Archiv rubriky: Hudba

 

 

Myslíte si, že by nadějní
hudební umělci měli využít zahraničních studií, stejně jako jste vy sama učinila
vlastní zkušenost a jela studovat do Paříže?

Určitě, protože je to základní předpoklad se dále vyvíjet. A když
nyní tato šance je, tak k ní takto i plánovitě přistupovat a vážit si jí.

 

V čem a kdy jste tuto
zkušenost docenila?

Doceňuji ji celoživotně.

 

Kde mají posluchači v nadcházejícím
období možnost slyšet vás naživo?

V nadcházejícím období hodně koncertuji se svým akustickým
triem, které tvořím já se svými kytarami, Mirek Linhart – kytary, zpěv a Sean
Barry – keltská harfa, klávesy, akordeon, zpěv. Na mých webových stránkách www.lenkafilipova.cz můžete naše četné
aktivity pravidelně sledovat.

 

Kam
si nejraději jezdíte vydechnout, inspirovat se? Máte raději města, nebo spíše
méně zalidněná místa?

Pro odpočinek určitě vyhledávám
méně zalidněná místa a hlavně přírodu. Většinou jsou to hory nebo moře. Tam je
mi nejlépe.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

 

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up a vlasy: Pavel Bauer

Oblečení: Tchibo www.tchibo.cz

Boty: Salamander www.salamander.cz

Foceno v restauraci Mlýnec www.mlynec.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Gilbert Bécaud – už samo to jméno je jako krásná píseň. Nikoli rodinné stříbro, ale rodinné zlato! Jako děti jsme se na televizi směli dívat jen do určité hodiny. Pak tatínek vstal ze svého křesla a s nemilosrdným cvaknutím vypnul náš zbrusu nový černobílý televizor. Jednou se však zapomněl a my jsme se dívali i přes naši domácí policejní hodinu. To když na pódiu pražské Lucerny stál úplně zpocený pán v obleku a puntíkaté kravatě a do mikrofonu, který držel u brady, zpíval „L’important c’est la rose“.

Tento zážitek jsem si po mnoha letech zopakoval ještě párkrát. A v barvě. Ale i když to bylo „zase ono“, ten pocit štěstí z objevu někoho stejně úžasného, jako byli Beatles, se už nezopakoval.

 

12. května 1998 nás Paříž přivítala otevřenou náručí modré oblohy. Všechny své slavné šperky měla vzorně nablýskané – Sacre Coeur, Montmartre, Champs Élyseés, Pigalle, ale taky Hard Rock Café, či Gibus, kde život neustává ve dne, ani v noci. Nebo slavný hřbitov Père Lachaise, kde věčný sen sní ti, kteří světu řekli vše, co stačili, v minulých desetiletích a staletích – namátkou třeba La Fontaine, Molière, Frédéric Chopin, Sarah Bernhardt, Èdith Piaf, Yves Montand a řada dalších. Paříž je město všeho krásného, co lidské oko a ucho může vnímat. O chuti nemluvě. Úkolem mým a mých přátel bylo, všechny tyto příjemnosti vnímat pracovně, aby se v nejbližší budoucnosti mohly stát záběry pro dokumentární film o jednom z největších světových šansoniérů všech dob – Gilbertu Bécaudovi.

 

Když jsme v půli žhavého května vcházeli po úzké lávce s jedním zábradlím přes vodu řeky Seiny poblíž Boulogneského lesa na velkou loď s irským jménem Aran, uvědomil jsem si, že jsme jedni z mála smrtelníků, kterým se povedlo dostat se až do soukromí jedné v největších legend světového šansonu – Gilberta Bécauda. Celá paluba lodi byla pokrytá zeleným kobercem. Na zádi tropické květiny. Vešli jsme do útrob lodě a vstříc nám zazněl sytý chraplavý a tolik známý hlas jednasedmdesátiletého mistra, který dal světu tolik desítek originálních písní.

 

Návštěva 13. 5. 1998

 

Gilbert Bécaud nyní připravuje novou desku a poslední koncertní turné. To by mělo obsáhnout všechna velká města všech kontinentů světa. Zeptal jsem se, zda je v plánu i Česká republika.

 

 „Určitě! Určitě, Prahu miluji, Praha je krásná.“

 

„Byl jste v Praze několikrát, co byste o ní řekl?“

Zeptal jsem se, a tak trochu jsem očekával obvyklé chvalozpěvy. Pan Bécaud však zvedl obě ruce nad hlavu, jako by se vzdával.

 

„O Praze budu mluvit jen za přítomnosti svého advokáta!“ A rozesmál se.

 

Dal jsem (s nemalou trémou) panu Bécaudovi malý dárek, své cédéčko šansonů. K mému úžasu působil dojmem, že z něho měl opravdovou radost. Hlavně, když si na zadní straně bookletu přečetl, že jsou na něm dvě jeho písně.

 

 „Které to jsou?“

 

Přisedl jsem tedy vedle něj na zem a začal zpívat česky jednu z písní. Okamžitě ji poznal a přidal se francouzsky.

 

 „Le bain de minuit“! zvolal a objal mě kolem ramen. „A o čem jsou texty? Jsou to překlady?“

zeptal se.

 

Řekl jsem mu obsahy obou písní a pan Bécaud spokojeně pokýval hlavou.

 

„Já dnes naprosto zásadně trvám na autorizaci překladů i přetextování. Od té doby, co jeden německý zpěvák dosadil ve své verzi písně „Nathalie“ za Nathalii místo překladatelky prostitutku. To mě urazilo…“

 

„Co vlastně děláte po koncertě? Třeba včera v Římě?“ zeptal jsem se.

 

„Včera jsem po koncertě šel na hotel, zavolal jsem dětem, dal si zeleninový salát se šunkou a víno…“ vyjmenovával Bécaud.

 

 „Jaké víno?“ chtěl jsem vědět.

 

 „Bordeaux, nejraději mám Bordeaux. Nedáte si? Mohu vám nabídnout? Mám tady skvělé!“ nabízel okamžitě.

Všichni jsme s lítostí odmítli – nechtěli jsme zbytečně zneužívat mistrovy pohostinnosti.

O Gilbertu Bécaudovi se traduje, že je nesmírně pracovitý, že často utahá i o hodně mladší spolupracovníky, než je on sám. Zeptal jsem se, jak je to s jeho pracovitostí dnes, v jeho sedmdesáti letech.

 

 „Čím dál horší. Neumím nečinně sedět v křesle.“

 

 „A kolik hodin před vlastním koncertem zkoušíte?“

 

Kdysi jsem totiž zažil zkoušku Gilberta Bécauda v hale Rondo v Brně. On sám si organizoval její průběh. Od světel, přes zvuk orchestru, zpěvů, klavíru, odkrokoval si vzdálenosti ke kraji jeviště, k zákulisí, k orchestru. Na podlaze si dělal křídou křížky, aby se lépe orientoval. Z té několikahodinové zkoušky jsem byl unavený už jen jako pouhý divák.

Odpověď pana Bécauda na můj dotaz byla opět jiná, než jsem čekal:

 

„Já zkouším už pětačtyřicet let. Teď děláme před koncertem jen nezbytné zvukové zkoušky. Svěžest si necháváme na večer, pro diváky.“

 

Věc, která zajímá asi každého – totiž jestli tolik zaměstnaný člověk má ještě čas, chuť a potřebu přijímat nové vědomosti, nové informace. Zajímalo mě, kdy a jak odpočívá. Jestli má čas na čtení, nebo film. Gilbert Bécaud potáhl lačně z bůhvíkolikáté cigarety a zavrtěl hlavou.

 

„Každý večer jsem z práce tak unavený, že jdu hned spát… Bývám z práce velmi unavený.“

 

Ve které zemi vystupujete nejraději a kterou zemi – z těch, v nichž koncertujete – máte v největší oblibě?

 

„O zemích, kde koncertuji, nevím skoro nic. Znám jen letiště, koncertní sály a hotely. Moc se těším, až všechny ty země jednou navštívím.“

 

Bécaud byl pověstný svým kladným vztahem k zemím východní Evropy již za existence „železné opony“… Zpíval takřka ve všech zemích východního bloku.

 

„Mě politika nezajímá, já budu zpívat všude, na Východě, nebo na Západě. Zpívat se má všude. Když jsem dostal pozvání do Berlína, tak jsem je přijímal pouze s tou podmínkou, že budou koncerty v obou dvou jeho částech. To jsem pak chodil z jedné berlínské části do druhé a mával na celníky. Pas jsem vůbec neukazoval…“      

 

„I jako člověk příslovečně apolitický jste přece jen musel nějak reagovat na změny ve východní Evropě, na listopad 1989 v tehdejším Československu…“

 

„Už bylo na čase. I pro Rusy“, odtušil lakonicky pan Bécaud. Bylo jasné, že ho politika nezajímá a že se o ní nehodlá nijak bavit.

 

„A co si myslíte o společné Evropě?“ vnutil jsem se ještě jednou otázkou na nechtěné téma.

 

„Nic si o ní nemyslím, já v ni doufám!“ zasmál se Gilbert Bécaud a debata o politice tím definitivně skončila.

 

Znovu jsem si musel uvědomit věk slavného muže, který dosáhl snad všech úspěchů, kterých se dá docílit. Nicméně i ti nejslavnější musí mít ve své minulosti něco, k čemu by se rádi vrátili. Pan Bécaud pět zakroutil hlavou.

 

„Pro mě včerejšek neexistuje. Zajímá mě dnešek a žiji pro zítřek.“

 

„Snem každého herce bývá zahrát si nejprve Romea, pak Hamleta a nakonec krále Leara. Ve vaší branži – splnila se vám všechna vaše přání, řekněme – od Romea k Learovi?“

 

Bécaud uhasil cigaretu do popelníku. Na chvíli se zamyslel.

„Nevím, nepřemýšlel jsem o tom. Mým hlavním krédem je láska, ostatně osudy Romea i Hamleta spojuje láska…“ Odmlčel se a pak se mu zase rozsvítily oči. „Rád o ní zpívám a ještě radši ji dělám“, dodal.

 

A motto rozhovoru – a jak jsem doufal – i filmu bylo na světě. Čas povídání vypršel, aniž by to kdo řekl. Bylo cítit, že co mělo být řečeno během naší první návštěvy, řečeno bylo. Pan Bécaud s natáčením dokumentu souhlasil s tím, že podrobnosti máme domluvit v La Rochelle s jeho osobním tajemníkem…

 

Zvedli jsme se k odchodu. Pan Bécaud nás doprovodil až ke schodům na palubu. Když jsme se loučili, kladl nám na srdce:

 

„Venku je blázinec, dávejte pozor! Ať se vám nic nestane!“

 

Když jsme vycházeli na horní palubu, zamával nám na rozloučenou. Napadlo mě, jestli svá slova myslel v souvislosti s velkým provozem na silnici, nebo jestli to nebyl vzkaz do České republiky. Na schodech jsem se ještě otočil a mávajícího mistra Bécauda jsem vyfotil. To jsem netušil, že to bude naposledy, kdy jsme ho viděli. Za pár týdnů onemocněl rakovinou plic a pak načas přerušil kontakt se světem. Po čase se ještě jednou ke svému publiku vrátil. V roce 1999 vydal nové album „Faut faire avec“ s působivou písní „Dieu est mort“ (Bůh je mrtev). V listopadu téhož roku vystoupil po třiatřicáté na své domovské scéně – v pařížské Olympii. Jaký musel mít pocit, když se naposledy děkoval vestoje skandujícímu publiku? Vzpomínal snad na to, jak tento chrám šansonu v únoru 1954 po dvacetileté odmlce otevíral? Šéf a majitel Olympie Bruno Coquatrix tenkrát trochu riskoval, když na otevření svého music hallu pozval zpěváka známějšího spíše v Americe než ve Francii. Bécaud však nezklamal. A přesně po roce, v únoru 1955, zažila Olympie výbuch do té doby nepoznaný – čtyři tisíce mladých posluchačů rozvášněných neuvěřitelnou Bécaudovou energií vytrhaly sedadla a zničily část sálu… Gilbert Bécaud v tisku, který události patřičně využil, dostal přezdívku „Monsiuer Dynamite“ (Pan dynamit).

 

Mistr Bécaud na lodi Aran, na níž se uskutečnil jediný rozhovor na téma „Básníci Evropy“, ještě 15. července 2001 nahrál poslední píseň svého života. Je o smrti a o Bohu. O tři dny později na své lodi, která nese stejný název jako jeho jediná opera, umírá.

Jako jediný básník Evropy, kterého jsme nikdy nenatočili…

 

 

Narozen 24.10 1927 v Toulonu, vl. jménem François Gilbert Silly, jako syn hoteliéra, dětství u moře na franc. jihu, v Toulonu začíná studovat konzervatoř, v 15 letech se stěhuje do Paříže, ani ne ve 12 letech se účastní odboje (stal se důstojníkem pro styk s armádou USA). 1945 – Po válce hudba k několika krátkým filmům, začíná psát první písně na texty Pierra Delanoë. 1946 – seznamuje se s Monique Nicolas. Další zhruba čtyři roky hraje po kavárnách. Několik písní zařazuje do repertoáru šansoniérka Marie Bizet. 1950 – doprovází Jacquesa Pillse na turné po celé Americe – napsali několik společných písní a G. B. prvně vystupuje jevištně. Dva roky v Americe, návrat do Paříže, nástup na vojnu. E. Piaf nazpívala píseň „Je t’ai dans la peau“ a seznámila ho s Louisem Amadem, vznik dvou slavných písní „Les croix“ (Kříže) a „Mes mains“ (Mé ruce) začíná spolupracovat se třetím textařem – Mauricem Vidalinem. 1952 – žení se s Monique Nicolas (Kiki), Bruno Coquatrix ho zve do pařížské Olympie (prvně vystupuje jako host zpěvačky Lucienne Delyle ve věku 26 let. 1954 – 16. dubna se G. B. ve svých 27 letech prvně představuje v samostatném recitálu v Olympii (masové šílenství 439 zničených křesel, 200 m² zničených vitrín a zrcadel, hospitalizace 8 vážně zraněných). 1956 – film „Le pays d’où je viens“ (Země, odkud přicházím) 1962 – premiéra „Opery z Aranu“ (Opéra d’Aran) v Théâtre des Champs Elysées (v den Bécaudových 35. narozenin). „Opera z Aranu“ byla na repertoáru tři měsíce a hrála se denně, tedy celkem stokrát. V tisku se o ní polemizovalo celou sezónu. G. B. stálo její uvedení půl milionu franků. Po splacení dluhů za „Operu z Aranu“ staví dům v Le Chesnay u Paříže, kde žije se ženou Kiki, dcerou a dvěma syny. 1964 – turné po SSSR – píseň Nathalie. Výjimka !! – v New Yorku nahrává čtyři americké balady – jinak pouze vlastní písně, 1967 – 28. 2. vystupuje prvně v Praze v Lucerně, 1971 – 4. 6. v Praze podruhé, 1983 – účinkování v pařížské Olympii prodlouženo na šest týdnů, 1995 –účinkuje ve francouzském televizním kriminálním seriálu „Navarro“ v epizodě „Fort Navarro“, režie Nicolas Ribowski.

Největší hity: „Les croix“ (Kříže), „Mes mains“ (Moje ruce), „ Quand il est mort le poète“ (text L. Amade) na počest Jeana Cocteaua, „Et maintenant“ (Co bude dál?) anglicky „ What now my love“ natočilo na desku více než 50 amerických hvězd (Sammy Davis jr., Sonny a Cher, Judy Garland), česky Judita Čeřovská, „ Le jour où la pluie viendra“ (Den, kdy se vrátí déšť) česky Jiří Vašíček, „L’orange“ (Pomeranč), „Nathalie“ (text. P. Delanoë), „L’important c’est la rose“ (Růže kvetou dál) česky Helena Vondráčková.

 

Text: Jiří Vondrák

Foto: Jiří Vondrák

Celý text najdete v knize Básníci Evropy, autor Jiří Vondrák

 

 

 

„Rád dělám věci, které
směřují dopředu!“ Václav Noid Bárta

 

 

 

Popsat Václava Noida Bártu
může skutečně jen ten, kdo ho zažije osobně. To přesně věděl manažer divadla
Kalich, když mi před samotným interview věnoval lístky na představení „Robin
Hood“, ve kterém Václav hraje hlavní roli. Jen se mi potvrdilo to, co jsem pak
zažila od prvního podání ruky v restauraci V Zátiší, kde Václava pro
náš rozhovor v oblečení Armani Collezioni fotil Robert Vano. Co to bylo?
Dynamika, silná energie a rozhodnost, smysl pro humor a budete možná
překvapeni, obrovská vnímavost, šarm a mimořádný entuziasmus, který se promítá
jak v jeho komunikaci, tak v projektech, ve kterých se realizuje. To je
to, čím vás jeho tvorba strhne. Dělá ji absolutně naplno!

 

Začínal jste ve skupině
Dolores Clan, když vám bylo 17 let. Mělo vliv na vaše rozhodnutí založit
skupinu i to, že pocházíte z muzikální rodiny? Táta textař, režisér,
maminka zpěvačka.

Určitě mělo. Ale k Dolores
Clan jsem se dostal přes inzerát. Proběhl normální konkurz a vybrali mě z patnácti
přihlášených zpěváků. Bylo mi tehdy sedmnáct. Hráli jsme spolu nějakých šest
let, ale pak přišly muzikály a nějak se to přestalo stíhat. Dostal jsem se do
fáze, kdy jsem se musel rozhodnout, jak se budu živit dál. Zda s kapelou,
kde budu mít míň času a míň peněz, nebo muzikály, kde budu mít víc volna a víc
peněz. A zvolil jsem si muzikály.

 

Kdo vymyslel název Dolores Clan?

To už bylo daný. Ale když
jsem nastoupil ke kapele, tak se jmenovala pouze Dolores. A protože jsme
s klukama chtěli, aby to znělo víc rockersky a buřičsky, přidali jsme tam
ten Clan.

 

….a jak to bylo s vaší
další kapelou Noid Crew?

Protože mě muzika prostě
baví a nedokážu být dlouhou dobu bez koncertování, založili jsme skupinu Noid Crew.
Ale tam to krachlo na tom, že jsme neměli manažera. A dnes to bez manažera fakt
nejde. Aby to skupina někam dotáhla, potřebuje vedení. Takže jsme se rozpadli.
Ale asi to chtělo skutečně čas, protože teď, do třetice a s manažerem jsme
založili skupinu NOID. Hrají zde moji kámoši, jsou to výborní muzikanti, kteří
hráli v různých známých kapelách a seskupeních. Postupně jsme se dali
dohromady a teď už fungujeme naplno.

 

Jaký styl hudby dnes hraje NOID?
Dolores byla tvrdší rocková muzika a NOID má prý být něco „melodičtějšího a
rytmičtějšího“. Je to tak?

Je to sice rocková muzika,
ale ano, je víc melodická, a kluci, kteří zde hrajou se mnou, nejsou
z žádných tvrdých rockových kapel. Také už nerepuju, čistě jenom zpívám.

 

A kdo vás vede?

Naše nová manažerka je Linda
Slunečková a já cítím, že to rozjíždí a někam to směřuje. První výkop jsme měli
třiadvacátého března v pražském klubu Futurum. Další
termíny koncertů najdete na našem webu www.noid.cz.

 

Nejste trošku nervózní
z koncertní šňůry? Přece jen jste skoro dva roky nekoncertoval a váš život
se změnil. A najednou zase kočovný život od města k městu? Ptám se i
proto, že jste v současné době čerstvě zamilovaný. Nebude se vám stýskat?

Jsem opravdu hrozně
zamilovanej a stýskat se mi bude, ale právě proto se budu za Eliškou vracet. Už
to nebude jak dříve, kdy jsme jeli šňůru, spávali po hotelích a třeba čtrnáct
dní se neukázali doma.

 

Takže po koncertě „hybaj
Vašku domů“?

Teď jsem byl týden na
Slovensku s Robinem Hoodem a stýskalo se mi. Takže ano, po koncertě budu
spěchat za Eliškou.

 

O vás je známo, že se vaše
láska zrodila přes Facebook. Jaký máte vztah k sociálním sítím?

No, teď samozřejmě kladný. Na Facebooku mám dva profily Václav Noid Bárta 1 a 2, protože jedna stránka
pojme maximálně 5 000 fanoušků.

 

A odpovídáte fanouškům vy,
nebo váš manažer?

Já. Baví mě to a chci znát
jejich názory a reakce na moji tvorbu. Dříve jsem to bral tak, že můžu
sociálních sítí využít k propagaci, ale víc jsem to neřešil. Pak mi tam
jednou vyběhla fotka Elišky a bylo vymalováno.

 

Musel jste Elišku dlouho
„ukecávat“?

Nejdříve jsem zkoušel fórky
typu „nebylo by nějaké volné dvojče“? Ještě totiž chodila s bývalým
přítelem. Takže nebylo. Pak jsem ji pozval na muzikál, chvíli jsme si psali a
kamarádili se, no a postupně se to všechno tak nějak správně rozjelo. Eliška se
mezitím rozešla, byla tedy volná a teď jsme spolu.

 

Co je pro vás ve vztahu
důležité?

Moc dobře si uvědomuji, že
v prostředí, ve kterém se oba dva pohybujeme, věrnost a čest moc
nefungují. Přiznám se, že jsem žárlivý štír. Kdyby moji Elišku nějakej frajer
otravoval, tak mu utrhnu hlavu.

 

Takže vzkaz pro všechny
potenciální nápadníky Elišky Bučkové „chcete-li mít hlavu na svém místě, raději
se poohlédněte jinde“, že?

Přesně tak. (Smích)

 

A už jste byl představen
budoucím tchánům?

Zatím jsme se neseznámili.
Eliščini rodiče s naším vztahem moc nesouhlasí. Eliška pochází z věřící
rodiny a já naprosto rozumím jejich obavám. Řeší to tam u nich teď celé město,
určitě jim to není příjemné. Rozvedený, potetovaný rocker. Chápu to, kdybych
měl dceru, tak bych se asi choval stejně.

 

Váš doposud nejvíce
medializovaný vztah s Lucií Bílou skončil svatbou a posléze rozvodem. Jaký
máte dnes názor na svatby a podobné záležitosti?

Já i přesto, že nám to
s Luckou nevyšlo, považuji svatbu za vyvrcholení vztahu. Beru to tak, že
to je vlastně nejvíc, co své milé můžu dát. Vzít si ji za ženu, udělat
z ní svoji manželku. A dost dobře nechápu chlapy, kteří chodí
s holkou nějakou dobu a nechtějí si ji vzít. Pak je tam něco
v nepořádku, cítil bych z toho nedůvěru. Já do všeho musím jít
naplno. A proto určitě nejsem hrdý na to, že už mám za sebou jeden rozvod. Mám
sedm nevlastních sourozenců. Taťka je divočák. Ale jinak je šikovný textař a
režisér. Dokonce před čtyřmi lety jsem objevil další nevlastní ségru až
v Českých Budějovicích. Jedinej vlastní je brácha Štěpán, o tři roky
mladší. A všichni společně bydlíme v trojgeneračním rodinným domě v Uhříněvsi.
Brácha s rodinou, máma a já. Táta žije za Plzní.

 

Takže byste se případnému
malému Noidíkovi nebránil?

Vůbec ne, děti mám rád.
Brácha má dvojčata, dva malé kluky, jsou to naprostí bouráci. A pětiletou
holčičku Simonku. Já když miluju, tak s tím člověkem plánuju všechno –
děti, manželství, bydlení… Ale chápu, že Eliška je ještě mladá, je jí
jednadvacet let.

 

A můžu se zeptat, nebude-li
vám to proti mysli, jak jste oslovoval Lucku? Zda jejím rodným jménem Hanko,
nebo uměleckým Lucko? A jaké máte dnes vztahy?

Říkal jsem jí Hanko, celá
rodina a blízcí jí říkají Hanko. Byl to můj nejdelší vztah a dnes jsem rád, že
na sebe nikde nepliveme a máme se rádi.

 

Muziku máte v genech,
ale co divadlo? V poslední době jste byl chválen za své výkony v hlavní
roli muzikálového hitu Ondřeje Soukupa „Robin Hood“, nebo v rolích Jidáše i
Piláta v rockové opeře „Jesus Christ Superstar“. Mně jste se líbil v „Carmen“.
Která role vás vyloženě baví?

Baví mě všechny. Kdyby mě
nebavily, tak bych je nehrál. Ale teď si třeba užívám Robina Hooda. Každý kluk
chtěl být v dětství zbojníkem, takže je to takové splnění mého dětského
snu. Psychologicky je ale nejtěžší Jidáš. Je to vážná a komplikovaná role, baví
mě ta jeho vnitřní rozpolcenost. Koho zradit? Přítele, nebo lid? Já sám jsem
rozpolcený. Jsou ve mně tři – jeden depkař, druhej předváděč a pak normální,
civilní Vašek.

 

Jak v praxi zvládáte
kombinovat hudbu a divadlo?

Těžce, není dostatek času.
Divadlo je každý večer od úterý do neděle, takže zbývají dopoledne a to mám
zase zkoušky, schůzky…

 

Hostujete s divadelními
představeními také v zahraničí?

Do zahraničí jezdím tak
akorát na dovolenou. Zájezdy děláme zatím pouze na Slovensko.

 

Kritika vás chválila i za
hudbu k thrilleru „Kajínek“, kde jste si zahrál i jednu z menších rolí. Neuvažujete
o filmu? Ten vám ve výčtu vašich počinů zatím chybí.

Pro mě je hlavní a důležité
skládání muziky. Tomu bych se chtěl věnovat i do budoucna. Film by mě bavil,
ale nepředpokládám, že ze mě bude filmová hvězda. I když, teď se cosi rýsuje,
ale zatím to je v jednání.

 

Do jakých rolí byste
nejraději sám sebe obsadil, kdyby to bylo pouze na vás?

To je jasný, nějakej
psychicky narušenej blázen.

 

A jakou roli byste ve filmu
určitě nevzal?

Určitě v erotickém
filmu. To je ta moje rozpolcenost. Sice jsem na jedné straně velkej exhibicionista,
ovšem na druhé puritán. Nahatý scény to není nic pro mě. Kdysi jsem točil jednu
milostnou scénu a opravdu to nebylo to, bez čeho bych nemohl žít. Doma ano, ale
před cizíma ne.

 

Jakou hudbu poslouchal malý
Vašík Bártů?

Tak doma naši hráli folklor.
Takže jsem poslouchal i lidovky. Ale jinak v pubertě to byly skupiny jako
Queen, Roxette, Michael Jackson, z našich třeba Olympic. A když mi bylo
dvanáct, tak si pamatuju, jak jsem ujížděl na vlně danceflooru, takže Culture Beat
a spol. Ale kolem 14–15 let jsem najednou začal poslouchat tvrdej metal. Toto
období mě drželo zase nějakou dobu. Ale dnes už v tom mám jasno. Mám rád
melodickej rock, nejsem žádnej drsňák. Dobře to říká Kamil Střihavka, že buď jsi
„hard poper, nebo soft rocker“.

 

A kdo je idolem dnešního
Noida? Máte nějaký idol nebo vzor?

Vždy jsem měl rád herce
Roberta de Nira a pak Ondřeje Soukupa. Miluju jeho filmovou muziku. Je skvělej
skladatel a v tomhle asi můj vzor. Jinak obecně obdivuju skladatele
filmové muziky.

 

Za své výkony jste
velmi dobře oceňován a hodnocen. Jakým úskalím v divadle čelíte? Není tomu
dávno, co jste například odzpíval celý muzikál s oslabenými hlasivkami. To
je ale určitě jen jedno z mnoha úskalí, které divák vůbec nemusí poznat.

Tehdy jsem měl totální
chřipku. Smůla je, že když není náhrada, tak to holt musíš odzpívat. A ten den
to bylo opravdu „na doraz“. Už na premiéře jsem měl čtyřicítky horečky, přestal
jsem zpívat, takže jsem to nakonec neodzpíval, ale odmluvil. A pak ještě
Košice. Sice mi lidi říkali, že to nebylo poznat, ale já z toho byl
opravdu dost špatnej.

 

Není vám líto, že se některá
představení už nehrají? Třeba „Obraz Doriana Graye“, ve kterém jste hrál před
lety v divadle Ta Fantastika.

Mrzí mě, že se nehraje třeba
i Němcová. Hrálo se to zhruba rok. Ale pro lidi to bylo asi dost těžký. Nicméně
z toho vznikly alespoň CD a DVD.

 

A míváte někdy volno na své
koníčky?

Protože hudba je mým
koníčkem, tak se ten volný čas s tím pracovním tak nějak propojuje. Ale
například jsme si s Eliškou koupili permanentku do posilovny a doufám, že
ji tentokrát využijeme, protože první nám propadla. Pro mě totiž ztrácí
posilovna po čase význam a tím pádem mě přestává bavit. Nemám se tam v čem
zdokonalovat. Dělám tam pořád to stejné. A já rád dělám věci, které někam
směřují.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno v restauraci
V Zátiší www.vzatisi.cz

Oblečení: Armani Collezioni,
Prospekta moda www.prospektamoda.cz  

Partner produkce: Divadlo Kalich www.divadlokalich.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

V té nádherné starožitné skříni před zrcadlem zadní stěny se roztodivně kroutí a pitvoří stříbrná figurka stojící na jedné noze. Druhou nohu má ohnutou pod sebou, jakoby se na ni chtěla posadit. Z chumlu mohutné hřívy vlasů trčí příčná flétna. Typický postoj jednoho z nejslavnějších a nejdivočejších frontmanů rockové hudby – Iana Andersona. Snad všichni, kteří od šedesátých do osmdesátých let chodili řádit na diskotéky, se do tohoto postoje stylizovali a hráli na imaginární flétny… Beatles se svými vícehlasy to všechno začali, Bob Dylan naučil rockové, či chcete-li beatové publikum poslouchat poezii, a Ian Anderson jako první použil v bigbítu příčnou flétnu. Jeho přefukování čistého tónu se stalo typickým nejen pro Jethro Tull, ale pro celé generace rockových flétnistů. Byla to muzika jeho Jethro Tull která zaručeně zvedla lidi ze židle v Americe, stejně jako v Japonsku, Asii, či Sovětském svazu… Z primitivních reprobeden duněly veleslavné hity „Lokomotiv Breath“, „Aqualung“, „Heavy Horses“ opravdu po celém světě. Byly hlasy, které tvrdily, že sláva Jethro Tull jeden čas ohrožovala i samotné Beatles. Hustá hříva dlouhých kudrnatých vlasů Iana Andersona vlála na pódiích největších hudebních festivalů, na předních stránkách novin a časopisů a na plakátech a billboardech ve stovkách měst.

Na fotografii Ian Anderson a autor textu, Jiří Vondrák

 

Berete při výběru koncertního repertoáru v potaz také texty?

Ano, považuji za důležité, aby bylo textům rozumět a aby nesly význam i v kontextu živého provedení. Ale abych pravdu řekl: Když koncertujeme v České republice, moc lidí asi textům rozumět nebude. V Německu textům bude rozumět víc lidí, protože víc Němců umí anglicky, a v USA jim bude rozumět ještě víc lidí, protože je to jejich mateřština. A tak nebude tak důležité, když dnes večer zapomenu text některé písně, až na ty, co budete točit. U těch si musím dát pozor, abych to nezvoral; pro případ, že byste uváděli překlad.

 

Myslíte si, že při koncertech publikum texty opravdu vnímá?

Jsem si jistý, že každý zpěvák, ať už v rockové kapele nebo jako sólista, by si rád myslel, že textům je rozumět a že slovy předává jakýsi význam, ale realita je asi trochu jinde. Lidé spíš slyší zvuk slov v písni, než to, co se jimi ve skutečnosti říká. Lidé mají rádi jakousi povědomost, a tak texty populárních písní jsou většinou velmi prosté a pocházejí z omezeného slovníku. Když píšu texty, snažím se používat slova, která nenajdete v textech někoho jiného. Hledám jiná slova. Nikoli cizorodé, obskurní a komplikované výrazivo; prostě jen slova a výrazy, které nebudou stejné jako u všech ostatních textařů. Bylo by pěkné, kdyby lidé slyšeli a rozuměli tomu, co zpívám, ale… To víte, musím být realista – tak deset dvacet procent lidí opravdu poslouchá texty. Ostatní se spíš dívají na výraznou vybouleninu na kytaristových kožených kalhotách. Ian Anderson se nakažlivě rozesmál a dodal: Alespoň on by byl rád, kdyby to byla pravda.

 

Stalo se někdy, že vás někdy nějaký text omrzel? – zeptal jsem se dále, ale Ian zatím nechal můj dotaz bez odpovědi. Zjevně ho zaujalo téma minulé otázky…

To by mohla být dobrá nápověda pro kameramana pod jevištěm – co bude dnes večer točit. Až budete dělat prostřihy z koncertu do tohoto rozhovoru – zaostřete na tu… na ty… no, na ty kožené kalhoty. Říkám jim ,Kalhoty od Ritchieho Blackmora‘. Většina kytaristů a obzvlášť baskytaristů ráda chodí v černém. Rádi nosí upnuté černé oděvy. To je, myslím, trochu divný. Já jsem z toho maličko nesvůj. Hlavně v případě mužů ve věku jako Martin Barre nebo Ritchie Blackmore.

 

Který text písně vystihuje dnešní podobu Iana Andersona? Zazní ta píseň i na dnešním koncertě?

Z mého hlediska textaře, možná ta píseň, která by splňovala předpoklad čehosi typického, by byla „Budapest“ (LP „Crest of a Knave“ – pozn.autora). Ta v sobě zahrnuje i spoustu prvků hudebního stylu Jethro Tull – jsou tam prvky klasické hudby, blues i folku. Je to tam pěkně propojené, takže nevidíte přechody mezi vlivy klasiky, folku a blues; není vidět, kde na sebe navazují. Ta píseň je tuze pečlivě vystavěná. Je jako dobrá paruka. Ne taková, jakou nosí Elton John – u té je vidět, kde má okraje; ale jako opravdu velmi dobrá paruka, jakou má třeba Ritchie Blackmore, u té ty spoje vidět nejsou. Takže to je mé kritérium pro píseň: aby se vlivy dobře skládaly dohromady a nebyly mezi nimi ostré hrany, aby jeden přeplýval do druhého. Tedy „Budapest“ by i zde mohla splňovat takovou roli.

 

Pamatujete si na svůj první text? Použil jste ho někdy v písni, která se hrála?

Myslím, že vůbec první text jsem napsal, když mi bylo asi šestnáct nebo sedmnáct, spíš sedmnáct. Vlastně už si nepamatuji, jak se to jmenovalo. Ale byla to rozhodně první a taky ta nejhorší písnička, jakou jsem kdy napsal. Bylo to někdy v té době, kdy se objevili Beatles. A ti měli celkem jednoduché písně – třeba „Love Me Do“, „Please, Please Me“ a já si myslel, že ten trik, jak napsat dobrý písňový text tkví v tom, že dáte dohromady jen pár slov a ta by měla být hodně jednoduchá. Takže moje první věc vypadala jako něco, co by někdo z Beatles napsal, když by zrovna neměl svůj den, a hodil by to do koše. Takový tedy byl můj první text. Bylo to fakt hrozný. Myslím, že jsme se ale dostali až tak daleko (to bylo s mou úplně první kapelou, kde vlastně hráli dva lidé, kteří se pak v roce sedmdesát jedna stali členy Jethro Tull), že jsme ji hráli, ale ne na veřejnosti. Ovšem vážně jsem psát texty nezačal, dokud jsme nezaložili Jethro Tull – koncem roku šedesát sedm, začátkem roku šedesát osm. Až tehdy jsem začal psát dost písní, aby se to vešlo na desku. Tou dobou už mě hodně ovlivnilo blues, takže jsem začal psát vlastně v tradici struktur bluesových textů.

 

Omrzí vás někdy píseň kvůli textu natolik, že ji vyhodíte ze seznamu koncertních kousků? Když už třeba přestanete věřit smyslu toho daného textu?

U těch, co hrajeme živě, ne. Ty se vyřazují a zase se vracejí hlavně proto, že když, třeba zase za dva roky, vyjedeme na šňůru po Evropě, musíme si dát pozor na to, aby na programu bylo hodně jiných písní než minule. Tudíž asi šedesát sedmdesát procent písní bude jiných, ale je to hlavně kvůli divákům. Aby měli možnost poslechnout si zase trochu jiný výběr ze skladeb Jethro Tull. Určitě to není kvůli tomu, že by nás to nudilo. A rozhodně to není proto, že bych měl problémy s textem. Měníme repertoár kvůli tomu, že si myslíme, že publikum by rádo slyšelo něco jiného. Ale je pár písní, které nerad zpívám na pódiu a nemám rád jejich text a necítím se dobře, když ho mám zpívat. A vy se mě teď zeptáte, které písně to jsou a já vám to povím. Obvykle to neříkám, ale tentokrát to udělám. Mám opravdu problém s písní „Trachet“ („Učitel“ – singl, jinak na výběru „Living in the Past“ nebo na americké verzi „Benefitu“ – pozn. autora). Vůbec mi nedělá dobře ji zpívat. Hlavně proto, že náš první manažer Terry Ellis si myslel, a asi si stále myslí, že to byla píseň o něm. Ale nebyla. Jenže on tomu tehdy věřil a to mě odradilo. Mám taky problém s písní „Witch´s Promise“ („Čarodějčin slib“ také singl na „LITP“ – pozn. autora). Nikdy jsem ji nechtěl zpívat. Ale dnes večer ji budu podruhé v životě zpívat naživo na jevišti, jelikož my jsme ji nikdy naživo nehráli – poprvé teprve předevčírem.

To byl případ i písně „Living In The Past“ (doslova „Život v minulosti“, titulní z výběru „LITP“ – pozn. autora). Zpívat tu píseň mi taky dělalo problémy. Prostě mi neseděla, ani její text, celých patnáct let. Asi až do roku osmdesát šest jsme ji živě nehráli. Takže někdy se tyhle věci mění – nemáte ty písně v lásce a za deset, za patnáct let je slyšíte znovu a třeba se to jaksi srovná. Ale některé se nesrovnají nikdy. „Trachet“ mi prostě nesedne. „Bungle in the Jungle“ („Průser v džungli“ – LP „War Child“ – pozn. autora) – s tím mám taky problém. Po textové stránce s tou písní nejsem spokojen. Ale jsem velmi spokojen s písněmi jako „Budapest“, „Aqualung“ nebo „Locomotive Breath“. Řekl bych, že to je skvělá píseň. „Locomotive Breath“ mě neomrzí nikdy. Takže některé texty jsou pro mě velice důležité a nikdy mě nebudou nudit, protože každý večer je lze předvést nějak jinak, jinak se jimi vyjádřit. Nenajdou se dva večery, kdy by to bylo stejné. Pokaždé se to trochu mění. Je to totéž, jako byste byli herec na jevišti a hráli Macbetha. Každý večer bude trochu jiný. Každý večer bude čímsi zvláštní – tou možností zvolit jiný výraz a interpretaci týchž slov. Z pohledu herce je zde ta možnost vnést tam ty nepatrné změny ve způsobu podání. A stejně tomu je i u zpěváka, který slova zpívá, tak jako herec ta slova pronáší. Každý večer to můžete maličko pozměnit. Takže písně, co mám rád – no problem. Ty, co nemám rád – big problem.

Fotografie pořízena při vystoupení v Městské divadle Brno

 

Na spoustě písní, ať už známých, či těch méně slavných navzájem spolupracují nejrůznější autoři s nejrůznějšími textaři. Dokonce i takoví básníci a textaři jako Bob Dylan, Leonard Cohen, či Donovan občas použili text někoho jiného. Různí slavní rockeři jako Erik Clapton, Jimi Page, či Santana zhudebňovali často texty svých muzikantských kolegů. Spolupracoval tak plodný autor jako Anderson s jinými kapelami?

Nikdo mě nikdy nepožádal, abych pro něj napsal text, a já ani takovou potřebu nemám. Když jsem se začal zaobírat myšlenkami na hudbu, mým hlavním zájmem byla hra na kytaru. Zpěvák se ze mě stal jenom proto, že nikdo jiný v kapele neuměl zpívat. Já jsem byl jediný, kdo se o to pokusil. Nebyl jsem sice zpěvák s přirozeným darem, ale řekl jsem si: No, když se k tomu nikdo nemá, tak to zkusím. A tak se ze mě stal zpěvák. A jako zpěvák jsem zjistil, že mi dělá problémy zpívat cizí písně. Začal jsem psát svoje písničky, protože jsem se stal zpěvákem z nouze a vzhledem k tomu nedostatku jsem neměl co zpívat. Raději jsem skládal, místo abych zkoušel hledat cizí písničky, protože zpívat cizí věci mě nikdy neuspokojovalo. Pro mě to nikdy nemělo tentýž význam, tutéž důležitost jako věci, co jsem napsal já. Tak jsem začal psát texty pro sebe – pro sebe jako zpěváka. A tudíž jsem nikdy nepocítil potřebu napsat něco, co by měl zpívat někdo jiný. Nikdo to po mně nikdy nechtěl. A kdyby chtěl, tak by to pro mě bylo nesmírně obtížné. Protože kdyby ten text byl k něčemu, tak bych si ho chtěl nechat pro sebe. A kdyby nebyl, tak by mi bylo trapné ho někomu dát, nebo prodat. Proto si myslím, že by to vůbec nebylo snadné, psát pro někoho jiného. Stejně jako jsem už o tom mluvil v souvislosti s malíři, s výtvarníky – jsem kočka, která chodí sama. Mám rád svůj svět, kde jsem sám sobě textařem, zpěvákem, skladatelem, aranžérem, muzikantem.Co se týče jisté míry spolupráce, jako třeba v kapele – to už je týmová práce. Ale pokud jde o počátek toho tvůrčího procesu, tvorbu nového materiálu, to je pro mě velmi osobní záležitost. Stejnou potíž bych měl, kdybych měl psát hudbu s někým jiným. Kdybych se s někým posadil do místnosti a měli bychom spolu hrát, to by pro mě byla asi obtíž, stvořit společně nějakou hudbu. Párkrát jsem to zkusil, ale ne moc často. Dělat s někým muziku v takovémhle kontextu mi vůbec nepřipadá snadné.

 

V pořadí čtvrté, ale snad nejslavnější album Jethro Tull „Aqualung“ vyšlo v roce 1971. Dodnes se ho prodalo po celém světě mnoho milionů kusů a bývá považováno za první koncepční album Jethro Tull. K málokterému albu patří obal desky s konkrétní, byť symbolickou postavou, jako je otrhaný somrák Aqualung. Odkud se vzal? Byla to skutečná postava, nebo okostýmovaná figura?

Moje první manželka, s níž jsem byl ženatý krátce, jenom asi rok, studovala fotografii a dostala zadání nafotit v ulicích bezdomovce – vandráky, žebráky, říkejte tomu, jak chcete – kteří v Londýně žili pod železničními mosty u nádraží Charing Cross. A vrátila se s pár fotkami bezdomovců – teď se jim má říkat takhle, abychom použili správný termín „bezdomovci“ místo „špinaví pobudové, co žijí na ulici“, protože musíme dávat pozor, abychom někoho neurazili… i když žije na ulici. Ale jeden chlápek na fotce, kterou mi ukázala, měl v sobě jakousi noblesu, vzdor a sílu. Byla to opravdu silná osobnost.

Takže nevypadal jen jako dojemný zoufalec, co sedí na ulici a žebrá, místo aby si sháněl práci. A mě zaujala ta jeho síla – měl jsem ten dojem, že má v sobě… ano, ušlechtilost. Připadalo mi, že by to byl dobrý námět na píseň. Moje žena si na rub fotografie napsala takový komentář, kterým toho člověka popsala a já jsem z toho textu vyšel při psaní slov k písni. A některá slova, která ona použila, se objevila v textu té písně. Takže, když jsme se rozešli a rozvedli, jako dárek jsem jí nechal připsat autorství textu, z čehož jí každoročně plynou nějaké peníze – a za ta léta to je nejspíš celkem dost peněz. Pro mne to byl takový hezký způsob rozloučení, formou spoluautorství písně „Aqualung“. Jsem si jistý, že by nikdy netvrdila, že ten text napsala ona. Stejně tak já bych nemohl říct, že bych ho napsal, nebýt toho textu, který mi dala napsaný na té fotce. Byla to opravdová spolupráce, jedna z mála užitečných věcí, které jsme během toho krátkého času stráveného společně udělali. Moc jsme se k sobě nehodili, jak jsme záhy zjistili, a tak jsem nebyl ženatý příliš dlouho. Napodruhé už mi manželství vydrželo třiadvacet let, takže na druhý pokus jsem byl úspěšnější.

Fotografie pořízena při vystoupení v Městské divadle Brno

 

Rád bych se někdy vrátil do doby, když mi bylo asi devatenáct nebo dvacet let – těsně před tím, než vznikli Jethro Tull. Protože tehdy jsem potkal spoustu lidí – holky, kluky, ostatní muzikanty. A rád bych znovu navázal ty vztahy, ale už s vyzrálostí někoho, kdo trochu líp chápe jejich společenský kontext. Rád bych tedy navštívil znovu ty doby, kdy mi bylo kolem těch devatenácti dvaceti. To by mohlo být zajímavé. Na druhé straně jsou časy, do kterých bych se vracel nerad. Tak někdy kolem roku 1973–74, to pro mě nebyla nejlepší doba. Jethro Tull byli velmi úspěšní a slavní a tehdy nebylo moc času na soukromí, na samotu ani na přemýšlení. Byl to strašný shon. A to jsem se neměl zrovna nejlíp. Byly i chvíle, kde jsem se sám sebe ptal, jestli chci vůbec ještě dělat hudbu. Skončili jsme koncert a já si říkal: „Já už nechci dál.“ A byly chvíle, kdy jsem už nechtěl jít znovu do studia a nahrávat novou desku. A v letech 1973 a 1974 byly chvíle, kdy se toho prostě dělo přespříliš, a pořád. Dneska už jsem mnohem víc pánem vlastního života, mám víc volného času. A každý týden si rád dám na hodinku dvě pohov od práce. (!) Takže teď trochu toho volného času mám.

 

Byl jsem velice nešťastný asi před třemi lety, když jsem v Chile utrpěl úraz na jevišti a o několik týdnů později jsem skončil v australském Sydney v nemocnici s vážnou embolií nebo vlastně trombózou. A to jsem byl nešťastný, protože jsem si myslel, že možná umřu.

(Ian se – pro mě trochu nepochopitelně – v tomto místě upřímně rozesmál. Pak se krátce podíval na pár mráčků bloudících po teplém nebi a pokračoval zase docela vážně.)

A mně se ještě nechtělo umřít. Měl jsem v plánu udělat ještě další turné a nahrávat další desky. To bylo smutné období, asi tři nebo čtyři týdny. To mi nebylo moc dobře. Ale nemůžu upřímně říct, že v mém životě bylo někdy období, kdy jsem byl ve velké depresi nebo vyloženě nešťastný. Myslím, že mám opravdu veliké štěstí, protože většinou jsem docela šťastný, ale během dne mě třeba znepokojuje spousta různých maličkostí, a tak možná vypadám, že mám kvůli něčemu velikou starost nebo jsem kvůli něčemu hodně naštvanej nebo upjatej na nějakou věc, ale pod tím vším jsem šťastný člověk, věřte mi. Pod tím vším jsem vždycky šťastný. Možná…

 

Když Ian domluvil, tak mi bylo jasné, že jsme právě slyšeli závěrečný monolog našeho dokumentu. Těmito několika větami sám sebe popsal nejlépe… a jak bylo pro něho typické, co řekl, vzápětí zpochybnil.

Člověk, který se ve svých dvaceti letech stane ve světovém showbusinessu hvězdou první velikosti, stane se mnohonásobným milionářem obletovaným kamkoli se pohne, člověk, který se podívá do očí smrti – ten musí mít v sobě obrovskou energii. A energii člověku dává pouze víra. Víra v sebe sama, v to, co dělá nebo víra v náboženství. Ale v textech písní Jethro Tull ani v Ianových sólových albech se religiózní témata nikdy příliš neobjevovala.                  

 

Text: Jiří Vondrák

Foto: Jiří Vondrák

 

Ian Anderson – skladatel, textař, flétnista, kytarista, zpěvák, majitel rybí farmy, podporuje ekologii, nar. 10. 8. 1947 v Durmfermline ve Skotsku, studoval výtvarné umění. V Blackpoolu se setkává ve skupine Johna Evana s většinou svých budoucích spoluhráčů (J. Evan, G. Cornick, J. Hammond-Hammond, B. Barlow) 1967 – poprvé v Londýně, první pokusy o nahrávky (pro EMI) 1968 – Anderson + Cornick + M. Abrahams + C. Bunker zakládají Jethro Tull. Vychází první album THIS WAS (u fy Reprise) 1969 – album STAND UP (několik týdnů na 1. místě hitparády) 1970 – BENEFIT, 1971 – AQUALUNG (první koncepční album, text k titulní písni napsala jeho první žena Jennie) 1971–2 mohutné celosvětové turné, album THICK AS A BRICK, Anderson se nervově hroutí, Jethro Tull se stěhují z Anglie do Švýcarska, ale hned se vracejí zpět, Anderson se věnuje filmu, producentství a muzikálu 1975 – „comebackové“ turné po Británii a Severní Americe, – LP MINSTER IN THE GALERY – Anderson se stěhuje na venkov, kde žije dodnes, 1976 – LP TOO OLD TO ROCK´N´ROLL, TOO YOUNG TO DIE!, 1977 – LP SONGS FROM THE WOOD, 1978 – LP HEAVY HORSES, – koncert 9. 10. 1978 v Madison Square Garden vysílala televize prostřednictvím družice pro cca 400 milionů lidí, 1983 – WALK INTO LIGHT – první sólové album Iana Andersona, 1987 – 20 YEARS OF JETHRO TULL, – JT poprvé v bývalém východním bloku – v Budapešti, 1996 – v Chile autohavárie, těžké zranění, Ian Anderson je potřetí ženatý, má syna jednu dceru (jeho současná žena Shona je i šéfkou jeho organizačního týmu a ředitelkou lososí farmy), srpen 1999 vychází nejnovější album DOT COM

 

„Lidé spíš slyší zvuk slov v písni, než to, co se
jimi ve skutečnosti říká. Lidé mají rádi jakousi povědomost, a tak texty populárních
písní jsou většinou velmi prosté a pocházejí z omezeného slovníku.“ Ian  Anderson

 

V té
nádherné starožitné skříni  se před
zrcadlem zadní stěny se roztodivně kroutí a 
pitvoří stříbrná figurka stojící na jedné noze. Tu druhou nohu má
ohnutou pod sebou , jakoby se na ní chtěla posadit. Z chumlu mohutné hřívy
vlasů trčí příčná flétna. Typický postoj jednoho z nejslavnějších a
nejdivočejších frontmanů rockové hudby – 
Iana Andersona. Snad všichni, kteří od šedesátých do osmdesátých let chodili
řádit na diskotéky, se do tohoto postoje stylizovali a hráli na imaginární
flétny… Beatles se svými vícehlasy to všechno začali, Bob Dylan naučil
rockové, či chcete –li beatové,  publikum
poslouchat poezii, a  Ian Anderson jako
první použil v bigbítu příční flétnu. Jeho přefukování čistého tónu se
stalo typickým nejen pro Jethro Tull, ale pro celé generace rockových
flétnistů.. Muzika  jeho Jethro Tull bylo
tou, co zaručeně zvedla ze židle v Americe, stejně jako v Japonsku,
Asii, či Sovětském svazu… Z primitivních reprobeden hřmělo dunění veleslavných
hitů Lokomotiv Breath, Aqualung, Heavy Horses opravdu po celém světě. Byla
hlasy, které tvrdily, že sláva Jetho Tull jeden čas ohrožovala i samotné
Beatles. Hustá hříva dlouhých kudrnatých 
Iana Andersona vlála na pódiích největších hudebních festivalů, na
předních stránkách novin a časopisů a plakátech a bilbordech stovek měst.

 

Berete
v potaz při výběru repertoáru na koncert také texty?

„Ano,
považuji za důležité, aby bylo textům rozumět a aby nesly význam i v kontextu
živého provedení. Ale, abych pravdu řekl: Když koncertujeme v ČR, moc lidí asi
textům rozumět nebude. V Německu textům bude rozumět víc lidí, protože víc
Němců umí anglicky, a v USA jim bude rozumět ještě víc lidí protože je to
jejich mateřština. A tak nebude tak důležité, když dnes večer zapomenu text
některé písně, až na ty co budete točit. U těch si musím dát pozor, abych to
nezvoral; pro případ, že byste uváděli překlad.“

 

Myslíte
si, že při koncertech publikum texty opravdu vnímá?

„Jsem si
jist, že každý zpěvák – v rockové kapele nebo jako sólista – by si rád myslel,
že textům je rozumět a že slovy se předává jakýsi význam, ale realita je asi
trochu jinde. Lidé spíš slyší zvuk slov v písni, než to, co se jimi ve
skutečnosti říká. Lidé mají rádi jakousi povědomost, a tak texty populárních
písní jsou většinou velmi prosté a pocházejí z omezeného slovníku. Já se, když
píšu texty, snažím používat slova, která nenajdete v textech někoho jiného.
Hledám jiná slova. Nikoli cizorodé, obskurní a komplikované výrazivo; prostě
jen slova a výrazy, které nebudou stejná jako u všech ostatních textařů. Bylo
by pěkné, kdyby lidé slyšeli, co zpívám, a rozuměli tomu, co zpívám, ale… To
víte, musím být realista – tak deset dvacet procent lidí opravdu poslouchá
texty. Ostatní se spíš dívají na výraznou vybouleninu na kytaristových kožených
kalhotách.  Ian Anderson se
nakažlivě rozesmál a dodal  – Alespoň on by byl rád, kdyby to byla
pravda.“

 

Jestli
se stalo, že ho někdy nějaký text omrzel? – zeptal jsem se dále, ale Ian  zatím nechal můj dotaz bez odpovědi. Zjevně
ho zaujalo téma minulé otázky…

„To
by mohla být dobrá nápověda pro kameramana pod jevištěm – co dnes večer točit.
Až budete dělat prostřihy z koncertu do tohoto rozhovoru – zaostřete na tu…
na ty… na ty kožené kalhoty. Říkám jim „Kalhoty od Ritchieho
Blackmora“. Většina kytaristů a obzvlášť baskytaristů ráda chodí v černém.
Rádi nosí upnuté černé oděvy. To je, myslím, trochu divný. Já jsem z toho
maličko nesvůj. Hlavně v případě mužů ve věku jako Martin Barre nebo Ritchie
Blackmore.“

 

Který
text písně vystihuje dnešní podobu Iana Andersona? Zazní ta píseň i na dnešním
koncertě?

Z
mého hlediska – jako textaře, možná ta píseň, která by splňovala předpoklad
čehosi typického, by byla Budapešť (LP Crest of a Knave- pozn.autora). Ta v
sobě zahrnuje i spoustu prvků hudebního stylu Jethro Tull – jsou tam prvky
klasické hudby, blues, folku. Je to tam pěkně propojené, takže nevidíte
přechody mezi vlivy klasiky, folku a blues; není vidět, kde na sebe navazují.
Ta píseň je tuze pečlivě vystavěná. Je jako dobrá paruka. Ne taková, jako nosí
Elton John – u té je vidět, kde má okraje; jako opravdu velmi dobrá paruka –
jako má třeba Ritchie Blackmore, u té ty spoje vidět nejsou. Takže to je mé
kritérium pro píseň – aby se vlivy dobře skládaly dohromady a nebyly mezi nimi
ostré hrany, aby jeden přeplýval do druhého. Tedy Budapešť by i zde mohla
splňovat takovou roli.

 

Pamatujete
se na svůj první text? Použil jste ho někdy v písni, která se hrála?

Myslím,
že vůbec první jsem napsal, když mi bylo asi šestnáct nebo sedmnáct, spíš
sedmnáct. Vlastně už si nepamatuji, jak se to jmenovalo. Ale byla to rozhodně
první a taky ta nejhorší písnička, jakou jsem kdy napsal. Bylo to někdy v té
době, kdy se objevili Beatles. A ti měli celkem jednoduché písně – třeba
„Love Me Do“, „Please, Please Me“ a já si myslel, že ten
trik, jak napsat dobrý písňový text tkví, v tom, že dáte dohromady jen pár slov
a ta by měla být hodně jednoduchá. Takže moje první věc vypadala jako něco, co
by někdo z Beatles napsal, když by zrovna neměl svůj den, a hodil by to do
koše. Takový tedy byl můj první text. Bylo to fakt hrozný. Myslím, že jsme se
dostali až tak daleko – to bylo s mou úplně první kapelou, kde vlastně hráli
dva lidé, kteří se pak v roce sedmdesát jedna stali členy Jethro Tull – že jsme
ji hráli, ale ne na veřejnosti. Ovšem vážně jsem psát texty nezačal, dokud jsme
nezaložili Jethro Tull – koncem roku šedesát sedm, začátkem roku šedesát osm.
Až tehdy jsem začal psát dost písní, aby se to vešlo na desku. Tou dobou už mě
hodně ovlivnilo blues, takže jsem začal psát vlastně v tradici struktur
bluesových textů.

 

Omrzí vás někdy píseň
kvůli textu natolik, že ji vyhodíte ze seznamu koncertních kousků? Když už
třeba přestanete věřit smyslu toho daného textu?

„U těch, co
hrajeme živě, ne. Ty se vyřazují a zase se vracejí hlavně proto, že když –
třeba zase za dva roky – vyjedeme na šňůru po Evropě, musíme si dát pozor na
to, aby na programu bylo hodně jiných písní než minule. Tudíž asi šedesát
sedmdesát procent písní bude jiných, ale je to hlavně kvůli divákům. Aby měli
možnost poslechnout si zase trochu jiný výběr ze skladeb Jethro Tull. Určitě to
není kvůli tomu, že by nás to nudilo. A rozhodně to není proto, že bych měl
problémy s textem. Měníme repertoár kvůli tomu, že si myslíme, že publikum by
rádo slyšelo něco jiného. Ale je pár písní, které nerad zpívám na pódiu a nemám
rád jejich text a necítím se dobře, když ho mám zpívat. A vy se mě teď zeptáte,
které písně to jsou a já vám to povím. Obvykle to neříkám, ale tentokrát to
udělám. Mám opravdu problém s písní „Teacher“ („Učitel“
– singl, jinak na výběru Living in the Past nebo na americké verzi Benefitu –
pozn. autora). Vůbec mi nedělá dobře ji
zpívat. Hlavně proto, že náš první manažer Terry Ellis si myslel, a asi si
stále myslí, že to byla píseň o něm. Ale nebyla. Jenže on tomu tehdy věřil a to
mě odradilo. Mám taky problém s písní „Witch’s Promise“ („Čarodějčin
slib“ taky singl na LITP– pozn.
autora). Nikdy jsem ji nechtěl zpívat. Ale dnes večer ji budu, podruhé v
životě, zpívat naživo na jevišti, jelikož my jsme ji nikdy naživo nehráli –
poprvé teprve předevčírem. To byl případ i písně „Living In The Past“
(doslova Život v minulosti, titulní z výběru LITP-pozn. autora). Zpívat tu píseň mi taky dělalo problémy. Prostě mi
neseděla, i její text, celých patnáct let. Až do roku asi osmdesát šest jsme ji
živě nehráli. Takže někdy se tyhle věci mění – nemáte ty písně v lásce a za
deset let, za patnáct let je slyšíte znovu a třeba se to jaksi srovná. Ale
některé se nesrovnají nikdy. „Teacher“ mi prostě nesedne.
„Bungle in the Jungle“ („Průser v džungli“ – LP War
Child– pozn. autora) – s tím mám taky
problém. Po textové stránce s tou písní nejsem spokojen. Ale jsem velmi
spokojen s písněmi jako Budapešť, Akvalung nebo Dech lokomotivy. Řekl bych, že
to je skvělá píseň. Locomotive Breath mě neomrzí nikdy. Takže některé texty
jsou pro mě velice důležité a nikdy mě nebudou nudit, protože každý večer je
lze předvést nějak jinak, jinak se jimi vyjádřit. Nenajdou se dva večery, kdy
by to bylo stejné. Pokaždé se to trochu mění. Je to totéž, jako byste byli
herec na jevišti a hráli Macbetha. Každý večer bude trochu jiný. Každý večer
bude čímsi zvláštní – tou možností zvolit jiný výraz a interpretaci týchž slov.
Z pohledu herce je zde ta možnost vnést tam ty nepatrné změny ve způsobu
podání. A stejně tomu i u zpěváka, který slova zpívá, tak jako herec ta slova
pronáší. Každý večer to můžete maličko pozměnit. Takže písně, co mám rád – no
problem. Ty, co nemám rád – big problem.“

 

Na spoustě písní, ať
už známých, či těch méně slavných navzájem spolupracují nejrůznější autoři
s nejrůznějšími textaři. Dokonce i takoví básníci a textaři jako Bob
Dylan, Leonard Cohen, či Donovan občas použili text někoho jiného. Různí slavní
rockeři jako Erik Clapton, Jimi Page, či Santana  zhudebňovali často texty svých muzikantských
kolegů. Spolupracoval tak plodný autor jako Anderson s jinými kapelami?

„Nikdo
mě nikdy nepožádal, abych pro něj napsal text, a já ani nemám takovou potřebu.
Když jsem se začal zaobírat myšlenkami na hudbu, mým hlavním zájmem byla hra na
kytaru. Zpěvák se ze mě stal jenom proto, že nikdo jiný v kapele neuměl zpívat.
Já jsem byl jediný, kdo se o to pokusil. Nebyl jsem sice zpěvák s přirozeným
darem, ale řekl jsem si: „No, když se k tomu nikdo nemá, tak to
zkusím.“ A tak se ze mě stal zpěvák. A jako zpěvák jsem zjistil, že mi
dělá problémy zpívat cizí písně. Tak jsem začal psát svoje písničky, protože
jsem se stal zpěvákem z nouze a vzhledem k tomu nedostatku jsem neměl co
zpívat. Tak jsem skládal, místo abych zkoušel hledat cizí písničky, protože
zpívat cizí věci mě nikdy neuspokojovalo. Pro mě to nikdy nemělo tentýž význam,
tutéž důležitost jako věci, co jsem napsal já. Tak jsem začal psát texty pro
sebe – pro sebe jako zpěváka. A tudíž jsem nikdy nepocítil potřebu napsat něco,
co by měl zpívat někdo jiný. A nikdo to po mně nikdy nechtěl. A kdyby chtěl,
tak by to pro mě bylo nesmírně obtížné. Protože kdyby ten text byl k něčemu,
tak bych si ho chtěl nechat pro sebe. A kdyby nebyl, tak by mi bylo trapné ho
někomu dát, nebo prodat. A tak si myslím, že by to vůbec nebylo snadné, psát
pro někoho jiného. Stejně jako jsem už o tom mluvil v souvislosti s malíři,
s výtvarníky jsem kočka, která chodí sama. Mám rád svůj svět, kde jsem sám
sobě textařem, zpěvákem, skladatelem, aranžérem, muzikantem.Co se týče jisté
míry spolupráce, jako třeba v kapele – to už je týmová práce. Ale pokud jde o
počátek toho tvůrčího procesu, tvorbu nového materiálu, to je pro mě velmi
osobní záležitost. Stejnou potíž bych měl, kdybych měl psát hudbu s někým
jiným. Kdybych se s někým posadil do místnosti a měli jsme spolu hrát, to by
pro mě byla asi obtíž – spolu stvořit nějakou hudbu. Párkrát jsem to zkusil,
ale ne moc často. Dělat s někým muziku v takovémhle kontextu mi vůbec nepřipadá
snadné.“

 

V pořadí čtvrté,
ale snad nejslavnější album Jethro Tull – Aqualung vyšlo v roce 1971.  Dodnes se ho prodalo po celém světě mnoho
miliónů kusů a bývá považováno za první koncepční album Jethro Tull. K málokterému albu patří obal desky s konkrétní, byť
symbolickou  postavou, jako je otrhaný
somrák Aqualung. Odkud se vzal? Byla to skutečná postava, nebo okostýmovaná
figura?

„Moje
první manželka, s níž jsem byl krátce ženat – jenom asi rok – studovala
fotografii a dostala zadání nafotit v ulicích bezdomovce – vandráky, žebráky,
říkejte tomu, jak chcete – kteří v Londýně žili pod železničními mosty u
nádraží Charing Cross. A vrátila se s pár fotkami bezdomovců – teď se jim má
říkat takhle, abychom použili správného termínu – „bezdomovci“ místo
„špinaví pobudové, co žijí na ulici“, protože musíme dávat pozor,
abychom někoho neurazili… i když žije na ulici. Ale jeden chlápek na fotce,
kterou mi ukázala, měl v sobě jakousi noblesu, vzdor a sílu. Byla to opravdu
silná osobnost. Takže to nevypadal jen jako dojemný zoufalec, co sedí na ulici
a žebrá, místo aby si sháněl práci. A mně zaujala ta jeho síla – měl jsem ten
dojem, že má v sobě… ano ušlechtilost. A připadalo mi, že by to byl dobrý
námět na píseň. A moje žena si na rub fotografie napsala takový komentář,
kterým toho člověka popsala. Já jsem z toho textu vyšel při psaní slov k písni.
A některá slova, která ona použila se objevila v textu té písně. Takže, když
jsme se rozešli a rozvedli, jako dárek jsem jí nechal připsat autorství textu,
z čehož jí každoročně plynou nějaké peníze – a za ta léta to je nejspíš celkem
dost peněz. A tak to pro mne byl takový hezký způsob rozloučení, formou
spoluautorství písně Aqualung. Jsem si jist, že by nikdy netvrdila, že ten text
napsala ona. Stejně tak já bych nemohl říct, že bych ho napsal nebýt toho
textu, který mi dala napsaný na té fotce. Byla to opravdová spolupráce, jedna z
mála užitečných věcí, které jsme během toho krátkého času stráveného společně
udělali. Moc jsme se k sobě nehodili, jak jsme záhy zjistili, a tak jsem nebyl
ženatý příliš dlouho. Napodruhé už mi manželství vydrželo třiadvacet let, takže
na druhý pokus jsem byl úspěšnější.“

 „Rád bych se někdy vrátil do doby, když mi
bylo asi devatenáct nebo dvacet let – těsně před tím, než vznikli Jethro Tull.
Protože tehdy jsem potkal spoustu lidí – holky, kluky, ostatní muzikanty. A rád
bych znovu navázal ty vztahy, ale už s vyzrálostí někoho, kdo trochu líp chápe
jejich společenský kontext. Rád bych tedy navštívil znovu ty doby, kdy mi bylo
kolem těch devatenácti dvaceti. To by mohlo být zajímavé.Na druhé straně jsou
časy, do kterých bych se vracel nerad. Tak někdy kolem roku 1973-74, to pro mě
nebyla nejlepší doba. Jethro Tull byli velmi úspěšní a slavní a tehdy nebylo
moc času na soukromí a samotu a přemýšlení. Byl to strašný shon. A to jsem se
neměl zrovna nejlíp. Byly i chvíle, kde jsem se sám sebe ptal, jestli chci
vůbec ještě dělat hudbu. Skončili jsme koncert a já si říkal: „Já už
nechci dál.“ A byly chvíle, kdy jsem už nechtěl jít znovu do studia a
nahrávat novou desku. A v letech 1973,74 byly chvíle, kdy se toho prostě dělo
přespříliš, a pořád. Dneska už jsem mnohem víc pánem vlastního života, mám víc
volného času. A každý týden si rád dám na hodinku dvě pohov od práce. (!) Takže
teď trochu toho volného času mám.“

 „Byl jsem velice nešťastný asi před třemi
lety, když jsem v Chile utrpěl úraz na jevišti a o několik týdnů později jsem
skončil v australském Sydney v nemocnici s vážnou embólií nebo vlastně
trombózou. A to jsem byl nešťastný, protože jsem si myslel, že možná umřu.“

(Ian
se – pro mě trochu nepochopitelně – v tomhle místě upřímně rozesmál. Pak
se krátce podíval na pár mráčků bloudících po teplém nebi a pokračoval zase docela
vážně.)

„A
mně se ještě nechtělo umřít. Měl jsem v plánu udělat ještě další turné a
nahrávat další desky. To bylo smutné období, asi tři nebo čtyři týdny. To mi
nebylo moc dobře. Ale nemůžu upřímně říct, že v mém životě bylo někdy období,
kdy jsem byl ve velké depresi nebo vyloženě nešťastný. Myslím, že mám opravdu
veliký štěstí, protože většinou jsem docela šťastný, ale během dne mě třeba
znepokojuje spousta různých maličkostí, a tak možná vypadám, že mám kvůli
něčemu velikou starost nebo jsem kvůli něčemu hodně naštvanej nebo upjatej na
nějakou věc, ale pod tím vším jsem šťastný člověk, věřte mi. Pod tím vším jsem
vždycky šťastný. Možná…“

Když
Ian domluvil, tak mi bylo jasné, že jsme právě slyšeli závěrečný monolog našeho
dokumentu. Těmito několika větami sám sebe popsal nejlépe… a jak bylo pro
něho typické, co řekl, vzápětí zpochybnil.

Člověk,
který se ve svých dvaceti letech stane ve světovém show-bussinesu hvězdou první
velikosti, stane se mnohonásobným milionářem obletovaným kamkoli se pohne,
člověk, který se podívá do očí smrti – ten musí míst v sobě obrovskou
energii. A energii člověku dává pouze víra. Víra v sebe sama, , v to, co
dělám,  nebo víra v náboženství. Ale
v textech písní Jethro Tull, ani v Ianových sólových albech  se religiózní témata nikdy příliš
neobjevovala.                                                            

 

Text: Jiří Vondrák                      

 

Ian  Anderson
– skladatel, textař, flétnista, kytarista, zpěvák, majitel rybí farmy,
podporuje ekologii, nar. 10.8.1947 v Durmfermline ve Skotsku, studoval
výtvarné  umění. V Blackpoolu se setkává
ve skupine Johna Evana s  většinou svých
budoucích spoluhráčů (J.Evan, G.Cornick, 
J.Hammond-Hammond, B.Barlow)  1967
– poprvé v Londýně, první pokusy o nahrávky (pro EMI) 1968 – Anderson + Cornick
+ M.Abrahams + C.Bunker zakládají  Jethro
Tull. Vychází první album THIS WAS (u fy Reprise) 1969 – album STAND UP
(několik týdnů na 1.místě hitparády) 1970 – BENEFIT, 1971 – AQUALUNG (první
koncepční album, text k titulní písni 
napsala jeho první žena Jennie) 1971 – 2 mohutné celosvětové turné,
album THIS AS A BRICK,  Anderson se
nervově hroutí, JT se stěhují z Anglie do 
Švýcarska, ale hned se vracejí zpět, JA se věnuje filmu a producentství,
muzikálu 1975 – „comebackové“ turné po Británii a Americe, – LP
MINSTER IN THE GALERY – JA se stěhuje na venkov, kde žije dodnes, 1976 – LP TOO
OLD TO ROCK N ROLL, TOO YOUNG TO DIE!, 1977 – LP SONGS FROM THE WOOD, 1978 – LP
HEAVY HORSES,   – koncert 9.10.78 v Madison
Squre Garden vysílala televize  prostřednictvím
družice pro cca 400 milonů lidí, 1983 – WALK INTO LIGHT – první solové album
JA, 1987 – 20 YEARS OF JETHRO TULL, – JT prvně v bývalém „ost-bloku“
– v Budapešti, 1996 – v Chile autohavárie, těžké zranění, JA je potřetí
ženatý, má syna jednu dceru (jeho současná žena 
Shona je i šéfkou je organizažního týmu a ředitelkou lososí  farmy), srpen 1999 vychází nejnovější album
DOT COM

 

 

 

 

 „Tréma je jako pocit zodpovědnosti.“ Jiří Jahoda

 

 

 

 

 

 

Atmosféra kavárny Slávie, zhruba dvouhodinový rozhovor
s houslistou Jiřím Jahodou. Obojí velmi zajímavý předvánoční zážitek.
Tento charismatický energický muž umění nejen tvoří, ale snaží se ho i „prodávat“
široké veřejnosti. Za svůj největší úspěch považuje nadšené publikum, zejména
to, jak říká: „nepolíbené klasickou hudbou“. Pojďte se spolu s námi dozvědět
mnoho zajímavých informací o dalších úspěších, zážitcích a cílech znamenitého
houslisty Jiřího Jahody.

 

Pane Jahodo, máte Uměleckou
a reklamní agenturu Globart, jste zakladatelem a členem Moravského klavírního
tria, působíte po boku své manželky v uskupení Jahodové duo. Jak se to vše dá zkombinovat
a stíhat?

Je zajímavé, že tato informace již
prosákla, protože Jahodové duo funguje velice krátce. Je takřka v ilegalitě. My
jsme s manželkou již dvanáctým rokem, tedy ne spolu, ale tak dlouho se známe. Dosud
jsme spolu ale nehráli, protože se u toho hádáme. Až teď, v posledním půlroce,
jsme z popudu manželky založili Jahodové duo. Občas někde hráváme, ale zejména
na soukromých akcích.

 

A jak to vše
stíháte?

V podstatě stíhám. Dříve jsem
byl zástupcem koncertního mistra orchestru Městského divadla v Brně, takzvaně „u
Moši“. Předtím jsem asi pět let hrál ve Státní filharmonii Brno. Jak jsem postupně
opouštěl hromadné soubory a velké orchestry, zbýval mi čas i na další aktivity.

 

Dáváte nějaké
oblasti přednost? Nebo jinak – co z toho děláte nejraději?

To si vyžádá většinou situace.
Když máme hodně koncertů s triem, nebo jsme někde na turné, pochopitelně
se jen velmi omezeně můžu věnovat agentuře. Pak jsou období, kdy máme koncertů méně,
a přiznám se, že koncerty schválně plánuji tak, aby byly v souvislé šňůře a potom
bylo volno. A v tomto volnu rozpracuji v agentuře další projekt,
který zase vyvrcholí nějakými koncerty.

 

Co bylo podnětem
pro založení umělecké agentury Globart? Myslíte si, že jako umělec umělcům
rozumíte lépe? Že víte, jak je prosadit?

Tak to je asi ta základní
výhoda. Ale prvotním podnětem bylo získat trošku více prostoru jak pro sebe, tak i pro kolegy, kterých
se velmi vážíme a kterým se tohoto prostoru v již zaběhaném prostředí nedostávalo.
Šlo o vytvoření nových příležitostí a k tomu právě posloužila agentura.

 

Dá se podle vás v současnosti
plnohodnotně a dobře živit uměním, i když umělec nepatří do světoznámé špičky?

Myslím, že ano. Je to těžké,
protože člověk musí zvládnout více profesí. Musí vlastně překročit jakousi úroveň,
na které ovládá svůj nástroj. Je nutné, aby byl umělec schopen zahrát sólově,
nejen v orchestru. To je taková základní a prvotní podmínka. U nás to totiž
funguje následovně: Spoustu se toho naučíme na škole, postupně nabýváme nové
schopnosti v orchestrech, ale zároveň hodně schopností zase ztrácíme. Po vstupu
do orchestru přestanete na housle pravidelně cvičit. Když to zjednoduším, ztratíte
schopnost hrát sólově. Nebo když i sólově hrajete, tak se to lidem moc nelíbí. Například
zvuk vašich houslí už není tak hezký, jako když hrajete s dalšími dvaceti
houslisty v orchestru, kde se zvuk pojí dohromady. Člověk se naučí s kolegy
souznít, ale jemu samotnému se vytrácí do jisté míry kvalita jeho tónu i
technické vybavenosti.

 

Vyzkoušel jste si
být sólistou, komorním i orchestrálním hráčem. Jak se liší pocity, které prožíváte na jevišti? Je to o něčem jiném, mít
vedle sebe spoluhráče z orchestru, nebo naopak stát na podiu sám například jen s
doprovodem klavíru?

Ten pocit je úplně jinačí. Když
hrajete v orchestru, máte daleko menší pocit odpovědnosti, protože o tu zodpovědnost
se dělí celý orchestr, třeba sto lidí. Je to tedy rozhodně větší pohoda. Když
hrajete sám a uděláte byť jen drobnou chybičku, tak ta drobná chybička je
opravdu velmi slyšet.

 

Jak jste na tom s
trémou? Míváte před vystoupením ještě trému? Býváte nervózní?

Je to pokaždé jinak. Člověk má
trému vždycky. Akorát se ji postupem času buď naučí, nebo nenaučí zvládat. Mám
takovou teorii, že na všechno si zvyknete. Člověk je zkrátka takový tvor.
Postupem času se u mě vytratila taková ta tréma, co vám škodí. Tréma jako pocit
zodpovědnosti je samozřejmé potřebná. Jakmile ji člověk ztratí, tak ztratí
zábrany a potom už to je špatné. Když se někdo hned po škole nenaučí trému ovládat,
nemůže sólově vystupovat.

 

Váš otec je
houslistou. Byl to ten důvod, proč jste se rozhodl pro kariéru houslisty i vy? Takový ten prvotní impuls to určitě byl. Ale mě muzika jednoduše
bavila. Nakonec to vykrystalizovalo v to, že to byla jedna z věcí, která mi
šla. A tak jsem u hudby zůstal.

 

Některé koncerty i
sám uvádíte. Přechod z mluveného slova k hraní a naopak je velmi těžký. Je to
tak?

Je to těžké. Člověk musí posluchačům
něco říct. Nebo jinak, nemusí. Ale já jim toho chci říct spoustu. Lidé mají
totiž mnohdy pocit, že klasická hudba je zahalená tajemstvím, do kterého oni
nikdy neproniknou. A to mě velmi zlobí. Naopak bych chtěl, aby posluchači do
našich tajemství co nejvíce pronikali. Protože se s nimi chci o to vše podělit.
Studoval jsem velmi dlouho, mnoho jsem tomu obětoval, tomu, abych hrál a co
nejvíc lidí mohlo cítit radost, kterou při hraní prožívám. Například je hodně těžké
vysvětlit obsah skladby. Skladatelé množství skladeb komponovali z nějakého důvodu.
Například Bedřich Smetana napsal Klavírní trio g moll, Z domoviny, z
velice smutného podnětu. Zemřela mu dcera. Když někomu zemře někdo blízký, je
to pro něj to nejhorší, co se mu může stát. A na Smetanu to tak samozřejmě zapůsobilo.

Klavírní trio g moll je ovšem nádherné. Tklivé, romantické, smutné, ale je tam
i takový optimistický gejzír hudby, který vytryskne až na jeho úplném konci. Bedřich
Smetana se napsáním tohoto díla vlastně postavil na nohy. Samozřejmě jsem u
toho nebyl, ale tak nějak si to představuji. Dopsal skladbu, zaklapl desky,
odhodil pero s inkoustem a částečně se s tím vyrovnal. Lidé pochopitelně tyto
informace nevědí. Jen to, že se trio jmenuje: Bedřich Smetana, Klavírní trio g
moll, Z domoviny. Skladatel však všechny své pocity zašifroval do hudby. A
když tohle vím, je to jedna z věcí, kterou publiku na koncertě říkám. Aby když
trio poslouchají, v něm mohli hledat, jak to ten skladatel vlastně myslel.
Jestli jsou schopni se s ním ztotožnit. Na každého to samozřejmě působí jinak.
Ale díky těmto znalostem mohou posluchači k dílu získat niternější vztah.

 

Ještě jeden dotaz k
moderování koncertů. Je těžké „přepnout mozek“? Začít mluvit, nějakým způsobem
koncert uvést, a hned potom hrát? Jste schopen se soustředit na každou věc v
ten určitý moment, nebo například i během hraní se vám v hlavě skládají slova, která
potom řeknete?

Správně by si to člověk měl nachystat
dopředu. Ale to já neumím. I když si najdu fakta o dílech a autorech, což je pochopitelně
nutné, v momentě kdy přijdeme na podium, naladíme si a já se podívám do
publika, je často všechno jinak. Často mě něco napadne a já začnu z úplně
jiného konce.

 

Takže improvizujete?

Ano, vždycky. Mám připraveno dopředu,
co chci posluchačům říct, a to jim samozřejmě řeknu, ale improvizuji pokaždé.
Není to o tom, že bych se jako herec naučil nějakou roli a pak ji odvykládal.
To neumím.

 

A během hraní?

Stává se, že třeba vykládám o nějaké
skladbě, potom hrajeme a mě napadne, vždyť jsem neřekl to a to. Blížíme
se k další skladbě a mně v hlavě běží, teď o ní řeknu toto. Pak se přistihnu, že
hrajeme a že najednou už jsem na dalším a dalším řádku notového materiálu, nebo
dokonce na další stránce. Protože částečně umíme skladby zpaměti, i když
hrajeme z not, tak až za nějakou dobu se někdy přistihnu, že jsem přepnul na
autopilota. To procitnutí je strašně nepříjemné a zavání to průšvihem.

 

Máte oblíbené
autory, které interpretujete raději než jiné?

Nejraději mám romantickou hudbu.
Z oboru klavírního tria, což je takový můj hlavní umělecký záběr, mám velmi rád
hudbu Dvořáka a Smetany, ze světových autoru je to Čajkovskij. Jeho Klavírní
trio a moll, op. 50, což je jedno z nejznámějších i nejtěžších klavírních trií,
vyloženě miluji.

 

Jak stíháte při vašem
plném pracovním nasazení cvičit? Hrajete denně určitý počet hodin, abyste se
udržel „v kondici“?

To se tak říct nedá. Když mám
koncert, vím, že se na něj musím připravit. A průběžně se připravuji na zkoušky.
Je to takový zápas s časem. Na každém koncertě člověka napadá, že tomu mohl dát
ještě více.

 

Neděláte to tedy
tak, že například v osm vstanete, do dvanácti cvičíte a pak se začnete věnovat
jiným věcem?

To by byl takový ideální svět.
Tak to u mě ale nefunguje. Navíc mě to ani nebaví. Musím mít na cvičení náladu a musí mě to
bavit. A to hodně dlouho před koncertem. Jakmile se koncert začne přibližovat, nějaké baví nebaví
jde stranou. Většinou se jedná až o ten večer před samotným koncertem. Ale třeba čtrnáct
dní, tři týdny před vystoupením, když nemám náladu, na housle nehraji vůbec. Většina
těch věcí je v repertoáru, pak už se to vždy jen doladí, opráší.

 

Co považujete za
svůj dosavadní největší úspěch?

Já ty úspěchy nemám moc rád. Ale
ne, to je samozřejmě hloupost, každý má rád úspěchy. Spíše nemám rád takové to
posuzování, že někdo hrál tam na tom pódiu, tu a tu soutěž. Za svůj největší úspěch
v kariéře považuji to, že se můžu hudbou živit a že se tím i poměrně dobře
uživím. Potom se to dělí na hezké a hezčí zážitky. A to nesouvisí s úspěchem a finančním
ohodnocení. Takže takové to porovnávání nemám rád.

 

Dobře, co tedy patří
do těch hezčích zážitků?

Tak třeba krásný zážitek byl,
když jsme s Moravským klavírním triem hráli v jednom městě na jihu Španělska,
v Malaze. Tehdy jsme tam nemohli najít koncertní sál. Bylo nám to divné,
protože pořadatelská agentura, která zajišťovala celé naše turné po Španělsku,
nás výslovně upozorňovala, že koncert v Malaze je pro naše další působení ve španělském
regionu velice důležitý. Podle toho, jak se na tomto koncertě zapíšeme, nás
budou pořadatelé zvát na další akce a také odměňovat. Říkali jsme si, když je
to takové prestižní, tak jak to, že nemůžeme najít koncertní sál. Vstupem byla
jen taková nenápadná kovová brána. V budovách, které byly již historicky zcela přestavěné, se
však skrýval krásný starobylý sál. Nejsem schopen určit, z jakého období, snad ze
17. století. Bylo vidět, že se nerenovoval alespoň sto let. Vše bylo ale
zachovalé. Pořadatel nás doprovodil do šatny. Dali jsme si generální zkoušku a poté
jsem si všiml, že na stěnách šatny visí obrázky. Takové ty obrázky skladatelů a
virtuózů, co jsem vídával ve škole. Obrázky Wagnera, Paganiniho, Berlioze, našeho
Kubelíka a mnoha dalších. Dělali jsme si z toho legraci. Před koncertem
jsme ale objevili, že každá z těch fotografií byla podepsána a bylo tam i
datum. Pátrali jsme v programu a zjistili, že tento náš koncert měl strašně
vysoké číslo. Pořadatel nám vysvětlil, že tato koncertní řada, ve které
hrajeme, probíhá nepřetržitě od počátku 19. století. A všichni ti pánové a dámy,
co viseli na zdech, tam před námi opravdu účinkovali. To nám tedy spadly brady.
Jak jste se mě ptala na pocit zodpovědnosti, na trému, tak tam se dostavila.
Když jsme si uvědomili, že hrajeme v jedné koncertní řadě se všemi těmi
mrtvými, jejichž výkony jsou pro nás vzorem a jsou
nedostižné.

 

Teď tam tedy visí i
vaše fotky?

My jsme tam svoje fotky sice podepisovali,
ale jestli je tam pověsili, to nevíme. Oni tam asi už tehdy založili takovou marketingově
prozíravou tradici, že si od všech nechali podepsat fotky a počkali sto let, co z toho bude. Potom je buď
pověsí, nebo nepověsí. Tak to byl úžasný zážitek. Musím přiznat, že se mi to honilo hlavou i při koncertě.
Ale měli jsme štěstí, že na programu byl v jeho druhé polovině právě onen zmiňovaný Čajkovskij,
kterého mám rád a kterého rádi hrají i kolegové z tria. Myslím si, že tehdejší jeho
provedení bylo
jedno z našich nejlepších. Nebo alespoň jsme to tak cítili.

 

Máte nějaký sen,
který byste si chtěl v uměleckém životě splnit?

Co se týče klavírního tria, tak
takový nejbližší cíl trochu souvisí s tím, že jsme všichni rodilí Brňáci, ale v
Brně kromě našeho Novoročního koncertu prakticky nevystupujeme. Což je takové
paradoxní. Máme tedy cíl, který považuji za reálný, že v Brně vytvoříme vlastní
komorní cyklus. Cyklus Moravského klavírního tria a jeho hostů. Chtěli bychom vytvořit
radu čtyř až pěti koncertů rozprostřených do celé koncertní sezóny, právě zde v
Brně.

 

A nějaké cíle ze vzdálenější
budoucnosti? Chtěl byste dosáhnout něčeho dalšího?

Tak takovým tím největším cílem
je, aby se nám podařilo stabilizovat další sezóny, aby počet koncertů neklesl v
roce pod padesát. Aby práce mohla být opravdu soustavná a dařilo se nám
průběžně koncertovat a studovat nová díla. Aby nevznikaly příliš velké prodlevy
mezi jednotlivými vystoupeními. Jak je mezera mezi veřejnými vystoupeními delší
než měsíc, tak to považuji za chybu v práci. Nebo spíše za něco, čím zbytečně
klesá úroveň souboru. Mluvíme o Moravském klavírním triu. Žádné další velké
cíle nemám. Rodiče a pedagogové mi často vyčítali nedostatek ctižádosti. Nikdy
jsem zkrátka nebyl soutěživý typ. To, jak všichni chodili po soutěžích a řešili,
kdo hraje lépe, se mě netýkalo. Já razím zásadu, ať si každý hraje, jak chce. Nakonec
každý hráč, který na dnešním trhu vystupuje, je nějakým způsobem zajímavý.
Kdyby nebyl, tak by na něj nechodili lidi a nemohl by vlastně hrát. A jestli má
někdo zajímavější tón, lepší techniku, souhru, intonaci, tak to je jedno.
Nakonec o tom v konečném důsledku rozhodnou vždycky posluchači. A
posluchači nejsou hloupí.

 

Myslíte si, že
hudební svět neustále vnímá vážnou hudbu jako něco, co není pro každého?

Myslím si, že to tak vnímá nejen
hudební svět, ale i většina lidí. A to je právě ta chyba. Hudebníci si mnohdy stěžují,
že na koncerty chodí málo posluchačů. Proč jich ale chodí málo? Protože mají
pocit, že je to něco, čemu oni nerozumějí a co se jich nemůže týkat. Ale je to
chyba těch lidí? Ne, je to chyba těch, co jim to špatně zahrají anebo špatně vysvětlí.

 

Jak probíhají vaše
koncerty? Abyste přiblížil klasickou hudbu více lidem…

Na náš koncert si většinou připravujeme
více skladeb, než kolik jich je v programu. Dáváme lidem často vybrat, co chtějí
slyšet. Někdy to píšeme rovnou do programu. Například napíšeme: Slovanský tanec
Antonína Dvořáka na přání posluchačů. Připravíme si třeba dva, tři, čtyři
Slovanské tance a potom se na koncertě ptám lidí, který by chtěli slyšet.
Zahraji jim kousek, melodii, aby poznali, o který tanec se jedná. Potom se
hlasuje. Posluchači tak mají skvělý pocit, že jsou přímo vtaženi do programu. Ale
nedá se to samozřejmě dělat s dlouhými závažnými díly. Když je klasický
koncert, kde hrajeme dvě tři klavírní tria, necháme posluchače hlasovat o přídavcích.
Dále se někdy ptám diváků, jak se jim to líbilo a ti jsou často překvapeni. Už
se nám stalo, že nám pán řekl, když jsme hráli Brahmse, že to bylo takové
smutné a že se mu to nelíbilo. Pánovi jsme potom zahráli veselou skladbu na začátku
druhé půlky, aby to bylo jen pro něj a nebyl to přídavek.

 

A teď taková odlehčená
otázka na závěr. Asi se shodneme, že život umělce není jednoduchý. Ani život s umělcem.
A i vaše manželka je umělkyní a je i součástí reklamní agentury Globart. Jak
vypadá váš společný život?

Společný život začíná mnohdy
tak, že nás probudí telefon. Například dnes kolem osmé hodiny ráno. My si rádi pospíme.
Volala paní pořadatelka, jestli když budeme hrát na ten klavír, jestli ho mají
dát na pódium. Tak jsem ze sebe vyblekotal, že ano… Tak i takové dotazy dostáváme.
Na takový koncert se ovšem moc těším, protože s největší pravděpodobností přijde
takové to, jak říkám, nepolíbené publikum. Tedy pospíme si, vstaneme a potom řešíme,
co nás pálí – termíny koncertů, co, kdy, kde. Ted jsme už tři, máme ročního
syna, takže často řešíme i to, kam dát dítě. Ale v tomhle nám hodně pomáhá babička.
Určitě tím, že se oba zabýváme uměním, se dokážeme vzájemně více tolerovat a chápat
problematiku uměleckého života. Přináší to výhody i nevýhody. A nevím, jestli výhody
převažují nad těmi nevýhodami. Praktický život není jednoduchý. Náš provoz
zasahuje pochopitelně do večerů, kdy jezdíme po koncertech. Tam nastávají třecí
plochy. Zkrátka zvládáme to, jak se dá.

Oblek,  

 

Text: Jitka Šmídová

Produkce: Michaela Lejsková

Foto: Pavol Bigoš www.bigi.sk

 

Doplňky: Klenoty Hanák

Make up a vlasy: Toni and Guy, Brno

Oblečení: CEREMONI

Lokace pro focení: Besední dům Brno

 

 

 

„Každý koncert by
měl být takový „malý svátek“, událost, která člověka obohatí a těší se z ní. Ať
už pro nás, nebo pro posluchače.“ Natálie Kocábová

 

 

 

 

Tento
rozhovor je především o hudební souhře uvedených dam. Hany Robinson,
skladatelky, zpěvačky a pianistky, která jako zatím jediná Češka vystudovala
Berklee College of Music v Bostonu, a Natálie Kocábové, která
s hudbou v podstatě vyrůstala a prosadila se jako zpěvačka
s fantasticky položeným hlasem. Již před dvěma lety se obě dámy sešly při
spolupráci na albu Ohrožený druh Michala Horáčka. Jejich cesta pokračuje dál
v rámci společných vystoupení. Více už se dozvíte z našeho rozhovoru,
který vám přinášíme společně s fotografiemi zimně laděnými do pravého
mongolského kašmíru, které jsme pořídili v kavárně Mlýnská na pražské
Kampě.

 

Vy dvě
jste se poprvé setkaly na hudebním projektu Ohrožený druh. Jak toto setkání
probíhalo?

Natálie: Přišla jsem do
studia a vůbec jsem netušila, že jdu zkoušet zazpívat písničku, která byla
Hanky a kterou měla původně zpívat ona. Nemyslela jsem si, že Hanka je
skladatelka, protože je to krásná mladá ženská a skladatele si člověk představuje
trochu jinak. Navíc je to fantastická zpěvačka a pianistka. Více jsme se
poznaly až během spolupráce na albu Michala Horáčka Ohrožený druh.
Z nějakého důvodu člověk prostě pozná lidi, kteří jsou ti jeho spříznění,
a to Hanka je.

Hana: Od prvního momentu
jsme si rozuměly. Dáváme si prostor, konzultujeme spolu, rozumíme si. Písnička
Tramtárie byla sice moje, ale když jsem ji slyšela zazpívat Natálku, tak nebylo
pochyb, že to tak má být.

 

Ale
písničku Tramtárie dnes už zase zpívá Hanka, jak to?

Natálie:
S Ohroženým
druhem už nevystupuji. Ohlásila jsem na konci minulého roku, že dodělávám desku
a nevyšly mi tři koncerty a zkouška, tak jsem jim dala vědět, ať se mnou na
tohle nepočítají, ale jakmile se bude pokračovat, ať mi dají vědět. Že mám
zájem. Od té doby se ale vše dělo beze mě. Tak jsem zavolala Horáčkovi, který mi řekl,
že když mi nezavolal, tak to znamená, že zájem nemá. Ale tak to přece nejde,
potřebujete vědět jak ano, tak ale i ne. Mezi tím se začalo pracovat na DVD,
pro které se se mnou nepočítalo a pak vyšlo najevo, že se se mnou nepočítá
vlastně už od února. Vždycky jde o osobní zájmy. Budiž. Ale tohle nepovažuji za
seriózní. Deska je skvělá, to rozhodně ano a měla pro mě velký význam.

Hana: Osobně mě to moc
mrzí, že s námi Natálka už nevystupuje. Vnášela tam takový ten mladý,
rozervaný duch. Tak si ji chci „urvat“ pro sebe alespoň v těch našich
vystoupeních.

 

Znamená
to, že už vás s Ohroženým druhem neuslyšíme?

Natálie: Neuvažuji o tom, že
bych se vrátila. Tento odchod je pro mě zásadní. Písničku Tramtárie zpívá
Hanka. A zase to tak má být J 

 

Plánujete
spolu hudební počin v podobě společných vystoupení. Jak přesně bude
vypadat?

Hana: Plánujeme společně
komornější koncerty. První bude 21. 1. 2011 v pražském klubu Golem. Jde o
recitál písní jak z tvorby Natálie, tak i z mé, a dále o hudbu ve stylu
Ray Charlese a starší americké šlágry, které nás baví. Jsme sladěné, a tak se
nám společný projekt připravuje jedna radost.

 

 

Natálie,
jaké je vaše nové album? Co od něj posluchači mohou očekávat?

Jmenuje se Walking on the A-bomb. Spolupracovala jsem na něm
s Jiřím Burianem. Hudba je kombinace elektroniky a živých nástrojů, včetně
významného smyčcového nástroje. Pohodová
hudba, až taneční.

 

Použijete
některé z vašich básní na vystoupeních mezi písněmi?

Tohle už jsem dělala kdysi, když mi bylo
asi 17 let. Líbilo se to, ale ty moje básně jsou strašně těžký, dvojsečný. A
pro vystoupení tohoto typu to není to pravé. Hudba je i tak k zamyšlení, tak
neplánuji vkládat do vystoupení ještě básně.

 

U vás,
Natálie, nejsou koncerty příliš obvyklé, nemýlím-li se?

U mě je to tak, že já miluji tvoření ve
studiu a pak mám pocit, že vydáním desky to pro mě končí. Koncertování je pro
mě docela náročné, protože to vyžaduje spoustu cestování, zakouřené kluby, po
večerech být pryč, a to i vzhledem k tomu, že mám malého syna, moc
nepreferuji. Raději chci jen několik koncertů, lepších a procítěných, aby byly
komornější a přišli na ně lidé už jen proto, že to takhle je. Každý koncert by
měl být takový „malý svátek“, událost, která člověka obohatí a těší se z ní. Ať
už pro nás, nebo pro posluchače.

Znamená
to, že si takový hudební program doprovodíte i coby moderátorky?

Hana: S moderováním
mám zkušenosti a baví mě. I když se přiznám, že zvládnout obojí je trochu
náročnější.

Natálie: Já se tomu také
nebráním. Když zpívám, tak většinou koukám někam do stropu, vůbec ne na lidi.
Prostě to tak mám. Na pódiu jsem pak za introverta. Ale ten kontakt
s lidmi, o kterých vím, že mají stejný hudební záběr, mám ráda.

 

Neuvažujete
o nějakém mužském faktoru, který by mohl vaše vystoupení doprovázet?

Hana: Já už dva muže mám
ve svém triu, se kterým také vystupuji. Ale dalším důležitým mužem je a mohl by
být můj manažer Pavel Trčala, který je skvělý bavič! Pavel je tedy současně i
můj bratr. Člověk, který dokáže lidi fantasticky strhnout, má nesmírný
optimismus a smysl pro humor. Doplňujeme se a posluchači si to vždy užívají.
Ale zda bude vystupovat společně i s námi dvěma, to se nechejme všichni
překvapit.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Petr Bartoš

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři produkce:

GOBI Kašmír www.kasmir.cz

NOVA www.doma.cz

Jana
Bulínová www.vizazistkajanabulinova.cz

Veronika
Soukupová Kadeřnictví Honzy Hlaváčka, Hotel Corinthia Praha

Top Tep www.toptep.cz

 

 

 

 

 

„Improvizace
je základem mého bytí a to mě baví. Když neplánujete, začne být život hodně
pestrý.“ Petr Malásek

 

 

 

 

 

Představujeme
vám hudebníka a skladatele Petra Maláska, jehož prsty dokážou rozeznít zvuk
kláves stejně tak citlivě, jako srdce posluchače. Jeho hudební vystoupení jsou
toho důkazem. Ani posluchač znalý koncertu si nemůže být jistý, co se bude na
pódiu odehrávat. Na
vystoupeních hraje hlavní roli improvizace, a právě ta se stává živou vodou pro
účinkující i publikum. Hudba v podání Petra Maláska je jako v rukou
proměnitele. Z romantické hudby dokáže přejít do dramatické s obdivuhodnou
rovnováhou. Jsem přesvědčená, že tímto způsobem může zacházet s tóny jen ten
hudebník, který hudbu skutečně miluje.

Celý
život jste obklopen především hudbou. Čím ještě se rád obklopujete?

Spíše než věcmi se rád
obklopuji lidmi. S přibývajícím věkem se okruh kamarádů jaksi vykrystalizoval,
vzájemné vztahy se délkou přátelství dost upevnily. Tím, že celoročně jezdíme
po zájezdech, koncertech, jsme spolu prakticky pořád. To hodně prověří
charaktery.

 

Jaká
je frekvence vašich vystoupení?

Hrajeme téměř denně, někdy i
dvakrát. Když současně skládám například hudbu k filmu, je to veliká prověrka
sil a mnohdy pracuji i na úkor spánku. Je to dost náročné.

 

Když
jste v takovém pracovním nasazení, kde berete inspiraci pro nové skladby?

Inspirací je sám život a
často termín, který na mě tlačí. Když víte, že máte mít za týden osmdesát
hudebníků ve studiu a na papíře není dosud ani čárka, to je nejlepší inspirace.

 

Zdá
se, že máte rád adrenalin.

Překvapivě se do takových
extrémů pouštím rád, protože najednou i sám žasnu, co ve mně všechno dřímá. Ale
takový ten vžitý model inspirace a múzy, to u mne nefunguje. Většinou je
všechno opravdu vydřené a musíte to „vysedět“. Nic nepřichází shůry. Možná se
to někomu děje, ale mně se to ještě nestalo.

Skládáte-li
právě hudbu pro film, jaké dostanete podklady? Máte scénář a pak musíte
zapracovat na představivosti? Nebo vidíte hotový film a pak tvoříte hudbu? V
tom případě však nejspíš nemáte tolik časového prostoru.

Vidím ho v tzv. offlinové
verzi. To znamená, že film je už sestříhaný, což je strašně důležité. Po
přečtení scénáře je většinou ta představa úplně jiná. Podle toho se velmi
špatně hledá nápad. Zběžně si scénář přečtu, abych věděl, o čem zhruba příběh
je, a mohl si přemýšlet o nějakém klíči, jak film uchopit.

 

Máte
nějakou pravou ruku nebo konzultanta, který s vámi pracuje na filmové hudbě?

Je to hlavně režisér, který
je nejpovolanější do věci mluvit a se kterým to probírám. Takže každý film i
divadelní představení jsou vždy o dlouhých diskusích. Hodně často se děje, že
hudba složená pro jednu část, se najednou hodí pro část jinou, takže všechno
předělávám. Není to vůbec na škodu, protože tak vznikají zajímavé souvislosti,
bohužel však většinou za velkého časového tlaku. Jediné, co je na filmu dané, je
totiž datum jeho premiéry. A protože hudební skladatel je vždy v řetězci
filmových profesí ten poslední – hudba se skládá na téměř hotový, sestříhaný film
– velice často bojuji s časem.

 

Někde
jsem slyšela, že pro umělce je čtyřicet procent úspěchu mít naposlouchanou
hudbu. Jaký je váš názor?

Byly doby, kdy jsem si život
bez hudební kulisy nedokázal představit. Kdekoliv jsem byl, všude hrála hudba.
S přibývajícím věkem mám raději ticho. Vypínám rádio, přemýšlím si. Toto má ale
každý jinak, neexistuje jednotný recept. Mít naposlouchanou hudbu, v tom to
myslím není. Je to spíš o posedlosti. Hudbu je potřeba milovat. Ale dnes je
různé kvalitní hudby tolik, že udržet si určitý přehled je dost těžké. Navíc
publikování hudby je dnes velmi rozšířené, lidé dávají svou tvorbu na různé
servery, Facebook, YouTube, MySpace, tam někde je budoucnost. Svět se tím
zmenšil a zrychlil, ale mně to v zásadě nevadí. Žijeme v takové době.

 

Myslíte
si, že v tomto hudebním dění je pořád kam jít?

Řekl bych, že určitě! Jsem
fascinovaný hudebníky té nejmladší generace. Vždyť jen v České republice je
spousta fantastických talentů. Jiná věc je, že v této době a v této konkurenci je
pro ně hrozně těžké se prosadit.

 

Jak
s tím může hudebník naložit?

Podle mého je budoucnost v
živém hraní, v koncertech. Hudební nahrávky mají cenu pouhé informace, která je
volně dostupná na internetu, a o to více lidé raději navštěvují živá
vystoupení. Pociťuji to i osobně. Virtuality je dnes tolik, že lidé po
koncertech mnohem více prahnou.

 

Jak
si podle vás stojíme s podniky nabízejícími živá vystoupení?

Výborně! Dokonce někdo
spočítal, že jen v Praze je denně 20 000 volných divadelních a koncertních
sedadel, a to už je číslo, za které by se nemusela stydět ani nepoměrně větší
metropole.

 

Věnujete
se spíše melancholické hudbě?

Romantický klavír mám v
rodině a myslím si, že k tomuto typu hudby mám i trochu sklony… Ale scénická
hudba, které se věnuji, je žánrově velmi obsáhlá a tam by mi pouze romantika
nestačila.

 

Našel
jste si cestu k hudebnímu povolání sám, nebo si tady prosadil svou váš otec,
Jiří Malásek?

Tím, že člověk vyrůstá v
hudební rodině, nevnímá tuto práci jako něco výlučného. U nás byl klavír stejně
samozřejmou součástí domácnosti, jako když třeba maminka vaří. S mými prvními
klavírními pokusy rodiče usoudili, že zřejmě nějaký talent mít budu, a tak jsem
v šesti letech nastoupil do lidové školy umění. Pak jsem se rozhodoval, zda jít
na konzervatoř, protože stejně jako hudba mě docela bavila i matematika.
Tatínek mi ale řekl, že jako muzikant budu mít lepší vojnu. (smích) Na
konzervatoři jsem si ještě přibral studium skladby, kterou jsem následně
vystudoval i na Akademii múzických umění. V té době jsem se také stal
externistou v Tanečním orchestru Československého rozhlasu a to pro mne byla obrovská
muzikantská škola.

Jaký
jste si vybral hudební styl?

Právě v TOČRu jsem přičichl
k jazzu, který mne naprosto uhranul. Hltal jsem své oblíbené pianisty – Keitha
Jarretta, Chicka Coreu, Herbieho Hancocka. Dnes se okruh mých oblíbenců ještě
daleko více rozrostl.

 

Co
vy a improvizace?

Improvizace je základem mého
bytí a to mě baví. Když neplánujete, začne být život hodně pestrý. Nejen v
hudbě považuji improvizaci za úplný základ.

 

Koho
doprovázíte na jevišti nejčastěji?

Osud mi nemohl lépe vybrat
dámy, které doprovázím na jevišti. S paní Hanou Hegerovou vystupuji již dvacet
let. Už jsme téměř jako rodina. Dále spolupracuji s Lucií Bílou a Martou
Kubišovou.

 

Mohou
se fanoušci těšit na vystoupení Hany Hegerové, nebo má v plánu je omezit?

Určitě mohou, frekvence
koncertů je tak čtyřikrát až pětkrát do měsíce. Koncerty jsou pro Paní – jak
Haně Hegerové říkáme, jako živá voda. Člověk žasne, jakým způsobem si Hana
Hegerová dokáže podmanit publikum.

 

Vnímáte
něco podobného také u jiné zpěvačky?

Doprovázím také Lucii Bílou
a u ní vnímám podobnou vlastnost. Každý její koncert je jedinečný, je v něm
hodně improvizace. Lucka je spontánní typ, který hudbou naprosto žije. Právě u
lidí, jako jsou Lucie Bílá, Hana Hegerová či Marta Kubišová, vše vzniká až na
pódiu. Všechny tři jsou vlastně v principu fantastické jazzové zpěvačky. Já mám
vlastně takový celý život, improvizujeme i v rodině. Neplánovaně cestujeme,
neplánovaně se rozhodujeme k různým aktivitám. Možná proto jsme spolu tak
dlouho, protože vztah pak nemá šanci spadnout do nějakého stereotypu.

 

Co
vás a vaši ženu svedlo dohromady?

Moje milovaná žena je nejen
herečka, ale také choreografka. Potkali jsme se v rámci spolupráce na muzikálu
Cabaret v Divadle Na zábradlí, v němž byla Dana v angažmá, a v němž navíc
dostala na starost choreografii. Už je to patnáct let, co jsme spolu. Tím, že jsme
oba velmi pracovně vytížení, skoro nikam nechodíme a žijeme si poměrně
poklidným životem. Jednou jsme byli dokonce zvoleni nejnudnějším párem roku.
(smích)

Jaké
naděje vkládáte do svého syna, co se hudby týká?

V tomhle jsem hodně
neambiciózní rodič. Hlavně si přeji, aby měl šťastný život, ať už bude dělat
cokoliv. Dnes je mu dvanáct let a má hodně zájmů. Já sám jsem dřinu vrcholového
muzikanta absolvoval, proto bych toho své dítě raději ušetřil. Otevíráme mu
svět nejvíc, jak to jde, umožňujeme mu věnovat se aktivně zájmům, cestovat.
Snažíme se, aby pochopil, že jen cílená a systematická práce ho dovede k
úspěchu, až si najde to, v čem bude šťastný a čemu se bude chtít profesně
věnovat.

 

Dáváte
přednost aktivní dovolené nebo spíše té relaxační?

V tomto směru také
improvizujeme. Vybíráme letenky na poslední chvíli, když víme, jak si můžeme
zorganizovat volno. Máme svá oblíbená místa, kam se rádi vracíme. Většinou
kolem Vánoc či silvestra jezdíme „nasát“ atmosféru New Yorku. Máme rádi tamní
divadla, atmosféru klubů, tam nás to baví, načerpáváme energii.

 

Na
co z vaší nové tvorby se můžeme těšit v blízké době?

S paní Hegerovou chystáme
novou desku. Od první chvíle – právě těch dvacet let – tuto desku připravujeme
a mluvíme o ní. Teď jsme se již zavřeli do studia a pilně na ní pracujeme. Tak
to snad vyjde… Držte nám palce!

 

Děkuji
za rozhovor.

 

 Petr Malásek: * 10. června 1964

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lukáš Fronk

Publisher: Profashion 3/2010

 

 

 

 

„Dávám na svůj první dojem a na impuls
a podle nich se řídím.“ Gabriela Kočí

 

 

 

 

 

Gabriela Kočí patří mezi nejvýraznější tváře brněnské hudební scény,
její jméno ji ostatně k jazzovému způsobu života předurčuje. Vždyť její otec a
dnes i spoluhráč Günter Kočí je považován za jednu z nejvýznamnějších osobností
poválečného jazzu v Brně. Gabriela kráčí slibně v jeho stopách a systematicky
pracuje na dobrém zvuku jména Kočí. Svoji pěveckou dráhu odstartovala na
začátku 90. let a hned od počátku se u ní projevilo velmi silné jazzové cítění,
pramenící jistě i ze soustředěného poslechu oblíbené hudby svého otce. Právě
jazz je dominantou jejího repertoáru. Kromě něj můžete v její hudbě najít i
stopy jiných žánrů, především soulu a popu, ale ve všech zmiňovaných stylech se
pohybuje s šarmem a nadhledem. Někdy vás zavede do melancholicko lyrických
balad, jindy do dravých rytmů latinskoamerické hudby. Vždy ale s přesvědčivým
výrazem a nesmírnou emotivností.

 

Největší roli v rozhodovacím procesu v otázkách hudby hrál
patrně váš otec Günter Kočí, asi nejvýraznější osobnost jazzové hudební scény v
Brně. Je to tak?

Vzhledem k tomu, že táta je
jazzový hudebník, tak od mého narození u nás stále hrála hudba. Velmi brzy jsem
si začala zpívat a tatínek začal vnímat, že intonuji a začal mě v hudbě podporovat.
Ve svých pěti letech jsem začala hrát na piáno, později jsem k tomu
přibrala příčnou flétnu. A tak se v podstatě celé mé dětství ubíralo
hudebním směrem.

 

Takže se začalo rýsovat hudební vzdělání?

V to jsem doufala, ale navzdory
zdařilým zkouškám jsem nebyla přijata z fyziognomických důvodů. Prý že
jsem drobná a mám malé ruce. Tehdy brali z Jihomoravského kraje pouze
jedno dítě a já to nebyla. Začala jsem studovat hotelovou školu, ale hudbě jsem
se nepřestala věnovat.

 Foto: Pavol Bigoš

 

Profesionální dráhu zpěvačky jste tedy odstartovala kdy?

V podstatě mě směroval můj
otec, který vystupoval s Laďou Kerndlem na zámořských lodích a přál si,
abych šla v jeho šlépějích. V době totalitního systému to byla velmi
příjemná práce, protože se člověk podíval do světa a zároveň dělal práci, která
ho baví. To bylo velmi lákavé a tak se také stalo. Jakmile jsem dokončila
školu, začala jsem nahrávat, zpívat a vystupovat. Asi po dvou letech mi Laďa
Kerndl nabídl, abych vystupovala s jeho kapelou právě na těch lodích, a
tak jsem jela.

 

Jak dlouho jste takhle vystupovala?

Do svých 26 let, kdy jsem porodila
první dítě a rok nato druhé, u kterého se projevila dětská mozková obrana. Mojí
prioritou se stala péče o děti, která je prioritou stále. Podařilo se mi
skloubit výchovu dětí se zpěvem. Časem jsem si postavila svoji vlastní kapelu, ve
které je také můj táta a někteří členové Orchestru Gustava Broma. Mám radost, že
spolu takhle můžeme fungovat.

 

S Orchestrem Gustava Broma také vystupujete?

Jednou měl Orchestr Gustava Broma
koncert v Brně a měla tam zpívat paní Blehárová, která náhle onemocněla.
Pan manažer se obrátil na mě, zda bych mohla zpívat místo ní. Po vystoupení za
mnou přišel kapelník s nabídkou stálého angažmá. To mě potěšilo a nabídku
jsem přijala. V orchestru působím dodnes.

 

Kde vystupujete s tímto orchestrem nejčastěji?

Nejčastěji vystupujeme v rámci
plesové sezony. Hrajeme každý víkend. Vzhledem k tomu, že kapelník je
Slovák, tak také na Slovensku.

 

Kde vás tedy veřejnost může slyšet zpívat?

Hodně silná je právě ta tříměsíční
plesová sezona. V průběhu roku jsou vystoupení, ale není jich tolik, abych
každý víkend musela jezdit. Jedná se často o privátní akce, na které se
veřejnost většinou bez pozvánek nedostane. Buď jsou to firemní akce, nebo
soukromé večírky, pak samozřejmě zmíněné plesy, nebo akce na BVV. Ale veřejnost
mohu pozvat do kavárny Savoy v Brně, kde vystupuji.

Foto: Pavol Bigoš

 

Když se účastníte tolika společenských akcí, jak byste zhodnotila všeobecný
přístup k oblékání?

Mohu říci, že na Slovensku si dámy
dávají velmi záležet na tom, co si oblečou. Jsou ochotny investovat do svých
šatů skutečně velké peníze a hodně času. Záleží jim na tom, jak vypadají a je
vidět, že pro ně je ples skutečně událost. Dokonce na Slovensku nekončí plesy
dříve než ve tři hodiny ráno. Většinou o půl čtvrté, někdy i ve čtyři.
Neexistuje, aby byl ples do dvou. Lidé si to užívají, tančí. Tady v České
republice to není až takové. Přípravám na ples se zdaleka nevěnuje taková důležitost,
jako na Slovensku. Možná to souvisí s jejich větší temperamentností.

 

Jak si vybíráte oblečení pro svá hudební vystoupení vy sama?

Patřím k těm ženám, kterým
když se něco líbí, tak si to okamžitě koupí. Dávám na svůj první dojem a na impuls
a podle nich se řídím. A tak tomu bylo i v případě zkoušení šatů firmy
Verino, která mě oblékala na fotografování pro časopis Profashion. Šaty mě
nadchly, a tak jsem si je okamžitě koupila. A nejen to. Už vím, kam půjdu pro
šaty příště.

Foto: Pavol Bigoš

 

Kdo je váš hudební idol, oblíbenec?

Odmalička mi otec říkal, že musím
hodně poslouchat hudbu. Že to je čtyřicet procent úspěchu. Začínala jsem
poslouchat Ellu Fitzgerald, Barbru Streisand a dnes je mojí favoritkou Diana
Krall. Ale nebráním se ani mnohým dalším a ani poslechu populární hudby.
Poslechnu si ledacos a od zpěváků jiných žánrů se snažím odkoukat prvky, které
bych mohla zařadit do jazzu.

 

Jak vnímáte konkurenci jazzových zpěvaček?

Konkurence na jižní Moravě není.
Alespoň o ní nevím. Ale v Praze samozřejmě konkurence je, co já vím, tak tři
nebo čtyři jazzové zpěvačky.

 

Pozorujete kladný vztah k hudbě také u svých dětí?

Určitě, jen děti měly spojené to,
že když doma zpívám a učím se nové skladby, že od nich pak odcházím někam
vystupovat. Že je nechávám doma s babičkou. Tak se jim zase až tak moc
nelíbilo, že si doma zpívám, protože jejich obavy, že někam odejdu, tím narůstaly.
Dneska už je to zase trošku jinak. Starší dcera není hudebně zaměřená. Ta má
ráda zvířata a jezdí závodně na koních. Hudba ji neoslovila. Intonuje, slyší,
ale preferuje zvířata. Syn, ten zdědil hodně talentu. Poslouchá hudbu celé dny
a poslouchá různé žánry – od AC/DC až po dechovku, a i rád zpívá. Ovšem jeho
handicap, že je na invalidním vozíčku, mu nedovoluje, aby na nějaký hudební
nástroj hrál. V tomto ho bohužel limitují jeho motorické schopnosti. Otec mé dcery je Angličan, kterého
jsem si tehdy vzala. Bohužel toto manželství trvalo jen krátce. Druhé dítě má
otce tady v Brně, ale bohužel po deseti letech jsme náš vztah ukončili.
V současné době žiji s dětmi sama.

 

Ještě stále vystupujete s Laďou Kerndlem?

Ano, příležitostně vystupujeme společně
a baví nás to. Obvykle přicházím jako jeho host. V Jihomoravském kraji
není mnoho zpěváků, kteří se věnují tomuto žánru, takže se setkáváme na různých
akcích.

 

Můžeme se těšit na nějaké vaše hudební novinky?

Zpívala jsem nejenom swing a jazz,
ale také celosvětový repertoár a muzikálové melodie. To se mi strašně líbilo, a
tak jsem zatoužila se k nim opět trochu vrátit. A to už jsme znovu zpět u Ladi
Kerndla, který má v kapele šikovné kluky. Tito pánové jsou duší bigbíťáci,
a protože nemají příležitost si takhle zahrát, domluvili jsme se, že v rámci
časových možností budeme taková vystoupení dělat. Už jsme udělali dvě a těšíme se
na další.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Produkce a text: Michaela Lejsková

Foto: Pavol Bigošwww.bigi.sk

 

Doplňky: Klenoty Hanák

Make up a vlasy: Toni and Guy, Brno

Oblečení: VERINO

Poděkování: Besední dům Brno

Pulisher: Profashion 1/2010

„Těch hostů, které bych na naše jeviště rád pozval je mnoho, jenže
jsou to většinou lidé, kteří by se museli vrátit ze záhrobí, jako třeba Bing
Crosby, Billie Holiday, Bix Biederbecke, Coleman Hawkins a další a další.“
Ondřej Havelka

 

Ve čtvrtek 8.října 2009
v Besedním domě Vyškov zahájil koncertní sezónu svým vystoupením Zavřete
oči, přicházíme… Ondřej Havelka & big-band Melody Makers. 

Pořadatelem je MKS Vyškov ve spolupráci s uměleckou
agenturou GLOBART s.r.o. 2009/2010. Tento cyklus koncertů je pořádán pod
záštitou starosty města Vyškova RNDr. Petra Hájka. Koncerty se konají za
podpory Jihomoravského kraje, Nadace Leoše Janáčka, Nadace Bohuslava Martinů a
Nadace Českého hudebního fondu Praha. 

Televizní,
filmový a divadelní herec, režisér dokumentárních filmů a divadelních her,
scénárista, zpěvák, stepař a tanečník, milovník swingu i golfu, a takto
Vám představujeme Ondřeje Havelku.  

Ondřeji, jak  vypadá Váš aktuální pracovní život?

Vstoupil jsem do sezóny, která bude dosti nabitá, protože mě
čekají tři režie. Trošku z toho mám hrůzu, jenomže holt se to tak nečekaně
seběhlo, že už to nešlo vzít zpátky. Takže kromě koncertní činnosti
s Melody Makers budu režírovat operetu Netopýr v Janáčkově Opeře v
Brně. Dále v lednu vstoupím do pražského Národního divadla, kde budu
secvičovat Hoffmannovy povídky, které mají premiéru na začátku března. Pak hned
na to navazuje režie Saturnina, kterou budu připravovat pro divadlo ABC
v Praze. Takže je toho hodně a jestli to přežiju, budu sám překvapen.

 

Jak se Vám daří
kloubit Melody Makers a režírováním?

Už mnoho let jsem předpovídal a možná si to i trochu přál,
že jednoho dne nechám hraní a zpívání a budu se věnovat režii. Ono by to jaksi
usnadnilo ten pověstný „důstojný“ odchod… Kupodivu jsem to nemusel moc
organizovat a začalo to přicházet samo. Přišly a přicházejí nabídky na režii a
tak si pomalu buduji pozici v novém oboru. Ale je to velmi náročné,
protože do toho ještě pořád zpívám. Takže se dá říci, že jsem momentálně
v  období „přechodném“.

 

Máte nějaké
dlouhodobé cíle, které se za tím „přechodným obdobím“ skrývají, které jste si
vysnil a chtěl je uskutečnit?

Už asi deset let jsem rozhodnut, že natočím film,
v němž bude figurovat náš band a celý se bude točit okolo hudebního žánru,
který děláme. Ale nějak se k tomu pořád nemůžu rozhoupat. Každopádně jsem se slíbil, že příští rok, až dodělám ty tři
inscenace, budu se už koncentrovat jen na psaní scénáře, protože je už nejvyšší
čas. A jestli už ten příští rok nezačnu, tak už to asi nestihnu.

 

Kromě živých
vystoupení, na která se mohou diváci těšit, připravujete se vydat nějaké další
album?

S nahráváním alb jsem trošku zdrženlivý. Protože
hrajeme vlastně převzatou hudbu, kterou už před námi nahráli jiní, američtí
jazzmani a swingaři, kteří jsou pro nás naprosto nedostižní, tak mám vždycky
takové zábrany to točit znova, protože si myslím, že pro diváka je lepší, když
si koupí originální nahrávky. Fakt ale je, že někteří argumentují tím, že si
chtějí na hudebních albech připomenout právě naše vystoupení. Je to takové mé
věčné dilema. Za těch třináct let existence Melody Makers jsem několikrát
k tomu svolil a tak máme už asi šest alb, ale momentálně nic netočíme.
Takže ne všechny programy, které jsme vytvořili, jsou zachyceny na deskách.

 

Kdo je hostem
programu, který ve Vyškově zahájil cyklus koncertů kruhu přátel hudby Vyškov?

V rámci tohoto koncertního show je hostem Juraj Bartoš,
který je k mé velké radosti hostem stabilním. Tento podzim přislíbil, že
s námi bude hrát všechny koncerty s programem nazvaným Příběh jazzu. Ve střední Evropě je to podle mě na starý jazz nedostižný
trumpetista. Je to skutečný mistr, který hraje mnohé žánry, ale starou hudbu
hraje s velkým nadšením a já jsem šťastný, že právě teď s námi.
Dalším takovým stabilním spolupracovníkem, pokud není zrovna v zahraničí,
je paní Věra Gondolánová, která je podle mého názoru jedinečná, nejlepší
jazzová zpěvačka v naší zemi.

 

Je někdo Vaším
ideálem, kdo by jste chtěl, aby spolu s Vámi a Melody Makers vystupoval?

 Já bych pozval
Woodyho Allena, ale vedle hry na klarinet, bych radši, kdyby povídal. Těch
hostů, které bych na naše jeviště rád pozval je mnoho, jenže jsou to většinou
lidé, kteří by se museli vrátit ze záhrobí, jako třeba Bing Crosby, Billie
Holiday, Bix Biederbecke, Coleman Hawkins a další a další… 

 

 

Před vystoupení zde
ve Vyškově jste ve foyeru zahráli divákům několik písní a připravili milou
show. Stali jste se tak sami sobě jakýmisi předskokany. Je to pravidlem?

Je to takový náš koncertní rituál, který, myslím, mají rádi
nejen diváci, ale máme ho rádi i my. Tímhle „předvystoupením“ mezi lidmi chceme
navázat kontakt s publikem. Je to vlastně takový divadelnický trik, který
se používal už od dob happeningů a dalších alternativních forem divadla 60tých
let, takže to není nic nového. Každopádně musím říct, že to v našem případě
docela funguje, baví nás to. Ale hlavně chci, aby diváci pochopili, že jsme při
koncertě rovnocenní partneři, že se na ně nehodláme vytahovat, že jsme jim
přišli zahrát a když oni budou spontánně reagovat, budou vytvářet patřičnou
zpětnou vazbu, tak ten koncert bude ještě lepší. Pokud není zpětná vazba, žádný
divadelní zázrak se nekoná.

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Michaela Lejsková

Publisher: Profashion 11/2009