Archiv rubriky: Hudba

Narodil se v Mostě a kromě hudby se věnuje i malování, sportu, divadlu. Jako bývalý
učitel tělocviku původně hrál na kytaru a zpíval jen tak pro radost. Do českého
šoubyznysu pronikl až v roce 2000, kdy vydal svou první desku C’ est la vie. V témže roce se
stal „Skokanem roku“ v anketě Zlatý slavík a o rok později v této
anketě skončil na 3. místě. Své obrazy velmi úspěšně vystavoval i prodával zejména
v Německu. Vystupoval v muzikálu
Tři mušketýři v Divadle Broadway,
v současné době hraje v zájezdovém představení Kšanda, komedii o vzestupu a pádu malého českého človíčka, jehož
snem je poslanecké křeslo.

 

Vzpomínáte, kdy a jak
jste si vydělal své první peníze a jak jste s nimi naložil?

Své první peníze jsem si vydělával na brigádách v době svých
studií. Naše rodina nikdy nepatřila k těm bohatým, maminka to neměla
lehké, když mi chtěla zajistit vzdělání, proto část mých výdělků padla do mého
„studijního“ rozpočtu. Za zbytek jsem si většinou kupoval něco, po čem prahla
má adolescentní duše. Úplně první věcí, kterou jsem si takhle koupil, byly
džíny v Tuzexu.

 

Čím vším jste
v životě byl? Čím vším jste teď?

Mou původní profesí byla ta učitelská. Po absolutoriu Fakulty
tělesné výchovy a sportu jsem zhruba pět let vyučoval matematiku a tělocvik na
střední škole. Paralelně jsem se v té době věnoval i malování, které je mou
celoživotní vášní a musím říct, že jsem se tímto způsobem už tehdy živil o dost
lépe než za katedrou. Krátce po takzvané sametové revoluci jsem tudíž z učitelské
profese zběhl a věnoval se pouze oborům, k nimž mě táhlo srdce. A tak jsem byl
malířem, skladatelem, textařem, muzikantem, zpěvákem. No a tím vším jsem
dodnes.

 

Většina lidí vás zná
jako zpěváka, je to vaše nejúspěšnější profese?

Záleží na tom, co kdo považuje za úspěch. Je smutné, když je
poměřován pouze penězi, a to bývá u nás dost časté. A tak si připadám téměř
archaicky, když tvrdím, že mou nejúspěšnější profesí je vždycky ta, která mně i
mému okolí přináší radost. Když na něčem pracuji a jsem přesvědčen, že to má
smysl, je mi lhostejné, kolik a zda za to vůbec něco dostanu.

 

Vaše záliby jste
většinou dotáhl k zaměstnání – verše, hudbu, malování i sport. Měl jste
někdy zaměstnání, které vás nebavilo, ale živilo vás?

Ani ne. Možná ty zmiňované brigády nebyly zrovna podnětné.
Koneckonců koho by bavilo celou noc vykládat na žižkovském nádraží vagóny.
Tyhle práce však byly jen takové „nárazovky“ a člověk věděl, že to není na
věky.

 

Kdybyste si musel
vybrat jedno zaměstnání, co by to bylo?

Určitě malování. A mám pocit, že tahle profese bude nakonec
tou poslední, která mi zbyde.

 

Málo se asi ví, že
vaším prvním profesním zájmem byla architektura…

Ano, architekturu jsem skutečně krátce studoval, ale jen do
chvíle, kdy jsem si uvědomil, že celá má umělecká seberealizace se po
absolvování školy nejspíš scvrkne v bezduché rýsování paneláků a sídlišť. A
takhle jsem zbytek života strávit rozhodně nechtěl. Mluvím ovšem o začátku
osmdesátých let minulého století a tehdy takové vyhlídky opravdu byly. Nemohl
jsem tušit, že o deset let později se do téhle profese opět vrátí kreativita a
umělecké vize.

 

Kterým sportům jste
se věnoval a ve kterém jste měl největší ambice?

Zkoušel jsem ledacos, ale mým hlavním sportem bylo plavání,
kterému jsem se věnoval dlouhých patnáct let. Ambice jsem měl tehdy obrovské,
jak se sluší na každého adolescentního naivu. Skutečnost však byla mnohem
prozaičtější a na stupně vítězů jsem vystoupal jen velmi zřídka. Z nějakého
důvodu mi však to věčné týrání těla a plic přinášelo uspokojení, a tak jsem
zvesela ukrajoval v bazénu ty své kilometry a bylo mi dobře.

 

Co vaše současné
sportovní aktivity? Vedete ke sportu své děti?

Vzhledem k tomu, že jsem si vypěstoval poměrně slušnou závislost
na endorfinech z námahy, dál své tělo mučím a týrám, a to všemožnými způsoby. Je
mi vlastně jedno, jakým cvičením se zabývám, ale až když únavou sotva stojím na
nohou, je mi dobře. Takže jezdím na kole, dělám kliky, dřepy – zkrátka cokoliv.
Pokud se týká dětí, tam je to poněkud těžší. Všechny tři přišly na svět v době
počítačů, videoher a zábavných aplikací a přinutit je tudíž k nějaké té námaze,
je dost obtížné. Ale snažím se.

foto: Lenka Hatašová

 

Jaký jste byl učitel?

Myslím, že docela pohodový, alespoň jsem se o to snažil. I
při zaměstnání jsem ale hrál a skládal písničky, a jednoho dne přišla ta
zásadní, která mě vlastně posunula do show byznysu. Jmenovala se Ráno v ulicích a byla to jen taková
nenápadná říkanka. Nepatřila ani k mým srdečním záležitostem, a kdyby bylo
na mně, určitě bych ji do rádií nenasadil. Ale stalo se, písnička uspěla. Je to
takový malý důkaz toho, že málokdy dokážete odhadnout reakci posluchačů –
prostě člověk míní, ale ten pán nahoře nad námi podle své libosti mění…

 

Kdy a jak jste se
dostal ke své první kytaře, bez níž si vás už dnes ani neumíme představit?
Kolikátou máte teď?

Vlastně jsem to nikdy nepočítal. Každopádně mi jich rukama
prošlo hodně. Na tu první ale nezapomenu nikdy. Tu mi koupila maminka k Vánocům,
když jsem chodil do 6. třídy základní školy.

 

Máte nějaké pěvecké
nebo herecké vzdělání?

Upřímně jsem se vždy podivoval nad tím, jak může člověku,
který nemá talent, pomoci škola či kurz k tomu, aby jej získal. S některými
dispozicemi se člověk narodí a záleží jen na něm, jak je v průběhu života
rozvine a jakou cestou se vydá. Talent, který mu sudičky nadělily do vínku,
může rozvíjet, anebo taky ne. Umělecká škola to však za něj v žádném případě
neudělá. Proto považuji školy, které jsou zaměřeny na umění jako takové, za
velmi přeceňované a já jsem se bez nich v životě snadno obešel.

 

Čím jsou pro vás zajímavé
role v divadelních hrách či muzikálech?

Muzikál či herectví jsou sice poměrně zábavnými kategoriemi
šoubyznysu, vnímám je ale spíše jako práci, než jako možnost se beze zbytku
umělecky realizovat. Patřím k těm, kteří raději tvoří, než odříkávají cizí
texty a naplňují představy režisérů. Některé role jsou samozřejmě obtížnější,
náročnější na text, ale zvládnout se to dá. A koneckonců jako takový „vedlejšák“
mě to i baví. Živit se ovšem jenom herectvím, to by asi nebylo nic pro mne. A
už vůbec ne ve filmech, které se dnes točí. Nemohu si pomoci, ale většina dnešních
filmů a různých zábavných programů je doslova pomníkem pokleslosti a nedostatku
invence.

 

Jak vznikají vaše
písničky?

Obecně platí, že nejprve píšu hudbu a teprve potom, když
jsem si jistý formou, pouštím se do textu. Není to ale vůbec jednoduché.
Inspirace anebo, chcete-li, múza, k člověku nepřiletí na povel. Nestačí si
zkrátka jen tak lusknout prsty. Proto musí mít člověk neustále oči i uši
dokořán, aby tenhle okamžik nepropásl. Každá má písnička přichází na svět dost
složitě, a protože nemám rád klišé, musím každou z nich ještě navíc nechat
prověřit časem, abych měl jistotu, že jsem se ho nedopustil. Proto na každém
svém albu pracuji zhruba čtyři roky. Dosud jsem jich natočil šest.

 

V poslední době
se hodně mluví o vaší písničce Píseň
padlých. Co bylo impulzem pro její vznik?

Byla jím jedna reportáž o vojákovi, který se vrátil z války z
Afghánistánu, kde přišel o ruku a nohu. V té reportáži se vedle něj snažili
zviditelnit všemožní generálové a veřejní činitelé, až jsem měl pocit, že ten
dokument je víc o nich než o něm. Cítil jsem tehdy velký smutek nejen za něj,
ale i za všechny ty kluky, kteří se odtamtud už nikdy nevrátí. Tehdy jsem se
rozhodl, že napíšu Píseň padlých. Písničku
v níž bude místo jen pro skutečné hrdiny.

 

Kromě hudby se
věnujete i malířství. Máte doma nějaký pokoj vyhrazený pro malování? Pořádáte
výstavy, prodáváte svá díla?

Ano, mám v domě ateliér. Výstavy ovšem v současné době
nepořádám. Většina mých obrazů byla totiž prodána do zahraničí a to málo, co mi
zbylo, na výstavu nevydá. Do budoucna ovšem vystavovat chci.

 

Pracujete s modelkami,
nebo malujete zpaměti? Máte nějaký obraz, který byste nikdy neprodal?

Pracuji takřka výhradně s modelkami, či modely. Většina z
nich jsou moji blízcí, občas oslovím někoho zajímavého. V současnosti mi dělá
modelku má osmiletá dcera Emička, kterou jsem se rozhodl ztvárnit na jednom ze
svých obrazů. No a ten neprodám určitě. Obecně se ovšem svých obrazů vzdávám
vždy nerad, a tak pokud mě k tomu nebude nutit třeba svízelná finanční situace,
do budoucna už ani prodávat nechci. Jen vystavovat.

 

Byl jste i
moderátorem bulvárního magazínu Prominenti. Jaké to bylo?

Byla to práce. Nikterak povznášející moderování plytkých
zpráviček ze šoubyznysu.

 

Když jste sám
objektem bulváru – štve vás to? Snažíte se vysvětlovat nepravdy, nebo je raději
necháváte „vyšumět“?

Bulvár a šoubyznys k sobě odjakživa patřily, ale u nás
v Čechách je to hodně plytké a čím dál trapnější. Je už vlastně lhostejné,
zda jste zpěvák či herec, bulvár zahrnuje čtenáře informacemi – často úplně
zkreslenými – o všem možném, jen ne o vaší profesi. Čtenářů má dost, a to je
hodně smutné. Pokud se sám občas stávám terčem bulváru, beru to s nadhledem a
nechám vše vyšumět. Nemám čas dohadovat se, navíc by se nic nezměnilo.

 

Z čeho míváte
největší radost?

Největší radost mám zcela určitě ze své práce, když vidím výsledky,
které mě uspokojují. Na zatím posledním albu jsem strávil pět let svého života
a jen práce ve studiu mi zabrala skoro celý rok. Byl to asi dosud můj
nejnáročnější projekt. Vyčerpávající práce, která ovšem stála za to. Dnes, když
tuhle desku s mírným časovým odstupem poslouchám, jsem šťastný, že jsem to
nevzdal. A mám pocit, že stejnou radost deska udělala i mým fanouškům. Soudím
tak alespoň z množství dopisů a mailů, které jsem od nich dostal. Album má
název Sám sebou a byli to právě moji
fanoušci, kteří tenhle název vymysleli na základě ankety, která proběhla na
mých webových stránkách www.martinmaxa.cz.

foto: Lenka Hatašová

 

Kolik hodin denně
pracujete?

To je různé. Obecně však u mě platí, že pokud mám inspiraci,
dokážu pracovat i dvacet hodin v jednom zátahu. Spoustu času také trávím na
cestách, protože i ty jsou součástí mé profese. Tvůrčí část mé práce se
odehrává po nocích v intimitě mého soukromí, zpětné vazby se pak dočkávám na
svých koncertech. A k tomu patří i to mé věčné harcování s kytarou na zádech.

 

Na to, že vás lidé
poznávají, jste si musel zvykat až v „dospělém věku“ Vidíte spíš výhody, nebo
nevýhody?

Nijak zvlášť to neprožívám. Jak říkáte, prorazil jsem až takzvaně
v dospělém věku, hlava se mi z toho nezatočila, už jsem to zkrátka tolik neprožíval.
Lidé, kteří mě ale na ulici poznávají, mi projevují zpravidla přízeň, a to je
velmi milé. Moc si toho vážím.

 

Měl jste v mládí
nějaký vzor, idol?

Ano, byl jím Old Shatterhand… S ideály této fiktivní
literární postavy jsem si skutečně vystačil po celý svůj život, jakkoliv to
možná zní naivně. Samozřejmě jsem v životě poznal i spoustu skutečných
osobností, které si získaly mou úctu a obdiv, ale ti všichni měli, ostatně jako
každý člověk z masa a kostí včetně mě, i určité nedostatky. V literárním světě
je to však jiné. Tam může být hrdina ryze kladný, prostě Old Shatterhand. Rád bych,
abych v paměti mých dětí a vůbec všech, kteří mi jsou blízcí, zůstal právě
takovým.

 

Posunul se nějak od
mládí váš hudební vkus či malířská témata?

Když o tom tak přemýšlím, tak vlastně ani moc ne. Věci,
které jsem v mládí považoval za krásné, podnětné a inspirativní, vnímám podobně
i dnes. K jisté změně, která s tím vším ale souvisí, došlo bezesporu u mě,
ostatně jako u každého. Nikdo z nás totiž nemládne a čas, jako valící se řeka, všem
neúprosně obrušuje hrany. Každodenní stereotyp a starosti běžného života
postupně vytěsní všechnu tu studentskou revoltu z našich duši a učiní nás
mnohem skromnějšími. A touto životem nabytou skromností začneme poměřovat i
krásu. Obrazy, hudbu, verše. Krásu vnímáme pořád stejně, jen k jejímu zachycení
si namísto barvitých a mnohovrstevných metafor vystačíme s holou větou.

 

Máte nějaké sny,
ambice, které vás ženou kupředu?

Ne. Vlastně jsem nikdy nebyl příliš ambiciózní člověk. V
životě jsem zpravidla kráčel tam, kam mě táhlo srdce. Nebylo to vždy úplně
jednoduché, ale nakonec jsem se dostal až sem, do současnosti. Ve své profesi jsem
svobodný člověk. Skládám hudbu, texty, maluji obrazy, dostává se mi krásné
zpětné vazby od mých fanoušků a fanynek a já mám pocit, že na tomhle světě
nejsem zbytečný. Uznejte sama, přát si ještě víc, to by bylo nestoudné rouhání.
A já se nerouhám.

 

Máte nějaký oblíbený
citát, který rád říkáváte na svých koncertech?

„Se vším, co v životě získáš, zároveň něco ztratíš.“ Platí
to ale i naopak.

 

Jak podle vás vypadá
„pohoda“?

Ranní káva, cigáro, klídek…

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.cz

Vytvořeno ve spolupráci: Oblečení
a obuv:  Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Designehotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz  

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandir.cz

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Její hlas patří
v naší pop music k těm nejvýraznějším. Je majitelkou tří Zlatých
slavíků, vítězkou Bratislavské lyry, zasloužilou umělkyní. Na svém kontě má
několik zlatých desek a celkem třináct muzikálových rolí. Své profesní začátky
spojila v roce 1972 s divadlem Semafor, pěveckou kariérou ji už tři
desítky let doprovází hudební skupina Golem. Michal Zelenka, který před třemi
lety zemřel, byl jejím manželem i manažerem. Jak sama s úsměvem říká: Byl
to můj mana-žel.

 

Která písnička byla
vaším úplně prvním hitem?

Motorest autorů
Otakara Petřiny a Zdeňka Rytíře z roku 1978. Geniální píseň, která se
natolik lišila od všech ostatních, že mě proslavila a díky ní mě lidé začínali
poznávat. Děti ji zbožňovaly, rodiče se skřípěním zubů trpěli. Jeden můj známý
se mi po letech svěřil, že když mě poznal a ujistil se, že jsem docela milá,
oddychl si. Coby interpretku písně, která zněla z pokojíku jeho dětí od
rána do večera, mě totiž z hloubi duše neměl rád.

 

Kolik vám bylo let,
když si vaše okolí uvědomilo, že máte nádherný, výjimečný hlas?

Bylo to takové postupné. Jako malá jsem žila u babičky a
byla jsem často nemocná. Abych se v posteli nenudila a nezlobila, babička
si se mnou zpívala, naučila mě spoustu krásných písniček. Potom mě doprovázela
v rámci rehabilitace do různých zotavoven, tam mé zpívání všichni
chválili, dávali mi čokoládu a mně se to moc líbilo. Byl to takový můj start do
pěveckého života – navíc s materiálními výhodami… Absolvovala jsem i předzpívání
v Kühnově dětském sboru, kde mi sdělili, že mi napíší, jak to dopadlo.
Dodnes na ten dopis čekám. (smích)
Tenkrát to ale bylo kruté – dlouho jsem vybíhala den co den před dům a
očekávala listonoše… Když jsem se přestěhovala do matčiny nové rodiny na
venkov, do Sekerkových Louček, začala jsem chodit do hudebky. Byla jsem
v té době v pubertě, jiný nástroj než kytara proto pro mě nepřicházel
v úvahu.

 

Co musí udělat dívka
ze Sekerkových Louček, aby se stala zpěvačkou?

Když člověk není z Prahy, musí vyvinout mnohem větší
úsilí pro to, aby se dostal do show byznysu. Jedinou cestou byla tenkrát soutěž
Mladá píseň. Nikdo mi nepomáhal, nikoho jsem neznala, nebylo lehké prosadit se.
Poprvé se mi to nepovedlo, ale nedala jsem se a přihlásila se o rok později
znovu. Znovu jsem absolvovala okresní i krajské kolo, znovu jsem se dostala na
soustředění do Jihlavy. Jenže tentokrát jsem měla i štěstí. To je kromě talentu
moc důležitá věc, kterou člověk potřebuje, aby uspěl. To moje štěstí přišlo
v podobě nenápadného pána, korepetitora, který s námi u klavíru naše
písničky nacvičoval. Řekl, že se mu můj zpěv líbí, a jestli nechci k nim
do divadla. Když jsem se opatrně zeptala, do jakého, z jeho odpovědi jsem
málem omdlela. Řekl, že do Semaforu… Jmenoval se Pavel Větrovec, pozdější
kapelník Karla Gotta.

 

Vaše cesta za slávou
se otevřela…

Jihlavský zlatý řetěz jsem v soutěži nezískala, skladba
Arethy Franklinové se sice publiku líbila, nicméně porota z ní nadšená
nebyla, psal se rok 1972 a kapitalistické písně se nenosily. Členy poroty byli
tenkrát i Karel Gott a Eva Pilarová, a ti pro mne „vydupali“ alespoň řetěz
stříbrný. Na večírku po soutěži už jsem podepisovala smlouvu do Semaforu, a
byla jsem šťastná.

 

Pak už šlo všechno
hladce?

Kdepak. Byla to tvrdá učednická léta. Přišla jsem dobývat
svět, myslela jsem, že mi padne k nohám. Chyběla mi pokora, ale i základní
znalosti techniky zpívání. Všechno jsem doháněla cestou, s pomocí skvělého
pedagoga Leo Jehna, který mě naučil dýchat, užívat hlas, objevil pro mne
bránici. Nejednou jsem si i tajně zabrečela. Například takový Jiří Císler, ten mě
po každém představení přišel upozornit, jestli to neumím lépe, ať se vrátím do
Sekerkových Louček. Lehko mi tenkrát nebylo. Dávali mi tam do těla, a to bylo
dobře. Myslím, že Semafor se stal mou školou zpívání.

 

Po šesti letech jste
Semafor opustila. Proč?

Přišel za mnou Michal Zelenka a nabídl mi, že bych mohla
zpívat s Karlem Černochem. Nerozmýšlela jsem se skoro vůbec. Michal se
postupně stal mým manažerem a nakonec i manželem. Moc mi pomohl, byla jsem
vlastně taková Líza Doolitlová z My
fair lady. Holka z venkova, která se v ničem nevyznala a její
trpělivý učitel. Naučil mě pokoře a profesionalitě, provedl mě v začátcích
úskalími show byznysu. Byl mou velkou oporou, vždycky si věděl rady, byl skvělý
organizátor. Původně jsem ho nenáviděla – byl pro mě ztělesněním všeho, co jsme
my, venkovani, neměli na Pražácích rádi – nafoukaný, sebevědomý, při prvním
setkání mi řekl, co všechno na sobě musím změnit, čím vším jsem nemožná. Ale
jak známo, od nenávisti k lásce je malý krůček…

 

Přispěl váš manžel
k vašim úspěchům?

Určitě a nejen tím, že mi vytvořil pohodové zázemí. Nejprve
mě donutil napsat si seznam toho, čeho chci jednou dosáhnout. Nejen hned, ale
daleko do budoucna. Zdálo se mi to bláznivé, ale poslechla jsem. Jak bych
chtěla, aby vypadala má první deska, jak ta druhá… Do seznamu jsem připsala
Zlatého slavíka, Bratislavskou lyru, zlaté desky i titul zasloužilé umělkyně.
Ten papírek už se ztratil, ale splnilo se všechno! V osmdesátých letech
jsem měla i dvacet koncertů za měsíc, sály byly vyprodané. Desky vycházely a
dobře se prodávaly, z mých písniček se stávaly hity. Zlaté slavíky jsem
získala celkem tři. Michal mě dovedl až na vrchol.

 

Jak došlo
k proměně z rockové na popovou zpěvačku?

To je přirozený vývoj, postupně, věkem. Ale já jsem tak
docela s rockem neskončila, blok rockových písniček mám na svých
koncertech dodnes a zpívám je ráda. Jen jsem rozšířila své možnosti. Novou
zkušeností pro mě byl i humor v písničkách. Seskupení „Triky a pověry“
bylo parodií na italské písně a řekla bych, že velmi povedenou parodií. Píseň Ital nezná ten zázrak a mnohé jiné úplně
zdomácněly, diváci si je oblíbili a dodnes je na koncertech zpívají se mnou.
Užili jsme si spoustu legrace, když jsem byla v jednom silvestrovském
pořadu za „rockovou bábu“, nebo když jsme na sebe s Věrou Špinarovou navlékly
staré hadry a spustily To máme mládež
– lidé nás nechtěli pustit z jeviště.

 

Poznáte na první
pohled, když se podíváte do not, zda má písnička šanci na úspěch?

To se nedá poznat nikdy, mnohokrát jsme se ve svých tipech
spletli. Mě spíš zajímají texty – jestli mě píseň osloví, jestli mi má co říci,
jaké pocity ve mně probudí. Jsou písničky, které u posluchačů zaberou hned,
silné písničky – třeba Říkej mi, nebo
S láskou má svět naději. Ale
jsou i takové, které získávají přízeň posluchačů postupně, pomaleji. Píseň A pak že je to hřích si razila cestu
dlouho, dnes, kdybych ji nezazpívala, lidé by odcházeli zklamaní. Autoři, kteří
se mnou spolupracují, mě velmi dobře znají a dokážou pro mě napsat písničku,
která mě až rozbrečí. Bohužel mnozí z nich už se na nás dívají tam shora –
Karel Svoboda, textaři Zdeněk Rytíř, Pavel Vrba, Zdeněk Borovec.
S vděčností na ně vzpomínám.

 

V určitém období
jste se hodně věnovala muzikálům. Na který ráda vzpomínáte?

S muzikálem mám bohaté zkušenosti. Vždyť Semafor, to
bylo muzikálové divadlo a Kytice
úspěšný muzikál, hrála jsem snad v pěti stovkách repríz. Když jsem se pak
dala na sólovou dráhu, divadlo mi začalo postupně chybět. Byla jsem velmi
pyšná, že jsem patřila do souboru, který po roce 1989 inscenoval první úspěšný
muzikál, nádherné přestavení Bídníci.
Pokračovala jsem rolí Titánie ve Snech noci svatojánské na Křižíkově fontáně – to bylo také velmi působivé
představení. Postupně jsem hrála královny, víly, šlechtičny, služku i rybářku
v různých muzikálech – Hamletovi,
Galileovi, Krysaři, bylo jich celkem třináct. Svou koncertní činnost jsem
v té době dost omezila. Opět jsem se k ní naplno vrátila až
v roce 2009, kdy jsme se skupinou Golem znovu začali vyjíždět na koncertní
šňůry. A je to tak dodnes. Na každé vystoupení se těším a čím jsem starší, tím
více si uvědomuju, jaké mám štěstí, že mohu celý život dělat to, co mě baví.

 

Jak se na své
koncerty připravujete?

Není to jen přijít a zazpívat, musím pečovat o svůj hlas, o
své tělo, o to, jak na jevišti působím. Aby mne nezradil hlas, musím se hlavně
pořádně vyspat, aby si odpočinul. Ty tam jsou bujaré večírky z mládí, ale
nijak mi nechybí. Pravidelně cvičím, i když jsem někdy unavená, ale
v posilovně mě vždycky spolehlivě všechny chmury přejdou. A přestože
dostávám od své trenérky zabrat, cvičení mi dodává energii, kterou na své
koncerty potřebuji. Dodržuji životosprávu, snažím se jíst zdravě, to je
v mém věku velmi důležité. No a samozřejmě využívám pomoci vizážistky,
kadeřnice, kostýmní výtvarnice. Nechám si od nich poradit, většinou se dobře
shodneme. Pro mě je hlavní, abych se dobře cítila a v oblečení abych se
mohla volně pohybovat. Nemohu být úplně konzervativní, ale móda a šaty nejsou
smyslem mého života, beru to jako samozřejmost, která k mé práci patří.

 

Máte nějaké
spolupracovníky?

Kromě již zmíněných jsou dva. Má manažerka Kačenka, která mě
„zdědila“. Pracovala jako tajemnice mého muže, už tenkrát vyřizovala smlouvy a
spousty dalších záležitostí. Stará se o mě a jsem ráda, že ji mám. A pak ještě
řidiče a road manažera Pavla, který zajišťuje má turné.

 

Kolik písniček se
„vejde“ člověku do hlavy?

Minimálně tolik, kolik jich zpívám na koncertě, takže kolem
pětadvaceti. Ale je to tak, že když už je nějaká nová navíc, tak jedna
z těch starších prostě z hlavy vypadne. Potom už ale není tak obtížné
ji oprášit a vrátit do repertoáru, stačí ji jednou dvakrát přezpívat a je to.
Paměť trénuju i při nakupování, často si zapomenu lísteček s nákupem doma,
a pak porovnávám, co jsem zapomněla (smích)…
Jak jdou písničky na koncertě za sebou, na to mám nápovědu – bubeníka, který
stojí za mnou a šeptá mi, která píseň je na řadě. A když ho neslyším, poznám to
rychle podle předehry.

 

Máte vůbec čas na
lenošení?

Moc ne, ale když už se nějaký volný den najde, užiju si ho.
Naplním ledničku jídlem, koupím si různé časopisy, podívám se, co dávají
v televizi. A udělám si „pyžamový den“, zkráceně „pyžamáček“. Že nevíte,
co to je? To je den, kdy vaším jediným úkolem je vstát, přesunout se
z ložnice do obýváku, cestou si vyčistit zuby a dál už nedělat nic.
Pospávat, číst, jíst, dívat se na filmy – nebrat telefony a nevycházet z domu.
Organizuju si svůj pyžamáček tak jednou dvakrát do roka a je to prima.

 

Co vás
v poslední době nejvíc potěšilo?

S Věrou Špinarovou jsme připravily koncertní turné po
českých městech. Máme obě poměrně výrazné hlasy, dobře si spolu rozumíme, a tak
jsme si řekly, že to zkusíme. Zpívání dvou zpěváků na jednom koncertě je
světovým trendem, zajímavým pro diváky. Teď už mohu říci, že pokus to byl
úspěšný.

 

Velmi mě zaujal
výraz, který jste užila v jakémsi rozhovoru – důstojně umělecky stárnout.
Dovolte mi, abych se k němu vrátila a zeptala se, co jste tím přesně
myslela…

Nechci být šedesátiletým „diblíkem“. Přála bych si, aby na
mě byl hezký pohled, aby mi to hezky zpívalo, abych působila přirozeně. Aby
lidé, až budou odcházet z mých koncertů, mohli říci: Není jí už sedmnáct,
ale vypadá dobře, zpívá dobře a bylo nám tu fajn.

 

Získala jste mnoho
různých ocenění, kterého si vážíte nejvíc?

Každého člověka potěší, když se mu dostane uznání, když si
jeho práce někdo všimne a ocení ji. Nemohu říci, které bylo to nej,
z každého jsem měla radost. Nevýhodou naší práce je, že ta krása, radost,
naplnění, má vždy velmi krátké trvání – než se vyspíte, než zvadnou květiny od
vašich příznivců… Ale přece jen musím vzpomenout na nádherný zážitek, který mi
zůstane v paměti asi navždy. Byl to koncert v Lucerně, můj narozeninový
koncert k šedesátinám. Konal se rok po smrti mého muže a já jsem úplně
cítila, jak mě lidé drželi, jak byli se mnou. Užívala jsem si jejich podpory
plnými doušky a nikdy na to nezapomenu. Publikum a muzika mě vždycky ze všech
smutků dostanou – je to štěstí.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Není mnoho zpěvaček, které jsou úspěšné hned v několika různých žánrech – ať už se jedná o operu, muzikál, melodie swingové, popové či rock. Michaela Gemrotová k nim patří. Do povědomí
veřejnosti její jméno proniklo až v letošním roce, po premiéře muzikálu Fantom Opery. Christine Daaé
v jejím podání sklidila obrovský úspěch a začalo se mluvit o nové hvězdě,
objevu roku. Skvělých uměleckých výkonů už má ale mladá umělkyně za sebou celou
řadu. Je hostující sólistkou Národního
divadla v Praze, kde se představila v mnoha výrazných operních
rolích, vystupuje na pódiích divadel a koncertních síní celé Evropy. 

Byla vaše cesta
k hudbě hodně klikatá?

Úplně přímočará. Oba rodiče jsou muzikanti, maminka
violistka, tatínek hudební skladatel a režisér, takže když jsem se rozhodovala,
co dál, bylo to celkem jasné. Všichni tři sourozenci jsme vystudovali základní
uměleckou školu, dál už to naši nechali na nás. Bratr trochu odbočil, ale já i
sestra jsme se rozhodly pro hudbu.

 

V kolika letech
jste začínala?

Nebylo mi ještě ani šest let, když jsem poprvé vzala housle
do ruky. Na jiné koníčky jsem moc času neměla, hra na housle vyžaduje velké
úsilí a píli. Od maminky to chtělo opravdu pevné nervy a trpělivost. Dohlížela,
abychom cvičili, pomáhala nám a byla přísná. Později jsem jí za to byla velmi
vděčná. Housle jsem časem odložila, prioritou se pro mě stal zpěv.

 

Vystudovala jste
konzervatoř?

Po základní škole jsem nastoupila na Gymnázium Jana Nerudy s hudebním zaměřením a začala jsem
studovat zpěv. Konečně jsem dělala to, co mě opravdu bavilo, byla jsem nadšená,
hodiny jsem dobrovolně cvičila a cvičila. Doma jsem zpívala už dávno – hrála si
k tomu na klavír a často s oblibou napodobovala třeba Lucii Bílou. Tohle
ale bylo něco jiného. Tehdy jsem se definitivně rozhodla, že vystuduji operní
zpěv. Po gymnáziu jsem absolvovala dvouletou nástavbu na Pražské konzervatoři, a po absolutoriu jsem úspěšně složila
přijímací zkoušky na Vysokou školu
múzických umění v Bratislavě.

 

Vzpomenete na svou
první velkou roli?

Zuzanka v Mozartově Figarově
svatbě. Bylo mi 21 let a byla to má první profesionální role. Posunula mě
kupředu, ráda na to vzpomínám. Měla jsem štěstí na kolegy, kteří mě vždy
podpořili. Při představení se může stát cokoliv, ale když je člověk
stoprocentně připraven, mnoha nehodám se dá předejít. Rodiče tenkrát na
premiéru z pracovních důvodů nemohli přijet, ale jinak na mých
vystoupeních bývají všude, kde mohou. Vždy pomáhali, táhli nás vzhůru, hodně se
s námi nadřeli. A když přijde úspěch, jsou šťastní a dojatí. Prožívají to
vždy se mnou, myslím, že moje maminka je největší „dojímač“ na světě.

 

Jaké vzpomínky máte
na školu?

Na studentský život ráda vzpomínám, i když to pro mě bylo
velmi náročné, zejména co se týče cestování. Už v době, kdy jsem
studovala, jsem vystupovala na operních scénách v zahraničí – zpívala jsem
v Sofii, v Linci, v Drážďanech. Byla jsem hostující sólistkou, a
tak jsem stále jezdila sem tam. Studovala jsem v Bratislavě, po třech
letech jsem přešla na AMU do Prahy. V obou školách jsem měla velké štěstí
na své profesorky.

 

Můžete obě školy
porovnat?

Je to částečně odlišné. Řekla bych, že v Bratislavě to
bylo daleko přísnější, vyžadoval se dril a striktně se vyučovala belcantová
technika – tedy zpěv, při kterém se dbá na krásný, nosný tón a jeho přesné
vedení. V Praze je přístup o něco svobodomyslnější, zejména ze strany
studentů. Moje bratislavská učitelka, skvělá operní pěvkyně, profesorka Hana
Štolfová-Bandová, byla hodně přísná, důsledná. Za to, co mě naučila, jí dnes
mohu jen děkovat. Moje pedagožka v Praze, docentka Helena Kaupová,
pěvkyně, která procestovala celý svět, sama vystudovala vysokou školu
v Bratislavě, takže její styl výuky je hodně podobný. Dodneška se vídáme,
mívám u ní hodiny. Věřím jí a ona mi hodně pomáhá. Každý zpěvák potřebuje vnější
zpětnou vazbu, která je nesmírně důležitá.

 

Operní a muzikálový
zpěv jsou dva naprosto odlišné obory. Je možné se dlouhodobě věnovat oběma? Co
zvolíte, pokud bude nutné se rozhodnout jen pro jednu?

Baví mě oboje. Jsou to mé dva světy, nacházím se v každém
z nich. Doufám, že nenastane chvíle, že se budu muset mezi nimi
rozhodovat. Znám zpěváky, kteří dokázali skloubit oboje na světové úrovni. Američanka
Renée Fleming zpívá nádherně muzikálové melodie a je to světová operní pěvkyně.
A právě touto cestou se snažím jít i já. Chce to, aby byl člověk flexibilní a rychle
se učil role. Nesmí být lenivý a nesmí pro sebe chtít příliš volného času – ten
je třeba věnovat práci.

 

Co vašemu rozhodnutí
říkají rodiče? Nezrazují vás?

Oba mi radili, ať se na škole věnuji výhradně opeře –
klasickému zpěvu, studiu klasické techniky. Zvládnout techniku operního zpěvu
je náročné a chce to každodenní profesionální vedení. Po ukončení studia už
nechali rozhodnutí na mně. Když viděli, že do toho jdu naplno, že dělám maximum
pro úspěch v obou oborech, podpořili mě. Je to, jako bych v sobě otáčela knoflíkem
– přepínám na operu, na muzikál, na pop, na rock… I když třeba technika dechu
funguje stejně, další věci jsou odlišné a každý ze stylů vyžaduje jiné
interpretační pojetí. Mám štěstí, že Fantom
opery je takový opera-muzikál, kde mohu uplatnit jak operní, tak popový
styl zpěvu.

 

Je ještě něco, co se
musíte naučit?

Člověk se učí stále, vlastně celý život, ale jsou role, ke
kterým je potřeba dozrát – věkem, zkušenostmi. Když mi bylo 20, odmítla jsem
nabízenou hlavní roli ve Verdiho Traviatě,
nebyla jsem na ni ještě dost vyzrálá, ani technicky, ani psychicky. O sedm let
později už jsem roli přijala. Co se ale určitě musím naučit, je být méně
sebekritická. Jak říká moje paní profesorka, je zbytečné stále se trápit tím,
co se nepovedlo, hledat chyby, přemýšlet, co jsem kde pokazila. Člověk by si
měl umění užívat, hledat to, co je krásné, a radovat se z toho. To umím,
když poslouchám kolegy, sama u sebe se to musím ještě učit.

 

Účastnila jste se
mnoha pěveckých soutěží doma i v zahraničí. Čím pro vás byly přínosné?

Pěvecké soutěže mi daly hlavně šanci, je to obrovská
zkušenost. Na mnohých jsem uspěla, ale myslím, že důležitá je především možnost
porovnat své výkony s ostatními interprety. Dříve jsem to nedokázala,
zdálo se mi, že jsou všichni úžasní a já za nimi zaostávám, že je nikdy nebudu
moci dohonit. Dnes už jsem schopna objektivnějšího porovnání. Asi nejraději
vzpomínám na Mezinárodní soutěž Antonína
Dvořáka, která se koná v Karlových Varech a které jsem se opakovaně
zúčastnila. Získala jsem tam dvakrát prestižní Cenu diváků a také cenu za nejlepší interpretaci Dvořákova díla. Předával
mi ji vnuk Antonína Dvořáka, byla to pro mě pocta a velká čest.

 

Od loňského roku jste
hostující sólistkou Opery Národního
divadla. Co to pro vás znamená?

Stát na prknech Národního
divadla je pro českého zpěváka asi to nejkrásnější, čeho může dosáhnout. Je
v tom srdce, hrdost, pokora, obrovská čest… Když jsem se vloni dozvěděla,
že jsem uspěla v konkurzu, že budu vystupovat v naší „zlaté kapličce“,
byla jsem šťastná. Navíc to pro mne znamenalo, že budu zpívat doma, že je na
nějakou dobu konec dojíždění, stýskání. Mou první rolí v Národním divadle byla Lidka ve Smetanově
opeře Dvě vdovy. Moji kolegové mě
velmi hezky přijali, mnoho jsem od nich získala, ať už po pěvecké, či herecké
stránce.

 

Máte nějaké vzory?

Moje profesory, kolegy z branže, mámu s tátou.
Táta je mi vzorem svou pracovitostí, nasazením, totální zarputilostí pro věc –
mám to tak trochu po něm. I přesto, že je váženým skladatelem a hudebním režisérem
– mluví za něj celá řada úspěchů – zůstává stále skromný. A mamka trpělivostí, přísností
i laskavostí zároveň, neskutečnou obětavostí a pohodou, kterou doma vytváří. Je
vynikající muzikantka, ale myslím, že nikdy nelitovala toho, že slibnou kariéru
trochu odsunula, aby se mohla věnovat rodině.

 

Vystupujete i
v rockové opeře. Nejste tak trochu rebelka?

Možná trochu ano, tím, že nahlížím do různých žánrů, ale
žádný není třeba odsuzovat. Pro někoho je to možná výstřední, ale rocková opera
mě hodně baví. Je to jiný obor, ale zpívá se klasickou operní technikou.
V souboru RockOpery Praha jsem
od roku 2012. Účinkovala jsem v trilogii Oidipus, Antigona a
dodnes v Sedm proti Thébám. Dokonce i
táta se na mě přišel podívat, našel si tam svá hudební místa, která se mu
líbila – ale je pravda, že jsem ho pro jistotu na představení vybavila špunty
do uší…

 

Kde se vám zpívá
nejlépe?

Jak říkávala moje profesorka, nejlépe to jde každému v koupelně
– tam je každá Callasová… Ale vážně, nejlépe se samozřejmě zpívá na místech
s krásnou akustikou. Kromě divadel a koncertních sálů jsou to například kostely.
V Rakousku jsem zpívala i v kamenném lomu, ve Slovinsku
v jeskyni… Nemám nějaké výrazné požadavky na místo, naopak si myslím, že
nejlépe se zpívá především tam, kde je krásná divácká atmosféra, kde vám lidé
dají najevo, že se jim váš zpěv líbí, a jsou naladěni na „stejné vlně“. A to
může být kdekoliv.

 

Máte s diváky
nějaký dojemný zážitek, dostala jste někdy květiny, na něž nemůžete zapomenout?

To nejhezčí, co může zpěváka potkat, je určitě standing
ovation, tedy potlesk ve stoje. Vstoupila jsem po představení na pódium při
děkovačce a lidé začali vstávat. Neubránila jsem se dojetí a utírala slzy.
Květiny mám velmi ráda, klidně bych jich mohla mít plný byt, ty mi udělají
radost vždycky. Ale jednou jsem po premiéře dostala kytici z čokoládových
bonbónů. Nebyla u ní žádná vizitka, marně jsem přemýšlela, kdo mi ji asi
poslal, kdo ví, že mám čokoládu moc ráda. Tahle kytice mi moc dlouho nevydržela
– snědla jsem ji velmi brzy.

 

V poslední době
je vaše jméno zmiňováno především v souvislosti s muzikálem Fantom opery. Je Christine, tedy hlavní
hrdinka muzikálu, vaší zatím nejúspěšnější rolí?

Vypadá to tak. Jsem moc ráda, že to dobře dopadlo. Byla to
velká dřina, ale stála za to. Nejdelší zkoušení, jaké jsem kdy zažila,
obětovala jsem prázdniny, týrala tělo při nácviku baletních čísel. Máme skvělý
kolektiv, vůbec si nedovedu představit, že bychom se někdy mohli loučit. Jsou
tam nádherné dekorace, kostýmy, efekty, je na dlouho dopředu vyprodáno a já
z toho mám velkou radost. Pan doktor František Janeček je přísný, nic mu
neunikne, ale pochvala od něj je jedna z nejhezčích. Dobře nás připravil i na
vše, co bude po premiéře následovat – třeba na setkání s bulvárem.

 

Dříve jste hodně
vystupovala v zahraničí. Přemýšlela jste někdy o tom, že byste tam chtěla
žít natrvalo?

Teď rozhodně ne, jsem šťastná, že jsem doma, a není to moc
pravděpodobné ani v budoucnosti. Ale kdo ví, kam mě jednou osud zavede. Je
pravda, že v cizině má opera daleko větší divácké zázemí a ohlasy, ale
kdyby šlo jen o popularitu, té se mi dostává v českém showbyznysu měrou
vrchovatou.

 

Máte nějaký volný čas
– co ráda děláte?

Ráda vařím a také mě těší zútulňovat náš byt – na to si
vždycky chvilku najdu. A samozřejmě na svého psa, to je miláček. Takový trochu
divadelní pes, beru ho často s sebou. Je to živel, ale když mám zkoušku,
zaleze si pod klavír, lehne si a spí. V současné době nemám čas opravdu
skoro na nic. I dovolenou jsme s přítelem museli odložit, snad se najde
pár dní v lednu, kdy budeme moci odjet někam za teplem.

 

Máte nějaké oblíbené místo
tady u nás, v Česku?

Šumavu, máme tam chalupu. V pubertě jsem tam jezdila
nerada, byla jsem naštvaná, že mě rodiče nutí opouštět kamarády v Praze.
Teď bych tam ráda jezdila častěji, jen kdyby byl čas. Je tam opravdu nádherná
příroda. Cesta z Prahy na Šumavu trvá přes dvě hodiny, a když jsme
jezdívali ještě s babičkou, celou dobu jsme zpívali v autě lidovky. Naše
srdcovka byla Když jsem já šel tou
putimskou branou – babička vždy zpívávala druhý hlas.

foto: Lenka Hatašová

 

Je ve vaší profesi
potřeba si úspěch vydřít, nebo spíš mít štěstí?

Především je nutný talent a ochota dřít – cvičit, mít pevnou
vůli, ale i pokoru. Jenže když není štěstí, člověk neprorazí, nemá možnost
ukázat, co v něm je. Myslím – a ťukám při tom na dřevo – že mám zatím
obojí, a doufám, že tomu tak bude i nadále.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Eva Procházková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Make-up a vlasy: Pavel Filandr www.pavelfilandr.cz 

Šaty: Alena Wilson www.alenawilson.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

foto: Lenka Hatašová

 

*Michaela Gemrotová se narodila v Písku. Svá studia zahájila na Gymnáziu Jana Nerudy s hudebním zaměřením ve třídě doc. Magdalény Hajóssyové, dále pokračovala na Pražské konzervatoři (u Mgr. Romana Janála, posléze u Mgr. Zuzany Lászlóové). V roce 2008 byla přijata na Vysokou školu múzických umění v Bratislavě, kde se stala posluchačkou Prof. Hany Štolfové-Bandové. Studia ukončuje v roce 2013 na Akademii múzických umění v Praze u Mgr. Heleny Kaupové. Je laureátkou řady soutěží (2008 – II. cena na Mezinárodní pěvecké soutěži A. Dvořáka v Karlových Varech , 2011 – finalistkou soutěže (cena za nejlepší interpretaci díla A. Dvořáka, cena Bel Canto za pěveckou techniku „krásný zpěv“, cenu diváků za absolutního vítěze žen, o rok později se opět stala nejoblíbenějším soutěžícím u diváků). V roce 2008 byla zařazena mezi Young Czech Talent. V rámci své koncertní činnosti vystoupila na mnoha evropských podiích (Itálie, Německo, Rakousko, Slovensko, Maďarsko, Francie. Ztvárnila několik operních rolí (Mozartova Barberina – Figarova svatba, Papagena – Kouzelná flétna, Zuzanka – Figarova svatba a Zerlina – Don Giovanni), Esmeralda-Prodaná nevěsta (B. Smetana), Kuchtík – Rusalka (A. Dvořák), Lidunka – V studni (V. Blodek) aj. Její doménou je repertoár klasického operního žánru, nebrání se ale ani žánrům lehčím (od roku 2012 spolupracuje s Rockovou operou v operní roli Bohyně Moiry). Již za studií spolupracovala s dirigenty, jako jsou např. O. Kukal, O. Lenárd, J. Procházka, J. Hrůša, R. Jindra, M. Ivanovič aj.). V roce 2013 se poprvé představí na prknech Národního divadla v roli Lidky (B. Smetana, Dvě vdovy). Vytvořila nahrávky pro Český rozhlas, Italy Recording Studio aj.

 

*Zdroj: NDP

Málokdo
má to štěstí, aby se narodil do nejvlídnějšího ze všech možných světů, který
můžeme poznat i prožít, ale zároveň pod nejlepším swingovým nebem. Jan
Smigmator, jenž se upsal zpěvu i swingu, své
hudební hvězdy i osobnosti potkal v pravý čas, ať už to byl slavný zpěvák Karel
Hála či světoznámá osobnost Tony Bennett. Nejenom o nich zasvěceně vypráví v Klubu Evergreen s kolegyní Dashou na vlnách Českého rozhlasu.

  

Pocházíte
z hudební rodiny, nebo jste se k muzice dostal shodou všech možných náhod a
okolností? 

Jak se to vezme. Rodiče sice profesionální
hudebníci nejsou, ale muzika u nás byla vždycky na jednom z prvních míst.
Maminka tančila a zpívala téměř 30 let ve folklórním souboru Vysočan, s nímž procestovala takřka
celou Evropu,
a od narození a vlastně možná ještě dříve mně i mému bratrovi Mirkovi hodně
zpívala. Ukolébavky jsme od ní vyžadovali snad do dvanácti třinácti let.
Zatímco mamka byla vždycky spíše přes ten folklór, táta byl a dodnes je
vyznavačem kvalitní muziky od jazzu po rock. Vzhledem k tomu, že se u nás jazz
vždycky hodně poslouchal,
a táta jednou ročně dokonce pořádal na mé rodné Vysočině jazzový festival na
hradě Roštejně, tenhle hudební směr jsem si doslova zamiloval už jako malé
dítě.

 

Kdo byl vaším největším hudebním vzorem u nás? 

Pokud jde o vzory české, tak vůbec tím
prvním, který ve mně vyvolal touhu stát se taky zpěvákem, byl swingující
světoběžník Laďa Kerndl. Když přijel poprvé na jazzový festival na hrad
Roštejn, bylo mi deset let. V prvním okamžiku, kdy Laďa zazpíval první tóny a
publikum si doslova omotal kolem prstu, jsem věděl, že to je to, co chci
jednoho dne taky dělat. Jezdit po světě a zpívat swing. Už tehdy jsem si totiž
uvědomoval, že tahle muzika je mému srdci jednoznačně nejbližší. Víc a víc jsem
se nořil do swingového repertoáru, poznával další a další zpěváky a za svého
vůbec největšího
učitele a vzor
považuji českého krále swingu Karla Hálu.

 

A
kdo vás nejvíce zaujal z cizích interpretů?

Na prvním místě jsem byl okouzlen americkou
živoucí
legendou Tonym
Bennettem. Poslouchám samozřejmě i další, klapky na očích a uších nemám. V mém
velkém hudebním archivu tak najdete nespočet alb Franka Sinatry, Mela Tormého,
Raye Charlese, Bobbyho Darina, Michaela Bublého, Johnnyho Mathise a dalších,
ale prim rozhodně hrají Tony Bennett a Karel Hála.

 

Jakým
jste prošel hudebním vzděláním? A byly to lehké a snadné roky studia, nebo i
plné velkých obtíží?

Řekl bych, že vůbec nejlepší hudební školou
je škola života a tzv. kavárenská konzervatoř, tam se totiž naučíte nejvíc. Teď
to trochu zlehčuju, ale je pravda, že nejvíc zkušeností získá zpěvák nebo
muzikant právě v praxi. Já jsem ale samozřejmě vystudoval konzervatoř, protože
to byla jediná škola, která mě po základní škole lákala. A taky jediná škola,
kde nebyla matematika. Ta mi totiž nikdy moc nešla. Přijímací zkoušky jsem
úspěšně absolvoval jak na Konzervatoř
Jaroslava Ježka, tak na Pražskou
konzervatoř, ale vzhledem k tomu, že jsem byl dítě z venkova, chtěl jsem
studovat v té opravdové starobylé Praze, z okna koukat na Vltavu a Pražský
hrad, a proto jsem nastoupil na Pražskou
konzervatoř Na Rejdišti 1.

 

Vzpomenete si ještě na své učitele? 

Na PK mě učila skvělá paní profesorka –
jazzová zpěvačka Eva Svobodová a muzikálový herec a zpěvák Josef Štágr. Každý
mi dal něco jiného a z obou jsem si vzal to nejlepší. Když teď zpětně vzpomínám
na studijní léta, byla to vlastně procházka růžovým sadem ve srovnání s reálným
životem na vlastních nohou.

 

Již
v dětství mě fascinoval swingový zpěvák Karel Hála svým hlasem a nebývalou
upřímností i podmanivostí projevu. Potkal jste se s ním někdy?

Ano, ano, Karel Hála. Jednoduše řečeno
fenomén českého swingu,
a jak už jsem říkal, můj velký vzor. Jsou lidé, kteří říkají, že se swing nedá
zpívat česky nebo že to je opravdu hodně složité. Karel Hála byl jasným důkazem
toho, že to jde. Z jeho frázování češtiny se dodnes hodně
učím.

 

Několikrát
jsem vás slyšel se zpěvačkou Dashou na vlnách Dvojky Českého rozhlasu vysílat hudební pořad Klub Evergreen a vždycky jsem byl mile překvapen. Můžete
zavzpomínat na rozhlasové začátky? 

Mít vlastní hudební pořad v Českém rozhlase, to byl vždycky můj
velký sen. Když pak jednoho dne přišla nabídka, abych něco pro rozhlas
připravil, bylo vyplnění snu na dosah ruky. Popadl jsem příležitost za pačesy,
během pár dní dal všechny myšlenky týkající se mého vysněného pořadu na papír,
vše předal panu šéfredaktorovi Jaromíru Ostrému a už jen čekal na vyjádření.
Při další schůzce jsem se dozvěděl, že přesně tohle do vysílání potřebují, ale
že si mám k sobě vybrat nějakou zpěvačku, která by se mnou hudební pořad Klub Evergreen moderovala. Téměř
okamžitě mě napadla Dasha.

 

Zpěvačka
Dasha je zcela určitě vynikající rozhlasovou partnerkou… 

Potkávali jsme se na konzervatoři, na divadelních
prknech v muzikálu Golem, na
nejrůznějších akcích
a já věděl, že je to skvělá holka, která má ráda muziku napříč žánry,
a že si tu a tam ráda zazpívá i swing a hodně o něm ví. Pan šéfredaktor byl
nadšen! Dashu jsem pak sice musel do moderování na vlnách Dvojky Českého rozhlasu trochu přemlouvat, ale nakonec souhlasila a
Klub Evergreen spolu vysíláme sobotu
co sobotu už třetím rokem. Dasha je velká profesionálka a profesionálně
přistupuje i k naší spolupráci v Českém
rozhlase. Když spolu píšeme scénáře a vybíráme hudbu, zažijeme navíc i
spoustu legrace a myslím si, že to je slyšet i z vysílání. Pokud mohu mluvit za
sebe, tak jako parťáci v éteru, ale i na scéně, si velmi dobře rozumíme. Díky Klubu Evergreen jsme spolu začali i
hodně vystupovat.

 

Spolupracujete
s mnohými kapelami… 

Jednou nás doprovází můj Swinging Quartet, jindy kapela Pajky Pajk Martina Kumžáka
a velmi často jezdíme po vlastech českých hostovat s nejrůznějšími big bandy.
Společně jsme tak už zpívali s big bandem v Kolíně, Týništi nad Orlicí,
Holešově, Zábřehu na Moravě, čekají nás také koncerty s Polenským big bandem, Big´O´Bandem
Marka Ottla z Liberce, no je toho dost. Takovou třešničkou na dortu budou letos
moje koncerty Swing Gala 2014, které
se uskuteční 21. prosince v Praze v Divadle
Hybernia a 22. prosince v Brně v Sono
Centru. Zde mě doprovodí Big Band
Felixe Slováčka, Dasha bude mým milým hostem a společně s námi také
vystoupí americký trumpetista Jumaane Smith, což je leader kapely Michaela
Bublého. Na tyto koncerty
se už moc těším a všechny srdečně zvu.

foto: Lenka Hatašová

 

Mohl
byste jedním dechem říci: Můj rozhlas – má láska? 

Jednoznačně ano! Jak říkám, je to pro mě splněný
sen a rozhlasu vděčím opravdu za mnohé.

 

Jak
se rodilo vaše debutové album Swing
Is Back?

Album Swing
Is Back vyšlo na začátku roku 2013 a jsem rád, že se tak konečně stalo.
Protože, jak mi řekl Karel Gott, cédéčko je nejlepší vizitkou
zpěváka. Teď už tu vizitku mám a moji fanoušci mě tak mohou poslouchat nejen na
koncertech, ale třeba i
doma u krbu se sklenkou vína. Vzniku alba velmi pomohl
i Český rozhlas, který mi poskytl svá
legendární nahrávací studia A v pražském Karlíně, kde v průběhu roku 2012
všechny nahrávky vznikly. Mám velké štěstí na skvělé muzikanty, takže nahrávání
byla opravdová radost. Jednak mě doprovázelo moje Swinging Trio a ve dvou písních také Big Band Felixe Slováčka, s nímž se občas potkávám i na koncertních
pódiích.

foto: Lenka Hatašová

 

Můžete
se zmínit o výběru písní, jež se dostaly na album? 

Na album jsem vybral své oblíbené písně z
hudebních dílen bratrů Gershwinů, Colea Portera, Dukea
Ellingtona, Michela Legranda, zkrátka písně, které zpívám na svých koncertech a
mám je za ta léta už pěkně pod kůží. Zapomenout ale nesmím na úvodní píseň Swing Is Back, která je mojí autorskou
prvotinou. Hudbu složil jeden z mých nejbližších přátel – lékař a jazzový
klavírista Svatopluk F. Smola. Pokud jde o text, tak ten je dílem mým.

 

Kolik
práce a času jste musel tomuto swingovému projektu věnovat? 

Samotné nahrávání zabralo jen několik dní,
ale dohromady to trvalo skoro rok, než se album Swing Is Back dostalo na světlo světa. Největším zdržením byl
hurikán Sandy, který vtrhl do New
Jersey, kde žije a pracuje mistr zvuku Paul Wickliffe. Tomu jsem totiž svěřil
závěrečný mix a mastering
celého alba. Skoro měsíc byl Paul bez elektřiny a nemohl pracovat, ale díky
tomuto zdržení mi dodal finální nahrávky 12. prosince 2012, v den narozenin
Franka Sinatry, což mi přišlo velmi symbolické. Ovšem u jednoho alba rozhodně
nezůstanu. Swing Is Back je jen
prvním krokem. Teď už začínám připravovat album druhé. Za swingem si stojím,
a proto se objeví i v názvu druhé desky. Jmenovat se bude Time To Swing. Čas na swing, ten já mám totiž vždycky!

 

Zmiňte
se také prosím o setkání s vaším velkým hudebním vzorem Tonym Bennettem. Jaké bylo potkat osobně
tuto světovou ikonu swingu? 

Jak už jsem na začátku našeho rozhovoru
říkal, Tonyho Bennetta považuji za svého největšího učitele a jeden z
největších hudebních vzorů. Když jsem ho jako patnáctiletý kluk viděl poprvé v
televizi, byl to už tehdy starší pán a já vůbec nedoufal, že bych ho někdy mohl
vidět a slyšet zpívat živě. Ale sen jednoho dne ho vidět naživo jsem samozřejmě
měl. Uteklo pár let, já dospěl a Tony Bennett byl stále aktivní a neúnavně se
vydával na další světová turné. Když jsem se v roce 2010 dozvěděl, že bude
koncertovat v Londýně, dal jsem dohromady všechny své úspory, koupil jízdenku
na autobus, vstupenku na koncert a do Londýna se vypravil. Tam a zpět cesta
trvala 34 hodin, v Londýně jsem pobyl celý den a noc, z úsporných důvodů bez
ubytování, ale stálo to za to! Koncert svého hudebního hrdiny Tonyho Bennetta
jsem viděl. Že jeho koncert uvidím ale ještě třikrát a že se s Tonym dokonce
několikrát osobně setkám, by mě tehdy rozhodně ani nenapadlo. K prvnímu
osobnímu setkání došlo v Berlíně, kde jsem mu byl představen a měl možnost s
ním po koncertě prohodit pár slov. Bylo to nepopsatelné.

 

Jak
jste prožíval setkání s Tonym
Bennettem v Praze? 

Když pak letos Tony Bennett ohlásil koncert
v Praze, hned jsem si ho zapsal do diáře a všechny nabídky k vystoupení jsem v tomto
termínu odmítal. Vyplatilo se. Tony Bennett totiž projevil zájem, aby jeho
koncert uvedl někdo z branže a úplně nejlépe zpěvák, který také zpívá swing.
Pořadatelé oslovili mě a já okamžitě souhlasil. Pana Bennetta jsme byli s
Dashou dokonce oficiálně přivítat na letišti a během jeho pražské návštěvy se s
ním mohli hned několikrát setkat. Nejsilnější moment pro mě byl, když jsem stál
v zákulisí a čekal na chvíli, než půjdu koncert uvést. Tony Bennett ke mně
přišel, naklonil se ke mně a jen tak polohlasem mi řekl, že má v šatně naše
společné foto z letiště a že mi na něj hned po koncertě napíše nějaké věnování.
Pak jsme si ještě chvíli povídali o hudbě a na těchto pár vzácných okamžiků
nikdy v životě nezapomenu. Byla to pro mě neskutečná čest.

 

Kam
podle vás směřuje vaše hudební kariéra? 

Doufám, že pořád kupředu a směrem vzhůru.
Byl bych opravdu rád, kdyby se jednoho dne říkalo, že jméno Jan Smigmator je
synonymem swingu. Tahle muzika mi totiž koluje společně s krví v žilách a já
vím, že se jí nikdy nevzdám. To mohu svým posluchačům a
fanouškům slíbit na sto procent. Cesta vzhůru není v dnešní době se swingem tak
rychlá a přímá jako s pop music nebo rockem, ale mám dojem, že když jdu pěkně
krok za krokem a každou fázi kariéry si naplno prožiju, že teprve pak mohu mít
z úspěchů, které přicházejí, opravdovou radost a být na sebe hrdý. Chci zpívat,
s muzikou cestovat po světě, mít plné koncertní sály lidí, kteří jsou na stejné
vlně, dělat jim radost, mít za zády vždycky skvělé muzikanty a s tím,
co dělám, být spokojen.

foto: Lenka Hatašová

 

Lze
o dobré hudbě mluvit v superlativech jen tehdy, když nás přesahuje a vede nás
do míst, kde jsme nikdy předtím nebyli? 

Ano, přesně tak. Hudba je podle mě pouze
dvojí. Dobrá a špatná. A o tom, zda je dobrá, nebo špatná,
rozhodujeme jen my sami. Hudební vkus je velmi subjektivní záležitostí a to,
jak hudba působí na každého z nás ve všech svých žánrových podobách, záleží
zase jen na nás samotných. Hudba je nositelkou emocí, ať už těch pozitivních,
nebo negativních. Dokáže beze slov vyprávět příběhy, spojovat lidi, ale i celé
národy, může být blízkým přítelem, umí pomáhat v nelehkých životních situacích,
dokáže rozesmát, rozplakat. Hudba je zázrak a já jsem nesmírně šťasten, že mohu
být její součástí. Ať už jako interpret, nebo posluchač. Život bez hudby si
vůbec neumím představit.

 

Jsou
někde na světě země, kde jsou lidé ještě více hudebnímu umění nakloněni než u
nás?

Já si myslím, že hudba je mezinárodním
jazykem,
a proto funguje všude.

 

Kam
se nejraději vracíte, abyste si odpočinul a znovu získal novou energii i
inspiraci k tvůrčí práci? 

Jedním z mých vůbec nejoblíbenějších míst
je slovinské přímořské městečko Piran, kam se s přítelkyní moc rádi vracíme už
několik let. Letos jsme navíc procestovali Slovinsko trochu důkladněji. Cestou k
moři jsme se podívali i do Triglavského
národního parku, plavili se na raftu po řece Soča, navštívili slavný
hřebčín v Lipici a k tomu všemu si užívali slovinské víno, grilované ryby…
Tak tam doplňuji energii asi nejradši.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Vladimír Stibor

Foto:
Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Oblečení, doplňky a obuv: Blažek
Praha www.blazek.cz 

Hair styling: Monami Hair Studio www.monikaminarikova.com 

Oficiální stránky Jana Smigmatora: www.smigmator.com 

Fan stránka: www.facebook.com/Smigmator 

Vytvořeno ve spolupráci s Designhotel Elephant www.hotel-elephant.cz

a Grandior Hotel www.hotel-grandior.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

 

Pavel Šporcl, fenomenální český houslový virtuos, se snad již
narodil s houslemi v rukou. Nejen jeho nástroj, který si nechal na zakázku
vyrobit, je modrý, ale v jeho žilách koluje určitě umělecká krev téže barvy.
Svou hudbou přináší dokonce modré z nebe mezi nás, obyčejné smrtelníky.

 

Máte díky své pracovní vytíženosti čas vzpomenout si na své
dětství? Jaké vlastně bylo?
Nádherné a veselé. Mám skvělé rodiče, kteří se o mě s bratrem báječně
starali. Dali nám opravdu hodně lásky a zázemí. Maminka coby učitelka nás vedla
k hudbě, tatínek, herec, její vliv ideálně doplňoval. Mé dětství bylo naplněné
nejen hraním si, ale také kulturou, návštěvami divadla a koncertů. Po školních
povinnostech jsem se věnoval každodennímu cvičením na housle. Vyhrával jsem
soutěže, které mně ukázaly, že to, co dělám, dělám dobře. I já se dnes snažím
dělat maximum pro to, aby moje děti měly krásné dětství.

 

Talent se dostává od Boha, kolik let ale musí začínající hráč na
housle cvičit, než si osvojí jejich kouzlo?
Housle jsou možná nejtěžší nástroj vůbec, a to především v začátcích, kdy
je obtížné zahrát hezky pouhou prázdnou strunu, natož nějaký jiný tón. Pokud se
podaří vyloudit z nástroje hezký zvuk, je to nádhera. Měl jsem štěstí na
svého prvního učitele Ladislava Havla v Českých Budějovicích. Díky němu
jsem si k houslím našel krásný vztah už od malička. Na hodiny houslí jsem
se dokonce těšil. Vždy jsem bral hraní na housle jako hru a to mi zůstalo
dodnes. Je to nejdelší láska mého života.

 

Hrajete na modré housle postavené Janem Špidlerem již v roce 2005.
V čem jsou výjimečné?
Na první pohled samozřejmě v tom, že jsou modré. Mají však i několik
inovací. Také jejich tvar je nepatrně upravený. Byly postaveny na mou objednávku.
Chtěl jsem hrát na moderní nástroj, dát nevšední příležitost dnešnímu
houslařství a jeho trendům. Přál jsem si ukázat, že ani housle nemusí být vždy
stejné oranžové barvy. Mám na jejich model a modrou barvu dokonce i copyright.
Od první chvíle, kdy jsem je dostal, na ně hraji a zatím jsem je nepustil a ani
na chvíli nevyměnil za jiné. Na nové housle se totiž musí hrát, aby se jejich
zvuk otevřel a rozvibroval. Za těch devět let udělal můj nástroj neuvěřitelný
posun, který jsem si na začátku ani já sám nedokázal představit. Housle hrají
stále lépe a lépe a v ničem si nezadají ani se slavnými stradivárkami.

 

V květnu jste zasedal v hudební porotě 56. ročníku Kocianovy
houslové soutěže. Jaké jste si odnášel zážitky a poznatky pro
svou další kariérní cestu?

Kocianka je mojí srdeční záležitostí.
Když jsem byl dítě, mnohokrát jsem v rámci této soutěže získal cenu a
nakonec jsem se stal i jejím absolutním vítězem. Moc rád na tyto chvíle
vzpomínám. Toho času byly pro moji kariéru jistě zlomové. Letos jsem se do Ústí
nad Orlicí vrátil poprvé jako porotce. Velmi se mi tato zkušenost líbila. Těší
mě, že se od mého dětství úroveň soutěžících zase posunula.

 

V médiích se připomíná, že váš nejúspěšnější projekt Gipsy Way s cikánskou cimbálovou kapelou je
šťastným spojením právě houslí a cimbálu. Je to i tím, že otevírá nové hudební
a nečekané obzory?
To spojení bílého, klasicky vzdělaného hudebníka s cikánskými muzikanty je
samozřejmě svým způsobem pikantní. Já si odjakživa přál hrát podobnou hudbu a
cikánské houslisty jsem hodně poslouchal. Fakt, že mám nyní krásnou příležitost
tuto hudbu provádět, je tedy splněním mého snu. Mám z toho velikou radost,
protože koncerty baví nejen nás, ale i posluchače. Vždyť jsem jich s tímto
projektem odehrál téměř 250, a to v nejrůznějších zemích světa včetně Číny.
S cikánskou cimbálovou kapelou jsem odjel i dvě veliká turné po České
republice. Natočený televizní záznam z mezinárodního festivalu Smetanova Litomyšl se několikrát
reprízoval a vždy měl obrovskou sledovanost. Těším se, až v září vyjde nová
nahrávka, tentokrát s názvem Gipsy
Fire, kterou jsem natočil před pár měsíci.

 

Interpretujete přes čtyřicet koncertů světové hudby. Musíte mít
fenomenální paměť…

Děkuji. S ohledem na svou – pro mnohé provokativní – image se
snažím přesvědčit, na housle umím a s tím souvisí i schopnost hudební
paměti a neustálé rozšiřování repertoáru. Ale je to čím dál tím těžší, protože
i ve zcela běžném životě si musíme ukládat do paměti stále více informací.
Paměť, se kterou pracuji, se totiž netýká jen houslových koncertů, ale též
mnoha jiných skladeb klasické hudby. Dále všech mých vlastních projektů, mezi
něž patří zmíněné Gipsy Way
s cikánskou cimbálovou kapelou, popový projekt Sporcelain, Pocta Paganinimu
pro sólové housle či program Moje
houslové legendy. Ale nejsme stroje, jsme jen lidé, jsme omylní a ve všech
směrech a oblastech našeho času máme jen nějak vymezené možnosti a schopnosti.  

foto: Lenka Hatašová

 

Můžete prozradit, kolik hodin musíte denně hrát, abyste byl
neustále perfektně připraven? Nebo používáte ještě jiná kouzla hráčské kuchyně?
Hrát musím každý den, neboť jsou housle velice náchylné na úpadek technické
vybavenosti hráče. Snažím se cvičit tři až čtyři hodiny denně. Mám velikou
výhodu v tom, že mě cvičení na housle opravdu baví. Potřebuji cítit ten
uspokojující pocit, že dělám maximum pro to, abych se neustále zlepšoval.

 

Letos v listopadu a prosinci vás čeká náročné turné devíti
koncertů Pavel Šporcl
– Gipsy Fire – Generali Tour 2014. Začínáte v Olomouci, končíte v Teplicích.
Přivezete s sebou i hosta na akordeon Vojtěcha Szabó. Těšíte se?
Samozřejmě. Mluvíme o každoročním turné, které tradičně navazuje na mé poslední
CD. To loňské se jmenovalo Moje houslové
legendy. Vzdával jsem jím poctu úžasným českým houslistům minulosti.
Bohužel se na ně zapomíná, přestože byli světově uznávanými hvězdami a jedněmi
z nejdůležitějších kulturních osobností naší minulosti. Jména jako
Kubelík, Kocian nebo Ondříček by měl znát každý Čech a já se o to snažím.
V září tohoto roku vyjde moje nová nahrávka Gipsy Fire, kterou jsem natočil s cikánskou cimbálovou kapelou
Gipsy Way a hostem, fenomenálním
akordeonistou, Vojtěchem Szabó. Ve stejném obsazení pojedeme letošní turné.
Zavítáme do všech velkých krajských měst, jen v některých z nich
volíme jiná místa konání. Například v Praze se z Dvořákovy síně Rudolfina
po třech letech vrátíme do Velkého sálu
legendární Lucerny. Tu jsme
s cikánskou cimbálovou kapelou již dvakrát vyprodali, a to v roce
2009 a 2011. Doufám, že se i náš zbrusu nový program Gipsy Fire bude těšit podobnému zájmu.

 

Jsou stradivárky nedostupným snem?
Kdybych po tom opravdu toužil, určitě bych na stradivárky mohl hrát. Ale jak už
jsem zmínil, já jedny úžasné housle mám. Snažím se fungovat moderně, ukazovat
lidem, že i housle mohou vyrábět současní houslaři a smyčce dnešní skvělí
smyčcaři. Navíc jsem hrdý Čech a i v důsledku toho hraji na mistrovský
nástroj i smyčec z českých dílen: na housle Jana Baptisty Špidlena a na
smyčce Petra Auředníka.

 

Nemohu se nezeptat: Jaká největší umělecká a životní výzva ještě
před vámi leží a o čem sníte?
Mám ještě tolik práce… Hru na housle chci stále zdokonalovat. Myslím, že i
jejím prostřednictvím dozrávám i v jiných oblastech života. Přeji si
nadále po celém světě přivádět nové posluchače ke klasické hudbě a její
skutečné kráse. Nepotřebuji výzvy typu „chci hrát tam a tam“, protože toto
naplnění postupně přichází přirozeně samo…

 

Kam si nejraději jezdíváte odpočinout, kde je vám skutečně dobře?
V našem mlýně v Posázaví je mi opravdu hezky. Také rád jezdím lyžovat do
Alp. Děti chtějí v létě samozřejmě k moři. Nejlépe je mi ale tam, kde
mám své nejbližší, housle, skleničku vína a nějakou knihu. Tam je můj domov.

 

Co všechno se dá odemknout houslovým klíčem?
Spousta krásných míst. Ale určitě mnohá srdce…

 

Děkuji za
rozhovor.

 

Text: Vladimír Stibor

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.cz

Oficiální stránky Pavla Šporcla: www.pavelsporcl.cz

Vytvořeno ve
spolupráci:

Oblečení a
obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz 

Designehotel
Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

Grandior
Hotel Prague www.hotel-grandir.cz

LE Hotels
Group

Korektura
textu: Alžběta Strnadová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

O spoustě účastníků
pěveckých soutěží je vždy slyšet jen pár týdnů po finále. Jinak je tomu u Michaela Foreta. I když i on na nějaký čas zmizel,
bylo to zkrátka proto, že se rozhodl ke všemu přistupovat úplně jinak a začít
studovat konzervatoř. Že to bylo správné rozhodnutí, se potvrzuje na jeho četných úspěších například v muzikálové
tvorbě. Hudba je pro něj samotného doslova lékem, jak s nadšením říká.

V dětství jste se aktivně
věnoval sportu. Co stálo za rozhodnutím přejít k hudbě?

Myslím,
že to byl koncert kapely The Cranberries,
na který mě v mých 13 letech vzal jeden můj kamarád. V té době jsem
žil daleko od Prahy na Moravě na venkově a brnkal si na svou novou kytaru své
první akordy. Když jsem poprvé z Prahy a zmíněného koncertu přijel zpátky
domů, druhý den jsem napsal svoji první písničku a rozhodl se stát se zpěvákem.

 

Vidíte třeba nějakou
podobnost v hudbě a sportu?

Snad
jen to, že když teď makám na tanečním sále pět hodin denně a připravuji se
na muzikál Mamma Mia!, je to fyzicky
ještě náročnější než tréninky atletiky nebo tenisu. (smích) Ale v obou těchto krásných řemeslech je ten
nejúžasnější adrenalin, co znám.

 

Využijete nějak sportovní
nadání i v hudbě?

V hudbě
ne, spíš v tom tanci, který je hodně o fyzičce.

 

Z jakého důvodu jste si
jako nástroj vybral právě kytaru?

Jak
jsem říkal,
byl to ten
osudný koncert, který mě tak uchvátil, že to nešlo jinak. Pak to byl můj děda, který mi první kytaru koupil a říkal,
že jednou se stejně stanu muzikantem. Vzápětí ale dodal, abych hlavně nikdy
nezkoušel žádné drogy.

 

V jaké chvíli jste se
rozhodl, že byste se mohl zúčastnit nějaké soutěže? Vím, že jste byl na
několika ještě na střední škole…

Když
se člověk pro to nadchne, zkouší různé možnosti jak a kde veřejně zpívat. Občas
to byla nějaká akce na náměstí, občas nějaká regionální soutěž. V obou
případech to byla pro začínajícího zpěváka, jako jsem byl tehdy já, obrovská
zkušenost.

 

A kde se pak vzalo
rozhodnutí vstoupit do SuperStar?

V té
době začal velký boom talentových soutěží, tak jsem zkusil podat přihlášku
do první řady. Nějak jsem věděl, že mi to vyjde. V první řadě SuperStar
jsem se sice nedostal ani do prvního kola, v té druhé mi to ale vyšlo a já byl šestý z necelých deseti
tisíc přihlášených.

 

Co vám tato soutěž dala?

Takové
otázky jsem dostával asi každý den celé dva roky po soutěži, takže je vtipné,
že se mě na to ptáte téměř deset let po ní. Možná je to i vidět. Jsem zpěvák na
profesionální úrovni, vydávám alba, píši svoji hudbu a své texty, mám kapelu,
koncerty a v neposlední řadě zkouším další z hlavních rolí ve
světovém muzikálu. Po megaúspěšných Dětech
Ráje to byli Bídníci a teď je to Mamma Mia! Mám štěstí na opravdu dobré
muzikály.

 

Je naopak něco, co vzala?

Asi
nic. Zřejmě jen určité procento anonymity, kterou bych měl, kdybych nebyl
veřejně známý.

 

Jak se díváte na to, že
těchto soutěží je u nás čím dál více?

Jelikož
znám zákulisí, vím, že u nás v dnešních soutěžích už nejde ani náhodou o
to, najít nějaký talent, nýbrž udělat tu správnou estrádu pro českého
spotřebitele. Oproti jiným zemím mohu jmenovat například Británii či Německo,
kde to má pořád nějakou uměleckou úroveň. Takže to neřeším, nevidím to,
nezajímá mě to. První dvě řady před těmi deseti lety měly nějaký smysl pro
hudební průmysl. Ty dnešní tomu spíš škodí.

 

Po soutěži jste vydal album,
zahrál si ve filmu, ale nakonec jste ustoupil spíše do ústraní. Proč jste se
tak rozhodl?

Protože
jsem pochopil, že zpívat na playback v obchodním centru pro mě skutečně
nebylo to pravé ořechové. Krom toho by to nemělo dlouhé trvání. Tak jsem začal
studovat konzervatoř, našel si kapelu, zkoušel ve sklepě a jezdil dva roky po
festivalech a klubech. Mohu teď zpětně říct, že to byla velmi zajímavá a
zvláštní doba.

 

Co
tedy stálo za rozhodnutím začít hudbu studovat?

Tehdy
na to měli velký vliv hudebníci, které jsem poslouchal a kteří mě ovlivňovali.
Byl to Peter Gabriel, Kate Bush, Pink Floyd a tak dále. Ti všichni měli
maximální hudební um. V případě prvních dvou i divadelní a taneční. Pak mi
moje profesorka zpěvu doporučila, abych opravdu tu hudební nauku, tanec,
herectví a zpěv začal studovat. Že mi to hodně
dá. A měla pravdu.

 

Myslíte, že studium je tedy
v tomto smyslu nezbytné?

Co
se divadla týče, tak maximálně. Když se na sebe podívám před deseti lety,
přestože se na sebe raději ani nedívám, jelikož jsem šíleně sebekritický a
neunesl bych to, a vidím svůj pohyb na jevišti teď a tehdy, je to sto a jedna.
Neříkám, že jsem nějaký tanečník, ale už mi nedělá ani náhodou problém
pohybovat se a s choreografií rovněž nemívám potíže. O tom se mi
v mých dvaceti ani nezdálo. A velký kus práce se odrazil také v herectví.
Ranní hodiny improvizace v hereckém sále mi za dobu tří let, kdy jsem se jim
věnoval, hodně daly.

 

Nenapadlo vás tedy někdy
snažit se naopak být víc vidět a těžit ze slávy, kterou vám SuperStar dala, tak jako někteří další
soutěžící?

Já
se snažím naopak těžit z toho, co umím. Jakou složím píseň, jak ztvárním
tu a tu roli. Taková ta prvotní popularita pro mě není důležitá. Já raději
slávu. Slávu na základě něčeho, co člověk vytvoří. Jde o nějaké uznání a
respekt. Jde to pomalu, ale věřím, že jistě.

 

Hodně se nyní objevujete
také v muzikálech, které jste již zmínil. Proč jste si zvolil právě je?

Je
to jednoduché: protože mě to baví.
Divadelní atmosféru mám rád víc a víc a spojení zpěvu, herectví a tance si
opravdu užívám. Hodně se tam člověk naučí. Navíc když pak jdete na koncertě nebo festivalu na jeviště s kapelou, najednou
vnímáte to divadlo kolem a hodně to koncertu a výkonu pomůže.

foto: Lenka Hatašová

 

V čem chápete tuto
práci jako specifickou?

Český
muzikál je obecně velmi odlišný od těch amerických nebo britských. Já mám zatím
štěstí na krásná díla, většinou světového formátu. Ať už to byli Bídníci, nebo aktuální Mamma
Mia! A v tom je to specifické.
(smích)

 

Trpěl jste nebo trpíte stále
ještě trémou?

Trémou
bych to nenazýval. I když i tu někdy mívám a samozřejmě jsem ji míval. Pořád
ale mám před vystoupením takový zvláštní adrenalin, nějakou koncentraci, která
do vás pumpuje energii.

 

Jakým způsobem se učíte
texty?

Jde
to hůř a hůř. Asi stárnu nebo co. (smích)
Nicméně se šprtám jako násobilku a snažím se učit v souvislostech.

 

Jak dlouho se takový muzikál
zkouší?

Samotná
praktická příprava na roli trvá tak tři měsíce. Pak to ale většinou osekáváte i
během představení před lidmi.

 

Co vnímáte jako nejtěžší na
nastudování muzikálu?

Já
osobně herecké aranže. Texty se nějak naučíte, písničky spolu s frázováním
taky. Pak dané scény nějak zahrajete, ale když to máte vše spojit, aby to mělo
určitý timing a určitý rytmus,
a navíc dodáte
třeba i choreografii, je to vždy ta nejtěžší práce.

 

Nyní se tedy připravujete na
již zmíněný muzikál Mamma Mia!, kde
ztvárníte jednu z hlavních rolí. Co to pro vás znamená?

Je
to pro mě veliká výzva. Na roli se připravuji už od léta, od září chodím
pravidelně cvičit do fitka a to i přes to, že jsem nikdy nebýval velký
fanda posiloven a bušení nebo něčeho takového. Ale v tomhle případě,
v případě role Skye, kterou hraji, to beru nějak z gruntu a chci tomu
dát maximum po všech stránkách. Písně Abby miluji, znám a vyrůstal
jsem na nich. Viděl jsem i muzikálovou verzi v Londýně a jsem nadšený, že
se to konečně hraje i u nás. Myslím, že to bude veliký hit i tady. Lidé se
potřebují v dnešní době bavit a ne přemýšlet nad složitým dějem nebo
odcházet z divadla
v depresích.
Těch mají v životě myslím víc než dost. Jsem přesvědčen, že lidé budou
v tomto případě odcházet z kongresového centra s úplně jinou energií.

 

Hity skupiny ABBA jsou vám tedy blízké již delší
dobu…

Krom
jiných, táta samozřejmě pouštěl i Abbu. Když jsme jeli například
v létě na dovolenou, hrála nám hodiny v kuse. To se člověku teprve
zakousne do kůže. A už vás nepustí.

 

Jak Abbu vnímáte jako kapelu?

Hudbu
miluji a často čtu i životopisné knihy některých umělců. Četl jsem i knihu o Abbě
a nestačil jsem se divit. Ten příběh dvou
skvělých zpěvaček vdaných za dva úžasné muzikanty a skladatele. To propojení neuvěřitelného osobního příběhu
s muzikou, kterou chrlili… Neznám jedinou kapelu,
která měla tolik hitů. Snad jen Beatles.

 

Co podle vás stojí za jejím
obrovským úspěchem?

Všechny
ty aspekty, které jsem jmenoval. Je to opravdu velký hit, dostupná a všemi
přijatelná forma kvalitního umění.

 

Jak se ve své nové roli
cítíte?

Zatím
máme jen taneční zkoušky. Ty herecké máme až od příštího týdne a tam to teprve
začne. Scénář se mi líbí moc a Sky mě baví. Je zamilovaný, chystá svatbu, zpívá
a užívá si života. Takže jsem spokojen.

 

Jak už jsem zmínila, občas
se objevujete i ve filmech. Neláká vás zaměřit se více na tuto oblast?

Samozřejmě,
že láká. I když je divadelní herectví od toho filmového poměrně odlišné, jde o
něco, co mě
moc baví.
Poslední film, ve kterém jsem hrál, se jmenuje Probudím se včera a mám radost, že tento film slaví také velké
úspěchy u diváků.

 

V čem, kromě zpěvu
samozřejmě, vnímáte tedy největší odlišnost mezi filmovým a muzikálovým
herectvím?

Tenhle
faktor se dal krásně sledovat na loňském filmu Bídníci v hlavní roli s Hughem Jackmanem, ve kterém se zpívalo stejně jako v muzikálové adaptaci
i hrálo. V té době jsme hráli na divadle Bídníky i my, tak to bylo poměrně snadné posoudit. Na kameře jde o
velké detaily a herectví je intimnější, minimalistické,
ale silné. Na
divadle jde o větší gesta, větší sport.

 

V současnosti
připravujete třetí album. Čím bude výjimečné?

Mělo
sice vyjít už letos, ale jelikož jsem dostal krásnou nabídku účinkovat v
muzikálu Mamma Mia!, jehož premiéra
je letos v prosinci, tak se to muselo trochu posunout. Takže snad příští rok.
Prozatím jsem ale vydal dva singly – Hra
a aktuální Voda – a celkově album bude výjimečné už jen
v tom, že to bude album, které vydám po šesti letech od svého předchozího.
Bude to určitě posunuté někam jinam.

 

V jakém smyslu?

S producentem
se zaměřujeme víc na elektroniku než na čistý pop-rock a myslím, že se na něm
určitě otisknou moje dosavadní zkušenosti. Pracovní i ty osobní.

 

Jak vůbec
vypadá taková příprava alba?

Složíte
hudbu, napíšete texty, seženete producenta, studio, kapelu, která to
s vámi natočí, a je to. To mluvíme jen o
přípravě, kterou v současnosti mám, dá se říct, téměř hotovou. Pak je ale
druhá, trochu těžší fáze, kdy řešíte spíše manažerské záležitosti ve smyslu vydavatel, propagace, distribuce. Je toho hodně,
ale věřím, že když se projekt spojí s šikovnými lidmi, dá se to zvládnout
dobře. Já mám skvělého producenta a začínám spolupracovat nově s moc fajn
managementem, tak se těším na výsledek.

Čím a jak vás hudba
obohacuje?

Maximálně.
Kdyby nebylo hudby, asi bych jen těžko existoval. Když mi není úplně dobře,
hudba mě vždycky vyléčí a taky si občas říkám krásnou větu: „Dokud se zpívá,
ještě se neumřelo.“

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Petra Kuncová

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci:

Oblečení, doplňky a obuv: Pánské obleky
BANDI www.bandi.cz 

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz
 

Grandior hotel www.hotel-grandior.cz

LE Hotels Group

Korektura textu: Alžběta
Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín
Best of www.ibestof.cz

Písně Jakuba Smolíka jsou
mimořádně oblíbené díky své romantické a pohodové náladě. Sám o sobě říká, že
tak byl vychovaný – jako romantik a snílek. Přesto ale nežije jen s hlavou
v oblacích a dobře ví, že pokud chce být člověk v něčem úspěšný, musí
se stále učit.

 

Jak vzpomínáte na svou první
kapelu Travaléři?

Je to už
strašně dávno… Ale byla to moje první kapela, poprvé na jevišti, díky ní jsem to,
co jsem dnes.

 

Kde se u vás vůbec vzala láska
k hudbě?

Moje maminka
se mnou zpívala od malička. Učila mě lidové písně na harmoniku.

 

A co vzpomínky na Horizont, taneční a dechový soubor,
který jste založil během vojenské služby?

Byl to
především únik z kasáren, možnost opušťáku. Ale samozřejmě, že i radost,
zpívání před lidmi.

 

Co považujete za svůj první velký
úspěch?

Zpěvák Polabí. Soutěž amatérských zpěváků. Tam
jsme vyhráli cenu diváků a byli s kamarádem Trnkou celkově třetí.

 

Velmi brzy jste začal vystupovat
s významnými hvězdami. Co vám to dalo?

Vědomí, že
se musím učit, učit, učit a ještě jednou učit. Ale taky jsem mezi nimi poznal
spoustu nafoukaných blbů zahleděných do sebe.

foto: Lenka Hatašová

 

Co nejzásadnějšího vás naučil
Petr Hannig, u kterého jste začínal?

Že pokora a
kšeft jsou svaté.

 

Vaše pravé jméno je Jaroslav. Co
vás přimělo ke změně?

Petr Hannig
tvrdil, že Jaroslav není pro zpívání to nej, a já jsem Jakuba používal v beatu.

 

Je něco, co byste ve své kariéře
udělal jinak, kdybyste mohl?

Nevím. Asi
bych v začátku tlačil víc na pilu. Byl jsem moc „měkkej“.

 

Vaše poslední album nese název Vítám každý nový den. Čím je pro vás
výjimečné?

To není
poslední. Nyní jsem vydal ještě další – 55
hitů Best of. Jsou to nejžádanější písně z mých 29 alb, která jsem
vydal. Nevěřil bych, že se mi to podaří.

 

Tak tedy na vašem předposledním
albu jsou i písně, které původně vznikaly pro Petra Muka. Co to pro vás
znamená?

Vyznamenání. Dostat písně od Petrova dvorního skladatele, to je pro mě vyznamenání.

foto: Lenka Hatašová

 

Které album vnímáte pro svou
kariéru jako nejzásadnější a proč?

To poslední.
Nový začátek…

 

A ta nejvýznamnější píseň?

Až se ti jednou bude zdát, to byla první písnička. A stala
se nejúspěšnější písní roku 1987. Neznámý zpěvák pracující v servisu byl
před Karlem Gottem a Daliborem Jandou…

 

Kde čerpáte ke svým písním
inspiraci?

Ze života kolem
sebe.

 

Čím to, že jsou ve většině
případů laděny v romantickém duchu?

Byl jsem
v tomto duchu vychovaný. Romantik a snílek.

 

Jste tedy romantik i
v soukromí?

Zeptejte se
ženy.

 

Jak dlouho jste musel hledat svůj
vlastní styl?

Nehledal
jsem ho. Zpívám ho od začátku.

 

Kdo myslíte, že jsou vaši
fanoušci?

Normální
lidé. Poznávají se v mých písních.

 

Podle jakých měřítek hodnotíte
úspěšný koncert?

Když vidím,
že se lidi baví, to vnímám jako úspěch.

 

Považujete obecně sám sebe za
úspěšného?

Asi ano.
Kluk z malé vesničky, 29 alb, 80 koncertů s kapelou ročně…

 

Nějaký čas jste dokonce měl
restauraci či vedl cukrárnu – co vám toto období dalo?

Co jsem
dělal, jsem vždycky dělal rád.

 

Odnesl jste si z toho nějaké
poučení?

Kdybych
nedělal muziku, uživil bych se jinak.

 

Pouštěl byste se ještě znovu do
podnikání?

Podnikám
neustále. Muzika je podnikání.

foto: Lenka Hatašová

 

Dalo vám to něco i do hudební
kariéry?

Určitě, člověk
se pořád učí.

 

A jak se proměnila vaše kariéra
po narození potomka?

Jsem
šťastnější, mám více inspirace.

 

Co pro vás hudba obecně znamená?

Mám kliku,
že zaměstnání je i mým koníčkem.

 

Dá se v dnešní době hudbou
dobře uživit?

Já se tím
živím. Jestli ostatní, tak to se zeptejte jich.

 

Myslíte, že se dá dělat hudba jen
pro peníze?

Jo, někteří
producenti to dělají.

 

Jaké nejdůležitější vlastnosti by
měl mít dobrý zpěvák?

Pokora,
pokora, pokora.

 

Myslíte, že se dá zpěv naučit?

Když máte
hudební sluch, tak snad ano.

 

Může podle vás být úspěšný i
zpěvák bez jakéhokoli odborného vedení?

Náhoda je
blbec, může.

 

Jaké největší překážky jste ve
své kariéře musel překonat?

Závist,
zloba, maloměšťáctví.

 

Jak pečujete o svůj hlas?

Chodím
k paní profesorce Vavrečkové na hodiny zpěvu.

 

Zpíváte i v soukromí?

Ano, dětem a
přátelům.

 

Při jaké hudbě vy sám relaxujete?

Relaxuji
tichem a sportem.

foto: Lenka Hatašová

 

Dokážete ještě hudbu poslouchat
bez toho, abyste ji hodnotil?

No jasně,
vnímám jen melodii a náladu.

 

Co podle vás dělá dobrou píseň
dobrou písní?

Když si ji i
po létech lidi zpívají třeba v hospodě nebo u táboráku.

 

Máte ještě nějaký kariérní sen či
přání?

Ať se mi
daří stejně…

 

Děkuji za rozhovor

 

Text: Petra
Kuncová

Foto: Lenka
Hatašová www.lenkahatasova.com

Korektura
textu: Alžběta Strnadová

Produkce:
Michaela Lejsková a Martina Jandová

Publisher:
Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Hudba Lubomíra Brabce mě okouzlovala již od raného
dětství. Stačilo nechtěně přivřít oči a rovnou jsem se ocitl v jiném světě. Do
dnešního dne se na tom nic nezměnilo. Kytarový virtuóz pocházející z Plzně, kde
se 21. května 1953 narodil, studoval na plzeňské a pražské konzervatoři. Již v
devatenácti letech se stal laureátem pařížské kytarové soutěže, což mu doslova
otevřelo dveře do hudebního světa. V roce 1980 absolvoval studium na Royal
Academy of Music v Londýně. Pak přišly dvě zlaté desky Supraphonu, první v roce 1990 a druhá o šest let později. V roce 2000 dostává od
brazilské vlády medaili H. Villa-Lobose. Na konci dvacátého století se vydává
na své dvě dobrodružné cesty do Antarktidy, před deseti lety dokonce dosáhl
břehů tohoto ledového kontinentu na nevelké plachetnici. Majitelem zlaté a
platinové desky Multisonic se stává v roce 2003. V loňském roce obdržel státní vyznamenání Za
zásluhy o stát v oblasti umění.

 

U vaší kolébky stály tři sudičky a darovaly vám
kytaru, jak je všeobecně známo, ale také lásku k vodě i touhu po cestování.
Nezapomněly ještě na něco?

Nezapomněly! Když se rozhodnete hrát na nějaký
nástroj, musíte denně hodiny cvičit, abyste až po mnoha letech zjistil, zda
máte talent. A talent je širokospektrá věc. Platí pro hudbu, pro sport a pro
mnoho dalších věcí. Myslím, že mě jím obdařily dostatečně. Nejen pro hudbu, ale
i pro sporty.

Závodně jsem plaval, hrál jsem vodní pólo za
juniorský národní tým, obstojně jsem jezdil extrémní sjezdy na divoké vodě,
dobře zvládám jízdu na koni, závodím na plachetnicích a věnuji se lyžování ve
volných terénech.

  

Vybavíte si, kdy jste poprvé zahrál pár svých
prvních kytarových akordů? Kdy svou první skladbu?

Já jsem se narodil v rodině muzikanta-kontrabasisty
a ve třech letech jsem na ni opravdu začal hrát, ale držel jsem ji jako
kontrabas. Od devíti jsem pak chodil do houslí, jenže v plzeňské Slavii mě bavilo plavání, o kterém jsem byl ve třinácti přesvědčen, že je to
jediná činnost, jakou se mohu živit. Nakonec jsem uprosil tatínka, abych mohl
skoncovat s houslemi a věnovat se jen kytaře.

Chtěl jsem hrát původně bigbít, ale pan profesor
Knobloch mě okouzlil klasickou hudbou a ukázal mi krásy klasické kytary.
Bezmezně jsem kytaře propadl a odešel ji studovat na konzervatoř.

 

Byl jste k hudbě cílevědomě veden, nebo vaši rodiče
dávali všemu volný průběh?

Na konzervatoři jsem ještě vystudoval skladbu a
odmaturoval jsem z lesního rohu a až po maturitě jsem se rozhodl, že kytara
zvítězí. O mé sólové kariéře bylo rozhodnuto laureátským titulem ve slavné
pařížské kytarové soutěži, pořádané francouzským rozhlasem a televizí. Jako cenu jsem dostal úžasný nástroj
od japonského mistra Masaru Kohna. Patřil mezi světovou špičku, studoval ve
Španělsku, strávil tam osmnáct let. Jeho učitelem byl Ignacio Fleta, jeden
z největších nástrojářů v historii kytary vůbec. Později jsem Masaru
Kohna požádal, že bych chtěl mít ještě jeden jeho nástroj, na ten jsem čekal
deset let. Vyrobil ho už přímo pro mě. Je pravda, že jsem měl obrovské štěstí,
protože rok nato zemřel. Takže mám kytaru jak z jeho vrcholného období,
tak z toho finálního.

 

V televizi běží populární třinácté komnaty. Máte i vy
nějakou skrytou životní komnatu?

Když v televizi chtěli se mnou točit tento pořad,
poprosili mne, abych připravil nějaký námět. Abych sepsal něco ze svého života,
co by se jim do Třinácté
komnaty hodilo. Nabídl jsem jim pár příběhů, ale ty mně
vrátili s tím, že jsem šťastný člověk a že žádnou třináctou komnatu ani nemám.

 

Jak se díváte na svou uměleckou dráhu a s kým se
vám doposud nejlépe spolupracovalo?

Víte, když má člověk nějakou velkou touhu nebo
přání a jde si zatím, tak to dokáže. I když někdy s oklikami a občas se
podaří úplně něco jiného, než vlastně chcete. K tomu, být špičkovým
muzikantem, je třeba také kupa štěstí. Měl jsem obrovskou kliku už v tom,
že jsem potkával, měl kolem sebe a mám dodnes úžasné lidi, ať už pány
profesory, co mě učili, nebo kolegy. Hrál jsem s nejlepšími houslisty, jako jsou
Pavel Šporcl, Jaroslav Svěcený, Václav Hudeček, s Bohuslavem Matouškem,
violoncellistou Jiřím Bártou, hrál jsem s národním umělcem Lubomírem
Malým, doprovázel jsem Štefana Margitu, Petera Dvorského, natočil dvě CD s naší
vůbec největší pěvkyní paní Gabrielou Beňačkovou… Samozřejmě s každým tímto
setkáním rostete, hodně se naučíte, prakticky celý život se dovídáte o muzice
víc a víc. Děkuji za každé setkání, kterého se mi dostalo, obohacuje to můj
život i tvorbu. Považuji to za skutečně velké štěstí…

 

Můžete se alespoň letmo zmínit o své diskografii? 

Má diskografie obsahuje více než třicet titulů, mimo
jiné autorská alba F.
Sor, J.
S. Bach, F.
Tárrega, N.
Paganini, A.
Vivaldi, H.
Villa-Lobos. Poslední mé CD, které jsem natočil, nese název Romance. Je zabaleno v čokoládové bonboniéře a obsahuje sladké kytarové
melodie. 

foto: Lenka Hatašová

 

Letošní léto je pro vás pracovní, nebo se spíše
věnujete jiným zájmům a aktivitám?

V létě se většinou snažím dodržovat prázdniny a
koncertovat co nejméně. Přesto musím stále cvičit. A řekl bych, že čím je
člověk starší, tím musí cvičit víc. Ne víc hodin, ale pravidelněji. Každý den
si rozhýbat ruce. Už není možné jako za mlada odložit kytaru na skříň a vyrazit
na vodu. Je to podobné jako se sportem. Prostě chcete-li, aby vám prsty běhaly,
je nutné je každý den rozhýbat. Ale i tak jsme si vyrazili na hory, do
slovenských Roháčů, a každý den jsme udělali pořádnou túru.

foto: Lenka Hatašová

 

Mnohé lásky se nerodí, ale přicházejí. Najednou
člověk zjistí, že tu jsou, aniž by je vědomě přivolal k sobě. Kdy jste poprvé
zjistil a pocítil, že vás hory okouzlují?

Když jsme jezdili na divokou vodu, často se
stávalo, že nepršelo a v řece jí na ježdění bylo málo, a tak mě kamarádi
vytáhli do hor. Do skal je nejlepší chodit s kamarády. Aspoň pro mne.

  

Existuje nějaký „kopec“, jak říkají horolezci,
který vám nedá spát a neustále vás k sobě přitahuje?

Já jsem
spíše ten typ, který se rád vrací. Takže mne po pár letech napadne, že bych se
měl jít třeba podívat již poněkolikáté na Sněžku nebo na Poledník, jestli je
tam pořád tak krásně jako kdysi.

 

Je pravda, že
vylezete-li až na vrchol, ostatní hory v dálce splývají, nebo na horizontu už
zase horské dominanty vystupují z mlhy?

To
se každý musí přesvědčit sám. Já bych spíše řekl, že když vylezete na velký
kopec, cítíte, že všechny lidské problémy zůstaly tam dole pod vámi.

 

Už jste uskutečnil
tři své cesty do Antarktidy, kde jste se i potápěl, což si málokdo dovede
představit. Dočetl jsem se, že plánujete již čtvrtou výpravu. Čím by vás měla
obohatit? Odrazí se zážitky z putování ve vaší hudbě?

Antarktida
je mystický kontinent. Světadíl, kde ještě nikdo nevystřelil na člověka. Světadíl,
kde zvířata neznají člověka jako svého úhlavního nepřítele. V Antarktidě jsem
byl třikrát, a kdyby byla příležitost a dostatek času, jel bych počtvrté. Ta
nejdobrodružnější cesta byla ta poslední, kdy jsme se plavili z Argentiny na
patnáctimetrové plachetnici. Aby toho dobrodružství nebylo málo, ještě jsme se
tam potápěli. Byli jsme nejjižněji proniknuvší česká jachtařská výprava a první
česká potápěčská expedice. Nečekám, že by mne takovýto výlet nějak hudebně
obohatil, a ani neočekávám žádnou inspiraci. Žádná také ani po jedné z cest
nepřišla. Nejlepší inspirací je totiž objednávka a termín.

 

Není to s vašimi návraty na jižní kontinent
složitější v tom, že jste tam již zapustil kořeny, poznával sám sebe i hranice
neznáma, k nimž nás něco tajemně silného neodolatelně láká?

Všichni, kteří jsme tam byli, bychom se tam chtěli
vrátit. Možná jsme tam onemocněli nějakou nevyléčitelnou nemocí, která nás tam
neustále zpět přitahuje.

 

Čím dokáže tento ledový světadíl člověka překvapit?
Určitě to není jen nesmírnými prostory, neobvyklými obzory či jen drsností a
jedinečnou krásou přírody.

Je tam přímo fyzicky cítit nepřítomnost lidského
smogu. Ať již jde o ten civilizační, nebo o ten duševní.

 

Nevzrušovalo by vás jako milovníka vod splutí řeky
Gangy od jejího pramene až do jejího mořského ústí? O této matce řek se tvrdí, že
má nejenom nesmírnou samočistící schopnost, ale zároveň uzdravuje tělo i duši
člověka…

Ganga je moc těžká řeka. Já mám s
přicházejícím stářím touhy daleko skromnější. Třeba mne láká Dunaj. Od pramenů
až do moře, jen v malinkém člunu. A potom také oceán. V malé, tak
dvanáctimetrové plachetnici, pod mým vedením, se dvěma či třemi kamarády. Z
Evropy do Ameriky. Nejraději do Brazílie. Je dobré poznat, jak je svět veliký!
Nestačí jen žít, je nutné také plout.

 

Nespočet osobností pohybujících se v kultuře
nejednou zatouží napsat své paměti. Jak je to s vámi?

Snad každý muž, když dosáhne určitého zralého věku,
se zaobírá myšlenkou napsat paměti. Mnozí s tím začnou, ale jen málokterý to
dokončí. Možná, až bude méně práce, s tím začnu, a dá-li Bůh, podaří se mi je i
dokončit.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Vladimír Stibor

Foto:
Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Oblečení,
doplňky a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz 

Korektura
textu: Alžběta Strnadová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

Until I´ve met Michael Krásný, I didn´t have the faintest idea that there issomething like tailor-made guitars – which are, upon request, fabricated out ofdecayed wood. I equally didn´t know that musicians don´t listen to music likewe non-professionals do since music has an entirely different dimension tothem. Last but not least, I was surprised how much enthusiasm one canexperience in playing music and how specific it can be. Both enthusiasm andextraordinary desire emanate from all of Michael´s answers. At present, he iscooperating e.g. with Laco Deczi and their concerts are worth listening. It isobvious that this person chose a profession which entirely suits him. That´s Krásný.

Where did your decision to play music come from?

Actually, I didn´t start playing music out of my interest. My parents strongly forced meinto playing the piano and I really didn´t want. I wanted to play sports. But I ended up asa young boy playing the piano and really hating this. Oh boy, I got quite a number ofslaps! Yeah that was crazy.

 

What changed?

Once, I got this song. The memory is still lively. I was at home, played the song andenormous emotions broke out. I really started to feel this song and was entirely shocked.I figured: “Well, there must be something about music.” That was how I actually startedto make music. Later on, it got better. When I for example visited a museum on a schoolexcursion and there was a piano, the girls in my class said: “You gotta play!” I was reallyshy but when I saw their faces… Well, and it was all clear.

 

Which song enchanted you so much?

An Affair to Remember by Harry Warren. Then Fibich´s Poem entirely got me, also W. A.Mozart´s Fantasia no. 3, and when I started playing the Preludium Cis moll byRachmaninov, I knew I got trapped! (Laughs)

 

What did the piano and the contrabass on which you are playing as wellcontribute to your current career?

Everything. It´s wrong to develop in only one direction, as it´s always essential to lookaround as much as possible and then things may happen. I actually played the contrabasson the elementary art school in the Silesian town of Opava. I liked the contrabass due toanother reason. I studied it in the class of a fascinating person, a globetrotter, Mr. Oldřich Jíra.

 

What was it that fascinated you on this person?

His attitude towards life. His idea was that there´s actually nothing to worry about, yougotta be cool and do your job. We always went to drink some beer and talked it all overand it was great.

 

So you were finally „merciful towards the piano“?

In the end, I enjoyed playing the piano too. Not only because it´s a compulsory subjectwhen studying at the conservatory. It´s helping me until now because when you arecomposing, there´s little to compose for a bass-guitar. But I can play anything on thepiano. And I also use the contrabass relatively often until now, for example at home whenI´m recording.

 

Didn´t you ever think of focusing only on the contrabass?

I had been thinking about this a lot. When I was 18 and playing the contrabass, I tookpart in a nationwide string instrument competition. I had been preparing myself for thisoccasion for one year. You practice these things again and again, I already got reallyexhausted. Well and then I came there and won this competition and even received aspecial jury award. Naturally, me and my teacher boozed ourselves off. Next morning, Istepped out of the hotel and we could say that my head was empty. I absolutely didn´tknow what I was going to do. At that time my teacher arranged for me getting a job inthe Janáček Philharmonic Orchestra and I thought that I was, probably, going to play thecontrabass because at that moment, it appeared that it was to be this way. But suddenly,I got stuck and wanted to play jazz so I went to Prague and studied jazz at the JaroslavJežek Conservatory.

 

And when did you touch a bass-guitar for the first time?

My brother started playing songs on the guitar and I liked them, so it seemed entirelyautomatic and natural to me that I started playing the bass-guitar. I had this feeling insidethat I simply had to. My first bass-guitar was my brother´s old six string where I removedthe upper two strings, having thus only four left like on a bass-guitar, and I twanged justlike this. I thought that I wanted to play the bass-guitar.

 

And your first real instrument?

My father bought me my first bass-guitar when I was about thirteen. I was really thrilledby this and kept playing on it for the next four years. Then I earned the money for myfirst tailor-made instrument. But when I was fourteen, I simply decided that I would playthe bass-guitar.

 

So bass-guitars arte tailor-made?

Surely, there are companies manufacturing the – we could say – industrial guitars, likeFender does. These are renowned, world-famous brands that have been doing thissince the 1930s and they produce great instruments. It´s a classic. Then there areinstrument builders who are much more expensive, but the sound is completely different.The instrument I currently use is made by Aleš Vychodil and it´s a piece of art. It´sabsolutely incredible.

 

How is the bass-guitar manufacture organized?

You start with the shape. We´ve been discussing it for almost three months, I keptredrawing the shape so that it suited me. Then you select the wood, because there´s anincredible amount of sorts of wood, it´s an entire alchemy and philosophy. I chieflyfocused on getting an acceptable colour and resonance. We finally opted for decayedmaple root. As the title itself alludes, it´s a partially decayed maple root which is thendried and sliced. And these slices then have a specific colour due to the decay process.Well, that´s my bass-guitar.

 

Is there anything the bass-guitar playing does give you?

The greatest freedom one can ever have. Mostly, you have to bow down in order tosurvive. Me to, that´s clear, but in a way, I can drop down anything I want. It gives meabsolute freedom.

 

Did you ever have a classical job?

I´ve worked in an office where you simply have to get up and go to work. I had beendoing this normal kind of job for several years, but at the same time, I kept playing musicas well. Well and finally, it all became clear and I said to myself: “No more. I won´t dothis anymore, I don´t need to and above all, I don´t want to. From now on, I only wannadevote myself to music.” Actually, until I was twenty-eight, I kept dancing at two partiesat once.

 

On, we could say, two extremely different parties…

First, I studied electrotechnics, photovoltaic energy and all the related issues at the CzechTechnical University in Prague. At the same time, I was studying at the conservatory andthen the Jaroslav Ježek Higher Vocational School (Vyšší odborná škola Jaroslava Ježka). Ikept running from one school into another, from one job to another. Well and suddenly Ithought: “That´s enough. I needn´t do this anymore. I´ll earn my living with either of myopportunities.” So I opted for music and started doing only music.

 

So a slow-down?

Not at all. I have to say that I was working frantically. Every morning at eight o´clock, Igot a depression from not doing anything. So I immediately started doing something. Be itcomposing, acquiring orders or managing the band. Once I came across the famous Czechsinger Dan Bárta. So I sat down for one evening and rearranged a song for him – it´scalled On my head and was the soundtrack of the Czech teen-movie Snowboarďáci(Snowboarders). It´s a very nice part, he sang the song absolutely great. I didn´t evenexpect the song to sound this way.

 

So this was the start of your cooperation?

Yes, this marked the start of our cooperation. He then christened my CD and in about oneor two weeks, Laco Deczi called me, saying he wanted me to play in his band. Weimmediately began a natural conversation and it was great.

 

What made you as a music lover study at the Czech Technical University?

I´ve loved mathematics since when I was a child and I took part at several so-calledmathematics and physics competitions and won those competitions. And I always enjoyeddiving into these numbers because this was an entire universe to me. To me, mathematicswas something that never lies.

 

So you never regretted not focusing more on music instead of studying?

No, I believe that this choice was important to me because it formed my personality. Apartfrom that I had many economic subjects at the university. If I were just a musician Iwouldn´t have the faintest idea of how things actually work or how they can work. Duringthe university studies, we had to found about six virtual companies, set up their profit andloss statement and state how we got to our results.

 

In how far is this positive for music?

If you focus merely on music, your economic thinking shrinks, and if you don´t haveenough money you can´t make a record and cannot do these things. It´s allinterconnected. If you study only music, you can only compose a song and then whenyou´re twenty, you do not know how things around you happen and what it´s all about. Isimply believe that this decision gave me much and I´m thankful for it.

 

How much time of your artistic career does economic thinking swallow up?

All of it. (Laughs) Laco Deczi keeps saying: “You practice at home and only until you´renine.“ But of course, he´s practicing until now and me to. Yet at the same time, you´reon the phone, checking your emails, and you´re permanently organizing, counting,arranging something… It´s a full-time job. And in the evening, you go to play at aconcert, that´s the icing on top of an already excellent cake. Your reward, because youget the chance to play.

photo: Robert Vano

 

And how often do you practice?

Of course every day. When you´re on tour, playing every day, you don´t change theparts. It may happen that you add one composition or two. But apart from that, you playevery single day, remember what you played the evening before, what went wrong andwhat was good, and you thus know what you can afford to do and what you cannot.Consequently, your approach is to strive for perfection and in the end, you´re actuallypracticing right at the moment of your performance. I´ve already managed the technicalpart of playing and I do not believe that there´s anything I couldn´t play. But it´s alwaysabout knowing what to play. That´s what makes it difficult. Nowadays, I rather thinkabout melody and groove, than trying and practicing it.

 

What do you consider to be your greatest success?

This interview. (Laughs) My success up to this moment is that – thanks to what I lovedeeply in my heart – I´m able to earn my living and can afford a home, food and I caninvite a girl to the cinema…

 

And what about obstacles?

I believe that no musician has an easy life. I believe that it´s easy to complain but I´mnot one of those guys who are into this. In a way, every day is an obstacle, you have toget up and work…

 

The greatest breakthrough in your career?

I think it was when Laco Deczi called me – that was a fundamental change. I startedstudying at the conservatory but I didn´t have a clear idea of what I was doing. But mytechnique was fine. I acquired the reputation of an absolutely demonic bass-guitar player.Simply anybody who met me just said “wow” but I never got a job.

 

Why?

Because everybody thought that if I´m so good I´ll have enough jobs. But I didn´t playanywhere, I didn´t have jobs at all. So I complained now and then but then I startedfinding jobs myself and began working on this. That´s a turnover every musician comesto, I guess. It started working and suddenly, I had more bands I was taking care after,and bands which received jobs from me and at the same time, this was the time when Imet Vaico Deczi.

 

So a fateful meeting?

At that time, I was completely clueless because I didn´t have a drummer and suddenly,Vaico came out of the neighbouring rehearsal room and I gave him this job. So we played,he liked it very much and said that he´d tell his father, Laco. Well and I thought – sureyou will. I was used to music people promising heaven and earth. That´s what Iexperienced travelling all around the world. Two times it happened to me that somebodyreally kept his promise, one of these occasions was Vaico.

 

In what sense is Laco Deczi extraordinary to you?

He really is extraordinary. I´ve cooperated with many people, bands, stars in this country.But he is one of a handful of people I can honestly call a genius. To me, Laco is mentor inregard of my occupation, music, arts but in a way also as far as the personal sphere isconcerned. I´ve neither ever met anybody as ingenious as him, neither do I believe I everagain will. He´s seventy-six and he´s playing like a devil. He´s being creative all the time,he´s painting for example, also creating his own truthfulness stories and he´s living a lifeas if he was 20. He´s extraordinary. He won´t tell much about himself, and if he does,it´s mostly some funny story, but if he seriously spills out something about his life, thenyou´re just amazed. (Laughs)

 

What does the cooperation with him mean to you?

(Laughs) It needs strong nerves, solid health and an instrument casing filled with vitaminpills and tranquilizers.

 

How would you characterize the music you compose together?

I don´t know. It´s jazz. Yet actually, it´s not jazz. If somebody listening to a Czech radiostation heard our performance, it would sound like jazz to him. But if we tell a jazzmanthat what we are playing is jazz, he´ll probably even break out crying. But what´s decisiveis that this music somehow works and people like it. Today, they are buying our CDsmuch more than they did two years ago, the band is working really good, all our concertsare sold out and lately, our audience even started dancing to our music.

 

How do you feel at your concerts? Is it necessary to rehearse before them?

You have to rehearse your repertoire. New parts that we present to the band need to beplayed first, rehearsed and above all, you have to shape them. I always say that the songis somewhere there but one has to find it. And that needs time. Sometimes you can´t findthis little something, so you put the song in the drawer and then this little something popsout and it´s there and it´s there immediately. But talking about interpersonal stuff, itneeds to be said that “everything matched damn well” and we didn´t have to talk aboutanything too much. We knew right when we met that it´s ready and that we needn´t talkabout it anymore. During the first rehearsal, we fine-tuned some titbits which areimportant and we went on tour. There weren´t any problems to be discussed.

 

And what about the concerts?

Actually, the whole tour always means relaxing. You can just play and be part of it, nothaving to deal with anything else. You do not have to care about travelling, sound, hotels,your life problems, your angry girlfriend, your dissatisfied lover number one, yourdissatisfied lover number two… (Laughs) Now both start quarrelling about who is themore dissatisfied lover… (Laughs) You just only rely on the other guys and do only whatyou know you can do best. Above all, you can stop thinking, stop thinking at all, stopthinking about anything and that´s so liberating. You´re happy.

 

How does a preparation for your concert look like?

I just arrive at the venue, get to the stage, tune in my bass-guitar, check the sound, andif everything is all right, I drink a cup of coffee, chat a bit with the guys and go playing.(Laughs.) Earlier, it has been a bit different – when we were playing with Gaia Messiah,we always ran a bit ahead of the concerts and maybe did some press-ups in order to getendorphins into our body and in order to be able to hand them over to the people. Thatwas rock music and it was necessary playing it.

 

You´re the co-founder of Quattro Formaggi and still playing in this band. Whatmade you found this band?

Well actually, I´m not the founder of this band, but when I was some sixteen years old, adrummer I was cooperating with asked me whether I´d like to play jazz with him. So Isaid: “Well sure.” Well, and then once he came saying that the band´s name was going tobe Quattro formaggi and I answered “OK.” Then the band started to break up and Ibrought in some of my schoolfriends. Once, we played together and found out that itworks perfectly and we´re playing together still. It was a fateful meeting and it´s a greatcooperation.

 

What´s important in such a band?

The symbiosis between the bass-player and the drummer is the absolutely most importantingredient for the band smoothly working together. If these guys don´t match, it doesn´twork.

 

What scale do you use to evaluate a concert?

The audience is the scale. Frequently, and especially in jazz, you get the feeling of havingjust played something that´s absolutely great and a breakthrough, but the audienceshows no reaction, because they haven´t been on the same wavelength with you with youat the concert. At concerts, the communication between you and the audience is the mostimportant aspect. The more the people return to you, the more you put into them.

 

Do you like listening to your music?

Listening to oneself is the biggest torture on earth. That´s horrible. The maximum what Ido is listening to something I did a year ago because you keep on growing anddeveloping. After one year, you may chuckle at your work: “Well, that was when I wasdoing this…” But it´s always important to concentrate on what´s happening now and at amaximum what lies ahead not more than ten minutes.

 

Where do you draw your inspiration from?

I don´t know, let´s say I´m just driving in my car, I start singing something and say tomyself: Well that´s interesting, if I´m gonna forget this…” So I record it on my mobilephone and when I get home, I start working on it, creating a harmony or a melody to itand mostly, I let it be then. And then I listen to such a piece again in about a month andthink: “Wow, there´s something about this.” Then I work on it further and suddenly,there´s a new song.

 

So there are no moments when you tell yourself that you are simply going towrite something?

Writing on purpose, just sitting down and writing a song is difficult. But mostly, youmanage to create something that way. Sometimes you play it two or three times, take itor leave it then and on another occasion, a good song may be ready within ten minutes.To me, it´s all based upon me having some experience of life thanks to what I haveplayed or heard in my life, or what I have devoted myself to. So not thinking about all thisand just picking out the tones, it all suddenly works. Or it doesn´t. And if it doesn´t work,you think about it a bit more and you figure: OK, this thing in here isn´t too good or thatthing over there would still be nice. You select those variants that somehow come intoyour mind, but I don´t know from where. So this is how you make your choices accordingto your taste and how it´s all done.

 

Can you still listen to the music like non-pros do?

No, I cannot. That´s like an ice-hockey player watching ice-hockey. He recognizes thingswhich somebody who just likes hockey doesn´t see at all. The ice-hockey player watchesthe game as a professional. Listening to a song, I feel the whole spectrum of how it isrecorded, what instruments are playing, what is actually being played and why. Millions ofthings. The greatest torture for me, is to have sex while some music is playing. Iabsolutely can´t manage that now whereas earlier, it was absolutely normal. Earlier, I justput on some music that created an atmosphere. But nowadays, I turn on music and thenit just doesn´t work. You start thinking about music and not about what you should. Iactually don´t know any more how you listen to music usually, and that´s the magic.

 

Magic?

That´s what I like about Laczo. Laczo is playing for everyone and his music appeals toabsolutely everybody. But the audience can´t hear the music the way we do. What theycatch up and what we catch up doesn´t match to more than ten percent. They hearsomething in our music what I do not understand at all. Not anymore. I´ve crossed someborder. Every single musician who starts devoting himself to this crosses that border. Hedoesn´t know at all and can only guess that he´s right in what he´s saying, that whathe´s saying is beautiful but he can´t imagine at all how a non-musician experiencesmusic, why the non-musician actually experiences music that way and why he wants itthat way.

 

How would you characterize your career at the moment?

Perfect.

 

So do you still dream about something in your work?

In short, I´m going to edit my first solo CD. I´ve recorded some parts on my ownwhereas for other songs, I´ve invited friends of mine, guests, recording takes place in myhome studio and I´m curious how things will work out. My dream is to get ready untilJuly. The next dream is to maybe christen the CD and that people come to the CDchristening, hear the CD and like it and maybe buy it.

 

When we mention music, what comes up in your mind first?

Love. That´s about it.

 

But the list of your activities we have already mentioned in this interview is notcomplete…

Every Wednesday, after midnight, I´m leading a jam session in Sherlock´s Pub, andmusicians from the whole city of Prague as well as from all over the world get there.We´ve already played with a female singer from Australia, a guitar player from theRepublic of South Africa, a saxophone player or drummers from England, from NewYork… Sometimes even famous guys come around to play. It´s a great party. Songspeople know are being played and singers come to the pub who just wanna sing becausethere´s a party. Cooperating with Milan Svoboda who led me at the Jaroslav JežekConservatory and taught me much about harmony and composition was interesting. Iplayed with him both in a big-band and in a quartet. Then I´ve got also one more band,the Top Dream Company, which actually is a ten-member combo, an almost bigbandygroup and it´s great. Furthermore, I accompany the Czech singer IvetaBlanarovičová at her concerts, at the concerts of her foundation by the name of LaSophia, where I work not only as a teacher for children but also provide musicalaccompaniment at evening parties and gala concerts where the children perform.

 

How can you unite such a musician´s life with private life?

Wonderfully. (Laughs) If you are an entrepreneur, private life becomes a bit more difficultthan when you´re working eight hours a day, where you can be sure of what you get andthen you return home and can focus on your private life. But being a musician, yourprivate life is public which in turn means that you live your private life publicly. There´s noother option because if one was to preserve the classical eight-hour-working-day-model,then both such a person and his/her partner would go crazy. To me and with regard tomy life, the fundamental thing is rather not thinking about all this too much… What doesa fish know of the water, in which it swims? I think Albert Einstein said this. That´s abouthow I see it. I love my work above all and that why I try even more to do my work asgood as I can. My private life doesn´t suffer from that, it rather flourishes.

 

Thanks for the interview.

 

Text: Petra Kuncová

Photographer: Robert Vano www.robertvano.cz

Created in cooperation with the ALWYN hotel www.hotelalwyn.cz

Proof-reading: Alžběta Strnadová

Production: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibesof.cz

„Být klarinetista mi přijde málo,“ říká
jeden z našich největších mladých hudebních talentů. O obrovském nadání Felixe
Slováčka mladšího není pochyb. Do vínku ho dostal opravdu mnoho. Po tátovi
hudební, po mamince to herecké. Z pódia jej můžeme slýchat v mnoha hudebních
uskupeních, jako jsou Pražský saxofonový
kvartet, Eduard Nápravník Trio,
či coby skvělého zpěváka s big bandem jeho otce Felixe. Svým hereckým
talentem nás okouzluje v muzikálech Kapka
medu pro Verunku a Sněhová královna,
které uvádí divadlo Hybernia, nebo na
prknech legendárního divadla Semafor,
převážně v komediálních rolích. Rád totiž lidi baví. V neposlední řadě je také
festivalovým producentem a dramaturgem. Skromný Felix Slováček jr., obdařený
neskutečným nadáním a charismatem, je v našich poměrech doslova ohroženým
druhem.

Hrajete v několika hudebních
uskupeních, dirigujete, věnujete se herectví, jste také dramaturgem festivalu.
Co vás v současnosti nejvíce
zaměstnává? 

Jsem tělem i
duší muzikant. Hudba je pro mě vším. V poslední době jsem ale zabrousil i do
role herecké, což mě nesmírně baví a i maminka je za to ráda.

 

Co vás na herectví oslovuje? 

Baví mě bavit
lidi, což dělám i jako muzikant. Cítím určité naplnění, když se smějí.

 

Takže jste převážně komediální typ?

Dá se to tak
říct. V podstatě hraju v samých komediích. V divadle Semafor představuji Polednici v geniálně
napsaném představení Kytice. Dále účinkuji v Kdyby tisíc klarinetů a Rytířích
z Blaníku a krasavici Lídě. Krásná představení s velkou dávkou legrace.

 

Jak probíhal konkurz do divadla, ve
kterém vaše maminka Dagmar Patrasová strávila spoustu let? 

Byla to spíše
náhoda. Přišel jsem se do Semaforu
podívat na jedno představení, a protože si pana Suchého nesmírně vážím, chtěl
jsem ho pozdravit a vzdát mu hold. A slovo dalo slovo. Zrovna připravovali Kdyby tisíc klarinetů a potřebovali
herce, kteří hrají na klarinet a umí se pohybovat na jevišti. Navíc mě paní
Molavcová viděla v jiné hře a oslovilo ji to.

 

Hrajete také postavu Honzy v muzikálu Kapka medu pro Verunku. Jak se vám hraje
tato pohádková role?

Je to role
šitá na moje tělo. Honza se s ničím moc nepáře, jde rovnou na věc. Hraje se mi
to opravdu moc dobře

 

Většina lidí vás ale zná především
jako skvělého klarinetistu a saxofonistu. Kterému nástroji dáváte přednost?

Obojí mám moc
rád. Klarinet jsem vystudoval na Pražské
konzervatoři a saxofon vnímám jako své hobby. Hraju v Pražském saxofonovém kvartetu.

 

Na to, že je saxofon jen vaše hobby, na
něj hrajete zatraceně dobře. Jakému typu saxofonu dáváte přednost? 

Mám rád
všechny typy saxofonů, od sopránového po baryton. Přesto dávám přednost tomu
sopránovému, asi po tátovi. Baví mě ten zvuk. 

 

Na kolik nástrojů umíte hrát?

Studoval jsem
piano, bicí a klarinet. Postupem času mi ale zůstala vášeň převážně pro dechy.
Na piano už moc necvičím, což by bylo potřeba. Bicí mě také moc bavily, ale
táta více méně rozhodl, že budu na konzervatoři studovat klarinet. A málem bych
zapomněl na kytaru, tu jen tak okrajově, chci se hlavně věnovat dirigování.

 

Existovala ve vašem životě vůbec
možnost, že byste se živil něčím jiným než hudbou? 

Bylo za mě
tak trochu rozhodnuto. (smích) Přesto
jsem měl období, kdy jsem se toužil stát kuchařem. Naštěstí mě to ale přešlo.
Dodnes vařím rád, především středomořskou kuchyni. Hodně jsem se také naučil od
mámy, která je výborná kuchařka.

 

S tátou Felixem Slováčkem hodně spolupracujete.
Jaká je rodinná konstelace na pódiu?

S tátovým big
bandem zpívám pravidelně a moc mě to baví. Miluju swing a zvuk big bandu.
Spolupráce je skvělá.

 

Zmínil jste swing. Jaké další žánry
vás oslovují?

 

Swing a jazz
mám velice rád. S orchestrem hrajeme především klasickou hudbu, starší, ale i dvacáté
či jednadvacáté století. Na konzervatoři jsem byl frontmanem rockové kapely,
kde jsem hrál na kytaru. Takové klasické rockové trio. Mám rád zkrátka všechnu
hudbu.

 

Kolik hodin denně cvičíte? 

Řekněme, že
cvičím tři hodiny denně. Ale není to pravidlem. (smích) Mám hodně práce a na cvičení nezbývá vždy čas. Na zkoušky
ovšem chodím a vždy se snažím být dobře připravený.

 

Je dobré slyšet, že šikovný muzikant
má v naší zemi hodně práce. Ne všichni jsou ale schopni se takto prosadit. Jak
hodnotíte naši hudební scénu?

Nevím přesně,
co je naše hudební scéna. Jsou to ceny Anděl
nebo slavíci? Mám rád kapely jako Pražský
výběr či Lucie. Myslím, že fakt,
že se mnoho muzikantů hudbou neuživí, je problém konzervatoří, kterých je u nás
opravdu mnoho. Jen v Praze jsou tři a to je opravdu vysoké číslo. Tyto školy
každý rok chrlí spoustu talentů, kteří se hudbou opravdu nemají šanci uživit. Z
mé třídy se například hudbě naplno nevěnuje ani třetina. Je těžké se prosadit a
získat místo třeba v orchestru je téměř nemožné. Konkurzů na takový post se zúčastní
až dvě stě, ne-li více muzikantů.

 

Vy sám jste ale to štěstí měl. Dva
roky jste působil v Karlovarském
symfonickém orchestru. Jaká to pro vás byla zkušenost? 

Hrál jsem
první klarinet. Byla to úžasná zkušenost, neskutečně jsem si rozšířil
repertoár. Už bych to ale nechtěl dělat. Je to hodně práce, spousta cvičení a
zodpovědnosti. Navíc hrát s orchestrem je časově velmi náročné. Nic jiného se
nedá při takové práci stíhat. A já mám mnohem větší záběr. Je toho tolik, co mě
baví, a chci se věnovat více věcem. Rád hraji sólově, je to pro mě větší
zábava.

 

Mnozí naši umělci se stavějí odmítavě
k různým hudebním oceněním jako zmiňovaný slavík. Jaký je váš názor na tyto
hudební trofeje? Jsou pro vás důležité?

Ani ne. Zdá
se mi, že takové ceny získávají stále stejné kapely a zpěváci. Všem jim tyto
ceny přeji a všechny kapely, které každoročně v těchto soutěžích bodují, mám rád.
Já se ale věnuji menšinovým žánrům, takže takové věci jdou mimo mě. Pokud bych
ale získal anděla za píseň roku nebo Grammy
za dobrou desku, budu samozřejmě rád. Přesto nejsem soutěživý typ.

 

To mě překvapuje. Myslela jsem, že být
úspěšný vyžaduje jistou dávku soutěživosti. Co tedy myslíte, že stojí za vaším
úspěchem?

Neustále na
sobě pracuji. U nás jsou mraky talentovaných muzikantů, kterým ale nikdo
nepomůže, nikdo je nemá zájem nikam postrčit. Jen na nich vydělávají peníze,
mám na mysli například talentové soutěže. Velkou roli hraje také bulvár. U nás
chybí producent, který by opravdu pomáhal talentovaným lidem. Ani nemluvě o
jazzových muzikantech. Vše je holt o penězích, vizáži a štěstí. Věřím ale tomu,
že každý dostane, co zaslouží. Lidem, kteří na sobě tvrdě pracují a mají v sobě
pokoru, se to jednou vrátí. Raději jít pomalu, ale jistě. A to je můj případ.

 

Nikdy jste tedy netoužil po velké a
rychlé slávě? 

Ale určitě
ano, když jsem byl mladší. Dokonce jsem kvůli své rockové kapele Nails neodcestoval do USA na střední
školu, kde jsem chtěl studovat. Viděl jsem se jako rocková hvězda. Bylo to úžasné,
když celé Rock Café zpívalo mou
píseň. Nakonec jsme se ale stejně rozpadli.

 

Přesto jste později do zahraničí
odcestoval, a to do Osla, kde jste absolvoval stáž. Jakou zkušenost jste si odtud
přivezl? Dá se srovnat studium na hudební škole v Norsku a u nás? 

Zkušenost to
byla úžasná. Dokonce bych si uměl představit v Norsku trvale žít. Je to krásná
země s milými lidmi. Studium je naprosto srovnatelné, u nás máme také výborné
zázemí a skvělé učitele. V Norsku přesto vládl jakýsi uvolněnější přístup.
Výhoda byla také v tom, že tamní škola byla vybavená skvělými zkušebnami a
cvičebnami. Tím u nás bohužel školy nedisponují. Když jsem chodil na
konzervatoř, měl jsem velkou výhodu, protože jsem bydlel doma a tam jsem mohl i
cvičit. Pro ty, kteří bydleli různě na kolejích nebo se spolubydlícími, bylo
cvičení těžší – museli se střídat v páru cvičeben, které konzervatoř měla k
dispozici, a to navíc jen v určitých časech.

 

Založil jste několik kapel a také se
věnujete skládání. Hledáte inspiraci v zahraniční hudbě? 

Ano, hodně
poslouchám a inspiruji se. Je to důležité. Mám rád umělce, jako jsou Michael
Jackson, Stevie Wonder, Peter Gabriel, Quincy Jones, Alice in Chains, Nirvana,
Paul Anka, Toto, Tony Bennett, Frank
Sinatra, Natalie Cole, Earth,Wind &
Fire. Z klasické hudby mě velmi oslovuje Ludwig van Beethoven, Leonard Bernstein, Anton Bruckner, Gustav
Mahler, P. I. Čajkovskij či Johannes Brahms. Co se týká klarinetistů, tak Martin Fröst, Eddie Daniels, Paquito D’Rivera a z dirigentů
Leonard Bernstein, Carlo Maria Giulini, Daniel
Barenboim, Václav Neumann, Karel Ančerl, Rafael Kubelík a mnoho dalších.

 

Na pódiu jste jako doma. Jak bojujete
s tím, když se sejde publikum, které je vlažné a nebaví se? Jak se to vůbec
stane? 

To je opravdu
nepříjemné. Občas se to zkrátka takto sejde. Možná je to tím, že si lidé chtějí
spíše odpočinout a nechtějí se ani tak bavit. To ale k naší profesi patří.
Například pražské publikum je náročné, máme tu spoustu zábavy a lidé jsou, řekl
bych, zmlsaní. Vzpomínám na úplně první představení Polednice, ve kterém jsem hrál. Lidé se málo smáli, přestože to pan
Suchý napsal naprosto úžasně. A hned druhé představení bylo o pět set procent
lepší, co se týče diváků. Do každého svého vystoupení, ať jako muzikant, nebo
herec, se snažím dát své naprosté maximum.

 

Pro muzikanta je jistě nejdůležitější
kvalitní zvuk. Jste na své zvukaře přísný? 

Občas se
stane, že zvuk není dobrý. Obvykle se snažím zjistit dopředu, kdo bude
vystoupení zvučit. Je to pro mě opravdu důležité. Pokud jsou to lidé, které
znám, bývám v klidu. Stalo se mi ale, že jsem se při vystoupení vůbec neslyšel,
a to je nepříjemné. Publikum si toho třeba ani nevšimne, ale mně je z toho
nanic.

 

Máte profesionální přístup, ostatně na
naše setkání jste přišel na minutu přesně. To se moc nevidí. Vyžadujete takový
přístup i po ostatních, se kterými spolupracujete? 

Mám rád
profesionály, sám se za něj považuji. Jsem dochvilný a ano, je dobré, když
takové je i mé okolí. Byl jsem vychováván od maminčina táty tak, že raději o
hodinu dříve než o hodinu později. Také jsem rád vždy připravený, zkoušky mě
neobtěžují, naopak. Když se člověk dobře připraví, pak je vše v klidu.

 

Zmínili jsme spolupráci s vaším tátou
Felixem Slováčkem. A co vaše máma? Dává vám herecké rady? 

Ano, hodně mi
pomáhá. Připravujeme totiž nový muzikál Sněhová
královna s mámou v hlavní roli a rodinou Pixových, se kterými
jsem spolupracoval na Kapce medu pro
Verunku. Já tam mám hrát hned čtyři postavy – moudrého pana Vránu, Prince,
Zahradníka a Loupežníka. Hudbu složil Zdeněk Barták, režíruje to Lumír
Olšovský, který si zahraje hodného rádce sněhové královny, postavu ON. Moc se
na to těším.

  

Jste také dramaturgem a producentem Mezinárodního hudebního festivalu Eduarda
Nápravníka. Co vás vedlo k tomu založit festival?

Festival založil můj kamarád a vynikající klavírista Slávek Grochovský. Cílem
festivalu je seznámit širokou hudební veřejnost s hudbou neprávem opomíjeného
významného českého skladatele a dirigenta, který je pro ruskou a českou hudební
kulturu zcela zásadní. O Nápravníkovi je známo, že byl výborným dirigentem světové
úrovně, ale o jeho tvorbě toho víme pramálo. Proto jsme si zvolili jako cíl
uspořádání festivalu, kde by zazněla hudba tohoto velikána ruské a české hudební kultury. 

E. F. Nápravník právem zaujímá významné místo v
historii ruské hudební kultury.

 

 

Máte neskutečně široký záběr. Kde vidíte
svou budoucnost? Budete se stále věnovat mnoha činnostem, nebo vsadíte na jednu
kartu? 

Nemám chuť se
nijak profilovat. Chci dělat to, co mě baví. Nechci být ani ve škatulce sólový
zpěvák či klasický klarinetista. Mám spoustu zájmů a stále se chci posunovat
někam dál. Být klarinetista mi přijde málo.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Hana Robinson

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz 

a Perry Novotný www.fotoperry.cz, Dušan Dostál, Jana Pertáková, Necrania

Vytvořeno ve
spolupráci s hotelem Alwyn www.hotelalwyn.cz

a muzikálem Kapka medu
pro Verunku www.kapeska.cz

Oficiální stránky: www.felixslovacek.com
 
www.napravnikfestival.cz  

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz