poznávací cesty za vínem. A když mi má práce přestala přinášet uspokojení, rozhodl jsem se věnovat vínu naplno. Založil jsem web www.vineval.cz (pozn.: vineval je přesmyčkou z francouzského „évaluation de vins“, což znamená „hodnocení vín“) a pomalu rozjížděl svůj nový byznys.

 

Studujete z knih, absolvoval jste nějaká školení?

Pár knih doma mám, ale na vinařské akce vyjíždím raději bez toho, abych si o představovaných vínech a vystavovatelích cokoliv četl. Ochutnávám a nechci být ničím ovlivněn. Zapisuju, dělám si o jednotlivých vzorcích poznámky. Mám za sebou degustační zkoušky, a stále studuji WSET Diploma. Nejvíc mě ale baví poznávat víno smyslově. Jak jeho konečnou podobu ovlivňuje místo, odkud pochází, vinifikační proces nebo délka vyzrávání na lahvi.

 

Máte nějakou speciální dovednost, kterou můžete ve své profesi využít?

Co jsem dostal „od Boha“, je čich. Čich a schopnost pojmenovat, co vnímám. Víno je hodně o vůni. Když má člověk rýmu a necítí, je po degustaci. Dokážu vína konzistentně popsat a ohodnotit, proto jsem původně zamýšlel stát se vinařským kritikem. Ale to bych musel žít v zahraničí a rozjezd by byl z osobních důvodů dost obtížný. Proto jsem své plány trochu upravil. Chci primárně ukázat lidem jak k vínu přistupovat, aby si ho maximálně užili.

 

Myslíte, že to lidé běžně neznají?

Většina lidí netuší, že když víno připraví a vytvoří mu potřebné podmínky, získají z něj daleko větší potěchu. Mnohým víno nechutná právě proto, že mu nedají prostor se vyjádřit. Kdyby to dělali, vrátilo by jim daleko luxusnější prožitek. Samozřejmě mluvím o vínech, která jsou kvalitní, což spousta lidí stejně nepozná. Potíž je i v tom, že jsme byli za minulého režimu 40 let odříznuti od světa a neměli možnost porovnávat. Naši vinaři mohou udělat prakticky cokoliv a lidé si myslí, že to tak má být. Mnozí konzumují stále stejná technologická vína, protože nic jiného neznají. Naštěstí i u nás začíná vyrůstat nová generace vinařů, kteří se snaží vzdělávat, inspirovat u nejlepších zahraničních vinařství a měnit zaběhané postupy. U některých jsou vidět hodně pozitivní výsledky a já si moc přeju, aby jich bylo víc.

 

Jaká jsou tedy základní pravidla, která vysvětlujete a ukazujete lidem na svých degustacích a na webu vineval?

Vínu je třeba dát prostor, aby se vyjádřilo. Podstatné je, jak je připravit, kdy ho otevřít – a to je u každého trochu jiné. Napsal jsem eBook s názvem Třináctá komnata vína, který je volně ke stažení na www.vineval.cz. Srozumitelnou formou na příkladech ze života tam popisuju, jak to celé funguje.

Když člověk někam nově přijde, nejdřív se seznámí s prostředím a lidmi. Je trochu stažený, rozkoukává se. Až po nějaké době, podle své nátury různě dlouhé, se uvolní a začne být sám sebou. A tak je to i s vínem po otevření lahve. Přizpůsobuje se podmínkám.

Teď mě napadlo, že ne všichni to tak mají. Třeba americký prezident Trump je hned všude jako doma. Docela mi tím připomíná některá laciná novosvětská vína. Hned na začátku chuťově explodují a za chvíli jich máte plné zuby.

 

Jsou ještě jiná důležitá pravidla?

Dalším faktorem je správná teplota. S tou se dá čarovat. Když je vyšší, než víno potřebuje, je unylé, unavené, když je naopak nižší, bude zmrzlé, zavřené. Potlačuje se projev látek, které v něm jsou, dobré i špatné a vy nepoznáte, jaké opravdu je. A důležité jsou také skleničky. Ty jsou vlastně dost zásadní…

 

Chcete říct, že chuť vína závisí i na tom, z čeho je pijete?

Přesně tak. Víno potřebuje pro své vyjádření prostor. Některá vína vyžadují menší skleničku, protože by se ve velké doslova ztratila, jiná naopak velkou, protože v malé by byla svázaná. Není to jen o objemu, ale i o tvaru. Dělám takové degustace, kdy si lidé na různých typech vín mohou sami vyzkoušet, jak se mění jejich projev v pěti různých tvarech sklenic. Bývá to velká zábava. Cokoliv z lidských vlastností vás napadne, dá se aplikovat i na víno – kromě lhaní, protože víno nikdy nelže. Pokud vínu správně nastavíte podmínky, dá vám ze sebe to nejlepší. Někdy mi připomíná ženy: když se cítí komfortně, rozdaly by se, když ne, dají vám to „sežrat“. (smích)

 

Jak se orientovat v nabídce vín, pokud člověk není odborník?

Pokud člověk neví o víně nic, je nejlepší zajít do vinotéky a nechat si poradit. V cenové relaci 200 až 350 Kč se dají koupit pěkná vína, některá dokonce výborná. A pokud je připravíte, budete žasnout, jaký vám dokážou připravit chuťový zážitek. U dražších vín je samozřejmě větší pravděpodobnost, že vám bude chutnat, ale podotýkám, že to neplatí obecně. Běžný zákazník hledá ve víně ovocnost, extraktivnost, u dražších vín je to o eleganci, komplexnosti, dokonalé harmonii. Je to zážitek, který ale člověk, jenž nemá tolik nachutnáno, nemusí dokázat ocenit. Protože prostě očekává něco jiného.

 

Jaké degustace nabízíte?

Zábavně-vzdělávací. Musejí mít nějakou myšlenku, něco, co v hlavě zůstane, když alkohol vyprchá. Pořádám jich několik typů, třeba „Vliv velikosti a tvaru sklenice na projev vína“, o té jsme už mluvili, pak „Příprava vína“, kde srovnáváme stejná vína připravená a servírovaná hned po otevření lahve, nebo „Potenciál vína“, kde zkoušíme několik párů stejných nebo typově podobných vín v relativně mladém a pak nazrálém stadiu.

Docela zásadní akcí mezi mými degustacemi, která lidi posune asi nejvíc, je dvoudenní workshop „Umění degustace“, kde si představujeme deset nejznámějších světových bílých a deset červených odrůd. Vysvětlujeme si, jak přistoupit k jejich poznávání a ocenění obecně, a taky jejich odlišnosti. Zkoumáme, na co se zaměřit při jejich vnímání. Je to taková matice určitých vlastností odrůd, kterou když si člověk vybaví, už nebude marně bloumat v paměti: „Tuhle vůni já znám, ale nemůžu si vzpomenout…“. Je to základ před tím, než začnete opravdu zkoušet. Protože zkoušet, to je jediná možnost vývoje.

Od podzimu plánuji i jiné typy degustací. Třeba srovnání vín z různých oblastí vinařských regionů, projev odrůdy z různých částí světa a tak…

 

Čím je vineval odlišný od ostatních webů, které se také zabývají vínem, čím je jedinečný?

Napadá mě nezávislost. Říkám a píšu, co si myslím, a dokážu to zdůvodnit. Kdysi jsem dostal nabídku pracovat na plný úvazek pro jednu společnost, která dováží vína, ale odmítl jsem ji, protože bych svou nezávislost ztratil. Na svých degustacích mám vína od různých dovozců, nikomu nedávám přednost, nikomu neslibuju, že budu jeho vína chválit. Když mi víno nechutná, napíšu proč. Je to i zpětná vazba a záleží na každém, jestli ji přijme a dokáže si z ní něco vzít.

 

Co vše se tam tedy můžeme dozvědět?

Zveřejňuji svá hodnocení vín, reportáže z různých vinařských akcí u nás i v zahraničí, články na různá vinařská témata, pozvánky na degustace a různé akce, občas i recenze restaurací. Zároveň nabízím čtenářům členství ve VIP klubu vineval.

 

Proč se stát členem vašeho VIP klubu?

Každý měsíc vyberu z vín, která ochutnám na degustacích, několik vzorků a k nim nabídnu veškeré informace, které dostanou členové VIP klubu k dispozici. Jejich popis, informaci, jak je připravit, z jakých sklenic podávat, při jaké teplotě, případně k jakému jídlu se hodí, a taky svůj osobní pohled na něj. Prostě kompletní odhalení vína a „mapa“, jak si je co nejvíc užít. Zároveň pro členy s dovozci domluvím časově omezenou zvýhodněnou cenu při nákupu.

 

Kolik členství stojí?

Roční členství stojí 1 590 Kč, chtěl jsem, aby bylo dostupné pro každého, kdo má víno rád a chce si ho opravdu vychutnat. Navíc pokud lidi vypijí ve dvojici, řekněme, 6 až 8 lahví měsíčně, vrátí se jim investice jen na zvýhodněných cenách vín za 4 až 6 měsíců, u dražších vín o dost dřív. V současné době jsou velmi žádanými dárky různé zážitkové poukázky – myslím, že jak degustace, tak členství ve VIP klubu, by se mohly stát velkým zážitkem pro toho, kdo chce vínu přijít na kloub.

 

Kam byste chtěl svůj web dovést, abyste byl spokojený?

Web je jen prostředek. Já bych si přál, aby lidé začali brát víno jako svého partnera, aby pochopili, že jim nabídne víc, když s ním pracují. A aby se u nás zlepšila vinařská kultura.

 

Které víno vás láká a neměl jste ještě příležitost ho ochutnat?

Nikdy v životě jsem nepil Domaine Romanée-Conti, to bych fakt chtěl. Je to dost vzácné a drahé víno ze specifické parcely v Burgundsku, a já se ve svém „vinném“ životě Burgunďanem cítím být. Obecně mě ale zajímají charakterní vína z celého světa.

 

Co vás na víně nejvíc baví?

Jeho poznávání. A lidé kolem něj. Je to komunita znalců a fanoušků zároveň. Sdílejí informace na sociálních sítích, když mají víno sebevíc vzácné a zajímavé, nikdy ho nepijí sami – velká vína vždycky chtějí společnost. Je příjemné posedět a popovídat si s lidmi, kteří mají společné zájmy. Když jsem třeba na akci, kde vinař vypráví o tom, že víno je takové a takové, protože v tom roce foukal vítr z východu, nebo ze západu, nebo že je v podloží víc železa nebo magnezia, a rovnou to na víně předvádí, jsem ve svém živlu.

 

Kolik času své práci denně věnujete?

Moje práce je i můj koníček, nehledím na čas, nepočítám hodiny. Postupuji praxí, a i třeba návštěvou nepovedené akce jsem se vždy někam posunul, získal zkušenosti, nic není úplně ztracený čas. V Praze je výhoda, že tu probíhá několik degustací denně. A já už teď – díky dvacetileté zkušenosti – dokážu odhadnout, které jsou přínosem. A taky mám rád soukromé degustace s kamarády, kde chutnáme různá vína a debatujeme.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Oficiální web: www.vineval.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Třiapadesátiletý MVDr. ROMAN VÍTEK patří do úspěšné dostihové rodiny Vítkových. Jako jeden ze dvou synů dvojnásobného vítěze Velké pardubické Františka Vítka se v dostihovém prostředí pohyboval od narození, dvacet let trénoval koně. Vystudoval veterinu a dnes je vyhledávaným specialistou na fyzioterapii a taky zuby koní. Ve fyzioterapii se soustředí hlavně na odstraňování bolesti svalů a netají se tím, že jeho velkou inspirací je profesor Pavel Kolář, přednosta Kliniky rehabilitace a tělovýchovného lékařství Nemocnice Motol. Právě humánní medicína je totiž velkým zdrojem informací pro u nás nepříliš rozšířenou koňskou fyzioterapii. O tomto oboru, ale i koňské zubařině, jsme si s doktorem Vítkem povídali docela dlouho a bylo to povídání příjemné a plné pohody a úsměvů…

Pojďme si hned na úvod vyjasnit, co to je „koňská fyzioterapie“…

U koní je to nová metoda, i samotná terminologie se teprve trošku usazuje. Existují různé metody, každý z mých kolegů k fyzioterapii přistupuje jinak. Logicky ale všichni následujeme humánní medicínu, protože ta je se svými metodami a prostředky v čele a my se je snažíme koním přizpůsobovat. Osobně se zabývám metodou manuální. Na rozdíl od těch fyzikálních, kde se používá studená voda nebo elektrický proud, používám ruce. Je to tzv. měkká metoda. Tu jsem si kdysi oblíbil ještě jako klient ostatních fyzioterapeutů a teď ji sám rád používám. Je to metoda málo invazivní, říkáme tomu nervosvalová manipulace. Skoro bych ji přirovnal k thajské masáži. 

 

Takže vlastně příjemná masáž?

Ne vždycky! Byla jste někdy na thajské masáži? Někdy to může i bolet.

Vedle této metody pak existují ještě další, které se soustředí na skelet či klouby, například jde o chiropraxi, osteopatii apod.

 

Kdy se fyzioterapie používá? Je to preventivní opatření, nebo nastupujete až v okamžiku, kdy má kůň nějaký problém?

V ideálním případě by to měla být péče soustavná. Protože když se koni věnujete soustavně a preventivně, je slušný předpoklad, že nedojde k větším škodám. Ve světě lidí je naprosto běžné, že vrcholoví sportovci mají servis – že mají ortopeda, fyzioterapeuta, výživáře, trenéra, psychologa atd. Humánní sport je vědecká disciplína. U koní to ještě není… i když možná dobře, že není. Že je to pořád ještě normální svět (usmívá se).

 

Předpokládám ale, že vaši péči využívají hlavně dostihoví, vrcholoví koně a že „domácí miláčkové“ vaši pomoc až tak nevyhledávají?

Sám jsem se divil, že to tak není. Opravdu ne. Jde to napříč sporty, napříč plemeny, napříč majiteli… nemá to tu souvislost, o které mluvíte. Ze začátku jsem si taky myslel, že to tak bude. Není. Ale o to je to zajímavější.

Stejně zůstanu u těch dostihových koní… třeba jezdci mají před dostihy k dispozici maséra, objedná si někdo i vás, abyste připravil koně do dostihu?

Málo. Není to v Čechách tak zvykem, více to děláme ve Velké Británii či Irsku. Jeden z důvodů je, že dostihy jsou takový „tajný spolek“.

 

Tajný spolek?

Informace ze stáje a informace o koni jsou důvěrné – kvůli konkurenci, kvůli sázení, kvůli dalším věcem… Koně, kteří jdou běhat, stojí před dostihy všichni společně ve velkých stájích. A jakmile tam někdo vidí nějakého veterináře, už je to začátek tiché pošty a spekulací co se děje a že je něco špatně.

 

Ještě nepřišli na to, že je to další „level“ péče o koně, ale berou to jako signál, že něco není v pořádku…?

Ano, ale není to jen u dostihových koní. Je to i u parkuráků. Lidi, kteří fyzioterapeutickou péči objednávají, většinou nechtějí, aby se o tom mluvilo a aby to bylo vidět. Svým způsobem to berou jako svoji tajnou zbraň. A proč byste vykládala konkurenci, že máte něco navíc?

 

Jak jste se k té profesi fyzioterapeuta dostal?

Vlastně úplně normálně. Jsem koňské dítě. A když už bylo jasné, že jsem trošku přerostl a nebudu žokejem, šel jsem na veterinu. Ale veterinářem jsem vlastně nebyl. Většinu života jsem dělal dostihového trenéra rovinových koní, i když pár překážkových koní mi taky rukama prošlo. Měl jsem i koně umístěné Velké pardubické, ale to byly takové náhody. Mým sportem jsou prostě rovinové dostihy. Měl jsem relativně štěstí na dobré stáje a dobré klienty, kteří nejen že měli peníze, ale byli vesměs osvícení a naklonění novým věcem. A tak jsem s nástupem nových metod mohl ke svým koním zvát fyzioterapeuty. Tyhle věci se v Evropě seriózně praktikují ne víc jak 20 let. Všechno začíná v Americe a Austrálii a pak se to pomalu a dlouho blíží k nám. Poprvé jsem tady o fyzioterapii u koní slyšel od svých švýcarských klientů někdy krátce před rokem 2000. A dodnes chápu despekt některých svých kolegů k této metodě, protože já ho tenkrát taky cítil. Když mi to nabídli jako službu k mým tréninkům, tak jsem říkal, když si chcete zaplatit nějaký kouzla, tak si je zaplaťte, mně je to jedno (smích)… Ale pak se mi to zalíbilo. I proto, že první, kdo sem s fyzioterapií jezdil, byly hezké holky a rád jsem je viděl znovu… 

 

… Aha! Cherchez la femme – za vším hledej ženu!

(smích)… Ale já se snažil těch lidí, kteří praktikují fyzioterapii, vystřídat víc, abych viděl různé metody. První, kteří sem jezdili, byli Němci a Švýcaři. Byla to vesměs chiropraxe a osteopatie, anebo různé kombinace těchto metod. Ono to ani vlastně nejde rozškatulkovat, všechno se vším souvisí. Potom mi jeden náš známý nabídl, abych se s ním podílel na návštěvách jednoho Australana v Čechách. Měl jsem k fyzioterapii sklony a měl jsem majitele, který na to slyšel. A tak jsme asi v roce 2003 přivezli do Čech muže, který mě pro ten obor nadchnul… Tenkrát se to ještě prolínalo s mou trenérskou činností a na svých koních jsem pozoroval ten efekt a viděl, že koně prospívali déle, jsou zdravější. Na začátku všeho musíte svému fyzioterapeutovi sdělit anamnézu, on vám pak řekne svůj názor, něco provede a výsledkem je nějaké doporučení nebo opatření. Takže v té době jsem od něj dostával domácí úkoly…

 

Řekl vám, s tímhle koněm budeš cvičit tohle, s tamtím koněm zase něco jiného?

…nebo že třeba tenhle materiál je nevhodný, změníme ho. Nebo že tenhle sval je slabší, budeme ho masírovat. Nebo že tady mu tuhne za krkem, budeme ho masírovat a budeš to dělat ty v době mezi mými návštěvami.

 

Jako když maminka doma cvičí s dítětem cviky, které jí uložil třeba ortopéd…

Přesně. Už jsme mluvili o té podobnosti s humánní medicínou… Shodou okolností jednou mou klientkou byla v Praze primářka rehabilitační kliniky Vinohradské nemocnice. Pozorovala mě při práci a pak se zeptala, jestli vím, co dělám? Že když se na to dívá, když sleduje ten princip a tu metodu, kterou používám, že jí to připomíná Vojtovu metodu.

Kdy se z klienta stal učeň?

Klientem fyzioterapie jsem byl sedm let, pak jsem se stal učněm. Když jsem přišel o trenérskou štaci, už jsem nechtěl putovat někam dál. Věděl jsem, že se chci být fyzioterapeutem.

 

Kde se fyzioterapie koní vlastně studuje? Předpokládám, že to není samostatný obor někde na vysoké škole…

V humánní medicíně už tento obor vznikl, už i v Čechách má svého profesora a už je oborem uznaným. Ale u koní ještě ne. U koní se učíme jeden od druhého. Musíte mít špičkového fyzioterapeuta, který vás nechá všude chodit s ním, nechá vás se dívat a občas vás nechá sáhnout.

 

Je to obor, který má budoucnost?

Jasně. Dneska už fyzioterapii dělají v Čechách desítky lidí, v Evropě stovky a ve světě dokonce tisíce lidí. Fyzioterapie už čeká jen na to, až se najde někdo vědecky zdatný, kdo tomu oboru dá nějakou formu, ucelí to. Jde o to, aby vznikla nějaká studie, která ten obor trošku verifikuje.

 

Jak se od fyzioterapie dostanete ke stomatologii? Nebo co vlastně bylo dřív?

Trénování je mnohooborová práce. Jako trenér jste současně ošetřovatel koní, řídíte kamion, trochu jste veterinář, trochu zubař … od všeho musíte mít základní dovednost. Musíte umět přibít podkovu i píchnout injekci. Takže i ty zuby, byť okrajově, mě provázely celý život. Celou dobu mého trénování byl mým veterinářem doktor Krupil. A tak když jsem přestal trénovat, logicky jsem zamířil pod jeho křídla. Ale protože doktor Krupil je velmi konzervativní a má fyzioterapii tak trošku za padisciplínu, musel jsem si k tomu vybrat „pořádnou část řemesla“ (smích). Nabídl mi tři a jasně mezi nimi zvítězila stomatologie. Už třeba taky proto, že jsme měli kontakty se špičkovou zubní klinikou v Německu a věděl sem, že se tam můžu jít doučit.

 

Jak vypadá péče o koňský chrup? Hodně lidí si moc neuvědomuje, že i kůň potřebuje svého „zubaře“…

V první řadě si musíme uvědomit, že kůň má jiné zuby než lidé. Lidský zub vyroste a zůstane stejný. Koňský zub ale roste pořád, je podobný víc třeba kopytu než lidskému zubu. Každý úplně chápe, že kopyto stejně jako lidský nehet je potřeba občas obrousit. Se zuby je to stejné. Ale není to vidět, proto to lidi moc neřeší.

 

Kůň si zuby obrušuje i tím, že žere…

Ano, když žere a žije přirozeně… ale takový kůň také zemře dřív než ten chovaný doma, jsou to jiné podmínky pro život. Věk koní v přírodě je naprosto odlišný od stáří našich koní. Ti domestikovaní mají veškerou péči od výživy, vakcinace, stomatologie, fyzioterapie, nosíme jim sušené seno a umleté oříšky, bydlí v domečku (smích). Kůň, který žije venku, musí na jaře žrát zelenou trávu, v létě suchou trávu a v zimě ohlodává zmrzlou kůru. Žere tedy delší dobu, protože pořád něco hledá, a žere různé věci včetně hlíny či písku, který pak funguje jako brusná pasta. A když už má ty zuby horší, tak umře… z různých příčin. My jim život naší péči zlepšujeme a prodlužujeme. Ale je fakt, že už to taky jde trochu do extrému… Na jedné stomatologické akci v Německu nám přednášela jistá Němka a prozradila nám, že u nich už vznikl nový obor „Koňská geriatrie“, který se stará o to, aby staří koně žili zdravě. Jeden z jejich klientů je čtyřicetiletý! A má všechny zuby. Samozřejmě nepracuje, jeho jediným úkolem je dojít se najíst a napít… Plašší už z toho ale začínají být ti klienti, kteří ho tam dávali v nějakých dvaatřiceti letech na pár týdnů na dožití a on je i po letech stále fit… (úsměv)

 

Mimochodem, jakého věku se koně dožívají?

Nejstaršímu je myslím kolem padesáti, ale to je extrém. Čím jsou koně větší, tím je jejich život těžší. Polokoně se dožívají vyššího věku než koně velcí. Na přednáškách nám občas připomínají, že ti velcí, sedmisetkiloví koně, o které se staráme, by v přírodě nepřežili. Nedokázali by prostě utéct před nebezpečím…

Vraťme se k té péči o zuby. Jak vypadá?

V první řadě musí být soustavná, pravidelná a odborná. Od samého narození by se měl chrup kontrolovat, jestli se dobře vyvíjí, jestli zuby rostou tam, kde mají, jestli probíhá výměna mléčných zubů za trvalé atd. A potom je důležité pravidelné broušení. Ve stáří se už zuby brousí méně, protože růst zubů má samozřejmě nějakou dynamiku – nejdynamičtější růst je někde kolem deseti let věku koně. Potom se už růst zpomaluje. Ale pak se zas řeší jiné věci. Jako u nás lidí po padesátce se zvětšují mezery mezi zuby, zůstává tam krmivo, musí se řešit paradentóza… a to už k nám jde také z toho světa. Už se prodávají ústní sprchy …

 

…ale ještě se nechodí každé ráno s kartáčkem a pastou…

Chodí. Sice bez pasty, ale s kartáčkem. A ne každé ráno. Ale koním, kteří mají mezery mezi zuby, je musí majitel pravidelně čistit.

 

Může mít kůň zubní kaz?

Může, ale neumíme to zatím řešit. A opět je tu souvislost s vývojem civilizace. Čím více se o koně staráme a oni se dožívají vyššího věku, tím více musíme řešit problémy, kterých by se v přírodě nedožili. A je to i stravě. Čím víc cukrů, tím víc kazů.

 

Takže je to jako u lidí i o tom, co jí?

Jo, hodně.

 

Co jste víc – stomatolog nebo fyzioterapeut?

Jsem rád, že jsem oboje. U jednoho si odpočinu od druhého. A když už toho druhého máte tak akorát, těšíte se na to první. Ty disciplíny jsou úplně jiné. Jedna je o citu, o koncentraci a o „dotyku“, zatímco ta druhá je o nástrojích, o materiálu. Zubařina je řemeslo, připodobnil bych to k nástrojařině.

 

A asi je zubařina fyzicky náročnější?

To je tak nastejno. Možná že zubařina je práce míň vhodná pro lidské tělo, protože se u toho všelijak kroutíte, musíte se přizpůsobit tomu koni…

 

… pak potřebujete toho fyzioterapeuta…

… přesně. Proto potom chodím na tu thajskou masáž (smích). Při fyzioterapii po vás pro změnu někdy koně kopou. Něco je bolí a vy musíte najít co. Hledáte ho tím, že dotykem zjišťujete, kde ho bolí. A představte si, že vám někdo zmáčkne místo, které bolí. Logicky se oženete. Když to jde dobře, v minutách se to zlepší. A za půl hodiny už toho koně máte na své straně. Ale ta první minuta bolí i nás.

Děkuji za rozhovor.

Vytvořeno ve spolupráci s Dostihovým spolkem Pardubice

Slovní zásoba, kterou jazyk český nabízí, je bezpochyby výzvou pro všechny literáty. Důkazem toho je i tvorba Jiřího Žáčka, která zasahuje nejednu generaci čtenářů dětské i dospělé literatury. Co jsem v tvorbě Jiřího Žáčka našla já, byl hlavně humor a nadsázka a to v mnoha ohledech. Existují lidé, kteří dokážou v jediné básni popsat celý jeden lidský život. Jiří Žáček k těmto lidem patří.

 

Která básnická forma vám nejlépe vyhovuje?

Řekl bych, že písňový žánr. Však také můj nejprvnější kontakt s poezií představovaly lidové písničky. Maminka mi zpívala smutné a babička rozpustilé. Ale vyhovuje mi i čtyřverší. Na něm se člověk naučí šetřit slovy.

 

A která básnická forma vám připadá nejobtížnější?

Formálně komplikovaná je villonská balada, proslavená středověkým bouřlivákem Francoisem Villonem. V ní musíte použít 14 různých rýmů na tzv. poslání; to je verš, kterým končí každá sloka i celá balada. Vytvořit villonskou baladu, která působí přirozeně, to je jako zatančit sambu s pouty na rukou a se železnou koulí na noze. Sám jsem jich napsal asi tucet, ale stoprocentně spokojený jsem s jedinou.

 

Máte nějaký rituál, který vás nabudí a uvede do tvořivého procesu?

Mnoho let jsem se při psaní povzbuzoval silnou kávou a cigaretami. Když jsem psával přes noc, vypil jsem hektolitr kafe a vyhulil dvě tři krabičky cigaret. Dnes už nekouřím a káva mi stačí jedna. Dobré je básničku vychodit, při chůzi se dobře okysličuje mozek.

 

Každý umělec prochází určitým vývojem. Myslíte, že na své začátky se s úsměvem ohlíží většina literátů?

Asi ano. Rozhodně je sympatičtější ohlížet se na své začátky s úsměvem, než se brát příliš vážně.

 

Jak se během vašeho života proměňovala témata, o kterých jste psal?

Co je mocnější inspirací než láska? Já jsem ale začínal s epigramy na kantory a spolužáky. Teprve když na mě dolehla opožděná puberta, přesedlal jsem na milostnou lyriku. Ale i z erotického blouznění se člověk časem vypíše a začne vnímat i jiné aspekty života, historické, politické, ekologické souvislosti, úžasný svět dětí, monumentalitu přírody.

 

Musí autor prožít všechno, o čem píše, anebo mu stačí inspirovat se jen představami?

Geniální básník si může všecko vycucat z malíčku a všecky čtenáře uchvátí. Kdo tolik fantazie nemá, musí si všecko prožít na vlastní kůži. Ale i géniům prospějí autentické prožitky.

 

Geniálním básníkem se člověk narodí, nebo se jím stává?

Geniální básníci se kdysi rodili, dnes už mladí géniové dávají přednost jaderné fyzice nebo genetice. Ale i když někoho příroda obdaří výjimečným talentem, musí na tom talentu makat, rozvíjet ho, věnovat se mu 25 hodin denně.

 

Dal byste mi nějaký mini návod, s jehož pomocí by se mi mohlo podařit poskládat docela obstojnou básničku?

Na život ani na poezii žádné fungující návody neexistují. Psavec si na všecko musí přijít sám, a nejvíc se toho naučí chybami a omyly.

 

Připadáte si úspěšný? A jak se s tím vyrovnáváte? Čím je pro vás úspěch? Pochybujete o sobě někdy?

Co to je, být úspěšný? Dostávat literární ceny? Být miláčkem médií? Imponovat vlastním dětem? Člověk píšící nepotřebuje dostat Nobelovu cenu, ale potřebuje být čten a občas i pochválen. Raději čtenářem než kritikem, neboť múzických Šaldů se fatálně nedostává. Pochybovat má člověk o všem, tedy i o sobě, ale také si má fandit. Se zakrnělým sebevědomím se nedá psát, ani pěstovat brambory.

 

Jak jste reagoval, když vám lékaři diagnostikovali rakovinu? Měli by lékaři říkat pacientům vždycky pravdu?

Jak komu. Někdo pravdu snese, někdo se zhroutí. Když vám lékař oznámí, že máte rakovinu, je to šok, i když vám tělo už delší dobu signalizuje, že není v pořádku. Po té informaci mě moje podvědomí jakoby vypnulo. Asi abych se nezbláznil. Lidský mozek se sice občas mýlí, ale přesto je ohromně vynalézavý, když jde o strategii přežití.

 

Jaká omezení vám přinesla ztráta hlasivek? Bylo těžké naučit se žít s takovou indispozicí?

Přijít o hlasivky je nepříjemné, ale pořád je to lepší, než být mrtvý. Několik měsíců jsem komunikoval pomocí psaných vzkazů a sdělení, na jedné dlani jsem měl napsáno Dobrý den a na druhé Děkuji. Na foniatrii mě naučili mluvit takzvaným jícnovým hlasem, což je vlastně břichomluvectví. Za největší omezení považuju, že si nemůžu zaplavat, ani zazpívat. Zpíval jsem sice špatně, ale rád.

 

Po ztrátě hlasivek už nějaké předčítání nepřipadá v úvahu. Dělá to někdo v knihkupectvích, kde předčítání bývá zvykem, za vás?

Autorských čtení se už neúčastním, při autogramiádách mě nejčastěji zastoupí profesionální či amatérský recitátor.

 

V čem se váš život změnil k lepšímu?

Když přestanete kouřit 40 až 60 cigaret denně, začne se vám lépe dýchat. Takže paradoxně žiju zdravěji. A také jsem se začal méně zabývat sám sebou a víc přemýšlet o svých bližních, a to zase prospívá duševnímu zdraví.

 

Patříte k nejčtenějším autorům knih pro děti. Proč jste vůbec začal pro děti psát?

Člověk začne psát pro děti zpravidla ve chvíli, kdy se mu narodí potomek. Než přišla na svět moje dcera Markéta, ani mě to nenapadlo, ale pak už to šlo samo. K Markétě přibyl syn Kuba a ti dva mi otevřeli dvířka do světa dětí, kde se dají zažít veliká dobrodružství. Dětský svět je mnohem větší, veselejší a zázračnější než svět dospělých.

 

Máte recept, jak s malými čtenáři navázat kontakt, jak je zaujmout, čím je inspirovat? Jak k nim hovořit, aby vůbec chtěli naslouchat?

Důležité je uchovat si dětskou duši. Děti nepoučovat, ale hrát si s nimi. A když je dokážete rozesmát, máte vyhráno.

 

Jak poznáte, že jste napsal dobrou báseň? Existuje nějaké objektivní měřítko?

Zpravidla to poznám, i když na to žádný veršometr neexistuje, ale je dobré nechal báseň uležet v šuplíku, abych měl větší odstup. Dobré je mít kolegu psavce, který vám řekne: tohle se ti povedlo, ale tamto je úlet.

 

Se kterými z kolegů básníků svoje díla konzultujete?

Momentálně s nikým – zato mám zkušeného, vzdělaného a múzického redaktora, k němuž mám absolutní důvěru.

 

Kategorizujete básníky? Setkáváte se s kategorizací ze strany čtenářů?

Možná podvědomě. Přinejmenším dělím básníky na ty, kdo píšou o sobě, a na ty, kdo píšou o mně. Víc mě zajímají ti druzí. Myslím, že hlavním důvodem, proč se čte poezie, je touha ujasnit si, kdo jsem.

 

Čím je vaše tvorba specifická? Jací čtenáři vás čtou?

Já bych řekl, že mé básně jsou zjevně či skrytě temperované humorem. Právě fakt, že básně nemusejí být smrtelně vážné, mi získal řadu čtenářů, dokonce i takových, kteří jinak poezii nečtou. Ale nejvíc čtenářů mám mezi dětmi a jejich maminkami. To je dobrá čtenářská obec. A perspektivní.

 

Jak vypadá vaše knihovna? Kdo jsou vaši oblíbení autoři?

Moje knihovna obsahuje všehochuť, poezii i prózu, v posledních letech kupuju především eseje a naučnou literaturu. Oblíbených autorů mám desítky, k mým nejmilejším knihám patří Erbenova Kytice, Twainův Tom Sawyer a Haškův Švejk. Z českých autorů poslední doby bych jmenoval aspoň Jana Kellera a Václava Cílka.

 

Vždycky jste věděl, kam svůj život směřujete, nebo jste měl jiný přístup k tomu, jak se váš život vyvíjel? A jak je tomu nyní?

Nikdy jsem si nevytyčoval životní cíle, teprve na vysoké škole jsem si uvědomil, že mě neláká kariéra stavebního inženýra, ale zajímá mě literatura. Takže profesi inženýra jsem po třech letech praxe pověsil na hřebíček a šel jsem dělat nakladatelského redaktora. Platově jsem si výrazně pohoršil, ale zato jsem se zabýval tím, co mě baví. V systematické plánování životní dráhy příliš nevěřím – náhoda beztak většinu plánů změní a zmaří. Dávám přednost improvizaci – cítím se při tom svobodnější.

 

Toužíte svojí tvorbou ovlivnit společnost v nějakém konkrétním směru?

Doba, kdy spisovatelé chtěli společnost vychovávat a být jejím svědomím, je pryč. Možná je to škoda, ale osobně nemám rád, když mě moudrý autor poučuje, nabádá a kárá. Spisovatel by však měl čtenáře provokovat k přemýšlení o podstatných věcech.

 

Většina básníků se proslavila také svými vlastními motty. Jak taková motta vznikají a jaký je váš názor na ně?

Básníci jsou – stejně jako herci – exhibicionisté a rádi se čtenářům předvádějí svými výroky, které jsou buď jejich „světovým názorem“ v kostce, anebo chtějí zaujmout něčím šokantním. Proč ne – z 99 % jsou schopni vymýšlet chytřejší myšlenky než politikové.

 

Řídíte se nějakým mottem vy sám? A jaké je to vaše vlastní, pod které se podepisujete?

Snažím se řídit vlastním výrokem: „Nedělejte z teorií terorie.“ Ale ještě častěji si připomínám Aischylovu sentenci: „Srdce dělá zázraky, ale rozum na ně nevěří,“ a Stevensonovu větu: „Putovat s nadějí je lepší, než dorazit k cíli.“

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno v areálu Žofín Garden na Slovanském ostrově v Praze www.zofingarden.cz

Oficiální stránky Jiřího Žáčka www.jirizacek.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Mladá energická dáma, jejíž hlas slýcháme v éteru v pořadu Dopoledne s Dvojkou, začínala v rozhlase tzv. od píky. Svůj čas dělí mezi práci a péči o malého synka a mrzí ji, že ho nemá víc. Vystudovala žurnalistiku a mediální studia na Univerzitě Karlově v Praze, rok pobývala na stipendijním pobytu v Austrálii. K rozhlasovému mikrofonu usedla poprvé v roce 2004 v pořadu pro děti Domino. „S rozhlasem není člověk nikdy sám,“ říká Eva Kličková.

Hrávala jste si jako dítě s mikrofonem?

Nejraději jsem měla hru na televizní hlasatelku. Být tou paní, která uvádí Večerníčky, to byl můj dětský sen. Při jízdě autem jsem komentovala „do mikrofonu“ provoz na silnici, takže se rodiče těšili, až zavřu pusu a bude na chvíli klid… Ráda jsem zpívala, přednášela a rodiče mě v mých zájmech podporovali. Maminka učila v mateřské škole, přihlašovala mě do různých soutěží a kroužků, do Lidové školy umění. Táta jako sportovec mě bral na lyže, na brusle, na tenis. Všechno mě bavilo, všechno jsem si chtěla vyzkoušet.

Měla jste v 15 letech jasnou představu o své profesi?

Tenkrát jsem ještě vyhraněné přání neměla. Na gymnáziu mě posílali na různé vědomostní olympiády, ale zúčastnila jsem se i soutěže Miss poupě. Měla jsem ráda jazyky, cestování, myslela jsem na povolání zahraniční zpravodajky. Soutěživý typ jsem i dnes. Ne snad, že bych si potřebovala zvyšovat sebevědomí, ale soutěže jsou pro mě výzvou a dokážou mě nakopnout. Když jsem třeba vůbec nic nevěděla o Evropské unii, přihlásila jsem se do soutěže. Abych nepohořela a neudělala ostudu, podrobně jsem vše nastudovala. Vyhrála jsem a odměnou byla návštěva Štrasburku a Bruselu – báječný zážitek.

Kdy jste se definitivně rozhodla pro rozhlas?

Rozhlas mě okouzlil už jako malou holku. Poslouchala jsem pohádky, často opakovaně, mnohé jsem znala nazpaměť. Později už jsem si sama vyhledávala stanice s programy, které mě zajímaly. V sedmnácti jsem objevila soutěž Lady Radio. Nahrála jsem svůj hlas a poslala kazetu do rozhlasu. Chtěla jsem zjistit, jak bude znít profesionálům a jestli bych měla v budoucnu šanci se v tomto oboru uplatnit. Soutěž jsem vyhrála, a to mě k rozhlasu definitivně připoutalo. Dostala jsem příležitost vidět „rozhlasáky“ v akci a byla jsem nadšena. Líbilo se mi všechno: Jak funguje režie, jak se nahrává, jak se stříhá. Po gymnáziu jsem si podala přihlášku na studium žurnalistiky a vybrala si rozhlasovou specializaci.

Když jste přišla do rozhlasu, na čem jste musela nejvíc „zapracovat“, jakých chyb bylo nutné se zbavit?

Musela jsem se naučit pracovat s hlasem. 2x týdně jsme v oddělení elévů měli hodiny s hlasovými profesionály, kteří byli velmi přísní a nic nám nedarovali. Každý má nějaké rezervy, tou mou byly sykavky. Dodnes se pravidelně před vysíláním rozmlouvám, navzdory úsměvům kolegů, kterým mé říkačky slouží k pobavení. Nezanedbávám to, vím, že když nejsem rozmluvená, není to úplně ono.

Sledovali rodiče vaše pokroky, byli vašimi kritiky?

Mé vysílání sledují dodnes nejen rodiče, ale i babička, ta má dokonce označeno v kalendáři, kdy mě v rádiu uslyší. Musím si při moderování dávat pozor na rychlost mluvy, mám tendenci honem honem všechny informace předat. Několik let jsem si vedle mikrofonu stavěla kartičku s nápisem ,Zpomal!‘, abych nezapomněla… A vždy po skončeném vysílání jsem volávala mamince, abych si ověřila, zda to bylo v pořádku.

Vzpomenete si na svou první rozhlasovou práci?

V 17 letech jsem natáčela rozhovor s mou paní profesorkou o zajímavém projektu, který chystala. Byla to 45minutová nahrávka a já jsem ji odeslala do rozhlasu do Prahy s tím, že oni si s ní poradí. „Je to fajn, ale kdy to sestříháš?“ byla reakce. Tehdy jsem pochopila, že úkolem rozhlasáka je vlastně všechno: Vybrat zajímavého respondenta, akci, natočit rozhovor, sestříhat ho, připravit do vysílání. Z těch 45 minut vznikl dvouminutový rozhovor, který šel do éteru, a já jsem byla pyšná, že jsem to dokázala.

Který pořad jste dostala na starost posléze?

Ke studiovému mikrofonu jsem poprvé zasedla v roce 2004, kdy jsem dostala nabídku moderovat dětský pořad Domino. Musela jsem se naučit přizpůsobit svůj projev dětem, chvíli trvalo, než byla paní režisérka spokojená. Jako v každé práci, i tady je důležitá zkušenost a praxe, výsledky se nakonec dostavily.

Kdybyste dnes chtěla začínat v rozhlase, šla byste na to nějak jinak?

Šla bych stejnou cestou, úplně od začátku, a tak to také doporučuji všem zájemcům o práci v rozhlase. Vyzkoušet si všechno od kratičkých anket po větší reportáže, umět si vše sestříhat. To dává člověku obrovskou moc a pomáhá to s vlastní kultivací. Při stříhání si uvědomíte i chyby, které děláte, a kterých si při natáčení ani nevšimnete, třeba hlasité nadechování. Stříhání je obrovská disciplína, kterou se člověk nejlépe učí až praxí. Jako elévka jsem do rozhlasu nastoupila ve druhém ročníku vysoké školy. Pracovala jsem odpoledne, o víkendu, trávila jsem v rozhlase hodně času, ale vyplatilo se mi to. Všechno jsem poznala, pochopila, naučila se a získala potřebnou jistotu.

Začátky asi nebyly lehké…

Měla jsem velké štěstí, že jsem dostávala úkoly, které mě neuvěřitelně zocelily a pomohly mi v mém vývoji. Dostala jsem na starost připravit jednou týdně svou vlastní půlhodinu vysílání. Obsahovala všechno, co člověk v rozhlase potkává. Musela jsem být producentkou, sehnat si respondenty, kteří mají posluchačům co říci, dramaturgyní, poskládat program do zajímavého bloku, zakomponovat hudbu, napsat průvodní slovo, pořad si moderovat. Tu půlhodinu jsem promýšlela a organizovala celý den. Brala jsem to jako průpravu pro další rozhlasovou práci. Takhle jsem to dělala několik let, jsem ráda, že jsem si tím prošla. Pomáhá mi to i dnes, kdy působím jako dramaturgyně a moderátorka pořadu Dopoledne s Dvojkou.

Co nejdůležitějšího pro vaši práci vám dala studia na vysoké škole?

Dala mi hodně a rozhodně to nepovažuji za ztracený čas. Studenti žurnalistiky si často stěžují, že mají ve škole málo praxe. S tím nesouhlasím, podle mě by měl mít student vysoké školy i dobré teoretické základy, znát dějiny žurnalistiky, mediální teorii a určité minimum znalostí z dalších společenskovědních oborů. Praxi si každý může zajistit sám ve svém volném čase, jako jsem to udělala já. Díky škole jsem získala rozhled do nejrůznějších oborů a hlavně kontakty. Poznala jsem partu stejně naladěných lidí, dodnes se stýkáme, a když je potřeba, navzájem si pomůžeme.

Byla jste i na nějaké zahraniční stáži?

Pracovala jsem jako au-pair ve Velké Británii, což nebylo úplně k oboru, ale byla to zkušenost k nezaplacení. A ve svých 24 letech jsem získala stipendium a studovala celý rok 2008 v Austrálii. V porovnání se studiem u nás je v semestru daleko méně předmětů, studují se více do hloubky, klade se velký důraz na samostudium. Na každý seminář se vyžaduje hodně nastudované literatury, různé prezentace a eseje. V Austrálii se mi také podařilo získat nejvyšší možný certifikát z angličtiny CPE, a tím jsem si splnila obrovský sen.

Měla jste příležitost uplatnit v Austrálii svou profesi?

Působila jsem tam jako dopisovatelka ekonomického deníku E15, jednou týdně jsem jim posílala své postřehy. Povedlo se mi také natočit pár reportáží, jedna z nich se dokonce vysílala v prestižním Zápisníku zahraničních zpravodajů, z toho jsem měla obrovskou radost. Životním zážitkem pro mne byl vyhlídkový let nad Velkým bariérovým útesem. Reportáž o tomhle úžasném nádherném místě jsem později využila v dětském vysílání. Austrálie se stala mým druhým domovem, moc ráda bych se tam ještě vrátila. Mám tam spoustu nesplněných snů a nenavštívených míst. Přála bych si, aby ji jednou poznal i můj syn.

Významným mezníkem ve vaší práci se stal rok 2011…

Ano, do té doby jsem pracovala jako reportérka a redaktorka, v roce 2011 jsem dostala nabídku dramaturgovat a moderovat dopolední vysílání, tehdy se pořad jmenoval Je jaká je a jeho součástí byl i hodinový rozhovor s osobností Host do domu. Mé úžasné kolegyně Martina Kociánová, Stáňa Lekešová a Maruška Retková mě v krátké době přijaly mezi sebe, hodně jsem se od nich naučila. Dnes už se pořad jmenuje jinak – je to Dopoledne s Dvojkou a je to ve zkratce proud zajímavostí s pevně danými rubrikami, kam si zveme různé osobnosti a probíráme zajímavá témata. Český rozhlas Dvojka náš blok vysílá každý všední den od 9 do 11 hodin a po týdnu se v moderování střídáme s mým kolegou Jiřím Holoubkem.

Jak vybíráte své hosty?

Vybírám si takové hosty a taková témata, o kterých toho moc nevím, abych se něco přiučila i já sama. Má příprava je potom hodně náročná, musím vše pořádně nastudovat, ale to mě na tom vlastně i baví. Jsem ráda, když se nám podaří představit lidem zajímavého člověka, třeba nepříliš známého, který dokáže posluchače zaujmout. Jako dramaturgyně se snažím nezvat do vysílání protivy a morouse, ale i to se někdy stane. Ráda lidi poslouchám, nechávám je domluvit, neskáču jim do řeči. Proto nejsem vhodným moderátorem pro politické debaty. (smích)

Dostaly vás někdy do úzkých telefonáty posluchačů?

Mnohokrát. Živé dotazy posluchačů jsou pro mě jednou z nejtěžších disciplín. Díky zkušenostem je to už trochu lepší, ale býval to pro mne vždy velký stres. Když člověk najednou neví, jak pohotově zareagovat, je problém. Pak se mu může ve vysílání podařit i věta, podobná té, která kdysi „vypadla“ ze mě: „Jestli si chcete počkat, tak si počkejte…“ A to už vůbec nemluvím o agresivních a vulgárních připomínkách volajících. Je jich minimum, ale občas se objeví. Tam už člověk může reagovat jen tím, že řekne: „Děkuji vám za zavolání,“ a zavěsí.

V mládí jste se věnovala mnoha různým koníčkům, máte na ně i dnes čas?

Bohužel nemám, potřebovala bych, aby byl den delší, ale není to kvůli práci. Mám malého, téměř tříletého synka, snažím se mu věnovat, na žádné jiné aktivity mi v současné době čas nezbývá. Chodím s ním plavat, do Sokola, jezdíme spolu MDH – to miluje, to ho baví. Užívám si to a vše ostatní jsem odsunula do pozadí. Udržuju se „v obraze“ poslechem rozhlasu, sledováním internetu, občas televizí, čtením knížek a časopisů.

Co je pro vás na vaší práci nejpříjemnější?

Zpětná vazba od posluchačů. Třeba když máme Dny otevřených dveří, to je úžasné dobíjení energie. Přicházejí spousty lidí, kteří běžně netelefonují, nepíší, protože nemají vůči vysílání žádné výtky. A potom přijedou třeba i z velké dálky na Den otevřených dveří. Chtějí se s námi pozdravit, podat nám ruku. Usmívají se na nás, znají naše pořady, chválí. Člověk pak vidí, kolika posluchačům dělá svou prací radost. Rozhlas mohou poslouchat celý den – ráno po probuzení, večer před spaním, na cestách. Je báječným společníkem, jeho kouzlo je i v tom, že může každý posluchač zapojit svou fantazii, i když webové kamery, které pronikly i do našich studií, mnohá tajemství odtajňují… Jsem pyšná na to, že patřím mezi „rozhlasáky“.

Kam byste se ještě chtěla posunout?

Dramaturgovat a moderovat Dopoledne s Dvojkou je pro mne vrchol. Nemám potřebu sunout se kamkoliv výš. Mám skvělé kolegy, včetně vedoucí programu Dvojky Katky Dvořákové. Má elán věci měnit a má chuť podporovat nápady, s nimiž přicházíme, a které znamenají různá vylepšení našeho vysílání. Jsem ráda, že jsem platná i v „zákulisí“ vysílání, protože většina práce není vidět, ale kdyby se neudělala, rozhlasové vysílání ani nevznikne.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: Eva Malúšová a Khalil Baalbaki

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz