Archiv rubriky: Hudba

Dokud jsem nepoznala Michaela
Krásného, vážně jsem netušila, že se kytary vyrábějí na míru – v případě zájmu
navíc z plesnivého dřeva. Stejně tak mi nedošlo, že muzikanti už hudbu
neposlouchají jako my, kteří nejsme z branže, ale má pro ně úplně jiný
rozměr. V neposlední řadě mě pak překvapilo, jak velké a specifické
nadšení hudbou může člověk prožívat. Právě nadšení, ale zároveň i výjimečná
vášeň, je znát z každé Michaelovy odpovědi. Nyní spolupracuje například s Lacem
Deczim a stojí za to si je poslechnout. Je očividné, že tento
člověk si vybral povolání, které mu stoprocentně sedí. To je Krásný.

 

Odkud se vzalo
rozhodnutí začít se věnovat hudbě?

Já jsem se vlastně hudbě nezačal věnovat sám od sebe. Naši
mě strašně nutili do toho, abych hrál na piáno, a já jsem strašně nechtěl.
Chtěl jsem sportovat. Ale nakonec jsem byl malý kluk, co hrál na piáno a hrozně
ho to štvalo. Těch facek, co jsem dostal! Jo, bylo to bláznivé.

 

Co se změnilo?

Jednou jsem dostal písničku. Doteď si na to pamatuji. Byl jsem
doma, zahrál jsem si to a projevily se u mě obrovské emoce. Normálně jsem ji
začal cítit a byl jsem z toho úplně v šoku. Říkal jsem si: „Tyjo, na
té muzice asi něco bude.“ A tak jsem vlastně začal dělat muziku. Pak už to bylo
lepší. Když jsme třeba šli se školou na prohlídku do nějakého muzea a tam bylo
piáno, tak holky ze třídy říkaly: „Musíš zahrát!“ Strašně jsem se styděl, ale
viděl jsem ty jejich obličeje… No a bylo to hotové.

 

Co to bylo za písničku, která
vás tak okouzlila?

An Affair to Remember od Harryho Warrena. Pak mě úplně dostal
Fibichův Poem. Dále W. A. Mozart Fantasia no. 3, a když jsem začal hrát Preludium Cis moll od Rachmaninova,
věděl jsem, že už jsem v pasti! (smích) 

 

Co vám dal klavír a
kontrabas, na který také hrajete, do vaší současné kariéry?

Všechno. Není dobré, když se člověk vyvíjí jen jedním
směrem. Vždycky je podstatné se kolem sebe co nejvíc rozhlédnout a třeba se
potom něco stane. Já jsem kontrabas vlastně dělal na základní umělecké škole
v Opavě. Kontrabas mě těšil i z jiného důvodu. Studoval jsem ho u úžasného
člověka, který zcestoval celý svět, pana Oldřicha Jíry.

 

Čím vás konkrétně
tento člověk zaujal?

Přístupem k životu. Myšlenkou, že vlastně o nic moc
nejde, člověk má být prostě v klidu a hlavně si dělat to své. Vždy jsme
spolu šli na pivo a tam jsme to celé probírali a bylo to super.

 

Klavír jste tedy
nakonec „vzal na milost“?

Klavír jsem si také nakonec užíval. A to nejen proto, že
když člověk studuje konzervatoř, je to jeho povinný předmět. Doteď mi obrovsky
pomáhá, protože když člověk třeba skládá, na basu si toho moc nesloží. Ale na
piáno si zahraji cokoli. I kontrabas dodnes používám docela často, třeba když
doma natáčím.

 

A nepřemýšlel jste
někdy, že byste se věnoval jen kontrabasu?

O tom jsem přemýšlel hodně. Když jsem hrál na kontrabas, jel
jsem v 18 letech na celostátní soutěž smyčcových nástrojů. Rok jsem se na
to intenzivně připravoval. Člověk cvičí ty věci stále dokola, už jsem
z toho byl úplně hotový. No a pak jsem tam přijel a tu soutěž jsem vyhrál
a dostal jsem i speciální cenu poroty. Samozřejmě jsem se tam pak úplně
bláznivě opil se svým učitelem. Druhý den jsem vyšel před hotel a měl jsem, dá
se říci, úplně vymazáno. Vůbec jsem nevěděl, co vlastně teď budu dělat.
V té době mi profesor domlouval hraní v Janáčkově filharmonii a já jsem si říkal, že tedy asi budu hrát na
kontrabas. Protože to vypadalo, že tak to v tu chvíli má být. Ale najednou
jsem se zasekl a chtěl jsem hrát jazz, tak jsem šel do Prahy na Ježkárnu studovat jazz.

 

A kdy jste poprvé
vzal do ruky baskytaru?

Můj brácha začal hrát na kytaru, takový ty písničky, co mi
připadaly dobrý, a pro mě bylo úplně automatické a přirozené začít hrát na
basu. Měl jsem takový vnitřní pocit, že prostě musím. Moje první basa byla
bráchova stará kytara, ze které jsem si sundal horní struny, aby měla jenom
čtyři struny jako basa, a drnkal jsem na to jen takhle. Řekl jsem si, že chci
hrát na basu.

 

A první opravdový
nástroj?

Když mi bylo asi třináct let, tak mi táta první baskytaru
koupil. Byl jsem z toho úplně hotový a hrál jsem na ni ještě další čtyři
roky. Pak jsem si vydělal na svůj první nástroj, který jsem si nechal postavit.
Ale v těch čtrnácti letech jsem se prostě rozhodl, že budu hrát na basu.

 

Basa se tedy staví na
míru?

Samozřejmě, že jsou firmy, které dělají ty – dá se říci – tovární
kusy, jako je třeba Fender. Jsou to
slavné, světoznámé značky, které se tím zabývají snad už od třicátých let a
dělají skvělé nástroje. Je to prostě klasika. Pak jsou tady nástrojáři, kteří
jsou daleko dražší, ale ten zvuk je úplně odlišný. Můj nástroj, který nyní
používám, dělal Aleš Vychodil a je to z jeho strany umělecké dílo. Je to
úplně neuvěřitelné.

 

Jak probíhá proces
výroby baskytary?

Začíná se tvarem. Tvar jsme řešili asi tři měsíce, neustále
jsem to překresloval, aby mi to vyhovovalo. Pak následuje výběr dřeva, protože
dřev je neskutečné množství, to je celé úplná alchymie a filozofie. Mně šlo
hlavně o to, aby to mělo nějakou přijatelnou barvu a rezonanci. Nakonec jsme
použili nahnilou kořenici javoru. To, jak už název napovídá, zahnije kořen
javoru a ten se potom vysuší a nařeže na plátky. A ty plátky díky struktuře
hnití mají zabarvení. No, a tak to mám na base.

 

Co vám vůbec hra na
basu dává?

Úplně největší svobodu, kterou v životě můžu mít. Je to
tak, že člověk se musí většinou zohýbat, aby mohl přežít. Já se taky musím
zohýbat, to je jasný, ale svým způsobem se můžu vykašlat, na co chci. Dává mi
absolutní svobodu.

 

Měl jste někdy i
klasické zaměstnání?

Já jsem pracoval v kanceláři, kde člověk musí prostě
vstát a jít do práce. A takto normálně jsem chodil do práce několik let, ale
souběžně s tím jsem neustále dělal hudbu. No a nakonec se to celé zlomilo
a já jsem si řekl: „Už ne. Já už to nebudu dělat, nemusím a hlavně nechci. Už
se chci věnovat jen té hudbě.“ Protože vlastně do nějakých dvaceti osmi let
jsem seděl na dvou židlích.

 

Na židlích – dá se
říci – extrémně odlišných…

Nejdřív jsem studoval ČVUT a věnoval jsem se elektrotechnice
a fotovoltaice a všem věcem, které s tím souvisejí. Do toho jsem soustavně
dělal konzervatoř a potom tedy Vyšší
odbornou školu Jaroslava Ježka. Neustále jsem přebíhal z jedné školy
do druhé, z jednoho zaměstnání do druhého. No a najednou jsem si řekl: „A
dost. Už nemusím. Uživí mě jedno i druhé.“ Tak jsem se rozhodl pro muziku a
prostě začal dělat jenom muziku.

 

Takže klidnější
režim?

Vůbec. Musím tedy říct, že jsem pracoval jako blázen. Každé
ráno už v osm hodin jsem měl depresi, že nic nedělám. Takže jsem okamžitě
začal něco dělat. Ať už skládat, shánět hraní nebo managovat kapelu. A najednou
jsem se úplnou oklikou dostal k Danu Bártovi. Tak jsem si jeden večer sedl
a přearanžoval pro něj jednu věc – písničku On
my head ze Snowboarďáků. Je to
moc hezká záležitost, on to totiž zazpíval úplně úžasně. Ani jsem nečekal, že
to takhle bude znít.

 

Byl to tedy začátek
spolupráce?

Ano, tam vznikla naše spolupráce. On mi pak pokřtil desku a
najednou týden nebo dva nato mi volal Laco Deczi, že o mně slyšel a že chce,
abych s ním hrál. No a tak jsme se okamžitě začali úplně normálně bavit a
bylo to super.

 

Co vás přivedlo
s vaší láskou k hudbě ke studiu na ČVUT?

Já jsem odmala matematiku miloval a chodil jsem na
matematické a fyzikální olympiády a vyhrával je. A vždycky jsem si užíval se
v těch číslech úplně topit, protože to byl pro mne naprostý vesmír.
Matematika pro mě byla něco, co nelže.

 

Nelitoval jste tedy
nikdy, že jste se v té době místo studia nevěnoval více hudbě?

Ne, já myslím, že to pro mne bylo důležité, protože to
formovalo moji osobnost. Krom toho jsem tam měl spoustu ekonomických předmětů.
Kdybych byl jen muzikant, tak nemám vůbec představu o tom, jak věci skutečně
fungují nebo mohou fungovat. Během studia jsme například museli založit
přibližně šest fiktivních firem a dokázat jejich zisk a ztrátu a na základě
čeho k tomu došlo.

 

V jakém smyslu
je to prospěšné hudbě?

Když se věnujete jen umění a hudbě, máte zakrnělý ekonomický
model vnímání, a pokud nemáte finanční prostředky, nemůžete natočit desku a
nemůžete se věnovat těmto věcem. To je všechno se vším. Pokud člověk studuje
jen hudbu, umí složit jen písničku a pak, když je mu dvacet, vůbec nemá
představu, jak se všechno děje a o co jde. Myslím si zkrátka, že mi to dalo
strašně moc a jsem za to rád.

 

Kolik času vám při vaší
umělecké kariéře ekonomické přemýšlení zabírá?

Všechen. (smích)
Laco Deczi vždycky říká: „Cvičí se doma a do devíti let.“ Ale samozřejmě on
cvičí doteď a já taky. Nicméně souběžně jste zkrátka neustále na telefonu, na e-mailu,
permanentně něco řešíte, počítáte, domlouváte… Celodenní záležitost. A večer si
jdete zahrát, to je taková ta třešnička na dortu. Odměna, můžeme si zahrát.

 

A jak často cvičíte?

Samozřejmě každý den. Navíc, když jste na túře a hrajete
každý den, tak ty věci neměníte. Může se stát, že přidáte jednu nebo dvě skladby.
Ale jinak když hrajete úplně každý den, máte v paměti to, jak jste to
hráli včera, co se tam pokazilo a co ne, a víte, co si můžete dovolit jinak a
co ne. Tak už k tomu přistupujete tak, že se snažíte o dokonalost a
vlastně cvičíte v tu chvíli. Technicky už je to za mnou, nemyslím si, že
je něco, co bych nezahrál. Ale jde o to, aby mě napadlo, abych to zahrál. To je
to těžké. V dnešní době spíše přemýšlím nad melodií, nad tím groovem, než
abych si to zkoušel a cvičil to.

 

Co považujete za svůj
největší dosavadní úspěch?

Tenhle rozhovor. (smích)
Dosavadní úspěch je to, že jsem schopen tím, co miluji z hloubi svého
srdce, vydělat na svoje živobytí, střechu nad hlavou, na jídlo, na to, že mohu
holku pozvat do kina…

 

A co překážka?

Já si myslím, že nikdo z muzikantů to nemá jednoduché. Podle
mě skuhrat může každý a já nejsem člověk, který by si na tom nějak zakládal.
V podstatě každý den je překážka, člověk musí vstát a fungovat…

 

Největší kariérní
zlom?

Tak to bylo asi, když mi zavolal Laco Deczi, to bylo
zásadní. Já jsem přišel na konzervatoř, už jsem uměl hrát, ale neměl jsem úplně
představu o tom, co dělám. Ale technicky jsem na tom byl dobře. Získal jsem
pověst nějakého úplně démonického basisty. Prostě každý, kdo mě potkal, udělal
jen „wow“, ale nikdy jsem nedostal job.

 

Čím to bylo?

Protože si mysleli, že když jsem tak dobrý, mám hraní dost.
Já neměl žádné hraní, já neměl vůbec nic. Tak jsem si tak poplakával a pak jsem
si začal práci shánět sám a začal jsem na tom pracovat. To je takový obrat, ke
kterému dospěje asi každý muzikant. Začalo to fungovat, najednou jsem měl víc
kapel, o které jsem se staral, a kapel, kterým jsem dával hraní, a to byla i
doba, kdy jsem se seznámil s Vaicem Deczim.

 

Takže osudové setkání?

Já jsem byl v té době úplně bezradný, protože jsem
neměl bubeníka, a najednou z vedlejší zkušebny vyšel Vaico a já jsem mu to
hraní dal. No a tak jsme se zahráli, jemu se to strašně líbilo a řekl, že řekne
tátovi, Lacovi. No a já jsem si říkal – no jasně. Byl jsem zvyklý, že u muziky jsou lidé
schopni naslibovat neskutečné věci. Takhle jsem už procestoval celý svět. Ve
dvou případech se mi stalo, že někdo dodržel opravdu to, co řekl, a jedním
z nich byl právě Vaico.

 

V
jakém smyslu je pro vás Laco Deczi výjimečný?

On výjimečný je. Spolupracoval jsem s hodně lidmi, kapelami, hvězdami v této zemi. Ale on je jedním z hrstky lidí, o
kterých můžu s klidným srdcem říct, že je génius. Laco je pro mě mentor nejenom
profesně, hudebně, umělecky, ale svým způsobem i lidsky. Nikdy jsem nepotkal nikoho
tak geniálního, jako je on, a nemyslím si, že někdy ještě potkám. Je mu
sedmdesát šest a hraje jako ďábel. Soustavně tvoří, třeba úplně neuvěřitelně
maluje, do toho vymýšlí ty svoje pravdopříběhy a žije život, jako by mu bylo
20. On je výjimečný. Moc toho o sobě nikdy neřekne, a pokud ano, tak to jsou
většinou nějaké vtipné historky, ale když někdy pustí něco o svém životě vážně,
pak už jste jenom v úžasu. (smích)

 

Co
pro vás znamená, že s ním spolupracujete?

(smích) Znamená to mít
pevné nervy, zdraví z oceli a futrál od basy naplněný vitamínovýma tabletkama a
práškama na uklidnění.

 

Jak
byste charakterizoval hudbu, kterou společně vytváříte?

Nevím. Je to jazz. Ale přitom to vlastně jazz vůbec není. Kdyby si to poslechl
člověk, který poslouchá nějaké české rádio, tak pro něj hrajeme jazz. Ale když
řeknete jazzmanovi, že to, co hrajeme my, je jazz, tak se snad i rozpláče.
Podstatný je, že ta hudba nějak funguje a líbí se lidem. Lidi si kupují cédéčka
daleko víc než třeba před dvěma lety, kapela šlape strašně dobře, všude je
vyprodáno a lidi na koncertech v poslední době i tančí.

 

Jak
se cítíte při společných koncertech? Bylo třeba nutné se nějak sehrávat?

Repertoár se musí nazkoušet. Nové věci, co nosíme do kapely, se taky musí nějak
ohrát, nazkoušet, hlavně se jim musí najít tvář. Já vždycky říkám, že ta
písnička tam někde je, ale musí se najít. A to chce čas. Někdy to třeba ani
nejde najít, a tak se to schová a najednou se to objeví za rok a už to tam je a
je to tam hned. Ale pokud jde o lidskou rovinu věci, tak od první chvíle si „sedla
p… na hrnec“ a nemuselo se o ničem moc mluvit. Jakmile jsme se potkali, všichni
jsme věděli, že to je hotové a že se o tom nemusíme dál bavit. První zkouška,
doladily se ty drobné detaily, které jsou důležité, a jelo se na túru. Nebylo
co řešit.

 

A co koncerty?

Na celé té túře to je vlastně vždycky odpočinek. Když můžete hrát
a být v tom. Nezabývat se ničím jiným. Už nemusíte řešit cestu, zvuk, hotel,
vaše životní problémy, naštvanou přítelkyni, nespokojenou milenku, druhou
nespokojenou milenku… (smích) Teď se obě začnou hádat, která je víc nespokojená… (smích) Už se jenom
spoléháte na ostatní a děláte jenom to, co víte, že umíte nejlíp. Hlavně můžete
nemyslet, vůbec nemyslet, vůbec na nic a to je tak osvobozující. Jste šťastný. 

 

Jak vypadá vaše příprava na
koncert?

Normálně přijdu, naladím si to, zkontroluji zvuk, jestli je
to v pořádku, dám si kafe, pokecám s klukama a jdu hrát. (smích) Dřív to bylo trochu jiné, třeba
když jsme hráli s Gaia Mesiah,
tak tam jsme se před koncertem vyloženě rozběhávali a dělali třeba kliky, aby
člověk dostal do těla endorfiny a mohl je předat lidem. To byla rocková muzika,
tam to bylo třeba.

 

Jste
spoluzakladatelem kapely Quattro Formaggi
a stále v ní hrajete. Co vás vedlo k jejímu založení?

Já jsem ji de facto nezakládal, ale když mi bylo třeba
šestnáct let, oslovil mě jeden bubeník, se kterým jsem spolupracoval, jestli
bych s nimi nechtěl hrát jazz. A já jsem říkal: „No jasně.“ No a pak
jednou přišel s tím, že se to bude jmenovat Quattro Formaggi a já jsem říkal: „OK.“ Pak se kapela postupně
začala rozpadat a já jsem přivedl kamarády ze školy. Jednou jsme si spolu
zahráli a zjistili jsme, že to perfektně sedí, a všichni tam jsme doteď. Bylo
to osudové setkání a je to úžasná spolupráce.

 

Co je v takové
kapele důležité?

Symbióza mezi basistou a bubeníkem je úplně nejdůležitější
pro to, aby to šlapalo dohromady. Když si ti lidi jakkoli nesednou, tak to
nefunguje.

 

Podle jakých měřítek
hodnotíte dobře odehraný koncert?

Podle lidí. Mnohdy má člověk pocit, obzvláště v jazzu, že
prostě zahraje něco, co je úplně úžasné a přelomové, a přitom na to lidi vůbec
nereagují, protože tam s vámi nebyli. Když hrajete koncert, je
nejdůležitější komunikace mezi publikem a vámi. Čím víc vám to lidé
vracejí, tím víc to do nich sypete.

 

Posloucháte rád svou
hudbu?

Poslouchat sám sebe, to je to největší mučení na světě, to
je otřesné. Maximálně si občas rád poslechnu něco, co jsem dělal před rokem,
protože rostete a stále se vyvíjíte. Za ten rok se třeba nad svou prací
usmějete: „Jo, když jsem ještě dělal tohle…“ Ale stále je třeba věnovat se
tomu, co se děje teď, a maximálně tomu, co bude v následujících deseti
minutách.

 

Kde berete inspiraci?

Nevím, prostě jedu v autě, začnu si něco zpívat a říkám
si: „Tak tohle je zajímavé, tak tohle jestli zapomenu…“ Tak si to nahraju do
telefonu, a když přijdu domů, začnu to rozpracovávat a dělat k tomu třeba
harmonii nebo melodii a většinou to zahodím. A pak si to poslechnu za měsíc
nebo dva a řeknu si: „Tyjo, v tom něco je.“ Tak to dopracuji a najednou je
ta písnička hotová.

 

Takže žádné momenty,
kdy si řeknete, že prostě něco napíšete?

Je těžké psát programově, sednout si a začít dělat písničku.
Ale většinou něco vznikne. Někdy to zahrajete dvakrát třikrát, vezmete a
zahodíte a někdy třeba během deseti minut vznikne písnička která je dobrá. Pro
mě je to postavené na tom, že mám nějaké životní zkušenosti díky tomu, co jsem
v životě odehrál nebo slyšel nebo poslouchal nebo jsem se tomu věnoval. A
když potom nad tím člověk nepřemýšlí a jen ty tóny nějak vybere, najednou to celé
zafunguje. A nebo ne. Když to nezafunguje, pak se nad tím člověk zamyslí
hlouběji a řekne: OK, tady to není moc dobré, nebo tohle by třeba bylo ještě
hezké. Vybíráte ty varianty, které na vás odněkud jdou, ale nevím odkud. Takhle
si to prostě člověk podle vkusu vybere a udělá.

 

Dokážete ještě hudbu
poslouchat i z neprofesionálního hlediska?

Ne, to nejde. To je, jako když se hokejista dívá na hokej.
Člověk tam vidí věci, které ten, kdo má jen rád hokej, vůbec nevidí. Kouká na
to už jako profesionál. Když slyším písničku, vnímám všechna spektra toho, jak
je to nahrané, jaké nástroje jsou použité, jaké věci vůbec hrají a proč je
hrají. Milión věcí. Třeba největší mučení pro mě je mít sex u hudby. To je pro
mě úplně nezvladatelné a dřív to bylo naprosto normální. Člověk si pustil
nějakou hudbu, která vytvořila atmosféru. A já si dnes pustím hudbu v tu
chvíli a to nejde. Člověk nad tím začne přemýšlet a vůbec se nevěnuje tomu, čemu
by měl. Já už vlastně ani nevím, jak se hudba normálně poslouchá, a to je to
kouzlo.

 

Kouzlo?

To se mi líbí na Laczovi. Laczo hraje úplně pro všechny a ta
muzika se úplně všem lidem líbí. Ale lidi to nemůžou slyšet tak, jak to slyšíme
my. Ani z deseti procent to neslyší tak jako my. Oni v tom slyší
něco, co já vůbec nechápu. Už. Jsem za nějakou hranicí. Každý muzikant, když se
tomu začne věnovat, tak se dostane za nějakou hranici. Už vůbec netuší a jen se
může domnívat, že má pravdu v tom, když říká, že je to hezké, ale nemůže
si vůbec představit, jak nemuzikant vnímá hudbu a proč ji vlastně tak vnímá a
proč ji tak chce. Já už nemohu vnímat hudbu bez toho, že bych se nad ní
profesně zamýšlel.

 

Jak vidíte sám sebe
kariérně v současné chvíli?

Bezvadně.

 

A sníte tedy ještě v
tomto ohledu o něčem?

V současné chvíli budu vydávat svou sólovou desku.
Některé věci jsem nahrál celé sám, někde si zvu kamarády, hosty, natáčím to u
sebe doma ve studiu a jsem zvědavý, jak to dopadne. Ten sen je, abych to
v červenci měl hotové. Pak další sen je, aby se to třeba pokřtilo a aby
tam přišli lidé, desku slyšeli, byli s ní spokojení a třeba si ji koupili.

 

Co vás napadne jako
první, když se řekne hudba?

Láska. Asi tak.

 

Tímto výčtem, který
jsme již v rozhovoru zmínili, ale vaše hudební aktivity nekončí…

Každou středu od půlnoci vedu jam session v Sherlock‘s Pub, kam chodí muzikanti
z celé Prahy i z celého světa. Měli jsme zpěvačku z Austrálie,
kytaristu z Jihoafrické republiky, saxofonistu či bubeníky z Anglie, z New
Yorku… Občas si přijdou zahrát i slavní lidé. Je to úžasná párty, hrají se
písničky, které lidé znají, chodí zpěváci, kteří si chtějí zazpívat jen tak, že
je večírek. Zajímavá byla spolupráce s Milanem Svobodou, který mě vedl na Ježkárně a dal mi strašně moc, co se
týče harmonie a kompozice. Hrál jsem s ním jak v big bandu, tak
v kvartetu. Ještě mám jednu kapelu, která se jmenuje Top Dream Company, což je vlastně desetičlenná, skoro bigbandová
věc a je to super. Dále doprovázím Ivetu Blanarovičovou na jejích koncertech,
na koncertech její nadace La Sophia, kde působím nejen jako kantor,
kdy učím děti, ale doprovázím je i na večírcích, na galavečerech.

 

Jak
se dá takto intenzivní muzikantský život skloubit se soukromým životem?

Nádherně. (smích) Když člověk podniká,
tak je to se soukromým životem složitější, než když jde na svoji osmičku do
práce, má své jisté a pak se jde zase domů věnovat svému soukromému životu.
Když jste muzikant, váš soukromý život je veřejný, což znamená, že ho vlastně
žijete v práci. Jiná možnost ani není, protože kdyby si měl člověk zachovat ten
klasický model, tak se z toho zblázní nejenom on, ale i partner. Podstatné je
pro mě svůj život žít a moc nad tím raději nepřemýšlet… Co ví ryba o vodě, v
níž plave? To myslím řekl Albert Einstein. Tak nějak to beru. Miluji svou práci
nadevše a o to víc se snažím ji odvádět úplně nejlíp, jak dovedu. Můj soukromý
život tím nijak netrpí, ba naopak.

 

Děkuji za rozhovor

 

Text: Petra Kuncová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci s hotelem ALWYN www.hotelalwyn.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibesof.cz

 

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibesof.cz

Platónův
citát říká: „Hudba a rytmus nacházejí cestu k nejskrytějším místům duše.“
Podobné okouzlení hudbou a hrou na hudební nástroj prožívá i baskytarista Tomáš
Lacina. Přestože původně z něj mohl být nadaný flétnista, náhoda tomu
chtěla a on vzal do rukou právě baskytaru. A už ji nepustil. Jelikož při hraní
zažívá čistou radost a koncerty, na kterých hraje, bývají vyprodané, je vidět,
že se jedná o náhodu šťastnou. I když hudbu už si nyní bez toho, aby ji hodnotil,
neposlechne.

 

Kde se ve vás
vzala touha stát se hudebníkem?

S hudbou jsem začal brzy, kolem šesti let, více méně
z rozhodnutí rodičů. Ale líbil se mi tehdy klavír, který měla doma babička,
a také kytara. Ovšem náborová komise v „lidušce“ rozhodla jinak – zobcová
flétna. (smích) Na kytaru jsem měl
prý malé ruce a klavír jsme zase neměli doma. Tehdy to tak chodilo, jak si
určitě mnozí pamatují.

 

Co jste
tehdy na flétnu říkal?

Z flétny jsem nebyl nadšen, ale postupem času mě to celkem
bavilo. Přešel jsem pak automaticky na klarinet, u kterého jsem se ale výrazně
trápil. Už to pomalu vypadalo, že mě ten nástroj od hudební kariéry zcela
odvrátí. (smích)

foto: Lenka Hatašová

 

Ale neodvrátil…

Za pomoci rodičů jsem potom přestoupil na alt saxofon. Ten se mi
vždycky líbil jako nástroj jazzu, ke kterému jsem měl blízko prostřednictvím
otce a jeho nahrávek. Otec je vůbec velký hudební fanda s širokým
rozhledem. Sám není aktivní muzikant, ale k hudbě mě v podstatě
přivedl, naučil mě ji vnímat a poslouchat napříč žánry.

 

Bavila vás
hudební výchova už na základní škole?

Bavila mě rozhodně víc než výtvarná výchova, na kterou jsem byl
velmi nešikovný. Byla to taková odpočinková a pro mě snadná hodina. Noty jsem
znal, občas jsme si zazpívali, o Vánocích jsme hráli na školních besídkách. To
asi zná skoro každý, kdo hrál na základní škole na nějaký nástroj.

foto: Lenka Hatašová

 

Kdy tedy
přišla baskytara?

K baskytaře jsem se dostal kolem 15 let a začal snít o hraní
v kapele, v klubech, na festivalech… Ta vidina mě zcela pohltila a od
té doby jsem se za ní vydal. Kapela byla pro mě nový a fascinující svět,
jelikož bohužel v té době výuka na nástroje v základních uměleckých
školách, až na vzácné výjimky, obnášela jen sólo cvičení a přehrávání
naučeného. To jde podle mě proti samotnému smyslu výuky hudby a doufám, že
v současnosti je tomu už jinak.

 

Hudbu jste i
studoval. V jakém smyslu vnímáte studium jako přínosné?

Studium určitě podstatné je. Pod správným vedením člověk získá
důležité návyky, naučí se cvičit a samostatně se rozvíjet. Důležité jsou
samozřejmě i určité hudebněteoretické znalosti, které člověku velmi usnadní hru
na nástroj, komunikaci s ostatními hudebníky a celkové chápání hudebních
zákonitostí. Další věc je, kde člověk takové vzdělání získává. Nemusí to být
nutně nějaká vzdělávací instituce. Stačí narazit na člověka, který je výborný
muzikant, má znalosti a umí je předat. Pak může být výsledek mnohdy dokonce
lepší.

 

Myslíte tedy,
že se dobře dokážou prosadit i lidé, kteří nestudovali?

Určitě dokážou. Mezi úspěšnými a slavnými hudebníky v oblasti
moderní hudby je mnoho takových. Je potřeba hudební talent a cit. Cítění je
v hudbě vůbec nejdůležitější element, který se nedá naučit. To dává
posluchačům i spoluhráčům nejvíce. Neškolení muzikanti mají v sobě také
často určitou syrovost, originalitu.

 

Co byste
obecně označil za největší školu pro svou kariéru?

Vždycky jsem se nejvíce učil v kapelách od ostatních
muzikantů, což trvá dodnes. Je pro to ostatně ta nejlepší příležitost, jelikož
mám to štěstí hrát se skvělými muzikanty. Člověk se také učí s každým
koncertem, reakcemi publika, neobvyklou nebo krizovou situací na pódiu. Velkou
školou je studiové nahrávání, kde se často projeví každá detailní nedokonalost
a je třeba se velmi koncentrovat. Tam se muzikant učí sám od sebe, ze svých
chyb.

 

Z jakého
důvodu jste si tedy nakonec vybral právě basovou kytaru?

Byla to vlastně náhoda. Můj kamarád ze základní školy hrál na
kytaru, uměl zahrát spoustu muziky, kterou jsme tehdy poslouchali. Většinou to
byl rock a grunge, kapely jako Aerosmith,
Pearl Jam, Alice in Chains, Soundgarden,
Nirvana. Mně se to pochopitelně
líbilo. Jednoho dne mi ten kamarád řekl, že bych měl hrát na basu, abychom
mohli hrát spolu. A už to bylo. Člověk někdy potřebuje postrčit.

 

Jaké pocity
zažíváte, když hrajete?

To se těžko slovy předává. Určitě je tam soustředěnost. Ale pokud
vše klape tak, jak má, pak je to jednoduše radost.

 

Podle čeho
si nástroj vybíráte?

Každému hráči obecně sedí něco jiného, je to hodně otázka pocitu a
stylu hry. Někdy může výběr nástroje souviset i s fyzickými dispozicemi.
Důležitou roli hraje hudební styl a tomu odpovídající charakter zvuku, který od
nástroje očekávám. Variant je opravdu mnoho – různé typy dřeva, laků, snímačů.
Detaily hrají roli a někdy je to opravdu velká alchymie. Nicméně v tomto
se snažím být přímočařejší a řídit se spíše svým pocitem z nástroje.
Konečně, je to jednoduché – musí se na něj dobře hrát, musí mít krásný pevný
zvuk a skvěle vypadat. (smích)

 

Jak se dá
vůbec poznat opravdu kvalitní baskytara?

Myslím, že konec předchozí odpovědi to dokonale vystihuje.

 

A jak vypadá
údržba takové baskytary?

O nástroje je samozřejmě nutné pečovat, pokud mají odvádět dobrou
službu. Nevystavovat je pokud možno teplotním změnám, vlhku, nečistotám a
podobně. Mám svého kytaráře-servismana, který mi baskytary pravidelně seřizuje
a opravuje, což je třeba provést minimálně dvakrát do roka, spíše častěji. I
sebekvalitnější dřevo změnami ročních období pracuje, a je proto třeba seřídit
krk baskytary a upravit výšku strun nad hmatníkem. Častým užíváním také může
dojít k různým mechanickým „poruchám“, které je nutno vyřešit.

foto: Lenka Hatašová

 

Dokážete
dobře zahrát i na nástroj, který jste nikdy předtím nedržel v ruce, nebo
se s baskytarou musíte nějak sžít?

Jsou nástroje, které držíte poprvé a hraje se na ně skvěle. Takové
je nejlépe vlastnit, jak už jsem zmiňoval. Jinak si člověk na specifika nového
nástroje musí zvykat, ale pokud je nástroj kvalitní a dobře seřízený, nejde o
nic dramatického.

 

A musí se
také nějak udržovat ve formě sám hudebník?

Pochopitelně musí. Koncertní vytížení udržuje hudebníka ve formě a
zároveň samozřejmě podporuje i souhru nebo formu celé kapely. To však není vše.
Každý hráč by asi měl mít svoji cvičební rutinu, kterou zařazuje i mezi
koncerty pro uvolnění a techniku. Snažím se o to i já. Pokud není zrovna
koncertní sezóna, platí to dvojnásob.

 

Jaké je
vlastně celkové vybavení, které používáte?

Nebudu vás zatěžovat technickými detaily, ale není toho málo.
V současnosti používám dvě baskytary – čtyřstrunnou a pětistrunnou –
s odlišnými charaktery zvuku a jeden elektrický kontrabas, které měním
podle požadavků konkrétních skladeb. Dále k výbavě náleží koncertní
aparatura, tedy zesilovač a reproduktory značných rozměrů, různé efekty,
bezdrátové systémy pro odposlech na pódiu a tak dále.

 

Jak byste
charakterizoval svůj styl?

To by asi měli posoudit jiní. Za sebe mohu říci, že se snažím co
nejlépe posloužit svou hrou dané skladbě v daném žánru.

 

V jaké
poloze se cítíte nejlépe?

V horizontální. (smích)

 

A jak dlouho
jste svůj styl hledal?

Nevím, zda se to dá označit za styl, ale vždy mě bavilo hrát
různorodé věci a svou hru jim přizpůsobovat. Souvisí to i s širokým
spektrem poslouchané hudby. Podle mého názoru je pro basistu, jako pro převážně
doprovodného hudebníka, taková univerzálnost žádoucí. Pochopitelně si ale i tak
člověk postupem času vyvíjí svůj určitý styl hraní i svůj typický zvuk. Někdo
dříve, někdo později. Myslím, že můj styl se stále ještě formuje a třeba ještě
nějakou dobu bude, což beru pozitivně.

 

Dokážete
zahrát dobře i hudbu, která vám není blízká?

Vzhledem k tomu, co jsem říkal o univerzálnosti, by to tak
mělo být. Snažil bych se zkrátka o profesionální výkon. V tom smyslu je
hudba nejenom uměním, ale i řemeslem. Mám ale samozřejmě své limity. Jednak
zcela určitě nedokážu dobře zahrát všechny možné styly hudby. To je limit na
straně schopností. Druhým limitem je otázka kvality hudby a vkusu, za který
bych nechtěl jít.

 

Která
kapela, ve které jste hrál, pro vás byla nejzásadnější?

Z každé kapely a hudební spolupráce jsem si odnesl mnoho
zážitků a důležitých zkušeností. Profesně je pro mě ale nejzásadnější moje
současné působení v kapele Ewy Farne, kde je práce celkově na výborné
profesionální úrovni, což mám rád. V neposlední řadě jsem tu obklopen
vynikajícími muzikanty.

 

Jak se vám s
Ewou spolupracuje?

Jak jsem již řekl, s Ewou i kapelou se mi spolupracuje
výborně lidsky i profesně.

 

Podle jakého
měřítka vybíráte kapely, ke kterým se přidáte?

Musí v tom být nějaká výzva nebo zkrátka jen pocit, že mě to bude
hudebně bavit a naplňovat. Nejlépe oboje dohromady. Podstatná je také lidská
stránka. Osobně si nedokážu představit, že bych hrál v kapele, která po této
stránce nefunguje.

 

Jak se vůbec
člověk ke kapele dostane? Bývá osloven, nebo musí být tím, kdo sám
s nabídkou přijde?

Většinou bývá osloven, případně kombinace obého. Česká
profesionální scéna je poměrně malá a klíčovou roli hrají kontakty mezi
muzikanty, kteří si uvolněné posty mezi sebou zpravidla „dohodí“. Tyto kontakty
nejčastěji vznikají už na konzervatořích a podobně, což je nepochybný přínos
studia hudební školy, který jsem dříve nezmínil. Sám jsem byl takto osloven
svým spolužákem z konzervatoře. Konkurzy se vypisují spíše zřídka.

 

Které kapely
vás obecně nejvíce ovlivňují?

Je toho opravdu veliké množství a široký rozptyl. Pochopitelně
jsem sledoval a sleduji přední světové baskytaristy jako Marcuse Millera,
Victore Wootena a další. Obecně ale nejsem velkým příznivcem sólových projektů
baskytaristů. Mám sice rád hudbu postavenou na silných basových linkách, jako
jsou například britští Muse a dále
spousta interpretů a kapel z oblasti funku, soulu a blues, ale ne výlučně.

 

Posloucháte
nějaké nahrávky i s kapelou?

V kapele sledujeme z profesního hlediska nahrávky a
vystoupení zpěvaček jako Alanis Morissette, Pink, Beyonce. Mám rád například i
elektronickou taneční hudbu, takže inspirace je dostatek.

 

Hrajete
v Česku i v zahraničí. Vnímáte nějaké rozdíly mezi českým a
zahraničním publikem?

Rozdíly vnímám. Ze zahraničí mohu nejvíce porovnávat
s polským publikem a obecně bych řekl, že Poláci jsou do hudby
v dobrém slova smyslu fanatičtější a dovedou se bavit spontánněji. V Česku
se mi zdá, že dominuje přístup „já tady budu stát a ukažte, jestli mě dokážete
pobavit“. Ale samozřejmě jsou i výjimky na obou stranách.

 

Neuvažujete
někdy o založení vlastní kapely?

Částečně „svoji“ dlouholetou kapelu mám. Už přes 10 let funguji
v elektroinstrumentální kapele U-Prag,
kde nás stále baví tvořit, ačkoliv koncertně není kapela tak aktivní, bohužel i
vlivem mé vytíženosti. Nicméně o založení skutečně vlastní kapely pokradmu
uvažuji. Záleží ale na mnoha okolnostech a čekám, až na to situace dostatečně
uzraje.

 

Co byste
poradil všem, kteří by se také chtěli stát baskytaristy?

Kupte nebo si půjčte nástroj, najděte učitele, který vám dá slušné
technické základy, ať se později netrápíte. Poslouchejte svoji oblíbenou hudbu
a „stahujte“ si basové linky, hrajte s nahrávkami. Jakmile to jen trochu
půjde, najděte si kapelu a hrajte spolu, vymýšlejte si vlastní doprovody a
hlavně poslouchejte, co hrají ostatní.

foto: Lenka Hatašová

 

Skládáte
také hudbu?

Skládám, ačkoliv nejsem příliš produktivní skladatel. O to větší
radost mi udělalo, že jedna moje skladba se objeví na chystaném novém albu Ewy
Farne, které již vyšlo v Polsku pod názvem (W)INNA?

 

Kde čerpáte
inspiraci?

Inspirací je pro mě vlastně asi všechno, co jsem kdy slyšel a co
aktuálně poslouchám. Je třeba také rozlišovat a respektovat žánr, ve kterém má
píseň být. V tom smyslu určitě záleží, jestli člověk skládá „pro sebe“, nebo
pro jiné. Na druhou stranu, když začnu rozvíjet nějaký hudební nápad, velmi
často začne žít vlastním životem a skončí třeba i dost jinak, než jsem původně
předpokládal.

 

Cítíte se
úspěšný? Co pro vás vůbec ve vaší kariéře úspěch znamená?

Úspěch je pro mě důležitý. Jednak motivuje, ale také vlastně vůbec
existenčně umožňuje vykonávat tuto profesi. V tomto smyslu se tedy za relativně
úspěšného považuji a zároveň doufám, že jsem na cestě vzhůru a ne opačným
směrem.

 

Dokážete při
hudbě ještě relaxovat?

Asi ano, ale dělám to zřídka. Když chci doma odpočívat, většinou
si hudbu nepustím. I v autě mám raději ticho.

 

A poslouchat
hudbu a nehodnotit ji ještě zvládáte?

To už zcela nezvládám. Nemohu se ubránit obecnému hodnocení a
případně analýze použitých aranží, zvuku a podobně. Myslím, že to je deformace
většiny muzikantů.

 

Co pro vás
hudba jako taková znamená?

Hudba je pro mě forma umění, která dokáže předat nejvíce emocí.
Proto by se z ní neměly za žádných okolností vytrácet. Je mou profesí i
nejlepší zábavou, za což jsem velmi vděčný.

foto: Lenka Hatašová

 

Jak se
cítíte, když vstoupíte na pódium?

Těžko říct. Těsně před koncertem cítím většinou spíše příjemné
napětí a snažím se maximálně koncentrovat. Jakmile vstoupím na pódium, připadám
si trošku vytržený z času a prostoru. Není v tu chvíli místo na analýzu pocitů.
To nastupuje spíše po koncertě, kdy je teprve možnost si průběh koncertu a
pocity z něj přebrat.

 

Co vnímáte
na své práci jako to nejtěžší? 

Asi dlouhé a často únavné cestování. Na druhou stranu se člověk
podívá do míst, kam by jinak nezavítal.

 

Co je naopak
pro vás nejzábavnější?

Vlastně všechno ostatní. Baví mě pochopitelně koncerty, ale i
zkoušení, celkově práce s kapelou, tvůrčí práce i natáčení ve studiu. Užívám si
to.

 

Děkuji za
rozhovor

 

 

 

Text: Petra Kuncová

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci s Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

a GrandioR Hotel Prague www.hotel-grandior.cz 

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Jak velmi nás hudba může
ovlivnit pro celý náš život, to je kapitola sama pro sebe právě u hudebníků.
Pianistka Eva Hutyrová měla jasno v momentě, kdy se zamilovala do první
klavírní písně. Vydala se na profesionální dráhu a slaví velké úspěchy i
v zahraničí. Co však patří k jejím stěžejním, klíčovým momentům
v profesní kariéře, je nalezená svoboda a nespoutanost, kterou jí tato
profese mimo jiné přináší.

Jakým způsobem se u vás
vyvíjel vztah k hudbě a zvolenému hudebnímu nástroji?

Můj vztah k hudbě se vyvíjel naprosto přirozeně, jelikož pocházím z
moravsko-slovenské rodiny, kde odmalička všichni zpívali, hlavně lidové
písničky, takže hudba mě provázela, řekla bych, už od samotného prenatálního
stadia. A když se ptáte, proč zrovna klavír, tak k mému rozhodnutí hrát na
tento nástroj došlo někdy mezi šestým a sedmým rokem, kdy jsem slyšela sestřenici
hrát známou skladbičku od Beethovena Pro
Elišku. A to mě tehdy tak okouzlilo, že jsem se prostě rozhodla, že na
tento nástroj musím hrát. Nic víc, nic míň, takto jednoduché to bylo.

 

Existuje ideální či
univerzální způsob, jak dobře natrénovat skladbu?

Nevím, jestli ideální způsob existuje, mohu vycházet jen z vlastních
zkušeností. Důležité je taky uvědomit si, o jakou obtížnost skladby se jedná.
Každý má navíc rezervy v něčem jiném. Někdo má odmalička rychlé prsty, učí se
rychle zpaměti, ale třeba mu chybí přirozená muzikalita. Někdo je naopak
přirozený muzikant, ale musí víc řešit technickou stránku věci. Každopádně „dobře
natrénovat“ skladbu by asi především mělo znamenat správně pochopit smysl toho,
co hraju, přečíst správně text (notový) a ve finále dodat konkrétní skladbě
něco svého, zkrátka něco, co vyjadřuje taky moji osobnost.

 

Komu nebo které škole vděčíte
za to, co jste se naučila o hudbě?

Na ZUŠ ve Zlíně to bylo seznámení s pestrým světem klavírní tvorby, na
konzervatoři v Brně to bylo rozvíjení osobnosti a kromě standardního světového
repertoáru poznávání také současných skladatelů a na AMU v Praze u pana profesora
Emila Leichnera pokračování v podobném duchu jako v Brně, čili zvládnout
studijní plán, ale v rámci toho ještě vybírat i méně známá díla a další navazování
kontaktů a spolupráce se skladateli. Většina z nich byla také mými kamarády,
takže to bylo o to příjemnější. Krom toho mě samozřejmě ovlivnily také
osobnosti, které jsem potkávala na mezinárodních klavírních kurzech.

 

Jaké milníky ve vašem
životě považujete za ty klíčové?

Narození dcery. To je klíčový moment celého mého bytí. Od té doby mám
pocit, že hraju tak nějak svobodněji, víc jsem se uvolnila a selektuju věci,
události na podstatné a méně podstatné. Předtím jsem brala všechno strašně vážně,
možná až urputně. Zkrátka jsem šťastnější a líp se mi hraje.

 

Jaké milníky byste ráda
ve vašem životě ještě měla?

Když se budeme bavit o profesních věcech, tak bych se ráda vrátila
koncertovat do USA a vůbec poznávat stále nové krajiny a lidi v souvislosti s
muzikou. Předávat lidem aspoň něco málo z české hudební kultury.

 

Jak je to u hudebníků
s pojmem kariérista?

Asi jako v jiných oborech. Někdo chce „za každou cenu“ prorazit, hraje
všechno, s kýmkoli, bez ohledu na vazby, vztahy a je to jeho cesta. Každý máme
možnost volby. Pro mě je v hudbě podstatné, co hraju a s kým. Musím mít pocit
osobní svobody, necítit nějaký diktát a mít ráda lidi, se kterými pracuju.
Osobní vazby jsou pro mě důležité. Takže asi nejsem kariérista, protože bych jinak
dokázala z minulých let využívat spolupráce, které lidsky nefungovaly, ale kariérně
by třeba znamenaly „posun“. Já bych to ale jinak nechtěla, takto jsem
spokojená.

 

Jaké možnosti pro svoji
kariéru hudebníci mají? Existuje nějaká vlastní cesta? A jaká jsou její úskalí?

Možností je spousta – uplatnit se jako hráč v orchestru, v komorním
ansámblu, učit na nejrůznějších hudebních institucích, u klavíristů je to i korepetice.
Pro mě je vlastní cesta skloubení několika aktivit – spolupráce s ansámblem Konvergence, korepetice na gymnáziu a
hudební škole v Praze- Žižkově, komorní hra, klavírní soubor The Fortyfingers a k tomu natáčení pro
rozhlas a televizi. Baví mě ta rozmanitost. A úskalí? Pokud se někdo rozhodne
třeba „jen“ pro sólovou dráhu, musí počítat s tím, že uživit se jen takto bude
zřejmě složitější. Ale zase, pořád se vracíme k té cestě, kterou si každý
vybírá sám za sebe. A je to tak v pořádku.

 

S jakými zážitky
jste se vrátila z lednového scénického veletrhu v New Yorku?

Jen s těmi nejlepšími. Vážně, byla jsem nadšená. Ze samotného města, z
organizace, kterou koordinovala Česká
centra, která připravila naše „showcase“, a dále ze spolupráce s americkým
skladatelem Glennem Cornettem, díky kterému jsme mohli hrát v multimediálním
prostoru Spectrum na Lower Manhattan.

 

Jakým způsobem se tam
vůbec lze dostat?

Manažerka našeho ansámblu Konvergence
Kateřina Riethofová, která sleduje velmi aktivně nejen české hudební dění,
přišla s nápadem přihlásit Konvergenci
na APAP v New Yorku, byť se jedná více méně o scénický veletrh. My ale často
hrajeme takzvané prostorové kompozice, čili působíme „scénicky“, takže jsme se po
diskuzi rozhodli, že by to mohla být zajímavá zkušenost. Česká centra, která účast koordinovala a vybírala z přihlášených
divadel, tanečních a hudebních souborů, se nakonec rozhodla a vybrala za hudbu
soubor Konvergence. Byli jsme tam
jako jediný český hudební zástupce.

 

Jak probíhala vaše vystoupení
v NY?

První vystoupení se odehrálo na půdě České
národní budovy na Manhattanu. Bylo to takzvané „showcase“, krátké, asi třicetiminutové
představení, kde jsme prezentovali program Mountains-Silence-Fragile. Autorsky
se na něm podíleli naši tři kmenoví skladatelé Tomáš Pálka, Ondřej Štochl a
Michaela Plachká. Pak jsme měli ještě jeden celovečerní koncert s jiným
programem v Bostonu, kde jsme měli zařazené kompozice i amerických skladatelů.
Ansámbl reprezentovali Ondřej Štochl na violu, Tomáš Hanzlíček na kytaru, já na
klavír a na klarinet hrál Jiří Mráz. Na závěr našeho týdenního působení v
Americe jsme hráli, jak jsem se již zmínila, v prostoru Spectrum v NY na Manhattanu ve spolupráci s klavíristou Davidem
Kalhousem. Tam jsme prezentovali opět českou současnou tvorbu a americké
skladatele. 

 

S jakou vzpomínkou
na své posluchače jste se vrátila?

Vybaví se mi otevřenost publika, zájem o nové věci, spousta otázek
směřujících k muzice, kterou jsme prezentovali, sdílnost. Pocity byly a stále
jsou v živé paměti a mám z nich pořád radost.

 

Kdo je podle vás ideální
posluchač vašeho žánru?

Vlastně kdokoli, kdo je otevřený hlubšímu ponoření do myšlenkového světa,
ať už vlastního, nebo toho, který se objeví nebo může objevit na základě
poslechu. Řekla bych, že důležitá je soustředěnost a otevřenost posluchače.
Určitě nejsou naše koncerty určeny jen pro intelektuály. Uvidíte zde spektrum
posluchačů přes studenty konzervatoří, vysokých škol (nejen hudebních),
psychology, lékaře, jaderné fyziky, seniory… Nejsme vyhraněná skupina závislá
na věku, ale na tom, koho zajímá současnost. To, co zní dnes. To, co formuje
naši společnost v dnešní době, a to, co ji charakterizuje. Nastavujeme zrcadlo
našim současným životům.

 

Jaké vlastní kouzlo
tento žánr přináší vám osobně?

Svobodu. A možnost taky aktivně zasahovat, spoluvytvářet, diskutovat a
nacházet v tom tvoření plno slovy nepopsatelných věcí. Není zde prostor pro
rutinu a stagnaci a to mě baví.

 

Momentálně se
připravujete na koncert v rámci
Pražského jara, kde budete s ansámblem Konvergence
uvádět pět premiér autorů tří generací. Můžete mi přiblížit, jak to celé bude
probíhat?

Právě začínáme zkoušet. Koncert bude probíhat 19. 5. v 19:30 v Praze v
Anežském klášteře. Specifičností
koncertu bude také to, že využijeme prostor, který nám Anežský klášter nabízí, takže posluchači budou mít možnost
vychutnat si prostorové kompozice a budou takříkajíc přímo v centru dění.
Uslyšíte skladby Tomáše Pálky, Michaely Plachké, dále Ondřeje Štochla, to jsou
ti z té mladší generace. A za tu starší to budou osobnosti české současné
tvorby – Marek Kopelent, Petr Graham a Pavel Novák Zemek. Konvergence neboli
sbíhavost bude tentokrát citelná spíše v námětu kompozic. Všechny skladby budou
zejména tichou, skromnou výpovědí o něčem, co je pro toho kterého autora důležité.
Anežský klášter sám vybízí k tomu,
aby kompozice měly duchovní, řekněme až kontemplativní rozměr.

 

Jak vypadá vaše příprava
a kde jsou dejme tomu složitější místa?

Po obdržení notových materiálů s autory probereme jejich ideu a poté
začneme danou kompozici zkoušet. Pokud je ve skladbě nějaký neobvyklý způsob
využití nástroje – u klavíru třeba hra ve strunách – tak se věci řeší na místě,
bavíme se o zvuku, jak konkrétní místo nejlépe zahrát, aby vyznění v celkovém
kontextu působilo co nejcitlivěji a odpovídalo charakteru dané skladby. Jinak
každý interpret cvičí sám doma a na zkouškách už jen dáváme skladbám pevný tvar.

 

Máte očekávání? Případně
jaká?

Kdo nic neočekává, nebude zklamán. Ale pokud se ptáte na očekávání v rámci Pražského jara, tak ano, budu netrpělivě
čekat na zpětnou vazbu od lidí. A vůbec, asi je přirozené, že člověk, pokud
něco spoluvytváří, čeká reakci publika. Pokud je kladná nebo pokud lidé přijdou
s tím, že je to oslovuje, ptají se, vytváří to příjemnou interakci s hráči.

 

Umíte si správně přát,
nebo máte pocit, že příležitosti a šťastné události chodí do vašeho života
nějak samy?

Mám pocit, že když jsem vyrovnaná, spokojená, mám radost z toho, co je
tady a teď, nelpím na banalitách a věnuju se své práci, ano, i ty řekněme
drobné radosti vstupují do běhu věcí tak nějak samy.

 

Jak došlo ke vzniku
ansáblu Konvergence? Proč zrovna
tento název?

Ještě na AMU v Praze se několik studentů kompozice s podobnými vizemi
rozhodlo, že by rádi ovlivnili dění kolem nás na základě vlastních koncertů. A
to nejlépe s vlastní dramaturgií. A to vše se podařilo. Sdružení vzniklo, za 12
let existence se uskutečnila řada velmi originálních koncertů. Konvergence – směřování
ke společnému cíli, k průsečíkům, které vytvářejí mosty mezi skladbami.
Posluchač sleduje jakési pásmo, takže by měl vnímat koncert kontinuálně. To je
dost výrazná změna oproti běžně řešeným koncertům, kdy často jednotlivá díla
mezi sebou nemají silnější pojítko, ať už myšlenkové, nebo estetické.

 

Jaká hudební vystoupení
spolu děláte a v jakém počtu hudebníků obvykle?

Realizujeme jak vlastní koncertní řady, tak koncerty ve spolupráci s
dalšími hudebními a tanečními institucemi. Snažíme se hledat stále nové impulzy.
Prezentujeme tvorbu především žijících skladatelů celé naší planety. Bez
nadsázky provádíme dnes na vysoké interpretační úrovni skladby z celého světa.
A ohlasy autorů na sebe nenechávají čekat. Mnozí se na koncert do Prahy
nedostanou, ale na základě nahrávek z koncertů je vidět, že patříme ke špičce v
našem oboru. Takovou úroveň se snažíme nejen udržet, ale stále ji rozvíjíme
dál.

 

Máte před sebou
v rámci Konvergence nějaké
inovační vize?

Kromě již zmíněného se snažíme navazovat více spolupráci mezi obory. V
příští sezoně by tak měl proběhnout projekt, jehož středobodem bude spolupráce
mezi skladateli a skladateli-studenty v kombinaci s videoartem. Snažíme se tím
zpřístupnit současné hudební umění pro více potenciálních zájmových skupin.
Jinými slovy, hudební umění je současně vizuální, pokud přijdeme na koncert a
neposloucháme pouze nahrávku z CD. Proto vytváříme tato propojení a koncepty,
které posouvají náš vjem dále. Pro mě osobně je taková spolupráce často
zajímavější v celkovém vyznění díla než samotné provedení čistě „hudební“.

 

Jaké vize máte vy sama ve
své kariéře?

Je jich spousta, ale asi o nich nechci moc mluvit, abych něco, co se třeba
teprve rodí, nezakřikla… (smích)

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lucie Čermáková – www.luuca.eu a www.artykel.cz

Make-up: Kristina Pospíšilová

Oficiální stránky: www.konvergence.org a www.fortyfingers.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela
Lejsková

Publisher: magazín Best of
www.ibestof.cz

Andrea
Kalivodová je přední česká operní pěvkyně, mezzosopranistka,
nazývána též česká
Carmen. Narodila se
v Kroměříži, kde od malička zpívala, pokračovala v ZUŠ a na konzervatoři v
Brně. Ve dvaceti letech odešla z rodné Moravy do Prahy a vystudovala hudební fakultu
AMU. Operní scény i koncertní jeviště jí otevřely dveře a vítězila v řadě mezinárodních
pěveckých soutěží. V současné době působí jako sólistka pražského Národního
divadla, věnuje se
koncertní činnosti, vystupuje po celé Evropě, Americe nebo třeba v Japonsku. Ve
svém mládí se již několikrát ocitla v ohrožení života. V patnácti
letech ji srazil motocykl, před dvěma lety jí našli nezhoubný nádor na mozku a
loni prodělala mozkovou příhodu. Přes to všechno je velká bojovnice a optimistka.

 

Pocházíte
z Moravy. Vedli vás doma ke zpěvu?

Pocházím z Moravy, narodila jsem se v Kroměříži
a do dvaceti let jsem žila v Brně. Potom jsem se přestěhovala do Prahy.
Moje rodina, moji rodiče, jsou emotivní lidé, ale operu nikdy neposlouchali a
nepředstavovali si, že budu operní pěvkyně. Nicméně od okamžiku, kdy rozpoznali
můj hudební talent, se mi i v tomto směru velice věnovali. Měla jsem
jejich plnou podporu, maminka mě vodila do hudební školy. Já si přála zpívat už
odmalička, chtěla jsem být zpěvačka jako Hanka Zagorová nebo Helena Vondráčková,
které jsem tehdy poslouchala.

 

V kolika
letech jste přišla na chuť opeře?

Opera přišla až kolem mých čtrnácti let.
Dobře si vzpomínám na ten okamžik, kdy jsem v Mahenově knihovně
v Brně poslouchala Carmen, Habaneru. To mě chytlo za
srdce. V Brně na konzervatoři byla jen klasická větev, nebyla tam pop
music, šla jsem tedy studovat klasiku a postupně se začala o operu zajímat. Přiznám
se, že první dva roky studia mě ale vůbec nebavily. Pro mladou holku v pubertě,
se kterou zmítají hormony, nejsou vokální cvičení nic moc. Dnes ale vím, že to
nejde přeskočit. Člověk se to musí naučit, musí si ten hlas vycvičit, naučit se
správně tvořit tón. Až ve třetím ročníku, když jsem se seznámila se starou
hudbou – Bachem, Vivaldim, Händelem – mě to začalo i bavit. A najednou to bylo o
něčem úplně jiném.

 

Byl pro vás zpěv vždy na prvním
místě? Nelákalo vás někdy něco jiného?
Kdybych se na konzervatoř nedostala, tak bych zřejmě přemýšlela o jiném oboru.
Nejvíce mi byla blízká asi žurnalistika, bavilo by mě pracovat jako redaktorka.

 

Váš osobní
život byl protkán několika zásadními událostmi, které ovlivnily i váš profesní
vývoj. Jednou z nich byl nález nádoru na mozku…

Před dvěma lety mi našli nezhoubný nádor na
mozku, který se ale nacházel na velmi nebezpečném místě, vedle krevního
řečiště. Bývala jsem strašně unavená, malátná, necítila jsem se ve své kůži a k tomu
se přidalo špatné spaní, tlak v hlavě, šum. Tak jsem vyhledala lékaře.
Paradoxem bylo, že v době, kdy jsem podstoupila operaci, mi umřela moje
kamarádka, také operní pěvkyně. Měla rovněž nádor v hlavě, ale zhoubný. Smutné
bylo, že všichni věřili, že se z toho dostane. Zůstaly po ní dvě malé
děti.

 

Takováhle
situace opravdu nepřidá k udržení dobré mysli. Změnilo to váš pohled na
život?

Bylo to pro mě velmi silné a zásadní. Jsem
ráda, že jsem dostala velkou šanci pokračovat dál, jak ve svém životě, tak i v práci.
Změnila jsem se, jsem silnější, rozhodnější, ale možná i částečně opatrnější. Nepouštím
si lidi tolik k tělu, nejsem již tolik otevřená – byla jsem vždy takový
střelec, ale možná to i někteří lidé zneužili. Lidé jsou s vámi kamarádi,
pokud jste silná a dáváte jim energii, pokud nemáte žádný problém. Ale jakmile
vy potřebujete pomoc či podporu, tak se okruh přátel velmi zmenší. To určitě
pocítil každý, kdo něco podobného zažil.

 

To
však nebylo všechno, další rána přišla loni v únoru…

Dodnes přesně nevíme, proč se to stalo, ale
jedním z důvodů mohla být i oslabená imunita. Patrně se dostavily jakési
následky po psychické zátěži, která byla spojená s náročnou operací gama nožem.
Nejdříve jsem přestala mít chuť na jídlo a pak jsem loni v únoru šla z ničeho
nic k zemi. Zůstala jsem několik hodin v bezvědomí. A poté jsem
musela všechna vyšetření absolovovat znovu. Díky tomu ale zjistili, že jsem
zdravá.

 

V souvislosti
s tím bych zmínila vaši životní roli – Carmen. Ta vlastně zasáhla i zde,
při vaší mozkové příhodě…

Je to až bizarní. Carmen mne opravdu
provází celý život, od mých studentských let. Když jsem v únoru zkolabovala, odvezli
mne hned do nemocnice. Vyšetřující lékařka mi potom druhý den ráno popisovala,
jak se mne ptala na nějaké údaje, jak se jmenuji, co dělám. A já jí odpověděla,
že jsem zdravotní sestřička. Ona mne ale poznala a říkala mi, že nejsem
zdravotní sestra, že jsem pěvkyně, že zpívám. A já prý vyhrkla – ano, Carmen! Takže
skutečně, Carmen mi zasahuje do života stále.

 

Měla
jste možnost vidět i jiné nastudování Carmen, s jiným obsazením?

Samozřejmě. Velmi se mi líbila Carmen s řeckou
pěvkyní Agnes Baltsa, kterou mám ráda a sleduji ji i
v jiných rolích. Nastudování Carmen se mi velmi líbilo
i v Metropolitní
opeře v New Yorku. Ráda cestuji a jezdím se dívat nejen na Carmen, ale i
na jiná operní představení. Mám doma také mnoho DVD, kterými se mnohdy
inspiruji či dle chuti některé části z opery podrobně pitvám.

 

Inspirovala
jste se někdy jiným nastudováním Carmen právě v zahraničí?

Určitě by se člověk měl inspirovat, nicméně
vždy ctím nastudování a představu režiséra, se kterým jsem já osobně danou
inscenaci nastudovala. Na představení, ve kterém právě učinkuji, je krásné, že
nejdu jen odzpívat roli, já jdu prožít tříhodinový příběh, na jevišti tak do Carmen
dávám trochu sama sebe.

 

Zpíváte
spousty rolí. Které jsou vaše oblíbené, pominu-li srdcovou Carmen?

Rusalka od Antonína Dvořáka, kde zpívám Ježibabu. Tam
nacházím spoustu životních pravd. Velice si užívám i Fenenu v opeře Nabucco, to je skutečně
nádherná Verdiho opera. Mám také velmi ráda Maddalenu v Rigolettovi. Hlasovou hygienou
je pro mě třetí dáma v Kouzelné
flétně.
Mozart dělá každému hlasu dobře.

 

Koho
z operních pěvců – ať už našich, či zahraničních – máte ráda?

Určitě musím znímit jméno Elena Garanča,
osobitá žena s lidskými názory, sama čeká druhé dítě. Také velmi ráda sleduji
ruskou sopranistku Annu Netrebko, její práce je nadčasová a inspirující. V neposlední
řadě nechci zapomenout ani na již zmíněnou Agnes Baltsa. Tato žena má
neobyčejně zajímavý hlas i projev.

 

Měla jste možnost vystupovat v
mnoha cizích zemích. Jaký to pro vás mělo přínos a kde se vám vystupovalo
nejlépe?
Nejvíce mne nadchlo Monte Carlo, kde bylo
velmi spontánní, vřelé publikum. Je to už snad sedm let, rychle to utíká. Člověk
si stále myslí, že je mu dvacet. (smích) Vystupovala jsem tam s písňovým
repertoárem za klavírního doprovodu. Také moc ráda vzpomínám na
koncertování s dirigentem Františkem Preislerem, který už bohužel není
mezi námi. Cestovali jsme tehdy se žofínským orchestrem s pořadem Koncerty hvězd, pořádala jej agentura NKL Žofín. Byly to velké, krásné koncerty
s Karlem Gottem, Štefanem Margitou a mnoha dalšími. Vystupovali jsme
například v Kremlu, v Bruselu, mám na to moc krásné vzpomínky.

 

Vzpomenete
si na první významné ocenění, které jste získala?

Určitě. Bylo to v Londýně, The Anglo Czechoslovak Trust, kde jsem získala první cenu. Na
základě toho jsem byla pozvaná na koncert s mladými umělci z Londýna,
což bylo moc příjemné. Velice si také vážím pozvání do vídeňského Konzerthausu, kam jsem byla
pozvána jako jediná účastnice z ČR. To se odehrálo v době našeho
vstupu do EU – Vítejme
do Unie.
Byla to pro mě velká čest.

 

Netrápí vás při takových velkých
akcích tréma?
Jak kdy, mám to ve vlnách. Momentálně mám
období, kdy si to užívám. Když mi bylo dvacet, měla jsem tak velké sebevědomí,
že jsem si říkala, kde se to ve mně bere. (smích) Ale když pak člověk začíná něco umět, tak
už mívá trému větší, už ví, co je to zodpovědnost, také už vystupuje pod
nějakým jménem, nějakou značkou a chce tu kvalitu udržet.

 

Jste
operní zpěvačka, což s sebou nese starost o hlas. Prochází během vaší
kariéry změnami?

Já se teď cítím na vrcholu. Mám, jak se
říká, ten vítr v zádech – můj hlas je nyní vyspělý, pevný, má tu správnou
sílu. Možná je tam také díky mým osobním prožitkům a pohnutkám i více empatie,
možná i bolesti v hlase a rozhodně je tam větší hloubka.

 

Působila
jste někdy i v muzikálech?

Občas zpívám takové ty známé klasické
muzikály pro klienty, kteří si to vyžádají. To dělají i velcí pěvci, že
nastudují exkluzivní muzikálová čísla a s radostí je produkují, například
jako přídavek na svých operních galakoncertech. Muzikál jsem ovšem nikdy
nenastudovala, jen operetu v Karlíně.

 

Slyšela
jsem, že mezi operními divami panuje rivalita. Pociťujete ji i vy?

Zdravá rivalita mezi pěvkyněmi, kterých si
opravdu vážím, je vlastně přínosná. Člověk na sobě musí neustále pracovat,
vyvíjet se a nikdy neusnout na vavřínech. Nemám pochopitelně ráda závist,
pomluvy, intriky, škodolibé nefér jednání, toho se v divadle sama velmi
vyvaruji. Každému pracovitému pěvci s talentem přeji úspěch a krásná
představení!

 

Jste
mediálně známá, poskytujete rozhovory, nestraníte se bulváru. Jak se na to
dívají kolegové z branže?

Vybudovat si mediální známost
v operním světě v našich českých podmínkách je opravdu velice tvrdá,
pečlivá a vytrvalá práce. To, že odzpíváte špičkově představení na prknech Státní opery nebo na
koncertních jevištích, je naprostá samozřejmost. Ovšem něco zcela jiného je
práce s médii a vytvoření vlastního marketingu. Není úplně lehká doba,
možná je tak trochu agresivní, „jiná“, až bláznivá a někdy je velmi těžké operu
do společenských médií prosadit. Myslím si ale, že kolegové z branže
chápou, že již nežijeme v 18. století. Opera je překrásná stylizace, zaslouží
si reprezentativní reklamu. Zaslouží si také, aby se o ní v hojné míře hovořilo
a diskutovalo, aby operní premiéra přirozeně zajímala i masy, a to více než
třeba silikony začínající neznámé modelky. Já se snažím o to, aby se opera
dostala i k normálním lidem, k mládeži. Často také zpívám mimo Prahu,
chci, aby se o operním repertoáru vědělo i v malých městech. Věřte mi, že
tato práce je skutečně velmi náročná, ale pro mne je především maximálně
smysluplná.

 

Natočila
jste 13. komnatu. Nebyla to taková vaše terapie ze všeho, co vás
v poslední době potkalo?

Byla to pro mě i terapie, ale hlavně jsem natočila
13. komnatu, protože jsem to
cítila jako povinnost – sdílet svůj příběh a možná tím i někoho podpořit, poslat
naději tam, kde je jí právě třeba. Vnímám také to, jak je náš život velice
křehký a vzácný, považuji jej za opravdu velký dar. Kdybych tehdy v tom
únoru zůstala doma, tak jsem tady asi už nebyla. Naštěstí jsem tenkrát byla
v restauraci, kde mi zavolali záchranku.

 

Asi
každý z nás má nějakou tu svoji třináctou komnatu…

Ano, je to tak. Každý člověk potřebuje nějakou
naději, vizi, každý s něčím či s někým bojuje. To, že je všechno fajn, či
se mnohdy tváříme, jak se máme skvěle, je někdy jen taková chiméra, protože
věřím, že každý má svoji třináctou komnatu. A každý si možná v sobě nese
něco, co velmi trápí jeho duši. Já ale doufám, že jsem si všechno zlé již
vybrala, cítím to hluboko uvnitř a těším se na to, co dalšího mi život přinese.

 

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Make-up a vlasy: Pavel Filandr www.pavelfilandr.cz

Styling: Ricardo Torini

Oblečení
RITORE http://eshop.ritore.com

Gábina Páralová a Jiřina Tauchmanová 

Vytvořeno ve spolupráci s:

Designhotel
Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

Hotel Grandior Prague www.hotel-grandior.cz 

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Královská harfa je hudební nástroj mnoha kontrastů. Patří
k nejtěžším nástrojům a zároveň vydává jeden z nejlíbeznějších zvuků
na světě. Harfistka Barbora Plachá mu kdysi dávno propadla a snaží se skrze
svou hudbu předat své nadšení lidem dál. Jako u jiného nástroje stojí mnoho
úsilí, cvičení a let, než se umělec s instrumentem sladí v harmonii,
ale trpělivost přináší své muzikální ovoce. Česká harfistka měla tu čest hrát
mimo jiné i pro samotného belgického krále.

 

Hudbě se věnujete
od útlého dětství. Proč jste si nakonec vybrala královskou harfu?

K
hudbě mě přivedli rodiče. Ve dvanácti jsem se zamilovala do harfy. Na první
pohled – nebo poslech – a na celý život.

 

Hraní se věnujete
již 12 let, nepřemýšlela jste o změně nástroje?

To mě nikdy ani
nenapadlo.

 

S odstupem
času, myslíte si, že je u harfy důležitá předchozí hudební průprava?

Pro úplné začátky
žádná složitá teorie tolik důležitá není, ale čím déle člověk hraje a věnuje se
hudbě, tím je důležitější znát všechny kontexty a rozumět tomu. Na Královské konzervatoři v Bruselu jsme
měli předmět solfége, byl hodně náročný a i několik hodin každý den jsem
se na něj musela připravovat. I když ne vždycky to byla zábava, nyní vidím, jak
moc přínosné to bylo a jakou velkou výhodu mám oproti ostatním muzikantům. Pro
představu, profesor Rudy Van der Cruyssen měl například seznam třiceti úryvků z
různých klasických děl, které nám dal na víkend. V pondělí ráno se postavil
před třídu a jednoho po druhém nás vyvolával. Takže když na mne ukázal a
vykřikl 14, tak jsem musela vstát a začít zpívat 2. symfonii od Brucknera,
začátek druhé věty, a to na jména not. Takže jsem vstala a začala zpívat: „Mi-mi-re-fa-sol-la-si-re-do.“
Dodnes si to pamatuji. Pravidla byla jednoduchá: nezazpíváš – neprojdeš. Je to
veliká konkurenční výhoda. Ráno dostanu noty a večer jsem schopná hrát zpaměti.

 

 

Jaká je podle vás
nová generace začínajících harfistů?

Nová generace začínajících harfistů je především o hodně
let mladší, než byla ta moje. Nyní jsou u nás dostupné harfy různých typů,
velikostí, barev. Děti mohou začínat již ve třech letech. Ale je to stejné,
jako když si chcete zahrát dobře třeba tenis. Musíte pravidelně několik let
trénovat a smířit se s tím, že než si zahrajete opravdový zápas, půjdete asi
tak stokrát na trénink, kde budete bouchat míčkem do zdi. Chce to být pilný a
cílevědomý.

 

Když jste
začínala, viděla jste se spíše jako sólistka, nebo jako součást filharmonie?

Hrát na harfu mě od začátku bavilo, takže jsem hrála ráda
a pořád. Stejné to mám i teď – když mě někdo poprosí, ať zahraji, tak zahraji a
zahraji, i když mě nikdo nepoprosí. Je jedno, jestli by to bylo ve filharmonii,
komorní hře, nebo sólu.

 

Do jaké míry je u
nás harfa populární?

Harfa není kytara, ale začíná být čím dál tím populárnější.
Stala se dostupnou pro širší veřejnost. Dají se koupit i úplně malé háčkové
harfy a děti i dospělé velmi láká se na ně naučit hrát. Každou neděli
pravidelně koncertujeme s dětmi z hudebních škol v Galerii Harfa a tam je krásně vidět, jak harfa dokáže zaujmout.
Většina lidí se zastaví a poslouchá. Kolemjdoucí děti se zastaví vždycky. Harfa
je krásný nástroj, královský a mým životním snem je širší veřejnost a harfy
spřátelit. Vzájemně si to zaslouží.

 

Harfa působí
romantickým, lyrickým dojmem, přičemž patří mezi nejobtížnější nástroje. Co je
na ní tak obtížné?

Harfa je trochu
jako varhany, hraje se na ni jak rukama, tak nohama. Každá ruka, noha, každý
prst – až na malíček, ten nehraje – dělá něco jiného. Na harfě je sedm pedálů,
které musíte při hře obstarat. Takže je to asi tak, že dokud nebude existovat
hudební nástroj, na který se bude hrát všemi prsty u rukou i u nohou, bude
harfa pořád nejtěžší.

  

Harfa je poměrně
citlivý a těžký nástroj. Problémy jsou i při přepravování. Jak to řešíte při
koncertech v zahraničí?

Pokud hrajete na harfu, potřebujete velké auto. Zastávám
názor, že auto, do kterého se nevejde harfa, je na nic. (smích) Každopádně tam, kam se dá s harfou dojet autem, tam jedu a
tam, kam nedá, tam mi firma, od které mám harfu, zajistí určený model harfy.
Takže když jedu třeba do Francie na lyže a vím, že si nemůžu dovolit necvičit,
pošlou mi harfu a pak ji zase odvezou. Je to perfektní servis.

 

Musíte si
zvyknout, když hrajete například na půjčenou harfu, nebo se to tolik neliší?

Pokud je půjčená harfa od stejné firmy, kterou mám já,
obvykle má stejnou menzuru mezi strunami a stejné rozpětí mezi pedály, takže to
zas tak rozdílné není. Důležité je ale i to, jaká je harfa na omak, jak se vám
podaří s ní souznít. A z tohohle hlediska je samozřejmě nejlepší ta moje, na
kterou jsem zvyklá a máme spolu už několikaleté přátelství.

 

Proč je většinou
harfa spojována se ženami?

To, že na harfu hraje žena, je dnes už přežitý stereotyp.
Třeba někdo na začátku minulého století vyfotografoval nějakou krásnou dívku s harfou,
a tak si teď všichni myslí, že na harfu hrají jen ženy. Špenát přeci také dává
Pepkovi námořníkovi zázračnou sílu, a přitom se ukázalo, že nemá tak vysoký
obsah železa. Šlo jen o chybu v desetinné čárce.

 

Kolik času musíte
věnovat cvičení?

Cvičím každý den tak tři hodiny sama a pak ještě zkoušíme
s cellem, violou, klarinetem nebo kvartetem Salome.
Snažím se dodržovat normální osmihodinovou „pracovní dobu“.

 

Jak se
připravujete před samotným vystoupením? Zintenzivňujete trénink?

Před koncertem toho člověk už moc dohánět nemůže. Takže
se snažím stále udržovat v kondici a soustředím se například na nějaká těžší
místa.

 

Skládáte i
vlastní kompozice?

V dětství jsem měla tyto tendence, ale v současné době se
věnuji spíše interpretaci děl opravdových skladatelů.

 

Máte raději
kompozice klasických, či současných autorů?

Klasická díla mají oproti těm současným tu výhodu, že se
setkáváme pouze s těmi, která čas prověřil. Mezi současnými díly jsou i taková,
ze kterých jednou budou díla klasická. A mezi nimi já pak už nedělám rozdíl.

 

Harfa je vázána
spíše s klasickou hudbou. Je možné s ní zahrát i jiné hudební žánry?

Ano, harfa je nástroj úžasných možností. Dá se na ni
zahrát jak klasika, tak jazz, blues, pop, folk, hudba latinské Ameriky a dokonce
i rock. Již podruhé jsem byla oslovena pro spolupráci na pražském koncertě s Electric Light Orchestra. Byl to velký
zážitek a harfa se tam ukázala zase v úplně jiném světle.

foto: Lenka Hatašová

 

S jakými
dalšími instrumenty harfa barevně ladí? Jaké jsou nejčastější kombinace?

Nejčastější kombinace je harfa s flétnou. Stejně zajímavá
je ale harfa například s violoncellem, violou nebo houslemi. Velmi ráda mám
také harfu jako sólový nástroj s doprovodem orchestru.

 

Láká vás třeba
spojení jiných, méně častých kombinací?

Ano, to mě velmi baví. Trochu nestandardní spojení
nástrojů máme v Salome – pásmu písní
Karla Kryla, které je pro zpěv, harfu, klarinet a kytaru. Také mé duo s
violoncellistou Petrem Nouzovským není zas až tak obvyklé. Nebo duo s klarinetem.

 

A když si můžete
vybrat, hrajete raději sólo, nebo v duetu?

To vůbec nedokážu říct, oboje má své kouzlo.

 

Duet je asi přeci
jen obtížnější…

To určitě je. Nejen, že musíte nacvičit svůj part, musíte
se s kolegou také sehrát, naladit se na jednu strunu, protože z hudby je to vše
cítit.

 

Hrajete raději
instrumentál, nebo s pěveckým doprovodem?

Ráda hraji to i to. Oboje mi dělá radost!

 

V jakém
prostředí se vám nejlépe hraje?

Hraji ráda téměř v jakémkoli prostředí – nejen na
koncertních pódiích, ale i třeba na dovolené, v hospici, v Galerii Harfa. Důležité je mít chuť předávat skrze hudbu lidem
radost.

 

Jaké publikum
potřebujete, aby ve vás vyvolalo tu správnou atmosféru?

Tu správnou atmosféru dělá hlavně umělec! Pokud zahrajete
opravdu dobře, tak dostanete každé publikum.

 

Co se harfistovi
honí hlavou, když zavře oči a hraje před publikem?

Většinou mám oči otevřené, ale to, co se mi doopravdy
honí hlavou, bych raději nechala jako takové malé tajemství mezi mnou a
čtenáři.

 

Jako jediná
v České republice hrajete na modrou elektroakustickou harfu. V čem je
odlišná oproti té klasické? Proč jste si ji zvolila?

Pokroku se není potřeba bránit. Podobně jako mnoho
špičkových kytaristů má v kytaře
zabudovaný mikrofon, u mé harfy je to stejné. Vzhledem k tomu, že je poměrně
obtížné harfu dobře nazvučit, tato má obrovskou výhodu. Ale co vám budu
povídat, vybrala jsem si ji také proto, že je modrá.

 

Jaká místa, kde
jste vystupovala, považujete za prestižní?

Recitál v paláci v Bruselu pro belgického krále.

 

Je nějaké místo,
kde by si přál vystupovat každý harfista?

Tak třeba hrát pro anglickou královnu nebo pro švédského
krále. A dobré místo je také Carnegie
Hall.

 

Jaké vystoupení
vás v současnosti čeká?

K příležitosti 70. výročí narození Karla Kryla vystoupí
naše kvarteto Salome na koncertě v Lucerně pořádaném ČRo a ke konci dubna
nás čekají dva krásné koncerty se Symfonickým
orchestrem Pražské konzervatoře a dirigentkou Miriam Němcovou v Krylově
rodišti, v Kroměříži.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Darina Blatská

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

V souvislosti
s flétnistkou Žofií Vokálkovou by se dalo hovořit o průkopnictví
v klasické hudbě. Zdánlivě snadno ovladatelný hudební nástroj, jakým je
flétna, tak velmi přátelský k ostatním hudebním nástrojům, dostává
v podání této hudebnice docela nový rozměr. Klasická hudba, které se
flétnistka věnuje, přináší kus kulturního dědictví a současně krásný způsob
pojetí, který má slušné šance oslovit velkou masu posluchačů svým způsobem a
příběhem, jenž nabízí.

 

Než jste si pro sólo dráhu vybrala flétnu,
váhala jste nad jiným hudebním nástrojem, případně ještě s nějakým
„koketujete“?

Moji rodiče byli nadšenými amatérskými hudebníky, takže jsem
hudbu slyšela prakticky od narození. Můj dědeček byl sochař, žák J. V. Myslbeka,
tatínek byl povoláním sochař a restaurátor. Jezdila jsem s ním po hradech a
zámcích, pražských palácích, restauroval třeba sochy na střeše Rudolfina i
Obecní dům. Miloval dechové hudební nástroje. Rodiče mi vybrali flétničku a ta
mi už zůstala. Moje cesta byla dost jednoznačná, a když jsem začala hudebně „vrcholově
závodit“, jeden nástroj pak bohatě stačí.

 

V doprovodu jakého jiného nástroje
flétna nejlépe vyzní?

Flétna má mnohostranné uplatnění, ale já mám nejraději
kombinaci s harfou nebo flétnu a varhany.

 

Jaké písně se s flétnou hrají obtížně?

Na flétnu lze zahrát prakticky každou základní melodii. Spíš
je problém, že sólová flétna potřebuje pro obohacení zvuku doplnit nějakým
akordickým doprovodem. Na flétnu můžete např. sólově meditovat, ale ke
koncertování je potřeba spojit síly více nástrojů, které vás doprovodí.

Žofie Vokálková

 

Platí pro flétnu, že je nutné znát noty,
nebo se dá hrát i bez nich? Respektive učit se hrát i bez nich?

Na každý nástroj to teoreticky jde i bez not. Mnoho od
přírody talentovaných hudebníků hraje i bez znalosti not, jen podle sluchu. Ale
se znalostí notového zápisu máte mnohem větší možnosti zahrát si, co chcete.

 

Jak hodnotíte zájem mládeže o hraní na
flétnu?

Flétna na první pohled vypadá jako jeden z těch lehčích
nástrojů ke zvládnutí. Proto mnoho rodičů volí právě flétnu. Flétnu je možné
zvládnout do určitého stadia celkem bez obtíží, ve srovnání se smyčcovými
nástroji, kde jsou začátky velmi těžké a jen houževnatý, hudby milovný rodič to
vydrží. Těžké je pak překonat pomyslnou laťku a vyniknout.

Žofie Vokálková

 

Jakou motivaci byste malým hráčům dala?

Motivaci přinese určitě dobře zvolený pedagog, který dítě
hudební výukou vede. Se špatným učitelem sejde z cesty i ten nejnadanější
žáček.

 

Jak vzpomínáte na své první úspěchy
v soutěžích?

Mne soutěžit vždy bavilo. Byly to jednotlivé cíle, člověk
studoval repertoár v časově omezeném horizontu. Ocenění jsou pak takové
třešničky na dortu, navíc určitě mezinárodní soutěže pomohou v začátku sólové
kariéry k dalším koncertním příležitostem. Dodnes mám ráda výzvy, vyniknout s
neobvyklými a zajímavými projekty.

Žofie Vokálková

 

Řekla byste, že soutěživost je nějakým
způsobem pro muzikantský život důležitá?

Záleží na tom, kam v oboru směřujete. V hudbě, jako v jiných
oborech, máte nesoutěživé typy, třeba orchestrální hráče, kteří hrají spokojeně
ve skupině, nebo nenápadné učitele hudby, a pak soutěživé ambiciózní sólisty,
kteří se snaží o „něco“ navíc.

 

Jak vypadá váš repertoár a co vás vede
k jeho podobě?

Můj repertoár obsahuje většinu tradičních skladeb flétnové
světové literatury. Základ tvoří skladby flétna a klavír nebo flétna s harfou
nebo s varhany či kytarou. Další důležitou část tvoří sólové koncerty s
orchestrem, s tímto repertoárem hostuji jako sólistka u našich i zahraničních
orchestrů. A pak mým velkým koníčkem je objevování zajímavých neznámých
skladeb. V současnosti se věnuji svému projektu Hudba královen, který přináší na koncertní pódia hudbu žen-skladatelek
všech stylových období. Od sv. Hildegardy von Bingen z roku 1200 přes samotné
královny, např. Marii Antoinettu, ženy slavných rodů jako Clara Schumann či Alma
Mahler a další, až k impresionismu a současnosti. Projekt měl velký úspěch,
kromě českých pódií i v USA. Na koncertu v Czech
Center v New Yorku jsem spolupracovala s Blankou Matragi, která nás
ozdobila kolekcí svých šperků, následně proběhlo i velké koncertní turné.
Naposledy jsme velmi úspěšně skladatelky představili v ruském Petrohradě na
festivalu s názvem Paláce Petrohradu.
V roce 2014 se chystáme s projektem do Paříže, protože mnoho skladatelek byly
právě Francouzky.

Žofie Vokálková

 

Jakým způsobem se vyvíjela tvorba seskupení,
ve kterých jste hrála a nadále vystupujete?

Spíš bych to nazvala trvalá spolupráce. Například s
kytaristou Lubomírem Brabcem, houslistou Jaroslavem Svěceným, harfistkou
Kateřinou Englichovou jsou to dlouholeté spolupráce na jednotlivých koncertech,
projektech, natáčeních CD, stále se k sobě vracíme. Trvalé soubory jsou dva, Musica dolce vita, se kterým vystupuji
po celé republice především s tematickými koncerty, a pak Due Solisti s americkou varhanicí Kathleen Scheide, se kterou
vystupuji na koncertech a festivalech v USA.

 

Jaké jsou předpoklady pro fungující partu
muzikantů a na čem obvykle taková spolupráce vázne?

Řekla bych, že to je stejné jako v partnerství. Musíte si s
hudebním partnerem rozumět hudebně i lidsky. Při studování skladeb jde často o
jistou konfrontaci názorů. Jako ve všech vztazích jde o porozumění a názorové
obohacování partnerů. Pokud nepřichází nebo mají-li muzikanti na fungování
souboru různé názory, tak se hudební vztah a tím i soubor rozpadá.

Žofie Vokálková

 

Příprava na vystoupení se jistě různí.
Můžete nám nastínit rozdílnost v přípravě na malé a na opravdu velké
vystoupení?

Já až tolik velké a malé koncerty nerozlišuji. Mám moc ráda
komunikaci s publikem, v dnešní době se na koncertech i hodně hovoří, provází
slovem. U repertoárových skladeb stačí program přecvičit. Pokud studujete nové
skladby, musí se zkoušet a nastudovávat. Je potřeba být také v dobré fyzické
kondici, protože i když se to nezdá, je to i velká fyzická dřina. A to u všech
hudebních nástrojů. Před velkým koncertem také odpočívám, když to stihnu… (úsměv) Je to koncert od koncertu.

 

Kdy jste si naposledy nasadila laťku hodně
vysoko?

Někdy vám laťku nasadí sám život… Naposledy to bylo určitě
s mým recitálovým vystoupením na posledním ročníku Pražského jara, kde jsem měla velmi těžký celovečerní program s
klavírem, včetně premiérování jedné skladby. Festivaly se většinou plánují dva
roky dopředu. V prosinci jsem otěhotněla a recitál v květnu jsem hrála v pátém
měsíci těhotenství. Všechno dopadlo velkým úspěchem, ale je fakt, že to byla
velká zkouška zdatnosti.

Žofie Vokálková

 

Dokážete odhadnout publikum?

Odhadnout nevím, samozřejmě co národ, to jiná koncertní
atmosféra. Ale vždy je potřeba, aby publikum odcházelo nadšené a spokojené. Aby
i člověk, který jde na klasiku poprvé, se nám do koncertního sálu dobrovolně
vrátil. To je hlavní cíl.

 

Máte návod na úspěšnou komunikaci, vliv na
publikum?

Vadí mi, když vidím v českých orchestrech otrávené obličeje,
kde máte pocit, že hudebníkům uniká podstata hudebního poslání. Rozdávat radost
a zážitek z hudby. Lidé v publiku vaše emoce okamžitě vycítí a je jim jedno,
jestli máte chřipku, naštvala vás tchyně nebo vaše dítě ztratilo klíče od bytu.
V tu chvíli jste tu pro ně… a nic jiného by nemělo existovat. Takže návod – s úsměvem.
A výsledek se většinou odrazí třeba v množství prodaných CD po koncertě.

Žofie Vokálková

 

Jaké koncerty sama ráda navštěvujete a proč?

Ráda se zajdu podívat na živé hvězdy klasické hudby, třeba
naposledy na svoji nejoblíbenější hvězdu Cecilii Bartoli. Baví mne podívat se
na operní nebo baletní představení v zahraničí. Ale samozřejmě i popové hvězdy
nadchnou a přinesou i profesionálnímu muzikantovi skvělý zážitek.

 

Jak lze podle vás nejlépe popularizovat
klasickou hudbu?

Vymýšlením zábavných zpracování. S klasickou hudbou je to
stejné, jako když jdete do muzea. Je to vzorek historie a ten je potřeba
zábavně podat, aby nám přinesl radost a krásnou vzpomínku. Dramaturgicky
vypracovávat programy tak, aby si každý našel ten „svůj“ hudební kousek. A
samozřejmě celý život se snažit o stále lepší a lepší provedení.

 

Nazvala jsem vás průkopnicí. Jak vy
to vidíte?

Umělecké průkopnictví, to je moje. Nové skladby, hudební okruhy, multižánrové
propojování. Teď jsme premiérovali Písně beze slov, což kromě hudební židovské tematiky obsahovalo i
četbu úryvků dopisů do Terezína, které psal mé babičce můj děda sochař Václav Vokálek…
docela silný kafe.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: archiv Žofie Vokálkové

Oficiální stránky: www.zofievokalkova.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Petr Soukup není
jen hudebním textařem, ale i básníkem, který nemusí být členem žádné
spisovatelské organizace. Je manažerem skupiny Abraxas, malířem. Právě vycházející básnická sbírka 2/3
chlapa vypovídá o jeho
vztahu k životu, v němž převažuje radost i hravost nade vším
ostatním.

 

Tvrdí se, že jablko
nepadá daleko od stromu. Platí to i ve vašem případě?

Neplatí.
Neznám nikoho z naší rodiny, kdo by psal básně, hudbu nebo se zabýval
grafikou. Ovšem po svém pradědečkovi a dědečkovi z matčiny strany jsem prý
komediant. Vlastně ani neznám lepšího vypravěče, než je můj děda. Nikdy se
neopakuje a do několika vteřin lezete po čtyřech smíchy. Spíše nálada je u nás
v rodině přenosná. Proto nemám rád tvorbu z negace za každou cenu. My se
rádi smějeme. Jsem přesvědčen, že můj bratr, který je spíše technického
zaměření, by byl naprosto skvělý herec komediálních rolí. Ovšem těch
s nadhledem. Jako byl Leslie Nielsen. Ale stydí se. (smích)

 

Kdy jste poprvé
zjistil, že se upíšete umělecké dráze?

Už
ve školce jsem realizoval nějaké absurdní komedie. Ale já slovo „umění“ nemám
moc rád. Za umělce se bohužel označuje hodně lidí, kteří nectí tvorbu jiných. Já
nikdy nechtěl být umělec a doufám, že jím také nejsem.

 

foto: Marie Bartošová

 

Vzpomínáte si na
svůj první literární úspěch?

Když
jsem vydal sbírku básní s názvem Darebák, dal jsem ji našemu učiteli českého jazyka
a ten mi řekl, že nechápe, proč studuji na technické škole. Já to taky
nechápal, ale naštěstí už je to pryč. Tu sbírku mam opravdu moc rád. Myslím, že
díky ní mě okolí v mé tvorbě začalo brát trochu vážně a dostal jsem větší
naději. Nemyslím od rodiny, ta mi pomáhala
vždy, ale spíše od toho okolí, které předstírá úsměv.

 

Můžete se zmínit o
svých básnických sbírkách?

Po
Darebákovi se ne-realizovala
sbírka s názvem Na
volné noze… Terryho Foxe, ovšem s produkcí se nedalo v klidu vyjít.
Udělalo se šest kusů, a tak jsem je dal rodině k Vánocům. Grafiku mi
dělali například Dan Bárta, Olda Krejčoves, Mirek Imrich, Slávek Janda a další.
Lidi, jejichž hudbu mám rád. Byl to zvláštní pokus, který pořádně nevyšel. Moje
naivita s amatérskou produkcí. 2/3
chlapa,
moje aktuální věc, na té pro mě není nic špatně. Je všude k dostání, dobře
se prodává a hlavně se u ní lidi smějou! Proto jsem ji vydal. Našel jsem
konečně správného nakladatele a hlavně ilustrace jsou velmi povedené. Nikdy by
mě nenapadlo, že jeden z mých nejoblíbenějších zpěváků je tak dobrý
ilustrátor a přesně pochopí význam těch rýmů. Aleš Čuma má obrovský vnitřní
svět, který umí dát najevo.

foto: Andrea Sovová

 

Na kterou z nich
vzpomínáte nejraději? Nebo mezi nimi neděláte rozdíly?

Každá
má svůj příběh. Pořád si je čtu. Není to mou sebestředností, ale já mám
problémy s pamětí a často mě překvapí, co jsem napsal, a chechtám se u
toho, protože si to nepamatuju.

 

V září 2013
vyšla vaše kniha poezie 2/3 chlapa. S jakým ohlasem se setkala?

S lepším,
než jsem čekal. Dopředu jsem to pokládal jen za povinnost, ale ono to mělo i
význam. Hlavní je, že se líbí mojí přítelkyni. To myslím úplně vážně. Má vkus.
Dám na ni.

 

Jak dlouho jste
svou poslední básnickou sbírku psal? A je v ní chlapská poezie?

První
a poslední báseň dělí asi sedm let. Když se prodají všechny výtisky, pokryje to
náklady. To je za sedm let práce slušný zisk. (smích) Je v ní
chlapská poezie a jsem pyšný na to, že v ní není ta chlapácká. Nesmrdí pivem
ani úzkostí. Dělá z handicapů přednosti.

foto: Marie Bartošová

 

Čím se tedy živíte,
jestli se mohu zeptat?

Hudební
branže. Mám takové vnitřní poslání, a sice spojovat kulturu. Skladatel vážné
hudby, který opovrhuje punkem, nebo punker, který zesměšňuje klasickou hudbu,
tak ti mi nesmí přes práh. Bojuju proti tzv. kulturnímu rasismu. Je fakt, že si
často dovoluju věci, kterými možná zaskočím, ale vždy se urazí jen duševně
staří a nevyspělí jedinci. Jsem rád, že nejsem sám a že má ta práce význam.

 

Jste autorem textů
pro hudební interprety. Je těžší psát pro jednotlivé zpěváky, nebo pro skupiny?

Pro
zpěváky. Skupiny většinou vědí, co chtějí.

 

Je podstatný rozdíl
mezi poezií a textem vhodným k zhudebnění?

Poezie
je větší svoboda.

 

Pro koho nejraději
skládáte?

Pro
kapelu, kterou poslouchám od svých deseti let a které už pár let dělám
manažera. Abraxas. A vůbec všechny
hudební projekty, které dělám se Slávkem Jandou. Mě baví lidi, kterým už není
20, ale mají pořád takovou duši a nadšení. Nikdy bych neřekl, že se z mého
nejoblíbenějšího skladatele stane nejlepší kamarád. To je jedna z mála
opravdových škol v mém životě.

 

 Máte ve svém archivu spočítáno, kolik jste
napsal hudebních textů?

Ano,
díky OSA vím, že je to kolem padesáti. Napsal jsem jich mnohem víc, ale
ohlašuji jen ty, u kterých vím, že se budou hrát.

 

Láká vás
v hudební rovině napsat třeba libreto?

Bylo
by to zbytečné. Nebo alespoň zatím neznám lidi, kteří by do toho humoru šli se
mnou. Jsem odchován Vlastou Burianem, Šimkem s Grossmannem, Létajícím cirkusem Monty Pythonů, Lesliem
Nielsenem, Českou
sodou.
Na to už tu nějak nemáme koule. A ta uměle vytvořená vulgarita v některých
projektech zase nebaví mě.

 

Která hudba vás
baví?

Žánry
všechny. Se stejným nadšením si poslechnu jak dechovku, například Chaloupky pod horama – to je nádherná
věc, tak kapelu Krucipüsk, nebo Leoše
Janáčka. Ale nejbližší jsou mi J.A.R., pak taky WWW, Plastic People, Tata Bojs, Roman Dragoun… a
ze zahraničních určitě The
Blow Monkeys,
Sade a Michael Jackson.

 

Máte rád i výtvarné
umění. Zkoušel jste mimo malování obrazů i jiné techniky?

To
mě teprve čeká a strašně moc se na to těším! Parkety u nás doma už nebudou
špinavé jen od barvy, ale i od hlíny. Doufám, že mi přítelkyně uvěří, že to je
hlína.

 

Jaké malířské
způsoby nejvíce preferujete?

Ty
nejsvobodnější. Někdo dělá jógu, někdo chodí na fotbal nebo do hospody. Pro mě
je tvorba meditace. Pustím si hudbu a už se bavím těmi tahy na plátně. Nejsem
malíř. Hraju si. Doporučuju všem.

 

Poezie i malířství,
má-li mít vypovídající hodnotu, musí nás něčím přesahovat, udivovat,
vyburcovat. Jaká je vaše představa?

Přiznám
se, že rád provokuju, abych probudil šedou náladu. Ale nesnáším parazitování.

 

Nejednou jsem
slyšel, že staří čínští malíři s oblibou říkávali, že stačí jediný tah
štětcem. Váš pohled na svět je asi úplně jiný…

Ne,
úplně stejný. Miluju jednoduchost, stručnost.

 

Nabízí se srovnání:
Co je nejtěžší ze všeho, co děláte – napsat báseň, složit písňový text, nebo
namalovat plátno?

Text,
protože to je řemeslo a je to pro někoho druhého a já musím myslet za něj.
Básně, obrazy… to je radost ze života.

 

Jaké umělecké výzvy
vás v roce 2014 čekají?

Dožít
se roku 2015. A
asi si udělám sólovou desku. Tolik lidí tu má tolik úžasných nápadů, ale nápad
má význam ve chvíli, kdy se realizuje. Mě nebaví večerní hospody.

 

Můžete pro čtenáře Best
of prozradit, kde nacházíte své zdroje
inspirace?

Z každodenní
lásky, na kterou mám obrovské štěstí. A z věty, kterou mi řekl Roman
Dragoun. Když jsem se ho zeptal, co to tedy podle něho je ten Bůh, řekl: „To je
síla, která řídí celý vesmír!“ Tahle věta mi změnila pohled na svět a celý
život. Nejsem vyznavač žádného náboženství, ale dodnes vidím, jak jsem jel z Písku
do Prahy, zapadalo slunce a já jsem brečel jako malej kluk. Kolik krás jsem
v tu chvíli pochopil! Roman Dragoun a jeho textař Milan Princ jsou pro mě
jedni z mála lidí, kteří vidí do šíře a ne jen na zeď metr před sebou.

 

 

Svazuje umění
člověka autorskou zodpovědností, nebo jej občas i osvobozuje?

Malíř
František Dragoun, Romanův otec, říkal: „Ve chvíli, kdy maluješ, uvědom si, že
tvoříš nové světy.“ Pro mě to platí u veškeré tvorby, ale moje světy jsou
svobodné. Svobodu chápu jako možnost mít radost, aniž by člověk jakkoli
parazitoval nebo narušoval svobodu někoho jiného.

 

Máte autorské
vzory?

Spíš
lidské. Nebo abych to řekl přesněji lidi, za které jsem v naší společnosti
opravdu rád a neskutečně si jich vážím. Karel Schwarzenberg, Zdeněk Mahler a
v poslední době například spisovatelka Eva Hudečková. Jsem pyšný na to, že
žiju v jejich době. Užívám si to! A díky Bohu za Havla!

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text:
Vladimír Stibor

Foto:
Marie Bartošová a Andrea Sovová

Oficiální
stránky Petra Soukupa: www.petrsoukup.cz

Medailon:
http://www.youtube.com/watch?v=n1bycn7XYzM

Korektura
textu: Alžběta Strnadová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

 

Ukázky
z básní

 

 

PETR BEZRUČ
Jak vášně tvé se kupily
Já hledal pomoc posil
Kdybych neblb u pily
Na rukou bych tě nosil

 

ANDERSEN

Miloval jsem mořskou vílu

Jenom do té chvíle

Než začali vyrábět

Potápěčské brýle

 

VYSOKOŠKOLAČKA

Jsem
já kráva, blbá, hrozná

Teď
umírám doma strachy

Co
když mě můj táta pozná

Až
si stáhne Rychlý prachy

 

SNOWBENCI

Myslíš, že jsem machr pouze

To neznáš mou pravou něhu

Roztaješ v mé první touze

Já i ty jsme kousky sněhu

 

O Míše Horké je možné říci, že si
hudební nadání přinesla spolu s okouzlujícím vystupováním jako genetickou
výbavu, rodinné dědictví. Sama své předpoklady rozvíjí nejen v muzikálech,
kde ji můžete vidět a slyšet. Aktuálně je to Mata Hari a výhledově muzikál IAGO Janka Ledeckého. Dáma, která přesně
ví, co jí talent dovolí. A že je toho opravdu hodně.

  

Řekla
byste, že jste si cestu ke zpěvu musela někdy nějak proklestit?

Určitě,
ale je pravda, že ne za nějakých dramatických okolností. Vždy jsem měla velký
vztah k hudbě a k divadlu a rodiče, ač jsou taktéž z této branže, mě nijak
zásadně neodrazovali od této profese. Nebo spíš ani neměli moc šanci, nedala
jsem jim ji. (smích) Jinak potom už v branži člověk samozřejmě neustále
bojuje o to své malé „místo na slunci“.

 

Pocházíte z divadelní a hudební
rodiny, což vás jistě ovlivnilo. Vždy jste cítila, že věnovat se zpěvu je vaše
budoucnost?

Ano. Absolutně.
Bude to znít určitě velmi kýčovitě, ale pravda je, že můj vztah k hudbě obecně
je obrovský a upřímný. Vím, že kdybych tuto profesi třeba neměla šanci dělat, tak
zkrátka vždy budu hudbu milovat, protože mi dělá život hezčím. A tento pocit
vás navíc opravdu velmi osvobozuje. Tedy hudba je pro mě směrodatná, a tím, že
se jí mám šanci věnovat, dvojnásobně.

 

Můžete říct,
že jste vždy věděla, do čeho jdete?

Člověk
nikdy nemůže na sto procent vědět, do čeho jde. Důležité pro mě je umět
naslouchat svým pocitům a jakési své cestě. Tak si vždy zhodnotím, do čeho jít
a do čeho ne. Nebo co vám za co stojí. Můžete se mýlit, ale alespoň děláte vědomé
rozhodnutí.

 

Jak je to
s vaší soutěživostí?

Myslím,
že nic moc. (úsměv) Zdravá soutěživost ve mně asi musí být, jelikož bez
toho možná tuto profesi ani nelze dělat, ale rozhodně nejsem ten typ, co jde do
všeho za každou cenu. To ne. Když už má pro mě něco hranici, za kterou zkrátka
jít nechci, raději se stáhnu. Tedy soutěživá jsem jen do jisté „zdravé“ míry. Ne
„přes mrtvoly“. To by ten pohled do zrcadla asi nebyl moc příjemný.

 

Věnujete se i divadlu. Jak
vzpomínáte na angažmá v brněnském Městském
divadle, které snad jediné kromě Plzně hraje klasický muzikál?

Na Městské divadlo Brno
vzpomínám samozřejmě ráda a vlastně jen vzpomínat nemusím, jelikož tam stále nějaké
inscenace hraji, ačkoli za poslední dobu jen velmi málo. Brno je opravdu velkou
klasickou divadelní scénou a tato zkušenost je jistě přínosná. Ale já se
nebráním ničemu a hlavní je pro mě určitá tvůrčí a životní volnost, svoboda. Proto
mi velice vyhovuje hrát v různých divadlech a pohybovat se v různých kolektivech.
Tak se cítím nejvíc svá.

 

Co je pro
vás opravdu klasika, kterou si ráda dopřejete?

Ranní
káva do postele. (smích) Ale pravděpodobně jste měla na mysli divadlo. Tedy
Shakespeare. 

 

 

Pražská
divadla jsou trochu jiná. V čem podle vás?

Praha
vždy podléhá většímu mediálnímu tlaku, s tím člověk musí počítat. A taky z toho
důvodu například vaše úspěšnost na konkurzech do muzikálových produkcí nemusí
být vůbec závislá jen na tom, co umíte. Ač i zázraky a výjimky se samozřejmě dějí.
Ale obecně má Praha daleko větší konkurenci, je pestřejší v rámci nabídky i
poptávky logicky. Ale to mám ráda. „Velký svět“, myslím největší v této „malé“
republice. Ač divadlo je vždy prostě buď dobré, nebo méně dobré. A to platí
úplně všude.

 

Co vám vždy
z představení nejvíce utkví?

Asi určitá
pravda, upřímnost. Ať ji zacítím skrze slzy, humor… Ráda se upřímně bavím, směju,
pláču. Ale na to má každý z nás jiný „spouštěč“. (úsměv) Obecně ráda
vidím jakékoliv dobře odvedené představení.

 

Vyžaduje
divadelní role jinou přípravu než televizní?

Určitě.
Ta příprava je samozřejmě daleko obsáhlejší, už proto, že divadlo je zkrátka
velmi komplexní záležitost. Samozřejmě v některých případech herec i pro roli
do filmu či seriálu musí opravdu hodně udělat, i když myslím, že tady u nás to
není až tak běžné. Mám na mysli, že byste třeba kvůli roli přibrala třicet kilo
či pracovala na řečové vadě či dialektu. Na divadle je přece jen ta koncentrace
na vaši proměnu do postavy větší, hlubší. Komplexnější.

 

Čím vás
oslovil muzikál IAGO Janka
Ledeckého, do kterého jste angažovaná?

Janek je
pro mě záruka něčeho, co mám ráda. Jazyk, jakým píše svá muzikálová díla, je mi
blízký, a pokud se mi podaří ztvárnit Desdemonu tak, jak by měla vypadat a jak
si ji on představoval, tak strašně ráda řeknu, že tomu, jak píše, i opravdu
rozumím. (úsměv) A navíc Shakespeare samozřejmě. Ač klasický příběh,
jde mi mráz po zádech z té aktuálnosti jeho pohledu na lidi a svět. Navíc
trochu rebelským a odvážným pohledem Janka, to mám ráda! Moc se těším!

 

Váš životní
partner je také váš herecký partner. Jak se vám kloubí spolupráce?

V rámci
jednoho představení jsme se téměř před čtyřmi roky potkali a zatím se celkem
vídáme. (smích.) Poté
jsme spolu hráli v dalším projektu, ryze činoherním. A teď to vypadá na opravdu
pěkné setkání, které bude jednak partnerské i v rámci jeviště, ale navíc i
muzikálové. Těšíme se. Není pro nás běžné spolu hrát.

 

Podle scénáře
dojde v ději k dramatu. Jak jste stavěná na dramatické role?

No, vypadá
to, že asi dobře. (smích) Dle postav, které aktuálně hraji. Mám opět nějaké
„umírací“ období. Jako na Matu Hari v divadle Broadway na mě míří z pušky dvanáct
mužů – v reálu se trefili jen tři, ovšem Matu zranili smrtelně. A Desdemona? Myslím,
že všichni víme, že chudinka taktéž neskončí dobře. Jednou zastřelená, jednou
uškrcená… Třeba přijde zase i ryze komická postava, uvidíme. Užívám si každou
roli.

 

S kým
dalším je pro vás zajímavé spolupracovat?

S
kýmkoli, kdo dělá dobře svoji práci!

 

Jak pracujete s trémou?

Trémou
jsem nikdy nijak výrazně netrpěla. Jediné větší pnutí je ta zodpovědnost. Ale
pokud je představení dobře nazkoušené, nemám velký důvod, aby se mi klepala
kolena. Většinou už se těším na diváky.

 

Může vám v rámci nervozity nějak pomáhat zpětná vazba publika?

To je velice zavádějící. Není příliš dobré brát diváka úplně vážně, myslím v reakcích. Můžete si postavu zavést úplně jinam. Ač samozřejmě vždy je příjemné cítit, že je divák s vámi, a ne proti vám. (úsměv)

Foto: Lenka Hatašová

 

Do jaké
míry se vám v životě plní vaše sny – umíte si správně přát?

To je
krásná otázka. Moc se snažím přát si správně a pracuju na tom. Umět snít je pro
mě důležité. Už jen to, že si člověk správně zformuluje, co by vlastně chtěl,
je krok k tomu, že se to může splnit. Vrací vás to do světa, kde je vše možné,
a ač realita mnohdy vypadá úplně jinak, máme vždy zase možnost zapřát si, něco
pro to své přání udělat a dát všemu novou šanci, novou energii. A to je něco,
co nám nikdo nemůže vzít. Několik snů už se mi splnilo a věřím, že jich ještě
mnoho splněných bude!

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci s Českým muzeem hudby www.nm.cz

Make-up a vlasy: Pavel Filandr www.pavelfilandr.cz

Oblečení: Atelier Filandr

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz