„ A tak
jako Walda Matuška měl svoji Terezu, Jirka Korn Ivetu nebo Karel Hála Matyldu,
já budu mít svoji Magdalenu.“ Laďa
Kerndl
„Český Sinatra“.
Tato přezdívka se mu už před dávnou dobou stala synonymem. Ale Laďa Kerndl je
nejen českým Sinatrou. Je to muž s obrovským charismatem, který si člověka
dokáže získat už při podání ruky. Muž sdílný a galantní, který „má rád humor a
sladkosti“, jak na sebe v úvodu prozradil. A to jsem si během rozhovoru
potvrdila. Také to, že má v započatém roce 2010 spoustu zajímavých plánů,
které si chce splnit i na počest svého jubilea – 65. narozenin. Nová deska,
kniha, dokončení filmu, koncerty, dlouho slibovaná dovolená… Při našem
interview jsme však neprocházeli a ani neproplouvali pouze přítomností či
budoucností, ale i zážitky a zkušenostmi z dosavadních životních etap Ladi
Kerndla.
Foto:
Miloslav Svanovsky
Pane Kerndle, na konci minulého roku jste vydal novou desku. Můžete nám
ji přiblížit? Čím je výjimečná?
11.
listopadu minulého roku jsem vydal desku, již čtrnáctou v pořadí, pod názvem
„Zdá se to pár dní“. Byl to pro mě významný den, protože toho dne měl v Praze
koncert Tom Jones, kterého jsem si šel poslechnout. Mimochodem, koncert to byl
úžasný. Moje nové CD je výjimečné tím, že je vlastně první autorskou deskou
nazpívanou v českém jazyce. Všechny předešlé desky byly v angličtině. I když
musím podotknout, že česky zpívané skladby naleznete i na mém albu vydaném v
roce 1995 s panem Gustavem Bromem a Antonínem Julinou. A pak na CD z roku
2004 „…pár příběhů“, kde zpívám i se svojí dcerou Terezou. Na desce „Zdá se to
pár dní“ jsou písničky od českých autorů, nové věci napsané přímo pro mě. Dá se
říct, že jsou z velké části směrované k mému životu, který se odehrával spoustu
let na moři a na místech po téměř celém světě. Hudbu k tomuto ojedinělému albu
složil náš skvělý jazzový kytarista Roman Pokorný. Podílel
se i na některých textech. Skladby na této desce jsou ve stylu blues, folku,
balad, rocku, swingu i funky. Píseň „Magdalena“ složil a otextoval Jiří Březík.
Dalšími textaři jsou Karel Klusáček, Petr Šiška, Jaroslav Cedidla, Helena
Procházková a Jan Slabý. Na tomto CD se hudebně podíleli Ondřej Pivec, Mirek
Hloukal, Igor Shikula z Ukrajiny, Dudu Morais z Brazílie a Eli Khentov z
Izraele. Naleznete zde i bonus „Connect Me, Baby!“, což je jediná věc
v anglickém jazyce. Na desce pracovalo vlastně sedm textařů, z nichž jeden
je nevidomý. Jmenuje se Jan Slabý a je to člověk, se kterým se znám spoustu
let. Několikrát mi nabídl krásné texty k písničkám, ale nebyla nikdy
příležitost je použít, protože všechny mé dosavadní skladby, jak jsem se už
zmínil, byly v angličtině. Až na tuto desku se mi konečně podařilo zařadit jeho
skladbu s názvem „Moře a já“, která mě dostala a která vystihuje můj vztah k
moři a životu.
Foto:
Miloslav Svanovsky
Máte image zpěváka, který
interpretuje zejména americké evergreeny 40. až 60. let. Proč jste vždy dával přednost
této hudební oblasti? Kdy a jak se vám stala tak blízkou?
Už když
jsem jako kluk poslouchal zakázané rozhlasové stanice Radio Luxemburg, Radio
London, Deutsche Welle, Svobodná Evropa. Tyto stanice velice vyhledával a
poslouchal můj táta. Před zprávami, které byly vždy v celou hodinu a pak po
zprávách, už nebyl signál tolik rušený. Mohl jsem tak poslouchat skvělou
muziku, jazz, swing a evergreeny 40. až 60. let. Díky tomu se mi začala tato
hudba líbit a imponovat mi. Snažil jsem se do toho začít trošičku zapojovat a
tyto věci zpívat, a mám je vlastně dodnes v sobě a díky nimž mám široký
repertoár. Ovšem můj repertoár je tak široký i díky tomu, že jsem se posléze
dostal jako muzikant na americkou výletní loď, kde jsem působil spoustu let. A
to nejen na lodi, ale vůbec celkově v zahraničí. V zahraničí jsem pracoval
téměř dvacet čtyři let, samozřejmě s přestávkami, kdy jsme se vraceli domu. No
a tam jsem v zásadě tuto muziku do sebe čerpal dál a učil se další evergreeny,
světové šlágry, které jsou neustále aktuální. Stejně jako se vysílají klasická
díla Chopina nebo Beethovena, vysílají se i skladby Duka Ellingtona nebo
Irvinga Berlina a Cola Portera a dalších.
To jsou světové melodie, které jsou
zažité stejně jako klasika. Už se dostávají na stejnou úroveň. Takových skladeb
existuje nepřeberné množství. Jistě, že některé jsou slavnější, některé méně
slavné, ale je potřeba znát i ty méně slavné. Protože i mezi nimi jsou velice
pěkné a líbivé skladby. Lidé je ale neznají, protože se pořád dokola omílají
jen ty nejslavnější. A ještě k vaší otázce. Mě zkrátka tahle muzika baví.
Samozřejmě, když jsme hráli na lodích, hráli jsme i popové věci, v té době
populární. Od ABBY i od Beatles, to jsme museli mít také nastudované, protože
lidé si to žádali. Ale naší parketou byly na prvním místě světové evergreeny.
Na lodích jsme doprovázeli také americké zpěváky, tanečníky a umělce z celého
světa. Musím říct, že to tak frčelo, že člověk někdy nestačil ani obracet noty,
ale zvládli jsme to. A byli jsme rádi, že jsme mohli konkurovat americkým
orchestrům, i když jsme oproti nim hráli za poloviční peníze a z toho jsme
ještě polovinu odváděli u nás Pragokoncertu. Jako jedni z mála jsme ale mohli
jezdit do světa a podívat se za hranice železné opony, která byla jinak neproniknutelná.
Domů jsme se vraceli na dva až tři měsíce, když byla loď v suchém doku na
opravě. To jsme vystupovali v hotelích po celé republice, například
v hotelu Alexandria v Luhačovicích, v hotelu International v Brně… a tak
dále.
A v hotelu Praha v Praze?
V
hotelu Praha také, ano. Hráli jsme na různých, velmi exkluzivních pracovištích,
protože jsme měli široký repertoár, který tu téměř nikdo neměl. Měli jsme
luxusní oblečení, ty nejlepší aparatury, velmi kvalitní hudební nástroje, ale
především vynikající repertoár. Bylo to pro nás velice prestižní. V té době
jsme byli atraktivní mladí umělci. Dá se říct, že jsme byli na výsluní.
Doposud jste nejen zpíval americké
evergreeny, ale i vydával desky zejména s těmito melodiemi. Co vás tedy vedlo
k natočení desky v češtině?
Toto
české cédéčko vzniklo z důvodu, že se mě spousta lidí ptala, proč nezpívám v
našem krásném českém jazyce. Doposud jsem vždycky odpovídal způsobem, že přece
zpívám americké evergreeny, které jsou psané v angličtině. Už se mi ale do hlavy
zavrtal červ, že by to chtělo vlastní desku. A pak to přišlo. Jednou mi můj
kamarád Roman Pokorný, špičkový kytarista, řekl: „Víš co, tak uděláme spolu
desku. Napíšu ti hudbu, abys měl svoje vlastní věci. A nazpíváš to s českými
texty.“ Tak vznikla tato moje deska, kterou jsem určitě potěšil ty, co ode mne
čekali česky nazpívané skladby. Dle prodejnosti je o ni zájem a to mě těší.
Myslím si, že všechno chce svůj čas. Na této desce jsem pracoval téměř tři roky.
Zpívá se vám snáze česky nebo
anglicky?
Čeština
je o trošičku těžší. Obzvlášť pro mě jako Brňáka, protože je mi vrozený
brněnský slang a s tím se pak člověk velice těžce vyrovnává. Musím si na to
vždycky dávat pozor. Ale nestěžuji si, čeština je pěkná a čeština je i zpěvná.
Samozřejmě ne tolik, jako angličtina, italština nebo francouzština, tyto tři
jazyky jsou nejzpěvnější. Ale čeština je dobrá. Záleží na konkrétním textu, jak
ho textař napíše, aby se dal nafrázovat podle melodie.
Což mě přivádí k dalšímu dotazu.
Jakým způsobem vzniká text písničky? Vy do něj zasahujete tím, že si řeknete, o
čem chcete, aby písnička byla? Nebo vám ho textař dodá už kompletně hotový?
Na této
poslední desce „Zdá se to pár dní“, což je název i úvodní skladby, jsme to
dělali v zásadě ve spolupráci. To znamená, byl nějaký nástřel toho, o čem by
písnička měla být. Dejme tomu o moři, anebo o touze být doma. Nebo o láskách,
které jsou po světě, anebo o Riu de Janeiru, kde to frčí v rytmu samby. Toto
jsou takové ty náměty. Na desce je také písnička od Jirky Březíka, která se
jmenuje „Magdalena“. Mně je úplně jedno, jestli je název písničky „Magdalena“
nebo „Ivana“ nebo Marie“, je to prostě písnička o tom, že každému z nás chlapů
se v mládí přihodilo, že toužil po nějaké dívce, kterou tajně miloval, a ona
měla oči pro někoho jiného. Což je úplně běžné, prostě to tak někdy v životě je
a vždycky bude. Takže v této skladbě je hlavním motivem touha po dívce. Musím
říct, že to byla vyloženě jeho skladba, která mě ale natolik oslnila, že jsem
si řekl, že ji na tuto svoji desku musím dát. A tak jako Walda Matuška měl
svoji Terezu, Jirka Korn Ivetu nebo Karel Hála Matyldu, já budu mít svoji
Magdalenu. V některých písničkách, ke kterým už byly napsané texty, se třeba
přehodila slova, nebo se maličko něco poopravilo tak, aby se to dalo dobře
nafrázovat. Musím říct, že textaři ve svých textech hodně vystihli můj život,
moje pocity, a dostali se mi, jak se říká, pod kůži.
A co melodie? Taky ji společně
upravujete, aby se vám písnička lépe zpívala?
Ano,
někdy se částečně změní i melodie, ale tak, aby zůstala v té určité harmonii, v
tom akordu, aby byla zachovaná harmonická linka. Musí to být přirozené, aby
nebyl poškozen nádech skladby, jaký měl autor ve svých myšlenkách. Skladba se
tak vylepší. Ale samozřejmě se všechny změny vždycky dělají po souhlasu autora
nebo po diskuzi k dané skladbě. Vždy se svolením dotyčného autora, aby se
necítil dotčený, že jsme z jeho skladby udělali něco jiného.
Pojďme se vrátit k vašim plánům pro
rok 2010. Co dalšího chystáte, jaké plány si hodláte splnit?
Na
letošní rok chystám další desku. Je to již u mě asi taková tradice, že každý
rok vydám jednu. Dokud mi budou síly stačit, tak se o to budu snažit dál. Pro
tento rok jsem si naplánoval vydání nejslavnějších filmových melodií. Bude tam
asi patnáct skladeb. Názvy ale neprozradím, abyste se měli na co těšit a aby to
bylo pro posluchače překvapení. Aranžmá mi připravuje skvělý hudebník Honza
Gajdoš, který mi produkoval a aranžoval desku „Golden Evergeens“ ve spolupráci
s agenturou ArtOne. Naše spolupráce je naprosto skvělá. Již teď má pro mě
připravená nová moderní aranžmá nesmrtelných filmových melodií. Už se nemůžu
dočkat, až na tom začneme pracovat. A protože v tomto roce mi bude pětašedesát
let a je to takové kulaté výročí, můj další životní zlom, rozhodl jsem se, že
budu pokračovat na druhém dílu knížky o mém životě. Před třemi lety vyšel první
díl „Moře, přístavy a lásky“, který už je beznadějně vyprodaný.
Foto:
Miloslav Svanovsky
A tak k tomu
chci přidat druhý díl, který se bude jmenovat „Kariéra na druhý dech“. Bude to
vlastně takové zmapování mého života od roku 1994, kdy jsem onemocněl rakovinou
a z této nemoci se dostal, o mé hudební dráze a o tom, co se až do dnešní doby
povedlo a nepovedlo. O tom, jak to prostě bylo dál. Knížku bych chtěl ozdobit
hudebním a filmovým cédéčkem. Jako amatér jsem na svých cestách po světě totiž
natočil přes třicet pět hodin filmu. O světě, který dnes vypadá už úplně jinak.
To znamená od roku 1971 do roku 1994. Tehdy jsem projel velký kus světa a
nafilmoval různá místa. Film by mělo provázet příjemné mluvené slovo. Jelikož
se nedomnívám, že můj hlas je pro mluvené slovo dost dobrý, požádám asi
nějakého svého kamaráda z herecké či moderátorské branže, aby svým hlasem
namluvil moje myšlenky. Chystám také koncerty ke svým 65. narozeninám. Chtěl
bych je zrealizovat u sebe na statku, kde mám sál k tomu jako stvořený – s
pódiem a osvětlením. Počítám, že by to bylo ve druhé polovině června a
tentokrát pro změnu s velkým Big Bandem.
Jak si stojíte s premiérou film, ve
kterém hrajete hlavní roli?
Už
několik let pracuji na filmu s panem režisérem Vlastimilem Šimůnkem a tento
film by měl v letošním roce konečně spatřit světlo světa. Nese pracovní
název „Ostrov Svatá Helena“ a já v něm hraji hlavní roli. Už se o něm hodně
mluvilo, až se za to i stydím, že se o něm pořád mluví, ale zatím nepřišel na
plátna. Ale věřím, že to letos konečně vyjde. Pan režisér to slíbil. Tak
uvidím, jak dostojí svému slovu.
Z části je natáčen v Rumunsku. Proč?
Ve
filmu jsem ztvárnil rozvedeného umělce, zpěváka, který hledá svoji dceru.
Točili jsme tři týdny scény o tom, že mě moje dcera opustila a utekla právě do
Rumunska, aby mě už nikdy nemusela vidět. Je učitelkou v české vesnici,
která se jmenuje Svatá Helena. A já ji tam jedu hledat. Při natáčení jsem se
setkal se spoustou lidí krásných na mysli i na duši. Byli to velmi dobrosrdeční
lidé. Když si na ně vzpomenu, zachvěje se mi u srdíčka. Tito lidé se z toho
mála, co mají, s vámi ještě o všechno podělí. Dodnes mám na ně milé vzpomínky,
obzvlášť na rodinu Táborských. Film je ze života – o problémech a propadech. Ve
filmu zazní i skladby, které přímo pro tento film složil Luboš Malina a já je s
českým textem interpretuji. Jeden text jsem složil dokonce sám.
Je o vás známo, že pomáháte
potřebným lidem. Co z těchto aktivit plánujete pro letošní rok?
Na
našem statku jsem tři roky po sobě uspořádal Benefiční koncert pro vozíčkáře
z Blanenského okresu. Výtěžek byl určen právě těmto postiženým lidem. Také
se s mojí ženou a primářkou MUDr. Renatou Neumanovou podílíme na pořádání
pravidelných seminářů pro ženy nemocné rakovinou prsu. Je to celodenní akce,
kde se sejdou ženy nemocné, nebo již vyléčené z této nemoci. Mohou tam slyšet
od lékařů velmi zajímavé přednášky o prevenci a léčbě rakoviny. Ženy mají
možnost diskutovat o svých problémech jak s lékaři, tak mezi sebou. Letos
chceme uskutečnit již pátý ročník. Mým dárkem pro tyto ženy je můj koncert.
Spolupracujeme také s Nadací Nike, která pomáhá dětem, jež onemocněly spinální
svalovou atrofií. Měli jsme na statku dražbu obrázků a obrazů a utržené peníze
se věnovaly těmto dětem. Letos chceme dražbu uskutečnit znovu. Pravidelně
vystupuji před Vánocemi se svým orchestrem na Masarykově onkologickém ústavu v
Brně. Letos to bude již pojedenácté. Pro pana Václava Krásu pravidelně vystupuji
na akci Mosty, kde se udělují ceny za skvělé projekty a činy pro postižené
občany. A pořádám také ve spolupráci s firmami Avanti a Optimont koncert
pro nemocné na Světový den nemocných, 11. února, v Refektáři Domova sv.
Karla Boromejského v Praze. Ale ani už nechci mluvit o dalších svých
charitativních a benefičních projektech a koncertních vystoupeních. Dělám to
rád a od srdce. Sám jsem si sáhl na dno a vím, jaké to je.
Zažil jste i jednu velmi specifickou
životní etapu. Život na lodi. Jaký to byl život?
Je to
trochu jiné než na břehu, protože člověk vlastně nemá úniku. Když se chce
nějakým způsobem osamostatnit, užít si soukromí, má na výběr pouze kajutu,
která je tak mrňavá, že se v ní stejně cítí stísněně. Co se mě týká, vždy
mě provázela velmi silná touha po domově. Jsem člověk, který inklinuje k rodině
a ke kamarádům. Tak to mě tam hodně trápilo. Na lodích jsme pracovali někdy
sedm měsíců, někdy i třináct. Nejhorší to bylo vždy v období Vánoc, Velikonoc a
dalších velkých svátku. Nebo při výročí, kdy máma nebo táta měli narozeniny a
já jsem u toho nemohl být. Postrádal jsem taky velice svého syna Roberta, který
mi moc chyběl. Přestože jsem byl rozvedený, měl jsem k němu, a mám dodnes,
velmi silný vztah. Když jsem se v roce 1984 oženil, postrádal jsem velmi silně
také svoji ženu. A když se o dva roky později narodila moje dcera Tereza, byla
touha po domově ještě silnější. A jaký byl život na lodi? Hlavně pracovní…
Zkoušení nového repertoáru a hudební produkce od večera do ranních hodin, bez
volného času. Ale také jsem se setkal se spoustou zajímavých lidí, třeba v Los
Angeles to byl Floyd Patterson, několikanásobný mistr světa v boxu, astronaut
Apolla 7 Walter Cunningham, herec Heinz Rühmann, herečka Elizabeth Taylor nebo
komik Benny Hill, hudebníci jako Alan Parsons, zpěvačka Nancy Wilson a další.
Potkal jsem se i s českým cestovatelem a spisovatelem Miloslavem Stinglem a
strávil pár chvil v jeho společnosti. Díky svému hudebnímu angažmá na lodi
jsem projel 158 zemí a ostrovů a měl jsem tak možnost získat nezapomenutelné
zážitky. Vidět nádhernou přírodu. Zažít ale i strach, když se loď několikrát
dostala do silných bouřek, když narazila na kru, když na lodi hořelo… Byl to
život, na který s láskou vzpomínám.
Bezesporu důležitou výbavou při
cestě do zahraničí je znalost cizího jazyka. Uměl jste anglicky předtím, než
jste odjel na loď?
Velmi
málo. Než jsem odjel do zahraničí, chodil jsem na kurz angličtiny, ale jen
velmi krátce. Samozřejmě jsem potom litoval každé hodiny, kterou jsem ošidil.
Protože když se člověk dostane mezi anglicky mluvící lidi a sám zná jen pár
slovíček, mluví velmi sporadicky. Je to pro něj takové trapné a většinou se
stydí mluvit, protože si myslí, že řekne něco špatně. Na lodi pracovali lidé z
celého světa a hlavním dorozumívacím jazykem byla angličtina, druhým jazykem
pak španělština. Španělsky umím jen trošku. My jsme využívali toho, že člověk
je přímo v prostředí, kde se mluví jenom anglicky, takže se tu angličtinu potom
velice rychle naučí. Člověk ani jinou možnost nemá a navíc ji slyší všude kolem
sebe. A tak je vlastně nucen se učit. Časem se vám to dostane pod kůži, aniž
byste chtěli. Když se navíc člověk trochu snažil, mohl tomu pomoci ještě víc. A
já jsem se snažil vehementně. Skvělými učitelkami byla vždycky děvčata, to je
jasně dané. V době, když jsem jezdil do zahraničí, jsem byl rozvedený,
takže si můžu dovolit o tom mluvit. Měl jsem tam spoustu kamarádek, od kterých
jsem se učil docela rychle. Některé potom jezdily za mnou i do tehdejšího
Československa. To byly momenty, kdy se člověk učil velmi dobře. V každém
případě, pokud žijete delší dobu v prostředí, kde se mluví jinou než vaší
rodnou řečí, velmi rychle se učíte. To je skvělá škola.
Pro letošní rok máte velké plány,
které vás určitě stojí spoustu sil. Kde je berete? Máte nějaký recept, jak
získávat energii, čím se „dobít“?
Musím
vám upřímně říct, že moc neodpočívám. Mě motivuje práce a to, že můžu něco
tvořit a dělat. Kdybych nic nedělal, tak bych pravděpodobně energii ztratil.
Protože se domnívám, že jsem workholik, který neustále musí vymýšlet něco
nového. Teď mě ještě napadá, že bych také chtěl konečně, po mnoha letech, vyjet
do zahraničí. Jelikož jsem své ženě před dvěma lety, když měla padesáté
narozeniny, slíbil jako dárek zahraniční zájezd pro čtyři osoby dle jejího
vlastního výběru. Zatím k tomu nedošlo, tak si říkám, že to musíme letos
uskutečnit. Jsem zvědavý, kam bude chtít jet. Mně je to v zásadě jedno, ale
slíbil jsem jí to a svůj slib dodržím. Takže to je další úkol, který bych chtěl
letos splnit.
Děkuji
za rozhovor.
Text:
Jitka Šmídová
Foto:
Miloslav Svanovsky
Oblečení:
Mejta Zlín www.mejta.cz
Publisher:
Profashion 2/2010
Foto:
Miloslav Svanovsky, na s fotce Jaroslavem Mejtou
