„Trumpeta je královský nástroj.“ Vlado Kumpan 

 

 

 

 

 

Slyšet hrát Vlada
Kumpana na trumpetu, to by se vám věru líbilo! Jak sám tvrdí, je to skutečně
královský nástroj, jehož zvuk přímo vybízí k zvláštní pozornosti. Jaký
může být hudebníkův život? Vězte, že velmi pestrý a doslova kočovný, jak nám
sám hudebník potvrdil. Ovšem kdo jednou propadne kouzlu hudby a má to pravé
muzikantské srdíčko, půjde hrát i za sedmero hory a lesy. Vlado Kumpan tak
rozzářil srdce svých posluchačů po celém světě, vždy se pak ale vrátil na
Moravu, kde rodilý Slovák se svou rodinou žije.

 

Jakou míru popularity
má dle vašeho názoru trumpeta u nás a ve světě?

Myslím
si, že docela velkou, říká se, že trumpeta je královský nástroj! Asi proto
okouzlila i mě. Když bude na jazzovém koncertě – i když je jazz muzika
pro užší okruh posluchačů – hrát nějaký dobrý, nedejbože zahraniční
trumpetista, bude vždycky vyprodáno!

 

Je pro hru na
trumpetu vyhraněný nějaký hudební styl, nebo můžete zahrát téměř cokoliv?

Není,
trumpetu najdete téměř v každém obsazení. Ať už je to hudba vážná, dechová
(lidová), nebo už zmiňovaná jazzová.

 

Kdy jste nabyl dojmu,
že jste skutečně schopen zahrát v podstatě cokoliv? Jak často potřebujete
nahlížet do not?

Tohoto dojmu jsem nikdy nenabyl
a určitě nikdy nenabudu! Pořád je totiž víc toho, co nezahraji, než toho,
co zahraji! Co se týče nahlížení do not, s tím naopak problém nemám, učím se
zpaměti docela rychle. V zahraničí hráváme s kapelou čtyřhodinové koncerty
a není problém je odehrát celé bez not. Navíc to hodně lidí ocení!

 

Trhal jste někdy
v hraní nějaké rekordy?

To asi ne, i když pokud
bych začal počítat všechny sólové skladby, které jsem za posledních 15 let
natočil, do stovky moc chybět nebude. Třeba by to na nějaký podobný rekord
stačilo! Ale i například takový Oktoberfest v Mnichově – absolvoval jsem
ho jako host celkem čtyřikrát – který trvá 16 dní a kde se hraje 10 hodin
denně, je taky vždycky takový pokus o rekord, kolik dní ta pusa bude
poslouchat!

 

Dokážete odhadnout
publikum? A jak jej ze své pozice muzikanta vnímáte?

Myslím,
že ano, za těch 20 let, co dělám tuto muziku profesionálně, i s klukama v
kapele vždy poznáme rozdíl, jestli hrajeme v Rakousku, Holandsku, Německu nebo
třeba ve Švýcarsku. Podle toho vybírám i repertoár. Rozdíl v chování publika
vnímáme během koncertu. Například ve Švýcarsku je publikum hodně „slušné“ a
nedává během koncertu emoce až tak najevo, zatímco například v Rakousku jsou
lidi schopni „skákat“ po stolech od první skladby. Nicméně i ti v tom Švýcarsku
na konci koncertu všichni stojí a aplaudují a to je pro muzikanta vždycky ta
největší odměna!

 

Už se někomu nebo
něčemu podařilo vyhodit vás z koncentrace?

U mě se to stává, občas
když za mnou v kapele zahraje někdo něco jinak, než má. To bývá takové malé
rozhození. Větší pak, když je v sále několik dobrých muzikantů a mně se nehraje
zrovna nejlíp. Tak z toho umím znervóznět a umí mě to občas psychicky rozhodit. Ale zažil jsem i takovou
situaci, že jeden z tanečníků (starší pán okolo 80 let) dostal během tancování
infarkt, tak to by rozhodilo asi každého.

 

Když zmapujete dosavadní
kariéru, jaký je její průřez?

Asi svůj první velký úspěch
jsem zažil v 19 letech, kdy jsem jako student konzervatoře v Bratislavě udělal
konkurz na turné do Orchestru Gustava Mahlera, který dělal výběr z celé Evropy.
Když jsem se pak dozvěděl, že jsem byl první „dechař“ z tehdejšího
Československa, kterému se to povedlo, dlouho jsem tomu nemohl uvěřit! Po
studiích na konzervatoři jsem pokračoval dál u profesora Kamila Roška na Vysoké
škole múzických umění. Již během studií jsem hrál v orchestru Národního divadla
v Bratislavě i v orchestru Slovenského rozhlasu.

Po studiích mě ale zlákala
víc lidová dechová hudba. Měl jsem tu čest hrát s nejlepšími kapelami v
republice, kde jsem získal obrovskou praxi, ale i přesto jsem se rozhodl v roce
2001 založit si kapelu svoji. Takže „válíme“ dvanáctou sezónu asi 60 koncertů
ročně, do toho si asi desetkrát do roka zahraju jako host s různými kapelami.
Příjemná změna, nicméně vlastní kapela je vlastní kapela! Ta vás doprovodí
vždycky nejlíp!

 

Zastavíme-li se v některých
úsecích, jaké máte pocity z toho, jaké příležitosti vám život přinesl?

Tak
minimálně možnost potkat v životě spousty fantastických muzikantů, projet celou
Evropu a hlavně slušně se živit tím, co mě baví!

 

Můžete hovořit o
muzikantském životě jako o kočovném?

Určitě,
skoro každý víkend hrajeme s kapelou někde jinde (i když nejvíc je to v
Německu), spíme pokaždé v jiném hotelu…

 

Kam vás takový život
kdy zavál a jaký to pro vás mělo význam i v té osobní rovině?

Přestože pocházím ze Slovenska (i když jenom 20 kilometrů od
hranic), tak mně muzika zavedla hodně brzo na Moravu, kde jsem hrával s různými
kapelami hody, tancovačky a jiné podobné akce. No a jednou mě zavolala
začínající kapela z Velkých Bílovic, kde zpívaly mladé hezké zpěvačky, no a
jedna z nich se stala později mojí manželkou. Tím pádem mě to zaválo do Velkých
Bílovic, kde máme postavený rodinný dům a vychováváme dvě krásné děti.

 

Pojďme nahlédnout na praktické
stránky tématu. Jaké předpoklady by měl úspěšný trumpetista podle vašeho mínění
mít?

Myslím, že v první řadě musí mít tón – rozumějme hezký,
čistý, zdravý tón. Hodně věcí jako například technika, rozsah, přednes se dá
naučit, nacvičit, naposlouchat, ale tón má každý trumpetista daný. To je ale
jenom základ. Samozřejmě pokud by se chtěl muzikou živit, čekají ho pak stovky
až tisíce hodin cvičení. Takže určitě houževnatost, pracovitost a hlavně
muzikantské srdíčko!

 

Trumpeta patří mezi
velmi hlučné nástroje. Máte ponětí, jak by se umístila na žebříčku hlasitosti?
Je to nějak měřitelné?

I moje manželka má stejný názor, že trumpeta je velmi hlučná.
Mně to za těch 33 let ani nepřijde. Ono je to taky o tom, co konkrétně hrajete.
Pokud budu hrát pomalý „ploužák v linkách“, věřím, že to nikomu nahlas
připadat nebude. Pokud ale přejdu do vyšší, tzv. tříčárkové oktávy, tak to se
zkrátka potichu zahrát nedá. Co se týče měřitelnosti, tak trumpeta dokáže
zahrát i 110 decibelů! 

 

Kolik trumpet jste
již vlastnil nebo vlastníte a jaká kritéria na tento hudební nástroj máte?

Vlastním celkem tři trumpety, z toho jednu křídlovku, která
se používá většinou při interpretaci lidové dechové hudby, jednu takzvanou
jazzovou trumpetu, kterou používám na sólové hraní, a pak jednu takovou malou, piccolo
trumpetku, na tento typ se hraje často vážná hudba, většinou barokní. Co se
kritérií týče, tak trumpeta by měla hezky znít, musí mít jasný a
čistý zvuk, no a samozřejmě musí dobře ladit.

 

Stalo se vám někdy,
že jste v prodejně s hudebními nástroji objevil opravdu nepovedený
kousek?

Bohužel stalo a ne jednou. Těch výrobců je dneska hodně a ne vždy
je to o kvalitě. Plus dovoz z Číny… 

 

Kdo je specialista na
výrobu tohoto hudebního nástroje? A vnímáte, že by se jeho technologie nějak
vyvíjela či zlepšovala?

Nejlepší trumpety se dřív dělaly jenom v USA, značky jako třeba Bach, Schilke, King a další. Pak začala dělat velmi slušné trumpety japonská Yamaha. Dnes už je ale docela hodně malých velmi slušných firem jako například rakouská firma Schagerl, která se postupně za 20 let vypracovala mezi pět nejlepších. Tedy aspoň podle mého názoru.

Co se technologie týče, tak na trumpetě není moc co zlepšovat. Občas přijde nějaký výrobce s „něčím novým“, ale je to většinou jenom otázka designu. V tomto ohledu jsem hodně konzervativní. 

 

Kde se vám nejlépe
trénuje a jakým místům se vyhýbáte?

Nejlépe se mně cvičí doma, můžu si zahrát, kdy chci, co chci
a jak chci. Vyhýbám se neodhlučněným místnostem. Někdy to ale bohužel nejde.

 

Taková příprava někde
na hotelovém pokoji na cestách, to asi taky nebude to pravé ořechové, že?

To opravdu není, na hotelu musíte hrát s dusítkem, abyste
nikoho nerušil. Naštěstí jezdíme vždy čtyři hodiny před začátkem koncertu kvůli
stavbě aparatury, a tak je vždy dost času se v klidu připravit někde za pódiem.

 

Může vás hraní na
trumpetu z dlouhodobého hlediska nějak indisponovat?

Spíš naopak, posilujete plíce, bránici, zkrátka celý dýchací
systém.

 

Můžeme se v praxi setkat s
tím, že trumpetista běžně i komponuje vlastní skladby?

Málokdy
si trumpetista komponuje vlastní sólo skladby, i když já jednoho takového trumpetistu
v kapele mám – Miloše Procházku. Dneska už ale naštěstí píše víc pro mě než pro
sebe. V dechové hudbě se to stává častěji, že trumpetisté komponují. Kromě
zmíněného Miloše Procházky bych určitě vzpomněl kapelníka Moravanky
trumpetistu-skladatele Jana Slabáka.

 

Jakého nejneobvyklejšího
souboru či seskupení jste byl kdy součástí, případně byste si uměl představit
jí být?

Vždycky
jsem byl součástí spíš klasických obsazení. A do budoucna asi u té klasiky
zůstanu.

 

Kdybyste měl popsat kouzlo
trumpety, její jedinečnost, jaká byste volil slova? 

Trumpeta je královský,
vznešený, i když občas hlučný nástroj! Myslím si, že trumpeta dokáže
svým projevem pohladit na srdíčku! A o tom to je…

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Jef Kratochvil

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

„Chtěl bych být stálicí
na naší scéně a do ciziny jezdit jen čerpat inspiraci a trendy, které bych
pak do muziky mohl přenést sem.“ Petr
Kutheil

 

 

 

Některým lidem bylo do
vínku dáno nejen více talentu, ale i potřebné energie, která k výkonům
přímo vyburcovává. Petr Kutheil nejenže působí na divadelních prknech, zpívá
v muzikálech a koncertuje se svou hard rockovou kapelou, ale rovněž se
stihl probojovat mezi první desítku finalistů v pěvecké soutěži Hlas
Československa.

 

Váš blízký vztah k divadelním prknům,
filmům a hudbě souvisí s nějakým idolem či vzorem z dětství? Kde se to ve vás
vzalo?
 

Už ve školce jsem se rád
předváděl a ve škole jsem neustále vymýšlel různé
blbosti. Myslím,
že to mám tak nějak v sobě. Jako někdo třeba malování. A vztah k divadlu jsem si vytvořil, když
jsem poprvé uviděl jako malý muzikál Dracula. Zamiloval jsem se do toho všeho, co
divadlo obnáší. Řekl jsem si, že bych v tomhle oboru mohl uplatnit svoji energii.

 

Nejvíce jste se asi do
povědomí veřejnosti dostal jako finalista pěvecké soutěže Hlas
Československa.
Vadí vám takové zaškatulkování?

Naprosto nevadí, protože
jsem jeden z
deseti
nejlepších z Česka i Slovenska. To je
pro mě něco
neskutečného. Jsem pyšný a děkuji lidem, kteří mi poslali hlasy. Díky nim mám
možnost vyniknout.

 

Jak by asi přibližně
vypadal váš život, kdybyste se nerozhodl přihlásit do soutěže?

Myslím, že podobně, ale je
pravda, že mi soutěž pomohla k novým možnostem a taky k sebedůvěře, a ta je u téhle práce hodně
potřeba, jinak vás to smete. Samozřejmě ale ne přehnaná! To má potom kariéra krátké trvání. Pokora je
hodně důležitá.

 

Do soutěže jste šel již
jako ostřílený zpěvák. Vnímal jste tam patrné rozdíly oproti zpěvákům, kteří tolik
pěveckých zkušeností ještě neměli, nebo se tam našli i rození
talenti?

Tak i tak. Někdo musí víc
makat. Někdo to má v sobě
od mala. Každý má ale stejnou startovní čáru i cíl. Soutěž byla pro zpěváky,
o to více si vážím umístění.

 

Je možné, že kdybyste postoupil v soutěži dále (pozn. redakce: místo
Kateřiny Petráňové), nezískal byste roli v připravovaném muzikálu
Mata Hari a život se posunul zcela jinam?

Nemyslím si. Snad by mi
Michal práci nabídl i tak. Myslím, že jsem mu neudělal špatnou reklamu,
doufám.

 

Jak se spolupracuje s
Michalem Davidem?

Skvěle. Je to pohodový,
kamarádský profesionál, který nedělá vše jen na kameru. Snaha pomoci je
očividná. Telefonujeme si, Michal mi píše písničku a muzikál
se chystá. Věřím, že
není důvod, abych ho nedělal.

 

Proč jste si zrovna vy
v soutěži
vybral za kouče diskotékového hitmakera?

V téhle branži opravdu
potřebujete člověka, který vám dokáže pomoci. U Michala jsem to tak cítil, a ač jsem
brán za rockera, nutně nemusím vybírat Pepu Vojtka. Kdybych šanci dostal znovu, udělal bych to stejně. I když špatných
reakcí na Facebooku bylo moře.

Foto: Robert Vano 

 

Se svou kapelou Votchi jste měl tu čest dělat
předskokany kapelám zvučných jmen, jako jsou Deep Purple, Uriah Heep a Nazareth. Jaké to bylo?

To je vždy krásné. Jsou to
opravdu ikony a vidět je jinak než ostatní je opravdu zážitek. Být například v
šatně s celou kapelou Deep Purple
pět minut před koncertem je neskutečné. Tím spíš, že jsem je vždycky
obdivoval. Vylezl jsem poté na pódium a úplně se mi klepala kolena.

 

Měli jste možnost s nimi přijít do osobního
kontaktu a více je poznat? Mnoho fanoušků by pro to „vraždilo“.

Ano, opravdu se všemi jsme
měli tu možnost. Někdo méně, někdo více otevřený, ale všichni slušní a nechovající se jako
někteří naši interpreti. To tak bývá, no.

 

Děly se v zákulisí nějaké ty
divoké rockové večírky plné skandálů?

S kapelou Nazareth jsme si
dávali slivovici a piva. Jinak s klukama po koncertě
cesty zpět
oslavujeme vždy. Co se děje v šatně, to se někdy nedá raději publikovat.

 

Kapela, se kterou momentálně hrajete, patří mezi hard rockové.
Muzikály jsou většinou jiných žánrů. Dá vám změna
těchto stylů hudby zabrat?  

Vůbec ne, rozmanitost mám
rád, a to nejen v hudbě.

 

A co taková punková
hudba o třech akordech?

I ta se dá udělat chytře a
nápaditě, viz píseň Známka punku…

 

Se skupinou často
vystupujete v legendárním rockovém klubu Vagon. Máte k tomuto klubu nějaký výrazný
vztah?

Vagon a vůbec klubovou
scénu mám rád. Člověk má k lidem
blíž a je to osobnější.

 

Na jakou skupinu do
Vagonu vždycky rád zajdete?

Přiznám se, že na koncerty krom
zahraničních interpretů nechodím.

 

Hudební kritici tvrdí,
že se v našich končinách hard rocku již tolik nevede. Pociťujete
to s kapelou nějak?

Ano, hard rock není
rozhodně hlavní proud. Kapela Votchi je pro mě srdcovka, jelikož s ní hraji sedm let. Udělal
jsem si v
současné
době ještě vlastní projekt Kutheil The rock fusion, který právě následuje současný
hudební styl rockových kapel. V kapele jsou opravdu špičkoví muzikanti s názorem.

 

Mohli jsme vás slyšet v řadě slavných muzikálů (např. Vlasy, Galileo,
Hamlet, Jeckyl a Hyde, Kladivo na čarodějnice atd.). Která z rolí pro vás byla
nejnáročnější?

Rozhodně Rómeo a také
hrbáč z Kladiva na čarodějnice…

 

Která vám naopak
nejvíce přirostla k srdci a proč?

Muzikálů jsem dělal daleko
víc, ale nejraději mám asi postavu Giordana Bruna z muzikálu Galileo. Dále také
Horacia z Hamleta.

 

V současnosti vás můžeme
vidět v novém muzikálu Kapka medu pro Verunku. Jakou roli zde ztvárňujete?
Přibližte nám trochu muzikál.

Role v pohádce je krásnou
hereckou příležitostí.
Byla tedy velmi těžká, protože děti musíte zkrátka získat v průběhu hry na svou stranu.

 

Spolupracoval jste na
sepsání hudby pro tento dětský muzikál. Kde jste sbíral svou
inspiraci?

Řekl bych, že to byla
velká zodpovědnost. Práce trvala přes
rok a část byla psána dokonce v Jižní Americe.

 

Máte kapelu, účinkujete
v muzikálech, činohrách,
studujete zpěv, píšete hudbu pro zpěváky a muzikál a také sám aktivně
vyučujete zpěv. Jak na to všechno získáváte energii?

Prostě to mám tak rád. Nad
tím, že se mi to někdy nechce dělat, neuvažuji a vážím si toho, že
můžu v
oboru hudby pracovat a vyvíjet se dále.

 

Máte ještě prostor na
nějaké další koníčky? Nebo je vám tento umělecký svět vším?

Ano, rád se bavím a dost
divoce, pokud je čas…

 

Je vaším snem výrazně
se prosadit v zahraničí, nebo vám domácí scéna a stoupající popularita v tuzemsku vyhovuje?

Vyhovuje mi to tady, chtěl
bych být stálicí na naší scéně a do ciziny jezdit jen čerpat inspiraci
a trendy, které bych
pak do muziky mohl přenést sem. Tak
bych to chtěl.

 

Bulvární deníky na vás občas
vytáhnou nějaké ty aférky. Už jste se s tímto druhem
popularity
vyrovnal, nebo máte stále potíže si některé věci připouštět?

Nemyslím si, že dělám něco
šokujícího, spíš jsem jen trochu více vidět. Každý zpěvák chce být vidět a pravdou je, že
o kom se nepíše, jako by nebyl.

 

Jaké vize máte pro rok
2013? Patří mezi ně například vytvořit vlastní muzikál?

Ze zkušenosti vím, že
muzikál je kolektivní záležitost a více hlav víc ví. Ne,
nemám ambice, zatím.

 

Ve kterém prostředí se
cítíte víc „jako doma“? Divadlo, muzikály, nebo na koncertech
s kapelou?

Koncerty s kapelou.

 

Jste ve znamení Raka. Raci
většinou bývají trémisté. Je tomu tak i u vás? Jak se případně proti trémě
obrňujete?

No musím říct, že jsem si kvůli
stresům, podle pana doktora, způsobil poruchu štítné žlázy, tak na sebe musím dávat větší
pozor. Pokud jsem hodně nervózní, zalezu si někam, kde jsem sám, a
počítám pomalu od
desíti dolů a je to dobré.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Darina Blatská

Korektura
textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela
Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

 

„Někdy, když hraji, hlavou mi běží: jak já miluju ten nástroj.“ Petr Ožana

 

 

 

 

 

Géniem se člověk prý nerodí, ale stává se jím. Petr Ožana
se v tom případě stal, nevím jestli géniem, ale jistě někým, kdo propadl hře na
klavír a je schopen toto umění fantasticky přenést. Při své skromnosti a pokoře
si ale jaksi odmítá připustit fakt, že už ve svém mladém věku silně oslovuje posluchač nejen klasické hudby. Různorodost žánrů, ve kterých se pohybuje při svých
vystoupeních, mu vyhovuje. Možná právě proto, že hudbu miluje a přijímá
takovou, jaká je, najde si v ní vždy něco pro sebe, potažmo i pro posluchače. Dalo by se říci, že jde o umění „uchopit hudbu“. Podobně to má Petr s lidmi.
Zřejmě proto je ve společnosti tolik oblíbený.

 

Vybírají si pianisté
vlastní žánr, nebo je jejich nepsanou povinností umět zahrát vše?

Asi to má každý jinak. Řekl bych, že si každý vybere podle
toho, s čím se potká a co ho zaujme, případně to, v čem byl vychován.

 

Který styl je vám
osobně bližší?

To je těžké, miluji klasiku stejně jako jazz, pop, soul,
rock a jiné žánry. A šanson je tak nějak spojuje všechny dohromady.

 

Když jste začal
poznávat tvorbu hudebních skladatelů, měl jste pocit, že tím poznáváte i je
samotné, jejich charakter?

Dříve jsem si to skutečně myslel. Mozart – veselý, Beethoven
– mrzutý, Chopin – romantik. Ale tyhle škatulky neplatí. Chopin kupříkladu
neměl nijak zvlášť rád lidi a jejich obdiv. Považoval ho za falešný, pohrdal lidmi,
dokonce si z nich utahoval. Nechtěl si s nimi podávat ruku po
koncertě, protože se bál že by mu ublížili, nosil také rukavičky kvůli strachu
z nemocí.

 

Kdo z nich
vám je nejbližší, cítíte k jeho tvorbě nejvíce porozumění?

Nejbližší je mi asi Prokofjev. Svojí intenzitou a
vyzývavostí. Je plný energie a neustálého života. Jeho melodičnost, to, jak
zachází s harmonií a polyfonií, mě uvádí místy až k šílenství. Jeho
rytmické modely a převrácené pulsace jsou nadčasové. Pak Rachmaninov svou
velikostí a šířkou, dynamikou a překrásnými harmonickými zlomy. A do třetice Skrjabin svou šíleností. Ale
stejně tak obdivuji Bacha, Brahmse, Schumanna a Ravela.

Co se snažíte vy
sám, jako hudební skladatel, ve své tvorbě projevit?

Svoje emoce, pokud je to hudba bez určitého programu. Pokud
je to písnička, a má tedy text, tak je pro mě hlavním vodítkem obsah toho
textu. Snažím se maximálně vystihnout emoci, která na mě jde z textu, ať
už je to technická stránka věci, jako rytmus slov nebo příběh, který píseň
vypráví.

 

Pracujete také na
zakázku? Jak takové zadávání obvykle vypadá?

Nedělá mi problém pracovat na zakázku, ale musí mě nějak
zaujmout. Většinou je to tak, že dostanu text. Nosím ho pak všude s sebou,
čtu si ho a přezpívávám a většinou, když si ho pamatuju rámcově, můžu psát.

 

Jak dlouhá je
vaše nejdelší skladba? S jakým dalším hudebním nástrojem svoji hudbu
propojujete?

Která je nejdelší opravdu nevím, ale asi to bude
orchestrální Burleska, nebo malý jednovětý klavírní koncert. Můj hlavní a
milovaný nástroj je klavír a hudbu propojuji, s čím je potřeba. Ale asi
nejoblíbenější je cello. Pak saxofon, hoboj a klarinet.

 

Potřebujete ke
komponování nějaké zvláštní podmínky? Třeba vystrašit, jako ve filmu Jen ho
nechte, ať se bojí.

Bojím se sice rád, ale vystrašit nepotřebuji. Co potřebuji,
je dobrý text a pak to jde samo.

 

Do jaké míry se
projevují ve vaší tvorbě emoce? Například zamilovanost či smutek. Zanecháváte
ve své hudbě po těchto prožitcích stopy?

Ne vždy to odpovídá stavu, ve kterém se zrovna nacházím.
Mohu napsat veselou píseň, i když mi není moc hej a naopak. Ale mnohem víc se
to odrazí při hraní a improvizaci. Někdy se potřebuji klavíru svěřit. To pak
bouřím a křičím do něj svůj smutek. Ale myslím, že v každé napsané notě,
tématu či písni je kousek mého já.

 

Kdo nejčastěji
vaši tvorbu hodnotí a do jaké míry tomu přikládáte důležitost?

Nejbližší lidi, které mám kolem sebe, většinou první
maminka, posílám jí to po skypu. Kolegové z kapely, interpret, pro kterého
píšu. Je to různé. Samozřejmě jako všichni autoři i já jsem ješitný a někdy nesu velmi těžce kritiku, především když mám pocit, mylný, že jsem
stvořil veledílo. Na něco si sáhnout nenechám, jindy dám na názor ostatních.

 

Co byste
doporučil laické části posluchačů, kteří by se rádi lépe orientovali
v hudebních žánrech?

To nevím. Tím spíš, že dnes už se rozdíly mezi žánry stírají.
Pop přešel k soulu a R’n’B, za šanson se dá, hlavně u nás bohužel, považovat
téměř vše. Moderní jazz už hraničí se současnou vážnou hudbou. I folk a lidová hudba jsou už jinde.

 

Který ze žánrů
považujete za nadčasový a který spíše za sezónní?

Žánr asi ne, to se mění s módou, a to doslova. Asi
jsou písničky, které prostě přetrvají. Které jsou dobré, i kdyby je hrál
kdokoli. Řekl bych, že asi nikdy nebude out latina a její vlivy, je to líbivé, roztančí
to boky i smysly.

 

Jak vypadá vaše
příprava na vystoupení, při němž máte možnost ovlivnit pořadí písní? Jaký
systém volíte?

Až to budou číst mí kolegové a spoluhráči, budou se smát.
Ale když mám opravdu čas, tak si na dramaturgii večera dávám záležet. Někdy
jsou dobré ostré kontrasty, aby žánrově podobné písně nebyly u sebe, také
tóninově by se to nemělo moc slučovat. Pracuji i s textem. Dramaturgie mě
baví. Ale jak říkám, je potřeba mít čas se na to připravit a hlavně mít dopředu
všechny informace o tom, co budou interpreti zpívat.

 

Co obvykle
pianistu nejvíce rozhodí či rozhodit může?

Mě asi nejvíc rozhodí nesprávná výška židle nebo když
nehraje klapka.

 

Máte někdy touhu
za něco své posluchače napomenout, ale není to jaksi možné udělat?

Že se baví nebo tleskají mezi větami.

 

Na jakém
nejzajímavějším piánu jste kdy hrál?

Přiznávám, že nevím, nepamatuji si takové věci. Není to pro
mě až tak důležité. Stačí, když má 88 hrajících kláves a funkční pedál. Pak ho
miluji každým svým dotykem. Někdy, když hraji, hlavou mi běží: jak já miluju
ten nástroj.

 

Jaké vnímáte
rozdíly a přednosti vystoupení před velkým publikem například v Obecním
domě a v docela malém klubu Salmovské literární kavárny, kde vás můžeme slyšet
hrát?

Je to jiné a stejné zároveň. Snažím se mluvit pokaždé
stejně upřímně. Obecní dům a orchestr je pokaždé nádherný zážitek, stejně jako
procítěný šanson. Někdo by mohl říct, že s orchestrem se člověk víc nadře
než s písničkami. Ale myslím, že je to stejné. Zahrát dobře písničku je
stejná zodpovědnost a radost, jako zahrát Lisztův koncert. Když skladbu umím,
nezáleží na tom, jak moc je dlouhá či těžká, vidím ji pak vcelku jako písničku.

 

Kdo na vás kdy
kladl největší nároky, co se profese týká?

Myslím, že cesta ke spokojenosti tkví v tom, že člověk
sám na sebe klade ty nejvyšší nároky. Ale možná je to blbost.

 

Jak se vám daří se
sladit se zpěváky? Provází tato souhra nějaká úskalí?

Se zpěváky výborně, mám to rád. Každý zpěvák frázuje jinak,
vidí ve stejné písni pokaždé něco jiného, má jinou barvu hlasu a možnosti.
Úskalí jsou například, když hrajeme s kapelou a nějaký nástroj má sólo. Zaposlouchám
se a jdu se sólem, jako by to byl zpěvák, hraju podle něj, a když trochu ujede
rytmicky, ujedu s ním, protože platí zlaté pravidlo nikdy nenechat zpěváka
ve štychu. Skočí takt, skočte za ním. Jednou mi zpěvačka zazpívala na koncertě
začátek písně a pak jen konec. Vypadla jí vlastně celá píseň. Proto některé
věci hraju pouze podle textu, kde mám vypsanou celou formu, a můžu se tak orientovat, kde se zpěvák nachází.

 

Čím se v profesním
životě nejvíce řídíte?

Citem, ale ten si někdy vezme neplánovanou dovolenou,
potvora.

 

Řekl byste, že
jsou pianisté nějak specifičtí, mají nějakou vlastnost či neřest, která je
většinou předchází?

Rádi se předvádíme.

 

Jaké vlastnosti
podle vás mají geniální skladatelé nebo pianisté a jak často bývají
nepochopeni?

Ti opravdu geniální jsou fascinující bytosti
s vlastním vnitřním světem. Vzhledem k tomu, že nepatřím mezi ně,
nemohu na tuto otázku odpovědět.

 

Kdo nebo co je
pro vás jako skladatele a pianistu tím pravým zázemím, tím, co potřebujete ke
své práci?

Všichni potřebujeme přátele, anebo jen vědomí, že tu pro
nás někdo je, i když s ním nemusíme trávit 24 hodin denně. Ale to je
stejné i u lidí. Svět se prý dělí na pianisty a lidi.

 

Působíte na mě
spíše uzavřeně. Jako pozorovatel děje… Považujete se za jedince společenského a komunikativního?

Jsem otevřený a komunikativní ve společnosti, kterou dobře
znám a cítím se tam bezpečně, v cizí společnosti jsem nesmělý a zamlklý a
spíš jen pozoruji, to je pravda.

 

Jak byste
pojmenoval svůj vlastní svět?

Každý máme nějaký. Já asi oranžový. (úsměv)

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text:
Michaela Lejsková

Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz

Foto – ruce: Lenka Hatašová

Korektura textu: Květa Strnadová

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

 

 

„Pokaždé, když zpívám danou píseň, vždycky v ní nacházím něco nového.“ Renata Drössler

 

 

 

 

 

Když jsem ji viděla poprvé, zpívala za doprovodu
pianisty Petra Ožany v Salmovské literární kavárně. Její
celovečerní hudební projev jsem hodnotila slovy „…jako bych
prožila jeden lidský život“. Příležitostí vidět zpěvačku
a herečku na pódiích či prknech divadla je nemálo. Její
umělecký výkon zasahuje již nejednu generaci a také docela malé
děti, pro které má připravenou Paní Láry show, zábavně „dokumentární“ a lehce vzdělávací one women show pro děti
XXI. stolení. Renata zpívá, hraje a žije pro lidi, které ráda
poznává. Miluje bližního svého jako sebe samu, řekla bych. Zdá
se vám to sousloví povědomé? Možná se vám vybaví, až si s ní
budete možná jednou, možná zase znova tisknout ruku.

 

Čím
je pro vás seberealizace formou hraní a zpěvu?

Umění,
kterému se od dětství věnuji, je pro mě lék na všechno. Ale
také má celoživotní láska, mé poslání, moje cesta i můj cíl.

Doporučila
byste svému mladšímu já, aby své vzdělání o něco doplnilo,
k čemuž vás mohly přivést pozdější zkušenosti?

Ano,
přiznávám, že má touha je umět jazyky aktivně. To je můj
věčný stín, plížící se za mnou. Takže věřím, že příště,
až se budu v mládí rozhodovat, co se ještě naučit, bude to
právě další jazyk.

Kdy
jste poprvé začala uvažovat o angažmá v divadle Semafor a
proč zrovna tam?

Bylo
to ještě na DAMU, kdy jsem se s Jiřím Suchým dokonce
setkala.
Jen
osud mne tam vedl trochu jinými cestami, takže jsem se do Semaforu
dostala oklikou až po několika letech.

 

A
proč zrovna tam?

Byl
to divadelní žánr, který konvenoval s mým naturelem, a
vlastně i na škole mi tuto scénu všichni profesoři doporučovali.
Divadlo kombinované se zpěvem, to je přesně to, co mi sedí a
sedělo vždycky.

Jak
probíhal váš pohovor a přijetí Jiřím Suchým?

Myslím,
že Jiřího Suchého zaujala především moje „zdravá drzost“.
Řekla jsem mu, že se vracím po ročním angažmá v Polsku,
skvěle tančím, skvěle zpívám a měřím 180 cm. Pokud chce,
může mě mít. Sešli jsme se v divadle, zazpívala jsem, pak
mi pan Suchý umožnil zazpívat si na semaforském koncertu
s panem Ferdinandem Havlíkem a hned druhý den mi oznámil, že
dopsal do Kytice roli Františky, přímo pro mne na míru.

V jakém směru
vás spolupráce s Jiřím Suchým ovlivňuje?

Jelikož jsem přišla na
malé jeviště Semaforu z Polska, z velkého muzikálového
divadla, musela jsem se naučit používat jiné divadelní
prostředky, adekvátní velkosti tohoto divadla.To pro mě bylo něco
zcela nového. Samozřejmě to, co dělám, druh hudby, který dělám,
je určitě do jisté míry poznamenaný Semaforem.

 

V čem především
srovnáváte práci v různých divadlech?

Pro mne je nejdůležitější
kritérium dobrého vztahu s ansámblem a pak samozřejmě i
s režisérem.

Děláte si sama nějaký
průzkum či sledujete v reakcích, co se lidem líbí, na co a
proč chtějí chodit?

Speciální průzkum není
ani třeba dělat, stačí jen sledovat reakce při vystoupení, to
je pak hned vše jasné. Na své publikum jsem samozřejmě napojená,
stejně jako ono bývá napojené na mne, prostě si rozumíme.
Skladba programu ani nemusí krystalizovat, z pochopitelných
důvodů ho obměňuji. Mám daleko víc písniček,
než by se do dvouhodinového vystoupení vešlo, a moji fanoušci,
kteří chodí na recitály pravidelně, chtějí prostě postupně
slyšet všechno.

Měla jste vždy cíl
prosadit se více jako zpěvačka?

Ano, už od dětství to
byl můj sen, má velká touha. Kamarádům jsem ve své první
koncertní síni – obýváku – zpívala už jako malá do
žárovky. Byla jsem ale vždy i takový malý exhibicionista, takže
možná i proto nakonec zvítězila DAMU. Dnes již vím, že mé
kroky vedly správným směrem – má láska šanson je totiž
přesně na pomezí herectví a zpěvu.

Jak u vás probíhalo
hledání hlasových poloh? Už jste si jistá, kam se pouštět, kam
ne a jaká je vaše parketa?

Jelikož zpívám
dostatečně dlouho, tak si troufám říci, že má parketa je právě
ten šanson a komediální divadelní píseň. Začínala jsem sice
jazzem, kombinace s herectvím mne ale postupně přivedla
k tomuto žánru.

Jak byste úplnému
laikovi představila hudební žánr šanson?

Je to divadlo ve zkratce
vyjádřené melodií. Svým studentům na konzervatoři říkám:
„Je to mluvené slovo, malé drama podepřené tóny. Snažte se
předat myšlenku a svůj postoj k textu, hudba je jen jakousi
třešničkou na dortu.“

Zpíváte v mnoha
světových jazycích. Popište mi, proč ve kterém a kdy přišel
jeho čas.

Polština je
samozřejmostí, jelikož jsem Polka. Když jsem připravovala
s režisérem Józefem Czerneckim one woman show Marlene
Dietrich, tak došlo na angličtinu a němčinu, následovaly další
a další. Líbila se mi píseň v daném jazyce, tak jsem se ji
naučila. Krásná práce byla na recitálu židovských písní
v jidiš a hebrejštině. A vlastně když jsme jeli s mou
skupinou vystupovat do Indie, kde jsme reprezentovali české
předsednictví v Evropské unii, naučila jsem se písně ze
všech zemí Evropské unie.

Foto: Robert Vano

Co vás přimělo
k vydání prvního alba a jak se sešly reakce s vaším
očekáváním?

Oslovil mě tehdy hudební
režisér ostravského rozhlasu Jiří Pospíšil, zda bych u nich
nechtěla natočit CD, což mne samozřejmě velmi potěšilo. Vím,
že posluchači šansonu si mých desek ve svých sbírkách velmi
cení, ohlasy na svá alba mám dodnes. I proto jsem se rozhodla
v tomto pro mne zlomovém roce vydat výběrové 2CD v
exkluzivním balení s názvem Znovuzrozená.

Čím je album
specifické, o čem vypovídá?

Jde o limitovanou edici,
která je díky unikátnímu bookletu zároveň katalogem
ke stejnojmennému fotografickému projektu Lenky Hatašové.
V průběhu uplynulého roku jsme společně ve slovinské
krajině nafotografovaly sérii třiceti mých uměleckých aktů,
které do začátku prosince vystavujeme v galerii Domu U
Kamenného zvonu na pražském Staroměstském náměstí. Výstava
je prodejní, výtěžek bychom rády věnovaly na konkrétní
charitativní účel.

 

Jste nazývána „českou
Marlene Dietrich“. V čem se s touto dámou vůbec
neztotožňujete?

Nebyla bych schopná
obětovat vrcholu úplně všechno, jako to udělala ona. Teplo
domova a moji nejbližší, které miluji, jsou pro mne tím
nejcennějším.

Jdete-li ve šlépějích
slavných šansoniérek, co cítíte a co chcete posluchači tímto
sdělit?

Jsem velice otevřený
člověk milující život a lidi. Každý můj koncert je taková
malá zpověď, totální obnažení mé duše. Jsem si jistá, že u
šansonu to ani jinak nejde. To, co při zpívání prožívám, se
dá slovy jen těžko popsat. Ve škole nás učili: „fixujte své
pocity“. Pokaždé, když zpívám danou píseň, vždycky v ní
nacházím něco nového. Po čase mne takto zpracovaná píseň už
nestojí tolik vlastní energie, protože čerpám právě z toho,
co jsem si během opakované interpretace uložila do své paměti
emocí. To se ale netýká prožitku publika. K posluchačům o
to víc dorazí mnou vyslaná emoce v plné síle.

Vaše písně nejsou
zdaleka jen ty převzaté. Kdo pro vás skládá nové písně a píše
texty?

Mám několik svých
dvorních textařů, jako jsou Pavel Cmíral či Marta Balejová.
Miluji básně Jiřího Žáčka, několik jsme jich i zhudebnili.
Autorem hudby je většinou můj klavírista Petr Ožana, mistr ve
svém oboru. Několik písniček jsem složila a napsala i já
osobně.

Foto: Robert Vano

Mluvíte do nových
textů, nebo se většinou obejdou bez vašeho zásahu?

Moji textaři mne znají
natolik dobře, že přesně vědí, jak klást v písních pro
mne slova, aby mi dobře seděla. Bez diskusí se tvorba textu
samozřejmě neobejde, ale na výsledku se vždy bez problémů
dohodneme. I proto svůj tým téměř neobměňuji.

 

Kdo vás nejčastěji
hudebně doprovází?

Klavíristu Petra Ožanu
jsem už zmínila, doprovází mne osm let. Rýsuje se nová
spolupráce s jeho žákem Michalem Workem, který je shodou
okolností i můj příbuzný. To jsou mí průvodci při komorních
vystoupeních, při větších koncertech mne doprovází má
polyrytmická skupina P.R.S.

Funguje mezi hudebníkem
a zpěvákem nějaká, pro posluchače nepostřehnutelná forma
komunikace? Způsob, jak na něco upozornit, sdělit si informaci?

Jistěže ano. Na jevišti
je to jako v manželství. Stačí pohled a vše je jasné. Není
třeba mluvit velkými písmeny.

Jakou formu sdělení
svých niterních pocitů jste v životě ještě našla?

Kromě zpěvu a překladů
polských textů do češtiny či herectví mne hodně zajímá
bytový design, ráda zařizuji
a různě vylepšuji svůj domov.
To o mně vypovídá hodně.

 

Kromě toho, že jste
herečkou a zpěvačkou, jste také matkou. Patříte k těm
umělkyním, které mají spíše liberální způsob výchovy?

Neumím vychovávat děti
křikem a násilím. Je mi to cizí. Jsem liberální, ale důsledná.
Své dcery vedu k pravdě a lásce, a to i k lásce
k sobě samým. Z vlastní zkušenosti vím, že sebeúcta
je jeden z nejdůležitějších elementů v našich
životech vůbec. Pokud nemám úctu k sobě, nemohu očekávat
úctu ani od jiných.

Co byste jednou jako
matka ráda předala, s čím byste ráda žila?

Princip života je
jednoduchý. Dej a bude ti dáno, přej a bude ti přáno. 0 životě
v pravdě a lásce nejen vůči okolí, ale i vůči sobě jsem
se už zmínila – pokud by to mělo být jediné, co si díky mně
mé dcery ponesou do života, je to ten nejlepší základ.

 

Jak vypadá váš
společenský život? Kam si ráda sama zajdete, co si nenecháte
ujít?

Ráda navštěvuji
starožitnictví, galerie a místa, kde se cítím dobře a uvolněně.
Jelikož je Natálii teprve 10 let, je můj společenský život
trochu omezen. Ale jak se říká: pošťák, když má volno, taky
nejde na procházku.

Považujete se v něčem
za běžce na dlouhou trať?

Ano. Celkově jsem běžcem
na dlouhé tratě. Možná je to dané i tím, že jsem Panna
s ascendentem v Panně. Než dospěji k nějakému
rozhodnutí, může to v mém případě trvat třeba i čtvrt
století.

S čím nebo s kým
jste naopak byla v životě rychle hotová?

Snažím se neživit
dlouho negativní emoce a brát věci tak, jak jsou. Slovo „kdyby“
nepatří do mého slovníku. Slovo „kdyby“ nikdy nic nevyřešilo
a nevyřeší. To je zbytečné odvolávání se k neexistující
realitě, k možnosti, která nikdy nenastala. Jediné, co je
opravdu skutečné a prokazatelné, je konkrétní přítomný
okamžik.

Děkuji za rozhovor.

 

Text a pordukce: Michaela
Lejsková

Renata Drössler www.renatadrossler.com

Foto: Robert Vano
www.robertvano.cz

Make up: Michaela Lejsková

Vytvořeno ve spolupráci
s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Kontrola textu: Květa
Strnadová

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

Jan Bacher gehört zu den jungen und gleichzeitig sehr begabten Meistern
seines Handwerks. Dieser stets gut gelaunten jungen Mann, bei dem zu
erkennen ist mit welcher Liebe und Hingabe er seine Instrumente baut, hat die
Lehrjahre im Geigenbaubereich auf der Geigenbauschule in Mittenwald absolviert.
Seine Praxis hat er nicht nur in Deutschland, sondern auch in Frankreich und
Indien   erworben. Die Ergebnisse seiner intensiven Arbeit, für die
er ein außergewöhnliches Gespürt hat, haben nicht lange auf sich warten lassen.
Im Jahr 2012 errang er besondere Anerkennung. Im Juni hat er den
internationalen Wettbewerb der Geigenhersteller in Luby (Tschechien) gewonnen
und einen Monat später  erfolgreich seine
Ausbildung zum Geigenbaumeister abgeschlossen, noch dazu als bester
Jungmeister. Jan Bacher ist momentan selbständiger Geigenbaumeister in
Markneukirchen und Augsburg…

Ihr Weg zur Kunst des Geigenbauhandwerkes führte durch viele
Weltschulen. Gibt es eine Möglichkeit, diesen Weg zum Beispiel durch das
Absolvieren von einigen Kursen zu verkürzen, wie es bei einigen anderen Berufen
möglich ist?

Der Geigenbau ist ein Handwerk, das viel Erfahrung benötigt. Es bewegt
sich so sehr im Detail und in akustischen Feinheiten, dass meiner Meinung nach
eine lange Ausbildungszeit unumgänglich ist. Da gibt es natürlich ganz
unterschiedliche Möglichkeiten wie so ein Weg verläuft. Aber man muss doch
viele Instrumente in den Händen gehabt haben und viele Musiker getroffen haben
und sich viele Stunden lang handwerklich perfektioniert haben, bis man wirklich
versteht auf was es ankommt.

 

Können Sie mir kurz Ihre Entwicklung im praktischen Geigenbau, bzw. der
Theorie dazu beschreiben?

Schon als Kind und Jugendlicher habe ich eine künstlerisch,
musikalische Schule besucht, danach habe ich das Geigenbauhandwerk ganz
klassisch in der international bekannten Geigenbauschule in Mittenwald gelernt.
Währenddessen absolvierte ich schulbegleitende Praktika in der Bogenbauwerkstatt
Wörz in München, in der Kontrabassbauwerkstatt Krahmer-Pöllmann Mittenwald und
in der Geigenbauwerstatt Stam in Utrecht Holland. Danach folgten Gesellenjahre
in der renommierten Kontrabassbauwerkstatt Krahmer-Pöllmann.

Anschließend erweiterte ich meine Erfahrungen in Frankreich in der
Geigenbauwerkstatt Planchat Clermont-Ferrand/Paris.

Dann engagierte ich mich als Geigenbauer während eines
Volunteeraufenthaltes an der für ihre Geigenkinder des Himalaya bekannten
Gandhi-Ashram-School in Indien

Zuletzt habe ich in Markneukirchen an einer Hochschule für angewandte
Künste Musikinstrumentenbau studiert. Gleichzeitig habe ich im letzten Jahr die
Prüfungen zum Geigenbaumeister mit Auszeichnung abgelegt. Aktuell steht die
Eröffnung meiner Geigenbauwerkstatt „Geigenbauatelier Augsburg“ in der
Wertachstraße 29a in Augsburg unmittelbar bevor.

 

Wie viele Geigen sind nicht “gelungen”, bis die erste entstanden ist,
die einen wahrhaft edlen Klang hat  und dazu auch noch prächtig aussieht?

Es dauert eben doch eine Weile bis man vom Lehrling zum Meister seines
Faches wird. Durch die fachlich gute Begleitung ist Ausschuss sehr selten, bis
aber ein wirklich erstklassiges Instrument gelingt vergehen Jahre. Ich kann
mich an diesen Moment noch genau erinnern.   Verschiedenstes hatte
ich zuvor ausprobiert und endlich einen Weg gefunden, der mir entsprach.
Plötzlich hatte ich etwas verstanden. Optisch liebte ich das Instrument und vor
allem klanglich war ich entzückt von seinem warmen und weichen Klang aber auch
von seiner Kraft. Ich hatte lange auf diesen Moment hingearbeitet und wurde
belohnt.

 

Welche Menge an Holz brauchen Sie ungefähr und welche Holzsorten kommen
für die Herstellung von einem Musikinstrument in  Frage?

Ich arbeite da sehr klassisch und benutze fast ausschließlich Fichte
für die Geigendecke und geflammten Bergahorn für Boden, Zargen und Hals. Das
Griffbrett ist aus Ebenholz gefertigt.

Von der Menge ist das für eine Geige nicht besonders viel, für einen
Kontrabass braucht es enorme Bäume.

 

Wie alt muss das Resonanzholz sein und wie merkt man, dass es sich um
das genau richtige Holz für den Geigenbau handelt? Suchen Sie das Holz selber
aus?

Ich prüfe jedes Stück Holz sehr genau, optisch, akustisch und
physikalisch. Es kommt dabei auf viele verschiedene Faktoren an. Die
Holzauswahl ist sehr entscheidend für das spätere Instrument. Bei Geigen
verbaue ich ausschließlich Holz ab einem Alter von 6 Jahren. Da ich längere
Zeit in den bayrischen Alpen lebte hatte ich das Glück mir das Holz schon im
Wald auszusuchen und einige ganze Stämme zu kaufen. Dadurch kann ich eine
Konstanz in meine Instrumente bringen.

 

Gibt es ein Material, dass so wie es  von den Geigenbaumeistern
vor 400 Jahren verwendet wurde, durch  einen neuen Werkstoff ersetzt
werden könnte.

Auch vor 400 Jahren wurden Fichte und Bergahorn eingesetzt. Dieses
Tonholz ist auch heute wie damals in höchster Qualität in den Alpen und
Karpaten zu finden und führt nach wie vor zu den besten Ergebnissen.

 

Welche Modernisierung im Geigenbauhandwerk finden Sie als wirklich
effizient und in welcher Richtung ist Ihrer Meinung nach die Modernisierung fehlgeschlagen? Welche Modernisierung würden
Sie nicht empfehlen?

Ein Stück Holz ist ein natürlich gewachsenes Produkt und birgt in sich
eine Individualtität . Dahinter bleiben künstlich homogene Materialien wie
Carbon, wie sie heute zum Teil im Geigenbau eingesetzt werden zurück. Jeder
Musiker sucht nach einem ihm entsprechenden Klang und Instrument. Unterschiede
sind also durchaus gewollt. Für Streichbögen, gerade immer unteren Preissegment
für Schüler ist Carbon aber eine wirkliche Alternative.

 

In welchem Augenblick sind Sie sicher, dass ein Instrument fertig und
perfekt ist? Wann sind Sie zufrieden?

Dass ein Instrument perfekt ist fühle ich mit dem ersten Ton, den es
von sich gibt. Ist es gelungen springt direkt der Funke über: Ich verliebe
mich. Diese Momente sind wunderbar.

Fertig ist das Instrument da noch lange nicht. Es kann auch
nachträglich noch viel am Klang eingestellt werden. Da muss man mit einem
Musiker zusammenarbeiten, es braucht mehrere Ohren, Vergleichsinstrumente und eine
Einspielphase. Fertig ist das Instrument, wenn ich es endgültig aus der Hand
gebe und der Musiker zufrieden ist. Zufrieden und sehr glücklich bin ich abends
im Konzertsaal, wenn mein Instrument erklingt.

 

Hat die Geige schon während der Fertigungsphase ihren konkreten
künftigen Eigentümer?

Das kommt ganz darauf an. Momentan ist das meistens so, denn ich
erhalte konkrete Instrumentenbauaufträge von Musikern.

 

Wer ist der erste, der die Geige spielt? Wird dieses Ereignis von einer
Tradition bzw. einem Aberglaube , begleitet? Wird die Geige eingeweiht?

Als erster spiele ich die neuen Geigen an. Ich mag diesen Moment, ich
schaue, dass ich dabei alleine bin. Dieser Moment ist die Belohnung für viele
Arbeitsstunden. Ich beginne leise und versuche dann verschiedene Klangfarben
aus dem Instrument heraus zu holen ohne das Instrument dabei in irgend einer
Weise zu überfordern oder zu verletzen.

 

Gibt es in der Geigenbaukunst irgendwelche Geheimnisse, die man vor der
Konkurrenz hütet oder wird offen zusammengearbeitet und die Erfahrungen
miteinander geteilt?

Im Geigenbau wurden schon immer viele kleine Geheimnisse gehütet. An
der Hochschule habe ich jedoch feststellen müssen, dass gerade im Wissens- und
Ideenaustausch großes Potenzial steckt. Wo man selbst ein Jahr ausprobiert,
sucht und forscht, da brauchen 5 Leute einfach nur wenige Wochen und erreichen
dabei ein noch viel breiter gefächertes Wissen. Schlussendlich ist Wissen die
eine Sache, die endgültige  handwerkliche Ausführung aber nochmals eine
ganz andere!.

 

Was müssen Sie über das Holz wissen, bevor Sie es überhaupt zum ersten
mal berühren, bzw. zu bearbeiten beginnen? Wie lange ist der bevorstehende Weg,
bis aus diesem Holz ein Meisterwerk wird?

Ich benötige die Holzdichte und die Schallgeschwindigkeit, sowie die
Holzfeuchte und sein Alter. Aus diesen Informationen lassen sich schon vorab
wichtige Schlüsse über die Qualität des Holzes ziehen aber auch über die
spätere Holzstärkenverteilung  der Resonanzdecke und des Resonanzbodens,
sowie der benötigten   Wölbungsformen .

In ein Meisterstück fließen so ca. 130 Stunden Arbeitszeit, wobei man
das weiße Instrument , wenn möglich, an einem Stück bauen kann. Die Lackierung
erstreckt sich durch die Trockenphasen des Lacks über einen längeren Zeitraum.

 

Wie werden die Meisterstücke gekennzeichnet – besteht da eine
Vorschrift, ein Schutz vor Fälschungen, usw.? Wo wird diese Kennzeichnung
platziert und wird dies immer vom Erbauer durchgeführt?

Ja das ist gar nicht so einfach. In vielen alten Geigen befinden sich
falsche Zettel mit Namen berühmter Meister. Es gibt bestimmt hunderttausende
Stradivarizettel.

Ich klebe aber ebenfalls einen Zettel mit meinem Namen und Datum in das
fertige Instrument. Nun bin ich auch dazu übergegangen einen Brandstempel mit meinem
Nahmenskürzel JB zu benutzen. Er wird im Innern der Geige mehrfach eingebrannt.

Welche Teile der Geige kann man reparieren und welche nicht? Wird
die Restaurierung der Geige von irgendwelchen Schwierigkeiten begleitet? Gehören
Restaurierungen auch zu Ihrem Aufgabenfeld?

Restaurierungen sind ein wichtiges Standbein meiner Arbeit. Holz ist
ein wunderbarer Werkstoff. Er erlaubt, dass fast jeder Schaden repariert werden
kann. Während meiner Gesellenjahre habe ich wunderbare alte italienische Geigen
von Nicola Amati, Antonia Stradivari, Guarneri del Gesú und Domenico
Montagnana, um nur die bekanntesten zu nennen, in Händen gehalten, gespielt und
zum Teil eben auch restauriert. Das sind wunderbare Instrumente. Daran zu
arbeiten ist für mich immer eine besondere Ehre. Zur Zeit arbeite ich an einer
Geige von Gand Père einem der ganz großen französischen Meister. Das Instrument
war fast völlig zerstört und ich musste es aus vielen kleinen Einzelteilen
wieder zusammensetzen. Ist die Restaurierung gut gemacht erstrahlt das
Instrument zum Schluss in ungetrübter alter Pracht. Dann hat es sich gelohnt.

 

Haben Sie eine sonderbare Geschichte für uns, die mit Ihrer Geige
verbunden ist?

Im Wald ein wunderbares Tonholz zu finden ist immer sehr aufregend.
Einmal hatte ich meine Eltern auf eine Wanderung in die Alpen mitgenommen. Auf
dem Weg zur Berghütte konnte ich einige wunderbare Fichtenstämme ausmachen.
Noch auf der Berghütte traf ich den Förster und die Holzschneider und brachte
die Fällaktion noch vor Ort unter Dach und Fach. Einer der Fichtenstämme ist so
gleichmäßig und perfekt gewachsene wie ich es bislang nicht wieder zu Gesicht
bekommen habe. Die Geigen, die ich aus diesem Holz baue haben meist einen
wunderbaren warmen und kraftvollen Klang. Der tschechische Geigenvirtuose
Jaroslav Sveceny spielt auf einer Geige aus diesem Holz.

 

Bauen Sie auch Violen,  Violoncelli oder Kontrabässe?

Ich baue ebenfalls Violen. Die  Violoncelli überlasse ich in
meiner Augsburger Werkstatt meiner Arbeitskollegin Antonia Meyer. Sie ist
darauf spezialisiert. Bei der Firma Pöllmann habe ich an Kontrabässen
mitgebaut. Kontrabässe betreffend kenne ich mich aber vor allem in Punkto
Reparaturen und Klangeinstellung gut aus.

 

Mit welchen Erfolgen können Sie sich rühmen und welche Erfolge gehören
zu Ihren festgesetzten Zielen?

Ich habe bei verschiedenen Wettbewerben in Deutschland, Italien und
Tschechien teilgenommen. In Luby habe ich dieses Jahr den internationalen
Geigenbauwettbewerb gewonnen.  Außerdem habe ich vor zwei Woche die
Auszeichnung zum besten Jungmeister 2012 im Instrumentenbauerhandwerk bekommen.

 

Wer sind die Leute, die auf Ihren Geigen spielen und denen Sie
persönlich dabei zugehört haben? In welchem Verhältnis stehen Sie zu diesen
Künstlern?

Diese Musiker sind über Europa verstreut. Ich pflege zu ihnen ein sehr
gutes, meist sehr freundschaftliches Verhältnis. Ich kümmere mich darum, dass
sie mit ihrem Instrument glücklich sind. Auf der anderen Seite sind diese
Musiker meine Lehrmeister. Durch ihre Kritik, Ratschläge und Wünsche lerne ich.

 

Mir ist bekannt, dass Jaroslav Svěcený, der Tschechische
Geigen-Virtuose und Gerichtskenner für Streichinstrumente, die von Ihnen
gefertigte Geige spielt, die im Ton-Wettbewerb in Luby bei Cheb gewonnen
hat und ich weiss von ihm, dass Sie die Geige mit einer sog. „alter Methode“
lackiert haben. Was genau bedeutet dieser Begriff?

Ich imitiere dabei das Erscheinungsbild eines alten Instrumentes. Der
Charme den ein altes Instrument ausstrahlt ist faszinierend. Das Auge kann hier
ständig etwas entdecken. Abnutzung, Schäden, Retuschen, etc. haben ein
einzigartiges Bild geschaffen. Eine perfekte neue volllackierte Geige wirkt
dagegen meist ein wenig langweilig und steril. Ich tue es den alten
Instrumenten nach und stoße dabei auf Begeisterung bei den Musikern.

 

Was inspiriert Sie zur Fertigung einer Geige, die den italienischen
Originalen ähnelt? Wer inspiriert Sie konkret?

Ich werde direkt durch die alten Instrumente inspiriert. Immer wieder
fasziniert mich eines auf eine ganz bestimmte Weise. Eine Geige von Jakobus
Stainer aus Absam (Österreich) zog mich durch ihren warmen und weichen, so
wohltuenden Klang völlig in Bann. Beim Studium der  Wölbungsformen
von  Guarneri del Gesús Geigen bekomme ich eine Gänsehaut und Stardivaris
Lackqualität ist wahrhaft einzigartig. Ich versuche die Dinge, die mich
faszinieren, so gut wie möglich in den Bau meiner Instrumente einfließen zu
lassen. 

Bevor Sie zum ersten mal das Holz anfassen, dass Sie danach bearbeiten werden, was brauchen Sie alles über das Holz wissen und wie lang ist der bevorstehende Weg bis aus diesem Holz ein Meisterwerk wird?

Ich benötige die Holzdichte und die Schallgeschwindigkeit, sowie die Holzfeuchte und sein Alter. Aus diesen Informationen lassen sich schon vorab wichtige Schlüsse über die Qualität des Holzes ziehen aber auch über die spätere Holzstärkenverteilung  der Resonanzdecke und des Resonanzbodens, sowie der benötigten   Wölbungsformen .

In ein Meisterstück fließen so ca. 130 Stunden Arbeitszeit, wobei man das weiße Instrument , wenn möglich, an einem Stück bauen kann. Die Lackierung erstreckt sich durch die Trockenphasen des Lacks über einen längeren Zeitraum.

 

Wie werden die Meisterstücke bezeichnet – besteht da eine Pflicht, ein Schutz vor Fälschungen, usw.? Wo wird diese Marke platziert und ist dies immer seitens des Authors durchgeführt?

Ja das ist gar nicht so einfach. In vielen alten Geigen befinden sich falsche Zettel mit Namen berühmter Meister. Es gibt bestimmt hunderttausende Stradivarizettel.

Ich klebe aber ebenfalls einen Zettel mit meinem Namen und Datum in das fertige Instrument. Nun bin ich auch dazu übergegangen einen Brandstempel mit meinem Nahmenskürzel JB zu benutzen. Er wird im Innern der Geige mehrfach eingebrannt.

 

Welche Teile der Geige kann man renovieren und welche nicht? Wird die Restaurierung der Geige von irgendwelchen Schwierigkeiten begleitet? Gehört die Restaurierung auch zu Ihrer Praxis?

Restaurierungen sind ein wichtiges Standbein meiner Arbeit. Holz ist ein wunderbarer Werkstoff. Er erlaubt, dass fast jeder Schaden repariert werden kann. Während meiner Gesellenjahre habe ich wunderbare alte italienische Geigen von Nicola Amati, Antonia Stradivari, Guarneri del Gesú und Domenico Montagnana, um nur die bekanntesten zu nennen, in Händen gehalten, gespielt und zum Teil eben auch restauriert. Das sind wunderbare Instrumente. Daran zu arbeiten ist für mich immer eine besondere Ehre. Zur Zeit arbeite ich an einer Geige von Gand Père einem der ganz großen französischen Meister. Das Instrument war fast völlig zerstört und ich musste es aus vielen kleinen Einzelteilen wieder zusammensetzen. Ist die Restaurierung gut gemacht erstrahlt das Instrument zum Schluss in ungetrübter alter Pracht. Dann hat es sich gelohnt.

 

Haben Sie eine mit Ihrer Geige verbundene sonderbare Geschichte für uns?

Im Wald ein wunderbares Tonholz zu finden ist immer sehr aufregend. Einmal hatte ich meine Eltern auf eine Wanderung in die Alpen mitgenommen. Auf dem Weg zur Berghütte konnte ich einige wunderbare Fichtenstämme ausmachen. Noch auf der Berghütte traf ich den Förster und die Holzschneider und brachte die Fällaktion noch vor Ort unter Dach und Fach. Einer der Fichtenstämme ist so gleichmäßig und perfekt gewachsene wie ich es bislang nicht wieder zu Gesicht bekommen habe. Die Geigen, die ich aus diesem Holz baue haben meist einen wunderbaren warmen und kraftvollen Klang. Der tschechische Geigenvirtuose Jaroslav Sveceny spielt auf einer Geige aus diesem Holz.

 

Bauen Sie auch Violen,  Violoncelli oder Kontrabässe?

Ich baue ebenfalls Violas. Die  Violoncelli überlasse ich in meiner Augsburger Werkstatt meiner Arbeitskollegin. Sie ist darauf spezialisiert. Bei der Firma Pöllmann habe ich an Kontrabässen mitgebaut. Kontrabässe betreffend kenne ich mich aber vor allem in Punkto Reparaturen und Klangeinstellung gut aus.

 

Mit welchen Erfolgen können Sie sich rühmen und welche Erfolge gehören zu Ihren festgesetzten Zielen?

Ich habe bei verschiedenen Wettbewerben in Deutschland, Italien und Tschechien teilgenommen. In Luby habe ich dieses Jahr den internationalen Geigenbauwettbewerb gewonnen.  Außerdem habe ich vor zwei Woche die Auszeichnung zum besten Jungmeister 2012 im Instrumentenbauerhandwerk bekommen.

 

Wer sind die Leute, die Sie persönlich gehört haben, Ihre Geige zu spielen und in welchem Verhältnis stehen Sie zu diesen Künstlern?

Diese Musiker sind über Europa verstreut. Ich pflege zu ihnen ein sehr gutes, meist sehr freundschaftliches Verhältnis. Ich kümmere mich darum, dass sie mit ihrem Instrument glücklich sind. Auf der anderen Seite sind diese Musiker meine Lehrmeister. Durch ihre Kritik, Ratschläge und Wünsche lerne ich.

 

Welche Erfüllung erleben Sie in Ihrem Berufsleben und wovon träumen
Sie?

Ich finde es wunderschön einen Beruf zu haben, in dem ich den
Schaffensprozess eines Produktes von Anfang bis Ende selber ausführen kann. Ich
bin der, der im Wald das Holz aussucht, der es aufspaltet, lagert und dann ein
Instrument daraus baut. Anschließend lackiere ich es und zum Schluss sitze ich
im Konzertsaal und höre es mir an. Das ist doch wunderbar.

Ich träume von einer Werkstatt in der sich der Geigenbau und die
Konzertkultur noch enger verbinden lassen. Den Musiker spielen zu hören und
spielen zu sehen ist meine eigentliche Inspirationsquelle. In diesen Momenten
verstehe ich den wirklichen Sinn meiner Kunst und ein enormer Schaffensdrang
überkommt mich. Ein kleiner Saal direkt neben der Werkstatt, in dem am Abend
Konzerte stattfinden können – das wäre wunderbar. In Augsburg gibt es 
solch einen Saal neben unserer Werkstatt. Er ist aber bislang noch nicht
nutzbar…

 

Vielen Dank.

 

 

Text: Michaela Lejsková

Publisher: magazin Best of www.ibestof.cz

Deutche Übersetzung: Luciana Svenson

 

Jan Bacher

Oberer Markt 27

08258 Markneukirchen

Jan-Bacher@gmx.de

*25.04.1982 in Heilbronn

 

Geigenbauatelier Augsburg

Wertachstrasse 29a

86153 Augsburg

www.geigenbau-bacher-meyer.de 

Tel.: +49 (0)821 54392104

 

09/2003 –
02/2007              
Apprenticeship in violin making at the violin making school in Mittenwald

03/2007 –
12/2008              
Violin maker at Pöllmann-Krahmer GbR Mittenwald, Germany

01/2009 –
03/2011              
Violin maker at SARL Planchat (Clermont-Ferrand, France)

04/2011 –
06/2011              
Violin maker in the Gandhi Ashram School (Kalimpong, West Bengal, India)

10/2011 –
07/2012              
Student at the „Westsächsische Hochschule Zwickau“

                                         
subject: musical instrument making

06/2012                             
Winner of the international violin making competition in Luby (Czech Republic)

Since
07/2012                     
German „Meister“- titel in violin making

Since
07/2012                     
Independent violin maker in Markneukirchen and Augsburg

 

Jan Bacher- maître de violon (Français traduction)

http://www.ibestof.cz/hudba/jan-bacher–ma%C3%AEtre-de-violon-fran%C3%A7ais-traduction.html

 

Jan Bacher – a violin master (English translation)

http://www.ibestof.cz/hudba/jan-bacher—a-violin-master-english-translation.html

 

Jan Bacher – výrobce mistrovských houslí

http://www.ibestof.cz/remeslo-/jan-bacher—vyrobce-mistrovskych-housli.html

Jan Bacher belongs to young and at the same time very talented masters
of his handicraft. At first sight, this man is in tune with himself as well as
with his own instruments. He graduated from a violin school of Mittenwald with
the specialisation violin making. He has gathered his experience in Germany,
France and also in India. His well-developed sense for handicraft and his
intensive work soon brought results. During 2012 he gets a prestigious award.
In June he became a winner of an international competition of violin makers in
Luby (CZ). He received a German title “Meister” only a month later. At present
Jan Bacher is working freelance in Markneukirchen and Augsburg.

 

Your journey towards the violin handicraft has been marked by many
world schools. Is there a shortcut to that journey? For example by doing some
courses as it is the case in other professions?

Violin making is a handicraft demanding a lot of experience. This trade
involves the focus on details and acoustic nuances. And that, in my opinion,
requires a long period of educating oneself in this field. There are all sorts
of ways how to do that. However, it is necessary to get hands-on experience
with many instruments and meet many musicians. You also need to spend long
hours improving yourself in this field till you understand fully what this
handicraft is really about.

 

Could you speak briefly about your development in hands- on experience
versus theory?

I attended a musical art school in my early childhood and in my youth
years. After that, like many others violinmakers, I was studying violin
handicraft in an internationally acclaimed violin-making-school in Mittenwald.
I underwent compulsory work experience in a specialized workshop for bows in
„Wörz“ in Munich, then in a double-bass workshop Krahmer- Pöllman in Mittenwald
and finally in a the violin workshop in „Stam“ in Utrecht in the
Netherlands. After that I spent a few years as a trainee in a renowned double-
bass workshop Krahmer- Pöllman.

I carried on with my studies in France in the violin workshop Planchat in
Clermont- Ferrand and in Paris.

After that I did a voluntary work as a violin maker in the Himalayas in
a the well- known Gandhi-Ashram-School for children studying the violin
playing.

My last study venture was in Markneukirchen, at the university of
applied arts with the specialisation instrument making. Last year I
successfully passed the exams for a violin master with honours. I am just about
to open my own violin workshop „Geigenbauatelier Augsburg“ on Wertachstrasse 29a
in Augsburg.

 

How many “rejects” did you have to make before you produced the right
violin- the one that sounds great and looks great?

It takes time before a trainee becomes a master in his field. Rejects
are rare thanks to a good professional  accompaniment.
However, years pass by before you really make the first- class product. I
remember that moment very well. I had tried many ways before I eventually found
the right one, the one which I could identify with. Suddenly I realized
something. I loved the instrument by just looking at it and above all I was
taken aback by its warm and soft tone and equally by its power. I had been
waiting for that moment for a long time and finally I was awarded.

 

How much wood do you roughly need for one instrument? And which kind do
you take into your consideration?

I work in a traditional way. I use exclusively spruce for the
soundboard and the cover and burnt maple for the back plate, the ribs and the
neck. The fingerboard is made of ebony.

It’s not necessary to use much wood for making a violin. For a double-
bass we need huge trees.

 

How old must the resonance wood be? How do you know that it is the
right one for violin making? Do you look for the right wood yourself?

I check every single piece of wood. The look, the sound and its
physical properties are very important. It depends on various factors. The
choice of wood is a major factor for an instrument. I use the wood at least 6
years old for violins. I had been living in the Bavarian Alps for some time. I
was lucky to choose the wood in the forest and buy several trunks. Therefore I
could bring stability and consistence into my instruments.

 

Is there any material that can be replaced by the one used by the old
masters 400 years ago? Has the new era brought any progress into this field?

Spruce and maple were also planted 400 years ago. You can find this
resonance wood in its best quality in the Alps and the Carpathian mountains today
as well as in the past. It’s still leading to the best acoustical results.

 

Which novelties in this field are the most efficient? Where has the
modernization failed? Where wouldn’t you recommend it? 

It’s clear that a piece of wood is a natural product and it hides its
own individuality. The artificial homogenous materials such as the carbon,
nowadays partially used for violin making, are staying behind. Each musician is
looking for its own tone and instrument. The differences are a must. For students,
in violin making and specifically in making the bow, the carbon is a
financially acceptable alternative.

 

When are you sure that the instrument is finished, it is perfect and
you feel satisfied?

I feel the right moment from the very first tone that the instrument
produces. If it’s a success, it springs over and I fall in love. These moments
are wonderful.

Nevertheless, the instrument is far away from being ready. The tone can
be adjusted in many ways afterwards. At this stage it’s necessary to co- operate
with a musician. More ears are necessary, more instruments for comparison and
for a warm- up phase. The instrument is ready the moment it is handed over and
the musician is happy with the result. I am very happy and satisfied in the
evening, in a concert hall when my instrument starts resonating.

 

Do violins have its particular future owner while they are being
created?

It depends on several circumstances. I usually get several contracts
for particular instruments from musicians themselves.

 

Who is the first to play the violin? Are there any traditions or
superstitions involved? Do you baptize violins? 

I am the first one to play a new violin. I like the moment and I try to
do it on my own. This moment is a reward for all those long hours spent while
creating it. I start quietly and then I try to get various stages of tones
while being careful not to overstrain the instrument or even offending it.

 

Does a violin art have any secret that you cherish against the
competition? Or is it more about an open co- operation and handing over your
experience?

Violin makers have always guarded a lot of little secrets. However, it
was at university that I had realized that an exchange of knowledge and ideas
has a big potential. On one hand an individual tries, searches and explores
things for the whole year, on the other hand other five people work for five
weeks only and they manage to get wider picture of it all. Eventually the
knowledge is one thing and final handmade work is totally different thing!

 

What do you need to know about the wood before you even touch it and
work on it? How long is the journey before the wood becomes a master
instrument?

I need the thickness of the wood and the speed of the mechanical
oscillation, as well as the moisture and its age. It gives me a lot of
information about the quality of the wood and also the thickness of the
resonance lid top plate and resonance back plate and also about the form
of the vault needed.

A master work of art represents roughly 130 hours of labour. If it is
possible, I do the wood-work in one flow. More time is needed for varnishing
because of the drying process.

 

How is a master violin marked? Is there any duty with regards to a
protection against forgery etc.? Where do you put the label of its origin? Is
it always  author who does it?

Yes. It is not always that easy. You can find many old violins with
false tags of the names of the famous masters. I am sure there are hundred
thousands of the tags with Stradivari.

I always stick the tag with my name and date into the ready instrument.
Now I brand the instrument with my initials JB. You can find several of these
inside the instrument.

 

Which parts of violins can be renovated and which ones can’t? Is the restoration
of violins accompanied by any difficulties?  Are you experienced in
restoration?

Restoration is an important pillar of my work. Wood is an excellent
material and makes possible fixing almost every damage. During my
apprenticeship I held in my hands magnificent old Italian violins by Nicola
Amati, Antonio Stradivari, Guarneri del Gesú and Domenica Montagnan (to mention
at least the most famous ones). I played all those instruments and partially
was restoring them too. They are beautiful instruments. I was honoured to work
on them. At the moment I am working on the violin by Gand Père who is a great
French master. The instrument was totally damaged and I had to put it back
together from many small pieces. If the restoration is done properly, the
instrument will glow with its own original undisturbed beauty. Then the effort
will pay off.

 

Do you have any strange story related to your violin?

It is always very exciting to find great resonance wood in a forest.
Once I took my parents for a hike around the Alps. I found excellent spruce
trunks while walking towards a chalet. I met a the forester and a
woodcarver in the chalet. We managed to cut the trunks the same day. One
of the spruce trunks is so straight and perfectly grown. I had never seen
anything like that

before.The violins that I make from that wood have beautifully warm and
powerful tone.

 

Do you also built violas, violoncellos and double-basses?

I also make violas. I leave violoncellos to my colleague in my workshop
in Augsburg. She specializes in that production. In the workshop
Krahmer-Pöllmann I worked in the production of double- basses. I am very good especially
in repairing and adjusting the sound of double- basses.

 

Which achievements are you proud of? And which goals do you have?

I have taken part in many competitions in Germany, Italy and the Czech
Republic. This year I came first in an international competition of the violin
making in Luby. Apart from that, I was awarded the best young master of 2012 in
the instrument making handicraft.

 

Who are the people you heard playing your violin? What is your
relationship with artists? Is it part of this handicraft to become friends with
musicians, to get to know their world and their relationship towards the
instrument? What does it mean to you?

These musicians are scattered all around the Europe. Mostly I have very
good and very friendly relationship with them. I make sure they are happy with
their instrument. However, these musicians are my teachers at the same time. I
learn thanks to their criticism, advice and wishes.

 

I know that Jaroslav Svěcený, a Czech violin virtuoso and
court-appointed expert of the string instruments plays your violin. The violin
came first at the international tone competition in Luby near Cheb. He told me
you varnished some violins in an old way. What does it mean exactly?

I imitate the look of the old instruments. The charm that an old
instrument sparks is fascinating. Our eyes make it possible to keep discovering
things. The use-up, damage, retouching etc. made the unique picture. A new
perfect violin in contrast with that gives a bit boring and sterile impression.
I imitate the patina of the old instruments and I am admired by musicians for
that.

 

What inspires you to make violins that are undistinguishable from their
Italian origins? Who in particular inspires you?

I am inspired directly by the old instruments. I am fascinated again
and again by these instruments in a unique way. I was drawn to the violin by
Jakob Stainer from Absam

(Austria). The violin made warming, soft and healing tone. I always get
goose flesh when I study the forms of violin vaults by Guarneri del Gesú. The
quality of varnish by Stradivari is really unique. I am doing my best to
transform these things, I’m fascinated about into the instruments I’m making.

 

What fulfils you in your professional life? What are you dreaming
about?

It is amazing to be able to have a profession where I can put into
practice the creative process of a product by myself and from the very
beginning. I am the one who finds the wood in a forest, then cuts the wood up,
stores it and finally makes an instrument. Then I varnish the product and finally
I sit in a concert hall and listen to it. You have to agree that it is
breathtaking.

I have been dreaming about a workshop where violin making could be
connected with a concert culture even more. My inspiration is to hear and to
see playing the instrument. During those moments I can understand a real sense
of my skill and I am overwhelmed by the need to create. A small concert hall
right beside the workshop where concerts would be organised- that would be
amazing. There is such a concert hall in Augsburg, next to our workshop. It
hasn’t been used yet…

 

Thank you for the interview.

 

 

Text: Michaela Lejsková

Photo: archive of Jan Bacher

Translation into English: Mgr. Radana Kořínková

Publisher: magazine Best of www.ibestof.cz

 

 

Jan Bacher

Oberer Markt 27

08258 Markneukirchen

Jan-Bacher@gmx.de

*25.04.1982 in Heilbronn

 

Geigenbauatelier Augsburg

Wertachstrasse 29a

86153 Augsburg

www.geigenbau-bacher-meyer.de 

Tel.: +49 (0)821 54392104

 

09/2003 –
02/2007              
Apprenticeship in violin making at the violin making school in Mittenwald

03/2007 –
12/2008              
Violin maker at Pöllmann-Krahmer GbR Mittenwald, Germany

01/2009 –
03/2011              
Violin maker at SARL Planchat (Clermont-Ferrand, France)

04/2011 –
06/2011              
Violin maker in the Gandhi Ashram School (Kalimpong, West Bengal, India)

10/2011 –
07/2012              
Student at the „Westsächsische Hochschule Zwickau“

                                         
subject: musical instrument making

06/2012                             
Winner of the international violin making competition in Luby (Czech Republic)

Since
07/2012                     
German „Meister“- titel in violin making

Since
07/2012                     
Independent violin maker in Markneukirchen and Augsburg

 

Jan Bacher- maître de violon (Français traduction)

http://www.ibestof.cz/hudba/jan-bacher–ma%C3%AEtre-de-violon-fran%C3%A7ais-traduction.html

 

Jan Bacher – Geigenbaumeister (Deutche Übersetzung)

http://www.ibestof.cz/hudba/jan-bacher-%E2%80%93-geigenbaumeister-deutche-%C3%9Cbersetzung.html

 

Jan Bacher – výrobce mistrovských houslí

http://www.ibestof.cz/remeslo-/jan-bacher—vyrobce-mistrovskych-housli.html

Jan Bacher fait partie des jeunes maîtres talentueux. Au premier abord
c’est un homme positif, en harmonie avec lui-même et avec ses instruments. Il a
fait un apprentissage de luthier à l’école de lutherie à Mittenwald. Il a gagné
de l’expérience en Allemagne, en France et aussi en Inde. Sa sensibilité
esthétique profonde et son travail dur ont vite porté des fruits. Il a obtenu
des prix importants en 2012! En juin il a gagné une compétition internationale
de lutherie à Luby (RT). Un mois plus tard il a obtenu le titre allemand de
« Meister » il était qui plus est meilleur de sa promotion.
Actuellement Jan Bacher travaille comme luthier à Markneukirchen et Augsburg.

 

Votre chemin professionnel passe par beaucoup d’écoles internationales.
Est-il possible de raccourcir cette formation ?

La lutherie est un métier qui demande beaucoup d’expérience. Il demande
une attention au détail et aux nuances acoustiques. À mon avis, cela nécessite
inévitablement une longue formation. Il existe évidemment différents parcours
possibles. Néanmoins, il faut être en contact avec  de nombreux instruments et rencontrer de
nombreux musiciens. Il est aussi nécessaire de passer de longues heures à se
perfectionner afin de comprendre et connaître tous les détails du métier.

 

Pouvez vous nous décrire votre évolution individuelle en terme de
pratique et en terme de théorie ?

Enfant et jeune garçon j’ai fréquenté une école spécialisée dans l’art
et dans la musique. Après j’ai appris le métier de luthier de façon classique
dans la célèbre école de Mittenwald. Au cours de mes études j’ai fait un stage
obligatoire dans l’atelier „Wörz“ près de Munich spécialisé en archeterie et
dans un atelier de contrebasse „Krahmer- Pölmann“ à Mittenwald et dans
l’atelier Stam à Utrecht aux Pays- Bas. Ensuite j’ai passé plusieurs années
d’apprentissage dans l’atelier de contrebasse renommé „Krahmer- Pöllmann“.

J’ai approfondi mes études en France à l’atelier de lutherie „Planchat“
à Clermont- Ferrand et à Paris. Par la suite j’ai travaillé bénévolement
dans l’Himalaya comme luthier dans l’école Gandhi Ashram connue pour ses
violonistes de l’Himalaya. J’ai fini ma formation à Markneukirchen, à
l’université des beaux arts, spécialisée en lutherie.

Pendant  ma dernière année d’études j’ai réussi les examens pour
devenir maître luthier avec les honneurs. Actuellement je suis en train
d’ouvrir un atelier de lutherie „Geigenbauatelier Augsburg“ dans la rue
Wertachstrasse 29a, à Augsburg.

 

Combien avez vous raté d’instruments avant de parvenir à fabriquer des
instruments au son excellent et à la lutherie parfaite ?

Cela demande du temps avant qu’un apprenti devienne maître dans son
domaine. Les instruments ratés sont assez rares grâce à l’accompagnement de
professionnels. Néanmoins il faut des années avant de fabriquer un 
instrument de première classe. Je me rappelle très bien ce moment. J’avais
essayé plusieurs chemins avant de découvrir celui qui me convient et qui est
authentique. Tout d’un coup je me suis rendu compte de quelque chose. J’aimais
la physionomie de l’instrument. Avant tout j’étais pris par son timbre
chaleureux et tendre mais aussi par sa vigueur. J’ai longtemps attendu ce
moment et j’ai été récompensé.

 

 

Quels sont les bois que vous utilisez pour fabriquer un instrument ?

Je travaille de façon très classique. J’utilise exclusivement l’épicéa
pour la table d’harmonie ; pour le fond, les éclisses et la volute
j’utilise de l’érable ondé. La touche est faite en ébène.

La fabrication de violons ne nécessite pas de bois de grandes
dimensions. Par contre pour les contrebasses il faut des arbres énormes.

 

Quel doit être l’âge du bois de résonance et comment décide-t-on que
c’est du bois approprié à la lutherie? Choisissez-vous vous même votre
bois ?

Je choisis le bois en fonction de sa physionomie, de son acoustique et
de ses propriétés physiques. Cela dépend de plusieurs éléments. Le choix du
bois est très déterminant pour un instrument. J’utilise exclusivement du bois
qui a 6 ans au minimum. J’ai habité dans les Alpes Bavaroises assez longtemps
et c’est une chance. J’ai pu choisir du bois dans la forêt et acheté plusieurs
troncs. Cela permet d’apporter une certaine continuité à mes instruments.

 

Existe-t-il un matériau irremplaçable qui est utilisé par les maîtres
du 17ème siècle ? En quoi voyez-vous un progrès
dans la période moderne ?

On a utilisé l’épicéa et l’érable il y a 400 ans. Aujourd’hui comme à
cette époque  il est possible de trouver
des bois de résonance de la meilleure qualité dans les Alpes et dans les
Carpates. On obtient même aujourd’hui de meilleurs résultats avec ces
matériaux.

 

Quel est le plus grand apport de la modernité dans ce métier ?
S’il y en a un ? Et le recommanderiez vous ?

Une pièce de bois est un produit naturel et il cache son individualité.
Les matériaux homogènes artificiels comme le carbone sont en partie utilisés
pour la fabrication des violons et ils restent minoritaires. Chaque musicien
cherche son son et son instrument. Les différences sont nécessaires. Pour les
élèves le carbone est une alternative bon marché et il est utilisé pour la
fabrication d’archets.

 

A quel moment savez vous qu’un instrument est fini, qu’il
est parfait et que vous vous sentez satisfait ? 

Je sens le moment dès le premier son que l’instrument
produit. L’étincelle se produit. Je tombe amoureux. Ces moments sont
merveilleux.

L’instrument est alors quasiment fini. On peut faire un
dernier réglage.

A ce moment là il est nécessaire de travailler avec le musicien.
On a besoin de plusieurs oreilles, de comparer avec d’autres
instruments et une phase d’essai. L’instrument est fini lorsque le
musicien est satisfait. Je suis très heureux et satisfait le soir, dans la
salle de concert au moment où le violon est joué.

 

Le violon fabriqué est-il destiné à un propriétaire
particulier ?

Cela dépend de plusieurs circonstances. En ce moment ça
marche comme ça. Des musiciens me commandent des instruments.

 

Par qui le violon sera-t-il joué en premier ? Cela
est-il une tradition où une superstition ? Est-ce qu’on baptise le
violon ?

Je suis le premier à jouer l’instrument. J’aime ce moment
là et j’essaie d’être seul. Ce moment est une récompense pour les longues
heures passées  pour la fabrication.
Je commence en silence et après j’essaie de jouer des sons variés sans exagérer ou abîmer l’instrument.

 

Est-ce qu’il y a un secret dans l’art du violon que vous
gardez avant la compétition où partagez vous votre expérience ouvertement ?

Les luthiers ont toujours gardé beaucoup de petits
secrets. Néanmoins, à l’université j’ai découvert qu’il y a un grand
potentiel  dans un échange de connaissance et d’idées. D’un côté un
individu essaie, cherche et observe toute l’année pour avoir certains
résultats, de l’autre quelques semaines suffisent à cinq personnes pour gagner
beaucoup d’expérience. Finalement connaissance et résultat final signifient
deux choses complètement différentes.

 

Que devez vous savoir du bois utilisés pour la fabrication ?
Comment devient il un instrument de maître ?

Je dois connaître sa densité, la vitesse de propagation du son, son
taux d’humidité et son âge. On apprend beaucoup de ces informations sur la
qualité du bois et on en déduit la forme des voutes et les épaisseurs
nécessaires de la table du fond.

L’objet d’art de maître représente à peu près 130 heures du travail. Le
travail du bois peut être fait dans une période cohérente.

On a besoin de plus de temps pour le vernissage à cause du séchage.

 

Comment signe-t-on un instrument ? Est-on obligé de le faire pour
se protéger des faussaires ? Où le signe-t-on ? Est-ce toujours le luthier
qui le signe ?

Oui. Ce n’est pas toujours si facile. Il y a des étiquettes fausses
avec des noms de maîtres célèbres. Je suis sûr qu’il y a des milliers
d’étiquettes avec le nom de Stradivari.

L’étiquette avec mon nom et la date sont toujours collés dans
l’instrument fini. Maintenant je brûle ma marque avec mes initiales JB. Vous
pouvez trouver la signature à plusieurs endroits dans le violon.

 

Sur quelle partie du violon peut-on innover ? La restauration du
violon est elle difficile ? Avez- vous de l’expérience avec la
restauration ?

La restauration est un pilier de mon travail. Le bois est un matériau
excellent. Cela nous permet de pouvoir réparer presque chaque dégât. Pendant
mon apprentissage et la période de travail chez Fabrice Planchat en France,
j’ai tenu dans mes mains de vieux violons magnifiques fabriqués par Nicola
Amati, Antonio Stradivari, Guarneri del Gesú et Domenica Montagnana (pour
mentionner au moins les plus célèbres). Je jouais ces instruments et je les
restaurais partiellement.Ce sont de beaux instruments. J’étais honoré d’avoir
la  possibilité de travailler dessus. Je
suis en train de travailler sur un violon de 
Gand Père un grand maître français. L’instrument a été détruit et j’ai
dû assembler plusieurs petites parties. Si on fait une bonne restauration,
l’instrument brille à la fin comme s’il était original. A ce moment là l’effort
est rentable.

 

Avez- vous une histoire spécifique liée à votre violon ?

C’est toujours très excitant de trouver le bois de résonance dans la
forêt. Une fois j’ai accompagné mes parents dans les Alpes. J’ai trouvé des
troncs d’épicéa magnifique. J’ai rencontré un forestier et un tailleur de bois
dans un chalet. L’abattage du bois a pu être fait le jour même. Un de ses
troncs d’épicéa est si bien proportionné ; je n’en ai jamais vu de pareil.
Le violon que je fabrique de ce bois a généralement un beau son, chaleureux et
puissant. Jaroslav Svěcený, un virtuose tchèque joue un violon de ce bois.

 

Est-ce que vous construisez aussi les violes, les violoncelles et
contrebasses ?

Je fabrique aussi les violes. Ma collègue Antonia Meyer fait les
violoncelles dans mon atelier à Augsburg. Elle s’en spécialise. J’ai travaillé
à la fabrication des contrebasses dans l’entreprise Krahmer-Pöllmann. Je sais
bien comment réparer et régler le son 
des contrebasses.

 

Quels sont vos succès ? Quels sont vos buts ?

J’ai participé à plusieurs compétitions en Allemagne, Italie et
République Tchèque. Cette année j’ai gagné la compétition internationale de
fabrication de violons à Luby. A part ça, j’ai reçu le prix du meilleur jeune
maître en lutherie cette année.

 

Qui sont les gens qui jouent vos violons ? Quelle est votre
relation avec les artistes ? Ça fait la partie de lier des liens d’amitié
avec les musiciens, de connaître leur monde et leur relation avec les
instruments ? C’est important pour vous ?

Les musiciens sont dispersés dans l’Europe entière. J’ai une relation
bonne et amicale avec eux. Je m’assure qu’ils soient heureux avec leurs
instruments. De l’autre côté, ils deviennent  mes professeurs. J’apprends
grâce à leurs critiques, conseil et désir.

 

Je sais que Jaroslav Svecený, virtuose tchèque et un expert des
instruments à archet, joue un de vos violons. Il a gagné la compétition de son
a Luby près de Cheb. Il m’a dit que vous vernissiez quelques violons  par
une vieille méthode. Qu’est-ce que ça veut dire ? 

J’imite l’apparence des vieux instruments. Le charme d’un vieil
instrument est fascinant. Sur ces instruments on peut toujours découvrir des
nouveaux détails. L’usure, les réparations, et les retouches ont formé
 une image unique. Un nouveau violon avec un vernis uni et parfait a
toujours l’air ennuyeux et stérile. J’imite la patine des vieux instruments et
les musiciens l’admirent.

 

Qu’est-ce qui vous inspire pour la fabrication de violons qui
ressemblent aux originaux italiens ? Qui vous inspire en particulier
? 

Je cherche l’inspiration dans les vieux instruments. Je suis fasciné
encore et encore d’une façon unique. Le violon de Jakob Staier  d’Absam
(Autriche) m’attire par son son chaleureux, doux et bienfaisant. Quand j’étudie
les formes des voûtes de violon de Guarneri del Gesú, j’ai la chair de poule.
La qualité de vernis de Stradivari est vraiment unique. J’essaie de transformer
les choses qui me fascinent dans la fabrication de mes nouveaux instruments.

 

Quelle est votre satisfaction dans votre carrière? De quoi
rêvez vous ?

C’est magnifique d’avoir une profession où je peux réaliser le
processus de la fabrication depuis le début. C’est moi qui trouve du bois dans
la forêt, qui le coupe, le stocke et puis fabrique un instrument. Après je
vernis l’instrument et à la fin je suis assis dans la salle de concert et je
l’écoute. C’est magnifique, n’est ce pas ?

Je rêve d’un atelier  où se rejoignent la fabrication des violons
et les concerts. Je suis inspiré par les musiciens qui jouent. Dans ces moments
là je comprends le vrai sens de mon métier et j’ai envie de créer. La petite
salle de concert près de l’atelier où on organise des concerts le soir ça
serait magnifique. Il y a une salle à Augsburg à côté de notre atelier. On ne
l’a pas encore utilisé…

 

Merci beaucoup.

 

Texte : Michaela Lejsková

Photos : archives de Jan Bacher

Éditeur :  revue Best of www.bestof.cz

Traduction : Mgr. Radana Kořínková

 

 

 

 

Jan Bacher

Oberer Markt 27

08258 Markneukirchen

Jan-Bacher@gmx.de

*25.04.1982 in Heilbronn

 

Geigenbauatelier Augsburg

Wertachstrasse 29a

86153 Augsburg

www.geigenbau-bacher-meyer.de 

Tel.: +49 (0)821 54392104

 

09/2003 –
02/2007              
Apprenticeship in violin making at the violin making school in Mittenwald

03/2007 –
12/2008              
Violin maker at Pöllmann-Krahmer GbR Mittenwald, Germany

01/2009 –
03/2011              
Violin maker at SARL Planchat (Clermont-Ferrand, France)

04/2011 –
06/2011              
Violin maker in the Gandhi Ashram School (Kalimpong, West Bengal, India)

10/2011 –
07/2012              
Student at the „Westsächsische Hochschule Zwickau“

                                         
subject: musical instrument making

06/2012                             
Winner of the international violin making competition in Luby (Czech Republic)

Since
07/2012                     
German „Meister“- titel in violin making

Since
07/2012                     
Independent violin maker in Markneukirchen and Augsburg

 

Jan Bacher – a violin master (English translation)

http://www.ibestof.cz/hudba/jan-bacher—a-violin-master-english-translation.html

  

Jan Bacher – Geigenbaumeister (Deutche Übersetzung)

http://www.ibestof.cz/hudba/jan-bacher-%E2%80%93-geigenbaumeister-deutche-%C3%9Cbersetzung.html

 

Jan Bacher – výrobce mistrovských houslí

http://www.ibestof.cz/remeslo-/jan-bacher—vyrobce-mistrovskych-housli.html

 

 

 

 

„Myslím,
že nejen u nás, ale v celém světě chybí melodie, chybí melodika. Vše je
založené jen na rytmu.“ Felix Slováček

 

 

 

 

 

Zlínský rodák Felix
Slováček, český klarinetista, saxofonista,
hudební skladatel a dirigent
uplatnil svůj talent nejen v oblasti populární hudby a jazzu, ale také
jako interpret klasického klarinetového repertoáru.
Po dokončení brněnské JAMU byl členem orchestru Karla Vlacha, následně sólistou
Orchestru Ladislava Štaidla. V roce 1983 se stal šéfdirigentem Tanečního orchestru Československého rozhlasu,
který řídil až do roku 2001. Dnes je šéfem Big Bandu Felixe Slováčka, který má
kořeny až 60. letech a je nástupcem Jazzového orchestru Československého
rozhlasu. Věhlas tohoto všestranného muzikanta sahá i za hranice naší země,
hrál totiž s mnoha renomovanými hudebními tělesy napříč Evropou.

 

Jak jste se dostal k hudbě, vedli vás k ní
rodiče?

Ne,
muziku jsem si našel sám a vše jsem si v podstatě našel sám. A myslím, že
je to tak v pořádku. Od milníku k milníku. Nikdy se mi nestalo, že by
něco nešlo. Vždycky jsem se „zakousl“ a musel jsem to dokázat.

 

Které vlastnosti vám výrazně pomáhaly
v profesním životě?

Já nerad
mluvím o svých vlastnostech, ale myslím si, že jsem byl odjakživa pilný. A pak
jsou některé věci, které se naučíte během let. Člověk spolupracuje
s různými lidmi a i ty jejich vlastnosti, pokud není úplně slepý, musí
pochytit. Například po 40leté spolupráci s panem Gottem vím, jak se
naladit do kantilény. (úsměv)

 

Máte nějaký osvědčený způsob, jak si
podmanit své posluchače?

Myslím,
že absolutním základem je profesní kvalita. Pak už je nadstavba, která je dána
zkušenostmi, mozkem i citem, aby člověk dokázal vyjádřit na hudební nástroj jak
smutek, tak radost. A to je vlastně cíl, že se člověk dostane lidem hluboko pod
kůži, aby posluchač pochopil, co jsem tím chtěl říct a proč jsem to hrál právě
tak, jak jsem to hrál.

 

Jste z těch umělců, kteří si po koncertě
přehrávají v hlavě svůj výkon a hledají chyby či nedokonalosti?

Nehledám
a nepřehrávám, nechávám na publiku, aby zhodnotilo daný výkon, protože nemám
čas na to, vracet se. Takže skutečně ani nečtu žádné recenze o sobě, protože
když někdo chce psa bíti, hůl si vždycky najde. Neplýtvám časem na to, abych se
dočetl, jestli jsem to hrál příliš pomalu nebo příliš rychle.

 

Podléhá vaše tvorba hodně autocenzuře? Je
někdo, s kým ji konzultujete?

Jsem
velký kritik k sám k sobě, dokud to není, jak to cítím, nepustím to
dál. Když dělám nějaká nová sóla na nová CD, vždycky to beru tak, že to nehraju
já. A buď to ten „cizí člověk“ hraje dobře nebo špatně. A buď s tím
souhlasím, a pak to tak nechám, nebo řeknu: „chlapovi se to moc nepodařilo“ a
jdu to nahrát znovu.

 

Skládáte i hudbu pro reklamní spoty?

Strašně
málo. Něco jsem udělal, například spot Yogobella, ale jen tak okrajově. Když by
mě někdo oslovil, tak to udělám, ale abych se potom sám pídil a zjišťoval, to
rozhodně ne.

 

Jak to má profesionál jako vy se cvičením.
Je to ještě ve vašem případě potřeba?

Samozřejmě,
cvičit se musí pořád. Nejde o cvičení techniky, ale tzv. nátisku, to znamená svalstva
horního a dolního rtu, které drží plátek a které rychle ochabuje. To je stejné
jako u sportovec, když netrénuje a necvičí, daleko nedohodí. No, a muzikant
když necvičí, neudrží tón tak dlouho.

 

Když máte posoudit něčí hraní, které skladby
na saxofon hráče opravdu prověří?

Samozřejmě
záleží na druhu hudby, kterou umělec hraje. Pokud je to hudba klasická, jsou
určité stupně obtížnosti, dokonce jsou i vydavatelé, kteří je označují od
jedničky do deseti. Třeba koncert Alexandera Glazunova je označen stupněm
obtížnosti 9 – 10. Pokud se jedná o jazzovou nebo swingovou hudbu, tam záleží na dovednosti určitého interpreta, který
improvizuje na dané téma, což je naprosto individuální. Záleží na zkušenostech
a vzdělání interpreta, technice, prostě na celém souboru dovedností, které
k muzice patří.

 

Jste příznivcem improvizací nebo se striktně
držíte not?

Já jsem
příznivcem improvizací, myslím, že je dobré, když se odběhne jinam, a že to pomůže
té muzice. V jazzové muzice je to základ. V klasice jak kde.

 

A v té populární?

V populární
samozřejmě záleží na tom, aby improvizace nahradila i text. Tím pádem je
potřeba různě natahovat noty, anebo vytvářet takovou situaci a náladu, která té
písničce odpovídá.

 

Patříte k lidem, kteří si soustavně své
nápady zapisují?

Dřív
jsem to dělal, ale teď už ne, teď už nechávám na jiných, aby si zapisovali
svoje nápady.

 

Řekl byste, že hudebníci mají povětšinou
více přátel, než většina lidí z jiných profesí? Zdá se mi, že vy muzikanti
jste stále obklopeni lidmi…

Já na
tohle nedokážu absolutně odpovědět. Myslím si, že „přátelé“ je velice úzký
pojem, protože člověk může hodně lidí znát, může mít hodně známých. Ale kamarádů
a přátel je velmi úzká skupina a nezáleží to na profesi, ať je to lékař,
muzikant, sportovec nebo dělník. Přátelství spočívá někde jinde.

 

Dá se vůbec práce a přátelství ve vaší
profesi úspěšně skloubit? Daří se vám to?

Určitě,
velcí kamarádi jsme byli například s Rudlou Roklem, Karlem Gottem, Láďou Štaidlem. Každý z těch lidí měl svoji osobnost,
ze které se dalo čerpat, a zase na oplátku jsem jim mohl něco nabídnout já.
Přátelství spočívalo také v tom, že jsem přišel třeba za Rudlou a řekl
jsem, že bych potřeboval nějakou aranž. Nikdy by mi neřekl ne, stejně jako bych
já nikdy neřekl ne Karlovi nebo Láďovi. Neřeknete kamarádovi, že „to nejde“,
vůbec tohle slovíčko neznám.

 

Který z vašich nástrojů má
nejzajímavější historii?

Mám jeden
klarinet, ten mám od nějakého pětašedesátého roku. Koupil jsem si ho, když jsem
byl v Paříži, a od té doby ho pořád mám. Tenkrát stál nějakých 750 marek,
dneska ten samý stojí šest tisíc eur.

 

Hraje nový nástroj lépe, než starý? Jaká
jsou specifika, rozdíly a vaše zkušenosti s nástroji?

Ty
starší nástroje hrají někdy lépe než ty novější. Existují samozřejmě jasné a
osvědčené firmy, které vyrábějí kvalitní nástroje. V Německu jsou pak
firmy, které vám vyrobí nástroj na míru – naprosto dokonalý, to dřív nebývalo.
Co se saxofonu týká, pořád se vymýšlí něco nového, nějaký nový korpus, třeba
pozlacený apod. Jsou pak samozřejmě rozdíly ve zvuku, když člověk hraje vážnou
muziku nebo na mikrofon. Pokud se hraje na mikrofon, tak technika je
k člověku milosrdnější, může se hrát i na horší nástroj.

 

Toužil jste získat nějaký unikátní hudební
nástroj?

V mém
oboru nejsou žádné unikátní nástroje, dokonce je nikdo nedělá na zakázku. To
jsou všechno výrobky z fabriky. Říkal jsem si, že do smrti si už nemusím koupit
žádný nástroj, nicméně byl jsem ve Frankfurtu na veletrhu hudebních nástrojů a
tam mě oslovila jedna japonská firma. Tak dlouho jsem tam na ten saxofon hrál,
až jsem si ho koupil. Můj syn také hraje na klarinet, tak to pak může po mně
všechno zdědit.

 

Jakou osvědčenou radu byste dal člověku,
který si jde úplně poprvé koupit nový hudební nástroj?

Je dobré
požádat nějakého profesionála, aby si na ten nástroj zahrál. I když nechci
sahat těm slavným firmám do svědomí, jsou rozdíly v různých nástrojích, ne
všechno se vždycky povede, a někde je těch horších maličkostí méně než u těch
jiných nástrojů.

 

Dokážete a máte zájem radit svým mladším
kolegům?

Já
nevím, co bych jim měl radit. Učím na akademii a myslím, že pro mnohé
z nich bude velmi těžké sehnat místo, protože muzikantů je stále víc a
orchestrů je stále míň a ubývají. Všechny školy a konzervatoře zůstaly a chrlí
velké množství muzikantů, kteří nemají uplatnění. A jak to dopadne
s těmito absolventy, si nedokážu představit.

 

Jaký způsob komunikace v pracovním
životě preferujete?
Já jsem takový, že když se mi něco nelíbí, tak začnu řvát. Ale za chvíli je to
všechno v pohodě. Všichni vědí, že jsem takový. V jádru ale nejsem
špatný chlap, hned tak někoho nevyhodím, ale jsem prostě krotitel. A ten musí
mít v manéži autoritu.

 

Jakou hudbu rád posloucháte? Kdybyste si
založil rádio, jaké by bylo jeho zaměření?

Já bych
ho nezaměřil na muziku, já bych to viděl tak, jak to dělá moje žena. Zaměřil
bych ho na děti. Toho je pořád málo. Starost o děti by měla být daleko větší,
protože nejpotřebnější je věnovat se dětem. Písničky, texty, básničky, prostě
to, co potěší srdíčko.

 

Zaujme vás v písničce dřív huba nebo
text? Posloucháte i texty?

Samozřejmě
že poslouchám text, když je v krásné češtině. Textaři to většinou bývali
básníci. Texty Zdeňka Borovce, který psal pro různé umělce včetně Karla Gotta,
to byly básně. Pan Suchý, pan Krečmar… Byly to doby, kdy se v textech
nepoužívaly žádné sprosťárny a hulvátství nebo až oplzlosti. To byly skutečně
mistři. Když Borovec napsal „Po lávce tvého nártu“, to bylo naprosto úžasné.
Nebo „Kam tenkrát šel můj bratr Jan“, to byly opravdu skvosty.

 

Jaký je váš názor na současné písničky?

Myslím,
že nejen u nás, ale v celém světě chybí melodie, chybí melodika. Vše je
založené jen na rytmu. Když si uvědomím, jaké krásné melodie psal například
Karel Svoboda, nebo jak krásné melodie píše teď Vašo Patejdl, Michal David,
Zdeněk Barták, tihle kluci umějí napsat nádhernou melodii. To je ovšem jen
špička ledovce a všechno ostatní je potom hodně nesmyslné, jen aby se něco
dělo. To neuznávám. Písnička má mít rytmus, melodii a melodiku.

 

Co říkáte vlně muzikálů? Přispívají k jakémusi
kulturnímu bohatství?

Určitě.
Hlavně je to trend, který se nedá opominout. Je to vývoj. Jsou to takové
multioperety, forma, která je současná, a když se povede, je to nádhera. Jako
například Jesus Christ Superstar. Mám to rád.

 

Jaká zahraniční tvorba se vám nejvíce líbí?
S kým bylo krásné se setkat?

Těžko vám
tady mohu vyjmenovávat tu plejádu skladatelů, které mám rád. Co se týká
zpěváků, teď se těším do Berlína, kde bude mít koncert Tony Benett. To je
poslední z velkých swingařů. Když zemřel Frank Sinatra, převzal po něm
pomyslnou korunu swingařů.

 

Čím se v současné době nejvíce zabýváte?
Máte v hlavě nějaký zajímavý projekt?

Právě
teď jsme dotočili nové CD s panem Kerndlem. Byla to moc krásná práce.
Padli jsme si do oka, jak lidsky, tak hudebně, moc krásná aranžmá od Jana
Kučery. Z toho mám velikou radost.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Pavel Veselý, Květa Strnadová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení a obuv: BANDI
VAMOS – Pánské obleky www.bandi.cz

Vytvořeno ve spolupráci
s restaurací Zlatý Had www.zlatyhad.cz

a laskavé svolení focení na chalupě Evy Pilarové

Produkce: Michaela Lejsková

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-7-2012-3.html

Korektura textu: Květa
Strnadová

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Já jsem schizofrenik. Mám ráda své koncerty, šansony, swing,
blues, miluju muzikály, kde se vyblbnu, zatančím si, procvičím si mluvené
slovo, zazpívám si.“

 

 

 

Hana Křížková pochází z jihočeských
Strakonic. Svůj vztah k muzice zdědila po rodičích. Tatínek dirigoval divadelní
orchestr, hrál na různé hudební nástroje a maminka krásně zpívala a v mládí
hrála ochotnické divadlo. Proto se i malá Hanka na sebe snažila upozornit
hereckými a pěveckými kreacemi. Jejím snem bylo stát se herečkou nebo
zpěvačkou. Takže nikoho nepřekvapilo, když ještě před maturitou začala zpívat
ve své první kapele, jazzrockové skupině Rotor v rodných Strakonicích, a v roce
1982 vstoupila na profesionální dráhu. Jak vypadaly přehrávky, proč je smutná z
Bratislavské lyry a co se jí vybaví, když se řekne „šňůra na Ukrajině“? To nám
Hanka prozradila v milém rozhovoru v krásném prostředí restaurace Campanulla.

 

Jaké je vyrůstat
v muzikantské rodině – tatínek byl dirigent a muzikant, maminka zase ochotničila…?

Byli jsme taková muzikální rodina, mám tři sourozence a
tatínek nás všechny vedl k hudbě. Všechny oslavy narozenin, svátků a Vánoc,
všechno jsme vždy prozpívali.

 

Váš vstup na profesionální dráhu je datován rokem 1982, proč zrovna
tento rok?

Od tohoto roku jsem začala zpívat v karlovarské skupině
Metronom. Předtím jsem se zúčastnila Mladé písně Jihlava, což byla tehdy taková
obdoba dnešní SuperStar. Získala jsem cenu za interpretaci a cenu diváků a tam si
mě všimli. První profesionální přehrávky jsem dělala v Plzni.

 

Jak vypadaly takové přehrávky?

Nebylo to ani tak o zpěvu, jako o tom, kdy se konal jaký který
sjezd a kdo byl kdy šéfem komunistické strany, a pak trochu hudební teorie.
Bylo to směšné a ponižující zároveň. Přehrávky se bohužel opakovaly každý rok.

 

Vaše angažmá je velmi
různorodé, dva roky jste spolupracovala s kapelou Příbramský Big Band,
poté hostovala u Petra Kotvadla, šest let spolupracovala s Karlem
Černochem, můžete zavzpomínat, co vám tato jednotlivá období dala nebo vzala?

No, nejdříve byl Metronom, což byl můj vstup do
profesionálního muzikanstkého světa. Na tuto dobu moc ráda vzpomínám. Byly to první
koncertní emoce, velká pódia a publikum. S Big Bandem jsem byla dva roky,
byl to swing a dirigent Pavel Eliáš. Tehdy u Big Bandu skončila Eva Olmerová a
já po ní převzala repertoár, americké evergreeny a české swingovky. Úžasné
„pecky“ od Kocába. Zkrátka swing miluji do dneška. A s Petrem Kotvaldem
jsme se dali dohromady, když odešel od Hanky Zagorové a chtěl se osamostatnit.
I u něj jsem zůstala další skoro dva roky. Odešla jsem, protože naše muzikální
cítění a žánry se přece jenom rozcházely, ale vzpomínám na toto období hrozně
ráda, máme s Petrem stejný styl humoru, oba dva milujeme legraci. Zůstali
jsme přátelé. A s Karlem Černochem to bylo šest pěkných let. Byli jsme
rovnocení partneři, jezdili jsme společný komponovaný pořad. Paráda. Pro mne
velká zkušenost a škola. Jsem za ni moc vděčná.

 

Po revoluci jste se dala na jazz?

To jsem se uklidila do pražských jazzových klubů. Začala
jsem spolupracovat s Martinem Kumžákem, se kterým zpívám stále, a dalšími
skvělými muzikanty. Ale abych řekla pravdu, moc mě to nenaplňovalo. I když jsem zpívala jazzové věci, vždy měly
text a já jsem ráda, když diváci vnímají nejen hudbu, ale i text. A právě ten
po dvou hodinách hraní už lidé opravdu nesledovali. Sice nás vnímali, plácali
nám, ale přišli si do klubu i poklábosit, popít, zkrátka se pobavit. A to mě
moc nebavilo.

Získala jste Bratislavskou lyru, cenu,
která se již neuděluje, ale která měla zvuk. Za co vám byla udělena?

Získala jsem stříbro v československé soutěži
Bratislavské lyry. Byla totiž ještě mezinárodní část, ale tam bohužel
postupoval jen ten první. Zpívala jsem Soukupovu a Vrbovu písničku Jablko
lásky. Popravdě si myslím, že naše písnička měla na vítězství, ale… Byla jiná
doba a jiné, neprofesionální tlaky. Získala jsem ale cenu diváků a novinářů, což pro
mě bylo to podstatné. Ale líto nám to bylo!

 

Za svůj život jste také hodně cestovala, kde všude jste měla možnost
vystupovat?

Cestovala jsem opravdu hodně. Pochopitelně hlavně po
Československu a před revolucí pouze po socialistikých státech. Ale po roce
1989 jsem byla i v Holandsku, Rakousku, Švýcarsku. Byla to dřina, ale bylo
to prima. Hrozně ráda vzpomínám na Holandsko, tady jsem s Big Bandem hrála
v kostelech. Bydlela jsem u úžasné rodiny architekta. Jeho manželka mě třeba
pozvala na projižďku. Vzala kolo, já se lekla, kam si sednu, a ona že na nosič. A skutečně jsme takhle jezdily po různých obchodech, květinářstvích. Paráda. U
nás tehdy ještě frčel karafiát a asparágus, tam milióny krásných květin, a ty vazby.
Byla to nádhera.

 

A co vaše pověstná návštěva Ruska?

Měli jsme na Ukrajině šestitýdenní šňůru s Petrem
Kotvaldem. Dodnes je to moje noční můra. I když diváci byli milí a spontánní a koncerty fakt skvělé, stejně jsou mé
vzpomínky hrozné. Dnes, když to vyprávím, se tomu směju, ale tenkrát… Už to
letadlo, kterým nás tam převezli, byl nějaký „geroj z druhé světové války“,
taková ta, jak se říká, andula, bála jsem se do toho sednout. Ubytování
katastrofa. Všechny večery jsem probrečela, bála jsem se zavřít oči, protože
všude lezli všelijací švábi a jiná havěť. Po nocích se tam stavěly paneláky, ale
jak! Dodnes to nechápu, taková fušeřina. Jak to vůbec mohlo držet po hromadě!
Čáry na silnicích byly malované od oka. Na začátku jsme se všichni utěšovali
tím, že se tam nějak propijeme až do odletu, ale ani to nám nevyšlo. Psal se
rok 1988 a
byla zrovna tvrdá prohibice.

 

A jaká byla samotná vystoupení?

Koncerty byly úžasné, obrovská divadla, obrovské sály,
tisíce lidí, super. Až na jeden koncert. To byla síla. Vystupovali jsme ve
velkém amfiteátru. Nebyly tam žádné židle, ani žádné lavice, nic. Později jsme
pochopili. Přivezli tam zraněné vojáky z Afganistánu, na vozíčcích,
dokonce i na postelích. Tolik bolesti, hrůza. Museli jsme se moc snažit,
abychom koncert zvládli.

 

Tak to raději obraťme
list. Mezi širokou veřejností jste asi nejvíce spojena s muzikálovou
scénou, kam jste vtrhla jako ohnivá nymfa v divácky velmi úspěšném
muzikálu Dracula. Co obnášela tato role?

Byl to krásný a velký muzikál, kde jsem odehrála 500
představení a strávila dva roky. A tím vlastně začalo mé účinkování
v muzikálech. Při práci na Draculovi jsem se seznámila s Danem Landou
a ten mě obsadil do Krysaře, kde napsal roli svérázné rybářky přímo pro mě. Pak
přišly Jeptišky, krásný crazzy muzikál, Hrabě Monte Christo, Bídníci, Mrazík a
Romeo a Julie – muzikály na ledě, Pomáda na Slovensku, Golem, Švejk, Baron
Prášil, Carmen a aktuální Vražda za oponou a Popelka – opět muzikál na ledě. Na
Draculu jsem ještě šla na oficiální konkurz, ale později už mě producenti nebo
režiséři oslovovali sami. A to je pro mne čest.

 

A odmítáte představení, které se vám nelíbí?

I to se bohužel stane. Pokud si myslím, že mi ta role
nesedne, z nějakého důvodu o ní nejsem přesvědčená, tak do toho nejdu.

 

Je pro vás podstatné,
kdo s vámi v muzikálu hraje, tedy herecké obsazení?

Spíše je to pro mne důležité, ale ovlivnit ho nemohu. Je
pochopitelné, že se mi s někým hraje lépe a s někým hůře.

 

Muzikál si vás od té
doby získal a přišly desítky rolí, do jakých rolí jste nejvíce obsazovaná?

No tak jak vidíte, nejsem rozhodně typ na milovnice nebo
naivky. Na to už nemám postavu. Hraju takové „herdekbaby“, většinou hamižné,
zlé, ale i komické. Hrála jsem mrtvou milenku Draculy, rybářku-špindíru,
bláznivou černošskou jeptišku, škodolibou paní hospodskou a další úplně šílený postavy. Ale našly se i pozitivní role.V Romeovi a Julii
jsem hrála chůvu, dobráka od kosti, vědmu nebo zapálenou producentku.

 

Které role vám osobně nejvíce sedí?

Nevím, jestli mi sedí – to doufám – ale ráda mám všechny.
Zatím mám tu možnost, že si své role můžu vybírat, nebo si postavu trochu
přizpůsobím.

 

Jak vzpomínáte na muzikály na ledě Mrazíka a Romea a Julii?

To byly excelentní věci, bruslili tam mistři světa a olympijští
vítězové, samí borci. Spojení sportu, muziky a herectví na vysoké úrovni plus
grandiózní výprava, to je opravdu strhující podívaná. Toto spojení vymyslel
režisér Jindřich Šimek. Úžasný nápad. Teď momentálně jezdíme s Popelkou.
Je to vlastně jeho třetí projekt na ledě a mám čest opět v něm účinkovat.
Tentokrát jako zlá macecha.

 

Musela jste projít nějakou průpravou, jak správně bruslit?

Já nebruslím. My herci a zpěváci hrajeme na takovém vlastně
jevišti, v jedné třetině ledové plochy.

 

Jsou některá představení, kde máte více kostýmů a musíte se převlékat?

Ve většině muzikálů jsem se musela často převlékat. To
k divadlu patří, ale někdy je na to opravdu málo času. Třeba 40 vteřin na
celý převlek i s parukou. A to je pak honička a nervy. A někdy mám na sobě najednou dva kostýmy. Jinak bych převlek nestihla.

 

Zažila jste dobu, kdy
diváci objevili muzikály, a proto byla jednotlivá představení pravidelně
vyprodávána a hrála se dlouhou dobu. Dnes už je tento boom pravděpodobně pryč,
ale přesto – myslíte si, že se stále tvoří dobré kousky, že může muzikálová
scéna ještě něčím překvapit?

Myslím si, že lidé chodí skoro stejně. Když má někdo rád
muziku, nebo rád chodí na muzikály, tak to dělá, ať je jakákoliv doba. Tenkrát bylo
jen pár scén, kde se hrál muzikál. Dnes už se muzikály hrají skoro všude, tudíž
i diváci se rozmělní. Jsou však představení, která jsou pravidelně vyprodaná.

 

Vaší srdeční
záležitostí je swing, šanson a blues. Se svými recitály jste často vystupovala
v Divadle Na Zábradlí, také se svým programem cestujete po republice,
děláte velké koncerty v divadle Hybernia. Co divákům nabízíte?

S devítičlennou kapelou, složenou ze špičkových
muzikantů pod vedením Martina Kumžáka, představuji divákům a posluchačům svůj
repertoár, a to trochu nevšedním způsobem. Chci se s diváky podělit nejen
o své písně, ale i o pohled na svět, na život, na muziku, na své kolegy. Jsem
ráda, když se lidé cítí při mých koncertech dobře.

 

Kdo vám píše texty k písničkám?

Tak na textaře mám štěstí. Dříve mi texty psal většinou
Pavel Cmíral, ale posledních asi šest let je to výhradně Rudolf Kubík, můj dlouholetý
kamarád, který mě velmi dobře zná, a proto mi dokáže napsat text na tělo.

 

O šansonu se říká, že
by ho měl zpívat ten, kdo už něco zažil a má posluchačům co sdělit, je
charakterizován náročným textem a sugestivní hereckou interpretací…

Já v životě už parkrát padla téměř na ústa, a proto si
myslím, že dozrál čas vyjádřit v písních nějaký pocit. Šansonové věci vždy
kladly důraz na text, interpert vyjadřuje nějaký příběh, názor, nesmí být
povrchní, jde přímo na tělo, až pod kůži, často až na dřeň. A to mi vyhovuje.

Kdo je vaším vzorem právě v této
hudební oblasti?

U nás jsou představitelkami šansonu nebo písní o životě
třeba Hana Hegerová, Radůza, Lenka Filipová, pár šansonků má v repertoáru
i Hanka Zagorová. Hana Hegerová mi dokonce křtila poslední desku.

 

Co vás víc baví – muzikály, nebo recitály?

Já jsem schizofrenik. Mám ráda své koncerty, šansony, swing,
blues, miluju muzikály, kde se vyblbnu, zatančím si, procvičím si mluvené
slovo, zazpívám si. Takže se to prolíná… Obojí je dřina, ale miluju to.

 

Jaký je rozdíl zpívat
v muzikálu a mít svůj vlastní koncert, když pominu pravděpodobně ten
finanční?

Zase až tak veliký ne. Snad v muzikálu se mohu skrýt za
roli, ale na koncertech jsem už jen já. Hana Křížková.

 

Mimo divadelní prkna jste se ale objevila i ve filmu, v seriálech…V
čem je to jiné?

Hrozně ráda vzpomínám na natáčení seriálu Ošklivka Katka,
kde jsem hrála jednu ze sekretářek. Skvělý tým lidí a legrace, kterou já tak
ráda. Na každé natáčení jsem se vyloženě těšila. Rozdíl mezi prací na muzikálu
a natáčením tohoto seriálu byl určitě v náročnosti. V tomto směru to
pro mě byla oddychovka, navíc jsem si vyzkoušela krátkodobou paměť.
V divadle musím mít nastudovanou roli a hraji ji pořád dokola, tady jsem
se učila repliky ze dne na den, pořád nové. A navíc to skutečně přinese
zviditelnění. Co si budeme říkat, televize je silnější médium než divadlo. Také
jsem hrála v Troškově Andělské tváři, Doktorovi od jezera hrochů a teď
dokonce budu v jednom díle nové Sanitky. Hraní mne moc baví.

 

Můžete o sobě říci, že v profesní oblasti máte zdravé sebevědomí?

To doufám. Alespoň se o to snažím a ve své práci jsem
poctivá.

 

Jste známá svojí
charitativní činností, v jednom rozhovoru jste prozradila, že jste
„prošvihla“ dobu na dítě a že to považujete za svoji největší hloupost. Je
tohle důvod, proč jste si vybrala za cíl své charity děti?

Ne, není to tento důvod. Byla jsem vychovaná k tomu,
abych pomáhala, když je potřeba. A tady potřeba je. A také si myslím, že je to samozřejmé – pomáhat.

 

Můžete přiblížit vaši pomoc?

Jsem patronkou občanského sdružení Sluneční paprsek, které
založil lékař Pavel Boček. Sdružení vzniklo na základě dlouholetých zkušeností
a nadšení lidí, kteří se zúčastňují ozdravných pobytů pro děti
s onkologickým či jiným závažným onemocněním a pro děti z dětských domovů. Jsem ráda, ze se mohu zapojit, že jim mohu
pomoci.Dále spolupracuji s diabetickým sdružením v Milevsku, školou
pro nevidomé děti na Loretánském náměstí, Českou unií neslyšících – SION,
Domovem seniorů na Zahradním městě a dalšími.

 

V České
republice existují stovky nadací směřujících do různých oblastí lidského
působení. Kdyby to nebyly právě děti, co byste podporovala jiného?

Zajímám se také o seniory, vystupuji v domovech
důchodců. Staří lidé na rozdíl od dětí už nemají tu šanci, že si je někdo
osvojí, najdou nový domov, že se jejich neduhy a nemoci vytratí. Bohužel.

 

Kde se ve vás vzala ta chuť pomáhat?

Jak jsem říkala, byla jsem vychovaná k tomu, že pomáhat
je samozřejmé, ale také jsem byla vážně nemocná a mí přátelé a kamarádi se o mě
starali a povzbuzovali mě. Je to úžasný pocit, když víte, že je někdo, komu na
vás záleží. Proto i já chci dětem a zvláště seniorům dát něco podobného – pocit,
že na ně někdo myslí.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Pavel Bauer, Estée Lauder www.esteelauder.cz

Vlasová úprava: Veronika Soukupová, Kadeřnictví Honza Hlaváček and friendswww.honzahlavacek.cz

Vytvořeno ves polupráci
s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Korektura textu: Květa Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Britská
hudební scéna je bezesporu neuvěřitelně úrodná půda. A není proto divu, že
hudebník a textař Alex Clare tam (ale nejen v UK) slaví takový úspěch. Od
dětství byl fascinován hudbou a poslechem kvalitních hudebníků. Výsledek takové
kombinace, v podání jeho charismatického hlasu, si můžete poslechnout na jeho
debutovém albu nazvaném The Lateness of the Hour. A přísloví, že hudba spojuje lidi,
v jeho případě platí dvojnásob, stačí se jen zaposlouchat do jeho textů.

 

V České republice jste se
proslavil zejména písničkou Too Close. Můj první dotaz nemůže být jiný, než zda
jsou slova tohoto songu z osobních zkušeností? A pokud ano, je pro vás zajímavější
zpívat o něčem, k čemu máte osobní vazbu a přináší vám to vzpomínky, nebo
spíše psát o obecnějších záležitostech života?

Ano, napsal jsem Too
Close, když jsem si uvědomil, že potřebuji získat zpět určité vazby
s někým, na kom mi hodně záleželo, ale jen jsem nebyl zamilovaný. Když
píši, je to pro mě něco, co přichází z osobního prostoru, předpokládám, že je
to jistý druh duševní očisty. A inspirace může opravdu přijít odkudkoli.

 

Píseň Too Close… Jak blízko je „příliš
blízko“z vašeho pohledu? Jak to máte s navazováním nových kontaktů, odhadem
na lidi a vlastní otevřeností k nim?

V tomto ohledu jsem
šťastný, že jsem se stal známým díky písni, kterou jsem napsal, a ne kvůli
kostlivcům ve skříni, anebo kvůli tomu, co dělám ve svém volném čase. Velice si
cením soukromých chvil s rodinou a přáteli, za toto jsem opravdu velice vděčný.

Jednoznačně odděluji svoji práci a společenský život, což si dokážu představit
jako velice těžce realizovatelné pro spoustu muzikantů, kteří žijí pro večírky.
Myslím si, že jsem docela dobrý znalec charakteru a věřím instinktům v
prostředí, kde se musím potkávat s lidmi.

 

Co bylo zásadním podmětem, který
Vás přivedl k hudbě? Kdo jsou klíčoví hudebníci, kteří vás ovlivňují při
psaní songů a zpívání? Potřebujete ke svému hudebnímu vystoupení nějaké
zvláštní technické podmínky?

Já
prostě miluji hudbu a zpívání. Když jsem byl malé dítě, prosil jsem rodiče, aby
mi dovolili chodit na kurzy trumpety, a většinu svých teenagerských let jsem
trávil koketováním s nejrůznějšími nástroji a skupinami. Hudba je něco, co mě
dojímá víc než cokoli jiného a čemu jsem se vždy chtěl věnovat. Inspirací je mi
každý od Etty James a Joe Cockera, přes Serge Gainsbourga k Herbiemu
Hancockovi.

Co
se týká technických požadavků, vše záleží na dané show. Při akustické jsem to
jen já a kytara. Pokud je to vystoupení s celou kapelou, máme program s
obrovským technickým vybavením! Ale můj basák a hráči na syntetizér jsou
pravděpodobně ti praví, kteří by o tom mohli povyprávět, neskutečně mi pomohli
převést to, co jsem vytvořil ve studiu, do live formátu.

 

Pro jak rozpoložené posluchače
je určená vaše tvorba?
Co mají posluchači dle vašeho názoru společného?

Domnívám se, že moje
hudba je celkem univerzální. Píšu o tématech, která spousta lidí zažívá nebo v
určitém bodu svého života zažije. Považuji to za největší kompliment, když se
každý, od studenta umění po ženu v domácnosti, dokáže najít ve tvých písních.

 

Vaše debutové album se nazývá The
Lateness of the Hour  (volným překladem
„Nejpozdější část hodiny“). Je to návod pro posluchače, kdy je nejlepší toto
album poslouchat?

Rozhodně jde o noční
nahrávku. Nejlépe píši v noci, vždycky to tak bylo. Obvykle když se svět ztiší,
je jednodušší myslet jasněji. Nicméně já běžně poslouchám své písně v autorádiu
za slunečných dní.

Titul alba je
vlastně odkaz k písni Billa Witherse nazvané Hope she‘ll be happier with him.
Je to skutečně krásná píseň o ztracené lásce a její téma je pro mě rozhodně
nesprávné, ale pravdivé, při psaní většiny tohoto alba.

 

Mimo téma. Slyšela jsem, že jste
úžasný kuchař. Já vaření taky miluji a docela by mě zajímalo, jaká je vaše oblíbená
kuchyně a jak si představujete perfektní večeři?

Jsem závislý na
sushi! Nedělám jej, ale miluji ho. A co se týká samotného vaření, velmi rád
připravuji tradiční židovské akšenázské jídlo jako například schnitzel, kugel, galeretta a brisket.

Tím, že jsem Žid, a sledováním zásad sabatu mám
ideální večeři každý pátek večer, u jídelního shabbos stolu s dobrými přáteli a
rodinou, jíme, popíjíme, sdílíme nápady a myšlenky a zpíváme tradiční písně. A
vím, že kdybych v pátek večer nenabil své fyzické a duševní baterie, byl bych
beznadějně ztracený. Takže páteční noc je pro mě opravdu oázou klidu.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text a anglický překlad: Barbora Kozáková

Vytvořeno ve spolupráci s Fource www.fource.cz

Facebook: http://www.facebook.com/alexclaremusic

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

Alex Clare – English version of the interview

British music scene is without any doubt incredibly „fertile soil“. And it is therefore no surprise, that musician and songwriter Alex Clare is there (but not only in the UK) celebrating such interest. From childhood he was fascinated by music and listened to amazing musicians.
The result of such combination, performed by Alex´s charismatic voice, you can listen on his debut album entitled „The Lateness of the Hour“. A saying that music connects people is in this case doubly true, just listen to his lyrics.

You have become famous with the song „Too
Close“. The first question cannot be any different than – are those lyrics from
your personal experience? And if so, is it more interesting for you to sing and
write about something you are attached to that brings you memories or write,
let´s say, about general matters in life

Yes, I wrote to
 too close when I realised I need to reclaim some boundaries with someone
I cared a lot about but just wasn’t in love with. For me, when I write a song
it has to come from a personal space, I suppose it’s a type of catharsis. And
the inspiration an really come from anywhere.

 

Song „Too Close“… How close is too close from
your point of view? How easy for you is networking, estimation of peoples´
characters and your openess towards them?
 

Well, I’m lucky
in a way that I’ve become well know because of a song I wrote and not because
of my antics after dark or what I get up too in my spare time. I really
appreciate my private moments with my family and friends, so I’m very grateful
for that.  I definitely keep my work and social life separate which I
imagine is hard for a lot of musicians who live for the party. I’m a fairly
good judge of character and I trust instincts in an environment when I have to
meet people.

 

What was the main impulse for you to become a
musician? And who are some of your key artists/musicians who  inspired you
in songwriting and singing the most? Do you have any special technical
requirements for your performances? 

I just love
music and singing, I begged my parents to have trumpet lessons when I was a
kid, and spent most of my teenage years dabbling with different instruments and
bands. Music is something that just moved more than anything else and was what
I always wanted to do. When it comes to influences every one from Etta james
and joe cocker, from serge gainsbourg to herbie Hancock . In regards to
technical requirements, it all depends on the show. If its acoustic, just me
and a guitar. If its full band, we have a massive tech spec sheet! But my bass
and synth players are probably the ones to talk to about that, they’ve been
exceptional in helping me convert what Ive made in the studio in to a live
format.

 

How would you decribe your typical listener? In
what mood she/he is when listening to your music? What do you think that your
fans have in common? 

I think my
music is fairly universal. I write about themes most people have or will experience
at some point in there life. And I think it’s the biggest compliment when every
one from and art student to a house wife can relate to your songs.

Your debut album is entitled „The Lateness of
the Hour“ („pozdní příchod hodiny“). Can it be considered as an
instruction for your listeners, when the album shoud be best listened to?

It’s definitely a night time record. I write
best at night, always have. Usually coz the world becomes quieter and it’s
easier to think clearly. That said, I usually hear my songs being blasted of
car sound systems on sunny days!

The title is actually a reference to a bill
withers song called „hope shell be happier with him“. it’s a really
beautiful song about lost love and its theme certainly wrong true for me when
writing the majority of the record.

Off topic. I have heard that you are an amazing
cook. I love to cook as well, so I am really curious what is your favorite
cuisine and how do you imagine a perfect dinner?

I am a sushi
addict! I don’t make it, but I love to eat it. In terms of cooking, I love to
make traditional Jewish Ashkenazi food, like schnitzel, kugel, galeretta, and
brisket.
Being Jewish and observing the laws of
shabbat, I have pretty much my ideal dinner every Friday night, around the
Shabbos table with good friends and family, eating, drinking and sharing ideas
and concepts and singing traditional songs. And I know if it wasn’t for
recharging my physical and spirtual batteries on Friday night, I would
hopelessly lost. So Friday night really is an island in time for me.

Thank you very much for your time and
wish you good luck and loads of inspiration!

 

Text: Barbora
Kozáková

Facebook: http://www.facebook.com/alexclaremusic

Created in cooperation with Fource www.fource.cz

Text edited by: Barbora Kozáková

Production: Michaela Lejsková

Publisher: Magazine Best of www.ibestof.cz