Archiv rubriky: Hudba

 

 

 

 

„Odmalička jsem hodně poslouchala muziku. Táta tvrdil, že to
je čtyřicet procent úspěchu.“ Gabriela Kočí – Dixonová

 

 

 

 

Gabriela Kočí je přední swingovou zpěvačkou a sólistkou Orchestru
Gustava Broma. Dominantu jejího repertoáru tvoří jazz a kromě něj v
její hudbě nalezneme i stopy jiných žánrů, především soulu a popu. Hudební
nadání zdědila po otci Günterovi Kočím, vynikajícím hudebníkovi a význačné
osobnosti naší poválečné jazzové scény.

Svou pěveckou dráhu
odstartovala na začátku 90. let, kdy vystupovala na zámořských lodích společně
s Laďou Kerndlem. Zkušenosti zde nasbírané jí zasáhly do života hned
v několika směrech. O tom všem více v rozhovoru, kvůli kterému jsme
se se špičkovou brněnskou zpěvačkou setkali ve špičkové brněnské restauraci
BORGO Agnese.

 

 

Váš tatínek, Günter Kočí, byl považován za jednu z
nejvýznamnějších osobností poválečného jazzu v Brně. Jak moc vás ovlivnil?

Tatínek byl jazzman a fenomenální
saxofonista. Byl to člověk, který mě přivedl k muzice, který mě směřoval a
díky němuž vlastně dnes dělám to, co dělám. Od malička jsem doma poslouchala
jazz, takže pro mě snad nebyla ani jiná volba než muzika. Maminka k hudbě neměla
vlohy, ale podporovala tatínka a později i mě. Musela být v této oblasti
hodně tolerantní.

 

Proč se jmenoval Günter, není to typické české jméno…

Táta pochází z Píště, to je na
hranici České republiky a Polska. Dříve tuto oblast okupovali Němci a taková
jména se tam v té části dávala. Tátova sestra se jmenuje Edeltrauda.
Bratr, který se narodil po válce, už byl ale Jan. Ale že by díky svému jménu táta
nějak trpěl, tak to ne. Hlavně cestoval po celém světě, jezdil hodně do Ameriky
a tam se nějaké jméno vůbec neřešilo.

 

Kdy se u vás začal formovat vztah k muzice?

Ve svých čtyřech letech jsem začala
hrát na piano, později jsem k tomu přibrala příčnou flétnu. Celé mé
dětství se tak v podstatě ubíralo hudebním směrem. Už v jesličkách se
o mně psalo v novinách. Vystoupila jsem na jedné akci a bez rozpaků jsem
zazpívala písničku.

 

Jakou jste vystudovala školu?

Hlásila jsem se na konzervatoř, ale
nedostala jsem se. Tak jsem si udělala hotelovku. Tu jsem si vybrala také
proto, že jsem viděla, jak táta pracoval v restauracích, jezdil po hotelích a
zdálo se mi, že je to na dosah k muzice. Vždy jsem chtěla být jako táta.
Byl mým vzorem.

 

Zavzpomínejte na své začátky, kdy jste vystupovala se skupinou Ladi
Kerndla. Jaký byl život na zámořských lodích?

S Laďou Kerndlem jsem začala
jezdit už v jednadvaceti letech, předtím s ním skoro patnáct let
jezdil táta, ale ten získal stálé angažmá v Orchestru Gustava Broma, tak
jsem štafetu převzala já. K muzice jsem inklinovala odmalička a táta mě
v tom všemožně podporoval, veřejně jsem začala vystupovat už
v šestnácti letech a loď byla pro mě velkou školou a příležitostí. Bylo to
krásné a pro mě velmi bouřlivé období. Ráda na ně vzpomínám, i když dnes už zpětně
vím, že tato doba se stala odrazovým můstkem nejen mé hudební kariéry, ale i problémů,
které později přišly. Většinou se jezdilo v noci, kdy jsme hráli, potom
byl vždy nějaký mejdan a přes den se kotvilo v přístavu, což jsem ale
většinou prospala. Několik dnů jsem se třeba nedostala vůbec na pevninu.

 

…takže toto období pro vás muselo být náročné…

Krásné, ale náročné období. Seznámila
jsem se se spoustou skvělých muzikantů ze všech koutů světa, kteří mě hodně
naučili. V kapele jsem dokonce kromě zpěvu hrála na tři hudební nástroje –
na piano, flétnu a saxofon.

 

Jak dlouho jste takhle žila?

Vlastně čtyři roky.

 

A potkala jste zde i svého prvního manžela…

Ano, jmenoval se Julian Dixon, byl
Angličan, jeden z nejlepších kouzelníků na světě a jinak vystudovaný technický
inženýr. Z tohoto, dnes bych řekla, povrchního vztahu se nám narodila naše
společná dcera Daniela. Sice jsme se vzali, ale manželství vydrželo pouze rok.
Dnes vím, že Julian byl pouhou náplastí na předešlý vztah, který se mi rozpadl.
Jak se říká, nemá se vytloukat klín klínem. A přesně tohle jsem udělala. On byl
zamilovaný, ale já nebyla. I proto to tak dopadlo.

 

Jakou daň si vybral životní styl, který jste díky pobytu na moři měla?

Celá ta doba šla ruku v ruce
s alkoholem. Byla jsem mladá a na takový životní styl nepřipravená. Navíc
ženská. Na lodi vlastně nebyla žádná jiná možnost zábavy, odreagování se.
Vystoupení a potom dýchánky. Člověk do toho spadne skutečně lehce.

 

Kdy vám došlo, že to skutečně problém je?

Když jsem se rozvedla s prvním
mužem, vrátila jsem se ke své velké lásce. A opět jsem otěhotněla. Narodil se
mi syn. Už při narození mu zjistili poškození mozku. A v devátém měsíci,
když chlapeček nedělal pokroky, mu diagnostikovali dětskou mozkovou obrnu. Byla
to pro mě i mé okolí velká rána. Měla jsem dvě malé děti a z toho
Kristiánka od šesti let na vozíčku. Navíc ani můj druhý vztah nevyšel a já
zůstala na všechno úplně sama.

 

Jak jste to zvládala?

Tehdy jsem to nezvládla, přiznávám.
Všechno se nakupilo – rozvod s prvním mužem, dvě děti, rozchod
s druhým mužem, Kristiánkova obrna, práce. Nebyla jsem na to připravená a
zjistila jsem, že nejsem připravená ani na rodinný život. Začala jsem to řešit
alkoholem. Problémy mají v dnešní době všichni, ale já je neunesla. Byl
tam ten návyk z mládí a já strašně moc potřebovala uniknout
z reality. Svůj život jsem si představovala úplně jinak.

 

Kdy jste se rozhodla, že s tím musíte něco dělat?

Když jsem přestala fungovat jako
matka. Došlo mi, že mám problém a odešla jsem se léčit. Strašně mě mrzí, že
jsem to nezvládala, cítím to dodnes jako velkou prohru. Vím, že řešit věci skrz
alkohol je ta nejméně vhodná cesta.

 

Jak to máte dnes?

Dnes abstinuji, mám dvě skvělé děti
a dobrou práci. Jsem ráda, že jsem to zvládla.

 

Kdo vám pomáhá s dětmi?

Kristiánův tatínek nám pomáhá. Když
viděl, jak se hroutím, tak se do toho vložil. Kristián ho má moc rád. Takže teď
si k sobě malého bere, případně hlídá, když mám vystoupení na více dní.
Pokud je to jen večer, tak se o malého postará starší dcera.

Zdědilo
některé z dětí po vás hudební nadání?
Starší dcera závodně tančí a má ráda zvířata. Intonuje,
slyší, ale preferuje tanec. Syn po mně zdědil vztah k muzice. Poslouchá
hudbu celé dny, různé žánry, ale také si rád zazpívá. Ovšem jeho handicap, že
je na invalidním vozíčku, mu nedovoluje, aby na nějaký hudební nástroj hrál.
V tomto ho bohužel limitují jeho motorické schopnosti.

 

Jak vnímáte problematiku dětí s handicapem u nás v ČR a jak
vám vycházejí instituce vstříc?

Je to rok od roku lepší a dalo by
se říci, že jsem spokojená. Vždy se nějaké maličkosti najdou, ale není to nic
podstatného, co by nám nějak ztěžovalo fungování. Instituce nám vycházejí
vstříc, obchodní centra už jsou plně bezbariérová, vzniká hodně míst na parkování
pro vozíčkáře, ale třeba i nízkopodlažních tramvají a autobusů je čím dál více.

 

Jazz – co se vám vybaví při vyslovení tohoto slova?

Že ortodoxní jazz poslouchá asi
jedno procento lidí u nás, což je možná trošku škoda.

 

Jak široký je váš repertoár?

Jsem ráda, že díky zkušenostem
z lodí mám široký repertoár a jsem schopná zazpívat téměř všechny žánry. Od
jazzu přes swing až po muzikál.

 

Skládáte si písničky sama, nebo k tomu máte tým?

Zatím nemám tolik vlastní tvorby,
ale právě se chystám oslovit šikovné lidi, kteří by mi něco napsali. Na
nedávném profesním setkání magazínu Best of, kde jsem vystupovala, mi dokonce
několik lidí nabídlo spolupráci, což mě velmi potěšilo. Jinak jsem sólistkou Orchestru
Gustava Broma, se kterým jezdím nejvíce koncertů.

 

Jak jste se dostala do Orchestru Gustava Broma?

Jednou jsem zaskočila za paní
Blehárovou, která náhle onemocněla. Po vystoupení za mnou přišel kapelník
s nabídkou stálého angažmá. To mě potěšilo a nabídku jsem přijala a v orchestru
působím dodnes.

 

Jak jste si vybírala muzikanty pro svoji Jazz Company?

Na vystoupení jsem si vytvořila
jazzovou kapelu složenou ze samých výborných hudebníků, ještě donedávna
v ní hrával i můj táta. A měli jsme tam také šikovného kubánského
trumpetistu.

 

Jak často koncertujete?

Nepravidelně. Záleží na poptávce.
Jak jsem říkala, nejvíce jezdím s Gustavem Bromem, potom s Jazz Company
a mívám také vystoupení sama. Takže někdy mám několik vystoupení do týdne a pak
třeba čtrnáct dní nic.

 

Je dnes snadné uživit se pouze muzikou?

Není snadné se uživit, to
přiznávám. Na trhu je spousta velmi dobrých seskupení, která jsou občas ochotna
jet i zadarmo a snižují tak hodnotu v celé branži. Ráda hraji s živou
kapelou, ale je pravda, že klienti často nemají tolik peněz, aby zaplatili
všechny muzikanty. Proto vystupuji i sama.

 

Kdo byl vaším hudebním vzorem?

Odmalička jsem hodně poslouchala
muziku. Táta tvrdil, že to je čtyřicet procent úspěchu. Začínala jsem
poslouchat Ellu Fitzgerald, Barbru Streisand a dnes je mojí favoritkou Diana
Krall. Ale nebráním se ani mnohým dalším a ani poslechu populární hudby.
Poslechnu si ledacos a od zpěváků jiných žánrů se snažím odkoukat prvky, které
bych mohla zařadit do svých vystoupení.

 

Co si doma pouštíte, když se chcete odreagovat?

Jazz, jazz a zase jen jazz ve všech
možných podobách.

 

Chodíte pěkně oblečená, využíváte rad stylistů, nebo se oblékáte sama?

Oblékám se sama, ale pohybuji se v prostředí,
kde jsou i stylisté a vizážisté, takže si ráda nechám poradit. Na svá
vystoupení musím mít vhodnou garderobu, a protože často vystupuji na
opakujících se akcích, vždy si píšu do deníčku, co jsem měla ten rok, na té
konkrétní akci zrovna na sobě. V osobním životě se mi líbí sportovně elegantní móda,
mám ráda jednoduché věci.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up a vlasy: Lenka Šourková

Růžové a béžové šaty: LERROS www.lerros.cz

Barevné a modré šaty – vlastní.

Foceno v hotelu Achymist Grand
Hotel and Spa, Praha www.alchymisthotel.com

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

„Z každého výstupu zpoza pultu
jsem měla ohromnou radost. Doba šla ovšem dále a DJing se začal ubírat směrem
vinylů a mixování a tam skončila veškerá sranda.“ Marie MeryEn Kampfová

 

 

 

 

Práce DJky už není jen výsadou mužů. V poslední době se na naší i
světové scéně začíná prosazovat čím dál tím více žen. Jednou z nich je i
Marie Kampfová. DJing ji uchvátil již jako malou holčičku, ale asi ho měla v genech,
protože jak tatínek, tak bratr se DJingu věnovali. Marie se rozhodla jít
v jejich stopách a zcela propadla vinylovému světu. A kdyby jí mixování v
budoucnu náhodou přestalo bavit, může se klidně vrhnout na molo, protože výšku
i atraktivní vzhled na to má. Posuďte sami!

Zeptám se jako naprostý laik: Co zaujme mladou ženu na DJingu, který
bych donedávna považovala (až na několik výjimek, které tvoří DJ Lucca, nebo dříve
Michaela Salačová) za mužskou doménu?

U mě to bylo naprosto jednoduché a
dané předem. Můj otec (DJ Er) a bratr (DJ Ian Blond) mě do dané tématiky
zasvětili někdy v roce… no, to už je dávno. Již jako malá jedenáctiletá holka jsem
s otcem chodívala na dětské diskotéky a již tehdy jsem tátu v jeho profesi
velmi obdivovala. V té době byl v České republice ovšem DJing na trošku
jiné úrovni než nyní, ještě se nemixovalo, skladby se pouze pouštěly a DJ
každou skladbu uváděl do mikrofonu. Při každé možné příležitosti jsem tátu
prosila, aby mi dovolil nějakou skladbu uvést. Z každého výstupu zpoza pultu
jsem měla ohromnou radost. Doba šla ovšem dále a DJing se začal ubírat směrem
vinylů a mixování a tam skončila veškerá sranda. Fascinoval mě každý pohled na
tátovo či bráchovo hraní, jak jim jde mixování pěkně od ruky, a moje touha
předvádět se za mikrofonem se přeměnila na touhu umět mixovat stejně jako oni.
A tak jsem se do toho pustila. Psal se rok 2002.

 

Takže jste měla plnou podporu celé rodiny?

Měla jsem opravdu štěstí a plnou
podporu ze strany rodičů, což si myslím bylo velmi podstatné. Nemnoho rodičů
mých kamarádů něco takového v té době chápalo. Na každé narozeniny a
Vánoce jsem si přála vinyly a ty jsem také vždy dostala, až jsem se
propracovala k pěkné sbírce, kterou mám dodnes. Nyní hraji již jen
z CD.

 

Vaše umělecké jméno je MeryEn, to podle křestního jména, nebo má hlubší
význam?

 

Jako u většiny DJs je to dáno dle
jména. Při vymýšlení jsem ovšem přidala koncovku En, aby umělecké jméno bylo o
něco zvučnější než jen obyčejné Mery.

 

Jak vycházíte s výše jmenovanými DJkami, které působí na naší scéně?

S Luccou jsem se na pár
hraních setkala, ovšem s Míšou tu čest nemám. Ale nebyla bych přímo takto
konkrétní. Z vlastní zkušenosti si myslím, že my DJky držíme spíše pospolu
proti větší mužské konkurenci. Hrávám často s DJkami Elite, Patricia,
Evson, Adlet… a nikdy se mi nestalo, že bychom spolu nevycházely, či na sebe
házely špínu, jako to někdy bohužel dělávají někteří naši kolegové.

 

Tak to je zvláštní, tipla bych si, že právě mezi ženami bude větší
rivalita. Takže jste mě mile překvapila. Co musí ovládat správný DJ?

Především by měl mít cit pro hudbu.
Ostatní se dá naučit – myslím tím mixovací techniku. Ta je jako jízda na kole,
když se ji jednou naučíte, už ji nezapomenete. Musí se jen neustále pilovat.

 

Jste DJka, která poslouchá jenom house, nebo si doma či v autě
pustíte i něco jiného?

Můj hudební vkus je rozsáhlý a
netýká se jen housových odnoží. Kromě klubové hudby poslouchám i skladby od jednoho
z největších hudebních umělců naší doby, kterým je Jean Michel Jarre (toho
ovšem neposlouchám v autě, ale doma při relaxaci). Občas také zabrousím do
popové scény – Michael Jackson byl celé mé dětství mým největším vzorem, občas
si naladím i jazz, blues a také hip-hop či rock. Takže se neomezuji, mám prostě
ráda kvalitní hudbu, ať je jakéhokoliv stylu. Tedy kromě dechovky – tato
hudební odnož nemá žádné kvalitní skladby. Ale je pravdou, že převážně se
zaposlouchávám do tónů hudebních kousků, které pak i sama za mixákem
prezentuji.

 

Hrajete převážně v Čechách, nebo vyjíždíte do světa?

Hraji převážně po celé České
republice, ale občas se dostanu i do zahraničí. V loňském roce jsem se
podívala do francouzského města Marseille, kde jsem v jednom víkendu hrála
hned ve dvou klubech. Bylo to tam naprosto úžasné. Hraní v Čechách mám
samozřejmě také ráda, ale když hrajete v baru přímo na pláži
s výhledem na moře, tak to má prostě větší kouzlo. Jinak letos v létě mě v Praze
často uslyšíte v největším českém klubu SaSaZu. Také si zahraji na
festivalech Prague City Festival a Pleasure Island.

 

Pochopila jsem, že u vašeho zrodu jako DJky stáli otec a bratr, ale kdo
je pro vás nejlepším DJem v zahraničí? Je někdo takový, u koho se inspirujete?

Ano, mým vzorem a velkou inspirací
byli dříve DJs, kteří mě do hraní zasvěcovali – tedy můj otec, bratr a také DJ
Hyde. Jelikož DJing opravdu není zábavou na mnoho let, tak po X letech za
pultem jsou i tito pánové na zaslouženém DJském odpočinku a mé vzory se
posunuly dále za hranice. Alexander Kowalski a Joris Voorn – tito pánové jsou
pro mě velkými idoly a kdyby stvořili sami na sebe nějakou modlitbu, budu ji
odříkávat snad každý den. Dále mám ráda tvorbu pánů, jako jsou Dave Angel,
Marco Bailey, Olav Basoski, Johannes Heil, Laidback Luke…atd…atd… Mohla bych
tady jmenovat spoustu dalších, ale na to nemáme dost času ani místa. (úsměv)

 

Dá se touto prací solidně uživit? Dokážete si představit sebe samu za nějakých
dvacet let?

Uživit se tím určitě dá, ale pokud
nejste nositelem zvučného jména jako třeba Carl Cox, DJ Tiesto či Sander Van
Doorn, je to, myslím si, celkem boj. Proto jsem ráda, že mám i svou práci,
která se mi dokonce výborně s hraním kloubí – například v pátek 17. 6.
dělala naše firma druhou stage na brněnském výstavišti, kde jako hlavní hvězda
vystoupil právě výše jmenovaný DJ Tiesto. Normálně bych se do blízkosti
takového zvučeného DJského jména nedostala, ale moje práce mi to umožnila.

 

Nabízí se otázka: Není práce DJs spojovaná s nočním životem,
alkoholem a drogami?

Není to o tom, že by byl DJing jako
takový spojovaný s alkoholem či drogami. Ale je to spíše o akcích a
klubech, kam se lidé chodí bavit a při těchto příležitostech si dají skleničku
nebo lajničku. Nemyslím si, že by DJing jako takový měl sklony nutit vás něco
brát. Já už jsem se kupříkladu dopracovala do fáze, kdy přijdu do klubu,
odehraji svůj set a mizím domů spát. Nemám žádnou nutkavou potřebu se
v klubu sjíždět či opíjet do němoty. Ale i když do klubu přicházíte i
z něj odcházíte za střízliva, stejně druhý den cítíte únavu z pouhého ponocování.

 

Předpokládám, že vám DJing zabírá hodně času, takže bych si myslela, že
„práce je zároveň vašim koníčkem“. Máte vůbec možnost se realizovat i někde
jinde?

Jak jsem se již zmínila, práci mám.
DJing je skvělý koníček a v mém případě luxusně skloubený s mou
prací. Ale kombinace mé práce a DJingu je časově vražedná, nic dalšího kromě
přítele a psa už nestíhám.

 

Příští rok vám bude třicet, považujete tento věk za mezník ve svém
životě, jak to slýchávám od mnoha lidí?

Co se práce týče, tak asi ano. Mým
cílem je v tomto věku se v práci posunout o kousek dále. Ale týká se
to opravdu jen práce, v ničem jiném žádný rozdíl či něco jiného cítit
nebudu.

 

Téma rodina: Láká vás role maminky, nebo se na ni ještě necítíte?

Prozatím ne. Máme doma pejska, anglického
kokršpaněla, a ten vydá za dvě malé děti.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Dita Brančíková

Make up a vlasy: Mili Dvořáková

Foto: Robert Vano

Foceno v restauraci Mlýnec v Praze
www.mlynec.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

„My
hudebníci jsme jako gladiátoři a jdeme pro vás zabít draka všedního dne. A
pokud je vám při poslechu dobře, tak jsme ho zabili.“ František Segrado

 

 

František
Segrado je člověk s neuvěřitelně příjemným hlasem a už díky tomu se na setkání
s ním opravdu těšíte. Když začne vyprávět, teprve poznáte, jak zajímavým je
člověkem a především vypravěčem. Miluje umění a to ve smyslu herectví, hudby,
malířství i sochařství. V každém tomto oboru se s chutí realizuje a že se mu to
daří, to jen potvrzují mnohé jeho úspěchy. Přesto se však k některým z těchto
oborů dostával víceméně oklikou a vyzkoušel si skutečně rozmanitá zaměstnání.

 

Nelze
se hned na začátku nezeptat na vaše jméno. Máte italské předky?

Můj pradědeček byl Ital
ze severu Itálie z Udine. Italové stavěli přehrady po celém mocnářství a
byli vyhlášení specialisté. K těmto stavitelům patřil právě i můj
pradědeček. U nás stavěli přehradu Bystřička a železniční stavby. Za I. světové
války, rozpadem Rakousko-Uherska, se stal cizím státním příslušníkem a musel
zůstat tady, kde také potkal prababičku. Já už su rodilý Valach.

 

Jak
jste se vůbec dostal k divadlu a hudbě? Byl to váš sen od dětství?

Muzika byla v naší
rodině, co pamatuji. Maminka zpívala slovácké písně, sestra Suchého a Šlitra a
tatínek valašské a trampské písničky. Ochotnické divadlo přišlo až po revoluci
ve Vsetínském spolku NKVD (Nezávislé Komorní Vsetínské Divadlo) a uvrtali mě
kamarádi, jak to tak bývá. No, moc přemlouvat mě nemuseli-

 

Dříve
jste pracoval jako hospodský, to je poměrně odlišný obor…

Já jsem chtěl na UMPRUM
do Hradiště. Výtvarné umění je totiž mojí další velkou láskou i vášní. Když mě
nevzali do Hradiště, vyučil jsem se v oboru kuchař-číšník
v Šilheřovicích. Muziku, tu jsem dělal ještě dřív, než jsem se stal
hospodským.

 

Jak
šla práce hospodského s muzikou dohromady?

Skloubit zaměstnání
hospodského s kapelou je časově prakticky nemožné, navíc jsem už měl
rodinu, a když jsem si uvědomil, že mě děti vidí jen u snídaně, tak jsem z
hospody odešel. Pár let jsem dělal prodavače a řezníka. Později ve vsetínském
družstvu Irisa hledali výtvarníka vánočních ozdob, tak jsem nakonec zkusil toto
povolání a byl jsem přijat. Při zaměstnání jsem si dodělal školu a přešel na sítotisk.
Tam jsem vydržel až do revoluce. Ve volném čase jsem se znovu vrhl na hudbu,
malování, keramiku i ateliérový šperk. Odlévání kovu na ztracený vosk je krásná
technika. Se ženou jsme s obrazy a šperky vyhráli několik výtvarných soutěží
u nás i v zahraničí.

 

Dovedete
si ještě teď, po rozmanitých kariérních změnách, představit, že byste začal
dělat ještě něco zcela nového?

Jistě, čekám, že mě
vezmou do lední revue, protože jsem první, kdo skočil čtverného odpíchnutého
ferneta. (smích) Ale teď vážně, já
myslím, že jsem všechno, co mi bylo dáno do vínku, nějak využil. Ale zároveň
vím, že i kdybych měl čtyři těla, tak bych je zničil. Jedno by sochalo, jedno
malovalo, další hrálo a zpívalo a čtvrté relaxovalo. To by bylo báječné, stejně
jako mají lidé tiskového mluvčího, tak já bych měl svého povaleče. Nicméně asi
se už nebudu po něčem jiném poohlížet, ale spíš se budu v různých spirálách
vracet sám k sobě.

 

Dala
vám práce v pohostinství něco i do současné kariéry?

České hospody jsou a
vždy byly místem setkávání. Podívejte se kolem sebe. (Pozn. redakce: Rozhovor probíhal v kavárně Švandova divadla.) To
je panoptikum, normálně by musel člověk chodit od chalupy k chalupě a pozorovat
lidi, jací jsou a jak reagují, ale v té hospodě je úplně všechno. Žijete s tím
místem. Jako hospodský s nimi prožíváte všechno – od kolébky po pohřeb.

 

Myslíte,
že se dá hudba dělat čistě jen jako práce, bez osobního zaujetí?

To nejde. Teda ne, že
by to někteří tak nedělali, ale já bych to tak ani dělat nemohl. Bez zaujetí asi
žádná činnost nedopadne valně a kumšt podle mě vyžaduje navíc i vášeň. Jak
praví klasik: „Kdo chce zapalovat, musí sám hořet.“

 

Nějakou
dobu jste spolupracoval se skupinou Čechomor. Jak na tu dobu vzpomínáte?

To bylo v době, kdy
ještě žil Jiří Břenek řečený Čenda a pak krátce po jeho předčasném odchodu.
Tehdy jsem zpíval s kapelou Dobrohošť, oni začínali a já jsem si s nimi
rád zahostoval. Tedy vzpomínám rád.

 

Vystupujete
ještě někdy s Čechomorem?

Párkrát jsme tak
učinili a doufám, že ještě není všem dnům konec.

 

Hrál
jste a zpíval v muzikálu Kudykam.
Jak jste se k této roli dostal?

Kudykam
bohužel asi skončil, není jej kde hrát, nikam se nevejdeme a ve Státní opeře
Praha nás nechtějí. Na roli Pozorovatele jsem dostal nabídku od Michala Horáčka
a ta nešla odmítnout – krásná zkušenost a zážitky. Muzikál byl úspěšný, vždyť
jsme odehráli, a to bez dotací, bezmála sto repríz.

 

To
ale nebyla vaše první spolupráce s Michalem Horáčkem…

Nebyla, ta první
spolupráce byla v roce 2002 na CD Tak
to chodí, které Michal Horáček vytvořil ve spolupráci s velmi
talentovaným skladatelem Jardou Svobodou (Traband). Pak přišla nabídka na
písničky Hlava Kance a Strážce plamene na stejnojmenném albu. Následoval
klipový Strážce plamene – v obrazech,
Kudykam a koncertní verze Ohroženého druhu. Opět krásná práce a
setkání s báječnými muzikanty a hlavně lidmi.

 

Pozorovatel
je jediná role, která se nealternuje. Z jakého důvodu k alternaci
nedošlo?

Původně byla zamýšlena
alternace s Richardem Müllerem, protože píseň Rozeznávám je jeho song a Strážce
zase můj. Jeho tehdejší zdravotní stav to ale bohužel neumožnil. Tak jsem
v roli Pozorovatele, řekl bych, osiřel.

 

Kudykam
se zpočátku hrál ve Státní opeře. Jak jste se cítil na tak výjimečné scéně?

Normálně. Lépe se cítit
na výjimečné scéně normálně, než opačně.

 

Vystupujete
ovšem i s kapelou Veselá bída – na kontě máte několik desek. Myslíte, že
vaše role v Kudykam napomohla
popularitě kapely?

Vydali jsme už celkem
tři CD a ještě jednu desku valašských koled. Nevím do jaké míry se Kudykam promítl do života Veselé bídy,
je to i jiný žánr, ale rozhodně teď hrajeme mnohem méně. Místo cca padesáti
vystoupení jen přibližně patnáct.

 

Jedná
se o kapelu složenou z členů s pestrou hudební minulostí. Každý se
původně věnoval jinému stylu. Nedělá vám problém najít jednotný směr?

Nedělá, všichni jsme
Valaši, a to, co jiní v lidové písni teprve hledají, my máme každý již
od kolébky. My v tom na folklor bohatém regionu vyrůstali. Jména jako
Zdeněk Kašpar, Laža, Jarmila Šuláková, Straškrabovi, Svrčina, Rokyta – to pro
nás nejsou jména z obalu CD, ale živí lidé, se kterými jsme se potkávali.

 

Veselá
bída hraje lidové písně v moderních úpravách podobně jako Čechomor.
Vnímáte je nyní jako konkurenci?

Nevnímám. Já su pán, ty
si pán, každý má svůj marcipán. (smích)
Stejný píseček je to jen zdánlivě.

 

Jak
myslíte, že tento hudební styl vnímá generace dnešních teenagerů?

Vlna zájmu mladých lidí
o lidovou píseň je zájmem o vlastní kořeny. Proto je potěšitelné, že se
v záplavě hudby z celého světa neztratila lidová píseň
s geograficky příslušnou harmonií, melodikou a především nářečím, které
vlivem masmédií prakticky zaniká. Člověk není hydroponie a bez kořenů chřadne,
ať už si to uvědomuje nebo ne. Děkuji těm, kteří to pochopili.

 

V kapele
hrajete na fujaru. Jaký vztah máte k tomuto nástroji?

Tento nástroj mám moc
rád a sám si jej vyrábím. I když uslyšíte jediný její tón, už v sobě
ponese náladu naší krajiny a kopců.

 

Jak
vypadá taková výroba fujary?

Když to umíte,
provrtáte klacek, uděláte tři dírky a hrajete. Když to neumíte, tak je to
velice složité, to ten klacek ani neprovrtáte. Ale jak říkám, v případě, že to
člověk umí, je zhotovení fujary jednoduché.

 

Existuje
nějaký umělec, který vás inspiruje?

Každý, ti co to umí
pozitivně a babráci z rodu zbytečných, ti negativním způsobem. Alespoň
vidím, jak se to nemá dělat.

 

S
kým byste rád v budoucnu navázal spolupráci?

V budoucnu
s Johnnym Cashem a dalšími. Prostě doufám, že se potkáme tam nahoře.

 

V
současné době spolupracujete s Michalem Horáčkem na novém hudebním projektu Český Kalendář, který je tvořený
villonskými baladami. Můžete nám přiblížit, o co se jedná?

Michal Horáček napsal
asi 90 tzv. villonských balad na téma jednotlivých měsíců a dal je na internet
s tím, ať se je pokusí kdokoliv zhudebnit a nejlepší verze se objeví v jevištní
podobě pořadu Český kalendář a část z
nich i na CD k projektu. Některé texty na svoji hudbu teprve čekají, jiné už
hrajeme a zpíváme. Přišlo více než 900 zhudebněných verzí a použilo se zatím přibližně
40. Každý měsíc je pozměněná inscenovaná koncertní podoba premiérou a zároveň
derniérou a hraje se třetí neděli v měsíci. Z toho nejlepšího možná nakonec
vznikne koncertní verze, se kterou vyjedeme šířit šanson a poezii po vlastech
českých.

 

Jednalo
se spíše o hudbu od amatérských umělců nebo profesionálů?

Zhudebnění se zhostili
jak zkušení profesionálové, tak naprosto neznámí skladatelé. O ty šlo panu
Horáčkovi především, rád objevuje zcela neznámé umělce a nabízí jim tím první a
nemalou šanci. Balad je k dnešku, jak už jsem říkal, více než 90, navíc jsou na
internetu k dispozici, takže každý si může vybrat a najít tu svou.

 

Byl
mezi zhudebněnými texty nějaký, který vás osobně něčím mimořádně zaujal?

Já
osobně mám rád Nepřeberná pokušení a Povstání mlh a krásných žen, které také
zpívám. Nádherný a silný text je také například Zem ze dna světa čerpá síly, ale těch krásných je tam jistě víc.
Vnímání textů ovlivňuje také to, v jaké náladě a rozpoložení je posloucháte,
vždy si přiřadíte k významům své vlastní zážitky a zkušenosti. U hloupých a
polopatických textů je vám tato rozkoš odepřena, což ale rozhodně není případ
balad Michala Horáčka.

 

Nyní
vás můžeme vidět i v představení Crash u
potoka na motivy Karolíny Světlé. Můžete nám přiblížit svou roli v této
inscenaci?

Crash
u potoka je původní hra Dodo Gombára, pouze a jen velmi
volně na motivy Karolíny Světlé. Hraji tam velmi drobnou roli velmi statného
faráře.

 

Je
vám dílo Karolíny Světlé blízké?

Četl jsem ji kdysi jako
povinnou četbu. Crash u potoka Dodo
Gombára je silný a působivý v tom, že vybírá základní konflikty příběhu a
nechá vše proběhnout během jedné svatby, během jednoho dne a noci. Hra začíná prakticky
jako komedie, měnící se v drama kdy konec už tak úsměvný není, nicméně
silnější povahy se smějí až do konce. V původním Kříži u potoka se podle mě Karolína Světlá mýlila, protože
představa, že vás opustí muž, věnuje se ženštinám, karbanu a lihu a pak sám
nakonec dojde prozření a vrátí se ke své milé, tak to je podle mě hloupost na
úrovni zbožných přání. Tito lidé se bez pomoci nezmění a hlavně dávno nejsou
pány na svém hřišti.

 

Čemu
se v současné době věnujete?

V současné době pracuji
na své desce, je hezké, že když se to v kruzích mých přátel rozkřiklo, spousta
autorů mi sama začala posílat texty. Jiné jsem požádal já. Na albu by tak měly
být texty a písničky co napsali Jirka Dědeček, Honza Burian, Petr Linhart či David
Rotter. Samozřejmě bych byl rád, kdyby album obsahovalo i písničky pánů Hapky a
Horáčka. Plánuji nazpívat asi 20 písní, ze kterých vyberu 10–12, protože dnes
nemá smysl vydávat něco obsáhlejšího a v rádiích se nakonec (pokud vůbec) hraje
jedna. A to je podle mě chyba, posluchačům by se mělo představit celé album a
ne jen jedna píseň. Kdo by posuzoval naši zemi jen podle toho, co hrají rádia, pro
toho bychom byli chudou zemí s nevalnou úrovní zastaralého popu. Tento
stav navíc nevadí ani posluchačům, neboť co neznáte, to vám nechybí.

 

V
jakém duchu se deska ponese?

Bude to šansonová, tedy
písničková deska. Bude se na ní podílet víc autorů, k nimž mám osobní vztah.
Mně se líbí, že jsem takříkajíc vztyčil vlajku před bitvou a přátelé se sami
hlásí. Je to jako když řeknete „jdu do toho“ a jste sám na návrší a najedou
vidíte, že se k vám přidávají další lidé a vy jen říkáte: „Kluci, dobrý, jdeme
na ně,“ a to je na tom skvělé. My hudebníci jsme jako gladiátoři a jdeme pro
vás zabít draka všedního dne. A pokud je vám při poslechu dobře, tak jsme ho
zabili.

 

Měl
jste v souvislosti se svou prací nějaký kuriózní zážitek?

Nejsilnější zážitek za
poslední dobu byl, když při koncertě v Kolíně vypnuli elektřinu. To je těžká
situace, kterou můžete řešit vrácením peněz, nebo čekáním, jestli se to opraví,
což není nic příjemného, čas pak běží strašně pomalu. My jsme to vyřešili
jednoduše. Sehnali jsme několik svíček, elektrickou kytaru vyměnili za
akustickou, housle, kontrabas a klavír byl. Odehráli jsme dvouhodinový
akustický koncert bez efektů. Jenom akustický zpěv, čistá živá muzika. Publikum
se ztišilo a my jsme provedli, dá se říct, nadstandardní koncert, na jehož
konci lidé stále ještě nechtěli ze sálu odcházet. Ten koncert měl
neopakovatelnou atmosféru, cítili jsme se býti obdarováni tichem, které jsme
naplnili hudbou, pro všechny zúčastněné to byl svátek tím spíš, že vše se událo
před Vánoci.

 

Kdy
uznáte svůj text za povedený?

Většinou to chce
odstup, druhý den člověk totiž obvykle text vezme a hodí ho do koše. (smích) Nicméně v tomhle obdivuji
Michala Horáčka. Já občas mívám pocit, že už v textech bylo všechno řečeno, ale
on nachází stále nová témata. Fascinuje mě i fakt, že texty dokáže psát i pro
ženy. Ptal jsem se spousty zpěvaček, jak se jim zpívají a třeba paní Hegerová
mi řekla: „Já nevím, jak to dělá, ale má texty, které bych váhala říct kamarádce,
kdybych je měla říkat za sebe. Ale já je nakonec zpívám před celým sálem lidí,
protože ten problém je pravdivý.“

 

Jaká
z nabídek byla pro vás v životě největší výzvou?

Snažit se žít jako
chlap. To je celoživotní dílo. A je jedno co děláte.

 

Jak
byste popsal svůj životní styl a oblast vašich zájmů?

Díky valašským nápojům
veselý, díky barvám na obrazech barevný, díky nátuře nenudný, díky lásce a
přátelům snesitelný, díky náhodám zábavný. Zájem mám dosud o vše.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text: Kateřina Poulová

Foto: Jaroslav Tatek

Foceno
v restauraci Zlatý had www.zlatyhad.cz

Produkce: Michaela
Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

„Můj současný stav je můj největší
úspěch v životě. Všechno je důsledkem toho, co jsem v životě budoval a co
se mi podařilo.“ Norbert
Peticzky

 

 

Tento talentovaný zpěvák se
slovenskými kořeny má za sebou už pestrou hudební kariéru. Spolupracoval s nejrůznějšími
hudebními osobnostmi, například s dříve velmi populárním ruským dívčím duem
TATU, nebo jeho život občas protne člen legendárních The Kelly Family. V Čechách
jsme ho mohli zaregistrovat díky prvnímu ročníku soutěže Hlas Československa. V současné
době je na hudebním trhu horkou novinkou Norbertova debutová deska
s názvem Alchymista. Výtěžek
z prodeje tohoto alba jde na podporu výzkumu rakoviny.

 

Pocházíte z velké rodiny,
narodil jste se jako páté dítě. Naučil jste se prosazovat se už v mládí?

Naopak,
měl jsem to, na co jsem jen pomyslel. Byl jsem nejmladší, nejmilovanější,
rozmazlovaný a mohl jsem si dovolit všechno. Potom přišla puberta a ještě před osmnáctými
narozeninami jsem se odstěhoval od rodiny. A tehdy jsem skočil do dospělosti. Dokonce
jsem se těšil na ty první neúspěchy a na to, jak všem ukážu, že se o sebe umím
postarat sám a že si vždycky poradím. Je sice hezké, když máte všechno
připravené od maminky, ale pro člověka s povahou, jakou mám já, to může
být demotivující. Proto jsem chtěl všem ukázat, že dokážu být samostatná
bytost. A to se mi daří.

 

Kdy jste v sobě poprvé objevil
touhu věnovat se hudbě?

Bylo
mi šest let. Mojí aparaturou bylo dálkové ovládání, pódium představovala
rozložená sedačka v obýváku a jako hudební podklad mi hráli Ace Of Base.

 

Ovládáte nějaký hudební nástroj?

Jsem
hudební samouk a všechno, co umím, jsem se naučil postupem času. Umím sice hrát
na kytaru, klavír nebo bicí, ale ne zas natolik, abych se postavil před
publikum.

 

Umělecký talent prý máte po
rodičích. Podporovali vás ve vašem snu prorazit?

Ano.
Na rozdíl od mých sourozenců, kteří po střední založili rodiny, já jsem ten,
kdo se nevzdal svého muzikantského snu. Přiznám se, že někdy jim trochu
závidím, protože jít si dnes za svými sny je asi těžší než vychovávat dítě. Ale
zpět k rodičům. Oba dva jsou muzikanti a zpěváci a oba dva jsou na mě
hrdí. Není to ale tak, že by mě někam tlačili nebo mi zasahovali do práce. Máma
se mě třeba zeptá, co je nového a já jí odpovím, že něco chystám. Teprve, až si
za tím stojím, tak jim to ukážu.

 

Který okamžik své hudební kariéry
považujete za průlomový, kdy jste si mohl říci, že se hudbou budete živit?

Bylo
jich hodně. Momentálně se mi vybavuje jeden okamžik: 90 sekund na blind
audition v Hlasu ČeskoSlovenska. Tehdy se při mém zpěvu postavil celý sál a do svých
týmů si mě vybrali Dara Rolins a Rytmus. A oni jsou interpreti, kteří ovlivňují
současnou populární hudbu, takže pro mě je to pocta jako lusk!

 

Vaši kariéru provázejí i zahraniční
interpreti. V letech 2005 a 2006 jste doprovázel ruské hudební duo TATU,
v roce 2011 jste byl předskokanem rockové opery Johna Kellyho
z legendárních The Kelly Family. Jak jste se k těmto umělcům dostal?

Náhoda?
Pracovitost? Štěstí? Popravdě nevím. Každá z těchto osobností přišla do mého
života klikatou cestičkou, kterou nazývám osud. Kdybych měl hodnotit, kdo a jak
se ke mně dostal, bylo by to nadlouho. Teď mám před sebou další výzvu. 18.
srpna budu v Praze už ne jako předskokan, ale jako plnohodnotný partner koncertu
členky The Kelly Family, Kathy Kelly. Pro mě to je fascinující, protože budu
zpívat spolu s ní písně této kapely, která dlouhé roky ovládala hudební
scénu v celé Evropě. A aby toho nebylo málo, koncert bude v Sacre Coeur, jedinečné
původní kapli na Smíchově. A třešničkou na dortu je skutečnost, že výtěžek z tohoto
koncertu půjde na výzkum protinádorových léčiv prostřednictvím nadace Rakovina
věc veřejná. Jsem rád, že díky své profesi mohu i takto pomoct.

 

A jak probíhá spolupráce
s takovými osobnostmi? Užíváte si to, nebo jste spíše ve stresu?

S
TATU to bylo přímo božské, s děvčaty jsme se skamarádili, protože jsme
v podobném věku. Johna Kellyho jsem ještě neznal, takže když jsme měli
zvukovou zkoušku a on tam pobíhal, ve stresu jsem nebyl. U umělců tohoto
formátu nejde o stres, protože všechno je dokonale ozvučené, nastavené a není
tedy důvod se nějak stresovat. Je tam spíše jen takové to krásné vzrušení.

 

Absolvoval jste řadu hudebních
soutěží. Myslíte si, že je jednodušší zúčastnit se takových projektů, nebo lze
prorazit i bez takovéto mediální propagace?

Samozřejmě,
že to jde i jinak. Ale to zase musíte použít třeba jiné nástroje, jestli
chápete, co tím myslím… To je ale na jinou debatu.

 

V čem vám pomohla účast
v těchto soutěžích?

S
odstupem času mohu říci, že skoro v ničem. Třeba některá média o mě mají zájem,
ale jiná mě zase ignorují.

 

Pěveckých soutěží je
v posledních letech mnoho. Jak vy, jako zpěvák, vidíte konkurenci?

Za
posledních deset let televizní pořady vyprodukovaly desítky, možná i stovky zpěváků
a super objevů. Ale kde jsou dnes? Kdo si pamatuje, jak se jmenuje třetí vítěz Superstar?
Každý zná jen Anetu Langerovou. Nevidím tedy konkurenci v soutěžích,
respektive v jejich vítězích. Vidím konkurenci v pracovitých lidech, za
kterými jsou vidět výsledky jejich vlastní práce a ne aktivit producentů nebo
režisérů. A právě tato konkurence mě žene vpřed, protože vidím, že to jde i bez
zaprodání se.

 

Nastalo ve vašem životě období, kdy
jste se už nemohl živit hudbou a musel jste si najít jiné zaměstnání?

Ano,
byla to raná dospělost. Období, které mi dalo hodně, ale také tehdy vzalo to
nejcennější. Chuť ukázat světu můj talent.

 

Pokud jste se živil i něčím jiným,
co vás přimělo vrátit se k hudbě?

Moje
polovička. Víra tohoto člověka ve mě a moji hudbu mě nakopla tak moc, že jsem se
po osmi letech vydal znovu do boje.

 

Do jakého hudebního projektu byste
nikdy nešel?

V současné
době nevím, čím by mě mohl hudební projekt odradit, abych do něj nešel… Vlastně
mě něco napadá. Neprofesionální projekt, kterých je, pravda, plno. Ty tedy
odmítám.

 

Co je dnes nejdůležitějším prvkem
pěvecké kariéry? Dobrý manažer, skvělý singl, propagace v médiích…?

Dobrý
manažer, skvělý singl, propagace v médiích a bulvár.

 

Hudebníci dnes musí čelit fenoménu
kopírování. Má vůbec smysl vydávat nové desky?

Nová
deska je forma připomenutí se, forma prezentace. Je to taková velmi drahá
vizitka. Peníze z ní nejdou umělcovi, a pokud ano, tak v našich
podmínkách jde opravdu o velmi směšná čísla. Kopírovaní ale svým způsobem
vytváří po umělcovi poptávku a to zvyšuje jeho hodnotu na trhu a na komerčních
akcích. Kdyby moje album nepodporovalo projekt nadace, jež se zabývá pomocí
výzkumu rakoviny, šířil bych ho zadarmo. Aby lidé věděli, jakou hudbu dělám a
že jim mám co nabídnout.

 

Co vás jako hudebníka nejvíce živí?
Jsou to koncerty?

Přesně
tak. A komerční akce.

 

Jakou hudbu posloucháte?

Pro
mě musí hudba mít hlavu, patu, odkaz, nápad a náladu. Potom je mi jedno, jestli
to zpívá třeba Dyk anebo Dara Rolins. Nemám ale rád hudbu plytkou a stupidní,
založenou jen na recesi a vulgaritě. Té se speciálně v Čechách daří.

 

Je nějaký hudební žánr, v jehož
duchu by vás lákalo si něco zazpívat?

Gospel.
Kostel, velký černošský sbor, varhany a já.

 

Máte nějaký vzor, se kterým byste
se chtěl setkat, případně si s ním zapívat duet?

Jeden
jsem měl, přál jsem si nazpívat něco s kolegyní z Hlasu, Dominikou Šulákovou, a
to jsem si také splnil. Právě v těchto dnech vyšel náš duet „Love Love Love“, z dílny předního producentského
domu LittleBeat a text nám napsala Celeste Buckingham.

 

Vaše jméno je spojené i
s charitou, podporujete nadaci Rakovina věc veřejná. Proč jste se rozhodl
právě pro tento projekt?

Když
jsem byl malé dítě, moje sestřenice zemřela na rakovinu. Byla mladá, krásná a
velmi jsem ji miloval. O tomto příběhu jsem už několikrát mluvil. Je pro mě moc
intimní na to, abych ho znovu opakoval.

 

Máte pocit, že známé jméno pomůže
třeba i určité osvětě?

Pouze
známá jména pomáhají osvětě. Není to sice nejlepší příklad, ale abych to
názorně ukázal, tak si představte jednu situaci. Kdyby Karel Gott rozdával Strážnou věž (časopis s náboženskou
tématikou – pozn. red.), tak by nikdo nelamentoval nad tím, že Svědkové Jehovovi
zase někoho otravují. Lidé by si to vzali a doma by si to i přečetli. Takže
ano, známé osobnosti jsou zárukou úspěchu osvěty.

 

Pracujete i na nějakých jiných
projektech než na své hudební tvorbě?

Ne,
věnuji se naplno hudbě.

 

Čím si myslíte, že zpěvák dnes
nejvíce zaujme publikum? Může to být jen zpěv, nebo už je třeba myslet i na
určitou image?

Záleží
na každém. Jsou zpěváci, kteří mají co nabídnout a je jedno, jestli mají na
sobě pytel od brambor. A pak jsou tací, kteří potřebují nějakou image. Všeobecně
ta image pomáhá. Davy mají rády, když si mohou zpěváka někam zařadit, ať už hudebně,
nebo vizuálně. Když přišla zpěvačka Pink po rockovém albu s pop-taneční deskou,
byl to propadák. Když se ale vrátila rocková Pink, hvězda ožila.

 

V jakém jazyce se vám nejlépe
zpívá?

Mám
rád slovenštinu, dám do ní víc ze sebe. Angličtina je ale stylová a do některých
žánrů prostě sedí daleko víc, zatímco slovenština zní trapně. Já ale preferuji
slovenštinu. Kdybych uměl česky, tak odpovím, že češtinu, ale na to si netroufám
a divím se slovenským umělcům, kteří si na to troufnou.

 

V jaké fázi si hudbu nejvíce
užíváte? Je to při nahrávání nové písně, nebo máte rád atmosféru koncertů?

Jedno
bez druhého by bylo nudné. Všechny aktivity jsou jako puzzle, které miluji.

 

Je něco, co vám vzalo iluze, když
jste pracoval na debutovém albu?

Ano,
byly takové momenty, ale z úcty k lidem, kterých se to týká, se o tom
nechci rozpovídat.

 

Co považujete za svůj největší
úspěch v životě?

Můj
současný stav. Všechno, v čem jsem uspěl, je důsledkem toho, co jsem
v životě budoval a co se mi podařilo.

 

Je v hudbě nějaká jistota, kde
byste se mohl uživit? Třeba o účinkování v muzikálech se to říká…

Já
muzikály moc rád nemám. Zpěvák tam zakrní a zpívá stále v jednom stylu.
Mám ale s muzikály zkušenost, hrál jsem v Krysaři a byl to skvělý zážitek. Ale asi to není cesta, kterou bych
se chtěl vydat.

 

Spousta zpěváků zkusí i filmovou
roli. Neláká vás něco takového?

Jasně,
že láká. Musí to být super. Ale z točení klipů mám zkušenost, že bych asi
nebyl extra dobrý herec. Takže raději se budu držet toho, co mi jde.

 

Máte nějaký sen, který byste si
chtěl splnit bez ohledu na peníze nebo jiné prostředky?

Těch
snů je spousta. Více i méně materiálních a někdy až duchovních. Z těch
nemateriálních bych popřál lidem, aby jim „nešiblo“ z konce světa. A také
bych si docela přál, aby média měla zákaz šířit takové neověřené informace, aby
se lidé kvůli tomu nebáli. No a z těch materiálních snů? Chtěl bych bílý
kabriolet. Toužím po něm už odmala.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text:
Erika Čelikovská

Norbert Peticzky

www.facebook.com/Peticzky

www.norbertp.com

Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno
v restauraci Mlýnec www.mlynec.cz

Oblečení: Jozef Sloboda

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Mým
největším dosavadním úspěchem byla asi účast v SuperStar a doufám, že tím
dalším bude moje deska.“ Jan Bendig

 

 

 

Jan Bendig se dostal do
širšího povědomí veřejnosti díky účasti v soutěži Česko-Slovenská
SuperStar. Nicméně chybělo jen málo a stal se známým hudebníkem v Anglii.
Jan rozhodně nepatří k těm zpěvákům, jejichž kariéra spolu s touto
soutěží skončila, nebo se dále nevyvíjela. Neustále na sobě pracuje, studuje a
prosadil se už i u filmu. Přesto je pro něj srdeční záležitostí hudba, se
kterou se snaží oslovit co nejširší publikum. Ale co je hlavní, nesmírně ho to
baví a pokud se s ním setkáte, nabije vás to energií, protože nadšení pro
muziku, film a fanoušky z něj doslova čiší.

 

 V letech 2006 až
2009 jste žil s rodinou v Liverpoolu. Co vás přimělo k návratu?

Ano, je pravda, že jsem
spolu s rodinou žil v Liverpoolu. A co nás přimělo k návratu? Abych pravdu
řekl, tak jsem já jediný z celé rodiny zpět do Čech nechtěl. Rodinu k návratu
do rodné země táhl nejvíce stesk po domově. Ale já jsem chtěl zůstat v Anglii a
budovat si pěkně pomalu svou kariéru. Měl jsem tam super školu a kolektiv
blízkých lidí. Chtěl jsem pracovat na svém talentu právě v Anglii, a proto
mě to zpět do Čech ani nijak netáhlo.

 

V Liverpoolu jste
vystupoval se skupinou vašeho otce – Gypsy Brothers. Pokračuje ještě tato
spolupráce?

Bohužel už nepokračuje.
Ale musím říct, že mi přinesla spoustu skvělých zážitků. Vystupovali jsme v Liverpoolu
na různých akcích. Jednou z těch největších byl koncert
v Liverpoolské filharmonii, který byl skoro vyprodán. Zájem o naši skupinu
v té době ustavičně rostl.

 

Pracovalo se vám
s rodinou dobře?

Ano, právě proto, že to
byla rodina, tak byla spolupráce mimořádně příjemná. Za celou tu dobu, co jsme
společně hráli, jsem ani jednou neměl důvod si stěžovat… Určitě vás zajímá,
jaký hudební žánr jsme hráli – byla to stará romská jazzová hudba.

 

Kdy jste si vůbec
poprvé uvědomil, že byste se chtěl věnovat zpěvu?

Už ve čtyřech letech jsem
věděl, že mě muzika baví a že ji mám rád. Zpíval jsem neustále. Myslím, že jsem
nezažil ani jeden den, kdy bych si alespoň nebroukal. A tak to mám stále.

 

V Anglii jste také
v roce 2008 vyhrál pěveckou soutěž Academy Idol. Dostal jste tam poté
nějaké pracovní nabídky?

Ano, ale nebyla to tak
velká soutěž jako SuperStar. Nicméně v Liverpoolu ji znal každý a pamatuji si,
že den po mém vítězství vyšla má fotografie na titulce městských novin. Byl to
krásný pocit, když jsem se viděl v novinách. Vlastně to bylo vůbec poprvé,
kdy jsem se v novinách objevil. Výhrou v této soutěži byla možnost
natočit dvě skladby v profesionálním studiu. No a hned po tomto úspěchu
jsme s tátou založili skupinu Gypsy Brothers, o které jsem již mluvil.

 

 Takže není divu, že se
vám nechtělo zpět do Čech…

Ano, právě to byl ten
důvod. Všichni blízcí přátelé a dokonce ani učitelé nechtěli, abych odjížděl a
naopak mi doporučovali, abych vyzkoušel jednu z největších celosvětových
pěveckých soutěží – The X-Factor. Dlouho jsem váhal, jestli mám soutěž opravdu
zkusit, ale nebyl jsem příliš spokojený se svými jazykovými znalostmi. Přesto
mě X-Factor lákal, a proto jsem plánoval co nejdříve se v angličtině
zdokonalit a pak se do něj opravdu přihlásit. Bohužel odjezd mé plány přerušil.

 

V ČR jste poté
vstoupil do soutěže Česko-Slovenská SuperStar. Byla to jakási náhrada za
X-Factor?

Do soutěže jsem se
původně přihlásit vůbec nechtěl. Celá rodina mě přemlouvala, ať to zkusím a já
jsem tedy nakonec dal na jejich rady a přihlásil se. No a díky tomu jsem tam,
kde jsem.

 

Liší se nějak soutěže
tohoto typu v Anglii a České republice?

Účast v anglické variantě
SuperStar je zcela odlišná. Máte obrovskou šanci zviditelnit se po celém světě.
V Čechách tu možnost nemáte. Podle mě se to ani srovnávat nedá.

 

V ČR jste skončil
na čtvrtém místě. Byla pro vás tedy tato soutěž těžší?

Těžší než Academy Idol?
Dá se říct, že byla mnohem náročnější a profesionálnější než ta anglická.

 

 Jaká jste měl od
soutěže očekávání? Naplnila se?

Ano, naplnila se, můžu
dělat to, co mě baví a zároveň tak lidem přinášet radost a to jsem přesně
chtěl!

 

Sledujete kariéru
dalších účastníků pěveckých soutěží? Čerpáte z nich nějaká ponaučení?

Bohužel pravidelně
nesleduji žádné soutěže, protože na to nemám příliš času. Když si ale nějaký
čas vyšetřím, tak se moc rád podívám a držím účastníkům palce. A jestli z nich
čerpám nějaké ponaučení? Ano, rád si poslechnu porotu, zajímají a baví mě
jejich názory.

 

Pěvecké soutěže jsou u
nás stále populární. Nebojíte se konkurence, která by mohla přijít?

Abych se přiznal, nikdy
jsem se konkurence nebál, každý je jiný a svým způsobem originální.

 

Jaké jsou vaše hudební
vzory?

Mám oblíbené zpěváky,
ale snažím se být sám sebou. Nikdy jsem neměl nějaký vzor, podle kterého bych
řídil to, co dělám…

 

Nedávno
jste veřejnosti představil svůj debutový videoklip. Můžete nám popsat natáčení?

Já jsem složil
písničku, kterou mi otextoval Ivo Bič, a poté jsem připravil scénář
k videoklipu. S tím mi pomáhal Michal Skořepa. Při natáčení jsem pak
prožíval skutečnou euforii, protože přece jen je to můj první klip i singl.
Ještě k tomu jsem měl to štěstí, že všechno běželo podle plánu, sice se
některé scény točily snad milionkrát, ale to je normální. Navíc v klipu
hrály i moje fanynky a já jsem se s nimi mohl blíže poznat. Mezi natáčením
byl čas na povídání, užili jsme si spoustu legrace. I celý štáb, se kterým jsme
točili, byl neuvěřitelně milý. Zkrátka to byl opravdu super zážitek.

 

 Chystáte
i debutové album, v jakém duchu se ponese?

Album bude v duchu
R’n’B, disco a popu, takže si tam každý najde něco. Na desce jsem pracoval se
skvělým týmem lidí, který mě do ničeho netlačil, takže mohu říci, že deska je
skutečně podle mých představ. Do každého songu jsem ze sebe dal maximum.

 

Vašimi
fanynkami jsou zejména mladší dívky, plánujete se nějak zaměřit i na starší
publikum?

Já bych neřekl, že jsou
to tak docela mladé dívky, protože moje koncerty navštěvují i skoro
sedmdesátileté dámy. Takže myslím, že rozptyl mého publika je skutečně široký,
řekněme od čtyř do těch sedmdesáti let. Na těchto dámách je neuvěřitelné milé,
že vždy, když se s nimi sejdu, tak se chovají jako moje babičky a štípají
mě do tváří. Nicméně jdou i s dobou, jedna 64letá fanynka si kvůli mně
pořídila dokonce facebook. (smích) Dělá
mi radost, že mám i takovéto publikum, protože chci dělat muziku pro všechny.

 

Začal
jste studovat na konzervatoři – původně muzikálové herectví a poté popový zpěv.
Proč jste se rozhodl pro tuto změnu?

Když jsem se na
mezinárodní konzervatoř hlásil, váhal jsem, jaký obor si mám vybrat. Muzikál
jsem pak zvolil, protože jsem se chtěl naučit tancovat. A když jsem byl
v prvním ročníku, zjistil jsem, že spektrum tance, které jsme tam měli, je
mnohem obsáhlejší, než jsem čekal, a že to není úplně to pravé, čemu bych se
chtěl věnovat. Zkrátka jsem čekal něco jiného, a tak jsem v druhém ročníku
přestoupil na popový zpěv a v tom jsem se našel.

 

Kromě
hudby vás můžeme vidět i ve filmu, jak jste se k tomu vlastně dostal?

Zahrál jsem si v Bastardech a ve Školním výletu. Dostal jsem se k tomu přes Tomáše Magnuska;
když jsem zpíval na jedné akci, tak jsem se mu tam pro Bastardy ideálně typově zalíbil. Původně jsem dělal klip pro první
díl a v tom druhém už jsem získal i roli. Nejdříve měla být moje postava
pro film zásadnější, ale já jsem se bál reakcí okolí, tak jsme se dohodli na
menším prostoru. Lidem se to nicméně nakonec líbí a pro mě to byla zajímavé
zkušenost a možnost ukázat se ve zcela jiné poloze. Ale můžu říct, že ve
skutečnosti takový opravdu nejsem. (smích)
No a nakonec to skončilo nabídkou na roli ve Školním výletu, ze které jsem byl opravdu nadšený a roli jsem si
hrozně užíval. Hrál jsem kuchaře Ondru, který jel jako praktikant do Lázní
Bělohrad a tam se zamiloval – příběh je pohodový a celé natáčení byla zábava a
pro mě zároveň filmová škola.

 

Vidíte
sám sebe do budoucna jako herce, nebo jako zpěváka?

Já herectví miluji už
od dětství a navíc jsem nyní dostal další zajímavou nabídku. Ale i přesto bych
se chtěl více věnovat hudbě a herectví si nechat jako koníček.

 

 Jaký
máte v současné době cíl, na co se zaměřujete?

V současné době se
soustřeďuji na školu a na svou desku, protože chci, aby byla dobrá a lidem se
líbila. A do budoucna pak samozřejmě plánujeme další videoklipy. Teď jsem měl
malou pauzu, kdy jsem se zaměřoval hlavně a zejména na školu, ale uvědomil jsem
si, že pokud chci, aby se moje kariéra dále vyvíjela, nesmím ji zanedbávat, tak
jsem se do toho zase naplno vrhl a hodně mi v tom pomáhá a podporuje mě
moje manažerka. Zkrátka chci lidem ukázat, že jsem neusnul na vavřínech.

 

V jaké
životní fázi se ve svých myšlenkách nejčastěji zastavujete, je to minulost,
současnost nebo budoucnost?

Určitě se zaměřuji na
budoucnost a přítomnost. Je to ve znamení přemýšlení o tom, co bych měl dělat a
jak bych se mohl zdokonalovat. Probíhá to tak, že vždy dostanu nápad, běžím ho
říct své manažerce a pustíme se do realizace.

 

Co
považujete za svůj zatím největší úspěch?

Mým největším
dosavadním úspěchem byla asi účast v SuperStar a doufám, že tím dalším
bude moje deska.

 

Nedávno
jste oslavil 18. narozeniny. Změnilo se tím pro vás něco?

Pro mě jako člověka ani
moc ne, protože se vidím stále jako patnáctiletý kluk, jako puberťák, jsem
hyperaktivní a neustále něco vymýšlím. Nicméně teď si uvědomuji, že už jsem sám
za sebe zodpovědný, že vše je jen na mě a že si za vše ručím. Takže jsem se na
ty osmnáctiny vlastně ani moc netěšil, spíš bych chtěl být stále dítětem.

 

 Jak
vidíte sám sebe za dvacet let?

To se nedá tak
jednoduše říct, doufám, že dobře a že to za těch dvacet let někam dotáhnu. A
v to věřím.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Kateřina Poulová

Foto: Robert Vano

Oblečení a obuv: BANDI
VAMOS www.bandi.cz

Vlasová úprava:
Veronika Soukupová, kadeřnictví Honzy Hlaváčka www.honzahlavacek.cz

Foceno v areálu
Žofín Garden www.zofingarden.cz

Produkce: Michaela
Lejsková

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

 

 

 

„Nebráním se ničemu, co život přináší. Rád zkouším a objevuji nové věci.“
Kamil Střihavka

 

 

 

 

 

Kamil
Střihavka byl zpočátku ovlivněn bluesovou muzikou a objížděl tehdejší kluby
s kytarou, foukací harmonikou a vlastními písničkami. Později založil
metalovou skupinu Motorband, ale zjistil, že razantní heavymetal není zrovna
hudebním stylem, který by mu byl nejbližší a po pěti letech skupinu opustil.
Vydal dvě alba s uskupením BSP (Balage-Střihavka-Pavlíček), z nichž první
bylo anglicky zpívané, poté následovala spolupráce se skupinou No Guitars! a
sólové album Woo-Doo!. Zásadní krok
jeho hudební kariéry však přišel s rolí Ježíše, kterou ztvárnil ve slavném
muzikálu Jesus Christ Superstar.

Postupem času se stal doslova symbolem této rockové opery, která se
v pražském divadle Spirála dočkala neuvěřitelných 1 288 repríz. Koncem
roku 2010 ztvárnil roli Ježíše v novém provedení v Hudebním divadle Karlín.
Stále koncertuje se svoji skupinou Leaders!, účinkuje v nejznámějších
muzikálech a dokonce chystá speciální muzikál pro děti, ve kterém si zahraje
krále Jiříka.

 

Víte, co znamená vaše jméno Kamil? Já si to vyhledala a můžete si
vybrat: „narozený ze svobodných rodičů“ nebo „heřmánek“. Podle jiných zdrojů také
„urozený“, „mladý obětní služebník“, „chrámový služebník“. Co by se vám
zamlouvalo nejvíce?

Tak v tomhle mám jasno. Kdysi
jsem si nastudoval, že Kamil znamená v arabštině dokonalý. Tudíž to je ten
správný význam mého jména. To všechno ostatní trumfne! (smích)

 

To máte pravdu. Dokonalý Střihavka! V květnu začínáte zkoušet
dětský muzikál Kapka medu pro Verunku.
Mám vás ovšem zafixovaného jako rockera… Dělal jste už někdy nějaký projekt
pro děti?

Takhle čistě rodinný muzikál jsem
ještě nedělal. Dostal jsem nabídku od produkce, přečetl si scénář a líbilo se
mi to. Bude to pro mě nová zkušenost.

 

V čem si myslíte, že bude dětské publikum jiné?

Tak on to je hlavně muzikál pro
rodiny s dětmi, tudíž předpokládám, že tam budou i dospělí. A co se týče
dětí, tam je to jasně dané, buď se jim to líbí, nebo nelíbí. Vzrušuje mě
představa toho rizika.

 

Domníváte se, že je dnes riskantní dělat něco pro děti?

V jistém slova smyslu ano. Jak
už jsem řekl, děti nekalkulují a nejdou tam kvůli Střihavkovi. Jdou se podívat
na pohádku, na příběh. A ten je tady vystavěný, myslím, velmi pěkně. Navíc se
mi líbí, že celá produkce je takový rodinný podnik, takže tam vládne poklidná a
příjemná atmosféra.

 

Budete zde hrát společně s Bárou Basikovou, pamatujete si na vaše úplně
první setkání?

No asi snad ještě z doby, kdy
Baruška zpívala se Stromboli, to už je dávno. A přáteli jsme se stali někdy
kolem roku 1994, když jsme spolu začali účinkovat v Ježíšovi. Takže to
bude za chvíli dvacet let. Dnes se potkáváme v několika představeních.

 

Máte dvě dcery Terezu a Evu, řekl byste, že se potatily?

Jak v čem. Hezké jsou po
mamince a chytré po tatínkovi. (smích) Starší
dcera je introvertní, ale obě tíhnou ke kumštu.
Mladší se věnuje divadlu a po maturitě se chce hlásit na DAMU, starší studuje
na Literární akademii tvůrčí psaní (Pozn.
red. – soukromá Vysoká škola Josefa Škvoreckého) – chce být režisérkou. A o
naši celou rodinu se vzorně stará moje manželka.

 

Vyrůstal jste v Teplicích – lázeňském městě, které se proslavilo
také fotbalovým klubem FK Teplice. Jak vzpomínáte na Teplice vy, jako významný
rodák?

Já se narodil v Oseku u
Duchcova, to je kousíček od Teplic. Ale Teplice mám velmi rád, protože se mi
zde narodily obě dcerky, mám zde kamarády a prožil jsem zde velkou část svého
života. Založil jsem zde první kapelu. Teplicím, se za první republiky,
říkávalo Malá Paříž. Jen málo měst navštívily takové osobnosti z řad monarchů,
státníků, umělců a vědců, jako právě Teplice. Vždy to tam žilo. Hlavně
v noci. A co se teplického fotbalového klubu týče, tak jsme pro ně s Michalem
Pavlíčkem napsali a nazpívali klubovou hymnu.

 

…ale vraťme se k vaší profesní kariéře, začínal jste
v teplické metalové skupině Motorband a před dvěma lety jste vydal CD Best
Of Kamil Střihavka. Asi je na co vzpomínat, že?

Bylo to zrovna mých dvacet let na
scéně. A říkal jsem si, že by nebylo od věci si to celé zrekapitulovat. Tudíž
je zde zachyceno to nejlepší z let 1989–2009. Je to moje časosběrné cédéčko.
Začíná právě metalovým Motorbandem, přes pop-rockové BSP, funk-rockový projekt
No Guitars!, až po sólové Woo-Doo a
jsou zde zastoupeny i pecky z alba „365“, které jsem natočil s mou
současnou kapelou Leaders! Na tomto dvojalbu jsou i nikdy nevydané rarity a
duety se zajímavými lidmi, třeba s Danem Bártou, Luckou Bílou, Bárou
Basikovou, nebo Karlem Gottem.

 

Takže když se teď ohlédnete, tak můžete říct…

… že patřím k hrstce šťastných
lidí, kterým se jejich práce stala celoživotním koníčkem. A také vidím, že jsem
se neflákal.

 

Jak jste se jako rocker dostal k muzikálové scéně?

V roce 1992 se v divadle
ABC chystal nový český muzikál Milana Svobody Pěna dní, kterému byl předlohou stejnojmenný román Borise Viana.
Milan Svoboda mě tenkrát ukecal a já jsem tento svůj výlet na divadelní prkna
vnímal jako vybočení z rockové tvorby, která se sestávala z ježdění po
koncertech a natáčení desek ve studiu. Byla to zajímavá zkušenost a taky
začátek mé muzikálové kariéry.

 

Nicméně u diváků jste zapsaný jako Ježíš. Exceloval jste v divadle
Spirála v muzikálu Jesus Christ Superstar,
dokonce i podle recenzí britských majitelů práv patřil váš Ježíš k těm
nejlepším. I pro vás bude asi tato zkušenost nezapomenutelným zážitkem…

Můžu říci, že to bylo
nejintenzivnější období mého života. Hráli jsme každý den kromě pondělí a
v sobotu i v neděli dvakrát. Na tomto projektu se sešla celá jedna
generace skvělých rockových interpretů i hudebníků. Byli jsme po čtyři léta,
kdy se Ježíš ve
Spirále hrál, jakousi uzavřenou komunitou, která si žila svým vlastním životem.
Rodili se nám tam děti, psi, kočky. Smích. Vznikaly nové hudební projekty i
partnerské vztahy. Bylo to opravdu intenzivní a neopakovatelné. Když se za
tímto obdobím ohlédnu, tak jsem v těch letech zpíval 365krát do roka,
protože souběžně s Ježíšem, běžely i mé hudební projekty BSP a No Guitars!.
Dodnes nechápu, jak jsem tohle období mohl přežít ve zdraví! To pracovní
nasazení bylo prostě smrtící.

 

To jste opravdu neměl chvíli volna?

Jen během divadelních prázdnin. Ale
to jsem zase natáčel desky a hrál letní festivaly. A když se nějaká ta chvíle volna
našla, tak jsme se potkávali v Pitevně. To byl ve Spirále náš divadelní
klub. Řešili jsme tam všechno. Těch legendárních mejdanů co jsme tam zažili... (smích)

 

Prý vás chtěli londýnští producenti pro obnovenou premiéru Ježíše do
Londýna, je to tak?

Tohle jsme se s Danem Bártou
dozvěděli až po těch čtyřech letech, kdy Ježíš skončil. Naši producenti nám to
zatajili, abychom jim neutekli z dobře rozjetého projektu. (smích)

 

Legendární pražská verze muzikálu Jesus
Christ Superstar měla v Praze premiéru 22. července 1994, dosáhla 1 288
repríz a vidělo ji celkem 850 000 diváků! Derniéra proběhla 28. června 1998…tolik
muzikálový server. Co bylo potom?

Potom jsem byl vymačkanej jako
citron. Do slova a do písmene. Dal jsem si rok pauzu. V té době jsem
poznal, co to znamená, když vám „naroste popularita“. Sláva však má dvě stránky.
Tu první, pozitivní, že vás všichni poznávají, jste známej a máte díky tomu i
jisté výhody. A pak tu druhou, odvrácenou tvář popularity.

 

Jak se projevovala u vás?

Staly se věci, které mě posunuly,
především lidsky, někam jinam. Najednou jsem si
uvědomil, co je pro mě v životě prioritou. A být ,,populární“ tou
prioritou rozhodně nebylo. Zjistil jsem, že ten
lesk slávy s sebou nese i věci, které bych už v životě nechtěl zažít.

 

S tím ale jako umělec musíte počítat. Dáváte se všanc publiku…

Na pódiu, při koncertování je
vlastně každej umělec nahej. Vzpomínám si, jak před lety mého kamaráda Ondřeje
Hejmu při vystoupení v Brně napadl muž s nožem a pobodal ho. Byli jsme
z toho všichni otřeseni, jak se něco takového může stát. O rok později
jsem koncertoval s BSP, byla skvělá atmosféra. Pak jsem si všiml dvou
týpků, kteří byli „podvobraz“ a něco na nás pokřikovali. Najednou přiletěla na
pódium flaška od whisky. Rozbila se kousek ode mne a střepy z ní se mi
zapíchaly do obličeje. Úplně mě to šokovalo. Odešel jsem uprostřed písničky.
Sedl jsem do auta a odjel domů. Beze slova.

 

Bylo to tak vážné?

Říkal jsem si, že dnes to je láhev
a zítra mě může někdo na pódiu zastřelit. Vzpomněl jsem si i na toho Ondru.
Přemýšlel jsem, jak je vlastně člověk na pódiu bezbrannej, nic nemůže udělat.
Na druhou stranu jsem si tuto práci vybral, naplňuje mě a dělám ji většinu
svého života. Takže s takovými věcmi musím počítat. A také věřím tomu, že
ti, co se stále hlídají, na sebe takové věci přitahují. Ale i přesto na tohle
nejsem připravenej. Ale to asi většina z nás.

Jenže konkrétně v dnešní době se
takové věci stávají…

Jednou mě v jednom z mých
mnoha pražských podnájmů vykradli, sebrali mi mimo jiné i mou celoživotní sbírku
CD, byly tam i raritní věci, které už nelze nahradit. Policista, který to tehdy
vyšetřoval, mi říkal, že abych tomu předešel, tak bych musel bydlet minimálně
v pátým patře, mít bezpečnostní zámky a v oknech mříže. To mi přijde
naprosto absurdní! Abychom kvůli jednomu procentu našich spoluobčanů trávili
své životy za mřížemi a patero zámky? Myslím, že ten pán měl z pozice své
profese trochu pokřivený pohled na svět.

Všimla jsem si, že v posledních
letech neposkytujete příliš mnoho rozhovorů, je to záměr?

To je pravda. Rozhovory moc
nedávám. Říkám si, že jsem toho naplkal už dost a také ne všechno, co jsem kdy
řekl, bych řekl i dnes. (smích)

Ale o tom to je. Alespoň mohou vaši posluchači sledovat váš vývoj.

Ten vývoj mohou společně se mnou
sledovat skrze mou práci. V ní se odráží i můj postoj k věcem kolem nás a
má životní filozofie. Nemám rád bulvár a to v žádné podobě. A ten, kdo mě
sleduje a má mě v oblibě, si mě najde a to včetně mých sporadických
mediálních výlevů. (smích)

Během Ježíše jste stihl založit kapelu
No Guitars!. Jak dlouho tento projekt fungoval?

Nechtěl jsem po dobu „ježíšovského“
angažmá úplně vynechat své rockové publikum, a tak v roce 1994 vznikl
paralelně s BSP i projekt No Guitars!, který jsme si produkovali společně
s mým kamarádem z Teplic, Zdeňkem Mazačem. Vydali jsme dvě desky,
odehráli jsme pár vyprodaných turné a odnesli si nějaké ty gramofonky
z udělování cen českých Grammy. Z té doby zbyly písně jako: Černá růže, Kovboj z Teplic atd. Rozpustili jsme to v roce 2000. O
něco později vznikla má první sólová deska Woo-Doo!,
kterou mi produkoval Michal Pavlíček. Byl to první pokus, jak mě nenásilně
implantovat na mainstreamovou scénu. Mám to album rád.

 

Ve videoklipu k Woo-Doo vystupuje charismatická herečka
Vilma Cibulková, jaká byla vzájemná spolupráce?

Když přišel režisér tohoto klipu,
Zdeněk Suchý, s minimalisticky pojatým scénářem, byla moje první věta: ,,To
může hrát jedině Vilma Cibulková, pokud ne, tak přines jiný scénář.“ Za paní
Vilmou jsme se společně vypravili do divadla Pod Palmovkou a k naší
radosti na tuto nabídku kývla. Je to skvělá osobnost. Herecky i lidsky.

Sestava Balage-Střihavka-Pavlíček (BSP)
sice vydala pouze dvě desky, ale zato se její hity, obzvláště Země vzdálená, hrají dodnes. Jak
vzpomínáte na BSP, neplánujete zase nějaký živý koncert?

BSP je opět ve fázi zimního spánku
a nemyslím si, že jej v nejbližší době někdo z nás tří bude chtít
budit. Máme každý své vlastní hudební projekty a aktivity a ty nám zabírají
veškerou energii, kterou do hudby vkládáme. V loňském roce jsme vydali Best of
společně se záznamem našeho koncertu v Retro Music Hall na DVD, které je
na památku do našich archivů a do archivů našich fanoušků.

Na muzikálovou scénu jste se navrátil na
prknech divadla Ta Fantastika v původním českém muzikálu Johanka z Arku, v němž
účinkujete dodnes…

V divadle Ta Fantastika jsem odehrál
nádherných deset sezon a účinkoval ve spoustě skvělých představení.(Johanka z Arku, Excalibur, Obraz Doriana Graye, Němcová).
Producent Petr Kratochvíl je velmi schopný ředitel a nikdy se nebál jít do
rizika. Dělal věci, které posunovaly muzikálový žánr někam trochu jinam. Třeba Excalibur s hudbou Michala
Pavlíčka, Obraz Doriana Graye, či Němcová, toho byly jasným důkazem. Během
tohoto desetiletého angažmá v divadle Ta Fantastika jsem si uvědomil, že
mě divadelní prostředí definitivně uhranulo a doslova mi učarovalo. Letos je to
dvacet let, co dělám hudební divadlo a to už je pořádný kus života.

 

Dalo by se říci, že Jesus Christ Superstar je s vámi pořád. Ota Balage připravil
k desátému výročí derniéry muzikálu řadu večerů s jeho koncertní podobou,
které byly uvedeny na karlínské scéně i mimo Prahu a koncem roku 2010 jste
naskočil do nového Ježíše, tentokrát v Hudebním divadle Karlín. Jak si to
užíváte?

Užívám si velice a jsem rád, že
jsem nakonec po tvrdošíjném odmítání na nabídku hrát opět v tomto
legendárním představení kývnul. Během těch patnácti let od derniéry první verze
Ježíše mě oslovovali hlavně mladí lidé a to po koncertech, představeních, nebo
e-maily. Společným jmenovatelem bylo přání zažít tuto legendární rockovou operu
na vlastní kůži a vidět to, co znají jen z nahrávek, nebo z vyprávění
svých rodičů. Jsem rád, že v Hudebním divadle Karlín, kde jsme nastudovali
a odpremiérovali novou verzi Jesus Christ
Superstar, potkávám v hledišti hlavně mladé tváře, které jsou již
čtvrtou generací, která si pro sebe objevuje nádhernou a především nadčasovou
hudbu A. L. Webera. A to je úžasné! A taky si myslím, že je dobře, když má naše
krásná kulturní metropole na repertoáru takovýto světový titul v takové
kvalitě. 

 

Jaký je v současné době váš denní
rytmus, dodržujete správnou životosprávu?

Můj denní rytmus je velice nestálý
a proměnlivý. Každopádně pravidelně sportuji a tím si udržuji nejen fyzickou
kondici. Hraju pravidelně fotbal, tenis, jezdím na kole, v zimě lyžuji a již
třetím rokem trénuji thaibox s mým trenérem Rudolfem Váchou. Úžasný relax.

Jste zastáncem „prevence“ nebo vše
necháváte na „životním toku“?

Prevence je fajn, ale život žijeme
jen jeden a právě teď! Proto se nebráním ničemu, co život přináší. Rád zkouším
a objevuji nové věci a ten vámi zmiňovaný životní ,,tok“, je opravdu
nepřeberný, takže: ,,a živote hyjóóó…(smích)

Kdybyste mohl, změnil byste něco na svém
dosavadním životě?

Absolutně ne!

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oblek a obuv: BANDI VAMOS – Pánské pbleky www.bandi.cz

Foceno v areálu Žofín Garden www.zofingarden.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

„Mám rád, když
herci zpívají. Nemusí mít žádný velký hlas. Ale oni to vždycky dovedou tak
krásně podat.“ Ondřej Ruml

 

 

 

 

 

 

Ondřej Ruml byl
hudbou nadšený již od dětství. V roce 2008 se zúčastnil pěvecké soutěže X Factor,
nicméně svým albem Proměna se se
středním proudem definitivně rozloučil. Teď se snaží tvořit hudbu ve svém
jedinečném stylu a zpívá zejména v češtině, protože je mu nejbližší.

 

Co bylo tím prvním
stimulem, který vás vedl k rozhodnutí stát se zpěvákem a hudebníkem?

Odmalička
jsem vídal tátu, jak hraje na kytaru. A později jsem se tím snažil zapůsobit na
ženy. (smích)

 

Nejprve jste se
v hudební škole učil hrát na kytaru. Proč jste zvolil právě kytaru?

Kdosi
řekl, že kytara je malý orchestr. Je to sympatický nástroj, protože se stačí
naučit dva akordy a už v podstatě umíte písničku.

 

Později jste ovšem
přešel na pětistrunné banjo, na které hrajete dodnes. Co vás vedlo
k nápadu, zaměřit se na tento nezvyklý nástroj?

Na
jednom kytarovém táboře jsem viděl hrát na banjo tehdy desetiletého Dalibora Cidlinského.
Už tehdy dost dobře válel. A já to chtěl umět taky. A navíc pětistrunné banjo
je celkem hlasitý nástroj, což asi v dětství také hrálo roli.

 

Uvažoval jste někdy
o jiné kariéře než o té v hudebním průmyslu?

Ne.
Nikdy jsem neuvažoval o žádné kariéře. Nechávám věci plynout. I když jako kluk
jsem vlastně chtěl být nejlepší světový banjista.

 

Měl jste nějaký
vzor, kterému jste se chtěl přiblížit?

Bylo
jich víc, ale to jsou spíš lidé, kteří mě inspirovali, než že bych se
k nim chtěl přiblížit. Banjista Béla Fleck, zpěvák John Cowan… Později
Bobby McFerrin, Robbie Williams… Pořád někdo.

 

Začínal jste
v bluegrassové kapele, se kterou stále vystupujete, ale nakonec jste se
zaměřil na jiný styl. Proč jste se tak rozhodl?

Já
už bluegrass nehraji, jen občas mě někdo někam pozve jako hosta, nebo rád
chodím na jam sessions… Tedy pokud mám čas. Nedávno jsme si říkali
s kytaristou a producentem Martinem Ledvinou, který taky začínal
s bluegrassem, že bychom si mohli zase někdy něco takového zahrát.
Nebráním se tomu. Jen mám na hudbu už trochu jiné nároky, táhne mě to dál.
Bluegrass je přece jen trochu těsný. Ale krásný…

 

Do povědomí
veřejnosti jste se nejvíce dostal během soutěže X Factor. Co vás přimělo se do
ní přihlásit?

Chtěl
jsem být slavný a mít spoustu peněz. (smích)

 

Co vám tato soutěž
dala a naopak vzala?

Soukromí
a iluze.

 

Dostáváte od své
účasti v soutěži větší množství pracovních nabídek?

Ano,
nabídek od té doby skutečně dostávám více.

 

Hodně nyní
vystupujete v muzikálech. Co si užíváte víc – divadlo, nebo svoje vlastní
koncerty?

Každá
z těch věcí má svoje. Obojí mě nesmírně baví. Já se snažím dělat jen to,
co mě baví. Když mě něco nebaví, lidé to většinou poznají. A to nechci.

 

Zažil jste již
během své kariéry nějakou opravdovou krizi?

No,
jestli se tomu dá říkat kariéra, tak ano. Ale o tom nechci mluvit.

 

Studoval jste
konzervatoř. Myslíte, že to vaší práci a profesnímu rozvoji prospělo?

Nebýt
profesora Vratislava Kadlece, nikdy bych nezpíval tak, jak zpívám. On mi
nesmírně pomohl, naučil mě ovládat hlas. A pak Jaroslav Pížl, můj profesor
herectví, se kterým jsem zažil opravdu úžasné hodiny. A nesmím ještě zapomenout
na Jana Hanzlíka, mého korepetitora a úžasného muzikanta, který kdykoliv mohl,
tak pomohl. Konzervatoř mi moc pomohla.

 

Shoduje se hudba,
kterou posloucháte, s hudbou, kterou hrajete?

Ani
moc ne. Já toho poslouchám moc, každou chvíli něco jiného.

 

Myslíte, že je pro
dnešního hudebníka lepší, když se zaměřuje na aktuální trendy, nebo když jde
svou cestou a přináší posluchačům nový styl?

Samozřejmě
je lepší přinášet něco nového. I když já se svou první deskou Proměna právě v tomhle narazil. Moje
hudba není zrovna mainstream, takže byl trochu problém najít někoho, kdo by to
vydal. Ale nakonec to vyšlo. Je potřeba držet se svého.

 

Existuje někdo, kdo
vás opravdu umělecky ovlivnil?

Jak
jsem již říkal, těch lidí bylo, je a bude hodně. Všechno vás v podstatě
umělecky ovlivňuje. To, co vás potkává každý den, lidé, které znáte, jejich
příběhy… A pokud myslíte umělce, je jich opravdu hodně. Některé jsem vyjmenoval
v odpovědi na vaši otázku, k jakému vzoru jsem se chtěl přiblížit.

 

Kdo myslíte, že
jsou vaši největší příznivci a fanoušci?

Doufám,
že lidé.

 

Před rokem vyšla
vaše debutová deska. Plánujete další album?

Ano,
plánuji jich několik. A doufám, že jich stihnu co nejvíc (smích). Ne, teď je asi ještě příliš brzy na to mluvit nějak
konkrétně. A taky nechci, aby mi ten nápad někdo vyfoukl. (smích)

 

Píšete si sám
texty?

Píšu.
Ale trochu se do toho musím nutit. Ovšem jestli mě něco opravdu baví, tak je to
zpívat texty Michala Horáčka nebo Roberta Křesťana.

 

Deska byla celá
česky. Chcete se i nadále věnovat zpěvu převážně v češtině?

Ano.
Čeština je mému srdci nejblíže, tak proto.

 

Jsou podle vás
česky nazpívaná alba posluchačům bližší?

Určitě.
Ale v první řadě je čeština blízká těm zpěvákům, co jí zpívají. Proto jsou
potom uvěřitelnější a jsou blíž lidem. Jejich sdělení má smysl. Není nic
horšího, než slyšet někoho zpívat anglicky a vidět, že vůbec neví, o čem zpívá.

 

Zpívá se vám obecně
lépe v češtině, nebo cizích jazycích?

Je
mi to jedno.

 

Album se jmenuje Proměna. Znamená to, že pro vás bylo
nějakou osobní proměnou?

Chtěl
jsem tak trochu naznačit, že X Factor je minulostí a že už ode mě nelze čekat
žádný střední proud.

 

Jak to chodí u
zpěváků, co se týká konkurzů? Je dost příležitostí? A jak konkurzy probíhají?

Konkurzů
je dost a zpěváků, či zpěvaček ještě víc. Je to boj, no. Víte, kolik konkurzů
jsem obešel? Přesně vám to neřeknu, ale byly jich desítky. A musím říct, že
jsem to neměl rád. A jak konkurz probíhá? Vyplníte dotazník, dostanete číslo,
jdete zazpívat, tam vám řeknou, že docela dobrý, ale musíte ještě na taneční
zkoušku. Ta probíhá tak, že vás naženou do prostoru, který velikostí moc
neodpovídá počtu uchazečů. Tam vám choreografka začne ukazovat sestavu pohybů a
vy, když máte štěstí, že stojíte tak, abyste na ni viděli, se snažíte pochytit
a zapamatovat si co nejvíc. Pak někomu omylem vypíchnete oko a jdete domů se
známou větou v zádech: „Děkujeme, my se vám ozveme.“

 

Za zpěváka jako
žánru se nyní nejvíce považujete?

Nevím.
Nejvíc mě baví zpívat jazz, a pak taky šanson. Takže asi tak.

 

Chodil jste i na
hodiny herectví. Myslíte, že vám to něco dalo i pro hudební kariéru?

Ano.
Víte, já mám rád, když herci zpívají. Nemusí mít žádný velký hlas. Ale oni to
vždycky dovedou tak krásně podat. Ale jsou i tací, kteří zpívají naprosto
skvěle, mají velký hlas a ještě je tam to sdělení. Třeba Vojta Dyk nebo Bára
Poláková. No, a já se o to taky tak trochu snažím. Vivat všem zpívajícím
hercům. (smích)

 

Vyzkoušel jste si i
moderování – konkrétně pořadu Folkomotivy.
Mělo moderování hudebního měsíčníku nějaký přínos i pro vás jako hudebníka?

Naučil
jsem se trochu mluvit a pracovat s kamerou.

 

Láká vás nějaká
neobvyklá hudební spolupráce?

Láká
mě natočit desku s Frantou Kopem. Pro ty, kdo nevědí, František je jeden
z našich předních jazzových saxofonistů. A on má svůj kvartet. Nedávno
jsme navázali spolupráci a zatím to vypadá slibně. Zazpívat si za doprovodu
Badyho Zbořila, Petra Maláska, Martina Lehkého a právě Františka, je opravdu
zážitek. O něčem takovém se mi ani nezdálo.

 

Jak vidíte svou
kariéru do budoucna?

Postavit
dům, zasadit strom…

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text:
Kateřina Poulová

Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení
a obuv: BANDI VAMOS -Pánské obleky www.bandi.cz

Foceno
v areálu Žofín Garden www.zofingarden.cz

Vlasová
úprava: Veronika Soukupová – kadeřnictví Honzy Hlaváčka www.honzahlavacek.cz

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

„Každá
deska je pro mě naprosto jedinečná. Ne proto, že by byly
dokonalé, ale jsou obrazem doby a situace, ve které vznikaly a to
mě na nich moc baví. Život
také není dokonalý, tak proč by deska měla být.“
Lucie Vondráčková

 

 

 

Lucie Vondráčková je
neuvěřitelně pracovitý člověk, který si ovšem nezapomíná
užívat krásu okamžiku. I když v životě neměla vždy na
růžích ustláno, každou takovou zkušenost bere jako výzvu a
největší motivací je pro ni dobrý pocit, pokud to nakonec
zvládne. Práce je pro ni ventil a rodina absolutní štěstí.
Vyzpovídala jsem ji v období, kdy podle svých slov prožívá
nejúspěšnější životní etapu.

 

Pocházíte
z umělecké, zejména muzikantské rodiny, nakolik myslíte, že vás
to ovlivnilo
při výběru povolání?

Ovlivnilo
mě všechno. Mámina láska ke knihám, tátova k Bedřichu
Smetanovi, babiččina jemná
posedlost cizími jazyky…
Každý ve vás něco zanechá. A to, že dělám to,
co
dělám,
je promíchání všeho dohromady. Nicméně brácha vyrostl ve
stejné rodině a má to zase jinak. Takže kdo ví. (smích)

 

Do
širšího povědomí diváků jste vstoupila v roce 1992 jako
moderátorka pořadu Marmeláda.
Považujete to za opravdový start své kariéry?

Byl to
určitě mezník, ale start nastal dříve. Když jsem točila s
panem Ludvíkem Rážou seriál, tak jsem zjistila, že to je to, co
chci dělat celý život. Hrát. A že k tomu potřebuji kameru. Pak
přišlo divadlo a zpěv, ale film byl první.

 

 

Lákalo
by vás stanout
na moderátorské pozici v televizním pořadu i dnes?

Naprosto
ne.
(smích)
Marmeláda
byla specifická a trvala správnou dobu. Věděla jsem, že chci
hrát a ne moderovat.

 

Ve
stejné době jste také poprvé vystoupila na prknech Národního
divadla. Jak jste to
jako dítě vnímala a jak vnímáte tento svůj velký úspěch
dnes?

Bylo
to hlavně obrovská
zkušenost a seznámila
jsem se při této práci se spoustou herců, které jsem obdivovala
a mohla pozorovat. Ale musela jsem se během představení často
učit fyziku, protože jsem pak byla pravidelně další den
zkoušená. A když to vyšlo za jedna, tak to byl teprve ten pravý
úspěch.

(smích)

 

Nemáte
pocit, že jste si kvůli všem těmto aktivitám příliš neužila
dětství a rychle
skočila do světa pracujících dospělých?

Ne.
Bylo to naopak dětství plné splněných snů. Neměnila bych ani
minutu. A s holkama jsme skákaly gumu a jedly vitacit. Ani o tyhle
základní akce jsem nepřišla. (smích)

 

Kromě
moderování, zpívání a herectví jste se věnovala i tanci,
baletu a
stepu.
Nechtěla jste se někdy zaměřit pouze na jednu z těchto oblastí?

Bavilo
mě, že je každý den jiný. Neměla
jsem před sebou vizi vrcholového sportovce. Sport miluji, ale líbí
se mi všechno v životě propojovat. Zpěv, step, dabing, smích,
plavání, spánek a dobré jídlo. Všechno přiměřeně.

 

Od
rodičů jste se v osmnácti
letech odstěhovala a zcela jste se osamostatnila. Bylo to pro
vás přínosné? Zachovala byste se tak znovu, kdybyste měla tu
možnost?

Nešlo
se mnou vydržet. (smích)
Chodila jsem domů v noci a všechny kolem budila. Muselo to být
pěkně nepříjemné. Takže můj odchod byl naprosto v pořádku.
Já mohla ponocovat a zjistit, že často není o co stát a nic
neuteče a ostatní se v klidu vyspali.

 

V
době své moderátorské kariéry jste vydala i první desku se
jménem
Marmeláda.
Když se na své první album díváte s odstupem času, jste s ním
spokojená?

Každá
deska
je pro mě naprosto jedinečná. Ne proto, že by všechny
byly
dokonalé, ale jsou obrazem doby a situace, ve které vznikaly a to
mě na nich moc baví. Život také není dokonalý, tak proč by
deska měla být. Každá je taková, jaká jsem byla já sama v
době, kdy vznikala.

 

Hudbu
a texty k některým vašim písním připravují vaši rodiče. Jak
funguje
tato
rodinná spolupráce? Vnímáte v ní nějaký zásadní přínos?

Zbožňuji
práci s nimi. Máma je obrovský profík, který skvěle dodržuje
čistotu žánru a dává textům přesah. Nezatěžuje pop
intelektuální zadumaností a naopak hlubší podstatu naprosto
naplní. Táta je zase obrovský melodik a dotahuje věci do
dokonalosti tam, kde bych už šla dál. Jenže detail dělá mistra.

 

Nakolik
se ztotožňujete s texty svých písní?

S
těmi od mámy víc než s těmi, které jsem si psala sama. Hanka do
mě vidí jako do křišťálové koule. (smích)

 

Jsou
rodiče také vašimi kritiky?

Největšími.
My nejsme moc rodina, která se plácá po ramenou. Někdy bych
řekla, že jsme kritičtí až moc. Včetně mě.

 

Jak
se s kritikou
obecně vyrovnáváte?

Musím
ji rozchodit. A vzhledem k tomu, že chodím cca deset
kilometrů denně, tak asi máte představu, kolik si jí musím
vyslechnout a vstřebat. Ale nejvíc se kritizuji sama.

 

Ke
svým videoklipům si připravujete scénáře. Co vás k tomuto
rozhodnutí
vedlo?

Prostě to
přišlo. Vnímám věci vizuálně a už ve studiu během nahrávání
písniček mám o některých klipech jasnou představu. Je to moje
velká radost točit.

 

Neuvažovala
jste někdy o tom, že byste připravovala scénáře i pro jiné
autory?

To
asi nejde. Neumím si představit, že by jiná zpěvačka stříhala
můj klip. A naopak. To by tam vybrala ty nejošklivější záměry
– čirou náhodou samozřejmě. (smích)

 

Co je
pro vás vůbec přitažlivé na zpěvu a co na herectví?

Že
se můžu každou minutu měnit. Jak v herectví, tak v klipech k
písničkám. A u rolí je to navíc spojené s tím, že si odpočinu
sama od sebe a jsem i myšlením někdo jiný.
Je to velká úleva od reality.

 

Hrála
jste v českých i zahraničních projektech. V čem vnímáte rozdíl
mezi
českou
a zahraniční produkcí?

Naše
filmy jsou osobnější. Všechny znáte, máte jeden autobus pro
všechny a podmínky jsou sparťanské. Vyhovuje mi to ale víc, než
velká produkce kde nevím kdo
co
dělá a potkávám se jenom s režisérem a herci.

 

Jak
se
člověk vůbec dostane do zahraničního filmu?

Jde na
konkurz, zvládá jazyk a nenechá se po prvním neúspěchu odradit.

 

Nakolik
se vžíváte do svých rolí?

Jsem prostě
najednou někdo jiný. Je to někdy úleva, protože zapomenete na
sebe a na starosti.

 

Jakou
filmovou či divadelní roli vnímáte za dobu své kariéry jako
největší
úspěch?

Nevím
jestli úspěch, ale nejvíc mě vnitřně obohatily Shakespearovy
postavy, které jsem měla možnost hrát. Desdemona, Julie, Markéta,
Anna. Shakespeare je můj hrdina.

 

Co vás
přesvědčí, abyste přijala nějakou roli?

Poslední
dobou hlavně chuť trávit s tou kterou skupinou lidí kus života.
Pokud si jich vážím a chci je poznat, tak do toho jdu. Čas je mi
čím dál dražší a být někde s někým, kde vlastně ani být
nechci,
je pro mě příliš velký luxus.

 

Slyšet
vás můžeme i v dabingu. Čím je pro vás tato práce přitažlivá?

To
je moje velká láska. Baví
mě přicházet do studia a nevědět, co mě čeká a jaký osud ten
den potkám. Pokud mi něco opravdu v Kanadě chybí, tak je to právě
dabing.

 

Jaká
postava, kterou jste dabovala,
vám byla nejvíce blízká a proč?

Ráda
dabuji romantické komedie. Mám po práci na nich takový příjemný
pocit a líp se mi jde životem dál. Ale setkání s dramatickou
rolí jako třeba ve filmu Kluci
nepláčou
je zase ponor do úplně jiných vod.

 

Co
považujete za svou nejúspěšnější životní etapu?

Tu co žiji
nyní. Se svým synem a manželem.

 

Jaká
byla vaše největší kariérní překážka a jaká byla největší
výzva?

Je to jedna
a ta samá věc. Nenechat se odradit v momentě, kdy všichni kolem
říkají, že tohle nejde a že se máte vzdát. Pokud se totiž
nevzdáte, tak vyhrajete, protože jdete za svou intuicí.

 

Co je
pro vás při práci největší motivací a co největším
oceněním?

Fakt, že
můžu neustále dělat to, o čem jsem snila. A vědomí, že
výsledky všeho mají i své posluchače a diváky.

 

Zažila
jste někdy skutečnou tvůrčí krizi?
Pokud ano, jak jste ji překonala?

Myslíte
vyhoření? Ano, zažila. Nikdy bych nevěřila,
že
to může potkat blázna do práce,
jako
jsem já. A stalo se. Po třičtvrtě roce naprosté nechuti k
jakékoli akci, pohybu, práci či emoci jsem zas přišla všemu na
chuť. Bylo to jako jíst skoro rok různá jídla a necítit ani
trochu jejich chuť.

 

Nějakou
dobu jste kvůli zdravotním
problémům byla upoutána na invalidní
vozík.
Mělo pro vás toto období nakonec nějaký přínos?

Uklidnění
a načerpání nové chuti do všeho co přijde.

 

Jste
známá tím, že nemáte manažera, proč jste se tak rozhodla?
Změnilo se na tom něco?

Nezměnilo.
Ráda si řídím věci sama. Víte, než dostanete informace přes
manažery od vás k posluchačům, dojde cestou ke spoustě
komunikačních šumů a pak nic není tak,
jak jste si představovala. Trochu systém tiché pošty, kdy si
každý tak trochu něco málo přidá a pak je na konci z lampy
opice. Mám road manažera, který se stará o vystoupení, filmovou
agentku a skvělou rádio agentku. Ale všechno dohromady koriguji
sama. On by
se z toho taky někdo jiný hned zbláznil. Je toho totiž docela
hodně.

(smích)

 

Získala
jste titul doktor filozofie. Plánujete se nějak intenzivněji
věnovat
tomuto
oboru?

Ten
titul pro mě znamená nespočet přečtených knih, spoustu
složených zkoušek a dennodenní docházení na přednášky. Měla
jsem denní studium. Dozvěděla jsem se spoustu fascinujících
informací a poznala s naším profesorem dějin umění Františkem
Dvořákem kus světa. To všechno je ve mně
i nikdo to nevymaže. Takže používám,
co
jsem se naučila na každém kroku.

 

 

Titul
jste získala na základě obhajoby práce na téma Pohádky
v
Československé
kinematografii.
Proč právě toto téma? Máte k pohádkám nějaký
specifický
vztah?

Mohla
jsem spojit jak pohled teoretika, tak praktickou stránku věci.
Natočila jsem jich spoustu a mohla se také obrátit na tvůrce a
lidi, kteří pohádkám rozumějí,
vyzpovídat je a do své práce to zařadit. Pohádka je kulturní
fenomén zasahující do daleké historie a jako taková do
kulturologie spadá. Byla to radost.

 

Jste
známá také tím, že mluvíte plynně několika světovými
jazyky. V jakém
smyslu
vnímáte znalost cizích jazyků jako největší přínos?

Otevírají
se vám dveře. S každým jazykem nějaké nové. Nejvíc mě třeba
ve francouzštině baví, že dělají rozdíl mezi gramatickou
formou na základě toho, jestli máte z něčeho pocit a dojem, nebo
jste si tím jistá. Zjistíte, že v jejich kultuře se klade hodně
důraz na pocity, dojmy a smysly. To my v češtině až tak nemáme.
Jsme zase posedlí pády.
Sedm jich má málo kdo. Ale jsou i chudáci, kteří jich mají víc.

 

Z jakého
důvodu jste se rozhodla i pro studium znakové řeči?

Chtěla
jsem se dozvědět, jak složitá je její struktura a proniknout
trochu do mě neznámého světa lidí, kteří tak mluví. Ve škole
nám o ní nic neříkali a přitom tady všichni žijeme společně.
Nejraději bych byla, kdyby zavedli v první a druhé třídě
znakovku ve školách. Děti se učí hodně rychle a mohli by se pak
všichni domluvit. To je můj neuskutečnitelný sen.

 

Nyní
žijete se svou rodinou v Kanadě. Jak jste se připravovala na tuto
změnu?

Nepřipravovala
jsem se. Prostě jsem se sbalila a jela. Mamka říká, že jsem
takový nomád. Dřív, když ještě na světě nebyl Matyáš, jsem
chodila s obrovskou taškou po Praze. Ušla jsem denně okolo deseti
kilometrů. V té tašce bylo všechno. Od kartáčku na zuby přes
pas
až ke škrabce na brambory. Mohla bych letět kamkoli ihned. Žádné
balení.

 

Musela
jste přerušit nějaké rozběhnuté aktivity?

Nemusela.
Jen jsem nezačínala žádné projekty, které by mě svázaly na
delší dobu. Ale vlastně něco přece. Některé seriály, které
jsem dabovala, musel začít dělat nějaký nový hlas. To mi bylo
líto, ale vždycky je něco za něco.

 

Můžete
se své práci věnovat nějakým způsobem i z Kanady?

Můžu a
řekla bych dokonce, že je ta práce daleko koncentrovanější.
Jsem ovšem zatím v takovém pokusném období, tak uvidíme, jak to
bude fungovat.

 

Nakolik
myslíte, že vás změnilo mateřství?

Jsem
klidnější, vyrovnanější a někdy úplně nevyrovnaně
netrpělivá. To když někdo někde zdržuje a já už chci být u
Matyáše doma, hrát si s ním
a mluvit na něj.

 

Dovedete
si představit, že byste se vzdala své kariéry a natrvalo se stala
ženou
v domácnosti?

Dovedu.
Doma je pořád co dělat. Ale pak bych asi svým klukům lezla dost
na nervy. Práce je můj ventil, protože mám spousty nápadů,
a když
je nerealizuji, tak jsem jako papiňák. (smích)

 

Jste
sběratelkou citátů. Existuje nějaký, kterým jste se řídila ve
své
kariéře?

Každý den
udělej o něco víc, než si myslíš, že jsi schopen.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

 

Text:
Kateřina Poulová

Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz

Make
up a vlasy: Lenka Šourková

Oblečení:
LERROS www.lerros.cz

Produkce:
Michaela Lejsková

Foceno v hotelu Achymist
Grand Hotel and Spa, Praha www.alchymisthotel.com

Publisher: magazín Best of
www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Pamatuji si, jak
jsme s jistou nevolí museli se sestrou zpívat návštěvám za doprovodu
tátovy harmoniky.“ Petr Rezek

 

 

 

Když se řekne jméno
Petr Rezek, většině z nás se v hlavě hned rozběhne některá
z jeho nezapomenutelných písní. Cesta k jejich vzniku byla ale často
dlouhá a klikatá, nicméně právě na ní zpěvák poznal spoustu osobností, které ho
v jeho kariéře významně ovlivnily. S většinou z nich je
v kontaktu stále a i dnes pro něj v profesním i osobním životě mají
velký význam. Asi nejvíce může tohoto výjimečného člověka přiblížit fakt, že
jako největší odměnu za svou práci vnímá zájem publika.

 

Na začátek se
zeptám, chtěl jste opravdu kdysi dávno lítat?
Je to pravda… I když se dá spíše mluvit o jakémsi naivním klukovském přání či
snu. Navíc snu absurdním, protože jsem vždy měl strach z výšek. A tak jsem
si zřejmě plnil svůj „sen“ alespoň virtuálně, tedy formou písniček s touto
tematikou – ať už to byla Modrá Zem, Tulák po hvězdách, Letuška nebo Pilot.

 

Původně jste
studoval strojní průmyslovou školu, jak jste se vůbec dostal k hudbě?
Můj otec byl skvělý muzikant, hrál na několik nástrojů a měl svůj malý taneční
orchestr, který byl ve své době známý hlavně v lovosickém regionu. Pamatuji si,
jak jsme s jistou nevolí museli se sestrou zpívat doma návštěvám za
doprovodu tátovy harmoniky. Vážně jsem začal koketovat s muzikou až na
vojně. Založil jsem kapelu, se kterou jsme hráli na tancovačkách písničky
Semaforu. Právě ty odstartovaly moje první vážné pěvecké pokusy.

 

Ve vaší kariéře
sehráli velkou roli i legendární Kučerovci, tedy alespoň jeden jejich člen.
Můžete nám to přiblížit?
Kučerovci byli
velmi populární skupinou, která se specializovala na písničky Latinské Ameriky.
Seznámil jsem se s jejich kytaristou Ferrym Friedrichem, který mě zasvětil
do základů hry na kytaru tak kvalitně, že jsem v mnohem pozdější době
dokonce dva roky studoval klasickou kytaru na lidové konzervatoři. Tam jsem
však nakonec přešel na studium skladby a zpěvu.

 

Na koho ze
spolupracovníků z počátků své kariéry nejvíce vzpomínáte a proč?
Začínal jsem jako kytarista v beatových skupinách Karkulka a Juventus.
Zvláště v Juventusu bylo několik osobností, které se zapsaly do mého
života – basový kytarista a vynikající skladatel Láďa Heráček, který se
proslavil skladbami – Ona se brání, 18 minut, Procitnutí, Nářek převozníka
– v interpretaci Karla Černocha. Stejně tak samotný Karel Černoch, ten mě
silně ovlivnil zejména v mých pěveckých začátcích. Nemohu zapomenout ani
na textaře Pavla Žáka a v později pak ve skupině Kardinálové na klavíristu a
skladatele Zdeňka Mertu, který pro mne napsal několik úspěšných písniček. Moc
mi pomohla i Petra Černocká, která mi poskytla dost velký prostor v našich
společných koncertech.

 

Od roku 1976 jste
působil ve skupině Karla Vágnera a do té doby se také datuje počátek vaší
spolupráce s Hanou Zagorovou. Byl to váš nápad začít vystupovat společně?
S Karlem
Vágnerem jsem se poprvé setkal v kapele Jaromíra Mayera, kde hrál na
baskytaru. Byl jsem s touto partou na tak zvaném záskoku za nemocného
kytaristu Otu Jahna na turné po severních Čechách. Jeden večer jsme seděli na
hotelovém pokoji, hráli a zpívali. A tehdy mi Karel řekl: „Ty docela dobře
zpíváš, já se ti někdy ozvu, něco vymyslíme.“ A skutečně asi po dvou letech se
Karel ozval s pracovní nabídkou, která mě naprosto šokovala. Z ničeho
nic jsem byl pěveckým kolegou Hany Zagorové.

 

Vnímáte tuto
spolupráci jako zlom ve své kariéře? Případně, která období vnímáte jako zlomová?
Samozřejmě toto angažmá bylo pro mne naprosto zlomovým momentem, protože díky němu
jsem přešel na výhradně pěveckou sólovou dráhu.

 

Jak vzpomínáte na
počátky vaší spolupráce?
Pamatuji si na ně naprosto detailně. Po dohodě s Karlem Vágnerem jsme
během několika dní zrealizovali s Hankou první společnou nahrávku, byla to
píseň Asi asi. Souběžně s tím
jsme připravili i televizní klip. Obraz se točil v Liberci a vzpomínám si, že
byla hrozná zima
a pěkně jsme tam vymrzli.

 

Ve skupině Karla
Vágnera jste po několika letech skončil. Nicméně Karel Vágner je
i tak producentem vaší poslední desky. Váš odchod tedy neměl vliv na vzájemné
vztahy?
Moje působení v orchestru Karla Vágnera trvalo šest let. Hanka si zvolila
novou image koncertů, angažovala Petra Kotvalda a Standu Hložka. Pro mě byla
tato situace signálem k mému dobrovolnému odchodu z tohoto projektu a
přijal jsem nabídku tehdejší rockové skupiny Centrum, známé ze spolupráce se
zpěvačkou Janou Robovou. Začalo osmileté období mé již doslova pouze sólové
pěvecké dráhy a dá se říci, že bylo jakýmsi druhým zlomovým obdobím umělecké
činnosti a také obdobím, na které rád vzpomínám a s některými členy mé
kapely Centrum spolupracuji dodnes; hlavně s kapelníkem Vlastou Červenkou.
Samozřejmě že můj odchod od Karla Vágnera a Hanky Zagorové pro mě nebyl lehký,
ale naše vzájemné vztahy nijak výrazně nenarušil a jak zmiňujete, s Karlem
jsme se po mnoha letech opět sešli v nahrávacím studiu. V roce 2000 mi
Hanka nabídla hostování v jejím koncertním programu a vlastně tak
odstartovala můj, jak se říká, comeback, protože do té doby jsem se zabýval
kompozicí divadelní a scénické hudby, moderováním v rádiích a o návratu na
koncertní pódia jsem neuvažoval. Naše staronová spolupráce trvá už dalších 12
let.

 

Jste také autorem
dvou rozhlasových her. Nechtěl jste se někdy na tuto oblast zaměřit více ?
Nikdy mě to nenapadlo, byla to pouze momentální nabídka, která mě velmi
zaujala.

 

Některé vaše písně,
například Duhová víla, jsou stále
hity, které se hrají i na diskotékách. Co myslíte, že stojí za jejich
přetrvávajícím úspěchem?
Na to je jednoduchá odpověď. Autoři napsali dobrou píseň a ta má většinou i
dlouhodobý úspěch u posluchače.

 

Myslíte, že by vaše
texty v hudební úpravě současného popu oslovily posluchače stejně, jako
v době jejich vzniku?
O tom jsem naprosto přesvědčen. Jen mám takový osobní pocit, že textařů kvalit
Pavla Žáka, Pavla Vrby, Zdeňka Rytíře, Eduarda Pergnera, Zdeňka Borovce – a
mohl bych ještě jmenovat další – je stále méně. I když musím zmínit jednoho
autora, který mě v současné době svými texty nadchnul a to Pavla Buňatu.

 

Bylo podle vás
dříve snazší hudebně se prosadit?
Nevím, snad nebyla tak velká konkurence jako dnes. Je to hlavně kvůli mnoha, po
sobě jdoucím hudebním a talentovým soutěžím. Je však pravdou, že já jsem čekal
na větší televizní natáčení až pět let. Dnes je každý soutěžící v televizi
několikrát týdně a to je obrovská reklama, kterou jsme my neměli.

 

Vystupujete raději
ve dvojici nebo sólově?
Nedělám mezi koncerty žádné rozdíly, každý má své specifikum.

 

Na co jste ve své
kariéře nejvíce pyšný?
Nejsem ten, kdo se rád dme pýchou. Nazval bych to spíš dobrým pocitem, že moje
práce publikum zajímá. Ale přesto na něco pyšný jsem. Na své syny a svou ženu.

 

Co dělají vaši
synové? Šli ve vašich stopách?
Mám tři syny, jak už jsem zmínil a jeden z nich žije v zahraničí.
Mladší synové jsou dvojčata a mají odlišná povolání – ekonom a lékař. Jeden
z nich, konkrétně Richard, však s úspěchem provozuje hudbu jako
koníčka. Má svou folk-rockovou skupinu Šeginy.

 

Uvažoval jste
někdy, že byste se živil jinak než hudbou?
Neuvažoval, ale kdyby to bylo nezbytné, učinil bych tak.

 

V současné
době vystupujete zejména se svými staršími hity. Neplánujete něco nového?
Samozřejmě že stále něco plánuji. Plánovat je ale jedna věc, realizovat věc
druhá. Vše dnes závisí na penězích, na sponzorech… A těch je stále méně. Mám
hotovou, dá se říci, staronovou desku s názvem Podél cest, která sice kdysi vyšla v Pantonu, ale do médií se
nedostala, protože neprošla textovými komisemi minulého režimu. Vznikla ve
spolupráci s textaři, které jsem již jmenoval. Věřím, že k realizaci
dojde, je to jen otázka času. Na koncertech opravdu hrajeme převážně staré
hity, jinak to ale nejde, lidé to chtějí, a tak na nové věci není tolik
prostoru.

 

Vaše texty jsou
příjemné a čiší z nich pohoda. Kde berete inspiraci?
Na tuhle otázku by museli odpovědět zejména jejich autoři. Já jsem svých textů
napsal jen pár. Je však pravdou, že někdy navrhnu autorovi svou představu o
tématu, který pak on jako profesionál zpracuje.

 

Autorem této písně Modrá zem je v originálu Fred Neil.
Čím vás zrovna jeho hudba zaujala?
Modrá
zem je česká
verze písně Everybody´s talking
z filmu Půlnoční kovboj. Ten
film mě nadchnul, stejně tak i tato titulní píseň. Pavel Žák zvolil úžasné téma
– Antoine de Saint-Exupéry a jeho Malý
princ. Miluji tu píseň.

 

Existuje nějaká
zahraniční píseň, ke které byste rád dodal český text, ale zatím se vám to
nepovedlo?
Víte, že už se tak stalo? Ten text jsem nenapsal já, ale Pavel Žák… A je
nádherný! Otextoval píseň The last resort
od Eagles. Má to ale jeden háček, nenašel jsem zatím odvahu tento obrovský hit nazpívat.
Eagles jsou pro mne asi příliš velké sousto.

 

Jste se svým
dosavadním dílem spokojen?
Chtěl bych, abyste uvěřila tomu, co teď odpovím. Nikdy nejsem spokojen s tím,
co udělám, všechno počínání má ještě svoje rezervy.

 

Existuje nějaká
píseň, kterou byste raději vůbec nikdy nevytvořil?
Určitě ano, ale rychle jsem je zapomněl!

 

Kdybyste se mohl
vrátit do některé své životní etapy, která by to byla?
Vrátil bych se obecně znovu do svého dosavadního života! Mám ho rád a vážím si
ho!

 

Relaxujete u hudby?
Jakou hudbu pro relaxaci volíte?

Hudba
je pro mne pochopitelně relaxací. Budete asi překvapená, jaký žánr preferuji.
Není to pop, ale heavy metal.

Koho si v životě nejvíc vážíte?
Byl by to dlouhý seznam těch, kteří do mého života patří a těch, kteří můj
život obohatili!
A jestli bych směl vaši otázku rozšířit o termín, čeho si nejvíc vážím, pak je
moje odpověď jednoznačná. Vážím si zdravého života!

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text:
Kateřina Poulová

Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení:
Mejta Zlín www.mejta.cz

Styling:
Jaroslav Mejta

Foceno v areálu BASTION PRAGUE RESTAURANT www.bastion-prague.cz

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-3-2012.html

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 „Veřejnoprávní rozhlas by měl stejně jako novinky ze zpravodajství přinášet
i novinky ze světa hudby a to co možná v nejširším rozsahu žánrů. Kdo
jiný???!!!“ Lenka Nová

 

 

 

Lenka
Nová je žena disponující fantasticky silným hlasem, entuziasmem a rozhodností.
Žena, která ví, že na vše, co stojí za to, se vyplatí počkat, nechat událostem
a příležitostem svůj čas. Spolu s kariérou se Lenka nebála spojit také roli
matky dnes tříleté dcery Káti. S Lenkou se můžete setkávat v rámci
projektu Český kalendář či na jejích vlastních
koncertech. Vzhledem k nové desce jich určitě bude nemálo a je na co se
těšit!

 

 Kterou
fázi vašeho profesního života považujete za stěžejní?

Zásadním zlomem pro mě
zřejmě bylo, když jsem ve svých jedenadvaceti letech díky konkurzu začala
zpívat v kapele Laura a její tygři. Ze dne na den jsem se ocitla
v profesionálním hudebním světě.

 

Řekla
byste, že jste ve svém žánru byla vždy jednoznačná?

Co se týče mého
působení v Lauře a jiných rockových kapelách, myslím, že se můj styl a
výraz zpívání určitým způsobem vyvíjel a stále vyvíjí i s ohledem na to, že
občas zabrousím do jiných žánrů a tyto výlety mě určitě ovlivňují.

 

Jevíte
se mi jako velmi cílevědomá žena. Jak dlouho vám obvykle trvá, než začnete
realizovat své sny?

Nevím, jestli jsem
velmi cílevědomá žena, nicméně se snažím k práci, která mě baví,
přistupovat poctivě. Vždy, když si nějaký cíl stanovím, pracuji na tom, abych
ho dosáhla. Ze zkušenosti vím, že v muzice se špatně plánuje, není to jako
stavět dům. Jste závislí na mnoha okolnostech, na osobním rozpoložení, na spolupracovnících,
na rodině. První sólovou desku jsem dělala čtyři roky a byla jsem z toho
nešťastná. Teď dokončuji druhou sólovku, na které děláme třetím rokem, a jsem
úplně v klidu, protože už vím, že některé věci se prostě uspěchat nedají.

 

Kdo
je vám z kolegů v branži nejbližší?

Je to určitě Karel
Šůcha, kapelník skupiny Laura a její tygři, se kterým spolupracuji už asi
dvanáct let a kluci z Laury, se kterými už jsme toho odehráli a prožili
opravdu hodně. A momentálně se mým blízkým spolupracovníkem stal můj muž, se
kterým jsme natočili mou druhou sólovku. Nevím, jestli to bylo dobré
rozhodnutí, několikrát jsme to skoro zabalili, několikrát se kvůli tomu málem
rozvedli, tak doufám, že to bude stát za to! (smích)

 

Jak
vypadá spolupráce s kolegy z branže v zákulisí – v čem se
zpravidla neshodují vaše názory?

Většinou se neshodují v
tom, že se na cestě z koncertu nebude kouřit v autě a zastavovat na
každé pumpě, kterou cestou potkáme. (smích)

 

Pustila
jste se do společného projektu s Michalem Horáčkem. Co předcházelo vaší
spolupráci, jak vznikala?

Je to vlastně třetí
projekt, na který mě Michal Horáček přizval. Prvním byla deska Ohrožený druh, druhým deska Kudykam a Český kalendář je třetím projektem. Nevím, co předcházelo na straně
pana Horáčka, ale já jsem měla písničky s podpisem Hapka/Horáček vždycky
ráda. Některé patří k mým nejoblíbenějším. Během naší spolupráce jsem
objevila i jiné věci, které napsal a je to prostě moc dobrej textař. Má
samozřejmě horší a lepší texty, ale i ty horší, jsou pořád dost vysoko nad
průměrem. Jinak naše spolupráce vznikla, když se natáčelo album Ohrožený druh a pan Horáček zval do
studia nejrůznější zpěvačky. Na mě si vzpomněl Michal Pekárek, dlouholetý
spolupracovník pana Horáčka, a zavolal mi. Přišla jsem do studia, nazpívala
písničku Jak ten chlap se na mě dívá, za týden ještě jednou, pak se půl roku nic
nedělo a pak mi zavolala nějaká paní, že se mám přijít vyfotit na obal desky. Z toho jsem pochopila, že se moje verze na desku dostala. Měla jsem
opravdu velkou radost.

 

Jak
vypadá spolupráce s textařem, jako je Michal Horáček?

Je to efektivní, to mě
baví. Ve studiu je většinou poměrně rychlý, víc se dělá, méně se mluví. Myslím,
že Michal Horáček má rád osobitost, když to člověk udělá podle sebe. Jemu se to
potom buď líbí, nebo ne. Určitě nikoho netlačí do něčeho, v čem by se
necítil. Mně zase pomůže, když Michal Horáček sám zarecituje svůj text, pak je
hned jasné, jak to myslel, co chce zdůraznit, jak navazovat řádky. To se děje
teď na Českém kalendáři. Jeden měsíc
svou baladu recituje Michal Horáček, při dalším představení to zpívá František
Segrado a třetí měsíc to třeba zpíváme všichni. Je to sice časově náročná, ale pro
mě zcela nová a zajímavá práce.

 

V čem
se vaše názory na společné projekty rozcházejí a dokážete si ty své prosadit,
obhájit si je?

Michal Horáček má o
svých projektech vždy jasnou představu. Na druhou stranu umí ostatním
naslouchat a je otevřený jejich názor přijmout. Pokud jsem chtěla něco změnit,
byly to spíš drobnosti a diskuse nad nimi byly součástí tvůrčí práce.

 

Vzpomínám
na projekt Ohrožený druh, který před
lety velmi úspěšné vkročil na hudební scénu a objeli jste s ním doslova celou
republiku. Splnil i vaše očekávání?

Já bych řekla, že je předčil.
Jak už jsem říkala, byla jsem dvakrát ve studiu zazpívat písničku na desku, o
které jsem toho moc nevěděla. Ta se vzápětí stala nejprodávanější deskou roku
2008, dostala cenu Anděl za album roku 2008 a koncerty, které jsme potom
odehráli v divadlech po celé České republice, byly skoro vždycky vyprodané.
Nebyla to samozřejmě moje zásluha, ale jsem moc ráda, že jsem toho mohla být
součástí.

 

Co
vás na projektu nejvíce chytilo za srdce?

Samozřejmě krásné
texty, myšlenka desky – seřadit za sebe písničky v časové ose života ženy.
Odvaha vsadit na méně známé, nebo úplně neznámé tváře. Zvuk desky, hudební
zpracování, aranže.

 

Kde
všude a s kým vás vaši příznivci uslyší živě?

Pro mě je teď důležité
datum 9. 5. 2012. To pokřtíme v Praze v Jazz Docku moji druhou
sólovou desku s názvem Psí hodina.
O několik dní dříve, 3. 5. 2012, ji pokřtíme v Metro Music Klubu v mém
rodném městě Brně. Další koncerty budou následovat. Více informací najdete na
mých stránkách www.lenkanova.cz. Přes
celé léto pak budeme hrát s Laurou na festivalech a městských slavnostech.
Od září bych se měla vrátit zpět do Švandova divadla k projektu Český kalendář.

 

Jak
hodnotíte zájem o živá vystoupení ze strany veřejnosti?

Řekla bych, že od té
doby, co se mluví ve společnosti o krizi, chodí diváci, až na výjimky, na běžné
koncerty o něco méně. Na letních akcích se to naštěstí neprojevilo.

 

Máte
pocit, že se zlepšilo i zázemí pro umělce, že máte lepší podmínky?

Myslím že ano. Na
velkých hudebních akcích je ve většině případů servis výborný. Na malých
městech a až rodinných akcích se o nás vždycky postarají jako o vlastní. Jen na
firemních akcích se někdy nechovají zrovna přívětivě. V šatně bývá sotva
voda. Hodně to závisí na produkční firmě, která akci organizuje.

 

Jaké
máte zkušenosti s hraním vašich písniček v rádiích?

Lauru moc nehrajou, ale
nehráli ji ani v dobách její největší slávy. My jsme nikdy neměli ambice
obsazovat první příčky rádiových hitparád, jsme hlavně koncertní kapela. Jak ten chlap se na mě dívá se překvapivě hrálo docela dost. Jako posluchač
bych přivítala větší pestrost a víc novinek. Je už dlouhodobým trendem, že když
nějaká známá česká kapela vydá desku, rádia začnou hrát její hit z minulé
desky. Ten aktuální budou hrát, až kapela vydá další desku. Největší katastrofa
je Radiožurnál! Vždycky to poslouchám na D1 a písničky ztišuji, protože to se
fakt nedá poslouchat. Oni se pořád ohánějí tím, že to posluchač chce, ale
Modern Talking nebo Jennifer Rush nemusí v roce 2012 denně poslouchat fakt
nikdo!!! Oni ani na Štědrý den nehráli koledy, ale ty jejich stokrát omleté
pseudohity. Veřejnoprávní rozhlas by měl stejně jako novinky ze zpravodajství přinášet
i novinky ze světa hudby a to co možná v nejširším rozsahu žánrů. Kdo
jiný???!!!

 

Pro
focení s Robertem Vanem pro náš rozhovor jsme pro vás zapůjčili
společenské šaty. Jak často je obvykle oblékáte?

Takovéto bohaté šaty
jsem na sobě měla poprvé v životě. Na společenské události oblékám většinou
jednodušší střihy.

 

Jaký
je váš vlastní styl, co k němu patří?

Mám velké rozpětí
oblečení, ve kterém se cítím dobře. Od jednoduché nápadité elegance až po
teplákovou soupravu. Od té doby, co mám dítě, preferuji před posledními trendy pohodlí.
Nicméně to neznamená, že bych úplně přestala sledovat, co se nosí. Momentálně
mám velkou radost ze spolupráce s přední českou návrhářkou Hanou
Zárubovou, se kterou jsme vybraly minikolekci pro focení bookletu mojí desky a která
mi bude šít i koncertní kostým.

 

Jak
se vám coby zpěvačce daří kloubit práci s rolí maminky?

Někdy je to těžké,
práce je to nepravidelná a někdy se toho sejde víc najednou. Čím dál víc si ale
uvědomuji, že práce se dá jinak zorganizovat, termíny se dají posunout, ale
dětství dítěte nepřesunete, nezastavíte. Snažím se být teď s Káťou co to
jde, budou jí tři a je to nádherný věk, o který bych nechtěla přijít.

 

Kdybyste měla být
hudebním průvodcem po Praze, do kterých pěti hudebních svatostánků byste „svěřeného
turistu“ zavedla, aby skutečně zažil nezapomenutelný hudební zážitek a proč
zrovna tam?

To
je těžká otázka a hodně individuální, v podstatě do každého, který dokáže život
obohatit o silný zážitek z koncertu, nebo o hezkou vzpomínku. Ale vzala bych
ho do Jazz Docku, což je klub na krásném místě s dobrým programem, kde se člověk
v podstatě nemůže splést. Do Rudolfina na některý z koncertů České filharmonie
a jejích hostů. Na Novou scénu, kde se v poslední době pořádají zajímavé
koncerty. Na festival Struny podzimu,
který poskytuje unikátní umělecké
zážitky, obohacuje českou kulturní scénu a rozšiřuje obzory českého publika. Na festival United Islands of Prague –
který přímo v srdci hlavního města nabízí kvalitní hudební i společenský
zážitek 

 

Patříte
k maminkám, které uspávají své dítě zpěvem či pohádkou?

Každý večer čtu, nebo
si vymýšlím nějakou pohádku. V poslední době Káťa vyžaduje, abych jí ještě
zazpívala ukolébavku, kterou jsem napsala na svoji poslední desku.

 

Jakou
neobvyklou inspiraci vám přinesla dcera do života? V čem vás mateřství takříkajíc
„dostalo“?

Myslím, že nepřinesla
žádnou neobvyklou inspiraci, ale úplně nový rozměr života, jaký přinese dítě
každé matce. Zpočátku mě dostal ten nikdy nekončící kolotoč tříhodinového
režimu kojení, spánku, přebalování, uspávání. Bylo to dost náročné a rozhodně
se to neslučovalo s všude popisovanými nádhernými pocity z tolik očekávaného
děťátka. První půlrok byl šílenej!!! Dnes už si na to skoro nepamatuju, v tom
je příroda vynalézavá. Teď budou Kátě tři roky a je to krásný a vtipný období.
Včera jsem přišla domů a všechny miminka, o který se Káťa normálně stará jako o
vlastní, měly utrhaný hlavičky! (smích)

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text a produkce:
Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Pavel Bauer

Vlasy: Kadeřnictví Toni
and Guy – Táňa Klevetová www.toniandguy.cz

Salon Magique Moment www.magiquemoment.cz

Styling: Mária
Halahijová a Jana Masluková

Foceno v hotelu
Radisson Blu Alcron v Praze www.alcron.cz

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz