Archiv rubriky: Hudba

 

 

 

 

„Nemyslím si, že to je
touha, ale že to v sobě prostě mám.“ Betty Lee

 

 

 

 

 

Za
jazzovou hudbou by někteří šli světa kraj. Do New Yorku – kolébky jazzu – se
vydala i zpěvačka Betty Lee. Štěstí v podobě hudebních příležitostí a první
desky, kterou právě v NY měla příležitost natočit, na sebe nenechalo
dlouho čekat. Jazzová hudba je pro Američany téměř běžnou záležitostí, ovšem u
nás ji uslyšíte jen vzácně, nejčastěji v úzkém okruhu lidí, kteří se o ni
nekonzumně zajímají. A to je jeden z důvodů, proč se do České republiky
vrátit. Přinést lásku k jazzu a hudební originály také k nám. Se
zpěvačkou Betty Lee a fotografem Robertem Vanem jsme se sešli v pražské
restauraci Zlatý had, která je příznivkyní živé hudby a je jedním z míst,
kde si můžete poslechnout zajímavé interprety živě.

 

Jak
si podle vás mají lidé najít vztah k jazzové hudbě, která je určitým způsobem
specifická?

Spousta lidí poslouchá
jazzovou hudbu jako nějaký vjem z rádia a neřeší to. Doporučuji zažít si
jazzovou hudbu na živo. Už proto, že tam zapojíte mnohem více faktorů a
dokážete se napojit snáze, než když ji jen posloucháte z reproduktorů.
Lidé nacházejí lásku k jazzu v jakémkoliv věku. Klíčový je rozhodně živý
koncert. To docela změní pohled na tuto hudbu. Ovšem ani studiové nahrávky se
netočí stejně jako pop. Jazzová skladba se nahrává několikrát, a co se povede,
to na nahrávce zůstane. Popová hudba se skládá z tzv. fejků.

 

Co
nám sděluje jazzová hudba?

Jazzová hudba sděluje
mnohem víc než to, co je snadno pochopitelné. Stává se relaxací až ve chvíli,
kdy se do ní člověk „položí.“ Jako zpěvačka si písničky také skládám, a tak vím
něco o harmonii, o tom, co ve skladbě probíhá, ale to ještě neznamená chápat tu
hudbu, najít její kouzlo. To musí člověk cítit.

 

Jaké
jsou možnosti živých vystoupení jak pro posluchače, tak i pro umělce?

Myslím si, že je to
dané tím, nakolik se o to člověk zajímá sám. Vidím to u sebe. Čím více se
zajímám, zjišťuju, tak tím více vidím možností. Jediné úskalí, které vnímám,
jsou prostory pro styl hudby, kterou hrajeme my – moje kapela. Ne všechny
prostory jsou pro tento styl hudby úplně vhodné. Prostory tvoří součást dojmu,
se kterým posluchač z koncertu odchází. Mnoho klubů je vyhraněných, ale
pak tam vystupují i kapely s jiným stylem hudby a to už tak nezapadá.

 

Když
vystupujete po republice v různých klubech, nemíváte potíže s technikou
a ozvučením?

To bývá často problém.
Pokud přicházíme například do rockovějších klubů a máme něco nového, tak tam je
problém. Brát si s sebou zvukaře je neekonomické, a tak každá domluva
s místním zvukařem je individuální a stále platí, že člověk se musí
spolehnout především sám na sebe, takže si mnohdy vozíme i vlastní aparaturu.

 

Kdy
jste sama u sebe začala vnímat jazz jako hudební oblast, ve které se chcete
realizovat?

Bylo to v době,
kdy jsem studovala na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze. Prošla jsem si přes
rock, pop, funky a různé další žánry, „osahala“ jsem si je, ale stále mi tam
nesedělo to, že se musím držet jakési linky, která je tam daná. Tou dobou jsme
začala chodit s Ondřejem Pivcem, který mě k jazzové hudbě přivedl.
Vnímala jsem jazzovou hudbu jako hodně zajímavý styl, kterému jsem se začala
věnovat.

 

Kde
jste začala vystupovat veřejně?

Začala jsem vystupovat
po restauracích a barech, kde bylo shovívavé publikum. Tam se člověk může hodně
naučit, protože když to nedopadne dobře, tak to není úplně průšvih.

 

Nové
zkušenosti na sebe nenechaly dlouho čekat a brzy jste se svým tehdejším
přítelem Ondřejem Pivcem navštívili New York, odkud jste si přivezli vlastní
desku.

To jo, no…
S Ondřejem Pivcem jsme tam odletěli v podstatě ze studijních důvodů.
Chtěli jsme poznat místní atmosféru a nenapadlo nás, že bychom tam hráli, ale
nakonec jsme si v několika dobrých klubech opravdu zahráli. Tam nás
slyšel jeden Čech, žijící v Londýně, který navštívil náš koncert v New
Yorku a umožnil nám něco neuvěřitelného – pronájem studia na tři dny, kde jsme
natočili naši desku.

 

Jaké
jste z toho nahrávání měla tehdy pocity?

Velmi smíšené. Na jednu
stranu to bylo strašně super, protože muzikanti, se kterými jsem točila desku, byli
na mnohem vyšší úrovni než já, která se vzpamatovávala z toho, co se tam
vlastně děje. Byl to motivující zážitek, který mi pomohl k rozhodnutí
vrátit se do Čech, kde taková hudba takřka není, než abych zůstala v New
Yorku, kde by to bylo nošení dříví do lesa.

 

Jak
na vás zapůsobila tato zkušenost nejen profesně, ale také osobně? Jaký dopad
měla na vaši osobnost?

New York pro mě
představoval hodně velký impuls. Uvědomila jsem si, že jsem dříve žila tak
trochu ve zlaté kleci pod vedením rodičů. Teprve tam jsem zjistila, že musím
začít nějak fungovat sama a pokud chci mít nějakou vlastní osobnost, musím být
samostatná jednotka. Dnes mám samostatnou kapelu Cosmic people, doděláváme
desku, hraní nám funguje, což je něco, co jsem si dříve nedokázala představit,
že bych dokázala.

 

Jaké
nové vlastnosti jste u sebe objevila?

Dříve jsem byla člověk,
který se nechával unášet proudem a výborně jsem plnila úkoly. Ale nebyla jsem
schopná chodit včas, zadávat úkoly někomu jinému, organizovat, až do doby, než
jsem pochopila, že bez toho nejde dělat lídra kapely. Dříve bych si nedokázala
představit, že budu kromě zpěvu dělat i manažerskou práci, ale jinak to nejde.

 

Už
kvůli tomu, abyste se mohla plně věnovat zpívání a skládání, neuvažujete o tom,
že najmete manažera?

Uvažuju o tom každý
den, ale ještě jsem nikoho takového neviděla. Buď to byl někdo, kdo z nás
chtěl vytáhnout peníze a bylo to vidět na první dobrou, nebo ten člověk nebyl
schopný, ač sliboval hory doly. Přesto stále čekám a doufám, že někdo takový
přijde a já se pak budu zase moci věnovat jen hudbě.

 

Co
hudební agentury?

Pro hudební agenturu
nejsme záruka. Styl hudby, který děláme, není pro agenturu zárukou, že se to
lidem bude líbit. Popové kapely si každý zapamatuje po první písničce, když je
dobrá. Jsou zapamatovatelné. Takové písničky bych uměla udělat také, ale
nestojím o to.

 

V čem
přesně máte touhu být odlišná, specifická?

Nemyslím si, že to je
touha, ale že to v sobě prostě mám. Myslím si, že mám lidem co dát jako
člověk a zpěvačka a nechci dělat věci, které mi někdo nadiktuje. Máme zde mnoho
příkladů, na kterých je zřejmé, že nejsou sami za sebe, ale dělají to, co jim
někdo diktuje. Samozřejmě si ráda poslechnu názor kohokoliv, ale vstupovat do
svých rozhodnutí si nenechám.

 

Pro
mnoho lidí je hudba především business. Jak se na tyto postoje díváte vy?

To je právě ono. Hudba
ale není business. Chodím na školu, kde je spousta muzikantů, kteří dělají
hudbu a to poslední, proč by ji dělali, je business. Kdyby to bylo primární,
tak by to ani nešlo dělat. Na konzervatoři má každý pocit, že když bude dobrej,
tak bude známej – logicky. Ale tato logika bohužel asi nefunguje.

 

Vyučuje
se na konzervatoři i obchodní oblast hudebního průmyslu?

S tím jsem se
nesetkala, ale možná by to tam mělo být. Protože by to pak nebyl pro všechny
takový šok. (smích)

 

Co
říkáte na společná vystoupení více kapel? Funguje mezi jazzovými kapelami nějaká
rivalita?

Zrovna máme naplánovaná
čtyři vystoupení s jinými kapelami. Je to tak, že rivalita je taková věc,
která funguje daleko víc tam, kde funguje business, a ne tam, kde je hudba. U
jazzové hudby nikdo nežárlí, ale jazzový muzikant lepší výkon obdivuje a chce
dosáhnout takových kvalit, jako ten, koho vnímá jako lepšího.

 

Vydělat
si hudbou je asi hodně složité?

Je to tak. Mám
kamaráda, který je jedním z nejlepších bubeníků v republice a možná i
dál, a přes den si přivydělává vydáváním obědů. Každý hledá ještě jiné
alternativy, pokud se chce v hudbě prosadit a udržet si finanční bilanci,
což zvláště v hudbě rozhodně není hned.

 

Musí
mít jazzová zpěvačka jiné dispozice než zpěvačka popová? U operních pěvkyň rozdíl
pochopím, ale tady si nejsem jistá.

Být popová zpěvačka
obnáší mnoho věcí, které jazzová zpěvačka řešit nemusí, jako například styling.
Ale nemyslím si, že by popová zpěvačka byla například schopná zazpívat sólo
jazzové skladby. Taková věc je běh na docela dlouhou trať. Pop je připravená
show s efekty a má jasně daný vývoj. Zazpívá ho každý člověk s dobrým hlasem.
Jazz je spíš takový „okamžitismus“, zpěvák musí být muzikant, musí poslouchat a
chápat muzikanty, přizpůsobit se jim. Může je vnímat jako podklad pro zpěv.

 

Jak
reagujete na rušivé elementy při koncertech?

To je věc, na které
hodně pracuju, protože špatné vjemy opravdu mohou přijít kdykoliv, ať už jsou
to hlučně se bavící lidé, nebo něco jiného. Je to hodně otázka koncentrace.

 

Jak
vnímáte propojení mediálního světa a jazzové hudby?

Myslím si, že
v České republice je tohle nepropojitelné. V Americe to nějakým způsobem
funguje, ale u nás lidé poslouchají to, co se jim nějakým způsobem naordinuje.
Z 90 % je zde skutečně konzumní společnost. Což je škoda, protože si
myslím, že pokud by lidem u nás někdo ukázal cestu k něčemu, co není
konzumní, tak by se jim to mohlo hodně líbit. Jazzová hudba je hodně osobní a
intimní. V ní musíte pochopit, co chce muzikant sdělit, podělit se.

 

Když
skládáte hudbu, jak při tom postupujete?

Dávám si dohromady
hrubý nástřel, většinou přichází první klávesy a zpěv a postupně se dávají
dohromady další prvky.

 

Vybavil
se mi film Jen ho nechte, ať se bojí.
Hudební skladatel, kterého ve filmu hrál Luděk Sobota, dokázal tvořit nejlépe,
když zažil nějaký šok. Jaké impulsy pro tvorbu potřebujete vy?

To je taky zajímavá
věc. Když mám klid, tak mě nenapadne nic. Čím víc mám práce, tím víc mám nápadů
a podnětů k tomu, abych něco udělala.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

 

Text a produkce:
Michaela Lejsková

Stránky kapely Cosmic People  www.cosmicpeople.cz

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vlasy a make up: Mili
Dvořáková

Foceno v pražské restauraci
Zlatý had www.zlatyhad.cz

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Jazz musí člověk cítit. Chtěla bych mladým lidem ukázat, jak skvělá to
je muzika.“ Monika Bagárová

 

 

 

K hudbě byla Monika Bagárová vedená rodinou a přáteli již odmalička. A hudba
se jí stala osudnou. Díky ní se dostala do soutěže Česko Slovenská SuperStar,
kde na sebe upozornila nejen svým výrazným pěveckým talentem, ale i schopností
získat si publikum. Za pomoci rodiny a šikovného týmu se tak po skončení
soutěže mohla začít živit tím, co ji od dětství baví a co skutečně umí –
muzikou. Monika miluje jazz a i její písničky jsou mixem jazzu a různých dalších
stylů. Jejím velkým snem je dostat jazz mezi mladé lidi. A já věřím, že bude-li
stále tak milá, usilovná a zapálená, má velkou šanci si svůj sen splnit. Moniku líčil Pavel Bauer z firmy Estée Lauder a fotil Robert Vano v hotelu Radisson Blu Alcron v Praze.

 

Pocházíte z Brna, uvažujete o Brně také jako o místě, kde byste
chtěla prožít zbytek života?

Brno mám ráda, je to můj domov. Mám
zde celou rodinu a rodiče se o mě bojí, navíc chtějí, abych dostudovala. A
školu mám také v Brně, studuji na Mendlově náměstí střední pedagogickou.
Ale do Prahy jezdím tak dvakrát až třikrát do týdne. Kvůli Benovi a práci. Ale
prožít zde zbytek života by mi vůbec nevadilo.

 

Proč zrovna pedagogickou školu? Chtěla byste v budoucnu učit?

Mým snem je mít v budoucnu
mateřskou školku. Tak abych na to měla odpovídající vzdělání. Ale také bych si
ráda založila jazzovou kavárničku.

 

Je vaše rodina spíše tradičně laděná? Ptám se proto, zda by
akceptovali, kdyby přišla nabídka, kvůli které byste se odstěhovala třeba do
zahraničí a trhla se od rodiny?

No tak to by musela být opravdu zajímavá
nabídka. Jsem rodinný typ a nedělá mi dobře být delší čas odloučená od našich.
Každopádně, kdyby se něco takového stalo, tak s sebou vezmu celou svoji
rodinu.

 

Nakolik jste stavěná na životní změny?

Změny mi nevadí,
ale většinou takové ty drobné, jako je změna šatníku, jiný styl líčení. Ale na takové
ty zásadní životní změny, jako je stěhování někam úplně jinam, a tak podobně,
na to moc stavěná nejsem. Je zvláštní, že když jsem byla mladší, tak jsem
toužila být co nejdál od rodičů, a teď naopak vyhledávám jejich blízkost.

 

V čem je pro vás vaše rodina nejsilnějším článkem?

Jako jediní na světě mi řeknou ve
všem pravdu. Můžu se jim se vším svěřit. Navíc taťka je muzikant, hraje
v mojí kapele, takže jsme si blízcí i v tom, co dělám. V muzice.

 

Jaký má na váš život vliv v tom pozitivním i negativním smyslu
slova fakt, že patříte k národnostní menšině?

Kdo po mně kamenem, já po něm
chlebem. To mě učili moji rodiče. Takže když byl na mě někdo zlý, což se mi
občas stalo, tak jsem se na něj usmála. Takový člověk, který mě bezdůvodně
urazí, mi nemůže ublížit. Má sám mindrák a je to blbeček.

 

Váš otec, muzikant, záhy rozpoznal vaše nadání a prý už ve vašich třech
letech jste koncertovala s jazzovým triem? Takový malý Michael Jackson
v sukních. Nebylo to pro vás vysilující, koncertovat v tak nízkém
věku?

První takový větší koncert byl až v mých
devíti letech. Hrála jsem tehdy s výbornými muzikanty Jiřím Levíčkem a
Vincentem Kummerem, který byl jeden čas i basistou u Karla Gotta. A taťka
v tomto uskupení hrál na bicí. Byl to takový pěkný jazzík. A protože mě to
opravdu moc bavilo, tak jsem vůbec neměla pocit, že by to pro mě bylo
vysilující. Naopak mě to nabíjelo.

 

Kdo jsou, kromě vašeho otce, ostatní členové kapely?

Mimo tatínka tam jsou různí
muzikanti z Brna a také lidi ze skupiny Gulo Čar.

 

Již dávno před SuperStar jste se objevovala na různých akcích (Jazz
fest Brno) a v televizních pořadech (Noc s Andělem), takže účast v
SuperStar pro vás už nemusela být tolik stresující jako pro vaše kolegy, nebo se
pletu?

Ty zkušenosti s taťkou zase nebyly
až tak velké, takže SuperStar pro mě byla stejně stresující, jako pro ostatní
účinkující. Trému jsem ztratila až po účinkování v této soutěži.

 

A jak se dnes na vaše účinkování v této soutěži díváte?

Právě na SuperStar jsem začala
pociťovat stesk po rodičích, sestřičce Natálce. Ráno jsme museli brzy vstávat,
učili jsme se písničky, často dlouho do noci. Všichni jsme byli na různých
vitamínech, zhubla jsem kvůli tomu maratónu několik kilo. Na druhou stranu se
tam o nás starali báječní Riško a Janek, potkala jsem tam skvělé lidi, jako jsou
Denis Lacho a Dominika Stará, a našla si tam lásku, Bena. Také jsme hodně
blbli, natočili jsme třeba klip Hani fotr, parodii na Harryho Pottera.

 

Setkáváte se s lidmi ze SuperStar?

Ano, jsem v kontaktu s Denisem
Lachem, je to můj skvělý kamarád.

 

Jak se vám zpívá, když se máte sladit s někým, na koho nejste
zvyklá?

Jediný duet, který jsem zatím
nazpívala, byl s Robem Opatovským, no a zrovna teď jsme nahráli duet
s Benem. A zpívalo se nám krásně.
(úsměv)

 

O čem je váš duet s Benem?

Duet je o lásce, chtěli jsme udělat
něco jiného, většina písniček je o bolestné lásce a tenhle duet je pravým
opakem.

 

Znáte se s Benovo rodinou, má na ni silnou vazbu, stejně jako vy…

Ano známe se, musím říct, že máme
krásné rodinné vztahy. A udržujeme společně pravidelné kontakty. (úsměv)

 

Jak se vám daří shodnout se v kapele na názoru na nový repertoár?

Dělám si většinu věcí sama.
Podklady i repertoár. A pomáhá mi i taťka. Momentálně chystám druhou desku.
Muziku už mám danou a vytvářím si k tomu melodii a texty. Chci, aby moje
písničky byly poslouchatelné jak pro muzikanty, tak i pro normální lidi.

 

Vybrala jste si náročnou hudbu, kterou kombinujete s lehkým
popíkem. Je to způsob, jak současně seznámit fanoušky s jazzovou hudbou a
pomoci jim zamilovat si ji?

Určitě. Jazz je můj život a mým
snem a velkým přáním je vydat čistě jazzovou desku. Ale i moje první a druhá
deska nesou zřetelné stopy jazzu a jsem za to moc ráda. Chci lidem jazz více
přiblížit. Miluji Ledisi, je to americká černošská jazzová a R&B zpěvačka,
naprosto skvělá.

 

Jak si dle vašeho názoru stojí jazzová hudba u nás?

Jazz u nás poslouchají spíše starší
ročníky. Ale já znám spoustu mladých lidí, kteří jazz poslouchají a milují tak
jako já. Jazz musí člověk cítit. Chtěla bych mladým lidem ukázat, jak skvělá to
je muzika.

 

Měla jste možnost porovnat se zahraničními jazzovými hudebníky. Jaké
byly vaše zkušenosti?

Naši přátelé pořádali Jazzfest
Brno, kam se sjíždí plno výborných muzikantů i ze zahraničí. Samozřejmě, že
jsem nemohla chybět, takže jsem měla možnost vidět na vlastní oči třeba
amerického pianistu a skladatele George Duka. Famózní. Mrzí mě, že jsme byli
s Benem ve Francii zrovna v době, kdy se zde setkaly jazzové špičky
z celého světa a my to nestihli. To si doteď vyčítám.

 

Kde vnímáte v produkci písní největší kámen úrazu?

Sehnat dobrý text k hudbě a
také kvalitní lidi na spolupráci.

 

Víme, že spolupracujete s agenturou Slavica, kterou řídí Lumír
Mati. Proč jste si vybrala právě je?

Já jsem po SuperStar neměla žádného
manažera. Dělal to za mě taťka, ale v této branži je potřeba mít za sebou
někoho, kdo se v tom pohybuje a rozumí tomu. A tím je Lumír Mati. Skvěle
se s ním spolupracuje a je se mnou vlastně od samého začátku, tedy dva
roky. Lumír je srdečný, kamarádský a umí zajistit, co je třeba.

 

Všimla jsem si, že se začínáte stále častěji objevovat v hledáčku
módní policie. A slova chvály na vás módní kritici pějí ze všech stran. Jste velmi okouzlující mladá dáma, dá se
říct, že jste si našla svůj styl, svoji image?

S mojí image mi pomáhá Lukáš
Macháček, který je zároveň mým stylistou. Navrhuje mi šaty na slavnostnější
příležitosti a vybírá mi oblečení na vystoupení a rozhovory. Mám ráda lady
styl, ale občas mi nevadí troška extravagance.

 

 

Myslíte si, že by zpěvačka měla dělat změny image, aby tak na sebe
stále poutala pozornost?

Já jsem v tomto směru
konzervativní. Myslím si, že by měla občas překvapit nějakou změnou, třeba
jiným stylem líčení. Ale samozřejmě je to čistě osobní věc, a pokud někoho baví
každý den šokovat a stále vymýšlet, jak se odlišit, tak ať si to tak dělá. Jako
třeba Lady Gaga. Ale mně se tohle nelíbí. Přijde mi, že lidé jsou pak vůči těmto
celebritám otrlí a už je u nich nic nepřekvapí. Mně imponují lidé jako Beyoncé,
nebo Dara Rolins.

 

Jaký je váš recept na to, jak si udržet zdravý zájem a pozornost médií?

Vím, že v dnešní době je
důležité být v bulváru, ale já si pořád myslím, že můžu zaujmout i něčím
jiným. Třeba právě dobrou muzikou, pěknou písničkou, dobře natočeným klipem,
nebo tím, že jsem slušná a snažím se žít poctivě. Zklamalo mě, když si nedávno
jeden bulvární deník zcela vymyslel určitou informaci. Stále jsem nemohla
pochopit, jak si to někdo může všechno vymyslet. Kdyby nějakou informaci třeba
pouze přibarvili, ale vymyslet si úplně všechno??

 

Co na to říká Ben?

Ben je nad to povznesený. Sám také
zažil podobné věci, ale jako chlap to bere víc v klidu a myslí si o těch
lidech své. A ze mě si dělá legraci, že si všechno moc beru. Ale mě to opravdu
mrzí, když vidím, že nám chce někdo škodit.

 

Vyhlížíte jako velmi křehká dívka. Dokáže si i dupnout, být přísná?

Dokážu, nikdy bych nedělala nic, co
tak necítím. Nedávno mě například navlékali do ultra krátkých minišatiček. To
se mi vůbec nelíbilo. Nevím, proč bych se měla takhle vystavovat. Není to můj
styl. Takže štáb nakonec rezignoval. Mám svůj vlastní vkus, jak v hudbě,
tak v oblékání, a nebudu se stylizovat do ničeho, co mi není vlastní!

 

Děkuji za rozhovor

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vlasy: Veronika Soukupová – Honza Hlaváček and frends www.honzahlavacek.cz

Make up: Pavel Bauer – Estée Lauder
www.esteelauder.cz

Foceno v hotelu Radission Blu
Alcron Praque www.alcron.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

„Hudba byla v naší rodině vždy jen moje parketa. Jako malý jsem viděl
v televizi nějaký koncert České filharmonie a housle se mi prostě
zalíbily, a tak se to stalo!“ Michael Hejč

 

 

 

Michael je mladý, talentovaný a určitě
nepřehlédnutelný houslista. Nazývají ho českou Vanessou Mae, nebo také
novodobým Paganinim. On sám k tomu říká: „nejsem česká Vanessa Mae, jsem
Michael Hejč“. Housličky dostal poprvé do rukou v pěti letech a nejdříve,
jak jinak, hrál klasiku. Postupně se však začal věnovat i hudbě populární. Dalo
by se s nadsázkou říci, že ten kluk toho na svůj věk má za sebou již
opravdu hodně. Procestoval půlku světa, vystupoval se známými lidmi, zahrál si
i v Národním divadle. A míří výš. Make up pro krásné fotky od Roberta Vana vytvořil Pavel Bauer (Estée Lauder). Focení probíhalo v hotelu Radisson Blu Alcron v Praze, kde jsme využili i možnosti hotelového pokoje.

 

První, co mě na vás zaujalo, je vaše vizáž. To patří k image
houslisty, nebo takhle chodíte denně?

Myslím, že každý umělec by měl mít
určitou image. Bohužel v našich českých zemích tomu tak moc není. Vylézt
v džínách a triku před lidi není nic pro mě. Rád se odlišuji.

 

Kolik času věnujete své vizáži?

No, moc času to také není. Nejsem
ten typ, který by chodil po salonech krásy a nechal si dělat každý týden
čištění pleti, ale rád se naložím do vany a jsem tam třeba hodinu. Takže takové
to normální lidské. Rád se oblékám, takže chození po obchodech taky stojí
nějaký čas, ale není to každý den.

 

Nazývají vás ikonou české módy, těší vás to?

Tak koho by to netěšilo. Samozřejmě
mě moc těší, že dokážu někoho inspirovat k protřídění šatníku.

 

Koho vy osobně považujete za arbitra elegance jak u nás, tak
v zahraničí?

U nás je to určitě Dara Rolins z holek,
a z kluků myslím, že to dobře vychytal Sámer Issa. V zahraničí je jich
plno. Z holek třeba Jennifer Lopez, Halle Berry a z kluků mám rád styl Johnnyho
Deppa.

 

Jeden můj kamarád-herec si mi stěžoval, že když u nás člověk dobře
vypadá a ještě se o sebe stará, tak je to až na škodu, protože se na něj dívají
na konkurzech skrz prsty. Zaznamenal jste někdy něco podobného?

Nevím, jak to chodí na konkurzech,
ale ne že by koukali skrz prsty, spíš si myslím, že si lidé můžou říct, co to
je za frajírka a náfuku. Ale nevyberete si. Myslím, že kdyby přišel na konkurz v montérkách,
tak by se na něj koukali skrz prsty také.

 

Pojďme k vaší práci. Na konzervatoři jste vystudoval klasickou hru
na housle. V době studií vás napadlo, že jednou budete taková „česká
Vanessa Mae“?

Ne, tak to ne, toto mě
v životě nenapadlo a ani jí nechci být. Jsem prostě Michael Hejč a ne
česká Vanessa Mae.

 

Svoji diplomovou práci jste věnoval právě této slavné houslistce. Můžu vědět,
o čem jste v ní vlastně psal?

Vanessu Mae jsem měl rád pro to, co
v životě dokázala a také kvůli tomu, že to byla vlastně ona, která
představila tento nástroj široké veřejnosti. Ukázala, že se nemusí hrát jen
klasika. Psal jsem hlavně o její práci, o fenoménu Vanessa Mae.

 

Proč jste se rozhodl právě pro housle? Máte v rodině nějakého
houslového virtuóza, nebo vás ke hře na housle vedli rodiče?

Nemám v rodině nikoho, kdo by
dělal hudbu. Maminka vystudovala herectví a tím se pak živila. Hudba byla
v naší rodině vždy jen moje parketa. Viděl jsem v televizi jako malý nějaký
koncert České filharmonie a housle se mi prostě zalíbily, a tak se to stalo.

 

Nelitoval jste někdy, když jste doma hrál na housle, že se vaši
vrstevníci můžou bavit venku a vy musíte stále jen cvičit?

Ano, to máte pravdu, litoval.
Vzpomínám si, že kolikrát jsem byl přímo naštvaný a housle bych nejradši
vyhodil z okna. Ale naučil jsem se díky tomu i mnoha věcem, které třeba
moji vrstevníci nikdy nepoznali a nepoznají.

 

Čím je pro vás Richard Pachmann, se kterým jste absolvoval vánoční
turné v roce 2003? Spolupracujete spolu i dnes?

Ne, ne, naše spolupráce již
skončila, ale Richard je pro mě určitě výborný skladatel, kterých je
v dnešní době hodně málo.

 

Jaký styl hudby si doma pouštíte a co posloucháte nejraději?

Kromě vážné hudby mám rád de facto
všechny styly hudby, ale nejvíce asi střední proud čili populární hudbu. Rád si
pouštím zahraniční produkci jako Celine Dion, Whitney Houston, Michaela
Jacksona, Beyonce, Christinu Aguileru, Tinu Turner…

 

Co považujete ve vaší dosavadní profesní kariéře za největší úspěch?

Úspěchů je mnoho, ale největším úspěchem
v poslední době je pro mě získání Grand Prix v Rusku a také to, že
jsem se stal Laureátem Ruské federace.

 

Jak byste nazval styl či žánr, který v současné době hrajete?

Obecně bych to nazval „crossover“, ale
aby tomu lidé rozuměli, tak bych tomu říkal po našem, prostě taneční hudba.

 

Kam byste se chtěl dopracovat? Co je vaším profesním snem?

Už odmalička je mým snem získání
americké ceny Grammy. A s tím souvisí koncertování po celém světě. Zatím
jsem procestoval Evropu a to považuji už i tak za velký profesní úspěch. Ale
život mám stále před sebou, takže mířím výš!

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno v Radisson Blu Alcron
Hotel Praque www.alcron.cz

Make up: Pavel Bauer – Estée Lauder
www.esteelauder.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

V samém centru Kišiněva, nedaleko jedné z hlavních tepen města, obklopený ze všech stran hradbou paneláků, se krčil nevelký šedivý rodinný domek se zahrádkou. Pán domu nás uvítal širokým úsměvem. Znal jsem se s ním již z dřívějška, a tak bylo naše první setkání po letech radostné a halasné. Prohlédli jsme si tedy jeho dům, zahrádku, seznámili se s jeho příjemnou a tichou prošedivělou ženou, dcerou Viorikou a psem Baxem. Řekli jsme si vše potřebné k natáčení, které začalo od časných hodin příštího rána.

 

Nejmenší místnost v domku, skladatelova pracovna, byla vybavena prostě a účelně. První, nač příchozímu padl zrak, byla skříň přeplněná notami a pak nešlo přehlédnout plakát z filmu „Cikáni jdou do nebe“ přišpendlený na nerovné zdi. Místnosti však dominovalo staré vyře závané pianino s držáky na svíce, které stálo přitisknuté na zdi u okna s výhledem do rozkvetlé zahrady. Eugen Doga se posadil ke klavíru, zahrál pár akordů a obrátil se ke kameře.

„Tohle piano, na které jsem teď hrál, má také zajímavou historii. Tohle piano je totiž z Postupimi a patřilo Mendelssohn-Bartholdymu, vnukovi toho slavného, jehož známe díky jeho „Svatebnímu pochodu“. Ale on psal i jinou muziku, koncerty, symfonie, byl to výjimečný klasik. Jsem velmi rád, že se jeho piano dostalo ke mně. Nevím, jestli na něj hrál klasiku, ale to, co je spjato s jeho jménem, se mi líbí. Má neobyčejný zvuk. To je zvuk orchestru.“

A rozehrál začátek úvodní hudby z filmu „Cikáni jdou do nebe“. Pak vstal a ukázal hrdě pravou rukou kolem sebe a zahájil tak prohlídku svého ráje.

„Zde je vše součástí mě, protože ničeho, co zde bylo vytvořeno, se nedotkla cizí ruka…“

Ukázal na malou sošku stojící spolu s dalšími na horní desce pianina.

„To je Mihai Eminescu. A tady je Ion Kreanga. Další přítel můj a naší národní kultury. Veliký povídkář, na jeho námět jsem napsal balet ,Lucifer‘. A krom toho je tu cena za nejlepší muziku, tu jsem dostal za hudbu k filmu ,Maria, Mirabella‘.“

Vzal do ruky zarámovanou fotografii, na které byl spolu s nějakým smutným pánem.

„Dirigent, hlavní dirigent Anatolij Batchin – vynikající muzikant ze Sankt-Petěrburského divadla, se kterým jsem koncertoval víc jak deset let. Všechno, co jsem napsal, jsem hrál s tímhle orchestrem. A první grandiózní koncerty v Petrohradu, na kterých jsem vystupoval, byly celý týden po dvou, po třech koncertech denně a bylo přeplněno. Sál pro tři a půl tisíce lidí a bylo vždycky nabito.“

Eugen Doga dovyprávěl a jako správný průvodce se od jedné zdi otočil ke druhé. Vztáhnul ruku s otevřenou dlaní k dalšímu objektu své pozornosti. Zeď byla prázdná kromě malého dřevěného kola pobitého plechovou obručí. Bylo snad od vozíku, nebo od trakaře…

 

„To je kolo, které patřilo ještě mojí prababičce. Našel jsem ho v rodném domě a přivezl jsem ho do Kišiněva, aby tady bylo se mnou, aby mi připomínalo, odkud pocházím. To za prvé. A za druhé proto, že to kolo mi připomíná, že všechno se točí v kruhu. Všechno se mění, ale navrací se do výchozího bodu.“

Pak otočil hlavu, zvedl oči k velkému barevnému plakátu a rozzářil se.

„A to je první plakát na film Cikáni jdou do nebe, který byl vytištěn, bohužel ne tady, ale v Paříži. Budiž dík Francouzům, že to udělali.“

Pan Doga se pak znovu posadil ke klavíru a zahrál další ze slavných motivů scénické hudby z filmu „Cikáni jdou do nebe“. Tentokrát to byla jedna z několika písní této veleslavné filmové poémy, kterou Rómové přijali do svého folklóru za vlastní natolik, že dnes ani netuší, že se jedná o písně umělé. „Andro verdan drukos nane“ či „Nane cocha“. Právě tu nám zahrál Eugen Doga – sice s nadšeným výrazem ve tváři, zato však s tolika chybami a přehmaty, že výsledný efekt byl na hranici použitelnosti. (Ale nakonec jsem do dokumentu jeho klavírní „preludování“ použil.) Dohrál, zvedl rozpažené ruce k ramenům a pyšně vydechl:

„To byl motiv hudby z filmu „Cikáni jdou do nebe“, dávno jsem ji nehrál, takže tam nebylo vše, jak má být… Pro mnohé je to už lidová hudba a to je potěšující, je to největší ocenění pro nás, tvůrce, včetně režiséra Emila Loteanu…“

Historie vzniku snad nejslavnějších filmových písní z dob socialistické kinematografie však nebyla jednoduchá. Původně se skladatel bránil přiznat k trochu nezvyklému osudu tak slavné scénické hudby, pak mu to ale nedalo a přiznal s úsměvem:

„Když začalo natáčení hudby, ztratil jsem partitury. Byly dva dny do natáčení, byla to katastrofa. Dělal jsem poprvé pro Mosfilm a asi by to bylo také naposledy. Kdybych něco neudělal. Pochopil jsem, že je nikdy nenajdu, tak jsem se posadil, vzal čistý list papíru a začal
vymýšlet jinou hudbu. Tu, kterou už znáte. Film se ještě nepromítal a už byla gramodeska. První. Byla to má první deska s filmovou hudbou… Dnes už je to víc než 200 filmů, ke kterým jsem dělal muziku. Ale nebyly to jenom hrané filmy, ale i televizní, dokumentární,
animované. To je celkem široké spektrum filmů, to je asi 200 hodin hudby a to je velmi mnoho. Bohužel jsem mnoho hudby ztratil, hodně not jsem ztratil.“

 

Zeptal jsem se, zda byl někdy šťastný při poslechu, či prezentaci své hudby. Zasnil se, usrkl horkou kávu a řekl:

„Vzpomínám si, jak v osmdesátém roce, když byla Olympiáda na obrovském stadionu v Lužnikách, kde byly desetitisíce lidí a další statisíce a miliony lidí u televizí celého světa, na zahájení a na ukončení všichni poslouchali mou hudbu. Tak to mi bylo velmi příjemné.“

„Jste úspěšný člověk, stojíte ještě o další úspěchy?“ zeptal jsem se a Doga udiveně zvedl husté černé obočí:

„Úspěch – já chci mít úspěch, nikdy to neskrývám a proč to taky skrývat. Úspěch mi dá sílu tvořit dál, protože kdybych neměl úspěch, nemělo by smyslu dál něco dělat“

V paměti mi vytanula také tato jeho slova, když mluvil o Bohu:

„Myslím, že Boha je v člověku právě tolik, kolik ho člověk chce do sebe dostat. Kolik chce, aby ho v něm bylo. Boha v člověku navíc není ani kousek. Když člověk nechce, Bůh k němu nejde. Tvořím si ho v sobě, nevidím ho jako nějaký vousatý idol. Vytvářím si v sobě mír, ze kterého se mi ulehčí. Mír, z něhož se ulehčí jiným. To je duchovno, to je Bůh. A ne ten, kterého nám kreslí. Tak to vidím teď, tak to chápu za sebe, ne za druhé. Ale ať si ho každý kreslí jak chce, ale ať nechá jiné žít.“

 

Děkuji za rozhovor.

Autor: Jiří Vondrák

Natočeno: 28. 4.–1. 5. 1999

Celý text najdete v knize Básnící Evropy, autor: Jiří Vondrák

 

 

Eugen Doga

 

Nar. 1937 ve vesnici Mokra v Moldávii, domácí prostředí nekulturní, chudé; válka, první kontakty s hudbou – vesnické svatby – hrál na buben, první poslech hudby z „krystalky“. Matka měla pro jeho vztah k hudbě pochopení, nechala jej vystudovat za veškeré rodinné úspory. Jeho prvním učitelem byl slepý muzikant Fedor Murga; v r. 1960 se stal absolventem Kišiněvské konzervatoře (obor violoncello, kompozice), po konzervatoři působil jako koncertní mistr v Molteleradio, v té době časté improvizace se skladatelem Dimitriem Georgie; 1965 – studium skladby u Solomona Lobela, aktivní i v nehudební oblasti: členem Svazu bojovníků za mír, Akademie věd a Svazu skladatelů, poslancem parlamentu SSSR. Dnes žije a tvoří střídavě v hl. městě Moldávie Kišiněvě a v Moskvě. Dílo: 1. symfonie – (1969), smyčcové kvartety 1.– 4. (1963, 73, 83, 93), vokální a sborové skladby – „Srdce století“ (poéma pro sbor a orchestr na slova A. Strimbanu (1969) – „The Spring Of Mankind“ (1970), „Bílá duha“ (1984) kantáta pro sbor, sólisty a orchestr slova Emil Loteanu, 9 sborů a capella na slova Emiliana Bukova (1977), dva muzikály, balety – „Lucifer“ (Kišiněv, Divadlo opery a baletu 1983) libreto E. Loteanu dle básně Mihaie Eminescua, „Venancia“ – libreto L. Novikov (1989), filmová hudba (přes 80 filmů): „Cikáni jdou do nebe“, „Maria, Mirabella“, „Zelená vlna“, „Portrét umělcovy ženy“, „Lucifer“, „Lautari“, „Chci zpívat“, „Podzimní olympiáda“, „Samotář“, „Přistání“, „Anna Pavlovová“, „Srážka“…atd. Důležitá spolupráce s režisérem Emilem Loteanu, divadelní scénická hudba, scén. hudba k televizním inscenacím, písně pro děti, LP desky: „Písně Jevgenije Dogy“ (Muzika – 1974), „Zde je tvá vlast“ (Kartyja – 1976), „Slunečný den“ (Artistika – 1978), „Písně“ (Sovět. kompozitor – 1986), „Nejlepší písně“ (Sov. komp. – 1986) + hudba k slavnostnímu ceremoniálu OH 1980 v Moskvě, hudba na CD vydána v Rusku, Francii, Itálii, Japonsku, Finsku, Jugoslávii, Rumunsku, ceny za hudbu k filmům: San Sebastian, Palermo, Moskva, Bukurešť aj.

 

 

 

 

„Stále
někdo očekává, že budu někým, koho ve mně vidí. V této branži tak trochu
nekonečný příběh.“ David Kraus

 

 

 

Hned
v úvodu, ve kterém mají má slova představit dotazovaného a třeba i diskutované
téma, chci říci, že tento rozhovor, který jsme spolu dělali v pražské
restauraci Mlýnec, kde také probíhalo focení, pro které oblékala německá módní
značka LERROS, se zcela vymyká drtivé většině těch, které jsem kdy udělala.

Poprvé v oficiálním rozhovoru zachovávám tykání a otevřeně říkám, že jsem nad
ním seděla s Davidem Krausem-kamarádem, který mě nechal na rozhovor s ním
dlouho čekat. Dnes vím proč. Pro jeho atmosféru, obsah i otevřenost. V tom jsem
Davida pochopila sama pro sebe. V tom, že nikdy nemá váhu to, pro co se někam
ženeme, ale že na věci, které stojí za to, se skutečně vyplatí počkat.

 

 Předchází
tě image drsně vyhlížejícího mladíka. Určitě se s tím sám musíš setkávat i
tváří v tvář.

Jsem v podstatě možná
trošku drzej, ale slušnej. Můj otec byl definován jako fracek, než začal
moderovat „Uvolněte se, prosím“. Je to otázkou image a tím, co kdo zrovna dělá
a jak je prezentovaný médii. Jsem člověk, který má svůj názor a nestojím o pózování
jen proto, aby mě měli lidi rádi. A rozhodně se nemám v úmyslu obhajovat. Myslím
si, že deska bude na lidi působit v podstatě jako deska namyšlenýho frajírka.
Showbusiness je takový, že ti ani nedovolí být hodnej a laskavej. Spousta umělců
takových je a je jim to stejně jako mně jedno. Svým způsobem mě to mrzí, ale co
s tím člověk nadělá?

 

Jak dlouho jsi desku připravoval?

Tři roky. Měl jsem vizi,
kterou jsem si chtěl splnit. Chtěl jsem znít podobně, jako moji oblíbenci,
které jsem poslouchal jako kluk.

 

Třeba
jako kdo?

Peter Gabriel, Prince, Tom Jones
a Michael Jackson.

 

Jakým
procesem procházel vznik desky?

S deskou bylo spojeno
plno těžkostí. Spousta lidí mi nabízela věci, které nebyly tím, co jsem chtěl. Obcházel
jsem studia s určitou myšlenkou. Jenže zvukaři mi nabízeli jakýsi svůj model.
Tak jsem si řekl, že se to naučím a udělám si desku radši sám.

 

Co
konkrétně ses musel naučit?

Pracovat přesně se zvukem. A
jsem za to rád nejen proto, že si desku můžu udělat sám až do konce, ale protože
to je pro mě dnes a denně užitečný. Po všech těch lidech, kteří mi nabízeli
modely, které mi nejsou vlastní, jsem si vybral člověka, který má neuvěřitelnou
trpělivost a jde mu o výsledek stejně jako mně. Člověka, který naprosto
porozuměl mé vizi a dokázal se s ní sžít. A to je Pavel Fanta, můj
klávesista z kapely.

 

A
kromě zvuku?

Nic jinýho, jen zvuk. Učil
jsem se to jediným možným způsobem a to byl pokus-omyl. V této branži ti
dnes nikdo neřekne, jak se to dělá, ale že ti to udělá. A udělá to stejně tak,
jak to chce on sám. Což se s mojí představou neshodovalo.

 

A
téma desky? Kterou pro představu s položením této otázky začínám poprvé
poslouchat. Poprvé, a jak jsem slíbila, sdělím ti tady nemilosrdně své dojmy!

Deska se jmenuje „Cukrárna“.
Téma jsem v podstatě já sám a moje pohledy na různé věci. Není to deska za
poslední tři roky. Jsou tam různé věci, jako třeba písnička, kterou jsem složil
jako dítě a předělal ji do současné podoby. Seřadil jsem písničky tematicky,
aby komplexně deska působila barevně.

 

Barevně
a sladce?

Sladce zrovna ne. Řekl bych,
že je spíš agresivní.

 

Není
to škoda? Lidé většinou chtějí poslouchat líbivé věci.

Jistý způsob agresivity je
klasika, kvůli které jsem tuhle desku napsal. Přijdeš do obchodu a řekneš:
„Chtěl bych si zkusit tyhle hodinky.“ A prodavač odpoví: „Budete si je
kupovat?“ Tady nefunguje náš zákazník, náš pán. Snad aby ty hodinky nerozbalil
zbytečně?! Proto já zpívám: „… něco si dej a pořád nekoukej, něco si kup a
nechovej se jako hňup!“ Protože tohle tady slyšíš dnes a denně. Prodavač se
s tebou nebaví, jako by on sám něco prodával, ale tak, že nekoupíš-li si,
nebyla to otázka tvé volby, ale něco nevhodného vůči jeho obchodu. Ale to mě
nebaví. Já chci, aby bojoval o to, že si tam něco koupím.

 

Proč
zrovna „Cukrárna“, proč tedy ne „Hodinářství“?

Deska se jmenuje „Cukrárna“,
protože se mi to spojilo s konkrétní vzpomínkou, když jsem přišel do jednoho
nákupního centra. Tlačili tam do mě, co si mám koupit, co by mi mohlo chutnat, a
do toho hrála hudba, která mě ještě ladila na to, abych to udělal. Promítá se
mi zde vztah k době, která žije systémem, který je krátkozraký, konzumní, a
podle mě se tohle musí zákonitě sesypat. Ať už virtuální věci a světy, tak i ekonomika
aj. Věřím tomu, že se lidi vrátí sami k sobě. Možná mě poznamenal režim.

 

Jak
tě mohl poznamenat režim, vždyť ti v době pádu komunistického režimu bylo
deset let?!

Poznamenal mě tak, že jsem
měl tři hračky a věci jsem prožíval ve smyslu toho, že mě to přimělo snít o
věcech, vytvářet si představy, ale nikoliv domněnky. Dnes už si lidi vytvářejí
hlavně domněnky. Čas, který lidi stráví u počítače, není přece čas, který si
budou pamatovat, natož si ho připomínat. Nikdo si nikdy nebude připomínat
hodiny na chatu, které s někým virtuálně prožil u počítače. Lidi si budou vždy
pamatovat společný zážitky.

 

Zní
to destruktivně. Technika je přece důležitá.

 

Destruktivní je právě ten
internet a to dodávám, že ho taky plně využívám a potřebuju. Ale jsem pro to,
aby internet sloužil mně, ne já internetu. Poznáš se virtuálně se stovkami lidí
a máš pak sotva pár skutečných přátel. Ve chvíli, kdy lidi dávají přednost tomuhle
tomu před živými zážitky, je to děsivý. Nedávno jsem viděl dva lidi na rande a
oba trávili zhruba dvě třetiny času koukáním do mobilu.

 

To
mě přivádí k otázce, zda preferuješ živá vystoupení?

Novou desku podpořím
koncerty. Ale stejně jako jsem měl vizi o desce, tak ji mám i o koncertech. O
tom koncertu mám scénickou představu. Když přijedu do nějakého klubu, musím se
přizpůsobit tomu klubu. Ale takhle tu desku neodprezentuju. Chtěl bych udělat
asi deset takových koncertů.

 

Písničku
„Cukrárna“ jsem si poslechla a přiznám se, že mě v ní zaujalo to,
z čeho jsem před jejím poslechem měla obavy. Někdy si myslím, že jak nakládáš
se svým hlasem, když ho propůjčuješ některým jiným písničkám, tak jeho síla a
poloha spíše ztrácí na své kvalitě a osobitosti. Ovšem v této písničce mě zaujalo
nejen to, jak skvěle máš položený hlas, ale líbí se mi i vokály.

V televizi, kde
vystupuju se svojí kapelou v pořadu Show Jana Krause, zpívám hlavně
převzatý věci a to tak, jak nejlíp umím. Někomu se líbí to, druhému zase ono, a
je dost těžký zavděčit se všem a s tím počítám. Co se týká vokálů, tak ty
jsem natočil na chalupě. Potřeboval jsem sbory, a tak jsem použil lidi, kteří
tam se mnou byli, a to byla moje rodina. Do této a několika dalších písniček jsem
angažoval tátu, Ivanu, překvapivě i Marka, přestože se jako hudebník navenek
neprojevuje. A já se jen divil, jaký má můj brácha smysl pro rytmus. Takže ty
skvělý vokály zpívá v podstatě skoro celá moje rodina.

 

Jak
jsi to realizoval na chalupě? Máš tam studio?

Moje studio je v mým
batohu. Tak se to dá taky říct, opomenu-li fakt, že mám pronajaté nahrávací
studio. Takže jsem nahrával i na dovolené.

 

Poslouchám
další písničku a ptám se, v čem spočívala ta agresivita, o které jsi
mluvil, protože já dostala záchvat smíchu. Konkrétně u písničky s názvem „Sex“.

Tak ta se hodně líbí Jaro
Slávikovi. I tady jsem zaangažoval rodinu.

 

Takže
konečně písnička, kterou si všichni zazpíváme?

Není tam nic sprostýho a
všem je jasný, na co je chuť.

 

Písničku
„Roman krade“, tu už znám z koncertu a jak jsi mi řekl, na desce vychází
poprvé, ovšem po ní přichází „Medvěd“. Přepnula jsem si snad na jinou desku??
Přiznám se, že písničky jako celek mi asociují jakési panoptikum.

A přesně takhle to je. Jsem
cukrář – prodavač – průvodce!

 

No
a co písnička o Vietnamu?

To je moje klukovská
písnička. Tehdy jsem žil, v podstatě jako hodně kluků, tím, že jsem si
hrál na válku a přitom žádná nebyla.

 

Davide,
s takovými tématy se nežertuje!

Je to o tom, že se všichni
koukají na televizi, vidí nějakou válku, ale v podstatě jsou z takové
reality všichni vystrašení. Přirozeně. V téhle písničce překvapivě zpívá i
jedna vietnamská zpěvačka.

 

Takže
cituji text další písničky: „… chodím s tebou a sám nazpátek stezkou a kde
steskem stromy usychaj.“ To je, Davide, těžkej melancholicko-sladkej kalibr!

Nádhera! To je o tom, jak
bych si to rande představoval, ale nevyšlo to. Jsem tady v té písničce ohromně
romantickej, ale nevyšlo to. Deska je o mých snahách a tady to přesně vidíš!
(smích) Ale další písnička je o depresi, a to není sranda.

 

Vlastní
zkušenost?

To je taková ta bezmoc, alternativa,
sebedestrukce, které má člověk při depresi.

 

To
je poslední dobou u umělců docela populární téma, nemyslíš? Alespoň se o tom
tedy více mluví.

Proto hodně umělců pije,
bere drogy, nebo léky. Celá práce, na které ti záleží, a jsi ráda, že ji můžeš
dělat, je daň obrovské marnosti k tomu všemu, co děláš. Marnost je
s tím vždycky spojovaná. Když postavím barák, zůstane po mně barák a je
hmatatelný. Po umělcích tohle nezůstává. Většina toho, co ze sebe vydají, se
stává abstraktním. Je to pro tu danou chvíli a pak to zákonitě někde končí. Je
to jen zábava, která málokdy má nějakou hodnotu. To člověka psychicky poměrně
dost trénuje. Já teda nemám rád pokoru, ale podle mě je to právě pokora, díky které
si umělec udrží zdravý rozum a psychiku. To ani není umění, co já dělám. Je to
zábava. Kdybych obdělával nějaké políčko, tak to je alespoň k něčemu, ale
tohle je strašně pomíjivé. Nesáhnu si na to, nevidím v tom tu práci. Být
umělcem, je jako být nějakou děvkou. Lidi tě znají jako někoho, koho
představuješ, ale ne jako někoho, kdo skutečně jsi.

 

Teď
si trochu stěžuješ. Stěžuje si snad horník, stěžuje si stavební inženýr? Tady
si odpovím sama, že vlastně ano. Všichni si nakonec postěžují, co ta jejich
práce obnáší.

K této práci jakési
pochybování o sobě samotném patří a to mě dost pravděpodobně nepotká v takové
míře, jako když budu třeba doktorem. Na téhle desce jsem si splnil to, co jsem
chtěl. Vznikala dlouho, ale nepromítá se v ní ničí jiné očekávání, než to
moje! Umělec nemůže být většinou sám sebou. A s tím dost bojuju. Stále
někdo očekává, že budu někým, koho ve mně vidí. V této branži tak trochu
nekonečný příběh.

 

Ke
konci desky musím podotknout, že popíráš svá vlastní slova, která jsem citovala
zhruba před rokem a půl: „Jsem člověk
žijící dneškem, těším se z každodenních okamžiků a věnuji minimum času
tomu, abych se stále probíral vzpomínkami.“ Takže otázka zní, co tady dělá
písnička s názvem „Patetická“?

Jsem
člověk, který má jak jemný, tak i ty drsný části. V minulosti se nehrabeš
ve chvíli, kdy nejsi silnější než ta minulost. Někoho jsem miloval, ale měli
jsme problémy. Skončilo to.

 

Proč to otevíráš dnes?

Protože
cítím, že jsem někoho takového zase potkal a že ta minulost už není strašákem. Můj
otec i matka jsou velké osobnosti, jsou diametrálně jiní a zároveň podobní.
Nikdo není otisk svých rodičů, ale u mě se tyto dva extrémy promítají.
V mém životě musí být někdo, kdo mi přináší klid. Pro mě pak je plno věcí
daleko víc v harmonii. Jsem v tomhle ohledu klasický umělec a vodnář.
Musím říct, že jo.

 

Kdo zná vodnáře, ví, že je
svět potřebuje…

A
taky nemám rád kastování lidí a společenských vrstev. Bavím se rád se všemi
lidmi, protože tam cítím, že mi to hodně dává. Pro mě není gró jen ten umělecký
svět, ale svět, ve kterém se liší názory, zkušenosti a životní styl i úroveň. V dnešní
době si získat člověka, aby věnoval svůj cennej čas tomu, že si nejen koupí,
ale i poslechne nějakou desku, je dost složitý. Vážím si stejně tak svýho času,
jako času posluchačů a proto jsem přesvědčený o tom, že aby umělec udělal něco
přesvědčivýho, musí o tom být přesvědčený i on sám.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text:
Michaela Lejsková

Foto: Zbyněk Maděryč www.maderyc.cz

Publisher:
ibestof.cz  www.ibestof.cz

Oblečení:
LERROS www.lerros.cz

Vlasová úprava Toni&Guy, Anna Plačková www.toniandguy.cz

Fotografie byly pořízeny v
restaurecy Mlýnec www.mlynec.cz

 

 

 

„Móda patří samozřejmě ke každé ženě a zvlášť ke mně a k mé profesi. Provází
mě stále, je nezbytným elementem a součástí mých vystoupení.“ Helena Vondráčková

 

 

 

Helena Vondráčková patří celou řadu
let ke stálicím naší populární hudby. Získala mnohá ocenění a některá si
přivezla až ze zahraničí. Ovšem manýry hvězdy, kterou bezesporu je, byste u ní
hledali marně. Na naši domluvenou schůzku přišla s předstihem, i když večer
před ní měla velký narozeninový koncert v dlouho vyprodaném pražském Divadle
Hybernia, který se protáhl do ranních hodin dalšího dne. Přesto byla svěží,
plná neutuchající energie a celému našemu realizačnímu týmu dokázala předat
vagon dobré nálady. Na setkání s ní se rozhodně nedá zapomenout, patří totiž
mezi lidi, se kterými byste se rádi setkali znovu.

Šaty pro toto focení jsou ze salonu Magique Moment
a boutigue TATIANA Tatiany Kovaříkové, šperky: Klenoty BISAKU, boty Jimmy Choo. Fotografie zhotovil v Alchymist Grand Hotel and Spa fotograf Robert Vano.

 

Začátkem června jste měla v Divadle Hybernia narozeninový recitál, povedl
se?

Ano, ten večer dopadl nad očekávání dobře, řekla bych, že přímo suprově!
Lidé byli skvělí, reagovali na všechny písně naprosto nádherně, bylo to hodně
spontánní i z mé strany. Nijak moc jsem se na to nepřipravovala a odezva zpět
ke mně byla výborná, řekla bych, že i taková domáčtější, právě díky tomu
divadlu, které je intimnější a příjemnější pro spolupráci s publikem. Vidíte
tam lidem do obličeje, do tváří – takové typy koncertů mám ráda. Několikrát došlo
i na standing ovation, připadala jsem si jak v Carnegie Hall.

 

Pozvala jste si nějaké hosty?

Vybrala jsem si velmi milého hosta. Mariana Vojtka, se kterým jsem zpívala
už ve dvou muzikálech. Poznala jsem ho při muzikálu „Mona Lisa“ v Divadle
Broadway a v poslední době s ním vystupuji v muzikálu „Baron Prášil“, kde hraje
hlavní roli. Je to strašně příjemný a milý člověk, který má hlas jako zvon.
Zpívá velmi pěkně a mimo to je vysoký. Sehnat ke mně vyššího partnera bývá totiž
docela problém a teď se to povedlo. Navíc je pozorný, takže spolupráce byla
výborná. Zpívali jsme písničku z muzikálu „Kráska a zvíře“.

(Pozn. redakce: Tuto píseň zazpívali
Helena Vondráčková a Marian Vojtko v rámci koncertu Heleny Vondráčkové a jejích
hostů ve Státní opeře, na kterých zazněly největší hity americké Broadwaye za
doprovodu Bon Art Pops Orchestra. Dalšími Heleninými hosty byli: Petr Kolář, Bára
Basiková, Jiří Korn a 4TET. Ze Slovenska přijal pozvání operní pěvec Miro
Dvorský a z Berlína také Vladimír Boldt, původem Rus.)

Mohu jen konstatovat, že lituji, že jsem tento koncert neviděla. Musel to
být velmi krásný zážitek!

Záznam tohoto koncertu světových muzikálových a filmových melodií vyjde na
podzim pro mé fanoušky a milovníky tohoto žánru na DVD a všechny ty melodie jsme
natočili i na CD. Asi půjde o dvojCD, protože melodií je tam skutečně hodně.

 

Dostala jste jistě nejen spoustu květin, ale i dárků – už víte jaké?

Dárky zůstaly zabalené ještě druhý den po koncertě, takže nevím, co
tam je,
vyjma dárku od manžela. Ten jsem dostala s velkým předstihem před mými
narozeninami, poněvadž jsem ho potřebovala a je to iPad, ze kterého mám
obrovskou radost. Konečně se to s ním snad na stará kolena naučím.
Všechny
květiny jsem stihla ještě v noci s kamarádkou Zdeničkou a za pomoci mého
muže Martina dát do vany do vody a ráno je paní na uklízení rozdělila
do váz a
nechám si je v bytě. Největší radost mi dělají růže.

 

Jste velmi činorodá, hned po velkém narozeninovém koncertě jste si
s naším magazínem naplánovala focení téměř na celý den. Umíte vůbec
lenošit?

No to právě neumím a Martin se vždycky zlobí a říká mi, pojď, dáme si kávu,
ale sedneš si a vypiješ ji tady se mnou. Protože ví, že to nevydržím a pokaždé
někam odběhnu.

 

Jak tedy relaxujete nebo odpočíváte?

Odpočívám, ale spíš aktivně, to mě víc baví. Sportuji, mám krásnou zahradu,
na níž je spousta práce, při které mi většinou asistují moje zvířátka – kočička
Míca a fenka Elsa z policejního vrhu německého ovčáka; chodí za mnou, jak se
posunuji s nářadím, a koukají, co dělám. Elsa byla jako štěně pěkná
divoška a Míca, když se dala do pohybu, byla pro ni jako balonek, ale už si na
sebe zvykly a dokonce jsem je přistihla, jak spí spolu v košíku.

 

Je mi známo, že také ráda rybaříte. Jaký byl váš největší úlovek a jaký
naopak nejmenší?

Před pár lety na Floridě, když jsme jeli s kamarádem vyloženě na ryby do
Mexického zálivu, jsem chytila chobotnici, groupera a aby to nebylo jednotvárné,
tak i metr deset dlouhého žraločka. Pan rybář, co jsme s ním na lov vyjeli, ho
rozporcoval, filety obalil v těstíčku, přidal k nim salát a musím
říct, že to žraločí maso bylo strašně dobré.

 

Chytáte i doma na hausbótu?

Tak tam jsou to štiky, okouni, sumci, a to třeba i dvoumetroví, ale to se
nám nikdy nepodařilo chytit. Ovšem ulovili jsme plotice nebo candáta a ten je
na grilu také vynikající. Užíváme si tam pohodu, klid a rozmanitost přírody, a navíc,
voda je moje znamení, narodila jsem se ve znamení Raka. Celé své mládí jsem strávila
v domě přímo u řeky Chrudimky ve Slatiňanech, tam jsme s bráchou chytali
vždycky do cedníku malé rybičky. Říkali jsme jim jehly a to byl pro změnu můj
nejmenší úlovek. Vždycky jsme je dali do lahví od okurek za okno a dělali jsme
jim zázemí. Po čase jsme na ně za tím oknem zapomněli, přišly mrazy a rybky
byly ty tam. Sestra nám vozila krmení z Prahy, protože u nás se nedalo koupit,
byly to sušené dafnie.

 

Čím jste se ještě bavila jako školačka?

Věnovala jsem se plavání, dokonce jsem plavala závodně za Spartak Chrudim,
pak jsem dělala krasobruslení, jezdila jsem i na hory, takže se přidalo
lyžování – běžky i sjezdovky, ve Slatiňanech jsem ještě dělala gymnastiku a
turistiku, vyzkoušela jsem opravdu všechno včetně tance. Bylo tam i kulturní
vyžití v ochotnickém divadélku, pořádali jsme různé akademie, hrála jsem také
intenzivně na klavír. Taťka hrál moc hezky, takže jsem to milovala, a moje
teta, jeho sestra, krásně zpívala, měla nádherný soprán, takže u nás se stále
muzicírovalo a hudba zněla domem od mého útlého mládí.

 

Takže bylo jasné, že budete zpěvačkou?

Ne, tak to zase ne. Já jsem nechtěla být zpěvačkou, ani jsem o tom
neuvažovala. Nejdřív jsem chtěla být princeznou, což se mi později splnilo ve
filmu „Šíleně smutná princezna“, pak jsem chtěla být doktorkou, ale nakonec
jsem uvažovala o tom, že půjdu na konzervatoř. Potřebovala jsem čas na
rozmyšlení, a proto jsem šla nejprve na gymnázium, abych si vše rozmyslila.
Když jsem byla ve druhém ročníku, přivezl mi tatínek z Prahy přihlášku do
soutěže „Hledáme nové zpěváky“, kam jsem se přihlásila a v roce 1964 jsem tuto
soutěž vyhrála. Rázem se všechny mé plány změnily. Přítomní lidé z kultury a
divadel, rádia a televize mi dali okamžitě nabídky.

 

Jak na to reagovala vaše rodina?

Tatínek řekl: nejdříve maturitu a pak si dělej, co chceš, nebudu ti v tom
bránit, naopak tě budu podporovat. Oba rodiče mi byli potom velkou oporou a
pomocí, táta ve směru hudebním a maminka zase uměla velmi pěkně šít, odebírala
Burdu a z ní čerpala. V jejích modelech jsem vždycky sklidila
obrovský úspěch. A protože měla skvělý vkus, patřily mé šaty vždy k těm
nejkrásnějším.

 

Jak jste na tom s módou vy?

Móda patří samozřejmě ke každé ženě a zvlášť ke mně a k mé profesi. Provází
mě stále, je nezbytným elementem a součástí mých vystoupení. Mám celou řadu
rádců a spolupracovala jsem s množstvím těch nejlepších stylistů, módních
návrhářů, ať to bylo doma, či v zahraničí, například v Německu a Polsku. Ty tam
jsou časy, kdy nám Česká televize šila pro své pořady kostýmy! Dnes si musíme
vše opatřit sami.

 

Že vás móda baví, je vidět, ale pozoruhodné je, že jste nikdy
neexperimentovala s barvou vlasů. Jste stále blond.

Tak já jsem měla vlasy původně světle kaštanové, ale hned po prvních
vystoupeních v televizi jsem barvu změnila. Začala jsem navštěvovat pana
Matušku v kadeřnictví v Praze Ve Smečkách, který mi doporučil blond barvu.
Cítila jsem se v ní velmi dobře, a tak už mi to zůstalo po celá další léta. Již
dlouhou dobu se mi jak o barvu vlasů a střih, tak i o make-up, stará Zdeněk
Fencl z Visage Factory.

 

Dnes jste nafotila řadu krásných šatů, kdybyste si měla jedny vybrat,
věděla byste které?

Pokud bych si musela vybrat jenom jedny, byla by to těžká volba, protože
byly všechny krásné… Dvoje šaty jsou již moje, pořídila jsem si je v boutique
TATIANA Tatiany Kovaříkové, se kterou spolupracuji už přes dvacet let, je to
vynikající návrhářka, která má vytříbený styl a nadčasové modely. Má úžasnou
schopnost a cit pro jevištní zpracování. Pro dnešní focení mi byly nabídnuty šaty
ze salonu Magique Moment paní Márii Halahijové. Okouzlily mě plisované šaty,
černo-žluto-bílé. (Pozn. redakce: Právě
tyto šaty věnovala paní Mária Halahijová zpěvačce při příležitosti jejích
narozenin.) Kolekce šatů byly doplněny šperky z klenotnictví BISAKU,
které nám je pro toto focení zapůjčilo (zlato, perly atd.…).

 

Vrátím se k soutěži před léty, která rozhodla o tom, že jste
zpěvačkou, a k dnešnímu typu soutěže SuperStar. Jsou si podle vás obě v
něčem podobné?

Určitě ano, obě daly mladým lidem šanci se prezentovat publiku a byly
startovacím můstkem pro jejich další kariéru. Oproti současné SuperStar byla
soutěž „Hledáme nové zpěváky“ daleko skromnější a odehrávala se s daleko menší
mediální podporou.

 

Je to pro neznámé mladé zpěváky výhoda, vpadnout takhle do showbusinessu?

Je to pro každého zúčastněného určitě šance ukázat svůj talent. Na druhou
stranu je to pro každého i veliká životní zkouška, jak se dokáže vyrovnat s tak
náhlou popularitou. Ne každý unese tíhu slávy. Záleží také na nich, jakou další
cestu si zvolí.

 

V letošní SuperStar byla jedna její část věnována vašim písničkám,
měla jste tam svého favorita nebo favoritku?

Líbil se mi tam ten mladičký chlapec, Martin Harich, který měl obrovské charisma
a okamžitě si dokázal omotat diváky kolem prstu, a z dívek Gabriela
Gunčíková, která skončila na druhém místě, byla velice půvabná s krásnou barvou
hlasu, takže mi bylo nakonec líto, že nezískala první místo. Tím, že
nezvítězila, není ale ještě řečeno, že o ní v budoucnu neuslyšíme. Bezesporu je
to výrazný talent.

 

Chtěla byste v dnešní době začínat? Šla byste do soutěže, jako je SuperStar?

V dnešní době určitě není jednoduché začínat, ale myslím si, že pokud má
člověk takovou lásku, jako je zpěv, tak pro to udělá určitě maximum a jde do
toho. Proto jsem tenkrát šla do obdobné soutěže i já a udělala bych to znovu. V
době, kdy už jsem měla za sebou dlouhodobou a úspěšnou kariéru, hlásila jsem se
i na castingy do různých muzikálů.

Jedním z těch, kteří prožili své umělecké nanebevzetí už za života a navíc ve věku bezmála mladistvém, byl v době našeho natáčení padesátiletý symbol hippie hnutí šedesátých let –Donovan. Svět si po jeho vstupu na hudební scénu zpíval jeho písně v Americe, Číně, Japonsku i v Evropě stejně tak, jako písně Beatles, s nimiž se přátelil. Jeho první hit „Catch the Wind“ se stal hymnou řady písničkářů. U nás na motivy pouhého názvu napsal jednu ze svých nejkrásnější písní Vladimír Merta („Chtít chytit vítr“). S novým textem ji zpívali v Praze na Karlově mostě Jaroslav Hutka s Petrem Kalandrou („Ježíšek“). Na rozdíl od Huguese Aufraye, jehož písně u nás proslavil nejvíce Waldemar Matuška, si věhlas a slávu vydobyly Donovanovy písně ve své původní podobě. Snad tomu bylo tak i proto, že jeho písně zcela překvapivě a neočekávaně vyšly oficiálně v roce 1969 v socialistickém Československu. A ačkoli vyšly na LP desce s příšerným obalem z obyčejného tvrdého papíru, mezi mladými lidmi kolovaly jako poklad největší. Písně z téhle desky nemohli mít všichni, deska vyšla jen v omezeném nákladu, a tak se písně kopírovaly na pásky magnetofonů Sonet Duo a později i B3. Mnozí si tuhle gramofonovou raritu schovávají dodnes. Donovan byl pro nás, tehdy šestnácti, sedmnáctileté úžasným zjevem. Byl hvězdou pro písničkáře, ale i pro rockery (pardon, pro beatniky a bigbíťáky, rock ještě neexistoval, alespoň ne terminologicky), vždyť na jeho deskách spoluúčinkovali takoví muzikanti jako Jimmy Page (Led Zeppelin), Jeff Beck, či Paul McCartney nebo George Harrison!

Písničkáře, pověstného svými protiválečnými postoji a názory, pozvali organizátoři v roce 1984 do Prahy, do Paláce kultury, aby zahrál na „Mírovém koncertě“. Donovan přijel a na zvukové zkoušce předal organizátorům koncertu repertoár písní, které hodlal příštího dne zpívat. Měly zaznít skoro všechny jeho slavné písně od „Catch the Wind“ až po „Colours“, včetně protiválečné písně „Universal Soldier“, tedy „Univerzálního vojáka“. Jenže, ouha, v textu se odsuzují všichni vojáci! Ale oni byli vojáci špatní, zlí a útoční – tedy ti imperialističtí a pak byli ti dobří, hodní a bránící mír! A stejně tak byla i válka špatná a dobrá. Nebylo tedy možné Donovanovi povolit zpívat ideově pochybenou píseň! Zástupci stranických orgánů jej ústy pořadatelů vyzvali, aby píseň textově upravil dle požadavků socialistické ideologie. Což Donovan, pochopitelně, odmítl. Než by se s cenzory dohadoval, „Univerzálního vojáka“ odmítl hrát a místo něj přes noc v hotelovém pokoji napsal zbrusu novou mírovou píseň. Jmenovala se „Living on Love“.
Rozhovor s Donovanem jsme dělali u něj doma v Irsku, poblíž Corku.

Ani dnes nevím jak, ale Donovanův dům jsme nakonec našli. Přiřítili jsme se malebnou irskou přírodou po úzké asfaltce podél dlouhé kamenné zdi a vpálili si to otevřenou starobylou kovovou bránou na ohrazenou louku přímo doprostřed, kde stál docela jednoduchý, světlý jednopatrový dům. Přestalo pršet a vysvitlo slunce. Doopravdy! Zastavili jsme u vchodu do domu se zpožděním jedné a půl hodiny. Otevřely se dveře a po schůdcích scházela pěkná postarší paní s malými dětmi. Odpověděla nám s úsměvem na pozdrav a odjela nenápadnou fordkou. A ve dveřích se objevil Donovan!

„Hallo boys!“ usmál se a pozval nás dál.

Drobný štíhlý muž v černých kalhotách a černém svetru s docela znatelným předkusem a slavnou hřívou dnes mírně prošedivělých a trochu prořídlých vlasů. Drobnými krůčky nás doprovodil do kuchyně. Trochu zestárlý kluk, napadlo mě, protože přes všechny vrásky ve tváři vůbec nepůsobil dospělým dojmem. A už vůbec ne dojmem hvězdy, či legendy. Naše omluvy s úsměvem a pochopením vyslechl, když jsme však dopíjeli kávu, nadhodil, že ze slíbených čtyř hodin nám zbývá už jen jedna a půl. Kameraman Bobo Vejslík naštěstí zatím, co jsme popíjeli kafe a domlouvali se na obsahu a tématech otázek, točil už detaily a interiér místnosti, kterou určil Donovan k natáčení. Kameraman tím částečně náš dokument zachránil, protože jinak milý a přátelský písničkář nás opravdu po necelých dvou hodinách vypoklonkoval.

Když bylo vše domluveno a podepsaná smlouva, přesunuli jsme se na místo natáčení. Vešli jsme do nízké, žlutohnědé přízemní místnosti se dvěma okny, kterými přes zatažené záclony pronikalo svými paprsky slunce. Vešli jsme do jiného světa. Do světa fantazie, buddhismu, pohádek, poezie a doby, která mohla začít kdykoli, skončit kdykoli, do doby, která nezná konce, protože pro sebe nikdy neměla dost času.
Donovan se sklonil ke krbu, kde bylo vše nachystané na podpal.

„Uděláme si oheň, ne?“

Zapálil oheň a dvě tenké indické tyčinky. Místnost ovládla vůně orientu. Pocitu nadpřirozeného míru a klidu přihrávalo tiché praskání ohně. Donovan se posadil do jogínské polohy s nohama zkříženýma pod sebou. Široká pohovka byla pokryta velkými červenými polštáři a přehozem s červenočernými vzory. Úzké okno za jeho zády, které začínalo metr od země a táhlo se až bezmála ke stropu, bylo zakryté ručně háčkovanou záclonou s bíločernými svislými pruhy. Prostou lampu na mosazné tyči stínil skleněný klobouk složený ze zelených a červených kousků. Obdélníkovou, kanárkově žlutě vymalovanou místnost opticky zvětšovalo velké benátské zrcadlo v mohutném zlatém rámu.

Můj první dotaz se týkal první písně, kterou kdy slavný písničkář zpíval, pokud si ji pamatuje.

„Jistě, mám to zkusit s kytarou? Tady je,“ přikývnul s úsměvem Donovan, vzal kytaru a zazpíval starou dětskou píseň:

„Žila, byla babka, která spolkla mouchu
nevím, proč tu mouchu spolkla, pravděpodobně umře.
Žila, byla babka, která spolkla pavouka,
který v ní škrábal, lechtal.
Pavouka spolkla, aby chytil mouchu
nevím, proč spolkla tu mouchu, asi umře.
A nakonec to bylo tak, spolkla krávu,
aby chytila kozu, kozu spolkla, aby chytila psa,
psa spolkla, aby chytil kočku,
kočku spolkla, aby chytila ptáčka,
ptáčka, aby chytil pavouka,
který se v ní třepal, škrábal ji a lechtal,
pavouka spolkla, aby chytil mouchu,
asi umře, žila, byla babka, která spolkla koně,
je mrtvá pochopitelně.“
            
„Je to dětská píseň, ale filosofická,“ dodal Donovan, když dozpíval a odložil nástroj vedle sebe. Protože nám kvůli našemu opožděnému příjezdu nezbývalo mnoho času, další natáčení byl pouhý rozhovor, v němž mi odpovídal klidně na otázky a říkal to, co sám považoval za potřebné sdělit.
    
„Vaše písničky jsou něžné, klidné, romantické. Jste také takový?“

„To je introverze, myslím, že mluvíme o introverzi. Když jsem byl malý, měl jsem obrnu, kvůli válce, takže jsem byl nemocný, byl jsem sám, hodně sám, ale chodíval jsem do školy, plaval jsem, byl jsem aktivní dítě, ale přesto jsem se jaksi uzavíral do sebe, introvertně. Teď je těžké říci, proč je jedno dítě introvertnější než druhé. Možná proto, že pro mě byla důležitá poezie. A také moje povaha, vzhledem k mému astrologickému znamení, je velmi introvertní. Ano, býval jsem velmi introvertní, ale pořád jsem byl bláznivé dítě, bláznivý -náctiletý a měl jsem rád rock´n´roll, opravdu.“

 

„Jaké vzpomínky máte spojené se svým mládím?“

„Moje mládí začalo, když jsme se v roce 1955, kdy mi bylo deset let, přestěhovali ze skotského Glasgowa do Anglie. To byla doba „Rock Around the Clock“, Elvise Presleyho, Buddy Hollyho. Pro mě to byl obrovský rozdíl. V Glasgowě bylo všechno šedivé, v Anglii zelené. Žili jsme na venkově. Chodil jsem do anglické školy. Bylo to dost těžké, protože jsem mluvil se skotským přízvukem. V Anglii jsem potkal spoustu nových přátel a setkal jsem se s rock´n´rollem – s Buddy Hollym, s Everly Brothers. Takže jsem v Anglii chodil do školy a stal jsem se, myslím, rokenrolovým modem („MOD“ – mladý člověk, který v šedesátých letech nosil barevné oblečení a jezdil na skútru). To ovšem bylo až dlouho po tom, co mi bylo čtrnáct či patnáct let. Mládí jsem strávil v Anglii. Samozřejmě velkou změnou pro mě byla střední škola. Na střední škole jsem poznal Milese Davise, Jacka Kerouaca, Allena Ginsberga, Woodyho Guthrie, Joan Baez, Picassa, Matise, Braquea, a když mi bylo patnáct, stal jsem se beatnikem.“

„Jaká byla láska v šedesátých letech a jaká je teď? Mohlo by se vrátit hnutí „Dětí květin“?“

„Vyrostli jsme, protestovali proti válce a podporovali ekologii, a naši rodiče jako by spali. Naše generace je chtěla od základu probudit, protože spali a nic neviděli. Ale země byla jedna, všichni lidi na zemi byli jedno a my jsme měli poslání. A když jsme šli po ulicích, mysleli jsme, že to je ono. Ovšem když někteří autoři – já, John Lennon, Leonard Cohen, Neil Young a George Harrisson, když jsme hledali správnou cestu, našli jsme otázku, otázku jak probudit spícího. Četli jsme buddhistické knihy a východní filosofii, a najednou jsme zjistili, že jediný způsob jak probudit spícího je ten, že spící se musí vzbudit sám. Takže mít lásku, bratrství, mír a harmonii na celém světě nebyla nějaká ideologie nebo politický manifest, bylo to probouzení, byla to změna vědomí. A jediný způsob, jak změnit vědomí, je změna jedince, ne masy. Nelze změnit masu, změnit se může každý jedinec a jeho vlastní pohled – meditací a sebepoznáváním. Na začátku šedesátých let to byl sen. Dnes pro lásku, mír, bratrství lidí a k pochopení, co svět potřebuje, je třeba změnit vědomí, dosáhnout změny stavu. Zpočátku se zdálo, že svět změníme uměním, ale nyní je realita taková, že svět se musí změnit sám. To je ten rozdíl, to jsem zjistil. Ale toto zjištění je pozitivní, protože teď pochopitelně my, padesátníci, lidé středního věku, děti šedesátých let, v šedesátých letech jsme byli dětmi, nyní jsme základ my. A některé myšlenky šedesátých let jsou používány dnes, v letech devadesátých. Doufáme, že probouzení přichází. Takže ten rozdíl je sen a praxe.“

„Jaké máte rád obrazy?“

„Velice se mi líbí série Picassových obrazů kytary. A jeho sochy kytary. Byl jsem v muzeu v Atlantě na soukromé výstavě Picassa a vidět Picassovy papírové sochy a obrazy bylo skvělé.“

„Vidíme tady Alfonse Muchu,“ upozornil jsem na jeden z obrazů, který visel na čelní stěně.

„Taky se mi líbil, když jsem byl mladší. Koupil jsem jej, když mi bylo osmnáct. Také mám rád „tanka“ obrazy z Tibetu.“
    
„A víte, že Mucha byl Čech?“

„Ano. Jistě.“

„Proč jste ho koupil?“

„Mucha mě velice zajímal. A také Gustav Klimt a Egon Schiele.“

„Co čtete teď, v této době, v těchto dnech?“

„Autobiografii Alice B. Toklas od Gertrudy Steinové. Znáte ji, spisovatelka, bohémka, která žila v Paříži ve 20. letech. A ještě čtu další tři knihy – „Joseph“, „Cambo – hrdina s tisíci tvářemi“ z mytologie; no a taky čtu poslední knihu Colina Wilsona „From Atlantis to the Sphynx“. Takže někdy čtu tři, čtyři knihy najednou.“
    
„Je nějaká kniha, ke které se vracíte?“

„Ke všem knihám Hermana Hesse, ale myslím, že nejradši mám jeho knihu „Siddhartha“. Mám její nový překlad a ten je výborný.“

„Když jsme přijížděli, bylo vždy jedním z témat rozhovorů, kdo jakou poslouchá hudbu. Jakou hudbu poslouchá tvůrce mnoha světových hitů? Čím se inspirujete u jiných písničkářů a muzikantů? Jaký žánr je dnes blízký někdejšímu průkopníku docela nového žánru, kterým folk v šedesátých letech bezesporu byl?“

„Poslouchám New Age hudbu. Překrásné. A stále také posloucháme Boba Marleyho.“
    
„Které muzikanty považuje za své přátele? S jeho povahou a přístupem k životu a práci – k muzice, bych odhadoval, že to budou ti, s nimiž je schopen tvořit. Nedlouho před naším příjezdem se na trhu objevil léta očekávaný titul nové desky – „Sutras“. Odhadoval jsem, že to budou právě doprovodní muzikanti, kteří se podíleli na vzniku téhle nádherné kolekce nových písní. Bezmála tomu tak bylo.“

„Hraju s přítelem ze šedesátých let Danny Thompsonem, hrál baskytaru na „Sutras“, a taky občas hrávám na kytaru s přáteli z Dublinu, ale ne profesionálně, pouze amatérsky. Teď jsem ale už dlouho nevystupoval. Někdy jezdím za starými přáteli s kytarou, třeba Noel Redding z „The Jimi Hendrix Experience“, žije v Irsku, takže jsme spolu hráli. Ovšem většinou hraju sólově až do chvíle, než připravím desku. Pak si muzikanty zavolám.“

Někdy v roce 1967, v době, kdy už měl za sebou část svých největších hitů jako „Sunshine Superman“, „Mellow Yellow“, „Atlantis“ či „Jeniffer Juniper“ se Donovan začal bouřit proti zvyklostem a staromódnímu puritánství na folkové scéně. Studovat východní filosofie začal již dřív, meditoval, a kromě beatu a folku svých kolegů poslouchal hlavně jazz a to, čemu se dnes říká „world music“, a tak se cítil být připravený na to, aby přivedl buddhismus do rock´n´rollu a pop music vůbec. Do konce úžasných šedesátých let zbývaly tři roky, když spolu se všemi čtyřmi členy Beatles odjel do Indie za Maharishi Mahesh Yogim. Hodiny
společně meditovali, hráli na sitár a šest týdnů skládali nové písně. Zde se sblížil s Paulem Mc Cartneyem a hlavně s Georgem Harrisonem. S ním trávil času nejvíce. Hráli na kytary, improvizovali, doplňovali své hudební nápady. Jednou spolu seděli na rákosových střechách dvou malých domků a přehrávali si nové hudební motivy. Donovan si broukal za doprovodu sestupných kytarových akordů jakousi melodii. George jeho pobrukování zastavil, aby je zopakoval. Donovan poslechl. „Hohó, Done, to by mohl být hit!“ – prorokoval George. A nemýlil se. „Hurdy Gurdy Man“ se vzápětí stal světovým hitem číslo jedna po celém světě. Se členy Beatles se po návratu z Indie stýkali i nadále na různých koncertech i večírcích. Na jednom takovém marihuanou opojném večírku potkal Donovan dlouhovlasou smutnou dívku – svou osudovou lásku – Lindu Lawrencovou. I tomu byl přítomen George Harrison.

„Byl to výjimečný čas. Byli jsme slavní a zničehonic jsme se vším skončili a jeli do Indie. V šedesátých letech jsme tomu říkali „dropping-out“ (odskok, úlet, ale nemělo to nic společného s drogami). Přišli jsme do ášramu a učili se meditovat. A stálo to za to. Měli jsme kytary a já jsem tam napsal album „Hurdy Gurdy Man“, oni napsali „Bílé dvojalbum“… ano, Beatles ho napsali v Indii. Tenkrát jsme si byli velice blízcí. Komunikovali jsme spolu hrou na kytaru, jedli vegetariánská jídla, žili jsme v Indii několik týdnů a co bylo překvapující, každého z nás to změnilo, hodně změnilo. Sem tam si dnes píšeme, ale neviděli jsme se dlouho. Je to už dávno. A navíc žiju v Irsku a to je příliš daleko. Někdy jezdím za Georgem, ale jen jednou za čas. Těsné kontakty neudržujeme. (George Harrison zemřel v listopadu 2001 v Los Angeles – poznámka autora.)
Rockoví muzikanti mají rádi mé písně, protože přicházím s dobrými riffy. Jako například v „The Season of the Witch“. Akordy jsou jednoduché. A navíc pokaždé je to jiný žánr. Točím to vždy na španělce. Někdy v tom ovšem slyším jazz, klasiku, folk, etnickou, světovou hudbu, nebo něco japonského. Slyším zvuky, a když slyším rock, slyším elektrickou kytaru. Hodně rockerů má rádo moje rockové písně – „Hurdy Gurdy Man“, „Season Of The Witch“. Mám rád blues, jazz a mám rád rock. Většinou mě lidi mají za trubadúra, romantického trubadúra, ale rock mám rád.“

„Na desce Sutras hrají dost tvrdí rockoví muzikanti, jak cítí jemnou folkovou, či spíše řekněme duchovní hudbu, bylo jim třeba něco vysvětlovat?“

„Na „Sutras“ je producentem Rick Rubin, který nahrával už s Tomem Pettym a jeho Heartbreakers i s Red Hot Chili Peppers. Rick ty muzikanty znal, hrají hardrock, ale i balady a je potěšení sledovat rockera, jak hraje s akustikou. Je to užitečná změna. Ale pro mě to bylo lehké. Totéž právě dělám i v životě – experimentuji s různými styly.“

„Po čtrnáctileté pauze přišel Donovan s novou deskou. Jak dlouho a jak vznikaly písně pro album „Sutras“?“

„Tři roky. Album „Sutras“ jsme tvořili přes tři roky. A to i přesto, že Rick původně plánoval udělat to během několika týdnů, jak jsme to dělávali v 60. letech. Fascinoval ho však proces vzniku písně. Takže jsem napsal sto písní během jednoho roku a pak jsme vyhazovali, vyhazovali, zkoušeli jsme rockové, jazzové, blues, etnickou, world music i keltskou hudbu. Obrovská spousta stylů… Ale písní ubývalo, až bylo jasné, že uděláme takové album. Takže to byl dlouhý proces. Psal jsem spoustu písní – jednu denně. Byla to zajímavá práce, pro mě nezvyklá. Rick byl jako trenér a já byl atlet a psal písně ve skvělé atmosféře, zajímavé. Trvalo to tři roky, ale ne v jednom zátahu.“
 
„Váš vztah k východním kulturám a náboženstvím byl patrný už v dobách vašich uměleckých počátků. Jaký je dnes, po desetiletích poznávání, zrání a stárnutí?“

„Myslím, že jsem „keltský buddhista“. Uvnitř v sobě mám keltství, které je zviditelněním cesty tak jako to v mytologii a buddhismu je meditace. Náboženství, to je podle mě něco jako organizace; zatímco duchovní cesta je záležitostí jednotlivce. Právě proto je buddhismus tak
přitažlivý pro umělce. Protože cesta je jedna. Jeden člověk – jedna cesta. Ale velká náboženství tvoří mnoho lidí, příliš mnoho lidí ve skupině, a já jsem se nikdy nedokázal hlásit ke skupině, protože mám svou vlastní cestu. Takže si myslím, že všechna náboženství světa mají v sobě cestu, je na každém, jestli ji najde. Je to jako ta mytologická cesta. Náboženství je pro masu nesmírně důležité. Ale mnohem důležitější je duchovní cesta pro váš vlastní život. Máte svou vlastní cestu. Rozdíl je v tom, že moje představa náboženství je cesta individua. Hrdinská cesta, kterou půjdeme.“

„Kde je váš domov?“

„Domovem je mi Irsko. Duchovním, hudebním i fyzickým domovem. Jsem Kelt.

Pocházím z téhle země a cítím se tu dobře. I když hodně cestuji, domov mám tady.“

 

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

text, námět, scénář + režie: Jiří Vondrák
produkce: Pavel Loffelmann
vedoucí výroby: Darina Levová
vyrobili: Free Art rec. + EMUR FILM
pro ČT Brno

(pozn.redakce: celý rozhovor najdete v knize Básnící Evropy, autor: Jiří Vondrák)

Vlastním jménem Donovan Philips Leitch – narozen 10. května 1946 v Glasgowě, ve Skotsku.

1965 – vystoupení na folkovém festivalu v Newportu pro 18 000 diváků píše „Catch the Wind“ (23. v americké hitparádě). 30. 6. 1966 vychází „Sunshine Superman“ (věnovaná Lindě Lawrence), přátelství s Beatles, zejména s Paulem McCartneym a Georgem Harrisonem, 1967 – pobyt 6 týdnů u Maharishii Yogi spolu s Beatles. Georgie Harrison se nechal ovlivnit Donovanem při práci na albu White double. 1970 – na radu právníků, aby kvůli daním strávil alespoň rok mimo Anglii, odjíždí na celoroční turné, přichází vyčerpání a zhroucení na začátku kariéry – po pěti letech úspěchů. Manželství s někdejší dívkou Briana Jonese (Rolling Stones) – Lindou Lawrence, vyženil syna, 1972 – první filmová role: „The Pied Piper“ („Krysař“), kde hrál hlavní roli. Napsal hudbu k filmu „Brother Sun, Sister Moon“ (režie Franco Zeffirelli), dále herecká role ve filmu „If It’s Tuesday, This Must Be Belgium“ („Jestliže je úterý, musíme být v Belgii“). V době tvůrčí krize 1971–72 žije dva roky na osamělé farmě jako poustevník, v roce 1972 se stěhuje do velkého domu na kraji Londýna, staví nahrávací studio, má dvě dcery Lindu a Astrelly, se starší vystupoval v San Remu na festivalu. 1974 – hudba z dvanáctého studiového alba „7Tease“ použita pro muzikál, od roku 1974 žije v Kalifornii, první Zlatá deska za SP „Sunshine Superman“. Vydal 25 původních alb. V 70. a 80. létech nebyl příliš aktivní, v r. 90 začíná pracovat – telefonicky se hlásí Rick Rubin – producent. V r. 1996 vydal (po čtrnácti letech) CD „Sutras“.

 

 

„Mám
pocit, že žijeme v době, kdy je zapotřebí se pokusit o bilanci humanistické
filozofie. Víme dnes, že lidé musí jít za spravedlností, za štěstím, ale přišli
jsme na to, že materialismus nebyla dokonalá odpověď na toto hledání štěstí.“ Hugues
Aufray

 

 

Hrdě vzpřímený a usměvavý, ve vysokých špičatých kožených botách, v džínsech a
v modrém triku s nápisem OLD INDIAN NEVER DIE, nás přišla přivítat legendární
hvězda francouzské písně! Pozval nás dál, provedl celým domem – v přízemí dvěma
obývacími pokoji, pracovnou s klavírním křídlem i podkrovním ateliérem. Už z
prohlídky bylo jasné, kde se bude natáčet. Začali jsme v jednom z obýváků.
Aufray se usadil na pohovku s tygřím potahem.

„První píseň, kterou jsem složil, se jmenovala ,Pan Slunce‘. Musím říci, že když
jsem byl mladý, nechtěl jsem být zpěvákem. A ani jsem nevěděl, že taková
profese vůbec existuje. Nechtěl jsem psát písně, protože jsem nevěděl, že se
písně píší. Myslel jsem si, že to je jako ta houba, nebo kytka, které se
objevují přirozeně. Patřím ke generaci, která ve škole zpívala hodně lidových
písniček. Mám pocit, že folklór vždy existoval. Potom jsem se chtěl stát
malířem a začal jsem si vydělávat tím, že jsem hrál, protože jsem neměl jiné
prostředky. Postupně jsem potkal se skutečnými profesionály. V té době byl ve
Francii jeden herec, kterého jsem měl moc rád, jmenoval se Bourville. Bourville
byl komik, který hodně filmoval a také zpíval. Jeho způsob zpěvu byl extrémně
přirozený a jednoduchý, dnes bychom řekli cool. Měl jsem přítele, který s
Bourvillem pracoval a Bourville hledal písničky. Měl jsem svého ,Pana Slunce‘.
Jaké měl téma? Jdu v Paříži po ulici a je mlha, prší. Je to smutné, šedivé a rád
bych zahlédl slunce. Volal jsem tedy: ,Slunce, pane Slunce, přijďte za mnou,
jsem smutný. Kdybyste se tak mohl oženit s paní Dešťovou, bylo by to skvělé,
protože by vznikla Duha‘. Byla to velmi jednoduchá písnička a pro tohoto
zpěváka by se mohla hodit. Na neštěstí se mi nepodařilo ji umístit u Bourvilla,
bývalo by to bylo životní štěstí. Tak to byl můj první text.“

„Především si myslím, že píseň je skutečně lidové umění. Dnes existují snahy
přisuzovat písni funkci kulturní a básnickou a vytrhovat ji z jejího lidového
světa, a to není dobré. Myslím, že píseň je nesporně součástí umění, ale to, co
označuji jako lidovou kulturu, tedy kulturu
spontánní a instinktivní, to stavím proti oficiální státní poezii, kterou v
dějinách představovali umělci pracující pro stát, kteří byli tedy oficiálně
uznáváni, zvláště v 19. století. Před stoletím devatenáctým umělci pracovali především pro mecenáše, jednalo se tedy spíše o
vztah mezi nějakým člověkem a umělcem. V 19. století začal stát vytvářet to,
čemu říkáme oficiální kultura, a najednou se objevila snaha, aby tato kultura
ovládla píseň. A proti tomu já bojuji, protože píseň, to je pro mne něco
bytostně lidového. V okamžiku, kdy ji vytrhneme z tohoto prostředí, už to není
píseň. Máme to štěstí, že největší skladatel písní v dějinách francouzské řeči
žil v naší době. Je to Georges Brassens. Myslím, že Brassens sám v sobě obsáhl
deset století. Chci říci, že deset století existence francouzštiny, to je Georges
Brassens. Napsal nejdůležitější dílo, lidové a zároveň velmi inteligentní, se
spoustou literárních odkazů. Brassensův úspěch, to je skutečně lidový úspěch,
to není úspěch, který vytvořila nějaká elita.
Tedy: pro mě je píseň lidové umění, které se objeví jako houba v lese a je
nezbytné, aby to tak zůstalo.“

Natáčení
s lidmi, jako v tomto případě s panem Aufrayem, je vždy samo o sobě jedinečné,
i když výsostně profesionální. A pominu-li fakt, že nejtěžší je dostat se k
osobnímu kontaktu, u naprosté většiny slavných osobností pak samotné jednání a
následně i práce, byly vždy v ohromné pohodě. Když už vás někdo takhle slavný k
sobě pustí, tak je to proto, že chce. Ne proto, že to potřebuje, aby byl ještě
slavnější, nebo aby se lépe prodávaly jeho desky, ale prostě proto, že k tomu
má jiný důvod. V případě našich „Básníků Evropy“ to byly, sympatie našich
respondentů s naším projektem. A tudíž se nám věnovali s přízní a ochotou. Tak
tomu bylo i u Huguese Aufraye, u něhož hrál významnou roli i fakt, že v
Československu zažil mnoho příjemného. Tak mnoho, že o sobě při natáčení sám
říkal, že je čechofil!

Hugues Aufray se na televizí
zaznamenaných koncertech sám doprovázel na kytaru. Ale nejsem si jist, že by ho
u nás někdy někdo viděl hrát třeba španělské flamenco. A přesně o to jsem ho
požádal. Bez váhání vzal do ruky kytaru a zahrál divoký španělský motiv.

„Tak takhle se hrávalo“, zatočil kytarou
a odložil ji.

„Je potřeba pochopit, že v mém případě, protože jsem nechtěl být zpěvákem, byli
mými vzory, nechci používat slovo idoly, protože to není to pravé slovo,
zpočátku malíři: Cézanne, Van Gogh, Gauguin. Všichni tihle lidé hodně pracovali
a byli také chudí. Proto taky, když jsem byl mladý, myslel jsem si, že budu
hodně pracovat a budu také chudý. Ale z toho jsem neměl strach. Netoužil jsem
ani po tom být populární, ani být bohatý, na druhou stranu jsem si hluboce přál
žít tímto způsobem. Život malíře: vůně barev, bohémství, nezávislost v oblékání
a to, že se můžete učesat, jak se vám zachce, všechny tyhle věci a tahle
svoboda… Zkrátka
toto odmítnutí stát se součástí měšťácké společnosti byl pro mě model ideálního
života… Ovšem potřeba ze mě udělala ve třiceti letech zpěváka s profesionální
smlouvou.“

Vzhledem k jeho věku lze usuzovat, že
zažil generační hnutí mládeže šedesátých let, pro které se po celém světě, snad
ve všech existujících jazycích uchytil jediný výraz – hippies. Hesla hnutí,
které ovlivnilo hudbu, poezii, ale i výtvarné umění a módu: LOVE NOT WAR,
FLOWER POWER, se vyslovovala ve všech koutech Ameriky, Evropy, Japonska i
Austrálie. Jedním z mluvčích světového folku a poezie byl i Aufrayův kolega a oblíbenec
Bob Dylan, kterého tak rád překládal. Patřil i Aufray k tomuto hnutí?

„I když mi vykládáte o generaci hippies a zároveň mě do této generace zahrnujete,
musím říct, že mám víc let, jsem starší. Letitější, ne starší, to prosím pěkně
přeložit. Zapomněl jsem na jeden svůj vzor, který jsem měl jako dítě spolu s
bratrem. Byl to básník, který tehdy nebyl tak známý, uvědomte si, že vám vykládám
o letech 1942, 3, 4, bylo to za války, a ten básník, to byl Arthur Rimbaud. Byl
to člověk, který mě i mého bratra fascinoval a který mě fascinuje pořád,
protože v sobě obsáhl veškerou filozofii a způsob chování, které nacházíme u
hippies. A Rimbaud, to je ,skutečný tulák‘. Člověk, který psal do svých
patnácti, dvaceti let poezii, se velkoryse rozloučil a řekl, že to všechno je nedůležité,
že důležitý je život …a odjel do Etiopie. A prožil dobrodružný život. To je
otec celé té Kerouakovy generace, od kterého se dají odvodit hippies.

I když hippies, Kerouac to sám taky říká, cestovali po
světě s tatínky, kteří jim posílali peníze. Já jsem žil v letech 1947 až 48 v Saint-Germain-des-Prés
v Paříži bez halíře, bez bydliště, bez bytu, bez peněz, bez práce a v létě jsem
dokonce neměl boty, chodil jsem bos, ale byl jsem šťastný, nebylo to smutné,
byl jsem volný, spal jsem. Potkal jsem kamaráda a ten mi říká: „…mám jeden
pokoj, můžeš u mě tři dny přespat“, po třech dnech jsem šel k nějaké dívce… Tak
jsme žili, ze dne na den. Tedy hnutí hippies jsem nenásledoval, ale bohatě jsem
ho předešel, protože hippies přišli v šedesátých letech a já vám vykládám o
letech padesátých, a to je přece jen o deset let dřív.“

Nebývá obvyklé, aby se autor, interpret
a překladatel vracel k práci – ke stejné práci na stejném tématu. Hugues Aufray
to v případě svých verzí písní Boba Dylana udělal.

„Proč jsem to v roce 1995 udělal? Zůstal ve mně jakýsi pocit neuspokojení. Tehdy
v šedesátých letech bylo moc těžké získat povolení k překladu Dylanových písní.
Stálo mě to moc času. Písně, které vyšly v letech 1965–66, to byly písničky z
let šedesát dva tři a čtyři. Po roce 1966 Bob Dylan začal hrát na elektrickou
kytaru rock and roll a folkrock, a tato část Boba Dylana mi tenkrát unikla. Měl
jsem chuť seznámit s Bobem Dylanem novou francouzskou generaci, se všemi těmi
písničkami jako byla ,Like a Rolling Stone‘, s písničkami, které často
přebíraly skupiny rockové i popové. V roce 1995 jsem tedy vydal druhou desku, kterou
jsem přeložil. Z toho jsem měl velkou radost. Bylo to moc těžké. Písnička, jako
je například ,Like a Rolling Stone‘ je výjimečná, ale těžká na překládání. To
je důvod, proč jsem novou desku vydal. První se jmenovala ,Hugues Aufray chante
Bob Dylan‘ a o třicet let později ,Aufray trans Dylan‘. Slovo ,trans‘ z názvu
desky je moc důležité. O překlad se můžeme jen pokusit, skutečný překlad není
možný. Jde o to zprostředkovat komunikaci, říct: ,na, tady to máš‘, nabídnout
to jako dárek. Proto jsem to nazval ,Aufray trans Dylan‘.“

Na každou mou otázku reagoval pan Aufray
pokaždé téměř okamžitě, některé otázky nebylo třeba ani vyslovit, vyplynuly z
hovoru, či situace. Jen jednou se zarazil a než odpověděl, na chvíli se odmlčel.
To když jsem se jej zeptal na to, co se mu v jeho profesním životě opravdu
nejvíce podařilo. Tuhle odpověď nezačal s obvyklým úsměvem. Pokrčil rameny.

„Řeknu vám jednu historku. Kdysi mi jeden novinář položil otázku, jestli je
něco, datum nebo historka, něco důležitého, na co vzpomínám. Víte, já jsem
trošku roztržitý. Nevzpomínal jsem si. Odpověď mě vždycky napadá až dodatečně.
Ale tato otázka mě přinutila hledat odpověď a většinou vykládám tuto historku,
kterou mám moc rád. Je o jednom děvčátku, které adoptovali francouzští manželé
v Indii v jednom sirotčinci. Přivezli si do Francie miminko, kterému bylo šest
měsíců, žili tady, roky ubíhaly a najednou děvčeti bylo deset, dvanáct let, a
oni se rozhodli jet do Indie, do sirotčince, kde se dívka narodila, aby ji
seznámili s řeholnicemi a s dětmi, které tam jsou, aby jí řekli, podívej se,
odtud jsi. Tak ji tam dovezli, bylo to moc dojemné, byla o tom reportáž v televizi,
a řeholnice uspořádaly ve škole pro holčičku oslavu. Malí Indové zpívali
písničky ze své země v krojích, bylo to moc hezké, a potom matka představená
požádala děvče, jestli jim také může zazpívat nějakou písničku ze své země.
Řekla ano, zazpívám vám jednu lidovou. A byla to ta o šedivém oslíkovi. A to je
písnička, kterou jsem opravdu napsal já, kterou jsem našel jako kdysi
trubadúři. A já jsem byl ve svém křesle moc dojatý, protože je to evidentně
mnohem víc, než když řeknu, že jsem byl přeložený do dvaceti pěti jazyků,
prodal jsem dvacet pět miliónů desek. Tím nechci říct, že to není důležité, ale
nikdy jsem tyto věci nepočítal a tuhle historku, tu vám vykládám, protože je to
asi nejsilnější okamžik mé kariéry, když tu písničku zpívá nějaké dítě na
druhém konci světa. Znáte toho ,Šedivého oslíka‘ (,Le petit âne gris‘)? Je to
prosté. Zpívá se tam: ,Poslechněte si příběh, který mi vyprávěli, ze dna své
paměti vám ho zazpívám. Stal se v Provence, uprostřed ovcí na jihu Francie, v
kraji Santonů.‘ A tento příběh, který jsem vymyslel, slyšíte zpívat malou Indku,
už nevím, kde to bylo, na konci světa. To je dojemné. A tím tak trochu
odpovídám na vaši otázku. Vždycky jsem měl rád folklór, a že folklór má rád mě,
to je velký dar osudu.“

„Inspirace, to je něco kouzelného. Nemůžeme vědět, odkud se bere. Je vždycky
vyvolána nějakou emocí a moje emoce jsou spíše hudební. Poslouchám hudbu, která
se mě dotýká a od okamžiku, kdy se mě dotkne, uprostřed hudby, je jakési
poselství a to musíme najít. Inspirace
pochází z prožité emoce.“

 

Jaký
je váš vztah k České republice?

  „Česká
republika je země, která mě přivítala velmi, velmi přátelsky. Zpíval jsem v
mnoha východních zemích, ale hlavně u vás v Československu, bylo to v době, kdy
se vaše země ještě jmenovala Československo, v Praze, v Brně, už si nepamatuji
jména všech měst, ale
pamatuji si na rok 1968, kdy jsem zpíval u vás a kdy bylo ve vzduchu cítit něco
zvláštního, příslib svobody. Pak jsem se vrátil už do jiné situace. Byla to
vždy taková zkouška, přijet zpívat k vám. V sále jsem viděl lidi plné lásky a
zároveň cítil jejich utrpení. Mluvili jsme s mladými lidmi, s mladými dívkami,
které nám vyprávěly, že jejich rodiče ztratili práci z politických důvodů. Bylo
vidět utrpení. Měli jsme dojem, jako bychom se ponořili do světa z doby kolem
roku 1940. Bylo to hrozné. Měl jsem příležitost složit píseň, která se jmenuje ,Píseň
o Praze‘, nevím, jestli ji znáte, je na CD, které bylo pro mě dobrou
zkušeností, moc krásné CD, které ale nemělo moc úspěch, protože vydavatelství
neudělalo dobrý, jak bych to řekl, marketing, propagaci. Album se jmenuje ,Přes
Atlantik‘ (,Transatlantic‘), jsou tam dvě CD a na jednom je píseň, která se
jmenuje ,Píseň o Praze‘. Je to krásná píseň, ve které vyjadřuji své utrpení nad
tím, když vidím lidi, kteří tolik touží žít ve svobodě. Pamatuji se stále na
krásné přijetí u vás. Existuje také další CD, už si nepamatuji, jak se jmenuje,
na obalu, když ho otevřete je sál plný lidí, kteří tleskají a pokouší se mi
podat květiny, já jsem otočen zády. Tahle fotka byla pořízena v jednom pražském
divadle, už si nepamatuji, jak se jmenovalo, takové staré divadlo v malé ulici,
s dřevěnými balkony. Mám k Československu velmi vřelý vztah.“

Text
a foto: Jiří VONDRÁK. Natočeno pro Českou televizi.

Úplný
text najdete v knize „Básníci Evropy“

 

Narozen
18. 8. 1929 v Neuilly-sur-Seine (Francie). V letech 1945–48 studoval na francouzském
lyceu v Madridu. Tam jsou kořeny jeho sympatií ke španělské hudbě, které pak
mnohokrát zúročil ve svých písních. Rovněž velice dobře zvládl španělský styl
hry na kytaru. Po návratu do Francie studoval uměleckou školu v Paříži, kde
začal také účinkovat v kabaretu v Latinské čtvrti. Díky úspěchu v několika
soutěžích kytaristů hrajících latinsko-americkou hudbu a flamenco začalo jeho
jméno pronikat na veřejnost. Jako zpěvák se poprvé vážněji prezentoval v
soutěži stanice Europe 1 v roce 1959 písní „Le poinçonneur des Lilas“. Pak už
jeho cesta slávy šla strmě vzhůru. Na pozvání M. Chevaliera se v roce 1961 zúčastnil
v New Yorku slavné „Ed Sullivan Show“, spolupracoval se skupinou Peter, Paul
and Mary. Setkal se s Bobem Dylanem. V r. 1963 koncertoval spolu s Johnnym
Hallydayem v pařížské Olympii a provázel Boba Dylana při jeho návštěvě Paříže.
V roce 1965 vyhrál s písní „Dès que le printemps revient“ Velkou cenu Eurovize
(Grand Prix Eurovision). V témže roce vydal velice úspěšnou desku s
francouzskými verzemi písní Boba Dylana. Na konci šedesátých let jeho sláva
vrcholí. Koncertuje samostatně i ve společnosti největších hvězd francouzského
šansonu (např. Yves Montand, Simone Signoret a další) na nejslavnějších scénách
(např. Olympia). Píše krásné písně, které se zpívají po celém světě – „Santiano“,
„Slavíci z Madridu“ („Le rossignol anglais“) a další. V sedmdesátých a
osmdesátých letech poněkud ustupuje ze světa velkého showbusinessu. Organizuje
humanitární ekologické akce a koncerty. Ve volném čase se věnuje svému velkému
koníčku – malování. V r. 1991 se po 25 letech vrací do Olympie. V r. 1993
vydává album „Little Troubadour“. V r. 1994 vychází CD „Best of …“, za které
obdrží zlatou desku. V r. 1995 se vrací ke svému oblíbenému tématu a vydává
opět album s písněmi Boba Dylana, které prezentuje o rok později s velkým
úspěchem koncertně v Casino de Paris. V následujících letech se objevuje na
různých festivalech. V r. 1997 natáčí živé album ze svého koncertu v Casino de
Paris. Posledním hudebním počinem H. Aufraye je album „New Yorker“ vydané
v roce 2009. Hugues Aufray v
současnosti žije se svou rodinou ve starobylém kamenném domě v sousedství
bývalého domu M. Chevaliera ve vesničce Marnes la Coquette u Paříže.

 

 

 

„Jsem v první řadě
entertainer – komediant, který je na pódiu jako doma a užívá si to naplno.“ Petr Kroutil

 

 

 

 

 

Zažít Petra Kroutila při
jeho hudebním vystoupení je zárukou dobré nálady, můžete očekávat nepředvídané
improvizace i smysl pro humor, kterým dokáže zapojit své posluchače více „do
hry“, a hlavně, prožitek z hudby, který vám bude ještě dlouho rezonovat v celém
těle. Ne nadarmo věnoval roky dřiny a odříkání splnění svých představ o studiu
hudby, například ve vyhlášené Berklee College of Music v Bostonu, či v Nepálu.
Je jasné, že Petr je nejen muzikant, ale hlavně srdcař, který dokáže probudit
emoce svých posluchačů.

 

Když jste se poprvé
rozhodoval pro hudební nástroj, který vás bude doprovázet na profesionální
cestě muzikanta, který byl ten první?

V šesti letech za mě
rozhodla maminka a dala mě na piano. Ovšem odtamtud mě brzo vylili pro „nedostatek
talentu“ a máma, která to nevzdala, mě dala na zobcovou flétnu. První nástroj
jsem si sám vybral v devíti letech – klarinet, a později saxofon. Byla to
dobrá volba.

 

Jak
jste se vlastně dostal ke studiu na Berklee
College of Music v Bostonu?           

Na
Berklee jsem chtěl už v šestnácti. Chodil jsem na americkou ambasádu
zjišťovat podrobnosti a zdálo se mi to tenkrát obrovsky složité. Také jsem
chodil na speciální kurzy angličtiny, ale prostě na to ještě nebyly podmínky a
já zůstal následujících 13 let v Praze. Později ten dětský sen zase najednou
ožil a pak už to šlo všechno rychle. Přijímací zkoušky v německém Freiburgu,
stipendium, sehnat peníze, vízum, letenky… a bylo to. Přišel ten správný čas.

 

Měl jste tou dobou možnost
studovat s někým z Čech?

Jistě.
Tenkrát jsme tam byli čtyři Češi: Zdeněk Kánský – světoběžník, ze kterého je
vynikající kontrabasista a můj kamarád, Elena Sonnenshine, která studovala zpěv
a spolu s jejím manželem mi moc pomáhali, hlavně na začátku, kdy to bylo
nejtěžší. Pak také Hanka Robinson, se kterou jsme jeden semestr sdíleli společný
byt, právě ten Eleny. S Hankou spolupracuji prakticky dodnes a naštěstí se
vidíme často.  

 

Jakým způsobem se
rozvíjel váš vztah k hudbě po zkušenosti z USA?

Je
to diametrálně rozdílný pohled na celé hudební dění, ale zřejmě jen těžko
definovatelný. Paradoxně mi tato zkušenost pomohla získat sebevědomí, kterého
se mi dřív v Čechách nějak nedostávalo. To je asi největší přínos.

 

Postrádáte zde v rámci
hudebního života něco, co jste měl v USA?

Jazzoví
hráči jsou tady výborní, úroveň je velmi vysoká a konkurence ještě únosná.
Naproti tomu v USA jsem měl skutečně pocit obrovského drtícího stroje. To
mi opravdu nechybí.

 

Procestoval jste
mnoho zemí. Dá se říci, že většinou ve spojitosti s hudbou? Jaké země to
byly?

Cestuji
poměrně hodně, ale dlouhodobě jsem žil v USA a v Nepálu

 

Jaké máte zkušenosti
z Nepálu, kde jste, jak jsem se dozvěděla, studoval flétnu? A proč zrovna
toto rozhodnutí?

Abych
to poopravil, studoval jsem indickou bambusovou flétnu – bansuri. Obor indické
rágy. V době, kdy mi bylo v USA už docela dobře, začal jsem si hudbou
i vydělávat a už jsem uvažoval o usazení se tam, dostala moje bývalá britská
přítelkyně možnost pracovat v Káthmándú. Mohl jsem jet s ní, ale
minimálně na dva roky. To se asi neodmítá, že?

 

Myslíte si, že pro
své zkušenosti a umění máte v Čechách dostatečné uplatnění?

Momentálně
ještě ne, ale to jistě přijde. Naštěstí jezdím dost po světě, tam je publikum
trochu vnímavější.

 

Uvažujete ještě o nějaké další
hudební cestě do světa?

Ne, rozhodně ne na delší
dobu. 

 

V jakých klubech
či při jakých příležitostech obvykle vstupujete?

Hraji
hodně, téměř denně. Od klubů, přes koncertní sály po svatby a párty, prostě
normální muzikantský život. Baví mě právě ta pestrost a užívám si možnosti
bavit lidi. K tomu jsem se narodil.

 

Které vaše vystoupení
hodnotíte jako hodně neobvyklé?

Každé.
Trapasů a legrací mám za sebou samozřejmě moc a moc. Na několik Televarieté, anebo
na vlastní knihu.

 

Máte rád improvizaci?

Improvizace
patří k jazzu neodmyslitelně. Ovládáme ji lépe než kolegové hudebníci z jiných
žánrů. Ale schopnost improvizovat je výborná i v životě. Však se někdy
přijeďte podívat na můj improvizovaný domek. Třeba když dojde stavební materiál…

 

Je vám příjemnější
hrát v menším či větším počtu hudebníků? Jaká to má úskalí?

V menším
počtu je to určitě větší zábava i více prostoru k dýchání. Ale prošel jsem
i big bandy. Jeden jsem spoluzaložil a sedm let jsem ho moderoval a byl jeho sólistou.
Momentálně mě to netáhne. Mám teď kvartet jménem „Petr Kroutil Orchestra“, což
je sice trochu zavádějící název, ale chci si nechat možnost mít zase v budoucnu
big band a neměnit jméno kapely.

 

Jste hudebník a zpěvák
současně. Přiznám se, že s tím saxofonem, flétnou či klarinetem to asi
kombinovat nejde. Kdy se vlastně jako zpěvák realizujete?

Jsem v první řadě
entertainer – komediant, který je na pódiu jako doma a užívá si to naplno.
Zpívám prakticky pořád, občas to proložím sólem na nějaký nástroj, ale hlavně
se raduji z toho „tvoření“. Pak je vlastně téměř jedno, co konkrétně
dělám. Má to, alespoň doufám, smysl jako celek.

 

Když se ohlédnete za vaší publikovanou
hudbou, jaké vás s vydanými alby spojují zážitky či životní události?

Vydal a spolupracoval jsem asi
na osmnácti až dvaceti cédéčkách. Nevím přesně. Z toho tři jsou ve Velké
Británii a tři v Nepálu. Většinu nahrávek ani nemám doma. K vlastní tvorbě
jsem trochu moc kritický, takže ji až na výjimky nikdy neposlouchám. Tedy, až
na dvě CD. Jedno je „Bhakti Junction“ s indickou zpěvačkou Renu Gidoomal a
druhé je zatím pracovní verze tibetských a indických manter, na kterých už
dlouho pracuji a ještě jsem je oficiálně nevydal. Vybíráme vhodného investora. (úsměv)
To jsou však jediné moje nahrávky, které mě samotného uklidňují, a posloucháme
je doma poměrně často.

 

Za svoji dosavadní kariéru jste
získal nesmírně mnoho zkušeností s věhlasnými umělci, především z oblasti
jazzu. S jakými pocity se ohlížíte za takovými zkušenostmi, jaký mají na vás
dodatečně vliv?

Samozřejmě, že díky Berklee
máte možnost hrát (nebo je doprovázet) s velikým množstvím těch nejlepších
muzikantů na světě. Tedy v tomto žánru. Nemá význam se pyšnit slavnými
jmény, koho to zajímá, ať se podívá na moje webovky. Spíš jsem vždy pozoroval
vlastnosti, které k takovému úspěchu vedou. Když pominu takové, jako jsou vytrvalost,
píle, odhodlání atd., které jsou na začátku i uprostřed cesty naprosto
nezbytné, umělce na samotném vrcholu spojuje, dle mých pozorovacích schopností,
kombinace skromnosti a neotřesitelného sebevědomí. Žádná nafoukanost, či
arogance, ale naprostá jistota sebou samým.

 

Považujete nějaké „hudební
setkání“ za vskutku osudové, mimořádné?

Nejosudovějším je samozřejmě
můj první učitel na klarinet z LŠU – Otakar Bretšneider, který prostě
nasadil vlak na tu „správnou kolej“. Navždy mu patří můj dík. V Indii se
žák klaní k zemi, na znamení úcty se dotýká mistrových nohou a nazývá ho guru.
Tak to byl můj první guru, který by si jistě tyto pocty zasloužil, pokud by zde
taková tradice existovala. Ti ostatní učitelé a hráči už „jen“ pomáhali
usměrnit rozjetý rychlík.

 

Když vezmu v potaz vaši
spolupráci s českými umělci, patří k nim také textař Michal Horáček,
jehož deska „Ohrožený druh“, měla obrovský úspěch. Jak na tu dobu a spolupráci
vzpomínáte?

K nahrávání mě jako
studiového hráče přizvala právě Hanka Robinson. S panem Horáčkem jsem
strávil asi pět hodin mého života a jeví se mi jako sympaťák. Jinak to byla
normální práce. To CD ani nemám.

 

Život s muzikantem není
žádný med. O víkendech jsou většinou akce, někde hraje a doma moc není. Konečně
se tedy mohu zeptat muzikanta na jeho vlastní názor – jaký je podle vás život s muzikantem?

S muzikantem nevím, ale
myslím, že konkrétně se mnou to musí být SUPER! (úsměv) Taky asi pomáhá,
když si člověk najde muzikantku, což se mi podařilo a nemáme si co vyčítat.

 

Jaké jsou vaše představy o blízké
budoucnosti? Bude to spíše kariéra, nebo dáte více prostoru soukromí? Dokážete
v tomto ohledu nějak systematicky plánovat?

To nevím. Umím si představit
rozumnou kariéru a úspěch vedle krásně fungující rodiny, ale asi to zase budu
muset odjet někam do světa nastudovat.(úsměv)

 

Příležitosti někdy vcházejí do
života jen jednou, někdy vícekrát. O jaké takové můžete říci, že jste ji uměl
uchopit a jste za to dnes šťastný, hovoříme-li o profesním životě?

Já si o sobě myslím, že jsem
pochytal snad vše, co se dalo. Od filmování až po důležitá angažmá. Nepamatuji
si, že bych se někdy před nějakou nabídkou zastavil a řekl si, že to nezvládnu.
Vždycky jsem to minimálně zkusil.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Petr Kroutil www.petrkroutil.cz

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Karel Pražák

Foceno v restauraci
Fama Grand v Praze www.famarestaurace.cz  

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz
 

 

 

 

„V jazzových
věcech víc uplatním příběh, tomu lidé aspoň můžou rozumět, ale v brazilské
hudbě se nechávají spíš unášet jen zvukem, melodií a rytmem.“ Vendula Šmoldasová

 

 

 

Jazzová zpěvačka Vendula Šmoldasová alias Zeurítia patří
k současné generaci našich umělkyň, které působí přirozeně a mile.
Společně s její kapelou ji pravidelně můžete zastihnout v pražských
jazzových klubech. Její publikum je nejen přátelské, ale i velice zvídavé. Jako
věrný jazzový fanoušek vím, že v současné době je dobře, že lidé na jazz
vůbec přijdou. Ale Vendula je i tak velikým optimistou a vy vycítíte, že hudbu
dělá především s radostí a že si svou cestu zvolila naprosto správně.

 

Každé vaše vystoupení je setkáním profesionálních
hudebníků. Kdo tvoří vaši současnou kapelu?

V mé
kapele se mnou hraje na kytaru můj manžel Libor Šmoldas. Jeho popularita v
poslední době prudce stoupá a já jsem na něj nesmírně pyšná. Libor pro mě také písničky
aranžuje, perfektně mi rozumí a je tam veliká souhra. Na piano hraje Jan Andr.
Má pro hudbu vytříbený cit a líbí se mi, že je pracovitý a invenční. Zároveň
ctí jazzové tradice. Petra Dvorského jsem si vybrala na kontrabas. On je
jistota kapely. Petrova hra má svůj specifický zvuk, který se mi líbí. Má
perfektní smysl pro melodii a rytmus. Myslím, že jsme dohromady šťastný tým.

 

Pokud vím, váš hudební vývoj se posunul, nyní už
nehrajete jen brazilské písně, jako tomu je na vašem prvním albu. Je váš jazz
nyní komornější? Můžete ho čtenářům přiblížit?

Původně
jsme neměli piano, byly tam bicí a hráli jsme výhradně brazilské písničky.
Ovšem po dvou letech jsem cítila, že potřebuji nějakou změnu. Vykrystalizovalo
to i narozením mého druhého syna, to byl zase další posun. V jazzových
věcech víc uplatním příběh, tomu lidé aspoň můžou rozumět, ale v brazilské
hudbě se nechávají spíš unášet jen zvukem, melodií a rytmem.

 

Když nastane takovýto hudební posun, projeví se to i na
vás, například na vašem hlasu?

Pro můj
hlas je vývoj důležitý. Sleduji, kde je potřeba aby byl zvučnější a kde ho
zesílit. V bossa nově mi stačilo se naučit texty a melodie, ale práce
s hlasem tam nebyla moc velká, bylo to spíše o dechu, vše lehké a
uvolněné. Teď potřebuji, aby to mělo říz, rytmus, výraznější barvu. Pro každou
zpěvačku je důležité, aby zvládala základ, konkrétně jazzové standardy.

 

Jaké jsou vaše vztahy a spolupráce s kapelou?
Z vlastní zkušenosti vím, že na diváky působíte opravdu sladěně. Je tomu
tak?

Vnímám,
že celou kapelu hraní neskutečně baví a to mě posouvá dopředu. Oni důvěřují mně
a já jim a navzájem se podpoříme. Petr i Libor jsou zkušení muzikanti. Kdykoliv
se topím, ale to se zase tak moc často nestává, tak mi rychle někdo hodí
záchranné lano. Funguje tam opora. Může se stát, že zapomenete text, ale kapela
všechno slyší a vždy umí zareagovat. Nikdy s nimi nemám strach. Nedávno
jsem na koncert přinesla nějaké nezaranžované písničky, které jsem měla chuť si
zazpívat a které jsme dohromady spolu nikdy nehráli. Byla jsem zvědavá, jak
budou znít. Pánové hned souhlasili a zahráli to s přehledem, nikdo nic
nepoznal. Baví mě, že jdou do všeho a jejich přístup je pozitivní. Také si je
dobírám a společně se dokážeme zasmát. Nemusím je nutit, aby chodili pěkně
oblékaní.

 

Hodnotíte své výkony po vystoupení? Umíte se pochválit,
nebo jste spíše kritičtí?

To se
mi děje až v této současné kapele, že si po koncertě řekneme, co se nám
povedlo. Pánové umějí hned zpětně reflektovat dobré momenty a zdařilý koncert.
Umějí pochválit můj zpěv, a to je hezké. Cítím ten optimismus, neřeknou si
nikdy, že se to nepovedlo, že málo cvičili, to ne. Je to povzbudivé a takový
přístup se mi líbí.

 

Jste k sobě kritická? Co vaše sebevědomí?

Měla
jsem zpočátku takové zdravé sebevědomí. Šla jsem v patnácti do Prahy
s tím, že budu zpívat, budu zpěvačka a byla jsem do toho zapálená. Pak na
Ježkově konzervatoři jsem cítila, že jsem v útlumu. Vzepřela jsem se
tenkrát asi proti všemu, bylo mi nepříjemné být na těch hodinách, nikam mne to
neposouvalo a to byla nuda. Člověk neví jak dál, když nemá, kdo by ho vedl. Jak
jsem byla mladá, tak jsem s tím nedokázala nic udělat, přála jsem si, aby
celý ten studijní proces byl jiný.

 

Jak jste sama uvedla, vystudovala jste Konzervatoř a
Vyšší odbornou školu Jaroslava Ježka v Praze. Jak dlouho trvá studium?

Je to
na šest let, ale já studovala pět let. Poslední dva ročníky jsem spojila, abych
mohla jít na VOŠ. V té době se otevíralo jazzové oddělení. Ten rok mě
přijali jako jedinou jazzovou zpěvačku.

 

Ovlivnil vás umělecký kolektiv?

To
člověka ovlivní, potkala jsem tam ostatně svého manžela Libora. Když už pak
člověk ví, co chce, dostane se k potřebným informacím. A když všichni
kolem vás mají stejný zápal, nebo chtějí dělat podobné věci, posouvá vás to a
zrajete. Pak do sebe vše zapadá. Cítila jsem, že jsem v kolektivu, kam
patřím a mám v něm své místo, což je nejen hezké, ale hlavně důležité.

 

Vnímáte nějak atmosféru na koncertech? Srovnáte-li klub U
Staré paní, klub U Malého Glena či Jazz Dock.

Do
klubu U Staré paní nechodí tolik návštěvníků, a když se podaří, že se na nás
přijde podívat více lidí, všichni mají radost. Osobně tam moc ráda zpívám. Jazz
Dock je především bezva v tom, že tam chodí Češi a také kamarádi hudebníci. Na
mých koncertech je tam vždy plno a to mne moc těší. U Glena jsem ještě s novým
repertoárem nevystupovala, ale dostatečně jsem si ho užila s brazilským
projektem. Zkrátka, když se povede navodit dobrou atmosféru, je dobrý každý
klub!

 

Z vlastní zkušenosti vím, že někdy přijde i
negativní posluchač, nebo je publikum chladné, vnímáte to?

Když si
všimnu, že lidé koncert odsuzují již předem, tak se uzavřu a soustředím se
pouze na kapelu, aby to něco dalo aspoň mně. A takoví lidé na koncerty opravdu
chodí. Prostě si rovnou řeknou, jaké to bude, a nechtějí změnit názor. Někdy je
člověk přesvědčí, a někdy ne. A třeba sedí hned u prvního stolu. Usmějete se na
ně a oni se neusmějí. To mi sice trochu ubere sebevědomí, ale velice rychle se
dokážu opět srovnat.

 

Jak hodnotíte hudební kulturu v Praze?

Myslím,
že je to v této době veliký problém, ať jde člověk kamkoliv do restaurace,
do klubu, málokdy je tam deset lidí. Praha mi přijde v současné době
vyprázdněná. Ani na koncerty nechodí mnoho posluchačů, obzvlášť na začátku
týdne. A to je mi pak líto. Když je někde více lidí, je snazší je ovlivnit.
Jakmile ovlivníte jednoho člověka, ostatní se přidají. Občas je to takový
souboj mezi kapelou a diváky.

 

Co je určitě pro jazzový koncert důležité?

Tento
druh muziky potřebuje energii a život, a když jsou lidi v kapele unavení,
nefunguje to. Pozitivní směr musí vycházet vždy hlavně z kapely.

 

Stane se vám, že by vás dohnala nějaká špatná nálada a
projevilo se to v tvorbě?

Já jsem
typický štír, takže jsem jednou nahoře a jednou dole. A stejné to mám i s
povahou a náladou. Někdy je náročné se vybičovat k tomu, co zrovna potřebuji.
Třeba když musím vložit do publika tu správnou energii. Přiznávám, že se někdy
musím vnitřně přemoct, protože to vždy nejde samo. V závěru jsem ale
šťastná, když vidím, že po tom pomyslném vnitřním boji a mé snaze je
výsledek kladný a zdařilý.

 

Jak vidíte svou budoucnost a život v Praze dál?
Chcete tu zůstat?

Od
začátku jsme měli s manželem cíl mít v Praze svůj domeček, ale to
musíte mít miliony, ale my byli tak bláhoví, že jsme si mysleli, že toho
docílíme. Věřili jsme tomu, že se stane nějaký zázrak a budeme na to mít.
V současné době jsme v bytě, kde máme prostor a dokud nám ten prostor
bude stačit, tak tam zůstaneme. Musím ale uznat, že se posouváme k lepšímu
a nepadáme dolů.

 

V současné době se v New Yorku daří českému
jazzovému hudebníkovi Ondřeji Pivcovi. Čím je toto město pro vás? Předpokládám,
že pro hudebníky představuje jeden z cílů.

Já
Ondřejovi závidím. Před dvěma lety jsem tam byla dvakrát během jednoho roku a
chci tam jet zase. Velice mě to láká. Stejně tak přeji New York svému
manželovi, který je tam nyní na turné se svou kapelou. Dokázal vše zorganizovat
úplně sám. New York, to je prostě ráj, na každém rohu vynikající kafe, všude
plno lidí, kteří se na vás smějí. Snad každému tam stoupne sebevědomí, protože
vás berou jako rovnocenného člověka a to je báječné.

 

Návrat do Čech je výrazná změna?

Stačí
tady vejít do nějakého obchodu a už vnímáte, že chtějí, abyste odešla. Tady vás
nechtějí ani obsloužit, ale v New Yorku se snaží udělat vše, co
potřebujete. A vy se samozřejmě cítíte velmi dobře.

 

Obecně je známé, že většina hudebníků by ráda směřovala
do zahraničí. Domníváte se, že chtějí být jazzovými muzikanty v New Yorku?

Nevím,
někdo na to je, někdo ne. Obecně je moc dobře, když lidé cestují, a obzvlášť
Čechům by to prospělo. Uvědomit si díky odlišnostem kultur, že se na věci dá
dívat jinak než jen tím českým způsobem. I mně samotné moc pomáhá objevovat
nové nadhledy. New York je rozhodně studnicí tady těch všech možností, takže
bych neodmítla zůstat tam na delší dobu.

 

Podařilo se vám v New Yorku vystupovat?

No to
vůbec, o to jsem se ani nesnažila. Tam vystupují muzikanti, kteří si to musí
nějak vydobýt, anebo celosvětové hvězdy. I hodně dobří muzikanti musí vyučovat
a dělat spoustu jiné práce okolo, neuživí se jenom vystupováním. Prorazit tam
je těžké, o tom by mohl říct své právě Ondřej Pivec. Pro nás muzikanty je
pozitivní chodit tam na koncerty a poznávat nové lidi. Hlavně jsme si hned při
první návštěvě New Yorku dali za cíl, že navštívíme hudebníky, kterých si
vážíme a chceme od nich získat nějaké nové názory a zkušenosti. Jen Libor
navštívil asi sedm výtečných kytaristů. Nahrávali jsme si vše a ponechali si
zvukové záznamy, abychom z toho mohli časem těžit.

 

Jak moc je důležité zůstat pro okolí svůj?

Pro
umělce celkově je to moc důležité. Vždy poznáte, když se někdo za někoho
vydává. Jakmile jste svůj, tak to také v životě nejdál dotáhnete. Je nutné
chtít ukázat, co je uvnitř každého jedince, kopie nejsou podstatné.

 

Co si myslíte o coververzích určitých interpretů? Ptám se
proto, že mnozí posluchači jsou za ně rádi, jiní je odsuzují.

Je
jasné, že v určité chvíli člověk musí kopírovat. Muzikanti kopírují a stahují
sóla a snaží se hrát nejlíp, jak svedou. Pak přejde období hledání a člověk do
toho začne dávat to své a začne to být to pravé. Je to vlastně studijní vývoj,
kdy musíte zkusit, jak se co hraje a zpívá. Poznáte, že nic není tak
jednoduché, jak to vypadá. Jde o hodiny a hodiny práce a dřiny.

 

Z našeho dřívějšího setkání vím, že se
zabýváte jógou. Jak jste se k ní dostala?

Aktivně
se jí věnuji až v posledních měsících, protože jsem konečně našla tu,
která mi vyhovuje a dělá dobře.

 

O jaký druh jógy se jedná?

Praktikuji
Bikram jógu. Jde o 26 pozic klasické indické hatha jógy. Cvičení je to velmi
náročné, ale účinné. Dělám něco pro sebe, tělo i duši a mám z toho radost.
A také sklízím ohlasy u svého muže, jak pěkně mi to sluší a to je pro mne
nejvíc.

 

Může jóga ovlivnit pozitivně váš zpěv?

Zpívá
se mi teď mnohem lépe, cítím se uvolněně a šťastně. A to především kvůli
hlubokým záklonům – pohyb, který v běžném životě neděláme. Spíše se
ohýbáme nad počítačem a zvedáme naše těžké děti. Je to nepopsatelný zážitek,
otevřít se. I to je pro mě zásadní v hudbě. Otevřenost vůči sobě, rodině,
přátelům a mému publiku.

 

Myslím, že čtenáře bude určitě zajímat, co nyní
posloucháte?

Velice
se mi teď líbí zpěvačka Feist. A jak začíná jaro, poslouchám Boba Dylana. Především
desky „The Freewheelin“ a „Another side of Bob Dylan“. Moc ráda si to poslechnu
hlavně v autě. Věřím, že mnozí se mnou budou souhlasit, že Dylan je
génius.

 

Jak je mi známo, máte dva syny. Většinou se umělecké geny
přenesou i na potomky, je tomu tak i ve vaší rodině?

Moji
dva chlapečkové jsou naše radost. Mám tedy doma tři chlapy a moc se mi to líbí.
Když mám koncert, tak se většinou obětují naše babičky a hlídají. Samozřejmě,
že děti pozorujeme, na co by mohly mít talent, ale nijak zásadně. Kryštofovi
bude pět, do všeho buší a vydává zvuky pusou, něco jako budoucí beatboxer, a
v poslední době si začíná falešně prozpěvovat. Skoro roční Michael má oči
všude a sní, na co přijde a rád poslouchá, jak zpívám. Koneckonců, když byl u
mě v bříšku, absolvoval se mnou po celé těhotenství koncerty dvakrát
týdně.

 

Máte nějaký sen?

Mám sen
vytvořit si takový malý ráj pro sebe a pro děti, pro rodiče, všude stromy, jíst
hroznové víno a nic neřešit. Jen vychutnávat.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text:
Šárka Kunclová

Foto: Patrick Marek www.jazzrock.estranky.cz

Publisher:
www.ibestof.cz