„Velmi
rád překvapuju svými výkony na jevišti, právě v komediálních rolích, kdy
lidé nemůžou uvěřit, že jsem to já, ten romantický popový zpěvák…“ Pavel Vítek

 

 

 

 

 

Snad každý zná hity Má
svůj den či Mám rád vůni tvý kůže,
jehož je i autorem. Nezapomenutelné melodie, klukovský výraz, dokonalý hlas.
Pavel Vítek je ale nejen skvělý zpěvák a skladatel, který jako jeden
z mála Čechů dokázal vyprodat haly, ale především vynikající herec
s „komediálními sklony“, jak sám říká. Zaujme vás skromností, soudností a osobitým
smyslem pro humor. Naučil mě jedno indické přísloví, kterým se řídí: „Konec je
vždy pěkný. Pokud to není pěkné, není ještě konec.“ Jeho kariéra rozhodně
nekončí, právě naopak. Zpívá ve vyprodaných sálech a opět nás ohromuje svým
hereckým uměním. Pavel Vítek je nesporně renesančním mužem českého showbyznysu.

 

Jste vystudovaný herec, přesto
při vyslovení vašeho jména se většině lidí vybavíte spíše jako zpěvák.

Jako mnoho věcí v mém životě to
zařídily náhody osudu. Herectví jsem vystudoval na pražské DAMU, v jednom
ročníku například s Karlem Rodenem, Ivanou Chýlkovou, Evou Holubovou, Jitkou
Asterovou či Veronikou Žilkovou. Byli jsme velmi úspěšný ročník.

 

Už to musel být zážitek, mezi
takovými individualitami…

To ano. Nikdy jsme se netvářili
jako nějaká svazácká parta, ale když šlo do tuhého a byl nějaký průšvih na
obzoru, vždy jsme se dokázali semknout. A pak jsme šli zase každý svou vlastní
cestou.

 

Bylo to tedy herectví, co vám
učarovalo nejdříve?

Původně jsem chtěl studovat
muzikálové herectví, ovšem tehdy se u nás nic takového studovat nedalo. Ani
jsme nevěděli, co muzikál je, to byla americká kultura. Moje první angažmá bylo
v H???udebním divadle Karlín a mnozí mi předpovídali velkou hereckou
budoucnost. S hudbou jsem ale vyrůstal a odmalička zpívání miloval. V době
mého působení v Karlíně se mi podařilo nazpívat píseň Má svůj den, ze které se stal megašlágr a ze mě jako
z neznámého člověka doslova přes noc popová ikona osmdesátých let. Kritici
o mě říkají, že jsem byl poslední „pin up boy“… (smích)

 

Ano, pamatuji si vaše plakáty
v pokojíčcích svých kamarádek. Některé vás dnes jistě musí pobavit…

Občas byly trošku přeslazené, ale
to byla doba. Vrcholil novoromantismus, letěly štrasy a uniformy, výrazné
líčení a taky trvalá.

 

Dnes už se těžko vidí, aby se
z někoho stala „přes noc“ hvězda takovéto velikosti.

Stalo se to opravdu tak. Okamžitě
po vydání písně Má svůj den jsem
dostal angažmá v kapele GBS, se
kterou jsme odehráli až dvacet pět koncertů do měsíce. První roky jsme
najezdili kolem sto tisíc kilometrů ročně, jezdilo se i na Slovensko a na
zahraniční festivaly. K tomu jsem každý týden točil dvě televize.

 

Takové vytížení se asi
s divadlem dalo těžko skloubit. Jak jste to řešil?

Byl jsem postavený před velké
rozhodnutí. Nedalo se to ale vyřešit jinak, než že jsem své působení
v Karlíně ukončil a naplno se rozhodl věnovat hudební kariéře. Tu a tam
jsem si do divadla přesto stihl odskočit.

 

Nelitujete toho někdy?

Kdo ví, jak bych se rozhodl dnes.
Byl jsem mladý a možná jsem se nechal malinko zlákat pozlátkem showbyznysu.
Možná, že dnes bych zpětně herectví tak vehementně jako tehdy neopustil. Možná
mi i unikly nějaké trvanlivější herecké zkušenosti. Kdo ví. Ovšem že bych
litoval? Ani ne. Ze dne na den jsem začal točit pořady s Karlem Gottem či
Helenou Vondráčkovou, což byla úžasná zkušenost a tvrdá škola. Musel jsem se mezi
nimi totiž obhájit.

 

Myslíte, že vám to „vlezlo do
hlavy“?

Určitě, tomu se neubráníte. Ale
nemyslím, že bych kdy zpychnul. Měl jsem skvělý tým, který mě držel u země.
Jsem velmi pracovitý a stále se chci zdokonalovat a posouvat se dál. Nesnáším
stojaté vody. Možná proto si úspěch tolik nepřipouštím. Také jsem bral popovou
hvězdu Pavla Vítka spíše jako roli, kterou hraji. Sám v sobě jsem byl
pořád ten kluk z Olomouce, kterému rozmlouvali, aby to šel do Prahy na
DAMU vůbec zkusit.

 

Vážně vám to rozmlouvali? To by
bývala byla velká škoda.

Ano, našli se takoví, kteří mi to
tenkrát rozmlouvali.

 

O které z těchto dvou profesí
by se dalo říct, že je „náročnější“?

U herectví jste závislý na rolích
a ne na žádných hitparádách. Obě profese mají stejný základ. Hlas, charisma a
talent. Ovšem u každého povolání používáte hlas jinak, u zpívání přes tóny, u
herectví přes text. Ze své zkušenosti vím, že herectví je trvanlivější. Možná
právě proto jsem se v polovině devadesátých let vrátil rolí
v muzikálu Dracula na jeviště a
po dalších muzikálových rolích jsem začal toužit po těch činoherních. Dostal
jsem angažmá v divadelní společnosti Háta,
se kterou jsem dodnes. Nyní například jezdíme s komedií Světáci, která je velice úspěšná. Myslím
ale, že ta pravá činoherní role na mě ještě čeká.

 

Jaká by měla být?

Komediální. Většina režisérů i
publika mě má zařazeného jako romantického, zasněného herce. Ovšem já mám
dispozice ke komedii, velice rád se směji a také si ze sebe rád dělám legraci.
Tohle mi právě komediální žánr umožňuje.

 

Jste trémista?

Obrovský. To je věc, která mi
často dělá čáru přes rozpočet, a dodnes jsem se jí nedokázal zbavit. Dnes už je
to samozřejmě lepší. Překvapivě se ale tréma s rostoucí kariérou zvětšuje,
protože se zvyšuje zodpovědnost. Dnes už na ni dokážu docela vyzrát
v momentu, kdy vstoupím na jeviště či před kameru. Před tím jsou to ovšem
kilometry prochozené v zákulisí a předkolapsový stav… (smích)

 

Vzpomenete na nejhorší zážitek
s trémou?

Na narozeninovém koncertu Karla
Gotta, oslava jeho sedmdesátin. Zpíval jsem jeho hit Kam se schoulíš. Chtěl jsem utéct, kdyby to bývalo šlo… (smích) O to více jsem se radoval, když
jsem si nakonec za svůj výkon od Karla a celé arény vysloužil velké uznání.

 

Věříte kolegům, když trému
popírají?

Nevěřím. Ovšem existují dva druhy
trémy. Jedna je ta svazující, paralyzující a druhá ta, která vás naopak
vybičuje k lepšímu výsledku. Ta je zdravá a v podstatě nezbytná. Každý náš
výkon na jevišti je jako taková naše malá „korida“ a tréma je býk, který nás neustále
dohání.

 

Máte za sebou nespočet
divadelních a muzikálových rolí. Kterou z postav už byste za žádnou cenu
nechtěl hrát?

Hm… malinko se mi začínají
přejídat ty naivní romantické role. Rád bych hrál jak již zmíněné komediální
role, tak například záporné role,  jako jsou
podfukáři a lumpové.

 

Jak je těžké přesvědčit
publikum a režiséry, aby vás v jiných než romantických rolích přijali?

Velice. Rádi škatulkujeme. Navíc
je i těžké se vymanit z „role“ popové hvězdy. Lidé jsou opravdu překvapení,
když mě vidí v komedii. Pracuji ale na tom, aby se tohle vnímání změnilo.

 

Hereckou průpravu máte
z DAMU, co ta pěvecká? Navštěvoval jste hodiny zpěvu, nebo jste „samouk“? Jak
udržujete hlasivky v kondici?

Jako malý kluk jsem pár lekcí
odchodil. S muzikálovými rolemi jsem ale samozřejmě na hlasu začal
systematicky pracovat a poctivě jej trénovat. Naučil jsem se správnou techniku
a s pomocí skvělého učitele našel svou tenorovou polohu. A Eva Pilarová mě
naučila swing, a tím mě nesmírně obohatila. Další nedílná součást života
zpěváka je hlasová hygiena. Abyste mohl podat denně stoprocentní výkon, zvláště
v muzikále, musíte dostatečně spát a nepřehánět to s alkoholem. Každé
představení je téměř sportovní výkon. Ale taky se flámovalo, to víte, že ano.
To k tomu přece patří.

 

Představuji si muzikálové
prostředí jako nesmírně soutěživé. Jste sám soutěživý, nebo vás něco takového
naopak obtěžuje?

To prostředí je soutěživé  a ano, mnohdy mě to obtěžovalo. Nikdy jsem
nechápal rvačky o premiéry či zákulisní intriky. Horší prostředí je snad jen prostředí
opery, to je jako u francouzského dvora… (smích)
Nikdy jsem se do tohoto kolotoče nenechal zatáhnout. Zajímal jsem se především o
svůj výkon a nestaral jsem se o nic jiného. Je to ale i prostředí úžasného
talentu a velkých výkonů.

 

Vzpomenete na nějakou „šílenou“
fanynku nebo fanouška?

Ano, jednu takovou si pamatuji.
Neustále mě sledovala, dokonce si zjistila, kde bydlím, a čekávala na mě před
domem a před divadlem. Bylo to nepříjemné. Když jsem jí ale jednou slušně vysvětlil,
že mě to obtěžuje, zmizela.

 

To jste měl docela štěstí…

Pro fanynky jsem nikdy nebyl žádný
macho nebo sexuální symbol. Byl jsem spíše kamarád, který jim zpíval o lásce a
trablech okolo ní. Snad proto mi publikum zůstalo věrné dodnes. Toho si
nesmírně vážím. Na koncert dnes přijdou rodiče s dětmi a i těm se to líbí…

 

Vystupoval jste na Kanárských
ostrovech, v USA, Finsku či Maďarsku, odkud jste dokonce držitelem cen z
Mezinárodních písňových festivalů. Bylo něco, co vás při vystoupeních
v zahraničí vyloženě překvapilo?

Když jsme u těch fanoušků… zvláštní
zážitek mám z káhirské opery s Evou Pilarovou. Měli jsme vyprodaný koncert,
a když jsem začal zpívat, dvoumetrový pán v první řadě začal tleskat a
křičet. Naprosto mě to vyvedlo z míry, a tak jsem předčasně vyhlásil
přestávku. Po koncertě tamní atašé pána přivedla do zákulisí, kde se mi
omlouval. Viděl, že mě tím rozhodil a že na takový projev emocí nejsem zvyklý. Tlumočnice
mi potom potvrdila, že křičel jen samé krásné věci. Prý ho můj projev nesmírně
dojal. A to zase dojalo mě.

 

Vedle Evy Pilarové jste zpíval
například s Evou Urbanovou. S kým ze světových zpěváků byste si rád
zazpíval?

S oběma dámami to byly
neskutečné zážitky. Ze světových jmen musím říct Tina Turner, ta mě fascinuje
svým živelným projevem.

 

Kdo je autorem vašich
největších hitů?

V osmdesátých letech to byl
můj tým, tedy lidé kolem mě. Už tehdy jsem ale koketoval s textařinou.
V letech devadesátých jsem ovšem padl docela na dno, a když jsem se
z něho sbíral, věděl jsem,  že musím
přijít s pořádným hitem. Můj tým už nefungoval, a tak to bylo zcela na mně.
Ale všechno zlé je přece k něčemu dobré. Napsal jsem jeden z e svých
největších hitů Mám rád vůni tvý kůže.
Od té doby si téměř výhradně píšu písničky sám.

 

Napadlo vás někdy své hity přetextovat
do angličtiny a prorazit v zahraničí?

Napadlo, to víte, že ano. Například právě Mám rád vůni tvý kůže
by mohla být úspěšná v němčině. Často jezdím do zahraničí na koncerty,
vidím, jak se to dělá, sleduji soudobou zahraniční scénu, a tak vím, že bohužel
železná opona stále funguje. Nechci ale říct, že by náš hudební průmysl byl
špatný nebo dokonce zaostalý. Spíše je to tím, jak nás vnímají
v zahraničí. Je opravdu nesmírně těžké se prosadit. Pokud ale člověk
narazí na ty správné lidi, dokáže cokoli. Mnozí na to dnes u nás  určitě mají možnosti i schopnosti.

 

Připadáte mi jako „renesanční“
umělec. Umíte, hrát, zpívat, tančit,  dokonce
jste autorem kulinářského cestopisu Cesty,
které voní jídlem. Co vám v dnešním zábavním průmyslu voní nejméně?

Showbyznys je v podstatě mrtvý.
Rádio dnes například určuje, jak dlouhá bude předehra písně, kdy má přijít refrén
nebo o čem má být. Když jsem skládal již zmiňovanou Vůni tvý kůže, chtěl jsem hit a věděl jak na to. Ale aby mi někdo
říkal, kdy mám vložit refrén, na to jsem opravdu nebyl zvědavý. Dnes je vše o
sledovanosti, o poslechovosti. Agentury mají přesně spočítáno, kdy divák či
posluchač ladí jiný kanál. Vše je o tabulkách a o penězích, ne o kvalitě. Bohužel.
Taky mi vadí, že v showbyznysu dnes dostávají prostor lidé, kteří mají spíše
ambice než talent.

 

Dříve tomu bylo jinak?

Určitě. Dříve, tedy
v osmdesátých a na začátku devadesátých let,  se snažili lidé v hudebním průmyslu
„vychovat“ hvězdy, všemu je naučit a poté si je hýčkat. Také jste museli mít
talent, abyste vůbec dostali šanci. Dnes nemusíte tolik umět, postačí vám ty
správné konexe.

 

Rád vaříte a z cest si
vozíte exotická koření. Umíte ale vařit z vody?

(smích) Myslím, že to
je má parádní disciplína.

 

Vedle nespočtu vašich aktivit
se také věnujete  dabingu. Daboval jste
například nezapomenutelného Poetu v seriálu Šmoulové. Kdyby měl ale někdo dabovat vás, komu byste to dovolil?

Zajímavá otázka… asi bych se
nechal překvapit.

 

Máte tedy rád překvapení?

Překvapení miluju. Hlavně velmi
rád překvapuju svými výkony na jevišti, právě v komediálních rolích, kdy
lidé nemůžou uvěřit, že jsem to já, ten romantický popový zpěvák…(smích) Život je holt plný překvapení.
Proto je krásný.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Hana Robinson

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make-up: Lenka Walderová

Oblečení a obuv: BANDI VAMOS –
Pánské obleky www.bandi.cz

Vytvořeno ve spolupráci
s Žofín Garden www.zofingarden.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-8-2012.html

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Na rozdíl
od většiny hudebních nástrojů při učení na skotské dudy žák nezačíná okamžitě
hrát na samotný nástroj.“ Václav Rout

 

 

 

 

 

Neslyšet
zvuk dud, takový život si Václav Rout vůbec neumí představit. Hudebník, který
je příkladem toho, že vše se má dělat na plno a srdcem, je majitelem
fantastického hudebního nástroje, jakým jsou pravé skotské dudy. A neodmyslitelně
i skotského kroje. Dnes už se pyšní sbírkou šedesáti kousků! Pozoruhodný
hudební nástroj, jímž dudy jsou, stojí za povšimnutí z mnoha důvodů, o
nichž se od Václava Routa dozvíte v našem rozhovoru. Na co ale rozhodně
nezapomeňte, jsou špunty do uší. Ne že by se to nedalo poslouchat – se zvukem
dud to není jen tak ledajaká věc! V areálu pražské restaurace Žofín
Garden, kde nám při focení Václav zahrál, o tom už také vědí své.

 

Ohlížet se za historií hudebního nástroje, jako
jsou dudy, v ČR, kolik toho najdeme? 

Záleží,
hledáme-li historii dud v ČR obecně, či pouze skotských dud. Pokud obecně,
tak se dostaneme až do vrcholného středověku, případně raného novověku – vždyť
například hlavní postavou na Zpívající fontáně před letohrádkem Belveder
v Praze je postava dudáka, nehledě na zobrazení dudáků v mnoha
středověkých kancionálech. V případě skotských dud je historie podstatně
mladší. Odhlédneme-li od návštěv skotských dudáků na některých festivalech
v ČR ve druhé polovině 20. století či účasti skotské vojenské dudácké
kapely během oslav konce války v roce 1945 v Plzni, se historie
skotských dudáků začala v ČR psát v lednu 1999, kdy se sešli první
zájemci o hru na tento nástroj s historicky prvním učitelem, Williamem
„Chipem“ Doehringem III. z amerického Baltimore. Ti dali základ všem
současným českým skotským dudákům.

 

Za dudami jste razil cestu do Skotska. Jako
někdo, když chce být námořníkem, jede do Hamburku a za módou zase do Paříže?  

Moje
první setkání se skotskými dudami bylo před cca 40 lety, kdy jsem zaslechl zvuk
skotských dud a doslova se do něj zamiloval. Nicméně mi trvalo dalších více než
20 let, než jsem v roce 1998 potkal pana
Doehringa, který mne začal učit na skotské dudy. Patřil jsem mezi jeho první
žáky, které v Praze začal v lednu 1999 učit. Později mi ukázal cestu
do Skotska, do jedné ze dvou nejprestižnějších dudáckých škol na světě,
The National Piping Centre, kterou jsem několik let navštěvoval. No a poté jsem
přešel na druhou z těchto škol, College of Piping v Glasgow, kam do
dnešní doby dojíždím a snažím se zdokonalit ve svém „dudání“.

 

Čím
byste řekl, že dokážou dudy předčít všechny ostatní nástroje? Nebo snad nějaký
z nějakého důvodu nepředčí? 

Zvukem.
Je to tak dominantní a tak podmanivý zvuk, že jsem mu okamžitě na první poslech
podlehl.

 

Předpokládají se nějaké specifické fyzické
dispozice u hráčů na dudy? 

Spíše
než fyzické jde o ty psychické. Je totiž potřeba velké trpělivosti. Na rozdíl
od většiny hudebních nástrojů při učení na skotské dudy žák nezačíná okamžitě
hrát na samotný nástroj, ale po dobu asi jednoho roku hraje na tzv. practice
chanter (cvičnou předničku), což je cvičná „píšťala“, na níž se učí jednotlivé
prstoklady a základní ozdoby. Teprve poté, co tyto základní nácviky zvládne, přichází
samotný nástroj. A zde se opět učí jej správně rozfoukat, udržet tlak a stejnou
výšku tónu. To trvá další jeden až dva roky. Teprve poté je schopen zahrát
relativně poslouchatelnou základní melodii.

 

Jak dlouho trvá, než se nástroj naladí a
jsou v tomto směru vůči nástroji potřeba brát zvláštní ohledy? 

Nástroj je
velmi citlivý vůči změně teploty a vlhkosti. Proto je potřeba pro správné naladění
nástroje strávit dlouhý čas jeho rozehráním a správným natemperováním. Takže
jedná-li se například o nahrávání či koncert, ladění může trvat i jednu hodinu.

 

Mám správný dojem, že co dudy, to originál? 

Ne tak
docela. Vezmou-li se nástroje z té nejzákladnější kategorie, vyrábějí se
strojově. Pouze nástroje ve vyšších kategoriích jsou vyráběny individuálně.
Samozřejmě záleží i na výrobci. Zatímco jedni jsou kvalitními „sestavovateli“
jednotlivých komponentů, druzí pečlivě vyrábějí jednotlivé komponenty pro daný
nástroj samostatně. Samozřejmě se to projeví i na ceně. A tak u jedněch výrobců
se cena základního nástroje pohybuje kolem 800 liber, zatímco u jiného začíná
až na 1000 librách. Rozdíl je bez debat i v kvalitě.

 

Která část hudebního nástroje se nejhůře
vyrábí či shání, vyžaduje zvláštní péči při výrobě? 

Odhlédneme-li
od plátku, který je velmi náchylný na vše, nejdůležitější částí dud je asi
přednička, to je „píšťala“, která tvoří melodii. Vyrábí se jednak z plastu,
jednak ze dřeva. Záleží, pro jaký účel je určena. Plastové najdou uplatnění
spíše v dudáckých souborech (mají konstantní a ostřejší zvuk a podstatně
lépe se ladí), zatímco dřevěné jsou určeny spíše pro sólové hraní (jejich zvuk
je jemnější, vyrovnanější).

 

Vaše dudy jsou dělané na zakázku, jak jsem
se od vás dozvěděla. U koho si dudák může nechat svůj nástroj vyrobit a jak
dlouho to trvá?  

Moje
dudy vyrobila společnost David Naill and Co., kterou v České republice
zastupuji. Nejdříve jsem si od nich nechal vyrobit dudy na zakázku a poté, co
jsem s nimi i s celkovým servisem byl několik let naprosto spokojen,
domluvili jsme se na spolupráci. Moje dudy jsou vyrobeny z velmi
kvalitního blackwoodu z Tanzanie – dřevo na výrobu
skotských dud se dnes bohužel z velké většiny dováží z Mozambiku a
jen pro ty nejkvalitnější se používá dřevo z Tanzanie – a jejich ozdoby a
spoje jsou ze stříbra. V dnešní době výroba dud na zakázku trvá dle
výzdoby až jeden rok.

 

Co předchází výrobě nástroje a jaký je sám
průběh? 

To je
individuální. V každém případě to je dlouhá komunikace s výrobcem o
preferencích, o požadavcích a samozřejmě o možnostech.

 

Kolik
dudáků najednou jste nejvíc slyšel hrát a při jaké příležitosti?

Nejvíce dudáků jsem slyšel hrát, když jsem se zúčastnil v roce
2004 setkání dudáků v Edinburghu. Tam nás v jeden jediný okamžik
hrálo jednu stejnou skladbu téměř deset tisíc.

 

Pořádají
se nějaké dudácké soutěže? Čím jsou specifické?

Dudácké soutěže se pořádají jednak individuální, jednak jako soutěže
dudáckých souborů. U dudáckých souborů je největším úspěchem umístění na
mistrovství světa dudáckých skupin, které probíhá každý rok počátkem srpna
v Glasgow. U jednotlivců to je pak vítězství v jedné
z nejprestižnějších soutěží, ať už je to Northern Meeting či Argyllshire
Gathering.

 

Jak
nejdéle lze na dudy hrát, co je fyzicky možné?

To je velmi individuální. Záleží na predispozicích jednotlivého hráče,
na jeho zkušenostech, vyhranosti, seřízení dud, tvrdosti plátku a tak dále.

 

Narážíte
u veřejnosti i na nějaké mýty o dudách, které se snažíte vyvrátit?

Obecně lidé nerozlišují české a skotské dudy. A přitom jsou to dva
naprosto odlišné hudební nástroje, asi jako křídlovka a klarinet.

 

Dudy
nejsou zrovna nejtišší nástroj. Jaká je jejich hlasitost?

Udává se 100 až 120 dB. Jen pro porovnání: saxofon ze 40 cm – 90 dB,
hlasitý výkřik – asi 130 dB (práh bolesti). Je to jeden z nejhlasitějších
akustických nástrojů na světě, který je ve volné krajině slyšet až na 5 km
daleko.

 

Ze
zkušenosti varujete posluchače, než spustíte muziku, co je čeká. I přesto jsou
překvapení?

Každého dopředu informuji, o jak hlasitý nástroj se jedná. Přesto jsou
při prvních tónech všichni překvapeni a někteří i zděšeni. Proto na některé
koncerty v historických interiérech (například na Staré purkrabství na
Vyšehradě) nosím pro diváky klasické ucpávky. Zde se totiž zvuk ještě zesiluje
a dosahuje velmi vysoké intenzity, která by jim již nemusela být příjemná. A
ucpávky tento zvuk zjemní.

 

S jakými
jinými hudebními nástroji společně podle vás dudy nejlépe zní?

Bubny, žestě, elektrická kytara.

 

Jsou
dudy součástí nějakého orchestru, nebo mohou být?

Dudy jsou součástí jednak tradičních dudáckých souborů (Pipes and
Drums – dudy a bubny), které jsou často rozšířeny o dechovou sekci (trubky,
pozouny a tak podobně). V dnešní době jsou i součástí mnoha rockových
skupin, kde se výborně doplňují s ostatními rockovými nástroji. A
samozřejmě není ani výjimkou, pokud skotské dudy doprovázejí klasický
symfonický orchestr.

 

Jaký
druh písní se na dudy obvykle hraje a jaké písně se naopak nedají na dudy vůbec
hrát?

Nejběžnější jsou samozřejmě tradiční skotské dudácké skladby, ale
nejsou výjimkou ani skladby z naprosto jiného okruhu jako například We Will Rock You od Queen, Smoke on the Water od Deep Purple či Thunderstruck od ACDS nebo Largo od Antonína Dvořáka. Na druhou
stranu je hodně skladeb, které na skotské dudy vzhledem k jejich ladění
nelze zahrát.

 

Když
nadhodíte, že zahrajete na přání, co obvykle lidé chtějí slyšet?

Amazing
Grace, Scotland the Brave, Auld Lang Syne.

 

Skladnost
tohoto hudebního nástroje je asi složitější. Do jak velkého kufru jste schopen
dudy složit?

Pokud je složím na „prvočinitele“, vejdou se do relativně malého
kufru, nicméně se běžně skládají do kufrů o velikosti houslového pouzdra.

 

Když
s dudami cestujete letadlem, smíte si je vzít na palubu letadla?
Vyžadujete to z nějakého důvodu?

Při cestě letadlem bych nástroj nikdy nenechal přepravovat
v zavazadlovém prostoru, protože vím, jak s kufry na letištích
nakládají. A nerad bych v cílové stanici dostal do rukou kufr
s hromádkou třísek zapíchaných do koženého měchu a s kousky zmuchlaného
stříbra.

 

Jak neobvyklé
potíže na letišti řešíte a co stačí na vaši obhajobu?

Musím samozřejmě počítat s pečlivou kontrolou, protože při průchodu
rentgenem se rozložené dudy jeví jako směs velmi podezřelých trubek. A tak
velmi často dudy vybaluji a někdy na ně musím i zadout, abych dokázal, že se
skutečně jedná o hudební nástroj a nikoliv o zbraň. Že je to pro všechny okolo
doslova haló, nemusím připomínat.

 

Může se
stát, že pokud se na dudy déle nehraje, odrazí se to na nich nějakým způsobem
negativně?

Nevybavuji si.

 

Jaké
pocity transformujete skrze hraní? Čím je pro vás tato hudba, zvuk?

Asi jako každý hudebník – radost, smutek, pohodu, napětí a tak dále.
Pro mě je zvuk dud doslova závislostí, obsesí. Neslyším-li delší dobu zvuk dud,
jsem lehce nervózní a mám pocit určité prázdnoty.

 

Jak se
může člověk s  folklorem, jaký máme my u nás v ČR, začlenit do toho,
jaký mají Skotové? Jak vlastně přijímají tuto snahu od lidí z ciziny?

Vzhledem k tomu, že skotské dudy jsou rozšířeny prakticky po
celém světě, pro Skoty to je běžné, že na ně hrají cizinci. A osobně si myslím,
že hudba je univerzální jazyk, hudební esperanto, které má samozřejmě svá
krajová specifika, ale přesto je obecně každému hudebníkovi srozumitelné.

 

Kdy jste
začal chtít svůj vlastní skotský kroj? Říkám dobře kroj?

Ano, je to kroj. Toužil jsem po něm prakticky od počátku. Ale vzhledem
k jeho ceně mi to přeci jenom chvilku trvalo. No a dnes mám kolem 60 kiltů
a k tomu odpovídající doplňky, nehledě na další skotské rekvizity včetně několikera
dud.

 

Tato
záležitost bude asi také poměrně časově a materiálově náročná, že? Řekněte mi o
některých specifikách či zajímavostech, co lidé z řad veřejnosti často nevědí?

Pravidelně cvičit, vzdělávat se a zjišťovat novinky. A samozřejmě co
nejčastěji jezdit do Skotska. Přeci jenom u zdroje je nejvíce informací.

 

Skotský folklór
je životní styl, nebo jen koníček?

Koníček. Stále jsem Čech, který má rád Skotsko, nikoliv český Skot.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

 

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno v areálu Žofín Garden www.zofingarden.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Odhodlaný člověk většinou na rizika až tak moc nehledí.“ Jaroslav Svěcený

 

 

 

 

 

Za profesionální
znalostí nejen umění hrát na mistrovské housle, ale perfektně ovládat jejich
specifika a historii vede nelehká cesta. Umění hry a soudního znalectví
smyčcových hudebních nástrojů, tomu zasvětil svůj profesionální život houslový virtuos
Jaroslav Svěcený. Klasická hudba je velmi nadčasová. Své úspěchy slaví celá
staletí a stojí za to poznat její kouzlo. Jak začít? Jaké zajímavosti můžete
okolo tohoto žánru poznat? O tom v rozhovoru s Jaroslavem Svěceným,
pro kterého je láska k vážné hudbě denním chlebem, který jak sám říká,
přináší stále tolik nových příchutí, že se nikdy nemůže zajíst.

 

Je pozoruhodné, že
tak famózní umělec je současně také organizačně a manažersky nadaný člověk. To
nebývá obvyklé, zvláště když tyto předměty nepatří k těm, které se
v době jeho studií určitě nevyučovaly na AMU. Jak se tedy vyvíjel váš bezpochyby
důležitý um na hudebních luzích a hájích?

Po absolutoriu na AMU jsem o pořádání festivalů, prestižních
koncertů či vydávání LP desek a poté cédéček či DVD neměl ani potuchy. Chtěl
jsem však hrát, vytvářet zajímavé koncertní či nahrávací projekty, prezentovat
tzv. vážnou hudbu trochu odlišněji, než bylo do té doby obvyklé, a zároveň jsem
si uvědomoval, že se tím vším musím uživit. Logicky tak vyvstávaly otázky,
které jsem si musel umět zodpovídat. V této době jsem však již věděl, že muziku
absolutně zbožňuju, chci jít vlastní cestou a ne do orchestru či učit, což byla
tehdy solidní finanční jistota.

 

Podíleli se na
budování vaší umělecké nezávislosti rodiče? Pomohli vám vytvořit si zázemí?

Pocházím z rodiny, která žila velmi skromně, nikdy nic
neměla snadno, ale všeho dosahovala velkou pracovitostí. V začátcích mně
v rámci svých možností pomohli rodiče a také můj děda, který byl kapelník
a houslista, na svoji dobu neuvěřitelně houževnatý a podnikavý člověk, jehož
geny určitě přeskočily i na mou maličkost. (smích)
Později, od dob studií jsem si už vše budoval sám, a proto dodnes přikládám
každému úspěšnému kroku i mnohem větší váhu a nesmírně si vážím každého
člověka, který mi byl a je ochotný pomoci.

 

Co vás přimělo
k tomu, že jste se v 90. letech rozhodl založit vlastní vydavatelství?
Není přeci jen lepší nechat to na manažerech, kteří se specializují přímo na
tohle?

Odpovím oklikou: chcete slyšet moji ideální představu
houslového sólisty, když jsem končil studia na vysoké škole? Pět šest hodin denně
cvičit na housle, poté vymýšlet projekty a jejich obsah probrat s těmi, kteří
se na jejich realizaci specializují, a nechat je to vše zařídit. Já jsem chtěl
opravdu  „jen“ hrát a v některých
věcech napomáhat a spolupracovat s dalšími subjekty. Dnes už vím, že to
byla představa vskutku naivní. Zažíval jsem, jak vydavatelství vydá desku, nestará
se o její propagaci a alespoň solidní distribuci, na prezentaci přišlo pár novinářů,
které zajímalo spíše pohoštění než projekt jako takový. Poté vyšlo pár nic
neříkajících či rádoby odborných článečků v minoritních novinách a malé „blábůlky“
ve čtenějších, ale pro hudbu poněkud nevhodných periodikách, takže o novém CD se
nedověděl právě ten, kdo by si ho třeba rád koupil. Poté jsem si své nahrávky
za „interpretační“ ceny od vydavatelství sám odkupoval, šířil po koncertech,
abych později zjistil, že jsem byl majoritním prodejcem svých vlastních
nahrávek, které jsem samozřejmě dodával takřka na klíč za směšný honorář.

 

Takže jste se zřejmě zdravě
naštval, jak se říká… a?

V takových situacích jsem vždy nabyl dojmu, že si dokážu
a vlastně musím poradit i sám. Abyste rozuměla, nechtěl jsem se prosadit jako
vydavatel, ale jako umělec. Jsem například jediný český houslista, který
natočil CD u SONY Classical. Je to jedna ze tří největších světových značek. Zjistil
jsem však, že rozdíl mezi tím, když vydám album u někoho jiného, a když si ho
vydám pod vlastní značkou, je pouze v platbě přímých nákladů, jinak si
stejně většinu věcí zařizuji sám.

 

Když jste se pustil i
na dráhu vydavatele, nabíral jste zkušenosti formou „pokus – omyl“, nebo jste
se s někým poradil, než jste udělal závažnější kroky?

Na počátku 90. let byla mnou zvolená cesta v naší
branži takřka neprošlapaná. Vymýšlel jsem a realizoval vlastní projekty – klasické
i multižánrové. Vnitřně jsem cítil, že když se vymaním z formy,
v jaké byla klasická hudba vnímána, mohu uspět. Na druhou stranu jsem si
ovšem uvědomoval, že v tomto u nás velmi konzervativním a poněkud
zapouzdřeném žánru jdu na tenký led. O správnosti mého počínání mě ale přesvědčila
spolupráce s alternativní hudební formací Jablkoň, naše první společné CD dostalo v roce 1991 Cenu
hudební kritiky. Dosáhli jsme toho jen díky tomu, že jsme udělali a vydali
nahrávku s ryze původní tvorbou, do které nám nikdo nemluvil. Bavilo mě
nesmírně realizovat vše od A až po Z.

 

Uvědomoval jste si
poměr rizika?

Kdyby mi někdo řekl, do jak obrovského rizika jdu, nikdy
bych do toho nešel… Moje přesvědčení bylo naštěstí natolik silné, že ačkoliv
jsem nějaký poměr rizika cítil, nebyl ten pocit takový, aby mi bránil
v dotahování věcí do zdárného konce. Odhodlaný člověk většinou na rizika
až tak moc nehledí. (smích)

 

Řekla bych, že tento
způsob, přístup, jde ruku v ruce s tím, že se současně selektují
lidé, se kterými vzniká další spolupráce. Je to tak?

Naprosto souhlasím. Dnes už se mi lépe daří rozlišit nejen
situaci, ale i lidi. Hezkých pár let mi to ale trvalo! Zorientovat se
v malém českém papíňáčku, ve kterém se navzájem „škvaří“ lidé, kteří jsou „okořeněni“
malou českou závistí, to chce opravdu pořádný „psychorentgen“! (smích)

 

Máte nějakou
konkrétní představu o tom, jak má vypadat ideální manažer hudebníka?

Na to žádný univerzální návod není. Z vlastní
zkušenosti vím, že musí fungovat vzájemná chemie. Není potřeba, aby manažer byl
stoprocentně znalý žánru, kterým se živím. Moje manažerka z toho měla
obavy, ale pak pochopila, že primární je být vnímavá k tomu, jak si
představuji, že mi bude fungovat koordinace pracovních, soukromých a
společenských příležitostí. Pochopit mé představy, jaká mám očekávání, způsob
komunikace, mít spolu vzájemnou důvěru. S Lenkou Marianne Kratochvílovou
spolupracuji již více než pět let a vše svědčí o tom, že to funguje.

 

Platí u vás měřítko
v tom, jak přísný jste na sebe, tak stejně na ostatní?

Lidi, se kterými spolupracuji, nikdy k ničemu nenutím.
Udávám směr, a pokud se jím rozhodnou jít se mnou, tak si vždy přeji, aby
pochopili, že má rozhodnutí jsou opodstatněná, a pokud se v něčem necítí
dobře, nejlepší způsob, jak situaci změnit, je mluvit o tom. „Nekomunikace je
začátek napnelizmu,“ říkával jeden můj o generaci starší kamarád.

 

Když mluvíte o změně,
existuje nějaký osvědčený způsob, jak udělat něco pro to, aby se změnil přístup
lidí ke klasické hudbě? Mám na mysli přístup těch lidí, kteří zatím neobjevili
kouzlo tohoto žánru.

Za nadčasově fenomenální úspěch považuji uvedení do kin
filmu Amadeus. Miloš Forman geniálně
dokázal ovlivnit diváka Mozartovou hudbou do té míry, že seděl v kině do
posledního textu závěrečných titulků a poslouchal volnou větu z klavírního
koncertu. Druhý den šel a chtěl onu hudbu z filmu Amadeus zakoupit. Lidé všech generací si tehdy „strkali“ Mozarta do
walkmanů!!! Kromě geniálního Leonarda Bernsteina a jeho televizních „výchovných“
koncertů se za mého života nikomu jinému nepodařilo takhle masově získat nové
posluchače klasické hudby. Toto hudebně vzdělávací PR považuji za nejsilnější,
jaké jsem kdy zažil.

 

Jaké jste vy objevil
způsoby, které přimějí nové posluchače objevit kouzlo klasické hudby?

Popularizovat klasickou hudbu není úplně snadné, protože je v povědomí
řady lidí považována za žánr pro minoritní část posluchačů. Jsem celoživotně přesvědčený
o tom, že klasika osloví daleko širší okruh lidí, ale podstatné je, jak se tato
hudba prezentuje. Je to geniální muzika prověřená staletími. Dnes volím
způsoby, které vnáší svěžího ducha do formy, jakou může posluchač hudbu vnímat.
Jedním ze způsobů je projekt Vivaldianno, kde dochází k propojení
akustické a elektronické hudby. Zrealizovali jsme ho s Michalem Dvořákem.
Vyšly už dva kompaktní disky – Vivaldianno MMVIII, Vivaldianno MMXII – a jedno
DVD. Projekt vznikal několik let, získal multiplatinovou desku a je jasným
příkladem toho, že v muzice může najít společnou řeč i klasik
s rockerem.

 

No rozhodně
nepopularizujete jen hudbu, ale také samotný hudební nástroj…

Mým celoživotním koníčkem a zároveň jakýmsi dlouhodobým
popularizačním nástrojem je určitě historie nádherných mistrovských houslí.
Toto hobby se postupně stalo součástí mé profesionální činnosti: realizuji
koncerty, kde představuji unikátní evropské housle čtyř století, natočil jsem
již šest CD s touto tematikou. V roce 2009 jsem v pražském Obecním
domě realizoval dvouměsíční výstavu Slavné
evropské housle a zároveň vydal stejnojmennou publikaci. Byl jsem také
jmenován soudním znalcem v oboru smyčcové hudební nástroje. I
prostřednictvím této mnohdy tajuplné houslařské historie mohu posluchačům
přiblížit kouzlo klasiky.

 

Z vlastní
zkušenosti vím, že hrajete nejen ve velkých sálech, ale také i pro celkem malé
publikum. Je to z nějakého zvláštního důvodu, že si udržujete koncerty
v malém klubu?

Pražský klub Violino v 1. pražském obvodu je zřejmě
jediným klubem klasické hudby v našem hlavním městě. Stírá se zde bariéra
mezi pódiem a publikem, a já mám tak možnost bezprostředního kontaktu s lidmi,
kteří se s tímto typem muziky chtějí seznámit prostřednictvím
nekonvenčních večerů. Koncertní pořady připravuji formou „face to face“,
všechny také zároveň moderuji. Seznámil jsem se zde s řadou osobností,
které potom zvu do svého pořadu v rámci Nočního Mikrofóra, který se živě
vysílá na Dvojce Českého rozhlasu.

 

 V jakých prostorách či sálech hrajete nejraději?

Kromě nádherných sálů typu Rudolfina či Smetanovy síně jsou
to určitě sakrální a historické prostory. Energie a zároveň patina času těchto
míst dává muzice jakousi přidanou hodnotu a publiku nabízí nesrovnatelně hlubší
zážitek v porovnání s některými bezobsažnými stavbami posledních
desetiletí.

 

Mluvili jsme o tom,
jak oslovit širokou veřejnost. Zajímalo by mě, jakým výběrem ideálně oslovit
nového posluchače klasické hudby? Čím jsou klasici specifičtí?

Pro začátek bych zvolil baroko. Vivaldi, to je jakási
barokní pop-music, ovšem naprosto geniální ve všech směrech. On žil
v době, kdy se nikdo nebál napsat fantastické melodie. K tomu bych přidal
jeho současníky: Arcangela Corelliho a Giuseppe Tartiniho a plynule bych přešel
k Johannu Sebastianu Bachovi, který dnes inspiruje muzikanty snad všech
žánrů. Přes Mozarta a Beethovena bych pokračoval dál a dál… Naprostou hudební
sebevraždou by bylo začít třeba Janáčkem! K jeho genialitě je potřeba se pomalu
„proposlouchat“ právě přes muziku jeho výše zmíněných předchůdců. Byli to také
lidé z masa a kostí, nikoli sádrové bysty. Často jsou jména slavných
hudebníků opředena různými historkami.

 

Potěší mě, když nám
nějakou historkou o hudebních skladatelích přispějete do našeho rozhovoru!

Například Paganini byl démonicky nadaný svojí virtuozitou. Píší
se o něm všelijaké fámy, ale otázkou je, co je na nich pravdy… Jako třeba, že
přišel na pódium, díval se do publika a ukrutně se soustředil… ale on prý přitom
počítal lidi, aby ho pořadatel neošidil na honoráři. (smích) Když dnes čtu barvité životopisy slavných skladatelů a
interpretů, vše dělím dvěma. Každý si něco přidá a z pravdy kolikrát
nezůstane ani zlomek.

 

Když jsem měla
možnost sledovat, jak v klubu Violino prezentujete housle, které měly od
čtyř měsíců do čtyř set let, překvapilo mě, že necháte lidi na ně sahat…

To mohou jen ve Violinu, kde jsem přímo u vystavených houslí.
Ve velkém sále s odděleným vyšším pódiem taková možnost není.

 

Co může tomuto
hudebnímu nástroji fakticky ublížit, třeba při transportu nebo skladování?

Housle mají úžasnou životnost. Pokud se rozklíží, zase se
zaklíží, žádný problém. Restaurátoři si dokážou s houslemi perfektně
poradit. Může jim však výrazně uškodit červotoč, pokud někde leží a nehraje se
na ně… Může jim uškodit extrémní teplotní rozdíl, ale jinak, zachází-li se
s nimi slušně, umělecké housle vydrží staletí. Extrémní sucho či vlhko
není také ideální, ale jak jsem řekl – housle, pokud je s nimi dobře zacházeno,
vydrží celá staletí. Nedávno jsem hrál na nádherné „mistráky“ bratří Amatiů z roku
1590 a rozhodně nevypadaly, že by měly ukončit svoji aktivní koncertní činnost.

 

Existuje nějaká banka
houslí?

Existují nadace, které nástroje soukromých vlastníků
opatrují, a případně zapůjčují výkonným umělcům. Fotografie a popisy nástrojů
vycházejí v odborných publikacích či encyklopediích. Řada těch nejhezčích
kusů je v soukromých sbírkách či muzeích po celém světě. Já se u nás
snažím také oslovovat investory, aby zakoupili kvalitní smyčcové nástroje, neboť
prvotřídní housle jsou také výbornou investicí. Řada smyčcových mistrovských
nástrojů byla totiž od nás v minulosti, často nelegálně, vyvezena. Na čemž
se bohužel podíleli i některé národem opěvované osobnosti české kultury.

 

Jak často se
setkáváte s pokusem vytvořit falzifikát mistrovských houslí?

Velmi často. V 18. či 19. století vznikaly dobové
falzifikáty, protože již tehdy měly například originály špičkových italských či
francouzských houslí a smyčců obrovskou cenu. Housle jsou hodnotnou, ale ne
tolik propagovanou investicí jako třeba malířská díla, ale již tehdy existovala
řada lidí, kteří si jejich hodnoty byli velmi dobře vědomi.

 

Kdo patří mezi
současné mistry, od kterých dokonce housle máte, toužíte mít či jste na ně
minimálně hrál?

Rád hrávám na housle rodu Pilařů, Špidlenů, v poslední době
hodně fandím mladým českým houslařům, například Davidu Pötzlovi nebo Daliboru
Bzirskému. I v sousedním Německu se rodí talenty, třeba Jan Bacher staví
skvěle znějící housle.

 

Dokážete coby soudní
znalec rozpoznat housle okamžitě, třeba podle fotografie, nebo potřebujete
nějakou delší dobu a fyzicky housle vidět?

Každé housle, bavíme-li se o mistrovských instrumentech,
jsou unikátní a mají svoje individuální znaky. Nejsem vševědoucí, ale dnes už o
smyčcových nástrojích vím poměrně dost, takže většinou poznám a zařadím housle
tam, kam patří. A pokud si nejsem zcela jist, radím se především se
zahraničními odborníky. Pro přesné určení původu a pravosti nástroje musím
housle fyzicky vidět.

 

Existuje nějaký
manuál či učebnice, nápověda, která bude natolik srozumitelná, aby se lidé
dokázali sami v nástrojích, dejme tomu alespoň obstojně, uspokojivě
orientovat?

Základní a srozumitelné informace najdete nejen v mé
česko-anglické publikaci Slavné evropské
housle, ale v minulém století byly vydány velké encyklopedie Karla
Jalovce či kniha Vladimíra Pilaře a Františka Šrámka Umění houslařů.

 

Jakými otázkami jste
se například zabýval na svých cestách do zahraničí, kde jste vystupoval?

Vedle standardních vyspělých zemí západní Evropy či
Spojených států amerických a Kanady jsem hrál na Filipínách, v Indonésii, Indii,
Pákistánu, Libanonu, Saúdské Arábii, Sýrii, Jordánsku (i před Skalním chrámem
v Petře), Alžírsku, Libyi, Maroku… Jako hudebník jsem zde rychle navázal
přátelské kontakty, protože mé housle působily jako esperanto. Je mi smutno, když
vidím doutnat či hořet velké konflikty v Sýrii či Libyi. Ta jiskra teď
může přeskočit kamkoli… Já miluju starořímské památky – v Alžírsku mají Tipázu,
v Libyi Leptis Magnu a Sabratu, v Jordánsku Jerash atd. Rád bych tam jel opět
koncertovat. Učím se rozumět jednotlivým zemím, vnímat detaily jejich života, je
to hodně složité, ale pro dnešní soužití států a národů zásadní.

 

Měl jste někdy
potřebu nacházet sám sebe, jít tzv. do nitra?

Spíše jsem vždy měl zájem pozorovat lidi okolo mně, než se
zabývat sám sebou. Díval jsem se na lidi jako na encyklopedii povah a zjistil
jsem, že mi to je užitečné a nacházím si mezi těmi lidmi své místo. Tento můj
předpoklad se mi osvědčil, když jsem se v patnácti letech stěhoval
z mého rodného Hradce Králové do hlavního města na internát, mezi různě
zaměřené studenty, různé sociální vrstvy. Tady se někde začala formovat má
vlastní individualita.

 

Našel jste i nějakou
formu, jakou oslovujete či komunikujete v hudební oblasti s malými
dětmi?

Každý rok dělám několik speciálních koncertů pro žáky a
studenty základních a středních škol. Připravit pro ně takový koncert znamená, že
se musíte absolutně vyvarovat „hluchých“ míst. Program musí mít spád, hudební
ukázky i mluvené slovo musí jít v krátkém časovém sledu. Po každém takovém
koncertě jsem unavený, jako bych hrál tři dvouhodinové recitály najednou. (smích) Mou odměnou však je, když vidím,
že řada těchto mladých lidí se potom objevuje na mých večerních koncertech se
svými rodiči. Ke každému koncertu pro děti či mladé posluchače přistupuji
s plným nasazením, protože mám v živé paměti tzv. výchovné koncerty,
kterých jsem se jako žák zúčastňoval. Některé nebyly špatné, ale řada
z nich svým hrůzostrašným obsahem mé vrstevníky od klasické hudby
definitivně odradila…

 

Ráda bych pohovořila
také o zcela novém, a troufám si říci, že úžasném, projektu. Propojení hudby a
mluveného slova Gala pro Gogola, do
kterého jste se pustil spolu s Janem Přeučilem. Co vás přimělo jít touto
cestou?

Inspirovala mě možnost aktivního pódiového propojení hudby a
slova. Vychází z Gogolových Bláznových
zápisků, jejichž obsah působí tak, jako by ta slova napsal včera. Hudba i
text se navzájem prolínají ve velké emotivní škále, je to částečně divadlo, částečně
koncert, ale určitě ne běžný literárně-hudební pořad, kde stojí oba žánry
takříkajíc pouze vedle sebe.

 

Přinesl vám tento
projekt kromě profesní seberealizace ještě něco jiného?

Setkání s herectvím a Panem hercem Janem Přeučilem. Herectví
nesmírně obdivuji, doslova hltám tento kumšt také v podání Vladimíra
Menšíka, Karla Högera, Radka Brzobohatého a dalších českých osobností tohoto
oboru.

 

Dokáže vás ještě
nějaký hudební tvůrce, hovoříme-li o nežijících skladatelích, něčím překvapit,
nebo máte pocit, že je dokonale znáte?

Odpovím otázkou : Víte, jak poznáte geniální hudbu
nežijícího skvělého skladatele? Hrajete ji celý život, stále v ní něco
úžasného nacházíte, takže se vám nikdy „nepřejí“, ani když ji na zájezdě
hrajete patnáctkrát za sebou!

 

Vám všem, co jste dočetli až sem, přeji jen to nejlepší!

 

Váš Jaroslav Svěcený

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení a obuv: BANDI VAMOS – Pánské obleky www.bandi.cz

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Musíte
vtáhnout lidi do děje, to platí jak na rockovém koncertě, tak v divadle.
Pokud to nedokážete je něco špatně.“ Josef Vojtek

 

 

 

 

Dlouho jsem nepotkala někoho, kdo by to
měl v životě tak srovnané, jako Josef Vojtek. Má v životě jasno a ví, kde
jsou jeho priority. V jeho případě platí – nesnažte se přesvědčit
přesvědčeného muže, který se v první řadě řídí svojí intuicí. Od Josefa
Vojtka dostanete na své otázky vždy jasné odpovědi. Vždy bude vědět, co chce
dělat a s kým. Profesionalita je pro něj zásadním pojmem. Jeho den má svá
pravidla. Najde si v něm čas pro koncentraci na své pracovní úkoly –
obvykle ráno, kdy se podle svých slov nejlépe soustředí. Úspěšně kombinuje hraní
v divadle Broadway, kde jej budete od října moci vidět v muzikálu
Klíč králů s rodinným životem. Do toho přichází několik dlouho očekávaných
koncertů kapely Kabát. A vedle toho všeho je od srpna díky synu Adámkovi jeho
rodina zase o něco větší.

 

Když jsem vás viděla při divadelní zkoušce
v divadle Broadway, kde hrajete, vypadalo to, že jste celkem ostřílený a
nijak nervózní z premiéry. Jak je tomu u vás se samotnou přípravou,
zkoušením?

Vypadá to, že si
života především užívám. Ale všem mým ať už divadelním či hudebním výkonům
předchází značná příprava, která bere poměrně hodně času. Někdy jsou to až dva
měsíce každodenního zkoušení.

 

Není zřejmě na škodu být současně sám sobě
i dobrým manažerem?

Nejlepší je, když
si člověk se svým zdravým selským rozumem umí poradit sám a řídí se u toho
vlastním pocitem. Organizačně zvládnout nejen čas, ale i ekonomiku projektů je obecně
pro herce nelehký úkol. Jsem v téhle branži už dost dlouho, viděl jsem
tolik smluv, že si dokážu poradit i v těchto situacích. A hlavně – vždy jednám já o sobě, nikdy bych
nechtěl, aby za mě rozhodovali druzí.

 

Máte nějaké zvláštní nároky na své kolegy
v divadle?

Ne, to není
v mé kompetenci, od toho je tam režisér. Jen je dobré, když chodíme na
zkoušky připraveni. Pak jde vše lépe.

 

Změny, které při zkoušení v divadle
mohou probíhat takřka do poslední chvíle, vás zřejmě naučily reagovat na nové
situace, třeba i improvizovat. Vnímáte, že reagujete na změny díky letité praxi
už lépe?

Nervozitě a
nejistotě se nelze zcela vyhnout. Dokonce i při koncertech, a to jsem jich
zažil hrozně moc, bývám ze začátku trochu nervózní. Posluchač či divák si to
ani neuvědomí, když vše působí tak snadno, ale my (kapela), kteří jsme už jen
tou pomyslnou třešničkou na dortu předstupující před lidi se svým výkonem, máme
za zády nekonečně mnoho hodin dřiny. Příprava našeho koncertu je jeden velký živý
organizmus čítající přes sto lidí a každý má svůj přesný harmonogram práce.
Takže se nedivte, že jsem vždy na začátku turné nebo koncertu trochu nervózní,
jestli všechno klapne.

 

Jak je to s playlistem
koncertů, jde v tomto směru při koncertu kapely Kabát nějak improvizovat?

Změny jsou téměř vyloučené,
a to se zase odkazuji na techniku (teď myslím tu elektronickou – počítače,
záznamová média, mix pulty, světla atd.), která je nastavená na určitý program.
Samozřejmě pokud to situace vyžaduje, můžeme z nějakého důvodu některou
písničku vykopnout, ale to obnáší měnit programy nastavení světel, nastavení
zvuku na mixpultech a to nám za ty „řeči“ od osvětlovačů a zvukařů nestojí, a
tak radši přesně dodržujeme domluvený program.

 

Co je pro vás dosažením určitého vrcholu
v hudební tvorbě?

Kabát má vždy „vrcholů
ledovce“ více. Jednak je to vždy vydání samotného alba, jehož příprava může
trvat i několik let. Každý koncert je vyvrcholením. Vyprodáváme koncerty a
komunikujeme s lidmi, se kterými jsme na jedné lodi, zpíváme písničky o
životě, které jsou všem srozumitelné, lidi nás berou a právě to, jak s nimi komunikujeme vede pozitivně k tomu, že naši
posluchači nechtějí mít doma duplikáty nebo stahovanou hudbu. Kupují si naše
alba a ucelují si své sbírky. A pokud se nám daří tohle, tak jsme spokojená
parta, která si prošlapala k úspěchu svoji cestu poctivě a tvrdě. Ten vývoj
z nás udělal skvělou partu, naši druhou rodinu. Myslím, že tohle je taky
jeden z vrcholů naší existence.

 

Jak se vám daří udržet fungující kapelu
jako partu lidí, kteří spolu skvěle vychází tolik let?

My si od začátku
nastavili mantinely. Dodržujeme daná pravidla a respektujeme se. Máme jeden cíl,
kterým je naše hudba. V tomto se naše vynaložená energie pak už jen
násobí. Pokud by se rozcházelo naše přesvědčení, rozpadne se pochopitelně i
kapela. To, že jsme spolu takových let, je jen důkazem, že se umíme domluvit,
chceme ty stejné věci, a co děláme, tomu věříme.

 

Na koncertech se
svými fanoušky hodně komunikujete, na rozdíl od kapel, které přijdou jen
zahrát a odejdou. Jak a proč to takhle máte koncipované?

Z Kabátu se
nestala úspěšná kapela ze dne na den. S klukama jsme hráli za různých
podmínek či v režimu, který se nás snažil cenzurovat – ale my si stejně
hráli, co jsme chtěli, protože na naše koncerty nikdo z komise nechodil. Asi
se báli. (smích) Za svoji kariéru
jsme hráli až pro 65 tisíc lidí a co zůstalo stejné, je, že to naše hraní je
„srdcařina“. Fanoušek pozná, co je image a co je opravdové, kde je
profesionalita a kvalita. Takovou hudbu se snažíme dělat, a proto za námi lidi
jdou. A bez komunikace s fanoušky si neumím koncert představit. Musíte
vtáhnout lidi do děje, to platí jak na rockovém koncertě, tak v divadle.
Pokud to nedokážete je něco špatně.

 

Jak je to s vaší komunikací na
sociálních sítích? Fan klubů kapely Kabát tam je nemálo…

Jediná komunikace,
kterou máme na internetu, je přes naše webové stránky nebo přes náš kabátí
Fanklub. Nikdo z členů kapely nespravuje žádnou stránku na Facebooku. I
když se tam prý za mě nějaký zoufalec vydává, nejsem to já!!!

 

Vnímáte vy sám, že jste našel skrze hudbu způsob
sdělení, kterému budou lidi rozumět a přes ten váš rockový žánr můžete přenášet
v podstatě stejnou filozofii, jako se můžou hudebníci snažit přenést i
v jiných žánrech?

Milan Špalek
(pozn. redakce: autor všech textů) ve svých textech popisuje život tak, jak ho vidí on nebo my
všichni v kapele. Jsme spolu přes dvacet let a naše názory na tento svět se jen
málokdy v něčem liší. Myslím si, že naše texty nejsou jen pouhým vyplněním
písniček, a pokud si některé opravdu poslechnete, uslyšíte, že Kabát není jen
parta pivních vypatlanců, jak se nás snaží někteří rádoby „seriózní umělci“
nebo hudební „kritici“ prezentovat.

 

K vaší image určitá drsnost také
patří. Na první pohled můžete působit trochu ostře. Je to ve vašem případě současně
i jakási ochrana vůči okolí, kterému nechcete sdělovat své vnitřní pocity?

Doba si to ani
nežádá. Naopak, je taková, že jakmile sdělíte někomu své pocity, při nejbližší
příležitosti se to obrátí proti vám. Takže jsem spíš opatrnější na to, co říkám
a komu co projevuju. Nevím, proč bych měl sdělovat svoje pocity někomu jinému
než lidem, kteří jsou mi blízcí a které miluji.

 

Pozorujete, jak se v různých
situacích chovají jiní lidé?

To mě docela
baví. A rád i některé situace sám vytvářím, abych věděl, jak na ně budou lidi
reagovat. Já se na lidi většinou směju. Čas od času mě někdo na ulici pozná a
třeba se tváří, že mě jako nevidí a uhne pohledem, jiný zase pozdraví. Je fajn vidět, že je to těší a usmějí se
taky. Den je hned hezčí. A stačí tak málo!

 

Jak byste sám sebe definoval? Svůj životní
styl?

Jsem člověk hodně
přímý, přirozený a otevřený. Jednám na rovinu a řídím se pocity, ve kterých se
většinou nemýlím. Z podstaty jsem hodně pozitivní člověk, který má rád
život.

 

Říkáte si někdy ve vztahu se svými dětmi,
že byste si přál, aby zažily něco takového, co si z dětství vybavujete vy
sám?

Každá doba
přináší to své a ta dnešní je prostě jiná. Nemůžu očekávat, že se jejich
dětství dá nějak srovnávat s tím mým, které jsem prožil v Teplicích, a
proto se o to ani nesnažím. Rodiče jsou od toho, aby pomohli dětem na startu do
života, a o to se snažím. Čím dříve budou umět stát na vlastních nohou a
postavit se situacím, které jim život přinese, tím pro ně líp. Komunikace se
světem je dnes docela jiná. To je, jako byste srovnávala raketoplán s wartburgem.

 

Zaráží vás v nějakém směru chování
dnešních dětí?

Velký zážitek mám
třeba ve školce, když jdu pro Matýska, a ještě drsnější je to před školou, když
vyzvedávám Valentýnku, to je teprve … no, na Pankráci (myslím vězení) by se
možná červenali, jak mezi sebou mluví a jak se chová naše „budoucnost národa“.
Nestačil jsem se divit, co jsem tam slyšel a viděl. Ještě že jsem potetovaný a
vypadám drsně, jinak nevím, jestli bych tam přežil. (smích)

 

Jakým způsobem vnímáte s přibývajícím
věkem rodinu, klid a teplo domova?

Za dvacet čtyři
let hraní s kapelou a v divadle toho mám tolik naježděno po světě a
naspáno po hotelech, že jsem moc rád, když můžu být v klidu doma. S
člověkem, který je mému srdci nejbližší. Prostě jen tak být a cítit tu pohodu,
klid a lásku, na které všechno stojí. Jovanka je žena, kterou považuju za
anděla. Ona a náš syn Adámek, to je teď moje rodina, kde jsem opravdu šťastný. A
když jsou u nás na baráčku ještě Pepa, Valentýnka a Matýsek, pak je moje rodina
kompletní a já jsem ten nejšťastnější táta a manžel na světě.

 

Jak se začlenil do vašeho zajetého režimu syn
Adam, který se vám narodil 24. 8. v 8:12 hodin ráno?

Máme zdravé,
krásné dítě. Už od prvního pláče je na něm vidět, že má kuráž, je zvídavý a má
chuť do života! Moje máma říkala, že jsem trénoval hlasivky hlavně v noci,
a tak koukám, že mi Adámek pomalu fušuje do řemesla a začíná celkem častými
nočními zvukovými zkouškami. Pak jako správný rockový zpěvák jde svůj pěvecký
výkon náležitě zapít a pak spokojeně usne v náručí Jovanky, aby se
připravil na další sólový výstup.

 

Před narozením jste zvažovali jméno
Sebastian, ale k tomu nakonec nedošlo. Co vás přimělo uvažovat o změně?

Sebastian Vojtek,
to prostě nezní, nejde k sobě. Považuji za důležité, aby jméno znělo a
bylo zvučné. K Sebastianovi, poměrně dlouhému jménu, je Vojtek příliš
slovanské a kombinace těchto dvou jmen, to není ono. A mně jako muzikantovi to znít
musí! Jak správně podotkl k volbě jména Robert Vano, který nás ve
spolupráci s profesním magazínem Best of fotil jak poslední dny před
porodem, tak i s narozeným synem: „Jméno musí být piano a forte“.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text a produkce:
Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano
www.robertvano.cz

Make up: Lenka
Walderová

Oblečení: BANDI VAMOS
– Pánské obleky www.bandi.cz (bílá košile,
černé sako)

LERROS www.lerros.cz (ateliérové focení, modrá košile)

Vytvořeno ve
spolupráci s Žofín Garden www.zofingarden.cz

a Top Star
magazínem – Real TV.

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Potřebuji hodně spánku, pravidelný
pitný režim a za snad úplně nejdůležitější považuji dokonalé zvládnutí dobré
pěvecké techniky.“ Pavlína Senić

 

 

 

Nebudu daleko od pravdy, když nazvu
Pavlínu Senić naší nejkrásnější sopranistkou, a to nejen díky jejímu pěveckému
růstu, nepřehlédnutelnému charismatickému projevu, ale i bohaté divadelní a
koncertní činnosti. Pavlína je
absolventkou Hudební akademie múzických umění v Praze a během studií
absolvovala stáž na prestižní vysoké škole Guildhall Shool of Music and Drama. Stala se pravidelným hostem koncertů pořádaných Nadací Emmy Destinnové, a to
nejen u nás, ale také ve významných evropských metropolích, jako jsou Londýn
nebo Vídeň. Několik let působila ve Státní opeře Praha a v Divadle J. K. Tyla v
Plzni, pořádá vlastní koncerty a od roku 2001 úspěšně vystupuje s Iriem Siraels
nebo třeba se zlínskou rockovou kapelou Jackye, kde je kapelníkem její manžel. V
roce 2007 přijala čestnou funkci patronky Nadačního fondu Kopretina se sídlem
ve Vřesovicích u Kyjova, starajícího se o děti a mládež s vrozenými
kombinovanými vadami. A aby toho nebylo málo, stará se o chod restaurace Campanulla
a o dvouletou dcerku Lili.

 

Jak se pozná, že má dítě vlohy,
talent k muzice?
Talentované dítě se pozná tak, že přirozeně reaguje na hudbu, na rytmus, snadno
napodobuje písničky a na svůj věk nadstandardně vnímá zvuky. 

 

Byla jste od malička muzikální?
Vzhledem k tomu, že můj tatínek je srbské národnosti – tedy jižan, mám
zřejmě „ty správné“ genetické předpoklady pro muzikálnost po svých předcích. Maminka tvrdí, že jsem nejprve zpívala a pak až mluvila…

 

Prozraďte
něco o svém dětství, kde jste vyrůstala, čím jsou vaši rodiče…
Dětství jsem strávila na vesnici a z toho vyplývalo, že jsme
měly s mojí sestrou i mnoho povinností. Ovšem teď toho nelituji, protože
práce – ani fyzická – mi není cizí a dokážu se postavit ke každé situaci, která
se mi v životě naskytne. Letní prázdniny jsme trávili většinou u rodiny
mého tatínka v Srbsku. Mám nezapomenutelné zážitky, které jsou i s dávkou
nostalgie na vzpomínky „bývalé Jugoslávie“. Tatínek pochází z Valjeva, ale
maminka je Češka.

 

Dá se
říci, že jste se v mládí věnovala více vážné muzice než jiným druhům hudby?
Pro mě bylo na prvním místě zpívání, bez ohledu na to, o jaký hudební žánr
se bude jednat. Teprve má učitelka zpěvu Jaromíra Marhanová dala mému pěveckému
snažení správný směr a po letech musím pochvalně konstatovat, že pro mne udělala
to nejlepší, co mohla. Ačkoliv mne od kariéry profesionální operní pěvkyně odrazovala
a říkala mi, že to nebude jednoduché povolání, byla jsem neoblomná a
nekompromisně šla za svým cílem. Probudila ve mně ctižádost, podloženou
přesvědčením, že chci za každou cenu opravdu zpívat. Rozhodně jsem ale nikdy netoužila
být hvězdou populární hudby. V jiném žánru, než je klasický zpěv, bych se určitě
necítila nikdy tak dobře. Dnes si již občas dovolím, a to výhradně na svých koncertech,
„zabrousit“ třeba do muzikálu…

 

Jací jsou vaši oblíbení hudební
skladatelé, ať již minulí, nebo současní?
Nemohu se nezmínit o velikánech, jako jsou A. Dvořák, B. Smetana, B. Martinů,
J. Křička, O. Mácha, a tak bych mohla pokračovat, protože máme opravdu ještě spoustu
dalších skvělých skladatelů světové úrovně!

 

Jste absolventkou Hudební akademie
múzických umění v Praze. Během studií jste absolvovala stáž na prestižní vysoké
škole Guildhall Shool of Music and Drama u profesorky S. McChulock. Čím pro vás
byla tato stáž přínosná?
Tato stáž se pro mě stala významným mezníkem v mém studiu. Až tam jsem
pochopila a viděla, že práce s hlasem je velmi specifická záležitost, a
trvalo mi několik let, než jsem některé cenné rady paní profesorky dokázala
technicky zvládnout. Měla se mnou nevídanou trpělivost a její styl práce pro
mne hodnotím jako na české poměry naprosto nevídaný. Dokonce jsme si nějaký čas
po ukončení mé stáže ještě dopisovaly. Za tuto nabytou zkušenost jsem HAMU
dodnes velmi vděčná.

 

Jak pečujete o svůj hlas?
Potřebuji hodně spánku, což teď při péči o naši 18měsíční dcerunku opravdu
příliš nejde (smích). Pravidelný
pitný režim (minerální nesycenou vodu) a za snad úplně nejdůležitější považuji dokonalé
zvládnutí dobré pěvecké techniky.

 

Několik let jste působila ve Státní
opeře Praha. Na která představení, která jste zde odzpívala, jste pyšná?
Státní opera už není po politickém rozhodnutí samostatným operním domem,
ale spadá pod kuratelu Národního divadla. Zazpívala jsem si tam krásná
představení, jako jsou např. role první dámy v Kouzelné flétně W. A. Mozarta
a tři hlavní role ve Vivat opereta, což byla trilogie nejznámějších operet, a
já měla tu čest být při tom! Současně to však pro mne byla také velmi náročná
představení.

 

Které naše operní pěvkyně obdivujete?
Vždy mne potěší, pokud je ve světovém hudebním světě vidět a slyšet české
jméno, za což musíme poděkovat Magdaléně Kožené, Dagmar Peckové, Evě Urbanové a
dalším interpretům, za to, jak skvěle reprezentují naši zemi.

 

Vládne v této branži konkurence?
Ano, a považuji to za prospěšné a z hlediska zvyšování kvality dokonce
za přínosné. Bez konkurence by to v dnešním nelítostně konfrontačním světě
snad ani nešlo. Myslím si ale, že ne vždy dostanou šanci jen ti nejlepší!

 

Kde ráda vystupujete?
I přes to, že v klasické hudbě je pro pořádání koncertů a představení
využíváno většinou pěkných sálů včetně divadel a jiných kulturních zařízení, tak
mne spíše láká nevšední až netradiční prostředí. Již několik let pravidelně
vystupuji v ruině zámku Uherčice v rámci programu Hudebního festivalu
Znojmo, kde koncertováním a muzicírováním zachraňujeme se slavnějšími
osobnostmi, než jsem já, podlahu, strop, okna anebo střechu v křídle
objektu s banketním sálem. Společné úsilí vyvíjím s hlavním patronem festivalu,
houslovým virtuosem Pavlem Šporclem. Když se v Uherčicích konal první koncert, místo
oken byly přes okenní rámy nataženy pouze igelitové plachty. Po každém koncertě
se dosud vždy konala dražba vín, kterou jsem doporučila jako další možnost pro získávání
sponzoringu (dala jsem zkušebně do dražby slámová a ledová vína z mé osobní
sbírky a finanční úspěch se záhy dostavil), a získaný výtěžek pak slouží potřebné
věci. V současné době je v sále již opraveno všech osm oken (jedno
okno stojí přes 50 tisíc korun) a začínáme s opravou stropu. Je krásné se tam po
roce vracet a potěšit se zjištěním, že
staré omšelé interiéry se opět mění v původní krásu…

 

Na které ze svých vystoupení ráda
vzpomínáte?
Právě na zmiňované Uherčice a na takové koncerty, u kterých si pořadatel nemohl
být předem stoprocentně jistý, zda se vůbec bude náš koncert tamním lidem líbit,
a ejhle, já navzdory tomu tam jezdím třeba už 9 let, což je více než jen hezká
satisfakce.

 

Míváte před vystoupením trému?
Záleží na repertoáru. Pokud mám od pořadatelů požadavek na nové skladby anebo
pěvecky náročné árie, tréma bývá větší, a pokud zpívám mě dobře známý program, jde
spíše o koncentraci a přirozené vnitřní napětí než o klasickou nervozitu.

 

Jak hodnotíte zájem veřejnosti o
vážnou hudbu?
Nemyslím si, že by se něco za posledních 15 let výrazně změnilo. Ale
k současné uspěchané době to asi patří, že si lidé raději přehrají
kvalitní CD nebo DVD na supermoderní technice kolikrát i v autě, než aby
„ztráceli čas“ návštěvou koncertního sálu. Proto na sebe musíme neustále něčím
atraktivním upozorňovat, kvalitou zpěvu být výjimeční a snažit se, aby si nás
dostatečně všímala média.

 

Myslíte
si, že se u nás dělá dost pro rozšíření vážné hudby mezi širokou veřejnost?
Nedokážu to zcela objektivně posoudit, zdá se mi, že reklamy je všude dost
a nabídek na koncerty protagonistů vážné hudby také. Je to spíše generační
problém. Pokud babička nepustí svému vnoučeti úryvek z opery a nevezme ho ani
do divadla, jak pak má nejmladší generace vědět, že tady něco takového vůbec existuje?
Mně spíše přijde úplně famózní, jak jsou některá díla nebo skladby napsané, že
se hrají třeba déle než sto let, a přesto jsou stále dokonalé a svým pojetím
aktuální.

 

Co si doma pouštíte, když se chcete
odreagovat?
Ticho… (smích) A v autě
poslouchám nejraději motor… Ale protože můj manžel je kapelníkem zlínské
rockové kapely Jackye, tak tady „zištně“ prohlašuji, že poslouchám právě a
jenom tuto kapelu, se kterou ale mimo jiné už druhým rokem zpívám. S mým
citlivým sluchem ale někdy vydržím pouze jednu skladbu a pak prchám do zákulisí
(úsměv).

 

A to s Jackye vystupujete ve večerní
róbě?
Ne, ne, ne! Mám speciální převlek. Přiléhající černý overal, k němu vysoké
kožené kozačky, a „rajcovní“ paruku platinové barvy. Když kapela ohlásí, že přichází
zazpívat operní diva, než se diváci rozkoukají a pochopí, že jsem opravdu
operní pěvkyně, je skladba téměř u konce (smích).
Letos „má“ kapela Jackye vystupovala také na Benátské noci, a sice na hlavní
Jack Daniels stage společně s Brianem Adamsem, Support Lesbiens, Arakain, Gamma
Ray a dalšími rockovými hvězdami, což byl pro mne skvělý zážitek. Horší to už
bylo s počasím. Bylo více než 35 stupňů a já měla na sobě již zmiňovaný černý
neprodyšný sexy převlek… (smích)

 

Zašla byste si třeba na diskotéku?
Ale musel by tam zpívat Michal David! A myslím to zcela vážně, že jeho
písničky mne pokaždé zvednou ze židle. Miluji totiž tanec. (úsměv)

 

Takže jste typické Husákovo dítě –
plné třídy žáků ve školách, céčka a Michal David. Co jste tehdy mimo Michala
Davida, poslouchala?
Ale vůbec ne Michala Davida! Mým vzorem byla Madonna, dodnes ji velmi
obdivuji. Až později jsem si oblíbila céčka (smích).
Ale třeba rodiče poslouchali Šimka a Grossmana a jižanskou hudbu. Takže se u
nás styly mísily.

 

Také jste vystupovala v divadle
J. K. Tyla v Plzni, jak jste se k tomu dostala? Konkurzem?
Předzpíváním? No právě že ne. Byla jsem docela drzá, a když se připravovala
opereta Hraběnka Marica (kterou jsem již v tu dobu zpívala v ústeckém
divadle), napsala jsem tehdejšímu řediteli Meluzínovi, zda by mě nechtěl
angažovat. On mi velmi zdvořile odpověděl, že má roli dávno obsazenou. A pak po
nějaké době se mi ozval, jestli bych přijala nabídku k nastudování jiné
role. Naše spolupráce nakonec trvala několik let a jsem mu za to docela vděčná.

 

Jaké role jsou vám nabízeny?
U nás je oproti zahraničním zvyklostem uplatňován trochu složitější přístup.
Na počátku mé pěvecké dráhy jsem zpívala většinou operety, jelikož nejen tancuji,
ale nemám problém ani s prózou a herectvím. V naší republice se ovšem
velmi snadno „zaškatulkujete“ a pak, i když je mým odvěkým snem role Mařenky
v Prodané nevěstě, jako pěvkyně, která dříve zpívala operety, a v mém
případě ještě k tomu všemu s vizáží „jižanky“, se režisérům do této role zatím
zřejmě nijak extra moc nehodím… (úsměv)

 

Neměla jste někdy touhu být herečkou?
Když jsem studovala na HAMU a někdy samozřejmě přicházelo období, že mi
zpívání nešlo podle mých představ, tak jednou z legrace říkám svému kolegovi – herci: „Pepí, já asi budu raději
herečkou…“ A on mi tehdy na to bleskově odpověděl: „Pavlínko, špatných hereček
už je dost!“ (smích) Omlouvám se všem
herečkám.

 

To byl ale nezdvořák, ten Pepí! Váš
manžel, Tomáš Úlehla, je spoluzakladatelem nadačního fondu Kopretina. Co bylo
příčinou, motivací stát se jeho patronkou?
Nabídl
mi to můj budoucí muž, tehdy ještě zlínský primátor. Já se stejně jako Tom
věnuji charitativní činnosti po celé období své umělecké kariéry a jezdit na
Moravu, mezi milé lidi, a ještě pomáhat potřebným, to se nedalo odmítnout.

 

Před třemi lety jste se vdala. Prý jste pro děti z Kopretiny
pořádali s manželem ještě jednu svatbu. Čí to byl nápad?
Takové
akce iniciuji většinou já a v tomto případě se ke mně bez váhání přidali
téměř všichni členové správní i dozorčí rady Kopretiny. Byla to přenádherná
repríza…

 

Pořádáte pro tyto děti i nějaké jiné společenské akce?
No
to víte, že ano, od celodenních výletů a zábavních programů, přes hipoterapii,
lyžování, koupání v moři až po mnou zorganizované koncerty nebo výtvarné
soutěže a vernisáže výtvorů (v současnosti jsou to vlastnoručně zhotovené
fotografické momentky pod odborným vedením nejpopulárnějšího českého mistra
fotoumění Jakuba Ludvíka) z dílny našich dětiček v Kopretině ! Naše
kronika je za sedm let tak bohatá, že by nám ji mohly závidět téměř všechny
další podobně specializované instituce a organizace! Každoročním vyvrcholením
činnosti s poděkováním sponzorům je Benefiční ples pro Kopretinu.

 

Váš manžel je rocker. Vy sopranistka. Jak to jde dohromady, nemyslím
teď hudebně?
Protipóly
se přeci přitahují… Jsme jako dva magnety, takže i oddělit nás od sebe by
nebylo vůbec snadné! A nejpřesvědčivějším důkazem naší symbiózy či souznění je rok
a půl stará Karolína-Lilian, naše vysněné zlatíčko!

 

Také spolu vystupujete, jak vypadá společné vystoupení sopranistky a
rockera?
Dosavadní
společná vystoupení se vždy vyznačovala manžílkovou absolutní podporou (kromě
kytar mne doprovází na keyboard) na pódiu i mimo něj. Je to dnes již úplně
„hodný“ rocker…

 

Jak moc řešíte róbu na představení, v čem vlastně zpíváte?
Řeším
to pocitově, podle momentální nálady, a také ctím zásadu, že do stejného místa
se nevracím ve stejných šatech.

 

Kromě toho všeho se také staráte o chod restaurace v Praze, ve které
byla dříve galerie hudby. Dnes nese název Campanulla, což v překladu znamená
zvonek. Dá se skloubit opera, koncerty, podnikání a malé dítě? Máte recept?
Když
jste na každodenní povinnosti dva a rozumíte si, pak se dá zvládnout mnoho věcí
najednou… Být spokojená neznamená „nemakat“. Jsem na sebe docela pyšná, že se v
životě nebojím nahlédnout pod pokličku i jiným profesím, jako je třeba jednatelka
firmy nebo členka představenstva akciové společnosti. Sice bych potřebovala,
aby den měl alespoň 48 hodin, ale zatím se držím úspěšně „nad vodou“ a nasávám
všechny nabízené příležitosti či zkušenosti, které můj život přináší.

 

Změnily se s příchodem malé Karolíny-Lilian nějak vaše zaběhlé
rituály?
Mnohem méně spím, nestíhám se scházet s kamarádkami jako dříve a musím
pečlivě plánovat každou chvilku volného času, abych profesně nestagnovala… Je
to docela náročné, ale Lilianka mne natolik naplňuje, že je oproti mým
zaběhnutým rituálům již od narození zcela neohroženě na prvním místě!

 

Jaká jste matka?
Na to jsem se raději zeptala manžela a tady je jeho odpověď: „Jsi starostlivá, krásná maminka, jenom bys
nemusela mít občasnou paniku z toho, že Lilinku neuvidíš pár hodin,
protože já se o ni postarám se stejnou snahou o její pohodlí a o vše, co
potřebuje, jako ty, lásko!“ Jinak mně občas jako každý chlap samozřejmě
také vyčte kde co, ale je krásné vědět, že nás obě nade vše zbožňuje. Takže
jsem „vyklidněná“ matka…

 

Jste velmi atraktivní, co všechno
děláte pro to, abyste vypadala dobře?
Mé know-how si s dovolením opravdu nechám jen pro sebe… Ale rozhodně si
hlídám stravu, fyzickou kondici a zdravý životní styl. A trochu prozradím:
mazat, mazat a mazat, protože ten, kdo maže, jede! (smích)

 

Jak sama sebe vidíte za dvacet třicet
let?
Nerada věštím ze skleněné koule, i když občas si nechám vyložit moji (naši)
budoucnost od přátel, kterým dlouhodobě důvěřuji, že ví, o čem hovoří. Pokud
nám však s mým manželem bude sloužit zdraví, pak se vidím v roli
spokojené elegantní babičky, milující své děti (i ty z Tomova prvního
manželství), třeba již i vnoučky, a ráda bych se realizovala nejen pěvecky, ale
i pedagogicky nebo podnikatelsky. Člověk musí být v neustálém pohybu, aby
neměl čas přemýšlet o nedůležitých věcech…

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make-up: Pavel Bauer Estée Lauder www.esteelauder.cz

Foceno v restauraci Campanulla www.campanulla.cz

Korektura: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Jestli někoho
zajímám, tak doufám, že proto, že nejsem identifikovatelný člověk.“ Marcela Březinová

 

 

 

 

 

Hudba byla jediné
povolání, které, jak říká, mohla vykonávat s láskou. Má za sebou jeden
z nejtěžších roků svého života, přesto je plná optimismu a naděje. Vydala
dvě sólová alba a s kapelou OK Band natočila nespočet hitů a CD. Řadu let
vyučuje interpretaci a vede Oddělení populárního zpěvu na Mezinárodní
konzervatoři Praha. Křeslo porotce v talentové soutěži by přijala, ovšem
velmi nerada. Hodnotit zpěv je podle ní nesmírně těžké. Marcela Březinová má
kouzlo osobnosti, disciplínu a pokoru, která jí umožnila na naší hudební scéně
působit přes třicet let. I přesto, že dělá jen věci, které dělat chce.

 

Byla jste ta holčička, která se kroutí před zrcadlem a
zpívá do hřebenu v ruce?

Měla jsem číslo s vařečkou. (smích) Už jako malá jsem
lítala mamince v kuchyni a hulákala do všech stran. Pamatuji si, že u nás
doma zněla častěji třeba Ella Fitzgerald než tehdejší populární hudba.

 

Přivedl vás tedy k hudbě jeden z rodičů?

Tatínek. Byl nejen skvělý zubař, ale i výborný pianista a
vášnivý jazzman. Předal mi lásku k jazzu i blues a také mě přivedl ke
klavíru. Maminka u mě každý den poctivě sedávala s „budíkem“ na knedlíky
natočeným na půl hodiny. Když si odskočila, hned jsem hodiny aspoň o pár minut
stáhla. Jak mě to cvičení etud nebavilo!

 

Za mnohými úspěšnými ženami stojí právě tátové…

Dnes jsem mu za ten hudební dril samozřejmě vděčná. Nemyslím
ale, že by si mě kdy představoval jako zpěvačku či muzikantku. Spíše lékařku.
Proto jsem také po základní škole nastoupila na střední zdravotnickou školu.
Přál si, abych měla nějaké slušné povolání.

 

Současně jste ale začala studovat jazzový zpěv na Lidové
konzervatoři. Podařilo se vám změnit jeho názor?

Táta byl duší muzikant a skloubení
„slušného povolání“ s koníčkem u něj prošlo! Já to měla po něm. Lidová
konzervatoř byla „večerní školou“, takže jsem ji se studiem na „zdrávce“
stíhala. Měla jsem úžasnou paní profesorku Vlastu Mlejnkovou, na kterou
s láskou a obdivem vzpomínám! Laskavou a nenásilnou formou mě naučila
techniku, což je pro profesionální zpěvačku věcí naprosto nezbytnou!

 

Ve dvaceti jste získala druhé místo na festivalu Mladá píseň v Jihlavě a o rok
později jste zabodovala i na Intertalentu.
Vzpomenete si ještě, co jste tam zazpívala?

Na Mladé písni to byla píseň Suchého a Šlitra Blues na cestu poslední. Dodnes ji
zpívají mí studenti. Druhou soutěžní skladbu napsal bratr Karla Svobody Jiří.
Byla o tom, jak všechno, co v životě dělám, dělám ráda. Jak se jenom
přesně jmenovala….

 

Dnešní pěvecké soutěže zahlcují televizní obrazovky. Jak
se liší od těch, kterými jste prošla vy?

Určitě mediálním „záběrem“, ale ve výsledku je stejně
důležité, aby zpěvák věděl, co chce… Zkrátka: Hudba není modeling a je jedno,
kdy uděláš svoji desku – hlavně, že bude mít tvůj ksicht! (smích)

 

Přijala byste dnes roli porotce?

Opravdu nevím! Je
nesmírně těžké hodnotit umění, zpěv. Běží-li někdo nebo skáče do dálky,
je to na body, na čas, ale jak chcete hodnotit zpěv? Jaký má kdo rozsah? To je
jako rozhodnout, jestli byla lepší Janis Joplin, nebo je lepší Patti Smith?
Jimi Hendrix, nebo Eric Clapton? Navíc můžete (v předkolech) opravdu
změnit někomu život svým ukvapeným a mnohdy i neurvalým názorem.

 

Jakou byste dala mladým talentům radu, jak nejlépe zaujmout?

Přihláška do soutěže je jen jednou z cest. Další je studium
a získání času pro nasbírání zkušeností. Uvědomit si co nejdříve, že jsou dvě
věci, které vás dovedou do cíle: pokora a disciplína! To je naprostá nutnost!

 

Vám se vyplatil takový přístup?

Vždycky! Jasně, že jsem měla období, kdy jsem si myslela, že
mi patří svět (smích), ale velice rychle mě zpátky na zem usadil Karel Svoboda
a spolupráce s ním. Jsem vděčná za setkání s ním i za to, že mi nastavil
tak vysokou profesionální laťku!

 

Jako malá jste s rodiči strávila nějaký čas v Libyi.
To musela být zajímavá zkušenost.

Tatínek tam byl vyslán jako zubní lékař. Přicestovali jsme
do království, a když jsme po třech letech odjížděli, byl již krátce u moci Kaddáfí.

 

Byla jste ve druhé třídě, když jste se stěhovali do
Tripolisu. Jaké máte vzpomínky na tamní školu?  

Správně bych měla navštěvovat ruskou školu, ale maminka byla
„netradiční“ žena a velice správně mě přihlásila do anglické klášterní školy.
Naučila jsem se skvěle anglicky a také arabsky. Na tohle období mám krásné
vzpomínky.

 

Předpokládám tedy, že se na anglické či americké filmy
díváte dnes v originálech.

Samozřejmě, jazyk musíte udržovat. CNN, BBC, MTV, každý den
alespoň chvíli. Snažím se i číst, i když někdy se slovníkem v ruce.

 

Je podle vás důležité se hudebně vzdělávat? 

Určitě. Technika je absolutní základ. Pokud vám chybí, v
krátké době si můžete velice, někdy nenapravitelně uškodit. I nejlepší zpěváci
navštěvují takzvané kondiční hodiny. Je to opravdu nutné.

 

Máte zkušenost se zpíváním na zaoceánské lodi. Může to
být pořádná řehole a ne, jak si mnozí myslí, dovolená. Jaká byla vaše
zkušenost?  

Do Karibiku jsme odletěli
v roce 1991 s Leškem Semelkou, Slávkem Jandou a Jirkou Šímou.
Každodenní několikahodinové hraní, ale i úžasná zkušenost. Jak muzikantská, tak
i lidská. Tam jsme totiž vedle jazzových standardů a tehdejších hitparádových
písní mohli hrát i vlastní skladby, což bylo fajn. Naprosto jsme vlétli do svobody,
která u nás tehdy byla ještě v plenkách, a upravili si sražené sebevědomí,
které jsme měli z tehdejších komisionálních zkoušek a textových komisí.

 

Takovou tvůrčí nesvobodu si dnes mnozí nedokážeme
představit…

Pokud se komisi v textu něco nelíbilo, byl konec. Mohli
jste to přepsat, ale proč? V mém sólovém repertoáru mám dvě písně, které jsem
natočila z těchto důvodů až po revoluci.

 

Vzpomenete si na nějaké vyškrtnuté slůvko?

Písnička Na kopcích,
ke které složil hudbu Lešek Semelka, má v textu: „Politici, zpěváci, herci,
klauni.“ Komise chtěla, abych z toto čtyřsloví vyškrtla slovo politici…
(smích)

 

Dlouhá léta jste působila v OK Bandu, odkud jste
dvakrát odešla. Došlo k „ponorkové nemoci“?

OK Band je moje krevní skupina. Po sedmi letech k „ponorce“
došlo, ale já si také chtěla zkusit něco jiného! Chtěla jsem spolupracovat s
Jirkou Šímou (YoYo band), Ivanem Hlasem, Zuzanou Michnovou,… To vše se mi
podařilo a vznikly dvě krásné desky: Každej to má rád
a Nesmíš loudit. Pak jsem se vrátila, abych zase na
chvíli odešla, a nedávno jsme s OK Bandem natočili desku ke třicátému
výročí. Uvidíme, co bude dál. Člověk musí neustále pracovat a experimentovat. Nejhorší
je přešlapovat na místě. S pokorou experimentovat. (smích)

 

Později jste také spolupracovala s Yandim Bandem
Slávka Jandy. Jaké máte na tohle období vzpomínky?

Zde jsem hostovala. Těsně po revoluci jsme natočili úžasnou
píseň The way of my life. Zalíbila se
i jedné rakouské společnosti, která ji dokonce vydala a písnička se dobře
umístila v hitparádách… Veliká hudební i psychická vzpruha a motivace
k další práci.

 

Kdybyste si mohla postavit kapelu z muzikantů
z tuzemska či zahraničí, jak by vypadala? Je někdo, s kým se toužíte
profesně setkat?

Jednoznačně se Stingem. Dále Eric Clapton nebo Stevie
Wonder. Ráda bych se setkala s Lady Gaga, která má můj velký obdiv. Nejvíce
oceňuji skvělé skloubení muzikanství a zdravého „kalkulu“. Skvěle zpívá…

 

Na jakém základě si vybíráte lidi ke spolupráci? Jaké
vaše představy musejí splňovat?

Vybírám si zásadně lidi kreativní, pokorné a spolehlivé.
Můžete mít v kapele skvělého muzikanta, ale když není spolehlivý, je to
neproduktivní „vopruz“.

 

Jako zpěvačka jste úspěšná několik desetiletí. Zdá se
vám, že být úspěšný je v dnešní době jednodušší, či těžší, než tomu bylo
před sametovou revolucí?

Vždycky je těžké udržet tempo a „ksicht“, ale dnes je to asi
náročnější. Proto jsem velmi ráda, že naše deska OK Band XXX byla v nynější konkurenci velmi úspěšná!

 

Píšete si texty. Řekla byste o sobě, že jste textařka?

To určitě ne, jen sděluji své pocity a píšu je hlavně
strašně ráda. Na texty jsem já vážně pes, je to podle mě padesát procent písně.
Píšu v češtině, do anglických se tolik nepouštím.

 

Na kolik vás při psaní ovlivňují vlastní zážitky a do
jaké míry si je „vymýšlíte“?

Většinou to je určitá reflexe.
Texty vznikají převážně z určité rozervanosti. V pohodě toho moc
neuděláte…

 

Zvolíte někdy v textu slovo jen proto, že se rýmuje?

Ne. Já si na něj vždycky raději počkám a někdy to i trvá. (smích)

 

Na jaký hudební počin jste ve své kariéře nejvíce hrdá?

Nesmírně těžká otázka. To je, jako kdybyste se zeptala,
které ze svých dětí miluji víc. Čeho si ale velmi vážím, je moje druhá sólová deska Nesmíš loudit, na které jsem
spolupracovala se Zuzanou Michnovou, Ivanem Hlasem a Jirkou Šímou. Deska je
spektrem divokých písniček a šansonových věcí, které mám nesmírně ráda. U textů
Ivana Hlase mě dodnes mrazí.

 

Kam byste se dnes hudebně zařadila?

Nevím, škatulky nesnáším a jsou pro blbce. Jestli někoho
zajímám, tak doufám, že proto, že nejsem identifikovatelný člověk. Ne že bych
se tomu tolik bránila, ale chci využít všechno, co mi hudba nabízí. To je
stejné jako důvod, proč měním účesy nebo proč mám kérky. Mohlo by někoho
napadnout, že mám doma tunu marihuany. Mě to ale zkrátka jen baví. (smích)

 

Váš přístup je mi sympatický. Myslím ale, že
z marketingového hlediska je to těžké. Přece jen, když se řekne Ella Fitzgerald
nebo Hana Hegerová, každému se vybaví určitý hudební styl.

 

Máte pravdu, je to velmi těžké. Rozhodně nejsem metalista
ani šansoniér, i když šansony miluju. Řekněme tedy, že jsem pop rockovou, rock
bluesovou zpěvačkou. (smích)

 

Vedle svých četných aktivit také vyučujete interpretaci
na již zmíněné Mezinárodní konzervatoři.

Nabídku jsem opravdu dlouho zvažovala a dnes mě předávání
zkušeností velmi baví! Snažím se „vychytat“ osobnost studenta, sestavit mu
repertoár „na tělo“… Nechci vytvářet ze studentů klony jiných zpěváků s
dokonalou technikou, ale jdu do jejich hloubky… Chci, aby jejich projev byl
rozpoznatelný a zapamatovatelný! Podle prvních taktů přeci poznáte Helenu
Vondráčkovou, Martu Kubišovou, Zuzanu Navarovou, Kamila Střihavku…

 

Čím myslíte, že to je?

Možná producenty, těžká odpověď…

 

Možná je to dnes takový trend, být neutrální…

Ale je to špatně. Umění je přece o tom, že malíře, zpěváka
či spisovatele poznáte. Má svůj styl. A styl je i výraz. Fotky Roberta Vana
také poznáte!

 

Přemýšlela jste někdy, že byste dělala něco úplně jiného
než zpívání? Co by to bylo?

Moc mě vždycky zajímala dětská psychologie. Původně jsem
tuto profesi dokonce měla v plánu. Určitě bych nějak pomáhala lidem. Mám
alespoň adoptovanou holčičku z Afriky…

 

Jste prý „takový blbý životní optimista“. Čím si
spravujete náladu, když vás život začne unavovat?

Dvakrát
v životě se mi stalo, že se mojí blízcí oběsili. Maminka a před rokem
manžel. Zvláštní. Osud, se kterým jinak než optimismem bojovat nemůžete! Jsem
ráda, že mám děti, které mi zachránily život, a pár skvělých přátel. Kromě nich
je to opět moje práce, můj koníček, který mi nesmírně pomáhá. Pečlivě si
vybírám, s kým budu pracovat a na čem. Dělám jen věci, které dělat chci!

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Hana Robinson

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make-up: Pavel Bauer, Estée Lauder www.esteelauder.cz

Vlasy: Veronika Svobodová, Kadeřnictví Honzy Hlaváčka www.honzahlavacek.cz

Oblečení: INFINITE www.infinite-infinite.com

Šaty: Jana Berg www.janaberg.com

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-7-2012-4.html

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Zaujmout na první pohled je svým způsobem
umění! A to Bassnectar umí. Vlastním jménem Lorin Ashton je DJ, spontánně
tvořící hudební umělec a producent se základnou v Santa Cruz v Kalifornii. Na
první pohled vás upoutá jeho divoká hříva hustých vlasů. Pod touto hřívou se
skrývá hlava s nekonečným množstvím nápadů. A co vás ohromí ještě víc? Jeho
neuvěřitelná hudební rozmanitost, kterou prezentuje i na svém posledním albu Vava Voom. Množství zajímavých
interpretů, se kterými spolupracoval a chystá se spolupracovat. A v neposlední
řadě jeho činnost v rámci občanské sounáležitosti a podpory neziskových
organizací.

 

 

Jak byste
popsal hudební styl, který hrajete, člověku, který o vás nikdy neslyšel? Máte
nějaké hudební vzdělání? Studoval jste na škole hru na nějaký hudební nástroj? 

Miluju všechny
hudební styly, takže remixuji vše, co se mi líbí, do jednoho velkého
speciálního výrazu. Je to super těžké a často pěkně divoké, ale užívám si
pohybovat se mezi extrémy od éterických/nádherných po totální zvukový chaos.

 

Jaké byly začátky vaší hudební kariéry? Kdo vás motivoval
a co vás přesvědčilo, že toto je váš život?

Začínal jsem jako teenager,
hrával jsem v death metalových kapelách a vrhal se do undergroundových show.
Poté jsem objevil raves (divoké večírky) a začal jsem pořádat undergroundové
párty. Studoval jsem elektronickou hudbu na univerzitě a stal jsem se posedlým
tvorbou hudby a vytvářením akcí, které přivádějí lidi dohromady.

 

Spolupracoval jste se spoustou
umělců a děláte také remixy, například s Lupe
Fiasco, Ellie Goulding, Nelly Furtado and Gogol Bordello. Jaké jsou vaše plány do budoucna, s kým
dalším byste rád spolupracoval?

Spolupracuji  se spoustou současných EDM (pozn. redakce: elektronická taneční hudba) umělců, například se Zed Bias, Xilent, DC Breaks, Dirtyphonics,
Zeds Dead a dalšími, ale také s umělci jako Primus, The Deftones a Pennywise. V
současné chvíli se snažím získat podklady k songu od The Weekend, protože
miluji jeho hudbu, a Santigold také.

 

Když tvoříte s dalším umělcem, jak rozdílný je způsob
práce, když to porovnáte s tvorbou vašich vlastních tracků? Dochází ve většině
takových případů ke shodě s daným umělcem, nebo je třeba dělat také
vzájemné kompromisy, a dochází tak k ovlivňování vás obou?

Nikdy to nefunguje stejně, není
na to univerzální vzorec. Někdy je to prostě tak, že vezmu jejich písně a
vytvářím pozměněné cover verze a někdy je to práce od základu, začínám od
nuly. V poslední době tomu tak například bylo při spolupráci s Chinem Morenem,
hlavním zpěvákem kapely The Deftones. Pracoval jsem na soundtracku k filmu Resident
Evil 5 a Chino k tomu psal text. Jeho nápady a styl nesmírně ovlivnily tento
song, a ten se tak stal čistým společným dílem.  

 

Velice mne zajímá proces vaší tvorby, jak začínáte? Jak
takový den při tvoření vypadá?

Jak jsem zmínil, není na to
žádný vzorec a já jsem v podstatě neustále v nepřetržitém provozu. Pracuji na
několika projektech současně a snažím se, aby se vše hýbalo kupředu, udržovat
plynulý pokrok. Mám v hlavě tolik nápadů a je jen otázkou času, kdy je
zrealizuji.

 

Jaký je nejznámější remix, který jste doposud udělal? A
věděl jste dopředu, že toto bude „naprostý trhák“?

Určitě můj remix písně Lights od Ellie Gouldingové. Ačkoliv je
to ironií, protože jsem neočekával, že by z toho něco vzešlo. Je to jen
neoficiální „kopie“, kterou jsem vytvořil použitím jejího songu z mp3. Napsal
jsem kolem toho určité části, editoval trochu její mp3 a dokončil celou tu věc
během jednoho dne.  Po tom, co to bylo
vypuštěno, jsme se ona a já stali velkými přáteli. Ale když jsem to poprvé
vypustil zadarmo do světa, bylo to totálně ve stylu „pirátské kopie“.

 

Jaké je pro vás ideální místo k hraní? Preferujete
malé kluby, kde můžete být blíž lidem, anebo festivaly s davy? Máte sen hrát v
nějakém klubu, městě nebo na nějakém festivalu, který se (ještě) nesplnil?

Nemůžu se rozhodnout pro ten nejoblíbenější,
ale jak jste řekla: menší kluby jsou důvěrnější, ale větší davy jsou svým způsobem
intenzivní a vášnivé. Jedna věc, která je pro mě klíčová, je KVALITA ZVUKU, ne
pouze „hlasitá“, ale „intenzivní“. V Severní Americe si ve smlouvě kladu
dost gangsterské podmínky a vyžadujeme 110 dB při 80 Hz v centru davu.
Podle zákonů v Evropě nemohou být festivaly tak hlasité, ale já se stále snažím
dát jim ten nejintenzivnější, nejsilnější možný zvuk.

 

Jak
byste nejlépe popsal svoje niterní pocity během hraní a jak moc a jakým
způsobem se tento pocit odráží na bezprostředním okolí? 

Je to neskutečné inspirující
a určitě to vyvolává pokoru. Čas plyne rychle, je to jako mrknutí oka. A v
takovém záblesku času tam jsou miliony emocí a já se této zkušenosti odevzdávám
a jedu na vlně.

 

Podle časového rozvrhu na vašich stránkách www.bassnectar.net
se zdá, že jste neustále na turné. Počítal jste,
kolik dní jste v loňském roce strávil mimo domov? Čeká vás v blízké
budoucnosti nějaká akce, na kterou se výrazně těšíte?

Dní strávených doma není
mnoho. Tento
rok nebudu doma dřív než na Vánoce. Jsem na turné nonstop řekněme téměř přes deset
let a stalo se mi to velmi přirozeným pocitem, ačkoliv je to zcela určitě výzva,
držet krok a nezbláznit se z toho. 

 

Jste známý nejen hudbou, ale také svým postojem
k svobodě tisku a médií a dalším souvisejícím otázkám. V loňském roce
jste daroval z každé své prodané vstupenky jeden dolar do kampaně Dollar Per Basshead. V součtu to
činilo 250.000 dolarů, které byly rozděleny třem charitativním organizacím – Alternet, Free Press Organization a Reach
Out non-profit. Kde jste přišel k myšlence toto podniknout? Chystáte
se v této činnosti pokračovat i v dalších letech?

Ano, každá Bassnectar show v
Severní Americe v tomto bude pokračovat tak dlouho, dokud budu na turné. Myslím
si, že je to skvělý způsob, jak pomáhat lidem a zapojit je, dávat něco na
oplátku i ostatním a rozvíjet smysl pro sounáležitost.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Barbora Kozáková

Vytvořeno ve spolupráci
s agenturou Fource www.fource.cz

Facebook: http://www.facebook.com/Bassnectar

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

BASSNECTAR – English version of the interview

To catch someones attention can be considered as
an art, in its own way. And Bassnectar knows how to do that.His real name
is Lorin Ashton, he is a DJ, freeform electronic music artist, and producer
based in Santa Cruz, California. What will catch your
eye at the first sight is his wild mane of thick hare. And under this hair is
head full of neverending ideas. And
what will amaze you even more? His uncredible musical diversity, which is also
represented on his latest album called „Vava Voom“. A number of interesting artist he worked with and
going to cooperate in the future. And last but not least his activity within
the sense of community and support of non-profit organizations. 

 

How would you describe your music style to person who hasn´t heard
of you? Do you have any background in music? Did you study how to play an
instrument at school? 

I love all styles of music, so i
remix everything i love into one big special sound. It’s super heavy, and often
pretty wild, but I enjoy moving between extremes of ethereal/beautiful and
total sonic mayhem.

 

How did your music career started? What and who was your
motivation and inspiration in this process and what persuaded you that this is
your life? 

I started as a teenager, playing in death
metal bands and putting on underground shows. I then discovered raves, and
started throwing underground parties. I studied Electronic Music at my
university, and became obsessed with making music, and creating events that
bring people together.

 

You have collaborated with many artists and also remixed, eg. Lupe
Fiasco, Ellie Goulding, Nelly Furtado and Gogol Bordello. What are your plans
for the future, who else would you love to work with? 

I am working with a ton of contemporary EDM
artists (Zed Bias, Xilent, DC Breaks, Dirtyphonics, Zeds Dead, etc) but also
with artists like Primus, The Deftones and Pennywise. I am currently trying to
get files for a song by „The Weekend“ because I love his music, and
Santigold as well.

 

When doing a collaboration with artist, how different is the style
of work between you two in comparison you are doing your own track by yourself?
Are you mostly finding agreement for the track you are cooperation on or are
there also compromises and are you influencing each other? 

It never works the same, there is no formula. Sometimes it is simply me taking their tracks and developing a mutant
reinterpretation, and sometimes it is working from the ground up, creating from
scratch. I recently got to do that with Chino Moreno, lead singer of The
Deftones. I was working on the soundtrack for the film Resident Evil 5, and got
Chino to write lyrics for it. His ideas and style influenced the song
tremendously, and it became a pure collaboration.

I am very interested in you creative process, what you start with?
How does your day when you are composing looks like? 

As I said there is no formula, and I am
basically always working around the clock. I work on multiple projects at the
same time, and keep everything moving forward, keep progress flowing. There are
so many ideas in my brain, it’s just a matter of time to bring them out.

 

What was the most popular remix you have made so far? And did you
know that this will be „an absolute smash“? 

By far my remix of „Lights“ by Ellie
Goulding. It’s ironic though, because I never expected anything to come from
it. It’s just an unofficial bootleg I made, using an mp3 of her song. I wrote
parts around it, and edited her mp3 a bit, and finished the whole thing in one
day. After it exploded, her and I became great friends, but when I first gave
it out for free it was total bootleg style.

What is your ideal place where you like to perform? Do you prefer
small clubs, when can be more close to people, or festivals with crowds? Is
there any club/festival/city you have as a dream which never came true (so
far)? 

I can’t decide my favorite, but like you said:
smaller clubs are more intimate, but larger crowds are intense in their own
way. One thing that is key to me is SOUND QUALITY…not just „loud“ but
„heavy“. In North America, my rider is pretty gangster and we require
110 DB at 80 HZ out in the middle of the crowd. Due to governmental laws in
Europe, the festivals can’t go quite as loud, but I still try and deliver the
heaviest, thickest sound possible.

 

How would you describe your inner feelings and motions when
playing music and how much this feeling reflects on your surroundings? 

It’s pretty awe-inspiring, and definitely
humbling. But time moves so fast, that is just like the blink of an eye. And in
that flash of time there are a million emotions, and I just give myself over to
the experience, and ride that wave.

You seems to be touring all the time, as I have seen your schedule
on your web page www.bassnectar.net. Did
you count how many days you were out of your home last year? Is there soon any
event you are strongly looking forward?  

Not many. I won’t be home until Christmas this
year. I have been touring nonstop for well over a decade and it has just become
a very natural feeling, although its definitely a challenge to keep up and not
lose my mind.

 

You are also well know not only because of music, but also thank
to your attitude for free press and true media and many more. Last year you
donated 1 USD from every ticket sold on your tour to charity via the „Dollar
Per Basshead“ campaign. In total it was 250,000 USD distributed across 3
charities – Alternet, Free Press Organization and Reach Out non-profit. Where
did your idea to do this came from? Are you planning to continue in this also
in the future?  

Yes, every Bassnectar show in North America will
do this for as long as I tour. I think it is a great way to help people get
involved, give back to others, and develop a sense of community.

Thank you for your time. 

 

Text: Barbora
Kozáková

Facebook: http://www.facebook.com/Bassnectar

Created in cooperation with Fource www.fource.cz

Text edited by: Barbora Kozáková

Production: Michaela Lejsková

Publisher: Magazine Best of www.ibestof.cz 

 

 

 

„Oficiálně se ze mě stala
zpěvačka až dnem, kdy jsem na Pražském kulturním středisku
udělala zkoušky a byla zařazena do kolonky zpěvák.“
Bára Basiková

 

 

 

 

 

Jsou lidé, s nimiž člověk
dělá rozhovory rád, a to hned z několika důvodů. Při
povídání jsou milí a ochotní, na čem se s nimi domluvíte,
to platí a rozhovor je upřímný a otevřený. Taková je i
Bára Basiková. Už od malička chtěla být, i přes protesty
rodiny, zpěvačkou. Po seznámení s muzikantem Martinem Němcem
začala zpívat s jeho seskupením Precedens, později přešla
k Michalu Pavlíčkovi do Stromboli. Uvedením slavného
muzikálu Jesus Christ Superstar, kde ztvárnila Máří Magdalénu,
se začala objevovat na muzikálové scéně. Role, které na pódiu
hrála a zpívala, byly většinou samé slavné, ale osudem vláčené
ženy – od Rusalky přes Kleopatru po Johanku z Arku, nebo
třeba nově rozporuplnou Lucrezii Borgiu. Vydala kontroverzní knihu
Rozhovory s útěkem a stihla se třikrát vdát a porodit tři
děti. Posledního Theodora v šestačtyřiceti letech.

 

Hudba vás provází od malička.
Před časem se v médiích objevily fotky, kdy jste se jako
malá dvanáctiletá holčička objevila s písní Markétka
v soutěži Zpívá celá rodina. Prý jste si účast v tomto pořadu vynutila?

Rodiče v té době povolání
zpěvačky považovali za „neperspektivní“, takže samozřejmě
nebyli vůbec nadšeni z toho, že bych měla do pořadu jít. A
navíc tam nakonec museli i oni, tedy matka, bratr a dědeček. Bylo
to skutečně z donucení, takže o nějaké podpoře ze strany
rodiny nemohla být řeč. Ale nedávno, když to vytáhli z archívu
a odvysílali, tak jsme se tomu celá rodina smáli.

 

Rodiče vás moc nepodporovali,
chtěli, abyste se věnovala smysluplnějšímu povolání, nebylo
vám to líto?

Bylo, ale situace u nás doma nebyla
vůbec jednoduchá, matka i otec si každý řešil své vlastní
problémy a na mě už jim nezbýval čas. Jediný, kdo se mnou
spřádal mé hudební plány, byl dědeček. Vodil mě ještě jako
malou do Kühnova pěveckého sboru a potom i do lidušky.

 

A kdo vám vybral písničku
Markétka od Marie Rottrové?

Víte, že ani nevím? Všude se to
potom prezentovalo, že to byla moje oblíbená písnička, ale já
v té době zbožňovala písničky Heleny Vondráčkové,
kterou jsem obdivovala už jako malá holka. A mám ji ráda dodnes.
Možná, že Markétka byla v té době populární, byl to hit,
tak se to nějak společně vybralo.

 

Vaše vztahy s rodiči asi
nebyly zrovna ideální…

Rodiče se brzy
rozvedli a já s bráchou jsme zůstali u maminky. Neměla moc peněz
a na všechno byla sama. Chtěla, abychom studovali a měli v
budoucnu nějakou jistotu.

 

Takže jste vystudovala střední
ekonomickou školu a nějaký čas pracovala jako hospodářka na
lidové škole umění. Jak si mám představit Báru Basikovu jako
hospodářku?

Samozřejmě, že jsem to nejdříve
zkoušela, i přes protest rodiny, na konzervatoř, ale tam mě tehdy
nevzali, tak jsem vystudovala ekonomku. To byla katastrofa, protože
mi to ale vůbec nic neříkalo. Ale už tehdy jsem zpívala
s Martinem Němcem a Precedensem. Jenže to nebylo na uživení,
takže jsem nakonec byla ráda, když jsem nastoupila na lidovou
školu umění jako hospodářka. Vedla jsem škole administrativu,
chystala výplaty kantorům. Ale hlavně to pro mě byla skvělá
doba. Z každé třídy se linula nějaká hudba a já byla
uprostřed toho všeho. Také jsem mohla skončit ve fabrice .

 

Jak došlo ke spolupráci s Martinem
Němcem a vzniku Precedensu?

Seznámil nás
společný kamarád malíř. V té době Martin Němec hledal
zpěvačku do svého seskupení, a tak nás dal ten kamarád
dohromady. Hned jsme si padli do noty.

 

Kdy jste se začala hudbou skutečně
živit?

Tak oficiálně se ze mě stala
zpěvačka až dnem, kdy jsem na Pražském kulturním středisku
uskutečnila tzv. přehrávky. Bylo to takové osvědčení, že
umíte zpívat a můžete být zařazena do kolonky „zpěvák“. A
když k tomuhle došlo, tak už jsem zpívala se Stromboli, kam
mě od Martina Němce přetáhl Michal Pavlíček.

 

Kdo vymyslel název skupiny
Stromboli?

Michal Pavlíček má bratra v Itálii,
a když tak za ním jezdíval, byl okouzlen místní, stále činnou
sopkou se stejným názvem, která prý majestátně ční nad mořem.

 

Do obecného povědomí jste
jako zpěvačka vstoupila albem Doba ledová. Jak
vzpomínáte na tuto desku?

Bylo to v roce 1986 a mám na toto
novoromantické období pěkné vzpomínky. Zároveň s námi se
v té době dostal na výsluní Péťa Muk s Oceánem,
později Shalomem a v té době se z nás stali skuteční
přátelé.

 

Nekonkurovali jste si?

Kdepak. Každý jsme hráli trochu jiný
druh muziky a měli své vlastní fanoušky. U nás v té době
mimo nás a Petra nebylo nic podobného, takže to byla taková nová
vlna, kterou jsme si já i Petr užívali. A naši posluchači
s námi.

 

Co jste v té době
poslouchala, který hudební styl vás ovlivnil?

Poslouchala jsem
v té době Depeche Mode, Duran Duran a německou punkovou zpěvačku
Ninu Hagen, která byla naprosto originální a v té době pro mě
úplné zjevení. Hodně mě ovlivnila.

 

Za jeden z vašich největších
úspěchů je považována Máří Magdaléna ve velmi
populárním muzikálu Jesus Christ Superstar. Kamil Střihavka mi
v rozhovoru říkal, že to byly nejintenzivnější roky jeho
života. Vnímáte to také tak?

Určitě, bylo to něco úplně jiného. Do projektu jsme všichni nastupovali s tím, že si vyzkoušíme
něco nového, a asi málokdo z nás tušil, že se z toho
stanou čtyři opravdu intenzivní roky. Ježíš je ojedinělé
představení a zatím ho nic nepřekonalo. Skvělý režisér Petr
Novotný nebo Ota Baláž, který posbíral nejlepší muzikanty,
vybral třeba Dana Bártu, ten potom alternoval s Kamilem. Mojí
alternací byla Leona Machálková.

 

A tady jste se seznámila i
s Ježíšem Kamilem Střihavkou…

S Kamilem jsme se už znali z dřívější
doby. On hrál s metalovým Motorbandem, a tak jsme se potkávali
na rozličných vystoupeních. A dodnes jsme přátelé a také spolu
hrajeme v několika muzikálech.

 

Přicházely další role, vždy
velké a slavné ženy. Rusalka, Johanka z Arku, Kleopatra …

Když se na to podívám zpětně, tak
jsem měla a mám štěstí na samé velké, ale většinou tragické
role. S Johankou jsem byla nominována na cenu Thálie. Sice
jsem ji nezískala, ale už samotná nominace mne potěšila.

 

Vraťme se k Johance, jaká
byla ta první a jaká ta druhá, do které jste se vracela už jako
novopečená maminka?

První Johanka
byla syrovější a byli jsme mladí. Druhá Johanka je výpravnější
a my jsme starší a zkušenější. Každopádně je to úžasné
představení.

 

Nedávno přišla nabídka z
Národního divadla do baletního představení Lucrezia Borgia
režiséra Libora Vaculíka. Vystupujete zde ve dvojroli: baletka – zpěvačka.
Jak jste na tom s baletem?

No tak v tomhle představení
hrajeme dvě. Protože je to představení v Národním divadle,
je tam kladen důraz na tanec. S kolegyní, která mne zastupuje
při tanečních a baletních vystoupeních, se střídáme tak
šikovně, že to diváci nepostřehnou. Jsou to geniálně vymyšlené
scény. Přecházíme ze zpěvu do tance a naopak. Ale samozřejmě
jsem se musela naučit nějaké korky, základy, aby skutečně ta
změna nebyla zaznamenána.

 

Které muzikálové představení
(mimo Ježíše) vás nejvíce zasáhlo?

Nejvíce mne
zasáhla právě Jana z Arku, silný emotivní příběh o
neuvěřitelné lidské síle a odvaze, a pak
určitě Lucrezia, žena plná rozporů, pochyb a zoufalství.

 

Napsala
jste, ještě za komunismu, také jednu konteroverzní knížku.
Jmenuje se Rozhovory s útěkem a vedete zde rozhovory sama se sebou.
Rozhovory o lásce, zklamání, životě i umírání. A rozhovory
jsou to upřímné a otevřené. Proč?

Asi jsem potřebovala sobě i světu
něco sdělit. Napsala jsem to v roce 1982, ale vyšlo to až po
revoluci. V době, kdy jsem knihu připravovala, to nemělo
šanci na uveřejnění v té podobě, v jaké jsem to
vytvořila. A já na tom nechtěla nic měnit. Bylo tam spousty
náboženských otázek a hlavním tématem byl vztah dvou dívek,
což bylo na tehdejší dobu opravdu velmi kontroverzní. Po revoluci
mě Bohumil Hrabal vybídl, abych to vydala. Moc se mu kniha líbila,
což mě potěšilo, a tak kniha spatřila světlo světa.

A ohlasy byly skvělé, stala jste
se miláčkem gay komunity …

Ano, bylo to velmi atraktivní téma,
vyšlo to těsně po revoluci v roce 1990, kdy se u nás začalo
otevřeně hovořit o těchto doposud tabuizovaných věcech, lidé
bažili po informacích. Cítila jsem skutečně velkou podporu od
gay a lesbické komunity, potěšilo mě to, protože s nimi
soucítím. Jsou jiní, ale měli by být posuzováni podle toho, co
dokázali, co umí, ne podle orientace.

 

Jak byste reagovala, kdyby vám
některé z vašich dětí oznámilo, že má jinou sexuální
orientaci?

Tak určitě bych nikdy neudělala to,
co udělali někteří z rodičů. Zapudili své dítě. Není
to situace, kdy člověk jásá a raduje se, že má jeho potomek
jinou orientaci, protože ví, jaké problémy to s sebou nese, ale
je to přeci moje dítě. Takže bych to brala jako fakt a hlavně se
snažila z něj vychovat kvalitního člověka. A samozřejmě
bych ho podporovala.

 

Paní
režisérka Třeštíková o vás natočila sběrný dokument. Jak
dlouho ho natáčela
a proč jste do toho vůbec šla?
Byla
to pro mě skvělá nabídka, na kterou jsem samozřejmě kývla.
Paní Třeštíková je skvělá žena, za tu dobu mezi námi vznikla
důvěra, což je k natočení takového materiálu nutné. Pět
let sledovala můj osobní a soukromý život, vždy tak jednou za
měsíc se objevila s kamerou a natočila různé momenty
z dění kolem mě. A od roku 2009 natáčíme pokračování.
Domluvily jsme se, že to necháme otevřené. Pro mě je to naprosto
úžasná psychologická sonda do mého života.

 

Vzpomenete
si, jak jste reagovala, když vám časosběrný materiál pustila
Helena Třeštíková poprvé?
Byla jsem zaskočená. Je velmi
zvláštní dívat se po letech na situace, které jste nějak
vnímala. A teď s odstupem času je vidím třeba zase úplně
jinak. Najednou jsem viděla věci, které mi nebyly příjemné. Ale
nakonec jsme je tam nechaly, aby byla zachována autentičnost a
pravdivost dokumentu. Jsem pouze lidská bytost, bytost chybující a
bez těchto okamžiků by tato výpověď nebyla úplná.

 

Slyšela
jste někdy kritiku na intonaci vašeho hlasu ?

Kritiku na
intonaci jsem neslyšela nikdy. Nebylo třeba. Jestli mám něco
opravdu jisté
a perfektní, tak je to právě intonace. Naživo
zpívám zcela přesně a bezchybně, tak jako je to nahrané na CD.
A myslím si, že intonace je jedním za základních kritérií
dobrého zpěváka.

 

Jak
pečujete o svůj hlas?
To se
neptáte zrovna zasvěcené osoby, protože já o svůj hlas téměř
nepečuji. Moc nezkouším, před koncertem se nerozezpívávám, mám
ráda zmrzlinu, občas kouřím a někdy si zapomenu vzít šálu na
krk. Ale zatím se nic nestalo.

 

Je
těžké, se sladit při duetech?
Duet
sluší hlasům, které k sobě dobře a barevně ladí, mají hezké
souznění, podobně frázují a podobně cítí rytmus. Když se
opravdu zadaří, vznikají nádherné harmonie. Můj hlas výborně
ladil třeba s Petrem Mukem.

 

Nazpívala jste několik duetů.
Který máte nejraději?
Duet
„O lidech“ s Petrem Mukem, „Tam za vodou v rákosí“ s
Danem Bártou nebo „Mám toho dost“ s Helenou Vondráčkovou. A
velice toužím zazpívat si s Matějem Ruppertem, frontmanem kapely
Monkey Business.

 

Stalo se vám,
že jste si s někým hlasově „nesedla“?
Stalo
se mi to mockrát, především v divadelních představeních a
muzikálech, některé alternace mi zkrátka neseděly, ale v rámci
profesionality a zodpovědnosti jsem se snažila tomu maximálně
pomoci. Je to týmová práce a nejdůležitější je výsledek.

 

Kdy
jste měla poprvé pocit, že jste skutečně zpěvačkou, co vás
ujistilo?
Na prvních koncertech
se skupinou Precedens někdy v 80. letech, kdy mi tleskaly
desetitisíce lidí a já věděla, že je to fakt dobrý a že to
dělám dobře a originálně, že jsem je přesvědčila a
dostala.

 

Jaké je vaše
sebevědomí na poli profesním?
To
je složitější. Vím, v čem jsem dobrá, a to rozšiřuju a
rozvíjím. V čem dobrá nejsem, do toho se vůbec nepouštím.
Myslím, že nikdo nemůže zpívat všechno. Tedy může, ale ne
dobře.

 

Pochybuje někdy o
sobě a bojujete ještě s něčím, co by mohlo u profesionála
překvapit?
Samozřejmě
pochybuji často, ale to je hnací motor být lepší a lepší. A na
premiérách  a důležitých akcích bojuji s trémou. Tréma je
o závazku, zodpovědnosti, nasazení, svědomitosti a
poctivosti.

Četla jsem o vás,
že na představení chodíte „nadoraz“, většina herců a
zpěváků si dává rezervu proč vy ne?

Nepotřebuji
rezervu a nerada plýtvám časem. Proč mám sedět hodinu před
začátkem představení ve své divadelní šatně a koukat z okna,
když si tu hodinu můžu ještě užít se svým synem nebo vyřídit
pracovní věci, nakoupit, uvařit nebo co já vím. Mně stačí
přijít, převléknout se, nalíčit a jít na jeviště. V momentě,
kdy tam jsem, všechno civilní nechávám v zákulisí a žiju
svou rolí, jsem spjatá s postavou a jejím příběhem. Patřím
divákům a dávám jim maximum, i když mi třeba před chvílí
trhali zub nebo mám teplotu. To lidi nezajímá. Chtějí
profesionální výkony a tak je to správně. A já jedu vždycky na
sto procent, protože to je můj svět a jsem v něm ráda.

 

A co plánujete na letošní podzim?

V září mě čeká premiéra
rodinného muzikálu Kapka medu pro Verunku, kde hraji královnu
přírodních sil a potkám se zde opět s Kamilem Střihavkou, který
hraje krále Jiříka, mého muže. Je
to pohádka pro děti a jejich rodiče a já poprvé hraju a zpívám
v pohádce a plním si tak jedno skryté přání, protože zpívat a
hrát pro děti je nádherná práce.

 

Děkuji za rozhovor

 

 

Text:
Dita Brančíková

Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz

Make
up a vlasy: Mirka Fabušová

Oblečení:
LERROS www.lerros.cz

Foceno
v hotelu ARIA v Praze www.aria.cz

Korektura textu: Květa Strnadová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Za největší úspěch
považuji, že i po 52 letech zpívání mám své příznivce, kteří si mě přijdou
poslechnout.“ Eva Pilarová

 

 

 

 

Pokud s Evou
Pilarovou mluvíte poprvé, máte před tak legendární zpěvačkou trochu trému. Po
chvilce rozhovoru ale zjistíte, jak milý člověk to je a že rozhovor s ní
je skutečným potěšením, protože má opravdu co vyprávět. Není to jen výjimečná
zpěvačka, ale i výjimečná žena, která se nevzdává. Následující řádky vám mohou
její povahu i životní příběh docela dobře přiblížit.

 

Z jakého důvodu jste si
zvolila právě jazz a swing? Co pro vás tyto hudební styly znamenají?

Když
mi bylo asi osm let, byla jsem s rodiči na americkém filmu Zasněžená romance. Zatímco všichni byli
unešeni z výkonu krasobruslařky Sonji Henie, já byla naprosto fascinována
muzikou, ve filmu totiž hrála kapela Glenna Millera. A hráli swing. Tam se
někde zasekl ten drápek, který mě už nepustil.

 

V jakém smyslu je
vám operní zpěv, který jste studovala, v žánru, který jste si zvolila,
prospěšný?

Operní
průprava jako taková, kdy jsem musela zpívat tzv. kultivovaným hlasem, mi
nebyla v tomto směru na nic. Ale podstatné je, že jsem se naučila pracovat
s dechem a to je dobré umět při zpívání jakéhokoliv žánru.

 

Vystupovala jste
v divadle Semafor. Jak na tuto spolupráci vzpomínáte?

Protože
mě ta opera nijak zvlášť nebrala, přerušila jsem studia na JAMU a shodou
různých okolností jsem se ocitla na konkurzu v pražském divadle Semafor.
Přestože jsem se nijak zvlášť nepředvedla, kupodivu mě přijali. Jedna
z prvních písní, kterou jsem pak v Semaforu zpívala a která se stala
hitem, byla píseň Co je to láska,
známá spíš pod názvem Kočka není pes.
Následovala Láska nebeská – duet
s Waldemarem Matuškou, která je dnes ve Zlatém fondu Supraphonu, velký
hit, který se hraje dodnes. Později jsem si zazpívala s Karlem Štědrým a
v Dobře placené procházce také
s Jiřím Suchým a Jiřím Šlitrem. Oba psali tak nadčasové skladby, že je
můžu zpívat dodnes. Semafor byl pro mě základním kamenem, na kterém se dobře
stavělo.

 

Prý jste zpočátku
měla problém se svým brněnským akcentem? Jak jste se tím nakonec vypořádala?

Zbavit
se brněnského akcentu mi pomáhala Pavlína Filipovská. A taky určitě sehrál
pozitivní roli fakt, že si ze mě dělali kolegové v divadle legraci. Ale
v dobrém, nikdy v tom nebylo nic zlého.

 

Za svou kariéru
jste třikrát zvítězila v anketě Zlatý slavík, co pro vás toto ocenění znamenalo
v době, kdy jste jej získala a co znamená dnes?

Každé
ocenění udělá radost a věřím, že stejnou radost, jakou jsem já měla kdysi, mají
mladší zpěvačky dnes.

 

Četla jste dříve či
čtete dnes články, které o vás vycházely? Pokud ano, co jste si z toho brala?

Četla
jsem je a dokonce jsem si je schraňovala a lepila do alb, kterým říkám
„samožerbuchy“. Schovávala jsem si nejen slova chvály, ale i tvrdou kritiku.
Nad ní jsem se vždycky zamyslela a snažila se to, co bylo právem kritizováno,
odbourat. Někdy jsem se uklidnila zjištěním, že dotyčný kromě kritiky nikdy nic
nedokázal.

 

Proměňoval a
vyvíjel se nějakým způsobem váš postoj k médiím?

Když
se zpětně dívám, většinou se ke mně chovali novináři hezky. Dokonce bylo
konstatováno, že kritika jde ruku v ruce s mými příznivci. Někdy mě
naštve bulvár, ale na druhé straně si říkám, díky za něj. Dříve, když se o
někom ze zpěváků začal šířit drb, vydržel věky, dnes napíšou jeden den o tom,
druhý den o druhém a je toho tolik, že se na všechno rychle zapomíná.

 

V jakém období své
kariéry jste zažívala největší trému?

Ze
začátku jsem moc trému neměla, poprvé jsem ji pocítila v roce 1967 – to už
jsem zpívala sedm let. Bylo to na festivalu Bratislavská Lyra, zpívala jsem
skladbu Rekviem a všichni kolem,
zvláště autoři skladby Bohuslav Ondráček a Jan Schneider čekali, že vyhraju.
Dostala jsem strach, abych je nezklamala. A přepadla mě tak úděsná tréma, že mi
bylo zle od žaludku. Ale vše nakonec dobře dopadlo. S touto písní jsem
vyhrála nejen Bratislavskou Lyru, ale také mezinárodní soutěž Zlatý klíč
Intervize a Grand Prix de Disque v polských Sopotech. Od té doby mě ale
tréma neopustila, ale odchází po odzpívání několika prvních taktů.

 

Když se ohlédnete
za svou kariérou, kdo z vašich uměleckých partnerů měl pro vás zvláštní význam?

Ráda
jsem zpívala s Waldemarem Matuškou i s Karlem Gottem. Velký význam
měli pro mě také Jiří Suchý a Jiří Šlitr.

 

Jak se vám se
kterým z uvedených interpretů dařilo sladit do duetu a jaké předpoklady jsou
pro vytvoření duetu z praktického hlediska podstatné?

S Waldemarem
jsme se rok vzájemně poslouchali a když jsme pak zpívali první duet, šlo to
samozřejmě snadno. Stejně jsme dýchali i vyslovovali a vzhledem k tomu, že
jsme oba měli velký rozsah, nebyl problém vybrat vhodnou tóninu. S Karlem
Gottem jsme také neměli problém, s ním jsem sice nezpívala tolik duetů
jako s Waldemarem, ale ten první, z filmu Kdyby tisíc klarinetů, je označován za nejlepší domácí duet všech
dob. Podstatná pro duet je samotná skladba a důležitá je i barva hlasů, aby se
k sobě hodily. Neméně důležitá je i chuť interpretů spolupracovat.

 

A co duet
s jinou zpěvačkou? Jaká má specifika a v čem je rozdílný od duetu se
zpěvákem?

Je
to stejné jako s mužským interpretem. Moc ráda zpívám s Petrou Janů
nebo s Martou Kubišovou. Čas od času je příležitost, na kterou se vzájemně
těšíme.

 

Shodují se písně,
které vnímáte jako své hity s těmi, které jako vaše hity vnímá a zároveň
vyžaduje publikum?

Až
na malé výjimky ano. Nemám ráda například skladbu Sekáči jdou, a přitom byla hitem, publikum ji vyžadovalo a dokonce
ji některá rádia hrají i v dnešní době.

 

Abyste mohla píseň
zazpívat opravdu dobře, je pro vás nutné ztotožnit se s textem?

Měla
jsem štěstí na vynikající textaře, málokdy se stalo, že jsem text vrátila.
Většinou se do mě dokázali trefit. Když jsem po přečtení textu pocítila
příjemné mrazení, věděla jsem, že je to to pravé.

 

Co ve své kariéře
považujete za vůbec největší úspěch? Co pro vás vůbec úspěch symbolizuje?

Za
největší úspěch považuji, že i po 52 letech zpívání mám své příznivce, kteří si
mě přijdou poslechnout. Vážím si jejich potlesku i každého jejich úsměvu.

 

Spousta zpěváků vás
považuje za vzor. Měla jste nějaký vzor i vy sama?

Měla,
ale byla jsem mazaná, nekopírovala jsem zpěvačky, ale zpěváky. Aby to nikdo
nepoznal. (smích)

 

Kdo z mladých
interpretů vás kdy natolik zaujal, že vás jeho talent až překvapil?

Nesmírně
obdivuju Vojtu Dyka a Matěje Rupperta. A jsem ráda, že mám možnost občas si
s nimi zazpívat. Jsou pro mě tím, čím pro mě byli v mých začátcích
Waldemar Matuška a poté i Karel Gott.

 

 

Měla jste během své
kariéry nějakou krizi, kdy jste vážně přemýšlela o tom, že byste se zpěvem
skončila?

Ano,
napadlo mě to po roce 1973, kdy tragicky zahynula moje kapela i se zvukařem. Tehdy
jsem myslela, že nebudu mít sílu pokračovat. Zásluhou dirigenta Josefa Vobruby
a textaře a producenta Michala Prostějovského jsem to zvládla.

 

Co se tehdy přesně
událo?

Letecká
havárie společnosti Aeroflot. Protože se to stalo v době „normalizace“ v roce
1973 a šlo o sovětské letadlo, nesmělo se o tom psát ani mluvit
v televizi.

 

Během své kariéry
jste se mnohokrát setkala s cenzurou. Jak jste se s ní vyrovnávala?

Štvala
mě, ale nedalo se s ní nic dělat. Občas jsem zazlobila – třeba když mi
zakázali již ve zmíněné skladbě Co je to
láska zpívat sloku, ve které stálo „že celek není kus, že moped není vůz,
že Brno není v Čechách a Armstrong není Rus – zpívala jsem ji i přes zákaz
a pak se vymlouvala, že mi to nechtěně uklouzlo, poněvadž to mám zafixované.
Bylo zbytečné argumentovat tím, že Armstrong fakt Rus není… (smích)

 

Jak vzpomínáte na
svou knihu Vzpomínání?

Svoje
Vzpomínání jsem napsala v době,
kdy jsem těžce onemocněla, musela jsem přestat zpívat a potřebovala jsem se něčím
zabavit.

 

Zřejmě máte na
mysli období, kdy vám diagnostikovali rakovinu?

Nerada
o tom mluvím, snažím se na to období zapomenut. Řeknu vám k tomu pouze to,
že mi kromě lékařů a léčitelky moc pomohla víra v Pána Boha. A v
neposlední řadě můj manžel, který mi dokázal vytvořit skvělé zázemí.

 

Dělila byste svůj
život na ten před diagnózou a po ní? Přinesla vám nemoc nějakou zásadní změnu?

Jistě,
to se naprosto změní žebříček hodnot, to, co mi připadalo dříve důležité, se
jeví jako naprosto nepodstatné.

 

O své nemoci jste
tehdy z dostupných zdrojů otevřeně mluvila. Cítíte, že je v tomto
směru dostatek osvěty?

Osvěty
v tomto směru asi nebude nikdy dost. A taky nebude dost lidí, kteří by
dokázali mít pevnou vůli a dělali něco pro své zdraví. Třeba aby jednoduše
přestali kouřit.

 

Jaký je ten váš
vlastní způsob odrazit se, vstát a jít, postavit se složité životní situaci
čelem? Nebo věříte na strážného anděla a necháváte vše svému osudu?

U
mě je to již zmíněná víra v Pána Boha. A určitě i anděl strážný.

 

Nepřemýšlíte o tom,
že byste vydala celé své paměti?

Já
už je píšu, ale ještě bude dost dlouho trvat, než s nimi budu hotová.

 

Na svém kontě máte
ale i spoustu kuchařek. Jak byste popsala svůj kuchařský styl a um?

Neodvažuji
se v tomto směru mluvit o nějakém kuchařském stylu či umu. Vaření byl můj
koníček, komu jsem navařila, tomu chutnalo. Sem tam jsem dávala na požádání
recepty do různých časopisů. Jednou mě pořádal ředitel dnes již neexistující
firmy, abych pro ně napsala kuchařku výhradně kuřecích receptů. Napsala jsem ji
a tím to všechno začalo. Ani nevím přesně kolik těch kuchařek mám. Ale pravda
je, že dnes už je nepíšu a dokonce ani nevařím. Taky proč, když to umí manžel a
výborně! Jedinou výjimkou je kalendář s 52 recepty pro rok 2014.

 

Jste známou
milovnicí koček. Proč preferujete právě kočky?

Odmalička
jsem měla ráda zvířata, ale maminka mi nechtěla pejska nebo kočičku dovolit.
Když jsem se osamostatnila, můj první počinek byly dvě dogy. Později jsem měla
pudlíka. Když odešel, byla jsem z toho špatná, zařekla jsem se, že už
nikdy žádné zvíře. Po třech měsících přinesl manžel kocoura a ze mě – psího
člověka – se stal rázem člověk kočičí. U koček mě baví jejich vznešenost. Nedají se zotročit, jsou své. Takové ty řeči, jako pořídili jsme si kocoura,
jsou naprosto nesmyslné. Kocour si pořídil nás. I s bytem a chalupou.

 

Vaším dalším
koníčkem se stalo fotografování. Máte za sebou již několik výstav. Jak tato
vaše záliba vznikla?

 Bavilo
mě to už v dětství.

 

Jaké objekty k
focení si nejčastěji vybíráte?

Fotím
všechno, co neuteče. Ale hlavně městská zákoutí a západy slunce. Východ mám jen
jeden, nerada brzy vstávám.

 

Fotografie
upravujete v profesionálních grafických programech. Kde jste se s nimi naučila pracovat?

Byla
to náhoda. Fotograf pan Josef Louda mě fotil ve svém ateliéru na titul nějakého
časopisu. Výsledek mi ukázal v počítači. Fotografie se mi líbila, pouze
jsem mu vytkla, že tmavé pozadí mě dělá starší. Odpověděl, že to není problém,
párkrát kliknul myší a pozadí změnilo tmavou barvu na světlou. Doma jsem
zjišťovala, jestli mám něco podobného ve svém počítači a našla jsem. Zkoušela
jsem s fotkami všechno možné, pokroutily se, přebarvily se, některé
zmizely úplně, ale zhruba po půl roce už jsem začala tušit, co to mám za
zázrak. Jsem naprostý samouk a vím, že se pořád ještě mám co učit.

 

Necháváte některé
fotografie i bez úprav?

Jistě,
všechny fotografie se pro úpravu ani nehodí. Ale vystavuji jen upravené, kterým
říkám „fotoobrázky“.

 

Jak vás lidé coby
fotografku přijímají?

Myslím,
že nikoho nenapadlo přijímat mě jako fotografku, lidé mě berou jako zpěvačku,
která ráda fotí. Což je pro mě podstatné.

 

Jakým způsobem jste
se v životě naučila přistupovat k potřebám svého těla a ducha? Jaká varovná
„ty, ty, ty“ jste si zažila a co z toho pro vás vyplynulo?

Rodiče
mi dali do vínku víru v Pána Boha, což je podle mého názoru pro potřebu
ducha nezbytné.

Co se těla týká, žiji podle pravidla „nehuntovat si tělo
zbytečným cvičením“. S čímž samozřejmě většina čtenářů nemusí souhlasit,
ale mně to vyhovuje. Abych neztloustla, nepiji alkohol, protože ten, jak známo,
váže tuky. Ono varovné „ty, ty, ty“ přišlo koncem sedmdesátých let spolu
s otázkou lékaře: „Chcete zpívat
nebo kouřit?“ „Samozřejmě zpívat,“ reagovala jsem. Na to pan doktor: „No to je
dobře, druhá otázka by totiž zněla: ,Chcete žít nebo kouřit?‘ No a od té
doby jsem si nezapálila, už jsem nikdy nedostala na cigaretu chuť. A žiju!

 

Jak se vám daří
v oblasti odhadu na lidi? Přece jen, v branži, ve které se pohybujete,
bývá právě odhad na lidi nejprověřovanější vlastností, nemyslíte?

Dřív
mi to nějak nešlo, ale postupem času ten odhad z devadesáti procent mám,
život mě naučil. Ale ono to v té naší branži až na nějakou výjimku – a to
dost nechutnou výjimku – není tak zlé…

 

Kdo vám
v oblasti image zpočátku radil a doporučoval, jak si najít svůj styl,
jakou si pěstovat image?

V době,
kdy jsem začínala, se nekladl důraz na image, ale na to, jak dotyčný zpěvák
nebo zpěvačka umí či neumí zpívat.

 

Do čeho ve svém
materiálním životě nejvíce „investujete“?

Zcela
jistě do oblečení, které nosím na jeviště, protože moji příznivci mi za to
stojí.

 

A kam „investujete“
na duchovní úrovni a proč?

Snad
se na mě nebudete zlobit, když vám řeknu, že toto si ráda nechám pro sebe.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text:
Kateřina Poulová

Foto:
archiv Evy Pilarové a Robert Vano www.robertvano.cz 

Make up: Pavel Bauer – Estée Lauder www.estéelauder.cz

Oblečení:
LERROS www.lerros.cz (žluto modrý vycházkový
komplet)

Oblečení a doplňky: INFINITE
www.infinite.cz (společenská móda)

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

 

Vytvořeno ve spolupráci s: