Archiv rubriky: Hudba

Přestože zpívat začal velmi brzy, do povědomí lidí se dostal až ve svých třiceti letech. Píseň Jahodový koktejl ho ale vynesla rychlostí blesku do nejvyšších pater naší populární hudby a pak už přidával hit za hitem. Prodal více než dva miliony desek, třikrát za sebou přebíral trofej Zlatého slavíka, má doma deset zlatých desek a dvě platinové. Zvítězil na Děčínské kotvě i Bratislavské lyře. Charismatický zpěvák s nezaměnitelným „chraplákem“ okouzloval a dodnes okouzluje svými písničkami o lásce paní a dívky všech věkových kategorií. O svém životě vypráví v knize Roky jako motýli, kterou napsal spolu se spisovatelem a svým dvorním textařem Janem Krůtou.

Co vás přivedlo ke zpěvu?

Můj velký vzor Waldemar Matuška. Byl to pro mě bůh-chlap, osobnost. Chtěl jsem se mu podobat. Když mi bylo deset, zvítězil jsem ve škole v pěvecké soutěži s jeho písní Barborka. O pár let později jsem zatoužil po kytaře, ale u rodičů jsem pochopení nenašel. Přinesl mi ji Ježíšek v podobě mé babičky. Zářil jsem tenkrát víc než vánoční stromeček. Začal jsem chodit do hudebky a tam jsme s kamarády poprvé zkusili hrát ve skupině.

Svou opravdovou hudební skupinu jste ale založil až o něco později…

Bylo mi patnáct, ale protože já ani moji dva spoluhráči jsme ještě nebyli plnoletí, nemohli jsme nikde oficiálně vystupovat. Proto jsme přibrali o trochu staršího kluka, který uměl hrát na klavír a on se stal naším kapelníkem. Vymysleli jsme si název Soul Pacific – Duše Pacifiku, ani nevím proč. Zato si moc dobře pamatuji na naše první vystoupení, bylo to v létě roku 1969 u nás na Moravě v Drahotuších, v mém bydlišti. Sami jsme si postavili pódium na náměstí, hráli jsme pro „Vesničku SOS“.

Co vás přimělo z malého moravského městečka Drahotuše vyrazit do Prahy „dobývat svět“?

Vyučil jsem se, začal pracovat. Následovala vojna a po ní další kapela Aragon, s níž jsme hrávali na čajích a tancovačkách. A tam jednou přijel kamarád z Prahy. Úplně mě „zblbnul“. Že je mě tu škoda, že mě v Praze čeká velká kariéra. Že budu natáček desky, hrát na koncertech. Ostatní kluci odmítli odjet, nevěřili tomu. Byl jsem sám, kdo dal výpověď a rozhodl se zkusit to.

Realita asi nebyla tak přímočará jako vaše sny…

To teda nebyla. Začal jsem pracovat na Ruzyni, uklízel jsem letištní plochu. Bydlel jsem tam na ubytovně. Kamarádi, kteří mě do Prahy přivedli, zmizeli, zůstal jsem úplně sám. Bylo to hrozné období. Neměl jsem žádné kontakty, nevěděl jsem, co dělat. Nechtěl jsem riskovat výsměch a vrátit se domů, rozhodl jsem se bojovat. Začal jsem hledat kluky, kteří na něco hrají, založili jsme na letišti kapelu, nechali nás zkoušet v protiatomovém krytu.

Jak se vám podařilo postoupit ve vaší kariéře?

Byla to náhoda, štěstí. Zazpíval jsem kamarádovi na jeho narozeninách a všiml si mě přítomný kapelník. Nabídl mi místo za nemocnou zpěvačku a s ním první honorář – 80 korun. Začal jsem mít známé mezi hudebníky, dostával jsem šanci na různých záskocích. Na tancovačkách, v barech, u různých kapel, často na dvou místech za večer, do půlnoci a od půlnoci. Pak se naskytla šance hrát několik měsíců v zahraničí – v Rakousku, Švýcarsku, Německu. A tehdy jsem se začal poprvé živit hudbou.

Kterou písničkou se vám podařilo upoutat pozornost?

Byla to písnička Jahodový koktejl, ke které napsal slova Jan Krůta, tehdy už uznávaný textař. Byl to on, kdo ji později pomohl dostat do rozhlasu, což bylo docela obtížné, protože jsem byl v té době téměř neznámý zpěvák. Začali ji hrát a písnička zaznamenala nečekaný úspěch – lidem se líbila a brzy se prodalo 100 tisíc jejích nahrávek. A to byl začátek mé popularity. S Honzou od té doby nepřetržitě spolupracujeme, napsal kolem stovky textů k mým písničkám.

Pěstoval jste si nějak uvědoměle svůj „chraplák“, absolvoval jste nějaké hodiny hlasové výchovy?

Nic takového. Chodil jsem jen čtyři roky do hudební školy na kytaru a půl roku na klarinet. Od přehrávek mě několikrát vyhodili, předsedkyně komise se ptala, zda nemám nemocný hlas. „To nevím, ale zpívám rád,“ odpovídal jsem. Získal jsem je až v době, kdy už jsem měl doma Zlatého slavíka…

Jak si zpěvák vytváří svůj styl?

Buď se vám někdo líbí a snažíte se ho napodobovat, což si myslím, že není úplně správná cesta, anebo zpíváte tak, jak to cítíte a sledujete reakci diváků. Tak jsem to dělal já. Začal jsem skládat písničky podle svého pocitu, zkoušel jsem tam vkládat „sám sebe“. Můj zastřený hlas zpočátku lidé přirovnávali k Drupimu, a ten styl se mi líbil. Když jsem pak později viděl, jak 15 tisíc lidí v amfiteátru poslouchá písničku Kde jsi a nadšeně aplauduje, věděl jsem, že tudy „vede cesta“.

Když se z vašich písniček stávaly hity, bylo vám už třicet let. Byla to z dnešního pohledu výhoda, nebo spíš nevýhoda, že jste se prosadil poměrně pozdě?

Třináct let jsem hrával v barech, na tancovačkách, byla to dobrá škola, ale hodně drsná. Když jsem s tím skončil, říkal jsem si: Už nikdy! Už mě to nebavilo, chtěl jsem zpívat sám za sebe, své věci, nikoliv to, co mi kdo nadiktuje. Na druhou stranu jsme zažili spoustu legrace a s odstupem času uznávám, že to nějaké výhody mělo. Dozrál jsem, věděl jsem, co se lidem líbí. Deset let jsem si skládal melodie do šuplíku, a když pak po mně chtěli něco nového, jen jsem je vytahoval. Během roku jsem měl pět singlů. A nejednou se mi teď stává, že mi přijde říct nějaký kluk či dívka, že se jeho rodiče sblížili při poslechu mých písniček…

Co s vámi popularita udělala?

Přiznávám, že z honorářů jsem byl v šoku. Byl jsem chudý strojní zámečník, ale když se desky Hurikán prodalo 350 tisíc kusů, byly to pro mne ohromné peníze, které v té době mělo jen několik hudebníků. Nebyl jsem na to zvyklý, a když mi přišly první peníze, myslel jsem, že je to nějaká chyba. Nátlak a vypětí na koncertech, kterých jsem podle svého diáře absolvoval už téměř 4,5 tisíce, člověka na jedné straně vybičují k vrcholným výkonům, na druhé straně ho ohromně vysávají. Naučil jsem se sednout si pak doma v tichu do křesla a uvědomit si, že je to jen na chvíli, že to musím brát s nadhledem. Hraju pro zábavu, pro lidi. A i když se někdy vyskytnou problémy, nejdůležitější pro mě je, aby lidé odcházeli z koncertu s pocitem, že se jim to líbilo a že přijdou příště zas. K mé profesi patří pokora, na druhou stranu ale není dobré se podceňovat, člověk musí znát svou cenu.

Vzpomenete si na své první vystoupení v Lucerně? Vyprodaná Lucerna bývá pro zpěváky jednou z nejvyšších met…

Pro mě to bylo jinak. Tenkrát, v osmdesátých letech, byla pro mne moc malá. Vejde se tam 1 400 lidí a já byl zvyklý zpívat ve sportovních halách, v amfiteátrech, na koncert na fotbalový stadion v Hradci Králové přišlo skoro 40 tisíc diváků. Lucerna má pro mě ale vždycky slavnostní atmosféru, její kouzlo dokážu ocenit a na koncerty se těším.

Vstupujete textařům do jejich textů svými připomínkami?

S Janem Krůtou jsme si od začátku lidsky rozuměli. Řeknu příběh, on ho zbásní, někdy se dohadujeme, třeba i pohádáme, ale je to vždy pro dobro věci a pokaždé najdeme společnou řeč. Pro zpěváka je velmi důležité stoupnout si na pódium a vědět, že zpívá to, o čem je přesvědčen, za čím si stojí. Jednou se mi stala taková zajímavá věc. Svůj příběh jsem vyprávěl dvěma textařům – Janu Krůtovi a Jaroslavu Špronglovi. Oba mi o něm složili text a obě písničky se staly hity: Kde jsi a Snad jsem si jí měl všímat víc…

Jaké máte zkušenosti s cenzurou, se zásahy „z vyšších míst“?

Zpíval jsem o životě, o lásce, o ženách, texty zcela nepolitické. Před rokem 89 jsem dráždil svou vizáží, nosil jsem strniště, flanelové košile, provokoval chraplavým hlasem. Tehdejší šéf kultury v televizi prohlásil, že můj vzhled „deformuje“ myšlení socialistického člověka a mnohokrát mi to bylo předhazováno. Po revoluci zase vadilo, že jsem dosáhl úspěchů v éře socialismu – myslím, že v tom byla trochu i závist. Politice jsem nerozuměl, nestavěl jsem se do pozice hrdiny či zachránce demokracie jako někteří jiní. Nikdy jsem nebyl v žádné politické straně, ve Svazu socialistické mládeže (SSM) ani v jiné podobné organizaci, přesto jsem vadil. Stáhl jsem se do ústraní, chtěl jsem dělat jen to, co mě baví. Hudba byla a je můj svět.

foto: Robert Vano

Devadesátá léta všeobecně znamenala pokles zájmu a návštěvnosti na kulturních akcích, jak jste se s tím vyrovnal?

Jako mnozí jiní hudebníci jsem začal podnikat, ale i dál jsme úspěšně koncertovali, i když v éteru mě moc slyšet nebylo. Založil jsem si totiž své vlastní malé hudební nakladatelství a vydavatelství Hurikán, svá CD jsem si vydával sám a dařilo se nám. Jenže velké firmy měly svůj vliv v rádiích, v různých hitparádách, vysílaly písničky „svých koní“. Od jedné z nich jsem odešel a tím jsem se z rádií vytratil. Naučil jsem se nelámat si s tím hlavu, dělat, co mě baví a žít. A ono se to začalo obracet. Kolem roku 2000 už bylo mnoho úspěšných, bohatých lidí, kteří zvali zpěváky populární hudby na své soukromé akce, jezdili jsme většinou ve dvou, s kytarami. Vydal jsem výběr svých úspěšných písniček u firmy Warner Music, prodalo se 80 tisíc desek. Začal jsem se „vracet“ zpět. Ještě dnes se pohybuji v Českém slavíku kolem desátého místa.

Jak moc složité je dostat do povědomí lidí novou písničku, když všichni chtějí slyšet „staré hity“?

V šedesátých letech bylo kolem 50 kapel, o dvacet let později už jich byly tisíce, dnes už není možné se v hudbě orientovat. Člověk nestačí ani vše sledovat, není prostor všechno hrát. V dnešní době je hodně obtížné novou tvorbu prosadit, rádia dávají přednost starým osvědčeným „peckám“, nové písničky se hrají minimálně. Ale já nové písničky chci psát a také je píšu, baví mě to.

Jak taková písnička vzniká? Sednete si do obýváku, dáte si skleničku, vezmete do ruky kytaru?

Takhle to nefunguje, to se nedá naplánovat. Musíte mít tu „správnou“ náladu, brnkáte si, třeba dva akordy, a najednou je to tam. Někdy se mi dokonce stane, že se mi nějaký hudební motiv zdá. Vstanu třeba v půl čtvrté ráno a nazpívám si ho na diktafon, abych ho do rána nezapomněl… Je to náhoda, přijde nějaký nápad, někdy zajímavý prožitek, setkání… to všechno tvorbu ovlivňuje.

Co radíte své dceři, která se také vydala na hudební dráhu?

K hudbě jsem ji nijak zvlášť nevedl, už ve školce si prozpěvovala sama i když bývala hodně stydlivá. Pomáhal jsem jí producentsky s novým albem V muzeu lásky, ale jinak jí neradím. Vystupuje, má svůj pořad. Od malička jezdívala se mnou, má všechno okoukané. Zpívá si po svém, po mně má snad jen to, že také začala, a to docela brzy, skládat své písničky. Často účinkuje na mých koncertech jako host, ale dokáže už zařídit všechny organizační záležitosti, takže já už si „jen“ zpívám, někdy ani nevím, kam vlastně jedeme, kam mě šofér veze… Mám takové přání. Moc by mě těšilo, kdyby to jednou bylo obráceně, kdybych já vystupoval jako host na jejích koncertech. Dneska to ale začínající zpěváci nemají lehké, takže uvidíme.

Věnujete se i charitě?

Spolupracuji s Protonovým centrem v Praze, stal jsem se i kmotrem knihy o rakovině prostaty. Nemám problém zazpívat ročně na několika charitativních koncertech pro potřebné. Můj děda ale vždycky říkával, že všude je něco, každý máme problémy, s nimiž se musíme vypořádat. Nelíbí se mi, když mi neznámí lidé přímo píší o peníze – to by měla být až úplně poslední možnost.

Co děláte pro to, aby vás zpívání pořád bavilo?

Kdysi jsem měl mnoho hudebních snů, které se mi zdály nesplnitelné. Splnily se. Teď se snažím vybírat si jen takové akce, na kterých opravdu chci vystupovat. Nechci a nepotřebuji jezdit všude. Vystupuji určitě méně než dříve, ale na ty koncerty se těším a užívám si je. Zpívání na různých soukromých akcích beru jako práci, koncerty s kapelou Prototyp, s níž léta spolupracuji, jako svou srdeční záležitost. Dosáhl jsem svobody, jakou jsem si přál – nepatřím do žádného týmu, jedu si po svém. Říkám si, co říkat chci, dělám, co uznám za vhodné. Nikdo mi nemůže nic nařizovat. Jsem odpovědný sám za sebe a taky si nesu následky.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Oblečení zapůjčeno od Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz 

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz 

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

O dámě, která se prosadila v oblasti DJingu nejen v ČR, ale také v zahraničí, bylo řečeno: „Pokud se Čech prosadí v hudební branži do světové špičky, jedná se o malý zázrak. Leč i ty se občas dějí. Uznávaná DJane LayDee Jane, vlastním jménem Lucie Králová, je toho nezpochybnitelným důkazem.“ Lucie Králová uplatnila své schopnosti taktéž v oblasti veřejného vystupování, tedy moderování a produkční práci. Patří k osobnostem, které přešly svůj pomyslný Jordán a naučily se nejen nebát se stát na vlastních nohou, ale hlavně žít naplno a měřit svůj úspěch štěstím.

Hudba vás provází již od útlého dětství. Jak vás ovlivnila jako dítě?

Vzhledem k tomu, že jsem neměla příkladné dětství a nežila jsem v idylické rodině s idylickými vztahy, vytvořila jsem si svůj svět hudby, ve kterém bylo všechno možné a ve kterém mě nikdo nehodnotil, ve kterém si nikdo skrze mě neplnil své sny, neříkal mi, co je pro mě dobré a co nikoli. Byl to svět, kde jsem mohla byt sama sebou. Mé útočiště před všemi a před vším, protože v reálném životě to bylo právě naopak. A i když se potom v budoucnu mé sny uskutečnily i jinak, než jsem si původně vysnila, mé hlavni přání být spojená s hudbou se mi splnilo. Od té doby vím, že když si člověk něco opravdu přeje, splní se mu to. (úsměv)

Jak jste se od klavíru, na který jste hrála, dostala za DJ pult?

Vzhledem k tomu, že jsem věděla, že hudba je mojí prioritou, šla jsem si za tím. Cesta od klavíru byla příliš dlouhá. I ten klavír jsem si musela vybojovat. K DJingu jsem se dostala ve svých 18 letech, nejspíš rebelským způsobem života. Chodila jsem se bavit do klubu a tam jsem potkala DJe, který hudbu skládal, takže mezi námi vzniklo „takové to povídání“ o hudbě. Do té doby jsem ve svém životě nepotkala člověka, který by si se mnou o hudbě dokázal tolik hodin povídat a rozebírat skladby. Bylo to pro mě jak životodárná voda, a tak jsme po krátké době spolu začali i žít. Vysvětlil mi teorii, umožnil mi přístup k jeho technice, a já začala ve svém volném čase trénovat.

Kdo vás „vedl a vychovával“ v rámci DJingu a jak moc ovlivnil váš další život?

Dnes vím, že největším vůdcem a motorem v mém životě, a to hlavně v DJingu, byl můj tatínek. To jemu jsem musela a potřebovala dokázat, že za něco stojím. Že na mě může být pyšný. Jinak jako člověk mě k DJingu dostal onen zmiňovaný DJ – můj bývalý manžel.

Zdá se, že cesta ke kariéře se vám otevřela dokořán…

Zdálo se to mnoha lidem. Hlavně to, že já, křehká blondýnka, mám vše zalité sluncem. Chtěla jsem to dělat za sebe a zůstat sama sebou, ale to bylo obtížné s despotickým manželem, který byl sice mým průvodcem a otevřel mi pomyslné dveře, ale vybral si za to svoji daň v podobě psychického a fyzického týrání. Musela jsem od něj odejít.

Kam jste šla pak?

Za další trpkou zkušeností. (úsměv) Ale ani to mi asi ještě nestačilo. Proto jsem si pustila do života dalšího životního partnera, kterému jsem ve své blažené nevědomosti a v domnění, jak je o mě skvěle pečováno, dovolila, aby mi dělal manažera, abych posléze opět zaplatila vysokou daň. Připustila jsem, aby na mně vydělával, a „dobrovolně“ jsem se nechala připravit o velmi vysoké finanční částky a důležité kontakty. Dovolila jsem mu tím poškodit mé jméno u lidí, kteří se starají o program v klubech, u organizátorů akcí a sponzorů, ale naštěstí ne všude byl úspěšný. (úsměv) Poté jsem konečně prozřela a vydala jsem se po vlastní ose a stálo to za to. Když chce člověk vidět světlo, musí projít tmou. A já po tom světle velmi dlouho toužila.

Kdy a kde jste poprvé hrála na velké akci alespoň pro tisíc lidí?

Bylo to pět měsíců od chvíle, kdy jsem se vůbec poprvé objevila za DJ pultem. A bylo to v květnu roku 2000 v BCM klubu Magaluf na Mallorce a to hned pro 6 000 lidi a současně i ten samý den v Riu Palace v El Arenal na Mallorce pro 5 000 lidi. A dalších pět sezón jsem měla v obou klubech rezidenci.

Jaké jste u toho měla pocity?

Vlastně jsem vůbec nechápala, co se děje, nechápala jsem, že většina DJ´s čeká na tuto příležitost třeba celý život. Já to brala tak, že se to děje, a tak jsem si to jen užívala. Hlavně jsem věděla, že v hudbě jsem to opravdu já a vím přesně, co dělám a jak to mám dělat. Jako kdybych v sobě měla návod. A s vizáží naivně působící křehké blondýny za DJ pultem jsem si stále šla za svým snem.

Jak jste se tehdy na hraní připravovala?

Moje celá příprava spočívala v tom, že jsem velmi pečlivě přistupovala k nakupování vinylových desek. Nakupování spočívalo v tom, že jsem si vzala několik „nočních“ za sebou a poslouchala a poslouchala – třeba i 2 000 skladeb včetně všech remixů – a pečlivě vybírala desky. Další dny jsem dělala další výběr ze svého předvýběru. Celé nakupování se protáhlo třeba až na týden. Ale po této době jsem měla vždy jen to, o čem jsem byla přesvědčena, že je to ono. Tím jsem se nevědomky učila všechny skladby nazpaměť. A znám je dodnes.

foto: Robert Vano

Jak vás tahle příprava rozvíjela dál, jak se později osvědčily a vyplatily investovaný čas a energie?

Časem jsem pochopila, že i toto mi velmi pomohlo rozvinout v sobě ten obrovský potenciál hudbu začít vnímat a už ne jen poslouchat. A to byl v mém životě zlomový moment. Protože jsem začala vnímat i sebe… Takže na akci jsem přijela připravená, protože jsem znala svůj kufr a přesně jsem věděla, co kdy v jaký moment zařadit. Bylo to vždy naprosto spontánní.

Jste hodně známá i v zahraničí, kde jste zdobila line-up nejedné velkokapacitní akce. Jaké jsou dle vás nejzásadnější rozdíly mezi pořadateli velkých akcí u nás a za našimi hranicemi?

Jednoznačně v přístupu k věci, v mentalitě a profesionalitě. Ve snaze dělat něco z vlastního přesvědčení a pro LIDI, kteří si za svou vstupenku zaplatí. Vážím si svých návštěvníků a vím, že když budou spokojeni, vrátí se znovu. Všichni to dělají pro peníze a chtějí vydělat, ale v ČR je bohužel na většině akcí velmi citelně vidět, kde se šetří.

Preferujete hraní na velkých akcích, nebo v klubech?

Po stránce hudební to nerozlišuji. Obojí má to své. Mám to hlavně o tom, jaký je kde aparát a zvuk. Abychom si všichni mohli vychutnat hudbu. Po stránce marketingové, když hrajete na velké akci, jste na plakátu velkým jménem – což mají i někteří DJ´s ve smlouvách. Tudíž je o vás víc slyšet a jste víc vidět. Pak už jde vlastně jen o prestiž.

foto: Robert Vano

Do jaké míry svět DJingu ovlivnil váš osobní život?

Bude tomu šest let, co jsem poprvé zjistila, že jsem vždy myslela jen na druhé a dělala vše hlavně pro ostatní. A taky proto se ke mně tak ostatní chovali. A já jsem jim to tolerovala. Nechala jsem se ve své pohodlnosti podvádět, okrádat a nechala jsem sebou manipulovat. Když přišel zlom, zůstala jsem úplně sama, bez peněz a bez pomoci. Ale najednou to všechno přišlo – podaná ruka, noví lidé, uvědomění a zjištění, že ze všeho nejvíc si přeji změnu. Jenže pak přišel ještě hlubší pád ze strany, kde bych to nejméně čekala.

Co se tehdy odehrálo?

V první polovině roku 2014 se pro mě otevřelo všeobecně velmi nepopulární téma, kterým je smrt. Nečekaně mi zemřel tatínek, tři měsíce nato zemřela babička a dva měsíce nato tragicky zahynuli má sestra a švagr. A k tomu všemu jsem ještě měla před sebou výsledky testů… Člověk náhle jasně cítí, že smrt má svoje hodinky a když ji přijme, začne věci vidět a cítit jinak a hlavně si začne uvědomovat smysl života. Tento proces, a to všechno, co se přede mnou otevřelo, je ústně nepřenosné, ale najednou jasně víte, že máte jen dvě možnosti. Buď se v tom utápět a sebelitovat se, anebo se zvednout a chtít žít naplno a dělat vše tak, abyste život opravdu prožili. S poznáním a sblížením se se smrtí se otevře radost ze živého, dojde k odpuštění sobě samému i všem ostatním i k uvědomění, jak malými jsme a kolik velkého jsme schopni dokázat, překonat, unést a darovat. Každá bytost na této planetě byla, je a bude se smrtí konfrontována, některá dříve, některá později, ale je jisté, že bude… A je tedy jen na každém z nás, jak ke svému životu přistupujeme.

Jakou variantu jste zvolila vy, jak jste s touto zkušeností naložila?

Musela jsem se tehdy vrátit úplně na začátek, najít v sobě pokoru a lásku a s tímto poznáním uzavřít kapitolu minulost a začít znovu. Zjistit kdo jsem, co chci, jak na to. Je to náročný proces, který stále pokračuje a bude pokračovat dál, ale s poznáním sebe sama a zodpovězením vlastních otázek. Hudba, potažmo DJing a to všechno okolo mi přinesly nejvíc – uvědomění si sebe sama a umění prožít svůj život.

Cítila jste mezi DJskou špičkou rivalitu?

Já to takhle necítím a nikdy jsem to tak neměla. Otázka je, jakou DJskou špičku máte na mysli? Vše je o informacích, kontaktech a penězích. Ale je velmi zajímavé to poznáni, kolik lidi je schopno DJe hodnotit a posoudit na základě pomluvy, či právě jmenované rivality.

Co všechno musíte dělat pro to, abyste si udržela svou pozici nejznámější DJky v ČR?

Nepovažuji se za nejznámější DJku v ČR a nikdy jsem o to ani neusilovala. Já chtěla jen hrát, dělat to, co mě baví, tvořit, seberealizovat se a poznávat se. Nejsem typ člověka, který by si kupoval hraní penězi, barterem či jinými praktikami, které stejně jako v ostatních businessech fungují. Od toho jsem šla dál, po svém. Začala jsem si plnit své sny i bez toho. A věřte, či ne, jde to. (úsměv)

Dá se v dnešní době „vrcholový“ DJing provozovat bez manažera či agentury?

Nedá. DJ nemůže dělat všechny pozice. DJ, aby mohl odvádět svoji práci na profesionální úrovni, se musí věnovat jen a jen své pozici DJ – baviče lidí. Proto potřebuje svého manažera a dále booking manažera nebo tour manažera. Porovnejme DJ třeba s limonádou. Ta se také sama nenabízí v supermarketu koncovým zákazníkům. Limonádu někdo musí marketingově obalit, aby byla zajímavá, domluvit si se supermarketem místo v regálu a dále ji někdo musí šikovně nabídnout koncovému zákazníkovi, aby ji chtěl koupit a pít.

Obávám se, že mnozí DJ´s fungují bez manažera. V čem je to tedy nakonec limituje?

Zahraniční DJ má kolem sebe celý tým, který se o něj stará a on tak může kvalitně fungovat. V ČR vidím, že DJ nemá manažera a vše si dělá sám, proto tu může DJ hrát pouze při své jiné práci, která ho živí, protože za neprofesionální produkt tu nikdo nic nezaplatí. A oni jsou neprofesionální produkt. Druhá věc je, že v ČR není kvalitní label ani žádný manažer, natož dobrý booking manažer. Takže tu DJ ani nemá šanci se někde prosadit, natož se dostat ven za hranice. DJ nemůže přijít do zahraničního klubu za majitelem a říct mu: „Ahoj, já znám skvělýho DJ, co by tu mohl hrát, a to jsem já.“ Takovéto české DJ kultuře se již několik let v zahraničí smějí.

Máte nějaký konkrétní příklad?

Bezejmenný anglický DJ přijede do ČR a promotéři mu dají za jméno UK. To znamená, že si zaslouží několikanásobek toho, co dostane v Londýně a co dostane český DJ. Oni vědí, že ani nemusí umět hrát, hlavně když mají za jménem UK. Toho si český fanoušek a promotér cení. Tuhle směšnou situaci tu vytvořili promotéři už před mnoha lety a celé zahraničí se tím baví. A DJ´s z UK (Anglie) sem rádi jezdí hrát, protože tady dostanou zaplaceno více než v Anglii, kde jsou bezejmenní, promotér na tom vydělá, protože ho anglický DJ skoro nic nestojí, ale tady to lidem prodá s tím, že je to velmi slavný a drahý DJ z Anglie. A přitom je to celé skvělý podfuck na lidi.

Zažila jste něco takového vy sama?

Dokud jsem žila ve Švýcarsku, tak mi promotéři také dávali za jméno CH z toho důvodu, aby prodali vice vstupenek.

Jak vnímáte nastupující novou generaci DJek?

Je to vždy o přístupu daného člověka a nezáleží na tom, jestli je to muž, či žena. Buď je člověk duší umělec a podle toho ke své práci přistupuje, anebo si vytváří pracovní podmínky pro hraní bartrem.

Jako třeba?

Třeba dělání plakátů či jiných věcí pro promotéra či šéfa klubu, který mu pak dovolí hrát na dané akci či v klubu. Nebo z něj dokonce udělá rezidenta. U žen je to třeba o topless či jiných praktikách, které využívají k tomu, aby si zahrály. To si musí každý člověk rozhodnou sám, do čeho a za jakých podmínek je ochoten jít.

Cítíte se být touto generací ohrožena?

Právě naopak! Už se těším na to, kdy se tu po dlouhé době konečně objeví umělec – DJ tělem i duší.

Myslíte si, že žena v tomto oboru na vrcholu své kariéry může založit rodinu?

Myslím, že vždy jde o to, jaké si člověk dá priority. Jestliže je člověk kariérista, rodina pro něj nikdy nebude prioritou, a mnohdy se nemusí ani jednat o kariéru, ale jen o vlastní pohodlí. Takový člověk by si ze zodpovědnosti sobě vlastní měl velmi dobře zvážit, jestli je vhodné založit rodinu. K založení rodiny by měl člověk dozrát. A není podstatné kdy.

O jakých dalších vašich profesních dovednostech byste mohla promluvit?

O moderování – jak v rádiu, tak na veřejných společenských akcích. Fanoušci mě znají z Dance radia a z internetového rádia Zlatka, na kterých jsem dlouhá léta měla svůj hudební pořad Atmoss Session, který jsem si na počátku celý sama vymyslela, připravila, zrežírovala, zprodukovala, odmoderovala. Díky tomu jsem se dostala k dabování reklam pro párty a pro různé firmy, kterým jsem také moderovala a hrála nejenom na firemních večírcích. V zahraničí mě moje DJ práce zavedla i do studií v Německu, Švýcarsku a Itálii , kde jsem se seznámila se skvělými producenty, kteří mě do tohoto úžasného odvětví zasvětili. Díky tomu jsem mohla zprodukovat mnoho vlastních tracků a nesčetně remixů, které hrají taneční rádia po celém světě a dodnes jsou zařazovány na taneční kompilace.

 

Co vás přimělo věnovat se právě jim?

Všechny mé dovednosti spolu navzájem souvisí, tak to vždy vyplynulo ze situace. Jsem učenlivá a baví mě na sobě neustále pracovat. Jsem velmi komunikativní a to mi otevřelo hodně dveří.

foto: Robert Vano

Čím se ráda bavíte, jaké máte koníčky a jak ovlivňují váš život?

Mám ráda cestování, poznávání jiných zemí a kultur, kterých jsem hlavně i díky své práci mohla poznat velmi mnoho. S tím souvisí i psychologie, vztahové záležitosti a poznávání sebe sama v různých situacích. A také láska a zdraví vlastní duše. A protože se v těchto oblastech ráda rozvíjím, tak mě lidé z mého okolí a kamarádi oslovují a žádají o soukromé „terapie“. V těchto konzultacích jsem se našla, velmi mě baví a ráda se v nich zdokonaluji a vzdělávám.

 

Jaký je aktuálně váš cíl a co vás čeká v nejbližší budoucnosti?

V březnu začíná má rozlučková tour s českým a slovenským publikem pod názvem Farewell Tour. O tuto tour je dle předběžných odhadů mezi kluby a fanoušky velký zájem. Já jsem za to ráda, protože je to pro většinu opravdu poslední příležitost mě vidět hrát naživo; a hlavně si myslím, že si to moji věrní fanoušci zaslouží. Po ukončení tour se v létě stěhuji trvale do Karibiku, kde budu pokračovat ve své životní cestě. Pracovní prostředí tam mám již nachystané, takže jen změním místo pobytu a práce na takové, na kterém se cítím mnohem lépe a šťastnější.

 

Co byste poradila svému mladšímu Já?

Nevyžádaná rada ještě nikoho nepotěšila. Nerada bych, aby mé mladší Já cokoliv změnilo, protože pak bych se nemusela mít tak dobře jako teď.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

 

 

Text: Michaela Lejsková, Marie Kampfová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-9-2015.html

Vytvořeno ve spolupráci:

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz 

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz 

Le-Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Markéta Smejkalová v sobě měla hudbu zakořeněnou odjakživa. Potřebovala ovšem potkat toho správného člověka, aby si to uvědomila. Poté se stal její vášní i pracovním nástrojem saxofon. Že si vybrala správně, potvrzuje mimo jiné i fakt, že přípravu na přijímací zkoušky na konzervatoř, na které se mnozí chystají léta, zvládla za jeden rok. V současnosti na saxofony už jen nehraje, ale také je sbírá a občas si s nimi i povídá.

foto: Robert Vano

Co stojí za tím, že se náplní vašeho života stala hudba?

Asi to bylo v tom, že jsem z hudební rodiny, i když pouze amatérské. Takže jsem v hudbě byla stále – už od narození. Největší impuls mi ale dal Jiří Šíma, skvělý člověk, kapelník a muzikant. Začal mě učit na saxofon a až tehdy jsem si k hudbě vytvořila opravdu intenzivní vztah.

Kdy jste se začala sama nějak hudebně projevovat?

V sedmi letech jsem začala hrát na zobcovou flétnu, pak na klarinet, jako většina dětí v tom věku. No a až o hodně později na saxofon, ten mě ale uchvátil nejvíce.

A jak jste se tedy dostala konkrétně k saxofonu?

Tak to si pamatuji úplně přesně. Bylo to v roce 1999 v Polné, ve městě, ve kterém jsem se narodila. Organizovala se oslava silvestra 2000 a na plese chtěli mít více žánrů. Tak oslovili právě Jiřího Šímu, aby založil bigband. Hráli tam místní muzikanti včetně mých rodičů. I přes to, že jsem v bigbandu tenkrát ještě nehrála, tak jsem chodila na všechny zkoušky a věděla jsem, že jednou chci hrát na saxofon. Nadchlo mě to.

Jak vypadalo vaše nadšení?

Nadšení začalo už na zkouškách bigbandu. Od Jiřího Šímy jsem dostala CD Sammy Nestico Big Band Night Fly. Od té doby jsem začala poslouchat pouze jazz a zajímat se o něj.

Čím vás bigband tolik zaujal?

Byl to ten jeho zvuk, spousta nástrojů, ale hlavně ten drive, zaujalo mě to frázování… Bylo to úplně jiné než veškerá hudba, kterou jsem do té doby slyšela. Poslouchala jsem a hrozně mě to bavilo. Hlavně to, že bigband dokáže obsáhnout různé žánry. V ten moment jsem věděla, že je to moje láska.

Jakou roli v tom hraje právě saxofon?

Asi to vyplývá z toho, že se mi líbí hudba, kde saxofon je. Když je popová nahrávka v rádiu a nejsou tam dechy, tak mě nezaujme tolik, jako když tam jsou. Baví mě, že právě saxofon je tak hodně obsažitelný. V klasice je sice poměrně málo, ale jinak skoro všude. Tím je pro mě jedinečný. Baví mě ten zvuk, baví mě to, co s ním lze udělat, co s ním jde tvořit… To, že je tam spousta možností.

Jak vzpomínáte na svůj první vlastní nástroj?

To samozřejmě člověk hrozně moc prožívá. Rodiče mi tehdy koupili nástroj za nějakých osm tisíc korun, což dneska možná tak nezní, ale tehdy to bylo dost peněz. Takže se o tom doma neustále mluvilo. Byl to ale samozřejmě strašlivý kousek, který nedosahoval vůbec žádných kvalit.

Takže jste se začala poohlížet jinde?

Za rok jsem zjistila, že potřebuji úplně jiný nástroj. Proto jsem si koupila saxofon už kvalitní, který stál zhruba třicet tisíc. Celý rok jsem šetřila. Tím to asi začalo a pak to člověk postupně dál vyměňoval.

A vyměňuje stále?

To sbírání, nebo zabývání se nástroji, mě vlastně začalo i bavit. A skončilo to tak, že dnes mám doma opravdu hodně kousků. Baví mě shánět staré kusy, převážně na internetu, po celém světě. Prostě mám to sběratelství jako koníčka.

Co ve své sbírce vnímáte jako nejcennější?

Mám těch nástrojů víc… Jedná se převážně o legendární sérii Selmer Mark VI, což jsou nástroje, které se vyráběly od nějakého pětapadesátého roku minulého století a pouze asi dvacet let. Ty nástroje se samozřejmě dnes už moc neobjevují a těch kusů, které se zachovaly, je velice málo. Ceny jsou vysoké a dost se s nimi obchoduje. A mně se pár kousků této krásné série podařilo získat.

Nějaká vaše sběratelská specialita?

Mojí specialitou je jeden alt saxofon po skvělém saxofonistovi, který se jmenoval Bernhard Raabe. Byl to lídr německého Stuttgartského bigbandu. Zemřel, a já jsem se k tomu nástroji shodou náhod dostala. Takže mám nejen skvělý nástroj, ale je to i o tom, že na něj hrál neuvěřitelný člověk neuvěřitelné koncerty, nádherná sóla… Tudíž to je v mnoha směrech můj největší kousek. A nejmilovanější.

Hrajete na všechny své nástroje?

Určitě ano. Byla by škoda je nechat ladem.

Jaké vlastně existují druhy saxofonů?

Je jich několik. Je to soprán saxofon, na který hraje Felix Slováček, to vždy říkám, i neznalci si tak tento nástroj dobře představí. (smích) Pak alt saxofon, na ten já hraji nejčastěji a nejraději. Pak je to tenor saxofon, opět o něco hlubší. A ten nejhlubší a největší je baryton saxofon. Všechny tyto druhy saxofonů se objevují v bigbandu.

Kolik času obecně trávíte hraním?

Vzhledem k tomu, že téměř denně mám zkoušku, nebo nějaký koncert, tak prakticky každý den hraji zhruba tři hodiny. Na samostatné cvičení ale nemám tolik času, kolik bych chtěla.

V jaké chvíli jste si uvědomila, že se chcete hudbě věnovat profesionálně?

Pravděpodobně to bylo spojeno s myšlenkou jít studovat konzervatoř. Ale i tak ještě není jasné, zda se tím člověk bude živit. Výborných muzikantů je spousta, a tak člověk při studiu ve výrazný úspěch moc nedoufá. Naštěstí se mi sen splnil a jsem za to šťastná.

Jak vypadal váš počáteční hudební vývoj?

To nejzásadnější se událo během prvního roku hraní na saxofon. Hrála jsem pouhý rok a dostala se na konzervatoř. Ale to, že hraji jen rok, jsem samozřejmě při přijímačkách nezmiňovala. (smích) Mohl za to fakt, že jsem potkala skvělého muzikanta, kterým mi předával správné informace a učil mě, jak mám cvičit, abych to za ten rok zvládla.

O koho se jednalo?

Ten člověk je onen již zmíněný Jiří Šíma. V mém hudebním životě je to pro mě zásadní osobnost. On mě k hudbě přivedl a hodně mě toho naučil. Nasměroval mě tím správným hudebním směrem. Učil mě praktické věci a ne nějakou omáčku kolem a za to jsem mu strašně vděčná.

Jak vás ovlivnili lidé, se kterými jste vystupovala?

Kromě pana Šímy na mně zanechávali stopu stále další a další lidé, a tak to pokračuje dodnes. Při studiu na konzervatoři to byl například Václav Kozel, který měl výborný studentský bigband, ve kterém jsem se toho pod jeho vedením hodně naučila. První kšeft s profesionály byl například s Petrem Kořínkem. Od té doby se zajímavé hudební příležitosti nabalovaly.

Ke kterému nástroji má saxofon při koncertech nejblíže?

Když hraji na baryton saxofon, což je ten nejhlubší, tak vnímám kontrabas nebo trombóny. Když hraji první altku, tak hlídám první trumpetu, pokud hraji druhou altku, tak poslouchám první altku, které se snažím přizpůsobit. Na každém tom nástroji je to úplně jiné.

Co vás baví nejvíce?

Baví mě hrát první altku – takzvaně „lídrovat“.

Jaké vybavení, kromě nástroje, saxofonista potřebuje?

Druhá, velká část po nástroji, která hraji roli ve zvuku, je hubička. Každý saxofonista jich má doma spousty, a stále kupuje nové a má pocit, že najde nějakou lepší. (smích)

Existuje jich tedy více druhů?

Může být hubička z kaučuku, kovu a dokonce ze dřeva. Každá zní jinak a každá se hodí k jinému stylu hudby. Jejich hledání a zkoušení je koníček spjatý s hraním.

Jak o nástroj pečujete?

Naštěstí saxofon velikou péči nevyžaduje. Možná tedy jen tak, že po každém hraní je nutné ho do sucha vytřít a také sem tam navštívit nástrojaře, který pomůže vyřešit drobné nedostatky. Většinou nástroj bez laku, který se neleskne a nevypadá až tak krásně, hraje lépe.

Čím to je?

Staré nástroje, které už většinou nemají ten lak, lépe rezonují.

Jak o sebe pečuje saxofonista?

Asi také nijak výrazně. Snad jen v tom smyslu, že když sportuji, tak dávám víc pozor, abych nějak špatně nespadla a neudělala si něco s rukou. A pak samozřejmě hraje roli i to, že když vám poměrně těžký saxofon visí na krku, podepisuje se to na zádech a krční páteři. Takže občas si najdu čas na nějaké kompenzační cvičení nebo pilates a také se snažím plavat.

Mění se podle vás nějak přístup ke hře na saxofon?

Strašně moc. Třeba v tom, že dříve se saxofon přirovnával ke klarinetu a tím pádem se k tomu přizpůsoboval i nátisk. Nicméně postupem doby se od sebe ty nástroje hodně vzdálily, zejména tedy ve způsobu hraní. Ale bylo by toho víc, změnily se možnosti a třeba i přístup k držení nástroje. Je to o stálém experimentování, které nikdy neskončí…

A jak se za vaši kariéru proměnil váš vztah k saxofonu?

Je to prostředek, který mi umožňuje dělat práci, která mě obrovsky baví. Strašně moc baví. Občas saxofonu v duchu i něco povídám. (smích)

Co například?

Třeba právě to, že ho mám ráda. Hudební kariéra můj vztah k nástroji ještě prohloubila. Mám ho ráda i proto, jaký je, jaký má vzhled – je to vlastně umělecký kousek. Jak krásně hraje, jak mě poslouchá… Je to silné spojení. Nedovedu si představit, že bych o ten nástroj přišla a musela hledat nový.

Hrajete v Čechách i v zahraničí. Co je vám bližší?

To je široká otázka. V Čechách je to o tom, že si zahraji s legendami, které obrovsky uznávám. Mohu se pohybovat mezi pány, kteří své řemeslo dělají opravdu dobře, a já od nich načerpávám jejich zkušenosti. Nebo naopak spolupracovat s novou českou moderní scénou. V zahraničí hraji méně, ale velkým zážitkem bylo pro mě turné s European Jazz Orchestra. Byl to orchestr složený z několika národností.

Jak turné probíhalo?

Všichni jsme se setkali v Dánsku, pár dní zkoušeli a vyjeli na turné přes spoustu zemí Evropy a bylo to úžasné. Trvalo to měsíc a bylo to velice zajímavé a inspirující.

Co vám to dalo?

Člověk tam třeba získá i do budoucna spoustu kontaktů. Vím, že když budu dělat nějaký projekt, tak mám komu zavolat.

Liší se nějak muži a ženy saxofonisté?

(smích) Muži mají pocit, že my, saxofonistky, jsme k nepoužití. Dostat se mezi chlapy bylo hrozně těžké, protože mají pocit, že žena nemůže nikdy dobře hrát, frázovat. Ale na druhou stranu, jak už jsem se nějakým způsobem mezi muže dostala a oni mě začali akceptovat, tak si myslím, že teď to má svoje výhody.

Jaké výhody v tom vidíte nejvíce?

Je to o tom, že ženy zkrátka hrají trochu jinak. Nechci říci něžněji, ale vlastně to tak trochu je, protože ženy k tomu nástroji opravdu odlišně přistupují. Ale nedá se říci, že by to bylo špatné, nebo dobré, je to prostě jiné. A právě to asi dělá tu třešničku na dortu, doplňuje se to.

Vy hru na saxofon i učíte, jaký je v současné době zájem mladých lidí o tento nástroj?

Myslím si, že velký. Mohu to posoudit i podle toho, že učím už nějakou dobu a mám porovnání. Za tu dobu jsem si vybudovala své saxofonové třídy a začíná chodit překvapivě hodně nových dětí – převážně děvčat. Hrají krásně a jsou šikovné. Nicméně všeobecně bych řekla, že zájem o bigbandy a jazz začíná být větší. Spousta známých zpěváků hraje s bigbandem a to lidi naláká.

foto: Robert Vano

Proč myslíte, že tomu tak právě v tomto případě je?

Když už ti známí umělci nevědí, čím překvapit, tak vymyslí turné a jedou s bigbandem a tahle komercializace to hodně ovlivňuje.

Dokážete ještě při hudbě relaxovat?

Rozhodně. Nedokážu si naopak představit, že bych relaxovala při něčem jiném. Strašně ráda přijdu domů a pustím si nějakou dobrou hudbu – a často hodně nahlas. Nemám to tak, že bych byla hudbou přesycená.

Dovedete si představit, že byste jela třeba na týden na dovolenou a vůbec nehrála?

Ale tak to si představit dokážu. (smích) To se samozřejmě stává a ráda si na chvilinku odpočinu…

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Petra Kuncová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Linda Chudomová www.chicmakeup.cz

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz 

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz 

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Josefa Vágnera mají lidé zafixovaného asi nejvíce jako zpěváka. Jakby ne, jeho první sólová písnička se stala obrovským hitem a vynesla mu dokonce cenu Objev roku v anketě Český slavík. I přesto se ale nezaměřuje jen na hudbu, uvědomuje si totiž, že nikdy nevíme, co nám přinese zítřek, a tak například studuje hned dvě vysoké školy se zaměřením na ekonomii. Kromě toho stojí za projektem, který významně pomáhá maturantům.

Studujete dvě vysoké školy, obě se zaměřením na ekonomii. Z jakého důvodu tato volba?

Začnu asi spíš tím, proč vůbec vysoká škola. Já to vlastně totiž také nevím a už vůbec nevím proč dvě. Přišlo to ke mně tak nějak automaticky a obecně si myslím, že v dnešní době je ten systém tak nastavený. Dřív se považovala za základ maturita a dnes je to vysoká škola. Takže to zkrátka byla automatická volba. Chodil jsem na anglické gymnázium, kde jsme měli anglickou maturitu, a díky tomu jsem se dostal na vysokou školu do Londýna – asi třetí nejlepší na světě – na business management, ale vzhledem k tomu, že v Čechách přibyla práce a objevily se i nějaké další příležitosti, tak jsem tu zůstal a začal hledat nějaké další varianty.

Proč jste nevolil rovnou nějaký hudebně zaměřený obor?

Nechtěl jsem nic směrem k muzice, protože se, a tím nechci říct, že bych to vůbec nepotřeboval, dá být i bez toho a raději si chci vybudovat nějaká zadní vrátka a mít širší obzory.

A kam byste se tedy chtěl případně ubírat?

No, to bych také rád věděl. (smích) Na jednu stranu by se mohlo zdát, že to budou muzikály, ačkoli jsem nikdy nesměřoval k tomu, aby muzikály byly prioritou… Nicméně teď jich je hodně a rozhodně mi to nijak nevadí. Je to pro mě hrozně zajímavé zpestření a také úžasná příležitost jak být se skvělými lidmi. To je parádní. Ale kromě muziky jsem teď začal dělat i jiné věci, což souvisí právě s tím, čemu se věnuji ve škole.

O co přesně se jedná?

Je to zaprvé to, že v tátově firmě, což je hudební vydavatelství, jsem před léty začal dělat digitální prodej a digitální distribuci hudby, protože prodeje CD jdou dolů a naopak internetová sekce stoupá, tedy v poslední době hlavně streaming. Sice to vypadá tak, že člověk zadarmo poslouchá hudbu, ale tím, že je tam reklama, tak vydavatelstvím a prodejcům jdou peníze, ale konzument má hudbu bezplatně místo toho, aby si ji stahoval z nelegálních zdrojů.

foto: Robert Vano

Co všechno jste pro to musel udělat?

K tomu bylo nutné vytvořit celý informační systém, databáze a digitalizace hudebního katalogu. To právě byla ta věc, kterou jsem studoval na vysoké škole. Celou dobu jsem na to nadával a nakonec jsem zjistil, jak se mi to hodí. No a kromě toho jsem minulý rok založil se svým spolužákem ze střední školy firmu, která se jmenuje Eduprep a zabývá se přípravou na anglickou maturitu.

Jak jste na takový projekt přišli?

Celé to vzniklo naší zkušeností ze střední školy, kde ta anglická maturita byla. V republice je takových škol asi šest, ale není tu nikdo, kdo by poskytoval nějaké doučování a přípravné kurzy právě na tu státní anglickou maturitu, která je hodně specifická a úplně odlišná od českého systému.

V jakém smyslu?

No, v podstatě během pár let bude velmi podobná tomu, co se teď začíná dít v České republice. Je to všechno sjednocené. Když člověk vystuduje střední školu nebo gymnázium v Anglii, tak dostane určitý počet bodů a na ten počet se kouknou vysoké školy a podle toho rozhodnou o přijetí. Takže člověk se de facto nestresuje přijímacími zkouškami a to prvotní přijetí většinou závisí na té maturitě. Tím pádem je ta zkouška opravdu velmi důležitá, a tak člověk potřebuje nějakou podporu, přípravu a kurzy… Teď už za sebou máme nějaký čas fungování a můžeme zhodnotit, že se nám to povedlo. A těšíme se na nové studenty.

foto: Robert Vano

Vzhledem k ekonomickému studiu, do jaké míry vnímáte hudbu jako byznys?

Asi jsem vyrostl a už to nevidím jen jako koníček a chození na zpívání. Už se to přehouplo k tomu, že je to moje práce, naštěstí je to práce, která mě baví. Ale jako každá jiné zaměstnání to potřebuje určité plánování, nějaký strategický přístup, zkrátka musí to být nějaký nastavený systém, který má začátek a konec a stanovené cíle. Bez nějakých dílčích cílů se člověk k ničemu nemůže dostat. Takže ano, začínám hudbu vnímat jako byznys a také mě i baví propojovat tu hudbu i s ekonomickou rovinou a hledat v tom souvislosti a zjišťovat, že ve finále je ten systém vždycky stejný.

Hned v začátku jsme zmínili muzikály, u kterých jste i začínal. Pracoval jste i s Karlem Svobodou. Jak na tuto spolupráci vzpomínáte?

Matně. (smích) Ono už je to dávno, bylo mi devět let, ale mám takové úlomkové vzpomínky jako například, že jsem šel do studia Karla Svobody a tam všude visely desky. No a pak jsem pro něj něco zazpíval, ale nedostal jsem za to klasický honorář.

Jak tedy vypadal „neklasický“ honorář?

Dostal jsem čínský dolar, který mám doteď schovaný pro štěstí. Právě třeba na to si pamatuji, jak Karel Svoboda říkal, že to je můj první honorář za zpívání. A opravdu to tak bylo. Potom si vzpomínám i na to, že jsem měl z Kongresového centra obrovské hřiště, po kterém jsem lítal na koloběžce a „pomáhal“ jsem technikům přestavovat kulisy a všichni se děsili, že se mi tam něco stane. (smích) Vnímal jsem to z toho dětského pohledu, a to, že když vyjdu na jeviště, tak mě sledují třeba tři tisíce lidí, to jsem skoro neregistroval.

Jakým způsobem jste se tedy obecně v hudbě vzdělával?

Já nemohu tak úplně říkat vzdělání, protože žádný papír na to nemám. Dostal jsem se k tomu tak nějak přirozeně. Jako jsou rodiče mých přátel podnikatelé nebo se věnují nějakému řemeslu, tak v té rodině je to tak nějak dané, je tam ta atmosféra a potkávají se s lidmi s podobnými zájmy. Takže na klavír a do sboru jsem začal chodit tak nějak automaticky. Potom mi ale paní sbormistryně začala vyčítat, že jsem třeba moc nahlas – já jsem nikdy nebyl ten sborový typ, takže se to různě proměňovalo. Táta měl i přesto se mnou také fotbalové úmysly, nicméně po první zápasu usoudil, že to nebude asi úplně ono. (smích)

Takže vás tedy nevedl přímo k hudbě?

Tak k tomu klavíru a zpěvu ano, ale spíš to asi viděl jako koníček každého malého dítěte. Ale když jsem se dostal do těch muzikálů, tak z toho tolik nadšený nebyl, protože si uvědomoval, že tohle prostředí není vždy jen o veselých věcech. A že to pro malé dítě nemusí být nic dobrého. Ale musím říct, že jsem se naštěstí s ničím takovým nesetkal. Ani jako dítě, ani teď. Pravda je, že čím sem starší, tím častěji se čas od času setkám s nějakými lokty, ale beru to jako součást konkurenčního prostředí – a zase jsme u toho klasického byznysu. Tam, kde jsem teď, se naopak snažíme udržovat přátelskou atmosféru a spíš si to užívat, a když se najde někdo, kdo má chuť dělat dusno, stejně moc nepořídí.

Jakou proměnu v muzikálech, za dobu, co se jim věnujete, vnímáte?

Já spíš vnímám proměny u sebe, rozsáhlejšího hodnocení budu asi schopný až později. Zatím jsem stále čekal na to, abych mohl hrát vyloženě dospělé role. Donedávna to vždy byly takové kompromisy. Teď za poslední rok se tedy začínám dostávat do fáze, kdy chodím na konkurzy na role, které by ke mně seděly věkově i typově. Co se týče muzikálů jako takových, tak asi mohu říct, že dnes se tady neobjevují tak velké projekty, jaké třeba dřív bývaly v tom kongresovém centru. Monte Cristo nebo původní Dracula… Na druhou stranu Mýdlový princ, kde teď hraji, má tak specifickou a lidem blízkou atmosféru, že je to také kouzelné a výjimečné.

Vnímáte Mýdlového prince jako svůj nejzásadnější muzikál?

To bych si asi netroufl, už třeba proto, že premiéra byla teprve nedávno, takže těžko říci, kam mě to posune… Nicméně kdybych měl porovnat Mýdlového prince s ostatními projekty, tak pro mě poprvé znamená z větší části činoherní hraní. Nicméně byl to pro mě oříšek, protože najednou jsem byl na jevišti s opravdu výbornými činoherci a pod taktovkou režiséra Radka Baláše a průběh zkoušení jsem bral jako obrovskou školu. Vždy, když se ocitnu na takových projektech, tak to beru jako takové sebevzdělání v tom, co mi do té divadelní profese chybí, protože já mám přece jen to vzdělání ekonomické. Ale zase na druhou stranu, protože nejsem odmalička veden kantory, kteří by mě nějak záměrně utvářeli podle svých představ a ne podle toho, co bych chtěl já, tak doufám, že je moje prezentace i díky tomu osobitější.

Nelze nezmínit jeden z vašich mezníků, Českého slavíka, co to znamenalo pro vaši kariéru?

Už je to také pár let a já hrozně lituji, že se mi to nestalo třeba někdy později, kdy bych si dokázal daleko víc uvědomit, co to znamená a jak se na to dá navázat. Nicméně bylo to hrozně důležité, protože když jsem to ocenění dostal, tak jsem nazpíval svou první sólovou písničku Mně sílu dáš a ta písnička, s tou se stalo něco úžasného, začala se hrát v rádiích a svého času byla dokonce nejhranější a ve výsledku to skončilo právě tímto oceněním. A byl to zlomový bod, kdy jsem si řekl že se budu hudbě věnovat a udělám vše proto, abych se jí věnovat mohl.

Proč myslíte, že právě tato píseň byla takto úspěšná?

V autě poslouchám jisté rádio, a tam, když jeden moderátor pouští písničky, tak říká, že když se někdo pustí do remaku nebo coveru, tak je to vždy polovina úspěchu. Na jednu stranu je to asi pravda, ale na druhou stranu se potom člověk setkává se srovnáváním co je lepší a komu se to povedlo lépe… Nicméně pro ten začátek. Já nemám nějaké ambice, abych sám sobě skládal písně a texty, natož že bych chtěl třeba spasit svět nějakými velkolepými myšlenkami, tak tak to zatím nemám. Volba té varianty – že udělám cover na český text od autora, který je úžasný, je to Eduard Krečmar, a napsal mi spoustu dalších textů, ta kombinace je zkrátka základ úspěchu. Vybral jsem píseň, která je hezká, na druhou stranu ne zas u nás tolik známá a na tu píseň byl nasazený text, který se Eduardu Krečmarovi hrozně moc povedl. No a ta kombinace zkrátka zafungovala.

Aby byl výsledek kvalitní, musíte tedy zpívat jen věci, které vás oslovují?

Já si myslím, že to, aby se zpěvák ztotožnil s textem, je hrozně moc důležité. Něco jiného je, když hrajete v divadle a hrajete nějaký charakter, tak tam se vám vůbec nemusí líbit to, co tam předvádíte. Nemusíte souhlasit s tím sdělením. Ale to je divadelní póza, která je tím, co herce na té práci nakonec baví. To hledání způsobu, jak by mohl ztvárnit něco, co mu třeba ani vůbec není blízké. V tom sólovém zpívání se interpret musí jak s hudbou, tak s textem sžít. Jinak ten výsledek nemůže být dobrý, lidé tomu neuvěří.

Co vám osobně tedy dává sílu?

Teď mi sílu hlavně ubírá škola, kterou už potřebuji dokončit. (smích) A sílu mi dodává jakýkoli okamžik, když na ni nemusím myslet.

Vystupoval jste v zahraničí, v destinacích jako Filipíny nebo Mauricius, jak jste se k tomu dostal?

Ono to bylo tak trochu v návaznosti na Slavíka a zadruhé na fakt, že jsem studoval anglické gymnázium. Odchytla si mě agentura cestovního ruchu a zkrátka hledali nějakého mladého, talentovaného umělce, který by navíc dokázal vystupovat i v cizím jazyce a dokázal by si odkonferovat vystoupení v rámci různých festivalů kultury České republiky. V zahraničí jsem se zúčastňoval těchto akcí a výjezdů a byla to úžasná zkušenost. Byť jsem byl třeba na Filipínách jen na tři dny, což bylo poměrně náročné. Teď zpětně toho hrozně lituji, protože kdybych byl starší, tak bych poděkoval za tu šanci, vše splnil, odzpíval, poděkoval za přivezení, ale už bych neodjel a zemi si procestoval. Domů už bych se nějak dopravil. Chtěl bych se tam ještě někdy vrátit, protože i to málo, co jsem viděl z auta, bylo fantastické. Ale různých plánů a snů je spousta…

Zahrál jste si i v Semaforu, co to pro vás znamenalo?

Vy, jak tohle všechno říkáte, tak já lituji, že to nezažívám teď, když mi ta hlava daleko víc funguje. Hlavně tedy v rámci toho, abych si dokázal uchovávat ty vzpomínky a vše si uvědomoval. Třeba jen to, jaké příležitosti se mi naskytly, protože zahrát si v Semaforu je něco úžasného. Je to čest. Ještě jsem navíc ztvárňoval hlavní postavu vedle pana Suchého, takže to byla krásná, neuvěřitelná zkušenost. Semafor mi dal hodně v tom, abych si uvědomil, že divadlo je hodně i o pocitech herce. Není to továrna a je třeba k tomu přistupovat lidským způsobem.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Petra Kuncová

Foto: Robert Vano

Vytvořeno ve spolupráci:

Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

andel’s Hotel Prague www.vi-hotels.com/en/andels-prague

angelo Hotel Prague www.vi-hotels.com/en/angelo-prague

Korektura textu: Vladana Hallová

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-3-2015-2.html

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Narodil se v Českých Budějovicích. Cesta za hudbou ho zavedla do Prahy, kde poznal zblízka muzikál a kde začala jeho spolupráce s významnými hudebními skupinami. Nakonec se vydal na sólovou dráhu. Rocker, jemuž nejvíce fanoušků paradoxně přinesla popová píseň Ještě že tě, lásko, mám, kterou původně ani nechtěl zpívat. Karel Svoboda ho přemluvil. Jeho soukromý život je často propírán bulvárem, nikdo však nezpochybňuje kvalitu jeho nádherného hlasu. Vydal několik CD, nevyhýbá se ani netradičním projektům. Pokud texty a hudbu ke svým písním nepíše sám, alespoň do procesu jejich tvorby aktivně zasahuje.

Jako Jihočech – začínal jste lidovkou, folkem, nebo rovnou bigbítem?

Pro jižní Čechy je lidovka opravdu typická, ale mě nijak zvlášť nezasáhla, i když na různých rodinných sešlostech se zpívávala. Táta ji měl moc rád, mě spíš bavil folk a country. Moje o pět let starší sestra začala zpívat s úspěšnou folkovou kapelou Nezmaři a mě brávala s sebou na zkoušky. Poslouchal jsem, ani jsem nedutal, i zlobit jsem zapomněl. Líbily se mi vokály, členité, klenuté melodie, sám jsem se ale folku věnovat nechtěl. Mě uchvátila jiná muzika…

Jaká?

Starší bratr mého kamaráda poslouchal Beatles. Nosil „lenonky“ a hrál si na Johna Lennona. Rozhodl jsem se, že já tedy budu Paul McCartney a začal jsem se učit hrát na kytaru. Už v patnácti jsme „váleli“ beatlesácké písničky. To byly moje začátky, a ty jsou vždycky hodně důležité. Potom už jsem založil svou první skupinu.

Hrál jste i na jiné nástroje?

Doma byl klavír, sestra se na něj učila hrát, a tak byl připravený i pro mě. Chodil jsem na něj hrát do hudební školy. Potom jsem ale objevil buben a věděl jsem, že to bude pro mě to pravé. Uprosil jsem rodiče a ti mi koupili můj první bubínek pod stromeček. Nikdo mi neukázal ani neporadil jak s ním, bušil jsem do něj sám. O prázdninách jsem si vydělal na brigádě na celou bicí soupravu Amati a pak už jsme jeli Katapulty, Olympiky, na jejich skladbách jsme se učili hrát bigbít.

A začal jste zpívat…

Zpívat jsem nechtěl, ale v naší partě to nikdo neuměl, bylo to potřeba, a tak jsem se „obětoval“. Zpíval jsem a hrál na bubny, jenže to nešlo dohromady zvládnout. Kluci rozhodli, že bubeníka seženeme snáze než zpěváka – a bylo rozhodnuto. Bylo mi to líto, bral jsem to jako podraz, bubny jsem měl rád a mám je rád dodnes. Nedalo se nic dělat, přijal jsem to. Vznikla regulérní kapela s lídrem, s kytaristy a bubeníkem. Naším zřizovatelem bylo JZD Hůry, jmenovali jsme se Agro-rock. (smích) Hráli jsme na různých schůzích, byli jsme nadšení, plní energie a naše muzika se líbila.

foto: Robert Vano

To už jste ale končil základní školu, šel jste studovat hudbu?

Kdepak. Táta měl jistý politický škraloup, sestru vyhodili z posledního ročníku gymplu, já jsem nastoupil do učebního oboru mechanizátor lesní výroby. Věděl jsem, že se chci věnovat naplno hudbě, ale na učňák mám ty nejlepší vzpomínky. Byli jsme venku, v přírodě, a protože škola byla ve Vimperku, poznali jsme Šumavu, kterou mám dodnes rád. Profesor chemie a biologie hrál na trubku a vedl hudební kroužek – v jeho předmětech jsem byl velmi úspěšný…

Rozhodl jste se dobýt Prahu?

Přišel rok 89, vypadalo to, že každý může vyrazit za svým snem. Přál jsem si odejít do Prahy, ale tenkrát jsem si ještě netroufl. A tak jsem vzal raneček a odjel do Plzně, tam bylo tenkrát hodně bigbítových kapel, které jsem znal. Spal jsem chvíli na nádraží a sháněl hospodu, ve které se scházejí muzikanti, abych se poptal. Nakonec jsem zpíval se dvěma kapelami, dařilo se mi. A když jsem začal cítit, že se dál nijak neposunuju, že už mě tohle hraní nenaplňuje, šel jsem dál. Tentokrát už do Prahy.

Jaký byl váš první pražský hudební počin?

Ani v Praze jsem nikoho neznal, a tak jsem začínal zase znovu, od začátku. Konkurzem do muzikálu Dracula. Tu roli jsem nakonec nezískal, protože typově na ni byl vhodnější Dan Hůlka, ale s vděčností vzpomínám na dirigenta Jirku Škorpíka, který mi nabídl zpívat tam ve sboru. Byla to obrovská zkušenost, i když jsem před tím dělal jinou muziku. Tohle bylo krásné souznění vokálů, klenutá melodie – vzpomínal jsem na sestřiny Nezmary.

Dracula byl první, ale zdaleka ne poslední váš muzikál…

Bylo jich už kolem dvaceti. Když se vám daří, jste spolehlivý a plníte režisérovy pokyny, začne se o vás vědět. Vytvoříte si jméno a role začínají přibývat. Po Draculovi následovaly muzikály Hair, Hamlet, Krysař, Johanka z Arku, Excalibur, Láska je láska, Golem, Tři mušketýři… v mnohých už jsem se objevil i v hlavní roli. Vždycky jsem chtěl zpívat v kapele nebo sám, ale muzikály jsme brali jako takovou hlasovou rozcvičku, trénink… Nejhorší pro zpěváka totiž je, když nezpívá a čeká na příležitost. V devadesátých letech muzikály „jely“ 6x týdně, byli jsme v kondici.

Prošel jste dvěma známými kapelami – Precedens a Arakain. Jak vzpomínáte na koncerty se skupinou Precedens v Malostranské besedě? Byl to váš „čas malin nezralých“?

Vzpomínám rád. Moc jsem nad tím nepřemýšlel, osud mě někam vedl. Musel jsem se rozhodnout a nevěděl jsem, jestli dělám dobře. V roce 96 si mě po odchodu Báry Basikové Martin Němec vybral do Precedens, byla to pro mě pocta a osm krásných let. Hrály tam muzikantské ikony, a i když hudba byla jiná, než jsem poslouchal, jsem muzikantsky tvárný, umím se přizpůsobit a dokázal jsem si v ní najít to, co mě bavilo.

Arakain – to byla asi vaše srdeční záležitost…

Zase takové řízení osudu. Odešel Aleš Brichta, pro mě to byl návrat k muzice, s níž jsem v sedmnácti začínal. Neměl jsem to jednoduché, přebíral jsem štafetu po Alešovi, který měl u fanoušků silnou pozici. Chtěl jsem to zkusit, a povedlo se, vzali mě…

foto: Robert Vano

A pak přišla písnička Ještě že tě lásko mám. Přinesla vám velkou popularitu, posunula vás k popu, podle některých fanoušků jste ale zradil. Jeden z nich dokonce napsal: „Má nádherný metalový hlas, ale nemá metalové srdce…“ Co vy na to?

To je asi přirozená reakce zhrzených fanoušků metalu, ale kdo mě zná, tohle by nenapsal… Byl to velký zlom, Karel Svoboda mi důvěřoval a k nazpívání té písně mě přemluvil. Byla to narozeninová píseň pro jeho ženu a nikdo nečekal, že to bude taková bomba. Rozšířilo to řady mých fanoušků, některé jsem ztratil, mnohé získal… nikdy se nezavděčíte všem, tak to prostě je. V letech 2005–2006 to byla nejhranější píseň.

Byla impulzem k nastartování vaší sólové dráhy?

Nebyla, ale sešlo se to ve stejnou dobu. Když jsem se rozhodoval, v rádiích se ještě nehrála. V té době jsem hrál už tři roky s Arakainem, vystupovali jsme často na náročných koncertech, točili jsme desky, hrál jsem v muzikálech – bylo toho na mě moc a věděl jsem, že se něčeho musím vzdát. Přál jsem si zkusit sólovou dráhu, šel jsem za svým snem… V muzice nikdy není žádná jistota, je to takové nahoru dolů, nikdy nevíte, co bude dál.

foto: Robert Vano

Zvládáte současně i ty již zmiňované muzikály?

V současné době hraju ve velmi úspěšném muzikálu Mamma Mia s písničkami skupiny ABBA. Je pro mě výjimečný především tím, že nehraju žádného klaďase jako jindy, spíš takového troubu, rebela, cestovatele, spisovatele… Mám tam málo zpěvu a daleko víc činohry, mluveného slova. A to mě lákalo, je to pro mě nová, zajímavá zkušenost.

Změnilo to nějak váš vztah k písničkám skupiny ABBA?

Nebýval to můj šálek čaje, ale díky muzikálu jsem si uvědomil, jak je ta hudba do detailů propracovaná. Harmonie, frázování, jak to všechno dohromady ladí. Najednou se mi to zdálo geniální a jsem rád, že jsem to díky té práci poznal a ocenil. Je to skvělá muzika. Pokud by byla v muzikálu hudba, která se mi příčí, nehrál bych v něm.

Jak jdou dohromady rock a opera? Vím, že jste spolupracoval s Evou Urbanovou…

Je to hudba diametrálně odlišná, ale právě ten kontrast je velmi zajímavý a jde to nádherně dohromady. Zpíval jsem nejen s Evou Urbanovou, ale absolvoval jsem i turné s Gabrielou Beňačkovou, Peterem Dvorským a stočlennou filharmonií. Paradoxem je, že od čtrnácti let hraju bigbít, ale deseti let jsem chodil na soukromé hodiny operního zpěvu k paní profesorce Ludmile Vavrečkové. Operní zpěv mi pomohl zlepšit techniku, rozsah. Další velkou výzvou pro mě bylo turné s Alexandrovci. Byla to docela legrace. Jsou to profíci, světová rarita. U nás evokují staré časy, na západě jsou velkou atrakcí. V pití jsem jim samozřejmě nestačil… (smích)

Ráda bych se zastavila u vašich posledních dvou CD. Obě jsou svým způsobem zvláštní…

Ano, ta předposlední deska se jmenuje Čas nás naučí a vznikla v roce 2011 v Los Angeles. Když mě oslovili američtí hudebníci, myslel jsem, že se jedná o aprílový žert. Byla to neuvěřitelná nabídka. Byla to příjemná práce, jsou to profíci, pro které je úplnou samozřejmostí být připravený, naplno se koncentrovat. Když se dařilo, nikdo neřešil hodiny, pracovali jsme i v noci, kdy jsme cítili „energii shora“. Navzdory různému místu narození nás hudba spojila a snad je to na výsledku vidět.

A ta zatím poslední?

To jsou starší písničky v novém, akustickém kabátě – Petr Kolář Na Žofíně. Spojení smyčcového kvarteta s akustickými nástroji. Otestovali jsme to na koncertech, mělo to velmi krásné ohlasy. Jsou to zajímavé aranže, které se musí zahrát přesně, pozná se každá chybička. Není to tak nahlas, jinak to vyzní. Znal jsem akustické koncerty ze zahraničí, jen jsem čekal, až to ve mně dozraje. Už v roce 2009 jsme v létě jezdívali na akustické koncerty po hradních a zámeckých nádvořích. Byla to romantika, úplný „kýbl romantiky“… (smích)

foto: Robert Vano

Zpíval jste někdy na nějakém neobvyklém místě?

V Itálii jsem zpíval na konci lanovky pro lyžaře. Na italské sjezdovky jezdí rádi Češi, Slováci, Poláci, takže obecenstvo si mě našlo. Sešlo se kolem pěti set lyžařů, majitelka hospody byla nadšená, tolik lidí tam ještě nikdy neměla. Byla to taková kuriozita mezi mými koncerty, nejvyšší místo, na kterém jsem kdy hrál.

Máte nějaké své dvorní autory písní, nebo oslovujete pokaždé někoho jiného?

Snažím se, aby každá má deska byla jiná, mám rád, když jsou pestré. Každá vznikla s jiným producentem, kterého jsem oslovil. Zasahuji do hudby i do textu, přizpůsobuji to sobě, své náladě, momentální situaci, někdy si písničky skládám sám. Pro desku, kterou právě chystám, jsem oslovil osvědčeného rockera Miloše Dodo Doležala. Vím o něm, že dokáže věci dotáhnout do konce a to mi vyhovuje. Vytváříme písničky spolu, cítíme to stejně. První vlaštovka, písnička A proč ne, už je hotová a dá se poslechnout na YouTube. Deska bude kytarovější, rockovější než ty předchozí, vystřídají se tam jak tvrdé rockové polohy, tak rockové balady.

Jak trávíte svůj volný čas? Spíš o samotě, nebo raději mezi kamarády?

Tak i tak. Věrných kamarádů zas tolik nemám, ale mrzí mě, že se potkáváme méně, než bychom mohli. Mám rád osobní kontakty, rád si pokecám o životě. Proto se rád potkávám i s přáteli ze svého fanklubu. Když mám volno, poslouchám muziku a taky hodně sportuju. Miluju tenis, cyklistiku, plavu, mám rád bowling. Mou vášní jsou i hory, lyžuju, jezdím na snowboardu. Ale také si umím lehnout na gauč a dívat se na televizi.

Věnujete svému hlasu nějakou speciální péči? A je to odlišné v mládí a teď?

V mládí jsem zpívat nechtěl, takže jsem se o hlas příliš nestaral. Později jsem deset let chodil na hodiny operního zpěvu, tam jsem se hlasové hygieně věnoval, ale spíš zastávám názor, že zbytečně se šetřit a hýčkat znamená jít s výkonností dolů. Pokud je člověku dáno a hlas má fungovat a držet, bude to tak. Samozřejmostí jsou hlasová cvičení, rozezpívání, ale nijak úporně se nešetřím.

Je pro vás hudba nade vše?

Nedovedu si představit, že bych dělal něco jiného, hudba by mi chyběla. Jsem rád, že mě osud zavál tam, kam jsem chtěl, ale já jsem mu pomohl… V životě je to vždycky něco za něco. Spoustu věcí jsem ztratil, spoustu získal…

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci s Hotel Savoy Prague www.hotelsavoyprague.com

Oblečení a obuv: Pánské obleky Bandi www.bandi.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Kdo by neznal píseň Ty mi smíš i lhát, kdo by neznal
sametový hlas Jitky Zelenkové. Mnoho krásných písniček, ceny odborných porot
z pěveckých festivalů. A přece ji někteří posluchači spojují pouze
s doprovodnou skupinou Karla Gotta, s nímž čtrnáct let
spolupracovala. Jitka Zelenková se pohybuje v hudební branži od roku 1967,
kdy vyhrála celostátní soutěž Talent 67. Svou první sólovou desku vydala ale až
v r. 1980 a od té doby ještě dalších osmnáct, velmi úspěšných. Její
doménou jsou především baladické písničky s poetickými texty, kterými
v komorních recitálech oslovuje diváky po celé republice.

 

Přála jste si odmalička
stát se zpěvačkou?

Vyrůstala jsem obklopena hudbou – táta dirigent, máma
zpěvačka. Od šesti let jsem hrála docela dobře na klavír, přestala jsem
v kritických šestnácti, což mě dnes mrzí. Když mi bylo deset, onemocněla
jsem na škole v přírodě kloubovým revmatizmem a posléze zánětem srdečního
svalu, pobyla jsem si šest neděl v nemocnici, kde se mi ale docela líbilo.
A to bylo, pokud si vzpomínám, jediné období, kdy jsem nechtěla být zpěvačkou,
ale sestřičkou či doktorkou. Jinak jsem ale nutila spolužáky za mého klavírního
doprovodu o přestávkách ve škole zpívat, opisovala jsem si všemožné písničky do
různých notýsků a představovala si svou hvězdnou kariéru.

 

Rodiče vám fandili?

Zpočátku moc ne. Ale když jsem si stála za svým, táta mě
nakonec podpořil. Maminka byla zklamaná, přála si mít dceru vysokoškolačku.
Když viděla, že na její vysněná práva nepůjdu, chtěla alespoň, abych hudbu
vystudovala. Jenže paní profesorka, k níž jsem potom chodila na zpěv, mě
začala učit operní techniku, čímž mi úplně „rozházela“ rejstříky. Výuku jsem
přerušila a vrátila se ke svému přirozenému zpívání. Já prostě nejsem studijní
typ.

 

Vám se ve škole
nedařilo?

Učení nebylo mou prioritou. (smích) Když jsem v sedmnácti vyhrála celostátní pěveckou
soutěž Talent 67, začala jsem ještě
při škole vystupovat jako host v divadle Apollo. A tam si mě vyhlédl
ředitel Rokoka, který mi nabídl angažmá hned po maturitě, tedy za rok. Od té
chvíle mě učení logicky přestalo zajímat. Na nic jiného než na zpívání jsem
tenkrát nemyslela, pořád jsem něco poslouchala, zkoušela si. Naštěstí mám
techniku i frázování jako dar od Pána Boha.

 

Takže hned po
maturitě jste začala zpívat…

Už o prázdninách jsem začala vystupovat na různých akcích, například
na Libereckých výstavních trzích, hostovala jsem s orchestrem Karla Vlacha a
v září roku 1968 jsem nastoupila do Rokoka. Alternovala jsem role s Martou
Kubišovou, svým idolem. Podle ní jsem si začala i výrazně líčit oči, tenkrát
krémem na boty… Učila jsem se stoupat si správně do světla, chodit po jevišti,
vnímat diváky. Měla jsem velké štěstí na setkání s lidmi, kteří mi v mých
začátcích pomohli – ať už to byl Josef Vobruba, Gustav Brom, s nímž jsem
absolvovala svou první živou nahrávku i první zahraniční vystoupení, Karel
Vlach, ale i Yveta Simonová s Milanem Chladilem, kteří mi nabídli
hostování ve svém programu. Nikdy jsem nepocítila žádnou řevnivost, ale musela
jsem opravdu tvrdě pracovat.

 

Věděla jste od
počátku, která hudba bude ta „vaše“?

Zpočátku jsem zpívala, co mi kdo nabídl, svou cestu jsem
teprve hledala. Líbila se mi spolupráce s jazzovým kvartetem Karla
Velebného, líbil se mi i společný program se sourozenci Ulrychovými. Ráda jsem
zpívala swing, který jsem měla možnost zkusit si jako host větších kapel. Mou
budoucí parketu odhadl tenkrát nejlépe Jiří Štaidl a Darek Vostřel, který
věděl, že taneční hity nejsou pro mě to pravé, že se uplatním hlavně
v dramatických polohách pomalejších písní. To se potvrdilo po mém
seznámení s textařem Edou Pergnerem. Začali jsme systematicky
spolupracovat, vlastně to trvalo až do jeho smrti. Jeho texty přesně
vystihovaly mou náladu, mé pocity, proto se mi tak krásně zpívaly.

 

A jak to bylo
s nabídkou Karla Gotta?

Vzala jsem si v Rokoku neplacené volno, chtěla jsem se
věnovat pouze zpívání. A než jsem se stačila vrátit, Rokoko zavřeli. Zůstala
jsem na volné noze a do toho přišel Karel Gott, psal se rok 1973. Oslovil mě a
Janu Kociánovou, abychom mu zpívaly doprovodné vokály a hlavně nám nabídl
sólové příležitosti. Později v doprovodech Janu Kociánovou nahradila
Vlasta Kahovcová a Jarmila Gerlová. Byla to úžasná šance, a tak jsem se jí
chopila.

 

Snažila jste se něco
okoukat, nebo jste chtěla zůstat jiná, svá?

Samozřejmě, že jsem chtěla zůstat svá, zároveň ale bylo
opravdu co se naučit, co pozorovat. Pro mě to byla vysoká škola profesionality.
Sledovala jsem, jak sestavuje program, jak si váží diváků. V jeho kapele
bylo plno skvělých muzikantů, třeba Rudolf Rokl, Felix Slováček, Václav Týfa.
Zůstala jsem u Karla Gotta čtrnáct let, vedle toho jsem pracovala i na své
sólové kariéře. S Felixem jsme si vytvořili svůj vlastní program, autorem
byl Miroslav Horníček, režisérem Ján Roháč, a tam jsem poprvé začala
systematicky vybírat své baladické písně, filmové melodie, byla to hudba,
v které jsem se našla, i když jsem velmi často narážela.

 

Proč?

Pro organizátory a dramaturgy jsou mé písně příliš smutné,
příliš pomalé. Bojuji s tím vlastně celý život, i dnes. Přestože publiku
se takové písničky líbí, stále musím někoho přesvědčovat, vysvětlovat… Kolikrát
já už slyšela: „něco veselejšího,
rychlejšího“ – nemám tu větu ze srdce ráda, cítím to jako velké nepochopení
a trápí mě to. Pořád mám pocit, jako by někdo stále chtěl měnit směr, kterým
chci jít.

 

Přesto ty pomalé,
baladické písně vám zajistily přízeň posluchačů…

Ano, písně Ty mi smíš
i lhát, Zpívání, Smůla bude v tom, Bez lásky láska není, Rád a další podobné, to byly hity, díky
nimž jsem získala publikum, které mě už neopustilo. Pro Redutu jsem připravila
recitál s Rudolfem Roklem a kytaristou Pavlem Fořtem, postupně jsem
připravila program s větší kapelou a začali jsme jezdit po celé republice.
Měli jsme velký úspěch, sály byly vyprodané. V roce 1980 jsem vydala svou
první desku, o dva roky později druhou a pak další a další.

 

Kdy jste od Karla
Gotta odešla?

Přestože jsem měla i své pořady, u Karla jsem zůstávala.
Půjčoval mi aparaturu, světla, zpívala jsem s jeho hudebníky, díky němu
jsem se dostala do mnoha zemí západní Evropy, kam byl jako populární zpěvák neustále
zván. Teprve v roce 1987 jsem se rozhodla odejít. Nechtěla jsem se nechat
zatlačit agenturou Pragokoncert do projektu společného zpívání s Ivetou
Bartošovou a Michalem Penkem a udělala jsem radikální řez. Po smrti nenahraditelného
Rudolfa Rokla jsem začala zpívat s kontrabasistou Františkem Rabou a
vynikajícím klavíristou ruské národnosti Lvem Rybalkinem. A vystupujeme spolu
dodnes.

 

Na repertoáru máte i
velmi krásná dueta, s kým váš hlas nejlépe ladí?

Měla jsem několik pěveckých partnerů, s nimiž jsme
zpívali překrásné písničky. Třeba s Karlem Gottem hit Kéž jsem to já, nebo s Karlem Zichem, mým kamarádem, který
bydlel naproti v ulici, jsme měli velký úspěch s rokenrolovou baladou
Takový nejsi. Mou srdeční záležitostí
byl duet Můj ideál s Karlem
Černochem, Kterýje podle mèho názoru je srovnatelný s americkým originálem. Pro mě a Tondu
Gondolána vznikl swingový duet Jen pár
večerů a dal jméno desce, která vyšla v roce 1993 a které si po
muzikantské stránce vážím snad ze všech nejvíc.

foto: Lenka Hatašová

 

Často zpíváte i pro
charitu…

Ano, a pokud je to na dobrou věc, neodmítám. Bývá to tak
deset koncertů ročně na dobročinné účely. Snažíme se vždycky si zjistit, kam
finanční prostředky přijdou, jestli opravdu pomohou. Podpořili jsme mnohé
projekty, několikrát jsme rádi hráli pro Domov Karla Boromejského
v Řepích, pro obnovu kostela, pro boj s rakovinou, pro výzkum mladých
vědců v Brně.

foto: Lenka Hatašová

 

Co vás na vaší práci
nejvíc baví?

Když se podaří recitál a přijde plný sál, to je nad všechna
ocenění. Těší mě živé koncerty s mými skvělými muzikanty, s nimiž
stačí domlouvat se očima. Mám radost, když „jdou“ lidé s námi, což se
pozná od první písničky, a je to pro mě velmi důležité. Celý život bojuji
s pochybností, zda něco dělám správně, zda to posluchače zajímá, jestli
vůbec přijdou. Je to asi tím, že maminka ke mně bývala velmi kritická,
povzbuzení či pochvaly, které člověk v jistém věku potřebuje
k získání sebejistoty, se mi nedostalo.

 

A co je naopak
nejobtížnější?

Někdy až neuvěřitelné podmínky ke koncertování. Přijedete,
zjistíte, že nejsou klíče, není šatna, není zatopeno, na toalety se chodí přes
diváky… Naštěstí mým hobby je být za jakýchkoliv okolností profesionální, podat
stoprocentní výkon. Je to taková moje „vnitřní hra“ – navzdory všemu zazpívat
co nejlépe. Před každým vystoupením, ať už je to koncert či ples, vždycky
jezdím na zvukové zkoušky, i když je to třeba tři hodiny před představením.

 

Napadlo vás někdy, že
byste mohla dělat něco jiného?

Zpívání mě nikdy nepřestalo bavit, ale občas nastanou
situace, že bych nejraději všeho nechala. Hledání sponzorů, vyčerpávající
administrativa, dohadování s organizátory, to dokáže člověka potrápit. Ale
stačí, když se dobře vyspím a na žádné utíkání už nemyslím.

 

Zradil vás někdy váš
hlas?

Jsem hodně náchylná na choroby, a jakmile dostanu rýmu,
která mi spadne na průdušky, zpívat se prostě nedá. Musím se proto hodně
hlídat, jím tuny vitamínů, nechodím do kina, snažím se nejezdit hromadnými
dopravními prostředky. Rušit koncert, to je vždycky malér. Za mou osmačtyřicetiletou
kariéru se to naštěstí stalo jen párkrát.

 

Líčit se, česat,
nakupovat elegantní oblečení – to k vaší práci také patří. Baví vás to?

Je to profesionální nutnost. Nevyžívám se v tom, ale
dbám na to. Záleží mi na tom, abych byla upravená. Pro televizi a na důležité
koncerty mě líčí vizážista Zdeněk Fencl. K mé práci patři i to, že mě lidé
poznávají, někdy se se mnou chtějí i zastavit, popovídat. Nikdy nikoho neodbudu,
Karel Gott mě vychoval k úctě k divákům, ale někdy, když má člověk
splín a necítí se úplně nejlépe, nejraději by byl neviditelný a prošel úplně
nepozorovaně. Jenže to nejde. Popularita je fajn, ale někdy člověka opravdu
vysává.

 

Jak relaxujete?

Mám ráda, když si sama a v klidu sednu do křesla, vezmu
si knížku nebo pustím hudbu, a přitom třeba koukám z okna a popíjím
skleničku dobrého vína. Měla bych také relaxovat pohybem, ale přestože bych to
potřebovala, moc se mi nechce… (smích) Nesnáším
posilovny a solária. Občas si sice vyjedu na kole nebo v zimě na běžkách,
(rozhodně ne na sjezdovkách), ale není to pravidelné. Bavívalo mě také jezdit
autem, ale dnes už se raději při cestě na koncerty svěřuji zvukaři. Řídit už mě
netěší, všude je tolik bezohledných řidičů, že radost z jízdy je pryč.

foto: Lenka Hatašová

 

Vzpomenete si na
nějaký hezký zážitek z koncertu?

Vždycky, když za mnou po koncertu přijde někdo mladý, a řekne,
že si přišel mé písničky poslechnout jen ze zvědavosti a zjistil, že jsou moc
fajn, mám radost. Takové chvilky mi pomohou vyrovnat se se zlobou různých
anonymních hrdinů či bulvárních článků, kterých také nejsem ušetřena a na které
si nikdy nezvyknu. Naštěstí různých urážlivých textů nebo co možná
nejošklivějších fotek není mnoho. Nejsem pro bulvár zas tak zajímavá… (smích)

 

Paní Zelenková, na co
se nejvíc těšíte?

Až zase pojedu do lázní, kde mě donutí cvičit, až na podzim
vyjde knížka o mém životě a o mém zpívání. Těším se na velký podzimní koncert,
který připravujeme v Praze a na všechny další, které mě v budoucnu
čekají. Dříve jsem hodně cestovala, ale jsou místa, kam jsem se ještě
nepodívala, a která mě lákají. Provence, Toskánsko nebo Paříž. Třeba na mě
ještě čekají.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

 

Nesporný talent, charisma a odhodlání. Díky
svému energickému hraní a jedinečnému stylu se Maksim Mrvica těší obrovskému
úspěchu a klasickou hudbu posouvá daleko za její hranice. Na první pohled zaujme
svou extravagancí a ostatně i svou výškou. Rodák z chorvatského Šibeniku dříve
zmítaného válkou se nelehkou cestou umělce klasického hudby probil až na samý
vrchol.

 

Co rozhodlo o vaší životní cestě profesionálního pianisty? Vzpomenete si na
váš úplně první kontakt s klavírem? 

Klavír jsem si zamiloval v
devíti letech, kdy jsem ho uviděl v domě svého kamaráda. Fascinoval mě. Doslova
jsem donutil svoji maminku, aby mě zapsala do hudební školy, a v podstatě
okamžitě jsem propadl kouzlu klasické hudby.

 

Byli rodiče tím hnacím motorem?

Naopak. Rodiče byli docela
překvapení, nikdy se u nás doma klasická hudba neposlouchala, ani sami nehráli
na žádný hudební nástroj. Přesto mě od začátku velmi podporovali. V těch devíti
letech jsem se rozhodl, že budu profesionální pianista. Bylo to něco, co jsem
zkrátka věděl, že se stane, že jsem se pro to narodil. Myslím, že cítili to
silné odhodlání, a tak stáli za mnou.

 

Začínat profesionální dráhu umělce v oboru klasické hudby se v devíti
letech zdá být spíše pozdě…

Ano, je to docela pozdě. Ale
učil jsem se rychle a vše jsem brzy dohnal.

 

Pocházíte ze Šibeniku, který byl dlouho zmítán válkou. Vám bylo tehdy patnáct,
což je věk, kdy je snad nejvíce potřeba talent rozvíjet. Jak jste se s touto
nepřízní osudu vyrovnával? 

Bylo to těžké. Když je vám
patnáct, rozhodně nechcete být svědky takových hrůz. V Šibeniku vybuchovalo až
tisíc granátů denně, bylo to opravdu nebezpečné. Zpočátku jsme zůstávali
výhradně ve sklepeních. Válka ale trvala déle než čtyři roky a to se nedalo vydržet.
Postupně jsme začali být k nebezpečí lhostejní. Se svou učitelkou jsme začali
chodit do školy cvičit na klavír. Byl to pro nás takový únik.

 

Jak se tato těžká doba podepsala na vašem přístupu k hudbě?

Spíše to ze mě udělalo
silnějšího člověka. Byl jsem opravdu hodně mladý, když válka vypukla. Zpočátku
jsme měli všichni hrozný strach, ale později jsme si na to každodenní nebezpečí
zvykli. Po takové zkušenosti vás už v životě nic hned tak nerozhodí,
nepřekvapí.

 

Jak široký je váš repertoár? 

Můj repertoár je poměrně hodně
velký. Letos mám na tom klasickém takové velikány jako M. P. Musorgského a jeho Obrázky z výstavy,
Chopinovo Nocturno, dále Franze Liszta
či P. I. Čajkovského a mnoho dalších. Většinou jsou to ruští skladatelé, pro
což nemám žádné vysvětlení, zkrátka mě oslovují nejvíce.

 

A co čeští skladatelé? Obdivujete se některému? 

Pochopitelně Antonínu Dvořákovi.
Na mém repertoáru nechybí Novosvětská
symfonie v mé vlastní aranži a s orchestrem. Bedřich Smetana byl také
vynikající skladatel, ale bohužel netvořil pro klavír tolik co jiní. Leoše
Janáčka mám rád pro jeho modernost.

 

Jak často svůj repertoár obnovujete? Je něco co byste třeba „nezahrál“?

Spíše bych řekl, že jsou tací,
které nemám zcela v oblibě, nebo jim zkrátka nerozumím. Například Franz
Schubert. Svůj repertoár jsem cvičil tak do dvaceti pěti, šesti let. Samozřejmě
že jej stále doplňuji, každý rok a půl vydávám nové album. Ale nacvičit například
Prokofjevův Klavírní koncert č. 3 je
pro mě dnes již téměř nemožné. Nemohu si totiž dovolit na šest měsíců
pozastavit svůj hektický život koncertního pianisty a věnovat se pouze cvičení.

 

Nenapadlo vás někdy se sám zabývat i komponováním? Složit si něco „na tělo“? 

Ne, tohle není vůbec můj obor,
jsem interpret. Když hrajete takové úžasné kompozice z per géniů klasické hudby
celý svůj život, ani byste si na to nedovolili pomyslet. (smích) Kompozice samotná je vlastně úplně jiný žánr.

 

Když mluvíme o žánrech, jaké další vás kromě klasické hudby oslovují?

Mám velmi rád elektronickou
hudbu, rád chodím do klubů. Prožil jsem normální mládí obklopený popem a
rockem. Několik mých alb jsou „crossovery“, od „easy listening“ po spojení
klasické hudby s tou elektronickou. Rád experimentuji a věřím, že tak
přibližuji klasickou hudbu širšímu, především mladému publiku.

 

Je to váš záměr? Je pravda, že působíte spíše jako rocková megastar. 

Ano, myslím, že je opravdu
škoda, že mladí lidé neznají taková jména jako Rachmaninov či Chopin. Na
koncertech je mladé publikum spíše výjimkou. Klasická hudba je úžasná a má třísetletou
tradici, která mizí. Ale není to tak, že bych se oblékal jako rocker záměrně.
Takový zkrátka jsem. Jsem jiný, nehraji ve fraku a rád hledám nové cesty a nejrůznější
hudební propojení. Možná právě pro to si mě tenkrát všiml management a dal mi
šanci.

 

Kolik času denně věnujete přípravě?

To velmi záleží na projektu, na
který se připravuji. Pokud se jedná o velké klasické turné, cvičím kolem pěti,
šesti hodin denně. Cvičím docela rád, neobtěžuje mě to. Mám velice vypracovaný
systém, cvičím nejraději ráno s ranní kávou. Tak dvě hodiny se rozehrávám a
potom každou skladbu cvičím další hodinu.

 

Využíváte při přípravě rad učitele či mentora?

Ne.

 

Máte před koncertem nějaké speciální rituály? 

V den koncertu si pochopitelně
musím pořádně odpočinout, nedělat nic namáhavého, šetřit energii na večer. Pokud
cestuji, vyhledávám pouze hotely s bazénem, rád si totiž před vystoupením zaplavu.
Plavání mi příjemně uvolňuje svaly na rukou. Také před koncertem nejím, a pokud
ano, rozhodně ne nic ostrého.

 

Předpokládám, že své ruce hýčkáte jako v bavlnce. Jak se o ně staráte?
Utrpěl jste během vaší kariéry například nějaké zranění rukou? 

Občas využívám akupunkturu, zvláště
když cestuji po Asii, protože když hodně cvičím, ruce mi tuhnou. Několikrát
jsem si ruku zlomil, ale to už v mládí. Jinak se k nim nijak zvláštně nechovám,
nemám je ani pojištěné.

 

Jaké vlastnosti musí nástroj mít, aby po něm vaše ruce toužily? Vozíte si na
koncerty vlastní nástroj? 

Piano si nevozím, využíváme tři
výrobce, na jejichž nástroje na svých koncertech mohu hrát. Velmi nerad hraju
na zcela nové piano, které bývá tvrdé a neznámé. Pianisté to nemají tak lehké jako
například houslisté, kteří si vozí vlastní nástroj a ten dokonale znají. V
oblibě nemám příliš měkká piana, mám totiž velké ruce. Nástroj pro mě musí mít
perfektní mechaniku a barvu tónu. Piano, které zpívá, je to, po kterém mé ruce
touží.

 

Jak dlouho vám trvá, než se před koncertem s takovým neznámým pianem
sžijete? Stalo se vám, že jste na nějaký nástroj odmítl zahrát?

Potřebuji obvykle minimálně
hodinu na to, abych se s nástrojem seznámil. Nikdy jsem neodmítl hrát na žádné
piano, pokud není vyhovující, požádám, aby ho přeladili.

 

Kolik pian vlastníte? 

Mám pět nástrojů v různých
svých domovech.

 

 

Kdybyste si mohl nechat vyrobit vlastní nástroj na míru, existuje něco, co
byste na pianu změnil? 

Miluju ten nástroj takový,
jaký je, takže spíše ne.

 

Kde čerpáte inspiraci pro svou práci? 

Překvapím vás, ale například od
popových umělců jako je Beyoncé, Madonna a další. Zaměřuji se především na
skladby z producentského hlediska, protože tito umělci využívají ty nejlepší
producenty. Pro mě jako crossover umělce je hledání producentských možností hodně
důležité.

 

Kdybyste mohl povečeřet s kterýmkoli skladatelem klasické hudby z minulosti,
kdo by to byl a na co byste se ho zeptal? 

Mým nejoblíbenějším
skladatelem všech dob je Sergej Prokofjev. Povečeřel bych ale rád i s Mozartem
nebo Bachem, kteří byli produktivnější než Prokofjev a ovlivnili nespočet
generací umělců. Rád bych věděl, jak to udělali. (smích)

 

Vaše práce je velmi časově náročná, hodně cestujete, především po Asii, kde
se těšíte nesmírné popularitě. V čem myslíte, že tkví váš úspěch právě v těchto
zemích? 

Piano je v Asii
nejpopulárnější nástroj a klasická hudba tam prožívá obrovský boom. Navíc
Asiaté mají rádi Evropany. Někteří moji kolegové zažívají úspěchy v Americe,
jiní v Evropě. Mně se to podařilo právě v Asii a to hned s mým prvním albem. Navíc
mnohá má alba jsou crossovery. Jsem zkrátka jiný a věřím, že právě to se lidem
líbí.

 

Pokud se vám podaří vyšetřit volný čas, jak ho nejraději trávíte?

Jsem rád obklopen rodinou a přáteli,
rád se chodím bavit do klubů, sportuji.

  

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Hana Robinson

Foto: Jakub Hnilica 

Vytvořeno ve spolupráci: www.tosproduction.cz 

Korektura textu: Vladana Hallová 

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín
Best of www.ibestof.cz

Narodil se rok a půl po druhé světové válce, pochází z východních Čech. Svou hudební dráhu nastartoval jako člen hudební skupiny Cardinals ve svých dvaadvaceti letech. S jeho jménem je neodmyslitelně spjata slavná skupina Blue Effect. Rovněž nelze opomenout vystupování se zpěvačkou Marcelou Březinovou. V roce 1975 založil jazz-rockové uskupení Bohemia. Listopad 1989 jej zastihl v Občanském fóru. Na počátku devadesátých let hrál v muzikálech Michala Davida Kleopatra, Tři mušketýři a Angelika. Od roku 2009 se stal členem souboru RockOpera. Hudba, kterou skládá, je jeho věčným zdrojem inspirace.

Narodil jste se rok po druhé světové válce v Pardubicích. Zamiloval jste si město skvělých hokejistů a perníků?

Pardubice jsou skutečně moje rodné město. Rodiče pocházeli z Kutné Hory a mé dva starší bratry maminka povila v Pardubicích, tudíž mě také. Ale hned po narození mne vyexpedovali do severočeského Litvínova, kam šel otec-právník po válce osidlovat pohraničí, A tam jsem prožil svoje útlé dětství. Já jsem měl totiž, ač je to k nevíře, útlé dětství.

 

Na mládí je krásné, že se k němu můžeme celý život vracet. Jaké bylo to vaše?

Mládí je dost široký pojem. Někdo dokáže být mladý i v šedesáti letech, někomu to vydrží podstatně kratší dobu. Myslím, že mně vydrželo dost dlouho. Ale za to asi může bigbít. V mládí jsem prožil setkání s hudbou, ale také se sportem, hrál jsem fotbal, tenis a jako každý litvínovský kluk jsem prožíval litvínovský hokej, což mi zůstalo dodnes. Na hezké věci se nezapomíná. Ale nedá se zapomenout i na méně hezké věci. Například když umřel Stalin a vzápětí jeho nohshled Gottwald, my děti jsme musely v chladných březnových dnech stát na litvínovském náměstí Míru, které se mělo spíše jmenovat náměstí Války, soudě podle výhrůžek a nenávistných výpadů vůči západnímu světu, jimiž byly prošpikovány smuteční bláboly komunistických pohlavárů. A já jsem dumal nad tím, jestli ten Stalin je v té rakvi a proč zrovna v Litvínově. Až později jsem pochopil, že to bylo divadlo, jež se odehrávalo po celém Československu. Velmi zábavné…

 

Kdo vás přivedl k hudbě? Začínal jste se učit hrát na klavír, které další hudební nástroje jste během života vystřídal? A patřil jste mezi studenty, kteří se do školy vždycky těšili?

Moje maminka byla učitelka. V mládí hrála na klavír, a tak i my tři bráchové jsme se učili hrát na piano v hudební škole. Mě to bavilo, ale když k tomu časem přibylo ještě violoncello, moc velkou radost jsem z toho neměl. Kamarádi chodili hrát fotbal, hrával tam s námi i jeden moc šikovný kluk, mladší než my. Tenkrát jsem netušil, že z něj vyroste hokejový i lidský bohatýr. Jmenoval se Ivan Hlinka. A já jsem musel čtyřikrát týdně do hudebky.

 

Určitě jste měl štěstí na hudební kantory. Můžete se o nich zmínit?

Na klavír mě učila paní profesorka Junková a ředitelem hudební školy byl skvělý pan profesor s krásným umělecky znějícím jménem Viktor Kristián. Ten založil velký pěvecký sbor s vysokou úrovní, jehož jsem byl členem. A to mě moc bavilo.

 

Byl jste členem dnes již legendární hudební skupiny Blue Effect. Málokomu se podaří vstoupit do historie během svého života. Jaká to tehdy byla doba? Které období vaší umělecké kariéry bylo pro vás nepřínosnější?

V šedesátých letech jsem byl studentem litvínovského gymnázia a měl jsem moc rád divadlo Semafor a Waldu Matušku. Ale pak mě zcela očarovali Beatles a už jsme zakládali různé bigbítové kapely a pokoušeli se hrát aktivně, byť jen ve skromných amatérských podmínkách. Začal jsem chápat, co je to za slast a prožitek. Sílila ve mně touha věnovat se hudbě aktivně, jak se říká, „na plný kule“. A pak přišel rok 1968. Nastalo jakési uvolnění a přesně 8. června 1968 jsem odjel do Prahy za hudbou. Nikoho jsem v Praze neznal, kromě kamaráda Bobyho Houdy. Věděl jsem, kde je Music f club, pozdější Futurum. Tam jsem se na koncertech kapel postupně seznamoval s pražskými rockery. Občas mě někdo nechal u sebe přespat, ale také jsem spal na lavičkách v parcích. Tehdy to šlo, byl krásný teplý červen a díky tehdejšímu společenskému uvolnění mě žádní četníci nezatýkali. Dostal jsem se do konkurzu v kapele Cardinals a byl jsem přijat. Hrál jsem tam asi dva roky a pak přišla ta řacha (rána). Dostal jsem lano od Radima Hladíka do Blue Effectu. Tehdy se mi splnil sen. Byl jsem plný nápadů a společně jsme začali tvořit svoji svébytnou hudbu.

Bohužel ta idylka společenského a politického uvolnění velmi rychle skončila a nastal komunistický teror sedmdesátých let. Naše hudba byla ale tak silná, že si našla statisíce příznivců a odolávala všem těm bolševickým cenzorům, kteří vždycky cítili v umění velké nebezpečí. My jsme dávali sílu našim fandům a oni zpětně nám. To je ideál. Dnes bohužel diktát komoušů vystřídal diktát peněz a umění je zpět na pokraji společnosti. Vítězí komerce a klišé.

foto: Lenka Hatašová

 

S kterými hudebníky jste se nejraději přátelil? Zůstali někteří z nich až do dnešních časů?

Hrálo se mnou mnoho skvělých hudebníků. Výborný parťák byl kytarista Standa Klásek Kubeš, basista Guma Kulhánek, saxofonista Honza Kubík, Radim Hladík, Michal Pavlíček a především geniální bubeník Vlado Čech. A k nim patřil i můj dvorní textař, můj guru Pavel Vrba. S posledními dvěma jmenovanými se k mé velké lítosti už stýkat nemohu.

 

Jste, jak se píše v naučných slovnících, nevlastním otcem české zpěvačky Heleny Zeťové. Jste potěšen, že vás následuje v uměleckých stopách?

Já jsem kdysi poznal osobu Alenku a ta měla osmiletou dceru Helenku. To, že se z ní jednou stane skvělá zpěvačka, jsem zdaleka netušil. Ani jsem ji do hudby nikterak nenutil. Jen jsem doma pouštěl hodnotnou muziku, žádnou komerci. A tím jsem ji, myslím, ovlivnil. Jinak je to pouze věc jejího talentu. Není moje krev, takže po mně nic nemohla zdědit. Ani nemám rád termín nevlastní otec nebo otčím. My jsme spíš kámoši a já jí fandím.

 

Neodmyslitelná součást vašeho života je skladatelská činnost. Ke kterým svým dílům se nejraději vracíte?

Řekl bych, že skladatelská činnost je u mne zásadní věc. Baví mne hudbu vymýšlet, proto vlastně i zpívám. Zpívám výhradně vlastní hudbu, nezpívám cizí přejaté písně. I když je to poměrně snadná cesta k úspěchu. Baví mne hledání a objevování. Zkrátka osobní výpověď. V rámci koncertu současně obnovené kapely S. L. S. hrajme celé nové artrockové album Čas vlků a některé moje kompozice z alba Blue Effectu Svět hledačů. Jedná se o Zázrak jedné noci a Zmoudření babím létem.

 

Přemýšlíte někdy o tom, co byste s velikou chutí ještě zkomponoval?

Takhle o tom nepřemýšlím, nic neplánuji, nepíšu na objednávku. Co ze mne vyleze, to vyleze. Ale dovedu si představit můj artrockový koncert ve spojení se symfonickým orchestrem.

 

Známý spisovatel, s nímž jsem měl tu čest se přátelit, doktor Jaroslav Hovorka z Kampy, říkával: „Každý má pro svůj život vyměřeno času dost…“ Jak se na fenomén času díváte vy?

Já bych s tím až tak zase nesouhlasil. Můj přítel Pavel Vrba toho mohl ještě mnoho sdělit, leč čas vypršel… Víc by nám k tomu řekl velikán národa Jan Werich, leč…

 

V roce 2013 vás postihly veliké zdravotní potíže, zhubl jste 15 kg. Vyměnil jste Prahu za venkovský dům se stodolou, kam jste se odstěhoval se svou ženou Alenou. Jak se vám žije na venkově?

No, už jsem ve věku, kdy mohou zdravotní problémy přijít. A stalo se. Byl jsem stižen lehkou mozkovou příhodou. Díky včasnému zásahu a péči lékařů ve Vinohradské nemocnici jsem se z toho poměrně rychle vylízal a to bez jakýchkoliv následků. Dnes mohu hrát, skládat, jezdit na kole, hrát tenis, jen musím do sebe cpát asi deset prášků denně. Lékaři mi říkali, že se nemám rozčilovat, že mám žít klidněji. V dnešní době… Prodali jsme byt v Praze a koupili venkovský domek blízko Městce Králové a od té doby jsou z nás venkované. Jsme na čerstvém vzduchu, pomalu domeček upravujeme a moc se nám tam líbí. Náš kavkazan Balú dostal ještě kamarádku kavkazanku Aidu a všichni jsme tam spokojeni. Ale v žádném případě nejde o nějakou izolaci od lidí. Venkov si uchoval takové ty tradiční zvyky, třeba že se všichni zdraví, prohodí pár slov. Zazvoní paní sousedka, v rukou talíř s čerstvě napečenými koláči, chlapi pomáhají s různými pracemi, které bych sám nezvládl, neb jsem nemehlo, kopyto a pazdrát. To se v Praze nevidí. A naši nejlepší přátelé za námi velmi často jezdí.

 

Když se člověk podruhé narodí, zcela jistě každý nový den chápe jako dar, jako poslání, nebo se mýlím?

Bezpochyby mám radost z každého nového dne, ale výrazy jako dar, poslání mi připadají poněkud patetické. Mám svoji ženu, okruh skutečných přátel a moje milované psy. A ti by nikdy nepochopili, proč jsem je opustil. Je třeba žít v souznění s přírodou, s přáteli a hudbou.

 

Jaká největší událost vás v nejbližší době čeká?

Kromě koncertů s kapelou S. L. S. A muzikálů, ve kterých účinkuji, se pomalu, ale zároveň i rychle blíží moje sedmdesáté narozeniny. Chtěl bych je oslavit poněkud výjimečnějším koncertem za účasti hostů, tedy mých hudebních přátel a symfonického orchestru.

 

Kdybyste měl označit některou píseň jako svou hymnu či krédo, která by to byla?

Myslím, že to krédo je obsaženo na albu Svět hledačů: „Sám bloudívám tou travní pustinou, já sám náležím do cechu věčných hledačů.“

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Vladimír Stibor

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci:

Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

Hotel Grandior Prague www.hotel-grandior.cz

LE Hotels www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Rodák ze Sokolova od devadesátých let
systematicky dobývá českou hudební scénu nejen působením v energických
kapelách, ale také v úspěšných muzikálech. Ze všech hudebních
projektů ten aktuální Illustratosphere vystihuje jeho hudební cítění
nejvěrněji. Koncertní turné zvukově a pěvecky perfektního jazzu vyprodává
kapela napříč celou republikou. Několika prestižními cenami hudební
akademie oceněný zpěvák oslňuje nejen svým talentem, ale také přitažlivým a
charismatickým vzhledem, který již několikrát zúročil i na dráze herecké.
K jeho zálibám patří fotografování vážek.

 

Jak jste to měl od mládí
s profesními ambicemi a co je ovlivnilo?

Nemám
moc ambicí, krom toho dělat pořádně to, co mě zajímá, tak jako pro věc samu.
Ono se to, počítám, pak samo zúročí. Když tedy nejste nějak zásadně špatný nebo
totálně mimo paradigma.

 

Jak jste se dostal od rentgenu z
operačního sálu k profesionální dráze muzikanta? 

Jsem
vlastně oportunista, chvíli jsem zpíval s sebou a první větší honorář ve
mně vygeneroval odvahu pustit se do nejistoty. V té době už jsem věděl, že
nemám dost, hm, jaksi morálně volního potenciálu, abych se zodpovědně připravil
na přijímací zkoušky na vysokou školu. Vyhověl jsem volání jednak své mladické
touhy se spíš tak jako poflakovat a jednak své muzikality, kterou jsem se
rozhodl nenechat ležet ladem, i když ambice stát na pódiu s velkou kapelou
jsem neměl, spíš jen sen, a ten navíc nijak neodbytný.

Spolupracoval
jste se spoustou hudebníků a kapel. Co vám to přineslo? 

Zkušenosti.
Větší jistotu. Sebevědomí. Větší množství a diverzitu variabilnějších a
flexibilnějších konektorů a portů s vyšší úhrnnou měrou kompatibility,
abych tak řekl.

A se
kterým hudebníkem se vám spolupracuje nejlépe a proč?

S klukama,
co spolu děláme. Tak jsme spolu jako dotekli do jedné strouhy. Nově jsem začal
spolupracovat s Jirkou Levíčkem a Kamilem Slezákem, šikovnýma mladýma
klukama s velkým ponorem a dobrou řemeslnou výzbrojí. Rád dělám
s Romanem Holým ve studiu, rád skládám s Filipem Jelínkem,
s Mírou Chyškou. A rád dobývám hudbu ze sebe a ze světa s Robertem
Balzarem. A tak dále.

Co je pro
úspěšný výsledek spolupráce dvou hudebníků důležité? 

Určitá míra odosobnění. Vzájemná důvěra. Vzájemné vnímání,
sebekontrola, společné uvědomování si existence v čase, když jde o hraní
samotné tedy. Přece jen se našinec vždycky trochu obnažuje, takže i vysoká míra
taktu a svým způsobem i trpělivosti a shovívavosti. Je to tak podobné
partnerství, že až s podivem.

Odkud
berete hudební inspiraci?  

Uf, svět, život, literatura, jiní hráči…

Jak
dlouho průměrně pracujete na vydání jednoho alba?

Přijde
na to, tři až pět let. Čím víc se jezdí hrát, tím déle to trvá; přešaltovat
z hraní na tvoření vyžaduje dost úsilí, celého muže.

 

Kolik lidí se na tvorbě alba obvykle
podílí?

Různou
měrou všichni. V interpretační živé muzice jistě, jakkoliv nemusí všichni
aranžovat, v autorské práci je to různé, texty, aranže, zvuk, jednotlivé party
a paterny, instrumentace, hm, to se nedá vlastně vůbec průměrovat.

 

Je pravidlem co album, to koncertní
turné?

Co
album, to několik koncertních turné. Dělat desku po jednom turné ale nelze.
Z časových, uměleckých i jiných důvodů. Nejsme kapela pro náctileté.
Nechodí na nás dvacet tisíc lidí. Zaznamenat změnu svého postoje, nějaký stav
řemesla, představu o zvuku, reflexi světa, k tomu třeba najít trochu
odvahy a dnes už, bohužel, i důvod. Je toho mnoho. A při vědomí, že nejste
génius, je někdy třeba dost sebepřesvědčování, že právě tento pocit stojí za
záznam, za příspěvek k všeobecnému šumu.

 

Jaká bývá příprava na turné po technické
a psychické stránce? 

Naučit
se písničky, trochu spočítat, co si můžeme a nemůžeme dovolit, vymyslet zvuk,
nadefinovat technické podmínky, dát dohromady tým lidí, kteří jsou spolu
schopni a ochotni spolupracovat, dohodnout se na honorářích, zařídit koncerty,
logicky a logisticky, koupit si pěknou košili, přistřihnout knírek a nenechat
se zviklat plovoucím pódiem pár prvních hraní, toť v kostce kostka.

 

Na jaké úrovni udržujete kontakt
s publikem?

Moc
tomu nedávám, občas se připomenu přes Facebook, ale málo, dáváme vědět, kdy a
kde hrajeme a na koncertě se opravdu snažíme dobře hrát i se propojit,
zprostředkovat zážitek, zaujmout umem, nenudit… To stačí, no ne?

 

Znáte ideální způsob, jak pracovat
s udržením rovnováhy? 

Mít
v pořádku vestibulární systém, míním. No, a nechlastat, zbytečně se
emocionálně nevysilovat. Nenechat si válet kabely pod nohama. S rovnováhou
je to nelehké. Naštěstí ta hudba sama je důležitější než vaše rovnováha. Jde o to
tedy, přijít na to během prvních taktů, co nejrychleji. Pak si můžete dovolit i
se občas zapotácet. (úsměv)

Je nějaký
rozdíl v koncertování v ČR a v zahraničí? 

Já
bych rád, abych to vůbec nevnímal. To je můj cíl. Sem tam se to podaří. Hraju
na festivalu v Düsseldorfu – open air s promenádou. Hraju v Dobrušce
v kino klubu – lidé sedí a poslouchají. Hraju v hospodě na Kypru pro
sedm lidí. Hraju na Colours of Ostrava pro devatenáct tisíc lidí. Hraju s akustickým
triem. Hraju se symfonickým orchestrem. Ty samé písně. Vůbec se tím nechci
zabývat. Chci si zahrát. A chci zahrát těm lidem. Chci, aby mi bylo jedno, kde
stojí pódium, nestresovat se okolostojičnostmi. Zajímá mě hraní, výběr tónů,
rytmus, nějaká bazální pravda ukrytá ve způsobu přednesu, píseň. Věřím, a
věřím, že v to věřím oprávněně, že právě tohle umožňuje hrát kdekoliv
cokoliv a přitom být komukoliv úplně srozumitelný.

Jak byste popsal rozdíl mezi hudební tvorbou
například JAR a vaší nynější kapelou Illustratosphere? 

J. A. R. je, alespoň z mého pohledu, intuitivnější,
prošílenější a poťouchlejší, Illustratosphere sofistikovanější, vážnější a
intimnější. Mají se k sobě vlastně jako doplňovačka. Asi tak jako blázinec
a léčebna. (úsměv)

Zajdete
si někdy na koncert jiného interpreta, a kterého a proč? 

Málokdy,
jsem ke svému volnému času už mnohem ohleduplnější než dřív. Občas se
k něčemu nachomýtnu a skoro vždycky si to užiju, fízluju kapely na
festivalech, občas se zajdu podívat, je-li tu, na nějakého opravdu světového
zpěváka, kterého mám navíc rád do té míry, že mu nezávidím, Micka Hucknalla,
například. A tak dále.

 

Vyhrál jste v
hudební soutěži Anděl deset ocenění. Jakou sehrála ve vašem životě roli?

Ocenění zahrála v mém životě v podstatě
nejvýznamnější roli v tom svém smyslu, že jsou mi často pokládány otázky,
které se jich týkají. Nevím. Nevím, jaké by bylo je nemít, přestože na ně skoro
vůbec nemyslím. V tom daném okamžiku, během té „laureace“, jsem samo sebou
rád, jinak mi to ale je spíše jedno. Postavit na tom nic nelze. Navíc bylo
oceněno už tolik lidí, kteří řemeslu ani umění skutečně ničím nepřispěli, že
opravdu nemá cenu z toho dělat velblouda. Ale třeba se mi nad tím takto
snadno mává rukou právě proto, že ta ocenění mám, těžko říct. Ale jak bylo
řečeno v úvodu, většina mých ambic koření v intimním vztahu ke kráse
a pravdě, takže jsem vážně docela kliden.

Je nějaký
rozdíl v práci na filmovém soundtracku oproti albu?

Film
není můj, navíc na něm spíš jen spolupracuji, když už, kdežto album je „můj
vlastní film“, ta práce je jiná. Album je úplně volná tvorba.

 

Co potřebujete vědět o filmu, pro který
máte skládat hudbu? Podílíte se i jinak na produkci? 

Vůbec.
Já toho moc neskládám. Filmovou hudbu jsem ještě nikdy sám nedělal. Kdybych ji
dělal, potřeboval bych číst scénář a vidět film alespoň nějak němý nebo něco,
pokoušel bych se popisovat scény hudebním jazykem, ideálně bych poprosil
režiséra, aby si alespoň pro poprvé nechal reference zatím pro sebe a tak dále…

 

V roce 1997 jste vydal album s názvem Mein Kampfunk, je zde nějaká spojitost či
asociace s knihou Mein Kampf?

J.
A. R. je vydal, to album. Není, žádná. To nás napadlo úplně náhodou. Až týden
po vydání alba jsme se dozvěděli o existenci, životě a díle Adolfa Hitlera. Jak
říkám, byla to úplná náhoda, synchronicita, o existenci toho spisu jsme neměli
nejmenší tušení. To se občas stává. (úsměv)

 
Jak jste
vnímal rozdíl dvou filmových rolí – vodník v
Kytici a milenec ve Výletu? 

No
asi jako rozdíl mezi pohádkovou a reálnou bytostí. Ale ve skutečnosti byl ten
rozdíl docela malý – na poměrně krátký časový úsek jsem se objevil nahý a
relativně nemluvný na plátně; následovalo pár záběrů na mé zachmuřené čelo, no,
a tím jsem v podstatě svůj potenciál vyčerpal. V zásadě jsem herec
tichých, nahých rolí. Tedy spíše byl jsem; režiséři a režisérky už vědí o mých
břišácích svoje.

Jak vzpomínáte
na kontroverzní postavu revolucionáře Che Guevary v muzikálu Evita? 

Ale
ta postava přece nebyla vůbec kontroverzní, byla to jenom taková docela dobře
napsaná muzikálová figura, komentátor, glosátor, stylizovaný vypravěč, který
stojí mimo celý příběh, zná jej dopředu, pomáhá dynamice dějové linie,
představuje ostatní aktéry příběhu, reprezentuje Evitino (a nejen její) svědomí…
Vzpomínám na ni rád, kdybych měl v té době mozek, jaký mám dnes, užil bych
si ji lépe.

Plánujete
se ještě účastnit nějakého filmového natáčení? 

Hola,
kdo jsem já, abych plánoval takové věci?

Jak vás
v životě ovlivnil směr, kterým jste se vydal?  

Rozhodně mi neumožnil vydat se jinudy, pokud to tedy mohu
nějak rozumně shrnout.

Máte
někdy v průběhu roku volno, nebo jste v neustálém pracovním vytížení? 

Ale
jo, měl. Ale každou chvíli je třeba udělat něco, s čím nepočítám. Navíc
zabiju miliony hodin administrativou a podobnými kravinami.

 

Patříte
k lidem, kteří plánují, nebo jste spíše spontánnější? 

Od povahy jsem sice spíše spontánní, ale tolik času, abych si
mohl spontaneitu dovolit, například se na všechno spontánně na týden
vyfláknout, už prostě nemám. Takže musím svou spontaneitu pečlivě plánovat
dlouho dopředu.

 

Jak dlouho se
věnujete focení vážek, které se stalo vaším velkým koníčkem?

Asi dvacet let.

 

Kam až takový
koníček u vás vygradoval? 

No, naučil jsem se některé věci opravdu dobře, skoro nejlíp
na světě, hm, a taky to stálo dost peněz. Zkrátka, když se k nějakému
koníčku vztahujete dostatečně pevně a jste dostatečně důslední, většinou to tak
dopadne. Své výjimečné schopnosti a zkušenosti draze zaplatíte. (úsměv)

 

Od roku 2005 nese vaše jméno jedno
šídlo. Jak k tomu došlo?

Expedice
Río Tambopata, červenec 2002. Chytil jsem paratyp. Dennis R. Paulson
z toho byl tak nadšený, že se uvolnil do té míry, že už nemohl vzít
zpátky, co mi ve slabé chvíli slíbil. Totiž, že se tohle šídlo bude jmenovat po
mně, jakmile bude mít trochu času a popíše je. Spolu s Natalií von
Ellenrieder se mu to podařilo v roce 2005.

 

Považujete se za ambiciózního člověka? 

Nevím.
Popravdě vlastně ani moc ne, ale můžu sám sebe docela dobře klamat.

 

Několikrát jste byl nominován do anket
nejkrásnějšího muže ČR, mezi nejcharizmatičtější zpěváky. Jak moc řešíte svůj
vzhled a vystupování? 

Dnes
o něco více než dříve, ale dříve jsem si zase dával více záležet na tom, aby
bylo zřejmé, že svůj vzhled a vystupování neřeším, takže kdo ví, jak je to ve
skutečnosti. Netrávím mnoho času sebeupravováním, ale vím, jak vypadám a co mám
na sobě. É, tedy kromě času, který trávím v tropech, to je mi to jedno
doopravdy, cele a dokonale.

 

Co společenské akce, můžeme vás někde
vidět, kromě koncertů? 

Moc
toho nevymetu, mám vážně málo času a často se cítím přesocializovaný, navíc
trochu patřím mezi lidi, kteří se dost často nudí, é, pokud se trochu neopijí. Ale
občas s Bětkou vyrazíme. Tu a tam. Sem tam.

 

Co se vám v životě nejvíc povedlo? 

Nevím,
co se tak může v životě nejvíc povést. Najít opravdu dobrá řešení…

 

Co patří k vašim životním
ponaučením? 

Nikdy
neříkej vždycky. Panebože, já nevím, já na tohle vůbec neumím odpovídat. Granát
je horší než pistole? Hulit trávu ožralý se nevyplácí? I při dobíhání tramvaje
se rozhlédni? I nemotora může být okouzlující? Není čaj jako čaj? Ani při
vysoké vzdušné vlhkosti nepodceňuj příjem tekutin? Čtyřicet brufenů za den je
trochu moc? Freud byl popleta? Nepřiplácni bezmyšlenkovitě vše, co tě zalechtá
za krkem? Biatlon není vodní sport? Těch bude, ponaučení…

 

Máte radu pro budoucí zpěváky, kteří by
rádi šli ve vašich šlépějích?

Odvahu!

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Marie Kampfová

Foto: Marian Majik

Vytvořeno ve spolupráci s agenturou
Presscode www.presscode.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best
of www.ibestof.cz