Archiv rubriky: Hudba

Krásné i podmanivé jméno Julie dostala po prababičce své maminky.
A navíc i talent k houslové hře. Pochází z Brandýsa nad Labem, kde se v
roce 1994 narodila. Žije však v Praze a nyní částečně i v Londýně, kde
pobývá na studijní stáži. Čtyři roky studovala na Pražské konzervatoři
pod vedením prof. Dany Vlachové. Ve švýcarském Interlakenu absolvovala
mistrovské kurzy u profesora Zakhara Brona, spolupracovala např. i s
profesorem Borisem Kusnirem (Rakousko), či měla možnost zahrát pro
houslovou legendu Idu Haendel. Jako houslová sólistka získala mnohá hudební
ocenění. Lze připomenout úspěšné vystoupení na Mezinárodní houslové
soutěži Georga Philippa Telemanna v polské Poznani, kde také získala
zvláštní ocenění poroty – Největší osobnost soutěže, a vítězství v
mezinárodní soutěži Concertino Praga v kategorii sólové housle, které získala
jako teprve třetí český houslista v historii soutěže. Vystupuje na
koncertních pódiích, nahrává ve studiích. Se svým interpretačním uměním
procestovala mnoho zemí světa. Celý svět i kariéru houslistky má ale ještě před
sebou.

 

Narodila jste se v Brandýse nad Labem. Jaké bylo vaše dětství?
Určitě na ně ráda
vzpomínáte.

Jsem
hrdou rodačkou z Brandýsa, ačkoliv od třetího dne po narození žiji v Praze.
Prožila jsem krásné dětství, od mých čtyř let naplněné tím, co mě baví dodnes,
a byla jsem obklopena lidmi, kteří mě pozitivně ovlivnili do budoucna. Bez nich
bych určitě nebyla tam, kde jsem teď.

 

V naší zemi snad není nikdo, kdo by neznal vašeho tatínka, vynikajícího
houslistu. Pomáhá vám to ve vaší kariéře, nebo to spíš vnímáte jako velký
závazek?

Táta
má můj velký respekt za to, co v životě dokázal. Vděčím mu za mnohé a především
za tu první myšlenku, že bych mohla začít hrát na housle. To bych nejspíš asi
viděla jako ten závazek. Samozřejmě jsme ale každý jiný, dvě různé osoby. Chci
se vydat vlastní cestou a ne být posuzována jen podle jména. Snad to v
některých situacích možná i pomáhá, ale rozhodně bych na tom nechtěla stavět
svoji práci a budoucnost.

 

Okřídlené lidové rčení, že jablko nepadá daleko od stromu, platí i
ve vašem případě? Nebo jste kráčela svou cestou?

Dalo
by se říct, že na začátku jiná cesta neexistuje, všichni jsme chodili do
hudebky, cvičili Ševčíkovy sešity, stupnice, etudy a jiné „lahůdky“, tedy
základ máme stejný. Já sama si svoji další cestu teprve hledám. 

 

Kdy jste dostala své první housle? A na jaké hrajete dnes?

První
housličky jsem dostala, když mi byly čtyři a půl roku a začala jsem hrát. V
současné době hraji na zapůjčený nástroj – italské housle Pietra Antonia
Landolfiho z roku 1780. Je to úžasný pocit na ně hrát a jsem velice vděčná, že
je mi to umožněno. 

 

Kolik dřiny, času a svým způsobem i odříkání obnáší
mistrovské zvládnutí hry na tento královský nástroj?

Housle
jsou a byly vždy mým koníčkem, takže pak se cvičení ani nedá brát jako dřina a
odříkání, člověk chce spíše dosáhnout maxima svých možností a to samozřejmě
vyžaduje velký objem času a píle. Normálně cvičím pět šest hodin denně, když
mám před soutěží nebo důležitým koncertem tak i více. 

 

Stala jste se studentkou Pražské konzervatoře ve třídě, kterou
vede známá houslistka a komorní hráčka profesorka Dana Vlachová. Jak vás
takováto osobnost ovlivnila?

Paní
profesorka byla a je jedním z klíčových lidí v mém životě. Úžasná osobnost a
inspirující muzikant. Poznala jsem ji, když mi bylo deset let. Tehdy mi jako
jediná podala pomocnou ruku a pomohla mi posunout se dál. Za to jí budu
navždycky vděčná. 

 

Můžete zmínit i další pedagogy, kteří byli přínosem na vaší
umělecké cestě?

Když
mi bylo šestnáct let, dostala jsem příležitost jet na mistrovské kurzy
profesora Zakhara Brona ve Švýcarsku. Když se zpětně ohlédnu, tak to byl svým
způsobem mezník v mém rozhodování, jelikož to bylo první seznámení s tím
„venkem“. Za rok nato jsem se, shodou několika „náhod“, seznámila se svým
nynějším panem profesorem na kurzech, které se tehdy pořádaly v Plzni. Můj pan
profesor Rodney Friend byl dlouhá léta koncertním mistrem newyorské a londýnské
filharmonie a dodnes je významným pedagogem. Stále koncertuje, je zván do porot
na prestižní hudební soutěže po celém světě, je to zkrátka chodící
encyklopedie, člověk s obrovským nadhledem a je pro mě velkým vzorem…

 

Získala jste již nespočet hudebních cen. Které z nich si dodnes
nejvíce považujete?

Vážím
si všech ocenění, která jsem získala, protože za každým je spousta hodin práce
a přemýšlení. Cítíte obrovský vděk, když někdo uzná vaši práci, ale hudba je
běh na velmi dlouhou trať a tedy to spíše berete jako dobrou motivaci, aby mělo
smysl stále pracovat dál. 

 

Mnohokrát jste vystupovala i hrála v cizině. Vzpomenu jen Francii,
Lucembursko, Rakousko a Německo… Koncertovala jste také v USA. Kde a před jakým
publikem se vám hrálo nejlépe?

Přiznám
se, že příliš nerozlišuji publikum podle národnosti, ale spíše podle reakce.
Někde jsou posluchači při koncertě vážnější a neprojevují tolik emocí, někde
zase jsou o mnoho spontánnější. Občas při hře pozoruji tváře lidí v publiku a
mám radost, když se usmívají nebo mají zavřené oči a soustředěně poslouchají.
Je to velmi zajímavé pozorovat, jak různě se dá hudba vnímat. Když potom po
koncertě vidíte úžasné reakce a úsměvy ve tvářích, je to obrovský stimul a
nepopsatelný pocit radosti, že jste někomu třeba jenom zpříjemnil den. Ať už
jste u nás, či na druhé straně světa, toto je něco, co se zkrátka porovnávat
nedá. 

foto: archiv Julie Svěcené

 

Navštívila jste i jeden ze sedmi divů světa – jordánskou Petru. Má
tento skalní chrámový komplex genius loci? Určitě to musel být hluboký a
působivý zážitek.

Určitě
ano, je však pravda, že tehdy mi bylo dvanáct let, takže člověk to ještě
neprožíval tak hluboce. Nicméně to ve vás samo sebou nezapomenutelný zážitek
zanechá a moc ráda na to nádherné místo vzpomínám. Dodnes si vážím toho, že
jsem si tam mohla zahrát a vůbec se tam podívat, jelikož pro mě jakožto velkého
filmového fanouška to byl jeden z ohromných zážitků i proto, že se tam natáčel
kultovní Indiana Jones…

 

Lze říci, či připustit, že hudba, ta houslová obzvlášť, dokáže
změnit nitro člověka, nebo ho alespoň donutí uprostřed každodenního shonu na
chvíli k zastavení?

Toto
by určitě byla otázka na dlouhou filozofickou debatu. Obecně se dá říci, že kdo
je schopen vnímat hudbu jako takovou, nejen tu houslovou, umí se i zastavit a
užít si ji. V jiných případech zase hudba dokáže léčit, pomáhat i ranit, či jen
zkrátka nutí zamyslet se. Záleží spíše na jednotlivé osobnosti, jakým způsobem
hudbu vnímá.

 

Nelze se nezmínit o vašem prvním CD „Julie“, třebaže už vyšlo před několika lety.
Která z natočených skladeb na tomto nosiči je vám nejbližší?

Toto
CD bylo pro mě mezníkem, jelikož to byla jedna z mých prvních natáčecích
zkušeností. Hraji na něm skladby, které mě do té doby houslisticky velmi
ovlivnily, a tudíž nedokážu přesně určit jednu nejdůležitější. Všechny pro mě
mají určitý a silný význam. 

foto: archiv Julie Svěcené

 

Setkala jste někdy s Josefem Sukem, vnukem legendárního
skladatele stejného jména, jenž také nebývale proslavil českou houslovou školu?

Osobně
jsem bohužel nikdy neměla tu čest, ale jako malá jsem samozřejmě chodívala na
jeho koncerty. Dodnes poslouchám a studuji jeho nahrávky a obdivuji tu úžasnou
uměleckou a hudební stopu, kterou zanechal a kterou ovlivnil spousty
hudebníků. 

 

Nacházíte volný čas sama pro sebe, abyste si mohla odpočinout? A
kde, není-li to tajemstvím, obnovuje svou energii?

Je
pravda, že volného času až zas tolik není, ale když už je, tak ho trávím
objevováním Londýna, kde právě studuji a samozřejmě už tam mám pár míst, kam si
chodím třeba jen tak sednout a číst si nebo sledovat „dění kolem“. Kromě obecně
známých památek miluji parky a zahrady, které jsou oázou klidu v opravdu velmi
rušném velkoměstě. Doma v Čechách mám velmi oblíbenou jednu lokalitu
v severních Čechách, kde jsem jako dítě trávila každý rok část prázdnin s
rodinou a kamarády. Celé dny jsme byli v pohybu, lítali po lese, jezdili na
kolech, hráli fotbal nebo jen tak klábosili po večerech. Dodnes je to moje
srdeční záležitost. 

 

Váš tatínek Jaroslav Svěcený uvádí oblíbený noční rozhlasový pořad Mikrofórum. Kterého hosta byste
mu do tohoto vysílání vřele doporučila?

Určitě
mého pana profesora, ale vzhledem k objemu sdělených informací, jazykovému
rozdílu a řečnosti obou zúčastněných, by jedno vysílání asi opravdu
nestačilo. 

 

Jakou nejtěžší zkoušku jste jako houslistka doposud podstoupila?

Každá
zkouška a výzva se jevila v ten určitý okamžik jako nejtěžší, jelikož ze sebe
chcete vydat maximální výkon, ale poté si uvědomíte, že uběhne jako lusknutí
prstu a dnes na ně s úsměvem vzpomínám jako na jeden z mnoha okamžiků v
životě. Jde už pak jen o ten pocit, který zanechá.

 

Traduje se a snad i právem se říká, že nejlepší houslové dřevo
pochází ze smrků na Šumavě. Cítíte k tomuto lesnatému pohoří v sobě nějaké
pouto?

Moje
housle jsou vyrobené ze dřeva vytěženého před mnoha staletími v Tyrolích a v
Bosně, takže z tohoto pohledu ne. Nicméně Šumavu mám velice ráda. 

 

Co vás v nejbližších měsících čeká na
koncertních pódiích?

Teď
jsem absolvovala první koncert v Klementinu v rámci Koncertů pro zasvěcené a také tam vystoupím ještě jednou v
dubnu. Od 28. března do 5. dubna proběhne festival ve Smiřicích, kde mám svůj
recitál s klavíristou Vaškem Máchou a budu účinkovat ještě na dalších třech
koncertech – na zahajovacím zazní nově nastudované nádherné Vivaldiho koncerty
a dvojkoncerty. Potom mě čeká vystoupení společně s klarinetistou panem
profesorem Jiřím Hlaváčem a na závěrečném koncertě zahraji spolu s kamarádem
violistou Karlem Untermüllerem a komorním orchestrem Virtuosi Pragenses
Mozartovu Koncertantní
symfonii. Pak tu mám další koncerty v květnu a červnu, kde například
vystoupím na festivalu Antonína Dvořáka v Příbrami a poté se mimo jiné budu
podílet na natáčeníVivaldianna III „Město zrcadel“ spolu s violoncellistkou Tinou Guo. To
je, ještě vedle mého studia, plán do léta.

 

Propadne-li člověk svému umění, je to zpravidla jako běh na
dlouhých tratích. Vydržíte celý život milovat houslovou hru, trmácení se
po světě, vše, co k tomu patří?

V
tomto by se dalo říct, že jsem naprosto po tátovi. Miluji cestování, objevování
nových míst, takže pokud mě nezradí zdraví a bude-li zájem o moji práci,
rozhodně pro mě nebude „kočovný“ život překážkou. 

 

Štěstí bývá prchavé, ale někdy se nadlouho usídlí uvnitř člověka. Jaké je to vaše?

Jsem
šťastná a nesmírně vděčná za to, že mě nezlobí zdraví, mám úžasnou, milující
rodinu a mohu se stoprocentně věnovat tomu, co mě baví. A mám kolem sebe lidi a
přátele, kteří mě znají, berou mě, jaká jsem, věří mi a podporují mě. 

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text:
Vladimír Stibor

Foto:
archiv Julie Svěcené

Oficiální
stránky: www.juliesvecena.cz

Korektura
textu: Vladana Hallová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Již
po mnoho let patří k velkým a výrazným osobnostem české saxofonové scény. Její
hudební aktivity nabízejí posluchačům veliký rozsah hudebního umění, v jehož
středu dominuje hra na barytonový saxofon jako koncertní nástroj. Dodnes působí
ve špičkovém tělese Bohemia Saxophone Quartet. Rovněž spolupracuje s předními
českými komorními i symfonickými tělesy. Vydala několik CD, mnohokrát nahrávala
i pro Český rozhlas. Mnohé zkušenosti získala u francouzského vynikajícího
saxofonisty Philippa Portejoie. Velmi úspěšně vedla semináře a masterclassy
doma i v cizině (Pozn. redakce: Paříž 2010, Oslo 2009, Lvov 2005 aj.). Od roku
2011 působí jako pedagog hlavního oboru hra na saxofon na Konzervatoři v
Českých Budějovicích. Zúčastnila se mnoha hudebních slavností, například
Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Hrála a vystupovala na
festivalech na Ukrajině, v Lotyšsku, Rakousku, Německu. Poslech její hry na
saxofon je neopakovatelným zážitkem.

 

Kdo
vás poprvé přivedl k hudbě? 

K hudbě
mě přivedli rodiče, a sice tím, že mě přihlásili do tehdejší Lidové školy
umění. Jejich záměrem nebylo mít ze mě profesionální hudebnici, ale abych nějak
smysluplně trávila čas. Ani mým záměrem z počátku nebylo se hudbou živit,
dokonce jsem jedno období směřovala k tomu, že budu tanečnice. Nicméně kvůli
zranění kotníku zvítězila hudba.

 

Máte
ve svém rodě předky tíhnoucí k hudbě a ke hře na dechové nástroje? 

Moje
babička, která bohužel zemřela dřív, než jsem se narodila, vystudovala na
Pražské konzervatoři hru na klavír a zpěv, ale hudbou se pak neživila. Ani
rodiče nejsou hudebníci.

 

Jako
umělkyně jste projezdila pěkný kousek světa. Kde se vám nejlépe vystupovalo? 

Každý
koncert měl svou jedinečnou atmosféru. Ráda vzpomínám na společný koncert a
masterclass se špičkovými francouzskými saxofonisty, pedagogy konzervatoří
v Paříži, na několik krásných koncertů na Ukrajině, na festival
saxofonových kvartet v Lotyšsku, na velice příjemnou atmosféru v Norsku…

 

Je
české obecenstvo vnímavější než zahraniční posluchači? 

Na
koncerty chodí převážně lidé vnímaví. Snad jediný rozdíl je v tom, že
zahraniční obecenstvo bývá spontánnější. My Češi jsme
spíše uzavření a nedáváme své pocity tolik najevo, takže i když se nám koncert
velmi líbí, reagujeme trochu odměřeněji. Několikrát už jsem zažila během
koncertu, že lidé soustředěně seděli, po každé skladbě zdvořile zatleskali a já
jsem měla celou dobu pocit, že je ten koncert nebaví. A po koncertě přišli do
šatny nebo třeba poslali e-mail, jaký to byl úžasný koncert a že mají ohromný
zážitek. Zahraniční obecenstvo vám to většinou dá najevo hned při produkci.

 

S
kým se vám nejlépe hraje? 

Nejvíce
tíhnu ke komorní hudbě, ale ráda spolupracuji s kýmkoliv, kdo svou práci
dělá kvalitně. Velice mě baví pedagogická činnost, která momentálně tvoří
velkou část mé pracovní náplně. Se svými studenty jsem vytvořila projekt SaxWork, kde představuji slavné klasické
i moderní skladby ve svých originálních saxofonových úpravách.

foto: Vít Pavlík

 

Je dobré, když jsou hudebníci naladěni na stejnou notu, nebo je
prospěšnější, když se během hraní spíše doplňují? 

Myslím, že funguje obojí. Buď může být jeden hráč výrazná hudební
individualita a ostatní spoluhráči ho spíše doplňují, anebo jsou všichni na
stejné úrovni a inspirují se navzájem, čímž vytvářejí výslednou podobu skladby.

 

Mistrně
ovládáte barytonový saxofon. Zkusíte si občas zahrát i na nějaký jiný nástroj? 

Saxofonisté
většinou ovládají všechny druhy saxofonů, já hraji kromě barytonového saxofonu
nejvíce na sopránový a altový saxofon. Vystudovala jsem ještě hru na flétnu a
ke své pedagogické činnosti využívám klavír. Protože jsem velký fanoušek všech
elektronických zařízení, tak jsem si nedávno koupila elektronický dechový
nástroj Akai EWI 4000s.

 

Čím je technika dokonalejší, dokáže zvládat i nedávno netušené
možnosti, neskýtá však na druhé straně nebezpečí v tom, že stírá individualitu
sólisty? 

Rozhodně ne. Technika je pouze prostředek. A čím lepší technikou
disponujete, tím více můžete vyjádřit. Pokud nejste osobnost a vládnete skvělou
technikou, budete předvádět jen techniku. Pokud jste osobnost, dokážete ji
vyjádřit jakkoliv.

 

V
čem spočívá samotné kouzlo saxofonu? Čím vás získal? Nebo vás dokonce uhranul? 

Asi
tím, čím všechny ostatní – je krásný, zlatý, nádherně gravírovaný, má
mnoho klapek, je zkrátka oproti ostatním nástrojům tak nějak cool. A také jsem
v té době chtěla hrát jazz a saxofon je nástroj, který je nejvíce spojován
s jazzovou hudbou. Dnes se paradoxně věnuji převážně klasickému saxofonu,
o kterém se v době, kdy jsem začínala, moc nevědělo, protože
v Čechách v tomto oboru chyběla tradice.

 

Od
roku 1999 jste stálou členkou Bohemia Saxophone Quartet. Co to všechno obnáší?

Hrát
v tomto souboru znamená udržovat vysokou hráčskou kvalitu a perfektní
přípravu, protože repertoár je leckdy velice náročný, obzvláště při
interpretaci soudobé hudby. A protože jsem se před šesti lety odstěhovala
z Prahy do Volar, tak to pro mě obnáší také mnoho cestování na zkoušky a
koncerty.

 

Své
hudební zkušenosti předáváte i na Konzervatoři v Českých Budějovicích. V čem
jsou jiní dnešní studenti než za dob vašich studií? Nechají si poradit? 

Studenti
jsou asi stále stejní, jen se mění možnosti, které dnešní doba nabízí. Díky
dostupnosti informací prostřednictvím internetu se snadno dostanou
k nahrávkám, notovým materiálům a jiným odborným textům. S možností
bezproblémového cestování minimálně po Evropě můžou navštěvovat koncerty,
semináře, workshopy a jiné akce špičkových světových saxofonistů. Je už jen na
každém z nich, zda toho využije.

 

Dalo by se říci, že se v současné době rodí více talentů? Nebo je špičkových
– bojím se říci geniálních – studentů vždycky jen poskrovnu? 

Výjimečně talentovaných studentů je nejspíš v každé době
stejné procento, jen díky možnostem dnešních médií je o nich více vědět.

 

Kterého
hudebního vystoupení si nejvíce považujete nebo na ně ještě čekáte? 

Jsem
ráda za všechna vystoupení, která proběhla, protože každé mělo v určitém
období svůj význam. Pokud bych měla jmenovat nějaké konkrétní, tak to byl
určitě koncert s Hudbou hradní stráže a policie České republiky. Měla jsem
tu čest zahrát s tímto špičkovým tělesem Koncert pro barytonový saxofon a dechový orchestr Bernarda van
Beurdena. Skladeb pro barytonový saxofon je velice málo a já jsem ráda, že
orchestr zařadil tuto skladbu do své dramaturgie. Další koncert, kterého si
velmi vážím, byla premiéra skladby Lukáše Hurníka Variace na téma Franky Zappy pro sopránový a barytonový saxofon a
orchestr, který jsme s kolegou Pavlem Fiedlerem zahráli v přímém
přenosu Českého rozhlasu s Pražskou komorní filharmonií pod taktovkou
Jiřího Bělohlávka. Velkou radost jsem měla, když jsme byli s kolegy
z Bohemia Saxophone Quartet osloveni realizovat nádhernou skladbu Philipa
Glasse Concerto for Saxophone Quartet and
Orchestra s Filharmonií Brno a dirigentem Aleksandarem Markovicem. Tento
koncert natáčela do záznamu Česká televize. Do budoucna bych chtěla realizovat
sérii netradičních koncertů, prostřednictvím kterých by se širší veřejnost
mohla seznámit s klasickou a komorní hrou na saxofon, protože velká
většina lidí u nás má saxofon spojený pouze s hudbou jazzovou.

 

Mohla
byste se alespoň letmo zmínit o nosičích, na nichž jsou vaše nahrávky?

V první
řadě je to CD Bohemia Saxophone Quartet
Saxcriptions, kde můžete slyšet slavné skladby jako Gershwinovu Rhapsody in Blue, Suitu z West Side Story Leonarda Bernsteina nebo
Slovanské tance Antonína Dvořáka
v mých úpravách pro čtyři saxofony. Dále CD BSQ nazvané History of Jazz podle stejnojmenné
skladby Víta Fialy, kde ve dvaceti částech ztvárnil vývoj jazzové hudby od ragtimu
až po hudbu budoucnosti. Na CD Rudolfinum
Jazz Orchestra homage to Jaroslav Ježek uslyšíte záznam koncertu ve
Dvořákově síni Rudolfina, který je věnován odkazu Jaroslava Ježka v podobě
nových kompozic inspirovaných jeho tvorbou. RJO tvoří hráči dechové sekce České
filharmonie a doplňují je přední sólisté české jazzové scény pod vedením Milany
Svobody. Další CD Saxtet Štěpána
Markoviče je záznam koncertu z vynikající série koncertů Jazz na hradě.

 

Při
návštěvě Prahy se americký prezident Bill Clinton rovněž prezentoval
saxofonovou hrou. Je to oblíbený nástroj prezidentů, nebo je určený i pro lidi
nejrůznějšího zaměření a profesí? 

Něco
prezidentského na saxofonu asi přece jen bude. Když nám hudební skladatel Lukáš
Hurník věnoval svůj první saxofonový kvartet, nazval ho „Prezidentský“.

 

Lze
popsat, jak vypadá běžný a pracovní den saxofonistky Kateřiny Pavlíkové? 

Běžný
den je pracovní den. Ve všední dny převážně vyučuji a cvičím, o víkendech
zkouším a píšu noty. Pokud mám v určitý den koncert, je tomu samozřejmě
denní režim přizpůsoben.

 

Jakou
podobu může mít pro vás jako hudební sólistku saxofonový Olymp? 

Mým
snem je smíchat všechny hudební žánry, styly a techniky hry, okořenit to
zajímavou scénou, promíchat to s trochou pohybu a vznikne božský saxofonový
koktejl.

 

To znamená, že vrcholem může být velké vystoupení v pražské
Lucerně, v New Yorku nebo kdekoliv jinde ve světě? 

Přesně tak.

 

Je
štěstí i vstřícná cesta k němu základním předpokladem dobrého života? A v čem
je nejvíce zakotveno? 

Štěstí
je spokojenost sama se sebou, se svým životem. Štěstí je, když má člověk kolem
sebe milované osoby. Štěstí je, když děláte to, co vás baví. Štěstí je… muška
jenom zlatá.

 

Kde
jste zvyklá odpočívat? A jakým způsobem obnovujete vydanou energii? 

Pokud
jsem v období, které je pracovně velmi nabité, tak neodpočívám téměř
vůbec. Energie přichází tak nějak sama od sebe, setrvačností. Kdybych si
v tomto období dopřála trochu volna, tak bych zlenivěla a do ničeho by se
mi už nechtělo. Takže si odpočinek šetřím až na léto, kdy si můžu dopřát dva,
někdy i tři týdny lenivět.

 

Jistě vás přitahuje více moře než hory. Jaká místa vás nejvíce
lákají? 

Paradoxně k muzikantskému povolání nerada cestuji, takže
nejlépe je mi doma v Jižních Čechách nebo v sousedním Bavorsku. Ale pokud
bych měla jmenovat jedno místo na světě, kam bych se chtěla podívat, tak je to
určitě Japonsko.

 

Děkuji
za rozhovor

 

 

Text:
Vladimír Stibor

Foto:
Vít Pavlík

Oficiální
stránky:

www.katerinapavlikova.cz

www.bsq.cz

www.saxwork.cz

Korektura
textu: Vladana Hallová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Jaroslav
Kyzlink se narodil v moravské metropoli, kde vystudoval dirigování sboru a
orchestru na Janáčkově akademii múzických umění. Od roku 1992 působil v
Janáčkově opeře v Brně nejprve jako sbormistr, od roku 1996 jako dirigent, v
letech 2001–03 jako šéfdirigent a umělecký šéf. V letech 2004–06 byl
šéfdirigentem Slovenského národního divadla v Bratislavě, v sezóně 2012–13 také
v opeře Národního divadla v Praze, kde nyní působí jako stálý host. Od sezóny 2014–15
je šéfdirigentem Slovinské národní opery Lublaň. Spolupracuje s mnoha
symfonickými orchestry, hostuje na festivalech doma i v zahraničí. Opakovaně je
zván k nastudování nejrůznějších hudebních děl do operních domů v Japonsku,
Dánsku, Německu, Řecku a v dalších zemích. Jako hostující profesor působí od
roku 2006 na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě.

 

Můžete
se letmo zmínit o svém dětství a o své rodině? Vaším dědečkem byl významný
muzikolog prof. Bohumír Štědroň. Myslíte si, že jste vztah k hudbě zdědil? 

To, že si každý neseme
nějakou genetickou výbavu od našich rodičů a prarodičů, je jasné. Sobotní
návštěvy u dědečka, který hrával ve svém domácím obleku na klavír, anebo se
mnou a bratrem maloval nějaké noty, patří k mým prvním vzpomínkám z
dětství. Za stejně důležité považuji, kdy a jak se vztah a eventuálně nějaký
talent probudí. Pro mne tímto impulsem bylo účinkování v dětském sboru
Kantiléna – dodnes se všemi tehdejšími „kolegy“ na sbor i sbormistra Ivana
Sedláčka vzpomínáme. Aniž jsme si to tehdy uvědomovali, získali jsme řadu
podnětů, které nyní ve svých profesích úročíme.

 

Musí
podle vás mít člověk hudební nadání od narození v krvi, nebo se dá talent
a dovednosti získat třeba studiem a prací? 

Dá se nestudiem a neprací
úplně zahodit! Ale „v krvi“, nebo jinde, to mít člověk musí. Přijde mi
vždy až líto každého umělce, který cvičí a snaží se do úmoru a je to – v dobrém
– vidět nebo slyšet. Ale pak na jevišti nebo při koncertě stejně „někdo to dá a
někdo nedá“ – neměřitelnost je na umění přece tak krásná. Ale okřídlené heslo
všech flákačů „cvičí jen netalentovaní“ rozhodně nepodepisuji!

 

Jako
šéfdirigent jste kromě Brna poznal také Slovenské národní divadlo v Bratislavě,
pražské Národní divadlo a nyní nově Národní divadlo v Lublani. Jste šéfovský
typ? 

To asi není otázka na mne,
každý definici šéfovského typu vnímá rozdílně. Je pravda, že mě mimo hudby
samotné zajímají i věci okolo – nejen organizační, ale i jakési budování
repertoáru, značky a souboru. Říkám si, pokud po těch lidech něco chci a
vyžaduji výkony, mám i odpovědnost za to, kolikrát a co hrají a zkouší, jaké
mají k tomu podmínky apod. Bohužel, v našich vodách jste často mezi
dvěma či více kameny, protože ze strany vedení či zřizovatele vás jako šéfa
tlačí úplně k jiným krokům a poměr mezi odpovědností a pravomocemi je
mnohdy tolik nevyvážený, že se zdá někdy lepší přijít jako host, udělat svoji
práci a s úsměvem zase pokračovat dál. Ale nevzdávám to … zatím.

 

Na
kterou svoji operní inscenaci nejraději vzpomínáte? 

Mám jich spoustu rád, a
pokud si mám jednu vybrat – určitě na Janáčkovu Jenůfu z roku 2004, kterou režíroval David Pountney – na
spolupráci s ním, na fakt, že se tehdy vůbec podařilo kooprodukci s vídeňskou
operou zrealizovat, na legendární sólistku Anju Silju, která Kostelničku
zpívala tehdy naposledy i na ostatní sólisty a celý tým. A pak je to také Káťa Kabanova se Zdeňkem Kaločem, pro
kterou nám scénu ze dřeva vysochal Vladimír Preclík. Nebo úžasná Brittenova
opera Peter Grimes, kterou jsem
v roce 2005 nastudoval ve Slovenském národním divadle. A také Mozartova Kouzelná flétna – nejprve
s režisérem Janem Kačerem v Brně před patnácti lety a letos
s Vladimírem Morávkem v Praze.

 

Které
nové premiéry jste v poslední době připravil a které vás v nejbližší
době čekají? A budete v příští sezoně něco nového dirigovat v Praze? 

V letošní sezoně mám
nová nastudování krásně „chronologicky“ i stylově seřazena. Po Gluckově Orfeovi v Lublani jsem nastudoval
již zmíněnou Mozartovu Kouzelnou flétnu
ve Stavovském divadle, nyní připravuji Bizetovu Carmen opět pro Lublaň a ihned následuje Pucciniho Tosca pro Brno, na léto je
plánována nová produkce Janáčkovy Jenůfy
pro Dánskou národní operu. V další sezóně bude moje spolupráce se souborem
Opery ND pokračovat, nastuduji operu Julietta
od Bohuslava Martinů. Jsem moc rád, že naše náklonnost se souborem je
oboustranná, velmi si toho vážím a těším se na každý další večer.

 

Jak
hodnotíte současný stav naší první scény pod novým vedením v čele
s Janem Burianem? 

Na hodnocení je jistě brzy, leccos
zatím jen napovídají určité dílčí kroky. Ale všichni v Národním divadle i
celá divadelní veřejnost očekávají, co bude následovat a jaká vize organizace
naší první scény bude představena a postupně realizována. Velmi důležitým bodem
bude jistě řešení situace s plánovanou rekonstrukcí budovy Státní opery –
to, jak bude organizován po jejím uzavření operní provoz v Praze, jistě
mnohé napoví.

 

Na
co byste rád pozval diváka, který si dosud do opery nenašel cestu? 

Myslím, že zrovna Mozartova Kouzelná flétna v kouzelném
Stavovském divadle je pro prvodiváka určitě dobrý tip, nebo Smetanova Prodaná nevěsta či Verdiho La Traviata v Národním divadle.
Všichni bychom rádi jistě prolomili u nás rozšířený mýtus, že Janáček je
složitý a nějak „se na něj nechodí“ – v zahraničí je o jeho opery enormní
zájem, jsou skvěle napsané, strhující, nejsou dlouhé. Takže další tip pro vaše čtenáře:
do Národního divadla na Janáčkovu Její pastorkyni
neboli Jenůfu!

 

Ve
vaší profesi je asi důležité působení i v cizině, neustálé hledání,
zdokonalování se… 

Máte pravdu, tak jako
v každé profesi. Rozhled, možnost jakési konfrontace a hledání kontextu jsou
nezbytné. Nelze se uzavřít v menším či větším divadle a tvrdit sám sobě i
svému okolí, že to tady děláme nejlépe. To je v umění ještě nebezpečnější než
v jiných oborech.

 

Dirigujete
pouze opery, jak vnímáte rozdělování dirigentů na operní a symfonické? 

Je pravda, že někteří
kolegové se opeře vyhýbají, nerozumí zpěvákům a hlasu. Ale je to otázka určité
specializace, tak jako někteří dělají lépe hudbu soudobou, jiní třeba pouze
baroko. Nějaké paušální škatulkování odmítám. I když je v současnosti těžiště
mé práce v operních domech, rád pracuji se symfonickými orchestry na čistě
instrumentálních programech, nebo diriguji díla předromantického období – je to
nádherné a osvěžující moci střídat století, obsazení i hudební formy.

 

Jaké
máte dirigentské vzory, posloucháte ještě vůbec operní nahrávky?

Pokud mám čas, rád si
poslechnu živé historické záznamy práce „starých“ dirigentů – např. Tulio
Serafin, Francesco Molinari-Pradelli – je fascinující, jak ctili text a notový
zápis a jak jsou tato provedení „staré školy“ stylově čistá a precizní, přitom
nikoli chladně „zvukově vytříbená“, jako některé moderní nahrávky.
Z českých dirigentů velmi ctím Ančerla, Kubelíka, velmi rád bych zblízka
poznal práci dirigenta Františka Neumanna, který mezi válkami řídil nejen
všechny Janáčkovy opery, ale i celý soubor a později brněnské divadlo.

 

Je
známo, že dirigenti na hranice důchodového věku příliš nedbají. Určitě je
v nich cosi, co je žene neustále dopředu. 

Máte pravdu, že se říká, že
naše povolání je vhodné pro dlouhověkost. Na druhé straně spoustu dirigentů
odnesli přímo z pódia! Nevím, co žene dopředu kolegy, každého asi něco
jiného. Mě moje práce baví a většinou i těší, pokud nebudu mít příliš akutní
tenisový loket, rád budu dirigovat ještě hodně dlouho.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text: Vladimír Stibor

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci
s restaurací Mlýnec www.mlynec.cz

Korektura textu: Vladana
Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín
Best of www.ibestof.cz

Bohuš Matuš patří mezi nejslavnější
české muzikálové hvězdy. Sám vydal i několik autorských alb, například Brány kouzel, Smíření. Jeho talent i zásah osudu ho odvedly od kominického
řemesla na pódia nejznámějších českých hudebních scén současnosti. 

 

Narodil jste se v historickém městě nad řekou
Otavou, které je odjakživa známo jako rodiště umělců, tudíž i zpěváků? 

Narodil jsem se opravdu v Písku, kde jsem byl odmalinka
veden k umění a sportu. Velmi rád a s nadšením jsem navštěvoval písecké hory a
chodil do kroužku cyklistiky. Po ukončení základní školy jsem nastoupil na
vojenskou školu do Liptovského Mikuláše. Na Slovensku bylo báječně.

 

Proč jste se vyučil kominíkem? Netáhlo vás to
někam jinam, nebo jste se chtěl dívat na svět z výšky? 

Po půl roce působení na vojenské škole jsem byl
přeřazen na kominíka. Musím paradoxně přiznat, že tam začala končit moje smůla
a náhle se objevovalo i přicházelo více štěstí. Zavčasu se přišlo na to, že
nejsem v žádném případě vojenský typ, ale okolí Liptovského Mikuláše včetně
vodního díla Liptovská Mara mě fascinovalo. Když o tom dnes přemýšlím, na vojnu
pod Západními Tatrami jsem nastoupil vlastně jen kvůli těm nádherným horám, nic
jiného mě tam netáhlo.

 

Navštěvoval jste konzervatoř v Brně, poté jste
vystudoval Konzervatoř Jaroslava Ježka v Praze, kde jste v roce 1997 zakončil
studia. Jaké to byly studentské roky? 

Po ukončení učiliště jsem odešel z domova do Brna,
kde jsem poznal paní sbormistryni Markétu Jedličkovou, která mě pak dostala na
státní konzervatoř s pozdějším přestupem na pražskou Konzervatoř Jaroslava
Ježka. Můj milovaný dědeček mě tehdy doprovázel na internát a úmyslně mě dovedl
až na smíchovskou Bertramku a ukazoval na vilu Karla Gotta se slovy: „Bohoušku,
to je dům nejlepšího zpěváka, jakého znám, tak buď jako on.“ V tu chvíli našel
starou korunu a romance za korunu přišla.

 

Kdo vás ve zpívání nejvíce ovlivnil a posunul
dál, koho jste v době svého mládí považoval za svůj největší idol?

Na konzervatoři mě nejvíce ovlivnil Tomáš Trapl,
kterého jsem potkal v divadle Semafor, kde jsem se díky Tomášovi záhy dostal do
muzikálu Dracula. Náhle jsem se ocitl
v jiném světě a oběma nohama jsem byl tam, o čem jsem sníval po nocích – mezi
hvězdami jako jsou Lucie Bílá a Jiří Korn. Musím přiznat, že především pan Korn mi
v začátcích velmi pomáhal i radil.

 

Účinkoval jste v mnoha úspěšných českých muzikálech.
Bylo to de facto splnění vašeho snu? 

Dodnes si živě pamatuji, že mě Jirka Korn bral i
na mnohá svá hudební vystoupení, aby si mě vůbec někdo všiml. K mému překvapení
mi za to dal ještě honorář. Popravdě musím říct, že jsem ze začátku své
umělecké kariéry v této branži potkal opravdu ty správné lidi. Agentura Krach,
v níž jsem se ocitl, byla pro mne obrovským přínosem, dala mi hodně
příležitostí a hlavně i radost z poctivé práce. A ptáte-li se, zda to bylo pro
mne naplněním snů i tajných pěveckých vizí, o nichž se nikdy nemluví nahlas,
mohu říci, že ano. V posledních měsících si plně uvědomuji si, že ne každého
může potkat stejně velké štěstí. Rozhodně se mu musí jít alespoň kousek
naproti.

 

Kolik úsilí a času musí nejenom mladý umělec
vynaložit, aby se v muzikálech prosadil? Není nejtěžší vyhrát konkurs na roli? 

Když jsem se zanedlouho dostal do blízkosti
skladatele Karla Svobody, uvědomil jsem si, že jsem se znenadání ocitl mezi
prvními pěti nejlepšími zpěváky na dobu asi pěti let. Bulvár, který jsem v té
době vůbec nepotřeboval, mě zaskočil. Sotva jsem se objevil na obrazovce
nejméně jednou týdně, bulvární tisk mě začal velmi obtěžovat a špinit, takže
jsem se v roce 2007 rozhodl raději odejít do ústraní. V klidu jsem si hrál v
muzikálech a jezdil vystupovat po republice a nemusel jsem všude lidem vysvětlovat
senzacechtivé bulvární články. Musím říct, že jsem nečekal takovou nenávist i
závist, když je někdo úspěšný. Je to draze zaplacené ponaučení. Budu si to
pamatovat až do smrti. V současné době mám i mezi bulvárovci pár
příjemných známých, kterých si za jejich postoje za ty roky vážím. Několik se
jich najde a jsou to dobré duše. Například nikdy neubližovala Alexandra
Šeflová.

 

Jakého muzikálu si dodnes opravdu
nejvíce vážíte? Je to Johanka z Arku, Dracula, nebo nějaký další? 

Nyní se moc těším z úspěchu Fantoma opery, v němž hraji jednu z hlavních rolí, vikomta Raoula.
Ostatní nosím kdesi uvnitř.

 

Jaký byl pracovní závěr loňského roku?

Odehrál jsem dvanáct vánočních koncertů,
dokončoval i autorskou desku. Přiznávám, bylo to hektické období, ale zároveň
mělo své kouzlo.

 

Měly by se umělecká sláva, charita i
láska k lidem, kteří ve svém životě tolik štěstí neměli, prolínat?

Co se týká charity, jezdívám pravidelně na vystoupení
Srdce na dlani. Dělám ještě několik
akcí pro druhé, jež jsou podobného charakteru.

 

Jak vypadá běžný pracovní den Bohuše
Matuše? 

Můj pracovní den začíná venčením Julinky,
kříženečka jezevčíka s bíglem. Fenka mě vždy nastartuje na pohodový den. Večer
si zazpívám buď v muzikálu, nebo na nějakém jiném vystoupení. Dalo by se
říci: Prostě pohoda.

 

V Českém slavíku jste se nejvýše
umístil v roce 2003, zároveň jste získal třetí místo v oblíbené anketě TÝTÝ.
Byl to tehdy pro vás největší pěvecký vrchol? Jaké písničky za to mohly?  

V roce 2002 byla krásná doba s Karlem Svobodou,
přišlo pár úspěchů a opravdu hezkých písniček. Velmi mě těšívalo slýchat z oken
domů úvodní znělku televizního seriálu Rodinná
pouta, kterou jsem tehdy měl tu čest nazpívat. Největší radost mám ale z
písně Stín katedrál, jež je ústřední
melodií ve filmu Rebelové. Několik
let na to v muzikálu Angelika pro mě
napsal Michal David nádhernou píseň Snad
měl bych jít a po delší době došlo s tímto kolegou opět k přínosné
spolupráci, kterou byla hlavní role v Katu
Mydlářovi. Velkolepá šance.

foto: Lenka Hatašová

 

Nazpíval jste i mnoho filmových
písní. Mohl byste připomenout, s kým se vám v této oblasti nejlépe
spolupracovalo? 

Rád jsem spolupracoval se všemi. Vždycky jsem
zažíval krásný pocit, že s každou novou písní, ať už se stala hitem, či
nikoliv, se posunuji o kousek dál na cestě za posluchačem a divákem. Ale
nejvíce jsem si vážil legendárního skladatele i charismatického muže i umělce
Karla Svobody. Byla s ním úžasná spolupráce, dokonce mi i velmi pomáhal. Na jeho
počest jsem napsal píseň, text i hudbu s názvem Tiše spí. Je to alespoň malá vzpomínka na hudebního génia.

 

Odsuzujete bulvár, nebo lze
připustit, že svým svérázným způsobem přispívá i k popularitě, byť ne všichni
„tuto slávu“ unesou? 

Bulvár málokdy dotyčnému, o němž píše, pomáhá.
Spíš je odrazem doby. Jako by dodnes platilo známé starořímské: „Chléb a hry“.
Většina čtenářů potřebuje strávit pár kuriozit cestou do práce, nebo alespoň k
ranní kávě.

 

Co vás v letošním roce všechno čeká a
máte, není-li to tajemstvím, už plný pracovní diář až do posledních
prosincových dnů?  

V letošním roce se po pár letech neustálého
snažení nesmírně těším na dovolenou. S velkým očekáváním toužím letos navštívil
Egypt. Velice rád bych vydal již téměř dokončenou autorskou desku, kterou nosím
už léta v hlavě, měla by obsahovat asi sedm písní.

 

Kdyby to bylo možné, s kým byste si
vždycky rád zazpíval? 

Určitě odpovím bez váhání, že s Kateřinou Brožovou,
protože má nádherný něžný hlas a krásné srdce. Píseň Ty můj kvítku medový jsme si zazpívali spolu v televizi Barrandov
na konci loňského roku. Byl to zajímavý duet.

foto: Lenka Hatašová

 

Kde bouřliváci jako vy nejraději
odpočívají a kde nabírají sílu ke svým dalším uměleckým výzvám a vizím? 

Ani se neptejte. Alespoň jedno
tajemství si musím ponechat.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text:
Vladimír Stibor

Foto:
Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci s Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Petr Janda se stal
v průběhu let legendou českého rocku. Téměř zlidovělé písně Želva, Jasná zpráva a mnohé další hity
si zpívají fanoušci napříč generacemi. Když přišel v roce 1963 do skupiny
Karkulka (Karlínský kulturní kabaret), právě se měnilo její jméno. Podle klubu,
v němž muzikanti našli své útočiště, pojmenovali skupinu Olympic. A začal
se měnit i repertoár. Skupina nabrala nový hudební směr od převzatých skladeb a
koketerie s popem k původnímu českému bigbítu a Petr Janda se brzy
stal jejím kapelníkem. Před dvěma lety oslavil Olympic padesáté narozeniny
velkolepou sérií koncertů. Vyprodané sály i stadiony jsou jasným důkazem, že
fanoušků neubývá. A slovy jednoho z hitů – jede se dál…

 

Byla kytara prvním
nástrojem, který jste kdy vzal do ruky?

Nebyla. Oba rodiče byli amatérskými hudebníky, milovali
klasickou hudbu a vedli nás k ní. Začínal jsem hrou na housle. Každou
neděli v deset hodin dopoledne přicházel pan učitel – výborný houslista,
koncertní mistr. Tatínek dohlížel, kontroloval mou přípravu, byl velmi přísný.
Potom jsem doma našel klarinet, zkoušel jsem hrát i na něj. Když mi bylo
třináct, vzal jsem poprvé do ruky kytaru. 

 

Líbilo se vám, jak
hrál a zpíval Elvis Presley?

Tenkrát jsem ho ještě neznal. To až později a samozřejmě mě
zaujal. Ale tehdy přinesl pan učitel kytaru, která mu visela doma na zdi, a
řekl mi, že na ni hrál sám Paganini. Půjčil mi ji a já byl ztracen.
K lítosti rodičů jsem přestal s houslemi, kytara byla můj svět.
Cvičil jsem na ni do omrzení, třeba i celou noc. K mým oblíbeným patřily
skladby Jaroslava Ježka, Osvobozeného divadla. Bavilo mě hrát i čundrácké
písničky, rokenrol přišel až mnohem později. 

 

Hrál jste i klasickou
hudbu?

Zkusil jsem to, ale nebavilo mě to. Nebyla to „má parketa“.
Ale před několika lety jsme se s Lubomírem Brabcem a Lubošem Andrštem
pokusili naše hudební směry propojit, každý jsme si vybrali to své a ostatní se
mu přizpůsobili. Vzniklo kytarové trio „Klasik, jazz a rock“. Vydali jsme
desku, která byla velmi úspěšná. Byla to zajímavá zkušenost. 

 

Připravoval jste se
na nějaké „civilní“ povolání, nebo vám bylo od začátku jasné, že se chcete
živit hudbou?

Vystudoval jsem gymnázium a vyučil se v oboru spojový
mechanik. Kdybych u té profese zůstal, pravděpodobně bych se pokusil vystudovat
v oboru vysokou školu, opravovat telefony mě nebavilo. Jenže přišla
muzika, Olympic se začal prosazovat a já jsem zjistil, že hudbou si vydělám o
něco víc než ve svém povolání. A tak jsem začal přemýšlet o tom, že se jí začnu
věnovat naplno. Jsem vděčný rodičům, že mě v mém rozhodnutí podpořili,
přestože výsledek byl zpočátku velmi nejistý. 

 

Vy jste vlastně stál
u zrodu Olympicu…

Ne tak docela. Když jsem v roce 1963 přišel, skupina se
jmenovala Karkulka a hrála převzaté melodie na rozhraní rocku a popu.
Z mého původního kvintetu přetáhla bubeníka a basistu a já jsem po chvíli
trucování přišel za nimi. Pokusili jsme se společně skupinu postrčit, hrát své
vlastní skladby, tvořit si repertoár, chtěli jsme si vzít příklad z Beatles,
fenoménu tehdejší doby. Se členy, kteří nás „táhli“ k popu, jsme se
postupně rozloučili a přejmenovali se podle klubu, v němž jsme hráli:
Olympic. A že jsem byl brzy zvolen kapelníkem? Byl jsem asi jediný, kdo uměl
noty a byl ochotný vyjednávat s úřady… (smích)

 

Začal jste
s hraním rovnou i zpívat?

Do zpěvu se mi vůbec nechtělo. Kytara mě bavila vždycky, se
zpěvem to bylo horší. Ve skupině nebyl žádný zpěvák, tak jsme si to nějak
rozdělili, nakonec to zůstalo na mně. Zpočátku mě to netěšilo, ale zvykl jsem
si. Kritika pochválila… postupně mi to přestalo vadit. Dnes to beru jako
syntetický výkon – kytara a zpěv. A dělám to rád. 

 

Pane Jando, jak se
pozná rocker?

Dnes už skoro nijak, jak já říkám, všichni jsme
„kolemjdoucí“. Hodně se změnilo, v devadesátých letech se rockerská
uniformita rozvolnila. Když jsme začínali, hodně jsme provokovali: náušnice,
dlouhé vlasy, tetování, typické oblečení (kůže), dlouhá saka, fiží, černá barva…
Měli jsme krejčího, který pro nás šil. Samozřejmě velké sebevědomí a pohrdání
konvencemi, ale já říkám, že i rockerské oblečení může být pěkné, takovým
příkladem pro mě byli Stouni… Zásadní ale zůstává styl hudby, rytmus. 

 

Ježkovu konzervatoř
v oboru skladba jste šel studovat až v roce 1972, tedy deset let
poté, co jste složil svou první písničku. Co vám ta škola dala?

Dala mi hodně. Skládání je především o talentu, ale důležité
je hlídat si uměleckou úroveň své tvorby, nepodbízet se posluchačům, stát si za
tím, co „pustím do světa“. Skladatel by neměl kalkulovat jen s okamžitým
úspěchem, ale měl by být schopen dívat se dál, aby se ani v budoucnu
nemusel za své písničky stydět. 

 

Byl jste pyšný, když
jste složil svou první písničku? A která to vlastně byla?

Písnička se jmenovala Mary,
podle dívky, s níž jsem se tenkrát rozešel. Není příliš známá, takové
anglicky zpívané blues. Pyšný jsem nebyl, spíš jsem měl obavu, jestli bude
dobrá, a takové pochyby mívám dodnes. Když složím písničku, nechám ji do
druhého dne „uležet“ a pustím si ji s čistou hlavou, říkám tomu moment
pravdy. Pokud mě nezaujme, zkusím to o den později ještě jednou… a pak ji
smažu. Takto končí asi tak polovina mých písniček.

 

Byla nějaká,
s kterou jste se hodně natrápil?

Když se člověk s nějakou písní trápí, je nejlepší
vyhodit ji do koše, různé předělávání, úpravy, dotváření většinou nestojí za
to. Mám raději, když to jde samo, třeba si tu melodii měsíc brnkám a písnička
se najednou objeví.

 

Zlepšuje se věkem
technická zručnost při hře, nebo je to naopak čím dál náročnější?

Technicky si myslím, že je to stále stejné. Samozřejmě musím
cvičit, ale to mě nikdy nepřestalo bavit, to si opravdu stále užívám. Pokud
některý den, a to je málokdy, nevezmu kytaru do ruky, není to proto, že by se
mi nechtělo, důvodem bývá nedostatek času. Beru si kytaru s sebou všude, i
na dovolenou, nemůžu bez ní být, chyběla by mi. A co se týče hraní, je to
zvláštní, ale mám pocit, že s rostoucím věkem je to stále lepší.
V citové sféře, v emocích, určitý klid, zralost, procítěnost. 

 

Je popularita
Olympicu stabilní?

V porevoluční době na počátku devadesátých let se zájem
o koncertní vystoupení zmenšoval, dokonce až tak, že jsme se rozhodli skupinu
rozpustit a činnosti ukončit. Což jsme také udělali. Jenže i když jsme to mysleli
opravdu vážně, nedomysleli jsme, jak moc nám hraní bude chybět. Bylo to, jako
by vám vzali dítě. Vydrželi jsme nehrát necelé dva roky a pak jsme se vrátili.
Paradoxně nám to velmi pomohlo. Byl to nový impuls, diváci se na nás těšili,
začínali jsme s velkou slávou. A od té doby kam přijedeme, tak je plno,
vyprodáno, je to nádhera. Které písničky nesmějí na koncertech chybět? No, střídáme
to, ale kdyby nezazněla Želva, Dávno,
Jasná zpráva, lidé by asi byli zklamaní.

 

Čím přitahuje Olympic
posluchače všech věkových kategorií?

Olympic je český fenomén. Za ta léta se mu podařilo
„prosáknout“ do rodin, děti přebírají štafetu po svých rodičích. Máme i úplně
mladičké fanoušky a zpívají s námi všichni. A myslím, že je to i
písničkami. Nikdy jsem vědomě nepustil žádnou lacinou, naše skladby nebývají
okamžitým hitem, tvoříme je na delší vzdálenost a to se nám vyplácí. 

 

Jaký je váš osobní
největší úspěch?

Především to, že Olympic tak dlouho vydržel, hrajeme už
dvaapadesátou sezónu. Kapela žije, vydává desky, na koncerty chodí davy lidí,
držíme se stále v popředí. A potom také to, že jsem si vybral povolání,
které mě stále neomrzelo, dělá mi dobře na těle i na duši. Na každé vystoupení
se těším, a to je má životní výhra. Kdybych nehrál, život by pro mě ztratil
smysl.

 

Jaké pochvaly jste si
nejvíc vážil?

Pochvaly od mých rodičů. Oni byli z jiného „břehu“
hudby, táta byl k mému hraní zdrženlivý, spíš kritizoval, že jen křičíme…
A když jednou řekl: „Petříčku, to se ti
povedlo“, vnímal jsem to jako velké ocenění. A samozřejmě mě těší pochvala
od lidí z branže, od těch, kterých si vážím a vím, že tomu rozumějí. 

 

Dojali vás někdy
diváci?

Často. A v mém smutném životním období mě dojímaly i
písničky, které jsem zpíval, bývalo mi na jevišti hodně těžko. Za každou větou
jsem viděl svého zemřelého syna… Z mé současné muziky prýští životní
štěstí, optimismus, cítím se velmi spokojený a to se v mé tvorbě odráží.
Zpětně jsem si uvědomil, že jsem na své osobní ztráty reagoval hodně ponurými
písničkami. Byl jsem plný negativních emocí, stále jsem si něco vyčítal,
připadal jsem si starý, opuštěný, nevěřil jsem, že mě ještě něco hezkého čeká.
Jsem rád, že jsem se mýlil.

 

Jste přísným
kapelníkem?

Do stolu nebouchám, ale když si myslím, že je to pro dobro
kapely, dokážu být „zabejčený“ a i přes různé překážky se většinou nenechám
odradit. Ale dokážu i ustoupit – většinou rozhodujeme všechno kolektivně, já
navrhnu, diskutujeme… Všem nám jde o Olympic. 

 

Sledujete mladé
hudebníky, je mezi nimi někdo, kdo vás zaujal?

Sedm let jsem učil studenty na konzervatoři, vím o třech,
kteří se velmi dobře chytili, a mám z toho radost. Jinak mám ale pocit, že
muzika se v poslední době motá v bludném kruhu, nic nového, jiného
nepřichází. Nejvíc lidí chodí na staré kapely, ty nové vytvoří jeden hit a
zapadnou. Motá se taneční proud s popovým a rockovým, já tomu říkám: rokenrol
jako by byl dva roky mrtev. V osmdesátých letech jsem začal rockovou scénu
u nás mapovat. Vyhledával jsem kapely, pomohl jim natočit singly. Bylo to fajn,
rád vzpomínám na Kabáty, Arakainy i mnohé jiné skupiny. Stál jsem tak trochu u
zrodu jejich popularity. 

 

Kdybyste dnes, se
svými zkušenostmi, začínal znovu, udělal byste něco zásadně jinak?

Myslím, že na začátku je nejlepší, když žádné zkušenosti
nejsou. Člověk je svobodnější, není svázaný žádnými jasnými názory, hledá. A to
je to, co kapele nejvíc prospěje. Zkušenosti se potom sbírají cestou. Takže
bych do toho znovu šel stejně, opět jako „neználek“.

 

 

Jste majitelem
nahrávacího studia. Splnilo vaše ambice?

Rozhodně. Postavil jsem ho před patnácti lety tzv. na zelené
louce, mělo v té době nejlepší evropské parametry, dodnes je to špičkové,
moderní nahrávací studio. Moc se toho nemění, technika se předělávala
z analogu na digitál, ale teď se přišlo na to, že analog hraje mnohem
lépe, takže se všechno zase vrací. Natáčím do počítačových programů, je to
jednoduché, rychlé. Pro sebe, pro kapelu, pro textaře. 

 

Jak je to
s textováním vašich písní?

Ti největší sekáči v oblasti textů zemřeli, a noví,
mladí kluci… mnozí neumějí ani pořádně česky, v životě nepřečetli žádnou
sbírku poezie, neznají žádného básníka. Podle toho potom texty vypadají. Dávám
své písničky otextovat těm, o nichž vím, že jsou zralí, sečtělí, že něco umějí.
Eda Krečmer, Aleš Brichta, Karel Šíp, Mirek Černý. Některé písničky si textuji
sám. S textařem musí mít člověk vztah, musí být naladěný na stejnou vlnu.
Jen v jednom případě jsem skládal hudbu na již hotový básnický text.
Poezie má totiž jednu obrovskou vlastnost – dokáže ve dvou větách říct
neskutečný příběh. Textařem byl Václav Babula, šlo o píseň Slzy tvý mámy.

 

Omezujete nějak své
aktivity, zpomalujete?

Vůbec. Stále nemám dost. Vyhledávám další příležitosti,
hraju i s jinými kapelami, nebrzdím. V létě hráváme jednou týdně
s partou na vesnici, zpívám pro krajany v USA, v Austrálii, měl jsem
koncert s americkým jazzovým trumpetistou slovenského původu Laco Déczim a
chystáme další, pořád vymýšlím nové projekty. 

 

Získal jste nějaké
ceny, kterých si vážíte?

U nás jsou hudební ceny v podstatě dvoje – Anděl a
Slavík. V té první hodnotí profesionálové, v té druhé posluchači. Ty
ceny se nikdy neprotnou, což se mi zdá docela komické. Olympic sbíral ceny ve
Slavíku. Mám doma i zlaté a platinové desky, visí mi ve studiu. V obýváku
své trofeje a fotky nemám, tam máme obrazy…(smích)
Samozřejmě, že ceny potěší, ale zas tak moc to neprožívám. Takovou, abych s toho
padl na zadek, jsem nezískal a nezískám…

 

Vedete si
v Olympicu nějakou kroniku?

Nevedeme. Zkusili jsme to, ale po dvou letech už se žádný
dobrovolník, který by se o ni staral, nenašel. Ale mám docela dobrou paměť a
taky si schovávám zápisníky, kde mám koncerty zapsané, najdu tam i kdy a kde
jsme co křtili. Vydal jsem vzpomínkovou knížku Olympicu, je tam chronologicky
zapsaných téměř sedm tisíc koncertů. Stačilo otevřít notýsky a život naší
kapely jsem měl jako na dlani… 

 

Co vás
v poslední době nejvíc zaměstnává?

Děti. Děti a rodina – a vážím si toho. (Pozn. redakce: Kromě
dospělých dcer Marty a Elišky je Petr Janda otcem i Anežky – 5,5 roku a Rozárky
– 2,5 roku.) Naštěstí už nemusím tolik spát, a tak mi nevadí ani občasné ponocování
s nejmladší dcerkou. 

 

Děkuji za rozhovor.

Text: Eva Procházková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci s Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Ennio Morricone se narodil 10. listopadu
1928 v Římě. Napsal hudbu k více jak pěti stovkám filmů. Skládá doma, ve
svém římském bytě a nerad cestuje. A už vůbec ne letadlem. Turné, které
začalo v neděli v Amsterdamu a v jehož rámci vystoupí 12. února 2015 v pražské
O2 Areně proto pro něj bude náročné. Jistě se bude těšit zpět do svého
krásného bytu, kde má i několik šachovnic. Šachy jsou jeho velkou
vášní. Stejně jako fotbal. A také nepořádek. V jeho pracovně se nemůže
vyznat nikdo jiný než on. Všechno je na sobě – notové partitury,
knihy, poznámky, plakáty. Na první pohled je poznat, že je to
místo, kde se žije. Ale piano tu nenajdete. U něj Maestro
neskládá, všechny melodie si přehrává ve své hlavě. Zpravodaj Českého
rozhlasu ve Francii Jan Šmíd měl možnost s ním mluvit v prostředí, které je mu
nejbližší. V jeho bytě, pár kroků od známého Kapitolu. 

 

Do začátku vašeho turné, v jehož rámci vystoupíte také v Praze
v O2 Aréně, chybí měsíc a půl, jak se na něj připravujete a už jste po
operaci zad v naprostém pořádku?

V únoru jsem měl problémy a komplikace s vyhřezlou
meziobratlovou ploténkou a kvůli tomu jsem musel přerušit turné a až do
dnešních dnů jsem nemohl vystupovat. Ale zotavuji se, všechno se teď velmi
zlepšilo a v únoru 2015 budu moci znovu dirigovat. Víte, já musím
trénovat, cvičit, abych mohl dirigovat. Musím se pohybovat normálně, nesmí
dojít k tomu, abych třeba během koncertu pocítil únavu či bolest
v zádech, to by mne znepokojilo… a to by bylo špatné. No a tak už teď
diriguji, zatím tedy pouze ve své pracovně. Bez orchestru, ale
s partiturou, představuji si, že je to opravdový koncert.

foto: archiv Jana Šmída

 

Dirigování je tedy i fyzická námaha?

Absolutně, je to opravdu velká fyzická námaha.
Lidé si myslí, že si tam jeden jen tak diriguje, ale ona je to opravdu fyzická námaha…
A také psychická… ta odpovědnost vůči publiku, které cítíte za vámi, dole
v hledišti. Má to velký vliv… není to strach z publika, ten pocítíte jen
na začátku, na to hned zapomenete a soustředíte se na hudbu… Je to pocit odpovědnosti
vůči těm lidem, kterým chcete dát to nejlepší, co umíte.

foto: JVS Group

 

Cítíte publikum za vašimi zády? Vycítíte, jestli se soustředí, nebo jestli
je rozptýlené, jestli se mu koncert líbí?

Ne, vidím to teprve na konci, když skončím a
obrátím se k publiku. Pamatuji si jednou v Japonsku… po první skladbě
se otáčím a publikum netleská. Mrzelo mne to, bylo mi to líto, netleskali, tedy
tleskali, ale jen málo, trochu. Byl jsem zvyklý na nadšenou reakci, ale japonské
publikum prostě netleskalo, jak říkáme v Itálii, bylo „studené“. Jenomže
po druhé skladbě tleskali trochu víc, po třetí ještě víc, po čtvrté ještě víc,
po páté skladbě vstali a tleskali… byla to desetiminutová ovace… bylo to divné,
bylo to nádherné…

 

Chystáte třeba nějaké malé překvapení pro diváky, kteří přijdou na pražský
koncert?

Překvapení chystám vždycky a chystám je i pro
tento koncert v Praze. Tentokrát bych chtěl ale uvést takový upřímně otevřený
koncert, který by se mohl líbit všem, náročnému posluchači i tomu, kdo o hudbě
moc neví. A ta překvapení jsou vždycky náročnější a složitější. Třeba jsem napsal
skladbu na motivy policejní sirény (imituje
zvuk), to je ale náročnější kus pro posluchače, a mám i další náročné, jako
třeba zhudebnění biblických textů. Připravuji na polovinu koncertu skladby,
které publikum zná a miluje a na druhou část skladby, které mám rád já, ale
které publikum zná méně. Takový je program pro pražský koncert.

 

Jednou jste prohlásil, že vaše skladby jsou jako vaše děti, máte je všechny
stejně rád. Najdou se tam ale ty, které máte přesto vůbec nejraději? Vy sám.

Některé z těch skladeb, které mám rád, jsou
oblíbené i u posluchačů, jako třeba Mission,
tu mám moc rád, ale třeba jiné skladby už publikum zná méně, jako skladbu Croce d´Amore z filmu Metti, una sera a cena, tu mám moc rád.
Ne že bych uvedl skladby, které se mi nelíbí, to absolutně ne. Uvedu skladby,
které mám v každém případě rád, hlavně to jsou skladby, které, podle mého
soudu, odolávají zubu času mnoho let, i to je důležité. Vybral jsem pro koncert
jen skladby, o kterých jsem přesvědčen, že jsou hodnotné. Myslím, že je to
opravdu velmi dobrý program. Ale je to program náročný.

 

Jak se vám
spolupracuje s Českým národním symfonickým orchestrem?

Už jsem pracoval s tímto orchestrem a také s pěveckým
sborem. Je to vynikající orchestr, opravdu mimořádný… a neříkám to jen tak, ze
zdvořilosti, říkám to, protože je to čistá pravda, byli opravdu výjimeční…
pokaždé, když jsem s nimi pracoval. Ten orchestr je příkladem profesionality,
příkladem uměleckého citu, prožitku a smyslu pro umění a také příkladem nadšení
pro to, co dělají. Proto s těmi umělci pracuji rád, opravdu moc rád. A pěvecký sbor… jednou, když jsem s nimi pracoval, moc jsem se
rozzlobil na celý sbor… totiž oni při zkoušce nijak nezkoušeli, jen málo, skoro
vůbec ne… tak jsem se opravdu rozzlobil a vzal jsem si na kobereček sbormistra.
Měl jsem dojem, že podceňuje přípravu na koncert. Zavolal jsem si ho a začal
jsem mu to vyčítat. Klidně, ale uvnitř to ve mně vřelo, byl jsem rozčilený. A
tak on mi sbor předvedl – byli výborní, fantastičtí, ukázal mi, že jsou výborní
– protože už před tím zřejmě hodně zkoušeli…

 

Máte nějakou konkrétní vzpomínku na Prahu?

Já jsem vlastně
Prahu neviděl. Ani Prahu, ani ostatní města turné – byl jsem v Praze
pracovat a na prohlídku města nebyl čas. Ale… jednou jsem večeřel
v nádherné restauraci na řece – jmenuje se Vltava, že – byla to hezká
restaurace, ale přímo nádherný byl pohled na řeku. Na ten dojem si pamatuji
velmi dobře, ale je to jediné, co mohu říct… Památky, všechny ty vzácné věci,
které jsou Praze, ty jsem neviděl, protože jsem byl v Praze kvůli práci.
Tentokrát budu mít dokonce i méně času. Tentokrát nejsou na programu tři dny
zkoušek, pouze generálka, pak koncert a na druhý den se odjíždí.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Jan Šmíd – zpravodaj Českého rozhlasu ve Francii

Foto: JVS Group, blokkmedia a archiv Jana Šmída

Vytvořeno ve spolupráci s Českým rozhlasem www.rozhlas.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Vystudoval Konzervatoř v Pardubicích, obor hru na akordeon,
poté Pedagogickou fakultu Univerzity v Hradci
Králové, obor hudební výchova, filozofie a společenské vědy pro střední školy.
Působil jako hudební pedagog. Jako akordeonista vystupoval v řadě zemí
Evropy a Asie. V sezóně
2008/2009 byl intendantem – výkonným ředitelem Divadla Semafor. Obdivuje jazz,
swing a taneční hudbu 30. až 40. let 20. století., kterou provozuje se svým
ansámblem Blue Star. Hudební skladatel a přední aranžér Orchestru R. A.
Dvorského pan Václav Pokorný (autor šlágrů Chladné
polibky, Říkej mi to prosím
potichoučku, Šumění deště aj.)
prohlásil, že
kapelu Blue Star považuje za současné Melody Boys a kapelníka Václava Marka za
novodobého R. A. Dvorského. Václav
Marek má též v oblibě swingovou a taneční hudbu 50. až 60. let 20. století s občasným přihlédnutím i
k modernější etapě vývoje populární hudby. Proto založil Orchestr Václava
Marka, který se právě touto hudební érou zabývá.

 

Tušil jste během dětství, že váš život bude směřovat k
hudbě?

Ano, měli jsme to v rodině.
Nejdřív jsem sice říkával, že budu buď lékař, nebo muzikant, obojí se mi velmi
líbilo, ale nakonec jsem měl jasný cíl – vystuduji konzervatoř a pak akademii.
Ta konzervatoř zůstala a vysoká škola byla nakonec pedagogická.

 

Kdo vás přivedl ke hře na akordeon a
kdy jste na tento nástroj začal poprvé hrát?

Prvním hudebním vzorem byl pro mě můj
dědeček Blahoslav Blahovec, profesionální muzikant, který hrál na akordeon. Byl
všestranný. Hrával například v Orchestru Karla Valdaufa či u Ústřední
hudby Ministerstva vnitra, založil a vedl různá hudební tělesa, a přitom
vykonával funkci pedagoga a ředitele dvou hudebních škol. Na akordeon jsem u něj
začal hrát v osmi letech. Díky rodičům, kteří dali mně a mému bratrovi
obrovské zázemí, lásku a podporovali nás v tom, co děláme, jsem měl krásné
dětství a zároveň se mohl i takto profesně rozvíjet.

 

Kdy jste si uvědomil, že se vám líbí
hudba let minulých, tedy jazz, swing a taneční hudba první poloviny dvacátého
století?

Doma jsme pochopitelně sledovali filmy pro pamětníky.
Atmosféra černobílých obrázků mě přitahovala, ale první seznámení s touto hudbou bylo jiné. Ne skrze
staré filmy nebo staré nahrávky, což by se jevilo jako přirozené, ale díky
živým koncertům Originálního pražského synkopického orchestru. Následně přišla
doba hledání a zkoumání originálních nahrávek a reálií té doby. Pak přišel
zlom, kdy jsem si uvědomil, že je to hudba, kterou bych chtěl dělat. Má totiž
něco, co je dnes v populární hudbě poměrně vzácné. Součinnost tří
důležitých složek – melodie, harmonie a rytmu. A jak s oblibou říkám, děkuji předcházejícím generacím za to, že nám
zanechaly takovéto dědictví.

 

Založil jste hudební skupinu Blue Star. Zavzpomínal
byste na její začátky a první úspěchy?

V roce
1999 jsem usoudil, že pro realizaci živé produkce musím postavit band, který
se, stejně tak jako já, dobrovolně a rád upíše tomuto stylu a bude jej
provozovat systematicky. Postupně se mi podařilo získat pár milých nadšenců a
přemluvit je pro náš společný cíl, který těží z upřímné radosti nad živou
hudbou, tedy módně řečeno z hraní live.
Ansámbl Blue Star, zpočátku dvoučlenný, následně čtyřčlenný, poté pětičlenný,
později šestičlenný a nyní sedmičlenný až desetičlenný, vznikl 16. září 1999
v Hradci Králové. První tři roky byly ve znamení hledání a budování
vhodného repertoáru a celkové koncepce fungování a rozvoje souboru. Bylo to
období dílčích, spíše regionálních úspěchů.

 

Kde
všude jste vystupovali? 

První
opravdu zásadní úspěchy přišly v roce 2003. Začali jsme jezdit po celé České
republice, dostali se i do zahraničí a vystoupili mj. například pro pana
prezidenta Václava Havla na X. reprezentačním plese Hradní stráže na Pražském
hradě, nebo pro paní Zitu Kabátovou k jejím devadesátým narozeninám.
V roce 2004 jsme v započatém díle úspěšně pokračovali a účinkovali v
pořadu Zdeňka Svěráka Dobročinná akademie
aneb Paraple. Seznámili jsme se též s moderátorem, spisovatelem a
především roztomilým člověkem panem Alešem Cibulkou, s nímž jsme navázali
spolupráci, která trvá dodnes. Bylo na čase těžiště kapely přesunout více do
centra dění, a tak v roce 2005 Blue Star přesídlil do Prahy.

 

Čerpáte
z díla skladatele a akordeonisty Kamila Běhounka. Čím vás ovlivnil a zaujal?

Samozřejmě čerpáme z různých zdrojů, ale je pravda, že můj veliký vzor je Kamil Běhounek, jazzový akordeonista
třicátých a čtyřicátých let dvacátého století. V té době o něm byla
dokonce i zmínka v evropské encyklopedii jazzu jako o prvním evropském jazzovém
akordeonistovi na takzvanou „jazz hot harmoniku“. Navíc byl úspěšný skladatel
písní té doby. Nejenom že účinkoval v různých souborech, ať už vlastních
jako muzikant a kapelník, či pod vedením někoho jiného, ale po válce založil i
svůj šestnáctičlenný big band. Vlastně máme podobnou cestu, i když opačným
směrem. Zatímco on se od mládí věnoval swingu a jazzu, a potom, když emigroval
do Německa, hrál kromě harmoniky i víc na klarinet a založil dechovku, já
začínal u lidovky, kde jsou sice podobné skladby jako v dechovce, ale
v jiné instrumentaci, a nyní dělám swing a taneční hudbu.

 

Z jakých zdrojů při vaší práci čerpáte a jak je
sháníte?

Nejprve to jsou
staré originální nahrávky. Dříve, když jsme začínali, byla tato hudba na
různých zvukových nosičích, počínaje standardními šelakovými deskami, které se
buď pouštěly přímo, či se přepisovaly na jiná zvuková média, přes vinylové
gramofonové desky a magnetofonové pásky až po originální, čištěné kompaktní
disky. Dnes je této originální hudby díky moderním technologiím všude dost,
takže čerpám ze svého zvukového archivu a kombinuji jej s informacemi
z internetu. Pak je tu samozřejmě notový materiál, který je taktéž velmi
přínosný. Většina věcí se sice nedá rovnou uchopit a hrát, neboť máme
v Blue Star specifické nástrojové obsazení a musíme tak skladby nově
upravovat, ale můžeme díky nim poznávat skladatelské a aranžérské principy té
doby.

 

Pro inspiraci jistě
nelze obejít ani filmové umění.

Další, neméně
významnou složkou, jsou staré dobové filmy. Díky nim máme možnost poznat i
vizuální stránku věci, což je při záměru působit autenticky poměrně důležité.
Samozřejmě se občas stane, že chcete udělat něco, co se nikde nedá sehnat.
Perličky, které nejsou tak známé, a přesto pro vás mají určitý význam. Ovšem pak
tu jsou úžasní přátelé, kteří mají letitý vztah k té či oné době, a jejich
sběratelské bádání vám umožní získat další inspiraci.

 

Vaše další
vzory?

Těch je samozřejmě velká řada.
Počínaje hlavními osobnostmi oné doby od Jaroslava Ježka spolu s Jiřím
Voskovcem a Janem Werichem, R. A. Dvorského a jeho Melody Boys, přes různá
hudební uskupení typu Orchestru Gramoklubu, Blue Music, orchestry Emila
Ludvíka, Jaroslava Maliny, skladatele Jiřího Traxlera, S. E. Nováčka, Bedřicha Nikodéma,
Václava Pokorného aj. a konče orchestry Karla Vlacha a Gustava Broma. To jenom
co se týká československé scény.

 

A dotkneme-li se i zahraničních idolů? 

Té zahraniční by bylo ještě víc, jen
za všechny jmenujme namátkou alespoň Louise Armstronga, George Gershwina,
Irvinga Berlina, Glenna Millera, Duke Ellingtona, Artie Shawa, či Benny
Goodmana.

 

Jak se stane z muzikanta kapelník? Je
to shodou náhod, darem od boha, nebo cílevědomým úsilím? A skládáte také své
vlastní skladby?

Jsem přesvědčen, že je to právě
cílevědomým úsilím, které musíte mít v sobě. Hnací motor, jenž vás žene
kupředu na základě myšlenky jasného bodu, kterého chcete dosáhnout. Velkou roli
v tom pochopitelně hrají také určité schopnosti zaujmout lidi kolem sebe a
získat je pro spolupráci. A pak také potřebná dávka štěstí, aby se vše, co si
vymyslíte, podařilo. Vlastní skladby neskládáme. Asi by nebyl problém vcítit se do tehdejší
doby a skládat písně, ale pokud člověk nemá opravdu převratné nápady, pak je to
jen šedivý průměr. Proto jsme se rozhodli vrátit se ke kvalitám minulosti a
hrát největší šlágry. Nechceme hudbu kazit. Chceme přinášet to, co na ní bylo
nejhezčí.

 

Nejednou jsem slyšel, že
dirigenti či kapelníci se dělí na dvě skupiny, na ty hodné a na ty velmi
přísné, co nic neodpouštějí. Ale určitě je důležité být i trochu shovívavý.
Jaký jste vy? 

Už když jsem zakládal první studentské kapely a i
později s již profesionálními soubory jsem se chodil radit ke zkušeným
kapelníkům. Všichni se do písmene shodli, že demokracie v kapele neexistuje.
Snažím se být shovívavý k těm, kdo jsou zodpovědní a neberou věci na
lehkou váhu, a pokud se náhodou něco malého přihodí, přehlédnu to, byť třeba
někdy i s malým komentářem. Kategoricky ale odmítám přístup, který
nekoresponduje s celkovou filozofií daného uskupení. Ze začátku tvorby
ansámblu a i poté, co do již zavedeného tělesa nastoupí noví členové a je nutno
jim vysvětlit pravidla fungování, je to často „svátek nedorozumění“. Následně,
když se dostavují úspěchy a okolí si toho všímá a dává vám to kladně najevo, i
kapela pochopí, že to tak musí být. Mimo to samozřejmě existuje něco
jako letitá přátelská soudružnost, kdy víte navzájem, že jste dlouhodobě
naladěni na stejnou vlnu, takže většina problémů a nedorozumění odpadá a vše
běží, jak má.

 

Jaká jsou tedy pravidla fungování? Bez čeho by se
vystoupení neobešlo a co je u vás naopak nepřípustné. Je taková věc?

Především musíme být perfektně hudebně připraveni při
tvoření repertoáru, ať už jednotlivě každý sám, nebo na společných zkouškách či
na veřejných produkcích. To platí jak u vystupování, tak i v nahrávacím
studiu. Každá hudba či hudební styl mají svá specifická pravidla interpretace,
která je nutné dodržovat. Posluchač pochopitelně přijde kvůli hudbě, aby
slyšel, ale musí taky něco vidět. Velice dbáme na společenské oblečení a
celkovou vizáž ansámblu s patřičnou dávkou noblesy. Naprosto nepřípustnou
věcí je alkohol a jakékoliv chování, které by se neslučovalo s dobrými
mravy.

 

Co vaše publikum? Skládá se i z mladého obecenstva,
nebo je výhradně záležitostí pamětníků či skalních obdivovatelů dob minulých?

Na začátku jsem si říkal, že
budeme hrát pro střední a starší generaci. Myslel jsem, že to mladší publikum
nebude zajímat. Opak je však pravdou. Dnes mohu říci, že máme posluchače napříč
celým věkovým spektrem, o čemž je možné se přesvědčit při návštěvě některého
našeho pořadu. Rádi zmiňujeme jeden úsměvný příklad, který se nám stal na
vystoupení. Kousek od pódia stál a poslouchal sotva dvacetiletý mladík oděný do
koženého oblečení a vyzdobený piercingy. Díval se na nás jako na zjevení. Když jsme pak scházeli po schůdkách z jeviště, řekl jen: „Fakt hustý.“

 

Nedávno jste založil další orchestr, který se již
zabývá o něco modernější hudbou. Mohl byste ho představit a vysvětlit, proč k
tomu došlo?

Vzhledem
k tomu, že se mi pochopitelně líbí i jiná hudba než jen ta, kterou
interpretujeme v Blue Star a která je jasně ohraničená obdobím, rozhodl
jsem se založit kapelu, jež bude nabízet větší prostor pro širší využití.
Orchestr Václava Marka je taneční orchestr, který byl založen 7. října 2012 a
aktuálně se zaměřuje na hudební období 50. až 60. let 20. století
s příležitostnými výlety do modernější repertoárové éry.

 

Ze kterého vašeho současného hudebního
počinu máte největší radost?  

Jednoznačně
ze splnění jednoho z mých snů a to zahrát si se symfonickým tělesem. Dnes
jsou sice takováto mezižánrová propojení módní, ale my čerpali opět
z dobových reálií. Spojení swingového ansámblu s klasickým hudebním
tělesem navazuje na koncerty R. A. Dvorského s velkým rozšířeným
orchestrem v letech 1940 a 1941. Nikdy předtím ani potom se nic podobného
neprovozovalo. Základem programu byly koncertní směsi nejslavnějších českých
autorů swingové a taneční hudby, které měly dle tehdejšího pojetí časté a
kontrastující změny tempa a tóniny, pozvolné přechody mezi jednotlivými refrény
a velkolepé finále. Nechali jsme tyto směsi nově zaranžovat s přihlédnutím
k tomu, že to bude hrát těleso symfonické spolu s Blue Star.

 

A
vzpomenete-li, pane kapelníku, koncerty? 

První
koncert s názvem Děkuji, bylo to
krásné…, kterým jsme chtěli vzdát hold této hudbě, se konal 17. dubna 2013
za doprovodu Filharmonie Hradec Králové a druhý 23. října 2014 s Komorní
filharmonií Pardubice. Oba koncerty byly beznadějně vyprodané a publikum si to
užívalo stejně jako všichni zúčastnění hudebníci. A ještě jedna
perlička. Poprvé od dob první republiky byla dle opisu originální
partitury provedena celá originální verze velké koncertní směsi Jaroslava Ježka
Panorama Osvobozeného divadla 1927­–1937,
která v době svého vzniku musela být na nahrávku zkrácena z důvodu
omezené kapacity nahrávacího media.

 

Kde
získáváte vydanou energii?

Při své práci hodně čerpám
z rodinného zázemí a pohody, kterých mám naštěstí dostatek, takže to, co
si od rodiny beru, se v hojné míře snažím dávat nazpátek. Velkou oporou a
neustálou inspirací pro můj další profesní a osobnostní růst je moje žena,
které vděčím za to, že mohu dělat zaměstnání, které je zároveň mým velkým
koníčkem.

 

Rád bych se nakonec zeptal, jaká umělecká
vize před vámi ještě leží?  

Na to je velice jednoduchá odpověď.
Neustále se zdokonalovat ve své profesi akordeonisty, kapelníka a manažera.
Pilně pracovat a vše ostatní už pak jde tak nějak přirozeně samo…

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Vladimír Stibor

Oficiální
stránky Václava Marka: www.blue-star.cz, www.marekorchestr.cz

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Designhotel Elephant www.hotel-elephant.cz

Grandior hotel Prague www.hotel-grandior.cz

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

Narodil se
v roce 1973 v Banské Bystrici, ale už čtrnáct let žije a pracuje
v Čechách. Přestože vystudoval operní zpěv, v současné době se daleko
více věnuje muzikálu. Je nejobsazovanějším muzikálovým zpěvákem u nás.
V roce 2010 získal Cenu Thálie za roli barona Prášila ve stejnojmenném
muzikálu, velký úspěch mu přinesla i dvojrole Jekylla a Hyda v Hudebním
divadle Karlín. Přijal i několik operetních rolí, v Polské krvi vystupuje dokonce ve dvou inscenacích – v Praze a
v Brně. Jeho tenor by jistě krásně ladil s Karlem Gottem, Marian se
těší na společný duet, na němž se domluvili na oslavě Marianových čtyřicátin.
Rád by se v budoucnu daleko více věnoval i opeře, kterou v současné
době zanedbává, a kterou má velmi rád.

 

Je možné
porovnat zpěv v opeře, operetě a muzikálu? Který z nich je pro vás
nejobtížnější?

Opera je technicky velmi těžká, nic neschováte, pokud nejste na 100 %
připraveni, v tomto žánru je zpěvák opravdu sám za sebe. Operu jsem
vystudoval a navždy zůstane mému srdci nejbližší. Mým velkým vzorem byl a
zůstává Luciano Pavarotti. V muzikálu se dá občas nějaká indispozice
zakrýt, mohou pomoci zvukaři. Muzikál je zábava, zpěv pro radost – pro diváky i
pro zpěváky. Opereta je obtížná a náročná hlavně na hlasivky, protože se často
přechází z mluveného slova na zpěv, je ale divácky velmi vděčným oborem.

 

Vystudoval
jste konzervatoř v Žilině, Vysokou školu múzických umění
v Bratislavě. Co bylo tím zlomem? Jak se stane z operního zpěváka
zpěvák muzikálový?

V roce 1995 se v Praze konala premiéra Draculy, naprosto výjimečného muzikálu, který odstartoval
muzikálovou euforii u nás a nejspíš navždy zůstane nejslavnějším. Když
v roce 1998 přijel do Bratislavy, hledali autoři slovenské interprety do
menších rolí. A moje paní profesorka mě postrčila, ať to jdu zkusit. Věděla, že
jsem extravagantní, neposedný a poradila mi dobře. V konkurzu jsem uspěl a
to byl začátek mé „muzikálové cesty“.

 

Jak těžké
bylo rozhodování, zda se usadit v Čechách?

Vůbec to nebylo složité. Karel Svoboda a Richard Hess si mě pamatovali
z Draculy a pozvali mě do
muzikálu Monte Christo, kde jsem měl
alternovat s Danielem Hůlkou. Dodnes se směju, že to bylo hlavně proto, že
jsem mu byl podobný… Vzal jsem batoh a odjel do Prahy. Ani s češtinou jsem
neměl problém, zvládl jsem ji velmi rychle. I díky kamarádům, kteří mě nutili
mluvit česky se slovy, že mé tatarštině nerozumí. (smích) Už na škole jsem zpíval v češtině a říká se, že
s hudebním sluchem se jazyky učí lehce. Škoda, že jsem takhle
neoposlouchal angličtinu, také by se mi hodila.

 

Neplánoval
jste tedy zůstat na Slovensku?

Muzikálová scéna na Slovensku vlastně neexistuje. A právě moje skvělá
paní profesorka Eva Blahová, která je velmi vyhledávanou pedagožkou a vyučuje
zpěv v Koreji, Kanadě, Finsku i dalších koutech světa, mě vybízela, že mám
jít dál, sbírat zkušenosti. Na té své cestě do světa jsem se zastavil
v Praze…

foto: Robert Vano

 

Stačí pro
kariéru úspěšného zpěváka vystudovat školu, nebo je třeba vzdělávat se dál?

Pán Bůh mi nadělil hlas, škola mi dala techniku, měl jsem štěstí na
výbornou paní profesorku, která je specialistka na tenory. Měl jsem dobré
základy, díky nimž jsem se prosadil. Ale chce-li být člověk lepší a lepší, musí
se samozřejmě zdokonalovat a cvičit. Po absolvování školy se vám už nikdo
nevěnuje, musíte si platit soukromé hodiny, hledat si učitele. Já jsem od
přírody trochu lenivý a pak také někdy jsem neměl dost času, někdy dost peněz a
na soukromé hodiny jsem chodil nepravidelně.

 

Potřebuje zpěvák
na začátku své kariéry kromě dobrých pedagogů a dobrého hlasu ještě něco?

Potřebuje také mít štěstí. Dostat roli, v níž má šanci ukázat své
schopnosti. Vybudovat si dobré jméno, předvést stoprocentní profesionalitu. Aby
vás producenti obsazovali, musíte vzbudit jejich důvěru, zaujmout obecenstvo.
Pak už to jde snadněji. Zpěvák by se měl věnovat i svým fanouškům. Divácká
základna je velmi důležitá, můj fanklub mi moc pomáhá – v propagaci, ale i
různými akcemi, díky nimž mám stále více posluchačů jak v divadlech, tak
na různých koncertech, kde vystupuji.

 

V muzikálu Dracula jste postupně přešel od menších
k hlavní roli. S jakými pocity sledujete dnes ty mladé, kteří
vystupují v rolích, v nichž jste začínal vy?

Dívám se na ně a vzpomínám na své začátky – jak jsem se bál, jaké jsem
měl obavy, zda to zazpívám, když jsme den předtím poseděli s kamarády…
Často stojím v zákulisí a zpívám si s nimi. Ve všech dalších
muzikálech jsem už byl obsazován rovnou do hlavních rolí – těší mě, že za „mé
éry“ se inscenovaly všechny krásné muzikály, v nichž jsem chtěl kdy hrát.
Kolem roku 2000 byl muzikálový „boom“. Žili jsme a pracovali na plný plyn.

 

Jak v Draculovi, tak v Monte Christovi jste alternoval
v hlavní roli s Danielem Hůlkou. Byl zkušenější, pomohl vám?

Alternace je vždycky konkurence. V našem oboru si lidé zpravidla
moc nepomáhají. Dan byl hvězda, ale pomohl mi. Radil mi, byl mi „starším
bráchou“. Utěšoval mě, když na mě režisér křičel, ujišťoval mě, že na něj
křičíval ještě víc… Díky němu jsem se dostal do party, daleko rychleji jsem si
zvykl a naučil se pohybovat v show byznysu.

 

Zahrál jste
si pak někdy ještě ve slovenské inscenaci?

Nezahrál, není moc možností. Ale vrátil jsem se tam v českých
muzikálech, které jsou na Slovensku přijímány s nadšením, mají tam velmi
dobré jméno. Slovenští diváci jsou v porovnání s českými uvolněnější,
vnímavější, vřelejší. Mají více temperamentu – zakřičí, zapískají, dávají své
sympatie více najevo. V Čechách jsou diváci trochu odtažitější, i když i
tady jsem už zažil mnohokrát potlesk ve stoje, a to je pro každého na jevišti
velkým zážitkem. Trochu podobně to vnímám i s výukou zpěvu. Slovenská
pěvecká škola je dravější, technika tam má daleko výraznější úlohu, česká je jiná,
taková lehounká, tichounká. Každá pěvecká škola je trochu odlišná, klade důraz
na něco jiného – mohu to posoudit, měl jsem učitele Slováky, Čechy i Italy…

 

Prvního
velkého ocenění se vám dostalo z úst amerického skladatele Franka
Wildhorna za dvojroli Jekylla a Hyda v Karlínském divadle…

Moc jsem si toho vážil a opravdu mě to povzbudilo. Byl to nezúčastněný
člověk, pochvala z jeho úst byla upřímná. Měl jsem v té době spory
s dramaturgem, byl to uhlazený člověk, v jeho očích jsem byl hrubián,
Hydova gesta pro něj byla nepřípustná. Ale konzervativní Američani byli
uchváceni. Jsem dost tvrdohlavý, rád dělám extrémní věci a jim se to líbilo,
protože nikde nic takového neviděli. Risk mi vyšel. Hyde se mi hrál daleko lépe
než Jekyll, jeho aristokratické chování mi moc nešlo… (smích)

 

Ještě jeden
muzikál byl pro vás velmi úspěšný. Za hlavní roli barona Prášila jste obdržel
Cenu Thálie. Čím byla povedenější než jiné vaše role?

Byla to role obtížná hlavně herecky, baron Prášil se měnil téměř před
očima a všechny jeho polohy musely být přirozené. Byla to inscenace náročná i technicky
– vznášeli jsme se i nad diváky, celé to bylo propojeno s Černým divadlem.
Tanec, herectví i zpěv tu působily v nádherné souhře. Člověk tam mohl
ukázat úplně všechno, zazpívat krásné melodie Zdeňka Bartáka. Ale já se snažím
dělat všechny své role tak, jak umím nejlépe, aby se lidé bavili, aby to bylo
hezké. Tady se to nejspíš povedlo nejlépe.

 

Jste
trémista?

Nejsem. Když jsem byl malý, maminka mě vystrčila na jeviště, řekla
zazpívej a já bez problémů zazpíval. Bylo mi to jedno. Ničeho jsem se nebál,
měl jsem kuráž, uměl jsem se prosadit a to se mi později hodilo. Ale trému jsem
jednou zažil. Vzpomínám, jak jsme na konzervatoři v Žilině uspořádali
představení pro veřejnost Bastien a
Bastienka od Mozarta. Poprvé jsem zažil „opravdické“ obecenstvo, dav,
potlesk… Připadal jsem si, jako bych vystupoval v La Scale.

 

Vaše
hudební průprava byla pestrá…

To byla. Byl jsem hodně neposedné dítko, a tak mě rodiče, aby mě
zaměstnali, přihlašovali na různé kroužky. Kromě fotbalu a lyžování jsem
zkoušel hrát i na různé hudební nástroje. Moji rodiče byli hudební nadšenci,
doma se hodně zpívalo. Když jsem rozbil housle, chodil jsem už jen na zpěv a to
se mi líbilo, protože jsem se „zbavil zavazadel“ a nosil jenom noty. Zpíval a
tančil jsem ve folklórním souboru Radost, potom přišla puberta, kdy jsem díky
partě kamarádů hrál v metalové kapele, ve škole jsem se věnoval opeře,
poté muzikálu… Legrační bylo, když mi režiséři doporučovali, že pro muzikál si
musím trochu „zašpinit“ hlas. A tak jsem špinil… (smích)

foto: Robert Vano

 

Jaké to
bylo ve folklórním souboru? Kterou lidovku byste mi zazpíval, kdybych
poprosila?

Bylo to tam prima, moc mě to bavilo. Bylo to skoro tak obtížné, jako
vrcholový sport. Měli jsme velmi náročné čtyřhodinové zkoušky, tanec a pak
zpěv. My mladí jsme povinně nosili pivo těm starším a oni si z nás dělali
legraci. Díky našemu souboru jsem mohl vycestovat na západ, což bylo tenkrát
nevídané, přivážel jsem si džíny a módní oblečení a cítil jsem se být „mistrem
světa“. A která lidovka by mě napadla jako první? V mojej milej dvore – tu mě naučil táta.

 

Kolik textu
jste schopen si zapamatovat?

Místa v hlavě mám zatím dost. (smích)
V současné době hraju v pěti muzikálech a třech operetách, učím se
poslechem. Celkem už jsem hrál zhruba ve dvaceti muzikálech, velmi rychle bych
si je dokázal připomenout, některé nezapomenu nikdy. Textů je to opravdu hodně,
ale že bych se dostal na jevišti úplně mimo, to nepamatuju. Vždycky se
z problémů dokážu „vylhat“. Když jsem ještě ve škole cestoval po
koncertních pódiích v řadě evropských zemí, ale i v Japonsku, byl
jsem schopen zpívat maďarsky, japonsky… Naučil jsem se to, i když jsem významu
nerozuměl, měl jsem ho napsaný pod notami.

 

O muzikálu Fantom opery se říká, že je vrcholem
muzikálové tvorby. Hrajete v něm hlavní roli – jste tedy na vrcholu?

Je to nejlepší muzikál na světě, s tím souhlasím. Jsem nadšený a
doufám, že se bude hrát ještě hodně dlouho, abych si ho mohl užívat. Nepatří
k těm úplně nejtěžším, ale jsou tam na konci velmi vypjaté scény, člověk
si musí dobře rozložit síly. Je to strhující příběh a pohled do hlediště je pro
herce největší odměnou: lidé pláčou a smějí se zároveň, vstávají a tleskají…
Jsem nejspíš na vrcholu jako interpret muzikálů, ale mým snem je prosadit se i
v opeře.

 

Myslíte, že
najdete odvahu opustit muzikál a vrátit se k opeře?

Přál bych si to. Opera je nádherné umění a je mým snem něco v ní
dokázat. Možná budu muset „sbalit kufry“ a odstěhovat se do ciziny, třeba pro
začátek i do nějakého menšího divadla, abych zkusil, jestli se prosadím. Tady,
kde jsem známý jako muzikálový zpěvák, už pro mne místo v opeře nejspíš
nebude. Přemýšlím o tom už několik let, chce to odvahu…

 

Zatím jste
ale v Praze, cítíte se po těch letech být „Pražákem“?

Ano, jsem tu teď doma. Já sice bydlím v Praze, ale na okraji,
takže vlastně na venkově. Pro relaxaci je to ideální místo: klid, příroda,
ticho. Mým velkým koníčkem je rybaření, mám tu rybník pár minut od domova.
Potřebuju si od lidí a hudby občas oddychnout a tady mám ideální příležitost.
Rád také hraju golf a to jsou vlastně čtyřhodinové procházky přírodou. No a
chodím cvičit do posilovny, ale to spíš z povinnosti… (smích) Mám rád maso a musím se hlídat.

foto: Robert Vano

 

Věnujete se
i charitě?

Jsem patronem jednoho dětského domova. Vozím tam dárky, občas
s dětmi podnikám nějaký výlet. Měl jsem moc rád svou babičku a prababičku,
své prarodiče, mému srdci je blízká charita zaměřená na seniory. Celý život
dřeli, nemohou už nic dalšího dokázat.

 

Vím, že
vystupujete i na vlastních koncertech, vydal jste své profilové CD
s písničkami různých žánrů, zeptám se vás na dueta. Vybíráte si své
pěvecké partnery sám?

Většinou jsou to partnerky a snažím se do jejich výběru také mluvit. (smích) Aby nám to slušelo a aby nám
to hlavně ladilo… Rád zpívám s Monikou Absolonovou a s Kamilou
Nývltovou. Obě mají krásný hlas. Těším se také na duet s Karlem Gottem.
Zatím jsme oba zaneprázdněni, ale domluvili jsme se, že bychom to rádi zkusili.
Karla Gotta velmi obdivuji, mým největším zážitkem bylo, když mi po premiéře Fantoma opery přišel pogratulovat. Bylo
to pro mě velké uznání.

 

Jak se na
vaše výkony dívají rodiče?

Vždycky mě ve všem podporovali, od ničeho mě nezrazovali.
Navštěvují všechny mé premiéry. Jsou rádi, že se mi daří, že jim nedělám
ostudu. Jejich radost je i mou radostí. A když mi máma po návratu domů přinese
na stůl halušky, je mi dobře.

 

Děkuji za
rozhovor.

 

 

Text: Eva Procházková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oficiální stránky: www.marianvojtko.com

Vytvořeno ve spolupráci:

Oblečení, doplňky a
obuv: Pánské
obleky BANDI www.bandi.cz 

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz 

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz 

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Díky
nebývalému talentu a usilovné práci dosáhla navzdory svému mládí mezinárodních úspěchů. Česká violistka Kristina Fialová vidí v hudbě, která se jí
stala doslova osudnou, i bohatou paletu barev a nerozděluje ji jen na klasickou a
populární. Dva roky působila v Kodaňské filharmonii. Během svého koncertního
turné v Číně vedla mistrovské kurzy pro čínské studenty hudebních vysokých škol. Sólová hra na violu však u ní dominuje. V současné době nahrává své sólové CD.

 

Viola je královský
hudební nástroj. Z jaké rodiny pocházíte? Snad ne z královské? 

K hudbě
jsem vždy inklinovala, neboť pocházím z hudebnické rodiny. Maminka je
výborná učitelka klavíru a tatínek je sbormistrem Českého filharmonického sboru
Brno, který patří ke světové špičce ve svém oboru. Jako malá jsem s nadšením
tancovala zásadně na Dvořákovo Te Deum
či Klavírní koncert téhož autora. Od
svých čtyř let jsem hrála na klavír a od šesti let i na housle. Od malička jsem
měla tedy o hudbě rozhodnuto.

 

Kdo měl největší
podíl na tom, že jste si oblíbila právě violu? Byla to těžká volba? 

Pro
mě to byla volba velmi snadná. Když jsem poprvé v ruce držela violu, zvuk
tohoto nástroje mě okamžitě uchvátil. Zvuk violy mi byl mnohem bližší než zvuk
houslí. Již 4 měsíce po mém prvním kontaktu s violou jsem úspěšně vykonala
přijímací zkoušky na Konzervatoř v Brně, ačkoliv jsem do té doby o studiu
hudby seriózně neuvažovala.

 

Můžete připomenout
své hudební vzdělání? 

Vystudovala
jsem Konzervatoř v Brně u prof. Miroslava Kováře, kterou jsem místo
běžných šesti let absolvovala za let pět (díky tzv. kontrakcí, kdy se pátý a
šestý ročník spojí dohromady). Již po maturitě jsem byla přijata na Hudební
Akademii Múzických umění v Praze do třídy prof. Jana Pěrušky.
V průběhu pražského studia jsem vykonala přijímací zkoušky na Královskou
hudební akademii v Kodani do třídy významných pedagogů Tima Frederiksona a
Larse Anderse Tomtera, kde v dubnu 2015 dokončím studium Soloist class.
Dále mě ještě čeká 5 semestrů doktorandského studia v Praze a 3 semestry
Meisterklasse na Hochschule für Musik Carl Maria von Weber v Drážďanech ve
třídě prof. Vladimíra Bukače.

 

Kolik
let se musí člověk učit a snažit, než violu mistrovsky ovládne? 

Nelze
říci, že studium na jakýkoli nástroj trvá určitý počet let a pak už má člověk
vyhráno. Pro mě je hraní na violu celoživotní studium, myslím si, že se stále
mohu zlepšovat a učit se nové věci. U nás muzikantů bohužel neplatí, že po
vystudování vysoké školy bychom již vše uměli a již se nemohli zdokonalovat
anebo nemuseli cvičit. Cvičení je u nás doživotní „řehole“. Toto máme stejné se
sportovci – cvičením se stále snažíme zlepšovat nebo alespoň udržovat naši
„kondici“ a pokud cvičit přestaneme, tak tuto „kondici“ ztrácíme.

  

Hrajete i na jiné
nástroje? 

Mým
druhým nástrojem byl vždy klavír. Hraji na něj od svých čtyř let. I když na něj
nemám už tolik času, byla by škoda vše zapomenout. Často po recitálu
s klavírem hrajeme s mým klavíristou Martinem Levickým přídavky
čtyřručně.

 

Před kterým
publikem se vám doposud nejlépe vystupovalo? 

Se
svou violou jsem již procestovala země v Evropě, Africe, Asii a USA a
musím říci, že publikum v každé zemi je specifické, tudíž je těžké
rozhodnout, kde se mi hrálo nejlépe. Velmi milý zážitek mám z nedávné
doby, kdy jsem měla debut v proslulé Tonhalle v Zurichu. Hrála jsem
dva koncerty v jeden den a oba tyto koncerty byly vyprodané. Reakce
publika byla úžasná.

 

Získala jste mnohá
ocenění na mezinárodních soutěžích. Kterého z nich si nejvíce vážíte a které
vás posunulo dál? 

Mohu
říci, že jsem tak trochu soutěžní typ. Účast na soutěži pro mě vždy byla velkou
výzvou a zároveň motivací předvést to nejlepší. Asi nejvíce si cením mého
vítězství na soutěži Michala Spisaka v polských Katovicích v loňském
roce. Byla tam mezinárodní konkurence padesáti violistů z celého světa.
Těžký byl pro mě i fakt, že jsem se soutěže zúčastnila již za plného
koncertního provozu. Když jsem ještě studovala na konzervatoři, měla jsem na soutěžní přípravu neomezený čas, a tudíž jsem se
na každou soutěž mohla připravovat dlouho dopředu a soustředit se jen na daný
repertoár. Před polskou soutěží jsem již aktivně koncertovala a zároveň se
soutěžním programem jsem cvičila spoustu skladeb na recitálové či sólové
koncerty. Před soutěží jsem měla jen 14 volných dní, kdy jsem byla opravdu od rána
do večera zavřená v jedné místnosti a doučovala se tříkolový repertoár na
tuto soutěž.

  

Co vás žene jako
violistku nejvíce kupředu? 

Viola
jako sólový nástroj je stále ve stínu klavíru, houslí či violoncella, což je
škoda. Témbr violy je neporovnatelný se kterýmkoliv jiným nástrojem. Violu
stojí za to propagovat a dostávat ji stále víc do povědomí široké veřejnosti
jako sólový nástroj. Snažím se pro to dělat maximum. Cesta je sice obtížná, ale
o to větší je to pro mne výzva.

 

Mají Adventní koncerty České televize jinou
atmosféru než běžná koncertní vystoupení? 

Na
Adventním koncertu České televize
jsem letos hrála poprvé a moc jsem si toto vystoupení užila. Ale je to něco
úplně jiného než klasický koncert. Každý umělec má pro své vystoupení k dispozici
cca 5 minut. Vzhledem k tomu, že se jedná o přímý přenos do televize, musí
se ale vše několikrát vyzkoušet a naplánovat, aby vše klaplo. Každopádně výnosy
z těchto koncertů jsou vždy pro dobrý účel a byla jsem moc ráda, že jsem
se na tomto projektu mohla letos také podílet. 

 

V roce 2015 vás
čeká natáčení několika CD. Jak se na tuto práci těšíte?

V roce
2015 budu nahrávat 3 CD. První CD bude můj sólový debut a mělo by vyjít na jaře
2015 u vydavatelství ArcoDiva. Pro toto CD jsem vybrala skladby 20. a 21. století.
Další CD budu natáčet pro dánskou společnost DACAPO a zahrnuje komorní skladby
dánského skladatele Fridricha Kuhlaua. A konečně třetí CD budu nahrávat
společně s Českým národním symfonickým orchestrem. Budeme natáčet violové
koncerty od maďarského skladatele Miklóse Rózsy a českého autora Bohuslava
Martinů. Natočit CD je pro mě krásná výzva srovnatelná s tím, když malíř
namaluje obraz. Musím se snažit své pojetí skladby pojmout tak, aby jednou
následné generace ocenily můj přínos skladbě.

 

Jak vypadá váš
běžný den naplněný hudbou? 

To
je velmi různé. Mám celkem nepravidelný režim. Záleží na tom, jestli mám ten
daný den koncert nebo zkoušku. Pokud mám celý den volno, několik hodin strávím
s violou cvičením programu na nejbližší koncerty, vyřizuji emaily, ale
také třeba vařím oběd pro manžela. (úsměv)

 

Nelze se nezeptat,
s kým byste nejraději stála na koncertním pódiu? 

Mám
velké štěstí, že se na pódiu pravidelně potkávám se skvělými muzikanty, takže
již mám své oblíbené spolupracovníky. Pódiové setkání s jakoukoliv hudební
osobností je svátkem nejen pro mne, ale i pro každého muzikanta. Spolupráce se
zralými kolegy je pro mne také vždy velkou inspirací.

 

Existuje nějaká
hudební skladba, jež před vámi leží jako mistrovská výzva? 

Asi
největší výzvou pro mě byla skladba Johanna Sebastiana Bacha Chaconna. Tato sólová patnáctiminutová
skladba je napsaná pro housle a je nesmírně obtížná jak technicky, tak hudebně.
Na violu jsou některé akordy na hranici hratelnosti, protože na houslích jsou
vzdálenosti mezi jednotlivými tóny o něco menší. To znamená, že prakticky celou
skladbu musím mít prsty natažené na maximum, což není nic pohodlného. Ale tato
skladba je naprosto geniálním mistrovským dílem, takže veškerá dřina stojí za
to!

 

A rozvedeme-li tuto
myšlenku ještě dál, je možné připustit, že i pro violistku někde leží či se
nachází hudební Olymp? Nebo je hudba právě tou nejlepší a nejlákavější cestou k
dosažení tohoto pomyslného vrcholu?

Mým
Olympem je mistrně ovládat svůj nástroj, neusnout na pomyslných vavřínech a mít
chuť a energii se neustále zlepšovat. A právě hudba sama je tou nejlepší
zpětnou vazbou. Jakýkoliv hudební nástroj má tolik možností zlepšení. Věděli to
naši předkové, víme to i my. Violisté v 19. stoleté se také nespokojili
s vývojem jejich nástroje. Proto dnes můžeme hrát neporovnatelně těžší a
barevnější díla. I já cítím stejnou povinnost vůči nastupujícím generacím.
Posunout violu co nejdál.

  

Jak jsou na tom
violisté se sólovým repertoárem? 

Je
pravda, že třeba v romantismu nebo klasicismu na nás „velcí“
skladatelé občas zapomínali. Například Antonínu Dvořákovi, který byl sám
violista, nikdy neodpustím, že nenapsal žádnou
sólovou skladbu pro violu. (úsměv)

Violu
jako sólový nástroj skladatelé začali objevovat koncem 19. století. Také se to
samozřejmě odvíjelo od skutečnosti, že začalo violistů-sólistů přibývat, takže
měli skladby pro koho psát. Ve 20. století již máme veliké množství nádherných
skladeb, bohužel ne všechny jsou známé. Tomuto tématu se také věnuji ve své
disertační práci v rámci doktorandského studia na Hudební fakultě Akademie
Múzických Umění v Praze. I zde bych velice ráda byla iniciátorem posunu sólové
violy ve formě vzniku nových děl pro můj nástroj. I Bach psal pro někoho a jeho
díla nebyla brána vždy s nadšením, byl ve své době také soudobým
skladatelem. Nechť ukáže čas, které skladby vydrží staletí, jako tomu je
v případě J. S. Bacha. 

 

Přemýšlela jste
někdy o dráze orchestrálního hráče či o jiné hudební cestě?

Na
konzervatoři jsem žádný jasný cíl neměla. Snažila jsem se dělat maximum pro to,
abych hrála co nejlépe, jezdila jsem na soutěže a využila každé nabídky ke
koncertování jak sólovému, tak i komornímu, či hře v orchestru. Když jsem
začala studovat v Kodani, přihlásila jsem se na konkurz do Kodaňské
filharmonie a na konkurzu jsem zvítězila. Ve filharmonii jsem hrála skoro dva
roky a byla to pro mě obrovská zkušenost, na kterou ráda vzpomínám. Během
těchto dvou let jsem ale začala získávat stále více sólových nabídek. Můj
koncertní kalendář se stal s plným úvazkem v orchestru neslučitelným.
I když to byl velký risk, z filharmonie jsem odešla a rozhodla jsem se, že
zkusím dráhu sólistky. A za toto rozhodnutí jsem ráda a velice si vážím všech
sólových nabídek, kterých přichází stále víc. Kalendář mám zaplněný na rok
dopředu.

 

Nelákala
vás také představa kariéry hudebního pedagoga?

Co
se týče pedagogické dráhy, občas mě na mých koncertních cestách pořadatel
požádá, abych kromě koncertu druhý den vedla také mistrovské kurzy pro studenty-violisty
z daného města. Naposledy jsem vyučovala v rámci mého podzimního
turné v Číně na několika tamních univerzitách. Vedení mistrovských kurzů
mě baví a je to také pro mě také velice obohacující setkávat se s různými
muzikanty, kteří pocházejí z odlišného prostředí.

 

Jaký je váš názor
na vnímání klasické hudby veřejností?

Mrzí
mě, když se u nás stále používá zažité slovní spojení „vážná hudba“. Klasická
hudba obsahuje všechny nálady a barvy, které si umíme představit. Stačí si také
přečíst některé životopisy slavných skladatelů, jako byli Mozart nebo Haydn, a
zjistíte, že rozhodně nebyli vážní! Vnímání veřejnosti je takové, že co je
oblečeno ve fraku, je nudné. Nicméně patří ke slušnému vychování nás muzikantů
hrát krásnou hudbu v krásném oblečení. Při svých koncertech se také snažím
jednotlivé skladby uvádět mluveným slovem a tím hudbu a jednotlivé skladatele
přiblížit publiku. Mnohdy za mnou přijdou někteří posluchači s tím, že toto byl
jejich první koncert klasické hudby a jsou velmi překvapeni, jak se jim koncert
líbil! Jednoduše – zkuste přijít na koncert a uvidíte!

 

Co vás čeká
v nadcházejících měsících?

Druhá
polovina této sezóny bude velice náročná, ale čekají mě krásné koncerty. Budu
mít recitály kromě České republiky také v Dánsku, Itálii, Polsku a Německu,
rovněž vystoupím s Moravskou filharmonii Olomouc a Janáčkovou filharmonií
Ostrava a budu natáčet dvě z již zmíněných tří CD. Také se velmi těším na
svůj debut na festivalu Pražské Jaro.

  

Kde nejraději
relaxujete a kam jezdíváte, najdete-li si čas, na dovolenou? 

S manželem
jsme typičtí plážoví povaleči a vhledem k tomu, že jako sóloví muzikanti
jsme pořád v pohybu, stále na telefonu a emailu, tak se vždy těšíme na
jeden týden v roce, kdy si zajedeme k moři a budeme jen ležet, číst
si knížku a hlavně vypneme telefon. Ale musí to být jen jeden týden. Zjistili
jsme totiž, že přesně pátý den dovolené začínáme být z toho nicnedělání
nervózní a zapínáme telefon. (úsměv)

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text:
Vladimír Stibor

Foto:
Zdeněk Chrapek a Dušan Martinček www.dusanmartincek.cz

Oficiální
stránky: www.kristinafialova.cz

Korektura
textu: Vladana Hallová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Martin Chobot je nejenom nadějný kytarista a člen
doprovodné kapely zpěvačky Ewy Farne, ale rovněž sám skládá muziku i písňové
texty, v nichž zpracovává mnohé životní náměty i zajímavé postřehy. Objevuje se
v tvůrčí dvojici eFeM se zpěvákem a skladatelem Filipem Sázavským. Připravuje desku, v
poslední době si zamiloval golf a dlouhé cesty do exotických zemí.

 

Jak jste se dostal ke kytaře? Objevil jste ji ve
svých genech?

Ke kytaře jsem se dostal přes housle, na které
jsem hrál od pěti let. Přímo kytaru v genech nemám, pouze můj děda hraje na
klarinet, jinak pocházím spíš z výtvarně zaměřené rodiny.

 

Vedl vás někdo k hudbě, nebo jste musel vše
objevovat sám?

Vždy mě někdo vedl, už od začátku mé hry na
housle jsem měl učitele pana Jana Nováka z Dejvic a později, když jsem začal
hrát na kytaru, to mi bylo asi tak dvanáct, mě učil Pavol Pekný, se kterým jsme
se věnovali spíš klasické hře. Ve čtrnácti letech jsem už dělal přijímačky na
KJJ na obor rocková kytara.

 

Kdo z kytarových umělců na vás
nejvíce zapůsobil?

Při studiu na konzervatoři jsem si prošel
obdobím, kdy jsem obdivoval kytarové mágy, jako jsou Steve Vai, Joe Satriani,
John Petrucci a podobně. Snažil jsem se hrát jejich sóla a cvičit jejich
techniku, ale později jsem od takové hry upustil a začal se věnovat tvorbě
písniček… A v tom pro mě ve světovém měřítku budou vždy největším vzorem John
Lennon a Paul McCartney.

 

Jak bylo obtížné absolvovat Konzervatoř
Jaroslava Ježka a co vám toto studium
přineslo? 

Těžko se odpovídá, jak to bylo obtížné, nikdy mi
moc nezáleželo na známkách, takže kdybyste se podíval na mé vysvědčení, určitě
by vám připadalo, že to asi bylo náročné. Ale nemyslím si, že nijak zvláště. Ta
škola mi ukázala směr, dala mi potřebné znalosti, ale trvalo mi několik let po
ukončení studia, než jsem se hudebně našel.

 

Nyní studujete arts management. Jak jste dospěl k
této volbě? 

Už nestuduji arts management, ve druhém ročníku
jsem přerušil a následně studium ukončil. Přišlo mi, že by se mi takový obor mohl hodit,
avšak je zaměřený převážně na galerie a muzea, což není zrovna můj cíl.

 

Působil jste v hudebních kapelách Preweet
a My Own Story. Bylo to pro vaši další kariéru zásadní?

Myslím si, že každá kapela má význam v kariéře
muzikanta, ale klíčová je určitě ta úplně první. A tou byla právě kapela Preweet, kterou jsme založili ve třinácti letech s kamarády, s nimiž se vídám
dodnes.

 

Zpěvačka Ewa Farna je fenoménem české písničkové
scény, její hlas je oblíbený i v Polsku. Kdy jste se o ní poprvé dozvěděl a čím
vás okouzlila? 

O Ewě jsem věděl od začátku její kariéry,
zaregistroval jsem ji asi jako většina lidí hned s jejím prvním singlem Měls mě vůbec rád. Asi o čtyři roky později jsem se dočetl, že odešla její doprovodná
kapela, tak jsem se přihlásil na konkurz, na kterém jsme se poprvé setkali
osobně.

Každý ze zúčastněných měl zahrát dvě písničky od
Ewy, myslím, že Lalalaj a Ticho, a jednu dle vlastního výběru. Na konci konkurzu jsme si všichni
sedli do kroužku, bylo nás asi dvanáct, a Ewa se některých z nás ptala, jestli
známe nějaký vtip, že když budeme trávit tolik času společně v dodávce, tak
jestli se nebude nudit. Já naštěstí žádný neříkal – bůhví jak by to dopadlo. (smích)

 

Jaký nejnovější hudební projekt s Ewou připravujete? 

Ewě vychází na podzim deska s názvem Leporelo, na které jsem se částečně autorsky podílel právě s kolegou Filipem
Sázavským. Česká deska bude stejná jako polská deska Winna, která vyšla před rokem. Stejné písničky, jen s českými texty,
většinou jsou i náměty stejné. Pouze písnička Leporelo, která je
pilotním singlem desky, je textově i aranžérsky zcela odlišná než její polská
obdoba Znak.

 

Máte už nachystaný pracovní program na příští rok?
A kde vás budou moci fanoušci vidět?  

Ewa má koncerty plánované dlouho dopředu, takže
nějaké termíny na příští rok určitě jsou, a co se týká mých projektů, tak nám s
eFeM vychází deska na podzim. Doufáme, že v příštím roce budeme mít nějaké
nové příležitosti k živému hraní.

 

Je náročné a těžké působit v její doprovodné
skupině? 

Je to určitě náročné hlavně kvůli nesmírně
dlouhým cestám na koncerty. Když je sezóna, hrajeme třikrát až čtyřikrát týdně
a převážně v Polsku. To znamená, že trávíme nekonečné hodiny v dodávce.
Často se stává, že hned po koncertě vyrážíme na cestu, abychom stihli další
koncert, který je druhý den úplně na druhé straně Polska. Ale i přesto je to
skvělá práce.

 

Jaké je polské publikum? A stane se při přejezdech občas něco
zajímavého?

Hrajeme
převážně na městských slavnostech, na které je vstup zdarma, takže přijde
většinou opravdu hodně lidí a bývají vstřícnější a víc se baví než české
publikum. Dalo by se říct, že se při každém přejezdu stane něco zajímavého,
někdy víc, někdy méně, ale máme takové nepsané pravidlo s kapelou, že co se
stane v dodávce, v dodávce taky zůstane.

  

Kolik času denně musí kytarista trénovat, aby
nevyšel ze cviku?  

Při
studiu na konzervatoři jsem cvičil dost, pravidelně čtyři hodiny denně, ale
nyní, abych byl upřímný, tak každý den necvičím, snažím
se spíš vymýšlet písničky než cvičit techniku.

 

Vaší doménou je elektrická kytara. Hrajete ještě
na další hudební nástroje?

Na konzervatoři jsme měli povinné piano, tak bych
možná ještě něco zahrál. A jinak, jak už jsem zmínil, jsem hrál na housle, na
které jsem v podstatě nesáhl od té doby, co hraji na kytaru, ale rád bych se k
nim jen tak rekreačně jednou vrátil.

 

Skládáte si také vlastní hudbu a texty? 

Hudbu i texty skládáme s Filipem Sázavským,
snažíme se působit jako autorská dvojice. Nemáme určené, ani to nevyplývá z
dosavadní spolupráce, kdo co dělá víc. Občas přinese část textu Filip, jindy
já, ale finální podobu doděláváme vždy společně a tak je to i s hudbou. Jsme
domluveni, že veškerou společnou autorskou činnost máme vždy půl na půl.

 

Odkud převážně čerpáte náměty? 

Může to znít ohraně, ale převážně ze života. Málokterá
naše písnička je kompletně smyšlená, alespoň část se vždy pojí s tím, co jsme
skutečně zažili. I když píšeme pro někoho jiného – s čímž máme zatím minimum
zkušeností – snažíme se vždy text spojit s něčím konkrétním.

foto: Lenka Hatašová

 

Jako každý hudebník v sobě určitě nosíte
také svůj umělecký sen. I když se vize ani představy nemají prozrazovat, můžete
pro čtenáře magazínu Best of učinit výjimku?  

Můj hudební sen je v tuto chvíli, aby se naše
deska eFeM s názvem Zmatená
generace setkala s úspěchem, aby lidé měli rádi naše
písničky a texty a abychom díky ní mohli hrát samostatné koncerty. Prostě je to snem každého muzikanta, který něco vytváří.

 

S Filipem Sázavským jste vytvořili duo. Můžete
přiblížit, jaká náhoda vás svedla dohromady? 

S Filipem se známe od dětství a už tehdy jsme si
říkali, že bychom chtěli mít kapelu, ale uskutečnili jsme to v podstatě až teď,
respektive před pár lety. Nějaký čas však trvalo, než jsme nashromáždili dostatek
potřebného materiálu k vydání CD. Netlačil nás tolik čas, měli jsme volnější
tempo, přesto přibližně rok trvala příprava celé desky, než jsme mohli jít do
studia. O hudební produkci desky se staral Jan Steinsdörfer, který vybral studio
Lukáše Martinka a na druhou část natáčení studio Michala Šenbauera. Měli jsme
natočeno během asi šesti dnů. Nejvíce práce zabrala postprodukce, proto budeme
vydávat desku až nyní, skoro po roce od natočení.

 

Máte mimo hudbu čas ještě na jiné zájmy?  

Baví mě stříhání videí, tomu se poslední dobou
věnuji nejvíc. Jsou to především videa k našim písničkám, takže se pořád vše
točí okolo hudby. Jinak k mým zájmům patří například golf. Většina lidí si
myslí, že to není ani sport, ale to se pletou. Je to velmi náročný sport,
hlavně psychicky.

 

Jak se kytarista dostane ke golfu?

Ke golfu mě přivedl můj kamarád a spoluhráč z
kapely basista Tomáš Lacina. Říkal jsem si, že by to mohlo být fajn, aspoň
nějaký sport, čerstvý vzduch, a nakonec mě to opravdu chytlo.

 

Je někde v Česku nebo v nejbližší cizině
oblíbené místo, kam se rád vracíte a kde si dobíjíte baterky?

Určitě je to doma v Praze, rád se z náročných
cest po koncertech vracím domů, kde se nachází ideální místo na dobití baterek.
Mluvím o takovém tom běžném dobíjení. Pak samozřejmě přichází na řadu dovolená,
která nemusí být každý rok, ale je na delší dobu a co možná nejdál. Letos jsem
byl s přítelkyní na Bali na pět týdnů. A to byl ideální restart.

 

S jakým kytaristou byste si na
koncertě rád zahrál? 

Splnil by se mi sen, kdybych si mohl zahrát s
Davidem Kollerem. Není to primárně kytarista, ale obdivuji ho jako muzikanta
obecně a kapela Lucie patří jednoznačně k mým nejoblíbenějším.

 

Nakonec se neskromně zeptám: Chtěl
byste někdy v budoucnu vyprodat strahovský stadion?

Takové ambice vůbec nemám. Měl jsem možnost hrát
velké koncerty a rovněž opravdu malé. Jako kytaristovi mi velké koncerty
vyhovují, davy lidí, show a všechno kolem, ale jako frontmanovi, což je role,
se kterou se nově seznamuji, mi více vyhovují menší prostory. Možná je to jen
tím, že nemám v tomhle ohledu tolik zkušeností, avšak zatím tomu tak je. Měli
jsme s eFeM možnost zahrát si v Balbínově poetické hospůdce před kapelou Neřež a to byl pro mě výjimečný koncert.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Vladimír Stibor

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Oficiální stránky eFeM: www.efem.cz

Vytvořeno ve spolupráce s hotelem Grandior www.grandior-hotel.cz

Designhotelem Elephant Prague www.elephant-hotel.cz

LE Hotel Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

foto: Lenka Hatašová